Autor textů: Tomáš Adamec Autor fotografií: Miroslav Lysek
Úvodní slovo Jsem velice rád, že mohu uvést první knihu o Regionu Slezská brána. Publikace uceleně a poutavě představuje všech 8 měst a obcí, které jsou členy našeho mikroregionu. Na téměř sedmdesáti stranách knihy nám zajímavé texty PhDr. Tomáše Adamce a krásné fotografie Ing. Miroslava Lyska ukazují historii a současnost celého území. Při listování knihou mě velice příjemně překvapilo, kolik krásných míst se kolem našich domovů nachází, kolik majestátních stromů roste v našich obcích a kolik různých soch můžeme najít při procházkách. Po přečtení textů jsem získal mnoho nových informací a byl jsem překvapen, kolik toho mají naše obce společného: od společných pánů, kteří je kdysi vlastnili, přes zemědělskou minulost, která se v 19. a 20. stol. prolínala s rozvojem blízkého průmyslového Ostravska (těžba uhlí, výroba železa v hutích, výroba celulózy), rozmanité občanské spolkové aktivity vznikající na počátku 20. stol., až po současný potenciál kvalitního bydlení a příměstské turistiky na venkově v blízkosti okolních velkých měst. Území Regionu Slezská brána má rozlohu 72,08 km2 a žije v něm 22 817 obyvatel, což znamená průměrně 320 obyvatel na km2. Již dnes je původní krajina s tzv. rozptýlenou slezskou zástavbou rodinných domů velmi hustě zastavována novými domy. Celé území, občané a místní samosprávy jsou nyní pod silným tlakem vlastníků pozemků, realitních kanceláří a potenciálních stavebníků na rozšiřování zástavby rodinných domů do nezastavěné krajiny, a to převážně na úkor kvalitní zemědělské půdy. Územní plány obcí vymezují další pozemky určené k výstavbě domů. Na polích a loukách vznikají nové stavby, krajina se zásadně a nenávratně proměňuje. Myslím si, že je potřeba se odpovědně zamyslet, kolik může naše území ještě přijmout domů a nových občanů, kolik služeb jsme schopni pro tyto obyvatele zajistit, zda-li není pokračující výstavba na úkor kvality života a hlavně jestli využíváme potenciál území správně a hospodárně. Snad i naše děti budou moci ukázat svým dětem krásná místa, která zachycuje tato kniha, budou je moci vzít na procházku do polí, na louky, do lesa či k řece Ostravici, a že i tyto jejich děti zde budou chtít zůstat žít a bydlet. Knížka nemá ambici stát se výpravnou a poutavou encyklopedií. Nebude také učebnicí historie našich obcí. Přál bych jí však do vínku, aby se stala příjemnou a milou součástí vašich knihoven, aby uměla vašim známým ukázat okolí vašeho bydliště, aby dětem pomohla získat základní informace o místech, kde žijí. A byl bych moc rád, kdybychom v ní zachycená místa nalezli kolem našich domovů i za dvacet či třicet let. Přeji vám příjemné čtení a prohlížení Rostislav Kožušník předseda svazku obcí Region Slezská brána 2
Radniční náměstí s kašnou
Velikost území: 16,63 km2 | Počet obyvatel k 1. 1. 2011: 5 974
Šenov Přesné datum založení Šenova není známo, historikové připouštějí možnost jeho vzniku už ve 12. století, poprvé se ale obec zmiňuje až v listině z počátku 14. století, v níž je vyjmenována spolu s ostatními vesnicemi vratislavské diecéze povinnými odvádět desátky. Listina se dochovala pouze v opisu, který není datován, všeobecně se však uvádí, že byla sepsána zhruba v roce 1305. Název obce se tu uvádí ve tvaru Sonow. Z řady pánů, kteří se zde v prvních staletích vystřídali, vyniká v pramenech rod Šašků ze Šenova, kteří jsou v dochovaných listinách poprvé zmíněni k roku 1388. V roce 1531 koupili zdejší panství Sedlničtí z Choltic a s nimi bývají spojovány počátky šenovského zámku. Jeho vybudování do definitivní podoby ovšem zajistili ve druhé polovině 16. století až další majitelé – Skrbenští z Hříště. Zámek potkal velmi smutný osud. O jeho konci se můžeme dočíst v obecní kronice, která obsahuje i několik fotografií zámeckých ruin. Budova nebyla od počátku 20. století už trvale obývána, zámek byl svými tehdejšími majiteli – rodinou Larisch–Mönichů - pouze občas navštěvován. Zámku nebyla ani věnována potřebná péče, a tak začal postupně chátrat. V letech 1915 a 1916 odtud byly odvezeny všechny cenné věci včetně nábytku, obrazů a knih, které byly přestěhovány především do zámku v Ráji u Fryštátu. Ještě za války tu byli ubytováni maďarští vojáci, po válce pak československé vojenské jednotky a nakonec dělníci z velkostatku. Žádná z těchto skupin se k zámku nechovala jako ke kulturní památce. Za tuhých zim se topilo vším, nábytkem, zárubněmi, střešní krytinou a nakonec i trámy. Ze zámku se v krátké době stala ruina a v roce 1927 bylo vydáno úřední povolení k jeho zbourání. Zůstala pouze bývalá úřednická správní budova, v níž dnes sídlí Základní umělecká škola Viléma Wünsche, a park založený na počátku 19. století. Zastavme se nyní u jména Vilém Wünsche. Tento nejvýznamnější šenovský rodák, malíř, grafik a ilustrátor se narodil v roce 1900 v havířské rodině a tématika havířů a prostředí dolů se staly jedněmi z jeho hlavních námětů. Ve svých dalších dílech pak zachytil život venkovanů v rodném kraji v jeho pevném sepětí s přírodou. Krátce před smrtí v roce 1984 byl zaslouženě jmenován národním umělcem. Nebyl ale jediným rodákem, jehož význam překročil hranice města. V Šenově se narodil i Josef Bilan (1902 – 1973), píšící pod pseudonymem Šinovsky. Autor několika knih s tematikou rodného města a kraje, nakladatelský pracovník a regionální komunistický funkcionář. A se Šenovem je spjato i jméno současného populárního spisovatele a záhadologa Arnošta Vašíčka. V areálu zámeckého parku stojí nejvýznamnější šenovská architektonická památka - barokní kostel Prozřetelnosti Boží z roku 1764, nazývaný Perlou Slezska. Tato velkorysá trojvěžová stavba uchvátí 4
už na první pohled svou podobou i vkusným zasazením do okolí. Kostel je ale pozoruhodný i svým interiérem. Návštěvník tu může vidět krásný oltář z kararského mramoru z Itálie, renesanční měděný lustr, nebo několik vzácných obrazů Jana Jablonského: jeden zobrazuje Karla Velikého, který dává bořit pohanské modly a na jejich místě stavět křesťanské kostely, další zachycují sv. Jana Nepomuckého, sv. Hedviku a Pietu (Marie s mrtvým synem Ježíšem na klíně). Jméno autora dalšího obrazu zpodobňujícího patronku horníků sv. Barboru bohužel není známo. Součástí interiéru jsou také čtyři náhrobní kameny zobrazující hlavní představitele rodu Skrbenských, který vládl šenovskému panství po tři století, až do roku 1867. V Šenově stojí ale ještě další církevní památky. Jsou to zejména zděná kaple církve evangelické – augsburského vyznání z roku 1896 a kostel Českobratrské církve evangelické. Jeho základní kámen byl položen na konci června 1936 a po roce byl kostel vysvěcen. Najdeme tu i tři sochy s náboženskou tematikou: sv. Jana Nepomuckého, sv. Antonína (umístěny poblíž budovy tzv. Staré školy) a sv. Floriána (na křižovatce ulic Lipové a Kaštanové). Nejen architektonické památky však najdeme v Šenově. Město se může pochlubit i památkami přírodními. Řeka Lučina vytvořila na svém toku řadu meandrů, které byly zahrnuty do územního systému ekologické stability. Okolo řeky a také jejích přítoků bylo v minulosti založeno mnoho rybníků. Do dnešní doby jich ale zůstalo jen několik. Většinu z nich nahradily louky nebo pozemní komunikace. Největší ze současných rybníků je Volenský rybník, o něco menší je Košťálovský. Když se roku 1998 stal Šenov městem, byl to pádný důvod pro zřízení městského muzea. Zázemí našlo muzeum nejdříve v budově mateřské školy, kde vznikla z iniciativy a díky darům místních milovníků historie základní stálá expozice a také prostor pro příležitostné výstavy a přednášky, a v roce 2010 se přestěhovalo do budovy bývalé základní školy (Stará škola) u kostela Prozřetelnosti Boží. Muzeum vydává mimo jiné i Věstník Šenovského muzea. Vzhledem ke stísněným prostorám ale bohužel v jeho novém působišti není potřebný výstavní prostor. Dobrým průvodcem po zajímavostech města je Šenovská naučná stezka, která vznikla v roce 2004. Má dva okruhy. Malý okruh je dlouhý 1,5 km, prochází ulicemi města a má 6 zastavení u jeho historických památek. Velký okruh, dlouhý 10 km, seznamuje na sedmi místech návštěvníky s přírodními zajímavostmi v okolí města a jeho součástí je mimo jiné i zastavení na Skrbeni, kde jsou k vidění čtyři větrné mlýnky z let 1911-1922.
