Slova a svoboda Studentské kolokvium o ideji slova, projevu a svobodě projevu
Sborník přednášek ze studentského kolokvia 16., 17. a 20. listopadu 2015
Slova a svoboda Studentské kolokvium projevu a svobodě projevu
o
ideji
slova,
Editor: Mgr. Mirka Salavová
Texty neprošly centrální editorskou a korektorskou úpravou a jsou publikovány v podobě, ve které je zaslali autoři.
Realizační tým konference: Mgr. Mirka Salavová Bc. Martin Černý, MSc. Bc. Michaela Casková Bc. Michal Jirman
Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Michaele Hrubé, Ph.D., doc. PhDr. Kristině Kaiserová, CSc., a Mgr. Davidu Tomíčkovi, Ph.D., za poskytnutí prostor, finančních prostředků na zajištění celé konference a laskavou podporu našich vizí. Dále děkuji prof. Mgr. Miloši Michálkovi a doc. Mgr. Zdeně Kolečkové, Ph.D., za zapůjčení uměleckých děl a vytvoření symbolické výstavy v prostorách FF UJEP. Můj dík patří taktéž Mgr. Haně Jaré, Mgr. Martině Hudcové a studentům Gymnázia Jateční 22, kteří se zapojili do našeho kolokvia a vytvořili umělecká díla, která doplnila naše myšlenky. Za korektorskou a editorskou práci během realizace konference musím poděkovat Bc. Ivě Podrápské; Bc. Kateřině Kodajkové a Bc. Markétě Polákové děkuji za pomoc v průběhu celé konference. Největší dík patří těm, kteří pomohli celé kolokvium zrealizovat a uvedli jej v život, konkrétně Bc. Michaele Caskové, Bc. Michalu Jirmanovi a Bc. Martinu Černému, MSc., kterému zároveň dedikuji tento Sborník.
Mirka Salavová
1
Obsah Historické příspěvky ............................................................................... 3 Mirka Salavová
Co nastalo po pohřbu Jana Opletala? .................................................................. 4 Martin Černý
Svůdný hlas Sirén (Klement Alexandrijský a možnosti výkladu raného křesťanství) ............. 14 Kateřina Kodajková
Projevy ženské svobodomyslnosti ve středověkých románech ..................... 20 Jakub Formánek
Slovo a svoboda v pojetí Pia XI. ve 30. letech 20. století ................................ 26
Filosofické příspěvky ............................................................................ 34 Rudolf Kardoš
Slovo o Slovu o slovu .............................................................................................. 35 Michal Jirman
Zvážení svobody slovem ........................................................................................ 42
Sociologicko-kulturní příspěvky ....................................................... 49 Antonín Kadlec
Krátké zamyšlení o roli studenta na univerzitě ............................................... 50 Lukáš Sláma
Svoboda slova na sociální síti Facebook ............................................................ 55 David Nowak
Problematika radikalizace islámu v neislámském prostředí ........................ 70 Resumé ...................................................................................................................... 84 Summary ................................................................................................................... 85 Autorský kolektiv.................................................................................................... 87
2
Historické příspěvky
3
Mirka Salavová Co nastalo po pohřbu Jana Opletala?
Mirka Salavová
Co nastalo po pohřbu Jana Opletala? Abstrakt Listopad ať už roku 1939, nebo 1989 znamenal pro české, potažmo československé dějiny vždy velký zlom. V posledních letech je však připomínán hlavně onen 17. listopad roku 1989, který znamenal začátek sametové revoluce a konec totalitního režimu u nás. Jenže prvotně je 17. listopad spojen s jiným totalitním režimem na našem území, a to s tím nacistickým, který k nám definitivně přišel 15. března 1939, kdy na Hradě zavlála nacistická vlajka. Následující příspěvek nesoucí název „Co nastalo po pohřbu Jana Opletala?“ se zabývá perzekucemi, které potkaly český národ po demonstracích 28. října 1939. Snaží se přiblížit situaci okolo zavření vysokých škol, uvěznění českých studentů v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg u Berlína a zavraždění 9 studentských funkcionářů 17. listopadu 1939.
Svou přednáškou chci dokázat, že Palackého pojetí dějin, ve kterém charakterizuje Čechy jako národ žijící v dobrovolném područí, není zcela správné a v novodobé historii bylo již několikrát vyvráceno/ překonáno.1
Úvod Úvodem bude asi dobré připomenout, co předcházelo smrti Jana Opletala. Ve 30. letech 20. století začal Evropou prostupovat fenomén nacismu a fašismu, který 15. března 1939 pronikl definitivně i k nám. Na Pražském hradě zavlála fašistická vlajka. Měsíce následující po začátku okupace byly ve znamení různých protestů a výzev proti ní. Jedním z takových protestů byl i 28. říjen 1939. Tento den přestal být státním svátkem nařízením protektorátní vlády ze dne 18. září 1939. Odbojovým organizacím se však podařilo 1
Viz František PALACKÝ, Dějiny národu českého w Čechách a w Moravě dle půwodních pramenůw wyprawuje František Palacký. Díl I. částka I. Od prwowěkosti až do r. 1125, Praha 1876. 4
Mirka Salavová Co nastalo po pohřbu Jana Opletala? využít tohoto symbolického dne k protestům proti okupaci, kterou se Hitlerova propaganda snažila vykreslit jako stav, se kterým český národ souhlasí. Český odboj však sledoval i další cíle, mezi které patřilo vyjádření podpory exilové vládě. Vzhledem k tomu, že se výzvy k protiněmeckým demonstracím množily, musely se okupační i protektorátní orgány připravit na hlasité projevy nesouhlasu. Tisk a orgány protektorátní správy vyzývaly ke klidu a dbaly na to, aby byla zachována pracovní doba, proto měly být stávky rovnou kvalifikovány jako sabotáž. Na druhou stranu se protektorátní ministerstvo vnitra u orgánů okupační správy snažilo vyjednat, aby případné nepokoje řešily české orgány. Ministerstvo informovalo policejní ředitelství a okresní úřady, aby se snažily projevy národní hrdosti a vyjádření nesouhlasu s německou okupací vyřešit domluvou a uklidnit je. Říšský protektor Konstantit von Neurath souhlasil s návrhem Výboru Národního souručenství, aby Němci 28. října v Praze nevycházeli, a tím zbytečně Čechy neprovokovali, a doporučil Němcům, aby si Čechů nevšímali. V Praze byly posíleny policejní jednotky – z řad české policie mělo pohotovost skoro 2 500 mužů, okupační síly českou policii převýšily téměř dvojnásobně.
Demonstrace 28. října 1939 a následné události První letáky demokratického odboje nabádající k oslavám a pasivní manifestaci nesouhlasu se objevily okolo 10. října – lidé byli nabádáni, aby obrátili odznak Národního souručenství, čímž vznikla zkratka SN – Smrt Němcům; aby přišli do práce slavnostně oblečeni s trikolorou v klopě, s černou kravatou nebo stuhou nebo aby nosili klobouky případně čepici, tzv. masaryčku, v ruce. Komunistické letáky pak naopak podporovaly aktivní odpor a vyzývaly k masovým demonstracím a veřejným stávkám. Přímo v den zrušeného státního svátku začala klidná pracovní sobota – lidé však přišli do práce slavnostně oblečeni, připnuli si trikolory a vyšli do města. Tento protest se stal ve středoevropském kontextu zcela ojedinělým. Kolem jedenácté vyšli Češi do ulic – skupiny německých studentů se na ně vrhaly, srážely jim čepice z hlavy a strhávaly trikolory. V Praze tehdy bylo na desetitisíce lidí, kteří provolávali slávu Masarykovi, Benešovi a svobodné Československé republice.2 Došlo k bojkotu tramvají, protektorátního tisku, všude byly odbojné letáky… Česká policie, která měla Čechy pacifikovat, jim vyjadřovala sympatie. Češi se shromažďovali na Václavském náměstí. Ti, kteří se dostali do blízkosti hotelu Palace, kde bydleli členové gestapa i s rodinami, křičeli „zde bydlí ti krvaví psi“, a pokud se nějaký 2
Provolávaná hesla: Němci ven!, Ať žije Beneš, ať žijí naše zahraniční legie!, Ať žije sovětské Rusko!, Pryč s Hitlerem!, Ať žije Československo!, Chceme svobodu! My chceme právo! … Viz Josef LEIKERT, Černý pátek sedmnáctého listopadu, Praha 2001, s. 32. 5
Mirka Salavová Co nastalo po pohřbu Jana Opletala? odvážil ven, Češi se na něj vrhali a bili ho do bezvědomí. K. H. Frank nechal povolat na Václavské náměstí Schutzpolizei a bez výstrahy začal masakr českého lidu, který sám Frank s bičíkem v ruce řídil ze schodů Národního muzea. Mnoho lidí bylo postřeleno, jeden na místě zemřel a na 400 demonstrantů bylo odvlečeno gestapem. Prvními obětmi nacistické zlovůle se u nás stali Václav Sedláček a Jan Opletal, ale pouze z Jana Opletala se stal symbol národního odporu. Reakcí na tyto události je právě článek, jehož část je uvedena na plakátech naší konference,
který
napsal
Vojtěch
Preissig
a
který
vyšel
11.
listopadu
1939
ve 27. čísle ilegálního časopisu V BOJ!: „My nejsme otroky, kteří mlčí. I když nám loupežník vzal svobodné slovo, nemlčíme. Vzal nám právo, abychom sami o sobě rozhodli. Ale my jsme přece ukázali, že nejsme zastrašeni do té míry, abychom ze strachu mlčeli. Náš slavný 28. říjen 1939, druhý revoluční říjen naší republiky, slavený všemi věrnými Čechoslováky právě v den, kdy naše demokratická republika slavila jednadvacáté narozeniny, byl plebiscitem celého národa. Toho dne nebylo na ulicích Čecha, který by neprojevil viditelným způsobem své vyznání víry.“3 Právě Václav Sedláček byl tím jediným mrtvým, který padl přímo 28. října 1939, a to na křižovatce ulic Žitná a Ve Smečkách. Pitva potvrdila, že byl zasažen přímo do srdce – smrti odolával ještě několik následujících minut. Pohřben byl v Braníku, ale již roku 1945 byl jeho hrob kvůli neudržování zrušen. Jan Opletal byl raněn střelou do břicha, okamžitě byl převezen do nemocnice na Karlově náměstí
a
operován.
Zemřel
11.
listopadu
na
zánět
pobřišnice.
Pohřeb
byl
stanoven na 15. listopadu 1939. Tohoto pohřbu se zúčastnilo několik tisíc studentů – prameny uvádějí od 4 do 10 tisíc účastníků. Samotný pohřeb proběhl v naprostém tichu. Poté, co studenti z Hlávkových kolejí nakládali ostatky do auta, lidé spontánně začali zpívat českou národní hymnu… Tichá demonstrace se najednou změnila v bouřlivou. Mým úkolem není popsat Vám celý průběh demonstrace, pokud tedy dovolíte, přesunu se již opravdu k samotným následkům.
Co nastalo po pohřbu Jana Opletala? Hitler zahájil 16. listopadu mimořádnou schůzi, kde se jednalo jen a pouze o situaci v protektorátu Čechy a Morava. Rozhodnutím bylo proti studentům tvrdě zakročit.4 Proč? 3
František KROPÁČ, Persekuce českého studentstva za okupace, Praha 1945, s. 53. Hitler, 16. listopadu 1939 v Berlíně prohlásil: "15. březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud. Z toho důvodu nařizuji: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace dát ihned potlačit. Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, 4
6
Mirka Salavová Co nastalo po pohřbu Jana Opletala? Bylo potřeba zakročit a eliminovat nejradikálnější složku národa – studenty. Bylo rozhodnuto, že všechny české vysoké školy budou zavřeny, pachatelé zajištěni a větší počet studentů odvlečen do koncentračního tábora. Školy měly být zavřeny na tři roky, nakonec byly uzavřeny až do konce války. Do budov škol se nastěhovaly německé úřady a pohotovostní jednotky SS. Začátek katastrofy připadl na noc z 16. na 17. listopadu, kdy byla zahájena „Sonderaktion vom. 17. November 1939“. Tuto noc jednotky SS přepadly vysokoškolské koleje a odvlekly studenty. První byla napadena Hlávkova kolej v Praze, a to ve tři ráno. Následovala Masarykova kolej, Hradčanská, Švehlova a další. Ke kolejím vždy přijely autobusy, do každého muselo nasednout 40 studentů a autobusy je odvezly do bývalých kasáren dělostřelectva v Praze Ruzyni. Byly přepadeny i koleje v Brně a Příbrami. Většina studentů se v ruzyňských jízdárnách poprvé setkala tváří v tvář s nacistickou brutalitou. Studenti se nesměli posadit, prakticky ani pohnout, dojít si na toaletu bylo nemyslitelné a po celou dobu na ně mířily kulomety a příslušníci jednotky SS jim hrozili zastřelením. Celý den byli bez jídla, trochu jídla dostali až k večeru 17. listopadu. Celou situaci v ruzyňských kasárnách popsal například jeden ze zadržených Jaroslav Kovář: „Jízdárna nás přijala do svých útrob zablácené a zdecimované stejně jako mnoho várek před námi i po nás. Jednomu z kluků visela bezvládně ruka, přerazili mu ramenní kost…“5 Bylo odvlečeno na dva tisíce studentů, devět z nich bylo 17. listopadu zastřeleno přímo v ruzyňské věznici, zajímavé zde je, že jeden z popravených byl funkcionář fašistické a antisemitské organizace Vlajka.6 Ostatní byli odvlečeni do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg u Berlína. Transport do tohoto koncentračního tábora byl vypraven v sobotu 18. listopadu 1939. Uvádí se, že celkem bylo deportováno na 1 200 studentů – údaje se však liší podle toho, zda jsou započítáni i studenti z Příbrami a dodatečně zatčení v Brně, kteří se do tábora dostali až na začátku roku 1940. Studenti měli v porovnání s ostatními vězni svá privilegia – v prvních měsících pobytu nemuseli pracovat nebo mohli srovnám Prahu se zemí…“ Viz Česká televize, Pořady, Kalendárium [vid. 16. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1095927644kalendarium/209572235300042/?backaddr=search&obdobif=all&broad=1095927644. 5 Jaroslav KOVÁŘ, Ruzyně, in: Nepokořené mládí: Vyprávění českých studentů z koncentračního tábora Sachsenhausen, Praha 1971, s. 47. 6 JUDr. Jaroslav Klíma – předseda Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě, JUC. Josef Adamec – jednatel Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě, JUDr. František Skorkovský – předseda zahraničního odboru Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě, PhDr. Jan Weinert – předseda Svazu českého studentstva v Čechách, JUC. Bedřich Koula – jednatel Svazu českého studentstva v Čechách, Václav Šaffránek – zapisovatel Svazu českého studentstva v Čechách, MUC. Jan Černý – studentský aktivista, Ing. Marek Frauwirth – studentský aktivista, Doc. PhDr. Josef Matoušek – předseda studentského odboru výboru Národního souručenství. Viz Jozef LEIKERT, Ráno přišla noc, Praha 1989. 7
Mirka Salavová Co nastalo po pohřbu Jana Opletala? jednou měsíčně přijímat kilogramový balíček s penězi, jídlem a cigaretami. Přeživší čeští studenti byli z tábora postupně propouštěni. Prvních 30 studentů bylo propuštěno již před Vánocemi 1939, další vlna propouštění nastala v dubnu 1940 atd., poslední studenti byli propuštěni na začátku roku 1943.7 Původně měly být zavřeny všechny vysoké školy, postupně však došlo k několika výjimkám.8 V redukované formě se vyučovalo na dvou, respektive třech vysokých školách/ katedrách. První z nich byla Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy, kdy byl zřízen náhradní arcibiskupský teologický ústav v Břežanech, nesměli tu však vyučovat stávající profesoři fakulty. Druhou byla Mendelova univerzita v Brně, která fungovala pod německo-českým názvem Landwirschaflitche Hochschule in Brünn – Vysoká škola zemědělská. Trochu problematická je třetí fungující vysoká škola – jednalo se o Státní archivní školu, dnešní Katedru pomocných věd historický a archivního studia Univerzity Karlovy. V době okupace však tato škola organizačně nebyla součástí Karlovy univerzity, a proto na ní mohla probíhat výuka i v době po 17. listopadu 1939. V letech 1941 – 1943 proběhl 9. kurs, který byl pouze dvouletý, aby se na něj nevztahoval zákaz výuky na vysokých školách. Navíc − jako ústupek okupační moci − byly přidány předměty jako dějiny Německé říše a dějiny německého archivnictví. Po tomto kurzu již další do konce války neproběhl.9 Přesto byla tímto zásahem česká společnost šokována. O celé situaci směl informovat pouze protektorátní rozhlas a pouze česky. Dokazuje to tedy, dle mého názoru, to, že Němci neměli zájem na tom, aby se o tomto incidentu dozvěděly ostatní části Říše. Seznam popravených nebyl oficiálně vyhlášen, jejich jména se mezi lidi dostávala prostřednictvím ilegálních letáků a šeptandy. Stejně tak nikdy neexistoval veřejný seznam studentů internovaných v Sachsenhausenu. Díky tomuto se začaly v českém ilegálním tisku šířit legendy, které hovořily o desítkách popravených a desetitisících uvězněných. Vedlo to k další radikalizaci českých nálad. Účelem, jak jsme si již řekli, bylo zastrašit český lid a zlikvidovat studenty. Můžeme to však vztáhnout i na tzv. konečné řešení české otázky. Zastupující říšský protektor Reinhard 7
Kritéria pro výběr propouštěných viz Příloha číslo 1. Osudy studentů vězněných po 17. listopadu 1989 zpracoval režisér Petr Záruba v dokumentu Zvláštní akce Studenti. Viz Česká televize, Pořady, Zvláštní akce Studenti [vid. 14. 11.2015]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10393810216-zvlastni-akcestudenti/. 8 Zavření vysokých škol okamžitě postihlo 17 566 studentů, z toho 15 172 Čechů. Událost postihla 1 223 vyučujících. Viz F. Kropáč – V. Louda, Persekuce, s. 66. 9 K historii vysokých škol viz Mendelova univerzita, 96 let univerzity, Letopisy MENDELU v Brně [vid. 10. 11. 2015]. Dostupné z: mendelu.cz/25121-1939-1948. Katolická teologická fakulta Univerzita Karlova, Fakulta, Historie, Podrobněji o historii KTF UK [vid. 10. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.ktf.cuni.cz/KTF8.html. Katedra pomocných věd historických a archivního studia, O katedře, Z historie katedry [vid. 20. 11. 2015]. Dostupné z: http://pvh.ff.cuni.cz/info.htm. 8
Mirka Salavová Co nastalo po pohřbu Jana Opletala? Heydrich prohlásil: „Poláci či Jugoslávci jsou tvrdí a neohební, a tudíž snadno zlomitelní silou, Češi jsou bezpáteřní a ohební jako proutky, které se pod tlakem skloní, ale švihnou zpět ve chvíli, kdy se to od nich nejmíň čeká.“10 Němci s českým národem do budoucna nepočítali, plánovali českomoravský prostor plně germanizovat a zbývající obyvatele vystěhovat na východ. Uvědomovali si, že nejnebezpečnější složkou národa není dělnická třída, ale inteligence, zavřením vysokých škol zabránili tomu, aby se u nás inteligence mohla rozvíjet. Studenti, kterým se podařilo uprchnout do zahraničí (hlavně členové Ústředního svazu československého studenstva), vyvíjeli velmi aktivní činnost, jejímž vyvrcholením byla schůze Mezinárodní studentské rady v roce 1941, kde bylo přijato tzv. Prohlášení spojeneckých studentů k 17. listopadu, jež vyhlásilo tento den Mezinárodním dnem studenstva.11 Text prohlášení přednesl v londýnské Caxton Hall jeho autor Lubor Zink, toto prohlášení
podepsali
zástupci
čtrnácti
států.
Hlavní
ideou
autora
nemělo
být
„pouze“ připomínkou internovaných a zavražděných studentů, tento den měl připomenut ideje, pro které tito studenti trpěli – ideje boje proti útlaku ze strany okupantů, boj za svobodu jednotlivce i národa. Kolem všech významných událostí se vytvářejí mýty a legendy… Je to tak i u 17. listopadu 1939. Tím nechci snížit utrpení studentů a jejich rodin, nikdo z nás si nedovede představit strach a utrpení, kterým si všichni museli projít. Musíme však podotknout, že ne všichni uvěznění studenti byli odpůrci fašismu a v Sachsenhausenu tedy nevykonávali nejtvrdší práci. Z uvězněných českých studentů jich zahynulo přibližně 20. Každý život, který byl promarněn, je velkou tragédií, přesto si musíme uvědomit, že na dalších okupovaných územích bylo se studenty zacházeno i mnohem hůře. Například perzekuce polských studentů byla daleko, daleko tvrdší, to je však již jiný příběh. Proto Vám poděkuji za pozornost!
10
Benjamin KURAS, Češi na vlásku – Příručka národního přežívání, Praha 1999, s 11 – 12. Ironií osudu je fakt, že zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich toto pronesl krátce předtím, než ho v Praze postřelili členové parašutistického výsadku Anthropoid. 11 V České republice je tento státní svátek daný dle § 1zákona číslo 245/2000 Sb. – Den boje za svobodu a demokracii. Viz Ministerstvo práce a sociálních věcí, Právní předpisy, Svátky v České republice, Zákon č. 245/2000 ze dne 29. června 2000 [vid. 10. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/75. 9
Mirka Salavová Co nastalo po pohřbu Jana Opletala?
Bibliografie BURIÁNEK František, Svědectví. Příběhy českých studentů z akce 17. listopad, Praha 1979. GEBHART Jan – KUKLÍK Jan, Dramatické i všední dny protektorátu, Praha 1996. KOVÁŘ
Jaroslav,
Ruzyně,
in:
Nepokořené
mládí:
vyprávění
českých
studentů
z koncentračního tábora Sachsenhausen, Praha 1971. KROPÁČ František, Persekuce českého studenstva za okupace, Praha 1946. KURAS Benjamin, Češi na vlásku – Příručka národního přežívání, Praha 1999. LEIKERT Jozef, Černý pátek sedmnáctého listopadu, Praha 20011. LEIKERT Jozef, Ráno přišla noc, Praha 1989. PADEVĚT Jiří, Průvodce protektorátní Prahou. Místa – události – lidé, Praha 2013. PALACKÝ František, Dějiny národu českého w Čechách a w Moravě dle půwodních pramenůw wyprawuje František Palacký. Díl I. částka I. Od prwowěkosti až do r. 1125, Praha 1876. FABIÁNOVÁ Božena, 17. listopad 1939. Okupace. Archivy mluví, Praha 1969. PASÁK Tomáš, 17. listopad 1939 a Univerzita Karlova, Praha 1997. Internetové zdroje Česká televize, Archiv, Smrt Jana Opletala vyústila v zatýkání a zavření vysokých škol. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1434026-smrt-jana-opletala-vyustila-vzatykani-a-zavreni-vysokych-skol. Česká televize, Pořady, Kalendárium. Dostupné:http://www.ceskatelevize.cz/porady/1095927644kalendarium/209572235300042/?backaddr=search&obdobif=all&broad=1095927644. Česká televize, Pořady, Zvláštní akce Studenti. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10393810216-zvlastni-akce-studenti/. Katedra pomocných věd historických a archivního studia, O katedře, Z historie katedry. Dostupné z: http://pvh.ff.cuni.cz/info.htm. Katolická teologická fakulta Univerzita Karlova, Fakulta, Historie, Podrobněji o historii KTF UK. Dostupné z: http://www.ktf.cuni.cz/KTF-8.html. Mendelova univerzita, 96 let univerzity, Letopisy MENDELU v Brně. Dostupné z: mendelu.cz/25121-1939-1948.
10
Mirka Salavová Co nastalo po pohřbu Jana Opletala? Ministerstvo práce a sociálních věcí, Právní předpisy, Svátky v České republice, Zákon č. 245/2000 ze dne 29. června 2000. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/75. SVOBODA Petr, 17. listopad 1939 je opředen mýty, říká historik Petr Koura, Praha 2005. Dostupné z: http://iforum.cuni.cz/IFORUM-2430.html.
11
Mirka Salavová Co nastalo po pohřbu Jana Opletala?
Příloha číslo 112
Kritéria výběru popsal Reinhard Heydrich, velitel Sicherheitspolizei a Sicherheitsdienst takto: „Na podkladě Vůdcova dotazu, zda by eventuálně nebylo únosné u příležitosti výročí zřízení Protektorátu propustit zatčené Čechy, navrhls říšský náčelník SS Vůdci, aby se propustilo asi 100 až 200 zatčených Čechů. Vůdce s tím vyjádřil souhlas. Vzhledem k tomuto Vůdcovu rozhodnutí byly požádány policejní správy v Praze a v Brně, aby navrhly k propuštění 150, resp. 50 studentů, kteří byli za studentských nepokojů 15. 11. 1939 v Praze a v Brně zatčeni, a přitom aby dbaly těchto podmínek: 1) studenti pod 20 let, 2) studenti prokazatelně nemocní, 3) studenti náležející k sociálně potřebným vrstvám obyvatelstva, 4) studenti, jejichž rodinní příslušníci přicházejí do styku s Němci, aby v důsledku jejich propuštění z vazby byli tito členové jejich rodin považování od svých krajanů za zrádce české věci. Jde např. o studenty z rodin příslušníků českého četnictva, české policie apod.“
12
Božena FABIÁNOVÁ, 17. listopad 1939. Okupace. Archivy mluví, Praha 1969, s. 45. 12
Mirka Salavová Co nastalo po pohřbu Jana Opletala?
