Časopis učitelů u krajanských komunit a lektorů českého jazyka a literatury na zahraničních vzdělávacích institucích

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, dostává se vám do rukou oficiální třetí (spolu s nultým číslem v pořadí již čtvrté) číslo časopisu Krajiny češtiny, jehož leitmotivem je otázka „Proč se učím česky?“ Množství reakcí studentů vysokých škol a krajanů různých věkových skupin a profesí dokazuje, že i když je možných odpovědí celá řada, jedno mají společné – zájem o českou kulturu a český jazyk. Lidé na celém světě mají v oblibě české filmy, české jídlo, českou historii a současnost, a snaží se uchopit vše české prostřednictvím studia českého jazyka. V tomto čísle kromě obvyklých rubrik najdete řadu autentických textů, které přímo odpovídají na naši základní otázku. Věříme, že si každý z vás vybere něco zajímavého, a že vás náš časopis obohatí nejen poznatky, ale některé články zaujmou i hloubkou prožitku, filozofickým zamyšlením a prostým lidským rozměrem. O úvodní rozhovor jsme tentokrát požádali ředitelku Domu zahraničních služeb Ing. Ivu Tatarkovou, která především vymezuje roli této organizace v realizaci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí. V rubrice Lektoři a učitelé naleznete charakteristiku netradiční destinace lektorátu (dříve působiště učitele u krajanů) v Horní Lužici v Německu, a až z daleké Brazílie přišel příspěvek o výuce češtiny u krajanů v Sao Paulu. Paříž, Peking, Udine – to jsou další místa působení lektorů českého jazyka a literatury na vysokých školách, o nichž najdete v této rubrice poutavé informace. Pokud chcete ochutnat češtinu v Nancy či prožít jeden den krajanského učitele v Chorvatsku, přečtěte si články v rubrice Letem světem. Zde se ještě dozvíte, jak ve Skopji proběhl večer věnovaný Járovi Cimrmanovi, co říkali krajané z Paraguaye o návštěvě našeho pana prezidenta, jak se líbí studentům na Letní škole slovanských studií a co se skrývá pod názvem Tra Memoria e Utopia. Rubrika Portrét vzdává hold profesoru Kastlerovi a přináší rozhovor s bohemistou Olegem M. Malevičem. Recenze knih Jako potoky hledají řeku a Pod Jižním křížem nám poskytnou obraz složitého a těžkého hledání životní cesty našich krajanů v Chorvatsku a Argentině; jestliže máte zájem blíže se seznámit s učebnicí s mnoha inovacemi, doporučujeme vaší pozornosti recenzi učebnice Mluvme česky. Celým časopisem tradičně prostupují zajímavé glosy a již zmiňované autentické texty na téma motivace studentů k výuce češtiny. Příští rok se můžete těšit na čtvrté číslo našeho/vašeho časopisu Krajiny češtiny, které opětovně vyjde u příležitosti každoročního společného setkání učitelů u krajanů a lektorů. A nyní nám pouze zbývá popřát vám zajímavé a poutavé čtení. Lucie Šafarčíková, Olga Vlachová

třetí číslo | červenec 2011

3

ISSN 1804-3283

V tomto čísle naleznete: 1 | Editorial

01

2 | Úvodní rozhovor

Rozhovor s Ing. Ivou Tatarkovou, ředitelkou Domu zahraničních služeb 02

3 | Lektoři a učitelé

Slovanský ostrůvek v německém moři – Horní Lužice Proč se učí lidé z dalekého Sao Paula česky Čeština v pařížské metropoli Postava lektora v italském kontextu Jak doputovala čeština do říše středu do Číny?

06 11 15 20 23

4 | Letem světem

Ochutnávka češtiny v Nancy Jeden den krajanského učitele v Chorvatsku Český večer věnovaný Járovi Cimrmanovi Krajané se setkali s prezidentem České republiky Jak se vám líbí? Rozhovor o Letní škole slovanských studií v Praze Tra Memoria e Utopia – Mezi pamětí a utopií

29 31 36 40 41 45

5 | Portrét

Ahoj, bohemisto, ahoj! Rozhovor 52 s prof. Claudem Kastlerem Rozhovor s Olegem Michajlovičem Malevičem 57

6 | Didaktické zkušenosti a studie

Tvůrčí psaní ve výuce češtiny jako cizího jazyka 64

7 | Recenze

Cesta za snem Nový rok pod Jižním křížem Učebnice s mnoha inovacemi

69 72 74

8 | Literární koutek

Mariův rajský jazyk Směšná povídka o trapasu

a dále | glosy a autentické texty

78 81

editorial / obsah

editorial

červenec 2011 číslo

Časopis učitelů u krajanských komunit a lektorů českého jazyka a literatury na zahraničních vzdělávacích institucích

01

úvodní rozhovor

2.

Rozhovor s Ing. Ivou Tatarkovou, Realizace Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí je jednou z aktivit Domu zahraničních služeb. Kde vidíte hlavní cíle tohoto programu? Aktivity Domu zahraničních služeb (DZS) jsou opravdu velmi různorodé. DZS jako organizace přímo řízená Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy plní úkoly při zajišťování školských a vzdělávacích aktivit ve spolupráci se zahraničními institucemi. Součástí DZS je Národní agentura pro evropské vzdělávací programy, která poskytuje informační a konzultační služby týkající se svěřených programů, organizuje národní a mezinárodní semináře a konference, propaguje české školství v zahraničí a vydává informační materiály. Mezi nejvýznamnější programy se řadí Program celoživotního učení s největšími podprogramy: Comenius (podpora primárního vzdělávání), Leonardo da Vinci (podpora odborného vzdělávání), Erasmus (terciární vzdělávání), Grundtvig (celoživotní vzdělávání).


Významnou součástí aktivit DZS je také realizace Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí, na které úzce spolupracujeme společně s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) a Ministerstvem zahraničních věcí (MZV). Jak vyplývá již ze samotného názvu programu, naším hlavním cílem je podpora všech forem českého kulturního dědictví, jež zahrnuje nejen výuku českého jazyka v místních komunitách a snahu o udržení a šíření české kultury mezi krajany, ale umožňuje také účast ročně až třiceti krajanů na semestrálních pobytech na českých vysokých školách, šedesáti krajanů na letním čtyřtýdenním kurzu v Dobrušce a dvaceti účastníků na čtrnáctidenním kurzu metodiky výuky českého jazyka v Praze pro učitele z řad krajanů. Možnost studovat na střední škole v ČR mají každoročně i tři studenti z rumunského a srbského Banátu. Neméně důležitou, a pro Českou republiku velmi prestižní aktivitou, je v rámci tohoto programu také výuka českého jazyka na zahraničních vzdělávacích institucích převážně univerzitního typu, kde působí lektoři-bohemisté.

úvodní rozhovor

ředitelkou Domu zahraničních služeb

02

Úvodní rozhovor | Rozhovor s Ing. Ivou Tatarkovou, ředitelkou Domu zahraničních služeb

Zásadní změnou je rozšíření podpory zájmovému vzdělávání nejmladší generaci, které realizují centra České školy bez hranic. Pobočky České školy bez hranic odráží potřebu Čechů v zahraničí, kteří se zde usadili v poslední době, zajistit jejich dětem kontakt s českým prostředím, českým jazykem se snahou udržet dvojjazyčnost. Dům zahraničních služeb nově vybavuje pobočky učebními pomůckami a technickými prostředky. DZS a MŠMT společně zabezpečují výběrová řízení na učitele u krajanů a lektory českého jazyka a literatury. Jaké požadavky jsou kladeny na učitele, kteří jsou mezi krajany vysíláni, a na lektory působící převážně na univerzitách? Základním požadavkem je zkušenost s výukou českého jazyka, ideálně cizinců. Nicméně pobyt učitelů u krajanů je velmi specifický, učitelé se ocitají v prostředí, které je velmi odlišné od jejich stávajícího. Často se u krajanů setkávají s jiným způsobem života, někde s výrazně nižším standardem oproti ČR. Jejich pracovní nasazení bývá opravdu stoprocentní, očekává se od nich plné zapojení do života krajanské komunity. Hledáme proto lidi otevřené, se zájmem o život krajanů, se znalostí místního jazyka, kteří se umí zapojit i do dalších aktivit krajanských obcí. Učitelé při přípravách oslav svátků (českých i místních) často připravují různá hudební, divadelní a jiná vystoupení a vše, co mohou nabídnout navíc, je velkou výhodou. Lektoři, kteří zejména působí v akademickém prostředí, musí splňovat požadavek vysoké odbornosti a profesionality. Jejich stěžejním úkolem je výuka a motivace studentů bohemistiky na vysokoškolské úrovni. V mnoha případech se lektoři zapojují do různých projektů, publikují odborné příspěvky, účastní se vědeckých konferencí, spolupracují na Letní škole slovanských studií, ale také pořádají besedy, filmová představení, výstavy a jiné kulturní akce, aby studentům přiblížili českou kulturu. Je o výuku češtiny mezi krajany a na univerzitách stále zájem? Plánujete případně rozšiřovat počty vysílaných učitelů a lektorů? Ze zkušenosti víme, že o výuku češtiny mezi krajany je velký zájem. Do výuky se zapojují krajané všech věkových kategorií, děti, mládež, dospělí i senioři. Pro většinu z nich je výuka českého jazyka i společenskou


událostí, ale též pojítkem s rodnou vlastí jejich předků. Počty učitelů, vysílaných i přijímaných studentů jsou přesně vymezeny vládním usnesením, které je platné na období 2011 až 2015, a my nemáme možnost je nad daný rámec jakkoli měnit. Situace na lektorátech, kterých máme v současné době 52, je na rozdíl od situace v krajanských komunitách naprosto odlišná. Studenti bohemistiky nemají většinou jednoznačnou vazbu na Českou republiku a velmi často zájem studentů odráží práci jednotlivých lektorů. Existují lektoráty, kde se podařilo bohemistiku díky skvělé práci tamních lektorů velmi úspěšně prosadit a je zde dlouhodobý zájem z řad studentů. Lektoři musí být nejen skvělí pedagogové, ale zároveň by měli přinášet i „něco navíc“, čím pomohou prosadit bohemistiku v konkurenčním prostředí jiných oborů. Velmi často studenti projevují snahu učit se češtinu na základě četby české literatury, objevení české kultury či po návštěvě Prahy. Lektoři i učitelé u krajanů přispívají do Krajin češtiny. Nyní již vychází jejich třetí číslo. V čem vidíte přínos časopisu Krajiny češtiny? Časopis plní funkci názorové a informační platformy učitelů u krajanů, lektorů, odborné veřejnosti a zájemců o problematiku výuky češtiny v zahraničí. Jsem předsedkyní redakční rady a s radostí sleduji růst pozitivních reakcí na náš časopis. Velmi děkuji všem zainteresovaným: členům redakční rady a odborným hodnotitelům za to, že nám zajišťují vysokou úroveň příspěvků i samotného časopisu a umožňují nám posun kupředu v kvalitě i publicitě. Děkujeme za rozhovor. Také děkuji za rozhovor. Touto cestou bych též velmi ráda poděkovala všem těm, kteří se aktivně podílejí na realizaci Programu podpory českého kulturního dědictví, zejména všem učitelům u krajanů a lektorům a popřála jim hodně štěstí v jejich další práci. Pozn.: rozhovor byl veden písemně.

úvodní rozhovor

Na počátku tohoto roku vstoupilo v platnost nové usnesení vlády č. 262/2010, které nejen zabezpečuje pokračování programu, ale přináší změny. Považujete některé z nich za zásadní?

03

Glosa | interFaces

interFaces

Tschüs

Ludmila Vojtková lektorát Lipsko, Německo

Glosa Grenzüberschreitungen

diskusemi ve všech třech jazycích. Zájemci se s nimi budou moci seznámit v připravovaném sborníku.

Překračování hranic

Můžeme se tedy těšit na odezvu, kterou toto akademické mezinárodní setkání vyvolá.

Przekraczanie granic Logo, které vidíte v záhlaví, zve na osmý ročník studentské konference, jež se uskutečnila v Lipsku ve dnech 26. května až 2. června 2011.

A samozřejmě na další ročník „interFaces“!

„Zapojení mladého vědeckého dorostu z různých zemí do aktivit, které vedou k posílení naší společné evropské identity, velmi vítám. Vaše jedinečná mezinárodní západoslovanská konference staví na vzájemném poznávání, jež je základem pro mírové soužití ve sjednocované Evropě.“

Ideu není možné realizovat bez úsilí a podpory. Poděkování si proto zaslouží vědecké vedení „interFaces“ (Prof. Dr. Wolfgang F. Schwarz; Prof. Dr. Danuta RytelSchwarz, Dr. Hans-Christian Trepte (Univerzita Lipsko); prof. PhDr. Jiří Holý, DrSc.; prof. PhDr. Petr Mareš, CSc. (Univerzita Karlova, Praha); Prof. Dr. Anna Dąbrowska, Prof. Dr. Lesław Cirko, Dr. Alina Jurasz (Vratislavská univerzita), významní hosté, kteří konferenci uvedli (prorektor Univerzity Lipsko pro vzdělávání a mezinárodní vztahy, Prof. Dr. Claus Altmayer; generální konzulka ČR doc. PhDr. Jarmila Krejčíková; CSc., ředitelka Polského institutu v Lipsku, paní Agnieszka Surwiłło-Hahn), pořádající univerzita, vedoucí studentských prací, vyučující a organizátoři, studenti, kteří se s maximálním nasazením vyrovnali s náročnými tématy, atd. …

Těmito slovy ocenil význam „interFaces“ Jeho excelence JUDr. Rudolf Jindrák, velvyslanec ČR v Berlíně, který společně s polským velvyslancem v Německu převzal záštitu nad již VIII. ročníkem této studentské konference. Konference „interFaces“ je dalším trilaterálním akademickým projektem, který vyplynul z plodné a dnes již tradiční spolupráce mezi Univerzitou Lipsko, Karlovou univerzitou v Praze a Vratislavskou univerzitou. Klade si za cíl výchovu a podporování vědeckého dorostu: tyto studentské konference, které se ve zhruba dvouletém odstupu pravidelně konají již od roku 1999, motivují a vedou studenty k vědeckému bádání, diskusím a prvním vědeckým publikacím. Těžištěm konferencí je prezentace vlastních referátů před mezinárodním publikem.

Zvláštní poděkování za finanční podporu zde patří DAAD (Deutscher akademischer Auslandsdienst), Česko-německému fondu budoucnosti a Nadaci pro polsko-německou spolupráci. Pozn.: uvedení akademických titulů německých a polských kolegů je ponecháno (viz úzus daných zemí).

Základním tématem „interFaces“ jsou „alterity“ v českém, polském a německém jazyce, literatuře a kultuře, včetně překladatelských problémů. (Alteritou zde rozumíme interakci vlastní a cizí reflexe v mnohovrstevné konstrukci kulturních identit v historii i současnosti.)

Šestidenní „interFaces“ 2011 přinesla 30 vysoce odborných studentských referátů, provázených živými


glosa

Zaměření tedy odráží prostředí středoevropského kulturního trojmezí s jeho bohatou tradicí a je významným přínosem k internacionalizaci studia v duchu Boloňského procesu a nad jeho rámec.

04

Autentický text | Proč se učím česky?

Autentický text

Proč se učím česky? Zuzana Muchová lektorát Padova, Itálie

verzita Padova To je otázka, na kterou nemám jednoduchou odpověď. Pro mě je to směs všeho dohromady: logické rozhodnutí, okolnosti a intuice. Když jsem přijela do Itálie a začala jsem studovat na univerzitě, tak jsem jeden semestr studovala ruštinu a angličtinu. Potom jsem se v zimě vrátila do Kyjeva a měla jsem problémy s návratem do Itálie. Tak jsem ztratila hodně času, téměř dva měsíce. Ale teď si myslím, že to tak mělo být. Protože jsem pochopila, že nechci a nemůžu studovat angličtinu. Nevím, proč nemůžu. To je pro mě takové tajemství. A navíc, když na Ukrajině udělali rozbor popularity jazyků (analýza nabídky a poptávky), tak zjistili, že teď je na Ukrajině „boom“ českého jazyka. Hodně studentů chce dokončit své studium v České republice, protože to znamená získat evropský diplom a stipendium, které je vyšší než ukrajinské. Ale když žiješ na Ukrajině, tak plánovat cokoli do budoucnosti je moc velká chyba, protože máme změny téměř každý druhý rok. Ale když už jsem začala studovat češtinu a také na ni teď mám čas a přeju si ji studovat, bylo by hloupé nedělat to. A také funguje ten silný psychologický faktor, že nemusím studovat angličtinu. A to je super!!! Simona Ferrarato, 5. ročník bohemistiky, Univer-

zita Padova Když jsem byla v České republice poprvé, všechno se stalo naprosto náhodou. Přečetla jsem si v nějakém časopise zajímavou reportáž o Jihočeském kraji, ve které italská novinářka nadšeně popisovala tuto zemi. Přilákaly mě především snímky města Český Krumlov ukazující nádherný zámek, malebné uličky, malá náměstí a další pěkná místa. Přiznám se, že kromě jména hlavního města jsem v té o České republice nevěděla skoro nic. Ale ten článek ve mně vzbudil veliký zájem a zvědavost. Tak jsem tam strávila týden dovolené a mohla jsem osobně zjistit, že novinářka vůbec nepřeháněla. Čechy se mi líbily natolik, že ta moje první cesta nezůstala pouze ojedinělou událostí. Naopak. Už jsem cestovala po Čechách a Moravě mnohokrát.


Přitom jsem se začala zajímat o tuto zemi, její historii, zvyky a obyčeje. Koupila jsem si nějaké romány od Milana Kundery, které byla přeložené do italštiny, a postupně jsem se začínala seznamovat s českou kulturou. Posléze jsem se rozhodla naučit se český jazyk, jehož „zvuky“ se mi zdály zcela zvláštní a slova nerozluštitelná, ale fascinující. A tím začalo moje dobrodružství s češtinou, které dodnes pokračuje. Musím říct, že čeština není ve skutečnosti lehkým jazykem, nicméně se mi velice líbí a já jsem vytrvalá. Kromě toho bych byla strašně ráda, kdybych mohla spojit příjemné s užitečným a využila prakticky svoje jazykové znalosti v pracovní oblasti. Možná jednoho dne... Stefano Ristori, 29 let, 2. ročník bohemistiky, Uni-

verzita Padova Před dvěma roky jsem se rozhodl studovat češtinu hlavně proto, že jsem se zajímal o českou vážnou hudbu, přesněji hudbu z barokní doby a z klasicismu. Druhý důvod byl, že jsem si přál studovat jazyk evropského národa, který má relativně dlouhou a zajímavou historii a má zajímavý umělecko-kulturní vývoj. Vlastně se učím češtinu, protože bych chtěl studovat historii Čech, Moravy a Slezska. Zatímco se učím česky, zajímám se o českou literaturu, hlavně barokní literaturu, protože česká barokní literatura je spjata s barokní hudbou. Vlastně větší část českých barokních spisovatelů a básníků byli také skladateli. Učím se česky, protože v budoucnosti bych chtěl provádět výzkum české barokní literatury a hudby. Ale zajímám se také o českou literaturu romantismu a pozitivismu, protože české národní obrození mě fascinuje a podle mě bylo nejoriginálnější a liší se například od italského nebo polského obrození. Učím se česky, protože rád poslouchám českou a moravskou folklórní hudbu. Zajímám se o českou folklórní tradici, protože si myslím, že je zvláštním a originálním příkladem kompromisu mezi folklórní hudbou a klasickou hudbou.

autentický text

Polina Lysko, 31 let, 3. ročník bohemistiky, Uni-

05

lektoři a učitelé

3.

Slovanský ostrůvek v německém moři –

Horní Lužice

Pavel Šlechta, lektorát Budyšín, Německo (do roku 2009 působiště učitele u krajanů) O Lužických Srbech se v České republice ví poměrně málo. Historici znají Horní a Dolní Lužici jako korunní zemi Českého království. Jazykovědci již slyšeli o jednom z mála jazyků, který ještě používá duál. Poněkud méně jsou známé lužické kroje a pestré velikonoční kraslice, které jsou podobné těm českým.

Lužičtí Srbové a jejich organizace Domowina si velice váží pomoci České republiky, která se jako jediná angažuje s aktivní pomocí mimo jiné tím, že vysílá učitele-lektora do této oblasti v rámci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí. Praha byla v historii jedním z nejdůležitějších center lužickosrbské vzdělanosti. Dodnes existuje v Praze ulice U Lužického semináře a v této ulici také stojí, jak jméno napovídá, Lužický seminář, jenž byl založen pro potřeby lužických studentů, kteří studovali ve slovanském jazyce v Praze. Je tomu právě rok, co byla část Lužického semináře po povodních opět vrácena Společnosti přátel Lužice a velice cenná Hórnikova knihovna (jedna z nejcennějších sbírek lužické literatury) znovu zpřístupněna veřejnosti. Česko-lužické styky trvají po staletí a stejně intenzivní byla v minulosti i vzájemná výměna mezi českými a lužickými učenci. Kontakty se nejvíce rozvinuly v době českého a lužického národního obrození a jejich vyvrcholením bylo právě založení Společnosti přátel Lužice. Její původní jméno bylo Łužisko-serbske towarstwo


Nejkrásnější je Lužice o Velikonocích. Stovky jezdců na koních zpívají srbské chorály a jezdí od vesnice k vesnici, aby zvěstovali zmrtvýchvstání Ježíše

„Adolf Černý" w Prazy (Adolf Černý, vynikající český sorabista, 1864–1952). Společnost přátel Lužice měla v době První republiky přes 3000 aktivních členů a její pobočky byly zakládány v mnoha městech. Hlavním cílem byla propagace lužické srbštiny a kultury lužickosrbského národa. Lužická srbština nezemřela, pouze spí… Již nadpis je zavádějící, protože žádná jednotná lužická srbština neexistuje. V oblasti Horní Lužice funguje jazyk hornolužický a v Dolní Lužici zase dolnolužická srbština. Jedná se o dva poměrně odlišné jazyky. Někdo tvrdí, že je hornolužická srbština bližší češtině a dolnolužická údajně polštině. Tato teorie se nejspíše zakládá na jediném faktu, a sice že v hornolužické srbštině existuje hláska „h“, která má v dolnolužické srbštině protiklad v hlásce „g“ (hora – gora).


Když jsem před třemi lety poprvé přišel jako učitel do Budyšína, nebylo moje povědomí o Lužických Srbech o mnoho větší. O to více jsem byl překvapený, když jsem hned při představování narazil na živý slovanský jazyk, který byl velice blízký češtině. Lužičtí Srbové mají češtinu a českou kulturu velice rádi.

06

Lektoři a učitelé | Slovanský ostrůvek v německém moři – Horní Lužice

organizací, která mi je nápomocná ve výuce češtiny a jejím organizování. Lužické zvyky v průběhu roku

Velký rozdíl mezi oběma jazyky je rovněž v počtu jeho aktivních uživatelů. Hornolužickou srbštinou podle některých pramenů hovoří jako mateřskou řečí přibližně 10000 mluvčích převážně na vesnicích mezi městy Budyšin (Bautzen)1 – Wojerecy (Hoyerswerda) – Kamjenc (Kamenz). Dolnolužická srbština funguje v dnešní době hlavně v okolí Chočebuzu (Cottbus) a počet rodin, které každodenně dolnolužickou srbštinu používají ke komunikaci, je v řádu desítek, a tím se dolnolužická srbština řadí mezí nejohroženější jazyky světa. Tento rozdíl je daný především historicky: Dolní Lužice byla součástí Pruska a na jeho území docházelo k mnohem většímu jazykovému útlaku než v o něco tolerantnější Horní Lužici, která patřila k Sasku. Velký podíl na uchování hornolužické srbštiny má i katolická víra Lužických Srbů v oblasti Budyšína. Právě odlišné bohoslužby v jinak protestantském východním Německu mají velký vliv na národní povědomí (a tím i uchování jazyka).

Velikonoční jezdci

Aby se postupné vymírání lužické srbštiny zastavilo, přišlo v roce 1998 jazykové centrum Witaj (lužické slovo witaj znamená česky ahoj) s novým projektem výuky srbštiny pro děti v předškolních zařízeních, vznikly takzvané Witaj školky, které používají imerzní metodu výuky jazyka. Imerze znamená ponoření a metoda se již dobře osvědčila v Bretani. Na děti v předškolním věku hovoří vychovatelky výhradně lužickou srbštinou, a děti si tak mohou osvojit jazyk bez jakéhokoliv memorování slovíček. Jazykové centrum Witaj je

Velikonoce jsou největším církevním svátkem a nejinak je tomu i na Lužici. Po Zeleném čtvrtku a Velkém pátku přichází sobota plná rozjímání. V pátek i v sobotu se konají mše bez zvuku zvonů a varhan. V neděli brzo ráno se sejdou muži z místní církevní osady a nasednou na již týdny předem připravené a krásně vyzdobené koně. Muži mají na sobě slavnostní černé oblečení skládající se mimo jiné z cylindru a fraku. Původ tohoto zvyku je ještě v pohanské době, kdy obyvatelé objížděli na koních svá pole, aby jim tak zajistili větší úrodu. Současný zvyk lužických jezdců (srbsky se jim říká křižerjo) je čistě náboženský. Jednotlivé vesnice dají dohromady průvod až 150 jezdců z jedné církevní osady a celkem je odhadován počet jezdců na 1500. Jezdci vyjíždějí brzy ráno od svého kostela za zpěvu církevních chorálů (kerluší) a během své cesty zvěstují, že Kristus vstal z mrtvých. Tyto jízdy jsou velice pompézní svou důstojností i středověkými chorály, které se uchovaly právě pro tuto příležitost. Celé procesí je velice náročnou záležitostí, neboť jezdci najedou během celé neděle až 70 kilometrů. Tato prestižní akce vyjde věřící v případě nutnosti půjčení koně a jeho slavnostní výbavy okolo 1500 až 2000 euro. Právě pro tento impozantní obyčej se stává Budyšín a jeho okolí velikonočním městem číslo jedna.

1| Zeměpisné názvy ve více jazykových mutacích jsou uváděny v tomto pořadí: srbština, němčina. Ostatní zeměpisné názvy jsou pouze česky.

S našimi žáky, kteří se učí češtinu, praktikujeme i české velikonoční zvyky a během posledního týdne před velikonočními prázdninami společně vyrobíme okolo 150 pomlázek pro děti.



Lužice je oficiálně dvojjazyčná. Teoreticky je možné používat srbštinu ve styku s úřady, prakticky je používána pouze němčina, protože němečtí úředníci srbštině nerozumí, a tak nakonec zůstává pouze u nadpisů

Jak už bylo zmíněno výše, jsou Lužičtí Srbové známí především svými každodenními lidovými kroji. Každý v Německu, ale i jinde v Evropě, zná lužické kraslice, které jsou vyráběny s velkým řemeslným umem za pomoci podobných technik jako v České republice. Právě tyto techniky škrábání a voskování jsou v Německu velkým unikátem. Do celého průběhu roku zasahují nesčetné církevní svátky, neboť většina Srbů žijících v Horní Lužici se aktivně hlásí ke katolictví. Pro učitele to znamená důležitý poznatek, že v postní době před Velikonocemi nesmí odměňovat děti sladkostmi a rovněž musí velice redukovat výuku za pomoci televize. Několikrát v roce se mi stává, že děti přijdou na první vyučovací hodinu úplně vyčerpané a od kolegů učitelů se později dozvím, že děti vstávaly v ten den již ve čtyři hodiny ráno, aby se mohly zúčastnit svaté mše a následného procesí s monstrancemi.

07


Čeština na Lužici Čeština má na Lužici velkou tradici. Lužičané při troše soustředění mohou češtině přímo rozumět. V minulosti byla pražská Univerzita Karlova nejvýznamnějším místem, kde studovala lužickosrbská inteligence. Po druhé světové válce studovalo mnoho Lužických Srbů na gymnáziu ve Varnsdorfu, jediné lužickosrbské gymnázium v Budyšíně bylo založeno až o mnoho let později. Do lužické srbštiny jsou překládány české knihy a Česká republika dává k dispozici Lužickým Srbům speciální stipendia pro jazykové kurzy nebo stipendia pro studium na vysoké škole.

Srbských základních škol zbylo v současné době v Horní Lužici osm. Na všech je nabízena čeština, buď jako hlavní předmět, anebo v rámci odpolední nepovinné výuky. Základní školy v Německu jsou pouze od první do čtvrté třídy. Lužické děti mají češtinu moc rády, je pro ně jednodušší a srozumitelnější než třeba angličtina nebo francouzština. Český pravopis pomáhá i při osvojování pravopisu lužickosrbského. Během hodiny hovořím konsekventně pouze česky, děti nesmí vědět, že rozumím i němčině. V tom jsem ve výhodě před ostatními učiteli, neboť všichni Srbové jsou bilingvní, ovládají oba jazyky stejně. Právě přítomnost učitele z České republiky má pro děti velký význam – silně rozšířená němčina jim v ničem nepomůže. Pro češtinu jako cizí jazyk pro tak malé děti neexistuje žádná vhodná učebnice, a proto si připravuji vlastní jazykové materiály v kombinaci českých učebnic pro základní


Na Lužici je doma i česká dechovka. Před Srbským domem stojí kapela Chrósćanscy muzikanća, ve které hraje i učitel vyslaný z České republiky. Česká dechovka má na Lužici velkou tradici. Skoro každá vesnice, jež má svůj hasičský sbor, má i svoji dechovku, která hraje na lepší nebo horší úrovni. Dechová hudba provází každodenní život, například v květnu máme mnoho vystoupení na lidových slavnostech spojených se stavěním a následným kácením májky. Já hraji ve třech dechových kapelách a všechny se účastní nejrůznějších výměn a festivalů dechové hudby v České republice

školy a nejrůznějších her. Děti moc rády zpívají a není problém je během jednoho pololetí naučit až patnáct českých písniček. Většina srbských základních škol má i partnerskou školu v České republice. Tato partnerství mají velkou tradici a já je pomáhám organizovat. Díky financování ze strany Česko-německého fondu budoucnosti se děti z Ralbic mohly podívat do Mělníka, naopak děti z Jablonce nad Nisou navštívily své kamarády v Budyšíně. Novinkou je i internetové partnerství mezi dětmi ze základní školy v Chrosčicích a dětmi z Křesťanské základní školy v Brně. Setkání dětí se kvůli velké vzdálenosti doposud neuskutečnilo, ale děti spolu komunikují přes internet a jednou za měsíc spolu i telefonují za pomoci internetového programu skype. Večerní kurzy pro dospělé nabízím každé úterý v Budyšíně. V Srbském domě se schází malá skupinka pokročilých, která má zajímavé složení: od důchodců


Já nabízím kurzy češtiny přímo v Horní Lužici na všech srbských základních školách a k tomu ještě večerní kurzy pro dospělé. O letních prázdninách organizuji spolu s jazykovým centrem Witaj intenzivní kurz pro lužickou mládež. Právě skutečnost, že Lužičané nemají žádnou možnost studovat na vlastní univerzitě, znamená, že jsou během roku roztroušení po celém Německu. Také velká nezaměstnanost v nejvýchodnější části bývalé NDR způsobuje, že mnoho mladých lidí odchází z kariérních důvodů většinou do západní části Německa. Proto nabízíme letní intenzivní kurz pro mládež, která v létě pobývá opět doma na Lužici. Kurz trvá jeden týden a každý den probíhá šest hodin výuky češtiny a odpoledne přednášky, kdy do Chrosčic na faru zveme hosty z České republiky, kteří nám přednášejí nejrůznější příspěvky v češtině. V podvečer a večer se koná přídavný program, jako je společné vaření českého jídla, společné zpívání nebo projekce českých filmů. V závěru kurzu navštívíme vybrané české město. V loňském roce jsme tak jeli do 70 kilometrů vzdáleného Liberce, kde si studenti mohli sami vyzkoušet své nové jazykové znalosti.

08

Děti ze Srbské základní školy v Chrosčicích. Lužické kroje jsou užívány staršími lidmi každodenně, ke slavnostnějším příležitostem je užívají i mladší

Srbská základní škola. Hlavním městem Lužických Srbů je Budyšín, který je ale většinově německý. Hlavní vesnicí jsou bezesporu Chrosčice, kde stále převládá lužická srbština

po pracující středního věku. Ve čtvrtek nabízím dva kurzy v hlavní lužickosrbské vesnici Chrosčicích. Zatímco v Budyšíně je poměr Lužických Srbů přibližně jedno procento, v Chrosčicích přesahuje počet slovanského obyvatelstva devadesát procent. Když jsem poprvé učil druhou skupinu pokročilých, musel jsem kompletně předělat své učební přípravy, neboť jejich znalosti češtiny na první pohled vypadaly tak, že už je není možné téměř nic nového naučit. Také s večerními kurzy jezdíme pravidelně do Čech. Tradice přátelství mezi Lužicí a Českou republikou dokazuje i fakt, že Lužičané znají příhraniční česká městečka mnohdy lépe než jejich český učitel.

Gramaticky je rozdíl rovněž viditelný. Asi největší problémy dělají Lužickým Srbům v češtině, ale i v jejich mateřštině, vidy. V srbštině není problém říci větu, která v překladu zní „budeme uvidět“, tedy místo „budeme vidět“ nebo „uvidíme“. Vidové páry existují v srbštině ve slovníku, ale jejich každodenní používání se hodně inspiruje němčinou (wir werden sehen). Co se týká duálu, je čeština mnohem jednodušší než srbština a Srbové se musejí naučit redukovat množná čísla v duálu podle českého množného čísla (dvě ženy a nikoliv dvaj žonaj). Stálým evergreenem je i negace pomocného slovesa v minulém čase, kdy česká pravidla přikazují negaci participiálního tvaru určitého slovesa, a v lužické srbštině dochází k negaci pomocného slovesa być – být (njesym był – nebyl jsem).

Jazyková problematika lužická srbština – čeština Jak již bylo zmíněno, je lužická srbština češtině velice blízká. Během své výuky se mi podařilo nasbírat hezkou řádku takzvaných falešných přátel, lexémů, které se sice podobně píší, ale mají jiný význam. Jako příklad mohu uvést zachod do domu: slovo zachod znamená vchod. Kdo hledá toaletu, měl by vyhledat nuznik. Podobně: když je někdo mazany, nemá s liškou nic společného, ale má například pouze špinavé ruce (mazany – špinavý, wažny – důležitý). Čeština i lužická srbština během svého vývoje nasbíraly také mnoho germanismů: špihel (der Spiegel) znamená česky zrcadlo, šula (die Schule) je škola, šuler (der Schüler) je žák. Hezká jsou i slovíčka z doby purismů. Češi i Lužičané nechodí do teatru, neboť bylo toto řecké slovo považováno za germanismus, ale o to raději chodí do džiwadła – do divadla.


Velkým problémem je pro Lužické Srby česká výslovnost. Během vývoje jazyka zmizelo ze srbštiny slovanské „r“ a toto je v současné době používáno podobně jako v němčině. Na konci slova je tato hláska dokonce stejně jako v němčině redukována. Proto se v srbštině a češtině stejné grafémy „bratr“ vyslovují v srbštině jako brat. Podobně je to i s vyslovováním počátečních zdvojených písmen „sp“ a „st“, kdy naše babičky rovněž ještě používaly germanizované slovo „študýrovat“. Mnohdy je v hovorové srbštině problém rozlišovat hlásky „s“ a „z“. Tak se v češtině při návštěvě zoo nechodí do [coo] a řecký bůh Zeus nebyl foneticky [cojs].



09


Rozhovor s účastnicí jazykového kurzu paní Beatou Nastickec Co je pro tebe motivací účastnit se kurzů češtiny? Čeština i Česká republika je nám Lužickým Srbům velice blízká. Nejbližší české město je od nás vzdáleno pouhých 25 km a vzájemné styky mezi Čechy a Srby mají dlouhou tradici již před sametovou revolucí. Čeština nám pomáhá i k pochopení vlastního jazyka. Nejenom z tohoto důvodu jsem studovala již dříve bohemistiku v Lipsku. Proč zrovna čeština, proč ne polština nebo ruština? Čeština je nám Lužickým Srbům nejblíže. Každodenně dochází k vzájemným kontaktům. Češi a Srbové spolupracují na nejrůznějších kulturních projektech a výměnách. Velice zajímavá je i možnost pracovního uplatnění v České republice, protože Němci jenom výjimečně ovládají češtinu na tak dobré úrovni. Co ti v češtině přijde obzvláště složité? Určitě takzvaní falešní přátelé. Je těžké tato stejně psaná slovíčka s jiným významem rozlišovat. Když se člověk dostatečně učí slovíčka z hodiny, tak to jde. Problémy mám i s výslovností. V češtině existuje spousta slov, která se obejdou bez jakékoliv hlásky. Jako příklad mohu uvést nejznámější českou větu: „Strč prst skrz krk.“, ta je pro nás skoro nevyslovitelná.

Jaká je asi největší výhoda pro Lužické Srby, kteří si osvojili češtinu? Ta výhoda plyne již ze znalostí češtiny. Němec je v České republice na první pohled bez angličtiny ztracený. Čeština používá jemu cizí háčky a čárky, ale to pro nás není ničím odrazujícím, ba naopak, cítíme k České republice jasný příbuzenský vztah. Naše písničky jsou podobné, a tak se necítím mezi Čechy jako mezi cizími.

Slova závěrem Lužická srbština vymírá, počet lidí, kteří se touto krásnou řečí dorozumívají, je stále menší. Již na začátku dvacátého století byl prognózován její konec. S globalizací a novými médii je její pozice ještě složitější. Televize vysílá v srbštině jednou za měsíc, a to pouze hodinu, jinak zcela převládají německá rádia a desítky státních i komerčních programů v němčině. Lužické školy, které jsou tradičními baštami lužické srbštiny, jsou necitlivými německými byrokraty uzavírány z důvodu údajného nízkého počtu dětí – lužické děti jsou takto posílány do větších škol ve městech, kde převládá němčina. Lužickosrbské heslo „Běchmy – smy – budžemy.“ („Byli jsme, jsme a budeme.“) snad vydrží ještě dlouho. Je to úkol také pro Českou republiku, aby na svého nejbližšího souseda nezapomínala.

Existuje tedy ten předsudek, že jsou Němci nespontánní a jiní než Češi nebo Lužičtí Srbové? Určitě ano, jak jsem již řekla předtím, někdy si velice cením, že my Slované dokážeme jinak slavit, improvizovat. Někdy mi však slovanské plánování přijde jako čistý chaos. Pak naopak zatoužím po německé systematičnosti, přesnosti i větší čistotě ulic.



Jak vidí Srbka českou mentalitu? Tady na Lužici jsou Srbové obklopení převažující německou mentalitou a ta česká jim může připadat buď bližší, anebo naopak vzdálenější? To je dobrá otázka. Naše mentalita je lužickosrbská. Tím, že aktivně znám ještě mentalitu jiných národů, mám možnost poznat sama sebe a prakticky si i z ostatních přístupů vybírat. Mám ráda také lidi v Polsku, ale jejich mentalita a přístup k životu mi není tak blízký jako životní přistup Čechů. Polská mentalita je spíše američtější. Češi jsou flegmatičtější a více spontánní. Někdy se mi zdá česká spontánnost bezbřehá a naopak mám někdy více ráda trochu plánování nebo i přesnosti. Přesto jsou pro mne Češi více skromní a pohostinní, než je tomu na druhé straně hranice.

10

Lektoři a učitelé | Proč se učí lidé z dalekého Sao Paula česky

Zleva nahoře: Denise, Felipe, Andreson, Ariela; zleva dole: Candido, Nora, Vera, Victor

Proč se učí lidé z dalekého Sao Paula česky Klára Bachurková | krajanská komunita Sao Paulo, Brazílie

Český jazyk se v Sao Paulu vyučuje již 6. rok v rámci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí. Od té doby se zde vystřídali učitelé Mgr. Markéta Pilátová, RNDr. Marek Belza a Mgr. Petra Mocová, po níž jsem převzala štafetu já. Výuka se koná na dvou místech: od počátku v sídle Česko-brazilské kulturní unie a od roku 2009 také na univerzitě Universidade de São Paulo. Jako nová učitelka jsem chtěla poznat své studenty, proto jsem sestavila dotazník s cílem zjistit o nich základní fakta.


Dotazník se skládá z pěti hlavních částí: 1. Základní informace o studentovi (jméno, příjmení, věk, adresa, zaměstnání). 2. Informace o studentových českých předcích a jeho kontaktu s Českou republikou. 3. Členství v Česko-brazilské kulturní unii. 4. Český jazyk a motivace ke studiu českého jazyka. 5. Základní znalosti z české kultury. Z 87 studentů českého jazyka v Sao Paulu na můj dotazník odpovědělo 46 respondentů (54 %), což nám umožní vytvořit si alespoň přibližný obrázek. Základní informace o studentech Dotazník vyplnilo 22 mužů a 24 žen. Průměrný věk studentů je 34 let, přičemž nejmladší studentka má 12 let a nejstarší 69 let. Téměř všichni zájemci o český jazyk jsou ze Sao Paula a blízkého okolí, ale najde se i pár z nich, kteří na hodiny češtiny dojíždějí až 100 km. Jejich zaměstnání jsou velmi rozličná (veterinář, scenáristka, bioložka, profesorka, manažer, psycholožka, archivář, ilustrátorka, informatička apod.) a je z nich patrné, že se jedná o lidi s minimálně středoškolským vzděláním.


Česká republika je 108krát menší než Brazílie. Jenom samotné město Sao Paulo s aglomerací má dvakrát více obyvatel než celá naše země. Přesto je spousta lidí, kteří projevují o naši zemi živý zájem, které naše země láká, kteří ji chtějí navštívit či by si dokonce dokázali představit v ní žít. Kdo jsou tito lidé? Kolik mají let? Jaké jsou jejich důvody ke studiu českého jazyka?

11


Většina studentů patří mezi úplné začátečníky nebo mírně pokročilé. Jsou zde však čtyři studenti, kteří jsou zařazeni mezi středně pokročilé, a ti by se již v České republice rozhodně neztratili. Přestože jsou někteří z nich potomky Čechů, nikdo z nich před začátkem kurzů česky nehovořil. Ve skupině plynně hovořících a pokročilých studentů jsou čtyři ženy, všechny měly nebo mají české předky a v jejich rodině se pořád ještě částečně hovoří česky (prarodiče, rodiče).

Většina těchto lidí jsou buď členy Česko-brazilské unie, anebo do ní hodlají v brzké době vstoupit. Chtějí aktivně udržovat české kulturní dědictví v Sao Paulu. Tito studenti velmi vítají otevření kurzů českého jazyka. Jejich hlavní motivací pro studium češtiny je udržet kontakt s českou rodinou, pochopit českou povahu a najít tu část svého já, kterou si s sebou nesou a kterou bez hlubšího poznání našeho národa nejsou schopni uchopit. Motivace ke studiu českého jazyka u nekrajanů

Krajané a jejich kontakt s Českou republikou

Z dotázaných studentů je celkem 12 potomků československých imigrantů: Vera Anna (69 let), Johanna (67 let), Cândido (60 let), Janet (57 let), Vera Maria (53 let), Daniel (53 let), Denise (50 let), Nora (44 let), Inez (43 let), Patrick (13 let), Ariela (12 let), Cristina (12 let). Jejich předkové pocházeli z Prahy, Olomouce, Roudnice, Zlína, Budyně nad Ohří, Vsetína, Brna a Loun. Do Brazílie emigrovali v rozličných dobách, převážně z politických či pracovních důvodů. Nejvíce jich emigrovalo po roce 1948 a 1968. Přestože asi jenom polovina z nich má kontakt s českou rodinou, kromě tří respondentů (mezi nimi dvě děti) všichni navštívili Českou republiku. Jejich prvotním cílem bylo poznat rodiště svých předků, kde se někteří z nich dokonce setkali se svou rodinou. Dorozumívacím jazykem byla většinou angličtina nebo – v případě pokročilejších studentů – i čeština. Všichni se z České republiky vrátili nadšení. Co se jim líbilo nejvíce? Česká mentalita, architektura, gastronomie, hudba, příroda a dokonce i tramvaje. Jenom dva respondenti napsali, co se jim nelíbilo: byrokracie a české vlaky. Téměř všichni uvedli, že by si dokázali představit žít v České republice.


