B. Generační vztahy 1. – 2. Pojem generace v jazyce a ztvárnění tematiky generačních vztahů ve starší literatuře / 3. – 4. Generační tematika v novověké literatuře; 5. Přehled generačních vystoupení literátů v tvorbě 20. a 21. století / 6. – 8. Generační soulad i konflikt jako literární téma Každý z nás během svého života vystřídá několik různých míst na pomyslném věkovém žebříčku: začínáme jako malé děti, staneme se mladšími a později staršími studenty, pak začátečníky a posléze zkušenými profesionály v zaměstnání, nakonec nás čeká role rodičů a prarodičů. S každou takovou pozicí přijímáme – často nevědomky – i způsob života a myšlení; řadíme se k různým generacím (pokolením). Vztahy mezi generacemi mohu být harmonické, vzájemně se obohacující, i napjaté, soupeřivé. V obou případech se jedná o nosné téma pro umělce, zejména literární; ti se snaží vystihnout podstatu i všechny souvislosti generační přináležitosti i mezigeneračních vztahů; obojí se samozřejmě projevuje také v povaze mezilidského dorozumívání. 1. – 2. Pojem generace v jazyce a ztvárnění tematiky generačních vztahů ve starší literatuře 1-2-A1 Pojem generace, jeho původ a význam; 1-2-A2 Základní rozčlenění generační tematiky v literatuře; 1-2-A3 Ztvárnění tématu generačních vztahů v nejstarších textech; 1-2-B3 Marcus Tullius Cicero: Cato starší o stáří; 1-2-A4 Křesťanství a nový vztah lidí k Bohu; 1-B4 Bible: Nový zákon: Evangelium podle Matouše; 1-D Marcus Tullius Cicero; Nový zákon. 1-2-A1 Pojem generace, jeho původ a význam Pojem generace pochází z latiny: genus = rod, druh (řec. génos / γένος = rod, potomek, pokolení, původ, narození, vlast, druh); generatio = plodivá síla, potomstvo. Generační posloupnost se mluvnicky vyjadřuje nejčastěji genitivem (syn svého otce). Od výrazu genus jsou odvozeny i moderní odborné termíny (genetika = věda o zákonech dědičnosti; genitál = pohlavní ústrojí; generátor = strojní zařízení pro přeměnu energie). Generace je potomstvo žijící v přibližně stejném čase. Odtud můžeme generaci definovat také jako průměrné období mezi narozením rodičů a narozením jejich dětí: jeho délka činí u lidí zhruba 20 – 25 let: do tohoto vymezení ovšem promlouvají i významné události ze společenského (historického) vývoje, které mohou výraznými společnými zkušenostmi (např. krizí, válkou, revolucí, technickým rozvojem apod.) sjednocovat generaci i úžeji časově vymezenou (např. v kulturních dějinách 20. století lze rozlišit generace také podle dekád: generaci padesátých, šedesátých, sedmdesátých i osmdesátých let). Generační vztahy patří mezi důležité činitele, které umožňují socializaci (společenské začlenění) jedince. Starší generace předává generaci mladší jednak praktické znalosti i dovednosti, jednak ustálené kulturní obsahy, jejichž sdílení zajišťuje pokračující kolektivní identitu, tedy pocit jedinečné sounáležitosti příslušníků obce, národa apod. (tyto obsahy mívají často podobu příběhů, zejména mýtů). Mladší generace však obvykle, v závislosti na změněných životních podmínkách, usiluje o reinterpretaci, či dokonce úplnou náhradu myšlenkového dědictví rodičovské generace: tak vzniká atmosféra generační vzpoury. V soužití generací se tedy střídají a prolínají soulad a vzájemná spolupráce s napětím a soupeřivými konflikty. 1-2-A2 Základní rozčlenění generační tematiky v literatuře V literárních dějinách můžeme otázku generačních vztahů spatřovat ve dvojí podobě: 1. Generační vztahy jako námět literárních děl, ať už líčené spíše v harmonické nebo spíše v rozporuplné podobě;
1
2. Generační vztahy ve světě literárních tvůrců: vznik a působení generačně vymezených literárních skupin, spory o generačně příznačné spisovatelské osobnosti a jejich díla. 1-2-A3 Ztvárnění tématu generačních vztahů v nejstarších textech Nejstarší lidské pospolitosti – tlupy a rody lovců a sběračů již ve starší době kamenné – byly uspořádány na principu matrifokality (lat. mater = matka a focalis = ohniskový), což znamenalo, že sociální začlenění jedince bylo dáno především příbuzenským vztahem k nejvýznamnější ženěmatce, která tak ztělesňovala biologickou kontinuitu pospolitosti; v praktickém životě (při obstarávání obživy, obraně apod.) ovšem měli hlavní slovo zdatní a zkušení muži. Tyto poměry jsou vzdáleny ode dneška více než 10 tisíc let směrem do minulosti a jejich odraz ve slovesnosti nedokážeme zrekonstruovat (jeho pozůstatky se snad dochovaly např. v těch pohádkách a mýtech, kde vystupují nadpřirozeně mocné ústřední ženské postavy, rozhodně sem však nepatří mnohem mladší pověsti o ženách-bojovnicích: o Amazonkách ve starověkém Řecku nebo o dívčí válce v Čechách). V zemědělských společnostech v mladší, ale zejména v pozdní době kamenné se základem společenského uspořádání stává patriarchát (lat. pater = otec; archo = vládnu, začínám): rozhodující převaha mužů ve všech oblastech života, vychází z mužské fyzické zdatnosti, která umožňuje vykonávat těžké zemědělské práce v obdělávané krajině a zároveň přežít na výpravách do okolní divočiny. Nejvýznamnější muži se pak stávají privilegovanými vládci a prvky patriarchátu, dnes ovšem často zdůvodňované už jen mocensky, trvají i v Evropě dodnes. Epochální změny ve společnosti byly již ve starověkých civilizacích chápány jako projev generačního soupeření. Tak v náboženství starověkého Řecka byl počátek dějin naplněn krutým soubojem mezi různými generacemi bohů: 1. Na počátku byl Chaos (bezmezný a prázdný prostor, případně změť beztvaré prahmoty; druh božstva) a jeho pohybem vznikl svět. Dcerou Chaosu byla Gáia (bohyně Země): ta sama ze sebe zrodila boha nebe Úrana, učinila jej svým manželem a zrodila mu množství bohů. 2. Úranos se ovšem svých dětí obával, a když je začal spoutávat a svrhávat do podsvětní propasti Tartaru, Gáia podnítila některé z nich (Titány) ke vzpouře: nejmladší Titán, bůh Kronos, si vzal od Gáii kamenný srp, spícího Krona jím vykastroval, osvobodil své sourozence z Tartaru a stal se jejich vládcem. 