Příloha číslo 213
13
Česká televize, Archiv, Smrt Jana Opletala vyústila v zatýkání a zavření vysokých škol [vid. 14. 11.2015]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1434026-smrt-jana-opletala-vyustila-v-zatykani-a-zavrenivysokych-skol. 13
Martin Černý Svůdný hlas Sirén
Martin Černý
Svůdný hlas Sirén Klement Alexandrijský a možnosti výkladu raného křesťanství Abstrakt Vábivý hlas Sirén, coby zástupný symbol rétorické tradice řecké filosofie, je jedním z ústředních témat křesťanského teologa Klementa Alexandrijského. Tento příspěvek reflektuje na jedné straně Klementovu interpretaci filosofického myšlení antického světa, zároveň se ale snaží poskytnout jiný pohled na raně církevní dějiny, a to v kontextu římského kulturního, resp. náboženského okruhu. Klíčovou otázkou v takovém případě není, jak Klement zpracoval filosofickou látku, ale jaké předpoklady a motivy lze zkoumat v případě kontaktů mezi tzv. pohanstvím a křesťanstvím.
Na začátku tohoto příspěvku je třeba si položit otázku, do jaké míry jsme schopni rozkrýt složitý vývoj křesťanství, a to v jeho judaistickém, „antiřímském“, romanizovaném a helenizovaném období.1 Už samotná otázka de facto potvrzuje stanovisko Françoise Vougy,2 který se snaží do odborných diskuzí zavést novou terminologii k raně církevním dějinám. Vouga dává přednost plurálu namísto singuláru, proto a užívá raná křesťanství, tedy termín mající mnohem korektnější výpovědní hodnotu oproti mírně zavádějícímu ranému křesťanství, resp. rané církvi. Klement Alexandrijský je v tomto ohledu signifikantní osobností. Na jedné straně jaksi stojí v proudu utvářející se obecné teze, později nazvané ortodoxie, na druhé straně ale výrazně balancuje na hraně poněkud pluralitního teologického výkladu. Je tedy Klement zástupce ortodoxie, hereze, nebo obojího? Hodnotíme dílo a vlastní osobnost prizmatem soudobých relevancí, či implantujeme názory a poznatky novodobé vědy? Z výše uvedeného je patrný výkladový problém. Objektivizované přístupy historické vědy by měly vyloučit jakékoli zavádějící stanovisko, nicméně na příkladu interpretace 1 2
Dušan SUCHÁNEK – Václav DRŠKA, Církevní dějiny: antika a středověk, Praha 2013, s. 15 – 81. François VOUGA, Dějiny raného křesťanství, Brno 1997. 14
Martin Černý Svůdný hlas Sirén Klementových myšlenek není tato premisa definitivní. Za všechny důvody uvádím dva, které dle mého názoru neztrácí na aktuálnosti. Raná křesťanství jsou stále nahlížena optikou jisté exkluzivity, jedinečnosti. V případě výzkumů pracujících s metodou sondy je takový pohled opodstatněný, přesto je potřeba zdůraznit, že závěry takového výzkumu je nutné komparovat s vývojem judaistických obcí a římského kulturně-náboženského zázemí. Od toho je odvislý i druhý důvod zavádějících výkladů. Tím je poměrně značná absence popisu synchronní situace římského náboženství a jeho specifik, tj. v rámci obecně církevních dějin především situace tzv. východních mystérií.3 Nejen zevrubný, ale i rámcový popis římských kultů umožňuje daným autorům stanovit mnohem přesnější závěry, jelikož nezahrnují pouze jednu religiózní situaci. Nehledě na to je transformace jednotlivých křesťanských obcí ve 3. století zasazena do tzv. pozdní antiky. A ta sama o sobě vyžaduje podrobné studium všech socio-kulturních složek pro výzkum náboženství v této éře. Výše uvedené výtky se netýkají všech autorů, jejichž díla se tematicky dotýkají raně církevních dějin. Často se však můžeme setkat s pouhým konstatováním názorového spektra římské společnosti na křesťanství, vlny pronásledování, tzv. první hereze atd. V samotném principu se jedná o tradiční pohled, důsledkem mnohdy bývá setrvačnost takového tradicionalismu a nedostatečný prostor věnovaný novým úvahám. Alexandrijská teologická škola, kam řadíme nejen Klementa, ale také Origéna, proslula snahou o asimilaci a aktivní užívání antické filosofie jako nástroje sloužícího ke sbližování myšlenkového konstruktu křesťanství a řecko-římského kulturního zázemí. Takový nástroj Klement vnímal jako důsledek nepochopení zdroje poznání - Logu - řeckými mysliteli. Šedina k interpretaci poznání antické civilizace pohledem Klementa dodává: „Příčinu jistě nelze hledat v jejich nedostatečné teoretické akribii. Ve hře je spíše selhání jejich historické paměti, která jim zakrývá skutečný zdroj jejich vědění a brání jim tak v pochopení principů (archai), na nichž jsou jejich filosofické teorie vystavěny.“4 Z toho lze vyvodit několik dílčích závěrů. Klement sám uvažoval o kulturním, resp. myšlenkovém přesahu ekumény jakožto civilizace, v níž se může křesťanství postupně adaptovat a to právě na základě úvahy o společném zdroji poznání. Takový výklad je potřeba vyzdvihnout jako poměrně originální a celkově vstřícný, viz např. Augustinova přirovnání
3
Christoph MARKSCHIES, Mezi dvěma světy: dějiny antického křesťanství, Praha 2005; August FRANZEN, Malé církevní dějiny, Kostelní Vydří 2006, ad. Není nutný výčet další literatury. Jedná se spíše o názorovou pluralitu ve výzkumu náboženského myšlení řecko-římského světa a snahu o ně. 4 Miroslav ŠEDINA, Bakchantky a včely, Praha 2007, s. 7 – 8. 15
Martin Černý Svůdný hlas Sirén k egyptskému lupu, ve kterých je převzetí filosofické argumentace přirovnáno k situaci Izraelitů opouštějících Egypt. Augustinův přístup je mnohem subjektivnější a není v něm již patrná snaha nalézt společná východiska, jedná se o prosté využití myšlenkových forem. Jak jsem tedy zmínil, hlavním Klementovým východiskem bylo společné poznání božského Logu. Nějakou přesnou cézuru, kdy Řekové rezignovali na Logos a přijali zjednodušující mytologii, nemůžeme sice nalézt, její odezvu ale Klement rozeznával právě v mýtech. Odtud pramení i název příspěvku“ Svůdný hlas Sirén“, neboť přesně vystihuje lehce paradoxní a ambivalentně hodnotící přístup tohoto alexandrijského teologa. Sirény pro něj vytvářejí živoucí symbol a personifikaci řecké výmluvnosti, tedy jakési podmnožiny filosofické disputace. Právě kvůli tomu Klement na jedné straně rámcově řeckořímskou myšlenkovou kulturu chválí a její aparáty doporučuje používat, ale na druhé straně může v důsledku nekritického přejímání docházet ke „svodu“ a křesťan snadno dojde na scestí.5 Svým způsobem tak hodnotí přítomnou synkrezi nábožensko-filosofických proudů ve společnosti. Všimněme si synchronní výkladové linky. Sirény coby zástupkyně nebezpečného, ďábelského svodu, podobně jako bakchantky trhající jednotu poznání v Logu, jsou zcela primárně negativní, řecká filosofie nikoli. Jak se tedy může filosof sám o sobě zbavit svého zmatení? Klement odpověď nachází v křesťanství, zahrnujícím, či spíše shrnujícím filosofii i poznání v Logu. Tím se v zásadě okruh hodnocení antické filosofie a křesťanského náboženství pro Klementa Alexandrijského postupně uzavírá. Rozličnými alternativními způsoby se k němu bude vracet, odpovědi ale zůstanou stejné – měřítkem, hodnotou i vlastní realizací je vnitřní znalost (gnóze) získaná pečlivým studiem evangelia. Klementův gnosticismus je odlišný od toho, který známe v kontextu pozdně antického náboženství, resp. jak jej klasifikujeme. Domnívám se, že poměrně zevrubný popis gnostické techniky neodpovídá nějaké „pre-fázi“ pozdějšího typu, ale že se jedná o dobově chápaný myšlenkový konstrukt. Znovu se tedy vracím k úvodní pasáži. Struktury, vnímané jako hereze, nelze hodnotit na podkladě vývoje dogmatu, ale naopak je více než potřeba sledovat kontext a obraz římských a romanizovaných kultů. Takové struktury proto můžeme hodnotit jako křesťanstvím(i) inspirované, anebo se je snažit pochopit synchronní socio-religiózní optikou. Následně je gnosticismus nikoli křesťansko-pohanským hybridem, ale produktem asimilační či synkreticko-eklektické vlny tak typické pro vrcholnou a pozdní antiku. 5
M. ŠEDINA, Bakchantky, s. 9 – 29. 16
Martin Černý Svůdný hlas Sirén Z výše nastíněné hypotézy vyvstává otázka, je možné tuto asimilační tendenci časově a obsahově vysledovat v rámci obecného vývoje římského náboženství? V případě, že ano, v jaké intenci chápeme postavení křesťanství? Náboženství, coby dlouhodobý civilizační proces, nelze definitivně periodizovat. Synkreze kultů v pozdně antické realizaci užívala aparáty typické i pro starší vývoj nejrůznějších romanizovaných kultů, ale s rozdílem jejich vlivu na „státní“ náboženství Říma. To se cyklicky dostávalo do určitých petrifikačních tendencí, jež byly odstraňované nejvyšší exekutivní a legislativní mocí. Prevence podobných situací byla závislá na stabilitě vládnoucích elit a společnosti jako celku. Už vrcholně antický model tzv. adopce selhal v okamžiku regrese k dynastickému předávání moci, v následující éře se politická disproporcionalita ještě více prohlubovala. Vzájemný vztah religiozity a exekutivy byl dán historickými tradicemi, vyznačujícími se sociálním přesahem. Je tedy logické, že krize římské politiky postihla i náboženskou strukturu. Popis a hledání důvodů nastíněné krize římského náboženství, myšlena jeho státní forma, je nad rámec tohoto příspěvku. Důležité je vědomí toho, že takový státní kult lze definovat na základě způsobu (modu) jeho působení.6 Jeho základním rysem je tzv. proces politizace neboli ustanovení vlivu kněžské moci na oficiální vládnoucí struktury. Římský stát už jen z tohoto důvodu s kultem pracoval jako s prostředkem a funkcí, mající vymezený interval společenské interakce. Někdy se rovněž můžeme setkat s termínem civilní forma římského náboženství, což sice nemá oporu v pramenech, jeho obsah je nicméně poměrně jasný. Exaltované kulty, hraničící až s pověrou (superstitio), neměly velký prostor pro vlastní existenci, resp. mohly získat oficiální povolení, avšak nezbavily se tím společenské stigmatizace. Schvalovací řízení senátu sice odpovídalo systematickému třídění kultů na religio licita a religio illicita / superstitio, ale již se nedokázalo flexibilně přizpůsobit dynamickému rozšiřování říše, které přinášelo faktory přistěhovalectví, módní vlny úcty k novým bohům atp. Tím se dostávám znovu k otázce stability politické situace v Římě. Stát řešící občanskou válku, ekonomickou recesi, nebo senátní krizi nepřikládá takovou prioritu náboženským proudům působícím ve společnosti – to ale neznamená, že by došlo k nějaké celkové rezignaci na náboženskou sféru.
6
Michal Skřejpek má vůči takovému termínu jisté výhrady, které jsou zcela adekvátní. Nicméně jeho význam je poměrně jasný, ačkoli je třeba mít na paměti, že „stání náboženství“ viděno religionistikou a právní vědou 21. století nemá v antickém světě oporu, viz Michal SKŘEJPEK, Ius et religio: právo a náboženství ve starém Římě, Pelhřimov 1999. 17
Martin Černý Svůdný hlas Sirén V pozdní antice dochází k petrifikaci obsahu státního kultu opakovaně, jak jsem naznačil výše, jeho rámec ale samozřejmě ve společenském povědomí zůstal. Nový obsah začaly vyplňovat tzv. mysterijní kulty, mezi které řadíme kulty Isidy, Kybélé, Mithry či křesťanství. Mystéria dokázala rychle reagovat na společenskou poptávku, jelikož se od počátku svého působení v mediteránním prostoru orientovala na jednotlivce a jeho postup zasvěcením, nikoli na potřeby obce či ekumény. Dokázala poměrně volně pracovat s mytologií, jelikož ji neustále aktualizovala v potřebách společnosti či módních vlnách. Vrchol asimilace mezi oběma mody nastal v době, kdy se římská náboženská politika zaměřila na vytvoření funkční konkurence ke křesťanství. To se postupně identifikovalo s antickou kulturou, ale vírou ve vlastní exkluzivitu se vymezovalo vůči pohanství. Tento termín nebyl nazírán křesťanskými elitami i běžnými věřícími zdaleka jednotně; nelze např. zcela bezpečně určit, jak raná církev přejímala symboly a prezentaci henoteistických kultů.7 Mystéria byla schopná pokrýt zmíněnou poptávku religiózních témat, ale fatálním nedostatkem byla absence „politického“ správního aparátu. Relativní rychlost petrifikace tím byla zvýšena. Křesťanství, oproti klasickým mystériím, mělo jednu nespornou výhodu ekumenismus. Ačkoli byl v prvních etapách církevního vývoje vnímán spíše jako idea, později získal reálnou podobu. Galeriův a Konstantinův-Liciniův edikt byl už jen výrazem pragmatismu římské politiky, neboť křesťanství v sobě zahrnovalo mystérium i soterismus, zároveň také přesnou hierarchii, funkční správní aparát a nyní i adekvátní loajalitu římskému císaři. Všechny tyto funkce jsou typické pro modus státního kultu, otázkou zůstal vzájemný poměr struktury tradičního římského kultu a křesťanské imperiální církve. Pokud se vrátíme k interpretaci Klementa Alexandrijského, pak je nám jeho působení celkově jasnější. Okolnosti prolínání řecko-římské filosofie a křesťanství vypovídají pars pro toto o charakteru náboženského myšlení ve vrcholné a pozdní antice. Tato esej není platformou pro kritiku soudobé historické vědy, naopak. Má motivace vychází ze snahy poskytnout odlišný pohled na raně církevní vývoj v kontextu římské religiozity. Alexandrijská teologická škola je jednou z jedinečných ukázek hledání společného, překonávání odlišného a to vše na podkladě poznání Logu, jeho ozvy v čase a fixace v Písmu svatém.
7
K henoteismu viz např. Ladislav VIDMAN, Od Olympu k pantheonu: antické náboženství a morálka, Praha 1997. 18
Martin Černý Svůdný hlas Sirén
Bibliografie FRANZEN, August, Malé církevní dějiny, Kostelní Vydří 2006. MARKSCHIES, Christoph, Mezi dvěma světy: dějiny antického křesťanství, Praha 2005. SKŘEJPEK, Michal, Ius et religio: právo a náboženství ve starém Římě, Pelhřimov 1999. SUCHÁNEK, Dušan – DRŠKA, Václav, Církevní dějiny: antika a středověk, Praha 2013. ŠEDINA, Miroslav, Bakchantky a včely, Praha 2007. VIDMAN, Ladislav, Od Olympu k pantheonu: antické náboženství a morálka, Praha 1997. VOUGA, François, Dějiny raného křesťanství, Brno 1997.
19
Kateřina Kodajková Projevy ženské svobodomyslnosti ve středověkých románech
Kateřina Kodajková
Projevy ženské svobodomyslnosti ve středověkých románech Abstrakt Příspěvek nesoucí název Projevy ženské svobodomyslnosti ve středověkých románech se zamýšlí nad možnými výrazy svobodného jednání středověkých urozených žen, jak jsou zaznamenány ve staročeské veršované epice v českém prostředí 14. a počátku 15. století. K zamyšlení byla využita analýza románových ukázek, na jejichž základě došlo jednak k potvrzení obecně uznávaných vzorců o nesvobodě žen projevujících se v daném období, ale také k nalezení hledaných projevů svobodomyslnosti. Rovněž se práce zabývá otázkou validity dobové zábavné literatury jako historického pramene. Příspěvek na základě zjištěných faktů obhajuje tezi, že svobodomyslnost žen ve zkoumaném období je ojedinělou záležitostí, která vychází převážně z osobnosti, schopností a moci žen samotných.
Zamyslíme-li se nad ženami a jejich svobodou ve středověku, tušíme, že se pohybujeme na tenkém ledě. Svoboda byla v průběhu lidských dějin vnímána zcela odlišně, než jak ji vnímá dnešní tzv. vyspělá společnost. Svoboda nebyla častokrát pro každého muže, natož pro každou ženu. Přesto na počátku lidských dějin hovoříme o matriarchální společnosti, kdy byla žena skrze své tělo ctěna a společensky „nejsvobodnější“. S nadcházejícími společenskými, kulturními i hospodářskými změnami svou „svobodu“ ztrácela, než došlo k jejímu opětovnému vydobytí.1 Vraťme se ale zpět do středověku. Jak bylo řečeno, v každém historickém období zacházela společnost s pojetím svobody a svobodomyslnosti zcela odlišně a my se ho, mnohdy na základě dochovaných pramenů, snažíme rozluštit a uchopit. Často se jedná spíše jen o domněnky a odhady, protože myšlení středověkého člověka se liší od toho dnešního.
1
Viz emancipační hnutí žen, boj za rovnoprávnost a volební právo. 20
Kateřina Kodajková Projevy ženské svobodomyslnosti ve středověkých románech Pak se také může stát, že se při pomyslném hledání nejstarších kořenů „dějin svobody“ snažíme naše nynější myšlení naroubovat na to středověké. Středověké prameny svobodu reflektují nejčastěji k jejímu opaku, k nesvobodě. Svobodný člověk svojí svobodu vnímá právě díky tomu, že existují lidé, kteří jsou vůči němu nesvobodní.2 Náš příspěvek se pokouší zachytit projevy svobody a svobodomyslnosti v prostředí českého středověku na základě rozboru děl staročeské epiky 14. a počátku 15. století.3 Dlouhodobě se mezi historiky vedou spory o výpovědní hodnotě tohoto druhu pramene, a to především proto, že zobrazuje mnohdy jen fikci nebo sen, než skutečnou realitu. Historik Jean Flori ve svém díle Eleonora Akvitánská4 tvrdí, že literatura vychází z reality, která je sice dále překrucována, estetizována či přetvářena, ale není snu bez reality. Také uvádí, že literatura tlumočí dobové etické otázky a jako řešení předkládá vzory různých typů chování, jež se na reálné morálce zakládají.5 Se zobrazováním reality také souvisí skutečnost, že autoři kolikrát chování aktérů kritizují a na dané chování si stěžují. Svobodu ve středověku nejčastěji spojujeme s urozeností. S někým, jehož původ ho předurčuje k tomu, aby ovládal ostatní. V tomto příspěvku se budeme věnovat především ženám z urozeného prostředí. Ženy byly obecně považovány za stvoření muži nerovná, tedy stvoření, jenž je nutné ovládat a hlídat. Bylo tomu tak i u žen z vyšších vrstev. Od narození byla žena muži podřízena. Nejprve svému otci, poté svému manželovi. Určitou výjimku tvořil stav vdovský, který ženě umožňoval větší využití získané „svobody“. V tomto
prostředí
se
zdá
téměř
nemožné,
aby
ženy
disponovaly
projevy
svobodomyslnosti (představte si: celý život vám vykládají, že jste nedokonalý odraz muže, posloucháte, že jste stvoření ďáblovo, jak Eva zavinila prvotní hřích atd.). Bezpochyby muselo mít toto cílené „protiženské“ opatření vliv na psychiku žen a na jejich celkové vnímaní postavení ve společnosti. Podřízenost byla u žen zakotvena již ve výchově, kdy se dbalo na to, aby budoucí žena / manželka byla poslušná a oddaná. Přesto se ve středověkých románech objevují případy, které poukazují na to, že ne všechny ženy se se svým nesvobodným postavením vůči mužům ve společnosti smířily. Pro lepší pochopení svobodného vystupování žen si pojďme nejprve představit případy jejich nesvobody. Autory středověkých románů byli s největší pravděpodobností muži. Proto 2
Více viz Pierre Bonnassie, Svoboda a otroctví, in: Encyklopedie středověku, ed. Jacques Le Goff, Praha 2002. Edice Kronika tak řečeného Dalimila (1), ed. Jiří Daňhelka – Karel Hádek – Naděžda Kvítková, Praha 1988. Týž Staročeská Alexandreida, ed. Václav Vážný, Praha 1949. Tři skladby vydané v edici Rytířské srdce majíce, ed. Eduard Petrů – Dagmar Marečková, Praha 1984. Týž Tristram a Izalda, ed. Zdeňka Tichá, Praha 1980. Týž Kronika Trojánská, ed. Jiří Daňhelka, Praha 1951. 4 Jean FLORI, Eleonora Akvitánská; vzpurná královna, Praha 2014. 5 Tamtéž, s. 222. 3
21
Kateřina Kodajková Projevy ženské svobodomyslnosti ve středověkých románech je zcela logické, že prostřednictvím svých děl působili na své čtenáře, jak muže, tak i ženy a předkládali jim společenské normy. Není divu, že románovým hrdinkám vkládali do úst slova, kterými se ony samotné zařadily do nesvobodného postavení. Jak můžeme vidět na příkladu z Kroniky Trojánské, kdy vysoce postavená žena/královna uznává své podřízené postavení: K tomu královna, sevřevši slzy (s) sebe, odpovědě řkúci: „Viem, pane, chtěj já neb nechtěj, musím činiti tvú vuoli, neb ženská moc nemuož odolati mužské. 6 Naprostou oddanost a podřízenost z úst ženy spatřujeme i v díle Vévoda Arnošt: Při tvé veliké milosti tváť sem, když ty koli kážeš.7 Klasický projev ženiny nesvobody můžeme také vidět během sňatkové politiky. Žena je odkázána při výběru partnera na rozhodnutí rodičů. Jak opět dokládá úryvek z díla Tristram a Izalda, kdy sňatek domlouvá bratr nevěsty s budoucím manželem a potvrzuje nevěstin otec: „Věru, ty mé sestry u něho prositi musíš, / ať ji on tobě za manželku dá / … / Ana bych věděl, že by mi ji dal, / rád bych ji za manželku vzal.“ / Tu Kaedin povědě svému otci, / aby přivedl jeho věc k konci / a svú dceru dal Tristramovi.8 Došlo-li k porušení jasně vymezených pravidel a žena se provinila vůči společenské normě, mohl muž svojí nadřazenost vydobýt zpět i bitím a násilím, jak nám připomíná příběh Tristram a Izalda: Zhléda všechny kúty, tam i sem chodě, / nenalez nic, jide ku paní po schodě. / Tu div, že jie hněvy nezabil, /… / I káza sobě rozžéci světlo, / zhléda sám po všech kútiech, / v škříniech, v pivovařiech i v sudiech, / nenalez nic, jide před paní druhé / vydávaje jí hrózy přemnohé. / Neda sě jí nikaméž hnúti, / až ji k tomu i přinuti / (svázav jí ruce a noze) / její život odjieti hroze, / tu mu od počátka do konce vypravi, / chtiec ostati při svém zdraví.9 Projevů podřízenosti můžeme v románech najít opravdu mnoho. Zajímavější pro nás budou ony projevy svobodomyslnosti. Aby se mohl člověk projevovat svobodomyslně, potřeboval být silnou a v nejlepším případě vzdělanou osobností. U středověké ženy bylo ještě potřeba, aby se povznesla nad přijímanou společenskou normou a dokázala využít veškeré možnosti, které jí umožňovaly jednat svobodně. Nejvíce možností, jak jednat svobodně, nabízel středověké ženě status královny, popřípadě císařovny. Takové ženě se dostalo náležité výchovy, vzdělání, finančního zabezpečení a přístupu k moci, což jsou hodnoty, s kterými se dá pracovat na vlastní seberealizaci a jednat svobodně. Výchova dívek byla svěřena výhradně do rukou žen. Dívkám byla vštepována již zmíněná poslušnost, náboženské normy a základy četby a počítání. Právě ve čtení je počátek vzdělanosti žen. Že ženy četly, nám dokládá ukázka z díla Vévoda Arnošt, která zmiňuje, 6
Kronika Trojánská, ed. Jiří Daňhelka, Praha 1951, s. 84. Rytířské srdce majíce, ed. Eduard Petrů – Dagmar Marečková, Praha 1984, s. 41. 8 Tristram a Izalda, ed. Zdeňka Tichá, Praha 1980, s. 79. 9 Tamtéž, s. 96. 7
22
Kateřina Kodajková Projevy ženské svobodomyslnosti ve středověkých románech že královna „dobře čísti uměla.“10 Čtení u žen bylo velice oblíbené a tvořilo nemalou část jejich volného času, jak předkládá ukázka z díla Tandariáš a Floribela: A to za kratochvíl jmějieše, / v túhách vždy na knihách čtieše.11 Vzdělání ženám často napomáhalo k tomu, že se nebály plně využívat možností, jak se dostat k moci a tedy jednat naprosto samostatně. Svou moc mohly uplatnit buď nepřímo působením na svého manžela, nebo přímo prostřednictvím svého titulu veřejně. Způsobů, jak uplatnit moc skrze svého manžela, tzv. „tahání za nitky“, bylo mnoho. Manželka mohla postupovat velice rafinovaně od láskyplného zacházení, vlídného slova, přes dobré jídlo až k příjemným intimním chvílím. Využitá ženskost mnohdy přinášela své ovoce a ženina vůle byla realizována. Avšak projevy svobodného jednání mají větší váhu ve sféře veřejné. Ženě vdané se naskytovala možnost „svobodně vládnout“ v nepřítomnosti svého manžela, kdy právě ona byla zodpovědná za vedení svěřeného panství. Více možnostmi disponovala žena ovdovělá, jež se mohla stát regentkou skrze své nezletilé děti, jako v případě kněžny Drahomíry, která se: sě v syna uváza / a na kmetech práva potáza.12 Nebo vdova, které byla svěřena vláda po dobu nepřítomnosti svého syna, jako v případě královny z díla Vévoda Arnošt: avšak napřed vzdějte, / a mú mateř k sobě mějte, / by se v zemi uvázala / a tu do mne spravovala, / nebť ta země zahubena / a viemť, jakáť jesti žena.13 Vládnoucí ženy si svého postavení byly vědomy a nebály se vystupovat jako svrchované a sebevědomé panovnice. Nebály se klást si podmínky, dávat rozkazy a skrze bohatství si vynucovat právo na vlastní rozhodování, jež uvádí ukázka z díla Tandariáše a Floribely: Ona nikakž nerodila, / řkúc: „ Já jsem jej živila, / protož chci, abych s ním byla.“14 Románová tvorba uvádí případy, kdy je žena natolik svrchovaná a svobodná, že má tu moc vyhostit i svého manžela, jak je patrno z ukázky z díla Kronika Trojánská: Ale že Egea tak milovala bratra svého Asandra, že by byla radějši svú polovici královstvie ztratila, nežli by jeho byla zbavena, i vze zlý úmysl proti Diomedovi, muži svému. A vypovědě jej z svého královstvie.15 Významný projev svobodného jednání, které nám líčí středověké romány, je samostatné vystupování a obhajování se ženy u soudu, které přibližuje úryvek z příběhu Tandariáš a Floribela: tak jdú do vojsky k súdu. /... / Král poče na ně žalobu / před králi i před kniežaty, /… / Když král přesta mluviti, / panna sě je odpoviedati: / „Vy kniežata, páni 10
Rytířské srdce majíce, s. 34. Tamtéž, s. 298. 12 Staročeská kronika tak řečeného Dalimila, ed. Jiří Daňhelka – Karel Hádek – Naděžda Kvítková, Praha 1988, s. 342. 13 Rytířské srdce majíce, s. 81-82. 14 Tamtéž, s. 307. 15 Kronika Trojánská, s. 262. 11
23
Kateřina Kodajková Projevy ženské svobodomyslnosti ve středověkých románech milí, / co na mě král žaloval koli, / to vše jest pravdu pověděl. / Viztež, jestli kto z nás zděl, / jenž by k jeho necti stálo, / což sě mezi náma dálo, / že mi byl přirozením roven / i byl jest mne dobře hoden. / Protož sem k tomu chýlila, / abych s ním v manželství byla, / jehož chci vesele ždáti. / Prosím, račte pomáhati / mně pravého práva se ctí, / neb nenie to k našie necti. / On mne hoden a já jeho, / protož smy nehodni zlého“.16 Středověké právní prostředí povolovalo u soudu účast žen a jednalo-li se o ženy svobodné či vdovy, jejich procesní způsobilost nebyla ničím omezená.17 Rozbor několika zde uvedených ukázek ze středověké románové tvorby, i přes veškeré fikční prvky, potvrzuje jejich společensko-morální funkci. Potvrzují, že středověk vnímal urozenou ženu jako nesvobodnou a muži podřízenou. Autoři, kteří ve svých příbězích popisovali podřízené chování hlavních hrdinek, očekávali, že si z toho jejich současné i budoucí souputnice vezmou ponaučení a přijmou tak svoji roli ve společnosti. Za porušení nebo neakceptování společenských norem, jim předkládali i možné následky a související tresty. Na
druhou
stranu
zde
pracujeme
s ukázkami,
které
určitou
míru
svobody
a svobodomyslnosti zobrazují a tolerují. Jedná se o momenty, jež popisují silné a sebevědomé ženy, které díky svému postavení, charakteru a schopnostem jednají svobodně. Můžeme debatovat, do jaké míry jsou vyobrazené projevy ženské svobodomyslnosti vyfabulované a do jaké míry mohou být reálné. Zohledníme-li skutečnost, že některé romány mohly být psány na základě jasně dané objednávky, například k oslavě panovníka či jeho manželky, tedy musely do jisté míry respektovat vlastnosti a okolnosti života skutečných veřejně známých lidí, mohou mít některé popisy svobodomyslného chování hrdinek reálný základ, i když se jedná jen o ojedinělé případy. Z historie známe poměrně málo středověkých žen, které svojí velikostí dokázaly převyšovat pomyslnou hladinu dějin určovanou a budoucím generacím předávanou muži. Jejich svobodomyslné a sebevědomé jednání bylo vyzdvihováno, ale i kritizováno. Mnohdy záleželo na míře výhod, které z té či oné názorové pozice plynuly. Emancipace středověkých panovnic či jiných urozených žen obecně nebyla vítána, protože v sázce byla stabilita středověké společnosti, spočívající na principu mužské dominance. Přesto tyto ženy si své místo v historii vydobyly a svým příkladem vydláždily cestu dalším ženám, na jejímž konci stojí nynější rovnoprávnost a svoboda žen.
