Autobiografické příběhy Oty Pavla

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav české literatury a knihovnictví

Literatura a mezikulturní komunikace

Gabriela Sládková

Autobiografické příběhy Oty Pavla Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Jan Tlustý, Ph.D.

2016

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval/a samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ……………………………………………..

Děkuji Mgr. Janu Tlustému, Ph.D., za trpělivost a cenné odborné připomínky, které mi poskytl v rámci vedení práce

Obsah 1

Úvod ...................................................................................................................................1

2

Kontext povídek ..................................................................................................................2

3

4

2.1

Autobiografické pozadí .................................................................................................2

2.2

Geneze textů: okolnosti .................................................................................................5

Specifika vzpomínkových sbírek Oty Pavla .........................................................................9 3.1

Smrt krásných srnců ......................................................................................................9

3.2

Jak jsem potkal ryby ................................................................................................... 20

Podoby narativu ................................................................................................................ 29 4.1

4.1.1

Samostatná vydání (mimo sebrané spisy) ............................................................. 30

4.1.2

Souborná vydání a výbory .................................................................................... 31

4.1.3

Sebrané spisy ....................................................................................................... 34

4.2

5

6

Publikační historie vzpomínkových próz ..................................................................... 30

Proměny vyprávění ..................................................................................................... 34

4.2.1

Autorský narativ: Ota Pavel ................................................................................. 34

4.2.2

Rekonstituce narativu: Bohumil Svozil ................................................................ 37

4.2.3

Filmový narativ: Karel Kachyňa .......................................................................... 41

Literatura o Otu Pavlovi .................................................................................................... 46 5.1.1

Dobová recepce ................................................................................................... 46

5.1.2

Biografie a vzpomínková literatura ...................................................................... 48

5.1.3

Literární věda ....................................................................................................... 51

Závěr ................................................................................................................................. 56

1 Úvod Tato práce se věnuje tzv. vzpomínkovým prózám Oty Pavla (1930 – 1973), které vyšly ve dvou svazcích, Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (1974). Předmětem zkoumání je specifický fenomén mytizace autora a jeho díla, který následoval (a ve vydávaných publikacích dodnes následuje) vydání těchto souborů, a jeho dopad na kulturní a literární odkaz Oty Pavla. „Zdá se, že z Oty Pavla, člověka a spisovatele, jemuž onemocněl mozek a zároveň odevzdal svým čtenářům to nejkrásnější, nejrozumnější a nejbohatší, se stala legenda, lidový mýtus,“1 konstatuje v předmluvě ke knize Zuzany Peterové Spanilé jízdy Arnošt Lustig. Předčasnou smrtí, dosud ne zcela pochopeným onemocněním, a povídkami částečně s eskapistickým nádechem se Ota Pavel zařadil k autorům, o jejichž osobnosti lze vždy diskutovat s podtónem tragédie smíšené s nostalgií. Svádí k tomu nejen autobiografická povaha jeho vzpomínkových próz, ale i zjevně neodolatelná přitažlivost jeho barvitého životního osudu. O literárním díle Oty Pavla vyšla dosud jediná monografie: Krajiny života a tvorby Oty Pavla, jejímž autorem je Bohumil Svozil (z názvu je patrné, že ani tato kniha se zcela nevzdává pouta se spisovatelovým životem), a několik studií, avšak knih „vzpomínek“, „vyznání“, rozhovorů i domněnek vznikla již více než desítka, a samy o sobě by vydaly na diplomovou práci. V této práci však tyto knihy (ačkoli podobné publikace vznikají o řadě významných osobností) jsou jedním ze zakládajících pilířů pavlovského mýtu. Tímto pojmem označujeme nikoli mýtický narativ per se, ale rozsáhlý fenomén, který překračuje hranice literárních žánrů a spočívá v evidentní neschopnosti oddělit empirický život autora a jeho dílo, a to i v případech, kde se rozlišení zdá nutné (obzvláště v oblasti sekundární literatury). Tento fenomén má, podle našeho názoru, negativní dopad na kulturní odkaz Oty Pavla, a jeho upevňováním dochází k devalvaci vnímané literární hodnoty zkoumaných děl.

1

PETEROVÁ, Zuzana. Spanilé jízdy, aneb, Náš bratr Ota Pavel. Kladno: Nezávislý novinář (IV), 2000, str. 5.

1

2 Kontext povídek Vzhledem k výsostně autobiografické povaze pojednávaného materiálu je na tomto místě zařazena sekce věnovaná životopisným faktům Oty Pavla, jejímž účelem je zajistit snadnější orientaci v práci a vyšší srozumitelnost textu. Zvláštní pozornost je třeba věnovat okolnostem vzniku vzpomínkových próz, aby bylo možné posoudit v následujících kapitolách jejich dopad na finální text.

2.1 Autobiografické pozadí Ota Pavel se narodil jako Otto Popper2 2. července 1930 v Praze. Jeho narození předcházelo několikero stěhování rodiny, která již měla čtyři členy, a přesídlením do Prahy začínalo jedno z jejích příznivějších období. Z této doby pochází velká porce povídek ze souboru Smrt krásných srnců: po přestěhování do Prahy se otci Leo Popperovi podařilo zaměstnat se u firmy Elektrolux jako podomní prodejce vysavačů, a také v tomto čase objevil pro svou rodinu kraj u Berounky, kde se jeho synové naučili rybařit, a kde bydlel Karel Prošek, který se později stal významnou postavou Pavlových vzpomínkových próz. Rodiči Oty Pavla byli již zmiňovaný Leo Popper, syn rolníka z Buštěhradu a nepraktikující příslušník židovského vyznání, a katolička Hermína Netrefová, která do rodiny Popperových přišla jako služka z Dříně u Kladna. Leo cestoval po konfliktu s otcem po světě. Nakonec se ocitl v cizineckých legiích první světové války, a bojoval v Africe (o těchto dobrodružstvích Ota Pavel napsal za jeho života nepublikovanou povídku „Jak šel táta Afrikou“). V době svatby s Pavlovou matkou (v roce 1924) tak měl otec za sebou dva roky dobrodružství. Tato zkušenost odrážela jeho vyhraněnou povahu – svůj pozdější život, který na první pohled nebyl vůbec dobrodružný, vyplnil různými vypjatými zážitky – ty se později staly základem knihy Smrt krásných srnců. 2

Přesto, že Popperovi přetrvali druhou světovou válku s původním jménem, atmosféra padesátých let nakonec přesvědčila Lea Poppera (otce Oty Pavla), aby inicioval přechod k vice tradičně „českému“ příjmení. Rozšířená rodina o této změně debatovala, a v roce 1956 Popperovi úředně přijali příjmení Pavel. Ota Pavel, který nebyl zcela přesvědčen o nutnosti tohoto zásahu, nechal změnu komentovat svého vypravěče v povídce „Králíci s moudrýma očima“ : „To už jsme se dlouho jmenovali Pavlovi. Tenkrát jsme říkali, že když žijem v české zemi, že bychom měli mít správné české jméno namísto toho Popper, a snad jsme byli také trochu víc podělaní, než bylo třeba.“ PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 331. Arnošt Lustig tvrdil, např. v předmluvě k výboru povídek Oty Pavla Jak šel táta Afrikou, že se spisovatel chtěl vrátit ke svému původnímu jménu, a používal při svém psaní variant “Ota Pavel-Popper”. PAVEL, Ota. Jak šel táta Afrikou. Praha: Agentura VPK, 1999.

2

Otcova nepředvídatelnost a sklony k manickému a grandióznímu chování ovlivňovaly přímo prostředí i existenční situaci rodiny: Leo byl vždy „odpovědný a nezodpovědný“3 zároveň, a i v době, kdy byla rodina relativně finančně zajištěna, jeho nestabilní chování hrozilo návratem k chudším časům. Matka Hermína byla zklidňujícím agentem v rodinných okolnostech – její „naprosté sebepodřizování zájmům rodiny“ 4 udržovalo situaci v souřadnicích funkčnosti. Příznivé období v životě rodiny, odstartované přesunem do Prahy, kde Ota a jeho bratři Hugo a Jiří navštěvovali školu, trvalo devět let. V roce 1939 se rodina z existenčních a politických důvodů přestěhovala do otcova domova v Buštěhradě, kde z rodiny přežívala Leova matka a otec (Ferdinand Popper později zemřel v nemocnici, kam byl za války nuceně přesunut; jeho manželka Malvína zemřela v Osvětimi). Otec Leo inicioval formální konverzi rodiny k československé církvi, která měla chránit jeho částečně židovskou rodinu před nacistickým ohrožením – tento krok však nepřinesl kýžené výsledky. Přesun do Buštěhradu přerušil životní dráhu všech členů rodiny: Hugo a Jiří byli, společně s otcem, donuceni přijmout zaměstnání v kladenských dolech, čímž skončilo jejich vzdělávání; Ota chodil do školy do roku 1944, kdy se jako čtrnáctiletý stal učněm na dole v Dubí. Popperovi byli svědky likvidace sousedních Lidic v roce 1942, a tato událost je zprostředkována v povídce „Kapři pro wehrmacht“ ve Smrti krásných srnců: „My na zkázu Lidic nemůžeme nikdy zapomenout, nám zůstaly zakousnutý v srdci jak v kůži klíště, který má místo kusadel a nožiček černej hákovej kříž“, 5 a s temně pohádkovým nádechem v povídce „Dlouhá míle“ v souboru Jak jsem potkal ryby: Brambory rostly i na hrobech popravených mužů a chlapců, a když ženské ty brambory vykopaly, podobaly se lidským srdcím. Nikdo si ty brambory nevzal domů. Každý se bál. Jen hrabivá Hanáčková si je vzala v tašce domů, a do roka umřela.6

Nacistická šikana, zábory majetku a omezení pohybu, byly v životě rodiny ve 40. letech doprovázeny neustálou existenční krizí. Vypjaté období vyvrcholilo povoláním dvou nejstarších synů do transportu v roce 1943 – Hugo a Jiří se ocitli nejdříve v Terezíně (tam

3

SVOZIL, Bohumil. Krajiny života a tvorby Oty Pavla. Praha: Akropolis, 2003, str. 20. Tamtéž, str. 20. 5 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 276. 6 Tamtéž, str. 59. 4

3

se setkali s budoucím přítelem rodiny Arnoštem Lustigem), a poté na nucených pracích v Německu (Hugo), a v Osvětimi a Mauthausenu (Jiří). V roce 1944 byl do koncentračního tábora povolán Leo Popper. Jeho žena a nejmladší syn se tak ocitli v těžké existenční situaci. Ota Pavel popsal toto období v knize Jak jsem potkal ryby: „Všichni z naší rodiny byli už v koncentráku nebo byli mrtví,“ konstatuje vypravěč v povídce „Můžou tě i zabít“, a popisuje, jak se v noci vracel z pytlačení ryb „kolem své drobné spící maminky, která obrovsky trpěla jenom proto, že si jednou vzala před bohem žida, a nechtěla se s ním před lidmi rozejít.“7 Kromě babičky, která zemřela v koncentračním táboře, se nakonec celá rodina po válce znovu sešla. Toto období v Otovi Pavlovi upevnilo jeho úpěnlivý vztah k rodině, zejména bratrům, a jeho životní postoje, které se později promítaly také do jeho tvorby. Po válce se rodina přestěhovala zpět do Prahy. 8 Ota Pavel navštěvoval obchodní školu podle přání otce, avšak obchodní kariéra mu nevyhovovala. V roce 1949 nastoupil na popud Arnošta Lustiga do Československého rozhlasu, kde pracoval nejdříve jako neplacený zaměstnanec, a později jako sportovní redaktor. V psaní pokračoval i během povinné vojenské služby, kterou absolvoval v letech 1951 – 1953. Z tohoto období také pochází jeho rozhodnutí stát se spisovatelem, které je materiálně uchováno v korespondenci s bratrem Jiřím z roku 1952.9 I přesto, že mu byla nabídnuta možnost vojenské kariéry, Ota Pavel se po absolvování vojenské služby vrátil k psaní; živil se jako sportovní reportér v různých periodicích. V roce 1956 se Pavel oženil s pracovnicí rozhlasu Věrou, a v tom stejném roce se jim narodil jediný Pavlův biologický potomek, syn Jiří. Pavlovo psaní bylo populární a oceňované, a umožnilo mu cestování jakožto doprovod sportovců. Jednou z těchto cest byla i cesta do USA, ze které vzešla první kniha Oty Pavla, Dukla mezi mrakodrapy. Pavel navštívil New York s Duklou v roce 1962. Kniha, kterou o cestě napsal, vyšla v roce 1964. V době jejího vydání však již začalo poslední období života Oty Pavla. Poté,

7

PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 48. Přesun z Buštěhradu do Prahy shrnul Jiří Pavel pro knihu Františka Cingera Tři osudy: „Po válce rodina domek prodala a koupili jsme hrob na Olšanech. Kromě Malvíny, jejíž jméno je na něm jen napsané, jsou tam zpopelnění Otí, Leo, maminka Herma a děda Ferdinand. A snad se tam někdy dostanu i já.“ O bolesti, protože člověk dost netrpěl. CINGER, František. Tři osudy. Praha: Erika, 2004, str. 33. 9 PAVEL, Ota. Z korespondence. Praha: Primus, 1990, str. 37 8

4

co zažil na služební cestě v Innsbrucku psychické zhroucení a následnou hospitalizaci, byla mu diagnostikována maniodepresivní psychóza 10, těžká psychická porucha, kvůli které byl v dalších letech opakovaně hospitalizován na různých místech republiky a která ho v roce 1966 zavedla do invalidního důchodu. Z korespondence s bratry z tohoto období je patrné, že situace, do které se kvůli nemoci dostal, byla pro Otu Pavla silně nevyhovující. Přesto však dále psal a plánoval další knihy. Kromě knih se sportovní tématikou v této době vznikly také knihy, které jsou předmětem této práce (podrobnější pojednání viz 2.2). Kniha Smrt krásných srnců vyšla v roce 1971, tři roky po smrti Lea Pavla v roce 1968, a měla okamžitý úspěch. Soubor Jak jsem potkal ryby zůstal nedokončen, ale byl vydán v roce 1974. Ota Pavel se však jeho vydání nedožil, zemřel 31. března 1973 na selhání srdce po posledním převozu do nemocnice.

2.2 Geneze textů: okolnosti Pro porozumění povaze knih vzpomínkových próz Oty Pavla, jejich recepci a atmosféře, která kolem nich vznikla v letech po vydání, je třeba porozumět specifickým okolnostem jejich vzniku, a dopadu životní situace autora na jejich přijetí. Jak již bylo zmíněno, Ota Pavel trpěl takřka polovinu života 11 těžkou duševní chorobou, která vyžadovala ve svých nejnáročnějších fázích institucionální léčbu. První příznaky této choroby, ke které měl, dle svých vlastních slov „zřejmě rodinné dispozice“ 12, se projevily v mladém věku – v době, kdy dvaadvacetiletý Ota Pavel plnil povinnou vojenskou službu. Tyto příznaky jsou popisovány v biografické literatuře jako depresivní. Komplexní porucha, kterou Pavel trpěl do konce života, se projevila plně a výrazně na služební cestě na zimní Olympijské hry do Innsbrucku v roce 1964. Ota Pavel o této události psal (charakteristicky) lapidárně a neměnně, jako o době, kdy se „zbláznil“: Zbláznil jsem se na zimní olympiádě v Innsbrucku. Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána a pro mě to byl čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy a rohy a staleté vykotlané zuby. Šel jsem pak zapálit do hor nad Innsbruck selské 10

O přesném názvu a povaze nemoci Oty Pavla neexistuje v biografické literatuře konsensus. Uvedený pojem pochází z knihy Bohumila Svozila Krajiny života a tvorby Oty Pavla. 11 První příznaky deprese se u Oty Pavla projevily v průběhu základní vojenské služby, v roce 1952. Zmiňuje se o nich implikační v dopise bratru Jiřímu z 9. 2. 1952. 12 PAVEL, Ota. Z korespondence. Praha: Primus, 1990, str. 56. Z dopisu není jasné, o jakých dispozicích autor mluví, avšak psychickými potížemi vyžadujícími hospitalizaci trpěl později i jeho bratr Hugo, a vážné problémy tohoto charakteru se projevily i u jeho syna Jiřího.

5

stavení. Přál jsem si, aby se rozsvítilo velké světlo a zahnalo mlhu. Když jsem vyváděl krávy a hřebce z chléva, aby neuhořeli, dorazila rakouská policie. Dali mi želízka a vedli mě do údolí. Nadával jsem jim, strhl jsem si boty a šel jsem sněhem bos jako Kristus, kterého vedou na kříž. 13

Po této přelomové příhodě byl Ota Pavel léčen po zbytek života v různých léčebnách (Arnošt Lustig ve svých vzpomínkách napočítal šestnáct hospitalizací) a celou škálou metod, včetně elektrošoků. Přesto, že jeho dopisy z doby prvního léčení vyznívají pozitivně, v jeho psaném projevu se postupně objevuje deziluze a negativní stav mysli způsobený nedostatečně podnětným prostředím a opakujícími se rytmy institucionálního života - v dopisu z roku 1965 píše Hugovi: „Je to strašná nuda – a už mě nebaví ani mluvit s lidmi a stává se ze mě samotář, což je špatné, který nejraději spí.“ 14 V dopisech se často objevují myšlenky na ryby a na šťastnější minulost. Navzdory častým zmínkám o rybách a dětství v Pavlově korespondenci z raných 60. let, první jasně formulovaný úmysl o psaní vzpomínkových próz, které ho učinily známým, se objevuje v dopise bratru Hugovi: Ono psát o sportu je vděčné, protože se tím zaobírá hodně lidí. Ale mé nejtajnější přání je – jestli budu zdráv – napsat o normálním životě. O starém Proškovi, o Fraňkovi z Rozvědčíka, o poustevníkovi ze Skryjí, knížku povídek o našem tátovi a mámě, atd. 15

Vsuvka v tomto úryvku zřejmě objasňuje relativně pozdní vznik první vzpomínkové prózy: „jestli budu zdráv“. Ota Pavel, jehož tvůrčí pozadí se nacházelo v reportážním psaní, spoléhal ve své tvorbě na sběr informací. I přesto, že jeho vzpomínkové prózy (obzvláště pohádkově laděné povídky ve sbírce Jak jsem potkal ryby) jsou nepochybně svébytnými beletristickými díly a nikoli memoárovou literaturou, jejich vznik byl podmíněn intensivním a rozsáhlým sběrem materiálu, tj. aktivitou, kterou mohl Ota Pavel v šedesátých letech podnikat pouze osobně a ve stabilním zdravotním stavu, který mu povoloval jeho habituálně náročné metody shromažďování informací.

13

PAVLOVÁ, Věra. Vzpomínky na Otu Pavla. Praha: Agentura V.P.K., 1993, str. 121. PAVEL, Ota. Z korespondence. Praha: Primus, 1990, str. 52. 15 Tamtéž, str. 71 – 72. 14

6

Povídky pro soubor Smrt krásných srnců začaly vznikat v průběhu roku 1967. Psychický stav Oty Pavla v této době byl nestabilní se sklony k depresím – v květnu píše Hugovi, že „být blázen, to je asi jedna z nejhorších věcí na tomto světě“ a nabádá ho, aby byl v životě šťastný, s tím, že sám už je tohoto pocitu neschopen: „Bohužel, v poslední době už to štěstí nepociťuji – ani na rybách, ani v těch restauracích, a to je špatné.“16 Přesto však, vlivem odhodlání, se kterým mladý Ota Pavel oznamoval kdysi, že se stane spisovatelem, v této době vznikaly první povídky do knihy, která nakonec vyznívá jako kniha převážně o Pavlovu otci, i když je věnována „mamince, která měla za muže mého tatínka.“ Navzdory pozdějším charakterizacím vzniku povídek jakožto „vybavování si“ apod. texty, ze kterých byla nakonec sestavena kniha Smrt krásných srnců vznikaly podobně jako Pavlovy sportovní reportáže – na základě intenzivního sběru informací: Byl jsem týden v Radotíně a zpovídal jsem pořád tátu. Dělali jsme až 7 hodin denně, napsal jsem asi 80 stránek na stroji, byla to dost těžká a namáhavá práce, psát, soustředit se, zpovídat ho, usměrňovat, a tak dále. 17

Z dalšího textu je patrné, že Ota Pavel měl vcelku jasnou koncepci knihy, která v té době ještě neměla název, obsah ani jistotu vydání. Je také patrné, že (navzdory pozdější zkratkovité charakteristice Pavlových vzpomínkových próz jako autorových vzpomínek) látka, kterou autor zpracovával, sahala historicky do dvacátých let 20. století, tedy do doby před spisovatelovým narozením: Rozdělil jsem si [tatínkův] život do tří etap: první republika, okupace, po válce. Dělali jsme tu první republiku, ta se mi dělá nejhůř, protože to neznám tak, abych si mohl vymýšlet a domýšlet. 18

Z uveřejněné Pavlovy korespondence vyplývá, že Smrt krásných srnců byla dokončena již v roce 1969, a soubor povídek byl předán k úpravám do nakladatelství Československý spisovatel – v listopadu 1969 Ota Pavel psal bratru Hugovi: „Knihu jsem odevzdal do ‚Spisovatele‘, moc se jim tam líbí, říkají, že už takovou knihu nenapíši. Jestliže je to moje

16

Tamtéž, str. 74. Tamtéž, str. 92. 18 Tamtéž, str. 93. 17

7

nejlepší kniha, tak jsem rád, protože tu zůstane aspoň vzpomínka, až budu zas já na Olšanech.“19 Radostná reakce, která doprovázela prvotní přijetí knihy, se však ukázala jako předčasná: odevzdání následovaly početné schůzky s nakladateli, a Pavel byl nucen vyrovnat se se zásahy v podobě cenzurních škrtů, které postihly šest z osmi vydaných povídek (povídka devátá, „Běh Prahou“, byla na nátlak cenzorů vyřazena celá); ve své stati „O bolesti, protože člověk dost netrpěl“ František Cinger cituje vzpomínku bratra Oty Pavla Jiřího na důsledky škrtů na duševní stav autora: „…padl do křesla a byl úplně zdrcený, grogy… Požadovali, aby svůj rukopis takzvaně upravil. Měl vyhodit klíčovou povídku Běh Prahou, měl zlikvidovat některé údaje o židech a o Lidicích… Plakal. Druhý den jsem ho vezl znova do Bohnic.“20 Kniha byla nakonec vydána v roce 1971, za nadšených ohlasů veřejnosti i dobové kritiky (podrobněji v podkapitole 5.1.1), avšak s poměrně extenzivními zásahy týkajícími se především zmínek tatínkova demokratického masarykovského smýšlení a perzekuce židovského obyvatelstva. Rekonstruované verze povídek vyšly o dvacet let později, ve třetím vydání souboru Zlatí úhoři. Přibližně ve stejné době jako povídky z prvního souboru vznikaly i povídky o rybách, vydané v Pavlově druhém „vzpomínkovém“ souboru, Jak jsem potkal ryby. Tyto povídky se opírají především o Pavlovy vlastní vzpomínky, avšak jeho tendence ke sběru informací a detailů se projevila i zde: když Ota Pavel přemýšlel o povídce „Žehlička“, žádal bratra Huga o jeho vlastní vzpomínky a detaily, které mohl znát jen on (v povídce Ota a Jiří Huga opustí a on zůstane na dlouhou dobu s rozbitým autem ve Skryjích): Co bychom měli touto povídkou ukázat? Chlapa, který jede se svým stařičkým autem na výlet… Vezme dva nenažraný bráchy, který mu to auto přeloží, a ono to v kopci prdne… A on se na všechno, úplně na všechno vysere a zůstane tam měsíc…a klábosí každý den s pošťačkou… K tomu bych potřeboval co nejvíc podrobného popisu, jak Tatřička vypadala, jak pošťačka vypadala…co se říkalo.

