BULLETIN K l ubu přát el polský ch autom obil ů Léto 2004
Tajemný Polski Fiat PZI Lux-Sport KPPA ve Varšavě
TEREZA MAXOVÁ & FSO SYRENA
_____________________________________________________________EDITORIAL
Vážení čtenáři, vydání Bulletinu Klubu přátel polských automobilů, které právě otvíráte, nese označení „Léto 2004“. Mnohem důležitější je ale fakt, že se jedná již o čtvrtý Bulletin v historii našeho Klubu. Konečně se nám po letech podařilo dosáhnout původně zamýšlené půlroční periodicity našeho listu, kdy toto číslo přirozeně následuje po Bulletinu „zima 2003“, který vyšel v polovině loňského září. Ba co více - v mezidobí si své čtenáře našlo také zvláštní vydání, připravené s vrcholným nasazením (jak se říká „mimo soutěž“) v reakci na dnes již všeobecně známý pokus o puč v KPPA, který provedla část funkcionářů Klubu a jenž byl následně potlačen silami legálního vedení. A to prosím ještě nehovoříme o stoupající grafické úrovni našeho listu a také o obnoveném vydání (upgrade version) vůbec prvního Bulletinu z léta 2000, jehož původní tiskové matrice se do dnešních dnů bohužel nedochovaly. Když jsem se na tomto místě právě v onom zvláštním vydání čtenářům omlouval, že tentokrát se nesetkají s obvyklými články a rubrikami, slíbil jsem zároveň, že jim to redakce bohatě vynahradí v následujícím řádném čísle Bulletinu. Takže tady je. Co vás tedy v novém Bulletinu čeká? Předně bych upozornil, že záměrem redakce bylo se již v zásadě vyhýbat tématům souvisejícím se zmíněným pučem v KPPA. Tyto otázky bylo podle našeho názoru dostatečně zpracovány ve zvláštním vydání, život jde dál a jen z minulosti se žít nedá. Navíc jsou čtenáři jistě zvědaví na jiné informace. Na druhou stranu se ale ani tentokrát nemůžeme puči vyhnout absolutně, neboť tento se v záporném, ale v i kladném smyslu slova podepsal na některých dalších událostech klubového života, jakkoliv by s ním samy o sobě vůbec nemusely souviset. To se týká zejména velmi významného úspěchu Klubu na poli mezinárodní spolupráce, jímž byla oficiální diplomatická mise KPPA do polského hlavního města, u jejíhož zrodu stály právě ony dřívější pohnuté události. Přesto však můžeme říci, že žádný článek, věnovaný primárně puči, nebyl tentokráte do čísla zařazen. Je ovšem potěšující, že naprostým těžištěm čísla jsou články věnované poklidnému životu Klubu a otázkám polských automobilů, tedy tématům, které nás jistě zajímají nejvíce. Proto si vážení čtenáři budou moci přečíst například příspěvek o čerstvých počinech členů představenstva na poli literárním, v kterémžto ohledu byl uplynulý rok 2003 mimořádně umělecky fertilní. Nechybí ani dramatické líčení nezaviněné autohavárie člena vedení Klubu JUDr. Ing. Zdeňka Hraby, kterou jako zázrakem přežil ve zdraví (což již bohužel není možné říci o jeho automobilu). A to se prosím jedná pouze o jedno z řady závažných témat, kterými je obšírný rozhovor s tímto nepřehlédnutelným členem představenstva Klubu doslova nabitý. Zkrátka nepřijdou ani příznivci historie polských vozů neboť získají možnost seznámit se s možná nejelegantnějším polským automobilem minulosti, předválečným prototypem PZI Lux-Sport. Poprvé také náš list zabrousí na pole záhadologické a přesvědčí čtenáře, že ani oboru polských automobilů se nevyhýbají velká mystéria. A ještě poznámka na závěr: Vážený čtenář by mohl být poněkud na rozpacích nad skutečností, že ne zcela zanedbatelná část Bulletinu je v kladném smyslu věnována i takovým osobám, které se přímo podílely na onom neblahém puči. Někdo by v tom jistě mohl spatřovat určitý rozpor. Proto je třeba znovu připomenout, že povstání skončilo SMÍREM. Ani vedení KPPA, ani redakce Bulletinu v tom tedy žádný rozpor nevidí.
JUDr. Jiří Kroupa, šéfredaktor ___________________________________________________________________________ Bulletin Klubu přátel polských automobilů
Datum vydání: 15. září 2004
je nezávislý občasník vydávaný Klubem jako jeho tiskový orgán. Bulletin plní především úkoly KPPA, jak jsou vyjádřeny ve stanovách. Redakce: JUDr. Jiří Kroupa (šéfredaktor), JUDr. Michal Krejčík (zástupce šéfredaktora), Ing. Jan Vodička, JUDr. Ing. Zdeněk Hraba (www stránky) Názory autorů příspěvků nemusí nutně vyjadřovat stanovisko listu. Za obsahovou stránku příspěvku odpovídá autor. S veškerými podáními se obracejte na e-mailovou adresu redakce
[email protected] Všechna práva vyhrazena. Tato publikace je chráněna podle autorskoprávních předpisů v platném znění. Tiskne: kde se dá Tato piblikace neprožla redakchní a yazykovou úprávou.
Obálka: (jav)
2
________________________________________________________ SPECIAL
KPPA ve Varšavě Čtenáři nedávno uveřejněného zvláštního vydání Bulletinu KPPA si nepochybně pamatují, že klíčovou roli při potlačení nedávného puče uvnitř našeho Klubu sehrál polský pancéřový automobil Kubus, který byl za tímto účelem zapůjčen z varšavského vojenského muzea. Následující oficiální navrácení vozidla po skončení bojových operací využilo vedení KPPA k vyslání svojí delegace na přátelskou návštěvu polského hlavního města. Důsledkem zmíněných nešťastných událostí se tak poněkud překvapivě stala akce více než potěšující…
jeho předseda Adam Gladych, který doprovázel naše funkcionáře po větší část jejich cesty a jemuž také patří zásluha za zprostředkování zapůjčení Kubuse v oněch osudových hodinách našeho spolku. Delegace vyrazila z Prahy nočním rychlíkem Bohemia v pátek 3. října 2003. Samotný Kubus putoval do své domoviny již dříve, předání tedy mělo pouze ceremoniální charakter. Bohemia překročila hranice poblíže Lichkova ještě před půlnocí, aby pak bohatě z nevysvětlitelných důvodů strávila téměř hodinu v polské pohraniční stanici Miedzylesie. Stalo se tak patrně proto, aby byl dodržen 12 hodinový jízdní řád a vlak nedojel do cíle předčasně. Zástup celníků, který spolehlivě přečíslil pasažéry, po tuto dobu důkladně prohlížel soupravu To u členů delegace vyvolalo pochybnosti, jak by asi dotyční zvládli plně obsazený vlak. Leč v daném momentě nebylo třeba volat posily, Bohemia byla nakonec šťastně propuštěna do celního vnitrozemí a vyrazila směr Klodzko. Po něm už následovala Wróclaw, Lodž a posléze cílová Varšava. Do polské metropole dorazila delegace v sobotu o sedmé hodině ranní notně opotřebovaná pobytem ve vlaku, leč připravená na náročný program.
Palác kultury a vědy je dominantou města. V nižším pavilónu v popředí sídlí varšavské Technické muzeum Dvoučlennou delegaci tvořili místopředseda Klubu Ing. Jan Vodička, který již před tím ve Varšavě Kubus přebíral, a tajemník Klubu JUDr. Jiří Kroupa. Organizátorem celé akce na polské straně byl spřátelený spolek SeZAP neboli Sebeobronny Zwązek Automobilismu Polskiego. Konkrétně pak
Zajímavým nápadem pracovníků Technického muzea je vystavení legendárního Malucha v řezu
3
Hned na začátku došlo v harmonogramu ke zdržení, kdy nebylo možné objevit přiměřenou směnárnu neboli „Kantora“, pročež byli oba funkcionáři nuceni opatřit si polské zloté v jediné otevřené provozovně onoho druhu, jejíž nabízený kurz ovšem hraničil s trestným činem lichvy a s uzavíráním smluv v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Teprve poté bylo přistoupeno k prvnímu bodu programu, kterým byla návštěva varšavského Technického muzea a zejména pak jeho automobilové expozice. Muzeum sídlí v jednom z křídel věhlasného Paláce kultury a vědy, monumentální to socialisticko-realistické stavby, která vévodí centru města, ať se to už polským vlastencům líbí nebo ne.
