Autor věnuje tento příběh Jaroslavu Foglarovi - Jestřábovi, kterému nepřátelský režim a čas nedovolili odhalit všechna stínadelská tajemství

1

Autor věnuje tento příběh Jaroslavu Foglarovi - Jestřábovi, kterému nepřátelský režim a čas nedovolili odhalit všechna stínadelská tajemství.

2

ÚVOD Díky Jaroslavu Foglarovi - Jestřábovi a jeho knihám jsem od roku 1964 až do roku 1997 nepřetržitě vedl turistický (v letech 1968 až 1970 a po roce 1990 jako skautský) oddíl mládeže. Během těchto let jsme v oddíle několikrát hráli na motivy Jestřábových knih Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří dlouhodobou dobrodružnou hru. Z Jestřábových hromadných dopisů, které v 70. a 80. letech rozesílal svým přátelům, jsme se dovídali, že píše třetí díl Stínadel. Bylo to ale v době hluboké totality, takže jsme nevěřili, že knížka někdy vyjde. Pokaždé když hra skončila, byli hoši smutní, že dál už není nic, že je to už úplně všechno. A přitom v obou knihách byla spousta záhad, které stály za dořešení. Proto jsem na jejich stálé naléhání dokončil v roce 1980 první verzi legendy k dlouhodobé hře, kterou jsem nazval Poselství ze Stínadel. Mnou zpracovaná legenda této dlouhodobé hry navazovala na Foglarovy příběhy popsané v románech Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří. Teprve když jsem se různými oklikami dostal k exilovému vydání románu Tajemství Velkého Vonta a zjistil jsem, že jsem v legendě zpracoval úplně stejný příběh (vysvětlení vzkazu nalezeného Rychlými šípy za železnými dvířky ve svatyni Ginga), přepsal jsem v roce 1988 příběh do takové podoby, aby mohl být jakýmsi volným pokračováním celé stínadelské trilogie. Tuto verzi legendy jsem rozšířil o další příběhy. Legendu jsem psal pro potřeby našeho oddílu v době, kdy už jsem pomalu přestával věřit, že by snad ještě někdy něco nového od Jestřába vyšlo. Rád jsem se v tomto směru zmýlil. J. Č. Grifin, červenec 2001

3

1. ČTVRTEK VEČER Ta letošní zima byla opravdu zvláštní. Teploty se držely stále nad nulou a napadaný sníh se okamžitě měnil v břečku, která během několika hodin úplně zmizela. V rádiu hlásili, že zaječice vrhly mladé, takže myslivci mají o starost víc - budou muset přikrmovat předčasný vrh a bát se o jeho přežití. Jestli uhodí mrazy, zajíci zmrznou do jednoho. Šeříku se nalily pupeny a objevily se první zelené lístky. Kosi po ránu připitoměle zpívali: „Je jaro!“ Na různých místech ve Stínadlech rozkvetly žluté kvítky zlatic. A k dovršení všeho se k městu blížila první letošní bouře. Ted' v únoru! Byla to prazvláštní zima. Ani ti nejstarší obyvatelé ve městě nic takového za celý svůj život nepamatovali. Kdesi v dáli, za mořem střech a stříšek se vynořily těžké černé mraky. Měsíc svou matnou září sice s nimi chvíli zápasil o nadvládu nad městem, ale svůj boj prohrál. Město potemnělo ještě víc, než tomu bylo před chvílí. Ani nazelenalý třpyt plynových lamp na takový příval tmy nestačil. Okna v domech se kvapem rozsvěcovala. V dálce osvítil blesk černou clonu mraků, něco nevídaného v tomto ročním období, a potom, značně později, dorazil hluk hromu do ulic. Známka toho, že se bouře nezadržitelně blíží právě sem. Uprostřed jedné úzké a křivolaké uličky ve Stínadlech vyšlo z malého krámku asi dvanáctileté děvče. Zůstalo stát v otevřených dveřích a chvíli pozorovalo temnou oblohu. Potom se otočilo nazpět do krámku. „Musím už domů, paní Málková. Nemám deštník a za chvíli bude pršet. Zítra vám přijdu zase pomoct. Dobrou noc.“ Z krámku se ozval hlas nějaké ženy, ale nebylo jí rozumět. Dívka zavřela dveře a přes clonu světla linoucího se výkladem na ulici vykročila do tmy. Než si stačila uvědomit dusot běžících kroků, který zanikal ve hřmotu blížící se bouře, prudce do ní vrazila nějaká postava. Měla přes hlavu přetaženou černou kápi s vystřiženými otvory, v kterých se leskly dvě zlé oči. Dívka zmrtvěla hrůzou. Ani nestačila vykřiknout, když se maskovaná postava s hlasitými nadávkami znovu rozběhla. Vzápětí kolem vyděšeného děvčete proběhly další dvě postavy a hrůza…, měly na hlavách také černé masky. Dívka déle nečekala. Vběhla zpět do krámku a s hlasitým bouchnutím za sebou přirazila dveře. Mezitím všichni tři maskovaní výrostci běželi ulicí k nejbližší křižovatce. Zdálo se, že ti dva vzadu pronásledují toho prvního, ale stejné maskování všech tří svědčilo o tom, že patří k sobě. Těsně před křižovatkou první zvolnil a dal vztyčenou paží znamení, aby dvojice za ním zůstala stát. Oba se zastavili a vtiskli se do výklenku nejbližšího domu. První zakuklenec nahlédl opatrně za roh do sousední ulice. Chvíli pozoroval, jestli je v ní všechno v pořádku, potom mávl rukou a zmizel za rohem. Byl to zřejmý signál pro ty dva za ním. Rozběhli se také. Vše se podobně opakovalo ještě na čtyřech dalších křižovatkách, než se první výrostek konečně zastavil u domu s velkými zavřenými vraty. Jeden z maskované zadní dvojice se k němu opatrně přiblížil, zatímco třetí zůstal stát na dohled u ústí ulice. „Zdá se, že máš vzduch čistý,“ řekl polohlasně ten první.

4

Druhý opatrně stiskl kliku malých dvířek umístěných na okraji vrat a vešel jimi do domu. Chodba byla osvětlena jen slabou žárovkou. Černá maska zakuklence vypadala v tom příšeří neobyčejně hrůzostrašně. V celém domě panovalo naprosté ticho. Dveře na konci chodby byly otevřené. Vedly na dvůr. Maskovaný jimi prošel a opatrně je za sebou zavřel. Na dvorku byla tma, že by se dala krájet. Maskovaný vytáhl z náprsní kapsy bundy baterku a dvakrát krátce blikl na opačnou stranu dvora. Napjatě hleděl do tmy a po chvíli světelný signál zopakoval. Ze vzdálenosti asi třiceti metrů proti němu vytryskl kužel světla a vzápětí pohasl. Světlo bliklo ještě dvakrát. Maskovaný výrostek vteřinku počkal a potom vykročil potmě do hloubi dvora. Pohyboval se jistě, jako by to tu znal nebo jako by se už ve tmě rozkoukal. „Stůj!“ ozval se tlumený hlas ze tmy. „Heslo!“ Maskovaný se zastavil a také tlumeným hlasem řekl: „Moskyti!“ „Uctívači ginga!“ ozval se znovu tlumený hlas proti němu a po chvíli pokračoval: „Podařilo se to? Neseš?“ „Ano, nesu,“ řekl maskovaný z ulice. „Škoda jen, že se to nezdařilo už minule. Nemuseli jsme teď vymýšlet takovou složitou operaci.“ „Tak to sem dej a neřečni!“ přerušil ho velitelský hlas ze tmy. Od dřevěné kůlny stojící v rohu dvora se odlepila černá silueta. V okamžiku, kdy došla k maskovanému výrostkovi, rozsvítilo se v prvním patře domu světlo. Záře z okna dopadla na obě postavy. I postava ze dvora měla přes hlavu přehozenou černou kápi. Oba maskovaní uskočili před světlem do stínu kůlny, jako by je uštknul had. „Pozor,“ sykl ten ze dvora. „Dej to sem, dělej, ať odtud co nerychleji vypadneme. Už jsme tu příliš dlouho. Nepronásledoval vás někdo?“ „Nikdo! Nikdo za námi neběžel. Asi ještě nic nezjistili.“ Potom vyndal z kapsy bundy malý balíček a podal ho druhému. Blesk udeřil docela blízko a na chvíli ozářil celý dvůr. Obě maskované postavy stály u nějakých beden narovnaných u dveří kůlny. Za zadní stěnou kůlny byla vysoká cihlová zeď, která předělovala dvory mezi domovními bloky. „Už je to tady!“ řekl maskovaný ze dvora a schoval balíček do kapsy. „Jak jsem říkal, je nejvyšší čas zmizet, nebo ke všemu ještě zmokneme!“ „To nevadí. Alespoň déšť smyje stopy. Jako v detektivce,“ zasmál se druhý. „Tak hodně štěstí!“ Skřípot otevíraných dveří je znovu přibil ke stěně kůlny. V osvětleném rámu dveří stál muž. Z kapsy vytáhl nějaký papír. V ruce mu blikla baterka. Chvíli nahlížel do lejstra a potom se obrátil od dveří směrem do dvora. „Kdo to může být?“ sykl jeden z maskovaných. „Co to má znamenat?“ Oba se vtiskli ještě hlouběji do stínu kůlny. Muž na dvorku se choval podivně. Chvíli chodil kolem dveří, potom přešel na opačný konec dvora, cosi tam kutil, rozsvítil baterku a něco si zaznamenával do papíru. Pak se znovu vrátil ke dveřím. Cestou si pro sebe stále něco mumlal. Znenadání se otočil do dvora a rázným krokem vykročil ke kůlně. Oba maskovaní spiklenci byli podivným chováním muže tak zaujatí, že na chvíli zapomněli, že bouře už dorazila nad město. Vítr zesílil natolik, že rozfoukal ve dvoře prach a loňské listí. Když byla postava téměř v polovině vzdálenosti mezi kůlnou a domem, projel oblohou klikatý blesk a ozářil podivného muže v dlouhém černém plášti, který mu splýval skoro až na zem. Na hlavě měl klobouk s pomačkaným okrajem. Jeho tvář v záři blesku vypadala jako tvář vzkříšeného umrlce. Celá levá polovina znetvořeného obličeje byla rozšklebena do příšerné grimasy. Mužovy zlé oči, tvrdé jako ocel, hleděly upřeně do místa, kde se ukrývali maskovaní spiklenci. Obou se zmocnila hrůza a panika. „Ježíši Kriste, to je Kosatka!“ Výkřik zanikl v rachotu hromu. Jeden ze zakuklených už na nic nečekal. Vyběhl z úkrytu, zakličkoval po dvoře a tryskem doběhl ke dveřím do domu. Za ním jako by se rozběsnilo samotné peklo. Blesky křižovaly oblohu a osvětlovaly Kosatku stojícího uprostřed dvora. Maskovaný za sebou rázně přirazil dveře, proběhl chodbou a vzápětí vyběhl na ulici, vydávaje neartikulované zvuky. První těžké kapky dopadly na zaprášenou dlažbu a na obnaženou hlavu asi patnáctiletého chlapce, který si už tam ve dvoře strhl z hlavy černou kápi.

5

Další blesk už ozářil jen prázdný dvůr bez jediného živého tvora. Nade zdí dvora se mihla tmavá postava druhého zakuklence, která vzápětí zmizela v temnotě. Bouře se rozběsnila plnou silou. 2. PÁTEK ODPOLEDNE – TAJNÝ ÚKOL Velký Vont Otakar Losna vstal za stolem v klubovně Žlutého květu, chvíli počkal, až i ostatní vstanou, a potom řekl zastřeným hlasem: „Buďme svorní!“ Ostatní členové Vontské rady téměř jedněmi ústy odpověděli: „Žlutá je barva naše!“ A Velký Vont pokračoval: „Nevyzraďme nic, co víme!“ „Mlčenlivost chrání nás!“ odpověděli znova ostatní. Po tomto tradičním zahajovacím obřadu se všichni členové Vontské rady posadili na svá místa. Také Losna dosedl. Těžce, bez nadšení. Tak skleslého ho členové rady ještě nikdy neviděli. V klubovně zavládlo napjaté ticho. Všichni očekávali, co jim Losna řekne. „Kamarádi,“ ujal se slova Velký Vont, „začal jsem pracovat v čele Stínadel před několika málo dny. Bláhově jsem se domníval, že volbou nového Velkého Vonta rozbroje a nepřátelství v našich řadách skončily, ale už teď je zřejmé, že neskončilo vůbec nic a že cesta k míru a pořádku ve Stínadlech bude ještě dlouhá.“ Losna se odmlčel a rozhlédl se po členech rady. Jeden z nich, kterému přezdívali Vlk, zvedl ruku, jako by se hlásil o slovo, a vzápětí skočil Losnovi do řeči. „Promiň, Losno, že tě přerušuji, ale rada není kompletní. Chybí Laryk. Nevím sice, proč jsi nás tak náhle svolal na mimořádnou schůzi, ale pokud bychom třeba hlasovali, mohlo by dojít k nerozhodnému výsledku, protože je nás sudý počet. Ty plus pět členů rady.“ Losna mávl netrpělivě rukou. „Dnes žádné hlasování nebude. Svolal jsem vás kvůli splnění mimořádného úkolu, který vám hned vysvětlím. A Laryk už ten úkol plní.“ Losna se znovu odmlčel, jako by hledal slova, ale hned zase pokračoval. „Doufám, že jste pozvali i poštovní jezdce?“ „Ano,“ přitakal robustní chlapík zajímavé tváře, sedící po Vlkově pravici. Měl přezdívku Bob. „Sehnali jsme jich narychlo celkem patnáct. Čekají na dvoře.“ Losna pokýval pochvalně hlavou. „K úkolu, který nás čeká, to bude stačit.“ Poštovní jezdci byli rychlí a obratní hoši, kteří zprostředkovávali styk mezi náčelníky ulic a Vontskou radou. „Zavolej je, Brouku!“ Vont, který seděl nejblíže dveřím, se zvedl, otevřel je a zavolal na několik hochů postávajících na dvoře. Rychle a ukázněně vešli do klubovny. „Posaďte se, kde je místo,“ řekl jim Losna, „a protože to spěchá, přejdeme hned k věci. Úkol, který nás nyní všechny čeká, jak vás jezdce, tak i všechny členy rady, je přísně tajný. Budete ho plnit ve městě. Po jeho splnění se okamžitě vrátíte sem do klubovny a podáte mi o splnění úkolu zprávu. Zdůrazňuji, že své poslání musíte splnit za každou cenu a nesmíte o něm s nikým mluvit! Ani slůvko!“ Všichni přítomní Vontové se na sebe napjatě a trochu nejistě podívali. Co se to děje? A proč se Losna tak divně chová a pořád zdůrazňuje zachování tajemství. Vždyť přece zachovat tajemství je pro každého z Vontské rady samozřejmá povinnost. A Losna pokračoval. „Každý z vás dostane zalepenou obálku, v níž je část důležité zprávy. Vašim úkolem je dopravit ji co nejrychleji na Druhou Stranu do klubovny Rychlých šípů. Obálku jim předáte a zase se co nejrychleji vrátíte. Na odpověď nemusíte čekat. Obálku musíte doručit Rychlým šípům sice rychle, ale obezřetně. Kdyby vám hrozilo nebezpečí, kdyby vám třeba chtěl někdo obálku sebrat, tak ji prostě zničte! Obálka se smí dostat pouze do rukou Rychlých šípů. Nikoho jiného! Několika prvním poslům dám ještě falešné obálky, které byste v krajní chvíli mohli odhodit a tím byste snad odvrátili případné nebezpečí. “ Vontská rada i poštovní jezdci hleděli na Losnu celí vyjevení. „V případě nebezpečí zničit? V případě jakého nebezpečí? A kdo by nám měl v plnění úkolu zabránit?“ Losna pokrčil rameny. „Ani přesně nevím. Mám jen takové neblahé tušení. A abychom co nejvíce snížili riziko přepadení, půjdete s obálkou každý sám. Nesmíte jít ani ve dvojicích.“ Všichni z toho byli ještě víc překvapení. Losna dnes nebyl viditelně ve své kůži. Co se asi přihodilo, že ho to tak vzalo? A Laryk už podle Losny nějaký úkol plní. Že by už byl také s nějakou obálkou na cestě? Losna zatím rozdal všechny obálky s tajemným obsahem. Ty vzápětí zmizely v kapsách kalhot nebo bund přítomných. Všech se už dávno zmocnilo napětí z nastávající cesty. Bylo to zvláštní. Ještě nikdy se nestalo, aby členové Vontské rady museli jít s nějakým tajemným posláním mimo Stínadla do jiné části města. „Z klubovny budete vycházet postupně v krátkých časových odstupech, abyste nebyli nápadní,“ vysvětloval Losna. „Na Druhou Stranu nechoďte přímo, ale různými směry, i když budete muset jít oklikou!“ Ke dveřím z klubovny přistoupil Vlk. „Šel bych třeba první,“ navrhl a ostatní byli celkem rádi, že se našel dobrovolník, který to začne. Co začne, nikdo přesně nevěděl. Ale že se něco semele, nebo dokonce už semlelo, teď cítil každý.

