Armenia I.DRUHÝ SVĚT
Jack je naprosto obyčejný, patnáctiletý chlapec. Otec mu zemřel na rakovinu když mu byli tři roky, bydlí s matkou Kelly Soldyersovou v bytě nad kavárnou Sedmý Ráj, kterou jeho matka vlastní. Chodí do školy a má svůj vlastní život, až toho jednoho podzimního dne se všechno změnilo, když objevil druhý svět... „Vstávat zlatíčko, nebo přijdeš pozdě.“ Zavolala mamka z kuchyně. Převalil jsem se na záda a hleděl na bílý strop, mezi námi nic zajímavého ani zábavného. Pondělní vstávání je vždycky nejhorší, kord když člověk strávil celý víkend na nejrůznějších oslavách a večírcích. Pilo se ,tancovalo, matně jsem si vybavoval i nějaký dort a dárky. To jsme se možná s kamarády vetřeli na nějakou narozeninovou oslavu, chudák oslavenec. No hlavní bylo, že jsem se dostal domů i když jsem si za boha nemohl vzpomenout jak. Posadil jsem se a odhrnul peřinu. .Měl jsem na sobě oblečení co jsem si bral v pátek, i boty. Doufal jsem jen, že si toho mamka nevšimla. Vyhrabal jsem se z vyhřáté postele a rozhlédl po pokoji. Závěsy na oknech byli zatažené, aspoň zas sousedi nebudou špehovat. Skříň s oblečením byla dokořán a mé značkové oblečení za které jsem utrácel nemalé částky se válelo všude po koberci. Na psacím stole pod oknem stál zapnutý laptop, kolem něj se povalovaly knihy, školní sešity i učebnice. Postel stála naproti skříni, čelem přiražená ke zdi, nad ní vyselo třiadvacet párů skob, vbitých do zdi, na nich bylo vystavěno třiadvacet skateboardů. Tahle byla moje nejoblíbenější sbírka. Skateboardy jsem střídal podle nálady, po každém použití jsem je vždy vyčistil a vrátil zpět na zeď. Další má sbírka byla vystavěna naproti oknu, to aby se mohli kochat i sousedi a hlavně proto, že jinde už nezbylo místo. Celá zeď byla pokryta malými, čtvercovými poličkami. Byli trochu nakloněné dopředu a na konci měli nízkou zarážku, to aby boty nesklouzli dolů. Ano, všechny poličky měli na sobě jeden pár značkových street bot. V psacím stole se nacházel taky šuplík plný různobarevných tkaniček. Na jedné straně vedle postele stál noční stolek s lampičkou, na druhé stereo a stojan na CD, který přetékal nejnovější Hip hopovou hudbou Stěny byli natřené tmavě fialovou, strop bílou barvou, zem pokrýval bílý, huňatý koberec. V neuspořádaném pokoji jsem pořád nemohl najít co jsem hledal. „Mami! Nevíš kdo mě přivezl domů?“ „Samozřejmě, že vím. Co bych to byla za matku, kdybych neznala tvoje kamarády?“ „Ehhhhh... asi špatná?“ „Správně, špatná. Přivezl tě Billi a společně s Brianem tě donesli do pokoje.“ „Donesli?“ „Ano miláčku, víš že proti alkoholu nic nemám, ale tohle bylo asi trochu moc, měl by si se víc hlídat, nechci být jako ty úzkoprsé matky, které své děti zavírají doma a nepouští je ven aby náhodou nepřišli do stiku s alkoholem. Je to blbost, ale nechci, aby tě odvezli do nemocnice kvůli otravě alkoholem, takže se snaž zůstat natolik střízlivý, abys došel domů ano?