Motivace studentů, kteří jsou našimi krajany, je celkem zřejmá. 73 % studentů však není potomky československých imigrantů. Jaký je tedy důvod, proč se učí češtinu? Někdy je to český manžel, manželka nebo čeští kamarádi, jindy jsou to pracovní styky s Českou republikou, turistika, zájem o další slovanský jazyk (především studenti na univerzitě), českou klasickou hudbu, architekturu či historii (konkrétně například zájem o postavu Jana Husa nebo Jana Ámose Komenského). A v neposlední řadě také české animované pohádky, dobrá pověst českého piva nebo jednoduše zvědavost. Studenti, kteří začali studovat češtinu až letos, toho o České republice převážně mnoho nevědí, vždy ale dokážou vyjmenovat alespoň jednoho spisovatele, herce, zpěváka, skladatele či sportovce. 59 % studentů zná nějakého českého spisovatele a 32 % četlo českou knihu, 57 % vidělo český film a 30 % je schopno říct jméno nějakého českého herce nebo režiséra. 41 % zná nějakého českého zpěváka či hudební skupinu, 48 % hudebního skladatele a 48 % sportovce. Mezi nejvíce zmiňovanými spisovateli byli Franz Kafka, Milan Kundera a jejich bývalá učitelka Markéta Pilátová, mezi herci a režiséry Zdeněk Svěrák, Miroslav Donutil a Miloš Forman, mezi zpěváky Karel Gott, Helena Vondráčková, Jaromír Nohavica, Aneta Langerová a mezi skupinami Kabát a Hradišťan. Ze skladatelů nikdy nechyběl Bedřich Smetana a Antonín Dvořák, ze sportovců Jaromír Jágr, Petr Čech, Pavel Nedvěd, Martina Navrátilová, Ivan Lendl a Emil Zátopek. Je vidět velký pokrok u respondentů, kteří v předcházejících letech navštěvovali kurzy češtiny a účastnili se různých kulturních aktivit pořádaných jejich bývalou učitelkou Petrou Mocovou. Ti znají kromě výše zmíněného také některé české zvyky, vaří doma tradiční česká jídla jako vepřo-knedlo-zelo či svíčkovou, umí zpívat české lidové písničky a viděli několik českých filmů. Málokdo z těchto studentů je členem Česko-brazilské kulturní unie, ale u mnohých z nich je patrný hlubší zájem a je pravděpodobné, že se někteří z nich stanou regulérními členy.


Brazílie je ve větší či menší míře již po několik desetiletí zaplavována imigranty z různých zemí, i z České republiky či bývalého Československa. Nejenom přímí imigranti, ale také jejich potomci v sobě mnohdy cítí příslušnost k zemi svých předků. Tato příslušnost bývá založena na specifické rodinné zkušenosti vycházející z českého prostředí, s českými zvyky a kontaktem s českým jazykem. Nemusí se jednat o aktivní zkušenost, ale i o zkušenost zprostředkovanou vyprávěním rodičů či prarodičů o tom, co si pamatují z dětství, jak se žilo v České republice, jak se slavily Vánoce, nebo tím, že slyší, jak spolu babička s dědečkem mluví česky. V člověku pak zůstává těžko uchopitelný prostor, který by rád vyplnil, ale neví jak, protože prarodiče již možná nežijí nebo bydlí daleko, rodiče nemají čas, a oni sami toho již nejsou schopni. Právě tito lidé bývají nadšenými studenty, kteří se živě zajímají o vše, co se týká země jejich původu.

12


Příspěvky od studentů

Osamostatnila jsem se a s češtinou prakticky ztratila veškerý kontakt.

Victor Westmann, 26 let, informatik (začátečník). Učím se česky, protože se tam vaří skvělé pivo, protože se tam narodili Milan Kundera a Franz Kafka, protože je Česká republika mladá demokratická země, člen NATO a Evropské unie, protože je to země ekonomicky stálá, protože se nachází v srdci Evropy, protože je tam spousta pěkných hradů a zámků, protože má bohatou a různorodou kulturu, krásná muzea a parky a zachovalé historické památky. Čeština je pro mě zajímavá také tím, že mi otevře dveře k dalším slovanským jazykům, jako je ruština, polština, slovenština, chorvatština nebo srbština. A v neposlední řadě můj zájem o češtinu podněcují české ženy, které jsou krásné a pro nás Jihoameričany velmi exotické. Anderson Nunes dos Santos, 25 let, student konzervatoře (začátečník). Ke studiu češtiny jsem se dostal skrz českou hudbu, s níž jsem poprvé přišel do kontaktu na koncertu Mládežnického orchestru státu Sao Paulo. Tehdy hráli nějakou skladbu od Antonína Dvořáka, která mě okouzlila natolik, že jsem se rozhodl studovat hru na kontrabas. Začal jsem se zajímat o českou hudbu, vyhledávat informace z různých zdrojů, zkontaktoval jsem i několik Čechů. Zalíbil se mi jejich jazyk, jeho zvuk a melodie. Proto bych se jej rád naučil. A jednou také navštívil Českou republiku osobně. Nora Machalous, 44 let, profesorka němčiny (s velmi dobrou znalostí mluvené češtiny, doposud se však nikdy neučila číst a psát česky). Odešla jsem z České republiky v roce 1968, ještě v době, kdy to bylo Československo. Moji rodiče se rozhodli utéct před komunismem do Švýcarska. Já jsem měla dva roky a najednou kolem sebe slyšela samou němčinu, proto se mi oba dva jazyky začaly plést. Ve Švýcarsku jsme ale nezůstali. Když jsem měla deset let, odjeli jsme do Brazílie. Kromě češtiny a němčiny jsem se tedy musela naučit i portugalštinu. Tehdy jsem pletla dohromady již tři jazyky. Rozuměli mi jenom mí rodiče. Časem jsem se naučila rozeznávat, s kým mluvit česky, s kým německy a s kým portugalsky. Dostala jsem se na univerzitu, kde jsem vystudovala portugalskou a německou filologii.


Teď se k češtině začínám vracet. Jsou to mé kořeny, je to můj mateřský jazyk. Často sním v češtině, často mě poprvé napadne nějaký výraz česky a až poté německy nebo portugalsky. Přestože český jazyk běžně nepoužívám, je u mě přítomný. A právě proto cítím, že bych se k němu měla vrátit a zdokonalit se v něm, abych jej úplně nezapomněla, abych neztratila jednu část svého já. Felipe Garcia Koritar, 24 let, obchodní zástupce (začátečník). Od malička jsem se zajímal o to, odkud pochází má rodina. V mém případě je to Španělsko a Česká republika. Přál jsem si žít v Brazílii, ale zároveň neztratit Španělsko a Českou republiku. Odjel jsem do Španělska, kde jsem studoval a pracoval a za rok a půl se naučil výborně španělsky. Když jsem se vrátil do Brazílie, rozhodl jsem se začít studovat češtinu. Chtěl bych se nejenom naučit česky, ale také poznat českou kulturu, zvyky, hudbu, literaturu, kinematografii. Přeji si jednou odcestovat do České republiky, sám se tam dorozumět česky a cítit se tam alespoň trochu jako doma. Vera Novak, 53 let, v důchodu (středně pokročilá úroveň češtiny). Můj tatínek, Antonín Novák, byl a je můj velký a jediný opravdový přítel. Odjakživa si dopisoval a telefonoval s českou rodinou. Každý týden si voláme s mou tetou, tatínkovou sestrou, Drahomírou Novákovou a mým bratrancem Miroslavem Novákem. Moje teta portugalsky nemluví, takže je na mě, abych se naučila česky. Navíc nás často navštěvují naši čeští příbuzní, takže se u nás doma mluví česky poměrně často. Já sama jsem byla několikrát v České republice, kde jsem poznala spoustu lidí a znovu obnovila vztahy s českou rodinou. Díky kurzu jim rozumím, mohu si s nimi psát a dokonce jsem schopná s nimi i hovořit. Je pro mě velkým potěšením komunikovat jazykem mého tatínka. V neposlední řadě chodím na kurzy českého jazyka, protože si tam prohloubím své znalosti o českých zvycích, hudbě, literatuře… A já bych si moc přála předat své dvanáctileté dcerce určité znalosti z české kultury, aby jednou dokázala pokračovat v rodinné tradici. Denise Hönel, 50 let, ilustrátorka (středně pokročilá úroveň češtiny). Čeština je pro mě úplnou hudbou pro uši. Vždycky jsem prosila babičku, aby mě naučila česky. Babička neměla k dispozici žádné učebnice, proto používala k výuce dopisy. To je samo o sobě velmi těžké a ještě více o to, že se při jejich čtení babička velmi dojala a bylo po výuce.


Kromě dotazníku měli studenti možnost přidat také motivaci ke studiu českého jazyka, napsanou portugalsky či česky, čehož využilo sedm studentů. Většina z nich napsala svou práci v portugalštině (s občasnými výrazy v češtině – přepisuji kurzívou), jediná Denise si troufla napsat ji celou česky. Portugalské verze jsem přeložila do češtiny a českou verzi jsem autorce – za její přítomnosti – pomohla opravit.

13


Díky projektu výuky českého jazyka u krajanských komunit jsem se znovu vrátila ke svému snu, poznala spoustu nových přátel. Projekt mi nepřinesl jenom mou vysněnou češtinu, ale také domov… Ariela Hönel Scherer, 12 let, studentka (mírně pokročilá úroveň češtiny). Chci se naučit česky, protože mám české příbuzné (můj dědeček je z České republiky). Od té doby, co jsem se začala učit česky, jsem se začala zajímat nejenom o jazyk, ale také o kulturu, zemi… Česky se učím z čistého zájmu, je to moje rozhodnutí, ne rozhodnutí mých rodičů. Myslím si, že se budu učit ještě hodně dlouho. Cândido Augusto Martins Neto, 60 let, v důchodu (začátečník). Jmenuji se Cândido Augusto Martins Neto, mám 60 let, jsem ženatý s Margaridou, v důchodu. Mám dvě děti, Rodolfa a Patrícii, a jednoho vnuka, Igora. Můj pradědeček byl Čech. Vždy jsem věděl, že mám české kořeny, ale nikdy jsem po tom více nepátral. Až roku 2003 jsem se dozvěděl o Česko-brazilské kulturní unii, zkontaktoval jsem se s paní Helenou Novotnou, Magdou Jirouskovou a Emou Javurkovou a byl velmi mile přijat. Začal jsem se účastnit akcí Unie, až jsem se roku 2005 rozhodl stát jejím členem. Když jsem se dozvěděl o možnosti výuky češtiny, má radost neznala mezí. Nelze popsat slovy ten pocit, když jsem poprvé v životě řekl česky: dobrý den, dobrou noc, ahoj… A mé srdce bilo ještě silněji, když jsem poprvé v životě, v roce 2009, poznal Prahu. Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života. Strávil jsem tam 29 neskutečně nádherných dnů, splnil se mi můj sen. Tato úžasná zkušenost by nebyla možná bez přátelství s paní Evou Kloubovou, bez pomoci české vlády a konzulátu, Českobrazilské kulturní unie a také díky profesorkám češtiny, které vynakládají veškeré úsilí, abychom se naučili jazyk a poznali kulturu našich předků. Chtěl bych proto poděkovat z celého svého srdce vám všem: jsem vám moc zavázán! PS: Teď se dokonce odvažuji naučit pár slov česky svého vnuka.

Motivační dopisy studentů jsou asi nejlepším důkazem toho, co pro ně výuka českého jazyka znamená. Já jako učitelka mohu říct, že pracovat s nimi je skutečná radost. Přeji jim, aby se dál zdárně prali s obtížemi našeho jazyka a nacházeli sebenaplnění v objevování krás naší země a naší kultury.


Dotazník Základní data Jméno a příjmení: Věk: Národnost: Adresa: Profese: Krajané Jste potomek československých (českých) emigrantů? První příbuzní, kteří přišli do Brazílie, byli Vaši: Pradědeček ( ) Prababička ( ) Dědeček ( ) Babička ( ) Otec ( ) Matka ( ) Já ( ) Jiní ( ) Odkud pocházeli? Ve kterých brazilských městech bydleli? Kdy a proč opustili Československo? Mluví někdo z Vaší rodiny česky? Na jaké úrovni? (začátečník, mírně pokročilý, pokročilý, velmi pokročilý) Kontakty s Českou republikou Jste v kontaktu s českými příbuznými? Byl jste někdy v České republice? Kdy? Která města jste navštívil? Za jakým účelem jste tam jel? Setkal jste se tam se svými českými příbuznými? Udržujete spolu kontakt? Jakým jazykem jste se mezi sebou dorozumívali? Co se vám líbilo na České republice nejvíce a co nejméně? Dokázal byste žít v České republice? Proč? Navštívili vás Vaši čeští příbuzní v Brazílii? Uniao Cultural Tcheco Brasileira (UCTB) – Česko-brazilská kulturní unie Jste členem UCTB? Proč? Někdo z Vaší rodiny je členem UCTB? Kdo to je a kolik má let? Čeština Co udržuje Váš zájem o Českou republiku a její jazyk? Jakou máte úroveň češtiny? (začátečník, mírně pokročilý, pokročilý, velmi pokročilý) Co se vám zdá nejtěžší na českém jazyku? K čemu vám pomohla výuka češtiny (kromě toho, že jste se naučil další cizí jazyk)? Česká republika Jaké zvyky udržuje Vaše rodina? Umíte zazpívat nějakou českou píseň? Kde jste se ji naučil? Umíte tancovat nějaké evropské tance (polka, valčík, čardáš, verbuňk...)? Kde jste se je naučil? Znáte nějaké české spisovatele/básníky? Přečetl jste nějakou českou knihu? Viděl jste nějaké české filmy? Znáte nějaké české herce? Znáte nějaké české zpěváky nebo hudební skupiny? Znáte nějaké české skladatele? Znáte nějaké české sportovce?


Pamatuji si, že jsem se jako úplně první naučila českou hymnu. Potom pár slov, sloves a dokonce i nějaké jednoduché věty. Pokračovat dále však bylo prakticky nemožné, protože se v Brazílii nedaly koupit žádné materiály k výuce češtiny.

14

Lektoři a učitelé | Čeština v pařížské metropoli

Paříž, ilustrační foto

Čeština v pařížské metropoli Tereza Riedlbauchová | lektorát Paříž – Sorbonna, Francie


jeho práce na jedné z nejstarších evropských univerzit je tedy po všech stránkách tvůrčí, zajímavá a náročná. Současný stav češtiny na Sorbonně Obor čeština se v rámci Sorbonny vyučuje na Katedře slavistiky na fakultě Paříž IV, ekvivalentu českých filozofických fakult. Od roku 2010 prochází řadou proměn a v současnosti ho lze studovat již pouze v programu středoevropská studia/čeština, a to v kombinaci s němčinou nebo polštinou. Student si může vybrat češtinu ve větším či menším rozsahu. Na oboru čeština působí pedagogové: profesor Xavier Galmiche (literatura, od roku 1996), docentka Markéta Theinhardt (reálie, historie a dějiny umění, od roku 1995), dvě lektorky českého jazyka, jedna zaměstnaná ve spolupráci s MŠMT ČR – v současnosti Tereza Riedlbauchová (od roku 2007) a druhá zaměstnaná přímo Sorbonnou – v současnosti Petra James (od roku 2006), které vyučují fonetiku, fonologii, lingvistiku, morfologii, syntax, stylistiku, konverzaci, jakož i volitelnou češtinu ve třech úrovních. Nově na výuku předmětů se středoevropským rámcem nastoupila v roce 2010 Clara Royer. V roce 2008/2009 profesor Galmiche působil jako ředitel pobočky Sorbonny v Abu Dabí ve Spojených arabských emirátech a lektorky, obě literární historičky, vyučovaly rovněž seminář české literatury Portréty klasických spisovatelů 19. a 20. století. V té době přednášky a semináře z české literatury vedla asistentka Katerina Hala. Na oboru tradičně vypomáhá „tuteur“,


Jakkoliv by se mohlo zdát, že lektorské místo na Sorbonně s sebou přináší soustředěnou činnost, věnovanou pedagogické, vědecké a kulturní práci, ani zdaleka tomu tak vždy není. Lektor se potýká s problémy ne nepodobnými těm, s nimiž se potýkají lektoři v exotických zemí. Nejprve je tu sama Paříž, divoké a rychlé město, které usíná nakrátko nad ránem, kde se dennodenně střetávají lidé z celého světa, všech kultur a náboženství. Jako všechna světová velkoměsta trpí přelidněností, a tedy nefungující dopravou, nedostatkem bytů (Sorbonna lektorovi ubytování neposkytuje), nezaměstnaností a potenciálně neustále přítomným stresem. V první řadě se tedy lektor musí dokázat sžít s tímto městem a čelit řadě praktických problémů. Ty se projevují i při samotné výuce, kdy z důvodů nefungující dopravy či velmi častých stávek v různých oblastech nedorazí na hodinu téměř žádní studenti. Paříž ale s sebou přináší zejména nesmírnou bohatost kulturního života, takže již od prvních chvil se lektor začíná smiřovat s tím, že není v jeho silách zúčastnit se veškerých kulturních a vědeckých událostí spojených s prezentací slovanských či středoevropských kultur, v jejímž rámci je česká kultura obvykle prezentována, a nakonec se nemůže omezit ani na program Českého centra v Paříži, kde probíhá kolem tří set prezentací ročně. Lektor také vedle oficiálních institucí může fungovat jako záchranná stanice v řadě mnoha nečekaných situací (tlumočení českým rodinám v nemocnicích, ubytování českých studentů a zbloudilých českých turistů),

15


Slavistika sídlí v nové pobočce Sorbonny, a to v modernizované budově na boulevardu Malesherbes v blízkosti Madeleine, pařížské Opery a parku Monceau. Sídlí tam také obory germanistika (němčina, holandština, skandinávské jazyky, jidiš), italština a rumunština, cizí jazyky v aplikaci (LEA) a první dva ročníky oborů francouzská a srovnávací literatura, francouzský jazyk, latina, řečtina, hudba a muzikologie. Všechny tyto obory byly původně umístěny v nevyhovujících prostorech v Grand Palais a na Malesherbes se začaly stěhovat postupně od roku 1997. V budově se nachází také několik vědeckých center: Italská literatura a kultura, Vědecké centrum zabývající se kulturami a literaturami střední, východní a balkánské Evropy (CRECOB), Interdisciplinární vědecké centrum zaměřené na střední Evropu (CIRCE), Vědecké centrum zabývající se germánskými, severskými a holandskými kulturami a Centrum polské civilizace. Centrum Malesherbes, jehož střed tvoří dvůr a malý park, je vybaveno mnoha laboratořemi s technickým zázemím, přednáškovými sály různé velikosti, učebnami, knihovnou a kopírovacím centrem. Přes svou vybavenost Malesherbes má také mnoho nedostatků, pouze profesoři mají své pracovny, a to nikoliv samostatné, všichni ostatní vyučující včetně docentů mají k dispozici dva sály pro vyučující, něco na způsob středoškolské sborovny, z něhož jeden je vybaven počítači a tiskárnami. Na slavistice, v jejímž čele aktuálně stojí profesorka rusistiky Laure Trubetzkoy se zástupci Xavierem Galmichem a Agnieszkou Grudzińskou, se vyučují v plném rozsahu obory ruština, polština, srbochorvatština a čeština, jakožto volitelný jazyk lze studovat také bulharštinu a ukrajinštinu, vyučované lektory. Větší výběr slovanských jazyků poskytuje katedra středoevropských a východoevropských jazyků univerzity Národní institut pro východní jazyky a civilizace, známější pod zkratkou INALCO; ruština zde existuje jako samostatný obor. Tato univerzita má praktičtější zaměření (překladatelství, tlumočnictví, právo, ekonomie), kdežto Paříž IV spíše literárně-historické. Profilu INALKA se na Sorbonně přibližuje studijní program Cizí jazyky v aplikaci (LEA), který si studenti mohou zvolit vedle klasického programu Cizí jazyky, literatury a reálie (LLCE). Obory s výukou češtiny na Sorbonně a INALKU úzce spolupracují od roku 2008, studenti ze Sorbonny docházejí na INALKO např. na lingvistické přednášky profesora Patrice Pognana. Krátce z historie Sorbonny, katedry slavistiky a vzniku samostatné češtiny Univerzita Sorbonna patří k nejstarším evropským univerzitám. Vznikla kolem poloviny 12. století a brzy vynikla ve výuce teologie a filozofie. Oficiálně jako univerzita byla uznána


pravděpodobně někdy mezi lety 1160–1170. Jméno nese po Robertu de Sorbon, který v roce 1257 založil kapli, knihovnu a ubytovací prostory pro studenty v historické budově v Latinské čtvrti, kde se univerzita nachází dodnes; předtím nikdy nebyla soustředěna pouze v těchto prostorách. V roce 1622 se na jejím rozšíření a rekonstrukci podílel kardinál Richelieu. V letech 1793–1896 byla kompletně zavřena. Od poslední velké rekonstrukce na přelomu 18. a 19. století se historická budova v Latinské čtvrti prakticky nezměnila. Její uspořádání a rozdělení na jednotlivé fakulty podle zaměření (humanitní vědy, medicína, práva atd.) se datuje rokem 1970, kdy bylo ustaveno 13 fakult, které se jmenují Paříž I – XIII. V historické budově se nacházejí pouze některé obory fakult Paříž IV a Paříž III, další obory těchto fakult a ostatní fakulty jsou roztroušeny po celé Paříži i jejím předměstí. Zájem o slovanskou kulturu se ve francouzském univerzitním prostředí začal projevovat postupně od 40. let 19. století. U zrodu slavistiky stáli také Louis Léger a Ernest Denis, kteří od 70. let 19. století publikovali práce týkající se české historie, politiky a kultury. K založení samostatné katedry slavistiky na Sorbonně došlo až v roce 1920 Ernestem Denisem. V roce 1968 vznikl na této katedře lektorát češtiny ve spolupráci s Ministerstvem kultury Československa, který však nebyl vždy obsazen, a to z politických důvodů. V souvislosti s přílivem východoevropské emigrace bylo následně po celé Francii vytvořeno několik profesorských míst se slavistickým profilem. Češtinu jako samostatný obor v rámci katedry slavistiky na fakultě Paříž IV založila v roce 1982 literární historička Hana Voisine-Jechová a vedla ji až do roku 1995. Kromě jazykového lektora zde, jako tzv. „professeur associé“, krátkodobě působili profesoři z Československa, např. literární vědec Pavel Vašák. V roce 1995 byly na češtině otevřeny další pozice: na místo docentky nastoupila historička dějin umění Markéta Theinhardt a na místo druhého lektora zaměstnaného přímo Sorbonnou Noemi Prečanová. V témže roce tam literaturu vyučoval profesor francouzské literatury Jaroslav Fryčer a lektor Jaroslav Hubata (MK). V roce 1996 na katedru nastoupil profesor české literatury Xavier Galmiche, který ji vede dodnes. Na pozici lektorek se vystřídaly dále: Monika Mráčková, Marcela Poučová, Zdeňka Schejbalová (MK, převážně vyučující francouzštiny na vysokých školách v ČR), Klára Notaro, Hana Říhová či muzikoložka Lenka Stránská (lektorka zaměstnaná přímo Sorbonnou). Studenti z Evropy a celého světa Počet studentů se pohybuje kolem dvou až deseti na ročník. Jedná se o Francouze, Čechy, Slováky, Poláky, Kanaďany, Angličany plus Čechofrancouze různého typu (s jedním českým rodičem, potomci českých emigrantů narození ve Francii, Češi, kteří v dětství či v mládí odešli žít do Francie apod.). Na výběrovou češtinu ve třech úrovních pro všechny studenty Sorbonny dochází kolem šedesáti studentů,


neboli někdo ze studentů z vyšších ročníků, který nabízí doplňkové kurzy pro studenty.

16


z nichž se výjimečně někdo přihlásí přímo na obor čeština. Kromě již výše zmíněných národností volitelnou češtinu navštěvují Slované v celé šíři, Alžířané, někdy též Afričané, Pákistánci a Číňané. Motivace francouzských studentů studovat češtinu se proměňuje. Dříve se jednalo nejčastěji o studenty, kteří si češtinu přibrali k jinému slovanskému jazyku nebo k němčině, nyní se jedná často o jednooborové studenty, kteří chtějí později pracovat v České republice, a to v různých doménách – kromě humanitních věd také v oboru právnictví a obchodu. V současnosti na oboru studuje několik talentovaných Francouzů, jejichž motivace je hlubší, např. Thomas Kawaciw, který obdivuje skladatelské dílo Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů, či Guillaume Salvan, který se k češtině dostal prostřednictvím překladů Otokara Březiny a nyní píše diplomovou práci o symbolistických rysech v raném díle Vladimíra Holana. Hélène Alby pracuje pod vedením docentky Theinhardt na diplomové práci o Josefu Váchalovi a Alfredu Kubinovi. Někteří studenti ukončují studium po třech letech (licence) a nacházejí uplatnění spíše v praktické sféře (obchod, administrativa, turismus), jiní studenti pokračují až do pátého ročníku (master). Na magisterské studium se přihlašují také studenti z jiných francouzských fakult či ze zahraničí. Studenti, kteří studují češtinu v kombinaci


s němčinou, nacházejí někdy uplatnění v oblasti středního školství nebo žurnalistiky (z talentovaných studentů zmiňme Morgana Corvena a Caroline Vigent). Je ale nutné připustit, že využijí spíše studium němčiny než češtiny. Uplatnit se ve Francii s oborem čeština ve středoškolské a vysokoškolské oblasti je velmi těžké. I velmi talentovaní absolventi doktorského studia, nejčastěji tzv. „cotutelle“, doktorátu ve spolupráci s českou univerzitou, nemohou v oboru najít uplatnění (např. Katerina Hala, specialistka na české divadlo 20. století). Takto vyprofilovaní Francouzi častěji odchází do České republiky, jako Héloïse Adde-Vomáčková, která nedávno obhájila disertační práci o Dalimilově kronice a která vyučovala nejprve na Francouzském gymnáziu v Praze a nyní působí ve vědeckém centru CEFRES v Praze. Nejčastějšími doktorandy jsou však čeští studenti, kteří se následně vrací do České republiky, jako literární vědkyně Jitka Bednářová a vědecká pracovnice, historička Doubravka Olšáková. V současnosti je doktorandem například Lukáš Prokop, který se zabývá česko-francouzskými vztahy v první polovině 20. století. V souvislosti s koncepcí areálového studia, tj. častějšího zkoumání české kultury na historickogeografickém podloží (středoevropská studia) než na podloží jazykovém (slavistická studia), postupuje doktorand Mateusz Chmurski, jenž srovnává několik polských, českých a maďarských spisovatelů první poloviny 20. století.


Piknik se studenty (lektorka Tereza Riedlbauchová první zleva, Petra James stojící vzadu)

17


Výuka se musí přizpůsobovat složení ročníku, stejné je to i s výběrem jazyka, ve kterém se vyučuje (obvykle v prvních dvou ročnících probíhá ve francouzštině, od třetího ročníku v češtině). Nelze tedy každý rok využít přípravy z předchozího roku a přesné osnovy ani neexistují. Lektor je tedy postaven před úkol sestavit si každý rok učební plány, vybrat si učebnice, zvolit metody atd. Většinu učebnic českého jazyka poskytují studentům lektoři, protože jsou ve Francii nedostupné či v knihovně na Malesherbes nedostatečně zastoupené. V této knihovně si však lze půjčit českou beletrii a odborné publikace v široké paletě, ve videotéce též několik filmů a v laboratoři CD a kazety s výukovým zaměřením. Jako základní učebnici pro první dva ročníky oboru čeština a pro češtinu jako volitelný jazyk lektorky používají nejvíce učebnici Communicative Czech I, II (Ivana Rešková, Magdalena Pintarová, 2006), ale výuku doplňují množstvím dalších učebnic a materiálů. Vybavenost velmi vzrostla v posledních letech díky materiálům poskytovaným Domem zahraničních služeb. Pravidelná docházka na Sorbonně není povinná, a to bohužel ani na semináře. Tím se liší francouzské státní univerzity od soukromých vysokých škol, kde jsou pravidla přísnější. Každý vyučující si určí výstupní požadavky ze svých seminářů, může se jednat o jeden či více referátů, písemnou práci na zadané téma, znalostní test nebo ústní zkoušku. Tyto požadavky se mohou různě kombinovat. Vyučující si vybírá, zda bude zadávat více kratších testů průběžně (contrôle continu), nebo pouze jednu velkou písemnou zkoušku na závěr semestru (contrôle final), ústní zkoušky nejsou zdaleka tak běžné jako na českých univerzitách. Hodnotí se na body v rozsahu 1–20, přičemž úspěšné je hodnocení od 10 bodů výše. Známky z předmětů mají různě vysoké koeficienty a podle jednotlivých modulů se sčítají dohromady. Součástí studia jsou také pobyty v České republice. Mnoho studentů oboru či volitelné češtiny se zúčastňuje Letní školy slovanských jazyků v Praze, Olomouci, Brně a dalších městech. Studenti oboru se pak ucházejí rovněž o dlouhodobější stipendia na semestr či na rok (Erasmus, stipendia České ambasády v Paříži a granty Evropské unie).

Rozhovor s Karlou Opelik, studentkou třetího ročníku volitelné češtiny 1. Karlo, jaká byla vaše motivace učit se česky? Můžete zmínit, čím jsou vaši rodiče a prarodiče? Můj táta je Čech, odešel do Francie přibližně před 25 lety. Je architekt stejně jako moje máma. Moje babička a dědeček z otcovy strany žijí v Praze. Můj dědeček Jiří Opelík je literární vědec. Bohužel jsem se od táty nikdy nenaučila


pořádně česky. Samozřejmě umím říci několik vět, dobře rozumím, ale dělá mi problémy plynně mluvit. Mám moc ráda češtinu a mám čím dál tím větší chuť poznat českou kulturu. 2. Jezdila jste v dětství často do České republiky a co nyní? Která jsou vaše oblíbená města, kraje? Ano, jezdila jsem celé dětství do České republiky, jednou až dvakrát ročně, a stále tam pravidelně jezdím hlavně na návštěvy za babičkou a dědečkem. Znám tedy hlavně Prahu, kterou mám moc ráda. Líbí se mi také Olomouc. Hodně jsme cestovali po České republice, když jsem byla malá, ale to už jsem dost zapomněla. 3. Co na Sorbonně studujete? Jak probíhá vaše studium volitelné češtiny na Sorbonně? Jsem studentka komparistiky v posledním ročníku magisterského studia, ale neumím ještě dost dobře česky, abych mohla číst česká díla v češtině, aniž bych měla k ruce překlad do francouzštiny. Kurzy volitelné češtiny probíhají jednou týdně dvě hodiny. Absolvovala jsem kurz 1. úrovně, pak jsem odjela na stáž do Německa, kde jsem v češtině prokračovala. Nyní na Sorbonně v češtině pokračuji ve 3. úrovni, ale jelikož jsem předběhla ostatní, na základě dohody s lektorkou chodím na samostatné hodiny s tutorkou Sabinou Navrátilovou. 4. Jaké jsou vaše profesní plány a jaké máte plány s češtinou do budoucna? Budete moci češtinu ve svém profesním životě využít? Chtěla bych být redaktorkou, ale ještě přesně nevím, v jaké oblasti. Zatím je pro mě čeština důležitá v osobním životě. Možná bych ale jednou mohla překládat české autory do francouzštiny. 5. Jste v kontaktu s českou kulturou v Paříži? Přišla jste více do kontaktu s českou emigrací v Paříži nebo ve Francii? Moc ne, občas sleduji program Českého centra v Paříži, ale ještě jsem tam nebyla. Ale až skončím studium na Sorbonně, chtěla bych tam navštěvovat kurzy češtiny. Ale jak už jsem se zmiňovala, čtu české autory a poslouchám staré písničky, které jsem si koupila v Praze. S českou emigrací v kontaktu moc nejsem, kromě rodiny znám jen pár Čechů na Sorbonně, hlavně profesory. 6. Jací jsou vaši oblíbení čeští spisovatelé a umělci? Nevím toho tolik, abych to mohla říct! A navíc mnoho spisovatelů není do francouzštiny ani přeloženo. Snažím se teď načíst dílo Karla Čapka a Václava Havla. Mám moc ráda Vítězslava Nezvala a Bohumila Hrabala. Líbí se mi také Formanovy filmy a písničky ze Semaforu. Ale ještě strašně moc toho musím teprve objevit.


Jak se na Sorbonně vyučuje čeština

18


Xavier Galmiche). Lektorka Petra James mimo jiné připravila také prezentaci spisovatele Michala Ajvaze a pobyt literárních vědců Miroslava Balaštíka a Jana Tlustého. Na všechny tyto akce jsou zváni i studenti a vypomáhají při jejich organizaci.

Akce pořádané pro studenty, události ve vědě a kultuře Několikrát do roka vyučující pořádají společné akce se studenty, nejčastěji vánoční besídku a večírek na závěr školního roku (např. piknik v parku Monceau). V roce 2008 skupina studentů volitelné češtiny projevila zájem o krátkodobý pobyt v Praze společně s lektorkou Terezou Riedlbauchovou. Jelikož se jednalo převážně o studenty magisterského studia Komunikace mezi institucemi a muzeologie v nově se ustavující Evropě (CIMER), hlavní náplní programu byly návštěvy muzeí s odborným výkladem (Národní galerie ve Schwarzenberském a Veletržním paláci) a ateliérů výtvarníků (Valentin Popov). Vyučující se podílejí na přípravě kulturních pořadů Českého centra v Paříži, aktivitách České ambasády, konferencích a prezentacích pořádaných Katedrou slavistiky, vědeckými odděleními CRECOB a CIRCE atd. Jednou z aktivit posledně jmenovaného centra je prezentace knižních titulů středoevropských zemí přeložených do francouzštiny, a to jednou měsíčně v některém z kulturních center těchto zemí, tzv. Palabres. Z posledních mezinárodních konferencí jmenujme: Literatury střední, východní a balkánské Evropy na troskách komunismu (2011, organizace Petra James, Hélène Mélat a Clara Royer), Paměť míst ve středoevropské próze po roce 1989 (2010), Nesouzvuk/akord: Paul Claudel v Čechách (2010, organizace


Pár slov závěrem Existence oboru češtiny na Sorbonně a na INALKU, jakož i přítomnost lektorů na obou univerzitách hraje nezastupitelnou roli v česko-francouzských vztazích vědeckých, obecně kulturních a politických. Jejich význam spočívá v obohacování české kultury, v udržování kontaktu s českou emigrací ze všech velkých vln emigrace 20. století včetně té nejmladší a v neposlední řadě v přímém kontaktu s francouzskou kulturou. Jelikož budoucnost těchto oborů je ohrožená, bylo by potřeba, aby česká strana udělala vše pro jejich zachování. Tereza Riedlbauchová je básnířka (vydala čtyři básnické sbírky, z nichž jedna vyšla v bulharském překladu, její básně vyšly v mnoha revue a antologiích ve francouzštině, španělštině, angličtině, polštině a bulharštině), organizátorka kulturních akcí a nakladatelka (nakladatelství Literární salon, www.literarnisalon.cz) a literární historička se zaměřením na českou literaturu 19. století (její publikace Julius Zeyer a jeho vztah k francouzské kultuře vyšla v roce 2010).


Plakát k festivalu Poezie mezi Prahou a Paříží, 2008

Již několik let profesor Galmiche vede volitelné překladatelské semináře, kterých se zúčastňují studenti, lektoři, ale také překladatelé a zájemci mimo univerzitní prostředí. Z nich se odvinulo překladatelské sdružení Pousne-en-terre (Zeměvzrůst, podle Holanova neologismu), vedené knihovnicí z Národní knihovny Françoise Mitteranda Lenkou Bokovou, v němž jsme kolektivně pracovali na překladu několika Holanových rozsáhlých narativních básní, prezentovaných v pařížském Domě poezie; chystá se jejich knižní vydání. V souvislosti s překladatelskými aktivitami zmiňme ještě událost směřující k současné literatuře. Tutorka Alena Meas-Žemličková a obě lektorky zorganizovaly čtyřdenní festival Poezie mezi Prahou a Paříží, který proběhl v září roku 2007 v Praze a v březnu roku 2008 v Paříži. Jakkoliv byl zaměřen spíše na poezii začínajících autorů, vystoupili na něm také někteří významní čeští a francouzští básníci (Petr Hruška, Pavel Kolmačka, Petr Král, Jean-Pierre Lemaire, Lionel Ray). Na vydání bilingvního sborníku z festivalu se kromě organizátorek podílela také překladatelka Christiane Lafferière. Kromě navázání spolupráce mezi současnou českou a francouzskou literární scénou festival vedl k založení literární revue pro mladou poezii na Sorbonně. Její zakladatelky, francouzské básnířky Blandine Douailler a Cathia Chabre, letos zakládají také nakladatelství.

19

Lektoři a učitelé | Postava lektora v italském kontextu

Lektorka Jana Sovová (třetí zprava) s kolegyní Annou Mariou Perissutti (uprostřed vepředu) se studenty bohemistiky v Udine při monitorovací návštěvě z České republiky

Postava lektora v italském kontextu Příspěvek byl přednesen na Středoevropském setkání učitelů a studentů českého jazyka a literatury a zástupců některých významných českých institucí na Univerzitě v Udine 13. 5. 2010.1 Cílem tohoto příspěvku je podat stručný přehled rozmístění lektorátů českého jazyka a literatury na italských univerzitách. Dále přináší zamyšlení nad podmínkami, v nichž lektoři pracují, a také nad tím, jak jsou vnímáni italskou společností, či co od nich očekávají studenti. Lektor v Itálii Odpovíte-li na dotaz po vašem povolání prostým sdělením, že pracujete na univerzitě jako lektor či lektorka, vyvoláte v tazateli pravděpodobně rozpaky či zdvořilý údiv. Jediné, co si neodborná italská veřejnost pod pojmem lektor (italsky lettore) představí, je někdo, kdo


– v lepším případě nahlas – předčítá (někomu nějaké, zřejmě cizojazyčné) texty. A takové povolání se jeví jako vskutku poněkud bizarní, a to i přesto, že jako cizinec působíte většinou už tak dost výstředně. Je to proto, že prvotním a nejrozšířenějším významem slova lettore je čtenář. Na ozřejmení obsahu pracovní náplně lektora jakožto učitele cizího jazyka pak lidé chápavě reagují slovy: „Samozřejmě, učíte češtinu, protože jste Češka.“ Otázka odborné kvalifikace v učitelském oboru je podle drtivé většiny nedůležitá, či dokonce bezpředmětná. Obecně nízká úroveň vzdělanosti italské populace pak vysvětluje právě nastíněný kulturní šok.2

1| Viz článek J. Sovové Středoevropské setkání na Univerzitě v Udine. In: Krajiny češtiny č. 1, DZS Praha, 2010, s. 46. 2| Podle údajů Eurostatu z roku 2008 představuje podíl vysokoškolsky vzdělaných mužů v Itálii ve věku 25–64 let pouhých 11,6 % populace. U žen je to 12,8 %. Maturitu ve stejném věkovém rozmezí má podle statistik z roku 2005 necelá polovina populace (44 %).


Jana Sovová | lektorát Udine, Itálie (dříve lektorka v italských Benátkách)

20


Rozmístění lektorátů a několik příkladů ilustrujících pracovní podmínky lektorů Lektoři českého jazyka působí celkem na osmi italských univerzitách; pět z nich je vysláno českou stranou na základě bilaterální dohody o kulturní spolupráci, ostatní mají smlouvy uzavřené přímo s univerzitami. Ke zjištění podrobnějších údajů o jednotlivých lektorátech jsem se obrátila na kolegy a kolegyně z příslušných univerzit, přičemž cílem této ankety nebylo zmapování historie bohemistiky na italských univerzitách3, nýbrž určení alespoň přibližného období, odkdy byl na příslušných katedrách přítomen první lektor českého jazyka. Historicky nejstarší je lektorát v Římě, založený v roce 1943. V 80. letech pak byly ve Florencii, Padově, Římě a Udine přijaty do trvalého pracovního poměru lektorky z řad českých krajanek. Prvním tzv. ministerským lektorátem, podporovaným od 50. let bývalou československou vládou, je lektorát v Neapoli. Následovaly výměnné lektoráty v Benátkách (počátek 80. let), ve Viterbu (konec 80. let – 2003)4, Pise a Udine (od r. 2006). Lektorát v Padově byl po odchodu původní lektorky do penze v roce 2009 nově definován jako výměnný. Ačkoliv lektoři zajišťují výuku na jednotlivých fakultách cizích jazyků a literatur, administrativně spadají pod celouniverzitní Audiovizuální a jazyková centra (někde jen Jazyková centra). Na některých univerzitách proto nesdílejí pracovny s ostatními vyučujícími a nemají přístup (nebo jen v omezené míře) např. k telefonu, kopírce pro učitele nebo příruční knihovně s didaktickými pomůckami. Lektor a jeho role z pohledu studentů Dalším tématem, které bych chtěla ve svém příspěvku zohlednit, je názor studentů na práci lektora. Požádala jsem je za tímto účelem o ústní nebo písemnou odpověď na otázku Jaká je podle vás role lektora a co od něj očekáváte? O diskusi na toto téma projevili již v minulosti zájem posluchači benátské a udinské bohemistiky, zejména když porovnávali své znalosti češtiny a dalších studovaných jazyků. Z těchto srovnání většinou vycházel najevo silný nepoměr ve prospěch češtiny, a to především v oblasti poslechu a ústního projevu5. Své názory zaslali taktéž studenti z Padovy. Jim i kolegyni Zuzaně Muchové patří mé poděkování za cennou spolupráci. Následu-


jící názory na výuku, případně výhrady k ní, se nezakládají jen na zkušenostech studentů s lektory českého jazyka na italských, ale i na všech českých univerzitách pořádajících kurzy češtiny pro cizince. Shrnutí negativ Komunikace v jiném jazyce než v češtině, nesystematičnost ve výuce, nedostatek zkušeností, silný regionální přízvuk, zahlcování studentů přílivem nových informací a lexi-

ka při každé lekci, neúměrné množství domácích úkolů bez následné společné kontroly a rozboru chyb, násilný humor (např. označování Italů za „mafiány“). Příklad některých písemných odpovědí Myslím si, ze lektor má důležitou roli, protože se studenti mohou učit správnou výslovnost Čechů i běžné rčení, přísloví atd., nebo nám pomáhá tvořit větu, jak by dělal původního Čecha, i když to, co říkáme je stejně srozumitelné. Potom student získavá informace o země lektora a zvycích lidí a má možnost mluvit o aktualitě, nebo vidět filmy a poslouchat hudbu. (4. ročník) Zkoušim odpovědět otasku: Ten lektorát je, pro mě, simulace životu Česky. To je velmy důlezity, protože jazyka je nástroj pro život. (1. ročník) Jaka je role lektora? Lektor je nejdulezitejisi postava pro studenta jazyku. Kdo muze ucit jazyk lip nez osoba, ktera ma ten jazyk jako matersky? Lektor musi ucit gramatiku, syntax, musi ucit jak se mluvi a jak se pise ale je to take dulezite aby lektor ucil kulturu. Student musi milovat jazyk, ktery se uci, musi milovat lidi a zeme. Protoze nemozna mluvit jazyk, ktery se nemiluje. Lektor nema lehka role... (4. ročník)

3| Tímto tématem se v minulosti podrobně zabývala Alena Wildová – Tosi ve své práci Bohemistika v Itálii. In: Světová literárněvědná bohemistika: Historie a současný stav. Materiály z I. kongresu světové literárněvědné bohemistiky, Praha: Ústav pro českou literaturu, 1996, s. 68–82. 4| Lektorka českého jazyka ve Viterbu má v současné době status „pomocné síly při výuce a v jazykové laboratoři“ a univerzita s ní uzavřela smlouvu „na krátkodobou a příležitostnou spolupráci“. 5| Studenti opakovaně uvádějí, že s nimi většina ostatních lektorů mluví převážně italsky. Se studovaným jazykem přijdou do styku prakticky pouze během drilových a překladových cvičení, popř. při psaní esejů.