6

3. BOJ V ULICÍCH MĚSTA Dva strážci, kteří stáli u dveří klubovny, sledovali bezděčně Vlka po celou jeho cestu přes rozsáhlý dvůr až k průjezdu, kde jim zmizel. Ani pořádně nevěděli, proč se za ním dívají. Nebylo na něm přece nic zvláštního. Další dva strážci stojící u vrat před domem Vlka upozornili, že „vzduch je čistý“. V okolí klubovny nezpozorovali nic podezřelého. Vlk se rozhlédl na všechny strany a potom se vydal podle Losnovy rady opačným směrem, než kde ležel cíl jeho cesty. „Vypadne ti z kapsy nějaká obálka, nebo co tam máš!“ zavolal za ním jeden ze strážců. Vlk si automaticky sáhl na zadní kapsu kalhot a obálku do ní hlouběji zasunul. „Díky!“ zavolal na strážce a zamával na něho rukou. Na nejbližší křižovatce zatočil vpravo do úzké uličky. Vozovka i chodník zde byly ve stejné rovině bez obrubníků. Tato část Stínadel nepatřila k nejživějším ve městě. I teď tu nebyla živá duše. V okamžiku, kdy se Vlk chystal rozběhnout, necelých dvacet kroků před ním vystoupily z výklenku vrat tři postavy. Všechny měly přes hlavy černé masky, které jim zakrývaly hlavu i krk. Vlk se zarazil, ale jen na okamžik. Několika rychlými kroky dostihl nejbližší dveře do domu po pravé straně ulice, prudce je otevřel, proklouzl jimi jako lasička a zabouchl je za sebou. Maskovaní útočníci, kteří doběhli ke dveřím o něco později, slyšeli už jenom spěšný klapot kroků a prásknutí dalších dveří kdesi v domě. Největší ze zakuklenců prošel do chodby domu. Hned za dveřmi ležela na zemi otevřená dopisní obálka. Hbitě ji zvedl, jako by se bál, aby to neudělal někdo z jeho společníků. Podle jeho rázného chování se dalo usuzovat, že je velitelem skupiny. V obálce byl malý lísteček. Velitel si ho chvíli prohlížel, a to tak, aby ostatní dva neviděli, co je na lístku napsáno. Vzápětí lístek několikrát v ruce obrátil a potom řekl se zklamáním v hlase: „Nic tu není. Doběhl nás! Zatímco jsme si to prohlíželi, bůhví kde je mu konec.“ Složil lístek a vložil ho nazpět do obálky. Naslinil okraje a obálku zalepil. Pak ji podal nejmenšímu se slovy: „Přesto s tím zaběhni k náčelníkovi. Ať vidí, že jsme se snažili.“ Nejmladší zmizel ulicí do hloubi Stínadel, zatímco zbylí dva opět zaujali místo ve svém úkrytu s výhledem na dům s klubovnou Vontské rady. Mezitím se na cestu dali další dva členové Vontské rady. Bob a krátce po něm Brouk. Losna nakonec rozhodl, že časové mezery mezi jednotlivými vyslanci budou co nejkratší. O dvě ulice dál narazil Bob na čtyři maskované výrostky, a i když byl vyhlášeným silákem, přesila ho přemohla a i přes zoufalý odpor vtáhla do nejbližšího domu. Brouk, který šel těsně za ním, mu chtěl nejdříve přispěchat na pomoc, potom ho ale napadlo, že by měl na nebezpečí raději upozornit Vontskou radu. Nestalo se ale ani to, ani ono. Než se mohl rozhodnout, co podnikne, vyřítily se na něho z domu, u kterého pravě stál, tři další maskované postavy. Dva zakuklenci mu chytili ruce, bolestivým chvatem mu je zkroutili za záda, že se nemohl ani pohnout, a třetí mu bleskurychle prohledal kapsy. „Mám!“ řekl maskovaný chlapík, když se obálka Vontské rady objevila v jeho ruce. Odskočil od zajatce a zmizel s obálkou v nejbližším domě. Oba zakuklenci do Brouka prudce strčili, až upadl na zem, a než se zvedl, také zmizeli v domě. Brouk se opřel o zeď a bezmocně si třel rameno, které ho citelně bolelo. „Brouku! Brouku! Co se ti stalo?“ zavolal na něho od rohu ulice Bob, který ho spatřil už jenom zvedajícího se. „Přepadli mě. Tři maskovaní hromotluci!“ „A obálka?“ „Je fuč!“ „Mně ji také sebrali. Musíme nazpět varovat ostatní.“ „Za mnou už šli Elk a Lelek. Snad se jim podařilo projít.“ Na rohu ulice narazili na jednoho poštovního jezdce. „Stůj! Musíš se vrátit!“ zadrželi ho. „Všechny ulice jsou obsazené neznámými zakuklenci! Musíme rychle vymyslet, jak prorazit jejich blokádu!“ 7

„Stůjte!“ zavolal Brouk i na další poštovní jezdce, kteří právě vyšli ze vrat domu a chystali se rozběhnout na Druhou Stranu. Losna byl bledý v tváři, když mu Brouk a Bobek líčili situaci v ulicích Stínadel. „To je spiknutí,“ zašeptal. Bob se zarazil. „Říkáš spiknutí! No - je to opravdu nějaké ostré.“ Losna se zamyšleně zahleděl ke dveřím, jako by čekal dalšího vracejícího se neúspěšného jezdce, a pak řekl: „Musíme změnit taktiku. Pokusíme se prorazit všichni společně jednou ulicí. Jedině tak se nám to může podařit. Maskovaní útočníci mají své síly rozptýlené do několika ulic, protože nevědí, kudy naši půjdou. Bob a Brouk půjdou jako první a strhnou na sebe pozornost. Až se na ně maskovaní vrhnou, ostatní přes ně prorazí mohutným útokem.“ „Dej nám všem ještě nějaké prázdné klamné obálky,“ navrhl Bob. Byl to dobrý nápad. Losna vytáhl ze své tašky ležící na stole svazek prázdných obálek a rychle jim je rozdal. „Prázdnou obálku si dejte do kapsy tak, aby až vás budou prohlížet, ji našli jako první. A než poznají naši lest, můžete se pokusit o útěk,“ poradil jim Bob. „Jsou to kluci jako my a určitě je známe. Když jsem se s nimi přetahoval, všichni si dávali bacha, abych některému nestáhl masku z hlavy.“ „Naše tajná mise je už stejně prozrazena,“ opakoval cestou Losna. „Nemusíme se proto skrývat, naopak můžeme jít nekrytě a všichni pohromadě. Důležité je, aby se nás co nejvíc dostalo přes blokádu a doručilo svou obálku Rychlým šípům.“ Bob s Broukem, Losna a dva strážci vytvořili skupinku, která šla o několik metrů před hlavní skupinou s obálkami pro Rychlé šípy a měla za úkol strhnout na sebe pozornost neznámých útočníků. Losnova taktika byla dobrá, jak se vzápětí ukázalo. V nejbližší ulici je napadli čtyři maskovaní zakuklenci, aniž by tušili, že to jsou jen volavky a ještě k tomu v takové přesile. Losnova skupina je snadno zatlačila do domu a snažila se jim strhnout jejich maskování. Zakuklenci byli protiútokem zaskočeni a začali se hlasitě dovolávat pomoci. Na jejich volání se ze sousední ulice přihnali další zakuklenci a chytili se s Losnovou skupinou do křížku. Maskovaní útočníci museli s jistotou vědět, že bojují proti nejvyššímu náčelníkovi Stínadel a Vontské radě, ale bylo jim to zřejmě jedno. Vontové (ano, maskovaní útočníci byli Vontové, protože měli na košilích špendlík se žlutou hlavičkou) se nejdříve zalekli mohutné přesily, která se v ulici znenadání objevila. Když ale přibíhající skupina nezasáhla do rvačky a jen se kolem zápasících přehnala, pochopili maskovaní Vontové, že je to lest, kterou na ně vymyslela Vontská rada. „Zrada! Je to zrada!“ křičel nejvyšší zakuklenec. „Obelstili nás! Tihle nás mají jenom zdržet a určitě u sebe nic nemají! Musíme za těmi…“ Jeho další slova zanikla v bojové vřavě. Bob mu mohutným kopnutím podrazil nohy. Vont se jako podťatý složil na dlažbu. Bleskurychle se ale postavil, setřásl ze sebe jednoho člena Vontské rady, který na něho zle dotíral, a rozběhl se za prchající skupinou. Následovali ho jenom dva další zakuklenci. Ostatním Losnova skupina nedovolila vzdálit se z boje. Vzápětí do klubka zápasících těl prudce narazila hlavní skupina vyslanců a doslova je převálcovala. 4. POSELSTVÍ ZE STÍNADEL Když se na Druhé Straně o několik hodin dříve, než se odehrály právě popsané události, vyvalil ze školy obrovský hrozen povykující mládeže, byla to neklamná známka, že vyučování je toho dne u konce. Po bleskově snědeném obědě se v klubovně Rychlých šípů vždy jako první sešli Červenáček s Rychlonožkou, kteří v domě bydleli. Červenáček otevřel okno do opuštěné zahrady. V klubovně bylo k zalknutí a venku bylo svěží předjarní ovzduší. S rozkoší se rozložil v okně a pozoroval keře zlatic, kterých tu poblíž domovních zdí několik předčasně rozkvetlo. Rychlonožka si čekání na ostatní krátil prohlížením starých čísel klubovního časopisu TAM-TAM. 8

Rychlé šípy psaly svůj časopis pro široce rozvětvené čtenářstvo své městské čtvrti. Na jeho stránkách se mohli hoši a děvčata Druhé Strany dočíst o senzačním pátrání Rychlých šípů v tajemné sousední čtvrti Stínadlech, kde se před dvěma lety odehrály zvláštní události kolem tajemného hlavolamu zvaného ježek v kleci a kolem voleb Velkého Vonta. „Podívej, Losna,“ řekl Rychlonožka, když obrátil TAM-TAM na stránku s fotografií jednoho z kandidátů na Velké Vontství. „Kde?“ podivil se Červenáček a odvrátil svůj pohled od zahrady do klubovny. „Ale tady na fotce přece,“ smál se Rychlonožka. „Snad sis nemyslel, že zrovna vešel do klubovny?“ Do funkce Velkého Vonta ve Stínadlech, podivné a záhadné městské čtvrti, byl jednou za dva roky nebo i více let volen nejschopnější a nejoblíbenější z Vontů. Ten pak Stínadla vedl, organizoval společně s Vontskou radou různé soutěže mezi ulicemi a rozhodoval ve sporech mezi Vonty a celými ulicemi. Pokud se o funkci Velkého Vonta ucházelo současně více hochů, docházelo mezi nimi před Vontskou radou a odstupujícím Velkým Vontem k boji, či vlastně k jakési soutěži, a ten, kdo vyšel ze soutěže vítězně, byl zvolen Velkým Vontem a jeho poražení soupeři se mu podřídili. A taková situace nastala právě před dvěma roky. Před Vontskou radou proti sobě stáli dva soupeři. Štěpán Mažňák, kterého podporovaly ulice Mydlářská, Rybí trh, Poříční, Úzká a všechny ulice k Druhé Straně a Otakar Losna, kterého podporovaly ulice Modrých, Ohrady, Zákostelí, Tmavý průchod a všechny další ulice směrem na Bekov. Rychlé šípy tehdy v boji o Velké Vontství podporovaly Losnu, ale Losna, i když zvítězil, nebyl vinou Mažňákova otce do funkce uveden (viz román Jaroslava Foglara ZÁHADA HLAVOLAMU). Ztrátou ježka v kleci - odznaku Velkého Vonta - došlo ve Stínadlech k rozvratu a trvalo celý rok, než byl zvolen nový Velký Vont, Losnův kamarád Vláďa Dratuš. Tomu dala celá Stínadla svůj hlas a zdálo se, že se konečně podaří ve Stínadlech zjednat pořádek a mír (viz román Jaroslava Foglara STÍNADLA SE BOUŘÍ). Křehký mír však trval jen krátce. Ještě na podzim se rozpoutal znovu boj kolem úřadu Velkého Vonta a jeho symbolu - ježka v kleci. Velký Vont Vláda Dratuš musel pod tíhou různých okolností odstoupil z funkce a novým Velkým Vontem byl zvolen, opět za přispění Rychlých šípů, konečně Otakar Losna (viz román Jaroslava Foglara TAJEMSTVÍ VELKÉHO VONTA). „Nech Stínadla na pokoji,“ řekl Červenáček, „a pojď se podívat tady na zápisy v kronice o Jestřábově řádu.“ Rychlonožka srovnal staré TAM-TAMY do skříně a posadil se ke stolu. „Ta historie s Jestřábovým řádem je také pěkně zamotaná,“ pokračoval Červenáček. Narážel tím na události z loňského tábora a potom na několik dosud nevysvětlených událostí během školního roku. Než se však stačili rozpovídat, vešli do klubovny Mirek Dušín s Jarkou Metelkou a Jindrou Hojerem. Vešli? Spíše sem vpadli jako velká voda. „Co se tak ženete, plantážníci?“ uvítal je Rychlonožka. „Až jsem se kapánek vyděsil v domnění, že nám padá střecha na hlavu! To se určitě hrnete k psaní nového TAM-TAMU, není-liž pravda?“ „Než se dáme do psaní nového TAM-TAMU,“ řekl Mirek a sáhl do kapsy, ze které vytáhl list složeného papíru, „budeme muset nejdříve vyluštit tento dopis. Je ze Stínadel!“ dodal s důrazem a položil lístek na stůl. Ostatní se nad ním vzrušeně naklonili. Dopis ze Stínadel! Copak jim to píší? Nedověděli se ale nic. Papír byl popsán všelijakými nesrozumitelnými značkami.

9

„Jak vidíte, dopis je napsán šifrou,“ řekl Mirek. „Přinesl mi ho dnes ráno ze Stínadel Laryk, ještě než jsem odešel do školy. Sám nevěděl, co zpráva obsahuje. Neměl čas mi něco vysvětlovat, protože musel u nich stihnout začátek školy. Dopis mu dal pro nás sám Velký Vont Otakar Losna.“ Všichni se na sebe vzrušeně dívali, jako by se jeden druhého tázal: Je to předzvěst nějakého dalšího dobrodružství? „Jak ale zprávu rozluštíme, když neznáme šifru?“ zeptal se Jindra. „No ano!“ řekl Rychlonožka. „Bez šifrovacího klíče nad tím strávíme zbytek svých mladých životů!“ „Jen klid,“ krotil ho Mirek. „Klíč k šifře nám mají doručit ještě dnes odpoledne Vontové ze Stínadel. Tak jako tak je to ale všechno zvláštní. Zřejmě se ve Stínadlech přihodilo něco, co se máme dovědět jenom my a nikdo jiný.“ Jarka vytáhl z kapsy svůj notýsek a nalistoval v něm stránku s jakousi tabulkou zaplněnou písmeny a procentními čísly. „Co je to?“ podivil se Jindra. „Tohle je takzvaná frekvenční tabulka písmen české abecedy. V procentech je vyjádřen nejčastější výskyt toho kterého písmene. Podívejte se.“ Tabulka frekvencí (čtenosti) písmen české abecedy: E 11% A 9% O,I 8% N 7% S,T 5% L,R,U,V 4% B, K, M, P, Y 3% C, D, J, Z 2% Č, H, Ř, Š, Ž 1% Ď, Ť, Ň 1/2% „Chybí tu ještě několik nedůležitých písmen,“ vysvětloval dále Jarka, „F, G, Q, W, X. Nedůležitých proto, že se v češtině vyskytují málo a v běžné zprávě se nemusí vyskytovat vůbec. Jakmile při luštění delší zprávy zjistíme, že nám do počtu znaků abecedy schází pět písmen, čísel nebo značek, můžeme se právem domnívat, že to jsou právě tato písmena.“ „Tak to vyzkoušíme,“ rozhodl Mirek. „Alespoň tak vyplníme čas čekáním na doručení klíče ze Stínadel.“ Dali se do sčítání znaků a vypočítávání procent jejich výskytu. Potom se pokusili za procenta dosadit písmena, ale neměli s tím úspěch. Zpráva byla stále nesrozumitelná. „Je to příliš krátké,“ řekl Jarka zklamaně. „Procenta ve zprávě se asi přesně neshodují s písmeny, jak je uvádí frekvenční tabulka. Zkusíme písmena se znaky všelijak kombinovat.“ „Kdybychom tak měli stoprocentní znalost alespoň několika písmen,“ přál si Rychlonožka, „to by bylo něco.“ „Kdyby jsou chyby!“ řekl Červenáček. „Raději už začněme s tou kombinací.“ Znovu dosazovali a prohazovali písmena za znaky, ale stále to k ničemu nevedlo. Dokázal bys pomocí frekvenční tabulky poselství ze Stínadel rozluštit? Pokus se o to! Vyzkoušej svůj důvtip, trpělivost a svou kombinační schopnost. Pokud se to nepodaří, použij klíče z další kapitoly příběhu.

5. KLÍČ K ŠIFŘE

Na dveře klubovny kdosi prudce zabouchal a Rychlonožka běžel otevřít. Za dveřmi stál vyčouhlý chlapík. Vlasy měl rozcuchané, na čele slepené potem. V ruce svíral nějaký papír. „Říkají mi Vlk,“ představil se zadýchaně. „Mám vám doručit od Velkého Vonta tady tuto obálku.“ Podal Rychlonožkovi pomačkanou, špinavou obálku. Ten ji od něho opatrně převzal. „Nepůjdeš dál?“ zeptal se Mirek, když viděl, že Vont netrpělivě přešlapuje před dveřmi. „Ne, musím hned zpátky!“ zavrtěl Vlk hlavou. Otočil se do chodby a za chvíli jeho kroky dozněly na ulici. Jarka mezitím otevřel obálku a vytáhl z ní lístek papíru, na kterém bylo napsáno: Značka praporku je bud' písmeno R, nebo M. Zkoušejte obě možnosti! 10

„To nám asi moc nepomůže,“ řekl na to Jindra. „Budeme muset počkat na další vyslance.“ Jarka se zamyšleně podíval na Mirka. „Ve Stínadlech se muselo stát něco mimořádného,“ řekl, „když nám o tom Losna dává vědět takovým podivným způsobem.“ Do klubovny se přiřítili další dva Vontové. Řekli, že se jmenují Lelek a Elk. Oba bylí celí zchvácení a špinaví. Elk měl dokonce roztrženou bundu. Ve tváři se jim zračila únava a napětí. „Něco se u nás zase mele, ale nevíme co. Nikdo z Vontské rady tomu nerozumí. Ani nevíme, kdo jsou maskovaní Vontové, kteří nás cestou sem k vám napadli. Jediné co víme zcela jistě je, že to jsou Vontové. Nikdo z jiné části města by se na území Stínadel něčeho takového neodvážil.“ Oba předali Rychlým šípům obálky a bez dalšího vysvětlování se poroučeli. „U Jóviše, zase šifra!“ zvolal Rychlonožka, když otevřeli obě obálky. Byly to opravdu šifry. „Už do toho trochu vidím,“ řekl Mirek zamyšleně. „Ve Stínadlech se muselo něco mimořádného přihodit přímo Velkému Vontovi. Něco, o čem se nesmí nikdo nic dovědět. Ani Vontská rada, ani ostatní Vontové. Proto je zpráva šifrovaná. Kdyby se jí nějakým způsobem zmocnili nezvaní Vontové, nic by se z ní nedozvěděli. Losna asi tušil, že by zpráva mohla být ukořistěna, proto nám ji šifrovanou prozíravě poslal po jednom ze svých věrných už brzo ráno. A části šifrovacího klíče k rozluštění zprávy nám teď nese celá řada jeho vyslanců. Pokud by se cestou některé části klíče ztratily, nikomu nebudou nic platné. Protože nemají Losnův šifrovaný dopis. To zakuklenci ale netuší, a tak napadají všechny Losnovy vyslance v domnění, že dopis zachytí.“ Rychlých šípů se zmocnilo vzrušení. Hoši si mysleli, že volbou posledního Velkého Vonta byla všechna tajemství Stínadel odhalena. Jak to ale vypadá, začíná se rýsovat ve Stínadlech další záhada a tím i další dobrodružství. Příští minuty potvrdily Mirkovu teorii o šifrovaném dopisu. Postupně dorazilo do klubovny několik dalších Vontů, kterým se podařilo prorazit blokádu. Všichni byli znaveni prudkým během a všichni byli více či méně špinaví a potrhaní po boji s maskovanými Vonty. Ti, kteří dorazili s obálkou až sem, ji v pořádku Rychlým šípům předali. Bezpečnostní opatření Velkého Vonta se ukázalo moudré: většina vyslanců byla cestou zadržena, obálky jim byly odejmuty a k Rychlým šípům se nedostaly. Ale hoši byli hlavy otevřené, a tak poselství ze Stínadel rozluštili, i když jim z výkladu značek tajné abecedy došel překlad jen několika písmen. Všechna ostatní – chybějící - si domysleli. ROZHÁZENÉ SLOUPKY. Překreslete si na tvrdší papír tento obrazec a pak jej rozstříhejte na sedm sloupků. Ty pak všelijak přehazujte, až se vám je podaří seřadit tak, že vám jasně popíší značku v šifře. PŘESOUVACÍ ČTVERCE. Okopírujte si nebo co nejpřesněji omalujte čtverce nakreslené na další stránce na tužší papír a pak je rozstříhejte tak, aby každý čtverec byl zvlášť. Když je pak správně seřadíte do stejného obrazce (to jest do čtyř řádků), dají vám jejich písmena souvislou zprávu o další značce z poselství a jaké písmenko představuje v latince. Aby se vám seřazení snadněji zdařilo, dávám vám dvě rady: 1.Každá strana každého čtverce, která se dotýká (sousední) strany jiného čtverce, musí mít s touto sousedící dotýkanou stranou shodné znaménko. 2.Čtverce, které budou ve správně sestaveném obrazci rohové, mají své písmeno v kroužku. Který čtverec patří do kterého ze čtyř rohů obrazce, to už si musíte vyzkoušet sami.

