Čas ve filosofické reflexi Friedricha Nietzscheho Time in the Philosophical Reflection of Friedrich Nietzsche

Technická univerzita v Liberci FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ Katedra:

Filosofie

Studijní program:

Specializace v pedagogice

Studijní obor:

Český jazyk a literatura se zaměřením na vzdělávání – Humanitní studia se zaměřením na vzdělávání

Čas ve filosofické reflexi Friedricha Nietzscheho Time in the Philosophical Reflection of Friedrich Nietzsche Bakalářská práce: 2011-FP-KFL-072 Autor:

Podpis:

Jana Rybářová Adresa: Haškova 953/40 46006 Liberec 6 Vedoucí práce: doc. PhDr. Naděžda Pelcová, CSc. Konzultant:

doc. PhDr. Naděžda Pelcová, CSc.

Počet stran

slov

obrázků

tabulek

pramenů

příloh

67

19044

0

0

18

0

V Liberci dne 27. 04. 2011

Čestné prohlášení

Název práce:

Čas ve filosofické reflexi Friedricha Nietzscheho

Jméno a příjmení autora:Jana Rybářová Osobní číslo:

P07000308

Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo. Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem. Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil/a elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.

V Liberci dne: 27. 04. 2011 Jana Rybářová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala především doc. PhDr. Naděždě Pelcové, CSc. za vedení a udílení cenných rad a připomínek během vzniku této práce a v neposlední řadě také mé rodině a blízkým za poskytovanou morální podporu.

Čas ve filosofické reflexi Friedricha Nietzscheho Anotace Cílem této bakalářské práce je srozumitelná interpretace pojetí času a věčnosti podle Friedricha Nietzscheho s důrazem na myšlenku věčného návratu téhož, jež je stěžejní částí předkládané práce.

V úvodu jsou vytyčeny hlavní cíle a použité metody.

Následně je čtenář uveden do problematiky a seznámen s Nietzscheho osobností a jejím filosofickým vývojem, postupně jsou vysvětleny zásadní myšlenky jeho filosofie a následuje detailní analýza myšlenky věčného návratu téhož v jejím historickém vývoji. Závěr potom sumarizuje jednotlivé kapitoly a vyslovuje přínos osobnosti Friedricha Nietzscheho nejen pro filosofii. V práci je kladen důraz na hermeneutickou práci s pramennými texty.

Klíčová slova: Friedrich Nietzsche, filosofie, věčný návrat téhož, vůle k moci, nadčlověk, antikrist, smrt boha, čas, věčnost, nihilismus.

Time in the Philosophical Reflection of Friedrich Nietzsche Summary The aim of this thesis is to understand interpretation of the concept of time and eternity, according to Friedrich Nietzsche, with emphasis on the idea of eternal return of same, which is a crucial part of the text. In the introduction are marked out the key objectives and used methods. Consequently, the reader is given to issues and familiarized with Nietzsche's philosophical and personality development, then gradually are explained the fundamental ideas of his philosophy, followed by a detailed analysis of the idea of eternal return of same in its history. Conclusion then summarizes each chapter and expresses the contribution of Friedrich Nietzsche personality, not only for philosophy. This thesis accentuates on hermeneutic work with the source texts.

Key words: Friedrich Nietzsche, philosophy, the eternal return of same, a will for power, superman, antichrist, death of god, time, eternity, nihilism.

Zeit in die philosophishe Reflexion von Fridrich Nietzsche Zusammenfassung Ziel der Bakalararbeit ist verständliche Interpretation der Zeitgebrauch und der Ewigkeit nach dem Fridrich Nietzsche. Mit Nachdruck auf eine Idee ewiger Wiederkehr gleichen, die ist der Hauptteil der übersetzte Arbeit. Die Einleitung besteht die Hauptzielen und die gebrauchte Methoden. Der Leser eingeführt bis ins Problematik und der Leser ist kennergelernt mit Nietzsche Person, ihrem philosophischen Entwicklung. Weiter sind aufgeklärt grundsätzliche Ideen (Grundgedanken) seine Phlilosophie und es folgt die Feinanalyse der Idee ewige Wiederkehr gleichen in seiner historischen Entwicklung (seine Geschichte). Der Schluss sumieren eine Einzelnekategorien (einzelnen Kapiteln) und deutet ein personliches Moment Friedrich Nietzsche nicht nur für die Philosophie. Arbeit liegt der Schwerpunkt auf hermeneutischer Arbeit aus Quellen. (Oberwassere Texte).

die Schlüsselwörter: Friedrich Nietzsche, die Philosophie, ewige Wiederkehr gleichen, der Wille an die Macht, der Übermensch, der Antichrist, der Tod Gottes, die Zeit, die Ewigkeit, die Nihilismus.

OBSAH 1 Úvod ….................................................................................11 2 Struktura a metodologie.....................................................12 2.1 Metodika a postup..........................................................................12 2.2 Struktura práce...............................................................................13

3 Studium a mladá léta..........................................................14 4 Nietzschův filosofický vývoj...............................................16 4.1 Působení v Basileji a vliv Arthura Schopenhauera a Richarda Wagnera......................................................................16 4.2 Obrat k pozitivistické filosofii......................................................18 4.3 Filosofie vůle................................................................................19 4.3.1 Vůle k moci................................................................................22 4.3.2 Téma nihilismu...........................................................................23 4.4 Pokus o zhodnocení Nietzscheho myšlenkového vývoje..............25

5 Stěžejní filosofické úvahy...................................................27 5.1 Náboženství a smrt boha v Nietzschově pojetí..............................28 5.2 Teorie nadčlověka..........................................................................32 5.3 Pojetí času a věčnosti.....................................................................35 5.3.1 Čas...............................................................................................35 5.3.2 Myšlenka věčného návratu téhož a její postupné rozvíjení.........40 5.3.2.1 První formulace myšlenky věčného návratu téhož...................42

5.3.2.2 Další vývoj myšlenky věčného návratu téhož v Radostné vědě...................................................................47 5.3.2.3 Věčný návrat téhož ve III. části spisu Tak pravil Zarathustra..........................................................53 5.3.2.4 Amor fati..............................................................................60

6 Nietzsche na sklonku života.............................................62 7 Závěr..................................................................................64 8 Seznam použitých a prostudovaných zdrojů.................66

SEZNAM ZKRATEK A SYMBOLŮ

ad.

a další

atd.

a tak dále

např.

například

stol.

století

tzn.

to znamená

1 Úvod Filosofie Friedricha Nietzscheho, stejně jako celá jeho osobnost vzbuzovala vždy pozornost. Jde o autora velmi kontroverzních myšlenek, s nimiž ne každý souhlasil. Pokořoval mnohé společenské hranice a meze, jak jen to bylo možné. Otevřeně si dovolil kritiku něčeho, co bylo ve společnosti předmětem respektu a úcty, co se dosud nikdo neodvážil napadnout. Jeho význam pro filosofii je nedozírný, ovšem není až tak známo, že byl také výborným psychologem a spisovatelem. Hlásá, že konečným cílem není život jako takový, ale že člověk by měl směřovat někam výš, k nalezení vyššího stupně. Nietzscheho ovlivnilo mnoho významných osobností jako například Richard Wagner, Arthur Schopenhauer, Gotthold Ephraim Lessing a další, kteří v Nietzscheovi zanechali stopy a v některých jeho pracích je velmi patrný vliv těchto osobností. Největší vliv na jeho dílo však měl právě Richard Wagner, Arthur Schopenhauer a antická kultura. Nietzschem samotným se později inspirovaly mnohé filosofické systémy a hnutí, která svými netradičními úvahami ovlivnil. I v Čechách byl přijímán většinou pozitivně. Do značné míry ovlivnil například filosofy Ladislava Klímu nebo Františka Krejčího. Jeho dílo lze označit za nadčasové, podnětné pro mnoho humanitních oborů, nejen pro filosofii. Chtěl vytvořit lidství silné a moudré, lepší. Filosofování Friedricha Nietzscheho pramenilo z hlubokého opovržení a odporu vůči poměrům v soudobé společnosti, zejména potom vůči veškerým projevům maloměšťáctví. Jeho styl se může jevit až provokativně a místy se může zdát zbytečně vyhroceným, ovšem to je právě jeden z mnoha prvků, které dodávají jeho úvahám na atraktivitě a čtenářské přitažlivosti. Přestože v jeho filosofii můžeme nalézt mnoho rozporů, stejně tak lze vysledovat i určitý vývoj a dozrávání.

11

Cílem práce je provést stručnou a laicky srozumitelnou interpretaci Nietzscheho filosofie s přihlédnutím k problematice času, věčnosti a věčného návratu téhož. Interpretovat lze různými způsoby, v této práci však bude interpretace založena výhradně na četbě literatury uvedené v seznamu použité literatury, nikoliv na mnohých nepodložených a subjektivních interpretacích. Zvolené téma je vybrané na základě zájmu o danou problematiku a jeho významu pro současnou filosofii. Leitmotivem Nietzschových děl je ostrá kritika tehdejší společnosti, křesťanské morálky a morálky obecně, morálky zbavené základních lidských hodnot, jež vede k nihilismu. Stěžejní témata jeho filosofie, jako je smrt boha, pojetí antikrista, voluntarismus, nadčlověk, jsou i v současné době předmětem mnohých diskusí a polemik. Nietzschova filosofie je značně poznamenána jeho životním osudem, který bude rozebrán v následujících kapitolách. Velmi patrná je u něj touha po záchraně světa ohroženého zkázou lidství a nihilismem, touha nalézt nový, lepší řád, morálku a hodnoty pro tento svět. Tato touha spasit svět se u něj velmi výrazně projevovala zejména na sklonku života.

2 Struktura a metodologie 2.1 Metodika a postup

Za pomoci analýzy dané primární a sekundární literatury proto práce podává přehled vývoje Nietzschova filosofování a rozebírá jeho konkrétní nejdůležitější úvahy. Cílem práce je jednotná interpretace vzniklá syntézou těchto textů. Jako základní metoda byla použita metoda deskriptivní a hermeneutická práce s pramennými texty, dále pak syntéza těchto textů a jejich jednotná interpretace. Postupovat budu výše zmíněným způsobem, veškeré mé závěry budou vycházet ze studia primární a sekundární literatury a dalších nalezených relevantních zdrojů, věnujících se danému tématu. Může se ojediněle vyskytnout i pokus o komparaci 12

a subjektivní hodnotící stanovisko, což nepokládám v této práci za škodu. Předmětem zkoumání je rozbor a následná interpretace filosofie Friedricha Nietzscheho.

2.2 Struktura práce

Bakalářská práce bude rozčleněna do několika hlavních kapitol, přičemž mnohé z nich se dále člení na jednotlivé podkapitoly. Hlavní kapitoly jsou pojmenovány podle vybraných oblastí zájmu o danou problematiku a podle toho, co považuji z mého subjektivního pohledu za důležité v této práci. První kapitola čtenáře uvádí do tématu a nastiňuje základní východiska a dílčí témata, která budou následně detailněji rozpracována. Druhá kapitola potom podává stručný přehled postupu, jak dosáhnout vytčeného cíle a pojmenovává metody, které budou použity. Následuje již část, věnující se skutečně Nietzscheově osobnosti samotné, od dětství po období dospívání, studia a objevování další životní cesty, na níž se posléze vydal. Ta je potom rozpracovávána dále, nejprve objevuje počátky jeho filosofování, zmiňuje se o vazbách s nejrůznějšími osobnostmi světového rozsahu, které jej nějakým způsobem ovlivnily a na ni navazuje kapitola, představující Nietzscheho hlavní úvahy, které se zásadním způsobem dotýkají nejen veřejného mínění, ale ovlivňují i filosofii a moderní dějiny na dlouhá léta. Vysvětlení problematiky pojetí času potom připravuje čtenáře na kapitolu následující, která se věnuje stěžejní myšlence, na níž tato práce staví, úvaze o věčném návratu téhož. Nabízí interpretační rámec, který pomáhá čtenáři vytvořit si představu, jak Nietzsche k této myšlence došel, proč ji považujeme za tak zásadní a v čem tkví její hlavní přínos. Proto je tato kapitola také nejrozsáhlejší. Předposlední kapitola zevrubně analyzuje poslední léta filosofova života, chorobu, která ho postihla, a myšlení Nietzscheho na sklonku života. Před závěrečnou kapitolou je navíc ještě pro inspiraci k četbě vložen seznam vybraných děl z Nietzscheho biografie. Na závěr shrnuji poznatky a fakta, s nimiž se operovalo, subjektivně hodnotím, do jaké míry bylo splněno zadání a cíl této práce, a zamýšlím se nad tématy, která by si zasložila další možné zpracování, na které již v této práci nebyl prostor. 13

3. Studium a mladá léta Friedrich Wilhelm Nietzsche se narodil 15. října roku 1844 v Röckenu u Lützenu do rodiny pastora. Své jméno Nietzsche dostal po pruském králi Friedrichu Wilhelmu IV., který slavil narozeniny ve stejný den jako on. Roku 1849 mu umírá otec a rok na to i mladší bratr. Po této události se zbytek rodiny stěhuje do Naunburgu nad Saalou a Nietzscheho a jeho sestru Elisabeth získal oficiálně do poručnictví rodinný přítel, soudní rada Otto Berndhard Dächel. V letech 1850 – 1856 se pohybuje Nietzsche převážně ve společnosti žen, žije se sestrou, matkou a babičkou, tetami a služebnými. Obklopen ženami je vychováván v duchu protestantské zbožnosti, což ovlivnilo jeho další život a smýšlení. Svou citlivost a fyzickou slabost kompenzuje snahou o železnou sebekázeň. Svá první léta studia zahajuje na všeobecné chlapecké škole, později přechází na soukromou školu a pokračuje ve studiu na církevní škole v Naumburgu, kde také začíná jeho důsledný rozchod s křesťanstvím. Je ovlivněn antickou kulturou a filosofií, romantickým básnictvím, zejména Jean Paulem a Hölderlinem. Univerzitní život započal v Bonnu, kde se čím dál zřetelněji přikláněl k antické filosofii jako k hlavnímu oboru. Později přechází studovat klasickou filologii do Lipska. Nietzsche se pro filologii nadchl, studoval ji u Friedricha Ritschela. Seznamuje se s Erwinem Rohdem, člověkem z okruhu studentů kolem Ritschela a zveřejňuje své první filologické práce. V době studií v Lipsku se poprvé setkává se Schopenhauerovou filosofií a je jí zcela oddán. Stejně jako Schopenhauer je iracionalistou a rozum považuje za pouhého služebníka vůle.1 Přestože studoval filologii, ve svých odborných pracích vždy inklinoval k filosofii. Již v roce 1869 získal na Ritschelovo doporučení profesuru a začal vyučovat filologii na basilejské univerzitě. Vyučoval také na basilejském Paedagogicu. Během prusko – rakouské války na čas přerušuje univerzitní kariéru a odjíždí pomáhat s péčí o raněné. Onemocněl však úplavicí a vrací se zpět do Basileje. V této době také vznikají spisy jako Zrození tragédie z ducha hudby a Nečasové úvahy.

1 NIETZSCHE, Friedrich. Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia, 1992. s. 127.

14

Při tvorbě se inspiroval více zdroji: jednak mu učarovalo období antiky, vliv mělo taktéž jeho přátelství s Richardem Wagnerem a v neposlední řadě i Schopenhauerem. Popisuje zde vznik řecké tragédie jako působení dvou protikladných živlů, z nichž jeden „boří a druhý „tvoří“, a vzájemně vytvářejí harmonii a rovnováhu. Oproti apollónskému živlu smíru a harmonie však vyzdvihuje živel dionýský, který ztělesňuje neustálé tvoření a ničení, beztvarou pravůli. Takový výklad vzniku řecké tragédie lze podle Nietzscheho aplikovat i na výklad světa jako takového.2 V tomto díle však nenajdeme pouze zrození tragédie, ale i její zánik, z něhož viní Sokrata a jeho netragické vidění světa.3 Podrobněji tento aspekt Nietzsche rozebírá v Nečasových úvahách. Zde opěvuje své duchovní vůdce, hudebního skladatele Richarda Wagnera a filosofa Arthura Schopenhauera. Roku 1870 se jako dobrovolný ošetřovatel zúčastnil německo – francouzské války. Zanedlouho se u něj objevují příznaky choroby, projevující se silnými bolestmi hlavy. V roce 1876 se již musel nechat v Paedagogiu zastoupit a od této doby se jeho zdravotní stav prudce zhoršuje. Roku 1878 se definitivně vzdává svého místa v Paedagogiu a roku 1879 i profesury na univerzitě. Poté mění místa pobytu, pobývá např. ve švýcarských Alpách, v Janově a na dalších místech. Ovšem na sklonku života teprve vznikají jeho zásadní díla.

2 KOUBA Pavel. Nietzsche: filosofická interpretace. Praha: Oikoymenh, 2006. s. 67. 3 Tamtéž., s. 23.

15

4. Nietzschův filosofický vývoj V této kapitole se budu věnovat postupnému myšlenkovému vývoji Nietzscheho, pokusím se rozebrat jednotlivé etapy jeho filosofování a dokladovat je na konkrétních příkladech. V závěru podkapitol provedu sumarizaci jednotlivých období.