16 17
Rytířské srdce, s. 270. Anděla KOZÁKOVÁ, Právní postavení ženy v českém právu zemském, Praha 1926. 24
Kateřina Kodajková Projevy ženské svobodomyslnosti ve středověkých románech
Bibliografie Edice pramenů Kronika Trojánská, ed. Jiří Daňhelka, Praha 1951. Rytířské srdce majíce, ed. Eduard Petrů – Dagmar Marečková, Praha 1984. Staročeská Alexandreida, ed. Václav Vážný, Praha 1949. Staročeská kronika tak řečeného Dalimila, ed. Jiří Daňhelka – Karel Hádek – Naděžda Kvítková, Praha 1988. Tristram a Izalda, ed. Zdeňka Tichá, Praha 1980.
Literatura DUBY, Georges, Vznešené paní 12. století I. - III., Brno 1999. ENNEN, Edith, Ženy ve středověku, Praha 2001. FLORI, Jean, Eleonora Akvitánská; vzpurná královna, Praha 2014. IWAŃCZAK, Wojciech, Po stopách rytířských příběhů, Praha 2001. KLAPISH-ZUBEROVÁ, Christiana, Žena a rodina, in: Středověký člověk a jeho svět, Jacques Le Goff (ed.), Praha 1999. KOZÁKOVÁ, Anděla, Právní postavení ženy v českém právu zemském, Praha 1926. LENDEROVÁ, Milena a kol., Žena v českých zemích od středověku do 20. Století, Praha 2009. NODL, Martin – ŠMAHEL, František, Člověk českého středověku, Praha 2002. THOMAS, Alfred, Čechy královny Anny: česká literatura a společnost v letech 1310-1420, Brno2005.
25
Jakub Formánek Slovo a svoboda v pojetí Pia XI. ve 30. letech 20. století
Jakub Formánek
Slovo a svoboda v pojetí Pia XI. ve 30. letech 20. století Abstrakt Ve svém příspěvku se budeme snažit nastínit a charakterizovat postavení papeže Pia XI. a jeho státního sekretáře kardinála Eugenia Pacelliho k nacionálnímu socialismu skrze papežskou encykliku Mit brennender Sorge z roku 1937. Svatý stolec působící především jako duchovní autorita tehdejší Evropy, nemohl před hrozícími nebezpečími, která se skrývala za ideologií nacismu, fašismu a komunismu zavírat oči. Nicméně ani samotní církevní hodnostáři nenašli společnou řeč. Německý episkopát papeže varoval před útlakem a podlým chováním nacionálního socialismu, i přesto však viděl Pius XI. nebezpečí spíše na východě, v komunismu. Encyklika z roku 1937, po níž papež zveřejnil ještě jednu, která se týkala útlaku křesťanů především v SSSR, byla jasným hlasem proti nacistické politice v Říši směřované proti katolíkům. Jak vyplývá z dosavadního výzkumu, nebyl to přímo Pius XI., kdo byl autorem encykliky Mit brennender Sorge. Následující text si klade několik otázek. První z nich je, jakým způsobem je v encyklice upozorňováno na dané problémy uvnitř Německa. Druhá otázka by se měla týkat způsobů boje, předpokládáme boje duchovního, v rámci odporu vůči nacionálnímu socialismu. Poslední otázka se týká reakcí na daný text, který mohl vyvolat vypovězení mezinárodního konkordátu mezi Svatým stolcem a Hitlerovou Třetí říší.
Pius XI. a jeho vyjadřování antitotalitního postoje Situace v Evropě ve 30. letech 20. století byla z hlediska politického uspořádání velmi nestabilní. Nové režimy – komunismus, fašismus a nacismus se uchytily v drtivé většině tehdejších států, které vykazovaly již z počátku své novodobé existence určitou politickou nestabilitu. Země, které si uchránily svou demokracii, musely velmi často odolávat vnitřním i vnějším tlakům těchto zhoubných ideologií. Náš příspěvek se bude snažit zachytit myšlení papeže Pia XI. (1922 – 1939) jako reakci na právě probíhající boj katolické církve a nacismu
26
Jakub Formánek Slovo a svoboda v pojetí Pia XI. ve 30. letech 20. století v Německu, který se odehrál především jako boj o přízeň občanů pro jednu či druhou ideologii. Papež Pius XI. byl papežem, který je podobně jako jeho nástupce, Pius XII. (1939 – 1958), vnímán ve svém postoji k nacismu v Německu vcelku rozporuplně. Jeden z mála papežových nástrojů mezinárodní diplomacie, který může Svatý otec využít, je vydání encykliky, která reflektuje určitý teologický či společenský problém. Nejinak tomu bylo v případě italského fašismu a německého nacionálního socialismu. Pius XI. vydal během 30. let celkem tři důležité encykliky. Těmito texty se papež snažil polemizovat s ideologií, která se v Itálii uchytila nedlouho po skončení první světové války a následně zhoubně ovládla Německo. První z nich vydal papež v červnu 1931 s názvem Non abbiamo Bisogno s podtitulem del sommo pontefice Pio XI. sull’azione cattolica italiana.1 Tato poměrně rozsáhlá encyklika tvrdě napadá postup fašistické vlády vůči Katolické akci na území Itálie. V Katolické akci viděl Pius XI. velmi dobrý nástroj obrody. Tato instituce sloužila církvi jako vhodný prostředek pro kultivaci prostředí, kde působila a zároveň si od ní papež sliboval rozšíření počtu věřících.2 Na začátku se můžeme tázat, proč viděl Svatý stolec nebezpečí spíše v Rusku a v následcích bolševické revoluce, než ve fašismu, když papež sídlil v samém srdci fašistického státu. Panická hrůza z Ruska a jeho komunistické vlády, která velmi chytrým způsobem šířila svůj vliv po celé Evropě, byla pro papeže mnohem hrozivější svou agresivitou než právě se rodící fašismus. Bolševické republiky rad, které vznikaly po první světové válce, byly velkým destabilizujícím prvkem rodících se parlamentních demokracií. Fašistický diktát, který se dostal k moci pochodem na Řím roku 1922 a jmenováním Benita Mussoliniho (1883 – 1945) premiérem, podpořila stejně jako o deset let později valná většina obyvatel. Strach, který naháněl rudý teror, byl tedy i pro papežství mnohem děsivější, než tomu bylo u fašismu a později nacismu. Byl to právě fašistický režim, který dopomohl k ukončení dlouhotrvající nevyjasněné situace ve vztazích mezi Itálií a Svatým stolcem, a to skrze tzv. Lateránské dohody z roku 1929, pod které se podepsal státní sekretář Pia XI. Pietro Gasparri (1852 – 1934)3. Těžko mohl Svatý stolec vědět, jakou cestou se fašismus v Itálii vydá a jakého mocného spojence najde na sever od svých hranic. 1
Názvy encyklik a jejich označení se bude držet v celé studii úzu Enchiridion delle Encicliche 5, Pio XI. 1922 – 1939, Bologna 1995, zkrácené jako EE 5. 2 PIUS XI., Quas primas, EE 5, č. 142. 3 K osobě kardinála Gasparriho např.: Francesco Maria TALIANI: Vita del Cardinale Pietro Gasparri, Segretario di Stato e povero prete. Milano 1938. 27
Jakub Formánek Slovo a svoboda v pojetí Pia XI. ve 30. letech 20. století Druhou významnou encyklikou je německy psaný text Mit brennender Sorge s podtitulem An die Erzbischöfe und Bischöfe Deutschlands und die anderen Oberhirten, die in Frieden und Gemeinschaft mit dem Apostolischen Stuhl leben, über die Lage der katholischen Kirche im Deutschen Reich vom 14. März 1937.4 Jedná se o jednu z mála encyklik, která je napsaná v německém jazyce a je přímo určená konkrétnímu a jasně definovanému příjemci. K tomuto textu se v naší studii vrátíme později. Třetím antitotalitním textem Pia XI. je encyklika Divini Redemptoris s podtitulem Ad venerabiles fratres patriarchas, primates, archiepiscopos, episcopos, aliosque locarum ordinarios pacem et communionem cum apostolica Sede habentes: de communismo atheo.5 Jedná se o encykliku z března 1937, která velmi tvrdě hovoří o primitivismu komunistické ideologie a její neslučitelnosti s katolickou vírou. Tato encyklika měla také svého přímého adresáta, i když není uveden v názvu. Směřovat měla především do Sovětského svazu a do zemí, které jsou přímo ohrožovány komunismem. Encyklika odsoudila komunismus jako myšlenku, která svou podstatou není vůbec taková, jakou se reprezentuje navenek, ale naopak stojí za občanskou válkou ve Španělsku, či za pronásledováním křesťanů v Sovětském svazu a Mexiku.6 Pius XI. spatřoval ve vykázání Boha ze společnosti7 hlavní příčinu stavu tehdejšího světa, který se dle Svatého otce hroutil pod hrůzami zhoubných totalitních režimů. Z výše uvedených charakteristik jednotlivých encyklik vyplývá, že se papežství snažilo využít všechny možné prostředky k tomu, aby informovalo společnost o nebezpečích těchto ideologií. Papež se nebál dané politické systémy nazývat pohanskými kulty státu8, jež se snaží vytlačit katolickou víru ze společnosti a nahradit ji svým vlastním pseudonáboženským systémem transcendentního myšlení. Konkordát s Německem Ze tří zmíněných encyklik považujeme za nejvýznamnější, a pro tehdejší poměry nejvíce důraznou, encykliku Mit brennender Sorge. Ta je reakcí na porušování říšského konkordátu s Vatikánem, který byl podepsán v roce 1933.9 Jednalo se o velmi klíčový dokument, na kterém záleželo oběma stranám a který byl pro Vatikán palčivou záležitostí. Svatý stolec si od konkordátu sliboval opravdovou ochranu katolíků v Německu, a zároveň měl dokument 4
EE 5, Bologna 1995, č. 1144 – 1196. IA SANTA SEDE, Content, Pius XI., Litterae Encyclicae, DIVINI REDEMPTORIS [vid. 15. 12.2015]. Dostupné z: http://w2.vatican.va/content/pius-xi/la/encyclicals/documents/hf_pxi_enc_19370319_diviniredemptoris.html. 6 EE 5, Bologna 1995, č. 1197 – 1279. 7 Ctirad Václav POSPÍŠIL, Pius XI. – Antitotalitní encykliky, Praha 2015, s. 8 – 9. 8 Claudio RENDINA, Příběhy papežů, Dějiny a tajemství, Praha 2005, s. 645. 9 Gerhard BESIER, Svatý stolec a Hitlerovo Německo, Brno 2008, s. 147. 5
28
Jakub Formánek Slovo a svoboda v pojetí Pia XI. ve 30. letech 20. století jasně vymezit postavení katolické církve vůči nacionálnímu socialismu. Budoucí státní sekretář Pia XI.10, Eugenio Pacelli (1876 – 1958), budoucí papež Pius XII., byl toho času apoštolským nunciem v Německu a jeho působení zde mělo za cíl právě uzavření zmíněného konkordátu11. Nejednalo se jen o splnění hlavního úkolu jeho mise, ale po dlouhých peripetiích, které proces uzavření doprovázely, se konkordát stal pro Pacelliho osobní záležitostí. Kromě uzavření konkordátu s Říší bylo nutné uzavřít dílčí smlouvy s jednotlivými částmi Německa. Nunciovo působení v Německu bylo přerušeno, když si jej papež Pius XI. vybral za svého státního sekretáře. Na jeho místo nastoupil Cesare Orsenigo (1873 – 1946).12 Zklamaný Pacelli se i nadále v problému říšského konkordátu angažoval, i když byl vytížen povinnostmi ve Věčném městě. Komplikace v uzavírání dílčích smluv se vyskytly při podepisování konkordátů s Bádenskem nebo Pruskem a dokonce i s Bavorskem.13 Uzavírání dílčích smluv bylo velmi komplikované, a jelikož musel Orseniga vše zařizovat sám a osobně, byla jednání velmi zdlouhavá; nehledě na to, že v jejich průběhu zemřel arcibiskup ve Freiburgu Karl Fritz (1864 – 1931)14, klíčový spojenec Pacelliho.15 V říjnu 1932 byl podepsán konkordát v Bádensku. Dílčí úspěch, který se může zdát jako Pacelliho a Orsenigovo výhra, byl nicméně prohrou. Nuncius usilující o dosažení kompromisu a konsensu v rovině říšského konkordátu stále nebyl úspěšný. Velkým problémem byla otázka školství, kde chtěla mít katolická církev svůj dosavadní vliv, tak, jak tomu bylo například v Bavorsku. Nicméně i nacionální socialismus chtěl z pochopitelných ideologických důvodů zasahovat do výchovy a vzdělávání německých dětí. K uzavření konkordátu nakonec došlo poté, co jej říšský sněm schválil. Psalo se 15. září 1933. Dva dny na to sloužil Orseniga velkou děkovnou mši v Berlínské katedrále sv. Hedviky.16 Svatý stolec si vytvářel, stejně jako jeho italský a německý protivník, velmi dobrou propagandu a kampaň, kterou chtěl demonstrovat svou sílu.
10
Od roku 1930, po odstoupení Pietra Gasparriho. Svatý stolec uzavíral konkordáty a smlouvy velmi aktivně, což dokládá následující výčet: Lotyšsko (1922), Bavorsko (1924), Polsko (1925), Francie (1926), Litva a ČSR (1927), Prusko (1929), Rumunsko (1932), Rakousko (1933), Jugoslávie (1935) či Ekvádor (1937) nebo Haiti (1938). K tomu také: František X. HALAS, Fenomén Vatikán, Brno 2013, s. 398 – 399. 12 K tomu podrobněji: Monica BIFFI, Mons. Cesare Orsenigo nunzio apostolico in Germania (1930 – 1946), Milano 1997. 13 Gerhard BESIER, Svatý stolec a Hitlerovo Německo, Brno 2008, s. 148. 14 K jeho osobnosti: Christoph SCHMIDER, Die Freiburger Bischöfe: 175 Jahre Erzbistum Freiburg. Eine Geschichte in Lebensbildern. Freiburg 2002. 15 Gerhard BESIER, Svatý stolec a Hitlerovo Německo, Brno 2008, s. 148. 16 Tamtéž, Brno 2008, s. 167 – 171. 11
29
Jakub Formánek Slovo a svoboda v pojetí Pia XI. ve 30. letech 20. století Mit brennender Sorge S palčivou starostí, jak zní zcela výstižný český název encykliky, není tak úplně Piovým (XI.) dílem. Za obsahem encykliky stál především mnichovský arcibiskup kardinál Michael von Faulhaber (1869 – 1952)17. Dlouhodobá nemoc v roce 1937 vyřadila Pia XI. z pracovních povinností.18 Státní sekretář Pacelli se pokoušel přimět německý episkopát k ráznějšímu jednání nebo spíše k jednání, jež by dalo nacionálně socialistickým předákům jasně najevo, co si o situaci v Třetí říši katoličtí hodnostáři myslí. Vratislavský arcibiskup kardinál Adolf Bertram (1859 – 1945) se pokoušel přemluvit Pacelliho k tomu, aby papež zaslal Hitlerovi (1889 – 1945) dopis, ve kterém ho upozorní na přehmaty proti podepsanému konkordátu. To Pacelli ostře odmítl a navrhnul, aby se situace vyřešila předložením encykliky, která se jasně vymezí proti jednání nacistů v Německu.19 Pacelli požádal Faulhabera, aby načrtnul obsah encykliky a ten mu předložil. Papež si návrh prostudoval a v následujících dnech přijal zástupce německého episkopátu. Každý biskup mu referoval o situaci v jeho diecézi a papež pozorně naslouchal. Rodící se encyklika vyšla převážně z pera mnichovského arcibiskupa a zdála se být kompromisem mezi zainteresovanými osobnostmi.20 Papež i státní sekretář zdůrazňovali, že encyklika musí jasně definovat místa, kde byl porušen konkordát s Říší, ale nesmí dojít k jeho vypovězení. Encyklika tak definuje problémy, nicméně neodsuzuje. Jak již bylo zmíněno, i když byla papežská kritika komunismu otevřenější a ostřejší, reakce na encykliku Mit brennender Sorge byla mnohem rozsáhlejší. Orsenigo varoval Svatý stolec, že by mohlo dojít k otevřeným útokům a pronásledování katolíků. Obával se, že nacisté vypovědí konkordát. Vídeňský nuncius Gaetano Cicognani (1881 – 1962) oznamoval, že Hitlera vydání encykliky velmi pobouřilo. Nakonec k žádnému otevřenému útoku ani k vypovězení konkordátu nedošlo.21 Nacistické špičky si byly vědomy toho, že katolickou církev v danou chvíli ještě potřebují na své straně a není možné proti ní tvrdě zakročit. I když bylo shora řečeno, že encyklika pochází z pera mnichovského arcibiskupa, budeme myšlenky uvádět jako papežovy, jelikož se s nimi musel ztotožnit a encykliku svým
17
Michael von Faulhaber (1869 – 1952) byl významný německý duchovní, více jak 30 let arcibiskup v Mnichově, kardinál a odhodlaný protivník nacionálního socialismu. Roku 1921 byl kreován Benediktem XV. O jeho osobnosti vycházejí v Německu rozsáhlé edice a jeho význam podtrhují názvy ulic měst především v Bavorsku. 18 Gerhard BESIER, Svatý stolec a Hitlerovo Německo, Brno 2008, s. 222. 19 K tomu podrobněji například: Gerhard BESIER, Die Kirchen und das Dritte Reich. Spaltungen und Abwehrkämpfe 1934 – 1937, Berlin – München 2001. 20 Z dané situace nám vysvítá jeden problém. I když měl Pacelli a Pius XI. přímé informace o situaci v Německu, přesto jejich němečtí kolegové byli v lepším obraze a viděli mnohem větší nebezpečí v nacismu (i Pacelli), než v komunismu, jenž se podařil Hitlerovi systematicky odstranit z politické i veřejné scény. 21 Gerhard BESIER, Die Kirchen und das Dritte Reich. Spaltungen und Abwehrkämpfe 1934 – 1937, Berlin – München 2001, s. 799 an. 30
Jakub Formánek Slovo a svoboda v pojetí Pia XI. ve 30. letech 20. století jménem podepsat. Daný text je členěn na několik částí22, jež na sebe navazují a z hlediska výstavby textu definují nejdříve obecný problém, který je následně rozebrán do větších podrobností. Text encykliky se velmi ostře pouští do polemiky se ,,státním‘‘ náboženstvím Třetí Říše, kdy se papežství vymezuje proti materiálnímu pojetí národního Boha, spojeného s odkazy na starogermánskou mytologii, pověsti a předkřesťanské představy. Pius XI. upozorňuje na to, že není možné, aby si stát upravoval podobu Boha podle toho, jak se mu zachce, i když se to v daném nacionálním principu pojetí společnosti stalo běžnou praxí. Za klíčové považujeme vyjádření kulantně odsuzující právě zmíněné rasové a národností principy zaváděné do náboženství jako šílené23. Jelikož potřeboval Pius XI. vyjádřit proti nacionálnímu socialismu své možnosti a omezenou sílu, pojal v encyklice svou pozici jako ochránce víry a primus inter pares. Za hlavní pilíř tedy považuje svůj primát. Primát, který stojí na tisícileté tradici, která je na rozdíl od nacistického systému prověřena i těmi nejtěžšími zkouškami. Autorita je dle Pia XI. tím, co drží celek pohromadě, nicméně je důležité, jakou má daná autorita podstatu. Pontifik si klade otázku, v čem je základ udržení hodnot autoritou a v čem spočívá rozklad hodnot skrze jednání autority. Jasně tím Pius XI. naznačuje, jak působí nacionální socialismus na křesťanské, konkrétně katolické hodnoty v Německu. Papež ve svém pojednání upozorňuje na velmi důležitý fakt, kterým odkrývá slabinu katolické církve. V případě, že se víra věřících neopře o jeho institut primátu, neuchová se její podstata a existence.24 Vedle papežského primátu je pilířem církve v nadcházejících kritických dobách, více než kdy jindy, Bůh a církev jako instituce samotná. Kromě zcela tradičních upozornění kněžím, laikům či osobám zasvěceného života tak, jak se opakuje i v jiných encyklikách, dává papež ve svém textu důraz na mládež. Svatý stolec si byl vědom, že jednou z nejcitlivějších složek společnosti jsou děti a mládež. Pius XI. označuje mládež jako tu část společnosti, která je snadno ovlivnitelná, dokáže být bojovná, vytrvalá a především je jednoduše tvárná. Všechny tyto charakteristiky jsou pro nacionální socialismus živnou půdou. Papež varuje mládež před nebezpečím, které jim přináší jiné, než katolické evangelium. Podle papeže je evangelium, které nebylo zjeveno nebeským Otcem, dennodenním nebezpečím, kterému je nutné se vyvarovat.25 Z odstavců věnovaných mládeži 22
Konkordát, Autentická víra v Boha, Autentická víra v Krista, Autentická víra v církev, Autentická víra v primát, Netrpte, aby se posvátným pojmům a výrazům podkládal zavádějící význam, Mravní nauka a mravní řád, Uznávání přirozeného práva, Slovo k mládeži, Slovo ke kněžím a řeholníkům, Slovo k věrným laikům, Závěr. 23 V originále: können den Wahnversuch unternehmen, v italštině: folle tentativo di imprigionare. 24 EE 5, Bologna 1995, č. 1162, 1164, 1168. 25 EE 5, Bologna 1995, č. 1182, 1183. 31
Jakub Formánek Slovo a svoboda v pojetí Pia XI. ve 30. letech 20. století vysvítá obava autorů encykliky z moci a síly sdělovacích prostředků. Jelikož papežství nemohlo mládeži nabídnout takové zbraně jako Třetí říše, nabádal papež k tomu, aby se mládež za svou víru nestyděla, pravidelně se modlila k Bohu a vytrvala v těžkých časech. Za velmi zajímavou část považujeme papežovo memento v případě, že by snad mládež vyznávala ,,státní evangelium‘‘. Takové vyznavače by papež proklel a to z pozice svého primátu.26 Jediný boj, který papež povoluje mládeži užít, je boj morální. Jen tak obstojí člověk před nepřítelem, ale zároveň před sebou samým. Jen tak si, podle Pia XI., dokážeme uchovat svou křestní čistotu a názor.27 Závěr Situace katolické církve v Německu po nástupu Adolfa Hitlera se velmi zkomplikovala. Názorová nejednotnost episkopátu, určitá slabost apoštolského nuncia a síla nacionálního socialismu byly faktory, které velmi ztěžovaly politiku Vatikánu v Německu. Pius XI., který se snažil jako duchovní autorita uchovat si svůj diplomatický vliv i v zemích zatížených komunismem, fašismem a nacismem, se nejvíce obával právě komunismu. Z výše uvedeného textu je patrné, že ještě dva roky před válkou si, na rozdíl od svého státního sekretáře Eugenia Pacelliho a mnichovského a vratislavského arcibiskupa, nebyl plně vědom nebezpečí, které se skrývalo v Německu. Encyklika Mit brennender Sorge je textem, kterým papež kulantně odsoudil nacionálně socialistické akce v Třetí říše. Zároveň byl text velmi mírně laděný, aby nedošlo k politickému ataku a k přímému pronásledování katolíků v Německu. I když papeži muselo být jasné, že vydání textu proti primitivismu a zákeřně jednajícímu nacionálnímu socialismu situaci nezmění, přesto zde byla šance na otevření nových jednání či vyjasnění si postavení v Německu. Encyklika také mohla být dobrým stmelujícím prostředkem německého episkopátu, který měl daný text veřejně podpořit. Papež jakožto pastýř měl upřímnou a palčivou starost o své věřící a snažil se v dané nelehké situaci využít všech čestných principů diplomacie, které měl k dispozici. Bohužel nepřítel, který stál proti němu, byl mnohem silnější a jeho podcenění stálo katolickou církev mnohé útrapy a problémy v budoucích letech.
