Časové a prostorové souvislosti tradiční lidové kultury na Moravě

Časové a prostorové souvislosti tradiční lidové kultury na Moravě

Masarykova univerzita

Obsah

Morava a tradiční lidová kultura (1750–1900). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9

Daniel Drápala – Roman Doušek

Autochtonnost. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 Roman Doušek

Proutí a klest v rukodělném zpracování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Daniel Drápala Tradiční formy zemědělského hospodaření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Miroslav Válka Archaické oděvní součástky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 Alena Křížová Nejstarší taneční tradice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 Martina Pavlicová

Externí vlivy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

53

Roman Doušek

Vliv módních stylů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 Alena Křížová Nová technika a technologie v zemědělství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 Miroslav Válka Impulzy vývoje tanečního a hudebního folkloru. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 Martina Pavlicová Vznik nového poutního místa a kultu v režii venkovanů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 Roman Doušek

Stálost v čase . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81

Roman Doušek

Četba venkovanů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 Roman Doušek Zvykové právo. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 Martina Pavlicová Obřadní plachty úvodnice a koutnice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 Alena Křížová

Proměna v čase. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107

Roman Doušek

Proměny stavební legislativy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 Miroslav Válka Regulace náboženského chování venkovanů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 Roman Doušek Změny a diferenciace v organizaci rukodělné produkce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 Daniel Drápala Konzum. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 Daniel Drápala

Teritoriální jednota. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139

Roman Doušek

Karpatský oděvní typ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 Alena Křížová Turecká tematika v lidové baladě. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 Martina Pavlicová Léčebné zaříkávání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154 Roman Doušek Podomní profese. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159 Daniel Drápala

Teritoriální rozrůzněnost. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 Roman Doušek

Typologie lidového domu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170 Miroslav Válka Regionální oděvní typy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178 Alena Křížová Vnímání kulturních odlišností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 Daniel Drápala

Prameny a literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198 Soupis obrazových příloh. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212

Komenského mapa Moravy – verze z roku 1664 vydaná nizozemským tiskařem Nicolaesem Visscherem starším (1618–1679).

Detaily Komenského mapy s označením oblastí NA HANÉ a ZÁLESÝ.

8


Morava a tradiční lidová kultura (1750–1900)

V roce 1624 vzešla z dílny nizozemského grafika a vydavatele mapových děl Abrahama Goose mapa Moravy, za jejíhož autora byl označen I. A. Comenio. Biskup jednoty bratrské, filozof, teoretik pedagogiky a muž širokého rozhledu Jan Amos Komenský (1592–1670) připravil podklady pro toto kartografické dílo ještě před svým odchodem do exilu. Původně jej zamýšlel jako pouhý doplněk souborné práce o dějinách Moravy. Brzy se ovšem ukázalo, že výsledek jeho badatelského a dokumentačního úsilí vedoucí k precizaci starší Fabriciovy mapy se stane plnohodnotnou položkou v soupisu jeho zásadních prací. Vydání z roku 1624 záhy následovala další a z původní předlohy byla odvozena řada variant lišících se vzájemně jen v drobných detailech, případně místem vydání a subjektem nakladatele.1 Více než sto padesát let trvající kontinuální publikování Komenského mapy z ní vytvořilo nejpopulárnější a nejdéle vydávané mapové dílo zobrazující Moravu. Svou oblibu si tento kartografický počin získal jistě nejen pro precizní zpracování, ale i pro věrohodnost zachycených údajů. Obsahuje více než sedm set zeměpisných názvů, z nichž nejvíce je vázáno k sídlům, ale poprvé je zde zaznačena např. i památPostavy Marcomanus a Moravus symbolicky reprená hora Radhošť coby Radhost mons. Od bodových či zentují na rytině Samuela Dvořáka z roku 1677 liniových vytyčení sídel, vodotečí, hor, brodů, pramenů (mapová příloha knihy Tomáše Pěšiny z Čechorodu ad. se poněkud odlišuje dvojice do mapy zanesených Mars Moravicus) starobylost a slavnou minulost Moravy a jejího obyvatelstva germánského i slovannázvů, a to NA HANÉ (jihovýchodně od Prostějova) ského původu. a ZÁLESÝ (u Valašských Klobouk). Jejich užití v tak pečlivě zhotoveném mapovém díle dokládá, že autor při svých cestách Moravou reflektoval vedle celistvosti administrativně definovaného teritoria jedné korunní země také rozmanitost kulturních projevů obyvatel některých dílčích oblastí. Jan Amos Komenský přirozeně vytyčil Moravu jejími historickými hranicemi tak, jak se v průběhu středověku zformovala coby svébytný státní útvar v podobě markrabství moravského. Na rozdíl od sousedních Čech lemovaných souvislými horskými masivy, utvářejícími ve středu pomyslnou kotlinu, vykazuje území Moravy z hlediska přírodních determinant zcela jiné znaky. Ze západu i východu je lemována horskými pásmy, jimiž zároveň prochází zemská moravsko-česká a moravsko-slezská, resp. moravsko-uherská hranice. 1

Komenský, Jan Amos: Moravia marchionatus: Moraviae nova et post omnes priores accuratis sima delineatio. Brno: Universita J. E. Purkyně. Přírodovědecká fakulta, 1972; Komenský, Jan Amos – Drápela, Milan Václav: Mapa Moravy od J. A. Komenského. J. A. Comenius‘ Map of Moravia. Brno: Masarykova univerzita, 2007.

9

Přestože pohoří vytvářejí přirozené optické bariéry, při šíření kulturních elementů naopak mohou sehrávat důležitou zprostředkovatelskou roli. Je tomu tak i v případě Moravy, kde nejzápadnější výběžek Karpat umožnil přesah kulturních projevů spojených s horským salašnictvím, které pronikalo celým karpatským obloukem. Centrální nížinný pás vymezený pohraničními horami není sice zcela odproštěn od horských linií (Chřiby, Drahanská vrchovina), jedná se však o území, které je otevřeno severojižním směrem a pomyslně tak vytváří důležitý komunikační koridor nejen v rámci střední Evropy, ale i v celoevropském kontextu. K jihu je Morava svými úvaly a nížinami otevřena směrem do Pomoraví a navazujícího Podunají a dále na panonský kulturní areál, prostřednictvím Moravské brány je naopak po staletí zajišťováno propojení se severními slezskými a polskými oblastmi. Důležitá komunikační role Moravy byla ještě umocněna po vzniku habsburského soustátí v první polovině 16. století, kdy svým územím vytvářela pomyslný most mezi Čechami, Slezskem, posléze i Haličí na jedné straně a dědičnými alpskými zeměmi a Uhrami na straně druhé. Přestože některými barokními autory byl odvozován původ německy hovořícího obyvatelstva již od starověkého germánského kmene Markomanů,2 formování stabilní sídelní struktury Moravy je spjato s migračními procesy na přelomu starověku a středověku, kdy slovanské obyvatelstvo převrstvilo pozůstatky staršího osídlení. Definitivní podoby však nabyla až v důsledku kolonizačních proudů tzv. velké kolonizace vrcholného středověku i dílčích osídlovacích procesů ze 16. až 18. století. Obyvatelstvo Moravy nikdy netvořilo etnicky homogenní celek. Dvě dominující pospolitosti česky a německy hovořících Moravanů doplňovala o poznání menší skupina Židů, ale etnický obraz země obohacovaly také malé komunity Charvátů či Francouzů.3 Jazykové a kulturní odlišnosti nebývaly ovšem neprostupnými bariérami, které by zabraňovaly průniku a prolínání kulturních elementů napříč etnickými a jazykovými hranicemi. Ačkoli Morava vytvářela v rámci habsburského soustátí samostatný administrativní celek – korunní zemi ve formě historicky daného markrabství moravského, další vnitřní členění celého teritoria nabývalo v průběhu času rozličných podob, které zčásti mohly reflektovat přirozeně se formující regiony utvářené přírodními podmínkami, komunikační dostupností či spádovostí, nejednou však byly i výsledkem ryze strategických rozhodnutí politické i ekonomické povahy. První stupeň správní diferenciace představovala šestice krajů: Jihlavský, Znojemský, Brněnský, Olomoucký, Hradišťský a Přerovský. Tohoto členění se výrazněji nedotkly ani tereziánské reformy v polovině 18. století a teprve modernizace politické správy a samosprávy v polovině 19. století přinesla do krajského uspořádání modifikace.4 Jestliže zemské instituce a krajské úřady sehrávaly důležitou roli v řízení státu jako převodní mechanismy centrální či zemské vlády, do každodenního života neprivilegovaných vrstev moravského obyvatelstva se výraznější měrou promítala existence nižších stupňů správního systému. Jednalo se především o vrchnostenská dominia a vedle nich ve sféře organizace náboženského života také o farnosti. Tyto menší územní celky vytvářely 2

