ATTICUS LISH Příprava na příští život

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222604

Lish_Priprava_na_pristi_zivot_vnitrek.indd 1

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

24.10.2016, 14:34:18

ATTICUS LISH Příprava na příští život


24.10.2016, 14:34:19 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222604

Atticus Lish

Příprava na příští život

ARGO



Czech edition © Argo, 2016 Preparation For the Next Life Copyright © 2014 Atticus Lish Translation © Petr Horák, 2016 Cover illustration © Matúš Szalontai, 2016 ISBN 978-80-257-1971-8 (váz.) ISBN 978-80-257-2013-4 (e-kniha)

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222604

Věnováno Beth v tomto životě i v tom příštím.



První část



1. kapitola Prošla městy Archer, Bridgeport a Nanuet, pracovala v podnicích u mezistátní silnice č. 95, měla na sobě džíny a džínovou bundu, s sebou igelitku, gumové pantofle a jedno telefonní číslo, čekala pod nadjezdem, bramborové lupínky dávno v tahu, byla malátná. Nabrali ji na dálnici u bílé boudy s reklamou na restauraci Army Navy Burger Burrito. Ze stromů visely pneumatiky, opuštěné dětské houpačky. Zastavil Dodge Caravan s figurkou opičího krále na palubní desce. Nastoupila. Odvezli ji do jednoho motelu řetězce Super 8 a zavřeli do pokoje, kde už bylo šest Číňanek z provincie Fu-ťien a litrová láhev pomerančové limonády. Celou noc poslouchala projíždějící kamiony a hučící klimatizaci. Dali jí kšilt a tričko s nápisem, látka byla prosáklá mastnými výpary, páchla. Všichni jí říkali, že musí být rychlá, protože šéfik se kouká. Hovořily různými dialekty a navzájem si nerozuměly, tak mluvily raději anglicky. Hned první den v práci jí obnošené tenisky podklouzly na omastku. Upustila objednávku, nudle skákaly z misky jako červi. Tu noc ležela s tváří odvrácenou ke zdi, tiskla čelisti k sobě a rychle mrkala. Američané parkovali před budovou, v jejich pickupech na slunci horkem praskalo. Vcházeli dovnitř potichu a pomalu, v tílkách a s šátky na hlavách. Pokládali loket na pult a tlustým prstem ukazovali do jídelního lístku a říkali: Tady tohle to. Černoši měli už při vstupu v rukách drobné mince a svazky dolarových bankovek připravené k placení. Tohlencto stačí na křídla, ne? Tak co si za to teda můžu dát?

11



24.10.2016, 14:34:19

Věděla, jak se řekne dobře. Když ukázali prstem do menu, rozuměla bez problémů. V Nanuetu si objednávali Sněz kolik můžeš. Chcete přidat tohle. Dobře. Uměla pro něco rychle doběhnout, uměla pracovat, protože musela, pracovat čtrnáct hodin denně každý den, devět nebo deset dní v kuse, než jí šéf dal den volna, říkal tomu den na cigárko, bylo to totiž pořád lepší než se prohrabávat odpadky na družstevním poli jižně od Modré řeky. V motelu měly pořád puštěnou televizi, aby se procvičily v angličtině. Dřepěly na koberci a v namodralém svitu pohybovaly ústy, na obrazovce regály supermarketů a rychlá auta. Neuvěřitelné, říkaly. V úterý na Fox TV. Tragický den v Iráku. Sledovala vykulené vojáky a antény vysílaček, projížděli pouští kolem domů z nepálených cihel, v jednom takovém dříve žila. Ukázala na obrazovku a řekla Velbloud. Zvíře. Velmi dobré. Moc těžké, řekli. Nezapamatujeme. Hlava je dubová. Kdosi zívl. Budeme to muset učit celý život. Večer po práci přešly přes parkoviště k jedinému autu, které tam dosud stálo. Byl to jejich Dodge Caravan, vozil je zpátky do motelu. Daly řidiči krabičku s jídlem a on ji položil na noviny rozevřené na straně se zprávami z Hong Kongu. Vracely se domů a ona hleděla do hluboké noci, viděla černé skvrny lesů, silnice a oblohy. Šofér měl zlatý řetěz a zelenou kartu, řídil se zhasnutými světly a pátravě se rozhlížel kolem, hledal poldy. Ty ženy pocházely z oblastí Začátek oslav, Čtyři setkání, Připojená hora a Upřímný obdiv. Řekla jim, že pochází z kraje jižně od Modré řeky. Odtamtud určitě nejsi, řekly. Jsem Číňanka jako vy. Nevypadáš na to. V denním světle bylo vidět, že vlasy Cou Lej jsou hnědé, a nikoli černé. Lehce se vlnily. Měla trochu orlí nos a oči po předcích ze sibiřských plání.

