ARABSKO - IZRAELSKÝ KONFLIKT Ing. Markéta Šedinová doplnil: Ing. Jan Kochan
Základní pojmy
• Izrael – heb. Jisra’el – jméno udělené patriarchovi Jákobovi po jeho zápasu s andělem (První kniha Mojžíšova – Genesis 32.29, Starý zákon/Tóra) – později tak nazýváni Jákobovy potomci – kmen Izraele, židovský národ. Později se z toho stal geografický pojem (Erec Jisra’el – heb. biblická Země Izraelská, neboli Kanaán, Medinat Jisra’el – novodobý stát Izrael)
• Palestina – arab. Filastín – odvozeno od biblického národa Filištínů (Pelištejců), který byl nepřátelský Židům a který přišel patrně z Balkánu a egejských ostrovů a usadil se na území dnešního pásma Gaza. Tento národ ale vymřel či byl asimilován, etnicky dnešní Palestinci nemají s Filištíny nic společného. „Palestina“ se poprvé objevuje u Hérodota (484-430 před n. l.). Ve 20. stol. tento název užili Britové pro „mandát Palestina“.
• • • •
Žid – příslušník židovského národa Izraelita – etnický Žid, tedy potomek židovských obyvatel biblického Izraele žid – stoupenec židovského náboženství Izraelec – občan moderního Státu Izrael (po roce 1948 odmítli Židé označovat svůj stát Palestina, ale po biblickém vzoru ho nazvali Izrael a sami sebe začali označovat za Izraelce). Tento termín tedy označuje jak Židy, tak i příslušníky jiných národů, pokud jsou občany Izraele
Národnostní složení Izraele
Celkový počet obyvatel Izraele: 7 821 850 (odhad CIA pro polovinu roku 2014)
Složení Židů žijících v Izraeli V samotném Izraeli žije asi 5,9 milionů Židů Zhruba 8 milionů Źidů žije v dalších státech světa, např.: • USA asi 5,3 mil. • Francie 494 tis. • Kanada 371 tis. • VB 267 tis. • Argentina 250 tis. • Rusko 228 tis. • Německo 220 tis.
Národnostní složení Izraele Celkový počet obyvatel Izraele: 7 821 850 (odhad CIA pro polovinu roku 2014)
Náboženské složení Izraele
Celkový počet obyvatel Izraele: 7 821 850 (odhad CIA pro rok 2014)
Základní pojmy
• Palestinec – do roku 1948 všechno obyvatelstvo mandátu Palestina (Arabové i Židé). Od roku 1948 Arabové žijící na Západním břehu a v pásmu Gaza, popř. uprchlíci z těchto území v jiných zemích. Za Palestince sami sebe obvykle označují i izraelští Arabové
• izraelští Arabové
– Arabové s občanstvím moderního židovského státu Izrael (tedy Izraelci, ale nikoli Izraelité/Židé)
• Svatá země – plus mínus území dnešního Izraele a palestinská území (tedy místa svatá pro židovství, islám i křesťanství)
• Blízký východ • Střední východ • blízkovýchodní konflikt – obvykle se tím má na mysli izraelskoarabské konflikty, někdy i další konflikty na Blízkém/Středním východě
• izraelsko-arabský konflikt/konflikty – konflikt/konflikty mezi Izraelem a Araby (okolními arabskými státy a Palestinci)
• izraelsko-palestinský konflikt/konflikty – podmnožina izraelsko-arabských konfliktů
Starověká historie • • •
• • • • • •
• •