26 27
EE 5, Bologna 1995, č. 1185. Tamtéž, č. 1186. 32
Jakub Formánek Slovo a svoboda v pojetí Pia XI. ve 30. letech 20. století
Bibliografie BESIER Gerhard, Die Kirchen und das Dritte Reich. Spaltungen und Abwehrkämpfe 1934 – 1937, Berlin – München 2001. BESIER Gerhard, Svatý stolec a Hitlerovo Německo, Brno 2008. BIFFI Monica, Mons. Cesare Orsenigo nunzio apostolico in Germania (1930-1946), Milano 1997. Enchiridion delle Encicliche 5, Pio XI. 1922-1939, Bologna 1995. POSPÍŠIL Ctirad Václav, Pius XI. - Antitotalitní encykliky, Praha 2015. RENDINA Claudio, Příběhy papežů, Dějiny a tajemství, Praha 2005. SCHMIDER Christoph, Die Freiburger Bischöfe: 175 Jahre Erzbistum Freiburg. Eine Geschichte in Lebensbildern. Freiburg 2002. TALIANI Francesco Maria, Vita del Cardinale Pietro Gasparri, Segretario di Stato e povero prete. Milano 1938.
33
Filosofické příspěvky
34
Rudolf Kardoš Slovo o Slovu o slovu
Rudolf Kardoš
Slovo o Slovu o slovu Abstrakt Byla to snad hravost, jež vnukla mi myšlenku, nápad i plán, jak – na první pohled nesměle a lehkovážně, za to však s upřímným zájmem a tíhou – sestavit Slovo. Pouhým přidáním těchto pěti písmen pokusil jsem se otevřít, popsat a předvést esej Václava Havla Slovo o slovu. Záměrem mé aktivity nebylo charakterizovat projev svobody pomocí slov, byť by tak jistě text korespondoval se všemi svými sousedy, ale vlastní slovo, jež se stalo… Text je možné vnímat, nikoli však nutně a se záměrem, ve třech interpretačních (spíše pokusech o tuto činnost) rovinách. Slova na počátku jsou věnována autorovi, slova ve středu jeho Slovu o slovu, slova závěrečná jedné z linií pojímání slova, již autor představil. Já slovo uchopil, částečně rozvedl a s dobrým úmyslem připojil svou interpretaci výkladu významu slova pro člověka od Zdeňka Neubauera. Zvládnout hravě vnuknutí hravé myšlenky bylo by nemožné, možná už jen proto, že myšlenka je ideální a slova popisují svět.
Esej Slovo o slovu Václava Havla z července 1989 je posledním velkým autorovým esejem z doby komunistického režimu. Byl napsán jako děkovná řeč za mírovou cenu, kterou Havlovi udělili němečtí knihkupci. Havel v něm částečně představuje hodnotu svobodného slova v nesvobodném systému a zastává se svých uvězněných či stíhaných přátel právě kvůli svobodě názoru. Pro interpretaci tohoto eseje je nutné uvědomit si osobní pozici Václava Havla v létě roku 1989, kdy to již nebyl žádný neznámý či poloznámý spisovatel, ale po Moci bezmocných1 a zejména Dálkovém výslechu2 Karla Hvížďaly se z Havla stala v západních zemích velmi sledovaná osobnost československého disentu. Václav Havel si byl jakožto absurdní dramatik vždy vědom významu slova, ale esej Slovo o slovu je svým způsobem v mnohém specifický. Pro formování Havlova myšlení a uvažování bylo důležité, s kým se stýkal a kdo dokázal jeho promýšlení rozvíjet. Havel sám
1
Václav HAVEL, Moc bezmocných, in: Anna Freimanová (vyd.), Moc bezmocných a jiné eseje, Praha 2012, s. 96 – 223. 2 Václav HAVEL – Karel HVÍŽĎALA, Dálkový výslech, Praha 1990. 35
Rudolf Kardoš Slovo o Slovu o slovu ve svých pozdějších projevech často jmenoval prof. Jana Patočku, ale téměř vždy se jednalo o symbolické vztahování se k nositeli pravdy v kontinuitě českého myšlení – podobně jako u Masaryka.3 Pokud budeme chtít sledovat linii myšlení Václava Havla, která se odráží nejen ve Slovu o slovu, ale také v následných prezidentských aktivitách, a pomineme-li výchovu v dětství a mládí, zřejmě nejdůležitějším určujícím bodem pro myšlení V. Havla byl jeho nejdelší vězeňský pobyt v letech 1979-1983. Během tohoto pobytu vytvořil soubor úvah vydávaných jako Dopisy Olze4, které ovšem, jak známo, nebyly z větší části adresovány manželce Václava Havla, ale jeho bratru, Ivanu M. Havlovi. Dopisy Ivana M. Havla jsou veřejnosti přístupny od roku 2010 pod názvem Dopisy od Olgy5, k tomuto názvu je však mnohdy žertovně, ve skutečnosti velmi vážně, dodáváno: vlastně od Ivana, vlastně od Zdeňka. Vysvětlení prvního vlastně je již částečně známé. Ivan M. Havel svému bratrovi do vězení psal a přepisoval, kromě svých vlastních úvah či recenzí divadelních her, také například nové poznatky z fyziky, ale zejména filosofické texty.6 Pro uvažování Václava Havla byly možná důležitější a přínosnější reakce, odpovědi a texty, které Ivan M. Havel přepisoval z prostředí filosofického bytového semináře – Kampademie7, zejména texty Radima Palouše a Zdeňka Neubauera. Neubauer byl vlastně hlavním korespondentem v závěrečné fázi vězeňských dopisů. Při promýšlení významu vězeňské korespondence není nejzajímavější to, jakým způsobem Havel reagoval na „odborné“ odkazy k Heideggrovi či Lévinasovi, ale základní filosofická zkušenost, kterou vyjadřuje.8 Tato zkušenost se pak ale jeví jako vcelku prostá: „Reflexe každodenních osobních zkušeností vede myslícího k uvědomění pocitu sounáležitosti s jednotou lidstva a kosmu a k pocitu spoluzodpovědnosti za dění ve světě. Tuto zodpovědnost člověk má vzhledem k univerzálnímu principu, který stojí za vším děním a který by bylo možno nazvat ‚Bohem‘ – ale takové vyjádření by bylo příliš konkrétní.“9 Zdeněk Neubauer v závěru vězeňské korespondence interpretoval tento postup Havlova myšlení v podstatě jako náboženskou konverzi.10 Havel na to reagoval, že se mu ještě
3
Martin C. PUTNA, Spiritualita Václava Havla, české a americké kontexty, Praha 2009, s. 31. Václav HAVEL, Dopisy Olze, Praha 1990. 5 Ivan M. HAVEL, Dopisy od Olgy, Praha 2010. 6 Zde je na místě připomenout Heideggerovy eseje Řeč a Polní cesta, pasáže z Lévinasovy knihy Humanismus druhého člověka; více: Martin C. PUTNA, Václav Havel. Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století, Praha 2012. 7 Srov. Daniel KROUPA, Dějiny Kampademie, Praha 2010. 8 Srov. Ladislav HEJDÁNEK, Havel je Uhlík, Praha 2009, s. 97 – 104. 9 M. C. PUTNA, Spiritualita, s. 45. 10 Srov. Zdeněk NEUBAUER, Consolatio Philosophiae hodierna, Praha 2010. 4
36
Rudolf Kardoš Slovo o Slovu o slovu nedostalo skutečného oslovení či zjevení, aby mohl přiznat odpovědně svou víru v ‚Boha‘.11 Samozřejmě zde máme na mysli katolicky orientovanou víru v Boha, ostatně i členové Kampademie byli až na Ivana M. Havla katolíci. Tento druh katolicismu však neznamenal systém závazných nauk a iracionálních pobožností, ale katolicismus jako osobní identita.12 Havlovo obrácení se k duchovním tématům nezůstalo jen tématem závěrečných Dopisů Olze, ale přešlo do různých dalších textů, ve kterých najdeme onu specifickou necírkevní zbožnost, zato však velmi odpovědně a vážně sdílenou. Z divadelních her je v tomto asi nejviditelnější Havlova poněkud sarkastická hra Pokoušení z roku 1985, jejímž tématem je ironická parafráze mýtu Fausta. Přes všechen vysmívající se charakter hry byla Kampademií velmi vážně přijata. Její členové se osudem Foustky, pracovníka ústavu pro potírání nevědeckých světových názorů, jenž se sám začne zabývat okultismem, až se setká s inkarnací ďábla, velmi vážně zabývali.13 Pokud se přesuneme do roviny esejistické, před očekávaným Slovem o slovu se musíme pozastavit, však jen krátce a v náznaku, nad Děkovnou řečí za Erasmovu cenu14 z roku 1986, kde Havel Erasma Rotterdamského chválí jako křesťanského humanistu: „Pokoušel se – bezúspěšně – tváří v tvář tomuto rozkolu uchovat a zachránit jednotu evropského ducha, evropského vědomí, evropské tradice. Tyto hodnoty se mu při tom protínaly v myšlence, že to, co je v nejvyšším slova smyslu lidské, je i křesťanské, a že tudíž nárok lidskosti, budou-li ho ctít všichni, je schopen překlenout spory nároků, ať už konfesních, národních, či mocenských.“15 Esej Slovo o slovu lze prohlásit za Havlovo finální duchovní slovo na samém sklonku nesvobodného režimu. Není zde sice vysloven žádný konkrétní program, ale je v něm vyslovena ona otevřenost do různých duchovních proudů minoucnosti s vírou, že všechny jsou výrazem jednoho společného duchovního principu.16 Havel v eseji rozvádí tajemnou moc slova v lidských dějinách, kterou si člověk téměř vždy uvědomuje. Začíná srovnáním výbušné síly slova v nesvobodném systému, jako byl komunistický režim s naopak malichernou bezvýznamností dopadu slov v prostoru liberální demokracie, již pro autora tehdy představovalo právě západní Německo. V krátkém náčrtu Havel připomněl některé případy 11
M. C. PUTNA, Spiritualita, s. 47. Pokud bychom chtěli srovnávat Václava Havla a Tomáše Garrigua Masaryka v duchovní oblasti, nejužší bod bychom nalezli právě tady. 13 Srov. Pavel BRATINKA a kol., Faustování s Havlem. Úvahy o archetypu Fausta nad evropskými dějinami a nad Havlovou hrou Pokoušení, Praha 2010. 14 Václav HAVEL, Děkovná řeč za Erasmovu cenu, in: Anna Freimanová (vyd.), Moc bezmocných a jiné eseje, Praha 2012, s. 224 – 237. 15 Tamtéž, s. 229. 16 M. C. PUTNA, Václav Havel, s. 243. 12
37
Rudolf Kardoš Slovo o Slovu o slovu historických a osvobozujících slov a nezapomněl podotknout schopnost týchž slov působit nevýslovnou škodu, jako příklady zvolil nacistické Německo a Chomejního Írán. 17 Poté Havel rozvíjí myšlenku možná až nečekanou od někoho, kdo se slovy živí: „Všechny důležité děje reálného světa – krásné i obludné – mají totiž vždycky svou předehru ve sféře slov. Jak jsem již řekl, mým dnešním úmyslem není předávat vám zkušenost člověka, který poznal, že slovo stále ještě něco váží, když se za ně musí platit i vězením. Mým úmyslem bylo vyzpovídat se z jiné zkušenosti, kterou jsme v tomto kousku světa s váhou slov učinili a která – jak jsem pevně přesvědčen – má univerzální platnost: totiž ze zkušenosti, že se vždycky vyplatí být k slovům podezíravý a dávat si na ně pozor a že žádná opatrnost tu nemůže být zbytečně velká. Podezřívavostí ke slovům se zdá rozhodně zkazit míň než přemrštěnou důvěrou v ně.“18 Závěrečné pasáže se věnují odpovědnosti za pronášená slova a uvědomění si jejich charakteru, totiž nestálosti vycházející z okamžiku pronášejícího: „Totéž slovo může být jednou pokorné a podruhé pyšné. A nesmírně snadno a velmi nenápadně se může slovo pokorné proměnit ve slovo pyšné, zatímco jen velmi těžce a velmi dlouze se mění slovo pyšné ve slovo pokorné.“19 Havel se pozastavuje nad neodpovědností a pýchou člověka, který si kvůli své povýšené rozumnosti sám o sobě začal myslet, že pochopil své vlastní dějiny, své vlastní místo ve světě a dokonce si obhájil možnost smést ze své cesty kohokoli, kdo by mu ji chtěl nějakým způsobem zkřížit. Ona zodpovědnost, kterou zde Havel vystavuje, není však pouze zodpovědnost společenská, politická či občanská, i když by mohla být, ale zde je to metafyzická povinnost – Je to úkol bytostně mravní: „Jako takový není ovšem zakotven před horizontem námi dohlédnutého světa, ale až někde tam, kde přebývá ono Slovo, jež bylo na počátku všeho a jež není slovem člověka.“20 Tento téměř závěrečný citát nás vrací opět na začátek Havlovy děkovné řeči, kde v návaznosti prohlašuje téměř až teologickou úvahu: „Na počátku bylo slovo, praví se na první stránce jedné z nejdůležitějších knih, které známe. V té knize to znamená, že zdrojem veškerého stvoření je Slovo Boží. Neplatí to však, přeneseně, i o veškerém konání lidském? Není to snad i v našem případě slovo, které je nejvlastnějším zdrojem toho, čím jsme, ba samotným základem toho způsobu vesmírného bytí, kterému říkáme člověk? Duch, lidská duše, naše sebeuvědomění, schopnost zobecňovat a myslet v pojmech, chápat svět jako 17
Václav HAVEL, Slovo o slovu, in: A. Freimanová (vyd.), Moc bezmocných a jiné eseje, s. 274 – 291. Srov. Michael ŽANTOVSKÝ, Havel, Praha 2014, s. 306 – 307. 18 Tamtéž, s. 287 – 288. 19 M. ŽANTOVSKÝ, Havel, s. 290. Srov. Radim PALOUŠ, Hovory s Havly, Středokluky 1999, s. 6. 20 V. HAVEL, Slovo o slovu, in: A. Freimanová (vyd.), Moc bezmocných a jiné esej, s. 291. 38
Rudolf Kardoš Slovo o Slovu o slovu svět a ne jen jako své okolí, a posléze i naše schopnost vědět, že umřeme a přesto žít – není to všechno snad zprostředkováno, či přímo tvořeno také slovem?“21 Podle Havla je tento zázrak stvoření klíčem k dějinám člověka i společnosti, jaké slovo ovšem nalezneme na samém počátku lidstva? V tradici evropského myšlení a vzdělanosti musíme začít u nejpřirozenějšího, původního, pradávného tradovaného příběhu, slova vyprávěcího – mýthos. Mýty, to jsou báje o vzniku světa, bohů a lidí, pověsti o významných činech, o oslavě věcí minulých, které představují pouhé mínění – doxa. Ne však skutečné vědění, epistémé, které lze nabýt pouze poznáním, jehož základem je logos, tj. zkoumání vědecké, soustavný výklad, rozumový náhled či logická úvaha. Starověká řecká filosofie vyrostla na kritice mýtů logem – argumentačním slovem. To ovšem neznamenalo, že by filosofové mýtus opustili, nadále zůstal jako jistá didaktická pomůcka pro ty, kdo nebyli schopni kráčet po náročné a klikaté cestě logu.22 Pokud se podíváme na současný vědecký postoj, částečně i na Havlova pyšná slova, vidíme, že se náš postoj k mýtu v mnohém nezměnil. Staré mytologické výklady světa byly sice nahrazeny výklady vědeckými, ale kdo je schopný kráčet po přímé a strmé cestě vědy? Pokud chceme vědecké teorie přiblížit k přirozenému chápání člověka, opět se uchylujeme k zábavným příběhům, zatímco ale tím podstatným stále zůstávají zákonitosti, data a fakta, které tvoří pravdu. V nitru tohoto postoje je přesvědčení, že povaze skutečnosti odpovídá výklad, a nikoli vyprávění, pojmy, a nikoli představy, vztahy příčinné závislosti, a nikoli vztahy podobností či dějových souvislostí. A to vše s předpokladem, že skutečnost je předem dána, je hotová, bez času a děje.23 Mytický vztah ke skutečnosti je ale jiný, zde skutečnost není daností, ale dějem, proto je nejpřiměřenějším způsobem jeho poznání vyprávění. Skutečnost ale není vlastním obsahem vyprávění, nýbrž jeho látkou, proto je mýthos původnější a základnější postoj ke světu než logos. Kdykoli vyprávíme příběh, nebo mu naopak nasloucháme, zakoušíme skutečnost samu, logos je jen způsob jak tuto prvotní zkušenost vyložit.24 Mytické vyprávění nic nevysvětluje, má svůj obsah, který se děje. Mytický člověk od svého bájesloví neočekává odpovědi na otázky, své porozumění světu čerpá ze smyslu vyprávěného děje, tak mysl vstupuje v soulad se skutečností. Vyprávění není sdělováním, ale sdílením, skrze které vyvstává svět určitého společenství, jenž má své zvyky, děje, obyčeje, pravidla a hodnoty, vše vtělené v jazyk. Tento svět ale není iluzorní, naopak 21
V. HAVEL, Slovo o slovu, in: A. Freimanová (vyd.), Moc bezmocných a jiné eseje, s. 275. Zdeněk NEUBAUER, Golem a jiná vyprávění o symbolech a podivuhodných setkáních, Praha 1998, s. 9. 23 Tamtéž, s. 10. 24 Tamtéž, s. 10. 22
39
Rudolf Kardoš Slovo o Slovu o slovu je skutečný a může být filosoficky nazírán a na tomto základě vědecky poznáván. Skutečnosti přirozeného světa však schází oddělitelnost od mytologického podkladu, nezávislost na události vyprávění.25 Přes veškerou vzdělanost antického světa, logem ovládaného světa, mýtům nevěřícího světa, tento svět náhle přijme zprávu o tom, že logos se stal tělem, že pobýval mezi námi natolik konkrétně, že lze o této události vyprávět. Veškerá dosavadní vzdělanost byla vtělena, rozvinuta v příběh, ve kterém spočívá pravda tohoto logu, jež naplňuje smysl všeho dosavadního vědění a filosofie. Tato pravda po nás nežádá, aby byla pomocí logu pochopena, nýbrž žádá víru, vzývá k následování, k nápodobě, což je prazvláštní při uvědomění si, jak málo byla pouhá víra filosofií ceněna. Příchod křesťanství však neznamená návrat k nějakému upadlému způsobu života založeného na mínění, naivní a nekritické důvěře, ale znamená přirozený vztah člověka ke skutečnosti. Neznamená ústup od přísných požadavků logu, zejména v odpovědnosti svého myšlení a poznání. Onen vtělený mýtus – logos – nezavazuje člověka k odcizené racionalitě, tak citelné i v současnosti. Logos a mýthos již nejsou protiklady, nýbrž tímto příchodem dochází ke smíření.26 Ač se může zdát, že postoj víry je v jistém smyslu postojem jakési druhé naivity, není tomu tak. Tento logos, jenž byl na počátku, skrze něhož všechno je tvořeno a který se zjevuje v mýtu, nepřestal být logem. O víru můžeme opřít důvěru v mýtus, ale stále nám tu zůstává reflexe ontologických předpokladů víry, která vychází z filosofie, ale kterou by sama filosofie nikdy nevytvořila.27 Takto založená víra v Boha není jen pasivním věřením, pouhou domněnkou, ale předpokládá subjektivitu bytí. Látkou vší skutečnosti je látka příběhu, příležitost k jeho tvůrčímu, svobodnému rozvíjení, na němž se smyslu-plnou řečí podílíme. Zde je to tvůrčí slovo, skrze které všechno jest tvořeno.28 Na závěr slovy Zdeňka Neubauera: „A původní protiklad logu a mýtu byl v tradici evropského racionalismu nahrazen protikladem vědění a víry. A kdykoli živá víra zakrněla a logos převládl, stal se člověk bezbranným proti druhotným, racionalistickým mýtům, vědeckým či ideologickým a padl za oběť iracionalitě.“ Na počátku bylo slovo – Interpunkční znaménko na konci této věty si každý doplňte to své.
25
Z. NEUBAUER, Golem, s. 10 – 11. Tamtéž, s. 12. 27 Tamtéž, s. 13. 28 Tamtéž, s. 13. 26
40
Rudolf Kardoš Slovo o Slovu o slovu
Bibliografie BRATINKA Pavel a kol., Faustování s Havlem. Úvahy o archetypu Fausta nad evropskými dějinami a nad Havlovou hrou Pokoušení, Praha 2010. HAVEL Ivan M., Dopisy od Olgy, Praha 2010. HAVEL Václav – HVÍŽĎALA Karel, Dálkový výslech, Praha 1990. HAVEL Václav, Děkovná řeč za Erasmovu cenu, in: Anna Freimanová (vyd.), Moc bezmocných a jiné eseje, Praha 2012, s. 224 – 237. HAVEL Václav, Dopisy Olze, Praha 1990. HAVEL Václav, Moc bezmocných, in: Anna Freimanová (vyd.), Moc bezmocných a jiné eseje, Praha 2012, s 96 – 223. HAVEL Václav, Slovo o slovu, in: Anna Freimanová (vyd.), Moc bezmocných a jiné eseje, Praha 2012, s. 274 – 291. HEJDÁNEK Ladislav, Havel je Uhlík, Praha 2009. KROUPA Daniel, Dějiny Kampademie, Praha 2010. NEUBAUER Zdeněk, Consolatio Philosophiae hodierna, Praha 2010. NEUBAUER Zdeněk, Golem a jiná vyprávění o symbolech a podivuhodných setkáních, Praha 1998. PALOUŠ Radim, Hovory s Havly, Středokluky 1999. PUTNA Martin C., Spiritualita Václava Havla, české a americké kontexty, Praha 2009. PUTNA Martin C., Václav Havel. Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století, Praha 2012. ŽANTOVSKÝ Michael, Havel, Praha 2014.
