Arnošt Lustig: Zajímá mě mravnost tváří v tvář smrti. str.20

www.muzes.cz

II •2010 Jednotlivý výtisk 29 Kč Předplatitelé 20 Kč

ROZHOVOR:

č a s o p i s

O

P Ř E K O N Á V Á N Í

B A R I É R

„Čekat na kompletně přístupné metro dalších 75 let?“ ptá se Erik Čipera, str. 8 – 9

Arnošt Lustig: Zajímá mě mravnost tváří v tvář smrti. str.

20

3

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

EDITORIAL

obsah

Jak havran Kurkyl přivedl na Zem Slunce

Ovenecká 32, 170 00 Praha 7 Lipůvka 397, 679 22 Lipůvka Příčná 2, 736 01 Havířov

Zima trvala v zemi vysoko na severu už několik let. Všichni byli mrzutí, občas vystrčili nos, ale sníh jim ho ostudil, fujavice ofoukla – a zase nic. Slunce se odstěhovalo. Všechna zvířata spala ve velké ledové chýši a tulila se k sobě, aby ani troška tepla z jejich těl zbůhdarma nezmizela. Liška, která spala u ohně nejblíž, se jednou probudila a zvolala: „Vstávejte, zdálo se mi, že přijde Slunce a konečně bude teplo!“ Zvířátka se jen nerada probouzela do zimy, a když se probudila, zeptal se sob: „A kdy přijde Slunce?“ „To nevím,“ řekla liška. „Zdálo se mi, že je schované na nebi. Schoval je tam starý bílý medvěd. Musíme do nebe udělat díru a Slunce osvobodit.“ Sesedli se dohromady a radili se, ale nikdo nevěděl, jak to udělat. Nakonec řekl moudrý havran Kurkyl: „Vyletím na nebe a proklovu do něj díru. A když se mi to podaří, vyvedeme tou dírou Slunce na Zem…“ Tak řešila příchod slunce inuitská pohádka. My jsme se jako Eskymáci letos cítili taky dost dlouho. Byl čas i na pohádky. Když jsem se zeptal svého vnoučátka, o čem by rádo pohádku, vypálilo na mě: O princezně se zlatou nudlí na čele. Pěkně jsem se zapotil. Naštěstí mrňous po vydřené půli pohádky usnul a já nemusel řešit, který princ si s princezniným handicapem nejchytřeji poradí. Princů na bílém koni je nějak čím dál míň. Starý moudrý havran Kurkyl se taky někde ukryl. Všechno je na nás. Je toho hodně, s čím si musíme v životě poradit. S čím si musíme poradit sami. Ale pak přijdou chvíle, kdy si sami neporadíme. O takových chvílích a o lidech, kteří jsou nebo by měli být nablízku, píšeme v tomto čísle. Jsou v tomhle věku mamonu vzácným a hodně málo chráněným druhem. Jmenují se asistenti… Jan Krůta, šéfredaktor

Volejte zdarma: 800 100 659 [email protected] www.vecom.cz

Kompletní v˘roba a dodávka v‰ech typÛ plo‰in pro tûlesnû postiÏené: ‰ikmé schodi‰Èové plo‰iny, vertikální zdviÏné plo‰iny, schodi‰Èové sedaãky a schodolezy.

Dopisy a názory

Technika a my

Nevidomí a sníh

4 4 5

Politici šetří na zdravotně postižených

5

Jak získat asistenčního psa Přečetli jsme za vás

Téma: Asistenti – nová služba Člun do přístavu Každodennost Cesta je cíl Vozíčkářem na vlastní kůži Srdce větroplacha Potřebuji asistenta, ne náhradní matku V Olomouci docela jasno Španělsko z vozíku Hurá na hory Jaké hodnoty uznáváš, takové potkáš

6 8 10 11 12 14 16 18 19

Vydává: Sdružení konta BARIÉRY, o. s. Šéfredaktor: Jan Krůta (mobil 722 966 233) Redakce: Mgr. Radka Potměšilová, Zdeněk Jirků Tajemnice redakce: Martina Bedrnová (mobil 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa: Na Pankráci 121/1658, 140 21 Praha 4 Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Objednávky časopisu zasílejte na adresu redakce. Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 29 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Toto číslo vychází v únoru 2010. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Městské části Praha 1. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33 Praha-Stodůlky Předplatné: Pro PPF Media, a. s., rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: PPF Media, a. s., a Česká pošta, s. p.

p ř í m á

c e s t a

k

m o b i l i t ě

Partneři redakce:

Jak dobudeme české hrady?

29

Poradna Otázky a odpovědi z Ligy vozíčkářů

30

Z tvorby čtenářů Zimní Fejeton Tři dioptrie

32 32

Autoškola Zdraví řidiči s handicapem

33

Dobré zprávy Více bezbariérových spojů Nádraží odemkl euroklíč

Vzdorovali mistrům světa

34 34 35 35 35

Krása léčí

24

Budapešť a dědictví tureckých pašů

36

Pro chvíle pohody

Tipy na výlety

Rozšiřte řady předplatitelů! Roční předplatné za dvanáct výtisků 240 Kč (poštovné zdarma). Cena jednotlivě prodávaného časopisu 29 Kč. Pište na mailovou adresu: [email protected] nebo volejte 224 242 973.

28

Na návštěvě

Arkadie má medaile

Polemika Trestat, nebo vychovávat?

Deset dobrých zpráv

Plavecký trojboj

20

27

Melantrichova 5

Villa Martha

Rozhovor Slušnost nemůžeš našetřit jako peníze

Digitalizace televizního vysílání. A co my?

Křížovka: Přírodní chrám

26

Kniha: Slepota

38 38

Vanilka pro čtenáře Můžeš Už několik měsíců působí na českém internetu portál „pro starší a pokročilé“ Vanilka cz. Protože jeho autoři intenzivně spolupracují s naším časopisem a zajímavě rozvádějí některá naše témata, doporučujeme vám jeho občasnou, nejlépe každodenní návštěvu. Zejména ve dnech, kdy čekáte na další číslo našeho měsíčníku, vám Vanilka.cz krásně zavoní. (red)

Téma příštího čísla: „Neviditelné“ nemoci Skryté handicapy často omezují více než ty patrné na první pohled! Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis!

Foto na titulní straně: Jan Šilpoch můžeš / číslo 2 – 2010

4

5

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

d o p i s y & n á z o ry

Jak získat asistenčního psa

Nevidomí a sníH

M

Z

ám kamarádku, která trpí epilepsií a má dost časté záchvaty, které už ji několikrát málem stály život. Na vašich stránkách jsem nalezla článek o vycvičených psech právě pro epileptiky, tak bych se chtěla zeptat, jaká je to rasa a také kolik pes a výcvik stojí. Pokud by to bylo v mých finančních možnostech, ráda bych jí pomohla alespoň touto cestou. Děkuji za odpověď. Markéta Pítrová Odpovídá: Zuzana Daušová, ředitelka občanského sdružení Helppes: Speciálně vycvičený asistenční signální pes může člověku postiženému epilepsií zachránit i život. Proto by zajisté i vaše kamarádka byla velmi ráda, kdybyste jí pomohla při možnosti získání signálního psího pomocníka. Veřejnost snadno zamění postiženého záchvatem ležícího na chodníku za opilého nebo zfetovaného člověka, což pro něj může mít i fatální následky. Je prokázáno, že pouhá přítomnost a navázání co nejužšího vztahu se psem je pro člověka s epilepsií velikým přínosem a balzámem na jeho psychiku a přítomnost psa dokáže často pozitivně ovlivnit četnost i vážnost epileptických záchvatů. Speciálně vycvičený pes dokáže v blízkosti bydliště, pracoviště, školy či na místech s malým pohybem osob doběhnout pro pomoc, na místech neznámých či frekventovaných přivolat pomoc svým

projevem a značením upozornit kolemjdoucí na svého pána, čímž zajistí tolik potřebnou pomoc. Asistenční signální pes dokáže také přinést a podat léky, mobilní telefon, přinést přikrývku a zakrýt postiženého, zahřívat ho vlastním tělem, a pokud se dostane postižený do bezvědomí a upadne obličejem směrem k zemi, kdy hrozí zadušení, pes ho dokáže otočit. Každý pes je připravován pro konkrétního žadatele, přesně podle typu jeho onemocnění, jeho potřeb, možností, schopností a požadavků. Pro tento typ výcviku jsou vhodná téměř všechna plemena psů včetně kříženců. Podmínkou je naprosto vyrovnaná klidná povaha psa s absencí jakéhokoli projevu agrese, strachu či loveckého chování. Protože je předpoklad, že pes se v průběhu své práce bude dostávat do poměrně úzkého kontaktu s okolím, je vhodné vybírat plemena psů i s ohledem na to, aby pes nevyvolával v lidech strach. Jako nejvhodnější se jeví plemena retrieverů – zlatý či labradorský, vhodný je i pudl velký, který bývá hodně empatický, pro aktivního člověka jsou vhodní i jedinci plemene border collie. Co se týče ceny asistenčního signálního psa, je shodná s cenou ostatních psích pomocníků – psů vodících, asistenčních pro osoby s tělesným postižením apod. – a po-

amyšlení nad specifickými zimními bariérami, které brání samostatnému a bezpečnému pohybu nevidomých, nám zaslal nevidomý ředitel sdružení Okamžik Ing. Miroslav Michálek. Důsledky sněhové kalamity naplno dopadají i na život nevidomých lidí, pro které se zasněžené město stává nepřehledným bludištěm, otevřeným vesmírem. A tak i krátká cesta nevidomého po známé trase může obzvláště v situaci neodklizeného sněhu na mnoha chodnících být najednou nepřekonatelnou překážkou. Jaké okolnosti, které vidící lidé lehce překonají, komplikují nevidomým lidem jejich cestování v krušném zimním počasí?

hybuje se okolo dvou set tisíc korun. Ovšem pouze lidé se zrakovým postižením dostávají na pořízení i výživu svých vodících psů příspěvek, protože vodící psi jsou uznáni jako „kompenzační pomůcka“. Všichni ostatní handicapovaní bez ohledu na typ postižení nemají nárok na příspěvek na pořízení psího pomocníka ani na jeho výživu, a tak profinancování nákladů spojených s přípravou těchto psů je závislé na sponzorech, grantových řízeních, veřejných sbírkách, beneficích apod. Pro další informace nás kontaktujte e-mailem na adrese [email protected] nebo telefonicky na čísle 603 769 864.

Přečetli jsme za vás Žáci se zdravotním postižením: těžká volba střední školy

Nejvýraznější zdravotní omezení pociťovali při výběru střední školy žáci s tělesným postižením a žáci s více vadami. Významný dopad mělo zdravotní postižení i na vzdělanostní volbu žáků se zrakovým a sluchovým postižením. Tyto a další skutečnosti zjistil Národní ústav odborného vzdělávání v dotazníkovém šetření, jehož výsledky shrnuje publikace Volba střední školy a spokojenost žáků se zdravotním postižením se studiem autorky Jany Trhlíkové. Dotazníkové šetření se uskutečnilo mezi přibližně 1300 žáky se zdravotním postižením v posledním ročníku střední školy. Bylo realizováno jak na školách speciálně zřízených pro žáky se specifickými vzdělávacími potřebami (tzv. speciálních školách), tak i na běžných školách, které žáky se zdravotním postižením integrují individuálně nebo skupinově.

Problémy a omezení žáků se zdravotním postižením při výběru střední školy

Nejvýraznější zdravotní omezení poci­ťovali při výběru střední školy žáci můžeš / číslo 2 – 2010

s tělesným postižením (66 %) a žáci s více vadami (57 %). O něco nižší, přesto ale významný dopad mělo zdravotní postižení na vzdělanostní volbu žáků se zrakovým (51 %) a sluchovým (46 %) postižením. Žáky s lehčím mentálním postižením limitoval při výběru středního vzdělání především špatný školní prospěch (49 %). Nejnižší míru omezení uváděli žáci se specifickými poruchami učení (18 %). Výraznější problém než výběr oboru, který by byl žák schopen studovat, představovala pro některé žáky volba profese, kterou by byli schopni v budoucnu vykonávat. Tento problém uvedlo např. 45 % žáků s tělesným postižením a 42 % žáků s více vadami. Šetření upozornilo i na vnější bariéry a překážky, kdy 17 % žáků s tělesným postižením narazilo při výběru střední školy na problém s chybějícím bezbariérovým přístupem a 11 % žáků se zrakovým postižením se potýkalo se špatnou dostupností speciálních pomůcek. Rovněž získání osobního asistenta nebylo pro řadu žáků se zdravotním postižením snadné, určitou překážku představovalo například pro 11 % žáků s tělesným postižením. Část žáků se setkala i s nezájmem škol přijmout

žáka se zdravotním postižením, případně neochotou vytvořit pro něj vhodné podmínky (13 % žáků s tělesným a 11 % žáků se zrakovým postižením). Výsledky ukázaly relativně vysoký zájem žáků se zdravotním postižením o individuální integraci na škole běžného typu. Ve skupině žáků, kteří se vzdělávali na speciální škole, by si v závěru studia zvolilo znovu takovouto školu 42 % z nich, zatímco více než 48 % by dalo přednost individuální integraci na běžné škole a téměř 10 % neuvedlo jasné stanovisko. Naopak žáci individuálně integrovaní v běžných školách by v naprosté většině (97 %) znovu preferovali tuto formu vzdělávání. Preference vzdělávání na školách pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami se výrazně liší podle druhu zdravotního postižení. Nejčastěji by si speciální školu zvolili žáci s více vadami (56 %) a se zrakovým postižením (54 %). Tuto formu vzdělávání by zvolilo i více než 40 % žáků s tělesným a sluchovým postižením. Naopak většina žáků s lehčím mentálním postižením by dala přednost integraci na běžné škole. (rp)

1.

Čerstvě napadaný sníh zakryje většinu holí nahmatatelných změn povrchu, jako jsou obrubníky, rozhraní mezi chodníkem a zatravněnou plochou v parcích, změny povrchu mezi asfaltem a dlažbou atd. Povrch se stane pro nevidomého „nečitelným“. Vyšší vrstva sněhu brání kyvadlovému pohybu hole, který je základem techniky používané nevidomými při samostatné chůzi. Hůl se volně nepohybuje, „brouz­ dá“ sněhem, zachytává se, neumožňuje rozeznat nerovnosti, neposkytuje dostatek informací pro směr chůze atd.

2.

Sníh odhrnutý na okraje chodníků a vozovek vytváří nové bariéry, někdy brání pohybu nevidomého podle domů nebo plotů, v parcích některé cesty nejsou odklizeny a mizí a jiné se neshodují s původními trasami. Nalezení průchodu mezi nahrnutými valy sněhu na okraji vozovky a chodníku, překonání hromad sněhu na nečekaných místech a zorientování se tam, kde sníh odstraněn není a kde zmizely některé cesty – to vše může pohyb nevidomého změnit v experiment s možnou naprostou ztrátou orientace.

3.

Samostatným problémem může být i mráz, neboť nutí nevidomého použít čepici, rukavice a teplé boty. Čepice přes uši

omezuje množství sluchových informací a mění jejich kvalitu, rukavice snižují citlivost hmatu při práci s bílou holí a silná podrážka zimní obuvi rovněž brání získávání informací hmatem chodidla, jak to do určité míry umožňuje lehčí obuv.

4.

Nahromaděný, rozšlapaný nebo tající sníh, různé kluzké plochy a obrubníky skryté pod sněhem, klouzačky, kousky zledovatělého sněhu – to vše znesnadňuje chůzi. Došlápnutí chodidla je nejisté, chůze může být doprovázena množstvím drobných sklouznutí způsobujících různé výchylky směru pohybu, což může vést ke ztrátě orientace zejména tam, kde není možno udržovat směr snadným způsobem, např. podle stěny budovy.

5.

Sníh rovněž mění zvukové vlastnosti prostředí, které je jakoby „odzvučeno“. Hůl navíc neposkytuje obvyklou zvukovou odezvu spočívající ve vnímání jemných rozdílů v odrazu zvuku ťukající hole od předmětů v okolí.

6.

Na vozovce s rozježděným a tajícím sněhem je běžný automobilový provoz mnohem hlučnější než obvykle. Nevidomému se hůře získávají informace sluchem, například na tramvajovém ostrůvku může přeslechnout přijíždějící tramvaj a na ozvučeném přechodu nemusí zaregistrovat klapot semaforu.

7.

Nebezpečným se může pro nevidomého stát přecházení vozovky. Bílá barva zasněžené krajiny snižuje viditelnost bílé hole, přestože je vybavena reflexními pruhy. Tato skutečnost klade větší nároky na pozornost řidičů i nevidomých.

8.

Někteří téměř nevidomí lidé využívají při samostatném pohybu kromě bílé hole také zbytek zraku, který je důležitý pro jejich navyklé postupy a orientaci. Pro tyto lidi může sníh znamenat vyřazení tohoto

důležitého zbytkového vidění, neboť v zasněženém prostředí vše splyne v bílou nerozlišenou plochu postrádající orientační prvky jindy vnímané zbytkem zraku.

9.

Omezení možností práce s holí, změněné vlastnosti prostředí a snížený přísun hmatových a sluchových informací zvyšují nároky na nevidomého a zvyšují nebezpečí chyb a nezvládání situace. To může znamenat výrazné zvýšení potřeby cizí pomoci. Pro mnohé zdravé lidi ale zimní podmínky také znamenají problém a snižují jejich pozornost k problémům druhých, tedy i nevidomých.

10.

Mnozí lidé (např. sousedé a vzdálení známí z ulice) mohou určitého nevidomého znát jako samostatně se po­ hybujícího chodce a nemusí je napadnout, že v zasněženém prostředí pomoc potře­ buje, že může dokonce ztratit orientaci a zabloudit v prostředí, které jindy dokonale ovládá.

11.

Zimou pozměněné podmínky zdůrazňují potřebu funkčnosti technických opatření zvyšujících samostatnost pohybu nevidomých (ozvučené křižovatky, akustické orientační majáky na tramvajích, na vchodech do budov a stanic metra).

12.

Důležitou pomocí nevidomým ve ztížených podmínkách může být koordinovaná služba proškolených dobrovolníků doprovázejících nevidomé podle jejich telefonických objednávek (více na www.okamzik.cz).

13.

Ani technická a organizační opatření a fungující služby však nikdy plně nenahradí význam příležitostné pomoci nevidomému náhodným kolemjdoucím, což platí mnohonásobně zejména v zimním počasí. (Redakce si vyhrazuje právo dopisy krátit)

Politici šetří na zdravotně postižených

P

íšu Vám o tom, jaké bylo mé překvapení při podávání mé žádosti o příspěvek na provoz motorového vozidla, když mi paní referentka sociálního odboru Městského úřadu v Železném Brodě sdělila, že příspěvek pro držitele ZTP se krátí ze šesti tisíc za rok o 50 % a pro držitele ZTP/P o 20 %. Přitom o tomto opatření nebyla zmínka ani v tisku, ani ve sdělovacích prostředcích. Ptám se proto, kdo chce takovýmto opatřením a způsobem šetřit na těžce zdravotně postižených občanech a získat takto zpět peníze, které zmizely ze státní pokladny. Viz předražená a nekontrolovatelná výstavba dálnic a silnic, lyžařské

závody v Liberci, žádost o pořádání olympijských her atd. V mém případě se jedná o těžké zdravotní postižení v oblasti bederní páteře, cerebrovaskulární nemoc, hypertenzi a diabetes. Takto okleštěný příspěvek mi stačí sotva na jednu technickou prohlídku a na 100 km měsíčně na pohonné hmoty. Moje skutečná měsíční spotřeba je ovšem dvojnásobná, ale co byste chtěli, důchodci, utáhněte si opasky, jste pouze obtížné břemeno státního rozpočtu. Nikomu nic nezávidím, ale trocha zamyšlení v oblasti sociální praxe zodpovědných činitelů by nebyla na škodu.

Komu vlastně naše politika slouží? Mů­ žeme se ještě dočkat snižování důchodů a krácení, ne-li zrušení sociálních příspěvků? Nejsem pesimista, ale mé obavy do budoucna nejsou povzbudivé. Zase až historie ukáže, kdo nás takto řídí. Nejhorší je ztráta práce, slušného chování a mravnosti v naší zemi, lest a manipulace s naším národem. Je to smutný výsledek dvacetiletého času, kdy jsme všichni očekávali přece jenom něco lepšího a lidštějšího. Končím citátem z Můžeš z října 2009: ZLO NESMÍ ZEVŠEDNĚT! S úctou Milan Lehocký můžeš / číslo 2 – 2010

6

7

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

téma:

A s i s t e n t i – n o vá s l u ž b a

Člun do přístavu Každodenní život M Milan Kic vystupuje z výtahu. Jan Komůrka taky. Tlačí vozík. Jdou ke třídě, kde co nevidět začne dějepis. Na chodbách je pravý středoškolský frmol. Zdraví studenti handicapovanému uhýbají v poslední chvíli. Jan a Milan vstupují do třídy. Milan přesuny po škole zvládá o berlích. Na vozíku se válí štos sešitů a dvě tři učebnice.

Text a FOTO: Jan Rýdl

ilanovo vysvědčení v polovině třetího ročníku přineslo tři trojky. Jan s tím moc spokojený není. Asistuje Milanovi od sed­ mé třídy a tvrdí, že má Milan na víc. On to je, kdo drží při životě i zdánlivě drzou představu o vysokoškolském vzdělání pro Milana, který už teď bojuje každý školní rok s desítkami hodin absencí. Už proto Jan tráví dost času u kopírky, kde xeroxuje poznámky spolužačky. Ta je prý o to svědomitější – ví, že z jejích seši­ tů se bude učit i Milan. A přece stačí doslova pár stovek korun, aby se tento sen rozplynul. Naposled šlo o dopravu do školy. „Na Ekonomické lyceum v České Lípě dojíždím z Mimoně. Není to daleko a donedávna jsem využíval minibusovou linku farní charity. Ale od podzimu změnili systém svozu – asi kvůli úsporám – a já bych musel nastupovat už před šestou. To s mým zdravím ale fakt nejde,“ vysvětluje podzimní mizérii Milan. Pro rodiče byl každodenní dopravní servis nad možnosti rodinného rozpočtu. Liberecké Centrum pro zdravotně postižené by prý pomohlo rádo, ale dobrý úmysl zastavila právní ne­ jistota, coby kdyby osobní asistent vezoucí klienta havaroval…

S.O.S. do Konta BARIÉRY Když to se školou pro Milana – a tím i jeho nejsilnější životní motivací – vypadalo opravdu bledě, pomohl dopis adresovaný nadaci. Bylo jasné, že potřeba je naléhavá. „Já jsem oba kluky znala už od léta, po­ tkali jsme se při nějaké naší akci. Když jsem ale zjistila, že jsou takhle nahraní, prostě jsme okamžitě reagovali. Bylo třeba pomoci – a od toho my tu jsme. Právě proto nám lidé posílají ty dvacetikoruny měsíčně,“ říká s lidsky věcnou prostotou pomoci ředitelka Konta Bariéry Božena Jirků. Pomoc od nadace není ze zřetele finanč­ ního veliká: dva tisíce korun příspěvku na dopravu měsíčně. Dopad pomoci je přitom gigantický: denně zvedne dvacetiletého handicapovaného Milana z postele a dopraví ho do školy. Dějepis probíhá normálně. Milan dává pozor, píše do sešitu. Přes rameno mu občas koukne Jan. Porovná zkušeně přednes profe­ Honza: „Chtěl jsem začít dělat něco, co má smysl, kde budu platný. Tak jsem začal dělat asistenta.“ Kolik vytrvalosti a obětavosti je k tomu zapotřebí? můžeš / číslo 2 – 2010

sora s obsahem Milanových zápisků. Hodnotí, zda bude stačit, když se natáhne a vepíše pár detailů do Milanova záznamu sám, nebo si učiní poznámku, že opět bude třeba kopie sešitu spolužačky. Teď to ale nic není proti ma­ tematice. Ta dává Milanovi zabrat podstatně víc než „vyprávěný děják“. Sada handicapů od následků dětské mozkové obrny a poškoze­ ní jemné motoriky rukou přes chronickou virovou hepatitidu, slepotu levého oka až po astma a alergii brzdí Milana dramaticky třeba u zlomků nebo složených závorek.

