Andrea Kane – Temné lži také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Andrea Kane Temné lži – e-kniha Copyright © Fragment, 2014
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Mirandě a Bobovi, kteří mi pomohli oživit Hamptons a byli po celý rok, co jsem tvořila tento román, mými neocenitelnými konzultanty a jejichž láska a podpora je pro mě nejdůležitější na světě.
1. Prosinec Manhattan Amanda Gleasonová něžně houpala svého novorozeného syna v náručí. S příchodem miminka dostal její život znovu smysl. Jestli to nevěděla už dřív, tak teď si tím byla naprosto jistá. Byl její dítě, její zázrak. Její zodpovědnost. Neměla v plánu stát se osamělou matkou. Když Paul zmizel, ani nevěděla, že je těhotná. Možná kdyby to věděla, možná kdyby mu to stihla říct, bylo by všechno jinak. Ale nebylo. A nyní nesla sama na ramenou tíhu světa. Bylo třeba učinit mnohá rozhodnutí. Byl to stres, jaký nikdy předtím nepoznala. A hořkosladká bolest, která ji přepadala pokaždé, když držela Justina v náručí. Jedním prstem se dotkla jeho ochmýřené hlavy, pohladila mu broskvově jemné vlásky. Tiše mu šeptala, a on otevřel dokořán oči a upřeně na ni pohlédl, její hlas ho viditelně fascinoval. Pohlédla do těch očí – Paulových očí – a srdce se jí sevřelo. Byly trochu světlejší než ty Paulovy, možná se ještě vybarví. Ale tvar, víčka, dokonce ty husté řasy – to všechno bylo Paulovo. Kromě zlatohnědé barvy vlasů a malých našpulených úst, která zdědil po ní, to byl celý Paul. A dokonce už nyní, ve třech týdnech, byl osobnost – bezstarostná jako Paul, zvědavá jako ona. Trávil hodiny zkoumáním svých prstíků, fascinovaně je zatínal a zase rozevíral. A neustále se rozhlížel, bylo vidět, jak ho svět ohromuje. Díkybohu nevěděl, jakým bitevním polem tento svět ve skutečnosti je.
6/16
„Paní Gleasonová?“ Mladá ošetřovatelka se jí zlehka dotkla ramene. „Nechcete si dát něco k jídlu? Nebo se projít? Ani jedno jste celý den neudělala.“ Natáhla se po dítěti. „Justin bude v dobrých rukách. Když o sebe nebudete pečovat, nebudete schopná pečovat o něj.“ Amanda otupěle přikývla. Ještě chvíli, zoufalou chvilku Justina držela, potom ho políbila na hebkou tvářičku a podala ho sestře. Kolikrát tohle za posledních pár dní udělala? Kolikrát to ještě bude muset udělat? Na řasách se jí zaleskly slzy, zvedla se a odešla stejnou cestou, jakou do izolačního oddělení přišla. Vyšla ven z dětské jednotky transplantace kostní dřeně v Nemocnici Sloane Ketteringové, stáhla si roušku, rukavice i plášť a odhodila je do koše. Věděla, že po návratu bude muset znovu absolvovat stejnou sterilizační proceduru. Chvíli zůstala stát se skloněnou hlavou, zhluboka dýchala, aby se uklidnila. Ošetřovatelka měla pravdu. Justinovi nepomůže, když se bude hroutit. A to se jí stávalo často. Prošla chodbou, nastoupila do výtahu. Když začal sjíždět dolů do hlavní haly, pocítila Amanda v nitru drásavou, fyzickou bolest – jako vždy, při každém odloučení od Justina. Bylo pro ni strašné ho opouštět. A měla hrůzu z návratu. Venku před nemocnicí vypadal svět podivně normálně. Byla tma. Celé hodiny nepohlédla na hodinky, ale muselo být po osmé. V newyorských ulicích bylo ale stále rušno. Davy lidí proudily po chodnících. Klaksony houkaly. Vánoční světla blikala, zelená přecházela do červené a všech barev duhy a zase zpátky. Jak mohlo být všechno zdánlivě tak normální, když se celý její svět rozpadal na kusy? Když to jediné, na čem jí na světě záleželo, tam nahoře bojovalo o život? Amanda jako robot sáhla po svém BlackBerry a zapnula ho. Ve skutečnosti jí bylo úplně jedno, jestli má nějaké zprávy. Ale musela se podívat – i když by to byl čirý zázrak, kdyby byly její modlitby vyslyšeny.