Z prohlídky varšavských pamětihodností: Budova místní univerzity s pomníkem Mikuláše Kopernika v popředí Ohledně samotného muzea byli členové delegace nuceni konstatovat, že představuje sbírku jistě budovanou s nadšením a pílí, přesto však nepochybně z objektivních důvodů nedosahující ani zdaleka úrovně našeho NTM na Letné. Přátelskou atmosféru návštěvy pak nezkalila ani skutečnost, že personál této instituce požadoval po členech delegace standardní vstupné, s ohledem na sdělnou hodnotu expozice navíc nemravně vysoké. Delegace poté zamířila na prohlídku pamětihodností města. Postupně tak před zraky účastníků defilovaly nejrušnější městské tepny Marszalkowska
Prezidentský palác a Aleje Jerozolimskie, budova varšavské Univerzity s Kopernikovým pomníkem, prezidentský palác, architektonicky zajímavý kostel sv. Anny, po válce znovu obnovený Královský zámek a další stavby, jakož i pitoreskní uličky Starého a Nového města s atraktivními pozůstatky městských hradeb. Tajemník KPPA si rovněž z profesionálního zájmu prohlédl budovu polského Ministerstva financí, neboť sám v obdobné instituci tuzemské působí. Po slavnostním obědě provedeném na lavičce piknikovým způsobem s výhledem na Wislu se společnost odebrala do další muzejní instituce, a sice do Muzea polské armády (Muzeum Wojska Polskiego) Zde byl jeho představitelům slavnostně navrácen zapůjčený Kubus, již dříve ovšem zařazený zpět do venkovní expozice. A to včetně všech jizev a šrámů, které utržil
Čelní místo mezi varšavskými památkami zaujímá kostel sv. Anny
4
v průběhu bojů. Představitelé muzea poté delegaci provedli expozicí, v níž si největší pozornost vysloužil obludný nosič balistických raket značky MAZ, a to navzdory tomu, že se nejednalo o polský vůz. Zástupce našeho Klubu poté čekalo příjemné překvapení v podobě narychlo přichystané dočasné výstavy, věnované dnes již legendární bitvě u Říčan a dalším nedávným bojovým akcím při potlačení puče v KPPA. Oba přímí účastníci oněch historických chvil jen stěží potlačovali své dojetí, když velkými nůžkami přestřihovali otevírací pásku.
Celkový pohled na část Starého města. Vpravo Královský zámek Poslední muzejní expozicí, kterou delegace navštívila, bylo pro některé poněkud překvapivě železniční muzeum neboli Muzeum Kolejnictwa, situované poblíž centra na dnes už nepoužívaném nádraží Warszawa-Glówna. Důvodem této návštěvy byl velice vstřícný postoj této instituce, který projevila v průběhu puče, a to navzdory údajnému dědičnému antagonismu mezi automobilismem a železnicí. Praktickým výrazem tohoto přátelského postoje pak byla nabídka na zapůjčení původně německého motorového pancéřového vlaku, který ve svých sbírkách muzeum ukrývá. Jeho palebná síla by jistě dodala legálním silám na vážnosti a přirozeně by mnohonásobně předčila i sílu Kubusu. Avšak už od začátku bylo jasné, že klíčové bojové operace budou probíhat mimo železniční síť a využití nabízeného „Panzerzugu“ se jevilo jako více než
V Muzeu Wojska Polskiego delegaci zaujal nejvíce nosič balistických střel MAZ, a to navzdory svému nepolskému původu pochybné. Ačkoliv tedy musela být tato forma pomoci odmítnuta, delegace KPPA považovala za vhodné vyjádřit vděčnost Klubu a přijmout podanou ruku. Návštěva pak proběhla v srdečné atmosféře a na závěr prohlídky se jeden z činovníků muzea vyjádřil ve prospěch další mírové spolupráce a koexistence obou druhů dopravy. Výslovně pak přirovnal toto průlomové jednání k historické návštěvě Henry Kissingera v Číně.
Centrum Varšavy se vydalo cestou výstavby mrakodrapů… 5
Při pohledu na „Panzerzug“ vystavovaný v Muzeu Kolejnicwa je možno jen litovat, že nabídku na jeho využití při potlačení puče v KPPA nebylo možno přijmout S polským hlavním městem se členové delegace rozloučili výjezdem do vyhlídkového patra Paláce kultury a vědy odkud přehlédli centrum Varšavy, které po právě skončeném dešti nabylo na svěží a stylové atmosféře. Bleskovou návštěvu pak ukončil večerní odjezd rychlíku Bohemia,
tentokrát v opačném směru. Za neustálého upadání do bezvědomí se vyčerpaní delegáti probojovali dalšími 12 hodinami cesty, aby se v neděli ráno definitivně dovlekli do svých domovů strávit závěr víkendu spánkem. První oficiální zahraniční cestu představitelů KPPA lze tedy hodnotit jako mimořádně zdařilou a výrazně přispívající k popularizaci Klubu a rozvoji jeho mezinárodních kontaktů. Objektivně si ale přiznejme, že paradoxně k tomuto úspěchu přispěl onen neblahý puč, který tak opět dokázal pravdivost lidové moudrosti o tom, že všechno zlé je k něčemu dobré. Doufejme jen, že to nebyl úspěch ojedinělý a že k jeho zopakování nebude nutné reprízovat také ony slavné, leč především tragické okamžiky našeho spolku… (jik) Delegáti KPPA Ing. Jan Vodička (vlevo) a JUDr. Jiří Kroupa (uprostřed) míří za doprovodu předsedy spřáteleného spolku SeZAP do Varšavy
___________________________________________________ V
PANKEJTU
Literární žně Klub přátel polských automobilů si začíná ve světě budovat své renomé nejen jako líheň vynikajících osobností z oblasti práva, ekonomie a stavebnictví ale i jako sdružení nadějných spisovatelů nejrůznějších žánrů. A protože uplynulá sezóna 2003 znamenala pro Klub v pravém slova smyslu literární žně, podívejme se nyní, jaká sklizeň tu zůstala po loňské ďábelské jízdě spisovatelského kombajnu „Krejčík-Kroupa-Vodička“. Odhlédneme-li od odborných článků publikovaných tajemníkem Klubu Dr. Kroupou na stránkách seriózních periodik Dráha a Veřejná správa, i od publicistické činnosti členů pro Bulletin KPPA, skví se před námi úctyhodné výsledky na poli uměleckém v podobě dvou krátkých básní, jedné básnické sbírky, povídky, povídkové trilogie a jednoho románu. Již z tohoto ohromujícího objemu je zřejmé, že členové Klubu nezačali s psaním teprve loni. Jejich úspěšnou spisovatelskou kariéru lze vysledovat dokonce ještě před vznik samotného Klubu.1 Jak vyplývá z tabulek připojených k tomuto článku, za dosavadní výkony členů KPPA by se nemuselo stydět ani družební ruské spisovatelské sdružení „Stachanov“, jehož členové pravidelně překračují normu o 130%. Z hlediska počtu, rozsahu a významu uveřejněných knižních novinek z pera klubových činovníků však ročník 2003 vysoce předčil všechna léta předcházející. Pro literární konkurenci i kritiku znamenala záplava našich děl skutečný šok, z jehož následků se někteří nevzpamatovali dodnes. „Ještě pár takových knížek a jdu si hodit mašli!“ nechal se slyšet Jan Rejžek, populární kritik všeho a všech včetně počasí, který zjevně neunesl zjištění, že sám se na tvorbu tak hodnotných děl nezmůže. Předseda Klubu Dr. Krejčík se hned na sklonku ledna 2003 blýskl krátkou a trefnou rýmovanou skladbou „Žebrota“, v níž vtipnou formou rozebírá žebrání v našem hlavním městě. V rámci kolegiální rivality na poli literárním odpovídá již v půli února tajemník Dr. Kroupa svou žertovnou básní „Nadčlověk“, v níž pranýřuje mnohdy obskurní oprávnění mysliveckých jednot a některých rádobynimrodů. V červenci pak na spisovatelském nebi zcela nečekaně zazářila nová hvězda. Do té doby literárně zcela neangažovaný místopředseda Klubu Ing. Vodička, který o sobě dokonce prohlašoval, že k psaní postrádá jakékoli vlohy, se představil se svou prvotinou. Ve sci-fi povídce „Planeta úředníků“ domýšlí autor důsledky rozličných důchodových, daňových i správních reforem, kterými nás naši (žel od května i cizí) politici hojně zásobují. Dr. Krejčík pózuje s oběma svazky své „báječné“ edice v levnějším provedení paperback, určeným pro sprostý lid, chudobince, nalezince a státní zaměstnance. 1
Přestože předseda na poslední schůzi vedení dokonce navrhl zavést pro potřeby Klubu nový letopočet prostou záměnou zkratky „př. Kr.“ za „př. KPPA“, my se stále držíme klasického křesťanského kalendáře. Zvláště proto, že poslední odvážní tvůrci z gruntu nového letopočtu - vůdci Velké francouzské revoluce - skončili dříve nebo později pod gilotinou a nikomu z vedení KPPA se nechce následovat jejich příkladu.