Pobyt v této jihoevropské destinaci má nicméně i své jednoznačně kladné stránky. Jedním z důvodů zájmu uchazečů o pracovní vyslání do Itálie je například záliba v italském architektonickém umění, literatuře, kinematografii či v přírodních krásách Apeninského poloostrova. Neposlední roli hraje též mírné klima a vynikající středomořská kuchyně.

21


Lektor by měl mluvit během přednášky svým rodným jazykem, měl by být objektivní. (3. ročník) Podle mě role lektorky je základní, aby studenti mohli používat aktivně jazyk. Poměr mezi lektorkou a studenty může být důvěrnější než ten mezi studenty a jinými profesory, protože je teoreticky neustálý. Já od své lektorky očekávám, abych byla stále opravována a pod nátlakem a abych se učila obecný jazyk na každou situaci. (3. ročník) Podle mě role lektora je velmi důležitá, protože kromě významné pomoci, kterou on dává studentům ve studiu jazyka, on taky je jejich prvním kontaktem s českou kulturou. (3. ročník) Podle mého názoru role lektora je nenahraditelná pro ucení jakéhokoliv cizího jazyka. Za prvé lektor je samozrejme odborníkem pokud jde o vlastní jazyk, protoze je jeho materský jazyk. Krome jazykových stránek pak lektor nese s sebou komunikacní vzory, zvyky, zpusob chování a jednání, které jsou typickými projevy národní kultury jeho zeme. V této souvislosti by mel lektor být nejen ucitelem a cvicitel urcitého jazyka, ale i kulturním prostredníkem. Jsem presvedcena o tom, ze je opravdu velmi dulezité sdruzit znalost jazyka se znalostí napríklad dejin, tradicí, zkrátka kulturního kontextu, z nehoz ten jazyk vznikl a v nemz je pouzíván. A lektor je bezpochyby nejvhodnejsí osobou pro to. Ze vsech techto duvodu od nej student neocekává pouze vyucování jazyka (gramatiky, správného prízvuku, slovní zásoby, atd.), ale i kulturních prvku jeho zeme. (4. ročník)


Místnost společná všem 44 lektorům na univerzitě v Udine

Dvě poznámky závěrem Ačkoliv si v severovýchodní oblasti Itálie, kde momentálně působím, dospělí jedinci mezi sebou při prvním kontaktu zpočátku vykají, poměrně záhy a snadno přecházejí na tykání. Pro Čecha je tudíž často obtížné posoudit, je-li mu tykáno jakožto mladistvě vyhlížející osobě, anebo jakožto cizinci. Tendenci místního obyvatelstva k paušálnímu tykání cizincům afrického, asijského a východoevropského původu však v některých situacích považuji za nanejvýš nemístnou. Praga je v Itálii velmi známá značka šunky. Při jejím nakupování se ve zdejším regionu obvykle používá formule: „Dáte mi deset deka Prahy?“ (Mi da due etti di Praga). Český mluvčí ji obvykle nahradí pro něj přijatelnějším: „Dejte mi, prosím, deset deka vařené šunky Praha.“ (Mi dia, per favore, due etti del prosciutto cotto Praga).


Pracovna kombinovaná s učebnou na univerzitě v Benátkách

22

Lektoři a učitelé | Jak doputovala čeština do říše středu do Číny?

Pekingští studenti bohemistiky s lektorkou Evou Roubalovou (druhá zleva v zadní řadě)

Jak doputovala čeština do říše středu do Číny? K 70. výročí založení Pekingské univerzity zahraničních studií Eva Roubalová | lektorát Peking, Čína

Jaká byla motivace čínských studentů k výuce češtiny a jaká je dnes? Výuka češtiny v Pekingu byla zahájena v roce 1954. Po navázání diplomatických vztahů s Československem rozhodlo Ministerstvo školství Čínské lidové republiky (ČLR) založit na Fakultě ruského jazyka Pekingské univerzity dva nové obory, kterými byla čeština a polština. Během existence tyto dvě katedry změnily místo svého působiště a v současnosti se čeština vyučuje na Pekingské univerzitě zahraničních studií. Zde v místnosti určené pro slavnostní příležitosti, kde jsou přijímány návštěvy z mnoha evropských univerzit, visí fotografie usměvavého mladého muže: byla pořízena v jednom z pražských


fotoateliérů a tímto mladým mužem je Zhou Zhiyao, který pocházel ze Šanghaje a který je vlastně prvním čínským bohemistou. V roce 1950 pracoval jako úředník na Ministerstvu zahraničních věcí, kde byl vybrán ke studiu češtiny v tehdejším Československu. Ze svého čtyřletého studia češtiny se vrátil v roce 1954 a spolu s první českou lektorkou, sinoložkou Danou Šťovíčkovou zahájil výuku češtiny v čínském hlavním městě, v Pekingu. Obor českého jazyka měl učitele, ale neměl učební materiály, ale hlavně studenty. Kdo byli ti první čínští studenti českého jazyka a jaká byla jejich motivace? Těmi prvními se stali nově přijatí studenti oboru ruského jazyka a literatury, ale zpočátku nikdo z nich nechtěl změnit obor svého studia. Vybrali si ruštinu, kterou chtěli studovat, a navíc nikdo neznal tehdejší Československo. Pamětníci si tento okamžik spojují s první českou lektorkou, která začala vyprávět o své zemi a o spolupráci mezi ČLR a tehdejší ČSR, jejíž


V září letošního roku proběhnou oslavy 70. výročí založení Pekingské univerzity zahraničních studií, jejíž součástí je Institut (možný překlad i ústav) evropských jazyků a kultur, kde nejdelší tradici z více jak 50 jazyků má čeština spolu s polštinou.

23


Neexistovaly žádné učební materiály, a hlavně žádný česko-čínský slovník, který by výuku tak odlišného jazyka usnadnil. Nejdříve proto česká lektorka a její čínský kolega vybrali vhodné české texty, ke kterým vytvořili dvojjazyčné slovníčky. Vlastní výuka byla samozřejmě soustředěna na českou gramatiku, zvláště pak na morfologii. Nejenom tradice čínského školství, ale i známé tradice císařských zkoušek upřednostňovaly memorování, a tak se studenti učili nazpaměť koncovky všech českých pádů, v obou číslech, spolu s jednoduchými větami jako příklady. Studentům určitě nescházela ohromná píle a jedním z motivujících prvků byla setkání s rodilými mluvčími na zastupitelském úřadě ČSR, kam byli o víkendech zváni učitelé i studenti na promítání českých filmů a v následné diskusi se hovořilo o studiu češtiny a o české kultuře i o životě vůbec. Intenzitu výuky českého jazyka pak dokládá skutečnost, že studenti začali tlumočit českým delegacím. Podle tohoto programu studovali i následovníci oněch prvních studentů češtiny. V roce 1955 to byla historicky druhá třída o 15 studentech a v dalším školním roce 1956/57 rozhodlo ministerstvo školství o rozšíření oboru (jak češtiny, tak polštiny), proto bylo přijato 20 nových studentů. Od roku 1957 se nicméně politická situace začala měnit, což vedlo ke zrušení prvního ročníku školního roku 1956/57, jehož studenti spolu s posluchači 2. a 3. ročníku přešli na jiné obory, nebo si našli zaměstnání. K výuce češtiny v Číně vždy patřili čeští lektoři, kteří sem přijížděli na základě kulturních smluv. Vznikla a byla vydána první učebnice češtiny na základě čínštiny, která obsahovala 33 lekcí a našla svoje uplatnění mezi všemi zájemci o český jazyk (z české strany se na ní podílel PhDr. Ivan Lutterer). V roce 1958 byl vydán také první česko-čínský slovník, který vznikl za spolupráce čínských učitelů a studentů českého jazyka, inspirací jim byl česko-ruský slovník vydaný v Praze.


V roce 1964 byla ještě přijata skupinu nových studentů češtiny, ale politická situace přerušila nejenom výuku samotnou, ale i práci katedry. Nová kapitola výuky češtiny se datuje od roku 1971, kdy byla přijata skupina nových studentů a kdy bylo zahájeno pravidelné vyučování. Mezi těmito studenty byla také Li Mei, která o čtyři roky později zůstala na univerzitě jako učitelka a působí tu dodnes. V roce 1982 začal na tehdejší Fakultě východoevropských jazyků vycházet časopis s názvem Východní Evropa a snaha o odbornější, vědeckou práci vedla i k otevření postgraduálního studia v roce 1983 – a až do současnosti se na univerzitě kromě vlastní pedagogické práce podporuje i ta vědecká. V roce 1999 se stávající katedra češtiny, kde se však současně vyučovala i slovenština, rozdělila na dvě samostatné katedry, na českou a slovenskou. Návštěva země, jejíž jazyk se studenti učí, je pro ně jistě silným motivujícím prvkem. Pro ty první studenty to byl velmi těžko splnitelný sen, ale dnes už všichni studenti navštěvují Prahu. Také všichni studenti, kteří začali studovat ve školním roce 2005/06, měli možnost alespoň krátkodobě navštívit Českou republiku. Tento ročník prožil výjimečný rok 2008, kdy se v Pekingu konala olympiáda. Během školního roku byla výuka směrována k této významné sportovní události, takže nejenom téma sportu bylo častým námětem vyučování, ale studenti se zaměřovali na procvičování možných situací, ve kterých by se český návštěvník olympiády v Pekingu mohl ocitnout. Tito studenti prošli speciálními zkouškami pro dobrovolníky olympijských her a ti nejlepší z nich strávili svoje prázdniny mezi 3. a 4. ročníkem v olympijské vesničce, kde pomáhali české a slovenské výpravě a určitě se naučili mnoho nového z oblasti jazyka a reálií. Jazykové znalosti studentů byly samozřejmě v dalším školním roce hlubší, tato praxe jim velmi pomohla, studijní výsledky byly mnohem lepší. Tato třída měla ještě 23 studentů, což byl počet ne zrovna adekvátní pro jazykovou výuku. To si uvědomovalo i vedení univerzity, které se rozhodlo změnit danou situaci, a proto v současné době je otvírána třída češtiny každé dva roky (jednou je přijímáno 16 studentů a podruhé 12 studentů). Ve třídě studentů, jejichž studium bylo zahájeno ve školním roce 2009/10, je 8 dívek a 8 chlapců. Od nového školního roku 2011/12 bude mít katedra češtiny dvě


výsledky už byly v Pekingu vidět! Autobusy, které tehdy jezdily do Letního paláce, oblíbeného a známého historického místa v Pekingu, byly vyrobené právě v Československu, a občané tohoto státu jako experti už v té době pomáhali čínskému průmyslu. Budou však přijíždět další, a tak bude potřeba tlumočníků, tedy těch, kteří vystudují nový obor. Tak i na samém začátku historie výuky češtiny byly reálie velmi důležité, neboť právě ty byly tím rozhodujícím motivujícím prvkem prvních studentů bohemistiky, kterých bylo 20.

24


V každé třídě jsou studenti z různých částí této velké asijské země, neboť studenti jsou přijímáni tak, aby zastupovali co nejvíce provincií nebo autonomních oblastí. I současní studenti stejně jako jejich předchůdci začínají studovat od naprostých začátků, a ani současným čínským studentům se nedá upřít zájem o český jazyk a českou kulturu – a o té vědí i uchazeči, kteří se na obor českého jazyka teprve hlásí. Právě česká kultura je při samotné výuce tím největším pomocníkem, neboť výrazně motivuje studenty při studiu pro ně značně obtížného jazyka. Otázka, jak vhodně a přiměřeně zakomponovat kulturní znalosti do hodin na všech úrovních, je určitě rozhodujícím faktorem úspěchu. Katedra češtiny má v rámci Institutu evropských jazyků a kultur nadstandardní vybavení nejen českými knihami, ale mnoha různorodými materiály, které dokumentují bohatost české kultury. Vedle naprosto základní a nezbytné výzdoby třídy, jakou je mapa České republiky a velké obrazy Prahy a Krkonoš, jsou v příruční knihovně k dispozici krásné fotografické publikace o Praze a dalších zajímavých místech České republiky, jež studentům přibližují zemi, kde se mluví česky. Konkrétní setkávání s kulturou studovaného jazyka je pro studenty samotné výjimečným zážitkem a silně motivujícím prvkem. Svátky, jakými jsou Vánoce nebo Velikonoce, studenti neznají, i když vánoční stromky a Santa Klaus pronikli do čínských obchodních domů. Výzdoba tříd v duchu českých svátků a zpívání koled před koncem roku a barvení vajec spolu s pomlázkou na jaře se s ochotou zúčastňují všichni. Součástí výuky jsou prezentace českých filmů, ať už těch zeměpisných, které jsou velmi oblíbené, nebo hraných. Studenti se hlavně na začátku prvního ročníku soustředí spíše na obrazovou část a později už lze mnoha materiálů využít i k poslechu dle nabytých jazykových znalostí studentů. Mezi ty nejoblíbenější české filmy bezesporu patří komedie, zvláště ze života mladých lidí, neboť studenti mají moc rádi český humor, který obdivují. Musím potvrdit, že v drtivé většině případů se smějí právě na tom „správném místě“. Vzhledem k tradicím čínské kultury, kde úcta ke stáří patří k velmi uznávaným hodnotám, získávají vysoké ocenění i české filmy o starších lidech, kteří prožívají „podzim života“.


Před svým odjezdem do Prahy mají studenti velký zájem o zajímavá místa v České republice, proto jim velmi často připravuji rozmanitá jazyková cvičení s tematikou turistických zajímavostí v České republice nebo také o životě Čechů. Studenti českého jazyka se rádi pochlubí tím, co českého se už naučili, umí uvařit některá česká jídla a na několika univerzitních akcích zpívali české písně a tancovali polku. Setkání s lidmi, jejichž mateřským jazykem je čeština, je nejen příjemným zpestřením hodin českého jazyka, ale i vzpruhou a motivací pro další studium. Během školního roku přijíždějí na univerzitu návštěvy z velvyslanectví České republiky. Mezi těmito výjimečnými návštěvníky byla také manželka současného velvyslance paní Sabrina Sečková; celé její hodinové setkání se studenty bylo uvolněné a z tváří zúčastněných nezmizel úsměv po celou dobu setkání, kdy se mluvilo česky. Mezi otázkami o české kultuře, o minulé návštěvě České republiky (tři studenti se zúčastnili Letní školy slovanských studií), ale i o té budoucí (ve stejném školním roce odjeli studenti studovat do Prahy), o zálibách studentů, ale i Čechů žijících v Pekingu zazněla i ta na motivaci studentů ke studiu českého jazyka: „Proč právě češtinu?“ Tato otázka studenty nejvíce rozesmála, protože čínští studenti češtiny dostávají tuto otázku od Čechů velmi často. Široké propojení jazykového učiva s reáliemi v co možná největším rozsahu motivuje čínské studenty nejvíc. Zatím jsem se nesetkala se žádným studentem češtiny, který by si českou kulturu neoblíbil, a jejich postoj k tomu, co je české, mile vyjádřila prof. Li Mei v jednom ze svých článků: „Pamatuji si dosud slova jednoho Čecha, který mě opravil při řeči, že jejich jazyk není pro nás Číňany ´malý´, ale ´vzácný´.“


třídy pregraduálního a jednu, samozřejmě malou třídu, postgraduálního studia.

25


Autentický text

Proč se učím česky? Eva Roubalová lektorát Peking, Čína

Peking „Proč se učíte česky?“ To je nejčastější a nejoblíbenější otázka, kterou mě Češi položí. Od začátku mého studia bohemistiky, téměř každý Čech, s kterým jsem se seznamil, se mě zeptal. Avšak moje odpověď je pořád stejná: „Proč ne?“ To je pochopitelné, že většina Čechů by byla zvědavá na to, z jakého důvodu cizinec ze země, která je příliš daleko od České republiky, by chtěl studovat jejich jazyk, kterým mluví jen kolem 10 milionů. Ale podle mě, právě Češi by pochopili důvody, kdyby si odpověděli na jinou lepší otázku – Co může nám nabízet český jazyk, česká kultura a česká země? Samozřejmně, že můj výběr není jen pouhá náhoda. Když jsem studoval na gymnáziu, četl jsem v čínštině všechny knihy od Milana Kundery. Tak jsem si myslel, že tento spisovatel je velmi vynikající ve světě a líbí se mi jeho myšlenky o životě a lidech, proto jsem si vybral bohemistiku jako svůj obor na Pekingské univerzitě zahraničních studií. Ale život si dělal ze mě žert, když jsem začál své studium českého jazyka, oba čínští profesoři i česká lektorka mi řekli, že Kundera už nežije v Čechách, ani dokonce nepíše v mateřském jazyce. Nicméně dlouho jsem svého rozhodnutí nelitoval, protože jsem díky češtině odhalil úplně nový svět! Nejdříve jsem věděl, že kromě Milana Kundery, čeští autoři přispěli světové literatuře svými zvláštními a vynikajícími díly. Mezi těmi spisovateli je jistě mým nejoblíbenější Bohumil Hrabal, který prožil svůj život jako opravdový Čech a jeho knihy nám ukazují nejen krásný svět, ale jak vypadá skutečný život. Z Hrabalových pestrých děl jsem se dozvěděl o duchu českého národa a jeho filozofii. Vedle Hrabala, také čtu rád Karla Čapka, Jaroslava Seiferta, Otu Pavla a Ivana Klímu atd. Kdybych neuměl česky, tato jména bych samozřejmě neznal.


Po čtyřletém bakalářském studiu jsem se rozhodl, že budu pokračovat v magisterském programu a zaměřím se na jazykovědu. Tato nová oblast mně otevřela nové dveře k nádherném pohledu. Jako domov světoznamé Pražské školy, Praha je významné místo pro moderní filologii. Mám štěstí, že můžu studovat na roční stáž na Karlově univerzitě, kde vznikl Le Cercle linguistique de Prague (čili Pražský lingvistický kroužek). Přestože u nás už několik jazykovědců studuje téma o PŠ, nikdo z nich neumí česky ani jedno slovo, žádný z nich nemůže rozumět důkladně, proč lingvistický Strukturální funkcionalismus byl vytvořen českými lingvisty. Ještě jsem se nezmímil o české hudbě, českých přírodních vědách, české technologii, kinematografii, hospodářství a pivologii. Právě ty všechny věci dokazují, že učení se českého jazyka nepotřebuje mnoho důvodů. Mám jeden „český sen“, že bych mohl studovat na doktoranta v Čechách a doufám, že více a více Číňanů bude vědět kouzlo České republiky a české kultury.

autentický text

Rui (René) Tao, student bohemistiky, Univerzita

26

Glosa | Český masopust v Rijece

Český masopust v Rijece

Bok

Jiří Krejčí krajanská komunita Daruvar, Chorvatsko

Tradičním symbolem festivalu je postava maura

Římovští v hlavním karnevalovém průvodu

Čeští turisté jsou v Chorvatsku jako doma. To ovšem platí pouze v letních měsících. Na sklonku zimy je k cestám na dovolenou zpravidla lákají jižnější destinace. A přesto je mnoho důvodů, proč nejezdit do této nám blízké země pouze v létě.

– Bakar (Bakar je blízké přístavní městečko), nebo stále populárnější dětský karnevalový průvod. Karneval je tak dnes několikatýdenním festivalem veselí. Letošní ročník začal sedmnáctého ledna a ukončen byl až devátého března na Popeleční středu.

Jedním z nich je i mezinárodní karneval v Rijece. Provází ho více než šest set let dlouhá tradice. Zejména na konci devatenáctého století se z původně rituálního vyhánění zimních sil zla stala oblíbená zábava evropské aristokracie. Rijeka jako by byla svou spletitou historií i polohou „brány Jadranu“ přímo předurčena k mezinárodní karnevalové oslavě. Vždyť kde jinde v Evropě najdete město, které by bylo jen za posledních dvě stě let součástí francouzských, rakouských, italských, uherských, jugoslávských a chorvatských dějin?

Vedle hostů z Itálie, Černé Hory, Srbska, Bosny a Hercegoviny, Maďarska, Rakouska, Rumunska a Slovinska se průvodu zúčastnila i padesátičlenná výprava koledníků z jihočeského Římova. Římovští předvedli Rijece tradiční jihočeské masopustní veselí s typickými maškarami, s vlastní dechovou kapelou i s ochutnávkou českého piva. Přijeli na karneval už popáté díky mnohaletému partnerství s jednou z nejmladších krajanských besed v Chorvatsku. Se stovkou členů je česká menšinová organizace sice jednou z nejmenších z deseti dalších ve městě, ale zároveň je jednou z nejaktivnějších, o čemž mimo jiné svědčí i nový Český dům Tomáše Garrigua Masaryka, ve kterém byli hosté z Římova ubytováni.

Od roku 1982, kdy byla tradice každoročních oslav obnovena, se během necelých třech desetiletí rijecký karneval rozvinul do rozměrů třetí největší akce tohoto typu na světě, hned po brazilském Rio de Janeiru a italských Benátkách. Vedle hlavního průvodu masek, který se letos konal v sobotu šestého března a jehož se účastnilo přes devět tisíc aktérů a přibližně desetkrát tolik diváků, patří k rijeckému karnevalu též množství doprovodných akcí, jako je recesistická rallye bizarních automobilů Paříž


glosa

Glosa

27

Glosa | Exkurze lublaňských bohemistů na Moravu

Exkurze lublaňských bohemistů na Moravu

Zdravo

Jana Šnytová | lektorát Lublaň, Slovinsko

Glosa

Návštěva Moravského krasu a Punkevních jeskyní

Početná skupina slovinských bohemistů na cestě zpět do Lublaně

Na konci letošního akademického roku se podařilo zorganizovat pětidenní odbornou exkurzi na Moravu a do Litomyšle pro slovinské studenty bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity v Lublani. V rámci exkurze jsme měli v plánu zúčastnit se XII. mezinárodního setkání mladých lingvistů organizovaného katedrou bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, proto jsme se rozhodli pro květnový termín.

představení v divadle Husa na provázku a zhlédli hru Karla Steigerwalda Hraj komedii (2000). Tím naše návštěva Brna končila a druhý den jsme pokračovali do Olomouce. Cestou jsme se zastavili v Moravském krasu a navštívili Punkevní jeskyně s propastí Macochou.

Program na moravském území začínal návštěvou Lednickovaltického areálu, kam jsme přijeli z Lublaně v odpoledních hodinách. Dále jsme pokračovali do Brna, kde jsme se po ubytování vydali na neformální setkání s českými slovenisty z Masarykovy univerzity v Brně. Za organizaci příjemného setkání s kolegy z Brna, při němž studenti mohli ochutnat proslulé české pivo, vděčíme především českému překladateli ze slovinštiny PhDr. Petru Mainušovi. Následující den jsme věnovali prohlídce historického jádra Brna, navštívili jsme výstavu s názvem Moderní a současné české umění v Moravské galerii s vynikajícím odborným komentářem. Den jsme zakončili návštěvou divadelního


Poslední den vedla naše cesta do Litomyšle, kde jsme nejprve navštívili zámek a poté muzeum spisovatele Josefa Váchala – Slovincům blízkého také tím, že v jeho výtvarném i literárním díle najdeme odkazy na slovinské reálie z doby 1. světové války, kdy byl odvelen na tzv. sočskou frontu. Pobytu v České republice využili studenti také k nákupu knih, ochutnali typická jídla české kuchyně a seznámili se „naživo“ s různými varietami českého jazyka, jehož spisovnou podobu se učí. Pro orientaci a další informace jim sloužila informativní brožura, kterou ve spolupráci s lektorkou češtiny připravila studentka bohemistiky Nina Kupic.

glosa

Na přípravě exkurze i výběru programu se velkou měrou podílela skupina šesti studentek 4. ročníku bohemistiky a rovněž podle jejich přání a návrhů byla sestavena trasa po místech, která by rádi navštívili sami studenti. K úspěšné organizaci exkurze nám také pomohlo několik sponzorských darů od firem KRKA či ARS Izola a velká podpora Ústavu slavistiky a studentské organizace ŠOFF lublaňské univerzity.

V Olomouci byl pondělní den věnován návštěvě Mezinárodního setkání mladých lingvistů, které začínalo přednáškou prof. Jana Kořenského Slovník vs. gramatika, a po ní následovaly studentské příspěvky ze sekce Student a věda. Večer jsme ještě stihli návštěvu baziliky na Svatém Kopečku s domem Jiřího Wolkera.

28

letem světem

4.

Lektorka Lenka Froulíková sedí druhá zprava

Ochutnávka češtiny v Nancy Lenka Froulíková | lektorát Nancy, Francie

Takto znělo pozvání v programu Týdne české kultury na Univerzitě Nancy 2. Jeden z večerů, jehož součástí byla právě zmíněná ochutnávka češtiny, byl totiž věnován komponovanému pásmu k historii a současnosti české gastronomie, v němž se vedle přednášky a výkladů střídaly i komentované hudební ukázky s čtením literárních úryvků, vše s tematikou české kuchyně a připraveno studenty českého jazyka a literatury a studenty české historie a kultury. Večer byl pak samozřejmě zakončen ochutnávkou obložených chlebíčků, švestkových koláčů, jablečného závinu, moravského vína, českého piva a dalších specialit. Stanislas Markiewicz je bohemista a absolvent magisterského studia v oboru srovnávací literatura na Univerzitě Nancy 2 ve Francii. Po zdárném složení státní zkoušky CAPES se stal profesorem francouzského jazyka a literatury v lyceu v Lunéville. Je autorem diplomové práce o francouzském a českém surrealismu v literatuře a výtvarném umění. Spolupřeložil do francouzštiny s Lenkou Froulíkovou poezii Bohuslava Reynka


a Jana Skácela pro dvojjazyčná bibliofilská vydání: Bohuslav Reynek, V nadějích samoty – Dans les espérances solitaires, Bonaventura Praha, 2002; a Jan Skácel, Na koni páv a smrt a moruše – À cheval, le paon et la mort et le mûrier, Bonaventura Praha, 2010. Kromě své profese se věnuje psaní poezie a pravidelně sleduje českou literaturu vydávanou ve Francii i v Čechách. Pro letošní Týden české kultury si připravil vskutku netradiční hodinu češtiny, určenou širokému, nejen univerzitnímu a do českého jazyka zasvěcenému publiku, kterou zcela naplněný přednáškový sál ocenil srdečným smíchem a dlouhotrvajícím potleskem. Po krátkém úvodu, ve kterém vysvětlil, že čeština, slovanský jazyk, se pouze zdá být pro francouzská ústa nevyslovitelná, zvláště když jde o slovo, v němž není jediná samohláska, a ubezpečil své krajany, že – i když se to nezdá – Češi mají ústa, jazyk, zuby a horní a dolní patro stejné jako cizinci, došlo na českou abecedu. Podle přednášejícího je to, pro všechny ty, kteří nemají hned po ruce český slovník nebo učebnici, dobrý způsob, jak se češtině přiblížit. A tak začala za vydatné spolupráce dobře se bavícího publika přímá výuka jazyka s mnoha vtipnými sociokulturními vysvětleními. Ptáte se, jak vypadají české hlásky očima frankofonního cizince? Prosím, tady jsou:

letem světem

Úvodní hodina českého jazyka, jak ji neznáte. Vede Stanislas Markiewicz, francouzský bohemista.

29

Letem světem | Ochutnávka češtiny v Nancy

C

Č

D Ď E F

Ahoj! ještě jednou a všichni: Ahoj! babička: legendární literární postava; burčák: moravská specialita, lahodná, ve větším množství však dost nebezpečná. Co to je? otázka, kterou si klade mnohý návštěvník země při prvním pobytu; Cimrman: neznámý génius a postava, kterou Češi milují.

K

L

M N Ň O

R rrr – jedna z velkých těžkostí pro cizince, ale přijde ještě horší…

Ř ř: ďábelský vynález, který činí problém dokonce i ně

kterým Čechům; řízek: chutná opravdu všem.

S surrealismus: umělecký směr, ale v Čechách někdy i sympatický způsob života; nedá se vysvětlit, musí se zažít!

Š Škoda: automobilová a ve Francii velmi známá znač-

dobrý, dobrá, dobré, Dobrou! … a to je jen malá ukázka toho, co znamená deklinace.

T začátek mnoha užitečných zvolání, například Ty brďo!

děkuji: na to nikdy nezapomínat! Egon Bondy: důležitá osobnost českého disentu. fuk – čáry máry: magická formulka; Fezko: ano, fezy se vyrábějí v Česku!

skoro všude.

Plastic People (of the Universe) – fenomén!

Čech: odvozuje se od jména Čechy, což však není celá Česká republika …; česnek: nachází se v mnoha jídlech, třeba v bramboráku.

G guláš, samozřejmě… H hospoda: jeden z ústředních bodů české kultury. CH chmel: důvěrně známá vůně, se kterou se setkáte I J

P pochopitelně pivo;

ka, i když znamená „dommage“ – škoda…

(když je člověk zdvořilý) a Ty vole! (když je mu mezi deseti a pětadvaceti a chce vyjádřit všechno a nic).

U ucho a Ucho: „oreille“ a také výborný film o komunismu.

V Večerníček: další fenomén; „Dobrou noc, děti“… Z zavináč: paradoxně francouzské „arobase“ (@), které začíná písmenem z! to ostatně ještě neznamená konec abecedy…

Ž velmi důležité písmeno, protože bez něj by nebylo ani života, ani ženy…

Iva Bittová: úžasná houslistka a zpěvačka. Ještě jedno!; a také Jan, i když se mu říká Honza: Jan Hus, Jan Palach; jaro: to politické z roku 1968, a též hudební – Pražské jaro. knedlík: musí se ochutnat, ale jde moc dobře dohromady s gulášem; kofola: coca-cola, která se tak nejmenuje a chutí se jí moc nepodobá, ale velmi dobře se snoubí s rumem, který se zase nejmenuje rum, ale tuzemák. Limonádový Joe: knedlíkový western; láska: neplést si s lov (nesouvisí s anglickým výrazem „love“) – francouzsky „chasse“, ale obojí je spolu trochu spojeno… Morava, a tedy i mák. Na zdraví! nic, čili nula. Orion, v Čechách čokoládová hvězda; opice: op, ale také nemírné pití alkoholu.


letem světem

A B

30

Letem světem | Jeden den krajanského učitele v Chorvatsku

1

2

3

4

5

6

1| Daruvar – náměstí Krále Tomislava; 2| Česká školka Ferdy Mravence; 3| Pakrac, centrum města; 4| Potomci Moravanů na hodině češtiny v Bjeliševci; 5| Jan Pavel II., Kristus a Tuđman na chodbě kaptolské základní školy; 6| Cedule varující před vstupem na zaminovaná území

Jeden den krajanského učitele v Chorvatsku Jiří Krejčí | krajanská komunita Daruvar, Chorvatsko

Češi začali masivně osidlovat území dnešního Chorvatska v 18. století, kdy byla od turecké nadvlády osvobozena východní část země (Slavonie). Slavonie byla zpustlá a řídce osídlená, a tak v souladu s habsburskou politikou tzv. merkantelismu začaly být na tomto území zřizovány manufaktury – sklárny, mlýny, pivovary, tiskárny apod. Chorvatsko potřebovalo odborníky v jednotlivých oborech, a proto přijížděli specialisté z vyspělejších částí monarchie, především z českých zemí. V druhé polovině 18. století dochází k zemědělské kolonizaci slavonské nížiny.


V 19. století bylo české osídlování masovější a probíhalo rychleji a soustavněji. V západní Slavonii se na pozvání majitele panství Daruvar a Pakrac Izidora Jankoviće objevují české rodiny v roce 1810 (Končenice, Brestov), roku 1825 přichází 107 českých rodin do Presadu (Ivanovo Selo), následuje osídlení Velikých Zdenců a dalších osad. České školy fungují v Chorvatsku od roku 1922, kdy byla založena v Daruvaru první z nich. V současnosti v Chorvatsku pracují dvě české základní školy: Jana Amose Komenského v Daruvaru a Josefa Růžičky v Končenicích s obvodními školami (Dolany, Horní Daruvar, Lipovec, Dolní Střežany) a čtyřletá česká škola v Ivanově Sele. Čeština a česká kultura se dále vyučuje v Hrubečném Poli, Velkých Zdencích, Dioši, Dežanovci, Trojhlavě, Hercegovci, Mezurači, Daruvarském Brestově, Sirači, Šibovci, Lipovlanech, Kaptole, Bjeliševci, Lipiku, Pakraci, Virovitici, Záhřebu, Bjelovaru, Rijece a Sisku. České mateřské školy pracují v Daruvaru (Ferda Mravenec) a v Končenicích. Daruvarské gymnázium má české oddělení a čeština se vyučuje i na tamější střední škole.

letem světem

V Republice Chorvatsko žije v současnosti přes 10 000 občanů české národnosti. V zemi existuje celkem 26 krajanských spolků – Českých besed, jejichž zastřešujícím sdružením je Svaz Čechů v Republice Chorvatsko se sídlem v Daruvaru.

31

Letem světem | Jeden den krajanského učitele v Chorvatsku

Ráno je jasno a za okny se zdá, že je krásný den. Sotva však vyjdu před dům, začnu litovat, že nemám rukavice ani čepici. V jedné ruce kytaru a v druhé krabici s loutkovým divadlem zrychluji krok. Cestou parkem mi ranní mrazík zalézá za nehty. Když fouká v zimě bóra1 a je jasno, říkají tu, že je zubaté slunce. Dokáže pěkně kousat, i když je jen mírně pod nulou. Přeběhl jsem vylidněné náměstí a už jsem v tzv. České čtvrti. Průchodem v budově českého vydavatelství se dostávám ke školce Ferdy Mravence. Pokouším se rychle zahřát prsty, naladit kytaru, postavit divadélko a už jsem před dětmi ve třídě: „Dnes vám zahraju pohádku O Červené karkulce. Znáte ji, děti?“ Někteří přikyvují, jiným musí paní učitelka (teta, jak se tady říká) přeložit karkulku jako „crvenu kapici“. „Kdo v té pohádce hraje?“ ptám se dál. Děti křičí jeden přes druhého čechochorvatštinou „baka, maminka, vuk, lovac...“. Po prezentaci jednotlivých loutek začíná samotné představení. Volím hrubínovskou mravoučnou variantu, v níž Karkulka neposlechla maminku a šla zakázanou cestou podél potůčku. Když skončí pohádka, děti si chvíli prohlížejí sádrové figurky na drátkách a pak už opakujeme písničky. Po Nohavicových a Skoumalových hitech si na závěr dáme K Budějicům cesta, abych se dojal vzpomínkou na domov. Ještě zdvořilostní silná balkánská káva s „tetami“ a pak už běžím v mírném kofeinovém omámení domů na oběd. Cestou mrtvých duší Po obědě vyrážím z Daruvaru autem na jihozápad. Čeká mě večerní kurz češtiny v původně krajanských osadách Bjeliševec a Kaptol. Míjím rozstřílenou fasádu české školy v Dolanech a už se blížím k Pakraci. Pakrac byla za minulé války rozbitá tak, že v ní snad nezůstal jeden dům bez kulky v omítce. Dodnes tu stojí v centru města ruiny kdysi vznešených staveb. Jen vzrostlé stromy uvnitř domů a na obvodových zdech napovídají, že od šíleného chorvatsko-srbského konfliktu, který tu nazývají vlasteneckou válkou, uběhlo již více než patnáct let. Z města duchů volím výpadovku směr Požega a do přehrávače nové CD Mišíka od Ježíška. Čím jsem dál od města, tím je pohled na okolí silnice smutnější. Jsem v oblasti donedávna převážně srbských vesnic, které byly vystříleny či vypáleny. Po válce se snažili noví obyvatelé (většinou v rámci poválečných repatriací tzv. bosenští Chorvati) vesnice obnovit. Vedle zničeného domu tak dnes stojí často nový. Stavby jsou však holé, bez omítek, mnohdy nedostavěné a s nápisy „na prodej“. V mnoha vesnicích míjím pomníčky padlých


a improvizované hřbitovy. Válka jako by tu opravdu skončila teprve včera. Okolní lesy jsou stále zaminované. Všude po stranách silnice straší cedule se zákazem vstupu. Díky nízkému zalidnění a „díky“ minám v krajině jsou listnaté a smíšené lesy okolo takřka panensky husté a krásné. V motoru to divně škytne. Polekám se při představě, že bych tu musel zastavit a prosit svou bídnou chorvatštinou o pomoc. Snad dojedu tam i zpátky. Blížím se k županskému městu Požega. Třicetitisícové středisko je o poznání bohatší než okolní obce. Nejsmutnější část cesty je za mnou. Vjíždím do oblasti, kterou staří Římané nazvali Vallis Aurea – Zlaté údolí. Zem je tu úrodná a klima velmi příznivé. Kukuřičné lány, stejně jako pole s tabákem, které jsem tu vídával na podzim, teď ale splývají ve spící černou hmotu. Rozeznávám jen stromky vinohradů. Rozsáhlá nížina je ze všech stran lemována zalesněnými vrchy, které ji chrání před větrem. Po levé straně mám teď impozantní Papuk a po pravé Diljigoru. Mezi krajany Přijíždím do Bjeliševce. Ospalá vesnička o sto třiceti obyvatelích byla kdysi zcela česká či přesněji moravská. Její obyvatelé přišli do zdejší roviny z okolí Rožnova pod Radhoštěm někdy kolem roku 1880. Byli to evangelíci augšpurského a helvetského vyznání, kteří se přestěhovali do Slavonie, tak jako drtivá většina Čechů, z ryze ekonomických důvodů. Úrodná půda tu měla hodnotu desetinásobně nižší než v přelidněné vlasti. Zastavuji před novým kostelem, který funguje současně jako improvizovaná česká škola. Dnes mám štěstí, čekají tu na mě všichni žáci a všechny žákyně. Mladý pan učitel, který je doprovází, učí ve vedlejší vsi na základní škole chorvatštinu, a češtinu zná jen díky tatínkovi. Pro ostatní děti je čeština v podstatě cizím jazykem. Ačkoliv mají často české otce, doma se mluví (či vypravuje, jak se tady říká) výhradně chorvatsky. Tady je boj dokončen. Tento moravský ostrůvek je nenávratně překrytý chorvatským mořem. I tak je zázrak, že tu živá čeština vydržela po pět generací. Ještě než začne ve čtyři hodiny vyučování, líčí mi pan učitel Kamenčák osud své české babičky, která neuměla chorvatsky, ačkoliv se v Bjeliševci narodila a nikdy nebyla ve staré vlasti. To už jsou ale děti připraveny a můžeme

1| Bóra (chorvatsky: bura) je severní až severovýchodní katabatický vítr. Jméno dostal podle severního větru Boreas z řecké mytologie. Vane nárazově, nejčastěji v zimě (zdroj Wikipedie).

letem světem

Jeden den

32

Letem světem | Jeden den krajanského učitele v Chorvatsku zahájit výuku předmětu český jazyk a kultura – modul C. Dnes jsem si připravil jako hlavní téma historie. Nejdříve se ale bavíme nad mapou České republiky trochu o zeměpise, pak pouštím na notebooku pár dílů Dějin (udatného) národa českého. Povídáme si s dětmi o jednotlivých epizodách. Pro menší ještě Krteček a sněhulák a převyprávění děje, pak už si zapisujeme novou slovní zásobu, ještě něco málo z gramatiky, pár písniček (Beskyde, Beskyde pro Moravany), rychlé loučení, v autě jablko, sušenka a cesta do dvacet kilometrů vzdáleného Kaptolu.

Protože je tu málo škol, vyučuje se na dvě směny. První skupina dětí chodí ráno od osmi do dvou. Druhá pak od dvou do šesti večer. Moje čeština tak musí být od šesti, aby mohli všichni zájemci. Děti jsou viditelně unavené. Moc toho česky neumí. Začínáme slovním fotbalem, pak se učíme barvy a tvary, řešíme doplňovací úlohy z učebnice a nakonec zase kytara a Nohavicova Vlašťovka. Paní učitelky mě zvou na toast a kávu. Večeříme spolu a bavíme se o válce a o jaru, které nepřichází. Po chvíli se loučím. Dnes dávají od čtvrt na devět na prvním programu chorvatské televize Menzelův oceňovaný snímek Ostře sledované vlaky – v původním znění s titulky. Když šlápnu na plyn, stihnu ještě konec. Nikdy jsem si nepomyslel, jak mě bude těšit mateřština v cizí televizi. „Víte co jsou Češi? Smějící se bestie!“ zazní z úst Vlastimila Brodského na samém konci filmu údajná Heydrichova charakteristika našeho národa. Po tragickém konci mladého výpravčího Miloše Hrmy mám při běžících titulcích co dělat, abych se příliš nedojal, a jsem hrdý na to, čím se teď naše kultura v téhle krásné a rozmanité zemi prezentuje. Ještě chvilku se s manželkou bavíme o filmu i o tom, co bylo a co bude zítra. Dceři Rozárce rostou zuby, tak se asi zase moc nevyspíme, zítra učím ve třeťáku na gymplu o Seifertovi a musím si ještě ráno pár textů stáhnout z internetu. Dohadujeme se, zda o víkendu vyrazit do blízkých Končenic na masopust. Než usnu, říkám si, že bych měl konečně napsat ten článek do Krajin češtiny.


Mladí muzikanti české hudby v Coronel Bogado

Glosa

Mladí muzikanti Jana Suchomelová krajanská komunita Paraguay, Coronel Bogado

Hola

V letošním roce vznikla v Coronel Bogado kapela české hudby. S finanční pomocí MZV byly nakoupeny hudební nástroje: trumpety, saxofony, klarinet, hoboj a bubny. Mladí muzikanti, kteří jsou zároveň studenti české školy, se scházejí dvakrát týdně. Místní učitel hudby usiluje o to, aby si děti vytvořily kladný vztah ke svému nástroji a osvojily si základní principy hry. Nacvičují prozatím jednodušší pochodové melodie. Nutno podotknout, že jsou všichni moc šikovní. Po pouhých třech měsících nácviku se změť tónů pomalu přeměňuje v harmonii. Bravo!

Návštěva z Chaco Checo Zastupitelé organizace Chaco Checo navštívili při své cestě z argentinského Chaca také české krajany v Coronel Bogado. Chaco Checo je organizace, která se zabývá udržováním tradic a rozvojem krajanského života v Latinské Americe, především v argentinské provincii Chaco. Na tomto setkání byly předběžně navrženy okruhy možné spolupráce a podpory krajanského kulturního života v Coronel Bogado. Chaco Checo již v minulosti české krajany v Paraguayi podpořila – v roce 2009 organizace vyslala do Argentiny a Paraguaye učitelku českých a moravských tanců. Krajané se těší na další spolupráci, která by tentokrát měla být zaměřena na podporu tanečního souboru a kapely české hudby v Coronel Bogadu.

letem světem / glosa

Jsem tu brzo, tak čekám ve dvoraně školy pod portrétem prvního chorvatského prezidenta Franja Tuđmana. Myslím si, že dokud tu budou obdivovaní populisté a nacionalisté jeho typu, ke smíření se Srby snad dojít ani nemůže. Vedle Tuđmana je chorvatský znak a portrét papeže, nad ním velký kříž s Kristem. Každý den tu děti začínají před touto podivnou kompozicí.