21

V Literárním archivu Památníku českého písemnictví jsou rukopisy povídek ze souboru Jak jsem potkal ryby ve většině „ve dvou či více verzích“22, doprovázené tematicky 19

Tamtéž, str. 109. O bolesti, protože člověk dost netrpěl. CINGER, František. Tři osudy. Praha: Erika, 2004, str. 53. 21 PAVEL, Ota. Z korespondence. Praha: Primus, 1990, str. 83-84. 22 Literární archiv Památníku národního písemnictví - Pavel Ota. Badatelna.eu: paměťové instituce online [online]. [cit. 2016-07-02]. 20

8

spřízněnými povídkami, které do souboru nebyly zařazeny. V době Pavlovy smrti byla již kniha připravována k vydání23 a vyšla v roce 1974. Na rozdíl od Smrti krásných srnců, tato kniha je vydávána soustavně ve stejné podobě již od prvního vydání – je tedy pravděpodobné, že se nedochovala historie úprav a případných cenzurních škrtů. Je také možné, že tento soubor, zaměřený na vypravěče založeného na Otu Pavlovi, spíše než na tatínka a válečné útrapy, nebyl příliš nuceně měněn.

3 Specifika vzpomínkových sbírek Oty Pavla Tato část práce obsahuje textovou analýzu Pavlových vzpomínkových próz, která je určena k poskytnutí argumentačního zázemí pro hodnocení vydávání textů a jejich literárněvědného zpracování. Účelem této kapitoly je také vytvoření přehledu obsahu povídek v obou knihách, a poskytnutí náhledu nosných motivů a témat, které budou sloužit pro diskusi o rozdílech v různých interpretacích Pavlova vzpomínkového narativu (viz kap.4).

3.1 Smrt krásných srnců Soubor Smrt krásných srnců (poprvé vyšel v roce 1971) sestává z devíti povídek, vyprávěných v první osobě, a zaměřených na vypravěčova otce – „tatínka“, jak je neměnně označován – a jeho životní příhody. Soubor rozvíjí tatínkův životní osud (společně s osudem jeho rodiny), počínaje jeho začátky jakožto obchodního cestujícího u firmy Elektrolux, a konče jeho smrtí. Hlavními protagonisty knihy jsou členové vypravěčovy rodiny– tatínek Leo, maminka Hermína, a bratři Hugo a Jiří. Přestože jsou povídky založeny na vyprávění

Pavlova otce a jeho vlastních

vzpomínkách, a navzdory tomu, že jména postav odpovídají jménům skutečných osob, nelze postavy jednoznačně ztotožňovat s Otou Pavlem a jeho rodinnými příslušníky. Je obecně akceptovanou skutečností, že v případě vzpomínkových próz Oty Pavla se nejedná 23

Věra Pavlová píše ve své knize Vzpomínky na Otu Pavla o posledních dnech autorova života: „Od neděle všechny dny pracoval na posledních připravených povídkách do knížky Jak jsem potkal ryby. Zdálo se, jako by měl velice naspěch…“ PAVLOVÁ, Věra. Vzpomínky na Otu Pavla. Praha: Agentura V.P.K., c1993, str. 78. Tento spěch se zřejmě projevil ve výsledném textu – Hana Svobodová ve studii „Smrt krásných ryb“ upozorňuje na to, že „Pohádka o Raškovi a poslední čtvrtina knihy Jak jsem potkal ryby jsou napsány chvatně, ve zkratkovitých vizích, netrpělivě, s napětím, jako by tušil nový útok nemoci, tentokrát smrtelný. Pavel doslova bojoval o svou tvorbu s úzkostí, neklidem, nutkavými představami. Jeho tvorba je bojem o jasný výraz, o evokaci jasného zážitku.“ SVOBODOVÁ, Hana. Smrt krásných ryb. Studie. 1984, str. 360.

9

o autobiografii ani memoárovou literaturu (stejně jako se o memoár nejedná v případě próz Bohumila Hrabala zalidněných literárními reprezentacemi jeho rodinných příslušníků), avšak k tomuto ztotožňování dochází překvapivě často ve všech sférách literatury i literární vědy – jako příklad uvádíme studii Marie Uhlířové publikované v časopisu Česká literatura: „…můžeme mluvit o jistém druhu reportérství, probírajícím veřejně své vlastní zážitky a příběhy svých blízkých… Reportérské úsilí podat co nejpravdivější svědectví ho nutí psát jen o tom, co prožil, čeho byl svědkem, co dobře poznal“24. Jako prostý důkaz nesprávnosti tohoto postupu může posloužit již druhá povídka souboru, „Ve službách Švédska“, která obsahuje tyto informace o literární rodině Popperových: Naše maminka o tatínkově tajné lásce k paní Irmě věděla, ale příliš se tím neznepokojovala. Usoudila, že tatínkovy šance jsou tak mizerné, jako kdyby chtěl zdolat Mount Everest. Měl na krku nás (tři kluky)… Také se někde zmínil, jak jsme v té době žili, a to se v Praze rozšířilo. Bydleli jsme ve vesničce uprostřed lesů blízko Mariánských lázní a jedli osolené houby bez vajíček a chleba se zdravou cibulí.25

Podle Pavlovy biografie od Bohumila Svozila Krajiny života a tvorby Oty Pavla bydlela rodina Popperových „ve vesnicích u Mariánských lázní a Stříbra nedaleko Plzně“ 26 před tím než došlo k otcovu úspěchu jakožto obchodního cestujícího, a s ním spojenému přesunu do Prahy. Ota Pavel se narodil v Praze, kde rodina v roce 1930 bydlela. Zahrnutí vypravěče do děje bylo zřejmě provedeno v rámci zachování rámcové celistvosti souboru povídek, a vypovídá jasně o tom, že Pavlova snaha nespočívala ve fakticky přesném popisu života rodiny – nejde o pouhé sepsání vzpomínek, ale o vytvoření „svébytného uměleckého světa se svébytnými postavami“27, o vytvoření literárního díla. Životní příhody rodiny Popperových jsou místo toho využity k extrapolaci historických událostí a širších významů vyplývajících z komplexu povídek ve Smrti krásných srnců. Pavel využívá vzpomínkového základu k vytvoření „výpovědi o životě a 24

UHLÍŘOVÁ, Marie. Povídky Oty Pavla. Česká literatura. 1979, 27 (1), str. 58. Je pozoruhodné, že tato studie se týká knihy Smrt krásných srnců, která je zcela zřejmě založena většinou nikoli na tom, co Ota Pavel sám zažil, ale na tom, co zažil jeho otec, a to, že autorka sama uvádí na jiném místě textu, že povídky „vyprávějí s humorem především o životních osudech pana Poppra [sic], autorova originálního tatínka.“ Tamtéž, str. 59. 25 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 224. 26 SVOZIL, Bohumil. Krajiny života a tvorby Oty Pavla. Praha: Akropolis, 2003, str. 21. 27 SVOZIL, Bohumil. Próza obrazná i věcná. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1995, str. 66.

10

světě“28, k možnosti „vyslovit se prostřednictvím privátní vzpomínky k obecnější podstatě lidské existence“29 a k vyjádření určitého hodnotového systému. Tohoto účinku dosahuje Pavlova próza bez didaktičnosti nebo tezovitosti – její jazyk je prostý, místy až lakonický, což je nejvíce patrné na tematicky a pocitově exponovaných místech, jako např. v povídce „Kapři pro wehrmacht“: „Hned na začátku okupace vzali mýmu tatínkovi buštěhradský rybník. ‚Copak může žid chovat kapry?‘ domlouval mu starosta.“30 Zde se kombinací strohého jazyka a obratné zkratky dosahuje okamžitého dojmu absurdity situace, podtržené ironií na lexikální úrovni – starostova rasistická urážka je charakterizována jako „domlouvání.“ Lapidárnost vyjádření je vlastní celému souboru, a to i navzdory častému užívání citově zabarvených výrazů a přítomnosti vypravěče, který podle Alice Jedličkové vyjadřuje „intenzivní osobní účast“31. Jedná se o jeden z paradoxů Pavlovy tvorby, který se projevuje konstantně napříč knihou, která v devíti povídkách skrze zážitky konkrétní rodiny pojednává o zásadních zvratech v českých dějinách. Soubor otevírá povídka „Nejdražší ve střední Evropě“. Protože se jedná o povídku první, a čtenář nemusí být s okolnostmi rodiny nebo s časovým rozpětím povídek nutně obeznámen dopředu, Pavel uvádí text větou „Moje maminka strašně toužila jet před válkou do Itálie.“32 – nenásilně je tak ustanoven časový rámec, a věta zároveň vede k efektivnímu představení vztahu mezi tatínkem a maminkou, a tatínkovy povahy jakožto člověka naprosto oddaného svým zájmům a lehce odtrženého od reality – místo cesty k moři do Itálie se tak od doktora Václavíka rozhodne koupit rybník s kapry v Kročehlavech. „Hermínko, majlant na nich vyděláme, majlant“33, slibuje si tatínek – „majlant“ je jedním z klíčových slov spojených s postavou tatínka: jeho nabubřelost a zároveň neurčitost ilustruje tatínkův převažující styl chování – grandiózní představy a činy podtržené určitou naivitou a často končící jinak než si tatínek představoval. Za všechny rodinné úspory zakoupí rybník, ve kterém, jak se ukáže, plave jen jediný obrovský kapr. Tatínkova prohra je vypointována sdělením, že Václavík jel za utržené peníze do Itálie. Předválečný tatínek 28

Tamtéž, str. 61. JANOUŠEK, Pavel (ed.). Dějiny české literatury 1945-1989. IV. Praha: Academia, 2008, str. 480. 30 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 31 JEDLIČKOVÁ, Alice. Ota Pavel, Smrt krásných srnců (1971). In: kol. aut. Česká literatura 1945-1970: Interpretace vybraných děl. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, str. 418. 32 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 213. 33 Tamtéž, str. 216. 29

11

je však stále dostatečně cílevědomý, a doktorovi se proto pomstí – prodá mu ledničku, která je ve skutečnosti jen prázdnou bednou, i když „vypadá moc hezky“ 34. Nespravedlnost je tak vyrovnána, a tatínek má poslední slovo, čímž se v povídce dosahuje uspokojivé symetrie. Následující povídka „Ve službách Švédska“ je nejdelším celkem v souboru. Je tomu tak zřejmě proto, že její konstrukce prakticky na dva akty je poněkud krkolomná, a že její pointa je podmíněna rozsáhlými pasážemi expozice. Zde se tedy čtenář dozví, jak tatínek vybudoval kariéru u firmy Elektrolux, a dosáhl v prodeji vysavačů a ledniček takové virtuozity, že byl pozván do Prahy ke generálnímu řediteli firmy. V kanceláři generálního ředitele se tatínek seznámí s paní Irmou (manželkou generálního ředitele Korálka), do které se okamžitě zamiluje. Případné protesty čtenáře jsou umlčeny výše citovanou pasáží, která ustavuje maminku jakožto odolnou proti tatínkovým záletnickým sklonům. Komický tón povídky poněkud zakrývá znepokojivou skutečnost, která je odhalena vzápětí – tatínkovou motivací k obchodnímu úspěchu naprosto evidentně není spokojenost nebo finanční zajištěnost rodiny: je motivován především výhledem na získání přízně paní Irmy. Solventnost rodiny je jakýmsi vedlejším produktem tatínkových úspěchů, a je následována dalším výbuchem tatínkovy grandiózní nátury – maminka, která je s tatínkovou povahou dobře obeznámena, jen lakonicky poznamená: „Chlapci, tatínek teď asi začne vyvádět.“35 Následuje přehled tatínkova utrácení, které vyvrcholí koupí auta, které však neumí řídit, a musí proto zaměstnat řidiče. Tatínkova neschopnost pochopit svou situaci (i s velkým příjmem a americkým autem je stále jenom „cesťák“) ho žene k dosahování dalších met v prodeji vysavačů a ledniček. Stane se mistrem světa, ale na slavnostní večeři poníží jak sebe tak maminku, a konečně vidí, že zřejmě nezíská přízeň paní Irmy. Zde končí první akt povídky. Ve druhém aktu tatínek získává druhou šanci, když se nevědomky seznámí s oslavovaným malířem a portrétistou Nechlebou a plánuje, že ho přiměje k namalování podobizny paní Irmy. V následující sekci se čtenář dozvídá zřejmě nejvíce o tatínkově jinak nepopisované dobrodružné minulosti: A pak začal tatínek vyprávět o lidech, jak je znal on. O lidech, jaké mají oči, když umírají nebo někoho zabíjejí. O kulhavém maličkém človíčkovi, co v hamburském nočním podniku

34 35

Tamtéž, str. 222. Tamtéž, str. 227.

12

hodil po pasákovi stoličku a urazil mu půlku hlavy a mozek postříkal tatínka. O očích přítele Zubana, pijícího na útěku africkou pouští svou moč. 36

Z této pasáže je zřejmé, že hodiny „zpovídání“ otce v průběhu psaní knihy poskytly Otu Pavlovi velké množství materiálu, z něhož jen zlomek se hodil do tohoto souboru.37 Zde jsou útržky vzpomínek použity k demonstraci tatínkovy přesvědčivosti a jeho umění jakožto obchodníka, kterému Nechleba podlehne: Pak vzal pan profesor tatínka do svého bytu… Otevřel mu všechny své pokoje a otevřel mu už také své srdce, protože můj tatínek byl vlastně zloděj srdcí. Za hodinu dobyl páně profesorovo srdce, měl je jak na dlani a dýchal na něj hřejivými doušky z arzenálu obchodního cestujícího. 38

Ve své snaze přilákat k sobě paní Irmu nakonec tatínek zapomene na svou rodinu i svou práci a na pravidla rybařiny. Když však Nechleba paní Irmu vidí, rezolutně prohlásí, že ji malovat nebude, a tatínka zachrání před vyhazovem jen jeho status mistra republiky v prodeji. Osten ironie se objevuje i v této povídce, s Nechlebovým vyznáním, že maminku by býval namaloval. Závěrečná prolepse již ustanovuje stín války, který se rozpíná nad dějem povídek: opilý esesák strhává ze zdi Nechlebův obraz a ničí ho, ke smutku tatínka. I zde se odehrává pokus o symetrii – tatínkův předchozí nezájem o profesorovu Lukrécii a zamilovanost do paní Irmy je obrácena: tatínek pláče při zničení obrazu, protože „na paní Irmu už dávno zapomněl a Lukrécii tajně miloval“39, avšak tento obrat již nezceluje povídku tak, jako pomsta Václavíkovi, především kvůli dějové náročnosti a složitosti povídky, a kvůli traumatickému válečnému motivu, který pointu přebíjí. Tuto povídku následuje titulní text souboru, „Smrt krásných srnců“. Jedná se patrně o povídku, která informuje většinu zkratkovitých výkladů Pavlova díla, a v některých případech i jeho života. Patrně citově nejzatíženější povídka knihy popisuje historii rodiny na Křivoklátsku, kam od třicátých let Popperovi jezdili v létě do chalupy k převozníkovi Proškovi, a zachycuje silně citový vztah ke kraji, kde vypravěč prožil

36

Tamtéž, str. 233. Ota Pavel v korespondenci označil příběhy z tohoto okruhu za v dané době nepublikovatelné. Některé z nich však zpracoval, a vyšly v souboru Jak šel táta Afrikou. 38 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 234. 39 Tamtéž, str. 249. 37

13

předválečné dětství. Poprvé se zde projevuje Pavlův talent pro drobnokresbu epizodních postav, a jeho celoživotní okouzlení lidmi, kteří žili svérázně mimo společnost: Žili tam v tom kraji krásní lidé, jako tulák Bambas. Od jara do zimy nepracoval, chytal ryby u Čertovy skály. Na každý den měl…pět kostiček cukru ze zimních časů, kdy pracoval málo. Spal v polorozbořené chatce a přikrýval se opelichanou kůží z jelena… Maminka mě s Bambasem nerada viděla, bála se, že mě zkazí. 40

Výraznou postavou povídky je Karel Prošek, který žil se svou ženou a šesti dětmi v Luhu pod Branovem. Vypravěč popisuje jeho zvyky, jeho vztah se psem Holanem, a jeho pytláctví, které hraje zásadní roli v hlavní zápletce povídky. Přirovnání Proškova knírku ke knírku Adolfa Hitlera se vrací jako neustálá připomínka, že válka není daleko. Idylický popis41 radostných dnů v Luhu se nenápadně přelije do tragických okolností: vypravěč popisuje místní figurku, obecního policajta Karla Kovaříka, který slouží v Luhu místo rozhlasu – „A jak přišel ten Adolf Hitler, pan Kovařík vybubnoval a vykřičel: ‚Na vědomost se dává, že se v této zemi zřizuje protektorát Böhmen und Mähren‘“42. Tato věta, která přichází ve vyprávění poněkud náhle, slouží jako předěl – tatínek najednou nesmí na Křivoklát. Hrozivé důsledky tohoto sdělení jsou však vypravěčem podávány ve stejně lakonickém, bezelstném stylu, jako zbytek povídky, a mají proto nečekaný dopad: „Tatínek nesměl jezdit na kole jinam než do práce, nesměl opustit bez povolení bydliště, a ryby už vůbec nesměl lovit, neboť nežil na Riviéře, ale v protektorátě, obklopen pozorností četníků a gestapa.“43 Po povolání synů do transportu se tatínek vydává na výpravu za sehnáním masa, která skončí lovem srnce s Holanovou pomocí. Vše, co bylo v první části popisováno, se zúročuje v dramatu lovu, kdy nakonec tatínek získá srnce za přispění Holanovy dříve popsané vlčí povahy a Proškova pytláckého umu. Tatínek se zde proměňuje, jeho umíněnost a sklon k posedlosti je najednou tím, co mu umožní riskovat vše pro šanci nakrmit naposledy své dva starší syny, kteří odcházejí do transportu – jak píše 40

Tamtéž, str. 251. Tohoto rysu – tendence mísit vrcholně dramatické s idylickým, si povšimli literární kritici i literární vědci píšící o Pavlovi v jiných kontextech. Jiří Holý ve svém textu o šoa v české literatuře poznamenává jednoduše: „Ve stylu se střídají dramatické scény s humorem a takřka idylickým líčením přírody“. (ed.). Židé a šoa v české a slovenské literatuře po druhé světové válce. JIŘÍ, Holý. Šoa v české literatuře a v kulturní paměti. Praha: Akropolis, 2011, str. 47. Recenze Pavlových knih často vyzdvihují tuto obsahovou a stylovou ambivalenci již ve svých titulech, jako např. „Úsměvné a tragické příběhy“ (více viz 5.1.1) 42 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 258. 43 Tamtéž, str. 259. 41

14

Jiří Holý ve stati „Židé a šoa v české a slovenské literatuře po druhé světové válce“: „Tento povedený tatínek, který byl dosud představován jako pábitel a fanfarón, milovník života, rybaření a krásných žen, se nyní stává odpovědným otcem rodiny, neokázalým hrdinou a vypravěčovým vzorem“44. Po příjezdu tatínka zpět do Buštěhradu shrnuje vypravěč válečnou zkušenost bratrů v charakteristické zkratce: Kluci se cpali na příští léta, aby vydrželi Terezín, Osvětim, Mauthausen a pochody smrti v třicetistupňových

mrazech

a

nošení

kamenů

do

mauthausenských

schodů

v třicetistupňových vedrech a všechny ty krásné věcičky, které pro ně připravili naši vážení sousedé Němci. Hugo se vrátil celkem dobrý. Jirka se vrátil z Mauthausenu a měl čtyřicet kilo a půl roku umíral od hladu a utrpení, než začal znovu žít. Jedl v Mauthausenu také 45

polívky s lidským masem.