3. Kronos se oženil se svou sestrou Rheiou. Úranos a Gaia předpověděli Kronovi, že jeden ze synů, kteří se z tohoto manželství narodí, Krona svrhne z božského trůnu. Proto Kronos polykal všechny děti, které mu Rheia porodila. Rozzlobená Rheia se však rozhodla, že Krona ošálí. Když se jí narodil (za temné noci na Krétě) její poslední syn Zeus, podstrčila místo něj Kronovi ke spolknutí kámen a Dia dala tajně na vychování k nymfám (přírodním polobohyním). 4. Když Zeus dospěl, podal Kronovi dávivý nápoj a Kronos vyvrhl své spolykané děti. S jejich pomocí pak Zeus zdvihl urputný boj proti svému otci. Kronos se obklopil silnými pomocníky včetně obludných příšer, ale Zeus ovládl sílu blesků, jimiž útočníky srážel, a boj skončil Diovým vítězstvím. Zeus se stal nejvyšším bohem, byl pánem všeho kromě osudu, a vládl ze zlatého paláce na hoře Olympu. 2-B1 Marcus Tullius Cicero (106 – 43 př. Kr.): Cato starší o stáří 6. (17) Kdo tvrdí, že se staří nemohou zabývat veřejnými záležitostmi, říká něco neopodstatněného a počíná si podobně, jako kdyby někdo prohlašoval, že kormidelník při plavbě nic nedělá, protože někteří šplhají na stožáry, jiní probíhají chodbičkami mezi lavicemi veslařů, další vylévají vodu
2
z podpalubí, kdežto on drží kormidlo a klidně si sedí na zádi; on sice nedělá to, co dělají mladí námořníci, avšak dělá něco mnohem důležitějšího a lepšího. Při velkých výkonech nezáleží na tělesné síle, obratnosti nebo rychlosti, ale na rozvaze, vážnosti a správných názorech, a to jsou přednosti, o které stáří nejen není ochuzováno, ale které mu dokonce přibývají. 7. (21) Ale slábne paměť. Souhlasím, jestliže ji necvičíš, nebo jestliže jsi od přírody trochu těžkopádnější. Themistoklés znal všechny athénské občany jménem. (…) (22) A co právníci? Co pontifikové? Co auguři? Co filosofové? Kolik si toho tihle všichni ve stáří pamatují! Duševní síly zůstávají zachovány i v pokročilém věku, jen když zůstane zachován zájem a horlivost, a to nejen u mužů slavných a zastávajících veřejné úřady, ale i v životě soukromém a prožitém v klidu. (…) 8. (26) (…) A co říci o těch, kteří se dokonce ještě něčemu novému naučí! Například Solón se v jedné básni chlubí, že stárne tak, že se každý den naučí něco nového, a se mnou to bylo také takové, když jsem na stará kolena studoval řeckou literaturu. (…) (29) Nebo neponecháme snad stáří ani tolik sil, aby mohlo poučovat mládež, vzdělávat ji a připravovat ke všem povinnostem? Co může být slavnějšího než taková činnost? Mně se aspoň zdálo, že Gnaeus a Publius Scipio i oba tví dědové, Lucius Aemilius a Publius Africanus, byli šťastní proto, že je provázeli mladí muži z urozených rodin, a vůbec je třeba považovat za blaženého každého učitele ušlechtilých umění, i když jeho tělesné schopnosti zestárly a ochably. (…) Marcus Tullius Cicero, Tuskulské hovory, Praha 1976, s. 266, 268, 270 – 271. Přeložil Václav Bahník. 1-2-A4 Křesťanství a nový vztah lidí k Bohu Nejrozšířenější náboženství současnosti, křesťanství, vzniklo před dvěma tisíci let ve východním Středomoří na základě tisícileté tradice judaistické a staleté tradice hellénistické, využívajíc přitom i jiných vlivů (perských apod.). Zrodilo se v době, kdy vyspělá společnost antického světa opouštěla své staré, kmenové členění a nově zdůrazňovala vztahy rodinné a občanské; tato skutečnost se v podobě křesťanské věrouky výrazně projevila. Zakladatelskou osobností křesťanství byl Ježíš Nazaretský (asi 7 př. Kr. – asi 30 po Kr.), který náležel k židovskému národu, sídlícímu v Palestině (jež byla tehdy provincií Římské říše), a pocházel z obyčejného, řemeslnického prostředí. Vystoupil na veřejnosti s novým pojetím vztahu k jedinému, všemohoucímu Bohu. Bůh je Otcem všech lidí a jeho základním vztahem k nim je odpouštějící láska. Aby však člověk tuto Boží lásku zakusil, musí se stát Božím dítětem, což znamená, že k ostatním klidem (ke svým bližním) se chová s láskou sourozeneckou (odtud základní požadavek Miluj svého bližního jako sám sebe). Podle Ježíše je tedy možné navázat vztah s Bohem jen prostřednictvím vztahu k lidem; jednalo se o zásadně nový prvek ve světovém náboženském vývoji; Ježíš jej označil jako Novou smlouvu – Nový zákon. Ježíš sám i jeho stoupenci byli přesvědčeni o jeho obzvlášť blízkém vztahu k Bohu – proto Ježíš také byl a je nazýván Synem Božím. A společenství lidí žijících podle zásad Božího synovství označil Ježíš jako Boží království. Navíc někteří současníci považovali Ježíše za nového židovského krále (mesiáše) a slibovali si od něj bezprostřední účinné vystoupení vůči římské okupační správě. Proto se proti Ježíšovi spojili jak horliví zastánci judaismu (kteří v Ježíšových názorech viděli neuctivé odvracení se od přímého kontaktu s Hospodinem), tak i vysocí římští úředníci (kteří viděli v Ježíšových činech zpochybňování autority římského císaře). Římané Ježíše odsoudili k smrti a popravili jej v Jeruzalémě trýznivým ukřižováním.