33


Autentický text

Proč se učím česky? Hana Lejskeová krajanská komunita, Svatá Helena, Gerník, Rumunsko

Autentický text

Proč se učím česky? Antonín Dusil, krajanský student češtiny z Buenos Aires Proc se ucím cesky? Učem se cesky protoze byl prvně jazyk z kterem zacal jsem mluvit. Potom jsem mluvěl a rozumel, ale neumel jsem psat. Kdyz dozvedel se ze ve Velvyslanectvě bude cesky kurs, zapsal jsem a zacal studovat. Krome toho jsem cesky obcan a tak bylo nutno, pro me, mluvit a psat cesky. Stale cesky jazyk byl pro me lěbivy, a me se lěbilo poslouchat kdyz se mluvi cesky. Ho slysim prijemný a vzpominám moc moje detstvě a to je velmi hezky.


autentický text

Šárka Vašíčková krajanská komunita Buenos Aires, Argentina

34

Glosa | Filmová návštěva z jižních Čech

Glosa

Filmová návštěva z jižních Čech Zuzana Muchová lektorát Padova, Itálie

Ciao Zleva: Jan Vejnar, Gajané Ballardini, Mikoláš Orlický

Jan Vejnar se představil krátkometrážním absolventským filmem Automatic For The People. Sám autor svůj počin označuje za ironickou komedii. Hlavním hrdinou je mladý Adam, který pracuje jako obsluha přístroje, o němž je veřejnost přesvědčena, že funguje automaticky. Tato izolace od společnosti v Adamovi jen prohlubuje jeho přirozenou introvertnost a on si stále zoufaleji uvědomuje svoji touhu navázat jakýkoli osobnější vztah. Všechny jeho touhy se časem upnou k jedné z mnoha uživatelek tohoto přístroje. Po vzájemném setkání a rozhovoru Adam zjišťuje, že ve zvláštní situaci se nenachází jen on, ale že současný hypermoderní svět skrývá spoustu tajemství. Druhý film Legenda o sudu (La botte dell’immaginario) je ročníkovým filmem Mikoláše Orlického. Jedná se o zvláštní hru fantazie, připomínající svět surrealismu, v němž je vše ponecháno na imaginaci diváka. Film nás zavádí do krásné přírody lesů obklopujících zámek Konopiště i do samotných zámeckých zahrad. A právě zde se začne odvíjet nit příběhu o životě a smrti, lásce, náhodě a nenávisti. Mikoláš Orlický s sebou přivezl také svůj absolventský film bakalářského studia Ponurá neděle (Szomorú Vasárnap), jenž se odehrává ve dvou časových rovinách – ve 30. letech minulého století a v současnosti. V první dějové linii se seznamujeme s mužem László Serres, který se svou láskou utekl před bídou z Maďarska do Čech, kde doufal, že jako skladatel najde lepší uplatnění. Nicméně


světová krize již řádila všude a on hudbou nedokázal uživit ani sebe, ani svou družku. Ta ho posléze opustila a László ve svém žalu složil píseň, která zasáhla celý svět. Jedná se o Szomorú Vasárnap, píseň sebevrahů.2 Druhá dějová linie je zasazena do současnosti a pojednává o mladém páru Petrovi a Janě. Přestože už spolu chodí delší dobu, Jana teprve nyní najde odvahu přestavit Petrovi svoji psychicky nemocnou matku. Ta trpí sebevražednými sklony a ... Po zhlédnutí filmů se s oběma autory uskutečnila také diskuse, která dala našim studentům možnost nahlédnout do zákulisí vzniku nejen těchto filmů, ale do studia na filmové škole vůbec. Dozvěděli se, jakým způsobem probíhá natáčení, hledání exteriérů, práce s herci, čím je inspirovaná filmová hudba i jaké jsou technické parametry vzniku filmu, včetně finanční stránky celé věci. Soudě dle reakcí našich studentů i následných děkovných dopisů od režisérů si myslíme, že takováto setkání mají svůj význam a jsou příjemným oživením školního roku. Na závěr bych na tomto místě také chtěla poděkovat paní Gajané Ballardini, která pracuje ve Vicolo d’oro (Zlatá ulička)3, kulturním spolku Emilia Romagna – Česká republika, v Bologni a která díky tomu, že oba režiséry zná, nám prezentaci jejich filmů nabídla a pomohla uskutečnit. 1| http://www.filmovka.cz/ 2| Zajímavostí je, že píseň Ponurá neděle skutečně existuje. Vznikla ve 30. letech 20. století v Maďarsku a svou přezdívku „píseň sebevrahů“ získala, protože se pod jejím vlivem rozhodlo dobrovolně ukončit svůj život několik desítek lidí po celém světě, včetně autora a jeho milenky. Píseň se postupem času dočkala mnoha nových zpracování. Nejznámějšími jsou např. od Billie Holidaye, Raye Charlese, Björk nebo od Ivy Bittové. 3| http://www.vicolodoro.it/index-cz.htm

glosa

V rámci filmového semináře, který probíhal jako součást výuky češtiny v jarním semestru akademického roku 2010/2011, jsme mohli 17. května na půdě bohemistiky přivítat i dva mladé začínající režiséry Jana Vejnara a Mikoláše Orlického. Oba jsou absolventy bakalářského programu Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku.1 Tato filmová škola byla založena jako určitá protiváha pražské FAMU. Jedná se sice o soukromou uměleckou školu, nicméně tito mladí režiséři nás přesvědčili o tom, že umění je věcí citu a talentu, nikoli pouze peněz.

35

Letem světem | Český večer věnovaný Járovi Cimrmanovi

Český večer

věnovaný Járovi Cimrmanovi Vyšetřování ztráty třídní knihy, ilustrační foto

V polovině prosince 2010 se na katedře slavistiky Filologické fakulty ve Skopji konal již tradiční „Český večírek“, jehož aktivními účastníky a aktéry jsou vždy studenti zdejší bohemistiky. Obecenstvo pak tvoří jejich spolužáci a kamarádi z fakulty, někteří profesoři, čeští krajané, čeští volontéři momentálně pobývající ve Skopji, a v neposlední řadě také naši přátelé z velvyslanectví ČR, se kterým má lektorát výbornou spolupráci.

s asociacemi na zde neznámé české reálie. Byla jsem velmi potěšena, že v průběhu práce na přípravě českého večírku se studenti opravdu o Cimrmana začali zajímat, chápali tento druh humoru a dobře se jím bavili. Také jsme v cimrmanovském duchu vymysleli pár krátkých příběhů o Cimrmanově působení na Balkáně a o jeho vlivu na makedonské prostředí.

Základním tématem tohoto večírku bylo seznámení makedonského obecenstva s postavou Járy Cimrmana. Na počátku večera proběhlo i vyhlášení vítězů 2. ročníku překladatelské soutěže a pan velvyslanec Braun předal vítězům ceny. Rovněž tak velvyslanectví ČR předalo katedře balík českých knih. V duchu cimrmanovských legrácek jsme tento fakt využili i v programu a zahájili celý večírek lehce adaptovanou písničkou Delegace, která je z filmu Lotrando a Zubejda a autorem textu je cimrmanolog Zdeněk Svěrák.

Na večírku vládla velmi příjemná atmosféra a celý večírek byl ze strany starších a bývalých studentů hodnocen jako zatím nejvydařenější. Na závěr byli všichni pozváni na malé pohoštění.

Připojuji dále scénář celého večera, ale ještě před tím jen pár poznámek a postřehů. Představit Cimrmana Makedoncům jsem měla chuť již dlouho, ale měla jsem z toho i určité obavy. Jednou z nich bylo, že tento druh humoru je zde zcela neznámý. Převládá tady humor hrubšího ražení, který je na hony vzdálen intelektuální „cimrmanovštině“. Ale hlavní obavy jsem měla z toho, že cimrmanovský humor je velmi obtížně přeložitelný. Tento problém pak byl určujícím faktorem při výběru textů pro scénář večera. Bylo třeba vyhnout se textům založeným vysloveně na nepřeložitelných slovních hříčkách a také textům pracujícím


Větší část programu probíhala v češtině a jen některé menší části zazněly v překladu do makedonštiny. Texty, které byly předneseny pouze česky, dostali příchozí nebohemisté u vchodu do sálu ve formě vytištěného makedonského překladu.

Scénář večírku: (Při vstupu do sálu byli příchozí vítáni chlebem a solí.) Píseň Delegace Bez legrace, bez legrace, jde k nám cizí delegace, jsou bohatí dosti velmi, také chytří jako šelmy. Jsou to cizí velvyslanci, nesou pro nás dary v ranci, po cestě je všecko bolí, nabídneme chléb se solí. Chystej nějaký jídlo, máti, jdou k nám cizí diplomati. Seznamte se, seznamte se, seznamte se, seznamte se.

letem světem

Milena Přikrylová lektorát Skopje, Makedonie

36


Kdo to tedy byl Jára Cimrman? Kdy žil? (Jednotlivé pasáže čtou střídavě různí studenti jako při semináři o životě a díle Járy Cimrmana.) - Jára Cimrman se narodil ve Vídni někdy mezi léty 1853 a 1859 (matrikář prováděl zápisy permanentně ve stavu opilosti, a tak jeho nejistý rukopis připouští i roky1856, 1864, 1868, 1883 či 1884). - Jeho otec byl český krejčí Leopold Cimrman a matka rakouská herečka Marlen Jelineková-Cimrmanová. On sám se cítil být Čechem, o čemž vypovídá i poslední zápis z jeho deníku, kde vyjadřuje touhu „uvidět svou vlast Böhmen“. - Byl jedním z největších českých dramatiků, básníků, hudebníků, učitelů, cestovatelů, filozofů, vynálezců, kriminalistů a sportovců své doby. - Poslední bezpečně zjištěné místo jeho pobytu je Liptákov v Jizerských horách roku 1914. Za svého života se nedočkal uznání. Teprve objevem truhly s jeho pozůstalostí je evropská veřejnost seznámena s jeho géniem.

A nejdříve ze všeho se seznámíme s výsledky překladatelské soutěže. (Vyhlášení výsledků, předání cen, čtení ukázek.) A ještě s někým se dnes seznámíme. (Anketa: dvojice studentů prochází mezi obecenstvem a ptá se.) Víte, kdo byl největší Čech? Víte, kdo byl největ-

ší Čech? … (Předem domluvení jedinci v obecenstvu odpovídají CIMRMAN, jen občas někdo řekne Karel IV. apod.) - Ano, Jára Cimrman, přesně tak dopadla i anketa, kterou pořádala roku 2005 Česká televize. Tehdy se volila „největší osobnost české historie i současnosti“ a nejvíce hlasů dostal právě Jára Cimrman. A jak to, že nakonec se umístil na prvním místě

Karel IV.? - Podle pravidel se v soutěži nemohla klasifikovat fiktivní osoba. Jára Cimrman byl totiž vymyšlen autory Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem, kteří založili i Divadlo Járy Cimrmana, které bez přerušení hraje už více než 40 let. Druhý jmenovaný, tedy Ladislav Smoljak, bohužel v červnu 2010 zemřel, a tak jeho památce je věnován náš večer.


Ať už je tomu jakkoli, díla, pod nimiž je podepsán Jára Cimrman, patří k vrcholům světové dramatické tvorby. Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat… Cimrmanovo působení pedagogické Při svém učitelském působení v rakousko-uherské Haliči Cimrman vytyčil několik pedagogických zásad: Jednou z nich je separace průtokových poznatků.

letem světem

Studentky bohemistiky vítají hosty chlebem a solí

Jeho stopy nacházíme v nesčetných zemích téměř všech světových kontinentů: Americké vládě předkládá projekt Panamského průplavu včetně libreta stejnojmenné opery. Reformuje haličské školství. S hrabětem Zeppelinem konstruuje první vzducholoď s tuhou konstrukcí ze švédské oceli a s gondolou z českého vrbového proutí. V těžkých podmínkách tamních Alp zavádí (a po nějaký čas také vykonává) funkci porodního dědka. V Paraguayi zakládá loutkové divadlo. Ve Vídni zakládá kriminalistickou, hudební a baletní školu. Byl snad vůbec největším světovým sběratelem pohádek. V jeho stínu zůstávají i taková jména jako Němcová, Erben, Cepenkov, i bratři Grimmové, přestože na to byli dva. V Čechách dosahuje Cimrmanovo životní dílo vrcholu. Píše zde své nesmrtelné divadelní hry. Jsou to dramata takové umělecké síly, že ani nemohla být svými současníky pochopena.

37


Tady by bylo dobré se zmínit o osobě, se kterou se Cimrman seznámil v Haliči. Byla to Erika T. a Cimrman se s ní sblížil natrvalo. Toto přátelství souviselo s jednou Cimrmanovou vlastností, která mnohé překvapí, a sice, že Jára Cimrman neměl moc dobrou paměť, takže se neobešel bez zapisovatelky, která by zaznamenala vše, co toho dne vyložil, aby věděl, kde příští den navázat. Zapisovatelkou se stala právě Erika T., a když Cimrman vykládal příliš rychle, takže nestačila zapisovat, slabě nad zápisem sténala. Proto jí Cimrman říkal sténografka. Cimrman nebyl ve svém životě nikdy ženatý, ale vždycky měl u sebe nějakou sténografku. Další z Cimrmanových pedagogických zásad bylo trestání učitele učitelem. Co tato zásada znamenala v praxi: za jakékoliv provinění učitel netrestal nikdy žáky, ale jedině sám sebe. Cimrman vycházel z předpokladu, který uznává – teoreticky – i dnešní škola, že žáci mají mít svého učitele rádi, a tudíž by je mělo mrzet, když učitel trpí. Když mu například žáci nalili vodu do kalamáře, nepustil se Cimrman za trest celý týden na krok z domu. Žáci měli v tu dobu volno, tedy dostatek času, aby mohli svého učitele litovat. Jindy zase reagoval na neposlušnost a házení křídou slovy: „Přestaňte házet, praštím se přes ruku.“, nebo zas „Přestaňte se bavit a poslouchejte mě, nebo se vytahám za ucho!“ Cimrman k historickým datům Na úvod vám sdělím několik historických dat: 26. 8. 1278 – bitva na Moravském poli 30. 5. 1434 – bitva u Lipan 24. 8. 1572 – bartolomějská noc 21. 6. 1621 – poprava sedmadvaceti českých pánů 27. 7. 1896 – 4. kongres II. internacionály Ptáte se, co mají všechna tato data společného? Všechna tato data jsou nezapamatovatelná. Problémem zapamatovatelnosti historických dat se – pokud víme – zabýval pouze Jára Cimrman. V úvodu své knihy History and Memory si položil otázku: „Jakou funkci má historická událost?” A hned si také odpověděl: „Dvojí. Za prvé:


událost ovlivňuje chod dějin. Za druhé: událost se stává dějepisným učivem.” Historikové mívají tendenci druhý aspekt podceňovat, ale Cimrman snesl přesvědčivé důkazy, že druhá funkce dějinné události je stejně důležitá jako první. Ne-li důležitější. Co se například stalo roku 1775 u Chlumce nad Cidlinou? Oddíl vojska zahnal několik desítek sedláků do rybníka. Událost sama se tedy týkala asi jedné stovky osob. Jako dějepisná látka pod názvem „bitva u Chlumce“ zdeptala tato šarvátka milióny žáků i učitelů. Nevíme přesně, kolik sedláků u Chlumce padlo, ale rozhodně méně než nedostatečných za neznalost tohoto dějepisného učiva. „Spočítali jste padlé,“ volá Cimrman na adresu historiků, „ale spočítal někdo i ty statisíce dětských traumat, rodinných tragédií, zákazů vycházení, tělesných trestů, disciplinárních řízení s učiteli, sebevražd školních inspektorů? Ne, pánové. Historická bitva napáchá často větší škody v učebnici než na válečném poli.“ Cimrmanovy úvahy ústí v logický závěr: politikové by měli myslet nejen na to, co svými skutky způsobí v dějinách, ale i na žáky, kteří se o tom budou muset učit. A o tom, jak je důležité vzdělání v jakémkoliv prostředí, si teď poslechněte píseň. Píseň Lotr intelektuál (opět z filmu Lotrando a Zubejda – zpívají studenti) Dáme klukovi školy, ať to stojí cokoli, nešetříme na chlapci, táto, šáhni do kapsy. Když zná lupič písmena, stane se s ním proměna, když zná lupič dějiny, tak je úplně jiný. Bude to ozdoba loupežnické bandy, bude mít brejličky a možná i kšandy, posune řemeslo zas o kousek dál, bude to lotr intelektuál. Naučí se francouzsky, bude nosit licousky, naučí se mluvnici, jak i všichni právníci. Naučí se německy, řekne troky, ne necky, když bude mluvit plynně, může loupit v cizině. Bude to ozdoba loupežnické bandy, bude mít brejličky a možná i kšandy, posune řemeslo zas o kousek dál, bude to lotr intelektuál.

letem světem

Když Cimrman jednou provedl kontrolu vědomostí svých žáků, došel ke katastrofálním výsledkům. Zjistil, že si všichni pamatují jen asi jednu desetinu toho, co se učili. Devět desetin poznatků bylo průtokových – tedy šly jedním uchem tam a druhým ven. Cimrman se tedy rozhodl udělat v procesech pamatování a zapomínání pořádek. Přímo určil, kterou látku si mají žáci zapamatovat a kterou zapomenout. Látka pro pamatování zabírá 1/10 a látka pro zapomenutí 9/10 učební doby, přesně jak to odpovídá statistickému průzkumu. Pro tyto dvě oblasti učiva Cimrman zavedl dva názvy: pomněnka a zapomněnka (v ruštině nezabudka i zabudka). Žáci se učili obojímu, ale jen pomněnku si směli pamatovat, a Cimrman velice rafinovanými chytáky zkoušel, zda si žáci nepamatují i zapomněnku.

38


V roce 1912 se Cimrman vydává na cestu do Traunu u Linze. Toto nevelké městečko vynikalo v Rakousku pouze ve dvou směrech: byla tu největší továrna na dynamit a největší sirotčinec. Cimrman byl vedením tohoto sociálního ústavu požádán, aby aplikoval své proslulé pedagogické zásady na sirotky. Náhoda tomu chtěla, že se Cimrman do Traunu nikdy nedostal, ale naopak zajel do starobince. Dostal se tedy do prostředí, stojícího na opačném pólu jeho původního pedagogického zájmu. Ale záhy zjistil, že se problematika starobince a sirotčince v mnohém shodují. Jeho dotazníková anketa připravená původně pro sirotčince to potvrdila. Ukázalo se například, že všichni chovanci ústavu pro přestárlé jsou bez výjimky sirotky. Z četby že mají nejraději pohádky, přednost dávají knížkám obrázkovým. Nejoblíbenějším jídlem je krupicová kaše, nejoblíbenější hrou Člověče, nezlob se. Nemají přesnou představu o tom, čím by chtěli v životě být. Výsledky dotazníkové ankety Cimrmana tak zaujaly, že se rozhodl věnovat této problematice hlouběji. Ve frymburském starobinci přednesl celý cyklus přednášek, z nichž mnohé vyšly tiskem. Z nejúspěšnějších jmenujme přednášku Pleteme si, o tom, co člověk k stáru nejčastěji zaměňuje (sadař – sadista, faktura – fraktura). Problematice stáří věnoval i jednu svou divadelní hru. K neduhům stáří, postihujícím hlavně intelektuály, patří podle Cimrmana dvě vady komplementárně spojené: neschopnost udržet myšlenku, a naopak neschopnost myšlenku opustit. Cimrman objevitel, vynálezce a inspirátor - Po neúspěchu jedné své hry se Cimrman uchýlil do pravoslavného kláštera svatého Prochora. V kolektivu popů byl velmi oblíben a stal se jejich učitelem zpěvu a tance. Při práci s obřím pěveckým sborem položil základy dnešní pop-music. - Nejcennějším přínosem Cimrmanovy cesty do Arktidy byl objev sněžného muže. Soudobé biology doslova šokovalo to, že arktický sněžný muž je samosnubný, tedy že nepotřebuje k rozmnožování partnera. Proto je důležité přeložit správně anglický termín „snowman“ jako „sněžný člověk“, a nikoli jako „sněžný muž“, protože se jedná o muže i ženu zároveň. Cimrman zjistil, že se sněžný člověk opravdu jako muž a zároveň žena chová – mluví sám se sebou rozdílnou výškou hlasu apod. Toto splynutí dvou osob, první (já) a druhé (ty), vedlo Cimrmana k pojmenování sněžného člověka názvem „játy“, což později Angličané zkomolili na „yetti“.


- Již delší dobu se ví, že Cimrman vynalezl technologii CD-ROM. Je to úplně jasné z prvních dvou písmen, která znamenají „Cimrmanův disk“. Teprve velmi nedávno však vyšlo najevo, co znamenají i ona tři záhadná písmena R, O a M. Jako skutečný vizionář Cimrman předpověděl, že zaznamenáváním dat se bude v budoucnosti zabývat firma Microsoft, a tak písmena ROM znamenají zkratku slov: Režii Obstará Microsoft. Cimrmanovo působení na Balkáně - Ještě jako malé dítě cestoval jednou Cimrman se svým otcem do Moskvy, kde měl jeho otec krejčí objednávku ušít kabáty carské rodině. Do svého deníku si malý Cimrman zapsal: „Setkal jsem se s jedním mladým básníkem z daleké Makedonie, který si stěžoval, že je v Moskvě moc zima a že tam nesvítí slunce. Zeptal jsem se ho, jak se jmenuje báseň, kterou právě píše, a on mi odpověděl Vzpomínky na jih. A nemělo by to být spíše Touha po jihu?, otázal jsem se ho.“ (Asociace na nejznámější makedonskou báseň…) - Na svých toulkách po Balkáně navštívil Cimrman někdy kolem roku 1910 i Skopji. Ještě tehdy si do svého deníku zaznamenal: „Skopje má malebný starý trh, avšak tomuto městu přece jen něco chybí, aby se vyrovnalo světovým metropolím. Každopádně zde chybí několik bronzových jezdeckých soch. A pokud se město opravdu chce stát světovou metropolí, pak nutně musí mít triumfální oblouk. Ve vodách Vardaru bych vytvořil umělý ostrov a na něm koncertní sál podobně jako na pražském Žofíně.“ Toto jsou tedy první Cimrmanovy dojmy a návrhy, které později rozpracovává do architektonického projektu Skopje 1914. Bohužel nevíme přesně, proč nebyl tento projekt zrealizován. Jedním z důvodů mohlo být vypuknutí 1. světové války a také to, že na jejím počátku ještě nikdo nevěděl, zda bude Makedonie mezi vítěznými či poraženými zeměmi. A tak musela výstavba triumfálního oblouku počkat… Druhým důvodem mohlo být to, že se nám v roce 1914 ztrácejí stopy samotného Járy Cimrmana. Když byla před několika lety nalezena truhla s jeho pozůstalostí, cimrmanologové pochopili, že se jeho projekt týká Skopje, ale nevěděli přesně, o co jde. Cimrman si totiž coby polyglot zapisoval vždy své poznámky v jazyce té dané země, ve které právě pobýval. Cimrmanologové se tedy rozhodli poslat materiály projektu Skopje 1914 makedonské vládě. A všechny další stopy tohoto projektu se tímto okamžikem ztrácejí… (Jedná se o narážku na velmi kritizovaný projekt Skopje 2014, který je právě ve výstavbě…)

letem světem

Jiná oblast, kterou se Cimrman zabýval, byla oblast gerontologie.

39

Letem světem | Krajané se setkali s prezidentem České republiky

Krajané se setkali

s prezidentem České republiky

Začátkem dubna se v Buenos Aires uskutečnilo slavnostní setkání krajanů s prezidentem České republiky Václavem Klausem, které bylo součástí programu oficiální státní návštěvy prezidenta v Argentině. Vydali se na něj také zástupci československého spolku z Coronel Bogada. Na to, jak setkání proběhlo, jsem se zeptala předsedy českého krajanského spolku v Paraguayi pana Jaroslava Maška. Pane Mašku, v dubnu jste se zúčastnil krajanského srazu. Je to tak? Ano, české velvyslanectví v Buenos Aires nás pozvalo na setkání krajanů s prezidentem České republiky. Za český spolek v Paraguayi jsme jeli dva, já a Gustavo Miller. Kdy a kde jste se s prezidentem setkali? Poprvé jsme se s prezidentem setkali v Palacio San Martin, kde proběhl slavnostní oběd prezidentů – Václava Klause a prezidentky Argentiny, Cristiny Fernández de Kirscher. Osobně jsme pozdravili prezidenta a jeho manželku na večerní recepci v hotelu. Na tomto setkání jsme také předali pozdrav krajanů českého spolku z Paraguaye a poděkovali za veškerou podporu, kterou nám český stát poskytuje. Druhý den jsme se s panem prezidentem setkali již komorněji na velvyslanectví České republiky, kde proběhlo slavnostní setkání krajanů. O čem jste s Václavem Klausem mluvili? Václav Klaus se zajímal o to, jak funguje institucionální zastoupení České republiky v Paraguayi; jak funguje komunikace mezi námi, honorárním konzulátem v hlav-


Prezident České republiky Václav Klaus na návštěvě Argentiny spolu s Gustavem Millerem z krajanské organizace Coronel Bogado v Paraguayi a předsedou této organizace Jaroslavem Maškem (zcela vlevo)

ním městě Asunción a zdejší ambasádou. Podivil se také nad vzdáleností, ze které jsme na setkání přijeli. Přijelo na setkání krajanů s prezidentem mnoho krajanů? Ano, účast byla veliká. Odhadem nás bylo zhruba sto. Přijeli především krajané z argentinských spolků, ale také z Uruguaye a my, z Paraguaye. Jak může být toto setkání pro krajanskou komunitu v Paraguayi přínosné? Pro nás to bylo hodně přínosné. Je opravdu zajímavé poznat osobně prezidenta České republiky. Domnívám se, že návštěvy českých autorit utužují krajanskou jednotu. Dostali jsme ale především příležitost setkat se s krajany ze vzdálených oblastí Argentiny. Předali jsme si vzájemně kontakty, domluvili spolupráci na aktivitách spolků, vyměnili si zkušenosti a poznatky. Zároveň bylo toto setkání přínosem pro prezentaci komunity v médiích. Není nás tady v Paraguayi mnoho, ale na zachování naší české krajanské komunity nám velmi záleží.

letem světem

Jana Suchomelová, krajanská komunita Coronel Bogado, Paraguay

40

Letem světem | Jak se vám líbí? Rozhovor o Letní škole slovanských studií v Praze

Jak se vám líbí?

Rozhovor o Letní škole slovanských studií v Praze Ludmila Vojtková | lektorát Lipsko, Německo Během lektorování v Asii jsem vyslala do Česka na jazykovou praxi řadu studentů bohemistiky – buď mohli využít bezplatné nabídky Letní školy slovanských studií v Praze v rámci výměny (2 místa ročně), nebo se rozhodli pro nejrůznější letní školy a kurzy jako samoplátci. Vraceli se nadšení a nabití dojmy. Realizace ovšem někdy ztroskotala na výdajích za cestu nebo na příslušných povoleních. Protože teď působím na Univerzitě v Lipsku, zajímalo mě, jak se na Letní školu slovanských studií dívají němečtí studenti, pro které jsou studia finančně dostupnější a „kulturní šok“ téměř nulový. Pozvala jsem si tedy k rozhovoru Daniellu K., která se letní školy při Karlově univerzitě zúčastnila. Z plánovaného drobného interview byla brzy hodina – vybírám tedy jen několik otázek a odpovědí. Na fotografii: Daniella K., účastnice Letní školy slovanských studií v Praze

Je to tedy hodně i pro německé studenty? Určitě. Dnes chápu, že je cena tak vysoká, protože zahrnuje prostě všechno. Kromě výuky a ubytování všechny výlety, dopravu, vstupné atd. Za jídlo nebo cesty jsem už žádné peníze vydávat nemusela. Je možné ten pobyt zlevnit, pokud si někdo zaplatí jen kurz a bydlí a stravuje se soukromě. Ale pár set eur je to vždycky.


Bydlet zvlášť ale asi moc výhodné není? Jsou tu přece společné aktivity, výlety… Ano. Chybí pak kontakt s ostatními, také na výlety se jezdí od kolejí… Říkáte, že téměř vše bylo hrazené. Co jste si musela platit sama? Samozřejmě cestu, ale například už lístek na metro na 100 minut jsem dostala poštou. To bylo prima, byla jsem v Praze vůbec poprvé a měla jsem i tak trochu problémy s orientací, hlavně při přestupu na autobus. Nemohla jsem najít zastávku. Zaplatila jsem si také nějaké divadlo, občas jsme si večer vyšli do hospody, koupila jsem pár knih, kalendář, pohlednice – ale to žádné dramatické výdaje nebyly. Letní škola trvá téměř měsíc. Jak vypadal program? Program jsme dostali hned po příjezdu, také mapu Prahy a jiné materiály, přinesla jsem je ukázat. Přijeli jsme v pátek, někteří v sobotu. V sobotu byl rozřazovací test a podle něj jsme byli rozděleni do skupin. Do kolika skupin? Nevím přesně, celkem měla letní škola možná až 200 účastníků, i s externími. V mé skupině bylo 12 lidí,

letem světem

Daniello, jak jste se dozvěděla o Letní škole slovanských studií v Praze a proč jste se pro ni rozhodla? Samozřejmě jsem věděla, že existují různé letní kurzy pro cizince v různých termínech, o letní škole jsem se ale dozvěděla až od své české vyučující po ukončení druhého semestru a složení zkoušky. Ta mi řekla, že je vypsáno jedno místo na letní škole v Praze pro můj ročník a že by mi ho ráda nabídla, protože mám dobré výsledky a letní škola by mi pomohla v dalším studiu. Doporučila mi, abych se informovala u paní profesorky. To jsem udělala a byla jsem překvapená, že je to stipendijní pobyt, původně jsem si myslela, že je to placené místo. Tedy, rozhodla bych se pro letní školu i za cenu, že bych si ji musela platit, pokud by mi rodiče pomohli. Ale 1300 eur za čtyři týdny je hodně.

41


všichni německy mluvící. Některé skupiny byly menší, 4 – 5 lidí u exotičtějších jazyků.

Dodnes si broukám Když tygr jede do Paříže, poslouchali jsme Tři sestry, mluvili o zpěvácích a tak.

Dvanáct studentů je dobrý počet. Ano, dobře se pracuje, ale je to dobrý počet i na zábavu a prostě seznamování.

Používali jste tedy texty a cvičení, podle jakých materiálů jste se učili? Všechny materiály jsme dostali hned na začátku, učebnici Brána jazyka českého a jiné. Také se mi líbilo, že jsme si mohli vybrat z přebytečných knih, které jsme pak dostali zdarma. Každý tam něco pro sebe našel, já jsem si vzala knihu o Boženě Němcové a českou gramatiku, výběr nebyl špatný.

Bydlela jste na Kajetánce? Asi ne sama? Ano, na Kajetánce. Bydlela jsem v pokoji s jednou Švédkou, ve vedlejším pokoji byla Američanka. Dvoulůžkový pokoj nebyl problém, protože jsme si dobře rozuměly. Každá měla svůj psací stůl, postel a skříň. Vybavení bylo skromné, ale stačilo to, byl tam balkon… také levné připojení k internetu. Mluvily jste spolu česky? Ano, to se také předpokládalo. Ostatně má spolubydlící mluvila velmi dobře německy, když jsme si chtěly něco vysvětlit. Občas jsme uhnuly i do angličtiny, když to nestačilo. Hlavně s asijskými účastníky jsme se musely někdy domlouvat anglicky. Z kterých zemí účastníci přijeli? Byla to hodně pestrá společnost. Z Irska, Španělska, Polska, z Japonska, jeden Ind, nějací Asiaté, lidé z Argentiny, Francie. Líbilo se mi také, že tam byly různé věkové skupiny. Myslela jsem, že tam budou samí studenti, často tam byli lidé ke třicítce, patřila jsem k nejmladším. Ale učili se i lidé šedesátiletí. Věk nehrál roli. Moc dobře jsem si například rozuměla s jednou ženou kolem čtyřiceti. Různorodá společnost byla zábavná, vyměňovali jsme si zkušenosti, mluvili o svých zemích – člověk si pak připadal jako na dovolené. Navázala jste na letní škole nějaká přátelství? Ano, s pár lidmi si dopisuji. Česky? No, hlavně německy a anglicky. Ale česky taky! Vraťme se ještě k programu. Jak vypadalo vyučování? Výuka byla od pondělí do pátku, pět vyučovacích hodin denně. Měli jsme dvě přestávky, kratší a delší, ale ty jsme si mohli přizpůsobit podle potřeby. Lišila se výuka nějak od vyučování v Lipsku? Dopoledne jsme většinou probírali gramatické jevy a dělali cvičení, pak byl větší prostor např. pro písničky.


Měli jste jednu vyučující? Ano, po celou dobu. Paní H. postupovala dost rychle, ale přitom citlivě. Původně jsem chtěla přestoupit do vyššího kurzu, protože jsem některé gramatické jevy už znala, ale bylo dobře, že jsem zůstala a mohla si všechno dobře procvičit. Byla výuka komunikativní? Ano. Mluvili jsme například o novinových článcích. Také si každý student musel připravit referát o jedné pražské památce. A vyučovací metody? Bylo něco výrazně odlišné od našeho vyučování v Lipsku? Ne, to bych neřekla. Styl byl podobný. Dostala jste se do kontaktu s Čechy? Málo. Studenti, kteří normálně bydlí na kolejích, měli prázdniny. Byli jsme spíš mezi sebou. Legrační byla často i konverzace mimo, např. v hospodě. Dala jsem si záležet na správné formulaci české otázky, pád a tak, a odpověď přišla – anglicky! Jak vypadal program o víkendu a ve volném čase? Byl tak bohatý, že jsem ho nemohla stihnout! Někdy to také byly alternativy a litovala jsem, že se nemohu zúčastnit obojího…V sobotu byly celodenní výlety, v neděli půldenní. Zajištěné bylo všechno, od balíčků na cestu po autobusy podle počtu účastníků a vstupné. Byli jsme např. v Plzni, Hradci Králové, navštívili jsme rodiště bratří Čapků – bylo toho hodně. Kdybyste měla jmenovat tři slabé a tři silné stránky letní školy – co byste řekla? Začněme tím horším. No, přece jen asi jídlo. Sice se pro nás prý vařilo lépe než během akademického roku, ale mohli jsme se rozhodnout pro vegetariánskou stravu nebo nevegetariánskou. Vegetarián nejsem, a tak jsem měla každý den jen maso. Bylo to jednotvárné? Ne, to ne, ale prostě nezvykle syté.

letem světem

Jak to bylo s ubytováním? Po příjezdu jsme dostali přidělené pokoje i klíče a také měsíční jízdenku. Bydleli jsme – nazvala bych to apartmány se společnou kuchyňkou a koupelnou. Vždy jeden jednolůžkový pokoj a jeden dvoulůžkový. Nevím, podle jakého systému to bylo rozdělené, myslím, že samoplátci měli pokoj pro sebe.

42


A jiné slabiny? Na nic si nevzpomínám. Na konci letní školy jsme také vyplňovali dotazník o spokojenosti. Vlastně mi vadilo jen to, že si při vycházkách musím vybrat jednu možnost, i když mi druhá připadala stejně zajímavá.

A třetí výhoda? Určitě úžasné mezinárodní klima. Člověk přijede a nikoho nezná, může ale po celou dobu diskutovat, bavit se, poznávat. Neznám nikoho, kdo by si neodnesl alespoň 3–4 dobré kontakty.

A pozitivní stránky? Co se vám líbilo nejvíc? Bylo to sice hodně náročné, ale intenzita vyučování. To byla výzva.

Doporučila byste Letní školu slovanských studií v Praze a chtěla byste ji znovu absolvovat v budoucnu? Určitě. Letní škola slovanských studií v Praze je vysoce profesionální a hodně mi toho dala po teoretické stránce, ale také jsem se tam hezky rozmluvila. Ráda bych jela ještě jednou, ale bude to záležet na penězích.

A délka kurzu? Jsou čtyři týdny odpovídající? Existují i dvoutýdenní a třítýdenní kurzy. Je to ideální. První týden se člověk teprve se vším seznamuje, teprve potom zapadne mezi ostatní a dostane ten správný rytmus učení. Měli jsme také výbornou vyučující. Byli ostatní s vyučováním tak spokojeni jako vy? Ano. Jen někdy se jim zdál postup příliš rychlý. A další pozitiva? Rozhodně víkendové výlety. Organizace byla perfektní, všechno bylo zajištěno a zahrnuto v ceně. Měli jsme většinou českého průvodce, ale také tlumočníky – často placené studenty – pro angličtinu, francouzštinu a jiné jazyky pro ty, kteří by ještě nerozuměli. Na letní škole byla i skupina začátečníků.

Máte v plánu po skončení studia s češtinou pracovat? Ano. Moc ráda bych vyučovala němčinu jako cizí jazyk v České republice. Děkuji za rozhovor.

Proč se učím česky? Milena Vonková lektorát Vídeň – Ekonomická univerzita, Rakousko Ukázky jsou z esejí studentů vídeňské Wirtschaftsuniversität na téma Proč studuju češtinu? Všichni studují ekonomii a navštěvují kurz češtiny pro začátečníky v rozsahu 2x dvě, nyní tři hodiny týdně. Martina Hadolt To je dobrá otázka. S začátkem mojí studia jsem se chtěla učit nový jazyk. Na univerzitě ekonomii ve Vídni byly zajímavé rusky, italsky, španělsky a samozřejmě česky. Rozhodla jsem se rychle pro češtinu, protože jsem byla v Praze a město se mi líbila velmi. Také jsem se chtěla učit slovanský jazyk, protože je užitečný, když žiji v Rakousku a studuji ekonomii. Dál moje babička se narodila v České republice. Ale to jsou důvody, proč jsem se začínala učit česky. Stále ještě se učím česky, protože mám radost na tom.


Sandra Behounek Studuju češtinu, protože mám ráda Slovanské jazyky. Kromě toho budu pracovat v létě v Brně nebo v Praze. Myslím, že český jazyk je velmi zajímavý a má mnoho podobností s ruským. Pro mě to není učení těžké, protože se ráda učím jazyky. Mám profesorka, která učí dobře. Musím udělat domácí úkol, ale to není moc. Bohužel nemůžu jet do Prahy se skupinou, protože musím pracovat. Budu se učit češtinu do WIKO IV. Sylvia Maria Schindecker Česká republika je soused Rakouska a česká kultura je zajímavá. Potom moje rodina bydlí v Oberösterreichu a česká hranice není daleko. Pak studuju češtinu, protože čeština je hezký jazyk. Potom studuju češtinu, protože chci studovat asi ruštinu. Pak studuju češtinu, protože jsem byla v České Krumlově a je hezké město. Čeština není lehká, ale hezký jazyk. Studuju češtinu, protože chci studovat nový jazyk (nechci studovat francouzštinu nebo italštinu). Potom studuju češtinu, protože studuju ráda jazyky. Pak myslím, že jazyky rozšíří obzoru. Potom studuju češtinu, protože chci poznávat českou kulturu.

letem světem / autentický text

Autentický text

43

Glosa | Pražské barokní paláce, rozhlas a kapři

Glosa

Pražské barokní paláce, rozhlas a kapři Olga Nádvorníková lektorát Brusel, Belgie

Salut Studenti se svou učitelkou Olgou Nádvorníkovou – uprostřed – v Černínském paláci (na pozadí vlámské tapisérie)

Jelikož většina studentů z dané skupiny již Prahu navštívila, mj. díky skvělé iniciativě předchozího lektora, dr. Richarda Vaculy, chtěla jsem jim nabídnout návštěvu míst, která nejsou obvyklými turistickými destinacemi, a kam by se mohli sami dostat jen obtížně: nádherný Valdštejnský palác (včetně zasadací síně Senátu), impozantní Černínský palác, kde jsme nejen zhlédli reprezentační sály a byt Jana Masaryka, ale i poobědvali v kantýně Ministerstva zahraničí, a Český rozhlas, kde byli studenti vyděšení (ale poté i nadšení) možností nahrát se jako hlasatelé českých zpráv a zjistit, jak by jejich hlas zněl v éteru. Pro večerní akce jsem vybrala jednak Palác Akropolis, kde si studenti mohli užít hutné atmosféry rockového koncertu, jednak Malostranskou besedu, která je klidnější a nabízí např. koncerty současné české alternativní scény (já jsem vybrala koncert skupiny Hm). Pro výlet mimo Prahu jsem zvolila Třeboň, protože propojuje zajímavou historii s krásnou přírodou a kulinářskými požitky: půvabný renesanční zámek spojený se slavnými rody Rožmberků a Schwarzenberků, chráněnou krajinnou oblast třeboňských rybníků, pivovar Regent (objednala jsem prohlídku spojenou s degustací) a samozřejmě také restauraci, kde studenti konečně ochutnali českého kapra, o němž už tolik slyšeli vyprávět. Na cestu do vlaku si studenti připravili krátké


prezentace o Jihočeském kraji; prezentaci o rybnících jsme si však vyslechli přímo nad kapry, štikami a candáty. Přestože byli studenti v závěru výletu velmi unavení a přestože nám počasí vůbec nepřálo (zima, vítr, déšť!), celkově hodnotí své zážitky velmi pozitivně: vyzkoušeli si, že jsou schopni rozumět prohlídce v češtině (předem jsem vždy průvodce upozornila, že mají výklad přizpůsobit), propojili si některá historická fakta s konkrétními místy (např. boj o rozhlas nebo kauza Jana Masaryka), a užili si i nečekaných zážitků – např. velkou atrakcí byl výtah pater noster v Černínském paláci a v Českém rozhlase. Úspěch výletu by nebyl možný bez ochoty a laskavosti skvělých lidí, kteří se na jeho průběhu podíleli. Ráda bych proto touto cestou ještě jednou poděkovala např. paní Broně Hegrové, která nám zajistila skvělou průvodkyni po Valdštejnském paláci a zprostředkovala setkání s panem senátorem Tomášem Grulichem, paní Anitě Grmelové a panu Marku Tomanovi z MZV, paní Evě Nachmilnerové a panu Jakubu Hritzovi z Českého rozhlasu a samozřejmě také mé gentské kolegyni Gabriele Schlesingerové, jejíž dobrá nálada udržovala morálku mužstva navzdory nepřízni počasí! Další fotografie z výletu můžete najít zde: http://jaguuu.rajce.idnes.cz/Belgicani_v_Cechach/ https://picasaweb.google.com/1053999902893172527 57/Praha42011?authkey=Gv1sRgCPDUuofFu7ufrQE#

glosa

Belgičtí studenti na Université Libre de Bruxelles mají o Velikonocích čtrnáctidenní prázdniny, a proto jsem se rozhodla podpořit jejich motivaci ke studiu češtiny malým výletem do země, jejíž jazyk studují. Dali jsme dohromady malou skupinu (s pěti studenty jsem přiletěla z Bruselu a dvě studentky se přidaly v Praze, kde byly na stáži Erasmus) a vyrazili jsme za poznáním – ale i za zábavou a kulinářskými požitky, jak zjistíte níže...

