© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 72 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2015/06
O starodávných vratislavických výčepech, hospodách i restauracích B
adatelka paní Inge Schwarz ve své skvělé vlastivědné knize popisující historii údolí mezi Prosečským hřebenem a Císařským kamenem trefně uvádí: „Vratislavičtí bývali veselým lidem.“ Pravda, píše v ní sice o historii, ale co jsem měl možnost pozorovat, minulost se zde od současnosti věru až tak neliší. A kde jinde by takové ohodnocení veselých duší mělo své lepší místo než právě v kapitole o hospodách. Protože, jak paní Inge píše, Vratislavičtí: „…se rádi dobře najedli a dobře popili, zatancovali si, zazpívali a zamuzicírovali. Ve mnoha šenkovnách si zcela určitě vykouřili nejen svoje dýmky, ale často si tam i „vylili“ hlavy při tom, jak diskutovali o různých problémech své průmyslové obce, politických událostech či zájmech spolků. Obyvatelé také v šenkovnách přestáli těžké časy nouze i recese. A co by mohly zdejší hospody směle vyprávět o všech těch vzestupech a pádech, o radostech a strastech, o svatbách i smutcích…“
V
žádném vlastivědném vyprávění, a tedy ani v tomto, nesmí chybět kapitola o hostincích, restaurantech, kořalnách, pajzlech a nálevnách. To proto, že v dávných dobách bývala tato zařízení, snad více, než je tomu dnes, místy, kde se lidé scházeli, bavili, řešili problémy i spory. V hospodách se zapíjely svatby, pohřby i narozené děti a jejich křty. Byly tu uzavírány smlouvy a zakládány desítky různých spolků a stolních společností, téměř jedině v pohostinských zařízeních se o přízeň občanů ucházeli první opravdoví politici, pouze tady se tancovalo a veselilo. Jak uvidíme, hostince měly dokonce svůj význam i v duchovní osvětě. Zkrátka, hospody a hostince vždy odrážely styl života celé obce. Málo se ví, že hospod bylo ještě začátkem předminulého století všude velmi málo, což bylo dáno tím, že vrchnost je měla pod svojí plnou kontrolou. Hostinským byl z vůle majitele panství většinou v obci pouze rychtář čili šolc. Jím vedená hospoda neboli krčma (i v němčině se toto slovo objevovalo v podobě Kretscham) sloužila nejen jako prostor pro popíjení ostřejších nápojů, ale fungovala také jako vesnický úřad i soud. V principu tak povětšinou v každé vsi bývala jen jedna hospoda, která měla jistý monopol výčepu piva a kořalky, pochopitelně dodávané pouze z panského
569
Hostinec Zlatá hvězda patřil k nejstarším podnikům ve Vratislavicích. Vznikl bezprostředně po zrušení vrchnostenské správy v polovině 19. století, kdy s koncem úřadu šolců a rychtářů padl i monopol panských krčem. Zlatá hvězda i se sálem stávala u řeky v centru Vratislavic a společně se Zlatým křížem byla největším zdejším podnikem.
pivovaru a lihovaru. Rychtář měl zajištěn respekt i dědičný výdělek, vrchnost odbyt alkoholu ze své produkce. Nespokojení snad mohli být pouze vesničané, jež museli chodit pouze a jedině do krčmy k rychtáři, ti si ovšem v té době nedovolili příliš reptat. A tak ještě roku 1850 byla na pravém břehu dnešních Vratislavic toliko jedna jediná hospoda – a sice stará šolcovna č. p. 47. Nesla později honosné jméno Stadt Paris čili U Města Paříže, ale příliš se v ní za ta léta nezměnilo. Tento starý šenk byl provozován více jak tři století, a to až do sedmdesátých let 19. století, kdy jej zakoupila tehdy všemocná firma Ginzkey a nechala v něm roku 1876 zřídit byty pro své zaměstnance. Objekt byl později zbourán a dnes na jeho místě stojí na křižovatce Tanvaldské a Rumburské ulice velký panelový dům č. p. 1 372. Zrušení vrchnostenské správy a zřízení obecní samosprávy v polovině 19. století mimo jiné výhody všude velmi rychle vedlo k rozpuku hospodského podnikání. A tak zatímco roku 1850 byl v pravobřežních Vratislavicich jen jeden hostinec, sedm let poté již zde bylo několik dalších.