roku 2000 př.n.l. - židovské osídlení Izraele 12 synů Jákoba dalo základ dvanácti kmenům izraelským. 1025-926 př.n.l.- odchod z Egypta a sjednocení 12 kmenů izraelských ve starověké židovské království za vlády krále Saula (1025-1004), Davida (1004960) a Šalamouna (960-926) 960 - 926 př.n.l.- vláda krále Šalamouna, stavba prvního chrámu v Jeruzalémě 926 př.n.l.-po smrti Šalamouna se Izrael rozdělil na severní Izrael (Samaří) a jižní Judeu (Jeruzalém) 722 - 627 př.n.l. - severní Izrael dobyt asyrskou říší – Židé odtud vyhnáni 586 – 538 př.n.l. – jižní Judea dobyta říší babylonskou, násilný odsun Židů do babylonského zajetí, zboření prvního jeruzalémského chrámu Babyloňany 538-332 před n. l. – perská nadvláda (Židé se mohli vrátit, obnova Jeruzaléma, výstavba druhého chrámu) 332-142 před n. l. – makedonská (řecká) nadvláda, po smrti Alexandra Makedonského (356323 před n. l.) boj o moc mezi jeho následovníky, asi 323-200 Ptolemaiovci, 200-142 Seleukovci 142-63 před n. l. – židovská hasmonejská dynastie (Židé nezávislí)
63 př.n.l. - 636 n.l. - nadvláda Římanů (Pompeius) – 66-73 n. l. – Velké židovské povstání proti Římu, 73 n. l. Židé poraženi (u pevnosti Masada), roku 70 n. l. – dobytí Jeruzaléma (Titus) a zboření druhého jeruzalémského Chrámu (Zeď nářků; počátek židovské diaspory) – 132-135 n. l. - rozsáhlé protiřímské povstání, známé také jako povstání Bar Kochby, poraženo, počátek dalšího období židovského exilu v diaspoře – 324-640 n. l. – byzantská nadvláda, rozšíření křesťanství
Středověk a novověk •
638-1099 - dobytí země Araby, Židé a křesťané mají autonomii a náboženskou svobodu – 661-750 Umajjovci – 750-1099 Abbásovci, 1009 chalífa Hakim začíná nemuslimská náboženství pronásledovat, boří kostely apod., což je jedna ze záminek pro křížové výpravy
•
1018 - příchod křižáků, 1099-1291 křižácká království – 1099 dobytí Jeruzaléma, masakr muslimů a Židů – 1187 křižáci poraženi, další výpravy již jen dílčí úspěchy, 1291 dobyto poslední křižácké území
• • •
1215 - z podnětu papeže Innocence III. v Evropě potvrzena úplná segregace židovských obyvatel a povinnost jejich označení → vyhánění Židů a pogromy 1291-1517 mamelucká nadvláda egyptské dynastie Bahrí 1517-1917 – osmanská říše, zaveden centralizovaný systém vlády pod vedením sultána a chalífy v jedné osobě, systém autonomních náboženských obcí (židovská, řecká-ortodoxní a arménská), relativní stabilita a prosperita, od 19. stol. pronikání evropských mocností, od 1882 první židovská přistěhovalecká vlna, Britové využívají sionismu a arabského nacionalismu v boji proti Osmanské říši během první světové války
19. století •
• • •
Židovská populace: v roce 1880 asi 24 000 Židů usídlených především ve čtyřech svatých městech: Jeruzalém, Safed, Tiberias, Hebron a asi 470 000 Arabů uznání Evropských kapitulací Osmanskou říší → stimulace přistěhovalectví, koncem 19. století přes 50 000 Židů V Evropě sílí antisemitismus + promítnutí evropského nacionalismu do židovského prostředí → sionistické hnutí – Theodor Herzl 1897 - první sionistický kongres – –
–
• • • • •
•
cíle kongresu byly shrnuty v tzv. Basilejském programu, jenž začínal větou: „Úkolem sionismu je zabezpečit židovskému národu v Palestině veřejně uznanou a právně zabezpečenou vlast.“ priority byly definovány jako: 1) povzbuzovat systematické osidlování Palestiny, 2) organizace a sjednocování židovského národa prostřednictvím vytváření skupin v různých zemích, které by podporovaly cíle tohoto hnutí, 3) posilování židovského vědomí a národního cítění, 4) úsilí o získání podpory různých států světa pro cíle sionismu nástroj - stálá Sionistická organizace