7
Chvíli se zdálo, že Ing. Vodička touto brilantní satirickou fikcí svou uměleckou dráhu nejen začal, ale bohužel i završil, neboť po ukončení civilní služby nastoupil do zaměstnání, které jej časově velmi vytížilo. Naštěstí se ukázalo, že prvotní obavy se nenaplnily a Ing. Vodička svým článkem o jízdních vlastnostech Malucha obohatil hned zimní vydání Bulletinu a s jeho příspěvkem se můžete setkat jak v minulém, tak i v tomto čísle. Zraky celé čtenářské obce se však nedočkavě upínaly k závěru roku, na nějž byly JUDr. Michal Krejčík, *1978, absolvent Právnické fakulty Univerzity Karlovy (2001) ohlášeny hned dvě zásadní premiéry. DOSAVADNÍ TVORBA: Na slavnostním večeru konaném 19. září 10/1998 – Základy fakultologie (69 stran) – pásmo v malebné pojizerské vísce poblíž Tanvaldu uvedl fejetonů o právnické fakultě Dr. Kroupa souborné vydání své povídkové trilogie 01/2000 – O Jarušce a Myšákovi (5 stran) – pohádka „Barvy fakulty“. První díl této satirické (nejen) pro děti 03/2000 – spolupráce na I. čísle Bulletinu KPPA společenské alegorie vyšel již v lednu 2000 a ihned 09/2000 – Polní cesta (10 stran) - sbírka krátkých si získal sympatie čtenářů. Přestože již tenkrát autor básní uvažoval o pokračování příběhů studentů Boba a 02/2002 – ilustrace ke knize Dr. Kroupy: Deník… 04/2002 – Právnický gulášek (75 stran) – pásmo Baltazara, z rozličných příčin se druhý díl nazvaný fejetonů o právu a právnických profesích „Fakulta studentů“ – sugestivní parafráze na 01/2003 – Žebrota (2 strany) – krátká báseň o Orwellovu Farmu zvířat – dostává na knižní trh až problematice žebrání v Praze 09/2003 – spolupráce na II. čísle Bulletinu KPPA v říjnu 2002. Naštěstí se Jiří Kroupa nevydal ve 09/2003 – ilustrace k soubornému vydání trilogie Dr. šlépějích hollywoodských nastavovaných kaší, kdy Kroupy: Barvy fakulty 12/2003 – Báječní muži v národních krojích (166 str.) s narůstajícím počtem pokračování přicházejí do – humoristický román se špionážní zápletkou kin horší a horší slátaniny. Vysokou úroveň celé 12/2003 – Báječná fakta (19 stran) - kniha o zákulisí trilogie nakonec potvrdil i třetí závěrečný díl vzniku románu (publicistické články) „Finská spojka“, jímž celkový objem ságy narostl 01/2004 – spolupráce na zvl. vydání Bulletinu KPPA na úctyhodné 84 strany. Celou knihou se jako červená nit vine laskavý humor a obdiv k obyčejnému človíčkovi, který věří ve vítězství dobra. Dr. Kroupa ovšem nezapomíná mezi řádky připomenout trpkou životní pravdu, že žádného vítězství nelze dosáhnout beze ztrát. V této souvislosti nelze opomenout, že rok 2003 byl jakýmsi rokem dovršených trilogií. Kina ovládly třetí díly Pána prstenů, Terminátora i Matrixu. Zvláště posledně jmenovaný stojí za srovnání, neboť lze vysledovat několik pozoruhodných paralel. Jak „Barvy“ tak Matrix vznikaly zhruba ve stejném období a u obou se při uvedení druhého dílu vědělo, že přijde pokračování. V pomyslném souboji s bratry Wachovskými o kvalitu a myšlenku celé trilogie ovšem jednoznačně vítězí tajemník našeho Klubu, což se plně prokázalo po premiéře žalostně debilního dílu Matrix Revolutions. Zdařilými ilustracemi vybavil souborné vydání „Barev“ předseda Dr. Krejčík, čímž navázal na plodnou spolupráci obou autorů na grafické podobě „Deníku o strastiplné pouti…“ z března 2002. Slavnostního večera blízko Tanvaldu se zúčastnila většina členů představenstva Klubu a předseda KPPA se při křtu ujal role „Kmotra“. Název této čistě ceremoniální úlohy si však někteří účastníci špatně vyložili a předseda pak musel pracně vyvracet pomluvy, že žádal po Dr. Kroupovi výpalné, jinak že ho zalije do betonu. S blížícím se koncem roku byla ve vzduchu cítit vzrůstající nervozita, neboť se zdálo, že předsedovi se nepodaří dodržet příslib, že nejpozději v prosinci uveřejní svůj dlouho avizovaný humoristický román. Dr. Krejčík napínal své příznivce skutečně do poslední chvíle a fámy o námětu, rozsahu a konečné podobě románu - v kuloárech nazývaného „Opus magnum“ – narůstaly každým dnem. Zdlouhavé čekání ukončil až 12. prosinec 2003, kdy autor přesně ve 12:12 hodin rozeslal prvním čtenářům elektronickou verzi svého románu FAKTA „Báječní muži v národních krojích“. Ing. Jan Vodička, *1978, absolvent fakulty stavební Tato téměř 170 stránková politickoČVUT (2002) špionážní fikce, odehrávající se v rozmezí třech DOSAVADNÍ TVORBA: století na území dvou kontinentů, se vyznačuje na 07/2003 – Planeta úředníků (10 stran) – humoristická první pohled břitkým až kousavým humorem. Pod povídka drsnou a naježenou slupkou však čtenář při bližším 09/2003 – spolupráce na II. čísle Bulletinu KPPA pohledu objeví spíše hořkost a smysl pro sebeironii. 01/2004 – spolupráce na zvl. vydání Bulletinu KPPA
FAKTA
8
Z premiéry Barev fakulty v Tanvaldu (vpravo).
Soudě podle prvních reakcí byla tato kniha s kontroverzním vyzněním velmi kladně přijata i u čtenářů, kteří se plně neztotožnili s autorovým viděním světa. Na odpovědné hodnocení tohoto neobyčejného příběhu obyčejného úředníka si vzhledem ke krátkému časovému odstupu od premiéry budeme muset ještě počkat. Již dnes lze však směle prohlásit, že román se stal velkým mezníkem, který posunul výtvarně technickou úpravu knih z pera členů KPPA na zcela jinou kvalitativní úroveň. Na slavnostním křtu konaném 15. prosince totiž předseda knihu představil v exkluzivní tuhé vazbě s přebalem, ilustračními fotografiemi (barevnými i černobílými) i barevnou mapkou. K této pastvě pro oči přidal předseda jako bonbónek druhý svazek „Báječná fakta“, který náleží k průkopnickému dílu v rámci nového – na knižním trhu dosud nevídaného - žánru kniha o knize, jehož vznik byl inspirován dnes již vcelku zažitými filmy o filmu, jinak též „Making of…“ Plodnou sezónu zakončil tajemník Klubu Dr. Kroupa, když na stejném večeru pokřtil i svou básnickou sbírku „Slizké písně“, do níž zahrnul jak své starší básně, tak i humorné novinky. U poloviny básní zvolil osvědčený styl volných parafrází na slezského barda Petra Bezruče i Jiřího Grossmanna, kritika však vyzdvihla zvláště skladby čistě autorské, které jiskří černým, mnohdy až morbidním humorem. I tato sbírka potvrdila rostoucí grafickou úroveň klubové knihovničky. A co po velmi bohatém roce 2003 přinese sezóna letošní? Všem třem klubovým tvůrcům jsme na toto téma položili několik otázek. Bulletin: „Pane tajemníku, pracujete v současnosti na něčem novém anebo máte alespoň nějakou novou látku? A jak vůbec hledáte témata pro svá díla?