Čas běží, u nás ho nepromarníte!

SOUKROMÉ GYMNÁZIUM ALTIS PATNÁCTÉ VÝROČÍ > 1992–2007

Č a s b ěž í , u ná s h o n e p r oma r n í t e !

Soukromé gymnázium ALTIS ZŘIZOVATEL: Soukromé gymnázium ALTIS s.r.o. JEDNATEL: Ing. Jaroslav Fišer 148 00 Praha 4 – Kunratice, K Libuši 57 Tel./fax: 244912007 Internet: www.altis.cz, e-mail: [email protected] ŘEDITELKA: PaedDr. Vladimíra Fišerová ZÁSTUPKYNĚ ŘEDITELKY A VÝCHOVNÁ PORADKYNĚ: PaedDr. Olga Jelínková DRUH STUDIA: Osmileté všeobecné (po 5. tř. ZŠ) Osmileté jazykové (po 5. tř. ZŠ) Šestileté (po 7. tř. ZŠ) Čtyřleté (po 9. tř. ZŠ) ZAMĚŘENÍ: Posílená výuka cizích jazyků, informatika a výpočetní technika, volitelné semináře.

SG ALTIS MINULOST

Soukromé gymnázium ALTIS – minulost Gymnázium ALTIS slaví 15 let. Vyučovat se v hlavní budově v Kunraticích začalo v září 1992. Jaká byla vize, se kterou vznikalo? Začneme odpovídat na tuto otázku v obráceném chodu času. Dnes všechny školy vytváří svůj školní vzdělávací program. Podstatou je, aby se žáci učili dovednosti (kompetence) potřebné pro život. Učivo je tady pouze prostředkem výuky, ne jejich cílem. Těch kompetencí je celkem šest – kompetence k učení, kompetence k řešení problémů, kompetence komunikativní, kompetence sociální a personální, kompetence občanské a kompetence pracovní. Gymnázium již od počátku deklarovalo, že cílem je naučit své žáky efektivně pracovat s mateřským jazykem a prvním cizím jazykem (což je jazyk anglický). Především tím chápeme schopnost pracovat s různými texty a umět z nich vyvozovat adekvátní závěry. Protože žáci přicházející z 5. ročníků ZŠ neznali až na malé výjimky žádné strategie učení, bylo nezbytně nutné tento nedostatek napravit. Proto jsme vložili do primy v rámci hodin českého jazyka kurz „Umění učit se“ a v této tradici setrváváme dodnes. A co jiného předchozí řádky říkají – že jsme si dali cíl rozvíjet u žáků kompetenci k učení. Jen jsme jí neříkali kompetence, ale gramotnost. Dalším deklarovaným cílem bylo naučit naše žáky logicky myslet a efektivně pracovat s informacemi. A který předmět tuto dovednost cíleně rozvíjí nejvíce. Ano, je to matematika, podporovaná informatikou a výpočetní technikou. V našem učebním plánu jí bylo vyčleněno stejný počet hodin jako českému jazyku a anglickému jazyku. Jinými slovy řečeno jsme rozvíjeli kompetenci k řešení problémů. Již od počátku existence gymnázia jsme velmi dbali na to, aby se žáci uměli srozumitelně a jasně vyjadřovat. Vedli jsme je záměrně k vyjádření určitých znalostí vlastními slovy a neakceptovali bezduché memorování nějakých pouček a faktů. Předchozí myšlenky je možno shrnout do jedné kompetence, a to kompetence komunikativní. Vždy jsme zastávali názor, že u žáků je stejně důležité rozvíjet i výchovnou oblast. Žáky jsme vedli ke korektnímu vystupování a chování. Netolerovali jsme lež a nečestné jednání. Při práci ve škole, ale i na mimoškolních akcích jsme preferovali spolupráci. Ano, dnes to rámcový vzdělávací program popisuje jako kompetenci sociální a personální. Velký problém u žáků přicházejících ze základních škol byla často neschopnost akceptovat různost každého jedince a „umění“ je tolerovat. To vše za předpokladu, že si každý žák dokáže vhodnou formou vymezit svůj „životní prostor“. Žáci byli vedeni k tomu, aby si uměli a chtěli problémy řešit sami a naučili se nést zodpovědnost za své činy. A jsme u předposlední kompetence občanské. V neposlední řadě jsme vždy u žáků rozvíjeli schopnost vážit si práce své i ostatních lidí. Jestliže se něco jejich vinou zničilo, vlastními silami to napravili zcela či částečně. Můžeme tyto věty shrnout do dvou slov – kompetence pracovní. To, co stát s velkou slávou nyní zavádí do praxe českého školství, protože tímto směrem se ubírá celý svět, my však takto pracujeme již 15 let. V tom tkví, společně s precizně vypracovaným přijímacím řízením a následnými diagnostikami během osmi let studia, náš úspěch. Naši žáci jsou skutečně vybaveni všemi potřebnými životními kompetencemi a bez problémů se dostávají na zvolené vysoké školy, jak se můžete přesvědčit v uvedené tabulce. A tímto jsme se posunuli do přítomnosti. školní rok

počet žáků

prospěli

neprospěli

počet studentů, kteří podali přihlášku na VŠ

počet přijatých na VŠ

% přijatých na VŠ

1998/1999

46

46

0

46

41

89,1

1999/2000

13

13

0

13

13

100,0

2000/2001

37

37

0

36

30

83,3

2001/2002

13

13

0

12

11

91,7

2002/2003

19

17

2

17

14

77,0

2003/2004

18

16

2

18

14

77,8

2004/2005

20

20

0

20

17

90,0

2005/2006

12

12

0

12

12

100,0

PaedDr. Vladimíra Fišerová, ředitelka gymnázia 1

Vážení čtenáři, Soukromé gymnázium ALTIS ve školním roce 2006/2007 oslaví patnácté narozeniny. Ohlédneme-li se zpět, je to až neuvěřitelné, co se za tu dobu může odehrát v historii školy. Vždyť si už dnes ani nedokážeme představit, že jsme pracovali bez počítačů, internetu, faxu, kopírky, DVD nebo kvalitních učebnic. Změnil se životní styl a nároky našich zákazníků vzrostly. Změnil se ale i vzdělávací program naší školy. Kurikulum Soukromého gymnázia ALTIS dnes představuje moderní vzdělávání, v němž je kladen důraz na pevné osvojení důležitých poznatků v jejich těsném spojení s funkčními dovednostmi a ve schopnosti je aplikovat. Kvalitní výstupy vzdělávacího programu tak zajišťují rovnováhu mezi učivem vztahujícím se ke všem významným vzdělávacím oblastem a oborům současnosti a kompetencemi tvořícími základ vzdělávání. Celý školní program podporuje individuální rozvoj každého žáka, a proto je postaven na nových formách a metodách výuky založených především na spolupráci učitele a žáka. Žáci mají dostatek příležitostí se aktivně podílet na vlastním vzdělávání, samostatně pracovat, získávat nové vědomosti vlastní činností, řešit úlohy v navozených pedagogických situacích i přirozených podmínkách mimo školu. Soukromé gymnázium ALTIS je tedy pro žáky doslova „hypermarketem“ vzdělávacích služeb. Hodně se tedy v naší pedagogické práci změnilo, jedno však zůstalo stejné. Kvalitní a ochotný tým učitelů, který se denně věnuje našim žákům. Jsme opravdu hrdi na to, že jsme tak dlouhou dobu pomáhali naplnit přání a sny 254 absolventům a že jsme je právě my mohli provázet na jejich cestě ke vzdělání. Vážení čtenáři, Soukromé gymnázium ALTIS je svými kvalitními vzdělávacími službami srovnatelnými s nejvyššími evropskými standardy připravené udělat vše pro spokojenost i dalších nadaných žáků ze základních škol, kteří si přejí, aby se studium na našem gymnáziu stalo součástí jejich životní dráhy. PaedDr. Olga Jelínková, zástupkyně ředitelky

Soukromé gymnázium ALTIS – současnost Škola představuje živý organismus, který je složený z množství žáků, učitelů, rodičů i vedení gymnázia. Celý tento organismus je protkán tisíci nitkami vztahů a vazeb. Co však dělá školu školou? Určitě jsou to především žáci, vždyť bez nich by asi žádná škola nemohla svůj vzdělávací program realizovat. Proto je přítomnost v našem almanachu věnována právě jim. Bylo velmi obtížné vybrat mezi stovkami výtvorů, které v uplynulých letech vznikly, jenom zlomek z nich. Přijměte prosím tento výběr jen jako malou „ochutnávku“ schopností a dovedností našich žáků. PaedDr. Vladimíra Fišerová, ředitelka gymnázia