1882 – 1903 - první alija – přistěhovalci z východní Evropy, imigrace 35 000 Židů Ugandský plán 3.července 1904 - smrt Theodora Herzla ve věku 44 let 1905 - ugandský plán definitivně odmítnut a cílem snah Světové sionistické organizace se stalo budování židovského státu v Palestině, včetně podpory přistěhovalectví do země 1904 – 1914 – druhá alija – imigrace 40 000 převážně mladých Židů z východní Evropy v předvečer 1.SV žilo v Palestině cca 90 000 Židů = 10,2% obyvatel
1.SV a její důsledky • • •
•
•
Turecko vstoupilo do první světové války na straně Trojspolku Palestina se stala teritoriem velmi významným pro západní mocnosti Suezský průplav McMahonova korespondence (1915-1916) - Británie je připravena „uznat a podporovat nezávislost Arabů ve všech regionech v hranicích šerífem požadovaných s výjimkou některých částí Sýrie ležících na západ od oblastí Damašku…“ Za tuto podporu se Arabové připojí ke spojeneckému válečnému úsilí proti Turecku. Sykes - Picotově dohodě (1916) – dohoda Velká Británie a Francie o rozdělení turecké říše.Británie se měla zabývat dozorem nad arabskými územími zaujímajícími největší část Mezopotámie, většiny Transjordánska a jižní Palestiny; Francie měla vykonávat nadvládu nad jižním Tureckem, Sýrií, severní Palestinou a Mosulskou oblastí horní Mezopotámie. Balfourova deklarace (1917): Drahý lorde Rotschilde, je mi velkou radostí, že Vám mohu zaslat v zastoupení vlády Jejího Veličenstva toto prohlášení o sympatiích k židovským sionistickým aspiracím, jež byly předloženy kabinetu a byly jím schváleny. Vláda Jejího Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny pro židovský lid v Palestině, a využije svých nejlepších snah, aby dosáhla uskutečnění tohoto cíle a dala jasně na vědomí, že nemá být učiněno nic, co by porušilo civilní a náboženská práva stávajících nežidovských komunit v Palestině, nebo práva a politický status, jemuž se těší Židé v jakékoliv zemi. Byl bych vděčný, kdybyste s touto deklarací seznámil sionistickou federaci.“
• Po skončení války Britové své sliby splnili pouze částečně. • Nejvyšší rada mírové konference v San Remu: – Francie dostane Sýrii jako zvláštní mandátní území, – Irák bude přidělen Británii – Palestina dostane také britský mandát.
• Na mírové konferenci v Paříži byla Společností národů správa Palestiny svěřena Velké Británii (článek 22). Egypt a Saudská Arábie získaly, byť omezenou, suverenitu.
Situace mezi válkami • • • • •
• • • •
židovská populace tvořila 11% obyvatelstva (83 790 obyvatel) Britská mandátní správa, přeměnu vojenského režimu ve Svaté zemi na provizorní civilní správu 1919 – 1923 třetí alija 1920 – arabské protesty proti pokračujícímu přistěhovalectví 1922 - Churchillova Bílá kniha – konečná interpretace Balfourovy deklarace, omezení židovské národní domoviny na oblast západně od Jordánu a židovského přistěhovalectví na „ekonomickou příjmovou kapacitu země“ 1924 – 1929 čtvrtá alija 1929-1939 – pátá alija podmíněná především nástupem nacismu v Německu 1936 – propuknutí násilností mezi židovskou a arabskou částí populace 1937 Peelova zpráva - návrh na rozdělení oblasti na tři regiony: – židovský stát zaujímající přímořské pláně a Galileu, – arabský stát pojímající zbytek Palestiny a Zajordánsko, – permanentně mandátní britskou správu zahrnující Jeruzalémsko-betlémský výběžek s koridorem k moři, britské základny na Galilejském moři a Akabský záliv.
