Hallowenský žert Anna Kolářová
MAH (made at home)
Proud Jednoho podzimního večera, když jsem byla sama doma, náhle vypadl proud. Všude vládla hrůzostrašná tma. A bylo to ještě horší, protože jsem byla sama doma. Strašidelnou atmosféru dokreslovaly dvě osvětlené halloweenské dýně, které zákeřně vrhaly své tajemné světlo do mého pokoje. Stahující se mračna ve mně začala vyvolávat nepříjemný dojem, který mi přinášel vzpomínky na děsivé scény ze strašidelných knih a filmů. Najednou jsem uslyšela vzdálené volání: ,,Haló, haló. Je tady někdo…“ a ozvěnou se vracelo: ,,kdo, kdo“. Z tohoto volání mi na pažích naskakovala husí kůže. Řekla jsem si: ,, Nejsi přece strašpytel. Musíš se vzchopit.“ Tak jsem sebrala veškerou svou odvahu a vyšla ze svého pokoje. Jakmile jsem vstoupila do chodby, vyděsily mě temné stíny, které se plazily po zdech celé chodby. Když jsem se kolem sebe rozhlédla, vzpomněla jsem si, že jsme včera zdobili náš dům, protože dneska je ten nejstrašidelnější den v roce, HALLOWEEN. Myšlenka na to, že dnes je den, kdy po světě chodí všichni zesnulí, mě skoro vylekala natolik, že bych se nejraději vrátila do svého pokoje a otočila klíčem v zámku. Jenže další ozvěna ke mně přinesla nové volání: ,,Kde jste kdo, kdo, o…“ a to mi dodalo sílu, abych pokračovala chodbou dál.
2
V náhle osvětleném prostoru se objevila stékající krev po stěně. Když jsem se přiblížila, začal se zjevovat fosforeskující nápis : „UVIDÍME SE V PEKLE, ANNO!“ . Ten nápis mě přímo přibil k zemi. V tom momentě jsem si připadala jako v knize „Hraničářův učeň - Čaroděj na severu“, kdy Will vstoupil do tajuplného lesa plného záhadných stínů, výkřiků a blikajících světel. Začala se mi točit hlava, tak jsem se chytla stolku, abych neupadla. V tom okamžiku jsem uslyšela těžké kroky a řinčení řetězů, které bylo hlasité tak, že muselo vycházet kousek ode mě. Přede mnou nic nebylo, a tak jsem se začala pomalu otáčet, což byla velká chyba. Asi deset metrů za mnou stála tmavá postava, oděná v dlouhém černém plášti s kápí přes hlavu a s řetězem v ruce.
3
(str. 3…objevila se stékající krev na stěně…)
4
překvapivé Setkání „ Aaaaaaaaaaa…“začala jsem křičet, jakmile jsem tajemnou postavu uviděla. Zpanikařila jsem a utíkala pryč. Pokaždé, když jsem proběhla kolem nějakého obrazu, zdálo se mi, jako by mě sledoval. Ten pohled jako by mě pálil v zádech. Najednou jsem byla na rozcestí. Mohla jsem jít buď vpravo, kde je knihovna nebo vlevo, kde se nachází kuchyň. Rozhodla jsem se pro knihovnu, protože cesta do kuchyně je mnohem strašidelnější. Jenže pak jsem uslyšela další volání o pomoc, jako bylo to první. Náhle volání ustalo, a bylo naprosté ticho. Žádné těžké kroky, které by mně pronásledovaly. Když jsem vstoupila do knihovny, objevil se přede mnou stín. „Aaaaaaaaaaa“ začala jsem křičet a stín také. Tak jak jsme začali křičet, tak jsme i přestali. „Ančí?“ „Jo?“ odpověděla jsem, „Míšo? Co tady děláš? Já myslela, že jsem sama doma! To ty jsi tady volala?“ „Jo. Přišla jsem asi tak před dvěma hodinami. Byla jsem zavřená v pokoji, dokud jsem nešla do knihovny.“odpověděla mi. „Aha. A co se ti stalo?“ Zeptala se mě a já jsem jí začala všechno vyprávět: „Byla jsem ve svém pokoji na počítači a najednou se vypnul proud.“ „Proud se nevypnul.“ Skočila mi do řeči. „Ta světla co jsme včera dávali po celém domě normálně svítí.“ „Ty, které jsou do zásuvky?“ 5
„Jo.“ „Což znamená, že někdo musel vypojit pojistky tak, aby fungovaly zásuvky, ale nefungovalo světlo.“ „To je divný. Jde to vůbec?“ „Já nevím, ale máma myslím říkala, že by to šlo.“ Odpověděla jsem jí a pokračovala dál ve vyprávění. „Zhasla všechna světla a najednou jsem někoho slyšela volat
o pomoc.“ „Jo. Víš přece, že nemám ráda tmu.“ „Uslyšela jsem volání a vyšla z pokoje. Ty stíny, co se plazily celou chodbou, byly strašidelný…“
Když jsem Míše vylíčila, co všechno se mi stalo, začala mi vyprávět, co se stalo jí.
