Kořeny lidové kultury na Kunovsku

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér taneční pedagogiky

Kořeny lidové kultury na Kunovsku

Diplomová práce

Autor práce: Jana Kučerová Vedoucí práce: Mgr. Ladislava Košíková Oponent práce: doc. Mgr. Jarmila Vondrová

Brno 2011

Bibliografický záznam KUČEROVÁ, Jana. Kořeny lidové kultury na Kunovsku. [The folk culture roots of region Kunovsku]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér taneční pedagogiky/Taneční pedagogika, 2011. 94 s. Vedoucí diplomové práce Mgr. Ladislava Košíková.

Anotace Diplomová práce „Kořeny lidové kultury na Kunovsku“ zpracovává lidovou kulturu, tradice, kroj a tance na Kunovsku. V první části popisuji stručné národopisné rozdělení a charakteristiku oblastí Slovácka. V dalších částech se zaměřím na mikroregion Dolního Poolšaví, etnografickou polohou Kunovska a obce. Dále se budu zabývat jeho obyčeji, tanci a popisuji lidový kroj. Poslední část práce věnuji historii souborů v Míkovicích, jako zástupci dané oblasti.

Annotation Dissertation „The folk culture roots of region Kunovsko” describes folk culture, costumes, dances and traditions in the Kunovsko area. In the first part, I briefly describe the folklore structure and characteristic of the Slovácko region. Second part is focused on the characteristic of the villages, traditional feasts, dances and costumes which are typical for Kunovsko area and Dolni Poolsavi mikroregion. The last part of the study is focused on the history of the folklore groups in Mikovice village, which represents this area.

Klíčová slova Kořeny lidové kultury, folklór, tradice, lidové tance, kroj, Slovácko, Kunovsko, Míkovice

Keywords Roots of the folk culture, folklore, traditions, folk dances, folk costumes, Slovacko, Kunovsko, Míkovice

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne 17. Května 2011

Jana Kučerová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala mé vedoucí diplomové práce Mgr. Ladislavě Košíkové za její odborné rady, podporou a obětavost při tvorbě práce, dále Josefu Šobáňovi za poskytnutí informačních zdrojů a osobních poznámek a manželům Foltýnovým za jejich osobní poznatky. V neposlední řadě mé rodině, sestře a příteli Pavlu Trubačíkovi za motivaci nutnou k dokončení studia.

Obsah ÚVOD ............................................................................................................................ 7 1.

NÁRODOPISNÉ VYMEZENÍ A CHARAKTERISTIKA REGIONŮ SLOVÁCKA.............. 8 1.1.

2.

1.1.1.

Podluží ....................................................................................................................... 11

1.1.2.

Slovácko-hanácká oblast............................................................................................ 12

1.1.3.

Dolňácko kyjovské ..................................................................................................... 13

1.1.4.

Dolňácko strážnické ................................................................................................... 14

1.1.5.

Dolňácko uherskohradišťské ...................................................................................... 15

1.1.6.

Dolňácko uherskobrodské .......................................................................................... 16

1.1.7.

Luhačovské Zálesí ...................................................................................................... 17

1.1.8.

Horňácko ................................................................................................................... 18

1.1.8.

Moravské Kopanice ................................................................................................... 19

VYMEZENÍ UHERSKOHRADIŠŤSKÉHO DOLŇÁCKA. ........................................... 21 2.1.

3.

PODOBLASTI SLOVÁCKA ........................................................................................ 11

TANCE NA DOLŇÁCKU ........................................................................................... 22

MIKROREGION DOLNÍ POOLŠAVÍ, ETNOGRAFICKÁ OBLAST KUNOVSKO ........ 26 3.1.

CHARAKTERISTIKA MĚST A OBCÍ MIKROREGIONU DOLNÍHO POOLŠAVÍ............... 27

3.1.1.

Kunovice .................................................................................................................... 27

3.1.2.

Míkovice ..................................................................................................................... 29

3.1.3.

Vésky .......................................................................................................................... 30

3.1.4.

Veletiny ...................................................................................................................... 30

3.1.5.

Podolí ......................................................................................................................... 31

3.1.6.

Hradčovice ................................................................................................................. 32

3.1.7.

Sady............................................................................................................................ 33

3.1.8.

Drslavice .................................................................................................................... 33

3.1.9.

Popovice..................................................................................................................... 34

3.2.

TRADICE UDRŽUJÍCÍ SE NA KUNOVSKU ................................................................. 36

3.2.1.

Slovácké hody............................................................................................................. 36

3.2.2.

Jízda Králů ................................................................................................................. 47

3.2.3.

Dožínky ...................................................................................................................... 53

3.2.4.

Fašank........................................................................................................................ 56

3.2.5.

3.3.

SEDLCKÁ KUNOVSKÁ ............................................................................................ 60

3.4.

KROJE NA SLOVÁCKU A KUNOVSKU ..................................................................... 65

3.4.1.

4.

Vynášení Mařeny ....................................................................................................... 58

Popis kunovského kroje.............................................................................................. 67

HISTORIE A SPECIFIKA FOLKLÓRNÍHO HNUTÍ V OBCI MÍKOVICE .................... 74 4.1.

GENERACE 70.LET. ................................................................................................. 75

4.1.1.

,,Cestička pod moje okénko“, premiéra filmu 1973 ................................................... 80

4.2.

GENERACE 80.LET .................................................................................................. 81

4.3.

SOUČASNÝ SOUBOR ............................................................................................... 84

ZÁVĚR ........................................................................................................................ 87 POUŽITÉ INFOMAČNÍ ZDROJE.................................................................................... 88 SEZNAM ILUSTRACÍ ................................................................................................... 91 SEZNAM PŘÍLOH ........................................................................................................ 94 PŘÍLOHA .................................................................................................................... 95

Úvod V mé diplomové práci se zabývám lidovou kulturou Dolňácka se zaměřením na mikroregion Dolního Poolšaví, etnografické oblasti Kunovsko. Toto téma jsem si zvolila na základě zájmu o již zmiňovanou oblast, její kulturu, tradice a taneční projevy. Jelikož žiju na Kunovsku od narození, mám k němu vybudován velmi blízký vztah. Cílem mé práce je odhalení kořenů lidové kultury, objevující se v této oblasti, v kontextu s prolínáním historických a novodobých skutečností v dnešním pojetí folklóru, který produkuje současný soubor Míkovjan. Ráda bych prostřednictví diplomové práce vypracovala hodnotný materiál, který bude sloužit především obyvatelům obce Míkovice jako prostředek pro předávání hlubokého cítění tradic, které pramení z původních zvyklostí místního obyvatelstva. Tato práce je také určena členům souborů a jejich vedoucím, kteří jsou jedni z šiřitelů folklóru a tudíž by měli mít širší etnografické znalosti regionu, ve kterém působí. Práce je rozdělena na čtyři hlavní části. První úsek obsahuje členění regionu Slovácka a jeho podoblastí. Věnuji se zde národopisnému vymezení, charakteristice a specifikům jednotlivých regionů. Především se zabývám kulturními projevy spojenými s lidovými obřady a tanci. Ve druhé části popisuji etnografický region Uherskohradišťsko a lidové tance v této oblasti. Jak už jsem se zmínila výše, k této oblasti mám vybudován silný vztah a stejně tak shledávám za důležité, i z hlediska pedagogického, definování místních pohybových aktivit a tanečních projevů. Ve třetí části se podrobněji věnuji mikroregionu Dolní Poolšaví a etnografické oblasti Kunovsko. Popisuji zde historii obcí nacházejících se v této oblasti a udržování jejich místních tradic. Zmiňuji také popis kunovského kroje a stěžejního tance ,,Kunovské sedlcké“. Nedílnou součástí práce je závěrečná kapitola, ve které je popsána historie zdejšího souboru ,,Slovácký krůžek Burčáci“, v dnešní době fungující pod názvem Folklórní soubor Míkovjan.

7

1. Národopisné vymezení a charakteristika regionů Slovácka Oblast Slovácka leží v nejjižnějším cípu východní Moravy. Zaujímá velkou rozlohu, a tím patří k významné a rozsáhlé oblasti. Zahrnuje území od obce Napajedla až k soutoku řek Moravy s Dyjí. Hranice tvoří na jihu s Rakouskem, na východě se Slovenskem a na západě s oblastí Pálavy. Mezi Slováckem a Brněnskem leží masív Ždánského lesa a pahorkatina Strážovská. Sever je lemován Chřiby a východ pásmem Bílých Karpat s největším vrchem Javořinou a Lopeníkem. Středem Slovácka protékají řeky Morava a Olšava s přítoky Kyjovky a Dyje. Slovácko se rozkládá mezi hornatou krajinou a nížinou. Díky tomu zde můžeme vidět i značné odlišnosti v kultuře, charakteru obyvatelstva a způsobu jejich života. K horským oblastem patří Moravské Kopanice, Horňácko. Luhačovké Zálesí je přechodným

pásmem

mezi

Valašskem

a Slováckem,

které

sousedí

s Uherskobrodskem. Jednou z nejvýznamnějších a nejrozsáhlejších oblastí je Dolňácko, které leží v pomoraví od Napajedel až k Hodonínu. Směrem od Hodonína na jih se nachází Podluží, jež zasahovalo do rakouského území a ještě v první polovině 19. století nebyly rozdílné známky v krojových oděvech, tancích a zpěvech. Přechodnou část mezi Brněnskem a Podlužím zaujímá území slováckých Hanáků. Všechny zmíněné podoblasti se liší svou lidovou architekturou, krojem, tancem, zpěvem a hudbou. Styl života byl určen právě lokalitou výskytu, proto se v nížinách a rovinných oblastech lidé zabývali spíše rolnickými prácemi, a naopak v horských oblastech najdeme kulturu pasteveckou. Z hudebně tanečního hlediska patří Slovácko k východnímu typu. Archaické tóniny, velmi složitá rytmizace, květná melodie a prudké taneční pohyby jsou jasnou souvislostí s kulturou Slováckou a Slovenskou. Výrazným rysem slovácké lidové hudby je východoslovenský charakter. Nevýslovná citovost, poetičnost a smysl pro melodii jsou znaky lidové písně, které mají ovšem protiklad v temperamentnosti písní a tancům. Mnohdy se můžeme setkat s názorem, 8

že ,,v lidové písni je pravda“. Je to hlavě díky textům, které se inspirovaly životem obyčejného člověka a zachcovaly jej. Můžeme zde nacházet životní sílu a energii, mnohdy doprovázenou jucháním, tleskáním o čižmy či gesty používaných v tancích. Slovácko je charakterizováno především starými tanci párovými tzn. tanci točivými, vířivými a mužským tanečním projevem ve formě cifrování s regionální odlišností. Tento tanec je nazýván ,,verbuňk“. Je rozšířen po celém Slovácku a můžeme ho rozdělit na verbuňk horňácký, dolňácký, podlužácký a hustopečsko – kloboucký. Slovácký verbuňk je jednou z nejvíce uchovávaných forem mužského projevu, a proto byl 25. listopadu 2005 prohlášen za Mistrovské dílo ústního a nemateriálního dědictví lidstva. Slovácký verbuňk, který Česká republika navrhla na toto ocenění již v roce 2004, se zařadil mezi devadesát prohlášených fenoménů z celého světa. Ke starším typům tanců patří mužské tance a taneční hry obratnosti soutěživého rázu. Menší je výskyt tanců dívčích, spíše chorovodových s obřadní tématikou. Velmi rozmanité jsou tance figurální, vycházející z kroků tanců kolových. Jak už bylo zmíněno, tance se v oblastech liší svým charakterem provedení, stylem kroku, jsou zde odchylky v držení těla a gestikulaci, v technice provedení a v celkovém tanečním stylu. Další skupinou, která se zde objevuje, jsou tance obřadního a výročního charakteru. Obřady, obyčeje a zvyky patří odjakživa ke společenskému životu člověka, byly součástí rodinného života na vesnici a měly velkou úlohu v životě člověka. K významným okamžikům rodinného cyklu patřily narození, svatba, úmrtí. Hlavním impulsem bylo vnímání střídání letního a zimního slunovratu, a také jarní a podzimní rovnodennosti. Přelomovým mezníkem, od kterého se počítal opět nový rok, byl zimní slunovrat. K jarnímu období se vztahovaly obyčeje a rituály, které podporovaly růst nové vegetace a nového života. Naopak v zimním období se rituály soustředily na poděkování a ochranu úrody a celého příbytku, ochranu života a dobytka. Přisuzovala se jim kouzelná magická síla. Součástí obřadů byla řada tanců obřadního magického charakteru. Mnohé z nich se tradují dodnes. Nejvýznamnějšími svátky, které do dnešní doby můžeme vidět jak 9

na celém území České republiky, tak na celém světě, jsou Masopusty (fašanky). Jde o svátky spojené s velikonočními zvyklostmi (Smrtná neděle, Květná neděle, Velikonoční pondělí), májové a letniční svátky (stavění máje a jízdy králů), dožínky, hodové slavnosti, advent a dobu vánoční (Mikuláš, Den svaté Lucie, Štědrý večer, Svátek svatého Štěpána).

Obr. 1 Mapa jižní Moravy s vymezením národopisných regionů

10

1.1.

Podoblasti Slovácka

1.1.1. Podluží Obce: Jižní Podluží: Ladná, Stará Břeclav, Poštorná, Chorvatská Nová Ves, Hlohovec, Kostice, Lanžhot, Tvrdonice, Hrušky, Týnec, Moravská Nová Ves Severní Podluží:

Mikulčice, Lužice, Josefov, Dolní

Bojanovice, Starý Poddvorov, Prušánky Podluží se nachází v nížinaté oblasti, bohaté na vinice a lidovou kulturu. Zaujímá území od Hodonína až po Břeclavsko, při soutoku Moravy s Dyjí. Podluží můžeme rozdělit na jižní a severní. Tato oblast je považována za jednu z nejbohatších a nejkrásnějších. Je bohatá na rozmanité lidové písně, hudbu a tanec. Paralelně je udržovatelkou lidových zvyků a tradic, se kterými se setkáváme v průběhu celého roku. Taneční repertoár Podluží je velmi široký a tvoří ho několik vývojových vrstev, které můžeme do dnešní doby sledovat. Mezi nejstarší tance patří hošije s vrtěnou a verbuňk, první zmínky o nich nacházíme již na počátku 19. století. Nejzajímavější je již zmíněný mužský tanec hošije, který do dnešní doby nese obřadní charakter. Dalším zmiňovaným tancem je vrtěná, která patří do párových vířivých tanců. Významným mužským tancem na Podluží je velmi populární verbuňk. V rámci lidových zvyků zde můžeme sledovat hojnost figurálních tanců a her. K tanci hrával dříve gajdoš se dvěma houslisty, postupem času se z hudebního doprovodu stala muzika hudecká a v dnešní době muzika cimbálová.

11

1.1.2. Slovácko-hanácká oblast Obce: Čejkovice, Čejč, Kobylí, Brumovice, Vrbice, Bořetice, Velké Pavlovice, Velké Bílovice, Rakvice, Krumvíř, Klobouky u Brna, Diváky, Těšany, Žarošice, Archlebov, Věteřov

Další krajinově nížinatou oblastí, ve které nacházíme podobnosti s hanáckými znaky, je Slovácko-hanácká oblast. Hanácké prvky se projevují v kroji, písních a tancích a samozřejmě i v nářečí. Nejznámějším a nejstarším tancem, který je zde uchováván a stále prezentován na hodových slavnostech, je zavádka. Zavádku popisuje množství spisovatelů, sběratelů, a etnografů, ke kterým patří například Jan Herbera, bratři Mrštníkovi, Augusta Šebestová, Jakub Vrba, František Bonuš nebo Zdena Jelínková. Mimo Zavádku se zde objevuje mužský tanec skočná, dále verbuňk, taneční hry, figurální tance a také kolové tance. Z obřadních tanců se kromě čeho?? dochoval tanec válení dýní, kdy ženy chytají muže a snaží se je posadit na koš se senem. Tento obřadní tanec se prezentuje na hodových slavnostech.

12

Dolňácko Dolňácko v Dolním Pomoraví tvoří střední část Slovácka. Dělí se na Dolňácko kyjovské, Dolňácko strážnické, Dolňácko hradišťské a Dolňácko uherskobrodské. Je velmi rozsáhlým územím s četnými kulturně významnými regiony, které jsou bohaté na tradice a lidové umění. Každý z těchto regionů má svou odlišnou temperamentnost v hudbě i tanci. Spojujícím prvkem můžou být podobné tradice, které jsou zde stále živé a uchovávají se i s ohledem na krajové obměny.

1.1.3. Dolňácko kyjovské Obce: Severní: Kyjov, Kelčany, Osvětinamy, Vracov Jižní: Milotice, Vracenovice, Ratíškovice, Dubňany, Mutěnice, Hovorany, Svatobořice, Mistřín

Kyjovské Dolňácko se rozprostírá mezi Uhersko-Hradištskem, Strážnickem, územím Hanáckých Slováků a Podlužím. Na severu sousedí s Chřiby, na jihu sahá až k řece Moravě. Hlavním centrem Kyjovska je město Kyjov, podle něhož se nazývá celá oblast. Kyjovsko je rozděleno na dvě části, a to na severní a jižní. 13

Patří k oblastem, kde se do dnešní doby setkáváme s neobvyklou intenzitou udržování lidových tradice ať už lidové písně, hudby či kroje. Hudební a taneční stránka je velmi svébytná a výrazná, pramení z osobitého rázu této oblasti. Tanec je zde velmi výrazným artefaktem, který se rozkošatil do několika forem a stylů s odlišnostmi jak krokovými, tak hudebními. Základním tancem Kyjovska je točivý párový tanec skočná a mužský tanec verbuňk.

1.1.4. Dolňácko strážnické Obce: Petrov, Sudoměřice, Radějov, Tvarožná Lhota, Kněždub, Tasov, Hroznová Lhota, Kozojídky, Žeraviny

Tanec a hudba na Strážnickém Dolňácku mají dlouhou tradici. Tančí se při nejrůznějších

slavnostech

a příležitostech,

rodinných

oslavách,

svatbách,

obřadech a při různých zvycích v ročním cyklu. První zprávy, které vypovídají o zájmu o tanec a hudbu, jsou zaznamenány již v prvních sbírkách a písních Bartošových.

14

,,Na dožínky sobotní vysílala každá poddaná dědina své nejlepší hudce, zpěváky, tanečníky, skakouny a zápasníky na strážnický zámek. Kdež před panstvem závodili. Vítězům dostávalo se odměny…..“

1

Jsou zde zastoupeny všechny základní druhy tanců, a to od mužských skočných tanců – verbuňků přes tance točivé danaje až po figurální a kolové tance. Velkou skupinu zde tvoří také taneční hry a pohybově hudební zábava.

1.1.5. Dolňácko uherskohradišťské Obce: Uherský Ostroh, Polešovice, Nedakonice, Kostelany, Boršice, Zlechov, Tupesy, Velehrad, Modrá, Staré Město, Mařatice,

Sady,

Kunovice,

Huštěnovice,

Zlechov,

Jankovice, Babice apod. Dolňácko-Uherskohradišťská oblast se rozkládá po březích řeky Moravy. Ústředním tancem celé oblasti je tanec párový točivý nazývaný sedlcká. Vedle sedlcké zde byl, a do dnešní doby je, také silně zastoupen improvizovaný mužský taneční projev

1

Bartošova pozůstalost uložená ve Státním archivu Brně

15

verbuňk, dříve čardáš nebo cifra. Používal se v rozvinutější podobě především v rámci souborové činnosti. Velké zastoupení zde měli tance figurální. Podrobněji bude tato oblast charakterizována v kapitole 2.1.

1.1.6. Dolňácko uherskobrodské Obce: Hluk, Vlčnov, Dolní Němčí, Boršice u Blatnice, Slavkov, Šumice, Bánov, Komňa, Nivnice, Těšov, Havřice, Veletiny

Uherskobrodsko je přechodnou částí mezi oblastí, která charakterizuje tance z Pomoraví a tance náležící horské oblasti. Díky horské oblasti sousedící s Uherskobrodskem se do kulturních i tanečních projevů dostávají prvky Valašska a Slovenska. Nejvýznamnějšími a nejznámějšími tanci, které se zde objevují společně se sedlckými, jsou mužské tance obřadního charakteru tzv. zbojnické, mečové tance 16

z oblasti Bystřice pod Lopeníkem, z Komně a ze Strání.

Příkladem

dalších

charakteristických tanečních projevů pro tyto oblasti mohou být podšable ze Strání, bobkovníci z Bystřice pod Lopeníkem a skakúni z Komně. Dříve se zde objevoval i tanec verbuňk (čardáš), ale v dnešní době ho již nenajdeme. Můžeme ho vidět pouze ve formě cifrování.

1.1.7. Luhačovské Zálesí Obce: Újezdce u Luhačovic, Luhačovice, Pozlovice, Bojkovice, Otrokovice, Vizovice a dalších 46 obcí.

Luhačovské Zálesí je přechodnou oblastí mezi Slováckem, Valašskem a Hanou. Je to oblast velmi zpěvná s velkým množstvím základních tanečních kroků, které jsou rozloženy do téměř padesáti obcí. Nalezneme zde tance točivé (kúlaná, točená, podtáčená, šátečková), figurální, obřadní i tance mužského rázu s prvky tanečních her a cifrování. K nejvýznamnějším sběratelům působícím na Luhačovském Zálesí patřil Josef Černík, který je i v současnosti významnou studnicí záleského folklóru.