5
Misijní kříž u kostela
Farní kostel Prozřetelnosti Boží
6 6
Detail levé kostelní věže
Boží oko na věži kostela Socha sv. Jana Nepomuckého
Socha sv. Antonína
Kaple Evangelické církve augsburského vyznání
Jedna ze dvou vstupních věžiček do zámeckého parku
Obraz sv. Anny ve vstupní věžičce
Kříž v ulici Březůvka
Socha sv. Floriána
Kostel Českobratrské církve evangelické
7 7
8 8
Stálá expozice Šenovského muzea
<<
Detail sgrafita
<<
Bývalá správní budova zámku s detaily sgrafit od Viléma Wünsche, dnešní sídlo ZUŠ Viléma Wünsche
Vstupní hala v budově Knihovny a Šenovského muzea
Budova městského úřadu
Budova základní školy
9
Pomník obětem světových válek
Lípa - strom milénia - zasazená v r. 2002
9
Studánka v lese Bobčok u čtvrtého zastavení velkého okruhu naučné stezky
Čtvrté zastavení velkého okruhu naučné stezky – les Bobčok
Větrný mlýn v ulici K Trati
10 10
Turistický rozcestník na naučné stezce
Tabule sedmého zastavení velkého okruhu naučné stezky
<<
<<
Zámecký park, založený na konci 17. století, se vzácnými druhy dřevin
Pohled na kostel ze zámeckého parku
Kašna v zámeckém parku
<< Bludný balvan s pamětní deskou připomínající 70. výročí Junáka v Šenově
11 11
Rybník poblíž ulice Vraclavské
Podvečer u Volenského rybníka
Rybník poblíž ulice K Haltýřům
12 12
Podvečer u Košťálovského rybníka
Zákoutí u Volenského rybníka
Centrum města s budovou městského úřadu a hodinami
Velikost území: 14,20 km2 | Počet obyvatel k 1. 1. 2011: 6 962
Vratimov Také Vratimov nacházíme v soupisu desátků vratislavského biskupství z počátku 14. století, také Vratimov tedy počítá své dějiny od roku 1305. Vesnice vznikla zřejmě krátce před tímto datem a její počátky jsou podobně jako u některých sousedních obcí spojeny s kolonizačním úsilím lužickosrbských Baruthů. Krátce nato se patrně obec dostala do majetku těšínských knížat. Vratimov byl původně malou zemědělskou obcí, jednotlivé grunty byly řazeny vedle sebe podél cesty, a to po její jedné straně. Uprostřed vsi stávala zemanská tvrz, nahrazená později panským dvorem. Na začátku 16. století koupili panství Sedlničtí z Choltic, kteří Vratimov připojili k panství polskoostravskému, v 16. století zase tehdejší majitelé Skrbenští z Hříště Vratimov začlenili do panství kunčického. V roce 1770 žilo v obci zhruba 300 obyvatel. Byl tu panský dvůr, mlýn, ovčírna, vrchnostenská hospoda, škola a dřevěný kostel s farou. Ale už zakrátko, v letech 1799-1806, byl místo dřevěného postaven nový zděný kostel sv. Jana Křtitele, který je dodnes největší architektonickou památkou ve městě. Velký zlom přinesla do života Vratimova výstavba celulózky. Pro její umístění právě ve Vratimově hovořilo několik faktorů: blízkost suroviny z beskydských lesů, blízkost energetického zdroje – uhlí - a blízkost dobrého vodního zdroje – řeka Ostravice s jezem a mlýnskou strouhou. A praktická byla i blízkost nově otevřené železniční trati mezi Ostravou a Frýdkem, na níž byla v souvislosti se stavbou továrny vybudována i nová zastávka. Stavba továrny začala v roce 1882 a už v prosinci 1883 byla ve zkušebním provozu vyrobena první celulóza. Přesně o sto let později provoz v továrně skončil, výroba se přesunula do Paskova. Továrna zcela proměnila život v obci a to z hlediska demografického, sociálního i národnostního. Především dramaticky stoupl počet obyvatel díky imigraci haličských Poláků a částečně i Němců. Zatímco v roce 1878 žilo v obci 599 obyvatel, roku 1890 to bylo již 1391 a roku 1900 dokonce 2045 obyvatel. Oproti 78 domům z roku 1878 jich ve Vratimově bylo v roce 1900 už 179. Roku 1887 vznikl ve Vratimově Hospodářsko-vzdělávací spolek. Zmínku si zaslouží už proto, že to byl první hospodářský spolek na Frýdecku. Jeho členové, zejména jeho předáci učitel František Onderek a správce zdejšího velkostatku Josef Cikánek, pořádali přednášky, které měly za cíl nejen vzdělávat v hospodářské oblasti, ale také provádět mezi místním obyvatelstvem národnostně uvědomovací práci. Což bylo zapotřebí už s ohledem na nový vývoj po spuštění provozu celulózky. V obou těchto oblastech byl spolek úspěšný a dá se říci, že svou činností položil základy celému spolkovému životu na Frýdecku. Může se to zdát poněkud překvapivé, ale teprve v roce 1926 se ustálil název obce v dnešní podobě. Předtím se užívalo názvu Ratimov, který se v historických pramenech objevuje už ve středověku. 14
Kronikář k tomu poznamenává, že změna nebyla přijata s nadšením, neboť „ve Vratimově znělo nelahodně“. Dnes už by to zřejmě nikoho nenapadlo. Jak se můžeme dočíst v kronikářských záznamech z 20. let, obci velmi záleželo na lese Důlňáku. Ležel sice na obecním katastru, v majetku obce ale nebyl. O les projevila tehdy zájem i Slezská Ostrava, která argumentovala tím, že v něm má své vodní prameny. Po dvou letech vyjednávání, do kterého se údajně vložily i nejmenované vlivné osoby a poslanci, přiřkl na podzim roku 1928 Pozemkový úřad v Praze les Vratimovu, který k tomu musel ale převzít i lesní personál a respektovat zájem Slezské Ostravy. Hned dvě velké události přinesl rok 1936. Výnosem ze dne 20. října totiž došlo obecní radě vyřízení, že o týden dříve povýšila vláda Republiky československé obec Vratimov na městys. Na 28. října pak připadla další velká událost, odhalení pomníku prezidenta Masaryka. Podnět k tomuto holdu prezidentu Osvoboditeli vzešel od místní osvětové komise při příležitosti loňských oslav Masarykových 85. narozenin a pomník byl hrazen z dobrovolných darů. Díla se ujal sochař Augustin Handzel z Moravské Ostravy. K slavnostnímu aktu před školou došlo v odpoledních hodinách za velké účasti obyvatel z místa i okolí, zástupců spolků, místecké vojenské posádky a frýdeckého okresního hejtmana, který pomník odhalil. Došlo také na pyrotechniku, zastoupenou ohňostrojem a raketami. Dokonce nad pomníkem zakroužilo i letadlo a shodilo kytici růží. Masarykova busta však není jediným sochařským dílem, které zdobí město. Až v prvním roce nacistické okupace byl postaven pomník obětem první světové války, na který v obci pomýšleli už ve 20. letech, a v roce 1972 byl odhalen pomník obětem druhé světové války. V roce 1966 byla ještě na náměstí instalována busta Jana Švermy, po němž bylo také náměstí pojmenováno. Šest let předtím, roku 1960, byl Vratimov povýšen na město. Roku 1980 pak byla k Vratimovu připojena sousední obec Horní Datyně, která je jeho součástí dodnes. Dlouhou tradici má ve Vratimově školství, jehož historie sahá zřejmě do první poloviny 17. století. První zděná samostatná školní budova byla postavena už roku 1785 a první česká mateřská škola už roku 1907. Oproti tomu zde ale poměrně pozdě vznikla základní umělecká škola. Po přechodném období, kdy tu v letech 1939-1960 působila pobočka Hudební školy Leoše Janáčka ve Vítkovicích, se teprve v roce 1960 ustavila samostatná Základní umělecká škola Vratimov. Od roku 1992 je dvouoborová ZUŠ (hudební a výtvarný obor) příspěvkovou organizací Města Vratimov.
