NO NO MIYA Libreto RUDOLFA KOMOROUSE podle hry nó ZEAMIHO MOTOKIJO (14.-15. stol.)
Část I
ROKUDŽÓ NO MIJASUDOKORO Přišel tehdy, aby mne navštívil, nebo to byl sladký přelud možná to byl jen sen?
MNICH
Už žádné květiny už žádné květiny podzim je pryč.
Havrani bílí a zlatí leskle černí odlupující se vrány a straky na vrásčitých polích skučící vítr utichl déšť utišující kosti pohřbené hluboko i mělko světlo tma ticho lesklá čerň ušmudlaná žluť odlupující se z trámů slepé okenní rámy zírají mrtvé dveře nepotřebné dutiny. Západky neuzamykající nic leskle černí tvorové létají skrze propadlé střechy prázdných místností slepých zrcadel odrážejících nicotu slonovinové hřebeny bez zubů prach minulých krásek. Nic se nepohne, a přesto: jejich zlato a čerň zářící lásky bělost horka žluté žárlivosti plazí se do dutin kde bývala srdce a bila vpadlé hrudníky hoří mrtvé lásky živé neklidné. ……………….. Jsem mnich na cestě ještě jsem nikdy nenavštívil západní provincie, tak jsem přišel sem. Ó, jaká radost! To musí být Nonomija, stará usedlost v močálech Sagano, ano, toto a nic jiného.
CHÓR Už žádné květiny podzim je pryč. ROKUDŽÓ Konec podzimu kolik samoty takový klid tak divně. Na mých rukávech se umrzající rosa mísí s mými slzami ta magická směs mi proniká do srdce mění jeho barvu až se podobá seschlým květům. A vždy až vejde nevěsta bouří do času podzimu a volání žluvy bude znít lesem budu se já vracet do Nonomija. CHÓR Nonomija leží v lesích krutě zkoušených ledovými vichry. ROKUDŽÓ V lesích, kde vanou studené větry Má slabá duše promrzlá jako jeho mrazivé srdce vzpomínky na minulé dny bez útěchy se lepkavě plazí kolem mne CHÓR skřípají, sípají ROKUDŽÓ zapřáhni mne znovu do toho marného života. MNICH Jak zde odpočívám ve stínu starých stromů minulost se dotýká mého srdce. Má mysl je klidná. Tu z ničeho nic se zjeví okouzlující mladá kráska. Je to sen? Kdo jsi? Co hledáš?
ROKUDŽÓ Sbírám soumrak, abych ho smísila se stíny a pak naplním svůj košík vzpomínkami podívej, je téměř plný. Než padne noc, bude přetékat přeplněný a pak za rozbřesku, když bytosti umírají, toto šíleně hladké toto šíleně kruté třpytivé zářící zrcadlo vzpomínek mne zabije sladce bíle a pak svět zmizí beze stopy a pak se sny stanou skutečností brána na závoru proražena!
ROKUDŽÓ Už dost! Vaše otázky jsou drzé a vaše nestoudná zvědavost je jako bezedná jáma. Nyní je na mně, abych se vyptávala, co tady děláte! Špehujete mne? Velmi mne znepokojujete! Drzí poutníci, kteří marní své dny povalujíc se ve stínu nejsou v Nonomija vítání. Hned odejděte! MNICH Nezavrhujte tak mou přítomnost. Jsem jen potulný mnich, jenž přišel nabídnout své modlitby duším, co dlí v této chátrající svatyni. Pomíjivý svět nejistých radostí mne naláká. Povězte mi o princezně Mijasudokoro víc! ROKUDŽÓ Vdala se za korunního prince Zembo byla to opravdová láska, ale jejich blaho brzy pominulo, trvalo tak krátce. CHÓR Zemřel rudý svah ROKUDŽÓ (jaká bolest) CHÓR
Toto je Nonomija, palác na území Saga v časech dávno minulých,
bílá zář žlutá mlha zaprášených kostí.
CHÓR v časech dávno minulých
MNICH Ti co se setkají, musí se i rozloučit!
ROKUDŽÓ vysvěcená panna Saiku na cestě do Ise zde pobývala jeden rok v přípravách na své vznešené poslání.
CHÓR Hrob jeho ložnicí rakev jeho ložem každé poledne vlhká temnota.
MNICH Ten zvyk je již dávno zapomenut.
MNICH Všechno tělo je tráva. A ona?