3 4

10

Např. Ulmann, Marian Karel: Alt-Mähren, das ist geographisch-chronologisch-historische Beschreibung zweyer nach einander gewesten Königreichen I. der Markomanen II. der Slawen, Slawinern oder Heneten; derer Völkern: Königen und Herzogen: Sitten, Gewohnheiten, und Geschichten bey nebst der sowohl aus den Kirchen als Welte Geschichten gezogennen vorehmere Theten Römischer Päbsten. Brünn – Olmütz: Joseph Hirnlin, 1762. Markomanské éře v dějinách Moravy se ostatně pečlivě věnoval Tomáš Pěšina z Čechorodu ve své práci Mars Moravicus. Sive bella horrida et cruenta, seditiones, tumultus, praelia, turbae: & ex ijs enatae crebrae et funestae rerum mutationes, dirae calamitates, incendia, clades, agrorum depopulationes, urbium vastitates, aedium sacrarum et prophanarum ruinae, arcium et oppidorum eversiones, pagorum cineres, populorum excidia, & alia id genus mala, quae Moravia hactenus passa fuit. Pragae: Typis Joannis Arnolti de Dobroslawina, 1677. Srov. Jeřábek, Richard – Maur, Eduard – Štika, Jaroslav – Vařeka, Josef: Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska IV. Etnografický a etnický obraz Čech, Moravy a Slezska (1500–1900). Národopisné oblasti, kulturní areály, etnické a etnografické skupiny. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2004. Srov. Janák, Jan – Hledíková, Zdeňka – Dobeš, Jan: Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. Časové a prostorové souvislosti tradiční lidové kultury na Moravě

Reflexi svébytných projevů tradiční kultury obou dominujících etnických pospolitostí – česky a německy hovořících Moravanů (právo chasy a velikonoční objížďky polí) nalezneme i v reprezentativním díle věnovaném Moravě a Slezsku z edice Die österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild (1897).

11

v mnoha ohledech svébytný socio-právní i ekonomický rámec, v němž se až do poloviny 19. století odehrával soukromý i veřejný život příslušníků vesnických i maloměstských komunit a na jehož podstatě se také mohly utvářet základy lokálních či regionálních forem lidové kultury. Polovina 18. století představuje svými tereziánskými a na ně navazujícími josefínskými reformami důležitou periodu v historickém vývoji Moravy. Rozhodnutí centrální vlády, ale i důsledky geopolitického vývoje se promítaly do řady sfér života městského i vesnického obyvatelstva. Není to však jen dopad úředních direktiv, nově uplatňovaných hospodářských strategií či rozvoj základního stupně vzdělanosti, které jsou s druhou polovinou 18. století spjaty. V tomto období znatelně narůstá objem textových i obrazových svědectví o lokálních a regionálních formách tradiční lidové kultury.5 Svůj vliv zde jistě má i proměna v nahlížení na vesnického člověka, který se stával v duchu nově nastupujících myšlenek osvícenství i následného romantismu objektem soustředěného zájmu filozofů, historiků, národohospodářů i publicistů. Mezi polovinou 18. století a koncem století devatenáctého tak zaznamenáváme znatelný posun v pohledu na početnou výseč populace, které bylo přisouzeno pojmenování lid. Od přezíravého a odtažitého přístupu středověku a raného novověku

b)

a)

c) 0

50 km

Potřeba efektivní správy země vedla již od středověku k budování různých stupňů územní organizace. Různorodost v rozsahu i skladbě jednotlivých typů správních jednotek na Moravě dokládají mapy s vytyčením hranic panství (a; podle tereziánského katastru z poloviny 18. století), farností (b) a soudních okresů (c; stav ze 60. let 19. století).

5

12

0 50 km Kunz, Ludvík: Prameny k etnografii Moravy v díle kameralistů z let 1770–1850. Zprávy Oblastního muzea jihovýchodní Moravy v Gottwaldově 1966, č. 3, s. 108–117; Jeřábek, Richard (ed.): Počátky národopisu na Moravě. Antologie prací z let 1786–1884. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997. Časové a prostorové souvislosti tradiční lidové kultury na Moravě

se nově stal lid a s ním spojené kulturní projevy předmětem úcty, péče a někdy až nekritické oslavy, které však korespondovaly s nosnými myšlenkami a cíli národně emancipačního hnutí českého obyvatelstva v průběhu 19. století. Časová perioda spadající mezi roky 1750 a 1900 tudíž vykazuje ve studiu tradiční lidové kultury klíčový význam. Jestliže v těchto letech pozvolna narůstá suma poznatků o materiálních a nemateriálních projevech lidové kultury, postupující modernizace a industrializace naopak vedly k zániku mnoha kulturních projevů či jejich obsahové nebo formální transformaci. Ve středu zájmu předkládané knihy stojí obyvatelstvo moravského venkova, tedy vesnic, ale také venkovských městeček, která se od nich v mnohém nelišila. Bude nás zajímat z hlediska jeho způsobů Rolníci z Moravy na francouzské grafice z roku 1838 (obramyšlení a jednání, pro něž se vžilo označení trazový doprovod knihy France militaire: histoire des armées diční lidová kultura. Kniha sleduje téma v období françaises de terre et de mer de 1792 à 1833). od druhé poloviny 18. století do závěru století 19., které ve venkovském prostředí provázel stabilní demografický růst. Ten začala významněji narušovat až od sedmdesátých let 19. století sílící migrace do městského prostředí a za hranice země.6 Vedle toho po celé sledované období zaznamenáváme v obecné rovině pozvolna se zlepšující ekonomickou situaci venkovanů stejně jako množství politických, ideových a obecně kulturních vlivů, které na ně doléhaly a byly jimi reflektovány – od zavádění povinné školní docházky a tolerance v oblasti konfese přes ideje Velké francouzské revoluce, osvícenství, ale také ozvěny jansenismu, zrušení nevolnictví, sekularizační tendence, technické vynálezy, nové koncepty, jako je zrod intimity či konzumu až po nacionalismus, vznik spolkového života a etablování politických stran apod. Vedle těchto jevů ovlivňujících venkov a způsobujících jeho dynamičnost mu nelze v tomto období upřít jistou stabilitu, ať se to týká sociálního složení a přirozené obměny příslušníků zdejších komunit, stěžejní role zemědělství při obživě venkovanů, neměnnosti využitelné surovinové a energetické základny či stability některých myšlenkových schémat. Na první pohled zdánlivě rozporuplné tendence rámující život venkovanů nás v souvislosti s poznáváním tradiční lidové kultury nutí upřít pohled v prvé řadě právě na ně, neboť to byli oni, kdo ji vytvářel jako ucelený a smysluplný celek, ať již vlastním žitím kultury v každodenních i výjimečných situacích nebo osvojováním a transformováním externích tlaků a vlivů vycházejících z různých sfér dobové komplexní společnosti. V konečné fázi to bylo právě venkovské obyvatelstvo, kdo stál za dynamičností tradiční lidové kultury. Ačkoliv by se mohlo zdát, že zohledňováním tohoto faktoru relativizujeme pojem tradiční, k lidové kultuře vztahovaný, z etnologických výzkumů víme, že nositeli spatřovaná tradice vzniká spontánně a bývá vynalézána zcela záměrně poměrně rychlým procesem, trvajícím v některých případech řádově v létech. 6