Kolik si Jan při sedmdesátikorunové hodinovce a běžně desetihodinovém pracovním dni vydělá? Jan Komůrka řeší finance ve svém životě jinak než ostatní.

Milan je bojovník

Jan Komůrka je zkušeným černým pasažérem už několikáté školy. V takových chvílích ale Jan na Milana právě dost drsně naléhá, aby to zkusil znovu a nevzdával, aby se vrátil k chybě nebo počítal prostě znovu od začátku! A to Milan pak třeba taky sáhne k ostřejšímu kalibru a pošle Jana, kterému jinak říká Honzíku, někam! A pak zase jedou výtahem a čeká je češti­ na nebo zeměpis. To, co Milana tolik láká, až má pocit, že si fakt troufá a vymýšlí moc, je liberecká pobočka pražské Metropolitní univerzity a otevíraný studijní obor politologie mezi­ národních vztahů. Otevřeně a realisticky ale říká, že nyní je cílem maturita! Cíl už tak hodně těžký. Oči mu ovšem přitom jiskří. Jan Komůrka je zkušeným černým pa­ sažérem už několikáté školy. A úspěšným. Jako asistent podobně handicapovaného studenta už dobyl titul bakaláře na hra­ decké vysoké škole v oboru IT. Jeho klient dnes řídí z křesla ve svém rodinném domě softwarovou firmičku a chtěl by s Janovou pomocí bakaláře vyměnit za inženýra. „Legrační je, že já předměty svých kli­ entů ovládám často stejně dobře jako oni, ale diplomy a vysvědčení jdou jen za nimi,“ baví se zajímavým pohledem nazpět dnes už zkušený devětadvacetiletý asistent Jan. Původním vzděláním je zámečník. Před lety zkusil otevřít trafiku. Nešla zřejmě nejhůř. Stál za pultem od pěti ráno do šesti

večer. Podstatně horší to bylo ale s jeho účetním. Nepořádek ve finanční evidenci osolil finanční úřad mastnou pokutou. Jan trafiku zavřel a na pokutu má platební kalendář.

Cena vzdělání „Byl jsem hodně znechucený. Moc jsem tehdy chtěl začít dělat něco, co má smysl, kde budu platný. Vojnu jsem strávil na civil­ ce, pomáhal jsem handicapovaným a senio­ rům. Tak jsem se k tomu vrátil a začal jsem dělat asistenta,“ vzpomíná Jan Komůrka. Sedí přitom o přestávce na dosah natažené ruky od svého klienta Milana. Zdá se, že v každé minutě znovu a znovu přehodnocu­ je aktuální zdravotní stav klienta a plánuje další kroky. Hlídá čas na jídlo, pití, toaletu, přesuny po škole. Jednají spolu jako rovný s rovným, i když na Milanově projevu je znát, že Jana považuje realisticky za svůj člun do přísta­ vu jménem Každodenní aktivní život. Jan přitom v rozhodujících chvílích vstupuje i do Milanovy rodiny, domácí rozpočet je měsíc za měsícem napjatý na desetikoruny. Jednou nebo dvakrát už proto Milano­ va maminka krčila rameny s tím, že na školu prostě nezbývá. Milan i Jan pak byli jednotní v požadavku na vzdělání a úporně hledali řešení. Zatím vždy našli.

Čas od času nechá Jan Milana ve třídě samotného. Nejčastěji při jazycích. Aby si Milan nezvykl, že za něj Jan všechno udělá nebo zkontroluje. Jan hledí Milana i přes všechny ohledy v praktickém životě pořádně máchat. A má to výsledky. Když se na kus řeči zastaví profesor dějepisu, chlap jako hora, Milana chválí: „Milan je to neuvěřitelnej bojovník! I když jednou ode mě už kouli taky dostal!“ Na to si asistent Jan hned moc dobře vzpo­ míná: „Milan si spletl Franckou a Byzant­ skou říši.“ Profesor Jaromír Dvořák snad i díky Milanovi cítí jako běžný člověk potřebu pomáhat. Říká, že kdyby se raději každý rok postavilo třeba o jeden kilometr dálnice méně nebo se netlačily peníze na akce jako slavné liberecké mistrovství světa, bylo by na pomoc lidem, jako je Milan. Třeba by ne­ musel řešit kvůli dvěma tisícovkám otázku: Být ve škole či nebýt… Ačkoliv dopoledne všechno nasvědčuje tomu, že Jan Komůrka svůj život věnoval podpoře handicapovanému Milanovi, má denně v diáři více bodů než jen jednoho středoškolského studenta. Jakmile po škole odevzdá Milana rodičům, má v programu ješ­ tě nejméně dvě návštěvy. Handicapovaní nebo senioři. Stabilní klienti, na Milana si už časem více než zvykli. Kolik si Milan při sedmdesáti­ korunové hodinovce a běžně desetihodinovém pracovním dni vydělá? A jak moc je spokojená jeho přítelkyně? A jak vlastně bydlí a jaké má auto?Ale Jan Komůrka dost možná finance ve svém životě řeší jinak než ostatní. Tam, kde dvoutisícová měsíční dotace vrací smysl života jeho dvacetiletému klientovi, nemůže být ani trapně mizerný plat pro Jana něco, co by ho diskvalifikovalo z práce asistenta. „Já cítím spokojenost, smysl práce, naplnění potřeb.“ A říká to bez patosu. Podstatně dramatičtěji a s přísnějším tónem v hlasu mluví obratem o Milanově vztahu k matematice. O tom, že stát v současném finančním nastavení práce asistentů právě jejich pocitu potřeby splnit poslání systematicky zneuží­ vá, ani slovo. Když se na chodbě Obchodní akademie v České Lípě obou zeptáte, na co se do­ opravdy těší, Jan i Milan bez rozmyšlení a domluvy vypálí se smíchem: „Na maturitní ples!“

můžeš / číslo 2 – 2010

8

9

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

t é m a : A s i s t e n t i – n o vá s l u ž b a

Text: Radek Musílek FOTO: archiv

Erik

Kdo je Erik Čipera

Čipera

Erik Čipera, BcA, je absolventem fotografie na FAMU, v současné době zástupce ředitelky občanského sdružení Asistence: „Poukazujeme na některá slabá místa ve společnosti, která neumožňují využít plný potenciál lidí s postižením. Jednou z takových oblastí, která se bezprostředně dotýká i provozování osobní asistence, jsou bariéry ve veřejném prostoru.“

Když cesta je cíl...

Erik s kamarády uspořádali tryznu k třetímu výročí vzniku zatím posledního výtahu pro handicapované v pražském metru: „Kdyby zpřístupňování stanic metra pro vozíčkáře pokračovalo současným tempem, na kompletně přístupné metro bychom čekali 75 let!“

Erik Čipera je muž v nejlepších letech, na vrcholu tvůrčích i fyzických sil. Nejprve se zdálo, že bude fotografem. Osud s ním měl ale jiné plány.

E

rik udělal rozhodnutí, nad kterým by jeho ziskuchtiví vrstevníci kroutili hlavou. Své lidské kvality investoval do pomoci druhým, stal se osobním asistentem. Dnes je místopředsedou o. s. Asistence.

Jak dlouho pracuješ v Asistenci?

Někdy v letech 2002 nebo 2003 jsem začal v Asistenci pracovat jako dobrovolník. Pomáhal jsem lidem s tělesným postižením při volnočasových aktivitách a ta práce se mi hodně líbila, takže jsem postupně začal být i placeným asistentem. A poté jsem se stal koordinátorem dobrovolníků. Byl jsem i konzultantem, který pomáhá lidem najít zaměstnání. A dnes mám na starosti službu osobní asistence. Co tě přivedlo k  dobrovolnictví?

Bydlím kousek od Jedličkova ústavu a vídal jsem, jak různí lidé doprovázejí lidi na vozíčku. Nějak mě to oslovilo. Pak jsem šel jednou kolem staré budovy Jedle na Vyšehradě, kde visel inzerát, že Asistence hledá dobrovolníky. Tak jsem si řekl, že to zkusím. A tímhle způsobem jsem tu zakotvil. Jaká byla tvoje původní profese?

V době příchodu do Asistence jsem zrovna dodělával fotografii na FAMU a myslel si, že budu fotografem. Ale nakonec se to celé takhle protočilo a jsem tady. Prozatím žádnou podobně zásadní změnu neplánuješ? můžeš / číslo 2 – 2010

Když se zkusím podívat do budoucna, zatím nevidím tu chvíli, kdy bych odcházel. Takže teď jsem tady a myslím, že tu ještě nějaký čas budu.

asistování naváže vzájemné přátelství a v tom pokračují i po skončení služby. Dál se vídají a kamarádí spolu. Není to tak vždy a u všech lidí, ale stává se to dost často.

Dá se osobní asistencí uživit?

Je těžké zajistit fungování občanského sdružení, které se věnuje osobní asistenci? Myslím tím hlavně po finanční stránce.

Že by tím člověk mohl zaplatit nájem, jídlo, koupil si auto a všechny ty vymoženosti, na které jsme třeba nějak zvyklí, tak to asi ne… Většinou jsou našimi asistenty studenti, pro které je to výborná příležitost vydělat si při škole trochu peněz a zároveň dělat něco užitečného. Někdy se však jedná o lidi, kteří už jsou nějakým způsobem zabezpečeni nebo nemají takové nároky a stačí jim trocha u nás vydělaných peněz. Když si spočítáte osmdesát korun vynásobených počtem asistovaných hodin, tak mzdy mohou dosahovat nějakých tří až čtyř tisíc. Většinou je to spíš míň, řekněme na přilepšenou. To znamená, že se vám asistenti asi dost střídají…

Vysokoškoláci někdy zůstávají po celých pět let studia, ale většina jde po roce až dvou zase někam jinam. Třeba na lépe placenou brigádu. Ale i ten rok je cenný a lidé získají velkou zkušenost do života, která je pak provází, a jsou připraveni na další setkání s lidmi s různými druhy postižení. To je velký klad osobní asistence. Není škoda, že potom, co klient a asistent spolu naváží poměrně intimní kontakt, všechno skončí?

To neovlivníme a nemůžeme nikoho nutit, aby u nás zůstával. Spousta lidí během

Je to zásluha naší paní ředitelky Vlasty Stupkové. Je pravda, že finanční otázky jsou pro sdružení typu Asistence limitem. Podáváme neustále řadu projektů, abychom poskládali dohromady těch osm milionů, které zajistí fungování na jeden rok. Úplně snadné to není, ale zatím se to vždy podařilo. Je pravda, že minulý rok jsme museli snížit stav o dvě pracovní místa. Naše služby stále někdo potřebuje, takže z hlediska poptávky určitě problém není. Jak vlastně tehdy vznikl nápad vytvořit sdružení, které bude na Jedli úzce navázané?

Z vyprávění vím, že v polovině devadesátých let byla situace pro studenty praktických škol Jedličkova ústavu velmi obtížná. Když chtěli pokračovat někam dál, neměli možnost. Šlo hodně o návaznost, co dělat po ukončení studií v Jedli. Jejich další seberealizace v životě většinou neměla kontinuitu. Naše nynější ředitelka se rozhodla na tom zapracovat a dnes je vidět, že to udělala dobře. Asistence se ve svých patnácti letech dokonce věnuje aktivitám přesahujícím osobní asistenci.

Tématu osobní asistence lidi uvnitř sdružení za ta léta dobře rozumějí. Můžeme tedy začít poukazovat na některá slabá místa ve společnosti, která neumožňují využít plný potenciál lidí s postižením. Jednou z takových oblastí, která se bezprostředně dotýká i provozování osobní asistence, jsou bariéry ve veřejném prostoru. Proto v posledních dvou letech děláme, co můžeme, abychom situaci nějak zvrátili. Chceme, aby se vývoj, především na poli přístupnosti veřejné dopravy, pohnul kupředu rychlejším tempem než dosud. Co máte v tomto ohledu za sebou?

Máme za sebou Výzvu za MHD přístupnou, kterou jsme ve spolupráci s Jedličkovým ústavem šířili a podepisovali. Podporu nakonec našla u deseti tisíc lidí. Když jsme to pak předali panu primátoru Bémovi, vznikla Skupina pro Prahu bezbariérovou a otevřenou. Ta už rok pracuje a máme za sebou spoustu hezkých příslibů od vedení hlavního města Prahy. Před námi teď stojí plnění těch slibů, které bude, doufám, opravdu následovat. Kdyby zpřístupňování stanic metra pro vozíčkáře pokračovalo současným tempem, na kompletně přístupné metro bychom čekali 75 let! Líbí se mi, že se do takových aktivit zapojují i lidé, kteří byli dříve vašimi klienty a dnes jsou vašimi pracovníky. Třeba právě poradní skupině magistrátu předsedá vozíčkář Michal Prager z Asistence.

Myslím, že to je vůbec nejlepší uplatnění, jaké mohou takoví lidé najít. Jsou prospěšní dalším, protože téma znají úplně dokonale. Kdo jiný by měl takové věci prosazovat? V Asistenci máme třeba ještě Jakuba Neuberta, který sám potřebuje asistenci nonstop dvacet čtyři hodin denně. Přitom skvěle zacvičuje nové asistenty a říká jim, co mají umět. Právě na takové pozice se snažíme vytipovávat a zaměstnávat lidi s postižením. Tak jako s nimi hledáme pracovní místa v různých firmách, zároveň jsme i zaměstnavatel, který sám vytváří různá uplatnění. Vy vlastně přímo pracujete na tzv. tranzitním programu…

Ano, moje kolegyně z Asistence v jeho rámci docházejí do některých hodin v posledních ročnících středních škol v Jedličkově ústavu. Pracují s budoucími absolventy. Hledají mimo jiné třeba tu správnou praxi, která by je dobře připravila na budoucí zaměstnání. Tranzitní program vlastně znamená přechod mezi studiem a dalším uplatněním. Naše konzultantky jsou styčným bodem a zájemce mohou přivést k další spolupráci s Asistencí, která jim v tom přechodu ze školy do práce může hodně pomoci. Když se vrátím k tomu, jak vozíčkář zaučuje asistenty, co by měl vlastně osobní asistent splňovat?

Asistent by měl umět v pořádku dopravit vozík s člověkem tam, kam je potřeba. Musí tedy mít určité fyzické předpoklady. Kromě

toho by měl být stabilní vyzrálá osobnost, která si bude vědět rady v situacích, na něž nejspíš narazí. Život na vozíku je plný improvizace. A někteří naši klienti nejsou sami schopní řešení najít, proto musí v tu chvíli zafungovat právě asistent. Pochopitelně je rozdíl, jestli pomáháte člověku, který má jen fyzický handicap, nebo se jedná o kombinované postižení. Ty nároky jsou různé. Kuba Neubert je takový náš detektor kvalitních asistentů. Jeho odhad na lidi byl zatím téměř stoprocentní. Každý se pro tuhle práci prostě nehodí. Převažují mezi asistenty spíš muži, nebo ženy?

Je tam převaha žen. Řekl bych tak dvoutřetinová. Ale v poslední době jsme zaznamenali nárůst zájmu mladých mužů. Možná je to důsledek té jakoby krize – ubylo pozic pro brigádníky. Myslím však, že v tom určitě hraje roli i to, že práce osobních asistentů je v ulicích už léta vidět. Víc lidí napadne zapojit se tímhle způsobem. Nemají ženy na takovou práci málo síly?

Přiměřeně podle svých sil asistují například u klientů s nižší hmotností. Navíc ne všichni naši klienti se pohybují na vozíku. Někteří potřebují mírnou podporu a pomoc při orientaci. Tam se rovněž uplatní plno dívek a žen. Často je pomoc otázkou vhodné techniky či metody, která fyzické náročnosti hodně ulehčí. Samozřejmě ale nemohou asistovat čtyřicetikilové dívenky, které by vozík převálcoval a zůstal po nich mastný flek. můžeš / číslo 2 – 2010

10

11

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

téma:

A s i s t e n t i – n o vá s l u ž b a

Vozíčkářem na vlastní kůži

Srdce větroplacha

Jedeme v tom s vámi – to je název jednoho ze stěžejních projektů sdružení Asistence. V předchozím rozhovoru s Erikem Čiperou na něj nepřišla řeč, ale to neznamená, že nestojí za zmínku.

Před Vánocemi se na televizi Nova odvysílal zábavný pořad věnovaný Kontu BARIÉRY. Při charitativním večeru se sto padesát tisíc lidí rozhodlo darovat svoje peníze pro lidi, kteří by si svůj těžký osud určitě nikdy nezvolili. Pro lidi znevýhodněné. Pro lidi, kteří si život musí doslova vybojovat.

Text: Radka Potměšilová FOTO: Milan Jaroš

M

yšlenka tohoto projektu, který běží už třetím rokem, je jednoduchá – zkuste to jako my, vydejte se po své obvyklé trase do školy nebo do zaměstnání na vozíku s doprovodem zkušeného asistenta. Sami vyzkoušíte, jaké to je cestovat tímto způsobem městskou hromadnou dopravou po Praze. Od počátku projektu se do tohoto experimentu zapojily známé osobnosti z oblasti kultury i politiky a jejich zkušenosti slouží jako podpora bezbariérovým úpravám městské hromadné dopravy v Praze, o něž sdružení Asistence dlouhodobě usiluje. „Systém veřejné dopravy v Praze je mnoha návštěvníky města hodnocen velmi pochvalně. Síť je hustá, téměř všechna místa jsou veřejnou dopravou dostupná. Může-li dopravní prostředek využívat člověk zdravý (mladý, bezdětný), proč vylučujeme ostatní občany města?“ ptá se ředitel Jedličkova ústavu a škol Jan Pičman, který absolvoval na vozíku trasu z Limuzské ulice na Vyšehrad a kromě jiného si všiml, že ostatní lidé komunikují spíš s chodícím asistentem než s „pytlem“ na vozíku. Jak může být cesta do zaměstnání najednou komplikovaná, si nemohla nevšimnout ani redaktorka Lidových novin a přednášející na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Daniela Iwashita. Cesta z Jaromírovy ulice v Nuslích na náměstí Jana Palacha jí namísto šestnácti minut trvala hodinu. Vyzkoušela si na vlastní kůži to, co denně zažívá dvanáct studentů FFUK na vozíku – na stanicích metra v centru se totiž nedá vystoupit a jediná cesta ke škole vede bezbariérovým autobusem z Florence. Zpěvák Daniel Hůlka dokonce nemohl v místě svého bydliště do žádného dopravního prostředku ani nastoupit: „Myslel jsem, že pojedeme metrem z Flóry, ale to nejde. Pak jsem zjistil, že ze stanice Orionka neodjedeme ani tramvají, protože je tu vý­

Dívat se na svět z výšky jednoho metru a být úplně odkázaný na asistenta. Hledat stanici metra, do které se s vozíkem dostanete... můžeš / číslo 2 – 2010

stup do vozovky bez ostrůvku. Je to daleko těžší a komplikovanější, než si zdravý člověk uvědomuje.“ Některé trasy pro vozíčkáře vedou opravdu bizarními oklikami. Stanice metra Vyšehrad, přes kterou denně jezdí desítky vozíčkářů do Jedličkova ústavu a škol, je sice bezbariérová, ale pouze na jedné straně. Člověk na vozíku jedoucí z jižního okraje Prahy musí dojet až na následující zastáv­ ku, tam přestoupit do soupravy jedoucí opačným směrem a na Vyšehrad dorazit z té správné strany. Také programovému řediteli Rádia 1 Davidu Štěrbákovi, který se zkoušel dostat na vozíku do metra na Roztylech, dozorčí poradila, ať si udělá půlhodinovou zajížďku nízkopodlažním autobusem na stanici Chodov, kde se do metra dostane. Herec, režisér a moderátor Jaroslav Dušek rovnou raději volil cestu ze Smíchov­ ského nádraží k Městské knihovně pěšky, než aby se pokoušel se svým asistentem dostat do dopravního prostředku. Kromě známých osobností, které projekt Jedeme v tom s vámi zviditelňují v médiích, navázala Asistence spolupráci i se studenty Pedagogické fakulty UK, kteří loni na podzim

testovali na vozíku různé trasy Prahou v rámci studijního semináře. Jejich zkušenosti byly zajímavé i pro ty, kteří se pohybují Prahou na vozíku denně. Například předseda pracovní skupiny Magistrátu hlavního města Prahy pro Prahu bezbariérovou a otevřenou a konzultant Asistence, o. s., Michal Prager musel nad zážitky studentů konstatovat: „Při poslechu jsem především zjistil, že má dlouholetá vozíčkářská praxe mě již v mnoha směrech otupila. S některými problémy, na něž studenti narazili, jsem se již tak sžil, že už je ani nevnímám. Jako každodenní uživatel pražské MHD například vím, kde mám ve stanicích metra hledat výtah či bezbariérový vstup.“ A jaké byly jejich zážitky? Jedna ze studentek, Martina Housová, ke své zkušenosti uvedla: „Jaké mám pocity? Ze začátku jsem byla nesvá a spíše nervózní z toho, že mě každý sleduje – nebo jsem si to aspoň myslela. Přece jen, když jdete po svých, tak vás lidé přehlédnou. Jakmile se člověk jen trochu odlišuje, například že nejde, ale jede na vozíku, tak na vás lidé hledí a asi přemýšlejí o tom, co se vám mohlo stát.“ Také pro Marianu Trojanovou to byl zvláštní zážitek: „Najednou bylo ale všechno jinak, stala jsem se závislou na kamarádkách, bez jejich pomoci bych se kvůli velkému schodu nedostala ani ven z kavárny, cítila jsem se velice nejistě. Co když mě moje asistentka vyklopí na chodník nebo cestou z kopce zakopne a pustí mě? Nebyla jsem to najednou já, kdo zcela autonomně o všem rozhodoval, byla jsem odkázána na pomoc lidí kolem mě.“ Další informace o projektu Jedeme v tom s vámi naleznete na stránkách http://asistence.org/jedeme/jedeme_asistence.pdf. 

Leoš: Byla to hodně těžká práce. Těžká doslova. Napoprvé jste úplně levej. Nic nevíte, nic neumíte. Na všechno musí být grif...

Text: Jan Krůta FOTO: Archiv TV Nova

P

ořad byl věnovaný hlavně postavám obětavců, kteří zasvětili svůj život opatrování handicapovaných. U telefonů s dárci hovořily veličiny v popředí s Václavem Havlem. Jednou z nich byl i moderátor Leoš Mareš, člověk, který ještě před pár lety sklízel tvrdé kritiky. Sklízí je často i dnes, protože... Protože je prostě větroplach. Moderátor slavnostního večera Marek Eben o vás tvrdil, že spíte dvacet minut denně. Je to pravda?

Trochu přeháněl. Někdy možná i o deset minut víc... Myslíte v tom trysku životem na zadní kolečka? Na to, že jedna vteřina může změnit život hodně k horšímu?

Musím přiznat, že ne. Jdu do všeho po hlavě a eliminací rizik se nezabývám. Snažím se žít na sto procent, jako kdybych věděl, že někdy ta vteřina, která všechno změní , může přijít a já to těžko ovlivním. Odpovědnost vůči vlastnímu životu vás zatím netíží?

