Časopis učitelů u krajanských komunit a lektorů českého jazyka a literatury na zahraničních vzdělávacích institucích

Časopis učitelů u krajanských komunit a lektorů českého jazyka a literatury na zahraničních vzdělávacích institucích

Milé čtenářky, milí čtenáři, chtěli bychom vám představit 7. číslo časopisu Krajiny češtiny. Když jsme vás poprvé oslovili nultým číslem, které vyšlo jen několik dnů před koncem roku 2009, netušili jsme, že se Krajiny češtiny stanou přirozenou a pevnou součástí aktivit uskutečňovaných v rámci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí. Dnes již můžeme říci, že každoročně završují úsilí lektorů češtiny na zahraničních univerzitách, učitelů u krajanů a studentů češtiny z různých krajin světa. Letošní 7. společné setkání učitelů u krajanů a lektorů češtiny v zahraničí, u jehož příležitosti Krajiny češtiny vycházejí, je pro nás určitým mezníkem v naší práci a podnětem k zamyšlení zejména proto, že v květnu tohoto roku vláda České republiky schválila pokračování našeho Programu na léta 2016 až 2020, a toto setkání je první akce, na které můžeme hodnotit uplynulé období a zamyslet se nad budoucností, která bude plná změn. Úvodní rozhovor s docentkou Boženou Bednaříkovou nám odlehčenou formou poodkryje motivaci k její životní cestě bohemistikou. Lektoři a učitelé nás tentokrát zavedou do Rumunska, Austrálie a USA. V rubrice Letem světem mj. navštívíme každoroční Týden české kultury na Lotrinské univerzitě ve Francii, studenty nového lektorátu na Tchaj-wanu a tradiční krajany v Srbsku. S dětmi našich krajanů v Chicagu prožijeme magickou noc s Andersenem a s brazilskými dětmi zase dobrodružství vzdělávání. Rádi bychom vám též představili kurz metodiky výuky češtiny, který je součástí našeho Programu již 10 let.

V tomto čísle 2014/15 naleznete: 1 | Editorial

doc. PhDr. Božena Bednaříková, Dr.

02

3 | Lektoři a učitelé Z Československa až do Klokánie: Po stopách krajanů v Austrálii / Eliška Kyršová Čeština v Rumunsku aneb Místo koně počítač / Petr Skořepa Kořeny stoleté české tradice v Nebrasce / Hana Waisserová

05 11 18

4 | Letem světem

Týden středoevropských kultur. Týden české a československé kultury na Lotrinské univerzitě v Nancy / Lenka Froulíková Zahájení výuky češtiny na Tchaj-wanu / Ondřej Geppert Perník se nevaří, perník se peče / Ilona Kirchnerová Zlatý kolovrat / Ilona Kirchnerová Česká a slovenská škola v Sydney slaví 5 let! / Kateřina Malečková Chicagská Noc s Andersenem v České škole T. G. Masaryka / Klára Moldová Kurz metodiky výuky českého jazyka pro vyučující z řad krajanských komunit podesáté / Věra Hoffmannová a Dana Hůlková Nývltová Dobrodružství s brazilskými dětmi / Markéta Pilátová Česká literatura v Číně / Eva Roubalová Olympiáda z českého jazyka / Naděžda Sviderková O skrytém lektorátu / Stanislav Štěpáník Služební cesta do Rumunska aneb Se spacákem ke krajanům do Banátu / Olga Vlachová

5 | Portrét

Letošního literárního tématu našeho časopisu Moje nejoblíbenější knížka se dotýkají zejména autentické texty krajanů z Brazílie a studentů z Makedonie či Polska.

Alberto Tronchin o Karlu Weirichovi / Jana Sovová Jaroslav Vrzala / Lenka Žehrová

23 25 27 31 37 39 41 44 46 49 52 54 56 59

6 | Didaktické zkušenosti a studie Výuka češtiny v Čechohradu / Jiří Bernkopf Proč se v kurzu metodiky výuky češtiny v zahraničí zabývat krásnou literaturou / Dana Hůlková Nývltová

Jako děti na stéblo trávy navlékají korálky jahod, tak my bychom chtěli jednotlivé příspěvky seřadit do našeho časopisu tak, aby každý z nich vám, čtenářům, přinesl něco příjemného. A abyste po přečtení prvního chtěli ochutnat ten následující a pak každý další až po ten poslední, a těšili se tak na 8. číslo Krajin češtiny, které, jak věříme, vyjde opět napřesrok.

7 | Recenze

Děkujeme těm, kteří nám umožnili letošní číslo vydat, a přejeme vám všem, ať sedmičky, které nás letos provázejí, jsou šťastnými čísly i pro vás.

8 | Literární koutek

sedmé číslo | červenec 2015

01

2 | Úvodní rozhovor

Krajanští učitelé a lektoři se podělí se svými didaktickými zkušenostmi, zprávami a postřehy z destinací, ve kterých působí. Vítáme, že do časopisu přispívají též bohemisté, studenti, učitelé českých škol, kteří nejsou bezprostřední součástí Programu, ale kteří nám přinášejí mnoho zajímavých informací z oblasti výuky češtiny nejen v zahraničí.

Olga Vlachová a Lucie Šafarčíková

ISSN 1804-3283

Jak korespondovat česky / Marie Čechová „My name is Karamel“ aneb Jiné pojetí bilingvní literatury / Blanka Jaurisová Vulkanické psaní Radky Denemarkové / Markéta Pilátová

Ráchel & Iracema / Markéta Pilátová

a dále | zprávy, glosy a autentické texty

65 67 74 76 78 82

editorial / obsah

editorial

červenec 2015 číslo

7

01

úvodní rozhovor

2.

Rozhovor s bohemistkou doc. PhDr. Boženou Bednaříkovou, Dr.

Paní docentko, jaké byly důvody, proč jste se rozhodla studovat češtinu? Po pravdě řečeno, nerozhodla jsem se pro ni. Přišla za mnou sama. Spíše přicházela, postupně. Poprvé jsem si to uvědomila, když mi bylo asi třináct (pokud se teď ovšem nestylizuji do role zpovídané osobnosti v kdysi oblíbené rubrice Sedmičky pionýrů – pozor, tak se časopis s původním názvem Sedmička musel povinně v době normalizace jmenovat –, tj. Když mi bylo třináct). Byla jsem tehdy zvědavá, rozjívená, až trochu splašená holka, která žila jen sportem (volejbal) a muzikou (klavír, pěvecký sbor). Učitel češtiny, starší pán, kterým nám byl v našem pubertálním pohledu na svět a lidi v něm spíše k smíchu a před kterým jsem pilně schovávala ve své aktovce bouchací kulič-


ky třídních provokatérů, zachraňujíc je tak před dvojkou z chování, se na mne jednou ve vyučování zadíval a před celou třídou prohlásil: „Halířová, měla bys studovat češtinu“. Pche! Před spolužáky jsem se přece nemohla znemožnit, ale v hlavě mi to od té doby leželo. A ten pán, aniž to tušil, nacházel pak ve mně zvláštní ochranu před drsnými vtípky osmáků a deváťáků. Nu, život šel dál, na gymnáziu jsem místo plánované hudby propadla angličtině, a když jsem se pak rozhodla ji studovat, připojili mi k ní na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci jako druhý obor, no, přece češtinu. Když se na to dívám zpětně, byl to tehdy asi nejlepší začátek cesty k tomu, jak pochopit, co to ten JAZYK vlastně je…

úvodní rozhovor

Božena Bednaříková je docentkou českého jazyka na Univerzitě Palackého v Olomouci a současně předsedkyní doktorského studijního programu Český jazyk na téže univerzitě. Od roku 1985 vyučuje několik kurzů zaměřených na českou gramatiku a stylistiku, v současnosti se ve výuce zaměřuje především na morfologii (v bakalářském programu), současné gramatické popisy (v magisterském programu) a na slovo a jeho strukturu (v doktorském programu). Od roku 2009 působí jako hostující profesorka na Universitá degli Studi di Udine. B. Bednaříková je členkou Komise pro zahraniční lektoráty českého jazyka a literatury při MŠMT. Dále působí ve Vědecké radě časopisu Zeitschrift für Slavistik a v redakční radě časopisu CASA E-Leadership (Chinese American Scholars Association). Často přednáší v zahraničí (USA, Velká Británie, Rakousko, Německo, Island, Finsko, Švédsko, Itálie, Maďarsko, Rumunsko, Slovinsko, Polsko, Řecko aj.). Její současné výzkumné zájmy se týkají teorie slovotvorby jako součásti české morfologie (monografie Slovo a jeho konverze v roce 2009) a prostředků s potencionálem porušovat informační kvalitu v médiích (monografie spolu s V. Jílkem v tisku).

02

Úvodní rozhovor | Rozhovor s bohemistkou doc. PhDr. Boženou Bednaříkovou, Dr.

Tak to byla taky náhoda. Tři roky jsem pomáhala reprezentovat univerzitu v celostátních kolech tehdejší SVOČ (soutěž Studentská vědecká a odborná činnost), a to v sekci Neslovanská jazykověda. Univerzitní komunita v té době cítila pospolitost, zvláště v pohnutých 80. letech, a tak jsme si navzájem drželi palce. Zástupci sekce Slovanská jazykověda, ale i slovanští a neslovanští literáti, učitelé i studenti mne chodívali podporovat. A já zase v jejich sekcích mávala povzbudivě na ně. Po soutěži jsme pak táhli nočním Brnem či Bratislavou a spolu s vyučujícími mohutně slavili naše olomoucké úspěchy. Třeba to, jak to naši literáti „natřeli rzounkovcům“ (představitelům normalizační literární vědy). Věděli jsme tedy o sobě. Po studiích jsem se chtěla ucházet o místo na anglistice, ale angličtina byla na tehdejší mamulovské Moravě (Mamula byl krajským tajemníkem KSČ) jazykem přece jen příliš reakčním. A nečlenka KSČ? Bez jakékoliv šance. Byla jsem docela skleslá. Kráčela jsem po nádvoří fakulty a zahlédla plakát. Na bohemistice hledají stážistu. Bohemisté se mne opravdu ujali, ač to ani pro ně nebylo s mým kádrovým profilem, režimu nekonvenujícím, jednoduché. A já jim pak už zůstala věrná (a to i po roce 1989, kdy se vrátka na anglistiku otevřela). Znovu se mi potvrdilo, že to byla ta nejlepší cesta. Prizmatem cizího jazyka (angličtiny) jsem se naučila dívat na češtinu. Jako bych chtěla popsat cizí jazyk, byť svůj mateřský. Byla to neuvěřitelná škola. Navíc na olomoucké bohemistice vznikal druhý díl akademické Mluvnice češtiny. A já to mohla pozorovat. Komárkovská morfologie, dosud nepřekonaná (budovaná na Příspěvcích k české morfologii jednoho z nejlepších českých lingvistů, Miroslava Komárka). Máte zkušenost s výukou češtiny jako cizího jazyka, jste členkou např. Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka či Slavic Linguistic Society, spolupracujete s odbornými bohemistickými časopisy – čím je pro vás oblast českého jazyka zajímavá? Právě výuka češtiny pro cizince, zpočátku hlavně pro zahraniční lektory, ale velmi brzy v olomoucké Letní škole slovanských studií, mi vedle výše zmíněného pohledu na češtinu „přes angličtinu“ pomohla pochopit, co to čeština je, jak (snad) funguje, a jak ji (byť jen aproximativně) popsat. Cesta, již jsem ušla (a jíž jdu stále), vedla přes srovnání anglicko-české a česko-anglické k výuce české gramatiky (hlavně morfologie, ale i syntaxe), stylistiky (především srovnávací) až k výuce češtiny pro cizince. Dodnes propojuji obojí: výuku českých studentů (jejich odbornou přípravu k učitelskému působení na středních školách, k práci jazykových redaktorů či pracovníků v médiích) a výuku cizinců –


bohemistů, slavistů, ale i zájemců o praktické kurzy. A právě v této výuce mohu uplatnit přesně to, co mi olomoucká lingvistika dala. Pevný teoretický podklad, založený na funkcionalismu. Snahu o proniknutí do podstaty funkčního gramatického popisu. Zní to možná paradoxně, ale bez této teoretické báze, bez znalosti, co to jazyk je a jak funguje, a bez pochopení způsobu/způsobů jeho gramatického popisu není možno vést „obyčejné“ praktické kurzy. Chci-li učit komunikační metodou, téměř bez gramatiky, musím přesně vědět, co z ní mohu redukovat, co mohu „vypustit“, aby se mi pak celý jazyk nerozpadl. Proto nesu s nelibostí, když jazyk (a to na mnohých jazykových školách) učí lidé, již neabsolvovali studium filologie. Velmi opatrně (až skepticky) se dívám i na studijní programy typu „čeština jako cizí jazyk“, a to zvláště tam, kde je takový program oddělen od programů filologických kateder. Mám obavy z povrchnosti, obávám se podání typu „návod k použití“. Už jsem se s takovým mechanickým přístupem bez zastřešujícího lingvistického studia několikrát setkala. A to je škoda. V rámci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí působíte jako členka Komise pro lektoráty a členka redakční rady časopisu Krajiny češtiny. Od kdy spolupracujete s MŠMT a DZS v rámci našeho Programu? Která z uvedených činností je pro vás nejzajímavější a proč? Práci v Programu podpory českého kulturního dědictví jsem si až překvapivě „zvnitřnila“. Cítím odpovědnost za to, kdo bude zástupcem české lingvistiky (a celé filologie) na zahraničních pracovištích. Při výběrových řízeních až umanutě trvám na tom, že to musí být absolvent magisterské bohemistiky na některé z českých univerzit. S některými lektory jsem pak v kontaktu, píšeme si, zvu je na olomoucká mezinárodní setkání mladých lingvistů. A z některých našich lektorů mám opravdu radost. S lektorkou Janou Sovovou (působící v Udine) a se svou bývalou diplomantkou Denisou Sciortino Drlíkovou jsem nedávno vydala i učebnici češtiny pro cizince, postavenou na metodě Flip Classroom. Ráda spolupracuji i s časopisem Krajiny češtiny. Všimněte si, jak úroveň časopisu stoupá. Již dávno to nejsou pouhé povrchní a schematické popisy toho, CO KDY KDE se událo/pořádalo na zahraničních působištích. Teď se již dočteme také něco o osobním vkladu pisatele, o vnějších okolnostech i vnitřních souvislostech, o hlubší funkci dané události. Přibývají dobrá vyprávění i žánry úvahové, glosy, literární pokusy zahraničních studentů či krajanů, ale i příspěvky odborné, lingvodidaktické. A opět, mám z toho radost. Radost z příspěvků, z nárůstu počtu čtenářů, ze studentů, pro něž je časopis i zdrojem poučení. Ale také radost z party nadšených lidí v redakční radě. Bez nich by časopis nevznikl.

úvodní rozhovor

A jak jste se dostala ke své současné práci na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci?

03

Úvodní rozhovor | Rozhovor s bohemistkou doc. PhDr. Boženou Bednaříkovou, Dr. / Autentický text | Boží trosky

Tématem letošního čísla časopisu je Česká literatura aneb Moje oblíbená knížka. Jaký je váš vztah k české literatuře; máte oblíbeného autora, oblíbenou knihu? Oblíbená knížka? Těch je. I takových, které hltám do čtyř do rána. Ale v této souvislosti se asi očekává, že jmenuji jednu. Budu však mluvit o dvou. Když mi bylo oněch třináct, měla na mne zásadní vliv Jana Eyrová od anglické spisovatelky Charlotte Brontëové. Vzpomínám, že jsem se od ní nemohla odtrhnout. Seděla jsem v koutku za rourou od kamen a dva dny se mnou nebyla řeč. Ta kniha mne pohltila. Ale zároveň „probudila“. Pryč se sentimentálními holčičími představami o životě. Je to jinak. Vzít život do vlastních rukou, mít rád svou práci, mít rád lidi, nést odpovědnost. A přitom zůstat vnitřně svobodný (zde vlastně svobodná). Ale dost, nechci vypadat jako nějaký mravokárce. Knihu jsem však od té doby přečetla nejméně desetkrát, v Haworthu, v rodišti sester Brontëových, jsem si koupila i anglický originál. Ten mne okouzlil ještě víc.

Boží trosky

A ta druhá kniha? Na jednom z tradičních setkání krajanských učitelů a lektorů češtiny v Domě zahraniční spolupráce v Praze jsem se setkala se spisovatelkou Kateřinou Tučkovou. Úžasná dáma. Od jejích Žítkovských bohyní jsem se opět nemohla odtrhnout. Zvláště když jsem znala pozadí vzniku tohoto románu. Krásná, ale nepředstavitelně depresivní četba. Ani nejsem schopna o ní říct více. Jen si tu knihu přečtěte. Měla byste pro naše učitele a lektory nějaký vzkaz či doporučení? Co byste chtěla vzkázat čtenářům Krajin češtiny? Mějte rádi svůj jazyk. Snažte se proniknout do jeho podstaty a do jeho struktury. Porovnávejte jej s jazyky jinými. Dívejte se na něj právě přes ně. Přes angličtinu, němčinu, italštinu, nebo třeba latinu… Pomůže vám to pochopit, co to ten jazyk vlastně je. A toto poznání pak s chutí a zápalem předávejte dál!

Autentický text

Stephen Peterson, úvod Eliška Kyršová | krajanská komunita Perth, Austrálie

Kdybych byl Bůh, co bych chtěl? Já si představuju, že jsem všemocný. Můžu dělat, vytvořit i být cokoli. Jakmile jsem se rozhodl, že něco chci, to se stává skutečností. Má to smysl, abychom si mysleli, že Bůh chce něco? Bůh nemá žádné emoce, žádné strachy, žádné touhy, žádnou zvědavost, ani žádný hlad. Jsou lidské nedostatky, nejsou věci které by zájimaly všemohoucího Boha. Tak, co by motivovalo Boha? Všemohoucnost znamená, že nic není problém. A co by mohlo stimulovat mysl někoho, kdo ví všechno? Vše, co motivuje živé bytosti, je založeno na nějaké slabosti nebo chybě. Hlad motivuje zvířata. Strach a bolest motivují zvířata. Bůh by neměl žádný z těchto impulsů. Lidské jednání vychází ze zvířecích vášní a jiných věcí jako seberealizace a kreativita a svoboda a láska. Ale Bůh se ne-


stará o tyto věci nebo pokud mu na nich záleží, už jich měl hodně. Žádné z nich by nebyly motivující. Mohu si představit pouze jednu výzvu pro všemocné bytosti. Výzva, aby se zničily. Možná to je logický problém. Pokud Bůh zná budoucnost, už to ví, zda ukončí svou existenci, a zda bude mít uspěch a proto to není výzva. Myslím, že bude vědět budoucnost své vlastní existence za normálních podmínek, ale jeho vševědoucnost obsahuje znalost o tom, co se stane poté, když ztratí svou vševědoucnost, nebo jeho znalost budoucnosti by skončila v tomto okamžiku? Představme si Boha, který by znal odpověď na tuto otázku. Měl by opravdu vědět všechno a mít všechno. Z toho důvodu, by byl bez motivace dělat cokoli, ani vytvořit cokoli. Tam by nebyl žádný důvod jednat vůbec. Ale Bůh, který by měl jednu závažnou otázku, co se stane, když přestane existovat? Možná by byl motivováný najít odpověď, aby jeho znalost byla úplná. A neměl by žádný strach a žádný důvod, aby i nadále existoval. Skutečnost, že existujeme, je důkaz toho, že Bůh je motivováný jednat určitým způsobem. A protože jen výzva samozničení můze zajímat všemocného Boha, dává smysl, že jsme Boží trosky.

úvodní rozhovor / autentický text

V rámci práce s kondicionálem se studenti kurzu češtiny pro dospělé v Perthu na základě vlastního výběru převtělili do významné historické osobnosti. Pokročilý student Stephen Peterson, jehož čeština je také díky české partnerce na velmi dobré úrovni, si zvolil osobnost Boha a inspirován anglickým textem napsal následující úvahu o jeho myšlení a chování.

04

lektoři a učitelé

3.

Z Československa až do Klokánie: Po stopách krajanů v Austrálii

Eliška Kyršová | krajanská komunita Melbourne, Adelaide, Perth, Austrálie

Hymna ČR v podání dětí České školy Perth k příležitosti 5. výročí školy


Vlny české emigrace do Austrálie Za prvního Čecha na australské půdě – ač pocházel z německé rodiny – je považován botanik a lékař Tadeáš Xaverius Peregrinus Haenke, který se dostal do země, kde popisoval místní faunu a flóru, v roce 1793. V rámci jeho bohatého cestovatelského a badatelského života byla cesta do Austrálie pouhou kapkou v moři, pro nás je ale jeho australská expedice milníkem, kterým se začaly psát oficiální dějiny Čechů v Austrálii. V polovině 19. století s vypuknutím zlaté horečky přilákal kontinent další Čechy a jejich počty měly i nadále růst. Nacistická okupace vyhnala do Austrálie krajanů už několik set. První oficiální (a zároveň nejsilnější) vlna emigrace proběhla po roce 1948 v době, kdy byla Austrálie vůči imigrantům velmi vstřícná. Druhý exodus Čechoslováků následoval po invazi v roce 1968. Tehdy se do Austrálie


V dnešní době let z České republiky do Austrálie i s přestupy trvá den a kousek a to nejhorší, co si z letu můžeme odnést, je pásmová nemoc neboli anglicky jetlag. V dobách prvních poválečných uprchlíků taková cesta, pochopitelně lodí, zabrala několik týdnů, a pokud měli štěstí, odnesli si z plavby jen štěnice. Jaké to na lodi asi bylo, se lze dozvědět v bezpečí některého z australských muzeí imigrace, která se fenoménu poutavě věnují. Náročné plavbě často předcházel o nic jednodušší pobyt v uprchlickém sběrném táboře, který byl zakončením úspěšného útěku a boje o holý život.

05

Lektoři a učitelé | Z Československa až do Klokánie: Po stopách krajanů v Austrálii

Filmový večer v klubové knihovně

První a druhá silná vlna československých emigrantů založila v Austrálii řadu organizací a spolků, ale zároveň do jisté míry zapříčinila vznik dvou separovaných skupin v rámci krajanské komunity. Odlišná motivace přijíždějících, silná protikomunistická orientace emigrantů z první vlny, ale v první řadě spory o to, kteří emigranti opustili zemi z čistě politických důvodů, s vírou v návrat po pádu režimu, a kdo byl motivován hlavně ekonomicky, se staly zdrojem neshod napříč celou krajanskou komunitou. V současné době láká Austrálie nejvíce mladé lidi přijíždějící s turistickým nebo studentským vízem, a právě ti se často rozhodnou v zemi zůstat. Od revoluce jsou také běžnější smíšená manželství. Z demografické statistiky1 vyplývá, že od roku 2006, kdy ČR jako své místo narození uvedlo 7 437 občanů, se do roku 2011 jejich počet zvýšil o 3,6 %. V roce 2013 uvedlo češtinu jako jazyk používaný v domácnosti 7 263 osob a dalších 182 osob českoslovenštinu. V Austrálii žije více žen českého původu než mužů, nejmarkantněji převyšuje počet žen nad mužskou populací ve věkové skupině 30 až 34 let.2 O českém exilu v Austrálii bohužel neexistuje dostatek uceleného materiálu. Komplikuje to mimo jiné distribuce krajanských komunit na ploše větší než 8 mil. km² a nákladnost potenciálního výzkumu, další Češi navíc žijí v Tasmánii a na blízkých ostrovech Nového Zélandu. Řadu


badatelských textů o Češích v Austrálii vytvořil Michael Cigler, který emigroval do Austrálie po druhé světové válce a stal se zdejším pionýrem historické etnologie.3 Cenné informace o činnosti zdejšího českého exilu poskytují krajanské tisky uschované v knihovně Libri prohibiti. Krajanské spolky a školní výuka češtiny Počet krajanských organizací a spolků v Austrálii, na Novém Zélandu a v Tasmánii není nikde přesně uveden, např. web MZV,4 který poskytuje zřejmě nejpřesnější informace, jich k roku 2014 uvádí přes 20, ale ani tyto informace už nejsou aktuální. Některé spolky jsou navíc pouze neformálními skupinami bez jasné struktury (zájmové spolky, komunitní skupiny pro rodiče s dětmi), vznikají

1| Australian Bureau of Statistics [online]. Cit. 2015-03-13. . 2| Australian Department of Social Services [online]. Cit. 2015-03-13. . 3| Se svou australskou ženou vydal v roce 1985 průkopnickou publikaci Austrálie, země imigrantů – CIGLER, M. – CIGLER, F. B. (1985): Australia, a land of immigrants. Milton (QLD): John Wiley & Sons. 4| MZV [online]. Cit. 2015-03-13. .


přestěhovalo 6 000 osob. Někdy se hovoří ještě o třetí oficiální vlně emigrace od roku 1976 po sametovou revoluci.

06


V rádiu můžeme při náhodném ladění zachytit českou hymnu, protože i českých vysílání je několik. Na předávání české kultury a jazyka se aktivně podílí několik škol a českých komunitních skupin pro rodiče s dětmi. V roce 2014 proběhl v Melbourne a Sydney druhý ročník The Czech and Slovak Film Festival in Australia. V Melbourne také vznikl česko-slovenský festival VodaFest, který umožňuje setkávání krajanů a navíc prezentuje český národ v rámci multikulturního kontinentu. Z hlediska propojení má velký potenciál konference Setkání Českých a slovenských škol v Austrálii a na Novém Zélandu, která umožňuje setkání a výměnu zkušeností mezi krajanskými školami. V roce 2014 proběhl v Melbourne druhý ročník, který zprostředkoval setkání 20 zástupkyň z 8 škol. Během posledních 5 let vzniklo v Austrálii a na Novém Zélandu několik nových českých škol a určitým způsobem organizovaná výuka českého jazyka pro děti probíhá ve všech velkých australských městech. Podle dostupných informací z internetu funguje v Austrálii 7 škol a 3 na Novém Zélandu, ale jen v některých případech se výuka a celková organizace blíží škole v té podobě, v jaké ji známe z ČR. Často jde o formu zájmového kroužku, jehož opravdové kvality leží možná jinde, než jen ve výuce jazyka. Mimo české školy existuje několik komunitních skupin pro rodiče s malými dětmi, tzv. playgroup. Specifičnost české krajanské komunity v Západní Austrálii Západní Austrálie je z hlediska historie a činnosti krajanů bádáním téměř nepolíbena. Velkou událostí proto byly v roce 2013 oslavy 60 let od vzniku krajanské komunity v Západní Austrálii, spojené s výstavou a vydáním výroční brožury5 informující o historii a současnosti krajanů. Vznik komunity je spojen s příjezdem exulantů Josefa Kučíka a Karla Kosiny roku 1950 do přístavu ve Fremantlu.6 První Češi zakládají Sokol a Československou doplňovací školu v Perthu, obě organizace ale brzy zanikají. Odehrává se však něco velmi podstatného − 20. června 1953 vzniká Sdružení Lidé dobré vůle, které po několika transformacích a změnách jména setrvá až dodnes. Sdružení se jeho zakladatel Kučík snaží udržovat bez stranické orientace s důrazem na lásku k vlasti a tradiční křesťanské hodnoty, organizace ovšem nesplňuje požadavky na standardní exilový spolek a svým nečlenstvím v Ústředí čs. demokratických


organisací v Austrálii a na Novém Zélandě (tj. zastřešující organizaci pro místní exilové spolky) zůstává v izolaci mimo dění a vnitřní rozpory zbytku australského exilu. Vedle společenských a kulturních aktivit Sdružení pravidelně zasílá materiální i peněžní pomoc uprchlíkům v německých sběrných táborech. Na tuto tradici navázal i současný klub, když přispěl na pomoc obětem novodobých devastujících povodní. Zpočátku vstřícný postoj Austrálie vůči imigrantům se postupem času mění a Josef Kučík věří, že otevřením muzea v Západní Austrálii, které by přiblížilo historii a život místních emigrantů (zvláště pak Čechoslováků), uvidí místní fenomén imigrace v lepším světle. I přes Kučíkovo několikaleté snažení se idea nikdy nerealizovala. S příchodem nové generace exulantů v roce 1969 původní Sdružení zaniklo a vznikl Československý spolek v Západní Austrálii. Následující roky jsou provázeny nízkou aktivitou členů a snížením jejich počtu. Zde je potřeba si uvědomit, že Západní Austrálie té doby byla prakticky bez infrastruktury, a proto většina krajanů směřovala na východní pobřeží, které dodnes zůstává nejobydlenější a nejrozvinutější. Situaci ovlivňovala i řada konfliktů uvnitř krajanské komunity. Tímto se zdejší krajanská komunita až stereotypně podobala jiným australským krajanským komunitám, které dodnes charakterizuje vnitřní roztříštěnost a provází je generační, mocenské, finanční i osobní spory, jak dobře ilustrují starší vydání krajanských tisků nebo vyprávění starších krajanů. Současnost Čechů v Západní Austrálii Krajanská komunita na australském západě se ovšem oproti ostatním v lecčems vymyká. Jeho hlavní město Perth je někdy označováno jako nejodlehlejší metropole na světě: na západní straně jej omývá rozlehlý Indický oceán a na východě je od jiných velkých australských měst odděleno tisíci kilometry pouště a buše. Vyjet na víkend z města může být docela oříšek, protože turisticky atraktivnější místa nabízející i ubytování se nacházejí za dojezdovou hranicí 400 km, a dovolená v době školních prázdnin se snadno změní v stresující zážitek, pokud vše není naplánováno s několikaměsíčním předstihem. Ubytovat pohodlně všechny, kteří se z téměř dvoumilionové aglomerace Perthu rozhodnou strávit volno na australském západě, je prakticky nemožné. Trh práce i ceny zde významně ovlivňuje těžařský průmysl, který je tahounem ekonomiky v regionu a stále roste. Lidé jsou zvyklí létat

5| Česká a slovenská asociace v ZA [online]. Cit. 2015-03-16. . 6| MILLER, J. (2012): Neznámý příběh českého exilu: Josef Kučík a Sdružení Lidé dobré vůle v Západní Austrálii, 1950–1969. Moderní dějiny, 20 (2), s. 211–233.


a zanikají s aktuálními potřebami a aktivitou krajanů v oblasti. Spolky v rámci celé země mezi sebou spolupracují minimálně, sdružení často o činnosti ostatních spolků mnoho neví, a tak jsou i v době internetu stále hodnotné krajanské zpravodaje, které si spolky vzájemně zasílají.

07


za prací, na denní rytmus a organizaci klubových akcí ve městě má také vliv dopravní špička. Místní krajané, na rozdíl od jiných českých komunit v Austrálii, nevlastní žádný svůj prostor, a proto jsou závislí na udržování dobrých vztahů s dalšími komunitami, od kterých si prostory na akce pronajímají. Zatím se to daří, a tak se loni pořádal Mikuláš v rakouském klubu, zabijačka v asijském klubu a koncert moravské cimbálovky v maďarském klubu. Česko-slovenská knihovna sídlí ve společné místnosti s ruskou knihovnou a o sobotách využívá prostory Základní školy ve Woodlands, kde spoléhá především na dobrou vůli vedení školy. Od roku 2005 pod vedením Ludvíka Jedly vysílá z Perthu česky hodinu týdně amatérské Czech & Friends Radio. Nejmladší účastníci školního tábora s učitelkou češtiny

Česká a slovenská asociace v Západní Austrálii

Hlavní činností klubu je sdružovat krajany při kulturních, společenských a slavnostních akcích. Na největších klubových událostech roku, jako jsou vepřové hody, Mikuláš nebo oslava Dne dětí, se ročně sejde až ke dvěma stům hostů ze všech generací. Na stolech se při takových akcích pravidelně objevuje pečivo z české Bohemia Bakery, pivo značky Last Drop od českého sládka nebo lahůdky z českého řeznictví. V roce 2014 byla do Austrálie vyslána první učitelka v rámci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí, která půl roku spolupracovala s krajanskou komunitou v Melbourne, krátce s Adelaide a nakonec působila u krajanů v Perthu. Zde se vyslaná učitelka podílela na organizaci všech klubových a školních aktivit, propojovala jednotlivé krajanské generace a informovala krajany o vzdělávacích a společenských událostech v češtině. Vedle školní výuky převzala několik lekcí češtiny pro dospělé a zastupovala chybějící učitele, aby lekce neztrácely na pravidelnosti. Oživila knihovnu a přivedla do ní více krajanů prostřednictvím textů v krajanském měsíčníku a aktivit, které se v místnosti konaly. Vzniklo tak odpolední čtení v knihovně pro seniory a filmové čtvrtky. S editorkou měsíčníku Klokan také intenzivně pracovala na zlepšení grafické podoby i obsahu periodika. V neposlední řadě neziskovému klubu i škole pomohla zorganizovanými aktivitami a výukou získat finance, které mohou být investovány do realizace budoucích aktivit pro krajany.


Česká škola Perth Škola nabízí pravidelnou sobotní výuku v místní základní škole, která je cenově přijatelná pro všechny rodiny. Výuka je dopolední a probíhá v blocích, ale škola láká i na několikahodinové tematicky zaměřené workshopy. Předškolní výuka je blízká vzdělávání na mateřských školách v ČR, školáci se učí český jazyk i reálie prostřednictvím dramatické výchovy a výuky čtení podle genetické metody8 (nepracuje se zde se slabikou, nýbrž hláskou) a psaní. Po příjezdu krajanské učitelky mohla pravidelná výuka probíhat i v době jednodenní nebo dlouhodobé nepřítomnosti ostatních tří učitelek školy a nabízený program se rozšířil o hudebně-pohybové pásmo pro děti do 6 let a rodiče. Podobný program vyslaná učitelka zavedla v úpravě pro batolata a předškoláky v místní české playgroup. Na konci roku 2014 bylo ve škole zapsáno 35 dětí, rozdělených do 3 tříd. Z toho bylo 19 dětí ve věku 3–5 let ve třídě předškoláků, 10 dětí (5,5–7 let) ve třídě čtenářů začátečníků a 6 dětí ve třídě pokročilých čtenářů (děti 7–11 let). Počet žáků ve třídách během roku výrazně kolísá pod vlivem návštěv Evropy (nejčastěji v době evropského léta a vánočních prázdnin). V loňském roce škola oslavila 5 let své existence a po náročných přípravách se pochlubila divadelním, hudebním a čtenářským vystoupením svých žáčků a za přítomnosti honorárního konzula Zdeňka Cihelky pasovala nejstarší čtenáře a předala ocenění ze 43. ročníku Mezinárodní

7| Rozhovor s Jitkou Smith o škole a jejím vzniku byl uveřejněn v měsíčníku Klokan, 2014 (listopad), s. 4–5. 8| Wagnerová, J. – Noll, M. (2009): Učíme se číst. Praha: SPN.


V Západní Austrálii v současné době funguje jediný krajanský spolek existující od roku 1995 pod názvem Czech and Slovak Association in Western Australia, Inc. (Česká a slovenská asociace v Západní Austrálii), který vydává měsíčník Klokan, zprostředkovává kurzy češtiny pro dospělé a spravuje krajanskou knihovnu. Pod jeho hlavičkou též funguje Česká škola Perth. Spolek řídí dvanáctičlenný výbor v čele s Jitkou Smith, která je zároveň ředitelkou školy.7

08

Lektoři a učitelé | Z Československa až do Klokánie: Po stopách krajanů... / Autentický text | Můj nejoblíbenější...

dětské výtvarné výstavy Lidice. Pod vedením krajanské učitelky v lednu proběhl první školní příměstský tábor. Programu se zúčastnilo 15 dětí a jistě to byl první krůček ke skutečnému dětskému letnímu táboru v budoucnosti.

Australian Bureau of Statistics [online]. Cit. 2015-03-13. .

Literatura

Australian Department of Social Services [online]. Cit. 2015-03-13. .

CIGLER, M. – CIGLER, F. B. (1985): Australia, a land of immigrants. Milton (QLD): John Wiley & Sons. KRATOCHVIL, J. – KRATOCHVILOVÁ, S. (2006): Austrálie: Můj nový domov. Brno: Muzeum exilu. MILLER, J. (2012): Neznámý příběh českého exilu: Josef Kučík a Sdružení Lidé dobré vůle v Západní Austrálii, 1950–1969. Moderní dějiny, 20 (2), s. 211–233.

Česká a slovenská asociace v Západní Austrálii [online]. Cit. 2015-03-16. . MZV [online]. Cit. 2015-03-13. .

ONDRÁŠEK, M. (2001): Czechs. In: J. Jupp (ed.), The Australian People: An Encyclopedia of the Nation, Its People and Their Origins. Cambridge: Cambridge University Press, s. 251–252.

