Časopis učitelů u krajanských komunit a lektorů českého jazyka a literatury na zahraničních vzdělávacích institucích

1

ISSN 1804-3283

Milé čtenářky, milí čtenáři,

V tomto čísle naleznete:

elektronický časopis Krajiny češtiny vstoupil do prvního roku své existence a toto je jeho oficiální první číslo!

1| Editorial

Hlavním cílem časopisu Krajiny češtiny zůstává prezentace výsledků Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí, a to formou popisu pracovišť, kde lektoři na zahraničních vzdělávacích institucích a učitelé u krajanských komunit působí, včetně vylíčení situace českého kulturního dědictví v dané zemi, ale také formou pojednání o obecnějších otázkách stran výuky, prezentace české kultury v zahraničí, rozvoje školské spolupráce na mezinárodní úrovni apod. První číslo s sebou přináší řadu realizačních novinek, z těch nejdůležitějších stojí za zmínku udělení čísla ISSN časopisu či ustavení redakční rady pod záštitou Domu zahraničních služeb. Mezi členy redakční rady figurují představitelé odborné akademické obce, dále zástupci Domu zahraničních služeb a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Struktura časopisu zůstala zachována, přibyly navíc rubriky Didaktické zkušenosti a Literární koutek. První číslo zahajuje rozhovor se zmocněncem pro krajanské záležitosti Mgr. Vladimírem Eisenbrukem z Ministerstva zahraničních věcí a obsahově je toto číslo zaměřeno na výuku češtiny v mimoevropských oblastech. V duchu zmíněného leitmotivu se ve stěžejní rubrice Lektoři a učitelé nachází popis bohemistiky pod pyramidami v Egyptě a pojednání o krajanské komunitě v Argentině. Také ostatní články v rubrice Letem světem či glosy prostupující celým prvním číslem jsou více či méně zaměřeny na exotičtější oblasti, přesto zde naleznete mnohé příspěvky odkazující k evropským destinacím. Děkujeme především autorům, ale také všem, kteří se jakýmkoli jiným způsobem podíleli na realizaci tohoto prvního čísla. Těšíme se na příspěvky pro druhé, prosincové číslo časopisu Krajiny češtiny. Silvie Pýchová & Lucie Šafarčíková & Olga Vlachová

první číslo | červenec 2010

01

2| Rozhovor

Mgr. Vladimír Eisenbruk, zmocněnec pro krajanské záležitosti, MZV ČR

02

3| Lektoři a učitelé Univerzitní výuka českého jazyka a literatury mimo Evropu Čeština pod pyramidami – Lektorát českého jazyka a literatury v Káhiře Učitelé u krajanů v Jižní Americe – Argentina, Brazílie, Paraguay Krajiny světa krajanské učitelky – Role, odstíny a modelové příběhy mého povolání Rozhovor s Daliborem do Amaral Trachtou

04 08 15 18 22

4| Letem světem

Unáltra Praha – Jiná Praha Týden československo-brazilské kultury Kafka, Borges, krajané a islandská sopka Dny české kultury v Novorossijsku 2010 David Černý v Poznani Zvuk přátelství ČLR a ČR 2010

26 27 28 29 31 33

5| Portrét Rozhovor s italskou bohemistkou, překla datelkou a spisovatelkou Laurou Angeloni Laura Angeloni, ukázka z knihy „Cesta Anny“

48 51

6| Didaktické zkušenosti Film ve výuce českého jazyka a reálií na italské univerzitě Písně ve výuce češtiny jako cizího jazyka

53 58

7| Recenze Na cestě za češtinou Multimediální výukové DVD „République tchèque, découverte langue & culture“

66 68

8| Literární koutek Čechopis Zlatá kobra

a dále | glosy, autentické texty a rozhovory

71 73

editorial / obsah

1.

editorial

červenec 2010 číslo

Časopis učitelů u krajanských komunit a lektorů českého jazyka a literatury na zahraničních vzdělávacích institucích

01

rozhovor

2.

Mgr. Vladimír Eisenbruk zmocněnec pro krajanské záležitosti, Ministerstvo zahraničních věcí ČR Vladimír Eisenbruk se narodil v roce 1962 ve Zlíně. Po studiích na FF UK, obor moderní filologie (angličtina a portugalština), začal pracovat jako překladatel v ČTK a od roku 1990 jako redaktor časopisu Světová literatura v nakladatelství Odeon. V roce 1994 nastoupil na MZV jako referent v oboru Latinská Amerika, následně působil jako generální konzul v Rio de Janeiru (1995 až 2000). Po návratu pracoval jako zástupce ředitele odboru amerických států a v roce 2002 byl jmenován velvyslancem v Kostarice (2002 až 2005) a poté v Mexiku (2005 až 2007). Od roku 2008 vykonává funkci zmocněnce pro krajanské záležitosti na MZV.

Výukou češtiny v zahraničí v rámci MZV se zabývá v případě lektorátů OKKP (odbor pro kulturu, komunikaci a prezentaci), zatímco další programy zaměřené na krajany zpracovává krajanské pracoviště působící při tomto odboru, formálně vedené zmocněncem pro krajanské záležitosti. Projekt krajanského vzdělávacího programu počítá s 15 dvousemestrálními studijními pobyty na veřejných vysokých školách v ČR a 60 čtyřtýdenními stipendijními místy pro krajany v jazykových kurzech v Dobrušce a s přijetím vyučujících z řad krajanských komunit a bohemistů do dvoutýdenního kurzu metodiky výuky českého jazyka a s vysláním 12 českých učitelů ke krajanským komunitám v zahraničí, včetně jejich vybavení učebními materiály. Ačkoliv peníze na tyto vzdělávací programy jdou z rozpočtové kapitoly MŠMT, jsou součástí Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí, který vládě společně předkládají oba resorty.


2| Jak si v rámci prezentace České republiky v zahraničí představujete vztahy lektorů českého jazyka a literatury na zahraničních vzdělávacích institucích a učitelů u krajanských komunit s dalšími českými subjekty? Když pomineme instituce, které se na vysílání lektorů a učitelů přímo podílejí, tedy MŠMT, resp. Dům zahraničních služeb, a MZV a zastupitelské úřady v jednotlivých zemích, domníváme se, že klíčová by měla být v tomto směru spolupráce s Českými centry. Tato spolupráce mnohde funguje a jak se ukazuje, může být přínosná pro obě strany. Dále bychom uvítali spolupráci s aktivními krajanskými spolky, což je samozřejmé v případě učitelů vyslaných ke krajanským komunitám, v případě lektorů je tento vztah mnohem volnější. Tím více je třeba ovšem ocenit práci a aktivity lektorů, kteří ve svém volném čase a bez nároku na odměnu spolupracují na vzdělávacích projektech krajanských spolků v některých zemích, jako je tomu například v Paříži, kde vznikl projekt České školy bez hranic. Potřebná je rovněž spolupráce s vysokými školami v ČR, na jejímž základě lze

rozhovor

1| Mohl byste objasnit, jaké místo zaujímá podpora výuky češtiny v zahraničí v rámci aktivit Ministerstva zahraničních věcí ČR?

02

Rozhovor | Mgr. Vladimír Eisenbruk

realizovat výměnu studentů a profesorů, což je dle našeho soudu ideální způsob prezentace země a její kultury. Navíc jsme toho názoru, že záslužná práce lektorů a učitelů u krajanských komunit by si zasloužila jistou propagaci a osvětu, pročež vítáme realizaci tohoto občasníku, díky němuž se s jejich prací bude moci seznámit širší veřejnost. 3| Upřesněte prosím, jaká je současná situace v rámci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí.

ze strany participujících resortů pozornost věnována zájmovému vzdělávání nejmladší generace v rámci projektu Česká škola bez hranic. Krajanské spolky účastnící se vzdělávání v rámci tohoto projektu budou mít možnost získat metodickou podporu a požádat o jednorázové vybavení učebními pomůckami. S ohledem na vzrůst nákladů jsme omezili počet učitelů vysílaných ke krajanským komunitám ze třinácti na dvanáct. Mgr. Vladimír Eisenbruk, zmocněnec pro krajanské záležitosti, odpověděl na otázky redakce písemnou formou.

Letošním rokem končí pětiletý cyklus Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí, schváleného usnesením vlády z roku 2005 č. 1622, který byl koncipován na roky 2006 až 2010. Vzhledem k příznivému ohlasu ze strany krajanských komunit a zájmu o jeho pokračování jsme předložili vládě koncem března 2010 materiál navrhující pokračování Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí na léta 2011 až 2015. Vláda svým usnesením ze dne 9. dubna 2010 č. 262 tento materiál schválila. Pokračování programu je důležité nejen z hlediska dlouhodobých projektů, ale zejména s ohledem na výuku českého jazyka v zahraničí, protože školní rok se nekryje s rokem kalendářním, což by způsobilo problémy s využitím semestrálních pobytů schválených na rok 2010.

Pokračování Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí na léta 2011 až 2015 navazuje na dosavadní program a zahrnuje podporu krajanských komunit v zahraničí, realizovanou prostřednictvím vzdělávacích programů, spolkových kulturních projektů, programu opravy a údržby krajanských objektů a dalšího českého kulturního dědictví v zahraničí, a dále zahrnuje zabezpečení výuky českého jazyka a literatury v zahraničí. Z hlediska krajanského jsme se pokusili zdůraznit a posílit význam vzdělávacích programů. Protože se v uplynulých pěti letech podařilo zajistit nejnaléhavější opravy krajanských objektů a urgentní požadavky spolků na rekonstrukci a údržbu byly vyřešeny, nyní budeme podporu zaměřovat na vzdělávací, kulturní a osvětové programy. Tím vycházíme vstříc také potřebám nové a početné skupiny tzv. zahraničních Čechů, často žijících v bilingvních rodinách. Znalost jazyka je klíčová pro uchování identity mladé generace a její podpora v rámci tohoto programu se jeví jako stále důležitější. Proto se v usnesení vlády hovoří o tom, že bude


rozhovor

4| Můžete nastínit dlouhodobé perspektivy pokračování Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí?

03

lektoři a učitelé

3.

Univerzitní výuka českého jazyka a literatury mimo Evropu Dalibor Dobiáš a kol.

Z připojených tabulek je zřejmé, že hlavní oblastí mimoevropské bohemistiky jsou Spojené státy americké, kde se čeština, navíc zčásti přímo jako česká studia, vyučuje přinejmenším na patnácti univerzitách, působí zde některé organizace, nadace atd. Bohemistika se sice vyučuje i na vysokých školách dalších patnácti největších ekonomik světa s výjimkou Brazílie, Austrálie (kde v současnosti nabízí úvod do jazyka na základě ruštiny University of Melbourne) a Mexika: v řadě případů ovšem jen na omezeném počtu pracovišť (Čína, Indie, Kanada). Neexistence českých studií v případě některých dalších větších států zaslouží pozornost proto, že zde existují studia jiných menších souměřitelných jazyků (Turecko). Mimoevropská bohemistika na vysokých školách je začleněna převážně do filologicky orientovaných slavistických


kateder s dominancí ruštiny nabízené všude tam, kde je vyučována čeština. Největší výjimku představují konkrétně zaměřené programy severoamerických univerzit orientované na otázky transformace, kulturní dědictví střední Evropy apod.; zpravidla jsou však omezeny svým rozsahem. Na charakter pracovišť, opět především ve Spojených státech amerických, mají vliv i programy jejich financování a samozřejmě osobnosti pedagogů a vědců, kteří zde působí. Přitom existuje i bohemistický rámec (nad)regionálních snah v podobě společností,1 setkání2 apod. Z připojených tabulek je dále zřejmé, že Program podpory českého kulturního dědictví v zahraničí zabezpečovaný Domem zahraničních služeb, který zahrnuje pět mimoevropských lektorátů, pokrývá nebo pokrýval zřejmě všechny mimoevropské země, kde se česká vysokoškolská studia nacházejí. Výjimkou jsou Japonsko, Kanada a Jižní Korea s tamními rozvinutými bohemistickými pracovišti (k místům uvedeným v tabulce je naopak třeba přiřadit ruský Jekatěrinburg a gruzínské Tbilisi na pomezí Evropy a Asie). Lektorát českého jazyka a literatury v Mongolsku nebyl v letošním školním roce obnoven.

1| V prvé řadě se jedná o – celosvětově orientovanou, dříve především severoamerickou – International Association of Teachers of Czech (dříve North American Association of Teachers of Czech), která vydává časopis Czech Language News a pořádá bohemistická setkání (viz http://www.language.brown.edu/naatc/). 2| Roku 2008 se např. sešli bohemisté z Japonska, Číny, Jižní Koreje, Mongolska, České republiky a Nizozemí na velkoryse připravené konferenci na Korejské univerzitě zahraničních studií v Soulu, viz J. Hasil: Dvacet let bohemistiky v Jižní Koreji jako příležitost k setkání východoasijských bohemistů. Naše řeč 92, 2009, č. 97–101.


Univerzitní výuka českého jazyka a literatury ve světě má podobu oborů studia zaměřených přímo na češtinu a českou kulturu, různých podoborů a kurzů, ale např. i krátkodobých kurzů na území České republiky, zpravidla ve spolupráci s místními partnery (zejm. severoamerickými univerzitami). Vedle stabilních oborů s dlouholetou tradicí se objevují kurzy vázané na konkrétní osoby, které momentálně působí v místě univerzity. Podat přesný přehled vysokoškolských pracovišť, kde bohemistická výuka probíhá, je proto nesnadné, a to i z důvodu otázky kritérií, na jejichž základě mají být pracoviště do přehledu řazena. Redakce časopisu Krajiny češtiny uvítá další informace o výuce češtiny na zahraničních vysokých školách.

04

Lektoři a učitelé | Univerzitní výuka českého jazyka a literatury mimo Evropu

Mimoevropská česká studia, kde působí lektoři vyslaní z České republiky, navštěvovalo roku 2009/10 cca 130 studentů (245 se studenty škol v Jekatěrinburgu a Tbilisi), přičemž mezi počtem frekventantů existují značné početní rozdíly. Lektoři spolupracovali např. při přípravě festivalů, soutěží nebo promítání filmů. Dále spolupracovali se středními školami, s krajany (USA), po-

díleli se na chodu pracovišť včetně přípravy studijních programů a pomůcek, vedli knihovny, poskytovali informace o českých stipendijních programech apod. Toto jejich angažmá zaslouží pozornost i pro zpravidla omezenou českou přítomnost ve vzdálených destinacích, kde působili.

Výuka českého jazyka a literatury na mimoevropských univerzitách (místa, kde působí lektoři DZS) Čína

Peking

Beijing Foreign Studies University (BFSU)

Egypt

Káhira

Ajn Sams University

Indie

New Delhi

University of Delhi

Izrael

Tel Aviv

Tel Aviv University

Spojené státy americké

Lincoln

University of Nebrasca

Japonsko

Kobe

Faculty of Intercultural Studies, Kobe University

Tokio

Tokyo University of Foreign Studies

Jižní Korea

Soul

Hankuk University of Foreign Studies (HUFS)

Kanada

Toronto

University of Toronto

Ulánbátar

National University of Mongolia

Bloomington

Indiana University

Philadelphia

University of Pennsylvania

Providence

Brown University

Ann Arbor

University of Michigan

Austin

University of Texas

Berkeley

University of California

Boston

Harvard University

Columbus

Ohio State University

Chapel Hill

University of North Carolina

Chicago

University of Chicago

Iowa City

University of Iowa

Madison

University of Wisconsin

New York

Columbia University

St. Louis

University of Washington

Mongolsko Spojené státy americké

3

3| Některé univerzity (Fordham University, Yale University ad.) organizují tematické, zpravidla krátkodobé studijní programy v České republice.



Výuka českého jazyka a literatury na mimoevropských univerzitách (mimo místa, kde působí lektoři DZS)

05


Bohemistika v Egyptě Katedra slovanských jazyků na káhirské Univerzitě Ajn Šams je jediným místem v Africe, kde se na vysokoškolské úrovni vyučuje čeština. Tradice českých studií se odvíjí od 50. let, období mimořádných vztahů Egypta a Československa, kdy vycházela z praktických potřeb spolupráce obou tehdejších států. Studium bohemistiky v Káhiře, jak uvádí lektor Štěpán Macháček, probíhá ve čtyřech ročnících, které navštěvuje vždy asi patnáct posluchačů; existuje i možnost postgraduálního studia češtiny. Při počtu asi 250000 Čechů, kteří každoročně Egypt navštíví, nalézají absolventi oboru uplatnění především v turistickém ruchu.4 Bohemistika v Indii Bohemistika v Indii se na vysokoškolské úrovni vyučuje od 90. let 20. století, a to pouze na katedře slovanských a ugrofinských studií Dillíské univerzity, posluchači si ji přitom mají možnost zapsat pouze buď v kombinaci s hlavním oborem – rusistikou, nebo mají možnost absolvovat i akreditovaný tříletý kurz o rozsahu šesti vyučovacích hodin týdně. Jedná se o malý, postupně se rozvíjející obor s počtem posluchačů do dvacítky. Omezená


možnost studia bohemistiky v Indii nabízí absolventům Dillíské univerzity dobré pracovní uplatnění s jazykem. Bohemistika v Izraeli Jediným akademickým pracovištěm v Izraeli, kde se vyučuje čeština, je katedra cizích jazyků na Univerzitě v Tel Avivu (katedra slovanských studií na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě se zaměřuje především na ruštinu a rusistiku). Kurzy češtiny na Univerzitě v Tel Avivu probíhají za spolupráce s českou ambasádou v Izraeli od školního roku 2001/2002; od školního roku 2006/2007 se kurzy těší záštitě Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí. Složení studentů je pestré jak věkově (kurzy jsou přístupné nejen univerzitním studentům, ale i externistům), tak pokud jde o důvody, jež studenty ke studiu češtiny vedou; zpravidla však převládají studenti s rodinnou vazbou na Českou republiku. Počet studentů se rok od roku mění, v dlouhodobém průměru kurzy v každém školním roce navštěvuje 8 až 10 studentů. Výuka probíhá ve dvou úrovních – v kurzu pro začátečníky a v kurzu pro mírně pokročilé. Oba právě zmíněné kurzy se zaměřují hlavně na výuku jazyka. V letošním školním roce (2009/2010) byl lektorát rozšířen o kurz pro pokročilé. Ten si klade za cíl, kromě dalšího prohlubování a upevňování jazykových znalostí, studenty alespoň rámcově seznamovat také s některými českými reáliemi. Bohemistika v Japonsku Jakkoli je zájem o Českou republiku v Japonsku už značně starší, současná česká studia v zemi se opírají především o tradici započatou v 70. a 80. letech 20. století. Roku 1991 se pak na Tokijské univerzitě zahraničních studií, dnešním hlavním centru bohemistiky v Japonsku, oddělila z katedry ruských studií katedra východoevropských studií se samostatnějším postavením češtiny (možnost studia bohemistiky jako hlavního oboru). Čeština se mimoto vyučuje na univerzitě v Kobe a jako volitelný předmět také na státních univerzitách Hokkaido, Tohoku a Saitama a na soukromých univerzitách Soka a Tokai. Jednou za 6–7 let se vyučuje také na Tokijské univerzitě. Bohemistika v Jižní Koreji Jihokorejská tradice českých studií byla ovlivněna, jak uvádí bohemista Kim In-čchon,5 politickými poměry: za studené války neměla Jižní Korea s Československem navázány ani diplomatické styky a dnešní první generace bohemistů získala své vzdělání v USA,

4| http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/zzz/_zprava/582195 5| http://www.pwf.cz/cz/Novinky/3065.html


Bohemistika v Číně Souvislá tradice univerzitní výuky bohemistiky v ČLR se datuje od roku 1954. Češtinu tehdy učil pan Zhou Zhiyao ze Šanghaje (po návratu ze studií v Praze) spolu s první českou lektorkou, kterou následovala řada českých lektorů, kteří se významně podíleli i na tvorbě výukových materiálů. Katedra českého jazyka je dnes na Pekingské univerzitě zahraničních studií – na Institutu evropských jazyků a kultur. Výuka probíhá v technicky velmi dobře vybavených třídách s internetovým připojením. Obor českého jazyka se dříve otvíral jednou za čtyři roky, v současnosti se však otevírá třída asi s dvěma desítkami studentů jednou za dva roky. Tento obor má také třídu postgraduálního studia a právě tito studenti se často uplatňují jako tlumočníci a překladatelé. Na základě dohody mezi ministerstvy obou zemí se uskutečňují každoroční reciproční studijní pobyty. Čínští studenti se pravidelně zúčastňují letních škol slovanských studií nebo i semestrálních až jednoročních kurzů a čeští studenti studují čínštinu na univerzitách v ČLR. Významná je pravidelná spolupráce se zastupitelským úřadem v Pekingu. Statistiky ukazují, že absolventi oboru českého jazyka na Beijing Foreign Studies University (BFSU) se velmi dobře uplatňují na pracovním trhu a nezřídka pracují také v diplomatických službách. Jako příklad je možné uvést i současnou velvyslankyni ČLR v Praze paní Huo Yuzhen, která je právě absolventkou oboru českého jazyka na Pekingské univerzitě zahraničních studií.

06


Bohemistika v Kanadě Bohemistické tradice v Kanadě, o něž se opírá vysokoškolská výuka, se odvozují zvláště od vln emigrace z Československa po druhé světové válce, zejm. po roce 1968. Na konci 60. let 20. století se také začala rozvíjet česká studia ve větším rozsahu na Univerzitě v Torontu a v současnosti jsou v Kanadě jediná. Významným faktorem jejich růstu, jak uvádí prof. Veronika Ambrosová, byla skutečnost, že jejich nejvýznamnější představitelé jako Lubomír Doležel nikdy nebyli čistými bohemisty, nýbrž prosluli i v jiných oborech jako sémiotika, komparatistika aj.7 Toronto se stalo významným centrem české kultury rovněž zásluhou zde sídlícího nakladatelství Sixty-Eight Publishers Josefa Škvoreckého. Bohemistika v Mongolsku Mongolská tradice českých studií souvisí, jak uvádí prof. Tuja Šagdar a dr. Ludmila Vojtková,8 s rozvojem místního studia rusistiky a tradičními mongolsko-českými vztahy, zároveň i s českou podporou v dané oblasti. Mongolská státní univerzita vznikla ovšem až v roce 1942, fakulta mezinárodních vztahů s katedrou slovanských studií (na místě starší katedry sovětských studií) až roku 1992. Katedra v průběhu své existence vyškolila kolem stovky bohemistů, kteří zčásti nalezli uplatnění v spektru mongolsko-českých vztahů. Jistého vrcholu své činnosti dosáhla katedra na konci prvního desetiletí 21. století, kdy sem byl v letech 2007–9 vysílán i český lektor Domem zahraničních služeb (česká strana pracovišti poskytla také vybavení). V současnosti se výuka omezila na jednoho, a to místního učitele.


Bohemistika ve Spojených státech amerických Počátky vysokoškolské bohemistiky v USA lze datovat do doby po první světové válce. Významných impulzů se českým studiím v zemi, jak uvádí P. Holman,9 dostalo za druhé světové války a po ní, mj. v souvislosti s příchodem vynikajících učenců z Československa (R. Jakobson, R. Wellek aj., kteří v USA seznamovali s tradicí pražské lingvistické školy atd.). Ti a jejich žáci zpravidla prosluli ve více oborech a jejich působení významně ovlivnilo česká studia na prestižních amerických univerzitách po celé zemi. Bohemistika v USA si přitom jako předmět studia, přes šíři zájmů učitelů a interdisciplinární přístupy, zachovala poměrnou nezávislost na dalších oborech, proti v Evropě často převládajícímu slavistickému rámci. V druhé polovině 20. století se americké univerzity a další instituce staly majiteli rozsáhlých fondů české literatury. Po období velkého zájmu o českou kulturu na počátku 90. let počet studentů v zemi mírně klesl, naopak se však rozšířily některé další, s Českou republikou spojené studijní programy.

6| Viz též V. Pucek: Vzpomínky na počátky vzájemné spolupráce koreanistiky na Filozofické fakultě UK a bohemistiky na Korejské univerzitě cizích jazyků v Soulu (HUFS). In: Bulletin Českokorejské společnosti 2007/2008, str. 38–43. 7| V. Ambrosová: Kanadská literární bohemistika. In: Světová literárněvědná bohemistika 1. Praha: ÚČL AV ČR 1996, str. 83–85. 8| http://ubdnes.nolimit.cz/mongolska-bohemistika/hezkycesky.html. 9| P. Holman: Bohemistika ve Spojených státech. In: Světová literárněvědná bohemistika 1. Praha: ÚČL AV ČR 1996, str. 259– 273.


resp. v západní Evropě. Univerzita Hankuk (Hankuk University of Foreign Studies) v Soulu přijala první studenty češtiny roku 1988, zprvu ve ztížených podmínkách studia (postupně byly překonávány: univerzita dnes disponuje mj. dobře vybavenou bohemistickou knihovnou). Otevření Československa, resp. České republiky, a ekonomická spolupráce přinesly korejským bohemistům řadu příležitostí v obchodě i turistickém ruchu. V souvislosti s rozvojem korejsko-slovenských obchodních vztahů se na Univerzitě Hankuk začala od roku 2003 intenzivně vyučovat také slovenština.6 V současné době na Univerzitě Hankuk studuje češtinu jako jeden ze 45 cizích jazyků (mezi něž byly nejnověji zařazeny chorvatština, ukrajinština a azerština) v kurzech bakalářských, příp. magisterských i doktorandských více než 140 posluchačů. Je to jediná korejská univerzita, kde se čeština vyučuje jako hlavní obor; volné kurzy češtiny pro studenty rusistiky jsou pravidelně otevírány také na dvou dalších elitních univerzitách – Yonsei University a Korea University.

07

Lektoři a učitelé | Čeština pod pyramidami

Vystupování před třídou kolegů je pro egyptské studenty nová zkušenost

Čeština pod pyramidami Když jsem na podzim před třemi lety poprvé vyrazil přeplněným káhirským metrem na své nové působiště, státní Univerzitu cAjn Šams, byl jsem už svou předchůdkyní v roli české lektorky připraven na mnohá možná úskalí. Především na to, že rozmístění kateder na Fakultě jazyků je poněkud nepřehledné, že si budu muset jednotlivé zaměstnance i studenty sám pracně vyhledat a že nikdo nebude zpočátku moc vědět, kam a za kým mě poslat pro informace o mé plánované výuce. Na sedmé stanici jménem Manšíjat as-Sadr jsem se spěšně vyprostil z upoceného davu cestujících a řeka hlučných studentů, kteří vystupovali se mnou, mě bezpečně vyvedla skrz nefungující turnikety do záříjového horka zaprášené chaotické ulice nedaleko univerzitního kampusu.


Člověk neznalý prostředí by musel v tuto chvíli zákonitě zkolabovat nebo aspoň propadnout absolutnímu zoufalství. Lehčí forma těchto pocitů se koneckonců pokoušela i o mě, přestože jsem Káhiru dobře znal už ze svých předchozích studijních pobytů. Vtom se na ulici, z nekonečného davu uniformně černovlasých snědých studentů a pestrobarevných šátků jejich kolegyň někde ozvalo s neuvěřitelnou pražskou intonací: „Haló, dobrý dén, vy ste náš novej doktóór?“ Studenti si mě tedy našli sami ještě dříve, než jsem došel na fakultu. Muhammad, který mě takto na ulici odchytil, byl jedním z nejšikovnějších bohemistů a dnes si dodělává magisterský stupeň přímo na pražské filozofické fakultě. Toto první setkání na ulici mi opět potvrdilo mé dřívější přesvědčení, že ve zdánlivém absolutním chaosu přelidněného Egypta se lidé najdou někdy mnohem snáz a rychleji než v našich „uspořádaných“ poměrech. Historie výuky češtiny a lektorátu v Egyptě Káhira je jediným místem v Africe, kde existuje studium


Štěpán Macháček | lektorát Káhira, Egypt

08


V roce 1956 po suezské válce opustili poslední vojáci britské okupační armády egyptskou půdu. Egypt se v té době začal v zahraničních vztazích klonit ke spolupráci se socialistickými zeměmi a už v letech 1955 a 1956 podepsal řadu smluv o dodávkách československých zbraní. S vojenským materiálem přijeli do Egypta i čeští a slovenští experti a ti potřebovali s egyptskými vojáky při zavádění nové výzbroje komunikovat. Vznikla tak potřeba vyškolit egyptské vojenské tlumočníky, schopné tlumočení a překladů z češtiny do arabštiny. Proto byla zavedena už v roce 1953 výuka češtiny na egyptské státní jazykové škole. V letech 1953–1956 ji tady vyučoval velký český egyptolog Zbyněk Žába. Později, v roce 1957, se výuka přesunula na univerzitní půdu, konkrétně na tehdy ještě mladou státní univerzitu cAjn Šams (založenou v roce 1950 pod jménem Univerzita Ibráhíma paši). I nadále vedli výuku na Katedře českého jazyka učitelé z Československa. Uplatňovali se tu tentokrát čeští a slovenští arabisté, kteří měli ke kulturně značně odlišnému prostředí blízko. V letech 1958–1960 a 1962–1964 tu působil Rudolf Veselý, který později v devadesátých letech vedl jako profesor historických věd Ústav Blízkého východu a Afriky na FF UK v Praze, kde přednáší dodnes. Spolu s ním zde učila i jeho manželka Zdena Veselá-Přenosilová. V letech 1961–1962 vyučoval češtinu slovenský arabista Ladislav Drozdík, dnes vědecký pracovník Kabinetu orientalistiky na Slovenské akademii věd (Bareš, Gombár, Veselý, 2010, s. 683). Tato první etapa káhirské bohemistiky se uzavřela poměrně záhy, v roce 1966. I přes své krátké trvání za sebou zanechala asi 60 absolventů, kteří se uplatnili především v řadách egyptské armády. Výuka češtiny na dalších 16 let zmizela z egyptské univerzitní půdy. V roce 1976 ale došlo k rozhodnutí Fakulty jazyků (al-Alsun, Kullíjat al-alsun) znovuotevřít bohemistická studia, a rozvíjet tak potenciál vytvořený v padesátých a šedesátých letech. Znovuotevření bohemistického oddělení s perspektivou stálé existence ale vyžadovalo zformování dosud neexistujícího vlastního egyptského učitelského kádru. Řešení se našlo v podobě vyslání dvou absolventů češtiny v Egyptě ze šedesátých let na studium bohemistiky přímo na FF UK v Praze. Byli to pánové


Abd as-Sattár Salmán aš-Šubráwí a Muhammad cUlajmí al-Balší, jimž se v Praze věnovala během doktorského studia profesorka Marie Čechová. Oba jmenovaní egyptští bohemisté položili po návratu základ oboru ve své zemi a jako učitelé českého jazyka představovali první generaci egyptského bohemistického sboru na fakultě al-Alsun. V roce 1983 byli přijati první studenti. Tentokrát už ale nebyla otevřena samostatná katedra českého jazyka a čeština se stala jen oddělením v rámci širší Katedry slovanských jazyků (Qism al-lughát as-suláfíja).

c

Spolupráce s Československem a později s Českou republikou v kulturní oblasti umožnila další rozvoj egyptské bohemistiky. Na základě kulturní dohody mezi oběma zeměmi byl Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy vysílán na fakultu al-Alsun český lektor českého jazyka a literatury. Od roku 1986 začala být egyptským studentům udělována reciproční stipendia (z české strany jich využívají především čeští studenti arabistiky). Na jejich základě dnes každý rok odjíždí pět studentů třetího ročníku na jednosemestrální kurz češtiny do Prahy. Počátkem devadesátých let byla navíc českou stranou poskytnuta mimořádná pomoc v podobě pěti stipendií na postgraduální studium, což významně napomohlo rozvoji a obnově egyptského učitelského kádru bohemistů. Tři doktorandi přijeli na toto stipendium do Prahy v roce 1992: Chálid al-Biltagí, Ímán Ismácílová a cAbla Faragová. V roce 1994 je pak doplnili cAmr Šatúrí a Džihán Abú as-Sacúdová. Všech pět studentů úspěšně absolvovalo doktorský program ve speciálním semináři vedeném profesorkou Marií Čechovou a po obhájení doktorských prací v letech 1997–1998 se vrátili na mateřskou fakultu al-Alsun, aby zde postupně převzali žezlo od první a stárnoucí generace egyptských, dnes už zesnulých bohemistů (Shatury, 2008–2009, s. 162–165). V současnosti tvoří tato pětice vyučujících stabilní tým, který doplňuje český lektor vysílaný MŠMT. Mezi lektory českého jazyka v Káhiře i nadále převažovali čeští arabisté, kteří se vzhledem ke svým znalostem kulturních a jazykových specifik Egypta pro tuto práci osvědčili. Kratší dobu tu ale působili i vystudovaní bohemisté. V letech 1990–1995 zde učil arabista František Ondráš, přednášející dnes arabský jazyk a literaturu na FF UK v Praze, vystřídán byl bohemistou Janem Součkem (1996–1998), po němž nastoupil brněnský slavista Boris Skalka (1998–2000). Dva roky v letech 2000–2002 zde přednášel arabista Bronislav Ostřanský, dnes vědecký pracovník Orientálního ústavu AV ČR, pět dalších let do roku 2007 pak arabistka a hebraistka Hana Drlá. Tu vystřídal další arabista, autor tohoto příspěvku, který zde působí dosud. Současný stav egyptské bohemistiky Občas mi někdo ze známých, kteří se vrátili z dovolené nebo zájezdu do Egypta, vypráví o svých hezkých


češtiny na univerzitní úrovni. Přítomnost bohemistických studií právě v egyptské metropoli je na jednu stranu logická, neboť „Matka světa“, jak Káhiru Egypťané přezdívají, je největším městem černého kontinentu a arabského světa zároveň. Na druhou stranu je káhirská bohemistika také důsledkem vřelých politických vztahů Egypta a Československa v násirovské a socialistické době padesátých a šedesátých let 20. století a zejména pak dítětem tehdejší spolupráce ve vojenské oblasti. U jejího zrodu tak nestála péče o krajanskou komunitu, která je dnes v Egyptě velmi slabá a prakticky se omezuje na české ženy provdané za Egypťany, nýbrž poněkud neromantické řinčení zbraní v době studené války a arabsko-izraelských konfliktů.

09


Katedra slovanských jazyků na fakultě al-Alsun zahrnuje vedle bohemistiky také Oddělení ruského jazyka (ruštinu zde přednášejí pouze egyptští vyučující) a dále pod ní spadá i výuka polštiny a slovenštiny, které jsou ale „jen“ druhými jazyky, tedy pouze jedním z předmětů studentů, kteří mají jako hlavní obor jiný jazyk. Polštinu i slovenštinu zde vyučuje pouze po jednom zahraničním lektorovi. Ze středoevropských jazyků má obdobné postavení ještě maďarština. Egyptský vzdělávací systém se do značné míry inspiroval francouzským modelem. Po absolvování střední školy jsou zájemci o studium přijímáni na fakultu bez přijímacích zkoušek, pouze na základě bodově ohodnocených výsledků středoškolského studia. Jednotlivé vysokoškolské obory mají různou míru prestiže, a odpovídajícím způsobem tak mají různě nastavený bodový práh pro přijetí studenta. Mezi jazykovými obory na fakultě al-Alsun je čeština v tomto směru spíše Popelkou a na rozdíl od prestižnějších oborů, jako je angličtina či francouzština, není bodové hodnocení ze střední školy tak přísným kritériem. Tento systém je nastaven na základě míry zájmu o jednotlivé obory a nelze na něm prakticky nic změnit. Obecně je tím ovlivněna kvalita studentů češtiny, což ovšem neznamená, že bohemistiku nestudují někteří mimořádně nadaní Egypťané. Studium na fakultě trvá osm semestrů, tedy plné čtyři roky. Ukončeno je obdobou naší bakalářské práce, většinou překladového charakteru, a absolvent získá diplom lisáns. Toto základní studium zhruba odpovídá našemu bakalářskému stupni, absolventi ovšem nezískají žádný titul. Mohou ale posléze navázat dvouletým magisterským studiem a dále pak tříletým doktorským programem. Magisterské studium ale není tak běžné jako u nás a na místní bohemistice v něm pokračuje v průměru jeden student z každého ročníku. Studium je jednooborové, zaměřené výhradně na jazyk a literaturu. V základním „bakalářském“ programu mají studenti poměrně vysoký počet hodin


praktického jazyka, přibližně 20 hodin po 60 minutách týdně. Jednotlivé předměty jsou rovnoměrně rozloženy po celou dobu studia. Hodiny praktického jazyka jsou rozdělené mezi předměty gramatika a fonetika, poslech a konverzace, četba textů, textový rozbor a esej. Lze k nim zařadit i překlad z češtiny do arabštiny a překlad z arabštiny do češtiny. Ostatní předměty zahrnují dějiny české literatury, arabštinu a druhý jazyk, který si studenti vybírají individuálně. Každý předmět v každém ze čtyř ročníků je rozdělen z kontrolních důvodů mezi dva nebo tři vyučující. Kromě ústní zkoušky z poslechu a konverzace jsou všechny ostatní zkoušky písemné a skládají se na konci semestru nebo na konci akademického roku. Český lektor nemá žádné zvláštní předměty a je normálně zařazen do výuky většiny předmětů stejně jako jeho pět egyptských kolegů. Překladové předměty a dějiny české literatury mu ale přidělovány nejsou. Obrovskou výhodou, a pro některé studenty také motivací pro výběr češtiny je pravidelná možnost vycestování pěti studentů ve druhém semestru třetího ročníku na stipendijní pětiměsíční kurz do České republiky. Výběr adeptů je výsledkem celkového bodového hodnocení zkoušek na konci prvního ročníku. Tyto stipendijní pobyty jsou pro většinu egyptských studentů jedinečnou možností dostat se do zahraničí a pro praktické zvládání jazyka mají naprosto zásadní vliv. Už vzhledem k tomu, že možnosti kontaktu s češtinou v Egyptě jsou v průběhu studia extrémně omezené. Málokterý jiný jazykový obor na fakultě nabízí obdobné možnosti. Studenti Státní Univerzita cAjn Šams je pojmenovaná po nedaleké významné staroegyptské archeologické lokalitě. O prestiž již tradičně soupeří se svou starší kolegyní, rovněž státní Káhirskou univerzitou. cAjn Šams je se svými asi 180 tisíci studenty poměrně masová záležitost (pro porovnání: na největší české univerzitě, Univerzitě Karlově v Praze, studuje přibližně 50 tisíc posluchačů). Čeština si ale drží svůj střídmý standard a v každém ze čtyř ročníků studuje v průměru 15 studentů. Výjimkou byl rok 2009, kdy do prvního ročníku nastoupilo (a autor článku pevně doufá, že mimořádně) asi 70 studentů. Podle neoficiálního odůvodnění stojí za tak vysokým počtem panika z epidemie prasečí chřipky v létě 2009, kdy mělo být přistoupeno k „přerozdělení“ studentů jednotlivých oborů fakulty tak, aby byly počty zhruba rovnoměrné, a aby se tak v jedné posluchárně třeba na hodinách angličtiny netísnily stovky studentů najednou (což je jinak běžná praxe). Sedmdesát lidí ve třídě pro praktickou jazykovou výuku je skutečně příliš vysoký počet, nehledě na omezené možnosti uplatnění pro tolik absolventů tohoto, v Egyptě do značné míry exotického oboru. Letos tak má káhirská bohemistika po započtení magisterských studentů a doktorandů zhruba 100 studentů.


i špatných zážitcích z této rozporuplné země. Do první kategorie naštěstí většinou spadají zkušenosti s egyptskými průvodci a často slyším přímo chválu: „Měli jsme takového sympatického Egypťana, mluvil perfektně česky a všechno nám pěkně vysvětlil, památky i jak to v Egyptě chodí.“ Z takových pozitivních zprostředkovaných zážitků mám vždy upřímnou radost. Narážím tím na hlavní oblast uplatnění absolventů bohemistiky v Egyptě. Stejně jako u mnoha dalších jazykových oborů na fakultě al-Alsun jsou z 80 až 90 % hlavní a ryze praktickou motivací ke studiu češtiny relativně dobře placené pracovní příležitosti v oblasti cestovního ruchu. Zbylých 10–20 % studentů pak projeví hlubší zájem o jazyk s tím, že by se mu chtěli i po základním studiu nadále věnovat po akademické či pedagogické stránce, případně se uplatnit jako tlumočníci a překladatelé.