• •
1938-1939 - arabské povstání, potlačeno 1939 - vydání Bílé knihy – omezení židovského přistěhovalectví, ilegální imigrace
Vznik Státu Izrael •
• •
Situace po 2.SV: – v zemi probíhala „občanská válka“ – nově osamostatněné státy v oblasti (Zajordánsko, Sýrie, Libanon) se stavěly odmítavě k židovským požadavkům – Velká Británie se stále snažila udržet židovské přistěhovalectví pod kontrolou nejen blokádou, ale i zřizováním zvláštních internačních táborů pro uprchlíky Morrison-Grady plán (VB + USA) - přeměna mandátu ve svěřenectví a rozdělení země na tři oblasti Zvláštní výbor Spojených národů pro Palestinu (UNSCOP) - rozdělení Palestiny na dva nezávislé státy – 29.11.1947 schválení rezoluce 181 o rozdělení Palestiny byla schválena 33 hlasy proti 13, 10 se zdrželo – Arabská oblast: 7 200 km čtverečných a jeho obyvatelstvo tvořilo 725 000 Arabů a 10 000 Židů – Židovské teritorium: 8000 km čtverečných a na jeho území žilo 498 000 Židů a 494 000 Arabů – Jeruzalémská enkláva, kde žilo 105 000 Arabů a 100 000 Židů, byla dána pod mezinárodní správu
1. arabsko – izraelská válka • •
• •
14. května 1948 - prohlášení nezávislosti státu Izrael 1948 – 1949: válka za nezávislost – atak armád Jordánska, Sýrie, Libanonu, Egypta, Iráku 13.1.1949 – porážka arabských armád a postupné uzavírání příměří Západní břeh pod správou Jordánska, Jeruzalém rozdělen, pásmo Gazy pod Egyptskou kontrolou
Suezská krize •
•
50. léta – období konsolidace izraelské ekonomiky, ale též vojenského napětí se sousedními státy říjen 1956 – Suezská krize – znárodnění Suezského průplavu Egyptem (Egyptská revoluce, zrušení království – Francie uzavřela s Izraelem tajnou dohodu o protiegyptské akci – Izraelská armáda atakovala pozice Egypta na Sinajském poloostrově za účelem likvidace vojenských základen – příměří pod tlakem OSN – Izrael se stáhl ze Sinajského poloostrova v r.1957
Šestidenní válka •
60. léta: Izrael se potýkal s řadou hospodářských problémů – Přes oficiální příměří pokračovaly oboustranné teroristické a sabotážní akce – pohraniční šarvátky mezi Izraelem a Sýrií – červen 1964 - první zasedání Palestinské národní rady v Jeruzalémě - založení Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Programovým cílem bylo zničení Izraele a vytvoření palestinského státu.
•
Šestidenní válka 1967 - 16. května koná Izrael u příležitosti 19. výročí svého vzniku provokativní vojenskou přehlídku v Jeruzalémě – na Sinaj se začaly přesunovat tři egyptské tankové divize - Káhira rozhodla o zablokování Akabského zálivu a Tiranské úžiny - 5.6. - Izrael zahajuje válečné operace proti Egyptu, Sýrii a posléze proti Jordánsku. - Válka skončila za šest dní. Sedmého dne se Izrael probudil do nové reality: -na severu získal Golanské výšiny -na východě východní Jeruzalém a západní břeh Jordánu -na jihu pásmo Gazy a celý Sinaj
• Důsledky: – 700 mrtvých Izraelců (asi 10 000 Arabů) – ovládnutí území o rozloze přes 60 000 km2 (tj. 3x více než byla rozloha samotného Izraele), – zabezpečení hranic, – Izrael také "získal" spolu s územím přes 90 % Palestinců usazených v Gaze a na Západním břehu Jordánu. – Válka měla dohru i na poli mezinárodním: OSN rezolucí č. 242 vyzvala Izrael ke stažení z okupovaných území, řada států přerušila s Izraelem diplomatické styky (včetně Československa) a Francie vyhlásila na Izrael zbrojní embargo. – Celkově šestidenní válka znamenala posílení Izraele a porážku arabských armád.