3
Ježíšovi učedníci společně cítili, že Ježíš jim i po své smrti stále dodává sílu k pokračování v jeho díle. Tento výrazný zážitek je dovedl k přesvědčení, že Ježíš (řec. christos / počeštěně Kristus = Mesiáš) vstal po ukřižování z mrtvých, byť nikoli do smyslově postižitelného světa, ale do blízkosti Boha Otce, s nímž působí jako duchovní vládce i dnešního světa. Tím se ukázalo, že vzkříšení z mrtvých čeká také Boží lid. Toto vzkříšení se odehraje na konci dějin před Posledním soudem. Při Soudu se lidé ocitnou v bezprostřední Boží blízkosti a lidé sami budou soudit své skutky podle Božích měřítek a nároků: Božího odpuštění se na Kristovu přímluvu dostane každému, kdo svých špatných skutků již za života litoval a snažil se je odčinit: tím získá Boží záchranu (spásu) a život ve věčné blaženosti. Člověk se stává křesťanem prostřednictvím obřadu nazývaného křest: jedná se o rituální polévání vodou: symbolická vnější očista je viditelným výrazem vnitřní přeměny celé osobnosti. Své stoupence původně křtil Ježíšův příbuzný a vrstevník Jan Křtitel, který žil poustevnicky asketickým (odříkavým) způsobem života, ale získal si příznivce hlásáním nutnosti obrátit život k Bohu: pokřtil i Ježíše. O nejzazších počátcích křesťanství vyprávějí spisy, které byly shrnuty do celku nazvaného Nový zákon. Ten navazuje na judaisticko-křesťanský Starý zákon (viz II.B. Mýtus a jeho nejstarší literární podoby) a tvoří druhý, závěrečný (a rozsahem zřetelně kratší) oddíl Bible. Nový zákon vznikl především v Palestině, ale také v některých dalších místech východního Středomoří a je psán řecky. Novozákonní spisy jsou nejzávažnějšími a nejvěrohodnějšími z mnohem většího množství raně křesťanských textů o Ježíšovi a jeho učení. Novozákonní spisy vznikaly v 1. století po Kr. a složení jejich souboru (o 27 knihách) se ustálilo ve 2. století, odkud také pocházejí nejstarší dochované opisy některých jeho částí. Nejstarším novozákonním spisem je První list Tesalonickým: byl napsán asi v r. 51 (v Řecku), tedy zhruba 20 let po Ježíšově smrti. Jiné novozákonní knihy existovaly nepochybně v podobě ústní slovesnosti. Platí to zejména pro 4 evangelia, která jsou pro křesťany nejvýznamnějšími biblickými texty vůbec (veřejné předčítání evangelijních úryvků při bohoslužbě má obzvlášť slavnostní ráz). Významným impulsem pro zapsání a další šíření evangelií se stala porážka Židů v Židovské válce v letech 66 – 70, kdy Římané potlačili židovské povstání za nezávislost, dobyli Jeruzalém a zbořili Hospodinův chrám (zůstala z něj jediná zeď, Zeď nářků, která zůstává jedním z nejposvátnějších míst judaismu). Mnoho Židů zahynulo a jiní uprchli do diaspory. Proto začali zapisovat a shromažďovat novozákonní texty, aby uchovali pevný zdroj své víry. 27 knih Nového zákona: A. 4 evangelia: Vyprávějí životní příběh Ježíše Nazaretského, ale jejich hlavním cílem je prostřednictvím příběhu uchovat a zprostředkovat Ježíšovo učení. Nejde tedy o životopisná díla, soustřeďují se na okolnosti Ježíšova narození a veřejného působení, které trvalo patrně jen tři roky. Evangelia jsou anonymní: v minulosti existovaly pokusy identifikovat jejich autory (ač dnes je zřejmé, že jde původně o ústní slovesnost) a nalezení předpokládaní tvůrci jsou dodnes tradičně označováni jmény Matouš, Marek, Lukáš a Jan. První 3 evangelia se souhrnně označují jako synoptická (souhledná): jsou si blízká obsahem i formou. Čtvrté, Janovo evangelium je nejmladší (z doby před r. 100) a od předchozích se mnohostranně liší: jeho autor byl nepochybně vzdělán v řecké filozofii (již neobvyklý úvod Na počátku bylo Slovo, / to Slovo bylo u Boha, / to Slovo bylo Bůh odkazuje k úvodu Starého zákona a navíc použitím řeckého slova logos, jež znamená nejen slovo, ale také třeba řád, vysvětluje moderním způsobem Boha jako univerzální princip světa). B. Skutky apoštolské: Jejich autorem je Lukáš, obsahují osudy Ježíšových Dvanácti učedníků (apoštolů) po Ježíšově smrti. C. 21 listů (epištol): Listy, které psali zakladatelé a duchovní vůdci prvních křesťanských obcí svým věřícím: objasňovali v nich prohloubené zásady vznikajícího křesťanství. Dva listy jsou připisovány nejvýznamnějšímu z Dvanácti, apoštolu Petrovi. Ale největší počet listů se přisuzuje Pavlovi z Tarsu, maloasijskému Židovi, který jako plnoprávný římský občan mohl snáze cestovat po
4
Středomoří, nejprve patřil mezi odpůrce křesťanství, ale později tuto novou víru zaníceně šířil a rozvíjel. D. Zjevení Janovo (Apokalypsa): Jedná se o eschatologický spis (o posledních věcech dějin i člověka), který obrazným způsobem líčí očekávané dramatické události (boj Dobra se Zlem) bezprostředně předcházející Poslednímu soudu. 1-2-B4 Bible Nový zákon (1. století po Kr.) Evangelium podle Matouše 1 Původ Ježíše Krista 1Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. 2Abraham měl syna Izáka, Izák Jákoba, Jákob Judu a jeho bratry, Juda Farese a Záru z Támary, (…) 15Eliud Eleazara, Eleazar Mattana, Mattan Jákoba, 16Jákob pak měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš řečený Kristus. (…) Narození Ježíše Krista 18Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. (…) 22To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: 23 ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel‘, to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘. (…) 2 Klanění mudrců 1Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: 2„Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ (…) 3 Jan Křtitel 1Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: 2„Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ (…) 4Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a potravou mu byly kobylky a med divokých včel. 5Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, 6vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít. (…) Ježíšův křest 13Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. 14Ale on mu bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ 15Ježíš mu odpověděl: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.“ Tu mu Jan již nebránil. 16Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. 17A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ 4 (…) Počátek Ježíšovy činnosti 12Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje. 13Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím…
5