11

MAPOVÉ ZNAČKY. V tajné abecedě se vyskytují dvě značky, které jsou známy ze speciálních map. Jedna z nich na mapě znamená zříceninu, druhá pomník. V tajné abecedě poselství značí jedna nebo druhá značka písmeno G nebo J. Které písmeno patří ke které značce, to si musíte vyzkoušet. NEJISTÉ ZNAČKY. Značka srdíčka patří bud' písmenu Z, nebo N. Značka činky (dvě kolečka spojená vodorovnou čárkou) je bud' P, nebo V. REJ ZNAČEK. Ze všech značek, které zde vidíte, jen jedna jediná se vyskytuje v poselství několikrát. Všechny ostatní jsou značky smyšlené a v poselství vůbec nejsou. A jaké písmeno tato značka představuje? Je to první a poslední písmeno z pětimístného jména jednoho našeho zpěvného ptáka. (Jméno tedy - jak jistě vyrozumíte - začíná i končí stejným písmenem. Už podle toho a podle pěti písmen v jeho jménu poznáte, o kterého ptáka jde - a tím i o které písmeno, skryté pod značkou.) 6. KRÁDEŽ „A teď všichni tryskem domů,“ řekl Mirek. „Ještě dnes musíme do Stínadel. Ze zprávy vyplývá, že se tam stala pro Velkého Vonta a vontskou organizaci nějaká katastrofa. Musíme být u toho! Už proto, že nás o pomoc žádá sám Velký Vont Otakar Losna. Doma upozorněte rodiče, že se asi vrátíme pozdě. Konečně - zítra je volný den, tak o nějakou minutu, o kterou přijdeme domů později, nebude snad tak zle. Sraz v Drobílkově ulici co nejdříve! Obvyklou výzbroj s sebou!“ Hoši vyběhli chvatně z klubovny. Jen Červenáček s Rychlonožkou, kteří bydleli v domě, zůstali v klidu. A do Drobílkovy ulice to také neměli daleko. Na místo srazu dorazili všichni opravdu brzy. Nemohli se už dočkat, až budou ve Stínadlech. Při minulých výpravách do této záhadné městské čtvrtí byli nezvanými vetřelci. Chodili sem tajně jako špioni a jejich případné prozrazení končilo převážně pořádným výpraskem od Vontů. Dnes byla situace zcela jiná. Do Stínadel je zve sám Velký Vont. Jsou jeho hosté. A jak je ve všech civilizovaných krajích zvykem, hosté nejsou lynčováni. Alespoň ne hned. A Mirek to řekl nahlas: „Moc se na pozvání Velkého Vonta nemůžeme spoléhat, protože se tu zřejmě znovu objevila nějaká skupina Vontů, kteří nejsou Velkému Vontovi a jeho radě nakloněni. Jak nám o tom řekli samotní členové Vontské rady, kteří se setkali s maskovanými útočníky. A i samotný obsah Losnova dopisu naznačuje, že se tam stalo něco mimořádně závažného. Něco tu zase vyplouvá na povrch. Přejme si jenom, aby to nebylo tak strašné, jako to, co zapříčinilo pád minulého Velkého Vonta Vládi Dratuše. Po ulicích Stínadel se proto budeme pohybovat nenápadně, jako jsme se pohybovali vždycky. Rozdělíme se na dvě skupinky, Červenáček si sundá svou čapku, a kdyby se některé skupince něco přihodilo, druhá té první nesmí jít na pomoc. Bude jenom zpovzdálí sledovat, co se děje, a teprve potom bude podle okolností pomoc organizovat.“ Vešli do Stínadel přes Rozdělovací třídu. Hochů se zmocnilo opět zvláštní vzrušení s nepříjemným pocitem v zádech. Kousek za Rozdělovací třídou došli do ulice, které se říkalo Na prasklém džbánu. Od tohoto místa šli už několikrát s Losnou do klubovny Žlutého květu, takže teď už všichni pohromadě zamířili nejkratším směrem do ulice, kde byla klubovna Vontské rady. Klid v ulicích je trochu překvapil. Vypadalo to na nějakou past, ale po celou cestu až ke klubovně se jim nic nepřihodilo. U domu s klubovnou Vontské rady je zastavili dva strážci, se kterými se Rychlé šípy ještě nikdy neviděli. 12

„Jsme Rychlé šípy,“ řekl Mirek. Jeden z Vontů kývl hlavou a pokynul rukou ke dveřím. „Běžte dál, Vontská rada vás už očekává.“ Vontův hlas i gesto rukou vypadaly dost teatrálně. Hoši prošli průjezdem, rychle přešli dvůr a zastavili se až před dveřmi klubovny. Také zde stáli dva strážci. Jeden z nich Rychlé šípy poznal, a tak jim řekl, aby vešli dovnitř. První, koho hoši uviděli, byl Losna. „Konečně!“ zvolal, seskočil z plochého vozu, na kterém stálo několik bedniček místo židlí, a vykročil jim v ústrety. „Konečně jste tady!“ Podával jim ruku. Postupně si podali ruku i se všemi členy Vontské rady. Rychlé šípy se rozhlédly kolem. Kromě Losny tu byli Lelek, Laryk, Vlk, Brouk, Bob a Elk. Tedy všichni členové Vontské rady. Bylo tu i několik poštovních jezdců. A ačkoliv Rychlé šípy znaly jen některé, ruku si podaly se všemi. Velký Vont mávnutím ruky utišil šum v místnosti. „Žádám poštovní jezdce, aby na dobu nezbytně nutnou opustili klubovnu. Počkejte na dvorku, ale neodcházejte z něho. Možná vás budeme ještě dnes potřebovat.“ Asi patnáct chlapců se bez jediného projevu nesouhlasu zvedlo a zmizelo za dveřmi. „Nevím, jak bych začal,“ řekl Losna trochu nejistě. Jeho tvář se zdála být neuvěřitelné bílá. Snad to ale způsobila petrolejová lampa, která na něho vrhala jen slabé světlo. Denní světlo z venku sem neproniklo, protože jediné malé okénko bylo zabedněno deskami. „Nevysvětlujte si to špatně, jako že nemám důvěru k členům Vontské rady. To by znamenalo konec této rady a jmenování nové.“ Na chvíli se odmlčel. Všichni přítomní napětím ani nedýchali. Nikdo z nich pořád netušil, co jim chce Losna říct a kam vlastně svými slovy míří. „Myslel jsem, že volbou Velkého Vonta skončí všechny neshody mezi jednotlivými ulicemi a skupinami ve Stínadlech a všechny boje a nepořádky mezi námi. A že se budeme moci věnovat jen tvořivé práci pro celou naši organizaci. Bohužel se tak nestalo. Sami jste se dnes o tom přesvědčili na vlastní kůži, když jste nesli poselství na Druhou Stranu. Kdo jsou maskovaní Vontové, kteří měli tu troufalost postavit se do cesty Vontské radě a dokonce i řádně zvolenému Velkému Vontovi? Zatím to nevíme. Nepodařilo se nám demaskovat ani jednoho útočníka. Nevím, kdo se za maskami skrývá, ale vím, co chtějí. Chtějí převzít moc ve Stínadlech všemi možnými i nemožnými prostředky. Včera se jim podařilo ukrást odznak Velkého Vonta, ježka v kleci. Ano, ježek v kleci mi byl ukraden!“

7. VÝSLECHY Po slovech Velkého Vonta vyskočili někteří členové Vontské rady ze svých míst a hlasitě projevovali své zděšení i zlobu. Jen Brouk a Vlk zůstali zdrceně sedět. A s nimi i Rychlé šípy. I když je Losnovo prohlášení nepřekvapilo, protože o zmizení hlavolamu už věděli z poselství. „To je konec! To je konec Stínadel!“ volal kdosi z klubka Vontů. „Jako se to stalo už jednou!“ „Ano, ježek tehdy zmizel a naše organizace se rozpadla!“ „Utište se! To ještě není všechno!“ snažil se Losna překřičet povykující Vontskou radu. Všichni postupně ztichli. „Ano, to ještě není všechno!“ pokračoval opět Velký Vont a hlas mu tentokrát nepříjemně ztvrdl. „Včera začala schůze Vontské rady odpoledne o půl páté za účasti všech členů.. Víte, že hlavolam byl uložen zde v klubovně, v pouzdře na poličce. Před zahájením rady byl hlavolam na svém místě, protože jsem na poličce přerovnával uložené věci. Dokonce jsem ho na chvílí vytáhl z koženého pouzdra. Vím jistě, že jsem ho vrátil na místo. Na schůzi kromě členů rady nebyl přítomen nikdo jiný. Když odešel poslední z vás, zůstal jsem ještě asi deset minut sám v

13

klubovně. Před odchodem, kdy jsem kontroloval, zda je v klubovně všechno v pořádku, hlavolam na svém místě už nebyl! Ačkoliv jsem ji hned celou prohledal, nikde v klubovně jsem ho nenašel. Jeden z nás tedy musel hlavolam během schůze nepozorovaně vzít a z klubovny ho vynést. A nikomu o tom neřekl ani slůvko! Velmi dobře víte, že hlavolam byl po celé generace v držení vždy jen Velkého Vonta, kromě krátkého období zapříčiněného Mažňákovým otcem, který hlavolam utopil ve stoce pod Jakubem, a loni, když Venda Rejholec vydíral předchozího Velkého Vonta Vlád'u Dratuše. Takže se vás ptám: Kdo z vás vzal během schůze hlavolam a vynesl ho z klubovny?“ V tichu, které v klubovně zavládlo, by bylo slyšet spadnout onen příslovečný špendlík, kdyby nějaký spadl. Všichni se na sebe překvapeně i podezřívavě podívali - a mlčeli. „Dobrá,“ řekl Losna, „v tom případě obviňuji celou Vontskou radu, že má ve svých řadách zloděje a zrádce, a taková rada, pokud se všechno co nejrychleji nevysvětlí, nemůže nadále vést Stínadla!“ Někteří členové rady byli pobouřeni Losnovým obviněním, jiní se tvářili zdrceně. Ve tvářích měli nevyslovenou otázku: Byl jsi to ty? Nebo snad ty? Losnovo obvinění bylo neuvěřitelné.. A Losna pokračoval: „Ano, všichni jsme v podezření. Jeden z nás hlavolam vzal a také moc dobře ví, kam ho zašantročil. Protože se nikdo nechce dobrovolně přiznat, provedeme s pomocí Rychlých šípů vyšetřování. Proto jsem je sem dnes pozval. Nejsou z našich řad, a proto zaručují nestrannost. A kromě toho nám už dvakrát dopomohly k nalezení hlavolamu, když se s ním něco stalo.“ Obrátil se k Rychlým šípům. „Pomůžete?“ Až dosud Rychlé šípy mlčely a jen se překvapeně rozhlížely po jednotlivých členech Vontské rady. Skutečnost, že zmizel ježek v kleci, jim také vyrazila dech. Konečně Mirek řekl: „Ovšem že vám v pátrání rádi pomůžeme.“ Losna pokýval spokojeně hlavou a znovu se obrátil na členy Vontské rady. „Tak co tomu říkáte? Najde v sobě zloděj alespoň špetku odvahy a přizná se?“ Nikdo ani nešpitl. Všichni se po sobě stále jen podezřívavě dívali. Po chvíli promluvil Vlk: „Jak je vidět, nikdo se dobrovolně nepřizná. Ať tedy Rychlé šípy zahájí vyšetřování.“ Bylo na něm znát neobyčejné pohnutí. Někdo slabě zaťukal na dveře. Vstoupil jeden z poštovních jezdců. Rychlé šípy si ho dobře pamatovaly, protože byl poslední z Vontů, který jim doručil část klíče k šifře. Vont držel v pravé ruce nějakou černou látku. Vystoupil na vůz a položil látku před Velkého Vonta. „Co je to, Skobo?“ zeptal se Losna se zájmem a vzal látku do ruky. Ale hned překvapeně hvízdl. Nebyl to jenom obyčejný kus látky, ale černá plátěná kápě s vystřiženými otvory pro oči. „Podařilo se ti ji někomu stáhnout z hlavy?“ zeptal se Losna s nadějí v hlase. Skoba zavrtěl hlavou. „To ne. Tohle jsem našel na dvorku domu číslo 13 v Příčné ulici. Leželo to tam hned u dřevěné kůlny. Víte, jak jsme dnes nesli poselství Rychlým šípům a střetli jsme se na ulici se zakuklenci, podařilo se mi jim upláchnout. Dva maskovaní útočníci mě pronásledovali až do Příčné ulice. Kousek odtud bydlím, takže to tam dobře znám. Nedalo mi proto moc práce, abych jim zmizel přes dvorek domu číslo 13. Na dvoře stojí dřevěná kůlna, na kterou se dá dobře vyšplhat, a přes zeď se dá seskočit do dvorečků u Mydlárny a odtud se dostat na Druhou Stranu. Na dvoře domu číslo 13 jsem při tom spěchu nakopl u kůlny nějaký hadr, ale neměl jsem čas mu věnovat větší pozornost. Byl jsem rád, že jsem se dostal přes zeď do bezpečí a že jsem pronásledovatelům zmizel. Teprve až cestou nazpět z Druhé Strany se mi to nějak rozleželo v hlavě a vzal jsem to znovu přes dvorek. A tohle je ten hadr, který jsem tam našel,“ ukázal rukou na kápi. „Vidíte? Je mokrý a celý zmazaný od hlíny. Možná že tam ležel už dlouho, ale také je možné, že tam ležel jen od včerejška. Večer byla přece bouřka.“ Losna zamyšleně kývl na souhlas. „To ještě není všechno. Dnes ráno nepřišla do školy Marcela Krátká. Prý je nemocná. Včera ji kdosi přepadl na ulici, Marcela bydlí o dvě ulice dál za Příčnou. Je členkou dívčího klubu. Říkají si Amazonky. Znám se s nimi velmi dobře. A tak jsem za Marcelou dnes zašel, abych se o tom přepadení něco dověděl.“ „Co říkala?“ „Včera večer, ještě před bouřkou, se vracela domů z krámku paní Málkové. Vypomáhá jí s úklidem. Na ulici ve tmě narazila na tři zakuklence, kteří se kolem ní přehnali, jako by je někdo pronásledoval. Jeden ji málem porazil. Pořádně ji vyděsili. V první chvíli si myslela, že ji přepadli. Ale nic jí neudělali, jen kolem proběhli. V noci z toho blouznila a ráno měla horečku. Není to divné? Po Stínadlech se pohybovali tři maskovaní běžci o den dříve, než se s nimi potom další den roztrhl pytel.“ „Nezeptal ses jí náhodou, v kolik hodin se to stalo?“ otázal se znenadání Jarka.

14

Skoba se na něho vítězně podíval. „A víš, že zeptal? Mohlo být tak asi půl osmé. Málková zavírá v sedm večer a do půl osmé obě vždycky uklízí.“ Vont se obrátil opět k Losnovi. „A Marcela mi prozradila, že si jako není jistá, ale že toho zakuklence, co do ní vrazil, možná zná!“ „Cože?“ zvolal Mirek. „Ona ho poznala? To ti řekla?“ Skoba se zatvářil rozpačitě. „No, řekla jenom, že asi ví, kdo by to mohl být.“ „Tak kdo to byl?“ zeptal se netrpělivě Losna. „To mi právě nechtěla říct, když si nebyla jistá. A když jsem na ni naléhal, tak se se mnou přestala bavit.“ Losna se přemítavě zahleděl na Skobu a potom se zeptal: „Ještě něco?“ „Ne. To je všechno.“ „Dobrá. A díky. Počkej zatím s ostatními na dvoře.“ Vont odešel. „Zdá se, že to do sebe zapadá,“ řekl Losna zamyšleně. „Těsně po sedmé večer skončila rada a o půl osmé už prchají tři maskovaní lupiči i s hlavolamem kolem krámku paní Málkové.. Proč se ale jeden z nich zbavil své masky na dvorku číslo 13? A proč zrovna na tomto dvoře? Možná že už ji nepotřeboval! Pokud se jí zbavil dobrovolně a dnešní pranice se zúčastnil, tak by potřeboval masku novou. Takže ji možná ztratil jen náhodou. Jenže víme, jak těžko jde kápě stáhnout z hlavy. Nikomu z nás se to nepodařilo. Ale mohl ji mít třeba už v kapse a v běhu ji ztratil. Nebo tam ležela zapomenutá už delší čas a se včerejším případem neměla nic společného.“ „Dobrá,“ přerušil Losnu Jarka Metelka. „Vezměme to od začátku. Popište nám co nejpodrobněji průběh vaší včerejší schůze. Nezajímá nás, o čem jste jednali. Zaměřte se na to, co kdo při schůzi dělal, kde stál, jestli vyšel z klubovny, kdo přišel a podobně.“ Jarka se chopil dalšího průběhu vyšetřování jako zkušený detektiv. Však měl také v minulosti největší zásluhu na vyřešení případu smrti Jana Tleskače v kostele svatého Jakuba. Celá Vontská rada se do líčení včerejší schůze pustila s velkou vervou, ale ukázalo se, že získané informace nejsou k ničemu. Nikdo si totiž přesně nepamatoval, kdo se kde během schůze pohyboval. Také na poličce s hlavolamem se postupně hrabali všichni. A v jakém pořadí, to se nepodařilo už vůbec určit. Některá tvrzení si navzájem odporovala a pomalu se v tom nikdo nevyznal. Velký Vont na přání Jarky předal Rychlým šípům seznam všech členů Vontské rady. U každého jména byl uveden seznam ulic a v závorce skupina, za kterou měl jmenovaný Vont právo na Vontské radě jednat a zastupovat ji. Otakar Losna jako Velký Vont vedl celá Stínadla, takže u jeho jména žádný seznam ulic nebyl. LARYK (Žlutý kvítek) zastupuje: Tmavý průchod, Opuštěný kout, Hrnčířskou ulici, ulice Modrých, Zákostelí a Ohrady. BROUK (Dabinelovci) zastupuje: Myší past, Červenokohoutí plácek, Podzemní uličku, Krysařskou uličku, Na zábradlí, Dlouhé schody a Na majáku. (Rychlým šípům pomohl k útěku, když je Dabinelovci uvěznili loni na podzim v Opuštěném dvoře.) BOB (nezastupuje žádnou určitou partu, ale pouze ulice): Na ostrůvku I, Trestaneckou, Umrlčí prst, Za mříží, Kropenatku, Myší schody, Zazděnou uličku, Mokré jámy, Ve sklepení a Rejdiště. ELK (také nezastupuje žádnou určitou partu, ale jen ulice): Červené schody, Hvězdářskou uličku, Na talířku, Hřbitovní, Kostelní, Maternovu ulici a kostel svatého Jakuba, Harfenickou a Ve Strašidlech. VLK (Uctívači ginga): Rybí trh, Poříční, Úzkou, Mydlářskou ulici, Mokřiny, Na nosálku, Nad propastí, Katovskou ulici, Zelený plácek a Ve zjeveních. LELEK (Modrá hvězda): Rváčov, Na ostrůvku II, Belmutovku, Černý plácek, Černou ulici, Klempířskou, U tyrana, Kocouří hrádek a Slepou, Na terásku, Odsouzeneckou a Podivínskou a také i Hadí důl. Jarka si zadumaně mnul bradu a ostatní hoši mu bezradně nahlíželi přes rameno do seznamu, protože netušili, co by mohl Jarka ze seznamu vyčíst. Rychlonožka se škrábal ve své rozježené hlavě a Červenáček si pošoupl čapku do týla, aby maskoval své rozpaky. Mirek s Jindrou nic nepředstírali, ale také z toho nebyli moudří. „Ještě by nás zajímalo,“ řekl Jarka po chvíli napjatého ticha, „v jakém pořadí jste dnes odcházeli z klubovny s poselstvím k nám na Druhou Stranu. A dále nás zajímá všechno, co se po odchodu z klubovny komu přihodilo. Pokuste se vybavit jakoukoliv maličkost.“ Nejdříve vypověděl o svých zážitcích Losna, potom jednotliví členové Vontské rady a také strážci a poštovní jezdci. Na první pohled to vypadalo všechno hrozně zmatené. Přesto ale Jarka, po poradě s ostatními, nakonec prohlásil: „Po tom všem, co jste nám tady řekli, by to mohl být opravdu jeden z členů Vontské rady. Nemáme pro své tvrzení sice žádný přesvědčivý důkaz, je to jenom naše dedukce, ale přesto si myslíme, že to je právě tento Vont. A dříve nebo později mu to dokážeme!“

8. VÝSTŘIŽEK Z NOVIN Po těchto slovech zavládlo v klubovně ještě mrazivější ticho než při prvním podezření vysloveném Losnou. Jarka potom Losnovi ukázal v seznamu na jedno jméno. „Je to s největší pravděpodobností právě on. Ukazuje na něho hned několik nepřímých důkazů. Za prvé pořadí, kdy nastoupil se zprávou na cestu, a za druhé jména ulic a party, které ve Vontské radě zastupuje.“