570
Josef Tandler si zřídil svoji Zlatou hvězdu (Goldener Stern) – velký zájezdní hostinec se sálem. Stával při hlavní silnici v centru obce, hned vedle kovárny. A Franz Ehrlich pak otevřel na Nové Rudě zase hostinec U Města New Yorku (Zur Stadt New York). Tato hospoda se později stala velmi vyhledávanou i přes svoji značnou vzdálenost od centra obce (a možná právě proto). Provozoval ji totiž řezník Wilhelm Herrmann, který podnik v reklamách prezentoval sice poněkud světácky jako Gasthaus und Fleischhauerei Zur Stadt New-York (hostinec a řeznictví U Města New Yorku), ale nabízel zde studené a teplé pochoutky vlastní výroby. Základem obliby bylo dobře ošetřené vratislavické pivo, obsluha prý byla pozorná a ceny civilní čili lidové. Byly to nádherné časy v pivních zahrádkách a v šenkovnách s orchestrionem na dřevěné podlaze. Ani jeden z těchto dvou podniků dnes ovšem již neexistuje. Po Zlaté hvězdě nic nezbylo, řeznická hospoda na Nové Rudě ale doposud stojí a prodává se v ní pečivo – jde o velký dům č. p. 185 v Kunratické ulici, při silnici na Jablonec. Vedle těchto velmi proslulých hostinců s teplou a studenou kuchyní byly v roce 1857 v obci na pravém břehu Nisy i výčepy, kde si mohli dát pivo a pálenku zdejší chlapi – lze říci, že ženy v té době podobné podniky navštěvovaly zcela minimálně, pokud v nich tedy přímo nepracovaly. Výčepy bychom našli v obytných domech Augusta Stumpfeho č. p. 16, Wilhelma Röslera č. p. 55, Wenzela Wondrausche č. p. 193, Josefa Linkeho č. p. 116 či Stephana Langeho č. p. 118. Ze starých levobřežních hospod stojí dodnes obrovská, i když silně přeměněná budova hostince zvaného Schänke neboli Šenk, kdysi to bývala opravdová chlouba této části obce, provozovaná později rodinou Fritscheových, kteří si objednali celou řadu různých pohlednic s obrázkem jejich podniku. Objekt byl postaven roku 1863 po jednom z velkých požárů staré krčmy a pamětníci donedávna vzpomínali na zašlou slávu tamních tanečních zábav, zvláště pak na speciálně odpružený parket. V nedávné minulosti byl ve staré hospodě sklad rustikálního nábytku, poté byla přestavěna na byty. To ovšem její vzhled definitivně změnilo a setřelo rysy, které nacházíme již jen na oněch starých pohlednicích. Největší hospodský boom nastal v poslední čtvrtině předminulého století. Staré prameny uvádějí, že v devadesátých letech 19. století bylo ve Vratislavicích na obou březích řeky již 38 podniků. Pro pečlivé lze uvést, že 22 jich bývalo na pravém břehu a 16 na protější straně. Ještě roku 1935, po překonání velké hospodářské krize, která smetla do hlubiny krachu nejednu restauraci i nálevnu, je v obci stále provozováno 35 hostinců. Zdá se, že ani krize bujaré dovádění v hospodách nezničila, možná právě
571
naopak – zapíjely se v nich splín a frustrace nejednoho chlapa, který přišel o práci, rodinu či důstojnost. Když jeden hospodský zkrachoval, jeho místo rychle zaujal jiný. Podniky se brzy začaly dělit do několika kategorií. Nejhrubozrnnější byly ony nálevny (zvané též šenky čili výčepy), kde se vesměs scházeli námezdní dělníci. K dispozici zde bývalo vesměs jen pivo a pálenka, požadavky zákazníků se orientovaly na alkohol za co nejnižší ceny, jídlo se podávalo spíše výjimečně, zábava byla často pokleslá á la Jedová chýše. Další kategorií byly hostince či hospody, kde se rozlévaly fajnovější nápoje. Hospody měly již svoji kuchyni, dost často i teplou a mnohdy se surovinami z vlastního zdroje, neboť tyto podniky bývaly často vlastněny řezníky a uzenáři. V hospodách se trávil ušlechtilejší čas než v nálevnách, scházeli se zde členové spolků, byly zde umístěny různé atrakce jako orchestriony, biliáry či kuželky, v některých hospodách byly i pokojíčky s holkami, které zároveň pracovaly jako obsluha na place. Svébytnou kapitolou pak byly zájezdní hospody, typické a snadno rozpoznatelné, protože u nich bývaly rozsáhlé stáje vonící