Anotace. Klíčová slova: mluvený projev, moderátor, Český rozhlas, kultura mluveného projevu, spisovnost, nespisovnost, kultivovanost

Poděkování Na

tomto

místě

bych

ráda

poděkovala

vedoucímu

práce,

PhDr. Alexi Röhrichovi, Ph.D., za odbornou pomoc při vypracování bakalářské práce a stylistickou úpravu textu.

Anotace Cílem této bakalářská práce je charakterizovat mluvený projev moderátorů Českého rozhlasu a zároveň porovnání jejich promluv. Rozbor se provádí na základě poslechu kulturně-publicistického pořadu Mozaika na stanici Vltava. Práce obsahuje teoretickou část, která se zabývá kulturou mluveného projevu, spisovností, nespisovností, zvukovými prostředky mluveného projevu, ale také představením Českého rozhlasu, pořadu Mozaika a jeho moderátorů – Martina Luhana a Pavla Ryjáčka. Praktická část se zaměřuje na rozbor jednotlivých moderátorských projevů, kultivovanost jejich vyjadřování a celkové posouzení projevu. Na závěr jsou oba projevy porovnány. Práce zkoumá projevy moderátorů ze všech jazykových rovin (zvukové, lexikální, morfologické a syntaktické), s cílem podat celkovou analýzu mluveného projevu.

Klíčová slova: mluvený projev, moderátor, Český rozhlas, kultura mluveného projevu, spisovnost, nespisovnost, kultivovanost.

Annotation The aim of this bachelor thesis is to describe the spoken discourse of radio presenters from the Czech Radio and to compare their speeches. The analysis is carried out on the basis of listening to the cultural-journalistic radio show called „Mozaika“ on station Vltava. The thesis consists of a theoretical part which deals with a culture of spoken discourse, rules of standard and non-standard language, acustical means of spoken discourse and also with presentation of the Czech Radio, radio show „Mozaika“ and its presenters – Mr. Martin Luhan and Mr. Pavel Ryjacek. The practical part is focused on the analysis of particular speeches of radio presenters, a sophistication of their expressing and overall evaluation of spoken discourse. At the end, both spoken discourses are compared. The thesis examines the spoken discourses of presenters from all linguistic perspectives (acoustic, lexical, morphological and syntactic), in order to bring an overall analysis of a spoken discourse.

Key words: spoken discourse, presenter, Czech Radio, culture of a spoken discourse, rules of standard, non-standard language, sophistication.

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 9 1

Kultura mluveného projevu .................................................................................... 10

2

Spisovná čeština ...................................................................................................... 12

3

4

5

6

2.1

Kritéria spisovnosti .......................................................................................... 12

2.2

Úzus.................................................................................................................. 12

2.3

Norma ............................................................................................................... 13

2.4

Kodifikace ........................................................................................................ 13

Nespisovná čeština .................................................................................................. 15 3.1

Obecná čeština ................................................................................................. 15

3.2

Územní členění – dialekty, interdialekty ......................................................... 15

3.3

Sociální členění – slang, profesní mluva, argot ............................................... 16

Technika promluvy ................................................................................................. 18 4.1

Dýchání ............................................................................................................ 18

4.2

Artikulace ......................................................................................................... 18

4.3

Modulace řeči ................................................................................................... 19

Český rozhlas .......................................................................................................... 20 5.1

Historie Českého rozhlasu................................................................................ 20

5.2

Struktura Českého rozhlasu.............................................................................. 21

5.3

Pořad Mozaika ................................................................................................. 22

Profily jednotlivých moderátorů ............................................................................. 23 6.1

Martin Luhan .................................................................................................... 23

6.2

Pavel Ryjáček ................................................................................................... 24

7

Úvod do praktické části .......................................................................................... 25

8

Analýza projevu Martina Luhana ........................................................................... 26 8.1

Zvuková rovina ................................................................................................ 26 7

9

8.2

Lexikální rovina ............................................................................................... 34

8.3

Morfologická rovina......................................................................................... 38

8.4

Syntaktická rovina ............................................................................................ 39

8.5

Shrnutí .............................................................................................................. 42

Analýza projevu Pavla Ryjáčka .............................................................................. 43 9.1

Zvuková rovina ................................................................................................ 43

9.2

Lexikální rovina ............................................................................................... 47

9.3

Morfologická rovina......................................................................................... 51

9.4

Syntaktická rovina ............................................................................................ 51

9.5

Shrnutí .............................................................................................................. 53

10 Závěr ....................................................................................................................... 54 11 Seznam použitých zdrojů ........................................................................................ 56 12 Seznam příloh ......................................................................................................... 58

8

Úvod Pro svou bakalářskou práci jsem si vybrala téma rozboru promluv dvou moderátorů Českého rozhlasu v pořadu Mozaika. Myslím, že je důležité, aby si veřejnoprávní média jako je Český rozhlas a Česká televize zachovala prestižní a jedinečné místo v oblasti médií a komunikace, a to samozřejmě souvisí nejen s výběrem vysílaného obsahu, ale také s výběrem kvalitních moderátorů. Při poslechu jsem si ověřila svou domněnku, že pro mě jako posluchače není důležitý jen obsah sdělení, ale také forma, jakou se obsah dozvídám. Na začátku jsem si moderátory vybírala podle krátkého poslechu a tyto dva jsem zvolila především podle sympatie jejich projevu. Při pozdějším poslechu jsem za svůj výběr byla ráda, protože hlas i projev moderátorů Luhana i Ryjáčka byl dobrou volbou. Oba jsou vzdělaní, inteligentní a precizní moderátoři s výbornými vyjadřovacími schopnostmi. I když jsem poslouchala několik desítek pořadů za sebou, nenudily mě jejich úvody do pořadu a přivítání s posluchači, protože se oba snaží o obměnu a nestereotypnost svých projevů. Stejně tak tomu bylo i v průběhu pořadu, kdy jsem až na malé chyby nezaznamenala nic, co by mi přišlo nevhodné nebo nepatřičné pro tento typ pořadu nebo pro vysílání Českého rozhlasu. V první části své práce se zabývám teorií mluveného projevu a vším, co k tomu patří. Snažím se zde vysvětlit některé pojmy, které se vážou ke kvalitnímu přednesu a mimo jiné zde podávám informace o historii nebo stanicích Českého rozhlasu. Druhá praktická část práce je složena z rozborů obou projevů, nejdříve Martina Luhana, poté Pavla Ryjáčka. Jejich projev hodnotím ze čtyř jazykových rovin, jimiž se i na obecné úrovni a více podrobně zabývám u Martina Luhana, u Pavla Ryjáčka už rozebírám pouze jeho projev. Na závěr pak hodnotím oba projevy jako celek a snažím se je porovnat. Pro rozbor jednotlivých promluv jsem použila archiv Českého rozhlasu, kde jsem vybírala pořady Mozaiky s těmito moderátory v posledních dvou letech. Poslouchala jsem přibližně 15 odvysílaných pořadů od každého moderátora.

9

1 Kultura mluveného projevu Kultura, popř. kultivovanost mluveného projevu je tou nejlepší vizitkou každého moderátora, ale i člověka, kterému není lhostejné, jak používá jazyk a jak jeho projev působí na ostatní. Kultivovaný projev není jen o tom, jak mluvíme (tzn., jestli při mluvení správně dýcháme, artikulujeme, jestli využíváme správnou sílu hlasu, tempo a rytmus mluvy nebo jestli dobře používáme větné přízvuky), kultivovaný projev v sobě obsahuje také to, jak vypadá náš výstup jako celek (tzn., jak náš projev působí, jestli je přiměřený okruhu posluchačů, které oslovujeme, nebo máme-li dobrý postoj, přiměřenou gestikulaci a mimiku a udržujeme s diváky oční kontakt). Kultivovanost v sobě tedy zahrnuje široký okruh zásad a způsobů, z nichž některé bych chtěla ve své práci vyzdvihnout a popsat důsledněji. Týká se to především kultivovanosti projevu rozhlasových moderátorů, jejichž promluvy jsou hlavním tématem této práce. Nezaměřím se proto na složky kultivovanosti, které jsou důležité při osobním kontaktu s posluchači – například již zmíněná gestikulace či oční kontakt. Podstatná pro mě bude technika řeči a výstavba a přednes projevu. Přednes projevu nemusí být za každých okolností formální, přesný, spisovný. Musíme vědět, komu je projev určen, a podle toho ho přizpůsobit. Rádio, které je určeno k poslechu mladým lidem, určitě nevyžaduje, aby byl projev jeho moderátorů pouze spisovný, slavnostní nebo příliš odměřený. Bude očekávat uvolněnost, otevřenost, možná hovorovost, aby se maximálně přiblížil okruhu posluchačů. I takový projev pak může být kultivovaný. Otázkou ale je, nakolik si moderátor může dovolit používat hovorová slova, kam až může zajít a kde je hranice uvolněnosti projevu. Dobrý moderátor by tuto hranici měl poznat a vytvořit tak rovnováhu mezi vyjadřováním mladých posluchačů a rozhlasem, jako určitou kulturní institucí, která vyžaduje jistou formu vystupování. Na druhé straně těchto stanic rádia, které si svoji kultivovanost projevu mohou určovat podle vlastního uvážení, u nás působí veřejnoprávní Český rozhlas, který už svou podstatou chce a měl by působit jako odraz české kultury, našeho národa a s ním tedy i našeho jazyka v jeho nejkrásnější podobě. Měli by zde působit pouze ti 10

moderátoři, kteří svému vystupování věnují čas a péči a není jim jejich projev ani náš jazyk lhostejný. V praktické části se budu kultuře projevu dvou vybraných moderátorů, Martina Luhana a Pavla Ryjáčka, konkrétně věnovat. To, zda bude projev moderátora úspěšný či nikoliv, záleží na mnoha okolnostech. O některých z nich mluví Doc. PhDr. Jiřina Hůrková, CSc. ve své publikaci: „Záleží jistě na širokém rozhledu řečníka, zejména v oblasti, která je předmětem jeho projevu, dále na promyšlené a přehledné výstavbě projevu, na jeho znalosti mluvnické stavby a bohatství slovní zásoby jazyka, v které projev pronáší, na jeho slohové vytříbenosti. Je jistě nesporné, že v mluveném projevu má prvořadý význam jeho vnitřní stránka, totiž jeho obsah a stylistická výstavby. Jistě je třeba v prvé řadě vědět, co chci říci, a teprve potom, jak to chci říci.“ 1

1

HŮRKOVÁ-NOVOTNÁ, J. Kultura mluveného projevu. 1. vyd. Praha: IPOS, 1994. ISBN 80-7068087-3. S. 18–19

11

2 Spisovná čeština Náš národní jazyk má mnoho podob, které označujeme jako útvary českého jazyka. Hlavní kritérium je spisovnost. Podle tohoto kritéria tedy rozlišujeme útvary spisovné a nespisovné. 2 Spisovná čeština je taková podoba češtiny, která je oficiální, jednotná a ustálená, která je všem obyvatelům plně srozumitelná a která má reprezentativní funkci. „Už samotný název upozorňuje na to, že původně to byl vlastně psaný literární jazyk.“

3

Jejími uživateli by měli být především ti, kteří komunikují s širokými vrstvami obyvatel (televize, tisk, rozhlas), ale také učitelé nebo úředníci. „Mluvená forma spisovné češtiny zpravidla neobsahuje archaické ani knižní prvky, naopak má mnoho rysů společných s češtinou nespisovnou. Písemné projevy vědecké, esejistické apod. obsahují rysy knižnosti, ovšem většina jevů i v těchto projevech je po stránce stylové neutrální.“

4

Když si představíme pomyslnou osu všech používaných prostředků v jazyce, spisovná čeština bude zaujímat prostor někde mezi neutrálními a knižními výrazy, za jejichž hranicí už budou výrazy archaické. „Spisovná čeština není příliš územně ani sociálně omezena,“ 5 na rozdíl od češtiny nespisovné.

2.1 Kritéria spisovnosti Podoba spisovné češtiny je dána souborem pravidel, která mluvčí musí dodržovat a která jsou uvedená v kodifikovaných jazykových příručkách.

2.2 Úzus Úzus je zvyk v užívání určitých jazykových prostředků, který ale může být i nesprávný. Po vzniku a obecném rozšíření úzu mezi uživateli jazyka se tyto jazykové jevy dostávají dál do normy lidového nebo spisovného jazyka. Důležité je, aby se určitý

2

HÁJKOVÁ, E. Český jazyk a kultura mluveného projevu. 1. vyd. Praha: UK, 2003. ISBN 80-7290-1176. S. 13 3 ČERMÁK, F. Jazyk a jazykověda. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2001. ISBN 80-246-0154-0. S. 77 4 ČECHOVÁ, M. Čeština – řeč a jazyk. 3. vyd. Praha: SPN, 2011. ISBN 978-80-7235-413-9. S. 25 5 ČECHOVÁ, M. tamtéž, s. 25

12

jazykový prostředek nejen šířil, ale vpadnul do obecného povědomí a začal se pravidelně používat.

2.3 Norma Norma je souhrn uznávaných jazykových prostředků, který jeho nositelé považují za závazný.

6

Norma se mění, ale jen velmi pomalu, stejně jako se mění samotný jazyk.

Jazyková norma je specifická tím, že to není pouze nařízení, které by se měl každý mluvčí naučit a které by měl respektovat. Jazykovou normou se řídíme i nevědomě, učíme se jí samotným poslechem a napodobováním. Takové jazykové prostředky, které už se z obecného užívání dostanou do normy, se stanou obecně uznávanými a platnými a mluvčí se jimi má řídit. Pokud se tak neděje, mluvčí porušuje mluvnická pravidla a dopouští se chyby. To se o úzu říct nedá, ten tvoří sami mluvčí svým vyjadřováním bez ohledu na to, zda se tak má mluvit nebo je to správné a závazné. To je hlavní rozdíl mezi územ a normou. Při mluvení se řídíme normou výslovnostní (ortoepickou), při psaní normou pravopisnou (ortografickou). Dále musíme respektovat určité tvary slov, které udává norma tvaroslovná (morfologická). O tom, zda správně tvoříme věty a užíváme dobře skladební prostředky vět, rozhoduje norma skladební (syntaktická) a nakonec můžeme mluvit i o normě stylové (slohové), která nám radí, v jakých situacích vhodně použít určité jazykové prostředky. Jazyková norma se nevyskytuje pouze ve spisovném jazyce. Svou normu má i každé nářečí nebo slang, i když zde norma není úplně jednotná. 7

2.4 Kodifikace „Kodifikace je vyjádřením, zachycením normy spisovného jazyka. Zároveň reguluje užívání spisovných prostředků a ovlivňuje tak i vývoj normy. Proto je třeba, aby kodifikace zachycovala normu pravdivě, věrně, a to i se zřetelem k vývojovým tendencím v normě. Kodifikace je během své platnosti statická…“ 6

8

Pouze spisovný

ČECHOVÁ, M. Čeština – řeč a jazyk. 3. vyd. Praha: SPN, 2011. ISBN 978-80-7235-413-9. S. 26 SVOBODOVÁ, D. Čeština pro učitele. 4. vyd. Odry: Vade Mecum Bohemiae, 2010. ISBN 978-8086041-37-7. S. 17–18 8 ČECHOVÁ, M. tamtéž, s. 26 7

13

jazyk má tedy normu kodifikovanou – zachycenou v různých jazykových příručkách a slovnících, a tím se především liší od ostatních útvarů jazyka. V publikaci Jazyk, norma, spisovnost se uvádějí tři klíčové rysy kodifikace – explicitnost, závaznost a funkčnost. Explicitnost kodifikace je daná právě zaznamenáním, tedy každá pochybnost se dá ověřit, což u normy nejde. O závaznosti mluvíme proto, že kodifikační příručky jsou chápány jako určitá autorita, která je vždy správná. Funkčnost kodifikace vyplívá ze vztahu mezi ní a normou. Protože se norma stále vyvíjí, musí se kodifikace udržovat funkční a tedy stále se obměňovat.