“ Dr. Jiří Kroupa: „Někteří autoři si stěžují, že dobré náměty se neválejí jen tak na ulici. Ale já mohu říci, že jsem se přesvědčil o opaku. Zvláště předloňské povodně mě přivedly k množství zajímavých příběhů, které ležely doslova na dosah ruky.“ Bulletin: „Jistě, lidské tragédie jsou vděčnými tématy. Vy jste se tedy přímo účastnil povodní?“ JK: „Ano, osobně jsem pomáhal vyklízet suterén pražské Městské knihovny a tak jste se dostal k novým neotřelým námětům. Právě pracuji na originálním příběhu o neohrožené trojici šermířů, kteří hravě zdolávají své protivníky díky mazané lsti. Ve skutečnosti je jich totiž o jednoho víc.“ FAKTA Ing. Vodička se letos podle svých slov JUDr. Jiří Kroupa, *1978, absolvent Právnické soustředí nejvíce na svou soudní při o tantiémy fakulty Univerzity Karlovy (2001) DOSAVADNÍ TVORBA: z písně „Pod našimi okny…“ Uvedení nových děl 01/2000 – Barvy fakulty (11 stran) – humoristická ale nevylučuje. povídka A nakonec předseda doktor Krejčík nám 03/2000 – spolupráce na I. čísle Bulletinu KPPA prozradil, že po dvou letech intenzivní práce letos 12/2001 – Jedovatá houba (2 strany) – krátká báseň s právním ponaučením uvažuje spíše o tvůrčí pauze, nicméně, že se k psaní o strastiplné pouti… (92 strany) – chce rozhodně vrátit. „Práce literáta je velmi 03/2002 – Deník úsměvný cestopis z výpravy do Polska náročná, ale vynaložené úsilí se pak 10/2002 – Fakulta studentů (22 strany) – II. díl Barev fakulty – humoristická povídka několikanásobně zúročí. Těší mě, že vytvářím díla 02/2003 – Nadčlověk (3 strany) – krátká báseň o trvalé hodnoty. Zatímco jiné knihy se na pultech problematice myslivosti příliš neohřejí, těch mých najdete v regálech 09/2003 – spolupráce na II. čísle Bulletinu KPPA vždycky dostatek. S mými knihami se tak dnes 09/2003 – Barvy fakulty (84 strany) – souborné vydání I. a II. dílu s nově uveřejněným III. dílem setkávám doslova na každém kroku. Tuhle jsem 12/2003 – Slizské písně (15 stran) – sbírka krátkých jednu našel i v mé oblíbené restauraci, kdy s ní básní nějaký vášnivý čtenář podložil viklající se stůl. A 01/2004 – spolupráce na zvl. vydání Bulletinu KPPA tak mohu hrdě říci: „To vše je moje práce!“ (mik)
9
__________________________________________________________ SUPER
Vzpomínka na Lux-Sport aneb polský Tatraplan Že v osudech automobilových konstrukcí je technická kvalita pouze jedním z rozhodujících faktorů, je starou známou skutečností. Neméně klíčové jsou politické a ekonomické souvislosti. Sami jsme se o tom mohli přesvědčit v předlistopadových časech, kdy řada zajímavých českých prototypů zmizela ve šrotu (či v lepším případě v muzeu) na jakýsi nejasně motivovaný rozkaz „shora“. Polský automobilový průmysl pak podobnými problémy trpěl neméně. A to dokonce už mnohem dříve než náš, neboť třeba takový zásadní zvrat, jakým bylo 1. září 1939 se na tamním strojírenství podepsal podstatně drastičtěji než u nás. A sice více méně likvidací všeho, co k tomuto datu nebylo dotaženo do sériové výroby a do značné míry i toho, co do ní dotaženo bylo. A to byl i případ Lux-Sportu... Historie tohoto možná nejelegantnějšího polského vozu začíná v roce 1934 v podniku Panstwowe Zaklady InŜynierii (zkráceně PZI nebo PZInŜ) čili Státní strojírenské závody. Tehdy padlo rozhodnutí zkonstruovat vlastní polskou luxusní limuzínu pro potřeby vládních a vojenských špiček, která by v této reprezentativní roli nahradila typy z dovozu. Vedoucím projektu byl Kazimierz Studzinski, vlastní konstrukci vozu pak měli na starosti Mieczyslaw Debicki a Aleksander Rummel. Technické provedení s motorem vpředu se vyznačovalo moderní jednoduchostí. Základ konstrukce tvořila dvojice těsně k sobě přiléhajících nosníků, na kterých byla nezávisle zavěšena kola. Systém zavěšení zahrnoval dlouhé podélné torzní tyče, sloužící jako pérovací prvky. Pérování bylo ručně nastavitelné z kabiny vozu. Pro Lux-Sport vyvinuli konstruktéři Dowkontt a Werner nový 3,8 litrový řadový osmiválec do V o výkonu 95 HP, s nímž mělo vozidlo dosahovat maximální rychlosti 125 km/h. Motor označený jako Typ 405 však nebyl včas dokončen a první prototyp proto zprvu jezdil s šestiválcovým motorem Fiat 121. Velmi zajímavý byl celkový design vytvořený Stanislawem Panczakiewiczem, neboť Lux-Sport byl vybaven v té době avantgardní a i z dnešního pohledu velice elegantní aerodynamickou karosérii. Čtyřdveřový automobil byl určen pro 5 až 7 osob.
10
První prototyp byl dokončen v roce 1936. Pro první jízdy dostal dřevěnou karosérii typu tourer, teprve definitivní později celokovovou typu limousine. Jízdní vlastnosti se ukázaly jako vynikající a řízení jako jednoduché a nezáludné. byla zahájena Zároveň výroba dalších tří exemplářů. Najisto však z nich bylo dokončeno pouze jediné kompletní šasi, a to již v roce 1936, kdy vzbudilo senzaci na Strojírenské a elektrotechnické výstavě ve Varšavě. V letech 1937 a 1938 najezdil prototyp 100 000 km při testech, které jeho kvality jen potvrdily. Vládní zakázka však nepřišla a uvedení na běžný trh, které se plánovalo na rok 1941, pochopitelně vzalo za své. Stejně tak i první prototyp, který nepřežil bouřlivé válečné události. Šťastnější osud ale mělo ono další dokončené šasi. Válku přečkalo zapomenuté v pobočce PZInz ve městě Ursus, kde bylo později objeveno a nakonec se po renovaci dostalo do sbírek Technického muzea ve Varšavě. Zde odpočívá dodnes. Na adresu prototypu Lux-Sport lze říci jediné: Opravdu pěkný vůz, kterému dějiny nedaly šanci. A nabízí se i v titulku uvedené srovnání s našimi aerodynamickými Tatrami, kterým se podobal designem, určením a částečně i konstrukční filosofií. Tatry měly nepopiratelně větší štěstí, protože ani okupace jejich výrobu a vývoj nepřerušila a pokračovalo se v něm ještě i dlouho po válce. Ale na druhou stranu, štěstí je relativní pojem. Všichni přece víme, hlavně koho musely v letech válečných a poválečných Tatrovky vozit. A podobný osud by nejspíš potkal i Lux-Sport... (jik)
Všechny fotografie prototypu, které jsou otištěny na této dvoustraně a na zadní straně obálky, pochází přímo od jeho designéra S. Panczakiewicze. Jedná se o jediné dochované snímky vozu a stejně jako reprodukce poštovní znánky s LuxSportem byly převzaty z internetových stránek www.autohistories.com. Autorem fotografie dochovaného šasi v Technickém muzeu ve Varšavě (zadní strana obálky) je Ing. Jan Vodička.