2

SG ALTIS SOUČASNOST

Michaela Pavlátová – 4. A 3

Existuje v současné literatuře hrdina, se kterým byste se mohli ztotožnit? Proč lidé čtou? Snad proto, aby se zabavili. Snad proto, že v literatuře hledají moudrost. Možná proto, že je již omrzela zábava z médií, nebo si jen potřebují odpočinout. Třeba i proto, že jim knihy poskytují jiný, zcela nový svět, kam mohou s každým dalším otevřením knihy utéct… A co jim vlastně takový svět nabízí? Nabízí jim příběh. Nabízí jim životy jiných lidí, cizí životy, nové a vždy tak zajímavé z pohledu čtenáře. Obchody s knihami vlastně nejsou nic jiného než obrovská tržiště s lidskými osudy. Těmi osudy, jež nás vyprošťují z těch našich vlastních. Vždyť právě to je ten důvod, proč tolik lidí utíká od svých takzvaně nudných životů… ke knize. Je to touha po poznání, touha po objevení nových tváří a příběhů, která je žene kupředu napříč stovkami ohmataných stran. Hrdinové. Tak říkáme mužům a ženám, jež se zrodili v myslích lidí obdařených talentem a vůlí přenést jejich osudy na papír. Vždy, když mluvíme o postavách z knih, mluvíme o nich obvykle jako o hrdinech. Proč? Říkáme jim hrdinové, snad proto, že bylo jejich osudem vykonat něco skutečně hrdinského, nejspíš ale i proto, že hrdinského nevykonali vůbec nic ale samotné jejich osudy jsou pro nás jednoduše stejně poutavé jako osudy oněch pravých „hrdinů“, takových o jakých se psaly mýty a pěly velebné ódy. A tak se stávají hrdiny všichni. Obyčejní sedláci, obchodníci, lékaři, právníci, umělci, milionáři… Výčet je nekonečný. To je ale pochopitelné, vždyť jedinou podmínkou je, aby jejich osudy byly zaznamenány a staly se součástí příběhu. Součástí knihy. Pravý knižní hrdina má tisíc tváří. Může jím být zbožný světec, chrabrý rytíř bez bázně a hany, moudrý stařec, vizionář, citově rozervaný rebel. Tvář hrdiny se měnila v průběhu věků spolu s kulturou a pohledem na svět jako takový. Za celou historii literatury vzniklo tolik podob hrdiny, že je již nemožné je spočítat. A čím nás hrdinové přitahují? Jak již bylo řečeno, mnoho lidí vyhledává knihy pro jejich příběhy, které by mohli alespoň na tu krátkou chvíli prožívat místo svých vlastních. Prožívat osudy jiných přináší úlevu. Úlevu od rozhodování a těžkostí všedních dnů. Je to totiž právě rozhodování, od čeho jsme ušetřeni při prožívání osudů knižních hrdinů, neboť jejich rozhodnutí již byla učiněna a my můžeme jen se zájmem pozorovat, jak se jejich již tolik zmiňované osudy budou vyvíjet dál. Mnohem důležitější teď však jsou samotní hrdinové. To jak jednají, jak se chovají, jak myslí a, v samé podstatě, jací vlastně jsou, ovlivňuje naše smýšlení o nich. Právě díky těmto ukazatelům v hrdinech rozpoznáváme ty sympatické, ty protivné, přitažlivé i nepříjemné, milé, zlé i nudné. Stává se, že najdeme takového hrdinu, ve kterém rozpoznáme sebe sama. Pak je pro nás velmi lákavé se s takovým hrdinou ztotožnit. Co je však ještě lákavější, to je hrdina, ve kterém najdeme sebe samého takového, jací bychom si přáli být. V chování, myšlení a jednání postavy spatřujeme naše ideály a knižní hrdina se nám stává vzorem. Někdy nás takový hrdina dokáže dokonce motivovat neřku-li dát našemu životu smysl či nový rozměr. Často nám stačí postřehnout nějakou maličkost, se kterou bychom se mohli identifikovat, drobný detail, který je nám až intimně povědomý, a ono ztotožnění s hrdinou přijde rychleji, než se nadějeme. V chování našeho hrdiny spatříme opravdový smysl a získáme pro něj pochopení jako pro žádného jiného. Jindy si říkáme: Kéž bych tak měl styl jako on; kdybych tak mohla být jako ona; mít tak jeho talent… A zakrátko prožíváme jeho osud jako náš vlastní. Mnohem překvapivější je pak najít takového hrdinu, ve kterém rovněž nacházíme sebe sama, tentokrát ale takového, v němž se snoubí naše největší slabosti a špatnosti. A náhle zjišťujeme, že hledíme na sebe samého, na nejhorší verzi svého já, takovou verzi, jaké jsme se vždycky báli. Vztah, který máme k takové postavě může být různý, nikdy však nemůže být tak neutrální a objektivní, jaký máme k ostatním postavám. Můžeme k němu cítit neuvěřitelnou směsici pocitů, prakticky všech od porozumění a soucitu, přes strach až po pohrdání a nenávist. 4

SG ALTIS SOUČASNOST Kapitolou samou pro sebe jsou spisovatelé. Právě ti mohou za vznik hrdinů a závisí již čistě na jejich talentu a zainteresovanosti, do jaké míry se jim podaří své hrdiny vykreslit. U mnohých se předpokládá, či dokonce ví, že rádi stylizují sami sebe do postav svých příběhů. Snad to dělají z touhy vyjádřit své já, možná z touhy vybít si skrze hrdinu své emoce. Ať už jsou však jejich pohnutky jakékoliv, je jisté, že díky tomu získávají postavy na charakteru, jakési opravdovosti, které by možná spisovatel jinak nedosáhl. Mnoho umělců však uspokojuje touhu přenést svou (či jinou) osobnost na papír méně rafinovaným způsobem a tak vznikají biografie. Vždyť co jiného je biografie, než rozsáhlé vyprávění o tom, koho autor považuje v nějakém směru za „svého hrdinu“? Někteří však prohlašují, že ztotožňování se s literárními hrdiny je projevem dětinskosti, přecitlivělosti, dokonce naivity, která by spíše slušela malým dětem, než rozumně uvažujícím lidem. Ztotožnění se s literární postavou považují za naivní idolizaci, hodnou slaboduchých prosťáčků, hledajících svého hrdinu, ke kterému by mohli s nábožnou úctou zhlížet. Považují takovou identifikaci za projev nedostatku soběstačnosti a osobní identity. Kdo ví, co vede takové lidi k podobným soudům? Vždyť každý z nás někdy zakusí až fatální nedostatek identity a soběstačnosti a je jen na každém z nás, do jaké míry nás zasáhne a jak se s ním vypořádáme. Hrdinové z populárních knih jsou využíváni (a podle mnohých kritik dokonce zneužíváni) ke komerčním účelům. Jejich tváře si propůjčili výrobci nejrůznějšího zboží, tričky a čepicemi počínaje, klíčenkami konče. I zde často dochází k rozhořčeným protestům a více či méně hrubým projevům nesouhlasu. Jestli by se však měly takové výrobky zakazovat, znamenalo by to cenzuru, a tu už náš národ poznal až příliš dobře. Ať tedy každý uváží podle svého, co je pro společnost menším zlem: Komerce, nebo cenzura? Současná literární scéna nabízí velmi rozmanitý výběr příběhů a životů. Ideál nefalšovaného hrdiny padl a hrdina sám tak může mít naprosto jakoukoliv podobu. Stále častěji se objevují různé karikatury hrdiny, které hrdinskou vizi přímo napadají. Jedním z nejznámějších tvůrců takovýchto „hrdinů“ je například mistr Terry Pratchett. V jeho dílech vystupují postavy jako zbabělý a naprosto neschopný kouzelník, zoufalý alkoholik nebo třeba Smrť – antropomorfická personifikace onoho mýtického kostlivce s kosou. Spolu s Pratchettem se objevila celá řada dalších autorů, kteří se rozhodli pohrát si s tváří hrdiny. Před několika lety vznikl první díl dnes už téměř legendární série Harry Potter. Snad je to dar talentované spisovatelky J. K. Rowlingové, který jí umožnil vylíčit svého mladého hrdinu tak, že miliony a miliony dětí po celém světě nalezly svůj knižní idol právě v něm. Faktem je, že čím dál víc současných autorů tíhne k hrdinům, které se snaží pojmout jaksi „lidštěji“. Hrdiny se stále častěji stávají běžní lidé s běžnými problémy, právě takoví, jací jsou sami čtenáři. Mohu jen hádat, zda je tomu tak proto, aby se ona cesta mezi čtenářovou a hrdinovou duší zkrátila ještě víc a čtenáři se mohli s postavami ztotožnit ještě úplněji. Tváří dnešního literárního hrdiny je však ještě mnohem víc, než je v mých silách zde uvést… Faktem zůstává, že právě taková míra flexibility láká mnohé, dává na výběr z nesrovnatelně širšího spektra a umožňuje každému, aby si doslova vybral svého vlastního hrdinu. Pokud jde o mě samotného, neupínám se k žádnému z hrdinů současné literatury, přestože jsem v ní místy narazil na charakter, jenž mi byl blízký, či mě oslovil natolik, že jsem mu věnoval pozornost větší, než mám obvykle ve zvyku. Pokud mohu soudit, šlo většinou o postavy, jejichž psychologický profil byl vykreslenější a propracovanější než u ostatních, popřípadě oplývaly čistě a jasně vyjádřenou archetypální povahou a jejich role tak získala mírně mýtický nádech. Takoví hrdinové u mě budí respekt před jejich tvůrcem. Jestliže existuje někdo, kdo ještě nikdy nepocítil sympatie či antipatie k žádnému z literárních hrdinů, nedokážu si takovouto „objektivitu“ vysvětlit jinak, než-li ignorantstvím. Proti ztotožňování se s literárními postavami nic nemám, protože věřím, že opravdu kvalitně a poutavě vykreslená postava může být skvělým přínosem, kterého se nám častokrát jinak nedostane. Ne nadarmo se říká, že příběhy jsou nejlepší učitelé. 5

Nepovažuji za vhodnou jakoukoliv formu idolizace nebo více či méně náruživou posedlost. Mám dojem, že přílišným využíváním cizích fiktivních životů se okrádáme o životy vlastní. Jako bychom žili jejich životy a naše nechali scvrknout na pouhou přebytečnou, nezajímavou součást, kterou musíme tolerovat jen v rámci uspokojování základních potřeb. Jakub Boguszak – 8. A, příspěvek získal 1. místo v prestižní literární soutěži o Cenu Maxe Brody

Anna Havlová – 1. A

6

SG ALTIS SOUČASNOST

Čech v Praze cizincem Nedávno jsem se procházela se svým přítelem po Starém městě. Den přímo vyzýval k procházce a protože můj milý se v Praze vyzná, rozhodli jsme se právě pro Staré město. Každý Pražan by ho měl nejméně jednou navštívit, obohatit se o ten působivý dojem, nechávat se utápět úžasem nad krásou našich monumentů. Byla by ostuda to jako Čech nevidět, ještě větší by však byla, kdyby ten někdo byl občan našeho hlavního města. Nakonec jsme za sebou měli celý den procházení se po nejenom Starém městě, ale i městě Novém, Malé straně a kořenech Petřína. Jak jsem se zmínila, den byl krásný, slunečný a my byli strhaní a nutně jsme potřebovali něco k zvlažení našich turistických hrdel. Stáli jsme zrovna opět na Staroměstském náměstí, neboť jsme udělali takový uzavřený okruh. Je zde plno restaurací, kaváren a občerstvení, nemuseli jsme tudíž hledat moc dlouho. První hospoda, nejbližší místa, v ruce nápojový lístek. Než stihneme okouknout situaci, už u nás stojí znuděný číšník a ptá se, co si dáme. Německy. Moje i přítelova němčina je v dezolátním stavu a i když asi víme, na co se nás ptá, jsme tím tak zaskočeni, že chvíli mlčíme. To si nyní ještě více otrávený číšník vysvětlí špatně a zeptá se nás znovu. Anglicky. Rozuměla jsem oběma otázkám, můj úžas mne však nedovolil cokoliv podniknout. Můj přítel na tom byl velmi obdobně, a proto jsme si po další vteřině nereagování oba všimli, že číšník se už znovu nasupeně nadechuje. Bála jsem se, jaký jazyk uslyšíme nyní, a proto mu neomaleně skočila s naší objednávkou do řeči. Česky. Překvapením zamrkal, mírně se usmál a lámanou češtinou s ruským přízvukem přitakal, že to hned bude. Byli jsme z toho opravdu vedle, neboť jsme seděli uprostřed našeho rodného města, mezi našimi nejkrásnějším skvosty, které toto město nabízí světu a nikdo nám nerozuměl. Nikdo v restauraci nemluvil česky. Ani samotní číšníci a barmani ne. Jídelní a nápojové menu bylo snad ve všech jazycích, kromě češtiny. A ty ceny! Nemohli jsme uvěřit, že je to tak levné. Hledali jsme zbloudilé nuly, špatně dané desetinné čárky, či na jaké množství je ta cena daná. Odpovídalo to cenám někde na vesnici. Tomu jsme nemohli uvěřit. Tak levné pivo nemáme ani na okrajích Prahy. Po minutách strávených v překvapeních, úžasech a zběsilých zvoláních na to můj přítel přišel. Malým písmem v pravém dolním rohu bylo anglicky napsáno, že ceny jsou v eurech. Zůstali jsme oba sedět s otevřenou pusou a nedopitou vodou. Naše překvapení nabralo nové obrátky, neboť jsme zjistili, že na to naopak téměř nemáme. Že to stojí naše týdenní kapesné. To už na nás bylo moc. Všude ze stran se ozývaly skřeky z různých částí světa, většinou Evropy, z menu na nás neustále zíraly ty strašidelné ceny a led v našich skleničkách pomalu, ale draze tál. Strávili jsme nad tou vodou, která by cenou odpovídala vodě z arktického ledovce, téměř zbytek dne. Nikdy jsem si nedokázala překvapit, jak mi může taková voda chutnat. Jednou to však přijít muselo a tak jsme se slzami v očích a špatnou angličtinou na jazyku zaplatili a utíkali domů. Domů do Prahy, kterou známe, kde mluví naším jazykem, ceny jsou v naší měně a cítíme se tam opravdu jako doma, jako v Čechách. Mohla bych tu rozvést rozsáhlou úvahu proč to tak je, kam to s naším šperkem spěje a kde teda nakonec všichni skončíme. Ale neudělám to. Omezím se na aktualizaci slavné věty, kterou kdysi americký prezident John Kennedy vyjádřil svou solidaritu s Berlíňany násilně rozdělenými zdí. „Ich bin ein Berliner!“ řekl tehdy Kennedy, jakožto americký návštěvník Berlína. „Ich bin ein Pragerin!“ musím dnes říkat já, přestože to říkám doma, v Praze. Martin Solil – 7. A