Já si nemyslím, že jsem nezodpovědný! Lidi si myslí, kdovíjak rychle jsem se stal úspěšným. Ale ono to tak není! Deset let jsem bojoval o místo na slunci! Vlastně všechno začalo až od roku 2003, co jsem se objevil v televizi. Právě ta pozvolnost je základem toho, že můj život stojí na pevných pilířích.

Jak řešíte, čím popíšete svůj diář? Co se ve vás odehrávalo, když vám zavolali z Novy, zda byste nebyl jedním z pilířů charitativního koncertu?

Většinu nabídek k účinkování řešíme s manželkou. Ale já jsem stejně ve všem takový solitér, moje cesta je cestou osamělého běžce. Břemeno rozhodnutí je vždycky na mně, ale když jsem o něčem přesvědčený, těžko mě někdo zlomí. Jste úspěšný člověk. Pociťujete ve svém okolí závist? Řešíte to?

Já žádné projevy závisti neregistruju. Nejsem paranoidní. Jestli se někdo užírá, je to jeho problém. Já mám pořád pocit, že mi moje práce hodně dává, a necítím, že by mi něco brala. Zájem médií k téhle práci patří a já jsem po úspěchu toužil. Teď jsem úspěšný a nějaké pomluvy a otírání se o mě jsou jen druhou stranou štěstí, které v práci zažívám. Setkal jste se někdy ve své rodině s handicapem?

V rodině ne. Ale na akcích často pod pódiem sedí vozíčkáři, často se s nimi bavím. V charitativním koncertu Konta bariéry jste fungoval taky jako asistent postiženého chlapce. Jeden den jste zastával tuhle opomíjenou roli. Jak jste se svěřencem komunikoval a jak jste den spolu strávili?

S Filipem jsem byl od dopoledne do večera. Věděl jsem, že trpí svalovou dys-

trofií. Dokud o těch věcech ale jen slyšíte, neuděláte si správný obraz. Filip je už velký chlap. Žije u Havlíčkova Brodu. Přijeli jsme za ním do školy. Pak jídelna, oběd, odvážení domů. Cítil jsem v těch okamžicích všechno možné. Byla to hodně těžká práce. Těžká doslova. Napoprvé jste úplně levej. Nic nevíte, nic neumíte. Na všechno musí být grif. Filip má asistenta jen ve škole, ale od odvozu domů už jsou na všechno sami. A naložte sedmdesátikilového bezvládného chlapáka z vozíku do auta. Přeneste ho do vany a pak ho masírujte. On na vás visí nejen očima. Nemůže vám ani trochu pomoct. Dokázalo vás to na chvíli vyšinout z té role oblíbeného větroplacha?

Nejhorší bylo, když mi Filipova maminka říkala, že jeho nemoc vlastně propukla až ve čtyřech letech a teprve v pěti začal malý Filip při chůzi zakopávat a mít problémy s pohybem. Byl přesně ve věku mého syna... Hrozně moc si vážím lidí, kteří se s postižením snaží bojovat a žít co nejvíc normálně. To obdivuju. Někdy si říkám: Vždyť to přece mohlo potkat i mě! A v té chvíli se trochu v běhu zastavuju. Asi by ta chvilka mohla klidně být i delší... Sešli jsme se ráno potom, co skončil svou ranní show na Evropě 2. Leoš se pak letěl chvilku prospat. Odpoledne měl sraz s Filipovou maminkou. Leošova pomoc natáčením neskončila... můžeš / číslo 2 – 2010

12

13

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

t é m a : A s i s t e n t i – n o vá s l u ž b a

Maminka s Vendulou po maturitě Rodiče jí darovali život dvakrát. Díky nim, jejich obrovskému úsilí, péči a obětem teď žije svůj život.

Potřebuji asistenta,

Kdo je PhDr. Vendula Neumannová Narodila se r. 1944 s těžkým postižením dětskou mozkovou obrnou. Vystudovala FFUK (1963 – 1967), obor čeština a dějepis. Nyní působí jako učitelka Jedličkova ústavu a škol. Napsala autobiografii Hledat-najít, držet-nepustit. Knihu vydalo nakladatelství WALD Press.

ne náhradní matku! Vendula Neumannová je chytrá a vtipná, má doktorát a učí češtinu a dějepis. Zároveň je po dětské mozkové obrně celoživotně odkázaná na pomoc druhých. Šestašedesát let se s tím potýká a o asistenční službě by mohla napsat obsáhlé pojednání. Nebo tragicko-romanticko-humoristický román. Text: Radka Potměšilová FOTO: Archiv

T

o, že má dětskou mozkovou obrnu, poznali lékaři až ve třech letech. V té době jen ležela, nemluvila a počurávala se. Byly dva roky po válce. Diagnóza zněla DMO s kvad­ ruplegií a spastickou mluvou. Její otec, význačný vinohradský lékař, se rozhodl věnovat veškerý svůj majetek na léčení dcery ve Spojených státech. Komunis­ té byli rychlejší a najednou žádný majetek nebyl. Maminka, vzděláním architektka-urbanistka, se přeškolila na stejně skvělou rehabilitační sestru. Od té doby platil u Neumannů železný zákon – dvakrát denně, ráno a večer, maminka s Vendulou hodinu cvičila. Omluvenka byla snad jen Štědrý den. Výmluva neexistovala. „Díky té obrovské energii, kterou mamin­ ka investovala, jsem mohla ve svých osmi letech jít do první třídy základní školy. Bylo tam třicet dětí, nepřicházelo v úvahu, že by se mi paní učitelka nějak zvlášť věnovala. Do školy se mnou chodila maminka. Od druhé třídy ředitelka rozhodla, že není mož­ né, aby ve třídě seděla další dospělá osoba. Tehdy byl velký tlak, abych začala chodit do Jedličkova ústavu. Jenže tam byla tak dlouhá čekací doba, že mě nakonec nechali tam, kde jsem byla.“ můžeš / číslo 2 – 2010

Od druhé třídy seděla vždycky s někým, kdo měl za úkol otevřít jí učebnici, a věděla, že hlavně nesmí obtěžovat paní učitelku. Nepila, aby celé vyučování nešla na záchod, protože to nezvládla sama. Maminka ji ráno usadila v lavici a po vyučování čekala za dveřmi. Když měli odpolední vyučování, v pauze Vendulu z kastrůlku nakrmila, dala na záchod a odešla. Takhle to fungovalo zaběhaným systémem až do konce základní školy.

Maminka „Z důvodů nejspíš ideologických, protože my jsme podle tehdejších měřítek byli buržoazní rodina, mě nevzali na gymná­ zium. Tehdy ale paní ředitelka základní školy dohodla, že jsem mohla nastoupit na jedenáctiletou školu pro pracující, kam nebyl potřeba kádrový posudek. Takže jsem chodila do školy od odpoledne do půl desáté večer.“ Mezitím, v roce 1957, zemřel Vendule tatínek. Potom, co mu sebrali soukromou lékařskou praxi, pracoval jako lékař na stře­ disku, i když byl po dvou těžkých infarktech. Vendule hodně dal po psychické stránce, naučil ji nebýt zamindrákovaná. Poradil jí,

že babkám v parku, které si hlasitě šeptaly „taková velká a ještě se vozí“, má odpovědět „taková stará a tak blbá“. Dokud byl živ, zabezpečoval ekonomický chod rodiny. Když zemřel, nechtěly mamin­ ce úřady ani přiznat vdovský důchod, má prý jít do práce. Na to, že se stará o Vendulu, která potřebovala nepřetržitou pomoc, a o nemohoucí babičku, nikdo nebral ohled. Dokonce od uličního výboru na ni přišel posudek, že má buržoazní mravy, třikrát denně se převléká a večer se prochází se psem. „Máma se nedala a na národním výboru obhájila, že když jí svou spastickou rukou vyliju do klína polévku, jde se převléknout, protože nebude až do večera chodit s nudle­ mi na šatech. Psa mi naši pořídili pro radost a umím si představit, jak se máma musela přemáhat, když ho po celém dni šla ještě venčit. Tehdy tomu úředníkovi řekla, že jeho práce končí denně v pět, ale její nikdy. Nemá volnou neděli, nemá dovolenou, pro­ tože prostě není nikdo, kdo by ji vystřídal. Vybojovala vdovský důchod, já měla nějaký malý invalidní, babička, která byla celý život v domácnosti, neměla žádný. Tři jsme žily asi z devíti set, což by dnes mohly být tak tři

tisíce korun měsíčně. Nevím, jak to mamin­ ka dělala, podezírám ji, že často dala oběd nám s babičkou a sama se odbyla chlebem a hrnkem mléka. Taky jsme postupně prodaly všechny cenné věci, které nám doma zbyly, hlavně když jsem nastoupila na vysokou školu.“ Na jedenáctileté škole pro pracující poznala Vendula něco, čemu dnes říká živelná asistence. Její spolužáci byli dospělí lidé. Občas utekli z poslední hodiny, a aby Vendula nezůstala sama ve třídě, brali ji s sebou. Většinou skončili naproti v kavárně v Radiopaláci.

Hanka „Máma byla úžasná, tolerantní, kama­ rádka, v té době jsem jí už říkala křestním jménem. Jednou se zachovala skvěle, když jí naše domovnice hlásila, v kolik hodin ráno a s kým jsem se vracela a co by tomu řekl pan doktor. Řekla jí: „Moje dcera je plnoletá, přijatá na univerzitu, kdyby byla zdravá, budu považovat za úspěch své výchovy, že mi vůbec řekne, kam jde a kdy se vrátí. A co se týče pana doktora, řekl by jí, že měla na takové mejdany chodit už dávno!“ V roce 1963 začala Vendula Neumanno­ vá studovat Filozofickou fakultu UK, obor čeština a dějepis. S maminkou, která ji tam denně vozila, zapisovala jí přednášky a tahala ji do schodů, absolvovala první dva roky. Mluví o tom, jak je jí zpětně mámy líto, jak se s ní musela dřít, kolik energie musela vynaložit jen proto, že nikdo nebyl ochoten se zabývat tím, jak jí tu práci usnadnit. Tehdy se vyzdvihovaly údernice z továren, ale při vší úctě k jejich práci – která z nich se nadřela tak jako paní Neumannová? „Pak maminka těžce onemocněla a zemřela. Byla jsem zrovna na rehabilitač­

Musí to být tak, jak chce klient, ne asistent. ním pobytu v Kladrubech a najednou jsem se odtamtud neměla kam vrátit, neměl se o mě kdo starat. Sociální odbor to chtěl vyřešit tak, že mě umístí někam do ústavu mimo Prahu. Sociální pracovnice volala na katedru, aby mě odhlásila ze školy. Měla jsem štěstí, že telefon tehdy vzal přímo vedoucí katedry docent Hausenblas a pracovnici řekl, že soudružka Neuman­ nová je dospělá a svéprávná, takže ona je jediná, kdo může požádat o přerušení studia, a kromě toho on že bude první, kdo takovou žádost zamítne, protože sou­ družka studuje s výborným prospěchem. Výsledkem bylo, že mě umístili do domova důchodců v Praze-Dejvicích. Spolužačky, které jezdily kolem z koleje, mě tam vždyc­ ky ráno vyzvedly, odvezly na fakultu a od­ poledne zase vrátily zpátky. Nepobyla jsem tam ale dlouho, brzy jsem se domluvila se spolužačkou ze základní školy Hankou, že se ke mně nastěhuje a bude se o mě starat. Takže asi po dvou měsících jsem se vrátila do našeho vinohradského bytu.“ Vendulina kamarádka ji ráno odvezla na fakultu, tam ji přenechala spolužákům a odpoledne zase vyzvedla. Přednášky jí psali spolužáci přes kopírák. Tímto způsobem Vendula fakultu do­ končila a odpromovala. A nastalo nejhorší období jejího života. Bylo nemyslitelné najít si v té době s takovým postižením po škole práci. Byla na tom nejlépe duševně

i zdravotně, měla nejvíc energie a chuti, ale seděla doma a koukala z okna. Od té doby ví, co to znamená být nezaměstnaná. Aby úplně nezakrněla, udělala si doktorát. Nakonec načerno doučovala okolní děti. Teprve v roce 1992 mohla nastoupit do Jedličkova ústavu a škol jako učitelka a je tam dodnes.

Alena Bohužel s kamarádkou, která se o ni starala, to přestávalo fungovat už mnohem dřív. V roce 1972 se musely rozloučit, což Hanka nesla velmi těžce. Ukázalo se totiž, že nezvládla tu nejdůležitější věc, přestala Vendulu vidět jako svéprávnou osobu, stala se její „matkou“. „Nechtěla mi dovolit vzít si tričko s krátkým rukávem, abych nenastyd­ la. Ale je to moje tričko a moje zdraví. Já si budu nadávat, když mi bude celý den zima, ale půjdu tak, jak chci já. Kdybych se obléka­ la sama, vezmu si ho. Často o tom mluvím, když třeba přednáším pro budoucí asistenty. Říkám jim, ať si dají pozor na to, že i když někomu musejí utřít zadek, protože to sám neudělá, není to jejich dítě. Mnoho věcí bude tak, jak to chce klient, ne tak, jak to chce asistent.“ V roce 1971 k sobě Vendula pozvala Alenu, rehabilitační sestru z Kladrub. Alena sama se ocitla v těžké situaci, sama vychovávala dceru Michalku. I s dítětem přestěhovala k Vendule do Prahy a od té doby spolu žijí ve Vendulině bytě dodneš­ ka. Alena se mezitím vdala a do rodiny přibyl její syn Martin, ale Vendulu nikdy neopustila. Teď už je Alena dlouho rozvedená. Před časem prodělala mozkovou příhodu, má zdravotní problémy, takže obě, Vendulu i Alenu, mají teď na starosti Aleniny děti. Martin s nimi bydlí, Michala se svou rodinou žije o dvě patra výš v témže domě. V domě, který Vendula získala zpět. „Situace před revolucí a teď je ovšem nesrovnatelná. Asistentů je sice málo, je na ně málo peněz, ale jsou. Já bych například potřebovala asistenta na celodenní péči, ale od státu mám příspěvek jen osm tisíc korun. Kdo by to za takové peníze dělal? Třeba v Dánsku bych měla při své diagnóze nárok na tři asistenty denně, kteří se střídají po osmi hodinách.“ Když byla Alena v nemocnici, obrátila se Vendula zkusmo na profesionální pečovatel­ ky. Jenže jejich pracovní doba je od sedmi do čtyř. Ona v sedm ráno odjíždí do školy a v té době už musí být umytá, oblečená a nasnídaná, a vrací se v půl páté. Stát automaticky předpokládá, že se o vás stará hlavně rodina. Nepřemýšlí, co by se stalo, kdyby ji rodiče dali ve třech letech do ústavu. Když jí bylo čtyřiadvacet a máma umřela, byla natolik stabilizovaná, že to nakonec zvládla i bez ní. Ale kdyby ji tam dali jako dítě? Raději si představuje, jak by žila, kdyby na vozíku nebyla. Zároveň ví, že jí rodiče darovali život dvakrát. Díky nim, jejich úsilí a jejich péči teď žije svůj život. můžeš / číslo 2 – 2010

14

15

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

t é m a : A s i s t e n t i – n o vá s l u ž b a

V Olomouci   docela jasno

MICHAL KOutný: Michal je přes své postižení gejzírem smíchu a dobré nálady. Když připočteme jeho pracovní i společenské aktivity, je diagnóza jasná: Výborný kluk.

Helena hAmbálková: Helena si našla mezi svými klienty tolik přátel, že ani nepotřebuje řešit stále častější problém mnoha svých vrstevníků – nudu.

komunikovat. Našla jsem spoustu nových přátel a scházíme se i mimo asistence. Jezdí­ me na výlety, je to fajn.

a mám práci, která mě baví a rozumím jí,“ řekl nadšeně. S jídlem roste chuť. Čím více se díky osobním asistentům a Trendu dostával Mi­ chal mezi lidi a zkoušel nové věci, tím více chtěl. „Každý týden zadávám požadavek na osobního asistenta s počtem hodin. Ten jsem teď musel zvyšovat, protože rozšiřuji svoje aktivity. Je to k nevíře, ale začal jsem dělat balet. Nejdřív jsem nechtěl, ale pak i pro mě našli roli a to jsem nemohl odmítnout. Takže baletím na vozíku asi půl roku,“ řekl s úsměvem Michal. Asistenta ale Michal potřebuje i při dopra­ vě nebo nakupování. Nebydlí totiž v bezba­ riérovém domě a z vysokého nájezdu mu musí vždy někdo pomáhat. „Ráno mě vždy asistent vyzvedne doma a doprovodí mě do práce. Chodí se mnou také k doktorovi, na hokej a do kina. Teď ho potřebuji trochu častěji, protože mi odešel elektrický vozík a s mechanickým je to na sněhu dost těžké,“ vysvětlil. Těžké to s ním ale rozhodně nemají jeho asistenti. Jak o sobě Michal sám vtipkuje, je o něj zájem, protože váží jen třicet kilo. „Není těžké mě přenášet a jsem celkově nenáročný klient. Patřím spíše mezi ty skromné,“ usmál se. Bez asistenta by se ale už neobešel. „Od té doby, co chodím do práce, jej potře­ buji každý den. Mezi asistenty jsem si navíc našel hodně kamarádů a poznal spoustu báječných lidí. Oni sice někdy říkají, ať to beru profesionálně, že to jejich práce. Pokud si ale sedneme, domlouváme se na akcích i mimo požadavek. Chodíváme třeba společně do vinárny a užijeme vždy spoustu legrace,“ řekl.

Osobní asistence patří také na Hané do běžného seznamu sociálních služeb. Cílem je podpořit postižené děti a dospělé, aby mohli žít pokud možno běžným životem. Jakým způsobem a s čím chce pomoci, si klient určuje sám. Text a foto: Veronika Šteflová, Naše adresa Olomouc

O

sobní asistent nedělá věci, které se uživateli dělat nechtějí nebo o kterých je přesvědčen, že na ně nemá schopnosti. Asistent dělá pouze ty, které uživatel nezvládne sám kvůli svému handicapu. Je to velké odlehče­ ní pro rodinu od celodenní, nepřetržité a náročné péče o těžce zdravotně postiže­ ného člověka. Pro samotného uživatele je totiž důle­ žitý pocit nezávislosti na svých blízkých, vysvětlila Šárka Schmucková, vedoucí sociálních služeb důležité neziskové organizace s trochu krkolomným názvem: Spolek Trend vozíčkářů v Olomouci. Určitou pomoc při běžných úkonech potřebují také nevidomí. Podle zákona o sociálních službách, který vešel v plat­ nost roku 2007, se ale u nich, pokud nejde o výjimečné případy, nejedná o osobní asistenci, ale průvodcovské a pečovatelské služby. „Kvůli zákonu je to postavené trochu jinak, ale pro klienty je vlastně všechno stejné. Změna nastala jen v organizaci. Osobní asistent totiž poskytuje různé služby třeba při hygieně, ale to nevidomý nepotřebuje. Postupem času se totiž stává samostatným. Proto jen průvodcovské služby,“ vysvětlil Jan Příborský, který je sám nevidomý a pracuje jako ředitel Tyflo­ centra v Olomouci. Mentálně postižený člověk má několik možností, jak se s osobním asistentem zkontaktovat. Na internetu nabízí své služby spousta lidí, kteří mají třeba i specializace na různá postižení. Zárukou jistoty je ale

můžeš / číslo 2 – 2010

spolupráce s neziskovými organizacemi, které tuto službu provozují. Ty mají své vlastní asistenty, buď rekvalifikované, nebo prokazatelně vzdělané pro tuto práci. Organizace jsou ale zárukou spolehlivější spolupráce a klientům umožňují vybrat si asistenta podle svého. Největší „nabídku“ mají ve městě Spolek Trend, SPOLU Olomouc a Centrum pro zdravotně postižené Olomouckého kraje. Na chod těchto organizací přispívá městský magistrát. „Organizace poskytující osobní asistenci jsou zapojeny do komunitního plánování. Spolupracujeme s nimi již řadu let a finanč­ ně je podporujeme. Pomáhají při tvorbě a plánování projektu a scházíme se pravi­ delně minimálně jednou za měsíc. Pokud chtějí dostat nějaké finance, musí přesně specifikovat, na co podporu žádají. Mohou dostat podporu i na platy osobních asisten­ tů,“ uvedl vedoucí odboru sociálních služeb a zdravotnictví olomouckého magistrátu Miroslav Pilát. Platy osobních asistentů jsou v pomě­ ru s náročností práce dosti nízké. „To, že platy ve všech sociálních službách jsou podhodnocené, je obecně známé. Osobní asistence je opravdu podprůměrně placená práce. Proto ji mohou dělat jen ti, které to baví a mají tuto práci rádi. Nedá se přesně říci, kolik si osobní asistent vydělá, protože každý měsíc může asistent odpracovat jiný počet hodin. Záleží na tom, jak si to domluví s klienty. V průměru je to ale tak padesát korun za hodinu,“ uvedla odborná pracov­ nice osobní asistence v neziskovce SPOLU Olomouc Jana Ochotová.

Každá organizace si za služby osobního asistenta účtuje u klientů jiné částky. Ty se ale v průměru příliš neliší. Ceny jsou takové, aby si handicapovaný člověk, který žije z důchodu, vůbec mohl asistenta dovolit. V dnešní době se skoro nedá osobní asistence nazvat zaměstnáním a jen pro minimum lidí je to hlavní a jediný zdroj ob­ živy. Ve společnosti je to vnímáno spíše jako samaritánská činnost, za kterou asistenti dostávají jakousi almužnu. Jsou to ale lidé, kteří to dělají rádi. Jako osobní asistentka Helena Hambálková, která začala pracovat s vozíčkáři z Trendu. Přivydělávala si tím nějaké peníze, ale nepřestala, ani když nastoupila do zaměst­ nání. Pracuje jako zdravotní sestra a k tomu se ještě patnáct hodin týdně věnuje osobní asistenci. Už to ale dávno nebere jako brigá­ du. Je to pro ni koníček a z klientů se stali její přátelé. „Když jsem se rozhodovala, jestli praco­ vat jako zdravotní sestra v Olomouci nebo Kroměříži, na plné čáře vyhrála Olomouc. Znám tu spoustu vozíčkářů a chci s nimi zůstat v kontaktu,“ řekla čtyřiadvacetiletá Helena. Jak jste se k osobní asistenci dostala?

Dovedla mě k tomu kamarádka. Nikdy předtím jsem s vozíčkáři v kontaktu nebyla a už první den mě to začalo strašně bavit. Co vás na té práci baví?

Jsem s vozíčkáři ráda, jsou to moc příjemní lidé. Ráda jim pomáhám s tím, co sami nedokážou, a důležitý je pro mě také ten přátelský vztah.

Osobní asistence je trochu divná služba – dostáváte víc, než dáváte. Je to dnes vůbec možné? S čím vozíčkářům pomáháte?

Se vším, co sami nezvládnou. Každý má ale jiné požadavky. Někdo potřebuje pomoci i s hygienou a oblékáním, někomu chodím nakupovat a doprovázím jej k doktorovi, do práce anebo s nimi cestuji hromadnou dopravou. Pomáhám také někdy s úklidem, vařením nebo prací na počítači. Jaké musí mít asistent vlastnosti?

Důležitá je trpělivost, ochota, chuť po­ máhat a pracovitost. Je to dobře placená práce?

I na brigádě v supermarketu platí víc. Proto je důležité, aby to člověka bavilo. Kvů­ li penězům se to opravdu dělat nedá. Co vám asistence dala?