11
________________________________________________________ SPECIAL
Intermobilní spolupráce Pro rozšíření obzorů a navázání intermobilních kontaktů rozhodli jsme se spolu s JUDr. Jiřím Kroupou, že z pozice místopředsedy a tajemníka KPPA navštívíme 7. Trabant fest, pořádaný ve dnech 22. až 24. srpna 2003 v rekreačním chatovém středisku u obce Vrbno na Strakonicku. Přišli jsme sice neohlášení, ale předseda Trabi klubu Ing. Radek Zatáčník nás srdečně a přátelsky přivítal, spolu s místopředsedou Stanislavem Couvákem a druhým místopředsedou PhDr. Eduardem Smykem. Po všech objetích, potřeseních rukou a malém proslovu předsedy Trabi klubu nás přijali coby oficiální hosty. Následovala prohlídka kempu, kde v tu chvíli odpočívaly posádky po náročných soutěžích a připravovaly se na odpolední oslavy úspěšného završení celého festivalu. Prohlídka to však byla poněkud nudná, neboť se v okolí nenacházelo jiné auto než trabant a komentář „trabant…..trabant…“ po nějaké době omrzel. Po mé poznámce o časové zaneprázdněnosti a tím pádem o zmeškání jistě bujaré oslavy nás místopředseda Trabi klubu překvapil nabídkou na připravené okamžité pohoštění ve VIP salónku, který se nacházel v klubovně chatové osady. Uvnitř jsme pak pochopili, proč u vchodu stála ochranka. Pionýrské stoly se zde totiž prohýbaly pod váhou nepředstavitelné hory jídla všeho druhu od ovoce, přes pečené sele až po exotické plody moře. Na tuto hostinu bylo sezváno pouze nejužší vedení Trabi klubu a tak nemusela být obava, že by se vše v krátké době vyjedlo či vypilo. Po slavnostním přípitku se JUDr. Jiří Kroupa vrhl na měkce propečené hlavonožce a já jsem začal s rostbífem. V klubovně vládla přátelská atmosféra, kterou nemohl zkalit ani nepolský původ trabanta. Veliký úspěch měl tajemník KPPA JUDr. Jiří Kroupa s výrokem o geniální
12
jednoduchosti technologie automobilů z 60. a 70. let, které nepotřebovaly ty dnešní mikroprocesory a různá čidla. Kdysi si každý se svým autem poradil sám a byl ho v každém okamžiku schopen opravit do pojízdného stavu za minimum peněz. Na tento výrok reagovali představitelé Trabant klubu bujarým souhlasným řevem a já začal uvažovat, že se přeci jenom, čistě z odborných důvodů, zdržíme na Trabant srazu až do večera. Asi po dvou hodinách však náladu poněkud zakalila moje poznámka o špatném vytápění trabanta v zimě. Na to reagoval předseda Trabant klubu Zatáčník nejapnou poznámkou o kufru na kolečkách (myslel tím Fiat 126p), který ani topení nepotřebuje, protože člověk tak malý prostor vyfuní, než se do něho nasouká. Tajemník KPPA JUDr. Jiří Kroupa se však touto poznámkou nenechal vyvést z míry a vysvětlil předsedovi Trabant klubu, jak je tato pře zbytečná. Neboť debatou o vehiklu, který svým dvoutaktním smradlavým motorem, karosérií ze stejného materiálu jako záchodová prkénka, a vůbec celkově zaostalou technologií patří mezi slepé větve automobilové evoluce, nebude plýtvat časem, který může raději věnovat tak výborně ugrilované kachně. Nechápu, proč na tuto věcnou poznámku reagovali představitelé Trabant klubu v čele s předsedu Zatáčníkem zbrunátněním a začali na nás vykřikovat nesalónní výrazy, které zde nemohu prezentovat. Poté, co jsme si mimo jiné vyříkali, která že to armáda to vlastně vstoupila v šedesátém osmém na československé území a když jsme se poněkud hlučně dostali přes druhou světovou válku k Mnichovské dohodě, byli jsme spolu s JUDr. Kroupou hrubě vyvlečeni z klubovny čtyřmi chuligány, kteří si říkali bezpečnostní agentura. Tím celý proces sbratřování náhle skončil. Bohužel, tentokrát pokus o intermobilní spolupráci skončil dosti neslavně. Musíme počítat s tím, že se podobná událost může udát i v budoucnu. Rozhodně nás to ale neodvrátí od šíření osvěty. Na závěr musím popřít jakékoliv fámy o vině devíti lahví frankovky a lahve fernetu na celém incidentu. Jako důkaz pak uvádím foto JUDr. Jiřího Kroupy poté, co znechuceně Trabant fest opouštíme. (jav)
13
_____________________________________________________ ROZHOVOR
MÁM RÁD BANÁNY I OPERETU S předsedou finanční komise KPPA Dr. Zdeňkem Hrabou o crash testech, změnách bydliště a výhodách monarchie
JUDr. Ing. Zdeněk Hraba je ve svých 29 letech ostříleným politickým harcovníkem. Z celého vedení KPPA má patrně nejvíce praktických zkušeností se zákulisním vyjednáváním a získáváním si tiché podpory mezi různými frakcemi, ale i řadovými voliči. Zmiňme jeho nadějnou kariéru v čele Svazu mladých zemědělců, která však byla předčasně ukončena maštalovým převratem. Porážku však Hraba nesl zmužile a odešel s hlavou hrdě vztyčenou, byť se později o poměrech ve Svazu vyjadřoval nelichotivě. V souvislosti se svým pádem dokonce parafrázoval německou propagandu, jež po I. světové válce vysvětlovala kapitulaci císařské armády mýtem o tzv. „úderu dýkou do zad“, který vojákům uštědřili zbabělí politici. Hrabova legenda o „úderu vidlemi do zad“ zřejmě nedobude takové proslulosti jako originál, nicméně ani tento dílčí neúspěch mu neubral na popularitě. Naopak, uvolněný čas a energii plně věnoval Klubu přátel polských automobilů, což mu umožnilo zaujmout post vůdce oficiální opozice uvnitř KPPA. Hraba je všeobecně považován za mediálně obratného činovníka, který umí náležitě prodat plody své mravenčí práce. Přestože o sobě prohlašuje, že je (levobočným) potomkem Františka Ferdinanda d´Este a jeho vystupování na veřejnosti je vždy na výši, rozhodně se nechová s aristokratickou přezíravostí. Hraba se umí přiblížit k prostému lidu a v davu si klidně potřese rukou i s obyčejným dělníkem či řadovým manažerem. Není proto divu, že někteří politologové (např. Jiří Pehel či Bohumil Doležral) označují tohoto charismatického člena představenstva za možného nástupce „Předsedy Zakladatele“ Dr. Krejčíka. Bulletin na četné žádosti čtenářů získal pro toto číslo exkluzivní interview s touto výraznou osobností v čele Klubu. BULLETIN: Po nehodě předsedy Klubu v březnu 2000 byla v loňském roce celá členská základna opětovně šokována dopravní nehodou, při níž byl Váš vůz zcela zdemolován. Na začátek si přeci jen neodpustím jeden jedovatý osten. Čtyři roky existence Klubu, dva totálně zničené vozy. V roce 2000 předseda, loni Vy. Jak jízlivě poznamenal Frankfurter Allgemeine: „Není na čase změnit název tohoto českého obskurního spolku (doslova „der tschechische Obskurksindelkörperschaft“), tolik nepřátelsky naladěného vůči německým automobilkám, na „Klub nepřátel jakýchkoli automobilů?“ ZDENĚK HRABA: Nenazýval bych tyto aktivity jako projevy nepřátelství k automobilům. Ve světových automobilkách ničí při crash testech tisíce vozů a nikdo se nad tím nepozastavuje. Úspěšný crash test předsedy Klubu, který provedl se svým vozem, velmi zvýšil jeho popularitu. Jako lídr opozice jsem tedy nemohl zůstat pozadu. Pravdou ovšem je, že jsem plánoval testovat levnější vůz než
14
právě rodinnou Octavii 4x4. Již jsem měl v autobazaru vyhlédnutý vůz Polski fiat 125p, na němž jsem chtěl - stejně jako předseda demonstrovat odolnost polských automobilů. Abych předsedův výkon překonal, měl jsem ještě přichystán skok hořící obručí a smykem jsem chtěl na vozovce napsat nápis „POLSKI FIAT FOREVER“. BULLETIN: K realizaci crash testu však došlo za zcela jiných podmínek a dosti nečekaně. Dokázal jste i přesto kolizi nějak politicky využít? ZH: Ano, v reakci na oba dva úspěšně provedené crash testy navrhla opozice v KPPA změnu klubového znaku a dále změnu klubových barev na žlutou a černou namísto červeno-modro-bílé. Nutno ovšem přiznat, že po konzultaci s experty z institutu pro bezpečnost silničního provozu EURO NCAP (a hlavně jejich právníky), nakonec opozice KPPA upustila od návrhu klubového znaku ve tvaru kruhu, rozděleného na čtvrtiny se dvěma černými a dvěma žlutými poli naproti sobě. Údajně příliš připomínal značky, které EURO NCAP lepí na zkušební vozy a které se staly základem i jeho loga. Štvavou kampaň proti návrhu poté rozpoutali předseda Klubu spolu s tajemníkem, když namítali, že členové s novým logem na tričku by připomínali testovací figuríny (tzv. crash test dummies). Nakonec tvrdě kritizovali černožlutou kombinaci jako příliš okatě „rakouskouherskou“ či „habsburskou“ a prosadili setrvání u „národní“ trikolóry. BULLETIN: Můžete našim čtenářům popsat průběh nehody ze sedadla řidiče? ZH: Jistě, rád. Nemohu však popsat celý průběh nehody, neboť po jistou dobu jsem v sedadle řidiče neseděl. Tak tedy; při průjezdu prakticky první větší říčanskou křižovatkou, jsem náhle začal vidět červeně (barva auta, které do mě narazilo 80 km rychlostí), poté bíle (prášek z aktivovaných airbagů), pak chvíli šedivě (látkový potah stropu auta) a poté zase červeně (při hledání a nalezení viníka nehody). Další průběh je již čtenářům notoricky známý. Po pěti a půl hodinách se dostavila policie, aby začala šetřit a ověřovat výsledky neplánovaného crash testu. Mezitím se u mého automobilu - z větší části dočasně umístěného na zahradě místní mateřské školky - zastavilo tolik lidí, že jsem začal pochybovat o pravdivosti údajů o počtu obyvatel našeho města. Policie ocenila kvalitu a výdrž vozu i samotné provedení kolize oběma účastníky, vytkla (slovně) řidiči červeného auta horlivost, s jakou „otestoval“ můj vůz, a nad případem se „zavřela voda“. BULLETIN: Tak takové to tedy bylo. ZH: Ano. BULLETIN: V souvislosti s Vaším působením v opozici se proslýchá, že jste za posledních
3 x Hraba
„Slyším trávu růst…“
„Víte, pane redaktore, to se musíte položit do problému…“
„Naproti tomu JÁ, pane redaktore, JÁ jsem velmi snášenlivý. Klidně si podám ruku i s Vámi, a to jste prosím novinář…“
několik měsíců 5x změnil adresu svého trvalého pobytu, abyste co možná nejlépe utajil své bydliště. Můžete tyto spekulace potvrdit nebo vyvrátit? ZH: Ano, zajisté mohu. BULLETIN: Aha, takže změnil jste bydliště či nikoli? ZH: Máte pravdu, skutečně jsem byl nucen „změnit“ bydliště. Nebylo to však z důvodů vnitroklubových. Vysvětluji si tento úkaz horlivostí policie. Ta mě zřejmě bez mého vědomí zařadila do programu utajení identity poškozených. Asi se obávala o mou bezpečnost při projednávání zmiňovaného „testování“ kvality pasivní bezpečnosti mého vozu. Výsledek této utajovací akce však vyšel nad očekávání všech zúčastněných i nezúčastněných. Mou identitu (a patrně i identitu škůdce) se podařilo utajit tak dokonale, že žádné projednávání přestupku nebylo dosud ani zahájeno…
Snímky na této dvoustraně zachycující Škodu Octavii 4x4 Dr. Hraby bezprostředně po nehodě, která se odehrála 30. června 2003 na křižovatce u mateřské školky v Říčanech. Červené audi nedalo Dr. Hrabovi přednost v jízdě, zleva narazilo do octavie a odmrštilo ji do plotu u mateřské školky. Octavia pobořila plot i zídku, čímž značně utrpěl její předek. Audi se ovšem nárazem ještě roztočilo a zastavilo se opět až o octavii, které zdemolovalo kufr. Během setiny sekundy se tak ze zánovní Škody Octavie 4x4 stal vrak a z audi zajímavě tvarovaná hromádka šrotu.