4.1 Působení v Basileji a vliv Arthura Schopenhauera a Richarda Wagnera

Období Nietzschova působení na basilejské univerzitě lze označit jako dobu nekritického obdivu k Wagnerovi. V tomto období také vydával díla ovlivněná Schopenhauerovou metafyzikou. V této době, kdy je okouzlen Schopenhauerem a Wagnerem, se formuje počátek jeho tvorby. Období plné pesimismu, ale i nadšeného romantismu. V těchto prvotních fázích svého filosofování považuje za ideál umělce – génia, který je schopen ve svém filosofování vystihnout podstatu všeho důležitého. Později však Nietzsche svůj postoj přehodnocuje a kloní se spíše k vědečtějšímu přístupu. Zpětně období svého prvotního filosofování hodnotí spíše skepticky: „Mým největším zážitkem bylo mé uzdravení. Wagner patří pouze k mým nemocem.“4 Ve čtvrté části Nečasových úvah Richard Wagner v Bayeruthu je již podle názvu patrné, že se zde bude věnovat Wagnerově osobnosti. Nejvýznamnějším pojítkem a společným zájmem, který Nietzscheho a Wagnera pojil, je Schopenhauer a hudba. Osobnostem Wagnera a Schopenhauera jsou věnovány poslední dvě z Nietzschových Nečasových úvah: Schopenhauer jako vychovatel a Richard Wagner v Bayreuthu. Zde můžeme pozorovat tzv. kult génia. V géniovi lidstvo získává svého proroka, vychovatele a vůdce, ale také svůj cíl. Toto je jedna ze základních Schopenhauerových myšlenek, která Nietzscheho tak fascinovala, představa „vznešených, dokonalých jedinců.“ „Nejsou pokračováním nějakého procesu, nýbrž žijí nečasově a současně“, vytvářejí „určitý druh mostu přes neutěšený proud vznikání.“ „...Jeden obr volá na druhého skrze pusté prostory časů a jejich vznešený 4 NIETZSCHE, Friedrich. Richard Wagner in Bayeruth, Der Fall Wagner, Nietzsche contra Wagner. Stuttgart: Philipp Reclam jun., 2008. s. 20.

16

duchovní rozhovor se nerušeně odvíjí nad svévolným a lomozícím davem trpaslíků, který se jim hemží u nohou.“5 Vývoj dějin s veškerými jeho zákony určují právě tito „trpaslíci“, potom tedy platí, že: „Cíl lidstva nemůže být na konci, nýbrž toliko v jeho nejvyšších exemplářích.“6 Metafyzická podstata je však i v nejvyšších exemplářích, ale od lidské masy se liší. Člověku náležejícímu k mase, je přes svou bytost navršeno mnoho dalších vrstev, patřících světu, životu. „Člověku, jenž nechce patřit k mase, stačí, přestane-li být vůči sobě pohodlný“.7 Důsledkem je rovnost v nejhlubším smyslu, altruistická péče a

výchova. Zde je velmi zřetelně vidět rozpor s

Nietzscheho pozdějším myšlenkovým obdobím, kdy operuje s pojmy jako tyranie, otroctví ad. Hudba Richarda Wagnera v Nietzschovi probouzela touhu po metafyzickém výkladu. Větší roli však hrál Nietzschův osobní vztah k Wagnerovi a jeho nekritický obdiv k němu. Nietzsche shledával značnou podobnost s povahou Wagnerovou. Avšak stejně jako Schopenhauera, tak i Wagnera Nietzsche „překonal“ ve smyslu myšlenkového rozkolu. Wagnerovy skladby s odstupem času hodnotí až negativně. 8 Jako symbol myšlenkového odklonu zasílá Nietzsche Wagnerovi dílo Lidské, příliš lidské, které již napsal v duchu pozitivismu. Nietzschovo duchovní napojení na tohoto významného hudebního skladatele ovšem i nadále zůstává silné. V 70. letech 19. stol. se přátelí s Paulem Réem. Jejich cesty se rozcházejí v roce 1882, kdy Nietzsche dokončoval dílo Radostná věda, jakožto poslední pozitivistické dílo. Až do konce filosofování se však Nietzsche zabýval čtyřmi stěžejními koncepty svého raného filosofického období (přestože se tato pojetí měnila): dionýským prvkem, kultem génia, nečasovostí a dekadencí. V Basileji působil celkem deset let. Roku 1879 se vzdává profesury a působí jako spisovatel a filosof. Nietzsche se snaží pochopit Wagnerovou hudbu s ohledem na rysy Wagnerovy povahy, jež mu jsou tak blízké. „Jako se jeho hudba s jistou krutou rozhodností podřizuje chodu dramatu, 5 KOUBA, s. 97. 6 Tamtéž., s. 99-100. 7 NIETZSCHE, Friedrich. Nečasové úvahy. Praha: Oikoymenh, 2005. s. 47. 8 NIETZSCHE, Friedrich. Lidské, příliš lidské: kniha pro svobodné duchy. Praha: Oikoymenh, 2010. s. 189.

17

neúprosnému jako osud, zatímco ohnivá duše tohoto umění žízní po tom, aby se konečně jednou bezuzdně a volně rozběhla divočinou.“9 „Nade všemi znějícími individui a zápasem jejich vlastností, nad celým zástupem protikladů se vznáší...všemocný symfonický rozum, jenž z boje ustavičně rodí svornost.“10 „Nikdy není Wagner více Wagnerem, než když se těžkosti zdesateronásobují a on sám může vládnout v těchto velkolepých poměrech s potěšením zákonodárce. Spoutávat prudké, protichůdné masy v jednoduché rytmy, prosazovat jednu vůli v chaotické různorodosti nároků a tužeb.“11 Je patrné, že právě tato příbuznost jejich povah měla za nevyhnutelný následek Nietzschův názorový obrat. Jakmile dosáhl v tomto období vrcholu své tvorby, bylo záhodno, aby se vydal na další cestu k jiným myšlenkám, které mu měly obohatit ducha.

4.2 Obrat k pozitivistické filosofii

Další Nietzschův vývoj se odvíjí v duchu atmosféry tehdejší pozitivistické vědy. Právě v této době vrcholí kritika vůči jeho dřívějším modlám Schopenhauerovi a Wagnerovi. Je zcela oddán vědě a vědeckým metodám poznání. Objevuje se však Charles Darwin a jeho evoluční teorie, která ze strany Nietzscheho nemohla zůstat nepovšimnuta. Pod vlivem této teorie vytváří Nietzsche své vlastní teorie, zejména potom teorii o nadčlověku. V době, kdy se Nietzsche odpoutává od Wagnerovy a Schopenhauerovy filosofie, se u něj plně hlásí o slovo jeho choroba. Stále se mu však daří její projevy překonávat. Filosoficky se ještě váže k metafyzice a v pracích se věnuje helénské kultuře. Ve starověkém Řecku spatřuje základní rámec světa. O této době zpětně píše takto: „Když jsem se sám vydal na další cestu, chvěl jsem se: záhy poté jsem onemocněl, více než onemocněl – byla to únava z nezadržitelného zklamání vším, co nám moderním lidem ještě zbylo k nadšení...“12 Dochází u něj k pozvolné změně ve smýšlení. Znechucen tehdejší morálkou hledá něco, co by se mohlo stát opěrným pilířem jeho myšlenek. Vyvstává proto jeho touha po víře 9 10 11 12

NIETZSCHE, Friedrich. Nečasové úvahy. Praha: Oikoymenh, 2005. s. 57. Tamtéž., s. 58. Tamtéž., s. 59. NIETZSCHE, Friedrich. Lidské, příliš lidské: kniha pro svobodné duchy. Praha: Oikoymenh, 2010. s. 204.

18

v cokoliv. Přemýšlí nad člověkem a jeho možnostmi. Vznikají díla jako např. Radostná věda. Tento text v podstatě předznamenává jeho stěžejní dílo – Tak pravil Zarathustra (dále jen Zarathustra), které lze právem považovat za vyvrcholení jeho filosofického vývoje. Nový typ poznání pro Nietzscheho ztělesňuje opět určitá osobnost, Paul Rée, s nímž nyní pěstuje vřelé vztahy. Nietzschův formující se pozitivistický světonázor jej zavedl až k anglickým pozitivistům, k jejichž spisům ho přivedl Rée. Odpovídaly mu na otázku, po které se pídil, na otázku morálního fenoménu. Nietzsche tedy začal zkoumat vývoj morálního cítění, morální předsudky a fenomény. „Mrav představuje sumu zkušeností dříve narozených lidí s údajně užitečným a škodlivým, ale morální cit (mravnost) se nevztahuje k těmto zkušenostem jako takovým, nýbrž ke stáří, posvátnosti a nediskutabilnosti mravu.“13 V tomto období jsou pro něj nejvyššími myslitelnými lidskými hodnotami všeobjímající altruistická láska, dobrota. I vůči tomuto pojetí morálky se však ve svých pozdějších obdobích vymezuje. Ranní červánky vystihují nejlépe přechod do dalšího období filosofování, kdy se pomalu obrací k filosofii vůle. Pozitivismu se definitivně odcizuje a nalézá nové duchovní obzory. 4.3 Filosofie vůle Pozornost nyní Nietzsche věnuje mystice a mystickému smýšlení. Nově objevený způsob poznání je založen na protikladu vědeckého přístupu pozitivistů. Vše je podřízeno tvořivému pudu vůle. Největší rozdíl mezi Nietzscheovým pozitivistickým obdobím a novým učením, jež hlásal, spočívá nově v rozvíjení vlastního uceleného systému. Ponořil se do studia přírodních věd, jež pokládal za prvotní a základní pro jeho novou filosofii. Zamýšlel se věnovat studiu tak intenzivně, že mínil v následujících letech nevydávat žádné nové spisy. Během studia přírodních věd však v něm čím dál více vyvěrala potřeba nějak systematizovat a sepsat nové poznatky, a tak se navzdory plánovanému uzavření do sebe naopak toto období stalo jedním z jeho nejproduktivnějších. Jedním z nejdůležitějších rysů Nietzschovy 13 NIETZSCHE, Friedrich. Ranní červánky: myšlenky o morálních předsudcích. Praha: Aurora, 2004. s. 65.

19

filosofie tohoto období je touha po systému, systematizaci. Toto období, které víceméně koresponduje s jeho vlastním duševním životem, zahajuje Radostná věda. Již samotný název napovídá, že Nietzsche ji psal v radostném poblouznění smyslů, avšak závěrečný aforismus nazval: „incipit tragoedia.“14 Na počátku stála potřeba oprostit se od pozitivistických teorií, které ho svazovaly a přiklonit se k nějakému světonázoru, s nímž by se mohl vnitřně ztotožnit. V této filosofii lze zřetelně vidět obrysy tragičnosti světa, trpící lidstvo a nadčlověka jako vyšší stupeň vývoje lidstva, které má být pouhým mostem k jeho dosažení. V jeho posledních dílech lze dohledat, jak brojil proti víře v Boha a náboženství vůbec. Charakteristický je také jakýsi vnitřní rozpor mezi bolestí a slastí, které splývají v jedno. Nejpodstatnějšími rysy děl z daného období jsou tedy: nejprve odklon od logického ideálu poznání a posun v argumentaci pravdy, ale také krok zpět do prvního období filosofování před pozitivistickým obdobím, do dob wagnerovsko – schopenhauerovského smýšlení. Do tohoto období lze zařadit tyto práce: Tak pravil Zarathustra, Mimo dobro a zlo, předehra filosofie budoucnosti, Ke genealogii morálky, Případ Wagner, problém hudebníka a Soumrak model, aneb jak se filosofuje kladivem. Přestože se Nietzsche snažil překonat svůj charakteristický aforistický styl, ne vždy se mu to dařilo, což se ukázalo jako zjevný nedostatek. Zabývá se také dosud novou myšlenkou, otázkou pomíjivosti a relativity lidského poznání a vůbec veškerého myšlení. Vůle je podle Nietzscheho něco, co je pro člověka příznačné a charakteristické. Než aby nechtěl nic, raději si zvolí nicotu. Nietzscheho nové učení zde vyvstává ze smíšení různých prvků, mystika se spojuje s prvky epistemologie a vzniká tak nový typ filosofování, který se ohání pojmy jako síla lidského pudu, relativita veškerého lidského poznání ad. 15 Nietzscheho celou pozdní filosofii doprovází jedna zásadní myšlenka: aby došlo ke stvoření či zrození něčeho nového, vyššího, je potřeba, aby došlo k zániku starého, překonaného. Vůle k moci jako filosofický pojem se v Nietzscheho úvahách začíná objevovat během 80. 14 NIETZSCHE, Friedrich. Radostná věda. Praha: Pražská imaginace, 1991. s. 27. 15 KOUBA, s. 235.

20

let 19. stol., přestože se touto problematikou zabýval již dříve. Co je vůle k moci demonstruje na použití pojmu odpor, protože sílu nemůžeme poznat bez použití odporu a odpor naopak bez použití síly. Tyto dva fenomény existují tedy s vzájemnou provázaností. Nietzsche jako Schopenhauerův žák mezi sebou rozlišoval, podobně jako Schopenhauer „vůli o sobě“ a vůli, jež se jeví našemu lidském vnímání. Tu rozlišoval na svobodnou a nesvobodnou. Svobodná je, pakliže její podstata existuje mimo náš svět zkušenosti a nesvobodná, jestliže její projevy můžeme vnímat v rámci kauzálních souvislostí. Svoboda vůle, jíž bylo dosaženo, vzniká z nutnosti a podmíněnosti vůle. Tato svoboda však je mystická, protože se odvrací od přirozených podmínek, které ji formovaly. Ve svém pozitivistickém období adoroval Nietzsche svět skutečnosti tak, jak se vyvíjel, a všechny odlišné názory odmítal. Nyní je předmětem jeho obdivu již dílo hotové, dokonalé. Naopak vše vznikající, co se teprve nachází v nějaké určité fázi nedokončeného vývoje, akceptuje pouze jako prostředek k dosažení oné obdivované dokonalosti. Nietzsche přechází k pojmenování vůle silných a vůle slabých16, jeví se mu jako výstižnější, než-li „svobodná“ a „nesvobodná“ vůle tak, jak je užívali deterministé. Ten, kdo má podle Nietzscheho vůli k moci, je „nečasový“ a směřuje ke genialitě. Vývoj lidstva a lidské dějiny by skrz génia získaly svůj směr a cíl, své opodstatnění. To, co teprve vzniká, není podle Nietzscheho dobré. Moderní člověk, protože je podmíněn svou dobou, je tedy celou svou podstatou otrocký. Teprve v okamžiku, kdy dospěje k nadčasovosti, stane se geniálním. V tomto smyslu Nietzsche obdivuje Napoleona, vnímá jej jako symbol ideálního vládce a povahy, jež má šprávný vládce mít. Avšak

zločinec může být svým způsobem géniem a člověkem, operujícím

svobodnou vůlí, pokud si dokáže podmanit běh dějin. Ideální cíl Nietzscheovy filosofie je oprávněně nedosažitelný, jelikož aby k němu došlo, muselo by tím dojít k zániku člověka jako takového. Nelze splnit požadavek, aby se lidstvo vzdalo vlastní individuality a vytvořilo tak prostor pro nadčlověka.

16 NIETZSCHE, Mimo dobro a zlo. s. 82.

21

„Buďte tvrdí!“17 zde lze jasně vidět paradox nietzscheovské morálky: na jedné straně jakési odříkání a na druhé tvrdost, krutost. Být tvrdým znamená nepodlehnout lákání svého nízkého pudu a různých lákadel ega, požitkářství, tvrdost vůči okolí, ale i vůči sobě. Má to být něco, co v člověku probouzí vznešenost. Nietzsche tak vrcholně odsuzuje zbabělost jako něco, co degraduje naše lidství na úroveň odpadu.

4.3.1 Vůle k moci

Vůle k moci nemá být vůlí k životu, ale vůlí života samého.“Vůle k moci není sama hodnotou, nýbrž neuniknutelnou hodnotovou tenzí, v níž váha hodnoty vždy souvisí s její schopností otevírat danou konstelaci rozumění. Moc jako otevřenost může existovat pouze v udržování významového sváru a kategorie síly a slabosti určují, zda určitá hodnota tento svár oživuje, nebo zda přibližuje jeho konec, tj. inercii rozpadu či jednoty.”18 Zde hrají roli také kategorie slabosti a síly, které slouží jako něco, co tímto vyjadřuje otevřenost či uzavřenost světa. Otevřený svět staví na vztahu k druhému, není možné se z něj vyvléci. Pro pochopení Nietzscheova pojetí moci je třeba si odpovědět na otázku, zda je naše konání projevem síly. Pokud jednáme tak, jak jednáme z pohnutek síly, nikoli slabosti, potom z toho Nietzsche vyvozuje, že jednání ze slabosti znamená, že nejsme v tuto chvíli schopni jednat nějakým jiným způsobem. Vůle k moci má být vůlí, která zvětšuje napětí a odstup, která prohlubuje rozdíly, pokud to má vést k otevřené společnosti. Stupňování moci, tedy to, co pomáhá dosáhnout takovéhoto stavu, je dobrem. Nietzsche také zdůrazňuje, že člověk ve svém neutuchajícím chtění postrádá nevinnost, nejprve tedy musí posbírat odvahu, aby věřil sám v sebe, svým možnostem a náklonnostem. Žádostivost však přisuzuje větší váhu všemu, po čem člověk touží. Čím více se člověku nedaří ji naplnit, tím více roste frustrace z nenaplnění. V okamžiku, kdy však začneme vnímat naše pohnutky jako něco přirozeného, jejich význam klesá. Je nutné rozlišit zda to, po čem toužíme je skutečné, že to skutečně vidíme, nebo zda se pouze domníváme, že to vidíme, proto 17 NIETZSCHE, Tak pravil Zarathustra. s. 90. 18 KOUBA, s. 243.

22

je třeba odpovědět si na otázku, co skutečně znamená žádost a chtění v našem životě, proč je vůbec zakoušíme, jakou hrají roli. Toto je však velmi obšírné téma, jež by si jistě zasloužilo důkladnější zpracování, které ovšem není cílem této práce. Ve stručnosti lze shrnout, že Nietzscheovy analýzy, týkající se objasnění těchto otázek směřovaly k tomu, abychom si uvědomili, že naše obvyklé, naučené představy o chtění, žádostech a puzení nejsou ničím jiným, než naučenými způsoby jednání. Je potřeba se naučit kriticky hodnotit lidské konání, abychom byli schopni identifikovat skutečný motiv určitého chování člověka i přesto, že je např. pečlivě skrývaný. Chtění, žádosti a puzení jsou pouhými projevy těla. Úloha člověka zde tkví v tom, aby si uvědomil, že nemá tělem opovrhovat, protože tělo je tím nástrojem, který tvoří vše nové. Tělo představuje určitý souhrn sil, sklonů, dispozic atd., které se projevují právě v podobě projevů vůle, chtění, žádostí. Člověk svými předsudky a morálním hodnocením nemá vstupovat do těchto procesů, má je nechat volně působit tak, jak je jim přirozené a tím se stává člověkem, který je schopen porozumět sám sobě, stává se tím, kým je, díky souboji protichůdných tendencí a sil. Člověk jim porozumí, pokud se jich nezalekne, nedistancuje se od nich. Tyto síly, které v člověku dřímají, si nevybíráme, jsme jimi obdařeni shůry již v okamžiku zrodu a platí zde „amor fati.“19 Své potřeby můžeme uspokojovat pošetile, či moudře, pokud je necháme promluvit a porozumíme jim. Nietzsche zdůrazňuje, že své potřeby nesmíme umlčovat a potlačovat, to by člověka činilo nejen nebezpečného sám sobě, ale i okolí. Upřímná láska k životu ustavuje pravý, skutečný život a vymezuje ho vůči pouhému živoření a přežívání.