Dříve jsem se vozíčkářů stranila, nevě­ děla jsem, jak se k nim mám chovat. Rychle jsem ale poznala, že se s nimi nemusím bát

Asistent se mnou chodí na hokej Osobní asistenci jako službu už vozíčkář Michal Koutný z Olomouce příliš nevnímá. Z pracovníků olomoucké neziskové organizace Trend vozíčkářů se postupem času stali jeho kamarádi. Denně spolu tráví spoustu času a kromě doprovo­ dů z domova do práce, na tramvaj anebo do nějakého kroužku podnikají společné akce. Jezdí na různé výlety, chodí do kina nebo na hokej, a dokonce baletí. Díky nim si prý plní své sny. Pomoc osobních asistentů využívá Michal Koutný čtvrtým rokem. Do té doby se o něj starala maminka, příbuzní a kamarádi. „Mamka musí chodit do práce a taky už je starší a kamarády jsem nechtěl pořád jen otravovat. Tak jsem se přihlásil do Trendu vozíčkářů a zažádal o asistenta. Rok a půl jsem měl jednoho stálého a pak se u mě začali střídat. Často se tedy stává, že jsem každý den s někým jiným. Všechny ale znám a většinou jsou to už mí kamarádi,“ řekl čtyřiatřicetiletý Michal Koutný. Postupem času se Michal stal zapále­ ným členem Trendu a našel si tam i práci. Digitalizuje data a je naprosto spokojený. „ Dříve by mě v životě nenapadlo, že bych si zahrál sledge hokej, jel na sportovní do­ volenou anebo se projel na raftu. Stal jsem se samostatnějším, jsem pořád mezi lidmi

můžeš / číslo 2 – 2010

16

17

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

t é m a : A s i s t e n t i – n o vá s l u ž b a

Španělsko z vozíku

Na podzim roku 2006 jsem se setkal s Ing. Jaroslavem Pražákem poprvé. O pár týdnů později našli čtenáři Můžeš rozhovor s čerstvým absolventem katedry cestovního ruchu Jihočeské univerzity v Táboře. Text: Jan Nouza FOTO: Autor a archiv

Š

estadvacetiletý ekonom pracoval jako dobrovolník ve španělském městě Pamplona v  centru pro lidi s kombinovaným postižením. Po ukončení pracovního závazku se do Španělska ale vrátil. Příčinou návra­ tu byla dívka na vozíčku – Esther.

můžeš / číslo 2 – 2010

Na čtyřech kolech „V rezidenci jsem pracoval s lidmi s mozkovou obrnou. Každou sobotu odpo­ ledne bývalo v klubu společné sezení těch mladších, kteří měli zájem setkávat se. Od mladých až po čtyřicátníky. Já jsem tam docházel, i když to bylo nad rámec mých po­

Vypadá to jakO románek z hollywoodského filmu. Ale realita není vždycky natřená na růžovo. Jaroslav a Esther už o tom něco vědí.

EstHer by byla ráda novinářkou. Ale v Pamploně, kde žijí, je to možné jen na soukromé univerzitě, kde je příliš vysoké školné.

vinností. Esther každou sobotu do rezidence přijížděla – a tam jsme se poprvé viděli,“ naznačil Jaroslav počátek jejich vztahu. Brzy po narození jí diagnóza přisoudila dětskou mozkovou obrnu. „Školu měla před domem a každý den ji tam dopravovali rodiče nebo prarodiče. Ve třídě jí pomáhala asistentka, ale jen při vy­ učování. Všechno ostatní zajišťovala rodina. Esther je trvale v péči kliniky v Pamploně, náklady hradí sociální zabezpečení. Když jí bylo osmnáct a měla podle místních zvyklos­ tí přejít do péče státní nemocnice, požádala o výjimku – a uspěla, aniž by tím vznikly jejím rodičům nějaké povinnosti úhrad.“ Každý rok absolvovala na klinice revizní prohlídku, na základě které získávala nárok na dvouměsíční rehabilitaci: dvakrát týdně po hodině terapie ve stejném zařízení. Kont­ rola zdravotního stavu byla tedy průběžná. „Je výhodou spolupracovat s univerzitní klinikou v Pamploně. Má velkou prestiž, na operace tam dovážejí pacienty třeba až z Kanárských ostrovů,“ říká Esther. Není ne­ zbytné rozumět španělštině, aby posluchač v jejích slovech postřehl hrdost. Ženská praktičnost v ní ale převáží v oka­ mžiku, kdy zaslechne, že vozíčkáři v Česku vzniká po pěti letech nárok na nový vozík v základním provedení zdarma. „Chce se pře­ stěhovat do Česka,“ tlumočí Jaroslav, co jeho manželka pronesla hlasem nabitým emocemi. Nový vozík ve Španělsku představuje zdlouhavé „papírování“ s tamním odborem sociálních věcí. Záleží na klasifikaci posti­ žení a typu vozíku. Elektrický ve standard­ ním provedení hradí stát v plné výši, ale na mechanický, opět jen běžný typ, přihodí pouhých 30 % ceny.

klad na úklid. Zatím to zvládáme.“ A kdyby z nějakého důvodu nezvládli? Zdravotní komplikace jsou nevyzpytatelné, brzy může přijít přání mít dítě… „V případě potřeby se volá na sociální odbor městského úřadu, kde na základě po­ souzení celkové situace a příjmů určí osobu, která dochází v určených hodinách pomáhat. Vařit, uklízet… Úřad hradí základní pomoc. Jestliže požadujete něco nad tento rámec, budete si připlácet pět eur na hodinu.“ Zdá se, že Jaroslav by proti téhle výpo­ moci nebyl. Ptám se proto dál: A co možnost vybrat si pečující osobu sám? Někoho s dob­ rými referencemi, známého, příbuzného. „Vybírat si nemůžete, služba se poskytuje na základě rozpisu, kdo je právě k dispo­ zici. Kdybyste byl nespokojený, můžete se obrátit na sociálního pracovníka, přednesete stížnost a požádáte o někoho jiného. Nebo si najdete inzerátem nebo přes doporučení někoho, kdo vám bude pomoc nad rámec hrazený městem poskytovat na základě pra­ covněprávní smlouvy – ale za vaše peníze!“ Esther o tomhle ví zřejmě hodně. Vysvětlil jsem jí systém příspěvků v Česku a pověděl o možnosti určit si sám, u koho si služby objednám. „To by se mi taky líbilo,“ hlesla a podívala se na Jaroslava. Zima v Česku jí zrovna nesvědčila. A do bundičky se schoulila ještě víc po otázce na slavné pamplonské býčí zápasy. „Jsem zásadně proti! Zakázala bych je! Ale je to tradice…“

Jdeme do toho spolu Esther a Jaroslav jsou od léta 2009 man­ želé. Na svatební cestu se vydali do Říma; užili si doteků historie i kulturních pokladů Vatikánu, ale po návratu domů na ně čekalo překvapení méně příjemné. „Byt dostala Esther už před svatbou. Žá­ dost o něj se hodnotí podle daných kritérií, například v jakém rodinném zázemí žadatel žije, jaké je jeho postižení, jestli žije určitý počet let v Pamploně. Na základě dosaže­ ných bodů byt dostane nebo taky ne. Ten náš patřil do systému chráněného bydle­ ní…“ Bezbariérový přístup, čtyři pokoje, dvě koupelny, všude široké dveře… A Esther vzhledem k jejím příjmům úřady přiznaly sedmdesátiprocentní subvenci nájemného na sociální byt. „Po uzavření manželství naše příjmy ale překračují limit subvence a tu podporu nám vzali.“ To je nutí hledat byt jiný. Kolik je bude stát? „Záleží na velikosti bytu a lokalitě. Pam­ plona je v kategorii nejvyššího nájemného, kolem tisícovky eur,“ má přehled Esther. Získáním místa recepčního v místním hotelu se Jaroslav přiblížil k vystudovanému oboru: ekonomii cestovního ruchu. Esther má nakročeno k maturitě při dálkovém studiu hu­ manitního zaměření; maturita je pro pracující

Přijede-li na stanici autobus s nefungující rampou pro vozíčkáře, je řidič povinen objednat taxík přizpůsobený pro dopravu vozíčkáře. nebo ty, kteří z různých důvodů nestihli složit maturitní zkoušku na běžné škole. „Nejvíc by se mi líbilo studovat potom žurnalistiku, ale v Pamploně je jen na sou­ kromé univerzitě a školné je nad naše mož­ nosti. Je sice možné získat stipendium, ale za velmi dobré známky. A to asi nebude můj případ,“ vidí tuto záležitost Esther skepticky. Do školy cestuje autobusem. Na jízdné pro vozíčkáře sáhne do kapsy jen pro čtvrtinu toho, co zaplatí „obyčejný“ cestující, ale… „Všechny městské autobusy jsou vybavené rampou a teoreticky by s cestováním po městě neměl být problém. Nastává ovšem v okamži­ ku, když začne pršet a nastupování přes rampu je nespolehlivé. Když ráno zjistíme, že prší, od­ jíždíme raději autem nebo vyrazíme o hodinu dřív,“ neskrývá Esther svízele všedního dne. Zádrhel je v poruchovosti nástupních ramp. Dopravce tvrdí, že jejich systém je tak komplikovaný, že nikdo nezaručí spolehli­ vou činnost třeba pět minut po opravě. Řešení je pozoruhodné: přijede-li na stanici autobus s nefungující rampou, je řidič povinen objednat taxík přizpůsobený pro dopravu vozíčkáře. Městská doprava má zákonnou povinnost dovézt vozíčká­ ře, kam potřebuje, tedy až do zaměstnání nebo do školy. Pikantní na této záležitosti je skutečnost, že pod správu města patří jak autobusová doprava, tak taxislužba, a každá společnost hospodaří na svou hromádku, proto vedení autobusové dopravy usiluje o naložení vozíčkáře všemi způsoby – v pří­ padě použití dopravy taxíkem jdou náklady na její vrub. Na řadu tedy přicházejí různá kouzla s rampou, jen aby fungovala. Auto si Esther a Jaroslav koupili vloni. Před jeho pořízením je vhodné důkladně se informovat o výhodách – kvůli ušetření zajímavých částek. „Každý prodejce osobních automobilů, když mu předložíte certifikát o postižení, vám na základě toho dokladu udělá výhodnější cenu. Záleží na typu auta, značce, taky mů­ žeme žádat přes sociální péči o slevu na dani z přidané hodnoty z šestnácti na čtyři procen­ ta,“ nezapře Jaroslav ekonomické myšlení. Koupili citroena a prodejce jim poskytl slevu skoro 5000 eur při běžné ceně 18 tisíc. Výhodou by pro ně mělo být společné zdanění příjmů manželů, ale co jim berňák odpustí v roce 2010, ještě nevědí. Příspěvek na provoz auta vozíčkáři ve Španělsku nedostávají.

„Platí se ale roční městská daň z auta sto eur, my platíme padesát,“ doplňuje manžela Esther. Každý člověk se zdravotním handicapem dostává měsíčně finanční částku podle stupně postižení. Na kulturních akcích občas i od „okolečkovaných“ chtějí pořadatelé poloviční vstupné, ale obvykle se tam tito návštěvníci dostanou zdarma. Žádat cokoli od doprovodu si ale netroufnou nikde. Společná domácnost studentky a muže zaměstnaného na plný úvazek může být problém, vracím se ještě k záležitostem sou­ visejícím s bydlením a vedením domácnosti. Když Jaroslav otázku přetlumočí pro Esther, oba naráz se začnou smát. „To je náš interní spor,“ vysvětluje on. „Já říkám, že si vystačíme sami, ale manželka by raději vzala nějakou pomocnou sílu, napří­

18

19

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

t é m a : A s i s t e n t i – n o vá s l u ž b a Smysl kurzu? Naučit lyžovat zrakově a sluchově postižené děti. Objevovat talentované handicapované sportovce.

HURÁ NA HORY!

Jaké hodnoty uznáváš, takové potkáš

Asistenční služby a programy mají mnoho forem. Většinou zahrnují pomoc při běžných úkonech a potřebách zdravotně postižených lidí a vytvářejí podmínky pro zvládání bariér, které vzhledem k jejich handicapu vznikají.

Rozhovor se Slavomírem Hubálkem. Text: Zdeněk Jirků FOTO: Archiv

Jak jsou obětavost, solidarita nebo nezištná pomoc v naší současné společnosti vnímány?

Tuto otázku jako psycholog dostávám často. A skoro vždy je v ní cítit jakýsi podtext podezření – je to vůbec normální? Jako by se projevům soucitu a pomoci podsouval motiv divnosti, vlastního neuspokojení, mocenský či dokonce sexuální apod. Takovou možnost kategoricky odmítám. Obecně totiž platí, že lidi máme hodnotit ne podle jejich domnělých motivů, ale podle jejich skutků. V lidském jednání je nejdůležitější jeho efekt, skutečný výsledek. Pokud jde o pomoc druhému, máme na to moderní termín „reciproční altruismus“.

Text: Alexandra Vebrová FOTO: Josef Nekvasil

S

ojedinělým projektem, který obohacuje tuto nabídku, přišla Fakulta tělesných kultur Univerzity Palackého v Olomouci. V roce 1991 zde byla založena katedra aplikovaných pohybových aktivit (APA). Katedra vychovává pedagogy, kteří zvládnou výuku tělesné výchovy i ve školách se speciálními vzdělávacími potřebami, připravuje odborníky pro oblast volného času s osobami s různým typem postižení. Součástí je i zimní výcvikový kurz, kde si studenti mohou v praxi ověřit, jak asistovat sluchově, zrakově nebo tělesně handicapovaným dětem při výuce zimních sportů. Přiznám se, že i přes tyto teoretické informace jsem neměla jasnou představu, co taková „zimní asistence“ obnáší, a tak jsem spolu se štábem České televize ráda přijala pozvání na letošní kurz v Koutech nad Desnou. Sraz byl na Červenohorském sedle. Sluníčko nám pálilo do zad i tváří, všude bílo, na chvíli jsme měli pocit, že jsme v pohádce o Mrazíkovi a děda tu celou noc řádil se svou berlou mrazilkou. Čekali jsme nesmělé děti, které budou závislé na svých průvodcích. Už první setkání ale ukázalo, že se tu jedná spíš o vzácnou symbiózu, sehraný tým, kde každý přesně ví, co má dělat. Kdo je kdo, bylo znát na první pohled. Studenti s jasným označením asistenta nevidomých nebo tělesně postižených se mísili s žáky, na jejichž bundách svítila červená vesta s přeškrtnutým uchem a nápisem „Neslyšící“. Než jsme se nadáli, zmizeli nám všichni na lanovce. Nevidomá dívka propojená hůlkou se svou asistentkou projela za chvíli kolem nás a za ní

můžeš / číslo 2 – 2010

vlnící se „červený“ had neslyšících dětí v čele se svým studentem. Stáli jsme dole a nestačili se divit. V závěru ještě všichni jako na povel roztáhli ruce a připlachtili takto efektně do cíle. A za nimi další jízda. Tělesně postižení na monoski vesele prosvištěli kolem nás. Kde jsou obavy, nejistota? Zastavila jsem jednoho ze studentů, abych se dozvěděla, jak to dělají. Ale na mou češtinu nereagoval. V mžiku přiskočil Ondra Ješina, odborný asistent na katedře aplikovaných pohybových aktivit, a vysvětloval: „Tento kurz a řada předmětů na naší katedře jsou i pro studenty zahraničních studií, především Erasmu-Mundu v oblasti aplikovaných pohybových aktivit a Erasmu ve studijním programu TV a sport, takže se ho účastní studenti takřka ze všech koutů světa. Tentokrát tu máme zástupce z Itálie, Španělska, USA a dalších zemí. Tohle je Michael, budu vám tlumočit do angličtiny.“ A tak jsem se dozvěděla, že si vybral školu v Olomouci, protože by chtěl v budoucnu pracovat s handicapovanými lidmi. Je sportovec, výborný lyžař, chtěl by jim předávat svoje zkušenosti, ale chce znát, na co si musí při výuce dát pozor, jaká jsou pravidla komunikace a asistence vzhledem k druhu postižení. Rád by se stal trenérem a možná vychoval budoucího vítěze paralympiády. A proč ne, říkám si. Ostatně takový cíl tu má i Svata­ va Panská, která učí na stejné katedře se zaměřením na práci se sluchově postiženými. „Tento kurz vlastně vychovává dvojnásobně. Jednak vede studenty, aby zlepšili svoje dovednosti při výuce lyžování zrakově a sluchově postižených žáků, učí je asistovat

a pedagogicky vést tělesně handicapované zájemce o monoski. Zároveň ale objevuje talentované žáky a motivuje je k dalším sportovním aktivitám. Z těchto kurzů už například vzešla řada úspěšných juniorských reprezentantů Českého svazu neslyšících sportovců.“ „Mezi další absolventy kurzů patří Andrea Klzová a Jan Mrázek, kteří se pravidelně účastní Evropského poháru ve sjezdovém lyžování zrakově postižených,“ navazuje Ondřej Ješina. „Honza nás repre­ zentoval dokonce i na mistrovství světa.“ A co je při práci pedagoga a asistenta nejdůležitější? „Kromě odborného vedení handicapovaných dětí musí dbát hlavně o jejich bezpečnost,“ dodává Ondřej Ješina. „Teorie a didaktika základního sjezdového a běžeckého lyžování a lyžování jedinců se zdravotním postižením je jedna věc, ale my musíme naše studenty naučit také zásady pobytu v zimní přírodě, prevenci úrazů a znalost první pomoci.“ Je večer, náš štáb podupává a pomalu roztává ve společenské místnosti, kam za chvíli přijdou všichni účastníci kurzu. Na řadě je totiž večerní program – společenské hry. Tady se smazávají všechny hranice mezi zdravými a handicapovanými. To je mimo jiné další cíl těchto akcí. Sluchově postižené děti mají na chvíli zavázané oči a zkoušejí si orientaci v prostoru. Tělesně handicapovaní se stávají asistenty svých zrakově postižených kamarádů. A všichni dohromady soutěží a předvádějí, co umějí. Je tu veselo, děti, pedagogové i asistenti mají společnou řeč. To je asi to nejdůležitější. A nejen na tomto kurzu.

I dnes platí, že nejagresivnější jedinec není nejúspěšnější. Lidská společnost je totiž ze své podstaty tak jako ostatní primáti agresivní. Nejenže každý z nás je schopen zabít, ale jsme schopni se vyvraždit jako lidstvo. V dlouhém civilizačním vývoji tedy musel vzniknout mechanismus, který nás chrání před naší vlastní agresivitou a vede nás k tomu, co už dávno bylo zformulováno ve slovech – co nechceš, aby někdo činil tobě, nečiň ani ty jinému. Ale to ještě není aktivní pomoc.

Jistě, ale je to základní předpoklad. Lidská skupina, rodina, obec, společnost, dříve tlupa, dospěla k poznání, že může přežít, jen když si bude pomáhat. Individuální přežití bez kooperace s druhými bylo vyloučené. A to platí dodnes. Budete se divit, ale i dnes platí, že nejagresivnější jedinec není nejúspěšnější. Egoismus není základem úspěchu, to si jen někteří, zejména mladí a nezralí lidé, namlouvají.

Nevím, nevím, pane doktore, jestli toto uznává současná česká společnost.

Nesmíte podléhat povrchnímu pohledu. Zabývám se tímto problémem dost podrobně a dost dlouho, a proto se zamýšlím nad měřitelnými údaji. Filozofická rozjímání nebo i hospodská debata mohou být zajímavé, ale mnohem podstatnější jsou tvrdá fakta. Jako míru „spořádanosti života“ můžeme použít třeba počet vražd na 100 000 obyvatel. Můžeme srovnávat také třeba počet usmrcených při dopravních nehodách na 100 000 řidičů. Oba údaje zcela jistě svědčí o vztazích, které v příslušném městě nebo státu panují. O míře agresivity, ale také o míře ohleduplnosti, chcete-li respektu k druhým. Zkrátka platí, že násilí, agrese a bezohlednost jsou přítomny vždy v různých projevech, stejně jako solidarita, ochota pomáhat a tolerance mají vždy různé formy. Příkladem by nám měly být skandinávské země, tam se přesně ukazuje, že kvalita lidského života je, třeba divně řečeno, výsledkem kvality lidí. Jaké hodnoty lidé uznávají, respektují a prosazují, takové pak potkávají. A česká společnost? Zatím jsme někde mezi Skandinávií a bývalým sovětským prostorem. Zatím svou vyspělost každodenním životem málo prokazujeme, ale oba dobře víme, že české společnosti tyto hodnoty úplně cizí nejsou. Přesto jsou altruismus a obětavost u nás často předmětem posměchu.

Jsem přesvědčen, že při ovlivňování lidského chování je pochvala třikrát užitečnější než trest. Proto každý dobrý skutek má a musí být odměněn, pokud možno veřejně. Třeba jen pochvalou. Já dobře vím, že většina těch, kteří něco obětavě dělají pro jiné, o žádnou zvláštní slávu nestojí. Ale přesto: důrazné společenské „děkujeme“ je nejen povinnost. Je to také veřejná demonstrace hodnot, které společnost vyznává a uznává. Takže i příklad. A dobrých příkladů lidství zase tolik nemáme. V minulém čísle Můžeš jsme s doktorem Pičmanem použili tezi, že soucit není kvalifikace. K pomoci je tedy třeba ještě nějaká dovednost. Souhlasíte?

Toto je situace, kterou nazývám klíč a zámek. Oba předpoklady – vnitřní lidská kvalita i schopnost a dovednost prakticky po-

PhDr. Slavomil Hubálek Přední český klinický psycholog. Věnuje se psychologické diagnostice jak pro výběrová řízení do manažerských pozic, tak i pro účely soudních znaleckých posudků z oboru klinické psychologie a sexuologie při posuzování pachatelů nejzávažnějších trestných činů. Byl např. autorem znaleckých posudků na odsouzené Jonáka, Roubala, na „heparinového vraha“ Zelenku apod. Učí sociální psychologii na dvou vysokých školách, zabývá se i psychoterapií, vede dlouhodobé psychoterapeutické výcviky pro mladší kolegy. Mimo svou profesi působí dlouhodobě v řadě neziskových projektů, např. v nadaci Duha zabývající se integrací mentálně postižených do společnosti a při pomoci romským dětem vystudovat.

moci – do sebe musejí zapadnout. Úplně bych tedy nesouhlasil, že soucit není kvalifikace. Je. Je základním hybatelem pomoci. Ale pochopitelně když chcete pomáhat soustavně, dlouhodobě a hlavně efektivně, nějakou odbornou přípravu potřebujete, něco umět musíte. Ale protože se bavíme řekněme o práci asistentů, víme, že i oni potřebují oporu, oni jsou také často na pokraji vyhoření, bezradnosti a těžké únavy. Takže minimálně by potřebovali dobrý kontakt mezi sebou, příležitost k vzájemné výměně zkušeností. V těchto profesích je totiž riziko těžkého pocitu vlastního zmaru a bezmocnosti. Vím z vlastní praxe, co udělá s lékařem nebo sestrou deset let práce na anesteziologickoresuscitačním oddělení. Deset let mezi umírajícími. A tak jako vážně uvažujeme o odborné péči o tento personál, měli bychom časem umět být oporou i asistentům a všem, kteří pomáhají handicapovaným doslova svýma rukama, doslova za ně často dýchají. Dostali jsme se tedy od asistentů, kteří pomáhají, k pomoci asistentům.

Ale to jsme nezabloudili. Na začátku jsem říkal, že individuální přežití nebo čistě individuální úspěch je v lidské společnosti iluzí. Všichni jsme závislí na lidské skupině. Když se mezi námi najdou obětavci, kteří efektivně pomáhají postiženým nebo nemocným, musíme je umět ocenit. Ale to vůbec neznamená, že je můžeme opustit. Nejsou to supermani, jsou to jen dobří lidé.

můžeš / číslo 2 – 2010

20

21

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

rozhovor

Nechci se přeceňOvat, ale literatura má dar nechat mrtvé přežít. Takže je pro mě mravnější psát o tom, o čem píšu, než o něčem jiném, za co bych třeba dostal víc peněz, ale neměl bych pocit čistoty.

