Archivy | Texty | Ukázky | Vladimír Křivánek: Básně
Vladimír Křivánek: Básně
VYPOUŠTĚNÍ HOLUBICE (1982)
PO POTOPĚ
Tlačí nás prostor kterým putujeme
na víčka snu naléhá zuřivě
a děsí ptáky s jemným peřím rána
ty holubice vyletující
z lebeční klenby hlavy Noemovy
se nevracejí
prázdno pojídá je
a ony samy klikatinou trýzně
letí mu vstříc
my na ně čekáme
my pro ně pláčeme
třebaže nejsme víc než vítr v plachtách
a osud kormidluje
občas si nechává nahlédnout přes rameno
ale jen proto aby mohl kompas
zastínit rukou
TICHO
Mělčinou slov je ticho obklíčeno
duhové ticho pavích snů
v ulitě oka tiše čeká
do temna hmatá
v temnu tiká
pod jazykem je uzamčeno
branami ticha je tvé tělo
až naplní se čísi čas
poslední mince neproměnná
udeří čelem o dno světa
a změří hloubku ticha v nás
FAUSTOVO PLÉMĚ
Nic není spočteno co není dokonáno
a ani Mistr Počtář náš svět nespasí
a nepomůže výuka malé násobilky lásky
prováděná na sterilních gumopannách za instruktáže expertů
až budoucí apoštolové nabírat budou z dokonalých počítačů
prameny dokonávajícího štěstí
a skrápět jimi zahrádku své touhy
zbývá jen doufat že vůně ženy
si ještě trochu zalomcuje dějinami
až Heleniny vzdechy při koitu který zničil Tróju
budou k dostání nahrané na kazetách
i v nejzapadlejším kšeftě tohoto světa
společně s Kleopatřiným milostným žvatláním
kterým rozpalovala touhu toho plešatého kozla
jako každá žena co nemlčí když by právě měla
i když už dnes i školní dítko tuší
že za tím bylo žrádlo půda prachy
podvody čachry s lidskou kůží
že o ty poběhlice vlastně vůbec nešlo
nic není předem spočteno co není uzavřeno
možná až ve slovnících archaismů budou hnít všechna tato slova
zařehtá nocí trojský kůň
a hroty ňader nových Trójanek se ve snu zachvějí
jak kštice dnešní trávy jen větrem milovaná na tom Schliemannově kopci
a Homér za kus ohlodané kosti
o tom všem zapěje
a pak se serve se psy
snad i budoucí chytrácký Odysseus
pomiluje během svých služebních cest
smutně neukojené ženy
jen aby vůbec zbylo místo kam se vracet
JSME
Jsme struny napjaté od zrodu ke smrti
na které vteřiny zkoušejí prstoklady
opouštějíce nás když ještě dlouho zníme
až v tichu záhrobí jejich tep rozměníme
jsme vojsko plenící přísliby okamžiků
však marodéři slov se vždycky opožďují
když předvoj naší touhy často vykrvácí
potom se slétají jak černí funebráci
jsme vlna kladoucí svou šíji na tvář písku
jíž slunce vysouší a mění v slaný prach
jsme lesklou šupinou předpotopních ryb
jsme cosi fosilní jak láska bez pochyb
jsme slovo vyřčené do naprostého ticha
jsme chyba v kalkulu všech božích projektů
jsme katedrála snů kterou tu zanecháme
a tíha toho co věčně nadzvedáme
NAHÉ STROMY (1985)
HUDBA
Ptáci si nesou zemi na křídlech
a já mám v prstech jenom vzduch
herbáře slov zrozených v samotě
šelestí jako vítr v písčinách
být aspoň prosluněným pískovcem
tou zkamenělou vlnou sluneční
být květem který svádí lety včel
kořenem stromu s uzly paměti
taková hudba v nás se ztrácí
až slova mlčí jako mrtví ptáci
i hluší plavci věří na Sirény
sám sobě hudbou zůstat němý
MELANCHOLIE
V ozvěnách tone dnes můj hlas
a řeky tonou v regulacích
a ryby tonou ve vodách
nad námi krouží kroužkovaní ptáci
a někdo zháší lampy v nás
jako by hladil milenčiny vrásky
teplá srst tmy nás obrůstá
nás odložené divadelní masky
KRAJINY (3)
Vrůstáme jako stromy do krajiny
i naše horká krev už bloudí v letokruzích
důvěrné stezky těl teď objevují jiní
hmatáme do větru a obzor v nás se úží
zhrubli jsme doteky plaností našich snění
plaností našich lásek plaností našich plodů
blesk snu nás rozetne a přijde probuzení
jsme nahá torza stromů před svítáním
jsme stromy nahé ne však nevinné