koňmi. Nejfajnovějšími podniky pak bývaly restaurace, v dobách minulých nazývané spíše jako restauranty. Sem se chodilo zejména za jídlem a příjemným posezením, některé byly dokonce propojeny s vinárnami. Ty rozlévaly rakouská, uherská a někdy i saská vína, zajímavé je, že moravská vína se na Liberecku za starých časů objevovala méně často. V okolí Vratislavic bylo také možné narazit na výletní restaurace, které poskytovaly občerstvení výletníkům o nedělích a svátcích. Některé z nich měly otevřeno celoročně, jiné pak pouze od jara do podzimu. Typickým zástupcem takových hospod byl podnik Mojžíšův pramen, ale v okolí obce jich bylo podstatně více. Zajímavé je, že nešlo jen o ony lesní šenky: Vratislavičtí za výletní restaurace považovali například i podniky v Proseči či na Nové Rudě, zatímco Liberečáci naproti tomu zase chodívali na špacír a pivko přes kopec do Pivovarské restaurace. Lidé zkrátka v neděli pochodovali sem a tam, buřtíky s křenem pojídali, harfenisty poslouchali a všichni byli spokojeni. Hlavně pak hostinští. Kavárny a cukrárny byly dlouho luxusní výsadou velkých a bohatých měst, ve Vratislavicích a Proseči se začaly více objevovat až v dobách 1. republiky. A konečně – opravdovou elitou mezi všemi podniky pak byly hotely. Ve Vratislavicích byl kdysi jen jeden jediný – Hotel Möller, nacházející se ve výstavném historizujícím domě č. p. 34 na křižovatce Tanvaldské a Rochlické ulice. Pouze díky němu bylo toto místo velkolepě oficiálně pojmenováno Hotelplatz čili Hotelové náměstí.
572
Lesní restaurace Mojžíšův pramen patřila k nejvyhledávanějším výletním pohostinstvím v okolí Vratislavic. Nebyla ale jediným hostincem tohoto druhu – chodívalo i na Proseč a Milíře.
573
Pivovarská restaurace na konci 30. let. S nádhernou pivní zahrádkou pod stinnými kaštany bývala prvotřídním podnikem, vyhledávaným nejen Vratislavickými, ale i výletníky z Liberce.
V hospodách a nálevnách bylo možné nejčastěji natrefit na vratislavické pivo, které se tehdy prodávalo zejména – jak se říkalo – „okolo komína“. Výjimkou ale nebylo ani dovážené pivo plzeňské, které se ovšem nalévalo pouze v lepších podnicích. Poměrně častá dostupnost piva z Plzně v nabídce a na reklamách zdejších podniků ovšem dokládá, že se nejednalo o tak luxusní zboží, jak by bylo možné v době omezených dopravních možností a krátké upotřebitelnosti tehdejších piv čekat.
574
K pohostinským podnikům patřila také kořalka. V dobách největšího rozkvětu v prvních letech 20. století bývali ve Vratislavicích hned čtyři výrobci pálenek a likérů. Dochovaly se údaje o firmách Gustava Tischera či Emila Bondiho. Ten druhý dodával hostinským vedle vína i slivovici, punč, rosolku, jamajský rum, koňak i čistý špiritus. Bondiho likérka a obchod s vínem sídlil v krásné secesní vile v dnešní Dopravní ulici č. p. 736. Dodnes je jeho firma lehce patrná nad levým oknem na fasádě obrácené do ulice. V roce 1940 je ale u tohoto podniku v adresářích již uváděn jako majitel jistý Oskar Appelt, a je tak velmi pravděpodobné, že to znamenalo, že Bondiho podnik patřil k arizovaným židovským firmám. Zdaleka největší a velmi proslulý byl vratislavický výrobce lihovin Wilhelm Hauser, přezdívaný Schnaps-Hauser (Šnapsovej Hauser). Sídlil v rozsáhlém objektu č. p. 263 a č. p. 63 v dnešní Tanvaldské ulici. Tomu domu Vratislavičtí říkávali „bei Schnaps-Hausern“ (U Šnapsového Hausera). Jeho výrobky se konzumovaly nejen ve zdejších hospodách, ale Hauserova firma, jako jeden z největších kořalních podniků na Liberecku, je ve velkém dodávala do náleven a hostinců v celém okrese. Reklamy na Likörfabrik m. Dampfbetrieb u. Weinhandlung Wilhelm Hauser Maffersdorf (Továrna na likéry s parním provozem a obchod vínem Wilhem Hauser Vratislavice) uváděly širokou paletu nápojů určených pro výčepy, hospody, restauranty i vinárny. Našli bychom zde žitnou, vínovici, rosolku, rum, punč i dámské likéry. Vyhlášená