17

1.1.8. Horňácko Obce: Velká nad Veličkou, Hrubá a Malá Vrbka, Kuželov, Javorník, Nová Lhota, Vápenky, Suchov, Lipov, Louka

Horňácko je oblastí, které vévodí Malá a Velká Javořina, nejvyšší hora Bílých Karpat. Horňácko se skládá z deseti obcí, ve kterých se bohatě udržují lidové tradice, písně i tance. Dochovala se zde nejstarší forma točivého tance sedlácká. Společná symbióza tance, zpěvu a výrazu pohybu vytváří neobyčejný celek, který je navíc obohacen improvizovanými figurami tanečníka. O této souhře napsal F. Bonuš ve svých studiích následující: ,,Nejmocnější pružinou a nejpevnější oporou lidového zpěvu byla domácí hudba a tance. Starosvětská muzika byla něco docela jiného nežli jsou muziky nynější: tři uměny domácí z jednoho a téhož ducha národního vyrostlé, spojily se tu v ladný celek. Zpěv, hudba i tanec týmž rytmem se nesly, ze všech vanul týž duch národní, proto všechny tři ve svém harmonickém spojení kouzlem

18

neodolatelným působily na mysl vnímavou a v tomto spojení národní tanec byl výkonem a požitkem skutečně uměleckým.“ 2 Dalšími významnými osobnostmi, kteří se o zpěvu a hudbě na Horňácku vyjadřovali ve svých dílech, byli například Leoš Janáček a František Bartoš ve společné sbírce Národní písně moravské. Sedlácká není jediným tancem vyskytující se na Horňácku. Objevují se zde také tance figurální a taneční hry, které jsou často provozovány při obřadních rituálech (svatby, fašanky, a jiné). Hudební doprovod tanců na Horňácku se vyvíjel stejně jako taneční figurace. Z hudby gajdošské je nyní převážně hudba hudecká nebo cimbálová.

1.1.8. Moravské Kopanice Obce: Starý Hrozenkov, Lopeník, Vápenice, Vyškovec, Žítková, Strání, Korytná, Březová apod.

2

Několik slov o lidových písních moravských ve druhé písňové sbírce Národní písně moravské (Brno

1889) na straně XXXVIII

19

Moravským Kopanicím vévodí jeho středová obec Starý Hrozenkov. Kolem Hrozenkova se rozprostírá velké množství horských osad, které jsou rozloženy po okolních kopcích Bílých Karpat. Díky hornaté oblasti a izolovanosti od civilizace jsou do dnešní doby v obcích uchovány tance se starobylou formou krokových variací, tzv. hrozenská sedlcká. V blízkosti slovenských hranic se můžeme přesvědčit o vlivu sousedního státu, který se promítnul nejen do charakteru tance. Došlo k obohacování cifer a tanečních figur slovenskou živelností, proto se na Kopanicích objevují i zvedačky na klb, jež ovšem nebyly vždy s radostí vítány staršími tanečníky, kteří s vývojem směrem k „poslovenšťování“ tance příliš nesouhlasili. Slovenské prvky se objevují především na Žítkové, která leží na pohraničí moravskoslovenském. Jasné vlivy Slovenska můžeme spatřit na Kopanicicích i v několika jejich čardáších. Jsou to prechýtaný čardáš a prešlapávaný čardáš. Můžeme zde nalézt i mužský verbuňk, ale samozřejmě v daném charakteru oblasti se specifickými prvky. V Bartošově pozůstalosti můžeme najít také zmínky obyvatel o tomto vnitřním problému a nesouhlasu obyvatel Kopanic s vývojem kulturních tradic: „Pitěnský taněc, to je mi za taněc, to len hore, dolu, hore, dolu. Ale hrozenský taněc, to je taněc: zadkovac, predkovac, ricú zakrúcic, aj nohámi cifrovac.“ 3 K tancům na kopanicích hrála gajdošská muzika nebo gajdy či malá hudecká muzika.

3

Bartošova pozůstalost uložená ve Státním archivu v Brně

20

2. Vymezení uherskohradišťského Dolňácka. Kolem toku řeky Moravy a dolního toku Olšavy nacházíme oblast, kde se rozprostírá uherskohradišťské Dolňácko. Tato oblast je rovinná s úrodnou půdou s loukami a lesy, které se táhnou po obou březích řeky Moravy od Uherského Hradiště, Starého Města až po Napajedla. V lesích u Napajedel leží dvě obce – Žlutava a Halenkovice, které byly dříve osídleny obyvatelstvem z Valašska. Časem se ovšem kulturně přizpůsobily okolním osadám. Na levém toku řeky Moravy se rozkládají obce – Kněžpole, Bílovice a Topolná. V Bílovském zámku pobýval Josef Mánes, jež byl zdejším krajem a životem místních lidí natolik okouzlen, že mu byly inspirací v jeho dílech. Model Veruny Čudové a Jana Postavy ze sousedních Březolup, je do dnešní doby jedním z jeho nejznámějších děl. Na jihu se uherskohradišťské Dolňácko rozšiřuje do dolního Pomoraví. Obce po pravém břehu řeky Moravy se skrývají v podhůří Chřibů s původně pasekářským osídlením. Leží zde obce – Kudlovice, Jankovice, Velehrad, Tupesy, Břestek, Buchlovice, které sousedí s Luhačovickým Zálesím. V centru Dolňácka se nachází obce Jarošov, Mařatice, Staré Město, Sady, Kunovice a Podolí, které tvoří jádro Dolňácka. Velkým kulturním centrem celého Dolňácka je bez pochyby město Uherské Hradiště, které může být pokládáno za srdce Slovácka. Můžeme zde najít množství historických

pamětihodností

a

velké

množství

kulturního

vyžití.

Jedním

z nejvýznamnějších center, které soustřeďuje cenné kulturní dědictví našich předků, je Slovácké muzeum. Nabízí návštěvníkům stálou národní expozici Slovácka, ale také své specifické tematické oborové výstavy. K muzeu patří i soubor staveb s památkami lidového stavitelství a expozicí bydlení a kovářství v Topolné. V galerii Slováckého muzea můžeme také shlédnout stálou expozici Umění jihovýchodní Moravy i díla současných malířů Slovácka. Slovácko je také místem archeologických lokalit z dob Velké Moravy (Sady, Modrá, Staré Město a Osvětimany). Uherskohradišstko není jen oblastí kulturní historickou, ale také oblastí vinařskou s významnou lokalitou Mařatice s historickou expozicí vinných sklepů i vinic. 21

Velehrad je znám svou bazilikou Nanebevzetí Panny Marie, která je po dlouhá léta cílem mnoha poutníků, kteří se zde shromažďují v den svátku Cyrila a Metoděje. Nedaleko

Velehradu

se

tyčí

Archeoskanzen

Modrá.

Kulturně

obohacuje

obdivovatele života starých Slovanů řadou zajímavých expozic, kulturních akci a pořadů. Uherskohradišťské Dolňácko je výjimečné pestrostí krojů i zachovalou lidovou architekturou.

Obr. 2 Model Veruny Čudové a Jana Postavy

2.1.

Tance na Dolňácku

Jak už bylo výše zmíněno, nejvíce prezentovaným a ústředním tancem Uherskohradišťského Dolňácka je starý párový točivý vířivý tanec, který je nazýván sedlcká. Točivý vířivý tanec má volnou strukturu a volnou vazbu. Skládá se z předzpěvu, společného víření a individuálního projevu tanečníka a tanečnice. Nejstarší zprávy o sedlckých okolo Uherskohradišťska můžeme dohledat v rukopisech Františka Bartoše a v jeho sbírce Národní písně moravské, která byla 22

vydána roku 1889. Zde je uvedena pod číslem 501 píseň s názvem ,,Má milá orala s černýma volama“ pocházející z Bílovic u Uherského Hradiště. V dané sbírce je uvedena jako sedlcká a můžeme zde najít také její popis. Popis F. Bartoše, sedlcká z Bílovic: ,,Chlapec zazpívá jednu nebo dvě sloky písně, hudba ji zahraje, pár se otočí na místě vpravo, vlevo a zas vpravo. Potom zazpívá zas ona a hudba i tanec se opakuje.“

Obr. 3 Charakteristika sedlckých písní

Obr. 4 První zápisy písní k sedlckému tanci

Písně tanečního typu sedlckých z Bílovic jsou uvedeny také v oddílu XIII. Písní hudeckých uloženy pod číslem 779 – 865. Další zprávy o sedlckých můžeme najít ve dvou případech, a to v dotaznících F. Bartoše, které mu zaslali učitelé místních škol jednotlivých obcí. V těchto materiálech máme vepsané písně a tance z Kunovic. ,, zpívají…starší hosté…písně starší, při nichž jeden pár tančí….tanečník zpívá sám a hudebník jej doprovází, hudebník jeho nápěv opakuje a párek poskoky a různými obraty tanec na místě provádí “ 4 Jedna z tanečních písní ,,Kdyby mě máti na trávu dala“ je uvedena v tomtéž fondu na straně 167 jako charakteristika z Tučap označená názvem sedlcká. S podobnými

4

srov. Bartošova pozůstalost ve SA Brno, sign. G 33/K 5 – dotazník. Fol. 22n – Kunovice, fol. 67 –

Tučapy

23

charakteristikami se setkáváme i u učitele Josef Hodka z Jaborovce, z roku 1912. 5 Podle jeho zápisů jde o tanec složený z předzpěvu tanečníka a tanečnice a následného společného víření bokem u sebe oběma směry. Tato varianta sedlcké se objevuje ve více vesnicích na Uherskohradišťsku. Jelikož forma je stejná a značně jednoduchá, byla velmi rozšířená. Tanec se objevuje v Kunovicích, Polešovicích, Ořechově, Nedakonicích, Bílovicích, Topolné, Březolupech, Jalubí, Častkově a jinde. Třetí varianta je improvizovaný a individuální projev spojen s volným točením tanečnice a ciframi tanečníka, ovšem někdy tato část v tanci chybí. Sedlcká nebyla vždy označována pod tímto názvem. Pro ni se našlo i jiné pojmenování jako súsedská, vrtěná nebo podle názvu pojmenované obce jako častkovská, hucká, ve Starém Městě staroměstská. Někdy můžeme najít více figur v jednom tanci. Figury bývají obohaceny typickým prvkem, který je specifický pro jednotlivé vesnice, který může být také velmi archaický. V

Janáčkových popisech můžeme najít souvislosti s lašskými

starodávnými a pradávnými figuracemi tance horňácké sedlcké.

Obr. 6 Popis společenských her a tanců str.1

5

Obr. 5 Popis společenských her a tanců str.2

Spis Život moravských Slováků, uloženo ve Slováckém muzeu Uherském Hradišti ( sign. H 260,

VIII – 1/39 )

24

Vedle sedlckých, je zde velmi silně zastoupen mužský tanec, který se skládá z improvizovaného tance, skoků a cifer. Známý je pro nás pod názvem verbuňk. Na Uherskohradišťsku máme hned několik variant verbuňku, které se liší regionálním projevem ciframi a figurami. Verbuňk se tančil v rozvinutější podobě v rámci souborové činnosti. Podobně tomu tak bylo i v nedalekých obcích v Napajedlích, Kudlovicích a Topolné, kde se objevoval po vzoru tanečníků z Hradišťanu, Doliny a tanečníků z Míkovic ze souboru Míkovjan. Osobnostmi verbířů jsou například M. Kropáček, F. Vališ, V. Kolaja, H. Plevák, J. Trubák, J. Bazala a Erik Feldvábl. V této oblasti mají velké zastoupení tance figurální, specifické svou početností a rozmanitostí. Patří mezi ně například husar, husárka, Na tom mostě, sviňák, šlapák, vrťák, štajerka, tetka, bajeryš. Figurální tance jsou rozšířeny po celém Dolňácku a jeho okolí. Zvláštní skupinou figurálních tanců jsou hopany - tance obohaceny o vyzvednutí tanečnice. Další skupinou jsou trojicové tance například jatelinka, zahradnická – valášek – šátečkový a hruška. Velké množství tanců obsahuje „pracovní témata“ jako ševcovská, řeznická nebo témata svatební, tzn. kolona ze Starého Města. Objevují se také tance z období fašanků, například tance na konopě. Nejstaršími tanci jsou tance obřadní, které se vážou na výroční obřady. Tradice většiny těchto tanců je na Dolňácku dosud živá. Vyskytují se zde například královničky, starobylý chorovodový dívčí obřadní tanec vynášení smrti, létečko, na fašanky skákání na konopě, podšable a další. Vedle těchto tanců se hojně vyskytují kolové tance polky, třasáky, mazurky a také taneční hry (hojačky, holůbek, jež, kačer, mašina, trefa).

25

3. Mikroregion Dolní Poolšaví, etnografická oblast Kunovsko Oblast, kterou protéká řeka Olšava ležící na jihozápadní straně Zlínského kraje a severního Slovácka, nazýváme mikroregionem Dolní Poolšaví. Je krajinou spíše nížinatého charakteru s osobitou kulturou, krojem, nářečím, obyčeji, tancem a hudbou. Dolní Poolšaví je seskupení obcí, které bylo založeno v roce 2005 na ochranu svých zájmů v oblasti rozvoje mikroregionu a svébytného kulturního projevu v dané lokalitě, cestovního ruchu a v různých činnostech občanů. Dolní Poolšaví tvořilo vždy vůdčí sílu kulturního života na Uherskohradišťsku a v minulosti bylo dokonce centrální oblastí uchovávající lidovou kulturu na Slovácku. Je to především díky osobitému rázu každé z přítomných obcí, kde se stále ve velké míře udržují tradiční obyčeje v archaických podobách, či uchování již zanikajících tanců a překrásného lidového kroje. Mikroregion tedy sdružuje devět členů, z nichž tři z nich jsou zároveň městskými částmi Uherského Hradiště. Jsou to obce Kunovice, Podolí, Popovice, Hradčovice, Drslavice, Veletiny a městské části Sady, Vésky a Míkovice. Je to krajina o rozměru 7 458 ha s počtem více než 11 500 obyvatel. Krajinu můžeme rozdělit do dvou částí. Jednu část tvoří okolí Kunovic ležící na území Dolnomoravského úvalu s protékající řekou Olšavou, což je jedinečné neregulované přírodní koryto. Po jejím proudu narážíme na panorama Bílých Karpat. Na tomto území je typické pěstování vína a společným znakem je udržování tradic. Každá obec zde slaví hody, které jsou nejrozšířenější na Slovácku. Kunovice mají Jízdu králů, Míkovice dožínky, atd. Na území Dolního Poolšaví se také rozkládá hned několik přírodních lokalit. Je to již zmiňovaná přírodní památka řeka Olšava protékající mezi obcemi Míkovice a Podolí, mezi nimiž leží úsek přírodního koryta. Lokalita je známá a významná z hlediska zoologického, kde se na území Praktické vrchoviny na břehu řeky Olšavy 26

nachází místo s výskytem kriticky ohrožené kudlanky nábožné. Další oblastí je rezervace Rovná hora, kde můžeme najít množství chráněného hmyzu, převážně motýlů.

3.1.

Charakteristika měst a obcí Mikroregionu Dolního Poolšaví

3.1.1. Kunovice Kunovice se rozprostíjí 3km jižně od Uherského Hradiště v povodí řeky Olšavy. Od roku 1971 byly součástí Uherského Hradiště jako jeho čtvrť. Názvy obce: 1196 Cunovicz, 1222 Cunovih, 1235 de Cunowitz, 1258 Kunowitz bona Kunicz, 1343 de Chunovicz, 1466 opidum Cunowicz, 1490 tvrz Konowicze, 1551 v městečku Kunowizych, 1592 Kunowicze, 1846 Kunowitz, 1872 Kunowitz – Kunovice. Téměř všechnu povrchovou vodu Kunovic shromažďuje řeka Olšava a odvádí ji poblíž Kostelan do Moravy. Obec je archeologicky velmi bohatá, množství nálezů bylo objeveno v bývalé Abrahámově cihelně, Hrabůvce, v Nové čtvrti a Starých horách, ve Štěrkově ulici, v bývalé Nedbalově cihelně a dalších. Zde můžeme najít různé druhy keramiky, ozdob, hrnčířských pecí a dalších materiálů a také velké množství výrazných památek z dob Velké Moravy. V Kunovicích byly dvě tvrze: zeměpanská a šlechtická. Hradišťské obyvatelstvo nazývalo tyto tvrze královským hradem, protože byly viditelné od hradišťského mlýna ležícího na břehu Moravy. Z toho můžeme usuzovat, že mlýny ležely na severním konci Kunovic, poblíž nynější hlavní křižovatky, dříve křižovatky obchodních cest. Od roku 1528 se stala zárodkem k renesančnímu kunovickému zámku, o němž mluvíme v druhé polovině 16. století. Hrad v Kunovicích sloužil jako opevnění proti nájezdům Turků. Před založením města Uherského Hradiště byly Kunovice nejdůležitější lokalitou v kraji, která vystřídala starší Velehrad, Staré Město a Spytihněv. V Kunovicích se stýkaly dvě zahraniční cesty. Jedna směřující ke Strážnici a ke Skalici, druhá k Uherskému Brodu a do Pováží. Podle všech známek v 10. – 11. století byly 27

Kunovice nejen středem kraje, ale snad i sídlem biskupství po translaci z blízkých Sadů. Odtud bylo biskupství přeneseno před rokem 1063 do Olomouce. Význam Kunovic upadl, jakmile bylo založeno město Uherské Hradiště. Kunovice byly hospodářsky zatlačeny nejen do pozadí, ale staly se dokonce majetkem nově vzniklého města, do něhož byla převedena i část obyvatelstva z Kunovic. Kunovice však nezůstaly dlouho v područí města a staly se zbožím šlechtickým. Vystřídala se tady spousta pánů a šlechticů, kteří zde sloužili a řídili Kunovice. Vrchnost tu měla zámek (tvrz), pivovar, mlýn, rybník, vinný desátek, les při řece Moravě, mýto, cihelnu a další. Městečko mělo vlastní soudní správu i svoji šibenici pro zloděje. Útrapy třicetileté války a pak vpády z roku 1663, 1683 a 1704 se bolestně dotkly městečka. Byla spálena nejen úroda, ale i dvůr. V roce 1704 byla celá řada občanů odvlečena do zajetí, mezi nimi i farář Antonín Bartis. Podle olomoucké matriky zde žilo v druhé polovině 18. století 1749 dospělých osob a 499 dětí. Rozloha dle katastru činila 5154 km2, tzn. 743 sáhů. Konaly se tu čtyři výroční trhy a týdenní trh každé pondělí. V obci stál kostel, fara, škola a panský dvůr. V údolí Olšavy a Moravy se nacházely louky, pastviny a lužní lesy, okolo obce zahrady, a na vyšších místech se rozkládala pole. Vinohrady byly ve třech tratích na svazích kopců. Jelikož obec náležela k ostrožskému panství, spadala do majetku Lichtenštejnů. Dobytek z panského dvora byl velký a šlechtěného chovu, zatímco poddanský dobytek byl slabý. Koní a volů se užívalo jen pro lehčí polní a potažní práce. Obcí procházela komerční silnice z Hradiště do Ostrohu a do Uherského Brodu. Značné škody utrpělo městečko v letech 1805,1806 a 1809, kdy Kunovicema procházela vojska, stejně jako později v roce 1866. V roce 1831 vypukla cholera . Zemřelí byli pohřbíváni na zvláštním hřbitově ve Strání. Zemřelo 85 osob. Ráz městečka se změnil postavením Vlarské dráhy v roce 1888 a vybudování spojky s tzv. Severní dráhou v roce 1901. Městečko bylo známo zejména v minulém století svou proslulou hrnčířskou výrobou, která zanikla v třicátých letech minulého století. Obec byla také známa svým ovocnářstvím. Na rozvoj obce nejen působilo vybudování dráhy a železniční spojky, ale i čilý silniční rozmach křižovatky na Veselí, Uherský Brod a Brno. 28

Dělnictvo vlivem výhodného železničního spojení odjíždělo za prací do Vídně a Brna. Do městečka naopak přinášelo nový kulturní život obyvatelstva. Fara je v obci velmi starobylá. Tomu nasvědčuje i stejně starobylé zasvěcení kostela sv. Petra a Pavla (původně pouze sv. Petra), jehož patronát náležel králi. Kunovickým farářem byl v roce 1235 Bartoloměj, kaplan královny Konstancie, v roce 1297 Dětrich, v roce 1358 papež Inocenc VI. a další. V druhé polovině fara zanikla a stejně jako obec Míkovice, se i Kunovice připojily k farnosti obce Sady v blízkosti Uherského Hradiště. Po dlouhé odmlce a následné rekonstrukci se kostel sv. Petra a Pavla opět stal farní centrálou pro obyvatele Kunovic a Míkovic. Kunovice byly rychle se rozvíjející vesnicí, a svým velmi osobitým přístupem dosáhly v roce 1997 osamostatnění od města Uherského Hradiště a staly se městem.