17
BULLETIN: Narážel jsem spíše na skutečnost, že ačkoli už půl roku bydlíte na stejném místě, název ulice se změnil pětkrát. Nejprve z Mozartovy na Kubelíkovu a pak se šílený kolotoč jmen Bach, Mysliveček a Ryba rozjel na plné obrátky. Objevily se spekulace o Vaší obsedantní posedlosti světovými hudebními skladateli anebo o Vaší touze dosáhnout pojmenování ulice po sobě a to prostřednictvím neustálého šťourání na Městském úřadě. Co k tomu můžete uvést? A víte už, v jaké ulici budete bydlet příští měsíc? ZH: Domnívám se, že příští měsíc se už jméno ulice měnit nebude, neboť úřednice Městského úřadu žádného dalšího hudebního skladatele nezná. Pravdou je, že denní tisk nám v současné době dochází na šesté jméno ulice. To však kupodivu nemá souvislost s žádným hudebním skladatelem. Jedná se o ulici Březí. Obávám se jen, jestli nedošlo k mírnému posunu v logice úředníků. Stromů možná znají více než hudebních skladatelů. BULLETIN: V Klubu jste pověstný svou zálibou v adrenalinových sportech. Vyžíváte se v tzv. bajkování (ničení horského kola v extrémních terénech), účastníte se paint-ballových utkání i pěstních bitek irských rváčů v Belfastu. Půjdete s image tvrdého muže i do kampaně před volbami představenstva? Anebo se představíte jako lidumil a budete hladit malé děti, případně jejich mladé maminky? ZH: Víte, pane redaktore, vzhledem ke složení členské základny KPPA, tedy okruhu možných voličů, nepředpokládám, že dojde k nějakým intimním kontaktům s členy. Pokud by však rozhodování členů KPPA při volbách měl ovlivnit názor jejich blízkých, uvažoval bych o prezentaci své osoby na nejbližších Šibřinkách KPPA. Koneckonců, byla to mistrně zaranžovaná „macarena“ současného předsedy, která do značné míry rozhodla o výsledku minulých voleb.
Jedna z posledních fotografií z osudného 28. června 1914, podle níž Dr. Hraba porovnával tvar své lebky s Františkem Ferdinandem d´Este. Není však jasné, zda při komparaci bral ohled na chochol na Habsburkově klobouku. Vpravo je pak zachycen Dr. Hraba na předávání cen JACEK v únoru 2004. BULLETIN: Kam by se podle Vás měla ubírat zahraniční orientace Klubu? Jste znám svým tvrdým postojem vůči politice USA. Na jednání představenstva jste se prý dokonce nechal slyšet, že prezidentu Bushovi nikdy nepodáte ruku. Jste schopen tento slib dodržet? ZH: Upřímně řečeno, rád bych viděl orientaci našeho klubu na Jižní Ameriku. Opozice KPPA se totiž chystá po vzoru jedné z těchto zemí vyrukovat s návrhem, aby jakýkoli Američan, který se dostaví na jednání představenstva KPPA, byl nucen podstoupit sejmutí otisků rohovky a provedení rentgenových snímků levé nohy a pravé ruky. KPPA by totiž měl vystupovat jako rovný s rovným. Proto ta orientace. Navíc dějiny jihoamerických zemí a nedávné dějiny KPPA mají jisté shodné rysy, že? BULLETIN: Právě proto Vás kritické hlasy podezírají z touhy nastolit v Klubu operetní režim podobný některým banánovým republikám.
18
ZH: Nepopírám, že mám rád banány i operety. Rozhodně však musím popřít spekulace ohledně svých diktátorských ambicí. Naopak, považuji za vhodné připomenout, že jsem to byl já, kdo zabránil předsedovi v realizaci nařízení, aby každý člen Klubu měl nad vodovodním kohoutkem zavěšenou cedulku s textem: „Poděkuj Předsedovi Klubu, že můžeš pít tuto vodu“. Inspirace dominikánským krutovládcem Trujillem je snad každému zřejmá. Nicméně veřejnost - i přes má četná varování - považuje předsedu nadále za demokratického lidumila. BULLETIN: Vy se ale přece nesnažíte prezentovat jako demokratický lidumil, vytrvale si budujete obraz aristokratického osvícence. V posledních letech jste již několikrát veřejně oznámil, že máte na dosah ruky důkazy, že jste potomkem Františka Ferdinanda d´Este. Můžete to blíže osvětlit? ZH: Moje organizátorské schopnosti jsou samy o sobě dostatečným důkazem. Ale samozřejmě, že jsem podstoupil i řadu vědeckých testů. Za nejprůkaznější považuji výsledky porovnání tvaru hlavy z profilu, při němž se ukázala řada shodných rysů mezi mojí lebkou a lebkou následníka rakouského trůnu. Testy na mé hlavě byly provedeny pomocí osvědčené cimrmanovské přítlačné tabulové metody, tedy obkreslením tvaru hlavy na desku stolu těsně před zavírací hodinou hostince. Výsledný profil byl porovnán s několika dostupnými fotografiemi Františka Ferdinanda z dobového tisku. BULLETIN: Nezlobte se, ale takové postupy mi přijdou, s prominutím, předpotopní. Žijeme přece v době testů DNA. Ty by mohly Vaše tvrzení postavit najisto. Proč jste nevyzkoušel i tuto metodu? ZH: Svým stoupencům jsem již přikázal, aby získali rozhodující a nezvratné důkazy. Problém ale tkví v příslovečné habsburské šetrnosti až lakotnosti. Doslova lze říci, že Habsburk nepustí ani chlup, o jiném genetickém materiálu ani nemluvě. To moji situaci značně stěžuje. BULLETIN: Vzhledem k tomu, že české zákonodárství nečiní při dědění rozdílu mezi manželskými a nemanželskými dětmi, hodláte ze svého původu vyvozovat nějaké důsledky či nároky? Budete žádat zpět například Konopiště a další panství? ZH: Otázka míří nesprávným směrem. Opět musím zopakovat, že nikoli touha po majetku, byť by jím bylo třeba naše krásné Konopiště, nýbrž předurčení a historický úkol, jsou oním důvodem, proč se snažím prokázat svůj vznešený původ. I když je třeba podotknout, že turisti by mi na mém zámku příliš nevadili. A oboru bych uzavíral pouze několikrát do roka u příležitosti honů uspořádaných pro přátele. Domnívám se, že se mi s benešovskými občany podaří navázat srdečnější vztah, než jaký zde panoval do roku 1914. BULLETIN: Jste tedy příznivcem znovunastolení monarchie? ZH: Je veřejným tajemstvím, že monarchie, pokud respektuje základní práva a je vedena osvíceným panovníkem, je stabilnější, levnější a efektivnější formou vlády. Při své návštěvě v našich historických zemích Uhrách - jsem již zkusmo ověřoval názory na možné znovusjednocení rozbité říše. Protože jsem se řídil Riegerovým přístupem rovnoprávnosti jednotlivých národů monarchie, tázal jsem se Uhrů zásadně česky. Byl jsem mile překvapen. Na mou jasnou otázku: „Jste pro obnovu společné monarchie?“, mi bylo vždy vřele odpovězeno: „Igen.