4.3.2 Téma nihilismu

Problematika nihilismu je jedním z nejdůležitějších aspektů Nietzscheova myšlenkového vývoje. Pokud tento pojem důkladně analyzujeme, lze v něm spatřit určitý plán, koncept jeho uvažování. Nihilismus je podle Nietzscheho pouze předpokládaný důsledek duchovního vývoje společnosti. Důsledek našeho pojímání 19 NOVÁK, s. 42.

23

morálky a pravdy. Je pro něj charakteristický úpadek, jistá dekadence. Dekadenci nepovažuje primárně za něco špatného, pokládá ji za součást přirozeného vývoje. Podstatou a zdrojem nihilismu je fakt, že celá duchovní tradice jak se vyvíjela, stojí na víře, jež je projevem lidské slabosti a sebeklamu. 20 Nihilismus tak můžeme podle Mokrejše vymezit jako „osvobození od potřeby víry, jako charakteristickou podobu nevíry, a je v něm možno spatřovat moc působící proti fanatismu, této jediné podobě síly, kterou zná lidská nezralost a slabost.“21 Z tohoto titulu můžeme rozlišit dvě verze nihilismu: nihilismus síly jako moc a postup ducha a naproti tomu nihilismus slabosti, doklad o úpadku a porážce ducha. Tento nihilismus vzniká únavou a slabostí ducha. Nietzsche však věnuje velkou pozornost právě nihilismu síly. „Nihilismus vypovídá o nejhlubší nouzi evropského lidství a objasňuje ji jako nutný důsledek samotného založení evropské duchovní tradice.“22 Proto je tak důležité nalézt nové, pevnější základy, které by nihilismus neohrozil. Člověk bude schopen nihilismus překonat pouze tehdy, pokud ve svém nitru najde sílu dostatečnou k tomu, aby přijal a pochopil stěžejní myšlenku nihilismu o omylnosti dosavadního chápání a zkušeností a o nestabilitě dosavadního pojetí poznání. Nietzsche svou kritikou budoucnosti dobra a zla uskutečňuje tříštivou destrukci soudobého pojetí duchovna a duchovního světa vůbec.23 Člověk trpí iluzí, že může posuzovat skutečnost na základě své představy. Ta ho ale uvrhuje v sebeklam. Ten však nespočívá v této iluzi, ale ve člověku samém a jeho mylném porozumění. Z toho vyplývá slabost člověka a jeho touha skrýt ji před okolím. Nihilismus je často mylně vykládán jako odvržení od dosavadních ideálů, a neprojevování dostatečné vážnosti skutečnostem, jež si to údajně zasluhují. Naopak, nihilismus, jak Nietzsche dokládá např. zde:24 vznikl proto, aby člověk bral své představy o pravdě, morálce, životu..atd. vážně a podřídil tomu svůj život a své konání. Člověk je tak nucen přijmout, že pravda, tak jak ji pokládal, byla klamem a iluzí a takovéto vidění mu 20 21 22 23 24

MOKREJŠ, s. 223. Tamtéž., s . 229. Tamtéž., s. 230. NIETZSCHE, Mimo dobro a zlo. s. 124-125. NIETZSCHE, Tak pravil Zarathustra. s. 90.

24

právě zprostředkovává nihilismus. Pojetí morálky existovalo v zásadě takové, že člověk by měl klást svou představu o životě výše, nežli život samý. Ale to člověka svazuje a brzdí v rozletu, potřebuje se naučit lásce ke svému životu. Cesta k překonání nihilismu vychází z nihilismu samotného. Bez člověka nemají skutečnosti v životě význam, postrádají veškerý svůj jinak daný smysl a hodnotu. Tyto aspekty jim dává až teprve člověk, proto stojí jeho hodnota tak vysoko. To, čím je, určuje člověk sám a to svým nasazením, svou kreativitou a životním elánem, jedině tak lze nihilismus překonat.

4.4 Pokus o zhodnocení Nietzscheho myšlenkového vývoje

Nietzscheův filosofický vývoj lze ve své podstatě charakterizovat ve třech stupních: nejprve neuznávání vědeckých poznatků a důslednou distancí od nich, později nastává obrat a náhlá přístupnost k těmto poznatkům, posléze jejich dovedení do krajností tak, jak nejvíc to je možné, a nakonec vlastní systémy a teorie podložené těmito poznatky. Je třeba si však uvědomit, že Nietzschův filosofický vývoj skutečně odrážel a zrcadlil jeho momentální duševní stav. To vysvětluje náhlé změny, obraty a rozpory, které mohou působit překvapivě, avšak logicky po důkladnějším seznámení s jeho osobností a studiu spisů z různých období a jejich následné komparaci. Často se v jeho dílech můžeme setkat se snahou podložit své myšlenky nějakým vědeckým rámcem. Toto je patrné zejména v jeho pozitivistickém období. U Nietzscheho je zvláštní a do jisté míry i charakteristická skutečnost, že do vyššího stupně duchovního vývoje nedospívá vývojem intelektuálním, jak je tomu obvyklé, ale vědomým vzepřením se minulosti, „starým“, již překonaným myšlenkám a vývoj intelektuální se stal pouhým vedlejším produktem tohoto procesu. Zajímavé je také hodnotit vztah Nietzscheho k Wagnerovi ve srovnání s dalšími osobnostmi. U Wagnera jde zpočátku vyloženě o hluboký obdiv, stavěl ho na piedestal, aby k němu mohl vzhlížet jako k modle, ke svému duchovnímu vůdci. Zde opět

25

spatřujeme stav, kdy se Nietzsche pro něco (lhostejno pro co či koho konkrétně) nadchl a žil tím, až do doby, kdy tato euforie pominula, aby si našel nějaký nový předmět obdivu, který ho posune výše v jeho poznání. Cítil se být Wagnerovým učedníkem, naproti tomu, pokud porovnáme např. jeho vztah k Réeovi, tak jde spíše o spříznění duší, duchovní souznění, než nekritický obdiv. Po odvratu od wagnerovsko – schopenhauerovského altruismu a jeho metafyzické hodnoty, nachází v Réeových spisech teoretickou základnu právě pro svůj odvrat proti „starému“ smýšlení. Na místě opěvovaného Dionýsa najednou stojí Sokrates, působící jako symbol pravdy a pravdivosti. Toto dobře dokladuje následující citát: „vědecký člověk je vyšším vývojovým stupněm člověka uměleckého“25. Zajímavé je také uvědomit se, že nejvíce se Nietzscheův příklon k Réeovi projevuje právě ve spise Lidské, příliš lidské. Je to pochopitelné, vezmeme-li v úvahu, že v této době se odpoutával od Wagnera a hledal nějaký diametrálně odlišný myšlenkový koncept, než jaký doposud vyznával. Jeho filosofie tak získává nový náboj, Nietzsche je zcela oddán vědě a vědeckému zkoumání, odmítá uznávat jakékoliv jiné hodnoty a ponořuje se do hledání nových myšlenek. Pozitivismus ho, dá se říci, „zachránil“ od nekončícího Wagnerova vlivu. Aby se mohl duchovně posunout dál, bylo odpoutání se nezbytné. Nietzscheho náhlá vzplanutí k určitému vzoru, později ochladnutí a hledání něčeho dalšího, co by zaplnilo prázdnotu po minulém velmi strhává k hledání souvislostí s jeho aktuálním duševním stavem. Díla, vznikající v této době, tak skrývají ve svých názvech symboliku toho, co se mu dělo v hlavě. V Nietzscheho posledních dílech jakoby se obracel zpět do minulosti a hodnotil či rekapituloval své vlastní myšlenkové obraty a nebrání se vlivu svých dřívějších stanovisek. Dříve se ztotožňoval s úvahou, že duchovní síla a nezávislost tkví v neustálém sebeočišťování a osvobozování se od zastaralých myšlenek, nyní je však nechává na sebe působit. Ze svých dřívějších přesvědčení a tezí však akceptuje pouze to, kde se bytostně promítá jeho individualismus, jeho vlastní duše. Ke svým dřívějším modlám se staví negativně, odmítá uznat jejich podíl na jeho tehdejších úvahách: „Lešení má být

25 NIETZSCHE, Lidské příliš lidské. s. 224.

26

odstraněno, je – li dům postaven.“26 Ke konci života zaujímá podobné stanovisko naprosto ke všem dřívějším vlivům, nejen k Wagnerovi a Schopenhauerovi, ale i k dříve obdivovanému pozitivismu. Nietzsche tak může působit nerozhodně. Je však otázkou, do jaké míry to lze přikládat za vinu jeho postupující chorobě. Je však záhodno se zamyslet i nad otázkou, jakým způsobem byl Nietzsche ve své tvorbě ovlivněn ženami, neboť je neoddiskutovatelným faktem, že již od dětsví vyrůstal obklopen ženami a i později k nim choval zvláštní vztahy. Již od dětsví v rodině chyběl mužský prvek a vzor. Otec i mladší bratr mu zemřeli brzy, oficiální poručník plnil pouze roli formální a Nietzsche výchova tak ležela na bedrech matky, případně babičky, sestry Elisabeth a služebných. Navazování intimních vztahů Nietzschemu činilo problém, víme však minimálně o dvou ženách, které jeho život poznamenaly, Tou první byla žena holandské národnosti, Mathilde Trompedach, která v roce 1876 odmítla jeho žádost o ruku, a druhá žena, s níž se seznámil díky Réeovi, Ruska Lou Andreas - Salomé. Ani tato žena však nevyhověla jeho žádosti o ruku a Nietzscheho tak uvrhuje to trýznivých stavů osamocení a marnosti, z nichž vzniká spis Tak pravil Zarathustra. Troufám si tvrdit, že ženy kolem Nietzscheho, ať už se jednalo o rodinu, přítelkyně, či ženy, k nimž choval vřelejší city, měly na jeho tvorbu nesporný vliv a bylo by zajímavé zabývat se tímto dílčím tématem v budoucích pracích.

5 Stěžejní filosofické úvahy Následující kapitola se bude podrobněji věnovat deskripci a interpretaci vybraných témat Nietzscheho úvah. Konkrétně pojetí antikrista a náboženství vůbec, nadčlověka, pojetí času a časovosti a konečně zásadní myšlence věčného návratu téhož. Některá dílčí témata, kterým se Nietzsche věnoval, již zde byla zmíněna a popsána, jde však o pouhý výběr. V první části této kapitoly bude popsána náboženská zkušenost, smrt boha, jak ji pojal Nietzsche a vznik antikrista, jak nazval sám sebe, v následné části bude popsán vznik teorie o nadčlověku, co si pod 26 NIETZSCHE, Nečasové úvahy. s. 235.

27

tímto pojmem máme představit, jak ho chápat a jaký má vlastně význam pro lidstvo a kapitolu uzavře problematika dějinnosti Nietzscheho myšlení, což zahrnuje problém času a konečnosti, věčnosti a věčného návratu téhož, jakožto stěžejního bodu Nietzscheovy filosofie v této práci.

5.1 Náboženství a smrt boha v Nietzschově pojetí

Dílo Antikrist je bezesporu už svým názvem jedním z

nejkontroverznějších

v Nietzschově tvorbě. Představuje jakýsi předěl v jeho dosavadních spisech. Přestože celé Nietzschovo dílo radikální je, tento tematický celek svou radikalitou dovedenou až ad absurdum budí neobvyklou pozornost a proto ho nelze opominout ani v této práci. V Antikristovi napadá křesťanství a křesťanskou morálku obecně. Co mohlo být kořeny takovýchto filipik? Proč Nietzsche útočil na systém, který pokládá společnost doposud za jakousi stabilní hodnotu ve svém životě? Odpovědi na tyto otázky lze hledat i v jeho soukromém životě. Pocházel ze silně duchovně založené pastorské rodiny a očekávalo se, že bude pokračovat v rodinné tradici a ubírat se stejnou životní cestou. Po smrti nejbližších lidí však jeho víra ochabuje a hledá odpovědi na otázky, proč bůh své ovečky tak trestá za jejich bezmeznou víru. Křesťanskou morálku pokládá za něco, co je nyní pro společnost velkým problémem a je potřeba to nějakým způsobem změnit k lepšímu. Náboženství je podle Nietzscheho zkušenost lidstva, vše, co jsme v průběhu staletí do něj vložily se nám nyní vrací. Náboženská víra je lživá a vznikla z omylu, ovšem ani to nijak nesnižuje jeho význam v životě člověka a společnosti. Náboženství je produktivní a jeho cílem v lidském životě je podat výklad světa jako uceleného systému. Interpretuje život v kontextu celého vesmíru a bytí tak, jak je. Náboženství má také svou neměnnou a danou hierarchii. Tím nejvyšším je „bůh, božské, posvátné“, vše, co přesahuje úroveň člověka a přírody. Toto „nadpřirozené“ je tím skutečným světem, tou hodnotou, která dává smysl. Vše ostatní je „přirozené“, tedy méně hodnotné, nepodstatné. Náboženství je svou podstatou založeno na uctívání něčeho, co člověka přesahuje a z čeho má strach. Náboženství, jak tvrdí Nietzsche

28

v Antikristovi, má přinést „proměnu života.“27 Zajímavá je také problematika axiologie v náboženství. V tomto světě žádná hodnota nezaniká, pouze se může nějakým způsobem měnit. Bůh je pak nejvyšším projevem bytí, jehož nadvládě je podřízeno vše, co je pod ním. Pojetí boha a božského je tradičně v různých kulturách různé a postupem času se mohou měnit a také mění. Nietzsche však tvrdí, že i bůh sám se změnil. Z boha dobrého, pomáhajícího, se stal bůh přikazující, kladoucí požadavky. 28 V případě prvního boha je tedy morálka ještě v pořádku, ale ve druhém případě již dochází ke zvratu. Tato morálka pak ztělesňuje pocity viny, hříchu...ad. V evropském kulturním okruhu je náboženství obecně reprezentováno křesťanstvím, proto i Nietzsche víceméně zaměřuje pozornost právě na ně. Nietzsche svou analýzou křesťanství došel k závěru, že se praktikované křesťanství diametrálně odlišuje od původního Kristova učení. Pravá křesťanská zkušenost je zážitkem vždy osobním a subjektivním. Člověk (křesťan) pozná království boží, když otevře své srdce těmto zkušenostem. Cestou ke království božímu je život, nikoliv smrt, která náleží jinému světu. 29 Křesťanství tak, jak je praktikuje církev, se svými hodnotami od tohoto niterného prožitku nesmírně vzdaluje. Církev se snaží manipulovat a ovlivnit co největší možné množství lidí, expandovat a obracet bezvěrce na tuto víru. Člověk se tak stává závislým na systému a skutečná hodnota a podstata původního skutečného křesťanství je tak zaobalena pod roušku fanatického lpění na víře.30 V tomto ohledu se dostávají do sporu víra s pravdu, protože zamyslíme- li se nad motivací víry v člověku, dojdeme k závěru, že člověku je přirozená touha po víře v něco, ať už jde o cokoliv. Člověk touží věřit, že něco je pravda, a tak rozum zde ztrácí svůj roli. 31 Nietzsche se snažil najít kořeny silného vlivu křesťanství v evropské kulturní tradici. Pracoval s pojmy jako pravda, víra..ad. a došel k závěru, že křesťanství prodělává silný úpadek. Bylo by však velmi zjednodušující tvrdit, že křesťanství obecně shledává negativním a nevidí v něm 27 28 29 30 31

NIETZSCHE, Antikrist s. 131. NIETZSCHE, Antikrist s. 118. Tamtéž., s. 132. Tamtéž., s. 164-5. Tamtéž., s. 113.

29

aktuálně nic dobrého pro člověka, naopak se snaží poukázat i na kladné stránky křesťanství, protože obohacuje a zkvalitňuje život člověka, rozvíjí morálku a mravnost, není však spásné. Tvrdí, že lidský život dokonce ohrožuje a oslabuje.32 Probouzí a živí v člověku naivitu a určitou intelektuální nezralost, touhu nechat se vést, nechat o sobě rozhodovat jiné. Člověk potom díky náboženství vidí svůj vlastní život jako malý, nedokonalý ve světle víry a příliš se upíná pouze k představě o svém životě než k jeho prožívání. Nieztsche shledává jako zhoubné projevy křesťanství, potažmo náboženství pocity, které v člověku vyvolává: špatné svědomí, projevující se pocity viny, hříchu..atd.33 Nietzsche nepopírá jednu ze základních křesťanských tezí, víru v nesmrtelnost.34 Avšak dodává, že nesmrtelnost je vzácná, dostane se jí pouze vyvoleným jedincům, nikoliv automaticky každému. Spíše je v jeho pojetí nesmrtelnost chápána jako nesmrtelnost činu, skutku, jež zanechaly nějakou stopu. Nesmrtelnost ve smyslu, v němž ji předkládá křesťanství, však zásadně odmítá. Vysvětluje to na učení o „posledním soudu“35: takto pojatá nesmrtelnost hlásající rovnost mezi lidmi bez rozdílu stírá skutečně objektivní a nepopiratelné rozdílnosti mezi lidmi. Nietzscheho pojetí křesťanství jistě má své trhliny, avšak v zásadě zamyslíme – li se důkladně nad hlavními body a pohnutkami, které ho k těmto teoriím dovedly, je nezlomným faktem, že dokázal najít ty stránky křesťanství, které lidský život oslabují a ničí. A právě Nietzschův výrok „bůh je mrtev“reprezentuje jeho postoj ke ztrátě víry v křesťanského boha a pokládá jej za jeden z nejdůležitějších milníků dějinného vývoje. Skutečnost, že „bůh je mrtev“, tak neznamená nic jiného, než vystřízlivění a uvědomění si, že víra v neotřesitelnou pravdu boží je pouhým klamáním sebe sama. Dobu, která nastává po smrti boha, označuje jako „zlé poselství.”36 Pokud je vírou v boha myšlena víra v morálku, potom výrok „bůh je mrtev“ v podstatě říká, že není 32 33 34 35 36

NIETZSCHE, Ranní červánky. s. 77. NIETZSCHE, Genealogie morálky s. 96. Tamtéž., s. 116. NIETZSCHE, Antikrist. s. 174. Tamtéž., s. 176.