44

Letem světem | Tra Memoria e Utopia – Mezi pamětí a utopií

Tra Memoria e Utopia – Mezi pamětí a utopií Na samotném sklonku května bylo v Padově možné kromě italštiny zaslechnout i jazyky slovanské. Toto italské univerzitní město na několik dní ožilo návštěvou hostů ze střední a východní Evropy, kteří přijali pozvání na mezinárodní sympozium věnované samizdatu jako symbolu evropské kultury. Samotná konference se konala pod názvem Mezi pamětí a utopií. Historie, hranice, perspektivy a zúčastnilo se jí na třicet odborníků z Itálie, České republiky a Ruska.1 Konference o samizdatu proběhla pod patronací Università degli Studi di Padova a Dipartimento di Lingue e Letterature Anglo-Germaniche e Slave, které je součástí filozofické fakulty (Facoltà di Lettere e Filosofia). Toto sympozium bylo závěrečným výstupem dvouletého akademického projektu věnovaného výzkumu v rámci samizdatu, který probíhal pod patronací Alessandra Catalana, vedoucího bohemistiky na univerzitě v Padově, a Simoneho Guagnelliho, v současnosti rovněž postgraduálního asistenta na ústavu slavistiky padovské univerzity. Celá konference byla zahájena příspěvkem Valentiny Parisi z Florencie, která se v něm věnovala samotné definici samizdatu jako literárního a kulturního fenoménu. Následující příspěvek se zaobíral neoficiální ruskou literaturou v období stalinismu, jeho autor Massima Maurizia z Turína v něm pojem „samizdat“ či spíše „neoficiálně šířená literatura“ posunul již do 20. let 20. století, tedy do doby mnohem dřívější, než se kterou je samizdat obvykle spojován. Dva další příspěvky, od Marca Sabbatiniho z Maceraty a Francesky Lazzarin z Padovy, byly věnovány roli poezie v samizdatu leningradském. Zvláštní pozornost pak byla věnována časopisu Predlog, který se v 80. letech minulého století stal periodikem leningradského undergroundu a místem, kde byly otiskovány nejen autorské texty, ale rovněž překlady americké či francouzské moderní poezie.


Zleva: Andrea Gullotta, Zbyněk Fišer, Annalisa Cosentino, Alessandro Catalano

Dopolední blok věnovaný fenoménu samizdatu v ruské kultuře uzavřel příspěvek Stefana Garzonia z Pisy, který nás v něm seznámil s postavou zpěváka, skladatele, písničkáře Arkadie Zvezdina (1939– 1980), známého pod pseudonymem Akradij Severnyj, jenž byl jedním ze členů autorské skupiny Brat‘ja Žemčužnye. Blok pondělního odpoledne otevřel český novinář, kritik, překladatel Antonín J. Liehm, v současnosti žijící v Paříži. Jeho příspěvek pod názvem Bienále kulturního disentu byl věnován známému Bienále, které proběhlo v Benátkách v roce 1977 a jehož příprav se autor sám aktivně zúčastnil. Hlavním cílem, na nějž chtěl pan Liehm poukázat, byly problémy spjaté s přípravou samotného Bienále, jež se mělo stát místem, kde bude prezentováno svobodné umění vznikající ve Východním bloku. Antonín J. Liehm ve svém příspěvku vycházel zejména z vlastních vzpomínek coby přímého účastníka celé akce. Stejnému tématu byl věnován i příspěvek Simoneho Guagnelliho z Padovy, který se však věnoval politickým aspektům a celému politickému pozadí problematického Bienále a ve svém textu vycházel z dobových novinových článků či publikací vydaných ať již bezprostředně po Bienále, či v nedávné době. Další příspěvek, tentokrát od asistentky politologie na univerzitě v Padově Valentine Lomellini, se rovněž věnoval politickému tématu, a to politickým aktivitám Komunistické strany Itálie (PCI) na počátku 80. let 20. století, zejména pak ve vztahu vůči Československu. Autorka ve svém textu vycházela z nejnovějších výzkumů Centra pro studium mezinárodních politických vztahů (CESPI). Následující tři příspěvky nás opět vrátily k problematice ruského samizdatu. Alessandro Niero z Boloňe nás seznámil

1| http://www.maldura.unipd.it/samizdat/

letem světem

Zuzana Muchová lektorát Padova, Itálie

45


s Josephem Brodskym, rusko-americkým básníkem a esejistou, nositelem Nobelovy ceny za literaturu (1987). Hlavní část referátu potom byla zaměřena na Brodského sbírku Zimní pošta (Zimnaja počta) z let 1966–1968. Claudia Criveller z Padovy se věnovala autobiografické próze ruského spisovatele, Jevgenije Charintonova (1941–1981). Čerstvý absolvent postgraduálního studia na univerzitě v Padově Andrea Gullotta ve svém příspěvku vyzdvihl důležitost samizdatu s ohledem na spisovatele internované do Gulagu, jelikož právě samizdat se stával jediným médiem, které bylo schopno věrohodně informovat o „skutečném životě“ a o represích probíhajících v Sovětském svazu. Jak jste si mohli sami všimnout, oba pondělní bloky byly věnovány převážně samizdatu ruskému. Na rozdíl od toho však můžeme úterý označit za den československého samizdatu.

Následující tři příspěvky byly věnovány spíše politické situaci, která v Československu panovala v 70. letech 20. století. Alessandro Catalano z Padovy se ve svém příspěvku zaměřil na osobu politika, právníka, signatáře Charty 77 Zdeňka Mlynáře a vliv samizdatu na politické a kulturní aktivity vznikající v exilu coby opozice vůči „normalizaci“. Francesco Caccamo z Pescary věnoval svůj příspěvek časopisu Listy, který začal počátkem 70. let vydávat v Římě Jiří Pelikán a v němž byly prezentovány názory nejen českých emigrantů z doby po roce1968, ale také postoje domácí opozice, či naopak názory zahraniční veřejnosti. Stefania Mella, doktorandka na bohemistice v Padově, ve svém příspěvku upozornila na důležitost několika polemik, jež proběhly mezi signatáři Charty 77. Hlavními zúčastněnými polemik byli novinář a spisovatel Ludvík Vaculík, právník Petr Pithart a spisovatel a dramatik Václav Havel. Přínos polemik lze spatřovat zejména v tom, že nám umožňují lépe porozumět různým ideologicko-politickým pohledům a stanoviskům, které mezi členy Charty 77 panovaly už v době jejího vzniku. Úterní odpolední blok otevřela Jiřina Šiklová z Prahy, která svůj příspěvek pojmenovala Samizdat jako způsob přežití společnosti a kultury národa a zdůraznila v něm důležitou roli samizdatu jako určité subkultury, komunity existující mimo oficiální „svět normalizace“.


Doprovodný plakát k výstavě o samizdatu

Jiří Gruntorád, promluvil na obecnější téma Samizdatová literatura v Československu 70. a 80. let. Převážná část jeho příspěvku byla věnována osobnostem přímo se samizdatem spjatým, samizdatovým médiím – periodikům, knihám i jednotlivým textům, které byly formou samizdatu šířeny. Kromě jiného se zmínil také o technickém pozadí vzniku samizdatových textů, o způsobech jejich šíření a zejména o problémech s jejich uchováváním. V poslední části svého příspěvku se Jiří Gruntorád zmínil o projektu knihovny exilové a samizdatové literatury Libri prohibiti2, u jejíhož zrodu stál a v současné době je jejím ředitelem. Z Brna na kongres přijali pozvání tři hosté, prvním byl pan docent Zbyněk Fišer, vedoucí Ústavu české literatury a knihovnictví FF MU, který ve svém příspěvku přiblížil svět brněnských samizdatových časopisů nejen literárních (Host, To, Střední Evropa, Akord), ale také výtvarných (HA, Knihařské rozhledy, Výběr zajímavostí z domova i z ciziny) či z oblasti populární hudby (Folkové noviny, Šot). V příspěvku Petry Čáslavové, doktorandky na Ústavu české literatury a knihovnictví FF MU, jsme byli

2| http://libpro.cts.cuni.cz/

letem světem

Dopolední blok zahájila vedoucí bohemistiky na univerzitě v Udine prof. Annalisa Cosentino, která svůj příspěvek věnovala jednotlivým formám českého samizdatu. V následujícím příspěvku paní profesorky Sylvie Richterové bylo na samizdat nahlédnuto nejen jako na text jisté estetické hodnoty, ale rovněž jako na text a dílo hodnoty etické, skrz něž jsou ukázány různé mechanismy manipulace a politického zneužívání lidí. Autorka příspěvku zde vyzdvihuje velkou hodnotu zejména krátkých textů, fejetonů, které mohly okamžitě reflektovat politickou situaci a které kupodivu italská literatura coby literární útvar vůbec nezná.

46


seznámeni s fenoménem označovaným jako „vězeňský samizdat“. Jedná se o dosti specifický druh literatury, který doposud stál mimo zájem badatelů. Důvodem bylo pravděpodobně obtížné získávání pramenů a původních materiálů. Kromě jiného zde byla také představena samizdatová básnická sbírka vězeňských skautů Přadénko z drátů vydaná v loňském roce, tedy po 60 letech od svého samizdatového vydání.

Úterní odpolední blok uzavřel literární historik Tomáš Glanc, který v současnosti působí jako hostující profesor na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Jeho příspěvek s názvem Samizdat jako médium vychází z názorů básníka ruské neoavantgardy Nikolaje Glazkova a poukazuje na určitou podobnost a spojitost mezi samizdatem a avantgardním textem. U obou nachází stejný výchozí bod a mnoho dalších momentů, v nichž se oba typy textů prolínají. Dalším velice zajímavým momentem v jeho příspěvku je nahlížení na samizdatové texty jako na zboží, tedy věc, které má – musí mít – i svoji materiální hodnotu. Posledním zajímavým aspektem, který autor ve svém příspěvku zmínil, bylo zdůraznění rozdílu mezi samizdatovými tisky, které vycházely v Československu a které svou estetickou úrovní svědčily o velmi vysoké knižní kultuře, o silné knižní tradici i řemeslné dovednosti, a naprosto odlišnou podobou samizdatových textů vznikajících v Sovětském svazu. Celé sympozium bylo uzavřeno středečním dopoledním blokem, na němž vystoupili hosté z Ruska. Jednalo se o několik odborníků z Moskvy (Michail N. Ajzenberg, Vladislav G. Kulakov) a Petrohradu (Stanislav A. Savickij, Andrej Ju. Ar’ev, Vjačeslav E. Dolinin), kteří se ve svých příspěvcích věnovali významným představitelům ruského samizdatu (např. Aleksandr Soprovskij), samizdatovým časopisům vycházejícím v Leningradě v 50.–80. letech minulého století, estetickým aspektům samizdatových textů či undergroundu jako neoficiální kultuře Moskvy a Leningradu. Dopolední blok svým Pestrobarevným příspěvkem (Un intervento variopinto) uzavřel renomovaný italský spisovatel Paolo Nori z Boloně. Samotná konference byla doprovázena výstavou samizdatových periodik, knih, textů a dokumentů, které přivezl a zapůjčil Jiří Gruntorád; dalšími materiály výstavu doplnila Jiřina Šiklová a několika vzácnostmi


Zleva: Annalisa Cosentino, Jiřina Šiklová

z produkce exilových nakladatelství z vlastní knihovny také Alessandro Catalano. Součástí výstavy byly jednak doprovodné texty v italštině, jednak velkoplošné plakáty umístěné nad vitrínami, které dotvářely ucelený obraz o samizdatu jako součásti literárního a společenského dění své doby. Účastníci konference obdrželi rovněž různojazyčné abstrakty jednotlivých příspěvků. Do konce roku 2011 bude k této konferenci vydán také sborník, kterým se dvouletý projekt Alessandra Catalana a Simoneho Guagnelliho věnovaný fenoménu samizdatu definitivně uzavře. Závěrem svého článku bych chtěla podotknout, že sympozium bylo pro studenty bohemistiky vcelku ojedinělou příležitostí osobně se setkat s představiteli českého státu a české kultury, novináři, překladateli, pedagogy i studenty. Měli možnost s nimi přímo hovořit, a navázat tak bližší kontakty, které mohou v budoucnu dále rozvíjet a využívat. Nicméně konference o samizdatu se samozřejmě nezúčastnili pouze naši studenti, ale rovněž širší odborná i laická veřejnost, jelikož se jednalo o akci volně přístupnou všem zájemcům.

letem světem

Posledním zúčastněným z Brna byla dr. Alena Přibáňová, která v současnosti pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Ve svém příspěvku se zaměřila na počátky dvou exilových nakladatelství, torontského 68Publishers a německého Indexu. Poukázala na problémy, které představovala nejen cesta rukopisu z normalizačního Československa na Západ, ale i otázka autorských práv a publikačních smluv mezi autorem a nakladatelstvím.

47

Glosa | Dny české kultury v Novorossijsku

Dny české kultury v Novorossijsku

za účasti náměstkyně ministra školství Ing. Evy Bartoňové a ředitelky Domu zahraničních služeb Ing. Ivy Tatarkové Marek A. Havlíček krajanská komunita Novorossijsk, Rusko

Privet

Slavnostní předání české státní vlajky krajanům z rukou náměstkyně ministra školství Ing. Evy Bartoňové (zleva: Irina Treťjaková, předsedkyně českého klubu Mateřídouška, Ing. Eva Bartoňová, náměstkyně ministra školství, doc. Sergej S. Skorvid, bohemista Ruské státní humanitní univerzity)

Glosa

Začátek festivalu v samotném Novorossijsku proběhl již za účasti oficiální návštěvy z České republiky u našich kavkazských krajanů, kterou ve dnech 20. až 25. května uskutečnila náměstkyně ministra školství Ing. Eva Bartoňová a ředitelka Domu zahraničních služeb Ing. Iva Tatarková. V sobotu v dopoledních hodinách delegace navštívila obecnou školu ve Varvarovce, kam přijeli také krajané z Anapy a okolí. Po krátkém neformálním setkání následovala exkurze po okolí vesnice a občerstvení v domě paní Marie Kopervasové. Odtud návštěva zamířila zpět na Dny české kultury, které odpoledne pokračovaly prezentací nedávno vydané knihy Vladimíra Pukiše: Češi severního Kavkazu. Léta a osudy: 1868–20101. V sobotu večer v úvodu slavnostního programu při příležitosti pětiletého výročí vzniku Českého kulturně osvětového klubu Mateřídouška slavnostně předaly obě zástupkyně České republiky symbolický dar – českou státní vlajku. Během večera, kromě folklorní skupiny BaBa a folklorní skupiny českých krajanů Kytice, vystoupili také představitelé řady dalších menšinových skupin města


Novorossijsku – ukrajinská folklorní skupina Slavutič, taneční skupina krymských Tatarů Džemaat, řecká taneční a hudební skupina Fenix a s ruskými lidovými písněmi před plný sál předstoupila Alisja Panťelejevna Kuliš. Večer byl zakončen malým občerstvením se slavnostním narozeninovým dortem. V neděli dopoledne proběhla návštěva oficiální delegace na vyučování dětské skupiny a skupiny začátečníků a odpoledne byl v kirillovském domě kultury zahájen tradiční program pro místní krajany, kteří se do Kirillovky sjeli nejen z okolí Novorossijsku, ale také z Anapy. Mezi 1| Na přelomu roku 2010/2011 byla v ruském Rostově na Donu vydána dlouho očekávaná monografie Vladimíra Pukiše Češi Severního Kavkazu. Léta a osudy: 1868–2010. Jedná se o první ucelenou monografii, která se problému věnuje komplexně. Práce byla sepsána na základě úctyhodného množství materiálů, které autor několik let sbíral nejen po archivech, ale především během svých terénních výzkumů mezi místními českými pamětníky. Na jejím vzniku se samozřejmě podílela také celá řada dalších lidí, které zmiňuje autor v úvodu. Kniha je členěna do několika historických etap zdejší krajanské komunity, v jejichž rámci jsou popsány kulturní, hospodářská a jazyková specifika kavkazských Čechů stejně jako objasnění role, kterou české etnikum a její významné osobnosti sehrály v rozvoji daného regionu. Zvláštní pozornost je v práci věnována analýze českých příjmení a české toponymie. Ačkoliv je publikace psaná rusky, v jejím závěru je české resumé shrnující hlavní body celé práce, jež sepsal bohemista ruské státní humanitní univerzity v Moskvě doc. Sergej Sergejevič Skorvid, který celou knihu také redigoval. Vydání této publikace bylo uskutečněno za podpory Ministerstva zahraničních věcí ČR.

glosa

Ve dnech 19. až 22. května 2011 uspořádal krajanský spolek Český kulturně osvětový klub Mateřídouška ve spolupráci s Českým centrem v Moskvě a místní krajskou organizací Kubaňkino Dny české kultury v Novorossijsku. Celá akce byla zahájena festivalem českých filmů, který na úvodním slavnostním večeru otevřela svými kramářskými písněmi pražská folklorní kapela BaBa. Zahajovací film festivalu Obsluhoval jsem anglického krále, stejně jako autora jeho literární předlohy, uvedl profesor bohemistiky z Ruské státní humanitní univerzity (RGGU) doc. Sergej Sergejevič Skorvid.

48

Glosa | Dny české kultury v Novorossijsku | Proč se učím česky?

Autentický text

Proč se učím česky? Milena Vonková lektorát Vídeň – Ekonomická univerzita, Rakousko

Ukázky jsou z esejí studentů vídeňské Wirtschaftsuniversität na téma Proč studuju češtinu? Všichni studují ekonomii a navštěvují kurz češtiny pro začátečníky v rozsahu 2x dvě, nyní tři hodiny týdně.

návštěvníky byli dokonce potomci kavkazských Čechů, kteří přijeli až z Petrohradu. V nedělním odpoledním programu vystoupily se svým slavnostním proslovem a přáním také náměstkyně ministra školství a ředitelka Domu zahraničních služeb (DZS). Hosté pak společně zhlédli novou divadelní hru, kterou si pro tuto příležitost připravili dospělí a děti z divadelního kroužku klubu Mateřídouška pod vedením českého učitele PhDr. Marka A. Havlíčka. Po jejím skončení se všichni zaposlouchali do lidových písní, nejen svých oblíbených krajanských, ale i těch pražských v podání již uvedených skupin BaBa a Kytice. Dny české kultury byly ukončeny při společné večeři v restauraci vyprávěním, vzpomínkami i diskusemi o další budoucnosti a plánovaných počinech. V pondělí 23. května po krátké exkurzi Novorossijsku a okolí navštívila náměstkyně ministra školství a ředitelka DZS český spolek Nazdar. Zde nejprve proběhla návštěva vyučovací hodiny, po které následovalo slavnostní přivítání členy i přáteli spolku. Společná diskuse mezi účastníky a návštěvou z České republiky byla doplněna hudební produkcí na takřka zapomenutý hudební nástroj niněra. Věříme, že Dny české kultury, které na Kavkaze každoročně probíhají také za podpory Ministerstva zahraničí ČR, budou pokračovat i v dalších letech stejně jako současný trend, kdy každoročně navštěvuje tuto akci více a více hostů nejen z řad místní české komunity, ale také ostatních obyvatel tohoto multietnického regionu.


Líbí se mi českého kurz na univerzitě. Z těchto důvodů studuju češtinu. Thomas Hruschka V příštím roce budu studovat v Praze. Budu bydlet tam půl roku. Chtěl bych schopný mluvit česky s jinými lidmi a poznávat českou kulturu. Ve škole jsem se naučil jen angličtina a italština a myslím, že je škoda, abych já jako Rakušan neučím se čeština, slovenština nebo maďarština. Je pravda, že čeština je jazyk relativně těžký, protože gramatika je velmi složitá a musí se cvičit výslovnost. Přesto se mně líbí moc a doufám, že naučím se mluvit dobře česky. Jan Thomas Fucik Studuju češtinu z několika důvodů. Nejprve můj otec je z České republiky, Narodil se v jednom místě blízko Prahy. Nedávno jsme prodali jeho narození dům a koupili jsme maličký byt v centru Prahy. Teď jsem tam několikrát za rok. Proto chci rozumět jazyk lépe. Možná že někdy budu studovat v Praze, nebo pracovat tam jednoho dne. Kromě toho čeština je velmi zajímavý jazyk a bude mi pomáhat rozumět další slovanské jazyky. Stephanie Höss Studuju češtinu protože můj otec má firmu v České republice. Ale on neumí česky. Proto musíme mluvit anglicky se zaměstnaneci. Já pracuju pro něho a často jsme v Praze. Když umím dobře česky, chci se stát ředitelkou. Také studuju češtinu protože potřebuju dva jazyky pro studium. Ale také chci umít česky, protože ráda cestuju a chci cestovat moc v České republice. To jsou moje důvody, proč studuju češtinu.

glosa / autentický text

Vladimír Pukiš při prezentaci knihy Češi severního Kavkazu. Léta a osudy: 1868–2010 v historickém muzeu v Novorossijsku

Alexandra Krückl Studuju češtinu, protože mám příbuzenstvo v České republice. Bohužel moje rodina nemluví česky. Příbuzenstvo v České republice také nemluví německy. Podle mého mínění to je škoda. Mimo to bydlím blízko české hranice. Tam mnoho lidé umí česky a německy. Pro mě to je důležité, že můžu konverzovat s bližní.

49


Autentický text

Proč se učím česky? Markéta Světlíková krajanská komunita Bela Crkva, Srbsko

Krajanská učitelka vedla rozhovory se svými žáky různých věkových kategorií ústně, poté je zapsala.

Marie Šmit – 91 let

(paní Šmit mluví krásnou obecnou češtinou bez srbského přízvuku) Kdy jste začala chodit do školy? Měla jsem sedm let, bylo to v dvacetsedmým roce. Kolik vás bylo ve škole? Tady bylo dřív hodně dětí. Bylo nás 35. Byli štyry třídy nebo razredy nebo jak to mluvíte. Učitel učil všechny štyry třídy. A kdo vás učil? Učil nás Antonín Pagáč. On byl Hrvat. Učili jste se v češtině? Všechno jsme se učili česky, pak dýlejc jsme se učili i srbsky, když jsme byli větší. Měli jsme slabikáře a Poupata český, čítanky. Já hodně čtu. A čtu radši česky než srbsky, latinkou. Jak dlouho jste chodili do školy? Do školy jsme chodili štyry roky.

Karel Leksa – 69 let, zeť paní Šmit

(Pan Leksa mluví pěkně, rychle, ani se nemusím ptát, vypravuje zajímavě. Řeč prokládá srbskými slovy, ale nenarušuje to českou syntax.)

Jak dlouho jste chodili do školy? Čtyři leta. Pak jsem chodil večerní školu v Bele Crkvi. Měl jsem samý pětky (pětka je nejlepší známka – pozn. aut.). Já jsem se rád učil, ještě dneska se rád učím. Školu tady postavili v roce 1900. V tý době se učilo v maďarštině, byli tu maďarský učitelé, Formady, Raffac a tehdy se nesmělo mluvit česky ani na ulici. Proč se přestalo učit v češtině? Když šli děti dál do škol, tak nerozuměli některejm slovům. My jsme uměli srbsky jen věci, co jsme potřebovali, ale nevěděli jsme, jak se řekne měď nebo cín a pak s tím byli problémy. Tak se začalo kolem roku 1960 učit v srbštině.


autentický text

Kdy jste začal chodit do školy? Někdy v štyricetdevátým. Mně učil Pagáč. Anton Pagáč. On učil ještě mýho tátu, on byl z chrvatskýho Karlovce, ale s tím, že chodil do Prahy do škol. Uměl pěkně česky, tak ho sem Novi Sad poslal, ještě za krále. Co mě rozumíte, to mě on naučil. Dobře, mluvili jsme i doma.

50


Johan Leksa – 49 let, syn pana Karla a vnuk paní Marie Šmit

(Pan Johan zdědil po otci výřečnost, ale už má silný srbský přízvuk a prokládá české věty srbskými vazbami, často nemůže najít vhodné české slovo a občas se dostane i do srbštiny.) Kdy jste začal chodit do školy? V šedesát osmým. Mně učila Zdenka Kocáb, teď je Tesařů, už je v penzi. Bylo nás osm. Dopoledne jsme měli na srbskom, učitelka byla Češka, protože české děti se zezačátku nemohli hned učit srbsky, když nešli z tý vesnice nikam dál. Všude vyprávěli česky, doma i na ulici, to byli muka se učit srbsky. Šli jsme kolikrát ovaj i na priredbu, když byl Masopust s českým vyprávěním. Jak dlouho jste chodili do školy? Do Abliánu pět roků, pak jsem přešel do Weiskirchu. Od šestý třídy už jsem se nikdy neučil česky. Pak jsem chodil do zemědělský školy ve Vršci, ovocnářství. Pak už skončila škola na Abliáně a děti musely do Weiskirchu. Bylo jich moc málo. Teď jsou na Abliáně tři děti, co chodí do školy. Anna Milica Leksa – 7 let, dcera pana Johana a vnučka pana Karla a pravnučka

paní Marie, maminka je Srbka (Milica mluví srbsky, babičce rozumí a někdy odpoví dobře česky. Umí české říkanky a dokáže lehce opakovat české věty bez přízvuku.) Jak mluvíte doma? Srbsky. Jak mluvíš s babičkou a dědou? Trochu tak, trochu tak. Jak dlouho se učíš česky? První rok, chodím do první třídy.

Autentický text

Zuzana Muchová lektorát Padova, Itálie

Francesca Lazarin, 26 let, 3. ročník bohemistiky,

Univerzita Padova Když jsem si poprvé uvědomila, že by mě češtiny mohla zajímat, byla jsem v Lipsku, kde jsem strávila semestr v rámci meziuniverzitního programu. Protože se Lipsko nachází blízko České republiky, bydlí tam hodně českých studentů a já jsem se seznámila s několika sympatickými holkami z Prahy a z Plzně. Díky nim mě napadla idea, že bych se chtěla učit česky. Když jsem slyšela jejich rozhovory, zdálo se mi, že čeština zní velmi hezky a kromě toho jsem vždycky dávala přednost slovanským jazykům před románskými. Už mnoho let se učím rusky a to by mi jistě mohlo pomoct. Na univerzitě v Lipsku se konalo několik kurzů češtiny pro cizince, ale bohužel jsem na ně nechodila, protože jsem neměla dost času.


Když jsem začala doktorát na Ústavu slovanských studií na své univerzitě, dozvěděla jsem se, že musím kromě ruštiny studovat druhý jazyk. To byla perfektní příležitost, abych se konečně učila česky pravidelně. Se svým výběrem jsem spokojená. Jazyk mám moc ráda a taky jsem se začala zajímat o českou literaturu a českou historii, které jsem ještě moc dobře neznala. Nejvíc se mi líbí avantgarda začátku 20. století. To je moje oblíbené téma v dějinách evropské literatury a díky znalostem jazyka můžu mít široké povědomí o této době. Doufám, že v budoucnosti dosáhnu dost dobré úrovně na to, abych četla povídky a básně přímo v češtině.

autentický text

Proč se učím česky?

Nicméně jsem neopustila svůj plán tím spíš, že mi moje učitelka hudby v Itálii poradila zpívat některé Dvořákovy árie. Česká hudební tradice se mi moc líbila. A chtěla jsem znát také syžety operních libret a tak dále. Ale musela bych umět česky, abych těmhle textům rozuměla.

51

portrét

5.

Ahoj, bohemisto, ahoj! Rozhovor s prof. Claudem Kastlerem Lenka Froulíková, Tamara Ibehejová lektoráty Nancy a Grenoble, Francie La langue tchèque. Nouvelle grammaire tchèque, pratique et raisonnée [Český jazyk. Nová česká mluvnice, praktická a promyšlená] profesora Clauda Kastlera, vydaná v Paříži nakladatelstvím Ophrys v roce 1995, začíná právě tímto veselým oslovením. Od první stránky zaujme čtenáře původností, duchaplností, šíří záběru a zdařilým spojením výkladové gramatické metody s českými reáliemi. Emeritní profesor Univerzity Grenoble 3 – Stendhalovy univerzity Claude Kastler byl dlouhá léta duší její katedry ruštiny a slovanských jazyků. Jako velký znalec češtiny, ruštiny a polštiny je dnes stále vynikajícím badatelem, jenž publikuje vědecké statě a vede doktorské práce. Za svou dlouholetou pedagogickou a vědeckou činnost v oblasti českého jazyka, literatury a reálií byl oceněn medailí Comenius, jež mu byla předána jako zahraničnímu bohemistovi v Paříži v roce 1992 na Velvyslanectví Československé republiky ve Francii.


Obě lektorky se rozhodly položit profesoru Claudu Kastlerovi několik otázek týkajících se studia českého jazyka, literatury a reálií ve Francii. Jeho odpovědi jsou i určitým odrazem minulosti bohemistiky a jejího současného stavu v této evropské zemi. Rozhovor s profesorem Claudem Kastlerem Jaká je historie bohemistických studií na Stendhalově univerzitě v Grenoblu? Český lektorát vznikl těsně po druhé světové válce, v roce 1946. Prvním lektorem češtiny byl pan Baar, partyzán-makista z Vercors, jenž byl českého původu. Později, od přelomu padesátých a šedesátých let, bylo místo obsazováno lektory z Československa. Od roku 1992 nám posílá kandidáty na tento post Ministerstvo školství České republiky.

portrét

Profesor Claude Kastler byl nejen výborným pedagogem, který dokázal získat pro studium češtiny mnoho nadšených francouzských studentů, ale byl a je i laskavým a chápavým kolegou, dělícím se nezištně o své originální názory a postřehy a poskytujícím ochotně cenné rady, ať už v době svého dřívějšího působení na univerzitě, nebo v současné době pedagogického odpočinku, ale stále neutuchající badatelské činnosti. Kromě jiného, byl i prvním recenzentem učebnice češtiny jako cizího jazyka Zahrada českého jazyka. Čtyři roční období Lenky Froulíkové, jež vznikla v době jejího lektorského působení na Stendhalově univerzitě. Současná lektorka na téže univerzitě Tamara Ibehejová zná profesora Clauda Kastlera také jako člena Asociace Rozmarýn – Společnosti přátel Bohuslava Reynka a Suzanne Renaud.

52

Portrét | Ahoj, bohemisto, ahoj!

Co si myslíte o úloze pedagoga v dnešní době internetu a elektronických možností? Vyučujícímu stále zůstává role citová, a pokud chcete, i divadelní, to internet zařídit neumí. Jak vzpomínáte na vlastní studia češtiny? Proč jste se rozhodl věnovat slovanským jazykům a jaké místo měla mezi nimi čeština? Moje rodina žila Masarykovým kultem. Naším domovem zněla poezie a někdy i moravské písně, protože maminka se opírala o pomoc mladých dívek, které přijely do Francie ze Slavkova. Moje chůva se jmenovala Květa Žežulová, věnoval jsem jí vydání Českého jazyka z roku 1995. Na hodiny češtiny jsem chodil k manželce českého kulturního rady. Později jsem si tedy zcela přirozeně vybral ke složení „agrégation” ze slovanských jazyků ruštinu jako první jazyk a jako druhý jazyk češtinu (zde je nutno říct, že znalost češtiny byla po dlouhou dobu pro francouzské slavisty téměř povinná). Jedním z důvodů mého příchodu do Grenoble na místo asistenta ruštiny (první místo jsem měl v Lyceé de Parc v Lyonu) byla právě možnost vyučovat také češtinu. Když jste se stal vysokoškolským pedagogem a badatelem, na co jste se v bohemistice zaměřil? Studoval jsem pečlivě dílo T. G. Masaryka, Jaroslava Seiferta, Jana Otčenáška, Bohuslava Hrabala a Milana Kundery. Ale mojí vášní byla vždy gramatika. Jakmile jsem si začal osvojovat nějaký jazyk, ať ruštinu, češtinu či polštinu, dal jsem se do sepisování mluvnice nejprve pro sebe, pak pro své studenty. První gramatiku češtiny jsem napsal v roce 1968 po invazi do Prahy, chtěl jsem tak vyjádřit svoji podporu Pražanům, a nazval jsem ji „anti-tanková gramatika”. Později byla tato mluvnice vydána v nakladatelství Ophrys a dočkala se tří vydání. Od jejího druhého vydání jsem se snažil odpovědět na ty nejchoulostivější otázky české gramatiky, takové, jako je třeba slovesný vid. Snažil jsem se představit ty jevy jednoduše a vtipně, protože můj pedagogický přístup byl vždy v duchu Komenského „radostného vědění”. Vzpomínáte si ještě na vaše první hodiny českého jazyka, literatury a reálií, které jste vedl? V září 1968 mě moji studenti ruštiny požádali, abych uspořádal intenzivní stáž češtiny. S výukou v dopoledních kurzech mi pomohl Miroslav Pravda, lektor češtiny


v Aix-en-Provence, odpoledne jsme se dívali na české filmy. Co byste dnes poradil bohemistovi, který působí jako vysokoškolský pedagog ve Francii? Vyučovat jazyk prostřednictvím kultury. Číst se studenty jasné a smysluplné příběhy českých autorů. Já jsem například dlouhou dobu četl se svými studenty Kunderovy Směšné lásky v češtině. A teď několik osobních dotazů, inspirovaných – jak jinak na francouzské půdě – dotazníkem podle Marcela Prousta: Který je váš oblíbený český autor? Bohumil Hrabal. A váš oblíbený český literární hrdina? Mám velice rád lyrického hrdinu v díle Jaroslava Seiferta. Kterou českou historickou postavu obdivujete a kterou zavrhujete? Obdivuji Masaryka a opovrhuji Biľakem, tím, co povolal do Prahy v roce 1968 sovětská vojska. Víme, že jste milovník hudby a sám hrajete na violoncello. Který je váš oblíbený český skladatel? Leoš Janáček. Je nějaký český citát, přísloví či slovo, které používáte a máte rád? Pravda.

Stručné Curriculum vitae a bibliografie z pera profesora Clauda Kastlera Claude Kastler, národnost francouzská Narozen v roce 1936 v Bordeaux Středoškolská studia v Lycée Montaigne a v Lycée

Louis-le-Grand v Paříži Vysokoškolská studia - 1953–1956 studia v „hypokhâgne a khâgne” (příprava

pro Grandes Écoles) v Lycée Louis-le-Grand a zároveň bakalářské studim německého jazyka na Sorbonně - 1956–1959 magisterské studim ruského jazyka na

Sorbonně a počátky studia českého jazyka na téže univerzitě - 1959–1960 studia na Filozofické fakultě Lomonoso-

vovy univerzity v Moskvě

portrét

A jak se díváte na současnost? Jaký je váš názor na novou koncepci univerzity v oblasti cizích, spíše minoritních jazyků? Čeština vzbuzuje neustále zájem u našich studentů. To je uklidňující. Ovšem počet hodin pro volitelné předměty – pouhé dvě hodiny týdně – samozřejmě dostačující není, přestože české lektorky jsou velmi vzdělané, záleží jim na jejich práci a na posluchačích a jsou výborné pedagožky. Studenti, kteří by si chtěli prohloubit své znalosti češtiny, mohou však jednoduše odjet do Prahy, nebo si obstarat moji gramatiku českého jazyka!

53

Portrét | Ahoj, bohemisto, ahoj!

- 1961 úspěšné absolvování „agrégation” v oboru ruština

Smutný dovětek

a čeština, jmenování profesorem v Lycée de Parc v Lyonu Zaměstnání - 1963 výuka ruského jazyka na Filozofické fakultě

Stendhalovy univerzity v Grenoblu - září 1968 pořádání intenzivního kurzu českého jazyka

na univerzitě v Grenoblu; přednášky a cvičení věnované české gramatice se stanou základem budoucí mluvnice Český jazyk. Nová česká mluvnice, praktická a promyšlená. - 1968–2002 působení na Katedře ruštiny a slovan-

ských jazyků na Filozofické fakultě Stendhalovy univerzity v Grenoblu (odborný asistent, docent), kde je roku 1997 jmenován řádným profesorem - 1980–1990 zvolení a jmenování členem CNU (Národ-

ní univerzitní rada) pro obor 13 – Slovanské jazyky

Dne 16. června 2011 nás zastihla a velmi dojala zpráva o smrti emeritního profesora Stendhalovy univerzity Clauda Kastlera. Skonal v Grenoblu dva týdny poté, co oslavil 75. narozeniny. Vzpomínáme na naši návštěvu, plnou srdečnosti a veselí, u manželů Kastlerových v únoru letošního roku, kdy jsme domlouvali vše spojené s texty, které jste si právě teď mohli přečíst. A nemůžeme nepomyslet tak trochu čepovsky na „tajemství lidských setkání“. Našemu článku by příslušel ve světle nové smutné skutečnosti spíše titul Pocta profesoru Claudu Kastlerovi. Přesto si myslíme, že v myslích kolegů, studentů a přátel díky jeho srdečnému založení, optimistickému naturelu a moudrému espritu slova Ahoj, bohemisto, ahoj! zůstanou navždy. A věříme, že ani on sám by název neměnil… Autorky

- 1997 ředitel Centre d’Études Slaves Contemporaines

(Středisko pro současná slovanská studia) na Stendhalově univerzitě v Grenoblu, kde vede rovněž přednáškový cyklus SLAVALP - 2003 emeritní profesor Stendhalovy univerzity v Gre-

noblu Bibliografie - La langue tchèque. Grammaire tchèque pratique et

raisonnée [Český jazyk. Česká mluvnice, praktická a promyšlená] Paris, Éditions Ophrys, 1986 (180 stran). - La langue tchèque. Nouvelle grammaire tchèque pra-

tique et raisonnée [Český jazyk. Nová česká mluvnice, praktická a promyšlená] Paris, Éditions Ophrys, 1995 (408 stran). - 114 notes de langue polonaise pour étudiants russes.

Grammaire brève [114 poznámek o polském jazyce pro studenty rusisty. Stručná mluvnice], Grenoble, Université Stendhal, 1981 (48 stran). - Grammaire insolite de la langue russe. Syntaxe et com-

munication [Neobvyklá mluvnice ruského jazyka. Syntaxe a komunikace], Grenoble, Université Stendhal, 1993 (400 stran). [Alexandr Voronskij: bolševik poblázněný literaturou], Grenoble, Ellug, 2000 (182 stran). - Dále mnoho odborných článků zaměřených na slo-

vanské jazyky, literatury a reálie.


portrét

- Alexandre Voronski: un Bolchevik fou de littérature

54

Portrét | Kořeny tolerantního a otevřeného ducha

Kořeny tolerantního a otevřeného ducha Přeložil Petr Turek Uveřejněno v Essais sur le discours de l’Europe éclatée. L’œuvre de Bohuslav Reynek – Une éclaircie au loin… No 16, Grenoble, Université Stendhal1:

Neznal jsem osobně Suzanne Renaudovou a Bohuslava Reynka – a hodně toho lituji, když slyším a vidím, jak o nich mluví jejich přátelé a co pro ně s vroucí a nakažlivou láskou dělají. Domnívám se, že k jejich nejdůležitějším vlastnostem patří spojení „ušlechtilého náboženského ideálu” s prostou a citlivou tolerancí a otevřeností. Byli-li takoví, bylo to prý dáno jejich výjimečnou povahou. Přesto si myslím, že kořeny jejich dobrých vlastností je třeba hledat v rodinném prostředí, z něhož vyšli, a ve vzdělání, jehož se jim dostalo. V dostupných francouzských pramenech se málokdy mluví o dětství obou básníků; líčení jejich života začíná často až rokem 1914 (kdy jim bylo už pětadvacet let) nebo dokonce až rokem 1923, kdy se na začátku společného duchovního přátelství seznámili. Čerpal jsem mnohé své informace v knize Dagmar Halasové o Bohuslavu Reynkovi2; ta, jak se mi zdá, téma nevyčerpává a doufejme, že si jednou budeme moci přečíst nějakou obšírnější studii; bude to obtížné z toho důvodu, že oba básníci měli ve zvyku hovořit sami o sobě i o šťastných letech svého mládí pouze v prchavých náznacích o kousku ráje, z něhož byli vyhnáni. V roce 1900 žila Suzanne Renaudová v Lyonu, Bohuslav Reynek v Jihlavě, a oběma bylo asi deset let. Ve Francii v té době vrcholil konflikt mezi církví a státem (v němž šlo hlavně o školství). V Čechách a na Moravě nabýval otevřené podoby konflikt mezi Čechy a Němci, doutnající již od počátku 19. století. Zdá se, že Suzanne i Bohuslava zprvu drželi stranou těchto vášní rodiče a že později se drželi v ústraní sami. Rodiče obou se totiž s mimořádnou péčí věnovali budoucnosti svých dětí a kvalitě jejich vzdělání; to bylo také rozhodující hledisko při výběru škol. Rodina Renaudových se usadila v Grenoblu v ulici Lesdiguières číslo 9, tedy nedaleko dívčího lycea a filozofické fakulty. Rodina se rozhodla riskovat a dát dceři laické a moderní vzdělání – Suzanne


byla první absolventkou toho lycea, která získala maturitu, a laická studia v ní ostatně jen posílila její víru a přesvědčení. Rodina Bohuslava Reynka bydlela v odlehlé osadě Petrkov na sever od Jihlavy. Reynkovi rodiče byli velmi obětaví: když Bohuslav dosáhl školního věku, neposlali ho do internátu, ale spolu s ním se přemístila celá rodina. Velký petrkovský statek Reynkovi rodiče po obtížném rozhodování na dlouhá léta pronajali a usadili se v Jihlavě, aby byli poblíž synovi, zapsanému na místní reálce. O Reynkových rodičích mnoho informací nemáme (petrkovskou usedlost vlastnili již prarodiče a praprarodiče z otcovy strany, patrně španělského původu3), zato o tehdejší Jihlavě máme údajů více (díky Brockhausově encyklopedii z roku 1895) a víme, že místní reálka měla vynikající pověst. Město Jihlava (německy Iglau) leží na Moravě, nedaleko českých hranic; řeklo by se „maloměsto”, ale tehdy bylo co do počtu obyvatel druhým největším moravským městem, větším než Olomouc. Podle sčítání lidu z roku 1890 v Jihlavě tenkrát žilo 24000 obyvatel; Brockhaus uvádí několik protestantských rodin (dvě stě duší), významnou židovskou menšinu (tisíc pět set izraelitů), Čechů bylo pět tisíc; zbytek obyvatelstva, to jest velkou většinu, tvořili němečtí katolíci. Jihlava s okolím ležela uprostřed „německého jazykového ostrůvku” – do tamních stříbrných dolů, jež dlouhou dobu přinášely městu bohatství, byli zřejmě kdysi povoláni němečtí horníci. Podle toho, co jinak víme o životě na tehdejších středních školách, si můžeme domyslet, že národnostní rozpory se odrazily i ve světě středoškoláků; nicméně Bohuslav Reynek z odlišností obou národů nevytěžil nepřátelské postoje, nýbrž obohacení. V prostředí česko-německé jazykové dvojakosti, tedy v situaci, v níž mnoho dětí ztrácí schopnost vládnout oběma jazyky, mluvil česky (tak se ostatně mluvilo každý večer u Reynků doma), a dokonce svou mateřštinu mistrovsky ovládl. Na reálce se zároveň i výborně naučil německy, díky tomu mohl plně ocenit a později i přeložit dílo expresionistického básníka Georga Trakla (zesnulého roku 1914). Škola mu otevřela i svět fran-

1| Kolektiv autorů pod vedením Annick Auzimour a Lenky Froulíkové. Dvojjazyčné dílo, věnované Bohuslavu Reynkovi a Suzanne Renaud. 2| Dagmar Halasová. Bohuslav Reynek. Brno, Petrkov, 1992. 3| Podle Dagmar Halasové. Za Habsburků přišlo v pobělohorské době do Čech mnoho španělských vojáků, kteří se posléze zcela počeštili.

portrét

Ukázka z díla Clauda Kastlera:

55

Portrét | Kořeny tolerantního a otevřeného ducha

couzštiny a francouzské kultury. Bylo to v době, kdy nebylo mnoho lidí, kteří by byli připraveni otevřít se francouzskému i německému světu zároveň. Dalším darem, jehož se mu na reálce dostalo, bylo uvedení do světa výtvarného umění: jediným učitelem Reynka – grafika a malíře – zůstane profesor kreslení Max Eisler. Je možné, že kontakt s židovskými spolužáky ovlivnil i Reynkův zájem o Starý zákon a o Knihy proroků. Tutéž otevřenost ke světu kultury najdeme i u mladé Suzanne. Měla ráda hudbu a hodně zpívala. Žila se svou mladší sestrou Marcelle, která se věnovala výtvarnému umění. Jejich matka, Félicie Tartariová, patřila ke známé a respektované grenobelské rodině. Její bratr byl děkanem právnické fakulty v Grenoblu. V rodině Renaudových panovala rovnováha mezi věrností církvi a službou státu. Otec Abel Renaud, státní úředník, měl při služebním postupu problémy kvůli svým postojům k Dreyfusově aféře. Suzanne Renaudová měla velmi dobrý přehled o soudobé poezii a próze; stačí si přečíst její poutavé dopisy příteli Reynkovi v knize Suzanne Renaudová Bohuslavu Reynkovi. Dopisy 1923–19264. Renaudová jistě hodně četla, lze se však domnívat, že ve výběru četby jí pomáhali její středoškolští a vysokoškolští učitelé. Na závěr našeho chvalozpěvu na školství počátku století podotkněme, že Joseph Parnin, který Suzanne Renaudovou uvedl do okruhu spisovatelů kraje Ardèche, byl profesorem na lyceu v Tournonu.

moderních básníků pro publikum, které sám shromáždil, složené právě z cizinců.6 A Suzanne Renaudová Reynkovi vyprávěla, jak stála v rozpacích za velkou profesorskou katedrou. Domnívám se, že tato epizoda je velice výmluvná pro její charakter: Renaudová nesnášela mondénnost a trochu si libovala v samotě, ale zároveň se ráda podělila o své znalosti. Šlo o to prokázat službu. I tehdy v roce 1914, když se Félicie Renaudová a obě její dcery, Suzanne a Marcelle, staly ošetřovatelkami ve vojenském lazaretu a pečovaly o trpící vojáky v agonii, šlo o to prokázat službu. A když Bohuslav Reynek věnoval tolik svého génia překládání jiných autorů, šlo rovněž o službu. Tolerance, jejíž počátky jsme se pokusili osvětlit, byla tudíž opakem lhostejnoti či absence přesvědčení. Je strašné pomyslet na to, jaký život čekal tyto dva otevřené a velkorysé lidi po roce 1936. 4| Dvojjazyčné vydání Archa, Zlín 1997. 5| Dopis z 16. května 1924. In: Suzanne Renaudová Bohuslavu Reynkovi. Dopisy 1923–1926. Archa, Zlín 1997, str. 18. 6| Dopis z 8. října 1924. Tamtéž, str. 27.