7

Absolventi školního roku 2005/2006 (100% úspěšnost vstupu na VŠ)

8

SG ALTIS SOUČASNOST

Světadíly Vzpomínám na ty časy, kdy jsem ještě chodil na základní školu a kdy jsem ještě neznal Altis. Moje tehdejší třída se odlišovala od ostatních v jedné věci. Třídní kolektiv byl rozčleněn na menší skupinky žáků, které vzájemně nekomunikovaly, nikdy se společně nebavily. Kdykoli měla nějaká skupina jiný názor, ať byl jakýkoli, vždy proti ní ostatní stály. Každý musel žít uvězněn stěnami svého tábora. Nikomu to nevadilo a všichni dělali, jako by to bylo normální. Ti jedinci, co se snažili o změnu, byli rychle zneškodněni. Okolí je zavrhlo. V této době mě nenapadlo, jak může vypadat ucelený třídní celek, kolektiv s velkým K. O to větší byl pro mě úžas, když jsem přešel na Altis. Netvrdím, že je naše třída perfektní nebo dokonalá, ale v tomto ohledu je proti té staré něčím naprosto nepochopitelným, něčím naprosto úžasným. O jakékoli přestávce se můžete připojit do debaty ne tří studentů, ale třeba poloviny třídy. Můžete důvěřovat a necítíte se jako na bojišti. A já jsem za to strašně rád. Už tu nejsou zdi, nejsou tu ti, před kterými, když jste řekli, že se jdete bavit s tím a tím, tak se na vás podívali známým obličejem nesouhlasu. Jen ať si zůstanou ve svých uzavřených komunitách, jen ať dál zůstanou tam, kde jsou. Nikdy nezažijí ten pocit znovu poznávání nových lidí ve vlastních řadách. To, když sedíte a vedle vás se posadí někdo jiný a dáte se do řeči, načež přijde někdo další a za ním další… Nejsou to ti samí lidé, se kterými jste se bavili před hodinou, nejsou to ti, se kterými se bavíte obvykle a přesto patříte k nim. Možná, že vám to přijde absurdní, že se pozastavuji nad takovou normální věcí, ale kdo nezažil opak, nepochopí. A nepřeji vám, aby jste to zažili. Tu omezenost, která vás zužuje. Nemůžete dělat to, co byste chtěli, protože byste byli považováni za odlišné. Stojíte proti tomu, proti kterému nechcete stát. Už to není třída, není to ani kolektiv, není to nic, jen hrstka zničených, žijících v iluzi, žijících na vlastních světadílech. Nemyslete si, že mluvím o extrémech, v dnešní době musí být plno podobných. Každý kolektiv má svou strukturu, jde jen o to, jak velké trhliny jsou mezi jednotlivci. I u nás malé jsou a nemá cenu je zahlazovat do dokonalosti. Právě ony potvrzují celek. Nechtěl bych žít v absolutní dokonalosti. A proto se zde nesnažím nabádat k podobným heslům: „Stůjme při sobě přátelé, musíme si vždy pomáhat přátelé, jako bratři a sestry…“, ale mým cílem je uvědomit si, co máme a nezničit to, vážit si předností. Oceán mezi světadíly nejde překonat jen za pomoci lodí, musí tam být něco víc, něco, co boří stěny, co nás spojuje. Michal Decker – 6. A

9

Johana Fundová – 6. A 10

SG ALTIS SOUČASNOST

Život není pohádka Byl jednou jeden malý mraveneček. Každé ráno vystrčil opatrně zpod peřiny tykadélka a rozmrzele zamrkal na sluneční paprsky, které mu vtíravě oznamovaly, že je čas vyskotačit z postýlky a uvítat nový den. Poslušen toho, co ho učila mravenčí maminka a reklamy v televizi, vyčistil si tedy zoubky bělící pastou, pečlivě si nageloval obě tykadélka, pod každou nožku vstříkl notnou dávku deodorantu, oblékl si slušivý modýlek z poslední podzimní kolekce a vyběhl ze svého doupátka, třetí horní chodbičky, tak spěšně, že si málem vylil z kalíšku svou ranní dávku kofeinu. Náš malý mraveneček však ani na chvíli nezaváhal a utíkal, seč mu jeho šest nožiček stačilo, na nejbližší stanici metra. Všude kolem něj proudily desítky stejně malých mravenečků. Jen občas bylo možno zahlédnout v hustém proudu některého z větších černých mravenců, ale ti obvykle zahnuli za nejbližší roh, kde stál jejich osobní dopravní prostředek. Jak mravenečků stále přibývalo, strkali jeden do druhého, někteří vesele zdravili své známé, ale většina (stejně jako náš mraveneček) se se zlobou v očích ubírala svou cestičkou v mraveništi. Jen tak tak, že metro stihl. Hluboký hlas z amplionu právě oznamoval zavírání dveří a ty se skutečně již hladce a neslyšně začaly sunout na své místo, avšak mraveneček na poslední chvíli skočil a mocným nárazem dveře rozrazil a donutil je tak na zlomek vteřiny odstoupit od sebe. To mu stačilo, aby nasoukal své tělíčko do vagonu a hrdý na svůj ranní výkon, se zářivě usmíval na své okolí. To s úžasem pokyvovalo nad jeho statečností a otáčelo se za ním, když kráčel najít volné místo, kam by se usadil. Metro supělo a namáhavě se posouvalo od stanice ke stanici, vpouštělo do svých dveří a vypouštělo ven pečlivě odměřenou dávku mravenců. Mraveneček zatím spokojeně sedí na svém sedátku a zpoza mlhy svých myšlenek vnímá změť těl, barev a hlasů. Najednou, ani neví vlastně odkud, se blízko něj vynoří skupinka zrzavých mravenců. Sebejistě na sebe pomrkávají a poplácávají se po ramenou. Drzými pohledy měří ostatní mravenečky. Jeden z nich dokonce stojí jen dva kroky od toho našeho. Na chvíli spočine pohled rezavého mravence i na slušivém modélku z poslední kolekce a na nagelovaných tykadélkách. Zrzek si výhružně sáhne do kapsy. Stačily by mu pouhé dva kroky. Ale pak jeho slídivý pohled upoutá velká kabelka, patřící drobounké, shrbené postavě sedící na protějším sedátku. Mraveneček odlepí vystrašené oči od podlahy metra a z jeho hrudníčku vyjde hluboký výdech. „ Unikl jsem“ pomyslí si, ale srdíčko mu ještě ťuká jako o závod. Přece jen bázlivě pozoruje, co se bude dít. Rezavý mravenec zavolal na zbytek skupiny. Všichni teď obklopují vyděšenou stařenku, která si křečovitě drží čtyřma nožičkama kabelku. Mraveneček zase rychle sklopí oči. Tělíčko stařenky se mezi jednotlivými vzlyky třese, a čím blíže jsou rezaví mravenci u jejího sedátka, tím více zarývá prsty do kůže tašky. Než jí vrazí rezavý mravenec první ránu, pokusí se zoufalá stařenka zavolat o pomoc. Oči jí sklouzávají z posměšných tváří rezavých mravenců na kabelku. Má strach. Hledá mezi ostatními - vždyť jich tu sedí tolik - vstřícnou tvář, pomocnou ruku… Mraveneček má taky strach. Přál by si sedět někde jinde, přál by si být neviditelný – zavrtává se do sedátka, pohled upřený na zem, sotva dýchá – je neviditelný. A Vy – máte taky strach? Ale to nic, nebojte se, příběh se chýlí ke konci – je to přece jen pohádka. Vás přece nikdo vidět nemůže. Ale je to vlastně pohádka? V pohádkách dobro vždycky nakonec přemůže zlo a hodné bytosti žijí šťastně až dodnes. Ne jako před rokem, v pražském metru trasy A, kde se nikdo ze svého sedadla nezvedl, anebo tenkrát na Karlově náměstí, kde byli všichni také neviditelní, anebo se o to alespoň snažili… A ten kdo se rozhodl dát odpověď prosícím očím, tu dnes už není. Alice Grünová – 7. A