6
CESTA HRŮzy „Jak jsem ti už říkala, byla jsem celou dobu v pokoji a
dělala něco do školy. Pak jsem si ale potřebovala něco najít v knížce, a tak jsem šla do knihovny. Když jsem zrovna byla na chodbě před knihovnou, zhaslo světlo. Rozsvítila jsem si mobil, abych aspoň něco málo viděla. Když jsem vešla dovnitř, snažila se najít vypínač, abych rozsvítila. Ono to samozřejmě nešlo. Najednou jsem slyšela nějaké divné zvuky . „Chachachachá“ . Bylo to hrozné, jako kdyby se to strašidelné chechtání táhlo po celém domě. Když jsem to uslyšela, úplně jsem cítila, jak mi mráz běhá po zádech. Nemohla jsem se skoro vůbec hnout. Jakmile to přestalo, chvíli jsem čekala, jestli to nezačne znovu. Ale nezačalo, a tak mě napadlo zkusit rozsvítit lampičku. V místnosti bylo náhle světlo a u stěny stála postava v bílém. Začala jsem ječet a běžela z pokoje do chodby. Chodbou se táhly, dalo by se říci, tajuplné stíny. Po chvíli jsem uslyšela křik. Rychle jsem vběhla do kuchyně, schovala se za linku a čekala. Pak jsi sem vběhla ty a začala ječet.“ „Ty jsi
taky ječela, tak neříkej, že jenom já“ „Fajn, začali jsme obě dvě ječet a to je všechno.“ 7
„Uuuuuuu“ ozvalo se z chodby. „Co to bylo?“ řekli jsme obě dvě najednou.
Pomalu jsem se na Míšu podívala, a zjistila, že je stejně vyděšená jako já. „Co teď?“ zeptala jsem se jí šeptem. „Nemám zdání. Znělo to trochu strašidelně.“ „Trochu? Jenom trochu?“ odpověděla jsem jí na to. „No možná trochu víc.“ „To už je lepší.“ Chvíli jsme byly potichu. Jediné co bylo slyšet, byl tlukot našich srdcí, až do chvíle, kdy jsme uslyšeli někoho přicházet. „Kdo to je?“ zeptala jsem se Míši. „Jak to mám sakra vědět? Copak jsem jasnovidec?“ „Klid, ježíš a buď potichu.“ Odpověděla jsem jí. Hned mi to musela samozřejmě vrátit. „Prosímtě, jediný člověk kdo tady mluví, jsi ty.“ „Fajn. Tak už toho nech.“
8
(str. 7.…, stála tam postava v bílé.)
9
UŽ SE TO BLíŽí Kroky byly slyšet čím dál tím víc. Se sestrou jsme se chytly za ruce a přemýšlely, co se bude dít dál. Snažila jsem se vymyslet nějaký plán na útěk, jenže jediný “únikový“ východ byl ten, kterým jsem přišla, a kterým se za námi přibližovaly ty temné bytosti. Obě dvě jsme byly úplně zticha. Nevím jak Míša, ale já jsem byla vyděšená do morku kosti. „Uuuuuuuu“ „Chachachachá“ ozvalo z chodby. Byl to úplně stejný zvuk, jako jsme slyšely před chvílí a co slyšela Míša v knihovně. Bylo také slyšet řinčení řetězů, co jsem slyšela předtím na chodbě já, a další příšerné zvuky. Schovaly jsme za linku a raději jsme si vzaly do ruky nůž, abychom se mohly alespoň nějak bránit, kdyby nás napadly. Úplně mi vyschlo v krku. Myslím, že kdybych začala křičet, tak by ze mě nevyšel ani hlásek, jenom bych tam stála s otevřenou pusou a čekala, co se stane. Najednou se začaly otevírat dveře. Tajemné postavy se pomalu blížily, a my jsme hned věděly, že je s námi konec. Postava v černém začala řinčet svým řetězem ještě 10
víc a šla za námi z jedné strany. Z druhé strany šla druhá postava, zahalená v bílém. Ta nedržela žádnou zbraň. Ale i tak jsem se jí hodně bála. „ Aaaaaaaaaaa…“ začaly jsme ječet a myslely jsme, že je s námi konec.