Mrkos, Josef: Hospodářská dynamika země Moravskoslezské v zrcadle jejího populačního vývoje a fluktuace obyvatelstva let 1790–1930. Brno: Zemský národní výbor, 1948, s. 18 an.

13

Město představovalo pro venkovské obyvatelstvo prostor s mnoha funkcemi – ekonomickými (prodeje a nákupy), sociálními (informační zdroj, prostor vymezování se vůči obyvatelům města i jiným návštěvníkům) i náboženskými. Všechny tyto roviny zachytili bratři Rouargueovi ve své kresbě schodů kapucínského kostela Nalezení svatého Kříže v Brně. Oděv řadí aktéry nejen k obyvatelům Brna, ale také k vesničanům z jeho okolní a oblastí položených severně a východně od města. Jejich jednotlivé úkony odhalují mnohovrstevnatost sociální interakce.

Tradiční lidovou kulturu vymezuje právě osvojení venkovským obyvatelstvem. Některými formami myšlení a jednání se mohlo lišit od zbylé populace Moravy, jinými nikoliv. Také v této souvislosti hraje stěžejní roli při jejím poznávání rovina porozumění jednotlivých jevů ze strany obyvatelstva venkova. To totiž mohlo být zcela či částečně specifické, nebo dokonce i odlišné než v městském prostředí či mezi elitami, ale také nemuselo. Tradiční lidovou kulturu neohraničujeme na základě specificky definované selekce jednotlivých kulturních jevů ani ji primárně nestavíme do opozice oproti tzv. kultuře elit, zejména s ohledem na její přesahy do ostatních vrstev společnosti a naopak tzv. vysoké kultury do venkovského prostředí. V minulosti takové vymezování obvykle spočívalo v hledání jejích formálních kritérií (zájem o autochtonnost jevů, prvky recipované na základě tradice, tzv. rustikalizované formy) či specifickém způsobu recepce jednotlivých kulturních jevů (jejich významová, funkční a obsahová proměna). Pokud tradiční lidovou kulturu Moravy daného období identifikujeme na základě žití venkovským obyvatelstvem a poukazujeme na její dynamičnost v čase, mluvíme o značné šíři minulé reality, která potenciálně otevírá množství témat. Jejich celistvé uchopení se pochopitelně zcela vymyká možnostem jakékoli publikace. Předkládaná kniha se proto ubírá jinou cestou. Její koncepce 14


spočívá v načrtnutí tradiční lidové kultury prostřednictvím jejích šesti poznatelných časových a prostorových charakteristik, jež se snaží přiblížit na základě vybraných různorodých kulturních jevů a s nimi spojených procesů. Tím se odvrací od obvyklého pojímání tohoto fenoménu prostřednictvím dílčích témat, vymezených oblastí, zvolených časových období či jejich kombinací. Sociální rozměr, reflexe skutečnosti, že jejím nositelem a tvůrcem bylo venkovské obyvatelstvo, nás přivádí k první dichotomii charakteristik, které lze vystopovat u jevů tvořících heterogenní komplex tradiční lidové kultury. Tyto charakteristiky odrážejí procesy, jimiž byla lidová kultura tvořena právě ze sociálního úhlu pohledu. Na jednu stranu se totiž v jejím rámci setkáváme s prvky veskrze autochtonními, jimiž venkovské obyvatelstvo navazuje a při životě udržuje způsoby myšlení a chování, které lze vystopovat staletí i tisíciletí do minulosti. Z generace na generaci je přejímá a zásadně nemodifikuje, neboť v kontextu dobově možného – s ohledem na panující názory, dostupné zdroje a technologie – jsou tyto jevy naprosto funkční a nezpochybnitelné (kapitola Autochtonnost). Na stranu druhou se venkované nebránili inspiraci u ostatních složek dobové komplexní společnosti. Na základě svých potřeb vědomě přejímali nové impulzy, ať již byli motivováni pohnutkami ekonomickými (technologie, plodiny) či symbolickými (móda, styl). Inspirace však byla vždy tvořivá, neboť novinky začleňovali do své kultury (kapitola Externí vlivy). Takové akceptování mohlo ovlivňovat formální stránku novinky, ale mohlo stát také za její významovou

Odlišnou rychlost absorbování vnějších podnětů venkovským prostředím a jejich různorodost výmluvně ilustrují dobové fotografie na příkladu oděvu. Zatímco muži odkládali místní lidový oděv, ženy jej nadále preferovaly. Týkalo se to celých oděvních kompletů, původních oděvních součástek, či alespoň jejich typů, které inovovaly (nové materiály, výzdoba, barevnost). Všechny tyto roviny lze nalézt na fotografii rodiny kováře Josefa Navrátila z Domčic (okr. Znojmo) z konce 19. století. Otec v městském konfekčním oděvu, dcera s novými oděvními součástkami navazujícími na tradiční za zachování původní struktury lidového oděvu, kterou má i oděv matky, avšak pro jednotlivé oděvní součástky již byly použity průmyslově vyráběné textilie.