11

Anna Pastorková – 2. A

12

SG ALTIS SOUČASNOST

Osvětim Konečně jsem navštívila místo, které jsem znala jen z deníkových zápisků svého dědečka – Osvětim, více než půl století staré masové pohřebiště lidských duší. Nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim v Polsku toho jistě hodně zažil. Zvenčí nádherné budovy připomínající staré anglické činžovní domy ve všech zanechávají hrůzný otisk minulosti, když se dozvědí, jaká zvěrstva se uvnitř a v přilehlém okolí děla. Rukou Hitlerovou zde byla násilně ukončena životní cesta mnoha lidí, ale o tom, jak je možné, že se to uskutečnilo, se neustále vedou úvahy. Jak je možné, že jeden člověk si dokázal ideologicky podmanit tolik lidí, tolik naslouchajících a poslušných lidských bytostí, které bez problémů přijaly za své myšlenky nadřazenosti jedné rasy, podřazenosti druhé a šílené krutosti ke všem, kteří mají jiné názory. Někteří se tomu „nediví“, soudí, že člověk je v zásadě špatný, že jeho přirozeností je krutost, a jiní zase nevěřícně kroutí a do konce svého života budou kroutit hlavami, nemohouce se smířit se skutečností, že k něčemu takovému opravdu došlo. Mně jsou blízké oba tyto pohledy, uvědomuji si, že lidstvo umíralo a zabíjelo již v tolika válkách, že 2. světová válka byla jen pokračováním „přirozeného“ dějinného vývoje, ale zároveň mě nesmírně děsí a nekonečně udivuje to, čeho jsme my, lidé, schopni. V dnešní době zná většina obyvatel České republiky válku a válečné zločiny jen z filmů, osobně se jich to nedotýká a všechno násilí považují za jakýsi film, jakousi vzdálenou „science-fiction“. To, že jím není, si člověk uvědomí, až když se ho přímo nebo přeneseně dotkne. Mně se toto stalo v případě mého dědy, tátova otce, jenž byl prvorepublikovým učitelem češtiny a skutečným vlastencem se vším všudy, se svou láskou k „tatíčkovi“ Masarykovi, se svou láskou k českému jazyku a národu, se skládáním vlasteneckých písní a hraním na housle a především se slovanskou hrdostí a čestností. Milotice u Kyjova, moravská víska, dědeček Antonín, babička Ludmila, můj teprve jedenáctiletý tatínek a jeho dva bratři, idyla... a najednou vše skončilo udáním dědečka Gestapu jeho kolegou učitelem a následným transportem do Osvětimi. Důvod? Příliš učil děti lásce k vlasti. A to je pro mě už jakýmsi přesahem logiky, přesahem lidské „lidskosti“, to už se přece ocitáme někde jinde, ne? Snad někde v jiné galaxii, kde vítězí nejenom lež a nenávist nad láskou a pravdou, ale i barbarství a demagogie nad pozemskostí a úctou k bytí. Takže nakonec 2. světová válka nebyla jen normální větší bitvou, ale mezníkem, novátorem, jenž započal novou éru (ne)lidské krutosti, nový způsob boje. Ať to, co se v Osvětimi dělo a co se dělo ve všech koncentračních táborech po celé Evropě, hodnotíme z kterékoli strany, stejně musíme dospět k názoru, že to bylo nepředstavitelně hrozné a že bychom to znovu nechtěli zažít. Myslím aspoň my, „skutečné lidské bytosti“, za „stvůry“ z jiných galaxií nemluvím. Karolína Babíčková, absolventka šk. roku 2005/2006

13

Šimon Hájek – 1. A 14

SG ALTIS SOUČASNOST

O Altisovi V zemi zvané Valenia žil mocný král Imos, který měl tři krásné dcery. Každá v něčem vynikala. Nejstarší, Minerva, měla magické, léčitelské schopnosti. Prostřední dcera Jasmína měla výjimečnou schopnost poznání přítele od nepřítele a nejmladší, nejkrásnější dcera Elin se vyznala v nápojích lásky. Jednoho dne král pořádal hostinu, na které se sešli všichni mocní králové a jejich sloužící z Valenie. Král Imos zasedl včele stolu po boku své manželky a královny Kataríny. Hostina poklidně plynula, hosté se bavili a nic jim nechybělo. Princezna Elin si všimla hezkého mladíka, který seděl na opačném konci sálu, kde se hostina konala. Vyptala se na něho otce, jestli náhodou o něm něco neví. „Myslím“, řekl otec, „že to je syn krále Denůviho, vládce mořských hlubin. Jeho otec chce, aby si vzal nafoukanou a bohatou nevěstu, princeznu Sasanku“. Elin vůbec nenapadlo, jak zařídit, aby se do ní tento princ zamiloval. Šla ho alespoň oslovit a zjistila, že se jmenuje Altis. Po hostině se odebrala Elin do svých komnat, kde usilovně přemýšlela co má udělat, aby se princ Altis do ní zamiloval. Najednou ji něco napadlo. Uvaří mu nápoj lásky! Sebrala potřebné ingredience a začala míchat nápoj. Když nápoj uvařila, ještě teplý ho nalila do termosky a odběhla do kuchyně. Vyžádala si na otci pozvání prince Altise, že ho ona bude obsluhovat. Otec po dlouhém přemlouvání svolil a poslal posla za králem Denůvim a jeho synem. Elin do vína, které měla odnést hostům, zamíchala potajmu kapičku lektvaru. Královi Denůvim dala obyčejné víno a Altisovi podstrčila začarované. Princ nic nepoznal, a proto hned druhý den se ukázalo, že řekl svému otci, že si chce vzít za ženu princeznu Elin. Hned po nepříjemném rozhovoru s otcem, přišel za Elin, aby jí vyznal lásku. Bláznivě se do sebe zamilovali a Altis šel hned požádat o ruku krále Imose. Hned druhý den byla svatba a hned za pár měsíců se ukázalo, že Elin bude mít děťátko. Narodil se jí chlapec, který se měl k světu. Elin ho po otci pojmenovala Altis. Altis vyrůstal šťastně pod ochranou své matky a stal se z něho silný a chytrý muž. Když zemřel král Imos, převzal vládu - Valenií za svou matku. Vládl krátkou dobu, ale spravedlivě a moudře. Napadlo ho, že by mohl zajistit dětem dobré vzdělání. Založil internátní školu Altisso. Škola po staletí dobře fungovala až zanikla. Jednou si nějaká pra, pra, pra, pra, pra, pra, pra, pra vnučka Altise vzpomněla, že kdysi existovala velmi úspěšná škola Altisso, kterou založil nějaký Altis. Založila menší školu, ale trochu úspěšnější, ne internátní, ale obyčejnou. Škola ovšem byla neobyčejná. Dostala název Altis s.r.o. a měla dokonce dvě budovy! Škola byla tak úspěšná a úžasná, že ji máme dodnes. Adéla Becková – 2. A

15

Magda Teimlová – 6. A 16

SG ALTIS SOUČASNOST

Rybář Běžela, co jí nohy stačily. Sotva rozeznávala stromy a jejich stíny okolo sebe. Její dech skoro přehlušoval hlasité kroky, kterými se řítila po zablácené cestě. Věděla, že pokud poběží stále po cestě, on ji najde. Smykem odbočila z cesty a rozeběhla se co nejdále od ní. Běžela, jak rychle jí její tělo dovolilo. Představovala si, jak ji její pronásledovatel dohání. To jí ještě přidalo na rychlosti. Běžela směrem k jedinému světlu, které v dálce viděla. Světlo znamená lidé a lidé znamenají pomoc. Běžela. Hluboce dýchala. Světlo se rozkývalo z jedné strany na druhou. Přišlo jí to divné, ale běžela ze všech svých sil. Když se světlo začalo přibližovat, všimla si, že je na světle něco divného. Po pár dlouhých a vysilujících krocích si uvědomila původ světla. Odlesk nože jejího pronásledovatele. Uvědomila si svoji chybu. Bylo pozdě. Blížil se svým během příliš rychle. V ten okamžik se v Donaldových uších rozezněl pisklavý zvuk budíku. Ten zvuk za ta léta slyšel tolikrát, že ho už ze spánku nijak nepřekvapil, ale přišel mu neskutečně protivný. Rychlým pohybem ho zamáčkl. Věděl, že je ráno, musí vstávat stejně jako každý den do práce. Najednou si bolestivě uvědomil, že z práce byl včera kvůli dlouhodobé nepřítomnosti vyhozen. Rozhořel se v něm oheň zloby, ale Donald tenhle oheň rychle udusil. Stejně tak jako všechny své špatné vzpomínky a pocity, které se v něm nashromáždili za jeho život. Vstal. Opatrně, aby nevzbudil Alici. Ohlédl se a pohled na jeho klidně spící ženu ho vnitřně uklidnil. Tiše se oblékl. Ne do obvyklého pracovního obleku. Dnes měl v plánu jít na ryby. Stejně jako minulý týden a ten týden předtím. Šel si dát rychlou snídani. Ronaldovi přišel kus chleba s máslem jako ideální rychlá snídaně, proto kus krajíce rychle snědl a vyšel z domu. Věděl, že odpoledne musí svoji dceru Annu, pro kterou by udělal vše na světě, vyzvednout ze školky, proto pospíchal, aby si ticha u rozlehlého jezera užil co nejdéle. Nasedl do svého auta a vyjel na dlouhou rovnou silnici. Zapnul rádio a naladil svoji oblíbenou stanici. Zrovna byly ranní zprávy. Donald stihl zaslechnout, že v okolí města ve kterém bydlí, se udála již třetí vražda a že policie intenzivně pátrá po pachateli. Po dokončení těchto slov Donald s mírným znepokojením přeladil na jakousi country stanici. Po cestě k jezeru přemýšlel o tom, kde odpoledne koupí hračku pro svoji dceru, která má pozítří narozeniny. Také uvažoval nad tím, jaký úlovek asi dnes polapí. Těšil se. U jezera se rozplývala tuhá, dusná mlha. Bylo tu ticho jako vždycky. Bylo slyšet jen syčení větru mezi stromy. Donald si všiml že na místě, kde obvykle parkuje, stojí tmavá dodávka. Ronalda to zneklidnilo, protože tu vždycky býval sám. Zneklidnění ovšem kdesi v sobě ukryl a zůstal klidný. Zaparkoval, vystoupil, z kufru auta vytáhl své rybářské náčiní a vyrazil na své obvyklé místo. Bylo docela zima, a tak si Ronald vzal na sebe ještě svetr. Prodíral se křovinami, vysokou trávou a smrčky, než došel na své místo. Rozbalil všechno své nářadí, prut roztáhl, připevnil, připevnil na háček návnadu, nahodil a pohodlně se usadil do své rybářské židle. Z tašky kterou měl sebou, vytáhl nůž na kuchání ryb, položil ho na pařez vedle sebe, jako vždy když tady sedával, vytáhl hadr na ryby a také svoji svačinu. Sednul si a relaxoval s mírným úsměvem na rtech. Po několika minutách si uvědomil, že mlha je ještě hustší než když přišel a že se i více ochladilo. Zrovna sahal pro svačinu, když v tom, v lese za ním, zaslechl praskání větví. Zneklidnil, na chvíli se zaposlouchal, ale vítr, který mu foukal do uší přehlušil vše ostatní. Znovu se posadil s mrazením na zádech. Měl pocit jako kdyby se na něj někdo mezi stromy díval. Cítil 17