9

To je ale velice obtížné,

protože norma se neustále mění a kodifikační příručky vycházejí jednou za určitou dobu. Z toho důvodu je norma zachycována se zpožděním a obecnou platnost má vždy poslední vydaná kodifikační příručka (například Pravidla českého pravopisu). Kodifikaci sledují a zaznamenávají pracovníci Ústavu pro jazyk český AV ČR a všichni uživatelé spisovného jazyka mají povinnost se těmito pravidly řídit.

9

NEBESKÁ, I. Jazyk, norma, spisovnost. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2003. ISBN 80-246-0688-7. S. 37

14

3 Nespisovná čeština Do nespisovné češtiny řadíme češtinu obecnou a další menší jazykové skupiny, které nejsou kodifikované a mluvčí je používají v každodenním životě. Největší rozdíl je v samotném výsledném projevu a je na posouzení každého mluvčího, jakým stylem jazyka bude mluvit v dané situaci. V běžném životě považujeme spisovný jazyk za příliš knižní a nevhodný, a proto používáme obecnou češtinu. Ta také dokáže zachytit některé stylově nebo citově zabarvené prostředky, které spisovný jazyk nemá. Určité emocionální funkce v projevu dokonce ani spisovná čeština plnit nedokáže. Dalším typickým příkladem nespisovné mluvy jsou dialekty jako zažitá mluva v určitém kraji, což rodilého mluvčího přímo motivuje k jejich používání. Nespisovná čeština také více zasahuje do oblasti mluvených projevů, kdežto psané projevy jsou většinou spisovné.

3.1 Obecná čeština Obecná čeština je jazykový útvar, který přirozeně vznikl na většině území České republiky, a kterou se dorozumívá nejpočetnější část lidí v běžném životě. Marie Čechová ve své publikaci Čeština – řeč a jazyk říká: „Obecná čeština vznikla na podkladě středočeského nářečí, rozšiřuje se však i na další území a do sfér dříve vymezených spisovnému jazyku, např. do krásné literatury, a to i do řeči autorské.“

10

Obecná čeština je tedy soubor takových jazykových prostředků, které jsou v běžné mluvě srozumitelné každému obyvateli a to i těm, kteří nespadají do jejího nejužívanějšího okruhu, tzn. Moravanům a Slezanům. Nespisovný jazyk budu dále členit na dvě skupiny podle územních a sociálních kritérií, stejně jako Václav Cvrček v Mluvnici současné češtiny.

3.2 Územní členění – dialekty, interdialekty Podle toho, kde se určitá podoba jazyka vyskytuje, můžeme rozlišovat v češtině čtyři hlavní

dialekty,

a

to

v

oblasti

českých

nářečí,

středomoravských

nářečí,

východomoravských nářečí a slezských nářečí. Česká nářeční skupina zasahuje kromě

10

ČECHOVÁ, M. Čeština – řeč a jazyk. 3. vyd. Praha: SPN, 2011. ISBN 978-80-7235-413-9. S. 26

15

okrajových částí do celých Čech. Můžeme ji také dále členit na čtyři menší podskupiny, a to na severovýchodočeskou, středočeskou, jihozápadočeskou a jihovýchodočeskou. Kromě některých typických znaků (například u podkrkonošského nářečí) se ve všech těchto nářečních skupinách v Čechách používá obecná čeština a typické regionální jazykové prostředky postupně zanikají. Naproti tomu na Moravě a ve Slezsku přetrvávají charakteristické výrazy neustále. Příkladem mohou být typické hláskové jevy u středomoravského nářečí: místo hlásky ý (í) se zde objevuje é (dlouhý – dlóhé, mlýn – mlén), místo dvojhlásky ou je ó (mouka – móka, nesou – nesó) a v rovině morfologické se u 3. os. mn. č. vyskytují koncovky -ó, -ijó, -ajó (nesó, prosijó, volajó). 11 Kromě čtyř dialektů jsou v češtině přítomné i tzv. interdialekty neboli nadnářečí. Ty se vyvinuly z nářečí, ale stále se obnovují a obsahují tak prvky, které jsou společné celému území Čech. Nejrozšířenějším dialektem je výše zmíněná obecná čeština, která má funkci běžného dorozumívání mezi lidmi. Proniká i na Moravu a do Slezska, ale není oficiální podobou mluveného spisovného jazyka. Dále jsou to některé moravské a slezské interdialekty, které jsou ale obtížněji postižitelné.

3.3 Sociální členění – slang, profesní mluva, argot Nejen podle toho, kde se zrovna ocitáme, ale i podle míry znalosti posluchače nebo typu žánru textu musíme rozlišovat, jakou formu svému sdělení dáme. Do této skupiny patří slang, profesní mluva a argot. Slang je způsob vyjadřování určité sociální skupiny. Podle Čechové jsou některé slangy až archaické, drží se v nich tedy staré výrazy (např. myslivecký slang), jiné jsou velice proměnlivé. Dále se zde velice často objevují expresivní výrazy, metafory atd.

12

Důležité je, že se zde vyskytují specifické výrazy ve slovní zásobě, které v určité sociální skupině vznikly a nikam jinam se nehodí. Do slangu dříve patřila i profesní mluva, dnes se ale tato mluva spíše vyčleňuje zvlášť. Liší se podle jednotlivých povolání. Některá profesní mluva bude založena na spisovném jazyce, ale v zájmu zjednodušování a zrychlování komunikace došlo např. ke 11

SVOBODOVÁ, D. Čeština pro učitele. 4. vyd. Odry: Vade Mecum Bohemiae, 2010. ISBN 978-8086041-37-7. S. 29 12 ČECHOVÁ, M. Čeština – řeč a jazyk. 3. vyd. Praha: SPN, 2011. ISBN 978-80-7235-413-9. S. 27

16

zkracování termínů, spojených s výkonem práce. Čechová dále říká, že do profesní mluvy se mohou lehce dostat expresivní výrazy a uvádí příklad názvů lokomotiv v železničářském slangu. 13 Daleko za hranicí spisovného jazyka je argot, jazyk společenské spodiny nebo jinak izolovaných lidí. Dříve byl argot tajná řeč určité skupiny užívaná proto, aby jí jiní nerozuměli. Nyní se však už takovýto argot vytrácí a převažuje už jen mluva pražské „galérky“ nebo brněnská plotňáčtina. 14

13 14

ČECHOVÁ, M. Čeština – řeč a jazyk. 3. vyd. Praha: SPN, 2011. ISBN 978-80-7235-413-9. S. 27 ČECHOVÁ, M. tamtéž, s. 27

17

4 Technika promluvy Technika řeči v sobě zahrnuje ovládání orgánů, které se na řeči podílejí. Jde o dýchání (respiraci), tvoření a užívání hlasu (fonaci) a o přesnou a pečlivou artikulaci. K tomu, abychom mluvili správně a srozumitelně je potřeba zvládat níže popsané zásady techniky mluvené řeči.

4.1 Dýchání Ke správnému tvoření řeči potřebujeme mimo jiné správně dýchat. Mluvíme při výdechu a s ním se musíme naučit pracovat co nejekonomičtěji. Musíme ho totiž ovládat podle toho, jak dlouhou výpověď se chystáme provést. Vždy je důležité, aby se mluvčí před počátkem projevu dostatečně nadechnul, další menší nádechy činil pouze v pauzách, které v projevu jsou, a snažil se zbytečně nezvyšovat hlas, protože by přitom spotřeboval mnohem více vzduchu. Také by se nemělo stát, že nám dojde dech během řeči nebo se síla hlasu během promluvy oslabuje úměrně s tím, jak nám dochází dech. Dobrý řečník se naučí svůj dech ovládat a pracuje s ním tak, aby mu promluva nečinila potíže a posluchači byli spokojení.

4.2 Artikulace Artikulace neboli výslovnost je hlavním měřítkem srozumitelnosti projevu. Často se stává, že mluvčí nevyslovují všechny souhlásky nebo tvoří hlásky na jiném místě, než by měli. Přitom každý člověk se může naučit správné a pečlivé artikulaci, jde však o trpělivou práci a neustálou kontrolu sebe sama. Pomocí mluvidel, ale především jazyka, můžeme docílit přesné a pečlivé výslovnosti. Velmi lehce tvoříme samohlásky, které označujeme jako tóny, problémy se vyskytují u výslovnosti souhlásek. To proto, že při cestě výdechového proudu vzduchu musíme vytvořit určitou překážku, díky které vznikne požadovaná souhláska. Podle toho, jak moc překážka vzduch propouští, rozdělujeme souhlásky závěrové, polozávěrové a úžinové. Další rozdělení souhlásek je podle místa tvoření, např. dásňové nebo obouretné. Všechny zásady spisovné výslovnosti jsou popsány ortoepií. Ta udává některá základní pravidla, která musí dobrý mluvčí dodržovat. Jde například o výslovnost slov, ve kterých se vedle sebe ocitají dvě 18

stejné souhlásky, a nevyslovením obou z nich by došlo ke změně smyslu slova. Zde musíme dodržet výslovnost obou souhlásek (např. raci – racci). Přesto, že budeme dodržovat všechna pravidla, která ortoepie udává, může se stát, že řeč nebude srozumitelná. Na vině budou vady výslovnosti, z nichž nejčastější je rotacismus, sigmatismus a lambdacismus. Jejich konkrétnějším popisem se zde zabývat nebudu, protože mluvčí s těmito vadami by se v mediální sféře, zvláště v televizi a rozhlase, neměli objevovat.

4.3 Modulace řeči Další důležitou složkou správného ovládání řečové techniky je znalost pravidel zvukové výstavby vět. Sem patří především tři mluvnické zásady. Za prvé je to tzv. frázování – členění vět do menších úseků tak, abychom od sebe oddělili to, co k sobě nepatří a naopak nechali u sebe části věty, které na sebe přímo navazují. Jde o kvantitativní/časové pravidlo a můžeme sem kromě frázování zařadit i tempo mluvy, pauzu nebo správný rytmus. Dalším skupinou modulačních prostředků jsou prostředky dynamické/silové, kam patří zvlášť větný přízvuk, tedy důraz na některé ze slov ve větě, díky čemuž můžeme lehce ovlivnit celý smysl věty. To ze slov nebo slovních spojení, na které dáme větný přízvuk, pak bude nejdůležitějším slovem ve větě a ponese významové jádro výpovědi. Dalším dynamickým prostředkem řeči je intenzita hlasu nebo důraz na některé slovo ve větě. Poslední zásadou je intonace, která je velmi důležitá při naznačování, zda jde o větu oznamovací, tázací, zvolací, o větu ukončenou či neukončenou a také vyjadřuje náš vlastní postoj ke sdělované informaci. Každou větu totiž můžeme vyslovit několika způsoby, a vyjádřit tak klidné oznámení, radost nebo naopak rozmrzelost či ironii.

15

Nejen, že špatná intonace může znamenat horší

srozumitelnost a pochopení promluvy, ale také vede k jednotvárnosti a posluchače často odradí už její špatné nebo nedostatečné použití. Stejně tak musíme přizpůsobit rychlost a tempo mluvy, aby nebylo příliš pomalé a tudíž i nudné, ale také ne příliš rychlé a dynamické, při kterém by posluchači nestačili řeči porozumět. Intonace nebo melodie patří mezi prostředky melodické/tónové.

15

HŮRKOVÁ-NOVOTNÁ, J. Kultura mluveného projevu. 1. vyd. Praha: IPOS, 1994. ISBN 80-7068087-3. S. 21–22

19

5 Český rozhlas Český rozhlas je stejně jako Česká televize veřejnoprávní médium, které má za úkol především informovat a vzdělávat širokou veřejnost, ale také přispívat k ochraně demokracie a svobodného vyjadřování. Český rozhlas má být nestranný a objektivní, musí podávat nezkreslené informace a snažit se o maximální pravdivost a důvěryhodnost. Musí mít kvalitní a vzdělané zaměstnance, bez kterých by vysílání nemohlo mít vysokou a kultivovanou úroveň, měl by dbát na pestrou a všestrannou nabídku pořadů a žánrů tak, aby uspokojil veškerou poptávku posluchačů. A především by měl uznávat a respektovat posluchače a svoje úspěchy a neúspěchy poměřovat s jejich spokojeností. 16

5.1 Historie Českého rozhlasu První pokusy o rozhlasové vysílání v Československu se odehrály rok po ukončení první světové války na pražském Petříně. Šlo o pořad složený z mluveného slova a hudby.

17

Až čtyři roky poté, 18. 5. 1923, začal rozhlas vysílat pravidelně. Vysílání

tenkrát provozovala společnost Radiojournal a přenos probíhal pouhou hodinu denně od 20:15 do 21:15 hod. Na programu byla většinou hudba nebo drobné zpravodajství. 18 Od tohoto roku začínaly postupně přibývat zpravodajské pořady, začal vycházet programový časopis a doba vysílání se pomalu prodlužovala. Důležitou kapitolou v dějinách Českého rozhlasu byly historické události, především druhá světová válka. Rozhlas oznamoval důležité informace a upozornění pro obyvatelstvo a stal se tak nezbytnou součástí každodenního života. Na druhou stranu byl rozhlas negativně ovlivněn německou cenzurou a každý text musel být napřed schválen a až poté odvysílán. Lidé proto ve velké míře poslouchali české vysílání ze zahraničí, které ale bylo samozřejmě zakázané a trestné.

16

ČESKÝ ROZHLAS. O rozhlase. In: Mise a vize Českého rozhlasu [online]. [vid. 11. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/informace/misevize/ 17 kol. autorů. Dějiny českých médií v datech. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2003. ISBN 80-246-0632-1. S. 9 18 kol. autorů. Tamtéž, s. 10–11

20

Po osvobození v květnu roku 1945 sehrál rozhlas důležitou roli při organizování veřejného života. Nejen, že vysílal po dlouhé době jen česky, ale především podporoval a informoval všechny posluchače o událostech spojených s koncem války. 19 V srpnu roku 1968 odvysílal rozhlas zprávu o vstupu sovětských vojsk na území republiky a zároveň zveřejnil stanovisko některých vládních představitelů, kteří tento čin odsuzovali. Nedlouho poté se u rozhlasu strhly boje a vyžádaly si 15 obětí. 20 V roce 1972 vznikly stanice Vltava a Děvín, přičemž stanice Vltava měla za cíl rozšiřování poznání a vzdělávání lidí. 21 Sametová revoluce v roce 1989 znamenala pro rozhlasové vysílání velký zlom. Rozhlas se podílel na organizaci politického života, především v souvislosti s Občanským fórem, které bylo založeno 23. 11. 1989 přímo v rozhlase.

22

Vysílání

Občanského fóra trvalo necelých 5 měsíců. Devadesátá léta byla ve znamení širokého nárůstu stanic rádií, především proto, že byl

vytvořen

systém

veřejnoprávního

a

soukromého

vysílání.