“ „Mám to brát jako novou dohodu?“ „Jistě.“ „Dobře, abych došel domů. Jo a mami neviděla si...“ „Tvůj mobil? Válí se v kuchyni na stole.“ „Jo, díky ale já myslel... no takový papír. Je to přihláška.“ „Je mi líto, neviděla, ale prohledej si kapsy u kalhot, ještě jsem neprala, ale teď´ne, musíš do školy.“ „Jasně.“ to pravidlo s alkoholem bylo bezva, nikdy jsem neměl potřebu zpít se do němoty, co přesně se stalo tenhle víkend nevím , ale postarám se o to, aby už se to neopakovalo. Vstal jsem z postele a přistoupil jsem ke skříni, na vnitřní straně dveří bylo zrcadlo. Postavil jsem se před něj a začal hodnotit mou maličkost. Nebylo to tak hrozný, jak jsem čekal, vlastně to bylo moc dobrý. Delší, husté, blond vlasy s ofinou na patku mi zajímavě trčeli do všech stran. Snědá pleť zakryla kruhy pod očima i modřiny, které jsem našel jen když jsem je nahmatal. V tváři s jemnými, pravidelnými rysi mi zářily blankytně modré oči, rámovali je husté řasy, díky svým očím vždycky dostanu, co chci, stačí párkrát laškovně zamrkat. Usmál jsem se, takže se objevila řada rovných, bílých zubů, když jsem byl menší, nosil jsem rovnátka, nutno říci, že se to vyplatilo. Výsledek byl oslnivý. Vzhled by byl
dobrý, ale zbytek... skopl jsem z nohou boty a uklidil je na jedinou volnou poličku. Zamířil jsem do sprchy, měl jsem vlastní koupelnu hned spojenou s pokojem. Vešel jsem do malé, čtvercové místnůstky obložené tmavě modrými kachličkami, na prádelním koši jsem měl z pátku připravené oblečení. Ještě že jsem byl natolik předvídavý a věděl jsem, že ráno nebudu schopen přemýšlet o tom, co se k čemu hodí a co ne. Za chvíli už jsem vcházel do kuchyně sladěn do bílo-fialové. Bílé triko, fialová mikina a flexina. Džíny jsem měl taky bílé, volné a vytahané, po vnější straně se od kotníku po koleno táhl graffiti nápis černé barvy. Na nohou jsem měl Fialovo-bílé boty, jedna tkanička byla bílá, druhá fialová. Podpaží jsem nesl skateboard který měl na spodní straně obrázek kostry, která zdvíhá oba prostředníčky, můj nejoblíbenější. Ze židle jsem si vzal školní batoh, ze stolu nový, dotykový mobil a zamířil dolů do kavárny. Políbil jsem mamku na čelo, popadl peníze na oběd, koblihu a kelímek kafe a vyběhl jsem ven... Školní parkoviště se začínalo zvolna zaplňovat. Zastavil jsem, vzal prkno do ruky a rozhlížel se po autech. Netrvalo dlouho a našel jsem Billovo kanárkově žluté porsche. Takové auto člověk jen tak nepřehlédne. Billi seděl na přední kapotě a flirtoval s nějakou třeťačkou, což byl výkon, protože byl stejně jako já v prváku. Zavolal jsem na něj, ohlédl se, usmál se, nechal holku holkou a rozběhl se ke mně. „Nazdar chlape, tak co? Jak je?“ „Nevím proč se ptáš? Přivezl jsi mě domů před asi pěti hodinami.“ „To jo, poblil si nějakou holku a pak si si tam klidně usnul na podlaze, tak jsme tě s Brianem hodili domů.“ „Dík.