nepříjemné šimrání na žaludku. Dostavil se špatný pocit. Náhle další prasknutí, tentokrát o něco blíž. Ronald se začal uklidňovat, po okolí chodí spousta zvěře, je pravděpodobné že je to jen nějaká srnka, možná zajíc. Náhle si vzpomněl na tmavou omlácenou dodávku. Na ranní hlášení ve zprávách. Špatný pocit zesílil. Rychle všechny věci složil zpět do tašky a vyšel k autu. Další prsknutí – ještě blíže. Ronald by přísahal, že mezi stromy zahlédl utíkajícího člověka, ale uklidnil se tím, že by si ho všiml již dříve. Šel dál. Najednou se z lesa vedle něj vynořil muž. Vyzáblý, v otrhané košili, neoholený, skrývající svůj obličej pod rybářským kloboukem. Když uviděl Ronalda, začal si ho prohlížet. Když se oba dva muži míjeli, Ronald vyslovil „Dobrý den“. Muž v klobouku nic neřekl, jen se chladně a přímo podíval na Ronalda a mírně při tom vycenil zuby. Ronald pokračoval dál, se zrychleným dechem a rychlým tepem se již rozhlížel po svém autu. Nebylo vidět. Na polovině cesty mezi autem a jezerem, byl Ronald bezstarostný a přemýšlel nad tím co ho dnes čeká. Něco bylo divné. Uvědomil si to, uslyšel za sebou kroky. Ne, slyšel za sebou běh. Pravděpodobně muže, kterého potkal. Zrychlil, všechny pocity se mu vrátily, cítil se beznadějně. Muž byl blíž a blíž, skoro u něj, Ronald překypoval nervozitou. Otočil se, připraven k souboji, muž držel v ruce nůž a běžel k Ronaldovi. Muž přiběhl, zastavil se asi metr Donaldem a udýchaně řekl „Hej vy, zapomněl ste si tam kudlu, příště bacha, už bych tady taky nemusel bejt a kdo by vám ji pak hledal“, opět vycenil zuby, otočil se a kráčel zpět k jezeru. Ronald si oddychl, asi jako si ještě nikdy neoddychl, vzal nůž do ruky, pousmál se, po pár rychlých krocích se postavil za muže a rychlým pohybem mu vrazil nůž do zad. „Máš pravdu, už bys tady taky nemusel bejt“ dodal nad klátícím se mužem. Vytáhl nůž z rány, otřel ho a bezstarostně kráčel k autu. Po cestě se cítil skvěle, ulevil si od všech zlostných pocitů a připadal si jako nový, stejně tak jako po každé vraždě v posledních týdnech. Ronald hodil věci do kufru, nastoupil do auta, zapnul rádio s country stanicí, podíval se na hodinky a vzpomněl si, že za pár hodin se má zastavit pro Annu ve školce. Martin Kotchera – 5. A

Erratic Jeden den jednoho roku, poblíž Britských ostrovů, přibližně přesněji v Lerwicku, procitli manželé Erraticovi. Byli to úplně normální lidé, až na to, že byli lord a lady. „Dobré ráno má milá“ děl lord mladé lady, jeho spanilá panička se zachumlala zpět do balvanů peřin a spokojeně zavrněla, tak jak to dělá třeba kočka Míca z dolní Horní. O dvanáctinu dne později, kdy lord měl své lepé tělo umyté a lady byla u dřevěného stolu v kuchyni, se sešli na snídani. Časové keramické zařízení na „wall“ ukazovalo 10:00. Pohled z okna nabízel podívání, na splynutí nonšalantně fialkového nebe a špenátově zelených kopců. Lord a lady byli skoro normální a buržoazní byly jen jejich tituly. Čaj voněl již na stole, když lady promluvila: „Lorde Joe, moje šedá kůra mozková zjistila, že jsi přede mnou tajil jisté skutečnosti, to je od tebe ignorantské…“ „Žán“, vykřikl lord. Za nepatrnou chvíli se přivlekl starý sluha. „Ano, pane“. „Žán, vy jste vyžvanil lady mé tajemství?“ řekl lord. Pokračování příště! Dominik Plešr – 4. B

18

SG ALTIS SOUČASNOST

Daniel Sviták– 2. A 19

Přísně tajná akce Den končí, další začíná… 9. 9. 2006 se začalo naše týdenní putování, vyjeli jsme z Kunratic směr Itálie! Noc v autobuse byla docela fajn, ale únava udělala své… Jako první zastávka nás čekal klášter Monte Cassino, který se pyšnil na kopci. Hned pod ním byl polský hřbitov, památník obětí 2. světové války, která zde zuřila. Myslím, že ubytování všechny mile překvapilo. Pláž hned vedle hotelu, pokoj slušný a koupelna také. A jídlo bylo vynikající! Zkrátka radost bydlet. Vstávání bylo brzké, ale vyplatilo se…

Vesuv byl také úchvatný, hlavně cesta tam a zase zpátky. Ale ta námaha za to stála…

Kůmy byly fascinující a dost povedené (na obrázku vchod do Sibyliny věštírny).

I2t0á0l6i Krásné panorama z ostrova Capri. Cesta lanovkou byla pro hodně lidí skvělým zážitkem… Celá středa, kterou jsme tam strávili, utekla jako voda a zase jsme museli pokračovat v putování…

Čtvrtek a pátek v Římě. Vatikán na nás čekal přímo s otevřenou náručí, a to doslova. Komu by se nelíbila nádherná kolonáda od Berniniho? Andělský hrad byl také úžasný a patřil k těm nejhezčím zážitkům na celém zájezdu… A v sobotu 16. 9. jsme zase přijeli domů, do Prahy, do Kunratic do Altisu… zase doma… Klára Skřenková, Martin Pátek – 3. A

Stačilo jen fotit, fotit a fotit…

Reality show Fenomén moderní doby, magnet na diváky, Klondike televizního průmyslu. U nás jsme se už s pár reality show setkali, ale teprve v srpnu se objevily dvě, které se snaží pojmout název v pravém slova smyslu - Big Brother a VyVolení. Tady může člověk uspokojit své voyeurství a nejen to, pokud je poněkud škodolibý, určitě si mne ruce nad kvetoucími hádkami, nebo slzí u dojímavých momentů, zkrátka a dobře – většina lidí si přijde na své. A to je pro televizi, která onu show vysílá, velmi důležité. Stačí jen zmínit, že při esemeskovém hlasování, který člen vily zůstane a kdo si sbalí svých pět švestek, počet zaslaných zpráv dosahuje několik set tisíc! A co teprve množství lidí, kteří jsou ochotni zaplatit, aby mohli prostřednictvím internetu neustále sledovat aktuální stav ve vile. TV Prima uvedla, že do své reality show investovala něco přes sto padesát milionů. To je celkem slušná pálka. To, že i svůj pořad nejvíce propagovala se jí velmi vyplatilo, protože má větší sledovanost než konkurenční BB. Čirou náhodou je teď Prima na prodej. Reality show je sice fenomén, takové oživení televize od všednosti, ale její elán rychle vyprchá. V Německu se BB vysílá už několikátým rokem a sledovanost zdaleka nedosahuje původních hodnot. Že by si diváci uvědomili, že reality show typu BB nebo VV je v jakékoliv obměně to samé? Omrzela je moc nad tím, kdo zůstane a kdo odejde? Nebo prostě nasytili svoji touhu někoho sledovat zpoza skla. Zkusme si to srovnat se SuperStar. První rok byl velký úspěch, diváky to bavilo. V přímém přenosu totiž mohli sledovat, jak se z normálního člověka stane mediální hvězda. Takový americký sen v Čechách. Druhý ročník byl oproti prvnímu propadák. Že by se diváci dostatečně nasytili? Patrně ano. Reality show jsou sice zajímavé, alespoň zpočátku a zvlášť tady, protože něco podobného tu ještě přece nebylo, tak nás zajímá, jak to bude vypadat, ale mají omezenou životnost. Ostatně, co nemá? Někteří naši politici vydrží ještě míň než reality show. Příklady nemusím uvádět, že Stando? Podívej se na mě a spadneš hlouběji než já! „Vypadni, nesahej na mně!“ křičí Regina sedící v provizorním stanu, vyrobeném z několika židlí a ručníků. Okolostojící v čele s Petrem a Hanou chrlí nadávky, které jsou ve spěchu utajeny diváckým uším dlouhým a zvučným „pííííp.“ Hněv, rozčilení, emoce a možná i šílenství. Zdá se vám to jako sen? Nebo snad výplod něčí bujné fantazie? Bohužel, musím vás zklamat. To je dnešní svět. Reality show… Tisíce reklamních spotů a hesel nás upoutává na nový hit století. Kdo chce dnes divadlo? Kdo chce film? Lidé touží po emocích, hádkách a vzrušení. A přesně to jim zprostředkovává tato tzv. reality show. Ať už vezmeme jako příklad Big Brother (milionovou soutěž TV NOVA), nebo VyVolené (tutéž ještě milionovější soutěž komerční televize PRIMA), vždy dojdeme ke stejnému závěru. Jsou pouze dvě možné varianty reakce na základní (naprosto hrůzostrašnou) znělku začínající reality show. A) Divák je znechucen již při prvním pohledu na třináct „trotlů“, kteří se dobrovolně nechali zavřít do velkého domečku, který je sice draze a moderně vybaven, ale zároveň obklopen asi stovkou kamer, které od rána do večera nepřetržitě snímají každý pohyb jeho obyvatelů. B) Divák je ve vteřině přitahován dosud neznámou silou (dvě slova, která se absolutně nedají přečíst) ke křeslu a se skřípavým zvukem se šine k televizní obrazovce. Šeď už nevidí, nevnímá, neslyší… Je plně okupován zvuky a obrazem plechové krabice, fungující na principu přenosu dat elektronickou cestou koaxiálním kabelem. 22

SG ALTIS SOUČASNOST Když jsem poprvé zahlédla třináct obětí lidské stupidity, otřásl mnou hnus a opovržení. Když jsem podruhé zahlédla oběti lidské touhy po penězích, řekla jsem si „chudáčci.“ Když jsem potřetí zahlédla ten „bordel“, který ve vile vznikl jen po několika málo dnech, věděla jsem, že musím vidět co se bude dít dál. Když jsem počtvrté (už zcela úmyslně) zahlédla ty ubožáky, byla jsem již stejně stupidní ubožák jako oni… 21. století, je stoletím sexu, křiku, katastrof a touhy po vzrušení a vášni. A kde mají zdegenerovaní a impotentní obyvatelé této planety shánět něco takového, když ne v televizi? Doma? V posteli? Ale vždyť to je takové námahy! U televize je to mnohem pohodlnější. Takže, přátelé, provolávejme slávu všem reality show, které nás pod rouškou uspokojení okrádají o peníze, čas a hlavně o zdravý rozum!!! Karolína Babíčková – absolventka školního roku 2005/2006

Balada o povodni u Altisu Učitel Král a Václav 4. král, Ti oba nezasedli ke společnému stolu. Do Kunratic totiž nechodili spolu. Král Václav 4. skonal totiž dříve, Husitské bouře mu byli břímě, A Václav byl slabý král. To učitel Král na kraji kunratického lesa, Vesele se studenty hopsa hejsá. On vesele se vrací, oni za ním lehce zvrací. Kdo nezvlád běh vůli rychle ztrácí, Jak k maturitě se dopotácí? Dech se nedostává a před Altisem osoba stává. Mlha se od rybníčku valí, a my matiky zralí víme že stovky se nevalí. Na holé stromy se hejna strak přibalí. Náhle stádo studentů přemýšlí jak na kunratický hrádeček, Dotáhne celý učitelský sboreček. A tu náhle se potemnělo, zahřmělo a hodně lilo. Všechny říčky v okolí zalili své soukromí. Patřil tam i Hrádeček, nezbyl ani školní dvoreček. Šárka Nováková – 2. A

