Asi každý z nás poznal jistou formu psychické bolesti. Ta má mě však oslabovala každým dnem už po několik měsíců.
Dívat se na muže, kterého milujete, jak sedí na druhé straně stolu, se slzami v očích a litujíc svých činů, hlídán vězeňskými dozorci, to skutečně vyžaduje sílu. A do toho stále ta samá otázka: „ Proč jsi nepřivedla malého? “
1
„Davide, je mu přes tři roky, nechci, aby si pamatoval, jak navštěvoval svého otce ve věznici! Nemůžeš to po mně chtít.“ Věděla jsem, že ty věty ho zabolí, ale nikdo nevěděl, jak to s ním dopadne. Hrozilo mu až čtrnáct let vězení, na vazbě trávil již pátý měsíc, a jeho šance na propuštění z Borské věznice, byly mizivé. Synovi jsem po celou dobu tvrdila, že je táta na delší dobu v práci, a teď bych ho sem měla přivést? Bylo mi Davida líto, ale v tomhle jsem prostě nemohla ustoupit. „ Už je zle, Davide. Nevím, kde budu, možná budu muset i zmizet.“ „ Já ti to všechno vyplatím, a s malým dostanete barák.“ „ Ty víš, že proto tu nejsem. Nechci od tebe baráky, ač tenhle mám ráda. Ale pokud chceš dát něco malému, tak nebudu nic namítat.“ Měl na mysli dům, který mu zůstal z podnikání. Dům, jenž tehdy vzal na mé výslovné přání, a kde jsme měli žít jako šťastná rodina. Samozřejmě bych si ho přála, měla jsem k němu citovou vazbu, ale nestál mi za to, abych někdy poslouchala výčitky Davidovy nepřátelské rodiny, že jsem na tuto příležitost čekala. Jednou by to řekl možná i on sám. S penězi to bylo to samé. Věděla jsem, že pokud mu nějaké přijdou, že je od jeho rodiny nedostanu, ačkoliv jsem na ně měla nárok, jelikož jsem Davidovi v minulosti dosti vypomohla.
2
Ironií bylo, že je tehdy potřeboval na vyplacení pokuty stanovené soudem, aby ho nezavřeli, a teď tu stejně seděl, i když za ně-co zcela jiného. A já? Já si musela vypůjčit jinde a několikrát, abych to vše uplatila, a jelikož mi samozřejmě ty finance znatelně chyběly. Dostala jsem se do průšvihu se splácením a hrozilo mi každým dnem, že o vše přijdu. Davida vzali na vazbu v době, kdy měl dokončit několik svých obchodů a peníze mi vyplatit. Nestihl to. Upřeně mi hleděl do očí, v nichž viděl lítost, beznaděj i vztek: „ Ty ses na mě vykašlala? “ „ Davide, nic jiného ani nezbývá. Podělal jsi, cos jen mohl. Milovala jsem tě, málem jsem skončila na psychiatrii, zatímco jsi mi tři roky jen lhal a dělal ze mě idiota, kde se jen dalo. Jsem s tebou již devátým rokem a neřešili jsme nic jiného, než jen tvé milenky. Co ode mě čekáš? Jak jsi to chtěl dál?“ „Já ti to všechno vysvětlím, až budu venku. Není to tak, jak si myslíš!“ Snažil se mě znovu přesvědčit, ačkoliv věděl, že tu šanci nemá. „Chtěl ses se mnou rozejít a nevěděl jsi jak?“ „Ne! Já chtěl být s tebou!“. „Nech toho. Ty se nezměníš, a to, co jsi mi způsobil za bolest, co jsi udělal, to už nejde vzít zpátky nebo to zase jen tak přejít. Hlavně se dostaň ven, to je jediné, co chci.“