12



Čína je veliká země, řekla. Mluvíš jako seveřan. Jsem ze severozápadu. Patří k nějaké menšině, řekla jedna z žen. Můžete mě naučit svůj jazyk. To nemá smysl. Máš jazyk balkon lidu, klidný potok, pokojné jezero, klikatý jih, ohrada z bavlny, čang-pchu, mírové sblížení, šan-tchou, obecné ticho, výčnělek, samijap, ťün-cchan, širý mír, tři země, dialekt blízký rodu Čang a stovku dalších. Který z nich tě máme naučit? Cou Lej chvilku přemýšlela. Povězte mi, jak se řekne: Nebe je vysoko. Usmála se a ukázala na špinavý strop. Nebe je vysoko a země je široká. Některé ženy přikývly, několik se jich usmálo a ukázalo zkažené zuby. To je pravda, to je pravda, souhlasily a jedna z nich si povzdechla. Místo toho se naučila přijímat objednávky. Koláčky štěstí jsou v krabici pod kalendářem na rok kozy a malým plastovým oltáříkem. Ubrousky, brčka a hůlky jsou vyrovnané na polici. Vždycky dej každému i plastovou vidličku. Když vejde zákazník, zeptáš se ho: Co si dáte? Pak jeho objednávku zakřičíš dozadu: kuře-brokolice, hovězí-brokolice, hovězí-hrášek, třikrát na páře, takhle, musí to jít rychle. Nikdo ji nemusel učit vytírat, vynášet smetí nebo probírat a čistit zeleninu ze sáčku. Viděli, že je to dříč. Mohla hned zastat většinu prací. Dřepěla u vany, prala, měla popraskané a zarudlé ruce venkovanky, pak prádlo přehodila přes tyč závěsu ve sprše; už na něm viselo oblečení ostatních žen, z mokré džínsoviny a vyrudlých komiksových postaviček kapala voda. Stála u pultu, na dno tašky strčila kus lepenky, zacvakla polystyrenový obal na jídlo a položila ho na karton. Další obaly dávala nahoru, pokaždé mezi ně dala kus lepenky. Přicvakla k tašce jídelní lístek a podala ji přes pult hubenému chlápkovi s dlouhými světlými

13



vlasy v červené baseballové čepici. Beru si jídelák navíc, řekl. Hodně se zlepšuješ. Měřil jsem ti čas. Šéf řekl, že ženské potřebují někoho, kdo by na ně pro jejich dobro dohlédl, jakousi starší sestru, která mu bude podávat hlášení. Chtěl, aby se naučily rčení – Nejde o čas, jde o peníze – a aby ho opakovaly tisíckrát denně, tak rychle, jak jen to dovedou vyslovit. Co to znamená? zeptala se. To není podstatné. Nikdo tomu nerozumí. Jedna z žen byla psychicky labilní, mlčenlivá a uzavřená, později se svěřila, že policie v Kuang-si ji proti její vůli donutila podstoupit potrat. Když se ochladilo, některé z žen spaly spolu. Dřepěly před přímotopem, mokré oblečení viselo ve sprše, všechny byly nemocné, kašlaly a hlen plivaly do odpadkového koše. V televizi svítilo slunce, holky tam surfovaly, řídily kamiony nebo běhaly maraton. Když přijeli dodavatelé, vyběhla ven a pytle s rýží nosila dovnitř přehozené přes rameno. Ženským to vadilo, říkaly: Ať to dělají chlapi, kuchař a jeho bratranec. Nelez šéfovi do zadku. Cou Lej jim řekla, že se ráda protáhne. Večer dělala leh-sedy. Sebrala v autě noviny a přečetla si nabídky zaměstnání v jiných státech. Odjela do Riverheadu a tam pracovala po zbytek zimy. Bydlela v hotelu sítě La Quinta spolu se skupinkou žen, které mluvily třemi světly a venkovskou mandarínštinou. Měly tam elektrický vařič. Amerika je dobrá země, řekla jedna z nich, byla starší. Plavili jsme se přes oceán na rybářské lodi. Vodní policie nás chytila a zavřeli nás na jednom ostrově u San Francisca. Skoro jsem na cestě umřela a to mě zachránilo. To bylo štěstí. Ostatní, třicet lidí, poslali zpátky domů, ale mě ne. Můj bratránek mně zažádal o azyl. Některé z těch ostatních sester už jednou vyhostili. Teď se zase vracejí, podruhé, potřetí, přes poloostrov Yucatán, hranici přecházejí v Arizoně. Teď je to samozřejmě těžké. Tam je poušť, to není nic pro nás, říční lid. Mým rodným jazykem je vodní tráva. Do starého pole je to jen padesát kilometrů, ale oni nám nerozumějí ani slovo.

