Vážený pane, vážená paní, vážení sponzoři, drazí dobrovolníci, milí přátelé a kamarádi, tak jako každý rok jsme tu s bilancováním předchozí sezóny. V loňském roce touto dobou jsme s nadějí a vírou na zlepšení hleděli do roku 2014. Těšili jsme se, že konečně dojde ke zmírnění dlouhodobě neudržitelného hektického tempa, které některým našim vedoucím pracovníkům znemožňuje jakýkoli odpočinek, takže vlastně ani neznají něco jako víkendy a svátky či osmihodinovou pracovní dobu. A jak to nakonec dopadlo? Až do května vypadalo, že se nám to skoro povedlo. Ne snad, že by se nudili, ale přece jen to už bylo o něco důstojnější než doposavad. Bohužel však tento stav vzápětí vystřídala hluboká krize, způsobená zcela nečekaným rozpadem některých obvyklých finančních pilířů (nevyšly nám některé tradiční větší granty, nechtěnou chybou krajského úředníka nám bylo o několik měsíců odloženo vyplacení částečného příspěvku na provoz záchranné stanice apod.). Rázem byla situace zcela opačná a dokonce natolik závažná, až hrozil úplný kolaps naší organizace. Zmítali jsme se nejen mezi zoufalým, i když obvyklým, nedostatkem času, ale k tomu i prostředků pro naši práci. Pochopitelně vše ještě více zkomplikovala snaha o hledání náhradních finančních a lidských zdrojů. Byla to doba, kdy nás držela nad vodou “každá (sto)koruna“, kterou nám mnozí příznivci a sponzoři posílají, stejně jako prodej každé budky či krmítka pro ptáky přes náš e-shop. Pomohlo nám i pochopení našich partnerů či pracovníků, kteří trpělivě (někdy i několik měsíců) čekali, až se nám podaří poslepovat potřebné prostředky pro zaplacení našich pohledávek a byli jsme rádi i za podporu některých obcí, které i přes našponované obecní či případně městské rozpočty dokázaly uvolnit alespoň symbolickou tisícikorunu. Zkrátka, jako už v minulosti mnohokrát, i letos jsme dokázali přestát další z nemilých krizí (jichž už jsme bohužel zažili až příliš mnoho) hlavně díky vstřícnému postoji mnoha desítek až stovek lidí, kteří se podílejí na naši práci, ať už jsou to nadšení dobrovolníci, štědří sponzoři, chápaví úředníci, svědomití zaměstnanci dorovnávající chybějící prostředky dobrovolnou prací, či ochotní a ohleduplní kolegové a partneři z nevládních organizací či soukromé sféry. Proto hned na úvod Vám všem co nejsrdečněji děkujeme, neboť společným úsilím se nám nakonec podařilo alespoň vše nejdůležitější udržet pohromadě a funkční i do budoucna. Pochopitelně výše uvedený stav se chtě nechtě musel někde promítnout právě proto, že místo abychom se naplno mohli věnovat naší práci, tedy ochraně přírody, museli jsme nemalou část sil a času věnovat shánění prostředků a řešení provozních krizových problémů. Část bývalého vojenského prostoru Milovice – Mladá, prodaná těsně před záměrem na vyhlášení národní přírodní rezervace.
Co se nám vloni nepovedlo Co nás mrzí asi nejvíce je, že jsme museli omezit práce na kampani upozorňující na dopady tuzemské spotřeby palmového oleje na přírodu v tropických oblastech Asie, Jižní Ameriky a bohužel čím dál více už i Afriky nebo oblastí severozápadně od Austrálie. Téměř zcela jsme museli zastavit i naše výzkumné a ochranářské aktivity na Slovensku, takže mj. jsme letos poprvé po pěti letech, kdy jsme začali pomáhat u našich slovenských sousedů, nezajistili v této zemi ani jednu akci pro naše dobrovolníky. To bohužel některé zdejší oslabené populace živočichů či rostlin na některých lokalitách v naší částečné péči posunulo o další krůček k jejich definitivnímu vymření.