“ Nechápal jsem jak to Billi dělal, věčně vymetal večírky, o víkendech i všedních dnech a přesto neustále překypoval energií a sršel vtipem. Brian na tom byl podobně, jen se aspoň jednou týdně pořádně vyspal. Já usínal už po třech dnech, mí tělo to prostě nezvládalo. Když jsem se na to kluků zeptal, řekli že jde jen o sílu vůle a kofein. „Kdy dorazí Brian.“ „Každou chvíli, volal že je na cestě, jo a dneska se jde na párty k Emili.“ „Kdo je Emili?“ „Ta holka co jsem s ní mluvil, její rodiče někam odjížděj a ona pořádá mejdan, díky mému okouzlujícímu šarmu jsme všichni tři pozvaní, dobrý ne?“ „A víš kde bydlí?“ „Jasně, tedy mám adresu, no co? Mám GPS tak je mi to jedno.“ „Kluci už jedu!“ Zařval Brian, vjel na parkoviště, ukázkově na skateboardu zabrzdil, sešlápl zadní hranu, prkno se nadzvedlo a on ho chytil do ruky. „Tak co Jacku, ještě si zvracel?“ Zasmáli se, já na ně jen otráveně hleděl „Hele nechcete se pro změnu bavit o něčem jiným?“„Blázníš?Tohle téma nám vystačí na pár dnů dopředu, chudák holka, měl si vidět jak se tvářila, když jsi to na ni hodil.“ Smál se Billi a já měl chuť ho uškrtit. „Měli bychom jít na hodinu, než nám Kobliha napíše pozdní příchod.“ Řekl jsem a kluci souhlasně přikývli. Kobliha byl jeden z našich neméně oblíbených učitelů. Letos jsem od něj za pozdní příchod dostal nejméně osm poznámek, které jsem po hodině jednoduše hodil do koše. Brian s Billem na tom byli ještě hůř, Billi dostal poznámku i za to, že se podle Koblihy tvářil jako blbec. Naštěstí jsme mi tři vždycky věděli, že stačí krabice koblih a Kobliha je v klidu. Možná by potřeboval nějakou tu paní Koblihovou... Školu jsme nějak zvládli, seděli jsme pod stromem v parku a přemýšleli o plánech na nadcházející víkend. „Já bych jel do klubu Relikvie, je dobrej a hlavně luxusně vybavený, co vy na to?“ Brian souhlasně přikývl a já nechtěl být černá ovce party , takže jsem souhlasil, stejně jsem neměl jinej návrh. „Jo chtěl jsem vám jen oznámit, že pojedu na ty dva týdny do Alp, se školou.“ „Ty fakt pojedeš?“ „Jo, proč ne, mamka nemá čas jezdit lyžovat, mám jedinečnou příležitost.“ „A ty už jsi odevzdal přihlášku?“ „Ještě ne, proč?“ „Protože pan Klipsen říkal že dneska je poslední den odevzdání.“ Připomněl mi Brian. „No jo, já úplně zapomněl, musím ji najít, zatím čau uvidíme se večer!“ Vyběhl jsem do přeplněné místnosti. Kavárna byla prosperující podnik, matka věčně rozšiřovala její prostory, ale stejně jsme měli věčně plno, i teráska byla teď na podzim plná, ještě že měla stříšku. Vyběhl jsem schody k našemu bytu, odemkl si a vpadl dovnitř jako divoká voda. Byt byl prázdný, prostorný a luxusně, moderně zařízený, jako by vypadl ze stránek nějakého časopisu jak moderně bydlet, pro zazobance. Svůj pokoj jsem našel ve stejném neuspořádaném duchu, tak jak jsem ho opustil. Dal jsem se do úklidu oblečení. Podlaha už byla prázdná, všechno oblečení leželo složené, nebo vyselo ve skříni. Papír na kterém byla přihláška jsem ale nikde nenašel.