Talentovaná studentka se na škole záhy prosadila. Grenobelská univerzita byla jednou z prvních ve Francii, kde studovali cizinci. Organizovala pro ně velikonoční přednášky. Suzanne Renaudová měla tak dobrou pověst, že o Velikonocích roku 1924 se s ní počítalo jako s přednášející. Váhala se souhlasem, tolik se obávala mondénnosti a toho, že bude stát před mladými snoby, ale šlo o to prokázat službu a pak jsem přese všecko měla zadostiučinění v tom, že jsem se mezi svými posluchači setkala s několika mladými lidmi (...), kteří chtěli seriózně pracovat.5 Výsledky velikonočních přednášek byly přesvědčivé, neboť na podzim rektor, okouzlující starý pán (citujeme s pobavením mladou studentku Renaudovou), velice vzdělaný, velice bystrý, velice „v duchu staré Francie” ji požádal o komentované předčítání našich


portrét

Suzanne a Timothée (takto pěkně si Renaudová, když se seznámili, překládala křestní jméno Bohuslav, ostatně původcem tohoto překladu do řečtiny byl Reynek sám) měli dar přijímat; mnohem více však dokázali dávat a pomáhat.

56

Portrét | Rozhovor s Olegem Michajlovičem Malevičem

Rozhovor s Olegem Michajlovičem Malevičem Dalibor Dobiáš bývalý lektor v Pise a Moskvě, nyní Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR

Oleg Michajlovič Malevič se narodil 24. června 1928 v Petrohradě. Vystudoval bohemistiku na Leningradské univerzitě (1947–1953, postgraduálně v letech 1958–1961), v letech 1961–1962 absolvoval stáž na Univerzitě Karlově v Praze. Pracoval jako učitel, později jako překladatel z češtiny a slovenštiny na volné noze (členem Svazu spisovatelů SSSR se stal roku 1968). Je autorem monografií o Karlu Čapkovi (1968, 1989), Vladislavu Vančurovi (1973), bratrech Čapcích (Praha 1999); soubor jeho menších studií vyšel česky v knize Osobitost české literatury (2009). O. M. Malevič přeložil do ruštiny (zčásti se svou ženou Viktorií Kamenskou) díla K. Poláčka, K. Světlé, I. Olbrachta, K. Čapka, T. G. Masaryka ad., z nichž řadu i uspořádal, hry F. Šrámka, bratří Čapků či např. P. Kohouta, řadu básní českých autorů 19. a 20. století. Sám publikoval sbírky básní (1991, 2009). Je čestným doktorem Univerzity Karlovy (1998) a čestným předsedou petrohradské Společnosti bratří Čapků, jejíž podobu, vědecké i další aktivity po dlouhá léta určoval. Pozn.: Otištěné interview doplňuje rozhovor s O. M. Malevičem O překladu, osobitosti české literatury a literární vědě, vydaný v České literatuře 2010/6 (str. 766–781).


Moskvané. Nejen Nenaševa a Firsov, ale také M. A. Abramov, Ella G. Zadorožňuk a V. A. Žučkov, kteří již v té době připravovali 1. díl ruského vydání Ruska a Evropy (vyšel v roce 2000). Právě tehdy vědci a překladatelé z obou hlavních měst Ruska spojili své síly a společně připravili další dva díly (2. a 3. díl redigoval spolu se mnou petrohradský profesor B. F. Jegorov, 3. díl jsem přeložil spolu se svou manželkou V. A. Kamenskou; historii vzniku, reedic a překladů Masarykova díla popsal V. Doubek). Iniciativa v celém podniku patřila Ústavu filozofie v Moskvě a hlavnímu redaktorovi trojsvazkového díla M. A. Abramovovi. V časopise tohoto ústavu Voprosy filosofii se právě v té době objevily novější publikace o Masarykovi a recenze ruského vydání jeho stěžejního spisu z pera Vladimíra Kantora. Kniha měla velký význam především pro historiky, filozofy, sociology, politology, literární vědce. Po jejím uveřejnění (2004) se na mne redakce časopisu Voprosy istorii (Moskva) obrátila s návrhem, abych napsal historickou podobiznu T. G. Masaryka pro dlouholetý

portrét

Překlad Masarykova Ruska a Evropy, na němž jste se podílel (projekt dokončen r. 2004), patří k nejpozoruhodnějším edičním počinům ruské bohemistiky posledního desetiletí. Jaký ohlas mělo toto dílo v Rusku? Vydáním Ruska a Evropy proces znovuobjevování Masaryka v naší zemi spíše vstoupil do nové fáze, než započal. Již na pražské konferenci 12.–14. září 1997 TGM, Rusko a Europa. Dílo – vize – přítomnost byli přítomni tři účastníci z Ruska – Moskvané, docenti Moskevské univerzity, historici Z. S. Nenaševa a Jevgenij Firsov a – jak se u nás říká – váš oddaný služebník z Petrohradu, tedy já. Tato konference dala podnět k organizaci obdobného mezinárodního sympozia v Petrohradě z iniciativy Společnosti bratří Čapků, která vznikla v tomto městě v roce 1995 (byl jsem tehdy jejím prvním prezidentem). Konference proběhla 12.–13. listopadu téhož roku pod názvem T. G. Masaryk a Rusko. Kromě hostů z Čech (F. Kautman, J. Franěk, D. Kšicová, V. Doubek, J. Seydler, I. Pospíšil, který poslal referát) a Ukrajiny (J. D. Burmistenko) se jí zase aktivně zúčastnili

57


Dalším impulzem bylo stopadesáté výročí narození T. G. Masaryka. Paralelně proběhly dvě konference – T. G. Masaryk a Ruská akce československé vlády (16.–17. března 2000, Moskva, archiv a knihovna „Russkoe zarubežie“, Ústav rossijských /rád bych odlišoval toto slovo, jež se důsledně objevuje i v našich úředních dokumentech, od etnického „ruský“/ dějin) a T. G. Masaryk. K 150. výročí od jeho narození (20. března 2000, Petrohrad, Petrohradská univerzita, Knihovna Akademie věd). V Petrohradě se studiu života a díla Masaryka po léta věnovali hlavně již nežijící básník, historik literatury a divadla a překladatel Igor Inov a jeho manželka, docentka Petrohradské univerzity I. M. Poročkina. Především díky nim stojí ve dvoře Filologické fakulty Petrohradské univerzity busta čestného profesora této univerzity T. G. Masaryka. Irina Poročkina, která mnohokrát referovala převážně o vztahu Masaryka k Rusku v petrohradské Společnosti bratří Čapků a na univerzitních a mezinárodních konferencích, byla také iniciátorkou masarykovské sekce v březnu 2010 na každoroční mezinárodní vědecké konferenci Filologické fakulty Petrohradské univerzity a publikace sborníku T. G. Masaryk. K 160. výročí od jeho narození, v němž byl uveřejněn také můj referát. V tomto sborníku je otištěn i velmi důležitý referát Dmitrije Travina T. G. Masaryk a modernizace meziválečné Evropy. Kandidát ekonomických věd, vedoucí Střediska výzkumu modernizace Evropské univerzity v Petrohradě Travin publikoval v časopise Zvězda (St. Petěrburg) cyklus článků o modernizaci v evropských zemích a vyzdvihl kladný příklad meziválečného Československa. Moskevská Rossijská univerzita přátelství národů podnikla zase největší nakladatelský čin po vydání Ruska a Evropy: vydala antologii T. G. Masaryk: filozofie – sociologie – politika (Moskva 2003). Je to téměř 700 stránek velkého formátu. Tuto knihu uspořádali sociologové, profesor Karlovy univerzity M. Petrusek a docent Rossijské univerzity přátelství národů N. P. Narbut. Jako odpovědný redaktor s Narbutem spolupracoval a vědeckým konzultantem a spoluautorem komentáře byl J. F. Firsov. Je také autorem knihy Zkušenost demokracie v ČSR za Tomáše Masaryka: koaliční demokratismus (Moskva, 1997) a editorem korespondence TGM s ruským filozofem Ernestem Radlovem (J. F. Firsov: T. G. Masaryk i rossijskaja intellektualnaja sreda (po archivam Čechii i Rosii). Časť I. Tomaš Masarik a Ernest Radlov v naučnoj i družeskoj perepiske. Moskva 2005). Praktická činnost Masaryka – politika od května roku 1917 do března roku 1918 probíhala v Petrohradě, Moskvě a Kyjevě. V posledních letech spolupráce mezi ruskými a ukrajinskými bohemisty ochabla, a to mělo neblahý vliv na výzkum tohoto období v životě TGM.


Jak můžeme krátce bilancovat výsledek všech těchto publikací a vědeckých počinů? Historický příklad T. G. Masaryka a meziválečného Československa prospěl orientaci naší veřejnosti na politickou a ekonomickou modernizaci s důrazem na určující význam vývoje vzdělanosti a vědy. Vnímala takto Masarykovo dílo i ruská emigrace? Masaryk a ruská emigrace je velké téma. Hodně se mu věnovali právě Igor Nov a Irina Poročkina a v Čechách Ivan Savický. O emigrantech, kteří se vrátili do Francie po pádu Napoleona, prý Talleyrand řekl, že se nezměnili a ničemu se nenaučili. To platí i v případě ruské emigrace. Po první světové válce se ve vztahu k Masarykovi a jeho spisu o Rusku a Evropě vlastně nic nezměnilo. V Rusku a Evropě minulost naší země ztělesňuje mnich; budoucnost – Maxim Gorkij, jehož Masaryk v r. 1913 navštívil na Capri. 28. ledna 1914 se v Čase objevila zpráva, že Gorkij chce po návratu z emigrace do Ruska přeložit do ruštiny Rusko a Evropu. Carská administrativa naopak hned po otištění této knihy prohlásila Masaryka za personu non grata a znemožnila jeho dříve plánované přednášky na Petrohradské univerzitě. Ruská sociální demokracie si Masaryka povšimla, i když dost kriticky. Plechanov jej obviňoval z toho, že nepochopil Hegla, a polemizoval s jeho zásadou: „Reformation! Nicht Revolution!“ (referát v emigračním časopise Zarja o ruském vydání Otázky sociální). Trockij ve vídeňském sociálnědemokratickém měsíčníku Der Kampf referoval o Rusku a Evropě a nesouhlasil s Masarykem jako se stoupencem Kantova kriticismu. Avšak v roce 1917 se Masaryk a Plechanov stali spojenci v boji s Leninem a Trockým. V novinách Jedinstvo, které redigoval Plechanov, Masaryk poprvé popsal své zážitky z říjnového převratu v Moskvě. V Petrohradě se setkal také s Gorkým, který ve svém z hlediska bolševiků „polomenševickém“ časopise Novaja žizň tehdy publikoval své Nesoučasné myšlenky. Volby do Ústavodárného shromáždění, v němž 80 % míst obsadily socialistické strany, však ukázaly, že v rolnickém Rusku lid volí převážně esery. A právě eseři byli tou částí ruské emigrace, kterou nejvíc podporoval Masaryk a která nejvíc podporovala Masaryka. Jeden z těchto eserských emigrantů, zakladatel pražské Slovanské knihovny Vladimir Tukalevskij publikoval ve sborníku Vůdce generace I z let 1930–1931 stať Masaryk v ruském tisku (Příspěvek k bibliografii), v níž ukázal dvojí přístup ruské předrevoluční veřejnosti k TGM. Zhruba to byl odmítavý postoj panslavistů a zastánců vládního kurzu, a kladný postoj pokrokové, především vědecké inteligence. Mnozí z těchto lidí se dostali do emigrace a někteří

portrét

cyklus podobných publikací, věnovaných vynikajícím historickým osobnostem (Voprosy istorii, 2004, č. 11).

58


do Čech (P. J. Novgorodcev). Z tohoto okruhu vzešly velice věcné a promyšlené, i když nikoliv apologetické posudky Ruska a Evropy (P. N. Miljukov: Masaryk jako historik ruské inteligence. Vůdce generace II; Boris Jakovenko: Masaryk a ruské myšlení. Vůdce generace I) nebo vůbec Masarykova myšlenkového světa (Nikolaj Losskij: Etické a náboženské učení T. G. Masaryka. Vůdce generace II).

i z angličtiny a češtiny. Zúčastnilo se toho několik překladatelů s velmi rozdílnou stylistickou manýrou. Proto jsem jako redaktor měl co dělat, abych sjednotil překlad stylisticky a terminologicky. Třetí díl jsem s V. A. Kamenskou překládal z češtiny, protože konečnou podobu tomuto textu dal jeho překladatel do češtiny Josef Horák ve spolupráci s Masarykem.

Jakovenko vytkl Masarykovi, že jako klíčovou osobnost pro poznání Ruska vybral nikoliv tehdy velmi populárního heretika Tolstého, nýbrž oficiálně uznávaného Dostojevského. Alfred Ludvigovič Bem v tom naopak viděl důkaz Masarykovy prozíravosti. Viz o tom podrobněji v mé stati Dostojevskij, Masaryk, Bém, Kundera, Brodskij… (Malevič, O.: Osobitost české literatury. Praha 2009).

Vysvětlivky v českém vydání z let 1995–1996 se týkaly převážně ruských historických reálií. Bylo třeba je doplnit vysvětlením historických reálií českých nebo také některých evropských. Ale i v ruské části je náš komentář (kolektivní v 2. díle, můj a V. A. Kamenské ve 3. díle) podrobnější než v českém vydání. Navíc v komentovaném jmenném rejstříku k českému vydání jsme u řady ruských osob našli chyby (nesprávná identifikace jmenovců nebo třeba otce a syna), které se nám podařilo odstranit s pomocí katalogu Rossijské národní knihovny v Petrohradě.

Mnohem spravedlivěji o tom psal bývalý člen Severní ruské vlády eser Boris Sokolov: „Jestli má Masaryk rád Rusko? Má ho rád svým způsobem, beze stínu lásky – obdivu, která rodí fantomy. Má rád Rusko, i když jej posuzuje přísně, ostře jej kritizuje, nechce mu odpustit záporné rysy, nepříznivé a zhoubné pro ně samé.“ Co představuje Masarykovo dílo pro překladatele? Vznikly nějaké obtíže při překladu Masarykových termínů? Museli jste Rusko a Evropu ruskému čtenáři tu a tam dovysvětlovat? Nemyslím, že by překlad jazyka T. G. Masaryka představoval nějaký zvlášť složitý problém. Je jasný a přesný, dost živý, i když nese patinu zastaralosti. Mezi českou a ruskou filozofickou terminologií je jen nepatrný rozdíl (například v české se méně používá slovo „gnozeologie“ nebo termín „teorie poznání“), ještě méně rozdílů je v terminologii historické a ekonomické. Složitost spočívala spíše v tom, že v moskevském kolektivu filozoficky vzdělaných překladatelů bylo málo znalců němčiny, a tak se překládalo – jak mohu soudit podle překladu 2. dílu – nejen z němčiny, ale


Stala se dokonce následující věc. Na str. 201 ve 3. díle českého vydání cituje Masaryk z Chateaubriandovy Ataly tato krásná slova: „popel mrtvých zhnětený se slzami živých“. Marně jsem je hledal v ruském překladu a ve francouzském originále (Chateaubriand de, F. R.: Atala. René. Les aventures du dernier Abencerage. Paris 1998, str. 129). České vydání v žádné z petrohradských knihoven nebylo. Pak jsem jel do Prahy a otevřel je na stránce 95 (Chateaubriand de, F. R.: Atala. Praha, 1973). Až tam byla. Tato krásná slova vymyslil český překladatel a právě je citoval Masaryk! V našem rozhovoru, který vychází v České literatuře 6/2010, obsáhle hovoříte o tradici ruské bohemistiky. Jak vnímáte naopak pozdější českou rusistiku po pojednáních T. G. Masaryka? Myslím, že česká slavistika (v Čechách se slavistika vůbec jako samostatný vědecký obor zrodila) a rusistika mají velmi vysokou úroveň. Ve 20.–30. letech minulého století se stejně jako česká literární teorie vyvíjely v symbióze s ruskou emigrační vědou (Ljackij, díky němuž dostal Ivan Bunin Nobelovou cenu, propagátor Dostojevského díla Bem, Jakobson). Československo bylo světovým rekordmanem v počtu překladů z ruštiny. Nejvýznačnější osobnosti pražské (Bohumil Mathesius) a brněnské rusistiky (Josef Jirásek) však příliš podlehly vlivu sovětských názorů. Když jsem četl Anně Achmatovové Mathesiovu předmluvu k jejímu Bílému hejnu, protestovala proti označení Cvetajevové za akméistku. Mathesius přitom nedocenil význam akméismu pro ruskou poezii a právě v té době, kdy téměř celá ruská emigrantská poezie byla pod vlivem petrohradské (vlastně akméistické) školy, odsoudil akméismus jako přežilý. Snad v tom sehrály svou roli názory Romana Jakobsona, který byl obdivovatelem futuristů Majakovského,

portrét

Představitelé ruské emigrace se dokonce neshodovali ani v odpovědi na otázku, jestli Masaryk miloval Rusko. V. Lazarevskij kapitolu své rusky psané knihy Rusko a československé znovuzrození. Nárys česko-ruských vztahů v letech 1914–1917 (Praha 1927) věnovanou Masarykovi nazval Janus dvou tváří. Významný ruský monarchista V. V. Šulgin v předmluvě k této knize psal: „Tragédie vztahu 'Masaryk – Rusko' se dá nahlížet z různých hledisek. Je však třeba si uvědomit, že je to právě tragédie. Masarykova osobnost – beze vší pochyby – sehrála obrovskou úlohu v budování soudobého Československa. Masaryk je faktorem vzniku Československé republiky. Ale jiný, dosud nedosti oceněný faktor je Rusko. A tragédie tkví právě v tom, že první 'faktor' neměl rád, lépe řečeno, nenáviděl ten druhý a vystavil Rusko na pranýř právě těsně před tím, než ten druhý 'faktor' začal budovat soudobé Čechy.“

59


Po Únoru 1948 se česká rusistika dostala do sovětského dogmatického krunýře, který byl v té době právě nejtužší. Dostala se tam dobrovolně (mladí Parolek, Kautman, Drozda, Honzík) a snad i nedobrovolně (mladý Mathauser). Ale právě tito lidé (a někteří další) udělali nejvíc pro to, aby se česká rusistika z krunýře dogmatismu dostala. Po vstupu „spřátelených“ vojsk to patřičně osobně odnesli (nejtížeji Drozda, Kautman, Franěk). V Petrohradě napsali pracovníci Puškinského domu (Ústavu pro ruskou literaturu) V. A. Kovaljov a K. I. Rovda (navzdory tomu, že sám Rovda 30 let seděl ve Stalinových žalářích a koncentrácích) několik článků proti revizionismu v české rusistice. Čeští kolegové mi svého času říkali, že tyto články byly svědectvím ideologického deliktu v době prověrek. (V roce 1971 se v Moskvě v Ústavu slavistiky a balkanistiky konala konference na počest sedmdesátin L. Štolla, v Leningradě v Ústavu divadla, hudby a kinematografie konference věnovaná osmdesátce J. Mukařovského, na níž jsem přečetl Lotmanovu předmluvu k výboru z díla českého akademika, a uvedení dva snaživci si stěžovali na tuto ideologickou „diverzi“ oblastnímu výboru KSSS.) Právě s M. Drozdou si byli nejblíže J. Lotman a Z. Minc. Dokumentuje to i velice záslužná publikace Prostor pro tvorbu. Sborník k nedožitým osmdesátinám prof. M. Drozdy (Acta Universitatis Carolinae. Philologica 3, 2004, Slavica Pragensia 39, Praha 2009), připravená L. a M. Zadražilovými. Jsou tam uveřejněny jeden z dopisů Lotmana Drozdovi a vzpomínka na jejich přátelství z pera Lotmanova syna Michaila. Ale mohly by tam být publikovány také Lotmanova předmluva k Drozdově knize Narativní masky ruské prózy (Praha 1990), kterou tehdy uveřejnila i Česká literatura (1990, č. 4), a nekrolog Z. Minc a J. Lotmana Pamjati Miroslava Drozdy (Učenyje zapiski Tartuskogo universiteta 1992, č. 936, str. 151–154). Především M. a D. Drozdovy, rodinu Mathauserových, Parolka, M. Arnautovou měla na mysli Z. Minc, když v r. 1969 věnovala „svým drahým přátelům“ druhý díl své Liriky Alexandra Bloka (volala mi z Tartu do Leningradu a prosila, abych tato slova přeložil do češtiny; na katedře ruského jazyka v Tartu pracoval tehdy bohemista S. Smirnov, ale měla obavu, že bude jednat jako Kovaljov a Rovda; nevěděla však, že všechny mé telefonické hovory natáčí bezpečnost).


Velkým přínosem pro ruskou literární vědu byla kniha Z. Mathausera o Majakovském a jeho pozdější práce, v nichž vycházel z Husserlovy fenomenologie. Mnoho let podnětně informoval českého čtenáře o ruské literární vědě V. Svatoň, který rovněž spojuje ve svém přístupu k literatuře ruskou a německou vědeckou tradici. Četl jsem s velkým zájmem jeho objevný článek o původu termínu „sémantické gesto“. Velice kladně jsem recenzoval dvě jeho knihy pro petrohradský akademický časopis Russkaja literatura. Rovněž s velkým potěšením jsem vždycky četl zasvěcené a mistrovsky napsané předmluvy a doslovy J. Honzíka k českým vydáním ruských básníků. Významnou prací J. Fraňka byla již jeho kniha o B. Mathesiovi. S Fraňkem jsem se setkal poprvé na sympoziích v Rychnově nad Kněžnou věnovaných K. Poláčkovi. Pak přijel na konferenci T. G. Masaryk a Rusko, kterou jsem organizoval jako tehdejší prezident petrohradské Společnosti bratří Čapků. Parolek a Franěk mi sdělili názor J. Dolanského, ke kterému přišel při studiu ruských pramenů Rukopisů královédvorského a zelenohorského: Slovo o pluku Igorově je závislé na ruském překladu Ossiana, a tedy vzniklo koncem 18. století. S pracemi F. Kautmana jsem se seznámil přes zájem o Kafku, Dostojevského a Masaryka (jeho článek o „zápasu“ Masaryka s Dostojevským jsme s V. Kamenskou přeložili pro Russkuju literaturu). Byl vítaným hostem petrohradského muzea Dostojevského, které ročně pořádá vědecké konference, stejně jako tajemnice české Společnosti Dostojevského M. Bubeníková. Ruské divadlo asi jako nikdo jiný v Čechách zná A. Morávková (významné jsou také její publikace o Bulgakovovi a Jakobsonovi). První přednášky o české literatuře 20. století mému ročníku bohemistů přednesl R. Parolek, tehdy student, který studoval spolu s J. Lotmanem. V Praze mě zasvěcoval do teoretických otázek (snad ještě koncem 50. let napsal zajímavou stať o metafoře a synekdoše). Později jsem recenzoval jeho knihu o V. Mrštíkovi. Je velmi přínosná, i když pro pochopení Mrštíkova místa v české literatuře je neméně významná i kniha M. Honzíkové o Mrštíkovi a Zeyerovi. Pro mne a nejen pro ruskou a českou rusistiku byly dobrým podnětem genologické konference, které pořádala brněnská katedra rusistiky (M. Mikulášek, I. Pospíšil, D. Kšicová, J. Dohnal). Studiem překladů ruské krásné literatury do češtiny se svědomitě zabývá O. Richterek z Hradce Králové. Současná česká rusistika se stejně jako česká rusistika 20. a 30. let vyvíjí v plodné symbióze s rusisty ruského původu (G. Vaněčková, L. Běloševská, manželé Magidovi). Mám dojem, že zájem o ruskou literaturu se teď přesunul do mimopražských center, především do Olomouce, kde působí velmi aktivní žáci M. Zahrádky.

portrét

Chlebnikova, Pasternaka. Především tvorbu Bloka, Pasternaka a Cvetajevové vyzdvihoval Alfred Bem. Psal jsem na stránkách České literatury o Vjačeslavu Lebeděvovi jako o znalci české poezie 20. století. Bylo by třeba vůbec prostudovat význam ruské emigrace pro ruské poznání české literatury. Pražský časopis Centraľnaja Evropa, který vycházel v ruštině, v mnohém předčil tehdejší sovětskou bohemistiku, oslabenou říjnovým převratem a stalinskými represáliemi.

60

Portrét | Rozhovor s Olegem Michajlovičem Malevičem | T. G. Masaryk a dnešní svět

Ukázka z díla Olega M. Maleviče:

T. G. Masaryk a dnešní svět Přeložil Dalibor Dobiáš 1. Žijeme v době touhy po velikosti. Odborná učiliště se mění na gymnázia. Pedagogické fakulty na univerzity. Akademie produkují nové a nové akademiky. Masaryk žil v době silných starců: Edison – Tolstoj – Shaw – Rabíndranáth Thákur. Z mladší minulosti by k nim bylo možné doplnit Gándhího. V novinové miniatuře Edisonův věk (1927), psané k osmdesátému výročí narození slavného vynálezce, jmenoval Karel Čapek jako silné, dosud živé osobnosti i Clemenceaua (87 let) a Hindenburga (81). Nicméně hlavní autor Versailleské smlouvy Clemenceau nese podstatnou měrou odpovědnost za druhou světovou válku, a skrze Hindenburgův populismus se dostal k moci Hitler. Sotva kdo dnes vzpomene oba muže v dobrém. Masaryk naproti tomu zůstává středobodem debat na nejožehavější témata. 2. Masaryk byl především mytoborcem, přitom však inicioval i nemálo mýtů. Mýtem se také sám stal. Za jednoho z prvních tvůrců Masarykova kultu bývá považován Karel Čapek, autor třídílných Hovorů s TGM. Jiný z pozdějších „silných starců“ Zdeněk Nejedlý, který se na konci života stal hrdinou anekdot (na jeho hrobě údajně stálo: „Zde odpočívá Zdeněk Nejedlý, díl první“), přitom kritizoval Čapka za to, že Masaryka snížil, že ho poměřil svým loktem, jinými slovy, proměnil ho v „obyčejného člověka“. 3. Do první světové války byl Masaryk v podstatě obyčejným profesorem. Je sice pravda, že byl poslancem Říšské rady a iniciátorem několika hlasitých polemických kampaní, nikdo ho však tehdy ještě nepokládal za osobnost světového formátu.


zervativní většina redakční rady byla proti publikaci (vyšel tedy česky). Ale dnešní ruští znalci této problematiky mi říkali, že myšlenky Grebeníčkové jsou dosud nové a objevné. Jméno ruského básníka čuvašského původu Gennadije Ajgiho se stalo v Praze populárním dřív než v Petrohradě. V poslední době byla pro ruského čtenáře objevem kniha M. Grygara Znakotvorčestvo. Semiotika russkogo avangarda, která vyšla v r. 2007 tisícovým nákladem v Petrohradě a zmizela z knihkupectví během několika měsíců.

4. Měl jsem možnost být přítomen jak na Pražském hradě na prezidentské recepci, jak v letním sídle prezidenta Masaryka v Lánech, kde nás, účastníky jedné z masarykovských konferencí, přijal prezident Havel, tak i v salonu vily bratří Čapků, kde se při pátku scházely osobnosti politiky a kultury (Masaryk sem chodil pěšky z Hradu). Jakkoli se dcera Alice snažila proměnit otce v živou mumii, byl to vždy prostě člověk, třebaže s velikou odpovědností. 5. Roku 1926, v předvečer pokusu o fašistický puč generála Radoly Gajdy, se Masaryk právě jako prostý člověk v obavách z blížící se hrozby pro stát obrátil k pátečníkům a vůbec k českým spisovatelům s prosbou o podporu. Vyslyšeli ho. 6. V následujícím roce pak přijel do Prahy Vladimir Majakovskij. Masaryk jej nepřijal na audienci, třebaže o pobytu spisovatele v Československu nepochybně věděl nejenom z novin (sám jsem spatřil v bratislavském archivu hlášení tajné policie o každém kroku Ilji Erenburga, a pražská operativa plnila své povinnosti neméně zodpovědně než bratislavská). Už předtím nepřijal svého starého známého Maxima Gorkého, ačkoli neoficiálně se s ním setkal v Mariánských Lázních. Zval k sobě ovšem nejenom ty, kterým tehdy v Sovětském svazu říkali „běloemigranti“. Přijal Jevgenije Zamjatina, který odejel z vlasti, avšak nesblížil se s protisovětskou emigrací. Neměl jsem možnost spatřit záznam onoho rozhovoru, pokud podobné záznamy vůbec existují. Vím však jistě, že Masaryk později citoval jednu frázi, kterou slyšel od Zamjatina: „Veš traktorem nerozmáčkneš.“1 A i jestli Masarykova „ruská akce“ ve 20. a 30. letech nedosáhla toho, co se od ní očekávalo, přece pro nás uchovala vzácné duchovní hodnoty, včetně těch v oblasti rusko-českých kulturních vztahů.

1| E. Ludwig: Duch a čin. Praha 1946, str. 201.

portrét

Kde ještě podle vás inspirovala česká rusistika ruskou literární vědu? Ve „zlatých šedesátých“ kráčela česká rusistika často před ruskou. Neměli jsme takové antologie ruské poezie 20. století jako Kolo inspirace (1967). Monografie Jana Kříže Pavel Nikolajevič Filonov (1966) se objevila dřív než první monografické práce o tomto velkém ruském malíři v Rusku a na Západě. J. Dohnal vlastně jako první prostudoval genezi románu N. Ostrovského Jak se kalila ocel (Geneze tvaru, 1964). Známý petrohradský vědec Naum Jakovlevič Berkovskij si velice cenil prací Růženy Grebeníčkové a prosil mě, abych pro časopis Russkaja literatura (byl členem jeho redakční rady) přeložil její článek o Veltmanovi a Dostojevském. Kon-

61

Portrét | T. G. Masaryk a dnešní svět

7. Prvním z nich byl mýtus o tzv. Královédvorském a Zelenohorském rukopise. Kampaň za jejich demystifikaci jako novodobých falz zahájil Masaryk především z etických důvodů: vědecké poznání bylo pro něho důležité i v té situaci, kdy vítězství tohoto poznání poškozovalo národní zájmy. Novodobý původ „Rukopisů“ byl definitivně potvrzen na přelomu 60. a 70. let 20. století, na základě chemického a mikroskopického zkoumání těchto písemných památek. Masaryk, v době, kdy teprve začínal uvedenou kampaň, psal domů z Ruska, že tamní vědci úplně klidně zpochybňují pravost Slova o pluku Igorově. Materiály z diskuse na toto téma, k níž u nás došlo, byly vytištěny v 60. letech 20. století v omezeném nákladu pouze pro „vnitřní“ účely. Jednou jsem navrhl vydat je uceleně v řadě Pro et contra, pochopil jsem však, že podobný počin nikoho neláká. Český vědec Julius Dolanský, který se zabýval ruskými a srbskými zdroji českých rukopisných falz a „záhadou ruského Ossiana“, měl ještě v 70. letech 20. století vážné pochybnosti o pravosti Slova o pluku Igorově, o nichž neformálně informoval své mladší kolegy, profesory Radegasta Parolka a Jiřího Fraňka. V Rusku se přitom bohužel dosud stavíme k pochybnostem o pravosti „Slova“, této nedochovavší se památky, jako k úkladům nepřátel. Diskuse o „Rukopisech“ však měla ještě jeden aspekt. Zaznívala tu otázka jednoty slovanských národů a jejich vztahu k národům germánským. Pro Čechy šlo v této době o otázku nejen teoretickou jako spíše politickou. Masarykův vztah k názorům Herdera a Kollára jakož i k ruskému slavjanofilství se v průběhu jeho dlouhého života vyvíjel. Na toto téma by bylo možné napsat speciální studii nebo spíše monografii. V každém případě usiloval Masaryk o to, aby se vyhnul krajnostem. Myšlenka slovanské jednoty byla nezřídka zneužívána politicky, a to i stalinskou vládou. V poslední době se v Česku naproti tomu slovanská jednota včetně kulturní odmítá, mluví se o tom, že Češi nejsou Slované, ale Kelti, evropská jednota se staví proti slovanské. A mnozí teoretikové i historikové se přitom opět odvolávají na Masaryka, který jako jeden z předních hlasů své doby hovořil o prioritě českých národních zájmů nad zájmy všeslovanskými. Z toho pramení úvaha, že ideové dědictví Masaryka v otázce vztahu ke slovanství je ambivalentní. 8. Jiným mýtem, proti kterému Masaryk mnoho let vystupoval, byly předsudky protižidovské, které se nezřídka objevovaly i ve vládních kruzích a části politického spektra. Kampaň na obranu žida Hilsnera, obviněného z rituální vraždy, vedl Masaryk opět ve


jménu vítězství pravdy a osvobození svého národa od lži a sebeklamu. Po nástupu Hitlera k moci a po holokaustu je historická role Masaryka v daném směru jednoznačná, ať už budou panovat o jeho vlastním původu jakékoli domněnky. 9. Třetí mýtus anebo kult, který Masaryk na začátku spoluutvářel a později rozrušoval, se týká F. M. Dostojevského. České vydání spisu Sebevražda jako masový sociální jev přítomnosti, který Masaryk dva roky před publikací roku 1881 obhájil jako habilitační, začínalo citátem z Dostojevského Běsů, a v předmluvě k němu autor psal, že při práci na knize znal názory ruského spisovatele, které neuvěřitelně korespondovaly s jeho vlastními: oba se domnívali, že člověk nemůže žít bez náboženství, že bez něho se stane buď vrahem, anebo sebevrahem. První Masarykův článek o Dostojevském, psaný roku 1892, představoval „apologii“ ruského klasika. Ve spise Rusko a Evropa (1907–13) představil Masaryk Dostojevského z druhé strany. V prvním případě byl Dostojevskij pro Masaryka spojencem v boji proti romantickému titanismu. V druhém – ztělesněním pravoslavného teokratismu. Náboženská víra samého Masaryka se vyvíjela od katolictví k protestantismu a svobodomyslnosti, víře v individuálního, osobního Boha. Celá jeho historická koncepce, celé jeho chápání české kultury vycházelo z protestantské tradice a odmítnutí katolictví, pravoslaví a ateismu. Vývoj Dostojevského – podle Masaryka – je vývoj od Bělinského k Uvarovovi. Bod za bodem vyvracel český filozof koncept Dostojevského. Teze, kterou hlásal Dostojevskij, zněla: evropeizace, západnictví, odmítání samoděržaví, pravoslaví, lidovosti vedou k materialismu, nihilismu, socialismu, ke katolictví a jezuitství, k vraždě a sebevraždě, a antiteze slula: ne smrt, nýbrž život, ne člověkobůh, nýbrž Bohočlověk, deismus, nesmrtelná duše, „ruská idea“. Vztah k Dostojevskému, na něhož hleděl z pozice demokrata, sociálního a náboženského reformátora, v mnohém určil Masarykův vztah k Rusku. Viděl dvě Ruska: předpetrovskou Rus a Rusko nové, evropské. Rusko s předpetrovskou kulturou v jeho očích představoval pravoslavný mnich. Nové Rusko – Maxim Gorkij. Avšak i stará, předpetrovská Rus nebyla pro Masaryka duchovní sférou cizí základům evropské kultury, nýbrž projevem raného stadia evropské kultury, specifického dětství Evropy, křesťanského, byzantského středověku. Rusko se nachází na cestě z minulosti do budoucnosti, ze středověku do nové doby. I v dnešní době mnozí s tímto chápáním Ruska souhlasí, druzí s ním kategoricky polemizují. Na Západě s ním souhlasí optimisté. V Rusku samém je vztah k takovémuto chápání země plný rozporů a ambivalence, vždyť i my sami nyní představujeme stejnou směsici rozporů jako před sto lety.

portrét

Zde je však třeba obrátit se do minulosti, k mýtům, s nimiž se Masaryk konfrontoval.

62

Portrét | T. G. Masaryk a dnešní svět

Také první světovou válku pokládal Masaryk za válku mezi demokracií a teokracií, tj. feudálně-aristokratickým zřízením, třebaže pro něho nebylo tajemstvím, že se válčí o trh, sféry vlivu a že Kruppovy továrny i koncern Škoda jsou spjaty s válečným průmyslem Trojdohody. Je možné nesouhlasit s Masarykovým výkladem první světové války, avšak jestli dojde k třetí světové válce, bude to nejspíš právě válka mezi demokracií a teokracií v Masarykově slova smyslu. Svým způsobem je už vedena. 11. Víme, že roli náhody a osobností v historii nelze přeceňovat, a přece, kdyby poslanec Říšské rady profesor Masaryk vyčkával na povolení vycestovat, a 18. prosince 1914 nenasedl na vlak, který odjížděl do Benátek, je možné, že by Československá republika nevznikla a na bývalém území habsburské říše by ještě


dlouho existoval nějaký konglomerát národů. Idea čechoslovakismu, na jejímž základě vznikala Československá republika, se obnažila jako mýtus. Malý úspěch nadějí, které byly spojeny zpočátku s Malou dohodou a pak s Vyšehradskou čtyřkou, definitivně pohřbil Masarykovu ideji vytvoření demokratické federace malých národů, která by se stala výrazným celkem mezi Německem a Ruskem. Naproti tomu se uskutečnil Masarykovi tolik blízký plán Pan-Evropy, jako jejíž prezident byl předpovězen. 12. Masaryk navrátil svému národu, v němž se – ač ve své době jen dočasně – vytvořila jistá rovnováha sociálních a národnostních sil, poměrnou politickou a ekonomickou nezávislost. Pokládal za důležitý pro budoucnost rozvoj vzdělání a vědy, institucí občanské společnosti a spolupráce nejrůznějšího druhu. Tyto jeho myšlenky si uchovaly platnost i pro nás. Následující prezidenti se různým způsobem stavěli k Masarykovi kriticky: Beneš byl připraven k dalším sociálním transformacím a spolupráci jak se Západem, tak s Ruskem. Gottwald prohlásil: „Ne Masaryk, ale Lenin!“ Havel vrátil některým bývalým vlastníkům feudální majetek, Masaryk feudální majetek bývalým vlastníkům třeba jen zčásti vzal. Klaus jej kritizoval za jeho sympatie k socialismu. Východní soused dvakrát zabránil jeho národu samostatně určovat svoji historickou cestu. Sám Masaryk na konci svého života říkal: „Nebudeme si hrát s předvídáním, co všechno bude vymyšleno, jaké vynálezy, jaká díla, jaké poznatky vytvoří lidský duch v budoucnosti […]. Ale jedno můžeme přijmout s jistotou […]. Duch může být znásilněn, ale ne natrvalo; pokud myslí, pokud soudí a tvoří, bude nutně překračovat dané ohrady, ať mu jsou ukládány jakoukoliv despocií.“4 2| T. G. Masaryk: Spisy, sv. 21. Parlamentní projevy 1891–1893. Praha 2001, s. 334. 3| Cit. d., s. 351–352. 4| T. G. Masaryk: Spisy, sv. 36. Cesta demokracie IV. Praha 1997, s. 437–438.

portrét

10. Ouverturou první světové války byly balkánské války. Když Masaryk, který měl reputaci „zapadnika“, vstoupil na státní a vlastně mezinárodní scénu jako poslanec rakouské Říšské rady (1891–1893, 1907–1914), upřel svoji pozornost především na Balkán. Dvakrát, v letech 1892 a 1909, tam pobýval. A zde je závěr z toho, co pozoroval na území, které Rakousko-Uhersko anektovalo: „V okupované oblasti proti sobě stojí dva světy, Východ a Západ ve svých velkých protikladech; stojí tu proti sobě dvě světová náboženství, dvě světové církve. Vstoupili jsme zde takříkajíc do tohoto velkého světového schismatu, máme sjednotit, co je rozděleno tisíciletími; nedovedu si představit větší, vznešenější úkol.“2 Obtížnost jeho řešení spatřoval Masaryk v tom, že se zde střetávalo obyvatelstvo, které žilo v středověkých podmínkách a představách, a současný „liberální či liberalistický stát“. Masaryk varoval před mechanickým přenášením předpisů a norem západní civilizace do středověkého „východního“ prostředí. Kategoricky odsuzoval policejní režim, který byl na anektovaném území vytvořen a který považoval jakýkoli projev nesouhlasu, jakékoli výrazy národních a náboženských tužeb Slovanů za vlastizradu: „Turků se bojíme, Srbům podezíráme, katolíci jsou, domníváme se, eo ipso oddáni vládě. Proto se Turkům dvoříme, Srby, pokud to alespoň trochu jde, utiskujeme, katolíci se ke svému právu dostanou potud, že úřednický aparát je převážně katolický.“3 Dnes nás budou málo znepokojovat Masarykovy výpady v duchu politiky „Pryč od Říma“. Balkán se stal bolehlavem Evropské unie, přičemž doufám, že admirál Kolčak byl posledním ruským politikem, který snil o tom, že zavěsí štít knížete Olega na bránu Cařihradu. Konflikt mezi západním liberalismem a východní teokracií ovšem v dnešní době nabyl globální podoby.

63

didaktické zkušenosti a studie

6.