Autentický text

Magdalena Siwińska, úvod Marcela Grygerková lektorát Poznaň, Polsko Studentka Magdalena Siwińska (22 let) studuje obory polský jazyk a český jazyk ve 3. ročníku, jejím největším koníčkem je polská klasická literatura (Magda je knihomol). Text byl zpracován jako domácí úkol, studentka pracuje ve dvou etapách: nejprve napíše úkol, potom hledá slova ve slovníku a kontroluje, zda má správně diakritická znaménka; úkol byl napsán během cca dvou hodin.


lektoři a učitelé / autentický text

Můj nejoblíbenější spisovatel

09

Autentický text | Eibenthal dřive a dnes

Eibenthal dřive a dnes

Autentický text

Janě Kaftanové je 14 let a je studentkou 8. ročníku základní školy v Eibentalu. Češtinu se učí od 1. třídy, minulý rok vyhrála v Olympiádě z češtiny 1. místo a letos získala 2. místo. Eibenthal se nachází v Tísovem udoli. Název pochází od slova „tis“, strom, krerý roste jen na čistým vzduchu. Dřive, se tu našel, protože tu byl čistý vzduch, ale od kdy se tu otevřely doly na uhli, tak pomalu se vytratil, uschl. V roce 1823 se do Eibenthalu vydali první lide z Plzenského a Klatovského kraje. Druhá vlna vystehovalců byla v roce 1826–1830. Ti si vystavili domi ze dřeva, ve starem Eibenthale, nazvan Průhon. To bylo na vrchu. Tamotud' museli chodit pro vodu do potoka, který tekl kde je ted' vesnice a museli jí nosit do kopce v kyblech. Viděli, že pořad bylo sucho, tak si začali stavit domi trochu dolejš, kde leží i dodnes Eibenthal. Elektřinu neměli, lehali si když zapadalo slunce a stavali rano brzy, když se teprve rozednívalo, aby stíhli udělat všechnu práci, kterou na ten den měli naplanovanou. Dřive lidé síli obilí, který si sami uklízeli pro zimu, at' mají s čím se živit, ale také i zvířata at' mají čím krmil. I oni také si pšenici semleli a z ní se stala mouka. Z ní se zase pekl chléb a to byla jejich každodení strava. Teprve potom byla zavedená elektřina, to už do nového Eibenthalu. Žádny se neměl kam zaměstnat, tak každý muž dělal v lese, a žena na poli a každa rodina měla dobytek, koně a někteří měli i voli. Trochu později v roce 1840 byly otevření doly odkud se těžilo uhlí, kde dělali lidé ze Eibenthálu, Ujbánie, Brzásky a z druhých vesnic. Tam nedělali jen chlapcí nebo muží, ale i ženy, který vařily nebo dělaly lehčí práci ale nezacházely do dol. Tamotud' dostalo spoustu lidí duchod, s kterým se žíví dodnes. Zavřely se v roce 2006 kdy tam byli zasypaní dva muži. Od tenkrát se z Eibenthálu už spoustu rodin odstěhovalo do Čech, protože tu nemají kde pracovat. V roce 1846 si lide tu vystavili malí kostelíček ze dřeva, do kterého se chodili modlit jen v neděli, že faráře tu neměli a svátosti mohli přímat jen jednou za měsíc, kdy sem farař zajel s druhý vesnice. První farář sem zavítal v roce 1912. Také v roce 1912 byl vystavěn kostel v kterým se slouží i dodnes mše svatý. Je zasvěcen Sv. Janu Nepomuckému a posvěcení slavíme na sv. Havla. Od roku 1999 slouží v Eibenthále otec Václav Mašek. Před ním působyl otec Josef Přelouček. Dnes se v Eibenthále slouží mše svatá každý den, to co nema každá vesnice, protože není na každé vesnici farař. V roce


1939 lide nasháněli material postavit školu. Teprve v roce 2000 se opravyla a postavělo se i druhé patro. První učitel českého jazyka byl Karlovský který byl do Banátu poslan v roce 1950. V teto škole studují i dodnes děti od první do osmí třídy. Je v ní tělocvična, školka, 6 třid a kancelář. Děti se učí všechny předměty rumunsky a mají 3 hodiny týdně češtiny, který učí český učitel. Dříve když dítě vystudovalo osum třid, tak zbylo doma pomáhat rodičum na poli, nebo se zaměstnal at' pomůže také s mzdou. Dnes skoro každý dítě ma vystudovanou vysokou školu. Kolik byly otevřený doly tak jezdilo mnoho naklad'áku a dělaly spoustu prachu, protože asfalt nebyl. Teprve v roce 1999 se začala asfaltovat silnice po Eibenthále, ktera ještě je i do dnes vyasfaltovana. V roce 2014 byla asfaltovana silnice z Eibenthálu až k Dunaji. Signal ještě tu nemame, tak každa rodina má telefon zapojen na pevnou linku. Dříve lide nemohli se divat na televizi kdy si přáli, jen v neděli bylo asi tak dvě hodiny kino a přes tyden televize nefungovala. Lide se doma nudili, tak každý den chodili jeden k druhému na navštěvu nazvana tačky. Bylo o mnoho více veselosti. Masopust trval tři dny. První den se oblékaly děti, druhý den se oblékali starší lidé a třetí den muzikantí hráli jen do půlnoci, že od půlnoci, už začínala Popeleční středa a s ni velký pust. Dnes už se oslavuje masopust Kinderbal jen jeden den, kdy se oblékajý jen děti. V dnešní době jsou v Eibenthále velmi vzdělaní lide: pan Benedict Štehan je řezbář a byl i kovář, Iager Jan je truhlář, pan Kocman Josef vyprávi dějepis a zeměpis Eibenthálu a jeho okolí. Také napsal knihu ,,Vyprávění s Janem“ která je velmi zajímavá. Život v Eibenthale se také mění. Dříve, každá rodina síla a sázela. Dnes, už lide nesejí ani nesazí. Všichní to kupují. Lide kteří ještě mají dobytek, tak sekají ale už jen se sekačkou a jen kousky s pole, že s tím nemají co dělat, že už mají jen jeden nebo dva kousky dobytka. Z toho se dělají stohy a s tím krmí lide přes zimu krávy. Skrs to i lesy a cesty zarůstají, protože už žadný to neseka. V dnešní době, už každý dítě má tablet, notebook, počítač a žádného už nebaví si hrát vejnku na čistým vzduchu, ale každý už jen na elektonykách. Ale přece na facebooku nemužeme byt protože signal ještě tu nemame. Doufáme že se v Eibenthale přemnění spoustu špatných věcí v dobře.

autentický text

Jana Kaftanová, úvod Kateřina Roháľová | krajanská komunita Eibenthal, Rumunsko

10

Lektoři a učitelé | Čeština v Rumunsku aneb Místo koně počítač

Závěr školního roku ve Svaté Heleně (2014)

Čeština v Rumunsku aneb Místo koně počítač

Petr Skořepa | krajanská komunita Svatá Helena a Gerník, Rumunsko

Česká krajanská komunita v Rumunsku patří k těm starším. Před téměř dvěma sty lety se mnoho českých rodin rozhodlo přesídlit v rámci tehdejšího Rakouského císařství. Chtěly tak vyřešit svízelnou ekonomickou situaci, do jaké se po napoleonských válkách dostala většina obyvatel střední Evropy. Zchudlí drobní zemědělci a řemeslníci uvěřili, že je daleko od jejich domovů čeká štěstí a dostatek. Naložili to nejnutnější a vydali se na dlouhou cestu na jihovýchod. Jejich novým domovem se měl stát 1 000 km vzdálený Banát, oblast v jihovýchodní Evropě, na samé hranici jejich vlasti s Osmanskou říší. V letech 1820–1830 sem přesídlilo na 2 000 lidí. V téměř liduprázdné divoké krajině na levém břehu Dunaje založili Češi postupně několik osad. Po vyčištění hlubokých


lesů zorali osadníci první pole, postavili první domy. Trpěli nedostatkem vody, škodila jim divoká zvěř, překážky jim kladly i tehdejší vojenské úřady (všechny osady se nacházely uvnitř tzv. Vojenské hranice). Navzdory obtížím začal český živel vzkvétat a sílit. Postupně se vesnice vzmohly natolik, že bylo možno založit kostely a školy. Také počet obyvatel utěšeně narůstal. Ani Banátu se samozřejmě nevyhnuly změny, kterými Evropa procházela – čeští osadníci se postupně stali občany Rakouska-Uherska a Rumunska. Muži, v rámci různých armád, bojovali v obou světových válkách, nemálo se jich už nikdy nevrátilo. A nevyhnul se jim ani komunistický režim. Přes všechny tyto události si české vesnice uchovaly svůj osobitý charakter. Etnografická výprava z České republiky, která kolem roku 1965 vesnice navštívila, nevycházela z údivu nad velmi dobře udržovanými tradicemi, které se


ČEŠI V RUMUNSKU – VZESTUP a …?

11


Čechům v Rumunsku podařilo zachovat. Tento stav se nezměnil až do pádu Ceauşescova režimu v roce 1990. V té době se k české národnosti v Rumunsku hlásilo na 10 000 lidí. Mnozí žili v Banátu již v osmé generaci. Pak však události nabraly rychlý spád. Ekonomická situace už před pádem komunismu nebyla příliš dobrá. Rozhodně mnohem horší než v tehdejším Československu. A tak muselo mnoho Čechů z Rumunska udělat stejné rozhodnutí, jako kdysi dávno jejich prapředci. Opět se rozhodli jít za nadějí na lepší život. Do České republiky se stěhovaly celé rodiny, nezřídka i tři generace najednou…

V dohledné době, v roce 2023, by Češi v Rumunsku měli oslavit 200 let od příchodu do Banátu. Nezbývá než doufat, že zde i v té době bude dostatek oslavenců. VÝUKA ČEŠTINY V RUMUNSKÉM BANÁTU Téměř po celou dobu existence české krajanské komunity v Rumunsku se státní úřady staraly o vzdělání Čechů. První kvalifikovaní učitelé z Čech byli do oblasti vysláni vojenskými úřady Rakouského císařství v roce 1858 (Vincent Zamouřil, Jindřich Schlögel). Čeští učitelé zde s jistými obtížemi působili i v době, kdy Banát připadl Uhrám. Podobně jako rakouská vláda se zachovala i československá vláda po roce 1918. Československý ústav zahraniční zajistil vysílání tzv. smluvních sil. Čeští učitelé byli do oblasti vysíláni vždy, když byl nedostatek místních. To trvalo až do 2. světové války, kdy tento systém zrušil fašistický režim generála Antonescu. Po 2. světové válce byli učitelé vysíláni sporadicky a po roce 1968 ustalo vysílání učitelů zcela. K návratu českých učitelů došlo po roce 1990, kdy začali působit na slovenském lyceu v Nadlaku.1 Oficiálně se učitelé do českých škol v Banátu vrátili v roce 1998, kdy jejich vysílání začal v koordinaci s MZV ČR zajišťovat Dům zahraničních služeb MŠMT, dnes Dům zahraniční spolupráce.

Zahájení školního roku ve Svaté Heleně (2009)

Školní rok 1999/2000 byl tedy mým prvním rokem u krajanů, školní rok 2014/15 je zatím posledním. Mezitím uplynulo dlouhých patnáct let. Pokusím se oba školní roky porovnat, aby bylo zřetelné, jak se česká komunita v Rumunsku mění, vyvíjí a kam směřuje. CESTY KE KRAJANŮM Rok 1999… DZS vyslal do Rumunska společně se mnou další čtyři české učitele. Působili jsme tehdy na pěti místech: ve vesnicích Eibenthal, Gerník, Svatá Helena, Rovensko a na pedagogickém lyceu v Nadlaku. Mým působištěm se měla stát vesnice Svatá Helena, vesnice v kopcích nad Dunajem. Obec měla kolem 600 obyvatel. Téměř všichni lidé ve vsi byli drobní sedláci. Některé rodiny obdělávaly s minimální technikou 10–12 ha polí a luk. Skoro každá rodina měla pár koní, jen někteří tehdy vlastnili traktor. Často bylo možno potkat povoz tažený kravami. K hospodářství patřilo několik dojných krav, prasata, nezřídka houf ovcí nebo koz, a pochopitelně drůbež. Většina žen pracovala doma, v sobotu jezdily na trh prodávat mléko, tvaroh, smetanu, sýr. Muži většinou pracovali v nedalekých rudných dolech ve městě Nová Moldava a práci na poli se věnovali až po namáhavé práci v dolech. Ve vesnici téměř scházeli mladí lidé mezi 18 a 25 lety. Často odcházeli za prací do České republiky. Pražská gumárna Mitas nabízela krajanům nejen práci, ale především pomoc při vyřízení dlouhodobého pobytu v České republice. To krajanům vyhovovalo, mnoho z nich se přes dobrou znalost češtiny nedokázalo poprat s požadavky českých úřadů.

DVA ROKY NA VSI Poprvé jsem odjel učit české krajany do Rumunska v roce 1999. Od té doby jsem se k nim mnohokrát vrátil buď pracovně, nebo jako turista.


1| Nadlak, rum. Nădlac je město u rumunsko-maďarské hranice. Žije v něm velká slovenská menšina, je zde pedagogické lyceum, které připravuje studenty na profesi učitele.


České vesnice v rumunském Banátu se postupně vylidňují. Pomalu mizí i tradice a starodávné zvyky. V roce 2011 se k české národnosti hlásilo už jen necelých 2 000 lidí. Ani jim rozhodně nechybí odhodlání snažit se v místních podmínkách o dobrý a spokojený život. V tom se neliší od svých předků. Mnohým se daří, zakládají řemeslnické dílny, zemědělské farmy. Přesto většina mladých odchází za pracovními příležitostmi buď do České republiky, anebo do větších rumunských měst.

12


národnosti, někteří však neměli potřebnou kvalifikaci. Kromě nich dojížděli do vesnice rumunští učitelé, kteří vyučovali na II. stupni. Mým úkolem bylo spolupracovat s místním učitelem češtiny a vést hodiny českého jazyka a literatury především v 5.–8. třídě.4 O 15 let později… Školní rok zahajuje 24 dětí. Škola již několik let administrativně spadá pod větší školu v nedaleké rumunské obci Coronini, má tudíž ředitelku rumunské národnosti. Učitelé z řad krajanů zůstávají pouze tři, děti jsou sloučeny do tří tříd. Ve Svaté Heleně učím tři dny v týdnu především češtinu na II. stupni, ale také hudební a výtvarnou výchovu na I. stupni.

O 15 let později… V září odjíždíme do Rumunska učit jen dva. Je tomu tak již čtvrtým rokem. Místem působení mé kolegyně je vesnice Eibenthal, na mě čeká dojíždění mezi třemi školami. Vyučuji češtinu ve Svaté Heleně a v Gerníku. Také pomáhám vést kroužek češtiny v Nové Moldavě.2 Jiné české školy už v Rumunsku nejsou. Pro nedostatek dětí byly uzavřeny. Ve Svaté Heleně žije něco přes 250 obyvatel. Nejtěžší období prožily místní rodiny po uzavření rudných dolů v roce 2007. Mnoho lidí se rozhodlo začít nový život v České republice. Ve vesnici zůstali většinou jen lidé pobírající od státu nějaký důchod. Rodin s malými dětmi je tu minimálně. Zato jejich životní styl se rychle změnil. Někteří začali podnikat, jiní hospodařit ve velkém. Ve vesnici je prosperující truhlářská dílna, zednická firma, dvě farmy s několika sty kusů dobytka. I ti méně podnikaví mají dostatek pracovních příležitostí v několika firmách v nedaleké Nové Moldavě. Ti, kteří nastoupí do zaměstnání, musí ovšem zásadně omezit své hospodářství. Lidé stále více zemědělských produktů kupují v nových supermarketech v Nové Moldavě. Stejná situace je i v další vesnici, v Gerníku – kdysi největší české vesnici. Zde většímu rozvoji podnikání brání velmi špatná přístupová cesta. Také proto je Gerník rumunskou českou vesnicí, ze které ve srovnání s rokem 1999 odešlo nejvíc lidí. SITUACE V MÍSTNÍCH ŠKOLÁCH Rok 1999… Ve Svaté Heleně chodilo do nově postavené školní budovy3 téměř 90 dětí. Mnoho dětí bylo i v mateřské škole. Ředitelem školy byl Čech František Roch, učitel na I. stupni. Ve škole vyučovalo dalších šest učitelů české


Do gernické školy chodí jen 9 dětí. Přesto je ve škole stále zachováno vyučování od 1. do 8. třídy.5 Děti jsou rozděleny do dvou tříd – každý stupeň má jednu. I tato škola spadá pod větší školu v blízké obci Padina Matei. Ředitelem školy a zároveň jediným českým učitelem je Josef Bouda.6 Do této školy dojíždím po dva dny v týdnu, i zde vyučuji všechny děti češtinu, hudební a výtvarnou výchovu. ADMINISTRATIVNÍ PŘEKÁŽKY Rok 1999… Než jsem se mohl naplno věnovat školní práci, bylo nutné legalizovat pobyt v Rumunsku na cizinecké policii ve 100 km vzdáleném župním městě Rešice. Vyřízení formalit trvalo téměř čtrnáct dní a cestu na cizineckou policii a další úřady jsem musel absolvovat několikrát. Navíc bylo nutné, abychom na úřady chodili společně s ostatními českými učiteli. Telefony nefungovaly, domlouvali jsme se přes různě zasílané vzkazy. Pokud jsme si rychle potřebovali něco domluvit, bylo nejlepší jít pěšky. Občas jsem za den nachodil i 50 km. O 15 let později… Rumunsko i Česká republika jsou již několik let členy Evropské unie, administrativní překážky zcela odpadly. To, že tu učím, zaznamenal školní inspektorát i rumunské ministerstvo školství, ale nijak zvlášť je to nezajímá. Vždyť podobným způsobem

2| Nová Moldava, rum. Moldova Nouă, město s říčním přístavem, vzdálena 12 km od Svaté Heleny a 17 km od Gerníku. 3| Stavbu financovalo MZV ČR, stavební práce prováděli většinou místní lidé, stavební dozor měli na starosti technici z ČR. 4| České školy v Rumunsku mají status menšinových škol. Výuka v 1.–4. třídě probíhá v mateřském českém jazyce, rumunsky se vyučuje pouze rumunština, kterou mají děti od 1. třídy. Výuka v 5.–8. třídě probíhá pouze rumunsky, děti však mají navíc hodiny češtiny (tři až čtyři týdně). 5| Tento stav umožňují tolerantní rumunské zákony, menšinové školy mají výjimku v tabulkových minimálních počtech žáků. 6| V roce 1999 bylo v gernické škole pět učitelů z řad krajanů. Až na jednoho všichni ze školství odešli.


Hodina češtiny v 5. třídě (2009)

13


vysílají do Rumunska učitele ke svým menšinám Slováci, Chorvati, Němci, Maďaři i jiné národnosti. Z AHÁJENÍ ŠKOLNÍHO VYUČOVÁNÍ A MIMOŠKOLNÍCH ČINNOSTÍ Rok 1999… Školní vyučování se na podzim roku 1999 rozběhlo teprve počátkem října. Pak už se učilo bez potíží. Děti mezi sebou mluvily česky, dobře četly, ale psanou formu češtiny trochu ovládaly jen ty nejlepší. Bylo nutno začít od začátku. Dařilo se nám, měl jsem pocit, že čeština mnoho dětí velmi baví.

Mohl jsem založit kroužek Pracujeme s PC. Byl o něj obrovský zájem, chodily děti a mládež, občas zašel i někdo z dospělých.7 Velmi brzy se mnoho z nich naučilo počítač správně ovládat a používat běžné aplikace. Se školáky jsme často využívali programy na výuku češtiny, matematiky a angličtiny. Zkraje školního roku bylo běžné, že ve škole mnoho dětí chybělo. Pomáhaly rodičům na poli nebo pásly krávy, ovce či kozy. Koncem listopadu začalo dětí ve škole přibývat, protože jim tyto pracovní povinnosti skončily. Úroda kukuřice – velmi důležité místní plodiny – byla sklizena, proto bylo možno krávy volně pouštět na pastvu a dětem odpadla povinnost pást dobytek. Využil jsem toho a pozval děti na další kroužek, který jsem už dlouho chystal. Nabídl jsem dětem výuku hry na zobcovou flétnu. Trochu mě překvapilo, že se přihlásilo skoro 40 dětí. Naštěstí jsem měl fléten dostatek. Rozdělil jsem děti do skupin nejprve podle věku, později podle toho, jak byly šikovné. Kroužky probíhaly téměř každý den odpoledne i večer. Začátkem listopadu jsem se poprvé setkal s jevem, na který jsem si později musel zvyknout. Celá jedna rodina zabalila své věci a odešla do České republiky. Měli ve škole tři děti. To se do konce školního roku stalo ještě několikrát. O 15 let později… Pravidelné vyučování se opět rozbíhá až na začátku října. Vinen je rumunský systém zaměstnávání učitelů. Ředitelé škol totiž obsazují jednotlivá učitelská místa až po zahájení školního roku. Situace je občas složitá, pedagogický tým bývá někdy kompletní po třech i čtyřech týdnech. Bohužel stejnou dobu se čeká na definitivní rozvrh hodin. Pak už vše probíhá bez obtíží. Obě školy, kde působím, jsou dobře vybaveny českými i rumunskými učebnicemi


Posvícení ve Svaté Heleně (2007)

češtiny, je zde dostatek pracovních sešitů, slovníků i jazykových příruček. Přesto používám léty prověřené vlastnoručně vyrobené pomůcky i pracovní listy. V obou školách se lze bez problémů připojit k bezdrátovému internetu. Rumunsko využívá dotační programy EU, takže jsou školy vybaveny počítačovými učebnami s novými počítači, tiskárnami, skenery a dataprojektory. Kroužek počítačů ztratil smysl. Prakticky všechny děti mají počítač doma a umí jej celkem dobře obsluhovat. Na zobcovou flétnu dokáže hrát více než třetina školních dětí, což je stejné, jako když jsme před lety s nástrojem začínali. Ve školách fungují taneční kroužky, které spolupracují s choreografy z ČR. Přibylo příležitostí ukázat své dovednosti na veřejnosti. Místní děti vystupují každý rok na 4–5 festivalech nebo jiných kulturních akcích. S mimoškolními činnostmi začínáme hned od září. Děti už zdaleka nebývají tolik využívány jako pracovní síla. Jejich rodiny již neobdělávají tolik polí, ve vsích ubylo krav a koní. To má velmi příznivý vliv na školní docházku. VÁNOČNÍ SVÁTKY Rok 1999… Do Vánoc jsme s novými muzikanty dokázali nacvičit několik skladeb, některé i vícehlasně. Těm nejšikovnějším dětem jsem brzy vyměnil sopránovou flétnu za altovou, dokonce jsme založili flétnový soubor.

7| O nové technologie měli místní velký zájem. Všeobecně je znám pravdivý příběh o člověku, který dostal od rodičů peníze, aby koupil nového koně, neboť starý pošel. Ten pán se druhý den z nákupu vrátil. Místo koně přivezl zbrusu nový počítač.


Pro práci byly ve škole dobré podmínky. Slušně vybavená školní knihovna, funkční kopírka, ochotný ředitel a bonus – pět počítačů. Běžely na nich Windows 3.11, měly černobílé dvanáctipalcové monitory, ale fungovaly.

14


O něco později jsem byl požádán místním varhaníkem, abych s dětmi nacvičil pásmo vánočních koled. Do této práce jsem se vrhl s velkou chutí. Jako bývalý člen folklorního souboru jsem měl spoustu materiálu. Sestavil jsem zpěvník s deseti koledami a zahájili jsme nácvik. Děti chodily vcelku pravidelně, takže celý program brzy uměly. Vzápětí přišla mládež s prosbou o vánoční divadelní hru. I na tuto situaci jsem byl připraven, o hry nebyla nouze. Na práci s místní mládeží musel mít člověk docela trpělivost – mnozí byli nedochvilní, často jich řada chyběla, text se učili s velkými obtížemi. Ovšem na Štědrý den bylo vše připraveno. V místním katolickém kostele proběhlo pěvecké pásmo, mládež zahrála divadelní hru s chutí a velmi dobře. Měl jsem výborný pocit. A ještě víc mě potěšilo, když mě pozvali, ať s nimi následujícího večera „jdu po koledě“. To je tradiční místní zvyk, kdy několik skupin zpěváků a muzikantů chodí od půlnoci Božího hodu po celé vesnici dům od domu. U každého zahrají a zazpívají. Hospodář s hospodyní jim nabídnou občerstvení, případně místní kořalku na svlažení hrdla. Než jednotlivé skupiny koledování dokončí, obvykle začíná svítat… O 15 let později… Již tradiční vánoční vystoupení doprovází kapela složená z mnoha hudebníků. Jsou slyšet housle, flétny, varhany i akordeon. Ovšem více než polovina hráčů jsou děti z České republiky. Potomci místních, kteří zde v posledních letech tráví vánoční prázdniny a často i letní dovolené. Kostely jsou opět plné, snad každý dům vítá nějaké příbuzné žijící trvale v Čechách. Místní děti školního věku hrají dvě krátké vánoční hry. Následuje další hra v podání místní mládeže. Je to příjemné překvapení. Po mnoha letech se mládež zase dala dohromady a poměrně dlouhou a obtížnou hru nazkoušeli úplně sami! Většina herců se do vesnice na prázdniny vrací ze středních a vysokých škol rozesetých po celém Rumunsku. Při slavnosti Narození Páně zpívá místní pěvecký sbor několik nových skladeb. Pravidelné nedělní zkoušky jsou znát, sbor zpívá jistě a s chutí i vícehlasé skladby. A koledníků je tentokrát velmi mnoho. Počasí přeje, koleduje se jako vždy až do samého rána.


DRUHÉ POLOLETÍ Rok 1999… Po vánočních svátcích zase začala škola. Rumunský školní rok trvá jen devět měsíců, blížilo se tedy pololetí. Bylo mi dovoleno známkovat i zapisovat dětem známky nejen do žákovské knížky, ale i do velkého katalogu. Byl jsem na to hrdý, desítky jsem ještě nikdy nedával.8 Ve druhé polovině školního roku se na mne obrátila metodička pro výuku českého jazyka, učitelka v nedaleké Nové Moldavě. Byl jsem požádán o pomoc při přípravě osnov pro výuku českého jazyka na menšinových školách v Rumunsku. Vytvořit takový dokument zadalo rumunské ministerstvo školství. Tento požadavek vyjadřoval skutečný zájem tohoto úřadu o vyučování českého jazyka. O 15 let později… V únoru probíhá další župní kolo Olympiády z českého jazyka. Sedmáci a osmáci z české menšiny se této soutěže organizované rumunským ministerstvem školství účastní již po deváté. Letošní celostátní kolo bude v Temešváru. Společně s českými dětmi tam budou i Slováci, Chorvati a Srbové. Úkolem nás, českých učitelů, je vypracování soutěžních testů. Stává se běžnou praxí, že čeští učitelé spolupracují s místními učiteli i na dalších úkolech. Jde o překlady rumunských učebnic do češtiny, vytváření nových učebnic, přípravu srovnávacích testů pro žáky základních škol nebo vytváření školních časopisů. Je to důkaz toho, že vyučování češtiny je v Rumunsku velmi dobře zakotveno ve školském systému i ve státní administrativě. PŘEDČASNÝ KONEC MIMOŠKOLNÍCH AKTIVIT Rok 1999… Před Velikonocemi jsem byl opět požádán o nacvičení několika písní na Boží hod velikonoční – největší křesťanský svátek. Náš flétnový soubor byl již zkušený, proto jsme ke spolupráci pozvali varhaníka a baskytaristu, a tak vlastně založili dětskou kapelu. Zahráli jsme a zazpívali několik písní ze zpěvníku Hosana, vystoupení bylo věřícími přijato velmi dobře. Domníval jsem se, že tento úspěch je jen začátkem. Omyl. Po Velikonocích začala být účast na kroužcích stále slabší, nakonec nezbylo, než činnost ukončit. Dětem totiž začaly pracovní povinnosti. Bylo nutno pást krávy, začalo okopávání brambor a kukuřice, čištění luk. 8| V Rumunsku je známková stupnice od 10 do 1, desítka je nejlepší. Známky se zapisují do Katalogu a zároveň do „Carnet de elev“ – obdoba naší žákovské knížky. Na konci školního roku se nerozdává vysvědčení, jen se na školu vyvěšuje seznam se jmény dětí a aritmetickým průměrem všech závěrečných známek, které děti z jednotlivých předmětů dostaly. Lze říci, že průměr kolem 9, 6 je velmi dobrý.


Nabídl jsem, že v místním katolickém kostele pomohu s výukou zpěvu. Našlo se jen málo lidí ochotných učit se něco nového, a tak tato aktivita pro nezájem záhy skončila.

15


Děti se učí české písničky

O 15 let později… Velikonoce jsou svátky, na kterých lze nejlépe ilustrovat změny, které v české komunitě v posledních letech proběhly. Velikonoční obřady v kostelech jsou stále stejné, ubylo však barevnosti, nebo lépe řečeno pestrosti, která tyto slavnosti doprovázela. Dříve bylo běžné, že se všechny ženy, dívky i děti oblékly do slavnostních krojů, bylo zvykem nosit je právě v tuto dobu. Pokud se dnes některá žena nebo dívka do kroje oblékne, je to spíš výjimka. A totéž lze říci o ostatních svátcích v průběhu roku: probíhají stále stejně, ale už nejsou tak malebné. Náš pěvecký sbor nezahálí. Již delší dobu nacvičujeme nové slavnostní Aleluja, zazpíváme také velikonoční sekvenci Victimae paschali laudes v originální verzi gregoriánského chorálu. ZÁVĚREČNÉ SOUTĚŽENÍ Rok 1999… Do konce školního roku zbýval měsíc, proto jsem chtěl nějak zhodnotit celoroční práci při hodinách češtiny. Troufl jsem si uspořádat novinku – školní soutěž v českém jazyce. Jejím základem byl gramatický test, pak následovala slohová práce. Úroveň se pochopitelně lišila podle jednotlivých tříd. Děti soutěžily zodpovědně, závěrečné práce, které mi pomohli opravit místní učitelé, měly velmi dobrou úroveň. Jen ceny možná dě-


tem nepřišly příliš atraktivní. Šlo o vyřazené dětské knihy ze školní knihovny. O 15 let později… Na jaře se pravidelně koná několik dětských soutěží, kterých se účastní děti s nejlepšími školními výsledky. Tyto soutěže probíhají většinou v květnu, čeští učitelé významně pomáhají s jejich organizací. Tradici má soutěž v českém jazyce pro děti ze 3. – 6. tříd, zajímavá je i srovnávací soutěž dětí české menšiny v rumunštině a matematice. V roli hostitele se jednotlivé české vesnice pravidelně střídají. Stalo se již tradicí, že celodenní soutěže začínají vydatnou snídaní a jsou zakončeny společným obědem. Velmi hodnotné bývají i ceny pro ty nejlepší soutěžící – např. tablety, mobilní telefony nebo fotoaparáty. Finanční stránku soutěží má na starosti krajanská organizace nazvaná Demokratický svaz Slováků a Čechů v Rumunsku. UKONČENÍ ŠKOLNÍHO ROKU Rok 1999… Závěr školního roku proběhl tak, jak je zde zvykem. Třídní učitelé nechali nastoupit jednotlivé třídy a vyhlásili pořadí žáků dle prospěchu. Potom následoval banket, který uspořádali žáci osmé třídy na rozloučení se školou. Překvapilo mě, že jen dva končící žáci měli v plánu pokračovat ve studiu na střední škole. Pro ostatní životní kapitola nazvaná vzdělávání skončila. Budou pomáhat rodičům v hospodářství až do svých 18 let. Pak získají pas a při první příležitosti odejdou za prací do České republiky…


Tak, jak děti mizely z kroužků, mizely i ze školy. Málokdy jsme se na hodinách setkali všichni. Zvlášť ti nejstarší chyběli velmi často, přestože právě jim by mělo na výsledcích nejvíc záležet.

16

Lektoři a učitelé | Čeština v Rumunsku aneb Místo koně počítač / Autentický text | Eibenthal fčera a dnes

Autentický text

Proč tak přísný a složitý systém? Rumunské úřady se tímto způsobem snaží zabránit bující korupci, která se bohužel nevyhýbá ani školství. Děti z českých vesnic v těchto zkouškách v posledních letech dosahují dobrých výsledků. Mnoho dětí tak pokračuje ve studiu na lyceích v Temešváru, Rešici nebo v Nové Moldavě. A začíná být běžné, že absolvent střední školy pokračuje ve studiu na vysoké škole. Většina rodin si již může dovolit svého studenta či studentku finančně podporovat. ZÁVĚREM Před lety probíhalo daleko víc společenských a kulturních událostí (svatby, posvícení, dožínky, bály a zábavy), jichž jsem se mohl zúčastnit. Také bylo snadné setkat se s lidmi z vesnic při práci na poli nebo při různých kolektivních domácích pracích. Bylo lehké nabídnout pomoc, začít přitom hovor, a postupně tak do komunity „pronikat“. Tento přístup mi velmi usnadnil komunikaci s jinak trochu stydlivými dětmi školního věku. Dnes už se životní styl obyvatel českých vesnic začíná velmi podobat tomu, co známe z České republiky. Většina lidí je přes den v zaměstnání. Nezbytné polní práce usnadňuje mechanizace, takže je obstará jeden, nejvýše dva lidé z rodiny, obvykle důchodci. Děti se těchto činností účastní v daleko menší míře. Porovnání obou výše popsaných školních let ponechávám na čtenářích článku. Pro mne jako učitele spočívá největší rozdíl ve způsobu, jakým se mohu přiblížit poměrně uzavřené komunitě Čechů v Rumunsku. Pro učitele z České republiky to znamená, že musí hledat nové přístupy k výuce češtiny v Banátu a životu tamních Čechů, aby jejich práce měla nadále smysl.

9| Zkoušky se rumunsky jmenují „Examen capacitate“.


Okolí Eibenthalu

Eibenthal fčera a dnes Augustína Pospíšilová, úvod Kateřina Roháľová krajanská komunita, Eibenthal, Rumunsko Augustíně Pospíšilové je 36 let a má 4 děti. Nikdy se ve škole český jazyk neučila. Podílí se aktivně na kulturním životě v Eibenthalu. V kostele hraje na varhany, zpívá a tančí v místním folklorním souboru. Přivydělává si šitím panenek pro turisty a minulý rok z vlastní iniciativy založila v Eibenthalu muzeum.

lektoři a učitelé / autentický text

O 15 let později… V Rumunsku je již několik let uplatňován velmi náročný systém celostátních závěrečných zkoušek pro žáky 8. tříd.9 Kolem této klíčové události se točí veškeré dění na konci školního roku. Žáky totiž čekají tři dny zkoušek z rumunštiny, matematiky, zeměpisu a dějepisu. Tyto zkoušky se skládají pouze na několika vybraných školách každé župy. Děti i učitelský dozor jsou po celou dobu zkoušek pod kontrolou kamerového systému. Varianty testů vyhlašuje ministerstvo školství až v den zkoušek. Opravu testů zajišťuje tým nejlepších učitelů jmenovaných školním inspektorátem. Výsledky zkoušek jsou zveřejňovány na internetu, konečná známka je zároveň vstupenkou na vybranou střední školu.

17

Lektoři a učitelé | Kořeny stoleté české tradice v Nebrasce

Česká škola (zdroj: Czech Heritage Project)

Kořeny stoleté české tradice v Nebrasce Do období po roce 1850 se datuje vlna české emigrace do tzv. Nového světa, tvořená především odpůrci rakouské monarchie, kteří nesouhlasili s konzervativním režimem. Migraci do USA motivovala rovněž možnost získat levně pozemky a usadit se ve svobodné zemi. V Nebrasce jako v mnoha jiných státech Unie byl vyhlášen tzv. Homestead Act, což znamenalo, že přistěhovalci mohli za malý administrativní poplatek získat pozemek, na němž mu-


seli v průběhu pěti let vybudovat dům a farmu. Pokud se jim to podařilo, pozemek si mohli nárokovat do svého vlastnictví. Tito přistěhovalci za nesmírně tvrdých podmínek budovali na prérii hliněné domy na způsob zemljanek a sváděli každodenní boj o přežití. Zážitky nejen českých osadníků slavně popsala spisovatelka Willa Catherová v nejslavnějším románu Nebrasky Moje Antonie, který líčí osudy českých přistěhovalců rodiny Šimerdů a především jejich malé vitální


Hana Waisserová | lektorát Lincoln – Nebraska, USA

18


Vlevo: České slavnosti ve Wilberu se pravidelně konají od počátku 20. století až dodnes, sjíždí se na ně asi 60 000 účastníků Vpravo: Český festival ve Wilberu v roce 1987 (zdroj: Czech Heritage Project)

Když v loňském roce vystoupila na pódiu českého festivalu v Lincolnu kapela harmonikářů a moderátor se ptal každého z nich, jak dlouho hrají, jeden z účastníků se pochlubil, že hraje na harmoniku již 86 let! Na českém festivalu v Texasu jsem pro změnu viděla taneční soubor v českých krojích, kdy všem tanečníkům bylo více než 80 a 90 let. Velmi aktivní prezidentkou místní lincolnské české organizace je Ann Callahan, které bude letos 95 let. Co dodat... Češi se tedy mohou pochlubit neuvěřitelnou vitalitou a dlouhověkostí! Nebraska, významná zemědělská oblast, imigraci vítala, a tak se stala společně s Iowou, Texasem, Oklahomou a Jižní Dakotou, a dále městy jako je New York či Chicago jedním z center českého osídlení. Vlna imigrantů sílila až do dvacátých let 20. století, kdy americká vláda zavedla různá omezení, aby zabránila přílivu evropských přistěhovalců. Ve 20. století českou emigraci ovlivnily především události let 1939, 1948 a 1968. Na mnoha místech se soustředily české komunity, postupně vznikla centra, spolky, kluby, vydavatelství, jejichž činnost byla a je důležitá zejména pro udržování tradice, a také z historického a sociologického hlediska.


Většina přistěhovalců do Nebrasky byla gramotná, vydávalo se tu proto až 48 periodik v češtině. Mnozí začali dychtivě publikovat, neboť rádi využili demokratického prostředí bez cenzury. Řada osadníků se snažila udržet pouto s rodnou zemí a podělit se o svou nově nabytou demokratickou zkušenost, připravovali tedy překlady, včetně překladu americké ústavy, a finančně podporovali českou opozici v Rakousko-Uhersku. Političtí předáci vedli mezi oběma kontinenty čilou korespondenci, kterou je ostatně možné nalézt v místních muzeích a archivech (např. korespondence Eduarda Beneše a Petra Zenkla). Místní prameny hrdě citují hlasy tvrdící, že americká podpora výrazně přispěla k zavedení jediné tehdejší skutečné demokracie ve střední Evropě. Hlavní město Nebrasky, Lincoln, se stal jedním z významných center čechoamerického intelektuálního dění. Místní University of Nebraska-Lincoln (UNL) byla jednou z prvních vysokých škol ve Spojených státech, která nabízela studium češtiny, propojené různými vazbami s výraznou spolkovou a publikační činností. Osadníci v mnoha komunitách v Nebrasce se pokoušeli udržet si rodný jazyk prostřednictvím periodik, spolků, ale i studia češtiny. Bohemistika byla inaugurována v roce 1907, zažila zářná i temná období, a díky podpoře česko-americké komunity funguje dodnes. Nicméně obor v průběhu své mnohaleté existence několikrát doslova bojoval o přežití – dle dostupných informací v letech 1919, 1956, 1975, 1988. Proti jeho zrušení se vždy postavilo studentstvo i česká komunita. Mezi výrazné osobnosti lincolnské bohemistiky patřili Sarah Hrbek (Šárka Hrbková), Orin Štepánek, Vladimír Kučera, Míla Šašková-Pierce. Obor vzdělával celou řadu velmi úspěšných studentů, kteří se později uplatnili jako překladatelé, filmaři, univerzitní profesoři či diplomaté.


Toničky, která jako jediná z rodiny trochu vládne angličtinou. Podobný příběh jako z románu Catherové mi vyprávěl jeden starousedlík. Zmínil se o neuvěřitelném počinu své prababičky, která někdy kolem roku 1860 se svou mladou rodinou po řece doplula do Nebraska City a usadila se v okrese Saline. Jelikož rodinné hodiny dorazily do Nebraska City se zpožděním, tato dáma se vypravila sama pěšky ze Saline zpět do Nebraska City na stomílový pochod pustinou a hodiny skutečně přinesla. Taková vytrvalost a houževnatost koluje tedy místním obyvatelům s českými kořeny v krvi, jak sami říkají. Tato prababička se dožila 101 let a zemřela v roce 1940.

19


Vlevo: Studenti češtiny, 1915/16 (zdroj: Czech Heritage Project) Vpravo: Současní studenti češtiny s lektorkou nad expozicí věnované historii Komenského klubu v knihovně na UNL

V současnosti se místní česká tradice zviditelňuje především ve formě oslav a festivalů, které se konají v průběhu celého roku. Na těchto festivalech se hraje polka, tancuje se, prodávají se koláče a české granáty, servírují se české klobásy a vepřové se zelím. Komunita vydává i své noviny pod názvem Naše slavnosti, v nichž se objevují především fotografie volených „českých královen krásy“ v tradičních krojích, jejichž přítomnost je na slavnostech naprostou nezbytností, informace o nadcházejích slavnostech festivalové sezóny a dokonce i staročeské recepty v oboujazyčné podobě. Největší slavnosti se konají ve Wilberu, který si hrdě přezdívá „Hlavní české město USA“. Žije tu silná čechoamerická populace, a právě proto se na Wilber bude soustředit pozornost v příštím roce. Na


jaro roku 2016 je připravována tzv. historická sklizeň v tomto hlavním městě české komunity. Organizátoři si slibují získat množství materiálů a memorabilií ze soukromých zdrojů. Událost, kterou organizuje katedra historie společně s centrem digitálních studií, si klade za cíl lépe zmapovat historii českého přistěhovalectví v Nebrasce. Českou tradicí a kulturou se tedy v Nebrasce nyní žije. Pozn.: Všechny fotografie jsou publikovány se souhlasem UNL Archives and Special Collections. Literatura Czech Heritage Project [online]. Cit. 2015-06-25. . Czech Heritage Collections, UNL Archives and Special Collections, UNL Libraries [online]. Cit. 2015-06-25. .