3.1.2. Míkovice Míkovice byly do roku 1980 samostatná obec, od tohoto data jsou však součástí Uherského Hradiště jako jeho městská část. První zmínky o této čtvrti pochází z roku 1258. Původně existovaly dvoje Míkovice, Horní a Dolní, v 15. století už se prameny zmiňují pouze o jedné obci. V 17. století patřily do ostrožského panství. Obec byla značně poškozena při průjezdu bočkajovských vojsk v roce 1603, stejně jako při tažení vojsk během třicetileté války. Z údajů tzv. tereziánského katastru zjišťujeme na území obce poměrně velké množství vinohradů a sadů. Při parcelaci v roce 1923 bylo z majetku kunovického velkostatku vyděleno 6 ha půdy a rozděleno deseti rolníkům z Míkovic. Ve třicátých letech proběhla elektrifikace obce a byla zrekonstruována část silnice z Brna do Trenčína vedoucí přes Míkovice. V roce 1946 byl dostaven filiální kostel sv. Anežky České. V prosinci roku 1944 byla do lesa na Hlubočku převedena skupina partyzánů, kterou však po prozrazení Němci vyvraždili. Míkovice byly osvobozeny 27. dubna 1945 Rumuny postupujícími od Hradčovic a Vlčnova. Přírodní památka Olšava rozkládající se na území mezi Míkovicemi a Podolím je posledním zbytkem neregulovaného koryta řeky Olšavy. Hluboček je přírodní rezervace se dvěma místními turistickými stezkami. 29

3.1.3. Vésky Vésky, dnes městská část Uherského Hradiště, se rozprostírají ve svahovitém terénu na levém břehu řeky Olšavy. První zmínky o Véskách jsou ve srovnání s okolními obcemi poměrně mladého data, konkrétně z 15. století, kdy markrabě Jošt daroval Petrovi z Kravař dvě vesnice – Vésky a Sady. Dějiny obce jsou velmi podobné Sadům a především Kunovicím, s nimiž se později staly součástí ostrožského panství. V obci stojí kaple sv. Anny z 19. století. Od roku 1980 jsou Vésky součástí Uherského Hradiště.

3.1.4. Veletiny Veletiny patří k velmi starým osadám, neboť ležely na starodávné cestě vedoucí z Brna přes Bzenec, Kunovice, Sady a Podolí na Uherský Brod a dále Starohrozenkovským průsmykem do Uher. V roce 1141 ležela vesnice v oblasti patřící k olomouckému biskupství, na pomezí arcijáhenství spytihněvského a břeclavského. První písemná zmínka o obci je však až z roku 1201, kdy český král Přemysl Otakar I. daroval klášteru Hradiště u Olomouce ves Štěpánov a zároveň potvrdil tomuto klášteru držbu řady vesnic, mezi nimž jmenuje i Veletiny. Brzy na to, v roce 1205, přichází na Velehrad dvanáct cisterciáckých mnichů z Plas a zakládají nový klášter, který byl obdarován řadou vesnic. Bylo tak založeno velehradské panství a nedlouho potom zahájena velká kolonizace krále Václava I. a Přemysla Otakara II. Zásluhou šlechtice Boreše z Rýzmburka a jeho synů byly založeny obce Němčí, Slavkov, Bohuslavice, Boršice a další. Samy Veletiny se v této době staly majetkem drobné šlechty - pánů z Veletin. Po roce 1420 se stal majitelem Veletin Dobeš z Rohozova, který patřil k rodu Bedřicha ze Strážnice. Husitské povstání na jihovýchodní Moravě s centrem na malém moravském Táboře u Nedakonic, bylo namířeno zejména proti klášteru na Velehradě. Boj však zasáhl i další oblasti - Uherskobrodsko, Hlucko i Vlčnovsko i Veletin. 30

V první čtvrtině 16. století byly Veletiny připojeny k panství Uherský Brod, s kterým sdílely majitelé i osudy až do roku 1850. Vedle vinařství vynikaly Veletiny především ovocnářstvím. Velké škody v zemědělství páchala často se opakující velká voda z rozvodněné řeky Olšavy. V roce 1895 byla při hlavní silnici postavena kaple sv. Cyrila a Metoděje.

3.1.5. Podolí První zmínka o obci, rozkládající se v údolí na levé straně řeky Olšavy, se objevuje v zápisech z roku 1228, které zmiňují Dolní Popovice jako území patřící duchovnímu správci (popovi). V roce 1220 daroval Přemysl Otakar I. obě vesnice (Dolní Popovice – dnešní Podolí; Horní Popovice – dnešní Popovice) cisterciáckému klášteru na Velehradě. Následně se změnil název Dolních Popovic na Podolí (asi rok 1401). Za husitských válek se obce zmocnil Burián z Vlčnova, za což ho velehradský opat Štěpán pohnal k zemskému soudu. V roce 1448 se v zápisech připomíná mlýn a nad ním ležící dvůr, v předbělohorské době jsou v obci zmiňovány vinohrady. V lednu 1467 byly Podolí i Popovice zastavěny městu Uherské Hradiště za 200 stříbrných hřiven. Tuto zástavu potvrdil v roce 1469 král Jiří z Poděbrad a v roce 1528 Matyáš Korvín. Protože velehradský klášter nemohl zástavu na obce vyplatit, stalo se Podolí v roce 1528 trvalým majetkem hradišťského velkostatku a obyvatelé jeho poddanými. Poddanství bylo zrušeno roku 1848. Při vpádu Uhrů na Moravu roku 1663 byla celá obec vypálena. Obec z počátku patřila do farnosti Derfle (nyní Sady), v 18. století pak do Kunovic. Roku 1784 se vrátila zpět pod derflanskou farnost, avšak po zřízení fary v Popovicích roku 1913 přešla pod tuto novou farnost, kde setrvává do dnešní doby. Zemědělský ráz obce narušilo postavení Vlárské dráhy v roce 1888, kdy část obyvatelstva začala dojíždět za prací do Brna a do Vídně. Elektrický proud byl do obce zaveden roku 1929, místní rozhlas roku 1948 a telefon v roce 1958. Státní silnice z Kunovic vedoucí přes Podolí do Uherského Brodu a dále do Trenčína, která náležela již v polovině 19. století k předním komunikacím na území Moravy, byla rozšířena a zrekonstruována v letech 1930 - 1931. Od těch, kteří projížděli povozem do Kunovic nebo z Kunovic, se vybíralo tzv. podolské mýto. Při tamním mlýně si Uherské Hradiště vyhradilo právo rybolovu. O svátcích byli poddaní povinni odebírat městské pivo, při obnově rady zase brát víno z městského 31

sklepa. Správu obce vykonával pudmistr a starší obce, kteří měli od roku 1698 právo užívat vlastní obecní pečeť. Je na ní vyobrazeno kolo od vozu s osmi loukotěmi.

3.1.6. Hradčovice Hradčovice jsou vesnicí, která leží v údolí a na mírném svahu pravého břehu řeky Olšavy. Polohou jsou situovány mezi Uherské Hradiště a Uherský Brod. Obec je od roku 1960 tvořena dvěma původně samostatnými obcemi, Hradčovice a Lhotka. Žije zde více než 1 000 obyvatel na katastrální ploše 926 ha. Místní archeologické nálezy dokládají sídliště lidu s lineární keramikou a popelnicových polí a sídliště z doby římského impéria (5. – 4. století). V historických pramenech se Hradčovice objevují v první polovině 13. století (Lhotka 1374), ale běží o osadu starobylého osídlení na významné obchodní cestě s velkomoravským hradiskem Bolegradica severozápadně od obce. Ve středověku byly obce poddansky spjaty s několika šlechtickými rody. Od roku1603 patřily pánům z Kounic, kteří je drželi až do 20. století. V obci stojí kostel Všech svatých. První písemná zpráva o tomto kostele je z roku 1406, ale odborné posouzení stavbu datuje do 13. století s dostavbami z konce 15. století a barokizováním a stavbou věže v roce 1670. Obě obce měly vždy plně zemědělský ráz. V roce 1908 byla otevřena družstevní mlékárna. po první světové válce zavedl Antonín Holub výrobu borovičky. Také v té době končila výrobu Cahlova cihelna. Doba byla velice prosperující pro hradčovský mlýn. V části obce Lhotka stojí kaple svaté Barbory. V současné době je v obci mateřská i základní škola. V roce1984 zde byl zřízen vodovod a od roku 1996 je obec plynofikována. Mezi osobnosti žijící nebo pobývající v obci patřil Ondřej Brázdil (1814 – 1872), byl to kněz, vlastenec a obhájce práv náboženských, národních a obecních. Dále to byl Emil Holub (1885 – 1940), akademický malíř, figuralista a karikaturista. Dne 12. dubna 1960 došlo ke sloučení obcí Hradčovice a Lhotka. Celou obec a široké údolí si lze prohlédnout z nové rozhledny, která stojí na vrcholu kopce části obce Lhotka.

32

3.1.7. Sady Do roku 1952 se užívalo názvu Derfle, na některých etnografických mapách jsou tak Sady nazývány i dnes. Archeologickými výzkumy bylo zjištěno, že v 10. století stál na území dnešních Sadů dvorec představující sídlo biskupa, dále kostel, církevní škola a snad i klášter. Koncem 14. století patřila ves ke kunovické farnosti. Podobně jako většina obcí v okolí i Sady byly vypleněny bočkajovskými vojsky a vojsky Gábora Bethlena. Jeden z historických pramenů uvádí, že vína se popíjelo málo, zato však více piva a kořalky, která byla zvláště oblíbená. Časté problémy obci způsobovala řeka Olšava, která při povodních zaplavovala níže položené části katastru. Kostel Narození Panny Marie má základy ze 13. století. V 15. století byl rozšířen a ve století osmnáctém byl zbarokizován. V katastru Sadů stál až do roku 1941 židovský hřbitov s několika vzácnými uměleckými náhrobky. Součástí Uherského Hradiště se Sady staly v roce 1960.

3.1.8. Drslavice První písemná zpráva o obci je z roku 1373, kdy ji zmiňují Zemské desky olomoucké. V souvislosti s Drslavicemi je třeba vzpomenout i dnes již neexistující osadu Drslavičky, nacházely se v těsném sousedství Drslavic na protějším břehu řeky Olšavy. Před rokem 1463 koupil Drslavice Jan z Cimburka, příslušník předního panského rodu, do té doby náležela obec k Uherskému Brodu. Dějiny Drslavic korespondovaly s obecným děním ve státě a byly umocněny polohou v blízkosti moravsko-uherské hranice. Proto se obci nevyhnuly průtahy vojsk, středem obce procházela frekventovaná cesta .Tou byl dán také urbanistický charakter patrný až do současnosti – Drslavicím chybí náves. Z 16. století existují záznamy o vinohradnictví a ještě v roce 1900 činila plocha vinic 12 hektarů. V Drslavicích se nacházel mlýn, který hrál v hospodářství obce důležitou úlohu. Nejdříve se jednalo o mlýn vodní, po přestavbě v roce 1914 parní a v krátké době 33

poté, co budovu koupil František Otto, elektrický. Stal se nejmodernějším v celém širokém okolí. Po válce znárodněný mlýn pracoval do roku 1958, pak jej převzalo JZD a využívalo jako sklad. Ve 30. letech 20. století byla postavena továrna na punčochy a podobné textilní zboží, jejíž vznik inicioval Tomáš Baťa. Baťa v té době jednal i o koupi lesa Obora se zámečkem, v němž plánoval zbudovat rekreační zařízení pro zaměstnance své továrny na výrobu obuvi ve Zlíně. Na katastru obce stál až do roku 1981 zámeček, který si nechal vystavět počátkem 20. století Václav hrabě z Kounic. Mezi jeho hosty patřili významní čeští umělci, několikrát se na Pepčíně objevili Alois Jirásek a J. S. Machar, jednou i Antonín Dvořák. Na konci 2. světové války zámeček obsadili vojáci osvobozenecké armády. Objekt byl za pomoci partyzánů a obyvatel okolních obcí (zejména Vlčnova) vyrabován. Během pěti poválečných let jej využívala armáda jako sklad a poté, co jej opustila, se stal cílem rodinných výletů. Pro vysoký stupeň zchátralosti byl počátkem roku 1981 zbořen. Dnes místo slouží jako cíl procházek.

3.1.9. Popovice Z dosažitelných historických dokumentů vyplývá, že první písemnosti o obci jsou datovány rokem 1220. Podle falza z roku 1247 daroval kníže Oldřich Korutanský velehradskému klášteru kapli Panny Marie v Popovicích na hoře u Kunovic. O 90 let později držel klášterní ves v zástavě Burian z Vlčnova. 30. ledna 1467 zastavil klášter ves na dobu 20 let Uherskému Hradišti. Dne 28. června 1533 klášter Popovice Uherskému Hradišti odprodal, čímž se staly součástí městského statku. V roce 1794 byla vrchnostenská hospoda prodána do soukromého vlastnictví; současně bylo v letech 1793 - 1810 popovické polesí rozděleno mezi sedláky, vykáceno a přeměněno na pole. V roce 1843 byly popovickým čtvrtláníkům zkráceny roboty. Obec utrpěla v 19. století velké škody průjezdem pruských vojsk a cholerou, na níž zemřelo 31 osob.

34

Značné oživení obce přišlo s vybudováním Vlárské dráhy v roce 1888 a zřízením zastávky v místě.Popovice původně náležely farní správou do Sadů, samostatný farní úřad byl zřízen až v roce 1913. V tomto roce byl také zbudován kostel Panny Marie Růžencové. Součástí kulturního dědictví Popovic je pohyblivý betlém ve farním kostele Panny Marie Růžencové. Svými rozměry 3 x 4,5 m se řadí mezi největší lidové mystické celky sakrálního umění v regionu. Betlém znázorňuje událost narození Ježíše Krista opakovaným dějem, jehož jeden cyklus trvá 10 minut. Hudební kulisu vytváří zvonkohra. Krajina o celkové ploše 13 m2 působí spolu s nebeskou klenbou panoramatickým dojmem a programově řízené osvětlení pomáhá znázorňovat proměny dne a noci.

35

3.2.

Tradice udržující se na Kunovsku

3.2.1. Slovácké hody Hody jsou nejrozšířenější tradicí, kterou můžeme nalézt nejenom po celém Slovácku, ale také po celé České republice. Tradice je jedna z nejdůležitějších slavností roku. Hody se pořádají většinou na podzim, kdy končily žně a obilí je sklizeno a dáno do úschovy domu. U slovanských národů znamenaly hody dokončení žní, svátek hojnosti a díkuvzdání za úrodu.

Jejich

původ

s předkřesťanskými

bývá

svátky

také

spojen

rovnodennosti

u

Keltů. V dnešní době můžeme hody označit za setkání celé rodiny s návštěvou bohoslužby a hostinou. V mnoha obcích je termín konání hodů ovlivněn posvěcením a požehnáním farního kostela. Hody bývají v organizaci hodové chasy – omladina obce, která si mezi sebou zvolí své vůdce, stárky.

Obr. 7 Mladší stárka s ozdobenou šavlí, právem

mladšího

Na kunovsku se volí čtyři stárci a to, mladší astrigánkou stárka s mladším stárkem a starší stárka se

stárka

a

jeho

starším stárkem. Průběh hodových dnů je v každé obci s menšími či většími odchylkami podobné. V každé vesnici proběhne slavnostní mše v místním kostel, průvod celou obcí s vyvoláváním stárků a večerní zábava. Důležitým prvkem je povolení u starosty obce, kde musí funkcionář poučit mládež a předložit pravidla – právo k průběhu a k povolení konání hodů. Právo má i svou symbolickou hodnotu a to v atributu zdobené šavle pentlemi, jablkem, a zelným asparátem nebo amazonkou, rozmarýnem. Někdy se nosí i ošatka s ovocem jako symbolu úrody.

36

Průběh obřadu v Kunovicích 

V den hodů se krojovaná mládež sejde po obědě na návsi, kde je čekají muzikanti. Seřadí se do párů a odejdou k domu mladšího stárka. Zde se zastaví bývalý stárci a hodový průvod, vystoupí stárek a chase řekne. Počkej chaso, muziko přestaň hrát a počúvajte všeci co vám budu povídat: U tohoto domu malovaný gánek, že v něm přebývá náš mladší stárek. Mosíme sa u něho zastavit, a jeho rodiče poprosit, aby nám syna svého zas stárka dali a právo hodové mu nést nechali.



Potom přijde ke dveřím a zatluče na ně. Dveře se neotvírají. Otvírajte sa dveře dubové, zeleným krušpánkem opentlené, lebo na muziky hodové, mladšího stárka zveme.



Zatluče podruhé a vystoupí mladší stárek. Drahý otče, matko milá, za vašeho prosím syna. Pusťte ho do hospody slavit s nama naše hody. Lebo…je syn hodný, za mladšího stárka vyvolený. Umí zpívat a tancovat, pilně na poli pracovat. Proto bude právo nést a kunovskú chasu vést.



Otec mladšího stárka je přivítá slovy: Já vás chaso u nás vítám, a slibuji, že synovi povolení dám, že može s vama do hospody odejít, a hody naše zpěvem, tancem oslavit.

37



Mladší stárek odpoví: Děkuji vám chaso za toto pozvání, a přijímám ho bez rozmýšlání. šak spíš než půjdem do hospody, připijeme na kunovské hody.



Tímto říkáním mladší stárek pozve chasu do domu na malé občerstvení a potom odchází v čele průvodu pro mladší stárku. Před domem mladší stárky říká mladší stárek: Zastav chaso, muziko přestaň hrát a počúvajte, co vám budu povídat. Do tohoto domu svú galánku vodím, a proto si ju také za stárkyňu volím. Chvilku na mě mosíte počkat, lebo sa já mosím rodičů optat, lesti ně svú céru dajú za mladší stárkyňu vyvolenú.



Potom odejde ke dveřím a zatluče na dveře a řekne: Otvírajte sa dveřa dubové zamknuté petlicú vykúvanú lebo zvu na muziku hodovú mladší stárkyňu vyvolenú.



Zatluče podruhé na dveře a prosí rodiče: Drahá matko, otče milý, došli sme vás poprosit, lesti s nama…može jít. Lebo sú kunovské hody, a vaša céra pěkně tančí, volíme ju za stárkyňu mladší.



Otec mladší stárky odpovídá: 38

Já vás chaso u nás vítám, a slubuju, že céři povolení dám. Aby mohla s vama do hospody jít na naše hody zpěvem a tancem oslavit. 

Mladší stárka řekne svému stárkovi: Děkuju ti stárku za toto pozvání a přijímám ho bez rozmýšlání. Veselo chaso, děvčice veselo. Ať kde kdo sa na nás dívá zvědavo šak spíš než odejdem do hospody připijem si na kunoské hody.



Chasa vejde do domu a po občerstvení odchází opět obcí ke staršímu stárkovi. Mladší stárka s mladším stárkem vedou celý průvod a nesou atributy. Stárka nese kubaňku s vínem. Někdy je neseno malé právo. Počkej chaso, muziko přestaň hrát a počúvajte všeci co vám budu povídat. Před týmto domem travníkem obrůstá járek že v tomto domě bývá zvolený starší stárek. Proto mosíme jeho rodiče požádat, lesti nám budú moct…za stárka dát.



Mladší stárek zatluče na dveře a říká: Otvírajte sa dveře dubové, bílýma Růžami opentlená. Lebo na zvyku hodové staršího stárka zveme.



Znovu zatluče na dveře a počká až se otevřou: Drahý otče, matko milá, za vašeho prosím syna. Pustťe ho do hospody, 39

slavit s nama naše hody. Lebo váš syn je mládenec švarný, za staršího stárka chasú vyvolený. Zpívat umí pěkně aj tancovat, po muzice na poli zas pilně pracovat. Proto týmto hodám mosí právo nést a po celý rok našu chasu vést. 

Otec staršího stárka odpoví: Já vás chaso u nás vítám a slubuju, že synovi povolení dám, aby s vama mohl do hospody odejít a naše hody se zpěvem, tancem oslavit.



Starší stárek říká: Děkuju vám chaso za toto pozvání a přijímám ho bez rozmýšlání. Šak spíš než odejdem do hospody zapijeme ty naše hody. A ty, muziko, hraj vesele, ať sa každém srdéčku rozesměje.



Po malém občerstvení odejde chasa v čele se starším stárkem pro starší stárku. Starší stárek promluví chase: Počkaj chaso, muziko přestaň hrát a počúvajte všeci, co vám budu povídat. V tomto domě hospodář bývá, kde za jeho deru chodívám. Chvilku na nás mosíte počkat, ať se jejích rodičú možeme optat. Lesti sa nebudú rozmýšlet svú céru za starkýňu dat.



Přistoupí ke dveřím, zatluče na mě, otočí se k chase a říká: 40

Otvírajte sa dveřa dubové zamknuté petlicú vykúvanú, lebo zvu na zvyky hodové starší stárkyňu vyvolenú. 

Znovu zatluče na dveře, ty se otevřou a starší stárek promluví k rodičům stárky: Drahá matko, otče milý, došli sme vás poprosit, lesti može vaša céra s nama jít. Lebo půjdem do hospody oslavovat naše hody a vaše céra pěkně tančí, je zvolená starkyňú starší.



Otec starší stárky odpoví: Já vás chaso u nás vítám a slubuju, že céři povolení dám. Aby mohla se stárkem jít, a s ním se na hodové muzice veselit.