30

radno se bezvýhradně na tuto víru spoléhat. Člověk je ze své přirozenosti tvorem, jenž potřebuje oporu a vedení, nebo si to alespoň o sobě podvědomě myslí. Tyto jistoty a uspokojení potřeb mu dosud dodávala víra v boha. Zkušenost, že „bůh je mrtev“ tak otevírá cestu ke změně celé naší duchovní tradice a lidského směřování. Je potřeba proměna celého systému, musíme se oprostit od starých, překonaných idejí a hledat cestu k ideálu. Nietzsche zdůrazňuje, že člověk se má odpoutat od fascinace časem a jak interpretuje Nietzscheho slova Mokrejš: “Kromě jiného se potřebujeme zbavit netrpělivosti, spěchu a všech forem nevůle a nepřátelství vůči času.”37 Až se tomu tak stane, tak svět získá nový rozměr, člověk o sobě přestane mít přemrštěné vnímání a získá pokoru, která mu nyní tolik chybí. Nietzsche v této souvislosti také připomíná, že smysl života představuje „génius“ a nikoliv „lidstvo“. Člověk musí nalézt a rozkrýt všechny klamy, iluze a omyly, a tak se zbaví „špatného svědomí“ a najde znovu schopnost radovat se a žít plnohodnotně svůj život.38 Náboženství nabízí pomoc člověku oslabenému či nějakým způsobem trpícímu. Tím nad ním však získává moc. Člověk, oslepený vidinou osobní spásy, pak snáze podléhá manipulaci církve jakožto instituce. A právě zde spatřuje Nietzsche to největší nebezpečí.39 Touha církve po moci, po ovládání širokých mas je zjevná a podle Nietzscheho až fanatická. Svou moc staví na lidské slabosti a potřebě člověka podpory v těžkých chvílích. Nietzsche zkoumal, na základě jakých příčin sehrálo křesťanství v naší duchovní tradici tak důležitou a neopominutelnou úlohu. Nietzsche ovšem zdůrazňuje, že křesťanství svým způsobem život člověka oslabuje a lze říci až degraduje už jen tím, že se snaží stírat přirozené odlišnosti mezi lidmi a tím navozuje falešnou iluzi rovnosti a udržuje člověka v empiricky neověřitelné naději na posmrtný život a věčnou spásu. Nietzsche však nezatracuje náboženství úplně. To, že jeho určité prvky podrobil kritice ovšem neznamená, že by jej bez výhrad odsuzoval. Náboženství může náš život i zkvalitnit. Nelze nezmínit jeho vliv na morálku věřícího člověka, jehož život má svůj určitý pevně stanovený řád a jehož chování a jednání se řídí určitými pravidly. Mokrejš cituje Nietzscheho v této 37 MOKREJŠ, s. 202. 38 Tamtéž, s. 105. 39 NIETZSCHE, Antikrist. s. 192.

31

souvislosti takto: „Nějaký obyčej a mrav, ať je jakýkoli, je lepší než žádný.“40 Víra však může mít různou povahu. Nietzsche tak hledal, jakým způsobem se různé podoby víry uplatňují a projevují v životě člověka. Říká, že naše jednání velmi významně ovlivňuje právě zkušenost o existenci něčeho nadpřirozeného v našem životě. Bůh má představovat určitou moc nad celým universem, která výrazně přesahuje vše lidské a přirozené. Je však potřeba smýšlet jak o bohu dobrém pro člověka, tak o bohu špatném.41 K tomu, aby člověk žil kvalitní život je potřeba, aby sám sobě věřil, nikdy neztratil schopnost radovat se, žít „naplno“. Tomu může náboženství dobře napomáhat. A právě víra v boha, vědomí „božského“ k tomu svou měrou přispívá.

5.2 Teorie nadčlověka

Tato

část

Nietzscheovy filosofie patří

mezi jednu

z nejznámějších

a nejdiskutovanějších. Později byla zneužita a přetvořena k obrazu svému nacistickou ideologií, avšak jisté je, že označení nadčlověk je s Nietzscheovou osobností většinou primárně spojováno. Pojem nadčlověk byl použit poprvé již v 1. stol. př. n. l. Dionýsiem z Halikarnassu. Vyskytuje se taktéž ve spisech J. W. Goetha nebo J. G. Herdera. Nietzsche při vzniku této své teorie vychází zejména z teoretických východisek evolucionismu. Problematiku nadčlověka Nietzsche rozebírá podrobně zejména v díle Tak pravil Zarathustra. Vydání jmenovaného díla vyvolalo velké společenské diskuse o vhodnosti veřejného prezentování takovýchto kontroverzních úvah. Jisté však je, že Nietzsche ve své době víceméně nebyl pochopen a jeho úvahy o nadčlověku byly hodnoceny negativněji, než tomu tak je dnes. O nadčlověku začal přemýšlet, když pochyboval o „zralosti“ člověka. Co vůbec zralost znamená, jak se projevuje, k čemu je potřebná. Nadčlověk má právě symbolizovat onu zralost člověka. Zde se dostáváme zpět k místu, kde Nietzsche podrobuje kritice náboženství, neboť projevem nezralosti člověka je také potřeba 40 NIETZSCHE, Ranní červánky. s. 21. 41 NIETZSCHE, Antikrist s. 200.

32

stírat rozdíly mezi lidmi, k čemuž jej tlačilo náboženství.42 Člověk tak ztrácí vlastní individualitu a tím i půdu pod nohama. Potřebuje najít novou sílu a oprostit se od své slabosti jako od něčeho, co nepotřebuje, co ho strhává dolů a komplikuje jeho život. Tak se vydává na správnou cestu, vedoucí ve svém důsledku až k nadčlověku. Nyní, když byl vysvětlen pojem nadčlověk, budou na následujícíh řádcích nastíněny cesty, jež podle Nietzscheho vedou k nadčlověku. To celé však obnáší dlouhodobý a složitý proces sebepoznání. Je nezbytné, aby se člověk na své cestě vzhůru oprostil od všech klamných idejí, aby poznal své životní omyly a opustil zažité vzorce chování, neskrýval se před překážkami, ale naopak je s hrdým čelem překonával a tím se posouval na pomyslné příčce duchovního vývoje stále výš. Jeho úkolem je také nalézt nově nabytou svobodu, naučit se odmítat, avšak ne to, co mu nevyhovuje, ale to, co shledá nedobrým pro svou duchovní cestu. Cesta k nadčlověku začíná vlastním uvědoměním si, že současný stav není trvalý a že je potřeba ho překonat. Člověk je tvorem tvořivým, ale aby dozrál a nalezl svou schopnost tvořit, musí odhlédnout od poznatků, které dosud považoval za moudré a nalézt skutečnou moudrost. „Moudrost je spánkem beze snů.“43 Nietzsche bytostně odsuzuje věčnou nespokojenost člověka projevující se permanentními pocity nespokojenosti se svým životem a osudem. Člověk je tím pak oslepen a nedokáže objektivně rozpoznat, co je pro něj dobré. Pro to, aby se bez problému mohl uskutečnit pokrok, vývoj směrem kupředu, je třeba, aby se člověk ve svém životě naučil objektivně rozlišovat. Nietzsche také v této souvislosti kritizuje snahu nevyčnívat z davu. Není však na světě nic drásajícího, než žít šedý, průměrný život někoho jiného na úkor rozmanitosti a pestrosti subjektivních zkušeností vlastního života. Je téměř nezbytné, aby byl člověk ochoten reflektovat a přijmout svůj život jako neutuchající boj se sebou samotným, na jehož konci dojde k překonání všeho starého, nezpůsobilého k tomu, aby člověk duchovně vyrostl. Každý člověk má také na světě nějaké poslání, které by měl během svého různě dlouhého života splnit, aby se posunul dál. Pouze na něm je nalézt tento úkol a do jaké míry jej v životě dokáže splnit, je také jedině na 42 Tamtéž., s. 14. 43 Tamtéž., s. 260.

33

něm. Tento úkol, můžeme jej nazvat též jako životní poslání či smysl života, musí člověk sám nalézt, není mu vnuknut shůry. Určité naučené způsoby chování, podle nichž se většinou řídíme, jsou špatné, máme žít podle vlastních vzorců chování, s nimiž se ztotožňujeme, a nikoliv nahodile.44 Nikdy nám nesmí chybět ona „vůle k moci“ a „vůle stoupat do výšky.“45 Nadčlověk tedy není nic jiného než dokonalý typ člověka schopného rozlišovat v životě to důležité, ovládá rozum a žije v dokonalé harmonii s přirozeností života. Teorie nadčlověka ve stručnosti znamená, že člověk má zničit slabost v sobě, tedy toho slabého člověka v jádru sama sebe. To však oficiální nacistická ideologie a hitlerovský fašismus překroutily a tuto Nietzscheho myšlenku vyložily jako porazit slabého člověka kolem sebe, což je radikálním popřením všeho, co Nietzsche dosud hlásal (antinacionalismus, antimilitarismus...atd.) Soudobý člověk podle Nietzscheho není ani zralý, ani dospělý a nezbývá než doufat, že u něj dojde k uvědomění. Vize nadčlověka má být tím, co nás neustále popohání kupředu. Zajímavý je fakt, že Nietzsche ve svých ranějších obdobích filosofování hodnotí myšlenku nadčlověka jako entity s ušlechtilejšími vlastnostmi než kterými disponuje člověk, jako něco nerealizovatelného. Myšlenku nadčlověka však nezavrhuje úplně, ale postupně ji v mysli přetváří a časem vzniká ucelený koncept, jehož interpretace byla výše popsána. Na závěr této podkapitoly je ocitován Nietzsche, jak charakterizuje člověka ve vzathu k nadčlověku v díle Tak pravil Zatathustra: „Člověk jest provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem – provaz nad propastí. Nebezpečný přechod, nebezpečná chůze, nebezpečný pohled zpátky, nebezpečné zachvění, nebezpečná zastávka. Co je velkého na člověku, jest, že je mostem, a nikoli účelem: co lze milovati na člověku, jest, že je přechodem a zánikem.“46 Svět bude příchodem nadčlověka zušlechtěn, ale nelze to vyložit jako konec vývoje dějin.

44 NIETZSCHE, Nečasové úvahy. s. 201. 45 NIETZSCHE, Tak pravil Zatathustra. s. 109. 46 Tamtéž., s. 12.

34

5.3 Pojetí času a věčnosti

Problematika času je jednou ze stěžejních Nietzschových myšlenkových koncepcí. V této práci je na ni kladen také větší důraz, než na ostatní dílčí témata Nietzscheho filosofie, která mají sloužit k lepšímu pochopení jeho úvah. Následující řádky popisují Nietzschovo pojetí času tak, jak jej chápal on a tvoří jakýsi úvod do následné podkapitoly, která potom podrobněji rozpracovává myšlenku věčného návratu. Aby byla vysvětlena, je nezbytné popsat základy uchopení času, na nichž Nietzsche staví. Cílem následujících podkapitol je tedy snadno pochopitelná interpretace myšlenky věčného návratu jako základního ontologického principu, který odpovídá na otázku jsoucna jakožto jsoucího. Ve své interpretaci se budu opírat zejména o sekundární literaturu a pokusím se provést jednotnou syntézu prostudovaných interpretací. (Tyto interpretace se však vzájemně příliš neliší, záměrem je spíše odborná deskripce problematiky na základě jak primární, tak sekundární literatury).

5.3.1 Čas Pro pochopení Nietzscheho představy o věčnosti a věčném návratu, je potřeba nejprve čas důkladně analyzovat. Je však nezbytné upozornit na skutečnost, že tato analýza bude nastíněna pouze ve svém neopominutelném základu, není v možnostech této práce předložit celou koncepci ve všech jejích aspektech a detailech. Čas je tedy charakterizován jako vzájemně se prolínající synchronicita tří dimenzí. Tyto dimenze se vzájemně podávají a ve svém podávání zadržují (takto je vysvětlena budoucnost), pokud se navzájem odpírají, pak jde o minulost a jestliže se vzájemně vyhrocují, jedná se o přítomnost. Toto vzájemné podávání jednotlivých dimenzí stojí také na distanci bytí – nebytí, přítomnost – nepřítomnost, skrytost – neskrytost.

35

Minulost: je něco, co už je definitivně rozhodnuto a co už my svým konáním nemůžeme nijak ovlivnit ani změnit a v tom spočívá její definitivnost. Je tedy odepřená, ale máme o ní jasnou představu (můžeme si vzpomenout, jak něco konkrétního stalo) a definitivně neměnná. Budoucnost: o budoucnosti ve většině případů nemáme přesnou představu, ale můžeme ji nějakým způsobem předvídat s větší či menší mírou pravděpodobnosti. K budoucnosti ale ve své úplnosti nikdy nemůže dojít, jde pouze o moment zvratu, kdy se budoucnost stává čímsi přítomným. Tento moment je projevem náhlosti času. Přítomnost: stejně tak přítomnost je charakterizovaná pouhým momentem zvratu budoucího v minulé. Přítomnost je pak bytím a nepřítomnost nebytím, které prožíváme v područí času. Nebytí je pak v rámci tohoto prožitku již nepřítomnost, minulost. Aktuální přítomnost, jež probíhá právě teď, je bytí naléhající a budoucnost je tedy nebytí, přítomnost, která ještě nenastala. Čas je zakoušen jako právě přítomná aktuálnost a tím pádem potom budoucnost, ale i minulost jsou pojímány jako reduktivní. Minulé je chápáno jako přítomnost, která již není a budoucí jako přítomnost, která ještě nenastala. Toto k vysvětlení významu pojmu reduktivní. Okamžik, který právě nastal, probíhá, tedy „je přítomen“. Problém celého dosavadního filosofického směřování spočívá v jistotě, že člověk ví, co je ideální podoba bytí, existence. Duchovno a náboženství spatřovalo smysl člověka v jeho určité podobnosti bohu. Nietzsche ale tvrdí, že nikdo nemůže s jistotou předem vědět, co je dobré a co je špatné, to ví pouze bůh, jako stvořitel.47 Člověk se nesmí nechat ukolébat vizí věčnosti, ale akceptovat, že vše jednou pomíjí. Upínat se na myšlenku věčnosti je pro člověka cestou do pekel a Nietzsche v Zarathustrovi také zdůrazňuje, že člověk se nemá spoléhat na svou podobnost s bohem. Smyslem historie je, že neexistuje stále stejná podoba lidské duše a jsme tvory pomíjivými. Člověk je tak nucen k tomu, aby se vyrovnal se svou novou 47 Tamtéž., s. 217.

36

časovou zkušeností, která mu posléze otevře cestu k radostnějšímu tvořivému životu. 48

Čas, tak jak jej známe, není relevantní. My, lidé, jej pouze pociťujeme a nazíráme.

Je také rozdíl mezi subjektivním a objektivním prožitkem času, je tedy relativní. Nietzsche zdůrazňuje důležitost a vážnost tohoto úkolu pro člověka. Schopnost nějakým způsobem se vyrovnat s tímto novým prožitkem času je určující pro další vývoj našeho života. Je tedy pouze na nás, zda se s touto skutečností vyrovnáme, jak nejlépe dokážeme a tím svůj život obohatíme, nebo zda tuto zkušenost vnitřně odmítneme a nepřijmeme. Potom se však odsoudíme k postupnému upadání kvality našeho života. Hlubší časovou zkušenost potom přináší perspektiva věčnosti, která se nachází přirozeně v horizontu časovosti. Cestou do věčnosti je „okamžik.“49 Jedině díky němu můžeme poznat, že všude kolem nás se rozprostírá věčnost. Věčnost ovšem neznamená, že by v ní čas ztrácel svůj smysl, naopak je zde pociťován nebývalou měrou. Žádoucí je, aby se člověk oprostil od strachu z času a časovosti a hledal v něm kořeny smyslu svého života. Zkušenost času tak člověku ukazuje, že svět, potažmo celé universum, má svůj řád a je smysluplný, ač se to člověku v jeho stereotypu ubíhajícího života nemusí zdát. Ukazuje mu, že svůj život nemá dělit na dobré a špatné, ale akceptovat jej jako své vlastní bytí, jako celek, který tvoří jeho život takový, jakým je. Na poli analýzy problematiky času se nám tak vyjevuje mnoho otázek, na které bychom měli hledat odpovědi. Pro pochopení věčnosti je třeba najít ve svém životě okamžik, kdy jsme byli plně spokojení s čímkoli. Jakmile prozřeme a akceptujeme zkušenost času, zjistíme, že nic není náhodné a věčnost potom tento zážitek pouze prohlubuje a zintenzivňuje. Objevuje se tak další možná otázka a to jak správně pochopit naléhavost času. To velmi úzce souvisí se subjektivním prožíváním plynutí času a projevuje se např. pocitem, že čas pouze poklidně plyne, jindy běží úprkem a nebo jsme nedočkaví a čas se plouží tak, že minuta trvá celé věky. Subjektivní pocit času je přímoúměrný našemu očekávání dané situace. Z tohoto prožitku vyvstává další překážka, kterou musí na této cestě za poznáním člověk překonat, a to postihnout drobné nuance, které 48 KOUBA, s. 244. 49 Tamtéž., s. 250.