ROKUDŽÓ Rok po roce sedmého dne devátého měsíce se vracím do těchto rozvalin, abych pohlédla na to, co zbylo, co je opuštěno a zaniká. Toho dne před dávnými časy přišel na toto místo Hikaru Gendži, Zářící princ, aby navštívil mladou Mijasudokoro.
ROKUDŽÓ Těhotná hořem CHÓR Mijasudokoro mrazivost jeskyně vládne jejím nocem. ROKUDŽÓ Slzy jako cákance krve
MNICH
CHÓR To je zajímavé. Vy přicházíte na toto posvátné místo v tento den, každý rok, uctít minulost. Ale řekněte mi, proč?
její popelavou tvář temně šedá pírka konejší 2
ROKUDŽÓ modř ještěrčí kůže vysychá pod světlem lampy zapomnění.
plavý úsvit Pak náhle proměna: sinalá ozvěna kroků rozechvívá dlážděný dvůr tajné znamení odemykám: s prchavým úsměvem
MNICH A Hikaru Gendži? CHÓR Ten neztrácí čas zná její osamělost zaklepal na dveře brzy brzy brzy utajené schůzky pomačkané polštáře láska žít světlo zlatavý plamen zářící smrt pozdržena v jejím cudném pokojíku!
CHÓR Zářící Gendži stříbřitý milenec princ ROKUDŽÓ úklony lehce obranné nádherný neskutečně krásný snítku sakaki ve své jemné ruce. Čarovné barvy: zelená na běli v černi té noci.
MNICH Jak to dopadlo, povězte mi, jak to dopadlo?
Dvojí obraz mé rozštěpené srdce bojí se setkat se s ním i poslat ho pryč.
CHÓR Nepokojný Gendži nikdy příliš věrný jeho srdce změť prázdnoty a citů a utrpení ať ho rudý plamen touhy vede jinam hledat neprobádané chladivé hedvábí.
Později jsem se dívali na měsíc a pak v slzách se u brány rozloučili. CHÓR Má láska jede domů nocí jak je té noci? [Ho-Ču: dynastie Sung] ROKUDŽÓ Sen zmizel s úsvitem čas se za stavil nemocný opět vládnou stíny láska umíráček minulému.
MNICH Ona pak přišla do Nonomija a Zářící princ ROKUDŽÓ jako kajícník
Polštáře v mé komůrce studí temné věnce mraků skryté slunce. Podzimní větřík odvívá svraštělé mrtvé květy.
MNICH ji zde navštívil. CHÓR Sedmý den devátého měsíce což je dnes!
Déšť přijde obloha tak šedá. Kde by tak mohl být? Podzim už téměř minul a on dost bezcitný, aby mne zradil, se nevrátil.
ROKUDŽÓ Navždy živý v mé mysli jasný obraz toho dne. Vidím: sotva patrné liščí stezky měkce zářící zeleň svízele obnažený vítr v něm tonoucí bezhlesí ptáci hluboký
Jak je mi odporné 3
se tak osaměle soužit! Hle, černá duha rosy nešťastné lásky stále ještě září. Chci vědět proč? proč? proč? proč?
době, kdy ji zanedbával, a Gendži, v nejistotě jak bude přijat, podal Mijasudokoro snítku aromatického sakaki a zarecitoval: „Mé srdce je jako tato nevadnoucí, stále zelená snítka. Nikdy se nezmění.” Mijasudokoro si vzpomněla na slova staré písně a odpověděla: „Tyto dveře nejsou značeny cedrem. Spletl jste se, když jste přinesl snítku sakaki.” Gendži odpověděl: „Bylo to silnější než já: vůně sakaki mi připomněla vás.” Navrátily se vzpomínky na dny minulé, dotkly se jejich srdcí. Při loučení přednesla Mijasudokoro tuto báseň: „Když se milenci za úsvitu loučí jejich slzy se mísí s ranní rosou, ale na podzim i obloha smutně pláče.“
MNICH Svěř se mi Věřím, že vím, že rozeznávám tu beznaděj a pošpinění zradou. Vy jste vy jste byla vy musíte být sama Mijasudokoro!
Po několika měsících vyplněných touhou paní odcestovala do hlavního města, aby spatřila Gendžiho, zpovzdálí, když se účastnil slavnostního průvodu v Kamo. Ten nápad stihlo prokletí a vedl k proslavené srážce vozů a k smrtelnému střetu s paní Aoi. Nepřípustné city paní Rokudžó, potlačené pudy, její nenávist a stravující žárlivost vypustily její ikirjó, její živoucí přízrak, a tento zlomyslný duch, jakmile se osvobodil od těla, stal se smrtícím. Gendžiho dětinská, křehká a poddajná milenka Júgao a manželka Aoi byly jeho první oběti. Ani smrt Rokudžó nezastavila toto vražedné řádění. Duch udeřil ještě dvakrát.