23

Evžen Korec – 1. A 24

SG ALTIS SOUČASNOST

Itálie je nám ukradená! Zatím první a jediný poznatek z naši dovolené je ten, že tma je v Itálii úplně stejná jako v Česku. S tím rozdílem, že tentokrát máme za sebou zhruba osm hodin jízdy autem a dvě hodiny letadlem na to. Prostě jsme unaveni. A nyní stále sedíme v autě, stále jsme sice na cestě, ale tentokrát jen pár minut od cíle. Hledáme místo, kde se vyspat. Jsou tři hodiny ráno a náš hotel nás přijme až o pár hodin později. Náš řidič si evidentně musí odpočinout, vypadá jako po dvoudenním flámu. Jsme ve městě, ve kterém máme být, v čase ve kterém být nemáme. A tak to jdeme zaspat. Jen nějaké místo není v dosahu. Jsme pár hodin v Itálii, a tak si říkáme, že bychom se romanticky mohli vyspat na pláži, nebo alespoň u ní. Heuréka! Polomrtvý řidič našel téměř opuštěné parkoviště hned vedle pobřeží. Usínáme. Devět lidí se snaží usnout v jednom autě. Každý má svou půlku krychlového metru. Srandovní pohled. Ležíme přes sebe, na sobě, pod sebou. Vsedě, vleže, v akrobatické poloze. Bolí to. Téměř nulová šance na usnutí. Vzdávám to a otevírám okénko, abych mohl alespoň jednu zlámanou končetinu uvolnit od bolesti. Čerstvý závan vzduchu každého osvěží a já se ještě jednou podívám ven, na tu novou exotickou scenérii. V nové exotické scenérii se mi dostane exotického osvícení halogenovou lampou do obličeje. Někdo nás pozoruje. Když po chvilce opět prozřu, dozvím se, že za naším autem stojí další, menší auto. Evidentně italského původu, stejně jako jeho posádka. Jsou tři, jsou mladí a jeden má halogenovou baterku větší než je moje hlava. Itálie je proslavena svou kriminalitou, hlavně co se krádeží týče. Je mi tudíž jasné, o co těmto chlapcům jde. Mají vytipovaná parkoviště a pokud tam najdou prázdné, neobydlené auto, ukradnou ho. Není to pro ně žádný problém. Je to italský koníček, okrádat lidi. Ať už o kabelky, peníze, nebo auta. Turisté jsou naivní a z toho můžou kápnout nějaké peníze. Dostal jsem strach, protože z vlastní zkušenosti vím, co všechno se může stát. Italové však mají tentokrát smůlu ve dvou věcech. Ta první je, že jejich potencionální úlovek je obydlen devíti českými, na smrt utahanými turisty. Ten druhý je, že se asi deset vteřin po nich objevilo ještě jedno auto. Dost podobné tomu jejich, až na ten majáček na střeše a modré pruhy na boku. Tamější carabinieri si je okamžitě zpracovali, vytáhli z auta, prohledali je, prohledali auto, sepsali protokol, společně si dali cigaretu, chvíli se smáli italským vtipům a pak společně odjeli. Bon giorno, Itálie! Moje maminka mi vždycky, když odjíždím do Itálie, vypráví stejný příběh. Její maminka, má babička, byla jednou v Itálii, a tam ji málem okradli. Motorkáři jí z auta přímo na silnici chtěli vytrhnout kabelku z ruky. Ona se však ubránila a spokojeně si dožila svou dovolenou. Dává mi tím najevo, jaký že to Italové jsou národ. Někdo řekne emocionální, bouřlivý, vášnivý. Jsou to ale především zloději. A neumí anglicky. Itálie je postavena na cestovním ruchu a na něm je postavena její kriminalita. Když vás okradou u nás, v Čechách, udělají to alespoň se ctí. Neřeknou vám to, dokážou neuvěřitelné věci, aby to dokázali. Vykradou vám byt, ale přitom vám tam ještě uklidí. Ale naši evropští spolukrajané z té země, co připomíná botu, vás okradou s takovou drzostí, až vás to štve víc než to, že nemáte pas ani peníze na pravou italskou zmrzlinu. Mám zlost na zloděje, který vám ukradne kabelku z auta při tom, když vás předjíždí na silnici. Mám zlost na zloděje, který vám ukradne matraci, když se vedle ní opalujete. Nafouknutou! To se prostě nedělá. Krade se se ctí. Italové nevědí, co je to čest. Zvykli si na to, že okrádat turisty je asi tak stejně těžké, jako si doma vzít šunku z lednice. Nemusejí se nikterak snažit. Pro ně se ty peníze válí na zemi, jen je vzít. A proto tam také krade každý.

25

Itálie je krásná země, se spoustou nádherných míst a památek. Ale to nám nevrátí naše kabelky a auta. Ani pár minut strachu, nebo deset dní obezřetnosti. Na dovolenou jezdíme se koupat a spalovat se na pláži. Ne se neustále ohlížet, zda nám někdo nekrade matraci. Vraťme to Itálii a ukradněme ji alespoň tu botu. Vždyť je to směšné! Martin Solil – 7. A

Johanka z Arku – žena pro niž plakal lid Po dlouhých padesáti letech vydává starý muž, kdysi strážce francouzského dvora, své svědectví o dni, kdy naděje pohasla, aby z jejího popela povstala nová. Za okny zchátralého domu zuřila krutá vánice. Vítr lomcoval okenicemi. Uprostřed nízkého pokoje, hned vedle dubu, seděl v křesle starý hubený muž oděný v otrhaném hávu. Jeho tvář, zpola zakrytá stínem, byla zkřivená utrpením. Naproti němu seděli dva mladíci. „Chcete znát pravdu…“ zachroptěl stařec a jeho smích se rozezněl místností jako příšerné zaskřípění vrat. Jeden z mladíků nejistě přikývl. Dobrá, tedy. Budu vám vyprávět to, čeho jsem byl před padesáti dlouhými lety svědkem… Stařec se zabořil ještě hlouběji do křesla a třesoucí se rukou si do poháru nalil trochu vína. Svou stráž jsem toho dne nastoupil časně z rána. Slunce ještě nevyšlo nad obzor. Bylo chladno. Měl jsem poprvé hlídku nad novým vězněm. Nad Johankou. Když jsem sešel dolů po kamenném schodišti a prošel dlouhou tmavou chodbou, naskytl se mi hrůzný pohled na hradní vězení. U dveří na konci chodby postával jeden z byřiců. Přistoupil ke mně a vtiskl mi do ruky železný klíč. Nejistě se ohlédl po vězeňských dveřích a pak rychle odkráčel. Pomalu jsem přistoupil k cele. Pohled, jež se mi naskytl přes železné mříže cely, mám vypálený v mysli až do smrti. V malé špinavé cele se v rohu krčila nějaká postava. Když si uvědomila mou přítomnost, vyskočila na nohy a jako smyslů zbavená pobíhala po cele a bušila zkrvavenými pěstmi do zdí. Nakonec se vyčerpáním opět zhroutila na zem a odplazila se do kouta. Její kdysi světlé vlasy byly teď plné špíny a prachu. Na zuboženém těle jí viselo několik roztrhaných cárů pytloviny. Po zbídačených tvářích se jí z očí řinuly pramínky slz a vzduchem se neslo táhlé žalostné sténání, často střídané s nesouvislými prosbami bohu. Jen chvíli jsem tam stál, přikován zděšením k podlaze než se odkudsi ozvaly kroky. Rychle jsem se otočil a spatřil jsem soudce v doprovodu arcibiskupa a dvou byřiců, jak míří rovnou ke mně. Zoufalý pláč přehlušil cinkot zlatých šperků a plátů brnění. „Klíč!“ Nakázal nejvyšší soudce. Rozechvělou rukou jsem mu podal klíč od Johančiny cely. Soudce odemkl dveře a dva pochopové se nahrnuli dovnitř. Zakrátko již vyváděli Johanku pryč. Pláč i nářky ustaly. Johanka jen tiše klopýtala chodbou dál a dál, až mi zmizela z dohledu. Nevím, co mě to tehdy popadlo, ale okamžitě jsem se vydal za nimi. Následoval jsem skupinku až na rozlehlé nádvoří a mé tělo zalilo horko i mráz zároveň. Uprostřed nádvoří se do výše tyčila ohromná hranice. Všude kolem postával rozvášněný dav. Když Johanka spatřila tu hrůznou podívanou, podlomila se jí kolena. Stráže jí dovlekly až před hranici. Na tvářích všech přítomných se vkradl strach. Obtloustlý arcibiskup v dlouhé róbě nejistě přistoupil k odsouzené. Johanka se napřímila a já mohl v jejích očích jasně přečíst vzdor a opovržení.

26

SG ALTIS SOUČASNOST „Johanko“, promluvil arcibiskup tak aby ho na nádvoří všichni slyšeli, „táži se naposled. Zříkáš se veřejně víry a přijímáš pravou cestu boha?“ Johančin výraz zůstal nezměněn. Byla to ohromná a strašlivá podívaná zároveň. Johanka stála mlčící a z výšin hranice shlížela na arcibiskupa pohledem tak odhodlaným a vzdorným, až se všem okolo tajil dech. „Johanko“, zašeptal arcibiskup tentokrát tak tiše, aby ho slyšela jen ona. „Řekni ano, řekni ano, Johanko, prosím. Nemusíš trpět. Jen… řekni ano.“ Johanka ale neříkala nic. Jen tam stála, bledá a odevzdaná. „Kéž bůh spasí tvou duši, Johanko“, zašeptal naposledy kněz, pomalu se otočil a odešel. Dva strážní vystoupali na hranici a odvedli Johanku k mohutnému sloupu uprostřed a tam ji uvázali a smůlou pomazali celé tělo. Pak odešli. Na celém nádvoří se rozhostilo úplné ticho. Napětí bylo téměř hmatatelné. Nakonec k hranici přistoupili dva zahaleni s pochodněmi. Jen malý okamžik trvalo, než dřevo na hranici vzplálo. Náhle se odkudsi rozezněly srdceryvné tóny tiché modlitby a všichni si s úžasem uvědomili, že to zpívá Johanka. Pěla svou tichou litanii, zatímco mohutné plameny šlehaly vysoko k nebesům. A lidé ustupovali. Shluk přihlížejících couval v obdivné hrůze. Ženy plakaly. A Johanka pěla dál a pěla k nezadržení, dokud jí hustý kouř a dým dočista neumlčely. Tak skončila panna Orleánská, dívka, jež měla spasit francouzské království, království, které ji nakonec zabilo. Přesto však její smrt vnesla mezi lid novou naději. Francouzská vojska bojovala za svou zem s novým odhodláním a s neotřesitelnou vůli zvítězit. A vítězili. Vítězili pro Johanku. Vítězili pro ženu, jež přinesla Francii svobodu. Jakub Boguszak – 8. A (příspěvek napsal v kvartě)