Přesunul jsem se tedy do koupelny a doufal že budu mít větší štěstí než doteď. Měl jsem. Přihlášku jsem našel v kapse jedněch džínsů, byla trochu ušmudlaná a pomuchlaná, jinak v pořádku. Zpod hromady učebnic na stole jsem vyndal propisku a začal ji vyplňovat, trvalo to jen pár minut, batoh jsem hodil na postel, popadl v předsíni skateboard a i s přihláškou pospíchal dolů za matkou. Papír i s tužkou jsem položil na pult a čekal. Nervózně jsem si podupával, konečně si na mě udělala chvilku času. „Ahoj mami, nemám moc času tak budu stručný, škola pořádá výjezd do Alp moc rád bych jel, přihlášku jsem vyplnil, jen ji musíš podepsat.“ Mamka se na mě usmála utřela si ruce do krátké, bílé zástěry a podepsala místo které jsem ji ukázal. „Díky mami, jsi nejlepší.“ vlepil jsem ji pusu a rozběhl se zpátky do školy, kdo by to řekl, že se do ní tak pohrnu... „Jsem rád že pojedeš Jacku, už jsem myslel že to nestihneš.“ „Já taky pane profesore, bylo to o fous.“ „No tak se budu těšit, odjíždíme za tři týdny.“ Nasedl do svého auta a odjížděl. Ještě jsem mu zamával. Tělocvikář byl fajn, celkem mladý takže se s ním dalo mluvit o všem. Zaklonil jsem hlavu a pohlédl na temně šedou oblohu. Dešťové mraky se objevily nečekaně, před několika minutami a už hrozilo že se protrhnout. Zablýsklo se. Tohle bude asi jeden z posledních letošních dešťů, než přijde sníh. Zamířil jsem domů, nechtěl jsem zmoknout, tak jsem to vzal lesem, který končí kousek od kavárny. Obklopili mne vysoké kmeny statných borovic. Divoký a nespoutaný vítr se jim proháněl v korunách a šeptal své příběhy všem ochotným posluchačům, ke kterým jsem nikdy nepatřil. Na zem se v jemných provazcích začal snášet déšť. Většina se ho zachytila v korunách, takže zem zůstávala prozatím suchá, což mi vyhovovalo. Kráčel jsem po lesní pěšině se skloněnou hlavou, jako když odsouzený kráčí na popravu. Nevěděl jsem proč, ale jako odsouzený jsem se i cítil. Nevím čím to bylo, možná tím, že dnes to je přesně dvanáct let, co otec zemřel, možná proto, že mi to došlo až teď, nebo pro to , že mamince to nedošlo vůbec? Měla to tenkrát hodně těžké, ale vzpomenout by si měla, i když to bolí. Zahřměl hrom a oblohu proťal blesk. Prudce jsem se zastavil. Přede mnou ležel na zemi řetízek s přívěškem srdíčka. Taková holčičí tretka. Sebral jsem ji a položil na dlaň, tohle nebyla jen tak nějaká, ale stříbrná tretka. Nevím jak jsem na to přišel, jelikož jsem nebyl žádný odborník přes drahé šutry, ale připadalo mi, že ty malé kamínky, které srdíčko pokrývali, byly právé diamanty. Z ničeho nic začalo srdce zářit. Nejprve slabě, záře se stále stupňovala, až byla tak ostrá že jsem musel zavřít oči. Všechno se se mnou zatočilo, zář zmizela stejně rychle, jako se o objevila. Otevřel jsem oči. Nestál jsem v lese, ale na nějaké kamenné chodbě. Byla tam zima a tma, na stěně vysela zapálená louče, hořela podivným, zlověstným, zeleným plamenem. Přede mnou se tyčila ohromná, železná vrata. Byla pootevřená na malinkou škvírku, tak, že na podlahu chodby dopadal slabí proužek světla. Z místnosti za dveřmi se ozývali hlasy. Sice to není správné, ale nemohl jsem potlačit zvědavost. Přistoupil jsem blíže ke dveřím a naslouchal. Ozval se jemný, zvonivý, dívčí hlas. „Ale byla to vražda bratře, zabil ji!“ „Vždyť je naživu!