37

vystihují rozdíl mezi skutečným časem a pouhým naším prožitkem času. Ke zvládnutí tohoto úkolu je potřeba určitá míra sebezapření a odříkání, neboť musíme překonat svou nedočkavost. Pokud to vše člověk dokáže, zjistí, že čas není jeho nepřítel, ale že je také prvkem tvořivým, dávajím životu řád a smysl. Dejme si však pozor na iluze, které s sebou toto poznání přináší. Čas není samoúčelný, pouze plyne, to nové a lepší v něm vytváří teprve až člověk. Bylo by tedy klamem spojovat automaticky čas a pokrok jako jednotu.50 „Čas je pohyb, změna, pokrok, běh a chod, nic neponechává stát a při starém.“51 Každý nový okamžik, který nastal, každá vteřina je začátkem něčeho nového. Čas je tedy nekončící změnou, prvkem, který tvoří i boří, díky němu hovoříme o dějinách. Hledáme však také odpověď na otázku, jaká je skutečná povaha času, proč se ho lidé tak bojí. Je to dáno zejména špatnými zkušenosti, které mu přisuzujeme. Víme už, že život pomíjí, již jsme se setkali v životě se smrtí kolem nás, a tak jsme se utvrdili v přesvědčení, že čas je nepřítel. To ilustruje i fakt, že minulost již nikdy nezměníme. Ono „nikdy“ je jakousi definitivou, která v nás vzbuzuje hrůzu a pocity děsu a marnosti. Tato uzavřenost minulosti a pomíjivost všeho kolem nás nám svým způsobem jakoby odcizuje část naší svobody rozhodování. Nelze se rozhodnout, že budeme žít věčně. Náš zánik je něčím, co by se dalo nazvat jako osudová nevyhnutelná danost. V Zarathustrovi jsme se však dozvěděli, že člověk je „zánikem, protože je přechodem a mostem“52 a tím pádem smrt není zánik, ale nezbytná součást života, výzva. Člověk může žít svobodně, dát svému životu onu žádoucí tvořivou náplň za předpokladu, že svou minulost plně akceptuje a bude ji pokládat za něco, co se stalo s nějakým cílem a za konkrétním účelem. To co se stalo však máme reflektovat pouze s ohledem na aktuálnost. To nám zaručuje, že to, co se již stalo a je uzavřeno, nebudeme analyzovat více, než je nutné a nebude nás to brzdit v rozletu, v cestě, která nás posune dál v našem pozemském snažení. V Zarathustrovi se dozvíme, že díky tomuto nahlédnutí si uvědomíme, že člověk je příliš malý na to, aby poznal, co je skutečně dobré a co je špatné, že v tomto se nemůžeme stvořiteli 50 Tamtéž., s. 259. 51 NIETZSCHE, Ranní červánky s. 215. 52 NIETZSCHE, Tak pravil Zatathustra. s. 11.

38

rovnat ani náznakem. V životě tedy není tolik důležité vědět odkud přicházíme, ale kam směřujeme. 53 Plynutí času a dějiny nabízejí člověk bezpočet příležitostí, aby projevil svého tvořivého ducha a nenechal si vzít svobodu. Je však pouze na něm, zda těch příležitostí využije ke svému prospěchu nebo je nechá proplout kolem sebe bez povšimnutí. Budoucí je však to, k čemu míříme, na co se obracíme ve svém putování. Nikoli však jako k něčemu konkrétnímu, k nějakému cíli, protože ten neexistuje, stejně jako spravedlnost. Lze to popsat i jako naději, která dává našemu žití smysl. Budoucnost však nepoznáme, dokud ji nezakusíme. Nyní už víme, že nelze ztotožňovat budoucnost jako pokrok, pouze se ji snažíme nalézt a dostihnout svým co možná nejlepším konáním. Právě ona formuje i to, co zakoušíme právě teď, naši přítomnost. Smysl budoucnosti se utváří již v žité přítomnosti. V našem putování se však nesmíme nechat svést ze své cesty a odolat mnohým ošidným pokušením. To znamená, že není nutné se příliš ohlížet do minulosti a pátrat po skutečných příčinách a smyslu toho, co se již stalo, ale hledět stále dopředu a nikdy nezapomenout smysl našeho putování. Minulost nikdy není zapomenuta, už jen tím, že zasahuje do přítomnosti, stejně tak jako budoucnost, přestože ještě není odhalena, již nyní ovlivňuje přítomnost. Pokud by se mělo shrnout, co vše tedy obnáší obstát ve smyslu akceptovat časovost a novou zkušenost času, znamenalo by to následující: člověk se naučí chápat čas jako svého spojence, který mu neupírá svobodu, ale nepodlehne úskalím a pokušením, které toto nahlédnutí skrývá, překoná svůj strach a obavy z času a jeho plynutí a netrpělivost ve všech jejích ohledech a projevech. Jedině tak může stavět pevné základy pro svůj život, který bude žít v harmonii se spravedlností a s vědomím vlastní hodnoty a smyslu a cíle svého směřování. Abychom však mohli interpetovat myšlenku věčného návratu téhož, je třeba si vyložit pojem věčnosti tak, jak jej chápe Nietzsche. Věčnost je protikladem času, jeho překonáním, je s ním však neoddělitelně spjata, stejně jako pomíjivost. Oproštění se od touhy po věčnosti je dokladem úspěšného dozrání člověka.

53 Tamtéž., s. 217.

39

5.3.2 Myšlenka věčného návratu téhož a její postupné rozvíjení Pojetí času a časovosti velmi úzce souvisí s jednou z nejobtížnějších Nietzscheho úvah, s myšlenkou věčného návratu téhož. Následující podkapitola podává srozumitelnou interpetaci stěžejních pasáží a témat, které tvoří její základ. Formuluje také stručně její vývoj tak, jak zrála v Nietzscheho mysli a jakým způsobem a na základě jakých poznatků ji postupem času upravoval a doplňoval. Následné pasáže nemají ambice podat vlastní vhled do problematiky, ale popsat a zároveň se průběžně pokoušet hodnotit jednotlivé její prvky v jejich vzájemné provázanosti. Myšlenka věčného návratu se tak ukazuje být tím nejzákladnějším ontologickým stavebním kamenem a zároveň odpovědí na Nietzscheho metafyzická tázání po původu jsoucna jakožto jsoucího. Jde o vyústění celé Nietzscheovy koncepce metafyziky. Neopominutelnými tématy, které budou dále analyzovány, jsou zcela jistě čas, člověk a bytí. Při interpretaci bude postupováno chronologicky dle historického vývoje této úvahy. Tento postup shledávám za nejadekvátnější v předkládané práci, neboť složitost a obsáhlost myšlenky věčného návratu nedovoluje její odvození metodou dedukce z jakýchkoliv ostatních Nietzscheho koncepcí a lze ji přirovnat více než k čemu jinému, spíše k náhlému zjevení či vnuknutí. V Zarathustrovi můžeme objevit myšlenku věčného návratu jdoucí ruku v ruce s koncepcí nadčlověka. Není tomu náhodou, protože tato dvě dílčí témata, na něž Nietzsche kladl důraz, mají mnoho společného. Idea nadčlověka, zjednodušeně řečeno, předkládá nutnost prozření a směřování ke změně člověka a celého jeho myšlení, potřebu jeho dozrání, což nás vede právě k myšlence věčného návratu. Byla zde již zmíněna nutnost objevení tvořivého ducha v sobě, s čímž souvisí také svoboda člověka, která není daná, ale člověk k ní musí postupně dozrát, rozkrýt všechny její aspekty, porozumět jí a dokázat ji rozvíjet. Nutným předpokladem poznání svobody je zakusit pocit nesvobody. Svobodou člověka však není zamýšleno něco, čemu unikl, ale něco dobrého, něco, co vykonal a opět se váže na tvořivého ducha.54 To může zahrnovat i odmítnutí, ve smyslu uvědomění si zodpovědnosti za své činy a za všechna svá rozhodnutí, jako projev tvořivosti ducha. Do obsahu 54 KOUBA, s. 109.

40

svobody v tomto smyslu spadá i problematika autorit. Je důležité nepodléhat slepé poslušnosti autority, ať jde o kohokoliv, ale spoléhat se výhradně na samostatná rozhodnutí učiněná vlastním rozumem a samozřejmostí je potom převzít za ně také plnou zodpovědnost. Mokrejš tvrdí, že nás tato skutečnost činí v jistém smyslu i osamělými, neboť člověku nepřísluší přenášet odpovědnost za své činy a rozhodnutí na nikoho jiného.55 Člověk své svobodě porozumí, pokud porozumí i své vůli. Vůle má být potom hledání podstaty své vlastní osobnosti. Vůle a svoboda vůle je projevem uposlechnutí nějakého vnitřního rozkazu, který vyšel z nitra naší bytosti a vyvolává v nás libé pocity. Vůle je svobodná ve vztahu k budoucnosti, ale svázaná ve vztahu k minulosti a přitomnosti. Proto se tak často dostává s časem do konfliktu. Vůle může být časem pomatena, protože proti němu nic nezmůže, a tak se staví do opozice vůči němu, neboť pro ni představuje jakousi formu trestu. Vůle je také živlem tvořivým, přináší blaženost a uspokojení, ovšem pouze pokud se oprostí od nevraživosti ve vztahu k času. Čas ve vší jeho fragmentárnosti a tajemnosti můžeme pochopit pouze tehdy, nalezneme-li svou skutečnou úlohu na tomto světě. Zkušenost času může mít pro člověka dva aspekty: Jakmile poznáme jeho skutečnou moc, jakmile si uvědomíme, že minulost je skutečně trvale daná a neměnná, vyvolá to v člověku buď pocity rezignace, otupělost vůči projevům času a posléze smíření a nebo naopak silnou touhu osvobodit se z pout času a uniknout. Jediné správné řešení však spočívá v tom, abychom učinili z času svého spojence a díky němu neustále rozšiřovali horizont našeho tvoření. Jedině tak se z osudovosti času vykoupíme, že přijmeme za své, že takto je to správně a tak jsme tomu chtěli.56 Nietzsche tvrdí, že život přináší mnohá potěšení a radosti, pokud máme vůli takovýto způsob života přijmout za svůj.57 Skutečnost, že dokážeme nalézt v životě cestu, po níž se máme ubírat, je projevem síly ducha. Tento výše vysvětlený vztah svobody a vůle pokládám za důležitý pro správné uchopení myšlenky věčného návratu.

55 MOKREJŠ, s. 255. 56 NIETZSCHE, Tak pravil Zatathustra. s. 174. 57 Tamtéž., s. 228-230.

41

Mokrejš předkládá např. myšlenku věčného návratu téhož jako sjednocující princip celé Nietzscheovy filosofie.58 Dílčí motivy jeho filosofických úvah z ní často vycházejí a na ni se také odkazují. Význam této myšlenky tkví v tom, že člověka neustále žene kupředu a podněcuje jeho produktivitu a tvořivou činnost. Vyjevuje člověku to, co je v jeho životě základní a před čím nelze uniknout, jedině přijmout. Člověka staví do role někoho, kdo již prozřel a poznal, že předem daný smysl všeho dění neexistuje. Jedině tím, že uchopí správně životem předkládané příležitosti si smysl nachází. Neexistuje nic pevně daného, stálého a neměnného, všechny skutečnosti v životě se mohou kdykoliv roztříštit a znovu spojit v nezávislosti na čemkoliv a člověk je může svým poznáním opět spojovat. Myšlenka věčného návratu stírá všechny naše omyly, iluze i sebeklamy, vede nás jako učitel svého žáka ke schopnosti manipulovat se svou sílou, obrátit ji správným směrem a využít ji tak, jak nejlépe dovedeme. Neláká nás do falešného světa dokonalosti a věčné spásy, protože nejen tělo, ale i duše je nesmrtelná, 59 a tak člověk vstupuje do životního koloběhu znovu a znovu, do jeho nekonečnosti, kde se vše navrací zpátky. Pokud se mu podaří nahlédnutí do této nekonečnosti a akceptuje ji, potom splnil svůj úkol.

5.3.2.1 První formulace myšlenky věčného návratu téhož Myšlenka věčného návratu začala u Nietzscheho nabývat zřetelných obrysů začátkem 80. let 19. stol. Hrubý náčrt této myšlenky v prvních Nietzscheho zápiscích vypadá zjednodušeně takto: “1. přivlastnění si základních omylů 2. přivlastnění si vášní 3. přivlastnění si vědění a vědění, které se vzdává (vášeň poznávání) 4. Nevinný. Jedinec jakožto experiment. Usnadnění života, ponížení, oslabení přechod 58 MOKREJŠ, s. 274. 59 NIETZSCHE, Tak pravil Zatathustra s. 245.

42

5. Nová rovnováha: věčný návrat téhož. Nekonečná důležitost našeho vědění, mýlení se, našich návyků, životních způsobů pro to, co přichází. Co učiníme se zbytkem našeho života – my, již jsme strávili jeho největší část v nejpodstatnější nevědomosti? Učíme tu nauku – nejsilnějším prostředkem je přivlastnit si ji. Náš druh blaženosti, jakožto učitelů největší nauky.“60 Nietzsche v tomto náčrtu hovoří o myšlence věčného návratu jako o něčem, co přichází. Vyjevuje se právě v souvislosti s poznáváním, které určují dílčí motivy, jako např. : pravda, omyly, návyky, vášně, pudy...atd 61. Nietzsche zde opustil tradiční pojímání poznání jako něčeho, co se váže na racionalitu za vyloučení omylů a vášní, ale naopak je pojal jako vzájemně se doplňující celek a pojmenovává ji jako “vášeň poznávání” (die Leidenschaft der Erkenntnis).62 Vášnivost shledává také jako jeden ze způsobů poznání jsoucna jakožto jsoucího. I tento způsob však může vést ke klamům a omylům, neboť vyzdvihuje jednu určitou část světa na úkor ostatních částí, ale i celku samotného. Problematika vášní při poznání zajímala již antické myslitele a Nietzsche jako klasický filolog se jejich pracemi důkladně zabýval. On sám potom tento rozpor překonává právě spojením obou krajností v jednotu. Nietzsche zdůrazňuje důležitost našeho vědění a poznávání právě pro pochopení toho, co teprve nastane, a tím měla být myšlenka věčného návratu. Je nutné si uvědomit a akceptovat, že myšlenka věčného návratu se děje bez nutné participace našeho vědomí a jeho intencionality. Nietzsche tvrdí, že si musíme přivlastnit vášně, omyly, pravdu i vědomí a najednou si tak uvědomujeme naše základní omyly: něco, co jsme doposud považovali za dokonalé a hodné naší úcty se nyní ukazuje krajně nedostatečné a je odsunuto do pozadí našeho zájmu.

60 NOVÁK, s. 32. 61 MOKREJŠ, s. 282. 62 NOVÁK, s. 28.

43

Nyní se dostáváme k rozboru dalšího bodu z výše uvedeného náčrtu: Nevinný. Jedinec jakožto experiment...atd. Jde v podstatě o určitý druh proměny člověka, který nastane pouze tehdy, stává-li se člověk pouze poznávajícím subjektem. Stávající lidskost člověka je tak osvobozena k nevinnosti. To vše je důsledkem vášně poznání. I přesto, že Nietzsche považuje roli poznání za nezbytnou a důležitou, nehlásí se tím k Descartesovu racionalismu, jak by se mohlo zdát. Naopak Nietzsche se snažil spíše o překonání přílišného lpění na skutečném určení toho, co je označováno za lidství člověka. To Nietzsche překonává tím, že tyto dvě polarity, vášeň – poznání opět shrnuje v jednotu a tu nazývá „přivlastňování si“ (das Einverleiben).63 Přivlastnění je v tomto kontextu chápáno jako vědění, které není vědomé, poznatek, který jsme se takto naučili, necháváme za sebou, protože jsme se již stali jeho součástí. Je tím myšlena zjednodušeně řečeno určitá lidská spoluúčast, participace na myšlence věčného návratu. Význam a smysl přivlastňování si tkví zejmnéna v tom, že nám napomáhá učinit myšlenku věčného návratu téhož pro nás snesitelnou a přijatelnou. Bez tohoto přivlastnění se nelze myšlenku věčného návratu akceptovat a hrozí nebezpečí, že nás „semele“ a neuneseme tíži skutečnosti, že vše se znovu navrací v nezměněné podobě. Tím, že ji nelze žádným logickým způsobem vydedukovat na základě racionálních metod, má povahu náhlého osvícení, vnuknutí. Proto na nás její odhalení může působit buď destruktivně tím, že tuto myšlenku neuneseme, nebo nám umožní náhlou, dosud nepoznanou svobodu a novou rovnováhu, dokážeme-li proměnit své lidství. Stav mysli, který v člověku nastane po akceptování myšlenky věčného návratu, Nietzsche nazývá lhostejností.64 Není to však lhostejnost v tradičním slova smyslu, zde je chápána spíše jako jakési uvolnění mysli. Tím, že přijmeme myšlenku věčného návratu jako fakt, se najednou oprostíme od času a pomíjivosti a s tím zmizí i náš strach a obavy z toho, co přijde.