Jom Kippurská válka • • •
• • •
•
Egypt: příklon k pragmatičtější politice, především po smrti prezidenta Násira (1970) a nástupu A. Sadata Sýrie: pod vedením H. Asáda (od roku 1970) se stala oporou protiizraelského boje a hlavním pomocníkem teroristických organizací. Jordánsko: král Husajn se, byť neoficiálně, pokusil o mírové urovnání s Izraelem. – překážkou této politiky, ale i nebezpečím pro suverénní vládu monarchy, byly početné a silně vyzbrojené jednotky OOP na území Jordánska. – 15.9. 1970 vyhlášeno stanné právo a jordánská armáda zakročila proti OOP. Po takřka regulérní válce se podařilo jednotky OOP vytlačit (jejich útočištěm se stal Libanon). Ačkoliv pak de iure trval mezi Jordánskem a Izraelem válečný stav, de facto byl mezi nimi nastolen mír. Egypt a Sýrie - příprava odvety za prohranou šestidenní válku. Akce naplánována na den velkého židovského svátku smíření - Jom Kippur – 6. 10. 1973 24.10. zastavení palby, celkové vítězství Izraele Výsledky: – zahájení mírového procesu s Egyptem: r.1977 navštívil Sadat Jeruzalém – 1979 - jednání v Camp Davidu mezi A. Sadatem a izraelským premiérem M. Beginem - mírová dohoda, ve které se Izrael zavázal vrátit Egyptu Sinajský poloostrov (ve čtyřech etapách, do roku 1982). politika Izraele - budování židovských osad na okupovaných územích, zákony o anexi Golanských výšin (1981) či o nedělitelnosti Jeruzaléma jako hlavního města Izraele (1980), bombardování iráckého jaderného reaktoru (1981)
Válka v Libanonu •
•
• •
•
příchod Palestinců (OOP) vyhnaných z Jordánska po roce 1970 Militantní jednotky Palestinců útočící na severní hranici Izraele se dostávaly do konfliktu s libanonskými křesťany a roku 1975 zde propukla občanská válka. izraelská invaze do Libanonu (1982) s cílem zničit základny OOP Silně kritizovaná a nepříliš úspěšná izraelská přítomnost v Libanonu byla ukončena roku 1985, nicméně jih Libanonu byl podřízen tzv. jiholibanonské (křesťanské) armádě podporované Izraelem. V listopadu 1988 je vyhlášen nezávislý stát Palestina s hlavním městem Jeruzalémem. Arafát vyzývá izraelskou politickou scénu k mírovým rozhovorům a zříká se teroristických způsobů boje za návrat do Palestiny.
Mírová jednání • • • • • •
• • •
29. října 1991 - mírová konference o Blízkém východě za účasti Izraele, Sýrie, Libanonu, Egypta a společné jordánsko-palestinské delegace. 13. září 1993 - podpis historická mírové smlouvy: Dohody z Oslo. Izrael souhlasil s částečnou palestinskou samosprávou na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy. 4. 5. 1994 - v Káhiře podepsána dohoda o Gaze-Jerichu. Znamenala předání moci v pásmu Gazy a v oblasti Jericha Palestincům. 28. září 1995 - ve Washingtonu podpis Dohody o rozšíření autonomie na okupovaném území (Rabin – Arafat) 4. listopadu 1995 - premiér Rabin zavražděn rukou židovského náboženského fanatika; ve volbách 1996 zvítězil vůdce Likudu Benjamin Netanjahu. 15. ledna 1997 - v Jeruzalémě podpis Dohody o odsunu izraelských ozbrojených sil z Hebronu premiérské volby 17. května 1999 - vítězí Ehud Barak, kandidát Strany práce květen 2000 Izrael se stáhl z nárazníkového pásma v jižním Libanonu červen 2000 - izraelsko-palestinská jednání v Camp Davidu za asistence prezidenta Clintona – Arafat nepřijal historický kompromis: Barak přistoupil na Clintonův návrh rozdělení Starého města mezi Izraelce a Palestince, Izrael dále nabídl vyklizení osad z Gazy a asi 20% ze Západního břehu a navrhl návrat 100 000 uprchlíků a odškodnění dalších.
Al Aksá intifáda • 28. září 2000 přišel na Chrámovou horu v Jeruzalémě Ariel Šaron v doprovodu policie a s Barakovým souhlasem. • Tato návštěva, považována Palestinci za provokaci, se stala rozbuškou pro násilné události ze strany Palestinců. • Barak odstoupil z funkce. • Nové volby na post ministerského předsedy byly vyhlášeny na 6. února 2001. Vítězí Ariel Šaron. Předcházejícími dohodami se necítí být vázán, mírové dohody nehodlá zakončit, ale chce dospět k jakési dočasné dohodě. • Násilí, sebevražedné útoky - stavba bezpečnostní bariéry (640 km dlouhé), která odděluje Izrael od Západního břehu – zasahuje na území Západního břehu – mezinárodní odsouzení, nicméně zlepšení bezpečnostní situace v Izraeli • Smrt Jásira Arafata 11.11.2004 • Volby v Palestinské samosprávě, vítězem oficiální kandidát vládního hnutí Fatah Mahmúd Abbás, který už nahradil Arafata i v čele Organizace pro osvobození Palestiny (OOP).
