Publikováno na Inflow.cz (http://www.inflow.cz/artikuv-literarni-koutek-2-cast-vzkrisene-dobro)
Artíkův literární koutek 2. část - Vzkříšené dobro 12. 5. 2008 Artemisska Mlžný opar se zvedl, první záblesky Slunce se zaleskly na hladině jezera a Lanie si uvědomila, že pravděpodobně přijde pozdě, ale netrápilo jí to, pan král a její otec ji nikdy netrestal za pozdní příchody. Pomaličku vstala, svlékla se a tiše se ponořila do vody. Voda ji uklidňovala, báječně se jí pak přemýšlelo, co bude dál. Po chvíli se rozhodla, že pro dnešní den by koupele stačilo a vylezla na břeh. Jak tam tak stála, tak jí z jejích krátkých vlasů stékala voda po křivkách těla a Lanie se sama pro sebe usmála. Jak musí asi vypadat směšně… Navlékla na sebe tuniku z pravé vlny a obula ručně vyrobené sandály. Dýku si upevnila ke stehnu a jala se šplhat na menší vyvýšeninu poblíž, odkud byl krásný pohled na panství jejího otce. Zatímco se její oči kochaly tou krásou, uslyšela za sebou tiché kroky a křupání štěrku, který byl rozsypán pod vyvýšeninou. Aniž si uvědomila rychlost své reakce, za kterou by ji její šermířský mistr pochválil, otočila se na levé noze a zatímco pravou nohou se zapřela o výstupek, jež byl za ní, levou rukou hbitě vytáhla dýku zpod tuniky a ještě dříve, než cizinec stihl pohlédnout očima do její tváře, už měl dýku přiloženou ke krku. „Kdo jsi a co tu chceš?“ promluvila Lanie a její oči vyjadřovali nesmlouvavou neústupnost. „Princezno, to jsem já, omlouvám se, že jsem vás vyděsil,“ pousmál se muž a jeho modré oči jiskřily pobavením. „Ach Donerro, vy mne přece neděsíte, omlouvám se“ pokynula Lanie rukou, dýku opět upevnila pomocí koženého řemínku pod tuniku a její tváře hořely červení. Donerro byl jedním z poddaných jejího otce, byl menšího vzrůstu než Lanie, přesto si proti němu často připadala jako dítě. Byl šlachovitý a snědý, ne jako většina jejího národa. Jeho modré oči, které kontrastovaly s jeho opálenou kůží, jí často připomínali, kdo je tady pánem. „Půjdeme?“ houkla tedy a už hbitě slézala ze skály, aby unikla jeho vševědoucímu pohledu. Ještě než si uvědomila, že již je dole, Donerro byl opět vedle ní, ani nepostřehla, že slézá zároveň s ní. „Mám tu pro vás koně, princezno, váš otec se bál, abyste nepřišla pozdě“ pousmál se Dony, jak mu jako malá říkávala, a Lanie se bez jediného slova a jediného pohledu vyhoupla na koně a cválala směrem k hradu. Za sebou jenom slyšela Donnerův smích, jenž jí připomínal, jak je občas směšná a kvůli kterému se tak často vztekala, avšak marně. Když dojela k místu zasedání, ostatní už na ni čekali. Pokynula jim hlavou, políbila otcovu ruku a usedla po jeho levé ruce. Po pravé ruce vždy seděl její bratr a nástupce trůnu Leonard III. Jejímu bratrovi bylo o pět let více jak jí, avšak nikdy si příliš nerozuměli. Leonard se příliš podobal matce, byl vážný, přísný, neústupný, Lanie měla vždy raději otce. Byl sice na rozdíl od ní uzavřený, přesto byl veselý a smál se nádherným
smíchem, vždy když jej Lanie slyšela, zahřálo jí u srdce. „Ticho prosím,“ povstal Leo a ostatní hlasy utichly. Na tento nesmluvený pokyn povstal otec a začal nám objasňovat situaci, kvůli níž byla tato schůze svolána. „Před dávnými časy, ještě v době existující magie, zde byla pověst. Pověst, která předpovídala osud dnešního království, a myslím, že je čas abyste se o ní dozvěděli i vy. Tato pověst říká, že …“ a otec mluvil, mluvil a mluvil. Zatímco Lanie otce téměř neposlouchala a přemýšlela nad dalším dobrodružstvím, které by ráda podnikla. Leo zatím upíral na otce své černé oči a pravou rukou svíral měšec s medailonkem od matky, která nedávno zemřela. Od té doby jej nedal z ruky. Na konci schůze otci políbil ruku, a odebral se do svých komnat. Nemohl se zbavit pocitu, že v tom příběhu hraje roli on, nebo jeho sestra. Pak však potřásl hlavou, popadl luk a toulec se šípy a rozhodl se jít lovit. Zatímco procházel lesem, rozpršelo se. Doběhl k nejbližší jeskyni, kterou znal téměř odjakživa, a u které si s jeho dávným přítelem Lonardem hráli na rytíře. Při té vzpomínce se pousmál, často si je pletli nejen kvůli jménům. Najednou uviděl v lese pohyb, srna! Neváhal a vystřelil, v ten moment jako by mu hlavou projela vzpomínka z dětství… Poběž Leo, no tak poběž!