Starší stárka odpoví: Děkuji ti stárku za toto pozvání a přijímám ho bez rozmýšlání. A děvčice, každá ke svému, muzika čeká, zapomeňte včil na všecko, hleďte si jen tanečníka. Šak než odejdem do hospody, připijem si na kunovské hody.



Po tomto vyzvání vejde chasa do domu starší stárky. Potom celý průvod odejde k radnici a chasa žádá o povolení hodů a práva jít k hodové muzice. Dneska sú naše kunovské hody. Aby nebylo po nich nepohody, 41

došli sme vás, pane starosto, požádat, lesti byste nám povoléní mohl dat. Víme, že ste nám dycky ve všeckém pomáhal a aj dnes na radě toto povolení vyžádal. 

Pan starosta dá povolení a přečte hodové artikule. Potom starší stárka poděkuje. Děkuji vám, pane starosto, za všecky chlapce a děvčice, že ste nám dal povoléní k našéj muzice. My vás na túto muziku z celého srdca zveme a těšíme sa, že si s vama zazpíváme a zatancujeme.



Poté průvod odchází na hodovou veselici. 6

Obr. 8 Stárší stárci hodů s právem

6

Sepsal Stanislav Štěrba, říkání sesbíráno v letech 1947 – 1963, Kunovice

42

V Míkovicích jsou hody s právem taktéž tradiční záležitostí. Jako jediná obec na Uherskohradišťsku si zachovala i dny konání. A to sváteční neděli a pondělí. Dříve tyto dny patřily na kunovsku k tradičním dnům spojeným právě s tradicí hodů, ale bohužel s nástupem pracovních potřeb a ustanovení soboty a neděle jako dnů volna se v ostatních obcích průběh hodů změnil. V Míkovicích se hody udržovali vždy bez přestávky i přes období režimu, kdy tradice stagnovali a měnily svůj charakter

a

opodstatnění.

Hody

v Míkovicích probíhají vždy třetí zářijovou neděli. Obr. 9 Průvod míkovské chasy, hody 2007

Dalším důležitým obřadem je o

hodových slavnostech ,,vození berana“. Na Uherskohradišsku je beran mnohdy nahrazován jinými atributy jako bečkou vína, nebo pouze beraní kůží, ale v Míkovicích je stále ještě symbolem živý beran. Dříve býval na konci hodů zabit, ale v dnešní době je obětina pouze formální a již se neprovádí. Průběh obřadu v Míkovicích Ve sváteční neděli se brzy ráno sejde krojovaná chasa u kostela, kde se účastní tradiční mše s posvěcením chasy a celých slavností. Po kostelní mši se krojovaní odeberou do místní hospody, kde společně s mužským pěveckým sborem zahajují hody. Následuje obchůzka po vesnici. Průvod je veden minulými stárky k domu mladšího stárka. Zastaví se u domu a muzika zahraje píseň mladšího stárka, kterou si na předchozích zkouškách vybral a chasa se ji musela naučit. Loňský stárek vyvolává mladšího stárka. 

Mladší stárek vychází z domu a promlouvá k chase: Vítajte chlapci, děvčice, muziko. Tož nech sů u nás hody, že jich široko, daleko nebylo. 43

Aby všeci ludé dnes věděli, že v tých Míkovicách eště nepomřeli. Jak dobře pracujem, tak si aj vypijem, vesele tancujem, děvčice milujem a až jednů umřeme víc tady nebudem. Tak aspoň v hody, veselit sa budem. 

Rodiče mladšího stárka vystoupí z domu a připijí si slavnostním přípitkem, převážně sklenkou vína. Potom následuje ,, taneční sólo pro rodiče stárka“. Po sólu se průvod v čele s mladším stárkem přesouvá k mladší stárce. Mladší stárek promlouvá ke dveřím mladší stárky: Chodíme, chodíme po celé dědině. Neco my hledáme co doma nemáme. Hledáme dívčinu švarnů jak malinu Všeci nám říkajů že v tom to domečku, švarná vaša dívčina přebývá co chlapcom dcérečka zavírá. Zavírá dcérečka zavírá aj vrátka Nám jich šak otevře, naša mladší stárka. Otevřte honem. Pusťte nás do dvora. K tomu Vám zahraje ta naša kapela.



Mladší stárka vychází a říká: Vítám Vás chlapci, vítám aj Vás děvčice Aj Vás naše kapelo, aj to bude veselo. Šak sme si všeci bližní, enom abyste chlapci nebyli pyšní. Proto sa u nás vínka napijte, ale v hody nikoho nebijte. Toto je moje tiché přání, pamatujte na dobré vychování.

44

Pojďte všichni k nám do dvora k tomu nám zahraje ta naša kapela. 

Po říkání mladší stárky a sólu rodičů se průvod přesouvá k domu stárka. Mladší stárek zaklepe na dveře a vyvolává staršího stárka. Starší stárek vystupuje ze dveří a říká: Vítám Vás chaso, muziko, známí aj přátelé. Tož nechal u nás ty hody veselé. Přeju Vám všeckého dobrého, Ať vám nechybí džbánka plného.



Následuje taneční sólo staršího stárka a rodičů. Po něm se průvod přesouvá k domu starší stárky. Starší stárek klepe na dveře a vyvolává svoji stárku: V tomto domečku na pěkném kopečku švarná Vaša dívčina přebývá, co chlapcom pěkné úsměvy rozdává. Tož do šel sem k ní jednů z radosti a ona ně povídá ... Su stárků, mám jiné starosti. Mosím právo nazdobit a v hody si švarného chlapca namluvit. Tak jí povidám. Nehledaj stárko falešných chlapců v cizině, šak jich máš dost upřimných v tej našej dědině.



Starší stárka vychází a říká: Vítám tě stárku, aj s celú chasú, Enom mně pověz, kdes nabral tolik špásu. Já vím, že moc řečí nenadělám, ale ať mě nezlobíš, to ti povídám. Jinak si vás všecky vezmu na školení, Abyste mně nedělali pod právem pohoršení. Abyste vínko opatrně pily, právo hlédaly, 45

Aby Vám ho přespolní nesebraly. 

Celý obřad se přesunuje k místní hasičské stanici, ze které vychází Starosta města Uherského Hradiště a povoluje hody. Starší stárek říká: Došli sme ti starosto, popřát pěkných hodů. Abys dobré vínko pil, a né čistů vodu. Zároveň ťa prosíme děvčice aj chlapci, abys hody povolil v tej našej obci. Tu máš starosto. .Napij sa zhluboka, at sů tu hody od dneška do roka.



Hodový průvod se v čele se starostou a stárky přesouvá do místního kulturního zařízení na hodovou zábavu, kde probíhá beseda u cimbálu do ranních hodin.

Obr. 10 Nejstarší zachované foto z hodů v \Míkovicích z roku 1929

46

3.2.2. Jízda Králů Jízda králů v Kunovicích má dlouholetou tradici, jejichž původ je do dnes zahalen tajemstvím. Můžeme se domnívat, že jde o obyčej s tradicí předkřesťanskou, kdy jde o svátek pořádaný na svatodušní neděli. V dnešní době se zvyk přenesl na dny pracovního volna tzn. sobota, neděle. První písemná zmínka o konání této slavnosti v Kunovicích je z roku 1892 a již v roce 1771 můžeme doložit záznamy o konání jízdy při příležitosti návštěvy císaře Josefa II. na Kunovické faře 7 a následného doprovodu do Uherského Hradiště. Tento doprovodný průvod nazýváme ,,banderiím“. Je to skupina místních chlapců, kteří na vyzdobených krojích doprovázejí významné osobnosti, světce, osoby církevní, při návštěvě obce, města. Jízda králů se nejspíše jezdívala pravidelně každý rok až do roku 1914, kdy byla tradice přerušena nástupem 1. světové války. Po jejím ukončení byla opět obnovena a jezdila opět v pravidelných intervalech až do roku 1944. V tomto roce máme také první zmínky o postavě ,,krále“, Antonína Hráčka. První poválečná jízda králů se konala v roce 1954, v následujícím roce se již musela zakomponovat do spartakiádního průvodu, jinak by se z politických důvodů nemohla konat. Posledním králem před dalším přerušením tradice byl Antonín Hanáček. Následně jela jízda králů v roce 1962, 1966, 1968 až do roku 1972. V roce 1970 jela jízda králů bez povolení obce, jen na příkaz krále Milana Staška. Po roce 1972 byla tradice opět přerušena a to na dlouhých dvacet čtyři let. K poslední obnově došlo v roce 1996. Hlavním iniciátorem byl Antoš Machálka a místní samospráva. V dnešní době je hlavním organizátorem akce je Milan Stašek. Ústřední postavou jízdy králů je bezpochyby král, což je podle tradice panic. Za krále bývají proto voleni chlapci, kteří nejsou považováni za dospělé. Král jede na bílém koni a je přestrojen do ženského šatu, kroje s tváří zakrytou pentlemi a s růží v ústech

7

JILÍK, J. a město Kunovice. Nezapomenutelná krása, kroje a zvyky Kunovic. FOS ČR, Slovácké

muzeum, Národní ústav lidové kultury ve Strážnici. Brno 2006. ISNB 80-859556-21-7, s.72

47

na důkaz mlčenlivosti. Po straně jedou pážata s tasenými šavlemi, jejichž hlavním úkolem je ochránit krále. V čele průvodu jede praporečník a za ním jezdci – vyvolávači, jezdci – výběrčí, kteří vyvolávají vtipné vyvolávky a inkasují za ně od přihlížejících příspěvky ,,na chudobu krále“. Po oficiálním povolení starosty se družina přesouvá k domu rodičům krále, kde děkují za něho a účastní se hostiny v jejich domě.

Obr. 11 Král s pážaty před radnicí při jízdě králů, 2004

Seznam králů: 1944 – Antonín Hanáček 1956 – Antonín Hanáček 1962 – František Jurásek 1966 – Tomáš Kučera 1970 – Milan Stašek 48

1996 – Vít Horsák 1998 – Tomáš Vlachynský 2000 – Jan Rathúský 2002 – Ondřej Siman 2004 – Martin Pěcha 2006 – Jan Libosfár 2008 – Miroslav Duda Průběh obřadu Žádání o krále: 

Průvod se shromáždí na daném místě a potom společně vyjíždí k místu domu krále. Slovo pronáší 1. ministr.

1.ministr Hýlom, hýlom, horním, domácí a přespolní, počúvajte, co vám budu povídat o svatodušním pondělí. Počúvajte všeci máuo, co sa téjto noci stauo! Ukradli nám krála na horách, na dolách, na uherských dolinách. Darmo sme sa namáhali, darmo koně šturmovali, krála jsme už nedostali. 

Po té co promluví 1.ministr, pokračují další až do příchodu samotného krále.

2. ministr Z velikém my cesty jedem a tomuto domu poselství vezem, na nebo hvězda znamení dává, že v tomto domě máme hledat nového krála. 3.ministr

49

Vás hospodářu prosíme, abyste nám syna za krála dali, oň sa nestarali a nestrachovali. My na něho vyberem mezi ludem a královský pokuad zbečelujem. 

Po vyzvednutí krále se celý průvod přesouvá do ulic Kunovic, kde chlapci na koních pronášejí vyvolávky. Včele jede družina s králem.

Praporečník – cestou na radnici Na krála matičko na krála, máme krála chudobného, ale zato poctivého. Náš král jede od Hradišťa, vede sebú hrubé vojska. Náš král jede od Myjavy, vede sebú kylisary. Náš král jede od Trnavy, vede sebú husary. Praporečník – oznamující příjezd do uličky Na krála matičko, na krála, máme krála chudobného, ale zato poctivého, okradli ho na horách, na dolách, na uherských nížinách. Zebrali mu tři sta volů z prázných dvorů. Zebrali mu tři sta koní z prázdných maštalí. Zebrali mu tři sta sviní z prázdných stání. Dobře, že tam neměl nic, vzali by mu toho ještě víc. 8 Vyvolávky jezdců Hýlom, hýlom, můj koníček jede z mostu, že v Kunovicách majú dobrého starostu. Před týmto domem je rozbitý chodník a strýc Píštěk je obratný obchodník. Hýlom, hýlom, od Popovic větr věje a na nás sa pěkná panička směje. 8

Zapsali Stanislav Štěrba, František Fojta, Antoš Horsák v publikaci Jízda králů, 1967

50

Hýlom, hýlom, před tímto domem sa listí na stromě chvěje a dobrá gazděna se na mě směje. Můj koníček má zadek houý, strýc Habarta máuo zabijačku solí. Před týmto domem můj koníček stojí, že tato panička se ráda strojí. Před týmto domem můj koníček řehce, že jejich kluk každú děvčicu nechce. Hýlom, hýlom, mého koníčka vodí děvčica, co má červéná líca, a v tomto domě pobývajú strýček rovný jak svíca. Před týmto domem si můj koníček nohu sraziu a v tomto dómě bývá strýc Horsák, který každém auto opraviu. U tohoto domu je mauý kope, že tady přebývá svobodný mládenec. Před týmto domem roste pěkná růža, že tady majú tetička hodného muža. Můj koníček podkověnkú bunká, že táto paní má oči jak kruta. Můj koníček je hravý a pan Blažek pro milionáře pěkné domy staví. Na kunovskéj věži bijú hodiny, že táto paní prodá aj staré noviny. Přes Kunovice teče voda čistá a k nám na jízdu se dojeú podívat cizí starosta Hýlom, hýlom, před týmto domem je pěkná brázda a v něm přebývá dobrý gazda. Mému koníčku nohy hrajú, v tomto domě dobrú slivovicu a víno majú. U tohoto domu roste pěkné kvítí a je v něm radost žití. Před týmto domem auta enom frčí a strýcovi huady prasa kvičí. V tomto domě má děvčica pěkná kvítka a strýcovi spadne každá omítka. Hýlom, hýlom, u tohoto domu můj koníček huavú háže, že tady bývá kunovské pláže. Na derflanskéj věži už sa stmívá a v tomto domě věčně enom gazda okna umývá. Hýlom, hýlom, můj koníček do okna hledí a tento strýc jenom v hospodě sedí. Nad tímto domem sukno krásně svítí, a v něm plno děvčat, jak kvítí. 51

Na mém koníčku je pěkná kytička a strýcovi rozkazuje tetička. Tento strýček práci moc nedajú, protože v hospodě nakradši sedajú. Hýlom, hýlom, můj koníček zvíhá hore nožičky, že mu udělali tetičky pěkné ružičky. 9

Obr. 12 Praporečník jízdy králů, 2000

9

JILÍK, J. a město Kunovice. Nezapomenutelná krása, kroje a zvyky Kunovic. FOS ČR, Slovácké

muzeum, Národní ústav lidové kultury ve Strážnici. Brno 2006. ISNB 80-859556-21-7) Zapsali Stanislav Štěrba, František Fojta a Antoš Horsák, s.78

52

3.2.3. Dožínky Dožínky mají svou výraznou tradici hlavně

v Míkovicích.

V ostatních

okolních obcích se konaly každoročně, ale

postupem

času

vymizeli.

V Míkovicích se Dožínky udrželi hlavně díky místnímu kulturnímu zázemí a souboru, který dlouhé roky tyto slavnosti udržoval. Charakter slavností se měnil a dalo by se říct, že každým rokem dostával novou strukturu či obohacení programu.

Ovšem

základní

princip

obřadu, slavnosti zůstává stejný. Dožínky

jsou

oslavy

Obr. 13 Marie Tvrdoňová a Antonín Mařák

poděkování, s dožínkovým věncem, začátek 40. Let 20. století

dokončení žní a prací na poli. Hlavní osobností je ,,hospodář s hospodyní“, kteří dříve představovali nejbohatší statkáře obce. Mnohdy najímaly spousty pracovních sil, aby veškeré práce dokončily a za odměnu udělali pro pracovníky velkou hostinu. Na hostinu šli všichni lidé, kteří v ten rok pomáhali, a za odměnu a dík nesli hospodáři z hospodyní ,,dožínkový věnec“,

Obr. 14 Dětské dožínky, 1947

který byl spleten ze všech obilnin z pole a polního kvítí, jako symbol dožínkových slavností. Po přijetí u hospodáře začala v jeho domě hostina, která byla doprovázena lidovou hudbou a trvala až do ranních hodin.

53

Po několika přerušeních, ke kterým došlo díky rozpadu slováckého krůžku v Míkovicích, se průběh dožínek změnil. Díky náročnosti slavností se od roku 2002 dožínky konají každý druhý rok. Zároveň se změnila i struktura programu. Obohatil se o doprovodný program vytvořený z pódiových vystoupení hostujících souborů z Dolňácka nebo Slovenska. Průběh Dožínek od roku 2002 Dožínkové slavnosti se konají na přelomu července a srpna každý druhý rok. Probíhají v sobotní den, který obsahuje několik částí. V dopolední hodině se scházejí všichni účastníci slavnostního průvodu. Průvod je tvořen ze zástupců souborů a místních obyvatel, dětí oblečených v letních krojích. S sebou nesou neodmyslitelné symboly (srpy, kosy, hrábě, které jsou zdobené lučními kvítím a obilím) a přicházejí do místního kostela ke slavnostní mši. Včele průvodu vstupují do kostela stárci, kteří nesou ,,dožínkový věnec“. Po posvěcení věnce místním farářem se z kostela v průvodu pokračuje obcí. K doprovodu hraje cimbálová muzika a repertoárem se stávají dožínkové a žňové písně. 

Průvod, který je veden stárky s věncem přichází k domu hospodářů, kteří bývají po každý rok jiní. Bývají to často manželé z místních souborů či příznivců místní kultury a folklóru. Průvod přichází k domu hospodářů a zpívají píseň:

Gazdo náš, gazdo náš, ja chystaj nám aldamáš. Chystaj nám ho z lásky, ja sbíraly jsme kluasky. Chystaj nám ho směle, sbírali jsme vesele. Na tom našem poli, ja až nás hlava bolí. 54



Hospodář s hospodářkou vychází z domu a říkají:

Hospodář: Chaso milá – chaso veselá! Když ste s radosťů a chuťů pracovali, tož sa možete s nama radovati. Má milá chaso! Za všechna přání a vinšování, za všechno vám srdečně děkujeme. Žňa skončené sú šťastně. Děkuji vám za tento krásný dožínkový věnec. Vím, ho vila Vaše láska. Vím také, že klasy byly zkropeny vaším potem Uschovejte si ho na památku krásných žní. Mám opravdu z toho radosť, že sa všeckým práca dařila a že sme mohli úrodu beze škody zkludit. Vím, že ste po celů dobu žní pilně pracovali. Dnes, když ste už poslední snopy z pola odvézli, zanechte veškeréj práce a oddajte sa veselí. Aj já sa chcu s vama veselit, tak jak o žních při práci. Hospodářka: Aj já vám děkuju milé, švarné žněčky A Vám také vinšuju, abyste sa vdaly všecky. Abyste dostali dobré muže, poctivé a pracovité mládence. Abyste byli spolu šťastní a svorní, aspoň tak, jak sme byli v tyto letošní žňa. 

Po říkáních se utvoří před domem kolo a přichází na řadu sólový tanec hospodářů. Po sólu nasedá hospodář s hospodářkou na bryčku (vůz tažený koňmi) a společně s průvodem odjíždějí k místnímu kulturnímu zařízení, kde symbolicky hostí celou ves. 55

Idú ženci z pole, ja prostírajte stole. Stole javorové, ja užičky klencové. Užičky klencové, ja zamknuté v komoře, kdo ně pro ně půjde, ja ten můj miluý bude. Ta naša gazděna, ja ta sa popravila, zašla do hospody, ja týden nevarila. Pěkně vás prosíme, ja pusťte nás do síně, ze síně do jizby, ja abychom nezmrzli. V rámci programuje se koná vystoupení folklórních souborů a muzik. Zábava končí při besedě u cimbálu. 10

Ob.k 15 Míkovské dožínky 2008

Obr. 16 Míkovské dožínky 2008

3.2.4. Fašank Fašanky je období od tříkrálového svátku po začátek velikonočního půstu. Jeho konec se soustřeďuje do posledních tří dnů. Můžeme ho znát pod různými pojmenováními. Nejrozšířenější je však masopust nebo fašank (odvozen od německého Fashing). Základním principem fašanku je obchůzka po dědině, kdy

10

Zapsala Jana Kučerová, Bedřich Autrata, srpen 2002, Míkovice

56

samostatný průvod tvoří omladina, chasa či jiné skupiny fungující v obci, muzika. Všichni účastníci fašanku mají různorodé masky nebo kroj. Fašank má původ v hospodářské přípravě na nový zemědělský rok. V tomto období probíhala příprava na další hospodářský rok. V této době se také konalo nejvíce svateb, plesů a veselic. Na Kunovsku je fašank velmi oblíbený obyčej a je zastoupen ve všech devíti obcích. Masky nejsou nijak vyjímečné a neodlišují se od fašankových obchůzek v jiných obcích. Skladba maskovaných postav je tedy pestrá. Tvoří ji tradiční postavy medvěda, cikánky, šaška a masky zvířat, jejichž původní obřadní funkcí bylo zajištění plodnosti vegetace. Tyto masky měli mnohdy kořeny v hluboké minulosti. K tradičním maskám se ale také přidávají novodobé, tak jak to přináší doba. Stejně tak chodí po dědině skupina chlapců fašankářů, kteří tančí mužský tanec zvaný podšable. Tanec podšable je starodávný mečový tanec, který je tančen po kruhu s šavlemi. Fašankáři mají úkol tancovat u každého domu podšable, zatímco

Obr. 17 Fašank v Míkovicích 2008

ostatní vybírají dary ve formě finančního prostředku nebo naturálií (slaniny, vejce) od přihlížejících nebo majitelů domů. Toto obdarování se nazývá chození po babkování nebo po škárkách. Něk dy se k hodové chase přidávávají tanečníci ze souboru působícího v obci. Celý průvod doprovázejí cimbálové muziky nebo dechové hudby. 57

Někde se také tančí tance na konopě, žabská, na dyně (převážně z oblasti bílovicka). Součástí těchto tanců bylo vysoké vyskakování tanečníků, kteří měli vyvolat magický plodnostní rituál. Záhon na konopě, záhon na len, záhon na cibulu, záhon na křen. Průběh fašanků je ve všech obcích stejný. Odpoledne probíhá obchůzka po dědině a večer bývá zábava s cimbálovou muzikou. Zábava končí pochováním basy. Samotný akt pochovávání basy, kdy basa symbolicky přejímá postavu fašanku, se děje o půlnoci. Je to parodie na pohřební obřad, jehož součástí je kázání žertovného charakteru, který upozorňuje na prohřešky basy, zastupující prohřešky lidské v masopustním čase. Do textů se ale také zahrnujíí posměšky a připomínky na místní obyvatele, které jsou převážně vtipného charakteru. Tento akt je organizován chasou nebo místním hasičským sborem. Průběh celé zábavy bývá provázán tanci u muziky a kočí až v ranních hodinách.