Ačkoli na některých lokalitách dochází díky úsilí zdejších ochránců přírody a naštěstí čím dál více už i místních hospodářů k určitému zlepšení, stále zde momentálně zaniká celá řada krásných míst. Situace je o to smutnější, že sami moc dobře známe pověstnou přírodní bohatost a diverzitu některých slovenských lokalit. Občas je to dokonce tak, že to, co se v naprosto zbídačených populacích snažíme zachránit v Čechách či na Moravě dohromady na několika lokalitách rozesetých na několika tisících kilometrech čtverečných, tak na Slovensku roste a žije pohromadě třeba jen na jedné jediné louce, navíc i spolu s druhy, které u nás už mnohdy ani nenajdeme. Určitou útěchou nám je, že se nám alespoň podařilo sehnat určitou náhradu v podobě většího týdenního „zájezdu“ studentů zahradnické školy z Rajhradu, kteří v rámci své praxe pomáhali v úzké spolupráci se správou CHKO Biele Karpaty s aktivní ochranou některých slovenských lokalit. Nepovedlo se nám zamezit prodeji části bývalého vojenského výcvikového prostoru Milovice – Mladá v místech kde má být nyní vyhlášena národní přírodní rezervace. Snad se nám s novým vlastníkem pozemku podaří najít rozumnou řeč, protože nešetrné zásahy by mohly významnou měrou zničit zdejší unikátní společenstva. Nepodařilo se nám zatím nalézt dohodu s myslivci v Pileticích u Hradce Králové, kteří postupně ničí zdejší botanicky a zoologicky cennou stráň zástavbou a nevhodnými výsadbami dřevin. Výrazně jsme museli omezit i investice a opravy ubikací na záchranné stanici, neboť většinu prostředků pohltily provozní výdaje. A aby toho nebylo málo, tak se v poslední době začínají budit investoři, kteří by rádi zbudovali silnici přes nově chráněnou část přírodní památky na Plachtě, navzdory faktu, že původně tvrdili, že podobnou komunikaci nepotřebují a stačí jim obsluha objektů ze stávajících silnic. A to nemluvíme o tom, že i nadále jsou nezřídka velmi cenné orchidejové a motýlí louky měněny na smrkové, borové či poslední dobou i “japonskotopolové“ plantáže a podobný osud postihuje i vytěžené pískovny či některé bývalé vojenské prostory, které jsou nezřídka posledními místy, kde nacházely mnohé druhy živočichů a rostlin svá útočiště. Pokračující stavební boom, který mění naši krajinu na obří skladiště, k tomu přerybněné a přehnojené vodní nádrže, ve kterých už kromě kaprů “nastojato“ nic nežije, téměř všudypřítomné monokultury řepky olejky a kukuřice skrápěné chemikáliemi na rozlehlých plochách bez jakýchkoli rozčleňujících krajinotvorných prvků. Do toho invazivními a expanzivními druhy rostlin zarůstající bezlesé plochy, které jsou v nebývalé míře prohnojené dusíkovým “prachem“ z umělých hnojiv, spady živin z výfukových plynů a komínů, travní porosty na zemědělské půdě celoplošně strojově sečené několikrát do roka do podoby “travních pouští“ / navíc nezřídka během pár dní / od severu Evropy až po její nejjižnější jih a k tomu extrémní výkyvy a změny počasí vlivem probíhajících změn klimatu – to vše jsou věci, které nadále způsobují pokračující vymírání mnohých druhů živočichů a rostlin. Bohužel se nám stále nedaří změnit neustálé ubývání biologické rozmanitosti (biodiverzity) nejen v rámci celé naší zeměkoule, ale dokonce ani v rámci Evropy, ba ani České republiky. Mizející hnědásek květelový – některé z posledních populací v ČR se snažíme zachránit na Olomoucku.