Kromě zkratky se zde projevuje také charakteristický rys Pavlových válečných próz – i nejhrůznější, nejtragičtější okolnosti a události jsou v nich uvedeny jakoby mimochodem, často na konci jakožto dodatek (viz zvýrazněnou větu) nebo ve vedlejších větách, což vyprávění „nejen dynamizuje, ale posiluje také emotivnost textu“46. Autor k těmto prvkům nepřivolává pozornost, jen je konstatuje, a zdůrazňuje tím jejich extrémní povahu, aniž by narušil stylistickou celistvost vyprávění nebo odvrátil tok textu od tématu povídky, která konečně nepojednává o hrůzách koncentračních táborů, ale o tatínkovi, srnci, Holanovi a Proškovi. V epilogu povídky se příběh uzavírá: Prošek umírá a vypravěč s ním pohřbívá své dětství: Ležel v té rakvi s krásným knírkem pod nosem, bledý jak sama tetička smrt… Byl jsem už tak starý, že jsem věděl, že nepohřbívám jenom strejdu Proška, ale celé své dětství a všechno, co s ním souviselo. V té rakvi byla i pravá anglická meruna, studené podmáslí, nakládané ryby a srnčí, pes Holan, pražské buřty a gramofonová deska TISÍC MIL.47

Povídka „Kapři pro wehrmacht“ se odehrává zhruba ve stejném období jako „Smrt krásných srnců“, avšak pojednává o událostech v Buštěhradě, kde rodina za války

44

(ed.). Židé a šoa v české a slovenské literatuře po druhé světové válce. JIŘÍ, Holý. Šoa v české literatuře a v kulturní paměti. Praha: Akropolis, 2011, s. 47. 45 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 270. 46 ZELINSKÝ, Miroslav a Blahoslav DOKOUPIL (eds.). Slovník české prózy 1945-1994. Ostrava: Sfinga, 1994, str. 291. 47 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 271.

15

bydlí. Po tom, co tatínkovi coby židovi vezmou úřady rybník, stále k němu chodí a doufá, že kapři se dožijí míru – je tím posedlý stejně jako byl v předchozích povídkách posedlý obchodnickými úspěchy. Pavlův literární tatínek je stále stejný navzdory drastickým změnám v okolnostech – nepracuje už jako obchodní cestující, ale musí chodit na šachtu, a je neustále šikanován těmi u moci – ale v kontextu doby působí jeho posedlost nikoli „fanfarónsky“48, ale zoufale. Zkáza Lidic, které jsou blízko Buštěhradu, tatínka zlomí. Odchod Jiřího a Huga do Terezína je zde popisován očima zbývajících členů rodiny, kteří se snaží získat zásoby, které by jim mohli poslat. Následně je do transportu povolán tatínek, a gestapo prohlíží dům. V posledním aktu vzpoury vzbudí tatínek v noci nejmladšího syna, a vyloví své kapry, které potom může rodina vyměnit za jídlo. Výlov rybníka gestapem je potom ozvěnou výlovu tatínkova prvního rybníka, ale tentokrát jde o trpké zadostiučinění – rybník je prázdný, ale tatínek je v té době již v Terezíně a jeho osud je nejistý. Následující črta, „Jak jsme se střetli s vlky“, pojednávající o lovu štik a závodu mezi tatínkem a Otou a rybáři z vesnice je krátkým návratem k řece Berounce, intermezzem mezi válečnými a poválečnými lety tatínka a celé rodiny. „Otázka hmyzu vyřešena“ se vrací k tatínkovu obchodnickému duchu a jeho příhodám s prodejem různého zboží. Tatínek je coby čerstvý člen komunistické strany propuštěn z firmy Elektrolux, a zdá se, že je unaven válkou a nemá už své staré schopnosti. Tatínek se však vrhne do svého posledního obchodního období s nečekanou vervou: A my, co jsme ho znali, jsme najednou poznávali, že je to hloupost s tou životní únavou. Měl obrovskou energii. Neprodával jenom artikl, který by ho byl hoden. Po válce nebylo dobré zboží, „samý póvl, fujtajfl“ – řekla by naše babička Popprová z Buštěhradu, kterou Němci zplynovali v Osvětimi.49

Předmětem prodeje se nakonec stanou mucholapky BOMBA-CHEMIK, které tatínek prodává s inženýrem Jehličkou. Stejně jako byl předtím schopen prodat vysavač domácnostem bez elektřiny, je tatínek schopen prodat i mucholapky, které nelepí. Když však mouchy začnou létat, zákazníci zjistí, že mucholapky nelepí, a posílají je zpět. 48

Přídavné jméno opakovaně používané v literatuře o Otu Pavlovi a jeho díle. PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. Zde se znovu objevuje lapidární způsob podání tragické skutečnosti. Zmínka o babiččině osudu se objevuje coby vsuvka v líčení tatínkových obchodních podniků. 49

16

Tatínek, který už plánoval, že bude „jedním z nejbohatších mužů této zeměkoule“50, přijme tuto skutečnost jako konec své obchodní kariéry. V epilogu povídky Ota zjistí, že mucholapky nakonec fungovaly. Tatínek je však tou dobou již po smrti. 51 Povídka „Prase nebude!“ byla zahrnuta v prvním vydání knihy, avšak byla „pro kritické

vidění

socialistického

zemědělství“ 52

vyřazena

ze

všech

následujících

normalizačních reedic. Znovu byla publikována až v roce 1991 ve třetím vydání výboru Zlatí úhoři. Povídka líčí osudy tatínka po konečném pádu jeho obchodnických snů, v socialistickém prostředí JZD, kam tatínek odjede krmit prasata. I ve stáří je tatínek nejdříve plný velikášských plánů, dokonce si slibuje, že vydělá „majlant“ na prasatech. Projeví se také jeho stará tendence k posedlosti, tentokrát vyznívající tragikomicky: U prasat snad i spal, vůbec se nemyl… Když se to dozvěděla maminka, řekla po židovsku, že je mešuge…naložila vozík a jela kolem přehrady a myslela na to, jestli se má v tý sajrajtový vodě utopit, anebo ten vozík táhnout, jak jí přikazoval život… Mého zvedeného tatínka našla mezi prasaty. Zrovna krmil. Zubil se na maminku a příliš se nelišil od svých nových dětí, snad měl i vši. Vyvlekla ho z prasečince, vydrhla ho v neckách na paření prasat, umyla mu všechno, vpředu munycíra a vzadu zadek.53

Prasatům se nejdříve nedaří, a vypravěč vzpomíná, jak oba rodiče rok těžce pracovali se špatnými výsledky, a přidává: „Jezdil jsem tam za nimi a viděl uskutečňovat socialismus v praxi, ne ten socialismus hubou za řečnickým stolkem. Šli sem s nadějemi, že to zde doklepou, a srazilo je to na kolena.“54 V ironické pointě příběhu se prasatům nakonec začne dařit, a JZD tatínkovi slíbí jedno z prasat za odměnu. Když se ukáže, že slib nebude splněn, maminka s tatínkem se odstěhují pryč z Vraného. O hořkém tónu, který se navzdory všemu optimismu a nadšení projevuje v tatínkově příběhu, píše Hana Svobodová ve studii „Smrt krásných ryb: „ [Ota

50

PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. V povídkách se určité události opakují (povolání synů do transportu, tatínkova smrt) – protože byly vydávány nejdříve časopisecky, postrádaly původně kontext poskytovaný ostatními povídkami v souboru, a bylo nutné některé skutečnosti uvádět pro pochopení čtenářů. 52 ZELINSKÝ, Miroslav a Blahoslav DOKOUPIL (eds.). Slovník české prózy 1945-1994. Ostrava: Sfinga, 1994, str. 290. 53 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 54 Tamtéž. Tento komentář pravděpodobně stál za vyřazením povídky z normalizačních vydání Smrti krásných srnců. 51

17

Pavel] psal o generaci poznamenané válkou a po ní pak nepochopením. Dřina i úsilí jim zhořkly. Celé dílo Oty Pavla je elegie na lidi poválečné generace, lidi u konce sil.“ 55 I když postava tatínka vyzařuje (někdy nesmyslné nebo absurdní) manické nadšení až do samého konce, podtón souboru (evidentně patrný až v jeho rekonstruované, autentické podobě) je tragický – utrpení války je vystřídáno nástrahami totality, a štěstí a spokojenost jsou dosaženy těžce a jsou pomíjivé. „Běh Prahou“, povídka, která byla z knihy vyřazena již v přípravné fázi, kolovala za normalizace v opisech, a byla poprvé oficiálně vydána ve výboru Zlatí úhoři. Tatínek, nadšený sliby komunistické strany, uspořádá v Praze za pomoci synů a známých běh, ve kterém chce „předpovídat“ výsledek voleb v roce 1946, s tím, že KSČ jistě vyhraje. „Naše maminka prohlásila, že tak pitomý nápad může vymyslet jen tatínek“ 56, poznamenává vypravěč. Sedmnáctiletý Ota běží jako poslední a reprezentuje tak národní socialisty. Dráha běhu však vede přes shromáždění národních socialistů, kteří Otu zbijí: Jak jsem tak uhýbal a uskakoval, viděl jsem ty jejich oči. Byly to oči úředníků, doktorů, inženýrů… Znal jsem ty oči. Tloukli mě za mé pozdější polopravdivé a zkreslené rozhlasové reportáže a za naivní povídky, tloukli mě za voloviny a lumpárny, kterých se dopustíme, až zítra zvítězíme. Bili mě za zrady a vraždy, které vykonáme. 57

Deziluze vypravěče je však pobočná zničující deziluzi tatínka, jehož vystřízlivěním povídka vrcholí – tatínek, který čekal, že komunisté nebudou dělit lidi „na Židy a Nežidy“, ztratí svou víru v socialismus, jakmile se dozví o politických procesech: „Zase zabíjejí Židy,“ řekne Otovi. „Už to zase potřebují na někoho svést.“58 Pro nakladatelství Československý spisovatel, které donutilo Otu Pavla eliminovat mnohé zmínky o tatínkově židovství ve všech ostatních povídkách, byla tato pointa ideologicky nepřijatelná. Čtenáři tak museli na tento krok v tatínkově cestě životem počkat na Sametovou revoluci, což podle Bohumila Svozila znamenalo, že kniha „pevně zakotvila v širokém čtenářském povědomí na základě nikoli autentické podoby“59, protože „Běh Prahou“ je její klíčovou

55

SVOBODOVÁ, Hana. Smrt krásných ryb. Studie. 1984, str. 359. PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 313. 57 Tamtéž, str. 319. 58 Tamtéž. 59 HOLÝ, Jiří (ed.). Český Parnas: Vrcholy literatury 1970-1990 : Interpretace vybraných děl 60 autorů. Praha: Galaxie, 1993, str. 37 56

18

částí. Nepřítomnost této povídky, a vyřazení povídky „Prase nebude!“ jsou také příčinami významových posunů v předrevolučních recenzích a interpretacích díla založených na nekompletní podobě knihy, kde často dochází k sumarizaci povídek jakožto úsměvnětragických či nostalgických – děje se tomu tak např. ve studii Alice Jedličkové, která ve své analýze vycházela z vydání z roku 1977 (souborné vydání obou knih pod titulem Fialový poustevník), což ji vedlo ke konstatování, že vyprávění v knize „je neseno principem návratu do světa včerejška“60 – sdělení, které vypovídá o nepřítomnosti dvou „zakázaných“ povídek, které se neohlížejí do minulosti, ale spíše vypovídají o atmosféře komunismu, která byla v době prvního vydání tématem velmi současným. Smrt krásných srnců uzavírá povídka „Králíci s moudrýma očima“, jejímž předmětem je tatínkova poslední posedlost – chov králíků. Maminka s tatínkem bydlí v Radotíně a mají malé hospodářství, které deset let opatrují. Tatínek, který tou dobou „už trpce pocítil, co je nezdar, ale vždy se znovu, jakoby navzdory všemu a všem, pouští do nového…podnikání“61 chová králíky se stejnou obsesí, s jakou chtěl chovat prasata. Když se doslechne, že kdyby králíky nechal označit a jel je vystavovat, dostane za ně peníze, vypraví se i s králíky do Prahy. Na výstavě se však dozví, že bude kvůli nedodržení určitých směrnic vyřazen. Toto zjištění vede k příhodě, která by se zřejmě dala nazvat nervovým zhroucením: tatínek vypustí králíky, a v pohádkové sekvenci jde podél řeky pěšky domů: Spatřil řeku. Řeka byla pro něho v životě vším. A tak k ní šel, podle řeky musel také dojít ke svému domku a ke své ženě. Šel při měsíci, který z řeky udělal stříbrnou silnici… Pak prý spatřil u břehu rybu. Byla to dlouhá ryba s velkýma vypoulenýma očima… Tvrdil pak, že se na něj přišla podívat, jak umírá, protože zabil za svůj život tisíce ryb.

62

Po příchodu domů má tatínek srdeční příhodu, a z nemocnice se už nevrátí. Umírá tak po poslední grandiózní výpravě a potom co si srovnal účty s řekou. Tatínkův příběh se uzavírá, aniž by se tatínek změnil – jeho příběh je sledem velkých plánů a následných proher, a to, co se mění, je doba kolem něj. 60

JEDLIČKOVÁ, Alice. Ota Pavel, Smrt krásných srnců (1971). In: kol. aut. Česká literatura 1945-1970: Interpretace vybraných děl. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, str. 421. 61 ZELINSKÝ, Miroslav a Blahoslav DOKOUPIL (eds.). Slovník české prózy 1945-1994. Ostrava: Sfinga, 1994, str. 290. 62 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 333.

19

3.2 Jak jsem potkal ryby Soubor Jak jsem potkal ryby (poprvé vyšel v roce 1974) vznikal, jak bylo již uvedeno, ve stejné době jako Smrt krásných srnců. Tato skutečnost sama o sobě implikuje, že tyto dvě knihy jsou svébytnými, samostatnými celky, a korektnost jejich vydávání v různých výborech jakožto jedné množiny autobiograficky založených povídek je přinejmenším diskutabilní. Na rozdíl od první knihy, která je, řečeno zjednodušeně, knihou o tatínkovi, druhý vzpomínkový soubor Oty Pavla je knihou o rybách a rybářství. Povídky obsažené v této knize jsou lyričtější povahy, citově více zabarveného jazyka v pásmu vypravěče, a byly autorem podrobeny vyššímu stupni stylizace než povídky v předchozí knize, ať se jedná o stylizaci do formy humorné anekdoty („Žehlička“, „Jak jsme zahynuli na rybách“ aj.) či pohádkového příběhu (obzvláště povídky v sekci Dětství). Kniha je rozdělena do tří volně chronologicky seřazených částí – Dětství, Odvážný mladý muž, a Návraty. Dohromady kniha obsahuje dvacet dva povídek a úvahově založený Epilog. Postavami jsou zde opět vypravěč (Ota), jeho tatínek Leo, maminka Hermína, bratři Hugo a Jiří, a „strejda“ Prošek z Luhu. Soubor také obsahuje velké množství epizodních postav, které jsou často představeny (v jakýchsi mikropříbězích) jen několika větami či slovy, ale jejich zahrnutí do příběhů je odůvodněné a je charakteristické pro tuto knihu. Podobně jako v předchozí knize, ale zde možná volněji a šířeji, povídky v této sbírce se „opírají o mikrokosmos Pavlovy rodiny a současně se otvírají do makrokosmu života a světa vůbec“63.

Avšak stejně jako u knihy Smrt krásných srnců, i zde jsou postavy

literárními výtvory, nikoli entitami ztotožnitelnými se skutečnými osobami. V první sekci, nazvané Dětství, se autor vrací k místům a postavám známým z předchozí knihy. Již v první povídce nazvané „Koncert“ jsou patrné rozlišující rysy tohoto souboru: větší důraz na detail a popis, pohádkovost a lyričnost. Poprvé se zde dozvídáme, jak tatínek potkal Karla Proška, a proč se tito dva rozdílní lidé spřátelili 64: „Rázem se měli rádi, protože tatínek byl také pěkný kos. Dovedl dát hlupákům přes hubu jako Prošek… Tatínkovi hrubián Prošek vyhovoval, protože celý život tvrdil, že fajnoví lidi

63

HOLÝ, Jiří (ed.). Český Parnas: Vrcholy literatury 1970-1990 : Interpretace vybraných děl 60 autorů. Praha: Galaxie, 1993, str. 42. 64 Informace, které bychom marně hledali v předchozím souboru, protože v povídkách Oty Pavla jsou informace vždy podávány s rozmyslem, a pouze tam, kde je jejich poskytnutí odůvodněné

20

stojí za hovno.“65 Za zmínku stojí, že zatímco ve Smrti krásných srnců měl Prošek knírek jako Adolf Hitler, protože to daná povídka vyžadovala, zde má „krásný knír jako dragouni“66, též v souznění s tónem povídky, který má místy starobyle-pohádkovou patinu: To bylo ještě za starého Rakouska, kdy na křivoklátském hradě seděl knížepán Max Egon Fürstenberg… Prošek jako nejlepší rybář v kraji měl od něho povoleno chytat všemi způsoby po celé řece. Jenom úhoře, kteří mají maso jako lotosový květ, musel odnášet na hrad… Brána se před ním sama otevírala jako před rytířem. Vysypal úhoře…a občas dostal peníz ze zlata. Byl na něm císař a celý peníz se podobal slunci.67

Zvýrazněné pasáže demonstrují styl charakteristický pro tuto knihu. Obsahuje pohádkový slovník a obrazy: „knížepán“, „brána se před ním sama otvírala jako před rytířem“, „peníz ze zlata“. Přirovnání jsou lyrická a obrazná až na hranici nepravděpodobnosti – „maso jako lotosový květ“. V povídce „Černá štika“ se poprvé objevuje opakující se motiv životní ryby: Hugo a Jiří se společně s neochotným malým Otou snaží chytit štiku, která jim ale unikne. Na konci povídky vypravěč uvažuje: „Chytí někdo z nás v životě skutečně velkou rybu? Možná, že nám to nebude dopřáno, protože jsme tenkrát nebyli stateční.“ 68 Pohádkový nádech knihy se projevuje i zde: „Na ostrůvku rostly dlouhé čarokrásné zelené řasy, které se podobaly rozpleteným vlasům říčního vodníka Oskara.“ 69 Využití pohádkových prvků je možná projevem Pavlova blízkého vztahu k rodné zemi, a rozšířením tématu domova, které spojuje jeho vzpomínkové prózy. 70 Další významný rys tohoto souboru se objevuje v erbovní povídce sbírky, „Moje první ryba“ – tato povídka je zřejmě nejdůležitějším příspěvkem knihy, protože, jak je patrno z názvu, zde se protagonista poprvé stane rybářem, když za pomoci prutu od Proška

65

PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 14. Tamtéž, str. 11. 67 Tamtéž, str. 12. 68 Tamtéž, str. 16. Motiv životní ryby se vrací v sekci Návraty. 69 Tamtéž, str. 15. 70 „Sepětí člověka s domovským prostředím a rodovou tradicí, jeho zakotvení v životním řádu, se projevuje častými odkazy na lidovou slovesnost, které pomáhají obestřít příběhy poetickou atmosférou…“ ZELINSKÝ, Miroslav a Blahoslav DOKOUPIL (eds.). Slovník české prózy 1945-1994. Ostrava: Sfinga, 1994, str. 291. Hana Svobodová přisuzovala sepětí Pavlových próz s domovem k jeho židovství: „Příroda a zvláště krajina, do níž se otiskl jeho vlastní život, pro něj znamenala zakotvenost, přináležitost… Snad pro vlastní specifickou zkušenost přilnuli českožidovští spisovatelé k malé zemi, kde byli doma.“ SVOBODOVÁ, Hana. Smrt krásných ryb. Studie. 1984, str. 359. 66

21

ucítí „poprvé v životě slastný tah ryby“ 71. Zmíněným významným ryse je tendence ke stylově výrazným, obrazným popisům rozličných druhů lovených ryb: Po mocném oboustranném zápolení se objevila zježená tlama. Byl to okoun, a byl veliký jako kostkovaná červená čepice, jenže byl také olivově zelený a přes sebe měl tmavé pruhy. Nesl své červené ploutve jako bojové zástavy a hrbem se podobal býku. Místo očí měl zlaté živé penízky a na hřbetě mu trčela zježená kopí. To nebyla ryba, to byl drak, opancéřovaný rytíř s červeným peřím na přilbě.72

„Souboj o štiky“, variace na rybářský souboj v povídce „Jak jsme se střetli s Vlky“ z předchozího souboru, přináší obraz jiné ryby – takzvaného „řízka“: „Je to pohledná rybička, má dva vousky modrovousky a je mramorovaná skoro jako mramor. Pánbůh se při tvoření na ní vydováděl. Ale je důvěřivá a hloupá.“73V povídce „Pod Šímovic skálou“ se zase čtenář dozví, že parmy mají „mocné ploutve a válcovité tělo“ a „vypadají jako nadzvuková letadla“74. V této povídce se také objevuje opakující se motiv úvahy o zabíjení zvířat: „A pak jsem jí hned probodl hlavu nožem, neboť i stateční platí někdy za chybu smrtí. Zabil jsem ji proto, že jsem to viděl u strejdy Proška a u tatínka, a oni to zase viděli u svých předků.“75 Vypravěč nikdy nepochybuje o tom, že zabíjení ryb je správné, ale je patrné, že si uvědomuje cenu života každého zvířete, a vyrovnává se s tím, proč lidé zabíjejí ryby. Tento motiv (patrný již ve Smrti krásných srnců, obzvláště v závěrečné povídce „Králíci s moudrýma očima“) se vyvíjí napříč knihou. V další povídce, „Jak jsme s tatínkem servírovali úhořům“, se síly obracejí: tatínek chce lovit a udit úhoře, a za tím účelem pošle syna do stoupající vody, kde se Ota málem utopí. Tato povídka je důležitá především z hlediska koncepce knihy – je polovinou páru, jehož druhou částí je povídka „Zlatí úhoři“, a potažmo premisou pro pointu knihy. Tato povídka je také poslední předválečnou, čistě „rybí“ vzpomínkou. Povídka „Bílé hřiby“, ovlivněná silně lidovou slovesností i pohádkovými tendencemi tohoto souboru, je přechodem do válečných let, která přijdou zde, stejně jako ve Smrti krásných srnců, nečekaně. Začátek povídky je humorný a nenápadně zdůrazňuje velmi rané mládí vypravěče v době, kdy se děj odehrává:

71

PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 20. Tamtéž. 73 Tamtéž, str. 22 74 Tamtéž, str. 30. 75 Tamtéž. 72

22

Křivoklátské lesy jsou hluboké, někteří lidé se v nich bojí… Hlavně tady jsme mohli potkat české udatné krále s jejich družinami. Poklona, pane králi, jsem z Luhu pod Branovem. Prdelka mi říkají… Šlapu potichu na konci rodinného průvodu, abych všechno viděl, a o nic v životě nepřišel… Stromy jsou silné a nahoře jsou hnízda přepadových ptačích oddílů. Tam někde sídlí pták Noh. Jestli se opozdím, slétne dolů a odnese mě.76

Radostná událost nálezu velkého množství hřibů na rodinném výletě se v emotivní sekvenci mění v mrazivou realitu války: „Vrátil jsem se a našel jsem maminku pořád u těch hříbků. Ruce měla zabořené v hromadě hřibů a po tváři jí tekly slzy. ‚Proč pláčeš, maminko?‘ ‚Když je hodně hub, bude válka!‘ ‚To je pověra, maminko.‘ … Příští rok nás zabrali Němci.“77 Ve zděšené dětské představivosti se válka ocitne nad Berounkou, a řeka s rybami, symbol šťastného dětství, se stane jednou z prvních obětí: „Letadlo mělo na křídlech černé kříže. Začalo vrhat pumy do řeky na mé ryby. K hladině vyplavala jejich mrtvá těla. Byla bílá jak bílá smuteční oznámení ve výkladních skříních…“ 78 Válečné době jsou věnovány dvě poslední povídky prvního bloku. Poměrně rozsáhlá povídka „Můžou tě i zabít“ se pohádkově-bajkovému nádechu knihy podřizuje nejen v motivech, ale i ve stavbě a zápletce: Ota, hnaný nutností sehnat jídlo i svou pytláckou náturou, se vypravuje k jednomu z buštěhradských rybníků lovit kapry, kteří tam byli nasazeni pro nasycení mocných. Kontrast dekadentního života okupantů a kolaborantů, a nouze Otovy rodiny, je podán nenásilně a lakonicky: „Z oken zámku se ozývala sladká gramofonová píseň Lili Marleen a k hostinám se podávali právě kapři,“79 vysvětluje vypravěč přítomnost nově nasazených ryb v rybníce. A o pár stran dále popisuje maminku: „Pozoroval jsem ji, měla už vrásky na čele, dělala tu nejtěžší práci na polích. Možná, že dnes vůbec nevečeřela.“80 Realita života rodiny je sdělována zkratkovitě, v osamocených větách: „Žil jsem už jen s maminkou, ostatní byli v koncentráku“81, sděluje vypravěč v úvodu povídky, jakoby dodatečně. „Všichni z naší rodiny byli už v koncentráku, nebo byli mrtví. Babičku Malvínu, která vyčítala dědečkovi Františkovi, že chodí na mariáš, prý

76

Tamtéž, str. 38 Tamtéž, str. 41. 78 Tamtéž, str. 42. 79 Tamtéž, str. 44. 80 Tamtéž, str. 48. 81 Tamtéž, str. 44. 77

23

zplynovali v Osvětimi“82, říká prostě – neokázalost vyprávění dodává jeho slovům důraz, tragédie podávané jako něco, na co bylo třeba si zvyknout, působí o to hrůzněji. Povídka je dále strukturována jako bajka či podobenství – Ota má předsudky vůči hrbatému porybnému Zárubovi, protože slyšel, že „tito lidé mohou být moc zlí. Mstí se lidem za to, že je poznamenal Bůh.“83 Titul povídky tak nemá původ v očekávaném nebezpečí, ale právě ve strachu ze zmrzačeného porybného: „Lidé jako Záruba jsou zlí. Můžou tě i zabít.“84 V souladu se strukturou podobenství, jemuž se povídka blíží, tento předpoklad je nakonec vyvrácen – Záruba oklame četníky, kteří se po Otovi shánějí, i obyvatele města, a zatímco předstírá, že Otu bije, ptá se ho na otce a bratry a radí mu, ať chodí lovit ke druhému rybníku. Vypravěč svou chybu otevřeně nereflektuje, takže se z povídky nestává moralita. V povídce „Dlouhá míle“, se Ota vydává lovit posledního kapra k mlýnu, kde ho chodíval Hugo krmit, než musel do transportu. Mlynář mu ale po náročném lovu kapra sebere, a Otovi zbydou jenom šupiny a naděje, že válka brzy skončí. Na pozadí se odehrávají události, ke kterým docházelo po zničení Lidic, mezi nimi i vykácení staré aleje, které se říkalo Dlouhá míle. Hrůza nacistické okupace je podávána očima dětského vypravěče bezelstně a bez hněvu – navzdory příkořím, které rodina zažila, je tón knihy vyrovnaný: Ota Pavel nedovolil svému vypravěči „ani stopu zloby.“ 85 Druhý oddíl sbírky, Odvážný mladý muž, je její nejkratší a povahou nejvíce epizodní částí. Jedná se o v čase i místě vzdálené příběhy. Povídky „U Prošků po válce“ a „Malý pstruh“ se odehrávají zpátky u Berounky, kam Ota po válce vyráží chytat ryby. Znovu se tu objevují obvyklé Pavlovy motivy – výrazné drobnokresby obyvatel, personifikace řeky a výrazné popisy krajiny a ryb, tvořící efekt evokace přírody „viděné jako elementární hodnota lidského života“. 86 Ve druhé povídce se znovu objevuje motiv zabíjení – Ota chce ulovit v tůňce pstruha, který se pod vodou zdá velký: Abych ho vytáhl, musel jsem ho zabít. Šel jsem na břeh pro nůž… Začal jsem bodat a řezat. Znehybněl a já ho vytáhl mrtvého. Nebyl tak velký, jak jsem myslel. Byl docela malý. A měl 82

Tamtéž, str. 48. Tamtéž, str. 46. 84 Tamtéž, str. 50. 85 SVOBODOVÁ, Hana. Smrt krásných ryb. Studie. 1984, str. 359. 86 ŠÍCHOVÁ, Olga a Vladimír FORST (eds.). Slovník české literatury 1970-1981: básníci, prozaici, dramatici, literární vědci a kritici publikující v tomto období. Praha: Československý spisovatel, 1985, str. 261. 83

24

tělo samý šrám a ránu, jeho jásavě oranžové tečky byly rozřezány. Ale radoval jsem se. Byl to můj první pstruh.87

Když však Ota donese rybu obdivované paní Fraňkové, radost se promění v lítost a stud: „Vytáhl jsem kapesníček a vybalil na lavici pstroužka. Mlčela. Po chvilce tiše řekla: ‚Toho jsi tam moh ještě chvíli nechat.‘ … Zahanben jsem utíkal dál jako zloděj, který ví, že bude znovu krást, protože to chutná.“88 Následující povídka, „Dlouhý Honza“, je volně strukturovaná kronika pobytu v přírodě. Ota s kamarádem Honzou sjíždějí na kánoi řeku, a jejich různá setkání s lidmi okolo vody tvoří rozmanitou mozaiku miniaturních příběhů. Jedná se však především o vypravěčovo vyznání rybářství a přírodě: „Na rybách jsem nikoho nesnášel. Chtěl jsem být sám s řekou… Člověk často žvanil v přírodě o malichernostech a blbostech, zatímco příroda mluvila přímou a jasnou řečí jen o kráse, lásce, nenávisti, potravě, smrti. Jako by to nepodstatné v přírodě někdo vyškrtal.“89 Poslední dvě povídky oddílu se odehrávají v zahraničí. V povídce „S ponorkou na ryby“ se vypravěč vyznává z touhy chytat ryby na moři. Když se dostane do ponorky polské admirality, zdá se, že se mu přání splní. Chytání se však nedaří, a námořníci chtějí neúspěch vynahradit pomocí granátu – k protagonistovu zděšení: „Brzy vyplavaly ryby. Převracely se a točily ve smrtelných křečích… Tak jsem to nemyslel, to jsem přece nechtěl“, 90 lamentuje při „lovu“. Zdá se, že vypravěč neschvaluje lovení ryb pomocí výbušnin, jako by to bylo jaksi nespravedlivé, protože ryby neměly proti granátu šanci. V povídce „Palamidy“ se Ota, již ženatý, ocitne u černého moře, kde ho místní rybáři vezmou na nepovolený lov dravých ryb. Lov se zde líčí (v kontrastu k předchozí povídce) jako radostná událost: „Člun se řítil dál mořem, a jak přibývalo ryb na vlasci, těžkla mi udice v rukách. A já jsem si najednou uvědomil, že pláču štěstím, protože jsem poprvé v životě chytal dravé mořské ryby.“91

87

PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 83. Tamtéž, str. 85. 89 Tamtéž, str. 104. 90 Tamtéž, str. 124. 91 Tamtéž, str. 134. 88

25

Druhá část knihy je zřejmě nejvíce roztříštěnou – působí jako ta část autorova života, z níž se vzpomínky těží a zpracovávají nejhůře. Zatímco vzpomínky z dětství byly zřejmě výrazné, a bylo možné je zasadit do jednotícího kontextu historických událostí, vzpomínky z autorova mládí, kdy se v jeho životě mnohé měnilo, a kdy byl také pracovně nejaktivnější, se zřejmě nepodrobovaly zpracování s takovou úspěšností. Tato část proto působí poněkud roztříštěně, avšak ne zcela. Všechny povídky jsou stále spojeny rybářským nadšením a neutuchajícím zájmem autora a vypravěče o rozmanité lidské osudy, spolu se zálibou v líčení přírody a okolí. S přihlédnutím k autorem zvolené koncepci je také zřejmé, že bez této sekce by nebylo možné uskutečnit sekci třetí, která celý soubor zceluje a dává mu jasný úmysl a strukturu. Poslední oddíl knížky, nazvaný Návraty, pojednává o protagonistově pozdějším životě – jedná se o návraty k řece i návraty za rodiči. „Pumprdentlich“ je humorné zpracování rodinné anekdoty, ve kterém se vrací tatínek, i ve stáří nadšený rybář, který se stále snaží chytit onu „životní rybu“, o níž sní on i jeho synové. Titulní slovo je (smyšleným nebo zkomoleným) výrazem, který tatínek používá, i když neví, co znamená. Když tatínek chytí v řece sumce, popisuje jím jeho váhu, a když to nestačí, tak vyhrkne, že sumec má dvacet kilo, a potom spolu s maminkou hostí a opíjí celou hospodu, aby si zachoval tvář. I tatínek tentokrát poznává, že to přehnal, protože posléze pomáhá uklízet nádobí, „což jinak nikdy nedělal“92. Z této historky potom podle vypravěče vyplývá význam slova pumprdentlich: „Je to výborný, ale přitom to stojí za hovno.“93 Tatínkův návrat je tak poznamenaný smutkem a potenciální ostudou – a svou životní rybu nakonec nechytil. Následující čtyři povídky se vracejí k Otovým bratrům, kteří také zestárli: „Pryč byly doby, kdy jsme honili v řasách velkou černou štiku,“94 vzpomíná vypravěč. V povídce „Žehlička“ se bratři domluví, že každý rok uspořádají rybářskou výpravu, a ta první má být k řece jejich dětství, Berounce. „Žehlička“ je přezdívka Hugova auta, Tatry 57, do které bratři naloží zásoby na pobyt u řeky. Výprava se brzy mění v grotesku, když se ukáže, že auto není na takový náklad vybaveno. Tón a jazyk vypravěče se také mění – je lehčí, ironicky humorný, a text je stylizovaný jako řada vtipů, vždy spějící k pointě:

92

Tamtéž, str. 144. Tamtéž. 94 Tamtéž, str. 145. 93

26

Najednou to v Žehličce udělalo „řach!“ a „krach“ a Hugo zařval. Řítili jsme se nazpátek ke Křivoklátu… Hugo křičel: „Já to věděl! Zničili jste mi můj drahej, milovanej vůz. Zabiju vás!“ Nemusel to říkat, bylo jasné, že se zabijeme všichni. Televizní anténa se posunula a láhve s rakem ve znaku se kutálely taky zpět ke Křivoklátu. Zelí se mi vysypalo na hlavu, takže jsem si připadal jak obložená husa.95

Na konci však povídka vyzní do ztracena – po nějaké době Jiří a Ota odjedou vlakem domů, ale Hugo zůstane s rozbitým autem u řeky, a text implikuje, že jeho mysl utrpěla šok, když se s autem řítil k řece: „Užil si tam dost, a zůstal tam dlouho. Po čase napsal do továrny, co mu všechno prasklo v autě a v hlavě…Svět pro něho přestal vlastně existovat.“96 Pochybnosti o Hugově duševním zdraví pokračují v následující povídce „Přijeď, báječně si zachytáš!“: Ota s rodinou přijede na Berounku za bratrem, a nachází Huga u vody, jak chytá „řízky“, ryby, které byly představeny v úvodním oddíle coby návnada pro větší ryby. Hugo však nechytá ryby jako návnadu, chytá je bez důvodu, a pouští je zpět do vody. „Zloděj prutů“ v této linii pokračuje, a vypravěč při setkání s titulním zlodějem, kterého si splete právě s bratrem Hugem, vzpomíná na starý horoskop, „který před léty předpověděl, že se někdo z naší rodiny jednou zblázní“ 97. Pruty jsou nakonec vráceny, a motiv ztráty rozumu se vysvětluje v epilogu povídky: „A pak už jsem takhle na ryby s brášky dlouho nejel. Horoskop vyšel. Zbláznil jsem se já…“ 98 Povídky „Jak jsme zahynuli na rybách“ a „Jak jsme nezahynuli na rybách“ se odehrávají již po Otově onemocnění a pobytu v léčebně. Na jedné z pozdějších výprav Jiří chytí kapra, který je jeho „životní rybou“, a následné peripetie při jeho převozu do Prahy vyústí v první ze dvou povídek ve smrt všech tří bratrů, zatímco kapr, nikým nechtěný, je vypuštěn zpět do řeky. „Jenže tak ten konec nebyl, jak to líčí předešlá kapitola“99, upozorňuje ovšem vypravěč. 100 Bratři cestu přežijí, a kapr je přesunut do vany v Jiřího bytě. Časem lekne, ale jeho vzpomínka je zvěčněna v rodinné paměti. V povídce „Boty Made in Italy“ se Ota vrací k Berounce s kamarádem Emilem ve snaze nachytat úhoře. Lov se nezdaří, a 95

Tamtéž, str. 148. Tamtéž, str. 151. 97 Tamtéž, str. 160. 98 Tamtéž, str. 162. 99 Tamtéž, str. 173. 100 Tento experiment se však dá považovat za autorovo přiznání či dokonce deklaraci částečné fiktivnosti povídek, i když byl v recenzích a studiích, které zdůrazňují „autenticitu“ Oty Pavla (povídky mají být autentické ve smyslu ne-fiktivní), důsledně ignorován. 96

27

kamarádovi u ohně shoří boty, ale oba muži jsou nakonec s výpravou spokojeni a jedou zpátky, zatímco vypravěč uvažuje nad relativitou skutečnosti a důležitostí různých úhlů pohledu na danou situaci: „Byl za války řidičem transportéru… Viděl už tolik mrtvých, že by se nedali naskládat na tuhle bílou mírovou silnici. Věděl, že ti, co ho předjíždějí, jej považují za poseroutku…“101 Tato povídka je zřejmě z celého souboru nejslabší, a zdá se, že do oddílu ani souboru samotného nezapadá. Blahosklonnost ke zničení italských bot a Emilova spokojenost s bulharskými cigaretami navíc vyznívají jako úlitba režimu. Závěrečná povídka „Zlatí úhoři“ je jednou z nejvýraznějších částí knihy. Uzavírá nejen sbírku, ale i motivické řady napříč povídkami, a příběhy několika hlavních postav. Tatínkova ambice nachytat a udit úhoře byla čtenáři představena už v oddíle Dětství, a zde se k ní autor vrací. „Zlatí“ jsou právě úhoři uzení, „přestože nikdy takoví nebyli. Když byli velcí a prošli pecí, dostali barvu temných nocí a hlubokého mořského dna.“ 102 Když má tatínek narozeniny, Ota se rozhodne splnit mu sen o zlatých úhořích, a jede k Berounce, kde pořád žije Prošek, a ten ho po počátečním neúspěchu postrčí k poslednímu pokusu. Ota chytí jedenáct úhořů, nechá je vyudit, avšak jeho radost nemá dlouhého trvání – starý řezník úhoře přesolil a jsou nepoživatelní. „Odplížil jsem se do kůlny a nevěděl jsem, jestli tam mám pověsit úhoře nebo sebe,“ říká vypravěč. Nakonec se rozhodne úhoře pohřbít, a zde dospívá ke konci motiv ambivalence k zabíjení ryb: „A napadlo mě tehdy, že snad není zlé, když člověk zabije rybu. Ale je strašné, když ji nespotřebuje. Jako by mrtvé a zničené ryby byly doopravdy jen ty, které se zahrabou do hnoje, naházejí do popelnice, anebo kterým se vykope kdekoliv hrob.“103 Ota tak dospívá k závěru, že ryby, které jsou zabity a spotřebovány, splnily v životě svůj účel, a jejich zabití tedy bylo v pořádku. V zakončení úvahy vztahuje tu samou logiku na život lidský (tedy že smrt po dobře stráveném životě je přijatelná): „To byl tedy hrob mých zlatých úhořů. Takový zbytečný hrob, jaké někdy bývají nejen u ryb a ptáků, ale i u lidí.“104 Prošek umírá, a tatínek, k překvapení syna, se vydává do Radotína, kde znovu započíná lovení úhořů. Zve opakovaně Otu na osamělé úhoří hody, a až na konci se ukáže, že mu chtěl splatit ony zlaté úhoře, které pro něj před lety chytil: 101

PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 183. Tamtéž, str. 184. 103 Tamtéž, str. 194. 104 Tamtéž. 102

28

A já jsem náhle všechno pochopil. Jak jsem mohl být tak blbej? Prostě mi odvedl a splatil tu jedenáctku úhořů, nechtěl mít žádné dluhy, než odejde na onen svět. Z Třebotova nám telegramem oznámili, že je mrtev.

105

Povídka „Zlatí úhoři“ je „realistickou pohádkou o lidském štěstí“ 106. Tatínkovi je dopřán šťastný konec – splnění jednoho náročného úmyslu mezi mnoha, které se nenaplnily. Je tak symbolicky stanoveno, že tatínek nebude mít zbytečný hrob - takový jako Otovi úhoři. Ota následně rozpráší část jeho popela do řeky Berounky, a přeje si, „aby ho řeka zanesla do krásných a teplých moří, aby mu nikdy nebyla zima, tak jako je někdy zima lidem na této planetě…“107 Kniha je zakončena Epilogem, ve kterém Ota Pavel (zde nikoli vypravěč, ale autor – toto určení však závisí na individuální interpretaci) vysvětluje důvod geneze a obsahu knihy – popisuje své onemocnění, které naplno propuklo v Innsbrucku v roce 1964, a dlouhé čekání na propuštění z léčebny: „Může vás zachránit jenom zázrak. Čekal jsem na zázrak pět let. Nemohu tvrdit, že jsem zkoušel jako zvíře, protože žádný člověk neví, jak trpí zvíře, i když se o tom často vypráví a píše. Když mi bylo líp, myslel jsem na to, co bylo v životě nejkrásnější.“108 Pro Otu Pavla bylo rybaření únikem nejdříve reálným, a potom imaginárním. „Když jsem tam tak pomalu umíral, viděl jsem především řeku, která v mém životě znamenala nejvíc… To rybařina mě naučila trpělivosti a vzpomínky mi pomáhaly žít.“109

4 Podoby narativu Tato kapitola pojednává o vzpomínkových prózách Oty Pavla v jejich různých variantách,

vydáních a interpretacích. Problematika manipulace s textem po autorově

předčasné smrti, a změn významu, které s sebou různé sekundární variace povídek přinášejí, vrhá světlo na vznik a udržování „mýtu“ o této části Pavlovy tvorby. Vzpomínkové prózy Oty Pavla byly v letech po jejich vzniku vydávány v různých

105

Tamtéž, str. 202. Úsměvy láskyplné a ironické. BURIÁNEK, František. Ohlédnutí: kapitoly z české literatury 1945-1975. Praha: Československý spisovatel, 1978, str. 145. 107 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 203. 108 Tamtéž, str. 205. 109 Tamtéž, str. 206. 106

29

permutacích a na různých edičních úrovních. Redaktoři a nakladatelé, včetně autorů kritických a jinojazyčných vydání, zacházeli s povídkami dvou odlišných souborů jako s monolitem, a často docházelo (a stále dochází) k vydávání neúplných nebo nepochopitelně seřazených souborů pod názvem jedné z původních knih. Tato část práce ukazuje, na základě analýzy provedené v předchozí kapitole, jak toto zacházení s Pavlovými povídkami manipuluje s recepcí textu a způsobuje posuny významu původních textů. V úvahu bereme i filmovou interpretaci Karla Kachyni, film Smrt krásných srnců z roku 1987.