3.2.5. Vynášení Mařeny Z postních nedělí bývá nejdůležitější pátá, která bývá nazývána „smrtná“. V tento den se provádí starobylý obřadní zvyk spojený s vynášením zimy a příchodu jara. Tento zvyk nazýváme Vynášení Mařeny. Zima bývá symbolicky vtělená do atributu figuríny „Mařeny“, která je oblečená v bílé košili nebo kroji a nesena se zpěvem celou vesnicí k vodnímu toku, kde je hozena a společně s ní „odchází zima z obce“ Na Kunovsku je udržování této tradice podporováno především folklorními soubory, ovšem nejvýraznější Vynášení Mařeny můžeme nalézt ve Veletinách. Zde bývá ,,Mařena“ tvořena ze slaměné figury ve tvaru dívky, oblečené v kroji se zdobením na krku. Tradiční ozdobou bývá řetěz z navlečených vaječných výdunků nebo šnečích ulit. ,,Mařena“ je nesena v čele průvodu, který je tvořen z mladých dívek. Průvod prochází obcí za zpěvu daných písní.

58

Neseme Mařenu v oleji smaženú, Pěknú, pěknú, přebělenů. Má milá Mařeno, kdes tak dlúho byla? U vody, u vody, nohy, ruce myla. Číms je utírala. Šátečkem, lístečkem, bílým papírečkem. Neseme majíček, uťal ho Janíček. Pěkný, pěkný, přezelený. 11 Další píseň: Má milá Mařeno, za kohos umřela? Pro toho , onoho Jožu Matochového. 12

Obr. 18 Vynášení Mařeny ve Veletinách

11

TOMEŠ, J..Masopostní, jarní, letní obyčeje, zpívala B. Frňková, nar. 1877, s.70

12

TOMEŠ, J..Masopostní, jarní, letní obyčeje, zpívala K. Kvintová, nar. 1904, s.68

59

3.3.

Sedlcká Kunovská

Sedlcká kunovská je tancem objevujícím se pouze v etnografické oblasti kunovska. Tanec není preferovaný a známý a dokonce i na samotném kunovsku se objevuje pouze spoře. Jelikož není energický a figurálně rozmanitý není zpracováván ve formě pódiových choreografií. Jen zřídka bývá tančen při besedách u cimbálu nebo při jiných příležitostech. Ovšem právě proto ho zmiňujeme, jelikož poslední zapsaná struktura tance a jeho popis je uveden v literatuře od sběratelky Zdeny Jelínkové z roku 1996, vydané Ústavem lidové kultury ve Strážnici. Z historického hlediska jsou poslední zprávy o zápisu kunovské sedlcké na Uherskohradišťsku z 19. století a to v zápisech F. Bartoše, které byly uvedeny v soukromých dopisech mezi

F.Bartošem a učiteli místních škol. 13 Tento tanec

můžeme zahrnout do tanců sedlckých vířivých točivých. Tanec má tři části: •

zpěv taneční písně

•

víření dvojice na místě kolem společné osy

•

individuální taneční projev tanečníka a tanečnice

Popis tance Druh tance, základní postavení tanečníků k tanci, držení při tanci

I.

Sedlcká kunovská je párový, točivý vířivý tanec. Tancuje se v rozestavení volně po prostoru před muzikou čelem k hudbě. Chlapec drží dívku po pravici kolem pasu a dívka položí levou paži ohnutou v lokti na jeho pravém rameni nebo do středu zad. Vnější paže jsou volně připaženy u těla a mírně gestikulují. Chlapec může levou paží gestikulovat více nebo držet dané pozici, která je charakteristická pro předzpěv chlapce.

13

úryvek citace uveden v kapitole Tance na Dolňácku

60

Taneční figury a prvky objevující se v tanci.

II.

Zpěv taneční písně s doprovodnými pohyby a úkroky vpřed a vzad s přenesením váhy, víření dvojice kolem společné osy, individuální projev tanečníka (verbuňk) a tanečnice (točení kolem své osy). Doplňující prvek je obtáčení dívky kolem chlapce. III.

Podrobný popis tance Tanečníci si volně stoupnou k muzice a společně s gestikulací a komunikací mezi sebou předzpívávají danou píseň. Na konci písně si individuálně zatleskají, zadupají směrem k tanečníci, která stojí volně opodál a tím jí dají najevo její příchod a vyzvání k tanci. Tanečnice přiběhnout ke svým tanečníkům a postaví se do výchozího držení, které je popsaný výše textu a začíná tanec, který je složen ze tří částí: předzpěv, společného víření, individuálního projevu. Předzpěv: 1T: - v lichých taktech malý krok vpřed na vnější dolní končetinu, pata druhé dolní končetiny se mírně odlepí od podlahy. 2T: - v sudých taktech malý krok vzad na vnitřní dolní končetinu. Druhá dolní končetina se přisune k přední dolní končetině nebo zůstává na místě. Víření dvojice Po předzpěvu hudebníci opakují píseň 1krát nebo 2krát. Dvojice víří na místě v uvedeném držení kolem společné osy krokem s podklesáváním na vnitřní dolní končetině na 1. dobu taktu. Vnější noha našlapuje zlehka na přední část chodidla na 2. dobu taktu. Dívka postupuje po kroužku vzad a chlapec vpřed, neno opačně. Dvojice víří vpravo i vlevo dle vlastní improvizace. Tímto způsobem můžeme točení v páru varírovat a propracovávat ovšem princip a charakter kroku musí zůstat zachovaný. Při tanci se tempo mírně zrychlí oproti tempu při počátečním předzpěvu.

61

Popis kroku: 1.doba taktu: Dívka provádí krok vnitřní dolní končetinou po obloučku vzad

s mírným

podklesnutm v kolenou Chlapec provádí krok vnitřní dolní končetinou po obloučku vpřed

s mírným

podklesnutím v kolenou 2.doba taktu: Dívka nastoupí na pološpičku na vnější dolní končetinu po obloučku vzad, koleno se propíná Chlapec nastoupí na pološpičku na vnější dolní končetinu

po obloučku vpřed,

koleno se propíná Analogicky můžeme provádět krok opačným směrem. Dívka postupuje vpřed a chlapec vzad po oblouku. Individuální projev Chlapec se může na místě natáčet s přenášením váhy z nohy na nohu se současným tleskáním do dlaní u pravého a levého ramene nebo volně cifruje prvky verbuňku kolem dívky. Mužský taneční projev ve formě verbuňku musí obsahovat figury z dolňácka. Dívka se otáčí na místě kolem vlastní osy vpravo i vlevo krokem stejným jako u víření. Ruce má volně podél těla. K tanci se zpívají písně, kterých ovšem není mnoho. Jsou ukončeny převážně písní žertovního charakteru. Tanec je volnou kompozicí těchto tří popsaných částí. Ve své podstatě je velmi jednoduchý. Nácviku tance předchází nastudování hudební předlohy, písně. Následuje zvládnutí základního kroku jednotlivě a později společným vířením. Fáze nácviku: 1. Nácvik předzpěvu, přenášení váhy a postavení těla 2. Nácvik charakteru kroku použitého při víření ve dvojicích, samostatně 62

ve

3.

Nácvik charakteru kroku ve společném víření

4. Nácvik spojení předzpěvu a společného víření 5. Nácvik jednotlivých figur: Chlapec cifry Dívky točení kolem své osy 6. Celý tanec: a) zpěv, předzpěv b) společné víření c) individuální projev Metodické poznámky V Kunovské sedlcké je důležité přesné podřepnutí na první dobu a následné vynesení těla do výponu. Pohyb by měl být plynulým a kroky by měly na sebe navazovat. Dále by měl celý pár působit vznešeným dojem. Tanec není rozhodně přizpůsoben k trhavým či prudkým pohybům. Tanečník zaujímá vůdčí sílu, tedy i tanečním projevu je důraznější. Tanečnice je jemným doplněním páru. Tanečník má v tanci vůdčí postavení i v tanečním projevu je výraznější. Tanečnice působí skromnějším a jemnějším dojmem.

63

64

3.4.

Kroje na Slovácku a Kunovsku

Lidový oděv neboli kroj, byl jedním z hlavním rozlišovacím znakem mezi obyvatelstvem. Nerozlišoval pouze jednotlivou oblast, ale i bohatost kraje, rozeznával obyvatelé horských a podhorských obcí, obyvatelé z nížin, společenské zařazení a měl odchylky v koloběhu roku. Každý kroj se v průběhu let proměňuje. Působí na něho jak životní styl obyvatelstva, tak materiály, které již nemůžeme přirovnávat ke starým typům. V dnešní době se také stále více upotřebuje a objevuje zejména z hlediska pohodlnosti tanečních souboru, skupin, krojové stylizace. Tedy kroje, které vycházejí ze starých záznamů, fotografií, poznatků z nichž je vytvořena replika se značně podobnými a krajově výraznými prvky. Krojové proměny a stylizace můžeme rozdělit na tři vývojová stádia. První stádium započíná v druhé polovině 18. století a trvá do počátku 19. století. Krojové oblečení se postupem času začalo rozdělovat a vytvářet společenské odchylky. Původní a prosté formy nosili chudí obyvatelé a bohatě zdobené zámožnější statkáři. Kroje je odlišovali i působením farností a panství, které mělo vždy vliv na úroveň obyvatel dané oblasti. Tento vývojový postup můžeme vidět v průběhu celého 19. století. Krojové součásti byly důkladné, pevné, precizně propracované a jejich počet nebyl velký a musel vydržet sloužit celý život. Obuv byla jednoduchá, praktická, mnohdy bez zdobení. Druhou vývojovou etapu můžeme zaznamenat na začátku 19. Století, kdy se rozvinuly krojové druhy. Tím, že kroje začaly šít švadleny, krejčí, obuvníci a nešili ho pouze ženy sami. Začal se kroj dělit na kroj všední, sváteční, obřadní a tím se rozšířila i výzdoba oděvů a obuvi. Přelom 19. a 20. století lze pokládat za třetí období vývoje kroje. Vrcholné ve zdobnosti a v rozvinutých formách dekoru.

Kroj byl vždy součást vesnického

obyvatelstva, ovšem díky vlivům převážně druhé světové války se jak poměry životě člověka, tak v hodnotě a užití krojů změnilo. Zasáhl do toho velký měšťanský vliv, kdy muži odcházeli pracovat do měst a ženy naopak zůstávaly domy. Kroj začal ztrácet kolektivní závaznost. Právě tyto příležitosti lze pokládat za jedny z prvních 65

vlivů působení městského oblečení na lidový oděv, kroj, obuv. Období II. Světové války bylo stagnujícím na rozvoj kroje. Kroje se nevyvíjeli a spíše se vytvářely pouze repliky. Lidový oděv se na Slovácku vyvíjel v rámci určitých krojových typů. Jeho vývoj byl ovlivňován hlavně přírodními podmínkami, proto z tohoto důvodu můžeme rozdělit a horský a podhorský, nížinný a rovinný. Z 19. století se do dnešní doby dochovaly znaky, které můžeme vidět i dnes. 14

14

ŠIŠMA, M., KOLÁBOVÁ P. a kolektiv: Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy, Národní Ústav

lidové kultury ve Strážnici, Strážnice 2006, ISBN 80-86156-88-6

66

3.4.1. Popis kunovského kroje Kroj kunovský se nosí na Slovácku v oblasti Dolňácka, do níž patří obce Kunovice, Míkovice, Sady a přidružené obce Vésky, Podolí a Popovice. V těchto obcích můžeme vidět mírné odlišnosti, které zaznamenáváme na vyšívání košulí a rukávců. Odlišnosti můžeme přisuzovat v Derfli, Míkovicím, Kunovicím, které byli ještě v 18. století spojeny s farnosti derflanskou a tím i krojovými součástmi z oblasti staroměstska. Později se ovšem farnost Kunovská osamostatnila a přijela krojovou čistotu kunovského kroje. V první polovině 19. století byl kroj jednodušší než ho můžeme vidět nyní. Ale ovšem můžeme ho popsat jako kroj svátečnější, kultivovanější a etnograficky rozmanitější. Kunovský kroj neoplýval okázalostí, barevností a výrazným zdobením. Byl spíše střídmější s propracovanými detaily, vyšívaní nebylo tak barevně výrazné se širokým lemem a zdobenými krajkami ale úzké, které dalo větší práci v jeho realizaci. Jelikož kroj byl dříve přirozenou součástí života člověka, můžeme sledovat odlišnosti spojené s ročním koloběhem, obřadů, významných rodinných událostí, ale také významným zařazením společenským. Látky na oblečení byly zpracovávány své pomoci, ženy v zimě předly konopí a dívky vyšívali. Kroj byl dříve víc hrubější a pevnější a proto se i v letních či zimních období měnili a zlehčovali. Mužský kroj Muži nosily v létě pouze lněné kalhoty často převázány povříslovým pásem nebo šnůrou v pase s lehkou konopnou košilí s hlubokým výstřihem, kde při předklonu mohli vyniknout plece. Na hlavě se nosil klobúček, který chránil před ostrým sluncem. Tento kroj lze považovat za pracovní. Starší muži nenosily na kalhotách zástěru, která byla obohacena o pentle ale na košilích měly často vesty, kordule. Mohli být jen černé ze sukna, nebo zdobené malými tulipány na zádech. V zimě muži oblékali lajbl – kabátec nebo kožuch. Velmi často oblékali dlouhou halenu, 67

která byla dlouhá až po zem a často ji pásali řemenem. K mužskému kroji samozřejmě patřili také vysoké boty z kůže s pevným vrapem. V neděli nosily muži bohatší kroje. Skládali se z černých nohavic, které byli tmavě modré šité ze sukna a zdobeny modrýma šňůrkami po stranách celé délky kalhot. V oblasti kapes na nohavicích bývá zdobení, vyšívání, taktéž modrou stužkou, šňůrkou, která vytváří ornament-motiv ukončován nejčastěji nad koleny. Podobnost můžeme vidět také na kordule. Motiv bývá nejvíce inspirován ornamentem srdce, koleček a květinových listů. Nohavice se v pase upevňují řemenem, který je velmi dlouhý, aby došlo k ovázání pasu. Po celé délce jsou na řemenu mosazné dírky, kterýma se provlékne konec řemene a tím se kalhoty upevní na těle muže. Řemen je provlékán přes límec, který je aplikován vpředu nohavic a do něj se také upevňuje barevný šátek. Nejčastěji žlutý nebo červený merínek. Šátek musí z límce velmi vyčnívat a být ozdobou nohavic. Nohavice byly ve spod zúženy a vkládali se do vysokých bot. Jak už bylo zmiňováno, místo nohavic se často nosily lněné kalhoty, často byli velmi široké a vyžehlené aby na nich byli vytvářeny záhyby. Potom byly vkládány taktéž do vysokých holinek. V dnešní době se k nohavicím nosily zástěry, které byli prosté s modrého plátna zavazované trháčky nebo zdobené zástěry s barevnými pentlemi mnohdy našité třásněmi a blyštivými prvky. Konopné košule se postupem času vytráceli a nahrazovali je košule z modrého šifónu, které byli obohacovány úzkým lemováním, vyšíváním. Vyšívání bylo výsadou svobodných mládenců. Byly vyšívané tmavě oranžovým hedvábím a po krajích byly zdobeny černou hedvábnou stužkou. Byly zdobeny v oblasti náramků, na rýmci a prsou a také v oblasti ramen. V dnešní době můžeme vidět vyšívání mnohem širší a výraznější s barvami červeno černými. Rukávy mužských košil mají dudy, což je nabrání košil v oblasti ramen a záloktí. Ženatí muži byli v sprostých košulých bez výšivek. Na vyzdobené košule se oblékaly kordule. Bývaly ze stejného materiálu jako nohavice, tzn. ze sukna. Byly velmi zdobeny. Lemovány stejnými hedvábnými šňůrkami jako nohavice. Vzadu měli aplikované tři tulipány, kdy prostřední byl největší a nejvýraznější. Vpředu jsou viděny opět motivy přírodní, například motivy 68

stromů, listů, větviček, srdíček, atd. Součástí jsou také cínové knoflíčky upevněny na jedné ze stran kordule. Dírky na levé straně jsou precizně obšité a navazující na vyšívání na plece korduly. Lemování kolem krku bývá nejčastěji modré. Límec jež stojí, bývá obšitý a jsou na něm použity motivy růží převážně červené barvy, které jsou vyšity vpředu s načechranými haraskami, které jsou vytvořeny z červených nití a nejsou upevněni jen na rýmci, ale také vzadu na zádech, které se provlékají a volně visí. Můžou být různobarevné červeno, modré, zelené. Když vymizely klobouky, které byly zdobeny po straně pomoranči. Nosily se také širáky, které byly v barvě šedivé. Kolem dokola se vinuly bílé, modré nebo červené šmuky. Po boku byly ozdobeny velkým pavím perem, později chlapci zdobily i prosté klobouky hnědé kohoutím pérkem, kosírky, které mohli nosit pouze poctivý mládeci. V zimě nosívali astrygánky s kosírkami a voničkami. Na podzim na jaře a při nepříznivém počasí nosívali muži lajble, který byli šité z béžového sukna. Byly to krátké kabátky ozdobeny červenými a modrým lemováním s bílými knoflíky s červenými tečkami. Byly hustě šity vedle sebe a vytvářeli jak praktické zapínání, tak zdobily celý kabát. V zimě byl hlavním oblekem velký kožuch, který se nosil na všechny příležitosti. Byl stejně jako ženský kožich v barvě bílé s velkým límcem, které se přehýbali nejen u krku, ale také na rukávech. Odkrývali tím kožešinu, a ta se stala zdobením kožichů. Po okrajích kožicha je lemování tvořeno prémem, jemnou kůží, která bývá široká na dva prsty a přechází v černý lem. Po stranách kabátu se táhnou dlouhé černé švy s nápadným květovaným zdobením ukončeným třepením. Rukávy jsou také lemovány černou stužkou a černou kožešinou. V průběhu let začali kožuchy mizet a muži se strojily do dlouhých černým kabátů. V dnešní době jsou již kožichy málo viděny a šitý nových je velmi nákladnou záležitostí. V Kunovicích byli dobří kožešníci, kteří šily kožuchy, ale ti postupem času vymřeli. Muži menšího vzrůstu nosily dubeňáky, které se často dědili z generace na generaci. Byli to krátké kabátky, kožíšky.