A co se naopak daří? Na druhou stranu však víme, že bez naší konkrétní činnosti by mohlo být ještě hůře! Více jak 170 přírodně cenných lokalit zabírajících dohromady plochu přes 600 hektarů, u kterých dlouhodobě pomáháme s jejich aktivní ochranou (www.jarojaromer.cz/spolek) a které jsou rozeseté od České Lípy a Prahy přes celé východní Čechy, střední Moravu až na nejižnější moravský jih a úpatí Povážkého Inovce na západním Slovensku, přece jen už rozhodně je nezanedbatelný přínos pro zajištění přežití tisíců populací vzácných a ohrožených živočichů a rostlin. Když k tomu připočteme další desítky lokalit, na kterých pomáháme se zajištěním alespoň pasivní ochrany (návrhy na zajištění zákonné ochrany, doporučování vhodných opatření pro jejich aktivní ochranu, hájení přírody účastí ve správních řízeních) a stovky nových lokalit, na kterých každoročně zajišťujeme zoologické a botanické průzkumy a monitoring coby základ, na kterém pak stavíme následující ochranářská opatření, tak je náš přínos pro přežití živočichů a rostlin v naší přírodě ještě vyšší. Environmentální výchova ať už v našem ekocentru, ve školách či ve spolupráci se sdělovacími prostředky, provoz záchranné stanice, realizace živých zahrad a spousta dalších činností, na kterých se rok co rok podílíme, pak dotvářejí pověstnou třešničku na dortu. Toto není „kuřátko“, ale jedno z mláďat poštolky z hnízda zničeného během rekonstrukce domu, o které jsme se nějaký čas starali a nakonec jej adoptovali k náhradním rodičům ve volné přírodě.
Provoz záchranné stanice – někteří zajímavější pacienti typu jezevec v márnici V roce 2014 jsme v naší stanici přijali 612 živočichů. 319 z nich se nám podařilo navrátit zdravé zpět do volné přírody, přičemž další pacienti jsou ještě v léčení s předpokladem pozdějšího vypuštění. Další stovky (minimálně 500) pacientů se podařilo zachránit i díky naší non-stop zvířecí telefonické poradně. Mládě fretky, nalezené “na ulici“ v Hradci Králové, bylo bezproblémovým pacientem. K letošním pozoruhodnějším pacientům můžeme počítat např. jezevce lesního, který si celkem i spokojeně, a patrně i delší dobu, lebedil v objektu nevyužívané márnice ve Zdoňově na Broumovsku. Z klidu jej vyrušili až stavební dělníci, kteří sem přišli zbudovat výkop pro kabel a kteří se jej natolik děsili, že byli z „preventivně-bezpečnostních“ důvodů rozhodnuti jej udolat
krumpáči dříve, než na ně „krvelačně zaútočí“. Jezevce se nám naštěstí podařilo odchytit a vypustit na bezpečnější lokalitě, kde už nebude nikoho děsit. Hodně práce bylo se dvěma velkými koloniemi netopýrů rezavých, kteří byli nalezeni zimující během kácení doupných stromů. První kolonie ze Šonova u Nového Města nad Metují čítala 91 jedinců, druhá o celkovém počtu 51 jedinců pak pocházela z Blešna u Hradce Králové. Bohužel část netopýrů byla (po)rozřezána motorovou pilou, takže se zachraňovali těžko a některé jedince jsme museli z těchto důvodů i utratit. Na druhou stranu se nám ale nakonec podařilo úspěšně rozkmit a nakonec vypustit celkem 118 netopýrů rezavých z obou zmiňovaných kolonií. Mezi zajímavosti lze počítat i nahlášení „labutě“ která se zatoulala do autoservisu v Malých Svatoňovicích na Trutnovsku. Což by samo o sobě nebylo nic až tak mimořádné, jenže po našem příjezdu jsme zjistili, že údajná labuť je ve skutečnosti husa labutí uprchlá ze zajetí. Žádní zdejší chovatelé vodní drůbeže však tento méně obvyklý druh nechovali a ani zdejší paní starostka netušila, čí by mohla být. Naštěstí však ten den probíhalo na zdejším městském úřadě setkání starostů z okolních obcí, kam jsme s husou nakonec zašli. Bylo z toho menší pozdvižení, neboť následně nemalá část starostů odbíhala ze sálu volat chovatelům z „jejich“ obcí, ale díky tomu se nakonec majitele podařilo dohledat v rekordně krátkém čase – během cca deseti minut. Chovatelkou byl paní ze sousední obce, která po huse už několik dní marně pátrala. K méně obvyklým případům patřila i slípka zelenonohá, kterou nechtěně srazil řidič dodávky až v Plzni. Protože musel rychle doručit zboží k zákazníkovi v Hradci Králové, chřástalovitého ptáka rychle doslova napěchoval do krabičky od čaje (žádnou vhodnější „přepravku“ nenašel) a tento „balíček“ nakonec po půl dni na cestách vyložil až u nás v Jaroměři. Kupodivu slípka nejenže přežila sražení dodávkou, ale dokonce i cestu v dosti stísněných podmínkách a za nějaký čas ji dokonce budeme možná už moci vypustit zpět do volné přírody. Do Plzně si ale už bude muset doletět „po svých“.