2005 • Únor – izraelsko-palestinská dohoda v Sharm al-Šajchu, snížení napětí • Září – dokončení stahování židovských osadníků a izraelských vojáků z pásma Gaza, které prosadil Ariel Sharon (osadníci na okupovaných územích považováni spíše za neúměrnou zátěž). Ariel Šaron těsně obhájil post předsedy Likudu (vyzyvatelem Benjamin Netanjahu) • Listopad – Šimon Perez neobhájil post předsedy Strany práce (tím se stal Amir Perec, propagující návrat k socialistickým kořenům) • Listopad/prosinec – Ariel Šaron opouští Likud a zakládá novou stranu Kadima, Šimon Perez opouští Stranu práce a připojuje se k Šaronovi
2006 • Leden – volby do palestinské samosprávy vyhrál radikální Hamás (Fatáh Mahmúda Abbáse obviňován z korupce) – zmražení jednání a podpory Západu, konflikty s Fatáhem na okupovaných územích • Březen – v parlamentních volbách v Izraeli vyhrála strana Kadima (22 %), ministerským předsedou Ehud Olmert • Červen-srpen – únos dvou izraelských vojáků Hizballáhem záminka pro 34 denní válku v Libanonu – mezinárodní kritika, obě strany interpretují jako vítězství, nicméně v Izraeli kritika
2007 • Březen – na palestinských územích vytvořena vláda národní jednoty (Hamás + Fatáh) – jejím předsedou vůdce Hamásu Ismáíl Haníja, ale klíčoví ministři nezávislí • Červen – vláda národní jednoty se rozpadá, Abbás rozpustil vládu a chce předčasné volby, Hamás to odmítá. Boje mezi Hamásem a Fatáhem, Hamás ovládá pásmo Gaza (Izrael zintenzívňuje hospodářskou blokádu tohoto pásma), Fatáh Západní břeh. USA, Západ (ale i OSN) podporují Fatáh před připravovanou blízkovýchodní konferencí • Červenec – izraelským prezidentem zvolen Šimon Perez • Listopad – konference v Annapolisu (USA) – dohoda o tom, že se od 12. prosince bude jednat s cílem dosažení mírové dohody mezi Palestinci (reprezentovanými pouze Fatáhem, nikoli Hamásem) a Izraelem a vyhlášení palestinského státu do konce roku 2008
2008 • Hlavními problémy na mírových jednáních: hranice Palestiny, problém uprchlíků, Jeruzalém (Palestinci chtějí východní Jeruzalém za svoje hlavní město), židovské osady na Západním břehu a ve Východním Jeruzalému, ve kterých žije asi 500 tisíc lidí), bezpečnost, voda • Během roku 2008 jednání příliš nepostoupila • Září – Olmert rezignoval z důvodů obvinění z finančních skandálů na post předsedy Kadimy (nástupce Tzipi Livni) a ministerského předsedy (funkci ale vykonával až do března 2009, kdy nastoupil Netanjahu). Livni se neúspěšně pokouší sestavit novou středolevou vládu, takže mají být uskutečněny předčasné volby v únoru 2009 • Prosinec 2008-leden 2009 – vojenský zásah Izraele proti ozbrojencům v Gaze (kvůli raketovým útokům Hamásu) – podle palestinských zdrojů 1400 obětí z toho více než 2/3 civilisté, podle Izraelců 1166 obětí z toho asi 2/3 ozbrojenci. V důsledku zásahu přerušeny mírové rozhovory (obnoveny na krátkou dobu až v září 2010)
2009 • V únorových volbách získala Kadima 28 a Likud 27 křesel (celkem ze 120), Kadimě se ale nepodařilo sestavit vládu. Likud Benjamina Netanjahua naopak sestavil vládu, které se účastní i nacionalistická strana Jisrael Beiteinu, různé církevní strany, jakož i středolevá Strana práce. • Po zvolení Baracka Obamy vznikla obava, že Netanjahu bude příliš odmítavý k jednání s Palestinci a ztratí podporu USA (proto zřejmě do koalice zahrnuta i Strana práce) • V prosinci 2009 přerušil Netanjahu na 10 měsíců vydávání povolení k rozšiřování osad na okupovaných územích
2010 •
•
•
2. září byla za zprostředkování americkým prezidentem Obamou obnovena mírová jednání, která však byla 26. září, kdy vypršel zákaz budování izraelských osad na okupovaných palestinských územích, opět zastavena, protože Palestinci podmiňují tímto zákazem další jednání. 7. prosince vyjednavači USA oznámili, že se jim nepodařilo přimět Izrael k obnovení zákazu. Netanjahu říká, že podporuje vznik nezávislého palestinského státu, za předpokladu, že bude demilitarizovaný a že uzná židovský stát Izrael. Jeruzalém, ve kterém chtějí mít Palestinci svoje hlavní město, by podle něj měl být celý součástí a hlavním městem Izraele. Není přitom jasné, zda tyto požadavky představují nepřekročitelné minimální požadavky, nebo zda se jedná jen o vyjednávací taktiku. Palestinci chtějí vytvoření životaschopného státu skládajícího se ze Západního břehu a pásma Gaza, jehož hlavním městem by měl být východní Jeruzalém. Stát by se měl rozkládat na územích okupovaných Izraelem od roku 1967 s tím, že jsou možné drobné výměny území, kde jsou dneska izraelské osady za jiná území v dnešním Izraeli.