4.1 Publikační historie vzpomínkových próz 110 Vzpomínkové prózy Oty Pavla byly a jsou dodnes vydávány často a v různých podobách. Jejich publikační historie byla v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století poznamenána ideologickými omezeními komunistického režimu. Zásadně do procesu publikace a přijetí próz zasáhla také autorova předčasná smrt v roce 1973: za jeho života vyšla první sbírka pouze jednou, a druhá sbírka byla vydána až v roce 1974. Ota Pavel tak byl okolnostmi zbaven příležitosti být tím, kdo kontroluje proces, který Miroslav Červenka označuje za „akt zveřejnění“111 – v případě autentického vydání Smrti krásných srnců se této role ujal velmi specifickým způsobem Bohumil Svozil, v případě knihy Jak jsem potkal ryby byla finální verze zpracována v nakladatelství Mladá fronta – do jaké míry se Ota Pavel podílel na konečné podobě knihy je nejasné. Červenka hovoří ve studii „Textologie a sémiotika“ o variantách díla jako znacích: dílo Oty Pavla bylo po jeho smrti podrobeno rekonstitucím a rekonstrukcím, které vytvořily celou řadu rozdílných variant, které signifikují rozličně, a z nichž většina je konstruována způsobem, který výslednému znaku dává posunutý význam: tyto varianty podstatně přispívají k růstu fenoménu, který zde nazýváme pavlovským mýtem. 4.1.1 Samostatná vydání (mimo sebrané spisy) Kniha Smrt

krásných srnců

vyšla poprvé

v roce 1971 v nakladatelství

Československý spisovatel v nákladu osm tisíc výtisků. První vydání obsahovalo osm

110

Tato kapitola se zabývá pouze českými vydáními povídek, které náleží do souborů Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby. Vzpomínkové prózy z pozůstalosti a sbírky sestavené z nich nejsou brány v úvahu. 111 ČERVENKA, Miroslav, FLAIŠMAN, Jiří (ed.). Textologické studie. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2009, str. 100.

30

povídek ze zamýšlených devíti – povídka „Běh Prahou“ byla před vydáním vyřazena. Povídky vyšly v neautentickém znění – některé části povídek byly vyškrtnuty a některé musely být změněny. Vyškrtnuty byly některé zmínky o tatínkově židovství, poznámky o socialismu a zmínky o československém prezidentu Masarykovi. 112 V povídce „Kapři pro wehrmacht“ se tak pasáž „ [tatínek] koupil originál bystu prezidenta Masaryka od Štursy a tvrdil plakající mamince, že tak slušnýho a vzdělanýho člověka, jako byl pan prezident, by měl mít každý doma“ změnila ve vágní „koupil originál krásnou českou bystu“ 113. Všechna normalizační vydání obsahují povídky sbírky v této podobě. Kniha byla v sedmdesátých letech samostatně vydána ještě jednou – v roce 1973, tentokrát v takřka dvojnásobném nákladu. 114 Z druhého vydání byla nakladatelstvím vyřazena povídka „Prase nebude!“. Dosud naposledy vyšla sbírka v roce 2007 v edici Filmová řada nakladatelství Academia. I toto vydání obsahuje pouze sedm povídek – „Prase nebude!“ a „Běh Prahou“ nejsou zahrnuty. Kniha Smrt krásných srnců tedy nikdy nebyla vydána samostatně v autentické podobě. Sbírka Jak jsem potkal ryby byla poprvé vydána v roce 1974 v nakladatelství Mladá fronta v nákladu dvacet tisíc výtisků. Tato kniha vyšla po smrti Oty Pavla, což reflektuje její elegický doslov „Půl království za slovo“, jehož autorem byla Karel Šiktanc. Z politických důvodů však Šiktanc doslov nemohl podepsat – své jméno mu pro tuto příležitost propůjčil Ladislav Ducháček, redaktor nakladatelství Mladá fronta. Kniha vychází z již uvedených důvodů stále ve stejné podobě. Podruhé (a samostatně zatím naposledy) vyšla sbírka až v roce 1996 v Agentuře V.P.K. – jedná se o přetisk, a doslov je tak stále podepsán krycím jménem. Kniha Jak jsem potkal ryby byla také v úplném znění zahrnuta v souboru Knížka pro Robinsony (a taky pro Pátky) z roku 1987, spolu s díly Karla Poláčka a Bohumila Hrabala. 4.1.2 Souborná vydání a výbory Hana Hrzalová napsala u příležitosti prvního vydání knihy Fialový poustevník v roce 1977: 112

Tyto změny zaznamenal Bohumil Svozil v Ediční poznámce k výboru Zlatí úhoři. PAVEL, Ota a Bohumil SVOZIL. Zlatí úhoři: [výbor z povídek]. 3., rozš. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, str. 209-215. 113 Tamtéž, str. 212. 114 Náklad 15 000 výtisků. SVOZIL, Bohumil. Krajiny života a tvorby Oty Pavla. Praha: Akropolis, 2003, str. 219.

31

„Je nesporné, že Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby patří k sobě: obě knížky mají stejnou uměleckou a životní inspiraci; jsou tím nejlepším, co Ota Pavel napsal; a jimi se také nejvýrazněji a nejosobitěji zúčastnil na tvorbě české prózy sedmdesátých let.“ 115

Tento názor a jeho různé variace napříč literární kritikou se stal řídícím principem vydávání Pavlových sbírek vzpomínkových próz. Od sedmdesátých let do současnosti vycházejí Pavlovy vzpomínkové soubory obvykle společně nebo v různě uspořádaných výborech. Společná vydání byla často provázena deklaracemi nepochybné příbuznosti Pavlových próz, a není proto překvapivé, že povídky začaly vycházet habituálně v arbitrárně sestavených výborech, které často naprosto eliminují kontext sbírky a prezentují povídky jako izolované jednotky. Tento přístup k vydávání vzpomínkových próz Oty Pavla je dle našeho mínění jedním z hlavních důvodů vzniku a perzistence pavlovského mýtu: povídky seřazené bez ohledu na původní kontext dávají vzniknout zkresleným interpretacím díla, a posilují již tak robustní přesvědčení o Pavlových povídkách coby úsměvných a nostalgických vzpomínkách na léta minulá. 4.1.2.1 Souborná vydání obou sbírek Prvním souborem, ve kterém byly obsaženy obě sbírky, byla kniha Fialový poustevník, která vyšla v roce 1977 v nakladatelství Mladá fronta. Jedná se o třetí vydání Smrti krásných srnců a druhé vydání sbírky Jak jsem potkal ryby. Znění první sbírky je přejato z jejího druhého vydání. Soubor Fialový poustevník vyšel znovu v roce 1994 v nakladatelství Kentaur. Jedná se o přepracované vydání, které zahrnuje synopsi povídky „Fialový poustevník. 116 Přes novou dostupnost autentického znění je sbírka Smrt krásných srnců přejata v podobě shodné s jejím druhým vydáním. Ze sbírky Jak jsem potkal ryby je vypuštěna povídka „Černá štika“. Obě sbírky vyšly pod titulem Smrt krásných srnců. Jak jsem potkal ryby. v roce 1981 jako součást souborného vydání díla Oty Pavla v nakladatelství Olympia. Podoba 115

HRZALOVÁ, Hana. Osobitý svět próz Oty Pavla. Literární měsíčník. 1977, 6 (9), str. 111. „Fialový poustevník“ byl Václav Matoušek, malíř, který žil osaměle pod hradem Týřovem, v jehož obrazech místní krajiny se prominentně vyskytuje fialová barva. FIALA, Jan Šimon. Z posledních rájů Oty Pavla. Praha: Bílý slon, 1998. Ota Pavel se o Matouškovu osobnost i jeho dílo zajímal, a měl v úmyslu napsat knihu „Fialový poustevník“: „Já Ti začal sbírat materiál na svou novou knihu ‚Fialový poustevník‘… A když jsem po odpolednech začal tu látku sbírat, rostlo mi to pod rukama a já nyní vím, že to musí být má nejkrásnější kniha, jakou už nikdy nenapíši, a že ji musím napsat rychle, dokud mám ještě síly,“ psal Pavel bratru Hugovi v červenci roku 1970. Knihu však nedokončil. PAVEL, Ota. Z korespondence. Praha: Primus, 1990, str. 131 a 154. 116

32

textů odpovídá vydání Smrti krásných srnců z roku 1973 (druhé vydání) a prvnímu vydání knihy Jak jsem potkal ryby. Pod stejným názvem vyšly knihy v roce 2013 v nakladatelství Leda. V tomto případě se však jedná o rekonstruované vydání sbírky Smrt krásných srnců (texty jsou přejaty z třetího vydání výboru Bohumila Svozila Zlatí úhoři), ve kterém jsou zahrnuty i povídky „Prase nebude!“ a „Běh Prahou“. Jedná se o první vydání této knihy v její autentické podobě. Jako první je v knize zařazena sbírka Jak jsem potkal ryby, a po ní následuje devět povídek Smrti krásných srnců. Tato pozoruhodná publikace je tak prvním kompletním vydáním vzpomínkových próz Oty Pavla v historii. Tato skutečnost ozřejmuje důvod podoby a síly pavlovského mýtu, a zároveň potenciálně otevírá novou kapitolu v recepci Pavlových vzpomínkových próz. 4.1.2.2 Výbory Prvním výborem ze vzpomínkových próz Oty Pavla byla publikace nazvaná Veliký vodní tulák z roku 1980. Název je odvozen z názvu jedné ze čtyř tematicky příbuzných povídek, které byly do knihy přejaty z předchozího časopiseckého vydání. Výbor obsahuje všechny v té době vydávané povídky ze souboru Smrt krásných srnců a výběr povídek ze souboru Jak jsem potkal ryby. Povídky jsou seřazeny podle dějové chronologie – počínaje povídkou „Koncert“ a konče povídkou „Zlatí úhoři.“ V roce 1985 vydal Bohumil Svozil v nakladatelství Československý spisovatel poprvé výbor Zlatí úhoři, výběr rozdělený do tří oddílů a seřazený podle stejného principu jako Veliký vodní tulák. Tento výbor vyšel znovu ve stejné podobě v roce 1988, a byl v téže podobě přetištěn v roce 1999 (i navzdory faktu, že se v té době jednalo o zastaralé vydání knihy). Třetí, rozšířené vydání, vyšlo v roce 1991. Specifika tohoto vydání jsou popsána v kapitole 4.2.2. Výbory ze vzpomínkových próz vyšly několikrát pod jménem jedné ze sbírek. Takto vyšla kniha Smrt krásných srnců s obsahem velmi podobným souboru Veliký vodní tulák v roce 1995 v nakladatelství Orego. Knihu se stejným názvem vydalo v roce 2000 nakladatelství Agentura V.P.K., uvnitř se však skrývají dva oddíly, které obsahují čtyři povídky ze sbírky Smrt krásných srnců a směs povídek ze souboru Jak jsem potkal ryby spolu s povídkami z pozůstalosti. Ve stejném roce se Agentura V.P.K. podílela na vydání 33

stejnojmenné sbírky pro firmu LUX, které je složeno z vybraných povídek z každého souboru. Nakladatelská a autorská rozhodnutí v konstrukci výborů zásadně ovlivňují recepci a vnímání Pavlových vzpomínkových próz. Uspořádání povídek v arbitrární soubor narušuje či přímo eliminuje Pavlovo autorské gesto, a redukuje potencialitu plného vnímání jeho díla, které ve výborech přichází o svůj původní kontext. 4.1.3 Sebrané spisy Dílo Oty Pavla vyšlo poprvé souborně v nakladatelství Olympia (v pěti svazcích) v letech 1977 – 1981.117 Tyto rané sebrané spisy však vyšly za doby normalizace a nemohly tak obsáhnout autentickou podobu knihy Smrt krásných srnců. Vydání odpovídají „povolené“ podobě knih. Jediné dosud vydané porevoluční sebrané spisy Oty Pavla byly uspořádány Slávkou Kopeckou a vydány v sedmi svazcích v roce 2002v nakladatelství HAK (a znovu v roce 2004 v identické podobě). V těchto sebraných spisech měla jejich iniciátorka výjimečnou příležitost uspořádat a vydat vzpomínkové prózy v autentické podobě. K tomu však zcela evidentně nedošlo. Knihy Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby tvoří v rámci souboru dva samostatné svazky (čtvrtý a šestý). Soubor Jak jsem potkal ryby je vydán v podobě odpovídající prvnímu vydání, což je pochopitelné, protože jiná verze nebyla dosud objevena. Stejně tak je však v podobě prvního vydání prezentována i sbírka Smrt krásných srnců – svazek sice obsahuje povídku „Prase nebude!“, ale „Běh Prahou“ je zařazen do svazku Povídky ze šuplíku. Pořadatelka souboru se z nepochopitelných důvodů neseznámila s dostupným autentickým vydáním nebo se rozhodla jej ignorovat, protože v povídkách jsou zachovány cenzurní zásahy, na které upozorňuje Bohumil Svozil ve svém výboru Zlatí úhoři.

4.2 Proměny vyprávění 4.2.1 Autorský narativ: Ota Pavel Struktura a obsah autorského narativu vzpomínkových próz byly popsány v předchozí kapitole. Předmětem této podkapitoly je shrnout vlastnosti materiálu tak, jak 117

KOSÁK, Michal. 'Popper hezky píše, ale ať je pozornější.'. Revolver Revue. 2005, (58), str. 251.

34

byl napsán a vydán, jeho specifika, a přednosti jeho zachování v autorem zamýšlené podobě. Knihy považujeme za narativ dvojí, rozdílný tematicky, obsahově i stylově, a to z několika důvodů zřejmých z textu. Prvním zřejmým rozdílem je identita hlavního protagonisty každé knihy. V případě Smrti krásných srnců je jím tatínek, který je středem všech povídek a jeho životní osudy, duševní a politický vývoj jsou spojnicí knihy. Vypravěč knihy se často neúčastní děje, a i když

dodává

textu

emocionální

náboj,

je

spíše

pozorovatelem

či

pouhým

zprostředkovatelem, a jeho identita je určena právě rodinným vztahem k tatínkovi. V případě druhé sbírky, Jak jsem potkal ryby, je tomu jinak – zde se vypravěč (Ota) účastní děje skoro vždy (výjimkou je povídka „Pumprdentlich“), a hlavním protagonistou knihy je on. Zatímco v případě první sbírky se jedná o narativ tatínkova života, tedy fikcionalizovaný a stylizovaný příběh životních osudů Pavlova otce, ve druhé sbírce se jedná o narativ vypravěčova vztahu k rybám a přírodě, a druhotně k rodině a světu. Iluze „autentičnosti“ či memoárové povahy knihy je zde přirozeně také silnější, a hranice mezi vypravěčem a autorem je nestabilní obzvláště z důvodu zahrnutí Epilogu, který je podle všeho nefiktivní úvahou autora. Jak poznamenává František Buriánek ve své analýze sbírky v knize Ohlédnutí: kapitoly z české literatury 1945-1975: Snadno by byl čtenář nakloněn tomu, aby v [knize] viděl jen sbírku autobiografických anekdotických příběhů. Ale jejich pointy prozrazují, že vyprávěné děje a situace mají svou druhou významovou rovinu. Nejde jen o miniaturní příběh. Nejde jen o autentičnost autorova zážitku reprodukovaného v odstupu let autorovou tesknou vzpomínkou. Nejde už vůbec o autorův životopis.118

Tento způsob interpretace je však, jak je patrné z následujících kapitol, zcela ojedinělý. Knihy jsou rozdílné mimo jiné strukturou. Každá z nich tvoří promyšleně komponovaný celek – nejedná se, jak by se mohlo zdát z vydání v podobě výborů, o volně seřazené skupiny povídek. Tato struktura slouží k rozvíjení motivů a témat, které spojují jednotlivé povídky.

118

Úsměvy láskyplné a ironické. BURIÁNEK, František. Ohlédnutí: kapitoly z české literatury 1945-1975. Praha: Československý spisovatel, 1978, str. 143.

35

Smrt krásných srnců je kompaktní sekvencí povídek, které jsou řazeny víceméně chronologicky, avšak částečně i podle tématu a motivů: jedná se o výčet a vývoj tatínkových snů a ambic, a jejich dopadu na jeho život a život jeho rodiny. Kniha začíná v tatínkově mládí (před narozením Oty Pavla, ale zároveň v takové době, aby se vypravěč mohl uvěřitelně zahrnout do vyprávění), kdy jsou jeho sny grandiózní a přehnané, jeho ambiciózní povaha nezbavená nekonečného optimismu a občasné lehkovážnosti na účet již existující rodiny a domácnosti. To je tatínek v povídkách „Nejdražší ve střední Evropě“ a „Ve službách Švédska“. Válka změní jeho osud i směřování jeho ambic – v kritické situaci se projeví jako odvážný a odhodlaný otec rodiny, a riskuje vše pro své syny. Ukazuje se také tatínkova vzdorná hrdost navzdory ponížení, když vyloví kapry ze zabaveného rybníka. Tatínek se zde ukazuje jako hrdinská postava, avšak zároveň neztrácí nic ze své extrémní povahy – jeho principem je stále „všechno nebo nic“ – kapři zabavení okupanty jsou sice rodině k velkému užitku, ale tatínkova primární motivace je „vypálit Němcům rybník“. Po válce se tatínek vrací ke svým starým obchodnickým snům, ale jeho snahy jsou historickými okolnostmi odsouzeny k neúspěchu. Válka tatínka nezlomila, ale společnost a režim ano. Na tomto místě je však nutné poznamenat, že tento narativ je patrný jen z původní podoby souboru, ve které jsou zahrnuty povídky „Prase nebude!“ a „Běh Prahou“. Bez těchto povídek je tatínkův narativ neúplný a neucelený, a jakákoli jeho interpretace tím musí být poznamenána. Bez těchto dvou klíčových povídek jsou tatínkovy poválečné osudy zredukovány na povídky „Otázka hmyzu vyřešena“ a „Králíci s moudrýma očima“, a je zřejmé, že mezi událostmi těchto povídek je časová mezera (nehledě k tomu, že obě povídky fakticky končí sdělením o tatínkově smrti). Vzhledem k tomu, že tento narativ byl ve své autentické podobě (všechny povídky, ve stejném pořadí) česky poprvé vydán knižně v roce 2013 (viz 4.1.2.1), je pochopitelné, proč často dochází k jeho misinterpretacím, a proč se o něm zřídka přemýšlí jako o takovém. Druhý soubor, Jak jsem potkal ryby, je strukturně volnější, a jeho spojovacím prvkem je protagonistův citový vztah k rybám a řece. I zde je však patrná promyšlená koncepce. Autor využívá opakujících se motivů a témat, a i když jsou povídky srozumitelné jednotlivě, v některých případech dochází k rozšíření významu (či vzniku jiného dílčího narativu) při přihlédnutí k širšímu kontextu sbírky. Tak je tomu např. u povídek „Jak jsme s tatínkem servírovali úhořům“ a „Zlatí úhoři“ – v první povídce se Ota s tatínkem vydávají 36

za úhoři, jsou přemoženi řekou a Ota se skoro utopí: je ustanovena velká ambice obou v lovu úhořů zvítězit, zároveň se však jedná jen o další dětské dobrodružství; ve druhé povídce se motiv úhořů a boje s řekou vrací: Ota loví úhoře v bouři, tatínek své úhoře loví s velkým úsilím a na pokraji fyzického vyčerpání – zvítězí, ale tentokrát se jedná o poslední boj, a krátce nato tatínek umírá. V kontextu obou povídek se tak vyjevuje hluboký vztah otce a syna, založený na společném úsilí a dlouhé soukromé historii. Stejně funguje motiv lovu na „životní rybu“ – jeho premisa je založena na lovu bratrů Popperových v povídce „Černá štika“, a motiv je rozvíjen v dalších povídkách: Jiří chytí svou životní rybu v povídce „Jak jsme zahynuli na rybách“, tatínek předstírá, že chytil obrovského sumce v povídce „Pumprdentlich“, a Ota se pokouší o lov velkých ryb ve světových vodách. Motiv zabíjení ryb se také opakuje a vrací – vypravěč dochází k závěru, že není špatné rybu zabít, ale je zlé, když se nevyužije, ale v Epilogu autor poznamenává, že „člověk neví, jak trpí zvíře“ – jeho postoj vyjadřuje určitou pokoru a respekt k životu nejen lidskému, ale i zvířecímu. V povídkách „S ponorkou na ryby“ a „Přijeď, báječně si zachytáš!“ se zase zdůrazňuje podstata rybaření: jeho cílem není chytit co nejvíce ryb, ale radost ze samotné činnosti – proto je vypravěč zděšen zabíjením ryb výbušninou, a bratrovi odpouští, že ho povolal k Berounce na lov „řízků“. Vzpomínkové prózy Oty Pavla byly dlouho nedostupné ve své autentické podobě, což způsobilo zkreslení jejich odborné interpretace i jejich vnímání veřejností. Je však evidentní, že v této podobě se jedná o svébytné literární entity, pro jejichž pochopení je třeba brát v úvahu autorskou podobu narativu obou knih. 4.2.2 Rekonstituce narativu: Bohumil Svozil Literární vědec Bohumil Svozil, který se dlouhodobě zabývá dílem a osobností Oty Pavla, sestavil z jeho próz výbor nazvaný Zlatí úhoři, který byl poprvé vydán v roce 1985. Předmětem zájmu této podkapitoly je ovšem vydání třetí z roku 1991 – v tomto vydání totiž poprvé vyšly povídky ze souboru Smrt krásných srnců v rekonstruované podobě zbavené cenzurních zásahů. Jedná se o první takové vydání těchto povídek. Bohumil Svozil se však rozhodl nevydat sbírku v původní podobě, ale vytvořit novou konfiguraci povídek s využitím některých próz ze souboru Jak jsem potkal ryby a čtyř povídek z Pavlovy literární pozůstalosti. Jedná se o rozhodnutí značně problematické, a to nejen vzhledem 37

k tomu, že Smrt krásných srnců nebyla následně vydána v autentické podobě až do roku 2013. V pozici, kdy měl možnost seznámit čtenáře s rekonstruovanou podobou Pavlovy první sbírky, se Svozil rozhodl původní pořádek sbírky rozbít, a vytvořit nový soubor.119 Toto rozhodnutí výraznou měrou přispělo k rozšíření fenoménu, který v této práci nazýváme pavlovským mýtem. Povídky jsou ve třetím vydání výboru rozděleny do tří (nově ustanovených) sekcí, a uspořádány následujícím způsobem: 120 I. Černá štika (JJPR), Koncert (JJPR), Moje první ryba (JJPR), Souboj o štiky (JJPR), Pod Šímovic skálou (JJPR), Jak jsme s tatínkem servírovali úhořům (JJPR), Nejdražší ve střední Evropě (SKS), Ve službách Švédska (SKS), Bílé hřiby (JJPR) II. Velká bílá loď (P), Smrt krásných srnců (SKS), Kapři pro wehrmacht (SKS), Můžou tě i zabít (JJPR), Dlouhá míle (JJPR) III. U Prošků po válce (JJPR), Malý pstruh (JJPR), Jak jsme se střetli s Vlky (SKS), Otázka hmyzu vyřešena (SKS), Běh Prahou (SKS), Veliký vodní tulák (P), Lov bolena dravého (P), Pumprdentlich (JJPR), Prase nebude! (SKS), Žehlička (JJPR), Zloděj prutů (JJPR), Uschlé rybičky (P), Králíci s moudrýma očima (SKS), Zlatí úhoři (JJPR)

Zatímco povídky ze souboru Smrt krásných srnců jsou seřazeny stejně jako v Pavlově knize („Běh Prahou“ získal své místo na základě dochovaných přípravných materiálů), pořadí povídek ze sbírky Jak jsem potkal ryby je mírně změněno. Bohumil Svozil vysvětluje nové řazení v ediční poznámce knihy: Při řazení textů jsme se nechali vést nikoliv jejich genezí, ale chronologicky dějovým hlediskem. Ve shodě s tím jsme pak rozčlenili „pásmo“ Pavlových povídek a povídkových črt do tří oddílů, a to podle tří životních období, která se v autorových rodinných příbězích zřetelně rýsují (předválečné, válečné, poválečné). Takto uspořádaný výbor chce zvýraznit

119

Svou práci potom sám oceňuje v monografii Krajiny života a tvorby Oty Pavla: „Čtenáři…milovali a mytizovali často i to, co nebylo autorsky zcela ryzí. Teprve po letech až ve třetím vydání výboru Zlatí úhoři (1991) nacházíme vůbec poprvé pravou podobu oněch i jiných Pavlových povídek, která odpovídá Pavlově faktickému významovému zacílení.“ SVOZIL, Bohumil. Krajiny života a tvorby Oty Pavla. Praha: Akropolis, 2003, str. 15. 120 Za každou povídkou je v závorce uvedena zkratka indikující příslušnost ke sbírce. Povídky označené (P) jsou povídkami z pozůstalosti.