7/16
Žádný zázrak se nekonal. Jen běžné maily z obvyklých zdrojů – výprodeje v obchodech, speciální nabídky zboží, obrázkové reklamy. Nic osobního. Všichni věděli, že ji nemají obtěžovat ničím, co by nebylo životně důležité. Pozor. Jedna osobní zpráva tam přece jen byla. E-mail od kolegyně fotoreportérky, kamarádky, která byla už celé měsíce na cestách po Státech a netušila, že se Justin už narodil, a už vůbec ne, že jeho nemoc obrátila Amandin život vzhůru nohama. Otevřela mail. Jsem ve Washingtonu. Musím ti to hned poslat. Vyfotila jsem ho včera mobilem. Na Druhé SV C. Kvalita není nejlepší. Ale přísahala bych, že to byl Paul. Mrkni na to. Vím, že se ti má mimčo narodit tento měsíc, ale možná bys to chtěla vidět.
Amanda si ta slova přečetla a na okamžik ztuhla. Potom klikla na přílohu, upřeně se dívala na displej a čekala, až se obrázek načte. Ve chvíli, kdy ho spatřila, hlasitě vyjekla a ruka jí vyletěla k ústům. Fotka byla trochu zrnitá a nejspíš braná z nějakých patnácti metrů. Ale dost zřetelná, pokud někdo toho člověka na fotografii důvěrně znal. Což ona znala. Vypadal přesně jako Paul. Zvětšila fotku na maximum a prohlížela si každičký detail muže, který nyní zabíral celý displej. Bože, byl to Paul. Zavalila ji vlna, přímo tsunami rozporuplných emocí. Ale popasovala se s nimi. Protože jedna, jediná myšlenka převažovala nad ostatními. Co by to mohlo znamenat pro Justina? Byl to pouhopouhý záblesk naděje, nepravděpodobná možnost. Ale Amanda se jí chytila jako tonoucí stébla. Zašmátrala v kabelce po útržku papíru, který s sebou nosila celou dobu od minulého dubna. Bylo už dávno po pracovní době, ale to jí bylo jedno. Věděla, že když je zapotřebí, pracují nonstop. Nezavolala jim, nechtěla jim dát šanci, aby ji odmítli.
8/16
Rozložila pomačkaný papír a zároveň vytáhla složku, kterou s sebou stále nosila – pro případ, že by se někdy rozhodla svůj nápad uskutečnit. Bylo v ní všechno. A už to nebyl pouhý nápad. Zmáčkla tlačítko telefonu a zavolala své nejstarší a nejdražší kamarádce Melisse, která bydlela na Manhattanu a která ji nikdy v ničem neodmítla. „Lysso,“ řekla, když uslyšela kamarádčin hlas. „Mohla bys přijet do nemocnice? Ne, Justin je v pořádku. Ale já musím na chvíli odjet a potřebuju, abys mi ho pohlídala. Mohla bys přijet teď hned?“ Úlevně vydechla, když slyšela odpověď. „Díky. Je to naléhavé.“
2. Chladný vzduch. Holé stromy. Po celé Tribeca Street blikají vánoční světla. Čtyřpatrová budova z hnědého pískovce v rezidenční části Manhattanu, kde sídlily kanceláře Forensic Instincts, byla oázou klidu, izolovanou od džungle velkoměsta. Dvě smuteční vrby po stranách domu jen podtrhávaly klid a mír a budily zdání, že je to spíš rodinný dům než úřad Forensic Instincts. Dnešní večer byl ještě klidnější než obvykle. Casey Woodsová, prezidentka společnosti, byla s kamarádkami na nákupech. Většina zvláštního týmu si vzala ten večer volno. Všichni ještě stále nabírali sílu po smršti případů, které řešili poslední měsíc a půl – a kterým vévodilo intenzivní vyšetřování jednoho únosu. Jediným přítomným členem týmu FI byl Marc Devereaux. A nepracoval. Byl v jedné prázdné kanceláři, dělal kliky, cítil, jak mu pot smáčí sportovní oblečení, a doufal, že si intenzivním cvičením vyžene z hlavy ty duchy, kteří se mu do ní s plnou intenzitou posledních pár měsíců ustavičně vraceli. Nějakou chvíli dali pokoj. Ale od únosu té malé holčičky… Klesl na podlahu, přitiskl čelo na koberec, těžce oddechoval. Ty vzpomínky měl zaryté hluboko v srdci. Dokonce i on, bývalý člen Navy SEALs. Právě on, bývalý člen Navy SEALs. Všichni si mysleli, že chlapi jako on jsou vůči citovým jizvám imunní. Nejsou. To, co za ty roky viděl, z něj možná udělalo lepšího agenta FBI a nyní vynikajícího člena Forensic Instincts, ale zároveň mu to sebralo něco, co se už nikdy nevrátí. A místo toho v něm ty věci zanechaly cosi temného a destruktivního. Prudce zvedl hlavu, když uslyšel zvonek u předních dveří. To určitě nebyl nikdo z týmu. Všichni měli klíče a všichni znali kód, který mají vyťukat. Marc instinktivně sáhl po pistoli, kterou měl položenou