Po

rozpadu

Československa zaniknul i Československý rozhlas a začala fungovat samostatná instituce Českého rozhlasu.

5.2 Struktura Českého rozhlasu Stanice Českého rozhlasu se dají rozdělit do tří typů. Prvním typem jsou celoplošné stanice, kam patří například Český rozhlas Radiožurnál, který se zaměřuje na zpravodajství a publicistiku a nabízí posluchačům 24-hodinový informační servis. Dále je to stanice Český rozhlas Dvojka (dříve Praha), který není nijak specifikován a vysílá prakticky všechny typy pořadů, a to i pohádky nebo rozhlasové hry pro nejmenší posluchače. Český rozhlas Plus je nejmladší ze čtyř celoplošných stanic a specializuje se na politiku, vědu, společnost a byznys. Součástí vysílání je mnoho rozhovorů, komentářů nebo diskusí. Český rozhlas Plus chce být stanicí pro náročnější posluchače.

19

kol. autorů. Dějiny českých médií v datech. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2003. ISBN 80-246-0632-1. S. 56 20 kol. autorů. Tamtéž, s. 81 21 kol. autorů. Tamtéž, s. 90 22 kol. autorů. Tamtéž, s. 94–95

21

Poslední z celoplošných stanic je Český rozhlas Vltava. Ta se zaměřuje na kulturní dění ve společnosti, ať jde o hudbu, film, divadlo nebo jakékoli další kulturní události. Můžeme zde slyšet starší i nově nahrané rozhlasové hry, poslechnout si zajímavé rozhovory nebo ukázku ze záznamu některého koncertu. Dalším typem stanic Českého rozhlasu jsou stanice speciální, které mají úzce vyhraněný program a chtějí cílit na určitou skupinu posluchačů. Jedním z příkladů je Radio Wave, které přitahuje mladé posluchače a přináší jim novinky z moderního světa hudby, módy nebo cestování. Další stanice jsou zaměřeny na dětské posluchače a milovníky klasické nebo jazzové hudby. Posledním typem jsou stanice regionální, které se svým obsahem specializují na určitý region, ze kterého také vysílají.

5.3 Pořad Mozaika Stanice Vltava má nepřeberné množství pořadů o kultuře, literatuře nebo hudbě, a jedním z nich je právě pořad Mozaika. Ten se vysílá každý všední den vždy jednou dopoledne a jednou odpoledne. Na svých webových stránkách uvádí, že jde o „živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství a publicistiky. Informace, rozhovory, reportáže, recenze a glosy, přehledy domácího i zahraničního tisku, hosté ve studiu, soutěže. Originální výběr hudby, s jakou se na jiných stanicích nesetkáte.“

23

Že je to

pravda jsem se mohla přesvědčit nejen samotným poslechem rádia, ale také na webových stránkách rozhlasového archivu, kde posluchač najde jakýkoli pořad, který byl odvysílán.

23

ČESKÝ ROZHLAS. Mozaika. In: Český rozhlas [online]. [vid. 11. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/vltava/porady/_zprava/mozaika--838003

22

6 Profily jednotlivých moderátorů 6.1 Martin Luhan Martinu Luhanovi bude letos 29 let, ale má toho za sebou opravdu hodně. Vždy toužil být všestranně rozvinutým člověkem a zasahovat jak do umělecké sféry, tak i do té technické, a ve svém relativně nízkém věku už má mnoho pracovních zkušeností. Jak se zdá, vše se mu do této doby plní a je až záhadou, jak může vynikat v tak odlišných směrech jako jsou IT technologie a matematika a umělecký život divadelníka a moderátora. Jako malý začal chodit do Dismanova rozhlasového dětského souboru, který v něm plně rozvinul herecký talent a také nadání dobrého vyjadřování. Dismanův soubor existuje pod záštitou Českého rozhlasu a vychovává děti v divadelní, hudební nebo výtvarné činnosti. Soubor secvičuje divadelní hry, ale soustřeďuje se také na rozhlasovou výchovu a připravuje tak kariéru budoucím moderátorům. Díky účasti v souboru si mohl zahrát po boku mnoha známých herců jako je například Viktor Preiss a v mnoha divadelních, ale i televizních inscenacích, hrách nebo ve filmech. Sám tvrdí, že soubor ho naučil nejenom základům herectví, ale především ho vedl k všeobecnému kulturnímu vzdělání. V patnácti letech soubor opustil, ale pouze jako žák. Začal vést děti, které do souboru nastupují. Také se ještě s dalšími absolventy Dismanova souboru nechtěl smířit s úplným odchodem z divadla a sestavili dvacetičlennou uměleckou skupinu OldStars, se kterou dále hrají a také založili hudební skupinu. V devatenácti letech vyšel gymnázium a rozhodoval se, na jakou vysokou školu půjde. Místo na uměleckou sféru se ale dal na klasické vzdělání, protože vždy obdivoval základní

vědy

jako

matematiku

nebo

filosofii.

Matematiku

tedy

studoval

na Matematicko-fyzikální fakultě a logiku na Filosofické fakultě Karlovy Univerzity. Při studiu se ale dál zajímal o práci v rozhlase a dostal nabídku redaktorské činnosti na stanici Vltava. Nejdříve měl za úkol sledovat kulturní zprávy a novinky a jejich přehled hlásit v pravidelné rubrice. Časem se dostal i k moderování samotného pořadu Spektrum (dnešní Mozaika), a to nejdříve jako záskok za někoho, kdo nemohl, a později jako regulérní moderátor, kde se udržel až dodnes.

23

Mimo jiné se věnuje tvorbě a správě webových stránek, pracuje jako IT specialista a bylo možné ho zahlédnout na programu ČT1 v pořadu Futuroskop. Jako průvodce pořadem zde ukazuje tipy a návody pro práci s internetem.

6.2 Pavel Ryjáček Pavel Ryjáček se narodil roku 1966 a pochází z Děčína. Působí dojmem velmi inteligentního, sečtělého a pohotového moderátora s příjemným hlubokým hlasem. Do konce loňského roku pracoval jako redaktor a moderátor na Českém rozhlase, dnes je tiskovým mluvčím Ústavu pro studium totalitních režimů a členem vedení Školy Aria, což je sdružení talentovaných studentů gymnázií a vysokých škol v Čechách, které se snaží studenty dále rozvíjet a nabízí jim jedinečnou možnost nahlédnout blíže do světa vědy, techniky nebo kultury. Pavel Ryjáček vystudoval Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem v oboru český jazyk – společenské vědy. Během studií ale začal pracovat jako moderátor tehdejšího Československého rozhlasu a dráha novináře a moderátora mu zůstala dodnes. V ústeckém rozhlase se podílel na vzniku zpravodajsko-publicistické redakce, dále vedl armádní redakci Českého rozhlasu Radiožurnál, a také moderoval pořady na dalších stanicích Českého rozhlasu. Jako šéfredaktor se na pár let vrátil do Ústí nad Labem, ale od roku 2001 pracuje v Praze, kde začal pravidelně moderovat kulturní pořad Mozaika na Vltavské stanici. Kromě toho pracoval i v tištěných médiích, například v redakci Deníku. Už jako student se věnoval hudbě, při studiu se připojil ke sdružení mladých lidí, kteří se zajímají o kvalitní hudbu a umění, Hudební mládeži. Dále také pravidelně uvádí koncerty v České hudební společnosti a podílí se na organizaci hudebního života. V roce 1992 založil v ústeckém studiu rozhlasu výše zmíněnou školu Aria, ve které je dodnes jedním z lektorů a kterou prošlo mnoho známých a zajímavých osobností.

24

24

ČESKÝ ROZHLAS. Lidé. In: Pavel Ryjáček [online]. [vid. 13. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/lide/vltava/_zprava/ryjacek-pavel--779950

24

7 Úvod do praktické části V praktické části své bakalářské práce se budu zabývat rozbory promluv obou moderátorů, a to z různých jazykových rovin. První je zvuková rovina, ve které se zaměřím především na srozumitelnost, správnou artikulaci, výslovnost jednotlivých hlásek, správné dýchání, ale také dynamiku nebo tempo řeči. Další rovinou, podle které budu projev posuzovat, bude lexikální rovina, kam patří vše, co se týká slovní zásoby, frází nebo různých jazykových figur. Na závěr budu hodnotit projev moderátorů z hlediska morfologického a syntaktického, kde mě bude zajímat především ohýbání slov a správná tvorba vět a souvětí. Na úvod bych chtěla podotknout, že promluvy obou moderátorů jsou profesionální a mají vysokou úroveň. Chyby, které jsem v projevech nacházela, jsem objevovala z velké části až po důkladném a opakovaném poslechu a až na pár nedbalostí bych je při běžném poslechu rozhlasu asi nezaznamenala. Pro upřesnění dodám, že kvůli zjednodušení a lepší přehlednosti jsem v následujícím textu podtrhla ty výrazy, o kterých mluvím a pak je názorně ukazuji. Tučné zvýraznění je v textu užito pouze v jednom případě a je popsáno v poznámce pod čarou. Kurzívu používám u přepisu mluveného projevu moderátorů nebo k odlišení příkladů od zbývajícího textu. Symbol | se v textu objevuje tam, kde moderátor v projevu udělal pauzu.

25

8 Analýza projevu Martina Luhana 8.1 Zvuková rovina Prvním hrubým nedostatkem u mluvených projevů bývá špatná výslovnost samohlásek. U nich rozeznáváme kvalitu (rozlišování jednotlivých hlásek, např. a-e nebo i-o) a kvantitu (rozlišování délky hlásek, např. a-á nebo i-í). Ortoepická pravidla se na problém krácení a prodlužování samohlásek dívají velice přísně, protože se tím lehce může ovlivnit nebo změnit smysl slova, proto jsem se na tento problém soustředila. U Martina Luhana jsem ale žádnou z těchto chyb nezaznamenala. Samohlásky tvoří tam, kde se mají tvořit a na odchylky v jejich kvantitě se nejspíše velice soustředí. Při poslechu desítky pořadů Mozaika jsem nezaznamenala, že by se změnil význam slova kvůli tomu, že by mluvčí vyslovil samohlásku jinou nebo jinak dlouhou, než má být, a to i u slov, u nichž dochází ke zkracování samohlásek velice často, např. myslím, není, říkám, vím atd. Odchylky od správného znění souhlásek jsou zapříčiněny buď vadou řeči, nebo nedostatečnou artikulací. Pak se může stát, že nějaká souhláska vůbec není vyslovena. Tato chyba byla u tohoto moderátora slyšet opravdu minimálně, a to výhradně vinou rychlé řeči. K příkladům vynechání souhlásky patří např. tato věta: Pojednání o věcech tibetských sromáždil a sepsal…, kde si autor nedával pozor na pečlivou výslovnost, nebo sousloví Hospodářské noviny, vyslovené jako Hospodáské noviny. Nedostatečná výslovnost byla občas slyšet také u číselných výrazů, např. u čísla devatenáct set čtyřicet

jedna jsem

zaznamenala dvě

chyby ve výslovnosti. Slovo

znělo

devatnácetčtyřcetjedna. Nebyla to ale jediná chyba, číslovky s devatenáctkou na začátku dělala moderátorovi potíže i jinde: devatnácettřicetsedm nebo v devatenáctřicet. Absolutně nesrozumitelný byl potom časový údaj, který moderátor vyslovil jako: za běa půl minuty bude půl osmé, přičemž první tři slova zněla jako jedno. V některých větách jsem zaznamenala několik chyb za sebou, v následující ukázce se objevuje dvakrát záměna souhlásek za jiné a jednou vynechání souhlásky koncové: …jako úpravce knih pracoval pro celou řadu významných prakských nakradatelství a bylo mu uděleno několik cen a čestný uznání v soutěžích o nejkrásnější knihu.

26

Jde ale spíše o výjimky, Luhan se jinak snaží o pečlivou výslovnost, která je slyšet například u slov, kde se na začátku nahromadí souhlásky: …u vzniku čtvrtého Topičova salónu. Zde si dal autor nejen pozor na dobrou výslovnost, ale udělal mezi těmito dvěma slovy i krátkou pauzu. Dále jsem ocenila pečlivou výslovnost slov: předestře nebo krátce, předložkových spojení jako: ode dneška; to, s čím neví…; Srdce Země je ze zlata nebo dobrou výslovnost souhlásky j ve spojení: tají jména. Občas jsem zaslechla, že moderátor vynechal v rychlém mluvním tempu samohlásku, například ve slově oktet C-dur bylo slyšet jen: oktt C-dur. Stejně tak ve slově dodnes zaznělo pouze: ddnes. Nezřetelně také znělo jméno Jiřiny Jiráskové ve větě: Teď jsme slyšeli Baladu o dřevěném divadle, šanson z divadelního představení Strašidla, který v polovině 80. let hrála Jiřina Jráskové na nejrůznějších scénách. Nejen, že moderátor vynechal samohlásku i, ale také zvolil špatný pád slova a neopravil se. Jméno Jiřiny Jiráskové zaznělo ještě v předcházející větě a i tam Luhan udělal stejnou chybu. Mezi další nedostatky související se špatnou výslovností patřily zkomoleniny a přeřeknutí. Ačkoli se skoro v každém z pořadů vyskytla jedna nebo více takových chyb, musíme brát ohled na to, že moderátorův projev je polopřipravený a v částech, kdy autor mluví bez přípravy a spontánně, je obtížné udržet si bezchybnou kvalitu projevu po všech stránkách. Moderátor například začne špatnou předponou, ale hned se opraví: v nob…novinách. Ve většině případů se vrátí a řekne celý větný úsek nebo pouze zkomolené slovo znova a správně: …tam otevřeli – tam otevřel minulý týden; za vědeckým – do vědeckého světa nebo …Aleše Krejči, který patřjojo k – patří k předním představitelům českého fantasijního umění. Dalším jazykovým jevem je nahromadění více souhlásek za sebou. Při tom dochází k různým změnám souhlásek nebo souhláskových skupin, např. vlivem asimilace znělosti. Díky ní se vyslovuje ve slově kdo g nebo ve slově vozka s. V prvním případě znělé d ovlivňuje před ním stojící neznělé k, a to se při výslovnosti mění na znělé g. Ve druhém případě je k neznělé a ovlivňuje tak neznělé z. V tomto směru nejsou chyby ve výslovnosti časté a asimilaci znělosti si ani neuvědomujeme. Například u dalšího jevu, asimilace artikulační, se často můžeme setkat s pokusy o hyperkorektnost, které se hodnotí negativně. Běžně používáme slova, kde se 27

výslovnost předního n mění na zadní vlivem následující měkkopatrové hlásky k nebo g, např. ve slově maminka. Pokud někdo vysloví n v přední části mluvidel, dásňově, pak dělá chybu. O výslovnosti dvou stejných souhlásek za sebou jsem psala už v teoretické části práce. V Luhanových promluvách jsem objevila mnoho takových slovních spojení, vždy správně vyslovených. U slov jako rossáhlé nebo oddych vyslovuje zřetelně dvě souhlásky, kdežto u slov lecos, vyší atd. to není potřeba a správná výslovnost je pouze s jedním písmenem. Stejně správně se Luhan nesnaží o hyperkorektnost u výrazů jako srce, kde se vedle sebe nalézají dvě souhlásky s podobným místem tvoření. Právě výrazy jako srdce, dcera nebo ctnost jsou mezi přípustnými při zjednodušené výslovnosti, pokud tedy nejde o umělecký přednes. Podobně je tomu i u souhlásky j ve tvarech pomocného slovesa být, kde se podle pravidel ortoepie připouští zjednodušená varianta výslovnosti bez počátečního j, např. sem, sme, nebo u vyslovování číslic sedm a osm s přípustným vložením samohlásky u. To jsem zaznamenala v projevu celkem často, např. ve spojení osum tisíc prací. I zde platí, že do všech projevů se tato pomocná samohláska nehodí, ale myslím, že v rozhlasovém zpravodajství by působila jiná výslovnost archaicky a nepatřičně. Poslední zjednodušení se v projevu objevovalo ve slovech, kde se neznělé c měnilo vlivem asimilace znělosti na znělé a stejně tak č, např. ve slově lédžba. Další jev, který jsem sledovala v oblasti zvukové roviny, bylo správné kladení slovního přízvuku. Přízvuk je v češtině na první slabice slova nebo slovního spojení, což neplatí na předložková spojení, kde se slabičná předložka přiklání ke slovu, ke kterému významově patří a které stojí za ní. Přízvuk je v tomto případě na předložce. Přízvukem můžeme odlišit různá slova a slovní spojení, která stejně zní, ale mají jiný význam. Jednoslabičná slova se většinou přiklánějí ke slovu předcházejícímu a přízvuk nenesou. Jsou to tzv. příklonky, např. řekl mi, viděl ho nebo viděl-li.