ROKUDŽÓ Již ne z masa a kostí ale přece stále ještě existuji ať jsem jakkoli vyčerpaná. Smrt mi sedí na klíně.
Láska je nemorální. Nezná slitování, dobro ani zlo. Bylo řečeno: „Nebesa a země neprojevují lidumilnost, tvorstvo je pro ně tolik, co slaměný (obětní) pes; moudrý neprojevuje lidumilnost, lidstvo je pro něho tolik, co slaměný (obětní) pes.” A tak je to i s jeho nejlepším vynálezem: láskou. Proč je tomu tak? „Aby byla zápletka hustší,” je jediné vysvětlení. Protože život je divadlo citů.
CHÓR Smrt jí sedí na klíně Rokudžó no Mijasudokoro!
Mezihra Vyprávění
Někteří z vás mohou namítnout, proč všechen ten povyk kolem někoho, kdo neexistoval. Konec konců není Rokudžó no Mijasudokoro jen výplodem představivosti, literární myšlenkou Murasaki Šikibu, která ji stvořila pro svůj Příběh Gendžiho? Možná. Ale buďme ostražití. Můžeme si být jisti? Neviděli jsme ji před chvílí na vlastní oči? Připomenu vám příběh Čuang-c'. Zdálo se mu, že je motýlem, šťastný a svobodný. Nevěděl, že je Čuang-c'. Probudil se a hle, byl opět starým Čuang-c'. Ale zůstává otázka: byl to Čuang-c', kterému se zdálo, že je motýlem, nebo to byl motýl, jemuž se zdálo, že je Čuang-c'?
Rokudžó no Mijasudokoro se narodila před tisíci lety v rodině vysoce postaveného dvorského úředníka. Vynikající vzdělání, jehož se jí dostalo, nebylo v případě jejího nadání plýtváním. Vyrostla z ní dáma omračující krásy, výjimečné elegance a vybraného vkusu. Její básně byly známy a vysoce uznávány, její kaligrafie vysoce váženy. Byla také velmi citlivá a neústupná. Když jí bylo šestnáct, vdala se za korunního prince a bylo jí předurčeno stát se císařovnou. Opravdová čest pro ženu jejích schopností. Ale osud zřídka sleduje vyšlapané cestičky. Po krátkých čtyřech letech šťastného manželství a vzrůstajících nadějí ovdověla, opustila císařský dvůr a navrátila se do svého paláce na Šesté ulici, odtud její jméno Rokudžó – paní ze Šesté ulice. Tam se scházela nejvybranější společnost v Heian Kjó. Její zahrady prosluly květinami asagao – ranní slávou. Podzimní asagao, tak pomíjivá jako naše existence, ráno rozkvétá a do setmění uschne.
Na věnec, jenž sladce leží, na víku krabice, přilétá motýl. Nekonečná hra zrcadel zrcadlících zrcadla. Realita je nejistá, ale naše city jsou skutečné. Řekl jsem, že život je divadlo citů, ale pak: co je to divadlo?
Gendži byl mladší bratr jejího zesnulého manžela. Hikaru Gendži, Zářící princ, jak se mu často říkalo, byl mimořádně krásný a okouzlující mladý muž, i když poněkud promiskuitní a nespolehlivý. “Rozešel se se všemi ženami, s nimiž se tu a tam náhodně pomiloval,” říkalo se. Gendžimu bylo sedmnáct a Mijasudokoro, o šest let starší, třiadvacet, když se setkali. Ona si byla jejich věkového rozdílu velmi vědoma, ale Gendži se jí vášnivě dvořil. Nejdřív si udržovala odstup, ale pak podlehla, a tak se odsoudila k nevýslovnému utrpení, když Gendžiho vášeň ochladla. Naposledy se setkali v Nonomija. Bylo to po určité 4
se mi zdá, že vidím proutěný vůz
Část II
rákosové závěsy barvy slézu dlouhé rukávy. Jaký to pohled! Blízkost tak nepochopitelné krásy, člověka až dusí!
MNICH Jaká to noc! Drobná zvířátka piští v zelenavém světélkujícím tichu černá měsíční duha na plazících se červech zářivý měsíční prach spirála času se odvíjí rozviklaná, trhavě.