10


Možná překvapivě působí skutečnost, že se v turistickém ruchu může uživit tolik lidí se znalostí češtiny. Češi jsou ale národ velmi cestovatelský a počet českých turistů přijíždějících každoročně do Egypta je poměrně vysoký. Například v roce 2007 jich bylo kolem 210 tisíc (Bareš, Gombár, Veselý, 2010, s. 690). Někteří posluchači si už během studia aktivně vyhledávají letní brigády v turistických obchodech v Káhiře nebo u cestovních kanceláří, které je zaměstnávají především v letoviscích, jako je Hurgáda nebo Šarm aš-Šajch. Zhruba ta lepší polovina z absolventů pak opravdu v oblasti turismu najde uspokojivou práci. U děvčat ale byla alespoň donedávna situace trošku jiná. Právě tradiční venkovské zázemí příliš nepřálo tomu, aby si po absolvování školy iniciativně hledaly práci a samostatně se zapojily do pracovního procesu. Když jsem diskutoval se studentkami, jaké jsou jejich plány a ambice po škole, dostal jsem často odpověď, která uštědřila ránu mé učitelské motivaci: „Nevím, nic, vdám se a budu doma.“ Cílem jejich studia pak byl skutečně jen diplom, se kterým se mohly „lépe vdát“. Studijní výsledky těchto dívek také odpovídaly jejich ambicím. Ještě nevím, jestli je to shoda okolností, nebo skutečný odraz proměn egyptské společnosti, ale rok od roku těchto „s osudem smířených“ dívek ubývá a naopak přibývají velice šikovné studentky, které mají jasnou vizi aktivně se svým životem něco dělat, něco praktického se naučit, najít si zajímavou práci a být v životě do značné míry samostatné. Mě jako evropského učitele pochopitelně nesmírně těší pozorovat mezi svými studenty a zejména studentkami takovéto společenské změny, o nichž jsem přesvědčen, že jsou ve všech ohledech cestou k lepšímu Egyptu. Busajna je jednou z nejšikovnějších studentek, které učím. Letos dokončila druhý ročník a příští rok ji čeká semestrální stáž v Praze. Za účelem tohoto příspěvku jsem ji trochu vyzpovídal.


Proč jste se, Busajno, rozhodla právě pro češtinu? Já jsem měla dostatečné bodové ohodnocení ze střední školy, abych se dostala na „lepší“ fakulty, třeba na filozofickou fakultu nebo žurnalistiku, ale chtěla jsem studovat jazyky. Přemýšlela jsem o korejštině a češtině. Nakonec jsem si vybrala češtinu, i když rodiče byli proti, protože to podle nich k ničemu není. Ale přesvědčila jsem je, že se mýlí. Že čeština je u nás výjimečný jazyk a že Egypťanů, kteří ho ovládají, je málo. A co jste věděla o Česku předtím, než jste nastoupila na fakultu? Něco jsem věděla od svého bratra, který tady na fakultě studoval a znal se se studenty češtiny. Říkal, že je to dobré oddělení, že se tu studenti dobře naučí jazyk, protože je jich v ročníku relativně malý počet, jsou tam dobří profesoři a je tam možnost vyjet na stipendium do Česka. Vlastně jsem se rozhodla na základě těchto informací od bratra. No a o Česku a Češích jsem věděla strašně málo, a proto mě to studium lákalo. Slyšela jsem o Česku při sledování olympiády, ale vůbec jsem například nevěděla, čím je slavné. Indie má svůj Tádž Mahal, Egypt své pyramidy, ale o Česku jsem nic takového nevěděla. Můžu se zeptat na vaše rodinné zázemí? Co dělají vaši rodiče a případně sourozenci? Já jsem z jižního Egypta, z Asuánu. Táta pracuje jako účetní v bance, maminka je žena v domácnosti. Mám tři bratry: starší bratr studuje archeologii a z mladších bratrů se jeden učí na střední a jeden na základní škole. Teď po dokončeném druhém ročníku už mi určitě můžete říct, jestli jste se studiem spokojená a co vám připadalo nejtěžší. Vážně jsem ráda, že jsem se na češtinu dala, i když potíže jsou někdy velké. Čeština má některé hlásky, které jsem slyšela poprvé v životě, a bylo těžké se je naučit správně vyslovovat. Pak je tu příliš velké množství různých vzorů pro skloňování a časování. Chce to velké úsilí si to všechno srovnat. Ale nejhorší ze všeho jsou pro mě asi vidy v češtině. Uvědomit si, kdy který použít. A pak také nepravidelná slovesa a různé výjimky. Mám pocit, že v češtině je poměrně málo pravidel, a k nim pak nekonečné množství výjimek. Česká gramatika je prostě těžká. Jak si představujete svou budoucnost, až skončíte studium tady na fakultě? Co byste chtěla pak s češtinou dělat? Určitě chci najít práci, vlastně je mi teď jedno, jakou práci, ale hlavně abych tam používala češtinu a nezapomněla ji. Nechci prostě po čtyřech letech studia říct: tak hotovo, dál mě


Abych hned na začátku vyvrátil některé stereotypy o upozaďování žen a jejich odrazování od vzdělání v muslimském světě, musím na rovinu uvést, že většinu posluchačů češtiny tvoří s převahou asi 60 % dívky. Údaj kopíruje celkovou převahu dívek na egyptských vysokých školách. Studenti češtiny pocházejí asi ze 75 % z nižších vrstev tradičnějšího venkovského prostředí a v Káhiře bydlí na vysokoškolských kolejích, zbytek jsou pak místní, tedy obyvatelé velké, dvacetimilionové káhirské aglomerace. Proč je o češtinu takový zájem právě mezi studenty z tohoto v průměru nižšího společenského prostředí? Pracovní příležitost v turistickém ruchu s českými klienty cestovních kanceláří je pro studenty z chudších poměrů možným sociálním i ekonomickým výtahem do vyššího patra životní úrovně. Ze své praxe znám i několik případů, kdy češtinu s odstupem několika let studují třeba dva sourozenci nebo vzdálenější příbuzní.

11


Jaké jste měla prozatím možnosti seznámit se s českou kulturou? Ty možnosti jsou hodně omezené. Českých knížek je do arabštiny přeložených minimum. Viděla jsem několik českých filmů, například na české ambasádě se občas koná promítání, viděla jsem tam nedávno film Tobruk, nebo vy když nám promítáte v rámci vyučování, třeba tu komedii Vrchní, prchni. Ale uvítala bych, kdyby třeba egyptská televize projevila nějaký zájem vysílat třeba české filmy nebo seriály. Takhle spousta lidí v Egyptě ani neví, co znamená slovo „Česko“. A líbil se vám třeba film Tobruk? Líbil. Sice je to válečný film a ty já nemám moc ráda, ale když to srovnám třeba s americkými akčními filmy, je ten český úplně jiný. Také tam bylo několik drsných a krvavých scén, ale celkově se mi líbilo, že byl ten film zaměřený na psychologii postav, českých vojáků, byl takový lidský.

Aby to ale nevypadalo, že je bohemistika v Káhiře jen školou pro česky mluvící turistické průvodce, musím zmínit i příklady dalšího uplatnění absolventů. Muhammadovi, studentovi zmiňovanému v úvodu článku, se například podařilo získat vládní stipendium na pětileté magisterské studium bohemistiky v České republice. Má češtinu rád jako specializaci a rád by se po získání českého magisterského titulu vrátil na káhirskou fakultu a doplnil řady místních vyučujících, k jejichž metodám je často kritický. Dína a Nermín, dvě absolventky z nedávných let, zase získaly práci na českém zastupitelském úřadu v Káhiře. A Hání, student magisterského stupně, zastával práci tlumočníka a osobního asistenta českého trenéra egyptské fotbalové reprezentace do 20 let Miroslava Soukupa, který ovšem po neúspěchu svého týmu na MS 2009 ukončil v Egyptě své angažmá. Když občas provázím a tlumočím českým obchodním delegacím přijíždějícím do Egypta, slýchám od zástupců českých firem, že by uvítali pro své podnikatelské plány v Egyptě místní lidi, kteří by hovořili česky. Pokud se tedy obchod mezi oběma zeměmi ještě více rozvine, rozšíří se i pracovní příležitosti pro absolventy češtiny. Překážkou pro lepší uplatnění ale je úzce filologické zaměření zdejší bohemistiky. Egyptský univerzitní systém nepřipouští libovolné kombinace různých specializací, a tak jsou absolventi jen „čistými“ bohemisty, poměrně nedostatečně připravenými do praktického života.


Například cestovní kanceláře potřebují na prvním místě lidi, kteří mají vzdělání z oblasti cestovního ruchu, popřípadě nějakou průvodcovskou školu. Tu si musí naši absolventi dodělat, aby se mohli nechat zaměstnat na kvalifikovanou funkci průvodce. Ideální by proto bylo kombinovat bohemistiku s dalšími, praktičtěji zaměřenými obory, ať už právě cestovním ruchem, egyptologií, žurnalistikou nebo obchodem tak, aby byli absolventi dostatečně kvalifikovaní pro různá zaměstnání v egyptských či českých firmách. Specifika výuky českého lektora v Egyptě Jak vyplývá i z rozhovoru s Busajnou z druhého ročníku, většina studentů češtinu před nástupem na fakultu v životě neslyšela, a dokonce má často jen mlhavou představu o tom, kde Česká republika přesně leží. Jejich rozhodnutí pro studium českého jazyka tak vychází buď z čistě pragmatické úvahy o pracovním uplatnění (tady hraje roli známý nepoměr mezi velkým počtem českých turistů v Egyptě a relativně malým počtem absolventů bohemistiky a také už zmíněná možnost stipendií do Prahy), nebo ze zvědavosti (slyšeli někde něco o Česku a připadá jim to zajímavé a „exotické“), případně dojdou k výběru češtiny vylučovací metodou kvůli nedostatečnému počtu bodů ze střední školy, potřebnému k přihlášení se na obor, který by studovat chtěli. První lekce studia je tak pro studenty zároveň prvním setkáním s jazykem. Fonetická odlišnost od egyptské arabštiny je značná, a proto věnuji pozornost především fonetickým cvičením a cvičením přízvuku (což vyžaduje velké úsilí, protože egyptská arabština má zpravidla přízvuk na poslední slabice slova, tedy přesně opačně než čeština, a studenti se i v češtině svého egyptského přízvuku jen neradi zbavují). Snažím se také co nejvíce využívat poslechových cvičení a za tímto účelem stahuji například pořady z internetového archivu Českého rozhlasu. Studenti mají totiž jen velmi málo příležitostí přijít během svého studia do kontaktu s češtinou v praxi. Doporučuji jim různé webové stránky, kde najdou například psané, ale i zvukové a obrazové zpravodajství. Zdaleka ne všichni, obzvláště bydlí-li na univerzitních kolejích se zcela nevyhovujícím vybavením, ale mají ke kvalitnímu internetu pravidelný přístup. V rámci poslechových cvičení, ale i mimo oficiální přednášky využívám také zásoby českých filmů na DVD ze své lektorátní knihovny. Zpočátku hodně pomáhá české titulkování pro neslyšící, které nová DVD mají. S výběrem filmů ale musím být opatrný. Jakékoliv erotické scény nebo nahá těla jsou pro mnohé Egypťany pobuřující a jejich promítání na univerzitní půdě nepřípustné. Lektor by z toho pak mohl mít nepředstavitelné nepříjemnosti. Ale popravdě řečeno: kolik českých filmů po vyřazení takto „závadných“ scén zbude? Vybrat tedy „slušný“ film je náročné, pokud nechci zůstat u pohádek. Uvedu jen


to nezajímá. V turistice jsou možnosti spíš pro kluky, protože většinou je třeba se odstěhovat z domova do nějakého letoviska, a to je pro dívky těžké. Moje rodina sice žije v turistickém místě, v Asuánu, ale českých turistů tam jezdí poměrně málo. Ale uvidíme!

12


Ještě bych se ale rád podělil o jednu zkušenost s výukou ze země, kde je školství obecně na velmi špatné úrovni a kde značná část společnosti dosud vyznává tradiční a náboženstvím do značné míry ovlivněné hodnoty. Totiž tu zkušenost, že je poměrně obtížné najít nějaká rozvinutější témata například pro hodiny konverzace, stejně jako je velmi těžké číst se studenty články třeba z českých politicko-společenských časopisů typu Respekt, Reflex apod. Průměrným posluchačům tu totiž zcela chybí jakýkoliv širší rozhled. Na rozdíl od naší společnosti tu například není zvykem, aby se děti posílaly do zájmových kroužků, učily hrát na hudební nástroje nebo chodily do sportovních oddílů. Základní a střední škola sice poskytuje obdobný rozsah předmětů jako naše školy, včetně povinných cizích jazyků, kvalita výuky především na státních školách je ale velmi špatná. Ve třídách se tísní třeba 70 žáků, učitelé tím pádem nezvládají kázeň a nedokážou při tak velkém množství dětí upoutat pozornost na výuku. Vysokoškolským studentům pak chybí naprosto elementární znalosti např. z oblasti geografie či historie, z oblasti kulturního, společenského a politického dění apod. Většinou navíc neznají téměř nic ani z vlastní kultury, nečtou egyptské autory (nečtou vůbec), do divadla či do kina chodí minimálně. Děvčata mají podobné aktivity ještě ztížené tím, že musí být včas doma či na koleji. Na dívčích kolejích platí pravidlo návratu do 19:00 hodin. Z těchto důvodů je velmi obtížné diskutovat se studenty zasvěceněji například o literatuře, o filmu, o problémech školského systému, tedy o tématech, na něž jsme zvyklí z jazykových kurzů v Evropě. Dovolím si přirovnání, že úroveň rozhledu mých průměrných vysokoškolských studentů a jejich celkové chování je na úrovni našich středoškoláků. Tomu je ovšem třeba přizpůsobit i výuku. Studenti mají jen málokdy tendenci přistupovat ke studiu samostatně. Jsou zvyklí poslouchat a dělat zadané domácí úkoly, samostatné


zdokonalování se a vlastní práce či četba jsou ale spíše výjimkou. V této souvislosti je pro mě znalost arabštiny velkou výhodou. Angličtinu ani jiné cizí jazyky totiž většina studentů neovládá do té míry, aby byli schopni rozumět výkladu třeba gramatiky, i když pozoruji přeci jen zlepšující se tendenci. Arabštinu používám pro výklad a objasňování pojmů v prvním a druhém ročníku, v dalších dvou letech je už arabština v mých hodinách češtiny zakázaným prostředkem a snažím se vše vysvětlovat česky. Česká podpora káhirským bohemistům V Egyptě se studentům pochopitelně nepoštěstí koupit jakékoliv knížky či periodika v češtině. Ani zasílání přes internetový obchod do Egypta není snadné a už vůbec ne levné (lepší průměrný egyptský plat je v přepočtu zhruba 5000 Kč a žena je navíc často v domácnosti). Proto se snažím větší zásilky (například slovníků pro studenty nového ročníku) zorganizovat hromadně přes některé naše knihkupectví, drobnější a specifičtější požadavky pak vozím osobně, kolik mi váhový limit zavazadel do letadla dovolí. Přesto si koupi například arabsko-českého slovníku za cenu kolem 1000 Kč nemohou dovolit všichni. Bohemistika nemá na fakultě vlastní knihovnu a české knížky a slovníky jsou umístěny v centrální fakultní knihovně. Až do nedávna byl ale bohemistický knižní fond zastaralý a omezený, protože fakulta nemá na nákup poměrně drahých českých knih prostředky. Díky velmi dobré spolupráci a velkému zájmu českého zastupitelského úřadu v Káhiře, zejména pana velvyslance Miloslava Staška a kulturních radů Andrey Kučerové a Roberta Kopeckého, se ale podařilo zorganizovat knižní dar od českého Ministerstva zahraničních věcí, který slavnostně fakultě al-Alsun předala ministryně školství Miroslava Kopicová při své návštěvě Egypta a univerzity cAjn Šams v březnu roku 2010. Velmi potřebné nové knihy a slovníky výrazně omladily knihovnu. Studenti bohemistiky zřejmě na paní ministryni při poměrně neformálním setkání velmi dobře zapůsobili, což vyústilo v rozhodnutí o dalším, tentokrát rozsáhlejším knižním daru od českého ministerstva školství fakultě al-Alsun, čítajícím asi 300 titulů, jehož realizace posune bohemistický fond této knihovny na úroveň špičkově vybaveného zařízení pro místní účely. Bez této pomoci by se nové přírůstky v knihovně objevily jen stěží. Dalším zdrojem nejen literatury, ale i zvukového a obrazového materiálu je lektorátní knihovna s dnes asi tisícovkou knih, filmů, CD atd. Prostorové možnosti ale neumožňují, abych měl jako lektor knihovnu umístěnou na fakultě a měl nad ní kontrolu. Kabinet totiž sdílím s nejméně sedmi dalšími učiteli a k dispozici mám jen jednu menší ocelovou skříň. Ani byt nedaleko centrálního náměstí atTahrír, který lektorovi za výhodných podmínek poskytuje


zkušenost z promítání zdánlivě zcela nezávadného filmu Vrchní, prchni. V jedné z prvních scén si chorobný sukničkář a knihkupec Dalibor Vrána v podání Josefa Abrháma představuje na třídním srazu ženu (hraje ji Dagmar Patrasová) jednoho ze svých spolužáků tak, jak ji příroda stvořila. Při promítání této scény některé dívky odvracely pohledy a zakrývaly si zraky, takže jsem pochopil, že práh únosnosti pro studentky z tradičního venkovského prostředí je asi poměrně vysoko, a modlil jsem se, aby se informace o tom, že český lektor pouští na přednáškách „prostopášné“ filmy, nedostala do vyšších pater. Postupně jsem ale pochopil, že to všechno je částečně jen taková hra na dobré mravy. Když jsem měl občas na přednášce třeba jen samotné dívky, docela jsem se divil, o čem všem jsou ochotné diskutovat. Pokud bych tedy studenty při promítání filmů rozdělil, takže jednou bych promítal jen pro chlapce a jednou jen pro dívky, zřejmě by se stud před druhým pohlavím vytratil a vše by mohlo proběhnout v mnohem větší pohodě.

13


Egypťané se rádi fotografují. Lektor Štěpán Macháček (uprostřed) se studenty prvního ročníku

Co dodat závěrem? Snad tolik, že jsem velmi rád, že se díky zájmu uvedených českých institucí dostalo v poslední době káhirskému lektorátu podpory, kterou si určitě zaslouží. Zdejší bohemistika je pro naši zemi důležitým


článkem vztahů s arabským světem a její absolventi mohou tvořit významný okruh sympatizantů s vazbou na Českou republiku a její kulturu. A bylo by dobré z české strany tohoto jedinečného potenciálu intenzivněji využívat.

Literatura: Bareš, L. – Gombár, E. – Veselý, R. (2010): Dějiny Egypta. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Shatury, A. (2008–2009): Čeština v Egyptě. Český jazyk a literatura, 59/4, s. 162–165.


zastupitelský úřad, nebyl pro umístění knihovny vhodným řešením (z důvodů nedostatečného prostoru, ale také těžko organizovatelného půjčování knih). Nejčastěji půjčované tituly, hlavně dlouhodobě zapůjčované velké slovníky, jsem proto umístil do své uzamykatelné skříně v kabinetu a ostatní knihy jsem na základě žádosti studentů nosil k výpůjčce z domova. Řešení této nevyhovující situace se rýsovalo v umístění knihovny do plánovaného Českého centra, které mělo vzniknout na půdě zastupitelského úřadu. Z projektu ale nakonec z finančních důvodů sešlo, a tak se našel náhradní způsob: domluvili jsme se, že bude v budově velvyslanectví vyčleněna pro knihovnu jedna místnost. Výpůjčky bude mít ve stanovených hodinách na starosti pracovnice recepce (jedna z již zmíněných absolventek káhirské bohemistiky) a studenti tak budou mít ke knižnímu fondu v pracovních hodinách přístup. V době psaní příspěvku probíhalo stěhování knihovny a já pevně doufám, že se toto uspořádání osvědčí.

14

Lektoři a učitelé | Učitelé u krajanských komunit v Jižní Americe – Argentina, Brazílie, Paraguay

Učitelé u krajanských komunit v Jižní Americe – Argentina, Brazílie, Paraguay Olga Vlachová Dům zahraničních služeb

Krajanský život v Jižní Americe je velice různorodý a jeho specifika jsou dána především historicky. Naši krajané do Jižní Ameriky odcházeli z různých oblastí Čech, Moravy a Slovenska především ve 20. letech 20. století, dále pak před 2. světovou válkou a po ní. Důvodem jejich migrace byla především možnost získat levnou půdu a uplatnit své řemeslné schopnosti, zároveň se mnoho mužů snažilo vyhnout službě v armádě. Krajané hledali lepší životní podmínky, ale většinou nacházeli podmínky ještě tvrdší než doma. Mnozí se proto chtěli vrátit, ale nedostávalo se jim peněz na cestu, a tak se rodiny dělily. Někteří odjeli zpět, jiní zůstali. V Chaco a Mato Grossu


do Sul Češi kultivovali pralesy, pěstovali bavlnu a chovali dobytek. V Buenos Aires pracovali jako dělníci na jatkách a v továrnách na konzervy, po celé zemi asfaltovali silnice. Do Jižní Ameriky přicházeli nejen zemědělci, řemeslníci a dělníci, ale i odborníci a podnikatelé. Na počátku 50. let 20. století Jan Antonín Baťa vybudoval v Brazílii velká města (např. Batayporã, Batatuba, Bataguaçu) a hodlal oblast komerčně využít (surovinová základna a prodej obuvi). Zakládal agrární města a dobytčí farmy s tisícihlavými stády. Přišel s nápadem mostu mezi brazilskými státy Sao Paulo a Mato Grosso, z jeho iniciativy byly postaveny přehrady a vodní elektrárna Iguaçu. Češi často převyšovali svou houževnatostí místní obyvatelstvo i ostatní etnika a zasloužili se o rozvoj daných lokalit, zejména v oblasti zemědělství, řemesel a průmyslu. Dosáhli úspěchů ve vědě, umění i politice. Podmínky výuky a věkové složení žáků se destinace od destinace výrazně liší. (Jsou dané především věkovou strukturou krajanů). Vyučování v Sao Paulu a Buenos Aires (Santa Fe a Rosariu) navštěvují zejména krajané produktivního a postproduktivního věku, v provincii Chaco a Itapúa a v obou brazilských státech se učitelům podařilo oslovit i mladou generaci a úspěšně se zde rozvíjí výuka dětí. Vyučování probíhá nejen v budovách krajanských spolků (např. v Saenz Peñe, Rosariu či v Sao Paulu), v místních školách (např. Escola Estudial Jan A. Bata v Nova Andradině) a v pronajatých prostorách (např. na Kennedyho univerzitě v Buenos Aires nebo v Obchodním centru v Santa Fe), ale i v bytech krajanů a v zemědělských usedlostech (např. na čakře v Pampě del Indio nebo na fazendě Baile v Mato Grossu do Sul)1. 1| Čakra neboli chacra (Argentina) a fazenda (Brazílie) jsou pojmenování pro zemědělské usedlosti.


Učitelé vyslaní Domem zahraničních služeb vyučují u krajanských komunit v Jižní Americe český jazyk a literaturu od roku 2004. V tomto roce byli vysláni první učitelé do Buenos Aires a provincie Chaco v Argentině. O rok později byla výuka češtiny zahájena i v brazilských státech Mato Grosso do Sul a Rio Grande do Sul a v Sao Paulu. Učitel působící v provincii Chaco začal dojíždět do provincie Itapúa v Paraguayi. Od roku 2009 tak v Jižní Americe pracuje už pět krajanských učitelů. V Brazílii vyučuje jeden učitel v Sao Paulu a druhý ve státech Mato Grosso do Sul (Batayporã a Nova Andradina) a Rio Grande do Sul (Nova Petrópolis a Porto Alegre). V Argentině dojíždí učitel působící v Buenos Aires do Santa Fe a Rosaria, v provincii Chaco se čeština vyučuje v Resistenci, Saenz Peñe a Pampě del Indio, v Paraguayi ve městech Encarnacion, Coronel Bogado a Carmen del Parana.

15


Práce krajanského učitele je rozmanitá, musí nejen vyučovat češtinu, ale zároveň je i „osvětovým pracovníkem“. Spektrum jeho aktivit je velmi široké: od výtvarných, hudebních a sportovních činností přes organizování krajanských slavností, výstav a soutěží, k přípravě studentů na vysokoškolská studia v České republice. Učitelé iniciují partnerství měst, připravují české dny, promítají české filmy, organizují divadelní představení, někteří vydávají časopisy a pracují v rozhlasovém vysílání, většina publikuje na webu. Velmi oblíbenou činností je vaření a pečení českých a evropských jídel. Zájem krajanů o češtinu je značný. Většina dospělých krajanů a zejména příslušníků starší generace se snaží uchovat si jazyk předků, protože dosud cítí spojení se starou vlastí. Krajané si připomínají identitu a chtějí, aby jejich vnuci neztratili kontakt se zemí dědů a pradědů a pochytili něco z české identity. Snaží se získat co nejvíce informací o svém domově, seznámit se s českou kulturou včetně čtení literatury a poslechu písní v originále. Chtějí navštívit své příbuzné v České republice nebo alespoň porozumět jejich dopisu. Potřebují češtinu ke studiu dějin Evropy, filozofie, náboženství nebo hudebních nauk. Učení se češtině je pro ně vítanou volnočasovou aktivitou a prostředkem, jak se odlišit od ostatních (rádi např. používají na internetových sociálních sítích jiný jazyk než angličtinu). V neposlední řadě mají zájem o studium a práci v České republice. Krajanští učitelé pracují v náročných podmínkách. Zejména jde o klima, tolik odlišné od českého. V létě, tedy během naší zimy, teploty přesahují 40 °C. V zimě dosahují během dne 15 °C a v noci mohou spadnout k nule i pod nulu. Přitom topení zde není běžné. Problém s účastí na hodinách nastává i v období přívalových dešťů, kdy většina krajanů na hodiny přijít nemůže. Učitelé také velmi často cestují na velké vzdálenosti. I když zde funguje síť pohodlných dálkových autobusů, cestování je fyzicky a časově náročné. Obrovským problémem je bezpečnostní situace (přepadení a krádeže) zejména ve velkých městech, jako je Sao Paulo a Buenos Aires. Učitel češtiny u krajanů není pro krajany instituce či úřad, je součástí života komunity. Kromě odborných znalostí, organizačních schopností, fyzické i psychické odolnosti nebo vysoké morálky musí znát nejen mentalitu krajanů, jejich zvyky, obyčeje a historii, ale


také jazyk příslušné destinace. Učitel je autoritou, která stmeluje krajanský život. Argentina, Brazílie a Paraguay nejsou jedinými místy v Jižní Americe, kde žijí naši krajané. Spolková činnost se rozvíjí například i v Bolívii, Ekvádoru, Guatemale, Chile, Peru, Uruguayi a Venezuele. Podle údajů Ministerstva zahraničních věcí nyní v Jižní Americe žije přibližně pět tisíc zahraničních Čechů. Informace o všech krajanských organizacích a adresáře krajanských spolků jsou k dispozici na www.mzv.cz/kultura. Zájem krajanů z těchto zemí o český jazyk a kulturu každoročně dokládají přihlášky na letní kurz češtiny v Dobrušce a kurz metodiky výuky češtiny a na semestrální pobyty na českých vysokých školách.


Do zájmových kroužků docházejí krajané všech věkových kategorií od předškolního věku až po věk kmetský a vysoký. Zajímavostí je, že v roce 2009 byla v Sao Paulu zahájena výuka češtiny na Katedře východních jazyků na Filozofické fakultě Univerzity Sao Paulo. V současnosti se zde čeština vyučuje v rozsahu 2 x 90 minut týdně.

16


1. Přehled učitelů působících v Jižní Americe a počty jejich žáků Země/místa působení

Jméno učitele

Počty žáků

Argentina: Buenos Aires, Santa Fe, Rosario

Mgr. Markéta Pilátová

Celkem: 88 dospělých, z toho 60 Buenos Aires, 12 Santa Fe, 16 Rosario

Argentina, provincie Chaco

Mgr. Radka Poláčková

Celkem: 64 krajanů, z toho 46 dospělých, 18 dětí

Brazílie: Sao Paulo, spolek a Univerzita Sao Paulo

Mgr. Petra Mocová

Celkem: 102 dospělých a 3 děti, z toho 65 spolek, 40 univerzita

Brazílie: Mato Grosso do Sul / Rio Grande do Sul

Mgr. Martina Čermáková

Celkem MGS: 29, z toho 20 dospělých a 9 dětí / celkem RGS: 42 dospělých

Paraguay, provincie Itapúa

Mgr. Jana Suchomelová

Celkem: 32, z toho 19 dospělých, 13 dětí

Země/místa působení

Předseda / Krajanská komunita

Adresa: ulice, město, PSČ

Kontakty: tel. / fax / e-mail, web

Argentina Buenos Aires

Ricardo Basovník Český Dům

bez sídla

0054/11/49228163 [email protected] www.cesky-dum.com.ar

Argentina Chaco

Maria Pitra de Novotny Union Checoslovaca, Cultural, Social y Deportiva

Las Malvinas Argentinas 948 Presidencia Roque Saenz Peña 3700

0054037429757 [email protected]

Brazílie Sao Paulo

José Hlavnicka Uniao Cultural Tcheco Brasileira

Cassiano Ricardo 195 04640-020 Sao Paulo

00551156875908 http://www.unitcheco.com.br/

Brazílie Rio Grande do Sul, Porto Alegre

Ing. Martin Jiri Musel Associacao Cultural Tcheca Brasileira

Av. Cristovao Colombo 2149 sala 409 Bairro Floresta Porto Alegre – Rio Grande do Sul CEP 90 550-005

055 051 33952465 [email protected]

Brazílie Rio Grande do Sul, Nova Petrópolis

Nestor José Grings Associacao dos Descendentes de Imigrantes da Boemia

Rua Taquara, 36 – Bairro Poussada da Neve, Nova Petrópolis CEP 95-150.000

+55 054 32811342 +55 054 91214523 [email protected]

Brazílie Mato Grosso do Sul

MVDr. Evandro Trachta e Silva Centro de Memória Jindrich Trachta

Rua José Antonio Morao, 1756 – Centro Batayporã – MS, 79760-000

+55 67 3441 2467 [email protected] [email protected] www.CMJT.org

Brazílie Mato Grosso do Sul

dr. Dolores Ljiljana Arambasic Baťa Oficina Cultural Tcheca e Eslovaca do Brasil

R. Prof. Joao de Lima Paes 1844 Nova Andradina, CEP 79.750.000 Nova Andradina, MS

+55 67 3441 4647 [email protected]

Paraguay Itapúa

Jaroslavo Mašek Asociacion Cultural de Checos y Eslovacos del Departamento de Itapúa

Ruta 1 y Padre Mauricio n° 724 Coronel Bogado Provincia Itapúa

+595 0741 252257 [email protected]



2. Přehled krajanských komunit v Jižní Americe

17

Lektoři a učitelé | Krajiny světa krajanské učitelky. Role, odstíny a modelové příběhy mého povolání

Buenos Aires

Krajiny světa krajanské učitelky

Role, odstíny a modelové příběhy mého povolání Markéta Pilátová | krajanská komunita Buenos Aires, Santa Fe, Rosario, Argentina

Je v tom jistý pocit viny? Vědomí, že imigranti, kdesi v dálce označovaní starosvětským termínem krajané, prošli něčím, o čem nemáme ani tušení? Lépe řečeno, ani nechceme mít tušení? Je v tom možná i jistá výčitka, která obtěžuje v podvědomí. Dere se nám na mysl prostinká a zároveň velmi nesmlouvavá otázka, která se týká zejména českých politických imigrantů, kteří ze země


odešli po roce 1939, 1948 či 1968. Tu otázku definovala velmi jasně krajanka z Buenos Aires paní Lydie Čermáková, když v rozhovoru s jedním českým zpěvákem po koncertu diskutovali o životě v komunistickém Československu. Zpěvák líčil své obtíže s režimem a snažil se přiblížit oné paní všechny možné odstíny tehdejší reality. Paní Čermáková se na něj, když skončil, chvíli zaraženě dívala a pak řekla: „A proč jste tam tedy prosím Vás žil? Mí rodiče s tím nesouhlasili, a tak odešli sem,“ dodala na vysvětlenou. Nevím, co jí zpěvák odpověděl. Mohl říci spoustu věcí, ale otázka nabízí částečné vysvětlení oné černé díry, která se ve většině myslí rozprostře, když dojde řeč na české krajany. Vnímáme, že se jedná o lidi, potažmo potomky lidí velmi statečných, kteří se vydali do neznáma, nesmířili se pasivně s osudem politických štvanců či s bídou, a zvolili si emigraci jako způsob záchrany, nebo jako aktivní výzvu svému osudu. Na druhou stranu jsou to lidé, na něž se můžeme dívat jako na ty, kteří zvolili útěk,


Když se řekne český krajan, vybaví se většině obyvatel České republiky, s nadsázkou řečeno, nějaký stařičký dědoušek či stařenka ve vetchém, pokud možno slováckém kroji, jak stojí kdesi v dálce a mává z odplouvajícího zaoceánského parníku. Možná si vzpomeneme i na pár příběhů, vytane nám na mysli, že i Masaryk byl svého času imigrant. Většinou je to rozpomínání ale čímsi zakaleno, zneprůhledněno a člověk ani pořádně netuší proč.