15
Fontána u kulturního střediska
Detail fontány
Radniční náměstí
Památný kámen u Lípy třetího tisíciletí
16 16
Kulturní středisko
Hodiny v centru města
Základní škola na Masarykově náměstí s bustami F. Palackého a J. A. Komenského
Vlakové nádraží
Městský úřad
Dům dětí a mládeže
Základní škola v ulici Datyňské
Kulturní dům v Horních Datyních
17
17
Busta Františka Palackého
Sgrafito nad vchodem do ZŠ na Masarykově náměstí
18 18
Busta Jana Švermy
Busta J. A. Komenského
Průčelí školní budovy
Busta T. G. Masaryka Pomník T. G. Masaryka
Pomník obětem světových válek v Horních Datyních
Památník obětí 2. sv. války
19 Socha na pomníku padlým z 1. sv. války
Pomník padlých na ulici Sokolské
Památník v Horních Datyních
19
Kostel sv. Václava Církve československé husitské
Farní kostel sv. Jana Křtitele
Kříž v ulici Ve Strži v Horních Datyních
Kaple sv. Antonína v Horních Datyních
Detail sochy Krista na kamenném kříži v ulici Frýdecké
20 20
Kříž v ulici Vratimovské v Horních Datyních
Restaurace Datyňka v Horních Datyních Kolumbárium v Horních Datyních
Busta Františka Palackého u vchodu do ZŠ v Horních Datyních
Busta J. A Komenského u vchodu do ZŠ v Horních Datyních
21 Základní škola v Horních Datyních
21
Zastřešené odpočívadlo v lese Důlňák
Cesta v lese Důlňák
Cyklostezka u řeky Ostravice
22 22
Bývalý vodojem v ulici Frýdecké
Zámek se sochami ležícího lva a antických bohyň Eris, Tyché, Niké a Athény
Velikost území: 11,78 km2 | Počet obyvatel k 1. 1. 2011: 3 960
Paskov S tehdejší osadou Paskov, ležící nedaleko soutoku Ostravice s Olešnou, se v dochovaných písemných pramenech poprvé setkáváme roku 1267 v závěti olomouckého biskupa Bruna. Dobu skutečného založení Paskova pak můžeme klást minimálně do 1. poloviny 13. století. Paskov během následujících staletí vystřídal mnoho majitelů a není účelné je zde všechny jmenovat. Všimněme si jen některých. Zajímavou osobností byl Ladislav z Kadaně (zemřel asi 1530), kterému je připisován úmysl učinit z Paskova městečko. Proto prý nechal na náměstí postavit několik rynkovních domů. V dosavadní historické literatuře nepanuje shoda v otázce, kdy se Paskov stal městečkem, nejčastěji se hovoří o dvou datech: 1499 nebo 1538. Výrazně se do dějin obce zapsal právě roku 1538 Jan z Pernštejna, který se dohodl s tehdejším olomouckým biskupem na vyvázání Paskova z podřízenosti biskupství. Paskovské léno se nadále stalo svobodným a bylo takto zapsáno do zemských desek. Za Václava Bruntálského z Vrbna byl vybudován v letech 1640-1646 paskovský zámek. V červnu roku 1699 byly v sousedství Paskova hrabětem Františkem Josefem z Oppersdorfu založeny Oprechtice, které pak byly v roce 1980 sloučeny s Paskovem. Mezi poddanými byla údajně oblíbena lidumilná hraběnka Marie Pavla z Fürstenbusch, která nechala vystavět nový kamenný kostel sv. Vavřince. Když v roce 1869 paskovský zámek vyhořel, tehdejší majitel panství Mořic hrabě ze Saint Genois jej nechal přestavět do podoby čtyřkřídlého zámku s mansardovou střechou a novoklasicistní fasádou, v jaké jej známe dnes. Historie zámku, který je nyní bohužel prázdný, je přitom velmi dramatická. Za třicetileté války byl dobýván cizími vojáky, vyhořel, několikrát byl přestavován, po roce 1945 byl poničen a posléze adaptován na léčebný radioterapeutický ústav, který zde zahájil provoz roku 1951. U zámku byla v 18. století založena zahrada, z níž v dalších desetiletích vznikl park osázený mimo jiné i cizokrajnými keři a stromy a protkaný pískovými cestičkami. I na zámeckém parku se ale v dalším období podepsal zub času a nedostatek péče. V době druhé světové války byla jeho jižní část dokonce celá vykácena. V poslední době byl park znovu obnovován a je součástí evropské soustavy chráněných lokalit Natura 2000, protože v dutinách stromů žije ohrožený druh brouka z čeledi zlatohlávků páchník hnědý. Park býval doplněn i řadou soch, z nichž některé se dochovaly do dnešní doby, zejména jde o pískovcové sochy antických bohyň Athény, Niké, Tyché a Eris, umístěné na terase u zámecké budovy. Opodál pak stojí ještě jedna socha s podobným námětem – Hérakles vracející se se třemi zlatými jablky ze zahrady Hesperidek. Pozoruhodný je i zbytek zámeckého vodotrysku v podobě ležícího lva. Paskov 24
je vůbec obec na sochy poměrně bohatá. Z nových soch je nutno se zmínit o soše TGM podle návrhu sochaře Otty Gutfreunda, která byla slavnostně odhalena hned čtyřikrát, poprvé roku 1929, naposled v roce 1990. Její odstranění si vyžádaly dva totalitní režimy, které se na našem území mezitím vystřídaly. U zámecké brány stojí sochy sv. Šebestiána a sv. Jana Nepomuckého z doby okolo roku 1710 a na náměstí socha sv. Floriána z roku 1780, kterou dal na vlastní náklady postavit místní občan Jan Lísek. Od sv. Floriána můžeme plynule přejít k místnímu Sboru dobrovolných hasičů, který patří k nejstarším v regionu. Byl založen už roku 1877 a předznamenal období spolčování typické pro přelom 19. a 20. století. Úplně prvním spolkem byl ale Paskovský okresní hospodářský spolek, který zahájil svou činnost roku 1862. Jeho hlavním cílem bylo šířit mezi rolníky osvětu, poučit je o nových metodách hospodaření vedoucích také k větším ziskům. Bohatý spolkový a kulturní život tehdejších obyvatel Paskova dokládá zběžný výčet dalších organizací: od roku 1889 TJ Sokol, od roku 1908 Orel, po první světové válce DTJ, dále například Včelařský spolek, Muzejní spolek, Junák, Kulturní spolek a další. Hovoříme-li o společenském a kulturním životě obce, musíme zmínit i významné či zajímavé osobnosti. Z rodáků jsou to malíř Bohumír Dvorský (1902–1976), pianista, hudební skladatel a pedagog Gustav Pivoňka (1895–1977), místní kronikář Karel Havránek (1864-1935), či herec a režisér Radim Koval (1924-1985), z těch, co se tu nenarodili, připomeňme významného místního spolkového a národního pracovníka a básníka Josefa Skýbu-Děhylovského (1851-1933), překladatele z ruštiny Jaroslava Teichmanna (1904-1999) a zejména pak entomologa Edmunda Reittera (1845–1920), který zde prožil velkou část života. Publikoval ve svém oboru více než 1000 prací, založil odborný časopis, byl členem několika vědeckých společností, obdržel řadu vyznamenání a roku 1898 se stal císařským radou. K současnému Paskovu patří neodmyslitelně i několik průmyslových podniků. Nejnovější z nich je Pila Mayr-Melnhof Holz Paskov s.r.o, otevřená v květnu 2004. Vedle ní se nachází areál firmy Biocel Paskov vyrábějící převážně bělenou buničinu. S výstavbou závodu bylo započato v roce 1979 a první celulózu tu vyrobili o čtyři roky později. V roce 1966 začala těžba uhlí v novém Dole Paskov, ukončena byla v roce 1999. V sousedství Dolu Paskov vyrostl v 60. letech podnik OKD, Závod pro degazaci a odvodnění, přejmenovaný roku 1977 na Důlní průzkum a bezpečnost. Dnes je firma součástí nadnárodní společnosti Green Gas International B.V. Závěrem dodejme, že snahy povýšit obec Paskov na vyšší sídelní jednotku, které jsme zaznamenali už v 16. století, byly naplněny právě nyní, v roce 2011, kdy se Paskov stal městem. 25
Paskovské náměstí
Socha sv. Floriána z roku 1780 na paskovském náměstí
26 26
Památník založení místní skautské organizace Detail sochy sv. Floriána
Kostel sv. Vavřince
27 Dřevěný kříž v ulici Nádražní
Kamenný křížv ulici Místecké z r. 1887
Kamenný kříž u rybníka Jedlovce z r. 1873
Kaple Povýšení sv. Kříže v Oprechticích
27
Ulice Nádražní s restaurací zámecká krčma
Budova Zámecké krčmy, místo s tradicí hospody od počátku 18. století Bývalá kontribučenská sýpka z konce 17. století Socha T. G. Masaryka před městským úřadem
28
28
Východní část zámecké budovy
Socha sv. Jana Nepomuckého
Socha sv. Šebestiána v ulici Nádražní
29
Zámecký park
Socha Herkula v zámeckém parku
29
Socha Athény - bohyně moudrosti a vedení válek
30 30
Socha Niké - bohyně vítězství
Socha Tyché - bohyně šťastné náhody
Socha ležícího lva - pozůstatek bývalého zámeckého vodotrysku Socha Eris - bohyně svárů a rozbrojů
Průmyslová zóna v Paskově s dominujícím areálem společnosti Lenzing Biocel Paskov a. s.