38

časový horizont i historický kolorit Pavlových jímavých rodinných próz a zároveň podtrhnout…autorovu souhrnnou vizi života a její specifičnost .121

Nové uspořádání povídek tak kromě jiného neguje jeden z charakteristických rysů Pavlových vzpomínkových próz: jejich přístup k prožité válce. Pavlovy povídky na válku nepřitahují pozornost, a tím dávají válečným událostem jiný dopad – válka často přichází uprostřed povídky, a její narušení dosavadního života je tím násilnější že se s ním hrdinové musí vyrovnat stejně jako se vším ostatním, a pokračovat v životě. Kromě toho je z povídek patrné, že válka jednoduše není jejich hlavním tématem – hlavním tématem první sbírky je tatínkův nezdolný optimismus a neochota vzdát se, a tématem sbírky druhé je láska k rybám v různých podobách. Pavel se vyrovnává s válečnými zkušenostmi, které postihly jeho rodinu, velmi specifickým způsobem, a zdůraznění války v rámci výboru tuto specifičnost ignoruje. Vyřazení některých povídek ze souboru Jak jsem potkal ryby122 je autorem zdůvodněno zcela subjektivně: zařazena jsou podle Svozila „jen některá čísla, ta umělecky silnější a pro Pavla charakteristická“123 Tato myšlenka není rozvinuta v daném textu, ale v monografii Krajiny života a tvorby Oty Pavla Svozil označuje povídky „Přijeď, báječně si zachytáš!“, „Jak jsme zahynuli na rybách“ a „Jak jsme nezahynuli na rybách“ jako „laciné humoresky“124 a povídku „Dlouhý Honza“ za „situačně i vypravěčsky klopotný deníkový záznam…jakési

nevytvarované

fejetonistických článků…“

125

pokračování

Pavlových

někdejších

cestopisně

, což napovídá, že zřejmě nemá o těchto povídkách vysoké

mínění. Jiné vyřazené povídky, a to „S ponorkou na ryby“ a „Palamidy“, však Svozil pouze stroze charakterizuje jako závislé na reportáži. Jejich vyřazení tak spíše napovídá tomu, že Svozil se snaží vytvořit soubor povídek, které se všechny odehrávají v autorově rodné zemi.

121

PAVEL, Ota a Bohumil SVOZIL. Zlatí úhoři: [výbor z povídek]. 3., rozš. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, str. 210. 122 Jedná se o následující povídky: „Dlouhý Honza“, „S ponorkou na ryby“, „Palamidy“, „Přijeď, báječně si zachytáš!“, „Jak jsme zahynuli na rybách“, „Jak jsme nezahynuli na rybách“ a „Boty Made in Italy“. Vyřazen je i Epilog ke druhé sbírce. 123 PAVEL, Ota a Bohumil SVOZIL. Zlatí úhoři: [výbor z povídek]. 3., rozš. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, str. 209. 124 SVOZIL, Bohumil. Krajiny života a tvorby Oty Pavla. Praha: Akropolis, 2003, str. 159. 125 Tamtéž, str. 160.

39

Protože Svozil označuje zachované povídky za „umělecky silnější“, je poněkud překvapivé zjistit, že mnohé z povídek obsažených ve výboru podrobil mnohem ostřejší a podstatnější kritice než ty, které byly vyřazeny. Ve své monografii píše takto o povídce „Zlatí úhoři“, podle které je výbor nazván: Už v první části působí násilně, když tatínek Leo pokazí Otovi radost z úlovku „zlatých“ úhořů, že je kvůli přesolení odmítne jíst. Ale ta ritualizovaná setkání nad úhořími dobrotami jsou však i jinak násilná, provázená naaranžovanou gloriolou zestetizované situace a nakašírovaného štěstí. Vrací se…nápor sentimentality a zbytnělé dojímavosti, když Ota Pavel vypráví, jak zanesl k tatínkově milované Berounce několik zrnek popela…126

I přes tuto nespornou kritiku je povídka do souboru zařazena. Je zahrnuta i přesto, že podle Svozilova chronologického principu řazení poněkud přebytečná: tatínek umírá i v povídce „Králíci s moudrýma očima“, která se ve výboru nachází přímo před „Zlatými úhoři.“ Domníváme se, že důvod Svozilova redaktorského gesta spočívá právě v jeho přesvědčení, že dokáže postihnout „autorovu souhrnnou vizi života a její specifičnost“. Ve skutečnosti však výbor představuje Svozilovu souhrnnou vizi Pavlova života, v jejímž centru jsou právě „jímavé rodinné prózy“. Automaticky jsou tak vyloučeny povídky, které se odehrávají mimo rodinné prostředí, a jsou zachovány prózy, které jsou jímavé, i když je sám Svozil považuje za sentimentální. Autor výboru tak fakticky vytváří nový narativ, který se zásadně liší od narativu autorského. Autorova hlavní témata jsou odsunuta do pozadí, zatímco je vyzdvižena rodinná atmosféra a historické okolnosti, které sám Pavel do popředí nikdy nekladl. Dopad Svozilova výboru je poměrně dalekosáhlý: jedná se skutečně o jedinou publikaci, která obsahuje všechny povídky a rekonstruované verze Smrti krásných srnců, a výbor je stále opakovaně vydáván. Bohumil Svozil ve svém psaní zcela slučuje autora s vypravěčem povídek (viz 5.1.3), a je pro něj tedy platný i druhý aspekt pavlovského mýtu. Třetí vydání výboru Zlatí úhoři jej implikuje jako jednoho z hlavních přispěvatelů k tomuto mýtu, a zcela jistě jako toho nejvlivnějšího.

126

Tamtéž, str. 192.

40

4.2.3 Filmový narativ: Karel Kachyňa Podle povídek Oty Pavla vzniklo několik filmů. Do širší distribuce se však dostaly jen dva filmy Karla Kachyni, Zlatí úhoři (televizní film, 1979) a Smrt krásných srnců (1987). V této práci se budeme z důvodu rozsahu zabývat pouze filmem druhým. Smrt krásných srnců režíroval Karel Kachyňa podle scénáře, na kterém spolupracoval s Dušanem Hamšíkem. 127 Do role tatínka byl obsazen Karel Heřmánek, do role maminky Marta Vančurová. Karla Proška ztvárnil Rudolf Hrušínský. Hlavní postavou filmu je tatínek, role chlapců jsou tak zredukovány a nemají skoro žádný dialog. Film pokrývá pouze dobu předválečnou a válečnou, a čerpá především z povídek „Nejdražší ve střední Evropě“, „Ve službách Švédska“, „Smrt krásných srnců“ a „Kapři pro wehrmacht“. Většina dialogu je však nově napsaná, a přidáno je i mnoho scén a několik postav. Film otevírá scéna s tatínkem a všemi třemi syny. Mají pruty a pozorují srnce. „To je nádhera“, říká tatínek. Najednou vidí vlčáka Holana lovit srnce a je zděšen. Prošek pytlačení popírá. Kluci škemrají, aby s nimi Prošek šel lovit srnce pod Šímovic skálu. „Nemáme co jíst,“ upozorňuje maminka, a připomíná, že tatínek nastupuje v Praze do práce. Objevuje se bubeník a vyhlašuje zákaz lovu srnců v době říje. Tatínek nechce jet do práce, přestože rodina nemá co jíst. Tatínek slibuje parmy, ale nakonec rodina jí chleba s cibulí, což je odkaz k povídce „Ve službách Švédska“. Maminka, s prohlášením, že všude dluží, servíruje svíčkovou. „To nežeru, to je srnčí,“ zlobí se tatínek, a prohlašuje, že zabít srnce je „sprostá vražda“. Scénáristé zřejmě neviděli v lovu srnce dostatečný dramatický potenciál, proto tatínek několikrát prohlašuje, jak krásné mají srnci oči, a že zabíjet je je špatné, zatímco zabíjet ryby je v pořádku. V Praze je tatínek přijat na měsíc na zkoušku. Hned z pohovoru jde celá firma na vyhlášení nejlepšího reprezentanta, a tatínek vidí paní Irmu, která reprezentanta políbí na tvář. Záběr na tatínka ustanovuje, že paní Irma je jeho novým cílem. „Příště jsem na řadě já“, prohlašuje, a hned začne utrácet, zatímco maminka se obává, že nemyslí na zadní kolečka. Tatínkovo utrácení přichází ve filmu nelogicky brzy a přispívá k nepříznivému dojmu z jeho charakteru.

127

URBANOVÁ, Eva, Blažena URGOŠÍKOVÁ a Jitka PANZNEROVÁ. Český hraný film: Czech feature film. Praha: Národní filmový archiv, 1995, str. 313.

41

Rodina již má všechny tři syny – film se odehrává v čase několika měsíců, zatímco povídky zabírají dějem několik let. Tatínkovi se nejdříve prodej nedaří, ve vesnici ho čeká jen ponížení a odpor obyvatel, a nakonec se nechá svést pekařkou, která mu lživě slibuje, že si vysavač koupí. „Musíme koupit dva vysavače“, sděluje tatínek mamince po příjezdu domů, a k tomu účelu zastaví její rodinný šperk. Ve zcela přidané zápletce se tatínek seznámí s vlivným mužem, továrníkem Studeným, kterého zachrání od utopení pomocí šňůry vysavače. Tatínek následně prodává vysavače manželkám továrníkových známých za použití značně teatrálních výstupů. Doma tatínek vysazuje bankovky na stůl, a maminka je spokojená. Tatínek oznamuje, že kluci se budou učit boxovat. Také chce koupit rybník, „i kdyby na chleba nebylo“, a zařídí synům hodiny boxu s boxerem Hejtmánkem (zcela nová postava, která se v povídkách nevyskytuje). Do dialogů jsou vsazeny zmínky o nástupu Hitlera v Německu, protože je třeba ustanovit dobu dění filmu. Tatínek následně koupí vytoužený rybník, a hned uspořádá výlov, kterého se zúčastní všechny hlavní postavy, jen proto, aby viděly vylovení jediného kapra. „Ty ryby, ty vás zahubí“, poznamená ředitel Elektroluxu Korálek, který z nějakého důvodu přijel na výlov rybníka pořádaný obchodním cestujícím. I přesto, že tatínek utratil veškerý výdělek, koupí si od ředitele na dluh auto. Všechna tato poněkud násilná scénáristická rozhodnutí (ředitel u rybníka, auto) jsou podniknuta ve snaze o ustanovení kontinuity ve filmu, který má několik zápletek a jeho děj tak hrozí roztříštěním, i přesto, že byl rozsáhle transformován a upraven pro filmové médium. 128 V následující, nově napsané, sekvenci, prodává tatínek s Hejtmánkem vysavače „beruškám“ – vdaným ženám bohatých mužů. Spoře nasvícené scény dávají dění atmosféru nevěstince. Prostituci však provozuje hlavně tatínek, který následně uniká spolu s Hejtmánkem přes střechu domu, zatímco manžel zákaznice střílí služební pistolí do vzduchu. Tento incident se neobejde bez následků, a dotyčný manžel, armádní důstojník, si

128

Karel Kachyňa ke své adaptaci napsal v (poněkud defenzivně laděném) článku pro časopis Film a doba: „Je to možná paradoxní, ale mně se zdálo, že zde mohu být věren Otu Pavlovi a jeho literárnímu dílu jen tehdy, když Smrt krásných srnců přizpůsobím nekompromisně filmové řeči v tom nejširším slova smyslu.“ KACHYŇA, Karel. Smrt krásných srnců. Film a doba. 1987, 33 (3), str. 121.

42

na tatínka u Elektroluxu stěžuje. Ředitel tatínka varuje, ale odpustí mu. „Armádu už nechat na pokoji a ryby taky.“ Podobně nespokojená je maminka, protože tuší, že tatínek prodává vysavače s takovým nadšením pro přízeň paní Irmy a ne pro dobro rodiny. Tatínek ji ignoruje. Boxer Hejtmánek se stává tatínkovým „asistentem“ a svou proslulostí mu pomůže prodat velké množství ledniček hotelům. Tatínek se stane mistrem republiky, a při předávání ceny políbí paní Irmu na rty, bez protestů jejího manžela. Později tančí s paní Irmou a slibuje jí, že „dobude její pevnost“ – to vše v přítomnosti spolupracovníků, Korálka a maminky. Film interpretuje postavu tatínka poněkud extrémním způsobem: „byl neodbytný a drzý, ale vždycky to mělo hranici vkusu,“129 popisuje knižní vypravěč tatínka v povídce „Ve službách Švédska“ – ve filmu tatínkovo chování žádnou hranici nemá, stává se obscénním, nesoudným člověkem ochotným pro své účely obětovat důstojnost i rodinný klid. Na pražském veletrhu předvádí tatínek vysavač luxováním oblečení z hostesek – dívky ve spodním prádle jako by zde personifikovaly absenci respektu k ženám, která doplňuje nepříjemnou atmosféru filmu (jedná se také o rys, který se vyskytuje pouze ve filmu a nikoli v knize, a nemá žádné patrné vysvětlení). Osloví jej tam malíř Nejezchleb, a pozve ho k sobě do ateliéru. Tatínek obdivuje oči maleb a mluví s malířem o Hitlerovi. Následně se tatínek zmíní, že Nejezchleb je jeho „přítel“, a Korálek, stejně jako v povídce „Ve službách Švédska“, projeví zájem o portrét paní Irmy od vyhlášeného malíře. Mezitím tatínek využije příležitosti pomstít se právníku Jakubíčkovi, který mu prodal rybník s jedním kaprem. Jakubíček přijde do Elektroluxu, a tatínek mu prodá ledničku a potom před všemi telefonuje do skladu, aby poslali prázdnou krabici. Následně všichni přítomní na telefonu poslouchají, jak se Jakubíček zlobí, dokonce i Korálek o tom ví a dokonce souhlasí. Irma zve tatínka k sobě domů, a za portrét od Nejezchleba mu slibuje intimní odměnu. Tatínek přiveze malíře k Berounce a hostí ho - maminka vaří a peče, zatímco tatínek se snaží přesvědčit Nejezchleba, aby maloval Irmu. Nejezchleb ale (stejně jako v povídce) „takovou paničku“ odmítne. Vyústění příběhu je však jiné než v Pavlově povídce, kde je malířovo odmítnutí koncem tatínkových snah. Filmový tatínek,

129

PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 226.

43

na rozdíl od tatínka knižního, umí řídit, a přiveze paní Irmu do maringotky, která patří boxeru Hejtmánkovi, kde rozrušenou Irmu svede a výsledkem je groteskní soulož. 130 Přichází válka, a v Luhu obecní vyvolávač oznamuje zřízení protektorátu. Korálek nabízí tatínkovi místo v Brazílii. Tatínek odmítá. Následně je z rasových důvodů propuštěn. V rámci arizace je tatínkovi zabrán rybník, kde zatím vypěstoval kapry. V noci jde tatínek vysekat díry do ledu na rybníce. Ota se bojí. Maminka přijde taky, ale tatínek ji hrubě odežene, s tím, že je „podělaná jako všichni ostatní“. Ráno kluci roznášejí kapry po sousedství. Tato zápletka ve filmu přichází předtím, než jsou bratři předvoláni do transportu, a působí tak nadbytečně a dějově nelogicky – v povídce tatínek loví kapry nejen kvůli své hrdosti a ve vzpouře ponížení, ale proto, aby nejmladší syn (který ho doprovází proto, že starší synové již odjeli) a manželka měli dost jídla, než on sám odejde do Terezína. Výlov kaprů v tomto místě děje tak nepřináší žádný výsledek kromě krátkého momentu napětí po ohlášení přicházejících důstojníků gestapa. Hugovi a Jiřímu přichází předvolání do transportu. Tatínek nese obraz Lukrécie, který dostal od Nejezchleba, do Elektroluxu, kde ho má v úmyslu prodat. Potká však Irmu a obraz jí daruje, ke zklamání maminky, která doma chystá synům zavazadla do transportu. Dochází k události z titulní povídky, a tatínek jede do Luhu, kde se snaží chytat ryby. Když přijede, Prošek mu řekne o atentátu na Heydricha. Ryby neberou. Kolem řeky jezdí tanky. Tatínek, zoufalý a v časové nouzi, se rozhodne ulovit srnce, a Prošek mu k tomu účelu půjčí psa. Holan jít nechce, a tatínek posílá jeho i Proška, který mu celou dobu pod hrozbou popravy celé rodiny pomáhal, „ke všem čertům“. Holan však nakonec srnce uloví a po mnoha peripetiích se tatínkovi podaří dovézt maso domů. V závěrečné scéně synové odcházejí do transportu a tatínek s Otou je pozorují dalekohledem, dokud se neztratí. Film sice využívá námětů z Pavlových povídek, ale tónem a vyzněním je zcela odlišný. Tatínek se mění z „fanfaróna, bonvivána, téměř lehkovážného dobrodruha, ale také

130

Jinak však byla zápletka shrnuta režisérem a scénáristou v časopisu Film a doba, který v době, kdy byl film uváděn v kinech, otiskl úryvky ze scénáře: „Tatínek však nejenže se ze svého a maminčina velkého zklamání [s rybníkem] zotaví, ale jeho další působení u firmy i u ženušky pana generálního ředitele paní Irmy je provázeno novými a novými úspěchy, i když z něčeho se musí tatínek s pohotovostí sobě vlastní jak se říká vylhat – jako je tomu v případě portrétu paní Irmy, který jí slíbil vyjednat u svého nového přítele malíře Nejezchleby [sic].“ KACHYŇA, Karel. Smrt krásných srnců. Film a doba. 1987, 33 (3), str. 259. Podobné popisy jistě částečně ovlivnily vnímání filmu.

44

milujícího rodiče a manžela“131 v sobeckého a nestoudného člověka zdánlivě bez zábran a soudnosti. Film ho staví do nelogických situací – např. podvod Jakubíčka před očima závistivých kolegů, řvaní na Holana blízko Proškovy chalupy, kde ho může kdokoli slyšet atd. Zatímco literární tatínek se s válkou mění organicky, podle již ustanovených povahových rysů, filmový tatínek dospívá k rozhodnutí náhle a ohrožuje v jeho provedení všechny zúčastněné. Prošek je zredukován na zprostředkování expozice a občasné přikývnutí, jeho role v životě rodiny není vůbec rozvinuta. Jedním z hlavních rysů Pavlovy prózy je rodinná sounáležitost – maminka je svým tichým způsobem tatínkovi rovným protihráčem a schopným spoluhráčem, a společně vytvářejí synům bezpečné zázemí. Tento rys se ve filmu ztrácí: maminka je bezmocnou pozorovatelkou a občasnou obětí tatínkových excesů a jeho sobeckého chování, a k synům se tatínek (kromě ústředního gesta) chová s nezájmem nebo hrubostí – i jeho iniciativa učení se boxu je jen otevřením možnosti partnerství s Hejtmánkem a využití jeho známostí a zdrojů. Ženy (mimo maminku) jsou ve filmu převážně zredukovány na hloupé, sexuálně vyprahlé objekty tatínkových obchodnických dobrodružství. Laskavý tón povídek se zcela ztrácí, a nahrazuje ho snaha o dobovou nostalgii a zjednodušování postav i zápletek. Je pochopitelné, že Kachyňa musel provést rozsáhlé změny v ději příběhu, aby mu dodal kontinuitu a koherenci, ale jeho interpretace je vzdálena příběhům, které adaptuje. Přehnaná koncentrace na postavu tatínka vedla k redukci ostatních postav na dvourozměrné prostředky k realizaci zápletek. Navzdory popsaným rozdílům a místům, kde se film zcela rozchází se svou předlohou, je film ztotožňován s Pavlovým dílem, a je považován za jeho reprezentaci, a potažmo za reprezentaci života Oty Pavla: „Kdo viděl Kachyňův film Smrt krásných srnců, ví, že s jistou licencí asi takhle nějak vypadalo Pavlovo rodinné prostředí, dětství a mládí“, píše Jan Lukeš ve svém portrétu Oty Pavla z roku 1990. Jak autor dospěl k tomu, že je z filmu, jehož děj končí ve čtyřicátých letech dvacátého století, patrné Pavlovo mládí, není zcela jasné. Dá se však očekávat, že mnoho diváků bude, stejně jako autor článku, film vnímat skrze knihu a její převládající atmosféru, která přebije i momenty, které se flagrantně rozcházejí s tónem původního díla. Konečně, takto jsou tatínkovy obchodní praktiky popisovány v přehledové publikaci Český film vydané Národním filmovým 131

MACHALA, Lubomír. Česká próza pod normalizačními tlaky. Brno: CERM, 2000, str. 10.