18


V českých médiích se, pokud jde o krajany, objevují někdy z kontextu vytržené příběhy, nebo spíše odbornější studie o jejich počtu a rozmístění v jednotlivých státech, a přestože se krajanskou problematikou zabývá poměrně hodně historiků, celkový obrázek je v povědomí širší laické veřejnosti jaksi rozmazaný. Často i ty nejprostší skutečnosti – jako např. fakt, že v Argentině existuje druhá největší komunita krajanů po Spojených státech, nebo že Jan Antonín Baťa žil v emigraci v Brazílii, jsou pro mnoho mých současníků překvapením. Přitom jsou dějiny českých krajanů možná jednou z nejdobrodružnějších částí naší moderní historie. Vetřelkyně i vykladačka Před čtyřmi lety jsem poprvé měla možnost se s kouskem této krajanské historie a zároveň s krajanskou současností seznámit poprvé. Odjela jsem do brazilského státu Mato Grosso do Sul jako krajanská učitelka ke komunitě potomků a bývalých zaměstnanců Jana Antonína Bati, tzv. „baťovákům“. Pak jsem tuto venkovskou a exotickou realitu mohla prostřídat výukou v jednom z největších a nejnebezpečnějších měst světa, v téměř osmnáctimilionovém Sao Paulu. Tam žije sice nepříliš početná, zato významná komunita krajanů – potomků většinou politických exulantů, nebo Čechoslováků židovského původu, kteří v Brazílii nalezli útočiště před nacismem. Po dvou letech jsem odjela učit do argentinských měst Buenos Aires, Santa Fe a Rosaria. V Argentině totiž zakotvilo tisíce lidí českého a slovenského původu, kteří odcházeli už z Rakouska-Uherska a hledali v Argentině především půdu, únik před narukováním do rakousko-uherské armády, nebo útočiště před první a posléze druhou světovou válkou. Velmi brzy jsem zjistila, že krajanská učitelka přichází do specifického prostředí českých krajanů jako vyslankyně z velmi cizího světa. Spíše než vyslankyně je to „vetřelkyně“, která představuje realitu na hony vzdálenou tehdejšímu Československu první republiky, o němž krajanům vyprávěli rodiče nebo učitelé v krajanských školách ve třicátých nebo padesátých letech. Krajanská učitelka především nemluví jako rodiče, prarodiče či dávní učitelé krajanů. Přijela proto, aby učila češtinu, ale mluví podivně, třeba tvrdí, že se neříká tož. To zejména v komunitě argentinských krajanů vyvolává přinejmenším rozpaky, protože většina rodin přicházela do Argentiny především z oblasti jižní Moravy a Slovácka – z Velkých Bílovic, Hodonína,


Kroměříže, Postoupek či Prostějova. Také říká ahoj namísto sokolského nazdar nebo Ital namísto Italián a Brazilec namísto Brasilián. Např. krajané v Brazílii mi všichni do jednoho na začátku mého pobytu dali jasně najevo, že oni rozhodně nejsou žádní Brazilci, nýbrž Brasiliáni. Pak jsou tady také filmy, jež vetřelkyně dovezla, v nichž se mluví příliš rychle, nesrozumitelně nebo příliš vulgárně (ve velké nemilosti jsou zejména filmy Kytice – zde se vyskytuje polonahý vodník a dokonce tam v Polednici umře dítě, což je v latinskoamerickém kulturním kontextu v pohádce či legendě nemyslitelné, nebo Grandhotel, Samotáři a Knoflíkáři, kde se zase mluví příliš vulgárně). Česká republika v těchto filmech rozhodně není zemí, o níž rodiče, babička a prababička snili, že se tam jednou určitě vrátí. Všechno tohle je úsměvné, a přece to do jisté míry vytváří bariéru, zvláštní hranici mezi vzpomínkou, tak živou, předávanou z generace na generaci, a moderní českou realitou, kterou krajanská učitelka či učitel ztělesňují. Teď mám na mysli především starší krajany, kteří mají kolem šedesáti, sedmdesáti let a tvoří zpravidla hlavní „páteř“ krajanských spolků v Brazílii a Argentině, které jsem měla možnost poznat. Přestože ve vedení spolků bývají většinou už jejich potomci, jsou to jejich rodiče a prarodiče, kteří mají na spolkové dění největší vliv. Jsou jeho cílovou skupinou a zároveň nejobětavější hnací silou. Vnuci a vnučky krajanů sedmdesátníků, kteří na hodiny češtiny chodí, představují velkou naději pro skomírající krajanské spolky. Jen pro srovnání – v padesátých a šedesátých letech byla v Buenos Aires aktivní téměř desítka krajanských sdružení s vlastními základními školami, periodiky, velkým sokolským sdružením a několika spolkovými budovami. Dnes je v Buenos Aires pouze jedna skutečně větší krajanská organizace Český dům, která však prozatím nemá žádné spolkové sídlo a která pravidelně pořádá tzv. Česká odpoledne a akce spojené s vystoupením taneční skupiny Sokol. Donedávna měl tento krajanský spolek také vlastní rozhlasové vysílání, ale pro nedostatek finančních prostředků musel vysílání zanechat – to mělo neblahý dopad na organizaci krajanských akcí. Starší krajané, ona „páteř“ spolku, se totiž orientovala ve spolkovém a kulturním dění především pomocí krajanského rozhlasu. Generace krajanů, kterým je dnes kolem dvaceti či třiceti let a případně mají i české občanství, přichází na hodiny mnohem méně zatížená minulostí a vzpomínkami. Českou republiku si spojují zejména s Evropskou unií a možnostmi uplatnění na evropském pracovním trhu. Chtějí u nás žít, studovat nebo pracovat. Mnozí z nich tedy


odchod – tedy něco, co by, kdyby to udělali všichni, vedlo k zániku českého státu.

19


K mladší generaci krajanů patří např. Leonardo Ponce (26), jehož praprarodiče Ferdinand Tetůr a Marie Tetůrová přišli v roce 1924 do Argentiny z Velkých Bílovic na jižní Moravě. Jejich příběh může sloužit jako modelový příběh krajanů v Argentině. Dělník Ferdinand Tetůr, nejmladší syn, který neměl nárok na to, aby zdědil půdu, se rozhodl se svou novomanželkou vystěhovat do Ameriky (španělský termín hacer América velmi přesně vystihuje pocit tehdejších imigrantů – přijeli, aby se „udělali v Americe“). Ferdinand Tetůr, který má na dobových fotografiích pronikavý pohled, široké čelo, uhlově černé vlasy hladce sčesané dozadu a mohutné navoskované kníry zakroucené do špičky, dostal od svých bratranců, kteří přišli několik let před ním, dopis. Stálo v něm, že na severu Argentiny, v Chacu, ve vesnici La Tigra, asi 40 kilometrů od města Saenz Pena je možné získat velmi levně půdu, pěstovat bavlnu, kukuřici, guayábu, mandarinky, pomeranče, citrony a dokonce kokosové ořechy. Bratranci ovšem zapomněli napsat spoustu věcí – nezmínili se o problémech s pitnou vodou, divokých indiánech nebo o tom, že půda v Chacu není zase tak vynikající kvality, naopak, že je ta nejhorší, jaká se dá v Argentině získat. Nepsali ani o náletech sarančat na úrodu bavlny a zamlčeli mračna komárů a velkou odlehlost a svízelnou dostupnost tehdejšího Chaca. Poslali však Ferdinandovi 125 korun na lodní lístek na „dobytčí lodi “, ze které pak se svou manželkou po třicetidenní plavbě vystoupili v Buenos Aires a dalšími „dobytčími vlaky“ a povozy se dokodrcali několik tisíc kilometrů přes celou Argentinu až na sever do Chaca. Ferdinand se svojí pilnou a oddanou ženou dokázali, jako mnoho ze stovek rodin usazených v Chacu, nemožné – mít vlastní malou farmu, tzv. „chacru“, a uživit se. Nezbohatli, ani neumřeli hladem, ale potom, co posílali děti do české školy na první stupeň, se rozhodli, že své hospodářství prodají právě přicházející české krajanské rodině Maňáků a pokusí uchytit se ve městě, kde by jejich děti mohly vystudovat střední školu. Odešli do Buenos Aires,


kde pan Tetůr pracoval v továrně, a jeho dcera skutečně vystudovala střední školu. Pravnuk Tetůrů, Leonardo Ponce, dnes studuje ve druhém největším argentinském městě Rosariu inženýrství, chodí na kurz češtiny pro začátečníky a touží se naučit česky, aby se mohl přihlásit na výměnu studentů, aby si mohl přečíst deníky Ferdinanda Tetůra a také aby se, až pojede na návštěvu do Velkých Bílovic, mohl domluvit se svými příbuznými. Na hodiny češtiny ve městě Santa Fe naopak chodí také pravidelně představitel nejstarší generace Karel Novotný (78), který se narodil v Chacu a je synem spoluzakladatele původní české kolonie pana Jana Novotného. Ten přišel pěstovat bavlnu do Chaca společně s Petrem Šašvatou. V Památníku československé kolonie v argentinském Čaku z roku 1937 se píše: „Až do roku 1912 argentinské Čako bylo krajinou téměř neznámou a požívající pověsti divokého severu, pokrytého neprostupnými pralesy, plnými divoké, nebezpečné zvěře a jedovatých hadů…“ A právě v takové krajině našli tito opravdu odvážní duchové společný americký sen pro stovky rodin, jež se pak do Chaca odstěhovaly a vytvořily jednu z největších českých kolonií v Latinské Americe. Stejně jako Ferdinand Tetůr se však velmi úspěšný osadník Chaca pan Novotný, jehož „chacra“ vyhrála dokonce soutěž o nejkrásnější farmu v okolí, nakonec v padesátých letech odstěhoval do města Santa Fe, aby svým dětem zajistil lepší budoucnost. „Vychodil jsem první stupeň československé školy, ale tatínek a hlavně maminka nechtěli, abychom se na farmě dřeli tak jako oni,“ vzpomíná na rozhodnutí svých rodičů pan Novotný. Ten se v Santa Fe vyučil a donedávna provozoval vlastní velkou mechanickou dílnu s několika zaměstnanci. Pan Novotný rozumí a mluví krásně česky, ale česky nepíše a dělá mu potíže číst na internetu např. denní tisk, protože dostatečně nerozumí současnému kontextu, přestože se jej snaží co nejvíce sledovat. Na hodiny chodí právě proto, aby se dozvěděl co nejvíce o české současnosti, půjčuje si velké množství českých filmů, nahrávek rozhlasových pořadů a je aktivním účastníkem jak krajanských akcí, tak také např. skupiny Idioma checo en Argentina na internetové sociální síti Facebook. Na osobnosti pana Karla Novotného je možné hezky popsat další z rolí v životě krajanské učitelky – tou je role „vykladačky“. Vzhledem k tomu, že při výuce v komunitách v Santa Fe a Rosariu jsem ubytovaná přímo u krajanů doma, mám to štěstí, že v Santa Fe na mne čekává na autobusovém nádraží vzpřímená, rozložitá silueta pana Novotného. Pan Karel v tradiční čepici s kšiltem, veselé oči orámované silnými brýlemi, se pro mne stal konstantou „santafesinských“ dní. Vedle něj většinou kráčí jeho


naopak vítají, že se dozvědí o české současnosti co nejvíce praktických poznatků, seznámí se s českým současným filmem, hudbou, architekturou a výtvarným uměním. Při práci s oběma skupinami krajanů – mladou a starší generací, které se velmi často na hodinách setkávají (což přináší nečekané zážitky pro obě strany) – jsem zjistila, že např. velmi vhodným „překlenovacím“ materiálem je architektonický cyklus o českých městech Šumná města. Mladým se líbí netradiční přístup architekta O. Vávry, starší generaci zase architektonické perly našich měst.

20


drobounká žena Liduška a mává, jakmile mne zahlédne za okénkem autobusu. Za poslední dva roky jsme si vytvořili spoustu společných rituálů – kromě toho, že všichni tři máme k smrti rádi argentinskou zmrzlinu, také milujeme české filmy, zpěvačku Radůzu a pan Novotný ještě dechovku a vysílání Radia Praga. Večer, když skončí vyučování češtiny, zapínáme video a já začínám „vykládat“ realitu filmu, jenž přichází na řadu. Občas také film zastavujeme, já vysvětluju děj, který Novotní zcela nepochopili. Zajímavé je, že například válečné filmy, jež mají Novotní nejraději, jako Obchod na korze, Musíme si pomáhat, Je třeba zabít Sekala, Atentát nebo Tmavomodrý svět, jsou z hlediska argentinských i brazilských krajanů velmi těžko pochopitelné, protože druhá světová válka byla vzdáleným evropským konfliktem.

mém roštu je opekl před očima užaslých českých sousedů. A pak si taky vybavuji ono památné odpoledne, kdy jsme se beze slova celá rodina usadili na chodníku před domem a poprvé jsme mezi sebou neohrabaně nechali kolovat nádobku na maté a nešikovně usrkávali. Během let se však tento rituál stal naprosto samozřejmým a pro celou rodinu blahodárným. Vzpomínám na pana Strnada, který nás učil hrát na housle, na všechny ty mladíky, kteří měli kolem dvaceti, pětadvaceti let, kteří vycházeli po měsíci plavby z lodí, celí rozlámaní z pryčen lehátek třetí třídy a snili, že se „udělají v Americe“. A Amerika jim po několika krušných týdnech v Hotelu Emigrant dala práci, příležitosti a oni se jich chopili, protože byli čestní, pracovití, snaživí, houževnatí a všichni si jich za to vážili. Zvedli hlavu a byli své Americe vděční a já jsem hrdá na to, že jsem jejich potomkem.“

Pro životní příběh pana Novotného byl velmi zásadní např. film Všichni dobří rodáci – část jeho rodiny na Moravě, konkrétně jeho teta, s níž si léta dopisoval, vlastnila rozsáhlé pozemky, o něž během kolektivizace českého venkova v padesátých letech přišla. Do Argentiny posílala dlouhé smutné dopisy, občas vystříhané tehdejší komunistickou cenzurou, jimž rodina Novotných vlastně vůbec nerozuměla. Teta totiž nemohla přesně popsat tehdejší situaci, takový dopis by její příbuzní nikdy nedostali, a tak se o to pokoušela v náznacích, v různých přirovnáních, někdy biblických popisech, což situaci rovněž vůbec neusnadňovalo. Až na nádherném snímku režiséra Jasného pan Novotný do hloubky pochopil tetinu tehdejší situaci a vyprávěl mi, že když si znova pročítá její dopisy, až dnes plně chápe, co vlastně mělo a nemohlo být jejich obsahem.

Přání

Výstižně tyto pocity popsala moje žákyně z hodin pro pokročilé krajany, básnířka a vysokoškolská učitelka Adéla Hložková, která se v Argentině narodila v roce 1933 a jejíž rodina pochází z Kroměříže. V projevu, jenž pronesla španělsky letos v květnu v rámci oslav Dne Evropy v Argentině, píše: „A jednou se u nás na dvoře objevil tradiční malý rošt na pečení masa a jako bychom ho nějak odháněli … a přesto tak nějak bojácně se stalo součástí našeho jídelníčku pečené maso a vůně škvířícího se omastku na žhavých uhlících. Jindy otec koupil kaštany a na tom sa-



Pan Novotný se jako velká většina latinskoamerických krajanů cítí být stejnou měrou Čechem jako Argentincem. Má české občanství a je na to náležitě hrdý, stejně tak je ale hrdý na to, že jeho rodina, díky rozhodnutí otce odejít do Argentiny nikdy nepoznala válku ani bídu. Pokaždé když může, vaří vepřo-knedlo-zelo, jezdí na uzené klobásy za příbuznými do Chaca a každé odpoledne pije společně se svou ženou Liduškou tradiční argentinské maté.

Přála bych si, aby ještě dlouho krajanské učitelky či učitelé mohli „vykládat“ u Novotných filmy a na hodinách nepochopitelné české skloňování podstatných jmen, abychom mohli poslouchat, jak pan Karel láteří před obrazovkou počítače, že hlasatel v internetovém vysílání české televize mluví moc rychle nebo že dávají nějak málo dechovky. Nejstarší generace krajanů a s ní jedny z nejdobrodružnějších osudů českých dějin totiž pomalu odchází. Letos zemřel pan Klega, který stejně jako paní Hložková pocházel z Kroměříže – už nikdy se mě nezeptá, jak se správně dělá domácí bramborová polévka s houbami, jako ji dělávala jeho maminka. Paní Hložková kvůli těžké nemoci už také na hodiny nemůže chodit, přesto si se mnou alespoň procvičuje gramatiku po internetu psaním dopisů. V krajanských krajinách za oceánem však zůstane navěky otisk našich dějin, odvážných rozhodnutí, našich evropských válek, kulturního bohatství, našich diktatur i Evropské unie. A snad i moje, osobní krajiny zanechaly nepatrný otisk – ten vetřelecký i ten vykladačský.

21

Lektoři a učitelé | Rozhovor s Daliborem do Amaral Trachtou

Dalibor do Amaral Trachta v Centro de Memoria Jindrich Trachta v Batayporã (Brazílie)

Rozhovor s Daliborem do Amaral Trachtou Martina Čermáková krajanská komunita Mato Grosso do Sul (Nova Andradina, Batayporã), Brazílie

Ano, dr. Jan Antonín Baťa často navštěvoval dům, kde jsme bydleli a kde měl svoji kancelář, v níž příležitostně pracoval. Vzpomínám si, že když mi byly asi čtyři roky, seděli jsme všichni společně u stolu. Já jsem nechtěl pustit pana Baťu na moje místo, přestože mě o to otec žádal. Sám Baťa mi řekl: „Dalibore, máš pravdu, nikdy nenech ostatní brát svoje věci a vždycky bojuj za svá práva a za to, co je tvoje.“


A jaké jsou vzpomínky na vašeho otce? Mluvil s vámi a s vašimi čtyřmi sourozenci česky? Učil vás českým zvykům? Můj otec byl skvělý člověk. Byl respektovanou osobností, stal se starostou města a vždycky byl ochotný pomáhat ostatním. Vyprávěl nám, že jeho první setkání s Brazílií bylo na lodi, která se blížila k břehům ostrova Ilha das Flores, poblíž Rio de Janeira. Uviděl sochu Ježíše a měl dojem, že vítá všechny, kteří potřebují pomoc. Tak jako Brazílie se mu stala druhým domovem, snažil se jí oplácet podobnou mincí. I když jeho začátky nebyly lehké. První práci, kterou dostal, bylo kopání hrobů. Česky s námi nemluvil, ale pamatuji si některá slovíčka či písničky.


Váš otec, Jindřich Trachta, uprchl do Brazílie před komunismem a stal se vedoucím pobočky Companhia da Viação zde v Batayporã. Ředitelem společnosti a zakladatelem města byl Jan Antonín Baťa. Vzpomínáte si na něj?

22

Lektoři a učitelé | Rozhovor s Daliborem do Amaral Trachtou

Vyprávěl nám portugalsky české pohádky a ukazoval nám dětské obrázkové knížky a fotografické publikace. Od té doby mám touhu poznat, jak vypadá český les s lesními plody, jak vypadají rozkvetlé jabloně či jaké to je cítit sníh na kůži. Co se týče zvyků, tak jsme měli jako první ve městě vánoční stromeček a jako první jsme o Velikonocích čekali na nadílku od velikonočního zajíčka. Co děláte? Jaké je vaše povolání? Vystudoval jsem výtvarnou výchovu. Ale třicet dva let pracuji v administrativě Školy Jana Antonína Bati v Bataypoře s přestávkou na výkon vojenské služby. Byl jsem prý jediný voják s brýlemi, kterého přijali do armády, protože jsem na tom velice trval. Sloužil jsem jako řidič. Tančíte s manželkou Gilmarou v tanečním spolku Klenot. Vaše žena je ale ze severovýchodu Brazílie, jak jste se poznali? Svoji ženu Gilmaru jsem poznal tady v Batayporã. Pomáhal jsem v notářství, které založil můj otec a jeho žena Marina. Gilmara se do Bataypory přistěhovala a já jsem se do ní zamiloval na první pohled. V roce 1982 jsme se vzali a máme tři děti – Igora, Jindřicha a Ludmilu. Jak jste vybírali jejich jména?

rém jsme shromáždili materiál týkající se kolonizace oblasti, jsou tam dobové fotografie, předměty a knihy. Vedoucím CMJT je můj synovec dr. Evandro Trachta, který mj. studoval v Brně na Veterinární fakultě Masarykovy univerzity. Vím, že od doby, kdy v Batayporã a v Nové Andradině probíhá výuka českého jazyka, pravidelně tento kurz navštěvujete. Jaké jsou vaše dojmy z vyučování? Studuju český jazyk již pátý rok. Za tu dobu se zde vystřídaly tři profesorky češtiny. Markéta Pilátová, Anežka Veselá Santosová a Martina Čermáková. Český jazyk považuju za obtížný, ale baví mě. Nejde jen o samotný jazyk, ale i o historii, hudbu či tradice, o kterých se spolu s ostatními studenty dozvídáme. Po pádu komunismu do Batayporã přijíždí spousta Čechů. Připomíná mi to dobu, kdy jsem byl ještě malý a spousta Čechů město Batayporã v souvislosti s kolonizačními pracemi navštěvovala. Jsem tomu velice rád a je to zároveň i pro mě a pro mé děti motivace pokračovat ve studiu jazyka mého otce a taky doufám, že se mi jednou splní můj sen přijet do České republiky na Moravu do Žeravice, kde se můj otec narodil. Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí vám i celé vaší rodině.

Jsem velký fanda aviatiky a hudby. Jméno Igor jsem vybral podle vynálezce helikoptéry Igora Sikorského a také podle skladatele Igora Stravinského. Můj syn Igor má rád klasickou hudbu, sám se naučil hrát na housle a restaurovat hudební nástroje, nábytek apod. Jméno Jindřich jsme prostřednímu synovi dali na počest jeho dědečka. On má také rád hudbu, sám se naučil hrát na bicí a hraje v několika kapelách. Můj otec vždycky vyprávěl o paní Ludmile, která byla jeho domácí na studiích a stala se jeho druhou matkou. Proto jsme dali toto jméno nejmladší dceři, která začala studovat pedagogickou fakultu.

Rád natáčím na videokameru, tím si také občas přivydělávám. Nahrávám svatby, narozeniny apod. Dlouho jsem byl členem Rotary Clubu v Batayporã a jsem také aktivním členem Centro de Memória Jindrich Trachta (CMJT). Toto centrum bylo založeno po smrti mého otce v roce 2001. V domě, kde žila moje matka s otcem a kde měl pan Baťa svoji kancelář, jsme společně s mými sourozenci a příbuznými založili malé muzeum, ve kte-



Kromě toho, že tančíte v originálních českých a moravských krojích, co ještě rád děláte?

23

Autentický text | Z vyprávění babičky: Háklovaná prošva s ancosem Autentický text

Z vyprávění babičky: Háklovaná prošva s ancosem Anastázie Chalupníková /73 let/, Čechohrad Eva Řezníčková krajanská komunita Čechohrad, Ukrajina

A každá holka, než se vdala dřív nebo později, ona si musila všechnu domácí výbavu udělat sama. Tak to byla nedělní pachta háklovaná s ancosem, kterou si každá musela vyháklovat, aby měla čím nakrejt svou postel, až se bude vdávat. A každá musela sedět a háklovat a nelítat, aby mohla něco mít. Nešlo, aby se to koupilo. Háklovalo se 6 dnů podřad večer, jen v neděli se celý den i večer mohlo lítat nebo besedovat. Plachta navrch dopadala tak. U nás postele se dávaly ke stěně. Tak ten vrchní přehoz, co byl, von byl prostě z bílýho tovaru. Postel byla zastlaná vysoko asi metr dvacet nejmíň. To, co se dávalo háklovaný, takové na dvacet pět aspoň šířky přes celou dílku. My sme to říkali prošva. Ta byla háklovaná všelijakými vzory, mohly to bejt květinky, mohly to bejt hvězdičky, mohly to bejt slepičky, kohoutky, komu se co zalíbí, co si dá, ale každá holka chtěla mít svý hezký, aby to bylo ináč, aby to nebylo podobný jedno na druhý. Ten tovar byl nejprv asi 80 cm široký, ten byl v celosti odzadu, z jednej strany se nadělaly tri záhejbky – jedna, a asi tak centimetrů pět, vod ní druhá, pak třetí, aby koukaly dolů, pak se přišívala háklovaná prošva a z důle zas 40 cm tovaru a z tej nižní strany zase tři záhejbky, aby koukaly nahoru. Tydle záhejbky koukají z vrchu dolů a tydle z dolu do vrchu. Záhejbky musejí bejt prošitý, aby se to koukalo pěkně, aby voke to radovalo, vono to dělá takový hezký. To je enom jedna částka tej plachty. A zas je háklovaná prošva a z nižní strany je přišitej další bílej tovar, menší, no asi 30 cm šírkou a zase prošva. Iný vzor bude mít. Dál šlo půl metru zase bílej latky, kraj bude vobroubenej, aby se to netřepalo a teťkej tady bude další prošva. Teťkej dáme 30 cm bílé


Na fotografii je paní Anastázie Chalupníková, rozená Přibylová, jedna z nejstarších občanek Čechohradu. Její čeští předkové, kteří pocházeli z okresu Litomyšl, přišli na území carského Ruska v 60. letech 19. stol. Narodila se českým rodičům v r. 1935 v obci Koždermen (okres Bachčisaraj). Vyrůstala se čtyřmi sourozenci. Doma se mluvilo jen česky, do české školy však neměla možnost nikdy chodit. Když bylo Stázince 13 let, přestěhovala se rodina do Čechohradu, ale v té době již byla výuka národnostních jazyků zakázána. Maminka ji naučila číst a zpívat české písničky. Vdala se v roce 1953. Léta pracovala v místním kolchoze. V současně době žije s rodinou svého prostředního syna. Je skvělou vypravěčkou a čtenářkou. Mezi její největší záliby patří vaření, pečení, háčkování a vyšívání. Místnímu českému muzeu darovala řadu svých ručních prací.

24

Autentický text | Z vyprávění babičky: Háklovaná prošva s ancosem

látky, kterej jsme jako přišily k tý prošve. Háklovaná prošva jedna i druhá a ne obě stejný, aby neměly stejný vzory, aby to nebylo pod jeden šablon všechno. Hnedkej ty dvě prošvy jsme spojili dvěma kusama do kupy, tak to už vychází 2 metry někde. Vostal nám jeden kraj dule prázdný, nemáme tam nic hezkýho, tak k tomu musíme uháklovat ancos šířkou ne méně než půl metru. To musí bejt aspoň 50 cm šířky ancosu. Teď mám nachystanej nějakej mustr. A podle toho mustru, jak dopadá to na tu celou šířku, musíš uháklovat tak velký. To je poslední kraj plachty a von musí mít aspoň takovýhle coky, drobnejma zoubkama zdobený, a každej cok eště musí drobným naposledy obháklovat, aby se to pěkně oddělovalo.

Autentický text

K posteli musely bejt podušky. Po dvě kila v každým tom náperníku. Dechny říkali tomu, co se nakrejvaly svrchu. Postel byla dříu dřevěná, teťka dole se dal stružok ze slámy, pak se dalo na to podslámku a potom se dávala tepru peřina s peřím, na kerej se leželo. Ta byla nacpaná dost pěkně, ne slabinko, norma 10 kg na každou peřinu. Svrchu to byla duchna peří, tam bylo míň, aspoň 5–6 kil, aby to moc nepřimačkovalo, aby se lehčeji dejchalo. Bejvalo tam, kde spávali, se ani netopilo. Proto měli takový, japak bych to řekla, tlustý, plnější, aby to člověka víc nahřálo.

Příspěvek je ponechán v původním znění dokumentujícím jazykovou kompetenci autora.

Glosa

Kvůli babičce Raz Eitan-Kuks | studentka, 26 let, na univerzitě v Tel Avivu studuje biologii a geografii (dvouoborové bakalářské studium), pracuje v nadaci pro ochranu životního prostředí nesoucí název „Megama jeruka“ („Zelená tendence“).

Proč se učím česky? Moje babička se narodila v Praze v roce 1919. Ona žila a byla vychována jako pražská princezna. Měla všechno, co si dítě může přát, a Praha se jí moc líbila. Měla ráda městský život, měla ráda lidi a tramvaje a všechen ten ruch a shon kolem. Všechno bylo ohromné a mělo to tak pokračovat, jenže když bylo babičce 19 let, Československo přepadnul Hitler a ona odjela do Palestiny. Později se vdala, narodily se jí děti a už nemohla jet zpátky. Na Izrael a svůj „nový“ život si do dneška nezvykla. Skoro celý svůj život žila na malém městě a stýskalo se jí po něčem, o čem věděla, že už se nikdy nevrátí. Když jsem začala studovat na univerzitě, chtěla jsem se učit navíc nějaký cizí jazyk. Stála jsem před nástěnkou, na které bylo napsáno, jaké jazyky se vyučujou, a najednou jsem viděla „čeština“. Hned jsem věděla, že to je to, co chci. Doufám, že když s babičkou mluvím česky, stýská se jí aspoň o trochu míň. Příspěvek je ponechán v původním znění dokumentujícím jazykovou kompetenci autora.


2. společné setkání učitelů u krajanských komunit a lektorů českého jazyka a literatury Silvie Pýchová, Lucie Šafarčíková, Olga Vlachová | DZS

Ahoj

Historicky 1. společné setkání učitelů u krajanských komunit a lektorů českého jazyka a literatury se uskutečnilo dne 25. srpna 2009 v nové budově Domu zahraničních služeb, Na Poříčí 1035/4, Praha 1. Letošní setkání učitelů u krajanských komunit a lektorů českého jazyka a literatury se bude konat v reprezentačních prostorech Senátu Parlamentu České republiky dne 29. července 2010. Vedle očekávané opětovně příjemné atmosféry na vlně sdílených zkušeností mezi učiteli a lektory navzájem bude důraz kladen na představení nového usnesení vlády, prodlužujícího stávající Program podpory českého kulturního dědictví v zahraničí na léta 2011 až 2015. Po oficiální dopolední části, která bude zahrnovat vystoupení představitelů zainteresovaných institucí – Senátu, MŠMT, MZV a DZS, bude odpolední diskusní blok sloužit praktické výměně poznatků učitelů a lektorů. Pevně věříme, že se tato společná setkávání stanou příjemnou a užitečnou tradicí.

25

letem světem

4.

Unáltra Praga – Jiná Praha Jan Bednář lektorát Benátky, Itálie

Soubor fotografií zachycuje Prahu na první pohled nehybnou a opuštěnou, přesto z ní ona tajemná přitažlivost přímo čiší. Stopy historie, které se do ní nesmazatelně po staletí zapisovaly, jsou v Jappelliho podání autentické a pro nás, pro Čechy, pravda, i trochu nostalgické. Čím se ale jeho snímky liší od těch klasických, je rozdílný úhel pohledu. Jappelli se ve svých kompozicích vyhýbá tradičním oslňujícím záběrům. Kromě několika „torz“ slavných paláců ho mnohem víc zajímají zátiší zapomenutých ulic či kouzla polorozpadlých podloubí a omšelých fasád, jež ve výsledné podobě vytvářejí pomyslný testament zašlých časů na Starém Městě a Malé Straně. Tento netradiční pohled zachycený na černobílý materiál je zesílen ještě tím, že se autor až úzkostlivě vyhýbá lidem, autům či jiným nepatřičným prvkům, které by narušovaly strukturu nejen architektury, ale především samotného místa, respektive města. Klid a zdánlivá nehybnost, která je typická pro všechny exponované záběry, dnes už není pravdivá ani reálná. Možná proto nás jeho fotografie oslovují s takovou drásavostí. Ovšem to si uvědomuje nejen Jappelli, ale také


profesor Corduas. Jeho texty nejenže umocňují vizuální kouzlo jednotlivých „obrazů“, ale také velmi láskyplně poodhalují osobní vztah, který je víc než těsně spjat s naším hlavním městem. A přestože tato „nekonvenční literární zastavení“ vznikala, oproti fotografiím, v průběhu několika posledních let, je o to větší prostor dán osudům (lidským i historickým) převážně dávno minulým. Chvíli jsme v Praze současné, častěji ale v Praze Holanově nebo v Praze ještě mnohem, mnohem starší. A stejně tak jako se autor snímků brání jakýmkoliv zromantizovaným záběrům, jsou jakákoliv klišé cizí i samotnému profesorovi. „…kontrapunkt Corduasových textů, někdy láskyplně ironických, jindy skrytě vášnivých, ale vždy se žádostí po nemagické ani tragické pravdě pro město všemi tolik milované, jenže milované na základě mnoha nedorozumění.“ Tento Jappelliho citát, který je uveden na přebalu knihy, je vlastně parafrází profesorových slov, ke kterým není třeba nic dodávat. Ono tajemné prolínání reality a fantazie je vlastně zákonité a nakonec zcela přirozené, neboť tuto všudypřítomnou provokaci příběhů skutečných a příběhů legendárních vnímáme v okolí Karlova mostu prakticky „odnepaměti“. A je jedno, jestli jsme Češi nebo cizinci. Záleží pouze na tom, jakým úhlem pohledu chceme nazírat. Ne nadarmo je kniha uvedena Seifertovými verši: „Praha! To chutná jak hlt vína...“ Výstava, kterou s velkým úspěchem oba autoři prezentovali v mnoha italských městech (Řím, Bologna, Milán, Florencie, Benátky), proběhla také v Italském kulturním institutu v Praze. Součástí vernisáže, která se uskutečnila 21. dubna 2010, bylo vydání knihy pod stejnojmenným názvem. Tedy Unáltra Praga. Jiná Praha.

letem světem

V průběhu letošního akademického roku se v Itálii uskutečnila na několika místech fotograficko-literární výstava Unáltra Praga neboli Jiná Praha, která už podle názvu byla tematicky zaměřená k našemu hlavnímu městu. Autorem snímků, které vznikaly v průběhu 80. let, je italský fyzik a fotograf Francesco Jappelli a autorem doprovodných textů je benátský profesor českého jazyka a literatury Sergio Corduas.

26

Letem světem | Týden československo-brazilské kultury ve městě Nova Andradina

Vystoupení spolku Klenot

Týden československo-brazilské kultury ve městě Nova Andradina Martina Čermáková | krajanská komunita Mato Grosso do Sul (Nova Andradina, Batayporã), Brazílie

Česká a brazilská hymna v provedení orchestru Banda Marcial z Batayoporã slavnostně otevřela celou kulturní událost. Veřejnosti zatančil stejně jako loni spolek Klenot, jehož vystoupení uvedla dr. Dolores Baťová. Klenot předvedl několik českých a moravských tanců a veřejnosti byly blíže představeny ručně vyšívané a starobylé kroje. Téhož večera se slova ujala též vicevelvyslankyně České republiky v Brazílii Jana Chaloupková. Hovořila především o česko-brazilských kulturních vztazích. Následně promluvila učitelka českého jazyka v v Batayporã a Nova Andradině Martina Čermáková, která ve své prezentaci nastínila klíčové reálie České republiky a Slovenské republiky. Středeční večer se nesl v emotivní náladě. U kulatého


stolu se sešlo několik českých a slovenských krajanů v Brazílii. Promluvil profesor Bluma z Campo Grande, Dalibor Trachta a Francisco Dobes, oba z Batayporã, dr. Dolores Baťová z Nova Andradiny a Domingos Kois, potomek rumunských Slováků ze státu Paraná. Mluvili především o svých nejbližších, kteří do Brazílie emigrovali, a o jejich zkušenostech s identitou přistěhovalce. Večer uzavřela přednáška profesora Bittencourta o pluralitě brazilské kultury. Čtvrteční večer zahájila Martina Čermáková svou přednáškou o české a slovenské kultuře – brazilské veřejnosti představila to nejdůležitější z architektury, filmu, divadla, hudby, literatury, umění a tradic obou kultur. Následovala přednáška studentky ekonomie Lucie Hruškové, toho času stipendistce na univerzitě v Sao Paulu, jež promluvila o české ekonomické a politické scéně. Profesor z Universidade de Maringá – Diego Figueiredo Dias, naopak ve své přednášce obsáhl ekonomickou a politickou situaci Brazílie. V pátek byl veřejnosti promítnut film Tmavomodrý svět, který průvodním slovem uvedla Martina Čermáková. Brazilcům blíže představila historickou situaci Československa a osudy československých pilotů v druhé světové válce. Profesor José Carlos Ziliani na závěr promluvil

letem světem

Ve dnech 8. až 12. června 2010 se v padesátitisícovém městě Nova Andradina (stát Mato Grosso do Sul, Brazílie), které leží v těsné blízkosti města Batayporã založeném dr. Janem Antonínem Baťou, konal již druhý ročník Týdne československo-brazilské kultury. Na pořádání akce se spolupodílely instituce Centro de Memória Jindrich Trachta a Universidade Federal de Mato Grosso do Sul.

27

Letem světem | Týden československo-brazilské kultury ve městě Nova Andradina

o životním osudu dr. Jana Antonína Bati v Československu, Spojených státech a v Brazílii. Program Týdne československo-brazilské kultury byl uzavřen v sobotu odpoledne v univerzitním kampusu, kde vybraní studenti přednesli své práce nejen o České republice. Po celou dobu kulturní akce si návštěvníci mohli prohlédnout dvě výstavy – „Český cestovatel Stanko Vráz v Latinské Americe“ – expozici černobílých fotografií z počátku 20. století, která byla umístěna ve výstavním prostoru novoandradinské radnice. „Historii českého piva“ jsme umístili v místní restauraci Agua doce.

slovensko-brazilské realitě. V letošním roce se podařilo zvýšit kvalitu jednotlivých příspěvků, a zejména konkrétní historické výpovědi krajanů se u veřejnosti setkaly s velkým úspěchem. Na své si mohla přijít veřejnost, zejména díky tanečnímu a hudebnímu vystoupení či výstavám, ale také studenti, kteří měli příležitost vyslechnout si přednášky univerzitních profesorů nebo jiných autorit. Denně se akce účastnilo průměrně 200 návštěvníků a já doufám, že se s nimi a s mnohými dalšími setkáme i na třetím ročníku, který bude přinejmenším stejně tak úspěšný, jako byl ten letošní. http://semanachecoslovacabrasileira.blogspot.com/ 21. 6. 2010

Cílem Týdne československo-brazilské kultury bylo navázat na loňský ročník, a rozšířit tak povědomí veřejnosti o česko-

Kafka, Borges, krajané a islandská sopka Markéta Pilátová | krajanská komunita Buenos Aires, Santa Fe, Rosario, Argentina

A dozvěděli jsme se opravdu spoustu věcí. Třeba to, že Borges chtěl být Kafka. Alespoň to dost často tvrdil. A protože to jaksi nešlo, tak alespoň od Kafky přeložil, co mohl do španělštiny a vehementně ho v hispánském kulturním okruhu prosazoval. A v tomhle nezištném snažení pokračuje i žena zesnulého Borgese, María Kodama. A taky České centrum v Buenos Aires a ještě taky bývalý velvyslanec Argentiny v Praze Juan Eduardo Fleming. Ten společně s českými krajany nemůže pochopit, proč my Češi jsme na Kafku tak málo hrdí a proč už jsme ho dávno neprohlásili za největšího českého literárního velikána, co k čertu na tom, že psal německy. Luis Borges by byl průběhem letošního Bienále jistě okouzlen. Hlavně tedy asi výbuchem islandské sopky, on totiž měl islandskou divokou přírodu k smrti rád. Bohužel, tahle divočina zabránila příjezdu několika českých badatelů, a tak Bienálem zazněly spíše latinskoamerické představy o labyrintech a proměnách.