Povolání učedníků 18Když procházel podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. 19Řekl jim: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ 20Oni hned zanechali sítě a šli za ním. (…) Zástupy kolem Ježíše 23Ježíš chodil po celé Galileji, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království Božího a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu. 24Pověst o něm se roznesla po celé Sýrii; přinášeli k němu všechny nemocné, postižené rozličnými neduhy a trápením, posedlé, náměsíčné, ochrnuté, a uzdravoval je. 25A velké zástupy z Galileje, Desítiměstí, z Jeruzaléma, Judska i ze Zajordání ho následovaly. 5 Blahoslavenství 1Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. 2Tu otevřel ústa a učil je: (…) 6 Jak prokazovat dobrodiní „(…) 2Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. (…) Modlitba Páně 9Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. 10Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. 11Náš denní chléb dej nám dnes. 12A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. 13A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého. 14Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; 15jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení. (…)“ 10 Vyvolení Dvanácti 1Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. 2 Jména těch dvanácti apoštolů jsou: první Šimon zvaný Petr, jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův, jeho bratr Jan, 3Filip, Bartoloměj, Tomáš, celník Matouš, Jakub Alfeův, Tadeáš, 4 Šimon Kananejský a Iškariotský Jidáš, který ho pak zradil. (…) 21 (…) Očištění chrámu 10Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, po celém městě nastal rozruch; ptali se: „Kdo to je?“ 11Zástupy odpovídaly: „To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji.“ 12Ježíš vešel do chrámu a vyhnal
6
prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubů; 13řekl jim: „Je psáno: ‚Můj dům bude zván domem modlitby‘, ale vy z něho děláte doupě lupičů.“ (…) 26 (…) Ustanovení večeře Páně 26Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: „Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.“ 27Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pijte z něho všichni. 28Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů. (…)“ (…) 27 (…) Ježíš před Pilátem 11A Ježíš byl postaven před vladaře. Vladař mu položil otázku: „Ty jsi král Židů?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám to říkáš.“ 12Na žaloby velekněží a starších nic neodpovídal. (…) 22Pilát jim řekl: „Co tedy mám učinit s Ježíšem zvaným Mesiáš?“ Všichni volali: „Ukřižovat!“ 23Namítl jim: „Čeho se vlastně dopustil?“ Ale oni ještě víc křičeli: „Ukřižovat!“ (…) (…) Ukřižování (…) 35Ukřižovali ho a losem si rozdělili jeho šaty; 36pak se tam posadili a střežili ho. (…) Ježíšova smrt 45V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. 46Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“, to jest: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ (…) 50…Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. (…) 28 Prázdný hrob 1Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu. 2A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, odvalil kámen a usedl na něm. (…) 5Anděl řekl ženám: „Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. 6Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. (…) 8Tu rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům. 9A hle, Ježíš je potkal a řekl: „Buďte pozdraveny.“ Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu. 10Tu jim Ježíš řekl: „Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí.“ (…) Zjevení v Galileji (…) 17Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. 18Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. 19Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého 20a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. Praha 1992, strany NZ 11 – 40.
7
3. – 4. Generační tematika v novověké literatuře William Shakespeare (1564 – 1616): Romeo a Julie [2,5] Zahrada Kapuletových Vstoupí Julie JULIE: V devět jsem chůvě řekla, aby šla; slíbila, že se v půlhodince vrátí. Snad neví, kde ho najít. Dobře ví, jenže se loudá. Myšlenky se měly stát posly lásky! Letí rychleji než paprsky, jež metou stíny z hor. Proč by se jinak v našich představách láska vždy nesla na lehounkých křídlech? Slunce už nemá, kam by došlo výš, minuly od deváté k poledni tři dlouhé hodiny, a chůva nikde! Umět se dojmout a mít mladou krev, létala by jak míč: má slova by ji hodila až k mému miláčkovi a jeho slova zpátky ke mně. Stáří však často belhá víc, než musí, vleče se, hrbí, naříká, co zkusí. Vstoupí Chůva s Petrem Bože, je tady! Chůvo, drahoušku, mluv, našla jsi ho? Sluhu pošli pryč. CHŮVA: Jdi, Petře. Čekej u vrat. Petr se vzdálí JULIE: Zlatíčko, chůvo – bože, proč jsi smutná? I špatnou zprávu pověz rychle, spusť! A je-li dobrá, jak má dobře zaznít, když mi ji řekneš s rozmrzelou tváří? CHŮVA: Chvilku mě nech, jsem jako zmlácená. Ou, moje kosti! To zas jednou bylo. JULIE: Půjč si mé kosti, ale chci tvou zprávu. Prosím tě, chůvo, zlatíčko, už mluv. CHŮVA: To je mi spěchu. Jsi jak na trní. Měj přece ohled, sotva chytám dech. JULIE:
8
Dech sotva chytáš? Ale máš ho dost, abys mi řekla: sotva chytám dech! Zamlouváš déle, než by trvalo vyslovit zprávu, kterou zamlouváš. Je dobrá, nebo špatná? Jenom to mi rychle řekni, na ostatní počkám. Tak odpověz! Je dobrá, nebo špatná? CHŮVA: Takováhle volba, kdo by to do tebe byl řek. Ty si ale umíš vybrat muže, to ti povím. Tak Romeo to je? No ne. Tvářičku má sice, jak se patří, takovou jinde nenajdeš, ale ty nohy! Všechny mužské nohy překonají. A ty jeho ruce, krok a celá figura – ani se mluvit o tom nedá. Není to s čím srovnat. zdvořilostí se zrovna nezadýchá, ale jinak, povídám ti, hotové jehňátko. Nu, dělej, jak umíš; ale nechme toho. Už se tu obědvalo? JULIE: Ne, ne. To všechno vím už dávno sama. Jen řekni, co mi vzkázal o svatbě. CHŮVA: Mám já to hlavu, zmučí mě, můj bože! Co nevidět mi praskne, jak mě bolí. A záda. Tady, tady. Ach, můj hřbet! Takhle mě honit, ty bys zasloužila. Budu mít smrt z těch věčných pochůzek. JULIE: Je mi tě líto, vážně, ale řekni, drahoušku, chůvo, řekni, co mi vzkázal! CHŮVA: Ten tvůj ti vzkazuje jako čestný muž – a on je zdvořilost sama, vlídný, hezký i na mou duši poctivý – kde je tvá matka? JULIE: Kde je má matka? Doma, kde by byla? Dáváš ty ale divné odpovědi! „Vzkazuje jako čestný muž – kde je tvá matka!“ CHŮVA: Svatá panno! Však se dočkáš. To je mi spěchu. Jako když tu hoří. A takhle se má ulevit mým kostem? Příště si běhej na pochůzky sama. JULIE: S tebou je kříž! Co vzkázal Romeo? CHŮVA: Máš dovolení jít dnes ke zpovědi? JULIE: To mám. CHŮVA: Tak honem spěchej k otci Lorenzovi. Manžel tam čeká – máš být jeho ženou. To ti hned zahořely tvářičky! A ještě zrudnou, až se dovíš víc. (…) William Shakespeare, Šest her, Svazek první, Brno 1992, s. 71 – 73. Přeložil Zdeněk Urbánek.