Slušnost nemůžeš našetřit jako peníze Oč vážnější témata zpracovává Arnošt Lustig ve svých knihách, o to více radosti rozdává v životě kolem sebe. Ačkoliv už několik let bojuje se zákeřnou chorobou, stále hrozně rád vypráví lechtivé vtipy a miluje krásné ženy. Text: Dana Emingerová Foto: Jan Šilpoch – Naše adresa

Proč jste se stal spisovatelem?

Jestli jsem se stal spisovatelem, to člověk za svého života neví! Snad sto let po autorově smrti se pozná, jestli byl. Učíte literaturu a tvůrčí psaní na světových univerzitách. Co studentům na úvod semináře říkáte?

Když budete psát, budete chudí jako kostelní myši. Je jen málo spisovatelů, kteří se psaním uživí… Honoráře jsou malé. Ale budete mít pocit, že jste princové. Psaní člověka povznáší. Spisovatel tvoří z ničeho něco. Pátrá po ušlechtilosti a dobru. Když se mu to povede, čtenář je pak ušlechtilejší, lepší. Takže se nenechte zastrašit, když vám knížku dvacet nakladatelů nevezme. Jednadvacátý to vezme. Důležité je, když vy víte, že je to dobré. Vy to víte nejlíp. Ovšem můžeš / číslo 2 – 2010

musíte být k sobě nároční, kritičtí, uznalí. Abyste nechtěli být okamžitě Tolstoj. Tolstoj taky hned nebyl Tolstoj. Co dává učení vám?

Baví mě. Připomenu si, co bych podvědomě rád zapomněl. Psaní je dřina. Je to složitější než zasadit semeno, žito nebo ječmen. Spíš jako lámat skály. Rád bys napsal příští knížku snadněji. Nejde to. Příští román je stejně těžký jako předešlý. Má jiné zákony. Jsou neviditelné. Každá povídka je má. Musíš je objevit. Když se ti to povede, čtenáři řeknou: „Mistr!“ Pokud je neobjevíš, můžeš všechno zahodit a začít znovu. Napsal jste třicet knížek a novel. Všechny jsou jenom o holocaustu. Proč?

Arnošt

Lustig Také se občas sám sebe ptám, proč nenapíši něco, co by čtenáře bavilo a zajímalo víc než příběhy o zabíjení Židů. Kdyby exis­­toval Bůh, seděl by, jak tady sedíš ty, a dal mi stejnou otázku: „Proč píšeš o minulosti staré šedesát let?“ odpověděl bych, že to pro mne minulost není. Co jsem viděl, bylo ztělesněním pekla. Zajímá mě mravnost, čest a odvaha tváří v tvář blížící se smrti. Mohl bych psát o manželských trojúhelnících – a třeba by mě to bavilo taky – ale nestojí mi to za to. Zajímá mě esence souboje dobra a zla. Zajímá mě člověk, který je na konci příběhu slušnější, lepší než na začátku. Dám ti příklad. Byl jsem v Osvětimi v karanténě lidí určených do plynu. V ohradě pro jateční dobytek. Už nás ani netetovali, škoda práce. Samozřejmě jsme měli strach. Nevěděli jsme, kdy přijdou. Trvalo to den, dva, tři… Plynovali maďarské Židy. Sice spěchali, ale bylo jich 800 tisíc, a tak polští, čeští, holandští, francouzští, norští Židé čekali. A za tři dny, když pro nás stále nepřicházeli, už to byla nuda. Čekáš, než tě zplynují, a nemáš co dělat. Dostáváš jednou denně krajíček chleba, vodovou polívku… Tak jsem sesbíral pár hadrů, udělal jsem z toho balon a začali jsme si s kamarádem kopat. Jeden střílel desítky, druhý chytal. Já chytal. Mezi dráty, ve kterých bylo deset tisíc voltů. Kdo se jich dotkl, shořel na troud. Do toho přišel velice elegantní esesák. Potrpěli si na eleganci na rozdíl od špinavých a smradlavých Židů (což souhlasí, protože jsme se nemohli mýt). Měl vepřovicové rukavice, držel žlutou rákosku a lehce se jí dotýkal dlaně. Díval se mi na nohy. Věděl jsem, že mě chce praštit. Když švihnul, rákosku jsem přeskočil! Esesák ne­věřil svým očím: tady jsou dva mladí Židé, kte­ří budou – možná za půl hodiny, možná zítra – zplynováni jako hmyz a hrají fotbal. O kus dál slyšel starší: „A6, B7…“ Hráli zpaměti šachy. Esesák odešel zhnusen tím, že v lidech, kteří budou zplynováni, je ještě tolik života… K takovým obrazům docházelo za války dnes a denně. A já o tom píšu, protože mě zajímá mravnost člověka, který je pod tlakem. I když od té doby uplynulo skoro sedmdesát let?

Nezdá se mi to žádnou vzdálenou minulostí. Připadá mi to jako modelová situace, která se v nejrůznějších formách se opakuje. Podívej, co se stalo na Balkáně… Ačkoliv bych mohl psát o manželských trojúhelnících a třeba by mě to i bavilo, tak mi to nějak nestojí za to. Nechci se přeceňovat, ale literatura má dar nechat mrtvé přežít. Takže je pro mě mravnější psát o tom, o čem píšu, než o něčem jiném, za co bych třeba dostal víc peněz, ale neměl bych pocit čistoty. Jak se vám podařilo koncentráky přežít?

Jsem dítě štěstěny. Začalo to v Terezíně. „Proč jsi tady?“ zeptal se mě německy komandant, když nás nakládali do transportu. „Pane komandante,“ řekl jsem špatnou němčinou. „Jsem zařazen v transportu, třebaže můj otec pracuje ve zbrojním průmyslu.“ Bylo to přeřeknutí. Chtěl jsem německy říci slovem kregsbeschedigt, že můj otec byl zraněn ve válce v rakousko-uherské armádě, ale v nervozitě jsem vyslovil „kriegsbescheftigt“, čímž jsem ze zraněného udělal zaměstnaného ve zbrojním průmyslu. Komandant mě pře­hlédl od hlavy až k patě a pak mě i sestru vyřadil z transportu do Osvětimi. Ale o několik týdnů později jsme tam stejně museli… Vzpomínám si, byly čtyři hodiny ráno, když jsme přijeli v transportu pěti tisíc lidí. Bylo takové jasné ráno a já jsem měl dobrou náladu. Jak to?

Měl jsem hlad a najednou jsem dostal najíst. Polští vězňové nám totiž řekli, abychom snědli, co máme, že je konec. A jeden člověk mi dal krabičku sardinek a tabulku čokolády, což je zvláštní kombinace! Když se mě pak ten Mengele ptal, jaké mám povolání, protože potřeboval vybrat deset procent dělníků, odpověděl jsem: „Mám devět řemesel a desáté bídu.“ A začal jsem se smát! My jsme neměli tušení, že tenhle slušně oblečený, hezký pán rozhoduje, že tím komínem za ním prolétne devět desetin toho transportu. Mengele mi odpověděl také úsměvem a ukázal, abych šel mezi dělníky. Mého tatínka ale poslal do plynu, protože si nesundal brýle.

Mám devět řemesel, desátou bídu, odpověděl jsem Mengelemu. Tomu nerozumím.

Kdo měl brýle, šel do plynu. Já pro tátu schovával cigaretu, víš? A pak mi kluci řekli: „Tak to už neschovávej, protože on si nesundal brýle.“ Tím mi sdělili, že je po něm. A tak jsem šel k drátům, což jsem nesměl, a tam jsem zpíval takovou písničku z Netopýra, kterého jsme viděli s tatínkem v kabaretu v Terezíně: „Šťastný je ten, kdo zapomene, co se nedá změnit.“ A najednou to byla tak hluboká pravda… Jenomže život je takový, že když jsi v nebezpečí sám, tak za chvíli už na to přestaneš myslet. Za půl hodiny už uvažuješ, jak se najíš, jestli dostaneš polívku. O čem byste psal, kdybyste se narodil o padesát let později?

Ve světě literatury existuje jenom pět námětů, ke kterým se všichni spisovatelé posledmůžeš / číslo 2 – 2010

22

rozhovor

ních deset tisíc let vracejí, které se jednotlivě nebo v kombinaci stále opakují. Na prvním místě je láska. Nejzkušenější spisovatelé se drží Lásky s velkým L. To lidi zajímá nejvíc. Na druhém je moc a manipulace. Pro ten třetí existuje řecké slovo hybris, což znamená překročení. Člověk zapomene, že je člověk. Myslí, že je bůh, může si dovolit všechno. Chová se jako bůh. Za to je potrestán. Shoří v ohni. Dva poslední náměty jsou zločin a trest. A tyhle všechny náměty se prolínají v mých knížkách. Zajímá mě člověk, který je na konci příběhu slušnější než na začátku. Zajímá mě konflikt dobra a zla. Je obsahem všeho, co prožívám. Těchto pět námětů se v literatuře opakuje. Zajímavá je LÁSKA. Nikdo tomu nerozumí, právě proto spisovatelé o lásce rádi píší. Co je podle vás láska?

Láska nemá definici, není dítětem rozumu, ale nějakého vrozeného instinktu. Já jsem skutečně tu holčičku miloval, toužil jsem po tom být vedle ní, držet ji za ruku… Mělo to všechny vlastnosti dospělé lásky, o které čtyřleté dítě ještě nemůže nic vědět! Ale může to cítit. A já se k tomu pocitu celý život vracím. Člověk ho porovnává s tím, co cítí, když se zamiluje třeba v šestnácti nebo ve dvaceti nebo ve čtyřiceti. Co je láska? Strach z osamění. Touha po blízkosti druhého člověka… To nejde v několika větách vysvětlit. Jako spravedlnost, ta také nemá definici. Ale má ji nespravedlnost, případ od případu. Úzkost má definici. Strach má definici. Ale láska ne. Láska je ve skutečnosti velké tajemství, které patrně zůstalo po vyhnání Adama a Evy v ráji. A člověku je souzeno, aby se nikdy nedověděl, co to vlastně je. Pamatujete si na první pusu od děvčete?

Jak by ne! Bylo to na rampě v Terezíně, odkud v září 1943 odjížděl transport na východ. Ona se jmenovala Mary. Taková smutná, opuštěná Holanďanka. Bylo jí čtrnáct a mně šestnáct. Nikoho neměla, a tak jsem s ní zůstal, než nastoupila do transportu. Dala mi takový nevinný polibek na rozloučenou. A v Osvětimi šla rovnou do plynu… Mysleli vězňové v koncentráku také na lásku, na sex?

V Osvětimi byl za dvě marky nevěstinec pro vybrané vězně. Ale pro většinu lidí tam byla erotika velmi vzdálená představa. I když v Buchenwaldu se někteří z nás zamilovali do Polek. Neměly vlasy, zuby, ale pořád na nich bylo něco krásného. Jaký je rozdíl v přístupu k sexu u mužů a žen?

O rozdílech mezi mužem a ženou rozhodl už Bůh. Příroda. Nálada. Soulad nebo nesoulad. Povahy. Jsou děvčata, která mají ráda sex, mnohé dívky se ho bojí. Váhají s odevzdáním těla. S tím, co má dívka jen jednou. U kluků je to jiné – když začínají, dívají se na sex jako na sport. Střídají ženy a jako nevěru to neberou. Říkám studentům v kurzech tvůrčího psaní, kteří píší o lásce, že rozeznávám tři druhy sexu. První je podoben páření zvířátek. Druhý můžeš / číslo 2 – 2010

války. Ženy byly krásné, smrt blízko. Děla neutichala. Slyšeli jsme svištění nad hlavou. Kamarád, který za velké války bojoval proti nacistům, nás uklidňoval: „Když dělostřelbu slyšíš, je to dobré.“ Ve čtyři hodiny ráno moje společnice vstala a oblékla se. Proč? Čekal na ni ve smluvenou hodinu snoubenec, velitel severního úseku. Každý z nás měl někoho, koho miloval.

Kdo je Arnošt Lustig Spisovatel Arnošt Lustig (narozen 1926) vydal přes třicet knih. Jako šestnáctiletý se ocitl v terezínském ghettu, prošel koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald, uprchl z transportu smrti do Dachau. Po válce pracoval jako novinář. Po Pražském jaru v roce 1968 odešel přes Itálii, Izrael a Jugoslávii do USA a přednášel na několika univerzitách o literatuře. V současné době žije v Praze. Jeho nejslavnější novela Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou získala v roce 1974 americkou B’nai B’rith Book Award. V roce 2008 mu byla udělena prestižní mezinárodní literární Cena Franze Kafky za celoživotní dílo. Podle jeho scénářů se natočilo několik filmů. Patří k nejuznávanějším českým spisovatelům doma i ve světě.

je spíš sport nebo kamarádství. Ve třetím případě jde o spojení dvou lidí z lásky. Když v povídce nebo v románu není láska a ani náznak erotiky, není čtivá. Milan Kundera, skvělý autor, ve svých románech odkrývá spíše tu zvířecí stránku sexu. Podle bible Bůh stvořil lidi k obrazu svému. Ano, ale od pasu nahoru. Od pasu dolů zůstává člověk tak trochu zvíře. Josef Škvorecký je zase platonik. Láska je pro tohoto autora čistší bez sexu… A pro vás?

Ve dvaceti jsem se beznadějně zamiloval do své budoucí ženy Věry. Strašně se mi líbila, stejně jako mnoha jiným. Ale vlastně mě zastrašovalo, jak byla mravná, zdrženlivá. Šíleně jsem po ní toužil, ale mohl jsem se jí dotýkat jedině při tanci. Naštěstí se nám nabízely všelijaké kuchařky a služky z havířských rodin, se kterými jsme se vybouřili a večer jsme se pak mohli chovat velmi dvorně a slušně k přísně vychovaným židovským děvčatům. Pamatuji se, už jsem byl šíleně zamilovaný do Věry, ale ve stejné době jsem zažil jednu z nejkrásnějších nocí svého života. Když jsem se s tím Věře svěřil, hrozně se zlobila a řekla, že mi takovou věc odpustí jen jednou. Bylo to v roce 1948 uprostřed izraelské války za nezávislost. Tehdy jsme se s kamarádem procházeli po obleženém Jeruzalémě. Ulici z okolních kopců ostřelovala děla. Granáty dopadaly blízko. Našli jsme ve spěchu úkryt v bytě dvou dívek, vojaček. V obleženém městě nebylo co jíst. Měly jen skrojek tvrdého chleba a půl lahve červeného vína. A gramofon na kličku s jedinou deskou s melodií z filmu René Claira Pod střechami Paříže. Začali jsme tančit. Přes plochou střechu domu létaly dělostřelecké granáty. Připomínaly, že smrt a život jsou sestry a jsou si proklatě blízko. Dělostřelba byla vytrvalá. Oba páry skončily v posteli. Byla to nezapomenutelná noc. Romantická chvíle

Od té doby jste byl věrný?

Do své ženy jsem byl zblázněný tak beznadějně, že kdyby si mě nevzala, snad bych se byl střelil do spánku… Ale mám chytlavé srdce, a tak jsem se za svůj život ještě párkrát zamiloval. Ovšem nikdy jsem nechtěl rozbít rodinu. A také už jsem, poučen, neopakoval svou neuváženou upřímnost. Za krásnými ženami se rád ohlížím dodnes a představuji si, jaké by to bylo, kdybych se s tou nebo s onou sblížil. To jsou prostě mužské instinkty. Myslíte, že vám byla vaše paní věrná?

Určitě. Byla tak vychovaná.

Jak se díváte na mravnost a slušnost dnešní doby?

Dnešní doba klade na mravnost stejné nároky jako na každé pokolení, jen v rychlejším sledu. Žijeme nesrovnatelně rych­le­ji než moje babička nebo prababička. A jestliže se zrychlila existence, tak se zhustily zároveň konflikty mezi dobrem a zlem. Podobou dnešního zla je spěch, stres, nároky na lidi, kterým není dopřán odpočinek, reflexe, rezonance všeho, co udělají. Každému člověku, kterému přibývá let, se zdá svět horší. To už popisuje Starý zákon. Čili požehnáno budiž mládí a jeho optika, která podobně jako štěňata nebo koťata spoustu věcí nevidí. A nebudiž požehnáno dozrávání, které umožňuje lidem vidět více korupce, více lží, více podvodů, tunelování… Věříte v Boha?

Zatím jsem si vždycky vystačil se svědomím. To je úžasný a zároveň strašidelný vynález, jímž je člověk schopen kontrolovat sám sebe, rozeznávat dobro od zla, správné od nesprávného a spravedlivé od nespravedlivého. A to je přikázání, které chybí v desa­ teru. Přikázání, aby si člověk mezi dobrým a zlým vybral to dobré. A aby to nevztahoval jenom k sobě, nýbrž ke všem. Slušnost totiž pokládám za zákon člověka. Třeba přikázání NESESMILNÍŠ nebo CTI SVÉ RODIČE svědčí o tom, že to nefungovalo! A víš proč? Protože to bylo inspirováno negativně! Nejdřív museli lidé bít své rodiče, aby Mojžíš mohl říct: „Nebijte rodiče.“ A aby to mělo větší autoritu, tak to svedl na Boha, což je velice pohanské. Mojžíšovi vytýkám, že v desateru chybí přikázání slušnosti. Kdysi před dvěma tisíci lety věřili lidé starozákonních společností, že slušnost je jako pták. Letí nad mořem a musí pořád mávat křídly, aby se neutopil. Slušnost nemůžeš našetřit jako peníze. To, že jsem byl včera slušný, mi nepomůže, když nebudu slušný i dnes. Slušnost je skutečně jako pták nebo motýl nad mořem. Jakmile přestane mávat křídly, zahyne.

| naše téma | 11 24

25

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

polemika

Trestat, nebo vychovávat? Praxe nákupních center s vyhrazenými místy pro invalidy

Trestat, nebo vychovávat?

Text: Štěpán Beneš FOTO: Pixmac.cz

V

yhrazená místa pro invalidy na venkovních nebo podzemních parkovištích u různorodých nákupních center a jejich obsazování řidiči, kteří na nich nemají co dělat. To je přetrvávající problematika, se kterou se potýká mnohdy nejen invalida, ale i samotná nákupní centra. Ta se svůj problém snaží řešit různými způsoby, někde sankcemi, někde apelem, někde kombinací. Mnohdy ale nepomáhá ani jedna z variant. Dovolte mi, abych se na začátek podělil o svoji osobní zkušenost. Některým z vás tato zkušenost bude bližší, někomu méně. Jsem častým návštěvníkem pražského nákupního Centra Chodov. Co si budeme nalhávat, takové nákupní centrum, kde se dá obstarat relativně vše, a ještě k tomu s možností krytých garáží, je pro mnohé invalidy vyloženě záchranou nebo i vydatnou pomocí. Chci-li něco říci o problematice vyhrazených parkovišť, pak nemohu jinak

můžeš / číslo 2 – 2010

invalida, jen když toho mohu využít“, kteří znak mají zřejmě neoprávněně a vyndají jej na palubní desku pouze v případě, že potřebují zaparkovat na vyhrazených místech. Pak v klidu zamknou a odejdou. Třetí skupinou bývají lidé, kteří si označených míst nevšimnou, protože znak je pouze na zemi a nebývá pokaždé jasně vidět. S každým z těchto typů lidí už jsem měl možnost se někdy střetnout i slovně – zejména ve dnech, kdy už mám ret prokousaný z jiných morálních cvičení a další tiché skousnutí a zadušení nelibých poznámek by nevydržel. Nebudu zde rozvádět, co všechno už jsem se dozvěděl, zejména od první a druhé popisované skupiny. Naopak třetí skupina se obvykle podívá a ochotně přeparkuje, většinou s omluvou. Stalo se mi dokonce, že nějaký „dobrák“ využil toho, že místa jsou široká, a přestože byla obsazená obě, dokázal se na centimetry vsunout mezi nás. Nutno podotknout, že o pár metrů dál byla kompletně volná řada standardních stání. Nad hloupostí některých lidí zůstává až rozum stát. S podobnou situací se vyrovnávají i matky s dětmi, pro něž má Centrum Chodov vyhrazená místa „pro kočárky“, která jsou dokonce vymalována celá růžově. Nutno podotknout, že jsem nevěřil, kolik lidí bylo morálně pohoršeno, když jsem se jednou z nedostatku míst pro invalidy rozhodl jedno z těchto míst pro kočárky využít, protože jsou stejně široká. Tolik kritiky na svou hlavu od procházejících „matek“ jsem nezažil. Nikoho ovšem už tak nepohoršovala vytáhlá blondýnka ve stejné chvíli právě nakládající nákup do svého SUV stojícího na místě pro invalidy. Budiž.

než považovat Centrum Chodov za takovou svoji Petriho misku – místo, kde často provádím pozorování právě tohoto jevu.