25

Opakem jsou

předklonky, tedy nepřízvučná slova, která předcházejí slovu s přízvukem, např. Jak ohnivý mrak se roztáhl. Martin Luhan ve svém projevu kladl přízvuk tam, kde měl být, a u předložkových spojení si dával pozor na to, aby byl přízvuk pouze na slabičné předložce, např. …a s ním se teď za oběma večery ohlédneme. U jednoslabičných

25

Tučně jsou zvýrazněny jednotlivé přízvuky

28

předložek je také nutné, aby se vyslovovaly jako celek s následujícím slovem, což Martinu Luhanovi nečinilo žádný problém. Běžný posluchač si ani neuvědomuje, kam mluvčí klade přízvuky, pokud nejde o záměr. Jsou ale výjimky, kdy by tuto chybu posluchač zaznamenal. Kdyby se totiž přízvuk dal na předložku i následující slovo, nebo se na jednoslabičnou předložku přízvuk nedal a dal by se až na následující slovo, měl by takový projev chybný rytmus a posluchačům by přišlo, že mluvčí vyslovuje každé slovo zvlášť a celkový přednes by pak nedával smysl. 26 Dalším důležitým znakem kvalitního mluveného projevu je modulace hlasu, kam patří kromě výšky nebo síly hlasu ještě další zvukové jevy v jazyce. Sice neexistují kritéria, podle nichž bychom mohli určit, od jaké rychlosti mluvení už se jedná o nepřiměřené mluvní tempo, nebo naopak, a jde tedy o čistě subjektivní názory, ale každý posluchač v tomto ohledu chybu rozpozná. Jinak je tomu u intonace a frázování, kdy by si mluvčí měl dávat pozor na to, jestli člení mluvený projev tak, aby dával smysl. U rozhlasových pořadů je to ještě důležitější než u televizních, protože posluchači jsou odkázáni pouze na poslech a ten, pokud je nelogicky členěný nebo moc rychlý, nemohou stihnout vnímat a správně pochopit. U televizního vysílání může někdy pomoci gestikulace nebo mimika a vůbec celkově obrazová složka. Ta u rozhlasu chybí, a proto musejí mít moderátoři projev o to kvalitnější a dokázat nahradit gestikulaci a mimiku důrazy, intonací nebo přízvuky. Mezi prostředky modulace hlasu patří tedy síla, výška a barva hlasu, tempo řeči, pauzy, dále frázování, větný přízvuk a intonace. Jednotlivými prostředky se nyní budu zabývat. Sílu hlasu máme danou fyziologicky, v průběhu řeči se ale může měnit díky výdechovému proudu vzduchu napětí hlasivkových svalů. Vždy na konci výpovědi, před novým nádechem je síla hlasu nejmenší. S novým nádechem pak můžeme se silou hlasu znovu pracovat. Sílu hlasu uplatňujeme především u slovního a větného přízvuku, kterým se budu zabývat níže. Dále může síla hlasu ukázat na emoce mluvčího, jako je rozčilení nebo údiv. V rozhlase se silou hlasu pracují nejvíce hlasatelé nebo herci, kteří čtou rozhlasové hry. U moderátorů se dá předpokládat, že budou sílu hlasu používat pouze v případě slovních a větných přízvuků. Martin Luhan s těmito přízvuky sice 26

HŮRKOVÁ-NOVOTNÁ, J. Česká výslovnostní norma. 1. vyd. Praha: Scientia, 1995. ISBN 80-8582793-X. S. 37–38

29

pracuje, ale z hlediska celého projevu jeho řeč působí občas až stereotypně. Když posluchač nebude vnímat obsah řeči, ale pouze sílu a tón hlasu, nerozpozná v projevu žádné větší výkyvy, změny nebo odchylky. Jeho projev působí z tohoto hlediska střízlivě a střídmě, což ale nepovažuji za chybu, nýbrž jen za jeden ze znaků projevu konkrétního mluvčího. Co se týče nádechů před a při mluvení, velké nádechy zaznamená posluchač opravdu pouze před začátkem věty a menší při klesnutí hlasem ve významových pauzách, takže zde Luhan nechybuje. Výška hlasu závisí na velikosti hlasivek, frekvenci hlasivkových kmitů a dokresluje ji rezonance nadhrtanových dutin (tj. dutina ústní, nosní a hrdelní). Výška se mění i u jednotlivých hlásek díky tomu, zda jde o vokál nebo konsonant, na jakém místě se tvoří atd. Výška každé hlásky je pak typická pro její artikulačně-akustickou charakteristiku. Např. vokál i proto bude znít výše než vokál a, ještě níže pak bude vokál u. Proměny výšky hlasu v rámci různých celků v projevu se nazývají melodií řeči. Melodie hlasu má kromě signálů citových nebo emocionálních i další funkce. Napovídá, že se blíží konec promluvy, rozlišuje věty oznamovací od tázací a také ohraničuje nekoncové úseky výpovědi uvnitř promluvy.

27

Střídání výšky hlasu se také označuje

jako intonace, o které bude řeč dále. Typická barva hlasu se netvoří v hlasivkách. Ta vzniká až při průchodu nadhrtanovými prostory, v nichž se některé tóny hlasu mění. Konečná podoba hlasu je také ovlivňována rezonancí lebeční dutiny a lícních kostí. Barvu hlasu je možné ještě modifikovat, a to za pomocí postavení rtů, jazyka a hrdla. Typickou barvu hlasu má každý člověk a je možno podle ní identifikovat mluvčího.

28

U moderátorů a hlasatelů

hraje barva hlasu ještě větší roli, než v běžném životě. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že jsem si vybrala tyto dva moderátory právě díky jejich příjemnému zabarvení a tónu hlasu. Barvou hlasu také můžeme změnit účinek a význam promluvy. Právě díky zabarvení poznáme, zda mluvčí větu řekl ironicky, vesele nebo naštvaně. Tempo a pauzy v souvislé řeči souvisí s frázováním, o kterém budu mluvit v dalším odstavci. Každý jazyk má své průměrné tempo řeči, nejvíce ale záleží na individuálním 27

KRČMOVÁ, M. Informační systém Masarykovy univerzity: fonetika, materiály [online]. [vid. 12. 4. 2014]. Dostupné z: http://is.muni.cz/elportal/estud/ff/js07/fonetika/materialy/ch07s01.html#d0e8131 28 KRČMOVÁ, M. Informační systém Masarykovy univerzity: fonetika, materiály [online]. [vid. 12. 4. 2014]. Dostupné z: http://is.muni.cz/elportal/estud/ff/js07/fonetika/materialy/ch05s01.html

30

mluvčím a jeho návycích. Tempo je při mluvení ohromně důležité, protože udává, jak bude výsledný projev srozumitelný. Dobrý mluvčí používá takové tempo, aby posluchači stíhali text vnímat, a pracuje s ním tak, aby důležité věci říkal pomalým, klidným tempem a naopak. Pauza je důležitým prvkem v promluvě jednak jako místo pro nadechnutí a jednak jako významová pomlka, která odděluje dvě části výpovědi. Pauza může být různě dlouhá, čím delší je, tím více je kladem důraz na to, co po ní následuje a projev tím získává na vážnosti. Už v teoretické části jsem psala o tom, že významnou součástí modulace hlasu je frázování. To se provádí pomocí pauz nebo změnou melodie řeči. Myslím, že Martin Luhan pracuje s frázováním velice dobře. Všimnout si u něho můžeme například významových pauz u názvů nebo některých vysvětlení: …kde v rámci cyklu | Pomalý příchod hmyzu | četla… nebo …slovenská básnířka | slovensky tedy poetka | Nora Růžičková. Myslím, že tyto ukázky jsou jasným důkazem toho, že Luhan klade pauzy promyšleně a usnadňuje posluchačům pochopení textu. Samozřejmě ani on není bezchybný a občas se stane, že udělá pauzu tam, kde to text nevyžaduje. Nejčastěji se to u Luhana stává, pokud udělá v textu chybu nebo se přeřekne a chce se opravit. Po chybném vyjádření následuje vždy pauza a až poté svůj výrok opraví. Příklad extrémně dlouhých pauz, zřejmě z důvodu menší připravenosti nebo spontánnosti projevu, je třeba tento: Proč | hrál | teď | Pavel Šporcl | to se dozvíte za malou chvilku. Zde vidíme opravdu velké množství pauz, i když správně by v promluvě měla být pouze jedna. Jiným příkladem je tato věta: Závěr | ranní Mozaiky patří vždy tipům | co | počít dnes | kam vyrazit za kulturním děním. Tady už ani samotná věta nedává smysl, autor vložil do věty zbytečné spojení co si dnes počít a nakupily se zde proto špatné pauzy. V pořádku ale samozřejmě není ani začátek věty, kdy rozdělil úsek, který by vždy měl zůstat významově u sebe. Toto jsou ale výjimky, jinak je projev z hlediska pauz v pořádku a dobře srozumitelný. Do modulace hlasu patří kromě frázování ještě větný přízvuk a intonace. Nyní se budu věnovat větnému přízvuku, který musíme rozlišovat od přízvuku slovního. Větný přízvuk je v každém promluvovém úseku většinou pouze jeden, kdežto slovních je hned několik, naznačují totiž začátek každého nového taktu. V každé větě je něco důležitějšího, než je vše ostatní, významové jádro, které chceme zdůraznit. Můžeme k tomu využít buď obměnu slovosledu, nebo výběr takových lexikálních prostředků, 31

které skutečnost zvýrazní, anebo právě větný přízvuk. U tohoto slova pak dochází k zesílení přízvučné slabiky, k zvýšení tónu a prodloužení délky této slabiky. Pokud je věta neutrální, má přirozený přízvuk na posledním slově ve větě. Právě změna větného přízvuku často změní celý smysl výpovědi.

29

Martin Luhan klade větné přízvuky ve

většině případů správně a podtrhává tím významové jádro věty, např.: Groteskní komedie s Ivou Janžurovou v hlavní roli má premiéru dnes ve Stavovském divadle. Zde chtěl autor zdůraznit, že hra, o které už předtím mluvil, má premiéru právě dnes, a proto dal na toto slovo větný přízvuk. Kdyby bylo toto časové určení na konci věty, možná by to znělo ještě důrazněji, nicméně na tomto příkladu chci ukázat, že Luhan pracuje s větnými přízvuky na různých místech ve větě a promluva pak rozhodně posluchače nenudí. V ostatních případech klade přízvuk většinou na jména nebo názvy, s kterými se v pozici moderátora kulturního pořadu setkává velice často. Posledním důležitým modulačním prostředkem je už výše zmíněná intonace. Tou projev ohraničujeme tak, aby posluchači rozpoznali nejen, zda bude věta ještě pokračovat, nebo už končí, ale také aby rozlišili emocionální obsah věty od stylově nezabarveného. Na intonaci si musíme dávat pozor zejména od jádra výpovědi do konce věty, protože tato část naznačuje vyznění samotné věty, tedy kadenci. Tu rozlišujeme dvojí – koncovou a nekoncovou. U koncové kadence se dále projevuje modalita, tedy zda jde o větu oznamovací, tázací, přací nebo rozkazovací. Je zřejmé, že u oznamovacích, rozkazovacích a doplňovacích vět je v češtině klesavá kadence, kdežto u zjišťovacích vět je kadence stoupavá. U kadence nekoncových větných úseků se většinou uplatňuje stoupavá melodie a naznačuje se tím další pokračování výpovědi. Podle České výslovnostní normy jsou nejčastější dva typy odchylek od normativní kadence. Jde o odchylky u zjišťovacích otázek a odchylky v kadenci věty oznamovací. V prvním případě je nejvyšší tón na poslední přízvučné slabice a odtud klesá ke konci věty. Správě by měl být takový tón na poslední slabice a kadence tedy stoupat. Ve druhém případě zase není v pořádku stoupavá kadence na poslední slabice slova. Často se k tomuto rysu přidá ještě prodloužení samohlásky poslední slabiky, např. Vrátili se včera odpoledné. Takové projevy působí značně stereotypně. 30 29

HŮRKOVÁ-NOVOTNÁ, J. Česká výslovnostní norma. 1. vyd. Praha: Scientia, 1995. ISBN 80-8582793-X. S. 42–43 30 HŮRKOVÁ-NOVOTNÁ, J. Česká výslovnostní norma. 1. vyd. Praha: Scientia, 1995. ISBN 80-8582793-X. S. 46–47

32

U Luhana jsem nenašla neukončené výpovědi nebo stoupavou kadenci ve větách oznamovacích, ale občas jsem si všimla, že používá špatnou kadenci v průběhu vět. Příkladem může být tato věta: Odpoledne, tedy v odpolední Mozaice, bude hostem Jan Burian, budeme poslouchat jeho desku Zpěvy ↓ u klavíru ↓. Už teď vás mohu pozvat ↑ ukázkou ↓. První chyba je zřejmě způsobena špatným pochopením názvu, kdy chtěl Luhan zakončit větu za slovem Zpěvy a pak si všiml, že deska se jmenuje Zpěvy u klavíru. Druhá chyba je slyšet také výrazně, protože je na tomto místě i pauza. Zde asi nešlo o záměr zakončit větu, spíše o běžnou chybu, kterou si moderátor vzápětí uvědomil a zakončil větu klesavou kadencí. Naopak u vět tázacích (doplňovacích), kdy je správné použití klesavé kadence, chybu nedělá. Příkladem může být věta: Čím je ten koncert celkově výjimečný ↓. Nebo když se moderátor ptá, co letos přinesl festival České sny ve Wroclavi: Co letos přinesl ↓. Zde je podle normy klesavá kadence na místě, i když někdy mi přišlo lehce nepatřičné, že moderátor opravdu ani trochu nezvedl hlas a přitom jde o otázku. Každopádně u otázek zjišťovacích dodržuje kadenci stoupavou, a tudíž se drží předepsané normy. Další místo, kde jsem našla problém se stoupavou kadencí, byla věta, kde si autor nebyl jistý, tak se zdánlivě ptal kolegy, který mu ale neodpověděl a celkově to ve větě znělo zvláštně: …teď nahlédneme společně s Petrem Gojdou do přehledů deníků ↑? Je to tak ↓. Do zvukové roviny dále patří výslovnost cizích jmen, se kterými se moderátoři setkávají poměrně často. Obecně nelze říci, jak by se cizí jména měla správně vyslovovat, ale podle České výslovnostní normy by se měla dodržovat především tato dvě pravidla: přízvuk může být u cizích jmen na různých slabikách ve slově, v češtině ho ale přesouváme na první slabiku slova a cizí hlásky, které se ve slovech vyskytují, ale čeština je ve slovní zásobě nemá, se nahrazují nejbližšími a nejpodobnějšími českými hláskami. Tato pravidla Luhan splňuje a myslím, že jeho výslovnost cizích slov je na dobré úrovni. Co bych mu v tomto případě vytkla, je občas rychlé tempo řeči, při kterém posluchač zaslechne cizí jméno, ale nestihne ho příliš vnímat, natož si ho zapamatovat. Zde by se vyplatilo zpomalit mluvní tempo, nebo složitější a méně srozumitelná a obvyklá jména klidně zopakovat. Příkladů správné výslovnosti jsem našla hned několik. Při uvedení koncertu Josefa Bohuslava Foerstera moderátor říká: …na programu Ferstrova pěveckého sdružení je…, dále jmenuje autory skladeb, které budou na koncertě k poslechu: …mimo jiné skladby Sergeje Rachmaninova, Gabrijela