3
Když oznámili konec návštěvy, hrklo ve mně, jako pokaždé. Říkala jsem si, že to snad bylo naposledy, že ho již brzy musí pustit na kauci. Mělo by to být do měsíce…
Nasedla jsem do PT Cruisera, vzatého na úvěr, a přemýšlela o svém vzteku: „Proč mi to udělal, co mu chybělo?“ Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem se konečně dozvěděla pravdu, po níž jsem takovou dobu pátrala. S Davidem jsme žili poslední roky odděleně, přestože jsme měli malého chlapečka. Život s ním byl komplikovaný, věčně nebyl doma, a navíc jsme žili i s jeho matkou. Kvůli jeho pozdním návratům a pocitu nezájmu o mě a o chlapce, jsem se vrátila k mým rodičům. Budoucnost náš vztah tedy rozhodně neměl, ale nějak jsme se neuměli opustit, a já ho milovala do posledních okamžiků. Do té doby, než mi otevřel oči. Nebyla jsem naivní blázen, tedy ne natolik, abych věřila ve věrnost mladých mužů. Uplynuly již téměř tři roky, co vyplula na povrch právě ta největší Davidova nevěra, a to díky tomu, že byl tak hloupý, že s ním ta dotyčná otěhotněla. Na tu scénu jak z filmového scénáře telenovely, nikdy nezapomenu. Volal, jak mě miluje, že chce jen nás a že neuvěřitelně lituje! Slíbil, co se dalo, a začal tak nějak fungovat – vzala jsem ho zpět, pod jistými podmínkami, samozřejmě. Vše mělo být jinak, měli jsme se brát, dostavět barák a žít tam jako skutečná rodina.
4
To vše a s tím, že o to malé, které se mělo narodit, neprojeví sebemenší zájem, a s ní už se neuvidí. Peníze na dostavění nemovitosti však nebyly, pořád byl pryč, a já stále cítila nebezpečí ze strany oné milenky. Něco mi ale napovídalo, že ani pod jeho přísahami David nepřekvapí a podvede mě v jakékoliv z těchto podmínek. Samozřejmě v den kdy ho sebrali, jsem večer obdržela SMS ve znění: „S Davidem žiji téměř třetím rokem, tak co kdybys nás už konečně nechala napokoji?“ Věděla jsem úplně přesně, od koho ta zpráva je! A jaká byla má reakce? Poté, co jsem se samozřejmě rozklepala vzteky a uronila první slzy, jsem odepsala rychlostí blesku Davidově milence: „S Davidem jsem již devátým rokem, tak co kdybys už šla konečně do prdele?“ „Jo? Tak proč spolu tedy nebydlíte?“ „Budeme, jakmile se dostaví barák! S jeho mami, já bydlet nehodlám! A vůbec, zeptej se ho sama!“ Byla jsem v šoku, ale zároveň se mi ulevilo, neboť jsem čekala, že ta situace musí někdy nastat. Vždyť jsem po ní pátrala, abych zjistila pravdu. Pak mi jí přišlo líto, jelikož jí asi nebylo o moc lépe, než mně. Napsala jsem tedy znovu: „Promiň, nemá to cenu. Jen tě uklidil a lhal ti stejně tak, jako mně.“ To byl zlomový okamžik.