K častým letošním pacientům patřili i netopýři pestří.
Z čeho máme největší radost? Za naprosto klíčové považujeme rozšiřování aktivní péče o vůbec, nebo jen zcela nedostatečně, udržované přírodovědně cenné lokality. Např. činnost záchranné stanice by ztratila zcela svůj smysl, když bychom se zároveň nesnažili ve volné přírodě chránit a udržovat vhodné podmínky na lokalitách, kde jsou nejen naši zvířecí pacienti doma. Když např. po zranění vyléčíme a úspěšně navrátíme do přírody ježka, zajíce, ťuhýka nebo poštolku – je to skvělé. Když ale zachráníme celou lokalitu, na které mohou celé rodiny, nebo spíše celé generace ježků, zajíců, ťuhýků a poštolek bezpečně vyvádět svá mláďata, tak je to ještě lepší! Tím spíše, když na stanovištích v naší péči vždy najdou dostatek potravy (tvořenou nejčastěji pestrou nabídkou hmyzu a různých rostlin), úkrytů, zimovišť a hnízdišť. A pokud je to navíc lokalita s mimořádným významem pro poslední přežívající populace některých druhů živočichů a rostlin v rámci celé střední Evropy, je to přímo důvod k oslavě.
Snaha o záchranu posledních středoevropských populací modráska ligrusového Jedno z takových míst, do jehož záchrany jsme se letos nově pustili, je národní přírodní rezervace Na Adamcích nedaleko Kyjova na jihovýchodní Moravě. Ačkoli zde naštěstí zatím nehrozí žádný přímý zánik v podobě nějakého investorského záměru či přeměně na smrkovou či borovou plantáž, pouhá několik let trvající absence vhodné údržby stačila k tomu, aby se zdejší unikátní druhy rostlin či živočichů dostaly na samou hranu své existence. Dvojnásob to platí pro modráska ligrusového, který zde ještě před pár lety míval jednu z nejpočetnějších populací v ČR. Jenže to bývalo před lety, kdy se tento motýl vyskytoval i na řadě dalších lokalit, ať už na Moravě, nebo v Čechách. Dnes je situace taková, že v Čechách přežívá jen na poslední lokalitě a ochraně přírody se jej snad podařilo zachránit doslova za vteřinu dvanáct. Na Moravě zůstaly už pouhé dvě lokality, na kterých balancuje doslova na hraně přežití. Zároveň se jedná i o jedny z posledních populaci v celé střední Evropě! NPR Na Adamcích je tedy jedním z těch posledních místeček, kde jsme tohoto motýla mohli ještě vloni spatřit. Bohužel je otázkou, zda ho zde budeme moci pozorovat i letos, protože situace je mimořádně závažná a aktuálně zde přežívá jen několik posledních vajíček a housenek. O nic lepší to není ani na druhé jihomoravské lokalitě. Na třetí ještě donedávna známé lokalitě modrásek ligrusový vymizel už vloni, nebo spíše předloni. Modrásek ligrusový jihomoravských lokalit.