27

Alena Fibichová – 7. A 28

SG ALTIS SOUČASNOST

Základní škola nebo víceleté gymnázium? Když jsem přešel ze základní školy na SG Altis, všechno se zdálo jednoduché. Na základní škole jsem se vůbec neučil a měl jsem samé jedničky. Rodiče mě sice strašili, že teď to bude jiné, ale babičky a dědové zase říkali, že jsem chytrý kluk. A to se poslouchá dobře. Navíc jsme školní rok zahájili exkurzí, a tak jsem se těšil na výlet s novými spolužáky. Zapisování všeho, co jsme v Liberci v ZOO a v botanické zahradě viděli, mi sice přišlo zbytečné, ale snažil jsem se. Jenže doma jsem měl ze zápisu zpracovat referát. „Co to je? Co to po mě vlastně chtějí?“, ptal jsem se v duchu. Navíc jsme ve všech předmětech hned od počátku byli testováni dvakrát více a dvakrát přísněji než na základní škole. Ještě že nemůžeme domů donést pětku. Jsme známkováni v procentech a 20 procent vypadá opravdu lépe než koule. Jenže když dostanu 85 procent a chlubím se, že jsem dostal jedničku, je hned jasné, že je to sice jednička, ale s hodně odřenýma ušima. Mám doma na počítači tabulku v Excelu, kam si zapisuji známky. Mohu si tak vypočítat, co mi vychází na vysvědčení. Když přinesu špatnou známku, nebo vlastně málo procent, máma nemusí nadávat. Stačí zapsat to do tabulky a hned vidím, kolik čistých jedniček na 100 procent musím dostat, abych mohl známku vytáhnout. Někdy se na to kouká fakt špatně. Možná, že i díky tomu jsem pochopil, že nestačí jen poslouchat, ale že musím všechno pochopit a doma si to ještě zopakovat. Nejdřív jsem nadával na to, že každou hodinu musíme mít zapsanou, musíme si doplnit všechno, co se učíme, a to i když jsme nemocní. Teď už vím, že se mi pak lépe učí třeba na závěrečnou pololetní písemnou práci. Když chybíte nebo nerozumíte látce, můžete přijít na konzultační hodinu a zeptat se vyučujícího. To na základní škole nešlo. Určitě jsem na gymnáziu pochopil ještě další věc. Známky nebo procenta nejsou pro život to nejdůležitější. Vyučující nám vykládají látku tak, abychom věděli, že všechno, co se učíme, budeme v životě potřebovat. Nejen pro dobré známky na vysvědčení, k maturitě a k přijímacím zkouškám na vysokou školu. Je důležité vědět spoustu věcí abychom rozuměli tomu, co se děje kolem nás. Když mi doktor na chirurgii vyšetřoval koleno a vysvětloval mi, co mám namožené, mohl jsem si s ním povídat o čtyřhlavém svalu stehenním. On mi mohl lépe ukázat, jak je sval uchycený a jak se mám pohybovat, abych koleno tolik nenamáhal. No a právě o svalech, kostech a kloubech se zrovna učíme. Ne jenom pro hezkých 100 procent, ale proto, abychom znali a věděli. SG Altis má ve svém znaku heslo Scientia est potestas. Česky to znamená: „Vědění je moc“. Nevím, jestli to znamená, že vědět je pro člověka hodně nebo jestli to znamená, že každý, kdo ví a zná, může hodně dokázat. Asi obojí a záleží na každém, jak a k čemu použije všechno, co se na gymnáziu naučil. Lukáš Procházka – 6. A (příspěvek napsal v sekundě)

29

Barbora Kovářová– 7. A 30

SG ALTIS SOUČASNOST

Ze života uhličitanu sodného (neboli křídy…) Jsem bílá měkká odrůda vápence, složená z vápnitých drobných skořápek mořských živočichů. I přes to, že je můj popis takto složitě popsán, jsem obyčejná a všem dobře známá křída. Řeknete si nejspíše, co vám já, taková obyčejná křída můžu chtít, když se se mnou jen píše na tabuli nebo na chodník?! Budete se divit, co všechno jsem zažila… A vlastně nebudu vám říkat vše, jen to, co se odehrálo na tomto gymnáziu. Je to výběrová škola, ale řeknu vám, pěkní uličníci! Byla jsem jednoho dne spolu s mými kolegyněmi odnesena v krabičce do učebny 4.A a uložena do šuplíku katedry. Přesná poloha šuplíku: úplně vpravo, úplně dole. Jelikož jsem netvořila horní vrstvu, pozorovala jsem, jak postupně mé společnice mizí. Netrvalo dlouho a zmizela i Káťa, nejmilejší křída ze všech… Zmizela tím nejhorším způsobem, jaký ji mohl potkat – přišel si ji vypůjčit nějaký blonďatý hoch, nejspíše primán, nedodržel ale slovo, i když si Káťu jen vypůjčil, už nikdy ji pak nepřinesl zpátky, kdo ví, co s ní je?! Copak v lidech není ani trocha poctivosti?! Nastává má chvíle, hodina matematiky je v plném proudu a Evka je už chudák celá vypsaná. Paní profesorka spěšně prohledává zásuvky, v onom spodním šuplíku na pravé straně nachází to, co potřebuje, nachází nás, bílé křídy… Bere mě do ruky. Láme mě na dvě půlky, aby se mnou lépe mohla psát. V minutě je na tabuli mnou napsaná rovnice, zní takto: mínus dvě té mínus tři čtvrtiny krát závorka pět mínus tři té konec závorky se rovná dvě mínus jedna pětina krát závorka tři té mínus jedna konec závorky… Končí hodina, nenapsala jsem toho moc, přesto jsem celá zlámaná, snad nebude hodina dějepisu, která mě čeká, tak namáhavá. Je přestávka, lítám z jednoho konce třídy na druhý. A nejen já, i další křídy z šuplíku. Studenti totiž provádějí rekonstrukci bitvy, o které se v hodině dějepisu vedla řeč. Vzpomínám na hodinu matematiky… to bylo „lehárko“, ale teď lítám jako bych měla křídla nebo spíš raketový pohon. Jé, to né! Svírá mě v ruce Andrej… to bude rána… Bum, bác… ležím na zemi. Ó né, vždyť on na mě snad šlápne! Áááá! Vzpamatovala jsem se již z šoku… Jsem trochu rozdrobená, trochu na padrť… Je odpoledne a já ležím mezi zadními lavicemi a čekám, až mě paní uklizečka smete koštětem… Ivana Formánková – 8. A (příspěvek napsala v kvartě)

Nemoc učitelů Za dobu mého studia na Altisu jsem zaregistroval u několika profesorů záhadnou formu degenerace. Na první pohled jsou nemocní profesoři nerozlišitelní od zdravých. Postižení se projevuje až při výuce. Zdravý profesor přijde do třídy, preventivně seřve žáky, pak chvíli vykládá, poté seřve nepozorné žáky, pak zase vykládá látku, a když mu na konci hodiny zbude čas, tak pro změnu seřve žáky. Tento profesor sice není v kolektivu žáků oblíben, ale zato je zcela zdráv. To postižený profesor přijde do třídy, pozdraví žáky a snaží se s nimi během hodiny jednat jako se sobě rovnými. Žáci zkoušejí napravovat tyto profesory zvýšenou nekázní a nepozorností a doufají, že tento postup vrátí profesora k formě výuky výše popsané. Ale chyba lávky, tito profesoři mají většinou hroší kůži a jen mizivé procento se vyléčí. Někteří dokonce chtějí, aby jim žáci sdělovali vlastní názor na způsob vedení výuky. Kam se poděl ten věčný boj mezi žáky a profesory, kde je tradiční nevraživost? Od Marie Terezie to fungovalo, a najednou to někdo chce změnit. A co příští generace, budou profesorům tykat? To nesmíme připustit! Ondřej Slówik – absolvent šk. roku 2005/2006 (příspěvek napsal v kvintě) 31

Martin Kotchera– 5. A 32

SG ALTIS SOUČASNOST

O mém „pobytu“ na Soukromém gymnáziu Altis Altis. Co je to vlastně Altis? Instituce s vysokými požadavky, budova s chladnými a nepřátelskými zdmi, či „malé“ rodinné a úsměvné gymnázium, které dává zelenou semaforu na naší první křižovatce života? Někdo si vybaví třeba Antidemokratickou Literárně-Technickou Informační Službu a někdo jiný zase školu, která říká Ano Liberálům a Třeba I Smíchu. Názory se různí. Když jsem před třemi lety dělala na konci léta rozdílové zkoušky na Soukromé gymnázium Altis, netušila jsem, jak výtečná, ale i náročná je to škola. A když jsem se dozvěděla výsledky svého psychologického testu, který se skládal z několika set otázek, připadala jsem si jako kdyby u nás v rodině žila paní ředitelka snad deset let. I to svědčí o profesionalitě tohoto gymnázia. Přijali mě a já poprvé usedla do školní lavice. Všemi třídami, od sekundy až po kvintu, mě provázejí kolísavé známky. Znám svou, ne však jedinou, špatnou vlastnost, lenost. Někteří si možná myslí, že nemám názory na danou věc, na dané problémy řešené v hodinách. Zřejmě proto, že se velmi málo nahlas projevuji v diskuzích. Ach, ta moje povaha! Taková 15-letá osůbka, zahrnující svými názory zatím jen rodiče a nejbližší přátele, má najednou vystoupit před celou třídou, celým jejím světem. Musíte ji pochopit. I když znám stinné stránky této školy, jako například občas nepotřebné podrobnosti v učivu některých předmětů, malý prostor k volnému pohybu o přestávkách a někdy přehnaná starost o bezpečnost žáků, pozitiva u mne převažují, Kde dnes najdete tak milý profesorský sbor, poskytující neplacené konzultace žákům, kteří si potřebují dopsat test, poopravit známku či nechat dovysvětlit látku, v němž každý člen je jedinečnou osobností se svými, tak populárními mezi žáky, gesty a se šílenou zarytostí do svého předmětu? Kde najdete individuální přístup ke každému žáku, jak ze strany profesorů, tak i od vedení, podporování přímého konstruktivního rozhovoru mezi profesorem a žákem a velice vysokou úspěšnost při přijímání maturantů na vysoké školy? Tady. Na Altise. Má budoucnost je zatím ve hvězdách. Bude dobrá nebo špatná? Tuto otázku o vývoji mého života si kladu každý den, měsíc i rok. Ale věřím, že to, spolu s odstraněním mých nedostatků, posílením důvěry a ctižádosti a „odrazovým můstkem“ jménem Altis, dokážu, že dokážu vytvořit si vlastní tvář ve světě. Karolína Babíčková – absolventka šk. roku 2005/2006 (příspěvek napsala v kvintě)

33

Petr Němec – 4. A 34

SG ALTIS SOUČASNOST

Hádanka U ohrady stojí dům, je malinký, a má dvůr.