15

Losna zvedl oči od seznamu a pronikavě se podíval na podezřelého Vonta: „Řeč je o tobě. Co můžeš říct na svou obranu?“ „Cože?“ vyjekl nařčený Vont. „Zbláznil ses?“ Obrátil se na Rychlé šípy. „Co je to za nesmysl. Já s tím nemám nic společného. Zmýlili jste se!“ Jarka pokrčil rameny. „Zatím ti nemůžeme nic dokázat, ale později důkazy najdeme. To nám můžeš věřit!“ Jarkova jistota byla provokující. Vont se zoufale rozhlédl po ostatních. „Prosím vás, snad byste jim nevěřili! Vždyť nepředložili jediný důkaz! Přece byste nevěřili klukům z cizí čtvrti!“ Všechny události, které se dnes staly a o kterých byla řeč, byly natolik šokují, že jim toto nařčení připadalo opravdu nesmyslné a odmítli mu věřit. Vontská rada se proto ve své většině postavila za svého člena a obvinění nepřijala. Mirek proto zasáhl do vznikající ho napětí: „Máš pravdu. Důkazy jsme nepředložili, a tak své obvinění bereme zpátky. Pokusíme se nejdříve důkazy proti špionovi, pokud mezi vámi je, nalézt a teprve potom je předložíme Vontské radě. Požádali jste nás o nestrannou pomoc, tak vám ji v mezích svých možností poskytneme. Zatím zapomeňte na to, co Jarka řekl!“ Všem se po Mirkových slovech trochu ulevilo. Všichni začínali věřit, že se ztráta hlavolamu přece jenom nějak vysvětlí a že v řadách Vontské rady není zrádce. Ale Losna jejich naděje zmrazil: „Nezapomínejte, že hlavolam nemohl ukrást nikdo jiný než někdo z nás!“ „Já to nebyl. To vám přísahám. Na mou duši!“ dušoval se podezřelý Vont. „Dobrá,“ řekl Mirek, „promluvíme si ještě dnes s dívkou z Příčné ulice, která se včera střetla se třemi zakuklenci, a zítra se opět sejdeme zde ve vaší klubovně. Třeba už budeme moci předložit hmatatelný důkaz, který by mohl ztrátu hlavolamu vysvětlit.“ Losna s Mirkem souhlasil. „Poprosím Skobu, aby vás dovedl k tomu děvčeti,“ řekl Losna. „A jestli chcete, šel bych třeba s vámi.“ Jarka zavrtěl hlavou. „Ty budeš mít jiný úkol, Losno.“ Naklonil se k němu a šeptem, tak aby nikdo nic neslyšel, mu vysvětlil, co po něm chce. Losna kývl hlavou, že rozumí, a řekl zase cosi Jarkovi. Ten ho také pozorně vyslechl a i on pokýval hlavou na znamení souhlasu. Ostatní Vontové je podezíravě pozorovali. Potom zavolali Skobu. „Zavedeš ještě teď Rychlé šípy za Marcelou Krátkou,“ řekl mu Losna, „chtějí s ní mluvit.“ „Dobrá,“ souhlasil Skoba a obrátil se k Rychlým šípům. „Pokud tu máte všechno vyřízené, můžeme jít.“ Rychlé šípy se podáním ruky rozloučily se všemi členy Vontské rady. Podezřelý Vont se s nimi loučil se zjevnou nechutí, ale ruku jim podal. „Zítra na shledanou zde,“ řekl ještě Mirek. „Pokud bychom náhodou nemohli přijít, dáme vám vědět.“ Po těch slovech vyšli všichni z klubovny. Skoba se jmenoval Tonda Nekola. Byl to upovídaný chlapík. Hned u klubovny se rozhovořil o událostech vztahujícím se k ulicím, kterými zrovna procházeli. Měl docela zajímavou tvář, která se vyprávěním jakoby rozzářila a Rychlým šípům připadalo, že se s ním už někde setkaly nebo ho už někde z dálky viděly. Když si Skoba povšiml, že si ho hoši pořád tak nějak divně prohlížejí, trochu znejistěl. „Asi jste si také všimli mého nosu, že?“ řekl rozpačitě. „Myslel jsem, že už jsem si na to zvykl, ale když se setkám s cizími lidmi a vycítím, že si mě prohlížejí, přece jenom mám nepříjemný pocit.“ „A z čeho jako?“ podivil se Mirek upřímně. „No - přece můj nos.“ „Nos?“ „No ano! Moje skoba. Proto mám takovou přezdívku.“ Přejel si ukazováčkem pravé ruky od očí až k ústům. Opravdu měl nos zahnutý, jako mají indiáni, ale ne zase tak moc, aby z toho musel mít mindrák. „Pomalu už nemůžu zavřít album se svými fotografiemi,“ zavtipkoval a Rychlonožka se šeptem zeptal Jindry, co tím jako myslel, že nemůže zavřít album. „Víš, že jsme si toho ani nevšimli?“ řekl Mirek vážně. „Neříkejte, všichni si všimnou právě mého nosu. A víte, co je zvláštní?“ Hoši se na něho tázavě podívali. Nějak nechápali, proč to tak rozebírá.

16

„Mám ještě staršího bráchu a ten má nos úplně rovný. Nikdo z naší rodiny takovou skobu nemá. Po kom jsem to tedy zdědil, to je záhada.“ „Třeba po dědečkovi!“ napověděl mu Rychlonožka. „Asi. Naši ale tvrdí, že také ne.“ „Nechme nos nosem. Každý má takový frňák, jaký jeho obličej zrovna potřebuje,“ řekl Jarka. „Já si například nedovedu představit Rychlonožku s jiným nosem, než jaký má. A že má pěknou bambulku, co?“ „Nech si toho, jó!“ ohradil se okamžitě Rychlonožka svým typickým způsobem, až se všichni rozchechtali. I Skoba. „Tak už dost,“ ukončil rozpravu Mirek, „nebo si ještě po těch našich nosech dáme!“ Potom se obrátil znovu na Skobu. „Zkus si vzpomenout, jestli jsme se už někdy někde neviděli.“ „Jak to myslíš? Třeba jak jsem byl u vás dnes v klubovně?“ „Ne, to ne. Někdy dříve. Třeba před měsícem nebo před rokem nebo tak nějak.“ Skoba pokrčil rameny. „Nevzpomínám si.“ „To je zvláštní,“ řekl zase Jindra. „Čím víc tě pozorujeme, tím víc máme dojem, že jsme se už někde viděli.“ Skoba se zamyslel a po chvilce usilovného přemýšlení řekl: „Je to marné. Nevzpomínám si. Kdybychom se někdy potkali, určitě bych si vás pamatoval.“ „A co třeba při volbě Velkého Vonta? Byli jsme tam po celou dobu. Určitě ses toho také zúčastnil.“ „Kdepak,“ řekl Skoba rozhodně, „v té době jsem byl v nemocnici. Operovali mi slepé střevo. A ještě jsem pak nějakou dobu nesměl z domu. Víte, měl jsem to trochu složité. Než jsem se dostal do nemocnice, střevo mi prasklo. Bylo to se mnou vážné. Zachránili mne v poslední chvíli. Po operaci mi zase rána zhnisala a museli mne operovat znovu. Volba Velkého Vonta se konala bez mé přítomnosti.“ „A fotka?“ napadlo fotografa Červenáčka. „Nedělal jsi někdy náčelníka nějaké ulice? Nebyla někde tvoje fotka za výkladem obchodu, kde jsme ji mohli zahlédnout?“ „Kdepak,“ zavrtěl hlavou Skoba. „Nic takového.“ Pak se klepl do čela. „Ale počkejte...“ „Tak přece něco?“ zeptal se Mirek. „Tedy - moji fotku jste nemohli vidět, ale možná bráchovu. Jsme si hodně podobní. Až na ten nos. Jeho fotografii jste určitě museli vidět.“ „Ano? Jak to můžeš tak jistě tvrdit, prosím tě.“ Rychlé šípy byly překvapeny. „Můj brácha je totiž velký závodník - atlet. Zrovna dnes a zítra je na soustředění všech atletů před odjezdem do zahraničí. Mají jet až do Austrálie. Novináři o něm shodně napsali, že je v desetiboji naše velká naděje. Jeho fotka byla otisknuta v několika novinách a opravdu jsme si hodně podobní.“ „Jako rodní bratři!“ napověděl mu Rychlonožka. „Ano, jako rodní bratři!“ zasmál se Skoba. „Až na ten nos! Takže jste mohli mít dojem, že jste mě už někde viděli, ale to jste asi viděli mého bráchu.“ Rychlé šípy se na sebe podívaly. Potom přiznaly, že nikdo z nich žádnou fotografii v novinách neviděl. „Určitě ano!“ řekl Skoba důrazně. „Bydlím kousek odtud. Skočím domů pro noviny a ukážu vám jeho fotku.“ O dvě ulice dál zmizel v dvoupatrovém domě, ale vzápětí se vrátil. V ruce držel noviny a mával jimi nad hlavou. „Tady to máte černé na bílém. Že už jste ten obrázek někde viděli?!“ Rychlé šípy se naklonily nad novinami. Obrázek byl dosti velký a zřetelný. Po chvíli se všech zmocnilo vzrušení. Na obrázku byl zachycen atlet v běhu na závodní dráze a Rychlé šípy si ho v tom okamžiku vybavily při jiném běhu. Běhu po ulicích v různých částech Stínadel. „Vždyť je to Širokko!“ vykřikl Rychlonožka a podíval se vítězoslavně po ostatních.

17

9. DŮM NA ROHU PŘÍČNÉ ULICE Jarka do něho nepozorovaně rýpl loktem ať mlčí, ale bylo už pozdě. „Cože?“ vyjekl Skoba. „Co jsi to řekl? Řekni to ještě jednou!“ Rychlonožka vykulil očka. Z jeho vítězoslavného pohledu v mžiku nezbylo zcela nic. „Já, já... Já jsem jen tak něco zašeptal. Já jsem něco řekl?“ „Řekl! Slyšel jsem to velmi dobře! Řekl jsi ŠIROKKO! Co jsi tím myslel?“ „Ano, jmenoval Širokka,“ přispěchal Mirek Rychlonožkovi na pomoc. „Co tě na tom tak udivilo?“ zeptal se Mirek úmyslně co nejlhostejněji. Velmi dobře věděl, co Širokko pro celá Stínadla znamenal. Jak je téměř celý rok, možná i déle, dráždil svým tajemstvím a pak nakonec zmizel, aniž svoji totožnost, kromě Rychlých šípů, někomu prozradil. Skoba byl teď v tváři celý rudý. „Poslouchejte, víte vy vůbec, co mi tady říkáte? Nevytahujete se jenom přede mnou?“ Teď zase trochu povyskočil Mirek. „Nikdy jsme se nemuseli před nikým vytahovat, rozumíš? Nám to nebylo nikdy zapotřebí!“ Skoba si přejel rukou po tváři. „Pak tedy, teda... ale fakt! Mluvíme teď o jednom a tom samém chlapíkovi. Je to opravdu ten, co měl předloni i loni na jaře u sebe ježka v kleci a celá Stínadla se za ním marně honila, aby mu ho vzala?“ „Ano, mluvíme o stejném chlapíkovi. Širokko měl neobyčejnou sílu a vytrvalost a stále všem unikal,“ dodal Mirek. „Ano, je to on. Unikal ze všech nástrah a pastí, skákal přes vysoké zdi a do hlubokých dvorků. Zjevoval se a zase mizel jako duch. Jen co ho spatřili na jednom konci Stínadel, už zase přišla zpráva, že byl viděn na druhém konci města. Celé hordy Vontů si s ním neuměly poradit. I my jsme se s ním párkrát střetli. Jednou nás vypráskal jako malé kluky. Jindy jsme zase málem nepřelezli zeď, kterou on hravě překonal. Ano, je to on. Je to tvůj bratr. Ted' už o tom vůbec nepochybujeme. I ta podoba je nápadná. Proto jsme měli pořád dojem, že jsme tě už někde viděli. Ale zatím jsme viděli tvého bratra Širokka.“ Mirek to ze sebe vychrlil jedním dechem. Ostatní ani nedutali. „Co myslíš, od koho dostal Vláďa Dratuš ježka v kleci, aby mu dopomohl ve volbách o Velkého Vonta?“ „To se přece ví, od vás!“ „No - a my jsme ho dostali od Širokka.“ Skoba chvíli přemýšlel. „Nějak tak to muselo být. Jak to ale, že vám ho dal? Vám - cizincům z jiné čtvrti? Zatímco my, Vontové, jsme se od něho pokoušeli hlavolam marně získat? Jak to, že vám tak důvěřoval?“ „To je taková zvláštní historie,“ mávl rukou Mirek. „Při jedné honičce se Širokko zranil. Nemohl se pořádně hýbat, poranil si nohu. Našli jsme ho a ošetřili. Dal nám potom hlavolam pro Vláďu Dratuše a jeho Žlutý květ.“ Pojednou se Jarka ťukl do čela, jako by si na něco vzpomněl. „Širokko je atletický závodník. Ted' už je mi jasné, že jsme ho nemohli dostihnout a že jsme s ním při bitkách nic nesvedli. Každý přece ví, co takový atlet musí všechno umět. A sám jsi říkal, že ho novináři označili jako naši velkou naději.“ „Slíbili jsme mu, že ho neprozradíme a také jsme slib celou dobu dodrželi. Nakonec se před tebou Rychlonožka podřekl. Doufám, že s tím nikam nepoběžíš a necháš si to pro sebe!“ řekl Mirek. „Taková senzace! Můj brácha je Širokko! To víte, že to nikomu neprozradím.“ Skoba se pomalu vzpamatovával z překvapení. Noviny mezitím schoval do kapsy. „A víte, že jste mi tím udělali docela radost?“ Pak si náhle uvědomili, proč tu vlastně jsou, a vykročili dál do ulice. „Je to ještě daleko?“ zeptal se Jindra jen tak, aby přešli na jiné téma rozhovoru. „Ani ne. Vlastně je to hned v sousední ulici. Tady na rohu je zrušený jezuitský klášter a za ním už začíná Příčná ulice, kde jsem na

18

dvoře třináctky našel tu kápí. Jo a ten zrušený klášter, to je také záhadná a docela zajímavá budova.“ Hoši se podívali na dům, ale nic zvláštního na něm nespatřili. Budova měla tři patra. Na oknech v přízemí byly masivní mříže. Vstupní vrata byla těžká, pobitá mosaznými hřeby. Podobných domů už viděli ve Stínadlech několik. Jeden sousedil přímo s kostelem svatého Jakuba. „Co na něm má být zvláštního?“ zeptal se Jarka. „Budova sice vypadá pochmurně, ale tak tu vypadá snad každá druhá, ne?“ „Tohle je něco jiného,“ pokýval hlavou Skoba. „Klášter je už několik let zrušený a opuštěný. Nikdy jsme neviděli nikoho jít dovnitř nebo ven, a přesto tam kdosi je!“ „Naznačuješ, že tam straší?“ zasmál se Rychlonožka. Skoba ho zamračeně změřil. „Smějte se, jak chcete. To však nic nemění na skutečnosti, že se za zdmi uvnitř domu děje něco podivného.“ Mezitím došli až téměř k vratům kláštera. Skoba ukázal na nezamřížované sklepní okénko, které bylo vlevo od vrat těsně nad chodníkem. Z temného otvoru k nim proudil zatuchlý sklepní vzduch. „Vidíte to? Tohle je jediné okno, které je v celé budově nezasklené! Ostatní okna jsou celá, neporušená. Není to zvláštní? Jistě jste už sami viděli opuštěné prázdné baráky ve Stínadlech, které jsou úplně zdemolované. A tady? Budova je neporušená. Nic není rozbito, kromě tady toho okénka. A přitom je okénko rozbité už strašně dlouho a nikdo se nemá k tomu, aby je znovu zasklil.“ „Když tu nikdo nebydlí? Sám jsi říkal, že jste neviděli nikoho vcházet ani vycházet.“ řekl Jarka. „Neviděli jsme vcházet nebo vycházet opravdu nikoho, ale uvnitř jsme cosi viděli!“ „Co jste viděli?“ zajímaly se Rychlé šípy. Z jeho vyprávění vycítily, že tu možná narazily na nějakou nevyřešenou stínadelskou záhadu. Ve Stínadlech o takové záhady nebyla opravdu nouze. „Viděli to kluci z okolních ulic,“ začal vysvětloval Skoba trpělivě. „V budově jsme už před lety zpozorovali ve třetím patře, vlastně v podkroví, světlo. Někdo tam svítil, ale jenom malou chviličku. Starší kluci se tehdy domluvili, že vypátrají, co se za tím záhadným světlem skrývá. Vlezli do domu právě tímto sklepním oknem. Já, protože jsem byl nejmladší, jsem zůstal před domem a dělal jim zeď. Dával jsem pozor, jestli někdo nejde nebo jestli se neděje někde něco podezřelého. Bylo už k večeru a všichni jsme byli hrozně vynervovaní. Kluci se po tmě vsoukali okénkem do sklepa a teprve uvnitř rozsvítili baterky. Jen se trochu rozkoukali po sklepní místnosti, tak nastala mela. Jeden přes druhého se cpali okénkem ven. Ti, co byli nejdál a museli čekat, než se zácpa v okně uvolní, ječeli strachem jako pominutí. Když se vysoukali, byli úplně zpocení a strachem jim cvakaly zuby. V ulici se potom všichni rozprchli jako vrabci, když do nich střelí. Ti, co vylezli jako první, ani nečekali, až ostatní vylezou. Jejich jediným přáním bylo dostat se co nejrychleji pryč od domu. Takže jsem jim pomáhal dostat se ze sklepa vlastně sám. Pěkně jsem se s nimi natahal. A přitom jsem se od nich vůbec nic kloudného nedověděl. Jenom že se ve sklepě něčeho lekli. Teprve až za několik dní mi řekli, co je tak příšerně vyděsilo.“ Skoba se odmlčel, jako by nabíral dech. „Čeho se tedy lekli?“ zeptal se Jindra netrpělivě. Skoba se usmál. „Trpělivost! Já jsem to z nich páčil několik dnů, ale vám to řeknu hned.