Historie bohemistiky se zde úzce pojí s Klubem Komenského, založeným v prosinci 1903 a oficiálně ustaveným v roce 1904. Klub vznikl při UNL jako platforma pro sdružování studentů a veřejnosti s českými kořeny. Univerzitní archiv dokazuje bohatou historii činnosti spolku, o níž mimo jiné pravidelně informoval místní deník Daily Nebraskan. Studentka češtiny a knihovnice Robin McClanahan např. v březnu a dubnu loňského roku uspořádala v ústřední univerzitní knihovně v City Campus výstavu dobových materiálů věnovanou historii Klubu Komenského. Klub inspiroval i založení mnohých sesterských organizací při dalších amerických univerzitách, do roku 1918 jich vzniklo 28. Od roku 1909 klub vydával měsíčník Komensky, jehož dnešní obdoba se nazývá Náš svět a vychází jako čtvrtletník. Česká komunita se v rámci klubu snažila sdružovat se a udržovat si jazyk, zvyky a tradice, které byly důležitou součástí jejich české identity. Například v osadě Clarkson vycházely české noviny až do poloviny 80. let.

20


Rozhovor s Carterem Hulinskym, prezidentem Klubu Komenského a studentem češtiny Proč jste se rozhodl studovat češtinu? Často mluvím s lidmi o programu českého jazyka na University of Nebraska-Lincoln. Věřím, že program je rodina. Velikostí náš program je malý, ale myslím, že je důležitý. To způsobilo, abych byl úspěšný v mých studiích na univerzitě. Přešel jsem do univerzity z malé školy. Chtěl jsem se učit česky. Můj pradědeček mluvil česky, ale on nedávno zemřel. Jeho smrt mě přivedla blíže k mým příbuzným, kteří mluvili česky, když byli mladí. Oni mě přivedli mezi Nebraska Czechs a na české festivaly. Také jsem se dozvěděl o problému stárnoucí populace Čechoameričanů a že je nedostatek mladých pokračovatelů. Považujete studium češtiny a účast na komunitním dění za neoddělitelné? Můj zájem o komunitní organizace a české dědictví mě nutily být úspěšný v předmětech, co jsem studoval. Musím se naučit jazyk svých předků a zapojit sebe ve vedení a pomoci, aby nemizela česká komunita v Nebrasce. Volby do Komenský Klubu na univerzitě přišly rychle, a rozhodl jsem se kandidovat na prezidenta. Byla to výzva, ale já jsem se naučil hodně o tom, jak vést organizaci. Komenský Klub je unikátní, protože je to klub mladých dospělých účastníků, kteří mají zájem o český jazyk a kulturu. Také jsem se dobrovolně přihlásil ke službě v představenstvu

pro Nebraska Czechs v Lincolnu. Věděl jsem, že v obou postaveních reprezentuji spojení mezi mladými dospělými a stárnoucími členy českých klubů v Nebrasce. Nicméně, bez podpory České třídy, přátel a profesorů nebyl jsem schopen toho dosáhnout. Co vás inspiruje na studiu češtiny? Český jazyk na univerzitě je mnohem víc než jen jazykový kurz, je to jako rodina. Je dost malý na to, aby studenti a profesoři slavili své úspěchy navzájem. Podporujeme se navzájem v našich těžkých časech. Český program dělá univerzitní zkušenost smysluplnější pro studenty, nejde jen o čtyřletou zátěž a vysokoškolské vzdělání. Navazují se tu trvalá přátelství, protože jste schopni mít stejné spolužáky a profesory v celém programu. V širším schématu věcí to pomáhá při uchovávání studentů v programu, a to navzdory náročnosti českého jazyka. Spolužáci také pocházejí z různých prostředí. Někteří studenti jsou univerzitní profesoři, zaměstnanci, nebo z jiných oblastí Spojených států. Taková třída je prostředí, které umožňuje nové myšlenky a koncepty, které se dají sdílet. Jako student v českém programu mám pocit, že jsem se stal více výchovně prospěšný jako jednotlivec, což je pocit, který jsem nemohl získat bez něj. Odpovědi jsou ponechány v původní podobě.


University of Nebraska, 1892 (zdroj: Czech Heritage Project)


21

Glosa | Nesnesitelná lehkost porozumění

Glosa

Miroslav Balaštík během přednášky o Milanu Kunderovi

Nesnesitelná lehkost porozumění

Dag

Lenka Uchytilová | lektorát Gent, Belgie

Milan Kundera je nejčtenější český spisovatel ve světě, literární ikona, přestože mnozí kritici jeho příslušnost k české literatuře zpochybňují. Je pravda, že kterékoli z jeho posledních děl si sotva kdo může přečíst, pokud není znalý cizích jazyků, i poslední román Oslava bezvýznamnosti, který vyšel loni, je napsán ve francouzštině. Proč vlastně je Kunderův vztah k původní vlasti tak odtažitý, z jakého důvodu autor brání překladům svých francouzsky napsaných děl do češtiny a proč navštěvuje Českou republiku zpravidla jen inkognito, přijel do Gentu vysvětlit literární kritik Miroslav Balaštík z Brna, který asi jako jediný český publicista udržuje se spisovatelem dlouhá léta osobní kontakt. Jádrem jeho přednášky s příznačným názvem The Unbearable Lightness of Understanding


byl Kunderův zřejmě nejslavnější román Nesnesitelná lehkost bytí, klíčové dílo k porozumění Kunderových názorů a jeho vztahu k Česku, resp. bývalému Československu. Oživením v sále byly samozřejmě autentické Balaštíkovy zážitky z osobních setkání s Milanem Kunderou, většinou v Paříži, ale i v Brně. Autor zahalený tajemstvím tak získal konečně trochu „lidské“ obrysy. Většina zúčastněných jeho dílo četla a besedu velmi ocenila. Miroslav Balaštík vystoupil na Univerzitě Gent v rámci semináře Literatura a kultura Střední Evropy, který byl do studijního programu zařazen naposledy. Od příštího akademického roku se gentská slavistika bude orientovat na jihoevropskou slovanskou oblast a západní slavistika, včetně češtiny, už se bohužel v seznamu přednášek neobjeví. Akce se uskutečnila za finanční podpory Ministerstva zahraničních věcí České republiky v rámci Projektu na podporu bohemistiky v zahraničí a za finanční podpory Univerzity v Gentu.

glosa

Přednáška Miroslava Balaštíka na Univerzitě Gent / Milan Kundera a jeho dílo v českém literárním kontextu

22

letem světem

4.

Koncert hudebního dua Ladislava

Týden středoevropských kultur. Týden české a československé kultury na Lotrinské univerzitě v Nancy Lenka Froulíková | lektorát Nancy, Francie


specialit byly letos doplněny výstavou v univerzitní galerii, koncertem, literárním večerem a divadelním představením. Výstava Umění v zákopech první světové války. Československé legie v zahraničí, připravená Vojenským historickým ústavem v Praze, mapuje osudy českých umělců v průběhu války a přibližuje umění v řadách legionářů ve Francii, Itálii a Rusku. Představuje například malíře F. Kupku, autora prvních československých medailí za vojenské zásluhy,

letem světem

V březnu tohoto roku se uskutečnil na Lotrinské univerzitě v Nancy Týden české a československé kultury, pravidelně pořádaný studenty českého jazyka, literatury a kultury pod vedením jejich české vyučující, a zaštítěný Marií Chatardovou, velvyslankyní České republiky ve Francii a stálou delegátkou při UNESCO. Tradiční projekce českého a slovenského filmu v původním znění s úvodními přednáškami a ochutnávka českých

23

Letem světem | Týden středoevropských kultur. Týden české a československé kultury na Lotrinské univerzitě...

a skladatelů, pro které se hudba střední a jihovýchodní Evropy stala nejprve výzvou, poté hudebním osudem. Jejich koncert byl i krásným naplněním známého evropského kréda: „Různí v jednotě a jednotní v různosti.“

V. Preissiga, který byl tvůrcem válečných plakátů, vyzývajících k boji na straně Trojdohody a za budoucí samostatnou Československou republiku, či sochaře O. Gutfreunda, jenž ve skromných podmínkách internačního tábora ve Francii vytvářel drobné skulptury z odpadkového dřeva. Expresivně barevná a dojemná jsou na sešitých ubrusech a prostěradlech improvizovaná dekorativní panó, vytvořená F. Ziegelheimem a P. Pištělkou pro potřeby československých legií na ruském území. Jejich prostřednictvím zvali legionáři místní obyvatele na výstavy fotografií nebo drobných uměleckých předmětů, aby je seznámili s českou kulturou. Koncert hudebního dua Ladislava poctila svou návštěvou z Paříže paní velvyslankyně, ředitelka Kolegia umění, literatur a jazyků Lotrinské univerzity paní Sylvie Bazin a další představitelé univerzity a města Nancy. Ladislava není jen půvabné české jméno. „Ladí“ a „sláva“ jsou také důležité výrazy pro francouzskou hudební dvojici, která se specializuje na hudbu střední a jihovýchodní Evropy. Její projev opravdu souzní s tamějšími rytmy a melodiemi a jistá proslulost je přáním i těch nejskromnějších umělců. Emmanuelle Marchal je absolventka oboru muzikologie na Lotrinské univerzitě, kde se zabývala i českou kulturou. S Olivierem Lombardem se potkali na konzervatoři v Nancy, na níž oba studovali. Emmanuelle, profesorka hry na klarinet, hraje na svůj oblíbený nástroj a zpívá, Olivier, sólový hráč na kontrabas v Symfonickém orchestru Thionville, ji doprovází na kytaru. Jejich repertoár sahá od středoevropské muziky klezmer až k balkánskému živlu a modernímu jazzu, přičemž oba hudebníci si dokážou tvůrčím způsobem poradit i s klasiky francouzského šansonu, jako jsou E. Piaf, G. Brassens či S. Gainsbourg. Duo Ladislava vloni zavítalo do České republiky. Pobyt v Čechách je inspiroval k rozsáhlé kompozici Jaro, léto, podzim, zima zpívané v češtině, poprvé uvedené právě na koncertě v Nancy. Na Lotrinské univerzitě tak posluchači vyslechli skladby a písně v hebrejštině, romštině, češtině a francouzštině dvou skvělých interpretů


Divadelní představení Le Cœur et la couronne (česky Srdce a královská koruna), inspirované zčásti historií a zčásti legendou, vykresluje dobu Václava IV., dvorské intriky, odbojnou českou a moravskou šlechtu, láskyplné pouto, které krále váže ke krásné lazebnici Zuzaně, a zmiňuje i počátky působení Jana Husa. Hru napsal a zinscenoval pro La Compagnie Richard Fabulette – za vydatného přispění české členky souboru – jeho vedoucí Frédéric Thabault. Zaujala nejen studenty historie a českého jazyka, literatury a kultury, ale všechny ty, kteří tuší, že na rozdíl od dějin, jež se snaží události a jejich příčiny a následky logicky popsat a provždy zařadit, divadlo svou podstatou, která je rozumová i citová, motivuje diváky k dalším úvahám. Ty podtrhly nejen vynalézavé dekorace a náznakově provedené kostýmy, ale i středověká hudba, interpretovaná živě hudebníky přímo na scéně. Týden české a československé kultury byl velmi příznivě přijat publikem, zaznamenán rozhlasem RFC Nancy, francouzskou televizí France 3, lotrinskými novinami Est Républicain a kulturním měsíčníkem Spectacles à Nancy. Pro organizátory to vše představuje příjemnou odměnu za týdny příprav, především však další výzvu do budoucna…

letem světem

Divadelní představení Le Coeur et la couronne o Václavu IV. a lazebnici Zuzaně

Literární večer byl věnován československé spisovatelce Ireně Brežné, jejíž román Nejlepší ze všech světů už dříve okouzlil studenty češtiny, kteří některé pasáže četli a analyzovali v hodinách českého jazyka. I. Brežná odešla jako exulantka po roce 1968 do Švýcarska a dnes žije jako německy píšící novinářka a spisovatelka v Basileji. Román, ve kterém prostřednictvím své mladičké hrdinky vzpomíná na dětství v socialistickém Československu, byl letos přeložen do francouzštiny pod názvem Du meilleur des mondes Laurentem Vallancem, rodákem z Nancy. Dokonale česky se tento profesor francouzské a italské literatury naučil, když se po sametové revoluci usadil na několik let v jižních Čechách, kde vyučoval francouzštině. Setkání s autorkou románu a jeho překladatelem a četba ukázek ve francouzštině, češtině a slovenštině s promítáním fotografií ze socialistického Československa byly pro publikum tak podnětné, že dotazy na zatuchlý kolorit maloměsta a absurditu československého socialistického systému ke konci padesátých let 20. století nebraly konce. Mnozí z mladých posluchačů si však také uvědomili, jakou sílu má psané slovo a dobrý překlad.

24

Letem světem | Zahájení výuky češtiny na Tchaj-wanu

Zahájení výuky češtiny na Tchaj-wanu Ondřej Geppert | lektorát Taipei, Tchaj-wan

V první řadě zleva: Liu Mei-Chuang a Lin Shih-Hui (katedra slavistiky), Alena Geppert, Yeh Hsiang-Lin (vedoucí katedry), Ondřej Geppert, Lin Bih-Jaw (někdejší rektor NCCU), Václav Jílek (vedoucí ČEKK Taipei), Chang Shang-Kuan a Lai Ying-Chuan (děkan a proděkan Fakulty cizích jazyků), David Hrdoušek (ČEKK); poznámka: čínská jména standardně začínají příjmením


cyklu zůstává pro studenty jedinou možností zahraniční pobyt, tedy pokračování studia češtiny přímo v České republice. Čeština se poněkud obtížněji etabluje v rámci katedry vedle ruštiny a v rámci fakulty vedle větších jazyků jako arabština nebo korejština. Není to forma diskriminace ze strany univerzity, ale odraz reality a vnímání Evropy z čínské perspektivy, neboť i větší a významnější evropské jazyky zde sdružuje jediné pracoviště. Uvedu jednu situaci pro ilustraci: když mi pan rektor gratuloval k prodloužení smlouvy na další akademický rok, přiznal, že až donedávna nepřisuzoval češtině postavení samostatného jazyka. Mnoho studentů vnímá češtinu a Českou republiku skrze předchozí znalost ruského jazyka a kultury, což samozřejmě také způsobuje jistá nedorozumění. Dalším nežádoucím stereotypem je vnímání České republiky jako „skanzenu“ uprostřed Evropy. Reálná představa o České republice například prostřednictvím typických produktů a firem,

letem světem

Od akademického roku 2014/15 působím jako lektor češtiny na Národní Chengchi univerzitě (NCCU / 國立政治大學) v Taipei. Katedra slovanských jazyků a literatur zde vznikla poměrně nedávno transformací z katedry ruštiny a v současné době se kromě ruštiny a češtiny vyučuje i polština a ukrajinština. Zájem o češtinu víceméně odpovídá jejímu významu v rámci slovanských jazyků. V letním semestru v pěti kurzech studuje 30 studentů, z nichž si 19 zvolilo češtinu jako vedlejší bakalářskou specializaci, a dalších 11 dochází na kurzy češtiny z jiných kateder a fakult. Studentům nabízíme jazykový kurz na třech úrovních a kurz konverzace na dvou úrovních. V průběhu roku jde o 15–20 hodin češtiny týdně s úvazkem pro jednoho až dva učitele. Po ukončení bakalářského

25

Letem světem | Zahájení výuky češtiny na Tchaj-wanu

Rád bych se vyjádřil k některým specifikům jazykové výuky v poměrně odlišném jazykovém, kulturním, ale i univerzitním prostředí. Dle své dosavadní zkušenosti mohu potvrdit, že tchajwanští studenti byli zvyklí spíše na tradiční přístupy k výuce jazyka, které během lekce zahrnovaly podrobný výklad gramatických jevů a jejich osvojení formou drilu, resp. systematické práce s učebnicí (či cvičebnicí) starší provenience. Problémy ve výuce tedy vznikají při uplatnění odlišných přístupů vyžadujících od studentů aktivní zapojení, kreativitu, projev vlastního názoru, projektovou práci aj. Snaha upozadit gramatický plán a orientovat se na osvojení a využití řečových dovedností, která je dnes v jazykové výuce samozřejmostí, zejména zpočátku vázla na odlišném nastavení studentů a určitém nepochopení tohoto konceptu. Pokud se studenti už přeci jen odhodlají k jazykové produkci, projevuje se v ní nedostatek předchozí fonetické průpravy a nácviku řečových dovedností spolu s užíváním nepřirozeného jazyka, který je poznamenán vlivem ruštiny i zastaralých učebnic. Na druhou stranu, díky značné tvárnosti studentů a autoritě, které se zde učitel těší, aniž by ji musel prosazovat, se mnohé z těchto deficitů daří průběžně překonávat. Český lektorát na NCCU byl nově otevřen teprve v září 2014, a tak jsme se snažili spolu s Českou ekonomickou a kulturní kanceláří v Taipei zahájit naše působení zde pokud možno viditelně. 23. října 2014 jsme tedy uspořádali Slavnostní otevření českého lektorátu v Taipei. Na programu byla výstava velkoformátových fotografií ČR, zpěv Dvořákových a Janáčkových písní v podání mé manželky, Aleny Geppert, poznávací soutěž pro studenty o hodnotné ceny a samozřejmě banket s českými i tchajwanskými jídly a nápoji. Recepce se zúčastnili mj. tehdejší úřadující rektor univerzity pan Bih-jaw Lin a vedoucí České kanceláře v Taipei pan Václav Jílek. Tato prezentace splnila svůj účel, neboť článek následně vyšel i s přiloženou fotografií jak v internetové, tak v tištěné verzi univerzitních novin. V uplynulém období se nám podařilo v Taipei prezentovat ještě na několika dalších akcích s mezinárodní účastí, např. na Konferenci vzdělávání QS Apple (11.–13. listopadu 2014) a knižním veletrhu TIBE 2015 (11.–16. února 2015), nebo v rámci Slovanského večera, který proběhl v kulturním centru univerzity 15. prosince 2014. Tady se opět zpívalo a hrálo divadlo, i když večeru dominovala vystoupení v ruštině. Studenti mají zájem jak o tyto oficiální, tak o jiné méně


formální akce a aktivity. Loni v prosinci jsme se připojili k happeningu Krátké kalhoty pro Václava Havla, formuje se skupina na 29. Letní školu slovanských studií v Olomouci, v dubnu a květnu představujeme na dvou „festivalech jídla“ českou kuchyni i široké veřejnosti, nově vznikly facebookové stránky Study Czech at NCCU, probíhá soutěž o nejlepší prezentační video a „české logo“, zcela v režii studentů se odehrávají jazykové „výměny“ se zdejšími českými studenty atd. Koncept, který jako lektor českého jazyka na Tchajwanu uplatňuji, vychází se snahy zkombinovat praktický přístup k jazykové výuce a osvojení řečových dovedností s vlastním programem lektorátu, jímž je upevnění vazeb studentů k České republice a podpora povědomí o českém jazyku, literatuře a kultuře nejen v rámci katedry. Tchajwanští studenti mají bohužel jen omezenou možnost kontaktu se současným živým českým jazykem, stejně jako s aktuálním společenským děním v ČR. Projekt tematických besed se zajímavými českými hosty zůstává kvůli omezeným finančním možnostem zatím jen na papíře. Závěrem se vrátím ke své lektorské zkušenosti. Pro studenta je nejlepší motivací a zadostiučiněním, když mu umožníme vnímat jeho studijní pokroky v interakci s námi i dalšími mluvčími jazyka. Vedle toho by měl mít pocit, že nabyté znalosti a dovednosti mu budou k užitku, pomohou mu v orientaci v novém prostředí a případně mu otevřou dveře k pozdější osobní i profesní seberealizaci. Jako lektoři se tedy vedle efektivity přímé výukové činnosti zaměřujme na zprostředkování možností dalších kontaktů s českým jazykovým prostředím, v nichž si student může výše zmíněné ověřit. Snad to nebude znít pateticky, ale studentům spolu s novým jazykem otevíráme i nový svět, v němž mohou zjistit důležité a překvapivé skutečnosti o sobě i druhých. Studentka na úrovni A2 při tématu „V restauraci“ s velkým potěšením zjistila, že nekonečné čekání na drobné nazpět, které kdysi v jedné pražské restauraci přisuzovala číšníkově nízké gramotnosti, může v budoucnu jednoduše utnout větou: „To je dobrý!“

letem světem

které mají i na Tchaj-wanu své zastoupení, chybí. O praktickém uplatnění své studijní profilace v budoucnu v oblasti mezinárodního obchodu, ale i v jiných odvětvích naši studenti zatím moc nevědí.

26

Letem světem | Perník se nevaří, perník se peče

Výsledek a proces pečení perníčků

Perník se nevaří, perník se peče Ilona Kirchnerová | krajanská komunita Bela Crkva, Srbsko

Kruščice je obec v oblasti Bela Crkva s početnou českou komunitou, která se pravidelně schází v Českém domě – a nemusí to být zrovna u příležitosti významné kulturní události nebo tradice, na zkoušky folklorního či pěveckého sboru a nemusí ani probíhat výuka češtiny. Poslední akce, kterou jsme společně uskutečnili před hlavními křesťanskými svátky, tj. před Velikonoci, byla kulinářská. Historie perníkářství Pečení perníku sice původně pochází z německých hanzovních měst, ve kterých bylo toto pečivo symbolem blahobytu, a to zejména proto, že koření a další přísady byly


poměrně drahé. Samotný název perník vznikl z německého Pfefferkuchen, tedy koláč, ve kterém se jako jedno z koření používá pepř. Tradice výroby perníku přetrvala do dnešních dnů v Brémách, Mnichově, Norimberku, Gdaňsku a mnoha dalších místech. V České republice je nejznámější pardubický perník, jehož receptura prý pocházela původně z Hradce Králové. První perníkář v Pardubicích je připomínán archivními prameny z roku 1515. Cech perníkářů existoval již v době Viléma z Pernštejna. Právo vyrábět perník potvrdila v roce 1756 rakouská císařovna Marie Terezie. Avšak sláva pardubického perníku je vlastně novodobá záležitost. Příprava oblíbené pochoutky ve velkém začíná na přelomu 19. a 20. století, kdy byly založeny továrny a výrobny perníku. Kořeny a koření Tradice pečení perníku v českých rodinách je velmi známá. Snad každá rodina má svůj recept, který se dědí z generace na generaci, a vůně perníku nás provází svátky vánočními i velikonočními. Doby, kdy se žádná pouť nebo tancovačka neobešla bez perníkových srdcí, husarů nebo podkoviček, jsou

letem světem

Ohlásilo se jaro. S rychlostí svého příchodu to moc nepřehání, pořád ještě neodkládáme bundy a šály do zadních prostor skříní a v kamnech praská dřevo, ale denní teplota roste a kruščické děti se čím dál častěji objevují na místním fotbalovém hřišti a nosí do kostela kytičky narcisek. Nejen fotbalem a českým jazykem živ je však krajan, a proto jsme se letos rozhodli poprvé společně péct perníčky v Českém domě České besedy Kruščice.

27

Letem světem | Perník se nevaří, perník se peče

Kruščické děti pečou perníčky

Způsob přípravy a pečení se s léty pozapomněl a recepty se přizpůsobily prostředí, ve kterém se pohybujeme. V krajanských rodinách se z perníku, jak ho známe my, stal medeni kolač, jinými slovy koláč z medu, ve kterém koření nehraje tak důležitou roli. Z původní směsi zůstala vlastně jenom skořice, v některých rodinách hřebíček, na pepř se zapomnělo úplně. Z těsta se také nevykrajují motivy s pomocí formiček, ale používá se jako korpus pro dorty nebo řezy. Zdobení perníků cukrovou polevou se nedochovalo vůbec. Spolupráce je základ Cílem společného pečení perníků v Kruščici nebylo jen obohatit místní maminky-kuchařky o nový recept, ale také zapojit do procesu výroby děti, které se zúčastňují kurzů českého jazyka. První fáze přípravy perníků proběhla už v neděli 29. 3. po úspěšném vynášení Morany. Sešly jsme se s maminkami v kuchyni českého domu, abychom zadělaly perníkové těsto, které by pak mělo odpočívat přes noc. Každá rodina v Kruščici má nějaké suroviny z vlastních zdrojů – někdo má slepice, někdo má včely atd. Jinými slovy, každý něco donesl, prostě jako za starých časů, kdy se takto společně chystaly veselky, zabijačky a oslavy. Povídalo se, zpívalo, vzpomínalo, pila se káva, víno a kořalka.


Druhý den se aktivně zapojily děti. Na třech spojených stolech v sále Českého domu se rozjela neuvěřitelně výkonná a zručná manufaktura. Jakkoli je známo, že dětská práce je nezákonná, mít továrnu na perník, zaměstnala bych všechny! Válelo se těsto, vykrajovaly se hvězdy, srdce, kytičky, měsíčky, králíci a kachny a také se pilně ochutnávalo a ujídalo, aby se náhodou na plech nedostal nějaký ten nepovedený kousek. Výsledek – šest mis perníků, a ani jeden zkažený! Teď už zbývalo jenom perníčky ozdobit a sníst. Zejména poslední fáze proběhla stoprocentně úspěšně. Nutno podotknout, že cukrová poleva neskončila jenom na pernících, odneslo to i oblečení, a v několika málo případech také vlasy, ale výsledky byly natolik okouzlující, že všechny nedostatky byly rázem zapomenuty. Vůně perníčků se v Českém domě v Kruščici udržela ještě několik dní. Pro mě jako učitelku je nejdůležitější to, že v hlavičkách mých studentů se také objevila nová slovní zásoba spojená s vařením a pečením a že si přivoněli k jedné české tradici, která znamená nejenom pro mě krásné vzpomínky na dětství. Jsme pevně rozhodnuti zopakovat společné pečení perníčků před vánočními svátky. Literatura MOTLOVÁ, M. (2010): Český rok od jara do zimy. Praha: Fortuna Libri. Vaření [online]. Cit. 2015-06-17. .

letem světem

zakotveny také v paměti místních krajanů, i když je nutno podotknout, že na povrch se tyto vzpomínky dostávaly velmi pozvolna. Při našem prvním společném pečení perníků se vzpomínalo na to, jak prababičky a babičky dostávaly bohatě zdobená perníková srdce z lásky, v jejichž středu bylo zrcátko, aby si milovaná osoba byla jistá tím, že ji někdo nosí v srdci.

28

Autentický text | Studijní setkání ve Vídni

Autentický text

Studijní setkání ve Vídni Studenti oboru čeština pro cizince Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze: Giorgi Gersamia z Gruzie, 3. ročník, a Domnika Kotrbatá z Moldávie, 2. ročník

Studenti češtiny se svými pedagogy

Do Vídně jsme přijeli i s našimi pedagogy doc. Milanem Hrdličkou a dr. Jiřím Hasilem. Program začal záhy po našem příjezdu přednáškou vídeňského profesora Michaela Stefana Newerkly o vídeňských učitelích češtiny. Pan profesor přednášel samozřejme česky. Po něm se chopil slova dr. Hasil na téma slavní čeští rodáci ve Vídni. Po přednáškách pro nás rakouští kolegové připravili večeři, při níž předvedli své kuchařské umění. Například kolega Dominik připravil palačinky a čočkový salát a Larisa předvedla vaření z mrkve. Druhý den začaly přednášky ráno v 9 hodin ve studentské restauraci v kampusu vídeňské univerzity. První


přednášku měl lektor Sedlák o výuce češtiny jazyka jako cizího jazyka, doc. Hrdlička svou přednášku věnoval problematice českého vidu. Prof. Jana Svobodová z Ostravy hovořila o jazykové kultuře v českém jazykovém prostředí a dr. J. Hasil srovnával současné české mluvnice s ohledem na cizince učící se česky. Dopolední přednáškový blok uzavřel prof. Newerkla přednáškou o vzájemných jazykových kontaktech a výpůjčkách česko-slovensko-německých. Odpoledne jsme si prohlédli budovu slavného vídeňského divadla Burgtheater, kde působil i český herec Pavel Landovský. Odpoledne následoval další přednáškový blok našich pedagogů. Ve středu večer jsme shlédli představení muzikálu MammaMia! v divadle Reimundtheater. Představení se nám velmi líbílo, po dlouhém potlesku herci několikrát přidáváli a někteří z nás si známé melodie i zazpívali. Ve čtvrtek dopoledne jsme si prohlédli vídeňskou knihovnu v budově vídeňské radnice, po níž následovala prohlídka radniční budovy. V předpokoji vídeňského primátora nás česky uvítal pracovník radnice a generální

autentický text

Ve dnech 14. až 17. dubna roku 2015 se ve Vídni uskutečnilo tradiční setkání studentů a pedagogů bohemistiky tří univerzit, a to vídeňské, pražské a ostravské. Setkání s názvem Didaktika v cizojazyčném vyučování češtiny a němčiny nyní a v minulosti u příležitosti 650. výročí založení Vídeňské univerzity mohlo proběhnout díky podpoře organizace Aktion a navázalo tak na čtyři předchozí studijní exkurze. V tomto roce Vídeňská univerzita slaví 650. výročí svého založení. Celý program organizovala prof. Hana Sodeyfi z Ústavu slavistiky Vídeňské univerzity.

29

Autentický text | Studijní setkání ve Vídni / Zpráva | Česká knihovna v Buenos Aires otevřena veřejnosti

sekretář Rakousko-české společnosti ve Vídni Ing. Michal Polák. Odpoledne nám zpestřila návštěva Českého centra ve Vídni, po uvítání ředitelem centra Ing. Martinem Kraflem jsme vyslechli další přednášky a také jsme zazpívali české lidové písně a ostravští studenti dokonce zahráli i na hudební nástroje. Večer nás přijal velvyslanec České republiky v budově velvyslanectví, kde jsme předvedli scénku příchodu Čechů na Říp podle Starých pověsti českých A. Jiráska. Vídenští studenti si připravili parodické scénky z českých filmů. Pan velvyslanec Jeho Excelence Ing. Jan Sechter nás pozval na hezký raut, ještě před tím nám však páni pedagogové předali Certifikát o účasti v projektu Aktion.

V pátek před odjezdem jsme si ještě prohlédli výstavu v Rakouské národní knihovně věnovanou výročí založení Vídeňské univerzity. Program setkání byl opravdu nabytý a vídeňští kolegové se o nás skvěle starali. Celá akce podtvrdila nutnost a užitečnost našeho oboru, v jehož rámci cizinci studuji češtinu a české reálie a napomáhají tak ke sbližování národů. V první řadě je třeba poděkovat našim i rakouským pedagogům, že se podíleli na úspěchu tohoto projektu. Samozřejmě děkujeme i našim rakouským kolegům za hezké přijetí a Aktionu za financování celé akce.

Zpráva

Česká knihovna v Buenos Aires otevřena veřejnosti Na Velvyslanectví ČR v Buenos Aires se nachází poměrně obsáhlý fond české i světové literatury, filmů a výukových materiálů čítající více než tisíc titulů. Některé knihy jsou přímo majetkem velvyslanectví, jiné do knihovny věnovali krajané a mnohé zakoupil pro potřeby učitelů a studentů Dům zahraniční spolupráce. Knihovna ovšem nebyla snadno přístupná čtenářům, jednak z bezpečnostních důvodů, jednak úřad nedisponoval personální kapacitou pro její obsluhu. Po domluvě s panem velvyslancem Petrem Kopřivou byla zavedena pravidelná otevírací doba jedenkrát týdně, kdy si zájemci mají možnost vypůjčit knihy a zároveň mohou prostor využívat i studenti češtiny ke konzultacím. Nejdříve byla provedena katalogizace celé knihovny a momentálně je seznam všech titulů dostupný na webových stránkách zastupitelského úřadu. K otevření knihovny pro veřejnost došlo už v září 2013, ale trvalo několik měsíců, než si čtenáři zvykli využívat této nabídky. V současné době je knihovna navštěvována pravidelnými čtenáři, studenty češtiny, ale i českými obča-


Interiér knihovny

ny, kteří v Argentině přechodně či dlouhodobě pobývají. Výpůjčky jsou zcela zdarma, každý čtenář se musí pouze zaregistrovat a tituly do měsíce vrátit. Největší zájem je o české filmy s anglickými a španělskými titulky, španělské překlady české literatury a také o učebnice a další pomůcky pro studium češtiny. Velké množství svých vlastních překladů knihovně věnovala držitelka ocenění Gratias Agit Helena Voldánová. Studenti českého jazyka se naučili docházet do knihovny zejména v době prázdnin, kdy neprobíhá pravidelná výuka, a využívají opravdu rozmanitou nabídku materiálů k samostudiu. Knihovnu nyní vede učitel češtiny Ondřej Janeček, který je k dispozici všem zájemcům o českou literaturu a kulturu každé pondělí od 15:00–17:00 na adrese Junín 1461 v Buenos Aires.

autentický text / zpráva

Radka Návarová krajanská komunita Buenos Aires, Argentina

30

Letem světem | Zlatý kolovrat

Erbenův Zlatý kolovrat v Srbsku

Zlatý kolovrat Ilona Kirchnerová | krajanská komunita Bela Crkva, Srbsko Zlatý kolovrat Okolo lesa pole lán, hoj jede, jede z lesa pán, na vraném bujném jede koni, vesele podkovičky zvoní, jede sám a sám.

Pokud se někdo v Bele Crkvi rozhodne nazkoušet divadelní hru, rozhodně na to není sám a sám, což je velmi potěšující zpráva. Jaká tedy byla geneze vzniku krátkého, částečně voicebandového představení Zlatý kolovrat, jehož premiéra se uskutečnila dne 14. 2. 2015? Důležitou roli rozhodně sehrálo to, že krajanské babičky (konkrétně paní Jozefina Irović) stále ještě uchovávají tradice a zvyky svých českých předků, a proto se může


Nápad je na světě a nyní je potřeba sehnat nadšené herce a spolupracovníky. Folklorní taneční soubor České besedy Bela Crkva čítá dvanáct tanečníků ve věkovém rozmezí 15 až 22 let, kteří se osvědčili již v rámci tradičního Svatokatarinského bálu, na němž vystoupili s folklorní dramatizací středověké Legendy o svaté Kateřině. Přesvědčit je ke spolupráci na představení Zlatý kolovrat tedy nedalo mnoho práce. Vedoucí folklorního souboru Valentina Votipka byla při realizaci velikou oporou, hlavně díky svému elánu, chuti do práce a kreativním schopnostem. Text Karla Jaromíra Erbena ze sbírky Kytice jsme museli upravit pro naše potřeby. Vzhledem k tomu, že autor

letem světem

stát, že jako zázrakem se při vyklízení staré komory objeví kolovrátek, který je ještě plně funkční, a může tak posloužit jako hlavní rekvizita, a to zvláště po tom, co se obarví zlatým sprejem.

31

Letem světem | Zlatý kolovrat

Netradiční pojetí tradičního díla

se nevrátil z hrobu, aby nám dal co proto, jsme přesvědčeni, že i klasici fandí modernímu, řekněme minimalistickému pojetí tradičních hodnot:

pravěčka (Mira Budak), která jako jediná za celou dobu neodejde ze scény, zvládla svůj obsáhlý text na výbornou. Zkrátka když se rozhrnula opona, vydali ze sebe mladí herci maximum a publikum rozhodně nebylo zklamáno. Představení se dočkalo ještě tří repríz, a to v Kruščici, ve Vršci a v Gaji, pokaždé s velikým úspěchem a ovacemi. Pro většinu herců to byla vůbec první divadelní zkušenost a po každém představení bylo vidět, že přízeň publika v nich vyplavuje ty správné endorfiny, které podněcují chuť k další činnosti. Vznikl tak pevný divadelní soubor Belo zlato (Bílé zlato), jehož činnost nebude, doufáme, jednorázová, ale bude pokračovat i v dalším školním roce.

V den premiéry cloumaly souborem emoce, ale zdravá nervozita samozřejmě nikdy neškodí. Král (David Marinković) nakonec našel korunu, i když si myslel, že ji zapomněl doma, a byl tak důstojným manželem pro Dorničku (Milica Rašić). Kouzelný dědeček (Zoran Paun) neztratil vousy, i když na zkouškách to bylo pravidlem. Pachole (Igor Irović) posílil koncentraci a nemluvil tam, kde mělo být ticho, a macecha (Maria Mutaško) se nenechala vyvézt z míry, když zlá sestra (Marija Andrejić) pozměnila text. Vy-


Literatura ERBEN, K. J. (2010): Kytice. Praha: Nakladatelství FRAGMENT.

letem světem

„Jaký to kolovrátek máš? A jak mi divně na něj hráš! Zahraj mi paní do třetice, abych uslyšel ještě více. Přeď, má paní, přeď!“

32

Autentický text | Babička – Božena Němcová

Autentický text

Babička –

Božena Němcová Katja Deskovska je po mamince napůl Češka. V Praze vystudovala Vysokou školu manažerské ekonomiky a informatiky a nyní je ve Skopji zapsaná ve druhém ročníku studia češtiny jako hlavního oboru. Autorka psala text jako zadanou domácí práci a zabral jí asi 2–3 hodiny. Vzhledem ke svému původu a pětiletému studiu v Praze má Katja Deskovska velmi bohatou slovní zásobu a text psala bez slovníku. V mluveném projevu si vede velmi dobře a dělá minimální chyby v pádech. Jakmile ale začne psát (a přemýšlet), tak, jak sama říká, znejistí a chyb dělá mnohem více. Text psala sama, ale prý se občas na některé tvary ptala pro kontrolu své babičky Češky. Ráda bych sdělila moje nadšení z českou klasickou povídkou „Babička“ od Boženy Němcové. Jedná se o slovní představení venkovského stylu života v 19tem století v české zemi. S velkou zvědavosti a zajimavosti jsem četla tuto literaturu, protože jsem se chtěla dozvědět co nejvíc o české tradici a kultuře v minulosti. Babička je kniha sestavená z více povídek které jsou pravdivé a popisuji způsob života babičky která je představena jako moudra, zručná a milující, vždy ochotna každému pomoci a poradit, pracovitá silně věřicí, drži se zvyků. Kniha zachycuje všechna roční období, zvyky velikonoční, poutové slavnosti, svátek Všech svatých, adventní a vánoční zvyky a také každodenní zvyky (např. pečení chleba), atd. Tato kniha mně ukazuje jasny obraz české tradice a kultury o kterou jsem se chtěla vždycky dozvědět víc a porovnat s tradici makedonskou (v zemi ve které jsem vyrustala a i dočasně bydlím).