Pohled na areál firmy Scania - servis Paskov
Těžní věž bývalého závodu Paskov s rybníkem Kuboněm v popředí
31
31
Podvečer u rybníka Kuboně
Podvečer u rybníka Kuboně
Řeka Ostravice
32 32
Soutok Ostravice a Olešné
Řeka Olešná
Velikost území: 5,67 km2 | Počet obyvatel k 1. 1. 2011: 1 804
Kostel svatého Václava
Václavovice Václavovice vcházejí do dějin spolu s dalšími obcemi regionu v soupisu desátků vratislavského biskupství, který byl vyhotoven okolo roku 1305. Jelikož opis listiny, který se dochoval, není opatřen datem vzniku, musíme se spokojit s tímto ne zcela přesným konstatováním. Ostatně ani přesné datum sepsání listiny by nám neprozradilo, kdy skutečně Václavovice vznikly, neboť zmiňovaný soupis podchycoval obce již nějakou dobu existující. Obecně je přijímán závěr, že Václavovice vznikly v posledních desetiletích 13. století. Během dalších staletí se Václavovice ocitly postupně v držení více než dvaceti pánů. Z těch, kterým patřily Václavovice delší dobu, jmenujme alespoň Sobky z Kornic (70. léta 16. století až 70. léta 17. století) a Skrbenské z Hříště (konec 17. století – 1867). Mezitím se Václavovice proměnily z malé osady o deseti až dvanácti domech v poměrně velkou obec čítající roku 1880 151 čísel popisných a 1052 obyvatel. Zatímco původní obyvatelé byli zemědělci a chovatelé dobytka, na konci 19. století už obyvatelstvo Václavovic tvořily především dělnické rodiny. Rodinu živili muži zaměstnaní převážně v ostravském průmyslu, ženy byly doma a staraly se o domácnost, zahrádku a domácí hospodářská zvířata. Živnostníci a sedláci byli v naprosté menšině. Historie Václavovic byla úzce spjata s historií sousedního Šenova, několik staletí byly součástí šenovského panství. Do Šenova se chodilo do kostela i do školy. Teprve od roku 1876 se začalo vyučovat přímo v obci, nejdříve v domě číslo 8 a v Cieleckého hostinci na čísle 12, od roku 1878 pak v nově postavené dvoutřídní školní budově. Jelikož se brzy ukázalo, že škola kapacitně nestačí, zejména, když skončily polní práce a do školy přišla skutečně většina žáků, začalo se uvažovat o stavbě další školy. Ta pak byla postavena v roce 1905 a byla už čtyřtřídní. Ani to ovšem nebyl konec, ve 30. letech bylo nutno školu opět rozšiřovat a další reorganizace a přestavby se uskutečnily i během druhé poloviny 20. století. Ve Václavovicích býval dříve bohatý společenský život. Už v roce 1889 byl založen Školní spolek krejcarový (roku 1931 přejmenován na haléřový). Z dalších spolků jmenujme například roku 1897 založený Čtenářsko-hospodářský spolek, Sbor dobrovolných hasičů z roku 1903 a Odbor Matice osvěty lidové, který byl založen rok před první světovou válkou. Mezi válkami vznikaly tělocvičné spolky. Už v roce 1919 DTJ, později i Jednota proletářské tělovýchovy, od roku 1924 Tělocvičná jednota Orel a od roku 1935 Sokol, i když zatím jen jako pobočka Sokola Šenov. Samostatná sokolská jednota byla založena až roku 1947. Ilustrovat aktivitu místních spolků nám pomůže informace z obecní kroniky, že v roce 1933 bylo pořádáno jedno veřejné cvičení, šest divadelních představení a třicet tanečních zábav. Slavnou kapitolu v životě obce představuje ochotnické divadlo. Tradici pravděpodobně zahájili roku 1897 členové čtenářského spolku a v roce 1947 dospěl vývoj k založení divadelního souboru Slezan, 34
který sehrál i několik představení ročně. Vrcholem jeho činnosti byla účast na celostátní přehlídce amatérské divadelní činnosti ve Vysokém nad Jizerou v roce 1974. Dnes je pokračovatelem divadelní tradice v obci divadelní spolek Propadlo, který je divadlem autorským. Na území Václavovic se nachází i několik velmi zajímavých přírodních zákoutí, která mají jednu věc společnou. Vždy se nacházejí na hranici s některou sousední obcí. Jde především o výletiště u pramene Ryninka na hranici s obcí Sedliště. Studánka je na katastru sousední obce. Voda z ní vytékající tvoří potůček, který je zároveň hranicí mezi zmíněnými obcemi. Název studánky vznikl z toho, že voda z ní vybíhá dřevěným žlabem, v nářečí zvaným rýna. Na pomezí s Kaňovicemi a Sedlištěmi najdeme další pěkné místo – pramen U Stanošků. Sice na katastru Kaňovic, ale ve vlastnictví Mysliveckého sdružení Václavovice, se nachází nově vybudovaný rybník Kamenec. A na hranici s městem Šenov zase najdeme Pískovnu, divokou, mokřadem obohacenou přírodní lokalitu v místě bývalé těžby písku. Tato lokalita byla zařazena do soustavy evropsky významných lokalit NATURA 2000. Vyskytuje se zde chráněný čolek velký. Moderní dominantou obce se stal před deseti lety kostel sv. Václava. Obyvatelé obce usilovali o vlastní kostel od počátku 20. století. Jejich úsilí ovšem zmařily nejdříve světové války, později komunistický režim. Úmysl tak mohl být na pozemku pořízeném pro tento účel v roce 1938 realizován až na konci 90. let. Kostel byl slavnostně vysvěcen 28. září 2001. Kostel není jedinou stavbou, která v obci stojí za pozornost. Dalšími památkami jsou například kaplička sv. Jana Nepomuckého z roku 1805, která byla roku 2000 vyhlášena kulturní památkou, dřevěná zvonička na kopci u čp. 34 z r. 1822, zděná kaplička na ul. Kaštanové z roku 1924, dřevěné větrné mlýnky a řada lidových dřevěnic. Václavovice jsou ovšem v jistém směru výjimečné. Určitě minimálně nejen v rámci obcí Slezské brány, ale i širšího regionu. S Václavovicemi je totiž spojena nebývale dlouhá řada malířů, či v širším smyslu výtvarných umělců, kteří se tu buď narodili, nebo zde dosud i tvoří: Josef Novický, Josef Velčovský, Maxim Velčovský, Jiří Sibinský, Marek Sibinský, Bohuslav Stach, Jaromír Drozd a Bedřich Fiala. Díla některých z nich jsou zastoupena nejen v našich, ale i zahraničních galeriích. Zajímavým rodákem byl také Jaroslav Pastrňák (1924-2010), který po své emigraci proslul v USA pod uměleckým jménem Jerry Pasternak jako umělecký fotograf, jehož obrázky se objevovaly mimo jiné často i v různých prestižních časopisech.