Jsem invalida, jen když toho mohu využít Pražské Centrum Chodov má vyhrazených míst hodně. Přesto se často stává, že na nich stojí někdo, kdo nemá. Ze svého pozorování jsem identifikoval tři skupiny lidí obvykle parkujících na těchto místech. První skupinou jsou majitelé vozů typu SUV (do něhož by žádný invalida technicky nenastoupil ani by v něm nic neodvezl) za několik milionů korun, kterým nedělá morální problém zastavit právě na těchto místech. Je zajímavé, že podle mého pozorování jde převážně o ženy. Evidentně jim ani nevadí snášet nevěřícně kroutící hlavy lidí procházejících okolo. Tato skupina se obvykle neobtěžuje s žádným označením vozu. Druhou skupinou jsou lidé typu „jsem

Někdy je situace k pousmání, někdy doslova k pláči. Zejména jedinec chovající důvěru v určitou morální vyspělost lidstva má někdy velké pochybnosti, zda svůj světopostoj nepozměnit. Hádat se s těmito lidmi je marné. Panuje všeobecná shoda, že tuto situaci je třeba řešit na systémové úrovni, popřípadě na straně provozovatele objektu. Dilematem ovšem zůstává, zda pomůže trest nebo výchova. Praxe jednotlivých nákupních center se liší. Jeden fakt ale zůstává neměnný. Počet vyhrazených míst je určen vyhláškou, se kterou pracuje developer stavějící ten či onen objekt. Nestane se tedy, že by bylo míst méně, než být má. Pravomoci kontrolovat tato místa mají výhradně policejní orgány ČR. Nejsou tedy pravdou fámy, že by provozovatelé center mohli řidiče sami nějak sankcionovat. Velikost problému závisí obvykle na tom, jak se k problematice stavějí. „Nemáme problémy s neoprávněným obsazováním parkovišť občany bez oprávnění – problematiku řeší velmi přísně Policie ČR a městská policie, a to ukládáním pokut v horních sazbách (podle naší informace v horní hranici sazby, a to 5000 Kč, čímž neukázněné řidiče vychovala),“ řekla nám Romana Nýdrle, vedoucí firemní komunika-

v tom hraje stud a pocit selhání při výchově také mnohem více ohroženy zanedbáváním, ciálně-právní ochrana dětí, ale ne například vlastních dětí a strach z přerušení jediných tělesným týráním a sexuálním zneužíváním seniorů. Od 1. ledna 2008 existuje možnost rodinných vazeb a umístění do ústavu. než děti s ostatními druhy postižení. vykázání agresora ze společné domácnosti, Stejně jako v případě žen a dívek jsou ale už není žádný účinný program zaměřený i postižené děti více ohroženy týráním než pomoc obětem násilí na tyto agresory.“ jejich zdraví vrstevníci. Podle amerických V současné době existuje celá řada státních Za základy prevence násilí považuje Jitka výzkumů z roku 2000 a 2003 je každé třetí i nestátních neziskových organizací, které Gjuričová dobrounení informovanost potenciálV naší pravomoci možnost řidiče dítě se zjištěným postižením, které vyžaduje nabízejí odbornou pomoc obětem domácího ních obětí, dobrou v ústavech sankcio­ novat – tato terénní možnostpráci, je pouze v ruzvláštní péči, vystaveno některému způsobu násilí. V případě, že je oběť schopna a chce převahu a důsledné kou PČR apečujícího MP. V rámcipersonálu centra máme služebnu MP, která pracuje v naší oblasti a provádí týrání, zatímco u dětí bez postižení se obětí tuto pomoc vyhledat, má poměrně dost mož- kontroly a v neposlední řadě všímavé sousekontroly i na parkovišti. V prostoru parkovišstává každé desáté. Tyto výzkumy také uka- ností. Horší je to v případě, že se nechce nebo dy. Zatím se však všichni odborníci shodují platíže zákon o pozemních zují, že stupeň ohrožení násilím se liší podle nemůže obrátit na některou z organizací, po- vtětom, odhalené případykomunikacích, domácího násilí, kterým se musíme řídit,“ říká k tomu Marcela druhu postižení. Děti s poruchami chování případě na policii. ať už na zdravých dospělých, Hrdličková, manažerka Centradětech, Chodov.handiApel jsou například vystaveny většímu nebezpenebo ní seniorech, jen špičkou „Pak musí policii upozornit sousedé, léka- capovaných na řidiče je podle důležitý,jsou ale účinnost čí tělesného týrání, zatímco děti s poruchou ři, terénní sociální pracovníci,“ říká Jitka Gju- ledovce. takového apelu je podle ní sporná. „Jak jste RADKA POTMěšILOVá ce Makro Cash & Carry s. r. o. jak parkuješ, o tobě leccos napoví‘,kriminality bohužel sám zmínil, většinou se jedná o jedince, řečiobchodu jsou častěji zanedbávány. DětiČR, s porucharičová, ředitelka odboru prevence Podle jejíhoanázoru se občanská vyspělost tato kampaň byla pozastavena, ale účinná plánu- so- kterým není nic svaté,“ dodává. mi chování děti mentálně retardované jsou Ministerstva vnitra ČR. „Existuje naší společnosti zlepšuje, přičemž respekt jeme se k ní do budoucna vrátit. Je potřeba Jak je vidět, praxe samotných center je k právům spoluobčanů s postižením se stává doladit všechny právní formulace, abychom různá. Někde pomáhá čistá a tvrdá represe, obecným standardem. „Represe v kombinapro postihování řidičů nerespektujících tato někde je snaha o morální apel. Obecně, ci s obecným zlepšováním úrovně občanské místa mohli používat tzv. jednorázové přiač je to pro nás, kteří věříme, že lidstvo má dRuhy domácího náSilí společnosti v tomto případě zafungovala,“ rážky k parkovnému,“ říká k situaci Zuzana určitou sociální vyspělost, smutné, většinou FyZiCKé dodává Romana Nýdrle. Represe na místě, Trédlová, ředitelka marketingu Paláce Flóra. lépe zabírá právě finanční postih. Můj kolega kde to obvykle nejvíce bolí –které v peněžence. Dodává, žepoškození problém s řidiči, kteří parkují na (vozíčkář), který v současné studuje Brutální bolestivé útoky, s sebou nesou riziko zdraví a v extrémních případech mohou vyústitdobě v přímé ohromístech, jež jsou určena pro invalidy nebo v Německu, si na základě svých zkušeností žení života. Zanechávají stopy v podobě jizev, modřin, popálenin, zlomenin apod. myslí, že morální apel může zabírat pouze maminky s dětmi, je v současné době velkým To, jak parkuješ, bojem. Přestože kampaň není doladěna po v kombinaci se silným finančním podnětem. PSyCHiCKé o tobě leccos napoví právní stránce, myslím si, že kromě represivPro jeho tvrzení hovoří fakt, že u našich Souvisí fyzickýminiciativu násilímvyvinulo nebo se může odehrávat samostatně. Je obtížně dokazatelné, na první pohled není zřejmé, jestli Velmi spříjemnou ního argumentu může přispět i ke zlepšování západních sousedů se podobné neoprávněné nákupní centrum Palác Flóra. Když jsem občanské vyspělosti obyvatel naší země, zastavení trestá tuším částkou 500 eur. To je oběť skutečně týraná. vjížděl do jejich garáží, všiml jsem si doslova a jsem přesvědčen, že podobné snahy by je, myslím, dostatečná motivace pro to, aby EMOCiONáLNí všudypřítomných plakátů: „To, jak parkuješ, bylo ze sociálního hlediska moudré podporosi řidič takový přestupek dvakrát rozmyslel. o tobě leccos napoví.“ Tyto plakáty apelují na vat – neztratil jsem totiž víru, že morální apel se nám nepodařilo získat odpovědi Je orientováno na osoby, zvířata a věci, ke něco kterým má ohrožená osoba citový vztah. Bohužel morálku řidičů, aby neparkovali na místech zmůže. z podobných nákupních center a obdobných SOCiáLNí pro invalidy a kočárky. Nutno podotknout, objektů po Evropě. Mohu pouze hovořit ze své že text na plakátu byl zcela nenásilně, ale vlastnízzkušenosti cestovatele, situace Co s jedinci, Zahrnuje izolaci ohrožené osoby od ostatních lidí, zablokování telefonu, zákaz vycházení bytu, kontrolu časužeatato sociálních přitom jasně a explicitně doplněn o infor­reflektuje obecnou situaci na západě – a to kterým není nic svaté? kontaktů. maci o možné finanční represi v případě, že o něco vyspělejší společnost, ať už na straně V posledním z našich praktických příklabude řidič přistižen – příplatek 200 korun sociální povědomosti či na straně schopnosti EKONOMiCKé dů se vrátíme obloukem tam, kde jsme zak parkovnému. Moje nadšení z tohoto druhu vynutit si dodržování právních norem. Dotýká se základních ohrožené osoby, je jídlo, bydlení, ošacení. Zahrnuje zákaz do zaměstnání, čali –jako do Centra Chodov. I tam přiznávají, že kampaně bylo podpořenopotřeb tím, že ač byly Přestodocházení zůstávám optimistou a věřím, nutže obsazování těchto míst řidiči, kteří na nich garáže plné, 90 procent míst pro invalidy jednou se naše společnost dostane do stanost doprošovat se o peníze, kontrolu vydávání peněz a vyžadování vyúčtování, odebírání peněz apod. nemají co dělat, je problém. „Pokud jsou bylo volných. Bohužel tato úctyhodná kamdia, kdy podobné finanční represe nebudou SExuáLNí místa vyhrazená pro invalidy používána nepaň naráží na problém ohledně pravomoci nutné a bude fungovat spíše intelektuální oprávněně, snažíme se místním rozhlasem trestání těchto řidičů. „Je pravda, že Palác vyspělost osoby, sama. Do té dobynapadání jsem pro to, aby Zahrnuje znásilnění, vynucování si sexuálního styku nebo sexuálních praktik proti vůli ohrožené sexuální apod. vyzvat majitele auta, aby přeparkoval. Flóra zahájil v loňském roce kampaň ,To, kdo poruší zákon, nesl také následky.

Represe na místě, kde to nejvíce bolí – v peněžence – v kombinaci s obecným zlepšováním úrovně občanské společnosti v tomto případě zafungovala.

RUČNÍ OVLÁDÁNÍ AUT IROA - HDC s.r.o. Eledrova 718, 181 00 Praha 8 tel: 233 552 309, 602 162 556

e-mail: [email protected], www.iroa.cz

 Úpravy aut na ruční ovládání, mechanická i elektronická.  Produkty české výroby i zahraničních dodavatelů.  Plošiny, rampy, otočné sedačky, invalidní vozíky s přesuvnou sedačkou do auta, zvedací mechanizmy.  Osvědčení od MD ČR.  Montážní střediska v České a Slovenské republice.  Zprostředkování nákupu nových i zánovních vozů Škoda se slevou (případně i jiných značek), včetně financování a pojištění.

26

27

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

Tipy na výlety

Technika a my

Digitalizace televizního vysílání… A co my? Digitalizace televizního vysílání pokračuje a nyní už na rozsáhlém území republiky nelze přijmout jiný než digitalizovaný signál. Ledeburská zahrada

Kuks: kostel Nejsvětější Trojice

Praha: Malá Fürstenberská zahrada

Žďár n. Sázavou: kostel sv. Jana Nepomuckého

Jak dobudeme české hrady? Často dostáváme do redakce dopisy s otázkami na možnosti poznávání České republiky pro lidi s různými těžkostmi. Proto jsme uvítali možnost seznámit čtenáře časopisu Můžeš s novou publikací, která se jistě stane vyhledávanou turistickou rukojetí pro mnoho našich čtenářů. Text: Jan Krůta Ilustrace: Ondřej Ševců

N

a začátku celého projektu byl Národní památkový ústav, který spravuje 104 nejvýznamnějších národních kulturních a kulturních památek České republiky (hrady a hradní zříceniny, tvrze, zámky, vily, kláš­ tery a hospitaly, kostely, hrobky, soubory lidové architektury a technické památky). Právě pro občany s pohybovým han­ dicapem a jejich doprovod je určen prů­ vodce Jak dobýt hrad. Památky takřka bez bariér 2 autorů Milana Janči a ilustrátora Ondřeje Ševců. V pořadí druhý průvodce je věnován výhradně památkám ve správě Národního památkového ústavu. Informace o jejich dostupnosti byly získány během průzkumu realizovaného v letních návštěvnických měsících v letech 2008 a 2009. Veškeré v publikaci uváděné památky autoři navštívi­ li a zdokumentovali. Získané informace byly nakonec ještě konzultovány se zástupci Praž­ ské organizace vozíčkářů, o. s., a s Národní radou osob se zdravotním postižením ČR. Cílem průvodce je poskytnout údaje o tom, které z památek může návštěv­ ník na vozíku navštívit sám bez pomoci, které s asistencí a které pro něj zůstávají zcela nepřístupné. V některých případech (Švihov, Křivoklát, Janský Vrch a další) je

můžeš / číslo 2 – 2010

možné dostat se alespoň např. na nádvoří, dějiště celé škály kulturních akcí – koncertů, řemeslnických dílen, divadelních předsta­ vení, jarmarků, slavností a dalších, když už samotné interiérové expozice nejsou bezba­ riérově přístupné.

Všechny památky uváděné v průvodci jsou popsány podle následujícího schématu

• Název památky, kategorie (památka světového kulturního a přírodního dědictví – UNESCO; národní kulturní památka – NKP; kulturní památka – KP) • Přístupnost (konstatování o stavu pří­ stupnosti památky: památka je zcela bezba­ riérová, částečně bezbariérová, památka není bezbariérová, ale pro návštěvníky na vozíku jsou přístupné určité prostory, památka je pro vozíčkáře zcela nepřístupná) • Přístup k památce (popis přístupové cesty k památce, popis povrchů kolem památky, cest, pěšin a nádvoří – asfalt, dlažba, hrubá dlažba, štěrk, písek, tráva – a upozornění na sklony povrchů) • Prodejna vstupenek a publikací (lokaliza­ ce v rámci památky a její dostupnost) • Popis základních prohlídkových tras a jejich dostupnosti (informace o dostupnosti

památky, upozornění na pomůcky umožňující návštěvu vozíčkáře, u památek, které nejsou bezbariérové, výčet bariér, šířky vstupů, počty schodů, zvýšené prahy, počty pater a další, upozornění na akce „dny bez bariér“, kdy se památka otevírá právě pro návštěvníky s pohy­ bovými a jinými handicapy) • Informace o dalších možnostech návštěv v rámci památkového objektu (návštěvy zahrad, parků, zookoutků, případně muzeí souvisejících přímo s památkovým objektem) • Informace o hygienických zařízeních (bezbariérových toaletách upravených pro vozíčkáře, pokud jsou v památce instalovány, není-li tomu tak, je na to rovněž upozorněno) • Informace o parkování (informace o stáních vyhrazených pro invalidy) Adresa, telefon, mail, internet

Kde je možné průvodce Jak dobýt hrad. Památky takřka bez bariér 2 získat:

• Národní památkový ústav, ústřední praco­ viště, Valdštejnské nám. 3, 118 01 Praha 1, Mgr. Milan Jančo; tel. 257 010 251, e-mail – [email protected] • Redakce Zpráv památkové péče, NPÚ ÚP, tel. 257 010 146; [email protected] • Pražská organizace vozíčkářů, o. s.; Benediktská 688/6, 110 00 Praha 1; tel. 224 827 210; 736 485 859; fax: 224 826 079; [email protected] • Galerie Sklepení, nám. Svobody 8 (budova NPÚ ÚOP Brno), 601 54 Brno; tel. 542 536 175; [email protected] • Elektronická verze průvodce Jak dobýt hrad. Památky takřka bez bariér 2 je dostupná na www.npu.cz v sekci „Ke stažení“ (kde je zařazeno i předchozí vydání) Průvodce Jak dobýt hrad. Památky takřka bez bariér 2 autorů Milana Janči a ilustrátora Ondřeje Ševců vydalo nakladatelství IPR.

Text: Jana Hrdá

T

ato převratná změna je sice obtížná pro každého, ale jak se s ní vyrovnáva­ jí lidé se zdravotním postižením? Zeptali jsme se na to Marie Madejové, koordinátorky Národní rady pro osoby se zdravotním postižením.

Poskytl někdo zdravotně postiženým lidem při přechodu na digitalizaci televizního signálu nějakou podporu?

Nejprve provedlo občanské sdružení Trianon Čechy Komplexní analýzu speci­ fických skupin obyvatelstva. Na jejím základě ještě před zrušením analogového a přechodem na výhradně digitální vysílání začala probíhat dlouhodobá informační kampaň zaměřená na specifické cílové skupiny obyvatelstva. Mezi ně právě osoby se zdravotním postižením patří. Oficiální název celé aktivity zní Informační kampaň ve vztahu k přechodu na digitální televizní vysílání, její součástí je Informační kampaň ve vztahu k osobám se zdravotním postižením s pod­ titulem Pomáháme s přechodem na digitální televizní vysílání osobám se zdravotním postižením. Kdy, kde a jak to všechno začalo?

Již v roce 2009 začalo občanské sdružení Trianon Čechy hledat spolupra­ covníky v těch kruzích, jichž se digitalizace týká. Na jedné straně to byli odborníci na televizní vysílání a přenášení signálu z Národní koordinační skupiny pro digi­ talizaci vysílání v ČR, která je pověřena celorepublikovou koordinací přechodu na digitální vysílání. Na druhé straně navázalo spolupráci s Národní radou osob se zdra­ votním postižením ČR. V Praze proběhly první čtyři semináře o této problematice a ve Zborovské ulici v Centru pro zdravotně postižené bylo první informační centrum, kde se mohl kdokoliv z cílové skupiny poradit. Vše bylo určeno především jednotlivcům, kterých se tento převrat ve vysílání dotkne. Proto organizace, sdružení a další sub­ jekty, které sdružují osoby se zdravotním postižením, dostaly pozvání, aby do těchto

akcí zapojily své členy a klienty. Zpočátku moc velký zájem nebyl, jako by se lidé domnívali, že žádnou pomoc v tomto směru nepotřebují. Ale již v průběhu prvního semináře se zjistilo, jak málo jsou lidé o digitalizaci televizního vysílání informová­ ni. Například Unie neslyšících na základě těchto zkušeností požádala o zorganizování zvláštního semináře. Navíc na jaře 2009 nebylo zcela jasné, jak se vypořádat s několika technickými problémy, jako bylo třeba připojení indukční smyčky a dalších technických zařízení na starší televizory. O řešení těchto problémů začali odborníci usilovat právě poté, co se potkali s lidmi s různými typy zdravotního postižení. Viděli jednak, jak moc pro ně kontakt se světem prostřednictvím televizní obrazovky znamená, a jednak jaká tech­ nická řešení jsou potřebná. Praha přešla na digitalizaci televizního vysílání již v dubnu minulého roku. Kdo byl na řadě dál?

Já mám jako koordinátor Národní rady pro osoby se zdravotním postižením na starosti Středočeský kraj. V tomto kraji jsme připravovali celou kampaň ve spolu­ práci s Centrem pro zdravotně postižené Středočeského kraje. V jejich jednotlivých Centrech jsme zřídili informační střediska, bylo jich celkem dvanáct. Kromě toho,

O řešení problémů začali odborníci usilovat poté, co se potkali s lidmi se zdravotním postižením.

že fungovala informační střediska, jsme připravili ještě informační semináře, které se uskutečnily v září a v říjnu 2009. Na jaké problémy jste narazili?

Museli jsme se vypořádat i s tím, že podle tzv. Technického plánu přechodu se pod názvem „oblast Praha“ skrývalo území hlavního města Praha a mimo to většina Středočeského kraje, zato například Rakovník patřil pod Plzeňský kraj. Oceňuji Centra pro zdravotně postižené ve Středočeském kraji. Sehrála zásadní roli už tím, že to jsou místa, kam jsou osoby se zdravotním postižením zvyklé chodit, a nemuseli jsme tady řešit ani problémy s komunikací. Co byste ocenili při této aktivitě asi nejvíce?

Při informační kampani se věnovala po­ zornost osobám se zdravotním postižením s přihlédnutím k tomu, že ony a také senioři jsou zvyklí na pravidelné sledování televizních pořadů. Výborná je idea jakési štafety, kdy se lidé se zdravotním postižením naučí potřebné a stanou se tak certifiko­ vaným a dokonce honorovanými informá­ tory o digitalizaci pro další. Důležité je i to, že po celou dobu kampaně je možné získávat informace na internetových stránkách www.digitalne. cz, nebo www.ozp-digitalne.cz. Stále funguje bezplatná telefonní linka 800 906 030. V prosinci minulého roku byla vydána brožura pro nevidomé nap­ saná v Braillově písmu. To vše je nesmírně užitečné i pro pokračování kampaně v dalších krajích. Také bych se ráda zmínila o tzv. osobní technické asistenci. Byla poskytována těm, kdo si vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemohli vlastní digitální příjem zajistit osobně. Dohodli se s techniky, kteří doporučili konkrétní kroky na místě. Nebyla to sice masová záležitost, ale o to víc hodnocená těmi, jimž pomohla. Zvláště přínosné to bylo v malých obcích nebo tam, kde o pomoc požádal osamělý člověk. Které otázky patřily k nejčastějším?

Na jaře, když byla kampaň na počátku, to byly zejména dotazy, proč se na nové digitální televizní vysílání přistupuje a jak se na to musíme připravit. Později ve Středočeském kraji jsme vždy na seminářích odpovídali na otázky, jakou techniku si každý musí pořídit, zda je nutné kupovat set-top-box nebo zda je lepší koupit nový televizor, dále jak je to s anté­ nami v rodinném domku a v paneláku. Který kraj bude následovat a kdy?

Rozdělení na kraje je tu trochu proble­ matické, takže se musíme orientovat spíše podle vysílačů. Na začátku tohoto roku jsou na řadě okolí Sušice, Klatov, Horažďovic a Nýrska. Poté bude následovat územní oblast České Budějovice, Brno-město a územní oblast Ústí nad Labem. můžeš / číslo 2 – 2010

28

29

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

M e l a n t r i c h o va 5

N a n áv š t ě v ě

10 dobrých zpráv z Melantrichovy 5

Villa Martha

Pár hodin po takovém báječném úspěchu, který jsme zaznamenali s večerem pro Konto BARIÉRY v televizi Nova, je člověk plný euforie a nadšení. Pokaždé se to nepovede, ale tento měsíc k nám nějak opožděně přišel Mikuláš a přinesl pytel plný dárků a dobrých zpráv. Zpráva č. 1

Vladimír Jiránek poprvé vytvořil pohlednici pro Konto BARIÉRY Pro příznivce Konta BARIÉRY a sběratele našich tradičních trojrozměrných pohled­nic mám dobrou zprávu. Od 1. února zahájila Česká pošta na svých přepážkách v přibližně 90 místech celé republiky prodej nové pohlednice našeho předního kreslíře Vladimíra Jiránka. Jeho Bob a Bobek jdou na pohlednici gratulovat. Pohlednice „pro štěstí a naději“ potěší jako přáníčko k svátku, narozeninám anebo jako obyčejný pozdrav. Věrní sběratelé tedy získají nový „kousek“. Vy, kteří naše pohlednice ještě neznáte, vězte, že zakoupením přispějete celou částkou, tedy 20 korunami, na bezbariérové úpravy škol, které integrují tělesně postižené žáky. Od roku 1996, kdy vyšla první pohlednice, podpořilo Konto BARIÉRY odstranění bariér ve 158 školách České republiky. Zpráva č. 2

Lucie Bílá je nám věrná! V posledních lednových dnech navštívila nadaci v Melantrichově ulici Lucie Bílá a potvrdila nám, že i v letošním roce může Konto BARIÉRY počítat s její podporou. Naše společné plány sahají až do předvánočního období a příznivci Lucie Bílé a Konta BARIÉRY se mají na co těšit. Zatím je to ale tajné, nemůžeme více prozrazovat! Zpráva č. 3

Konto BARIÉRY na Facebooku Sociální sítě v čele s Facebookem zažívají boom. Ani neziskový sektor nezůstává pozadu, a proto i Konto BARIÉRY využívá nový komunikační prostředek. Máme na Facebooku svůj fanouškovský profil, jehož příznivcem se může stát každý. V krátké době jsme získali již můžeš / číslo 2 – 2010

500 fanoušků a věříme, že jich bude přibývat. Na Facebooku stejně jako na webové stránce Konta BARIÉRY naleznete novinky, které se týkají dění v nadaci, pozvánky na různé zajímavé akce, nabízíme vám, jak můžete vy sami přispět na dobrou věc, můžete se zapojit do diskuse nad různými tématy, handicapovaní zde pak naleznou řadu zajímavých tipů, které jim mohou usnadnit život, najít práci, pomoci vyřešit konkrétní problém atd. Hlavní výhodou Facebooku oproti webovým stránkám je možnost prohlédnout si zde celá alba fotografií z našich akcí, zhlédnout zajímavá videa – spoty, úryvky nebo celé reportáže, které běží nebo běžely v TV, v rádiu či na internetu. Každý fanoušek se může kdykoli podělit o svůj názor ke zveřejněným tématům, fotografiím anebo nám napsat svůj vlastní příběh. Pokud jste ještě na adrese Konta BARIÉRY na Facebooku nebyli, zkuste to! Staňte se fanouškem Konta BARIÉRY, je to jednoduché. Adresa je http://www.facebook.com/ pages/Konto-BARIERY/129561620519. Zpráva č. 4

Zdravotnický projekt nadace Iuventus Medica prošel pilotním kolem Projekt byl založen na podporu předatestačního vzdělávání mladých lékařů. V současné době je jich v ČR asi pět tisíc. Mají problém najít uplatnění, nepočítá se s jejich plnohodnotným pracovním zařazením a finančním ohodnocením. Atestace je pro ně nutností a náklady spojené s tímto řízením jsou velké. Proto nadace získala partnery, kteří chtějí tuto situaci pomoci měnit. Finanční fond pro pilotní projekt vytvořili tito partneři nadace: Asociace inovativního farmaceutického průmyslu, Česká lékařská komora a Lékařský odborový klub. Zřizovatelem projektu je Nadace Charty 77. Zpráva č. 5

Internet BillBoard. Trvalá spolupráce bude spočívat v mediální podpoře projektů a akcí Konta BARIÉRY. Dalšími novými partnery v této oblasti je Public TV a televize Z1. Zpráva č. 7

UniCredit Bank opět sponzorem našeho aukčního salonu Jubilejní, 10. aukční salon výtvarníků pro Konto BARIÉRY, který se bude konat na konci letošního roku, podpoří stejně jako v minulých letech UniCredit Bank. Ačkoliv ekonomická krize nutí společnosti omezovat sponzorské aktivity, náš letitý partner nám zůstává věrný i v roce 2010. Děkujeme! Zpráva č. 8

Sbírka pro Laďku na iDNES Už počtvrté uspořádal internetový portál iDNES ve spolupráci s Kontem BARIÉRY vánoční sbírku. Vybereme vždy konkrétní příběh a kon­ krétní přání. Prosincová sbírka byla mimořádně úspěšná a vracím se k ní proto, že v minulých dnech Laďka, studentka žurnalistiky Masary­ kovy univerzity v Brně, převzala vytoužený elektrický vozík. Překvapilo mě, kolik čtenářů iDNES našlo v sobě chuť pomoci neznámé mladé studentce. Vážíme si toho v Bariérách a děkujeme! I za Laďku. Zpráva č. 9

Šek od Microsoftu ve výši 87 000 dolarů Díky našemu generálnímu partnerovi může projekt Počítače proti bariérám pokračovat v práci i v letošním, čtrnáctém roku trvání projektu. Budeme pokračovat v iniciování a organizování rekvalifikačních počítačových kurzů v celé republice a usilovat o zvyšování jejich úrovně. Ještě více se zaměříme na vytváření podmínek pro zaměstnávání našich klientů. I nadále se u nás mohou žadatelé ucházet o kvalitní repasované počítače a notebooky.