Oči jak outloň, stín, Rokudžó no Mijasudokoro je zde!
Nazí duchové brokátové řeky výsměšně ulévají beztvaré obětiny.
ROKUDŽÓ Nadpozemská modř čistého vysokého nebe vzduch provoněný létem a odlesky řeky. Myriády barev vřava slavnosti v Kamo!
Všechno maso je tráva! Má duše musí zůstat čistá a klidná v tuto horečnou hodinu. Budu se modlit! Kokoro mo sumeru iube kana. (Má duše je čistá a klidná, v tuto večerní hodinu.) Kano on-ato o to-o toka ya. (Duši, co odešla, nabízím své modlitby.)
Jak se mohl tak nádherný den proměnit v noční můru? CHÓR Princezna Rokudžó
CHÓR Tam: blízko hřbitovní zdi mrtvý hmyz minulé bytosti uvelebené v ostrém světle podzimní tráva sen
MNICH no Mijasudokoro CHÓR její melancholický přízrak měňavý ruměnec rozlévá se jí po tvářích. ROKUDŽÓ Je to pro mne utrpení vybavovat si tu ostudnou rvačku kolem vozů. Ještě stále cítím to ponížení!
MNICH navždy a nikdy víc stále, nekonečně, a už nikdy
MNICH Prosím pokračujte zapřísahám vás
CHÓR jejich letní sny brzy sníh, brzy tak hladký, tak hřejivý s něhou a soucitně padne a zarovná vše.
ROKUDŽÓ Můj vůz byl malý a nenápadný. Mé srdce, ne dost hrdé, nedokázalo odolat pokušení dívat se na Gendžiho, jak jede v průvodu na svém bělouši, oslnivý.
MNICH Jako smrt ten zlatý náměsíčník. CHÓR Šedomodré peří temné sny. MNICH
Přijela jsem brzy a našla si výhodné místo.
Klamou mne smysly? Slyším zvuk kol se blíží. Hrůza hrůz! V nejasném svitu měsíce
Aoi se svým doprovodem 5
se objevila pozdě. Ledová jako vždy povýšená a odměřená nechala své muže odsunout můj vůz dozadu do špinavé bažiny! Má nesourodá banda, neschopna obrany, utekla.
vyprázdni co je plné ztup co je ostré změkči lesk. Světlo Pravdy září skrze smaragdový prach. Otři své zrcadlo Cesta září vstříc! CHÓR Roztírá rumělku a rozbíjí kameny ale nebe je netečné: kéž by mohla do Nebeského žaláře uzamknout svou ukřivděnou duši! [Li Šang-jin (fang)]
Kdyby mne můj milý miloval nikdo by si nedovolil mi ublížit. Kdyby žil můj manžel, byla bych císařovnou!
ROKUDŽÓ Kosé ticho dopadlo na pusté lesy v Nonomija. Schůzka milenců bílo-nefritový prach nepřehledné impulsy převládají. Nezemřu, pokud mi nějaká nesobecká živoucí duše nepomůže překonat můj smutný osud. Připoutána k tomuto světu, mé touhy mne vedly k mým hříchům. Navždy doháněna k zoufalství zjevila jsem se ti ve snu. Modli se za mne, snažně tě prosím!
Chvěla jsem se. Neodčinitelné ponížení při veřejném obřadu má neopětovaná vášeň marná touha zmařené naděje vzbudily můj hněv. Rozhodla jsem se odjet se svou dcerou Akikonomu do Ise, ale po návratu vše splatit! Můj drahý, lásko moje! Nikomu k užitku, provedla jsem svůj plán. MNICH Kokoro no jami. Temnota srdce. CHÓR Temnota srdce zuřivost, která zdivočí a běsní vedena slepou oddaností osamělá putuji nebesy v pláči a bědování. Modli se za mne, aby mé hříchy přestaly tak tížit Panenská kněžko, zapřísahám tě!
ZAVĚR Tanec CHÓR Nyní je připravena odejít branou hořícího domu. Je připravena opustit tento podivný svět tento hořící dům!
MNICH Vláčeni mezi dobrem a zlem moudré bytosti se zoufale snaží a zemřou. Nedaří se jim nahlédnout, že dobro a zlo jsou jen jedno a že prázdnota je matka nás všech. Třicet loukotí spojuje jeden střed ohni co je rovné
(tanec) MNICH Kataku no kado. (Brána hořícího domu.)
Překlad Iva Oplíštilová 6