15

Oděv, tentokrát rómských chlapců z Havřic (okr. Uherské Hradiště), poukazuje na různorodost vlivů přijímaných venkovem. Jejich čepice odhalují unifikaci oděvu napříč zemí pramenící v tomto případě z osvojování vojenských uniforem prostřednictvím vysloužilců i přímého odkupu od vojáků. Vlevo je rakousko-uherská polní čepice, vzor 1871, čepice výš s největší pravděpodobností tatáž, vzor 1908.

proměnou či kombinovat oba aspekty, případně se jí nemuselo dotknout. Tato možná změna vyplývá ze skutečnosti, již etnologové vysvětlují jako holistický princip fungování kultury. Uvažování nad vybranými jevy tradiční lidové kultury v těchto dimenzích umožňuje jejich objektivní odlišení. I s odstupem staletí jsme schopni v lidové kultuře nalézat jevy autochtonní, u jiných jevů naopak rozpoznáváme inspirační zdroje z jiného sociálního prostředí. Poznání těchto jevů v celistvosti zejména v rovině porozumění ze strany venkovanů ale může být značně komplikované, zejména s ohledem na pramennou základnu, která se nám dochovala. Druhá dichotomie charakteristik komplexu lidové kultury vychází z jejího zakotvení v čase. Na jednu stranu totiž v lidové kultuře nalézáme jevy, které svojí formou, významem pro obyvatele venkova či jejich kulturu vykazují znaky neměnnosti, stálosti v čase, trvání. Děje se tak však za současné reflexe této nadčasovosti ze strany obyvatel venkova, která měla svůj význam (kapitola Stálost v čase). Právě vědomí trvání v myslích venkovanů často odůvodňovalo platnost a správnost jednotlivých způsobů myšlení i jednání. Tento vědomý důraz na dlouhé trvání jevů, tradičnost ze strany aktérů dobové kultury spekulativně vymezuje takto charakterizované jevy oproti jevům autochtonním, u nichž obdobná, ba výraznější historičnost nebyla venkovany zdůrazňována. Vůči 16


stálosti lze opětovně objektivně postavit v některých oblastech nebo u některých jevů tradiční lidové kultury časovou proměnlivost (kapitola Proměna v čase). V tomto případě ji chápeme jako důsledek externího ovlivňování, které vycházelo z dobových mocenských center a jemuž byli venkované vystaveni. I když tato dynamičnost lidové kultury byla spouštěna pasivním absorbováním nových nařízení a ostatních druhů regulativů, jejichž dopad se přeléval do různých částí kultury, mohly se pod vlivem panujících představ v interpretacích venkovanů pozměňovat. Zmiňovaná prvotní pasivita venkovského obyvatelstva ve srovnání s výše uváděným aktivním hledáním inspirace u ostatních složek dobové společnosti odhaluje variabilitu procesů stojících za proměnami tradiční lidové kultury ukotvenými v čase, stejně jako je od sebe v interpretacích etnologů odlišuje. Vymezení prostoru našeho zájmu, Moravy, a zohledňování geografického původu jednotlivých jevů nás přivádí k poslední námi reflektované dichotomii charakteristik tradiční lidové kultury. Oproti jevům společným celému území Moravy (kapitola Teritoriální jednota) nalézáme v tradiční lidové kultuře jevy, které byly teritoriálně diferencované, tedy místně proměnlivé (kapitola Teritoriální rozrůzněnost). Při této charakteristice části tradiční lidové kultury míníme zejména vizuální či formální proměnlivost téhož jevu, kterou lze na jednu stranu objektivně pozorovat, na stranu druhou mohla mít pro své nositele význam. V následujícím textu bude tradiční lidová kultura představena jako heterogenní komplex, který se skládal z jevů autochtonních, ale také z jevů přebíraných a transformovaných z jiných sociálních vrstev, ať již aktivně nebo pasivně (zároveň však často tvořivě). Tuto dynamičnost vyvažovala stabilnost jiných jejích částí, kterou venkované v některých případech vnímali jako kvalitu. Pokud na tradiční lidovou kulturu pohlédneme z hlediska jejího zakotvení v prostoru, objevíme jevy společné pro celé území Moravy i jevy místně odlišné, s odpovídající reflexí této skutečnosti ze strany dobových aktérů. Tyto charakteristiky tradiční lidové kultury nelze považovat za specifické, ba dokonce ani za jediné, ale s ohledem na zvolený způsob poznávání tradiční lidové kultury za nosné. Zároveň je nezbytné připomenout, že všechny tyto charakteristiky se netýkají tradiční lidové kultury pouze jako celku, ale lze je přisoudit také jejím jednotlivým dílčím částem – např. ekonomice, religiozitě, stavitelství, folkloru, oděvu atp. Naším záměrem bylo přiblížit se k tradiční lidové kultuře prostřednictvím nastíněných charakteristik, což povede k jejímu plastičtějšímu poznání v její proměnlivosti, stálosti, variabilitě i shodnosti, zkrátka v její historické podobě. Ve středu našeho zájmu tedy leží procesy, které ji formovaly a vytvářely její charakteristiky, ale také ovlivňovaly její nositele a aktivní tvůrce. Identifikované procesy budou v následujících kapitolách představeny prostřednictvím svého vlivu na úzce vymezené kulturní jevy, jejichž výběr za zachování reprezentativnosti příkladu byl zvolen také s ohledem na jejich rozmanitost, která odhaluje mnohovrstevnatost minulé reality, a s důrazem na jevy obvyklé, ať již formu či obsahem, neboť právě takové leží v předmětu zájmu etnologie. Touto cestou se vydáváme, neboť věříme, že hutnými a reáliemi podloženými příklady výmluvněji naplníme vytknutý cíl.

17

18


Autochtonnost

Autochtonnost

Až do počátku 19. století můžeme hovořit o středoevropském venkovu jako prostoru, kde ostatní společenské vrstvy realizovaly svoje zájmy – ať již ekonomické, politické, misijní či obecně kulturně-reformní. Přinášely do něj svoje představy a snažily se jeho obyvatele prostřednictvím různých mocenských nástrojů ovlivnit – z pozice vlastníků panství, za použití či využití státních politických mechanismů sankcionovaných náboženstvím atp. Jistou změnu přinesl počátek 19. století, kdy intelektuálové v intencích prací filozofa Johanna G. Herdera (1744–1803) začali ve zde objevované lidové kultuře nalézat tzv. Volksgeist, jedinečného ducha národa. Tato filozofie zároveň podnítila vlivné teorie Jacoba Grimma (1785–1863) o tzv. Naturpoesii, což platí také o optice obou bratří Grimmů ústící do tzv. mytologické školy, která spatřovala ve folkloru venkovského lidu předkřesťanské kulturní vrstvy. Ani tehdy venkov nepřestával představovat prostor, v němž jiné vrstvy realizovaly svoje tentokrát ideologické zájmy, avšak začaly mu přičítat subjektivitu ve smyslu tvůrčí nezkaženosti a čistoty projevů. Obdivovaná tvořivost venkovského lidu, stejně jako pozornost věnovaná vybraným kulturním formám, které měly vzniknout v dávnověku, zosobňovat nejryzejší charakter národa a na venkově přetrvávat, tak iniciovaly zájem o lidovou píseň, potažmo celou lidovou kulturu a zároveň představovaly první pozitivní charakteristiky, které byly při poznávání lidové kultury s ní spojovány. Byly to právě tyto kladné asociace, které podnítily první generace sběratelů folkloru, a to i v českých zemích, např. Karla Jaromíra Erbena (1811–1870), Františka Ladislava Čelakovského (1799–1852), Františka Sušila (1804–1868) aj. Posledně zmiňovaný takovou optiku pregnantně vyjádřil i ve verši: „Jak jsou sladky slovanské ty písně, Jaká tají se v nich lahoda! Jest to výron ducha národa, Pramen živý, vyšlý z útrob tísně.“1

Dekonstrukce takových představ – i když dlouho ne zcela úplná –, kterou přineslo etnologické bádání druhé poloviny 19. století a století následujícího, nic nezměnila na skutečnosti, že součást tradiční lidové kultury tvořily jevy, které v určitých aspektech odkazují na její kontinuitu, trvání, Ještě na konci 19. století se s ohledem na funkčnost a pořizovací cenu používala v některých oblastech Moravy hrubá neglazovaná keramika, stejně jako mnoho staletí zpět. Dělo se tak i v době rozmachu plechového a skleněného nádobí a dostupnosti kvalitnějších druhů keramiky. Žena v pracovním oděvu ze Žítkové (okr. Uherské Hradiště) na fotografii z roku 1889.