Katja Deskovska

Kniha se mi líbila a na mě působila velice uklidňujícím dojmem. Představuje se venkovský život lidi kteři byli hodně poctiví, pracovití panovala tzv. „bratrská" nálada kde lidé si pomáhali, měli se navzájem rádi, a měli mezi sebou dobré vztahy. Babička, která má hlavní role je představena jako pan domacností kterou všichni respektovali, vážili si ji a milovali. Zachovávala tradice a učila své potomky být věrný české tradici a naboženství. Babička byla velmi pobožná, a k tomu také vedla i svá vnoučata. Mužu říct, že zmínka o „pobožném chování" muže se přečíst na každé stránce. V knize je cítit silná přítomnost náboženství, a to nejen v jednání babičky. Myslím si, že právě ta babiččina pobožnost ještě více přispěla k takové té její idealizaci charakteru a postavy. Pro mně osobně mi způsobovalo trochu komplikace, že jsem úplně přesně neznala význam některých slov, jež spisovatelka použivala ve knize, protože se zde vyskytuje velké množství archaismů, historismů a i odborné výrazy. V této knize se mi moc libi jak autorka chvali svou zem a přidava akcent na hezký venkovsky život. Jako čtenářka měla jsem hezky pocit číst o českých krásach a přirodě.

autentický text

Katja Deskovska, úvod Milena Přikrylová | lektorát Skopje, Makedonie

33

Autentický text | Čeština a česká literatura v Sao Paulu

Autentický text

Věra Anna Pospíšilová Valente

Čeština a česká literatura v Sao Paulu Navzdory jazykové a geografické vzdálenosti je v brazilském Sao Paulu o českou literaturu zájem, a to nejen mezi krajany, ale i na univerzitě. Ke knihám českých autorů se lze dostat například prostřednictvím univerzitní knihovny, kde jsou k dispozici zejména v portugalštině. Mnohá díla byla do portugalštiny přeložena z jiného jazyka než z českého originálu, a tak mezi zájemci o češtinu a českou kulturu převládá snaha přečít si českou knihu v originále. Cesta k tomuto cíli stojí hodně studia, úsilí a času, určitě však není nadarmo.

Moje nejoblibenější kniha: Kronika mého života – Joseph Lada Věra Anna Pospíšilová Valente, původem z České republiky, navštěvuje hodiny češtiny na Českobrazilské kulturní unii od roku 2008, předtím česky téměř 20 let nemluvila. Napsala o tom, jaká byla její cesta k české literatuře.


V mém dětsví rodiče mi vždycky vykládali přiběhy z českých pohádkových knih. Vzpominám si, že jedna pohádkova kniha měla obrazek jednoho myslivečka s jeho brokovnici, a mám ji do dneska v mé paměti. Tato pohádkova kniha nás doprovázela v naši cestě do Brazilie, ale nevím jeji pravý účel. Ráda bych ji ještě někde našla a udělala by mně velkou radost, ale velký problém je, že ani nevím jak se jmenuje. Opravdu, nikdy jsem nečetla pohádkové knihy, zejmená českých autorů. Především, protože ještě jako ditě jsme změnili země a nemohla jsem zůčastnit v pravy čas do školy a byla jsem prakticky bez kontaktu s těmito prvotním učenim. Moje připojení s českém jazykem v Brazílii byl jenom jako rodinný rozhovor a trval zatimco mi rodice žili. Gramatika byla moc duležita a taky jsem neuměla čist ani psát český. Dokázala jsem čist knihy v čestině je tomu asi tři roky, ale byli to knihy k dispozici pro moji uroveñ ználosti a autoři nebyli češi. Měla jsem moc slabou slovný zásobu a nekterém slovu jsem vůbec nerozumněla. Takže nemůžu srovnávat která kniha a autor je moje nejoblibenějši. Vzpomněla jsem si na knihu kterou před některých létech jsem dostala od české přitelkyni hned jak se dozvěděla že se učim česky.

autentický text

Věra Anna Pospíšilová Valente a Laura da Fonseca, úvod Helena Hrdličková | krajanská komunita Sao Paulo, Brazílie

34


Dovolte mi, udělat některé hodnocení podle toho co se mi zdá být nejduležitejší. Kniha která má název: KRONIKA MÉHO ŽIVOTA – JOSEPH LADA, upozornila mou pozornost, protože autor líči začatky svého života a to vždycky jsem ráda věděla jak se žilo v minulých časech. Byla jsem překvapená když jsem zjístila, že rodinný život se malo změnil na mé předchozí generace ve svéch zvyku a všechno bylo stejný tak jak se žilo nám. Můj největší obdiv je jak snadno tento autor vyjadřil a vyřešil své zažitky v te době s množstvím detailů. Lada ukazuje jak jsme žili v te době s přirodou, s domácím zviřaty a jak lidé trpěly když byli nemocni a lékář byl naziván jen v poslední možnosti když osoba byla již před smrti. Libi se mi způsob jak na tom záleži že když děti vyváděli tak to ani neřikali rodičům, protože by za to ještě dostali. A bylo to tak jak on to vyprávy. Stejně jako všechný děti, miloval poslouchat když maminka vyprávěla pohádky. Ještě jako ditě když na jaře slezl snih, děti už vyhledávali na vysluní vyhřata mista a tám se zouvali a chodili naboso. Hry které vyprávi ve své knize jsou stejné jako nám vyprávěla maminka, napalovali mičudu, hráli kot’ata, špačka, kokeše a všecky možné jarní hry a děvčata se točila dokola, skákala, mimo toho už také nastavala první práce a povinnosti. Za dětských let na venkově jěště hodně se zpívalo. Doma při práci, večer na dvořeccích na polích a na pastvách. Jako malemu chlapci povidala matka pohádky. Proti všem výchovných pravidlům byly to pohádky strašidelné, o čertech, loupežnících, ježibabách a podobné havěti a ještě je vypravěla potmě večer, v níž se dva loupežníci děli o lup v noci v kostnici a huhlavě při tom počítají: Tohle tobě – tohle mně! Tohle tobě – tohle mně! a po tejto pohádce nikdo by ho nedostal ze světnice ani za šesták! Pozděj když už byl větši tak prosil mamince o pohádky, ale maminka řekla že už je velky, ale aji tak by je rád jěště slyšel. Vyprávely si deti pohádky na pastvách a nejradeji poslouchaly Václava Strnada. Byl to veci kluk který ani do skoly nechodil. Umel velmi pekne vyprávet pohádky. Vyprávěl s jednou podminkou že museli mu pomoct schovat krávy na pastvině, protože to byla jeho haždodenní práce. Joseph Lada užil celou dobu svého dětsví velmi krásně a dělal obvykle co děti byli zvykle dělat v tej době: jako si hrát, a od malička rád kreslil, ale nerád četl. Na co si hodně vzpominám a Lada to taky piše jako mi děti s te generace nedostali jsme rodičovskou pochvalu, když jsme něco dobrého udělali, protože jako to bylo zvykem a aby si dětii nemysleli že jsou nejlepši. To ale patřilo k vychově te doby nechválit děti do oči, ale aji tak přece jsme viděli že rodicě byli pyšný na nás.


Ještě do dneska si pamatuji na slova mého tatinka jak řikal když se něco stalo nebo když o něco přisel a Joseph to vykláda ve své knize, jsou to povidky na které si moc pamatuji “Co je pryč, je pryč a je marno naříkat! Pánbůh dal, Pánbůh vzal tak bez lamentování”. Moc se mi líbí jak Lada piše že vždy se řidi kritikou děti než úsudkem dospělých. Dava si pozor co si děti nád obrázky povidaji, co se jim nelíbí a proč se nelíbí aby se snažil v přístich kresbách vyhovět jejich požadavkům. A že kresby v obrazkových knížkách pro děti maji být jen veselé, protože ditě je přimo nabito smíchem a radosti ze života. Takové pravdivé vzpominky ze skvělou nostalgie jsou tak skutečné pasáže, které všechny děti v me době jsme strávili. Byla to dobá velice krásná, nebyla žadna teknologie a naše hry byli vždy velmi kreativní. Kniha je moc hezká, moc pěkně napsana a ilustrováná, příjemně čtivá a velmi napadná ve svých historických pasáží, které jsou schopny označit naše svědomi které je často už spící. Doporučila bych ji všem kterém by rádi znovu prožili zlaté dětské dny. Takovy byl život Josepha Lady a všech z tej generace. Hlasování pochvála velké osobností “DOKTOR PÍSMEN” Joseph Lada. Joseph Lada se narodil 17 prosince 1887 v Hrusicích a zemřel 14 prosince 1957 ve věku 69 let v Praze. Jako pulroční chlapec upadl na knejp (ševcovský nůz) a poranil si oko. Proto viděl jen na jedno a chybělo mu prostorové viděni. V roce 1902 Lada odešel do Prahy a učil se knihařem. Měl dvě sestry a jednoho bratra. Oženil se v roce 1923 s Hanou Budejičkou a měl dve dcery. Kronika mého života napsal v 1942. Joseph Lada byl spisovatel, editor a spolu s dalšimi jako Karel Čapek, Nezvalem a Vančurou se stal jedním zakladatelům moderním přibehu pro děti. V české literature ziskal za svou práci v roce 1947 titul narodní umělec. Byl redaktor humoristického časopisu. Jako redaktor – Všechná přísloví jsou vlastně jen staletnými zkušenostmi. V čechach je originální humor, jadrný, opravdu vtypný, a český človek se dovede s humorem prenest i přes svízelné situace. Když se narodil Lada matce už bylo 43 let on si na ni pamatoval jako stará žena dodělana, unavena práci a starostni. Lada piše o jeho třech láskách a byli to tři dětske lásky. Pry někdy si za terč vybere pána, který sotva už nohama plete,

autentický text

A když už mám tak vytanou přiležitost psát o nejoblibenějši knihy a nebo nejoblibenějšiho autora proč by nemohla byt tá kniha, co bude má první česka kníha od českého autora.

35


a jindy namíři na mladíka jemuž ještě vzadu čouhá mlíčen z kalhot. Poprvé ho to zasáhlo u věku šesti let. Byla to jedna rodina co byla v blízkém statku na letním bitě z Prahy a měla pětiletou dceru Julinku. Druhá láska byla když měl 12 roku Fanynka Bubáková. Potom se Fanynce stal neveřním a jednou v zimě se ve škole objevila Hermínka Šimunková. Když poprvé v Hrusické škole přišel na zápis a pan učitel ho jmenoval „Josefem Ladou” bylo mu to divné, protože odjakživa byl volán jako „Josefem Sefcovým”.

Ve fantazii starších lidé žila strašidla všeho druhu. Rok 1910 byl pro něj velmi významný. Toho roku nakreslil a výdal svoji první obráskovou knížku “ Moje abeceda” pro nejmenši děti. V dalšich vydánich 1923 překreslil obrásky, protože se mu zdály trošku nemotorné. V kresbě a obdobný připad kreseb z karikatur, které už nemohl vidět a všechný najednou spálil. Pozděj začal kreslit zviřata a jak to vyšlo tak náhodou poslouchal skupinu u jednoho knihkupectví kde byly humory vyvěšený: “Hrom do chlapa uhod” Kerej tohle vycajchnoval! Copak je to možný, aby si kobyla takle mohla kleknout? lilovali si a stej kritiky měl neličenou radost v roku 1913 vyšla jeho druhá knížka pro menší děti “Kalamajka” I tuto knižku překreslil kolem roku 1923 ze stejních dúvodu jako při “Moje abeceda”.

Žert – historický dokument a literární památník Československa Laura da Fonseca je Brazilka, studentka pátého semestru bakalářského oboru historie na Univerzitě v Sao Paulu (USP), češtinu na USP a na Unii navštěvuje dva a půl roku. Zaměřila se na českou historii a literaturu 20. století a v současnosti se připravuje ke stipendijnímu pobytu na FF UK v Praze. Začala jsem se učít česky díky knihám českých spisovatelů, které jsem četla portugalsky a tehdy jsem chtěla číst česky. Četla jsem Osudy dobrého vojaka Švejka, RUR, Válka s Mloky, Láska a smetí, mezi dalšími, portugalsky. Pak jsem začala se česky, abych mohla číst česky té spisovatelé i další, J. Škvorecký, B. Hrabal atd. Ze všech českých spisovatelů, které znám, můj oblibený/oblibenější je Milan


Laura da Fonseca

Kundera. Nejprve ze kunderových knih jsem četla Nesnesitelná lehkost bytí, šestí čast jejích prozaických dílů, z osmdesatých let: román o lásce, o smyslu lidského života, o problematice svobody a totalitarismu. Tato kniha velmi se mi líbila, byl to idealní první kontakt se světem Kunderového romanu, a díky této knize, pokračovala jsem číst Kunderovou beletrii. Kdyby ale někdo mi zeptal, jakou kunderovou knihu bych doporučila, odpověděla bych hned: Žert, její první román. Já myslím, že tato kniha je idealní první přistůp ke české fázi Kunderového románu všemu, kvůli její tema a struktury. Vysvětluju dál. K jádru Žertu patří konflikt člověka a dějin a debata paradoxního vztahu mezi moderním racionalním řízení dějin a společnosti a vyvíjením/vývojem iracionality války a nesnášenlivosti v této stejné racionalné lidskosti. Vždyť scenérie je povalečné stalinské Československo padesatých let a svá původní atmosfera euforie, rádost a osvobození lidské duši, které citili lidé kvůli/ke zvýšení komunismu. Hlavní postava Ludvíka Jahna, kvůli žertovné pohlednici poslané spolužačce Markétě – napsana "Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!" – byl vyhozen z vysoké školy i ze strany svým vlastním spolužákem Pavlem Zemánkem. Ludvík se rozhodne po deseti letech pomstít Zemánkovi tím, že svede její ženu Helenu, a pak zjístí, zě Helena a Zemánek už nežijí spolu. Přes Janem Kundera nejpvre nahrne, zě zadný politický režim může dovést lidskou duši k plnýmu dosažení svých možnosti. Žert je skeptický román, a Jahn, dřívě horlivý komunista, skrz román se stáne personifikaci tohoto skepticismu. Kompoziční struktura Žertu má sedm dílů a ctyři vyprávěči: Ludvík (3 díly), Jaroslav, Kostka a Helena (každý má jeden díl). Ludvík a Kostka vypravějí v minulosti a další do minulosti a mezi prvním a sedmým díl je intervál třech dnech.

autentický text

Někdy se Ladovi zdalo, jako by jeho nejčasnějsí dětství bylo opředeno jakýmsi kouzlem. Všechno mu bylo tajemné, podivné, bájné a přece to dětsví prořil tak realně na tak malem kousku země. Kouzelně mu připadalo všechno co viděl přes okno: stromy obalené bělostnými květy, pozděj ovocem i v zimě zase holé, zapadlé v závejích sněhu. Jeho fantazie byla podnečována vším, co viděl i slyšel.

36

Letem světem | Česká a slovenská škola v Sydney slaví 5 let!

Zahájení Noci s Andersenem u busty H. Ch. Andersena

Česká a slovenská škola v Sydney slaví 5 let! Kateřina Malečková (dříve lektorka v Nîmes, Francie)

A aby si mohly popovídat se svými prarodiči v Česku a na Slovensku bez tlumočníka! Jedna z českých maminek v Sydney, Lenka Kaňová, dala impulz k pravidelnému setkávání komunity českých a slovenských maminek s malými dětmi, a založila v roce 2007 sdružení Klubko. Jak děti rostly, přicházely další nápady a projekty. A tak jednoho dne Lenka Kaňová oslovila Kateřinu Larbalestier, současnou ředitelku školy, zda by jí pomohla se založením české a slovenské školy v Sydney. Krásný pro-


jekt se stal od ledna 2010 skutečností a na Czech and Slovak School of Sydney začala pravidelná sobotní výuka. S pomocí australské instituce pro vzdělávání NSW Federation of Community Language Schools, sdružující cca 200 komunitních škol vyučujících 53 jazyků, nová československá škola zvládla všechna administrativní a právní úskalí a získala vhodný pronájem v Green Square Public School ve snadno dostupné části Sydney. Česká a slovenská škola využívá o sobotách učebny a další prostory školy, má k dispozici vlastní sklad pomůcek a dokonce českou a slovenskou knihovnu. První rok zahájilo výuku 50 žáčků ve věkovém rozmezí 18 měsíců až 6 let. V současnosti je počet žáků 75, nejstarší žáci jsou již v 5. třídě. Kromě školní a předškolní výuky pro děti škola zajišťuje i výuku češtiny pro cizince asi dvaceti

letem světem

Také u protinožců se daří českému jazyku, kultuře a tradicím! Ač vzdáleni od domova na tisíce kilometrů, a možná právě proto, dbají čeští rodiče na to, aby jejich děti neztratily kontakt s češtinou.

37

Letem světem | Česká a slovenská škola v Sydney slaví 5 let!

Velikonoční dílna v České a slovenské škole v Sydney

Pedagogický sbor pod vedením Silvie Čapkovic tvoří kvalifikované české a slovenské vyučující. Kromě výuky jazyka pořádá Czech and Slovak School of Sydney i rozmanité kulturní akce, slaví české Vánoce, Masopust, Velikonoce, účastní se Noci s Andersenem a dalších mezinárodních projektů, mj. společného projektu Českých škol bez hranic s názvem Létající Líza, a letos se nejstarší žáci zapojili do výtvarného projektu Lidice. Českou a slovenskou školu navštívily během posledních pěti let známé osobnosti jako Jan Vodňanský, Jáchym Topol, Tomáš Slavata, kapela Dixiland či krajanské folklorní spolky a kapely. Nedávno za dětmi zavítala delegace tří českých senátorů doprovázená Martinem Pohlem, českým velvyslancem v Canbeře. I když se zakladatelka školy a pedagožka Lenka Kaňová přestěhovala mezitím se svou rodinou zpět do České republiky, duch a koncepce výuky na české škole přetrvávají. Jak říká její blízká spolupracovnice a současná ředitelka školy Kateřina Larbalestier: „Snažíme se nabídnout dětem nejen kvalitní výuku, ale i příjemné prostředí, kam každou sobotu rády přijdou a vytvoří si kladný vztah nejen k českému či slovenskému jazyku, ale i k české a slovenské kultuře.“ A jaké jsou její vize a plány do budoucna? „Mým snem je založit v Sydney Český dům. Často si říkám, že kdybych třeba vyhrála v loterii, tak bych velice ráda rozjela tento projekt. Byly by to naše vlastní prostory, místo setkávání pro českou


komunitu,“ usmívá se paní ředitelka, která veškerou práci pro českou školu vykonává ve svém volném čase. I když se finančně na chodu školy podílí více subjektů, mj. australská vláda, česká a slovenská ministerstva školství či zahraničních věcí a rodiče platí školné, spousta práce pro školu je založena na dobrovolnické činnosti. „Vést školu je časově náročné, ale mě to baví, protože to dělám i pro svoje dvě dcerky. Je to pro mě zároveň potěšení na srdéčku, že dělám něco i pro českou komunitu v Sydney,“ dodává Kateřina Larbalestier, jejímž snem je dovést žáčky i k maturitě z češtiny, což australský vzdělávací systém umožňuje. A co považuje za největší úspěch školy? „Celá ta škola je úspěch, že funguje i po pěti letech. Snažíme se, aby výuka byla vedena profesionálně, aby děti hlavně byly ve škole šťastny, aby je to ve škole bavilo a aby měly pěkné vzpomínky na zážitky s českými kamarády. Komunita mladých rodičů, kde se mluví česky a slovensky, dává jazyku větší smysl a přirozenost. Dítě slyší, že češtinu používá i někdo jiný než maminka. Rodiče a děti, co s námi začali před 5 lety, s námi zůstávají i nadále. To znamená, že škola má smysl.“ Další informace Czech and Slovak School of Sydney [online]. Cit. 2015-06-17. .

letem světem

zájemcům z řad australských tatínků, studentů či podnikatelů, jež čeká pobyt v České republice.

38

Letem světem | Chicagská Noc s Andersenem v České škole T. G. Masaryka

Chicagská Noc s Andersenem v České škole T. G. Masaryka Klára Moldová | krajanská komunita Chicago, USA

Magická noc s knížkami

Historicky poprvé, ovšem spolu s mnoha dalšími, jsme se zapojili do akce Noc s Andersenem, jejíž tradici zahájily dvě knihovnice z Uherského Hradiště, Hana Hanáčková a Miroslava Čápová, aby u žáků podpořily zájem o čtení. Již patnáctým rokem tráví děti jednu noc v knihovnách, školách a v dalších institucích zaměřených na mládež. Oslavují tak Mezinárodní den dětské knihy, který je stanoven na 2. dubna, výročí narození nejvýznamnějšího autora pohádek.


V šest hodin večer, kdy obvykle budova školy po sobotní výuce zvolna utichá, se naopak rozlétly dveře a do tříd se nahrnulo 29 dětí v doprovodu rodičů. Některé žáky bychom nepoznali, přišli totiž převlečeni za pohádkové bytosti. Nechybělo několik princezen, kostlivec a víla Amálka. Pozvání na akci přijal a podvečer velmi stylově zahájil generální konzul Bořek Lizec. Správně odhadl, že švitoření ve třídě neuklidní ani tím nejkvětnatějším proslovem, a tak nám povídal o svém pohádkovém dědečkovi, který uměl vyprávět nekonečné množství příběhů, jež se nikdy nestaly. Pan konzul také dokázal, že mu v žilách koluje krev jeho předků, a překvapil všechny přítomné četbou vlastní pohádky o kamarádu Martinovi a psu Nátmándím. Pak se děti rozdělily do dvou tříd podle věku a pracovaly odděleně, buď se svými učitelkami nebo s hostem večera, který za námi přiletěl až z Prahy: spisovatelka Daniela Krolupperová, jejíž pohádkové knížky pro děti

letem světem

Světla v oknech čtyř českých škol ve Spojených státech zhasínala letos na konci března neobvykle pozdě. Nahlédněme spolu za pomyslné záclony České školy T. G. Masaryka, která se nachází na předměstí Chicaga a kde v sobotu 28. března probíhalo vyučování trochu jinak, než byly děti, rodiče i paní učitelky doposud zvyklí. Něco podobného zřejmě nepamatuje ani 94 let stará budova školy.

39

Letem světem | Chicagská Noc s Andersenem v České škole T. G. Masaryka

si spolu o podivném učiteli angličtiny jménem O´Bluda, který je hlavním hrdinou stejnojmenné knihy paní Krolupperové, a pak se děti zamýšlely nad tím, jaký je jejich oblíbený pedagog. Menší děti paní učitelky Kláry dostaly za úkol donést si do školy oblíbenou knihu. Všechny knihy jsme shromáždili u týmu v druhém patře školy. Zbytek třídy čekal v prvním patře ve třídě, a děti postupně běhaly nahoru a měly za úkol zapamatovat si názvy, pak je nadiktovaly písařce vybrané mezi žáky. Jména knih se potom četla (případně opravovala) a zjišťovalo se, komu titul patří. Ačkoliv si děti mohly přinést knížku v jakémkoliv jazyce, převážná většina byla česká.

všech věkových kategorií zdobí pulty českých knihkupectví, si pro mladší děti připravila malé povídání a workshopy. Dozvěděli jsme se, jak se z prvního popsaného listu stane hotová knížka a jak se píše pohádka. Prvňáčci a druháčci pracovali s knížkou Bubáček a zkoušeli namalovat vlastní strašidlo. Někteří o něm dokonce složili básničku: Křepelouch straší po noci, pak za ním přijdou tři kluci: Čepánek, Bonboník a Šubec a oni nestraší vůbec. (Ukázka z básničky Jerryho Mecha – 8 let.) Veliký zájem u dětí i rodičů vyvolala knížka Proč mluvíme česky. Otázku z názvu si všichni společně klademe a odpovídáme na ni každou sobotu při vyučování. Proto nás zajímalo, jaké vysvětlení nám poskytne paní Krolupperová. Ve vedlejší třídě se zatím starší děti s paní učitelkou Irenou učily fakta o životě a díle Hanse Christiana Andersena. Část hodiny byla věnována novináři, politikovi, prozaiku a dramatikovi Janu Drdovi. Drda by letos oslavil sté narozeniny, a proto Klub dětských knihoven vyhlásil hlavním tématem letošního ročníku Noci s Andersenem tohoto autora a jeho tvorbu. Stojí za zmínku, že mezi jednotlivými aktivitami večera byla také přestávka pro posilnění všech zúčastněných – vždyť i pohádkové bytosti a spisovatelé musí jíst. Díky pomoci ochotných rodičů jsme stolovali jako králové, a navíc v českém duchu. Školní jídelnou se linula vůně guláše uvařeného jednou z maminek, čerstvého chleba upečeného v české restauraci Klas, makových a ořechových buchet, štrúdlů a spousty dalších dobrot. Po vydatné přestávce se všichni vrátili do tříd a hosta z Prahy mezi sebou s radostí přivítaly starší děti. Povídali


Ještě dlouho po večerce jsme se, zalezlí ve spacácích, dívali na Drdovy pohádky. Dosud se nepodařilo zjistit, kolik nocležníků si ten večer (ne)čistilo zuby, ani kde vzal žák Bertík zvon na čištění ucpané toalety, který si nasadil na hlavu, a pobíhaje po škole v pruhovaném pyžamu, dokonale demonstroval postavu Neználka. Záhadou také zůstává, proč se doposud nikdo nesháněl po třech lichých ponožkách, které se našly pod katedrou. Ráno jsme snídali vynikající vánočky s domácí jahodovou marmeládou a devítiletý svačinář Erik pomáhal smažit nekonečné množství vajíček. Vypili jsme galon kakaa, zabalili spací pytle a karimatky a všichni jsme se odebrali konečně se vyspat do svých domovů. Děkujeme za úžasný projekt, který děti mnohému učí, stmeluje kolektiv a vzbuzuje lásku k literatuře. Již teď se těšíme na 16. ročník! Další informace Noc s Andersenem [online]. Cit. 2015-06-17. ; . Ukázka

letem světem

Malí nocležníci se svojí učitelkou

Po celovečerním programu jsme se radovali z knih, které nám věnovala a po paní spisovatelce poslala nakladatelství Albatros a Mladá fronta. To už však nastal čas, aby rodiče opustili své ratolesti a nechali je na noc ve škole, pod dohledem dvou učitelek. Někteří tatínkové se narychlo vraceli domů pro spacáky dětem, které se na poslední chvíli rozhodly zůstat. Celkem ve škole přenocovalo 19 dětí – 8 prvňáčků a druháčků a 11 starších žáků (ve věku 9–13 let).

40

Letem světem | Kurz metodiky výuky českého jazyka pro vyučující z řad krajanských komunit podesáté

Kurz metodiky výuky českého jazyka pro vyučující z řad krajanských komunit podesáté Věra Hoffmannová a Dana Hůlková Nývltová Ústav jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy v Praze

Účastníci kurzu metodiky výuky češtiny

V našem článku chceme vyzvednout aktivity spojené s výukou. Konkrétně se zmíníme o Kurzu metodiky výuky češtiny pro vyučující z krajanských komunit, který má za sebou už desetiletou historii. Stejně jako ostatní aktivity pro krajany je kurz organizovaný v součinnosti Ministerstva zahraničních věcí ČR, odboru mezinárodních vztahů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Domu zahraniční spolupráce a Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy v Praze a naplňuje princip udržování jazykové, kulturní a historické soudržnosti. Kurz je určen pro 20 učitelů českého jazyka z krajanských komunit, kteří vyučují češtinu mimo Českou republiku. Organizaci a zajištění akademické čás-


ti kurzu má na starosti Ústav jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy (ÚJOP UK). Od počátku až do současnosti se snažíme kurz vylepšovat a aktualizovat. Lze konstatovat, že kurz prošel kurz vývojem, který můžeme rozdělit do tří etap. První etapa zahrnuje dva roky, kdy se obsah soustředil více na praktickou část výuky českého jazyka jako takového a na kulturní aspekty života české společnosti a hostil krajany, kteří se výlučně nemuseli věnovat přímo výuce češtiny. Původní název kurzu také obsahoval přívlastek „jazykově metodický“. V roce 2008 jsme se na základě výsledku dotazníkového šetření rozhodli změnit program kurzu. Byl vypracován nový plán studia, který se zaměřil na metodiku výuky češtiny jako cizího jazyka, a tím byla zahájena druhá etapa vývoje. V této době také došlo k přejmenování kurzu na metodický (2011). Při plánování a organizaci kurzu jsme využili kromě jiného našich zkušeností z dvousemestrálního Zdokonalovacího kurzu českého jazyka jako cizího jazyka pro české učitele, akreditovaného na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR, který jako ÚJOP UK nabízíme od roku 2007. Další změny dostál kurz metodiky pro krajany v roce 2012. Vzhledem k potřebám zvětšující se skupiny tzv. zahraničních Čechů a prioritnímu přístupu

letem světem

Česká republika různými způsoby podporuje činnost i konkrétní projekty krajanských spolků a snaží se, aby se naši krajané mohli v širší míře účastnit politického a kulturního života české společnosti. Politika českého státu vůči krajanům prošla od roku 1989 dlouhou cestou, otázkami krajanů se zabývalo a zabývá několik pracovišť, která naplňují program české vlády.

41

Letem světem | Kurz metodiky výuky českého jazyka pro vyučující z řad krajanských komunit podesáté

V souladu se zmíněným vývojem se proměnily částečně i vstupní požadavky na účastníky a aspekty, které hrají důležitou roli při výběrovém řízení. První podmínkou pro účast v kurzu byla a je dobrá znalost češtiny (nejméně na úrovni B1 podle SERRJ1). V současné době je prioritní podmínkou zahájené pedagogické působení v cílové zemi. V letech 2008–2011 se účastníci dělili podle toho, zda jsou rodilými mluvčími češtiny, nebo zda jako mateřský jazyk uvádějí jiný jazyk než češtinu. Od roku 2012 se pak účastníci dělí na dvě přibližně stejné skupiny podle toho, zda učí češtinu primárně jako jazyk cizí, nebo zda působí v ČŠBH a jí podobných institucích, ve kterých se vyučují české děti žijící v zahraničí. Je nutné zdůraznit, že účastníci kurzu nejsou rozděleni na tyto dvě skupiny striktně administrativně, ale semináře jsou v rozvrhu různě prokombinované. Kurz je zahájen slavnostním přijetím všech účastníků v historických místnostech Karolina, kterého se účastní vyučující a zástupci institucí zajišťujících jeho realizaci. Také ukončení kurzu s předáním diplomů o absolvování je pojato slavnostně a účastní se ho významné osobnosti české politické reprezentace. Kurz je časově náročný. Během čtrnácti dnů posluchači absolvují denně, od pondělí do pátku, šest hodin výuky s doprovodnými odpoledními kulturními aktivitami (vycházky po Praze s odborným výkladem, návštěvy galerií, odborné přednášky a prezentace, návštěvu Senátu ČR s besedou se senátorem ze Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí). O víkendu mají účastníci možnost absolvovat celodenní výlet a poznat některé z historicky zajímavých míst ČR. Výběru vyučujících, kteří vedou semináře v tomto kurzu, je věnována velká pozornost. Vybráni jsou zkušení odborníci, kteří se dlouhodobě zabývají výukou českého jazyka a mají řadu praktických i teoretických pracovních zkušeností v rámci Univerzity Karlovy a dalších pracovišť. Základním vzdělávacím záměrem metodického kurzu je představit specifika výuky češtiny jako cizího jazyka, seznámit posluchače s českými reáliemi a jejich výukou a s aktuálními otázkami vývoje českého jazyka. Konkrétním cílem kurzu je prohloubení znalostí z didaktiky výuky cizích jazyků a metodiky češtiny jako cizího jazyka, využití klasických i nových metod při výuce češtiny jako cizího jazyka a také seznámení se s netradičními přístupy. Kurz je rovněž věnován technikám výuky základních řečových dovedností, gramatiky, sociokulturním aspektům při výuce češtiny, hodnocení a sebehodnocení jak studenta, tak


vyučujícího, testování, plánování kurzu a vyučovací hodiny, hospitacím, učebním pomůckám, učebním materiálům. Účastníci se seznamují s učebnicemi, podle kterých se vyučuje v České republice (včetně metodické stránky). Snažíme se rovněž přiblížit našim kolegům ze zahraničí výuku v českém jazykovém prostředí, ukázat jim, jak učíme češtinu jako cizí jazyk a jak k tomu využíváme nových technologií. Z tohoto důvodu můžeme nabídnout možnost navštívit Laboratoř distančního studia ÚJOP UK, vyzkoušet si náš kurz češtiny online a pohovořit s tvůrci tohoto kurzu. Důležitou součástí kurzu jsou náslechy na hodinách češtiny. V době, kdy se uskutečňuje kurz metodiky, probíhá několik typů kurzů češtiny, kolegové krajané tedy mají možnost vidět, jaká je současná praxe a které materiály se používají v různých kurzech. Náslechy jsou následovány rozborem navštívených lekcí. Účastníci se také mohou setkat s vyučujícími českých základních škol a vidět jejich výuku.2 Zároveň mají jedinečnou příležitost, kterou jim poskytuje tento kurz, a to je možnost vyměňovat si mezi sebou své vlastní zkušenosti. Tento moment je pro ně velmi přínosný. Mezi vyučujícími českých škol funguje dobře networking, různé formy spolupráce, nové skupiny na sociálních sítích pak vznikají v rámci našeho kurzu. Jednou ze základních myšlenek při budování kurzu je setkávání, navázání spolupráce, vzájemná inspirace a výměna zkušeností. Tento princip zohledňujeme při tvoření koncepce seminářů, které jsou vedeny interaktivně s dostatečným prostorem pro účastníky. Rádi bychom za vyučující v tomto kurzu zmínili, že práce s učiteli z krajanských komunit / zahraničními Čechy je pro nás všechny velice podnětná a obohacující. Oceňujeme zejména velkou chuť krajanských učitelů seznamovat se s novými poznatky a novými postupy, ať už se jedná o metodiku výuky nebo o nové technologie. Obdivujeme nezdolnou energii našich krajanů, jejich snahu absolvovat všechny aktivity kurzu a s velkým nasazením připravujeme běh letošního, jubilejního desátého kurzu. Z výsledků dotazníkových průzkumů spokojenosti víme, že kurz má velký ohlas u účastníků, dosud byl vždy velmi pozitivně hodnocen a budí zájem dalších vyučujících, a proto doufáme, že bude možné ho uskutečňovat i v budoucnosti. Na závěr bychom rády vyjádřily poděkování za vstřícnost a spolupráci všem ostatním organizátorům kurzu – Ministerstvu zahraničních věcí ČR, odboru mezinárodních vztahů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a Domu zahraniční spolupráce. 1| SERRJ – Společný evropský referenční rámec pro jazyky 2| K utváření kurzu viz Hůlková Nývltová, D.: Krajané v Praze (jako) doma. In: Krajiny češtiny 2, 2010, s. 27–28, ISSN 18043283.

letem světem

Ministerstva zahraničních věcí ČR k této problematice se část kurzu věnuje specificky vyučujícím z českých škol v zahraničí, nově se rozvíjející síti České školy bez hranic (ČŠBH) a podobně zaměřeným školám. A právě tehdy začala poslední, třetí, fáze vývoje kurzu.

42

Autentický text

Silvana Zemanová

světa, kteří mají stejný zájem jako já: poznat českou zemi, své české kořeny a zdokonalovat se v češtině.

Následující slova paní Silvany Zemanové, účastnice metodického kurzu, naleznete v článku nazvaném Užitečný pro každého českého učitele, jenž vyšel v čísle 39/2014 časopisu Jednota, který vydává Svaz Čechů v Republice Chorvatsko: Do kursu jsem se přihlásila proto, abych poznala, jak se učí v českých školách a jak se učí český jazyk v jiných zemích, abych poznávala českou kulturu, kulturu země mých prarodičů, abych se zdokonalila a přinesla do své výuky užitečné, nové nápady. To vše se mi splnilo, navíc jsem potkala spoustu zajímavých nových lidí a získala přátele z celého


Čeština je nelehký, ale krásný a bohatý jazyk. Otevírá svět pozoruhodné kultury s dlouhou tradicí, kterou stojí za to poznat. Přála bych nám všem, nejen učitelům, abychom využívali možností, které nám náš jazyk nabízí, abychom o něj pečovali a abychom společně prožívali vědomí sounáležitosti, které nám nabízí naše jazykové společenství, ať už žijeme kdekoliv ve světě.

letem světem / autentický text

Letem světem | Kurz metodiky výuky českého jazyka pro vyučující... / Autentický text

43

Letem světem | Dobrodružství s brazilskými dětmi

Dobrodružství s brazilskými dětmi Markéta Pilátová krajanská komunita Mato Grosso do Sul a Rio Grande do Sul, Brazílie Děti se učí češtinu také při vaření

Druhým rokem učím už na pěti brazilských základních školách ve dvou brazilských státech Mato Grosso do Sul a Rio Grande do Sul češtinu a českou kulturu. Je to jako ocitat se v nejrůznějších dimenzích barevného vesmíru, kde se sice dorozumíte portugalsky, ale jinak můžete zapomenout na jakékoli průvodce, kromě vlastní zkušenosti. Často se hovoří o tom, že Brazílie potřebuje lepší školy, lépe placené učitele a vůbec obrovské dotace do


vzdělávání. To je naprostá pravda. Ovšem jsou věci, které se v brazilské škole rozumí samo sebou, a nikdo o nich nediskutuje, ani si nemyslí, že jsou kdovíjak avantgardní. Když vejdu poprvé do třídy a začnu s dětmi pracovat a zadám jim nějaký úkol, jeden chlapeček zakroutí hlavou. Ptám se, jestli se nechce zapojit. Znova kroutí hlavou. Holčička vedle odpoví za něj. „On je autista, to je dobrý, já mu s tím potom pomůžu.“ Za odpoledne potkám v různých třídách hluchého chlapečka, kterého rodiče neučí znakovou řeč, aby se naučil spíše odezírat ze rtů, a mohl tak chodit do státní školy společně s ostatními dětmi, další dvě autistické holčičky a malého, osmiletého chlapce s Downovým syndromem a několik značně hyperaktivních dětí s poruchou soustředění. Spolužáci i učitelé tyto děti s pozoruhodnou trpělivostí a tolerancí vnímají jako přirozenou součást svého světa. Rodiče neprotestují, že se jejich děti kvůli spolužákům s hendikepem učí pomaleji, učitelé si nestěžují, že jejich práce je obtížnější. Děti jim většinou ochotně pomáhají s tím, co nezvládají, nikdo se ani nepošklebuje, ani nemá zlé poznámky na jejich adresu. Je to prostě součást brazilské reality, stejně jako nový spolužák z Uruguaye, který ještě nemluví portugalsky a do všeho míchá rodnou španělštinu, anebo holčička s japonskými kořeny, která se nedávno vrátila z delšího pobytu v Japonsku. I pro tuto přirozenou toleranci všeho, co je jiné a neznámé, ředitelky těchto škol ochotně přijaly nabídku kurzů češtiny a zařadily je do svých učebních plánů. Nejedná se ale jen o státní školy, kde lze důraz na sociální a multikulturní myšlení očekávat. Také soukromé instituce tady v Brazílii leckdy překvapí svou velkorysostí. A jejich

letem světem

„S cizíma lidma se nebavim,“ prohlásí osmiletá Anna a založí si výhružně ruce v bok. Usměju se, protože jsem se jí jenom zeptala, jak se jmenuje. Holčička se na mě nasupeně podívá a dodá: „A už vůbec ne s těma, co se mi smějou.“ Až po hodině zjistím, že Anna trpí lehkou formou autismu a skutečně se jen tak s nějakou cizí učitelkou bavit nebude. Vedle ní sedí chlapeček v modrém tričku s obrovskou dírou na rameni. „Už jste někdy jedla krokodýlí maso?“ zeptá se mě. Přestože je lov krokodýlů zakázaný, tady v bažinách a řekách brazilského státu Mato Grosso do Sul je velmi oblíbený. A na každém sousedském grilování masa se zvláště naivním cizincům krokodýlí pečínka s gustem podává a odmítnutí je bráno jako urážka. Takže ano, odpovím klučinovi, že krokodýla už jsem jedla a že chutná jako kuře. „Kolik vám je let?“ zeptá se mě další holčička.„A máte děti?“ vyzvídá její sousedka. Otázky se hrnou jako voda ve splavu a brazilské děti se vůbec nestydí je pokládat.