“ zakřičel Lon na svého přítele a mával na něj mečíkem ze dřeva, které jim vyrobil jeho otec, tesař. Leo se rozběhl a najednou se zarazil, „Lone pozor!“ a zoufale mu vhrkly slzy do očí. Lon se tehdy rozesmál a zakřičel, že se nemá bát, že se přece nic nemůže stát. Ale spletl se. Najednou viděl, jak se do jeho přítele boří jeden šíp za druhým a až jich bylo pět, střelba ustala. Dodnes se Leo nedozvěděl, kdo byl tehdy viníkem, už však nikdy nebyl to veselé dítě jako dřív… Najednou si uvědomil kde je, bouře mezitím zesílila. Rychle uběhl těch pár kroků pro srnu, kterou stáhl z kůže a za pomoci křemenů rozdělal oheň. Srnu nabodl na klacek, co byl poblíž a jal se její část opékat nad ohněm, zatímco zbytek zabalil do své kožené brašny. Mezitím se Lanie vydala na obhlídku dalekého pobřeží, které objevila při jedné z jejich projížděk. Bylo pokryto chaluhami a vypadalo liduprázdně, což bylo zvláštní vzhledem k nedávnému rozkvětu rybářství. Vyzula si sandály a opatrně našlapovala po písku, přestože se jí mezi prsty u nohou motaly nejen chaluhy, ale i zbytky štěrku nebo drobný hmyz. Přední prameny vlasů, které jí sahaly do očí, ji jemně lechtaly na čele a v dáli byl slyšet křik zdejšího ptactva. Tiše se posadila co nejblíže k vodě a nechala si nohy omývat ledovým oceánem. Po chvíli ji začala být zima, „blíží se bouře“ šeptla a hledala v brašně vlněnou vestu, kterou ji na cestu vždy balil otec, jako v dobách, když byla malá. Obula si sandály a obrátila se na cestu zpět směrem k domovu, najednou za sebou uslyšela povědomé kroky a v předtuše, aniž by se otáčela, prohlásila: „Donerro nebojte se o mne, nemusíte mě hlídat na každém kroku“ a pokračovala dále v chůzi. Najednou jí však někdo škubl za vlasy a na krku ucítila ledovou ocel. „Někdo by tě ale hlídat měl, děvčátko…“ zachroptěl mužský hlas a najednou se jí jen zableskl plápolající oheň před očima a poté byla už jen tma. „Kde jen můžou být,“ šeptal král a neklidně procházel po místnosti, zatímco ho Donerro sledoval bedlivým zrakem, „o Lea se nebojím, ten se o sebe umí postarat, ale co Lanie, je to přece jenom ještě malé děvče,“ strachoval se. Don se postavil k oknu, a aniž by se na krále podíval, dal pokyn strážím dole u vrat, jež měl signalizovat, ať mu připraví koně. „Nebojte se Veličenstvo, Lanie je šikovné děvče, jistě se neztratí, určitě to zase bude jenom jedno z jejích ztřeštěných dobrodružství, pokud dovolíte, vyrazím ji hledat.“ Král jenom pokynul hlavou v souhlasném gestu, přesto každou chvílí vypadal čím dál starší a vrásky kolem očí se prohlubovaly s každou další špatnou zprávou. „Už jsem příliš starý“ mumlal si král a rukou neustále přejížděl po jílci meče, co měl u pasu. Najednou se prudce otočil směrem ke dveřím a vyrazil směrem k tzv. temné komnatě. Bydlela tam
jedna jeho přítelkyně, krom krále si nepřála být nikdy navštěvována, jeho děti ji nikdy nepotkali. Byla věštkyní. Dorazil dovnitř, Clia, aniž by ji takové vyrušení vytrhlo z přemýšlení, levou rukou poukázala na dřevěný stolec v rohu místnosti a dále seděla zamyšleně na podlaze uprostřed místnosti. Po chvíli si uvědomila královu přítomnost, a zatímco potřásala svými téměř platinovými vlasy a pousmála se na člověka, kterého znala téměř celý život. „Co je s Lanií?“ vykřikl král z netrpělivosti a vstal, aby znovu začal pochodovat po místnosti, i když zde bylo sotva k hnutí. „Ale no tak, neboj se o ni tolik, zapomínáš, že jí je už šestnáct let“ pověděla Clia, přesto se najednou zarazila a vrhla na krále zmučený pohled. „Co?? Co se stalo?? No tak pověz mi to!“ a počal Clio třást tak silně, až ji na ramenou zůstaly modřiny z jeho silného stisku. „Je příliš pozdě, už je to jenom na ní,“ řekla a upadla na podlahu, ať už z vyčerpání, či hrůz co viděla, přesto se král ani nepohnul. Jenom se na ni zůstal dívat a v uších mu zněla její slova: „Už je pozdě.“ „Ne, prosím ne! Nechci utonout, prosím vás, pomozte mi!