“ BULLETIN: Potvrdí-li se Vaše tvrzení, budete zřejmě jediným členem Habsburského rodu, který má v současnosti české občanství. Zbytek Vašeho domu (rozumějte Habsburského) byl totiž dle § 17 zákona č. 236/1920 Sb. československého občanství zbaven. V tom máte obrovskou výhodu oproti ostatním pretendentům na případný obnovený český trůn. Hodláte se zapojit do úsilí monarchistického hnutí Koruna česká a vytlačit z centra pozornosti legendárního Ottu Habsburského a jeho dynastickou linii? ZH: Není sice nutností, aby se panovníkem stal někdo s českým občanstvím, nicméně výhoda by to být mohla. Když lovili čeští stavové v nečeských vodách, nebyla to vždy dobrá volba. Otta Habsburský navíc pochází z větve vzdálenější nejjasnějším Habsburk-Lotrinkům. BULLETIN: Jako příští předseda Klubu, ale třeba i jako český král byste měl mít i náležité vystupování. Absolvoval jste nějaké speciální kurzy společenského chování? ZH: Politik evropského stylu by určitě měl v mládí absolvovat akce, kde se přiučí vybrané etiketě. Ani já nejsem výjimkou. Navíc jsem četl nespočet článků a komentářů o zkušených politicích; maně se mi vybavují Miloš Zeman a Boris Jelcin. Ti se během své kariéry etiketám věnovali opravdu poctivě. BULLETIN: Říká se, že dokážete šikovně využívat moc médií. Na voliče pak působíte jako perspektivní, energický a novátorský vůdce. Zároveň ale nezapomínáte ani na konzervativnější příznivce. Míním tím například Váš sňatek, kterým jste si naklonil voliče uznávající tradiční hodnoty. Předseda Klubu Dr. Krejčík tento handicap dohnal až letos v dubnu. V bulvárním tisku se teď přetřásá myšlenka, zda nebudete chtít svůj náskok zvýšit prvním malým členem Klubu. ZH: K této otázce se s dovolením nebudu vyjadřovat. Jen bych v této souvislosti rád podotknul, že překvapení nám může připravit nějaký pilnější člen Klubu.
19
BULLETIN: Zcela nedávno jste rozšířil spektrum svých aktivit o pedagogickou činnost na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Vaše píle a činorodost se stala již příslovečnou a dokonce prý existuje úsloví: „Nad Hrabou slunce nezapadá“. Sám jste o sobě jednou prohlásil: „Pracuji, i když spím.“ Považujete se za workoholika? ZH: S dovolením, ta citace je poněkud nepřesná. Pokud vím, tak jsem řekl: „Spím, i když pracuji.“ Neumím sice příliš dobře německy, ale oblíbil jsem si jedno heslo, které jsem si svépomocí přeložil a považuji ho za své krédo. Německy to je: „Arbeit macht frei!“ Český překlad: „Udělej si volno v práci“ vystihuje mou filozofii. Vycházím z myšlenky, že i Stvořitel po práci odpočíval, a domnívám se tedy, že i svět lze spasit během normální pracovní doby. BULLETIN: Ani nevíte, jak je příjemné v dnešní době - posedlé vysedáváním v kancelářích do tří do rána - slyšet tak osvícené myšlenky. Přejeme Vám ve Vaší další práci i v soukromém životě hodně úspěchů. Děkujeme za rozhovor. (mik)
__________________________________________________________ NAFTA
Tajemný Polski Fiat Osudy automobilů bývají často dosti fádní. Po svém vyrobení vystřídají pár majitelů a jejich životní pouť dříve či později skončí na šrotišti či v lepším případě v muzeu. Jen naprosto výjimečně se ale nějaký vůz stává klíčovým aktérem mysteriózní události a zařazuje se tak do vybrané společnosti mimozemšťanů z Roswellu, sněžného muže, prezidenta Kennedyho a dalších objektů studia prazvláštní vědy, lidově zvané „záhadologie“. A je-li navíc ohniskem záhady vůz polské výroby, nemůže to zůstat nepovšimnuto naším listem. Vše začalo někdy v průběhu června roku 2003 poblíž východočeského Dvora Králové nad Labem, kdy se uprostřed jednoho z přilehlých lesů z ničeho nic objevil vrak vozu Polski Fiat 125p. Přesné datum se zjistit nepodařilo, neboť není zcela jisté, kdo jej vlastně nalezl jako první. Informace o jeho existenci prostě začala kolovat mezi místními obyvateli, aniž byl kdokoliv schopen říci, z čích úst zazněla poprvé. Fotografická dokumentace, kterou Bulletin otiskuje, byla pořízena 29. června, avšak vůz se na daném místě nacházel minimálně dva týdny před tím. Pozoruhodný byl tento vůz již sám o sobě, neboť se na první pohled jednalo o zcela nestandardní exemplář svého druhu. Pomineme-li celkovou zchátralost, musel si každý pozorovatel
20
všimnout některých velice prapodivných úprav. Tak předně vozu chyběla zadní část střechy, zadní sklo a zadní střešní sloupky. Dále došlo k odstranění přepážky mezi kabinou a vzadu umístěným kufrem, jakož i víka od kufru. Jednalo se tedy o jakýsi pokus o podomácku postavený pickup, přičemž logické narušení strukturální pevnosti vozu bylo neznámým stavitelem kompenzováno dosti
svérázně. Předně se tak stalo dvojicí kulatých dřevěných sloupků o značném průměru, spojujících torzo střechy s podlahou kabiny, a dále dvojící železných tyčí, které byly přivařeny jako spojnice horního konce zachovaných prostředních sloupků střechy a zadní části vozidla. Obě tyče přitom byly evidentně nestejně dlouhé: jedna končila již na úrovni zadních blatníků, zatímco druhá až na samém konci vozidla. Jaká byla skutečná strukturální pevnost vozu a jeho jízdní vlastnosti zůstává velkou neznámou. V této souvislosti pak nepřekvapí ani oddělení „korby“ vozu od předních dvou sedadel podivnou zástěnou z nahodile stlučených prken. Design vozidla pak dokreslovala výrazná deformace zadní masky stlačením dolů, která mohla jen těžko vzniknout při havárii. Spíše však byla součástí „rekonstrukce“ a měla usnadnit nakládání. Zdá se, že vozidlo sloužilo pro dopravu dřeva, pro což svědčí několik klád rozházených okolo nalezeného vraku, avšak i tato skutečnost se jeví jako sporná, jak ještě dále uvidíme. Naopak zcela nesporný je fakt, že s takto upraveným vozem by jeho majitel nemohl vyjet na normální silnici bez toho, že by vzbudil všeobecné pohoršení a nežádoucí zájem dopravní policie. Pokusit se s „tímto“ navštívit nějakou STK by pak muselo být považováno za fantasmagorický výplod chorého mozku. Pravým zdrojem záhad je však místo nálezu vraku a okolnosti, za jakých se tam dostal. Nejprve však trochu místopisu. Dvůr Králové leží v širokém a poměrně mělkém údolí, které prochází zhruba ve směru východ-západ a na jihu a severu jej ohraničují zalesněné hřebeny. Pro nás je pak klíčový severní svah jižního hřebenu. Zhruba v jeho polovině prochází po vrstevnici železniční trať Jaroměř-Nová Paka (nádraží je ve svahu na úrovni města). Rovnoběžně s tratí pak směřuje dvojice nezpevněných lesních cest, jedna z nich zhruba 100 metrů pod tratí (v místech kde končí les a začínají první samoty patřící k městu), druhá naopak o 100 metrů výše v hlubokém lese. Směrem na východ od nádraží přechází železniční trať po jednoobloukovém viaduktu ještě cestu třetí, která směřuje šikmo po svahu dolů a spojuje dvojici cest rovnoběžných s tratí. A právě na této třetí cestě, zhruba 50 metrů nad viaduktem byl nalezen tajemný polský automobil. Konkrétní podoba „místa činu“ je ostatně patrná z fotografií. Automobil byl naražen přídí na vzrostlý strom, a to ve směru ze shora po cestě dolů na pravé straně. Nárazem nejen došlo k deformaci přední části, ale rovněž k definitivní destrukci kostry vozu, který se zřejmě v půli rozvoru přelomil. Zcela deformována byla kabiny, kde se volant prakticky dotýkal sedadel. Za své konečně vzala i již tak dosti zkoušená střecha. Napravo od vozu se válelo několik uříznutých a začištěných klád. Položme si nyní několik otázek, které zatím marně čekají na jasnou odpověď. Kdo byl majitelem tajemného vozu? Kde na něm vznikly ony podivné a zcela nestandardní úpravy? K čemu měly sloužit? Jak se vůz dostal právě na místo, kde byl později nalezen? Byl náraz do stromu nehoda nebo záměr? Byl v době nárazu někdo ve voze? Jaký vztah k vraku měly klády povalující se okolo? A další a další... V současnosti existuje několik teorií, které mají tyto pozoruhodné indicie vysvětlit. 1. „Dřevařský“ vůz. Tato teorie se přímo nabízí. Podle ní se jednalo o prostou domácí úpravu vozu na přepravník dřeva. Majitel se s ním pokoušel sjet lesní cestou směrem dolů, k chatám