44

Letem světem | Dobrodružství s brazilskými dětmi

Jak se učí děti v Brazílii češtinu

A ještě něco je v brazilských státních školách překvapivé. Hrdost učitelů na své povolání. Přesto, že jsou učitelé na brazilských základních školách zhruba stejně placení jako jejich čeští kolegové (při vyšších brazilských cenách), převládá u nich pocit, že dělají opravdu důležité povolání. Jejich školy, většinou malé a špatně udržované budovy, kde se děti


musejí střídat v ranních a odpoledních turnusech, aby se do nich vešly, jsou na hony vzdálené luxusním podmínkám našich státních škol. Zdejší učitelé také zvládají dovednosti jako vykoupat, odvšivit a odblešit příliš špinavé dítě nebo pracovat s dítětem, kterému před očima tatínek zavraždil maminku. Přesto v nich převládá pocit výjimečné radosti a pospolitosti. Ve sborovnách lze číst i tyto nápisy: „Tým je víc než skupina lidí. Je to společná energie a něco víc než pouhé rozdělení úkolů, je to spojenectví, které jde za společným cílem. Kamarádství, které tvoří důvěru a respekt. Souhra nás všech vytváří hmatatelné výsledky. Je to recept na úspěch.“ Tihle brazilští učitelé mne velmi rychle a na všech školách bez výjimky přijali mezi sebe. Sedávám s nimi ve sborovnách, ochotně mi pomáhají s organizací českých Vánoc nebo Velikonoc pro děti, s filmovými představeními, nebo s výtvarnou soutěží Lidice, kterou teď na těchto školách pomáhám propagovat. Jsou nadšení, že jejich děti mohou chodit na mé hodiny, že se dozvědí něco o tak vzdálené a přitom pro zdejší děti přitažlivé kultuře a jazyku. Děti mi tady říkají „A Tcheca“ a po dvou letech vědí, kde leží naše země, jaká je Praha, umí spoustu českých vět a písniček a nakreslit Pražské Jezulátko. Milují Krtečka a smějí se příhodám Pata a Mata. Jsou zvídavé a upovídané, zvyklé se přihlásit o slovo a zeptat se, když něco nevědí. Často mi říkají svůj názor a rády malují českou vlajku. Jedna moje talentovaná žákyně, dvanáctiletá Jamile, dcera řidiče kamionu a matky v domácnosti mi jednou řekla: „Chtěla bych se učit jazyky a hodně cestovat.“ „A kam bys chtěla jet?“ zeptala jsem se. „Přece do Prahy!“ prohlásila a mně připadalo, že život i svět právě v tuto chvíli dávají smysl.

letem světem

světy se s těmi státními propojují, aniž by o tom věděly. Když jsem loni v Batayporã učila na základní škole Jana Antonína Bati, v jedné třídě jsem viděla několik dětí, které vypadaly a chovaly se jinak než ostatní. Některé neměly boty a neustále po mně něco chtěly – pero, tašku, anebo pastelky. Byly to totiž děti, které rodiče posílají do školy hlavně proto, aby se tam najedly – v brazilských státních školách dostávají děti jednou denně zdarma teplé jídlo, anebo vydatnější svačinu. Některé z těchto dětí mají rodiče ve vězení a vychovávají je prarodiče nebo křesťanské spolky. Jiné zase pocházejí ze sociální skupiny tzv. „sem terras“ čili bezzemků, lidí, kteří nelegálně zabírají půdu velkostatkářům, usazují se na ní a pokoušejí se hospodařit. Většina těchto dětí se celá odpoledne a večery toulá bezprizorně po ulicích. V téhle třídě jsem narazila na kluka, kterého jsem znala ze soukromé školy kung fu. Měl tak sedm let a na kung fu chodil pravidelně a byl jeden z nejlepších. „To je Eduardo, rodiče se o něj vůbec nestarají, nají se jenom ve škole,“ řekla mi jeho učitelka. Vrtalo mi to hlavou, protože kung fu rozhodně není levný kroužek, měsíčně přijde zhruba na 700 českých korun. Když jsem se ptala majitele školy Josého Valadarese, jak to, že Eduardo může chodit na tak drahé tréninky, zlehka pokrčil rameny a řekl: „ Nic mi neplatí, důležité je, že se už nepoflakuje sám po ulici, místo toho se něco naučí a já o nic nepřijdu, naopak,“ vysvětlil mi to jednoduše. Postupně jsem zjistila, že kluků podobných Eduardovi chodí na tréninky víc a podobnou ekonomickou toleranci pro chudé děti jsem našla i v soukromé škole angličtiny.

45

Letem světem | Česká literatura v Číně

Česká literatura v Číně Eva Roubalová | lektorát Peking, Čína

Setkání s Radkou Denemarkovou (uprostřed) na Pekingské univerzitě zahraničních studií

Během hodin literatury získávají čínští studenti přehled o významných českých spisovatelích a jejich dílech a čtou kratší úryvky z vybraných knih. Ukázky studentům přibližují daného autora a seznamují je s náměty, o kterých píše. Co by byla výuka literatury bez čtení literárních textů? Studenti mají možnost půjčovat si české knihy z knihovny na katedře češtiny nebo z univerzitní knihovny. Na výběr mají stovky českých knih starších i moderních, ale i z oblasti teorie literatury. Mnozí se už s českou literaturou setkali prostřednictvím překladů. Byly to dětské knížky jako Povídání o pejskovi a kočičce nebo pohádky od Boženy Němcové.


V dospělejším věku si pak v čínštině přečtou Haškova Dobrého vojáka Švejka nebo některé dílo B. Hrabala, případně M. Kundery. Při výuce české literatury je třeba přiblížit čínským studentům nejenom jednotlivé autory a jejich díla, ale využitím různých audiovizuálních materiálů přiblížit českou kulturu v jednotlivých historických obdobích. Čtyřleté studium češtiny končí studenti vypracováním závěrečné práce a průměrně třetina studentů si vybírá literární téma. Studenti si často volí významné české autory 20. století, jakými jsou Bohumil Hrabal a Karel Čapek, stejně často se však objevují i významní spisovatelé 19. století: Karel Hynek Mácha a jeho Máj, Božena Němcová se svou Babičkou a Karel Jaromír Erben a jeho Kytice. Erbenovy balady jsou mezi čínskými studenty známé a oblíbené i díky filmovému zpracování.

letem světem

Česká literatura je zahrnuta do studijního plánu v rámci čtyřletého studia češtiny na Pekingské univerzitě zahraničních studií.

46

Letem světem | Česká literatura v Číně

Číst dílo v originále není snadné a pro mnoho studentů je mnohem přístupnější upravená verze literárních děl od autorky Lídy Holé. Studentům je tak umožněno seznámit se s Malou Stranou Jana Nerudy v Malostranských povídkách, kde právě obtížnost Nerudova jazyka by určitě zahraničním studentům znemožnila si toto dílo přečíst. Každé dílo je spjato s určitým regionem, kde jeho spisovatel žil nebo kam svoje dílo umístil. Co by byla Babička Boženy Němcové bez Babiččina údolí? V hodinách české literatury se kromě vlastního díla seznamují studenti s místy, ke kterým se kniha váže. V případě, že určité místo někdo ze studentů navštívil během svého pobytu v České republice, podělí se o svoje dojmy a fotografie, které odtud má. Studenti češtiny současného 4. ročníku napsali, co je nejvíce zaujalo z české literatury. Ukázky jsou autentické a jsou uváděna česká jména studentů. Jak čínští studenti češtiny získali svoje česká jména? Učitelé jim v 1. ročníku, na začátku studia, najdou české jméno, jehož výslovnost se pokud možno co nejvíc podobá jejich vlastnímu. Toto jméno je pak provází nejen celou dobou studia češtiny, ale ve skutečnosti celým „českým“ životem. Potkáte-li nějakého čínského bohemistu, jistě se vám představí svým českým jménem. Helena: „Také mě zajímá, jak čeští spisovatelé čerpají inspiraci z nejobvyklejšího života. Nejznámější příklad je Bohumil Hrabal, který působil jako dělník v různých nízkých pozicích, přestože měl doktorát práva. Mnoho ukázek z jeho významných děl pochází z každodenních hovorů v hospodách s těmi prostými dokonce chudými lidmi. Hrabal však není jediný takový spisovatel. Petr Šabach byl nočním hlídačem, když pro časopisy přispíval povídky. Z českých spisovatelů vnímám skromnost a silnou vřelost k životu.“ Petr: „V historii české literatury vzniklo mnoho slavných knih, ale Hrabalova kniha Příliš hlučná samota patří mezi mojí nejoblíbenější knihy z české literatury. Ta novela není moc dlouhá, ale je těžko rozumět pro cizince. Četl jsem tuto knížku jen několikrát ve verzi čínštiny, a proto jsem ještě nemohl dobře chopit její důležité myšlenky. V budoucnosti, se zvýšením úroveň své češtiny zkusím je číst v češtině, asi to může mi pomoct lépe rozumět.“


Studentka, jejíž české jméno je Šárka, napsala: „Moje první česká kniha se jmenuje Staré pověsti české od Aloise Jiráska, protože bych chtěla zjistit pověst související se svým jménem.“ Jiřina: „Zajímám se o hodně z české literatury ale nejvíc mě zaujalo je směr poetismus. Protože cílem poetismu bylo napomáhat nápravě a překonání odcizení, které mají neharmonické lidské vztahy, což pro mě je nejdůležitější životní styl. Musíme mít optimistické pohledy na svět, což je taky účelem poetismu.“ Monika: „Moje oblíbená knížka je staré pověsti o Čech a Moravy. To je adaptační lidové pověsti pro cizince. Tak je lehké číst a můžu vědět víc o České. Mám zájem o legendy, pověsti, pohádky a něco tajemného. To lidové pověsti je obvykle z staré časů. Z této knížky znám proč Čech se jméno je Čech, proč na státní den hraje Libuše na Národní divadle, proč na Václavské náměstí stoje svatý Václav. Je to zajímavý dojem.“ Je jistě zajímavé, jak studenti hodnotí literární díla a co na nich oceňují. Opravdu neopakovatelným zážitkem je pro studenty setkání se skutečným spisovatelem. Studenti češtiny v Pekingu měli dvakrát příležitost popovídat si se dvěma autorkami, které dokázaly navázat vynikající kontakty se studenty a besedy byly velmi zajímavé. Takové setkání se uskutečnilo při příležitosti literárního festivalu, který v Pekingu pořádá „Bookworm“. V roce 2013 přijela do Číny Radka Denemarková. Před vlastní besedou se studenti mohli seznámit s knihami této autorky, které jsou v knihovně katedry. Většina z nich si však některou z knih nabízených během autorčiny návštěvy na univerzitě koupila a nechala podepsat jako vzpomínku na příjemné odpoledne s českou literaturou. O rok později, v roce 2014, přijela Petra Hůlová, spisovatelka, která v jedné ze svých knih vypráví o Mongolsku. Setkání s českými spisovatelkami bylo motivující a vzbudilo zájem o současnou českou literaturu. Absolventi studia češtiny na Pekingské univerzitě zahraničních studií jsou také překladateli české literatury. V poslední době přeložili pohádky Boženy Němcové a Bílé břízy od Arnošta Lustiga. Překlady českých děl do čínštiny přibližují českou literaturu a českou kulturu čínským čtenářům.

letem světem

Jak důležitý je zdařilý překlad pro získávání zahraničních čtenářů, svědčí i Seifertova próza Všechny krásy světa. Studenti znají tuto knihu z čínského překladu a během studia češtiny se chtějí seznámit s originální verzí. Právě Seifertova autobiografická próza se již několikrát stala tématem závěrečných studentských prací, z nichž ta poslední v roce 2013 byla oceněna v rámci univerzity.

47

Glosa | Česká vesnice Veselynivka

Glosa

Kostel ve Veselynivce

Česká vesnice Veselynivka

Pryvit

Jiří Bernkopf | krajanská komunita Čechohrad, Ukrajina

V pohádkově zapadlé vesnici žije i pohádková babička Marie Provazníková. Bydleli u ní snad všichni Češi, kteří kdy do Veselynivky zavítali. Já jsem nebyl výjimkou. Paní Provazníková vychovala 5 dětí a po rodinné tragédii ještě 3 vnoučata. Nyní je kazatelkou v českobratrském sboru, který se schází v malebném kostelíku. Na vesnici, kde žije 200 lidí, to však není jediný kostel, hned vedle září modrá střecha baptistické svatyně. Domluvit se není snadné: „Já se tady snažím o nějakou ekumenii, a oni na mě, že jsou vyvolený,“ povzdechla si paní Provazníková. S Českými bratry by se prý ušpinili. Nicméně hlavní autoritou na vesnici je stále paní Provazníková. Má hlavní slovo při organizaci všech svátků a kulturních událostí. Čeština je na vesnici stále živá. Jazyk ovládají skoro všichni nehledě na to, jestli jsou nebo nejsou Češi. Místní čeština je vskutku původní, má pro nás nezvyklý přízvuk, proto mi chvíli trvalo, než jsem začal dobře rozumět. Ale


domluvit se není problém. Česky umí i děti, včetně těch nejmenších. Rozumí prakticky všemu, některé děti odpovídají česky, některé ukrajinsky nebo suržykem.1 Neumí však česky číst a psát. Na to se zaměřovala moje výuka. Šlo to rychle. Zatímco první stupeň se učil číst a psát jednotlivá slova, se staršími jsem už mohl plynule česky číst pohádky. Děti jezdí jednou za dva roky na českobratrský tábor do Bělče. Mají tak kontakt se současnou češtinou a motivaci se jazyk učit. Bez toho to by to asi nešlo. Ve Veselynivce jsem byl dvakrát na týden, děti chodily každý den na 2 až 3 hodiny. Vzhledem k tomu, že kromě češtiny nemají děti žádné volnočasové vyžití, chodily pravidelně prakticky všechny od 1. do 9. třídy (14 dětí). Moje nevýhoda byla v tom, že dobře znám ruštinu i ukrajinštinu, děti to brzo poznaly a začaly toho využívat. Učitel by tu asi celý rok žít nemohl, děti by se unavily, ale návštěva jednou za měsíc na týden je ideální. Čechohradský učitel sem může zajet vlakem z Melitopolu do Berezovky (ve stanici Fjodorovka přestoupí na vlak Záporoží – Oděsa), který jede přes noc. Z Berezovky se však autobusem lze dostat jen do sousední vesnice. Odtud vás dovezou krajané, jinak byste museli jet ve školním autobuse nebo jít pěšky pěknou přírodou asi 10 km. Vesnice je prakticky odříznutá od civilizace, cesta sem není nejjednodušší, ale možná právě proto nás čeká na jejím konci zázračně zachovalá česká protestantská komunita.

1| Suržyk – суржик: smíšený jazyk vzniklý na základě ukrajinštiny a ruštiny, gramatika a výslovnost jsou převážně ukrajinské, v lexiku však převažuje ruština.

glosa

Z ukrajinského Čechohradu, kde pracuji, je to do Veselynivky 430 kilometrů. Je to však vzdálenost relativní. Nejprve je třeba zdolat chersonskou trasu, kde transport vojenské techniky spolehlivě vytloukl mizerně zalátané díry a cesta je místy sjízdná jen přes pole. Z Nikolajeva se odbočuje ve směru Domanivka, hodinu se jede po pěkné silnici, na které ovšem za cedulí „Oděská oblast“ končí asfalt. Obyčejně jsou na ukrajinských silnicích díry. Tady jsou naopak ostrůvky asfaltu, který kdysi pokrýval vozovku. Ta dnes místy připomíná spíš říční koryto. I tuto cestu moje škodovka zvládla a ve vesnici Michajlo-Oleksandryvka odbočuji na prašnou polní cestu. Po dvanácti kilometrech jízdy přírodou bez známek civilizace mě vítá nápis Češskoje selo Veselynivka. Jsem na místě.

48

Letem světem | Olympiáda z českého jazyka

Zadání úkolů z českého jazyka

Olympiáda z českého jazyka Naděžda Sviderková | krajanská komunita Daruvar, Chorvatsko

Zábavné soutěžní úkoly ze znalosti českého jazyka jsem připravila ve dvou kategoriích – pro mladší žáky (z 3., 4. a 5. třídy) a starší žáky (z 6., 7. a 8. třídy). Na vypracování všech úkolů měli žáci 90 minut. A jaké soutěžní úkoly olympionici plnili? Tak například si poslechli vyprávění a pak vybírali správnou odpověď ze tří možností, vyplňovali tajenku a dokreslovali postavy. Dále žáci hledali chybné vyjádření a uváděli správné. Zjistila jsem, že pro ně byla neznámá slova jako chobotnice, chapadla, kly… Také jsem se dozvěděla, že z kůzlete vyroste sa-


mec s názvem kouzelník a samice kouzelnice, z housete husák nebo husík, z jehněte beran a samici v Končenicích nazývají beranice. V jiných úkolech žáci doplňovali koncovky a přípony, např. klubíč-ko, holčič-ka, chlebíč-ek, kočič-ka. Jak v mladší, tak ve starší kategorii dělalo žákům problém spojování obrázků s okénky podle délky slabik. V chorvatštině totiž nemají délku slabik, a tak se jim nepodařilo správně zařadit např. slova klíče, zajíc, svíčka, brýle, motýl… V olympiádě děti také hádaly a malovaly. Mnohým mladším dětem se nepodařilo vyluštit tuto hádanku: V košíčku má zlaté nitě, jejich leskem oslní tě, při kohoutím křiku vstává, večer zrudne jeho hlava a za kopec jako míč skutálí se, pryč je, pryč.

letem světem

V českých školách v chorvatském Daruvaru a Končenicích proběhl 18. a 19. února 2015 již druhý ročník soutěže ve znalostech z mateřského jazyka – češtiny. Tato olympiáda se konala u příležitosti oslav Dne mateřského jazyka, který připadá na 21. únor. Do této soutěže se i letos zapojilo asi padesát zájemců z každé školy.

49


Jeden z úkolů mladší kategorie měl zadání: Víš, jak mluví různá zvířata? Např. osel, kočka, medvěd, prase… Chorvatský kohout dělá „kukuriku“ a český „kykyryký“ (kikiriki jsou chorvatsky arašídy). Žába nedělá „kvakva“, ale „krekre“, česká kráva dělá „bú“, chorvatská „mú“. Děti také rozhodovaly o tom, co je příjemné a co nepříjemné. Například posuzovaly tato sdělení: Žanetu hrozně bolí zuby. Venku je teplo a svítí sluníčko. Zbyšek dostal jedničku z češtiny (pozn. jednička je v Chorvatsku nejhorší hodnocení). Doplňovaly přirovnání a vybíraly správnou odpověď, např. bílý jako (stěna – stín), roste jako (z vody – písku), ostrý jako (bitva – břitva). Do textu lidových písniček přidávaly vybraná slova.

Děti rády kreslí, a tak se jim velmi líbil úkol, ve kterém po pozorném přečtení vět dokreslovaly obrázky.

Náročné řešení úloh

Starší děti hledaly protikladná slova a doplňovaly přirovnání při popisování osob a jejich jednání (např. usmívá se jako…, zpívá jako…). Jediný pravopisný úkol byl pro mnohé děti těžký. Měly doplnit i-í/y-ý po tvrdých a měkkých souhláskách. Na druhém stupni se český pravopis málo procvičuje, a proto si děti nemohly vzpomenout, kdy se píše měkké i, nebo tvrdé y. V dalším úkolu děti umisťovaly a dokreslovaly 9 maňásků do polic podle návodu, např. lev patří do prostřední police vlevo. Tento úkol je velice bavil a byly v něm úspěšné. Zadání dalšího úkolu znělo: Zakroužkuj jedno slovo z nabídky, aby věta dávala smysl. Např.: V létě nepotřebuji sáňky/plavky/sluneční brýle; na chleba si mohu namazat podrážku/paštiku/podlahu. Děti také doplňovaly přídavná jména, např. zklamaný, smutný, veselá, šťastná. V křížovkách dělalo dětem potíže doplnit některá česká slova, neznaly např. slovo bublanina, dýmka, baletka, meruňka, žihadlo, pravítko, hroch, žralok. Přiřazovaly také věci do skupin podle toho, na jakou část těla si je můžeme „obléknout“. Některé děti neznaly slovo náramek, mikina, lyže, brusle, legíny. Rozhodovaly, co je správné a co ne, např. Malá Veronika jezdí na kole bez přilby. Škrtaly slova, která označují nepěkné vlastnosti, např. lenost, nepořádnost, hrubost. Měly napsat tři věci, které jsou kulaté, hranaté, měkké, hladké atd. Poslední úkoly byly nejtěžší. Žáci hledali „zatoulaná“ slova v pohádce. V každé větě chybělo slovo a děti chybějící slovo dopisovaly. Úkolem s názvem „Nesmyslov“ bylo najít v obrázku všechny nesmysly a vypsat je ve větách. Mnohé děti mají problém utvořit gramaticky správné věty. Myslím, že by se mělo v hodinách češtiny věnovat více času


letem světem

Prší, prší, jen se (práší, leje, kouří), kam koníčky pojedeme, pojedeme (do lesa, na louku, na luka), až (volavka, žežulka, konipas) zakuká.

50


Úspěšné zakončení olympiády

konverzaci a komunikaci v českém jazyce. A takto vypadal jeden z nejtěžších úkolů z olympiády:

vštívit Českou republiku, zpívat české písničky, poslouchat českou hudbu a přitom konzumovat výborné české jídlo, např. švestkové knedlíky a svíčkovou omáčku, a samozřejmě by chtěly ochutnat skvělé české pivo a chlebíčky. Při slavnostním vyhodnocení převzali tři nejlepší olympionici od bjelovarsko-bilogorské místožupanky dar – knihu Krajiny domova autorů Václava Cílka a Renáty Fučíkové. Malé dárky dostali i ostatní účastníci. Pochvalu obdrželo sedm účastníků z chorvatských tříd v Končenicích, kteří si chtěli vyzkoušet, jak jsou na tom s češtinou, přestože od 5. třídy nechodí do české školy. Žáci vyjádřili přání, aby se takováto akce opakovala i v příštím roce, protože je soutěžení velice baví, úkoly se jim líbily, byly pro ně velmi zábavné a mohli si ověřit, jak zvládají češtinu. V tomto článku jsem z části rozebírala těžkosti a problémy při zvládání některých úkolů. Výsledky takové soutěže mohou sloužit jako návod a výzva pro nás učitele k tomu, abychom své působení více zaměřili na oblasti, kde jsou nějaké mezery, tedy na komunikaci, konverzaci, pravopis atd. Olympiáda umožnila talentovaným žákům porovnat úroveň vlastního jazykového, pravopisného a slohového projevu s ostatními účastníky soutěže.

Jsem ráda, že se dětem akce líbila a můžeme se těšit na další ročník. Na závěr psaly děti krátkou slohovou práci na téma: Jak bych oslavil/a Den mateřského jazyka. Dozvěděli jsme se, že by děti v tento den chtěly spolu se svými rodinami na-


Poděkování patří paní místožupance, která zajistila ekonomické zázemí, ředitelům českých škol a pracovníkům nakladatelství Jednota, kteří graficky upravili a vytiskli soutěžní formuláře.

letem světem

Z české školy v Končenicích se olympiády zúčastnili úplně všichni žáci, takže je velmi zajímalo, jak byli úspěšní a na které příčce se umístili.

51

Letem světem | O skrytém lektorátu

Edmonton

O skrytém lektorátu Stanislav Štěpáník

Příběh „skrytého lektorátu“ češtiny na University of Alberta v kanadském Edmontonu se začal psát ve druhé půli akademického roku 2008/09. Tehdy poprvé z iniciativy SVU – Československé společnosti pro vědy a umění v Albertě, zvláště Kamily Moquin, začali stipendisté přijíždějící na Wirthův institut rakouských a středoevropských studií při University of Alberta vyučovat češtinu. Zpočátku primárně příslušníky české komunity v Edmontonu, s rostoucím úspěchem postupně také studenty univerzity se zájmem studovat v České republice či jedince, kteří k české komunitě mají nějaký vztah – manžele nebo manželky či potomky Čechů.


Edmontonská česká komunita dle neoficiálních odhadů čítá okolo jednoho a půl tisíce až dvou tisíc osob, podle MZV ČR v celé provincii Alberta, jíž je Edmonton hlavní město, žije kolem tří tisíc krajanů. Snad trochu překvapivě se po roce 1968 právě v Edmontonu usadila po Torontu druhá největší část českých emigrantů v Kanadě, a to především z důvodu dostatku pracovních nabídek. Každoročně kurzy navštěvuje mezi 10 až 15 studenty. Vzhledem k tomu, že spektrum jejich profilů, motivací ke studiu i vztahů k České republice je velmi různorodé, jedná se o činnost didakticky náročnou. Lektoři čelí různým úrovním znalosti češtiny – od rodilých mluvčích

letem světem

Stanislav Štěpáník absolvoval roční pobyt na Wirthově institutu na University of Alberta v roce 2013/14. V současné době působí na Katedře českého jazyka Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

52

Letem světem | O skrytém lektorátu

Za dobu existence kurzů se vystřídalo již šest učitelůstipendistů, kteří počínaje rokem 2004/05 přijíždějí na Wirthův institut rakouských a středoevropských studií na roční pobyt, aby prováděli výzkum v rámci svého doktorského studia na některé z našich univerzit, pracovali na svých disertačních pracích a podíleli se na aktivitách institutu. Ten je jednou z hlavních institucí v oblasti středoevropských studií v Severní Americe, jediný svého druhu v Kanadě; do jeho zájmu patří kromě České republiky také Rakousko, Chorvatsko, Slovensko, Slovinsko, Polsko a Maďarsko. Jeho hlavním úkolem je pěstování dobrých vztahů s místními krajanskými organizacemi a studium a propagace středoevropského regionu v západní Kanadě, k tomuto účelu pořádá koncerty, výstavy, přednášky, konference či diskusní panely. V neposlední řadě pak institut poskytuje zázemí již zmíněným stipendistům, pokročilým doktorandům, které kromě Slovenska a Slovinska všechny zmíněné země každoročně pro daný akademický rok vybírají v přijímacím řízení. Pro fungování českého programu je zcela klíčová podpora SVU – Československé společnosti pro vědy a umění v Albertě, bez jejíhož podílu na financování stipendií pro vybrané doktorandy by nemohl existovat. Hlavní iniciátor programu a také dlouholetý prezident SVU profesor Pavel Jelen, jinak světoznámý akademik v oblasti potravinářství, byl v červnu 2014 za svou činnost v oblasti rozvoje akademických vztahů mezi Českou republikou a Kanadou vyznamenán medailí MŠMT ČR 2. stupně. Právě ministerstvo školství společně s Domem zahraniční spolupráce program administrují. „Po pádu komunismu jsme chtěli nějakou formou podpořit demokratické změny v České republice a alespoň na dálku se do země vrátit. Jaká jiná cesta by mohla být vhodnější než podpora vzdělanosti mladých lidí?“ podotýká profesor Jelen.


Podpora doktorandů na Wirthově institutu ze strany SVU dokonale zapadá do celkové koncepce práce této organizace, neboť její těžiště leží v oblasti kultury a vzdělávání – pořádá koncerty, na něž zve významné osobnosti z České republiky, organizuje výstavy českých umělců a divadelní představení českých autorů, šíří české tradice mj. velkou oslavou Dne vzniku samostatného československého státu 28. října nebo pořádáním velikonočního odpoledne, které je zaměřeno především na děti a dospívající, vydáváním českých knih či nahrávek české hudby. Edmontonská SVU také poskytuje stipendia pro studenty zkoumající témata spojená s Českou republikou, příp. jejími vztahy s Kanadou, a po vzoru pobočky SVU v Mnichově v loňském roce díky iniciativě Jana Soukupa zavedla přednáškové pásmo, kde se krajané každý měsíc scházejí, aby diskutovali o aktuálních tématech, jichž se proslovené přednášky týkají. V Edmontonu rovněž funguje Český a slovenský pěvecký sbor. Jako nejaktuálnější se ukazuje potřeba seznamovat s českou kulturou a českým jazykem generaci nejmladší, narozenou v Kanadě, příp. přicházející do Kanady v útlém věku – i z toho důvodu se SVU rozhodla obnovit tradici letních dětských táborů, tentokrát ještě navíc obohacených o výuku češtiny a oživených českými tradicemi a českou kulturou. Na přípravě programu se podílejí jednak zástupci SVU, především Kamila Moquin a manželé Sýkorovi, a jednak stipendisté-lektoři. Vzhledem k tomu, že se tábora kromě samotných dětí účastní také jejich rodiče či prarodiče, vytváří se prostor nejen pro mezigenerační, ale rovněž mezikulturní dialog nad českým kulturním dědictvím. Nakonec odpovězme na otázku, proč je edmontonská výuka češtiny jaksi „skrytá“: kurzy nejsou oficiální součástí Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí, ale jde především o iniciativu a nadšení lidí z SVU, kteří nechtějí ztratit kontakt s rodnou zemí a chtějí podpořit její dobré jméno v Kanadě. O to víc proto tento „skrytý lektorát“ tvoří důležitý prvek v šíření českého kulturního dědictví v zahraničí, neboť kromě jiného představuje také významné pojítko mezi krajany dlouhodobě pobývajícími mimo Českou republiku a současným životem ve vlasti.

letem světem

po úplné začátečníky – a širokému spektru zájmů studentů – od mládeže po seniory. Většinou se proto volí postup dle kombinace různých učebnic češtiny pro cizince, ale součástí výuky jsou také odkazy na českou kulturu, práce s autentickými texty aktuální publicistiky, video a audio ukázkami, promítání soudobých filmů české provenience a čtení z české literatury. Je potěšující, že knihovna University of Alberta disponuje poměrně zajímavým fondem české literatury, najít lze dokonce jazykové příručky a různé slovníky. Literatura je rovněž dostupná od samotných krajanů, řada z nich vlastní mnoho českých knih a jejich sdílení není problém. Je zajímavé pozorovat, jak kanadští Češi (nebo čeští Kanaďani?) vnímají vývoj v České republice, a je nanejvýš potěšitelné, že dobré charakterové vlastnosti a osobitý český humor se neztrácejí ani po dlouhodobém pobytu za hranicemi vlasti.

53

Letem světem | Služební cesta do Rumunska aneb Se spacákem ke krajanům do Banátu

Služební cesta do Rumunska

aneb Se spacákem ke krajanům do Banátu

Helenské větrníky

Interiér školy ve Svaté Heleně

„Vy s sebou máte spacák?!“ Všechna moje předchozí ujištění, že nejedeme do divočiny, ale civilizované země, která je od roku 2007 členem Evropské unie, se rozhodně minula účinkem. Moje kolegyně stojí na dvoře DZS před otevřeným kufrem služebního multivanu, který už tak přetéká kufry a taškami plnými teplého oblečení, a snaží se tam umístit svůj spacák. Je listopad 2014 a my (referentky z Domu zahraniční spolupráce, ministerstva školství a ministerstva zahraničí vedené kolegou z ministerstva školství) jedeme do rumunského Banátu. Kde jsem udělala chybu? Vylíčila jsem Banát jako nádherný kus země nad Dunajem, kde v drsných podmínkách žijí naši krajané, kde na prašných cestách potkáte povozy tažené koňmi a v lesích lišky, vlky a toulavé psy. Ale také jsem se zmínila o nových penzionech, ve kterých turisté najdou stejný komfort jako třeba na Šumavě nebo v Beskydech… Jsem tedy přesvědčena, že nikdo z nás spacák nevyužije.

a po tomto magickém slůvku ale následuje něco, co zcela neguje předchozí tvrzení. Ať už se to týká ubytování, stravování nebo výuky. Přemýšlím, zda mám změny kolegům dávkovat po částech, anebo je omráčit zcela novým pojetím služební cesty najednou. Budu jim je sdělovat postupně s vědomím, že v určitém bodě se dostaneme k „finální“ podobě, která se bude průběžně měnit. S mírným zpožděním, velkým očekáváním a se spacákem v kufru se vydáváme na cestu.

Organizovat služební cestu ke krajanům není jen tak. Na klidu mi také nepřidává opakované ujišťování našeho zkušeného učitele Petra Skořepy (tč. je vyslaný do Svaté Heleny a Gerníku), že se vše vydaří. Pan učitel obvykle začíná větu slovy: vše je zařízeno, vše je jak má, vše je v pořádku, ale…


Po 12 hodinách strávených v autě se všichni těšíme na klidnou noc v hotelu v Temešváru. Díky našemu řidiči ho nalézáme okamžitě. Hotel je krásný! Myslím, že by si kolegové tuto noc měli užít a pořádně se prospat. Volal totiž Petr Skořepa, že s ubytováním je vše v pořádku, ale… v penzionu v Coronini (nachází se na břehu Dunaje, máme tam strávit 2 noci) není dostatek pokojů. Asi nakonec dojde na spacák! Nedošlo. V rámci meziministerské spolupráce se kolegyně dobrovolně nastěhovaly do dvoulůžkového pokoje. Banát je nádherný, i když nad Svatou Helenou se točí množství obrovských „větrníků“ (větrných elektráren), které hlasitě hučí a poněkud narušují romantický ráz krajiny. Výuka na školách ve Svaté Heleně, Gerníku a Eibenthalu je v podání vyslaných učitelů Petra Skořepy a Kateřiny Roháľové excelentní. Žáci jsou snaživí, místní učitelé velice

letem světem

Olga Vlachová | Dům zahraniční spolupráce

54

Letem světem | Služební cesta do Rumunska aneb Se spacákem ke krajanům do Banátu / Autentický text | Sčítání...

Autentický text

Sčítání Čechů v Banátu Václav Mašek, úvod Kateřina Roháľová | krajanská komunita Eibenthal, Rumunsko

vstřícní, předsedové krajanských komunit vlídní a pohostinní. Je dobré vědět, že zde pracují lidé, kteří svoji profesi berou jako poslání a dělají maximum v podmínkách, které si my v Česku leckdy neumíme představit. Zde je několik příkladů: Eibenthal není pokryt signálem operátorů mobilních telefonů a není tam internet, nejbližší velké město s dostupnou lékařskou péčí je vzdáleno 40 km po horské cestě, která je v zimě zavátá sněhem, a tudíž nesjízdná. Ze Svaté Heleny do Gerníku vede silnice, po které by majitel, kterému záleží na jeho voze, nikdy nejel. Náš učitel tam jezdí 2x týdně bez ohledu na hluboké výmoly, valící se balvany a nepřehledné strmé zatáčky. Kromě výuky češtiny jsme v Eibenthalu měli možnost zhlédnout dětské divadelní představení O popelce, podívat se do typické české chalupy a navštívit klubovnu v Ujbányi. V Gerníku jsme si prohlédli nově zrekonstruovaný Český dům a ve Svaté Heleně jsme se setkali s rodiči žáků. Večerní posezení s děkanem Václavem Maškem nás doslova pohladilo po duši a přiblížilo nám současný i dávno minulý život rumunských Čechů. Náš program završilo oficiální setkání s poslancem rumunského parlamentu Adrianem Merkou, pracovníky rumunského ministerstva školství, předsedy krajanských organizací a dalšími význačnými osobnostmi krajanského života v Rumunsku. Odjížděli jsme s přesvědčením, že naše návštěva přispěla k vyjasnění a posílení pozice českých učitelů na tamních školách. A spacák? Ten si vezmeme s sebou příště – pro jistotu. Ladislav Bánovec a Monika Slabá, MŠMT; Zuzana Sedláčková, MZV; Martina Rašnerová, Olga Vlachová a Bohuslav Eckart, DZS.


Text je psaný vlastní rukou pana arciděkana P. Václava Maška, který letos oslavil 74 let. Od roku 1969 působil v českých vesnicích v rumunském Banátu: v Nové Moldavě, Zlatici, Rovensku, Gerníku, Bigru a od roku 1999 je knězem v Eibenthalu. V roce 2002 byl vyznamenán cenou Ministerstva zahraničních věcí České republiky Gratias Agit a v roce 2014 převzal na Velehradě vyznamenání České biskupské konference za dlouholetou obětavou duchovní péči o české krajany v Rumunsku.

letem světem / autentický text

Auto DZS v Gerníku

55

portrét

5.

Alberto Tronchin

o Karlu Weirichovi Jana Sovová, lektorát Udine, Itálie

Karel Weirich se narodil v Římě 2. 7. 1906 v rodině, která výjimečností svých osudů bezpochyby předznamenala jeho zrání v celistvého, neohroženého člověka a filantropa. Jeho otec, český akademický sochař Ignác Weirich, žil a tvořil od r. 1892 v Římě, kam si později přivedl svo-


Alberto Tronchin: Spravedlivý riskuje

ji ženu Geltrude, rozenou Schindlerovou, pocházející z českobratrské exulantské rodiny usazené v Berlíně. Záhy se jim narodili dva synové – Marek a Karel.1 Do harmonického života rodiny však bohužel tragicky zasáhly události první světové války. Poté, co Weirichovi museli z osobních důvodů odejít do Vídně, pojaly vůči Ignáci rakouské úřady podezření ze špionáže; zásilka se sochami, vytvořenými během římského pobytu, byla zadržena v italském Udine a unikátní dílo bylo nenávratně rozkradeno příslušníky rakousko-uherské armády.2

1| Paní Helena Weirichová, dcera Karlova staršího bratra Marka, která doma z dědečkovy sochařské dílny uchovává mj. půvabnou babiččinu bustu z r. 1912, na ni vzpomíná jako na charizmatickou a na svoji dobu velmi vzdělanou ženu (studovala dokonce několik let na Univerzitě v Oxfordu), jež byla poněkud nepraktickému manželovi všestrannou a nepostradatelnou oporou. 2| Viz Remigio Strinati: L’arte di Ignazio Weirich, Fratelli Palombi Editori, Roma 1968.

portrét

Na jaře tohoto roku vyšel v Karmelitánském nakladatelství český překlad knihy mladého italského historika Alberta Tronchina (nar. 1982) s názvem Un „giusto“ ritrovato (česky Spravedlivý riskuje). Tronchin v ní zdokumentoval příběh v Itálii i u nás téměř neznámého novináře, stenografa a účetního českého původu Karla Weiricha, jenž během 2. světové války zorganizoval důmyslnou síť na záchranu židovských uprchlíků československého původu, kteří se nacházeli na území Itálie. Weirich byl od r. 1925 zaměstnán ve Vatikánu (nejprve v sekretariátu Papežských děl sv. Jana Apoštola a později v sekretariátu Papežských misijních děl) a od r. 1935 byl také stálým římským dopisovatelem ČTK. Díky svým vynikajícím kontaktům na české i italské straně a nevšední osobní odvaze se brzy stal důležitou spojkou čs. protifašistického odboje v Itálii. 1. 4. 1944 byl zadržen gestapem a odsouzen k trestu smrti; na přímluvu Vatikánu však došlo ke změně rozsudku v trest výkonu nucených prací v koncentračním táboře v německém Kolbermooru, kde se 2. 5. 1945 dočkal osvobození americkou armádou.