“ křičela Lanie ve spánku, zatímco jí její věznitel do úst lil hořkou nazelenalou tekutinu, která měla Lanie vnutit představu toho, co on chtěl, aby viděla. „Zabralo to?“ zeptala se žena se světle hnědými vlasy a pronikavýma očima, která na sobě měla rudou kápi a na čele měla znak Řádu ohně. „Ještě není připravená! Měla být zasvěcena, až za pět let, je příliš brzo,“ prohlásil muž a beze strachu ze své paní zabalil dívku do dalších přikrývek, jak se třásla zimou. „Je možné, že to nepřežije,“ oznámil muž, když se děvče začalo svíjet ve strašlivých křečích a její křik pronikal až do morku kostí. Uplynulo pět dní. Najednou bylo ticho a její pobledlost ještě zesílila, z úst ji vytékaly hleny a její oči zobrazovaly takovou hrůzu, jakou kdy prožil málokdo… Najednou mrkla jednou, podruhé a opatrně se pohnula. „Kde jsem, kdo jste vy?“ zachraptěla a její suchá a popraskaná ústa toužila po vodě, stačila by kapka vody. Přesto jakmile spatřila kněžku s pochodní v ruce, v rudé kápi, nedbala na nic z toho, co prožila. „Má paní, má učitelko,“ poklekla před ní, přestože se její tělo vzpíralo každému náhlému pohybu. „Neboj se děvče, ničeho se neboj, odpočiň si, přijdu si pro tebe,“ prohlásila paní Ohně a pohladila ji po vlasech. Jako zázrakem se v jejích očích na moment objevili ohníčky a omdlela bez jediného slova. Nepříznivé v okolí Leovi jeskyně pomalu ustával a paprsky slunce se odrážely v krůpějích vody, jež se třpytila na listech stromů. Leo se pomalu probíral, jeho reflexy však byly rychlejší než on sám. Sotva ve vzduchu ucítil pach zvěře, popadl luk, zamířil směrem, odkud pach přicházel a šíp vyletěl neuvěřitelnou rychlostí směrem ke své kořisti. Potom se zase opřel o stěnu jeskyně a zhluboka se nadechl. Pokud kořist trefil, už neuteče, a pokud ne, už je stejně pryč. Po chvíli se přece jen zvedl a zjistil, že kořist přece jen uprchla, přestože zraněná - šíp zde nebyl. "Škoda" pomyslel si Leo a vydal se směrem k domu svého otce. Sotva tam dorazil, všiml si neobvyklého pozdvižení v celém podhradí. Vydal se tedy hledat otce, toho však našel ležet zhrouceného u trůnu a Don bílý jak stěna se krále snažil utišit. "Kde jsi byl!" Utrhl se na něj král, jakmile si syna všiml. "Byl jsem pár dní na lovu otče, vždyť mě znáš" odpověděl trošku zaskočeně a přisedl si ke královým nohám, jako to dělal, když býval menší. Otec se jenom lehce pousmál a pohladil svého syna po vlasech. „Lanie…“ snažil se říci, avšak hlas se mu zadrhl a do očí mu vhrkly slzy. Prosebně se podíval Donerra. „Vaše sestra…“ obrátil se k Leovi a začal mluvit. „Lanie šla k pobřeží jako tradičně, … vím, že jsem měl jít s ní, ale byl jsem zaneprázdněn, tak jsem ji dal hlídat svými muži, nevím, co se stalo, ještě se nevrátili… Jenom se vrátil poštovní holub jednoho z nich s kouskem pergamenu, na kterém bylo napsáno „Kult ohně“, přesto stále nevíme, co to znamená,“ oznámil zaraženě a snažil se rozpoznat co králův syn a jeho budoucí nástupce myslí. Leo se podíval na otce a ten jen krátce přikývl. „Ano, myslíme si, že to má souvislost s onou pověstí, jež jsem vám před pár dny dal na vědomí.“ Leo se zaraženě podíval na protější stěnu místnosti a bez kouska citu se jal přemýšlet o Lanii. Pokud se stane učednicí Řádu ohně, znamená to, že on sám by měl nést znamení vody… Nevěděl však co to obnáší, ani jak toho dosáhnout. Jediné co věděl, bylo, že bude bojovat s jeho vlastní sestrou, jež – přestože se mnohdy neshodli – byla po otci vším, co měl. Bez jediného slova