Kafka by možná nevěřil svým uším, co všechno se dá z jeho děl vydedukovat, zejména kolegy psychoanalytiky. Ti jeho vztah k otci, matce, vůbec celé famílii rozebrali skutečně důkladně a přišli na to, světe div se, že nebohý Franz trpěl neskutečnými úzkostmi. Ty pak sublimovaly do jeho díla a způsobily další nespočetné množství úzkostí, ale i čtenářských prozření. Tato část se krajanům líbila nejvíc, protože psychoanalýza je tady nesmírně populární, dokonce populárnější než antidepresiva. Občas jsem si zkoušela představit ty dva, jak sedí vedle sebe v první řadě konferenčního sálu a dělají si do linkovaných sešitů vázaných v černém plátně poznámky. Kafka občas vzteky popotáhne obočí a utrousí: „Zatracenej Brod, kdyby radši tenkrát ty moje knížky spálil, jak jsem chtěl, ale on ne, on to všechno vydá…“ A Borges opáčí: „Jen nech bejt, od koho bych opisoval?“ Z podobně hříšných myšlenek mě vytrhl až jeden z českých vědců. Neznámý pachatel mu sebral v nestřežené chvíli batoh s laptopem a doklady. Krajané pána utěšovali, že tohle se tady děje pořád a že je to naprosto normální a běžné. Opouštěla jsem tedy chvatně přednášku a šla tlumočit na policii. Skutečná kafkárna začala teprve tam.

letem světem

Celé dva dny se mi honilo hlavou, co by tomu asi tak říkali? Dva svatí všech argentinských intelektuálů – Borges a Kafka. S jejich jmény a citáty tady žonglují od spisovatelů po psychology všichni obchodníci se slovy. Stali se na konci letošního dubna hlavními hrdiny česko-argentinského kulturního svátku Bienále Borges – Kafka. Dvě hvězdy, dva idoly a dva symboly. Jednou za dva roky se jim v Buenos Aires věnují badatelé z Latinské Ameriky a České republiky. Mí žáci z řad krajanů se na Bienále strašně těšili, protože říkali, že se konečně dozvědí, co ti dva Borges a Kafka mají vlastně společného.

28

Letem světem | Dny české kultury v Novorossijsku 2010

Vlevo: fotografie z premiéry divadelního představení „Princové jsou na draka“, které proběhlo 16. května 2010 v Domě kultury v Kirillovce; vpravo: pěvecký sbor krajanů českého klubu Mateřídouška zpívá společně s Maksimem Krivošejevem (uprostřed s kytarou) a skupinou Volnica (s hudebními nástroji uprostřed) české lidové písně, které se zachovaly mezi krajany až do současnosti (Foto Marek A. Havlíček)

Dny české kultury v Novorossijsku 2010 Marek A. Havlíček | krajanská komunita Novorossijsk, Rusko

První ročník se uskutečnil v květnu 2007, první rok po vzniku samotného klubu. Představena byla tvorba místních umělců českého původu otce Petra a syna Vitaliho Itjaksových. V místní, do staré Prahy stylizované restauraci Zlatá ulička proběhla veřejná projekce několika českých filmů. Zájemci měli také možnost nahlédnout do činnosti klubu během Dne otevřených dveří. Vyvrcholením programu bylo představení divadelní adaptace balady


K. J. Erbena Zlatý kolovrat. Divadelní adaptaci připravili studenti nedělní školy klubu pod vedením Mgr. Blanky Gruntové, tehdejší učitelky vyslané DZS. Další Dny české kultury proběhly v r. 2008 v netradičním listopadovém termínu již za účasti Českého centra v Moskvě. Věnovány byly výročí vzniku samostatného Československa. Mezi hosty, kteří na tomto ročníku vystoupili, byli moskevský hudebník Maksim Krivošejev se svým recitálem „Pražský šanson v ruském kontextu“ a ředitelka Českého centra v Moskvě Vlasta Smoláková, jež uváděla projekce českých dokumentárních filmů. V květnu 2009 byly Dny české kultury věnovány české literatuře. Za účasti ředitelky Českého centra v Moskvě byla slavnostně otevřena výstava „Bratři Čapkové“ a několik zajímavých přednášek o české literatuře zaznělo od dalšího čestného hosta, spisovatelky Lenky Procházkové. V rámci programu byla v kulturním domě obce Kirillovka uskutečněna výstava háčkovaných a vyšívaných dekorativních předmětů českých krajanů. Letošní Dny české kultury začaly v Novorossijsku 14. května a zasvěceny byly zejména české kinematografii.

letem světem

Již několik let existuje pro obyvatele severokavkazského Novorossijsku ležícího na ruském pobřeží Černého moře jedinečná příležitost seznámit se blíže s českou kulturou. Nebylo by tomu tak bez každoroční iniciativy Městské spolkové organizace – kulturně osvětového českého klubu Mateřídouška, jak se oficiálně nazývá jeden ze dvou spolků sdružující místní Čechy. Je to právě český klub Mateřídouška sídlící na periferii Novorossijsku v obci Kirillovka, který každý rok na jaře organizuje pro místní krajany i pro širokou rusky mluvící veřejnost český festival, tzv. Dny české kultury.

29

Letem světem | Dny české kultury v Novorossijsku 2010

V jejich rámci proběhl ve spolupráci s krajskou organizací Kubaňkino „Festival českých filmů“ a to nejen v novorossijském kině Neptun, ale také v Krasnodaru a dalších městech Krasnodarského kraje. Jako čestní hosté byli letos představeni český folkový zpěvák Jiří Dědeček a ruská skupina Volnice společně s Maksimem Krivošejevem, kteří svoji rusko-českou show představili hned na několika místech v celém Novorossijsku. Do programu bylo také zařazeno vystoupení krajanského pěveckého souboru Kytice a nechyběla ani divadelní adaptace české filmové pohádky Princové jsou na draka, kterou pod vedením učitele PhDr. Marka A. Havlíčka krajané nastudovali a která sklidila nečekaný ohlas. Celé představení bylo připraveno tak, aby jej pomocí titulků mohli sledovat také návštěvníci, kteří český jazyk neznají. Letošní Dny české kultury byly zakončeny Dnem otevřených dveří, který proběhl 23. května 2010. V sídle českého klubu Mateřídouška byla pro všechny zájemce formou her a interaktivní výuky připravena vzorová hodina, která vyvrcholila projekcí českého filmu.

Cílem Dnů české kultury i samotného Dne otevřených dveří je přivést k českému jazyku i kultuře co nejvíce zájemců a v lidech s českými kořeny vzbudit zájem o jejich češství i o kulturní dědictví, jehož jsou sami nositelé, i když na to mnohokrát skoro zapomněli. Češství pro krajany na severním Kavkaze může být víc než jen „české pivo“, „Jaroslav Hašek“ a další atributy, které jsou tomuto pojmu v Rusku obecně přisuzovány. Určitou dávku hrdosti k příslušnosti k malému evropskému národu nebo aspoň k českým kořenům je třeba v krajanech podporovat, a právě takové akce tomu napomáhají nejvíce. Na závěr nechť jsou vzpomenuta slova, která pronesla předsedkyně klubu Mateřídouška paní Irina Treťjaková a kterými zakončila hlavní den celého festivalu: „Děkujeme všem za účast. Za aktivní účast všem, kdo vystupují na letošních Dnech české kultury. Děkuji za zájem vás všech, kteří jste se na naše akce přišli podívat. A nejvíce děkuji všem těm, bez jejichž pomoci by taková akce nikdy nemohla vzniknout. Děkujeme za psychickou, materiální i finanční podporu MZV ČR, DZS i Českému centru v Moskvě. Je pěkné vědět, že na nás někdo daleko odsud myslí a že jsme nezůstali zapomenuti. To nám opravdu hodně pomáhá.“ Jako učitel u zdejší krajanské komunity se k tomuto poděkování připojuji.

letem světem

O celé akci se letos poprvé mohl každý zájemce dozvědět více na předem připravených webových stránkách

(http://www.dnyceskekultury.narod.ru 14. 5. 2010), případně přímo na stránkách českého klubu Mateřídouška (http://www.materidouska.narod.ru 14. 5. 2010), které vznikly již na počátku roku. Po úplném skončení celé akce budou na těchto stránkách zveřejněny informace o jejich průběhu včetně fotografií a videí z divadelních představení a hudebních vystoupení.


30

Letem světem | David Černý v Poznani

David Černý v Poznani Jan Pešina | lektorát Poznaň, Polsko Na otázku: „Co spojuje Poznaň a Prahu?“ můžeme od 5. května 2010 odpovědět: „Golem.“ Je tu však jeden podstatný rozdíl. Zatímco legendárního pražského Golema z hlíny se dosud nepodařilo najít, a to dokonce ani zuřivému reportérovi E. E. Kischovi, ocelový Golem vytvořený podle projektu Davida Černého se nachází zcela reálně na poznaňské třídě Karola Marcinkowského. Ač se to zdá neuvěřitelné, Poznaň je po Liberci teprve druhým evropským městem, které vlastní nějakou Černého plastiku. Všechna jeho ostatní, často obdivovaná i zatracovaná díla, jsou majetkem soukromých subjektů nebo přímo autora. Od Růžového tanku k Entropě

Na našem setkání však nebyla samozřejmě řeč pouze o Entropě. Na úvod zazněla slova literárního historika a teoretika kultury profesora Ryszarda K. Przybylského, který Davida Černého mj. charakterizoval jako umělce, který má jasně vyhraněný názor na dění kolem nás, což se odráží i v díle, s nímž autor programově vstupuje do veřejného prostoru. Sám sochař tuto úvodní část komentoval slovy, že netušil, kolik je možné o něm říci, a že jedinou informaci, kterou o sobě může s jistotou podat on sám, je číslo jeho bot. Během následující asi hodinové retrospektivní prezentace představil náš host, s humorem sobě vlastním,


Golem Davida Černého

své dílo počínaje dnes již legendárním Růžovým tankem z počátku 90. let přes taková díla jako Viselec, Kůň, Babies nebo Čurající fontána, která dnes již neodmyslitelně patří k Praze, až po nejnovější realizace jako Metalmorphosis z roku 2007 a již zmíněnou Entropu z roku 2009. Zvláště cenné bylo to, že se posluchači dozvěděli mnoho zajímavých, někdy i kuriózních faktů nejen o dílech samých, ale také o jejich vzniku a následném, mnohdy rozporuplném přijetí. Nekontroverzní Golem Historicky vzato nespojuje Poznaň a Prahu Golem, nýbrž jeho údajný tvůrce – a židovský rabín a učenec Jehuda Löw ben Becalel, který se kolem roku 1520 narodil právě v Poznani. Později působil řadu let jako vrchní moravský zemský rabín v Mikulově, odkud přesídlil do Prahy. Tam založil i vlastní talmudistickou školu. V roce 1584 se vrátil do Poznaně, a stal se zde vrchním rabínem města a celého Velkopolska. Poslední léta svého života strávil opět

letem světem

Poté, co se definitivně potvrdilo, že David Černý se osobně zúčastní odhalení své sochy v hlavním městě Velkopolska, nemohli poznaňští bohemisté zůstat stát stranou. Je středa 5. května 2010 14:30 hod. a největší sál Ústavu slovanské filologie Univerzity A. Mickiewicze v Poznani praská ve švech. Všech osmdesát míst k sezení je obsazeno, další lidé stojí v zadní části sálu a někteří studenti se usadili na podlaze přímo před promítacím plátnem. Začíná setkání s českým umělcem, který má pověst skandalisty. V Polsku pronikl do širšího povědomí zejména díky kontroverzní bruselské instalaci Entropa, kde je Polsko ztvárněno jako bramborové pole, na němž kněží vztyčují duhovou vlajku hnutí LGBT (Lesbian Gay Bisexual Transgender). V souvislosti s touto částí díla autor poznamenal, že byl z polské strany opakovaně zaskočen pozitivními reakcemi.

31

Letem světem | David Černý v Poznani

v Praze ve funkci vrchního rabína. Právě touto společnou česko-polsko-židovskou minulostí se nechal inspirovat David Černý, když byl osloven „Velkopolským sdružením na podporu krásných umění“, aby vytvořil sochu pro město Poznaň. Protože má sochař pověst kontroverzního umělce, byl zadavatelem předem výslovně požádán, aby jeho dílo tentokrát neuráželo ničí národnostní ani náboženské cítění. Z několika autorových návrhů byl nakonec vybrán na první pohled nekontroverzní Golem.

Malost Poslední událostí dne, který bychom mohli nazvat dnem Davida Černého v Poznani, byla vernisáž výstavy Malost v městské galerii „Arsenał“. Podle autorových slov po monumentech přišel čas na „minumenty“. Výstava, která představuje 300 Černého soch a instalací v podobě několikacentimetrových miniatur, je zábavnou variací na téma retrospektivní výstava, na níž si většina umělců velmi zakládá. Parodie strnulé muzejnosti byla ještě zdůrazněna vyrovnáním jednotlivých exponátů podél zdí místnosti a jejich oddělením od návštěvníků červenou nití napjatou mezi špendlíky. A přítomný autor pozorující návštěvníky výstavy, kteří si prohlíželi jednotlivé „minumenty“ vkleče, popřípadě vleže, se jako vždy výborně bavil.


Pálení čarodějnic v Paraguayi

Glosa

Hola!

Na jižní polokouli se pálily čarodějnice „po česku“ Jana Suchomelová krajanská komunita Coronel Bogado, Paraguay Den čarodějnic „el día de la bruja“ spadá v Paraguayi, na rozdíl od České republiky, na říjen. V Coronel Bogado jsme s dětmi čarodějnici pálili sice 30. října, ale podle české tradice. V odpoledních hodinách jsme z přírodních materiálů vyrobili čarodějnici a připravili velkou hranici. Když se setmělo, zasvětila jsem děti do tradice pálení čarodějnic v Čechách a ony mi naopak popsaly, jak se pálí čarodějnice v Paraguayi, v zemi, kde je víra v nadpozemské síly a čarodějné postavy stále silně zakořeněná v mystických postavách indiánů. Když čarodějnice zapraskala na hranici, došlo na opékání špekáčků na proutcích, což zde není zvykem, a tak spousta špekáčků se podobala spíše uhlíkům či skončila, stejně jako čarodějnice, v ohni. Po opékání následovaly noční hry. Pálení čarodějnic se pořádalo v Coronel Bogado již podruhé a u dětí se těší velké oblibě. Doufám, že tato tradice zakoření a získá oblibu i mezi dospělými, snad už jen proto, aby se sešli u ohně, popovídali si a odpočinuli od rutiny všedních dnů.

letem světem

Přesto, že je Černého Golem reálným 2,5 m vysokým kolosem z nerezavějící oceli, působí dojmem jakéhosi těžko zachytitelného průsvitného přeludu. Postava je poskládána ze vzájemně oddělených vodorovných prstenců a navíc je podélně zněkolikanásobena, takže to vypadá, jako by se jedna vynořovala z druhé. Sám umělec své dílo charakterizoval jako sochu 3D. Vzápětí po svém odhalení dílo vzbudilo pozornost veřejnosti a bylo komentováno v regionálním i celostátním polském tisku. Jednak z důvodů svých nesporných uměleckých kvalit, jednak z důvodů kontroverzí, které se mu přeci jen nevyhnuly. Podle původního projektu totiž socha měla stát uprostřed chodníku na pěší zóně a být tak v interakci s kolemjdoucími. Úředníci, kteří měli vydat příslušné povolení, na poslední chvíli však došli k závěru, že taková instalace bude bránit normálnímu provozu, a tak Golem nakonec skončil na přilehlém trávníku mezi stromy. Novinové titulky jako „Vodí Golema za nos“ nebo „Umění kontra byrokracie“ jasně ukazují, na čí straně stojí tisk, a zdá se, že i většinové veřejné mínění. Poslední vývoj diskuse kolem konečného umístění sochy dává důvody k optimismu.

32

Letem světem | Zvuk přátelství ČLR a ČR 2010 zněl pod Velkou čínskou zdí

Koncert Čechomoru na Velké čínské zdi

Zvuk přátelství ČLR a ČR 2010 zněl pod Velkou čínskou zdí za velké podpory čínských studentů češtiny Ve čtvrtečním příjemně teplém podvečeru 20. května roku 2010 se v podmanivém prostředí Velké čínské zdi uskutečnil koncert české skupiny Čechomor v rámci Týdne české kultury v Pekingu s názvem Zvuk přátelství ČLR a ČR 2010. Chcete-li navštívit Velkou zeď, musíte vyjet ven z hlavního města do blízkých hor. Správním centrem této turisticky atraktivní oblasti je město Chanping. Její nejvyšší zástupci se koncertu také zúčastnili po oficiálním jednání mezi čínskou a českou stranou. Tlumočníkem při této významné akci byl jeden z postgraduálních studentů Pekingské univerzity zahraničních studií. Koncert zahájila mladá čínská rocková kapela, která uvedla několik známých písní moderní čínské hudby. Když pak pozvala na pódium pod typickou čínskou věží své české


přátele (jak členy skupiny Čechomor nazvali), hrály obě kapely, čínská i česká, dohromady. Tento skvělý úvod roztleskal a naladil publikum na krásné lidové písně, které má česká populární skupina ve svém repertoáru. Závěr koncertu patřil Čechomoru a velkým překvapením bylo jejich podání populární čínské písně Jasmínový kvítek. Už první tóny písně, zazpívané čínsky jedinou členkou souboru, přivítalo domácí publikum nadšeným a bouřlivým potleskem. Těmi nejnadšenějšími diváky byli čeští studenti bohemistiky, kteří se s písněmi z repertoáru Čechomoru seznámili v hodinách s českou lektorkou. Jejich nejoblíbenější se stala známá píseň Mezi horami, která byla i na programu koncertu, a to už o „českých studentech“ každý věděl. Nebyli sami, protože je mohutně podporovali jejich kamarádi studující evropské jazyky na Institutu evropských jazyků a kultur Pekingské univerzity zahraničních studií. K nim se připojili i lektoři z mnoha zemí EU spolu s českými studenty čínštiny, kteří v té době pobývali v Pekingu.

letem světem

Eva Roubalová | lektorát Peking, Čína

33

Letem světem | Zvuk přátelství ČLR a ČR 2010 zněl pod Velkou čínskou zdí

Po představení, pro hudebníky jistě vyčerpávajícím, se všichni členové kapely Čechomor ochotně podepisovali studentům a fotografovali se s nimi. Nešetřili chválou nad českými větami studentů, i když byly jednoduché, neboť ti studují tento, pro ně jistě nelehký, jazyk teprve prvním rokem. Pomalu se setmělo a rozsvítila se světla na strážních věžích Velké čínské zdi. Setkání s lidovou hudbou ze vzdálené evropské země skončilo, diváci autobusy a auty sjížděli dolů, do tmy zářícího Pekingu, a podle slov mnoha z nich na tento výjimečný koncert (v neméně výjimečném prostředí) nikdy nezapomenou.

nebylo málo... Není snadné dostat se na místo koncertu, proto patří velký dík také zastupitelskému úřadu v Pekingu, který našel finanční prostředky na dopravu. Českou kulturu tak mohlo poznat mnoho studentů univerzity, kteří vytvořili nezapomenutelnou atmosféru. I ti studenti, kteří nestudují češtinu, se naučili od svých „českých“ kolegů Děkujeme moc! Velký dík patří nejenom účinkujícím, organizátorům, ale v neposlední řadě i sponzorům, kteří přispěli k uskutečnění této česko-čínské kulturní události.

Celou akci zajišťovala česká lektorka a univerzita byla místem, kam se obraceli všichni zájemci o koncert. A těch

Glosa

Monitorovací cesta lektorátů v Maďarsku a Srbsku a učitele u krajanské komunity v Srbsku Ladislav Bánovec, Lucie Šafarčíková, Olga Vlachová | MŠMT, DZS

Ahoj Zleva: O. Vlachová, L. Šafarčíková, L. Bánovec, M. Pochylová

PaedDr. Olga Vlachová (DZS, učitelé u krajanských komunit), Mgr. Lucie Šafarčíková (DZS, lektoráty) a Mgr. Ladislav Bánovec (MŠMT) navštívili celkem čtyři lektoráty: seznámili se s činností lektorů Mgr. Markéty Pochylové v Piliscsabě, PhDr. Marcely Grygerkové, Ph.D., v Budapešti, Mgr. Tomáše Vašuta v Segedínu a Mgr. Zdeňka Andrleho v Bělehradě. Závěr monitorovací cesty strávili s učitelem u krajanské komunity Mgr. Martinem Hornem v Bele Crkvě a jejím okolí v oblasti srbského Banátu. Kromě účasti na výuce hovořili s představiteli bohemistiky, krajanských komunit a místní správy. Prohlédli si učební místnosti univerzit a krajanských organizací i širší pracovní prostředí lektorů a učitelů (knihovny a kabinety). Se studenty a krajany vedli rozhovory o výuce, potřebách mladých lidí, uplatnění absolventů bohemistiky na trhu práce, jejich plánech do budoucnosti, vztahu k češtině a České republice apod. Informovali o možnostech studia v ČR, zejména o kurzu češtiny v Dobrušce, kurzu


metodiky výuky češtiny, semestrálním studiu na veřejných vysokých školách a studiu na středních školách v ČR. Navštívené vysoké školy a krajanské organizace jsou s českými lektory a krajanským učitelem velice spokojeny a jsou České republice, Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy a Domu zahraničních služeb vděčny za podporu, která je jim průběžně poskytována. V rámci služební cesty byli pracovníci DZS a MŠMT taktéž přijati na Velvyslanectví České republiky v Bělehradě paní velvyslankyní PhDr. Hanou Hubáčkovou a II. tajemnicí konzulárního úseku PhDr. Valérií Füleovou. Předmětem rozhovoru byla zejména aktivizace českého krajanského života v Srbsku a kladné hodnocení práce bělehradského lektora a krajanského učitele působícího v Bele Crkvě a okolí. Tato monitorovací cesta přinesla mnoho nových poznatků, a poskytla tak další střípek do mozaiky komplexního obrazu práce lektorů českého jazyka a literatury a učitelů u našich krajanů v zahraničí.

letem světem

Ve dnech 18.–23. 4. 2010 se uskutečnila 1. společná monitorovací cesta zaměřená na lektoráty českého jazyka a literatury a učitele u krajanských komunit v Maďarsku a Srbsku.

34

Rozhovor | Začínám Husovi rozumět ne jako Evropanovi, ale především jako Čechovi

Thiago Borges de Aguiar

Začínám Husovi rozumět ne jako Evropanovi, ale především jako Čechovi Petra Mocová | krajanská komunita Sao Paulo, Brazílie

Thiago, jak a proč jste ve vašem životě našel cestu právě k Janu Husovi, tedy i k české kultuře?

Thiago Borges de Aguiar

Má cesta k Husovi nebyla vůbec jasná. Vystudoval jsem střední školu zaměřenou na výpočetní techniku. Když jsem uvažoval o tom, kam budu směřovat svůj profesní život, vždy jsem si myslel, že to bude hudba. Ovšem nakonec jsem se rozhodl, že se chci věnovat humanitním vědám, jako je filologie, pedagogika či psychologie. V roce 2000 jsem byl přijat na státní Univerzitu Sao Paulo (dále USP), na Fakultu pedagogickou. Jeden z mých prvních projektů v pedagogice byla práce s mladými dospělými lidmi.

(30 let), učitel na 1. stupni Základní školy Arrail das Cores v Sao Paulu (Brazílie), student českého jazyka v União Cultural Tcheco Brasileira v Sao Paulu (centrum českých krajanů a jejich potomků), hlavně ale v současné době student na Fakultě pedagogické Univerzity Sao Paula, který dokončuje doktorskou práci o Janu Husovi.


35


Dále jsem se během svého studia zapsal na seminář „Menší pedagogové”. „Menší” znamená méně zmiňovaní, ale o nic méně významní, jen o nich existuje méně dostupného materiálu. Studovali jsme tedy místo Erasma Sadoleta nebo místo Komenského jsme probírali Ratkeho. Tento seminář se stal velmi důležitým pro mou budoucí doktorskou práci. Mezitím jsem se věnoval dalším tématům: náboženská tolerance nebo mladí lidé pracující s počítačem. Touto prací jsem ukončil první část svých univerzitních studií. Chtěl jsem pokračovat v magisterském studiu. Po dvou nepřijatých pracích jsem se rozhodl rezignovat na další studium. Netrvalo však dlouho a můj kolega mi přinesl knihu The Letters of John Hus, kterou napsal Matthew Spinka, a tím mě inspiroval k třetímu pokusu na prezentaci práce. V roce 2006 jsem byl na základě této práce o Janu Husovi přijat k magisterskému studiu. Byl to pouze začátek mého dalšího bádání. Má práce byla postavena především na porozumění Janu Husovi a později se moje diplomová práce změnila přímo na doktorskou. Ještě než se dostaneme konkrétně k vaší doktorské práci, ráda bych se zeptala, jaké je povědomí o Janu Husovi v Brazílii. Můžeme hovořit především o akademickém prostředí, protože předpokládám, že u široké veřejnosti Hus nebude vůbec známý. O Janu Husovi je v Brazílii opravdu moc málo informací. I na akademické půdě není téměř zmiňován. Jen pro představu: i o Komenském se toho učí velmi málo, natož pak o Husovi. Ale i to je jeden z důvodů, proč jsem se do této práce pustil, abych toto nevědomí změnil. V kruzích protestantské církve je na Husa trochu poukazováno, ovšem toto prostředí je velmi specifické. V portugalštině je toho napsáno o Husovi minimálně, už také proto, že zde Hus nebyl historicky přítomen. Více už pak nalezneme prameny v angličtině, němčině, latině. Pokud ale říkáte, že povědomí o Husovi je minimální, kdo vám může zde v Brazílii oponovat vaši doktorské práci? A kdo může být jejím vedoucím? Vedoucí mé doktorské práce je profesorka Maria Lúcia Spedo Hilsdorf, která také vedla již zmiňovaný seminář „Menší pedagogové”. Profesorka Hilsdorf se specializuje na historii pedagogiky od 16. století. Ale má také velké vědomosti o století patnáctém. Co se týče oponentů, z různých států Brazílie (z Ria de Janeira, z Espirito Santa, z Rio Grande do Sul) budou po-


zváni k oponování profesoři specializovaní na historii pedagogiky, historii vůbec a religionistiku. Jaké je téma vaší doktorské práce? A co nového přináší? Celý název zní takto: Jan Hus – Sestavení osobnosti edukátora 15. století napříč jeho dopisy. Snažím se sestavit obraz o tom, jak žije kazatel-pedagog-edukátor 15. století. Nechci se pouštět do řazení pedagogických myšlenek systematicky, zkoumat jeho postupy. Já pojímám tuto práci jako pohled na edukátora 15. století a čerpám při tom z jeho dopisů. Rád bych také představil akademické i široké veřejnosti Husa v portugalském jazyce. Z jakých materiálů a zdrojů čerpáte při sestavování informací? A v jakém jazyce? Hlavním zdrojem pro mou práci jsou dopisy. Ty ovšem nejsou přeloženy do portugalského jazyka. Vycházím tedy především z literatury v angličtině, latině a dnes už také v češtině. Mými hlavními zdroji jsou: Václav Novotný – Mistra Jana Husi korespondence a dokumenty z roku 1920 – z této publikace vycházel také Spinka. Dále čerpám z knihy Bohumila Ryby – Sto listů Mistra Jana Husi (1949) a z Documenta Magister Joannis Hus od Fr. Palackého (1849), napsané česky a latinsky. Dále vlastním knihy O pravopise českém, Dcerka v elektronické podobě. Již jsem si také vypůjčil knihy cestou mezinárodních výpůjček. Celou svou práci tedy stavím především na asi 107 dopisech psaných Janem Husem; ty třídím a tvořím obraz Jana Husa – edukátora. Dalším mým důležitým zdrojem je adventistický kněz Renato Emir Oberg, který v roce 1971 také na USP napsal doktorskou práci o Janu Husovi. Název jeho práce je stručný: Jan Hus, jeden z ukřivděných. V této práci se snaží zrekonstruovat soudní proces s Husem v Kostnici a dokázat, že Hus byl odsouzen neprávem. Ten ovšem čerpal pouze z přeložené literatury, například z němčiny a latiny, které dobře ovládá. Měl jste možnost se s tímto knězem někdy setkat a podělit se o své nadšení pro Jana Husa? Ano. Jsou to 3 roky, co jsem se s Rentam Obergem setkal.

36


Velikonoce 2010 v União Culturel Tcheco Brasileira (UCTB) v Sao Paulu

Bylo mu 93 let. V současné době s ním nejsem v kontaktu, a tak bohužel ani nevím, jestli žije. Toto setkání bylo pro mě velmi důležité. Pan Oberg mi zapůjčil sadu dokumentů a knih. Také mi dal mnoho hodnotných rad, jako například: „Bez znalosti českého jazyka nelze studovat Husa do hloubky.” Proto také Oberg pokorně přiznává, že se věnoval studiu Husa, jak nejlépe mohl, ale že si je také vědom jistých nedostatků, které jsou zapříčiněny neznalostí českého jazyka. Vraťme se ještě k předchozí otázce ohledně pramenů, z kterých čerpáte. Chcete ještě doplnit nějaký zdroj informací? Obergova doktorská práce v oboru historie je určitým výběrem dokumentů o Husovi, které použil Palacký. Kniha má dvě části: první se skládá z asi 60 dopisů od Husa a druhá je tzv. Relatio de magistri Joannis Hus causa in Constantiensi consilio acta – zpráva o průběhu procesu v Kostnici od Petra z Mladoňovic. Petr z Mladoňovic je moc důležitý pro mou práci. Byl to písař a tajemník šlechtice Jana z Chlumu, který doprovázel spolu s Janem z Chlumu a Václavem z Dubé Mistra Jana Husa do německé Kostnice a zaznamenal podrobně konec Husova života. Toto „Relatio” bylo přeloženo Spinkou a z tohoto překladu jsem také čerpal.


Dále vlastním knihu The Letters of John Hus, tentokrát od autorů Workman Herbert a Pope R. Martin. Je to publikace, která je postavena na přístupu Palackého. Jistě stojí za zmínku další pramen, a to od Emile Bonnechose – Dopisy Jana Husa. Když to shrneme, vesměs vlastním 3 knihy v originále a 3 překlady, a ty jsou stěžejními zdroji pro mou práci. Tedy vedle práce historické, značnou pozornost věnujete překladu z angličtiny, latiny, češtiny? Jak si s tím poradíte? Musel jsem začít studovat techniku překládání. Také jsem učitel anglického jazyka, takže mám jisté jazykové předpoklady a překládání mě baví. Ze začátku to ovšem nebylo tak jednoduché. Dalo by se říci, že do roku 2009 jsem pracoval pouze s texty v angličtině. K velké změně došlo až v roce 2009, když jsem již druhým rokem studoval češtinu v Uniao Cultural Tcheco Brasileira v Sao Paulu (UCTB). Jistě si lze lehce představit, že při práci na překladu textu dochází často k momentům, kdy se překlady zásadně rozcházejí. Někdy to šlo lehce, jindy jsem trávil nad jedním slovem měsíce. Mohu uvést jeden příklad

37


za všechny: anglické slovo „priest” lze přeložit jako kněz, páter, duchovní, klerik... Ovšem Hus byl také kazatel. Avšak slovo kazatel je v portugalštině chápáno spíše jako „kolíček” nebo „hřebík”, proto nevidím jako vhodné uvádět Husa jako „pregador” – kazatel. V současné době si stojím za překladem „clérigo” – tedy česky klerik. A jak se tedy změnil váš přístup k Husovi od té doby, co děláte český jazyk v UCTB? Zásadně. Od roku 2008 studuji český jazyk v UCTB. Teprve až od druhého roku studia, tedy od roku 2009 mohu překládat přímo z češtiny do portugalštiny, to výrazně změnilo mou práci. Už nešlo překládat z češtiny do angličtiny a z angličtiny do portugalštiny. Jak už jsem zmínil, překlady se často diametrálně liší a po cestě se ztrácí ten pravý význam slov. Kurz češtiny v UCTB mi moc pomohl. Změnil se můj pohled na Husa, na jeho způsob myšlení. Uvědomil jsem si, že přímou vazbou z češtiny do portugalštiny začínám Husovi rozumět lépe a dnes ho nechápu jako Evropana, ale především jako Čecha. Dnes již vidím úplně jiný význam v expresivním oslovení „Martínku” (Jan Hus psal z Kostnice dopisy pro Martina z Volyně). Dříve jsem měl k dispozici jen výraz „Dear Martin”. Nebo další příklad: výraz „učit” má v angličtině 15 významů. Najít ten správný překlad mi pomohla právě má, i když zatím skromná, znalost češtiny. Toto bádání a práce s českým jazykem vás tedy také přivedlo k zájmu o současnou českou kulturu? Co jiného z České republiky máte rád nebo vás zajímá? Ano, bez pochyby. Jsem již od povahy zvídavá osoba, takže každý den hltám víc a víc vše, co s českou kulturou souvisí. Například denně poslouchám českou hudbu a pracuji s texty písní. Oblíbil jsem si Jaromíra Nohavicu, Karla Kryla, Daniela Landu i Anetu Langerovou. Četl jsem Dopisy Olze od Václava Havla v portugalštině, prozatím. K tomu všemu jsem se dostal díky kurzu českého jazyka v UCTB v Sao Paulu. Mimo to bych rád navštívil Prahu a vůbec poznal blíže Českou republiku. Ale věřím, že vše má svůj čas a že budu mít ještě plno příležitostí. Totiž všechna tato práce ve skutečnosti míří od Husa ke Komenskému, kterého, podle mne, nelze studovat bez předchozích znalostí Jana Husa a 15. století v českých zemích. Je to stejné, jako kdyby někdo chtěl studoval Paula Freire, brazilského pedagoga a filozofa 20. století, bez znalostí brazilské historie a politického kontextu té doby. Thiago, jak jste se vlastně dozvěděl o kurzu českého


jazyka v UCTB v Sao Paulu? Vy přece nejste potomek Čechů? Protože jsem pracoval na Husovi dříve, než jsem začal studovat češtinu, kontaktoval jsem mnoho lidí. Mezi nimi učitele historie z celého světa, kteří by mi mohli podat jakékoliv informace o Janu Husovi nebo dalších lidech, kteří na stejném tématu pracovali. Při tomto hledání jsem také zabrousil i na stránky Generálního konzulátu České republiky v Sao Paulu. Ty mě přivedly na kontakt do UCTB. Vraťme se k vaší práci. Můžete prosím stručně vysvětlit, jak je rozdělena vaše práce a co přesně obsahuje? Práce obsahuje studii Jana Husa jako kazatele-pedagoga-edukátora 15. století. Protože Hus od roku 1412 odchází do exilu mimo Prahu, píše dopisy a jejich prostřednictvím „vychovává, káže, učí”. První kapitola mé práce pojednává o tom, jak se užívaly dopisy v 15. století jako forma učení. Tato část je dosti technická a teoretická. Druhou kapitolu jsem nazval „Kazatelské listy”. V nich se Jan Hus obrací ke svému lidu. Jinak řečeno, jedná se o otevřené dopisy, které by mohly být čteny v Betlémské kapli, kde již Hus nemohl kázat. Jedna z částí mé práce pojednává právě o tom, jestli je to smysluplné řadit tyto dopisy mezi dopisy, které by eventuálně mohly být určené ke čtení v Betlémské kapli. Jeden z úchvatných listů, které Hus napsal, je dopis pražskému lidu v roce 1412, v němž vyjadřuje dilema, zda zůstat se svými bratry v Praze, nebo odejít. Tento dopis se stal začátkem jeho učení v dopisech. Hus v dopisech učí k morální výchově, ke křesťanství, k ideálům, k pravdě, k víře. Tato druhá kapitola obsahuje 80 stran studie dopisů psaných od roku 1412 do předvečera Husovy smrti, tedy do 5. 7. 1415. V tomto období napsal kolem 20 kazatelských dopisů. K této kapitole patří také dva dopisy Martinovi z Volyně, které jsou považovány za jedny z nejhezčích v celé historii. V nich Hus nechává Martinovi z Volyně svůj odkaz. Kapitola třetí je nazvána „Hus a jeho odkaz”. Snažím se v ní najít Husův historický odkaz. Dobrý učitel se stává dobrým učitelem, když jeho intelektuální dědictví pokračuje. Věnuji se zejména Relaciu Petra z Mladoňovic. Ten Husa vyzdvihuje jako obránce pravdy, který pro pravdu zemřel, a téměř Husa prohlašuje za svatého. Dále sem zahrnuji Husův odkaz v Martinu Lutherovi. V neposlední řadě se věnuji odkazu Husa ve třech obdobích: národní

38

Rozhovor | Začínám Husovi rozumět ne jako Evropanovi, ale především jako Čechovi Glosa obrození v 19. století z pohledu Palackého, konec 1. světové války s T. G. Masarykem a nakonec doba po 2. světové válce s E. Benešem a začátek komunismu s K. Gottwaldem. Studuji tedy Husa z různých historických úhlů. Další část této kapitoly se zabývá sestavením Husovy podobizny na základě několika obrazů, počínaje Jenským kodexem až po podobiznu na Staroměstském náměstí. Čtvrtá kapitola pojednává o Husovi jako edukátorovi v rámci 15. století. Této kapitole se ještě budu dosti věnovat v příštích měsících, měla by dát závěr mé práci a zároveň nechat otevřený konec s vizí směrem ke Komenskému.