56

Portrét | Alberto Tronchin o Karlu Weirichovi

Následovalo přechodné vyhnanství rodiny v jižních Čechách a předčasná Ignácova smrt.3 Oba chlapci s matkou pak odešli nejprve do Švýcarska a záhy nato opět do Říma, kde Karel absolvoval střední školu, našel pracovní uplatnění a prožil zbytek života. Tam jej také v r. 1981 zastihla smrt ve věku 75 let. Krátce předtím svěřil svůj archiv s veškerou dokumentací milované neteři Heleně, která u něj pobývala během svých římských studií. Ta se také Albertu Tronchinovi stala hlavním pojítkem s nevšedním životním příběhem svého strýce. Právě jí patří poděkování za to, jak nezištně a ochotně se podělila o své lidské a kulturní dědictví se všemi, kdo o to doposud projevili zájem.

Alberto, mohl byste čtenářům na úvod říct něco o sobě, o svých studiích a zájmech a o důvodech, které vás vedly ke studiu českého jazyka a historie? O historii zemí střední a východní Evropy jsem se původně začal zajímat díky přednáškám benátského profesora historie Francesca Leonciniho. Tehdy jsem také začal po těchto zemích cestovat a poprvé jsem se dostal do Prahy. Zdá se mi to jako včera, kdy jsem vyšel před nádraží (přijel jsem vlakem přes Vídeň). Bylo to v únoru okolo šesté večer, bylo dosti chladno. Vydal jsem se pěšky s batohem na zádech k domu přítelkyně paní Heleny Weirichové, kde jsem měl domluvený nocleh. Bydlela na Malé Straně. Prošel jsem ulicí až k Václavskému náměstí, pak dál po Národní třídě, přešel jsem most Legií, zabočil doprava na tramvajovou zastávku Újezd, pak zase doprava, až jsem došel na adresu, kterou jsem měl napsanou na lístku. Praha se mi okamžitě zalíbila. Žádné jiné město mě na první pohled tolik nezaujalo. Něco málo z Ripellina, Kafky nebo Haška jsem už sice předtím četl, ale tady se jednalo čistě o pocity. Může vám to připadat banální, ale mně se v Praze zdálo všechno jaksi hezčí než jinde, třeba i pouliční lampy. Jejich svit člověka jaksi víc vtahoval... Nevím, snad to bylo způsobené kontrastem s bílou barvou sněhu podél cest... Nakonec jsem se zdržel šest dní místo plánovaných tří. Ráno v osm jsem vycházel z domu, vracel se v sedm večer. Myslím, že jsem denně nachodil nejmíň 25 kilometrů. Šel jsem třeba na Strahov a pak jsem prošel centrem až na Žižkov. Potom nahoru k Parukářce a odtamtud na Vinohrady. Prošel jsem podél celého Masarykova nábřeží, a cestou zpátky jsem to vzal opět přes Václavské náměstí. Bylo deset pod nulou, ale


Alberto Tronchin v Praze

já jsem chtěl vstřebat, co se dalo. Zcela o samotě jsem si žárlivě střežil svůj poklad. Nebyla to moje poslední cesta do České republiky, brzy následovaly další. V souvislosti s chystanou bakalářskou prací o Weirichovi i pozdější magisterskou prací o sametové revoluci jsem však pocítil nutnost naučit se také jazyk. Připadalo mi absurdní a téměř „neetické“ chtít psát o historii země, v jejímž jazyce neumím říct víc než dobrý den, děkuji a dobrý večer... Tou dobou jsem dokonce podal výpověď v práci (studoval jsem při zaměstnání) a žil z úspor, abych mohl denně docházet na hodiny jazyka. Bál jsem se, že jestli to neudělám teď, později k tomu už nikdy nenajdu odvahu. Čeština se mi od počátku zalíbila. Ve třídě nás bylo málo, takže jsme každou hodinu maximálně využili a šli rychle dopředu. Moc se mi s vámi a s profesorem Corduasem dařilo. Už po prvních pár měsících jsem si při pobytu v České republice dokázal poradit v základních konverzačních situacích. Studium češtiny pro mě zdaleka neznamenalo jen učit se jazyk. Zároveň s ním jsem se dozvídal mnohé o české kultuře, o způsobu myšlení. Z konfrontace s odlišnými gramatickými či sémantickými strukturami stále zřetelněji krystalizoval tento pro mě zvláštní a nový svět. 3| 28. 9. 1958 byla ve Weirichově římském ateliéru v Palazzo Venezia slavnostně odhalena pamětní deska, připomínající tamní umělcův pobyt v letech 1895–1915. Podle sdělení Heleny Weirichové byla později tato deska z neznámých důvodů odstraněna. 4| Původně italské znění rozhovoru bylo autorkou příspěvku přeloženo do češtiny.

portrét

Využila jsem příležitosti českého vydání této pozoruhodné knihy a položila jejímu autorovi, absolventu Univerzity Ca’ Foscari v Benátkách a svému bývalému studentu češtiny, několik otázek.4

57

Portrét | Alberto Tronchin o Karlu Weirichovi

Kdy jste se o příběhu Karla Weiricha doslechl poprvé a co vás vedlo k tomu, abyste se o něj blíže zajímal? Při náhodném rozhovoru s matčinou přítelkyní, švagrovou paní Weirichové, jsem se dozvěděl o existenci jakýchsi blíže neurčených „krabic s doklady“ o aktivitách Karla Weiricha. Ještě dnes si přesně vybavuji okamžik, kdy jsme u paní Heleny otevřeli první z nich. Nerozuměl jsem česky ani slovo, takže jsem si pročetl jen to, co bylo v italštině, a jinak mi paní Weirichová celé hodiny trpělivě tlumočila. Pár dní nato jsem šel věc prokonzultovat s profesorem Leoncinim. Udělalo to na něj velký dojem stejně jako na mě, zvláště proto, že Weirichovo jméno zůstalo podle všeho doposud zcela neznámé v souvislosti s jeho činností během války. Rozhodl jsem se proto napsat na toto téma bakalářskou práci. Co nového vám tato zkušenost přinesla? Vyskytly se během přípravné fáze či vlastního psaní nějaké potíže? Hlavní potíží zpočátku bylo, že o českém novináři nebylo doposud téměř nic napsáno. Bylo proto potřeba sestavit celý příběh od počátku pouze na základě dochovaných dokladů a vzpomínek jeho neteře a zasadit jej do dobového kontextu. Situaci navíc komplikoval fakt, že doklady nebyly nijak utříděny. Dopis z roku 1936 byl například založen vedle dopisu z roku 1943 a podobně. To podle mě dokazuje, že Weirich nepočítal s případným pozdějším sepisováním pamětí.

Připravil jsem si diapozitivy a power-pointové prezentace, abych je pokud možno zaujal. Zpočátku jsem byl trochu zaražený a nejistý... bál jsem se, že pro ně tohle téma nebude atraktivní. Nakonec jsem pokaždé zjistil, že se bojím zbytečně. Pozorně poslouchali od začátku do konce, a pak se často ptali – vždycky velmi slušně a s velkým zájmem, dokonce i ti nejmenší z 1. stupně základních škol. To mě skutečně ohromilo. Otázka na závěr – čím se teď zabýváte? Podařilo se vám realizovat v oboru, který jste vystudoval? Momentálně pracuji v jedné instituci, která se zabývá poskytováním soukromých zdravotních služeb; jsem v kanceláři s názvem „fakturování hospitalizací“. Přichází mi na stůl zdravotní dokumentace a faktury za hospitalizaci pojištěnců různých soukromých zdravotních fondů a já musím jednotlivým klinikám proplácet částky, které jim náleží v souladu s výší sjednaných pojistek. Je to práce, která s mým oborem skutečně v nejmenším nesouvisí. Uvědomil jsem si však, že najít uplatnění v oboru historie je velmi obtížné. Je to veliká škoda, ale i tak jsem rád, že mám práci a mohu si při ní tu a tam vyšetřit trochu času pro badatelskou činnost.5

5| V těchto dnech byl A. Tronchin osloven Českou televizí, která má v úmyslu s jeho pomocí natočit o Karlu Weirichovi dokumentární film.

Snažil jsem se zjistit co nejvíc o systému sociální podpory na italském území před válkou a během ní. Poskládáním jednotlivých střípků, zejména z Weirichovy korespondence, vyšlo najevo, že byl ve spojení s nejdůležitějšími filantropickými a charitativními subjekty své doby. Bylo až k nevíře, že tento svět mohl zůstat tak dlouho utajen před zraky veřejnosti. Okamžitě mě napadlo srovnání s obdobným případem, kdy italský obchodník Giorgio Perlasca zachránil během války v Budapešti tisíce osob židovského vyznání. I on zůstal desítky let ve skrytu a dozvěděli jsme se o něm vlastně teprve před pár lety.

Nejvíc mě potěšilo, když jsem pak dostával pozvánky do škol, abych tam dětem vyprávěl o Karlu Weirichovi.


portrét

Asi po 7 měsících jsem práci dopsal a rok nato mě z Institutu dějin protifašistického odboje v Trevisu požádali, abych ji upravil do knižní podoby s tím, že by se dala využít například při výuce ve školách. Knížka pak vyšla v lednu 2007, a proto mohla být 27. 1. v prodeji jako příloha deníku La Tribuna. Musím říct, že šla poměrně dobře na odbyt.

58

Portrét | Jaroslav Vrzala

Jaroslav Vrzala Lenka Žehrová lektorát Paříž – Sorbonna, Francie Při každé větší příležitosti pořádané pro krajany v zahraničí člověk slýchá velké množství životních příběhů, které by bez nadsázky vydaly na román. Některé z nich se podaří zachytit prostřednictvím nejrůznějších projektů, některé zaznamenají jejich aktéři sami, jiné příběhy na své zapsání teprve čekají. Následujícími řádky bych se ráda pokusila přispět svou troškou do mlýna a stručně nastínit jeden z těch osudů, které považuji za více než inspirativní.

Po druhé světové válce nesdílel všeobecné nadšení pro budování socialismu, mimo jiné díky bratrovým zkušenostem z východní fronty: „Stejně jako on jsem chtěl bojovat za Československo a bezprostředně po prohlášení Jana Masaryka, že si s touto vládou rád zavládne, jsem se rozhodl odejít z Československa. Pokud chtěl člověk vzdorovat, musel ven, na domácí půdě to měli komunisti rozehrané


Jaroslav Vrzala

tak, že se nedalo nic dělat. Zdaleka jsme nebyli jediní, tehdy nás odcházela spousta,“ říká pan Vrzala. Cíl byl jasný, zapojit se do zahraničního odboje proti komunistickému režimu. V březnu 1948 s kamarádem Hornychem vyrazili přes Šumavu za hranice. „Bylo to pár let po odsunu a dodnes si pamatuju na jednu Němku, která při pohledu na nás pobaveně utrousila: ‚Nejdřív jste nás vyhnali a už jste tu zas!‘ Přesto jsme necítili nevraživost, přijali nás dobře, jen pan Jelinek na zaměstnaneckém úřadě v Mnichově z nás vytáhl trochu víc peněz, než musel, ale to už...“ Nejprve se dostali do uprchlického tábora v Řezně, pak do jiného kousek od Stuttgartu. „Ze začátku to byl děs, pak to začali podporovat Američani, tak alespoň ta strava byla trochu normální.“ Dostali se až do Francie. „Všichni to brali jako přestupní stanici, chtěli jsme do Ameriky,“ přiznává pan Vrzala. Ve Francii se v té době nabízela práce v zemědělství a v dolech. „Ve Francii tehdy byla vysoká nezaměstnanost. Pro uprchlíky bylo těžké sehnat jinou práci, pokud jste neměli nějaké výjimečné povolání.“ Pan Řehák, vedoucí sociálního výboru pro české uprchlíky, dával inzeráty do deníku Le Figaro, kde nabízel české exulanty na práci v zemědělství. Tak

portrét

Jaroslav Vrzala (nar. 1926) spatřil poprvé světlo světa v roce 1926 v jihomoravské selské rodině jako nejmladší z pěti dětí. Jaroslavovým velkým vzorem se stal jeho starší bratr František (nar. 1911), který po promoci na vojenské akademii utekl z domu a sloužil Obraně národa v zahraničí až do pádu republiky. Pan Vrzala se smíchem vzpomíná na první schůzky Obrany národa, které se konaly u nich ve stodole. „Bratr nám vyprávěl, jak to chodí na Západě a v Sovětském svazu,“ vzpomíná pan Vrzala. František nejprve bojoval ve Francii, pak v Anglii, na Slovensku na Dukle, později v Sovětském svazu. Za druhé světové války byl zajat a několik let strávil v Mauthausenu. Podařilo se mu přežít a vrátit se domů. „Potom odešel zpět do armády, ale ne na dlouho, protože v roce 1948 všechny důstojníky, co byli na západní frontě, z armády vyštípali. Pak dělal někde u nás na pile a taky přežíval, jak se dalo.“ Jaroslav nejprve vystudoval Státní vyšší hospodářskou školu, v devatenácti letech potom začal pracovat na Státním statku v Chropyni, později působil na ředitelství Správy arcibiskupských lesů a statků v Kroměříži, kde se zapojil do činnosti mládeže Československé strany lidové a byl zvolen do čela její oblastní organizace.

59


V padesátých letech se pan Vrzala přestěhoval do Paříže, kde začal pracovat pro Renault. „To tenkrát bylo běžné. Kdo dal krev pro francouzské vojáky v Indočíně, dostal doporučení pro práci u Renaultu.“ Současně se začal čím dál více zapojovat do společenského života. Účastnil se protestů proti sovětskému potlačenému povstání v Maďarsku, v Renaultu zorganizoval stávku za lepší práci. V letech 1952−60 působil jako místopředseda Mezinárodní unie mladých křesťanských demokratů. V roce 1952 díky Bohdanu Chudobovi získal nabídku od francouzských dokumentačních služeb z Vysokého komisariátu pro záležitosti okupačních zón, který ho vyslal do Rakouska. Tam měl pracovat jako tlumočník a zjišťovat od čerstvých emigrantů, jaká je situace za oponou. Hranice ale byly téměř neprodyšně uzavřeny, moc uprchlíků se neobjevovalo, a tak význam Rakouska pro Francouze brzo upadl. V Rakousku zůstal pan Vrzala čtyři roky. Přemýšlel o tom, že by tam zůstal natrvalo, ale „Rakušani moc nedávali povolení k pobytu, měli hodně domácích nezaměstnaných a já jsem neměl žádné řemeslo, po kterém by tam někdo toužil.“ Tak se vrátil do Paříže. Po návratu byl zvolen předsedou Rady svobodné mládeže, kde mimo jiné vydával časopis Svobodná mládež (Jeunesse libre) sloužící k informování Západu o tom, co se děje za oponou. V roce 1956 se stal členem Sdružení porobených evropských národů. „Američani tohle sdružení hodně podporovali a vůbec středoevropský exil. Snažili se tak pomocí exulantů z komunistických zemí komunismus rozložit. Měli je informovat o tom, jak to vypadá za oponou. Chtěli podporovat demokracii jako protiváhu komunismu, který v té době měl na Západě a v Jižní Americe hodně sympatizantů.“ Kromě výše zmiňovaného časopisu Svobodná mládež v této době vedl časopis křesťan-


ských demokratů Nový obzor (Nouvel Horizon), který si kladl naopak za cíl ukázat Čechům a Slovákům, jak to chodí na Západě. „Je otázka, jaké tohle naše působení mělo dopad, ale my jsme byli přesvědčeni, že děláme dobrou věc.“ Od roku 1958 pracoval jako redaktor československého vysílání francouzského rozhlasu. „Po vzoru Svobodné Evropy v Londýně Francouzi museli mít taky ‚svoje vysílání‘, ale kvalita se Londýnu ani zdaleka nevyrovnala.“ Když vysílání skončilo, získal pan Vrzala místo redakčního sekretáře ve francouzském vysílání France Inter, kde působil až do důchodu. „Rozhlas byl dobré živobytí, ale realizoval jsem se spíš v mezinárodních organizacích,“ říká pan Vrzala. V šedesátých letech začal pan Vrzala částečně spolupracovat s Pavlem Tigridem, se kterým se osobně seznámil ještě v Kroměříži na schůzkách lidovců. Pan Vrzala poskytl prostory Tigridově redakci Svědectví, i když s ním ideově příliš nesouhlasil, a proto do Svědectví také nepřispíval. „Pavel chtěl mít stálého spolupracovníka, ale chtěl si to dělat po svém, a o tom ostatní nechtěli ani slyšet. Stejně to skončilo i s Králem a s Grušou, které do Svědectví chtěl zapojit. Já byl vždycky spíš na politické časopisy než na literaturu. Literárně jsem nikdy zaměřený nebyl. Taky moje jediná trojka u maturity byla z češtiny.“ Jaroslav Vrzala se v této době účastnil setkání výše zmiňovaných mezinárodních organizací, dostal se mimo jiné i na jednání Evropského parlamentu, kde se, stejně jako všude jinde, snažil bránit koncepci střední Evropy, tzv. mezimoří. V západní Evropě tehdy, ostatně stejně jako dnes, byly středoevropské země chápány jako součást východní Evropy a středoevropský koncept se na Západě nikdy příliš neujal. „Žádná obdoba Rakouska-Uherska nebyla nikdy žádoucí. Nelíbilo se to ani Američanům, ti koukali tyhle snahy vždycky rychle utnout.“ V roce 1967 se stal pan Vrzala francouzským občanem. „Občanství v té době bylo do značné míry existenční záležitostí. Jako cizinci jsme neměli nárok na příspěvky na děti ani na příspěvky pro mnohočetné rodiny. Proto jsme se rozhodli o občanství zažádat, i když jsem pořád věřil, že se jednou vrátím domů. O naturalizacích se tehdy vedla v exilu velká debata, jestli je to zrada na národě a tak, ale když to byla existenční záležitost pro děti, tak nebylo o čem přemýšlet. A je pravda, že mi to nikdy nikdo nevytknul.“ V době pražského jara se na něj snažil upozorňovat ve svých časopisech Svobodná mládež a Nový obzor, nárazově psal i do dalších exilových časopisů. „Ale pražské jaro se tu moc nereflektovalo. Francouzi měli svoje a nic jiného v té době neviděli. Navíc se svým politickým zaměřením nechápali, že někdo může být antikomunista. Kdo není komunista, tedy antifašista, je pro ně podezřelý.“

portrét

se dostalo i na Vrzalu a odjel pracovat k sedlákovi do Normandie. „Francouzské zemědělství tehdy, to byla slabota, špína, po sociální stránce to nebylo moc slavné. Člověk neměl žádné záruky, nevěděl, jestli zítra bude pracovat, nebo ne. Ale Češi měli v tomhle ohledu dobrou pověst. Měli jsme malý příjem, ale šlo to, jiní na tom byli hůř. Navíc tady byla pořád perspektiva, že je to jen dočasné a budem se stěhovat dál do ciziny. A já věřil, že bude vojna a pojedem dom.“ Tehdy pan Vrzala neuměl ani slovo francouzsky, ale u sedláka byli i Němci, a tak se domlouval zpočátku s jejich pomocí. Další oporou mu byla učebnice, kterou mu poslala bývalá přítelkyně z Čech. Učil se po večerech u sedláka, přeříkával si věty nahlas. „Sedlák se mě pak ráno ptal, jestli jsem měl v noci návštěvu a já na to, že ano, slečnu Knížku.“ Naučil se francouzsky rychle a to bylo jeho štěstí v neštěstí. Přes Paříž se dostal k jinému sedlákovi do Vosges, tam prý bylo alespoň čisto. „Pořád jsem doufal, že se brzy vrátíme domů, Francie nebyla moje volba, ztvrdnul jsem tu náhodou, shodou okolností.“

60


rovnýma nohama. Kdo neměl zkušenosti se životem v bývalém režimu, těžko se do té společnosti mohl zapojit. Pořád tam zůstávalo hodně věcí z minulého režimu. Dodnes mám pocit, že tam lidi neradi vidí exulanty.“ Od té doby jezdí do Česka s rodinou na dovolenou za svou švagrovou a za synovcem do Karlových Varů. Politickou situaci devadesátých let hodnotí poměrně kriticky: „Nešlo o žádnou politickou alternativu. Vadila mi na tom ta absence politiky, bylo to jen takové povídání. Pořád převažovala snaha s nikým si to nerozházet, ty změny nebyly zkrátka dost zásadní. Nelíbilo se mi, že nedokázali zaujmout jasné stanovisko vůči Slovákům. Naši lidi měli Slováky často za něco podřadného a nechovali se k nim zrovna příkladně, takové ty průpovídky, co kolovaly: čumíš jako Slovák do hodin apod. Kdyby Havel místo piva na Hrádečku popíjel bílé se Slovákama, možná by to všechno dopadlo jinak.“ Překulilo se tisíciletí a pan Vrzala byl oceněn několika vyznamenáními a medailemi. V roce 2000 to byla Cena Jana Masaryka za pomoc československým studentům po srpnu 1968, v roce 2010 Cena Václava Bendy od Ústavu pro studium totalitních režimů a o rok později pamětní medaile Za svobodu a demokracii, opět od Ústavu pro studium totalitních režimů.

V sedmdesátých letech se pan Vrzala účastnil setkání ve Frunkenu, kde se okolo Anastáze Opaska jednou ročně na jaře scházeli katoličtí exulanti, především z Německa. Tato skupina si říkala OPUS BONUM. Opasek zval i lépe postavené opaty, takže neměl problém s financemi. „Scházeli jsme se na opuštěné faře, kde jsme se o sebe museli sice sami postarat, ale nemusel se tam zase platit žádný nájem nebo něco podobného. Tamní rodiny vždycky uspořádaly zabijačku, napekly koláče a buchty, popilo se, pozpívalo a bylo dobře.“ Někdy byli přizváni i Tigridovi. „Paní Tigridové se to moc líbilo, ale Pavel to bral jako setkání militantních katolíků a chtěl, aby se na výročí února sezvali i exkomunisté.“ Na tato setkání prý jezdíval i Karel Kryl. Hned po revoluci se pan Vrzala rozjel do Československa, poprvé to bylo koncem listopadu v rámci delegace Evropské křesťansko-demokratické unie, která byla do ČSR vyslána. „Po revoluci jsem doufal, že se vrátím, chtěl jsem se i angažovat v domácí politice, kdyby to šlo, ale nebylo už kam se vracet. Všichni už byli dobře zabydlení, všechno měli rozdělené, pro konkurenta nebylo místo. Navíc ta změna systému nebyla tak důsledná, aby do toho člověk mohl skočit


Pan Vrzala má stále vynikající přehled o současném politickém dění ve své vlasti. Spousta jeho myšlenek, zejména koncept Střední Evropy, který se pokoušel svého času bránit zuby nehty, je dodnes aktuálních. Při našich rozhovorech jsem si neustále říkala, jak pohled zvenčí často odkrývá více, než pohled zevnitř. Pokud by se podařilo spojení obou, možná bychom se ve vnímání sebe sama posunuli o pěkný kus dál.

portrét

Jaroslav Vrzala v Praze

V současné době žije pan Vrzala v maličkém městečku nedaleko Paříže, má tři děti: Marka, Isabelle, Nathalie a k tomu několik vnoučat. Jeho děti ani vnučky česky nemluví. „Kdybychom se vrátili, naučili by se rychle, já taky neznal ani slovo, když jsem přišel do Francie.“ Jeho manželka Věrka „pochází z české rodiny, její tatínek byl dámským krejčím a maminka pocházela z Karlových Varů, mluvila česky docela dobře, ale se sudetským přízvukem. Přišli na zkušenou do Paříže před první světovou válkou a už tu zůstali“. V roce 1939 se Věrčin tatínek přihlásil jako dobrovolník na frontu a pak byl několik let držen v zajetí. Věra sama česky docela rozumí, ale nemluví. Ze současné politické situace v Čechách Vrzalovi „vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Ty nové partaje jsou politice tak vzdálené. Já byl napojený na křesťanskou demokracii, ale tam se to taky potom všechno tak rozplihlo a nakonec už nikdo nevěděl, co to vlastně křesťanská demokracie je.“

61

Autentický text | Třikrát o uplatnění češtiny v praxi

Autentický text

Třikrát o uplatnění češtiny v praxi Chiara Maren, Christian Azzolini, Sabrina Salomoni, úvod Jana Sovová | lektorát Udine, Itálie (dříve působila na lektorátu v Benátkách) Chiara Maren je absolventkou oboru čeština a polština na Univerzitě v Benátkách, kde jsem v minulosti působila jako lektorka. Nedávno se na mě obrátila s prosbou o pomoc při překladu svých webových stránek – od loňského roku totiž začala pracovat jako oficiální průvodkyně pro české a polské turisty v Benátkách. Využila jsem toho, že jsme se po letech opět slyšely, abych jí položila tyto tři bilancující otázky. 1. Kdy a proč jste se začala učit česky? 2. Kolikrát a jak dlouho jste byla v ČR, při jaké příležitosti to bylo a co vám tyto pobyty daly? 3. Co pro vás čeština znamená ve vašem studijním a profesním životě? Pak mě napadlo, že Chiara zdaleka není jediná, kdo využívá češtinu k tomu, aby se uplatnil v pracovní sféře. Rozšířila jsem tedy pro větší rozmanitost svoji malou anketu o další dva studenty z Univerzity v Udine. Jsou jimi Christian Azzolini, posluchač 2. ročníku navazujícího magisterského studia bohemistiky, který v hodinách píše několikastránkové eseje, ale nyní mi dodal pár věcně formulovaných řádků s tím, že fotografii prý právě k dispozici nemá. Dodám tedy za něj alespoň to, že jeho rodina provozuje i za Christianova vydatného přispění přívětivý rodinný penzion v oblasti alpských Dolomit. Většina jejich stálých hostů jsou právě Češi. Do třetice na moji žádost zareagovala absolventka Sabrina Salomoni, jejímž koníčkem je překlad a cestovní ruch a která se o sobě a svém vztahu ke všemu českému rozepsala o něco podrobněji než její kolega. A

Chiara Maren

Byla jsem několikrát v ČR. Jela jsem do Prahy na školní výlet, kdy jsem se po prvé skontaktovala s českou kulturou a slyšela mluvit česky. Vrátila jsem se tam o 2 roky pozdě na stypendium a zůstala měsíc. Byl skvělý zážitek, udělala bych to znovu. Rychle jsem zlepšila s češtinou a poznala jsem hodně studentů z Koreji, z Japonska, z Ameriky a z celého světa (kromě z Francii, Francouží nepotřebují mluvit jinak než francouzky!). Cítila jsem jako doma! Bylo to úžasné chodit po Praze, město mně bylo důvěrně známé každý den víc a víc. Ale všechno bohužel brzo skončilo... Pak jsem se vrátila do ČR několikrát na výlet s kamarády a s přítelem. Přítel ještě dnes umí říct strč prst skrz krk! Pro nás je to neuvěřitelné jak jazyk může mít tolik souhlásek!

Začala jsem se učit česky na univerzitě, v roce 2005, když jsem měla 20 let. A nevím proč! Když jsem po prvé slyšela mluvit česky, myslela jsem si, že to je velmi hudební jazyk. Češi nemluví, zpívají. To si myslím vážně. Obrátila jsem už ve střední škole svůj zájem na slovanské jazyky a kultury, ale ještě jsem moc nevěděla. Proto jsem se rozhodla zabývat tím, abych se mohla víc naučit. Čeština byla po pravdě nahodilý výběr! Ale neočekávala jsem, že jsem se tak moc

Neměla jsem po ukončení vysokoškolského studia velké možnosti pracovat s češtinou (nebo s polštinou, protože jsem se na univezitě vybrala češtinu a polštinu). Ekonomická krize už byla – a ještě dnes je – drsná realita v Itálii. Poslala jsem stovky životopisů ale nic... Co dělat? Emigrovat jak hodně mladých lidí jako já? Pokud mluvím česky a cítim se v Česku jako doma, ja si myslím, že byla bych vždycky host, byla bych vždycky Italka na zahraničí...

Chiara Maren s přítelem v Českém Krumlově


autentický text

zamilovala do jazyku, kultury a českého humoru. A Bohumil Hrabal byl odhalení.

62

Autentický text | Třikrát o uplatnění češtiny v praxi

Christian Azzolini Co se tyká důvodu učení češtinu vždycky jsem říkal, že to je otázka bez odpovědi. Když jsem začal s tou češtinou, byl jsem zejména zvědavý jak vůbec zní slovanské jazyky. Nutno též říct, že jsme měli a máme výbornou lektorku. Zájem o češtinu je rozhodně od toho ovlivněn. Moji pobyty v Česku byly nejdřív v Praze na Erasmus a potom v Olomouci na podpor české vlády. Příležitostně jsem byl v České Republice mnohokrát na par dní a užíval jsem šanci dojet do jiných slovanských zemích jako do Polska nebo na Slovensko. Čeština pro mně znamená hodně věcí, jako možnosti všelijakých typů, flexibilita vůči jiným kulturám, porozumění, soulad pestrosti. Čechům často dělá velkou radost, když cizinci se snaží učit jejich jazyk a z hlediska pracovního života to je nezbytné, protože to pomáhá člověku, aby se vyhnul předsudkům, což dneska je bohužel ještě znak nevědomosti a nevychovanosti.

Sabrina Salomoni Začala jsem studovat češtinu v roce 2006. Dokončila jsem jazykové lyceum a po maturitě jsem chtěla dále pokračovat se studiem jazyků. Univerzita v Udine nabízí kurz s jménem „Kulturní mediátorství“, kde se dá učit středo a vychodoevropské jazyky. Dlouho jsem studovala angličtinu a němčina se mi moc nelíbí, tak jsem se rozhodla zkusit něco úplně nového, abych mohla i objevit jiné země a kultury. Na začátku jsem si vybrala ruštinu, protože jsem myslela i na případnou pracovní budoucnost. A proč češtinu? To je otázka, na kterou se mě lidé pořád ptají. Normálně odpovídám, že se stalo náhodou. Chtěla bych sdělit, ze jsem znala nazpaměť nějakého autora nebo jsem se zamilovala do Prahy během školního výletu, ale není to pravda. To se stalo až potom, v Praze jsem nikdy nebyla před univerzitou a skoro nic o Česku a té překrásné městě nevěděla. Popravdě řečeno, měla jsem i praktický důvod – moje sousedka je Češka a mohla jsem si požá-


Sabrina Salomoni

dat o pomoc při splnění těžkých úkolů, ale nakonec nebylo nikdy potřeba se na ní obrátit. Dokonce i představení kurzu před začátkem akademického roku bylo docela přesvědčivé a profesorka se už na první lekci zmínila o možnosti, nebo spíš povinnosti, studia v České republice. Tak vedle ruštiny jsem vybrala češtinu. Na začátku jsem pletla dohromady ty dvě jazyky, ale po mnoha letech můžu říct, že jsem vybrala správně a proto jsem se po bakaláři zapsala i do magisterského programu se zaměřením na překlad. Můj první pobyt v Česku sahá až do roku 2008, když jsem strávila celý letní semestr na Karlové Univerzitě v Praze jako „Erasmačka“. První týdny byly trošku komplikované a jsem se bála, že to všechno nezvládla. Předtím jsem nikdy žila daleko od rodiny na víc než 14 dnů a lekce byly skoro nepochopitelné, asi jsem rozuměla třetině přednášek. Chodila jsem do kurzu literatury s českými studenty, ale tehdy jsem byla zvyklá jen na způsob, jímž mluvili naše lektorky, to znamená pomalu a spisovně a samozřejmě v Praze profesoři mluvili „normálně“ a často nespisovně. Výhoda byla však časem zřejmá: kurzy se staly lehčí, začala jsem číst knihy českých spisovatelů a noviny a rozšířila jsem svou slovní zásobu. Mezitím jsem se taky ponořila do české kultury, například jsem chodila do divadla nebo do kina, kde jsem si všimla, že české titulky byly opravdu užitečné pro porozumění anglických dialogů. Zůstala jsem v Česku čtyři měsíce a moc se mi tu líbílo. Praha je opravdu magické město, kde se cítím doma. Teď jsem ráda, když Češi mi říkají, že dobře mluvím česky. Nedávno jsem potkala taxikáře, který se hodně divil, že italská holka ovládá jeho jazyk a aspoň dvakrát se udiveně ptal: „Ale normálně jste Italkou?“ Po Erasmu jsem nežádala o letní stipendium a vrátila jsem se znovu do Prahy tři roky poté, na letní semestr 2011. Tehdy jsem dostala první vládní stipendium z českého ministerstva školství. Pak jsem ho získala ještě třikrát a pokaždé jsem strávila několik měsíců v Praze. Musela jsem o to znovu a znovu žádat, protože jsem byla zvědavá i na zimu a hlavně na vánoční atmosféru v Čechách, kterou jsem poprvé zažila v roce 2012. V posledních třech letech jsem konečně bydlela déle v Česku než ve Furlansku a celkem moje pobyty v zahraničí trvaly víceméně 25 měsíců.

autentický text

Tedy jsem dála do šupliku diplom a 6 let studia a začala jsem pracovat part-time jako učitelka hudby (studuji hru na housle na konzervatoři). Sny ale jsou silnější než strach a deprese a začala jsem se současně učit, abych zdála velmi důležitou zkoušku. Dnes jsem získala osvědčení pro výkon povolání turistického průvodce po Benátkách v češtině a polštině. Můj největší sen býl stát se hudebníkem nebo průvodcem. Dnes jsem obě věcy. Nejsem velky hudebník ani nemluvím česky jako bych chtěla, ale hraju a pracují v jedném z nějkrásnějších městů na světe, v otevřeném prostoru. Nejezdím často do Česka, ale Češi chodí ke mně. Nic lepšiho jsem si nemohla přát.

63

Autentický text | Třikrát o uplatnění češtiny v praxi / Zpráva | MOOC – bezplatný internetový kurz češtiny

Pro studijní život výběr češtiny určitě byla povedená volba, kterou můžu doporučit. Nás bylo málo, takže studenti se dobře naučí jazyk, protože mají možnost mluvit na každé lekci. Z praktického pohledu se čeština stala i spásou, protože bylo by bylo rozhodně těžší napsat diplomovou práci v ruštině. Navíc jsem plně využila různé studijní příležitosti v zahraničí a samozřejmě pobyty v Česku daly mi možnost zvýšit úroveň znalosti jazyka a zlepšit svou schopnost mluvit česky. Teď žiji v Itálii a češtinu málo nebo vůbec nepoužívám aktivně, i když někdy čtu noviny na internetu nebo hledám různé informace pro psaní článků. Píšu totiž pro italský časopis, který má sídlo v Praze a jmenuje se Progetto repubblica Ceca. V redakci tohoto dvouměsíčníku jsem absolvovala tříměsíční stáž, který je povinný předmět v studijním plánu a spolupráce dosud pokračuje. Znalost češtiny je pochopitelně velká výhoda, protože můžu si prohlédnout zprávy v češtině, které obvykle jsou více kompletní a korektní než informace v angličtině. Například jsem se zabývála vánočními zvyky a dalšími českými tradicemi a moc se mi to líbilo, protože

italský čtenář může objevit nové věci, které často nejsou dostupné v italštině. Pro stejný důvod se mi hodně líbí překládat. Mám ráda tu výzvu převést text do svého jazyka a chtěla bych se překládáním zabývat. Bohužel není to jednoduché najít práci bez praxe, proto jsem žádala i o stáži v rámci Evropské Unie. Každopádně doufám, že se mi podaří v budoucnosti využít prakticky češtinu v pracovní oblasti a ji nezapomenout. Domnívám se, že Italové, kteří tento jazyk ovládají, je poměrně málo a dříve či později budu mít svou šanci. Zatím dělám šestiměsíční pracovně-vzdělávací stáž jako recepční v hotelu a díky znalosti češtiny jsem už mohla připravit brožuru v češtině, účastnit veletrhu cestovního ruku v Praze a navázat kontakty s českými zástupci cestovek přímo v jejich jazyce. Asi najdu zajímavou práci právě v turistice. Samozřejmě byla bych ochotná se stěhovat, protože po matičce Praze už se mi trochu stýská.

MOOC – bezplatný internetový kurz češtiny Magdalena Vigent | lektorát Paříž – INALCO, Francie Zpráva

Základní charakteristikou kurzů MOOC je zpravidla vysoký počet zapsaných studentů (často desítky tisíc) a omezená doba jejich trvání, čítající několik týdnů, respektive měsíců. Náplň studijního programu je prezentována formou pedagogických videí a doplněna rozšiřujícími aktivitami. Důležitým prvkem kurzů MOOC je vzájemná interakce mezi uživateli a vyučujícími na speciálních fórech a sociálních sítích. Po splnění všech povinností získávají účastníci atestaci o úspěšném absolvování kurzu. První MOOC spatřil světlo světa v roce 2008 ve Spojených státech amerických, ve Francii se kurzy MOOC objevily v roce 2012. V současné době nabízí francouzská platforma France Université Numérique (FUN, http://www.france-universite-numerique.fr), zřízená francouzským Ministerstvem školství, vědy a výzkumu, zhruba sto kurzů zaměřených na nejrůznější oblasti přírodních a společenských věd. Jejich počet nadále roste, stejně jako počet zapsaných studentů, přesahující sto tisíc.


INALCO (Národní institut východních jazyků a kultur, Paříž) získalo v roce 2014 grant na vytvoření jazykových kurzů MOOC pro platformu FUN. Čeština je jedním z devíti jazyků (spolu s arabštinou, barmštinou, berberštinou, hebrejštinou, čínštinou, jazykem mazatec, mongolštinou a turečtinou), které se do projektu zapojily. Na jeho přípravě se podílejí vyučující sekce českých studií na INALCO profesor Patrice Pognan, Ivan Šmilauer a Magdalena Vigent. Kurz bude přístupný na platformě FUN koncem roku 2015, a to po dobu šesti týdnů. Vytvořené materiály budou následně použity v rámci standardní nabídky distančního vzdělávání na INALCO. Propagace kurzu bude probíhat v rámci platformy FUN i dalšími informačními kanály. Cílem kurzu je vybavit frankofonní publikum základními jazykovými a kulturními znalostmi potřebnými pro návštěvu České republiky (představení, ubytování, cestování, nákupy, stravování) a zároveň získat další zájemce o hlubší studium češtiny v řádném denním studiu. A to nejlepší nakonec. Základní komunikační dovednosti budou v ilustrativních scénkách předvedeny originálními hrdiny ... loutkami z autorské dílny výtvarnice Heleny Rokytové.

autentický text / zpráva

Zkratkou MOOC (z anglického massive open online course) jsou označovány bezplatné internetové kurzy poskytované etablovanými vzdělávacími a vědeckými institucemi. Jejich účelem je vyhovět sílícím požadavkům veřejnosti k co nejširšímu přístupu ke kvalitnímu vzdělávání.