69

Ke kroji patřila samozřejmě i úprava vlasů. Muži nosily krátce sestřihané vlasy, ale kolem uší a přes čelo byli vlasy delší, aby měli možnost vykukovat z beranic a klobouků. Tyto skrčky kadeřily muži tak, aby jim trčely a přečnívaly směrem vzhůru. Toto kadeření dalo mužům hodně práce. V pozdější době si nechávali mládenci dlouhé vlasy, které uhlazovali do zadu. Sahali jim až po límec košule a kordulky. Jak už bylo zmiňované v předchozích odstavcích, v dřívějších dobách byli kroje prosté a jednoduché. Použití lněných materiálu a plátna, působily spíše prostě. Ovšem při slavnostních událostech nebo nedělních mších byly košule vždy připravené škrobené a žehlené s vyšíváním. Mnohdy škrobené až tak, že muž působil širokým dojmem. Ženský kroj Ženský kroj tak jako mužský se skládal z několika součástí a také vytvářel několik variant od letní až po zimní. Rukávce byly šity ze stejných materiálů jako mužské košule. Konopné a lněné rukávce jsou štěpované surovým hedvábím, které byly zdobeny vyšíváním na okrajích rukávců

nebo jen tak

zakončeny utrženým plátnem. Nedělní, slavnostní rukávce byli vyšívány oranžovou barvou, kastlích s kaničkami. Rukávce splývaly v záhybech k paží. Ještě před sto lety si ženy oblékali kabátky, v kterých překrývaly rukávce. Podle pramenů se podobali velickým lajblům, které se nosívaly na slavnostnější příležitosti. Jako prostou variantu můžeme uvádět kacabajky, které byly jednodušší spíše na pracovní záležitosti, mnohdy z plátna. Měli hluboké výstřihy, které se upevňovaly ve spod na háčky. Dnešní rukávce se velmi liší od rukávců, které se nosívaly kdysi, převážně díky používaní materiálů, ale také změnou barvy vyšívání. V dnešní době můžeme vidět šifónové bílé zbarvené, které působí velmi lehce a vznešeně. Mnohdy si rukávce dívky vycpávali papírem, aby jim rukávce drželi v daném tvaru. Byly na okraji

70

zdobeny širokými červeno černými vyšíváními a krajkou. Vyšívání bývaly velmi široké a pracné. Podobaly se prvkům velickým. Součástí krojů byly korduly, které se oblékaly na rukávce. Starším typem kordulky byly soukené, béžové z lněných materiálů. Později byly tmavší a v dnešní době vídáme převážně černé. Na slavnostní příležitosti nosily ženy damaškové kordulky, kterým se říkalo dykytky. Kordulky se zapínaly na čtyři knoflíčky, kdy protější strana kordulky byla zdobena modrými zdobnými květinkami a modrými šňůrkami. Takto u chlapeckých kordul bývaly i ty dámské zdobené střapatými červenými harašeni, které byly upevněny na přední levé straně nedaleko dírek a na pravé straně u kapsičky dvě. Kordulky mladší byly z černého sametu s mírně květinkovými motivy. Kordulky bývaly převážně lehké ve světlých barevných tónech. Převažovaly barvy jako modrá, světle zelená, fialová a červená. Byly vyrobeny z hedvábí, které bylo hluboce prostřižené, aby se uplatnilo široké vyšívání, které bylo aplikováno v přední části rukávců. V dnešní době můžeme vidět kordulky, které jsou výrazně zdobenější, jsou ušity z brokátu a hedvábných květovaných látek aby podtrhly slavnostní ráz kroje. Kolem výstřihu kordulky byly našité tmavozelené široké mašle odrážející lesk, které táhli podél stran a dotvářeli ucelenost a vznešenost. V zadní části kordulky byly vyšity tři páni z modrých šňůrek, pod kterými se nacházeli kamrholové kytky. Jako slavnostnější variantu při nedělních mších si oblékali dívky moldonky z modrého, fialového a červeného sukna. Tyto kordulky byly velmi úzké, aby obepínali dívkám ňadra. Rukávy byly v oblasti ramen výrazně nabrané a směrem k zápěstí se výrazně zužovali, konce byly zapraveny hedvábnou stužkou. Postupem často tato varianta vrchní části kroje vymizela a byla nahrazena méně vkusnými a strojenými jupkami. Základní částí kroje byla košile, která byla vespod výrazně škrobená, aby držela formu dalších částí kroje. Další nedílnou součástí ženského kroje byly spodnice, které se s ohledem na postavu dívky vrstvily a uvazovaly do pasu, aby dosáhly cíleného objemu sukně. Ženy v dřívějších dobách nosili vzadu na košilích lněné fěrtochy, které byly v pase vyšité hedvábím. Protože byl lněný materiál používaný k výrobě fěrtochů často velmi hrubý, podoba skladů záležela na formě použité k jejich vytvoření. 71

Ke slavnostním příležitostem si ženy oblékali hustě vrapené šorce a ve všedních dnech nosili sukně bez vrapení, které zajišťovali potřebnou pohodlnost při práci. V neděli nosily ženy černé šorce. Byly hustě nabírané a jeho formy v pase byly široké, velmi zdobené a vyšívané. Vyšívání ve formě jsou dva typy. Jedním je vycházení z geometrických výšivek, které vyplívá z daného vrapování. Druhým typem je vyšívání květinovým ornamentem. Ženy, které nedbaly na dokonalost kroje si všívaly místo vyšívání široké pentle, které nahrazovaly strojný charakter šorce. Šorce byly upevňovány trháčky, které byly upevňovány po stranách šorce. Volně visely na zádní části sukně. Pokud chtěly podtrhnout slavnostní ráz, vázaly si na zad šorce pentle zdobné a to pestrobarevné pentle s krepkami, výšivkami, a patáčky, které byly ve spod zdobené. Kunovské přední sukně se nazývaly fěrtůšky. Měly úzký tvar

a neoplývaly

přehnanou zdobností. Můžeme spíše popsat, že byly jednoduché. Barevností se přibližovaly spíše ke světlejším tónům. Tmavé fěrtůšky se nosily na smuteční chvíle, pohřby atd.. Dříve se nosily fěrtůšky mušelínové, štofové, turecké (vycházely s motivů a barev tureckých šátků). Časem, jako varianta pracovní se objevují i bavlněné s jednoduchým květinovým vzorem. V dnešní době vidíme fěrtůšky často z třpytivého hedvábí, brokátu (které nosily převážně nevěsty a družičky) nebo bohatě květované. Upevňovaly se trháčky nebo pentlemi. Ženy nosily stejně jako muži vysoké černé boty nazývané ,,kordovánky“. Buď vysoké nebo jednoduché nebo nad nártem vrapené a zdobené směrem ke špici proužky. Objevuje se zde také typické bílé vyšívání ležící zvrchu na nártu. Kramfleky byly mírně vysoké a podrážky malovaná speciální oranžovou či žlutou barvou. Největší péči věnovaly ženy úpravě své hlavy. Na kunovsku se stejně jako ve Velké nad Veličkou ženy zahalují své vlasy do různých úvazu, šátků, čepení, čepců. Vlasy volně spuštěné se nepreferovaly. Jedinou variantou byly lelíky (copánky). Čepce byly velmi vypracované s pracnou výšivkou. Byly ozdobou součástí kroje vdaných žen. Nejstarší čepce si ženy vyšívaly samy na síťovině. Později se vyšívalo na jemném bílém plátně nebo na nažloutlém hedvábí. Pokud chtěly vzor zvýraznit, našívaly ornamenty na černé hedvábí. Kolem hlavy se zavinula bílá šatka, která byla 72

na konci vyšitá a vzadu uvázaná na suk. Oba konce musely být dostatečně dlouhé, aby mohly splývat volně na zádech nebo se jedna část nechala volně položena na ňadrech. Někdy se konce šatky pečlivě uvazovaly nahoru. Svobodné dívky si uvazovaly jenom jednoduché šátky. Po napoleonských válkách se pomalu čepce a šátky zanikali a místo nich si ženy vázaly lipské šátky. Byly z bílého plátna a na nich byly barevné drobné květinky tištěné modrou nebo žlutou barvou. Okraje šátků byly široké a někdy se na nich objevují figurální ornamenty. Od šedesátých let nastoupily do obliby turecké šátky červené a černé. Do dnešní doby se zachovalo několik způsobů vázání šátků. Na záušnice je proces úvazu velmi složitý (staroegyptský ráz). Vyžaduje velkou trpělivost a námahu. Proto si šátky žena neuvazovala nikdy sama, ale vždy ve společnosti druhé ženy. Vdané ženy si vážou šátek na obalenku, svobodné přímo na hlavu. Na muziku nebo na svatbu si ženy vázaly šátky hore koncem. Nevěsty a družičky nosí na hlavě věnce, jenž byl velmi vysoký a bohatý v barvě i zdobení. Vzadu byl zakončen ocasem z pentlí, který sahal až do pasu. Kolem ramen si přehazovaly plachtu, která byla zdobena sýtko a byla vyšívaná. V zimě se ženy oblékaly do teplých vlňáků a kožuchů. Byly podstatně kratší než mužské kožuchy. A měli oproti kožichu mužského výhodu v přidaných kapsách.

73

4. Historie a specifika folklórního hnutí v obci Míkovice Míkovice, jako malá obec byla a do dnešní doby je, udržovatelkou lidových tradic na Kunovsku, Uherskohradištsku. Významným impulsem je mentalita a hrdost místních rodáků a občanů, kteří svou lásku k folklóru přenášejí z generace na generaci. Po dlouhá léta obyvatelé Míkovic předávají lidové zvyky na své potomky v co nejrizejší archaické podobě. V Míkovicích žije hned několik stěžejních rodin, které jsou významnými šiřitely folklóru, nejen přímo v Míkovicích, ale i v okolních obcích a městech. Rodina Ilíkova, vychovala hned několik hudebníků a tanečníků, Staškovi zpěváků a mnoho dalších. Neodmyslitelnou součástí a významnou složkou Míkovského kulturního hnutí je cimbálová muzika Burčáci s primášem Františkem Ilíkem. Jsou ikonou míkovského folklórního dění a jednou z mála cimbálových muzik působící na Uherskohradišstku, která udržuje lidovou píseň bez jakýchkoliv hudebních úprav či stylizací. Jejich pokračovatelem je cimbálová muzika Mladí Burčáci s primášem Zdeňkem Staškem. Nejmladším hudebním tělesem je Cimbálová muzika Martina Švehlíka. V obci můžeme najít i jiné umělecké složky, které mají neodmyslitelný podíl na rozvoji lidových tradic a folklóru v Míkovicích. Mužský sbor z Míkovic vznikl již v roce 1969. Do dnešní doby, bez jakýkoliv přestávek, aktivně šíří svůj um a lidovou píseň po celém Slovácku, česku a dokonce i za hranicemi republiky. Další mladší pěveckou složkou je ženský sbor, který v roce 2010 oslavil 10 let od svého založení. Má v přepočtu patnáct členek a úzce spolupracuje s mužským sborem. Nejmladší složkou je dívčí sbor Falešnice. Bezpochyby nejvýznamnější uměleckým seskupením je chasa. Tvoří ji mládež, která se pravidelně schází a stará o lokálně nejvýznamnější tradici Slovácké hody s právem. Dále spolupracuje na organizaci fašanku, dožínek. Jejím úkolem je sdružovat mladé amatérské nadšence a v základech je informovat a přenášet mezi ně základní lidové zvyky charakteristické pro Míkovice.

74

Od roku 2002 je ovšem tahounem, udržovatelem a rozšiřovatelem folklóru v Míkovicích místní Folklórní soubor Míkovjan, který je pokračovatelem nyní již zaniklého Slováckého krůžku Burčáci.

4.1.

Generace 70.let.

Psal se rok 1969 na jedné z místních besed u cimbálu hrála míkovská cimbálová muzika s primášem Františkem Ilíkem. Společně s ní na zábavě nechyběla parta mladých folklórních nadšenců, kteří doprovázeli cimbálovou muziku na každém kroku a byli jejími největšími fanoušky a podporovateli. Cimbálová muzika tvořena z obyvatel Míkovic neustále hledala vhodný název pro své seskupení, který by vystihoval jejich náturu. Slovo dalo slovo a při koupi hudebního nástroje – basy, za litr burčáku, se zrodil název Cimbálová muzika Burčáci. V 70. letech se díky iniciativě místního tanečníka Josefa Šobáně začala rodit myšlenka na založení tanečního souboru, dříve ,,krůžku“. Spousta mladých lidí navštěvovala zkoušky hodové chasy, jiní jezdili tancovat do tanečních souborů v jiných obcích a městech. Myšlenku založení souboru podpořil fakt, že populární Burčáci začali získávat nabídky účasti na festivaly a slavnosti po celé republice. Taneční složka by se tudíž mohla stát obohacujícím prvkem jejich vystoupení. ,, Když se tvořila cimbálová muzika a její název Burčáci, protože koupily basu za litr burčáku při nich bylo spousta příznivců, co jejich hraní podporovali a často si při jejich hraní pobrukovali, až se neudrželi a dali se do zpívání písniček, které se učili hrát. Tak skupina nadšenců zpěvaček a zpěváků, kteří se točili kolem nich. Byla to dost dobrá partia, která s nimu chodila, kdaž někde dostali pozvánku hrát. Navzájem nás to těšilo a chodili jsme je podporovat na jejich akce a nedovolovali začínající muzice, aby se pžed něma někdo nevytahoval. Zpěvem nebo tancem a oni by to neuměli hrát. ….Tímto způsobem se začala rýsovat a vznikat taneční skupina a když jsme se navzájem podporovali na veřejnosti a chodili na akce společně, kde jráli a muzika si začala zvykat na jméno Burčáci, jak jsme začali oslovovat tím se stalo, že byl někdo z tanečníků nebo zpěváků kdykoliv osloven jako burčák…..proto když

75

vznikal celý krůžek muzikantů, tanečníků, zpěváků přišla myšlenka pojmenovat se všichni „Slováckým krůžkem Burčák“ 15 Zapsal Josef Šobáň, únor 1970. Roku 1969 byl založen soubor, který se sdružoval pod názvem Slovácký krúžek Burčáci z. o. SSM Míkovice. Soubor patřil pod organizaci osvětové besedy Míkovice. Jeho nedílnou součástí byla cimbálová muzika. Byl složen převážně s mládeže Míkovic, ovšem byli i tací, kteří díky přátelství dojížděli do souboru k nácvikům z jiných obcí. Například ze sousední obce Vésky navštěvoval krůžek Antonín Bahula, z Veletin pan Orlovský a pan Jarošek dojížděl až z Ostrohu. Vedoucím souboru se stal již zmiňovaný Josef Šobáň, který byl po dlouhá léta také organizačním i uměleckým vedoucím, choreografem. Vedoucím muziky byl M. Horsák, primášem muziky byl a stále je F. Ilík, předseda SSM byl R. Blažek, pokladník J. Foltýn a hospodářem byl Z. Stašek. Soubor se začal scházet každou neděli, a když bylo zapotřebí i v pátek. Samostatným nácvikem bylo rozcvičení a samozřejmě taneční průprava kroků a figur dle charakteru daných oblastí. Podle pamětníků krůžku, manželů Foltýnových, často neprobíhali

zkoušky

snadno.

Jelikož

tanečníci nebyli zvyklí na profesionální trénink, neměli morálku nutnou průběhu

k

měla

zkoušky,

zkouška

občas

charakter

spíše

semináře

s volnou

zábavou. byla

Tato

nelehká,

práce jelikož

tanečníci nebyli nikdy

15

Obr. 19 První vystoupení Slováckého krůžku Burčáci 1969

Uvedeno v kronice souboru 70.let, zapsal Josef Šobáň, únor 1970

76

na profesionální úrovni. Taneční soubor tvořili amatéři. Někteří se s tancem potkávali úplně poprvé nebo s ním byli seznamováni na zkouškách konaných k přípravě hodů, takže předpokládám, že sestavování choreografií nebylo vůbec jednoduché. Podle záznamů uvedených v kronikách se tance trénovali v postavení v párech, které byly rozprostřené volně po tanečním parketu. V předzpěvu slok z daných písní se všichni chlapci střídali, aby se naučili samostatného projevu a nabrali potřebnou sebejistotu. Po nácviku tance byla velká část zkoušky věnována nácviku písní a verbuňku. ,, Pokud přišel někdo nový do souboru musel se učit tance bokem, aby nikoho nerušil při nácviku choreografie“ uvedl pamětník tehdejších zkoušek pan Foltýn. Dalo by se říct, že první prezentací souboru bylo společné vystoupení s cimbálovou muzikou Burčáci na I. Festivalu folkloristických souborů JUVENY v Uherském Hradišti dne 15. 11. 1969. Společně s krůžkem zde vystupovaly soubory z Moravského Slovácka, z Valašska, Jižních Čech, Domažlicka, Nitranské oblasti. Organizátoři akce Zdena Jelínková, Zdena Dupalová a Aleš Černý byli se souborem velmi spokojen a tím se soubor zařadil mezi výrazné kolektivy Slovácka. Díky této prezentaci měl možnost vystupovat na různorodých akcích pořádaných JUVENOU (Svaz mládeže českomoravského venkova). ,, Už před hodama se mluvilo o tom, že když je muzika, že by měl být celý kolektiv. Proč by se to nezkusilo, když máme u nás dobré podmínky pro folklór. Hody máme dobré s dlouholetou tradicí. A ještě se mluvilo o Juvenáckém festivalu u Uh.Hradiště na kterém by bylo možné vystupovat. Jako Slovácký krůžek. Milan Majíčků byl v Hubeně, tak nás přihlásil zatím to začalo. Bylo pár zkoušek, ale nesplnilo se naše očekávání. Bylo hodně hádek a nevědělo se na kom by se stavělo. Měl jsem s tím hodně práce. A když bylo měsíc před festivalem, tak se trochu cvičilo a začalo se dařit. Když přišel festival a páteční zkouška, tak nám to moc dobře nedopadlo. Myslím, že to byla jenom nervozita, ale také množství vypitého vína. Ale za to, sobotní vystoupení před porotou a večerní vystoupení v gala programu se nám vydařilo. A tak nás porota hodnotila jako jeden z nejlepších kolektivů přehlídky“. 14) Zapsal Josef Šobáň, kronika 70.let souboru. Kromě tanečníků a muzikantů z Míkovic, byly součástí vystoupení také mladí zpěváčci, kteří byli doplňkem a osvěžením při skladbách společných pásem. Byli to 77

Miroslava Zpěváková, Pavel Zpěvák, Hana Vaculková. Později se k nim přidali zpěváčci z okolních obcí a to Miroslav Vlčnovský a Dušan Boček. Repertoár souboru byl tvořen z etnografické oblasti tanců dolňácka a okolí. Tvořily je Danaje ze Strážnice, Kunovská sedlcká, Hlucká, Dolněmčanská, Tance ze Strání a Korytné, Kyjovská skočná a samozřejmě mužský tanec verbuňk a dívčí sborový zpěv. Nedílnou součástí každého vystoupení byla beseda, která byla tvořená z figurálních tanců Uherskohradištska. Nechyběla na žádném z vystoupení a stala se reprezentačním číslem souboru. Beseda začínala příchodem tanečníků v tanci trnka na ni volně navazoval kovářský tanec, židovka a pásmo bylo ukončeno opět trnkou. Po několikáté úspěšných prezentacích souboru na veřejnosti se ,,Slovácký krúžek Burčáci“ dostával do podvědomí veřejnosti. ,,Jeho vystoupení bylo vždy velmi temperamentní a živé, přesně tak podle míkovské nátury“ jak zmiňuje

paní

Foltýnová, která byla členkou souboru. Na veškerých akcích si jejich vystoupení všímala významná sběratelka lidových písní a tanců Zdena Jelínková. Od té doby se stala pravou rukou a rádkyní souboru. Soubor změnil svůj název, jelikož vstoupil pod organizaci JUVENY. Jeho název byl ,,Slovácký krůžek Burčáci, osvětové besedy Míkovice – Uherské Hradiště pod patronací okresní rady JUVENY Uherské Hradiště“. Tímto faktem končil rok 1969. ,,To co se dělalo v tomto roku 1969 se dělalo všechno živelně, myslím práci krůžku. Do budoucnosti je nutné naučit se souborem žít a pracovat podle připraveného plánu. Chce to zkoušky podle plánu a od každého jednotlivce odpovědnost ve prospěch kolektivu a pomáhat si udržovat dobrou náladu všech. Vědět, že to co děláme, že děláme všechno pro sebe pro krůžek a dobré jméno dědiny. Vědět, že dobrá reprezentace našeho krůžku záleží jenom na nás a že kroj, který oblékáme nás k tomu zavazuje. Myslím, že by to bylo všechno pro začátek roku 1970.“ 16 zapsal Josef Šobáň. V roce 1970 a 1971 se snažil soubor dodržet předsevzetí a formovat se do plně fungujících souboru s pravidelností zkoušek a nácviku choreografií. K nutnosti

16

Uvedeno v kronice souboru 70.let, zapsal Josef Šobáň

78

přibyla i pokora a zodpovědnost k jednotlivým vystoupením. Soubor dostával převážně nabídky od JUVENY, ale také od okolních dědin a v Míkovicích stále pořádal folklórní akce. Aby se souborová znalost lidového umění a tance prohlubovala, jezdili tanečníci na semináře, kde poznávaly tance přímo od místních obyvatel, tanečních pedagogů. Tím se souboru rozšiřoval také repertoár. Vytvářeli se choreografie jako je ,,kytička“ (tance z Kopanic a Strání), Podšable a daší.

Obr. 20 Vystoupení Slováckého krůžku Burčáci na Kopaničářských slavnostech 1971

Výraznou prezentací souboru bylo pozvání na Kopaničářské slavnosti do Starého Hrozenkova. Soubor zde předvedl danaje, verbuňk, jatelinku, a kytičku tanců z kopanic. Po velkém úspěchu pokračoval v intenzivní práci na repertoáru i kondici tanečníků. Jejich odhodlání mělo dobrý vliv na jméno souboru a proto se nabídky na vystoupení hromadily. Stali se každoročními účastníky Přehlídek vesnického folklóru, účastnily se Mezinárodních festivalů ve Strážnici a dalších. Míkovjanům dokonce Zdena Jelínková vytvořila společně s etnografkou Zdeňkou Dupalovou první stylizaci kunovského kroje, ale bohužel se tato představa nezrealizovala, jelikož v tomto období došlo k náhlému přerušení činnosti souboru. Dalšími osobnostmi procházejícími či spolupracujícími se souborem byl Jan Krist, který byl konzultantem při nácviku verbuňku. J. V. Staněk, který spolupracoval s Burčáky. V dnešní době můžeme najít materiály se záznamy účastí Hradišťanu a J. V. Staňka na hodech v Míkovicích a dalších slavnostech či akcích obce. Což mělo velmi silný vliv na rozvoj folklóru v Míkovicích. Soubor se dostával do podvědomí a zařadil se mezi výrazné soubory jako byl právě Hradišťan, Dolina, Olšava.