5
Od té doby jsme se staly oporou jedna druhé, zjistily jsme spoustu věcí a já jí Davida s chutí ponechala. Když si vzpomenu, kolik hádek jsem zažila, že se s ní nevídá, že o to dítě nemá zájem, že ani neví, co porodila…kolikrát na mě napřáhl! A pak se dozvíme, že nás bral ve stejný den na stejná místa, nasliboval nám a tvrdil oběma to samé, do posledního slova. Všichni to věděli, měly jsme společné známé a nikdo neřekl ani slovo, ani nic nenaznačil. Je to frajer, dařilo se mu to tak po celou dobu. Nastěhoval si ji do bytu krátce poté, co otěhotněla. Do bytu, z něhož já tehdy odešla. Věděl, že tam už nevkročím a těžil z toho, že s jeho matkou se jen tak do řeči nedám. No, a já sem za ním ještě chodím a kupuji mu věci za své poslední peníze. Návštěvy má jednou za čtrnáct dní. Jednou jdu já, pak ona s jeho matkou…Věděl ale, že na mě může s jakýmkoliv vztahem už jen vzpomínat. Veronice - tak se jmenovala - jsem dala své slovo, že už z mé strany nic nehrozí. Uvědomila jsem si, že to byl zmetek, který si prostě neuměl vybrat, bez ohledu na děti, natož na nás dvě. „Musím odjet, nebo se zblázním,“ řekla jsem si a nastartovala jsem svého miláčka od Chryslera. Cestu mi zpříjemňovala Bonnie Bianco, jako většinu z nich. Milovala jsem ty písničky z filmu 80. let. Hlavní postava, “Cindy“, praštěná, mladá holka, která žila jen muzikou a našla
6
v Itálii svou lásku, díky níž poznala, že není vše tak, jak se zdá, mi dovolovala hodinu a půl zapomenout na všechny starosti. Uplynulo několik dní a já neviděla konec těch nezdařilých obchodů, které jsem se snažila dotáhnout do konce, abych konečně mohla alespoň něco zaplatit. Vše bylo stále horší a horší. Při tom stresu jsem byla alespoň myšlenkami stále dál od Davida a od všeho, co mi udělal. Ano, psali jsme si dopisy, ale láska už v tom nebyla. V jeden podvečer jsem ho však dočista nenáviděla! Seděla jsem zrovna v kuchyni, když si pověření muži přijeli pro mého Chryslera, kterého jsem nebyla schopna zaplatit již třetím měsícem! Nikdo nemá ponětí, jak já to auto obrečela, doslova ořvala! Zbožňovala jsem ho, jezdila jsem pořád – kvůli práci, s malým, na nákupy, ale i jen tak. Bylo to mé druhé dítě. Nebýt Davidova zpoždění s navrácením peněz, nestalo by se to! Mít ho po ruce, seděla bych dnes na cele já! Během měsíce od mé poslední návštěvy se nestalo nic významného. Každý den byl stejný, maximálně mi zavolala Davidova Veronika, aby mi oznámila novinky z návštěv a jak to vypadá s propuštěním na kauci. Všechno mi lezlo na nervy, že jsem si i méně všímala malého – raději. Ale nakonec jsem se dočkala zpestření tohoto ubohého měsíce. Jak hektický den, samá upomínka, samá složenka, malý syn neposedí chvíli v klidu.
7
„Potřebovala bych už prodat ty mé pozemky, nebo ten barák, jinak už nevím, co se mnou bude.“ Celý den jsem inzerovala své zprostředkovatelské služby, nemovitosti k prodeji, a marně doufala v jakýkoliv sebemenší obchodní úspěch tak, jako každý den v poslední době. Nezbývalo nic jiného, než zkusit ještě něco nového. Napadaly mě samé šílené věci a vždy jsem skončila u stejné myšlenky: „To asi budu muset dělat kurvu, abych sehnala alespoň nějaké peníze, jelikož sex je jediný, za co jsou ještě lidi ochotni platit, i když nemají na chleba!“ Jenže po mých výpočtech jsem došla k závěru, že i tak bych asi neuspěla, neboť abych vydělala tolik, kolik jsem potřebovala, musela bych jet jako mašina, každý den a celý den, a ani tak bych to nestihla v termínu. Samozřejmě, tahle práce hlavně skutečně nebyla, a asi nikdy nebude, pro někoho s mou povahou. Za vztahu s Davidem jsem však poznala i dosti movité chlapy, kteří sháněli holky na jejich výlety, kde jim nakoupili to, co chtěly, a pyšnili se, jak jsou dobří, že mají vedle sebe mladá koťátka, o nichž nikdo nevěděl, že jsou tam za peníze. Tak se zrodil další nápad: „Bude ze mě společnice – takový ten doprovod na obědy, večeře, obchodní jednání a večírky, na cesty. Bez poskytování jakýchkoliv sexuálních služeb – to je snad jasné,“ řekla jsem matce svou myšlenku a ihned jsem na tom začala pracovat.
8
Titul e-knihy: Bez sublimace Autor: Sandy Brygan Nakladatel: Sandy Brygan, publikováno v roce 2013 Počet stran: 342 Obvyklá cena: 175.00,- Kč
Tuto e-knihu můžete zakoupit na http://shopebook.widezone.net
9