Study in the Czech Republic Tereza Babková | Dům zahraničních služeb

Ahoj

Hus tedy učil prostřednictvím svých dopisů. Čemu učil, abychom ho mohli nazývat pedagogem, vychovatelem, edukátorem? Hus byl edukátor 15. století, který učil v českém jazyce – tedy srozumitelným jazykem svého lidu. Učil jako katolický kněz, co je dobré a co špatné. Také pro něho jako učitele bylo důležité, že zpětně viděl své plody učení. Hus obhajoval Pravdu, kterou kázal nejprve v Betlémské kapli, později ve svých dopisech. Kázal, ať lid dělá to či ono, ne protože to někdo říká, ale proto, že je to Pravda. Dával rady, jak se chovat. Užíval mnoho metafor se zvířecím přirovnáním. Jeho známá metafora je metafora s husou. Říkáte, že vás toto téma nadchlo a že Jan Hus je pro vás také cestou k dalšímu bádání, a to o Komenském. Nikdy jste neuvažoval o cestě do České republiky? Dokonce snad o stáži či praxi na Karlově univerzitě, která má bilaterální dohodu s USP? O cestě do Evropy za studiem jsem jistě uvažoval. Avšak v současné době dokončuji svoji doktorskou práci, a tak v nejbližší době neplánuji cestu do Prahy. Je pravda, že to je jedna z věcí, která je mi trochu vyčítána ze strany fakulty. V současné době všechny mé potřeby týkající se kontaktu s českým jazykem a kulturou simuluje kurz českého jazyka v Sao Paulu. O zdroje ke své práci také nemám nouzi. Mimo jiné jsem v kontaktu s kolegy z katedry historie na UK pro potřebu případných konzultací. Ale jistě jednou rád využiji možnosti strávit nějaký čas v Praze v rámci nějakého profesorského stipendia.

Počet mezinárodně mobilních studentů se zájmem o vzdělání v zahraničí celosvětově roste. V roce 2001 studovaly v zahraničí 2 miliony studentů, v roce 2008 to byly již 3 miliony a podle odhadů toto číslo v roce 2025 vzroste na 7 milionů. Soutěž o to, která země tyto studenty přiláká, je dnes proto intenzivnější než dřív, a některé evropské země již v této oblasti zaujímají klíčové pozice. Na českých vysokých školách studuje necelých 35 tisíc zahraničních studentů, z nichž téměř dvě třetiny tvoří studenti ze Slovenska. Přestože každý rok dochází k mírnému nárůstu, potenciál zahraničních studentů není stále plně využit. Dům zahraničních služeb se proto začal zabývat propagací českého vysokého školství v zahraničí pod značkou Study in the Czech Republic. Cílem této aktivity je představit zahraničním studentům nabídku vysokoškolského studia v České republice a podpořit české vysoké školy v jejich mezinárodních aktivitách. Mezi hlavní aktivity realizované v rámci Study in the Czech Republic patří správa webové stránky www.studyin.cz a fanouškovské stránky Study in the Czech Republic Facebooku, účast na veletrzích vysokoškolského vzdělávání v zahraničí, příprava a distribuce informačních materiálů v angličtině (např. katalog českých vysokých škol nebo praktická příručka pro studenty), spolupráce s českými zastupitelskými úřady a Českými centry v zahraničí nebo informační servis vysokým školám. V případě zájmu o bližší informace nebo zaslání informačních materiálů Study in the Czech Republic se neváhejte obrátit na Terezu Babkovou, [email protected] nebo [email protected].


39

Glosa | Den imigrantů

Taneční soubor slovanských tanců z Coronel Bogado

Stánek českého spolku

Glosa

Den imigrantů

Hola

Jana Suchomelová

krajanská komunita Coronel Bogado, Paraguay Dne 6. června se konal v Coronel Bogado již 5. ročník svátku imigrantů, tzv. „Fiesta Nacional del Inmigrante“ (dále jen Den imigrantů), který pořádá místní sdružení slovanských národů AIDE (Asociación Inmigrantes y Descendientes Eslavos). Den imigrantů je tradiční oslavou původních národů těch, kteří žijí daleko od svých domovů a mají zájem o udržení tradic svých předků. Akce vychází z myšlenky sjednocení a pravidelného každoročního setkávání imigrantů. Jednotlivé komunity zde mají jedinečnou příležitost nejen prezentovat širší veřejnosti tradiční oděvy, tance, písně a speciality, ale především se zde setkávají rodiny, přátelé a známí. Na tuto událost se připravuje krajanská komunita v Coronel Bogadu po celý rok. Výtěžek z akce bývá použit pro potřeby komunity, financování jejich celoročních aktivit a podporu tanečních souborů. Jedná se o největší oslavu imigrantů v Paraguayi a za pěkného počasí je očekávaná účast až 1000 návštěvníků. Týden před oslavou přípravy vrcholí, z oken krajanů se linou libé vůně pečeně a koláčů. Všichni jsou v očekávání slunečného nedělního dne, neboť deštivé počasí by mohlo celou akci úplně ohrozit (většina návštěvníků přijíždí z okolních kolonií, jejichž cesty jsou za silného deště nesjízdné). Chladná sobotní noc se opravdu překlenula do krásného slunečného nedělního rána. Kolem desáté hodiny ranní se místo začalo zaplňovat a v poledne se louka podobala včelímu úlu – přijížděla auta, autobusy, drožky táhli pentlemi ozdobení koně. Mnozí přijížděli až ze vzdáleného hlavního města Asunción. Na letošním festivalu se prezentovala polská, italská, běloruská, ukrajinská a v neposlední řadě také česká komunita.


Jednotlivé komunity připravily národní kulinářské speciality. Soudě podle fronty, nejvíce šlo na odbyt tradiční „asado“ (maso pečené na grilu) a domácí klobásy. Na pódiu se střídaly taneční soubory, návštěvníci hodovali. V ruském stánku nalévali „Perestrojku“, vzduch byl provoněn cukrovím. Stánek českého spolku jsme nazdobili českou vlajkou, erbem a chlapeckým krojem a já jsem se ujala prodeje. Za český spolek jsme na tuto slávu uvařili kromě tradičního „vepřo-knedlo-zelo“ také pikantní hovězí guláš. Jen to české pivo mi k tomu chybělo, ale místním lidem zjevně vůbec ne. Každý, ostatně jako vždy, podvědomě objímal své „matero“ (termoska na horkou vodu k přípravě národního nápoje „maté“), srkaje horké maté – na pivo si nikdo ani nevzpomněl. České jídlo slavilo velký úspěch. Prodalo se téměř vše, někteří se dokonce vraceli a vábili své přátele na naše pochoutky. Pro malé mlsouny jsme napekli nesčetně cukroví, například křehké trubičky s krémem nikoho nezklamaly. Dav se hemžil barvami mnoha krojů. Z mého pohledu, jako by bylo vše částečně zkreslené čísi vlastní zarytou interpretací tradic, tanců a národních specialit. Jeden velký salát různých chutí a vůní, v němž splývá jedno s druhým a tvoří něco nového, neznámého. Při pohledu na dívku v běloruském kroji, která ve stínu pomerančovníku usrkávala maté, jsem se musela pousmát. Vrcholem programu byla volba královny. Komisi nejvíce okouzlila dívka česko-polského původu Johana Masek, která reprezentovala slovanskou komunitu Coronel Bogada. Johana na tuto událost oblékla český kroj. Královna převzala korunku, poslední klobásy zmizely z grilu, nastoupila kapela a lidé se dali do tance. Slovanské tóny zněly Paraguayí ještě dlouho do noci.

40

Glosa | Účast dětí z Banátu na výtvarné soutěži v Lidicích

Účast dětí z Banátu na výtvarné soutěži v Lidicích Petr Skořepa krajanská komunita Svatá Helena, Rumunsko

Děti z keramického kroužku ve Svaté Heleně

Glosa

Salut

Učitelé z České republiky nepomáhají krajanům v rumunském Banátu jen s výukou mateřského jazyka, ale starají se také o mimoškolní aktivity místních dětí: hrají s nimi divadlo, pomáhají s udržováním folklorních souborů, učí děti hře na hudební nástroje, v neposlední řadě vedou i různé výtvarné aktivity. Ve Svaté Heleně se na podzim roku 2009 dokonce podařilo založit keramický kroužek. Tomu předcházel velkorysý dar několika firem a organizací z České republiky. Tito dárci věnovali škole novou keramickou pec, dostatečné množství hlíny a glazur nejrůznějších barev. Tak mohla v létě 2009 v místní škole proběhnout čtyřdenní prázdninová keramická dílna: téměř 20 dětí vedla brněnská učitelka Zdeňka Benešová, která je naučila základům práce s keramickou hlínou. Ve školním roce 2009/2010 začalo šestnáct dětí ve věku 10 až 13 let jednou týdně docházet na odpolední vyrábění keramiky. Pod vedením učitele z České republiky postupně vznikly různé kachle, zvonečky, misky nebo první figurky. Přes počáteční nezdary se kvalita výrobků postupně zvyšovala. A tak mohlo být několik výrobků zasláno na letošní 38. mezinárodní dětskou výtvarnou výstavu do Lidic.


Tématem výstavy byla letos Biodiverzita neboli rozmanitost živé přírody. Děti se rozhodly vyrobit keramické kachle s vyobrazením některých zajímavých druhů motýlů a brouků žijících v jejich okolí. Pro mnohé děti bylo bližší seznámení s touto živočišnou říší velmi překvapující. Z reakcí bylo znát, že roháče, martináče, otakárka nebo kudlanku studují podrobněji poprvé v životě. Přitom zde tyto druhy žijí zcela běžně. Jenže místní děti sice žijí v krásné a dosud jen málo porušené přírodě (podhůří Karpat – krasová oblast), ale po svých předcích zdědily spíš schopnost se v ní uživit jako drobní zemědělci. A při těžké práci na poli nebo povinnostech na pastvě dobytka nezbývá mnoho času sledovat krásu a rozmanitost okolní přírody. Vyhlášení výsledků výtvarné soutěže proběhlo v dubnu, výsledky jsou od května 2010 dostupné na adrese www.mdvv-lidice.cz 25. 5. 2010. Soutěže se letos zúčastnilo více než 25 000 dětí z 60 zemí světa! Mezinárodní porota ocenila 1 200 prací buď medailí, nebo čestným uznáním. Děti z keramického kroužku ve Svaté Heleně získaly hned tři čestná uznání. A to lze rozhodně považovat za velký úspěch!

41

Glosa | Letní kurz českého jazyka pro krajany v Dobrušce

Ahoj

Účastníci kurzu českého jazyka v Dobrušce 2009

Glosa

Letní kurz českého jazyka pro krajany v Dobrušce Daniel Křivánek | Ústav jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy v Praze

Letní kurz českého jazyka pro krajany pořádá Ústav jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy (ÚJOP UK) v roce 2010 již podvacáté. V malém východočeském městě Dobruška se každoročně scházejí krajané proto, aby si osvojili základy češtiny nebo si rozšířili či upevnili znalosti češtiny – jazyka svých předků. Každý rok do Dobrušky na čtyři týdny na kurz češtiny přijede šest desítek krajanů z různých států světa. Kurz již navštívili účastníci z více než šedesáti států všech kontinentů s výjimkou Antarktidy. Tradiční země, odkud přijíždí nejvíce krajanů, jsou státy s největšími krajanskými komunitami – tedy USA, Kanada, Rumunsko, Chorvatsko, Ukrajina a Rusko. Ale dobrušský kurz navštívili i krajané z takových zemí, jako je africké Svazijsko a Nigérie, asijský Írán nebo středoamerická Guatemala. Krajané se jezdí do Dobrušky nejenom zdokonalovat v českém jazyce, ale také se seznamovat s geografií a historií České republiky. Na přednáškách se setkávají nejen se zajímavými lidmi, ale také se zde učí tradiční české písničky a tance. Kromě těchto aktivit navštíví během čtyř týdnů zajímavá místa České republiky, např. renesanční zámek v Litomyšli, zapsaný


do seznamu mezinárodního kulturního dědictví UNESCO, historické město Kutná Hora, muzeum krajky ve Vamberku, Ratibořice, kde se odehrává děj známého románu Boženy Němcové Babička. K velice oblíbeným patří i exkurze do některého z českých pivovarů – v posledních letech tradičně navštěvujeme nedaleký pivovar Primátor v Náchodě. I letos jsme pro krajany přichystali bohatý program plný výuky, přednášek a exkurzí. Pro zpestření jsme v tomto roce zařadili třídenní návštěvu Prahy spojenou s noclehy v novém Studijním středisku ÚJOP UK Krystal. Při návštěvě Prahy si prohlédneme Pražský hrad, projdeme si reprezentační prostory Senátu Parlamentu České republiky a setkáme se s představiteli Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí. Vzhledem k tomu, že se krajané jezdí učit češtinu jako stipendisté, mají pobyt i výuku hrazené vládou České republiky z Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí. Zájem o kurz mezi krajany je trvale vysoký. Na šedesát stipendijních míst se tradičně hlásí o několik desítek zájemců více. Věříme, že i v dalších letech k nám budou krajané přijíždět se stejným zájmem jako dosud.

42

Glosa | Terénní výuka záhřebských bohemistů

Terénní výuka záhřebských bohemistů Matěj Martinčák lektorát Záhřeb, Chorvatsko

Chorvatští bohemisté v Moravském krasu

Glosa

Zdravo

Záhřebská katedra bohemistiky má již letitou tradici studijních zájezdů do České republiky a ani letošní, z ekonomického hlediska ne právě příznivý rok, tuto tradici nepřerušil. V termínu 11. 4.–18. 4. 2010 se uskutečnila „terénní výuka“, které se účastnilo přes čtyřicet studentů pod vedením stálé lektorky českého jazyka Slavomiry Ribarové a výměnného lektora. Hlavním cílem těchto týdenních zájezdů je seznámit mladé bohemisty s vybranými pamětihodnostmi, kulturními a historickými fenomény, ale také každodenními zvyky a běžným životem české společnosti.

a lidské svobody obohatilo studentům i seznámení s postavou velkého filozofa Jana Patočky. O jeho díle a osudu se dozvěděli při návštěvě Břevnovského kláštera, který byl na dohled od našeho místa ubytování, koleje Hvězda.

Program bývá zpravidla velmi nabitý, a ani letos tomu nebylo jinak. První čtyři dny trávili studenti (více než polovina jich byla z prvního ročníku) v Praze, kde hned na úvod absolvovali nevyhnutelnou komentovanou prohlídku města zaměřenou na základní pilíře české kultury a historie (Hradčany, Malá Strana, Staré Město a Židovské muzeum, Národní divadlo apod.). Nejen ti, kteří byli v Praze poprvé, ani nestihli vstřebat všechny dojmy z prvního dne a už je čekalo překvapení v podobě večerního sněžení. Bylo vidět, že tuto českou atrakci teplomilní jižané v polovině dubna neočekávali.

Aby se mladí bohemisté náhodou nepřesytili českého hlavního města, zorganizovali jsme pro ně i výlet do Litoměřic. Těžko bychom si mohli odpustit, kdybychom na dvousté výročí narození Karla Hynka Máchy vynechali příležitost k navštívení expozice v domku, v němž pobýval před svou předčasnou smrtí. Z Litoměřic jsme se přesunuli do nedalekého Terezína, kde se studenti dozvěděli více o pohnutých osudech židovského obyvatelstva za druhé světové války. Dojmy, které vyvolává toto město-pevnost a jeho historie, studenty očividně zasáhly a bylo zřejmé, že se jim informace, které získali při návštěvě Židovského muzea v Praze, stávají mnohem srozumitelnějšími.

Program přirozeně i přes nepřízeň počasí pokračoval dále, v rámci ještě dobíhajícího výročí Sametové revoluce jsme navštívili výstavu Za svobodu organizovanou Národním muzeem. Kromě prohlídky stále expozice, která návštěvníkům přiblížila život společnosti v období komunistické diktatury, si studenti poslechli také přednášku o cenzuře a podmínkách žurnalistiky v epoše totality. Téma totality


Z divadelních představení jsme zvolili podařené nastudování Havlovy Žebrácké opery v podání souboru Švandova divadla v režii Michala Langa. Nejen dojmy z představení studenti dlouho rozebírali v malebných prostorech malostranských hospůdek.

Po čtyřech dnech v Praze jsme se vydali směrem na Brno. Cestou jsme se zastavili v Humpolci, abychom studentům ve zdejším pivovaru umožnili nahlédnout také do tajemství, jak vlastně vzniká jeden z důležitých symbolů české každodennosti – pivo. Tajemství jeho konzumace objevili bez jakékoliv pomoci již dříve.

43

Glosa | Terénní výuka záhřebských bohemistů

V Brně jsme hned po příjezdu navštívili speciálně připravenou přednášku PhDr. Evy Rusinové, vedoucí kabinetu Češtiny pro cizince Masarykovy univerzity, která informovala zájemce z řad bohemistů o možnostech kurzů a studijních programů pro cizince. Nutno říct, že spolupráce mezi záhřebskou bohemistikou a Masarykovou univerzitou funguje dlouhodobě na vynikající úrovni a chorvatští studenti, kteří měli možnost zúčastnit se brněnských kurzů Češtiny pro cizince, se již mohou počítat v desítkách. Dalším bodem programu byl koncert, který v rámci týdne chorvatské kultury uspořádali brněnští studenti kroatistiky a který vybízel mladé studenty z obou zemí k vzájemnému seznámení. Družení brněnských a záhřebských studentů pokračovalo i následujícího dne, kdy si někteří aktivnější brněnští kroatisté částečně vzali pod taktovku prohlídku města pro své chorvatské kolegy. Na večer pak byl připraven ve studentském klubu večírek, v jehož rámci studenti předvedli své krátké připravené programy. Mezitím se dopoledne záhřebští studenti zúčastnili inspirativní přednášky Zbyňka Fišera o překládání pomocí kognitivně sémantické strategie. I pro brněnskou část terénní výuky byl připraven výlet, tentokrát byla pozornost zaměřena především na přírodní krásy, a protože se počasí alespoň v závěrečných dnech vylepšilo, mohli jsme objevovat kouzlo Moravského krasu. Pohledy do hlubin propasti Macocha i velkolepé dómy s krápníkovou výzdobou Punkevních jeskyní studentům učarovaly. Popis programu není přirozeně úplný, ale snad je i z výše uvedeného zřejmé, čím je terénní výuka pro studenty přínosná. Fakt, že studenti stráví týden v zemi, jejíž jazyk se pokoušejí zvládnout, je jistě důležitý, ovšem mnohem zásadnější je to, že v průběhu tohoto týdne se s jevy, o nichž slýchávají na výuce, mohou seznámit na vlastní kůži. Studenti přirozeně i z vysvětlení lektora pochopí, co je to knedlík, ale když si pochutnají na „guláši s pěti“, je tento zážitek nepoměrně úplnější. Podobný předpoklad platí obecně, přeci jenom je rozdíl vyprávět studentům o českých dějinách v učebně, nebo na nádvoří Pražského hradu. Přestože se terénní výuka pořádá každý rok, má vždy dosti odlišný program, aby se ani studenti, kteří jich absolvují více za sebou, necítili ochuzeni. Z výše zmíněných důvodů jsou tyto týdenní studijní pobyty mezi studenty velmi oblíbené a je poznat, že jim přinášejí novou inspiraci a nové podněty pro jejich další studium.

Setkání krajanských studentů s představiteli DZS

Glosa

Setkání krajanských studentů Alice Müllerová | DZS

Ahoj

V pondělí 7. června 2010 proběhlo v Domě zahraničních služeb setkání krajanských studentů, končících studium v letním semestru na FF UK v Praze v rámci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí. Semestrální studijní pobyty pro krajany na veřejných vysokých školách v ČR jsou zaměřeny na udržení a rozšíření znalostí českého jazyka a kulturního povědomí. Zúčastnění studenti, původem z Austrálie, Bulharska, Gruzie, Norska, Ruska a Ukrajiny, se sešli ke společné diskusi, aby zhodnotili své studium a své dojmy a zkušenosti z pobytu v České republice. Setkání bylo příležitostí ke sdílení plánů na využití získaných znalostí: někteří studenti např. pokračují v řádném studiu na VŠ v Praze, jiní se vracejí do svých domovů, aby tyto zkušenosti využili ve prospěch krajanské komunity. Studenti si ze setkání odnesli informace o dalších možnostech studia v ČR a o programech nabízených Domem zahraničních služeb. Cílem setkání bylo rovněž získání informací o spokojenosti studentů a případných námětů pro dobré fungování tohoto programu v příštích letech. Jedním z takových námětů je možnost zapojení absolventů studia, kteří zde zůstávají, do pomoci nově příchozím studentům. Děkujeme všem, kteří se setkání zúčastnili.


44

Glosa | První literární večer překladů české a slovenské literatury

První literární večer překladů české a slovenské literatury Jana Šnytová lektorát Lublaň, Slovinsko

Překladatel slovinské literatury do češtiny Petr Mainuš a moderátorka Diana Pungeršič (Foto Katarzyna Bednarska)

Glosa

Zdravo

Již čtvrtým rokem pořádá katedra západoslovanských jazyků na Univerzitě v Lublani z podnětu zahraničních lektorů a asistentky studijního oboru slovenská literatura Překladatelskou soutěž překladů české, polské a slovenské literatury. Oceněné překlady studentů jsou uveřejňovány v renomovaných slovinských literárních časopisech Poetikon a Mentor. V letošním akademickém roce se organizátoři soutěže rozhodli, že překladatelské práce studentů představí širší slovinské veřejnosti ještě jinou formou, a to na literárním večeru spojeném s besedou s překladatelem či literárním tvůrcem. Ve středu 7. 4. 2010 se v Lublani, v prostorách slovinské spisovatelské organizace (Društvo slovenskih pisateljev), sešli příznivci české a slovenské literatury s adepty překladatelského umění na prvním společném večeru. Program byl sestaven ze čtení úryvků přeložených próz oceněných v překladatelské soutěži v roce 2009. Pozvání na besedu přijal český překladatel ze slovinské literatury PhDr. Petr Mainuš. Večer moderovaly a besedu vedly studentky výše zmíněné katedry, bohemistka Eva Rajh a slovakistka Diana Pungeršič. Česká literatura byla představena překladem prózy ze sbírky povídek Možná že odcházíme (překlad Eva Grosek) nedávno zemřelého Jana Balabána a úryvku románu


Rok kohouta Terezy Boučkové (překlad Eva Rajh). Druhou částí večera byla beseda s PhDr. Petrem Mainušem o překládání slovinské literatury do češtiny a překladatelských problémech s tím spojených, jako je např. překládání slovinských dialektů a jiných jihoslovanských jazyků, které se v poslední době objevují ve slovinské moderní próze. PhDr. Petr Mainuš se zabývá především překládáním současného slovinského románu, a proto se diskuse soustředila hlavně na jeho pozoruhodný překlad románu Andreje Skubice Fužinské blues1, ve kterém používá především prvky dialektů a interdialektů moravských a městské brněnské mluvy. Večer proběhl za nečekaného zájmu slovinské kulturní veřejnosti a ve velmi příjemné atmosféře. Byl natočen redaktorkou slovinského rádia a získaný materiál byl použit při přípravě rozhlasového pořadu. Na podzim roku 2010 plánujeme druhé literární čtení, věnované pro změnu překladům české a slovenské poezie. Organizátoři setkání děkují za pomoc a podporu Velvyslanectví České republiky v Lublani, Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Univerzity v Lublani a Obci slovinských spisovatelů (Društvo slovenskih pisateljev).

1| Fužine je lublaňská čtvrť.

45

Glosa | Středoevropské setkání na Univerzitě v Udine Glosa

Středoevropské setkání na Univerzitě v Udine

Ciao

Jana Sovová | lektorát Udine, Itálie Dne 13. 5. 2010 proběhlo v konferenčním sále Univerzity v Udine Středoevropské setkání vysokoškolských pedagogů, lektorů a studentů českého jazyka a literatury a zástupců některých významných českých institucí. Hlavním cílem organizátorů bylo navázat na přerušenou tradici bohemistických sletů, zahájenou před několika lety doc. Jarmilou Krejčíkovou na půdě české ambasády v Římě, a upevnit vazby a výměnu informací mezi jednotlivými bohemistickými pracovišti na území Itálie a klíčovými českými subjekty, mezi nimiž zaujímá přední místo právě Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Dopolední blok zahájil PhDr. Jindřich Fryč, vrchní ředitel Sekce mezinárodních vztahů a evropských záležitostí MŠMT, v jehož referátu zazněla například aktuální zpráva o rozhodnutí české vlády pokračovat ve finančním zabezpečení Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí i na období let 2011 až 2015. Příznivě vyznělo též prohlášení pana vrchního ředitele o tom, že Itálie patří k prioritním zemím, na něž se chce MŠMT zaměřit i do budoucna. Doc. Božena Bednaříková, Ph.D., zástupkyně vedoucího katedry bohemistiky FF UP v Olomouci, přednesla příspěvek o jazykových zkouškách ECL1 a nastínila možnosti konkrétní spolupráce při testování češtiny pro cizince s katedrou bohemistiky na Univerzitě v Udine. Na zamyšlení ředitele Ústavu české literatury a literární vědy UK v Praze PhDr. Jana Wiendla, Ph.D., nad ne vždy příznivým směrem, jímž se ubírá vývoj v oblasti humanitních věd a českého univerzitního systému, navázala dr. Annalisa Cosentino, vedoucí katedry bohemistiky na Univerzitě v Udine, stručnou, leč realisticky výstižnou charakteristikou situace na stávajících katedrách českého jazyka a literatury při italských univerzitách. Po polední přestávce promluvil dr. Gianluca Volpi, historik působící na udinské univerzitě, aby přítomné seznámil

1| ECL – European Consortium for the Certificate of Attainment in Modern Languages; Mezinárodní certifikát jazyků Evropské unie a kandidátských zemí.


s publikacemi vzniklými během rozsáhlého projektu Praga da una primavera all‘altra: 1968–1969 (Praha od jednoho jara k druhému), uskutečněného v loňském roce pod vedením dr. A. Cosentinové. Zbývající tři příspěvky se týkaly vybraných aspektů výuky českého jazyka. Dr. Anna Maria Perissutti, asistentka na katedře bohemistiky v Udine, zaujala publikum předvedením výsledků výzkumu z oblasti teorie a praxe ve výuce sloves vyjadřujících pohyb. Součástí výzkumu byla mimo jiné elicitace kresleného příběhu o ztracené žabce. Na příkladech jazykových řešení zvolených jednotlivými studenty dr. Perissutti doložila specifické obtíže italských rodilých mluvčích, spočívající především v odlišnosti vnímání a vyjadřování pohybu v obou jazycích. Dr. Lucia Casadei, lektorka češtiny z římské univerzity Sapienza, se s přítomnými podělila o své mnohaleté zkušenosti ve využití filmu při výuce českého jazyka. Po prezentaci Mgr. Jany Sovové, lektorky českého jazyka v Udine, zaměřené na postavu lektora v italském kontextu a na jeho roli z pohledu studentů, se ujal slova jejich zástupce, Francesco Mauro. Studenti, kteří tvořili podstatnou a pozornou část publika, chtěli prostřednictvím svého delegáta především upozornit na potřebu větší provázanosti univerzitního studia s uplatněním na pracovním trhu. Ještě před otevřením diskuse byla vyzvána dr. Tiziana D‘Amico z neapolské univerzity, aby jako jediná zástupkyně italské slovakistiky podala zprávu o tomto výrazně minoritním oboru. Během diskuse si přednášející i účastníci vyměnili názory na celou řadu obecných i odborných otázek, týkajících se například možnosti navázat spolupráci s Česko-italskou obchodní komorou v Praze, některých překážek při pořádání kulturních akcí propagujících českou kulturu v Itálii či výuky češtiny bez zprostředkujícího jazyka. V pozdně odpoledních hodinách se delegáti rozloučili, aby se ještě týž den sešli hned dvakrát. Nejprve na společné večeři, která proběhla v přátelském duchu v nedaleké trattorii, a podruhé pak při promítání filmu režiséra Marka Najbrta Protektor v českém znění s italskými titulky v překladu studentů Univerzity Sapienza v Římě pod odborným vedením dr. Lucie Casadei.

46

Glosa | Den slovanské písemnosti a 175 let katedry slovanské filologie FF SPbGU

Den slovanské písemnosti a 175 let Katedry slovanské filologie FF SPbGU (Filologičeskij fakultet, Sankt-Petersburgskij Gosudarstvennyj Universitet) Martina Blažejová lektorát Sankt Petěrburg, Rusko

Lektorka M. Blažejová (druhá zprava) se svými studenty

Glosa

Privet

Den slovanské kultury a písemnosti je svátek, který je věnován památce slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Obdobný svátek se slaví v řadě slovanských zemí, v České republice je dokonce oficiálním státním svátkem. V Rusku připadá Den slovanské kultury a písemnosti na 24. května. Na Katedře slovanské filologie FF SPbGU se tento svátek slaví každoročně, tentokrát však byl ještě něčím ozvláštněn – v tomto roce totiž katedra oslavila 175 let od svého založení.

bohaté historie vedlo mnoho osobností, z nichž můžeme jmenovat např. A. A. Šachmatova, N. S. Děržavina nebo P. A. Dmitrieva. Od roku 1998 je vedoucí katedry M. Ju. Kotovová a spolu s ní zde působí řada významných slavistů, za oddělení češtiny jmenujme např. G. A. Liličovou, I. M. Poročkinovou, N. K. Žakovovou, V. M. Mokienka. Dodejme, že český jazyk, ať už samostatně nebo v kombinaci s angličtinou, patří na katedře k jednomu z hlavních a nejoblíbenějších oborů.

Základy univerzitní slavistiky byly položeny již v roce 1835, kdy Ministerstvo národní osvěty vydalo nařízení, díky němuž se na čtyřech univerzitách v Rusku, mezi nimiž byla i Petrohradská státní univerzita, otevřely Katedry historie a literatury slovanských nářečí. V roce 1855 byla katedra přejmenována na Katedru historie a literatury slovanských národů a o něco později získala název, který nese dodnes, a sice Katedra slovanské filologie. V roce 1944 bylo na tehdejší Leningradské státní univerzitě (a spolu s ní na dalších třech sovětských univerzitách) založeno specializované slovanské oddělení a s ním poprvé vyvstala nutnost vzdělávat studenty nejen v oblasti teoretické slavistiky, ale učit je i praktickým znalostem slovanských jazyků – mj. i češtině. Katedru během její

Slavnostní akce na počest Dne slovanské písemnosti a výše zmíněného jubilea proběhla 18. května v Petrovském sálu v hlavní budově univerzity. Oslav se zúčastnili i významní představitelé slovanských zemí, mezi nimiž nechyběl ani generální konzul České republiky Ing. Libor Bartoš. Úvodní část byla věnována historii katedry, s níž všechny přítomné podrobně seznámila Z. K. Šanovová, poté zaznělo několik studentských referátů. Ve druhé části programu, který se již konal přímo na fakultě, byl věnován prostor studentům a tomu, co si se svými lektory připravili. Studenti druhého ročníku česko-anglického oddělení zatancovali a zazpívali za doprovodu slavné melodie Vejvodovu polku Škoda lásky.


47

portrét

5.

Foto: Laura Angeloni

Laurou Angeloni Markéta Pilátová krajanská komunita Buenos Aires, Santa Fe, Rosario, Argentina Jaké bylo vaše první setkání s českou kulturou? Po maturitě jsem chtěla studovat jazyky. Angličtinu jsem uměla docela dobře, tak jsem si řekla, že se budu učit nějaký exotický jazyk. Vybrala jsem si ruštinu. Pak jsem ale musela podle osnov začít studovat další slovanský jazyk. A zrovna ten samý rok jsem jela pracovat na tábor do Čech a poprvé jsem navštívila Prahu. Byla to prostě


Laura Angeloni se narodila ve Florencii v roce 1970. Studovala bohemistiku v Římě. Do italštiny přeložila knihy českého spisovatele Jáchyma Topola: Anděl, Noční práce a Kloktat dehet. Dále přeložila knihu spisovatelky Petry Hůlové Přes matný sklo a knihu Emila Hakla O rodičích a dětech. Napsala knihu Il viaggio di Anna, kterou vydalo italské nakladatelství Edizioni Azimut.

láska na první pohled! Po několika dnech jsem už tvořila první české věty. Když jsem se pak vrátila domů do Itálie, zúčastnila jsem se českého kurzu a začala jsem číst české autory, kteří už byli do italštiny přeloženi, hlavně Kunderu a Hrabala. Nakonec jsem se dokonce pro češtinu rozhodla jako pro hlavní jazyk, který budu studovat vedle ruštiny.

portrét

Rozhovor s italskou bohemistkou, překladatelkou a spisovatelkou

48

Portrét | Laura Angeloni

Pořád umíte česky skvěle! Ale ne, já mám naopak pocit, jakoby mi něco důležitého chybělo. Protože v Čechách nebydlím, mám strašně málo příležitostí používat češtinu aktivně. Snažím se ji procvičovat jiným způsobem, hodně čtu a poslouchám rádio a dívám se na televizi, ale i tak to vnímám jako velký nedostatek. Kdy jste poprvé začala uvažovat o tom, že přeložíte nějakého českého autora do italštiny? O překládání uvažuju od té doby, co jsem se zapsala na univerzitu, bohužel se mi to podařilo teprve před několika lety. Po skončení univerzity jsem zkoušela mnohokrát oslovit různá nakladatelství, ale nikdy jsem nedostala žádnou odpověď. Po celá léta jsem dělala úplně jiné věci, ale nikdy jsem neztratila zájem o českou kulturu. Byla jsem však hodně zklamaná, když jsem se tolik let učila takový těžký jazyk a pak jsem ho nemohla uplatnit. A co jste dělala? Spíš jsem se snažila zapomenout, že česky vůbec umím, aby mi nebylo tak trapné pracovat třeba jako sekretářka. Pak jsem se skoro náhodou seznámila s Guidem Farnetim, který se právě chystal založit nakladatelství Azimut. Trošku jsme spolu mluvili o literatuře a já jsem se zmínila o tom, že existuje celý literární svět, který zůstane Itálii nejspíš navždycky utajený, protože žádné nakladatelství nemá zájem na něj vsadit. A co on na to? On mi prostě řekl: „Tak to zkusíme my. Nechceš se mnou spolupracovat?“ A začalo období velkého vzrušení, skoro jsem nemohla věřit, že jsem konečně mohla literaturu překládat a navíc jsem měla volnou ruku. Pro jakou knihu k překladu jste se rozhodla jako první a proč? Moje nejoblíbenější česká kniha jsou Noční práce Jáchyma Topola. Ten román mě úplně dojal. Připadalo mi skvělé, jak


autor popsal způsob, kterým dějiny zasahovaly do života obyčejných lidí. Možná se mě to vyprávění dotýkalo proto, že je to napsáno z pohledu malého kluka. Po prvním přečtení jsem měla dojem, že je to prostě veledílo. Byla jsem tak nadšená, že jsem začala překládat, aniž bych věděla, jestli jsou práva na překlad do italštiny ještě volná. Když si na to období vzpomenu!... Žila jsem ve stavu nepřetržitého napětí. Celé noci jsem nespala. Bylo to moje první překládání a ještě taková strašně těžká kniha! Měla jsem hrozný strach, že to nezvládnu. Z čeho ten strach pramenil? Já jsem totiž cítila, že mám jako překladatelka velkou odpovědnost. Špatný překlad by tu knihu mohl zabít. Už je to docela dlouho, ale ten pocit nejistoty prožívám pořád při každém dalším překladu. Teprve když začínám cítit ve své práci stejný rytmus, jaký je v originále a jakoby uslyším tu „muzikálnost“, tak se konečně trochu uklidním. Myslím, že bych si měla konečně přiznat, že nikdo není dokonalý a že chybami se člověk učí. To bych asi žila klidněji... Snad se mi to časem povede, ten klid. Jak přijali italští čtenáři a italská kritika Váš překlad Topolových Nočních prací? Noční práce (italsky Lavoro Notturno) si určitě své čtenáře našly, sice neměly tolik publicity, jak jsem doufala, ale myslím, že spíš proto, že nakladatelství je malé a média o něm ještě tolik nevědí. O knize a o mém překladu ale vyšla krásná recenze v internetovém literárním časopise eSamizdat, který se věnuje slovanským literaturám. Pokračovala jste v překládání románů Jáchyma Topola? Ano, můj překlad dalšího Topolova románu Kloktat dehet zanedlouho vyjde v nakladatelství Einaudi. To je jedno z větších italských nakladatelství, tak doufám, že knížka bude přijata s větším nadšením. Nakladatelství Azimut jsem pak ještě navrhovala knihy Petry Hůlové, ale práva pak nakonec koupilo jiné docela velké nakladatelství, u kterého právě teď vyjde překlad románu Přes matný sklo. Co si myslíte o současné české literatuře všeobecně? Myslíte, že prožívá období letargie, jak o tom píší někteří čeští kritici, nebo naopak „zlatý věk“, jak o tom nedávno psal již zmiňovaný autor Jáchym Topol ve svém článku uveřejněném v Lidových novinách? Vaše současná literatura mi připadá velmi hluboká, nikdy se nezastaví na povrchu, jde do hloubky u postav a pocitů. Zabývá se často ztroskotanci na okraji společnosti a děj je většinou zasazený do sociálního a historického

portrét

Myslím, že k tomu taky hodně přispěla atmosféra v českém kurzu. Bylo nás málo, v našem ročníku asi deset lidí, malá a nádherná skupina a všichni jsme se s českým světem a jazykem seznamovali s velkým nadšením. Vyučující paní Wildová nás měla na literaturu a Lucia Casadei přednášela gramatiku a konverzaci. Myslím ale, že nejdůležitější bylo, že nám obě uměly předat svou lásku k české kultuře. To je důležité. Pak jsem párkrát strávila několik měsíců v Praze na různých stipendiích. A vždy, když jsem byla v Česku, stávala jsem se dychtivou čtenářkou české literatury a také vynikající znalkyní českého piva. To už je ale dávno…

49


Všeobecně nemají Italové velké literární povědomí a moc se tady nečte. Moje maminka třeba, kdykoliv jí půjčím nějakou českou knihu a ptám se, jak se jí líbila, vždycky odpovídá: „No, moc smutné.“ Ale vy jste si tu smutnou a těžkou knížku vybrala, že ji budete překládat… Já se hodně řídím instinktem, nejvíc dávám přednost těm autorům, kteří se mi prostě a jednoduše líbí. Kdyby to bylo naopak, bylo by to dost trapné, ne? Nad textem pak někdy sedím celý rok, a kdybych z toho neměla radost, to by nešlo! Samozřejmě je třeba taky brát ohled na nakladatelství, co chce vydat. Všeobecně jsou u nás např. špatně přijímány soubory povídek, protože jsou takřka neprodejné. Chystáte se k překládání ještě jiných autorů a autorek, kromě Jáchyma Topola a Petry Hůlové? Teď mám připravené ukázky Terezy Boučkové, Ireny Douskové a dětskou knihu Co vyprávěla dlouhá chvíle od Violy Fischerové. Kteří čeští autoři opravdu pronikli do italského povědomí? Tady se toho o české literatuře opravdu moc neví. Skloňují se jen ta nejznámější jména jako Kundera a Hrabal. V poslední době měl ale úspěch Patrik Ouředník, od kterého vyšly knihy Europeana a Příhodná chvíle, ta poslední byla považovaná italským deníkem La Stampa dokonce za nejlepší knihu roku 2007. Taky měl nějaký ohlas Michal Viewegh, jeho kniha Případ nevěrné Kláry byla dokonce zfilmována, jak určitě víte. Přeloženi byli v poslední době i Jáchym Topol, Pavel Kohout, Zuzana Brabcová, Daniela Hodrová, Jiří Kratochvil, Květa Legátová. Mám ale dojem, že se o tom dozví jenom ti, kteří se už z nějakého důvodu zabývají českou kulturou. A co si myslíte o nejmladší české generaci autorů, kteří se často obrací k nečeským tématům, píší o Sibiři, Latinské Americe nebo Mongolsku? Česká kritika jim to nemůže odpustit, neustále na to poukazuje a nazývá je povrchními „útěkáři“, kteří vyhledávají exotická témata jen proto, aby snáze přilákali ke svým knihám čtenáře.