se zvedl a odešel. Lanie už se dělalo lépe a její tělo se probouzelo z transu. Její oči se snažili zaostřit na příšeří jeskyně, avšak bez toho, že by si to uvědomila, se jeskyně mírně rozzářila. Lanie si toho ale nepovšimla, přisuzovala to svému zraku. Podívala se na muže, který seděl před ní a něco četl v knize ovázané rudou vazbou. „Hej, kde je paní“ houkla na něj, avšak muž se ani nepohnul. Ukřivděně se zvedla a zamířila k němu skrz jeskyni, která byla poměrně rozlehlá. Najednou se ozvalo šílené zavřeštění a ona seděla na zemi s popálenou rukou. „Ach, už jsi vzhůru“ podotkl muž a odložil knihu, kterou četl. Mávl rukou a prošel k dívce sedící na zemi. „Ta vaše arogance kněžek, ještě neznáš základní kouzla a už ses musela pokusit tu hradbu obejít, že ano?“ podíval se na ni, avšak Lan ani netušila, o čem ten muž mluví. Jakmile jí ruku ošetřil, podal ji fialovou kápi s červeným odznakem na zádech. „Vezmi si ji, hlavně ji neznič. Je to tvé nejcennější dědictví, alespoň prozatím.“ „Já tu nemíním zůstat, jsem věrná svému otci a míním se vrátit na hrad,“ vzala plášť a zamířila k východu jeskyně. Bez jakéhokoliv ponaučení z minulých chyb se nerozhlížela napravo ani nalevo jistá si svou autoritou, avšak jen do doby, než se bolestné zavřeštění ozvalo podruhé. Tentokrát to však neodnesla jen ruka. „Zatracená práce, děvče, já tě tu nebudu ošetřovat každou chvíli“ stěžoval si muž a tiše něco mumlal nad jejím obličejem. Bohužel tentokrát poranění byla vážnější a ne zcela se zahojilo. Levá část obličeje byla ošklivě popálená a část oka byla seškvařena ohnivou hradbou. „Tohle bude bolet“ šeptl muž a přejel jí přes oko. Najednou se objevilo oko nové, avšak nebyla to Lanie jako dřív. Její oko žhnulo jako plamen a ta část obličejem kde byla spálená kůže, vypadala jako vyvřelá zaschlá láva. Najednou se u vchodu do jeskyně objevila paní – „Co se stalo?“ „Pokusila se utéct. Několikrát. Říkal jsem, že s ní budou potíže“ oznámil nevzrušeně dočasný ošetřovatel nemocné dívky. Ta obrátila svůj pohled ke kněžce, a přestože k ní cítila posvátnou úctu a cítila, že je její paní, už nabrala dostatek sil na to, aby dokázala odporovat. „Kdo jste a co ode mě chcete“ pokusila se vypravit z úst, avšak její rty, jež ještě nebyly podrobeny léčení, sotva vydaly hru tónů, jež zněla prosebně namísto vzdorovitého tónu. Paní se pousmála, „jen se neboj děvče, vše se v pravý čas dozvíš, nyní však půjdeš se mnou“ podepřela dívku a odvedla ji neznámo kam. Muž se opět usadil ke své knize, obnovil kouzla kolem jeskyně a nerušeně pokračoval ve svém studiu. Leo se mezitím procházel po pobřeží kde se Lanie měla ztratit. Nemohl ji však najít! Jeho vztek s ním lomcoval mnohem víc, než by byl ochoten připustit. Nikdy nebyl temperamentní, měl rád chladné uvažování, kdy měl vše pod kontrolou. Sedl si k vodě a pozoroval hladinu … najednou ucítil příchod přílivu, avšak něco jej přinutilo zůstat. Lehl si na záda a naslouchal zvukům moře, zvukům země, zvukům vzduchu. Lanie měla vždy raději oheň… Avšak stejně jako Lanie, Leo nečekal, co bude muset podstoupit, aby získal moc, kterou mu proroctví svěřilo. Najednou jej obklopilo teplo, nemohl se pohnout, byl u kůlu a kolem něj lidé a pod ním chrastí. Hoří! „Jsem budoucí následník trůnu, žádný kacíř!“ křičel Leo, avšak lidé se mu jen smáli do obličeje. Plameny dosahovaly k jeho kotníkům, avšak Leo bojoval. Nemůže se vzdát, musí pomoct sestře! Jeho vztek jako by mu dodal sílu a plameny začaly uhasínat… a najednou se probral, promrzlý na kost na okraji pobřeží a před sebou spatřil ženu v dlouhém modrém závoji posetém bílými perlami. „Vodní paní?“ Žena jen přikývla, vzala Lea za ruku a vedla ho do moře. Nebál se. Byl to jeho osud. Král se mezitím naprosto zhroutil. Jediné dva důvody, jež jej držely při životě, byly jeho děti a teď o ně přišel! Když se ztratila jen Lanie stále doufal, věřil!, že ji Leo najde, často se ptal sám sebe, zda nejsou dvojčata. Nikoliv kvůli jejich podobnosti, ale jak dokázali jeden druhého dostat z nebezpečí bez toho, že by se do nebezpečí sami namočili, ale tentokrát i on cítil, že je něco jinak, něco je