64

didaktické zkušenosti a studie

6.

Výuka češtiny v Čechohradu Jiří Bernkopf | krajanská komunita Čechohrad, Ukrajina

Existuje několik učebnic češtiny pro malé cizince, ale většina postrádá systematiku i zajímavá cvičení. Asi nejzajímavější je cvičebnice Barevná čeština, kterou mohu díky dostupné ceně rozdat všem dětem. Kniha rozvíjí aktivní znalost abecedy a je vhodná pro 1. a 2. třídu ZŠ. Dobře použitelný je také Můj první slovník, kde učitel najde řadu pěkných obrázků a praktickou slovní zásobu školáka, hodí se pro 3. třídu. Chybí však zajímavá cvičení pro osvojení a opakování látky. Používám ho raději, než zastaralou Češtinu pro malé cizince, která podle mého názoru funkci učebnice neplní. Vzhledem k tomu, že české centrum je pro většinu krajanských dětí jediné místo, kde mají možnost slyšet mluvenou češtinu, snažím se, abychom se ve výuce co nejdříve obešli bez zprostředkovacího jazyka, tj. bez ruštiny. Výuku v češtině zmiňované učebnice bohužel neumožňují, proto jsem si většinu materiálů vyráběl sám. Inspirací mi byla učebnice Čeština expres od Lídy Holé, kterou s úspěchem používám pro děti od druhého pololetí 4. třídy, stejně jako kniha Hry a aktivity pro výuku češtiny pro cizince od Zdeny Malé. Moje pracovní listy jsou založeny zejména na doplňování slov k obrázkům – děti dostanou k dispozici seznam slov, která se předtím učíme ústně, a musí je přiřadit k obrázkům. Omyl je vyloučen tím, že pod každým slovem je vyčárkován počet písmenek a některá písmenka jsou předvyplněna tak, aby nedošlo k záměně s jiným slovem. Dál děti řeší přesmyčky písmenek, hledají slova ve shluku písmenek, doplňují křížovky, později písemně odpovídají na české otázky atd.


Typy zadání se opakují pro různé okruhy slovní zásoby, takže děti rychle pochopí, co mají dělat. To umožňuje komunikovat s nimi v češtině. Hojně také využívám práci s číslovkami, které jsou velmi podobné ukrajinským (spojování slov s čísly, početní úkoly typu „Kolik je dva + čtyři?“ atd.). Většina dětí má zpočátku silný blok, který jim brání snažit se porozumět češtině („to je cizí jazyk, tomu nerozumím, neumím“). Když si zvyknou na podobnost češtiny s ukrajinštinou i ruštinou, snaží se teprve pochytit smysl toho, co jim říkám. Pracovní listy musí obsahovat obrázky. Mám zkušenost, že žák 3. třídy je mnohem ochotnější řešit graficky zajímavé zadání, než když má před sebou jen písmena, která musí s obtížemi luštit. Pracovní listy těží ze soutěživosti dětí, které chtějí pracovat samostatně a chtějí být první. Pro ty, kteří jsou první, je třeba mít připravená zajímavá doplňující cvičení nebo vybarvování, jinak se budou nudit a v lepším případě začnou vyplňovat zadání slabším žákům. Nevýhoda materiálů je, že nevedou k tomu, aby děti používaly jazyk aktivně. Proto vždy na začátku hodiny česky nebo s pomocí obrázků prověřuji probranou slovní zásobu. Mám určitý rituál jednoduchých otázek, na které by děti měly být schopné odpovědět. Zvykají si tak na základní české fráze a správné užití slovesa „být“ v přítomném čase: Já jsem Jiří, a ty? Jsi Pavel? Odkud jsi? Jsi z Austrálie? Odkud je Oksana? Je z Itálie? Jak se máš? V kolik hodin vstáváš? Obecně však děti takto dlouho pracovat nevydrží, zejména děti neklidnějších tříd zcela ztrácí pozornost, když odpovídá jejich spolužák. Soutěživost ve třídě se zvýší, když na tabuli píšu body každému dítěti za správnou odpověď. Děti tak lépe chápou, že je třeba se soustředit na odpověď. Ale někdy ani tato metoda nezabírá a děti se uklidní, až když dostanou individuální zadání. Vzhledem k tomu, že nechci ve výuce používat ruštinu, je třeba lekce pečlivě připravovat – když je zadání nesrozumitelné, děti se přestanou snažit porozumět. Na prvním stupni neměly úspěch různé kvízy nebo diskuse. Neosvědčily se ani české večerníčky, snad kromě první série Potkali se u Kolína. Pro ozvláštnění hodiny jsou nejlepší jednoduché dětské písničky, k různým příležitostem se hodí české básničky, které jsou děti zvyklé se učit doma. Je však třeba je s dětmi pečlivě přečíst nebo jim dát ještě přepis v azbuce.


V Čechohradu již nelze hovořit o výuce bilingvních dětí. Většina dětí češtinu před nástupem do školy ani neslyšela. Jejich mateřským jazykem je ruština a pasivně ovládají ukrajinštinu, kterou se učí ve škole dvakrát týdně. Česky nerozumí (až na výjimky) ani většina jejich rodičů, a to přesto, že se mezi nimi najdou tací, kteří ještě před nástupem do mateřské školy prý neuměli rusky. Tato generace vlivem různých faktorů (migrace, smíšená manželství) jazyk zcela ztratila. Jejich děti se již tedy učí jazyk jako všichni ostatní cizinci – od nuly.

65

Didaktické zkušenosti a studie | Výuka češtiny v Čechohradu

Pracovní listy

Působím v Čechohradu už třetí rok a největšího pokroku jsem dosáhl u třídy, kterou vedu od 3. do 5. třídy. Tyto děti chodí téměř v plném počtu a česky rozumí i složitějším organizačním pokynům (některé i po telefonu). Přibližně od 4. třídy navštěvuje většina dětí český pěvecký kroužek. S češtinou se tedy setkávají téměř každý den. Někteří výjimeční žáci se mnou již mluví jednoduchou češtinou. Úsměvné je, že nám pak nerozumí jejich rodiče. Díky práci kulturního domu a českého centra Čechohradu jsou hlavními nositeli české kultury děti, které jsou nadanými zpěváky i tanečníky. Jejich češství je sice do jisté míry umělé – postrádá přímou návaznost na kulturu jejich prarodičů, ale to by nám nemělo bránit mít z něho radost a podporovat ho. Mezi mými nejlepšími žáky jsou jak děti, které nemají české předky žádné, tak děti s českým příjmením, které se již po-


važují za Ukrajince (většina dětí má český původ jen po jednom z prarodičů). Jen některé děti jsou k češství vedeny rodiči. Na češství vesnice nic nezměnil ani nedávný medializovaný přesun několika desítek krajanů. Z 50 dětí, které učím, odjely letos jen tři. Paradoxně odjelo více těch dětí, které o češtinu zájem neměly a na kurzy nechodily. Situace v Čechohradu vybízí k zamyšlení, nakolik je samotný etnický původ určující při posuzování krajanství a nakolik je krajanství spojené s kulturní aktivitou člověka. Literatura HOLÁ, L. – BOŘILOVÁ, P. (2010): Čeština expres. Praha: Akropolis. KOTYKOVÁ, S. – LEJNAROVÁ, I. (2005): Čeština pro malé cizince 1. Praha: Knižní klub. MALÁ, Z. (2009): Hry a aktivity pro výuku češtiny pro cizince. Praha: Jazykový projekt Lingua Ludus. PAVLOVÁ, J. – PIŠLOVÁ, S. (2010): Barevná čeština. Praha: SPN. SCHRIMPFOVÁ, J. (2008): Můj první slovník. Plzeň: Fraus.


Ačkoliv učím v ruskojazyčném regionu, kde ukrajinsky nemluví prakticky nikdo, můžu velmi dobře využívat pasivní znalost ukrajinštiny, kterou děti znají hlavně z televize. (Ve škole se učí rusky, ukrajinštinu mají 2x týdně.) Ukrajinština je češtině lexikálně hodně podobná, což lze dobře využít při výuce. Jedná se například o slova: pracovat, rozumět, zpívat, malovat, odpočívat, běhat, skákat atd.

66

Didaktické zkušenosti a studie | Proč se v kurzu metodiky výuky češtiny v zahraničí zabývat krásnou literaturou

Proč se v kurzu metodiky výuky češtiny v zahraničí zabývat krásnou literaturou Dana Hůlková Nývltová Ústav jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy v Praze

Vlivem různých okolností jsou bohužel často pro češtináře, ale ještě více pro nečeštináře některá významná literární díla nudná nebo nedotknutelná (spolu se svými autory), případně obojí. Musíme přihlédnout k tomu, že mnoho z těch, kdo češtinu učí, vystudovalo před dlouhou dobou a od té doby nesledují pohyby literární vědy, nebo na české univerzitě nestudovali vůbec a nedostali se k diskusím o české literatuře. Může se jednat o ty, kdo se primárně zaměřovali na jazykovou část lingvistických studií, případně se často nejedná o učitele češ-


tiny, ale o lidi s (původně) jiným profesním zaměřením. Skupinou, které se toto zamyšlení primárně netýká, jsou profesionální bohemisté převážně působící na univerzitních pracovištích (nebo i jinde). Z hlediska práce s literárním textem lze rozdělit vyučující podle jejich cílů na tři základní skupiny. První se koncentruje čistě na výuku češtiny jako (cizího) jazyka a literárními texty se nezabývá. Druhá čelí potřebám zabývat se literární výchovou (ať už má tato činnost jakoukoli podobu) a soustředí se primárně na dětské čtenáře (kteří s sebou ovšem v zahraničí mají i své rodiče). Třetí se snaží využívat literární texty přímo v jazykové výuce (s vědomím, o jak specifický aspekt výuky jazyka se jedná). Otvírání konzerv Cílem literárních bloků v rámci metodických kurzů jistě není suplovat semináře literární vědy, ale spíše přinášet podněty, dokonce provokovat – provokovat k vymezování se, vyjadřování se, ke čtení knih samotných a k přemýšlení o díle, literatuře, a nakonec také zase o jazyce, v němž jsou knihy napsané. V otázce pojímání literatury ve výuce jsme vystaveni několika problematickým aspektům. Čtení beletristických textů je obecně náročná aktivita, kterou se čtenáři musejí učit. V jinojazyčném prostředí vstupují do procesu problémy lepší či horší znalosti jazyka, slovní zásoby, kulturního


Při sestavování metodických kurzů k výuce češtiny jako cizího jazyka jsou před nás kladeny stále nové otázky, nechci-li použít slovo překážky pro jeho negativizující konotace ani výzvy pro určité nadužívání tohoto slova v dnešní době. Cílová skupina žáků / studentů / klientů učících se v zahraničí je do maximální míry různorodá. Se vzestupem role českých škol, které se věnují primárně malým Čechům žijícím v zahraničí, vzrostla vedle nutnosti výuky češtiny jako cizího jazyka také potřeba výuky češtiny jako jazyka mateřského. Ať už se jedná o kteroukoli část cílové skupiny, nějakým způsobem se střetne také s českou literaturou jako součástí českého jazyka v širším slova smyslu.

67


Máme před sebou tedy dva možné úkoly: Za prvé pracovat s účastníky kurzů jako se čtenáři (obvykle jako s poučenými čtenáři) a přibližovat jim cesty ke zpochybňování kánonu, přihlížet k jiným aspektům děl, než se obvykle vyskytují v učebnicích, hledat nové skryté vztahy a přehlížené autory, upozorňovat na hodnoty a aspekty děl, která jsou tak zvaně všeobecně známa. Za druhé pracovat s účastníky jako s učiteli a napomáhat jim v konkrétních postupech, jak s literárními texty zacházet. Zatím jsme se, upřímně, dostali spíše ke druhé zmíněné položce. Z uvedeného je však zřejmé, že chce-li někdo s textem zacházet ve výuce, měl by nejprve být vyškoleným čtenářem. Úkol je to však velmi náročný, obzvláště v malém rozsahu metodických kurzů. Z toho důvodu není možné nabízet komplexní servis, ale snažit se o určité ochutnávky. Z principu věci pak nemůžeme našim účastníkům připravovat úhledné a upravené balíčky, ale musíme jim předkládat proces, proti sobě položené otázky, na které jim odpoví četba a jejich vlastní úsudek. Nemůžeme poskytnout univerzální platný návod, ale můžeme ukazovat a navrhovat postupy, jak literaturu zprostředkovávat.


Božena a Jaroslav zmoženi cestou po literární výchově Z nabízejících se konzerv, které bych ráda pootevřela jako příklady dokonce světově známých a do mnohých jazyků přeložených česky psaných děl, jsem si dovolila vybrat dvě, která jsou nezbytnou součástí osnov literární výchovy základních i středních škol, a přesto (nebo právě proto?) jsou v roli jakýchsi těžko stravitelných přítěží. Neexistuje snad český člověk kdekoli na světě, který by „neznal“ Babičku Boženy Němcové. V roce 2005 se v České Skalici konala jedna z velkých konferencí věnovaných Boženě Němcové. Editoři jejího sborníku v úvodu zdůrazňují fakt, že se Němcová „vždy přes proměnu společenských podmínek vrací s atributy, které se nám zdají nové, pravé a konečně správné,“ a že se jedná o ženu, „kterou každý zná, ale tak málo o ní ví.“ (Horký, 2012) Druhou citaci lze vztáhnout i na samotnou Babičku, považovanou a označovanou za ústřední spisovatelčino dílo, které každý zná, ale málokdo ji skutečně četl. Položit otázku „Četli jste Babičku?“, vyžaduje poměrně dost odvahy. Jakoby se samo sebou rozumělo, že ano. Četli jste ji na základní škole, na střední škole, později? Dosud ne?! A proč? Zdena Salivarová ji nechtěla číst, protože cítila, že je zneužívaná interpretací ministra Nejedlého, a dostala se k ní až v emigraci. (Salivarová, 1982) Ale nezneužíváme ji i bez Nejedlého? Nechci se zde pouštět do odborné studie, ani vypisování toho, co kdo o Babičce (nebo vůbec o Němcové a jejím díle) řekl nebo napsal. Čteme-li ovšem odborné studie, můžeme z nich čerpat inspiraci pro náměty a otázky, které využijeme v seminářích; a ovšem také podklady pro argumentaci. U dospělých účastníků si vystačíme s tématy, na která se mohou snažit najít odpověď: Je Babička idyla dětství? Strhneme mýtus? Babička jako monografie diktátorky. (Pynset, 2012, s. 186–195) O čem je Babička? Je Viktorka epizoda? Idyla nebo konflikt? Interpretace prostřednictvím ilustrace – otevírají ilustrace možnost demystifikovat stereotypy čítankového přístupu? (Krejčí, 2006, s. 83–91) Porovnejme babičku Boženy Němcové a tetu Kateřinu z Jirotkova Saturnina. Nenáviděl J. A. Pitínský svou babičku a chtěl se jí revanšovat inscenací v Národním divadle? (Havlíková – Pitínský, inscenace Národního divadla, 2008) BoŽENA? Je Němcová první feministka a projevuje se to v Babičce? Zneužila „parta“ obrozenců Boženu Němcovou? Byla Božena Němcová bojující? (Fučík, 1940) Jak bojuje babička? Můžeme také hledat paralely mezi spisovatelkami a vztahování se k dílu Boženy Němcové. Milka (z Havířské balady) jako Babička. (Jabůrková, 1938) Přiřaďuje „vroucí smyslová melodie


pozadí, historie, diskurzu, a to jak na straně studentů, tak na straně těch, kdo je jazyk učí a kulturu a literaturu přinášejí. Existuje vysoká míra konzervativního přístupu čtenářů k tak zvaným hodnotám, a to i literárním, která buduje zmiňovanou nedotknutelnost, ale často také evokuje pěknou nudu. V tradici výkladu literárních děl máme ukotveno postavení literatury v boji za národní emancipaci, což ji do jisté míry zatěžuje a zastiňuje leckteré výzvy individuálních počinů. Tendence zploštělým školometným výkladem odrazovat potenciální čtenáře od čtení významných literárních prací je velmi silná. Česká literatura a především literární věda absolvovala na rozdíl například od západních literatur také procitnutí a přehodnocení po ukončení éry socialismu, který přinesl mnoho deformací v dílech (na straně autorů samotných přepracováváním vlastních děl z nadšení pro socialismus nebo pod nátlakem, zásahy cenzury, adaptace poplatné době, nemožnost publikovat vůbec) i v jejich teoretických reflexích (od zcela poplatných době, přes zamlčující až po kvalitní nevzbuzující politickou kontroverzi, nebo samizdatových či exilových, na něž lze ovšem rovněž nahlížet jako na dobově vymezené). Literatura se může dokonce stávat diskursem, v kterém si v místech zcela bez živého (tedy přímého fyzického) kontaktu nebo řídkého kontaktu s Českou republikou, a tedy češtinou, mluvčí vytvářejí své představy i jazykové a kulturní vzorce (jakkoli dnes se vlivem moderních technologií tento problém jistě zmenšuje).

68


Ale co děti? Jak si s tím budou hrát? Parafrázi volím přiznaně, protože chci položit důraz na fakt, že děti by si s textem měly skutečně trochu pohrát, aby pro ně nebyl mrtvý. Pokud se už vůbec rozhodneme používat s dětmi konkrétně Babičku (četbu nedětskou), protože babička je přece pro děti, měli bychom s nimi především o babičkách mluvit, najít nějakou vhodnou krátkou ukázku, která je zaujme, a ptát se jich. Například vysvětlit, co je kapsář, a ptát se, co má jejich babička místo kapsáře. Třeba malou torničku, kde nosí dva mobily, nůžky, nit, malou peněženku, kapesníčky, tužku, papír, náplasti a cukrový bonbonek jako „naše babička“. Můžeme také vybrat kapitolu o povodni a zapříst téma, které je ekologicky aktuální, porovnat literární zpracování Němcové s nějakým současným novinovým textem nebo televizní reportáží. Je možné děti nechat část textu přepsat do současného jazyka, zdramatizovat scénu nebo napsat ke scéně scénář a podobně. Není mým cílem zde popisovat mnohé metodické náměty, ale zdůraznit, že práce s malou ukázkou má jistě větší smysl, než číst s dětmi Babičku celou. Šance, že si ji jednou celou přečtou později, třeba v dospělosti, tak jedině zvýšíme. Druhou samozřejmou četbou v českém literárním kánonu je Haškův Švejk (Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války). S Barunkou Boženy Němcové má společný osud v zaměňování postavy románu s empirickým autorem románu. S jistou mírou nadsázky lze


také říci, že Švejk v určitém smyslu sdílí osudy dobrého Joyceova Odysea, s nímž má společnou i dobu vydání. Jedná se o rozsáhlá díla plná parafrází, jinojazyčných částí pojatá jako anabáze jediného člověka, který je schopen okomentovat cokoli, která všichni chválí, ale málokdo je četl. Hašek je přece jenom o něco stravitelnější, o to víc možná klame. Jeho „geniální humoristický román“ v sobě skrývá mnoho dalších vrstev, které bohužel napomohly zabít vizuální interpretace – Ladovy ilustrace a Hrušínského výkon ve Steklého filmové adaptaci. (Dobrý voják Švejk 1956, Poslušně hlásím 1957) Jakkoli neupírám Ladovi ani Hrušínskému jejich genialitu, literární obraz mého Švejka (a patrně i vašich švejků nebo alespoň některých z nich) se výrazně liší, ale je těžké tento kulturní nános překonávat, soustředit se na rovinu toho, že buřič a smíšek Hašek svou knihou plnou kritiky ukazuje také, jaké místo měla středoevropská česká identita ve stařičkém a vysmívaném a karikovaném mocnářství. Zoficializovaný obraz Švejka jako zosobněné jakési českosti brání jiným pohledům. V románu je skutečně mnoho humoru, spleť historek a nadsázky, ale především velmi silné sarkastické pasáže, z kterých mrazí (válka, zacházení s člověkem jako s masem). Karikování římskokatolické církve se věnuje především první část díla, ale přesto se tak ukazuje existence duchovního rozměru, zobrazuje se byrokratická mašinérie, která utváří instituci (ať už je to Rakousko-Uhersko se svou armádou nebo jiná), jež stojí v opozici proti člověku, proti lidství. Mnohé čtenáře překvapí, že to zase není taková „sranda“, jak čekali. Zapomněli, že „sranda“ není totéž co humor? Radko Pytlík si ve své Knize o Švejkovi stýská, že je „Švejk chápán povrchně, diletantsky a rozpačitě.“ (Pytlík, 1983, s. 11) Stěžuje si na nedostatečnou pozornost literárních odborníků. V tomto smyslu byla snad již zjednána náprava, stále ale lze souhlasit, že: „Jsou lidé, kteří vám jednou větou povědí, kdo je to Švejk a jak je mu třeba rozumět.“ (Pytlík, 1983, s. 12). Nicméně i tato hodnocení se střetávají a vznikají polemiky, a to už od doby jeho vydání. A právě v polemikách se znovu a znovu rodí Švejk. Švejk-negativista? Švejk-blbec? Švejk-nihilista? Švejk-rezistentní vůči čemukoli? Švejk-génius? Švejk-revolucionář? Švejk-lidství? Foster nazval jednu z kapitol knihy o románu Hrdinové a hrdinky vytvoření ze slov, aneb můj Pip není tvůj Pip (Foster, 2014, s. 105) a vysvětluje jej aktivní rolí čtenáře v procesu díla. Jedině se čtenáři dílo žije. Proto je potřeba knihy skutečně číst. Banální? Co vás přimělo přečíst si celého Švejka? Mě jednak Jankovičova Nesamozřejmost smyslu (Jankovič, 1991), ale především jeden strohý úryvek: „Byly to fotografie různých exekucí, provedených armádou v Haliči i v Srbsku. Umělecké fotografie s vypálenými chalupami a se stromy, jichž větve se skláněly pod tíhou


jakož i smyslové teplo názoru a obraznosti“ Marii Majerovou k tvůrčímu typu Boženy Němcové? (Píša, Novák, 1936) V neposlední řadě pak lze sledovat současnou literaturu s odkazy na Babičku – např. Hůlová nebo Šrámková (Hůlová, P.: Paměť mojí babičce, Šrámková, J.: Zázemí) a hledat, co nám to může říct.

69


Proč nenechat spát mrtvé v pokoji a živé v klidu? Velmi krátce jsem „naťukla“ na dvou ukázkách „kamenné“ české literatury otázky, které nad čtením a při přijímání literárních děl mohou vyvstávat. Obzvláště vášnivé jsou diskuse týkající se adaptací literárních prací staršího data vzniku pro přiblížení publiku. Právě to, že knihy stále budí vášně (a některé diskuse mohou být velmi palčivé), je důkazem, že jsou živé a diskutovat o nich za to stojí. Literatura, včetně té současné, spoluutváří českou kulturní identitu a ona sama a především diskuse o ní mají své místo v mysli a často také ve výuce těch, kdo v zahraničí vyučují češtinu (ať česky mluvící děti, mládež, nebo krajany, kteří už česky nemluví, nebo cizince, kteří se o češtinu zajímají). Na mnohých působištích v zahraničí se také pořádají autorská čtení a diskuse se žijícími autory, což je dalším dokladem, že mezi zájemci o český jazyk existuje potřeba se o české literatuře dozvídat. Autory bych klidně nechala i spát a soustředila se na jejich díla, která se oddělila od jejich mysli, osobnosti a žijí si vlastním životem. Rozhodně se však domnívám, že na literaturu bychom část své pozornosti při metodické práci s vyučujícími ze zahraničí soustředit měli. Těm, kdo učí přímo literární výchovu, nebo alespoň se snaží budovat u dětí čtenářské kompetence, pomoci s postupy, jak na to. Inspirovat vyučující k přemýšlení o literatuře. Těm, kdo učí češtinu jako cizí jazyk, napomoci orientovat se a v neposlední řadě jim nabídnout platformu, kde mohou o problematice diskutovat, protože často jsou na svém místě sami a možnost s někým si o výuce, kultuře a aspektech s nimi spojených byť jen popovídat nemají. Českou literaturu tak také pomáháme dostat do světa, což není právě málo. Literatura Foster, T. C. (2014): Jak číst romány jako profesor. Brno: Host. Fučík, J. (1940): Božena Němcová bojující. Praha: Girgal. Hašek, J. (2012): Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, elektronická verze, Městská knihovna Praha, s. Loc 1275. Hůlová, P. (2002): Paměť mojí babičce. Praha: Torst.


JAVŮRKOVÁ, J. (1938): Havířská balada. LA PNP, fond Marie Majerová (recenze). Jankovič, M. (1991): Nesamozřejmost smyslu. Praha: Československý spisovatel. KOLIHOVÁ HAVLÍKOVÁ, L. – PITÍNSKÝ, J. A. (2008): Babička, Nenápadný půvab monarchie rakouské (dramatizace na motivy R. Pohorské 1895). Praha: Národní divadlo. KREJČÍ, M. (2006): „Dále bloudí lesem paní agónie“. Poznámky na okraj souvztažnosti obrazu a textu Babičky Boženy Němcové. In: E. Kalivodová (ed.), One Eye Open 6, Praha: Oči dokořán, o.s., s. 83–91. NOVÁK, A. (1936): Siréna. Lidové noviny 44, s. 3 (recenze). PÍŠA, A. M. (1936): Přehrada. LA PNP, fond Marie Majerová (recenze). Pynset, R. B. (2012): Božena Němcová Jahnující, Pokus o Babičku. M. Horký – R. Horký (eds.), Božena Němcová, Život-Dílo-Doba. Česká Skalice: Muzeum Boženy Němcové, s. 186–195. Pytlík, R. (1983): Kniha o Švejkovi. Praha: Československý spisovatel. SALIVAROVÁ, Z. (1982): Doslov. In: B. Němcová: Babička. Toronto: ’68 Publishers. Šrámková, J. (2013): Zázemí. Praha: Fra. HORKÝ, M. – HORKÝ, R. (eds.), (2012): Božena Němcová, Život-Dílo-Doba. Česká Skalice: Muzeum Boženy Němcové.


oběšených. Zejména pěkná byla fotografie ze Srbska s pověšenou rodinou. Malý hoch, otec i matka. Dva vojáci s bajonetem hlídají strom s popravenými a nějaký důstojník jako vítěz stojí v popředí a kouří cigaretu. Na druhé straně v pozadí vidět polní kuchyň v práci.“ (Hašek, 2012, loc. 1275)

70

Autentický text | Blízká setkání trojího druhu

Autentický text

Blízká setkání trojího druhu Mia Pavlovska, Konstantin Stojanovski, Katja Deskovska, úvod Milena Přikrylová | lektorát Skopje, Makedonie

Mia Pavlovska

Mia Pavlovska: Já a čeština Mia Pavlovska studovala v Praze politická a sociální studia a po návratu do Makedonie vystudovala na Filologické fakultě angličtinu a češtinu jako vedlejší obor. Od akademického roku 2013/14, kdy bylo možné se poprvé přihlásit na češtinu jako hlavní obor, je Mia opět naší studentkou. Můj první kontakt s českým jazykem byl dávno, ale pamatuji si to tak jasně, jako by to bylo včera. Byla jsem osmnáctiletá holka, která měla sen studovat v zahraničí. Vybrala jsem si jednu soukromou univerzitu v Praze, samozřejmě, jazyk studia – anglicky, protože jinou cizi řeč, na takovou úroveň jazyka jsem neuměla. Když jsem


přijela do Prahy, první destinací, kde jsem měla dorazit – Vinohrady, metro stanice Jiřího z Poděbrad, ulice Třebízkého. Nelze popsat ve slovech tu námahu dostat se na Vinohradech, jenom protože jsem se nemohla domluvit. Par krát jsem se pokusila vyslovit ta slova, aby mě lidé pochopili co hledám, ale fakt to nešlo. Já jsem nemohla ani přečist tu kombinace pismen. Ten samý den překvapení nebylo dost. Nestačilo, že jsem zabloudila tisic krat než jsem konečně trefila adresu, ale ten opravdový kulturní šok nastal, jakmile jsem vyšla ven z metra. První obrázek, který stále žije v mých vzpomínkách – krasný srpnový den, sluničko svítilo a kašna s vodotryskem, kolem ktery leží a opalují se polonahé lidi. Byla jsem uplně zmatená. Následující dny jsem se snažila zvyknout si na nové prostředí a musím říci, že krása města mi pomohla překonat stres prvního dne v Praze. Hned jsem se zamilovala do Prahy. To město je magické, architektura je nadherná a rozkošná, kultura je na velmi vysokém úrovni a lide nejsou tak primitivné, jak jsem si myslela, ale úplně naopak. Dojmy byly stále lepší, rozhodla jsem se, že chci zustat, a zbyvalo mi jen složit přijímací zkoušku a můj pobyt v tomto krásném městě bude zaručen minimálně na 4 roky. Zkouška nebyla vubec jednoduchá, ale jak se řika „když se štěstí unaví, sedne i na vola“, a tak jsem začala žit svůj sen v Praze! Nemohu říci, že jazyková bariéra nepředstavovala problém zvláště v prvním roce v každodenním životě, zvláště během mé návštěvy policie pro cizince… V okamžiku, kdy jsem si myslela, že se nikdy nenaučím tento záhadný, obtížný a matoucí jazyk, objevila jsem, že existuje HBO kanal, kde Tom Cruise, Julija Roberts atd. mluví česky, a to zní příliš legračné. Ještě jedna výhoda byla, že každy film na HBO

autentický text

Název vědecko-fantastického filmu Stevena Spielberga mě inspiroval, abych jej využila v trochu pozměněné podobě jako titulek pro tři autentické studentské texty o prvních kontaktech s češtinou a s Českou republikou. Tři texty – tři různé osudy. A proč název z vědecko-fantastického filmu? Inu, ono někdy první kontakty s „jinozemšťany“ trochu připomínají ty s mimozemšťany…

71


se dává vice krat a opakuje se často, takže i ten jako já, co neumi ani deset českých slov, muže pochopit o co je ten film a kromě toho muže se naučit i nějaké slovo. Znala jsem všechny filmy nazpaměť, ale naučila jsem se dost sloviček. Pak začala jsem se učit číst a už to šlo jako po máslem. Každý den má čeština se zlepšovala. Dnes se v Čechách citím jako doma, už se nelekám českých zvyků, zbožňuji českou kulturu a tradice, rovněž jsem pyšná na to, že umím česky.

Konstantin Stojanovski studuje třetím rokem němčinu jako hlavní obor a češtinu má jenom jako volitelný jazyk. Ač s malým počtem hodin jazyka týdně, Konstantin je živým příkladem rčení „Všechno jde, když se chce.“ Když jsem první krát návštivil Česko, měli jsme nějaký školní výlet přes střednou Evropu, během kterého jsme na dva dny zůstali v Praze. Ještě si pamatuju, jak jsme si s mými spolužáky tento výlet uživali, protože být na týden bez dozoru rodičů v neznamé zemi znamenalo pro nás největší radost. Několik měsíců později jsem si z těch dvou dnů skoro nic nepamatoval. Věděl jsem jen, že jsou v Praze vysoké věže a že jsem několik krát uviděl jedno neobyčejné písmeno s kroužkem. Jediné však, co jsem se sebou dlouho nesl, byl nějaký nevysvětlený cit, který mi od té země v srdci Evropy zůstal. Ten nevysvětlený cit se ve mně znovu rodil, když jsem asi před rokem znovu měl přiležitost cestovat do České Republiky. Už jsem stal studentem češtiny, takže jsem konečně zjistil, že je to neobyčejné písmeno s kroužkem ve skutečnosti dlouhe ů. Taky jsem věděl víc o české tradici i historii, než jen vysoké pražské věže. Tenkrát jsem žil asi jeden měsíc v Brně. Bylo to dvacatého června, když jsem dostal nahradnický dopis od letní školy a ještě pamatuju, jak jsem se toho dne těšil, že se budu moct setkat s tímhle moravským duchem. Znovu jsem si vzpominal na výlet do Prahy a zkusil jsem si připomenout krásu, kterou jsem našel v Česku. Dny mi přecházeli ve snění a naději.


Konstantin Stojanovski (vpravo) na letní škole v Brně

Během prvního týdna na Moravě byl jsem strašně zmatený. To se stalo zčásti, protože jsem nerozuměl hodně česky, a zčásti protože mne Makedonie naučila, že jsou lidé v obchodech vždycky rozzlobení a neslušní. Příjemně jsem se překvapil, když mi prodavač v knihkupectví nejlépe vysvětlil, jak mohu šetřit několik peněz, nebo když se číšník v restauraci nezlobil, že jsem dlouho nemohl vybrat nějaké jídlo. Ty novinky se mi líbily. Pro mě byla zábava chodit na fakultu, protože se v Brně profesoři starali o nás a naše znalostí – oni nás opravdu chtěli něco naučit, a ne jen přečíst nějakou knihu, než by vyučování končilo. Rád jsem taky poslouchal žerty, které Češi mluvili o sobě. Ale navzdory vší zábavě, chyběla mi jidla mé maminky a babičky. Celý měsíc jsem se musil krmit smaženým syrem nebo jídly z McDonald´s, protože mi nic jiného nechutnalo. Nicméně byl to nejlepší zážitek, který jsem měl s mými dvaceti lety. A když si vzpomenu na tento měsíc, vůbec nemyslím na česká jidla. V Brně jsem viděl hodně krásných budov, naučil jsem se moc o české kultuře a jazyku, poznal jsem lidi, kteří ve mně něco zanechali, což jim já nemohu vratit. Ještě se cítim nostalgicky, když se svými kamarády mluvím o Česku, chybí mi každý, se kterým jsem se tam setkal, stále slyším hlas ženy v tramvaji, která říká: Příští zastávka: Klusáčkova. Do Česka bych jel opět a opět a opět, a nikdy bych se nenudil. V téhle zemi jsem doma.

autentický text

Konstantin Stojanovski: Existují místa, ze kterých nemůžeš odjet, něco svoje tam opustíš. Existují taky lidé, od kterých se nemůžeš rozejit, protože ti dají něco, co jim nikdy nemůžeš vrátit.

72


Katja Deskovska Katja Deskovska je po mamince napůl Češka a nyní je zapsaná ve druhém ročníku studia češtiny jako hlavního oboru. Jmenuji se Katja Deskovska mám 27 let a bydlím ve Skopji. Pocházím z makedonsko - české rodiny. Můj táta je Makedonec a moje máma Češka. Od svých tři měsíců cestuji na relaci Skopje – Svitavy, město v Pardubickém kraji, kde bydlí moje babička a ostatní příbuzní. Od mala jsem ráda jezdila do ČR, ale vždy to byly jen kratkodobé pobyty. S češtinou jsem se nechtěla moc kamarádit a z toho důvodu babička, teta a bratranec začali rozumět lépe makedonsky než já česky. Maminka a babička se mně snažily číst české dětské knihy, ale ja jsem neměla o ně zájem. Můj nejdelší pobyt ve Svitavách byl v mých 14 letech. Byla jsem na navštěvě u babičky 3 měsíce. Do 18 let jsem skoro česky nemluvila. Potřeba a nutnost znát češtinu se zjevila v období, kdy jsem se rozhodla, že chci studovat v Praze. Neměla jsem moc času se připravit a seznámila jsem se jen se základy českého jazyka. Zapsala jsem se na Vysokou školu manažerské ekonomiky a informatiky v Praze a přednášky se vyučovaly jen v češtině. V prvním roce svého studia jsem měla velké potiže mluvit a psát česky, obzvlášť jsem bojovala s českou gramatikou. I když je čeština ve skupině slovanských jazyků, je úplně odlišná než makedonština. Po celou dobu mého pobytu v Praze jsem mluvila jenom česky. Četla jsem hodně českou literaturu a různé časopisy. Do dneška miluji české filmy a pořady, které s velkou zajímavostí sleduji.

Katja Deskovska

Vztah s češtinou se začal vzdalovat a čím dál mín jsem mluvila česky. Z toho důvodu jsem se rozhodla zapsat na Filologickou fakultu ve Skopji a začala jsem studovat český jazyk. Tímto způsobem budu častěji v kontaktu s jazykem a také mám možnost se nadále zlepšovat.


autentický text

Po skončení magisterkého studia v Praze jsem se vratila zpět do Skopje, kde máme soukromou firmu a začala jsem ihned pracovat. Český jazyk používám jen v konverzaci s rodinou a občas, když jsem v ČR.

73

recenze

7.

Jak korespondovat česky Marie Čechová | profesorka českého jazyka a didaktiky češtiny, UJEP v Ústí nad Labem, vedoucí redaktorka časopisu Český jazyk a literatura

Příručka obsahuje šest logicky rozvržených a seřazených kapitol: po úvodu následují stručné teoretické výklady s klasifikací psané komunikace, poučení o společenských a jazykových zásadách korespondence (jak formulovat oficiální dopis, jak správně napsat adresu, datum, jak oslovovat a zakončovat dopis apod.), o historickém vývoji korespondence (ručně a strojově psané, e-mailové, SMS), bibliografie a přehled doporučené odborné literatury k tématu. Hlavní část publikace tvoří ilustrační příklady převzaté z korespondenční praxe a velmi vhodně volená a promyšlená praktická cvičení zaměřená k obsahu korespondence a k její stylizaci i užitým jazykovým prostředkům. Na bohatém ilustračním materiálu, vybraném z různých typů české korespondence, převážně současné, aktuální a běžné, týkající se různých komunikačních oblastí, jsou založené motivační úkoly a cvičení, určené pro hodiny komunikace a českého jazyka. Všechny texty jsou autentické (mají určitého autora a adresáta), jsou to formuláře včetně vyplněných i hotové dopisy nejrůznějšího obsahu (žádost o uznání zahraničního vzdělání a kvalifikace, přihláška do výběrového řízení, oznámení o změně bydliště nebo zaměstnání, plná moc, potvrzení o studiu atd.). Úkoly v jednotlivých cvičeních jsou zaměřeny k identifikaci komunikační situace, k výstavbě textu a věty (větné konstrukce, aktuální členění větné apod.), k stylizaci i k jazykové stránce, tj. lexikální a gramatické, výstavby dopisů. Příklady korespondence a přiřazená cvičení jsou uspořádány podle typologie korespondence, kterou autorka zpracovala v teoretické části příručky: 1. dopisy: korespondence věcná (žádosti, přihlášky, oznámení, hlášení,


potvrzení, stížnosti, nabídky), příležitostná (blahopřání, pozdravy, kondolence, otevřené dopisy), neformální, umělecká, 2. e-maily, 3. SMS. Cvičení a úkoly jsou odstupňovány z hlediska náročnosti, a tak mohou sloužit studentům s různou úrovní znalostí češtiny – podle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky jsou vhodné pro všechny úrovně: jednoduchá korespondence na úrovni A1 (individuální přání k životní události, celospolečenským svátkům, pozdravy, krátké textové zprávy), přihlašovací i různé další formuláře, strukturované životopisy na úrovni A2 a B1, obsáhlejší soukromé i úřední dopisy na úrovni B2 a C1 nebo literární dopisy na úrovni C2. Cílem příručky je nejprve poskytnout základní informace o tom, jak psát dopisy, a to s důrazem na komunikační stránku korespondence a praktické poučení o struktuře dopisu jako celku i o jeho částech, o vhodných lexikálních a gramatických prostředcích. Dalším cílem je motivovat studenty pro studium češtiny a zdokonalování se v české písemné komunikaci, a to nejen v psané, tištěné, ale i elektronické, online a telefonické, tj. připravit jak na vlastní tvorbu dopisů, tak na jejich adekvátní přijetí včetně reakce na komunikáty v různých komunikačních situacích. Zvláštní důraz je kladen na procvičování a v souvislosti s tím na opakování, příp. doplňování a rozšiřování jazykových znalostí i dovedností studentů češtiny v autentických, fiktivních nebo možných textech a komunikačních situacích. V neposlední řadě mají v příručce studenti-cizinci možnost seznámit se s důležitými českými formuláři a ustálenými korespondenčními formami běžně užívanými v praktickém společenském, profesním i soukromém životě, s komunikačními a společenskými, příp. rodinnými konvencemi a zvyklostmi spojenými s korespondencí tak, aby mohli těchto typů textů užít jako textových vzorců pro své vlastní reálné komunikační potřeby. Zároveň s rozvíjením jazykových, komunikačních dovedností se studenti seznámí také s některými českými reáliemi; je jen škoda, že se ve finální podobě nepodařilo realizovat původní záměr začlenit funkčně do textu také četné reprodukce, fotografie a grafiku.

recenze

Nová publikace Ivany Bozděchové Korespondence v češtině: příručka pro cizince (Karolinum, Praha 2015, 68 stran, ISBN 978-80-246-2940-7) je určena pro výuku zahraničních studentů-bohemistů v Česku i v zahraničí i pro další studenty a vážné zájemce o češtinu. Zaplňuje jednu z mezer ve studijních materiálech pro cizince studující češtinu – přináší téma (česky psané) korespondence. Svého druhu je tedy u nás dosud první.