2011 •
•
Na konci dubna oznámili zástupci Hamásu a Fatáhu, že se po 4 letech nepřátelství dohodli na vytvoření přechodné společné vlády národní jednoty složené z nezávislých osobností (Hamás bude nadále kontrolovat Gazu a Fatáh Západní břeh) , která by měla příští rok (2012) zorganizovat prezidentské a parlamentní volby. Tato dohoda se nelíbí Izraeli, který říká, že Abbás se musí dohodnout buď s Izraelem anebo s Hamásem (mírové rozhovory s Izraelem však zatím ztroskotaly, takže Abbás se dohodl s Hamásem – i navzdory negativní pozici USA; EU spíše pro). K dohodě patrně přispěly předchozí demonstrace Palestinců za dohodu a také změna v Egyptě (Husní Múbarak byl pod tlakem USA spíše proti, nové egyptské vedení se chce do jednání naopak aktivně zapojit). Abbás v září žádal v OSN o oficiální uznání nezávislého palestinského státu v hranicích z roku 1967. Případná dohoda by mu posílila vyjednávací pozici. Naopak Hamás musí v Gaze čelit nebezpečí ze strany ještě radikálnějších islamistických hnutí, která autoritu Hamásu zpochybňují a odmítají dohodu ze sekulárním Fatáhem. Např. tzv. salafisté, kteří v dubnu unesli a zabili italského pro-palestinského aktivistu Vittorio Arrigoniho V říjnu odsouhlasilo UNESCO členství „státu Palestina“
2012 •
•
•
•
V květnu Netanyahu přestal požadovat předčasné volby a přibral stranu Kadima do vládní koalice, čímž vytvořil jakousi vládu národní jednoty. Jejího předsedu Šaule Mofaze jmenoval místopředsedou vlády. Mofaz slíbil obnovit co nejdříve mírový proces. V říjnu proběhly na Západním břehu volby do místních zastupitelstev, Fatah Mahmúda Abbáse získal pouze dvě pětiny křesel (při volební účasti kolem 55 %), což oslabilo jeho pozici V listopadu 2012 schválilo Valné shromáždění OSN změnu statutu Palestiny z „pozorovatelské entity“ na „nečlenský pozorovatelský stát“. Izrael zahájil týdenní vojenskou akci proti ozbrojencům v pásmu Gaza, kteří prováděli raketové útoky na izraelská města Mírová jednání mezi Izraelem a Palestinci neprobíhají od konce roku 2010. Hlavními spornými body jsou status Jeruzaléma (obě strany si ho nárokují jako sídlo svého hlavního města), status palestinských uprchlíků v sousedních zemích a problém izraelských osad na okupovaných územích
2013 •
• •
•
•
Spory uvnitř vládní koalice o rozpočet vedly v lednu k předčasným volbám. V březnu byla na základě výsledků těchto voleb sestavena vláda (náboženské židovské strany byly nahrazeny novou sekulární stranou Yesh Atid a proosadnickou stranou Židovský domov plus skupinou odpadlíků od strany Kadima Izrael oznámil výstavbu dalších 2000 domů pro osadníky na Západním břehu a ve Východním Jeruzalémě 14. srpna byly v Jeruzalémě za zprostředkování USA obnoveny mírové rozhovory mezi Palestinci z Fatáhu (Hamás rozhovory s Izraelem odsuzuje a 26. září dokonce spolu s organizací Islámský džihád vyzval ke třetí infifádě) a Izraelci (zastoupenými ministryní spravedlnosti Tzipi Livni), kteří jako gesto dobré vůle propustily 104 palestinských vězňů Izraelci odmítají pro vymezení palestinského státu použít hranice z roku 1967, místo toho navrhují jako hranici vybudovanou bezpečnostní bariéru. Netanjahu odmítá právo palestinských uprchlíků na návrat na okupovaná území a odmítá i jakékoli rozdělení Jeruzaléma. 14. listopadu – palestinská delegace opustila jednání na protest proti pokračujícímu budování izraelských osad na okupovaných územích