35
Socha sv. Václava
Socha Panny Marie
Pamětní deska organizátorům výstavby
36 36
Varhany v kostele sv. Václava
Kostel svatého Václava
Křížová cesta
Základní kámen kostela sv. Václava
Kříž u lesa za vodojemem
Památník obětem 1.a 2. sv. války
Kaple sv. Jana Nepomuckého v ul. Potoční
Kaple v ulici Kaštanové
Detail kříže v ulici Frýdecké
37 Zvonička na Milířích
Kříž v ulici Frýdecké
37
Dřevěnka v ulici Za Olšinou
Chalupa v ulici Potoční
Dřevěnka v ulici K Sosni
38 38
Větrný mlýnek v ulici V Kopci Dřevěnka na Milířích
Výletiště a pramen Ryninka
Odpočívadlo v Rynince
Obraz Panny Marie v Rynince
Odpočívadlo nad pramenem U Stanošků
Detail kořene stromu v Rynince
<<
<< Detaily výzdoby pramene U Stanošků
39 Pramen U Stanošků
39
Celkový pohled na obec z ulice Frýdecké
Frýdecký potok Dolní Datyňka na trojmezí Václavovic, Kaňovic a Dolních Datyní (města Havířova) - trojmezí okresů Ostrava, Frýdek-Místek a Karviná
40 40
Choroš
Les pod pramenem U Stanošků
Jezírko v lokalitě Pískovna
Kostel svatého Michaela Archanděla
Velikost území: 8,01 km2 | Počet obyvatel k 1. 1. 2011: 1 709
Řepiště Přímo s názvem Řepiště se v dochovaných historických pramenech setkáváme až v roce 1450. Není to datum založení obce, jedná se o zmínku o obci již existující. Jak dlouho už v té době existovala, nemůžeme s jistotou určit, nicméně podle zatím platného výkladu historiků byly Řepiště založeny nejspíše na konci 13. století kolonisty z Lužice. Území, na kterém ves vznikla, patřilo totiž tehdy lužickému šlechtickému rodu Baruthů, podle nichž se také nové sídlo zpočátku jmenovalo Barutov. Název se ale nejspíš neujal a obyvatelstvo si obec pojmenovalo podle své rodné lužické obce Řepiščo. Starší historii obce nemůžeme kvůli absenci historických pramenů nijak důkladně sledovat. Dovídáme se pouze střípky tehdejších dějů. Například, že v polovině 16. století patřila obec rodu Rudských, kteří zde zřejmě vládli velmi tvrdou rukou, neboť proti pánům a jimi předepsaným povinnostem a robotám místní poddaní několikrát povstali. Spory se řešily u těšínského knížete, samozřejmě ve prospěch vrchnosti. Roku 1596 byla Petrem ml. Sedlnickým z Choltic poblíž Řepišť založena nová osada Rakovec. V 17. století se Řepiště staly součástí šenovského panství a spolu s ním pak i majetkem rodu Skrbenských. Na konci 18. století došlo k oddělení řepišťského statku od ostatní obce, když místní dvůr koupil hrabě Josef Mistrovský, majitel sousedního paskovského panství, a roku 1787 zde založil obec Vinohrad. Krátce nato Řepiště i nový Vinohrad dostaly svého posledního feudálního pána. V lednu 1809 koupil obec spolu s dalšími statky hrabě Filip Ludvík Saint Genois, v jehož držení zůstaly až do zrušení patrimoniální správy po roce 1848. Po pádu Rakouska-Uherska v roce 1918 se v Řepištích, k nimž už patřily i sousední osady Vinohrad a Rakovec, naplno probudily spolkové a kulturní aktivity dosud dřímající v podobě Hospodářského spolku a Odboru Slezské Matice osvěty lidové. V krátké době vznikly Sokol, DTJ či Sbor dobrovolných hasičů. Spolky se nevěnovaly pouze účelu, pro který byly založeny, ale hrály i divadlo, nebo pořádaly plesy, akce vděčně navštěvované celou obcí. Byla založena i obecní knihovna. Řepiště se mohou pochlubit dřevěným kostelem sv. Michaela Archanděla. Přesnou dobu jeho založení nelze dnes určit, většinově se uvádí, že pochází z druhé poloviny 15. století, první písemný doklad o jeho existenci pochází však až z poloviny 17. století. I další informace jsou velmi sporadické: roku 1654 byl kostel, tehdy zasvěcený sv. Mikuláši, odňat protestantům, roku 1688 byl přifařen k Šenovu a vizitační zpráva z roku 1808 nás informuje, že kostel je v žalostném stavu a hrozí zřícením. To byl více než pádný důvod pro jeho rozsáhlou opravu, při níž ale bohužel naši předkové ne zcela důsledně respektovali architektonickou výjimečnost stavby, takže kostel přišel zčásti o svůj starobylý ráz. Výjimečnost památky podtrhují ještě nově zrestaurované barokní varhany varhanáře Františka Hořčičky z r. 1800, které jsou jedním z jeho posledních dochovaných nástrojů. 42
V Řepištích stála kolébka celé řady rodáků, kteří se proslavili minimálně v regionálním měřítku. Z žijících jsou to dva sportovci: cyklista Vlastibor Konečný (1957) – bronzový olympionik z Moskvy a Libor Uher (1971) – horolezec, který v roce 2007 vystoupil jako druhý Čech v historii na druhou nejvyšší horu světa K2. Z nežijících musíme zmínit především Bohumila Pavloka (1922–2002) – katolicky orientovaného básníka. Kvůli svému vyznání nejen nemohl nějakou dobu vykonávat svou původní pedagogickou profesi, ale své básně v 50. letech směl vydávat jen jako bibliofilie. Silně nábožensky založený byl i další rodák Ferdinand Stibor (1869–1956), katolický kněz. Po 1. světové válce se přihlásil k církevně reformnímu hnutí a poté se stal jedním z čelných představitelů nově ustavené Církve československé husitské a roku 1923 i jejím biskupem. V oblasti českého dramatického umění zanechal výraznou stopu Oldřich Stibor (1901-1943) – významný meziválečný divadelník, režisér Českého divadla v Olomouci, v němž inscenoval řadu ve své době mimořádných představení. Oddíl určený rodákům, kteří obec proslavili, můžeme ukončit Rudolfem Slívou (1912-1943) – válečným letcem, příslušníkem RAF. Ač se to nezdá, v Řepištích se v minulosti dařilo i průmyslu. Po roce 1910 tu díky kvalitním ložiskům cihlářského jílu dobře prosperovaly hned dvě cihelny. Prvním výrobcem byl Jan Kubeš, druhým František Metz a výroba cihel byla ruční. Na konci 20. let pak František Metz začal cihly vyrábět strojně. Cihelně se velmi dařilo, vyráběla 5-6 tisíc cihel denně a tento počet postupně zvyšovala. Přišly ale i doby, kdy nebyl odbyt a cihelna vyráběla i drenážní trubky a květináče. V roce 1948 byl podnik znárodněn a zařazen do správy Moravskoslezských cihelen, n.p. Výroba cihel v Řepištích pak pokračovala až do roku 1995. Na území obce zasahoval dříve i Důl Paskov, v Řepištích byla vybudována výdušná jáma s těžní věží, která byla v provozu v letech 1977-2001. Poté byla věž odstřelena. Romantiku nespoutané přírody nabízí prudký svah nad železniční tratí s lesem Zaryje s charakteristickou jarní vůní divokého česneku a několika tůňkami. Na okraji lesa stojí dům zvaný Gajdula, údajně nejstarší stavba v obci, v níž býval šlechtický lihovar. Název prý pochází od toho, že selské vozy v prudkém kopci gajdovaly (lomcovaly), což znamenalo, že koně vůz neutáhli a muselo se připřahat. Těm, co se neradi spokojují s přijatelným vysvětlením, a raději naslouchají verzím s příchutí tajemna, můžeme nabídnout nepravděpodobnou historku o loupeživém rytíři Gajdošovi, který zde měl vstup do podzemní chodby ústící na paskovském zámku.