Já jsem přesvědčená, že literatura reflektuje období, ve kterém je napsaná, takže podle mne není nic divného na tom, že se noví autoři inspirují za hranicemi. Ani bych to nepovažovala za útěk. České hranice jsou už dlouho otevřené a čeští autoři a autorky cestují, nebo dokonce žijí dlouhodobě v zahraničí, a je docela normální, že všechny tyto zkušenosti ve svém vyprávění reflektují. Myslím, že je to spíš obohacení, ne? Když se dvě kultury promíchají, je to vždycky obohacující. Povrchní to ale není určitě. Pokud vím, všichni ti spisovatelé, jejichž příběhy se odehrávají v zahraničí, čerpají z vlastního vnímání světa, z vlastních prožitků. V žádném případě mi to nepřipadá jako kalkul, aby se prodalo víc výtisků. Určitě je ale současná česká literatura jiná než v období šedesátých let, ale proč by měla být stejná? Prostě vzniká jiná, ale dobrá literatura, to je přece dost! Nemyslím si, že by nová generace měla překonat tu starou, jde o to, aby pokračovala a rozvíjela svou vlastní cestu, na kterou se vydala. Každý má svůj styl a své motivy a je to tak dobře, jinak by to nemělo smysl. Nedostatek svobody byl určitě pro spisovatele samizdatové literatury velký kreativní podnět a psaní bylo vlastně jediným opravdovým způsobem, jak se vyjádřit k realitě a zvládnout ji. Jednou jsem dělala s Jáchymem Topolem rozhovor a zeptala jsem se ho, jak se po sametové revoluci změnil jeho vztah k psaní. Odpověděl mi, že spisovatel, který píše v nějakém totalitním režimu, asi nějak musí popisovat jeho ubohost, zatímco spisovatel, který žije ve svobodě, musí popisovat pouze ubohost svou vlastní. Myslím, že je to docela výstižné. Jaké překladatelské postupy jste zvolila při překládání románu Noční práce? Ty jsou psány pražským slangem. Jáchym Topol používá spoustu novotvarů a velmi si hraje s formou… Jak dlouho jste knihu překládala? Já vždycky dělám první verzi a v ní se snažím překládat co nejpřesněji, doslovně, skoro bez ohledu na italštinu. Často si píšu různé možnosti pro každé slovo. V textu pak použiju tu, která je věrnější z hlediska významu, a pak si zapisuju ještě jiná slova, která bych mohla použít, nebo jiné výrazy. Tu první verzi bych nikomu nedala přečíst, je opravdu hrozná. Pak znovu všechno rozpracuju, tentokrát dávám spíš přednost italštině a rytmu textu, pracuju taky na muzikálnosti a když ten původní text začne dobře znít... nastává nejtěžší a nejdelší fáze. Často musím uvažovat o kompromisech, jestli mám dávat přednost rytmu nebo třeba významu. Pak si text znovu přečtu, aby italština zněla co nejpřirozeněji. U Nočních prací bylo tohle všechno docela těžké, Topol používá různé styly, některé pasáže jsou velmi poetické, jiné jsou plné hovorových výrazů, je to opravdu náročná práce. Někdy jako bych se

portrét

kontextu. Všeobecně se mi zdá, že dává přednost postavám a narativnímu uvažovaní před dějem, ale já nejsem žádná literární kritička a moc jsem o literatuře nikdy teoreticky neuvažovala. Prostě mě to baví a některé knihy se mi dostaly pod kůži. Zrcadlí pro mne kulturu, kterou miluju. Když se na to podívám z hlediska čtenáře, hlavně italského čtenáře, česká literatura je asi příliš závažná a obrací se spíše ke zkušenějším z nich.

50


tolik ponořila do světa knihy, že mne stojí velké úsilí se od textu odtrhnout, abych se vrátila do svého každodenního života… doprovodit děti do kroužků, nakupovat, mluvit se skutečnými lidmi. Noční práce jsem překládala skoro rok, nakonec jako bych strávila s Jáchymem Topolem tolik času, že jsem ho považovala za jednoho ze svých nejlepších kamarádů! Máte nějaký český překladatelský sen? O kom z české literatury si myslíte, že zatím v italských překladech chybí a proč? Překládat Jáchyma Topola byl pro mě určitě velký sen, a splnil se mi, teď bych moc chtěla pracovat na dalších jeho knihách. Vlastně každý autor, kterým se zabývám, je pro mě hodně důležitý, a v Itálii máme tak málo překladů z češtiny, že bych mohla zmínit mnoho velkých jmen: Arnošt Lustig, Alexandr Kliment a mezi těmi mladšími třeba Emil Hakl anebo Josef Forman... Kdysi jsem moc toužila překládat Ivana Klímu, od kterého vyšla v Itálii jenom Láska a smetí, už v roce 1991, ale to bylo hned po absolvování univerzity a ani se mi nepodařilo dostat do styku s nějakým nakladatelstvím.

pro rodný jazyk? Je to v Itálii časté, že spisovatelé překládají? Tady v Česku jsou to spíše výjimky… To se mi zdá zvláštní, když mě někdo nazývá spisovatelkou. Napsala jsem jedinou knihu a tu četlo asi sto lidí. Ale to, že píšu, je nepochybně pravda. Baví mě to, je to pro mě dokonce nutnost. Mám ale v poslední době na psaní docela málo času. Kromě překládání mám tři holčičky, a to mi pak zbývá opravdu málo volna. Myslím, že cit pro rodný jazyk je pro překladatele velmi důležitý, ale není nutné být současně autorem. Vidím to asi naopak, autor by měl být překladatelem. No, to je asi přehnané, ale je fakt, že překládání je pro psaní výborným cvičením. Co podle vás může současná česká literatura italským čtenářům přinést, čím je může oslovit? Myslím, že to všeobecně souvisí s překládáním literatury. Překládání je mostem mezi kulturami, a když se čtenář potká s jinou kulturou, vždycky ho to nějakým způsobem obohatí. Díky globalizaci je jistě spousta témat a problémů podobných, ale zajímavé je, jak jsou pak ta témata zpracovávaná a promýšlená v různých kulturách.

Sama jste spisovatelka, myslíte, že překladatel by měl být zároveň autorem, aby se v něm sešly dvě neodmyslitelné součásti překladatelského řemesla – znalost cizího jazyka a stejnou měrou talent a cit

Laura Angeloni

ukázka z knihy Cesta Anny (Il viaggio di Anna)


va a houšt’ máků. Nosila jsem minisukni, plátěné tenisky Superga a černé brýle, za kterými oči zmizely. A mezi lopatkami můj motýl, který mi dodával sebedůvěru. Už týden, od té doby, co jsi přijel, jsi neslyšel zvuk svého hlasu. A tak jsi začal vyprávět. Že jsi přijel z Berlína. Že jsi byl v tom davu, který prošel tou první dírou ve zdi. Byl tam nával. Metro bylo ucpané, nedalo se nastoupit. Všichni chtěli na druhou stranu, chtěli vidět, co tam bylo. Prošli zdí a chodili by celé hodiny, aby se podívali na výlohy Ku’dammu. Ty ne, jenom jsi chtěl jít za zeď. Všichni se objali a plakali, všichni, i ti, kteří

portrét

Měl jsi kostkovanou košili a úplně roztřepené džínové šortky. Plachý výraz se oči pokoušely skrýt za pohled, který propichoval duši. Hned jsem si všimla, že mají barvu oblohy. Před stánkem s levnými knihami bylo hodně lidí. Držela jsem knihu od Christy Wolfové, Rozdělené nebe, právě jsem četla obsah na poslední straně. „Moc hezký”, řekl jsi, ale já jsem si to nekoupila. Italsky jsi mluvil dokonale, jenom přísný přízvuk prozrazoval, že jsi cizinec. A taky oblečení. Vypadal jsi klidný, jako bys v Itálii bydlel dlouho, ale přijel jsi ani ne před týdnem, nikoho jsi neznal. Tak jsem s tebou šla na pivo. Seděli jsme na schodech starodávného domu, všude okolo divoká trá-

51


Anna. Zmizel jednou ráno, po snídani. Dlouho jsem se snažil si vzpomenout, jestli tomu předcházel pohyb, objetí delší než obvykle, slza v očích. Bylo mi sedm, a ještě jsem to nevěděl. Matka to taky nevěděla, tak to vždycky říkala, ale už dlouho se jí neptám. Pamatuju si, že se často hádali. On chtěl pryč, chtěl s námi odjet. Říkal, že to nemá smysl, žít v takové diktatuře, když bychom mohli být svobodní. Babička byla ale nemocná a matka ji nechtěla nechat samotnou. Řekla, že by nikdy nemohla odjet a nechat své nejbližší tam v tom pekle. Že není žádná svoboda bez těch, které miluješ. A on zmizel. Šel prostě toho rána ven a už se nevrátil. Matka zavolala do všech nemocnic, hledala ho všude, celé dny, pořád jsme ho čekali. Nemohli jsme uvěřit, že se takhle vzdálil. Pak asi pochopila, že už se nevrátí. Týden nevstala z postele. Vyčítala si to, stále opakovala, že už nemohl, že ona by to měla pochopit. Byla to její vina. Tatínek ustavičně opakoval, že bychom měli odejít. A nakonec to opravdu udělal. On sám. Matka plakala, plakala každý den a každou noc a mně nezbývalo nic jiného, než být silný. Nemohl jsem si dovolit taky plakat. Byl jsem nucen být šťastným dítětem, ale uvnitř jsem měl vždycky černou díru. A teď a tady, myslel jsem, že to bude lepší, ale díra se stala propastí, teď a tady odmítám bojovat proti svému smutku a beru všechno, co přijde, snažím se tu trýzeň prožít, protože jsem se naučil, že proti ní nemá smysl bojovat, že je neporazitelná a možná se na chvíli rozpustí, ale stejně tam zůstane a prohlíží si mě a jenom čeká na správný okamžik, kdy na mě zase zaútočí, jako dřív, a ještě hůř. Někdy ale, někdy kvůli skoro nevyslovené touze po klidu dělám jakoby nic, kráčím letní nocí po ulicích v centru a jsem omámený vůní klidné části města, a zkouším si toho užívat jako všichni ti, kteří mají v hlavě alespoň drobek normálnosti, ale pak už se vrátí, můj dotěrný Minotaur, v těch nejnevhodnějších chvílích začíná klepat a kopat do mé hrudi, úporně, prudce, chce prostor, chce pozornost. A musím se vzdát, jestli nerozumíš, tak je to proto, že jsi nikdy nepoznala Minotaura, který by kopal do tvé hrudi, nevšímat si ho je nemožné. Nikdy jsem ti to neřekl, vid‘? V duchu jsem mu začal říkat Minotaur a to jméno


se pro něj hodí, netvoru se podobá a co se týká jeho obydlí, tomu by se mohlo taky říkat labyrint, myslím. Martin

Pomalu jsi ke mně pronikl. Viděli jsme se druhý den, a ještě den potom. Učili jsme se pod třešní každý den, bylo léto. Vylezl jsi na strom a sbíral jsi plné hrsti třešní. Hltavě jsme je snědli, kůže ti na slunci zčervenala. Měl jsi ji bílou jako tvoje maminka, říkal jsi. Přišel jsi se mnou na přednášky, seděli jsme spolu na konci auly. Byl jsi vždycky soustředěný, víc než já. Bál ses, že to nezvládneš, že budeš muset zpátky do Německa a to jsi nechtěl. Toužil jsi po Itálii od narození. A chtěl jsi najít svého tatínka, který způsobil, že jsi se do Itálie zamiloval, a pak odešel. Měl jsi s sebou jeho fotografii a jednou jsi mi ji ukázal. Snědý muž, černé a kudrnaté vlasy, rozcuchané jako tvoje. Nohy v průhledném moři. „Pořád vyprávěl o moři,” řekl jsi mi. „O moři a o takovém jasném nebi. Že je modré jako moje oči. Takové slunce tady nikdy nesvítí, říkal.” Ležel jsi vždycky na slunci, i když bylo nesnesitelné vedro. Kůže ti voněla teplem. Chtěla jsem, abys mě políbil, ale měla jsem strach, bála jsem se, že můj motýl odletí, že se rozpustím a už to nebudu já. A ten den jsi mi daroval tu knihu a měl jsi uslzené oči a zpocenou kůži, a já jsem ležela nad učebnicí dějepisu, kterou už se mi nedařilo číst, a zdálo se mi, že tys to taky chtěl a tak jsem tě políbila. Začátek všeho. Na začátku jsme byli spokojení, ty jsi taky tak vypadal. Byli jsme jedna duše a jedno tělo. Žil jsi ve mně. Vyšla jsem z domu brzo ráno, abych přišla k tobě, potkali jsme se pod třešní. Políbil jsi mě za ucho a mně naskočila husí kůže na nohách, smál ses, políbili jsme se, ležel jsi nade mnou a bylo to jako bychom neměli žádné šaty. Nikdy jsem se s nikým nemilovala, nikdo se mi nedostal pod kůži jako ty.

portrét

se neznali. Když jsi prošel na druhou stranu, nějaká blonďatá holka tě políbila na ústa, neznal jsi ji. „Ich liebe euch alle,“ řekla. Hned jak to šlo, jsi požádal o stipendium Erasmus, celý život jsi toužil jet do Itálie. Přijel jsi hledat svého tatínka, svého sicilského tatínka, který tě naučil mluvit italsky a pak zmizel. Seděli jsme na schodech toho domu a vyprávěl jsi, já jsem poslouchala, a zatím jsme pili pivo přímo z láhve.

52

didaktické zkušenosti

6.

Foto z filmu Protektor ©Česká televize

Film ve výuce českého jazyka a reálií na italské univerzitě Práce s filmem: zkušenosti Při výuce češtiny na Filozofické fakultě Univerzity La Sapienza, kde působím od roku 1982, jsem často používala české filmy. První oficiální videokazeta, se kterou jsem pracovala, byl československý soukromý film Tankový prapor režiséra Víta Olmera (1991), který se objevil těsně po sametové revoluci a stal se událostí sezóny. Jednalo se o českou verzi bez titulků, ke které jsem neměla k dispozici ani scénář, ani dialogovou listinu, samozřejmě kromě románu Škvoreckého, který si studenti ještě nebyli schopni sami přečíst. Film jsem uvedla studentům jako pomůcku k výuce reálií, kterou jsem chtěla vysvětlit politickou situaci v Československu v padesátých letech. Studenti třetího a čtvrtého ročníku se v té době češtině věnovali intenzivně, neboť tento jazyk byl pro ně hlavním čtyřletým oborem, nebo oborem


tříletým, pokud si vybrali jako hlavní obor rusistiku, polonistiku nebo jiný slovanský jazyk. Jezdili pravidelně na studijní pobyt na české univerzity, kde absolvovali jazykové kurzy a výběrové literární a historické semináře buď na Letní škole slovanských studií, nebo na tříměsíčním až šestiměsíčním zimním pobytu. Po návratu na římskou univerzitu byli většinou schopni mluvit plynně česky, i když samozřejmě s různými nedostatky. Překlady, konverzační cvičení, čtení tisku a promítání filmů v originále, to všechno samozřejmě sloužilo zde na místě k procvičování konverzace a hlavně porozumění mluveného jazyka. Po tomto filmu jsem studentům promítala další, i když na začátku bylo v Československu k dispozici poměrně málo videokazet, pokud nebudu brát v úvahu nahrávky, které jsme ještě za totalitního režimu občas dostávali z NSR


Lucia Casadei | Univerzita La Sapienza, Řím

53

Didaktické zkušenosti | Film ve výuce českého jazyka a reálií na italské univerzitě

Když jsem úspěšně zvládla první krok, začala jsem tuto metodu používat pravidelně. Druhý pokus byl s divadelní hrou Dlouhý, široký a krátkozraký od Zdeňka Svěráka, ke které jsme měli sešitové vydání. Byla jsem přesvědčena, že studenti nepochopí tento zvláštní český humor, ale oni se kupodivu bavili a celkem bez problému byli schopni překládat do italštiny i ty nejtěžší obraty a cimrmanovské slovní hříčky. Začalo mi být jasné, že toto cvičení funguje nejenom jako gramatické a lexikální cvičení a nácvik porozumění mluveného jazyka, ale že je to zároveň i výuka českých reálií a že prostřednictvím filmu mohou studenti pochopit českou mentalitu, názory a způsob života. Reálie jsou, jak známo, již dlouho považovány za důležitou součást jazykové výuky a jejich funkce při studiu cizího jazyka se neustále zdůrazňuje. V posledních letech se hovoří také o sociokulturní kompetenci jako součásti komunikace, která je nezbytná pro pochopení odlišných kultur. Tomuto tématu byla nedávno věnována zajímavá konference o didaktice v Poděbradech.1 V období totality, kdy byl pobyt v Československu pro cizince spíš problematický, mohl i film pomáhat k pochopení politické situace a české společnosti. Po roce 1989 se české reálie očima italských studentů postupně měnily. I dnes je však zajímavé sledovat transformaci české společnosti a mentalitu, která je stále ještě odlišná od té italské (srov. např. česká rodina, pracovní poměry, školství, způsob využívání volného času atd.). Materiály, se kterými jsem pracovala, byly většinou filmové nebo i divadelní scénáře, ke kterým jsem měla k dispozici filmy nebo televizní nahrávky (Šakalí léta, Knoflíkáři, Tmavomodrý svět, televizní film Vernisáž od Václava Havla, někdy i filmové zpracování literatury (Haškův Dobrý voják Švejk), filmové povídky (Kolja, Rebelové) nebo dialogové listiny (Maharal, Tajnosti, Protektor). Některé z nich popisovaly spíš českou společnost a její vývoj (Ucho, Kolja, Rebelové, Knoflíkáři, Šakalí léta, Tajnosti), jiné dějiny (Ostře sledované vlaky, Tmavomodrý svět, Protektor, Kolja), další legendy a tradice (Maharal – Tajemství talismanu).


Práce s překladem se mohli zúčastnit studenti středně a více pokročilí, kteří už ovládali základy české mluvnice. Po určitém čase se do seminární práce pokročilých studentů zapojili i studenti mírně pokročilí a dokonce i čeští studenti v rámci programu Erasmus. Mezi českými a italskými studenty vznikala často diskuse a někdy si také navzájem vysvětlovali různé jazykové jevy v češtině a v italštině. Poslední dobou jsem začala používat práci s filmem i se začátečníky, i když v tomto případě je samozřejmě nutné vybírat jednoduché scény a omezit se na několik obrazů filmu. K tomuto účelu se osvědčily některé části scénáře filmu Ostře sledované vlaky. Zatímco v popisné části scénáře nacházíme obyčejně spisovnou češtinu, pro dialogy (a dialogovou listinu) bývá charakteristická spíš nespisovná čeština a jsou v nich častěji obsaženy různé idiomatické výrazy a frazeologismy. Někdy se však může nespisovná čeština střídat s češtinou spisovnou, nebo dokonce knižní. Ve filmovém scénáři nebo filmové povídce na rozdíl od dialogové listiny předchází obvykle popisná část, která bývá zpravidla pro studenty obtížnější, protože má charakteristiky literárního textu. Tyto texty jsou ve srovnání s dialogovou částí i složitější po stránce syntaktické a obsahují specifické gramatické jevy. Jedním z nejzajímavějších pro italské studenty je scénický prézens: jedná se o vyprávění v prézentu, ve kterém se však vyskytují jak tvary nedokonavých, tak tvary dokonavých sloves (Esvan 2006). Italský student, který se naučil z mluvnice češtiny, že dokonavý prézens má zpravidla význam futura, si zde musí uvědomit, že se do italštiny může překládat jako přítomný čas. Uveďme nejdříve příklad historického prézentu v nedokonavém vidu ve filmové povídce Ostře sledované vlaky: Obraz 42: Miloš stoupá po točitých schodech, nějaká žena, zřejmě pokojská, stoupá před ním, otáčí se (…). V patře několik německých vojáků kráčí chodbou, utahují si opasky. Tady stojí žebřík a obrovitý zedník vysekává do zdi otvor, snad větrák. Jeho rány do majzlíku otřásají stavením. Pokojská otevírá dveře, s jistou zručností znovu upravuje postel, otáčí se na Miloše. (Hrabal – Menzel, 1998, s. 132) Ve většině scénářů však nacházíme scénický prézens v dokonavém vidu, jako v následujícím úryvku (divadelní) hry Dlouhý, široký a krátkozraký od Smoljaka a Svěráka: POCESTNÝ: (Vejde a neochotně se zastaví. Na sobě má kombinaci lidových krojů z různých národopisných oblastí. Má tzv. „tik”. Občas mu to v obličeji škubne.) 1| Sociokulturní kompetence ve výuce cizích jazyků a češtiny pro cizince, Mezinárodní seminář, Výzkumné a testovací centrum ČJC ÚJOP UK, Poděbrady, 17.–18. 6. 2008.


(filmy od Voskovce a Wericha, první Formanovy filmy atd.). Později se mi dostávaly do rukou i podivné nahrávky českých filmů z cizích televizních pořadů s titulky v nejrůznějších jazycích, které mi vozili zahraniční studenti na stáži v Římě. Mezi nimi byl film Tři oříšky pro Popelku v českém znění se švédskými titulky, Vesničko má středisková s titulky ve francouzštině i lucemburštině a nakonec i film Ucho s řeckými titulky a úvodem v řečtině. Dialogy tohoto filmu z roku 1970 byly prakticky věrnou reprodukcí filmové povídky od Jana Procházky. Rozhodla jsem se ji použít jako překladové cvičení se studenty třetího ročníku, aby se rozborem textu dostali k porozumění filmu – tedy mluveného jazyka.

54


Podobně je tomu ve scénáři filmu Tmavomodrý svět: Obraz 5 – Hradní kaple-dílna: Strážný probudí spáče pažbou samopalu. František Sláma v úleku zvedne hlavu. Na čele se mu lesknou krupičky potu. Z jeho očí by lékař bez rozpaků vyčetl horečku. Sláma se vzpamatuje a začne šlapat do pedálu. Jehla šicího stroje objíždí nedodělanou ramenní vycpávku. Fiala hrábne do hromádky hotových výrobků: „Sláma, to je všechno, za dnešek?“ „Není mu dobře, pane strážný,“ odpoví za Slámu chovanec Machatý. „Pojďte se mnou,“ vykročí bachař ke svému stolku. Ze zásuvky vytáhne linkovaný list papíru a tužku a pokyne Slámovi, aby se posadil na židli. (Svěrák, 2001, s. 2) Poznámky k překladu jednoho filmu: Protektor V posledních letech se mi naskytla příležitost překládat dialogové listiny několika filmů, ve spolupráci s Českým velvyslanectvím (Maharal – Tajemství talismanu) a s Českým kulturním centrem v Římě (Tajnosti a Protektor), které měly být prezentovány italskému publiku. Některé z nich jsem překládala s univerzitou v Benátkách (Maharal a Tajnosti) a ve Viterbu (Maharal). Studenti projevili o tyto semináře velký zájem a o každé větě dlouho diskutovali. Naučili se tak nejen hledat ekvivalenty různých jazykových reálií a lingvoreálií (Hasil, 2008), ale zároveň si rozšířili slovní zásobu a text se naučili skoro nazpaměť. Tato práce byla zároveň i cvičením poslechu mluveného jazyka, což bývá pro studenty obvykle obtížné. V porozumění mluveného jazyka bývají totiž jejich schopnosti často o stupeň nižší než jiné dovednosti i v rámci stupnice Společného evropského referenčního rámce. Uvedu nyní několik poznámek týkajících se práce s filmem Protektor. Překlad dialogové listiny tohoto filmu probíhal v minulém semestru během semináře se studenty třetího ročníku, z nichž jedna byla Češka. Překlad, na kterém jsme pracovali přibližně dva měsíce, adaptovala podle jistých norem specializovaná firma v Praze, která v podstatě text pouze zkrátila. Pro výuku se film Protektor hodí nejen svou všeobecnou charakteristikou filmových scénářů, jako např. zjednodušené dialogy, střídání spisovné a nespisovné češtiny, frazeologismy a některé typické gramatické jevy, ale i pro reálie obsažené v textu. Co se týče jazyka a obsahu, zaujal i český tisk jako jeden z mála českých filmů, kde


postavy mluví spontánně jako opravdoví lidé. Dialogy odpovídají celkové stylizaci snímku, používají hovorový jazyk, ale nepřekračují hranici, která by ohrozila historickou věrohodnost. Promyšlené míchání češtiny s němčinou a práce s prázdnými frázemi vytváří živou atmosféru při zachování srozumitelnosti (Dvořák, 2009). Z hlediska reálií bylo třeba hovořit především o Mnichovské dohodě, o protektorátu a atentátu na Heydricha, ale i o významu celého tohoto historického období pro Československo. K této problematice pak bylo možné připojit ještě další reálie, jako například smysl vlastenecké organizace Sokol. Už sám titul Protektor byl problematický. Vedle tří významů v češtině má totiž slovo protettore v italštině ještě další významy. V češtině podle Slovníku spisovného jazyka českého (1960–1971): protektor 1. Vlivná osoba poskytující pomoc, přímluvu, ochranu, přímluvce, příznivce; ochránce 2. mezinár. práv. protektorský stát 3. (říšský) p. (za okupace) pověřenec nacistické vlády s nejvyšší mocí v tzv. protektorátu Čechy a Morava. V italštině: vedle významu ochránce, zastánce, příznivec a protektor (Rosendorfský, 1988), nacházíme ve slovníku Il dizionario della lingua italiana ještě další významy (De Mauro, 2000): protettore 1. chi difende, protegge o aiuta qcn., favorendolo o soccorrendolo nelle necessità 2a chi promuove un’attività intellettuale o aiuta materialmente le persone che vi si dedicano 2b chi offre appoggi, raccomandazioni o favori ad altri 3. patrono 4a. chi mantiene una donna con la quale intrattiene una relazione amorosa, spec. illecita 4b. chi sfrutta l’attività di una prostituta ricavandone un guadagno. 2 V češtině byl titul filmu pojat na několika rovinách. V názvu Protektor je pro režiséra Marka Najbrta metaforicky obsažena podstata celého příběhu. Němci okupaci Čech a Moravy nazvali ochranou – protektorátem, což už samo o sobě byl veliký podvod, který zároveň generoval napětí té doby. Hlavní postava Emil se stává ochráncem své židovské ženy Hany, ale tato ochrana je podmíněna jeho vlastní kolaborací. Z ochránce se mění v pouhého „protektora” a jeho nová pozice mu začne vyhovovat (Najbrt, 2009). Dalším příkladem reálií v textu jsou české tradice, jako slavení Mikuláše, které se ve filmu odehrává na společném česko-německém večírku, protože tento svátek je charakteristický pro obě země. Scéna s Mikulášem byla jednou z obtížných částí filmu. Vyžadovala dlouhé vysvětlení týkající se pro italské studenty nesrozumitelné říkanky:

2| 3. patrono = náb. patron. 4a. kdo vydržuje ženu, se kterou má milostný vztah, zvláště nezákonný. 4b. pasák (prostitutky).


JASOŇ: Příteli, tebe mi seslalo samo nebe. Mohl bys mi povědět, jak se dostanu k zámku, kde přebývá princezna Zlatovláska? (Pocestný vyslechne jeho žádost s odporem). (Smoljak – Svěrák, 1994, s. 21)

55


Foto z filmu Protektor ©Česká televize

Po stránce jazykové nacházíme v dialogové listině filmu příklady různých jazykových vrstev. Jsou zde části ve spisovné češtině (například vysílání z rádia, zpravodaje), německé dialogy (mezi německými vojáky, němečtí a čeští redaktoři mezi sebou atd.) a české dialogy na rovině neformální konverzace. Studenti si mohli všímat, jak se přechází z jedné vrstvy do druhé a sledovat různé tvary nespisovné češtiny na rovině morfologické a fonologické: To byl vod tebe ohromnej tip; vy máte magický oči; je to producent, ty se nestyděj; nejsi na něj trochu moc zlej? (s. 2); šahal na tebe; my spolu pracujem; (s. 3); já se tady nebudu ponižovat před takovejma samozvancema!; a my bysme jim to taky jednoznačně a jasně měli dát najevo; ty seš taky dobrej; já mám novej film a voni mi ho stahujou z biografu (s. 4); já už s ním nemám nic společnýho (s. 5); A ty myslíš, že já jsem na tom líp?; co kdybysme radši šli do tý kavárny?; do parku spolu nemůžeme, tak zbejvá tohleto (s. 7); to nic, von je zvyklej, dovopravdy?; ale ty by ses měl umejt (s. 9); ty se pro ni vlastně vobětuješ; co kdybysme je vzali večer s sebou (s. 11); vochutnat; pan říšský protektor nám pomoh ve velkých obtížnostech; myslela jsem, že ten


plyn ucejtím (s. 12); já myslel, že utek (s. 13); přece ho nevyhodíme na ulici; dyť ho chcete; vyzývám všechny ty, kteří kryjí dnes britské agenty buď ze soucitu nebo ze strachu, aby uďáli příslušné udání (s. 16); oni o něm teď všude mluvěj; tohle je přece to kolo, který všude hledaj; byls nemocnej? (s. 17); my dva máme definitivně dotočíno; vem si to; hlavně to nevodkládej (s. 3) (Dialogová listina filmu Protektor). Také po stránce lexikální a frazeologické se studenti naučili různé výrazy nespisovné, slangové a slova přejatá: Ty se bojíš, že ti ji tam někdo sbalí (s. 2); von je úplně nasranej (s. 2); hovno se vysvětlí! (s. 5); dělám na patologii lapiducha (s. 10); ksindl; vy jste se snad posral (s. 14); ty máš furt pocit, že…(s. 3); bonzáctví (s. 4); pil vynikající šnaps; drž hubu, mně jsou vaše potíže ukradený; tak se jdi vycpat; ty se bojíš, že ti ji tam někdo sbalí (s. 3); proč za tebou pořád leze? (s. 3); pánovi židovská kavárna smrdí? (s. 8); jsme na jedné lodi; já jsem taky v háji; vy to vytrhnete, kluci; fantom, na kterýho jsou náckové krátký; ty máš furt pocit; meldebuch (s. 13) atd. (Dialogová listina filmu Protektor). Vzhledem k tomu, že jsme na začátku neměli k dispozici film, některé části byly nesrozumitelné. Studenti byli proto nuceni víckrát zkontrolovat celou dialogovou listinu a hledat souvislosti, což mělo za důsledek memorování některých částí textu. Např. následující pasáž byla bez


4 nohy, 4 rohy, rumpál, cimbál, čamara, jdi čerchmante do stodoly, tam se vyspi do jara! Jestlipak jsi letos nezlobil? Nezlobil, svatý muži, nezlobil.

56


zhlédnutí patřičné filmové scény nepochopitelná. Po vyhledání slova „pérák“ na internetu se zdálo, že se jedná o typ motocyklu, dokud se nevyjasnilo, že jde o herce, který si nasadil na boty kovová péra.

Najbrt, M. (2009): Film, který skvěle šlape. Reflex, 24. 9. 2009.

Co civíte, jste ještě neviděli Péráka? No, správně, protože ho ještě nikdy nikdo neviděl. Protože to je záhadnej nepolapitelnej fantom, na kterýho jsou náckové krátký. Skáče jako klokan, má na nohách tyhlety péra, přeskočí všecko, na co si vzpomeneš, baráky, zdi...

Procházka, J. (1970): Ucho. Köln: Index.

(Podobně tomu bylo ve filmu Tajnosti v pasážích dialogové listiny, kde se hovořilo o jakési Ludmile. Studenti se domnívali, že jde o ženskou postavu, dokud nezjistili z filmu, že se ve skutečnosti jedná o králíka). Závěr Na základě svých učitelských zkušeností na italské univerzitě se domnívám, že práce s dialogovou listinou a scénářem je vhodná pro studenty všech ročníků a že by mohla doplňovat nejen tradiční gramatickou, ale i současnou komunikativní metodu. Různé didaktické metody je třeba spíš střídat a kombinovat, než se omezit pouze na jednu z nich. Práce s filmem je v tomto směru určitě jednou z možných cest. Citovaná literatura

Pavlíček, F. (2003): Tři oříšky pro Popelku. Tři filmové pohádky. Praha: Atlantis.

Renč, F. – Zelenka, Z. (2001): Rebelové (Literární scénář písničkového retrofilmu z let šedesátých). Přerov a Olomouc: Opus Bohemiae. Rosendorfský, J. (1988): Italsko-český slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Slovník spisovného jazyka českého. 4 sv. (1960–1971), Praha: Nakladatelství ČSAV. Smoljak, L. – Svěrák, Z. (1994): Dlouhý, Široký a Krátkozraký (Pohádka, která u dětí propadla). Divadlo Járy Cimrmana. Praha: Paseka. Svěrák, Z. (1995): Vesničko má, středisková. Praha: Prismus. Svěrák, Z. (1996): Kolja (Filmová povídka podle Pavla Taussiga). Praha: Primus. Svěrák, Z. (2001): Tmavomodrý svět. Praha: Primus. Škvorecký, J. (1980): Tankový prapor. Toronto: Sixty Eight Publishers Corporation. Zelenka, P. (1998): Knoflíkáři. Praha: Mladá Fronta.

Dvořák, S. (2009): Protektor. Konečně dobrý český film. Novinky.cz, 16. 9. 2009. Esvan, F. (2006): Historický prézens v současné češtině: možnosti a meze jeho jazykových a komunikativních funkcí. In: F. Šticha (ed.), Možnosti a meze české gramatiky, Praha: Academia, s. 226–248. Hasil, J. (2008): Sociokulturní kompetence, nebo reálie? In: M. Hádková – G. Balowska (eds.) Sociokulturní složka výuky cizího jazyka a SERR. Ústí nad Labem, Ratiboř: UJEP a Státní vysoká škola v Ratiboři, s. 127–137. Hašek, J. (1968): Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Praha: Odeon. Havel, V. (1991): Hry. Praha: Lidové noviny. Hrabal, B. – Menzel, J. (1998): Ostře sledované vlaky. In: 3x Oscar pro český film. Praha: Cinemax. Jarchovský, P. (2004): Šakalí léta. Pelíšky. Pupendo – Filmové povídky. Praha: Paseka.