74

Recenze | Jak korespondovat česky

Příručka Ivany Bozděchové jistě bude vítanou pomůckou pro učitele českého jazyka jako cizího jazyka v Česku i v zahraničí, pro studenty-bohemisty cizince i pro samostatně studující. Usnadní jim osvojit si zásady české korespondence i získat zručnost v psaní dopisů v širokém spektru praktického využití. Strana 36 a) Vyplňte tiskopis potvrzení o svém vlastním studiu v tomto školním roce. Kterým údajem nahradíte rodné číslo, pokud je nemáte? b) Pokuste se zjistit průměrnou výši stipendia na škole, na které studujete. Pokud neuspějete, zapište částku 1 620 Kč, tj. průměrné sociální stipendium na jedné vysoké škole v roce 2014. c) Jak správně vypíšete číslovky pro celkovou peněžní částku? Při zápisu použijte (nejméně) dva možné způsoby čtení. d) Potřebovali jste někdy potvrzení o studiu? K jakému účelu to bylo / může být? e) V jaké situaci mívá student jinou doručovací adresu, než je adresa jeho trvalého bydliště? Proč ji do formuláře vyplňuje pouze tehdy? f) Vypište z formuláře všechny slovesné tvary, porovnejte je navzájem a rozdělte je do skupin podle společných vlastností (gramatických).

Hvězda. Budou potřebovat někoho na recepci, kdo umí německy. Tak jsem se tam přihlásil. Budu taky občas dělat průvodce po Znojmě. Měl jsem velkou trému, když jsem provázel cizince poprvé. V sobotu 7. 7. budu provázet 50 Rakušanů. A jak se máš Ty? Testy už máš určitě za sebou a přemýšlíš, jak nejlépe strávit letní prázdniny. Jak jsi psala, pojedeš do Texasu. Určitě tam bude krásně. I hope that you will rember me. I wish you a nice time. With love Ondřej PS: Omlouvám se za ošklivé písmo, líp psát neumím...

a) b) c) d)

Kdo je Ondřej? Co dělá a jaké má nejbližší plány? Kde je (asi) hotel Hvězda? Proč může Ondřej provázet rakouské turisty? Budou trávit Kateřina a Ondřej letní prázdniny společně? e) Proč nepíše ke konci dopisu Ondřej česky? f) Píše Ondřej dopis na počítači? – Kde v dopisu se to dovíme? g) Napište Ondřejovi odpověď na dopis za Kateřinu. h) Najděte a popište, co je zvláštní, méně obvyklé na stavbě a členění věty: Zbývá mi udělat jen poslední zkoušku, z němčiny. ch) Co znamená němčina mi jde? Vyjádřete to jinak. i) Posuďte návaznost věty Měl jsem velkou trému, když jsem provázel cizince poprvé na předchozí text dopisu. Jak (čím) bychom mohli její obsahový poměr k textu naznačit? Literatura Čechová, M. – Krčmová, M. – Minářová, E. (2008): Současná stylistika. Praha, Nakladatelství Lidové noviny, s. 230–243. ČECHOVÁ, M. a kol. (2010): Český jazyk pro 2. ročník SOŠ, Funkční styl administrativní a jeho útvary. Praha, SPN, s. 178–187. Encyklopedický slovník češtiny (2002), Styl epistolární. Praha, Nakladatelství Lidové noviny, s. 449–450. Kraus, J. – Hoffmannová, J. (2005): Písemnosti v našem životě. 2., upr. vyd. Praha, Fortuna.

Ahoj Kateřino! Díky za dopis, příjemně jsi mě překvapila. Vůbec jsem nečekal, že mi napíšeš. Je to od Tebe milé. Sedím venku na zahradě a učím se na zkoušku. Vlastně teď ne, když myslím na Tebe. Zbývá mi udělat jen poslední zkoušku, z němčiny. Ale nebojím se, němčina mi jde. O prázdninách budu pravděpodobně pracovat v hotelu


Pravdová, M. – Svobodová, I. (eds.), (2014): Akademická příručka českého jazyka. Praha, Academia, s. 473– 483.

recenze

Strana 49

75

Recenze | „My name is Karamel“ aneb Jiné pojetí bilingvní literatury

„My name is Karamel“

aneb Jiné pojetí bilingvní literatury Blanka Jaurisová | Oxfordská univerzita a Česká škola bez hranic Londýn

Pod pojmem bilingvní literatura si většinou představíme zrcadlově přeložený text, kde stránku v češtině doplňuje protilehlá v cizím jazyce.1 Michaela Sanytrová, která vyučuje bilingvní děti v Londýně, chtěla vytvořit dvojjazyčnou knihu, ale vzala to za trochu jiný konec. Výsledkem je originální vyprávění pro mladší děti, v němž se čeština s angličtinou plynule prolínají.

Ačkoli z příběhu není jasné, odkud se medvídek vzal, hned na začátku se ukáže, že je vybaven darem řeči. Jenže mluví jen česky, a anglicky neumí ani slovo. Zažívá tak podobné pocity, jaké mají stovky lidí po odchodu do zahraničí – osamělost z důvodu neznalosti cizího prostředí a jazyka, frustraci, že učení se novému nejde nebo jde pomalu. Přestože prvotní záměr knihy není edukativní, děti se v ní společně s Karamelem seznamují s novými slovíčky a frázemi, českými i anglickými. Knížka tedy funguje oboustranně. České děti si osvojují angličtinu díky jejímu přirozenému zakomponování do příběhu. Naopak pro


děti s českými kořeny, které žijí v zahraničí, představují anglické prvky v českém textu pevnou půdu pod nohama. Důvěrně známá anglická slova a idiomy jim pomáhají překonat nejistotu při čtení v jazyce, kterému se teprve učí. Autorka věnuje knížku dětem žijícím v zahraničí, ale tematicky oslovuje všechny děti, které prožívají pocit „odtrženosti“ a potýkají se s cizím jazykem či učením vůbec. Koláže z kreseb pastelkou a fotografií dodávají textu nádech dětského zápisníku, v němž oba jazyky mají svou úlohu, ale přitom nejsou zastoupeny ve stejném poměru. Vždyť i to je jeden z rysů bilingvismu, že znalost jednoho jazyka většinou dominuje, v závislosti na prostředí, ve kterém dítě žije. Kniha My name is Karamel obrací naši pozornost k problematice bilingvismu, která si zaslouží více zájmu nejen mezi krajany, ale také v České republice, kde už je výuka druhého jazyka samozřejmostí od nejmladšího věku. Dvojjazyčné příběhy Karamela zajímavě zaplňují velkou

1| Dvojjazyčné zrcadlové knihy pro děti u nás vydávají například nakladatelství Edika, Argo či Garamond.

recenze

Knížka nazvaná My name is Karamel... a bydlím v Londýně vypráví o malém medvídkovi, který se jednoho dne objeví uprostřed britské metropole, kde ho najde paní učitelka a přinese do školy dětem z druhé třídy. Ti ho pojmenují, skamarádí se s ním a Karamel každý měsíc bydlí u jednoho z nich. Zažívají spolu veselé příhody i běžné starosti, Karamel postupně poznává angličtinu, místní život, a také obrovský Londýn. Autorka se inspirovala tradicí České školy bez hranic v Londýně, v níž si děti každý týden předávají plyšové zvířátko a zapisují, co všechno společně prožily.

76

Recenze | „My name is Karamel“ aneb Jiné pojetí bilingvní literatury

Každý z nás se občas cítí sám a v tu osamělou chvíli toužíme mít vedle sebe kamaráda. A když si něco přejeme hrozně moc, ono se to dříve nebo později splní. Přesně jako se to jednou přihodilo za velkým kanálem. V Anglii ve městě, které se jmenuje Londýn a kterému žádný Angličan neřekne jinak než London. Takže vzhůru do Londýna – Let´s go to London! V tomhle velkém městě žijí děti, které měly svá tajná přání. Adam chtěl poznat nějakého fotbalistu, se kterým by hrál fotbal. Ben si přál kamaráda, který se s ním vždycky rozdělí o svačinu. A Anička někoho, kdo s ní bude usínat, aby se nebála tmy. Každý si přál něco úplně jiného, ale všichni vlastně chtěli to samé – najít opravdového přítele. A tak se jednoho deštivého rána ze všech těch dětských snů a přání narodil plyšový medvídek. Tedy, on to byl vlastně teddy bear, vždyť přišel na svět v Londýně, jenže anglicky neuměl ani „ň“, natož hi nebo hello, a proto mu říkáme medvídek. Měl oči vyšívané hnědou nití, malinký čumák a drobná ouška, pusu umazanou od medu, vatou vycpané bříško, hubené packy a dlouhatánské nohy. Nikdo neví, odkud se vzal, ani paní učitelka, která ho našla na chodníku a přinesla dětem do školy.

4

A protože se Karamel chtěl opravdu uzdravit, popíjel Adamův juice několikrát denně. Za pár dní konečně oba vyběhli na fotbalové hřiště. Karamel si tehdy oblíbil ovoce a Adam zase tátovu encyklopedii, ve které našel odpověď pokaždé, když si s něčím nevěděl rady. A když tuhle příhodu vypravovali Adamově babičce, tak jim s úsměvem řekla: „A víte kluci, že moudrost není schovaná jen v encyklopediích, ale také v jazyce? My v Anglii totiž říkáme: An apple a day keeps the doctor away.“ Znáte babičky, ony vždycky musejí mít poslední slovo.

17

Ukázky z knížky

Autorka této knížky Michaela Sanytrová se narodila v roce 1988 v Novém Jičíně. Vystudovala obor český jazyk a literatura v Ostravě a v roce 2012 se přestěhovala do Londýna. Zde se začala věnovat výuce češtiny pro cizince a výuce dvojjazyčných dětí v České škole bez hranic. Při práci s bilingvními dětmi se často setkávala s tím, že děti raději sáhly po anglické knize, protože české literární texty odpovídající jejich věku jsou pro ně příliš komplikované. Proto se rozhodla napsat příběh, v němž se oba jazyky přirozeně prolínají a kde se prostřednictvím hlavního hrdiny odráží i jejich vlastní zkušenost s učením se cizího jazyka. Z kategorie „dvojjazyčné knihy, beletrizované jazykové příručky“, ke kterým má zmíněná publikace asi nejblíže,


připomeňme knihy určené pro dospělé čtenáře, jako Pan Kaplan má stále třídu rád nebo Dear Vittie aneb Jak si zlepšit angličtinu četbou milostných dopisů. 2| Odkazy na dostupné výukové materiály nabízí informační portál zaměřený na začleňování žáků cizinců do českého vzdělávacího systému na . O problematice bilingvismu pojednává například MORGENSTERNOVÁ, M. – ŠULOVÁ, L. – SCHOLL, L. (2011): Bilingvismus a interkulturní komunikace. Praha: Wolters Kluwer ČR.

recenze

mezeru ve vydávání literatury a vzdělávacích materiálů určených bilingvním dětem.2

77

Recenze | Vulkanické psaní Radky Denemarkové

Vulkanické psaní Radky Denemarkové Markéta Pilátová krajanská komunita Mato Grosso do Sul a Rio Grande do Sul, Brazílie

Próza Příspěvek k dějinám radosti je na obálce označována jako groteskní román, někteří recenzenti o ní také psali, že se tváří jako detektivka. Možná ale Radka Denemarková zabrousila do detektivního žánru jen proto, že námětem románu je specifická forma bezpráví páchaného na ženách, zanechávající nejhlubší stopy, a tím je znásilnění. A znásilnění je trestný čin, tudíž je možné román zaškatulkovat jako detektivní. „Ženská oběť a mužská oběť reagují rozdílně a stát se obětí neznamená stát se lidštějším. Ženská oběť je pochroumaná, ponížení nese životem jako cejch, přitahuje další násilníky. Mužská oběť, jak vypozorovaly vlaštovky, se stane zabijákem.“ V románu se ale skutečně pátrá po vraždě významného podnikatele ve stavebnictví, který si po dlouhé době oddechl, protože ho prezidentova amnestie zbavila mnoha starostí. Jde o urostlého a dobře udržovaného sedm-


desátníka, který „každý víkend chodil plavat, oplachoval hříchy pracovního týdne“ a ve svém věku leze s přáteli po skalách, má mladou, přitažlivou ženu a s ní syna, rozkošné batole. Jeho minulé ženy, to jsou „uzavřené projekty“, stejně jako někdejší obviňování ze sexuálního obtěžování podřízených ženského pohlaví. Ale podle manželky: „Jen obtěžoval pár slečen nebo co, ale nic mu nedokázali.“ Tento úspěšný a atraktivní muž (prznitel) je nalezen ve své luxusní vile oběšený. Ovšem pečlivý Policista, který případ dostane na starost, pochybuje, že šlo o sebevraždu. Pátrání ho zavede až do domu, kde sídlí samozvané vykonavatelky spravedlnosti. Muže, kteří ničili ženská těla, nemilosrdně trestají. Autorka se zároveň vyhýbá přílišnému líčení násilí, všechno je sledováno z perspektivy vlaštovek, které se usazují na drátech a svobodně pozorují lidské počínání: „Vlaštovky letí, jejich moudrost vyrůstá jen ze silných pochybností, a dokud žijí, zůstávají své povaze věrné… Vlaštovky letí a štěbetají. Vyprávějí si vtipy o mužích a ženách. Sex je radost. Vtipy se po staletí opakují, vlaštovky sbírají příspěvky k dějinám radosti.“ Jde tedy také o vztahy a o lásku neušpiněnou podrobováním si druhého, ať tělesným, anebo duševním. Přesto je tělo a tělesnost, její zkoumání, analýza a prožitky s ní spojené, paměť těla, moudrost a zkušenost těla, těla jako prostředníka proměny jedním z nejdůležitějších ingrediencí Příspěvku k dějinám radosti. Cvičitelka jógy Diana, jakási hlavní sudička a guru žen mstitelek, se právě tělem a tělesností zabývá s moudrou vášní. Stejně jako se podobně intenzivně Radka Denemarková věnuje expresivní moci svého autorského jazyka. Používá často silná až patetická slova – „Rozhodnost je silnější než meč.“ nebo „Jít životem vzpřímení. Narovnat se.“

recenze

Nový román spisovatelky Radky Denemarkové Příspěvek k dějinám radosti je stejně jako její předchozí knihy postaven na jisté umanutosti. Tato uznávaná a hojně překládaná autorka totiž už léta vnáší do české literatury témata výsostně humanistická, pro některé však příliš zatížená morálkou a hledáním spravedlnosti. Píše o rozmanitých podobách bezpráví, jeho rozpoznávání a potrestání. Jsou to náměty, kterých se ve svých knihách tvrdohlavě nevzdává a píše o nich s podivuhodnou intenzitou. „Dvacáté století vpálilo mému tělu cejch poznání, definitivně se rozkřápla iluze, že neštěstí člověka polidští. Problém dvacátého století je problém obětí.“

78

Recenze | Vulkanické psaní Radky Denemarkové

Knihy Radky Denemarkové rozhodně nejsou kratochvilná čtení. Jsou to ale důležité zprávy o světě, v němž žijeme. Jsou rozkročené doširoka a v mnohém přesahují kontext současné české literatury. Právě v onom odhodlání promýšlet i věci, které se bezprostředně nedotýkají výhradně české kotliny. Radka Denemarková však ani jako autorka neočekává čtenáře žádajícího klidné a lehké čtivo na dovolenou. Jak říká jedna její postava: „Psát má být řez nožem. Zabodnuté nůžky do dlaně.“ A takové rozhodně psaní Radky Denemarkové vždycky je.


Literatura Denemarková, R. (2014): Příspěvek k dějinám radosti. Brno, Host. Ukázka Informace o autorce

recenze

Nicméně v kontextu její knihy žijí slova a věty vlastní naléhavostí. Jsou psána v trhaného rytmu a komponována a splétána do děje, který autorka staví jako vlaštovka své hnízdo po malých, dobře dávkovaných kouscích, mezi něž vkládá nejrůznější psychologizující úvahy, kousky poezie či filozofujících traktátů. Styl této prózy je hutný, metaforický a připomíná vulkanickou činnost, která se ale ve vhodných chvílích dovede ztišit a usebrat.

79

Glosa | Místní, cizinci z celého světa, ale i potomci Čechů – ti všichni se učí česky ve Skotsku

Místní, cizinci z celého světa, ale i potomci Čechů – ti všichni se učí česky ve Skotsku Veronika MacLeod

Hello

Glosa

Veronika MacLeod vystudovala češtinu a občanskou výchovu pro 2. stupeň na Technické univerzitě v Liberci a po státnicích odjela do Velké Británie. Pracovala v různých profesích a na různých místech Anglie a Skotska. Na půl roku se vrátila do České republiky učit angličtinu, ale v roce 2007 se rozhodla vrátit do Skotska a usadit se v Edinburghu. Nyní vychovává tříletou dceru a několik hodin týdně učí češtinu.

V Edinburghu se po kratší odmlce od září 2014 opět vyučuje čeština na Edinburské univerzitě. Oproti Glasgow se zde mohou náš jazyk učit zájemci z široké veřejnosti. Do prvního semestru na kurz Czech 1.1 nastoupilo 11 studentů, od ledna jich pokračuje 10. Jedná se pouze o dvouhodinový večerní kurz a každý týden se schází skupina dospělých studentů složená z lidí různých národností, věku a profesí. Většinou jde o partnery Čechů, kteří tu žijí: chtějí se tak dorozumět lépe se svými rodinami, někteří dokonce plánují přesídlení do Česka. Docházejí sem i potomci z rodin emigrantů, kteří si v přesile angličtiny jazyk svého rodiče příliš nebo vůbec neosvojili. Děti a dnes už i dospělí ze smíšených rodin žijících mimo Českou republiku často dobře rozumí česky, i když v mluvení si nejsou jisti. Další skupinou jsou buď lidé obchodující s Českou republikou, anebo ti, kteří se o náš jazyk a kulturu zajímají či obecně rádi studují cizí jazyky.


Být bilingvní či multilingvní je podle odborníků velkým přínosem. To si uvědomuje i právník v penzi, pan Alan z Edinburghu, kterého studium jazyků zajímá a, jak sám říká, udržuje jeho mozek v dobré kondici. Po prvním semestru se dokonce vydal s manželkou poprvé do Prahy využít své nabyté znalosti v praxi. Ve Skotsku roste zájem i o soukromé lekce češtiny. Najdou se totiž velmi pokročilí studenti, pro které kurz na univerzitě už není dostačující. Loni se tu zájemci mohli učit přímo od dcery Lídy Holé, která je autorkou knihy češtiny pro cizince – New Czech Step by Step, podle níž se vyučuje na obou univerzitách ve Skotsku. Česká kultura a jazyk se šíří a udržuje také díky studentským spolkům, například na univerzitě v St Andrews a v Edinburghu. Dále děti z českých a smíšených rodin mohou v hlavním městě navštěvovat dvakrát do měsíce Československý dětský klub, kde se maminky snaží udržovat české, moravské a slovenské tradice a zvyky. Každoročně má největší návštěvnost Mikulášská besídka. Loni se jí zúčastnilo přes 100 českých a slovenských dětí a očekává se, že účast se bude rok od roku zvyšovat. Jak totiž uvedl Paul Millar z českého konzulátu, jen loni se ve Skotsku narodilo téměř 60 dětí české (či dvojí) národnosti. Doufejme, že i ony budou jednou znát jazyk a kulturu svých rodičů.

glosa

Zvyšující se zájem o studium češtiny v malé zemi, jakou je Skotsko, je velmi potěšující zprávou. Výuka našeho jazyka a kultury tu má překvapivě dlouhou tradici. V Glasgow se vyučuje asi 60 let, na univerzitě je lektorát českého jazyka a literatury pod vedením Jana Čulíka. Čeština se zde vyučuje v rámci dalších kurzů a mohou si ji tak přibrat i studenti z odlišných oborů. Na glasgowské univerzitě se nevyučuje pouze jazyk, ale v angličtině se přednáší i česká kultura a historie. Studenti se tak například v kurzu cenzury dozvědí o Husovi, v kurzu komparativní literatury se probírá Hrabal a jeho dílo Obsluhoval jsem anglického krále. V postgraduálních kurzech se věnují Československu a České republice po roce 1989 či spisovateli Milanu Kunderovi. Náš jazyk tu studuje asi dvacet studentů.

80

Zpráva | EPALE (ePlatform for Adult Learning in Europe)

Dům zahraniční spolupráce představuje

Zpráva

Elektronickou platformu pro vzdělávání dospělých v Evropě – EPALE (ePlatform for Adult Learning in Europe) Daniela Krtičková, Jitka Morčušová, Barbora Pavelková | Dům zahraniční spolupráce

Evropská platforma EPALE je novinkou, kterou uvedla v život Evropská komise na konci loňského roku. EPALE nabízí na jednom webovém portálu veškeré informace týkající se celoživotního vzdělávání a je navržena tak, aby se stala výchozím místem pro oblast vzdělávání dospělých na celoevropské úrovni. Cílem této internetové platformy je propojit odborníky z oblasti vzdělávání dospělých, ale také komunitu učitelů, školitelů, akademických pracovníků, výzkumníků v andragogice, studentů, tvůrců politik, subjektů poskytujících poradenství v oblasti učení a kariéry, školských zařízení a organizací věnujících se vzdělávání dospělých v rámci celé Evropy, a zlepšit tak standardy vzdělávání v tomto sektoru. Je určena především odborníkům, ale čerpat ze zveřejňovaných materiálů a informací může také široká veřejnost.

Národním podpůrným střediskem EPALE pro Českou republiku se stal Dům zahraniční spolupráce, který je pověřen rozvojem a obsahovou náplní české verze. Věříme, že platforma EPALE si získá zájem a pozornost všech, kterým je určena, a přispěje tak k rozvoji v oblasti celoživotního vzdělávání v celé Evropě. Více informací naleznete na .

Tento projekt je financován s podporou Evropské komise. Za obsah sdělení odpovídá výlučně autor. Sdělení nereprezentuje názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jeho obsahem. Publikováno s finanční podporou Evropské unie a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.

zpráva

Na webovém portálu EPALE naleznete kalendář akcí, které se konají napříč celou Evropou, pozvánky na zajímavé semináře a konference, informace o nových pub-

likacích a studiích. EPALE poskytuje možnost vyhledávání partnerských organizací, můžete zde nalézt též blog a řadu článků a relevantních dokumentů z oblasti vzdělávání dospělých.


81

literární koutek

8.

Ráchel & Iracema Markéta Pilátová krajanská komunita Mato Grosso do Sul a Rio Grande do Sul, Brazílie


že jste měli v životě prostě smůlu a nedá se nic dělat. Jenže Ráchel chce ještě mnohem víc. Chce pracovat jako diplomatka. Proto se rozhodla, že bude chodit na hodiny češtiny, aby uměla další jazyk. Před lety odešla na studia na jih Brazílie a žije ve velkoměstě Porto Alegre, přesto je s Iracemou pořád v kontaktu a právě Iracema jí řekla o hodinách češtiny. Iracema Battistettiová, jejíž předci přišli do Brazílie z Itálie, se totiž česky učí už několik let a tancuje v českém folklorním souboru Klenot v Batayporã. Je jí skoro sedmdesát, nosí krátce střižené mikádo, žluté elegantní sako a džíny, nejkrásnější jsou na ní její laskavé a často odpouštějící oči. Pořád pracuje jako psycholožka a pořád učí děti, která ve škole nezvládají čtení a psaní. Dokáže s nimi donekonečna opakovat Bé a Á je BA, ukazovat na kartičkách všechny možnosti abecedy a dodávat jim ztracené sebevědomí. Kromě českého folkloru má ještě ráda tanec zumba a bojové umění tai-chi. Chce se totiž dožít mnoha let a chce žít prostě dobře – to je její největší ambice. Když Ráchel přišla v Porto Alegre na první hodinu, všechny nás požádala zvláštním huhňavým, zadrhávaným hlasem, který jakoby vycházel z břicha, jestli bychom nemohli mluvit trochu pomaleji. Zároveň dodala, že se ale nic neděje, když na to zapomeneme. A já na to taky dost často zapomínala. Sedla si do první lavice. Pilně si zapisovala. Když jsem mluvila moc rychle, poprosila, abych zpomalila. Líbilo se mi, že si dokáže říct o to, co potřebuje a vůbec se nestydí. Pak jsme spolu šli všichni na oběd. Ráchel hodně mluvila. A když mluvil někdo na ni, dívala se mu velmi pozorně do obličeje. Bylo to nakažlivé, protože tím pádem se pak všichni soustředili na to, když mluvila ona. Jako když pečlivě ladíte staré rádio, abyste zachytili ty správné vlny. Zpočátku je to vlastně nepříjemné, nemůžete poslouchat hned, pak ale stanici ulovíte a o to pozorněji pak posloucháte. Už dlouho jsem nikoho takto intenzivně nevnímala. A zároveň jsem už dlouho neměla pocit, že někdo tak

literární koutek

Ráchel je drobná, s dlouhými kaštanovými vlasy a na Brazilku má bledé tváře, poděděné po španělských, portugalských a možná německých prapradědečcích. Jmenuje se Ráchel Campos Klein, je jí třicet a kvůli nevratnému poškození ušních bubínků, které zavinila lékařská nedbalost, od tří měsíců vůbec neslyší, přesto ale mluví. Sama sebe považuje za hluchou, schopnou mluvit díky skvělé a pracně naučené schopnosti odezírání ze rtů. Je také výjimečně tvrdohlavá. A měla štěstí, že narazila na další tvrdohlavé ženy. Její matka se nechtěla smířit s tím, že by dcera neměla fungovat v běžné společnosti zdravých dětí, a proto dceru neučila znakovou řeč – tento způsob komunikace považovala za příliš limitující, chtěla, aby její dcera vyrůstala se všemi možnostmi, které jsou k mání. Nechtěla, aby se Ráchel stala součástí menšiny. Chtěla, aby se naučila žít v džungli většiny. A v městečku Batayporã alias Baťově Dobré vodě v brazilském státu Mato Grosso do Sul našla psycholožku Iracemu Battistettiovou, která právě tehdy vynalezla unikátní způsob, jak učit děti s postižením číst a psát. Prostřednictvím kartiček vlastní výroby plných souhlásek a samohlásek a s nekonečnou trpělivostí učí malé dyslektiky a dysgrafiky, lehké autisty a děti, jako je Ráchel, základní výbavě každé bytosti toužící po normálním vzdělávání. Ráchel byla jedna z prvních žákyň. Pilně prováděla všechna cvičení a díky Iracemě, která jí vštěpovala, že dokáže všechno na světě, dokázala vystudovat dvě vysoké školy a naučit se anglicky. Iracema je totiž žena, která je přesvědčená o tom, že každý (a především děti s postižením) musí být pracovitý a najít si své místo ve společnosti tak, aby se cítil užitečný a spokojený. Může vyrábět vázičky z keramiky a pak je prodávat na trhu, může vařit a zdobit dorty, péct koláče nebo pizzu, může pěstovat zeleninu a roubovat růže, může, jako Ráchel, umět číst a psát. Problém podle Iracemy nespočívá v tom, že jste dítě s postižením, ale v tom, že nemáte dostatek píle, anebo ambicí. Vy, nebo vaši líní a pohodlní rodiče, anebo vaši učitelé. Všichni ti lidé, kteří se spokojí s tím,

82

Literární koutek | Ráchel & Iracema / Zpráva | Dolnorakouská jazyková ofenzíva

intenzivně vnímá mě. Už dlouho jsem taky o nikom tolik nepřemýšlela. O tom, jaké to asi je, být Ráchel? A jaké to bylo, když byla dítě? Jak dokázala přežít mezi ostatními, zdravými dětmi? Představuju si, jak malá Ráchel poprvé vstoupila do třídy mezi slyšící spolužáky. Jaké to bylo, když na ně poprvé promluvila. Muselo to být pro všechny zvláštní setkání. Ráchel je totiž navíc velmi krásná. Vešla tedy do třídy, možná v květovaných šatičkách, dlouhé vlasy, které by jí mohla závidět i princezna, obličej vzácné, starožitné panenky. Zkoumala své spolužáky svýma velkýma hnědýma očima. Odhadovala své šance, míru svého budoucího ponížení. Bylo to, jako když se chystáš skočit

do hlubokého, ledového jezera a neumíš plavat. Malá Ráchel se tedy rozhlédla. Pak vystrčila bojovně bradu, upravila si volán na šatech, posunula si stříbrný řetízek s křížkem na krku a podivným hlasem, ale pořádně nahlas zahuhlala své jméno. Jistě tenkrát taky vyvolala vlnu velmi zostřeného vnímání. Ale ona na ni naskočila a dojela hodně daleko.

Zpráva

Dolnorakouská jazyková ofenzíva Vladislava Pekárková

Pro realizaci tohoto jedinečného projektu bylo zřízeno regionální servisní centrum. Sprachkompetenz.Zentrum (Jazykové kompetenční centrum) při Dolnorakouské zemské akademii, se sídlem v Deutsch-Wagramu, je činné od roku 2006. Je místem, které poskytuje informace o jazykových nabídkách či koordinuje inovativní jazykové projekty se zaměřením na český jazyk. Centrum vydalo moderně koncipované jazykové učebnice pro děti a cizince Čeština a Čeština 2. Pro potřeby jazykového


vzdělávání dospělých, ale i pro každodenní použití vyšla řada jazykových německo-českých průvodců. Doposud vyšel jazykový průvodce pro obor turismus, hospodářství, zdravotnictví, bezpečnostní sektor a příroda. Všechny tyto jazykové průvodce jsou k dostání zdarma. Pro přeshraniční spolupráci jsou komunikační dovednosti víc než nutností, je ale potřeba znát i zvyklosti dané země. Na tyto znalosti se snaží žáky připravit evropský projekt EDU.REGION. Tento projekt se snaží svými aktivitami usnadňovat žákům orientaci v pracovním a hospodářském odvětví v českých regionech, například zprostředkováním letních praktik v České republice nebo exkurzemi podniků. Dále se pak připravuje internetová platforma, která bude obsahovat informace a úkoly o geografii, infrastruktuře, hospodářství, turismu a kultuře regionů sousedících s Dolními Rakousy – jižní Čechy, jižní Morava a Vysočina. Zde si mohou žáci osvojit své vědomosti o sousedních regionech. Stejně tak je možné tuto platformu využít přímo ve výuce. Více informací o Dolnorakouské jazykové ofenzívě a projektu EDU.REGION na stránkách zde: .

literární koutek / zpráva

V příhraničních oblastech se jako na dlani nabízí spolupráce mezi sousedícími státy. Spojujícím a významným faktorem je vzájemné jazykové porozumění. Na podporu výuky českého jazyka v Dolních Rakousích vznikl v roce 2003 projekt Dolnorakouská jazyková ofenzíva. Díky tomuto projektu se mohou děti, mladiství, ale i dospělí naučit český jazyk. Od počátku se zúčastnilo výuky češtiny jako (ne)povinného volitelného či maturitního předmětu na školách přes 39 000 žáků. Několik tisíc dětí se hravou formou seznamuje s češtinou ve více než 100 mateřských školách. Nezůstává ale jenom u výuky. Žáci, kteří mají výuku češtiny, navazují partnerství se školami v České republice. Tím se nejenom učí jazyk, ale seznamují se také s kulturou sousední země.

83

Letní školy slovanských studií 2015

Letní školy slovanských studií 2015 Letní školy slovanských studií (LŠSS) jsou studijní kurzy pořádané několika veřejnými vysokými školami v České republice. Kurzy se konají každoročně v průběhu letních měsíců a jejich délka se pohybuje od 2 do 4 týdnů v závislosti na náplni kurzu zvolené jednotlivými LŠSS. Kurzy jsou určeny pro zahraniční studenty, odborníky (pedagogy, překladatele, tlumočníky) a akademické pracovníky z oblasti bohemistiky a slavistiky. Svým širokým záběrem jsou však otevřeny všem zájemcům o český jazyk, literaturu, dějiny a kulturu. V rámci svých vzdělávacích bloků nabízejí jednotlivé LŠSS kurzy českého jazyka rozličných úrovní, výběrové semináře zaměřené na studium české literatury, kultury a dějin, volnočasové aktivity zahrnující divadelní, hudební a taneční představení, exkurze, poznávací výlety apod.

Zájemci se mohou na Letní školy slovanských studií přihlásit jako samoplátci, kteří si hradí veškeré náklady sami. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR (MŠMT) nabízí rovněž stipendia, která spočívají v úhradě kurzovného, ubytování a stravování a bezplatném vstupu na kulturní aktivity pořádané v rámci LŠSS. Počet stipendijních míst na LŠSS pro jednotlivé země je stanoven na základě mezinárodních smluv uzavřených v gesci MŠMT s partnerskými zeměmi. MŠMT zveřejňuje nabídku stipendií k účasti na kurzech LŠSS prostřednictvím zastupitelských úřadů České republiky v zahraničí. Stipendia se poskytují pouze kandidátům, které nominují kompetentní orgány partnerských smluvních zemí.

Vysoká škola

Adresa

Termín

Kontaktní údaje

Ústav bohemistických studií Filozofická fakulta Univerzita Karlova v Praze

Náměstí Jana Palacha 2 Praha 1 116 38

24. 7. – 21. 8. 2015

Ředitel: PhDr. Jiří HASIL, Ph.D. Tel.: +420 221 619 262, [email protected] Kontaktní pracovnice: Vlastimila MIKÁTOVÁ Tel./Fax: +420 221 619 381 [email protected] http://lsss.ff.cuni.cz, http://ubs.ff.cuni.cz

Kabinet češtiny pro cizince Filozofická fakulta Masarykova univerzita v Brně

Arne Nováka 1 Brno 602 00

18. 7. – 15. 8. 2015

Ředitelka: PhDr. Eva RUSINOVÁ [email protected] Kontaktní pracovnice: Jaroslava VYBÍRALOVÁ Tel.: +420 549 495 970, +420 549 491 593, Fax: +420 549 491 525 [email protected] www.phil.muni.cz/kabcest/

Filozofická fakulta Univerzita Palackého v Olomouci

Křížkovského 10 Olomouc 771 80

18. 7. – 15. 8. 2015

Ředitel: PhDr. Petr POŘÍZKA, Ph.D. [email protected] Kontaktní pracovnice: Bc. Lenka Horutová Tel.: +450 585 633 156, Fax: +420 585 633 000 [email protected] www.lsss.upol.cz

Ústav jazykové a odborné přípravy Studijní středisko Poděbrady (součást Univerzity Karlovy v Praze)

Jiřího náměstí 1/I Poděbrady 290 36

6. 7. – 31. 7. 2015

Ředitelka: Ing. Daniela VLKOVÁ [email protected] Kontaktní pracovnice: Mgr. Ilona Mazůrková Tel.: +420 224 990 420, Fax: +420 224 990 420 [email protected] http://www.ujop.cuni.cz/kurz/letni-skola-slovanskych-studii

Odbor zahraničních vztahů Západočeská univerzita v Plzni

Univerzitní 20 Plzeň 306 14

13. 7. – 31. 7. 2015

Ředitelka: Mgr. Helena Marie ADJAL Kontaktní pracovnice: Lenka kantárová Tel.: +420 377 635 775, Fax: +420 377 635 703 [email protected], [email protected] www.isls.cz

Filozofická fakulta Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

Branišovská 31a České Budějovice 370 05

17. 8. – 4. 9. 2015

Ředitelka: doc. PaedDr. Bohumila JUNKOVÁ, CSc. [email protected] Kontaktní pracovnice: Miloslava MORAVCOVÁ Tel.: +420 387 774 808, Fax: +420 387 774 812 [email protected] http://www.ff.jcu.cz/lsss

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy [online]. Cit. 2015-06-24. .


84

Redakční rada časopisu Krajiny češtiny Ing. Iva Tatarková (DZS), předsedkyně redakční rady Mgr. Ladislav Bánovec (MŠMT) doc. PhDr. Božena Bednaříková, Dr. (FF UP) doc. PhDr. Ivana Bozděchová, CSc. (FF UK) PhDr. Jiří Hasil, Ph.D. (FF UK) Ing. Jitka Morčušová (DZS) Mgr. Ingrid Neckářová (ÚJOP UK) PhDr. Eva Rusinová (FF MU) Mgr. Lucie Šafarčíková (DZS) PaedDr. Olga Vlachová (DZS)

Externí odborní hodnotitelé příspěvků PhDr. Milada Čadská, CSc. (ÚJOP UK) Mgr. Darina Hradilová, Ph.D. (FF UP) PhDr. Jiří Nový, Ph.D. (FF UP) Mgr. Jindřiška Svobodová, Ph.D. (FF UP) PhDr. Lea Vyskočilová (FF MU) Mgr. Lenka Németh Vítová, Ph.D. (UAM Poznaň)

Redakce DZS Mgr. Lucie Šafarčíková, PaedDr. Olga Vlachová

Sazba a grafická úprava Hedvika Člupná

Vydává © Dům zahraniční spolupráce

Autorské příspěvky nemusejí vyjadřovat názory redakční rady. Za věcný obsah odpovídá každý autor sám. V zájmu sjednocení pravopisné a grafické podoby časopisu jsou texty upraveny podle současných Pravidel českého pravopisu, podrobnější informace jsou souhrnně uvedeny v pokynech pro přispěvatele na webových stránkách DZS: http://www.dzs.cz/cz/program-podpory-ceskeho-kulturniho-dedictvi-v-zahranici/krajiny-cestiny-dokumenty/.

Kontakt Dům zahraniční spolupráce Na Poříčí 1035/4 110 00 Praha 1 www.dzs.cz


85

Časopis učitelů u krajanských komunit a lektorů českého jazyka a literatury na zahraničních vzdělávacích institucích

Recommend Documents