1

Sušil, František: Nové básně I. Citováno dle: Vychodil, Pavel: František Sušil. Životopisný nástin. Brno: Knihtiskárna benediktýnů rajhradských, 1898, s. 228.

19

Autochtonnost

ať již se to týkalo celého jevu či pouze některého z jeho aspektů, např. formy, tedy vzhledu, resp. průběhu obřadu, užitého materiálu atp. Napříč staletími můžeme totiž sledovat používání podobných i totožných technologií a materiálů, využívání týchž předmětů a nástrojů, konkrétně např. zemědělských postupů, pěstovaných plodin a jejich zpracování, chovu stejných domestikovaných zvířat a jejich využívaní, což se týká také jiných způsobů chování a myšlení. Vedle toho ale v rámci kulturního vývoje zaznamenáváme ve venkovském prostoru množství jevů, které zde vznikaly přirozeně, ať již se jedná o folklorní projevy, systémy lokální diferenciace oděvních součástek či domových typů, které sice svým obsahem odhalují jinou charakteristiku tradiční lidové kultury (viz níže), avšak jako systémy se v ní začaly zejména po roce 1700 rodit autochtonně. Tímto způsobem došlo v zemědělském prostředí také ke zformování dispozice obytného venkovského domu stejně jako funkčního využití hospodářských staveb, přičemž byly používány totožné stavební postupy a materiály (hlína, dřevo, kámen, proutí, sláma aj.). Ty také nalézaly svoje uplatnění v jiných částech obdobně profilované vrstvy hmotné kultury (keramika pro přípravu pokrmů, dřevo v oblasti nástrojů a stolování, přírodní pletiva při výrobě zásobnic, košů atp.). Autochtonní jevy můžeme nalézt i jinde, např. v magickém myšlení i praktikách či ve folkloru. Pokud o všech výše zmíněných jevech hovoříme jako o autochtonních, jejich autochtonnost spočívá na jednu stranu v aktivním vytváření venkovským obyvatelstvem, na stranu druhou v navazování na starší kulturní formy, které přetrvávaly po staletí i tisíciletí. Různorodost autochtonních jevů či alespoň jejich autochtonních aspektů, které poukazují na trvání některých částí lidové kultury stejně jako na tvůrčí potenciál jejích nositelů, představíme na několika vybraných příkladech – využívání přírodních materiálů v rukodělné výrobě, zmiňovaných zemědělských postupech, vybraných archaických oděvních součástkách a na příkladu původních tanečních forem.

Jednoduchá zapásaná bederní rouška zcela funkčně posloužila k zakrytí intimních partií dospívajícího chlapce při mytí dobytka v řece Moravě u Ostrožské Nové Vsi (okr. Uherské Hradiště).

20


Autochtonnost

Ve stavitelství moravského venkova lze v průběhu staletí identifikovat totožné prvky. K nejstarším náleží na snímku usedlosti ze Žítkové (okr. Uherské Hradiště) využití pletiv, slámy jako krytiny či hliněné mazanice kryjící konstrukci v tomto případě roubenou, jejíž historie v českých zemích sahá do středověku.

Staré typy oradel i využívání lidské síly v zápřahu nalézaly v případě výhodnosti či jediné možnosti uplatnění napříč staletími, Valašsko na přelomu 19. a 20. století.

21

Autochtonnost

Proutí a klest v rukodělném zpracování Využití přírodních pletiv (proutí, rákos, traviny, kořínky aj.) pro potřeby lidského společenství vykazuje v historické perspektivě značnou délku trvání. Jeho počátky můžeme klást až k pravěkému osvojování si přírodního prostředí člověkem. Úzké sepětí s přírodou umožňovalo postupné poznávání jejích zákonitostí i příležitostí, jak efektivně (byť někdy až kořistnicky) zužitkovat surovinové bohatství obklopující lidské jedince. Základní předpoklady pro uplatnění proutí, drobných větví a mladých kmínků v hmotné kultuře spočívaly ve fyzické a ekonomické dostupnosti a v jejich materiálových vlastnostech. Nenáročné keřovité a stromové porosty

vrb, lísek, olší nebo bříz se uplatňovaly v různých typech biotopů, v hojné míře se rozprostíraly v blízkosti sídel, podél vodních toků, na podmáčených loukách a pastvinách, na mezích i strmých kamenitých svazích, v přechodu lesa v bezlesí i ve vlastním lesním porostu.2 Intenzivnímu zužitkování nekladla překážky ani snaha o cílenou ochranu lesních porostů, kterou vyvíjely vrchnosti z důvodů jejich poškozování pastvou hospodářského zvířectva. Vrba, líska, bříza či olše tak zůstávaly v 18. i 19. století mimo pěstební dozor správy lesních majetků i ostatních vlastníků, pro něž souvislejší porosty, shluky těchto stromů či jen jednotlivé dřeviny vykazovaly fakticky nulovou hodnotu. Nic tedy nebránilo jejich trvalému využívání v lidovém prostředí, zvláště uvážíme-li, že zisk suroviny nebyl zpravidla spojen s žádnými, nebo jen minimálními výdaji a kromě

Jak dokládá fotografie z Valašska, až do druhé poloviny 19. století byla značná plocha dnes zalesněných svahů využívána k hospodářské činnosti. Listnaté porosty bývaly hojně zastoupeny na okrajích pastevních ploch, jednotlivé stromy, ale i jejich shluky se ovšem nacházely i na pastvinách samotných.

2

22

Např. plochy břízy, která byla vnímána jako plevelná dřevina, se v souvislosti s postupným zalesňováním vrcholových horských partií během druhé poloviny 19. století spíše rozšiřovaly. Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, Sbírka rukopisů, inv. č. R 483. Bajer Vojtěch: Výskyt břízy na Valašsku; Langer, Jiří (red.): Beskydy. Zdroj práce a obživy. Třinec: Wart, 2012, s. 25–28; Langer, Jiří – Bajer, Vojtěch: Polidšťování krajiny. In: Malina, Dalibor (ed.): Kulturní dědictví Soláně a jeho okolí. [Karolinka]: Sdružení pro rozvoj Soláně, 2012, s. 12. Časové a prostorové souvislosti tradiční lidové kultury na Moravě

Schopnost ovládat jednoduché a osvědčené technologie se v lidovém prostředí uchovávala prostřednictvím mezigeneračního přenosu po mnoho pokolení. Dokládá to i snímek z usedlosti Orságů-Košutů v údolí Stanovnice v Novém Hrozenkově (okr. Vsetín).