21
nacházejícím se ve svahu pod lesem. Na hrbolaté a pro tento typ vozu zcela nevhodné cestě nezvládl řízení a narazil do stromu. Naložené klády se při tom rozsypaly okolo. Když majitel viděl, že s vozem sám nepohne a jakákoliv snaha o jeho záchranu by byla vysoce neefektivní, ponechal jej prostě na místě, zejména s ohledem na jeho zcela ilegální provoz. Dost možná se mohlo jednat i o krádež dřeva, což mohlo být jen dalším důvodem k majitelově útěku. Až potud zní tento výklad okolností více než logicky. Jeho zásadním nedostatkem je ale předpoklad, že řidič vozu vyvázl z havárie nezraněn. Ten se však evidentně nezakládá na pravdě, protože kabina Polského Fiatu byla natolik zdeformovaná, že mezi volant a sedadlo by se nikdo nezraněný prostě nevešel. Vzhledem k tomu, že smrt nebo těžké zranění řidiče by se za takových okolností nepodařilo utajit, je nade vší pochybnost, že v době nárazu muselo být řidičské místo prázdné! Teorii havárie tudíž zřejmě nelze přijmout. Vyskytla se sice také úvaha, že vůz nemusel být při transportu dřeva vůbec řízen, ale pouze jednorázově poslán ze svahu s nákladem dřeva s tím, že toto bude dole sebráno a vůz opuštěn. To by sice vysvětlovalo všechny hmotné důkazy, ale zase se nabízejí otázky po motivaci a efektivitě takového postupu. Do úprav vozu jistě musel neznámý člověk investovat jistý čas a úsilí, navíc doufat ve zdárné dopravení klád ze svahu nebylo při daném terénu zrovna prozíravé. Také pokud dotyčný počítal už předem s opuštěním vraku, neponechal by své dřevo na místě, ale pokusil by se je alespoň částečně dopravit pryč. 2. „Závodní“ vůz. K této teorii patrně svádí označení „F1“ na dveřích Fiatu. V tom případě nebyl vůz určen pro svoz dřeva, ale vyrobila si jej místní zlatá (či vzhledem k ekonomické situaci kraje spíše stříbrná až bronzová) mládež, chtivá adrenalinových sportů, za účelem pseudoterénních jízd po lese. Už jenom z toho je patrné, že zde půjde o teorii pochybnou, navíc i v tomto případě platí, že přinejmenším osoba za volantem nemohla nehodu přežít ve zdraví. Rozházené klády pak podle této teorie s autem vůbec nesouvisely, což jediné lze připustit jako možné, protože neexistuje žádný přímý důkaz o tom, že se na místě objevily zároveň s vozem. 3. Opuštěný vůz. Na první pohled dobře vypadá také teorie, podle níž se jednalo o vůz, kterého se chtěl majitel prostě zbavit už od samého počátku. Přijel s ním po horní cestě až na křižovatku s cestou vedoucí ze svahu a prostě jej pustil nazdařbůh dolů. Klády pak s vozem opět nijak nesouvisely. Ani zde však není jasné, proč by to neznámý dělal. Mohl přece snadno odstavit automobil již na lesní křižovatce, na místě zvaném Krakonošova vyhlídka (navzdory tomu, že zde pro vzrostlé stromy žádná vyhlídka není, co autor těchto řádků pamatuje), kde by se auto pohodlně dalo odstavit. Ještě snazší by bylo ponechat jej někde jinde v lese u horní cesty, kde je příhodných míst
22
celá řada. Na jednom z nich ostatně vůz později po svém vytažení krátkou dobu ležel, než byl odvezen do šrotu. Jen naprostý blázen by se zcela zbytečně vystavoval riziku a posílal vůz ze svahu, kde byla poměrně veliká pravděpodobnost, že vůz na konci narazí do železničního viaduktu a způsobí škodu, nebo alespoň zcela zatarasí cestu. Kdo by se chtěl takto vozu zbavit, logicky by postupoval daleko méně nápadně a složitě. Krom toho se cesta od křižovatky dolů několikrát zatáčí a je vysoce nepravděpodobné, že by vůz bez řízení dojel až tak daleko. 4. Bludný vůz. Jako vždy v podobných situacích se vyrojila celá řada obskurních teorii mystického, okultního či ufologického charakteru, podle nichž se jednalo o nikým neřízeného automobilového „Bludného Holanďana“, který se příležitostně zjevuje v okolních lesích, či o únos posádky vozu mimozemšťany těsně před nárazem, a to za účelem vědeckých pokusů na lidských bytostech. V této souvislosti se pak vynořují starší pozorování UFO některými místními občany v okolí nedalekého vrchu Zvičina. 5. Teroristický vůz. Podle této konspirativní teorie měl vůz být zbraní teroristů při útoku na železniční viadukt. Průběh událostí by pak měl být zhruba následující. Skupina teroristů získala v okolí podomácku upravený vůz, jehož se majitel rád zbavil. Naložila na korbu výbušniny a s vybraným dobrovolníkem-sebevrahem za volantem vůz vyjel po svahu právě ve chvíli, kdy se k viaduktu blížil některý z osobních vlaků. Vzhledem k tomu, že na viadukt je velmi dobře vidět z dolní cesty, nebylo možné umístit množství výbušniny přímo tam, aniž by to vzbudilo pozornost poměrně častých kolemjdoucích. Zároveň je však viadukt široko daleko nejpříhodnějším místem pro atentát, neboť by zde jeho následky byly jednoznačně nejhorší. Sebevražedná forma útoku pak byla zřejmě zvolena proto, že neřízený automobil by nejspíš k mostu sám nedojel. V rozhodující okamžik ovšem řidič nezvládl řízení a narazil s vozem do stromu. K explozi však zřejmě jen náhodou nedošlo (patrně pro přece jen slabší sílu nárazu). Ostatní teroristé pak po tomto nezdaru od další akce upustili, neboť neměli možnost podezřelý automobil nenápadně odstranit. Odnesli však všechny výbušniny a také svého mrtvého nebo zraněného kolegu, kterého pochopitelně nedopravili k ošetření. Zbývá však otázka, o jaké teroristy se jednalo. V tomto směru přicházejí do úvahy různé formace příslušného ražení: a) Arabští teroristé, najmě z organizace al-Kajda Usámy bin Ládina. b) Zatím neznámí východočeští separatisté. c) Skalní odpůrci železnic (žoldáci najatí automobilovou lobby plus jimi zmanipulovaný duševně chorý řidič). d) Skalní milovníci železnic (stopy by mohly vést k personálu železničního muzea v Jaroměři, který se přímo před autorem tohoto příspěvku vyjádřil v tom smyslu, že „České dráhy představují takový bordel, že by se to mělo celé nechat spadnout a začít raději znova od začátku“). e) Jiná dosud zcela neznámá a nepředstavitelná formace. Závěrem připomeňme, že k nezdařenému útoku se pochopitelně nikdo nehlásí. Teorie teroristického útoku je jistě velmi nepravděpodobná. Avšak ostatní varianty se jeví jako zcela nemožné. Klasik pak praví, že je odvěkým pravidlem logického myšlení, že vyloučíme-li vše, co je nemožné, to, co zbývá, musí být pravda, jakkoliv je to nepravděpodobné. Dojde-li v celé kauze k dalšímu vývoji a novým odhalením, náš list bude své čtenáře zcela jistě včas informovat. (jik)
23
PZI Lux-Sport (1936) Technické muzeum Varšava (2003)