14



Strávila rok v Archeru a šest měsíců v Riverheadu. Minula doba prasečí chřipky a World News na CNN přinášely zprávy o válce s terorismem a obtížích se získáním zelené karty. Obrátila stránku a spatřila černobílou fotografii nahého vězně. Ležel na zemi a na hlavě měl naražený pytel. Otočila další list a učila se slova: stavba, švadlena, restaurace, krása, plat dle schopností. Odešla do Nanuetu, dostala nové tričko s nápisem a nový kšilt. Ženy zde žily v obytném přívěsu, stál na škvárových tvárnicích položených na vrstvě borového jehličí. Prádlo věšely na šňůru. Když měly „den na cigárko“, přeběhla dálnici, přeskočila svodidla a prošla se k nákupnímu centru. Tam se přes sklo dívala na tenisky vyrobené v Číně. Šéf nosil nefritový náramek a řídil špinavý Chevrolet Astro. Přikázal Cou Lej, aby mu umyla auto, vzadu u nákladových ramp a kontejnerů na odpadky, dál už byl jen plot a lesy. Z hadice stříkala voda a ona se dívala někam za kontejnery a představovala si, že utíká lesem. Příštího roku, zase v jiném státě, byla v motelovém pokoji s osmi ženami, které mezi sebou komunikovaly pomocí kódovaných šifer, a to dokonce i když spolu hovořily ve vlastním nářečí. Zeptala se, jak se jmenuje jejich rodná vesnice, jedna z nich odpověděla Skořicovník. Ostatní se obrátily k ženě, která promluvila, a řekly: Jak to, že prozrazuješ tajemství cizím? Jejich „starší sestra“ se jmenovala Sophia a určovala, kdy se mohou dívat na televizi. Když někdo zaklepal na dveře, směly otevřít, jen když u toho byla Sophia a dovolila jim to. Z rýmované zvučné řeči žen nakonec Cou Lej pochopila, že plachetnice značí peníze, které posílají domů do Číny. Křik byl telefon, vrána označovala nelegálního přistěhovalce a Andy byl výraz pro policii. Pak přišel jakýsi muž se zrcadlovými brýlemi a drakem vytetovaným na zápěstí. Donesl jim balík menstruačních vložek. Šéf má rád muziku, řekl. Everything I do, I do it for you. Znáte tu písničku? Jednou, když tam Sophia nebyla, pustila Cou Lej dovnitř pokojskou, zeptala se jí, odkud je a jaká je její práce.

15



Z Hondurasu, odpověděla. Měla na ruce vytetovaný křížek. Byly zhruba stejně staré. Cou Lej vběhla do koupelny, vynesla z ní mokré ručníky a dala je do koše. Dívka z Hondurasu se usmála a řekla Gracias. Jaká ty práce, je práce peníze? zeptala se Cou Lej. Ne, ne moc peníze. Poquito peníze. Máš pracovní povolení? Cou Lej řekla: Hádej. Co myslíš? Ne. Obě se zasmály. Maria ji naučila podávat ruku. Cou Lej jí ukázala inzerát v hongkongských novinách Sing Tao. Nabízel ke koupi číslo sociálního pojištění. Zaklepala na jedny plechové dveře a našla tak novou práci, osm hodin denně balila spojkové kotouče do kartonových krabic. Bylo to vůbec nejlépe placené zaměstnání, jaké do té doby měla: 9 dolarů na hodinu mínus daň. Když byla pauza na oběd, jedla rýži a krůtí maso z plastové krabičky. Američané v kombinézách a s šátky na hlavách se řadili do fronty u pojízdného stánku s občerstvením. Neustále u sebe nosila všechny své peníze, v ledvince měla také věci, které nesměla ztratit – mobilní telefon a padělaný občanský průkaz.

Jednoho dne uprostřed podzimu zašla do malého hispánského obchodu s potravinami. Chytili ji, když vycházela ven. Jen klid. Máte něco v kapsách? Něco ostrého? V pořádku. Jen klid. Hispánec ve fotbalovém dresu jí zvedl ruce a obracel kapsy naruby, přitom se na ni vůbec nedíval. Odepnul jí ledvinku a podal ji druhému chlapovi, pod jehož mikinou se jasně rýsovala pistole. Právě si v obchodě směnila šek za hotovost. Sledovala ledvinku pohledem. Potřebujete tlumočníka? Buší vám srdce. Cálmate. Tranquilo, dobře? Mluvíte španělsky? Co jste zač, Činíta? Číňanka? Proč jsem neutekla? Prohmatali ji přes šaty, vzali jí peníze a ruce jí svázali plastovými stahovacími pouty. Pak ji naložili do dodávky společně se zadrže-