vynaložené lidské energie si nekladl nároky ani na složitější nástrojové vybavení. Pouze potřeba pracovat s čerstvým ohebným materiálem poněkud limitovala transport surovin na delší vzdálenosti a směřovala tak primárně k vytěžování lokálních zdrojů a přizpůsobení se jejich druhové skladbě. Vzhledem k tomu, že se využívalo tenkých prutů a kmínků o malém průměru, nebylo se získáním výchozí suroviny spojeno destrukční kácení, ale postačoval jen dílčí ořez. Přístupnost materiálu nekomplikovala ani výška stromových porostů. Když např. dosáhly břízy využívané pro výrobu metel vyššího vzrůstu, metlář pouze užil hůl se samorostlým hákovitým zakončením, pomocí níž si vršek stromku přitáhl k zemi a podle potřeby poté ořezal adekvátní množství proutí. Přirozená schopnost zmlazování a regenerace porostů byla proto poměrně vysoká a za přiměřeného vytěžování lokality vedla fakticky k trvalé dostupnosti suroviny. Tento faktor se z dlouhodobého hlediska jeví jako jeden z klíčových pro kontinuální uplatnění materiálu a s ním spojených archaických pracovních postupů. Ačkoli pružnost proutí přispívala k široké škále využitelnosti v drobné industrii a stavebních technologiích, malé průměry prutů, proces vysychání a postupného křehnutí i řídká struktura dřevní hmoty vedly ve srovnání s jinými materiály k menší životnosti. Přístup k trvalému a přirozeně obnovovanému surovinovému zdroji byl proto v rámci průběžných renovačních a údržbových prací, případně hotovení nových výrobků, nezbytností. Po generace 3

Voraři ukroucená vitra dosahovala délky 1,5–2,5 metru a podle potřeby se krátila na menší části. Pokud bylo naopak zapotřebí delšího přírodního lana, spojovaly se jednotlivé húžve do sebe pomocí oček, až se dosáhlo požadované délky.

Bartoš, František: Dialektický slovník moravský. I. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1905, s. 112.

23

Autochtonnost

se tak vytvářely ideální podmínky pro fungování jedinečného koloběhu spotřeby, renovace a výroby, který kryl různé nároky spojené s životem lidského jedince a s hospodářskými či rukodělnými činnostmi. Jeho životnost v procesu mezigeneračního přenosu technologických znalostí účinně podporovala také jednoduchost aplikovaných pracovních postupů, které byla schopna osvojit si bez většího proškolení každá manuálně zručná osoba. Pružnost a ohebnost výchozí suroviny předurčila proutí a drobné větve v lidovém prostředí ke třem nejčastějším způsobům uplatnění: a) jako vázacího a spojovacího materiálu; b) k využití hmoty proutí jeho prostým stažením; c) coby výplňě různých typů konstrukcí. Především v exteriérech se kroucené březové kmínky ukázaly pro svou pevnost jako jedinečná a téměř vždy dostupná surovina k hotovení jednoduchých přírodních provazů – houžví (v regionech získávaly různá místní pojmenování: húžve, húžvy, vitry, probřísla, klučky apod.).3 Daly se snadno, rychle

Autochtonnost

Kůlové hrazení pastviny vyztužené húžvami z mladých listnáčů.

a operativně zhotovit v potřebném množství přímo na místě a díky svým vlastnostem také uzpůsobit aktuálním nárokům. Jejich uplatnění nekomplikoval ani jednorázový charakter tohoto způsobu užití. Na pastvinách se houžve Bedněná nádoba s obručí z lísky. Prut změklý napařením nad ohněm nebo v peci se nejprve rozštípl na poloviny. Obě štípné plochy se zahladily, osvědčil se i jejich nátěr smolou, aby na nádobě pevněji držely. Konce prutů byly posléze opatřeny zářezy, které se po ovinutí bedněné nádoby do sebe pevně sepnuly. Vyschnutím pak získala obruč na pevnosti.

4

5 6 7

24

z ohebného dřeva (bříza, vrba) osvědčily ke spojování vyplétaných polí košáru, upevnění ohradní tyčoviny či k vyztužení kůlového hrazení.4 Obdobně bývaly na přírodních houžvích zavěšeny branky u zahrádek, někdy i jednoduché dveře a vrata drobných hospodářských objektů.5 Stahovaly se jimi otýpky drobného klestí k palivovým účelům i svazky proutí, které bylo zapotřebí přepravit po ořezu na usedlost k dalšímu zpracování. Chtěl-li hospodář zvýšit houževnatost tohoto přírodního spojovacího materiálu, musely se silnější březové kmínky oloupat a napařit nad ohněm.6 Tenčí březové húžvy a silnější vitry bychom nalezli mezi výbavou moravských vorařů (plťařů) dopravujících vory po Bečvě a Moravě. S oblibou je využívali ke spojování jednotlivých částí pltě, neboť březové proutí i dlouhé kmínky mladých bříz se ve vodě osvědčily pro ohebnost a pevnost. Vzhledem k množství materiálu potřebného pro sestavení jednoho voru svoji roli pochopitelně hrály i nulové pořizovací náklady. Plťaři si je v předstihu zhotovovali již na sklonku zimy, kdy byl ještě dostatek času na podobné přípravné práce. Kroutili je z březového proutí nebo z tenkých naštípnutých březových kmínků dlouhých 2–3 metry, a jak říkali: „… tlustých na dva palce.“ 7 Sofistikovanější podobu práce s lískovým, vrbovým, březovým nebo osikovým proutím představuje jeho užití ke zpevnění jednoduchých bedněných a mosorových nádob, které známe např. z horského chovu ovcí (salašnictví) či běžného provozu rolnického hospodářství. Na rozdíl od předchozích způsobů využití se příprava těchto přírodních obručí odehrávala již

Cedidla, Josef: Jak se na Valašsku hradívalo. Valašsko 7, 1958, č. 1–2, s. 36–40; Kunz, Ludvík: Rolnický chov ovcí a koz. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, 2005. Přikryl, František: Vitonice. Záhorská kronika 1, 1891–1895, č. 9, s. 394. Pavlištík, Karel: Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na Podřevnicku. Zlín: Krajská knihovna Františka Bartoše – Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2005, s. 186–187; Drápala, Daniel: „… ani ta metla nedala hladem umříť.“ Bříza a březové proutí v tradiční kultuře. Zubří – Rožnov pod Radhoštěm: Město Zubří – Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, 2005, s. 25–26. Jeřábek, Richard: Karpatské vorařství v 19. století. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1961, s. 54–55. Časové a prostorové souvislosti tradiční lidové kultury na Moravě

Archaická pastva v lese se s ohledem na ochranu porostu stávala častým předmětem regulace, v případě pasek byla z tohoto důvodů přímo zakazována: „Také ani dobytků jakýchkoli zvláště v mladistvých sečích pásti nedopouštějte.“ (Poddanský řád třebíčského panství z roku 1573.) Přesto s ohledem na ekonomickou efektivitu přetrvala až do 20. století, jak také dokládá tento snímek zachycující chlév v lesích v okolí Valašských Klobouk (okr. Zlín) z roku 1947. Konstrukce chléva, pletená stavba, je v českých zemích známá již z archeologických lokalit.