špatně. Rozhlédl se po prázdné hale a duší mu proběhlo zamrazení. Musí najít Cliu. Ta mu pomůže. Lanie stále upadala do spánku a stále se z něj probouzela, jako by to byl začarovaný cyklus. Sotva se probrala, někdo jí nalil do úst hnědou tekutinu, po které se jí zatmělo před očima, a znovu usnula. Ne však tentokrát. Tentokrát otevřela oči a pomalu se posadila. Byla v místnosti, kde nebyl ani kousek dřevěného nábytku a na zemi byly podložky, na kterých spalo více dívek jako ona – dívky ve fialových kápích. Ruka se dotkla čela. Srpek. Opatrně, aby nedostala závrať, se posadila a nakonec postavila. „To je úspěch“ pomyslela si a zamířila ke dveřím. K jejímu překvapení byly otevřené. Ocitla se v široké a poměrně dlouhé chodbě plné dveří jako byly ty, z nichž vyšla. „Aby to nebylo moc jednoduché“ a její koutky se nadzvedly v mírně ironickém úsměvu. Stále měla ještě mírnou závrať, tak se přidržovala okrajů zdi a nakukovala za jednotlivé dveře. Sem tam potkala nějakou z dívek, jako byla ona, avšak všechny byly stejně zmatené, nakonec pátrání vzdala a chtěla se vrátit zpátky, ale nepamatovala si, která místnost je její. Posadila se proto před jedny z dveří a počká, dokud si pro ni někdo nepřijde. Leo zatím opatrně následoval paní podmořským tunelem. Nemluvila. Leo naslouchal moři, jeho zvukům a podnětům, myšlenkám. Najednou zachytil něco, co jej znepokojilo. Zastavil se. Přestože se jej paní snažila upozornit na to, aby pokračoval v chůzi, Leo váhal. Něco tam bylo, neuměl to popsat, jenom cítil, že to není dobré. Snažil se to paní vysvětlit, ta však neposlouchala a pokračovala v chůzi. Její společník však přece jenom neodolal nutkání, postavil se ke stěně tunelu a natáhl ruku k praménku vody, jenž tudy protékal. Najednou se ozvala rána a Leo byl zahrnut proudem vody. Volal paní, ta však vycenila zuby v zákeřném úsměvu, otočila se k němu zády a odešla. „Vítej králi“ usmála se Clia, která se již vzpamatovala ze šoku, jež tehdy utrpěla. „A ano, můžu být zcela klidná, panika by mi nepomohla“ odpověděla na myšlenku krále, který ji sotva postřehl. „Nedělej to, víš, že nemám ráda, když odpovídáš na nevyslovené“ rozčiloval se a přitom si vzpomněl na jeho ženu, která se této jeho slabosti ráda se škádlivostí posmívala. „Ano, tvá žena byla vskutku mimořádná“ podotkla věštkyně a její koutky se zvedly v nezbedném úsměvu. „Něco nového o Lanie nebo Leovi?“ „Ne, zatím nikoliv, Lanie je stále pod ochranou paní ohně a Leo našel také svou cestu, jenom se bojím, že ne takovou jakou by si přál“ podotkla mírně znepokojeně, avšak ihned potřásla hlavou a negativní myšlenky odpluly, aby nezastíraly objektivní posudek, o který se snažila. „Opravdu není cesta, jak by se mohli vyhnout vzájemnému soupeření?“ zeptal se, přestože předem znal odpověď. „Ráda bych ti pomohla příteli, víš, že ano, ale bohužel není. Znáš proroctví, které bylo vyřčeno dávno před tím, než jsme my dva přišly na svět. Ve slunečním věku se potkají dvě moci – moc ohně a moc vody a budou spolu soupeřit v nadvládě o zem, dokud jedna druhou nezničí.“ „Musí být jiná cesta…“ zmučeně na ni upřel své oči. Ta však jen zakroutila hlavou, tiše krále objala a její oči vyjadřovaly stejnou bolest, jako jeho oči. Byla matka Lanie. Leovi oči přivykly tmavému podvodnímu světu. Podíval se na ruce. Blány a šupiny. Zkusil vydat zvuk. Nepromluvil. Zkusil vydat zvuk znovu, ale vyšla série zpěvavých tónů. Jako na povel se objevila mořská paní a zatímco zpívala, Leo zjistil, že jí rozumí. Jazyk vodních lidí. Podíval se jí do azurových očí a zjistil, že vydává zvuky, přestože sám nerozuměl, jak je to možné. Z toho, co mu azurová paní (tak jí začal říkat) tvrdila, pověst, kterou jemu a Lanie říkal jejich otec, nebyla známá jen jemu. Toto proroctví bylo dáno tak dávno, že si již nikdo nepamatoval, kdy to bylo. Avšak část, kterou otec nevěděl, ale mořští lidé ano, byla, kdo tu pověst kdy vyřkl. A právě zde se Leo dozvěděl o věštkyni jménem Clia. Lanie se probrala opět v komnatě, kde předtím. Vůbec nepostřehla, kdy a kdo ji přenesl. Tentokrát však komnata byla prázdná a kousek od ní stála Kněžka Ohně. „Dobré Jitro, děvče“ a její obočí se mírně nadzvedlo při pohledu na zašpiněnou kápi, „vidím, že jsi už zkoumala chodby zdejšího…