19

Lekli se tam nějaké temné postavy. Víte, jak jsou jednotlivé sklepní kóje od sebe odděleny dřevěnými latěmi? Právě takové rozdělovaly spojovací chodby. A za nimi stál. Byl celý v černém a měl děsivou tvář. Vypadal jako samotný pán pekel.“ „Br!“ otřásl se Rychlonožka. „Opravdu to byl čert?“ Skoba pokrčil rameny. „Na čerty přece nevěříme,“ řekl Mirek. „Pátrali jste potom ještě v domě?“ „Blázníš? Nikdo by tam nešel ani za milion. Sice se tenkrát nikomu nic nestalo, ale kdo ví, jak by to bylo dopadlo, kdyby se mu dostali do pařátů.“ „A co to světlo, kvůli kterému jste tam vlastně šli?“ „Světlo jsme pak pozorovali v okně ještě několikrát. Nesvítilo pravidelně každý večer, ale vždy jen několik večerů po sobě a potom zase dlouho nic. Včera opět svítilo. Jenom krátce bliklo a byla tma. Když se znovu nerozsvítilo, myslel jsem, že se mi to jenom zdálo.“ „Až skončíme s případem ztraceného ježka v kleci, půjdeme se dovnitř podívat,“ řekl Mirek. „Moc vám to nedoporučuji,“ varoval je Skoba. Zabočili do Příčné ulice. „Tak jsme tady,“ zastavil je Skoba u jednoho domu. „Tady bydlí Marcela Krátká.“ 10. VEČERNÍ SETKÁNÍ Když je Marcelina maminka spatřila za dveřmi, překvapeně zvedla obočí. „To jdete všichni na návštěvu?“ zeptala se, když jí řekli, kdo jsou a co chtějí. „Už jsou tu její kamarádky od Amazonek či jak si to říkají. Tak pojďte dál. Nějak se tam směstnáte.“ Vedla je přes kuchyni do malého pokojíku v rohu bytu, který kdysi sloužil služce. Dům musel být starý nejméně z konce devatenáctého století. V pokojíku byly kromě Marcely ještě tři dívky, se kterými se Skoba kamarádsky pozdravil. Rychlé šípy je poznaly a děvčata poznala je. Při minulém vzájemném setkání Amazonky zkomplikovaly Rychlým šípům vyjednávání s Vendou Rejholcem. Zatímco se se Skobou celkem přátelsky pozdravily, Rychlé šípy přijaly chladně. Místnůstka se nejen zaplnila lidmi, ale i napětím. Protože si nebylo kam sednout, zůstali hoši stát. Skoba vysvětlil, proč přišli. „Celá naše skupina zastupuje Vontskou radu. Rádi bychom se dověděli, co se přesně událo včera večer, když jsi se vracela domů z krámku paní Málkové.“ Skoba nelhal, když je všechny uvedl jako zástupce Vontské rady. Rychle šípy byly pověřeny tímto úkolem Vontskou radou, takže Vontskou radu opravdu zastupovaly. „Ani přesně nevím,“ zamyslela se Marcela. „Seběhlo se to všechno strašně rychle.“ Do výslechu zasáhl detektiv Jarka. „To ti možná po tom leknutí jenom tak připadá. Trochu ti při vzpomínání pomůžeme. Popiš nám přesně celou situaci od okamžiku, kdy ses chystala vyjít z krámku na ulici. Nebo raději začni tím, co jsi v krámě vlastně dělala. Byla jsi nakupovat?“ „Ne. Paní Málková je moc hodná paní. Zná se s našimi už dlouho. Jako by byla naše příbuzná. Proto jí pomáhám v krámku uklízet.“ „A to jí pomáháš každý den?“ „Skoro každý. Včera už bylo po zavírací době. Nerada chodím večer po ulicích, i když to mám domů kousek. Takže jsem odešla o něco dříve. Kromě toho se blížila bouřka. Nechtěla jsem zmoknout. Když už jsem byla na ulici, znenadání do mne vrazil nějaký chlapík.“ Vzpomínka na setkání s maskovaným Vontem Marcelu znovu rozrušila. „Jak vypadal?“ vyptával se Jarka dál. Marcela pokrčila rameny. „Nevím, měl přes hlavu přehozenou nějakou látku. Jako měli ve středověku kati.“ „Myslel jsem, co měl jako na sobě. Jak byl oblečený.“ „Hm - dlouhé tmavé kalhoty, svetr. Při srážce mě odhodil až k domu. Narazila jsem na zeď a málem jsem upadla. Chlapík málem upadl také. V první chvíli jsem myslela, že mě přepadl, ale jen si mě přeměřil a hned se zase rozběhl dál ulicí. Ty jeho oči byly takové zvláštní. Nejdříve, chvíli po té srážce, strašně zlé. Ale potom jako by se z nich všechna zloba vytratila a zdály se mi být docela milé. Je to opravdu zvláštní, jak se mi to teď všechno vybavuje. Snad se na mě dokonce usmály.“ „Jak se mohou oči smát?“ divil se Jarka. „To bys ani nevěřil,“ zasáhla do rozhovoru jedna z Amazonek, „ale je to tak!“ Rychlé šípy nad tím jen kroutily hlavou. Čeho si ty holky nevšimnou! „Určitě jsem ty oči už někdy viděla,“ pokračovala Marcela. „A potom, ta postava, ten způsob chůze, jak se ode mne vzdaloval. Určitě jsem ho už viděla, určitě ho znám.“ „Kdo to tedy byl?“ zeptal se tiše Jarka, aby Marcelu nepoplašil. Zmateně se na Jarku podívala. „Nejsem si úplně jistá, ale asi Venda Rejholec!“ Všechny tři Amazonky překvapeně vydechly: „Ále - to jsi nám neřekla!“ Marcela jen rozpačitě pokrčila útlá ramínka. „A co ti dva další?“ zeptal se Jarka. „Co nám o nich můžeš říct?“ 20

„Běželi hned za ním. Také byli maskovaní. Asi ho pronásledovali. To už jsem byla strachy skoro mrtvá. Začala jsem křičet a najednou jsem byla nazpět v krámě a tam jsem sebou pěkně sekla. Tak vidíte, jaká jsem hrdinka.“ „Nic si z toho nedělej,“ řekl Mirek, „také bychom měli nahnáno.“ „A to jsme chlapi!“ doplnil ho Rychlonožka. „Ovšem, celí chlapi, stačí se podívat na Rychlonožku!“ připustil Mirek s lehkou ironií v hlase. Ostatní se rozesmáli. Amazonky pěkně hlasitě, aby tím daly najevo, co si o celých chlapech, které minule skoro ztloukly, myslí. „A nějakou jinou zvláštnost kromě masky, nějaké zvláštní znamení na šatech nebo na rukou, nic takového jsi u některého zakuklence nezpozorovala?“ zeptal se už zase vážně Jarka. Dívka zavrtěla hlavou. „Ne! viděla jsem jenom tu kápi a ty zvláštní oči. Nic jiného se mi nevybavuje.“ Hoši se jí potom ještě ptali na různé detaily, ale už se nic nového nedověděli. „Opravdu už nic nevím,“ řekla nakonec unaveně. „I tak ti děkujeme,“ řekl Mirek. „Možná že i tím málem jsi nám pomohla,“ řekl Skoba s úsměvem na rozloučenou. Potom je Marcelina maminka vyprovodila na chodbu. Amazonky je ostentativně přehlížely. Na chodbě v patře byla tma jako v ranci. Jen v přízemí blikalo slabé světlo, podle kterého se dalo trochu orientovat. Venku se opět schylovalo k dešti. Obloha byla jako inkoust. Nikde žádná hvězdička. „A teď rychle domů,“ řekl Jindra. „Zrovna teď by nebylo žádoucí, aby nám rodiče kvůli pozdnímu návratu zarazili další pátrání.“ Všichni mu dali za pravdu. „Doprovodím vás kousek směrem k Druhé Straně,“ nabídl se Skoba. „Tady z těchto končin a potmě byste domů určitě netrefili.“ Vykročili nazpět Příčnou ulicí. Neudělali však ani deset kroků, když je Skoba zastavil. „Podívejte se, světlo!“ Ukazoval směrem ke střeše kláštera. Opravdu! Dvě okna v podkroví kláštera byla slabě, téměř neznatelně osvětlena. Zdroj světla nemohl být silný. Chvílemi bylo jedno okno světlejší než druhé a zase naopak. „To bude asi tím, že tam s tím světlem někdo chodí, vidíte?“ řekl Jarka šeptem. „Asi má v ruce svíčku nebo nějakou lampu. Na baterku to nevypadá. Světlo je slabé a rozptýlené.“ Opravdu to vypadalo tak, jak Jarka říkal. „Teď - teď to zhaslo. Je tam tma! Sami jste se přesvědčili, že jsem vám nelhal. Teď jste to viděli na vlastní oči.“ Skobovi se chvěl hlas. Všichni hleděli nahoru na temná okna, ale světlo se už neobjevilo. „Tak co, půjdete se tam přesto podívat?“ zeptal se Rychlých šípů. „Ano,“ kývl hlavou Mirek. „Dnes už samozřejmě ne, ale později určitě. Až se nám podaří vysvětlit tu záležitost s ježkem. Pak si najdeme čas i na tuto záhadu.“ Ještě chvíli potom pozorovali okna v celé budově, už se ale nikde nic neobjevilo. „Nic se tam neděje. Můžeme jít.“ řekl Mirek. Přešli na druhou stranu ulice ke klášterní zdi a zamířili k rohu. Stála tam lampa, dříve plynová, nyní upravená na elektrickou. V této části Stínadel bylo konečně před nedávnou dobou nahrazeno plynové osvětlení elektrickým, ale tvar lamp zůstal zachován v původní podobě. A právě pod takovou lampou se střetli s mužem, který svým vzhledem a tajemným počínáním naháněl všem ve Stínadlech hrůzu. Muž vyšel z ulice, ve které bydlel Skoba, naprosto nečekaně. Na hlavě měl starý, pomačkaný klobouk tmavé barvy a na sobě špinavé šaty neurčité barvy. Mířil rychlým krokem přímo mezi chlapce, takže se mu nestačili vyhnout. Rukama rozrazil jejich řadu a nasupeně mezi nimi prošel. Těm, kteří se ocitli po mužově levé ruce, se objevil hrůzostrašný pohled. Celá levá strana obličeje byla stažena do ďábelsky strnulého úšklebku. Muž se nepodíval ani vlevo, ani vpravo a rychle se od nich vzdaloval. Rychlé šípy zaslechly, jak přitom mumlá podivnou větu: „Kdo zachrání město?“ Věta zněla jako otázka i jako výkřik. Dalším slovům už nebylo rozumět, protože se muž od vyděšené skupiny příliš vzdálil. „To je on! Viděli jste ho?“ zeptal se zbytečně Skoba, když temné obrysy muže zmizely na konci uličky. Skoba byl celý přikrčený, jako by očekával odněkud ze tmy ránu. „Kdo to byl? Kdo je to!?“ zeptal se Mirek strnulého Skoby. „Kosatka! To je Kosatka!“ Celý se otřásl, jako by chtěl ze sebe setřást nepříjemný pocit, který v něm setkání s Kosatkou vyvolalo. Pak zahnul za roh do ulice, ve které byl vchod do zrušeného kláštera. Rychlé šípy

21

mu skoro nestačily. Kousek od rohu se Skoba zastavil a máchl rukou kamsi před sebe do tmy a řekl: „Jděte pořád tímto směrem, tam dál už to poznáte.“ A aniž by se s nimi rozloučil, dal se do běhu k domovu. Rychlé šípy se nezmohly na slovo. Když Skoba zmizel, vykročily do spleti ulic, průchodů a plácků. Snažili se udržet Skobou naznačený směr, ale stejně se musely několikrát zeptat na cestu. Ještě štěstí, že ve Stínadlech teď už vládly přece jenom lepší poměry. Hoši nemuseli být při dotazování na cestu zas tak moc opatrní, protože jim nehrozil výprask, jak tomu bylo ještě před několika měsíci. Začalo pršet. Domů přišli pozdě a pořádně promočení. Ještě štěstí, že rodiče měli pro záliby svých ratolestí pochopení. Ale bez menšího kázání se to neobešlo. 11. ŠTĚPÁN MAŽŇÁK MÁ NÁVŠTĚVU Zvonek v předsíni se rozdrnčel známým signálem. Štěpán Mažňák vložil ježka v kleci do plechové skříňky a zamkl ji. Klíč vsunul do kapsy kalhot a teprve potom vyšel z pokoje do předsíně. „Štěpánku, někdo zvoní!“ ozval se ženský hlas z kuchyně. „To bude pro tebe. Půjdeš otevřít?“ „Už jdu, teto!“ řekl Mažňák a loudal se ke dveřím. Valentýna Holcová se rozhodla po smrti svého bratra, Mažňákova otce, postarat se společně s manželem o svého synovce. Manželé Holcovi neměli děti, a tak Štěpána přijali za vlastního. Smluvený signál se už neozval. Návštěva na schodech uslyšela přes dveře hlasy, a tak další zvonění bylo zbytečné. Mažňák otevřel. Za dveřmi stál vyčouhlý chlapík, jeden z členů Vontské rady. „To jsi ty?“ zamračil se Mažňák. „Bylo přece dohodnuto, že se spolu nikdy nesetkáme! Co tu tedy chceš?“ „Musím s tebou naléhavě mluvit!“ řekl Vont a ohlédl se za sebe na schodiště, jako by se bál, že někdo poslouchá. „Neměl jsi sem chodit!“ vztekal se Mažňák. „Co když tě někdo sledoval.“ „Nikdo mě nesledoval. Pust mě dovnitř, ať nás někdo náhodou neuvidí. Zdržím se jenom chvilku.“ Hlas Vonta byl naléhavý. I v jeho obličeji se zračilo napětí. Mažňák si toho všiml, a tak udělal krok zpět, aby mohl Vont vejít. Ten rychle vstoupil, zavřel za sebou dveře a zůstal za nimi číhavě stát. Po chvíli je prudce otevřel a pátravě se podíval přes schody do přízemí. Stín v přízemí stačil jen tak tak zmizet pod schodišťovým ramenem. Překvapený Mažňák se nezmohl na slovo a starostlivě nahlížel přes Vonta na chodbu. Když se Vont přesvědčil, že je na chodbě klid a nikdo tam není, potichu znovu zavřel. Stín v přízemí ještě nějakou chvíli počkal, a když bylo všude ticho, potichu se přikradl ke dveřím Mažňákova bytu a přitiskl ucho ke klíčové dírce. „Tak co je?! Vysyp to rychle a zase zmiz!“ řekl Mažňák panovačně. „Musíš mi vrátit hlavolam. A to hned!“ řekl Vont prudce. „Hned? Proč hned? Proč ten spěch? Bylo dohodnuto, že u mne zůstane několik dnů. A Moskyti tvrdili, že mají všechno pod kontrolou.“ Vont chtěl něco říct, ale Mažňák ho nepustil ke slovu. Usmál se na něho a hned úlisně pokračoval. Vypadalo to, že se už nezlobí, že k němu tak nečekaně vpadl. „Krásně jsi Losnovi hlavolam vyfoukl a předal ho Moskytům. Nikdo o tom nic neví, protože se je nepodařilo odmaskovat. A druhý den jsi to také zmákl perfektně. To, jak jsi jim předal zprávu, bylo geniální. Byl to dobrý nápad jít první, v průchodu domu pro nás napsat zprávu a potom ji pohodit v obálce v dalším domě. Kromě velitele hlídky, který obálku našel, si ostatní opravdu mysleli, že na lístku není nic napsáno. Vidíš, jak jsme byli opatrní, abychom neprozradili, že s námi spolupracuješ. Dokonce to tajíme i před vlastními lidmi. A ty teď uděláš takovou hloupost a přijdeš přímo ke mně! A hned vrat' mi hlavolam! Ještě neuplynulo osmačtyřicet hodin, jak bylo dohodnuto. Tak proč najednou takový spěch? Co se stalo, že tě to tak vyděsilo?“ „Losna povolal z Druhé Strany Rychlé šípy. To jsme se z těch obálek nemohli dovědět, ani kdybychom je získali všechny. Šifrovaná zpráva byla totiž už od rána na Druhé Straně a Losna nikomu neřekl, o co se jedná. Mohl jsem si to jenom domýšlet. A když Rychlé šípy přišly, obvinily mě z krádeže hlavolamu. Jak na to přišly, nevím. Ale hlavolam musím urychleně vrátit, jinak je se mnou zle!“ „Cože?“ vykřikl Mažňák vztekle. „Rychlé šípy tě obvinily? Jak na to mohly přijít? Pořád se pletou do našich věcí! Pořád sem strkají nos. Vrazi! Smrt mého otce mají na svědomí oni!“ Potom vychrlil na adresu Rychlých šípů proud nadávek. Tvář měl sinalou vztekem. Vont bezděčně napřáhl proti Mažňákovi ruce, jako by se bál, že se na něho vrhne. „Nejdřív mě připravili o jisté křeslo Velkého Vonta a tím i o ježka. Kvůli nim zahynul můj otec, když se vymáchal ve stoce v podzemí Jakuba. A loni se znovu pletli do našich záležitostí. Kdybych se jim tak mohl konečně dostat na kobylku, takhle bych je rozmačkal.“ 22

V bezmocném vzteku vběhl do svého pokoje. Sebral ze stolu jakýsi list papíru, zmačkal ho do kuličky a mrštil jí do kouta pokoje. Potom se posadil za stůl a chvíli upřeně hleděl do zdi před sebou. V tváři mu několikrát škublo, ale vzápětí se, už téměř klidným hlasem zeptal: „Co se děje na Vontské radě teď?“ Vont spustil paže k bokům a zůstal stát ve dveřích pokoje. „Všichni už šli domů. Jenom Rychlé šípy ještě po čemsi pátrají u té holky, do které vrazil jeden z Moskytů, když běželi s hlavolamem Příčnou ulicí.“ „Od té se nic nedoví. Pouze to, že do ní někdo vrazil. Ale kdo to byl, to nemůže vědět.“ „Co bude s tím hlavolamem?“ připomněl znovu Vont, když viděl, že se Mažňák trochu uklidnil. „Na co ho vůbec potřebuješ?“ „Nestarej se! Dostal jsi za to přece zaplaceno, ne? A co tvoje příslušnost k našim ulicím, he? To tě ani trochu nezavazuje? Jen si vzpomeň, co jsem pro vás všechny udělal různých věcí a vy jste pro mě neudělali zatím nic. A tohle byla pro tebe přece maličkost.“ Vont měl sice na krádež hlavolamu svůj názor, ale na Mažňákovy výčitky neměl, co by řekl. Mezitím Mažňák odemkl skříňku s hlavolamem a vytáhl ho ven. Kovová hvězdice s ostny jasně zacinkala o klec. „Chtěl bys ven, že?“ mumlal si pro sebe Mažňák, jako by byl v pokoji sám. „Chtěl bys ven, prevíte! Já vím, že bys chtěl! Jak ti ale pomoct?“ Prsty oběma rukama se snažil vykroutit ježka z klece, ale nešlo to. Vont ode dveří pozoroval jeho marnou snahu. „O co se vlastně snažíš?“ zeptal se po chvíli Mažňáka. „Musím ho dostat ven z klece. Takhle ho nemohu rozšroubovat. Takhle se mu nemůžu podívat na vnitřnosti. Je to k vzteku! Teď, když jsem téměř u cíle!“ Oči se mu leskly a prsty horečně obracely hlavolam na všechny strany. Vont se polekal. „Co to blábolíš? Co chceš rozšroubovat? O čem to mluvíš? Jaké vnitřnosti a jaký cíl?“ Zdálo se mu, že se Mažňák zbláznil. „Hlavolam patřil kdysi mému otci. Jeho učeň, jmenoval se Jan Tleskač, mu ho sebral. Otec v hlavolamu ukryl něco důležitého, a teď to budu mít opět zase já! A já se k tomu dostanu! Rozumíš?“ Hlas mu několikrát rozčilením přeskočil. Vont nic nevěděl o osudu Jana Tleskače a ani o tom, že si Mažňák historii ježka v kleci upravil podle svého. Nikdy o Janu Tleskačovi neslyšel a také události kolem Mažňákova otce a jeho zásahu do volby Velkého Vonta mu byly naprosto neznámé. Do pokoje nakoukla z kuchyně tetička. „Copak, Štěpánku? Chceš něco? Volal jsi mě?“ Mažňák zakroutil hlavou. Když tetička uviděla v pokoji celkem přátelskou atmosféru, odešla nazpět do kuchyně. Dveře do předsíně nechala přivřené. „Mám už toho dost,“ řekl Mažňák po jejím odchodu. „Použiju poslední prostředek!“ „Jaký prostředek? Co chceš udělat?“ „Uvidíš!“ Mažňák vytáhl ze zásuvky stolu kombinované štípací kleště. „Co s nimi chceš dělat?“ polekal se Vont, ačkoliv ho to napadlo. „Hádej!“ ušklíbl se Mažňák a nasadil čelisti kleští na klec. „Ty ses zbláznil!“ vykřikl Vont. „Hned to dej pryč!“ Skočil po Mažňákovi, aby mu zabránil v jeho šíleném úmyslu, ale bylo už pozdě. Mažňák se opřel do pák kleští, klec chvíli vzdorovala, ale nakonec praskla a ježatá kovová kulička se vykutálela na stůl. „Cos to provedl!“ řekl Vont zděšeně. „Tak tohle je konec. Co tomu jenom řekne Vontská rada? Vždyť nastane rozvrat. Rozvrat ve Stínadlech. Jako tomu bylo loni. Co tomu jen řekne Vontská rada?“ Stále opakoval jedno a totéž, jako by byl duchem nepřítomen. „To je mi jedno!“ mávl rukou Mažňák a pokusil se rozšroubovat ježka. Šlo to kupodivu snadno. Nic v něm ale nebylo. Ani prášek. „To není on, ten je falešný!“ vykřikl Mažňák a vztekle mrštil tím, co z hlavolamu zbylo, do rohu pokoje. Potom se vyčerpaně podíval na Vonta. „Tohle je konec!“ mumlal Vont. Vyšel z pokoje do předsíně a odtud na chodbu. V hlavě mu hučelo, myšlenky se mu v ní honily jedna přes druhou. Teprve až na schodech se probral z mrákot. To když ho kdosi držel za bundu pod krkem a zlobně s ním třásl.