na
jedné
z
posledních
Snažili jsme se proto obě zbývající jihomoravské populace zajistit tak, aby zde modrásek ligrusový od teď našel co možná nejvhodnější podmínky pro svůj vývoj. Zalarmovali jsme odbornou ochranářskou veřejnost a patřičné úředníky státní ochrany přírody, spojili se s vlastníky a uživateli dotčených ploch, pustili se do ekologického výzkumu tohoto druhu a nakonec přímo na místě realizovali, případně koordinovali, opatření, která by mu snad mohla pomoci přežít. Nebýt našich aktivit Na Adamcích, tak by na této lokalitě tento druh vyhynul už letos. Takto zatím alespoň máme ještě nějakou naději... Je nasnadě, že spolu s naší snahou o záchrana modráska ligrusového se snažíme zlepšit podmínky i pro ochranu celé řady dalších mimořádně vzácných živočichů a rostlin, se kterými modrásek obývá stejné stanoviště. Další nové lokality, které se snažíme zachránit K dalším novým lokalitám, do kterých jsme se letos pustili, můžeme počítat např. stráň v Lipovce na Rychnovsku. Zde mj. snad stále přežívá jedna ze dvou posledních východočeských lokalit ostřice ptačí nožky. Dále to jsou bývalá odkaliště mezi Jívkou a Radvanicemi s mimořádným významem pro vzácné druhy vážek (mj. druhá nejbohatší lokalita vážek v celém Broumovském výběžku) a orchidejí, jako je např. kruštík tmavočervený a prstnatec pleťový. A také mokřady v bývalém kamenolomu u Jetřichova, kde snad stále ještě přežívá nejvzácnější česká žába ropucha krátkonohá, k tomu stepní a lesostepní společenstva na Svatém kopečku u Mikulova - tedy v samém srdci CHKO Pálava. Do péče jsme přibrali i další stráň na Moravskotřebovsku s jedněmi z posledních moravských populací hnědáska květelového, modráska černoskvrnného a saranče vrzavé, nebo třeba krásnou teplomilnou stráň mezi Čímyšlí a Újezdem pod Troskami na okraji CHKO Český ráj. Kromě jiného se tu nalézá mimořádně bohatá populace hořce brvitého.
Svatý Kopeček v CHKO Pálava je další ze 170 lokality, u kterých pomáháme s jejich aktivní ochranou. Působíme už v okolí vašeho města či vesnice? Pokud ještě ne, tak to možná už nebude dlouho trvat! Další z loňských novinek je naše “štěpení“. Už přes patnáct let si říkáme, že problémů, které je třeba řešit ve snaze o záchranu jednotlivých živočichů a rostlin, jejich populací, stanovišť, celé krajiny, je tolik, že pokud bychom chtěli všechno vyřešit, museli bychom se nejspíše naklonovat. A tak jsme si řekli – a proč vlastně ne ☺. Tím spíše, když každým rokem se oblast našeho zájmu rozpíná do čím dál vzdálenějších oblastí, což s sebou nezřídka přináší nečekané komplikace. Pokud např. navštívíme vlastníky ohrožených přírodovědně cenných lokalit kdesi na jižní Moravě, nebo v okolí Prahy a České Lípy s prosbou, zda bychom si nemohli jejich pozemek odkoupit či alespoň se o něj adekvátním způsobem (nejlépe se zapojením samotného vlastníka) začít starat, je pochopitelné, že jsme s naším návrhem krajně podezřelí. Jestliže kdosi neváhá jezdit přes celou republiku odkudsi z Jaroměře, aby komusi pečoval o louku, tak to přece není normální a musí v tom být nějaká levárna. Pro prvotním odbourání nejistoty nepomáhá ani trpělivé vysvětlování, že na lokalitách během naší péče záměrně přespáváme, abychom maximálně ušetřili pohonné hmoty, ovzduší i náš čas. A že když k tomu navíc využíváme práce dobrovolníků či alespoň levné práce nadšených studentů na brigádách, tak to až takový ekonomický nesmysl není, ale naopak se nám takto postupně daří zachraňovat další a další ohrožené a přitom velmi cenné lokality. Protože nejsme místní, jsme nezřídka podezřelí i potenciálním sponzorům, donorům udělujícím granty, úředníkům apod. Po čase sice zatím vždy počáteční nedůvěra roztála a nikdo z těch, kteří s námi dlouhodobě spolupracují se nad tím už nepozastavuje, ale začátky bývají většinou velmi trnité. Díky naší již řadu let trvající poctivé práci se dostáváme čím dál víc do povědomí nejen ochranářské obce. Proto asi není divu, že se na nás čím dál více nabalují nadšenci podobného ražení a to z celé ČR. Tudíž jsme se letos v létě rozhodli podpořit založení lokálních ochranářských organizací, které budou pracovat podobným (alespoň soudě dle dosavadních výsledků velice efektivním) způsobem, jakým doposud pracujeme my sami. A protože v našem případě nikdy není daleko od myšlenek a slov k vlastním činům, podařilo se nám v naprosto rekordním čase během několika posledních měsíců založit velice intenzivně spolupracující síť nevládních organizací po celé ČR. Z našeho popudu proto už vznikly základní organizace Českého svazu ochránců přírody v Pardubicích (www.csopPardubice.cz), Brně (www.csopMorava.cz) a Jablonci (www.CSOPPodjestedi.cz). Krom toho se nyní snažíme přivést k životu i další základní organizace v Olomouci, Praze a Hradci Králové. A stejný model bychom časem rádi začali vytvářet i na Slovensku, Polsku a kdo ví, kde všude ještě ;). Cíl našeho snažení je jasný. Zamést si před vlastním prahem. Tedy pokusit se zastavit pokles biodiverzity (druhové i geologické rozmanitosti) v rámci regionu střední Evropy. A zároveň se už pomalu, ale o to systematičtěji, pouštět i do výzev na ochranu přírody (a potažmo i ochrany člověka) ve zbytku našeho světa. Pojďte do toho s námi, letos jsme vám možná blíž, než jste dosud tušili!