sídla, prosím následuj mě“ a zamířila ven z místnosti. Lanie se rychle vzpamatovala a zamířila za paní. Cestou viděla opět samé místnosti a nikdy nekončící chodbu, čeho si však při své první výpravě nevšimla, byly dveře nedaleko od jejích, jež se lišily erbem na mřížích. Právě do těchto dveří vstoupily. Uvnitř si povšimla kamenného oltáře, na němž byl položen flakón s nazelenalou tekutinou. „Je to výňatek z rostliny flanné, jež má mírně halucinogenní účinky, především je však užívána jako jed“ podotkla lehce kněžka a vzala flakón do ruky. Najednou k Lanii přistoupili dva muži v černých kápích a zatímco jí drželi, kněžka lila tekutinu do úst své nové učednice. „Buď tě to zabije, nebo posílí, záleží na tobě, jakou cestou jsi ochotna se dát“ a zatímco mluvila, pokynula mužům, aby Lanii zavřeli ústa, čímž byla nucena jed spolknout. Najednou se jí rozšířily zornice a její ruce se sesuly po plášti jednoho z mužů, který ji zachytil do rukou a položil na oltář. Jakmile Lanie zavřela oči, ocitla se v chrámu nějaké velice staré bohyně. Na stěnách byly malby obětování učednic a v první chvíli si Lanie myslela, že to byl i její úděl. Najednou však cítila, že se mýlí. Sebevědomě zamířila k průchodu v zadní části chrámu, kde pronikal paprsek světla, přestože místnost byla uzavřená. Ještě, než k paprsku došla, bez sebemenšího zaváhání svlékla kápi a nahá si lehla pod paprsek světla celým tělem se dotýkajíc ledové podlahy. Přestože drkotala zuby, nevstala. Po levé ruce nahmatala dýku. Uchopila ji do rukou. Nezaváhala a nevážíc si života, probodla se na místě, kde ležela. Její tělo posloužilo Bohu. Najednou procitla na kamenném oltáři v místnosti s kněžkou. „Uspěla jsi, vítej v Řádu“ oznámila kněžka a opustila místnost. Lanii muži podepřeli a odvedli ji do její nové soukromé cely. Leo se probral na pláži. Měl ruce i nohy, žádné blány a dokázal mluvit. Alespoň, co sám dokázal posoudit. Byl to jenom sen nebo se opravdu setkal s azurovou paní? „Ne, nebyl“ uvědomil si, když se podíval na hladinu oceánu a v hlavě slyšel zpěv podmořských lidí. Pomalu se posbíral a jako malátný se vypravil k hradu. Jakmile vstoupil dovnitř, našel otce naprosto zničeného. Sotva se navzájem podívali do očí, král v nadšení syna objal nedbaje na jakékoliv ceremonie a syn jeho objetí bohatě oplácel. Jakmile se pokochali svou vzájemnou přítomností, odebrali se do králových soukromých komnat, aby si promluvili o Leově sestře. „Nějaké novinky?“ zeptal se otec, avšak Leo pouze zakroutil hlavou. „Nemůžu jí najít, nemůžu ani poznat jestli je v pořádku, to se ještě nikdy nestalo“ a potřásal stále hlavou, jako by chtěl myšlenky na to, že ztratil sestru, setřást, „otče, neznáš někoho jménem Clia?“ zeptal a upíral oči na protější zeď, takže si nevšiml zaraženého pohledu krále. „Proč se ptáš?“ – „Mluvil jsem s mořskými lidmi, podle nich je Clia ta, kdo vyslovil proroctví ohledně budoucnosti našich zemí.“ „Synu měl sis jít odpočinout, já zatím zjistím, co je na tom pravdy.“ „NEŘEKLA JSI MI, ŽE JE TO TVÁ VINA!“ křičel král, až se místnost ve věži, kterou Clia měla pro sebe, otřásala do základů. „Nerozčiluj se, už tak jsi šedivý“ podotkla s ledovým klidem a podívala se mu přímo do očí. „Ano, byla jsem to já, je mi 2354. Jsem ta, která určuje běh událostí, jsem ta, která řídí minulost, přítomnost i budoucnost. A ano, věděla jsem, jak budeš reagovat, ale proroctví musí být naplněno, aby mohl být obnoven řád Země. A teď jdi!“ vykřikla a krále jen silou vůle odhodila z komnaty jako hadrovou panenku. „Až si uvědomíš, že je důležitější budoucnost Země, než našich dětí, pak se vrať!“ a za zavřenými dveřmi se rozplakala. Leovi se za zavřenýma očima promítaly obrazy, které nikdy nečekal, že uvidí. Znovu byl v podvodním království a znovu mluvil oním zpěvavým hlasem. Snažil se v každé větě, kterou slyšel, najít něco, jak zachránit svou sestru. Nechce s ní bojovat, radši zemře on, než ona… pokud to ovšem nebude znamenat zkázu všech. Probral se opět zalitý potem a v hlavě mu zněly výčitky svědomí. Popadl mísu s vodou a ponořil do ní obličej. Od jeho poslední „magické“ návštěvy vodu miloval o to více. Jakmile si umyl obličej, popadl džbán s vodou a opláchl si vlasy, zbytek vypil. Příjemně to chladilo v krku. Najednou ucítil bolest na rukách a uvědomil si, že se mu na chvíli zase objevily blány. Nevadí, to vymizí. „Paní?“ zkusil promluvit do nádoby s vodou, ale nic se neozvalo.