23

„Co jste to udělali? Co jste to tam provedli? Všechno jsem slyšel přes dveře! Tak řekni přece něco! A přece jenom jsi to byl ty, ten zloděj! Tohle pro tebe neskončí dobře! Stínadla ti to neodpustí a podají si tě!“ Ruce svíraly Vonta jako svěráky. Ten byl tak překvapený svým prozrazením, že se vůbec na nic nezmohl. „Dobrá, přiznávám se. Ano, byl jsem to já! Zítra všechno přiznám před Vontskou radou.“ Laryk povolil sevření a řekl: „Rychlé šípy měly pravdu, když tě podezřívaly. Kdo by si to byl pomyslel?“ Pak se odvrátil od zrádce a bez dalšího slůvka se rozběhl k domovním dveřím. Ve dveřích se srazil se dvěma Vonty. Oba je odhodil od sebe a proběhl mezi nimi na ulici jako tornádo. Ze zničení hlavolamu byl tak zdrcený, že si teprve až daleko od Mažňákova domu uvědomil, že to byli Venda Rejholec a Cizinec. Právě ten Cizinec, který zapříčinil nesnáze a odstoupení předchozího Velkého Vonta Vládi Dratuše. 12. ZPRÁVA ZE SBĚRAČE „Mirku, Mirku!“ volal Jirka Rymáň na Mirka Dušína, který si to rázoval ulicí směrem ke klubovně Rychlých šípů. Mirek konečně zaslechl své jméno a otočil se po hlase. Když poznal Jirku, zastavil se. Jirka mával nad hlavou nějakými novinami nebo co to bylo. „Už jsi to četl?“ zeptal se Mirka zadýchaně a strkal mu do ruky časopis. „Je tu napsáno něco neuvěřitelného!“ Podle fialového tisku Mirek poznal časopis Sběrač vydávaný Dvorečáky. Mirek se usmál. „Ve Sběrači jsou často neuvěřitelné zprávy. Dej to sem.“ „Ale tohle je opravdu neuvěřitelné!“ řekl Jirka. „Uvidíš!“ Mirek se začetl do časopisu. Zprávu psal jako obvykle vůdce dvoreckých Tonda Plíhal. Dnes vám přinášíme senzační a neuvěřitelnou zprávu. Je tak senzační a neuvěřitelná, že kdybychom to neviděli na vlastní oči, asi bychom se to neodvážili napsat. Tedy: Ve čtvrtek večer jsme se chtěli schovat před tou hroznou bouří v klubovně sportovního klubu Dvorce, kde jak víte správcuje můj otec. Bylo k večeru, všechny objekty byly už zamčené a nikdo z hráčů tu nebyl. Již z dálky jsme viděli, že jedno okno vedoucí do schůzovní místnosti je rozbité. Nejdříve nás napadlo, že okno rozbil vítr, ale pak jsme si všimli, že se někdo uvnitř pohybuje. Okamžitě nás napadlo, že by to mohli být zloději, a tak jsme spustili povyk. Během našeho povykování vyskákalo oknem na kurt asi deset výrostků a mezi nimi i Mirek Dušín. Všichni jsme ho poznali, i když se snažil maskovat a zakrýval si tvář rukou a pak dokonce i jakýmsi šátkem. Mirek Dušín se, s jakousi nám neznámou tlupou, vloupal do objektu SK Dvorce! Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Bylo s námi i Bratrstvo Kočičí pracky a to ho také bezpečně poznalo. Byli jsme z toho tak překvapení, že jsme v tu chvíli nebyli schopni jakékoliv akce a celá tlupa v čele s Mirkem Dušínem nám zmizela směrem na Druhou Stranu. Potom jsme zašli za mým otcem a společně s ním jsme si prohlédli napáchané škody. Kromě rozbitého okna byla zdemolována zasedací místnost a ukradena jedna tenisová raketa. Další škodu přistižená banda už nestačila napáchat. Dále se Tonda Plíhal rozepisoval o Mirkově proradnosti a vůbec o proradnosti Rychlých šípů a že to všechno vyšetřuje policie. Pod článek se podepsal celým svým jménem. „Co tomu říkáš?“ zeptal se z úzkostí v hlase Jirka Rymáň. „Je to pravda?“ Mirek hned neodpověděl. Zamyšleně složil Sběrač a zeptal se: „Mohu si ho nechat?“ „Můžeš, mám ještě jeden výtisk. Tak co? Řekni, že to není pravda, že si to Dvorečáci vymysleli!“ Mirek se usmál. „Pravda to není, ale úplně vymyšlené to také není.“ „Cože?“ Mirek schoval Sběrač do brašny a řekl: „Pojď se mnou do klubovny. Chceme dnes vydat TAM-TAM. Tak si ho můžeš po dokončení hned odnést.“ Vykročili ke klubovně Rychlých šípů. Mirek sebevědomě a Jirka Rymáň zmateně z neuvěřitelné zprávy. V klubovně panovala bojovná nálada. Na stole leželo rozevřené číslo Sběrače. Bylo zřejmé, že už ho všichni četli. „To je neuvěřitelné, co si ti Dvorečáci dovolují!“ zlobil se Jindra. „Zase trefili kozla!“ chechtal se Rychlonožka. Nikdo ani na chvíli nepochyboval, že vše, co je ve Sběrači napsáno, je vymyšlené. „Taková pomluva!“ řekl Jarka. „Ve čtvrtek jsme byli všichni tady v klubovně.“ „Omyl,“ řekl Mirek. „V klubovně jsme byli ve středu. Ve čtvrtek jsme spolu nebyli.“ Jarka se zarazil. „Vlastně máš pravdu. V klubovně jsme byli ve středu. A Sběrač píše, že se to stalo ve čtvrtek.“ Rychlonožkovi ztuhl úsměv na rtech. „Takže ve čtvrtek jsi tam byl, Mirku?“ uklouzlo mu. Mirek se usmál. „Ale Rychlonožko, co si to o mně myslíš? Samozřejmě, ze jsem se nikam nevloupal. Byl jsem ten večer doma. Myslím si, že Dvorečáci v partě lupičů viděli někoho, kdo se mi jen podobal. A hned udělali z komára velblouda. Už jednou se to stalo, vzpomínáš? A vaši nedůvěru tehdy zaplatil životem náš klubovní pes Bublina.“ Rychlonožka stáhl hlavu mezi ramena na znamení, že se za svoje pochybnosti stydí. „Určitě se to nějak vysvětlí. Ale teď k novému TAM-TAMU.“ Mirek vytáhl z brašny popsané fólie a rozložil je na stůl.

24

„Čas je náš nepřítel. Proto navrhuji, aby Jarka s Rychlonožkou šli do Stínadel na Vontskou radu, a my zbývající co nejrychleji doděláme TAM-TAM. Potom půjdeme do Stínadel za nimi.“ Nikdo nic nenamítal. Bylo to sice v historii klubu neobvyklé řešení, trhat se na dvě party, ale jinak se to nedalo všechno stihnout. Dokončení TAM-TAMU bylo důležité a účast na Vontské radě také. Rychlonožka s Jarkou se proto déle nezdržovali a hned se dali na cestu. „O čem dnes v TAMTAMU píšete?“ zajímal se Jirka Rymáň po jejich odchodu. „Zjišťujeme informace o jednom záhadném sdružení, které si říká Jestřábův řád,“ řekl Mirek. „Zatím nejsme s pátráním moc daleko, ale nějakou stopu už máme.“ Jestřábův řád byl jakýsi tajemný spolek, který již nějakou dobu zaměstnával všechny Druhostraníky. Snad kromě událostí ve Stínadlech. Rychlé šípy se s ním poprvé setkaly na svém táboře na jezeře. Při jedné vyjížďce na pramici po jezeře byli hoši svědky, jak nějaký cizí chlapec dost neuváženě skočil po hlavě do vody v místech, kde to neznal. Těsně pod hladinou byla skála, na kterou narazil a zranil se na hlavě. Rychlé šípy ho v poslední chvíli vytáhly z vody a ve spolupráci s lidmi z blízké hospody přivolaly pomoc. Když zraněného odvezla sanitka do nemocnice, našly Rychlé šípy ve své opuštěné pramici lístek, na kterém jim neznámý pisatel děkoval za jejich statečný čin. Místo podpisu bylo napsáno: Jestřábův řád. Kdo jim lístek do pramice dal, se nedalo zjistit, protože událost přilákala z okolních chat spoustu zvědavců a kolem sanitky a na břehu se pohybovalo stále dost neznámých lidí. Po prázdninách se Jestřábův řád přihlásil i u nich na Druhé Straně. To když pomohli Vendovi Karbusovi proti Vydranově partě. Tehdy jim byla doručena další písemná pochvala, opět s podpisem Jestřábova řádu. Pochvalné lístky se objevily i u jiných hochů a děvčat na Druhé Straně, a to vždycky ve spojitosti s nějakým jejich dobrým činem. Z toho se dalo usoudit, že ti, kdo se za názvem Jestřábův řád skrývali, chtěli podpořit ty chlapce a děvčata, kteří se nebáli vystoupit proti zlu a bezpráví. Byla z toho někdy zlá krev, zvláště když Jestřábův řád začal pranýřovat nešvary nejen mezi mládeží, ale troufl si i na některé dospělé. Rychlé šípy chtěly vypátrat, kdo se za tím vším skrývá, ale zatím na nic nepřišly. Měly sice podezření na dva hochy z jejich školy, ale to bylo tak všechno. Zatím se jim nedalo nic dokázat. A právě v dnešním čísle TAM-TAMU Rychlé šípy shrnuly všechny známé skutečnosti a poslední výsledky svého pátrání. „Škoda, že už do tohoto čísla nestihneme dát i zprávy ze Stínadel,“ řekl Červenáček, „to by byla bomba!“ „Cože?“ zpozorněl Jirka Rymáň. „Vy máte nějaké nové zprávy ze Stínadel?“ Červenáčka kdosi lehce kopnul pod stolem, ale už to bylo venku. Jindra dal Jirkovi přátelskou radu: „Á, jinoch je zvědavý, bude brzo starý.“ „Né - fakt - kluci! Vy jste byli ve Stínadlech a zase jste tam něco vypátrali? Řekněte mi to!“ škemral Jirka napůl žertem, napůl vážně. „Ano, byli jsme ve Stínadlech a něco jsme se dověděli,“ řekl Mirek, „ale zatím je to ještě tajemství. Nikde o tom nemluv. Za prvé bychom to nedokázali tak rychle do TAM-TAMU zařadit a za druhé by nebylo vhodné, abychom s naším objevem vyrukovali už nyní. Takže budeš muset, stejně jako čtenáři, svoji zvědavost ještě nějakou dobu krotit.“ Dali se do kompletování TAM-TAMU. Když sešili svoji část společně se školními zprávami (TAM-TAM se stále tiskl na zapůjčeném školním přístroji s podmínkou, že budou ke zprávám Rychlých šípů připojeny i informace z Mirkovy školy), byla toho na stole pěkná hromada. Dvě stě padesát výtisků! Zatím rekord v počtu kusů vydaného jednoho čísla. „Hotovo,“ řekl Červenáček. „Tady to máš a upaluj do ulic, kamelote.“ Jirka Rymáň vzal balík TAM-TAMŮ pod paží, rozloučil se s nimi a doslova z klubovny vyletěl. „Teď rychle uklidit a tradá za Jarkou a Rychlonožkou do Stínadel,“ zavelel Mirek. Moc toho na uklízení nebylo. Papíry schovali do skříně, stroj přikryli plátnem a to bylo všechno. Vyšli na chodbu. „Jejej, podívejte se, zase nějaký lístek!“ ukázal Jindra na složený papír před dveřmi klubovny na podlaze. „Asi ho ztratil Jirka.“ Shýbl se pro lístek a rozložil ho. „To nebude Jirkův lístek. Je to vzkaz pro nás. Poslouchejte.“

25

Prosba: Nezveřejňujte v TAM-TAMU žádné zprávy o nás. Konečně dozrála doba, abyste se všechno dozvěděli. Teprve potom se společně rozhodneme, co můžeme prozradit na naší Druhé Straně a co ne. Ještě dnes se ozveme. Jestřábův řád. Na konci průjezdu byly slyšet opatrné kroky. „Jestli to sem nedal Jirka, tak to sem dal ten, jehož kroky právě utichly na konci chodby,“ řekl Mirek vzrušeně. „Musíme za ním, abychom zjistili, kdo to je. Možná že nás dovede až k Jestřábovu řádu.“ „Ale co Stínadla?“ zeptal se Jindra. „Však oni si tam poradí i bez nás!“ řekl Mirek. „Nesmíme si nechat tuhle šanci ujít!“ Zamkli chvatně dveře klubovny a rozběhli se do průchodu. 13. VLKOVO DOZNÁNÍ U dveří se rozdrnčel zvonek. Vlk si přetáhl tričko přes hlavu a pomalu se loudal ke dveřím. Za dveřmi stál Laryk. „Né!“ vyjekl překvapeně i ustrašeně Vlk a snažil se dveře před nevítaným návštěvníkem zavřít. Laryk strčil pohotově nohu do vzniklé mezery a vší silou se opřel do dveří. Vlk chvíli vzdoroval, ale po chvíli to vzdal a Laryk otevřel dveře už bez větší námahy. „Zbabělče!“ řekl Laryk opovržlivě a vtlačil se do předsíně. „Věděl jsem, že to tak dopadne! Dělej, obleč se a půjdeš se mnou!“ „Nikam nepůjdu! Nikomu nemusím nic vysvětlovat!“ vyhrkl ze sebe Vlk a rozklepal se strachem. Laryk ho chvíli beze slova pozoroval. „Snad se nechceš doma schovat jako šnek do ulity? Co tím získáš? Když teď půjdeš se mnou a všechno Vontské radě přiznáš, stihne tě nejvýš naše opovržení. V opačném případě riskuješ, že dostaneš pěknou nakládačku. Sám víš nejlíp, že se před námi ještě nikdo neschoval. I v jiných částech města jsme si podali ty, co si to zasloužili. Tak neblázni a pojď se mnou k Losnovi. Třeba není ještě všechno ztraceno.“ „Je! Je! Je všechno ztraceno! Na vlastní oči jsem to viděl. Mažňák hlavolam zničil! A já to zavinil!“ řekl plačky. „Jdeš nebo ne?!“ řekl Laryk výhrůžně. Vlk postřehl změnu v Larykově hlasu a rychle, teď už bez dalších vytáček, se oblékl. Vzdal to. Laryk má pravdu. Před Vonty se ještě nikdy nikdo nikam neschoval. Opravdu by tím, kdyby na Vontskou radu nešel, nic nezískal. Nanejvýš by tím výprask jen oddálil, ale stejně by mu neušel. Zrádci jsou trestáni vždycky tvrdě. Ještě před klubovnou Vontské rady trochu zaváhal, jenže vývoj událostí už nemohl ovlivnit. Vlkovo přiznání, a tím potvrzené podezření Rychlých šípů, působilo v řadách Vontů jako bomba. Po počátečním zmateném překřikování jednoho přes druhého se Vlk konečně dostal k souvislému vyprávění. Vontská rada s Jarkou a Rychlonožkou se dověděla celou historii druhého zániku ježka v kleci. „Po mém zvolení do nové Vontské rady s Losnou v čele přišel za mnou jednou k večeru Mažňák. Řekl mi, že jsem se dostal do Vontské rady jen díky jemu a jakési jeho skupiny která to zařídila. A že na oplátku bych měl teď zase něco já udělat pro něho. A jestli se mnou může počítat. Byl jsem mu už z dřívějška zavázán a teď ještě to zvolení do rady, a tak jsem řekl, že se mnou počítat může. Mažňák byl rád, že jsme si hned od začátku porozuměli, a tak bez okolků vyklopil svůj požadavek. Chtěl na několik hodin půjčit ježka v kleci. Slíbil, že ho potom bez jakéhokoliv poškození zase vrátí. A protože Vontská rada zasedá vždy jednou za týden, nemusel nikdo zmizení hlavolamu mezi jednou a druhou schůzí při trošce štěstí zpozorovat. Bylo mi divné, na co Mažňák hlavolam potřebuje. Myslel jsem, že si s ním chce jen tak pohrát. A když se zaručil, že mi hlavolam do osmačtyřiceti hodin vrátí, svolil jsem s ním v téhle věci spolupracovat. Všichni víte, že dostat se k hlavolamu a nepozorovaně ho vzít nebylo až tak těžké. Po svém zvolení uložil Losna hlavolam trvale na poličku přímo v klubovně Žlutého květu a nechával ho ležet. Chtěl všem ukázat, že za jeho vůdcování je ve Stínadlech bezpečno a není třeba hlavolam hlídat. Kolem poliček s uloženými věcmi a hlavolamem se pohybovali na schůzích rady téměř všichni, a tak jsem ho ve čtvrtek večer, těsně před ukončením schůze, nepozorovaně vzal. Z klubovny jsme vycházeli vždy všichni společně. Když jsi, Losno, ještě v klubovně chvíli zůstal, dostal jsem strach, že to praskne. Ale nemohl jsem už couvnout. 26