10/16
na stole vedle sebe. Zvedl se a pohlédl do jednoho okna obrazovky počítače, kde probíhal přímý přenos z kamery u předních dveří. Na prahu stála nějaká žena. Marc zmáčkl tlačítko intercomu. „Ano?“ Nastalo krátké ticho. „Je to kancelář Forensic Instincts?“ zeptal se ženský hlas. „Ano.“ Marc ji mohl upozornit na pokročilou hodinu. Ale pět let pracoval u FBI na jednotce behaviorální analýzy. Dokázal odhadnout lidi i tóny hlasu. A tento hlas zněl vyčerpaně a roztřeseně. Byl plný paniky. Nemohl to ignorovat. „Já… já jsem si myslela, že tady nikoho nezastihnu. Ale modlila jsem se.“ Její slova Markovi potvrdila jeho úsudek. „Bála jsem se, že mi nezvednete telefon, když vám zavolám. Prosím… mohu jít dál? Je to naléhavé. Víc než naléhavé. Je to otázka života a smrti.“ Marc se rozhodl už dlouho předtím, než vyslovila svoji zoufalou prosbu. Odložil zbraň. „Jdu dolů.“ Přehodil si kolem krku ručník a zamířil ke schodům. V tuto chvíli pro něj nebylo dekorum profesionálního oblečení prvořadé. Přistoupil ke dveřím, vyťukal kód alarmu a otevřel dveře. Žena, která tam stála s nějakou složkou pod paží, byla brunetka, mohlo jí být kolem pětatřiceti – i když ztrhaný výraz ve tváři spolu s tmavými kruhy pod očima jí pár let přidával. Zimní kabát halil křivky její postavy a navíc si ho křečovitě přidržovala jako ochranný štít. Vytřeštěně zírala na Marka, na jeho impozantní postavu, vysoké lícní kosti, tmavé vlasy a aristokratický nos, který zdědil po svých francouzských předcích, a temné, mírně šikmé oči, jež odrážely asijské prarodiče z matčiny strany. Žena z jeho působivého zevnějšku znervózněla a olízla si rty špičkou jazyka. „Vy nejste Casey Woodsová,“ konstatovala zřejmý fakt. Nebyla jen nesvá, ale evidentně ohromená. „Já jsem Marc Devereaux, Caseyin společník,“ odpověděl záměrně uklidňujícím hlasem. „A vy jste…?“
11/16
„Amanda Gleasonová,“ vzpamatovala se. „Omlouvám se, že přicházím tak pozdě. Ale nemohla jsem dřív odejít z nemocnice. Nemám mnoho času. Můžeme si promluvit, prosím? Chtěla bych si vás najmout.“ „Z nemocnice? Vy jste nemocná?“ „Ne. Ano. Prosím… potřebuju vám to vysvětlit.“ Marc otevřel dveře dokořán a posunkem ji vybídl, ať vstoupí. „Omlouvám se za neformální oblečení. Nečekal jsem klientku.“ Seshora se ozval opakovaný, hluboký výstražný štěkot. A tlumený dusot tlapek věstil příchod hladkosrstého rezavého bloodhounda. Přivlekl se pomalu ke dveřím, postavil se vedle Marka a poštěkával na neznámou. „To je v pořádku, Hero,“ řekl mu Marc. „Ticho.“ Pes okamžitě poslechl. „Hero je slídič a člen našeho týmu,“ vysvětloval Marc. „Ale jestli se psů bojíte, odvedu ho nahoru.“ Amanda zavrtěla hlavou. „To není třeba. Mám psy ráda.“ „Tak pojďme do kanceláře.“ Ukázal na druhé dveře nalevo a uvedl ji dál. „Ahoj, Marku,“ pozdravil ho neviditelný hlas a na zdi se rozblikala světélka doprovázející jeho tóny. „Máš hosta. Teplota místnosti je šedesát pět stupňů Fahrenheita. Mám ji zvýšit?“ „Ano, Yodo,“ odpověděl Marc. „Zvedni ji na sedmdesát.“ „Teplota dosáhne sedmdesát stupňů Fahrenheita během sedmi minut.“ „Výborně. Díky.“ Marc se pousmál, když spatřil vyděšený výraz v Amandině tváři. Rozhlížela se, snažila se přijít na to, odkud ten hlas vychází. „To je Yoda,“ informoval ji. „Je tajemným výtvorem Ryana McKaye, geniálního technika Forensic Instincts. Je vševědoucí… a neškodný.“ Marc jí přisunul židli. „Posaďte se. Kabát si asi budete chtít nechat na sobě, dokud se tady trochu neoteplí.“
12/16