9
Na textu ukažte, v čem spočívají silné i slabé stránky mládí i stáří. Jedná se o nadčasové psoelství, nebo je dnes vztah mladých a starých jiný? Charles Dickens (1812 – 1870): Oliver Twist V jednom anglickém městečku (jehož jméno autor neuvádí) se v místním chudobinci narodil chlapec, jemuž bylo dáno jméno Oliver Twist. Jeho matka, chudá, hezká, mladá a zjevně neprovdaná žena, sem došla – vyčerpaná a neznámo odkud – těsně před porodem, po němž záhy zemřela. Oliver vystřídal nuzný život ve dvou různých odděleních chudobince a při dosažení věku devíti let byl poslán do třetího, kde se již měl společně s jinými chlapci podobného osudu připravovat na budoucí zaměstnání. Kapitola druhá Pojednává o tom, jak Oliver Twist vyrůstal a jakou měl výchovu a zaopatření Oliver nestrávil ve zdech špitálu ještě ani čtvrt hodiny a sotva stačil spořádat další krajíc chleba, když se pan Bumble, který ho hned po příchodu odevzdal do opatrování jedné stařeně, vrátil se sdělením, že toho dne zasedá rada, a oznámil mu, že rada řekla, že se k ní má ihned dostavit. Protože si Oliver nedovedl dost jasně představit nějakou radu, která je živá a umí mluvit, byl tou zprávou téměř omráčený a nevěděl dost dobře, má-li se smát, nebo plakat. Ale neměl čas o věci přemýšlet, neboť pan Bumble ho klepl holí napřed do hlavy, aby ho probudil, a potom do zad, aby ho popohnal; přitom mu poručil, aby šel s ním, a odvedl ho do velké vybílené místnosti, kde kolem stolu sedělo nějakých osm deset tlustých pánů. V čele stolu, usazen v křesle znatelně výš než ostatní, trůnil obzvlášť tlustý pán s tváří velmi kulatou a červenou. „Pokloň se vzácné radě,“ řekl Bumble. Oliver si setřel dvě slzičky, které mu ustavičně vázly v očích, a protože neviděl nic jiného, co by při honičce mohlo sloužit za „radu“, než stůl, naštěstí se uklonil tomu. „Jakpak se jmenuješ, chlapče?“ zeptal se pán na vysokém křesle. Při pohledu na tolik pánů padl na Olivera takový strach, že se až roztřásl, a když ho serbus znovu klepl přes záda, docela se rozplakal. Z těchto dvou důvodů odpověděl hlasem velmi tichým a váhavým, načež jeden pán, nápadný svou bílou vestou, řekl, že je blbeček. To byla jistě znamenitá pomoc, jak chlapci dodat odvahy a zbavit ho všech rozpaků. „Chlapče,“ promluvil pán na vysokém křesle, „dávej pozor, co povídám. Myslím, že víš, že jsi sirotek, co?“ „Co to je, prosím?“ zeptal se chudák Oliver. „Ten kluk je doopravdy blbeček – hned jsem to věděl,“ ozval se pán v bílé vestě. „Ticho!“ napomenul ho pán, který mluvil předtím. „Snad víš, že nemáš ani otce, ani matku a že tě vychovala obec, to snad víš, ne?“ „Ano, prosím,“ přisvědčil Oliver v hořkém pláči. „Proč vůbec brečíš?“ zeptal se pán v bílé vestě. A věru že to byl úkaz vskutku neobyčejný. Co jen u všech všudy mohlo být tomu hochovi k pláči? „Doufám, že se každý večer pěkně modlíš,“ připomněl jiný pán drsným hlasem, „a že jako dobrý křesťan ve všech svých modlitbách pamatuješ na ty, co tě živí a pečují o tebe.“ „Ano, prosím,“ vykoktal hošík. Pán, který promluvil poslední, měl nevědomky pravdu. Byl by to býval důkaz vskutku pravého křesťanství, kdyby se byl Oliver modlil za ty, kdo poskytovali stravu a péči jemu. Ale nemodlil se, protože ho tomu nikdo nenaučil. „Nuže, hochu, přicházíš sem, aby ses něčemu naučil a osvojil si nějaké užitečné řemeslo,“ pravil rudolící pán na vysokém křesle. „A tak zítra ráno v šest začneš dělat konopnou cupaninu,“ dodal nevrlý pán v bílé vestě.