33

Forého nebo Francese Polánka. U výslovnosti prvních dvou jmen chyba není, první je ruské a čte se stejně tak, jako se píše, u druhého, francouzského jména – Gabriel Fauré moderátor zvolil správnou výslovnost, jen u třetího francouzského jména – Francis Poulec by měla být výslovnost jiná. V křestním jménu se objevilo ve výslovnosti zřetelné krátké e, ale mělo by tam být slyšet delší é a výslovnost příjmení mi přišla opravdu špatná, dalo by se říci, že jméno autor „počeštil“. Správně by zde mělo zaznít Pulánka s francouzskou výslovností. V proslovu dále zazněla italská (Mario Monti, čtené jako Mário Monty), polská (Bronisław Komorowski, čtené jako Bronislav Komorovsky), nebo německá jména (Joachim Gauck, čtené jako Joachim Gauk). Dále jsem zaznamenala velký počet cizích výrazů, převážně anglických, které Luhan vyslovoval správně (např. Amnesty international jako emnesty internešnl nebo online chat jako onlajn čet). Celkově se mi projev Martina Luhana po zvukové stránce líbil, největší pozitiva bych viděla v dobré práci s frázováním a středně rychlém tempu mluvy. Na druhé straně jsem právě v této rovině našla u moderátora nejvíce chyb. Mnohá přeřeknutí by se dala pochopit, ale například vynechání některé souhlásky ve slově nebo nedbalá artikulace u některých obtížněji vyslovitelných výrazů by už nebyla tak omluvitelná. I když se to nestávalo často, na některá slova by si moderátor měl dávat větší pozor. Jsou to například číselné výrazy, u kterých se chyba ve výslovnosti opakovala několikrát, a to i v rámci jednoho pořadu.

8.2 Lexikální rovina Co se týče rozboru mluveného projevu po lexikální stránce, můžeme sledovat jednak využití slovní zásoby a také různá ozvláštnění, zajímavosti a odchylky. Nejprve je třeba text zařadit podle stylu a až poté přemýšlet, jaká slovní zásoba by se k tomuto typu textu hodila, jak daleko může moderátor zajít v expresivních výrazech nebo jakou míru spisovnosti by měl používat. U veřejnoprávního rozhlasu předpokládáme spisovné vyjadřování na vysoké úrovni a vzhledem k typu pořadu, který je zaměřen kromě dětí na všechny věkové kategorie, by měla být splněna v lexikální rovině srozumitelnost a pochopitelnost, co se výrazů a výběru vhodných jazykových prostředků týče. Jelikož je pořad Mozaika zaměřen na kulturu, literaturu, vědu a hudbu, je jisté, že se v moderátorově přednesu budou vyskytovat v hojném počtu jména a to nejen česká a je 34

tedy potřebné, aby dobře ovládat cizí jazyky alespoň na té úrovni, aby dokázal tato jména a cizí výrazy správně přečíst. Když shrnu své předpoklady, jak by měl mluvený projev z lexikální roviny ve veřejnoprávním rozhlase v kulturním pořadu vypadat, můžu začít především spisovnou formou, v řeči bych neočekávala mnoho expresívních nebo citově zabarvených výrazů, ale na druhou stranu by bylo na místě projev i v této rovině vždy něčím oživit. Nemusí jít zrovna o užití pejorativ nebo vulgárních výrazů, stačí užít příznakový

výraz,

který

ale

bude

srozumitelný

široké

vrstvě

posluchačů.

Od profesionálního moderátora bych také očekávala, že se bude vyhýbat používání floskulí, frází, opakování stejných nebo podobných slov a bude si dávat pozor na výplňková slova. Martin Luhan používá spisovnou češtinu a v promluvě se můžeme setkat s výrazy jako: nejprve, zda, více, také, moci, brzký, opětovný, čímž, zřejmě, tedy atd. Samozřejmě jsou výjimky, především v rychlém tempu mluvy, kdy si Luhan nedá pozor na spisovnost a použije například hovorový tvar slovesa: A upozorňuju vás… Co se týká využití slovní zásoby, dalo by se říci, že běžný posluchač, který si poslechne Mozaiku jednou za čas, si asi nevšimne opakování některých výrazů a naopak bude možná překvapen různými obměnami úvodů nebo navazování na hudební ukázky. Pravda je, že Martinu Luhanovi se celkem daří obměňovat fráze, kterými vítá posluchače v úvodu pořadu nebo kterými se loučí. Jsou to věty, které by mohl používat stále dokola, ale on je často pozměňuje, což vnímám jako velké plus. Uvádím zde několik ukázek úvodu do ranního vysílání Mozaiky: Dobré pondělní ráno i nadále přeje Martin Luhan; Pěkné ráno při poslechu Mozaiky; Dobrý den, Martin Luhan vám ze studia Mozaiky přeje příjemný poslech; Dobré jitro přeje Martin Luhan; Dobré ráno a dobrý poslech Mozaiky přeje Martin Luhan; Dobré ráno s kulturními aktualitami. Občas také naváže na zprávy, které pořadu přímo předchází: Tak neutrina nejsou rychlejší než světlo, i přesto vám dobré ráno přeje Martin Luhan. S posledním zmíněným navazováním se můžeme setkat i v průběhu pořadu, nejčastěji a velice vhodně Luhan navazuje na zahranou hudební skladbu, například po písni o smutku od Ljuby Hermanové se zmíní, že Mozaika by ale neměla být smutným představením, jako to zpívala Ljuba Hermanová. Toto navázání nebo i vysvětlení obsahů nebo textů písní hodnotím velice kladně. Jak už jsem zmiňovala na začátku této kapitoly, příležitostný posluchač si všimne některých z těchto obratů, ale už nejspíše nezaznamená nedostatky, 35

které se objeví pouze při důkladném poslechu. Mezi ně patří především časté opakování stejných slov. Nejnápadnější slovo, které by se asi nemuselo objevovat tak často, bylo kurátor. Není sice mnoho synonym k tomuto výrazu, ale vynalézavý moderátor by si měl nějakou obměnou poradit, protože sama jsem zaznamenala opravdu veliký počet těchto pojmenování v různých podobách, a to skoro v každém vydání Mozaiky. Luhan používal slova: kurátor, kurátorka, kurátorský projekt nebo spolukurátorka. Stejně často se v projevu objevuje slovo ansámbl, u něhož si myslím, že by se docela jednoduše dalo vyjádřit jinak, ale je vidět, že Luhan si na jeho používání velice zvykl a užívá ho rád a v různých případech. Další časté slovo je inscenace, u níž existuje množství synonym, nebo sousloví v brzké době, které zaznělo v průběhu pořadů rovněž vícekrát. Tato slova se vyskytují v projevech Martina Luhana velmi často, ale setkala jsem se také s případy, kdy se stejná slova, pouze v jiném tvaru, opakovala v jedné větě: My už jsme dnes v ranní úvaze v Mozaice uvažovali o nestárnutí… Další chybou pak bylo nahromadění podobných nebo stejných slov v jedné větě hned za sebou: …poznal Aleš Březina, že interpretem, sólistou, houslovým sólistou byl Bohuslav Matoušek. O promluvě Martina Luhana v pořadu Mozaika se dá říci, že neobsahuje expresivní výrazy a není citově zabarvená. Luhan využívá bezpříznakových pojmenování a projev tak působí střídmě a kultivovaně. Občas se ale stane, že se objeví příznakové slovo nebo zvláštní spojení slov. Nejčastěji je to při představení kulturních akcí, popisu divadelních představení, koncertů, výstav atd. Překvapila mě především tato sousloví a spojení: quasi-fundovanost procesu, rozkastovaná země, fetišizace luxusu, esence divadelního názoru, sexuální excesy, demokratická transformace, industriální prostor, hudební invence, konceptuální umělkyně, scénická esej nebo část věty: …jak umělecké dílo konstituuje svůj stín. Některé z nich Luhan pouze převzal z některé kulturní rubriky a přečetl, ale otázkou je, zda neměl slovní spojení obměnit, zkrátka, jestli se měl slepě držet textu, nebo ho říci vlastními slovy bez často bizarních sousloví. Už v úvodu kapitoly jsem říkala, že není na škodu občas „vyrušit“ posluchače nějakým neobvyklým výrazem, otázkou však zůstává, zda například quasi-fundovanost opravdu posluchačům něco řekne a nebylo by vhodnější užít místo tohoto výrazu nějaký klasický a snadněji pochopitelný. Na používání frází a floskulí si moderátor dává pozor a opravdu jsem je hledala těžce. Některým slovním klišé ale neušel ani Luhan, i když jsem jich při poslechu 36

zaznamenala opravdu minimum. Mohlo by sem patřit například vyjádření: sociální aspekty, ekonomická nejistota, normalizační garnitura nebo sehrát roli. Výplňková (vycpávková) slova jako samozřejmě, jakoby nebo nicméně se v projevu neobjevují, hezitační zvuky také ne. Projev působí připraveně a moderátor ví, co chce říci. Když se přeřekne nebo udělá chybu, řeší to pauzou a zopakováním výrazu, nepoužívá ale výplňkové hezitační zvuky. Výjimku jsem zaznamenala pouze jednou u výplňkového slova právě. To se objevilo ve dvou po sobě jdoucích větách a nebylo užito záměrně. Navíc se za příslovcem právě pokaždé objevilo zájmeno tato a to: Aleš Březina, ředitel institutu Bohuslava Martinů a také dramaturg festivalu České sny, který mimochodem chválil Roberta Škardu za výběr právě této Kouklovy nahrávky foxtrotu. Začněme právě tím, že jste… Mimo tuto chybu si myslím, že je v této větě nahromaděno mnoho jmen a je nepřehledná. Zajímavostí v lexikální rovině u Martina Luhana mohou být vymyšlené výrazy, tedy slova, která nic neznamenají, i když jsou posluchačům srozumitelná. Setkala jsem se s nimi například v obratu: …můžeme se tedy přivzdělat nebo pomozaikovský program. Chybou bylo také sloveso nastudovávání, které bylo ale způsobeno pouze vsunutím jedné slabiky navíc. Tato slova působí poněkud slangově a expresivně. Mezi slangová slova můžeme zařadit i použité slovo instrumentálka. Když už jsem zde zmínila slang, měla bych se vyjádřit i k ostatním typům pojmenování. Těch už v textu není mnoho. Augmentativa, pejorativa nebo vulgární výrazy se v projevu nevyskytují celkem samozřejmě, deminutiva jsem také nepostřehla, stejně jako eufemismy nebo poetismy. Jediným ozvláštněním Luhanova projevu se tak staly pouze občasné slangové výrazy nebo archaismy, kam bych zařadila například pozdrav dobré jitro nebo pojem mudrosloví. Ve větě: A my dnes můžeme skrze dopisy, které dostával od žen živících se prostitucí, nahlédnout jistou polohu doby dávno minulé, se setkáváme s použitým slovesem nahlédnout ve smyslu něco pochopit, něčemu porozumět, což je také knižní a zastaralé vyjádření. Stejně nepatřičně působí i sloveso utíkat se ve smyslu uchylovat se k něčemu ve větě: Od brutality gladiátorských bitev a temných témat se režie raději utíká k fetišizaci luxusu. Utíkat se k něčemu je zastaralý a knižní výraz a do dnešního rozhlasového pořadu bych jej rozhodně nezařazovala. Z dalších typů výrazů zde velice dominují cizí slova nebo

37

odborné výrazy související s tématem kulturních příspěvků. Šlo například o výrazy: paleolit, molekulární genetika, kyberprostor nebo jazzová hudba. Cizí slova vyslovuje Luhan správně, jak už bylo řečeno výše. Do lexikální části také patří zkratky a zkratková slova. Nedá se obecně říci, jestli Martin Luhan více používá zkratky nebo celá pojmenování, protože to často mění. Jednou jsem zaznamenala, že řekl pouze zkratku DAMU a podruhé řekl celý název AMU – Akademie múzických umění. Jinou vysokou školu, VŠUP, také jmenoval celou – Vysoká škola uměleckoprůmyslová. Zkratky iniciálové použil např. u slov NATO, GASK, NASA, atd. Zkratky se čtením po hláskách použil pro orchestr FOK, Divadlo F. X. Šaldy, PKF – Prague Philharmonia, ateliér K.O.V. nebo pro výrazy DVD, CD a SMS. Na závěr chci zhodnotit projev Martina Luhana z lexikálního hlediska jako celek. Myslím, že slovní zásoba Martina Luhana je bohatá a projev působí velice kultivovaně. Právě proto se dá usuzovat, že kdyby si dal pozor na menší chyby, které se zde objevovaly, například opakování slov nebo některá vymyšlená slova, byl by jeho projev po této stránce snad bezchybný. Rozhodně se dá říci, že je jeho slovní zásoba vhodná a přiměřená stylu rozhlasového moderátora.

8.3 Morfologická rovina Morfologická rovina se týká užívání jednotlivých slovních druhů nebo ohýbání slov, kam patří skloňování a časování. I při pečlivém poslechu a rozboru mluveného projevu Martina Luhana jsem nezaznamenala v této rovině závažné chyby. Luhan používá správné koncovky i tvary slov. Jedinou výtkou by tedy bylo nesjednocení skloňování u vlastního jména známého pražského kina. Ve větách jdoucích za sebou Luhan nejprve neskloňuje název a říká: V pražském bio Oko…, ve druhé větě se pak rozhodl pro genitiv: Do pražského bia Oko…, což je správně a moderátor by měl i v první větě použít vhodný pád, tedy lokál. Zajímavostí také je, že skloňuje pouze název bio, ale Oko nechává stále v nominativu, což není chyba. Moderátor s posluchači mluví 1. os. plurálu, takže zatahuje posluchače do děje, navazuje s nimi kontakt atd., což je důležité. Jako ukázku uvedu jeden z úvodů Mozaiky: …rozhovory si poslechneme, ale podíváme se také obecněji na to, jestli má 38

ještě dnes smysl filmy do češtiny dabovat. Vědecká rubrika nás pak seznámí s tím, jak lze zapojit lidský imunitní systém do boje proti nádorovým onemocněním, po půl deváté shrneme operní dění minulého týdne v Operním panoramatu.