Osvědčenou pomůckou metlářů při výrobě březových metel se stala tzv. deska stahovačka. Poskoky a houpavými pohyby dokázali jejím prostřednictvím zpevnit svazky prutů, kolem kterých byl smyčkou obtočen provaz. Zvláště ženám, ale i metlářům drobnější postavy umožňovala tato jednoduchá pomůcka efektivně využít své váhy a zajistit pevnost metel.

v domácím prostředí výrobce, neboť si vyžadovala složitější a časově náročnější technologický postup.8 Postačoval-li k zhotovení přírodního spojovacího materiálu jeden nebo jen několik prutů či kmínků, z principu kumulace většího množství suroviny naopak vycházely jiné pracovní postupy, které v lidovém prostředí s proutím pracovaly. Prostým fyzickým hutněním hmoty se především v extravilánu budovaly jednoduché ohrady a zábrany nacházející se v blízkosti přirozených porostů. V pravidelných rozestupech postačovalo zatlouci do země páry silnějších kůlů umístěných proti sobě, mezi něž se na sebe střídavě skládalo proutí, kmínky i delší 8 9

Pavlištík, Karel: Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na Podřevnicku, c. d., s. 120. Roubík, František: Silnice v Čechách a jejich vývoj. Praha: Nákladem Společnosti přátel starožitností ČSL, 1938.

25

Autochtonnost

jemné větvoví. Vše bylo zapotřebí průběžně utláčet a mechanicky tak zpevňovat celou výplň. Masa pružného, jednoduše staženého proutí a tenkého větvoví se osvědčila také při zajišťování sjízdnosti komunikací vedoucích podmáčeným terénem. Posloužila ke zpevnění povrchu rozbahněných dopravních spojnic.9 Pokročilejší způsob užití hmoty jemného proutí představovala výroba březových metel (opomineme-li jen prosté, mnohdy spíše provizorní spletení či svázání několika rozvětvených březových prutů k okamžité potřebě). Větvičky se pro ně ořezávaly během jara nebo podzimu. Svazky prutů zpevněné pomocí tzv. desky stahovačky fixoval úvaz z přírodního

Autochtonnost

Vyplétané obvodové stěny bylo možné nalézt i u rozměrnějších staveb, jak je to patrné u seníku ze Strážnice (okr. Hodonín).

spojovacího materiálu. Jako nejvhodnější se jevily kroucené provázky hotovené z lýka mladých lipových větví. Operativní přizpůsobení se místním surovinovým zdrojům, které jsou v lokalitě snadněji dostupné, je patrné ve využití svěžích štípaných vrbových proutků zbavených měkkého jádra.10 Technika vyplétání proutí se zformovala již v pravěku a s postupujícím rozvojem lidského společenství se rozšiřovala spíše druhová rozmanitost, tvarosloví a škála užití výsledných produktů. Osvědčený způsob práce s materiálem vykazoval dlouhou životnost a přetrvával zvláště tam, kde stačil krýt spotřební nároky koncových uživatelů. Patrné je to např. v oblasti lidového stavitelství, kde reprezentuje jednu z nejstarších stavebních technik uplatňovaných v evropském prostoru.11 Archeologické nálezy dokládají pravěké využití proutí proplétaného horizontálně mezi zaraženými kůly, na něž byla nanesena hliněná mazanice. Uplatňování kulturních inovací 10 11 12 13

26

s sebou posléze přinášelo pokročilejší konstrukci stěn a izolace i rozvinutější technologie zpracování stavebního materiálu.12 Výplet proutím byl proto v rámci aplikovaných technik postupně marginalizován a vytlačen do okrajových sfér stavební kultury. Zde si ovšem i nadále zachovával svoji účelnost spočívající především v nižší hmotnosti a často i prodyšnosti (zejména u skladovacích prostor).13 Až do 19. století tak máme na jihovýchodní Moravě doloženy např. proutím vyplétané domové štíty. Mnohem výraznější podíl ve využití pletení z proutí si udržely hospodářské stavby a doplňkové stabilní a mobilní vybavení hospodářských jednotek. V této oblasti stavební tradice přežívaly proutěné konstrukce souběžně s uplatňováním modernějších technologií. Jejich užití nebylo proto často projevem úpadku či kulturní regrese, ale spíše dokladem o schopnosti dlouhodobého přežívání osvědčených postupů, naplňují-li základní funkční potřeby uživatele. V okolí Břeclavi, Strážnice a Hodonína byly proto ještě v 19. století běžně k vidění stodoly se sloupkovou konstrukcí, jejichž stěny byly vyplétány proutím. Nesporná výhoda spočívala v časové nenáročnosti zhotovení veškerého výpletu, která se pohybovala mezi čtyřmi a pěti dny.14 Jednoduchá technologie navíc

Drápala, Daniel: „… ani ta metla nedala hladem umříť.“ Bříza a březové proutí v tradiční kultuře, c. d. Frolec, Václav: Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku. Brno: Blok, 1974, s. 41. Nekuda, Rostislav: Zemědělská usedlost ve středověké vesnici na Moravě. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2002. Chotek, Karel: Pletené stavby na Slovensku. Slovenský národopis 2, 1954, č. 3–4, s. 237–259. Časové a prostorové souvislosti tradiční lidové kultury na Moravě

větví a chrastí zůstávajících po kácení vzrostlých stromů. Jestliže pro vodorovné vyplétání ohradních prvků postačovaly silnější kůly zaražené v pravidelných rozestupech do země, vertikální výplet si již vyžadoval pevnější rámovou konstrukci svislých sloupků, k nimž byly kolmo upevněny zpravidla dvě tyčoviny. Do rámu bylo možné vplétat silnější pruty, větve nebo i odvětvené kmínky jehličnanů či dostupných listnáčů.18 Archaičtější podobu vertikálního vyplétání představuje způsob, kdy se využívalo hustě zarážených kůlů či přirozeně rostlých kmínků a kmenů, které byly vertikálně propleteny a tím i zpevněny vodorovně vedenými dlouhými pruty. Pokročilejší formou technologie vyplétání se stala výroba drobných užitkových předmětů (košů, opálek, vrší, schrán) a dalších interiérových doplňků (lísky na sušení ovoce,

Ploty a ohrazení s vertikálním či horizontálním výpletem nabývaly dle okamžité potřeby i zručnosti zhotovitelů různých podob. Doložené příklady byly na počátku 20. století zaznamenány na luhačovickém Zálesí.

14 Frolec, Václav: Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku, c. d., s. 181. 15 Kunz, Ludvík: Rolnický chov ovcí a koz, c. d., s. 171–174; Cedidla, Josef: Jak se na Valašsku hradívalo, c. d., s. 36–40. 16 Domluvil, Eduard: Valašsko-meziříčský okres. Brno: Musejní spolek, 1914, s. 83; Macalík, Basil: Z dějin pastevnictví na Pobečví a Záhoří. Záhorská kronika 11, 1929, č. 3, s. 86–87; Přikryl, František: Vitonice, c. d., s. 396. 17 Cedidla, Josef: Jak se na Valašsku hradívalo, c. d., s. 36–40. 18 Kunz, Ludvík: Rolnický chov ovcí a koz, c. d., s. 173, 200.