Ustrojil se do pláště budoucího následníka trůnu a vrátil se k otci, pevně rozhodnut mu povykládat podrobněji o návštěvě u podmořských lidí. Sotva k otci dorazil, našel ho bledého ležet pod okny. Ještě, než k němu doběhl, zjistil, že je otec mrtvý. Odhodlaně potlačil slzy, které se mu draly do očí. Na to bude čas později. Poklekl vedle něj a dal pokyn k zasedání rady. Právě se stal králem. Zasedání rady bylo krátké a poněkud rozporuplné. Člověk nevěděl, zda radu více zarazilo vyprávění jejich nového krále, či smrt jejich bývalého vladaře. Ať tak, či onak, nikdo se neodvážil neuposlechnout příkazů nového nástupce trůnu. „Donerro, vy připravte pohřeb pro mého otce, jak se sluší a patří. Navzdory situaci, ve které se nacházím já a princezna Lanie to může vypadat druhořadě, ale otec by si to tak přál.“ „ Lohkiane a Fangarde, vyšlete, posli k sousedním zemím. Kancléř vám napíše oznámení o smrti krále. Dále po vás chci, abyste zkontrolovali okolí všech osad v království a poptali se lidí – ať už znají fakta, či pověsti – na to, co ví o řádu ohně a jejich kněžce.“ Muži přikývli na souhlas a opustili místnost. „Ostatní – pomozte farmářům připravit se na blížící sklizeň a začněte s opětovným výcvikem armády, musíme být připraveni.“ Zasedání rady bylo ukončeno. Leo pomalu vstoupil do svého pokoje a popadl zlatý pohár, který měl položen na polici nad palandou. Zavolal na sluhu a ten mu pohár ihned naplnil vínem. „Voda, či i víno?“ pomyslel si Leo a namočil rty do rudé tekutiny. Najednou v hlavě uslyšel šum vodopádů a ucítil, že padá na zem. „Neboj sssse,“ poznal vodní paní… „je pro mě těžké ssss Tebou takto mluvit, ale jak vidíš ussspěla jsssem… Jak nessseš ztrátu otce…?“ „Jak o něm víte?“ „My víme o všššem, i zem potřebuje sssvou vodu…“ „Otec bude pohřben zítra za úsvitu, bude spálen s …“ – „NE! Nesssssmí být sssspálen, oheň ssssílu tvé sssessstře dá k porážce tvé…“ – „Spálení těl po smrti vždy bylo, je a bude královskou výsadou a právem. Nebudu měnit tradice na základě nepodložené domněnky! Krom toho i má sestra by si přála takový pohřeb pro svého otce a nikdy by moci z jeho smrti nevyužila k tomu, aby mě porazila!“ rozhořčil se Leo. Najednou se posadil. Spojení s vodní paní bylo pryč. Lanie byla mezitím cvičena v dovednostech s magií. Její rudé oči často zářily jasnou barvou, pokud ucítila příliv moci zvenčí. „Lan, soustřeď se trošku, … tak, správně. Teď tu moc zkus udržet, ne, pozor!! Takhle tě pohltí, LAN!“ Lanie se zase topila ve tmě. Opět se jí to kouzlo nezdařilo. Říkali mu Dee’D. Nevěděla proč. Jen věděla, z toho mála, co jí řekli, že je to jediné kouzlo jak může zastavit jejího bratra, kterého chce využít vodní paní proti království jejího otce. Ale byla tu jedna věc, ve které jí lhali. Kouzlo nemělo Lea zastavit, kouzlo ho mělo zabít. Avšak jeden lidský život pro paní ohně neznamenal vůbec, ale vůbec nic. A tak, zatímco kroužila ve stavu beztíže a přemýšlela nad zastavením svého bratra, paní ohně dobře věděla, co je potřeba udělat. Nechala si povolat kněžku řádu ohně, její zástupkyni na zemi, pouze skrz ni mohla mluvit ke druhým. Na rozdíl od vodní paní jí nebyla dána moc mluvit s kýmkoliv. „Lanie muset zemřít… po zastavení mužský potomek… vodní paní smrt pro oheň… My chtít moc… mi potřebovat moc ke… svoboda. Postarat se o to.“ Kněžka přikývla a odešla. Dobře věděla, co musí udělat. Dotkla se srpečku na čele, který počal zářit bílým světlem. Další den začínal a byl to den, kdy měl být králův pohřeb. Leo přecházel po komnatě, a aniž by si to uvědomoval, při každém jeho pohybu jako by vyplivnul vodu z úst. Za chvíli byla zaplavená větší část komnaty, ale Leo tomu nevěnoval pozornost. Nyní už mu voda stékala i z vlasů, přestože