45

archivem: „Leo se záhy stane nejlepším prodavačem. S kamarádem Hejtmánkem, kterého přizval ke spolupráci, objíždějí republiku a se svými neotřelými nápady mají čím dál větší úspěch. Občas se dostanou do problému při milostných avantýrách. Oba jsou pohlední, a tak o dobrodružství není nouze.“132 I přidané scéně, která na plátně působí vulgárně a nesourodě, je tak dodána laskavá patina. Jak je patrné z výše citovaného popisu děje (viz str. 38), film měl ve své první části působit lehce a humorně. Působí však jinak. Jeho vliv na budování pavlovského mýtu však kvůli prokázanému ztotožňování filmu s knihou, a vzhledem k preferované interpretaci, považujeme za značný.

5 Literatura o Otu Pavlovi 5.1.1 Dobová recepce Jak opakovaně upozorňuje Bohumil Svozil133, Pavlovy vzpomínkové knihy se dobou své geneze a vydání ocitly zároveň ve dvou velmi odlišných literárních kontextech: zatímco vznikem se řadí do relativně uvolněných a literárně bohatých let šedesátých, k jejich vydání došlo za kulturně chudých a restrikcemi svázaných prvních letech normalizace: Genezí i duchem náležejí [knihy] do druhé poloviny šedesátých let…byly ovšem publikovány až na počátku sedmdesátých let, tedy v literárním kontextu radikálně změněném. Ocitly se v kontextu nikoli inspirativním a bohatě zvrstveném, ale naopak chudém…zazářily na poloprázdném literárním nebi. A když takto nabyly přímo hvězdného lesku, podržely si ho i do budoucích let.

134

Nelichotivou implikací je zde hypotéza, že úspěch Pavlových knih byl způsoben nepříznivou situací literárního trhu na počátku normalizace, a jejich pokračující obliba je způsobena nostalgií čtenářů. Neustálé opakované vydávání Pavlových knih, 135 stejně jako 132

URBANOVÁ, Eva, Blažena URGOŠÍKOVÁ a Jitka PANZNEROVÁ. Český hraný film: Czech feature film. Praha: Národní filmový archiv, 1995, str. 314. 133 Nejen Svozil – např. Přehledné dějiny české literatury konstatují v úseku poněkud nepříznivě nazvaném „Pokus o kompromis“ věcně, že „Atmosféra počátku sedmdesátých let otevírala prostor pro mimořádně kladnou recepci povídkových sbírek Oty Pavla.“ Zda je tím implikováno, že v jiném kontextu by knihy nebyly přijaty tak kladně, není v textu objasněno. JANOUŠEK, Pavel (ed.). Přehledné dějiny české literatury 1945-1989. Praha: Academia, 2012, str. 399. 134 HOLÝ, Jiří (ed.). Český Parnas: Vrcholy literatury 1970-1990 : Interpretace vybraných děl 60 autorů. Praha: Galaxie, 1993, str. 38. 135 V roce 2013 vyšlo nové vydání výboru Zlatí úhoři i nové souborné vydání Pavlových vzpomínkových próz v jejich původní (v případě Smrti krásných srnců doplněné) podobě. Stále jsou Pavlovy texty i

46

novinové články a literárněvědné příspěvky, které vznikají i po více než čtyřiceti letech od vydání knihy Smrt krásných srnců, této hypotéze poněkud odporují. Je však nutno vzít v potaz jak kulturně-společenský kontext prvních vydání próz stejně jako fakt, že soubor Smrt krásných srnců nevyšel v autentické podobě. Sbírka Smrt krásných srnců

vyšla poprvé v roce 1971 v nakladatelství

Československý spisovatel. Byla široce recenzována v denních periodicích stejně jako v časopisech zaměřených na kulturu a literaturu. Dobové recenze knihy měly několik společných témat a motivů – recenzenti se obvykle soustředili na laskavý tón povídek, na zaměření autora na rodinu a přírodu, a na fanfarónskou postavu tatínka, kterému jsou přisuzovány nejrůznější charakterizace a atributy: „Tento úspěšný smolař, podávaný autorem s mírnou nadsázkou a velkou láskou, nese příběhy pohybující se na hraně tragického a komického a vtěsnávající do nepatrné plochy rozlohu a bohatství celého života“136, píše o tatínkovi Štěpán Vlašín v časopise Tvorba, ve článku nazvaném prostě „Povídky o tatínkovi“. Z textů je obvykle patrné, že jejich autoři byli citově zasaženi Pavlovou prózou, a někteří z nich se uchylují k adorujícím provoláním – ve článku „Kniha, která je objevem“ v deníku Lidová demokracie se dozvídáme, že povídky Oty Pavla mají „okouzlující tvar drobné prózy, vypovídající o životě s onou odzbrojující silou umělecké krásy“137 – a často i sentimentalitě. Povídka „Prase nebude!“, hořká reflexe socialismu v šedesátých letech, která byla, jak je nutno připomenout, zahrnuta do prvního vydání, není zmiňována ani reflektována. Recenzenti se uchylovali k zobecňujícím hodnocením textu: Na okraji měkce pastelově zbarvené Smrti krásných srnců se chronologicky odvíjejí osudy rodiny hogo-fogo agenta švédské firmy Elektrolux, mistra světa v přemlouvání, roky veselé nouze a střídavého blahobytu, šťastného dětství tří malých kluků. Potom už následuje jen smutný epilog…138

překládány - v roce 2015 vyšly Pavlovy vzpomínkové texty také ve Španělsku pod názvem Carpas para la Wehrmacht. 136 VLAŠÍN, Štěpán. Povídky o tatínkovi. Tvorba. 28. 7. 1971, str. 12. 137 FENCL, G. Kniha, která je objevem. Lidová demokracie. 18. 5. 1971, str. 5. 138 ZÍTKOVÁ, Irena. Z jiného soudku. Zemědělské noviny. 2. 8. 1971, str. 2.

47

Často je zmiňován kontrast mezi komickým a tragickým pólem příběhů – a časté bylo i přirovnávání Pavla k dalším slavným povídkářům nebo humoristům, mj. Antonu Čechovovi, Karlu Poláčkovi a Williamu Saroyanovi. 139 Kniha Jak jsem potkal ryby byla přijata podobně vlídně. Vladimír Dostál píše v článku „Lov na životní rybu“ v časopise Tvorba o čtenářském nadšení – dvacetitisícový náklad knihy byl „v mžiku rozebrán“ 140 a konstatuje, že je těžko možné „povědět lidem líp, proč si mají vážit přírody a proč ji mají ochraňovat.“ 141 Podobně oslavná reportáž vyšla v časopise Romboid, kde Oldřich Sirovátka upozorňuje na „kompoziční záměr“ vlastní souboru, který z něj vytváří „homogenní a plný celek“142, a přirovnává Otu Pavla k Williamu Saroyanovi, Antonu Čechovovi a Karlu Čapkovi. „Kumšt a kouzlo Pavlova vypravěčství“, píše Sirovátka ve své recenzi, „tkví v tom, jak umí citlivě mísit realitu s fantazií, smutek s úsměvem, jak cudně a nepateticky mluví o věcech vážných i tragických, jak zručně spojuje romantické vidění, lyrický výraz a obraz s lidovou řečí vesnice.“143 Obě knihy, jedna z nich cenzurou ochuzená a jedna z nich „sestavená posmrtně z [Pavlových] rukopisů“144, tak vešly do rukou čtenářů v atmosféře chvály a nadšení. Z odstupu je těžké posoudit, jak velký dopad na toto kritické přijetí měla atmosféra začátku normalizace, avšak je dnes možné s jistotou říct, že Pavlovy knihy jsou stále oblíbené a jsou čteny dalšími generacemi čtenářů, kteří touto atmosférou zasaženi nebyli. 5.1.2 Biografie a vzpomínková literatura „Kuriózní je, že o Otovi je napsáno víc knížek, než napsal on sám,“ podivuje se v knize Tu rybu jsem nechytil! spisovatelův bratr Hugo Pavel.145 Toto tvrzení je možná nadsazené (literatura o spisovatelích vzniká, konečně, dlouho po jejich smrti), avšak kuriózní jsou způsoby, jakými je Ota Pavel připomínán čtenářům. V roce 2008 vydalo

139

Mj. FENCL, G. Kniha, která je objevem. Lidová demokracie. 18. 5. 1971. DOSTÁL, Vladimír. Lov na životní rybu. Tvorba. 1975, č.4, str. 13. 141 Tamtéž. 142 SIROVÁTKA, Oldřich. Ota Pavel: Jak jsem potkal ryby. Romboid. 1974, 9 (12), 85-86. Přeloženo ze slovenštiny. 143 Tamtéž. 144 DOSTÁL, Vladimír. Lov na životní rybu. Tvorba. 1975, č.4, str. 13. 145 KAVČIAK, Vladimír. Tu rybu jsem nechytil!: Ota Pavel ve vzpomínkách syna Jana a bratra Huga. Mnichovice: BVD, 2008, str. 146. 140

48

nakladatelství Petrklíč knihu Ota Pavel: Osobnost dvou tváří Martiny Růžičkové, která je jako biografie uvedena i ve slovníkovém hesle Oty Pavla na stránkách Slovníku českých spisovatelů po r. 1945146. Tato „biografie“, v níž autorka pojala život Oty Pavla jakožto podklad k textu tvořenému z velké části či zcela smyšlenými situacemi a rozhovory. Jako příklad této prózy uveďme první věty úvodní a druhé kapitoly: „Leo si bude brát Hermínu. No, tu jejich posluhovačku, však víte,“ muselo se nést celým Buštěhradem, když se židovský synek Popperů rozhodl pro katoličku, přivandrovalou z Dříně u Kladna.147 Rošťák Leo nechtěl zkazit nic na své pověsti pravého hřebce, a tak není divu, že se ještě téhož roku, kdy se Hermínina ruka oddaně ponořila do ruky Leovy, narodil syn, Hugo. 148

Kniha se nese v podobném tónu až do konce, aniž by bylo zcela jasné, kde autorka získala své informace, a co z jejích domněnek je inspirováno skutečným svědectvím, a co je čirou fikcí. Je ovšem nutné podotknout, že publikace obsahuje materiály vlastněné a zapůjčené rodinou (fotografie a dopisy), a že autorce byli s textem nápomocni Pavlovi bratři. Výsledek ovšem za biografii považovat nelze, a jedná se o text skutečně kuriózní. Publikace týkající se života a díla Oty Pavla jsou obecně méně extravagantní. Jejich množství a variace však vypovídají o síle pavlovského mýtu ve své posedlosti detaily a ochotě všech zúčastněných (píšících i zpovídaných členů rodiny a přátel) tyto detaily poskytovat. Zdá se, jako by existoval obecný konsens o tom, že dílo Oty Pavla nemůže mluvit samo za sebe – možné je však i to, že veřejnost, která se cítí okradena autorovou předčasnou smrtí, a přitahována jeho tragickými zkušenostmi, je pouze nenasytná, a příbuzní, poháněni mýtem k vydávání dalších a dalších informací, jsou nevědomými účastníky na jeho zvěčňování. Bylo tak umožněno vzniknout knize Vladimíra Kavčiaka Tu rybu jsem nechytil! (také z roku 2008), která sestává částečně z autorem opsaných informací z jiných (neuvedených) zdrojů, a částečně z rozhovorů autora s Pavlovým nevlastním synem Janem, a bratrem Hugem. Tato kniha nijak nepřispívá k rozšíření znalostí o Otu Pavlovi nebo jeho díle (většina informací pochází z již vydaných zdrojů, a vzpomínky syna a bratra nabízejí marginální nový vhled do Pavlova života), jen naplňuje 146

Ota Pavel. Slovník české literatury po roce 1945 [online]. Praha: ÚČL AV ČR, 2006 [cit. 2016-07-02]. RŮŽIČKOVÁ, Martina. Ota Pavel: osobnost dvou tváří. Praha: Petrklíč, 2008, str. 7. 148 Tamtéž, str. 15. 147

49

poptávku po nových slovech o Otu Pavlovi, byť jde jen o slova jinak formulovaná. Zřejmě informačně bohatší jsou publikace Zuzany Peterové, Spanilé jízdy, aneb náš bratr Ota Pavel a Jak jsme se zbláznili: můj táta Ota Pavel a já, i když i u nich je nutné brát v potaz jejich nejasný přechod mezi domněnkou a autentickou informací – obě knihy jsou stylizované, první jako kontinuální rozhovor bratrů, druhá jako deník. Jejich autory však nejsou mluvčí rozhovoru ani zpovědi – dá se proto předpokládat, že určitá část je domyšlená. Rozhovor bratrů, ač stylizovaný, může posloužit jako pozadí tomu, kdo by se chtěl dozvědět více o podmínkách, ve kterých se odehrávají Pavlovy povídky (tohoto účinku by však bylo možné dosáhnout i s pomocí historické publikace); kniha „psaná“ Pavlovým duševně nemocným synem Jiřím však žádný podobný účel nemá, a působí jako snaha využít stále jaksi nepochopeného a neobvyklého stavu psychicky nemocného k sepsání okrajově relevantní knihy. Další publikace pojednávají o Otu Pavlovi z úhlu místního – jedná se o knihy spojené s krajinou nebo krajinami, kde Ota Pavel pobýval, a jedná se ve skutečnosti o knihy fotografií naplněné citáty nebo osobními vyznáními. Tak tomu je u knihy Jaroslavy Pechové, která v úvodu ke své publikaci Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla uvádí: „Ve své knize jsem použila úryvky z korespondence a Pavlovy tvorby, neboť poodhalují jeho křehkou a poetickou duši,“ aniž by autora osobně znala. Tato tendence k přehnané familiárnosti, často v knihách doprovázená označováním Pavla křestním jménem, je součástí pavlovského mýtu – mnoho autorů „biografické“ literatury (vyjma, samozřejmě, těch, kteří Pavla skutečně znali), vydává dojem blízkosti či jakéhosi vlastnictví autora – vzniká tak neexistující postava Oty Pavla jakožto lidového hrdiny na úrovni Juraje Jánošíka nebo Nikoly Šuhaje: bájné postavy, jehož život a příběh patří všem. Kontextu výše zmiňovaných publikací se vymykají vzpomínkové knihy Věry Pavlové a Arnošta Lustiga. Věra Pavlová, manželka Oty Pavla, vydala Vzpomínky na Otu Pavla v roce 1991. Jedná se o sérii krátkých úvah a reminiscencí, doplněnou fotografiemi, nevydanými texty (kniha obsahuje plný text povídky Lov bolena dravého, která tematicky náleží do souboru Jak jsem potkal ryby, a je v něm zahrnuta v autorově literární pozůstalosti), a vzpomínkami a dojmy jiných, stejně jako v té době aktuální Pavlovou

50

bibliografií. 149 Lustigova kniha Okamžiky s Otou Pavlem byla vydána v roce 2010 a je memoárem dlouhého přátelství autora s Otou Pavlem. 5.1.3 Literární věda Literárněvědné příspěvky k tématu tvorby Oty Pavla jsou o poznání skromnější než výše zkoumaná díla biografického nebo memoárového charakteru. Tato skutečnost je, dle našeho názoru, přímo vázaná k obrazu a vnímání Oty Pavla v rámci české kultury, a potažmo k postulovanému pavlovskému mýtu: i v očích literární vědy se zdánlivě jedná o autora efemérní, lidově přitažlivé prózy, jehož dílo je neodmyslitelně svázáno s jeho životní zkušeností. Toto přesvědčení je tak hluboké, že i v literárněvědných publikacích dochází ke spojování autorem stylizovaných postav založených na jeho rodinných příslušnících a skutečných osobností. V knize Literatura s hvězdou Davidovou, věnované historii české literatury psané židovskými autory, je takto charakterizována (nikoli jako postava) „osobnost [Pavlova] otce, člověka užívajícího života jako jedinečného daru – s marnotratnou rozmařilostí a současně s pokorou, vždy znovu a znovu se pouštějícího do zápasu o naplnění svých (často dost pošetilých) tužeb“150 – dochází tak zcela evidentně k amalgamaci Lea Poppera-Pavla, autorova otce, a postavy „tatínka“ v jeho povídkách. Nejedná se bohužel o jedinou instanci podobného omylu. Literární vědci také k této myšlence, onomu zakládajícímu prvku pavlovského mýtu, neobyčejně lnou – takto se např. Hana Hrzalová vyjádřila v Literárním měsíčníku k přirovnání Oty Pavla k Bohumilu Hrabalovi: Hledáme-li širší literární spoje knížek Oty Pavla, pak opravdu nemůžeme Hrabala opomenout: oba jsou z rodu vypravěčů, kteří mají smysl a talent pro humorné stránky života, pro onu zvláštní směs tragického a komického, jíž se vyznačuje život, a pro svérázné lidové figurky. Jsou však mezi oběma i nemalé rozdíly v přístupu ke skutečnosti, k lidem. Hrabal vzpomínku,

149

Věra Pavlová také v roce 1990 napsala a publikovala v časopise Květy otevřený dopis pracovníkům sdělovacích prostředků, ve kterém odsuzuje zkreslené a domyšlené informace o svém manželovi, které byly publikovány obzvláště ve velkém množství „vzpomínek“, které vycházely k výročím Pavlova narození. Knihy jako Ota Pavel – osobnost dvou tváří jsou důkazem toho, že její přání zůstalo nevyslyšeno, a tato skutečnost přispívá velkou měrou k přiživování pavlovského mýtu. PAVLOVÁ, Věra. Otevřený dopis Věry Pavlové pracovníkům sdělovacích prostředků. Květy. 1990, 1 (41), 38-39. 150 MIKULÁŠEK, Alexej, Viera GLOSÍKOVÁ a Antonín B. SCHULZ. Literatura s hvězdou Davidovou: slovníková příručka k dějinám česko-židovských a česko-židovsko-německých literárních vztahů 19. a 20. století. Překlad Jana Švábová. Praha: Votobia, 2002, str. 278.