16



ným mužem z El Salvadoru. Tam strávila celé odpoledne. Hej, kočko, ty stydíš? Přiváděli Číňany z provincie Fu-ťien, Kambodžany, muže z Guatemaly. Odvezli ji do prosklené cely osvětlené zářivkami. Byla v ní nerezová lavice a betonová podlaha. Po celou dobu, co byla v cele, přicházely a zase odcházely další dívky. Třela si zápěstí otlačená od pout. Bílá dívka s řasenkou rozmazanou po tváři utrousila: Radši by mě ty parchanti měli pustit, kluk má narozeniny. Uprostřed noci jí přikázali vyjít ven. V odrazu na skle zahlédla, jak se na ni někdo dívá, Američan s knírkem. Zapnuli intercom. Jo, vy. Vstaňte. Udělala, co jí řekli. Dveře se otevřely. Pokýval na ni prstem. Vyšla z cely. V celém vězení byly tmavé chodby. Nevěděla, co se bude dít. Nebyl tam nikdo až na toho zřízence a jakousi postavu se skloněnou hlavou dál v chodbě. Byl to muž a vytíral podlahu s podivnou, rezignovanou pečlivostí, jakoby duchem nepřítomen. Pochopila, že je to vězeň. Jednu si vezmi. Zřízenec ukázal na prádelní koš plný obnošených oranžových kombinéz. Neřekl jí, kde se má převléct, musela se ho zeptat. V umývárně se zamkla a na okamžik byla sama s umyvadlem, zrcadlem, porcelánovou záchodovou mísou a dlaždicemi. Z rádia na zřízencově stole zněla nějaká reklama na auta. Ve spěchu si sundala džíny, zrcadlu se vyhnula pohledem, natáhla si kombinézu, zjistila, že nemá rukávy, zapnula ji na zip a rychle vyšla ven. Ruce měla chladnější než zbytek těla. Předala zřízenci džíny jako nějaký dárek. Vzal si je. Pak ji chytil za loket a kráčel s ní dál do budovy, podrážky bot se pod vahou jeho těla ztěžka sunuly po naleštěné podlaze, její gumové pantofle mu rychle klapaly po boku. Znovu zahnuli za roh. Rádio už neslyšela. Nebyla tu žádná světla, jen jakýsi zvířecí puch. Došli k velkým černým proskleným dveřím a zřízenec se zastavil. Odemkl je. Za nimi byla rozměrná tmavá prostora. Vzal ji za loket a strčil ji dovnitř. Vypadalo to tam jako v nějaké tělocvičně. Podlaha byla betonová, po obou stranách místnosti byly řady očíslovaných

17



24.10.2016, 14:34:19

cel. Obrátila se ke zřízenci, chtěla se zeptat, co má dělat. Tamhle. Sedmnáct, řekl a zamkl za ní dveře. Uvědomila si, že odešel. V rukou držela složenou přikrývku. Mžourala očima, až uviděla správné číslo a zamířila k němu. Cely byly v patrech nad sebou. Její měla číslo 17, byla to malá místnost. Za těžkými dřevěnými dveřmi natřenými lodním lakem nahmatala rukama cosi ocelového. Pryčnu. Lehla si. Oči se už přizpůsobily temnotě. Na stěně z tvárnic spatřila graffiti. Vstala a zavřela dveře. Neměly západku. Lehla si a se zavřenýma očima naslouchala.

Vydržím to, řekla si, když se světla rozsvítila a ona spatřila, kde se nachází – ta ocelová věc na stěně byl záchod. V Číně by to bylo horší. Vyšla z cely a uviděla, že i ostatní ženy se šourají ven, tlusté, s oteklými, trudovitými, nepřátelskými tvářemi a rozcuchanými afro účesy. Táhly piknikový stolek doprostřed místnosti, přešlapovaly kolem schodiště, procházely se k proskleným dveřím a zase nazpátek. Navzájem si probíraly a česaly vlasy. Černá dívka si uprdla a řekla: Slyšely ste? Byly tu venkovanky s indiánskou krví, měly na rukách vytetované kříže a držely pohromadě. Bylo zřejmé, koho sebrali při zátahu na imigranty. I u ní bylo jasné, o koho jde. Dřepěla stranou od ostatních, sama, jako všichni přistěhovalci. Vstoupil zřízenec a vpustil chodbaře s jídelním vozíkem. Všechny ženy vstaly. Držela se zpátky a pustila před sebe černošky i Američanky. Když dostala podnos, odnesla si ho do cely a snědla svůj sendvič s měkkým salámem a sýrem, na záchod přitom ani nepohlédla. Celý den, dokud ve vězení nezhasla světla, chodila k proskleným dveřím ve velké místnosti a zase zpátky, držela se přitom u zdi. Byla tam dva nebo tři dny, když si uvědomila, že si opravdu není jistá, jestli ty dny byly dva anebo tři. Mohly být dva a stejně tak i tři, nebo také víc. Zkoušela dny počítat, ale ničím je nešlo od sebe odlišit.

18



ATTICUS LISH Příprava na příští život

Recommend Documents