41
Michal Jirman Zvážení svobody slovem
Michal Jirman
Zvážení svobody slovem Abstrakt Autor se v tomto článku zamýšlí nad úlohou svobody v současném i minulém světě. Na základě literatury velikánů teorií nejen o svobodě se snaží nalézt cestu k utvoření názoru vlastního. Jakou má cenu svoboda pro dnešního člověka a jak vůbec člověk se svoji svobodou nakládá. Na takovéto otázky by měl článek poukázat pokusit se částečně odpovědět a zároveň vyzvat k zamyšlení.
Co si dnes pod touto entitou přestavíme? Co to pro nás znamená? Můžeme dělat, co se nám zachce. No to vlastně neplatí úplně… Nikdo nás k ničemu nenutí… Nejsme pod kontrolou někoho jiného… Máme vlastní názor. Byl bych skutečně rád, kdyby bylo možné všechny tyto body bez výjimky potvrdit. Jak ale sami cítíte, to prostě nejde. Ze svobody se stalo heslo, které mnoho neznamená. Každý svobodu hlásá, ale kdo ji žije? Svět se ubírá stále složitějšími stezkami, a je stále promyšlenější. Zatím co Orwel se obával Velkého bratra, my ho dnes máme za nejbližšího přítele a vyzradíme na sebe v rámci sociální sítě všechno. Ve společnosti chybí slušnost. Je velice jednoduché v internetové konverzaci někoho odsoudit ať už slovně, nebo pochybným piktogramem. Zkuste ale ta samá slova či emoce použít i při komunikaci tváří v tvář, to už není tak jednoduché, neboť před sebou máte člověka, jako vy a ne obrazovku. Jak to může dopadnout se svobodou, když ji takto odmítáme? Nemůžeme do nekonečna podléhat dojmu o sjednocení demokracie a svobody. Demokracie, která byla praktikována ve starověkém Řecku, nebyla rozhodně podmíněna všeobecnou svobodou. Volit mohli jen občané polis a těch bylo mezi obyvateli jen několik nemnoho. Demokracii se ale dnes stala téměř synonymem svobody, což také není pravda. Sice máme svobodu, ale jak s ní nakládáme. Fridrich Nietsche rozlišuje “svobodu od něčeho” a “svobodu k něčemu”. Oboje je pak součástí svobody jako celku. Mít však na mysli, že svoboda nám zaručuje bezpečnost a libovůli je také mýtus, který by ovšem lidé rádi viděli. 42
Michal Jirman Zvážení svobody slovem Jen si to představte, nikdo po Vás nic nechce a máte všechno. Sice byly pokusy takovýto stav vytvořit, ale rozhodně ne na bázi svobody. Je pochopitelné, že svobodě se člověk musí učit, neboť stát zajistí svobodu od něčeho, ale s tím svoboda k něčemu padá na nás. Jak vidíme již v Biblických svědectvích, svobodná vůle dána Adamovi a Evě byla zneužita k prvotnímu hříchu. Se svobodnou vůlí jsme se pak nenaučili pracovat do dnes, přes spory Erasma Rotterdamského s Luterem, přese všechny revoluce, stále neumíme svou vůli nasměrovat k nějakému pořádnému a kladnému cíli. Svoboda je sice pohodlná, ale pokud se spokojíme pouze s pohodlím, přijdeme o demokracii a tím pádem i o svobodu. Svobodná vůle zde musí nastoupit v každém, jako imperativ pro konání. Když totiž nebude svobodný člověk konat, stává se jen vlekem ostatních, bytostí bez vůle a domnělé možnosti cokoli změnit. Ve svobodě nemůže nikdo nařídit “braň svobodu” to by mělo být základním rysem svobodného člověka, totiž svou svobodu bránit a aktivně se podílet na jejím udržení či rozšíření. Další záležitostí, která mne znepokojuje je nekonečné štěpení společnosti. Hannah Arendt sice píše o masové kultuře a společnosti, v té se však nakonec cítí každý sám a osamocen. Neustálá sekularizace, individualizace a atomizace společnosti způsobuje, že lidé se nezajímají o nic než o sebe a nějaký zájem o veřejné věci, či spolupráci na nějaké společné věci je stále složitější. Vytrácí se, u nás v posledním století již tak dost slabé, společné náboženství. To totiž vytváří také pocit sounáležitosti a angažovanosti v zájmu o druhé. A to ne ve smyslu nějakých drbů, či neslušného vměšování se do soukromých záležitostí, ale zájem o druhé jako je almužna, pomoc, charita, invenčnost, atd. Lidé nemají pak touhu nějak se potkávat a organizovat, bez toho ovšem může demokracie sotva přežit. Komu je vůbec svoboda určena a je každý předurčen ke svobodě? Mohlo by se zdát, že svoboda je jen “hra elit” protože obyčejný člověk stejně nemá šanci cokoli změnit. Lze říci, že právě elita má potřebný odstup od reálných problémů a může proto lépe zhodnotit postup při “léčení” společnosti. Obyčejný člověk, můžeme-li korektně použít tento výraz, je až příliš svázaný problémy všedního dne a má málo času k prozkoumání a promyšlení tématu. Je až příliš zainteresován v soukromých problémech, že mu to brání od generalizace a náhledu “obecného dobra”. Z tohoto pohledu, tedy obecného dobra, jsou pak do jisté míry proti sobě postaveny teorie dvou velikánů politologické teorie tedy J. Locka a T. Hobese. Podle Locka má člověk právo na vzbouření se proti tyranu, ale co když člověk špatně vyhodnotí vládce a označí jej za tyrana, kterého může beztrestně svrhnout. Proti němu vystupuje Hobes se svým 43
Michal Jirman Zvážení svobody slovem Leviatanem, tedy nezpochybnitelnou mocí, kterou je třeba poslouchat, ale co když se k moci dostane opravdový tyran, v takovém případě tedy nemá člověk šanci na obranu, či protest? Samozřejmě v dalším vysvětlování oba autoři uvažují dále a ve výsledku se k sobě docela blíží, i když jsou dáváni za příklad původců protichůdných idejí. Co je důležité si uvědomit, je že svoboda nám dává šanci a to šanci, jak činit správně tak činit špatně. Nevede lidi k “lepšímu” ale k tomu co si kdo v ideálním případě zaslouží. Je tak jasné, že svoboda se může stát v očích těch, kteří učinili špatné rozhodnutí, přítěží a budou volat po silné ruce a pravidlech, které trochu společnost sváží a tím pádem zjednoduší. Lidé mají zkrátka silnou tendenci k ovládání druhých. Silnější osobnosti si podmaňují ty slabší a činí z nich nástroje k naplňování svých cílů. Slabším to paradoxně nevadí, ba naopak, protože vědí, co mají dělat, někdo jim to poradí, či nařídí a oni nemusí podstupovat martyrium samostatného rozhodování, se kterým člověk přijímá i možnost chybného rozhodnutí. Když rozhodne někdo jiný, je pak snazší z chyby obvinit jeho. Proto je velice jednoduché od svobody sklouznout k nesvobodě. Je nutné svobodu znovu probírat a přetřásat, aby měli všichni šanci uvědomit si její nesporné výhody. Svoboda musí stále znovu vznikat, protože bude neustále zkoušena. Svoboda se mnohem lépe definuje záporně, když je člověk zotročený nabývá v jeho očích svoboda jasných obrysů, zbavit se utlačovatele, naplňovat vlastní zájem. Člověk, který je naopak odrostlý ve svobodě ztrácí ze zřetele výhody, které mu byly dány do vínku, není schopen svobodu vymezit proti nesvobodě. Svoboda se tedy nemusí ani zdaleka rovnat spokojenosti, o tom máme velice stará svědectví: “Synové Izraele před nimi naříkali: „Proč jsme jen nezemřeli Hospodinovou rukou v Egyptě? Tam jsme sedávali nad hrnci masa a jídali chléb do sytosti! Vy jste nás ale odvedli sem na poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem!“1 Je lehké nechat se ovládat a být konformní se záměry svého otrokáře, či nadřízeného, skýtá to mnohé odměny a hlavně jistoty. Cena svobody je pak ve vykoupení a v náročné práci. A jak je to dnes? Dnes svobodu vnímáme (aspoň podle hodnocení Zygmunta Baumana) v souladu s individualismem a kapitalismem. Podíváme-li se do historie, zjistíme, že hrdinové průmyslové revoluce byly selfmademani, kteří vlastní pílí docílili vysokého místa ve společenském žebříčku. Vyhrávalo být nekonformní a rvát se o svojí svobodu. Jak funguje postup dnes? Pocházet z dobré rodiny, vystudovat co nejlepší školu, získat dobré místo a plnit plán. Prorazit se samostatným plánem je heroický a téměř nemožný výkon. Většina malých
1
EX 16,3. 44
Michal Jirman Zvážení svobody slovem záměrů, převedeme-li to do hospodářství tak podniků zanikla, kvůli monopolizaci, která je přirozená, kumuluje moc a zdroje a stává se partikulárním vítězem. Poražení, když se chtějí udržet, musí plnit úkony dané monopolem a nevyčnívat. Nejedná se ale jen o hospodářské odvětví. Měnit paradigma je dnes neobyčejně složité. Myšlenka může rezonovat, jen v kruzích, které poslouchají, a tedy i změna v myšlení nemůže být masová. Jak s oblibou říká Václav Bělohradský: “Váha slova se změnila. Tehdy se mluvit nemohlo a všichni by rádi naslouchali, dnes mluví každý, ale nikdo neslyší.“ Člověk, který se tedy chce vydat skutečně svobodnou cestou a využít všech možností, které jsou aspoň zákonně deklarovány, je zadupán společností, jakožto nonkonformní, tedy deviantní. Nejrychleji roste ten, který je schopen naplňovat předsudky, stereotypy a konformitu. Musí být připraven na velký útlak svých vedoucí, který ale rád snese s vidinou toho, že se jednou bude mít stejně jako oni, když zachová konformitu. Abychom to zase neviděli tak černě, je nutno přiznat, že v současné době se daří celkem dobře naplňovat obě misky vah, a to jak svobodu, tak jistotu, i když obě nikoli vrchovatě. Thorstein Veblen odhalil již na začátku minulého století zajímavý jev. Jedná se o soutěž v sociální pozici, kdy předměty a majetek se nestaly prostředkem k uspokojování potřeb, ale ponížili, nebo možná povýšili na sociální symbol. Vlastnit určité předměty se stává univerzálním odznakem moci a sociálního statusu. Je to jistý důsledek demokratizace společnosti. Dříve se člověk musel šlechticem narodit, dnes skoro stačí, když má velký dům, dobré auto vilu na pobřeží a Bůh ví co dalšího. Z hlediska fungování společnosti je toto jeden z možných způsobů, tato okázalá spotřeba jednak roztáčí kola ekonomiky a činí odbyt luxusnímu zboží i umění. Nabídka věcí je neomezená, tedy všichni mají naději na získání věcí tím pádem na sociální status. Navíc není nijak nedosažitelný, každý může několika věcmi vylepšit svůj status, je tedy určen i k masovému využití, a na masové spotřebě nakonec naše společnost stojí. Tento styl nemá konce ani vítěze, tedy může fungovat dostatečně dlouho a může se stát společenským paradigmatem, a také se stal ve smyslu dnešní konzumní společnosti. Ale nenechme se mýlit, žádný společenský řád netrvá věčně. Otázka je, zdali z tohoto relativně svobodného a zároveň pohodlného systému vystoupit chceme. Zde bych rád citoval Zygmunta Baumana: „Vzpomeňme si, že poté, co zpřetrhala komunitní a další pouta, která držela lidi na předem stanovených místech, postavila moderní doba před jednotlivce náročný úkol, vybudování vlastní sociální identity. Každý musel být připraven odpovědět si na nejrůznější otázky - “Kdo jsem?” “Jak bych měl žít?” “Kým 45
Michal Jirman Zvážení svobody slovem se chci stát?”- a pak přijmout zodpovědnost za odpovědi. V tomto smyslu je svoboda pro moderního člověka osudem, jemuž nemůže utéci jinam, než do světa fantazie nebo duševních poruch. Svoboda je tudíž dar z části danajský. Člověk ji potřebuje, aby byl sám sebou. Být sám sebou jen na základě vlastní svobodné volby však znamená život plný pochybností, obav a omylů.“2 A abyste mě v příspěvku aspoň trochu poznali, přidám i citát posledního Lancknechta, tedy Bedřicha ze Schwarzenbergu. Ten si do svého deníku dne 31. března 1856 zapsal: „Brzy budou beztak pouze lidé s plnými a prázdnými měšci anebo též takový, kteří nemají měšců vůbec, jelikož postrádají i kabátů, následovně kapes. … Dokud tahle nivelisace nebude provedena, pujdou věci jakžtakž. Až ale jednou budou jen bohatí a chudí, sytí a hladoví, poživači a nuzáci, peníze a jimi poskytovaný požitek budou platit za jediný cíl, jedinou zásluhu, vše ostatní za nicotné snění a ilusorní fantastiku, pak začne poprask!“3 A je to tady, tedy až na ten poprask, všichni jsme přijali indoktrinaci konzumerismem. Každý si může poskládat svou osobnost z milionů společenských symbolů, dům auto, ale i účes, jídlo, vzhled, značku ústní vody, znalosti, způsoby, vyjadřování a mnoho dalšího. Kdyby byl přesto někdo na pochybách, tak trh je tak ohleduplný, že nám servíruje i vzory, podle kterých se můžeme zařídit, napodobit a můžeme být naprosto svobodně šťastní, když nechcete být zrovna Justin Bieber, můžete to zkusit na Backhama, atd. Reklama, která nám servíruje tyto vzory, je pak asi jedinou jistotou v tak nestálém světě, zahledíte-li se na chvilku na reklamu, zjistíte, že vlastně nejste vůbec šťastní, protože nepoužíváte toto, a nemáte támhleto, a vůbec co si dovolujete pohrdat takto úžasným a svobodným stylem. Dnes se zkrátka jedná o podivné pojetí svobody, které bych ale rozhodně nerad bagatelizoval. Nejedná se o svobodného, který ovládá nesvobodného. V našem sytému mohou vyhrát všichni. Alarmující pak, je, že jedině v atomizované společnosti, jako ta naše je možné tento model pevně usadit. Lidé totiž nemají tendenci se sdružovat, protože je to náročné a obtížné, neradi hledají reálné vztahy ve svém okolí, protože reklama a media naservíruje jasný a zářivý svět, se kterým můžeme být šťastní, stačí se zařadit do stáda. Nejedná se o žádnou diktaturu, pouze se podařilo člověka spoutat jeho vlastním zdáním o svobodě. Přesto
bych
rád
nakonec
jako
pan
prezident
citoval
Churchilla:
„Říká
se, že demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních, které jsme vyzkoušeli.“ A tak to je, buďme rádi za zřízení, ve kterém nám bylo dáno žít a v dějinách
2 3
Zygmunt BAUMANN, Svoboda, Praha 2003, s. 72. Bedřich SCHWARZENBERG, Španělský deník. Zrození revolucí, Jemnice u Strakonic 1992, s. 111. 46
Michal Jirman Zvážení svobody slovem dosud nevídané míry svobody. Neusínejme však na vavřínech a pokračujme v budování vlastní společnosti a kvalitě našich životů. Děkuji za pozornost!
47
Michal Jirman Zvážení svobody slovem
Bibliografie ARENDT Hannah, Krize kultury, Praha 1994. BAUMANN Zygmunt, Svoboda, Praha 2003. Bible, Praha 2001. HOBBES Thomas, Leviatan, Praha 2009. LOCKE John, Druhé pojednání o vládě, Praha 1992. SCHWARZENBERG Bedřich, Španělský deník; Zrození revolucí, Jemnice u Strakonic 1992.
48
Antonín Kadlec Krátké zamyšlení o roli studenta na univerzitě
Sociologicko-kulturní příspěvky
49
Antonín Kadlec Krátké zamyšlení o roli studenta na univerzitě
Antonín Kadlec
Krátké zamyšlení o roli studenta na univerzitě Abstrakt Příspěvek je krátkým zamyšlením nad možnostmi seberealizace studenta na univerzitě. Stručně informuje o právech a povinnostech studenta a ve zkratce nabízí možnosti uplatnění i mimo rámec daný vysokoškolským zákonem a předpisy univerzity. Pro snazší uchopení problematiky rozděluje studenty univerzity dle jejich aktivity a akcentuje možnost svobodné volby každého jednotlivce.
Pokud se mladý člověk rozhodne studovat na vysoké škole, stane se po úspěšném přijímacím řízení součástí specifického společenství složeného nejen z dalších studujících, ale zároveň i z jejich pedagogů. Stane se součástí akademické obce vybrané univerzity. S tím mladý člověk získává různá práva, ale je povinen plnit si i konkrétní povinnosti. Podle toho, jak si je plní a jak přistupuje ke svým nově nabytým právům je buď studentem úspěšným, nebo neúspěšným. Úspěšný i neúspěšný student však může hrát v univerzitním prostředí specifickou roli, která je dána nejen jeho schopnostmi, ambicemi, ale i shodou okolností a možnostmi, které jsou mu nabídnuty dalšími členy akademické obce. Univerzitu tak tedy není možné vnímat jen jako budovu či instituci, jejímž produktem je vystudovaný člověk, ale jako množinu osobností, které udržují její chod a předávají studentům své vědomosti a zkušenosti. Aby mohla univerzita správně fungovat, nutně potřebuje jak pedagogické a technické pracovníky, tak i studenty. Univerzita má rovněž další role − role společenské, vědecké, etické a mnohé další. Ty však spolunaplňují i studenti. Lze rovněž říci, že nejen student může hrát určitou roli na univerzitě, ale stejně tak může hrát univerzita roli v jeho životě, což bezpochyby činí přímo, pokud se na ni student přihlásil, nebo i nepřímo, jelikož utváří a ovlivňuje sumu informací, které by se měly vyučovat na školách nižšího stupně, už jen tím, že pro vstup studenta do akademické obce vyžaduje určité znalosti, nebo přímo tvorbou učebních pomůcek. 50
Antonín Kadlec Krátké zamyšlení o roli studenta na univerzitě Práva a povinnosti studenta jsou dány především vysokoškolským zákonem1 a studijním a zkušebním řádem konkrétní univerzity. Tím stát a univerzita studentovi sice vytváří mantinely, ale zároveň nabízí řadu možností, které by člověk jako osoba stojící mimo akademickou obec nemohl využít. Zde je patrné, že každá univerzita sama o sobě nabízí studentovi, krom odlišné sestavy oborů, osobností, prostředí, také jiné možnosti. I to však souvisí s hlavními znaky a pojmy, na které každý student dříve nebo později narazí, přičemž jedním z těch nejdůležitějších znaků je svoboda. Záleží na každém jedinci, jakým způsobem se rozhodne svým studiem projít, univerzita a členové akademické obce tak nezkouší jen znalosti nabyté během svého studia, ale i charakter člověka, čímž ho pochopitelně zároveň ovlivňují. Student se může ale zcela svobodně rozhodnout, nakolik zodpovědně ke svým právům a povinnostem přistoupí. Tím se však učí ohodnotit i své vlastní schopnosti a studium na vysoké škole tak může být rovněž vnímáno jako jedna veliká zkouška vůle. Studenty je možné dělit různými způsoby a ty pak i vzájemně kombinovat. Vynecháno bude specifické členění studentů, jak je předložil ve své úsměvné knize Študáci a kantoři Jaroslav Žák,
2
ale pozornost bude věnována spíše aspektům spojeným s jejich rolí
na univerzitě, která je předmětem příspěvku. O tom, nakolik je student aktivní, do jisté míry může rozhodovat i typ studia, do kterého se zapsal. Student kombinovaného studia má přece jen méně možností zapojit se do chodu konkrétní fakulty nebo celé univerzity než jedinec zapsaný do studia denního. Přinejmenším má roli obtížnější. Dle aktivity je snad možné studenty rozdělit na aktivní, pasivní a studenty řekněme pasivně-aktivní. Otázkou pak je, jak roli studenta ovlivňuje skutečnost, je-li úspěšný, nebo neúspěšný. Zdá se, že neúspěšní studenti mohou být snadno spojováni s těmi neaktivními, nicméně nebývá výjimkou, že i velice aktivní student je nakonec studentem neúspěšným, což často může přímo souviset právě s jeho širokou základnou zájmů. Stejně tak je mnoho studentů pasivních a zároveň ve svém studiu úspěšných. Jejich nízká aktivita na poli univerzitním též samozřejmě nemusí přímo úměrně souviset s aktivitou studentů za jeho hranicemi. Pro zjednodušení problematiky se však příspěvek zabývá studentem úspěšným. Pasivní úspěšný student si samozřejmě musí plnit své povinnosti. Hlídá si tedy docházku, absolvuje zápočty a zkoušky, ale jen málokdy učiní něco nad rámec svých povinností. Je však jeho osobní volbou, zda bude na nepovinné přednášky docházet, nebo ne. Musí zvážit pouze a jen své schopnosti obstát u závěrečného hodnocení. Stejně tak se svobodně rozhoduje,
1
Zákon o vysokých školách - č. 111/1998 Sb. prochází aktuálně zásadní novelizací. V předešlých letech byly pokusy vytvořit jeho zcela novou podobu, které se nesetkaly s kladnou odezvou většiny akademické obce. 2 Jaroslav ŽÁK, Študáci a kantoři, Praha 1937. 51
Antonín Kadlec Krátké zamyšlení o roli studenta na univerzitě zda navštíví, či nenavštíví mimořádnou přednášku, konferenci nebo půjde kupříkladu volit svého zástupce do akademického senátu. Rozhodnutí studenta pasivního je pak ponejvíce negativní, ale to jej nijak nevyřazuje z akademické obce, do které patří, ač je jeho role méně výrazná. Student aktivní se rozhoduje o obdobných věcech a jeho rozhodnutí může být jak pozitivní, tak negativní. Odmítnutí účasti na přednášce je však možné často vysvětlit jeho další aktivitou, jako jsou výše zmíněné příklady. Na rozdíl od studenta pasivního však krom plnění povinností rovněž využívá svých práv a dalších možností ať již ve směru, který je mu zákonem či nějakým řádem nabídnut (například spolupráce na fungování orgánů univerzity jako jsou různé komise, či senáty), tak mimo ně dané příležitosti, které vznikly z jeho vlastní iniciativy (vlastní akce), případně přijetím nabídky jiného člena akademické obce (brigáda, výpomoc na nějaké události atd.) Posledním typem studenta, je student pasivně-aktivní. Tedy student, který se stejně jako další rozhoduje, jak dostojí svým povinnostem a využije svých práv, ale tento student při řešení zmíněných dilemat spíše kladně přijme možnost navštívení nějaké události, aniž by ji sám organizoval nebo se na ní podílel, případě je to student, který přijde k volbám, aniž by měl ambici být sám zvolen do konkrétních orgánů. Aktivity studenta by měly být náležitě ohodnoceny a univerzita k tomu má samozřejmě i nástroj. Tím jsou mimořádná stipendia. Nemohou však být udělována za jakoukoliv aktivitu. Odměny touto cestou jsou běžné pro studenty zapojené do oficiálních struktur univerzity či studenty podílející se na univerzitních událostech. Studenti jsou, jak bylo řečeno, součástí akademické obce a jako její součást mají své místo i v různých orgánech své alma mater. Těmi jsou například akademické senáty, díky kterým získají přehled o fungování fakulty a svými hlasy budou moci spolurozhodovat o celé řadě věcí, například i o budoucím vedení univerzity či fakulty. Různé vysoké školy mají studentské zastoupení v těchto orgánech nejednotné. Zákon jej totiž určil maximálním a minimálním poměrem. Poměr si pak určuje každá škola svobodně. Dále jsou to disciplinární či stipendijní komise, kde studenti již spolurozhodují o odměnách či trestech pro své konkrétní kolegy. Další možností je zapojit se do dlouhodobých činností, které mohou obsadit studenti, jedná se například o práci v univerzitní knihovně či jednotlivých studovnách, stejně jako do těch krátkodobějších aktivit, kupříkladu při konání různých konferencí, zajišťování a vyhodnocování anket či přípravu tradičních událostí pořádaných fakultami či univerzitou. Jedná se o fakultní plesy, majáles nebo třeba Proseminář pořádaný studenty naší fakulty. 52
Antonín Kadlec Krátké zamyšlení o roli studenta na univerzitě Specifickou činností je pak zapojení se do vědy a výzkumu skrze studentské granty. Účast na projektech pak již vyžaduje víc než jen aktivitu studenta, a pokud se chce student zapojit více než jen jako výpomocná síla, musí pilně pracovat. Míra jeho zapojení do chodu akademické obce a jejích aktivit je pak opět otázkou jeho svobodného rozhodnutí. Někdy pak musí využít příležitostí, jindy si je musí sám vytvářet. Vlastní invence studenta pak není dána žádnou smlouvou ani pravidly. Zde pak také odměny závisí především na vůli stipendijní komise, zda tyto aktivity uzná za hodné ohodnocení, a je vhodné to dopředu s členy komise či alespoň vedením katedry či fakult konzultovat. K případnému zajištění financí k pořádání akcí je pak vhodné se spojit s nějakou fungující organizací starající se o studentský život na univerzitě, například se Studentskou unií či různými fungujícími spolky na univerzitě. Další možností je pak takovýto spolek přímo založit. Oficiálně založený spolek pak má mnohé výhody oproti neformálnímu uskupení studentů. Pokud je ovšem s vedením dobrá domluva, dá se zajistit předfinancování různých akcí i bez oficiálního zakotvení skupiny studentů ve formě spolku. Státem uznaný spolek má však tyto možnosti širší, díky systému vedení do jisté míry vytváří značku, která zaručuje kontinuitu aktivit spolku i po odchodu aktivních studentů, kteří stáli u založení spolku. Rolí studentů na univerzitě je mnoho, jednou z nich je pak motivace pasivních studentů k aktivitě svou vlastní činností. Jsem rád, že si tuto roli řada účastníků konference vybrala a přeji jim co nejvíce nových aktivních či alespoň pasivně-aktivních kolegů.