11
ODHALENÍ „Hahahahaha…“ začaly se ty dvě postavy najednou smát. Dalo by se říci, že se válely smíchy na zemi. Se sestrou jsme na sebe hodily nechápavé pohledy a jenom jsme je sledovaly. „Měly jste se vidět…Prej „Aaaaaaaaaaa“ uff…bolí mě z toho smíchu břicho. Hahaha.“ řekla jedna postava. „To mi povídej. Úplně z nich nemůžu. Hahaha. To byl teda dobrej nápad.“ Pak ze sebe najednou sundaly to oblečení a my jsme zjistily, kdo to byl. Byly to naše dvě starší sestřenice Lenka a Monika. „Děláte si ze mě srandu? Co to mělo znamenat? To jste byly vy?“ Vypustila ze sebe Míša. „To nebyla sranda.“ řekla jsem na to. „Ale byla. Ty kostýmy, zvuky, ozdoby. Prostě všechno.“ řekla Monika. „Jo, to teda jo. Prosím tě, polož ten nůž. Ještě se zraníš.“ pokračovala Lenka.„Běž radši zapnout pojistky, jo?“ řekla jsem jí. Pak jsem se podívala do ruky na ten nůž a raději jsem ho položila na linku.
12
Najednou se rozsvítilo světlo a Lenka se vrátila do kuchyně. „ Jak vás tohle vůbec napadlo? Vždyť jste nás málem vyděsily k smrti.“ A Monika začala vyprávět: „Včera dopoledne jsme se nudily, a tak jsme se šli koukat na „The Big Bang Theory“. A jeden díl byl o tom, že si tam Leonard, Rajesh a Howard udělají srandu ze Sheldona.“ „Ten jsme taky viděly.“
dodala jsem s Míšou najednou. „Pak jsme se s Lenkou na sebe podívaly a obě jsme hned věděly na co ta druhá myslí.“
„A tak jste si prostě musely udělat srandu z nás dvou, že jo? A vy jste si to připravily už včera? Jak to, že jsme si toho nikdo nevšiml?“ řekla Míša. „Ano, už včera. Strejda s tetou k nám včera večer přišli a řekli, že si toho všimli. Mysleli si, že jste to byly vy. My jsme jim pak řekli, co máme v plánu a oni nám slíbili, že vám nic neřeknou. A navíc bylo docela lákavé vidět vaše vyděšené obličeje. No a tak jsme si řekly, že si z vás uděláme srandu.“ řekla Lenka. „Hmm…moc vtipný. To mně fakt pobavilo.“ odpověděla Míša sarkasticky. „Necháte nás domluvit?“ vmísila se do toho Monika a hned pokračovala, aniž by čekala na odpověď. „Věděly jsme, že to tady už máte vyzdobený na halloween, což nám trochu víc pomohlo s přípravami. Na půdě jsme našly tady ty hadry, co měli naši rodiče na karnevalu. Vzaly jsme si klíče od vašeho domu a šly to přichystat.“ „Mě to oblečení
připadalo nějaké povědomé.“ řekla jsem. Monika dělala 13
jako by mě neslyšela a pokračovala dál ve vypravování: „Věděly jsme, že jste většinu času zavřené v pokojích, a tak jsme ty „strašidelný“ věci daly hlavně na chodbu před vaše dveře. Já jsem připravila tu krev, což nebylo docela jednoduchý a ještě jsem něco upravila na chodbě.“ „Zatímco já jsem se šla kouknout na pojistky, jestli půjde vypnout jenom světlo a ono to šlo. Pak jsem ještě něco předělala na chodbě před knihovnou. Jakmile jsme všechno dodělaly, šly jsme domů.“ navázala Lenka na Moniku.
Chvíli jsme byly potichu, než mě napadlo: „Jak jste vlastně věděly, v kolik hodin budeme doma? Jak jste se tam dostaly, aniž bychom vás slyšely nebo viděly?“ „Vaši rodiče nám řekli, v kolik asi budete doma.“ Vysvětlila nám Monika a Lenka dodala: „A navíc, než jsme šly domů, nechaly jsme si ve skřínce před obývákem schované oblečení. Pak jsme teda odešly. Dneska jsme si zase vzaly vaše náhradní klíče a daly jsme se do práce.“
„Pokusit se nám přivodit infarkt?“ dodala Míša. „To asi těžko. Infarkt ne, ale malou legraci. Ale fakt, měly jste se vidět. Hlavně ty, Ančo. Jakmile jsi uviděla ten nápis, myslela jsem, že omdlíš.“ řekla Monika. „ Taky, že málem jo.“ odpověděla jsem. „A pak jak jsem vyšla a ty ses začala pomalu otáčet. Byla jsi bílá jako stěna. To musíme někdy zopakovat.“ dodala. „NE!“ řekla jsem s Míšou najednou.
14
Pak jsme se všechny začaly smát. Míša vyndala nějaké sušenky. Já jsem vyndala pití a šly jsme se všechny dívat na televizi.
KONEC
15
OBSAH 1. 2. 3. 4. 5.
PROUD………………………….2 PŘEKVAPIVÉ SETKÁNÍ………5 CESTA HRŮZY…………………7 UŽ SE TO BLÍŽÍ…………….....10 ODHALENÍ………………….....12
16
MAH Halloweenský žert Napsala: Anna Kolářová Ilustrace: Google – obrázky Vydalo nakladatelství: MAH 1.vydání, 2011 17