byly absolutně suché. „Paní!!!“ zakřičel do prázdného prostoru. Nic se nestalo. Už nepomáhala ani koupel. Musí k vodě. Vyběhl z komnaty, nasedl na klisnu, na které ráda jezdívala jeho matka, a uháněl k místu, kde paní poprvé potkal. Bez váhání vstoupil do vody a šel hlouběji a hlouběji… nebál se. Po chvíli ucítil silnou bolest v místech, kde míval plíce. Nyní už ne. Doplaval k jeskyni, kterou si pamatoval od poslední návštěvy. Zastavily ho pouze stráže a ty – jakmile ho poznaly – se uklonily a pustily ho dál. „Paní!“ zapěl a najednou se objevila před ním. Ale ne taková, jakou ji znal. Vypadala jako dívka s průsvitnou pletí, v blankytně modrých šatech, které jí při chůzi vířily kolem kotníků. Její bílé vlasy měla rozhozené po zádech a vypadaly jako vodopád, který vás pohltí, jakmile se k němu jen přiblížíte. Její oči zářily takovou nevinností, až si Leo uvědomil, jak směšně musí vypadat. Otřásl se. „Takovou vás neznám, paní“ a poklonil se. „Pojď se mnou“ a zatímco jej vedle vodním tunelem vyprávěla mu příběh o ohnivé paní. Já a ohnivá paní jsme bývaly sestry, jako Lanie je tvá sestra. Ale má sestra začala studovat magii už na počátcích své dospělosti a magie jí zcela pohltila. – Jenom stejná krev může zastavit hrozbu, která se blíží z dalekých krajů. – Tak znělo mé proroctví. Opustila jsem celý svůj život jenom proto, abych zkusila mou sestru zastavit. Nepovedlo se mi to.“ „Ale stále žijete.“ „Ano, jsem naživu. Mám dar měnit svou podobu podle mé podoby tehdejší. Mám dar mluvit k lidem… má sestra je jen čistá energie, jež mluví prostřednictvím kněží… Bohužel, její moc daleko přesahuje mou. A jsme tady.“ Zastavili se u skleněného oválu, ve kterém Leo viděl moc všech čtyř živlů, jak se prolíná a jak se navzájem ovlivňuje… „Toto je sídlo mé moci. I mé sestry. Zkoušela jsem jej několikrát rozbít, zničit, raději zemřít! Ale není to možné… a pak přišlo druhé proroctví týkající se Tebe a tvé sestry. Podle temperamentnosti tvé sestry jsem věděla, že ty budeš nositelem moci vody a nyní je čas, abych ti ji předala.“ A bez toho aniž by si Leo cokoliv uvědomil, byl opět na břehu. Vedle něj ležela dívka s bílými vlasy, křehká jako sníh a její modré šaty byly ušpiněné od písku. Vzal ji do náruče a vracel se na hrad. „Lan, jsi připravena?“ „Ano, jsem, nejvyšší kněžko.“ Byl úsvit a vojáci přinášeli královo tělo. Kalea – bývalá vodní paní – stála vedle něj a urputně mu svírala dlaň. Bez své moci se bála každého stínu, chvíli potrvá, než si opět zvykne na život, který ji byl ukraden a znovu navrácen. Najednou si Leo povšiml dvou postav v rudé kápi, z nichž jedné zářil na čele bílý srpeček. Druhou si s nikým nemohl splést. Lanie. Přikročil k pochodni a vhodil ji na krále. Plameny stoupaly do nebe a Lanii se rozzářily oči nečekaným přílivem moci. Nevěřila, že to Leo udělá. Jaký byl hlupák. Ale tentokrát to nebyl Leo, kdo se mýlil. Voda dává život, Oheň dává smrt. Leo ale velice rychle pochopil, že tyto dva živly nejsou jediné, které zde hrají roli. Bez toho, aby se na svou sestru byť jen podíval, zavřel oči a začalo pršet. Ale ne tam, kde byli. Ale na místě, kde Leo cítil největší uskupení magie. Paní ohně. Najednou se Lanie i s vrchní kněžkou zakymácely. Ta ve snaze zachránit si život chtěla položit ruku Lanii na čelo, aby z její životní energie a magie získala dostatek síly, aby přežila pád své paní. Ale nebyla to Lanie, nýbrž Kalea, koho se kněžčina ruka dotkla. Kalea se skácela k zemi a její srdce přestalo bít. To však dalo Lanie dost času
uvědomit si, co se děje. Podívala se na mrtvou dívku pod sebou a pak na vítězoslavně tvářící se kněžku. Pak se podívala na svého bratra, který vyčerpaně ležel poblíž hranice, na které hořel její otec. … Dee’d … A najednou se Lanie opět – a naposledy ponořila do tmy – a kněžku, tak tu vzala sebou. Uplynulo pár dní a stav věcí se vracel do normálu. Řád ohně i vody téměř vymizel – poslední přisluhovači se rozprchli. Leo také ztratil svou moc poté, co se pokusil zabít paní ohně. Ještěže jí Laniino poslední kouzlo zničilo… Lanie… Kalea… otec… až teď na něj doléhaly jednotlivé ztráty. Donerra jmenoval králem. Potřeboval být sám, potřeboval truchlit. Uchýlil se do ústraní. Jeho život sice skončil, ale jeho lid žil dál.