53
Antonín Kadlec Krátké zamyšlení o roli studenta na univerzitě
Bibliografie ŽÁK Jaroslav, Študáci a kantoři, Praha 1937.
54
Lukáš Sláma Svoboda slova na sociální síti Facebook
Lukáš Sláma
Svoboda slova na sociální síti Facebook Abstrakt Hyde parkem dneška se stala sociální síť Facebook. V současnosti jejích služeb využívá kolem 1,5 miliardy osob na celém světě, a toto číslo neustále roste. Uživatelé mohou události komentovat nebo sdílet, případně vytvářet skupiny či stránky s různorodým obsahem. Řadě osob se tak otevírá takřka neomezený virtuální svět, který však s tím reálným má jen málo společného. Předkládaný příspěvek řeší, nakolik může v podstatě abstraktní společenství uživatelů sociální sítě ovlivnit veřejný (politický) prostor. Předmětem zkoumání se staly facebookové projekty směřující proti imigrační vlně z oblasti severní Afriky a Blízkého východu do Evropy, resp. prostoru Evropské unie. Je to zejména komunita Islám v České republice nechceme a politické hnutí Blok proti islámu. Zároveň jsou v krátkosti představeni názoroví oponenti a součástí příspěvku je taktéž sonda do způsobu užívání Facebooku jedním z řadových členů komunity IVČRN. V neposlední řadě je text podpořen obrazovým doprovodem. Cílem bylo zároveň upozornit na časté porušování pravidel užívání sítě a na míru etiky a zodpovědnosti některých přispívajících. Příspěvek byl připraven běžným sledováním aktivit skupin a hnutí, a to zejména v rozmezí měsíců října a listopadu 2015. Jedná se o zveřejněné informace, které jsou i v době vydání příspěvku (polovina prosince 2015) dohledatelné. Na tomto základě jsem došel k závěru, že u celé řady uživatel chybí základní znalosti pro pohyb ve virtuálním prostředí. Důležité je současně zjištění, že právě tento prostor může být velmi snadno zneužit, a v zásadě může posloužit k šíření rasové nenávisti a nedemokratických myšlenek. A to bez nutnosti takovou činnost nahlásit či ji vysloveně stíhat.
Sociální síť Facebook je v současnosti nejvyužívanějším komunikačním médiem. Podle údajů z února 2015 měla 1,5 miliardy aktivních uživatelů. Jako taková vznikla 1. února 2004 zakladatelem Markem Zuckerbergem. Ve svých prvopočátcích byla určena jen pro studenty
55
Lukáš Sláma Svoboda slova na sociální síti Facebook Harvardovy univerzity, později byla rozšířena pro všechny studenty se studentským emailem končící .edu, ac.uk atd. Jako první vysoké učení zapojené do tohoto systému byla na našem území Masarykova univerzita v Brně. Veřejným se Facebook stal až 27. února 2006, a to s jediným omezením – věkovým. Registrovaný uživatel musí být starší třinácti let. V tuto chvíli je jednou ze tří nejnavštěvovanějších webových aplikací na internetu. Předmětem mého krátkého příspěvku však není popis historie Facebooku jako sociální sítě. Budu se snažit ukázat, nakolik je možné toto médium využít pro šíření slova a zajištění jeho svobody. A nakolik je možné také tuto výsadu demokratické společnosti aplikovat. Svobodu projevu máme všichni zajištěni v Listině lidských práv a svobod, konkrétně v hlavě druhé, článku 17, odstavci 2.1 Tuto svobodu lze v demokratické společnosti (podle odstavce č. 4) omezit zákonem, a to v případě nezbytné ochrany práv a svobod druhých, bezpečnosti státu atd. Pro potřebu tohoto příspěvku jsem vybral ty nejdůležitější z Trestního zákoníku: § 355 Hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení § 356 Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod § 404 Projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka §
364 Podněcování k trestnému činu Jako
objekt
zkoumání
byla
vybrána
současná
uprchlická
krize
a
reakce
na ní na zmiňované síti. Vybrány byly komunity a stránky, které v současné době mají počet členů vyšší než 20 000 a jsou přímo orientovány ke komentování událostí s ní spjatými. 2 Co se týče příspěvků členů těchto prezentací, byly vybrány pouze reprezentativní vzorky. Neznamená to tedy, že všichni členové stránek bezvýhradně souhlasí s uvedenými výstupy. Pokud bychom se měli orientovat podle počtu udělení „To se mi líbí“, jsou to počty v řádu desítek, maximálně stovek hlasů. Vybral jsem několik takových stránek z celého spektra názorů. Pojďme si je nyní představit.
Blok proti islámu V současnosti zřejmě nejaktivnější, i co se týče politického života, je Blok proti islámu. Stránka měla 14. prosince 2015 celkem 27 713 členů. Prezentace sice nemá konkrétní popis, uvedené jsou však webové stránky blokprotiislamu.cz, kde jsou uvedeny názory hnutí. Předsedou „Bloku“ je Doc. Mgr. Martin Konvička Ph. D. Sám předseda tohoto „spolku 1
Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna, Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součást ústavního pořádku České republiky [vid. 14. 11.2015]. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html. 2 V době vyhotovení článku (14. prosinec 2015) byly všechny citované odkazy, komunity a odkazy aktivní. 56
Lukáš Sláma Svoboda slova na sociální síti Facebook stejného, jako jsou třeba Zahrádkáři“ v podstránce „Co chceme“ žádá konsolidování a v zásadě prosazování sympatizantů do aktivního politického života. Ve svých názorových oponentech (nazývá je „Sluníčkáři“ - toto označení se obecně vžilo a nejspíš vychází z tzv. Pravdoláskaře3) vidí „zosobnění nepřítele“. K „domorodým muslimům“ pronáší: „Milí mohamedáni, i vám bude lépe, pokud se zřeknete islámu. Osvobodíte se z otroctví, narovnáte páteř, zbytek světa vás přestane nenávidět (protože pozor: za tím „respektem“, který vám mnozí zbabělci vykazují, se často skrývá nejen strach, ale i nenávist a touha po odvetě). Možná si to rozházíte s rodinami kdesi pod Atlasem či Hindúkušem, ale pamatujte – k čemu rodinná pouta, která pohromadě drží jen strach? Ti, kteří si vaši lásku zaslouží, ti pochopí a místo těch, kteří nepochopí, získáte novou, lepší rodinu – světové hnutí odpůrců islámu, konkrétně pak světovou rodinu exmuslimů. A pokud vás někdo bude ohrožovat, ochráníme vás.“ Celý jakýsi program hnutí/spolku uzavírá tolika tematickým zvoláním: „K tomu nám dopomáhej Bůh“. Součástí prezentace je vytvoření speciálního konta, kam může člen i náhodný kolemjdoucí zasílat příspěvek v minimální hodnotě 50,- Kč. Ve stanovách je uváděn členský příspěvek, ne však jeho výše. Podpora Bloku (nebo hnutí) je též možná zakoupením propagačního materiálu na příslušném e-shopu. Zároveň toto hnutí vydává své „Národní listy pro“ (následuje dané okresní město, např. Teplice). Tam zcela odkazuje na svého politického partnera Úsvit - národní koalice. Spolupracují na demonstracích (např. 28. října 2015 v Ústí nad Labem) a mají dokonce své aktivní lokální politiky – pro Ústecký kraj David Kádner. Hnutí „Blok“ tak působí profesionálně. Je veden vysokoškolsky vzdělanými lidmi a ti vystupují v zásadě korektně. Na facebookové prezentaci se však z řad jak správců, tak fanoušků, objevují příspěvky, které jsou korektní jen minimálně. Daleko častější než přímé rasistické útoky jsou prezentována hanlivá až sprostá slova. Je zřejmé, že si mnoho z nich uvědomuje jakousi povinnost v tomto směru neupozorňovat a vyhnout se různým způsobům nahlašování ze stran opozičníků. Objevují se příspěvky, které jsou takřka na hraně. Jsou to například sdílené (!!!) obrázky spojující Angelu Merkelovou s Adolfem Hitlerem (viz obrazová příloha). V listopadu řadou příznivců hnutí otřásla zpráva o obvinění Martina Konvičky z rasové nenávisti. Ta se, kupodivu, odehrála, kde jinde, než na veřejném diskusním poli zvaném Facebook. Hnutí zareagovalo téměř okamžitě obviněním z „politického procesu“. Činnost hnutí v tuto chvíli bez jakékoliv pochyby směřuje k volbám. Dne 12. prosince 2015 proběhl 3
Pravdoláskař = zastánce názorů Václava Havla, věrný ideálům sametové revoluce roku 1989. Přestože se jedná o hanlivé označení, nazývají se tak často i sami jeho nositelé. K „Sluníčkářům“ viz níže. 57
Lukáš Sláma Svoboda slova na sociální síti Facebook sjezd, na kterém docent Konvička bez potíží obhájil post předsedy hnutí, do nejbližšího okruhu se dále dostal Ing. Petr Hampl a Mgr. Jana Volfová. Tzv. Akční rada hnutí bude zastupována taktéž známými jmény. Velmi úzká spolupráce byla zahájena s (opět!) facebookovým projektem Naštvané matky, zastupovaným Evou Hrindovou. Za asistence sociální sítě zde vzniká nové politické hnutí. Otázkou je, nakolik jsou tací „zástupci lidu“ kvalifikovaní pro bezesporu náročné úkony spojené se státní správou. A vzhledem k deklarovaným cílům „Bloku“ vyvstává otázka, na kterou umí odpovědět skutečně jen málokdo, ta zmíní - A co když dosáhnou svých cílů? A je vůbec schopné jich dosáhnout?
Islám v České republice nechceme Facebooková stránka, komunita, která platí za nejrozšířenější antiislámskou a antimigrační na českém internetu. Rozhodně se nezdá, že by tato komunita byla nějak ústředně řízená. Sami administrátoři v popisu stránky upozorňují, že se nejedná o organizovanou skupinu. Se svou členskou základnou přes 160 000 uživatelů patří mezi vůbec nejsilnější takto orientované komunity. Není to však jen virtuální prezentace. Lidé se pod záštitou IVČRN scházejí na různých demonstracích, účastní se a propagují události. Naposledy například konferenci „Evropa, imigrace a islám“ konané 27. října 2015 v Praze, kterou zaštítil prezident ČR Ing. Miloš Zeman.4 Nejsou však organizátory. Určité pokusy o vytvoření organizovaného spolku byly provedeny 25. dubna 2015, kdy proběhla ideová konference IVČRN. Záhy byl vytvořen „argumentační manuál“ jako soubor odpovědí k „pseudohumanistickým hlodům“ (mimo jiné mu dal like Doc. Martin Konvička). Přestože měla tato prezentace poměrně krušné začátky, kdy skutečně probíhalo téměř pranýřování každého, kdo zastával alespoň trochu jiné názory, je dnešní situace poněkud jiná. Dokonce se vytvořil určitý program, který zahrnuje, cituji: demokratickou ústavu, rovnoprávnost žen a mužů a sekulární stát vůči totalitním ideologiím směřujícím k potlačení práv a svobod člověka, zejména však vůči islámu. Skupina se důrazně distancuje od jakékoliv formy náboženského a politického extremismu. Názorově reprezentuje střední proud české populace v otázce imigrace, integrace a islamizace.5 Kromě toho, že chce mít holky v tílkách a minisukních, tak se také chtějí: přátelit s kým chceme - s křesťany, židy, budhisty nebo
4
Islám v ČR nechceme, Konference Evropa, imigrace a islám [vid. 10. 12.2015]. Dostupné z: http://www.ivcrn.cz/konference-evropa-imigrace-a-islam/. Konference na půdě Senátu neproběhla. 5 Facebook, Islám v České republice nechceme (Nezisková organizace) [vid. 14. 12.2015]. Dostupné z: https://www.facebook.com/ivcrn/info/?tab=page_info. 58
Lukáš Sláma Svoboda slova na sociální síti Facebook šamanisty, s lidmi, kteří v nic nevěří, prostě podle naší chuti, ne podle toho, co nám nakazuje nějaký muslimský imám.6 Ve svých diskusích se účastníci věnují velkým a zásadním tématům. Mimo jiné se vyjadřují k migračním kvótám, což je naprosto v pořádku, protože diskuse probíhají v poměrně klidné atmosféře. Nutno říci, že to je zejména díky téměř nulové přítomnosti opozice z řad oponentů. Podobně tomu je taktéž na druhé straně názorového spektra, kam se za chvíli přesuneme. Na rozdíl od řady daleko menších skupin jsou si dle mého administrátoři vědomi lidského potenciálu a neúčastní se radikálních událostí. Demonstrace, na které zvou nejvíce, jsou prezentovány jako poklidné – a často tomu tak je. Nedokáží však zamezit přístupu radikálně myslících jedinců. V nedávné minulosti se skupina proslavila akcí „2 hodiny týdně Anti-Islámu“. Účastníci měli nahlašovat mimo jiné neobjektivitu České televize. Přestože má stránka přes 150 tisíc členů, dalo této události like jen 240 z nich. Komunita se, podobně jako tomu je u „Bloku“ drží v rovině disputací a jen výjimečně se sáhne k tvrdému argumentačnímu slovníku. Přispívající v komentářích jsou často alespoň elementárně seznámeni s problematikou islámu a jeho věrouky. O to horší je prezentace některých čelních představitelů spolku/komunity. Mezi známé tváře IVČRN patří paní JUDr. Klára Alžběta Samková, Ph.D., advokátka zaměřující se na občanské a rodinné právo a výrazná osoba Bloku proti islámu. Možnosti skupiny se odrazily v letošním vyhlašování nejúspěšnějších interpretů české populární hudby Český slavík Mattoni 2015.7 Veřejně byla podporována poněkud vyhraněnější kapela nesoucí název Ortel. Samotná její současná tvorba je sice pobuřující, daleko komplikovanější je však její původ. Zejména je skloňována minulost „frontmana“ a zpěváka, Tomáše Ortela. Ten je znám jako autor mnoha textů kapely Conflict 88, kde je oslavován Adolf Hitler a běžnou součástí refrénu je heslo „heil“. V samotném překladu ono slovo znamená „zdar“ či „slávu“, v tomto případě odkazuje na nacistický režim 30. a 40. let v Německu. Kapela Ortel nedosáhla tohoto úspěchu díky své tvorbě, nýbrž díky propagaci IVČRN. Zvláště svým hitem „Mešita“8 drnkli na pomyslnou strunu řady příznivců této facebookové skupiny. Připomíná to popularitu písně „Pánu Bohu do oken“ od Tomáše Kluse, která byla zprofanována snad všemi demonstranty celého politického spektra. Není to tedy umělecký úspěch, ale schopnost sířit obsah sociálními sítěmi. 6
Facebook, Islám v České republice nechceme (Nezisková organizace) [vid. 14. 12.2015]. Dostupné z: https://www.facebook.com/ivcrn/info/?tab=page_info. 7 Český Slavík MATTONI, Výsledky ročníku 2015, Skupiny [vid. 13. 12.2015]. Dostupné z: http://www.ceskyslavikmattoni.cz/skupiny/cmsarticle/#.Vm1saNLhB9M. 8 Text písně viz Ortel, Tvorba, Mešita (2013), Mešita [17. 12. 2015]. Dostupné z: http://ortel.cz/tvorba/textskladby-ortel-mesita-mesita. 59
Lukáš Sláma Svoboda slova na sociální síti Facebook Samotné tyto zmiňované stránky nejsou rasisticky orientovány. Rozhodně tomu není primárně, avšak, přitahují k sobě osoby, které rozhodně zahodili jakoukoliv korektnost a jali se využít svobody projevu nejsnadnější možnou cestou, Hyde Parkem dneška – Facebookem. Tito uživatelé velmi často chápou prostor sociální sítě jako součást svého světa. Již si zřejmě – dle povahy příspěvků – neuvědomují, že pokud neprovedou omezení viditelnosti příspěvku, může kdokoliv tyto příspěvky sledovat i bez vědomí autora profilu. Podíváme se nyní na jednoho z mnoha takových uživatelů. Nebudu uvádět jméno, jen iniciály H. F. Tato osoba již zřejmě důchodového věku (věk neuvádí) podporuje zmíněnou stránku IVČRN. Příspěvky sdílené touto osobou mají diametrálně rozdílná témata. Tak například: 26. října 2015 v 7:49 sdílela video se slůnětem, které se tulí ke své ošetřovatelce, s nadpisem: „juj mazlík sladkej“. V 8:13 ten samý den sdílela příspěvek (viz obr. 3), ve kterém hrubě napadla teplického radního Dominika Feriho. A zatímco o několik příspěvků později obdivuje novou lavičku Václava Havla v Jeruzalémě, v „procesu s Dominikem Ferim“ používá spojení „ty kurvy havloidní“. Společnost Facebook v Prohlášení o právech a povinnostech, odstavec 3, řádek 7, výslovně říká: Nebudete zveřejňovat: nenávistné projevy, výhrůžky nebo pornografii.9 Takový příspěvek by měl být podle pravidel užívání sítě ohlášen, a uživatel má následně za povinnost označený příspěvek smazat. Zmíněná osoba má necelých 1 500 přátel, příspěvek je stále zveřejněný i pro nezaregistrovaného uživatele. Projevuje se vůbec poměrně radikálně. Dne 27. října 2015 sdílela příspěvek, který schvaloval doslovné (!!!) vyhazování „zkorumpovaných politiků“ do kontejnerů. Video skutečně ukazuje veřejné lynčování politiků – podle vlajek s největší pravděpodobností byl záznam z Ukrajiny. Typickým znakem pro takovou osobu je sdílení příspěvků podle pravidel užívání sítě – vše co uživatel nahraje na síť, se stává majetkem společnosti. Uživatelé pak pouze sdílejí „duševní vlastnictví“ autora. Tím se vynořuje celá řada ověřených zpráv a objektivních zpravodajských serverů, které přináší informace nevalné kvality. Od bulvárního způsobu publikování polopravd až po tzv. Hoaxy – mystifikaci. Jsou to upravená videa, či fotografie, jejichž opravdovost je možné ověřit několika vteřinami hledání na Google. Nejčastěji jsou to zprávy o pronikání bojovníků IS na území Evropy v přestrojení za imigranty. Nejznámějším se stal případ Laith Al Saleha ze září letošního roku. Informovala o tom tehdy
9
Facebook, Prohlášení o právech a povinnostech (odstavec 3, řádek 7) [vid. 14. 12.2015]. Dostupné z: https://www.facebook.com/legal/terms. 60
Lukáš Sláma Svoboda slova na sociální síti Facebook mimo jiné i Česká televize10, čímž si okamžitě získala neskutečný odpor za svou údajnou „neobjektivitu“. Rozšířené je též informování o různých výtržnostech spáchaných uprchlíky. Znásilňování, vraždění a podobně zvláště v severských zemích.
Především se těchto
informací chytila skupina IVČRN, jenž 2. prosince 2013 sdílela příspěvek o vlivu imigrantů na míře znásilnění v severských zemích. Údajně se totiž za posledních 5 let dopustili znásilnění v Oslu ve 100% imigranti z mimozápadních zemí. Norské Aftenposten uvádí poněkud jiná čísla (za rok 2014).11 Zaručená volnost projevu a téměř žádná kontrola relevantnosti informací (a už vůbec alespoň minimální sebekritika autorů) může přinést i klamavé informace. Ty mohou vést k poškození dobrého jména osobnosti, jako k tomu došlo například u Kamila Stříhavky, který podle „Bloku“ má / měl pronajímat dům Arabům. Za to si vysloužil, ačkoliv žádnou nemovitost v Teplicích nevlastní, nařčení z vlastizrady a kolaborantství. Za reportáž se musel její autor Tomáš Měšťan omluvit.12 Opustíme nyní facebookový prostor. I mimo něj existuje řada projektů, které jsou krajně pravicové, či levicové a mají potřebu vyjadřovat se k aktuálnímu dění. Některé šly ještě dále, než je pořádání demonstrací, a to k cílenému vyhledávání a zjišťování informací nejen o imigrantech, nýbrž také například lidech odlišné barvy pleti, k něčemu takovému slouží například stránka white-media.info. Smysl projektu argumentují autoři následovně: Smyslem této stránky je shromažďovat informace o výskytu imigrantů v ČR se zaměřením na ty nejrizikovější - černochy a muslimy. Cílem je získat přehled o šíření a výskytu rizikových černošských a muslimských menšin. Tyto informace mohou posloužit například občanům, kteří získají přehled o vznikajících nebezpečných lokalitách, nebo nacionálním silám pro zacílení jejich akcí, které dají imigrantům najevo, že je tu nechceme. 13 Jsou zde uváděna konkrétní místa, například modlitebny, kde má probíhat znepříjemňování života a podobné projevy rasismu. Přestože již byla tato stránka ohlášena Policii ČR, je stále aktivní.
10
Česká televize, Média, Uprchlíci a hoaxy: Podívejte se na 10 nejčastějších mýtů o uprchlících [vid. 14. 12.2015]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/media/1583092-uprchlici-a-hoaxy-podivejtese-na-10-nejcastejsich-mytu-o-uprchlicich. 11 Aftenposten, Etterforskning av voldtekt i tall [vid. 28. 10.2015]. Dostupné z: http://www.aftenposten.no/nyheter/iriks/Etterforskning-av-voldtekt-i-tall-8002473.html. 12 iDNES.cz, Kraje, Ústí a Ústecký kraj, Střihavka pronajímá dům Arabům, tvrdí antiislamisté. Zpěvák chce omluvu [vid. 20. 10.2015]. Dostupné z: http://usti.idnes.cz/video-bloku-proti-islamu-strihavka-pronajima-dumarabum-v-teplicich-11y-/usti-zpravy.aspx?c=A151008_155718_usti-zpravy_alh. 13 White media. Pravda proti neomarxismu, Imigranti, anti MultuKulti watch. Monitoruj … Lokalizuj .. Reportuj ..! [vid. 14. 12.2015]. Dostupné z: http://www.white-media.info/amk_watch_imigranti.html. 61
Lukáš Sláma Svoboda slova na sociální síti Facebook
„Sluníčka“ Na straně proti těmto radikálním protiislámským stránkám existuje v prostoru Facebooku několik aktivních stránek. Oproti výše jmenovaným nedosahuje členská základna více, než několik tisíc účastníků. Největší a zřejmě nejschopnější opozici tvoří stránka organizace Hate Free Culture (k 8. listopadu 2015 celkem 25 163 členů). Již podle popisu stránky se nejedná o stránku cílenou výhradně k migrační krizi. Chce se zabývat sdílením odkazů a informací, které se týkají tématu násilí a nenávisti. Jako jediná stránka ze všech zkoumaných si právě Hate Free Culture vytvořila vlastní „kodex diskutéra“. Svobodě slova rozumíme v tom smyslu, že svoboda jednoho diskutéra končí tam, kde začíná svoboda druhého člověka. Také ctíme právo každého člověka nebýt vystavován nenávistným projevům a útokům - a to zejména z důvodu jeho či její etnicity, sexuální orientace, víry, příslušnosti k subkultuře, sociálního postavení nebo handicapu. Uvědomujeme si, že tato hranice je velmi křehká, ale nepochybně je v moci každého z nás se vyvarovat urážek, osobních útoků nebo vulgarit.14 Diskutující se skutečně snaží řídit tohoto pravidla. Také proto, že administrátoři dbají na jejich dodržování. Avšak i v této komunitě jsou lidé, kteří vyhledávají konflikty. Viz příklad neustálá kritika Kláry Samkové, či posměšných statusů věnovaných vůdci „Bloku“ Martinu Konvičkovi. V zásadě se však na rozdíl od řady zastánců IVČRN a „Bloku“ neangažují v jakých si uskupení, jako jsou v poslední době oblíbené „domobrany“. Jedná se spíše o vzdělanější uživatele, společným rysem je současně též věk. Mluvíme zde o věkové skupině lidí mezi 18 – 35 lety.