Konto BARIÉRY podpoří Haiti Stejně jako statisíce Čechů nenechala katastrofa na Haiti lhostejné ani členy Rady Konta BARIÉRY. Rozhodli o mimořádné finanční podpoře pro organizaci Hand for Help, jejíž činnost už znají z doby, kdy její záchranné týmy pomáhaly na Srí Lance. Nadace se stane partnerem výpravy tří týmů, které postaví na Haiti tři lehké objekty nemocnice, budou zde tři až šest měsíců poskytovat ošetřovatelské služby a zaškolí místní lékaře a zdravotníky.

Zpráva č. 10

Zpráva č. 6

Zdravím vás za celý tým nadace a jejích projektů!!! Vaše Božena Jirků [email protected]

Noví mediální partneři Konta BARIÉRY Partnerem Konta BARIÉRY se stal dodavatel služeb pro správu internetové reklamy, firma

Pro naše klienty a žadatele: v lednu rozdělilo Konto BARIÉRY 985 000 korun V lednu rada projednávala 59 žádostí a žádná nebyla odmítnuta. Přispěli jsme např. na dvanáct mecha­ nických vozíků a na dva vozíky elektrické. Třináct žadatelů od nás získalo příspěvek na sluchadla a na řečové procesory. Podpořili jsme také šestnáct žádostí o pomoc s financováním bezbariérových úprav.

Když zadáte do internetového vyhledávače heslo Villa Martha, objeví se vám desítka malebných staveb v nejrůznějších koutech Evropy, v Řecku, Chorvatsku, na ostrovech a ostrůvcích ve Středozemí. Vesměs jsou to lákavé rekreační objekty. A taky tam najdete Villu Marthu v Hrušovanech u Brna... Text a foto: Ladislav Vencálek

V

illu Marthu si nechal v roce 1896 postavit statkář Fischa. Byl to velký přízemní venkovský dům s rozlehlou zahradou, patrovým vilám, které si tehdy dávali stavět podnikatelé v nedalekém Brně, se příliš nepodobal. Statkář Fischa se svou rodinou vilu obýval až do roku 1945. Protože byl německé národnosti, dům i s polnostmi a pozemkem okolo pro­padl státu. Do roku 1953 v něm bydleli dělníci z nedalekého cukrovaru. V roce 1953… Ale to už nechme hovořit ing. Jitku Bednářovou, ředitelku občanského sdružení Betanie: „Tehdy objekt odkoupila Církev československá husitská pro svou náboženskou obec v Hrušovanech. V té době zde byl farářem můj otec Jaroslav Brychta. Dům sloužil jako fara a měl i bohoslužebnou místnost, kde se každou neděli scházeli věřící. Po roce 2000 byla hrušovanská náboženská obec přičleněna k náboženské obci Staré Brno. Ve vile ustal život a opuštěný objekt chátral. Diecéze uvažovala, že by jej prodala. Ale členové církve se rozhodli, že ne a že by byl jako stvořený pro práci hrušovanské Betanie.“ Tady bychom měli doplnit, že Betanie vznikla na počátku devadesátých let nejprve jako nadace, později jako občanské sdružení, které chtělo pomáhat všem potřebným. „Záhy se ale ukázalo, že tento široký záběr je nutno zúžit a činnost zprofesionalizovat,“ říká paní ředitelka. Dnes Betanie provozuje v Brně-Maloměřicích Dům důstojného stáří. Stacionář, kde třicítka odborných pracovníků pečuje o sedm desítek seniorů, z nichž je téměř třetina ležících. Betanie má též terénní služby: pečovatelky a zdravotní sestry dojíždějí k nemocným, kteří z různých důvodů nemohou nebo nechtějí být ve zdravotnickém zařízení.

Avšak zpět do Hrušovan. V roce 2006 brněnská diecéze Církve československé husitské bezúplatně převedla Villu Marthu i s rozlehlou zahradou na o. s. Betanie s podmínkou, že objekt bude využíván pro sociální potřeby seniorů. Tak se i stalo a koncem minulého roku byla Villa Martha po náročné rekonstrukci dána k dispozici prvním ze sedmnácti seniorů. Každý z pokojů má jinou barvu a jiné vybavení, to aby starouškové trefili – v domově totiž budou žít především lidé s duševními nemocemi charakteristickými pro stáří.

Zeptal jsem se paní ředitelky: Jakou podporu jste našli u vedení obce a mezi obyvateli?

Obecní úřad nás přivítal, v Hrušovanech totiž nebyla žádná pečovatelská služba pro seniory, nyní zde tedy bude nepřetržitá... Kromě toho u nás našlo práci šestnáct lidí,

mnozí zatím evidovaní na úřadech práce. A obec získala další pěkný objekt – opravy stály 22 milionů, získali jsme je z valné míry z pokladny Evropské unie v rámci Regionálního operačního programu NUTS 2 – jihovýchod. A taky máme velkou zahradu, která bude sloužit veřejnosti... Kdo bude vybírat klienty a podle jakých kritérií?

Požádali jsme o spolupráci obecní úřad a ten měl možnost obsadit třetinu míst. Zbylé dvě třetiny jsou obsazeny klienty z Brna. Jedinou podmínkou přijetí bylo doporučení lékaře a diagnóza duševní nemoci. Ve všech případech totiž klienti vyžadují stálou péči a trvalý dohled. Stává se, že bývají problémy s hrazením pobytu. Často spolkne téměř celý důchod. Jak to vidíte u vás?

Celostátně se náklady na jednoho klienta ve státním zařízení pohybují kolem 22 000 Kč měsíčně. My doufáme, že se nám je podaří stlačit na 18 000 Kč. Z toho by měl klient platit polovinu, tedy zhruba 9000 korun. Naši klienti berou příplatky na péči, obvykle jsou zařazeni ve třetí a čtvrté skupině. Přesto se může stát, že budou problémy... Jsme připraveni hovořit s dětmi našich klientů, s příbuznými… Bývají to někdy smutné případy, zejména když rodiče nebo prarodiče odkážou nebo převedou majetek na potomky a ti pak nenajdou k rodičům cestu... Co byste řekla právní úpravě, jaká platí v Německu nebo Rakousku, kde děti, na které je převeden majetek, ať už nemovitý nebo movitý, jsou ze zákona povinny přispívat na rodiče nebo prarodiče, ocitnou-li se v situaci, že vyžadují péči?

Myslím, že nejen já, ale většina pracovníků sociální péče by takový zákon přivítala.

Koncem minulého roku byla Villa Martha po náročné rekonstrukci dána k dispozici prvním ze sedmnácti seniorů. Každý z pokojů má jinou barvu a jiné vybavení... můžeš / číslo 2 – 2010

30

31

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

poradna

Dotazy z poradny na www.ligavozic.cz Vybrané dotazy se týkají stále aktuálních témat invalidních důchodů, změn od 1. 1. 2010 a příspěvků pro zdravotně postižené osoby.

?

Dotaz: Před rokem jsem měl přiznaný plný invalidní důchod a žádal jsem o ZTP. Byl jsem na posudkové komisi, kde posuzovali můj zdravotní stav, a přiznali mi pouze TP (tedy průkaz mimořádných výhod prvního stupně). Od Nového roku mám přiznanou invaliditu 3. stupně a chci se zeptat, jestli mohu zažádat o ZTP a jestli budu muset opět před posudkovou komisi.

Odpověď: Novou žádost o průkaz mimořádných výhod samozřejmě můžete podat. Není však dáno, že pokud máte invalidní důchod III. stupně (který odpovídá bývalému PID), máte automaticky nárok i na vyšší stupeň mimořádných výhod (ZTP či ZTP/P), jelikož se obě záležitosti hodnotí na základě jiných právních předpisů. Pro přiznání invalidního důchodu je rozhodující snížení pracovní schopnosti a posudkový lékař postupuje podle vyhlášky č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity. Průkazy mimořádných výhod jsou přiznávány na základě konkrétních zdravotních indikací uvedených ve vyhlášce č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení. V rámci nové žádosti o ZTP či ZTP/P bude lékařská posudková komise opět přezkoumávat váš zdravotní stav. Bližší informace naleznete na informačním portálu www.ligavozic.cz/ip v sekci Příspěvky a výhody.

?

Dotaz: Jsem v PID, vlastním průkaz ZTP a v poslední době trpím mnoha dalšími zdravotními problémy. Požádal jsem o příspěvek na koupi auta, ale žádost byla zamítnuta z důvodu, že nejsem občanem těžce zdravotně postiženým. Moc tomu nerozumím. Za jakých okolností se tedy přiděluje?

Odpověď: Příspěvek na zakoupení, celkovou opravu a zvláštní úpravu motorového vozidla je vázán u dospělých osob na těžké vady nosného či pohybového ústrojí, uvedené v příloze č. 5 vyhlášky č. 182/1991 Sb., nikoli tedy na průkaz mimořádných výhod ZTP či na invalidní důchod. V případě nesouhlasu se zamítnutím žádosti o příspěvek je možné se proti tomuto rozhodnutí odvolat, a to ve lhůtě uvedené v písemném zamítnutí žádosti. Odvolání adresujte zpět na obec s rozšířenou působností, ta jej postoupí k posouzení krajskému úřadu.

?

Dotaz: Na konci roku 2009 mi byl odebrán částečný invalidní důchod. S rozhodnutím nesouhlasím, protože vzhledem ke zdravotním problémům opravdu nezvládám pracovat. Kam se mám odvolat?

Odpověď: Odvolat se proti odebrání invalidního důchodu není možné, lze však podat správní žalobu ke krajskému soudu (v případě bydliště v Praze k Městskému soudu), a to do 60 dnů od data doručení rozhodnutí o odebrání ID (pokud vám rozhodnutí přišlo do 31. 12. 2009). Pokud vám písemné rozhodnutí došlo až po 31. 12. 2009, případně na ně ještě čekáte, lze proti rozhodnutí podat nejdříve tzv. námitku, a to do 30 dnů od data doručení rozhodnutí o odebrání důchodu na OSSZ či ČSSZ. Vzor obou dokumentů máme v případě potřeby k dispozici. V rámci námitky i správní žaloby bude vyhotoven nový posudek snížení pracovní schopnosti rozhodný pro přiznání ID, a to jiným posudkovým lékařem. Na vaše dotazy odpovídají pracovníci Poradny pro život s postižením www.ligavozic.cz

O seniory je v Praze 1 dobře postaráno Nadšené reakce vzbudily vánoční koncerty, které na 15. a 16. prosince 2009 pro své seniory rychle a pružně – jako mimořádný dárek – připravila Městská část Praha 1. Seniorům ve Slovanském domě zazpívaly legendy populární hudby jako Pavlína Filipovská, Karel Štědrý a další.

J

e skutečně záslužné a velmi vstřícné od vedení Městské části Praha 1, co všechno dělají pro důchodce ze svého obvodu, organizují a nabízí. Kromě výletů po pamětihodnostech Čech a Moravy jsou to především velmi dobře organizované programy a námi důchodci vítané a obdivované koncerty například v Hybernii a Slovanském domě. Známí umělci a zpěváci našich let oživují vzpomínky na tradiční písně a jejich představitele, a v příjemném prostředí sbližují skutečně a obdivuhodně návštěvníky koncertů – důchodců mezi sebou. Možno konstatovat, že důchodci z jiných obvodů Prahy nám tuto vstřícnost a pozornost Městské části Praha 1 téměř závidí, uvedli manželé Jarolímkovi, kteří mimo jiné 7. ledna na Staroměstské radnici oslavili diamantovou svatbu. Podobně pochvalná slova zvolila i čtyřiaosmdesátiletá Libuše Žbánková: „Koncert byl velmi dobrý, přinesl mi vzpomínky na mládí a písničky, které mám ráda. Podobný koncert by se jistě mohl opakovat. Určitě mě potěšil i předvánoční atmosférou.“ Programová vedoucí Klubů seniorů, paní Marie Nedvědová, oceňuje koncerty nejen jako krásné předvánoční setkání těch, kteří jsou jinak osamoceni, ale také jako připomenutí jejich mladých let na která všichni rádi vzpomínají. Dobrý výběr programu a skladba účinkujících, celou tuto koncepci nejen podtrhují, ale dávají jí také punc jedinečnosti.

Výlet na radnici Diamantová svatba Módní přehlídka Koncert pro seniory v Divadle Hybernia Foto: Petr Našic

Nechybí ani výlety a poradna Radnice Prahy 1 pro „své“ seniory připravuje také pravidelné výlety. Odjezd je vždy kolem 8 hodiny, příjezd mezi 20 a 20.30 hod. Výlety jsou omezeny kapacitou 120 osob a jsou plně financovány radnicí Prahy 1. Každé pondělí v měsíci (kromě svátků) funguje v budově radnice ve Vodičkově ul. 18 bezplatná sociální poradna pro občany Prahy 1. Poradit se lze v otázkách sociální pomoci, bytových, při umístění do domů s pečovatelskou službou, v případě pomoci sociálně slabým občanům. Poradna je otevřena od 13 do 17 hodin ve druhém patře, č. dveří 220. Vede ji Zdenka Prostějovská, předsedkyně sociální komise. můžeš / číslo 2 – 2010

32

33

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

l i t e r at u r a

Au to š ko l a

Fejeton Stanislava Rudolfa

Zdraví řidiči   s vážným handicapem

Stačí mi   tři dioptrie?

můžeš / číslo 2 – 2010

k oku, stočili své pohledy směrem ke kartonu s písmeny i ti zbývající tři pacienti. Odhadl jsem, že budou sledovat nejen konec ukazovátka, ale i mé odpovědi. N...! vyrazil jsem ze sebe, když proutek ťukl docela dole do papíru poprvé. Sestra zavrtěla hlavou. Ne, to bylo F! opravila mě přísně a ukázala na řádek výš. B...! zareagoval jsem okamžitě. Trojice čekajících nad mými znalostmi dlouze vzdychla. Paní s čerstvým přelivem na hlavě pohoršeně mlaskla, a starší muž ve sportovní bundě se dokonce přitom dvakrát udeřil dlaní do čela, zavrtěl hlavou a nad mými znalostmi si opovržlivě odfrkl. Šlo totiž o F. Při dalším stupínku vzhůru si ale najednou jejich sousedka nenápadně přiložila ruku k ústům a tiše, aby ji zdravotní sestra neslyšela, mi napověděla: Ssss...! Zopakoval jsem tedy po ní S a zaznamenal svůj první úspěch. S nápovědou mi to šlo líp i u L. A někde u čtvrtého řádečku nahoře, velice blízko toho osamoceného E, jsem bodoval už docela sám. Ti tři na židlích se trochu uklidnili. Potom se otevřely dveře a pan doktor mě pozval k sobě do ordinace. Sestra mu podala moji kartu a výsledek právě skončeného testu. Po důkladné prohlídce mi předepsal brýle se třemi dioptriemi. Okamžitě mi blesklo hlavou, že nebýt té chápavé paní, nosil bych teď možná na obou očích osmičky nebo dokonce desítky. Mozartovi, jak tvrdil, jeho Pražané rozuměli. Mne mají lidé v našem městě navíc nejspíš i rádi...

Jakkoliv handicapovaní šoféři jsou většinou zodpovědnější a opatrnější. Je to tím, že do auta usedají s vědomím svého omezení.

Text: Jan Rýdl Foto: Archiv

U

Foto: Maya

S

pisovatel, který žije mimo velká centra, je zdánlivě v nevýhodě. Má to daleko se scénářem nového seriálu do televize, do rádia, na Barrandov, se svými rukopisy musí jezdit po vlastech českých do různých redakcí a nakladatelství... Ale stejně je na tom lépe než třeba jeho kolegové ve velkých městech! Jako třeba já, který žiji už léta v Brandýse pod Smogem. Znám se ve městě se spoustou lidí, mnozí lidé znají i mě, což mě pochopitelně těší. Jdou třeba kolem našeho domečku, kde můj zeť jako své hobby pěstuje s láskou skoro dokonalý anglický trávník. Lidé pochopitelně nevědí, kdo se o něj stará, a tak třeba slyším, jak si o mně říkají: Píše blbě, ale trávník má pěknej, co?! Nebo jdu ráno pro housky a paní prodavačka se mi svěřuje: Pane Rudolf, ani nevíte, jak já mám vaše knížky ráda. Čtu je každý večer. A stačí mi překouknout dvě tři stránky a už spím jako dudek! Hezký zážitek jsem si nedávno odnášel z návštěvy očního lékaře. Sestra nás vpustila do místnosti před ordinací pana doktora hned čtyři. Usedli jsme na židle srovnané podél jedné stěny. Mne potom jako prvního vyzvala: Postavte se, pane Rudolf, sem ke dveřím, zakryjte si levé oko a čtěte písmena, která vám budu ukazovat! Potom sáhla pro jakési ukazovátko a přešla na protější stranu místnosti, ke zdi, na níž visely dvě papírové cedulky. Jedna plná zpřeházených písmen různé velikosti, druhá pro děti a negramotné. Uposlechl jsem a zaujal určené místo. Ve chvíli, když se moje dlaň přitiskla

Mnozí „zdraví“ řidiči mají těžký handicap, ale za handicapované se sami nepovažují! O to větší ohled na ně prosím, vy skutečně handicapovaní, na silnicích berte.

Iveta Kollertová

ZIMNÍ Cestička sypaná bílými vločkami, šlápoty zůstanou za koly, za námi. Sněhová nadílka zimou se nese, ticho je za humny, ticho je v lese. Černý kos zaťukal na římsu z plechu, od úst mi vystoupal obláček dechu. Kameny na cestě zazáří mrazem, noha se do sněhu zaboří rázem. Pohádky vypráví stařičký hrad, učí nás i děti radostně smát. Na věži cítíš se jako ten král, který se o štěstí princezen bál. Bloumám si krajinou, idyla z Lady, pryč jsou mé starosti, splíny i pády. Jednou jsou princezna, podruhé drak, jednou se usměji, pak klopím zrak. Bílá je obloha, vločky se snáší, mám ráda tu zemi, zemičku naší. Život je má výhra, ač na vozíku, přesto mám díky vám pořádnou kliku.

navený zrak, stres, hypoglykémie a dehydratace totiž jinak zdravé lidi připravují o schopnost koncent­ race, racionální a včasné reakce a nezřídka vedou řidiče až na pokraj kolapsového stavu. Ale pozor – stále je řeč o těch oficiálně zdravých! „Zkušený handicapovaný řidič už do vozu usedá s vědomím svého omezení. Ten zdravý o sobě nepochybuje. A přitom už v tu chvíli může být v dost vážném stavu,“ varuje zkušený psychiatr MUDr. Jan Cimický. Zvlášť dehydrataci a hypoglykémii po­ važuje za volantem za velmi nebezpečnou indispozici řidiče. Dehydratace je běžná především v létě, ale o to záludnější je v zim­ ních měsících. Díky chladu totiž tělo nevnímá pocit žízně tolik naléhavě a zanedbání přísunu tekutin je o to „snadnější“. Neklid nebo na­ opak únava až ke spavosti provázejí jednotli­ vé fáze při nedostatku tekutin. Spolehlivým průvodním jevem přitom jsou suché rty nebo pocit mírného pálení sliznic. Snad ještě vážnější je hypoglykémie – nízká koncentrace cukru v krvi oproti přebytku inzulínu. Základní „pohonné hmoty“ má lidské tělo málo obvykle tehdy, když se pro časový tlak nebo přemíru povinností prostě nestihneme najíst. Stačí prodloužená pracovní schůzka a vzdání se oběda. A hypoglykémie je na cestě. „Organismus se této nerovnováze brání mimo jiné zvýšením hladiny adrenalinu. A máme tu za volantem snadno a rychle člověka, kterému buší srdce, je pobled­ lý, trochu zpocený, třesou se mu ruce a prakticky na vše je schopen reagovat podrážděně. Navíc bude pravděpodobně z práce stresovaný a často má i výrazně unavené oči. Takový řidič prostě za volant nepatří!“ říká striktně MUDr. Cimický. Pomoc je přitom velmi stejně snadná jako prevence. Dbát na pitný a stravovací režim. Cukrovkáři by mohli povídat… „Ano, lidé s diabetem a jejich stravovací

disciplína jsou nejlepším příkladem právě pro ty přepracované manažery s maxi­ málním vytížením,“ souhlasí MUDr. Jan Cimický. A nežertuje. Expert na silniční dopravu Stanislav Huml si handicapovaných řidičů váží: „Za svou praxi dopravního policisty jsem si všiml, že jakkoliv handicapovaní šoféři jsou většinou zodpovědnější a opatrnější.“ Je to

prý tím, že do auta už usedají s vědomím svého omezení. Zdravého člověka prý naopak i zdánlivě jednoduchá zdravotní indispozice připraví o soudnost natolik, že je sobě i svému okolí na silnici nebezpečný. „Buďte, prosím, vůči zdravým řidičům ohleduplní,“ žádá handicapované šoféry s úsměvem Stanislav Huml. můžeš / číslo 2 – 2010

34

35

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

d o b r é z p r áv y

Více bezbariérových spojů pro vozíčkáře

Nádraží odemkl euroklíč

Plavecký trojboj na Strahově

Š

P

Spolupracovník Můžeš Ivo Krajíček nastupuje do nízkopodlažní soupravy Regionova. Foto: České dráhy

Č

Předseda Národní rady zdravotně postižených Václav Krása nastupuje do bezbariérového vozu s plošinou. Foto: České dráhy

eské dráhy v novém jízdním řádu zlepšily cestování vozíčkářů a dalších osob se sníženou pohyblivostí. Díky dodávce dalších nízkopodlažních souprav především typu Regionova a City­Elefant byl významně rozšířen počet přístupných vlaků se symbolem bezbariérovosti. „V jízdním řádu 2010 se nám podařilo rozšířit počet spojů přístupných pro vozíčkáře o 45 % na 2122 vlaků denně, což je přibližně 28 % všech námi denně vypravených spojů,“ říká ředitelka odboru provozu osobní dopravy Luďka Hnulíková. České dráhy tak provozují bezbariérové spoje na podstatné většině rychlíkových tratí a nyní i na velkém množství regionálních drah. „Jako příklad bych uvedla osobní vlaky na tratích z Děčína do Rumburku nebo České Lípy a Liberce, z České Třebové do Zábřehu na Moravě nebo z Veselí nad Lužni-

cí do Českých Velenic. Díky novým soupravám CityElefant se zkvalitňuje také rozsah bezbariérové dopravy v Moravskoslezském kraji mezi Opavou, Ostravou a Českým Těšínem,“ upřesňuje Luďka Hnulíková. „Ve spolupráci se zahraničními dráhami pak přepravíme vozíčkáře např. do Popradu, Košic, Bratislavy, Budapešti, Vídně, Berlína nebo Hamburku.“  Z celkového počtu bezbariérových spojů je jich 269 dálkových, kam patří jak běžné rychlíky, tak vlaky InterCity, EuroCity nebo SC Pendolino. Pro tyto spoje využívají České dráhy především bezbariérové osobní vagony z konce 80. let a u motorových rychlíků nově modernizované řídící vozy. V mezistátních vlacích jsou zařazeny také zahraniční bezbariérové vozy a pro cestování vozíčkářů je uzpůsobena i souprava Pendolino. (rp) 

Na www.dent.cz je databáze všech zubařských pohotovostí.