8.4 Syntaktická rovina Poslední rovina, kterou se budu v práci zabývat, zahrnuje správnou stavbu vět a souvětí a vše, co s tím souvisí, jako je kladení slov za sebou, shoda podmětu s přísudkem, slovesné a jmenné vazby nebo nepravidelnosti větné stavby. V syntaktické rovině jsem se s chybami občas setkávala, především tam, kde byl projev spontánní a nepřipravený. Moderátor chtěl rychle vyjádřit nějakou myšlenku a nedával si pozor na správnou tvorbu věty, takže se stávalo, že přehodil některá slova, použil slova s jiným významem nebo vybočil z větné vazby. Příklad toho, kdy použil nesprávné sloveso, můžeme vidět například ve větě: Adaptace populární knihy pro mládež utržela za první víkend v USA 155 miliónů dolarů. Je možné, že šlo pouze o nedbalou výslovnost, ale přikláněla bych se spíše k použití neexistujícího utržet, které je podobné správnému slovesu utržit. Vlivem menší připravenosti projevu se občas moderátorovi stalo, že přehodil slovosled ve větě. To jsem zaznamenala např. u věty: Bude s námi povídat si živě ve studiu…, nebo při předpovědi počasí, kde Luhan umístil sloveso na konec věty, ale správně by mělo být hned na začátku: Bude jasno nebo skoro jasno, nejvyšší teploty dvacet čtyři až dvacet osm stupňů, v tisíci metrech na horách kolem jednadvaceti stupňů. Mírný severní až severovýchodní vítr povane. Celou předpověď jsem vypsala z důvodu, že se zde vyskytuje i jiná syntaktická zvláštnost. Té se budu věnovat v následujícím odstavci. Odchylek od větné stavby je hned několik. Dělí se podle toho, zda jsou úmyslné a v tom případě se nepovažují za chybu, nebo zda je autor udělal nezáměrně a chybou jsou. K nejčastěji používaným odchylkám asi patří elipsa. Jde o záměrné vynechání některého slova, které adresát zná nebo chápe z kontextu. Elipsu použil i Martin Luhan právě ve výše zmíněné předpovědi počasí. Když hlásí, jaká teplota bude v následující den, řekne pouze, že bude dvacet čtyři až dvacet osm stupňů, ale neřekne Celsia. To už si každý domyslí, není to tedy tak důležité a je možné to vynechat. Stejná situace nastala 39

hned v další větě. Tam moderátor nedořekl spojení: v tisíci metrech nad mořem. I zde je z kontextu naprosto zřejmé, že jde o záměrnou výpustku. Stejně jako elipsa, není chybou ani nedokončená výpověď, tzv. aposiopese, vsuvka nebo osamostatněné části vět. První a třetí ze zmíněných odchylek jsem v projevu Martina Luhana nezaznamenala, kdežto vsuvka se v jeho proslovu objevovala celkem často. Příkladem může být třeba toto věta: Klára Kubíčková, na téže straně Mladé fronty Dnes, píše o jednom z největších knižních hitů Spojených států. V této větě je mimo jiné i výše zmíněná elipsa – Spojené státy americké. Mezi neúmyslné a chybné odchylky od větné vazby patří anakolut, zeugma, kontaminace a atrakce. Z těchto uvedených odchylek jsem v projevu Martina Luhana zaznamenala pouze anakolut, tedy nezáměrné vybočení z větné vazby v průběhu výpovědi. Můžeme ho vidět např. zde: Břetislav Rychlík režíruje v Národním divadle v Brně dnes uvedou v premiéře veselku Stanisława Wyspiańského. Moderátor nedokončil větu tak, jak začal, navíc se ani neopravil, což je u Luhana neobvyklé. Co se týče různých nedbalostí nebo chyb ve stavbách věty, ty se v projevu vyskytovaly minimálně jednou v každém pořadu a především v souvětí. Začnu větou, která sice dává smysl, ale jsou v ní nevhodně použita a nahromaděna zájmena a příslovce: Soubornou výstavu Šlengerova díla uspořádala v roce 2005 ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze. Na to, proč i přesto dodnes zůstává Šlengerova tvorba širšímu publiku neznámá se Karel Oujezdský včera zeptal kurátorky výstavy Lucie Šiklové. Celé souvětí je řečeno opravdu rychle a posluchač se ve změti předložek, zájmen a příslovcí na začátku druhé věty vyzná jen obtížně a z vlastní zkušenosti mohu říci, že jsem větu po prvním poslechu nepochopila. Stejně tak mi přišla nesrozumitelná a zbytečně dlouhá tato věta: Vašim průvodcem je Martin Luhan a v poslední hodiny – hodině Mozaiky také slova, což je u poslechu rozhlasového pořadu celkem samozřejmé, nicméně my budeme mluvit pomocí slov i o slovech, v Německu se totiž vyhlašuje Slovní paskvil roku. Nehledě na přeřeknutí v první části věty, vadí mi především opakování termínu slovo a rozvleklé souvětí, které nám vlastně nakonec podá pouze jedinou informaci. Obdobný příklad může být následující souvětí: Ansámbl Martinů vystoupí 23. 11. v rámci festivalu Svátky hudby v Praze a o dvě vstupenky budete moci soutěžit teď – za pár minut, a ansámbl Martinů zahraje Slovanský tanec č. 1 C-dur v úpravě pro kvartet Antonína Dvořáka. Opět můžeme vidět jednu opravu, opakování spojení 40

ansámbl Martinů, nesmyslné spojení spojkou a, a také prodloužení věty, kterou by bylo lepší rozdělit na dvě. Dalším příkladem špatné stavby věty je dotaz: A podle čeho jste se řídili při uspořádávání toho shromážděného materiálu – do jakých kapitol jste ho například knihu rozčlenili? Moderátor chtěl odkázat zájmenem ho na zmíněný shromážděný materiál, ale pak dodal, že myslí třeba knihu, bohužel tím ale vznikla tato nesmyslná věta. Další souvětí, které zde uvedu, je také moderátorův dotaz, ovšem není pouze jeden. Luhan nahromadil dva dotazy do jednoho souvětí a mezi to dal ještě svoji úvahu a jako celek to působí rozvlekle, dlouze, nepřehledně, navíc se zde v místě pauz vyskytují hezitační zvuky – ehm, což je u Luhana ojedinělé: Čím pro něho byli herci – zatím podle toho co říkáte – vypadá to, že v podstatě vším – měnil se s průběhem času nějak jeho vztah právě k práci s herci? Myslím, že tento dotaz by se dal zkrátit do jedné stručné otázky a veškeré moderátorovy úvahy otázku jen zbytečně prodlužují. Z dalších chyb v syntaktické rovině jsem zaznamenala chybějící podmět. Navíc se ve větě znovu vyskytuje přeřeknutí: Výjimečnou možnost seznámit se s dílem Salvátora Dalího mají od minulého dí – minulého týdne přesně na měsíc v Brně. Upozorňuji, že ani v předchozí větě se podmět nevyskytoval, takže věta ani neměla na co navázat. Další možnost by byla, že Luhan použil špatný tvar slovesa a mělo zde být máte. Přikláněla bych se ale k první variantě s vypuštěním podmětu. Také se mi jako posluchači nelíbil uvedený časový údaj. Myslím, že pro lepší pochopitelnost i znění by měl moderátor říci přesný datum, od kdy do kdy výstava trvá. Jednou

z posledních

syntaktických

chyb

v projevu

Martina

Luhana

bylo

nahromadění podstatných jmen slovesných nebo slov se stejnými nebo podobnými koncovkami v jedné větě hned za sebou. Projev pak působí velmi fádně a nevýrazně a posluchač se víc soustředí na zvláštní uskupení koncovek, než na obsah výpovědi. Chyba se vyskytuje v následujících větách: A ještě připomeneme roční působení Domu čtení… a: V pravidelném pondělním Operním panoramatu… Na závěr zde uvádím příklad zbytečně dlouhého souvětí, kterým se Luhan omlouvá posluchačům za vlastní chybu: Pokud se některým posluchačům zdálo, že moderátorovi Mozaiky přeskočilo, pak v podstatě měli pravdu, něco v mé hlavě trochu přeskočilo a já jsem místo toho, abych řekl, že předchozí skladba byla dílem Antonína Dvořáka, řekl W. A. – Wolfganga Amadea Mozarta. Omlouvám se tedy, autorem byl Antonín Dvořák. Podle mého názoru se do věty příliš zamotal, měl ji zestručnit a nemusel se také vracet 41

ke zkrácenému jménu Mozarta. Každopádně oceňuji, že si moderátor kulturního pořadu na Českém rozhlase dovolil vložit do svého projevu i vlastní názor a vtipnou omluvu. Na rozdíl od lexikální a morfologické roviny se v rovině syntaktické u Martina Luhana setkáváme s některými podstatnými chybami. Jsou to především zbytečně složitá souvětí, neobratná slovní spojení a někdy také přehozený slovosled.

8.5 Shrnutí Projev Martina Luhana hodnotím celkově velice kladně. Je vidět, že ačkoli je velmi mladý, má nejen dostatek zkušeností s moderováním, ale také velký talent. Je samozřejmé, že se v jeho projevu našly chyby, ale až na výjimky to bylo dané pečlivým poslechem a při zběžném poslechu rádia by to asi zaregistroval málokdo. Moderátor má sympatický, mladý a milý hlas, až na výjimky si udržuje přiměřené mluvní tempo, je vidět, že je vzdělaný a ví, o čem mluví. To se o mnoha mladých rozhlasových moderátorech na jiných (komerčních) stanicích rádia říci nedá. Největším nedostatkem bylo zřejmě časté opakování některých slov, což bylo ale dané tím, že jsem poslouchala několik pořadů ihned za sebou, a některá přeřeknutí, kvůli kterým jsem špatně nebo vůbec neporozuměla obsahu věty. Dá se říci, že kromě výše popsaných skutečností není nic, co by mi na moderátorově promluvě výrazně vadilo.

42

9 Analýza projevu Pavla Ryjáčka 9.1 Zvuková rovina Co se týče kvality výslovnosti samohlásek, neshledala jsem v projevu Pavla Ryjáčka žádné chyby, stejně jako tomu bylo u Martina Luhana. Přednes je plynulý a pomalejší, takže každá hláska je dobře srozumitelná. Je vidět, že si moderátor dává na vyjadřování záležet. Zajímavostí by mohla být kvantita samohlásek. Ryjáček má sklony výrazně prodlužovat samohlásky ve slovech přejatých. Zaznamenala jsem to především u slov literatúra, kultúra nebo alternatíva, přičemž nejčastěji a opakovaně bylo slyšet slovo kultúra, např. v těchto větách: …malý pohled do čajové kultúry nebo: Obšírné seznámení s kultúrou starého Řecka. U slov přejatých je tomu často tak, že i když ve slově délka samohlásky označena není, často ji tam přidáváme. Jiřina Hůrková v České výslovnostní normě uvádí několik příkladů dubletních tvarů, kdy se samohláska ve slově může vyslovit dlouze i krátce. Právě mezi nimi jsou zastoupena i slova zakončená na -ura nebo -iva. Ryjáček tedy chybu ve výslovnosti neudělal, ale časté výrazné prodlužování hlásek bylo nápadné a expresivní. U výslovnosti souhlásek je tomu podobně jako u samohlásek. I při pečlivém poslechu jsem vůbec nezaslechla, že by moderátor nějakou souhlásku vynechal nebo zkomolil. Na rozdíl od Martina Luhana u něj slyšíme vždy perfektní výslovnost čísel nebo souhláskových skupin. Když má říct něco, kde je více stejných nebo podobných souhlásek vedle sebe, většinou ubere na tempu a mluví o to zřetelněji, aby žádnou souhlásku nevypustil. Slova s obtížnější výslovností souhláskových skupin jako: rozprostření, skrznaskrz, čtvrtek, inscenace nebo Staroměstská radnice a Pernštejn jsou v jeho podání naprosto srozumitelná a posluchač se nad nimi vůbec nepozastaví. Jediný nedostatek, který se týká souhlásek, jsem našla ve větě: Glagolská mše Leoše Janáčka zazní dnes ve Smetanově síni pražského Obecního domu, a to pod taktovkou Libora Peška. Zde jsem postřehla nahromadění velkého množství sykavek za sebou, které v rozhlasovém projevu nezní dobře. I sebelepší moderátor se samozřejmě někdy přeřekne nebo zkomolí některé slovo. To je případ Pavla Ryjáčka, který se takovýchto chyb dopouští většinou pouze

43

v nepřipravených rozhovorech s hosty nebo spontánní promluvě. Jedno z přeřeknutí jsem zaznamenala například ve větě: Miroslav Ponomarev nás proměnu bude lákat do – pro změnu bude lákat do Hradce Králové… nebo: V Praze vystavuje své nové práce grafik a ilustrátol Ol – Oldřich Hamera. V tomto případě se Ryjáček výjimečně ani neopravil. Stejně správně jako Martin Luhan vyslovuje Pavel Ryjáček zdvojené souhlásky. Tam, kde mají být slyšet dvě, je vysloví, například slovo rozsáhlejší jako rossáhlejší, a tam, kde má být v řeči pouze jedna souhláska, slyšíme jen jednu: spontání malba. Jak už jsem psala u Martina Luhana, slovní přízvuk je běžnou součástí našich promluv a většinou ho klademe správně. Důležité jsou slabičné předložky, které přebírají přízvuk slovu stojícímu za nimi. Pavel Ryjáček pracuje s přízvukem správně a nenašla jsem u něho v této oblasti žádnou chybu. Například ve větě: …také básník, který si krásně pohrává se slovy, můžeme zřetelně slyšet přízvuk na předložce. Slovní přízvuk je důležitou složkou rytmu řeči a musím říct, že právě pravidelný rytmus je u Pavla Ryjáčka velice pozitivní jev, díky kterému se projev poslouchá opravdu dobře. Dále se budu zabývat prostředky modulace souvislé řeči. V předchozí analýze jsem psala, jaké jevy s modulací řeči souvisí a co obnáší. Nyní se budu věnovat pouze rozboru těchto prostředků u Pavla Ryjáčka. Síla, výška a barva hlasu je nám víceméně daná, nejvíce ovlivníme sílu hlasu, ale pouze tehdy, když se na to soustředíme. Jinak máme přirozeně stanovené naší fyziologií, jak bude náš projev vypadat. Sílu hlasu Ryjáček občas mění, především tam, kde chce některé slovo zdůraznit nebo u intonace. Jinak je projev plynulý a síla hlasu naprosto přiměřená pro dobrou slyšitelnost a srozumitelnost. Na koncích vět, které ukončují mluvené slovo a po nichž následuje hudba, se občas objevuje ztišení projevu, a řeč tak přímo navazuje na začátek hudební skladby. Není to na úkor srozumitelnosti a pro poslech je to spíše příjemné. Výška hlasu, která souvisí s melodií, se přirozeně s řečí mění, protože i každá hláska se tvoří jinde a je vyšší nebo nižší. Výšku hlasu Ryjáček střídá stále, nejvíce u tázacích vět a otázek. Ryjáček má velice hluboký hlas, který časté změny výšky hlasu oživí. Nejvíce mě však u Pavla Ryjáčka zaujala barva hlasu. Ta byla důvodem, proč jsem si právě tohoto moderátora vybrala ke svému rozboru. Nejen, že má Ryjáček hodně hluboký, sametový a čistý hlas, také s ním umí 44

výborně pracovat. Myslím, že barva hlasu je u rozhlasového moderátora velice důležitá. Nepříjemný hlas nám může sdělovat cokoli, ale my nebudeme vnímat obsah, ale spíše nesympatickou barvu hlasu. Navíc i příjemný hlas se může pozměnit vlivem vyjadřování na mikrofon atd. To se ale Pavla Ryjáčka netýká a mohu říci, že jeho hlas a celkový projev je opravdu milý a sympatický. Pokud jde o tempo a pauzy, má Pavel Ryjáček opravdu přiměřené mluvní tempo, když je potřeba něco zdůraznit nebo na něco upozornit, říká to pomaleji a dělá delší pauzy, naopak třeba u zpráv, kde nejsou složitá jména nebo názvy zvolí tempo rychlejší a svižnější. Právě u názvů, pojmenování nebo čísel se často stane, že moderátor zpomalí a čísla většinou i zopakuje. Členění projevu – frázování – je také dobré, Ryjáček ho využívá možná trochu méně než Martin Luhan. Ryjáček spíše říká věty najednou a člení je pomocí výšky a síly hlasu nebo důrazů. Ale na důležité frázování a pauzy občas zapomíná, například zde: Docela by mě zajímalo, jak se vlastně daří dnešním mladým divadelníkům obecně. Myslím, že klidně mohl větu rozčlenit, především měl udělat pauzu tam, kde je v psané podobě čárka, ale on řekl větu jako jeden celek bez členění. Mohl také zdůraznit některé ze slov, třeba dnešním a dát před něho významovou pauzu. U této věty sice chyběla pauza, ale posluchači jí rozuměli. To by nemusel být případ věty: Zřejmě jste poznali intráglus Glagolské mše Leoše Janáčka. Zde asi porozuměli pouze hudební znalci, protože Ryjáček

sloučil

název

a

Janáčkovo

křestní

jméno

do

jednoho

výrazu:

GlagolskémšeLeoše. Kdo slyšel název Glagolská mše poprvé, asi spíše neporozuměl, nebo si jméno musel odvodit. Proto frázování u Pavla Ryjáčka hodnotím neutrálně, občas se stane, že větu opravdu přečte jako jeden celek bez jakéhokoli členění, ale časté jsou i případy, kdy větu rozčlení, a to třeba i po slovu, aby dodal náležitý důraz nebo něco vytknul. Jinak je to s větným přízvukem, tedy důrazem na některé slovo ve větě. S tím pracují oba moderátoři velice dobře. Ryjáček zřetelně použil větný přízvuk např. zde: Originál je uložený ve Vídni a cenu nelze vyčíslit, nebo zde: …a knihovna Václava Havla k tomu vydává redigovaný, velmi dobře vypravený přepis prvního cyklu Hovorů z Lán. V obou případech je přízvuk velmi vhodně užitý a s takovými příklady by se dalo pokračovat i dále.

45

Intonace a s ní související klesavá nebo stoupavá kadence na koncích vět je u Pavla Ryjáčka také v pořádku. Přijde mi, že má projev více připravený, ale také to může být tím, že má více zkušeností a umí lépe mluvit spatra. Každopádně se nestává, že by dal někdy otázku tam, kde má být oznamovací věta, nebo ukončil větu klesavou kadencí dříve, než byl konec doopravdy, jak jsem to slýchala u Martina Luhana. Zejména u nekoncových kadencí je intonace správná, jen ztiší hlas a pomalu přejde k další řeči. U zjišťovacích otázek je intonace opravdu výrazně stoupavá, u oznamovacích vět vždy skončí klesavou kadencí až za posledním slovem. Dobrý příklad je třeba tato otázka: Je ten román Erlenda Loa skutečně o tom, aby člověk vyměnil hektický život v civilizaci za přírodu ↑? Na konci věty je výrazná stoupavá kadence, což je správné a pro posluchače přirozené. Naopak u doplňovacích otázek, tedy otázek, které jsou uvedeny tázacím slovem, je správně kadence klesavá, s čímž se setkáváme i u Ryjáčka: Jak skončí hrdina takto revoltující ↓. Výslovnost cizích slov je dobrá, i když občas se, stejně jako u Luhana, stane, že jméno je řečeno moc rychle a zabrání to jeho porozumění. Ale samotnou výslovnost cizích výrazů hodnotím kladně. Cizojazyčná jména četl takto: Kurt Schwitters jako Kurt Švitrs, Felix Mendelssohn-Bartholdy jako Felix Mendlson-Bartoldy, Eva Menasse jako Eva Menáse nebo Robert Wilson jako Robert Vilsn. Cizí výrazy, převážně anglické, se v jeho projevu objevují celkem často a někdy se stane, že moderátor záměrně řekne český výraz a k němu anglický ekvivalent nebo naopak, např. tok – flow (čtené jako flou) nebo imbalance (čtené jako imbalanc) – nerovnováha. Ve druhém případě byla výslovnost slova imbalance s otevřeným a, ale mělo zde být slyšet krátké e. Anglický název se objevil například v této větě: …brněnské nakladatelství Barrister and Principal, což moderátor přečetl správně jako Beristr end Principl nebo Rock Café, čtené jako Rok kafé. Anglická slova jako happening (čteno jako hepnink) nebo německé názvy jako Tannhäuser (čteno jako tanhojzr) vyslovuje Ryjáček správně. Celkově hodnotím zvukovou stránku projevu Pavla Ryjáčka velice kladně, především kvůli jeho příjemnému hlasu, tempu i tónu řeči a samozřejmě také výborné výslovnosti. Při poslechu si říkám, že by Ryjáčkův hlas skvěle vynikal při čtení rozhlasových her nebo jiných textů. V Mozaice tedy nejvíce vévodí jeho hlas tam, kde jsou dlouhé pasáže řeči bez přerušení hudební skladbou nebo rozhovory s hosty.

46

9.2 Lexikální rovina Stejně jako Martin Luhan, i Pavel Ryjáček se velmi soustředí na to, aby jeho projev byl spisovný a kultivovaný. Na rozdíl od Martina Luhana, který se snaží o spisovnost používáním některých knižnějších nebo zastaralejších výrazů, ale občas použije nevhodné nebo hovorové slovo, Ryjáčkův projev je v tomto ohledu jednotnější a ucelenější. Nevyčnívají tu ani příliš spisovné výrazy, ani ty hovorové a projev si drží stále stejnou úroveň. Ze všech poslechnutých pořadů s Pavlem Ryjáčkem jsem zaslechla pouze tyto hovorové výrazy: takováhle, strašně moc a šedesátka a jeden výraz z obecné češtiny: tak ňák. Musím podotknout, že první ze zmíněných výrazů byly užity v rozhovoru, tedy mohlo jít o improvizaci a nepřipravenou řeč a v kontextu mi ani příliš nevadily. Výraz strašně byl užit ve spojení: …že se musí strašně moc krotit, a zde už bych použití tohoto přídavného jména hodnotila negativně, protože tento zesilující výraz se do rozhlasového vysílání stylisticky nehodí. Poslední ze zmíněných slov bylo užito ve spojení: Jiří Dědeček slaví šedesátku, kde můžeme kromě hovorového vyjádření vidět i elipsu – šedesát let. S využitím slovní zásoby je to podobné jako se spisovností. Ryjáček používá vhodnou slovní zásobu, která je pestrá a široká a daří se mu například obměňovat úvody pořadu stejně jako Martinu Luhanovi. Rozdíl je ale v tom, že Luhan mění pouze větu, ve které se představuje, kdežto Ryjáček naváže na předchozí zprávy, třeba k nim něco dodá nebo je okomentuje a často ještě poté posluchače informuje, co je čeká v jednotlivých rubrikách Mozaiky. Až po tomto dlouhém úvodu se představí, a to nejčastěji slovy: Mozaikou vás provází Pavel Ryjáček. Nikdy se tedy nestane, že by se úvod do pořadu stal stereotypní. Zde jsou ukázky navázání na události komentované v přehledu zpráv: Jak už jste od nás slyšeli, dnes začíná jubilejní Febiofest nebo: Jak už jsme vás informovali, v Ostravě dnes v 18 hodin uvedou v premiéře Wagnerovu operu Lohengrin. Jak už jsem řekla, Ryjáčkova slovní zásoba je celkem bohatá a nezaznamenala jsem u něho nápadné opakování stejných slov nebo slovních obratů. Dalo by se říci, že takto negativně mě zaujaly pouze dvě věty. První z nich je tato: …Vanda Dobrovská bude mluvit o novodobém či soudobém dění v soudobé hudbě. Opakování podobných nebo stejných slov několikrát v tak krátké větě pak odpoutává pozornost od samotného obsahu. Navíc právě toto slovo má asi moderátor v oblibě a je slyšet častěji, než jeho synonyma. Možná maximálně na něj by si měl Ryjáček dávat 47

pozor. Druhé opakování stejného slova zaznělo zde: Teď hodiny ukazují osm a dvacet dvě minuty. Před námi jsou vědecké minuty. Toto opakování by nejspíš nevadilo, ale věty jsou tak krátké, že v nich stejná slova vynikají o to víc. Moderátor mohl jednoduše nahradit vědecké minuty jiným názvem, například rubrika věda. Dále jsem do lexikální roviny zahrnula expresivní nebo citově zabarvená vyjádření, která se u Pavla Ryjáčka nevyskytovala v takovém množství jako u Luhana, ale přece jen se nějaká našla. Zaujalo mě například slovní spojení tvůrčí invence, které bylo řečeno ve větě: Nová alba této kapely jsou prý vždy zvědavě očekávána, ale naštěstí na ně příznivci Květů nemusejí moc dlouho čekat, protože Martin Evžen Kyšperský má dostatek tvůrčí invence. Toto spojení jsem v kontextu pochopila jako dostatek tvůrčích myšlenek, nápadů, schopností a možná by české vyjádření bylo pro většinu posluchačů pochopitelnější. Další zajímavé slovo bylo použito ve větě: …a Ondřej Ježek k němu ještě dodal rozličné pazvuky, skřípance i úplně sladké ozvěny. Jde o slovo skřípance, jenž formálně neexistuje v žádných slovnících, a nejsem si jistá, zda se do pořadu hodilo. Na druhou stranu šlo o akustické popsání skladby a každému posluchači asi bylo jasné, co moderátor myslí. Další slovní spojení, které uvedu v této části, nehodnotím negativně, ale naopak. Velice se mi líbilo romantické spojení: procházka flamencovou Andalusií, které moderátor užil, když se bavil s Ninou Vangeli o flamencu. Stejně tak mě zaujalo expresivní vyjádření: …který má dnes narozeninový den. Moderátor mohl říci obyčejně narozeniny, ale užil spojení, které není běžné, a tím projev znovu oživil. Poslední ze slov, které mě při poslechu zaujalo, bylo ve větě: …s ohlédnutím za soudobo-hudebním děním, kde moderátor znovu neužil zažité spojení: soudobým hudebním děním, ale spojil obě jména dohromady. Pro Pavla Ryjáčka je také typické časté používání cizích výrazů, ale ne na úkor horšího porozumění posluchačů. Pokud zmíní některý méně známý cizí výraz, řekne k němu český ekvivalent nebo ho vysvětlí, jak už jsem psala výše. Většinou jde ale o pochopitelné a zažité výrazy, které by se sice daly lehce obměnit českou verzí slov, ale Ryjáček používá jejich anglickou podobu. Jsou to například slova: playback (čteno jako plejbek), designérka (čteno jako dyzajnérka) a další slova jako: laik, debut, polymorfní, disproporce, antisemitismus, intervence, retrospektiva, interview nebo sporadicky. Mnoho dalších slov a názvů jsem zde už zmiňovala.

48

Co se týče floskulí a frází, Ryjáčkovi se dobře daří vyhýbat se jim a postřehla jsem pouze jedinou chybu. Jde o často používanou floskuli mít něco učinit a Pavel Ryjáček ji užil ve větě: …takže jestliže máme na závěr dnešního vydání rubriky Taneční panorama učinit nějaká doporučení…, kde mohl jednoduše říci doporučit. Další lexikální prohřešek, hezitační zvuky a výplňková slova, u Pavla Ryjáčka nenajdeme. Když si moderátor není jistý, co má říci, nebo ihned nereaguje na odpověď svého hosta, udělá raději pauzu a poté zpomalí tempo, nebo klidně odříkává svou řeč po jednotlivých slovech. Považuji to za vhodný postup, protože většina lidí si pauzy v projevu „zkracuje“ právě výplňkovými slovy ehm, hm, no apod. U Martina Luhana jsem také slyšela slova, která nejsou oficiálně nikde zaznamenána, a autor si je vymyslel. S tím jsem se setkala i u Pavla Ryjáčka. První větu jsem již uváděla ve zvukové rovině, ale chybu jsem v ní našla i další. Jde o větu: Zřejmě jste poznali intráglus Glagolské mše Leoše Janáčka. Dle mého názoru má Ryjáček v této větě sklony vyjádřit název odborně a do jisté míry latinsky, ale žádný pojem intráglus neexistuje. Moderátor měl na mysli Intradu Glagolské mše, tedy její osmou část, která se takto jmenuje. Další chybné slovo bylo ve větě, kde už jsem také jednu chybu rozebírala: A tak zkoušejí se tak ňák žánrově hodně rozprostranit, rozmístit. Zde vidíme nejen výše zmíněnou hovorovou češtinu, ale také přehozený slovosled a nakonec i vymyšlené slovo rozprostranit se. To moderátor převzal ze slovesa rozprostřít se, ale upravil ho na slovo, které nic neznamená. Posluchači samozřejmě obsah pochopili, navíc moderátor si svého pochybení všimnul a vzápětí se opravil dalším synonymním slovesem. Poslední vymyšlené slovo bylo uposlouchat. Zaznělo ve větě: Zdalipak bychom přednášku, jako rozhlasový žánr, dnes uposlouchali. Význam slovesa je jasný, ale otázkou je, zda by se takovéto slovo mělo ve veřejném projevu vyskytovat. Stejnou otázku bychom si mohli položit u slovního spojení: nepřeplácaná instalace, které moderátor použil při popisu výstavy. Z různých typů pojmenování Ryjáček nejvíce využívá odborná slova a zdrobněliny. Odborná pojmenování zazněla například tato: faksimile, pop-rock, klezmer, opus, svita nebo kantáta. I z této krátké ukázky si můžeme povšimnout, že hodně odborných výrazů se týká hudby. Ryjáček se snaží vyjít vstříc hudebním odborníkům a znalcům a často se stává, že po hudební skladbě následuje její představení nebo specifikace, kde