Všichni žáci se tam učí, profesoři je „mučí“.

Budova je na vše hrdá, ty nejlepší k sobě hledá!

Má dvě patra a má půdu, každý všední den tam budu!

Píší se tam testy, slohy, všichni na to mají vlohy!

Poznali jste, co to je? Zamysli se, kde to je!

Řešení: SG ALTIS

Sára Heřmánková – 2. A

35

Markéta Roubalová – 1. A 36

SG ALTIS BUDOUCNOST

Chtěli bychom budoucím primánům zprostředkovat alespoň některé dojmy jejich spolužáků, kteří nastoupili ke studiu na gymnáziu Altis ve školním roce 2006/2007 Když jsem byl na Altisu poprvé, uvědomil jsem si, že to není zase tak těžké, jak jsem si myslel. Je to docela zábava, ale jistě se ta obtížnost bude stupňovat. Doufám, že se hodně naučím a dozvím. Paní Jelínková umí vše rozumně vysvětlit, a tak se už ničeho nebojím. Jestli to takhle půjde dál, tak jsem naprosto spokojený. Moc jsem se sem těšil a věděl jsem proč. Důkazem jsou první dny na ALTISU. Škoda, že se sem nedostali i další, kteří si to přáli. Přišli o hodně! Jakub Hříbal – 1. A Když jsem přišel s mámou do školy, hodně jsem se bál a nechtěl jsem sem vůbec, ale nakonec jsem si vzpomněl, kde mám třídu a šel jsem do ní, abych se podíval, jak vypadá. Byla jako všechny, které jsem zažil, ale jednu věc měla navíc, a to hodiny. Měl jsem radost, když už začala hodina a líbil se mi přístup všech dětí a profesorů. Byli tu i kamarádi, které jsem dobře znal, a tak jsem se s nimi nebál. Potom když nám paní profesorka řekla o panu tělocvikáři, panu Královi, tak jsem byl rád, protože jsem chodil na plavání, kde on cvičil jiný oddíl. Když skončila škola, těšil jsem se za kamarády a na druhý den své školy. Druhý den byl také úžasný, ale dlouhý a některé hodiny byly nudné nebo spíš se nedalo nic dělat než se nudit, ale když škola skončila, měl jsem dobrý pocit ze školy i profesorů a dětí. Mě se tyto dva dny strašně líbily a těším se i na třetí, aby byl. David Eiselt – 1. A Moje gymnázium se jmenuje Altis a jsem tu právě druhý den. První dojmy z této školy jsou příjemné. Tím, jak je to tu malé (což mi vyhovuje), mám pocit, že tady pohoda převládá nad zmatkem. Na rozdíl od jiných škol mi je příjemné, že nezvoní. Myslím si a zároveň doufám, že se nebudeme učit stylem: „Udělej stranu jedna, dva, tři a konec.“ Takže jak už jsem napsala, můj první pocit je dobrý. Markéta Roubalová – 1. A Moje nová škola na mě udělala velmi dobrý dojem. Přál bych si, abych ji dokončil a úspěšně odmaturoval. Líbí se mi tu, protože tu vládne příjemná atmosféra. Slibuji si od ní, že se tu něco naučím. Trochu se mi nelíbí, jak nějací vandalové ničí a sprejují po ní, ale proti tomu asi nejde nic udělat. Těším se na další dny. Jan Hampl – 1. A Soukromé gymnázium Altis na mě působí jako malá škola. Když jsem Altis viděla poprvé, řekla jsem si, že to, co se povídá (žáci jsou u nás velmi spokojení, máme dobré výsledky atd.) asi nebude pravda. Jenže když jsem vešla dovnitř a viděla jsem milé kantory a očividně spokojené žáky, se mi vybavilo přísloví: „Nesuď knihu podle obalu“. A všechno bylo najednou úplně jinak: přála jsem si, abych už začala na této škole studovat. A včera se mi to přání splnilo. Martina Matulová – 1. A

37

Pavla Přibylová – absolventka školního roku 2001/2002 38

SG ALTIS BUDOUCNOST

SCIENTIA EST POTESTAS! (vědomost je moc) Pokud bychom chtěli koncentrovat filozofii gymnázia ALTIS do jednoduchého hesla, tak název mého příspěvku je odpovídající. Na druhé straně každé zjednodušení sebou nese riziko různého výkladu a nepřesnosti v chápání. Především slovo „moc“ je potřeba chápat ve vztahu k poznání. Co je tedy skutečnou podstatou vzdělávacího programu našeho gymnázia? Každý zúčastněný jej může vnímat různě, a také tak činí. Vidíme to, co dokážeme vidět nejlépe. Proto spíše vidíme třísku v oku svého bližního, a není pochyb, že ta tříska tam je. Zároveň je ale nebezpečí, že v našem oku je trám, a ten nám znemožňuje akt vidění. Kde je tedy pravda, která se stává v argumentaci každého tou nejlepší a nejryzejší? Samotné hledání pravdy začíná pro člověka od jeho zrození a stěžejní částí je i nástroj lidské společnosti – škola a školní vzdělávání. Důležitost rozhodnutí jakou školu rodič zvolí jej činí velmi odpovědným za další vývoj a životní postoje dítěte. Škola jako instituce prošla a stále prochází vývojem, který tu méně, tu více odráží společenskou potřebu, konformitu, předsudky, ideologické vlivy a další kategorie sociologie, psychologie a filozofie. Jako každá společensky determinovaná instituce, má škola snahu být co nejvíce formalizovaná, se snadno kontrolovanými pravdami, s návody, které se „osvědčily“ při výchově tolika generací, včetně těch, co rozhodují o cestě poznání svých dětí. I trochu odlišné přístupy ke vzdělávání a výchově tak vnáší do zaběhnutého soukolí neklid a nepokoj, stroj dobře promazaný byrokratickou myšlenkou se brání točit jinak. Proklamace o možnosti volby, výběru, vlastního přístupu berou za své ve světle praktických kroků nařízení a metodických pokynů, nehotových ideologicky podbarvených zákonů. To vše za hlasitého mumlání o pokroku. Skutečnost je ale trochu jiná. Samotný základ poznání nespočívá jen na pravdě (mnohdy jen vydávané za tu pravou pravdu), nýbrž i na omylu. Omyl je velmi důležitou součástí vývoje člověka, a byl s ním spjatý od chvíle, kdy si člověk uvědomil a vyslovil „TOTO JE SVĚT A TOTO JSEM JÁ“ – věta, která je nade všechny způsoby stvoření veškerých náboženství. Člověk svým poznáním oddělil subjekt od objektu, určil tak své bytí a dal sobě samému hlas i jméno. Zároveň s tímto vítězstvím hmoty si zadělal na spoustu problémů se svou myslí. Od pradávna základy pravdy tvořily koneckonců většinou nejprve omyly. Pokud o věci nevíme co je, tak přírůstek pravdy je, že víme čím věc není – to je jednoduchá rovnice. Jak ale něco tak „dokonalého“ jako člověk může stavět své základy bytí na existenci omylů? Buďto se stane nedokonalým, který vznikl z vůle někoho mnohem dokonalejšího, nebo otázku omylu začlení do své výbavy, přijme ji jako součást svého vývoje z temnoty neznalosti do světla trvalého poznání. Na základě své volby tak v dnešní době volí, jak bude jeho poznání rozvíjeno i takovou institucí jako je škola. Jeho vědomí bude podrobováno zkouškám a nezdarům, úspěchům i úžasu z poznání, a nakonec vyústí v jeho životní postoj, který mu může přinést zadostiučinění. Podstatou všeho je ale úroveň rozvoje jeho vědomí - ten, jehož vědomí se nerozvinulo natolik, aby o své nevědomosti nevěděl, je největším nebezpečím pro pokrok. Poznání vychází z vnímání jednotlivého, ze zkušenosti. Jelikož člověk se honosí přízviskem bytosti rozumné, je potom potřebné aby i jeho život se odvíjel v souladu s přirozenou povahou, tj. životem rozumným. Zároveň takový život by byl bez významu, pokud by byl prožitý bez přátelství, bez spravedlnosti a lásky k člověku. Na první pohled pojmy, které jsou jasné, srozumitelné, dobře vykonatelné a žádoucí. Na straně druhé jejich dosažení sebou přináší dlouhou dobu přípravy, ošetřování, šlechtění a podpory, a ne každá společenská instituce (včetně rodiny a školy) dovede efektivně takové jasné myšlenky prosadit. Náplň slova jako je HUMANISMUS, UNIVERZÁLNÍ KOSMOPOLITISMUS, kterou ve starověku jako první zastávali stoikové, se pro mnohé instituce stává jen potiskem na papírech svého vzděláva39

cího programu. Samotná míra výše uvedených univerzálních hodnot v rámci přirozeného práva každého jedince je korigována řadou dalších imperativů, které je nutné zabudovat do procesu poznání našich studentů. Jedním z nich je například klasické „Ab alio expectes, alter quod feceris /ab alió expektés, alter kvod féceris/ - „Od druhého očekávej to, co jsi mu sám učinil“. Předchozí věty nejsou jen pouhým exkurzem do předpolí filozofie. Jejich chápání a hlavně realizace má najít svůj výsledek ve vzdělávacím programu našeho gymnázia. Zároveň mají ukázat jak složité je „vychovat a vzdělat“ mladého člověka, a to postupnými kroky, které z počátku nejsou tak zřejmé k jakému cíli směřují. Je to složitější v současné době, která často přeje iracionálnímu dogmatismu, mediální deformaci základních hodnot jako je čest, povinnost, svoboda a humanismus. Samostatnou kapitolou je kategorie morálky, která nabývá v různých společenských systémech a etapách odlišných hodnot, aby následně při změně byla souhrnně odsouzena jako nemorální, a to mnohdy těmi, kterým byla dříve lhostejná. Mnohdy virtuální realita vytváří na základní komunikaci nejasné signály a různý význam chápaní těchto klíčových pojmů spjatých s vývojem lidstva a je velmi komplikované interpretovat pravý význam pro potřeby studentů. Mnohem schůdnější se jeví cesta předestření problematiky a dosavadních poznatků, pro vytvoření samostatných životních postojů. Jako základní je potřeba vyžadovat jen ty postoje, které jsou spjaté se základní existencí a přetrváním lidského rodu. A na závěr? Nepromarnit mnoho času – nikdo nám ho nevrátí. Na gymnáziu ALTIS ho promarní studenti velmi málo. Ing. Jaroslav Fišer Za zřizovatele gymnázia ALTIS

40

Adéla Míčková – 4. A

Jan Eisenreich, Maxim Kucer – 8. A