63 NOVÁK, s. 72. 64 Tamtéž., s. 76.

44

Věčný návrat téhož má charakter naprosto odlišné dimenze existence než je čas, představuje sepětí různých časových drah, i tyto dráhy samotné. Je nezbytné ovšem v tomto kontextu zdůraznit, že nejde o nekonečně trvající čas, ani o popření času, tedy nekonečně trvající okamžik. Věčný návrat téhož totiž čas co do jeho způsobu existence naprosto přesahuje. Lhostejnost pak Nietzsche chápe jako určitý postoj lidství člověka samotného k pravdě. Věčný návrat téhož představuje pro Nietzscheho stav dokonalé rovnovážnosti. Na člověka však tato rovnováha může působit tíživě a svým způsobem i destruktivně, nebo naopak podněcovat jeho sílu a tvořivost. Věčný návrat svými vlastnostmi určuje stabilitu bytí, ale sám zdrojem stability nemůže být, neboť má povahu náhlosti. Tento základní charakter myšlenky věčného návratu Nietzsche zpracoval a formuloval ve třetí části díla Tak pravil Zarathustra v roce 1885. Nyní se nabízí vysvětlení označení „náhlost“. Pro nastávání je typický moment očekávání. Něco nastává plíživě, postupně, jiné zase náhle. Ale vše co již bylo, je nebo teprve bude nějak nastává. Jak to vše souvisí s náhlostí, jak ji laicky chápeme, nejlépe vystihuje Novákova interpetace Nietzscheho myšlenky věčného návratu zde: „Ontologickým charakterem nastávání zprostředkovaná náhlost je synchronicita všech temporálních dimenzí, díky které se jednotlivé dimenze času teprve stávají jednotlivými (resp. Významově vystupují jako jednotlivé) a jako takto významově konstituované se (teprve) orientují vůči sobě navzájem, takže člověk může zakoušet čas jako plynutí, nastávání, pomíjení, stálost, trvalost, dlouhou či krátkou chvíli, může čas trávit, zabíjet, využívat či ztrácet ho, mít ho dost, anebo naopak ho nemít. Náhlost sama není ničím časovým, není žádnou dimenzí ani ohledem času, nýbrž je ontologickým, konstitutivním, primordiálním dynamismem fundujícím čas co do jeho významovosti a významové orientovanosti. Náhlost je co do své povahy počátečností: tím, co samo sebe odpírá ve prospěch toho, čeho a čemu je počátkem.“65

65 NOVÁK, s. 29.

45

Zajímavá je také charakteristika trvání v rámci věčného návratu téhož a jeho uchopení. V zásadě jde o to, že naše jednání bude stále stejné co se týče každého konkrétního okamžiku. Vždy, když znovu nastane, budeme jednat stále týmž způsobem. Až tedy znovu, v téže chvíli, nastane týž okamžik, budeme jednat stále stejným způsobem. Největší úskalí pochopení této části se ukrývá právě zde: chvíle, která nastane znovu, přestože je stejná, musí být už z principu jiná přinejmenším tím, že nastala opět, už tím musí být nová. Tak i okamžik, který nastává znovu, v tomtéž okamžiku, přestože přináší stejný obsah jako už dříve, je jiným v tom smyslu, že nastává opět. Zde se nabízí paralela s člověkem a jeho zráním. Stejně jako okamžik, i člověk je tak stejný a přesto jiný. Myšlenka věčného návratu vytváří v lidském životě pomyslnou dělící čáru mezi životem dosavadním, tedy v nevědomosti a mezi životem poté, po prozření a poznání. „To, jak se ve chvíli zjevení věčného návratu tedy rozhodneme ohledně naložení se zbytkem života, to není nějaké naše svobodné rozhodnutí, které učiníme nyní na základě zjevení věčného návratu, nýbrž tak, jak jsme se již jednou pro veškerou věčnost rozhodli a nelze na tom nic změnit.“66 S ohledem na věčný návrat tedy nečiníme žádná rozhodnutí, ale musíme se pokusit smířit s našimi minulými rozhodnutími, která již nelze změnit. Vše se již nesčetněkrát stalo, naprosto identicky tak, jak si to pamatujeme, a opět stane, tudíž ani žádné jiné rozhodnutí učinit nelze. Věčný návrat nám tak upírá možnost jednat jiným způsobem, než jakým již bylo jednáno a z tohoto hlediska jsme nuceni smířit se s nevyhnutelným. Musíme hledět, abychom se nikdy nedostali do stadia rezignace a otupění, protože vše se bude stále navracet po celou věčnost, musí to pro nás být tedy snesitelné a musíme s touto skutečností sžít. Vše, co se děje, musíme snášet v každé přítomnosti, v každém okamžiku, protože totéž, co se děje nyní, se už jednou dělo a znovu dít bude.

66 NIETZSCHE, Tak pravil Zarathustra. s. 132.

46

5.3.2.2 Další vývoj myšlenky věčného návratu téhož v Radostné vědě V roce 1882 vyšel Nietzscheho spis Radostná věda. Zde poprvé předkládá veřejnosti formulaci myšlenky věčného návratu téhož, aniž by ji zatím explicitně pojmenoval. Dosud zrála pouze v jeho deníkových zápiscích. Konkrétně ji najdeme ve třetí knize Radostné vědy, aforismus 341, nazvaný „Das grosste Schwergedicht“ (Největší zátěž). Název lze přeložit jako „největší rovnováha“ či „největší tíže:“ „Co kdyby se jednoho dne nebo jedné noci vplížil do tvé nejosamělejší samoty nějaký démon a řekl ti: „Tento život, jak jej teď žiješ a jaks jej žil, budeš muset žít ještě jednou a ještě nesčetněkrát, a nebude v něm nic nového, nýbrž musí se ti navracet každá bolest a každá rozkoš a každý nápad a vzdech a vše, co bylo ve tvém životě nevýslovně malé i velké, a všechno ve stejném pořadí a sledu – a také tento pavouk a toto měsíční světlo mezi stromy a také tento okamžik a já sám. Věčné přesýpací hodiny bytí se stále znovu obracejí – a ty s nimi, zrnko prachu!“ Nevrhl by ses na zem, neskřípal zuby a neproklínal démona, jenž by takto mluvil? Nebo jsi jednou zažil tak úžasný okamžik, v němž bys mu odpověděl: „Tys bůh a já nikdy neslyšel nic božštějšího!“ Kdyby se tě ona myšlenka zmocnila, pak by proměnila tvé bytí a snad by tě i rozdrtila, nikdy neumlkající otázka: „Chceš to ještě jednou a ještě nesčetněkrát?“ by ležela na tvém jednání jako největší zátěž! Neboť jak dobrým by ses musel sobě samému i životu stát, abys již po ničem netoužil víc než po tomto posledním věčném stvrzení a zpečetění?...“67 Největší rovnováha je totiž zároveň i tou nejtěžší myšlenkou, proto je tedy myšlenka věčného návratu i největší tíží a břemenem. Protože bůh je mrtev, (zemřel svým soucitem s lidmi), 68 musí si člověk najít novou oporu a ztracenou rovnováhu, čímž není nic jiného než myšlenka věčného návratu. V Radostné vědě Nietzsche otevřeně vyslovuje potřebu osamělosti člověka jakožto jeden z konstituujících prvků pro otevření se myšlence věčného návratu. Aby se myšlenka věčného návratu mohla vůbec člověku vyjevit, je potřeba, aby se dostal do extrémního duševního stavu, který již nelze více stupňovat. O myšlence věčného 67 NOVÁK, s. 67. 68 NIETZSCHE, Antikrist. s. 44.

47

návratu zde hovoří jako o něčem, co je základem a důvodem všeho jsoucího, proto postrádá další zdůvodnění a je tedy bezdůvodnou. Není ničeho, co by se jí mohlo byť z části rovnat a podmiňuje vše ostatní. A právě proto, že je tím nejvyšším a nejzazším principem, odpovídá mu také nejextrémnější stav člověka označený jako „nejosamělejší samota“. Je také tím, co transcenduje vše jsoucí (fysické), tudíž je tím, co je metafysické.69 A právě naše osamělost nás metafyzice velmi přibližuje. Tedy stejně tak, jako je tradičně považován za počátek filosofování údiv, Nietzsche spojuje počátek metafyziky s osamělostí člověka. Nietzsche sám interpretuje význam jsoucna jakožto jsoucího v jeho celistvosti. Metafyzika je tak jednotou logického, kosmologického, etického, theologického a ontologického.70 A právě tuto jednotu v rámci metafyziky nám předkládá myšlenka věčného návratu, k níž otevírá cestu osamělost člověka. Jsoucno se však může vyjevovat buď jako významuplné nebo bezvýznamné, což by vedlo k nihilismu, který lze podle Nietzscheho překonat vůlí k moci. A tak se dostáváme k důležitosti vztahu myšlenky věčného návratu a jsoucna jako celku. Protože smrt boha připravila celek jsoucího o jeho stabilitu a rovnováhu, což vedlo k nihilismu a degradaci smyslu jsoucna, a tak byl člověk připraven na zjevení myšlenky věčného návratu. Toto zjevení ponechal Nietzsche v Radostné vědě na hlasu démona, jehož identifikace je sporná. Může jít jak o jakousi obdobu Sokratova daimónia, nebo se může jednat o pokušitelský hlas satana. Po smrti boha se svět pohybuje na pokraji temnoty, kolísá mezi dnem a nocí, a tak přichází padlý anděl, satan, aby nám zjevil tu nejtěžší myšlenku, se kterou se člověk musí buď smířit a přijmout ji, nebo zemřít: „...musí být vykazatelný absolutní přebytek slasti, jinak si musíme vzhledem k lidstvu jakožto prostředek zničení lidstva zvolit zánik sebe samých.“71 Myšlenka věčného návratu je nám tak zjevena náhle a nepostřehnutelně, popírajíc veškerou dosud uznávanou racionalitu a přicházejíc ve stavu našeho nevyššího stupně osamělosti.

69 MOKREJŠ, s. 215. 70 Tamtéž., s. 222. 71 NIETZSCHE, Radostná věda. s.141.

48

Nietzsche v Radostné vědě říká, že minulost, přítomnost i budoucnost nejsou jednorázovými ději, ale pouze nenastanou ani nepominou, protože jejich nastávání, trvání a pomíjení se opakuje. Co však nadejde z budoucnosti je vázáno na to, co již bylo. Minulost tedy předpokládá budoucnost, je předpokladem toho, co nastane a musí nastat. Protože je minulost již definitivní, uzavřená a neměnná, nemůže tedy v budoucnosti nastat něco, pro co v minulosti nebyly vytvořeny vhodné podmínky. Budoucnost nemůže nikdy předcházet minulé, ale z minulého vychází. Musíme však podotknout, že nynější, stávající okamžik je stále stejný, neměnný a po obsahové stránce prázdný, ale nadcházení, stávání a mizení jím prochází, on sám však stále trvá. Tedy aktuální okamžik se stále mění podle obsahu, který jím prochází, ale pro lidský prožitek času je nejdůležitější právě střet minulosti a budoucnosti, který určuje obsah a význam přítomného dění. To je pak vnímáno jako přechod mezi minulým a budoucím. Nabízí se tak chápat tuto skutečnost jako paralelu k výše zmíněného střídání dne a noci (temnoty a světla) po smrti křesťanského boha. Přítomnost, jak ji prožíváme je tedy jakýmsi vyhrocením vzájemného střídáním dimenzí již minulého a ještě nenastalého. V první formulaci myšlenky věčného návratu hovoří Nietzsche o tom, že člověk sám by měl opustit představu, že vůbec je a že existuje nějaký subjekt. Přesto se však v dalším vývoji myšlenky věčného návratu se subjektivizací setkáváme. Dále časové dimenze nabývají svého významu díky tomu, že aktuální okamžik je co do své formy stále prázdný, jak již bylo řečeno. Díky skutečnosti, že čas má povahu náhlosti, je svým významem a celkově i strukturou o mnoho bohatší a rozmanitější, nežli povaha času pokud jej zakoušíme z pozice stálé přítomného vnímání aktuálního okamžiku. Je důležité uvědomit si, že náš subjektivní prožitek času neurčuje skutečnou povahu času. Náhlost času je nesmírně důležitou částí, neboť díky ní jsou všechny dimenze času v jediném okamžiku zcela přítomny. Tedy v každém okamžiku času, který je samostatně prázdný, se vždy nachází čas jako celek (již minulý i ještě nenastalý). Čas je celý vždy.72 Tedy neexistuje jakékoliv přerušení, mezera, proluka, je ustavičný. Pomíjení je nutné, aby se předcházelo zahlcení přítomné formy okamžiku. Charakter času jako 72 NOVÁK, s. 90.

49

stálosti pomíjení nám potom dává možnost zakusit jej jako plynutí či trvání. Čas sám o sobě ale nikdy nemůže pominout, nikdy nenastane doba, kdy by čas neexistoval. Existoval vždy, nikdy nezačal a nikdy neskončí. Čas také sám nikdy nepomíjí, ale pomíjejí pouze jeho jednotlivé dimenze. Proto také nemůžeme předpokládat, že plyne do neznámého nekonečna. Nietzsche nám předkládá myšlenku, že čas je uzavřený do sebe, cyklický, tedy navrací se. Čas je uzavřený a celistvý, jsoucno se v něm ztrácí a znovu objevuje a v rámci něj existuje pouze určité množství variant, které mohou nastat. Nietzsche se opírá o fakt, že povaha jsoucna v celku je daná a neměnná a nelze ji překračovat a ignorovat.73 Celek jsoucího, který je označen jako fysis-natura nepřipouští ani v nejmenším ohledu jakoukoliv změnu, neboť jedná-li se o celek vzniklý entitou boha, je nejlepší možný, protože je vzniklý boží vůlí, která naprosto vylučuje možnost omylu a změny. Logicky je tedy díky celosti času také v každém okamžiku celý celek skutečnosti, tedy jsoucna. Pokud bychom si chtěli čistě hypoteticky představit situaci, která by nastala po vyčerpání všech možných kombinací jsoucna, pak by nastal čas znovu ve stejném pořadí a uspořádání, tedy nedošlo by ani ke konci světa, ani ke konci času. Čas a jsoucno jsou tedy něčím, co je stabilní a nemůže nastat situace, že by neexistovaly. Jsou také na sebe vzájemně vázány. Povahou času je jsoucno a povahou jsoucna je čas. Tento systém Nietzsche označuje jako věčný návrat téhož. Věčnost je něčím, co nemůže nebýt, čas ani bytí nemohou skončit, a proto se po uplynutí všech možných variant jsoucen, jak je podává čas, opět navrací. Navrací se přesně tak, jak již jednou bylo a jak opět nesčetněkrát bude. Nic se neztrácí v rámci času ani bytí a nic nového nevzniká, čili jde o totéž, proto Nietzsche pracuje se souslovím „věčný návrat téhož“. V každém aktuálním právě probíhajícím okamžiku existuje totéž, co v předchozím, ale také ještě něco navíc, co jej odlišuje a vyděluje od předchozích stejných okamžiků a to je určeno z již rozhodnuté minulosti. Jsoucno je také v každém právě aktuálním okamžiku přítomno cele a vždy tomu tak i bude. Výše popsané skutečnosti v této podkapitole shledávám jako nejdůležitější pro vysvětlení plynutí času, tedy jeho 73 KOUBA, s. 139.

50

nepřetržitosti. S tím úzce souvisí také právě bytí. Nelze nebýt, už to by popíralo bytí samotné, tudíž se bytí nemůže nijak ztrácet, ale jednotlivá jsoucna, jakožto dílčí součásti bytí ano. Bytí samotné však nikoliv. Je tedy stále a věčně tímtéž vzhledem k jsoucnu i ke všemu a bytí se tak pro člověka věčně navrací. Takovéto vysvětlení ukazuje způsob, jakým Nietzscheho myšlenka věčného návratu téhož odpovídá na Aristotelovo tázání po příčině povahy jsoucna jakožto jsoucího. Věčnost je charakteristickým rysem přítomnosti, návrat rysem minulosti a budoucnosti a totožnost rysem celku bytí, tedy jsoucna jakožto jsoucího.74 Nietzsche postihuje celkovou a nejniternější povahu metafyziky. Veškeré její aspekty jsou jednotné a přicházejí naráz obsaženy v myšlence věčného návratu. Konkrétně se jedná o aspekty: ontologický, logický a kosmologický. Ontologický aspekt vystihuje bytí v jeho nejvyšší pravdě, logický aspekt vyjadřuje naše porozumění, jakým způsobem jsoucnu rozumíme a jak jej chápeme a kosmologický aspekt vyjadřuje celek jsoucna. Náhlost je tedy jednotou povahy bytí a času,75 což reprezentuje myšlenka věčného návratu téhož a zároveň také zachycuje a vyjadřuje pravdu jsoucna jako celku. Tím se posouváme k dalšímu dílčímu tématu myšlenky věčného návratu. Nyní stojíme před otázkou, která čtenáře může napadnout během postupného osvětlování myšlenky věčného návratu a jejích nejcharakterističtějších rysů: lze vůbec hovořit o věčném návratu, když vše již věčně bylo a věčně bude a je stále tímtéž? Mohli bychom snad říci, že vše pouze je a smysl časových dimenzí minulosti a budoucnosti tak ztrácí na svém významu. Každý okamžik je věčný, nebyl a ani nebude, věčně byl a věčně bude, tedy pouze věčně je. Jak potom za těchto okolností můžeme přemýšlet o věčném návratu? I přes tuto zdánlivou nesouvislost by nám Nietzsche tyto otázky vyvrátil76. Nesmíme totiž opominout samotný obsah okamžiku a přehlédnout jej pro přílišné soustředění se na formu okamžiku. Obsah je tím věčným, co se má věčně navracet jako totéž. Není ve schopnostech ani v možnostech lidské mysli pojímat 74 KOUBA, s. 142. 75 Tamtéž., s. 178. 76 Tamtéž., s. 183.

51

přítomnost jako stálost, ale je nucena měnit své obsahy v závislosti na tom, jakými podněty je zasažena. Z hlediska naší mysli tak nastává věčné nadcházení a pomíjení obsahů mysli. Lidská mysl se tedy soustředí na to, co ji právě zasahuje jako přítomné, proto lze říci, že čas a bytí se stále věčně navrací jako totéž. Nietzsche se zaměřoval spíše na prožitek času, nežli na jeho povahu, neboť pokud by se opíral pouze o povahu času, tak bychom již nemohli hovořit o věčném návratu téhož. Mokrejš uvádí, že myšlenka věčného návratu je v podstatě velmi antikřesťanská, neboť v ní není nic zapomenuto ani odpuštěno 77. Jistě by se v této souvislosti mohly vyjevit i další nezodpovězené otázky, napadující myšlenku věčného návratu, avšak držme se interpretace této myšlenky podle Nietzscheho. Lidská mysl je tedy schopna se zaměřovat pouze na to, co je přítomné a nejsme tedy schopni pojímat výjimečnost okamžiku z hlediska věčnosti. Proto se Nietzsche soustředí na stupňování pocitu moci, protože jedině tak reflektujeme sami sebe jako neustále přítomné. Vše, co vykonáme, činíme v rámci celku jsoucna a nelze to nijak napravit ani změnit, neboť nemáme právo na změnu celku všeho jsoucího. Vše se navrací a nikdy nic nezmizí, tudíž se v každém okamžiku odehrává věčnost. Každý okamžik je tak novým počátkem věčnosti. Věčnost nás svým způsobem i zavazuje, protože jakmile v tomto aktuálním okamžiku (ve věčnosti) něco učiníme, učinili jsme to poprvé a naposledy. Myšlenka věčného návratu tak v sobě zahrnuje i etickou stránku lidského konání, neboť máme konat tak, abychom tu tíhu snesli po všechnu věčnost. Máme se snažit vyvarovat pozdějšího litování svých činů, protože to by vedlo k nenávisti bytí celého a tím pádem k nihilismu. To je dalším projevem tíhy této myšlenky. Je tedy skutečně jen na nás samých, jaké činy ve své věčnosti vykonáme a jaká rozhodnutí zvolíme, neboť zůstanou věčná.