49

se vyskytuje mnoho odborných slov. Druhý typ pojmenování jsou tzv. deminutiva, zdrobněliny. Všimla jsem si tohoto expresivního vyjadřování nejvíce při jednom rozhovoru s hostem. Tam použil moderátor tolik zdrobnělin, že už bych to považovala za nadbytečné. Vyskytla se tam slova jako: mističky, nádobka, víčko, lístky nebo hrníček. Ale i kromě tohoto rozhovoru jsem zaznamenala zdrobnělé výrazy, například u slov písnička nebo maličký. Z ostatních typů pojmenování jsem v řeči Pavla Ryjáčka zaslechla častěji pouze některé archaické nebo knižní výrazy. Patří sem například zastaralé sloveso sestávat ve smyslu skládat se, které moderátor užil ve větě: …sestává především ze zpívaných proseb a tance. Další je knižní podoba slovesa dělat – činit. To bylo použito ve spojení: …činili jsme to i my. Ve větě: Obšírné seznámení s kulturou starého Řecka, se vyskytovalo zastaralé přídavné jméno obšírný, které by se lehce dalo pozměnit, a to například slovy obsáhlý, rozsáhlý nebo podrobný. Dále jsem zaslechla spojení: v silvestrovském hávu, přičemž slovo háv je opět knižní výraz. Všechna tato pojmenování jsou příznaková, ale většina mi v projevu nevadila, naopak byla příjemnou obměnou zažitých slov. Možná některá odborná slova by moderátor mohl nahradit českými, aby projevu rozuměli i laici, nejenom hudební odborníci. Na rozdíl od Martina Luhana, který používá často zkratky i pro názvy škol, Ryjáček ve většině případů název nezkracuje a čte ho celý. Pro posluchače, kteří zkratky vysokých škol neznají, je to tedy výhoda. Můžeme u něho zaslechnout například tyto názvy škol: Akademie múzických umění, Masarykova univerzita v Brně, Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění, Vysoké učení technické nebo Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Pouze jednou jsem zaznamenala, že moderátor použil zkratku DAMU. Nejen pro názvy škol ale používá celá pojmenování, i u dalších názvů, kde by se naskytla možnost obvyklého zkracování, Ryjáček používá celý název, např. Spojené státy americké nebo Evropská unie. Iniciálové zkratky použil kromě slova DAMU třeba v případě názvu UNESCO, ale mnohem více se u něj objevují zkratky se čtením po hláskách, např. SMS, BBC, StB, ČKD nebo ČTK. Projev Pavla Ryjáčka je z lexikální roviny na vysoké úrovni, především pro stálou obměnu slovních obratů, nepoužívání otřelých frází a v neposlední řadě vhodnou slovní zásobou. Zaujalo mě například, jak často Ryjáček říká celé názvy škol, a to i několikrát za sebou, což hodnotím kladně. Ne každý ví, o jakou školu se jedná a vůbec v častých případech AMU, DAMU, FAMU atd. Jediné, co mi tedy přišlo nevhodné, ale pouze 50

kvůli nadbytečnému používání, bylo množství zdrobnělin a občas mi vadilo používání odborných slov, jejichž významu jsem v některých případech neporozuměla.

9.3 Morfologická rovina V časování, skloňování a užívání koncovek nedělá Pavel Ryjáček žádné chyby. Právě naopak jsem si všímala správného skloňování i u složitějších slovních spojení, např.: irští písničkáři, poetičtějšího tvora, Litomyšlského zámku nebo v českých luzích a hájích. Jedinou špatnou koncovku užil moderátor ve větě: Všímavý a nesmlouvaný kritik dění kolem nás…, kde chtěl samozřejmě použít výraz nesmlouvavý, ale použitím špatné koncovky udělal z tohoto jména nesmyslné vyjádření. Stejně jako Martin Luhan, i Ryjáček pak používá ke komunikaci s posluchači 1. os. plurálu, např.: S fotografkou Petrou Steinerovou navštívíme její pražskou výstavu Výměnný obchod. V malé reportáži zavítáme mezi mladé hudebníky z celého světa, kteří se setkávají v Litomyšli. 1. os. plurálu ale nepoužívá výhradně, stane se, že ji změní na 2. os. plurálu: A následující hudební ukázkou, letně laděnou, vás pozveme k dnešnímu večernímu Vltavskému vysílání. Vinnetoua můžete dnes slyšet ve 20 hodin na Vltavě. Zahajujeme jím indiánské léto. Nelze tedy jednoznačně říci, jak s posluchači moderátor mluví, protože pravidelně tyto dvě osoby střídá.

9.4 Syntaktická rovina Co se týká stavby vět a správného slovosledu, udělá Pavel Ryjáček chybu pouze u méně připraveného textu, většinou v rozhovorech. To jsem zaznamenala např. zde: Je takováhle retrospektiva, velká retrospektiva české výtvarnice v Londýně obvyklá? Já si totiž vůbec nevybavuji, že bychom o něčem takovém někdy spolu mluvili. Nejen, že posloupnost slov na konci věty by mohla být jiná – že bychom spolu…, ale také by ve větě nemuselo dvakrát zaznít slovo retrospektiva, v prvním případě ve spojení s hovorovým výrazem takováhle. To je ale chyba, kterou jsem rozebírala v jiné části práce. Další věta se špatným pořádkem slov ve větě je také z rozhovoru: Ta jednotlivá divadla operní si můžou určit samy, s čím přijedou, anebo vy jim to určujete? Zde už je pořádek ve větě horší než u minulého příkladu, lepší by bylo říci: Můžou si operní divadla sama určit, s čím přijedou, nebo jim to určujete vy? Kromě této chyby zde ale 51

vidíme i další. Jednak je to zbytečné zájmeno ta na začátku, pak také špatná koncovka u slova samy, které se vztahuje ke slovu divadla a má tam být sama. Další syntaktickou chybu jsem našla ve větě: V soutěži pak můžete získat dvě vstupenky na pátek 1. února v 19 hodin v pražském Divadle pod Palmovkou na jednu z repríz dramatu Tramvaj do stanice Touha. Zde je špatné navázání spojení: získat vstupenky na – reprízu nebo na drama, ale ne na pátek. Moderátor mohl říci alespoň: vstupenky na páteční reprízu dramatu… Věta je navíc tak dlouhá, že než se posluchač dozví název divadelní hry, musí vyslechnout všechny ostatní údaje a lepší by asi bylo přesunout název hned na začátek věty. Dalším zkoumaným jevem v syntaktické rovině byly odchylky od pravidelné větné vazby. Z těch úmyslných moderátor používal převážně elipsu, samostatné větné členy a oslovení. Elipsu najdeme například zde: …budeme poslouchat do osmé hodiny, to je už jen něco málo přes minutu. Pak Mozaika pokračuje až do deváté. V první větě použil celé spojení – do osmé hodiny, ve druhé už řekl pouze do deváté, protože z kontextu je jasné, co tím myslel. S výpustkou u časových údajů se pak setkáváme častěji. Další jev, vytčený větný člen, je např. v této větě: Ano, Ilja Hurník vydal jako první Zelený notýsek. Vytčený větný člen se přesouvá před větu (antepozice), nebo na konec věty (postpozice). S antepozicí, kterou jsem zde zmínila, jsem se v projevu Pavla Ryjáčka setkala víckrát: Ano, dnešní hodina kulturních aktualit bude mít jaksi něco navíc. Poslední ze zmíněných jevů je oslovení. Ryjáček často používá oslovení k navázání kontaktu s posluchači, což je vidět například v této větě: A teď se ještě, milí posluchači, krátce vrátíme k… V projevu se také objevila citoslovce, a to ve větě: Děkujeme za návštěvu a – jak se to má říct správně – tfuj, tfuj? Takže zlomte vaz. Použití citoslovcí je expresivní samo o sobě a ve spojení s tímto pořekadlem to vůbec nepůsobilo nemístně, opět to byla spíše příjemná změna v projevu. Z dalších zajímavostí ve větné stavbě mě zaujalo opakování stejných nebo podobných slov ve větě pro zdůraznění a vytknutí tohoto slova: Tři scénáristé, třináct špičkových českých a slovenských výtvarníků, třináct komiksů nakreslených podle vyprávění třinácti skutečných lidí. Třináct strhujících příběhů z válečné fronty. Věty působí zajímavě a výčet stejných slov posluchače upoutá, ale možná by stačila jen jedna taková věta a ve druhé už číslovku moderátor opakovat nemusel.

52

Co jsem zaznamenala velice často, bylo používání přirovnání, pořekadel, metafor, metonymií a personifikací. Alespoň já jsem všechny tyto figury v textu ocenila. Na ukázku zde uvádím několik příkladů, které byly použity v různých případech: A taková cesta není žádný med. Vzlétněte s námi na křídlech hudby nad dechberoucí krajinou pohádkového příběhu o dospívání, lásce a lidských chybách. A které knihy přivál jarní vánek na knižní trh, to zjišťoval náš stálý neúnavný pracovník, Jan Nejedlý. Kolik jazyků přežije do konce století? Když uvážíme, jakou dálku musela nahrávka urazit. Dnešní odpolední Mozaika bude rozkročená do velké části světa. Ale nejen tyto figury se objevovaly v projevu Pavla Ryjáčka. Jeho řeč oživila také některá zažitá sousloví jako: …čas nás možná bude tlačit, poslouchat na půl ucha nebo skrznaskrz.

9.5 Shrnutí Pavel Ryjáček je kvalitní moderátor s dobrými vyjadřovacími schopnostmi a velkým kulturním přehledem. Stejně jako u Martina Luhana je u něho vidět, že tématům rozumí a při rozhovorech přesně ví, na co se zeptat, aby to divácky bylo zajímavé. V mluveném projevu chyby skoro žádné nedělá, a pokud může posluchačům něco vadit, je to například nahromadění deminutiv nebo prodlužování samohlásek u slov kultura, literatura apod. Naopak velice kladně hodnotím jeho využívání jazykových figur, kterými projev oživí, dodá mu na důrazu, nebo ho naopak zjemní romantickým přirovnáním. Celkově se pak jeho projev dobře poslouchá už díky jeho sametovému a hlubokému hlasu.

53

10 Závěr Na závěr práce bych chtěla projevy obou moderátorů porovnat. Musím začít konstatováním, že oba projevy jsou kultivované, přiměřené a celkově na vysoké úrovni. Na obou moderátorech je znát jejich věk a s ním spojené zkušenosti a znalosti. Neznamená to však, že by Martin Luhan měl projev horší. Jeho projev je celkově energičtější, rychlejší, spontánnější, ale obsahuje také více chyb. Pavel Ryjáček mluví pomalu a rozvážně, každé slovo má svoji přesnou výpovědní hodnotu a také svoje místo. Luhanův projev je sice připravený, ale jeví se, že si dovolí častěji říci něco nepřipraveného, co ho zrovna napadne. Právě ve svých vtipných a pohotových připomínkách nebo vyjadřování osobního postoje Luhan často zapomíná na gramatickou správnost a poté musí své chyby opravovat. Ryjáček je v tomto ohledu střídmější a raději má projev přichystaný, důkladně přečtený a pokud možno bez chyb. Za nejslabší stránku projevu Martina Luhana považuji některá opravdu nesrozumitelná slovní spojení nebo špatně vyslovená slova, kde například chyběla souhláska. Dále to bylo špatné frázování, které se sice objevilo jen občas, za to ale znovu ukázalo na malou připravenost. Už výše jsem pak psala, že při poslechu několikáté Mozaiky působilo rušivě opakování některých slov. Možná by to běžnému posluchači nevadilo, ale slova jako kurátor nebo ansámbl jsou celkem málo používaná, takže by se nebylo čemu divit, kdyby je naopak někdo zaznamenal. Navíc ani jedno slovo nepochází z češtiny, a při tak častém používání by stálo za úvahu, zda raději nepoužívat české ekvivalenty. Co je poměrně běžné a omluvitelné, jsou některá přeřeknutí, jazykové zkomoleniny nebo zdlouhavá a neobratná souvětí. Kromě tohoto nemám, co bych jeho mluvenému projevu vytkla. Na druhou stranu se mi velice líbil moderátorův všeobecný přehled, smysl pro humor a občasné proložení řeči vlastními názory a postřehy, které jsou vhodné, nevtíravé a vždy se hodí k tématu. Jazykově pak bylo pozitivní vhodné využívání větného přízvuku, který podtrhnul smysl věty, nebo správná výslovnost cizích slov. Myslím, že až na jedinou výjimku jsem nezaznamenala žádný prohřešek, a musím podotknout, že cizích (a nejenom anglických) slov se v textu moderátorů objevovalo opravdu hodně. U Pavla Ryjáčka bylo jistou překážkou časté používání odborných výrazů, a to i tam, kde by stačilo říci běžně používaný ekvivalent. Také jsem si všimla, že některá slova se snažil převádět do jejich latinské podoby (intráglus, klezmorim). Nejen, že to v těchto případech bylo chybné použití, také tím ovlivnil srozumitelnost 54

vyjádření pro běžné posluchače, kteří těmto výrazům nerozumí. Na jeho obhajobu musím znovu dodat, že některá cizí slova do češtiny převáděl automaticky. Dále bych projevu vytkla občasná dlouhá a nepřehledná souvětí, ve kterých se někdy objevila i syntaktická chyba. Pochválit na druhou stranu lze velice kultivovaný, promyšlený a ucelený projev. Běžný posluchač si chyb u Pavla Ryjáčka asi nepovšimne. Spíše ho zaujmou slovní figury, jasná a přesná vyjádření a příjemný hlas. Na závěr musím ocenit, že oba analyzované projevy byly celkově dobře srozumitelné, byly řečeny přiměřeným tempem a pro posluchače byly dobře pochopitelné. To je myslím hlavní cíl práce rozhlasového moderátora a ten oba splňují.

55

11 Seznam použitých zdrojů 1) ČECHOVÁ, M. Čeština – řeč a jazyk. 3. vyd. Praha: SPN, 2011. ISBN 978-807235-413-9. 2) ČERMÁK, F. Jazyk a jazykověda. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2001. ISBN 80-2460154-0. 3) ČESKÝ ROZHLAS. Lidé. In: Pavel Ryjáček [online]. [vid. 13. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/lide/vltava/_zprava/ryjacek-pavel--779950. 4) ČESKÝ ROZHLAS. Mozaika. In: Český rozhlas [online]. [vid. 11. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/vltava/porady/_zprava/mozaika--838003. 5) ČESKÝ ROZHLAS. O rozhlase. In: Mise a vize Českého rozhlasu [online]. [vid. 11. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/informace/misevize/. 6) HÁJKOVÁ, E. Český jazyk a kultura mluveného projevu. 1. vyd. Praha: UK, 2003. ISBN 80-7290-117-6. 7) HŮRKOVÁ-NOVOTNÁ, J. Česká výslovnostní norma. 1. vyd. Praha: Scientia, 1995. ISBN 80-85827-93-X. 8) HŮRKOVÁ-NOVOTNÁ, J. Kultura mluveného projevu. 1. vyd. Praha: IPOS, 1994. ISBN 80-7068-087-3. 9) kolektiv autorů. Dějiny českých médií v datech. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2003. ISBN 80-246-0632-1. 10) KRČMOVÁ, M. Informační systém Masarykovy univerzity: fonetika, materiály [online]. [vid. 12. 4. 2014]. Dostupné z: http://is.muni.cz/elportal/estud/ff/js07/fonetika/materialy/ch07s01.html#d0e8131. 11) KRČMOVÁ, M. Informační systém Masarykovy univerzity: fonetika, materiály [online]. [vid. 12. 4. 2014]. Dostupné z: http://is.muni.cz/elportal/estud/ff/js07/fonetika/materialy/ch05s01.html.

56

12) SVOBODOVÁ, D. Čeština pro učitele. 4. vyd. Odry: Vade Mecum Bohemiae, 2010. ISBN 978-80-86041-37-7. 13) NEBESKÁ, I. Jazyk, norma, spisovnost. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2003. ISBN 80246-0688-7.

57

12 Seznam příloh A) Kompaktní disk

58