Jak bych vysvětlil, že mám hlavolam v kapse? Jenom jsem se v duchu modlil, abys na to nepřišel. Hlavolam jsem ještě ten den večer předal třem Mažňákovým lidem. Říkají si Moskyti. Setkali jsme se v uličce Dvě lampy. Ani nevím, kdo to byl. Všichni měli na hlavách černé masky. Místo předání hlavolamu Moskytům určil Mažňák. Měli jsme se poznat podle hesla: Moskyti - Uctívači ginga!“ V klubovně to zašumělo nevolí. Uctívači ginga byla totiž jedna z největších vontských skupin, která stále všemi prostředky bojovala o získání nadvlády nad Stínadly. Získat hlavolam, a tím i Velké Vontství bylo jejich jedinou snahou. Dříve se dlouho nevědělo, kdo je vede, až to nakonec odhalily Rychlé šípy. Za Uctívači ginga stál Mažňák, nechvalně proslavený už z dřívějšího boje s Losnou o Velké Vontství. Uctívači ginga se po posledních bouřlivých událostech ve Stínadlech od Mažňáka odvrátili a zůstalo při něm jen několik ulic, které nějak těžily z jeho dřívějšího postavení. Po všech těchto událostech se nabízelo jednoduché vysvětlení, že se Mažňák opět snaží ve Stínadlech dostat k moci. Jestliže tomu tak ale opravdu je, tak proč potom zničil hlavolam? To byla pro všechny záhada. Jenom Jarka s Rychlonožka tušili, co ho k tomu vedlo, ale nechávali si to pro sebe. Hlavolam totiž kdysi patřil Janu Tleskačovi, učni, který se učil u Mažňákova otce zámečníkem. Tleskač byl hlava otevřená a po mnoha marných pokusech se mu podařilo sestrojit létací kolo. Ještě než se zabil, zřejmě vinou Mažňákova otce, pádem z věže v kostele svatého Jakuba, nakreslil na hedvábný papír plán létacího kola, stočil ho do malé kuličky a ukryl v hlavolamu. Štěpán Mažňák od svého otce určitě věděl o úkrytu v ježkovi, a proto o něj měl takový zájem. Jak už víme, utopený hlavolam byl ze stoky pod kostelem svatého Jakuba po nějaké době vyloven záhadným chlapíkem Širokkem a jeho přáteli. A tento hlavolam potom získaly Rychlé šípy. Dokonce jej otevřely, ale plánek v ježkovi ukrytý nebyl. Vypadalo to, že hedvábný papír zničila voda, která pronikla dovnitř. Po rozšroubování ježka se ven vysypala jen hromádka rzi a čehosi, co ani zdaleka nepřipomínalo hedvábný papír. Plán létacího kola byl podle jejich názoru navždy ztracen! Jenže toto všechno Mažňák nevěděl, protože Rychlé šípy se o tom nikde nezmiňovaly. Ani v TAMTAMU o tom nepsaly. Proto asi ten jeho stálý zájem o získání hlavolamu za každou cenu. A Vlk pokračoval: „Když byla druhý den mimořádně svolána schůze Vontské rady, věděl jsem, že ztráta hlavolamu je odhalena. Měl jsem strach, ale přinutil jsem se na schůzi jít. Mažňákovi jsem ještě vzkázal, že se cosi děje a bude-li to jenom trochu možné, že se pokusím mu nějak poslat zprávu. Měli jsme domluveno, že na nejbližší křižovatce bude čekat Mažňákova spojka a té že informace předám. Když jsme potom měli přenést zvláštní obálky na Druhou Stranu Rychlým šípům, přihlásil jsem se, že půjdu s obálkou první. V průjezdu, když mě už nikdo nemohl vidět, jsem ve spěchu napsal na lístek vzkaz, aby Moskyti zadrželi co nejvíce poštovních jezdců a sebrali jim obálky, které u nich najdou. Svoji obálku jsem ale měl v úmyslu donést Rychlým šípům, abych tím, že jsem ji v pořádku předal, od sebe odvrátil podezření. Lístek se vzkazem jsem dal do rezervní obálky a tu jsem potom pohodil v jednom domě v Úzké ulici. Našli ho tři Moskyti. Jejich náčelník byl právě ta Mažňákova spojka, které jsem měl zprávu předat. Ten také zařídil, aby se všechny maskované hlídky dověděly o obálkách, které jsme nesli Rychlým šípům. Při tom postupoval tak, aby nikdo nevěděl, od koho informace pochází. Moskyti potom obsadili všechny přístupové cesty ke klubovně, takže jste se pak s nimi potom všichni utkali.“ Vlk se odmlčel a rukou si přejel zpocené čelo. Po chvíli zase pokračoval: „Když mě včera Rychlé šípy začaly podezřívat, šel jsem hned za Mažňákem, abych mu řekl, že by měl hlavolam vrátit, dokud je čas.“ „Ano, šel jsem za Vlkem!“ skočil mu do řeči Laryk. „Sledoval jsem ho, jak jsme se tu domluvili. Netušil, že mě má v patách, a šel nejkratší cestou k Mažňákovi. Dokonce jsem přes dveře slyšel i část jejich rozhovoru.“ „Co se stalo dál?“ zeptal se Losna znovu Vlka. „Mažňák vyváděl jako smyslu zbavený. Než jsem mu v tom mohl nějak zabránit, a to mi věřte, že bych to udělal, rozsekal obrovskými kleštěmi hlavolam na kusy. Byl jsem z toho tak zdrcený, že jsem ani nevěděl, jak jsem se dostal ven na ulici.“ „To je pravda. Byl úplně v šoku.“ potvrdil Laryk jeho slova. „Musel jsem s ním pořádně zatřepat, než se trochu vzpamatoval.“ „Jdeme za Mažňákem!“ vykřikl někdo z rady. „Tohle mu přece nemůže projít!“ „Ano, ano, pojďme za Mažňákem!“ Lavina zášti se dala do pohybu. „Kde ho zastihneme?“ zeptal se Losna Vlka. „Doma?“ „Ne. Šel do kostela svatého Jakuba.“

27

14. SEVERNÍ BAŠTA Po přečtení vzkazu od Jestřábova řádu se Mirek s Červenáčkem a Jindrou rozběhli průchodem domu za nevítaným návštěvníkem. Jeho kroky mezitím dozněly v chodbě. Hoši ho spatřili až v sousední ulici. Byl to chlapec asi v jejich věku. Bezstarostně šel středem ulice do hloubi Druhé Strany. Rychlé šípy se na sebe podívaly a Mirek se usmál. „Tak mám takové tušení, že dnes odhalíme, kdo se za Jestřábovým řádem skrývá.“ Jindra s Červenáčkem pokývali hlavami, jako by i oni měli podobné tušení, a se vší opatrností vykročili ulicí za tajemným návštěvníkem. „Byla by to ale legrace, kdyby to nebyl zrovna tenhle kluk, který nám nechal za dveřmi vzkaz,“ sýčkoval Červenáček. „Legrace by to byla, ale na náš účet,“ řekl Jindra. „Uvidíme,“ odtušil Mirek, „na konci cesty se to dozvíme.“ Po půl hodině zavedl neznámý chlapec Rychlé šípy nevědomky skoro až na hranice Druhé Strany. Až do míst, kde začínala Pevnost. Byla to jedna z nejstarších městských čtvrtí, téměř celá obehnaná starými pevnostními hradbami. V devatenáctém století tvořila Pevnost město a byla obsazena vojskem. Další dnešní městské části byly tehdy jen vesnicemi roztroušenými kolem pevnosti. Začátkem devatenáctého století ztratila Pevnost svůj vojenský význam, postupně splynula s okolními vesnicemi, aby s nimi nakonec vytvořila jeden městský celek. Část hradeb byla zbourána, ale větší část se zachovala. Sledovaný hoch se zastavil u domovních dveří třípatrového domu a zazvonil na jeden zvonek. Potom odstoupil do vozovky. Aby nebyly odhaleny, přitiskly se Rychlé šípy opodál do výklenku domu. Odtud mohly vše dobře vidět a slyšet. Z okna nejvyššího patra, hned pod střechou, se vyklonil tmavovlasý chlapec, jen o něco starší než ten, který stál dole na ulici. Rychlé šípy ho okamžitě poznaly. Byl to Karel Jursa, se kterým před nedávnem prožily neobyčejné dobrodružství v domě jeho malířského mistra, když tady pátraly po tajemném blikajícím světle. Přitom vyšlo najevo, že Karlův mistr vyráběl padělky různých starožitných předmětů, hlavně obrazů, a ty potom rozprodával. Vyšetřovatel Karlovi slíbil, že mu sežene místo v místní chemické továrně, a od té doby se s ním Rychlé šípy už neviděly. Karel se zeptal toho dole: „Tak jak to dopadlo?“ „Dal jsem jim lístek za dveře, ale myslím si, že bychom s tím před nimi už neměli dělat takové tajnosti!“ „Já si to také myslím. Ale rozhodneme o tom dnes na schůzce. Počkej na mě, hned jsem dole.“ Karel zmizel v okně a chlapec se opřel o domovní dveře. „Co teď uděláme?“ zeptal se Červenáček. „Karla Jursu přece známe. Zeptáme se ho přímo?“ „Zatím ne,“ rozhodl Mirek. „Třeba by nám nic neřekl, i když říkal, že by s tím před námi neměli dělat takové tajnosti.“ Zůstali tedy v úkrytu a opatrně pokukovali po domě. Ani ne za tři minuty byl Karel dole. Podal si s kamarádem ruku a oba vykročili směrem, kde stály Rychlé šípy. „U Jóviše!“ zděsil se Červenáček. „Jdou přímo k nám! Co teď? Co teď himbajs uděláme?“ „Schováme se do chodby, snad to půjde,“ řekl Mirek a stiskl kliku dveří, o které se celou dobu opírali. Dveře nebyly naštěstí zamčené, takže než sem oba hoši došli, zmizely Rychlé šípy za dveřmi. Kroky se blížily a po chvíli jejich úkryt minuly. Rychlé šípy mohly vyjít a opatrně se vydat za dvojicí. „Jdou k Severní baště,“ řekl Jindra, když se před nimi objevila část městských hradeb s nevysokou věží zvanou Severní bašta. Oba sledovaní hoši došli až těsně pod hradby, které v těchto místech byly hojně porostlé hustým křovím. Po chvíli Rychlým šípům zmizeli v křovinách. Potom se odkudsi od zdi ozval slabý skřípot nějakého kovu. Nakonec všechny zvuky utichly. Když Mirek s Jindrou a Červenáčkem po několika minutách čekání došli ke křovinám, neozývalo se odtud už nic. „Co to bylo za zvuky? Slyšeli jste to?“ zašeptal Jindra. 28

„Doufejme, že tu na nás nic nebezpečného nejukne!“ strachoval se žertem Červenáček. „Opatrně to tu prohledáme,“ rozhodl Mirek. Rozhrnul větve křovin v místech, kde před chvíli hoši zmizeli. Do křovin se v těchto místech táhla slabě vyšlapaná stezka, která vedla kolmo k hradební zdi a končila přímo u rezatých železných dveří. „To je ono! To byl ten zvuk,“ řekl Mirek. „Jsou za těmi dveřmi. Slyšeli jsme skřípot dveří.“ Jindra sáhnul na kliku a opatrně ji stiskl. Klika slabounce vrzla, ale dveře se ani nepohnuly. „Zamkli za sebou!“ řekl a ještě opatrněji pouštěl kliku do původní polohy. „To je smůla, že nemůžeme dovnitř,“ řekl Červenáček zklamaně. Mirek se pozorně zahleděl na kolmou stěnu. „V podzemí hradeb jsou chodby a prostorné místnosti. Zřejmě v některé z nich budou mít klubovnu nebo něco podobného. Karel se zmiňoval o nějaké schůzi, na které se má o nás rozhodnout. „Tak se dostat dovnitř...“ řekl Jindra a znovu se pokusil dveře otevřít. Mirek zrakem ohmatával stěnu, u které stáli, a po chvíli řekl: „Možná že se nám to podaří. Vidíte ty otvory tam nahoře ve zdi?“ Ukázal rukou nahoru. Necelé dva metry od vrcholu zdi, vždy zhruba po patnácti metrech, byly po celé její délce otvory. „To jsou větrací šachty. Jsou velké něco přes půl metru, takže bychom se do nich mohli celkem pohodlně vsoukat, kdyby...“ „Kdyby nebyly tak vysoko!“ doplnil ho Červenáček. „Ano, kdyby nebyly tak vysoko.“ Otvory byly něco přes tři metry od paty zdi a necelý metr a půl od její horní části. „Zkusíme to z vrchu,“ rozhodl Mirek po chvíli. Dál už na nic nečekali. Rozběhli se podél pevnostní zdi kolem Severní bašty. Asi sto metrů odtud narazili na schodiště, po kterém se dostali nad hradby do jedné z částí městského parku, který byl kolem Severní bašty s velkým nadšením před lety vybudován, ale už s menším nadšením udržován. Nad hradbami se vrátili zpět k Severní baště. Cestou viděli jen několik starých lidí, kteří seděli na lavičkách a krmili rozžmoulanými houskami holuby a vrabce. Když Rychlé šípy zmizely v křoví, nikdo jim nevěnoval pozornost. Pohledem zjistili, který větrací otvor je nejblíže železným dveřím. „Je to ale přece jenom výška,“ strachoval se Červenáček, když se podíval dolů. „Musíme být strašně opatrní!“ Potom si každý odmotal od pasu svoje lanko, které s sebou nosili na takovéto výpravy, navázali je na sebe, jeden konec přivázali na nejbližší strom a na druhý konec navázali dračí smyčku. Mirek si ji přehodil přes hlavu a ramena pod paže a opatrně přelezl zídku. Když spustil nohy, dosáhl jimi až do větracího otvoru. Potom Jindra s Červenáčkem pomalu lano popouštěli. Mirek do otvoru vsunul nejdříve nohy a potom celé tělo. Byla to dřina, ale podařilo se to. Lano odvázal a Jindra je vytáhl zpátky nad zeď. Za malou chvíli se v otvoru objevily Jindrovy nohy Mirek ho pevně chytil nad kotníky a pomohl mu nasoukat se dovnitř. Teprve potom se Mirek posunul dál do chodbičky a Jindra, podobně jako Mirek jemu, pomohl teď Červenáčkovi. Teprve až když byli všichni tři bezpečně ve větracím průduchu, začali postupovat dál do hloubi hradeb. V úzkém průduchu se nedalo přetočit, a tak se museli plazit nohama napřed. Šlo to špatně, a tak postupovali jen zvolna. Kromě toho byl průduch plný usazeného prachu a za chvíli se v něm téměř nedalo dýchat. Mirek zastavil postup, zatahal Jindru za nohu a ten zase Červenáčka. „Tiše, buďte přece tiše!“ řekl Mirek tlumeně. Z hloubi hradeb k nim dolehly nějaké hlasy. Mirek se namáhavě přetočil na záda a nadzvedl hlavu. Roztáhl nohy a zahleděl se přes ně do tmy. Konec chodbičky, vzdálené od něho asi tři metry, slabě rámovalo žluté světlo. Opět uslyšel nezřetelné hlasy. 15. V PODZEMÍ SVATÉHO JAKUBA Vontská rada v čele s Losnou vyšla z klubovny přes dvůr na ulici. Jarka s Rychlonožkou jim sotva stačili. Celá skupina ostrým pochodem zamířila do míst, kde se nacházel starý zrušený klášter a kostel svatého Jakuba. Samotný kostel měl pro vontskou organizaci neobyčejný význam, protože v něm byl už po několik generací volen nejvyšší náčelník Stínadel - Velký Vont. Jedné takové volby byly tajně přítomny i Rychlé šípy. Jarkovi i Rychlonožkovi se teď všechno živě vybavilo v paměti. 29

Všem vrtalo v hlavě, co asi může nyní Mažňák v kostele pohledávat, ale nikdo na nic nepřišel. Ani Vlk to netušil. Věděl jenom, že Mažňák šel k Jakubovi, ale co tam chce dělat, to byl otazník. Po dvacetiminutové chůzi Jarka konečně poznal jednu z uliček v blízkosti kostela a vzápětí uviděli samotný kostel. Byl celý ozářený jarním sluncem, a tím jakoby ztratil hodně ze své tajuplnosti. Kostel byl v žalostném stavu. Snad všechna okna byla rozbitá, omítka opadaná. Hlavní kostelní vrata byla vytržena z veřejí, dřevěná kazatelna odvlečena kamsi do neznáma a zřejmě v zimě skončila v kamnech některé stínadelské domácnosti. Na přístupovém schodišti do kostela se válely úlomky cihel a omítky. Přes všechen nepořádek panovalo v kostele téměř posvátné ticho a svou tajemností opět dolehlo na Jarku i Rychlonožku. Celá skupina se bezradně zastavila uprostřed kostelní lodi. Chvíli nebylo nic slyšet, ale potom k nim dolehly od zbořeného ochozu slabé, nezřetelné zvuky. Všeobecně se vědělo, že pod ochozem se nacházejí dvířka, kterými se dá dostat do podzemních prostor kostela. Nebylo pochyb, že zvuky vycházejí právě odtud. Losna pokynul rukou a všichni potichu vykročili tím směrem. Když stanuli na příkrém schodišti vedoucím do podzemí, uslyšeli několik zřetelných hlasů a cinkot plechovek. Někdo tam dole cosi kutil. Mohli to být tak tři, čtyři Vontové a Jarkovi se zdálo, že jeden z hlasů poznává. Určitě patřil Mažňákovi. Ale co to tam dole proboha dělají? Když opatrně po schodech sestoupili až dolů, uviděli skupinku šesti Vontů v čele s Mažňákem. Rychlonožka drcnul loktem do Jarky. Jarka varovně sykl, aby byl zticha a nic neříkal. S Mažňákem tu totiž byli ještě Venda Rejholec, Cizinec a dokonce i Mirek Daneš, neslavně proslulý z aféry kolem zahynulého klubovního psa Rychlých šípů Bubliny. Všichni měli v rukou dlouhá bidla opatřená na konci velkými plechovkami. Vypadaly jako mohutné naběračky a Vontové je nořili do špinavé vody. Vždyť tohle tady už jednou bylo, pomyslel si Jarka. Takhle přece vylovil v těchto místech předloni Širokko utopený hlavolam. Co tu ale o půl druhého roku později chce vylovit Mažňák? Že by mu tam něco spadlo? Ale zrovna přesně ve stejných místech, kde se topil jeho otec! Že by tam jeho otci tenkrát spadlo ještě něco jiného, co má pro Mažňáka nějakou důležitost? A že by mu tu jeho věc pomáhali lovit Cizinec s Rejholcem a dokonce i Daneš? Tomu Jarka nechtěl věřit. V tom bude určitě něco jiného, co má pro všechny nějakou cenu. Ne jenom pro Mažňáka. Mažňák se svou partou přerušili práci, opřeli se o bidla a napjatě pozorovali příchozí. Vontská rada se zastavila až téměř u nich. Tři petrolejové lampy, které tu Mažňákova parta měla rozvěšeny, vrhaly na zdi pitvorné a strašidelné stíny. Cizinec před příchozími ustoupil ze světla o několik metrů dál do chodby, takže na něho nebylo pořádně vidět. Losna vykročil na dva kroky před Vontskou radu a napřáhl ruku k Mažňákovi. „Dnes ráno nám Vlk řekl o jistých skutečnostech, které se dotýkají nás všech a tedy i tebe.“ „Ano?“ zatvářil se Mažňák posměšně. „Kdo je to Vlk? To jméno jsem v životě neslyšel!“ Mezi členy Vontské rady to zlobně zašumělo, ale Losna klidně pokračoval: „Dověděli jsme se od Vlka, že jsi se podílel na krádeži ježka v kleci, kterého jsi potom v jeho přítomnosti zničil!“ Mažňák se pokrytecky zasmál. „Ale ale, co mi to tady vyprávíš za pohádky? Jak bych mohl hlavolam ukrást? V životě jsem hlavolam neměl v ruce a žádného Vlka neznám!“ Lhal tak nestydatě, že někteří z členů Vontské rady měli co dělat, aby se ovládli a nevrhli se na něho. „Lžeš!“ vykřikl Laryk. „Sledoval jsem Vlka a viděl jsem ho, jak vešel do tvého bytu, a také jsem ho viděl, když od tebe odcházel!“ Chytil Vlka za ruku a vystrčil ho ze skupinky před Mažňáka. „Ale Štěpáne, ty mne neznáš?“ zeptal se Vlk ustrašeně. „Ne! V životě jsem tě neviděl. A také mi není jasné, co mi to tu chcete přišít!“ Losna zachoval klid, ale bylo vidět, že se zlobí. Ostatní členové rady se výhrůžně pohnuli směrem k Mažňákovi. Ten ustoupil o několik kroků zpět do podzemí.