Tvůrčí psaní ve výuce češtiny jako cizího jazyka Zuzana Hajíčková Ústav bohemistických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze

Dovednosti psaní se ve výuce cizích jazyků často věnuje málo prostoru. Studenti spíše dostávají písemné domácí úkoly, než aby si psaní procvičili přímo v hodině. Je pravda, že při osvojování cizího jazyka je kladen důraz na komunikativnost a mohlo by se tedy zdát, že písemné vyjadřování může zůstat stranou. Avšak právě tato činnost se zaměřuje na zvládnutí více jevů: studenti si ověřují užívání slovní zásoby, upevňují a rozšiřují si ji, zdokonalují se v českém pravopisu, zejména v užití diakritiky a interpunkce, a seznamují se s formálními znaky slohových útvarů a funkčních stylů. Psaní je tedy komplexní činnost (stejně jako konverzace), která by rozhodně neměla být opomíjena. Proto jsem se rozhodla věnovat se mu systematicky a nabídla studentům češtiny jako cizího jazyka speciální kurz (nejen) tvůrčího psaní.

Odborná literatura Před zahájením kurzu jsem hledala odbornou literaturu, teoretickou i s praktickými pokyny, a připravila si výukové materiály. Musela jsem se ale vyrovnat se skutečností, že pro psaní v češtině pro cizince téměř neexistují žádné příručky. Domácí publikace zabývající se psaním (a to i tvůrčím) byly určeny rodilým mluvčím.1 Z nich lze využít převážně obecné postupy.2 Jedinou výjimku představovala kniha Tvůrčí psaní: malá učebnice technik tvůrčího psaní (Fišer, 2001), sice adresovaná českým mluvčím, ale i s poznámkami a cvičeními pro cizince. Opírala jsem se tedy o mně známé příručky německé, které mají výuku němčiny pro cizince včetně psaní velice dobře zpracovánu.3 Samozřejmě jsem mohla


přejímat podněty a cvičení jen analogicky, protože oba jazyky jsou rozdílné.

První rozvažování – teoretický exkurz Před zahájením výuky je nutné si uvědomit, pro jakou jazykovou úroveň bude kurz určen, a pak zvolit jeden ze tří způsobů psaní: psaní reprodukované zaměřené na ortografii, reproduktivně-produktivní (reprodukce textu s možností volby) a volné.4 První dva typy představují činnosti řízené po celou dobu učitelem (s pracovními listy apod.) a jsou určeny zejména začátečníkům a méně pokročilým studentům. Během nich si nacvičují produkci textu od jeho nejnižších stavebních

1| Studený, 2003, Dočekalová, 2006 a 2009, Martinková, 2009, Skorunka, 2006, sborník My, ty, oni, 2008. 2| Jako jsou způsoby hledání témat (pomocí anket, losování a hlasování, autobiografií, náhodně vybraných slov ze slovníku, nebo prvních slov nalistovaných v knize, či zaslechnutých v rozhlase a televizi, pomocí klíčových slov a vět, slovní kopané, využitím jmen jako inspirace (akrostichu), módních slov, sugestivních představ krajiny, dovolené apod., oblíbených zvířat nebo postav, věcí vyprávějících o sobě v ich-formě, novinových titulků, zvuků, snů, fotografií, pohlednic aj.) a aktivity vedoucí k vybavení si slovní zásoby, např. asociační techniky (asociogramy, brainstorming (burza nápadů), mentální mapování, řízené asociace (clustering), nebo automatické psaní), přičemž tento výčet není konečný, viz Fišer (2001, str. 42–46, 56, 67). Jiné techniky pro sběr slovního materiálu – uvedené ovšem v německých příručkách – jsou např. hledání obvyklých slovních kombinací nebo rozhodování, co nelze říci, za použití multiple-choice, hra Balíme kufr (Kast, 1999). 3| von Werder, 2000, Martens, 2005, Kast, 1999, Andrášová, 2005, časopis Fremdsprache Deutsch. 4| Dělení dle Kasta, 1999.


Psaní ve výuce

64

Didaktické zkušenosti a studie | Tvůrčí psaní ve výuce češtiny jako cizího jazyka

Nyní na příkladech přibližme první dva postupy: 1. Reprodukované psaní – pro začátečníky Psaní majuskulí do textu, z nějž učitel odstranil všechna počáteční písmena; dosazení správných hlásek (s diakritickými znaménky aj.) za ty, jež učitel nahradil jiným symbolem; doplnění vynechaných částí slov; doplnění informací do formuláře; diktáty ve dvojicích (jedna z možností je zády k sobě, studenti si vzájemně předčítají identický text se střídavě vynechanými slovy a ta do textu doplňují).

2. Reproduktivně-produktivní psaní – pro méně pokročilé, eventuelně pokročilejší Představuje typy cvičení zaměřené na větné modely, členění tématu a rématu, spojky a prvky vytvářející vnější formu textu – jeho koherenci, kohezi, popř. stavební plány. Doplnění a transformace předložených struktur: převedení hesel z formuláře do vět, doplnění kostry textu sestávajícího pouze ze spojek pomocí slov a slovních spojení z nabídky, dokončení vedlejších vět k zadaným spojkám a větám hlavním, rekonstrukce původního textu rozepsaného bez konektorů do izolovaných vět, doplnění těchto konektorů; převedení textu do jediné věty s využitím co nejvíce spojovacích a odkazovacích prostředků.

Průběh kurzu psaní Z vlastní zkušenosti vím, že řada studentů nemá psaní příliš v oblibě. Proto je třeba vést je k němu tak, aby se obměňovaly metodické postupy učitele, témata, žánry i výukové formy a aby se studenti cítili být zapojeni do celého procesu. Jako podněty k vlastnímu psaní lze využít nejrůznější herní prvky, zajímavé autentické texty, neobvyklé obrázky, absurdní situace, komiksy, audionahrávky, ukázky filmů nebo hudby. Témata mohou být volena i studenty, aby byli více vtaženi do práce. Také je vhodné nechat je pracovat jednou samostatně, jindy v páru nebo ve skupinách, případně tyto formy obměňovat v rámci jedné lekce. Napsané texty by měly


být prezentovány dobrovolníky, například vzájemným předčítáním spojeným s hlasováním o nejzajímavějším příspěvku, sborníkem textů aj. Podaří-li se vytvořit přátelské a tvůrčí prostředí, studenti se budou na další hodinu psaní těšit (a učitel také). V mých kurzech pro úroveň A2 až A2+ jsem kombinovala reproduktivně-produktivní a volné psaní. Ustálil se tento postup: po 20–30minutové přípravě za vedení vyučujícího (zopakování a rozšíření slovní zásoby k danému tématu s využitím pracovních listů, seznámení s formálními znaky zvoleného textu, audiovizuální podněty) následovalo cca hodinové samostatné, či skupinové psaní studentů. Napsané texty jsem po výuce opravila. V další hodině pak byly společně čteny (výběrově). Jejich případné gramatické, pravopisné nebo stylistické nedostatky byly objasněny v diskusi. Po ní se vždy psal kratší text, který mohl být ihned opraven. Opravené texty studenti doma opět přepsali, aby si lépe uvědomili jejich (resp. své) slabiny a upevnili si vhodnější prostředky. Na konci celého kurzu byly nejlepší práce prezentovány ve sborníku.

Postupy práce s konkrétním textem Nyní uvádím příkladovou hodinu věnovanou psaní reklamace a inzerátu pro jazykovou úroveň A2 až A2+. Celková doba trvání je 90 minut. Vtip této hodiny spočívá ve využití formálního reklamačního dopisu k reklamaci partnera vybraného seznamovací agenturou. Přípravná fáze je časově náročnější a méně zábavná, o to je pak silnější moment překvapení, je-li reklamován partner. Tato hodina se u studentů setkala s příznivým ohlasem.

Přípravná fáze (slovní zásoba a znaky reklamačního dopisu): 1. Nejprve se učitel ptá studentů, co znamená reklamace, co se může reklamovat a proč. Pro další inspiraci rozdá obrázky vadného zboží a na tabuli píše komentáře studentů: nefungovat, být rozbité, rozbít se, mít závadu apod.

2. Poté následuje čtení krátkého reklamačního dopisu a charakteristika jeho znaků vnějších (adresa, oslovení, věc reklamace, datum, místo, podpis, …) a vnitřních (formálnost, obraty).


jednotek, od slov po větu, a poté od vět po text. Volné psaní je určeno pokročilejším, ale je možné přistoupit k němu již od méně pokročilých. Sice mu také předchází přípravná fáze pod vedením učitele (zaměřená na vnější i vnitřní formu textu – jeho adresáta, perspektivu a funkci), po ní však následuje víceméně samostatná práce studentů a učitel již jen sleduje, případně poradí.

65


Reproduktivně-produktivní psaní Následně každý student doplní do reklamačního dopisu potřebné údaje. Vychází přitom z obrázku vadného zboží, který od učitele obdržel:

Reklamace ________________________ [PRODÁVAJÍCÍ] ________________________ [ADRESA] V [____________] dne [____________] Výzva k odstranění vady Vážení, dne [________] jsem s vámi, tedy s [_____________________________________], sídlem [______________________], uzavřel kupní smlouvu (dále jen „Kupní smlouva“), kterou jsem od vás koupil [POPIS KUPOVANÉ VĚCI, ČÍSLO FAKTURY] (dále jen „Předmět koupě“). Předmět koupě jsem převzal dne [____________________]. Od [________________] však Předmět koupě vykazuje následující vady: [______________]. Vzhledem k výše uvedenému vás tímto žádám o odstranění výše uvedených vad Předmětu koupě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. [Předmět koupě vám tímto zasílám spolu s kopií faktury dle Kupní smlouvy.] S pozdravem __________________ [JMÉNO A PŘÍJMENÍ, PODPIS] __________________ [ADRESA]


185 568

782 165

Preisle r


66


1. Přečtěte si následující inzeráty a podtrhněte adjektiva kladných vlastností. a) Ahoj, věřím, že existuje milá a hodná dívka, která mi poskytne lásku, něhu, podporu, pohodu a sounáležitost. Jsem kluk veselé a pohodové povahy, 34 let, 178 cm, hnědých očí. Zájmů mám několik, hlavně přírodu, lyžování, squash, kino, kutilství, zahradu a posezení s přáteli. b) Hledáš spolehlivého a vášnivého partnera, rodinný typ, který Tě nezklame? Zodpovědného a zajištěného? Hledáš někoho, s kým chceš plánovat budoucnost? Je mi 34, jsem tmavovlasý s modrýma očima a charisma, pohledný, svobodný, bezdětný, hledající trvalý vztah. c) Ahoj všem! Rád bych se seznámil s příjemnou, štíhlou nekuřačkou, které chybí pohodový vztah, naplněný vzájemnou láskou, porozuměním, tolerancí, společnými zájmy a která touží po šťastné rodině. Hledám partnerku pro život, která si dokáže vážit partnera. d) Velice přitažlivá, chytrá a soběstačná slečna 175/60 hledá muže pro život. Baví mě cestování, sport, mám ráda dobré jídlo a kvalitní víno. Mám přátele, byt i auto, ale chybí mi člověk, se kterým bych mohla vytvářet rodinu. Miluji upřímné, spolehlivé a zásadové lidi. e) Pohledná žena hledá svého pana Božského. Je vzdělaný, charismatický a čestný. Miluje děti, humor, cestování, kulturu a sport. Plánuje založit rodinu, jen zatím nepotkal tu pravou. Je nekuřák, asi 35 let, vysoký a sportovní postavy. 2. Napište podobný inzerát do seznamky (= seznamovací kanceláře/agentury) – Hledám pana Dokonalého/paní Dokonalou:

3. Napište k superlativům opozita, př.: krásný > ošklivý 4. Na inzerát vám napsal/-a potenciální partner/-ka. Měli jste první schůzku, ale ON nebyl pan Dokonalý (ONA nebyla paní Dokonalá). Napište reklamaci do seznamky. Využijte reklamační formulář z předchozího cvičení. Vymyslete název seznamky a její adresu. Adresu mohou studenti vymýšlet dohromady, učitel zapisuje na tabuli různé možnosti.

Seznam literatury Andrášová, H.: Tvořivé psaní v němčině. Brno, Marek Konečný 2005. Dočekalová, M.: Tvůrčí psaní pro každého. Jak psát pro noviny a časopisy, jak vymyslet dobrý příběh: praktická cvičení. Praha, Grada 2006. Dočekalová, M.: Tvůrčí psaní pro každého. 2, Naučte se vyprávět příběhy!, Jak se píše povídka, novela a román?: praktická cvičení. Praha, Grada 2009. Fišer, Z.: Tvůrčí psaní: malá učebnice technik tvůrčího psaní. Brno, Paido 2001. Fremdsprache Deutsch 2, Arbeit mit Texten, Goethe-Institut 1990. Kast, B.: Fertigkeit Schreiben. München: Langenscheidt, Goethe-Institut 1999. Martens, L.: Kreatives Schreiben im DaF-Unterricht: Einführung ins Thema, Textbeispiele und didaktisierte Schreinbanlässe für das Schreiben von Geschichten. Brno, Masarykova univerzita 2005. Martinková, V.: Tvůrčí psaní: próza – poezie – drama – věcná literatura – odborná literatura – publicistika: [uvedení do tvůrčího psaní]. 1, Próza. Dobřejovice, Alfa-Omega 2009. My, ty, oni, aneb, Tvůrčí psaní na PdF MU. Brno, Masarykova univerzita 2008. Skorunka, F.: Úvod do tvůrčího psaní. České Budějovice, Jihočeská univerzita 2006. Studený, J.: Drama jazyka: teorie a praxe tvůrčího psaní. Pardubice, Univerzita Pardubice 2003. Werder von, L.: Einführung in das kreative Schreiben. Milow, Berlin: Schibri-Verlag 2000.

Seznam obrázků www.detskaobuv.cz (obuv), staženo 12. 3. 2011 www.helkon.cz (počítač), staženo 12. 3. 2011 www.prakticky-zivot.cz (židle), staženo 12. 3. 2011 www.autofun.blesk.cz (modelka), staženo 12. 3. 2011 www.inter-pix.com (model), staženo 12. 3. 2011



Nyní přichází na řadu inzeráty a další pracovní papír s pokyny. Obrázky uvedené pod bodem 2 slouží studentům k inspiraci.

67

Glosa | Exkurze studentů WU Wien do Prahy

Exkurze studentů WU Wien do Prahy

Tschüs

Milena Vonková | lektorát Vídeň – Ekonomická univerzita, Rakousko

Glosa

Lektorka Milena Vonková (čtvrtá zleva) se studenty v Praze

Zájem o tuto akci dokládá letos mimořádně vysoká a často dokonce opakovaná účast studentů. Během týdenního pobytu byla pro rakouské budoucí ekonomy připravena kromě intenzivního tréninku češtiny řada odborných akcí – např. prohlídka České národní banky, kde mohli obdivovat zajímavou expozici věnovanou českému finančnictví, pobavili se vynikajícími animovanými filmy mapujícími funkce centrální banky a také si například potěžkali skutečnou zlatou cihlu. Dále byla na programu návštěva UniCreditBank s obsáhlou přednáškou o prioritách českého bankovního sektoru a následnou živou diskusí, velký zájem vzbudila také přednáška členů Rakouské hospodářské komory a Velvyslanectví Rakouské republiky, dále pak již tradiční návštěva české centrály Interspar ve Štěrboholích spojená s oblíbenou přednáškou dr. Christiana Kollera, který zaujímá čelní postavení ve vrcholovém managementu české pobočky tohoto řetězce a jako bývalý absolvent WU Wien, který s češtinou začínal od nuly a dosáhl úrovně srovnatelné s rodilým mluvčím, je pro studenty skutečným


vzorem a objektem mimořádné motivace. Také tentokrát jej po oficiálním výkladu obklopili v neformální diskusi a zahrnuli množstvím dotazů a neskrývaným obdivem. Vedle této odborné části programu byl v rámci exkurze vyčleněn prostor např. návštěvě Pražského hradu a Obecního domu s odborným výkladem, návštěvě Muzea Alfonse Muchy a Veletržního paláce, a dále pak několika společným komentovaným vycházkám po Starém Městě, Malé Straně, po Strahově a Petříně. Na celodenní program navázaly výběrově večerní návštěvy divadel a společná posezení v restauracích, kdy opět byla nad českým pivem a svíčkovou skvělá příležitost procvičovat češtinu. A tak, i když nám dubnové počasí příliš nepřálo, vraceli se naši studenti do Vídně opět plni dojmů, zážitků, jazykových objevů, ale především s jasnější představou o hlavním městě svého severního souseda, kterou mi mnozí před odjezdem formulovali zcela pregnantně: Praha je nejkrásnější město na světě!

glosa

Během druhého dubnového týdne proběhla v Praze již tradiční odborná a jazyková exkurze studentů vídeňské Wirtschaftsuniversität, připravovaná ve spolupráci se zaměstnanci Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy

68

recenze

7.

Cesta za snem Jiří Krejčí krajanská komunita Daruvar, Chorvatsko

Ruda Turek Jako potoky hledají řeku

Ruda Turek (1918), doyen české krajanské literatury, charakterizuje sám sebe ve studii uvedené v antologii Domov má jméno Daruvar (1995) jako autora, který „nemá předchůdce ani následovatele“. Popisuje svůj posun od tvorby poezie ovlivněné především verši Karla Tomana a Františka Halase k poetickým prózám, které se nejen venkovskou atmosférou hlásí k odkazu Jana Čepa. Vyslovuje domněnku, že s výjimkou Karla Bláhy „snad žádný z krajanských spisovatelů nevěnoval ve své próze tolik pozornosti krajanům jako Turek“. Sebereflexe, která by mohla znít takto vytržena z kontextu až nepatřičně chvástavě, je jen konstatováním evidentní skutečnosti. Ruda Turek měl ve svých básnických sbírkách zřejmě jako první z krajanů odvahu přijít s poetikou, která překračuje stín klasiků devatenáctého století. O totéž se pak snažil ve svých povídkách. V letošním roce vychází v Jednotě rozsáhlý Turkův román Jako potoky hledají řeku. Vychází po více než dvaadvaceti letech od završení rukopisu, k němuž se snad vztahuje i poslední věta výše zmíněné stati studie Literatura chorvatských Čechů – vývoj, současnost, výhledy: „Slíbený Turkův román ze života záhřebských krajanů zůstal v torzu.“

Ruda Turek je vynikajícím vypravěčem. Jeho jazyk je čistý, bohatý a v dobrém slova smyslu „vypsaný“. Autor není žádným grafomanem, který by toužil za každou cenu napsat veleromán, ale zůstává i v rozsáhlé próze básníkem pokorně hledajícím slova, jež by odhalila úzkost a bezradnost člověka paralyzovaného totalitním světem. Narativní rovina textu tu slouží k evokaci tísnivé válečné atmosféry a pocitů mladého muže v nitru války i na osobní životní křižovatce.

Kniha je opravdu autorovým svědectvím cesty za životním snem. Martin Melichar, hlavní postava románu, je zjevným Turkovým alter egem, ačkoliv v úvodu nalezneme poznámku nabádající čtenáře, aby nepátral po tom, co je v Melicharově příběhu skutečné a co smyšlené. Nelze se ubránit vnímání základních totožných znaků: Martin Melichar pochází stejně jako Ruda Turek z Lipovce u Daruvaru, je Čechem vyloučeným pro svůj původ ze studií záhřebské právnické fakulty, píše verše, pracuje pro českou firmu a po válce reemigruje do Čech. Identické či autobiografické údaje však jistě nejsou tím podstatným, čím je Turkova próza hodnotná. Tím je spíše vyjádření hrůzy válečných událostí v prožitcích mladíka snícího o lepším světě ve staré vlasti.


Z marasmu totalitářských praktik a z obecné válečné bídy Melichara vnitřně osvobozuje náhodný platonický vztah k dívce v Čechách, s níž si dopisuje navzdory cenzornímu dohledu a s níž si také slibuje nový a lepší život ve staré vlasti. Melichar se zamilovává pouze do vlastní iluze, tak jako mnoho mladých v jeho věku. Srážka s realitou je tvrdá a tušený sebeklam snu je vposledku odhalen. Byla to však právě snová iluze, která dávala v nejtěžších dobách sílu k přežití. Román Jako potoky hledají řeku přináší několik zásadních momentů, pro které jej můžeme řadit k výjimečným knihám, a to nejen v kontextu krajanské prózy. Jedná se především o knihu demaskující nemilosrdně praktiky ustašovské hrůzovlády bez květnatých metafor a výkladů, jen na základě strohého záznamu výslechů, věznění či jednání policejních vyšetřovatelů. Obraz mladého

recenze

Román o více než čtyři sta stranách je nazván podle věty z první části válečné trilogie norského spisovatele Sigurda Evensma (1912–1978) s titulem Englandsfarere – Pohraničí. Celé motto knihy zní „Jako potoky hledají řeku, tak i my jdeme za svým snem“.

Román se odehrává především v Záhřebu v letech 1942–1945. V temném období vazalského Pavelićova státu, který páchá bezostyšně genocidu vůči vlastnímu obyvatelstvu a vysmívá se vlastním zákonům, je Martin Melichar vyhozen z právnické fakulty pro svou národnostní příslušnost (Češi jsou pro ustašovce cosi jako „slovanští židé“ snažící se o přivlastnění Slavonie). Při riskantní návštěvě Daruvaru prožívá zradu své milé a začíná se pro něj řetězec společenských i osobních těžkostí, které nekončí ani s příchodem mírové doby. Obtíže mají společné jmenovatele: absurdní obvinění paranoidního policejního státu, která sbližují Turkovu hlavní postavu s Kafkovým Josefem K. a která Martina Melichara paradoxně přivádějí k protirežimní činnosti, a pečovatelské sklony mladých žen usilujících o jeho náklonnost.

69

Recenze | Cesta za snem | Ruda Turek: Jako potoky hledají řeku

Mohlo-li by se Turkovu velkému románu cosi vytknout, pak je to přece jen délka, která se nezdá být vždy funkční. Mnoho scén útlaku, který Melichar v Záhřebu zakouší, se v principu stále opakuje a jistě by bylo možno text zkrátit. Druhým problematickým jevem se zdá být pasivita hlavní postavy, díky níž se stává v jistém smyslu antihrdinou. Tato pasivita v přístupu k životu by byla pro potřeby románu případná, kdyby nebylo zřejmé, jak intenzivně se svým alter egem autor soucítí. I v tomto ohledu by snad méně scén utrpení a ponížení znamenalo více. Konečně třetí problematickou otázkou je přece jen příliš patetický popis reálií rodného kraje a čistých citů „dopisových“ milenců. Turek tu nepopře své básnické začátky, v nichž byl jeho styl přirovnáván k naturelu Šrámkova Stříbrného větru. V kontrastu s věcným popisem záhřebských událostí však působí básnivé pasáže nepatřičně a zbytečně. Přes zmíněné dílčí výhrady a přesto, že se jedná po formální stránce o standardní chronologický příběh vyprávěný tzv. vševědoucím vypravěčem v er-formě bez jakýchkoliv inovativních snah, je Turkův životní román dílem, které by bylo rozhodně dobré a přínosné představit českým čtenářům nejen v Chorvatsku, ale i v České republice.

Ukázka z knihy Jako potoky hledají řeku Autor: Ruda Turek Nepátrejme po tom, co se v příběhu Martina Melichara skutečně stalo. Není to životopis. Objevíme-li však při jeho četbě stopy svého vlastního příběhu, nebude to náhoda. Lidské osudy mají mnoho společného: především touhu, lásku a smrt. Bude to tedy náš příběh, ale není to nikdo z nás. Jako potoky hledají řeku, Tak i my jdeme za svým snem. Vzpomínka na SIGURDA EVENSMA (Englandsfarere)

Prolog Na jihu Evropy mezi řekami Drávou, Sávou, Dunajem a Ilovou se prostírá chorvatská země s historickým názvem SLAVONIE. Na západ od tohoto území až k řece Sutle se táhne pásmo centrálního Chorvatska. V dobách tureckého panství na Balkáně obě chorvatské země prožívaly bouřlivá období válek a nepřátelských vpádů. Po vypuzení tureckých posádek z jejich slavonských opevnění zůstala rozsáhlá oblast na pomezí Chorvatska a Slavonie zpustošená a lidmi opuštěná. Kraj kolem Ilovy byl připomínán jako NIČÍ ZEMĚ. Tento kdysi vylidněný a zanedbaný kraj mezi řekou Ilovou a osamoceným slavonským pohořím s masivem Papuku, k jehož výběžkům se přimklo lázeňské město Daruvar, rozprodali pozdější rakouští správcové šlechtickým rodům a spolu s nimi ho v průběhu 19. století osidlovali zchudlým obyvatelstvem z jiných krajů habsburské monarchie. Venkovské přistěhovalce z českých zemí přilákala do Slavonie pověst o bohatém kraji s úrodnou a levnou půdou. Našli tam však neprůchodné lesy a křoviska mezi bažinami a močály. Primitivní cesty se na jaře a na podzim měnily v neprůjezdná bahnitá řečiště, v létě na nich panonský vítr zviřoval žlutavá mračna prachu a v zimě byly pokryty hlubokými sněhovými závějemi. Hodně bouří se tudy


recenze

muže, který se romanticky upíná ke vzdálené a čím dál méně reálné naději, aby si zachoval tvář v době všeobecné mravní devastace, slouží autorovi jako vynikající zrcadlo společnosti ubíjející člověka v jeho vlastní podstatě. Sen o osvobození se rozplývá v závěru nejen v osobní, ale i ve společenské rovině. Mladý reemigrant se neocitá v republice, která mu nabídne svobodu, ale v zemi řítící se sebedestruktivně do pasti dalšího totalitního systému, z níž se vymaní až po dlouhých čtyřiceti letech. I tento kontext přesahující téma knihy odkazuje k obecnému tématu iluzivnosti ovládající člověka i svět. Také v tomto ohledu je román dnes více než aktuální.

70

Recenze | Ruda Turek: Jako potoky hledají řeku | Proč se učím česky?

Autentický text přehnalo, než Daruvarsko dostalo dnešní podobu líbezné krajiny, oplývající obilím, ovocem a vínem. Hodně krajanských osudů upadlo v zapomnění, než se Daruvar stal známým střediskem české menšiny na vzdáleném jihu. Daruvarsko je rodný kraj Martina Melichara, tam vytryskl z temných hlubin jeho první dětský sen. Vím, že jeho jméno vám nic neříká – žil daleko a je to už dávno. Martinova generace dospívala v dobách, kdy se touha po životě skloňovala ve všech pádech. Každý z nás mladých to dělal potají, protože se styděl, že on žije, kdy jiní umírají.

Proč se učím česky? Šárka Vašíčková krajanská komunita Buenos Aires, Argentina

Odhodlal jsem se, že vám svěřím Martinův příběh. Chystám se k tomu po celá desetiletí, která nás dělí od těch dob, kdy se příběh odehrával. Jde za mnou jako stín, nemohu se ho zbavit. Je to příběh z války, z nejtragičtější války v lidských dějinách, avšak není o válce. Je o nás, o naší generaci, která poznala, že člověk někdy musí umět překonat sám sebe, má-li si zachovat naději. I v nejstrašnější válce jsme snili a milovali.

Mnozí z naší generace zahynuli, mnozí už zemřeli. Leckdo z nás si připadá, jako by na světě zůstal sám. Dostanete-li se jednou na místa dějů, která vyplňují Martinův příběh, všimnete si snad jen rozlohy slavonských polí, po nichž se prohání neklidný vítr, a jako tehdy, sténá i dnes v kukuřičných porostech. Ocitnete-li se v záhřebských ulicích, zaujme vás možná sytá modř letní oblohy a zeleň parků uprostřed bílého města, sotva si však uvědomíte, že za druhé světové války byl Záhřeb hlavním městem ustašovského státu, který ukázal světu jednu z nejchmurnějších podob fašismu. Na ustašovských válečných pohřebištích už dávno roste tráva a vysoko na obloze trysková letadla kreslí bílé pruhy na modrém pozadí vesmíru. Obrazy našeho mládí vybledly v nezadržitelném vanutí času a všechno z té doby jako by se někam propadlo. Někdy se ptáme sami sebe, proč tak rychle zapomínáme.


recenze / autentický text

Je to příběh o snu, o jeho vábení. Příběh o naději. Kdyby nebylo naděje, neslyšeli bychom volání; bylo by marné, zoufali bychom si.

71

Recenze | Nový rok pod Jižním křížem

Nový rok pod Jižním křížem Markéta Pilátová bývalá učitelka u krajanských komunit v Jižní Americe, nyní redaktorka kulturní rubriky Lidových novin

Josef Hurt Pod Jižním křížem

Recenze byla uveřejněna dne 5. 1. 2011 v rubrice Spisovatelé o knihách v časopise Respekt.

Průvodcem oním návratem se mi v letadle stala kniha českého krajana Josefa Hurta, vzpomínkový deník nazvaný Pod Jižním křížem. Knížku vydalo nakladatelství Maťa v roce 1997 a v anotaci se píše: „Literární útvar, který je částečně deníkem, částečně autobiografií a částečně exotickým cestopisem.“ Editor knihy ji pro sebe prý nazval „cestopisem po lidské duši“. Ehm. Trochu patetické, pomyslela jsem si. Ale pak jsem už jen žasla. Přišlo mi totiž neuvěřitelné, že v roce 1927 v Kutné Hoře žil člověk, který se neustále znepokojoval podobnými věcmi jako já. Byl to úspěšný, mladý bankovní úředník se slibnou kariérou před sebou. Chodil do boxerského klubu, četl Šrámka, Čapka, Březinu, Thákura, miloval Anku Kubíčkovou a kamarádil se s boxery Rudou a Zedou. A pořád mu tohle všechno připadalo jaksi nedomrlé, připadalo mu, že ke svému pohodlí přišel jako slepý k houslím a že život přece nemůže být jen tohle spokojené bytí doma v teploučku. Měl pocit, že má na víc. Někdo by mohl říct, že ho pálilo dobré bydlo. Josef Hurt ale toužil po dobrodružství, po nějaké „hejlovině“ jak píše. V té době se desítky českých a zejména moravských zemědělců vystěhovávaly do Argentiny. Ta nabízela levnou půdu a hodně příležitostí. O těch se doslechl i Josef Hurt a začal společně se svými kamarády Rudou a Zedou spřádat velké plány. Chtěl do Evropy z Argentiny posílat kaktusová semena, nebo si zařídit firmu export-import či nějakou velkou evropskou společnost v Argentině zastupovat. Snil svůj americký sen, chtěl se „udělat v Americe“, jak naši krajané v Argentině říkají: „Za hovoru se ukázalo, že Argentinou se jim otevřel nový obzor, asi tak, jako když v zakouřeném lokále otevřou okna do mrazivého rána.“


Deník Pod Jižním křížem začíná plavbou do Jižní Ameriky a zajímavé je, že např. popisy Rio de Janeira by na tohle (podle mne i Josefa Hurta) nejkrásnější město na světě seděly i dneska. „Rio de Janeiro. Turista přestává mluvit a jen se kouká. Věci úplně neuvěřitelné a nezemské. Rozum mi vypovídá poslušnost. Snad jsem se teprve nyní probral z letargie. Rio, hlavně okolí je neuvěřitelně krásné. Věci jsou úplně jiné. Lidé, jimž nelze rozumět. Trochu mne chytla úzkost nad mohutností věcí a zamrazilo mne vědomí z nedostatku síly k přemožení všeho toho neznámého, co mne čeká.“ Cestou Josef Hurt poznával onu kosmopolitní Evropu před druhou světovou válkou, kdy Portugalci jezdili na sklizeň kávy do Brazílie a zase se vraceli domů, Češi studovali ve Francii, Italové zakládali v Argentině své veřejné školy a Němci osidlovali Patagonii. Všechno ho okouzlovalo a děsilo zároveň. Pak jeho loď přistála v Buenos Aires v přístavu Puerto Madero. A začalo to opravdové dobrodružství, na které Josef Hurt tolik spoléhal. Kniha Pod Jižním křížem je nejen výborně napsaná, dnes už sice lehce archaickým jazykem, nasáklým příchutí argentinské španělštiny, ale je to i cenný historický materiál, který vyvrací jisté emigrační mýty. Např. ten o Argentině plné příležitostí. Pro lidi jako byl Josef Hurt, obchodník a bankovní úředník v Argentině třicátých let minulého století, žádné zvlášť lákavé příležitosti neexistovaly. O těch se doma jen proslýchalo. Češi totiž do Argentiny začali přicházet už pozdě. Skutečně levná a úrodná půda se rozdávala tak sto let před tím, argentinský import-export ovládaly anglické společnosti a všechny skutečné příležitosti se nacházely ve Spojených státech nebo v Kanadě. Josef Hurt navíc neuměl španělsky – spoléhal na své komunikační dovednosti a na to, že španělsky se rychle naučí až na místě, a především neuměl nic praktického.

recenze

Tu knížku mi přinesla drobná, milá žena na kurz češtiny pro pokročilé v Buenos Aires. Zrovna začínaly prázdniny, celé argentinské hlavní megaměsto se přesouvalo k oceánu a já přemýšlela, jaké to bude vrátit se domů do Česka.

72

Recenze | Nový rok pod Jižním křížem | Pod Jižním křížem

Po příjezdu zjistil, že v Buenos Aires pro něj není žádná práce, ve městě byla velká nezaměstnanost a jediná práce byla „na kampu“, jak píše, tedy na venkově, na pampě. Mladík zvyklý na jemnou kancelářskou práci najednou pracoval dvanáct hodin denně na poli, sklízel obilí a kukuřici a byl vydán na milost a nemilost velkostatkářům. Přesto tady našel, co hledal – smíření sám se sebou a s „osobním Bohem“. Jednou o Vánocích, na Nový rok, když ho trápilo vedro a těžká dřina, si zapsal: „Osamocení v nekonečné pampě působilo jako balzám. Kolem dokola nebylo nic než pampa, tak nekonečná jako moře. Kukuřičná pole nerušila, spíše splynula s pampou. Naprosté ticho bylo přerušováno šumotem travin a sem tam křikem nějakého ptáka. Jinak nic. Žádný zvuk nepronikl k uchu. Pocit nekonečnosti a věčnosti pronikal vším.“ „Na kampu“ si mladý úředník vydělal alespoň tolik, aby se znova mohl vrátit do města a zkoušet štěstí coby prodavač vlastní zmrzliny, výrobce ozdobných alabastrových sošek a dělník v mrazírnách. Protloukal se dva roky, jak se dalo, a pak vyzbrojen pocitem, že je schopný začít z nuly kdekoli na světě, se vrátil domů do tehdejšího Československa:

a sebedůvěru. Nejcennější však a rozhodný zisk pro jeho budoucí život bylo, že na nekonečné pampě stanul před poznáním, že má nesmrtelnou duši, která touží po smíření s Bohem. Nebylo pro něj lehké uvěřit v osobního Boha, ke kterému je možné modlitbou se přiblížit jako k otci se všemi starostmi. Ale toužil po smíření a došel ho v modlitbě na kolenou v nekonečné argentinské pampě.“ Deník končí oním návratem do Čech, ale já od dcery pana Hurta, která mi jeho knížku darovala, vím, že se do Argentiny znova vrátil. Po komunistickém převratu v roce 1948 už jako ženatý právník a otec pěti dětí začínal v Buenos Aires zase znova od píky, protože si nedokázal představit, že bude vychovávat svoje děti v komunismu. V Argentině pracoval jako zástupce obchodní společnosti a účetní. Téměř v sedmdesáti letech pak vystudoval dvě malířské školy a uspořádal několik výstav. Dožil se sta let a jeho cesta na zkušenou, za dobrodružstvím a hledáním Boha popsaná v deníku Pod Jižním křížem je jedním z nejsilnějších příběhů, jaké jsem kdy četla.

„V Argentině poznal, že je to mladá země, ve které je mnoho možností začít nezávislý život, a to mu dalo jistotu

Ukázka z knihy Pod Jižním křížem Autor: Josef Hurt

Byla to doba, kdy Anglie odpoutala svou měnu od zlata. Libra ztratila mnoho na své hodnotě jako následek velkých státních dluhů, dědictví první světové války. Argentina byla závislá na vývozu masa a obilí a cena obojího nesmírně klesla. Nebyla práce pro mnoho emigrantů a na pozemcích kolem přístavu vyrostly jako houby po dešti improvizované boudy, ve


kterých žili dělníci, kteří nemohli nalézt žádnou práci. Žili z toho, co jim zdarma poskytly veřejné kuchyně, které stát a městská správa organizovaly, aby tak zabránily nepokojům z hladu. Ale Petr neměl jiné pomyšlení než na návrat. Na lodní lístek z Buenos Aires do Hamburku potřeboval doplnit svou hotovost. Pomohli mu s výrobou sošek, a tak se mohl věnovat jenom prodeji. Brzy měl peníze pohromadě. Zeda mu také dal peníze pro svoji matku a navrhl mu, aby je použil, kdyby měl nečekané výdaje během cesty. Vyplatil by matce peníze později.

recenze

Návrat … Petr viděl, že Ruda a Zeda našli v Argentině plné zakořenění. Zde si také uvědomil, že Argentina prochází těžkou krizí, kterou necítil ve vnitrozemí, ale zde, ve velkém a průmyslovém Rosariu, se projevila velkou nezaměstnaností.

73

Recenze | Pod Jižním křížem | Mluvme česky – Učebnice s mnoha inovacemi

Rozloučení bylo dost vážné, poněvadž věděli, že je to na dlouhou dobu. Petr se po svém návratu ožení a nikdo nevěděl, co jim přinese budoucnost. Trochu se mu vysmívali, že na svatbě bude bosý, poněvadž lakové polobotky, které mu udělal na svatbu krajan v Posadas, nedošly. A kdoví kdo je nosí. Rozloučili se. Lodní lístek měl zajištěný, a tak se v Buenos Aires nezdržel a nastoupil zpáteční cestu po moři. Cesta zpátky trvala po moři třicet dnů. Na lodi znovu prožíval svůj odjezd do Argentiny. Odjet, emigrovat, jistě to nebylo snadné rozhodnutí. Tehdy to prožíval dost těžce. Bylo to jako cesta na konec světa. Plavil se po moři třicet dnů a zdálo se mu, že nikam nedojede. Cítil to skoro jako fyzickou bolest.

Učebnice s mnoha inovacemi Tereza Riedlbauchová lektorát Paříž – Sorbonna, Francie

Dalibor Dobiáš Mluvme česky

Znamenalo to otevřít dokořán dveře všem možným a nečekaným nebezpečím a být odkázán jen a jen na sebe. Je mnoho těch, kteří sní, jako ty sníš, ale ustoupí, když si uvědomí všechno to nečekané a neznámé, co je může potkat.

Mnoho nezapomenutelných hodin strávil sám, kdy seděl na přídi lodi a díval se, jak světlo a vlny nekonečného moře vyvolávají nedávnou minulost. Poznal mnoho životních osudů, tolik rozdílných mladých dvojic, poznal situace, kdy lákavé dobrodružství se nabízelo na dosah ruky. Jsou to okamžiky, které rozhodnou o tvém budoucím životě, rozhodnou, kterou cestu zvolíš. Petr cítil, že žádná událost v jeho životě se nepřihodila osamocena. Byl to shluk záměrů, příčin a moře myšlenek. I když mnohdy stál nerozhodný, kterou cestou se má dát, Petr nevěřil, že náhoda hrála v jeho životě podstatnou úlohu. V duchu si říkal s Hamletem: „Naše nerozhodnost nám časem velmi dobře poslouží, kde umdlévají naše záměry. A to by mělo poučiti nás, že božství naše cíle utváří, ať nahrubo je tesáme jak chceme…“


V roce 2010 nakladatelství Fragment vydalo česko-anglickou učebnici češtiny pro cizince Mluvme česky, určenou pro začátečníky a mírně pokročilé, jejímž autorem je Dalibor Dobiáš. Její přínos a úskalí spočívají v rozdělení gramatiky, čítanky a konverzace do tří samostatných knih, jež jsou vloženy do pevných krabicových desek a jejichž 40 lekcí mezi sebou koresponduje. Gramatika zahrnuje výklad, tabulky, příklady, cvičení, testy a v závěru klíč ke cvičením, k testům a přehled gramatiky, Čítanka výslovnost, dialogy, texty, cvičení a závěrečný klíč ke cvičením a slovníček, nejbohatěji vypravená Konverzace konverzační témata, rozšíření slovní zásoby, poslechová cvičení a závěrečný klíč ke cvičením a slovníček. V koncepci učebnice a jejím zpracování se uplatňuje autorova zkušenost z lektorského působení na mnoha evropských univerzitách.

recenze

Na lodi s ním jelo několik krajanů, ale Petr byl jako zakletý ve svém zamyšlení. Dělal něco jako bilanci své cesty. Bylo toho mnoho na přemýšlení. Za ty necelé dva roky, které si určil jako zkušební dobu, prožil toho mnoho. Byla ta zkouška, kterou sám sebe chtěl přesvědčit, že je možné, aby touhy a sny se staly skutečností. Mnozí to viděli jako pouhé dobrodružství, ale pro Petra to bylo jediné východisko.