“ Ostrý chlapecký hlas „Má Alek pravdu sestřičko? Je na živu?“ Jiný chlapecký hlas. „Samozřejmě, že je zase na živu, oživila jsem ji bratře. Ale Emare byla to nechutná vražda, mohl zabít mě!“ „Nemohl.“ zavrčel Alek. „Ale no tak, Aleku klid, sestřičko, řekni mi co s ním mám dělat? To ho mám nechat taky zabít? Nebo uvrhnout do žaláře? Hmmm? Tak co? Sestřičko, sama jsi velkolepá Anuvijská lovkyně, tak co tu řešíme, když zavražděná si zase běhá po lese.“ „Ano jak si řekl, jsem ANUVIJSKÁ lovkyně. Lovím to, čeho se vy všichni ostatní bojíte, démony, vlkodlaky, děti noci i Zombie. Nezabíjím posvátné jednorožce, čistému stvoření bych v životě neublížila. A mám jiný trest, žádám o jeho vyhnání zpátky, tam odkud přišel, ať se vrátí domů!“ Muselo tam být spousty lidí, protože celý sál začal šumět šepotem. „Ticho!“ Rozkřikl se Emar„Sestřičko... to přeci nemůžeš myslet vážně. Nemůžu Aleka jen tak vyhnat, už tu žije spousty let, navíc mu toho spousty dlužím, zachránil mi život...“ „Ale ostatním ho bere, z našich zákonů si nic nedělá, jako by pro něj neplatily. Udělali jsme kvůli němu tolik vyjímek, ale jemu to nestačí, copak si slepý bratře, copak nevidíš jak pomalu, ale jistě ničí krásu naší země?“ „Vždyť se toho moc nestalo, zabil jednorožce, to ano, to je strašlivý skutek, ale ty jsi mu vrátila život, vše jsi napravila a vrátila do rovnováhy.“
„To tě opravdu nezajímá, že ten šíp mohl trefit mě, vždyť trefil mou klisnu, seděla jsem na ni, stačil by kousek.“ „Za to já nemůžu, chtěl jsem trefit toho hřebce vedle tebe, připletla ses tam když už jsem vystřelil.“ Hájil se Alek. „Takže je to snad nakonec moje chyba? To tím chceš říct? Kdyby jela rovně neohrozila by se na životě?“ „Jo, přesně to tím chci říct.“ „Vidíš to bratříčku? Tohle nejde, buď půjde on, nebo já a ty víš, že beze mě, neudržíš království v bezpečí ani tři dny.“ Vyhrožovala. „Ale no tak, Molly prosím... to mi přeci nemůžeš udělat. Aleku, před všemi svědky ti zakazuji lovit jakákoli živá stvoření, smíš lovit jen jedno zvíře týdně, pro tvou potřebu jídla, jinak budu nucen tě opravdu vyhnat, což nechci. Souhlasíš sestřičko?“ „No jednu vraždu ještě přežiji, když budu vědět že potom odsud vypadne.“ „Myslíš si, že ti udělám takovou radost? Zapomeň, už žádné lovení, mimo povoleného pátku.“ Oznámil Alek slavnostně „Dobrý vtip, dávám ti týden.“ Řekla Molly ostře.„No tak tahle záležitost by byla vyřešena, co můj vlkodlak, kdy vydechne naposledy?“ „Dnes bratříčku a nepospíchej na mě tolik. Taky se ti na to můžu vykašlat, moc si mě dneska nepotěšil.“ „Ale tady jde o bezpečí lidu, musíš ho přeci ulovit.“ „Klid, ještě dneska zemře, a ty to neděláš pro blaho občanů, ale protože si chceš vystavit vlkodlačí kožich před krbem.“ „No a kdo by nechtěl, víš jaká je to zvláštnost, jo a prosim tě, zabij ho nějak ze spodu, abys neporušila tu hřbetní srst ano? Díky.“ „Já ho zabiji, jak budu moc, sbohem.“ Než jsem stačil zareagovat rozrazila dveře. Stála v nich Molly, tedy aspoň jsem předpokládal, že je to Molly. Mohlo jí být tolik co mě, možná méně. Na dívku byla vysoká a štíhlá, s hodně snědou pletí.. Vlasy měla barvy tekutého zlata, husté a kudrnaté. Sahali ji skoro až po pás. Obličej měla ještě trochu dětský, jemný a roztomilý. Měla velké, zářivě světle zelené oči, rámované hustými, dlouhými řasami. Oblečena byla v bílých volných, nad kolena dlouhých šatech bez rukávů a ramínek. Tedy, aspoň jsem myslel že to jsou šaty. Na nohách měla něco jako baleríny také bílé. Na zádech měla toulec s šípy, zahlédl jsem nad ramenem vykukovat i luk a rukojeť meče. Chvíli na mě hleděla s vyděšeným výrazem. „Koho to tam schováváš sestřičko? Pozvi ho přece dál, my ho neukousneme.