Citované filmy Dobrý voják Švejk (Karel Steklý, 1956), Knoflíkáři (Petr Zelenka,1997), Kolja (Jan Svěrák, 1996), Maharal – Tajemství talismanu (Pavel Jandourek, 2006), Ostře sledované vlaky (Jiří Menzel, 1966), Protektor (Marek Najbrt, 2009), Rebelové (Filip Renč, 2001), Šakalí léta (Jan Hřebejk, 1993), Tajnosti (Alice Nellis, 2007), Tankový prapor (Vít Olmer,1991), Tmavomodrý svět (Jan Svěrák, 2001), Tři oříšky pro Popelku (Václav Vorlíček, 1973), Ucho (Karel Kachyňa, 1970), Vesničko má, středisková (Jiří Menzel, 1985), Vernisáž (TV film – Ivan Rajmont, 1990).


De Mauro, T. (2000): Il dizionario della lingua italiana. Milano: Paravia.

57

Didaktické zkušenosti | Písně ve výuce češtiny jako cizího jazyka

Písně ve výuce češtiny jako cizího jazyka1 Dalibor Dobiáš lektorát Pisa, Itálie

Písně lze využít jako poslechová cvičení obecně – můžou být tedy základem úloh zaměřených na: a/ celkové porozumění textu („smysl“ textu) včetně jeho adekvátního pragmatického zařazení, jemuž se budeme věnovat podrobněji níže. Přitom se písně výtečně hodí zejména k deduktivnímu odvozování neúplně vyjádřené informace (např. Co se stane s hrdinou?), b/ přesnější porozumění částem textu, resp. fixaci konkrétních gramatických, lexikálních a dalších jevů, c/ cvičení imitační (lze imitovat i text, jemuž mluvčí rozumí jen pasivně a který je vlastně především příjemný, přenáší do jazyka a posiluje sebevědomí v něm).


Těmito třemi typy zařazení písní do výuky se budeme zabývat níže. Využití písní v práci se studenty přitom může vycházet z různých metod práce s mluveným textem (jeho nadřazení textu psanému, rozdílných způsobů jeho spojení s textem psaným) a takto vést k nácviku analýzy mluveného textu včetně např. interpretace šumů či rozlišení hlasů, k osvojení si metod zpracování, případně záznamu mluveného textu za využití paměti (jeho rozčlenění a strukturace, dodatečné úlohy na pochopení textu). Studenti mohou písně využít rovněž k nácviku zprostředkování jejich informací svým kolegům aj.2 Písně sice nevyžadují bezprostřední reakci jako některá jiná poslechová cvičení, jsou však neméně dobrým impulzem k další konverzaci na dané téma, resp. základem pro další cvičení na zastoupené jevy. Výstavba písní umožňuje i jejich jiné, speciálnější využití, např. jako pomůcek dobře osvětlujících rytmické vlastnosti jazyka, jeho variety a náročnější stylistiku apod. Specifický typ písní, do jisté míry odlišný od písní „jazykových“ probíraných níže, představují písně užité ve výuce s důrazem na rozvoj schopnosti studentů reagovat na výzvy obecně kulturní: státní hymna, písně folklorní a sváteční (v případě češtiny např. koledy jako Nesem vám noviny nebo všeobecně známé písně lidové a dětské), nejznámější hity apod. Ráz těchto skladeb, resp. i povahu jiných písní (jejich ironie, milostné motivy atd.) je třeba probrat zejména v případě studentů z kulturně 1| Příspěvek se zabývá především uplatněním písní ve výuce na zahraničních vysokých školách: hodinu lze ovšem, tam kde to okolnosti umožní, založit i na intenzivním využití hudby ve spojení s různými činnostmi, příp. i pohybovými aktivitami apod. (výuka dětí, starších dospělých). 2| Deskriptory činností a strategií spojených s recepcí viz obecně Společný evropský referenční rámec pro jazyky 2002: 67n.


Vhodně volená poslechová cvičení, s rysem reálných komunikačních situací, můžou studenty cizího jazyka zaujmout, podpořit jejich zkušenost v daném jazyce a přispět ke zlepšení jejich komunikační kompetence. Možnosti intenzivnějšího využití poslechových cvičení se nabízejí mj. v oblasti písní: už proto, že jsou přitažlivé svou estetickou stránkou a přímým začleněním do kultury společenství, jehož jazyk si student osvojuje. Ve své různorodosti pak písně seznamují s rozdílnými výslovnostmi, umožňují cíleně zprostředkovat určité gramatické jevy či lexikum, resp. komplexní jazykové styly, a nabízejí tak vítané, výrazně přirozené doplnění modelových poslechových cvičení, jež tvoří součást učebnic. Osvojení si – zvláště radostných – písní tak umožní studentům fixovat si jazyk počínaje výslovností, překonat ostych a získat pocit seberealizace, zázemí a vzpomínky v jazyce, tolik významné v prostředí zahraničních univerzit, kde ne všichni mají možnost nebo zájem zúčastnit se letních škol, studijních pobytů nebo stáží v zemi, jejíž jazyk si osvojují.

58


Na tomto místě se vracíme k výše vymezeným třem okruhům práce s písněmi. Poslechová cvičení jsou při výuce, odhlédnuto od výše uvedeného pragmatického rámce, volena pro jejich obecněji lingvistické téma: může být primárně gramatické, lexikální, stylistické apod., případně kombinované (např. píseň Náměšť J. Hutky na nácvik stupňování adjektiv, Co jsem měl dnes k obědu J. Suchého a J. Šlitra na téma jídla). V oblasti stylistiky může být užitečné zejména pracovně rozlišit písně dějové, resp. s kauzální strukturou (např. Čtvrté přání zpívané K. Černochem, jež vypráví příběh čtyř bratrů na poušti, Kdyby tady byla taková panenka P. Lohonky Žalmana, kde se děj odvíjí od postupného naplňování podmínek), a písně nedějové (vyjadřující popis, pocity apod., jako např. výše zmíněná Náměšť). Okruh otázek zaměřených na celkové porozumění textu v závislosti na tomto zařazení variuje (v prvním případě písně Kdyby tady byla taková panenka např.: Co musí udělat muž, aby se dívka stala jeho? Který z úkolů pro muže je nejtěžší?... anebo pro Čtvrté přání: Jak šel život prvního bratra? Čím se lišil od života čtvrtého bratra?; v druhém případě Hutkovy Náměšti obecněji: Které hodnoty jsou pro mluvčího důležité? Jak byste charakterizovali mluvčího?). Pokud jde o dílčí rozumění textu, klasická cvičení se zaměřují na doplňování vynechaných míst (na vynechaná místa lze ovšem doplňovat i vystřižené obrázky,3 vytištěná slova). Jiná cvičení se soustřeďují na výklad jednotlivých míst (otázky doplňovací, vylučovací apod.). Otázky, zadané buď předem, anebo po poslechu (méně náročné texty), by se měly zpravidla vyrovnaně týkat tématu písně jako celku (např. Jdou muž a žena v písni K. Hašlera Po starých zámeckých schodech dolů, nebo nahoru?). Přitom by se měly soustředit zvláště na jevy, které souvisejí s tématem písně ve výuce (např. doplnění slov v 6. pádu singuláru v písni M. Tučného Všichni jsou už v Mexiku) a zpravidla zvláště na jevy frazeologické, případně lexikální v písni (např. Co znamená spojení jednou jsi dole, jednou nahoře


v písni Život je jen náhoda J. Voskovce a J. Wericha?). Upozornění studentů na tyto jevy je potřebné, protože písně patří k útvarům, které jsou založené na živém mluveném jazyce. Otázky vztahující se k dílčímu rozumění textu je pak záhodno rozvinout a příslušné jevy procvičit v doplňujících cvičeních gramatických, lexikálních, stylistických apod. (v případě uvedené písně K. Hašlera, kde se často objevuje 6. pád plurálu jmen, lze položit např. otázku, kdo chodí po čem: zvířata po lese, lidé po ulicích, pacienti po lékařích a v písni (zvířata v lese spí, běhají...) atd.; na spojení schody z kamene, srdce z mramoru reagovat otázkou na materiál jiných předmětů a příslušné jevy ještě dále probrat). Základním a nejvýznamnějším imitačním cvičením při práci s písněmi je společný zpěv. Úlohy s imitací spojené se dále můžou soustředit na paměť (zápis informací v závěru poslechu textu, převyprávění textu), ale i sestavení písně podle rozstříhaného textu, obrázků apod. Nejčastějším úskalím při užití písní zvláště pro začátečníky a mírně pokročilé je, jak řečeno, jejich přiměřenost studentům. Výběr založený čistě na základě estetických preferencí, bez jasného učebního záměru a dodatečných cvičení může vést k malé využitelnosti písně pro studenty, zvláště není-li jasný učební záměr a nejsou-li při výuce přítomny úvod k písni a následná cvičení (běžným parametrem využití písní je po jejich uvedení zpravidla počáteční poslech těchto děl v celku, doplněný případně předběžnými otázkami zaměřenými na téma textu, a poslech závěrečný, který cvičení k písním včetně těch neposlechových shrnuje). Písně bývají založeny na běžně mluveném jazyce – to je jejich přednost – a zpravidla se od modelového jazyka, který si studenti v počátcích osvojují, liší a pochopitelně jsou obtížnější (jazykově značně náročné jsou např. písně I. Jahelky, ale i mnoha dalších autorů).4 Jinou obtíží, která brání širšímu využití písní ve výuce češtiny už pro začátečníky a mírně pokročilé, jsou specifika vysoce komplexního flektivního jazyka a omezený výskyt některých jevů v písních (např. konkrétních pádů ukazovacích zájmen). Prostor širšímu využití písní ve výuce nabízí proti dřívějšku naopak technika (vedle tradičních zvukových

3| Takto pracuje s písněmi učebnice Na cestě za češtinou z roku 2008; metoda se hojně využívá především ve výuce dětí. 4| V lidových písních se můžeme setkat s poměrně zastaralým lexikem či nářečními prvky. Jiné písně naopak nevyhovují z důvodů estetických.


vzdáleného prostředí. Učitel by si měl ovšem uvědomit i to, že písně zdánlivě srozumitelné můžou vést k rozporuplnému přijetí z hledisek estetických (např. pro svou komplikovanou rytmickou strukturu nebo těžké téma), ale i obsahových, v případě vulgarismů, rasových a sociálních stereotypů apod. Klíčové se přitom jeví zasazení písní do rámce výuky, otázka kompetencí studentů a toho, k rozvoji kterých kompetencí jsou písně určeny (je např. třeba na první hodině se skupinou amerických studentů probírat otázky, které může vyvolat píseň Černý Bill a bílá Nelly M. Tučného?). Na možné obtíže při zasazení jazykově zdánlivě dobře srozumitelného textu do výuky upozorňujeme v příloze II (Amazonka skupiny Hop trop).

59


nosičů je to internet s nahrávkami na serverech jako www.youtube.com dokonce i s klipy či filmovými scénami, webovými stránkami skupin a interpretů apod., se stránkami zaměřenými na karaoke – zpěv textu k hudbě, výhodný tam, kde nikdo ve skupině neovládá hru na hudební nástroj: www.karaoketexty.cz). Možnosti využití příslušných materiálů zvětšují dostupné počítačové programy: jedná se v prvé řadě o zpomalení nahrávky už v běžném přehrávači Windows Media Player, resp. i v dalších programech. Jiné programy jako Karaoke Video Creator umožňují přidávat k nahrávkám titulky.

vůz, hubený, kytice), slov mezinárodních (barometr, petrolej, váza); resp. jsou alespoň v kontextu bydlení dobře využitelná a procvičitelná. Srozumitelnosti textu tu napomáhá i poměrně přehledná struktura písně.

Příloha I: Příklad využití písně Dáme si do bytu5

Rozvrh hodiny (45 minut): 1. Motivace k písni: píseň lze využít nejspíše v rámci nácviku jednoduchého popisu bytu, po gramatické stránce akuzativu (či příslovcí místa apod.). V úvodu je přitom záhodno zkontrolovat, zda studenti znají většinu slov v písni (váza, kytice, židle, stůl, lůžko, kartáček, barometr, zámek, lampa, petrolej, případně slovesa týkající se svícení), předložky místa a příslovce. Pokud učitel zjistí, že tomu tak není, může tato slova napsat na tabuli. Jejich nácvik se provádí např. tak, že učitel nakreslí na tabuli siluetu pokoje a jeden student do ní zakresluje předměty dle pokynů svých kolegů (Dáme si do bytu vázu. / - Kam si ji dáte? / - Na stůl.) (15 minut).

2. Jazyková přiměřenost: píseň vypráví v jádru jednoduše příběh postupného zařizování bytu. Gramaticky nejnápadnější jevy v ní jsou akuzativ singuláru (dáme si do bytu + vázu, kytici, židli), dále genitiv singuláru (do bytu, do vázy, do ní...), ojediněle i další pády zpravidla v prostorových konstrukcích (ke stolu, na té židli). V písni se objevují i zájmena neurčitá (každý, všechen), číslovky řadové (dvakrát, třikrát), odvozování sloves, resp. vidy (nalejeme, dolejeme, svítí, dosvítí...) a vedlejší věty, zejména časové, a nabízí tak komplexní gramatické využití na úrovni zpravidla A1, resp. A2 Společného evropského referenčního rámce (dále SERR6). Píseň obsahuje slovní zásobu a frazeologii zejména k oblasti zařízení bytu a lexikálně odpovídá úrovni A1 SERR dle výše uvedeného popisu z ca. 80 %, tj. kromě slov barometr, děsný, chytit, klesnout, kytice, lít a odvozených slov, slov lůžko, petrolej, schovat, snad, stačit, starost, škrtnout, váza, zhubnout. Některá tato slova lze však snadno vysvětlit na základě známých výrazů (lůžkový 5| Za přípravu cvičení k písni děkuji Janě Šimáčkové. 6| Viz Hádková – Línek – Vlasáková 2005, Čadská a kol. 2005.


2. Učitel napíše na tabuli otázky (bod I níže), případně je vysvětlí, připojí několik neznámých slov s vysvětlením (např. klesnout, zhubnout, škrtnout...), a píseň přehraje. Nato se krátce zeptá studentů, jak by odpověděli na úvodní otázky, jejich odpovědi však ponechá neuzavřené. Následuje nový poslech a další diskuse na téma úvodních otázek (7 minut). 3. Učitel rozdá studentům pracovní list s vynechanými slovy a přehraje jim nahrávku znovu. Studenti doplňují chybějící slova v textu, případně odpovídají na některé další otázky uvedené v bodě I a II. Následuje společná kontrola, otázky zaměřené na nesrozumitelná místa v textu, příp. učitelova kontrola, že studenti textu porozuměli (Co musím udělat, aby lampa svítila?) (8 minut). 4. Následuje řízená diskuse na témata uvedená v bodě IV (5 minut). 5. Studenti vypracují na pracovních listech ve spolupráci s učitelem gramatické, lexikální a stylistické úkoly v bodě III (8 minut). 6. Učitel studentům na závěr ještě jednou píseň přehraje (2 minuty).


Úvodní úvahy: 1. Obecná přiměřenost: klasická skladba na téma zařízení bytu od V. Hály na slova V. Blažka zaujme studenty svým energickým, radostným rázem a oživí hodinu. Přitom zprostředkovává tradici českého jazzu, může být mostem k jazykově komplikovanějším skladbám J. Ježka na texty J. Voskovce a J. Wericha, J. Suchého a J. Šlitra a dalších. Píseň je tak dobře využitelná pro všechny dospělé studenty (pozadí či bytová situace 50. let ovšem nemusí být všem srozumitelné). Zajímavostí na okraj je, že v podání J. Beka a I. Kačírkové z roku 1958 představuje Dáme si do bytu vůbec první československý videoklip (dostupný na www.youtube.com).

3. Dostupná nahrávka: píseň je k dispozici v různých nastudováních na CD Hity 1960 (1993) v podání Y. Simonové a M. Chladila (rovněž na Sto let české a slovenské písničky 3, 2001), Portréty (2000) v podání K. Vlacha a konečně na DVD Hitparáda 60. let (2008) v klasickém podání I. Kačírkové a J. Beka. Poslední uvedená verze a výtečná původní verze J. Suchého a J. Zímy z roku 1957 jsou dostupné na serveru www.youtube.com.

60


Dáme si do bytu 1. Dáme si do bytu do bytu dáme si vázu do vázy kytici pod vázu stůl ke stolu židli, kdo židli má bydlí každý kdo bydlí má starostí půl 2. Jen jedno lůžko radši a dva kartáčky zubní když lůžko nepostačí, tak má milá zhubni dáme si do bytu do bytu dáme si lampu nalejeme do ní petroleje dvakrát škrtneš a chytí – když chytí tak svítí a když dosvítí tak se zas doleje 3. Snad dvakrát, dvakrát metr a půl aby se vešla ta židle a stůl snad třikrát, třikrát jeden metr aby se vešel i barometr 4. Až barometr klesne zůstanem na té židli počasí je dnes děsné ale nám se to bydlí! 5. Dáme si do bytu dáme si zámek pod zámek schováme všecko co máme tu židli a stůl a starostí půl tu lampu a tu trochu petroleje co svítí když chytí a když dosvítí a když dosvítí tak se doleje.

schováme pod zámek 3. Co dává do bytu muž, co dává do bytu žena, co dávají oba dohromady? 4. V jaké situaci můžou mít muž a žena barometr? III. Úkoly gramatické, lexikální a stylistické: 1. Převeďte věci, které dají muž a žena do bytu, do množného čísla. Která slova změnit nejde? 2. Co nejde k sobě? Opravte fráze.

mladá postel dlouhá postel sympatická postel

levný byt pomerančový byt krátký byt

stará skříň realitní skříň tlustá skříň

vysoká zahrada dobrá zahrada malá zahrada

3. Co dáte do bytu vy a kam? 4. Doplňte do fráze nám se to bydlí slovo to. Jak se změní slovosled na základě známých pravidel o pořadí „gramatických“ slov? Liší se významově věta se dvěma to? 5. Je v písni nespisovná čeština? Kde? Opravte tato slova. 6. Jaký je styl písně? IV. Konverzační témata: 1. Jak vypadá váš byt? 2. Co musí být v bytě, aby se měl člověk dobře? 3. Co znamená přísloví „můj dům - můj hrad“? 4. Jak žili lidé dřív? Jak žijou teď?

(V. Hála / V. Blažek)

II. Otázky zaměřené na dílčí rozumění textu: 1. Proč budou mít muž a žena jen jedno lůžko? 2. Jak bude byt přesně vypadat? 3. Jak velký musí být byt, aby tam mohli muž a žena dát židli a stůl? 4. Jak velký musí být byt, aby tam mohli muž a žena dát barometr? 5. Může být problém v tom, že žena není hubená? 6. Půjdou muž a žena ven, až bude venku děsné počasí? Alternativa: 1. Doplňte obrázky na vynechaná místa v textu (váza, kytice, židle, stůl, lůžko, kartáček, barometr, zámek, lampa, petrolej). 2. Co znamenají následující obraty? nám se to bydlí, všechno


Příloha II: Příklad využití písně Amazonka Úvodní úvahy: 1. Obecná přiměřenost: píseň na téma životního příběhu má nostalgický ráz (nejedná se o píseň „radostnou“) a obsahuje některé české reálie, které můžou být nesrozumitelné až nesympatické (kultura trampingu, spojení s každodenností 80. let). Využití zmíněných reálií, jsou-li vhodně uvedeny, případně doplněny o materiály k vývoji české společnosti po roce 1989 naopak nabízí potenciál pro následnou diskusi. Píseň tak vyžaduje přípravu učitele a nabízí se k využití spíše s náročnějšími studenty, ve spojení s diskusí o českých reáliích. 2. Jazyková přiměřenost: píseň jednoduše vypráví poměrně obsažný příběh a je využitelná i pro mírně pokročilé studenty. Nejnápadnějším gramatickým jevem je minulý čas. V písni se mimoto objevují ojediněle různé pády plurálu, dva duálové tvary, vazba s komparativem a některé vedlejší věty, které ovšem výrazněji nevybočují z popisu gramatiky na úrovni A1, resp. A2 SERR a nabízejí se k otázkám zaměřeným na rozumění složitějším gramatickým jevům. V textu


I. Otázky zaměřené na celkové rozumění textu: 1. Od kterých problémů byt muži a ženě pomůže? 2. Mají už žena a muž byt, o kterém zpívají? 3. Které věci si dají muž a žena do bytu? 4. Je už něco v bytě teď? 5. Musejí mít muž a žena velký byt?

61


se objevuje obecná čeština (zejména koncovky a lexikum).

Amazonka

Píseň obsahuje slovní zásobu a frazeologii zejména k oblasti životního příběhu a lexikálně odpovídá úrovni A1, resp. A2 SERR dle výše uvedeného popisu z ca. 80 %, tj. kromě slov aby, cingrlátko, dečka, hrdě, krám, krása, mládí, nebe, panelák, přísahat, přisvědčit, svět, šátek, tenkrát, utíkat, vadit, víla, zrcadlit se. Některá slova lze však snadno vysvětlit na základě známých výrazů (uteč, dvakrát, mladý). V dalších případech se opakují (tenkrát) a jsou dobře užitečná komunikačně (přísahám, vadit) či v kulturních souvislostech (panelák).

1. Byly krásný naše plány, byla jsi můj celej svět, čas je vzal a nechal rány, starší jsme jen o pár let.

Rozvrh hodiny (45 minut): 1. Motivace k písni: píseň lze užít s výše uvedenými omezeními nejspíše k nácviku vyprávění o životě nebo koníčcích v minulém čase, resp. rozšíření příslušných dovedností. Odsud může učitel snadno přejít k tématu českého trampingu: např. tak, že připraví pro studenty fotografie či obrázky trampů z internetu a nechá studenty uvažovat o tom, kdo jsou a co dělají tito lidé. To je zároveň příležitost k procvičení některých slov z písně v následné diskusi (krása, mládí, nebe, panelák, šátek, vadit, svět, tenkrát apod.). Je nasnadě, že studenti překvapení fotografiemi i zpravidla málo známým fenoménem uvítají autentickou „trampskou píseň“ (10 minut). 2. Učitel napíše na tabuli otázky (bod I), případně je vysvětlí, připojí několik neznámých slov s vysvětlením (hrdě přisvědčil, cingrlátko, víla, krám, utíká...), a pustí nahrávku. Nato se krátce zeptá studentů, jak by odpověděli na úvodní otázky, odpovědi však nechá neuzavřené. Následuje nový poslech a další diskuse na téma úvodních otázek (8 minut). 3. Učitel rozdá studentům pracovní list s vynechanými slovy a pustí jim nahrávku znovu: studenti doplňují chybějící slova v textu, případně odpovídají na některé další otázky uvedené v bodě I a II. Následuje společná kontrola, otázky zaměřené na nesrozumitelná místa v textu, příp. učitelova kontrola, že studenti textu porozuměli (Co se zrcadlí v řece, když jsou vlevo stromy a vpravo vysoké domy?) (8 minut). 4. Následuje řízená diskuse na témata uvedená v bodě IV (8 minut). 5. Studenti splní ve spolupráci s učitelem gramatické, lexikální a stylistické úkoly v bodě III na pracovních listech (8 minut). 6. Učitel studentům na závěr ještě jednou přehraje píseň (3 minuty).


R: Nebe modrý zrcadlí se v řece, která všechno ví, stejnou barvu jako měly tvoje oči džínový. 3. Kluci tenkrát, co tě znali, všude, kde jsem s tebou byl, Amazonka říkávali, a já hrdě přisvědčil. 4. Tvoje strachy, že ti mládí pod rukama utíká, vedly k tomu, že ti nikdo Amazonka neříká. R: 5. Zlatý kráse cingrlátek, jak sis časem myslela, vadil možná trampskej šátek, nosit dáls‘ ho nechtěla. 6. Teď jsi víla z paneláku, samá dečka, samej krám, já si přál jen, abys byla pořád stejná, přísahám. (Hop trop) I. Otázky zaměřené na celkové rozumění textu: 1. Kdo je Amazonka a proč? 2. Kdo je asi člověk, který v písni promlouvá? Co o něm víme? 3. O kom mluví? Co o něm víme? Jaký je jeho vztah k tomu, kdo promlouvá? 4. Co je jinak, než bylo dřív? 5. Chce muž, který se objevuje v písni, žít tak, jak žil dřív? II. Otázky zaměřené na dílčí rozumění textu: (práce bez vytištěného textu písně) 1. Kdo teď slyší na „táto“? Kdo slyšel na „táto“ dřív? 2. Má žena, která se objevuje v písni, modré oči? 3. Je pravda, že žena si už neobléká džíny, a nosila je dřív? 4. Říkali dřív kluci a ten, kdo v písni mluví, ženě stejně? 5. Co všechno je v písni modré?


3. Dostupná nahrávka: píseň je dostupná na CD Hop trop na Venkowě (1993), Hop trop BESTiální Uf (2000) a v horší kvalitě jako součást videoklipů na www.youtube.com (zde i v jazykově srozumitelnější interpretaci J. Samsona Lenka).

2. Tenkrát byly děti malý, ale život utíká, už na „táto“ slyší jinej, i když si tak neříká.

62


Alternativa: 1. Doplňte chybějící slova (1. plány, o pár let, 2. život, neříká, 3. nebe, džínový, 4. strachy, neříká, 5. časem, šátek, 6. z paneláku, stejná). 2. Co znamenají následující obraty byla jsi můj celej svět, mládí utíká pod rukama, kluci tenkrát? 3. Znamená „samá dečka, samej krám“, že má žena mnoho deček a krámů, nebo jen jednu/jeden? 4. Kdo může podle písně nejlíp říct, co bylo dříve? III. Úkoly gramatické, lexikální a stylistické: 1. Je v textu nespisovná čeština? Kde? Změňte tato slova a tvary. 2. Kde se v textu objevujou inverze? Nahraďte je podle běžného jazyka. 3. Převeďte píseň do třetí osoby (hovoří někdo cizí).

4. Převeďte celou píseň do budoucího času. 5. Vymyslete do básně jiné rytmicky funkční rýmy (oči džínový › chleby medový...). 6. Jaký je styl písně? IV. Konverzační témata: 1. Vyprávějte nyní z perspektivy ženy, jak asi se změnil muž. 2. Vyprávějte, jak mohly být věci jinak a užijte podmiňovací způsob. 3. Co všechno dělají Češi ve volném čase? Existuje tradice trampingu také ve vaší zemi? 4. Připravte scénky z různých let života ženy a muže v písni.

Příloha III: Tabulka využití písní: gramatika 7 Látka

Skupina / obtížnost 8

Píseň

- genitiv

**

Brno je zlatá loď (I. Mládek)

- dativ

*

Koulelo se, koulelo (lidová)

- akuzativ

*

Inu, měl jsem hezkou holku (lidová)

**

Valčíček (Nedvědi)

- vokativ

*

Bratře Kubo (lidová)

- lokativ

*

Zdálo se mně, má panenko (lidová)

**

Všichni jsou už v Mexiku (M. Tučný)

**

Láďa jede lodí (I. Mládek)

- instrumentál Podstatná jména - plurál

*

Čechy krásné, Čechy mé (Z. Svěrák / J. Uhlíř)

- genitiv

***

Osamělé město / Tereza/ (W. Ryvola)

- dativ

***

Holubí dům (Z. Svěrák / J. Uhlíř)

- akuzativ

**

Jak jsi krásné, neviňátko (koleda)

**

Nemelem (lidová)

**

Po starých zámeckých schodech (K. Hašler)

**

Já budu chodit po špičkách (P. Novák)

- instrumentál

***

Jeřabiny (K. Kryl)

Podstatná jména - duál

***

Tři kříže (Hop trop)

Podstatná jména - typ kuře

***

Malé kotě (J. Suchý / J. Šlitr)

Podstatná jména slovesná

***

Hezky od podlahy (lidová)

- lokativ

7| Tabulky se snaží obsáhnout v prvé řadě texty jednodušší, využitelné i pro mírně pokročilé studenty. Autor uvítá další návrhy na doplnění těchto, z prostorových důvodů zkrácených přehledů. 8| Obtížnost písní zde označujeme hvězdičkami: * - nejsnadnější, *** - nejnáročnější.



Podstatná jména - singulár

63

Přídavná jména9

**

Starý muž (J. Nohavica)

- stupňování

**

Náměšť (J. Hutka)

Zájmena osobní - singulár

***

Anděl (K. Kryl)

- akuzativ

*

Já jsem muzikant (lidová)

- akuzativ, dativ a genitiv

**

Blues pro tebe (J. Zíma)

- dativ

*

Co je ti, co je ti? (z Prácheňska)

- lokativ

***

Něco o lásce (P. Dobeš)

- instrumentál

**

Známe se pouze chvíli (P. Bobek)

Zájmena přivlastňovací

**

Jsem tvůj muž (J. Nohavica)

Zájmena neurčitá a záporná

*

Křížem krážem (M. Donutil)

***

Nikdy nic nebylo (Sto zvířat)

- každý

***

Život je jen náhoda (J. Voskovec / J. Werich)

- všechen

**

Všichni už jsou v Mexiku (M. Tučný)

Rád, ráda, rádo

**

Píseň o ženách (J. Nohavica)

Číslovky základní

* říkadlo

Jeden, dva, tři, čtyři, pět, cos to Janku (lidová)

Číslovky násobné

**

Jednou, dvakrát budu čekat (lidová)

Přítomný čas

*

Já jsem muzikant a přicházím k vám (lidová)

**

Okno mé lásky (Olympic)

- slovesa pohybu

**

Černé oči, jděte spát (lidová)

Modální a fázová slovesa

**

Bláznova ukolébavka (P. Dydovič)

Minulý čas

*

Kočka na okně (J. Suchý / J. Šlitr)

**

Frankie Dlouhán (Nedvědi)

*

Vínečko bílé (lidová)

**

Na kameni kámen (Brontosauři)

*

Kdyby prase mělo křídla (P. Skoumal)

**

Kdyby tady byla taková panenka (Žalman)

*

Nesem vám noviny (koleda)

***

Petr a Lucie (H. Hegerová)

- opisný imperativ

**

Jatelinka (M. Donutil)

Vazby slovesa hrát

*

Honky tonky blues (J. Suchý / J. Šlitr)

Příslovce - stupňování

**

Píšu vám (Yesterday od The Beatles)

Budoucí čas Kondicionál Imperativ

Kvantita

**

Kolik je na světě moří (J. Vodňanský / P. Skoumal)

Vedlejší věty

***

Dajána (P. Kotvald / S. Hložek)

- vztažné

**

Dávno, dávno vím (Spiritual kvintet)

- časová

**

Až nám bude sedm, sedmdesát sedm (lidová)

**

Černé oči (lidová)

***

Až ráno (lidová)

- příslovečná přirovnávací

***

Starej pán (J. Vodňanský / P. Skoumal)

- nepřímá řeč

**

Povídej (P. Novák)

9| Viz podstatná jména.




64


Látka

Skupina / obtížnost

Píseň

Člověk: popis

***

Salome (K. Kryl)

Denní program

**

Když jde malý bobr spát (J. Vodňanský / P. Skoumal)

- čas: měsíce

*

Den je krásný (Starci na chmelu)

Život a události

**

Amazonka (Hop trop)

***

Ach, ženo milá (J. Hutka)

*

[Jiříku, co v očích máš...] (O Zlatovlásce)

**

Není nutno (Tři veteráni)

**

Vánoce, Vánoce přicházejí (J. Vomáčka / Z. Borovec)

Pocity Rodina Zdraví a nemoci

***

Pochod marodů (J. Nohavica)

Vzdělání a škola

***

Koleje (Jaksi taksi)

Domov

**

Dáme si do bytu (V. Blažek / V. Hála)

Město a vesnice

**

Píseň hraboše (D. Bárta)

Příroda

**

Léto s tebou (J. Schelinger)

***

Máme rádi zvířata (J. Molavcová)

*

Kočka leze dírou (lidová)

**

Slunce už vysouší loužičky (Včelí medvídci)

***

Hrobař (Premiér)

***

Instalatérská (K. Plíhal)

***

Co jsem měl dnes k obědu (J. Suchý / J. Šlitr)

***

Bramborová placka (Šlapeto)

Volný čas a zájmy

***

Sousedovic Toníček (I. Mládek)

- náboženský život

**

Když jsem já šel tou Putimskou branou (lidová)

Počasí Práce a služby Jídlo

- návštěva

***

Tulipán (J. Suchý / J. Šlitr)

- sport

***

Fotbal (J. Nohavica)

- prázdniny a dovolená

***

Barbora píše z tábora (Z. Svěrák)

Svátky

**

Vánoce, Vánoce přicházejí (J. Vomáčka / Z. Borovec)

Oblečení

***

Píseň o malíři (H. Hegerová)

***

Šaty dělaj člověka (J. Voskovec / J. Werich)

Nákupy

***

Nosorožec (K. Plíhal)

Cestování

*

Rychlík jede do Prahy (I. Mládek)

**

Láďa jede lodí (I. Mládek)

Literatura: Hádková, M. – Línek, J. – Vlasáková, K. (2005): Čeština jako cizí jazyk. Úroveň A1. Praha: MŠMT ČR 2005. ČADSKÁ, M. a kol. (2005): Čeština jako cizí jazyk. Úroveň A2. Praha: MŠMT ČR 2005.



Příloha IV: Tabulka využití písní: slovní zásoba a frazeologie

65

recenze

Na cestě za češtinou Dalibor Dobiáš lektorát Pisa, Itálie

Andrášová, H. – Podepřelová, A. a kol. (2008) Na cestě za češtinou Praha: Klett. 183 str. + CD

Komentovaný soubor šestasedmdesáti námětů pro výuku češtiny jako cizího jazyka Na cestě za češtinou vznikl jako dílo kolektivu vedeného H. Andrášovou a A. Podepřelovou na základě úspěšného projektu ČaF – didakticko-metodické základy výuky češtiny jako cizího jazyka řešeného na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity. Praktické zacílení souboru a orientace v prvé řadě na Němce vstupující do českého obchodního světa jsou patrné na řadě míst publikace (projekt podpořila Škoda Auto, potažmo německý Volkswagen); záběr Na cestě za češtinou je ovšem značně širší. Tuto doplňkovou příručku (pro úrovně A1–B1 Společného evropského referenčního rámce) mohou využívat všichni učitelé češtiny jako cizího jazyka. Stávající možnosti výuky rozšiřuje soubor, v souladu s Rámcem a tendencí novějších učebnic, především pokud jde o efektivitu a ekonomii zprostředkování češtiny jako cizího jazyka cizincům. Polemizuje přitom s mechanickou aplikací pouček určených Čechům na danou oblast. V souladu s doporučeními Rámce usilují autoři Na cestě za češtinou nejen o výuku jazyka, ale též o obecnější zprostředkování sociokulturních kompetencí a úvod do reálií. Jazykovým kompetencím věnují pojednání o problematice postupného úvodu cizinců do české gramatiky („gramatická progrese“), jakoby navíc k českému popisu úrovní Rámce, obecnějším komunikativním kompetencím četné výklady a cvičení. Na základě praktických, přitom poměrně heteronomních kritérií je soubor Na cestě za češtinou pro daný účel rozdělen do sedmi kapitol sdružujících jednotlivé náměty: Cizinec mezi Čechy, Firemní a obchodní komunikace, Nácvik jazykových prostředků (tedy výslovnost a gramatika), Nácvik řečových dovedností (podněty pro mluvení, psaní a práci s textem), Reálie, Písně a Hry. V struktuře publikace nepřehlédnutelné a cenné jsou kratší i rozsáhlejší úvody: obecně se tak či onak vztahují k Rámci a vedle jiných přednos-


tí především oplývají množstvím tipů získaných zjevně v praxi. Pojednáme zde nejprve výše zmíněný koncept gramatiky, vyzdvižený i v úvodu k publikaci Na cestě za češtinou, jakkoli jím četné inspirace v příručce zdaleka nejsou vyčerpány. Autorka výkladu L. Holubová se vyslovuje pro efektivní výuku, tedy „přiblížit... gramatiku co možná nejjednodušeji, aniž bychom se přitom odchylovali od jazykové správnosti“ (s. 53) i studentům bez filologického vzdělání. Důraz je kladen zejména na potřebu dorozumět se a na frekvenci jevů. Autorka přitom navrhuje rozlišit základní gramatiku, od níž se „spirálovitě“ postupuje do hloubky k jevům zpočátku pouze „lexikalizovaným“. Případně upozorňuje např. na význam analogií pro výuku (ta žena ráda dělala, konsonanty v koncovkách plurálu jmen apod.). Přitom především s větší či menší přesvědčivostí vyzdvihuje význam tvrdosti souhlásek pro výklad deklinace proti tradičním rodům (54; oba principy pochopitelně sama musí kombinovat). Titul Na cestě za češtinou jako by zde přitom naznačoval, že podnětný přístup publikace založený na efektivitě se teprve rozvíjí i u svých hlasitých propagátorů. „Spirálovitě“ je tak vysvětlen první probíraný pád, lokativ, vedle něho se ovšem objevuje formálně blízký a ještě méně frekventovaný dativ, a tak se učitel již zde musí (více než na poněkud složitý návod) spoléhat na vlastní úsudek a zkušenost, a proto může přehlédnout silné stránky příručky. Nejfrekventovanější akuzativ, v jehož případě by bylo možno pro zjednodušení a v souladu s principem příručky vyzdvihnout častý tvrdý typ, je na rozdíl od lokativu vyložen bohužel v celku. Jinde autorčin výklad působí unaveně a rezignuje i na jinak známé pomůcky pro výklad gramatických jevů (vidy, stupňování ad.). Co bylo řečeno výše o „gramatické progresi“, platí i pro zmíněných šestasedmdesát námětů pro výuku češtiny

recenze

7.