Posuny v antipalmářské kampani Po naší snaze o aktivní pomoc na Slovensku byla naší další zahraniční aktivitou snaha o (vy)řešení jednoho z aktuálně největších problémů celosvětové ochrany přírody. Tím je neblaze proslulý boom vzniku obřích plantáží palmy olejné, které doslova jako palmový mor začaly zachvacovat ještě donedávna nedozírné (pra)lesy v tropických oblastech. Důvod, proč jsme se pustili právě do palem, je jasný – jako Češi, Moravané a Slováci jsme se na zhoršování problému začali přímo spolupodílet naší každodenní konzumací palmového oleje, kterého průměrný Čech spořádal už před lety více jak 3,5 kg ročně a dnes patrně ještě více. Aby toho nebylo málo, tak bohužel už i ti, kteří nejezdí na alternativní paliva typu LPG či CNG, krmí palmovým olejem i své plechové miláčky, protože palmový olej je i v ČR částečnou složkou biopaliv přidávaných do nafty či benzínu. ¨ Proto jsme se spolu s kolegy z ochranářské organizace Lestari v druhé polovině roku 2013 rozhodli založit Koalici proti palmovému oleji, jejímž cílem je neformálně sdružit všechny jednotlivce, tuzemské nevládní organizace, školy, biology, učitele, lékaře, veterináře, právníky, zoologické zahrady, umělce a časem patrně i politiky, zkrátka všechny, komu náš podíl na likvidaci tropických lesů není lhostejný a mají vůli jej jednou provždy vyřešit. Od doby založení koalice se jejími členy stalo více jak čtyřicet nevládních organizací z ČR i Slovenska, přes třicet biologů a k nim i prvních deset učitelů, šest veterinářů, čtyři lékaři, dvě hudební skupiny i první ZOO. Zároveň už o členství a následném zapojení do kampaně jednáme, krom výše uvedených kategorií osob, také s prvními právníky, umělci a osobnostmi veřejného života. Nejen že palmové plantáže tygrům přímo likvidují potravu a životní prostor, ale navíc výrazně usnadňují práci pytlákům.