43
Kaple sv. Floriána
44 44
Kostel sv. Michaela Archanděla
Kování na bráně hřbitova Soška sv. Floriána na kapli
Kaple na Solné stezce
Kaple sv. Anežky České
Kříž v ulici Jezdecké
Kříž v ulici Mírové
Kříž v ulici Na Kůtách
text, text, text Památník obětem komunismu u základní školy
Kříž v Rakovci
45
45
Mateřská škola Základní škola
Hasičská zbrojnice
Obecní úřad
46 46
Víceúčelová tělocvična
Sportovní areál Tělovýchovné jednoty Řepiště
Vlakové nádraží
Dětské hřiště v Rakovci
47 Dětský domov blahoslavené Marie Antoníny Kratochvílové
Hřiště s umělým povrchem
47
Panoráma Moravskoslezských Beskyd
Kvetoucí divoký česnek v Zaryjích
Řeka Ostravice
Říční koryto Ostravice
Odval Dolu Paskov v Řepištích
48 48
Skály u železniční tratě
Kostel Všech svatých
Velikost území: 9,90 km2 | Počet obyvatel k 1. 1. 2011: 1 423
Sedliště Když v roce 2005 vydala obec svou monografii nazvanou Čtení o Sedlištích, jedním z prvních údajů, které se tam uváděly, bylo číslo udávající počet obyvatel: 1276. Po pěti šesti letech je toto číslo o poznání větší: 1423. Sedliště jsou tedy místem, z něhož lidé neodcházejí, naopak sem přicházejí usedlíci noví. Jejich předchůdci, zakladatelé obce, sem přišli někdy ve 13. století opravdu zdaleka, až z Lužice. Kolonizátory byli totiž příslušníci lužického šlechtického rodu Baruthů, kteří si s sebou přivedli své krajany. Je to ovšem doba, k níž nám scházejí jakékoliv doklady. Poprvé jsou Sedliště v písemných pramenech připomínány až na počátku 14. století, všeobecně se udává rok 1305, i když listina samotná, v níž se jméno obce zmiňuje, není přímo datována. První podrobnější informace jsou pak dokonce až z roku 1580. Sedliště měly tehdy 27 osedlých a v rámci ostatních vesnic frýdeckého panství patřily k těm největším. V obci byl rybník a mlýn. Podle urbáře z roku 1636 přibyl panský dvůr a také soustava 7 panských rybníků pro chov ryb. Některé rybníky byly zrušeny v 2. polovině 18. století, zbývající jsou postupně obnovovány a při Ostravické Datyňce tak vzniká příjemná lokalita vhodná k odpočinku a rekreaci. Místo, které stojí zato navštívit. Patrně už v době zakládání vsi si obyvatelé postavili dřevěnou kapli. Roku 1624 byl postaven větší dřevěný kostel a ten pak byl o čtrnáct let později na popud majitele panství Jiřího z Oppersdorfu přestavěn do podoby, která se velmi blížila té dnešní. Poslední úprava vnější podoby kostela byla provedena r. 1862, kdy byla zbourána původní věž, která byla nahrazena zadní pavlačí a novou věží s dvouramenným cyrilometodějským křížem. Dřevěný kostel Všech svatých je dnes jednou z nejvýznačnějších regionálních památek lidové architektury. Pamětihodností k obdivování je ale v obci celá řada: za všechny uveďme alespoň hned u kostela hřbitov s litinovými kříži, dále pak například kamenné sochy Panny Marie Frýdecké a Jana Nepomuckého. Sedliště se dále utěšeně rozrůstaly, na konci 18. století byly už druhou největší obcí panství. Počátkem 40. let 19. století zde žilo 781 obyvatel, v obci bylo 15 selských gruntů. Ve 2. polovině 19. století mělo v Sedlištích velký ohlas české národní hnutí. V obci bylo už v roce 1852 14 odběratelů knih. Traduje se, že už v r. 1865 vznikla v obci první knihovna. V takovémto kulturním ovzduší se dařilo i významným osobnostem, z nichž je nutno jmenovat alespoň Jožu Vochalu (1892 – 1965), slezského národopisného pracovníka, který sice nebyl rodákem, ale jeho činnost je se Sedlištěmi neodlučitelně spjata. Tento neúnavný regionální historik, publicista a sběratel slezských národních tradic, písní, tanců a jiných starožitností byl také jedním z hlavních iniciátorů a pak čelnou osobností 50
dnes již legendárního Národopisného sdružení Sedlišťané. Sdružení sice zaniklo s Vochalovou smrtí, nicméně jeho odkaz je patrný dodnes, minimálně v podobě Muzea Lašská jizba otevřeného v roce 1977. Jsou tu shromážděny početné předměty z domácností, nábytek, zemědělské nářadí, řemeslnické nástroje, mužské i ženské kroje, písemnosti, náboženské tisky, mnoho jedinečných dokladů života předchozích generací Sedlišťanů. Sběratelská činnost zůstala zdejším obyvatelům vlastní, sbírka muzea je totiž stále doplňována dary občanů. Vedle stálé expozice se v muzeu pořádají také programy pro školy a výstavy. Přelom 19. a 20. století je dobou spolčování. Také v Sedlištích vzniklo několik spolků, z nichž dva působí dosud: v roce 1891 založený Sbor dobrovolných hasičů a o deset let později založený Hornicko-hutnický spolek Rozkvět (dnes s názvem Hornický spolek Rozkvět). Na doplnění připomeňme ještě roku 1906 vzniklý Včelařský spolek, Besídku venkovského dorostu z roku 1940, Tělocvičnou jednotu Sokol Bruzovice – Sedliště založenou v roce 1920 a TJ Orel z roku 1924. Na přelomu 19. a 20. století prochází vesnice velkou proměnou. Dřevěná stavení jsou postupně nahrazována zděnými a jejich obyvatelé velkým dílem přestávají pracovat v zemědělství a hledají si nová zaměstnání v průmyslových podnicích v okolí. Roku 1920 byla v obci zřízena pošta, ve 20. letech byla do obce zavedena autobusová doprava a roku 1932 i elektřina. Nejvyšší bod v obci se nachází na kopci Černá zem (374 m. n. m.), dříve nazývaném Baba, z nějž je krásný výhled nejen na okolní vesnice, ale i na panoráma Moravskoslezských Beskyd s Lysou horou. Také z tohoto důvodu vznikla v kruhu okolo Joži Vochaly ve 20. letech myšlenka zřídit na tomto místě mohylu pro Petra Bezruče. K realizaci tohoto smělého plánu pak sice z různých důvodů nedošlo, vrchol Černé země přesto nezůstal prázdný. V září 1932 zde byl slavnostně odhalen náhradní pomník Osvobozené půdy s betonovou maketou pluhu a roku 1962 bylo místo alespoň po básníkovi nazváno Bezručovou vyhlídkou. Toto oblíbené výletiště by si už pro výhled, který poskytuje, neměl nechat ujít žádný návštěvník obce. Výhled na panoráma Beskyd ale není jediným potěšením z krásné přírody, kterého se může návštěvníku Sedlišť dostat. Za pozornost rozhodně stojí také studánky v Datyňském lese, zejména pak studánka Ryninka nacházející se na hranici se sousedními Václavovicemi. Komu k občerstvení nestačí čistá pramenitá voda, může využít pohostinnosti stylové restaurace Lašská jizba.