66

Recenze | Na cestě za češtinou

Zvolený přístup naplňování širšího „zadání“ těchto cvičení především aktivizuje úlohu učitele, který musí hodinu samostatně utvářet a k tomu pochopitelně zintenzivnit komunikaci se studentem jakožto klíčovou jednotkou nové metodiky výuky jazyků. Publikace Na cestě za češtinou nabízí tomuto snažení vítané vodítko a pevnější rámec, jakkoli občas snad až příliš volný (budou např. studenti, kteří se teprve seznamují s instrumentálem singuláru jedu metrem schopni stupňovat adjektiva v diskusi o dopravních prostředcích?). Vytvořený prostor a různorodé náměty knihy budou učitele nepochybně inspirovat k vlastním individuálním řešením. Příslušnou „inspirativnost“ příručky je třeba vyzdvihnout jako její rys i proto, že žádná ze sedmi kapitol danou problematiku zcela nevyčerpává: v oblasti gramatiky se případně objevuje více cvičení na akuzativ, velmi dobře využitelné jsou i obrázky na prostorové vztahy (např. v lekci 3.2.4 Kde je mobil? ve skříni, na skříni apod.). Nápadité je využití jídelního lístku pro výklad verbálních adjektiv (smažený, vařený...), jež bude ovšem učitel muset doplnit i jinými příklady jejich užití. Pomůckou učiteli k vhodné volbě cvičení je označení jejich obtížnosti v pokynech. Tak je např. genitiv v lekci 3.2.14 určen především těm, kteří již příslušný pád znají. Příručku Na cestě za češtinou lze vcelku rovnoměrně využít pro tři zmíněné úrovně A1–B1. Jako gramatický výklad a cvičení lze charakterizovat také další kapitoly knihy a CD: vůbec první zlepšuje sociokulturní kompetence studenta – např. užití pozdravů v češtině a chování v situacích stravování, ubytování se nebo bankovnictví (pro něž je jako charakteristická reálie zvoleno stavební spoření). S dalšími zvyklostmi, např. vánočními a velikonočními tradicemi, se student seznámí v bloku Reálie, a to ovšem opět v komplexním vztahu k jazykovým prostředkům a řečovým dovednostem. Zřejmě i s ohledem na cílovou skupinu původního


projektu autorů následuje firemní komunikace, tj. relevantní slovní zásoba a frazeologie, korespondence, které mají zvýšit studentovy kompetence v pracovním světě. Sociokulturní důrazy v příručce jsou, jak řečeno, s ohledem na Rámec cenné, v dialogickém pojetí pak přímo novátorské. Největší pozornosti se v publikaci Na cestě za češtinou dostává nácviku jazykových prostředků a řečových dovedností, k němuž patří i výše pojednaná gramatika. První z uvedených bloků je započat oddílem o výslovnosti s rozsáhlejším úvodem po vzoru Rámce (následují cvičení na některé hlásky, délky a znělost). Řečové dovednosti, mluvená a psaná komunikace jsou procvičovány na atraktivních tématech rodiny a mezilidských vztahů, činností, práce, školy a zájmů, běžné konverzace s vyjádřením emocí aj., a patří tak k nejcennějšímu, co příručka Na cestě za češtinou nabízí. Autoři se zde, a podobně i dále v bloku písní a výtečných her, úspěšně snaží motivovat studenty k dialogu, nespouštějíce ze zřetele potřebu gramatických základů komunikace. Snaha o rozsah souboru vedla tu a tam k zbytečnému natahování: samoúčelně působí zejména velká fotografie hlodavce na str. 50 CD následována pouhými dvěma čtyřveršími na další straně. Jakkoli je třeba uvítat strukturovanost zadání k jednotlivým lekcím, některé pokyny se nadbytečně opakují a mohly by být – dostatečně variabilně – zpracovány obecně, podobně jako výtečné náměty v úvodech ke kapitolám (učitel si např. musí být jist, že studenti ovládají slovní zásobu, s níž se pracuje; otázkou je spíše, jak má zábavnými způsoby kontrolu provést). Učební text Na cestě za češtinou jako by přitom cesty znalo, nabízí např. cvičení H. Andrášové, kdy jsou textu předeslány obrázky věcí, jejichž názvy si studenti za pomoci učitele zapamatovávají /CD, s. 55/, anebo L. Matuškové, v jejíž lekci jsou některá slova v písni nahrazena obrázky /CD, s. 202/. V obrázcích ke cvičením se Na cestě za češtinou naproti tomu často šetřilo, učitel si musí obstarat i audionahrávky písní ke cvičením. Přes celkovou šíři inspirací zůstává při pojednání o příručce dle našeho názoru nejzásadnější otázka gramatická: jak efektivně zpřístupnit složitý systém jazyka, který se vymyká jednoduchým poučkám, jinojazyčnému mluvčímu? Je třeba ocenit, jak se s otázkou autoři příručky vypořádali. Přesto jejich snahu provázely některé nepřesnosti, např. „ve staročeštině existovala dvojhláska uo, během vývoje se o přesunulo nad ů..., proto dnes píšeme u s kroužkem uprostřed slova“ (s. 29). Je sporné, zda „praktičnost“ opravňuje tvrdý mužský neživotný typ park na místě hradu (srov. v hradě/u – v parku, v hradech – v parcích) aj. Některá objevovaná pravidla lze, domníváme se, bez větších

recenze

jako cizího jazyka: metodické přístupy, které jejich autoři zvolili, jsou ve své pestrosti značně inspirativní, tu a tam je však třeba litovat, že byla některá místa jen omezeně propracována. Jednotlivé náměty se skládají z pracovních listů na přiloženém CD (celkem 221 stran) a pečlivých pokynů pro učitele, které tvoří stěžejní část tištěné příručky. Příručka je tu nápaditá a posouvá úroveň výuky proti starším učebnicím kupředu, mj. svým důrazem na komunikační situace. Příslušná cvičení, při nichž studenti modelově promlouvají ve skupině, dvojicích apod., jsou vztažena k české každodennosti a zvyšují tak sociokulturní kompetence studentů, podporují řečové dovednosti a zároveň seznamují i s reáliemi (např. rozprava o tom, co studenti rádi jedí, v akuzativu).

67

Recenze | Na cestě za češtinou

potíží a „staromódně“ dále zjednodušit a upřesnit (předložku na užíváme zkrátka pro plochu, a to i svislou, s. 56). Na druhé straně a především přináší sepětí učebnice s praxí i celou řadu předností: máme na mysli nejen postřehy z oblasti gramatické (mj. význam tvrdosti hlásek pro výklad gramatiky), nýbrž i různé praktické tipy, jejichž pojítkem je zmíněná efektivita výkladu. Tak uvádí L. Holubová, že „gramatiku vysvětlujeme na známé a v počáteční fázi jednoduché slovní zásobě […]. Je [...] vhodné zařazovat internacionalismy […]. Tímto postupem žáky motivujeme“ (s. 53). Příručka Na cestě za češtinou podobnými postřehy překypuje a je třeba doufat, že dané verbálně sotva vyjádřitelné zkušenosti budou uplatněny i při přípravě

kurzů pro lektory. To, že podobný soubor může zůstat dosud tu a tam jakoby jen „nakročený“ (např. i v písni Okolo Třeboně se procvičovaná hláska ř objeví pouze dvakrát), jen dále dokládá naléhavost zvolené cesty.

Multimediální výukové DVD Richard Vacula Ústav románských studií, FF UK Praha V posledních dvou letech se na našem trhu objevilo množství nových učebnic češtiny pro cizince, samozřejmostí se přitom stalo doplňující CD se zvukovými nahrávkami. V nabídce ovšem převažují učebnice koncipované na základě angličtiny jako výchozího jazyka. Kromě toho se dosud nedostává publikací multimediálních, které by interaktivním způsobem a s jasným pedagogickým záměrem kombinovaly video, cvičení a doplňující texty. Pro frankofonní mluvčí nyní obě tyto mezery zaplňuje multimediální výukový DVD-ROM République tchèque, découverte langue & culture, který se na trhu objevil v roce 2009. Vznikl ve spolupráci mezi pracovní skupinou Vidéoscop – Université Nancy 2 a Univerzitou Karlovou jako součást ediční řady DVD se zaměřením na jazyky a reálie zemí střední Evropy. Tvůrci pedagogické koncepce celé řady byli PhDr. Lenka Froulíková a doc. PhDr. Milan Hrdlička, CSc. DVD nabízí tři základní celky: Objevování kultury (Découverte culturelle), Objevování jazyka (Découverte linguistique) a Praktické informace (Informations pratiques). Mezi celky lze při práci s DVD snadno přepínat a využívat plynule všechny dostupné informace.


Lenka Froulíková a Milan Hrdlička

DVD-ROM République tchèque, découverte langue & culture Découverte culturelle nabízí obsáhlou databázi informací o České republice z oblasti zeměpisu, dějin, politiky a kultury. Autoři uvádějí, že DVD obsahuje celkem 400 stran textu. Informace jsou přehledně uspořádány a doplňují je fotografie. Vytknout by snad bylo možné jen určitou nevyváženost ve zpracování jednotlivých témat (v rámci záložky Culture je např. hudba zpracována souvislou formou včetně medailonků nejvýznamnějších autorů, literatura je naproti tomu podána pouze formou výčtu významných literárních děl a jmen jejich autorů). Celek Découverte linguistique je členěn na 10 tematických oddílů (lekcí), věnujících se základním situacím běžného života (À l’aéroport, À l’entreprise, Au restaurant apod.). V rámci každého oddílu nabízejí autoři sedm různých aktivit či informačních bloků, které jsou vzájemně obsahově provázány. Na úvod je podán základní kulturní kontext (možná by ovšem bylo přehlednější, pokud by tyto informace byly součástí Informations pratiques). Výchozí aktivitou je pak čtyřminutový tematický hraný skeč (celkem tedy DVD

recenze

République tchèque, découverte langue & culture

68

Recenze | Multimediální výukové DVD. République tchèque, découverte langue & culture

obsahuje 40 minut videa), který je většinou realistický a přitom dobře srozumitelný. Z pedagogického hlediska je rovněž třeba ocenit možnost snadného přepínání mezi českými a francouzskými titulky, které lze samozřejmě i zcela vypnout. Škoda jen, že nelze provést zobrazení na celou obrazovku a že chybí lišta usnadňující pohyb v rámci videa (pohyb zpět a vpřed je zde umožněn pouze „převíjecími“ tlačítky). Na video navazuje blok pěti až sedmi cvičení (např. doplňování podle poslechu, překlad, mluvnická cvičení aj.). Další aktivitou je výslovnost. Ze záznamu lze spustit jednotlivá slova či celé věty týkající se tématu lekce. Samozřejmostí je možnost nahrát sám sebe a zkontrolovat vlastní výslovnost poslechem. Následují bloky Mini-lexique, přehled slovní zásoby daného tematického oddílu, a Mini-grammaire, prezentující v každé lekci několik mluvnických jevů. Obtížnost gramatiky je přitom v rámci 10 tematických celků uspořádána vzestupně (v prvním celku se lze např. seznámit s konjugací slovesa být, s teorií rodu či tvrdých / měkkých adjektiv, v desátém pak s pasivem či se spojkami ve složitém souvětí). Soubor aktivit uzavírá blok Phonétique, který však na rozdíl od ostatních zůstává ve všech lekcích stále týž a prezentuje pouze základy české výslovnosti a pravopisu. Škoda, že při fonetických přepisech nebylo využito jednoznačné mezinárodní transkripce dle API (která již bývá běžná nejen v učebnicích vydaných v západní Evropě). Kombinace „české“ (mě = mňe) a „francouzské“ (bě = bye) transkripce zde může být poněkud matoucí.

si poslechnout jeho zvukovou podobu. Poslední funkcí je Phonétique, která však odkazuje opět pouze ke stručnému přehledu výslovnosti, zmíněnému již v souvislosti s tematickými celky. Obecně lze říci, že při odhlédnutí od drobných nedostatků obsahových (dle mého soudu poněkud nedostatečně zpracovaná fonetika), faktických (např. tvar nom. pl. m. „pánové“ označený v mluvnickém cvičení jako chybný) a technických (ne vždy se po poklepání na aktivní výraz spustí jeho akustická podoba) představuje toto multimediální DVD výjimečně zdařilý a komplexní nástroj pro výuku českého jazyka a reálií, který lze použít jak při výuce v kurzu, tak při samostatném vzdělávání. Díky provázanosti jednotlivých částí a obsáhlé složce informační umožňuje DVD rychlou orientaci v základních životních situacích a zvládnutí souvisejícího lexika i užitečných obratů. To ocení zejména ti, kdo se potřebují v krátkém čase naučit základům praktického jazyka a reálií, například pro účely pracovního či studijního pobytu. DVD není koncipováno jako klasická učebnice a autoři zřejmě ani neaspirovali na jeho použití jako základního pedagogického materiálu pro systematickou výuku. Díky postupně se zvyšující obtížnosti mluvnice i lexika použitého v jednotlivých tematických celcích je ovšem možné využít je i tímto způsobem. Především však jím lze výuku češtiny vhodně doplňovat a rozšiřovat. DVD République tchèque, découverte langue & culture lze v České republice objednat na Filozofické fakultě UK v Referátu ediční činnosti ([email protected]), ve Francii pak na následující adrese: www.aplec.eu.

Třetí celek Informations pratiques svým členěním rovněž odpovídá 10 tematickým celkům a podává základní informace spojené s řešením každodenních problémů (v celku Na poště se tak lze např. dozvědět otevírací dobu hlavních pošt či telefonickou předvolbu pro volání z ČR do zahraničí).

Následuje Lexique, tj. přehled probrané slovní zásoby. Lze si zde zvolit slovníček česko-francouzský či francouzsko-český, při poklepání na český výraz je možné


recenze

Úvodní obrazovka nabízí kromě zmíněných tří celků ještě tři doplňkové pedagogické funkce. První je Grammaire čili přehled mluvnických témat probíraných v jednotlivých lekcích. Problematické je zde řazení gramatických jevů ve stejném pořadí, v jakém se objevují v celcích od prvního do desátého, čímž je ztížena orientace a možnost rychlého nalezení konkrétního jevu. Užitečnější by zde bylo jiné řazení, např. dle slovních druhů.

69

Glosa | Časopis Čechopis

Premiéra časopisu Čechopis; zcela vpravo nejoceňovanější současný bulharský spisovatel Alek Popov, vedle něj (otočen k němu) lektor D. Bernstein

Glosa

Časopis Čechopis

Zdravej

David Bernstein | lektorát Sofie, Bulharsko V bulharském hlavním městě Sofii, pod majestátnými štíty pohoří Vitoša, studenti bohemistiky na místní univerzitě Sv. Klimenta Ochridského připravili a dotáhli do zdárného konce velmi zajímavý a svým způsobem dost unikátní projekt. Během celého školního roku psali, korigovali, promýšleli a znovu přepisovali články, kritiky, fejetony, glosy, povídky a postřehy na nejrůznější témata. Ty nejpodařenější texty pak dali dohromady, uspořádali do logické kompozice, doplnili fotografiemi, obrázky a dalšími estetickými elementy, znovu překontrolovali, jestli v nich přeci jen nezůstala nějaká ta chybička, a nakonec v krásné grafické úpravě, na barevném křídovém papíře, ve formátu A5, v nákladu 250 kusů vydali pod názvem Čechopis. Tak vznikl pozoruhodný časopis. Pozoruhodný svým obsahem, který pobaví, potěší i obohatí každého inteligentního čtenáře, pozoruhodný svým vzhledem, který lahodí umělecky naladěnému oku, pozoruhodný svým vznikem, neboť celý časopis, od začátku do konce, od prvního písmene až do posledního obrázku je dílem pouze a jen studentů. A to studentů všech ročníků, od začínajících prváků, kteří ještě zápasí s pádovými koncovkami a jen těžko se smiřují se všemi gramatickými výjimkami českého


jazyka, a přesto napsali řadu velmi originálních textů, až po páťáky, kteří do Čechopisu přispěli například zasvěcenými analýzami české politické scény či promyšlenými filozofickými fejetony. Studenti druhého ročníku pak jako třešničku na dortu připravili několik odlišných překladů básně Jaroslava Seiferta Poštovní holub. Díky společnosti ČEZ, která projekt podpořila finančně, se Čechopis zdarma distribuuje na katedry bohemistiky na univerzitách nejen v Bulharsku a České republice, ale také například v Itálii, Rusku, Chorvatsku, Francii či Jižní Koreji. A tak slouží Čechopis nejen bulharským bohemistům, kteří se při jeho přípravě seznamují s českou gramatikou a pravopisem, kulturou, politikou a historií, ale také bohemistům po celém světě, kteří se z něj jednak mohou dozvědět spoustu zajímavostí a jednak se mohou Čechopisem nechat inspirovat k realizaci vlastních podobných projektů. Protože se Čechopis setkal s velmi kladnou odezvou z řad laické i odborné veřejnosti, doufáme, že se nám podaří sehnat dostatek finančních prostředků, abychom vás ještě před Vánoci mohli potěšit dalším číslem, na kterém už se pracuje!

70

literární koutek

Je dobrá literatura ta, která je zrcadlem skutečnosti, nebo ta, která je z ní únikem? Vjara Nedjalkova studentka 5. ročníku bohemistiky na Univerzitě Sv. Klimenta Ochridského v bulharské Sofii

5

květen 2010 zdarma

8.

Čechopis Časopis bulharských studentů bohemistiky

Těžký osud potomků slavných Jaroslav Seifert v bulharském překladu

Jak nám literatura nastavuje zrcadlo

Obrázky z bulharských měst Co o nás prozrazují naše sny

(ukázka z časopisu Čechopis)

Literatura je ve své podstatě nereálná. Vymalovává vymyšlený svět. Ale jak se může malovat něco, neexistuje-li to ve skutečnosti? Literatura bere předměty skutečnosti a různými způsoby je kombinuje. To znamená, že literatura nikdy nemůže uniknout ze skutečnosti, ale zároveň tvoří svou skutečnost, svůj svět. Každý autor popisuje tu různou skutečnost podle svých představ o ní a podle svého stylu psaní, a proto se liší způsob psaní poezie, dramatu a prózy. Liší se svět v románech Karla Čapka od světa Jaroslava Haška.

do budoucnosti jako ve fantastických románech nebo se probudíme pozdě k ránu jako Hlaváček nebo se ptáme, kde domov můj jako Josef Kajetán Tyl. Literatura je únikem z naší skutečnosti do skutečnosti, kterou máme rádi! Dobrá literatura je ta, která je zrcadlem naší duše, ta, která je únikem z toho, co se nám nelíbí. Literatura je vždycky skutečnost, skutečnost autora nebo čtenáře, ale spíš skutečnost obou. Zda je dobrá nebo ne, zda je zrcadlem světa nebo naopak únikem z vlastního světa, to záleží na tom, jak ji přečteme.

Literatura je spíše zrcadlem skutečnosti svého autora!

Dobrá literatura je ta, ve které čtenář najde něco svého, něco, co ho zajímá, něco, co koresponduje s jeho vnitřním světem. Literatura je i únikem ze skutečnosti. Bere nás na svá křídla – stránky knihy a s ní letíme do dalekých zemí, do středověku jako pan Brouček nebo


literární koutek

A čtenář se sám rozhodne, zda se v něm uvidí.

71

Literární koutek | Kuličky Autentický text

Vasja Christova studentka 4. ročníku bohemistiky na Univerzitě Sv. Klimenta Ochridského v bulharské Sofii (ukázka z časopisu Čechopis)

Někdy kdysi někdo někde možná něco takového taky zažil… Stejný život, stejné otázky, rozhodnutí sny… Co když je náš život jako film, jako videokazeta, kterou někdo strčí do videa, když se narodíme. A co když ještě když jsme miminka, někdo už ví, co se stane a jak ta storka skončí, jako by se na ten film už díval?... Stane se takový člověk věštkyní anebo začne psát fantastické knihy… Ptali jste se někdy sami sebe, co by mohlo být, kdybyste určitou věc udělali jinak? Jak vrátit čas zpátky, vstoupit do situace a odehrát ji znovu, jinak, líp?... Věříte tomu, že jedna jediná drobnost je schopná změnit celý scénář, celý náš život – jeden polibek, jedna slza, jedno slovo… A chtěli jste někdy vymazat některé ze svých vzpomínek, které vás trápí, aby se vám žilo lehčeji? Udělat to tak, jako by se ty věci nikdy nestaly? Prostě ty vzpomínky scvrknout jako kuličky, jako bublinky, aby byly pryč z vašich myšlenek? Cítili jste se někdy jako na křižovatce? A ptali jste se sami sebe – co teď? Co dál? Je to láska? Je to skutečné nebo je to jen v mé hlavě? Je můj život to, co já chci, aby byl, nebo něco stále chybí – jako dort bez třešničky. A jestli je to opravdu tak? Jestli pořád něco mizí, chybí a utíká, jestli cítíme, že nemáme všechno, co chceme, vydáváme se z naší křižovatky směrem k dobrodružství a děláme zázraky, píšeme básně, lítáme do vesmíru… Pokud vaše odpověď na tyto otázky je „Ano“, tak možná opravdu někdo někde možná něco takového taky zažil – něco jako já…


Kvůli Čapkovi Pierre Pe’er Friedmann student, 30 let, na univerzitě v Tel Avivu studuje literaturu (magisterské studium), pracuje jako literární kritik v deníku Maariv (jeden ze tří hlavních izraelských deníků) a zároveň na univerzitě jako asistent na katedře literatury. Proč se učím česky? Na začátku byla česká literatura. I když česká literatura byla v Izraeli vždycky dost populární, na izraelských univerzitách ji kupodivu nikdo nikdy neučil a nestudoval. Už si nepamatuju, kdy a jak jsem si uvědomil, že se chci zabývat právě studiem české literatury (určitě jsem ale tehdy ještě nevěděl, že to v Izraeli nebude vůbec jednoduché). Vím jenom to, že česká literatura a kultura jsou jedinou věcí, které se chci na univerzitě – teď a v budoucnosti – věnovat. Lidé se mě pochopitelně znovu a znovu ptají: ale proč? Proč právě Česká republika? Proč právě česká literatura? Proč právě Karel Čapek? Proč se radši nezajímáš o J. Ch. Brenera nebo o Bialika jako jiní Izraelci? Proč? Proč? Proč? Moje odpověď je vždycky stejná a jednoduchá: protože nemám žádnou jinou alternativu. Cítím se doma, když jsem v Praze, snáší se na mě klid a vyrovnanost, když jsem v Brně, a česká literatura je pro mě tou nejoriginálnější literaturou na světě – úrodná půda vlivů, laboratoř, kde americko-evropská literatura dostává nový, unikátní smysl a nabývá nečekaných forem. V této době píšu diplomovou práci o Karlu Čapkovi na univerzitě v Tel Avivu. Jedná se o první diplomovou práci, která je v Izraeli psána nejen o Čapkovi, ale o české literatuře vůbec. A měl-li jsem se kvůli Čapkovi a dalším českým autorům začít učit taky česky, ani na okamžik jsem neváhal. Příspěvek je ponechán v původním znění dokumentujícím jazykovou kompetenci autora.

literární koutek

Kuličky

72

Literární koutek | Zlatá kobra

Foto: Markéta Pilátová

Markéta Pilátová krajanská komunita Buenos Aires, Santa Fe, Rosario, Argentina Jdu na nádraží. Město je ohromné, tiché a liduprázdné. Ticho na celé té ohromnosti leží jako studené závaží. Jdu na nádraží a spěchám. Jako bych měla pocit, že mi ujede vlak nebo autobus. Jenže to nádraží, na které jdu, neznám. Přesto k němu neomylně mířím a až na úplně poslední chvíli přijdu na to, že to nádraží není žádné nádraží, ale náměstí Miserere. Náměstí je špinavé, zaneřáděné nevšímavostí a pachy tlející horké noci. Všude se válí rozsypané odpadky vyhřezlé z velkých plastových pytlů. Jen po nich nelezou krysy, ale vyhublé drobné děti. Přijdu na to neznámé nádraží a nějaký hlas z amplionu rozléhající se po ztichlém a liduprázdném náměstí Miserere mi oznamuje, že jsem přišla pozdě. Vlaky i autobusy


Markéta Pilátová Spisovatelka, hispanistka a novinářka Markéta Pilátová se narodila v roce 1973 v Kroměříži. Vystudovala katedru romanistiky a historie na FF UP v Olomouci, kde šest let pracovala jako odborná asistentka. Působila dva roky jako lektorka na katedře slavistiky ve španělské Granadě a pracovala také jako redaktorka týdeníku Respekt. Pro Respekt a další česká média píše reportáže, literární recenze, povídky a autorské sloupky. Pátým rokem učí potomky českých krajanů, kteří emigrovali z Československa do Brazílie a Argentiny. Její román Žluté oči vedou domů (Torst 2007) byl nominován na cenu Magnesia Litera, stejně jako její druhý román Má nejmilejší kniha (Torst 2009). V loňském roce jí vyšla také pohádková kniha pro děti Víla Vivivíla a stíny zvířat (Nakladatelství Lidové noviny). V současnosti žije v Buenos Aires.

literární koutek

Zlatá kobra

73


Všechno kolem najednou začíná slabě světélkovat a z vody přímo přede mnou se vynoří tělo velké kobry. Vypadá jako nějaká socha vytesaná z mramoru nebo z žuly, ale já cítím, že je živá. Strachuju se, jak si asi moje loďka poradí s tak ohromnou kobrou? Jestlipak se dokáže ubránit, tak jako se ubránila silnému vodnímu víru? Kobra má jemnou zlatou barvu a svítí jako všechno kolem ní. Je krásná. Nesmírně krásná. Loďka dojede až k mihotavému světlu kolem kobry a zmizí. Zmizí i řeka a teď už světélkuje jen ohromný had a všechno je černočerné. Kobra se na mě dívá. A tady se vždycky probudím. Už přes šedesát let se v tomhle snu probouzím vždycky na stejném místě. Tak jsem to taky napsala naší učitelce češtiny. Máme si totiž psát česky deník. Co bych ale já psala? Že ráno vstanu, jdu si udělat kávu, sním koláček s marmeládou a jdu do zoo? Pak se vrátím, uvařím si oběd, dívám se na televizi, k večeři si koupím taštičky s hovězím masem a vejci a večer usnu přesně v jednu ráno, když skončí poslední telenovela? To si teda počte, učitelka! Když jsem jí přinesla Sny Mayů a Toltéků a Tajné učení trojího


snu, tak zírala. Naštěstí pochopila, co jsem jí chtěla naznačit a před celou třídou mi udělila výjimku, abych jí za domácí úkol mohla psát místo deníku o svých snech. Sen o mamince jak mi mává z obrovské lodi Samuel v buenosaireském přístavu, sen o králících v Postoupkách, o jejich růžových legračně se pohybujících šňupácích, sen o tom, jak znova mluvím česky plynule a bez chyb a koktání. Sny v nichž se líbám s rabínem z vedlejší čtvrti a sny o ledních medvědech, s nimiž táhnu ledovými pláněmi. Na hodině vždycky čtou moji spolužáci nahlas své deníky a pak čtu já svoje sny, jeden nebo dva, přece jim nemůžu přečíst všech sedm snů v týdnu, to by nešlo, už tak se všichni u toho druhého ošívají. Jim se prý nikdy nic takového nezdá. Aby ne, když ve dne neposedí a ani chvilku se nezamyslí nad tím, že život může být úplně jinde, tedy ve snu. Na to jsem přišla už dávno! Když se mnou rodiče nemluvili, ani mezi sebou ne, a když potom maminka odjela z Argentiny zpátky do Evropy. Když tatínek domluvil u bohatých, že u nich budu uklízet místo toho, abych chodila do školy, nebo když pak umřel a já už nemluvila pořádně ani česky, ani španělsky. Přišla jsem na to, že když ve dne dělám všechno stejně, pečlivě, ale stejně, jsou v noci moje sny krásnější, celý den si je pamatuju a můžu si je promítnout na stěnu své lebky jako v biografu, kam chodím jen v zimě, když je u mě v bytě chladno, protože topení pouštím jenom v noci a jen na chvilku. Když jsem loni náhodou na ulici potkala Mařenku Sklenářovic, která s námi ve třicátém devátém taky jela z Postoupek do Ameriky, myslela jsem, že je to další můj sen a že se mi zdá ve dne. Jenže Mařenka se usmála a já věděla, že je to ona, dokonce měla po těch šedesáti šesti letech stejný účes, jen cůpek byl řidší a sponky nad ušima jiné. Řekla mi: „Ančo, no to je ale let, viď!“ Řekla to plynule a ani jednou se nerozmyslela, nepřidala ani jednu španělskou hlásku. „Ty umíš ještě tak pěkně česky, Mařenko,“ pochválila jsem ji. „Jak to děláš, já už skoro všechno zapomněla.“ Trvalo mi poskládat i tuhle obyčejnou větu. „Však taky zase chodím do české školy, nechceš přijít taky?“ povídá Mařenka. Od té doby jsem do svých stejných dní musela přidat jeden rušivý prvek. Bylo to hrozné, protože první měsíc českého kurzu se mi nic nezdálo. Sny se mi rozutekly jako kdysi česká slova, když jsem neměla s kým česky mluvit. Pak se ke mně vrátily, protože čeština každý pátek v deset dopoledne se pomalu stala pevným kolečkem, které se otáčí přesně a stejně ve stroji mého denního života. Nasnídám se a pak si vyžehlím růžovou blůzku, v zimě si na ni natáhnu ještě modrý propínací svetřík, k tomu hnědé, nebo modré kalhoty, nebo károvaná sukně po tetě Vlastě.

literární koutek

odjely. „Měla jsem si vzít taxíka!“ vyčítám si. Pak polknu a dostanu strach. Upravím si nervózně lem sukně na břichu. Ztěžka popojdu a moje kovová ortopedická hůl vyklepává do dláždění potaženého vrstvou mastnoty váhání. Hlas ale pokračuje. Říká, že na mě čeká loďka. „Proč proboha zrovna loďka?“ pomyslím si znechuceně a zděšeně zároveň. Místo kolejí najednou uvidím velkou hnědou řeku. Vypadá hrůzostrašně, hladina je zpěněná rychlým proudem, nebo snad dechem ohromných ryb válejících se po dně. Z rozbahněného břehu trčí dřevěný kůl, u kterého někdo přivázal úplně obyčejnou plechovou loďku. Hlas z amplionu mi znova opakuje: „Ty jedeš lodí!“ No dobrá tedy. Neochotně nasednu a loďka se mnou odplouvá. Nese ji silný proud, takže nemusím veslovat. Místo toho se nahýbám přes okraje, nechávám své ruce volně viset a hraju si s ubíhající vodou. Potom se z ničeho nic plechová kocábka obrátí a vydá se proti silnému proudu, ten s ní otáčí, vzniká vír a mně se točí hlava a bojím se, protože neumím plavat. Marně vzpomínám, proč jsem se to vlastně nikdy nenaučila. Loďka pak z víru vyjede a znova lehounce klouže po proudu. Ve vodě se tyčí velké haluze jako nahé utopené paže prosící o pomoc a ze stromů padá do řeky listí. Tiše kloužeme po hladině, tak tiše, že se mi zasteskne po neustálém hukotu ohromného města, po nekonečném přelévání vln zvuků. Tady je však dokonalé ticho. Všude kolem se na hladině tetelí odrazy blyštivých šupin ryb, jejich ploutve pleskají o hladinu, jakoby zdravily nějakou říční vrchnost a já si všimnu, že voda je čím dál čistší, průzračnější.

74


Vlasy mám vždycky nakrátko, abych je mohla jen tak trošku prohrábnout rukama, takže s tímhle si starosti nedělám. Potom si do tašky nachystám sešit, propisku a všechny ty fotokopie, které nám učitelka dává, abychom si je doma četli. Doma ale většinou číst nechceme, protože všichni chceme číst na hodině a nahlas. Učitelka nás vždycky vyvolává a my čteme a nemůžeme se zastavit, protože v každé větě je ozvěna hlasu čehosi křehce vzdáleného, tenké pevné nitky vzpomínky natažené přes oceán. Čeština vytlačila páteční návštěvu v zoo, ale mé sny se mi teď zdají česky a můžu se v nich domluvit s maminkou, což dřív nešlo, maminka byla ve snech němá a jen mi mávala, nebo mě hladila po hlavě. Teď s ní mluvím a všechno jí vysvětluju anebo ona mně, chodíme po návsi v Postoupkách, sedíme na mezi a jíme velký krajíc chleba se sádlem posypaný pažitkou, věšíme spolu mokré a voňavé prádlo, když uschne tak ho uložíme do velké bachraté skříně po prababičce Vysoudilové a na malý hřebík pověsíme kytičku suché levandule. Chodíme po lese, hledáme bedly, nebo jedlé holubinky a maminka se mě vyptává na Argentinu. Zajímá ji, jestli jsem chodila se synem rabína, vyptává se, jestli přístav Madero pořád ještě tak strašně páchne rybinou a kárá mě, že jsem nechala školy a šla do služby a nikdy

se nevdala. „Maminko, ale teď chodím do školy znova, do české školy!“ bráním se jejím výčitkám. „Já vím, Aničko, já vím,“ říká maminka a jde péct božíhodový koláč s posypátkem. Zvednu se, abych jí pomohla, obleču si kytičkovanou zástěru a dny jsou úplně stejné jako vždycky. Dnes je mi zima, velká zima. Topení je asi vypnuté, necítím ruce ani nohy. Uvědomím si, že jsem nepsala své sny česky a že tentokrát učitelce nebudu moci odevzdat domácí úkol. Všechno je tak zpomalené. Zavírám oči, místo toho, abych si šla udělat do kuchyně kávu a ohřála si v troubě koláček, aby se marmeláda trochu rozpustila, tak jak to mám ráda. Zlatá kobra se na mě dívá, upřeně a nehybně, ale ne studeně, není to takový ten hadí pohled, jak se ho lidé většinou bojí. V jejích očích se třpytí zlato pokladů a ranní vlhkost řeky. Otáčím se za loďkou, která odplouvá. „Jako život,“ říká kobra a zlatě světélkuje. Poprvé se na tomto místě neprobudím.

Autentický text

Čeština a Praha

Giorgi Gersamia | pochází z Gruzie a je mu 26 let. V České republice studuje v rámci Krajanského vzdělávacího programu dvousemestrálně češtinu pro cizince a českou literaturu. Jmenuji se Giorgi Gersamia a přijel jsem do Prahy studovat Karlovu univerzitu. Jsem z krajanského spolku, který se nazývá „Zlatá Praha“ a pocházím z Gruzie z hlavního města Tbilisi. Cíl mého příjezdu do Prahy bylo hloubkové studium českého jazyka, což bylo mé největší přání. Bez ohledu na to, že jsem se česky učil už v mém krajanském spolku v Tbilisi, zde mám daleko větší možnosti pro zlepšování mých schopností mluvit česky.

se spoustou nových kamarádů, ať už Čechů nebo cizinců, se kterými mne spojuje společný zájem o český jazyk.

Pobývám zde již několik měsíců a moc se mi tu líbí. Využívám všech možností ke studiu i k odpočinku. Vše je zde pro učení i odpočívání velice dobře uzpůsobeno. Profesorky jsou velice kvalitní a věnují nám hodně času, jejich přístup je vždy pozitivní. To vše platí i o celé mé fakultě a o lidech, se kterými jsem v kontaktu. Na to, že bydlím a studuji v Praze, jsem pyšný.

Příspěvek je ponechán v původním znění dokumentujícím jazykovou kompetenci autora.


literární koutek

Praha je ještě hezčí město, než jsem očekával a to dává mému životu úplně jinou atmosféru. Již jsem se zde seznámil

To, že se dobře naučím česky, mi podle mne otevře nové možnosti poznávat českou kulturu, historii a navazovat nové kontakty s lidmi. Za tak dobré přijetí od České republiky bych se chtěl odměnit tím, že bych pro tento stát také rád něco udělal.

75

Redakční rada časopisu Krajiny češtiny Ing. Iva Tatarková (DZS), předsedkyně redakční rady Mgr. Ladislav Bánovec (MŠMT) doc. PhDr. Božena Bednaříková, Ph.D. (FF UP) PhDr. Jiří Hasil (FF UK) Mgr. Ingrid Neckářová (ÚJOP UK) Mgr. Silvie Pýchová (DZS) PhDr. Eva Rusinová (FF MU) Mgr. Lucie Šafarčíková (DZS) PaedDr. Olga Vlachová (DZS)

Externí odborní hodnotitelé příspěvků PhDr. Milada Čadská, CSc. (ÚJOP UK) Mgr. Darina Hradilová, Ph.D. (FF UP) doc. PhDr. Milan Hrdlička, CSc. (FF UK) Mgr. Jana Kolářová, Ph.D. (FF UP) PhDr. Milena Machalová (FF UP) PhDr. Jiří Nový, Ph.D. (FF UP) Mgr. Jindřiška Svobodová, Ph.D. (FF UP)

Redakce DZS Mgr. Silvie Pýchová, Mgr. Lucie Šafarčíková, PaedDr. Olga Vlachová

Grafický design Hedvika Člupná

Vydává © Dům zahraničních služeb Autorské příspěvky nemusejí vyjadřovat názory redakční rady.

Kontakt Dům zahraničních služeb Na Poříčí 1035/4 110 00 Praha 1 www.dzs.cz


76

Časopis učitelů u krajanských komunit a lektorů českého jazyka a literatury na zahraničních vzdělávacích institucích

Recommend Documents