77 MOKREJŠ, s. 187.

52

5.3.2.3 Věčný návrat téhož ve III. části spisu Tak pravil Zarathustra Po dokončení první části Radostné vědy začal Nietzsche pracovat na díle Tak pravil Zarathustra. V tomto spise najdeme nejznámější a nejdetailněji propracovanou formulaci myšlenky věčného návratu téhož v jejím nejvyšším stupni vývoje. Postava Zarathustry je jakýmsi průvodcem a učitelem myšlenky věčného návratu. Její vznik je vázán zejména na pocity nihilismu. Hlásá, že dosavadní lidství člověka je touto myšlenku dokonale překonáno. Nietzsche o Zarathustrovi tvrdí toto: „Neboť tvá zvířata vědí dobře, ó Zarathustro, kým jsi a kým se nutně staneš: hleď, ty jsi učitelem věčného návratu – toť již osud tvůj!“78 Úkolem proroka Zarathustry je tedy vést lidstvo ve všem, co myšlenka věčného návratu přináší. Zarathustra si však tento fakt také musel sám uvědomit a musel k němu postupem času dojít, pravdu mu zjevili orel a had, symboly kruhu, zacyklenosti, tedy věčného návratu: „Orel kroužil vzduchem v širokých kruzích a na něm visel had, ne jako lup, než jako přítel: neboť byl obtočen kol jeho krku.“79 Had i orel jsou zároveň symbolickými zvířaty řeckého boha Dia. V obou Nietzscheových spisech, jak v Zarathustrovi, tak v Radostné vědě můžeme nalézt velmi jasnou souvislost myšlenky věčného návratu se smrtí boha. (V Zarathustrovi ji přímo on sám zvěstuje a stejně tak i příchod nadčlověka): „Jsou mrtvi všichni bozi: teď chceme, živ aby byl nadčlověk.“80 Z tohoto jednoznačně vyplývá, že smrt boha, myšlenka věčného návratu a příchod nadčlověka spolu velmi úzce souvisí. Postava proroka Zarathustry v podstatě vznikla díky myšlence věčného návratu. Skutečné explicitní vyjádření myšlenky věčného návratu však objevujeme až ve třetí části spisu Tak pravil Zarathustra, v kapitole „O vidění a hádance“. Pro nejsrozumitelnější vysvětlení hlubší analýzy myšlenky věčného návratu téhož bude nejadekvátnějším řešením rozčlěnění na následující části: A) Proemium, B) První zjevení myšlenky věčného návratu téhož směrem do budoucnosti a C) Druhé zjevení myšlenky věčného návratu téhož směrem do minulosti.

78 NIETZSCHE, Tak pravil Zarathustra. s. 202. 79 Tamtéž., s. 19. 80 Tamtéž., s. 69.

53

A) Proemium Celá tato část se věnuje skutečnosti, že myšlenka věčného návratu není ničím logicky odvoditelným, ale má povahu náhlého zjevení. Nietzsche zde hovoří o myšlence věčného návratu jako o hádance, u níž náhle nalezneme řešení. Také říká, že pro otevření se pravdě je nutný postoj transcendence celého jsoucna i jeho jednotlivých částí. Tak jsme připraveni na zjevení pravdy, myšlenky o věčném návratu. Stejně jako v počátečních formulacích myšlenky věčného návratu i nyní, v té nejvrcholnější, považuje Nietzsche za předpoklad jejího zjevení stav osamělosti člověka. V proemiu můžeme nalézt nové rysy myšlenky věčného návratu, které v jejích předchozích starších verzích chyběly, avšak jsou neméně důležité. Konkrétně jde o dvě témata: ducha tíže (pomsty) a roli vůle. Když Zarathustra směřuje vzhůru, aby se zjevil naší mysli, nese na zádech ducha tíže, nazývaného také duchem pomsty. Směřování vzhůru je alegorií tradiční představy míření k nějakému vyššímu principu, který nás přesahuje. Ducha tíže také sám Zarathustra nazývá svým „arcinepřítelem“ a „ďáblem.“81 Duch tíže-pomsty je břemenem, které svazuje lidskou mysl, je jakousi pouhou karikaturou člověka a pouze parazituje na lidské mysli. 82 Nietzsche popisuje ducha tíže-pomsty v kapitolách „O vykoupení“ a

„O duchu tíže“. Duch pomsty

podle Nietzscheho charakterizuje čas jako stálost pomíjení. Zarathustrovi je zjevena myšlenka věčného návratu a ten potom nachází tři důležité aspekty života: zlomkovitost, nahodilost a záhadnost. Jsou ty rysy charakteristické pro náš subjektivně prožívaný čas. Z toho vyplývá, že čas nelze vůlí ovládat, je něčím nejistým v našem životě. Zlomkovitost se týká zejména prožitku času, protože se v něm nacházejí jak zlomky přítomnosti a minulosti, tak zlomky budoucnosti. Tato skutečnost může v člověku vyvolat frustraci, neboť naše racionální jádro se snaží s nejistotou života marně bojovat. Od nahodilosti pomíjejícího času nás tak může zachránit a osvobodit jedině myšlenka věčného návratu.

81 Tamtéž., s. 142. 82 Tamtéž., s. 150.

54

Duchem pomsty, který je zároveň duchem tíže, je sama naše vůle a prožívání času jako pomíjejícího způsobuje její sebedestruktivnost, proto Nietzsche popisuje ducha tíže jako skřeta, parodii na člověka. Vykoupení je potom chápáno právě jako vykoupení od něj. Jeho zlé činy jsou determinovány již minulostí, která je rozhodnuta a nezměnitelná, tudíž jeho jednání být jiné ani nemůže a vyplývá právě z nespokojenosti z již uskutečněných činů.83 Tedy podle Nietzscheho je pomsta vzpourou proti uzavřené minulosti a proti času vůbec. Duch pomsty popírá náhlost času, potažmo tedy popírá i myšlenku věčného návratu téhož. Tíží vůli k moci, která směřuje vzhůru, jako balvan a stahuje ji dolů. Z toho vyplývá, že duch pomsty je podstatou nihilismu.84 V podstatě vyjadřuje pocity frustrace z našich nenaplněných tužeb. Vůle, pokud se má osvobodit od ducha pomsty, musí se smířit s tím co bylo, oprostit se od nihilismu a přijmout minulost jako něco, co je uzavřené a musí zaujmout aktivní, jiný než rezignující postoj. Pokud to dokáže, prozře a najednou pochopí veškeré své jednání. Vůle se tedy musí smířit s časem.85 Vůle k moci je tak tím nejvyšším principem, protože je vůlí k vůli, tedy věčným návratem téhož. Je nutné se alespoň zmínit také o roli odvahy. Díky ní člověk překonává svou animální podstatu a je jedním z rozlišujících znaků mezi člověkem a zvířetem. Nevole potom z tohoto pohledu ztělesňuje rezignaci na lidskost, ztrátu lidskosti. Odvaha také překračuje racionální uvažování a rozum, který Nietzsche ztělesňuje v „posledních lidech.“86 Poslední lidé jsou lidmi sebejistými, neuznávajícími rozdíly mezi jsoucnem. Rozkládají všechny dosud uznávané hodnoty, vyhýbají se problémům a vyhroceným střetům a jejich cílem je dosažení čistého svědomí. Podle Nietzscheho tak poslední člověk bortí všechny hodnoty a ideje, kazí morálku a je skrz naskrz promořený strachem ze změny myšlení. Buď se tedy naladíme do stavu odvahy a otevřenosti k cestě tvůrčího ducha, anebo se naše vůle k moci přemění do podoby ducha pomsty a staneme se tak posledními lidmi. Odvaha může podle Nietzscheho v jistém smyslu překonat i smrt. Nikoliv však tím, že ji popře, ale přijme 83 84 85 86

Tamtéž., s. 157. MOKREJŠ, s. 116. Tamtéž., s. 121. Tamtéž., s. 13-15.

55

ji v duchu myšlenky věčného návratu téhož. Nietzsche nám konečně odpovídá na otázku, co učinit se zbytkem života poté, co již nežijeme v blažené nevědomosti. Hlásá, že život máme prožít znovu. B) První zjevení myšlenky věčného návratu téhož směrem do budoucnosti Zarathustra říká: „Zadrž! Trpaslíku!“ řekl jsem. „Já! Nebo ty! Já jsem však silnější z nás dvou – ty neznáš mé propastné myšlenky! Té – bys neunesl!“87 Nietzsche zde naráží na odvahu, nejtěžší myšlenku věčného návratu. Zarathustra již nenese ducha tíže na svých bedrech, ale odhání jej po zjevení myšlenky věčného návratu. Duch tíže projevil svůj banalizující postoj vůči ní, Zarathustra jej tak po vyjádření těch nejtěžších důsledků myšlenky věčného návratu odhání definitivně, protože duch tíže již nedokáže tyto skutečnosti více zlehčit. Věčný návrat téhož je skutečnou povahou času, jeho smysl, který Zarathustra duchu tíže vyjevil, je to však tentýž čas, který ducha dotlačil do formy ducha tíže, proto existuje stále naděje, že se duch tíže opět obrátí k životu. Nietzsche popisuje čas jako ubíhající cestu, kterou však takovýmto způsobem můžeme pociťovat pouze vhledem k něčemu stabilnímu a tím je v Zarathustrovi obraz brány, kterou můžeme procházet tam i zpátky, ale ona sama zůstává neměnná a stabilní stojíc na svém místě. Brána je zde v Nietzschově pojetí bodem orientace, jenž reprezentuje okamžik. Okamžik, jak již bylo popsáno výše, je pouhou prázdnou bezobsažnou formou a význam mu dává až obsah, který jím prochází a který se v něm proměňuje. Sám okamžik čas teprve dělí na minulý, přítomný a budoucí a toto vše se děje ve vztahu ke stabilnímu okamžiku. Proto se čas vyjevuje pouze jako různé aspekty přítomného.88 Minulost je tedy v tomto ohledu to, co již není přítomno, přítomnost je aktuálně přítomné a budoucnost ještě nepřítomné. Okamžik je tím, co je přítomné, ale je nutné mít na zřeteli na základě čeho přítomnost zakoušíme. Nietzsche se tedy při rozboru povahy času opírá zejména o přítomný okamžik jako symbol stability. Jednotlivé aspekty času se odvíjejí teprve od něj a díky němu jim 87 Tamtéž., s. 143. 88 KOUBA, s. 53.

56

můžeme porozumět. Na stabilním bodu záleží stejně jako na subjektu. Zde nacházíme zřetelný rys prostorové analýzy Nietzschova pojetí času. Přestože je myšlenka věčného návratu téhož extrémem náhlosti povahy bytí a času, jde o poněkud složitější úvahu. Chybí nám ozřejmění přítomného okamžiku, jeho smyslu a založení. Nietzsche tento okamžik pouze stanovil jako výchozí. Podle tohoto Nietzscheova pojetí potom plyne čas z minulosti do přítomnosti a dále do budoucnosti, tedy z již rozhodnuté a uzavřené minulosti jako výsledku našeho konání směrem k utváření budoucnosti. Tento model času je označován jako lineární. Minulost ani budoucnost podle něj nemají ukončení, ale jsou vždy úplnými. Tzn. že v každém přítomném okamžiku jsou cele obsaženy jak celá minulost, tak celá budoucnost. Tedy veškeré již rozhodnuté činy a minulostí determinované modality budoucnosti. Celý čas je tak přítomen v každém okamžiku. Čas není nekonečnou dobou, má své limity, byť se různě přeskupují pro zdání pohybu, ale je uzavřený, zacyklený a věčně se navracející jako totéž. Příkladem limitu může být např. ulpívání na minulosti. Můžeme žít z ní, ze vzpomínek, minulých konání a rozhodnutí, ale ne v ní. Stejně tak můžeme žít s vidinou budoucnosti jako hnacího motoru současného žití, ale nikoliv přímo v ní. Duch tíže se domnívá, že myšlenka věčného návratu je čímsi banálním. Zarathustra reaguje takto: <<„Ty duchu tíže!“ pravil jsem hněvivě, „neulehčuj si to příliš! Sice tě, kulhavče, nechám dřepěti, kde dřepíš – a vznesl jsem tě vysoko!“>>89 Zarathustra tímto vynesl ducha tíže do výše, čímž je míněno do budoucnosti, do možností vůle k moci. Duch tíže, který si nyní přivlastňuje myšlenku věčného návratu, již respektuje její tíži a všechny aspekty, které se k ní vážou. Zarathustra ztělesňuje smysl myšlenky věčného návratu, přináší vizi její nadvlády ve světě a příchod nadčlověka. Pokud duch tíže nebude participovat na této myšlence, zahyne. Postava Zarathustry je postupně prohlubována, aby tak byly vykresleny veškeré důsledky takovéhoto způsobu bytí a konání člověka. Duch tíže nakonec tuto myšlenku neunesl a rezignoval. Zarathustra je nyní sám a osamělost je jeho věrným souputníkem, neboť předpokladem vnuknutí myšlenky věčného návratu je právě nejvyšší stupeň 89 NIETZSCHE, Tak pravil Zarathustra. s. 117.

57

osamělosti. Pojetí času podle Nietzscheho je tedy takové, že přicházíme z již rozhodnuté minulosti a směřujeme do budoucnosti, která ještě není jasná. Rozhodnutí, která učiníme nyní, determinují naši budoucnost a tato rozhodnutí činíme na základě již rozhodnuté minulosti. Lze tedy říci, že budoucnost je v podstatě minulostí (celým časem, který dosud proběhl, a všemi skutečnými rozhodnutími, která jsme mohli učinit na základě minulosti). Přítomný aktuální okamžik má tedy za sebou celý čas, jak doposud proběhl a budoucnost je v tomto okamžiku přítomná pouze ve stavu nerozhodnosti. Každý okamžik tak v sobě spojuje všechny časové dimenze, které nikdy nezmizí, nýbrž jdou ruku v ruce a spolutvářejí další jednotlivé okamžiky, v nichž se odehrává čas ve své celistvosti. Přítomnost je zde jakýmsi vzorem, od níž se vše odvíjí a posuzuje, což ztělesňoval symbol brány. Směr do budoucnosti tedy znamená následující: máme za sebou již uzavřenou, hotovou minulost, což zakoušíme z pozice stabilní přítomnosi. Minulost je z tohoto hlediska něčím, co leží za námi a podává nám možnosti k rozhodovování vzhledem k budoucnosti. Prodlevy času jsou vyloučeny a stálost naopak zaručena. Rozhodnutá minulost, která do přítomného okamžiku podává možnosti rozhodující se budoucnosti, byla dříve také pouze nerozhodnutou budoucností.90 Zjednodušeně řečeno tedy to, co se může stát, se již jednou muselo stát. Nietzsche neuvažoval o povaze času z budoucnosti, budoucnost je v jeho pojetí spíše tím, co uchovává náhlost. Náhlost se v prožívaném čase podává vzhledem k budoucnosti. Proto je tomu tak i v prvním zjevení myšlenky věčného návratu téhož, vzhledem k budoucnosti. Nietzsche zde ukázal, že čas, jak jej prožíváme a zakoušíme je skutečně jedině věčným návratem téhož. C) Druhé zjevení myšlenky věčného návratu téhož směrem do minulosti. Bylo vysvětleno, že budoucnost dociluje toho, aby čas trval ve svém pomíjení. Nyní se však ještě dostáváme k úvahám směrem opačným, od budoucnosti k minulosti. Tato změna s sebou přináší i proměnu naladěnosti člověka. Tento obrat k minulosti 90 NOVÁK, s. 27.

58

nelze opominout už jen z toho důvodu, že postava zvěstovatele myšlenky věčného návratu Zarathustry má osvobodit lidstvo od času a toho, co již bylo.91 Druhé zjevení myšlenky věčného návratu nám tak ukazuje co nastane, jestliže se věčný návrat projeví vzhledem k minulosti. Nietzsche zde pracuje s rozpomínáním si (anamnésis) a minulost tak znovu vystupuje na světlo. Zarathustra s ohledem na důsledky myšlenky věčného návratu překonává nihilismus a vzdorování ducha tíže. Nietzsche vychází z přítomného okamžiku, který je stabilní a od něj se obrací do minulosti s cílem vykoupit ji, tedy osvobodit od rezignace a nihilismu ducha tíže, ospravedlnit z marného pomíjení. Návrat do radostných okamžiků však v sobě zahrnuje i návrat do zlých a bolestných okamžiků a rozhodnutí. Jedině tak je život snesitelný a podnětný k tvořivosti. To vede k osvobození a radostným pocitům. Jedním z nejdůležitějších důsledků myšlenky věčného návratu je příchod nadčlověka jako nejvyššího stupně dokonale přeměněného lidství. V závěrečném zjevení této myšlenky již není zvěstovatelem padlý anděl, nýbrž sám Zarathustra. Nietzsche se zde také převážně věnuje problematice kauzality s ohledem na myšlenku věčného návratu. V rámci věčného návratu však kauzalita jako taková pozbývá svého smyslu, neboť věčný návrat se vykládá diametrálně odlišným nekompatibilním způsobem. V rámci myšlenky věčného návratu se jsoucno zjevuje, tedy nevzniká příčinností. I přesto však Nietzsche tento rys do výkladu myšlenky věčného návratu neváhal zakomponovat i přesto, že ji v jiných souvislostech považoval za chybu v úsudku při výkladu skutečnosti. Kauzalita staví na logice, Nietzsche ji však zde použil spíše ve smyslu etickém, hledaje principy závaznosti konání člověka. Na základě kauzality se Nietzsche snažil vyložit podstatu člověka přeměněného do podoby nadčlověka. Člověk je smrtelný a má být tedy překonán, a tím pádem i smrt má být překonána a opominuta jako důsledek myšlenky věčného návratu. Závěrem tedy můžeme konstatovat, že bytí a čas jsou a stále budou totožné a akceptujeme-li myšlenku věčného návratu a tím přeměníme své lidství, najdeme vyrovnání a objevíme v sobě lásku ke svému osudu. 91 NIETZSCHE, Tak pravil Zarathustra. s. 202.