51
Kostel Všech svatých
Litinové kříže u kostela
Socha Panny Marie Frýdecké 52 za kostelem
52
Socha sv. Jana Nepomuckého za kostelem
Detail kovového praporce s datem postavení kostela
Památník obětem komunismu u kostela
Dřevěný kříž u cesty na Frýdek
Kaple Svaté Trojice na Mlzácích
53 Kříž u cesty na Frýdek
Plastika v kapli sv. Josefa
Plastika v kapli sv. Josefa
Kaple sv. Josefa
53
Muzeum Lašská jizba při pohledu od kostela Všech svatých
54 54
Interiér muzea
Interiér muzea
Interiér muzea
Slezské Beskydy Malý Javorový 945 737
Javorový
Údolí Olše
1032
Křívý Údolí Stonávky
843
Slavíč
768
Malý Smrk
Malý Travný
Ropice 1082
1276
1323
Prašivá Kyčera
Smrk
Lysá Hora
706
1000
Godula
Velká Stolová
Malá Prašivá
Šindelná
Údolí Morávky Údolí Lučiny
Ostrá
1099
1173
Travný Údolí Mohelnice
1207
Kněhyně
Ondřejník
Radhošť
1257
782 1203
1046
Čertův Mlýn
1129
Údolí Čeladenky Údolí Ostravice
Panoráma Moravskoslezských Beskyd z Bezručovy vyhlídky
Celkový pohled na Bezručovu vyhlídku se sochami Emila Adamce
Bezručova vyhlídka s památníkem Osvobozené půdy
55 Památník Osvobozené půdy na Bezručově vyhlídce
Základní kámen z Lysé hory v podstavci památníku Osvobozené půdy
55
Pomník obětem 1. sv. války v centru obce Jeden z rybníků v lokalitě „Stavy“
Památník 10. výročí ČSR 56
56
Příroda v okolí Ostravické Datyňky Dřevěnka na Mlzácích
Kaple „Pod Lipami”
Velikost území: 3,30 km2 | Počet obyvatel k 1. 1. 2011: 692
Žabeň S jistou nadsázkou by se mohlo říci, že čím menší obec, tím větší jsou problémy s určením doby jejího založení. Žabeň skutečně představuje v tomto ohledu jistý oříšek. Poprvé se v písemných pramenech objevuje až k roku 1460, to ovšem není skutečný počátek obce. Kdy tedy Žabeň vznikla? Podle dosavadních závěrů historiků zabývajících se středověkým osídlením našeho regionu se dá s velkou mírou pravděpodobnosti, nikoliv však s jistotou, předpokládat, že by se mohlo jednat o nástupkyni obce Malý Sviadnov, která je zhruba v tomto prostoru zmiňována k roku 1395, ale pak se z pramenů vytrácí. Mohlo se stát, že počátkem 15. století Malý Sviadnov zanikl a na jeho místě, nebo částečně v místě bývalé osady, v následujících desetiletích vyrostla osada nová, která příznačně dostala jméno podle obojživelníků, kteří se na zdejší mokré půdě hojně vyskytovali. V tomto případě bychom tedy založení dnešní Žabně mohli klást někam k polovině 15. století. S názvem obce to ovšem také nebylo jednoduché. Současné označení Žabeň, ačkoliv se poprvé objevilo už v 16. století, se ustálilo až ve 20. letech 20. století. Předtím název obce kolísal, v písemných dokumentech se můžeme setkat s tvary Žabejnn, Žabná, Žabný, Žabina, Žabno, Ziabna a dalšími. Nápis Ziabná se objevuje na obecní pečeti z roku 1718, na níž je, aby byla situace ještě nepřehlednější, vyobrazena želva. Tedy zvíře pro náš kraj poněkud netypické. Ještě ve Vlastivědě moravské z roku 1915 se píše o obci s názvem Žabná. Je představena jako osada obdélníkového tvaru, který je říčkou Olešná rozdělen na dvě nestejně velké části. Zdejší lid mluvil podle autora dialektem lašským, ale pozměněným spisovnou řečí. Náboženství byl vesměs katolického a jeho hlavním zaměstnáním bylo zemědělství a chov dobytka. Z řemesel nejvíce vynikala zedničina. Mnozí obyvatelé ale pracovali v hutích v Lipině, nebo v místeckých továrnách. Žabeň byla od svého založení součástí paskovského léna, a tak i celá její další historie je spojena s Paskovem a jeho majiteli. Závislost na Paskovu se projevovala i v oblasti náboženské a školské. Žabeňští chodili do Paskova do kostela a na tamním hřbitově pohřbívali i své zemřelé. Jejich děti zase chodily do Paskova do školy. Značná vzdálenost ale malým dětem docházku ztěžovala, zvláště v zimě, a paskovská škola byla navíc přeplněná. Proto se v Žabni počátkem 20. století rozhodli postavit vlastní školu. Byla otevřena v roce 1904 jako škola jednotřídní. Po několika letech se ale ukázalo, že nestačí narůstajícímu počtu dětí, a tak byla v roce 1923 rozšířena na školu dvojtřídní. 58
Ani tak nebyla situace ideální, ale k novému řešení došlo až počátkem 60. let, kdy byla postavena nová školní budova, v níž byla umístěna navíc i mateřská škola. Ve staré škole dnes sídlí obecní úřad. Žabeň byla od počátku malá obec. V roce 1650 tu bylo pouhých 14 usedlostí, které navíc ani nebyly všechny obsazeny, a odhadovaný počet obyvatel by tak neměl přesáhnout 100 osob. Tato čísla dále rostla, ale nikterak závratně. Roku 1850, kdy už můžeme vycházet z přesně zachycených statistických dat, zde žilo 347 obyvatel. O sto let později ve 114 domech 519 obyvatel. I v tak malé obci však může být bohatý spolkový a kulturní život. Největší spolky sice vznikly až v období samostatné republiky, ale už v době před první světovou válkou se zde objevili první předskokani: roku 1907 Čtenářská besídka a roku 1909 Odbor Národní jednoty. K nim pak v roce 1925 přibyla Jednota československého Orla, o čtyři roky později Dělnická tělocvičná jednota, za další rok Sbor dobrovolných hasičů a roku 1934 TJ Sokol. Zastavit se musíme u hasičů, kteří svůj spolek zakládali vlastně natřikrát. První založení se totiž uskutečnilo už v roce 1887, ale spolek zřejmě po několika letech z blíže nezjištěných důvodů zanikl. Další znovuzaložení se chystalo v létě roku 1914, ale zmařilo je vypuknutí světové války. Teprve v roce 1925 se podařilo definitivně ustavit spolek, který úspěšně vyvíjí svou činnost dodnes. Stále aktivní je rovněž žabeňský Sokol, který pořádá řadu sportovních a kulturních akcí. I v tak malé obci jako je Žabeň najdeme významnější a historické budovy, za zmínku stojí především tři objekty, které stojí přímo v centru. Nejvýznamnější památkou je kaple zasvěcená sv. Fabiánovi a sv. Šebestiánovi, která byla postavena na místě dřívější dřevěné zvonice. Každoročně se v den sv. Šebestiána konala procesí ze Žabně do Paskova na památku zažehnání morové rány z počátku 18. století. Poblíž kaple stojí budova dřívějšího fojtství a také budova původního žabeňského mlýna. I když už dnes, po přestavbě, mlýn ničím nepřipomíná. Z dochované listiny vydané roku 1699 pánem paskovského panství hrabětem Františkem Josefem z Oppersdorfu se dovídáme, že mlýn tehdy patřil Matouši Fuňákovi. Mlynář byl na základě této listiny osvobozen od roboty za pravidelnou peněžní a naturální náhradu. Poté, co mlynář Fuňák zemřel, přešel mlýn díky sňatku s Fuňákovou dcerou do vlastnictví rodu Naiserů, kterým patřil až do roku 1964. Mlýn byl vlastně dříve jediným průmyslovým podnikem v obci. 59
Památník obětem 2. sv. války
Střed obce s budovou kulturního domu, knihovnou a restaurací
Kaple sv. Fabiána a Šebestiána
60
Dětské hřiště u základní školy
60 Základní škola
Řeka Ostravice
„Žabeňské království“
„Žabeňské království“ - detail hradu
„Žabeňský princ“
61 61 Řeka Olešná
U žabeňských rybníků
Kříž u rozvodny Lískovec
62 62
Předjaří na žabeňských rybnících
Krajina s Biocelem Paskov
Kříž u obecního úřadu
Podvečer u žabeňských rybníků
Vodní nádrž Kamenec
Velikost území: 2,59 km2 | Počet obyvatel k 1. 1. 2011: 293