byla zdejší zelená kořalka o obsahu 20 % alkoholu, nazývaná Hauser-Perl čili Hauserova perlovka. Vratislavičtí si pro flašku tohoto bylinného likéru chodívali ke Schnapsovému Hauserovi i o Štědrém dnu, neboť v řadě zdejších domácností prý nesměla chybět večer na slavnostním stole. Tuto slabou kořalku měli ale v oblibě hlavně dělníci, a to i v českých vesnicích na Ještědském hřebenu, kde jí říkávali perlouka nebo také zednická. Byla poměrně laciná: litr Hauserovy perlovky stál za první republiky 8 Kč. Kvalifikovaný zedník na něj tak vydělával jeden a půl hodiny – naproti tomu litr rumu byl o deset korun dražší. Do hospod se perlovka vozila ve dvacetilitrových soudcích a z nich pak byla nejen rozlévána hostům, ale těžce pracující chlapi si pro ni také chodívali s bandaskami. Traduje se, že zejména lomaři a zedníci si perlovku brali do své rachoty a na posilnění si do ní lámali chleba a lžící jej pak vyjídali. Vedle laciného alkoholu ovšem Hauser disponoval i fajnovými láky pro mlsné jazýčky. Nabízel jamajský rum, slivovici, arak, francouzské a uherské koňaky. Vína měl z Dalmácie, Itálie, Rakouska i Španělska, firma dokonce vlastnila dvě vinice u Bolzana v Jižním Tyrolsku a červená i bílá vína z nich pak dovážel a prodával ve Vratislavicích.
575
Hauserova firma se stala jedním z nejvýznamnějších podniků v obci, na počátku 20. století v objektech na křižovatce mezi dnešními ulicemi Tanvaldská, Na Břehu a Dlouhomostecká skladovala i dnes stěží představitelných 400 000 litrů vína a 100 000 litrů kořalky. Většina z tohoto neuvěřitelného množství byla uložena v betonových, skleněnými plotnami vyložených nádržích o objemu až 9 000 litrů. Wilhelm Hauser přitom začínal – jako mnoho jiných továrníků pod Jizerskými horami – doslova od píky. Původně provozoval jen malý obchůdek s koloniálním zbožím v domě č. p. 63. Teprve když se okolo roku 1880 poněkud vzmohl, pořídil si firmu nejdříve nazvanou Likör- und Weingroßhandlung Hauser (Velkoobchod likéry a vínem Hauser). A pro ni pak nechal postavit rozsáhlý komplex objektů, který zahrnoval vedle likérky také stáje, obytný dům majitele, sklady a sklepy s oněmi betonovými nádržemi, kanceláře i byty zaměstnanců. Hauserův podnik prosperoval i díky celkové konjunktuře Liberecka na počátku 20. století, svými víny a pálenkami uspokojoval velkou část potřeb zdejších hospod i domácností. Z řady výstav a veletrhů si přivážel významná ocenění – například v roce 1906 získal stříbrnou medaili obchodní komory na Výstavě českých Němců v Liberci. Továrník Hauser prý ve své firmě dbal na technický pokrok. Byl jedním z prvních, kdo si pořídil parní stroj nikoliv jen k pohonu továrních zařízení, ale také k výrobě elektrického proudu. Po smrti Wilhelma Hausera vedla podnik jeho nejstarší dcera Marie s manželem Heinrichem Stromem. Ten ovšem velmi záhy zemřel – a tak Marie pokračovala v otcově tradici společně s nejstarší dcerou Martou. Ta také poté sama vedla likérku až do konce druhé světové války, po jejímž skončení firma definitivně zanikla. Objekty Hauserovy likérky ale stojí při Tanvaldské ulici doposud a je v nich umístěn obchod koloniálním zbožím. Kruh se uzavřel. Nesmíme ovšem zapomenout i na nealkoholické nápoje. Za starých časů sice nebývaly zdaleka tak oblíbené a tak často prodávané jako dnes, ale v hospodách bychom je přesto našli. I Hauserova „alkoholová“ firma nabízela ovocné nápoje pod názvy Nektarin a Alsina. Minerálky a limonády stáčely a prodávaly například zdejší firmy Mineralwasserfabrik Produktiv Genossenschaft der Gast- und Schankwirte GmbH (Továrna na minerálku, výrobní družstvo hostinských a výčepníků, s. r. o.) či Mineralwassergroßhandlung Weber Josef (Velkoobchod minerální vodou Josef Weber), dodávající kyselku. Obě firmy měly své bublinkaté produkty v bílých lahvích s porcelánovými uzávěry, a které se do hostinců distribuovaly v dřevěných bedničkách.
576