10
Za sloučení obou těchto dobrodiní v jedinou prostou proceduru, jakou je cupování starých lodních lan na koudel, se Oliver na serbusův příkaz hluboce uklonil a potom ho jeho strážce chvatně odvedl na velký sál, kde hoch na hrubé, tvrdé pryčně vzlykal, až usnul. Věru skvělý příklad, jak lidumilný je anglický zákon. I obecním chudým dovoluje spát! Nebohý Oliver! Jak tak ležel a spal v blahém nevědomí všeho kolem sebe, jistě netušil, že právě téhož dne dospěl výbor k rozhodnutí, které bude mít lví podíl na tom, jak se budou utvářet všechny jeho příští osudy. Ale stalo se. A s tímto výsledkem: Členové tohoto výboru byli mužové velice moudří, důvtipní a hloubaví, a když se už jednou stalo, že obrátili pozornost k špitálu, rázem objevili, na co by obyčejní lidé nebyli přišli jaktěživi – že se v něm chudým líbí. Že je to učiněný veřejný zábavný podnik pro chudší vrstvy; hostinec, kde se nic nemusí platit, kde se, jak je rok dlouhý, podává bezplatná snídaně, oběd, svačina a večeře; prostě pozemský ráj, kde je jen samá hra a žádná práce. „Oho!“ řekl si výbor s chytráckou tváří. „Od toho tu jsme my, abychom to dali do pořádku – všemu tomu uděláme krátký konec.“ A tak se usnesli na zásadě, že všichni chudí budou mít na vybranou (neboť nikoho nechtějí nutit, kdepak) buďto pomaloučku umřít hlady v ústavě, nebo rychle mimo něj. S tím cílem na mysli si od vodárny zajistili nepřetržitou a neomezenou dodávku vody a od obchodníka s obilím občasnou dodávku malých množství ovesné krupice a vydávali třikrát denně porci řídké kaše, dvakrát v týdnu s přídavkem jedné cibule a v neděli s půlkou žemle. S ohledem na ženy zavedli ještě mnoho jiných moudrých a lidumilných předpisů, jež není nutné opakovat; poněvadž rozvodové řízení v Sudích Dvorech bylo velice nákladné, laskavě se uvolili rozlučovat chudé manžele sami, a místo aby nutili manžela, aby se o svou rodinu staral, jak si počínali až dosud, prostě mu rodinu odňali a udělali z něho svobodného muže! Nelze odhadnout, kolik žadatelů o úlevu v těchto dvou bodech by se bylo vyrojilo ze všech společenských vrstev, nebýt tato úleva vázána na špitál. Avšak výboři byli hlavy prozíravé a proti takovému nebezpečí se pojistili: úleva byla nerozlučně spjata se špitálem a ovesnou kaší. A to lidi odstrašovalo. Prvních šest měsíců po převedení Olivera Twista se tento režim dodržoval zvlášť přísně. Zpočátku byl trochu drahý, neboť stouply účty pohřebního ústavu a také bylo nutno dát všem chovancům zabrat ve švech šaty, které po několika týdnech kašové diety plandaly na jejich vyhublém, scvrklém těle jako pytel. Ale stejně jako se tenčily postavy chovanců, tenčil se i jejich počet v ústavě – a výbor jásal. Místnost, kde hoši dostávali jíst, byla kamenná haluzna s velkým měděncem na jednom konci, a z toho kotle rozdílel správce, za tím účelem opásaný zástěrou a za asistence jedné nebo dvou špitálnic, v hodinách jídla sběračkou kaši. Této slavnostní krmě dostal každý hoch polévkový koflík a nic víc – vyjma ve dny velkých veřejných svátků, kdy kromě toho dostal ještě osminku libry chleba. Misky nebylo třeba nikdy mýt. Hoši je vždycky vydřeli lžící, že zas jen svítily, a když je takto vyleštili (což nikdy netrvalo tuze dlouho, neboť lžíce byly bezmála stejně velké jako misky), seděli s očima přilepenýma na měděnec s výrazem tak chtivým, jako by od minuty byli hotovi spolknout nejen kotel, ale i celé jeho cihlové obezdění; přitom se neúnavně zabývali horlivým cucáním prstů ve snaze zachránit kdejakou zbloudilou kapičku kaše, která jim na ně náhodou stříkla. Hoši mívají obyčejně znamenitou chuť k jídlu. Oliver Twist a jeho druhové snášeli muka pomalého moření hladem tři měsíce, až konečně byli tak vyhladovělí a zdivočelí, že jeden hoch, jenž byl na svůj věk velký a podobné dietě nebýval zvyklý (neboť jeho otec míval malou veřejnou jídelnu), svým kamarádům ponuře naznačil, že nedostane-li denně jednu misku kaše navíc, má strach, aby se jedné krásné noci nesebral a nesnědl chlapce, který spí vedle něho, a to byl náhodou slabý pacholíček útlého věku. Velký hoch měl divoký, hladový pohled a chlapci mu slepě uvěřili. Konala se porada a metal se los, kdo má toho dne jít po večeři k správci a požádat o přídavek – a los padl na Olivera Twista. Nadešel večer a hoši zaujali místa u stolu. Správce v obvyklém kuchařském přistrojení se postavil k měděnci a jeho špitálské pomocnice si stouply za něj. Každý hoch dostal svou porci kaše a dlouhou modlitbou se štědře děkovalo za skoupý božídárek. Kaše zmizela; chlapci si začali šuškat a
11
mrkali na Olivera, jeho přímí sousedé ho šťouchali loktem. Ačkoli ještě takové dítě, byl hlady zoufalý a z bídy všeho schopen. Vstal od stolu, s miskou a lžicí v ruce popošel ke správci a vlastní odvážností poněkud polekaný řekl: „Prosím, pane, já bych chtěl ještě trochu.“ Správce byl tlustý, statný muž – ale zbledl jako stěna. V strnulém úžasu poulil několik vteřin na malého buřiče oči a potom se podepřel o měděnec, aby neupadl. Pomocnice byly zkoprnělé údivem, hoši strachy. „Cože?“ vyrazil ze sebe správce konečně slabým hlasem. „Prosím, pane,“ opakoval Oliver, „já bych chtěl ještě trochu.“ Správce se rozehnal sběračkou Oliverovi po hlavě, sevřel ho v pažích jako v kleštích a ječivým křikem volal serbusa. Výbor právě vážně rokoval v důvěrném sezení, když se pan Bumble ve velkém rozčilení vřítil do síně a na adresu pána na vysokém křesle vyhrkl: „Pane Limbkins! Odpusťte, prosím, vašnosti, ale Oliver Twist chtěl ještě!“ Všemi to trhlo. Na kdekteré tváři se zračilo zděšení. „Ještě?“ opáčil pan Limbkins. „Vzpamatujte se, Bumble, a odpovězte mi jasně. Rozumím vám dobře, že chtěl ještě, když už snědl večeři vyměřenou stravovacím řádem?“ „Ano, prosím,“ přisvědčil Bumble. „Ten kluk bude viset,“ prohodil pán v bílé vestě. „Ten kluk bude jednou viset, to vím.“ Členové výboru nařídili zavřít Olivera okamžitě na samotku a prostřednictvím inzerátu vylepeného na vrata chudobince jej již druhého dne nabídli za odměnu pěti liber komukoli jako učedníka. Tak se Oliver dostal do učení k výrobci rakví Sowerberrymu, kde dostával stejné jídlo jako pes a kde trpěl nejen pochmurností profese, ale především posměšky na adresu své zemřelé matky, takže odtud uprchl a došel až do Londýna, v jehož temných ulicích se ocitl uprostřed labyrintu dramatických událostí… Charles Dickens, Oliver Twist, Praha 1974, s. 24 – 28. Přeložili Emanuela Tilschová a Emanuel Tilsch. Jakým způsobem se v textu prolínají rozdíly generační a sociální? Najděte v textu humor, objasněte jeho ráz a vysvětlete, k čemu slouží v tomto jinak spíše smutném příběhu.