“ Zasmál se Emar svému vtipu. „Mluv za sebe, já mám hlad.“ Zavrčel Alek. Mollyin pohled sklouzl na řetízek, který jsem stále držel v ruce. „Kde jsi to sebral? To je moje.“ Vytrhla mi ho z ruky a postrčila mě dovnitř. Sál byl ohromný, celý z černého mramoru, s klenutým stropem z něhož vysel honosný, skleněný lustr. Naproti dveřím stál kulatý stupínek a na něm trůn. Byl také celý z černého mramoru, zdoben stříbrnými kvítky. Uličku ode dveří k trůnu lemovaly sloupy, všude kolem nich postávaly davy lidí. Na trůně seděl asi dvacetiletý mladík, Mollyin bratr. Měl stejnou barvu vlasů, také je měl dlouhé, ale rovné a jen do půli zad, po stranách je měl sepnuté dozadu, takže byli vidět jeho zašpičatělé uši. Celý si byli s Molly hodně podobní, jen oči měl Emar ledově modré. Oblečen byl v honosném rouchu rudé barvy a neměl u sebe žádné zbraně. Před trůnem postával Alek. Od ostatních se hodně lišil, všichni přítomni, jak jsem si je tak prohlížel, byli velmi snědí a měli všichni zašpičatělé uši. Alek měl pleť světlejší, uši měl jako já. Vlasy měl krátké, ebenově černé, trčeli mu všemi směry a neposlušné prameny mu spadaly do mandlových očí. Oblečen byl celý v černém, moc toho ale vidět nebylo, měl na sobě plášť s kápí. Byl ozbrojen líp než celý sál dohromady, u pasu mu vysel jeden meč, na zádech měl další dva ještě s lukem a toulcem s šípy. Z vysokých bot mu vyčuhovala dýka a odhadoval jsem, že to nebyla poslední zbraň kterou u sebe měl. Byl hodně vysoký a svalnatý, typický bojovník z počítačových her. „No vida, někdo ze země, výtej ve světě Armenia a především v mém království elfů, v Endoru. Mé jméno je Emar a jak ti už asi došlo tak tady tomu vládnu. Jaké je tvé jméno?“ „Jack pane.“ „Slyšeli jste to? Pane! To je úchvatné, vy tam na Zemi jste tak hrozně zdvořilí. No doufám že se ti v mé zemi bude líbit.“ „Nebude mít příležitost si ji prohlédnout, protože ho hned odvedu zpět na Zem.“ Ozvala se Molly. „Proč?! Právě přišel, jen ať se pokochá krásou mé země.“ „Znáš zákon bratře.“ „Souhlasím s Molly Emare, Ať ho co nejdřív odvede zpět.“ Souhlasil Alek. „Cože? Právě jsem tě podpořil a když já potřebuji podporu tak se mi ji od tebe nedostane? Ach jo, kam jsme se s tou protekcí dostali?“ Zakroutil Emar hlavou a povzdechl si. „Tady nejde o protekci, ale o tisíce let starý a hlavně vždy respektovaný zákon, který mimochodem
platí ve všech čtyřech královstvích.“ Poučoval dál Alek. Emar jen otráveně zívl a protočil oči. „S vámi taky není žádná zábava.“ Postěžoval si. „No jak chcete, tak ho odveď Molly.“ „Díky bohu, můj bratr konečně dostal rozum.“ „Stejně je ten zákon blbost, jak by mohl takový mrňavý človíček ohrozit naší existenci?“ „Copak neznáš proroctví bratře?“ „Jasně že známa, je dlouhý, nudný a naprosto nesmyslný. To prostě nedává žádný smysl...až nastane krvavý měsíc, jeho duše se vrátí a vezme si tělo obětovaného...kde v tom ksakru někdo vidíte smysl?