30

„Oba jste se proti mně domluvili!“ zvolal. „Nic mi nemůžete dokázat! Nikdo u mě ježka neviděl! Je to tvrzení proti tvrzení!“ Laryk zaťal pěsti a vykročil vpřed. Ostatní se k němu přidali. Vypadalo to na pořádnou rvačku, ale Losna je zadržel. „Počkejte!“ chytil Laryka za rameno. Ostatní se zastavili. „Bylo by pod úroveň Vontské rady, kdyby to řešila tímto způsobem. Mažňák nás chce jenom vyprovokovat!“ Změřil si ho přísným pohledem. „Dříve nebo později ti tvoji proradnost dokážeme, a pak to teprve slízneš! Jdeme odtud, hoši.“ Většina odcházela jen nerada. Mažňák za nimi volal: „Kašlu na vás i na celou vontskou organizaci!“ „Měli jsme mu přece jenom napráskat!“ horlil nahoře Laryk. „Lže jako když tiskne. Přes dveře jsem všechno slyšel. Celou dobu se bavili o ježkovi! A to takovým způsobem, že není pochyb, že ježka u sebe má nebo měl, než s ním něco udělal!“ „Takhle Vontská rada jednat nesmí,“ napomenul ho znovu Losna, „ztratili bychom všechnu svoji vážnost!“ Do klubovny Žlutého květu se vraceli sklesle, jako by právě někoho pochovali. Marně je Losna povzbuzoval, že tím přece všechno nekončí, že Vontská organizace může i tak pokračovat v činnosti. Nikdo ale jeho slovům příliš nevěřil. Všichni dobře věděli, jak to vždy dopadlo, když se něco stalo s ježkem v kleci. Ale všem překvapením ještě zdaleka nebyl konec. Stalo se to hned po příchodu do klubovny. Než se stačili usadit, Losna zamířil k poličce se svými věcmi a s věcmi Vontské rady a strnul. Na poličce leželo známé kožené pouzdro, ve kterém byl vždy uložen ježek v kleci. „Co je to za hloupý vtip...“ řekl zmateně. Potom prudce skočil k pouzdru a na rozevřenou dlaň mu vypadl neporušený hlavolam. „To jsem blázen!“ vykřikl překvapeně Vlk. „Vždyť jsem na vlastní oči viděl, jak Mažňák kleštěmi hlavolam rozbil na několik kusů!“ 16. RYTÍŘ POD SEVERNÍ BAŠTOU „Navrhuji přijmout mezi nás Rychlé šípy a Jasnou myšlenku,“ ozval se kdesi v dálce Mirkovi povědomý hlas. Mirek v duchu láteřil na svou nevýhodnou polohu. Šachtička byla tak úzká, že nemohl hnout hlavou dopředu a podívat se, kdo to tam mluví. Pak Mirek uslyšel druhý hlas: „Měli jsme to udělat už dávno, Karle. A co tomu říkáš ty, Nažko?“ „To je pravda. Přece je známe už tak dlouho. Vy dva pro ně hned teď zajdete a sejdeme se tady zase řekněme za hodinu. Říkal jsi, že jsou ve své klubovně, že? Já tady zatím uklidím naše věci a dojdu si koupit něco na svačinu. Nějak mi vyhládlo.“ „Když jsem jim dal ten lístek za dveře, tak tam určitě byli.“ „Dobře. Jděte a za hodinku tady.“ „Mirku, co se děje? Proč nepostupuješ?“ zeptal se Jindra, ke kterému přes Mirka nic neproniklo. „Psst!“ sykl Mirek. „Někdo tam je.“ Jindra se už dál nevyptával. Hlasy utichly a Mirek zaslechl už jen tiché kroky. „Něco jsem ti přinesl pro tvou sbírku,“ uslyšel Mirek pojednou docela zřetelně. Ti dole se asi přiblížili víc k větrací šachtě. „Vážně?“ „Jé, to je nádhera!“ zajásal zřejmě majitel sbírky. „Kde jsi ji objevil?“ „U nás ve sklepě.“ Hlasy postupně slábly, jak se hovořící vzdalovali chodbou z místnosti k železným dveřím. Pak světlo v otvoru několikrát zablikalo a začalo slábnout, až vše pohltila tma. Dveře zaskřípěly a nastalo ticho. „Jsou pryč! Odešli,“ řekl Mirek do stropu nízké chodbičky. „Mají se tu sejít za hodinu. To se nám hodí.“ „Slezeme dolů?“ zeptal se Jindra. „Určitě. Bude to pro ně pěkné překvapení, až nás nenajdou v naší klubovně, ale v jejich,“ řekl Mirek. „Jestli se hned odtud nedostaneme, tak se tady udusím! Nechcete si to povídání nechat na později?“ volal na ně Červenáček. „Vypadněme už odtud!“ Mirek se znovu přetočil na břicho a soukal se dál chodbičkou. Po chvíli nohama nahmatal okraj otvoru. Vysunul je opatrně do prostoru. Jak jsme asi vysoko? napadlo ho. Jestli je podlaha ve stejné úrovni jako venku

31

zem, tak to bude na seskočení dost vysoko. Ale šachtička, kterou jsme se plazili, se trochu svažuje, takže zase tak vysoko by to být nemuselo. A třeba je podlaha zde v hradbách proti venkovnímu terénu trochu výš. Statečně se vysoukal z otvoru a pověsil se na natažené paže. Nohama se snažil nalézt na stěně nějakou oporu, ale žádná tu nebyla. Zaklonil se a pokusil se zjistit, jestli snad přece jenom podlahu neuvidí, ale byla tu příliš velká tma. A tu mu pomohla náhoda. Do místnosti vedlo okno, o kterém zatím neměl tušení, protože bylo zabedněno okenicemi. Jednu chvíli, asi průvanem, se okenice trochu pootevřela. Venkovní světlo lehce ozářilo nevelkou místnost a Mirek se musel smát. Jeho nohy visely snad jen půl metru nad hliněnou podlahou. Chodba od železných vstupních dveří sem do místnosti opravdu stoupala, takže rozdíl mezi podlahou uvnitř hradeb a venkovním terénem musel být něco přes metr. „Je to dobré,“ zavolal Mirek do otvoru na Jindru, když bezpečně seskočil, „můžeš se bez obav spustit!“ „U všech plantážníků, my vypadáme!“ zvolal ulekaně Jindra, když se na sebe navzájem podívali. Obličej měli zmazaný prachem, také svetry a kalhoty byly samá šmouha. Červenáčkova čapka byla šedá místo červená. Přistoupili ke stěně s oknem a pokusili se uvést svůj zevnějšek do trochu přijatelného stavu, ale marně. „Slyšel jsem tři hlasy. Dva mi byly povědomé,“ sděloval přitom Mirek Jindrovi a Červenáčkovi. „Jeden z nich byl Karel Jursa. Toho jsem poznal hned. Tomu druhému řekl Nažko a když promluvil, tak jsem měl pocit, jsem si tím skoro jistý, že to byl Ondra Rybák. Ten, co nám minule připravil to napínavé pátrání po pachateli rozbitého výkladu.“ „Jak napsal zprávu na nažky javoru a rozházel je po Druhé Straně?“ zeptal se Jindra. „Ano, ten.“ Rozhlédli se kolem sebe. Místnost nebyla velká. Asi tak osmkrát sedm metrů. Zdi i klenba místnosti byly z kamene. Vedlo sem jediné okno těsně pod stropem a otvor do větrací šachty, kterým sem pronikli. Z místnosti vedla chodba k železným dveřím v hradebním obvodovém zdivu. Uprostřed místnosti stál starý rozviklaný stůl bez zásuvky a kolem něho deset židlí. Další nábytek tu nebyl. „To je divné,“ řekl Mirek, „jeden z nich řekl, že schová někam nějaké jejich věci a potom si zajde koupit něco k jídlu. Nikde nic, kam by to mohl schovat, ale nevidím! Není tu žádný nábytek. Žádná skříňka, žádná bedna, jen stůl bez šuplíku, židle a holé zdi.“ „Tak to tu musí být nějaká skrýš,“ napadlo Jindru. Prohlédli všechny kouty, ale nikde nic neobjevili. „Třeba je skrýš tady v té chodbě,“ mínil Červenáček, který se zastavil u temného ústí jakési chodby. „Škoda, že nemáme baterku. V té tmě není nic vidět.“ Venku zafoukal vítr, pronikl oknem do místnosti a s hlasitým prásknutím přibouchl zvenčí okenici. Rána byla tak nečekaná, že sebou všichni leknutím trhli. V místnosti nastala v mžiku taková tma, že na sebe neviděli. A tu se stalo cosi podivného. Z čelní zdi místnosti vystoupil proti nim středověký rytíř v brnění. Byl asi dva metry vysoký a v pravé ruce držel meč. Červenáček se leknutím nelidsky rozkřičel a také Jindra s Mirkem vykřikovali cosi nesrozumitelného. Vzápětí vítr okenici znovu otevřel a rytíř zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. „Co - co to bylo za přelud?“ koktal rozpačitě Červenáček. „Svítící rytíř! Viděli jste to? Ten rytíř svítil!“ řekl Jindra rozechvěle. „Vystoupil ze zdi a znovu do ní zmizel!“ Všichni tři se tvářili zmateně. „Asi je ve zdi nějaká tajná chodba,“ řekl Červenáček. Po chvíli Jindra váhavě přistoupil s napřaženými pažemi ke zdi a začal ji ohmatávat. Ale kameny byly pevné, takže se jimi nedalo pohnout. „To je opravdu divné,“ řekl Jindra. Všichni tři si teď prohlíželi zeď, ale nic na ní neobjevili. Teprve po chvíli si Mirek všiml na zdi jakési čáry. „Něco tu přece jenom je. Podívejte se na tohle.“ Jindra s Červenáčkem si téměř lehli na zeď, než uviděli několik zvláštních čar. „Co to může být?“ zeptal se Jindra. Mirkovi se rozjasnily oči. „Začíná mi svítat! Vzpomínáte si, jak Karel Jursa dělal ve své dílně pokusy se světélkujícími barvami? Vsadil bych se, že to bude jeho dílo. Jindro, uděláme z rukou stoličku a Červenáček se pokusí znovu zavřít okenici.“ V nastalé tmě se znovu objevila na zdi postava svítícího rytíře. V pravé ruce držel meč, který směřoval širokým rozmachem do levého rohu místnosti. Na svém konci jako by byl zlomený a měl dvě špičky. Postava byla tak dokonalá, že z ní šel až strach. „Měl jsi pravdu,“ řekl Jindra s uznáním. Prohlíželi si čáry kresby na zdi. Všechno bylo na rytíři propracované, až na ten nevydařený konec jeho meče. To muselo mít nějaký význam. Mirek se bezděčně škrábal na zátylku, jak usilovně přemýšlel.

32

„Co když meč ukazuje směrem, kde mají ti záhadní majitelé skrýš?“ uvažoval nahlas. Pečlivě si prohlédli stěnu v rohu místnosti, ale na nic nepřišli. „Asi v tom bude nějaká finta,“ řekl Mirek. „Nejvíc mne mate ten meč s dvěmi hroty. - No ovšem, už to mám! Skrýš bude pod kamenem se špičkou meče. Kámen ve spěchu zasadili do zdi obráceně, takže se tím vytvořily dva hroty.“ „Mirečku, ty jsi génius!“ zajásal Červenáček, když zjistil, že se kámen mírně hýbe. „Našli jsme tajnou skrýš Jestřábova řádu v jeho tajné klubovně.“ Kámen šel opravdu při troše námahy vysunout ze zdi. V dutině za ním našli tlustou knihu, balík čistých papírů a několik tužek. Rychlé šípy všechno vytáhly na stůl. Mirek otevřel knihu na první stránce. Byl na ní namalován chlapec se štítem v levé ruce. V pravé držel kopí. Postava chlapce byla jakoby ozářena a vrhala za sebe stín v podobě středověkého rytíře. Nad obrázkem bylo napsáno starobylým písmem:

JESTŘÁBŮV ŘÁD Na dalším listě byl nalepen výstřižek z nějakých novin. Při pohledu na něj Rychlé šípy hned poznaly, že je to článek z časopisu Vpřed. I přesto, že jej velmi dobře znali, začal ho Mirek potichu číst. 17. ZÁHADA KOLEM HLAVOLAMU Po nalezení hlavolamu vypukla v klubovně Žlutého květu nepopsatelná vřava. „Co to má znamenat?“ „Tak byl ježek zničen, nebo nebyl?!“ „Někdo si s námi nebezpečně zahrává!“ „Jak se sem ježek ale mohl dostat?“ Všichni se shlukli kolen Losny. Brali mu hlavolam z ruky a radostně s ním křepčili po klubovně. „Utište se!“ volal na ně Losna a snažil se zmatek v klubovně zvládnout. Jarka s Rychlonožkou se také dostali k hlavolamu. Neuplynula ještě tak dlouhá doba, kdy tento symbol Velkého Vonta měli naposledy v rukou. Rychlonožka se poškrábal na hlavě, vykulil oči a řekl: „Jejkote mankote, je to on, Jarko, je to on! Jak je to možné?“ Podal mu opatrně hlavolam. Ježek uvnitř zřetelně zacinkal ostny o klec. „Máš pravdu, je to on,“ přitakal Jarka, když si ježka pozorně prohlédl. „Zdá se, že tu máme opět další záhadu hlavolamu!“ Kdosi z Vontů mu ježka sebral, aby si ho mohli prohlédnout další členové Vontské rady. „Tiše! Tak buďte přece zticha!“ Hluk se postupně utišil a Losna se ujal slova. „Hlavolam do klubovny mohl dát zase jenom někdo z nás. Bud' těsně před naším odchodem z klubovny, když jsme odcházeli k Jakubu, nebo těsně po našem příchodu od Jakuba, než jsme se tady stačili pořádně rozhlédnout.“ Všichni se jako na povel podívali na Vlka. „Já to nebyl!“ vykřikl Vlk zděšeně. „Věřte mi! Mažňák přede mnou hlavolam opravdu zničil. Viděl jsem to na vlastní oči. Já jsem sem nic nedával!“ „Tak jak to, že tu hlavolam je? A neporušený! Bez jediného většího škrábance!“ vyštěkl na něho Brouk. „To nevím!“ zajíkl se Vlk. Neumím si to vysvětlit. Nakonec Laryk je svědek, že Mažňák hlavolam rozbil. Laryku, řekni k tomu taky něco!“ Laryk se zatvářil rozpačitě. „Z toho, co se ke mně doneslo, přes dveře na chodbu jsem usoudil, že se s hlavolamem něco stalo, ale na vlastní oči jsem nic neviděl. Copak takhle mohu tvé tvrzení potvrdit?“ „Stál jsi za dveřmi! Všechno jsi slyšel!“ žadonil Vlk o Larykovo svědectví. Laryk byl zahnán do úzkých a Vlk útočil. „A předtím jsi tady před celou radou řekl, že Mažňák hlavolam zničil!“ „To že jsem řekl?“ Laryk byl úplně popletený. „Kdybych teď tady neviděl hlavolam neporušený, asi bych tvá slova potvrdil, ale takhle… Nevím co k tomu říct.“ Do rozhovoru zasáhl Losna. „To není rozhodující. Důležité je, že hlavolam je opět na světě. Mohli bychom se tedy tvářit, že tím je všechno vyřešeno a skončeno. Co se týká hlavolamu, tak ano. Ale Vlkovo počínání bude muset být potrestáno. Sám se přiznal, že odtud hlavolam odcizil, a tím se provinil proti cti člena Vontské rady. Jeho setrvání v řadách Vontské rady je podle našich regulí nežádoucí a budeme to muset okamžitě vyřešit. Než se ale do toho dáme, tak by nám měl někdo z nás k celé záležitosti podat vysvětlení. Protože jedině někdo z nás sem hlavolam opět propašoval. Byl to čin chvályhodný, a proto by se k němu měl ten dotyčný přihlásit a vůbec nám říct, kde hlavolam našel nebo kdo ho měl.“ V klubovně zavládlo ticho. Jeden se díval na druhého, ale nikdo se k vysvětlování neměl. Losna překvapeně klouzal pohledem z jednoho na druhého. Když viděl, že se k činu nikdo nepřizná, tak řekl: „Nevím, proč nám

33

nemůže být tajemství hlavolamu odhaleno. Nevím, proč s tím někdo dělá takové tajnosti. Ale budiž! Třeba k tomu má ten dotyčný důvod. Možná že později bude sdílnější a že se všechno dovíme. A teď vyřešíme Vlkův problém.“ Jarka s Rychlonožkou byli požádáni, aby s Vlkem vyšli z klubovny na dvůr a dohlédli na něho, aby se náhodou nevypařil. Jarka měl z toho trochu obavu, ale Vlk se po celou dobu o útěk ani jednou nepokusil. Moc dobře věděl, že by se neměl kde ukrýt, a s Mažňákovou pomocí, když ten ho u Jakuba veřejně zapřel, počítat nemohl. Pak je zavolali dovnitř. Vontská rada vstala ze svých sedátek jako u nějakého soudu a Losna řekl: „Za provinění proti cti člena Vontské rady jsi byl jednomyslně zbaven členství ve Vontské radě. Tvůj další trest bude projednán s náčelníkem tvé ulice, kterému jsi opět podřízen. Včas se o způsobu potrestání dovíš. A teď můžeš jít.“ Vlk těžce polkl. Potom se nadechl, jako by chtěl něco říct na svoji obhajobu, ale neřekl nic. Jen bezmocně mávl rukou, otočil se ke dveřím a vyšel z klubovny. Vontská rada ještě chvíli mlčky stála, dokud Vlkovy kroky nedozněly na dvorku. V celé historii vontské organizace, kam až sahala paměť přítomných, se nikdy nic podobného nestalo. Když se znovu posadili, Losna řekl: „Mysleli jsme si, že už je ve Stínadlech nastoleno právo a bezpečí. Proto jsme hlavolam nechávali v klubovně. Ale teď, po tom všem, ho zase budu nosit u sebe, na svém těle, jak to činili i předchozí Velcí Vontové.“ Potom poděkoval jménem celé rady Rychlým šípům za jejich pomoc a tím jejich úloha ve Stínadlech vlastně skončila. „Jsme rádi, že to tak dobře dopadlo,“ řekl Jarka. „Škoda, že tu s námi nemohli být i ostatní naši hoši, ale poděkování od vás jim vyřídíme.“ Se všemi se rozloučili a zamířili stínadelskými uličkami na Druhou Stranu. „Stejně je to divné,“ dumal cestou Rychlonožka, „jak se tam ten hlavolam znovu dostal. Co myslíš, Jarko? Jarka neříkal nic. Jen zamyšleně hleděl před sebe do země. „Cože?“ „Že je to divné s tím hlavolamem,“ opakoval Rychlonožka. „Ale co - hlavně, že to dobře skončilo.“ „Neskončilo,“ odporoval mu Jarka. „Nic neskončilo. Teprve teď to začíná být zajímavé. Opět jsme tu zaznamenali několik záhad, které by stály za objasnění. Dokonce si myslím, že budeme muset k jejich vyřešeni napnout všechny naše síly.“ Rychlonožka se na Jarku překvapeně podíval. „O čem to mluvíš?“ „Až v klubovně. Jednak bych se musel opakovat, a potom - ve Stínadlech mají i stěny uši!“ zasmál se. „Tak mi to Jarko himbajs řekni!“ zaškemral Rychlonožka, ale Jarka ho s úsměvem odbyl. „Řekl jsem, že až v klubovně. Tak bud' trpělivý…“ A Rychlonožka věděl, že se od Jarky už nic nedoví. Celou cestu domů mu ale vrtalo hlavou, které záhady by to mohly být, že by jim stály za objasnění. 18. JESTŘÁBŮV ŘÁD Mirek četl a hoši pozorně poslouchali: „REDAKTOR PÍŠE ČTENÁŘŮM. Hoši a děvčata, rozhodl jsem se napsat vám tento dopis. Při své redakční práci se stále setkávám s věcmi, které musí zarmoutit nejen mne, ale i každého, kdo to myslí s naší republikou dobře. Hlášení klubů čteme každý den o tom, jak cizí chlapci vypáčili čtenářskému klubu jeho klubovnu a rozbíjeli vývěsní skříňky. Jindy byl klub na výpravě přepaden silnějšími chlapci, kteří mu uloupili radiopřijímač. V jedné pražské tělocvičně za jediný večer odcizili nevypátraní chlapci svým kamarádům dva zimníky. Děvče, kterému jsme otiskli jeho výzvu k dopisování, obdrželo od anonymního pisatele dopis tak nemravného obsahu, že se toho zhrozili i dospělí lidé. Viděl jsem dva chlapce, jak s chechtotem odporně znečistili rybník, do kterého se chodí koupat celá obec. Viděl jsem hrát kopanou, při které se chlapci častovali nejhnusnějšími nadávkami. Na tanečních zábavách i jinde vidíme opilé čtrnáctileté a patnáctileté hochy a dívky, o starších ani nemluvě. Mnozí kouří. Stovky špatností, nepoctivostí, hrubostí a sprostot se dovídáme každý týden. Vím, že všechna naše mládež není taková, ale obrovské procento - více než polovina - takovou je! Tisíce vás, hochů a děvčat, žijí podle zásad našeho Vpředu, loví bobříka ušlechtilosti, bobříka dobrých činů, pracují vzorně v našich klubech, v různých oddílech i jinde. Ale desetitisícům je cizí každá ušlechtilá myšlenka, jsou jim k smíchu všechny naše zásady, jejichž symbolem je odznáček Žlutého kvítku. 34