tma jež v nás přebývá odpouští zhrublým dlaním
tichounce vděčně svítá v krajině
zrána když kaňky havranů se v dešti rozpíjejí
a naše dětství civí lačně pod stromy
ať zbylé švestky mrazem ojíněné
mou báseň dopoví
ARS POETICA
Jestliže smrt je jenom vydechnutí
shnilého vzduchu který v těle zbývá
místo té čisté nesmrtelné duše
údělem básníků pak není jenom zpívat
a verši značit všechny patníky
aby je mohl kdekdo ze psí smečky
poslepu nalézt
nebo se rvát o zbytky po mejdanech
ze stolů mocných světa vezdejšího
obrůstat tukem řeznického blaha
které je smutným rozloučením s něhou
kéž nikdo stěny našich skutků nebílí
když zpiti vrávoráme do básně
a v prázdných ulicích pach naší moče čpí
jestliže smrt je jenom vydechnutí
které se v ústech zvolna zaobluje
měníc se v plod pro dotek jiných rtů
ať ten plod není planý
vždyť svými kořeny se zemí svazováni
nebudem nikdy stoupat k nebesům
KAMENY PÍSNÍ (1990)
PODOBY VODY
Oblaka plynou voda plyne
a my jsme kruhy na hladině
a místo cesty k středu slova
jen samá voda samá voda
i déšť je voda bez domova
a nikde archa Noemova
zmáčená duše když blues prší
se marně skrývá do lopuší
pak utoneme na písčině
oblaka plynou voda plyne
AKVAREL
Chýlí se k samotě
tak hledej duši vody
je vítr v osikách
jak polapený pták
a duše vody studí
A NEDOPOČÍTÁM SE PÁDŮ SVÉHO SRDCE
Paul Verlaine
A jako pleva zmítán v proudu chvil
být v božím oku ječným zrnem lži
podzimní písní padá suchý list
a anděl strážný prosí o absint
PODZIMNÍ POETIKA
Až podzim zkonejší nahotu letních vin
jíl našich životů ať deště prosejí
na stráních krvavá stigmata jeřabin
na nebi ptáci již se k jihu vracejí
a není návratu do ticha paměti
po kráse podzimu přichází pravda zimy
čas našich vzpomínek jak loňské listí tlí
a klenba jarních trav se klene nad mrtvými
na stráních krvavá stigmata jeřabin
na nebi ptáci již se navracejí k jihu
je krásný podzim podzim bolestný
báseň je touha unést mrtvých tíhu
NIOBÉ
Niobé - královno žalu
kde jsou tvé pyšné vlasy
hozené napospas větru
napospas bohům i lidem
kdepak je obraz tvé krásy
i naše životy jsou jako odlesk mýtu
co něžně svíráme zkamení v budoucnosti
a možná stejný šíp pronikne klenbou kostí
a možná stejný žal vyšlehne ze dna citu
a zatím úzkost nám kamení za patami
a zatím mohyly se tiše sesouvají
a zatím v pažitu si mrtvé děti hrají
a zatím slyšíme pláč sochy pod hvězdami
my v lásce bezbranní ve štěstí zranitelní
jak voda toneme v touze co nezná břehy
až vlast tmy vyvlastní podoby naší něhy
srosteme se skálou - hlubinám země věrní
NADĚJE
I kdyby osud byl všeliké navracení
toho co zmizelo toho co ještě není
jsme krutě dočasní pod peřejemi ticha
v plodové vodě snu počátek světa tiká
ADIEU PARIS (2012)
12
Co já tu dělám, Verlaine,
nad hrobem tvým?
V tenatech veršů mámivých:
pták s křídlem zlomeným.
15
Seina jak žena neznámá
hřebeny mostů sčesává si vlasy:
vlna za vlnou – hlubina
rozkoše, vášně, tajemství a krásy.
20
V bolesti zrozeni, pláčem se stvrzujeme.
Zatím bezejmenní… Svět nad námi se klene
jak Eiffelova věž ve městě nad Seinou.
Bez smyslu milujem! A smysly? Ty nám lžou.
30
Nejdřív jsme ranní rosou,
pak sluncem poledním,
a ozimy už rostou
pro toho žence s kosou.
31
Jakkoliv staří,
jsme stále jenom děti,
co touží po matce
a po objetí.
33
Sedíme u Seiny jako dva clochardi.
Život jde kolem nás a vůbec neruší.
Řeka je špinavá. A smutky na duši
zapijem červeným, laciným červeným.
50
Vítězný oblouk se tyčí nad Paříží:
kytice pompy nad hromadnými hroby.
Mrazivý vítr fičí dějinami.
Na stíny mrtvých Bůh hází vápno luny.
53
Jsem jako strom, pták anebo plod:
strom zvedající tíhu nebe,
pták, který zpívá jenom sebe,
plod padající do temnot.