Werichiáda Nejjasnějším příkladem šíření informací bylo vypuštění zcela falešného citátu Jana Wericha, který měl zaznít v době mobilizace roku 1938. V něm měl legendární komik-filosof přirovnat islám k nacistické ideologii. Autorem tohoto příspěvku byl (opět) falešný profil Jiřího Ovčáčka, toho času ředitele Tiskového odboru Kanceláře prezidenta České republiky. Zmiňovaný příspěvek byl vydán 1. listopadu 2015, vysokého zájmu se však dočkal až po jeho sdílení Klárou Samkovou 3. listopadu. Téměř ihned proběhlo přes 4 800 sdílení nepravdivého příspěvku. Teprve po vydání prohlášení Českého rozhlasu – na sociální síti Facebook, se vlna šířící lež zlomila. Nastala diskuse obou soupeřících stran o to, kdo
14
Facebook, HateFree Culture, Kodex diskutéra na HateFree Culture [vid. 13. 12.2015]. Dostupné z: https://www.facebook.com/notes/hatefree-culture/kodex-diskut%C3%A9ra-na-hatefreeculture/503622016405964. 62
Lukáš Sláma Svoboda slova na sociální síti Facebook má vlastně pravdu. Dokonce se stal velmi rozšířený názor, jenž je možné parafrázovat následně: „Pan Werich tato slova zřejmě neřekl. Avšak dnes by je zcela jistě pronesl.“ Klára Samková přijala odpovědnost za šíření nepravd a na určitý čas zrušila svůj profil. Byl však obnoven, ne již s hlavičkou Blok proti islámu. Celý tento incident vyčpěl do prázdna. Po téměř jednom měsíci bychom museli na profilech jednotlivých diskutujících hledat velmi dlouho, abychom jej nalezli. Avšak zobrazil jednu velkou výhodu sociální sítě. I pokud není informace pravdivá, i když je z falešného profilu (který se svou koncepcí netají), leckteří uživatelé jej nekriticky přijmou za svůj. Těžko se divit, vždyť jakýkoliv nápis podložený fotografií Jana Wericha, psaný jeho osobitým stylem („tak nějak filosoficky lidským“), musí být pravda. Lidská pravda. V praxi se takovému jevu říká argumentace autoritou. V celkové míře může být takové počínání velmi nebezpečné.
Závěrem... Byly představeny různé podoby svobody projevu na sociální síti Facebook. Vzhledem k současné přistěhovalecké krizi jsou nálady v internetovém prostoru rozdílné. Současné nastavení této sítě v zásadě umožňuje prezentaci názorově krajních organizací či skupin. Je jim tím pádem umožněno prosazovat názory, které v řadě případů nejsou přímo rasistické, či snad xenofobní. V některých případech se jedná i o velmi zajímavé názory, které rozhodně stojí za diskusi. Jak jsme ale viděli na několika případech, je svoboda projevu zneužívána k propagaci totalitních režimů, vzájemného urážení či dezinformování, které následně vedou k šíření poplašných zpráv. Zároveň některým jedincům slouží současná krize k osobní propagaci. Uživatelé si často neuvědomují možností sociálních sítí. Již jsem se o tom ve svém příspěvku zmínil, vše publikované konkrétní osobou může být použito celou komunitou. Společnost Facebook tvrdě postihuje šíření nepřijatelných příspěvků – nejčastěji pornograficky zaměřené příspěvky – často i bez nutnosti oznámení třetí osoby. Není to však bohužel obecným pravidlem. Tím je umožněno beztrestné sdílení krajně rasistických či hanlivých příspěvků do celého světa. Což vytváří ideální podmínky pro šíření totalitních myšlenek, které by měly být demokratické společnosti protikladem. Nabízí se otázka, zda člověk může být stíhán za podobné projevy. Odpověď nabízí advokát Jan Vidrna
63
Lukáš Sláma Svoboda slova na sociální síti Facebook v rozhovoru pro Lidové noviny15. Podněcování k násilí na jakékoliv národnostní skupině (stejně jako náboženské či etnické) je trestným činem. Vyhledání viníků je však velmi problematický proces a prozatím neexistuje funkční metoda. Zajímavostí je, že na příspěvky na sociální síti Facebook neexistuje ohlašovací povinnost. Oznámit závadný příspěvek můžeme, avšak nemusíme. Otevírá se tak otázka etiky uživatelů a jejich schopnost dodržet ideu svobodného projevu.
15
Lidovky.cz, Zprávy, Domov, Status ‚zabíjejte uprchlíky‘. Za nenávist na Facebooku hrozí i kriminál [vid. 14. 12.2015]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/za-nenavist-na-facebooku-hrozi-i-kriminal-upozornuje-advokat-jan-vidrna1al-/zpravy-domov.aspx?c=A151019_092720_ln_domov_jaj. 64
Lukáš Sláma Svoboda slova na sociální síti Facebook
Bibliografie Aftenposten, Etterforskning av voldtekt i tall. Dostupné z: http://www.aftenposten.no/nyheter/iriks/Etterforskning-av-voldtekt-i-tall8002473.html. Česká televize, Média, Uprchlíci a hoaxy: Podívejte se na 10 nejčastějších mýtů o uprchlících. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/media/1583092-uprchlici-a-hoaxy-podivejtese-na-10-nejcastejsich-mytu-o-uprchlicich. Český Slavík MATTONI, Výsledky ročníku 2015, Skupiny. Dostupné z: http://www.ceskyslavikmattoni.cz/skupiny/cmsarticle/#.Vm1saNLhB9M. Facebook, HateFree Culture, Kodex diskutéra na HateFree Culture. Dostupné z: https://www.facebook.com/notes/hatefree-culture/kodex-diskut%C3%A9ra-nahatefree-culture/503622016405964. Facebook, Islám v České republice nechceme (Nezisková organizace). Dostupné z: https://www.facebook.com/ivcrn/info/?tab=page_info. Facebook, Prohlášení o právech a povinnostech (odstavec 3, řádek 7). Dostupné z: https://www.facebook.com/legal/terms. iDNES.cz, Kraje, Ústí a Ústecký kraj, Střihavka pronajímá dům Arabům, tvrdí antiislamisté. Zpěvák chce omluvu. Dostupné z: http://usti.idnes.cz/video-bloku-proti-islamu-strihavkapronajima-dum-arabum-v-teplicich-11y-/usti-zpravy.aspx?c=A151008_155718_ustizpravy_alh. Islám v ČR nechceme, Konference Evropa, imigrace a islám. Dostupné z: http://www.ivcrn.cz/konference-evropa-imigrace-a-islam/. Lidovky.cz, Zprávy, Domov, Status ‚zabíjejte uprchlíky‘. Za nenávist na Facebooku hrozí i kriminál. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/za-nenavist-na-facebooku-hrozi-i-kriminalupozornuje-advokat-jan-vidrna-1al-/zpravy-domov.aspx?c=A151019_092720_ln_domov_jaj. Ortel, Tvorba, Mešita (2013), Mešita. Dostupné z: http://ortel.cz/tvorba/text-skladby-ortelmesita-mesita. Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna, Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součást ústavního pořádku České republiky. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html. White media. Pravda proti neomarxismu, Imigranti, anti MultuKulti watch. Monitoruj. Lokalizuj .. Reportuj. Dostupné z: http://www.white-media.info/amk_watch_imigranti.html.
65
Lukáš Sláma Svoboda slova na sociální síti Facebook
Obrazový doprovod
Obr. 2: Přirovnání Angely Merkelové k Adolfu Hitlerovi. Vtipné obrázky s velmi závažným obsahem.
Obr. 1: Periodikum Bloku proti islámu Národní listy pro Teplice. Veřejné deklarování spolupráce "Bloku" s Úsvit - národní koalice.
66
Lukáš Sláma Svoboda slova na sociální síti Facebook
Obr. 3: Slovní napadání a užívání sprostých slov. I přes to, že příspěvek porušuje jedno z pravidel užívání soc. sítě, je k dohledání i v současnosti. Publikován 26. října 2015, online 13. prosince 2015.
67
Lukáš Sláma Svoboda slova na sociální síti Facebook
Obr. 4: Angela Merkelová má řadu oponentů. Vzhledem závažnosti příspěvku nebylo jméno autora retušováno. Publikováno 2. 10. 2015, IVČRN. Příspěvek byl v den psaní článku dohledatelný (prosinec 2015).
Obr. 5: Martin Konvička v Hyde Park (28. ledna 2015) odpovídal spíše nepravdivě (podle Demagog.cz). Přesto jeho pozice v "Bloku" je pevná a pro řadu lidí jsou jeho názory alfou a omegou.
68
Lukáš Sláma Svoboda slova na sociální síti Facebook
Obr. 6: Údajný citát Jana Wericha. Tento obrázek podtrhl a zvýraznil zranitelnost svobodného šíření informací.
69
David Nowak Problematika radikalizace islámu v neislámském prostředí
David Nowak
Problematika radikalizace islámu v neislámském prostředí Abstrakt Ve své práci se budu zabývat možnými příčinami radikalizace islámu a jeho vyznavačů v neislámském prostředí. Aktuálnosti tohoto tématu nasvědčují i poslední události v Evropě. Cílem je snaha definovat základní příčiny radikalizace lidí, kteří vyrostli v dobře situovaném a sociálně zajištěném prostředí jednotlivých evropských států. Přes všechnu naší péči a vynaložené úsilí se nám však nedaří zabránit radikalizaci těchto lidí. Je nutné se ptát proč. Mé zkoumání se bude zabývat základním zdrojem islámské nauky, tedy Koránem. Vycházet budu převážně z něj, neboť se, podle mého soudu, jedná o zdroj nejdůležitější. V něm se pokusím nalézt a definovat možné příčiny této radikalizace. Nebudu se zabývat náboženstvím jako celkem, nýbrž jen možnými příčinami, ze kterých tato radikalizace pramení.
Úvod Žijeme ve svobodné době. Nebo to alespoň rádi říkáme. Když jsem zvažoval téma svého referátu, tušil jsem, že mé téma vyzní poněkud provokativně. Přesně toho jsem chtěl docílit. A tak jsem na druhou stranu vděčný, že mi bylo umožněno se dnes projevit. Přiznejme si však, že v souvislosti s problémem, který tady chci prezentovat, určitě spoustu z Vás muselo napadnout, jestli je správné, moudré, nebo dokonce žádoucí, se tomuto tématu věnovat. Jsem pevně přesvědčen, že ano. Je důležité umět hovořit i o poměrně ožehavých a riskantních tématech, protože příčinou veškerých svárů a nedorozumění, je neochota hovořit o problémech. Nepřišla by ani druhá světová válka, ani diktát jedné strany, kdyby lidé našli odvahu v pravý čas veřejně vystoupit a kriticky poukázat na chyby, kterých se kdo dopustil. Z úcty k těmto hrdinům, kteří mnohdy položili za svou pravdu život, se i já dnes pokusím
70
David Nowak Problematika radikalizace islámu v neislámském prostředí promluvit o něčem, co považuji za důležité zmínit, ač by někteří mohli pocítit potřebu mne pro to označit příslušným jménem. Islám jako náboženství je jakožto samostatný věroučný celek obsáhlý a nehodlám jej rozebírat po stránce teologické. Budu se věnovat čistě problematice radikalizace islámu i z toho důvodu, že bych se rád vyhnul popisování tak širokého spektra, které islámská věrouka zasahuje a rovněž bych se rád vyvaroval souzení islámu jako náboženství. Z toho důvodu se zaměřím pouze na problém související s hledáním příčin radikalizace tohoto náboženství. Díky svým návštěvám Německa, Velké Británie a Francie jsem měl možnost zahlédnout fragmenty života islámského etnika ještě dříve, než došlo k osudnému 11. září a dávno před tím, než se problematika islámu dostala do povědomí naší veřejnosti, zejména a především díky masovým médiím. Dnes jsme všichni až příliš přehlceni zprávami z místních televizních stanic, které se zaobírají pohledy ať té či oné strany. Myslím si, že je nutné si informace ověřovat do větší hloubky, než do jaké je přejímáme ze sdělovacích prostředků. Ony totiž kusé zprávy o tom, jak někde někdo znesvětil muslimům posvátné, či kde kdo explodoval na veřejnosti, jsou vždy jen špičkou ledovce a řešení takovýchto situací jsou již krajně nesmyslná, neboť v tu chvíli je na řešení již stejně pozdě a osekávání špičky ledovce neučiní z ledové kry pod hladinou méně nebezpečnou věc. Podle mého soudu zásadní problém leží někde jinde a nelze jej jen jednoduše popsat jako vůli první strany rozdrtit vše co jí není vlastní, nebo nevoli strany druhé vše tolerovat. Ať už v tom či onom případě. Hledáním tohoto problému se tedy budu zabývat. Vycházet budu z nejzákladnějšího zdroje islámu a to je korán, rovněž známý jako nestvořené slovo boží. Zde se pokusím najít potenciální podklady pro důvod radikalizace islámu a jeho vyznavačů. Další zdroj víry, prorokův příklad by byl vhodný jako další téma samo o sobě, nicméně jako k dalšímu pramenu víry se k němu lehce v rámci výkladu odkážu. V závěrečné fázi si na závěr položím otázku, co vůbec k takové radikalizaci tedy vede? Slepá neochota vidět možný problém a odmítání diskuse o tomto problému, je přinejmenším stejně tak špatné, jako odmítat vidět jiná fakta, která nám narušují plynulost našeho názoru. Dovolím si na úvod říci dvě slova, která problém nepřipouštění si reality poměrně vystihují. Mene Tekel, jsou ta dvě slova.
71
David Nowak Problematika radikalizace islámu v neislámském prostředí
Problematika svobodné vůle V křesťanském pojetí je tento pojem často opakován. Lidé jednají podle své vůle, Bůh jim jí dal. Zde rovněž nalézáme počátek či snad prapůvodní příčinu lidské hříšnosti a jeho odklonu od Boha. Islám na druhou stranu svobodnou vůli uznává jen do určité míry. Islámu tento pojem není neznámý, nicméně jeho definování ve vztahu k významu toho slova, jak jej známe v Evropě, je nemožné. Prvním krokem je přijetí Islámu ze svobodné vůle, to je základním prvkem. Pak se vše mění. Jedinec je veden vůli Alláhovu. Může určitým způsobem volit své činy, ale jen v souladu s Alláhovou vůlí, tedy Koránem. K tomuto soudu mne přivedl odposlech kázání jednotlivých českých i zahraničních Imámů, v neposlední řadě jsem pak při zpracování tohoto textu vycházel ze stránky, která má pro českou veřejnost zprostředkovat výklad písma a Čechům korán a víru obecně přiblížit: „… v dobré víře přijímat všechno, co Bůh dělá, i když se nám někdy nedaří Mu plně porozumět nebo to považujeme za špatné. Měli bychom mít silnou víru v Boha a přijímat všechno, co Bůh dělá, protože naše vědění je omezené a naše myšlení je založeno na individuálních nebo úzce osobních úvahách, zatímco Jeho vědění je neomezené, protože Bůh plánuje v univerzálním měřítku. Muslimové nazývají tento článek vyznání a víry "qadá" a "qadar", což jednoduše znamená, že nekonečné vědění Boží předchází událostem a že se události odehrávají podle přesného Božího vědění“ 1 Autor webu sám připouští, že se úmyslně vyhnul západním pojmům, aby nevrhal na islám špatné světlo a snažil se to nějak zaobalit, vybrat pro ukázku jen ty články, které tento pocit nenavazují. I tak to pro něj bylo těžké. Islámský pojem svoboda je založen na přímé podřízenosti Bohu. V konečném důsledku inklinuje k predestinaci. Pro svobodnou vůli hrají verše nejasně. Vezměme si za příklad verš 70:31 až 44. Z toho vyplývá, že Bůh předem určil, jak to s nevěřícími bude, ať sám chce, nebo nechce. Jasně je stanoveno, že někdo nevěřící prostě bude.2 Nebo třeba verš 32:13 ve znění: „Kdybychom chtěli, dali bychom duši každé vedení správné, leč nechť uskuteční se slovo Mé: „Věru naplním peklo lidmi spolu s džiny!“3 Samozřejmě stejně jako v případě vyznání hebrejského a křesťanského je zde obecně platné, že Bůh samozřejmě vše vidí a řídí jako u verše 65:3. 4 Vše jím bylo stvořeno, v tomto
1
IslamWeb.cz, elknihovna, Základní články víry v islámu [vid. 14. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.islamweb.cz/elknihovna/zni/zakladni.htm. 2 Ivan HRBEK, Korán, Praha 1972, 70:31-44. 3 Tamtéž, 32:13. 4 Tamtéž, 65:3.
72
David Nowak Problematika radikalizace islámu v neislámském prostředí bodě je celé chápání stejné. Ovšem jak vidno z výše zmíněného, Korán a tedy i islám dál pracuje jinak. Pojetí svobodné vůle je však krajně odlišné od Hebrejsko-Křesťanského základu. Svoboda nastává až po úplném a bezpodmínečném podřízení se Alláhovi. To je svoboda v Islámském slova smyslu. Člověk se stane svobodným od sebe, podřízením se vyšší moci. Pro porovnání, křesťan se i v průběhu svého života svým konáním buď přibližuje, nebo vzdaluje Bohu. Na druhé straně podřízení se absolutnímu návodu a konání přesně podle toho návodu, znamená jedinou správnou cestu. Rozhodovat se můžeme v rámci možností podle návodu. Dál by naše jednání nebylo svobodné, nýbrž zkažené. Korán tak obecně působí silně predestinačním charakterem, kde je o všem již rozhodnuto. Tím se dostáváme k druhému bodu. Černobílé rozlišení. Člověk buď jedná podle zdrojů víry, nebo ne. Nic mezitím.
Neomylná věrouka Korán je chápán jako zjevení boží seslané na zem, které vždy bylo. Jakási věčná pravda existující před stvořením světa. Každé písmeno v koránu je slovem božím. Bůh sám chtěl, aby byl Korán uchováván a nepozměňován jako nejlepší průvodce člověka. Stanovil povinnost uchránit ho před zkreslením. Za všechny bych například uvedl verš 4:82: „Cožpak nepřemýšlejí o Koránu? Kdyby ten byl od někoho jiného než od Boha, věru by v něm nelezli četné rozpory!“5 Není to však jeden verš vytržený z kontextu, opět takovéto chápání se prolíná napříč písmem jako například ve značné části 4. sůry.6 nebo sůrou 741. a v mnoha dalších: „On zná ty, kdož nevěří v připomenutí, když přijde k nim, přestože je to Písmo vzácné. A nic falešného se doň ni zpředu ni zezadu nedostane, vždyť seslání od moudrého, chvályhodného to je! To, co je ti namítáno, není nic jiného než to, co říkáno bylo poslům před tebou. Pán tvůj však vládcem je jak odpuštění, tak i trestu bolestného.“7 I Muhammadův příklad, jako druhý zdroj, musí být v souladu se zdrojem prvním. Vše co je tedy napsáno v Koránu, je absolutní a nezpochybnitelná pravda. Slovo boží, zjevené bohem nelze měnit ani vykládat jinak, než bylo Bohem stanoveno. Samotný výraz ISLÁM se dá přeložit jako podrobení se Bohu. Muslim je pak ten, kdo se podrobí. Samotný korán, je vnímán jako „slovo“ ve svém významu. Muslim je člověk jen tehdy, pokud 5
Korán, 4:82. Tamtéž, 4:81-84. 7 Tamtéž, 741:41-43. 6
73
David Nowak Problematika radikalizace islámu v neislámském prostředí se bezpodmínečně podvolí. To, co je zde obsaženo se nedá interpretovat jinak, a ani by se jinak interpretovat nemělo. Tím pádem je absolutní pravdou vše, co je v koránu obsaženo a jakákoliv změna či odmítnutí je zločin. A to je zcela zásadní pro další potenciální příčiny radikalizace. Za zmínku rovněž stojí blog Zdeňka Müllera a jeho Nezměnitelný korán v měnícím se světě.8 Zde se polemizuje o přípustnosti otroctví. Ani Mustafa Akyol v rámci své snahy v knize Islám bez extrémů, nedokázal pojem vyvrátit přes veškerou snahu. Je-li základní premisou neomylnost textu, ani při sebevětší snaze danou věc zjemnit se nepodaří ji odstranit.
Vykladači islámu Všichni jsou si před Bohem rovni. Bez rozdílu rasy. To je základním předpokladem. Požadavek na gramotnost, aby si člověk mohl písmo přečíst, je další předpoklad. V rámci islámské věrouky, či výkladu koránu však není stanovená pevná hierarchie. Jeden každý věřící je misionář a vykladač koránu. V podstatě stačí být gramotný a být muslim. Imám je pak chápán jako duchovní vedoucí obce, jako nejlepší vykladač a učitel Islámu. Imámem se může stát kdokoliv, kdo zná Korán. Stejně se může stát i Mulláhem. Jakýmsi spoluvládcem, správcem. Ten pak v rukou koncentruje veliký mocenský, ale hlavně finanční monopol. Lákavý post. (8. súra 1/5 kořisti Alláhu).9 Akcelerátorem všeho jsou peníze od věřících. Zde vidím jistý paradox vůle jedince. Imám sám vybírá, které články věřícím předloží a vysvětlí v kontextu prorokova života. Sám rozhodne, co se zaplatí a na co budou peníze použity a tak třeba i při poskytnutí těchto peněz radikálním extrémistům je tento akt jednotlivce vlastně vyjádřením vůle Boha, protože tak to Bůh nejspíš chtěl. Ať už se nám to jeví správné či nikoliv, záměr boží nám jasný být nemusí. Ve vztahu k dalšímu bodu, který rozeberu později, bod džihádu, je tento počin v rámci písma koránu obhájitelný. Jeden příklad monopolu na výklad koránu představuje třeba imám Zakir Naik. Podle něj je v pořádku mít sex s kozou, protože to není hřích se ženou, který je v knize popsán. Jeden každý věřící se může postavit do role misionáře, bez ohledu na vzdělání, postavení či konkrétní schopnost. Podmínkou je, aby byl gramotný a byl muslimem. Na jednu stranu je to velmi rovnostářské pojetí příležitostí, na druhou stranu to působí velmi mnoho problémů. Většina radikálních islamistů se tak staví do role vůdců islámských obcí. Jediným určujícím elementem je neměnná pravda korán. To je pro všechny 8
Zdeněk MÜLLER, Nezměnitelný korán v měnícím se světě. [vid. 14. 11. 2015]. Dostupné z:http://blog.aktualne.cz/blogy/zdenek-muller.php?itemid=15718. 9 Korán, 8:1-5.
74
David Nowak Problematika radikalizace islámu v neislámském prostředí stejné, nelze to změnit a ani radikální islamisté nemají možnost danou věrouku vykládat jinak. Pak by nebyli muslimy. Nicméně právě radikální islamisté se nedopouštějí prakticky žádných chyb vůči věrouce. Struktura a znění veršů v koránu jim to umožňuje, jak si ukážeme v dalším bodě. Tedy jakýkoliv věřící muslim proti tomu může namítat maximálně jen to, že zanedbávají například konání dobra, kterému se dostatečně nevěnují. Problém je jasný, ne všichni jsou správní věřící a těch se pak postih týkat může. Mají volné ruce.10
Problematika šíření víry Obrana víry a její šíření je koránem stanovená povinnost. Doslovně bojovat je stanoveno jako povinnost: „A je vám předepsán také boj, i když je vám nepříjemný. Je však možné, že je vám nepříjemné něco, co je pro vás dobré, a je možné, že milujete něco, co je pro vás špatné, jedině Bůh to zná, zatímco vy to neznáte.“11 Džihád se vede ve 4 formách. Srdcem – boj se zlem v sobě. Jazykem – šíření slova. Mečem – vedení válek za obranu Islámu. Rukou – vlastním příkladem. Džihád se vede ve všech formách. Nelze jednu vynechat, nebo upřednostnit. Každý muslim musí šířit Islám, kamkoliv přijde. To nutně vyvolá odmítavou reakci z protistrany. V takovém případě nepřijetí Islámu se vede džihád ve všech formách, jako obrana islámu. Zde nalezneme paradox věčné obranné války. Islám bude vždy vést obrannou válku. Islám se někam dostane, začne se šířit, čímž sám o sobě ohrozí, nebo zpochybní původní náboženství a styl života. Ti kdo se odmítnou podřídit, se stávají odpůrci a Islám tak automaticky vede obrannou válku.12 Džihád je povinnost šíření víry všemi prostředky. Kde je odepřena Šaría, automaticky nastává džihád mečem. Celá 8. súra o džihádu v podstatě pojednává. Není to však jen jedna pasáž, nebo jedná súra. Tato agrese proti nepříteli prostupuje celý Korán. Súra 5. a 9. pojednává o nezávaznosti smluv s nevěřícími, díky jejich morální pokleslosti.13 Těch příkladů je ale daleko více, např. súra 4. verš 70-76.14 V těchto verších je přímo a jasně definováno, jak se má válčit bez ustání pomocí síly, což je těžké vykládat jinak v souvislosti se stručností veršů, které korán prostupují. Opět nezapomínejme na fakt, že každé písmeno je pravdivé slovo boží. To samé platí i o verších súry 2., jako např. verš 191 až 193. Boj proti nespravedlivým, by však nebyl výjimkou, pokud by jasně nebylo stanoveno, kdo je tím
10
Miloš MENDEL, Džihád - Islámská koncepce šíření víry, Praha 1997; KROPÁČEK, Luboš, Islámský fundamentalismus, Praha 1996. 11 Korán, 2:216. 12 M. MENDEL, Džihád. 13 I. HRBEK, Korán, str. 585 – 586, súra 9:1 – 8. 14 Korán, 4:70-76
75
David Nowak Problematika radikalizace islámu v neislámském prostředí nespravedlivým. Z koránu plyne, že ten, kdo není muslim. Konkrétněji se pak vyjadřuje 5. súra, která sice staví křesťany do pozice lepší než ostatní, nicméně přímo nařizuje nemít přátele z těchto řad.15 Největší nepřátelé jsou v pravdě židé podle 5. súry.16 Veršů o tom je opravdu mnoho napříč celou 2., 4., 8., 9. súrou a mnoho dalších súr podobné výroky a návody obsahuje. Operuje se i s pojmem vítězství skrz teror. Zejména druhá súra staví jako základ existence Islámu eliminace všech ostatních náboženství. Prorok Muhammad to svými výroky o rozpuštění hebrejského a křesťanského náboženství v islámu jen potvrzuje. Rozdíl oproti pojetí války v bibli je značný. Nehledě na fakt, že bible je chápána jako nedokonalý návod, u kterého je interpretace nutná, zásadní roli hraje učení Ježíše Krista a symbolika jeho vjezdu do bran města na oslu. Odkaz na mír s pohany za každou cenu. Válčit se má jen v případě ohrožení vlastní existence, což např. z koránu nevyplývá. Naopak je tam jasně stanoven pozemský cíl, čemuž se budu dále věnovat v jiném bodě. Korán obsahuje jasně prorokovanou nadřazenost. Největší problém je v tom, že tak pravil Bůh a to je věčná pravda, která je. Těch veršů je tolik a občas jsou velmi stručně výmluvné, že se ani nedají vykládat jinak. Pro případné umírněné vykládání, které mimo jiné není umožněno, je plno rozporů ve psaném textu. Život souseda je svatý, ale zároveň, pokud je soused pohan, má být převrácen na víru a pokud proti tomu bojuje, má být usmrcen. Jako dokonalý text Korán obsahuje spoustu nedokonalostí.