Kaňovice Jelikož bychom asi stěží našli roztomilejší představení obce Kaňovice, než jaké vytvořil první kronikář obce Stanislav Malina v roce 1924, nebude snad nikdo protestovat, když jej nyní použijeme. Kronikář píše: „Obec Kaňovice je vklíněna mezi sousední obce Bruzovice a Václavovice. Jest položena při lese Václavovickém a polohy jest hadovité.“ My dodáváme: Obec Kaňovice nalezneme 7 km severně od Frýdku-Místku směrem na Šenov. Obec je to malá, má 293 obyvatel a 111 rodinných domků. Kromě toho, že měla obec štěstí na poetického kronikáře, má ještě i tu výsadu, že se může pochlubit takřka úplným křestním listem. Zatímco u ostatních obcí Slezské brány se musíme vždy odvolávat na první dochovanou písemnou zmínku a odkazovat, že obec vznikla někdy předtím, u Kaňovic víme přesně, kdy byly založeny. Je to samozřejmě dáno především skutečností, že obec byla založena pozdě, až v období, kdy už si majitelé panství nechávali vést přesnou evidenci, z tohoto období už se do dnešní doby přece jen dochovalo více písemných pramenů. A proto víme, že Kaňovice byly založeny z popudu tehdejšího majitele frýdeckého panství Jana Bruntálského z Vrbna v roce 1613. Pole pro novou osadu byla vyčleněna z katastru Bruzovic a taktéž noví osadníci pocházeli převážně z Bruzovic, stejně jako sedlák Adam Kania, který zde vystupoval v roli jakéhosi lokátora. Po něm byla také obec pojmenována. Úplně přesné datum založení není možno doložit, v kronice bruzovské farnosti se píše, že se tak stalo někdy okolo sv. Jiří. Jak uvádí urbář frýdecko-místeckého panství sepsaný v roce 1636, tedy nedlouho po založení osady, měly Kaňovice dvacet dvě usedlosti, mlýn a rybník. Usedlosti byly všechny zahradnické, nebyl tu žádný selský grunt. V roce 1764 žilo v obci, jak udává bruzovická farní kronika, 171 obyvatel, roku 1789 měla obec 30 domů a o tři roky později 226 obyvatel. To, že jsou údaje o Kaňovicích zachyceny ve farní kronice sousedních Bruzovic, není náhoda. Kaňovice byly od počátku k Bruzovicím přifařeny. A také přiškoleny. Mezi oběma obcemi však tehdy nebylo žádné silniční spojení, chodilo se po polních pěšinách. Když pak byla v letech 1839-1840 postavena cesta ze Šenova do Frýdku, žádali rodiče, aby jejich děti mohly chodit do školy v Sedlištích a někteří, aniž by vyčkali rozhodnutí příslušného orgánu, je tam začali rovnou posílat. Kaňovické děti tak po nějakou dobu chodily do škol do obou sousedních obcí. Zemský školní úřad v Opavě žádosti obce o přeškolení vyhověl až roku 1853. Od roku 1872 se ale začalo vyučovat přímo v obci, a sice v pronajaté místnosti v domě čp. 27. O dva roky později pak v Kaňovicích vyrostla nová samostatná školní budova. 64
Podle svědectví kronikáře ze 30. let byly tehdejší Kaňovice obcí převážně zemědělskou. Kromě horníků zaměstnaných zejména v Petřvaldě, trávili místní obyvatelé svůj čas převážně na svých zahradách, na nichž rostly stovky ovocných stromů, a na polích. Doslova kronikář píše: „Hlavní pozornost se věnuje poli, méně se starají o sebe a svou domácnost a nejméně o duševní vzdělání a výchovu dětí.“ Někdy je dobře, že se časy mění. Nejvýznamnější památkou v obci je kaple sv. Hedviky z let 1868 - 1869. Byla postavena jako náhrada za dosavadní zvoničku „pro okrasu obce, ale ještě více pro čest a chválu boží“, jak cituje kronikář slova starosty obce Josefa Vaňka, za jehož úřadování byl zařizován interiér nové kaple včetně křížové cesty a obraz sv. Hedviky nad oltářem. Tehdejší kaple byla ovšem poloviční oproti dnešnímu stavu. Jelikož během několika desetiletí poněkud zchátrala, rozhodli se Kaňovičtí, že ji opraví a přitom i zvětší. K této přestavbě došlo v roce 1911. Ani to ale nebyl poslední stavební zásah. Na konci 30. let bylo zjištěno, že kaple by potřebovala novou střechu. Proto byla provedena mezi občany peněžní sbírka a z jejího výtěžku byla roku 1939 nejen opravena střecha, ale i věž – místo dosavadní cibulovité byla postavena vyšší hranatá. Nová kaple je obdélného půdorysu, ukončená sedlovou střechou, se sakristií, pavlačí, varhanami a věžičkou se zvonkem nad vstupním trojúhelníkovým štítem. Po vzniku samostatné republiky v roce 1918 se v obci probudil společenský život. K dosavadnímu Hospodářskému spolku, který tu působil už od roku 1910, přibyl v roce 1921 Sbor dobrovolných hasičů a později také Besídka venkovského dorostu a Odbor Matice osvěty lidové. Nové spolky obohatily místní kulturně společenský život, pořádaly zábavy, plesy, hrály divadlo. Pozoruhodným datem v historii této malé obce je 28. prosinec 1944, kdy byly Kaňovice bombardovány. Zní to možná trochu přehnaně, Kaňovice jistě nebyly strategickým cílem žádné z bojujících stran, nicméně stalo se, že právě zmiňovaného dne přelétávala nad obcí tři letadla a svrhla přitom sedm bomb, z nichž šest explodovalo. Naštěstí se incident obešel bez obětí, byly pouze poškozeny nemovitosti a v poli se objevilo šest kráterů údajně hlubokých až deset metrů. V roce 2005 byl na potoce Dolní Datyňka v lokalitě Kamenec uměle vybudován rybník, který se stal díky vkusnému projektování přirozenou součástí svého okolí a přímo vyzývá pěší i cykloturisty k zastavení a příjemnému odpočinku. Majitelem vodní nádrže je Myslivecké sdružení Václavovice u Frýdku-Místku.
65
Hasičská zbrojnice
Kamenný kříž ve středu obce
Kaple sv. Hedviky
Památník věnovaný historickým výročím Kaňovic
66 66
Dřevěný kříž u parkoviště naproti obecního úřadu
Zemědělská usedlost
Vodní nádrž Kamenec
Život na Kamenci
67
Potok Dolní Datyňka
67
Použité prameny: Kroniky jednotlivých měst a obcí Regionu Slezská brána (uloženy v SOkA Frýdek-Místek) Internetové stránky jednotlivých měst a obcí Regionu Slezská brána Použitá literatura: Bakala, Jaroslav: Osídlení Frýdecka a Jablunkovska v období vrcholného feudalismu. Frýdek-Místek 1982 Bakala, Jaroslav: Osídlení Místecka a Brušperska v období vrcholného feudalismu. Frýdek-Místek 1983 Bartoň, Josef a kol.: Čtení o Sedlištích. Sedliště 2005 Bartoš, Josef- Schulz, Jindřich- Trapl, Miloš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960,svazek XV. Olomouc 2000 Kiška, Ladislav: Starší historie a pamětihodnosti obce Šenova ve Slezsku. Šenov 1992 Kocur, Leo: Malé dějiny Kaňovic. Kaňovice 1949 Linhart, František: Vlastivěda moravská. Místecký okres. Brno 1915 Paskov. 730 let (1267-1997). Paskov 1997 Pavlok, Bohumil (ed.): Lašská obec Řepiště. Řepiště 1970 Pavlok, Bohumil: Řepiště 1270-1995. Řepiště 1995 Pastrňák, Milan: Václavovice 1302-2002. Václavovice 2002 Pastrňák, Milan: Bruzovice. 700 let. Bruzovice 2004 Polášek, Jaromír: Přehled událostí obce Žabeň 1460-2010. Žabeň 2010 Tvrdý, Ludvík: 700 let Šenova. Šenov 1986 Valošek, Isidor (ed.): Vratimov. Minulost a současnost města papíren. Vratimov 1974 Obsah Úvodní slovo ............................................................................................................ 2 Šenov .................................................................................................................... 3 Vratimov ................................................................................................................ 13 Paskov ..................................................................................................................23 Václavovice ............................................................................................................33 Řepiště.................................................................................................................. 41 Sedliště .................................................................................................................49 Žabeň ...................................................................................................................57 Kaňovice ......................................................................................................... 63 Použité prameny a literatura ................................................................................. 68 68