Úzkou spoluprací jednotlivých členů koalice se nám po delší době porodních bolestí podařilo vytvořit velice zdařilé webové stránky www.StopPalmovemuOleji.cz. Jsou nabyté informacemi o problematice palmového oleje i odkazy, ze kterých lze čerpat další poznatky. Kromě výpovědí Čechů, kteří problém v tropických zemích spatřili a zažili doslova na vlastní kůži, nově obsahují i fotografickou databázi prvních stovek tuzemských výrobků bez obsahu, či s obsahem, palmového oleje. To proto, abychom se jako ekologicky uvědomělí spotřebitelé mohli snadněji orientovat (bez nutnosti luštění složení na obale), kterým výrobkům se raději vyhýbat, a po kterých naopak můžeme bez výčitek svědomí sáhnout. Alespoň tedy pokud nám není lhostejný problém zaživa upálených či pohřbených orangutanů, vymírajících tygrů, slonů, goril, šimpanzů, medvědů malajských, tapírů, levhartů, papoušků, plazů, žab, motýlů – zkrátka doslova armády mnohdy kriticky ohrožených druhů, kterým gigantický rozvoj palmových plantáží zasazuje pověstnou poslední ránu. A to nemluvě o tom, jak rozmachem palmových plantáží trpí původní domorodci. Kromě místních obyvatel žijících v bezprostředním okolí plantáží (viz film Zelená poušť, či zde), mají však potíže s palmářským průmyslem kupodivu i některá velká asijská města, která jsou zahalena do dýmu obřích požárů vznikajících hlavně v oblasti Indonésie právě v důsledku vypalování pralesů za účelem zřizování nových plantáží (více zde) . A aby toho nebylo málo, objevují se dokonce první náznaky, že za poslední velkou vlnou epidemií eboly v subsaharské Africe mohou stát rozšiřující se palmové plantáže (více zde)! Palmový průmysl už začíná ničit i přírodu Afriky, kde jsou jím mimo jiné ohrožování i šimpanzi. Kromě již zveřejněných fotografií výrobků z hlediska (ne)přítomnosti palmového oleje mají jednotliví členové koalice nafoceno dalších několik set konkrétních výrobků, které budeme postupně přidávat k těm již publikovaným. K tomu se nám již ozývají první školy, které by se rády se svými žáky zapojily do mapování tuzemského trhu. Zdaleka největším oříškem pro nás nebylo až tolik vytvoření databáze výrobků s ohledem na to, zda (ne)obsahují palmu olejnou, ale to, že jsme se zároveň snažili výrobky roztřídit i podle dalších negativních či naopak pozitivních vlivů na životní prostředí. Každý výrobek proto po „rozkliknutí“ obsahuje navíc i informace, jak se na jeho dopady na přírodu díváme jako ekologicky uvědomělí spotřebitelé. Tato nově vznikající databáze je v rámci
celé ČR unikátní a zcela jistě první vlaštovkou umožňující lidem majícím vztah k přírodě a životnímu prostředí snazší orientaci v tom, jaké konkrétní dopady na přírodu může mít naše zdánlivě zcela nevinné každodenní nakupování. Prozatím je databáze zacílena hlavně na potraviny a drogérii, ovšem konečným cílem je zmapování celého tuzemského trhu včetně výrobků, které už s palmovým olejem nebudou mít nic společného. Výsledkem by měl být jednoduchý nástroj nejen pro environmentálně uvědomělé spotřebitele, ale i pro ekologicky uvědomělé výrobce, kteří v něm mohou najít vhodnou inspiraci pro šetrnější podnikání. O problémech s palmovým olejem začala v roce 2014 koalice informovat i přes Facebook. Dosavadní dosah příspěvků bývá až přes 30 tisíc uživatelů. Stránku zatím označilo jako svoji oblíbenou, nebo přímo sdílelo, přes 1300 osob a zájem pochopitelně nadále prudce stoupá. Koalici se rovněž podařilo zpracovat a vydat informační letáky, plakáty a infopanely “My nakupujeme – oni umírají“, které následně distribuuje všem zájemcům o jejich šíření na veřejnost. To, že zájem o řešení problému stoupá, dokazuje i čím dál větší zájem různých organizací i jednotlivců, které si mj. i aktivně píší o letáky, takže dosavadní náklad cca 14 tisíc bude už brzo rozebrán. Usilujeme např. i o to, abychom se stali členy RSPO, což je mezinárodní iniciativa která se volně překládá jako Kulatý stůl pro udržitelnou produkci palmového oleje. Tvoří jej kromě producentů, distributorů a prodejců palmového oleje a výrobků z něho i různé nevládní organizace. Díky oficiálnímu členství a tím i hlasovacímu právu bychom mohli přímo ovlivňovat celosvětové