Na občanské sdružení Kolpingova rodina Smečno se mohou obrátit rodiny pečující o svého člena s postižením muskulární atrofií. Sdružení pořádá setkání, zprostředkuje zapůjčení pomůcek, dohodne konzultace s odborníky. E-mail: [email protected]

Nezisková organizace Podpora cestovního ruchu, o. s., provozuje portál www.praguecityline.cz, jenž je zaměřený na turistiku pro osoby s handicapem. Jedinou organizací v Rychnově nad Kněžnou a regionu, která zajišťuje osobní asistenci, je sdružení Orion. Třicet asistentů poskytuje asistenční služby pro více než 80 dětí z celého okresu. E-mail: [email protected] Základní škola Palackého v Moravské Třebové obdržela od Ligy dětských práv titul Férová škola. ZŠ zajistila v areálu plošiny a nájezdy a zakoupila schodolezy. můžeš / číslo 2 – 2010

V České Lípě, Centru pro zdravotně postižené Libereckého kraje, připravují otevření prvního bezbariérového počítačového střediska pro občany se zdravotním postižením a seniory. Budou zde mít k dispozici sedm počítačů. Trvalou individuální péči poskytuje autistům Občanské sdružení APLA v Libčicích nad Vlta­ vou. Pobytové zařízení, jediné tohoto druhu v republice, je určeno dětem i dospělým. Více na: [email protected], tel. 739 414 418.

řed čtyřiadvaceti lety přišli v Německu s nápadem umožnit handicapovaným snadnější přístup k toaletám pomocí univerzálního klíče. Teď tzv. euroklíč používají desetitisíce lidí. Jedním z míst, kde si euroklíčem budou moci znevýhodnění lidé toalety odemknout, je od konce ledna i nádraží v Čerčanech. České dráhy tam zároveň otevřely i nové bezbariérové toalety. Euroklíč je univerzálním klíčem, kterým se handicapovaní dostanou do vybraných míst. Hodí se nejen do zámků bezbariérových toalet, ale i na plošiny a výtahy. Zájemci klíče obdrží od Svazu tělesně postižených lidí a pak se do potřebných míst mohou dostat bez asistence personálu. „Zdraví lidé si nedokážou představit, co musí handicapovaní zdolávat. Problém je, už když si chceme někam odskočit. Toalety pro invalidy bývají zamčené, a tak musíme složitě žádat obsluhu. A když je náhodou vedení zařízení, například na benzince, nechá volně otevřené, jsou znečištěné,“ řekl vozíčkář Josef Slováček z Malešic. V Evropě se dá euroklíč v současnosti použít už ve 100 000 zařízeních. V Praze-východ a Praze-západ fungují euroklíče zatím jen ve Středočeském muzeu Roztoky u Prahy nebo v železniční stanici Stránčice. V Praze je mohou zájemci najít v pasáži Slovanského domu, v Kotvě, na ministerstvu zdravotnictví, BBCentru, Lávce, Brumlovce, nákupním centru Novodvorská nebo na Novém Smíchově. (jk)

Dům umění města Brna slibuje návštěvníkům na ortopedickém vozíku přístupnost výstavních prostor využitím výtahu a plošiny. Na vysokých školách v ČR studovalo v loňském školním roce 523 studentů s posti­ žením. Z toho 85 % na státních a 15 % na soukromých VŠ. Nejvíc těchto posluchačů – 296 – přijala státní Masarykova univerzita v Brně. Na internetových stránkách www.neziskovky. cz najdou majitelé firem zaměstnávajících lidi se zdravotním postižením speciální kalkulačku, jež jim umožní spočítat si, kolika osobám se zdravotním handicapem by mohli nabídnout práci, resp. jaké mohou uplatnit náhradní plnění.

Arkadie má medaile

Degustační komise přísahá před ochutnávkou utopenců na vavřínový věnec. Text: Táňa Lálová

F

inále Českého poháru tělesně postižených plavců, ocenění nejlepším plavcům roku, ocenění osobností, které se významně zasloužily o rozvoj sdružení Kontakt bB a degustace nejlépe naložených utopenců – to byl závěr roku tohoto plaveckého sdružení. Společenský ráz akce nepřekryl problémy, s nimiž se v poslední době tělesně postižení závodní plavci potýkají. Například vítězka Českého poháru – závodu Strahov Cup Kateřina Lišková z SK KONTAKT PRAHA by se svými výkony na kraulové dvoustovce a znakové padesátce mohla z nedávných šampionátů Evropy a světa přivézt zlato, stříbro a bronz, kdyby ji ovšem Český paralympijský výbor (ČPV) nominoval. Pro nominaci na tyto soutěže v současné době ČPV nestačí sportovní výkonnost, ale je navíc třeba stát se členem České asociace tělesně handicapovaných sportovců a zříci se Českého svazu tělesně postižených sportovců (ČSTPS).

Foto: Vítek Franta

Po nabitém programu pětačtyřiceti závodních rozplaveb Strahov Cupu, kterým atmosférou a napětím vévodily závody štafet, se všichni účastníci vydali na společenskou část setkání. Ceny vítězům plaveckých závodů předávali Michael Kocáb, ministr vlády ČR pro lidská práva, a Ing. Marie Kousalíková, náměstkyně primátora hlavního města Prahy. Nejlépe naloženou uzeninu do soutěže, která je tradiční součástí večera, letos dovezl Petr Thiel a získal tradiční poctu ročního držení putovního poháru Utopencová mísa, zlatého věnce Jiřího Petroviče a utěrky Kyla z Wisconsinu. Má také nezadatelné právo umístit na vlastní náklady připomínku svého vítězství na putovní pohár. Ocenění Magnet, věnované institucím a osobám, které se mimořádně zasloužily o rozvoj plaveckého programu, převzali z rukou Jana Nevrkly, předsedy sdružení, a Martina Kováře, čtyřnásobného paralympijského vítěze, grafik Miroslav Pošvic, tvůrce loga KONTAKTU bB, a kapela GARAGE, která na akci odehrála desátý koncert v řadě bez nároku na honorář.

Vzdorovali mistrům světa

Č

eští sledge hokejisté se úspěšně připravují v Japonsku na blížící se paralympiádu. Česká hokejová reprezentace, která si loni na mistrovství světa v Ostravě vybojovala účast na paralympijských hrách v kanadském Vancouveru ve dnech 12. až 21. 3. 2010, se nyní připravuje v Japonsku. Zdravotně handicapovaní čeští sledge hokejisté vyhráli nad reprezentanty Japonska 2:1 a podlehli reprezentaci USA 0:1. Američané jsou úřadujícími mistry světa,

Japonci skončili minulý rok v Ostravě čtvrtí. Handicapované hokejisty v naší zemi sdružuje Česká sledge hokejová asociace. Hokej v této podobě, při kterém se hráči pohybují po ledě na „sáňkách“, osazených místo skluznic noži, nabyl výrazné mezinárodní popularity v posledních šestnácti letech, kromě světového šampionátu se už organizuje i mistrovství Evropy. Vrcholným mítinkem je turnaj v rámci světových Paralympijských her. (rp)

estičlenné družstvo, složené ze zástupců chráněných dílen Arkadie i školy z Teplic, získalo na Zimních speciálních hrách v Horní Malé Úpě v Krkonoších dvě zlaté medaile (Michal Mrvečka a Ondřej Adameček) a pět stříbrných (Martina Mikovcová – ta dokonce dvě, Ondřej Adameček, Roman Ferenc a Tomáš Šiška). Letošní hry byly výroční, dvacátou zimní olympiádou Českého hnutí speciálních olympiád. Sport je v Arkadii významnou součástí komplexní rehabilitace našich spoluobčanů se zdravotním postižením. Běžecké lyžování je vzhledem k blízkosti vhodných terénů Krušných hor jednou z velmi vhodných disciplín. Již v příštím měsíci proběhne při výjezdech na hory kvalifikace pro Zimní speciální hry 2011. (joho)

Michal Mrvečka si jede pro zlatou medaili.  Foto: Štěpán Hon

V předchozích dvou číslech jsme uveřejnili obsáhlý článek JUDr. Věry Kocianové Bydlení: Stálý problém. V mezidobí mezi napsáním článku a jeho vydáním došlo ke změně v právních předpisech. Vyhláška č. 369/2006 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace, ve znění pozdějších předpisů, – tato vyhláška byla dne 18. 11. 2009 zrušena; 18. 11. 2009 nabyla účinnosti nová vyhláška č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb. (rp) můžeš / číslo 2 – 2010

36

37

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

krása léčí

Budapešť a dědictví tureckých pašů Budapešťský novogotický parlament, vévodící pešťskému břehu Dunaje od počátku minulého století, nazval slavný maďarský spisovatel Gyula Illyés „tureckými lázněmi, zkříženými s gotickou kaplí”. Budapešť je totiž nejen architektonicky bohatou a krásnou metropolí, ale také termálním rájem, který nejvíce rozvinuli turečtí pašové v dobách osmanské poroby.

Slavný Maďarský parlament (vlevo) na pešťské straně Dunaje Maďaři vybudovali podle westminsterského vzoru na přelomu 19. a 20. století ve snaze ukázat světu, že Uhersko je opravdová velmoc. Neobarokní lázně Széchényi (uprostřed nahoře) z počátku minulého století stojí v centru Budapešti a patří mezi největší lázeňské komplexy v Evropě. Léčivý pramen se hodí pro léčení revmatických chorob a poruch pohybového ústrojí. Lázně Gellét (uprostřed dole) jsou nejelegantnější lázně v celém Maďarsku a zároveň i nejstarší lázeňský hotel v Budapešti. Vzhledem k vysoké teplotě vody byl tento pramen nazýván Očistec, později dostal jméno Panenská lázeň. Slavné turecké lázně Rudas (vpravo) se zelenými sloupy začal stavět Ali Paša z Budy. Voda těchto lázní je účinná zejména při chorobách pohybového ústrojí, revmatismu a při léčení poúrazových stavů.

TexT: Dana Emingerová foto: Maďarská turistika

B

udapešť je jediným velkoměstem, které se pyšní padesátkou lázeňských objektů, napájených z více než osmdesáti vřídel a léčivých pramenů. Denně přivádějí z hlubin země na povrch 70 milionů litrů vody.

Tramvají do antiky Léčivé účinky maďarských pramenů znali už staří Římané, kteří při svých výbojích dorazili až na dnešní jižní Slovensko. V Budapešti se našly zbytky římských lázní z 2. století našeho letopočtu, které jsou dostupné po pár minutách jízdy tramvají z centra. Vykopávky pocházejí z římské osady Aquincum, kde si prý blahodárné účinky vody vřídel pochvalovali i císaři Markus Aurelius či Traján. můžeš / číslo 2 – 2010

Lázně budínských pašů Novodobá lázeňská kultura se nejvíce rozvíjela za osmanské nadvlády v 16. a 17. století, kdy Panonskou nížinu na desítky let ovládli nájezdníci z východu. Turecká poroba skončila roku 1686, kdy křesťanské síly pod vedením Habsburků dobyly Budínský hrad a při tom padl poslední budínský paša Gul Baba. Vítězové jej pochovali přímo v prostorách hradu, na jehož hrobce můžete dodnes číst nápis: „Byl udatným protivníkem, ať odpočívá v pokoji.“ A protože tureckého derviše Gul Babu vyznavači Mohamedovy víry ctí jako světce, je prý Budín už po staletí jedním z muslimských poutních míst. Mnohem víc návštěvníků sem však přijíždí do slavných lázní, z nichž mnohé se zachovaly z dob osmanské říše a vynikají svou jedinečnou orientální architekturou. Léčí se tu nemoci dýchacího a zažívacího ústrojí, revmatické choroby, poruchy

pohybového aparátu, zranění po úrazech, artritida a neuritida atd.

Jedinečná architektura Největší jsou lázně Rudas, které leží na budínské straně města pod návrším Gellért, kde vyvěrá osmnáct pramenů s vysokým obsahem fluoridů. Hala bazénu, jejíž stavbu zahájil Ali Paša z Budy, se rozkládá pod kopulí se zelenými sloupy. Menší blízké lázně Rácz, napájené pramenem o teplotě 42 °C, byly oblíbeným místem slavného panovníka Matyáše Korvína, který do nich mohl přicházet krytou chodbou přímo ze sousedního královského zámku. Císařské lázně Császár jsou zásobovány dvanácti prameny s teplotou slabě radioaktivní vody od 15 do 63 °C. Vyvěrají na povrch podél slavné římské vojenské silnice, takže se o nich mluví již

v Gesta Hungarorum, nejstarší písemné památce v maďarštině. Lázně Király byly vybudovány v 16. století tureckým pašou Arslanem a do dnešního dne si zachovaly veškerý turecký přepych. Kopule lázní a jejich klenby jsou dodnes považovány za mistrovské dílo architektury. Prameny, napájející nejstarší lázeňský hotel v Budapešti Gellért, jsou známy přes dva tisíce let. Říká se, že v jejich blízkosti žil svatý Ivan, poustevník-léčitel, jehož kázání a „zázraky“ sem přilákaly mnoho nemocných.

Lázně u zoologické zahrady Od počátku minulého století stojí v Budapešti lázně Széchényi, pojmenované po revolucionáři z roku 1848 Istvánu Széchényim. Jsou považovány za jedny z největších lázeňských komplexů v Evropě. Uvnitř

Nad nejteplejším a nejhlubším budapešťským pramenem postavili na počátku minulého století nejen lázně, ale i veřejnou plovárnu, která je díky teplé vodě vyhledávaná i v zimě.

neobarokního objektu z roku 1913 jsou termální koupele pro muže i ženy, vanové lázně, bublinkové a slané koupele a také tři velké bazény pod otevřeným nebem. Léčivou vodu o teplotě 74 – 76 °C, která vyvěrá z hloubky 1256 metrů, neobjevili Turci, ale sami Maďaři v roce 1879. Nad nejteplejším a nejhlubším budapešťským pramenem postavili na počátku minulého století nejen lázně, ale i veřejnou plovárnu, která je díky teplé vodě vyhledávaná i v zimě. Naproti těmto lázním stojí Zoologická a botanická zahrada, otevřená v roce 1896 jako jedna z prvních na světě. V jejím architektonickém pojetí se maďarská forma secese mísí s orientálními a romantickými prvky. Jednou z nejkrásnějších staveb zoo je pavilon slonů, který připomíná turecké lázně. Prý si v něm budapešťští sloni žijí jako osmanští pašové. můžeš / číslo 2 – 2010

p r o c h v í l e p o h o dy

Přírodní chráM

V

roce 1858 byla část někdejšího královského pomezního hvozdu (v té době v majetku hlubockých Schwarzenbergů) na jihovýchodním úbočí boubínského horského masivu vyčleněna z normálního lesního hospodaření a prohlášena za přírodní památku – prales, který má „zůstat provždy zachován“. Již devět let před vyhlášením rezervace navštívil na své první exkurzi tehdy právě založený český lesnický spolek porosty nynější rezervace a okolních pralesovitých zbytků. Exkurzi vedl schwarzenberský lesmistr Josef John z Vimperka, který měl také hlavní zásluhu na tom, že se v roce 1858 tehdejší majitel rozhodl pro zřízení rezervace. V letech 1857 – 1859 byla postavena lukenská silnice, ohraničující prales po jeho horním (západním a severním) obvodu. Na východním obvodu pralesa protéká Kaplický potok, který se v okamžiku, kdy opouští rezervaci, rozšiřuje v malebné jezírko. Již téměř 150 let se návštěvníci přicházejí obdivovat jedinečné ukázce původního středo-

1

2

3

4

5

6

7

8

evropského pralesa, jehož některé žijící stromy zde stály možná již v době císaře Rudolfa II. Některý z padlých velikánů, dnes trouchnivějících na zemi, se zelenal už v době, kdy na českém trůně seděl Jiří z Poděbrad. Ti, kteří sem přicházejí poprvé, si snad přinášejí představu, že uvidí nefalšovanou divočinu, neproniknutelný prales, v němž se ozývají hlasy divokých zvířat, a za každou houštinou čeká vzrušující překvapení. Budou asi zklamáni. Šumavský prales působí spíše dojmem tichého přírodního chrámu, z jehož chladného a vlhkého přítmí se tyčí staleté stromy. Obrovské mrtvoly stromů poražených vichřicí leží na zemi a obrůstají je mechy a lišejníky, tu a tam se na nich uchytilo nové potomstvo – v řadě stojící svěže zelené smrčky, záruka nepřetržitosti života pralesa, důkaz nezdolnosti přírody. Boubínský prales dnes slouží jako … (tajenka) získávání cenných vědeckých poznatků botanických, zoologických, lesnických aj. a k obohacení našich znalostí zákonitých vztahů mezi jednotlivými složkami lesní biocenózy.

9 10 11 12 13 14 15 16 17

A B D E F G H I

můžeš / číslo 2 – 2010

Slepota N

C

VODOROVNĚ: A. Kolečko; bez přestávky. – B. Vytahování meče z pochvy; osmidenní církevní svátky (zastarale); značka doutníků. – C. Zahraniční televizní seriál; starý lyžařský pozdrav; svazek rostlin; paznehtník. – D. Název (slovensky); český prozaik; banda; prodloužená boční zeď. – E. – Tajenka. – F. Alkenol; irácký přístav; značka kožešin; republika v Ruské federaci. – G. Sok; Teodor (domácky); předky; africký stát. – H. Rozpouštědlo; trhati; neotesanec. – I. Mající tvar písmene S; trámy ve výztuži šachty. SVISLE: 1. Vodová barva. – 2. Lazebnice. – 3. Mladé obilí; obilnina. – 4. Hrůzovláda; bývalý polský fotbalista. – 5. Osobní zájmeno; otrok (zastarale); hon. – 6. Citoslovce kvičení; bývalý egyptský politik; zápor. – 7. Český zpěvák; placené oznámení. – 8. Ozvěna; týkající se chemického prvku. – 9. Zkratka katedry tělovýchovného lékařství; prkenné stropy (nářečně); brodivý pták. – 10. Nápor; ruské zájmeno. – 11. Lem; prostí lidé. – 12. Souhlas; výtrus; iniciály herečky Vítové. – 13. Belgické lázně; papoušek; stupeň síly větru. – 14. Asijský strom; vlk z Knihy džunglí. – 15. Alžírské víno; výrobce klobouků. – 16. Němohry. – 17. Uschlá neposečená tráva. Pomůcka: Basra, Edera, enol, Lato, ochtáb. Zdroj: Panoráma křížovek 5/2002, str. 12

José Saramago:

Tajenka minulé křížovky: Violka trojbarevná

Luštitelé – výherci: Hana Hladíková Bezděkov 1689/63 594 01 Velké Meziříčí Věra Pojmanová Žižkov II. 3130, 580 01 Havlíčkův Brod Hana Směřičková Kolmá 1013, 696 02 Ratíškovice

Výhercům gratulujeme. Knihy pro vylosované úspěšné luštitele poskytl Reader’s Digest.

a semaforu naskočí zelená. Jedno auto přesto zůstává na křižovatce stát, jeho řidič totiž znenadání oslepne. Člověka, který jej doveze domů a poté mu ukradne jeho auto, stihne tentýž osud… Slepota se šíří jako epidemie a stát bezcitně zareaguje ve snaze zabránit panice… Slepí jsou izolováni v prázdné psychiatrické léčebně, kde jsou odkázáni jen sami na sebe. V této společnosti slepých lidí je přesto ještě jeden pár vidoucích očí – doktorova žena, která slepotu jen předstírá, aby mohla zůstat se svým manželem… Novinka Slepota je vynikající, dech beroucí a dramatický román slavného portugalského spisovatele a nositele Nobelovy ceny José Saramaga: „Napadlo mě, jak by svět vypadal, kdybychom byli všichni slepí. Vzápětí jsem znal odpověď. Uvědomil jsem si, že už slepí jsme. Že nás obklopuje slepota, nikoli jako fyziologická vada, ale jako vada duše,“ prohlásil José Saramago. Práva na vydání románu byla prodána už do čtyřiceti zemí a v letošním roce se kniha dočkala filmového zpracování. Vydalo nakladatelství Plus, z portugalštiny přeložila Lada Weissová.

Dbejte na prevenci onkologických onemocnění V rámci preventivní prohlídky u svého praktického lékaře jsem už opakovaně absolvoval test krvácení do stolice a vždycky byl v pořádku. Místo vyšetření stolice mě teď lékař chce poslat na kolonoskopii, po které prý se pak léta nemusí žádný test znovu dělat, když je výsledek negativní. Je nutné, abych ji absolvoval? Preventivní kolonoskopii absolvovat nemusíte, můžete svého lékaře požádat o další vyšetření testem odhalujícím skryté krvácení do stolice. Lékař vám ale nabídl v rámci screeningu (vyhledávání) rakoviny střev a konečníku novinku. Lidé bez příznaků onkologického onemocnění střev a konečníku mají od 55 let nově možnost volby. Mohou buď pravidelně jednou za dva roky absolvovat screeningové vyšetření testem na okultní krvácení ve stolici, nebo mohou jednou za deset let podstoupit tzv. primární screeningovou kolonoskopii.   Screening kolorektálního karcinomu se provádí u populace s běžným rizikem onemocnění ve věku nad 50 let a dosud se dělal testem na okultní krvácení ve stolici (tzv. TOKS) od tohoto věku jednou za dva roky. Nově platí, že

VZP inz dbejte na prevenci TABULKA 210x146 TISK.indd 1

úvodní screeningovou metodou je TOKS, který se provádí ve věku od 50 do 54 let v jednoročním intervalu, a od věku 55 let se pak nabízí buď opakovaný test na okultní krvácení ve stolici ve dvouletém intervalu, nebo jako alternativní metoda tzv. primární screeningová kolonoskopie, která má být v intervalu 10 let zopakována.

Vyšetření TOKS provádějí registrující lékaři v oboru všeobecné praktické lékařství a (nově) také registrující lékaři v oboru gynekologie a porodnictví. Daný lékař by také pacienta odeslal na kolonoskopii v případě, že by test prokázal krev ve stolici. Na primární screeningovou kolonoskopii ale pacienta, který měl předtím negativní výsledek testu a po 55 letech si zvolil tuto možnost, posílá jeho praktický lékař, případně lékař endoskopista ze screeningového centra.   Kolonoskopie musí provádět zdravotnická zařízení splňující podmínky pro zařazení endoskopického pracoviště do screeningového programu. Váš lékař bude jistě vědět, kam vás odeslat. VZP je stabilní a dynamická zdravotní pojišťovna zajišťující pro více než 6 milionů svých klientů zdravotní péči na vysoké úrovni ve více než 24 000 smluvních zdravotnických zařízeních.

Pokud je TOKS pozitivní (ve stolici je krev), je pacient odeslán na kolonoskopii, a jestliže se při ní zjistí změny svědčící pro onkologické onemocnění, je pacient dále diagnostikován a léčen. Totéž platí v případě zmiňované primární screeningové kolonoskopie.

19.1.10 13:53