79

Soubor dosáhl největšího rozmachu mezi léty 1972 – 1973. V této době dostával mnoho nabídek k prezentaci souboru a hojně vystupoval nejenom na Slovácku, ale i po celé České republice. Určitým vrcholem byla nabídka od československé televize na natočení televizního filmu s velikonoční tématikou. Tento film dostal název ,,Cestička pod moje okénko“, premiéra 1973. ,, To mně tak volala před vánocemi Zdeňka Dupalová, že má pro nás nabídku na natočení film. Jestli bychom to chtěli udělat? Nevystupovali bychom tak jen my, ale také herci z divadel. Tak jsem řekl, že ano. Po novém roce se to rozjelo a v březnu jsme natáčeli. Žila tím tenkrát celá dědina a myslím, že se tady štábu s televize velice líbilo.“ 17 komentoval Josef Šobáň.

4.1.1. ,,Cestička pod moje okénko“, premiéra filmu 1973 Tématem filmu byl zvyk prováděn předvečer velikonočního pondělí a to ,,vylévání chodníčků“. Prastarý zvyk se v Míkovicích nepravidelně objevuje již dlouhá léta.

Obr. 21 Fotografie z natáčení filmu ,,Vylévání chodníčků“ 1974

17

Uvedeno v kronice souboru, Míkovice 3.ledna 1970, zapsal Josef Šobáň, kronika 70.let souboru

80

,,Veselá dědina tématicky čerpá ze zajímavého a dnes už řídce žijícího zvyku o sypání cestiček. Chce je připomenout pro jeho poetický půvab. I proto, že navazuje ono nespoutané veselí, jimž se vyznačovaly tradiční vesnické velikonoce. Stejně jako dosavadní dědiny mají i tuto zápletku sloužící zpřístupnění folklórní tradice co nejširším vrstvám diváků……Stylizační roviny, která posuzuje dědinu os prostého konstatování tradice, je posílena v expozici a závěsu i na jiných místech scénáře….´´ zapsáno v kronice. Do Míkovic se televizní štáb nastěhoval 19. - 25. března 1973. Televize pod vedení režiséra projektu Milanem Pelouškem, autory Dr. Františkem Motyčkou, Jiřím Novým, Pavlem Kučerou, Dr. Leošem Rajnoškem, začali z Míkovic vytvářet obraz velikonočního období. Cílem pořadu bylo: ,,Pokračovat v cyklu Veselých dědin příběhem souvisejícím s tradičními velikonočními zvyky, sypání cestiček, dnes již téměř zapomenutými. Jako ve všech dědinách přiblížit divákům pozoruhodný moravský folklór formátu přijatelnou i pro ty z divaků, kteří folklóru zrovna neholdují.“ podle poznámek režiséra, sepsal Josef Šobáň. Po natáčení byla v obci značná nervozita. Všichni obyvatelé a účinkující čekali na okamžik, kdy se ,,jejich dílo“ objeví na obrazovkách.

Proto nebylo snad ani

míkovjana venku, když v pondělí 23. dubna 1973 v 19.30hod. se poprvé objevil 40ti minutový film ,,Veselá dědina“ s podtitulem ,,Slovácké velikonoce“ 18.

4.2.

Generace 80.let

,,Cestička pod moje okénko“ byl významným projektem, který neproslavil jen krůžek ,,Burčáci“, ale celou obec Míkovice. Bohužel se po zmiňovaném projektu soubor rozpadl. ,,Míkovjané si zvykli na slávu a už s něma nebyla domluva. Ke zrušení souboru přispěl fakt, že jsme měli jet na zájezd do zahraničí a chtěli jednom určitý počet tanečníků. No, a my jsme se nedokázali domluvit, tak jsme se pohádali.

18

Rovnost, deník jihomoravského krajského výboru KSČ, PNS 30, 1 Kčs, sobota 21. dubna 1973, č.

95, R. 88

81

Řekl jsem, že to nemám za potřebí a tak jsme si dali o prázdninách pauzu. 20. srpna začnou zkúšky na hody. Jestli se soubor nesejde, tak to budu brát, že nemá nikdo zájem a soubor skončí. No, a tak tomu vlastně i bylo. Soubor se rozpadl a já odešel tancovat a potom i vést soubor Olšavu. Když pak za mnú přišli, už bylo pozdě, protože jsem se plně věnoval tvoření choreografií a vedení někde jinde.“ Ke konci souboru řekl Josef Šobáň. ,,Po šestiletém působení začaly vznikat generační problémy a krůžek se rozpadl, ale jeho členové nadále udržovali zvyky a tradice lidového folklóru. Mezi ně patřily ,,Slovácké hody“, šlehačka a Besedy u cimbálu.“ Záznam z kroniky souboru 80.let, zaznamenala Jaroslava Stašková. Prvním pokus o obnovení krůžku zaznamenáváme v roce 1977, kdy nejaktivnější jádro souboru Jaroslava Stašková a Jana Štěrbová svolali schůzi bývalých členů a po čtyřech letech pobídla tanečníky k znovuobnovení souboru Burčáci. Po vřelém přijetí návrhu se soubor začal opět scházet a aktivně nacvičovat nové choreografie. Vedoucí se stala Jaroslava Stašková, později i její manžel Zdeněk Stašek. Prvním vystoupením souboru, po delší odmlce, se odehrávali na Kopaničářských slavnostech ve Starém Hrozenkově. I když chuť do zpěvu a tance byla veliká, soubor se opět rozpadl. 1.5. 1980 se opět sešli manželé Staškovi, Petr Hřib, Vladislav Foltýn, Pavel Zpěvák a začali opět obnovovat krůžek. ,,Sešli jsme se u Stašků a při pohárku dobrého vína jsme se dohodli, že obejdeme bývalé členy krůžku, kterým ještě zůstal zájem a chuť, aby byl krůžek znovu obnoven.“ Zaznamenáno v kronice 80. let. Při této příležitosti byli členové pozváni na první zkoušku, která se konala 5. 5. 1980 v kulturním domě v Míkovicích. Po velké účasti tanečníků byl soubor znovu obnoven. V červnu v roce 1980 dostal soubor nabídku prezentace na ,,XI. Národní přehlídce mládežnických folkloristických souborů“ v termínu 21.-24. srpna 1980, který byl věnován výroční osvobození Československa Sovětskou armádou. Přehlídka se konala v Šumperku a mezi účastníky patřily SLPT Burčáci – ZO SSM Míkovice, Cimbálová muzika Jaroslava Čecha – Uherské Hradiště, Valašský krůžek písní a tanců Rusavjan – Rusava, SLPT Hořeňák – Horní Nová Ves, SLPT Čtyřlístek 82

Gymnázium Nové Strašecí, SLPT Markovice – JKP MEZ Postřelmov. Slovácký krůžek Burčáci byl velmi úspěšný a svým živým charakterem v projevu ovládl přehlídku. S velkými úspěchy se soubor vrátil zpět domů a pokračoval ve své práci a nácviku nových choreografií. ,,Na zkouškách sa popíjal burčák, tančilo sa, debatovalo sa o tom, co když sa udělá vystoupení u nás, v Míkovicích.“ Uvedl zdroj z kroniky 80. let. Po přípravách a domluvách soubor vytvořil pro místní obyvatelé hodinové představení, které bylo velmi úspěšné a soubor tak pobídl k další práci a tvorbě. Vystoupení se konalo 29. 11. 1980. ,,V sobotu dopoleďna vázaly tetka Soukupova s Mlčůštků děvčicám šátky a kluci sa starali o odvoz cimbálu a poslední úpravy kulturáku“ popisoval L. Foltýn, kronika 80. let. Zanedlouho soubor chystal opět další vystoupení a to Mikuláš ´80, který byl spojený s besedou u cimbálu. Po vánocích následovalo vystoupení v nedalekých Sadech, na tradičním Krojovém plese ve Vlčnově ( 7. 2. 1981). V období klidu od roku 1981 Slovácký krůžek Burčáci řešil další vedení souboru. Jelikož manželé Staškovi neměli dostat času, díky narození dítěte, nastoupila k výpomoci známa hradišťská tanečnice a dlouholetá vedoucí Hradišťánku Anna Maděričová. I díky ní se soubor začal zamýšlet nad dalšími průběhy zkoušek, taneční úrovní a celkovému způsobu vedení souboru. Svědčí o tom i záznam z kroniky 15. 2. 1983 ,,Další zkouška byla velice zvláštní. Všichni přišli včas (což u Burčáků nebývá zvykem), ještě před osmou, aby se mohly uklidit stoly, kluci se převlékli do tepláků a děvčice do sukní. Po krátké rozcvičce, kterou vedla Jana Tvrdoňová, jsme začali opakovat ,,kunovské“ a ,,korytňanské“ a začali jsme se učit nový tanec ,,častkovské“. I když bylo vidět, že jsme delší čas odpočívali, dopadlo to celkem dobře.“ Poslední akcí konanou souborem byla Velikonoční zábava. Hrála na ní dechová hudba Stříbrňanka a cimbálová muzika Burčáci. Velikonoce udělaly pomyslnou tečku za historií Slováckého krůžku Burčáci. Od té doby se příznivci a bývalí tanečníci souboru scházeli při různorodých akcích konané mladou generací, chasou z Míkovic. Vždy si rádi zazpívali a zatančily a ta láska jim přetrvala až do dnešní doby. Dokazuje to i fakt, že v současné generaci souboru Míkovjan je mnoho tanečníků pocházejících právě z těchto rodin. Mnozí z nich jsou do dnešní doby

83

aktivními členy místních pěveckých sborů a podporovateli pořádajících akcí v Míkovicích. Dlouhých dvacet let trvala odmlka souboru. Všechny tradice se stále pod vedením místní chasy udržovaly, ovšem soubor zde po dlouhou dobu nefungoval. S nástupem silné mladé generace, která byla a je převážně tvořena z dětí bývalých členů Burčáků, myšlenka o znovu obnovení souboru vzplála a jak vidíme dodnes, byla naplněna.

4.3.

Současný soubor

Po Slováckých hodech s právem konaných v roce 2002 byl založen Folklorní soubor Míkovjan, jako pokračovatel a rozšiřovatel folklóru v obci Míkovice. Vznikl jako kdysi Slovácký krúžek Burčáci z iniciativy mladých folklórních nadšenců, kteří se nechtěli scházet jen o hodových slavnostech, ale měli zájem o prohloubení folklorních znalostí, tanců a jejich prezentaci. Stejně jako mladí tanečníci neprošli žádným dětským souborem nebo taneční průpravou. Proto tvořily a do dnešní doby tvoří amatérský soubor. Vedoucí souboru je Jana Kučerová, která je zároveň jeho jedinou choreografkou a organizační vedoucí. Repertoár souboru je postaven na tancích z oblasti Slovácka, moravsko – slovenského pomezí a Slovenska. Od stylu tvorby bývalého krůžku se mnoho změnilo.,Je to samozřejmě ovlivněné způsobem života dnešního člověka, ale také náročností diváka, kterému už nyní nestačí jen pódiové sestavení tance. Dalo by se říct, že dnešním trendem tvorby je inspirace folklórním tancem, hudbou a tvoření choreografie s hlubší myšlenkou či příběhem.“ Poznamenala Jana Kučerová. Míkovjan není výjimkou, ale míra stylizace je zde značná. Stále pracuje s tradičními tanci, které převádí na jeviště v regionální čistotě provedení. V dnešní době Míkovjan převážně působí jako organizátor a udržovatel folklórních tradic a zvyků v obci Míkovice, kde každoročně organizuje hody, každý druhý rok Dožínkové slavnosti, podílí se na organizaci fašanku, tradičního Vánočního zpívání a dalších akcí pořádaných obcí, nebo ve spolupráci s obcí. Jak už bylo výše zmíněno, jeho způsob prezentace na veřejnosti je ve formě pódiových choreografií, které uvádějí na rozmanitých vystoupeních, nejenom v obci, ale také při reprezentaci 84

regionu, na různých slavnostech, festivalech doma i zahraničí. V dnešní době Míkovjan převážně působí jako organizátor a udržovatel folklórních tradic a zvyků v obci Míkovice, kde každoročně organizuje hody, každý druhý rok Dožínkové slavnosti, podílí se na organizaci fašanku, tradičního Vánočního zpívání a dalších akcí pořádaných obcí, nebo ve spolupráci s obcí. Jak už bylo výše zmíněno, jeho způsob prezentace na veřejnosti je ve formě pódiových choreografií, které uvádějí na rozmanitých vystoupeních, nejenom v obci, ale také při reprezentaci regionu, na různých slavnostech, festivalech doma i zahraničí.

Obr. 22 Současná generace souboru Míkovjan na Dožínkách 2008

Soubor má v dnešní době 13 dívek a 11 chlapců ve věku od 15 do 30 let. Zkoušky souboru jsou ustáleny na čtvrtek od 19 hodin, probíhají standardním způsobem a to rozcvičením, přípravou kroků, tanečních figur, fyzické přípravě jednotlivců a samotného nácviku choreografií. Do dnešního repertoáru souboru patří tance ze Strání, Moravských Kopanic, Hluku, Bílovic, Boršic a dalších oblastí. Dále taneční pásma ,,Vojna“, ,,Jaká je ženská“ aj. Do repertoáru souboru patří také taneční pásma z Trenčína tzn. ,, Vyhadzovaná“ a Nitry. 85

Míkovjan je souborem reprezentujícím oblast Kunovsko, jelikož spadá pod městkou část Uherského Hradiště. Svým zařazením se vyznačuje také prezentací kunovského kroje, i když v dnešní době již její stylizací. Mezi mnohá vystoupení souboru patří účast na ,,Kopaničářských Slavnostech“, ,,Mezinárodním folklórním festivalu ve Strážnici“, ,,Javořina“, ,,Dolňácké slanosti“, ,,Vlčnovská jízda králů“ a další místní vystoupení. Zahraniční zájezdy na Slovensko (,,Očovská hruda“), Slovinsko, Baskicko a jiné. Soubor získal v roce 2010 titul ,,Slovácký šohaj“ za nejúspěšnější soubor , který prezentuje tradice, tanec a zpěv své obce na ,,Slavnostech vína a dnů otevření památek“ konané v Uherském Hradišti.

86

Závěr Závěrem diplomové práce bych ráda konstatovala, že prvotní cíl mé práce byl splněn. Přes národopisné vymezení a charakteristiku regionů Slovácka, se mi podařilo definovat všechny jeho podoblasti včetně definování jejich jednotlivých kulturních specifik. Ze všech podoblastí jsem vybrala Uherskohradišťské Dolňácko a jeho mikroregion Dolní Poolšaví, etnografickou oblast Kunovsko. Z této oblasti jsem popsala všechny obce a vyzvedla tradice, které se na Kunovsku udržují. Zabývala jsem se také specifickým tancem a popisem tradičního oblastního kroje a jeho odlišností od krojů z jiných oblastí. Vybranou obci Míkovice, jsem probádala z hlediska historických poznatků a hlavních mezníků místního kulturního hnutí. Zabývala jsem se jednotlivými generacemi, které rozvíjely místní folklór od sedmdesátých let po současnost. Při tvorbě této diplomové práce jsem čerpala hlavně z místních kronik a rozhovorů s pamětníky. O to cennější je pro mne obsah mé diplomové práce a věřím, že její kulturní hodnota přinese užitek a bude k dispozici všem obyvatelům obce jako prostředek k dalšímu předávání místních lidových tradic a zvyklostí, které považuji za velmi hodnotné a ušlechtilé.

87

Použité infomační zdroje Literatura TOMEŠ, J.. Masopostní, jarní, letní obyčeje. JANČÁŘ, J. a kol.. Lidová kultura na Moravě. Ústav lidové kultury ve Strážnici, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně. Strážnice 2000. ISNB 80-86156-31-1 (ÚLK), ISNB 80-7275-005-4 (MVS) JELÍNKOVÁ, Z., POLÁŠKOVÁ, J., KOŠÍKOVÁ, L.. Tance u Uherskohradišťska Staré Město, Mařatice. Krajské kulturní středisko v Brně, Městské kulturní středisko S.K.Neumanna v Brně. Jm KNV č. j. 370046787. JILÍK, J. a město Kunovice. Nezapomenutelná krása, kroje a zvyky Kunovic. FOS ČR, Slovácké muzeum, Národní ústav lidové kultury ve Strážnici. Brno 2006. ISNB 80-859556-21-7 JANČÁŘ, J., HOLÝ, A., TITZ, P.. Královské město Uherské Hradiště. Uherské Hradiště 2002. BONUŠ, F.. Lidové tance. Ústav lidové kultury ve Strážnici. Strážnice 1995. STAŇKOVÁ, J., BARAN, L.. České a slovenské lidové kroje. Ottovo nakladatelství. Praha 2004. OLIVA, P.. Čas, země…lidé. Nakladatelství OLIVA.Brno 1999 TONCROVA, M.. Vývojové proměny etnokulturní tradice. Etnologický ústav AV ČR. Brno 2008. Kolektiv. Vlastivěda moravská, Uherskohradišťsko, 63 svazek. Muzejní a vlastivědná společnost v Brně. Brno 1982. JELÍNKOVÁ, Z.. Lidové tance z Čech, Moravy a Slezka, díl VII. Slovácko 1.část. Ústav lidové kultury ve Strážnici. Strážnice 1996. JELÍNKOVÁ, Z.. Lidové tance z Čech, Moravy a Slezka, díl VII. Slovácko 2.část. Ústav lidové kultury ve Strážnici. Strážnice 1996. 88

JELÍNKOVÁ, Z.. Lidové tance z Čech, Moravy a Slezka, díl VII. Slovácko 3.část. Ústav lidové kultury ve Strážnici. Strážnice 1996. ŠIŠMA, M., KOLÁBOVÁ P. a kolektiv. Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy, Národní Ústav lidové kultury ve Strážnici, Strážnice 2006, ISBN 80-86156-88-6 ILÍK F.. Slovácká dědina Míkovice, Město Uherské Hradiště, 2009, ISNB 978-80904380-0-2 Prameny Etnologický ústav AV ČR v Brně, signatura G 33/K 5 – Fol. 22n, Fol. 67. Slovácké muzeum Uherské Hradiště, signatura H 260, VIII – 1/39. Kroniky ,,Slováckého krůžku Burčáci“, od založení do roku 1974. Zapsal Josef Šobán a kolektiv. Kronika ,,Slováckého krůžku Burčáci“, od roku 1977 do konce. Zapsala Jarmila Ilíková Kronika ,,Folklórního souboru Míkovjan“ od roku 2002 po současnost. Zapsaly Radka Konečná a Barbora Kulihová. Osobní rozhovory s členy ,,Slováckého krůžku“ : Josefem Šobáňem, Radmilou a Ladislavem Foltýnem, Hana Kučerovou Internetové stránky http://www.dolni-poolsavi.cz http://www.mesto-kunovice.cz http://jirijilik.webnode.com/ http://www.mikovice.com/

89

Multimediální záznamy Lidové tance z Čech, Moravy a Slezka. Díl VII., část 2. Slovácko – Dolňácko. Ústav lidové kultury ve Strážnici. Strážnice 1996. ,,Cestička pod moje okénko“. Televizní film s velikonoční tématikou natočený v Míkovicích v roce 1973.