trendy v palmářském průmyslu. Někteří z našich členů či příznivců (a dokonce i někteří naši sponzoři) se rozhodli pomoci s řešením palmového problému přímo na místě. Kromě Standy Lhoty, který v tomto směru pracuje jako zaměstnanec ZOO Ústí nad Labem dlouhodobě, jsou to dnes už i další lidé, kteří spojují své exotické cestovatelské touhy s potřebou pomoci vyřešit tento problém. V těchto dnech proto např. zjišťují, jaké panují podmínky v certifikovaných i necertifikovaných plantážích nejen v Indonésii, ale už i také Indii. Afrika – no problem! Od (pra)lesů v jihovýchodní Asii je už alespoň obrazně řečeno “coby kamenem dohodil“ do (pra)lesů tropické Afriky. A vlastně do Afriky vůbec. Proto snad není ani divu, že jsme se v letošním roce rozhodli začít pomáhat i v Africe. Navázali jsme užší spolupráci se dvěma tuzemskými organizacemi, které se ochraně africké přírody již nějaký čas věnují. Nejprve to bylo začínající občanské sdružení Udržitelný život, které se věnuje environmentálně rozvojovým projektům v Ugandě (www.projektiky.cz). Je velmi sympatické, že za relativně malé částky v řádu stokorun až tisícikorun, je zde možné zrealizovat projekty, které pomohou nastartovat nejen aktivní ochranu či případně alespoň částečnou obnovu již zničené přírody, ale zároveň podstatnou měrou pomohou místním lidem. Pomáháme proto s propagací, zapojováním českých škol, sháněním finančních prostředků i dobrovolníků ochotných zapojit se do práce jak na území ČR, tak i přímo v Africe. A podobně jsme ke sklonku roku začali snažit pomáhat i další české organizaci – tentokráte na ochranu slonů - Save Elephanst. (http://save-elephants.org). Snažili jsme se rozsáhlejší
propagací získat prostředky na vývoj unikátního obojku. Zařízení, které by mělo pomoci minimalizovat pytláctví za účelem získání slonoviny a rohoviny. Jen z toho, co víme, se naši členové a příznivci složili částkou více jak 10 tisíc korun, ale patrně mohl být díky propagaci náš přínos ještě vyšší (celková vybraná částka byla nakonec ještě o 100 tisíc korun větší). Protože Česká republika je jednou z tranzitních zemí, přes kterou se sloní kly a nosorožčí rohy pašují, rozhodli jsme se navázat na velice úspěšnou akci ZOO Dvůr Králové, která v roce 2014 spálila svoje zásoby rohoviny, aby upozornila na fakt, že s rohy se neobchoduje a snažila se tak vyřešit příčinu pytláctví – tedy zvyšování poptávky. Tím, že jedním z těch, kdo rohy na hranici podpaloval, byla i česká Miss Earth 2013 a moderátorka TV Prima Monika Leová, která má vietnamské kořeny, odvysílala informace o spálení nosorožčí rohoviny i média a ve Vietnamu a Číně. Tedy v zemích, ve kterých je po obou komoditách největší poptávka. Akce byla další z ukázek toho, že v dnešním globalizovaném světě jsme z ČR schopni pomáhat řešit problémy zdánlivě naprosto vzdálené a od nás neřešitelné. Proto jsme se nakonec i my rozhodli uspořádat první symbolické spálení slonoviny na území ČR. Chtěli jsme nejen upozornit na děsivé masakrování slonů (více jak 100 slonů je zabito každý den), ale hlavně upozornit na možnosti ochrany. Tedy toho, co jako občané naší země můžeme pro slony učinit. Ať už jde o pomoc s výcvikem celních psů (první pes vycvičený v ČR už dnes v Africe vyhledává slonovinu a další pytlácký kontraband), možnost zaslání jízdních kol a dalšího vybavení pro africké strážce prostřednictvím české organizace Kola pro Afriku a podobnými způsoby. Sloní kly nám vyráběly děti ze škol a oddíly mladých ochránců přírody z našeho kraje, což už samo o sobě zvedlo informovanost o tomto problému. Vlastního spálení “slonoviny“ se pak kromě několika desítek přihlížejících účastnila i Česká televize, která následně o snaze Čechů o (vy)řešení pytlačení slonů odvysílala reportáž v hlavní zpravodajské relaci. To je tedy v kostce alespoň nejstručnější výčet našich loňských aktivit realizovaných s vaší pomocí a zároveň i nastínění nejhlavnějších problémů, které jsme právě i díky vám zvládli překonat. Ještě jednou tedy děkujeme za vaši pomoc a přízeň a budeme se těšit na další spolupráci ve společné snaze o “lepší svět“. Za všechny okolo Českého svazu ochránců přírody JARO Jaroměř David Číp