12
Anton Pavlovič Čechov (1860 – 1904): Višňový sad (1904) První dějství Pokoj, kterému se dodnes říká dětský. Jedny dveře vedou do Anina pokoje. Svítá, brzy vyjde slunce. Je už květen, višně jsou v květu, ale venku je chladno, ranní mrazík. Okna v pokoji jsou zavřená. (…) RANĚVSKÁ: Dětský pokoj. Můj dětský pokoj… Tady jsem spávala, když jsem byla malá… (Pláče) Teď se taky chovám jako malá. (Líbá bratra, Varju, pak znovu bratra) A Varja je pořád stejná, jako jeptiška. A Duňašu jsem taky poznala… (Líbá Duňašu) GAJEV: Vlak měl dvě hodiny zpoždění. To jsou věci. To je pořádek! (…) (Všichni kromě Ani a Dunaši odejdou) (…) AŇA: Dům u Mentonu prodala, už jí nezbylo vůbec nic. A já už jsem taky neměla ani halíř, jen tak tak jsme dojely. A maminka to ne a ne pochopit. Dáme si na nádraží oběd a ona si musí objednat to nejdražší, a ty tuzéry! Charlotta totéž. Teď Jaša si samozřejmě taky musí dát minutku, no hrůza. To je maminčin sluha, přivezli jsme ho s sebou. VARJA: Já ho viděla, syčáka. AŇA: A co tady, už jste zaplatili úroky? VARJA: Prosím tě! AŇA: Panebože, panebože… VARJA: V srpnu se má panství prodat. AŇA: Panebože. (…) (Duňaša se vrátila s konvicí a připravuje kávu. (…)) (…) AŇA (zamyšleně): Před šesti roky umřel otec, za měsíc se utopil Gríša, bylo mu sedm… Maminku to strašlivě vzalo, sebrala se a pryč. (Zachvěje se) Ale já ji chápu. Kdyby měla tušení, jak ji chápu! (…) (Vejde Firs, má sako a bílou vestu) FIRS (jde ke kávové konvici, starostlivě): Milostpaní si vypije kávu tady. (Obléká si bílé rukavice) (…) (Vejde Raněvská, Gajev a Simeonov-Piščik. Simeonov-Piščik má kabát z jemné látky a široké kalhoty. Gajev pohybuje rukama a tělem, jako by hrál kulečník) (…) Vejde také Lopachin. (…) RANĚVSKÁ: Pořád tomu nemůžu věřit. Jsem to opravdu já? (Směje se) Chce se mi skákat, mávat. (Skryje tvář do dlaní) Já snad spím. Miluju svou vlast, jako že je pánbůh nade mnou, vroucně ji miluju, ani jsem se nemohla dívat z vlaku, pořád jsem plakala. (V slzách) Ale mám tady kávu. Děkuji ti, Firsi, děkuji, staroušku. Jsem tak ráda, že jsi ještě naživu. FIRS: Předevčírem. GAJEV: Špatně slyší. LOPACHIN: Abych se zvedal, musím do Charkova, před pátou mi jede vlak. To je k vzteku! Chtěl jsem vás vidět, popovídat si… Jste pořád tak krásná. PIŠČIK (hlasitě oddechuje): Dokonce krásnější. Ta pařížská móda… S člověkem to dělá divy! Pardon… LOPACHIN: Tady váš bratr o mně tvrdí, že jsem neurvalec, křupan, ale mně na tom houby záleží. Když ho to baví! Hlavně když vy mně budete věřit jako dřív, když ty vaše nádherné hluboké oči ve mně budou pořád vidět starýho dobrýho Lopachina. Bože věčnej! Můj táta dřel u vašeho děda a otce, ale vy, zrovna vy jste pro mě kdysi udělala tolik, že jsem na všecko zapomněl a mám vás rád jako vlastní sestru… Víc než sestru.