2014 •
•
•
24. 4. 2014 – Izrael zastavil mírové rozhovory s Palestinou kvůli předchozí dohodě mezi Fatáhem a Hamásem o vytvoření společné vlády do 5 týdnů a voleb do 6 měsíců, ve kterých by členové Hamásu mohli kandidovat i na Západním břehu, s čímž Izrael zásadně nesouhlasí V červnu reagoval Izrael na únos a vraždu 3 teenagerů na Západním břehu zatýkáním členů Hamásu. Raketové útoky z pásma Gaza vyvolaly v červenci a srpnu vojenskou intervenci Izraele do pásma Gaza, která skončila v srpnu příměřím zprostředkovaným Egyptem. V prosinci odvolal ministerský předseda Netanjahu ministry za stranu Yesh Yatid a Kadima z vlády kvůli sporům o daně a o kontroverzní zákon o židovském charakteru Izraele, což povede k dalším předčasným volbám
2015 •
V březnových předčasných volbách trochu překvapivě znovu zvítězil Benjamin Netanjahu a zavázal se vytvořit vládní koalici s dalšími pravicovými stranami
Západní břeh
• Izraelské osady na okupovaných územích (pol. 2009): – Západní břeh – 121 oficiálně uznaných osad (údajně asi 100 nelegálních – tzn. v rozporu z izraelskými zákony; podle převažujícího hodnocení jsou všechny osady podle MPV protiprávní), 304 569 osadníků – Východní Jeruzalém – asi 192 000 osadníků – Golanské výšiny – asi 20 000 osadníků
Východní Jeruzalém
Golanské výšiny
Palestinští uprchlíci •
•
•
Počítají se mezi ně jak původní uprchlíci (asi 700-800 tisíc), tak i jejich potomci v mužské linii (potom je celkové číslo palestinských uprchlíků asi 4,95 milionu) Mají svůj původ na územích Izraele a na územích Izraelem okupovaných – odešli nebo byli vyhnáni hlavně během konfliktů (především první izraelskoarabská válka 1948-49 a válka šestidenní 1967) Podle UNRWA byl v roce 2010 počet registrovaných uprchlíků následující: – v uprchlických táborech: 1 396 368 – mimo uprchlické tábory: 3 370 302
•
Podle této statistiky se nalézají v těchto státech: – – – – –
pásmo Gaza: 1 106 195 Západní břeh: 778 993 Libanon: 425 640 Sýrie: 472 109 Jordánsko: 1 983 733
Šimon Peréz (od 2007) prezident, 2x ministerským předsedou, bývalý člen Strany práce, v roce 2005 vystoupil a vstoupil do strany Kadima
Benjamin Netanjahu (od února 2009) ministerský předseda, vůdce pravicové strany Likud
Mahmúd Abbás (od ledna 2005) prezident palestinské autonomní správy a předseda Organizace pro osvobození Palestiny a Fatáhu
Ismail Haníja (od února 2006) ministerský předseda palestinské autonomní správy, vůdce palestinského hnutí Hamás
Salam Fajjád (15. června 2007 jmenován min. předsedou pal. aut. spr. prezidentem Abbásem, neuznáno Palestinskou legislativní radou, 19. května 2009 znovu jmenován) křesťanský min. předseda