Prorok válečník, prorok jako tužka Následující bod popíši jen velmi stručně, neboť by bylo zapotřebí více rozebírat prorokův příklad jako další zdroj. V zásadě budu hlavně vycházet z textu koránu. Konkrétně z textů zmiňujících válečná tažení proroka, viz boj s Mekkánskými. Pokud je muslim v rozpacích. Bere si vzor v prorokovi. Problém je, že prorok je vykreslen jako prázdná nádoba, kterou Alláh naplnil, viz jeho střet s Gabrielem podle koránu. Navíc prorok sám válčil, vedl různá tažení a sám popravoval. Jeho životní příklad také líčí popravy Židů a Křesťanů, které sám prorok stínal tak vehementně, až umdléval vyčerpáním. Sám Muhammad pravil, že se Judaismus a Křesťanství musí rozpustit ve velikosti Islámu, tedy Islám je má pohltit. Sám prorok ničil pohanské chrámy a sochy. I bez prorokova příkladu je obtížné nebrat verše v koránu doslovně násilně, i když tak jsou napsány. Pokud tomu prorokův příklad odpovídá byť jen z části, dá se to rovněž považovat za jeden z hlavních problémů. 15 16
Korán, 5:51. Tamtéž, 5:82.
76
David Nowak Problematika radikalizace islámu v neislámském prostředí
Náboženství s pozemským cílem Je nesmysl jakémukoliv náboženství či ideovému celku vytýkat snahu se šířit. Konec konců, za tímto účelem byl takový celek stvořen. Ne každý k tomu však přistupuje se stejným postupem, jako v případě koránu. Již jsem zmínil principy džihádu jako jeden z problémů. Problematických bodů je zde však více, než jen aspekt džihádu. Islám se sám staví do poměrně radikální reformy Abrahámova náboženství. Judaismus a křesťanství se odklonilo od původní víry Abraháma a islám se tak chápe pozice jako jediného opravdového a nezkresleného náboženství. Zatím co většina náboženství ve světě jsou spíše etického rázu a jejich hlavním cílem je až dosažení nebeské či jiné blaženosti a život je tak jen cestou k tomuto cíli, islám jde do mnohem větší hloubky. Oproti jiným náboženstvím se snaží své vyznavače navigovat skrz většinu aspektů života, od stolování a hygieny až k obchodu. Důležité je však zmínit, že si rovněž klade za jeden z cílů cíl výlučně pozemský: „A On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a s náboženstvím pravdivým, aby mu dal zvítězit nad každým jiným náboženstvím. A Bůh je svědkem dostačujícím!“17 Islám
je obecně problematický ve vztahu
k čemukoliv
neislámskému.
Dalo
by se to považovat za jeden z naprosto základních problémů jeho radikalizace. Opět se nejedná jen o jeden verš, veršů je celá řada (8:38-39, 9:29-33, 48:28 a jiné): „Bobujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.“18 Islám je ve zkratce předurčený vládnout nad vším. Ostatní mu má být podřízeno, jako nejvyšší pravdě. Pouze lid písma má být za určitých předpokladů ponechán, ale jak bychom se mohli dozvědět z dalších částí koránu, ne v rovnoprávné pozici, čemuž nasvědčuje i nerovnoměrné zdanění podřízených obyvatel. V této rovině může obsah koránu soupeřit s jakoukoliv jinou knihou známých totalitních režimů. Touha po konečném vítězství a světovládě je značná. Tím se dostáváme k předposlednímu bodu.
Rozdělení světa a lidí Islám je ve své podstatě tak, jak káže korán, přístupný všem rasám, tedy lidem všeho druhu, neboť podobně jako Křesťané na rozdíl od Židů, kteří věří, že jsou jediný vyvolený národ, věří, že všichni jsme děti boží. Problém je, že v návaznosti na obsah veršů koránu oficiální 17 18
Korán, 48:28. Tamtéž, 9:29.
77
David Nowak Problematika radikalizace islámu v neislámském prostředí doktrína islámu uznávaná do dnes dělí svět a lid ve světě do několika skupin a bohužel na základě příslušnosti do těchto skupin k lidem pak přistupuje. Lid se dělí na lid písma a lid, který žije ve lži. Tedy na Ahl al-kitáb (lid znající slovo boží) a Mušriky (pohany, atheisty) s Murtadd (odpadlíci od víry). Posledně zmíněná sorta je nejhorší. Svět je rozdělován do několika oblastí jako je Dar Al-Islám (dům islámu) a Dar Al-Harab (dům války). Nehledě k přístupu, základní princip zůstane v důsledku nezměnitelný. Obecně dům islámu je tam, kde islám vládne neomezeně. Dále se spekuluje jen o přípustnosti výskytu jinověrců (ale pouze židů a křesťanů, tedy lidu písma), či nikoliv. Pokud zde takové skupiny existují, musí se nutně podvolit a platit. Dům války je pak všude, kde islám nevládne a zde se musí vést džihád, ale pozor, ve všech formách. Je krajně nepřípustné vynechat jakoukoliv formu džihádu, jak jsme mohli zjistit výše. Pojmů existuje samozřejmě více, od označení nově přidaných území, kde se islám právě konsoliduje až po nejnovější termín, takzvaný Dar Al-Amn. Jako Dar Al-Amn se označuje území, kde mohou muslimové svobodně vyznávat svou víru, ale koexistují s ostatními nevěřícími. Toto pojetí však má jeden háček. Islám musí platit za hlavní zákon a musí bezpodmínečně platit islámské právo Šaría. Jinak se jedná o dům války a má se vést džihád. O této problematice pojednávají např. knihy: Miloš MENDEL Džihád - Islámská koncepce šíření víry, Praha 1997; Ondřej BERÁNEK, Saudská Arábie – Mezi tradicemi a moderností, Praha 2007; Felix TAUER, Svět islámu, Praha 2006. Přístup k lidem v rámci džihádu se pak rovněž liší podle toho, o koho jde. Lid písma má být konvertován, ponechán v podružné roli za úplatu, vyvražděn pokud odmítá první dvě varianty. Platba Jizyii/Džizry pro lid písma (daň pokořených kterou uznávají nadřazenost islámského učení). Odpadlíci od víry – usmrceni. Není jiná možnost.19 Pohané – nabídnuta konverze, nebo smrt. Odlišný přístup pak platí v případě žen a dětí. Tam se hovoří o zotročování a převýchově, viz blog Zdeňka Müllera či jakákoliv verze koránu. Problémem je, že všichni nemuslimské státy jsou brány obecně jako Dar Al-Harab. Stupně bezvěrců Kufar/Kufr se stupňují, nejhorší je označení Mušrik. Dále jak jsem říkal lze hovořit o dělení států podle toho, jestli platí Islámu tribut, jestli mají smlouvu o neútočení, jestli byl Islám nedávno přijat a upevňuje. Onen Dar Al-Amn – poněkud nový a problematický pojem – je i přes svou snahu o koexistenci nepřijatelný, neboť chtě nechtě na základě věčné pravdy musí směřovat
19
M. MENDEL, Džihád, str. 49 – 51.
78
David Nowak Problematika radikalizace islámu v neislámském prostředí k uznání islámského práva jako vlastního, aby mohlo dojít k dalšímu stupni přerodu poklidnou formou, jinak se vede džihád násilím. I podle Koránu je mír s pohany jen dočasnou záležitostí, v rámci které mají být ctěny nějaké zásady. Prakticky tak ve věrouce s ohledem na všechny její části neexistuje soužití Muslimů a nemuslimů. Pouze dočasně. Konec konců o tom je z části celá 9. súra.20 „Zproštění od Boha a posla Jeho pro ty z modloslužebníků, s nimiž jste uzavřeli úmluvu.“21 A následuje výčet variant, kdy je člověk zproštěn, aby se ve finále dozvěděl, že to stejně musí vyústit v provolání nevěřících, že není jediného Boha a jejich následné podřízení, či přidání se na stranu islámu.
Kulturně historický kontext V poslední řadě nesmíme opomenout kulturně-historický vývoj. Oblasti se silnou islámskou přítomností nikdy neprošly větší vlnou duchovní osvěty, reformy či snad osvícenským přístupem. Nic s danou situací nenadělal ani ten fakt, že oproti Evropě se islám pohybuje na pomyslné „pokladnici“ antického světa a paradoxně necelá 3% těchto antických znalostí, které se do Evropy z tohoto prostředí dostaly, rozpoutaly v Evropě nezastavitelnou vlnu od renesance až po osvícenství a reformu církve. Je důležité se zeptat proč tomu tak je, když jejich původní startovní pozice se nalézala na daleko výhodnější půdě? Částečně by se to dalo vysvětlit neměnností základních pravidel a principů, které v podstatě korán zakazuje jakkoliv měnit či obměňovat. Od 7. století se výrazně konzervativní normy měnily jen lehce a mírně a vždy pouze do té míry, aby nebyly v rozporu se základní pravdou obsaženou v koránu. Příkladem je třeba Saúdská Arábie.22 Islám obecně vždy prokázal velikou uzavřenost, pokud čelil novým vlivům. Obecně se zatím vždy prokázalo, že se islámská věrouka při střetu s novým náhledem raketově zradikalizovala tak, aby se uchránila a danou věc přetvořila. Nutno dodat že platnost zvykového práva v daných oblastí je stále nejvyšší normou. Oblasti se vyvíjely často pod silně totalitním přístupem. Otázka je, jestli onen přístup není spíše způsoben obecně uznávanou společenskou normou, nežli právě výskytem takového totalitního zřízení. Vývoj situace jinde ve světě spíše nasvědčuje, že je to právě ta společenská norma, která daný vzor utváří, protože jinde mají totality tendenci se spíše hroutit, kdežto na středním východě (a obecně tam kde je silný islám) jen obměňovat. 20
Korán, súra 9. Tamtéž, 9:1. 22 Ondřej BERÁNEK, Saudská Arábie – Mezi tradicemi a moderností, Praha 2007. 21
79
David Nowak Problematika radikalizace islámu v neislámském prostředí Myšlenka svaté války a konfliktu se západem je stále velmi aktuální. Ještě v padesátých letech vznikají obrazy zachycující porážku křižáků, i tu, která se nikdy nestala. Chybí jakákoliv silnější a podporovaná negativní reflexe dosavadních i historických poměrů. Navíc mnoho muslimů ty jiné muslimy ani za muslimy nepovažuje.
Revize zjištěných potenciálních příčin •
Korán a všechny prameny islámu jsou takto koncipovány. Neexistuje jiná možnost. Stejné pro všechny.
•
Neexistuje prostor, ani filozofický základ pro změnu, jiný výklad či reformaci.
•
Islám by přišel o svou exkluzivitu.
•
Odmítání problematických pasáží je nemožné.
•
Jiný výklad problematických pasáží je nemožný.
•
Pro
ostatní
muslimy
neexistuje
legitimní
způsob,
jak
radikály
věroučně
zkompromitovat. •
Universální pojetí všech aspektů lidské společnosti v rámci světa.
SHRUNÍ V ZÁKLADNÍCH BODECH: I. II.
Takřka neexistující pojem svobodné vůle. Neomylnost věrouky, universalismus.
III.
Absence hierarchické církve.
IV.
Pojetí tzv. JIHÁDU – šíření konfliktem.
V. VI. VII. VIII.
Prorokův příklad – prorok dobyvatel. Pozemský konečný cíl – světovládná tendence. Kategorizace světa a lidí na přívržence a „TY“ ostatní. Odlišné prostředí zvykového práva a historický vývoj. Rivalita a konkurence.
Závěr Závěrem bych si dovolil vzpomenout alespoň stručně na pár lidí, kteří obětovali své bezpečí, aby vyjádřili svůj názor. Jedním z nich je Raif Badawi – odsouzen k smrti a bičování za otevřenou kritiku islámu a založení svobodného diskusního fóra. Bylo mu uděleno několik cen např.: cena Freedom of Speech, cena reportérů bez hranic a jiné. Tento arabský blogger a zakladatel diskusního liberálního fóra je za své činy odsouzen v Saúdské Arábii, kde již proběhlo jeho kruté bičování, po kterém se nalézal v kritickém stavu a momentálně čeká na svou popravu. Připadá 80
David Nowak Problematika radikalizace islámu v neislámském prostředí mi nepřípustné, aby právě v oblasti lidských práv působili v rámci OSN představitelé státu, který je něčeho takového schopen a zároveň tato organizace a jiné jí podobné zkoušely kritizovat jiné státy za domnělé porušování práv. Tímto aktem u mne autorita OSN výrazně ztratila na své legitimitě. Druhým mužem je pak kněz Zakaria Botros, jeden z představitelů koptské církve, který se nebojí zveřejňovat informace o persekuci jiných skupin na středním východě a nebojí se veřejně vystoupit v debatách i pro zahraniční televize, čímž na sebe prakticky nakreslil terč. Je nutné se ptát, kdo je vinen tím, že se muslimové radikalizují? Vina je vždy tak trochu na obou stranách, záleží, jak se k ní postavíme. Každý zodpovídá za názor, ke kterému se hlásí a z této pozice pak nesmí a neměl by vinit druhé, pokud si sám není schopen připustit vady ve své vlastní představě. Zodpovědní jsme my i muslimové. Muslimové se s problémy, které obsahuje jejich pojetí víry, doposud nedokázali vyrovnat, a neměli by vinit druhé z odmítání jejich představ. Problém koránu leží přímo v jádru koránu samotného a v celkovém pojetí tohoto náboženství. Nejsem prvním, ani posledním člověkem, který měl možnost to zjistit. Islámská problematika se samozřejmě v naší společnosti setkává s jistou mírou nepochopení, není to však ten druh nepochopení, na který jsme zvyklí a automaticky jej všemu na základě našeho zažitého stereotypu přikládáme. Tím problémem není jen lidská netolerance, xenofobie a nevraživost, na kterou jsme zvyklí vše svalit. Neobjevil by se ani pan Konvička a vůbec nikdo, kdyby neměli na co poukázat. My jsme pak rovněž vinní. Ne však nedostatkem solidarity, nebo pochopení. Ale jsme vinní naším vlastním strachem z toho, že sami sebe označíme za špatné v systému, který jsme si pro sebe vytvořili a marně se přesvědčujeme, že je rovněž univerzální. Výsledkem pak je, že nedokážeme za danou věc bojovat až do konce, ačkoliv se naše společnost ráda prezentuje, jako nejpokročilejší a nejsvobodnější. Dovolím si nakonec parafrázovat pár vět, které vyřkl probošt svatovítské kapituly o tom, že jiní lidé, například muslimové, nás respektovat nechtějí a nemohou, protože sami vidí, že nejsme spravedliví ani k sobě navzájem. Snažíme se hodně mluvit o tom, co se má a nemá, ale sami si své pevně udržet nesvedeme. Proč by nás měl kdokoliv respektovat, když oni jsou si svou pravdou jisti a vidí, kam nás naše snažení vede? Problém islámského chalífátu byl v Evropě dlouhá léta přehlížen. Vznikající myšlenka Islámského státu se objevovala již od roku 2008. Náznaků zde byla velká spousta. V podstatě nám vznikl všem před nosem tady u nás, v naší západní společnosti jak dokazují četné projevy mnohdy evropských imámů. Tomu nasvědčuje i fakt ohledně vysokých čísel radikálů 81
David Nowak Problematika radikalizace islámu v neislámském prostředí s evropským občanstvím bojujících v řadách extrémistických organizací. Jsme zvyklí se utěšovat větou, že je to způsobenou pouze zaostalostí. Jak pak ale vysvětlíme, že se například francouzský student z bohaté prominentní rodiny a se zájmem o bodybuilding najednou tak rychle zradikalizuje při svém vzdělání a možnostech? Není snad na čase si připustit, že podstatu problémů musíme hledat jinde? V Evropě by nedošlo ani ke 2. světové válce, kdyby si zodpovědní lidé byli ochotni určitá rizika připustit. Tehdy stejně jako dnes se Evropa potýkala s nárůstem jisté vlny extrémismu, ale až přehnaně sebekriticky se vehementně snažila potlačit spíše přímé důsledky způsobené jiným činitelem, než jaký se rozhodli utlumit. Nečiňme stejnou chybu, protože radikalizace naší vlastní společnosti ustane ve chvíli, kdy se nebude mít proč radikalizovat. Aby má slova nebyla pochopena špatně, odstranění naší vlastní identity ve jménu domnělého vyššího dobra nepomůže vůbec ničemu, neboť by jen vzniklo něco nového, co funguje úplně stejně, ale bez kontinuálního vědomí, které dle mého názoru společnost spíše stabilizuje. Tak jako nepomohlo zmírnit napětí ustupování Hitlerovo diktátu. V konečném důsledku by to akorát posílilo extrémní stranu, ať tu či onu. Byl jsem přesvědčen, že víra ve sjednocení světa pod jedním národem je chybná. Byl jsem přesvědčen, že víra ve sjednocení světa pod jednou základní ideou je chybná. Nebudu tolerovat přesvědčení a víru ve sjednocení světa pod jinou souhrnnou ideou spojující všechny opět všechny lidi a nebudu tolerovat ani snahy o sjednocení světa pod jedinou vírou. Jsem schopen tolerovat odlišnosti lidí všeho druhu a vyznání a jejich hodnoty, ale nebudu je tolerovat, pokud by znamenaly ztrátu mé identity, mého přesvědčení, vazebnosti mé kultury a národa. Jsem Evropan, protože jsem Čech a věřím, že má každý národ právo se svobodně rozvíjet ve svém prostředí a to si hájit, uchovávat a v tom se dále rozvíjet, kvůli tomu odmítám snahy o neuznání existence státu Izraele. Jen ti, kdo vědí, jaká práce a úsilí se za tím skrývá, dokáží ocenit úsilí někoho jiného. Stejně tak věřím, že žádný národ nemá právo si nárokovat podrobení jiného národa ani nemá právo si nárokovat jeho území v zájmu jakékoliv ideologie. Nejsem komunista a odmítám předpoklad, že všechno patří všem. Já zásadně odmítám být souzen, kategorizován, nebo jakkoliv očerňován z důvodu nepřijetí něčeho, o čem jsem přesvědčený, že by pro můj ideál, mohlo být neprospěšné, stejně jako odmítám komukoliv jinému vnucovat něco, co sám ve svém prostředí nechce. Děkuji Vám všem za Vaší trpělivost a ochotu mně vyslechnout, ač mne mrzí, že v rámci rozsahu jsem musel svou původní práci hodně zkrátit, nehledě na rozdílnost názoru každého z nás. Nejvyššími dobry je spravedlnost a lidskost, lidskost bez spravedlnosti je jen prázdné gesto, stejně jako spravedlnost bez lidskosti není ničím jiným, než strojem, který nás drtí. 82
David Nowak Problematika radikalizace islámu v neislámském prostředí
Bibliografie Primární: GUILLAUME Alfred, The life of Muhammad, Oxford 2001. HRBEK Ivan, Korán, Praha 1972. HRBEK Ivan, Korán, Praha 2000. MENDEL Miloš, Džihád - Islámská koncepce šíření víry, Praha 1997. Sekundární: BERÁNEK Ondřej, Saudská Arábie – Mezi tradicemi a moderností, Praha 2007. IslamWeb.cz, elknihovna, Základní články víry v islámu. Dostupné z: http://www.islamweb.cz/elknihovna/zni/zakladni.htm. KROPÁČEK Luboš, Islámský fundamentalismus, Praha 1996. MENDEL Miloš, S puškou a koránem, Praha 2008. MÜLLER Zdeněk, Nezměnitelný korán v měnícím se světě. Dostupné z: http://blog.aktualne.cz/blogy/zdenek-muller.php?itemid=15718. TAUER Felix, Svět islámu, Praha 2006.
83
Resumé Sborník vznikl v návaznosti na studentské kolokvium s názvem „Slova a svoboda“, které bylo pořádáno ve dnech 16. – 20. listopadu 2015 na půdě Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Cílem bylo poukázat na nejrůznější historickou, myšlenkovou a filosofickou perspektivu, oscilující mezi nutností garantovat svobodu projevu na jedné straně a zachovávat zodpovědnost za tuto svobodu na straně druhé. Sborník je rozdělen do tří celků, v prvním jsou zařazeny příspěvky s historickou tematikou, ve druhém s tematikou filosofickou a ve třetím témata týkající se sociologické a kulturní oblasti. První příspěvek ve sborníku se týká událostí spojených s pohřbem Jana Opletala, neboť cílem kolokvia bylo ukázat význam 17. listopadu v souvislosti s jiným rokem než 1989, a to konkrétně s rokem 1939. Z hlediska chronologie jsou další příspěvky seřazeny od nejstarších dějin přes dějiny novější až po dobu moderní. Druhý příspěvek se zabývá pohledem na rané křesťanství, třetí na svobodu žen z pohledu středověkých románů a poslední pojednává o svobodě slova v pojetí Pia XI. Druhý blok je věnován pohledu na svobodu slova z perspektivy filosofie. Filosofický pohled je upřen na Havlovu esej Slovo o slovu a na svobodu v dnešní společnosti. Třetí blok příspěvků je věnován pohledu na svobodu z hlediska kulturního a sociálního. První příspěvek je zaměřen na roli dnešního studenta na univerzitě. Ve druhém se autor zaobírá svobodou slova na sociálních sítích, konkrétně na sítí Facebook. Poslední je pak věnován problematice radikalizace islámu v neislámském prostředí.
Summary This compendium arised following of students colloquium „Words and freedom“, which was conducted November 16th – 20th, 2015 at the Faculty of Phisolophy Jan Evangelista Purkyně University in Ústí nad Labem. The target was to show the variety of historical, ideological and pholosohpical perspective, oscillating between the need to guarantee freedom of expression on the one hand and maintain responsibility for this freedom on the other. The compendium is divided into three parts – in the first are reports with historical themes, in the second are with philopophical topics and in the third are topics related to sociological and cultural areas. The first report in the compendium concerns the events associated with the funeral of Jan Opletal, because the goal of colloquium was to show the importance of November 17th in connection with another year than 1989, specifically the year 1939. In terms of chronology are the reports sorted from oldest history throught recent history up to modern. The second report concern to early Christianity, the third on the freedom of women from the perspecive of medieval novels and the last one is about freedom of expression in the concept of pope Pius XI. The second section is devoted to the perspective of freedom of expression from the persprective of philosophy. Philosophical view is focused on Havel´s essay Slovo o slovu and liberty in today´s society. The third block is devoted to the perspective of view of freedom in terms of cultural and social. The first report focuses on the role of today's student at the university. In the second article, the author discusses freedom of speech on social networks, cencretely Facebook. The latest report is concerned with the radicalization of Islam in non-Islamic environment.
Autorský kolektiv (řazen dle posloupnosti příspěvků): Mgr. Mirka Salavová – Filozofická fakulta, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem Bc. Martin Černý, MSc. – Filozofická fakulta, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem Bc. Kateřina Kodajková – Filozofická fakulta, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem Mgr. Jakub Formánek – Pedagogická fakulta, Univerzita Karlova, Praha Mgr. Rudolf Kardoš – Filozofická fakulta, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem Bc. Michal Jirman – Filozofická fakulta, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem Mgr. Antonín Kadlec – Filozofická fakulta, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem Bc. Lukáš Sláma – Filozofická fakulta, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem Bc. David Nowak – Filozofická fakulta, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem
Slova a svoboda Studentské kolokvium o ideji slova, projevu a svobodě projevu Editor: Mgr. Mirka Salavová
Filozofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem Pasteurova 13 CZ 400 96 Ústí nad Labem http://ff.ujep.cz
Filozofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, 2016
Jména autorů: Mirka Salavová, Martin Černý, Antonín Kadlec, Rudolf Kardoš, Kateřina Kodajková, Lukáš Sláma, Michal Jirman, David Nowak, Jakub Formánek, 2016