74

Recenze | Mluvme česky – Učebnice s mnoha inovacemi

Jakkoli je pojetí Gramatiky diskutabilní, její koncepci vysvětluje pojetí Čítanky a Konverzace, na něž je kladen větší důraz. Celá Dobiášova metoda totiž upřednostňuje živou komunikaci, schopnost rozumět, mluvit a psát než zvládat gramatická pravidla. Čítanka je zaměřena na psaní, čtení a slovní zásobu a obsahuje řadu dialogů a množství textů (literárních – úryvky z děl Němcové a Haška, novinových a internetových). Podobně bohaté rozvrstvení textů s různými stylovými funkcemi nacházíme obvykle až v učebnicích pro středně pokročilé (např. Bischofová, J. a kol.: Učebnice pro středně a více pokročilé,


2007). Dialogy a texty působí velmi živě a vychází většinou z běžně mluveného jazyka se snahou vyhnout se vykonstruované konverzaci. Nebezpečí takto konkrétního textového materiálu spočívá v riziku, že učebnice brzy zastará. Většinu slovní zásoby se student naučí přímo z textu, doplňující slovní zásoby v soupisu je poměrně málo, což usnadňuje její rychlé osvojení. Již v deseti lekcích student zvládne základní konverzační oblasti (představení se, popis předmětů a prostorů jako pokoj a ulice, nakupování, rodina, studium). Texty uvedené v Čítance se později, doprovozené bohatým fotografickým materiálem, často vztahují k tématům cestování po České republice (cesta z Prahy do Brna, výlety do Olomouce a do Třeboně, cesta na letiště), cizinci a kultura (životopis Václava Havla). Studenti se tak příjemnou formou učí nejen rozumět a mluvit, ale seznamují se také s reáliemi a praktickými informacemi. Témata jsou moderní a podaná často s nevtíravým humorem, někdy až lehce absurdním (paní Machová říká panu Polpettovi-popletovi, když se dost navytahuje se svým domem, kočkou, autem a kolem: „Všechno je to velmi hezké, ale to je moje tramvaj.“). Stejně tak i Konverzace, vypravená v barvě s množstvím fotografií, obrázků, plánů měst, internetových odkazů (idos.cz) a zejména s množstvím různě strukturovaných poslechových cvičení, klade důraz především na komunikaci a zahajují ji u studentů velmi oblíbené jazykolamy. Za částečnou nevýhodu učebnice Mluvme česky považuji nutnost kombinovat tři učebnice, otázkou zůstává, zda by nebylo praktičtější rozdělit učebnici do dvou úrovní: gramatika, a čítanku a konverzaci propojit (čistě z praktického hlediska je celý komplet značně těžký). Na druhou stranu toto rozdělení umožňuje zaměřit se více na jazykovou oblast, která studentům činí větší problémy. Nicméně výhody výrazně převažují: tvůrčím způsobem zpracovaná komunikativní metoda, okořeněná jemným humorem, s důrazem na zvládnutí běžně mluveného jazyka v mnoha situacích, seznámení se s obecnou kulturou, komplexní gramatický výklad. Mluvme česky Dalibora Dobiáše patří rozhodně mezi učebnice češtiny, které si zaslouží pozornost a kterou pedagogům doporučuji minimálně jako doplňující materiál.

recenze

Gramatika je založena na pregnantním odborném výkladu v paragrafech, doprovázených odstavci ve zmenšeném písmu s doplňujícími informacemi (výjimky či kulturně-jazyková vysvětlení, směřované zejména ke studentům slovanského původu), čímž se profiluje zejména jako vysokoškolská učebnice. Je-li určena široké veřejnosti (viz úvodní slovo), náročnost a komplexnost výkladu však může běžného zájemce o češtinu odradit. Na druhou stranu tato komplexnost usnadňuje samostudium studenta a práci pedagoga, neboť obsahuje řadu vysvětlení, která obvykle musí doplňovat sám (např. přiřazení substantiv k modelům, vysvětlení funkcí pádů…), což však místy vede k přehnaně podrobnému výkladu každého gramatického jevu (např. již ve 3. lekci je představena celá soustava ukazovacích zájmen: ten, tento, tenhle). Příliš brzy je uveden nom. pl. (4. lekce) a gen. pl. (6. lekce), lepší by bylo dodržet častější postup, kdy po nom. sg. je obvykle druhým vyučovaným pádem tvarově jednodušší ak. sg., který zde přichází na řadu až v 7. lekci. Pozdě je uveden přítomný čas (6. lekce) a modální slovesa (17. lekce), ale naopak brzy jsou představeny časy. Pro srovnání nejčastěji používaná učebnice na lektorátech Communicative Czech I (Rešková, I. – Pintarová, M.: Communicative Czech I, 2006) se soustředí v první řadě na uvedení pádů a na časy dochází poměrně opožděně. U Dobiáše jsou časy zase uvedeny v příliš těsném závěsu (17. lekce minulý čas a 19. lekce budoucí čas), v přechodné kapitole je představen vid, který patří k nejtěžším jevům češtiny pro cizince vůbec. Možná by bylo lepší zachovat nejprve výklad budoucího času a teprve následně vidu, který lze pak vysvětlit na fungování celého temporálního systému. Za velmi přínosné považuji postupné rozvíjení a rozšiřování konjugace sloves v prézentu, vysvětlení adverbia či adjektiva rád, které studentům klade ve větné konstrukci značné problémy, výklad předložek (jejich vztah k pádům a sémantika), slovesných prefixů, slovesných vazeb a větné a souvětné syntaxe. Poslední lekce obsahuje stručný nástin několika jevů, na jedné straně velmi knižních (trpný rod, zájmeno jenž) a na druhé spadajících do obecné češtiny (mluvený jazyk). Učebnici provází řada opakovacích gramatických lekcí a revizní test po každých pěti lekcích.

75

Glosa | Evropská jazyková cena Label

Evropská jazyková cena Label Petr Chaluš | Dům zahraničních služeb

Glosa Ocenění Evropská jazyková cena Label je iniciativa Evropské komise pro podporu jazykového vzdělávání, které v České republice uděluje Národní agentura pro evropské vzdělávací programy společně s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.

vzdělávání, jejichž činnost je inovativní, kreativní, výjimečná a inspirativní, a kteří svým přístupem motivují ostatní k dalšímu jazykovému vzdělávání.

Cílem Evropské jazykové ceny Label je: 1. Ocenění a propagace inovačních projektů zaměřených na výuku a studium cizích jazyků. 2. Ocenění výjimečných osobností/učitelů působících v oblasti jazykového vzdělávání – Evropský učitel jazyků. 3. Šíření nových metod výuky cizích jazyků.

Výzvu k předložení návrhů na ocenění Evropská jazyková cena Label nebo Evropský učitel jazyků, formulář přihlášky, evropské a národní priority pro jednotlivé roky a další informace naleznete na webových stránkách NAEP – www.naep.cz/label.

Kdo se může o ocenění Evropská jazyková cena Label ucházet? Ocenění může získat jakákoli organizace působící v oblasti jazykového vzdělávání. Přihlásit se mohou školy mateřské, základní, střední, vyšší odborné, vysoké a jazykové školy, občanská sdružení a instituce, jejichž aktivity směřují do oblasti jazykového vzdělávání, např. knihovny, tisk, televizní společnosti, rozhlas apod. Přihlásit můžete projekty na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni, včetně projektů realizovaných v rámci Programu celoživotního učení – Comenius, eTwinning, Leonardo da Vinci, Grundtvig a Erasmus.

Zapojte se i vy!

Zapojit se můžete do dalšího ročníku na jaře 2012. Nicméně již v září roku 2011 můžete navštívit konferenci Kreativně k jazykové výuce, kde budou představeny vítězné projekty letošního roku. Cílem konference bude taktéž propagovat jubilejní desátý Evropský den jazyků, který je stanoven Radou Evropy na 26. září.

Součástí Evropské jazykové ceny Label je také individuální ocenění Evropský učitel jazyků. Tato cena je vyhlašována jednou za dva roky (bude se vyhlašovat opět v roce 2012) a lze ji udělit osobnosti působící v oblasti jazykového vzdělávání. Nominovaná osobnost nemusí být vždy pedagogem. Vzdělávací aktivity mohou být zaměřeny na kterýkoli cílový jazyk a kteroukoli cílovou skupinu. Cílem je ocenit osobnosti/učitele působící v oblasti jazykového


glosa

Projekt předložený k ocenění musí splňovat jednak obecná kritéria stanovená Evropskou komisí, a dále alespoň jednu z evropských nebo národních priorit stanovených pro daný rok: evropské priority stanovuje Evropská komise, o národních prioritách rozhoduje Odborná porota programu Label. Projekt by měl být především zdrojem inspirace pro instituce a jednotlivce působící v oblasti jazykového vzdělávání.

76


Autentický text

Proč se učím česky? Hana Herrmannová lektorát Bukurešť, Rumunsko Raluca Ştefan, 4. ročník bohemistiky, Univerzita Bukurešť Čeština, jazyk, který nelituju, že jsem se rozhodla studovat. Byl to dobrý nápad a dnes jsem šťastná a vděčná mojí sestře, protože ona mě přesvědčovala, abych si ho vybrala. Moje sestra studovala slovenštinu a řekla, že je lepší studovat češtinu než jiné jazyky. Prohlížela jsem si její slovenské učebnice, které mě zaujaly. Líbí se mi studovat slovanské jazyky a na začátku jsem chtěla ruštinu, protože jsem viděla jeden ruský film a ruština zněla tak pěkně. Doma mi moje sestra a maminka říkaly každý den, že čeština je lepší, protože má latinskou abecedu a v Rumunsku není mnoho českých mluvčích. Když jsem musela psát svůj výběr, Cristina byla se mnou a řekla: „Napiš češtinu! Nebudeš litovat!“ a napsala jsem češtinu.

na, jež je z rodiny románských jazyků, a skoro celý život jsem studovala angličtinu, ze skupiny germánských jazyků, řekla jsem si, že by bylo zajímavé, kdybych začala poznávat i skupinu slovanských jazyků. V roce, kdy jsem začala fakultu, měla jsem možnost si vybrat jenom mezi češtinou a polštinou. Abych řekla pravdu, rozhodující faktor byla Praha, toto vynikající město, které jsem chtěla poznat lépe než jako turista. Až do dnešního dne nemůžu říct, že lituji svého rozhodnutí. :)

Proč se učím česky? Šárka Vašíčková krajanská komunita Buenos Aires, Argentina

Dnes vidím, že jsem se rozhodla správně. Tady jsou naši učitelé nejlepší a vysvětlují nám všechno, co musíme znát, a předměty jsou zajímavé. Byla jsem také třikrát na stipendiu v České republice a nevím, jestli kdybych udělala jiný výběr, bych měla tolik různých studijních příležitostí. Alina Negroiu, 4. ročník bohemistiky, Univerzita Bukurešť

Když jsem musela rozhodnout o tom, co chci studovat během fakulty, neměla jsem nějaký dlouhodobý sen či přání. Takže jsem musela analyzovat situaci praktickým způsobem. Dlouhodobě jsem studovala angličtinu a vždycky jsem věděla, že cizí jazyky jsou moje vášeň. Tedy, následující logický krok byl prozkoumat možnost studovat jiný jazyk, něco úplně jiného než to, co jsem studovala předtím. Ale ani ve chvíli, když jsem se rozhodla o směru, který jsem chtěla studovat, nevěděla jsem, který jazyk bych chtěla studovat na delší dobu. Jelikož můj mateřský jazyk je rumunšti-


autentický text

Když jsou mladí, lidé vždy přemýšlejí o tom, co by chtěli dělat, až vyrostou. A během našeho dětství všichni máme alespoň pár nápadů ohledně naší kariéry. Je ale málo těch, kdo vědí od samého začátku přesně, co chtějí dělat, když jsou dospělí. Bohužel to nebyl můj případ.

77

literární koutek

8.

Mariův rajský jazyk Milena Vonková lektorát Vídeň – Ekonomická univerzita, Rakousko

Mladý Kolumbijec byl frekventantem kurzů pro studenty již pokročilejší a připravoval se na vysokoškolské studium jakéhosi uměleckého směru. Chtěl být střídavě filmovým režisérem, střihačem, kameramanem, scénáristou nebo kritikem. Především ale byl, což možná sám netušil a v čem se kupodivu obdivuhodně podobal panu Alexovi z Brazílie, ale také panu Franciscovi z Venezuely a rovněž panu Anselmovi z Mexika, vynikajícím hercem. Jeho temně hnědé oči okamžitě nedočkavě zajiskřily jako hladové pirani v akváriu intelektuálských lenonek, jakmile se dostal ke slovu, kterého se pak se vznešeným výrazem vítězného hidalga nevzdával až do vyčerpání trpělivostních rezerv učitele a spolužáků. Ty však se směrem k Mariovi zdály být bezedné, protože každé jeho vystoupení bylo originální výrazovou kreací a každé jeho vyprávění překvapením. Jeho dlouhé černé vlasy se ve svitu zářivky rozvlnily blahem jak hřívy plnokrevníků, jeho ruce se roztančily jako křídla kolibříků a celá jeho nevysoká, celkem nepatrná postava se rozplápolala přebytkem vnitřního žáru, takže v očích svého třídního publika narůstal do rozměrů vskutku filmových. Filmovým příběhům se podobaly i jeho historky, které se mu neuvěřitelně snadno dařilo vtěsnat do rámce odpovědí na otázky zdánlivě nevinné a běžné. Jakákoli prostá rozehřívací konverzační výzva byla pro Maria příležitostí k rozpoutání fabulační bouře.


„Ták vy se zeptáte, ják jsem se seznamil se svou nejlepší přitelkyně? Ták, nejprve vám musím říct, že v celém mém životě jenom jednou jsem měl to, co vy jmenujete přitelkyně. A byl to už dávno ... víc než 50 let,“ Mario tajemně ztišil hlas a přejel uspokojeným pohledem tváře udivených spolužáků. Pragmatická Newyorčanka Karen se odmítala přizpůsobit těmto hrám bez hranic, které čiperný Kolumbijec tolik miloval, bohužel však káravou otázkou: „Ale Mário, kolik je ti let, osmdesát?!“ mu pouze přihrála na smeč. „To já už ani nepamatůju, stárý člóvěk už zapomíná,“ obdařil ji Mario šťastným úsměvem a tajuplně pokračoval, „ne vždycky jsem byl ten stárý ubožák, na kterého teďka se díváte, když jsem byl mládý jako vy, byl jsem žurnalista a pracoval jsem v Pekingu. Byla to dobrá doba...“ Číňanka Chin, věčně okouzlená i okouzlující, nemohla nevstoupit do hry: „V Pekingu je vždycky dobrá doba, já vím to, my se tam možná potkáli?“ Mario však byl sólista, který si potrpí na nerušený monolog: „To nevím, koho ty jsi potkála, ale já se tám seznámíl se svou jedinou přítelkyně. A ták krátce, protože nechci, abyste se nudíli s mými příběhy stárého člóvěka. Psál jsem reportáž o životě rybařů, když jsem jí našél, na začatku jsem nemohl tomu věřít, ale tám ona stálá... byla krásná, ták krásná...“ Mario se zpoza temných a přísahali byste, že orosených řas dlouze zadíval před sebe, jakoby chtěl v dálce předaleké zhmotnit nějaký úchvatný obraz. Všechny spolužačky včetně paní profesorky, dr. Opatrné, beznadějně propadly podmanivému sametovému hlasu. Někdy v takovém okamžiku se zrodila trefná přezdívka – Mario = Romeo. Ale, jak už to chodí, každá správná idyla trvá jen několik, zlomyslnými démony neklidu nehlídaných, vteřin, rušivý živel nemilosrdně a neomylně zasáhl i tentokrát v podobě všetečného mladičkého provokatéra Chalída, kterého jeho znavená irácká rodina experimentálně vyslala do střední Evropy, aby se při studiu něčeho tak obtížného, jako je čeština, usadil a zklidnil. Bystrý neposeda se češtinu naučil levou rukou, bohužel s usazením to nemělo nic společného. Do prostorného terče Mariovy epické romantiky se s chutí strefoval

literární koutek

Narozdíl od Alexe, který se s nadlidskou námahou prodíral češtinou jako panenským deštným pralesem, vyzbrojen pouze mačetou své neotřesitelné vůle být viděn a slyšen, s jejíž pomocí a s pomocí všech brazilských božstev si těžce vybojoval několik drobných urputných krůčků, nikdy však se nevznesl, postrádaje křídel fantazie, k jiným perspektivám jazyka, narozdíl od tohoto průkopníka a pionýra poletoval jeho jihoamerický kolega Mario Ramírez zcela bezstarostně a lehce nad košatými vrcholky české gramatiky a stylistiky. Jejich nepopiratelná úskalí buď hravě zvládal nebo vesele ignoroval, okřídlen nejen bujnou obrazotvorností, ale především aspiracemi vpravdě uměleckými, které se tak dobře snášejí s nezbytnou dávkou anestetika jazykové velkorysosti.

78

Literární koutek | Mariův rajský jazyk

„Byla tak krásná, tak krásná,“ s velkým zadostiučiněním směrem k Chalídovi a s pyšným důrazem na vylepšenou kvantitu při výslovnosti slůvka „tak“ navázal Mario, „a já, samozřejmě, byl jsem naléhavě zamilován. Nemohl jsem dokončit mé práce, pardon své, protože pořád jsem myslél na ní. Každý den ona byla tám. Pracovala jako rybařka s její otcém a já jsem na ní vždy se podivovál stejně jako mládík, který se divá na bombón na vitrině, chce to, ale nemuže to dosahnout, protože nemá žadné peníze. Mé peníze – to byl jazyk... nemluvil jsem čínský, aní slovo!“ „Ale to je chyba,“ nevydržela své zklamání Chin, „já tě můžu naučit!“ „Děkuji, jíž není potřeba,“ nemínil se dát nadále příliš rušit Mario, navíc výukou čínštiny, „já našél vhodnou odváhu a šel jsem mluvít s ní a s její otcém a objevil jsem, že láská je silnější než jazykové problémy, za tří dny už bydleli jsme spolů.“ Úlevný výdech ženského publika a Chalídův zlověstný úšklebek byly Mariovi odměnou za jeho fatální objev, ten však nehnul brvou a dramaticky se blížil k pointě, očekávané vzdělanými znalkyněmi klasické literatury a filmového umění typu Indočína s jistými obavami. „Bydleli jsme spolů tří roky. Ona už mluvila perfektně francouzsky a já jsem trošku mluvil čínský. Byli jsme opravdu šťastné! Alé nic není věčný... Ona zemřela v roce 1949 pří velké epidémii žluté zimnici v Pekingu. Byl to tak těžký pro mě, že jsem se zbláznil. Teď je mi 84 let, nemám rodínu a jenom čekám smrti. Ták doufám, že něco z toho, o čem jsme se bavíli, bude vám užitečný.“ „Užitečné,“ zmohla se dojatá profesorka na decentní opravu a studentky bez rozdílu národnosti vytahovaly papírové kapesníčky, zatímco zcela nezasažený Chalíd se rozhodl mužně zvrátit změkčilou uměleckou atmosféru ve třídě směrem k výuce reálií dotazem ryze odborným, byť poněkud odtažitým. „Pani učitelko, jak dělá kráva tady?“ „Bůůůů,“ dostalo se mu na jasnou otázku jasné odpovědi, „proč se ptáš, Chalíde, zrovna teď?“ „Protože je to zajimávější než ten jeho pohádka. A jak dělá kráva v Americe?“ obrátil se nezdolný šibal na smutně vzdychající Karen. „Můůůů, v Americe dělá můůůů,“ bez zaváhání odpověděla šarmantní praktická


Newyorčanka, bloudíc myšlenkami na neprakticky sentimentálním scestí. „A v Iráku dělá – uch!“ uzavřel konverzaci rázně Chalíd zvučnou interpretací právě nyní nepostradatelného citoslovce, rozzářen hřejivým pocitem, že se mu podařilo prorazit blokádu posvátného obdivu v očích spolužaček i učitelky, hypnotizovaně upřených na třídního barda Maria. Bezelstně sebevědomý a přirozeně hrdý Kolumbijec si ovšem byl vědom své výjimečnosti natolik neotřesitelně, že podobné rušivé vstupy chápal jako poletování bezvýznamného bodavého hmyzu kolem svých, skrání ověnčených vavřínem talentu, jejichž bohorovný majitel se přeci nepropůjčí k nedůstojnému povyku pro nic. Daleko úspěšnější než Chalíd byla ovšem v tomto ohledu profesorka Opatrná, které se díky rafinovaným úkolům, jimiž své žáky často častovala, dařilo uvést Maria do transu vzpomínek tak přesvědčivých, až se zdálo, že všichni aktéři jeho vypravování jsou přítomni ve třídě a bouřlivě se spolu navzájem přou, jakkoli by přísný pozorovatel napočítal vždy jen jednoho Maria. Návrh, aby studenti krátce zavzpomínali a potom vyprávěli ostatním svůj nejhorší zážitek v České republice, se setkal většinou zprvu s prudkým úlekem a poté s pozvolným zanořováním se do hlubin vzpomínkové inventury bez valných vyhlídek na brzké vynoření. Ne tak u Maria. Plápolaje spravedlivým rozhořčením, zdvihl sotva po vteřině hlavu ke své profesorce a vykřikl: „Vánoce, to byly Vánoce, my spáli jsme pod mostem, bylo 25. prosince, alespóň nebyl velká zima a my přežíli to, ale to býl můj nejhorší zážitek v České respublice!“ „V republice,“ rychle vpadla profesorka do Mariova nádechu. „Všechno začál asi v dvacet hodín, když jsme se rozhodlí oslavít ty Vánoce v hospodě, nechtělí jsme zůstat na koleje, abychom se nudíli.“ „Abychom se nenudili,“ opatrně, leč důrazně se připomněla lektorka. „Dyť říkám, nudíli,“ udiveně se ohradil Mario. „Jako já se nudím s tvůj nejhorší zážitek,“ neopomněl se chytit stébla Chalíd. „Ticho, Chalíd,“ autoritativně zakročila pořádkumilovná Arménka Anna, „ Mario, jak bylo dál? “ „V Kolumbije, když jsou Vánoce, nikdo nespí, obvykle oslávíme do pět nebo šest hodín ráno. Ale tadý – kolej zavírá v 24 hodín. My mluvíli s pan vrátný, aby se nám dovolíl vrátít později, on odpovidál: buďte hodné a pojďte ve dvě hodíny. Byli jsme opravdu veselé, píli jsme dost a tak, když byly 15 minut na tři, vzpomněli jsme, že museli jsme jít zpátky. Alé byl to už pozdě – kolej byl zavřený...“

literární koutek

jedovatými šípy nenechavé pubertální netrpělivosti. Protáhl svou již dost dlouhou orientální tvář a zpěvně opakoval po Mariovi: „Krásná, ták krásná, to ty nemusíš říkat, to my nemyslíme, že ty zamilovál se do nějaká obludná šereda!“ Uznávané umění pedagogického taktu dr. Opatrné dostávalo v těchto horkých chvilkách často zabrat, tentokrát však zkušená dáma udržela situaci pevně v rukou díky své oblíbené psychologické metodě „cukru a biče“. Po kratičkém chvalozpěvu na Chalídovu neotřelou slovní zásobu mu krátce a nekompromisně vytkla použití špatného pádu po slovese zamilovat se a záříc vlídností téměř prosebně pokynula Mariovi – Romeovi, aby pokračoval.

79

Literární koutek | Mariův rajský jazyk

„My klepáli, až vrátný přišel, ale nechtěl nás otevřít, protože býli jsme tam 30 minut pozdě. Osobně, musím akceptovat, že byl jsem opilý a Gonzago byl také a když to ták je, nemyslím dlouho to, co dělám. Ták Miguel nám řekl: „Hele, buďte tiché, já budu s ním mluvit!“ – A najednou Miguel padnul na kolena a poprosíl, aby nás otevřel. Já a Gonzago se zlobíli a Gonzago řekl vrátnému, že jestli musel Miguel padnout na kolena, aby mohl dovnitř, tak vrátný by mohl jít do pekla.“ „Hezký kondicionál, Mario, ale prosím už stručně, také ostatní chtějí vyprávět svůj nejhorší zážitek,“ nevypadávala profesorka houževnatě z role. „Nechtějí,“ rovněž Chalíd nemínil vzdát roli věčného oponenta, „chtějí slyšet, kdo šél do pekla!“ „Samozřejmě, vrátný urazíl se,“ blížil se Mario do finále hlasem renomovaného jevištního umělce, „řekl, že Miguel a já můžeme jít dovníř, ale Gonzago může jít do pekla.“ Když jsem opílý, můj duch solidaríty je silný, řekl jsem: „Ne, jestli on musí do pekla, běžte do pekla vy! – A konečně, šel jsem ven. A proto my spáli jsme pod mostem, proto mi bylo zima, proto já ráno až šel jsem do pokoje a našel ty dárky, co Jejíšek mi přinesl. Ale my děláli to kvůli hrdosti a ten zůstál nedotčená!“ „Ta zůstala nedotčena, femininum, hrdost je femininum,“ vytrvalá učitelská ozvěna, ani Chalídovy ještěrčí oči cynicky protočené vzhůru opět nemohly narušit opětný triumf Maria, snědého ochránce ponížených a ukřivděných. Když toho dne dr. Opatrná opouštěla třídu, předal jí Mario s hrdě vypjatou hrudí a naléhavým pohledem malý složený papírek: „To je to, co já myslel, tá hrdost a solidaríta, já jsem to přeložíl pro vás.“ S lehkým ruměncem nedočkavosti rozbalila pedagožka psaníčko. Z bílého prostoru se vztyčila jako zaťatá pěst jediná, vzorným tiskacím písmem vykreslená sloka: Protože kdekoliv smrt nás překvapí, ať bude vítáná! Pokud naše válečné křiky dosáhly jednoho receptivního ucho a další ruce se chystají uchopit zbraní a další hlasy zanotujou naše truchlivé písni s křiky války a vítězství! Ernesto „Che“ Guevara


Kromě Maria romantika a geniálního filmového fabulátora, se v nadaném studentovi ukrývá ještě bojovník za lidská práva, povzdechla si profesorka nad textem, který poněkud narušil její utkvělou představu, že ve škole již vše zažila. Záhy se však měla přesvědčit, že plejáda postav ukrytých v Mariovi ještě zdaleka nedodefilovala. Tentokrát se přihlásil o slovo velký obdivovatel a znalec žen. Jak jinak, znovu si povzdechla profesorka Opatrná, když v rámci procvičování popisu a charakteristiky osob zadala vcelku zábavnou a roky praxe prověřenou domácí úlohu: Jaký je typický představitel / představitelka mé země?, která se v případě skupiny obdařené Mariovou přítomností ukázala být volbou poněkud neopatrnou. Většina studentů se s tímto vyzývavým úkolem snažila vypořádat stručně, jasně, výstižně. Například Karen typického Newyorčana zasadila do několika krátkých, ale pádných vět: Mluví rychle a má rád být zaneprázdněný. Každý muž má auto a rád mluví o autech. Rád sportuje. V NY občané mluví to, co oni myslí. O nich ostatní Američané myslí, že jsou nezdvořilé. V záplavě věcných, základních, zhruba třířádkových informací o typických představitelích zemí, které se sešly v třídním kolektivu, vyčníval jediný Mario se svou hluboce detailní filozoficko-poetickou studií o specifických půvabech kolumbijských žen: Ják vypadá tipická kolumbická žena? Tipická kolumbická žena, jejíž pleť je opálená, jejíž oči jsou hnědé a jejíž vlasy jsou tmavé (a můžou být kudrnaté, vlnité anebo rovné, alé většinou mají vlnité střední vlasy), má často průměrnou výši 170 centímetry a průměrnou váhu mezí 50 a 60 kilogramy. To známená, že nejsou vůbec tlusté a můžu to ujistit, že mají vhodnou množství masa. (A prosím vás, nezeptejte proč, ale myslím, že ten byl opravdu důležitý údaj.) V krátce: hnědé oči, vlnité vlasy, opalená pleť a výše blízko 170 centímetry... ták, přesně jako já, ale oní vypadají dobře a nemají žádnou bradu. Existujou nějací Evropani, kteří myslejí (jako já o českých ženách), že kolumbické ženy jsou nejhezčí ženy na světě. Nikomu nestáčí to, co má!!!

Mario Ramírez

Profesorka Opatrná dlouho váhala, má-li dopřát třídě veřejnou četbu tohoto pozoruhodného materiálu. Nakonec se v duchu užitečné strategie pedagogického kompromisu rozhodla třídu neochudit, vynechat však pasáže poněkud šťavnatější například pro ucho Chalída, nicméně po patřičném rozboru chyb opět, jak jinak, Maria pochválit, už kvůli pokloně, kterou kolumbijský kavalír jaksi mimochodem vysekl českým ženám. Měkký přísvit spokojenosti v Mariově hnědém oku narůstal během jejího chvalozpěvu v setrvalou všeobjímající jižní záři. Zvláště, když upozornila studenty

literární koutek

„Zavřená, kolej je femininum,“ vtrhla do dramatické pauzy profesorka. Mario však, blaženě spočívaje v objetí české múzy, nemínil se dát vyrušovat něčím tak přízemním, jako je gramatický rod. A nejen on. „Co vy děláli, když kolej byl zavřený?“ účastně ho podpořila Arménka.

80

Literární koutek | Mariův rajský jazyk | Směšná povídka o trapasu

Rájský jazyk Guaraové jsou indiáni, kteří bydlejí v předměstí pozemského Ráje. Pojmenujou duhu „had náhrdelníků“ a nebeskou klenbu „moře nahoře“. Záblesk je „třpyt deště“, přítel „mé druhé srdce“, duše „hrudní slunce“, sova „pán hluboké noci“. Když chtějí říct hůl, říkají „nepřetržitý vnuk“ a když chtějí říct odpustím, říkají „zapomenu“.

Eduardo Galeano Pamětí ohně, I. díl /Memorias del fuego/

Milena Vonková Učitelka, malířka, ilustrátorka, novinářka, autorka poezie, písňových textů, povídek, divadelních her, fejetonů, reportáží, recenzí, kresleného humoru. Vystudovala FF UK v Praze (čeština – výtvarná výchova), od roku 1995 působí na ÚJOP UK, kde se věnuje výuce češtiny pro cizince (dále přednášky z filozofie, dějin umění, české literatury, ilustrace v učebnicích, vedení metodického kurzu pro učitele z krajanských komunit, kurzu saských učitelů, účast v projektech CADAC, SME in Dialog, publikování v Metodických listech), od roku 2007 učí na Lektorátu českého jazyka a literatury na WU WIEN. Jako žurnalistka psala a kreslila pro Zdravotnické noviny, Českou školu, Lidové noviny, Mladou frontu, Obchodní noviny aj., pravidelné sloupky jí vycházely také v Metru. Jako výtvarnice měla několik autorských výstav (olej, akvarel), které byly vždy doplněny její poezií. Její obrazy s vídeňskými motivy byly v létě 2010 vystaveny na společné výstavě ve vídeňské galerii Klaj, kde bude na jaře 2011 probíhat její autorská výstava. V nakladatelství Karolinum vyšly její publikace k výuce češtiny pro cizince Kdo se směje, rozumí. Praha 2000 (kreslený humor); Fejetony, eseje, komentáře k životnímu stylu v ČR 90. let. Praha 2004; Cizinci v Praze. Praha 2007 (divadelní hra pro výuku češtiny).


Směšná povídka o trapasu Pierre Pe'er Friedmann student bohemistiky v Tel Avivu, Izrael V hebrejštině se používá výraz původně arabštiny, fadicha. Je těžké vysvětlit, co fadicha přesně znamená, ale česky to bude něco jako „trapas“; používá se například když někdo udělá trapnou chybu, když ho chytí při činu, nebo když udělá něco tak směšného, tak hloupého, že už na to člověk nemůže nic říct svým vlastním jazykem, jen hořce vyslovit něco jako: himlhergot, to je takové faux pas, taková strašná fadicha. Pochopitelně, v machistickém státu jako Izrael, udělat fadichu je často samo o sobě strašné faux pas. Před několika měsíci jsem seděl v kanceláři české kulturní atašé v Tel Avivu. Hovořili jsme o všem možném, ale hlavně o literatuře hebrejské a české. Mezi Amosem Ozem a Ludvíkem Vaculíkem se paní atašé zmínila, že prý se v Izraeli čte víc než v České republice. Je to všude vidět. Shovívavě jsem se zasmál. No jo, řekl jsem, to bude tím, že v Izraeli, který je stále náboženštější, všichni čtou své modlitební knihy a knihy žalmů. V Česku, tedy v Praze, není možné jet tramvají anebo autobusem, a nevidět přitom lidi, kteří čtou alespoň nějaký časopis, nemluvě o velkých románech. Jak to ve skutečnosti je, na to jsme nepřišli. Letos jsem seděl tady v Praze v kavárně Louvre s českým velvyslancem v Irsku, který se jako básník účastnil na Festivalu spisovatelů. Hovořili jsme o všem možném, hlavně o politice izraelské a české. Mimochodem, jsem řekl, co si myslíte, čte podle vás český národ rád? A pokud ne, proč je tady tolik knihkupectví? Nevím, řekl pan velvyslanec. Myslím, že se lidé tolik bojí, aby se nemuseli dívat navzájem do očí, že radši čtou cokoliv, co jim přijde pod ruku; a vůbec nemusejí číst, stačí dlouze civět celou dobu na stejnou stranu.

literární koutek

na umění pointy přímo literární a na radostně svěží práci s jazykem, pro Maria ostatně typickou, jižan již tak dost dojatý ještě o poznání zjihl a pronesl s náležitým divadelním patosem: „Všák to táky je pro mě rádost pracovat s český jazykem, to je tákový rájský jazyk, jako mají Guaraové.“ Zdvořilý úsměv profesorčin nebyl však již obohacen očekávanou otázkou, kdo že jsou to Guaraové, ani zdvořilostním oceněním další poklony, vyseknuté tentokrát samotné češtině, její aktivita se již upínala směrem dalších gramatických výbojů. S poslední hodinou však našla na svém stolku nový, pečlivě složený útržek ze sešitu s urgentním vzkazem, který ji nenechal na pochybách o tom, že Mario sice mluví rád, ale nerad do větru:

81

Literární koutek | Směšná povídka o trapasu | Il Fegato Di Prometeo – Prométheova játra

Pak mě to napadlo. Vztahy mezi Čechy a Izraelci – jistě, mezi Českou republikou a Izraelem – mají dlouhou a zajímavou historii; mentalitu prý ale máme jinou. Do té doby jsem proto nevěděl, že oba národy mají něco společného i psychologicky: jedni i druzí se bojí trapasu, fadichy. Nepochybně, Češi čtou mnohem víc než Izraelci (na tom trvám); a podle mého názoru je nečtení horší než pouhá úzkost z lidí – ale to, že se bojí trapasu, naše dva národy spojuje ještě víc, a pro úzkost z lidí aspoň mám pochopení.

Pierre Pe'er Friedmann je literární kritik. Studuje a učí na Univerzitě v Tel Avivu, v Izraeli, kde píše diplomovou práci o pojetí pravdy v povídkách a románech Karla Čapka. V nynější době bydlí v Praze a studuje na Ústavu bohemistických studií FF UK.

Glosa

Il Fegato Di Prometeo – Prométheova játra Zuzana Muchová lektorát Padova, Itálie Ciao Profesorka Sylvie Richterová (vlevo) s překladatelkou Marií Elenou Cantarello

V příjemném prostředí historického sálu Palazzo Zabarella bylo velmi milé vidět zájem více než dvou desítek Italů, kteří na tuto prezentaci přišli, aby se dozvěděli něco víc o české literatuře a kultuře. Paní prof. Richterová, která má to štěstí, že Jiřího Koláře znala osobně, se velmi lidským a přístupným způsobem snažila přiblížit okolnosti básníkova života, které jej přivedly k napsání právě takovéto sbírky, právě takovýchto smutných, avšak výstižných a nadčasových veršů, jakými je např. báseň Mezi tupci. Posluchači měli možnost dozvědět se mnohé nejen o básníkovi samotném, ale rovněž si vytvořit obraz o společenské situaci, která u nás na přelomu 40. a 50. let minulého století panovala.1 Maria Elena Cantarello doplnila slova paní profesorky několika ukázkami, které napomohly vytvořit si ucelenější, konkrétnější obraz samotného básníkova díla a odhalily poetiku Kolářových textů.


Podrobná prezentace proběhla už minulý rok v Českém centru v Římě a jsme moc rádi, že se tento rok uskutečnila také u nás v Padově. Stala se jednou z možností, jak vstoupit do kontaktu s českým kulturním světem, a pro samotné studenty navíc vítanou příležitostí seznámit se s postavou a dílem jednoho z nejvýznamnějších českých básníků, který však pro zahraničí zůstává známým spíše díky svým uměleckým dílům výtvarným. V neposlední řadě to však také byla šance prohlédnout si celou knižní produkci nakladatelství Poldi Libri2, které vzniklo v roce 2005. Jedná se o projekt několika mladých italských bohemistů, kteří se rozhodli formou překladu zůstat v kontaktu s českým jazykem, a svými překlady také napomoci šíření české literatury v Itálii.

1| Sbírka Prométheova játra byla napsána v roce 1950, v roce 1979 byla vydána v samizdatu, oficiálně vychází však až roku 1990. 2| http://www.poldilibri.it/

literární koutek / glosa

V sobotu 28. května se v Centro universitario v Padově konala prezentace sbírky Jiřího Koláře Prométheova játra u příležitosti vydání jejího italského překladu Il fegato di Prometeo. Prezentace knihy se uskutečnila za přítomnosti samotné překladatelky Marie Eleny Cantarello a profesorky českého jazyka a literatury na univerzitě „La Sapienza“ v Římě paní Sylvie Richterové.

82

Glosa | Čechopis jde do světa

Glosa

duben 2011 zdarma

Čechopis jde do světa

Čechopis

6

Časopis studentů bohemistiky z celého světa Pohádka o tygrovi a sourozencích

Jezdíte rádi tramvají?

David Bernstein lektorát Sofie, Bulharsko Zdrasti

Jiří Orten ve Korejský třech svátek jazycích Originální Čchusok filmové recenze

Časopis Čechopis, který připravuje katedra bohemistiky na Sofijské univerzitě v Bulharsku a jehož šesté číslo vyšlo po roční odmlce koncem května, vyrazil rázným krokem do světa. Podařilo se mu získat ke spolupráci studenty českého jazyka z různých zemí nejen Evropy, ale také Asie. Z časopisu, který původně psali pouze studenti Sofijské univerzity, se tak stal časopis, do kterého přispívají studenti z univerzit po celém světě!

Časopis Čechopis je moc rád, že sebral dost sil k tomu, aby opustil rodný Balkán a vydal se do ciziny na zkušenou, a doufá, že se mu i nadále bude dařit být jakousi platformou, na které se budou potkávat studenti českého jazyka ze všech univerzit po celém světě, neboli: „Kdo má chuť, ať se přidá!“

Jako bonus pak Čechopis přináší překlad básně Jiřího Ortena Bílý obraz do tří typologicky velmi odlišných jazyků: bulharštiny, francouzštiny a maďarštiny.


glosa

V tomto čísle si proto čtenář může přečíst například zajímavé články o Járovi Cimrmanovi, časopisech pro ženy, o prožívání Vánoc nebo jízdách tramvají od studentů z polských Katovic. Může se zamyslet nad srovnáním národní povahy Čechů a Poláků od studentky z polského Krakova. Najde zde také článek o neologismech ve fotbalové češtině od studenta z bulharského Blageovradu. Studenti z bulharské Sofie připravili filmové a hudební recenze, dvě velmi originální vzpomínky na Prahu, původní vánoční hru nebo například povídku o tom, jak důležité pro život může někdy být dobře se učit. Převrácenou pohádku O Červené karkulce poslala studentka z maďarského Segedínu. O peripetiích cizince v Čechách a o tom, co si Vlámové myslí o Češích, napsali studenti z belgického Gentu. S tím, proč se rozhodli učit se česky, se Čechopisu svěřili studenti ekonomie z dalekého ruského Jekatěrinburgu. Studenti českého jazyka na univerzitě v jihokorejském Soulu obohatili Čechopis například článkem o korejských svátcích, básničkou ve stylu haiku nebo pohádkou o tygrovi a sourozencích.

83

Autentický text | Dopis Praze

Autentický text

Dopis Praze Borislava Spasová studentka bohemistiky, 3. ročník, Sofijská univerzita, Bulharsko

Jak se máš? Co nového? Je ještě sníh na tvých střechách? Svítíš ještě jako hvězda v noci? Vypráví-li ještě tvoje staré budovy o své době? Doufám, že je s tebou všechno v pořádku. Doufám, že bude i se mnou. Teď jsem doma, venku sněží a já myslím na tebe. Na chvilku zavírám oči... Je září. Konec léta, zítra pojede můj autobus do České republiky. Bojím se... Jak to tam dopadne? Všechno mi bude tak strašně chybět... Co kdybych se chtěla vrátit dřív? Co kdyby byli lidé zlí? Sluníčko svítí. A pak je začátek října. Jedu tramvají k centru Prahy. Poprvé. Jak poznáváme správné zastávky, jak víme, kde máme vystoupit? Kde čeká na nás naše cesta? Nevím. Ale když jsem viděla tvé věže, Praho, jak míří k obloze, věděla jsem, že jsem přesně tam, kde mám být a že nechci být nikde jinde. Věděla jsem, že jsem tak mladá, že svět je rovný, ano, rovný a záleží jenom na mně, jestli budu mít tu drzost jít rovně. Věděla jsem, že jsem jako věž – krásná a moudrá (i když je mi jen dvacet jedna) a že jsem postavena, abych mířila k obloze. Chtěla jsem brečet. Ale ještě nebyl čas. Na konci listopadu už jsem viděla tvůj Vyšehrad, tvůj růžový Petřín, tvá náměstí plná lidí z celého světa, viděla jsem tě ráno, viděla jsem tě v noci, viděla jsem, jak ti sluníčko mává, když se loučíte, a jak tě zdraví barevnými paprsky, když tě zase vidí... Slyšela jsem, milá Praho, jak lidé zpívají po tvých ulicích, zpívala jsem s nimi i já. Tvoje muzea, kina a autobusy jsem už poznala a ochutnala jsem tvé výtečné pivo. Smála jsem se v tvých hospodách a divila jsem se zvláštním účtům (kde se všechno píše čárkami). Moje Karlova univerzita byla splněným snem a všude a každý den jsem slyšela češtinu. Nevím, jak to můžu popsat... Asi nemůžu. Asi se to nedá popsat, každý to musí ochutnat. Ale ten, kdo si dá jednu Prahu,


bude to cítit i potom, co se s tebou rozloučí, jako jsme se rozloučily my dvě, Praho. V polovině prosince už jsem měla známé ze všech kontinentů. Australané, Američani, Mexikánci, Řekové, Číňané, Rusové... Měla jsem i přátele z Rumunska, Švýcarska, Francie... a – k mému podivu – i z Bulharska. Spolu jsme vařili, bavili jsme se a tančili. Byli jsme jako rodina – oni byli se mnou, když jsem občas neměla náladu, když jsem byla veselá, když jsem měla hlad, nebo zkoušky, když se mi chtělo spát, jít na procházku (tvé krásné parky, milá Praho!), nebo do divadla... Jeli jsme do Českého středohoří, Kutné Hory, Svatého Jana pod Skalou, do Mělníku atd. … Několikrát jsem zjistila, že se jenom v Bulharsku říká NE kýváním hlavou nahoru a dolu (a při tom jsem dostávala pokaždé něco k pití). Už umím říct Ahoj v deseti jazycích. Už vím, jaké jsou lužickosrbské tradice, jak se vaří lasagne, jaké jsou typické karibské tance a mravy... ... A teď, má drahá, leden končí. Já jsem doma a venku sněží. Myslím na tebe. Strašně mi chybíš. Ty a všechno, co jsem u tebe našla. Lásku, přátelství, moudrost. Dobrodružství. Splněné sny. Smích. Radost... Děkuju, Praho! Děkuju, že jsi byla tak důležitá součást mé cesty k sobě. Že jsi tak kouzelná část mého srdce. Tvá Borislava PS: A jestli najdeš někoho, kdo se bojí k tobě přijet, řekni mu to, co napsal rodičům Karel Kryl. Řekni, že se ve světě neztratí. „Chleba je tu stejnej jako doma, lidi jsou dobří a zlí jako doma“ ... a že snad se mu nebude příliš stýskat. Pozn.: Příspěvek uveřejněn v časopise Čechopis, č. 6, 2011.

autentický text

Má milá Praho...

84

Redakční rada časopisu Krajiny češtiny Ing. Iva Tatarková (DZS), předsedkyně redakční rady Mgr. Ladislav Bánovec (MŠMT) doc. PhDr. Božena Bednaříková, Dr. (FF UP) PhDr. Jiří Hasil, Ph.D. (FF UK) Ing. Jitka Morčušová (DZS) Mgr. Ingrid Neckářová (ÚJOP UK) PhDr. Eva Rusinová (FF MU) Mgr. Lucie Šafarčíková (DZS) PaedDr. Olga Vlachová (DZS)

Externí odborní hodnotitelé příspěvků PhDr. Jana Bischofová (FF UK) PhDr. Milada Čadská, CSc. (ÚJOP UK) Mgr. Darina Hradilová, Ph.D. (FF UP) Mgr. Jana Kolářová, Ph.D. (FF UP) PhDr. Milena Machalová (FF UP) PhDr. Jiří Nový, Ph.D. (FF UP) PhDr. Jiří Pešička (FF UK) Mgr. Jindřiška Svobodová, Ph.D. (FF UP) Mgr. Silvie Válková, Ph.D. (PdF UP) PhDr. Lea Vyskočilová (FF MU)

Redakce DZS Mgr. Lucie Šafarčíková, PaedDr. Olga Vlachová

Grafický design Hedvika Člupná

Vydává © Dům zahraničních služeb

Autorské příspěvky nemusejí vyjadřovat názory redakční rady.

Kontakt Dům zahraničních služeb Na Poříčí 1035/4 110 00 Praha 1 www.dzs.cz


85

Časopis učitelů u krajanských komunit a lektorů českého jazyka a literatury na zahraničních vzdělávacích institucích

Recommend Documents