59

5.3.2.4 Amor fati Život se pohybuje ve dvou krajnostech, vzájemně se střídá vzestup s úpadkem. Vše ostatní se nachází pouze mezi těmtito mezemi a je jejich neoddělitelnou součástí. Aby mohlo dojít k životnímu vzestupu, tedy pohybu směrem vzhůru, je nutné objevení schopnosti správného rozlišení síly a slabosti. Základem je tedy naučit se vnímat rozdílnosti v životě, což se každý člověk učí ve svém vlastním individuálním prožívání. Od tohoto porozumění se potom odvíjí kvalita našeho života. Pro to, abychom této fáze dosáhli, musíme odhodit přetvářku a snažit se být upřímní a poctiví alespoň sami k sobě a ve vztahu k vlastnímu životu. To zahrnuje schopnost empatie, nechat promlouvat své pocity a správně je pochopit, nic si nenalhávat a záměrně sám sebe neoklamávat. Jedině tak se skutečně staneme sami sebou, pokud si osvojíme schopnost správného rozlišování věcí. Je to nikdy nekončící boj se sebou samým. Nikdy se nám to nepodaří bez opuštění iluze o tom, že sami sebe skutečně známe a již nepotřebujeme poznávat, že předem víme kým jsme a kam směřujeme a co je naším životním posláním, což je jeden z nejfatálnějších omylů a klamů, kterých se vůbec můžeme v životě dopustit.92 Mýlit se, je však lidské, není to nic, za co bychom se měli stydět, naopak díky našim klamům a omylům můžeme nalézt tu skutečně správnou cestu. Chceme -li rozlišovat správně, musíme se opírat tedy především o poctivost k sobě samému. Cílem je neopovrhovat žádnou ze svých vlastností a dispozic, ale naučit se je příjímat jako samozřejmou a nezbytnou součást své osobnosti jako celku. Na základě boje rozličných sil, dispozic a možností naší osobnosti se rodí energie, která nás nenechá sejít na špatnou cestu při hledání smyslu vlastního života. V okamžiku, když v životě zakoušíme pocity uspokojení a radosti, jedná se o projevy síly. To má potom naprosto zásadní význam pro smysluplné rozlišování v životě. Nietzsche také shledává kromě výše uvedeného, že člověk se nemá brát příliš vážně, ale přistupovat k životu s určitou nadsázkou a lehkostí, jako ke hře. Pocity síly nám potom zprostředkovávají životní radosti. Nesmíme však ustrnout na mrtvém bodě a stále hledět kupředu k cíli svého směřování, nerezignovat na veškeré snažení při 92 Tamtéž., s. 276.

60

občasném neúspěchu a vést plnohodnotný, aktivní a činorodý život a nenechat zahálet našeho tvořivého ducha. Když ztrácíme životní odvahu k boji, utíkáme do snů a představ, které však s reálným životem nemají nic společného. Životní odvaha je spjata také s moudrostí, ve smyslu porozumění a nahlédnutí pravé podstaty světa a zákonů celého universa a respektování jejich neustálého koloběhu a proměňování. Projev moudrosti lze charakterizovat v tomto ohledu jako pevnost v názorech a přesvědčení, nezlomnost mysli, schopnost brát věci takové, jaké jsou, a být poctivý zejména sám k sobě. To však není zdaleka vše, co v sobě musí člověk nalézt, aby se mohl naplno radovat ze svého života a objevovat krásy světa kolem sebe. Další nedílnou součástí tohoto procesu sebepoznávání je tolerance ke všem aspektům života a všemu, co přinese, bez výjimky. To vše směřuje k tomu, aby člověk skutečně z hloubi srdce a svého nejbytostnějšého přesvědčení miloval život a toužil žít znovu a donekonečna.93 Pokud toho člověk jednou skutečně dosáhne, má hledět, aby si svého štěstí dostatečně považoval a nepřišel o něj díky svému přirozenému sklonu nebýt s ničím dostatečně spokojen. K tomu, abychom toto dokázali, je nezbytná určitá sebekázeň, která nám nedovoluje sejít na scestí. To s sebou přináší i nové pojetí mravnosti a morálky člověka. Jeho dosavadní přesvědčení o své bytosti bylo mylné, a proto nyní stojí před úkolem, jak se s touto novou pozicí vypořádat. Není však snadné vyrovnat se se svým osudem, přijmout jej za samozřejmý a nevzpírat se mu. Projevem slabosti je, pokud se nedokážeme vymanit z běhu okolností, které jsou pro nás špatné, nic nového nám nepřinášejí a brzdí náš pokrok. Pokud se ale naučíme přijímat náš osud jako výzvu, poznáme, že i domnělé nevýhody mají v životě své místo a napomáhají nám plně využít tvořivosti a aktivizovat svou sílu utlumenou sílu. Nietzsche také upozorňuje na úskalí přílišného a přehnaného sentimentu a přecitlivělosti, které nepřinášejí nic dobrého, naopak je něčím patologickým. Na těchto základech se vyjevuje úkol produktivního fatalismu, který Nietzsche označuje

93 NIETZSCHE, Tak pravil Zarathustra. s. 127.

61

jako „fatalismus ruského vojáka.“94 Podstata tohoto druhu fatalismu je v útlumu všech funkcí, jako bychom hibernovali. Jeho význam tkví v tom, že člověk se díky němu šetří a nevyčerpá příliš rychle své zdroje energie. Člověk si tak uvědomí, že aby šetřil sám sebe, musí se oprostit od všech slabostí, zejména hněvu a touhy po pomstě. Člověk přijme svůj životní úděl a fatalismus se tak stane způsobem a cestou, jak plně uplatnit svou životní sílu a žít tvořivě a s radostí.95 Na druhé straně však stojí ještě jiný pól fatalismu, který Nietzsche pojmenovává jako „fatalismus Turků.“96 Podle něj se člověk a jeho osud diametrálně odlišují a nelze je spojovat v jedno. Opak je však pravdou, člověk je nezbytnou součástí svého osudu. Ve spise Lidské, příliš lidské vysvětluje, že toto odmítání fatalismu a nejistota vůči němu souvisí s obavou, aby člověk na svůj osud nikdy nerezignoval. Amor fati by se tedy v konečném důsledku mohl vyložit jako požadavek, abychom milovali svůj osud, přijímali jej s radostí a nevzpírali se mu.

6 Nietzsche na sklonku života Tato kapitola si klade za cíl stručně popsat Nietzscheho poslední léta života poznamenaná chorobou, jíž trpěl a její vliv na jeho tvorbu v tomto období. Ke konci roku 1888 udeřila jeho psychická choroba v plné síle a způsobila jeho celkové zhroucení. Jeho dosavadní zdravotní potíže vyústily progresivní paralýzou a posledních dvanáct let svého života strávil v pomatení smyslů a téměř slepý. Pečuje o něj rodina, matka se sestrou. Nejprve byl převezen do ústavu v Basileji a po matčině smrti žil ve Výmaru, kde

25. 8. 1900 umírá. O příčinách jeho smrti

a chorobách, kterými trpěl se dosud vedou spory, diagnózy jsou nejasné, různí autoři se kloní k různým příčinám. Spekulovalo se, že s největší pravděpodobností šlo o druhou fázi luetické infekce. Jeho problémy se stupňovaly již od počátku 70. let 19. století. Nietzsche kontaktuje mnohé specialisty, kteří mu však nedokáží dlouhodobě 94 NIETZSCHE, Lidské, příliš lidské. s. 207-8. 95 NIETZSCHE, Tak pravil Zarathustra. s. 226. 96 NIETZSCHE, Lidské, příliš lidské. s. 207-8.

62

pomoci. Přes jejich veškerou snahu zůstává léčba neúčinná. Nietzsche tak rezignuje na lékařskou vědu a snaží se pomoci si sám. I přes drobné pokroky však choroba postupuje dál. Hodně cestuje, hledá místo, které by mu svým příhodným klimatem alespoň na nějakou dobu ulevilo. Při takovýchto cestách navštěvuje např. Mariánské Lázně, Janov, Nice, Benátky, francouzskou a italskou Riviéru atd. Na cestách se do deníků zapisuje své myšlenky, které později vydal Nietzscheův přítel a vydavatel jeho děl, Petr Gast. Spisy posledního desetiletí jeho života tedy vznikají víceméně na cestách. Např. poslední část díla Lidské příliš lidské, nebo Ecce homo. V této době i díky své nemoci žije poustevnickým způsobem života, přestože cestuje, vyhýbá se setkání s lidmi, jak je to jen možné. Plně se soustředí na sebe, na své nitro a nechává vyplouvat na povrch nové myšlenky. Nietzscheho nálady se díky postupující chorobě prudce střídají, ve vlnách přichází období nadšené euforie, které je po nějaké době vystřídáno hlubokými propady na dno. I přes krutost choroby však pro Nietzscheho měla určitý přínos. Právě v těchto těžkých dobách mohl naplno a beze zbytku proniknout do těch nejtemnějších zákoutí své psychiky a nalézt myšlenky doposud nepoznané. V posledních stadiu své choroby, těsně před smrtí se však myslitel stává pouhým tělem bez duše, psychickou troskou. Jak se Nietzsche cítil tři roky před svou smrtí popisuje takto: „Milý příteli, dosud jsem ani tady nahoře neprováděl nic lepšího, než že jsem byl nemocen. Dorazil jsem s prudkým záchvatem bolestí hlavy, jejž provázelo dvanáctihodinové zvracení, a nacházel jsem se v jednom z oněch stavů, se kterým je moje malá místnost zde bohužel až příliš dobře obeznámena. Tento stav vystřídalo pořádné běžné nastuzení, s horečkou, nespavostí a nechutenstvím, závratěmi, otupělostí, slabostí: takže mohu chodit méně, než bych rád, a ihned se začínám potit (přes blízkost sněhu: za mým oknem leží zbytek laviny). Přesto mám radost, že jsem opět zde a že vůbec ještě jsem tady… Vydržet tyto poslední roky – bylo snad vůbec to nejtěžší, čeho jsem se dosud od svého osudu nadál. Po takovém zvolání, jakým byl můj Zarathustra, z nejvnitřnější duše, neuslyšet ani hlásku odpovědi, nic, nic, stále jen bezhlesou, nadále už ztisíceronásobenou samotu – v tom jest cosi nad pomyšlení strašlivého, to by zahubilo i toho nejsilnějšího – ach, a já nejsem „nejsilnější“! Mně 63

je od té chvíle, jako bych byl smrtelně zraněn, udivuje mě nesmírně, že ještě žiji. Ale není sporu, ještě žiji: Kdo ví, co ještě musím zažít!(…)”97

8 Závěr Nietzsche byl bezesporu jednou z nejzajímavějších osobností v dějinách filosofie. Jeho úvahy jsou stále aktuální, mající nadčasovou platnost a dodnes jsou předmětem mnohých diskusí. Snad právě ostrost a nelítostná kritika evropského myšlení vedoucího až k nihilismu, vyvolala vlnu kritiky, ale poukázala na něco, co je špatného ve společnosti a přinejmenším došlo k určité odezvě, díky níž nebyla jeho snaha marná. Nietzsche člověka vyzývá ke statečnosti a nalezení odvahy k překročení vlastního stínu, sama sebe. I přes zdánlivý příklon k materialismu, jak by se mylně mohlo zdát neznalému čtenáři, Nietzsche klade důraz na člověka především. Jeho myšlenka nadčlověka byla však před druhou světovou válkou překroucena a zneužita příslušníky nacistické ideologie, kteří se odvolávali na jeho učení, přestože s jejich pojetím neměla v nejmenším nic společného. Vliv jeho filosofie je nedozírný, zasáhl do mnoha oblastí lidského konání, ovlivnil nejen mnohé filosofické směry a koncepce, jako např. existencialismus, fenomenologii, zejm. Martina Heideggera či postmoderní filosofii (Michela Foucalta nebo Richarda Rortyho), ale i psychoanalýzu (Sigmunda Freuda, Carla Gustava Junga..), z literatury např. tvorbu Ladislava Klímy. Nejznámějším kritikem jeho filosofie byl Tomáš Garrigue Masaryk, který se k Nietzschemu stavěl velmi kriticky, a lze říci, že jeho úsudek částečně korespondoval s dojmem, který o Nietzschem v soudobé společnosti panoval. Význam této práce shledávám v prvé řadě v přínosu pro mě samotnou. Shromažďováním a důkladným studiem materiálů jsem se začala čím dál více ponořovat do Nietzscheho myšlenek a svým způsobem je i chápat v kontextu doby a jeho osobního života.

97 Ukázka z korespondence: Franzi Overbeckovi v Basileji, Sils-Maria, 17. června 1887. Dostupné z: .

64

Tato práce si kladla za cíl interpretovat jeho nejdůležitější myšlenky dle mého výběru. Tímto však nevyzdvihuji pouze ty, které jsem zde zpracovala a nastínila na úkor jiných jeho jistě zajímavých úvah, které by též byly hodny pozornosti. Rozsah práce však nedovoluje věnovat se důkladně a do hloubky celé jeho tvorbě. Neopomenula jsem nahlédnout do Nietzschova soukromého života, avšak více jsem se soustředila na jeho filosofický odkaz. Byl proveden pokus o analýzu a následnou interpretaci a sumarizaci nejdůležitějších poznatků. Podrobněji byla rozebrána myšlenka věčného návratu téhož, neboť práce je zaměřena na problematiku času a věčnosti v pojetí Nietzscheho. K podrobnější a důkladnější analýze a případné komparaci více pohledů by bylo zapotřebí dlouhodobější studium mnoha pramenů, jež by se lépe zúročilo např. v diplomové práci. Vzhledem ke skutečnosti, že tato bakalářská práce je vůbec mou první prací takovéhoto rozsahu, pojala jsem ji v mezích možností a hlavní snahou a vůbec cílem byla stručná, jasná a přehledná interpretace Nietzscheovy filosofie tak, aby mohla být snadno přístupná i laické veřejnosti, což bylo z mého pohledu splněno. Pro hlubší analýzu a zpracování by potom poskytla větší prostor až práce diplomová. Práci hodnotím částečně jako rešeršní, podrobně byly vysvětleny pojmy, k nimž se vracím a na něž často odkazuji, interpretace je podepřena více autory a syntézou jejich dílčích interpretací je vytvořeno stručné a srozumitelné vysvětlení, díky němuž získá čtenář jasnou představu o předkládaném tématu. Nabízí vhled do myšlení jednoho z nejkontroverznějších filosofů s ohledem na různá období jeho filosofického i lidského zrání a kontext tvorby. Cíl vytčený v úvodu práce je z mého pohledu splněn a budiž tato bakalářská práce jedním z vhodných inspiračních zdrojů pro další zkoumání v této oblasti.

65

9 Seznam použitých a prostudovaných zdrojů Knižní zdroje:

ANDREAS-SALOMÉ, Lou. Friedrich Nietzsche ve svých dílech. 1. vyd. Praha: Torst, 1996. 202 s. ISBN 80-85639-75-0 BLECHA, Ivan a kol. Filosofický slovník. 2. opr. a rozš. Vyd. Olomouc, 1998. 463 s. ISBN 80-7182-064-4 DELEUZE, Gilles. Nietzsche a filosofie. Praha: Herrmann & synové, 2004. 343 s. HRBEK, Mojmír. "Smrt Boha" v Nietzschově filosofii. 1. vyd. Praha: Academia, 1997. 221 s. ISBN 80-200-0588-9 KOUBA, Pavel. Nietzsche: filosofická interpretace. 2. opr. vyd. Praha: Oikoymenh, 2006. 287 s. ISBN 80-7298-191-9 MOKREJŠ, Antonín. Odvaha vidět: Friedrich Nietzsche myslitel a filosof. 1. vyd. Jinočany: H&H Jinočany, 1993. 366 s. ISBN 80-85787-46-6:174.00 NIETZSCHE, Friedrich. Antikrist. Pokus o kritiku křesťanství. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1995. 207 s. ISBN 80-900614-7-8 NIETZSCHE, Friedrich. Genealogie morálky. 1. vyd. Praha: Aurora, 2002. 147 s. ISBN 80-7299-048-9 NIETZSCHE Friedrich. Lidské, příliš lidské: kniha pro svobodné duchy. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2010. 285 s. 978-80-7298-404-6 NIETZSCHE Friedrich. Mimo dobro a zlo: předehra k filosofii budoucnosti. 1. vyd. Praha: Aurora, 1996. 218 s. 80-85974-12-6 NIETZSCHE, Friedrich. Nečasové úvahy. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2005. 295 s. ISBN 80-7298-134-X NIETZSCHE, Friedrich. Radostná věda. 1. vyd. Praha: Pražská imaginace, 1991. 31 s. ISBN 80-7110-051-X NIETZSCHE, Friedrich. Ranní červánky: myšlenky o morálních předsudcích. 1. vyd. Praha: Aurora, 2004. 255 s. ISBN 80-7299-077-2 NIETZSCHE, Friedrich. Richard Wagner in Bayreuth; Der Fall Wagner; Nietzsche contra Wagner. Stuttgart: Philipp Reclam jun., 2008. ISBN 978-3-15-007126-7 66

NIETZSCHE, Friedrich. Tak pravil Zarathustra. 2. vyd. Olomouc: Votobia, 1992. 301 s. ISBN 80-7033-724-9. ISBN 80-85885-79-4 NOVÁK, Aleš. Epifanie věčného návratu téhož: filosofická interpretace základní myšlenky F. Nietzscheho. 1. vyd. Praha: Triton, 2007. 123 s. ISBN 978-80-7254995-5 Internetové zdroje:

Katolická dekadence. Friedrich Nietzsche: Ukázky z korespondence 1879 – 1888 [online]. [cit. 2011-02-02]. Dostupné z: . Friedrich Nietzsche (15.10. 1844-25.8.1900): Filozof s kladivem [online]. [cit. 201103-20]. Dostupné z: .

67