“ „ Bratře, tvůj mozek je menší, než jsem se domnívala.. Vždyť je to naprosto jasný, Pokud nastane krvavý měsíc, tak obživne a jeho duše se v vtělí do nějakého obětovaného těla.. Co je na tom k nepochopení?“ „Všechno! Měsíc není krvavej, ale žlutej, já se náhodou díval! A jak by mohl znovu obživnout, když jeho duše je v nejhlubším podsvětí Tartaru, odtamtud se nedá utýct. Ten prorok, co tohle vypustil z pusy, byl buď naprostej magor, nebo notorický alkoholik!“ „Nebo si magor ty! Algorské orákulum přece není alkoholik!“ „Takže magor, co ten další verš?...řeky zbarví se krví nevinných a na slunce padne stín smrti...vysvětli mi, jak může na slunce dopadnout stín? Na slunce! A...Víš ty, kolik lidí by muselo zhebnout, aby zbarvily všechny řeky krví?“ „To opravdu nevím, ty snad jo?“ „Jasně, no asi hodně ne?“ „Nesmíš to brát tak doslova, ten stín může být mrak, nebo mlha.“ „No tak proč to orákulum prostě neřeklo...řeky budou červený a slunce zakryje mrak...?To je mnohem jasnější.“ „Protože orákulum takhle nemluví, vše je sice nejasné, ale zní to posvátně a strašidelně, přesně jak proroctví mají znít.“ „A co to...hrdinové potáhnou do boje, většina zahyne však, jeden nenápadný, vzhledem a krví odlišný pak, temnotu zažehná, světla naděje zažehne a královskou armádu do boje povede... proč prostě neřeknou, kdo je ten hrdina, jako, aby se náhodou nezapoměl doma. To by jsme asi měli po záchraně ne?“ „Orákulum ti přece nemůže hned všechno vyžvanit! Tak to prostě je! Tyhle pravidla jsme si nikdo neurčil, ta vznikla dávno, dřív než kdokoli v tomto sále, je to odkaz našich praotců a mi je musíme uchovávat.“ Emar zamručel něco o blbcích a Molly se spokojeně usmála, že umlčela bratra. „Teď pokud dovolíš, odvedu tady Jacka zpět na Zem ano?“ Vystrkala mě ven ze sálu a přibouchla za námi dveře. „Tvůj bratr moc inteligence nepobral co?“ Usmála se a přikývla. „To jo, on tvrdí, že na přemýšlení má jiné, třeba Aleka.“ „To je ale trošku sporné ne? Vždyť je král, to on by měl myslet, měl by být moudrý a ostatní by si k němu měli chodit pro rady.“ Zasmála se. „To jo, a taky by mu nemělo být osmnáct ale padesát co? Jacku tohle není pohádka, vím, zní to pohádkově a nevěřícně, ale pohádka to opravdu není. Tady je možné skoro všechno, králům ostatním světům, až na Alagassi, je skoro stejně, tady vládnou mladí. Víš tady se dospívá jinak, tady je všechno jiný.“ „Jo to trochu... strašidelný, ale nejsem žádný strašpytel to zvládám.“ „To jsem ráda, no doufám že jsme tě moc nepopletli.“ „To je v pohodě, nakonec se probudím a zjistím že jsem jen omdlel z nedostatku spánku, že tohle všechno byl jenom sen.“ Přikývla. „Bude pro tebe lepší, když si to o snu budeš myslet dál. Obávám se ale, že ti to stejně nedá spát, budeš na to pořád myslet a říkat si, jestli to přeci jen nebyla pravda, doufám že brzy zapomeneš. Chyť se a nepouštěj dokud nebudeš na zemi ano?“ Přikývl jsem. Podala mi řetízek, sama ho držela za jeden konec, zase se objevilo to stříbřité světlo, nejprve jen tak líně problikávalo, pak se rozzářilo ostrým svitem a zem se se mnou zatočila... když jsem otevřel oči, stál jsem na lesní pěšince s napřaženou rukou. Všechno vypadalo naprosto stejně. Podíval jsem se na hodinky, čas se od nalezení řetízku nehnul, díval jsem se na čas, když jsem ho zvedal ze země...byl jsem pryč minimálně půl hodiny... ale hodinky stále ukazovali půl třetí...
KONEC PRVNÍ KAPITOLY