27

Autochtonnost

umožňovala zapojení dostupných pracovních sil bez jakéhokoli náročného proškolení v zavedených postupech. Obdobné preference stály také za konstrukcí drobnějších hospodářských objektů a lehkých přístřešků. Jako jednoduchá ochrana při noční ostraze koní či ovcí na pastvě se využívala závětrná léska, která měla podobu jednodílného pole vyplétaného vrbovým proutím a zasazeného pro lepší stabilitu do trámové podešve.15 Exteriérové prvky budované hospodáři a pastýři především v souvislosti s ohrazováním výhonů, pastvin, dvorů či zahrad16 jsou dokladem toho, že trvalá dostupnost a snadná manipulovatelnost s materiálem vyvažovala omezenou životnost proutí a mladých kmínků. Nejednou byl dokonce výplet na sklonku pastevní sezony rozebrán a využit jako palivový materiál a teprve s nastupujícím jarem obnoven novou výplní.17 Při hotovení těchto typů bariér se uplatňovalo jak vertikální, tak i horizontální vyplétání křížením pevné osnovy a ohebných prutů a větví. Podle dostupnosti materiálu se využívalo vrbového, jívového nebo březového proutí, nejednou ale i zbytkových

Autochtonnost

skříňky k uchování potravin apod.) určených pro běžný provoz domácnosti i hospodářství. Archeologicky máme jejich hotovení doloženo u slovanského obyvatelstva na našem území z nálezů v Mikulčicích (9. století) a jejich výroba kontinuálně pokračovala v průběhu dalších století. Jako přirozená součást lokálních rukodělných aktivit se rozvinula především v oblastech říčních niv, jezer a rybníků, kde byl dostatek výchozí suroviny. Umělé vysazování košíkářských vrb je naopak spjato již s cílenou podporou tohoto odvětví rukodělné výroby, které zaznamenáváme především na sklonku 19. a ve 20. století.19 Ve venkovském prostředí si zpracování proutí dlouhodobě udržovalo charakter domácí a domácké výroby naplňující základní potřeby producenta a jeho bezprostředního okolí. Nositeli technologických znalostí byli profesně neškolení hospodáři, kteří dokázali uplatnit svoji manuální zručnost. Prioritou jejich výroby bylo pochopitelně zajištění nezbytných provozních potřeb vlastní hospodářské jednotky. Jejich činnost se proto omezila na základní okruh pracovních postupů, které byl schopen zvládnout samouk či osoba vybavená nejnutnější instruktáží jiného výrobce.

Také proto se užívalo proutí v jeho surové neloupané podobě. Zkušenosti z vyplétání exteriérových zábran musely být ale rozhojněny o sumu dílčích úkonů, které vycházely z tvarosloví hotovených výrobků a jejich konstrukčních specifik. Škála produktů však zůstávala po generace značně konstantní – základní typy jednouchých a dvouuchých košů různých velikostí, proutěné skříňky, ale i méně hojné vrše k odchytu ryb, nůše apod. Tyto předměty si dlouhodobě udržovaly svou funkčnost a upotřebitelnost a výrobce ani uživatel neměli zpravidla výraznější potřebu radikálnějších konstrukčních proměn.20 Odlišný vývoj vykazovala na rozdíl od domácí práce řemeslná forma košíkářské výroby, která v průběhu středověku nabyla v městských sídlech podobu cechovně řízené organizace. Produkce profesionálně školených výrobců byla primárně určena pro trh, což přirozeně rozšiřovalo odbytové teritorium a vedlo v průběhu středověku a novověku také k absorpci cizích kulturních podnětů a sekundárně k participaci na šíření inovací v městském i vesnickém prostředí.21 Nejednou byla spojena s rozšiřováním teritoria, z něhož byla získávána surovina, k cílenému pěstování vrby a výsadbě proutníků a od 19. století i k hojnějšímu využívání pokročilejších technologií (loupání proutí) i nedomácích materiálů. Schopnost efektivního využití potenciálu, které poskytovala surovina v podobě proutí, mladých kmínků a drobných větví, přecházela kontinuálně prostřednictvím mezigeneračního přenosu až do 19. století. Děděné znalosti práce s materiálem došly od sklonku 18. století a po celé století Koše z neloupaného proutí nacházely uplatnění u řady činností naplňujících provoz rolnických usedlostí a řemeslnických dílen. Po stránce technologické i konstrukční si v průběhu století uchovaly téměř neměnnou podobu.

19 Drápala, Daniel: Košíkářská škola a dílna v Rožnově pod Radhoštěm. Národopisná revue 17, 2007, s. 106–109; Moravský zemský archiv Brno, G 113 Zemská rada živnostenská, inv. č. 160, sign. IX, kart. 79. Domácký průmysl – dotazníky, statistiky, zaváděcí protokoly. 20 Pavlištík, Karel: Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na Podřevnicku, c. d., s. 198–205. 21 Válka, Miroslav: Homo faber. Tradiční zemědělství a lidová výroba. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 108–110; Pechová, Jarmila: Historie a současnost morkovického košíkářství. Národopisný věstník 21 (63), 2004, s. 121–129.

28


Autochtonnost

Vzorník výrobků produkovaných košíkářskou školou v Rožnově pod Radhoštěm na konci 19. století. Ve své době představovala účinný způsob uplatnění vybraných technologií rukodělné výroby pro inovované či zcela nové druhy produktů, jimiž směřovala na širší odběratelský a spotřebitelský okruh, než tomu bývalo u tradičních výrobců.

následující intenzivnějšího uplatnění především u sociálně labilního obyvatelstva, které dokázalo propojit dostupnost finančně nenáročné surovinové základny s vlastními technologickými dovednostmi a zajistit si košíkářskou nebo metlářskou výrobou příhodný zdroj obživy. Ačkoli průběžně docházelo k uplatnění některých inovací, marginalizaci či odklonu k svébytnému vývoji, jak to můžeme zaznamenat např. u řemeslného košíkářství, základní suma dovedností si v tradičním prostředí i nadále udržovala řadu autochtonních rysů a přežívala téměř v nezměněné podobě souběžně s dynamičtěji se rozvíjejícím městským košíkářstvím. Snad proto bývaly některé výrobní činnosti (např. metlářství) z hlediska ekonomického i kulturního mnohdy podceňovány a vnímány jako věc zcela obyčejná, které není třeba věnovat adekvátní pozornost. Projevilo se to např. na přelomu 19. a 20. století

v souvislosti s aktivitami vrcholných živnostenských organizací směřujícími k podpoře tzv. domáckého průmyslu.22 Cílená pomoc směřovala spíše ke zřizování košíkářských škol a k organizaci košíkářských kurzů.23 Zpracování proutí, drobných větví a kmínků si přesto i nadále zachovávalo především ve vesnickém prostředí svou zažitou technologickou, konstrukční i tvaroslovnou podobu vycházející z ryzí užitkovosti hotovených produktů. Teprve s postupující modernizací společnosti a s ní spojenými společenskými a hospodářskými změnami můžeme zaznamenávat pozvolnou redukci míry jejich využitelnosti a tím i rozsahu produkce.24

22 Moravský zemský archiv Brno, G 113 Zemská rada živnostenská, inv. č. 161, sign. Xa, kart. 80. Výstava domácího lidového průmyslu. 23 Válka, Miroslav: Homo faber, c. d., s. 108–109; Drápala, Daniel: Košíkářská škola a dílna v Rožnově pod Radhoštěm, c. d., s. 106–109; Moravský zemský archiv Brno, G 113 Zemská rada živnostenská, inv. č. 160, sign. IX, kart. 79. Domácký průmysl – dotazníky, statistiky, zaváděcí protokoly. 24 Šimša, Martin: Nositelé tradice lidových řemesel. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2007, s. 5–13; Drápala, Daniel (ed.): Tradiční rukodělná výroba. Praha: Česká národopisná společnost, 2013, s. 61–63.

29

Časové a prostorové souvislosti tradiční lidové kultury na Moravě

Recommend Documents