51

prožitek, figuru rozvádí do anekdoty…deformuje realitu, nadsazuje. Ota Pavel je vážný, opravdový, v řádcích jeho próz hmatáš puls života, lásku i bolest…151

Je zde více než jasně patrné, že Pavlova „opravdovost“ je něčím, s čím se autorka, ani coby literární kritička, nemůže rozžehnat – povšimněme si také charakterizace Hrabalovy tvorby, která podle ní „deformuje“ (nikoli např. transformuje, proměňuje) realitu: jako by se jednalo o něco téměř neslušného; implikuje se zde, že Hrabalovo dílo čtenáře proto není schopno tak citově oslovit. Ota Pavel však ve svých povídkách také nadsazuje, ačkoli jiným způsobem. 152 Jeho povídkový tatínek je literárním typem, a jeho povídky jsou literárními díly, a je třeba se tak na ně dívat, pokud nechceme posilovat mýtus, který je trváním na „opravdovosti“ dosažené jinak než literárním počinem, tlačí do sféry recepce coby nostalgických návratů do idylické minulosti, jimiž ovšem prokazatelně nejsou. Život a dílo Oty Pavla jsou v monografické i slovníkové literatuře často podrobeny zkratkovitému, okleštěnému vylíčení, které zkresluje skutečnost v některých případech až do nesmyslné podoby. Nikde se zřejmě tato skutečnost neprojevuje výrazněji než v publikaci Květoslava Chvatíka Pohledy na českou literaturu z ptačí perspektivy: v kapitole „Zpráva o četbě prózy z domova“ tento autor v souvislosti s díly Bohumila Hrabala a Oty Pavla konstatuje, že tyto knihy není možné zařazovat do kategorie, do níž jsou vzhledem ke své relativní dostupnosti v dané době často řazeny, tedy „oficiální“ literatuře normalizace. Autor tak činí nikoli ve snaze jaksi obhajovat tato díla, avšak kvůli svému přesvědčení, že „knihy Pavlovy byly vydány až po jeho smrti.“153 Co se týče faktických omylů, není Chvatíkova kniha ojedinělá. V již citované knize Literatura s hvězdou Davidovou autorský kolektiv informuje čtenáře, že Pavlovi byl v 60. letech přiznán invalidní důchod „vzhledem k vážné duševní chorobě, kterou trpěl od roku 1964“154, přestože z materiálů dostupných v době vydání publikace je evidentní, že toto

151

HRZALOVÁ, Hana. Osobitý svět próz Oty Pavla. Literární měsíčník. 1977, 6 (9), str. 112 Připomeňme například popis Proška v povídce „Koncert“, který působí jako popis pohádkové postavy: Strejda Prošek se v Berounce asi narodil jako vodníci a do Luhu přišel s velkou vodou. Měl krásný knír jako dragouni a zvučný hlas a taky pěknou postavu. Dovedl všechno na světě.“ PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 11. 153 CHVATÍK, Květoslav. Pohledy na českou literaturu z ptačí perspektivy. Praha: Pražská imaginace, 1991, str. 149. 154 MIKULÁŠEK, Alexej, Viera GLOSÍKOVÁ a Antonín B. SCHULZ. Literatura s hvězdou Davidovou: slovníková příručka k dějinám česko-židovských a česko-židovsko-německých literárních vztahů 19. a 20. století. Překlad Jana Švábová. Praha: Votobia, 2002, str. 277. 152

52

tvrzení je fakticky nesprávné – jak jsme uvedli v kapitole 2.2, duševní choroba Oty Pavla má nejasný počátek, a její příznaky se začaly projevovat již v 50. letech.155 V knize se dále tvrdí, že: Prostředí křivoklátských lesů a zejména řeka Berounka jsou častým inspiračním zdrojem jeho povídek, v nichž P. vzpomíná na harmonickou dobu před příchodem války. Ve vzpomínkách dominuje postava tatínka, který měl v rodině dominantní postavení, a který také měl na P. rozhodující vliv. 156

Tato pasáž obsahuje dvě problematická tvrzení. Z první části vyplývá, že vzpomínkové prózy Oty Pavla se soustředí na „harmonickou dobu před příchodem války“ – jak je zřejmé z pouhého pohledu na obsah souboru Jak jsem potkal ryby, tato doba je jednou z částí mnohem rozsáhlejšího časového úseku pojednaného ve vzpomínkových prózách, který začíná tatínkovým předválečným působením ve firmě Elektrolux, a končí několik desetiletí po válce (závěrečné povídky obou souborů se tematicky vyrovnávají s tatínkovou smrtí v roce 1968). Ve druhé části se znovu setkáváme se sloučením Pavlova otce (a jeho, neobjasněného, vlivu na autora), a postavy tatínka v Pavlových prózách. Ve zkoumané pasáži dochází k jevu opakovanému v další sekundární literatuře týkající se Oty Pavla, který substantivně podporuje zjednodušování a zkratkovitost, které tolik přispívají k pavlovskému mýtu, a se kterým se setkáváme v reedicích jeho děl a v jiné než odborné literatuře: nakládání s povídkami jakožto s monolitem. Ačkoli se jedná, jak jsme demonstrovali v předchozích kapitolách, o dvě samostatné veličiny, dva soubory, které jsou rozdílné stylisticky i tematicky, literatura o Pavlovi s nimi opakovaně jedná jakožto s celkem, což je postup, jehož výsledkem je opakované hrubé zkreslení až zastření skutečnosti (k tomuto fenoménu v knihách vydaných po r. 1985 jistě přispělo rozhodnutí Bohumila Svozila narušit původní soubory a vytvořit jeden soubor nový). V knize Čeští spisovatelé deseti století se tak dozvídáme, že „větší část (Pavlova díla, pozn. aut.) tvoří knihy se sportovní tematikou, menší, ale významnější, autobiografické prózy se zážitky

155

Jedná se o informaci, která byla dostupná v době normalizace a přítomná ve slovníkových pracích (např. Čeští spisovatelé 20. století z r. 1985). 156 MIKULÁŠEK, Alexej, Viera GLOSÍKOVÁ a Antonín B. SCHULZ. Literatura s hvězdou Davidovou: slovníková příručka k dějinám česko-židovských a česko-židovsko-německých literárních vztahů 19. a 20. století. Překlad Jana Švábová. Praha: Votobia, 2002, str. 277.

53

z autorova dětství“157 – zde se jedná o již zmíněný problém s časovým určením povídek, a extrémně abstraktní výrok, který postrádá jak informativní tak faktickou hodnotu. Autor publikace pokračuje sdělením, že Pavlovy vzpomínkové prózy se zabývají rodinnými příběhy z buštěhradských válečných let, jak se Pavlovi vybavovaly ve vzpomínkách. Vedle členů rodiny a blízkých přátel je tu hlavní postavou autorův otec, svérázná individualita, slučující své české židovství se snílkovstvím a touhou po dobrodružství, a především vášnivý 158

rybář.

Postava Pavlova otce zde znovu pozbývá literárnosti a vzniklý amalgám empirické postavy a literární kreace zařazuje autora výroku k přispěvatelům k pavlovskému mýtu, jak zjednodušujícímu, tak sentimentalizujícímu. Příběhy „z buštěhradských válečných let“ jsou, jak již bylo dokázáno, pouze částí obou vzpomínkových souborů, a geneze povídek charakterizovaná slovy „jak se autorovi vybavovaly ve vzpomínkách“ je, přinejmenším v případě souboru Smrt krásných srnců (viz 2.2) takřka fiktivní. 159 I jeden z hlavních přispěvatelů k literárněvědnému odkazu Oty Pavla, Bohumil Svozil, podrobil Pavlovu tvorbu abstraktnímu, stylově naivnímu podání ve své knize Česká literatura ve zkratce. V kapitole věnované vzpomínkovým prózám Bohumila Hrabala a Oty Pavla věnuje Pavlovi pouze jeden odstavec naplněný informačně problematickými výroky. O všech vzpomínkových povídkách píše takto: Je v nich hodně půvabných přírodních scén a barvitých zážitků od řeky a z rybaření, jak je autorovi a jeho rodině přinesl častý pobyt u Berounky. Hlavní pozornost v jímavém vzpomínkovém vyprávění však získává postava Pavlova svérázného, trochu hrabalovsky pábitelského a fanfarónského tatínka, který okouzluje a dojímá svými většinou neúspěšnými

157

ŠŤASTNÝ, Radko. Čeští spisovatelé deseti století. Praha: HQ Kontakt, 2001, str. 293. Tamtéž. 159 Tato představa, jakkoli mylná, se rozvíjela v článcích literárních kritiků do někdy až absurdních forem. Hana Hrzalová, která o Pavlových vzpomínkových prózách psala v roce 1977 pro Literární měsíčník (u příležitosti vydání obou knih v souboru Fialový poustevník), tvrdí, že Ota Pavel „jak sám přiznává“ psal tyto knihy „lehce, jakoby levou rukou. Nepotřeboval nad jejich textem komplikovaně a dlouze přemýšlet…“ HRZALOVÁ, Hana. Osobitý svět próz Oty Pavla. Literární měsíčník. 1977, 6 (9), str. 111. Toto tvrzení se naprosto rozchází se všemi dostupnými svědectvími o Pavlově psaní, jak jeho vlastními reflexemi uchovanými v korespondenci, tak vzpomínkami manželky či např. Arnošta Lustiga. 158

54

cestami za nestřízlivými záměry a sny. I O. Pavel je vyznavačem životní krásy, ale je u něho více melancholie, smutku a tragického cítění než u B. Hrabala.160

Přesto, že Bohumil Svozil je autorem dosud jediné monografie o Otu Pavlovi, a je si tak nepochybně vědom, že velmi malá porce vzpomínkových próz se odehrává u Berounky, a že tatínek a jeho nestřízlivé sny jsou ve středu pozornosti pouze v souboru Smrt krásných srnců, přispívá svou interpretací k redukci a (v konečném důsledku) devalvaci Pavlova literárního odkazu. Není vysvětleno, proč se autor domnívá, že povídky Oty Pavla obsahují „více melancholie, smutku a tragického cítění“ než povídky Hrabalovy, a tento výrok je dokonce v jakémsi protikladu k předchozímu tvrzení, které (předvídatelně) vyzdvihuje tatínkovo fanfarónství. Kromě Svozilovy monografie a ojedinělých studií a interpretací (citovány v textu), literárněvědný materiál týkající se Oty Pavla sestává v ohromující většině z hesel ve slovníkových a literárněhistorických publikacích či článků v tematických monografiích (např. Literatura s hvězdou Davidovou). Tyto publikace, jimž je vlastní tendence ke zkratkovitosti, často přispívají k dalšímu zkreslování informací o tomto autorovi, a tím k vytváření a uchovávání mýtu složeného ze zjednodušujících interpretací a ukvapených závěrů.

160

SVOZIL, Bohumil. Česká literatura ve zkratce: období od 9. století po konec 20. století. Praha: Brána, 2013, str. 627.

55

6 Závěr Tato práce se pokouší pomocí literárněvědné analýzy a zpracování dostupných informací objasnit specifické podmínky recepce tzv. vzpomínkových próz Oty Pavla obsažených ve sbírkách Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby, a nakládání s autorovým literárním odkazem, který se týká této části jeho díla. V úvodu práce jsme formulovali hypotézu o existenci fenoménu, který jsme nazvali pavlovský mýtus: tento fenomén spočívá ve zvláštních postupech, jakými je nakládáno se vzpomínkovými narativy Oty Pavla v různých sférách literatury a literární vědy. Postulovali jsme, že tyto narativy jsou do nezvykle vysoké míry ztotožňovány s empirickými fakty Pavlova života, a tato identifikace zkresluje jejich recepci i literárněvědné zpracování. Podružným rysem pavlovského mýtu je pro nás markantní tendence k redukci a zobecňování témat a charakteru Pavlových vzpomínkových próz, založené právě na přesvědčení o jejich „autenticitě“ a výhradní autobiografičnosti. Bereme přitom v úvahu, že Pavlovy vzpomínkové prózy jsou založeny na autobiografickém základě, domníváme se však, že tento jejich rys je zaměňován za jejich celkový charakter, a literární povaha povídek je jím zastřena. V rámci výzkumu jsme zjistili, že základy pavlovského mýtu leží v okolnostech jejich vzniku a vydání: předčasná smrt Oty Pavla připravila autora o kontrolu nad vydáváním jeho děl, a ideologické překážky zabránily vydání autentické podoby části próz v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století. Navzdory evidentním znakům autorem promyšlené kompozice sbírek byla vnitřní koherence obou děl opakovaně narušována vydáváním próz v souborech složených z povídek obou knih uspořádaných v nové celky; nejvýrazněji byla recepce Pavlova díla ovlivněna výborem Bohumila Svozila Zlatí úhoři, který prakticky vytváří nový celkový narativ. Tato tendence vedla k izolaci povídek, jejich ochuzení o kontext, jehož součástí jsou ve sbírkách, a tak k určité trivializaci jejich obsahu – povídky jsou vnímány jako vzpomínky na dětství a minulost nebo zábavné anekdoty. Tato trivializace potom nutně vedla k posunům ve významu povídek a interpretacím ovlivněným touto deformací kontextu děl. Publikační praxe týkající se Pavlových vzpomínkových próz má dalekosáhlé následky pro jejich vnímání: i přesto, že autentické znění povídek ze sbírky Smrt krásných srnců bylo veřejnosti představeno již v roce 1991, kdy Bohumil Svozil texty rekonstruoval a zbavil cenzurních zásahů, povídky jsou stále vydávány v cenzurované 56

verzi. Svozil nezachoval ve svém výboru pořadí povídek sbírky, a z důvodu zmíněné publikační historie próz byla autentická verze knihy poprvé vydána až v roce 2013. Omezená dostupnost autentických verzí spolu s tendencí vnímat Pavlovy vzpomínkové prózy jako čistě autobiografické vedla na jedné straně ke vzniku množství sentimentálně či senzačně laděných biografických publikací, které vyzdvihují nostalgickou stránku Pavlových povídek, zneužívají tragických faktů jeho života a značně tak devalvují Pavlův literární odkaz, a na druhé straně k redukcionistickému přístupu v oblasti literární vědy, která se kvůli přehnanému důrazu na jejich autobiografičnost zdráhá vnímat Pavlovy rodinné povídky jako literaturu v pravém slova smyslu. Tato část Pavlova díla proto nebyla dosud předmětem podrobné literární analýzy – všechny interpretace (kromě ojedinělých výjimek) povídky zobecňují a především nerozlišují mezi dvěma sbírkami, které jsou, jak jsme se pokusili dokázat v této práci, rozdílné tematicky, stylisticky i kompozičně. Vzhledem k nové dostupnosti autentické podoby Pavlových vzpomínkových próz se otevírají nové interpretační a teoretické možnosti pro jejich zpracování. Pavlovský mýtus je však hluboce systemický a proniká historií recepce a literárněvědné práce týkající se daných próz, a jeho následky jsou pravděpodobně trvalé – považujeme tak za nepravděpodobné, že se přístup k Pavlovým prózám v budoucnosti zásadně změní.

57

Abstrakt Práce se zabývá autobiograficky laděnými povídkami Oty Pavla, které vyšly ve dvou sbírkách (Smrt krásných srnců, 1971 a Jak jsem potkal ryby, 1974). Text obsahuje interpretaci a analýzu obou sbírek, stejně jako popis okolností jejich vzniku a životopisný kontext autorova života. Předmětem zkoumání je dále specifický způsob jejich recepce a literárněvědného zpracování, a jeho příčiny. Oba tyto procesy byly ovlivněny vnějšími faktory: ideologickými omezeními komunistického režimu v Československu v době, kdy práce vyšly a byly několikrát znovu vydány, dále potom předčasným úmrtím autora, které způsobilo, že jeho knihy byly brzy po svém vzniku vydávány bez jeho

kontroly.

Autobiografičnost textů a jejich vydávání mimo kontext původních sbírek způsobily posuny ve vnímání významu děl. Práce se zabývá vznikem těchto posunů, jejich podobou a jejich dopadem na autorův literární odkaz.

Abstract This thesis focuses on the autobiography-based short stories of Ota Pavel, which were originally published in two volumes – Smrt krásných srnců (“Death of Beautiful Deer”, 1971) and Jak jsem potkal ryby (“How I Met Fish”, 1974). The text includes interpretation and analysis of each of the collections, as well as a description of the conditions in which the stories were written, and relevant information on the author’s life. The thesis is further concerned with the specific means of reception and critical treatment of the stories, and their underlying causes. Both of these processes were influenced by extraneous factors, mainly the ideological constrictions of the Communist regime in Czechoslovakia at the time of the books’ first publication, and the premature death of the author, which deprived him of control over the books’ publication very soon after their conception. The autobiographical nature of the works and their frequent publication outside of the original collections’ context caused significant shifts in the perception of the texts’ meaning. The thesis is concerned with the inception of these shifts, their forms and their influence over the author’s literary legacy.

58

Bibliografie Primární literatura PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Ilustrace Vladimír Renčín. Voznice: Leda, 2013. ISBN 978-80-7335-331-5. PAVEL, Ota. Smrt krásných srnců. V nakl. Academia 1. vyd. Praha: Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1515-0. PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Praha: Mladá fronta, 1974. ISBN 80-856-2289-0. PAVEL, Ota. Jak šel táta Afrikou. Praha: Agentura VPK, 1999. ISBN 80-860-8131-1. PAVEL, Ota. Carpas para la Wehrmacht. Barcelona: Sajalín editores, 2015. Colección Sajalín. ISBN 978-84-942367-7-8. PAVEL, Ota. Smrt krásných srnců. Praha: Československý spisovatel, 1971. Malá žatva. PAVEL, Ota, KOPECKÁ, Slávka (ed.). Sebrané spisy. V Praze: Slávka Kopecká, 2004. ISBN 80-866-3119-2. PAVEL, Ota a Bohumil SVOZIL. Zlatí úhoři: [výbor z povídek]. Praha: Československý spisovatel, 1985. Knihovna české prózy 1945-1985. PAVEL, Ota a Bohumil SVOZIL. Zlatí úhoři: [výbor z povídek]. 3., rozš. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991. Knihovna české prózy 1945-1985. ISBN 80-202-0290-0. Sekundární literatura BLAHYNKA, Milan (ed.). Čeští spisovatelé 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1985. Úsměvy láskyplné a ironické. BURIÁNEK, František. Ohlédnutí: kapitoly z české literatury 1945-1975. Praha: Československý spisovatel, 1978, s. 140-149. Kritické rozhledy. O bolesti, protože člověk dost netrpěl. CINGER, František. Tři osudy. Praha: Erika, 2004, s. 18-53. ISBN 80-7190-434-1.

59

ČERVENKA, Miroslav, FLAIŠMAN, Jiří (ed.). Textologické studie. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2009. Varianty. ISBN 978-80-85778-69-4. DOSTÁL, Vladimír. Lov na životní rybu. Tvorba. 1975,(4), s. 13. FENCL, G. Kniha, která je objevem. Lidová demokracie. 18. 5. 1971, s. 5. FIALA, Jan Šimon. Z posledních rájů Oty Pavla. Praha: Bílý slon, 1998. Fialky. ISBN 80902-0632-8. HOLÝ, Jiří (ed.). Český Parnas: Vrcholy literatury 1970-1990 : Interpretace vybraných děl 60 autorů. Praha: Galaxie, 1993. ISBN 80-852-0407-X. HRZALOVÁ, Hana. Úsměvné i tragické příběhy. Rudé právo. 3. 12. 1971, s. 5. HRZALOVÁ, Hana. Osobitý svět próz Oty Pavla. Literární měsíčník. 1977, 6 (9), s. 111112. CHVATÍK, Květoslav. Pohledy na českou literaturu z ptačí perspektivy. Praha: Pražská imaginace, 1991. Pražská imaginace, sv. 176. ISBN 80-711-0056-0. JANOUŠEK, Pavel (ed.). Dějiny české literatury 1945-1989. IV. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1527-3. JANOUŠEK, Pavel (ed.). Přehledné dějiny české literatury 1945-1989. Praha: Academia, 2012. Literární řada. ISBN 978-80-200-2057-4. JEDLIČKOVÁ, Alice. Ota Pavel, Smrt krásných srnců (1971). In: kol. aut. Česká literatura

1945-1970:

Interpretace

vybraných

děl.

Praha:

Státní

pedagogické

nakladatelství, 1992, s. 411-422. Ota Pavel, Smrt krásných srnců (1971). JEDLIČKOVÁ, Alice a kol. Česká literatura 19451970: interpretace vybraných děl. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, s. 411422. ISBN 8004239730. (ed.). Židé a šoa v české a slovenské literatuře po druhé světové válce. JIŘÍ, Holý. Šoa v české literatuře a v kulturní paměti. Praha: Akropolis, 2011, s. 7-65. ISBN 978-80-8748114-1.

60

KACHYŇA, Karel. Smrt krásných srnců. Film a doba. 1987, 33 (3), s. 121-123 a 252-260. KAVČIAK, Vladimír. Tu rybu jsem nechytil!: Ota Pavel ve vzpomínkách syna Jana a bratra Huga. Mnichovice: BVD, 2008. ISBN 978-80-87090-09-1. KOSÁK, Michal. 'Popper hezky píše, ale ať je pozornější.'. Revolver Revue. 2005 (58), s. 250-258. LUKEŠ, Jan. Portrét: Ota Pavel. Lidové noviny. 1990, III (100), s. 9. LUSTIG, Arnošt. Okamžiky s Otou Pavlem. Praha: Mladá fronta, 2010. ISBN 978-80-2042139-5. MACHALA, Lubomír. Česká próza pod normalizačními tlaky. Brno: CERM, 2000. ITEM. ISBN 80-720-4178-9. MIKULÁŠEK, Alexej, Viera GLOSÍKOVÁ a Antonín B. SCHULZ. Literatura s hvězdou Davidovou: slovníková příručka k dějinám česko-židovských a česko-židovsko-německých literárních vztahů 19. a 20. století. Překlad Jana Švábová. Praha: Votobia, 2002. Velká řada (Votobia). ISBN 80-722-0019-4. PAVEL, Ota. Z korespondence. Praha: Primus, 1990. ISBN 80-900-0783-X. PAVLOVÁ, Věra. Vzpomínky na Otu Pavla. Praha: Agentura V.P.K., c1993. ISBN 80856-2232-7. PAVLOVÁ, Věra. Otevřený dopis Věry Pavlové pracovníkům sdělovacích prostředků. Květy. 1990, 1 (41), s. 38-39. PETEROVÁ, Zuzana. Spanilé jízdy, aneb, Náš bratr Ota Pavel. Kladno: Nezávislý novinář (IV), 2000. ISBN 80-860-3205-1. RŮŽIČKOVÁ, Martina. Ota Pavel: osobnost dvou tváří. Praha: Petrklíč, 2008. ISBN 97880-7229-200-4. SIROVÁTKA, Oldřich. Ota Pavel: Jak jsem potkal ryby. Romboid. 1974 (12), 85-86. SVOBODOVÁ, Hana. Smrt krásných ryb. Studie. 1984, s. 359-363.

61

SVOZIL, Bohumil. Próza obrazná i věcná. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1995. Ursus. ISBN 80-857-7813-0. SVOZIL, Bohumil. Krajiny života a tvorby Oty Pavla. Praha: Akropolis, 2003. ISBN 80730-4036-0. SVOZIL, Bohumil. Česká literatura ve zkratce: období od 9. století po konec 20. století. Praha: Brána, 2013. ISBN 978-80-7243-650-7. ŠÍCHOVÁ, Olga a Vladimír FORST (eds.). Slovník české literatury 1970-1981: básníci, prozaici, dramatici, literární vědci a kritici publikující v tomto období. Praha: Československý spisovatel, 1985. ŠŤASTNÝ, Radko. Čeští spisovatelé deseti století. Praha: HQ Kontakt, 2001. ISBN 80903-0710-8. UHLÍŘOVÁ, Marie. Povídky Oty Pavla. Česká literatura. 1979, 27 (1), s. 58-65. URBANOVÁ, Eva, Blažena URGOŠÍKOVÁ a Jitka PANZNEROVÁ. Český hraný film: Czech feature film. Praha: Národní filmový archiv, 1995. ISBN 80-700-4082-3. VLAŠÍN, Štěpán. Povídky o tatínkovi. Tvorba. 1971 (30), s. 12. ZELINSKÝ, Miroslav a Blahoslav DOKOUPIL (eds.). Slovník české prózy 1945-1994. Ostrava: Sfinga, 1994. ISBN 80-854-9184-2. ZÍTKOVÁ, Irena. Z jiného soudku. Zemědělské noviny. 2. 8. 1971, s. 2. Literární archiv Památníku národního písemnictví - Pavel Ota. Badatelna.eu: paměťové instituce on-line [online]. [cit. 2016-07-02]. Ota Pavel. Slovník české literatury po roce 1945 [online]. Praha: ÚČL AV ČR, 2006 [cit. 2016-07-02].

62

63