13
RANĚVSKÁ: Nevydržím chvilku sedět, nemůžu… (Rychle vstane a hluboce vzrušena chodí sem a tam) Já to nepřežiju, takovou radost. Musím vám být k smíchu, připadat hloupě… Moje stařičká skříň. (Líbá skříň) Můj stoleček. (…) LOPACHIN: Rád bych vám pověděl něco příjemnýho, veselýho. (Podívá se na hodinky) Ale už mně nezbejvá čas na dlouhý výklady… Tak aspoň pár slov. Už víte, že se musí višňový sad prodat, aby bylo na dluhy. Dražba je stanovena na dvaadvacátýho srpna. Ale vy se nemusíte zneklidňovat, milostivá, spěte klidně, východisko existuje. Dávejte pozor, co jsem vymyslel. Z města je sem k vám všeho všudy dvacet kilometrů, vede tudy dráha, a kdyby se višňový sad rozparceloval a louka podél řeky taky, a kdyby se pak ty parcely pronajaly chatařům, tak máte přinejmenším dvě stě padesát tisíc ročního důchodu zajištěno. GAJEV: Promiňte. Co to melete? RANĚVSKÁ: Já jsem vás asi dobře nepochopila, pane Lopachine. LOPACHIN: Řekněte si za hektar minimálně dvě tři stovky ročně, a když se to bude inzerovat hned teď, můžu se vám zaručit nevím čím, že do podzima nemáte co pronajmout, chataři vám utrhnou ruce. Prostě a jednoduše: gratuluju vám k záchraně. Místo je to kouzelný, řeka hluboká. No to se rozumí, trochu se to bude muset dát do pucu, řekněme například musí se zbourat všechny starý stavení, tenhle dům, stejně už není k ničemu, vykácet višňový sad… RANĚVSKÁ: Vykácet? Můj milý, odpusťte, ale vy nic nechápete. Jestli je v celém kraji něco pozoruhodného, něco jedinečného, tak je to jenom náš višňový sad. LOPACHIN: Jedinečný je na něm akorát to, že je tak velkej. Stromy dávají višně jednou za dva roky a stejně se pak neví, co s nima. Kdo to kupuje? GAJEV: O tomto sadu je zmínka i v Naučném slovníku. LOPACHIN (pohlédne na hodinky): Když nic nevymyslíme a na ničem se nedohodneme, tak se dvaadvacátýho srpna panství i s celým višňovým sadem prodá v dražbě. Tak se rozhodněte! Jiný východisko neexistuje, přísahám. Prostě neexistuje. FIRS: Za našich časů, to je tak čtyřicet padesát let, se višně sušily, zavařovaly, nakládaly, dělala se z nich zavařenina, a panečku… GAJEV: Mlč, Firsi. FIRS: A panečku, plný vozy sušenejch višní jezdily do Moskvy a do Charkova! A těch peněz z toho! A sušená višně bejvala tenkrát měkká, šťavnatá, sladká, voňavá… holt tenkrát věděli, jak na to… RANĚVSKÁ: A dneska se to už neví? FIRS: Kdežpak. To už se dávno zapomnělo. PIŠČIK (Raněvské): A co v Paříži? Co tam? Jedla jste žáby? RANĚVSKÁ: Krokodýly jsem jedla. PIŠČIK: To by člověk nevěřil!... LOPACHIN: Doteďka byli na vesnici jenom páni a kmáni, ale dneska přibyli ještě chataři. Každý město, i to nejmenší, máte obklopený chatama. A dejte na má slova, že za takových dvacet let se chataři rozlezou všude. Zatím se jenom vyvalujou na verandě, ale může se stát, že si na tom svým hektaru něco zasadí, začnou to pěstovat… Pak teprve váš višňový sad přinese štěstí, peníze, blahobyt… GAJEV (rozčileně): Vy nevíte, co mluvíte! (…) VARJA (zlostně): Tak už jděte konečně! LOPACHIN: Už jdu, už jdu… (Odejde) GAJEV: Neurvalec. Jo, pardon… Varja si ho bude brát, je to její nastávající. VARJA: Strejčku, nemluvte zbytečně. RANĚVSKÁ: No co, já bych, Varjo, byla jen ráda. Je to hodný člověk. (…) VARJA (tiše): Aňa usnula. (Tiše otvírá okno) Slunce vychází, už není taková zima. jen se pojďte podívat, mamičko, na tu nádheru! A ten vzduch, můj ty bože! Špačkové! Slyšíte? GAJEV (otevře druhé okno): Sad je v jednom květu. Jestlipak sis, Ljubo, někdy vzpomněla? Tahle dlouhá alej, rovná jako podle pravítka, se vždycky leskne, když svítí měsíc. Nezapomnělas? RANĚVSKÁ (se dívá oknem do sadu): Dětství! Nevinné dětství! V tomhle pokoji jsem spávala, tady tudy jsem viděla do sadu, a štěstí se probouzelo zároveň se mnou, každé ráno, a sad byl tenkrát právě takový, vůbec se nezměnil. (Směje se radostí) Jako zasněžený! Drahý, starý sad! Po sychravém podzimu a mrazivé zimě zase celý omládl, štěstím jen kvete, nebe mu přeje… Kdybych se tak mohla zbavit toho balvanu, který mě tíží, kdyby se mi jenom podařilo zapomenout! (…)
14
Anton Pavlovič Čechov, Višňový sad, Praha 2001, s. 7 – 15.
Charakterizujte jednotlivé postavy z hlediska jejich vztahu ke sváru tradice a modernosti. Jakými jazykovými prostředky jsou jejich rozdíly vyjadřovány a zdůrazňovány? Fráňa Šrámek (1877 – 1952): Stříbrný vítr (1910 – přepracováno 1921) Na jedné z lavic v primě p-kého gymnasia objevila se podivná řezba. Trochu oslí, trochu lidská hlava s vyplazeným jazykem; jakýsi široký, neobyčejně hloupý úsměv vyplavil oči až na lícní kosti. Řezba byla maličká a nebudila pozornosti. Nebylo ovšem tak lehko uhodnouti, jaká asi myšlénka vedla ruku s nožíkem. Křída ťukala o tabuli, něčí hlas plazivě šelestil, jak had pohybující se suchou travou, a nožík počal pracovati. Třeba dávati pozor, aby ani slovíčka neušlo, pan profesor povídá jen samé velmi důležité věci, bude zle, velmi zle, jediné-li slovíčko přeslechneš – ale poruč hlavě! Bolet najednou začne, spát se jí chce, nanic je jí náhle ze všech těch důležitých věcí a – konec! To už tedy raději kudlou na něčem pižlat. A z profesora se to šedivě souká, konce tomu není. Kdo tomu nerozuměl, ptá se potom profesor. Nikdo se nehlásí. Nikdo? Tedy všichni rozuměli? Dobrá; však se o tom zítra přesvědčí. Jeník trochu zbledl. Vstal a hlásí se. Co si přeje? Čemu nerozuměl? Zaváhal. Vlastně ničemu z toho nerozuměl, řekl konečně. Profesor zrudl. Dobře, dobře… pak tu ale nemá sedět, pak měl zůstati doma a pásti krávy. Nedával prostě pozor, tak je to, neboť to, co vykládal, je jasné jako den. A nemá věru času nazbyt, aby se kvůli jednomu hlupáku zdržoval. Sednout! Tak, tu to máš, milý Jeníku Ratkine, schovej si to pěkně na památku! Jeník usedl a vytáhl z kapsy nožík. Ruce se třesou, ruce by chtěly provésti s nožíkem něco veselého. Bodnouti například; tak se aspoň zdá. Ale ruce se za okamžik utišují a nožík počíná cosi rýti do lavice. Jeník se přitom usmívá zvláštním zlým i smutným úsměvem… Charakterizujte školu, do níž chodí Jeník Ratkin. Porovnejte ji s dnešní situací ve vzdělávání (českém). Co to je stříbrný vítr? Odkud Ramler Jeníkovi rozumí? Anylyzujte Šrámkův jazyk a jeho zvláštnosti. Jak rozumíte poslednímu odstavci úryvku? .
15