90

Seznam ilustrací Obr. 1 Mapa jižní Moravy s vymezením národopisných regionů, archiv přednášek lidového tance JAMU ……………………… ........................................................... 10 Obr. 2 Model Veruny Čudové a Jana Postavy, JANČÁŘ, J. a kol.. Lidová kultura na Moravě. Ústav lidové kultury ve Strážnici, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně. Strážnice 2000. ISNB 80-86156-31-1 (ÚLK), ISNB 80-7275-005-4 (MVS) ........... 22 Obr. 3 Charakteristika sedlckých písní, Originální spisy ze Život moravských Slováků Josefa Hodka, Archiv Slováckého muzea, Uherské Hradiště, 1912 ........... 23 Obrázek 4 První zápisy písní k sedlckému tanci, Originální spisy ze Život moravských Slováků Josefa Hodka, Archiv Slováckého muzea, Uherské Hradiště, 1912 ............................................................................................................................ 23 Obr. 5 Popis společenských her a tanců str.1, Originální spisy ze Život moravských Slováků Josefa Hodka, Archiv Slováckého muzea, Uherské Hradiště, 1912 ............ 24 Obr. 6 Popis společenských her a tanců str.2, Originální spisy ze Život moravských Slováků Josefa Hodka, Archiv Slováckého muzea, Uherské Hradiště, 1912 ............ 24 Obr. 7 Mladší stárka s ozdobenou šavlí, právem mladšího stárka a jeho astrigánkou, JILÍK, J. a město Kunovice. Nezapomenutelná krása, kroje a zvyky Kunovic. FOS ČR, Slovácké muzeum, Národní ústav lidové kultury ve Strážnici. Brno 2006. ISNB 80-859556-21-7, s.49 ................................................................................................. 36 Obr. 8 Stárší stárci hodů s právem, JILÍK, J. a město Kunovice. Nezapomenutelná krása, kroje a zvyky Kunovic. FOS ČR, Slovácké muzeum, Národní ústav lidové kultury ve Strážnici. Brno 2006. ISNB 80-859556-21-7 ........................................... 42 Obr. 9 Průvod míkovské chasy, hody 2007, ILÍK F.. Slovácká dědina Míkovice, Město Uherské Hradiště, 2009, ISNB 978-80-904380-0-2, s.140 ............................. 43 Obr. 10 Nejstarší zachované foto z hodů v \Míkovicích z roku 1929, ILÍK F.. Slovácká dědina Míkovice, Město Uherské Hradiště, 2009, ISNB 978-80-904380-02, s. 135 ...................................................................................................................... 46

91

Obr. 11 Král s pážaty před radnicí při jízdě králů, 2004, JILÍK, J. a město Kunovice. Nezapomenutelná krása, kroje a zvyky Kunovic. FOS ČR, Slovácké muzeum, Národní ústav lidové kultury ve Strážnici. Brno 2006. ISNB 80-859556-21-7, s. 8548 Obr. 12 Praporečník jízdy králů, 2000, JILÍK, J. a město Kunovice. Nezapomenutelná krása, kroje a zvyky Kunovic. FOS ČR, Slovácké muzeum, Národní ústav lidové kultury ve Strážnici. Brno 2006. ISNB 80-859556-21-7, s. 8752 Obr. 13 Marie Tvrdoňová a Antonín Mařák s dožínkovým věncem, začátek 40. Let 20. století, ILÍK F.. Slovácká dědina Míkovice, Město Uherské Hradiště, 2009, ISNB 978-80-904380-0-2, s.75 ............................................................................................ 53 Obr. 14 Dětské dožínky, 1947, ILÍK F.. Slovácká dědina Míkovice, Město Uherské Hradiště, 2009, ISNB 978-80-904380-0-2, s.75 ........................................................ 53 Ob.k 16 Míkovské dožínky 2008, http://www.mikovice.com/ ................................... 56 Obr. 15 Míkovské dožínky 2008, http://www.mikovice.com/ .................................... 56 Obr. 17 Fašank v Míkovicích 2008, http://www.mikovice.com/ ............................... 57 Obr. 18 Vynášení Mařeny ve Veletinách, JANČÁŘ, J. a kol.. Lidová kultura na Moravě. Ústav lidové kultury ve Strážnici, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně. Strážnice 2000. ISNB 80-86156-31-1 (ÚLK), ISNB 80-7275-005-4 (MVS) ........... 59 Obr. 19 První vystoupení Slováckého krůžku Burčáci 1969, JANČÁŘ, J. a kol.. Lidová kultura na Moravě. Ústav lidové kultury ve Strážnici, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně. Strážnice 2000. ISNB 80-86156-31-1 (ÚLK), ISNB 80-7275-0054 (MVS) ..................................................................................................................... 76 Obr. 20 Vystoupení Slováckého krůžku Burčáci na Kopaničářských slavnostech 1971, JANČÁŘ, J. a kol.. Lidová kultura na Moravě. Ústav lidové kultury ve Strážnici, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně. Strážnice 2000. ISNB 80-8615631-1 (ÚLK), ISNB 80-7275-005-4 (MVS) ................................................................ 79 Obr. 21 Fotografie z natáčení filmu ,,Vylévání chodníčků“ 1974, Kroniky ,,Slováckého krůžku Burčáci“, od založení do roku 1974. Zapsal Josef Šobán a kolektiv....................................................................................................................... 80 92

Obr. 22 Současná generace souboru Míkovjan na Dožínkách 2008, Folklórní soubor Míkovjan, Dožínky 2008, http://www.mikovice.com/ .............................................. 85

93

Seznam příloh Příloha č.1.: Záznamy z kroniky Slováckého krůžku Burčáci od roku 1969 Příloha č.2: Seznam členů souborů od roku 1969 až po současnost Příloha č.3.: Seznam vystoupení folklórních souborů z Míkovic Příloha č.4: Účastníci projektu ,,Vylévání chodníčků“ Příloha č.5.: Medailonky osobností Příloha č.6.: Cestička pod moje okénko, TV film, 1973 (DVD)

94

Příloha Příloha č.1.: Záznamy z kroniky Slováckého krůžku Burčáci od roku 1969

Obrazová příloha 1 Titulní strana kroniky ze 70.let Slováckého krůžku Burčáci, Kronika 70.let -1.díl

Obrazová příloha 2: Popis založení Slováckého krůžku Burčáci, 1.část, Kronika 70.let-1.díl

Obrazová příloha 3: Popis založení Slováckého krůžku Burčáci, 2.část, Kronika 70.let-1.díl

Obrazová příloha 4: Popis založení Slováckého krůžku Burčáci, 3.část, Kronika 70.let-1.díl

Obrazová příloha 5: Shrnutí roku 1969, Kronika 70.let – 1.díl

Obrazová příloha 6: Docházka souboru 1972, Kronika 70.let – 2.díl

Obrazová příloha 7: Dopis od Zdeny Jelínkové s popisem námětu k ,,Vylévání chodníčků", 1.část, Kronika 70.let-2.díl

Obrazová příloha 8: Dopis od Zdeny Jelínkové s popisem námětu k ,,Vylévání chodníčků“, 2.část, Kronika 70.let-2.díl

Obrazová příloha 9: Záznamy o premiéře filmu ,,Vylévání chodníčků", Kronika 70.let-2.díl

Příloha č.2: Seznam členů souborů od roku 1969 až po současnost Generace 70.-80. léta: Hana Mařáková, Marie Tvrdoňová, Anna Tvrdoňová, Jarmila Ilíková, Ludmila Ilíková, Jaroslava Škarpová, Marie Stašková, Marie Hřibová, Vlasta Šobáňová, Anna Ilíková, Anna Škrášková, Jiřina Měrková, Daniela Májíčková, Františka Štěrbová, Marie Měrková, Jarmila Šupková, Ludmila Pícová, Ludmila Straková Antonín Ilík, Josef Šobáň, Josef Pařenica, Zdeněk Stašek, Antonín Fornůsek, Antonín Vala, Josef Šesták, Josef Juřička, Antonín Bahula, Olin Mařák, Petr Hřib, Miroslav Stašek, Josef Foltýn, Rostislav Blažek, Jaroslav Polášek, Miloslav Slováček, Karel Slezáček, Ladislav Foltýn Generace 80.léta: Božena Tvrdoňová, Milada Čevelíčková, Hana Vaculková, Eva Juřičková, Eva Zapletalová, Ludmila Křiváková, Radka Horsáková, Eva Kryšková, Ludmila Slezáčková, Jana Májková, Jarmila Stašková, Eva Hřibová, Jarošková, Ludmila Hanáčková, M.Junaštíková, M.Birošová Pavel Zpěvák, Ladislav Foltýn, Petr Hřib, Josef Hanáček, Zdeněk Horsák, Antonín Štěrba, Zdeněk Stašek, Karel Slezáček, Antonín Chlupek, Petr Blažek, Mirek Slezáček, Petr Jarošek, Petr Konečný 2002 – 2003 : Jana Kučerová, Radka Konečná, Lucie Vrbová, Klára Tvrdoňová, Michaela Blažková, Michal Foltýn, Jiří Abrhám, Radek Blažek, Radek Hruboš, Pavel Škrášek, Aleš Ilík 2003 – 2004: Jana Kučerová, Radka Konečná, Lucie Vrbová, Klára Tvrdoňová, Radka Keňová, Štěpánka Habartová, Markéta Šálková, Barbora Švehlíková, Eva Řezníčková, Iva Foltýnová Michal Foltýn, Aleš Ilík, Jiří Abrhám, Marek Foltýn, Martin Švehlík, Radek Hruboš, Adam Vrba, Lukáš Kolečkář 2004 – 2005: Jana Kučerová, Radka Konečná, Radka Keňová, Štěpánka Habartová, Martina Otrusinová, Kristýna Šimčíková Michal Foltýn, Jiří Abrhám, Aleš Ilík, Marek Foltýn, Adam Vrba, Lukáš Kolečkář, Martin Hezucký 2005 – 2006: Jana Kučerová, Radka Konečná, Radka Keňová, Štěpánka Habartová, Martina Otrusinová, Kristýna Šimčíková, Barbora Švehlíková, Eliška Habartová, Lucie Keňová

Michal Foltýn, Jiří Abrhám, Aleš Ilík, Marek Foltýn, Adam Vrba, Lukáš Kolečkář, Martin Řezníček, Aleš Hanáček 2006 – 2007: Jana Kučerová, Radka Konečná, Radka Keňová, Štěpánka Habartová, Martina Otrusinová, Barbora Švehlíková, Markéta Šálková Michal Foltýn, Jiří Abrhám, Aleš Ilík, Marek Foltýn, Adam Vrba, Lukáš Kolečkář 2007 – 2008: Jana Kučerová, Radka Konečná, Radka Keňová, Štěpánka Abrhámová roz.Habartová, Martina Otrusinová, Barbora Švehlíková, Eliška Habartová, Lucie Keňová, Eva Kunčarová Michal Foltýn, Jiří Abrhám, Aleš Ilík, Marek Foltýn, Adam Vrba, Martin Švehlík, Martin Řezníček, Aleš Hanáček 2008 – 2009: Jana Kučerová, Radka Konečná, Štěpánka Abrhámová, Eliška Habartová, Lucie Keňová, Barbora Kulihová, Veronika Šestáková, Petra Šáchová, Alžběta Pašková, Martina Šestáková, Soňa Stašková - Velecká Jiří Abrhám, Aleš Ilík, Marek Foltýn, Adam Vrba, Aleš Hanáček, Martin Řezníček, Lubomír Strachota, Jakub Tvrdoň 2009 – 2010: Jana Kučerová, Radka Konečná, Štěpánka Abrhámová, Eliška Habartová, Veronika Šestáková, Barbora Kulihová, Petra Šestáková, Gabriela Štulírová, Tereza Pauříková, Soňa Stašková-Velecká, Kateřina Dufková Jiří Abrhám, Marek Foltýn, Aleš Hanáček, Martin Řezníček, Lubomír Strachota, Martin Šesták, Tomáš Tvrdoň, Jakub Tvrdoň, Ondřej Vacke Současná generace: Jana Kučerová, Radka Kučerová roz.Konečná, Štěpánka Abrhámová, Eliška Habartová, Soňa Stašková – Velecká, Barbora Kulihová, Petra Šáchová, Veronika Májíčková, Gabriela Štulírová, Adéla Maděričová, Jessica Kuželová, Andrea Pašková, Laura Martišková Jiří Abrhám, Marek Foltýn, Aleš Hanáček, Martin Řezníček, Lubomír Strachota, Martin Šesták, Tomáš Tvrdoň, Zbyněk Sýkora, Dalibor Šimon, Jan Kysučan, Vašek Jordán

Příloha č.3.: Seznam vystoupení folklórních souborů z Míkovic Přehled vystoupení Slováckého krůžku Burčáci Srpen 1967 - Afrika, Tunis Únor 1968– Rakousko, Vídeň 19. června 1968 – Dolňácké Slavnosti září 1968 – NDR, Francie, Anglie, Ostrov Man 15. ledna 1969 – 1.krojový ples, Míkovice 14. únor 1969 – Okresní konference souborů, krúžků a skupin ZPT, Míkovic červen – srpen 1969 – Itálie 15.listopadu 1969 – 1.Festival folkloristických souborů JUVENY, Uherské Hradiště 31.12 1969 – Zájezd do Jeseníků 28. ledna 1970 – vystoupení na ,,Okresní konferenci JUVENY“, Uherské Hradiště únor 1970 – 1.krojový ples JUVENY, Míkovice 11.4.1970 – Lhota, okres Nitra červenec – srpen 1970 – Pula, Jugoslávie srpen- září 1970 – Francie, Paříž 29.8. 1970 – ,,Slovácký večer s vystoupením“ , Míkovice 24.-25. 1970 - ,,Den vesnické a zemědělské mládeže“ , Litoměřice 29.10.1970 – Vystoupení, Vésky 20.-21.11. 1970– II.Přehlídka vesnických souborů, Mikulov 4.12. 1970 – vystoupení, Uherský brod

20.únor 1971 – III.Krojový ples, Míkovice 8.-9.května 1971– Lhota, okres Nitra 9.-11. července 1971 – Kopaničářské slavnosti, Starý Hrozenkov 2.-5.prosince 1971 – III. Přehlídka vesnických folklórních souborů, Jeseníky 12. prosince 1971 – II.Přehlídka vesnických souborů lidových písní a tanců okresu Uh.Hradiště, Starý Hrozenkov 19.-21.květen 1972 – Vlčnovská jízda králů, Vlčnov

8.-10.září 1972 – 1.Sjezd SSM, Obecní dům, Praha 29.12. 1972 – vystoupení v kulturním domě v Míkovicích, Míkovice

24.února 1973 - Krojový ples, Míkovice 27.února 1973 – Vystoupení souboru, Slovácké divadlo, Uherské Hradiště 17.-25.března 1973 – natáčení ,,veselá dědina“, Míkovice 1.-3.června 1973 – Dolňácké slavnosti, Hluk 9.-10.června 1973 – Jízda králů, Vlčnov 28.-29.června 1973 – 28.Mezinárodní folklórní festival ve Strážnici 28.7.-5.srpna 1973 – X.Světový festival mládeže a studentstva Berlín, NDR 17.listopadu 1973 – vystoupení souboru, Pohořelice 23.-25.listopadu 1973 – V.Přehlídka vesnických folklórních souborů Sušice, Šumava

1.února 1974 – vystoupení souboru, Hrušovany nad Jeviškou 7.března 1974 – Mládí jižní Moravy, Brno 30.března 1974 – Slovácký večer, Prakšice 18.května 1974 – Mládí u cimbálu, Reduta - Uherské Hradiště 19.května 1974 – slavnostní vystoupení, Míkovice červen 1974 – 29.Mezinárodní festival ve Strážnici 19.července 1974 – Nové Město nad Váhom 25.8. 1974 – Setkání mládeže, Strážnice 21. - 24. června 1980 – XI. Národní přehlídka mládežnických folkloristických souborů, Šumperk 6. prosince 1980 – Mikuláš ´80, Míkovice 7. února 1981 – Vlčnov Duben 1983 – Velikonoce, Míkovice

Seznam vystoupení Folklórního souboru Míkovjan 21. prosince 2002 – Vánoční besídka , Míkovice 2. srpna 2003 – Dožínky, Míkovice 13. září 2003 – Slavnosti vína, Uherské Hradiště

20. prosince 2003- Vánoční besídka, Míkovice červenec 2004 - Kopaničářské slavnosti, Starý Hrozenkov 11. září 2004 - Slavnosti vína, Uherské Hradiště

5. února 2005 - fašank, Míkovice 26. března 2005- Velikonoční jarmark, Uherské Hradiště 8. -10. července 2005 – Slovinsko 31. července 2005- Dožínky, Míkovice 13. srpna 2005- Očovská folklórná hruda, Očová –Slovensko 16. září 2005- Slavnosti vína, Uherské Hradiště 17. prosince 2005- Vánoční besídka, Míkovice 18. duben 2006- Velikonoce – ples KDU-ČSL, Míkovice 20. května 2006- Jízda králů, Kunovice 28. května 2006- Jízda králů, Vlčnov 24. červen 2006- Strážnice 30. července 2006- Javořina – Setkání bratrství Čechů a Slováků 12.srpna 2006- Očovská folklórná hruda, Očová, Slovensko 26. srpen 2006- Než nám léto odletí – Slavnosti verbuňku, Kunovice 9. září 2006- Slavnosti vína, Uherské Hradiště 19. května 2007- Újezdec 27. května 2007- Jízda králů, Vlčnov 4. srpna 2007- Dožínky, Míkovice 8. září 2007- Slavnosti vína, Uherské Hradiště 5. prosince 2007- Vánoční besídka, Míkovice 30. května – 1. června 2008 – Oslavy 750let Míkovic 30. září 2008- Dožínkové slavnosti, Kroměříž září 2008- Slavnosti vína, Uherské Hradiště 20. prosince 2008- Vánoční besídka, Míkovice

září 2008- Tradiční Moravský ples, Praha 12. dubna 2009- Velikonoční beseda u cimbálu, Míkovice 19. července 2009- Kopaničářské slavnosti, Starý Hrozenkov 2. srpna 2009- Dožínky, Míkovice září 2009- Slavnosti vína, Uherské Hradiště 21. listopadu 2009- 10. výročí ženského sboru, Míkovice

duben 2010- Galakoncert, Bratislava 24.-27. června 2010- Strážnice červenec 2010 - česnekové slavnosti, Buchlovice červenec 2010 - zájezd, Bakio- Baskicko

Příloha č.4: Účastníci projektu ,,Vylévání chodníčků“ Hráli: Karel Kabíček, Hana Doulová, Lubomíra Sonková, Zdena Haláková, Taťána Schottnerová, Zdeněk Junák, Karel Mišurec, Vladimír Horčica, Přemysl Přichystal, Vladimír Volf CM Burčáci: František Ilík, Boneš Pipal, Milan Horsák, Zdeněk Hudeček, Dušan Pipal, Jiří Chovanec Mužský sbor z Míkovic: Zdeněk Snopek, Antoš Kolísek, Rostislav Blažek st., Rostislav Blažek ml., Olin Mařák, Josef Šobáň, Antonín Ilík, Jaroslav Polášek, Josef Foltýn, Antonín Štěrba, Zdeněk Stašek, Miroslav Stašek, Antonín Vala, Miloš Slováček, Olin Kopunec, Karel Slezáček, Petr Hřib, Ladislav Foltýn Dívčí sbor: Jarmila Ilíková, Ludmila Ilíková, Vlasta Šobáňová, Františka Štěrbová, Gita Měrková, Jaroslava Šupková, Marie Blažková, Marie Pipalová, Ludmila Straková, Dana Májíčková, Jaroslava Škarpová Dále hráli: Antonín Stašek, Marie Perutíková, Bažena Škarková, Marie Pipalová st., Anna Ilíková, Anděla Horsáková, Anežka Horsáková, Františka Tvrdoňová, František Hanáček, Antoš Kolísek, Jiřina Šromová, Oliš Mařák, Zdena Snopek, Zdeněk Ondra, František Juřička Kompars tvořili: Marie Kryšková, Marie Dobrůšková, Anežka Škrlová, Ludmila Petráková Božena Řezníčková, Anna Šlosarová, Marie Tvrdoňová, Marta Bočková, Marie Hráčková, Antonín Měrka, Josef Konečný, Lubomír Pipal, František Vaculka, František Boček, Jaroslav Snopek, Bohuš Hanáček a děcka z Míkovic Výtvarník: František Borovec Hudební režie: Milan Slimáček Výroba: Petr Bílek Kostýmy: Jarmila Kopečná Zvuk: Lubor Hochmann Střih: Alena Kachlová Dramaturg: Leo Rajnošek Námět a scénář: Leo Rajnošek, František Motyčka, Jan Novenko, Pavel Kučera, Jan Krist, Kamera: Václav Myslivec

Asistent režie: Rudolf Chudoba Režie: Milan Peloušek Rok výroby: 1973 Celkový čas: 44:24

Příloha č.5.: Medailonky osobností Zdena Jelínková ( 30.3.1920 – 5.10.2005) Zdena Jelínková pocházela z Velké nad Veličkou, která je centrem regionu Horňácka. Většinu života strávila v Brně jako pedagožka a odborná pracovnice pracovala v Etnografickém ústavu v Brně. Je zasloužilou osobností folklóru. Vedla semináře lidových tanců po celé Moravě a účastnila se přípravy pořadů na řadě festivalů (Strážnice, Velká Bystřice, Brněnsko a mnoho jiných). Je autorkou několika publikací s popisem tanců Horácka. Zdena Jelínková je nositelkou medaile Františka Palackého a dalších významných vyznamenání. Josef Šobáň Josef Šobáň je prvním vedoucím Slováckého krůžku Burčáci, vzniklého v roce 1969 v Míkovicích. Tanečník a pedagog lidového tance v oblasti uherskohradišťského Dolňácka a Uherskobrodska. Významný udržovatel a rozšiřovatel mužského tance podšable a párového tance kunovské sedlcké. Dlouholetý tanečník a sólista souboru Olšava, ale také do dnešní doby nadšenec, který podporuje rozvoj lidového umění na Kunovsku, zejména v Míkovicích.

František Ilík (1948 ) Primáš dnes již legendární cimbálové muziky Burčáci, které vznikla v roce 1966. Sběratel a udržovatel folklóru v Míkovicích. Vychoval spoustu mladých muzikantů. Nejvýraznější jsou členové velmi známé cimbálové muziky Mladí Burčáci. V roce 2010 napsal knihu ,,Slovácká dědina Míkovice“ , která čerpá z hlubokých znalostí Františka Ilíka a jeho lásce k této vesnici. Patří mezi největší osobnosti folklóru na uherskohradišťsku.