„Děkuji. Jste velmi laskavý.“ Amanda klesla do židle, dál křečovitě svírala kabát i složku. Vypadala jako vyděšené ptáče pronásledované dravcem. „Tak povídejte. Co pro vás mohou Forensic Instincts udělat?“ Amanda popadla přerývaně dech. „Někoho mi najít. Pokud je naživu.“ Marc se nenuceně opřel ve své židli, snažil se Amandu uklidnit, ale mozek uvedl do stavu vysoké pohotovosti. „Kdo je to? Koho máme najít? A proč nevíte, jestli je naživu?“ „Můj přítel. Byl prohlášený za mrtvého, ale tělo se nikdy nenašlo. Policie našla jeho auto, sedadlo řidiče a celé přední sklo bylo postříkané krví. Bylo to u jezera Montauk. Podle stop bylo evidentní, že tělo někdo odtáhl do jiného vozu. Došli k závěru, že ten muž byl zavražděn a tělo vhozeno do oceánu. Pobřežní hlídka po něm několik dnů pátrala za použití toho nejsofistikovanějšího vybavení. Nic nenašli. Případ byl uzavřen.“ „Kdy se to stalo?“ „V dubnu.“ „A vy za námi přicházíte až teď, po osmi měsících. Proč? Máte nějaké nové důkazy, které svědčí o tom, že je naživu?“ „Nové důkazy a nový důvod ho okamžitě najít.“ Amanda rychle a zbytečně dodala: „Já vím, myslíte si, že pokud je naživu, možná nechce, aby ho někdo našel. I kdyby to byla pravda, čemuž nevěřím, nemá na vybranou. Ne teď.“ Marc se natáhl přes stůl a uchopil zápisník. Dával přednost ručním poznámkám a až potom si je přepisoval do počítače. Psát rovnou do laptopu odrazovalo klienty, kteří potřebovali osobní přístup. „Jak se ten člověk jmenuje?“ „Paul Everett.“ „A proč ho tak naléhavě potřebujete najít?“ Amanda nasucho polkla, kroutila rukama v klíně. „Máme spolu syna. Narodil se před třemi týdny. Byla mu diagnostikována TKID – těžká kombinovaná imunodeficience. Jeho tělo se nedokáže bránit
13/16
infekci. Potřebuje transplantaci kostní dřeně od vhodného dárce, jinak zemře.“ Marc položil pero. „A vy, jak předpokládám, tím vhodným dárcem nejste?“ Zavrtěla hlavou. „Testy ukázaly, že nejsem ani kandidát. Jako dítě jsem prodělala dopravní nehodu. Po transfuzích jsem dostala hepatitidu typu C. Takže jsem ze hry venku. A zatím se nenašel ani nikdo v Národním registru dárců kostní dřeně. Nemají pro nás nikoho vhodného. Jediná, možná poslední naděje je Justinův otec.“ Amandě stekly po tvářích dvě slzy. Zuřivě si je otřela. „Mohla bych vám podat úplné vědecké vysvětlení, pane Devereaux. Poslední týdny je tím můj život stravován a asi toho vím o lidském těle a jeho chorobách mnohem víc, než bych si přála. Ale času je málo. Mojí vinou už má Justin infekci a ukazují se známky zápalu plic.“ „Vaší vinou?“ „Kojila jsem ho. Evidentně jsem nositelkou viru CMV – cytomegaloviru. Přenesla jsem ho na Justina. Začal kašlat a má horečku – což jsou indikátory toho, že se u něj rozvíjí pneumonie CMV. A navíc chytil během těch dvou týdnů, co jsme byli doma, parachřipku. Dýchá přerývaně, má rýmu… Netušila jsem, že má problém s imunitou, jinak bych nedovolila žádné návštěvy. Teď už je pozdě s tím něco dělat. Bere antibiotika a gamaglobulin. Ale ty virus CMV jen potlačí, nevyléčí ho. Taky mohou být pro dítě toxické. A pokud jde o tu parachřipku, na tu prostě neexistuje žádný lék. Justinovi ještě není ani měsíc. To malé tělíčko už dlouho nevydrží. Je to otázka života a smrti.“ „To je mi velmi líto.“ „Tak mi pomozte.“ Amanda rozvázala složku a otevřela ji, vytáhla USB, DVD a dva výstřižky z novin. Podala všechno přes stůl Markovi. „Tady je nekrolog a krátká zpráva o Paulově smrti, kterou otiskl Southampton Press, místní noviny. Je to strohé. Paul byl developer, neměl žádné příbuzné. Jediné, co je na té zprávě zajímavé, je ta údajná vražda.“ Ukázala na
14/16
disk. „Místní kabelová televize odvysílala krátkou reportáž o tom, co se stalo. Nic víc se v médiích neobjevilo.“ Marc pohlédl na oba výstřižky, v duchu si udělal poznámku, že je třeba zkontaktovat jak noviny, tak televizní stanici. Přitáhl si laptop a zastrčil do něj USB. Na monitoru se objevily dva obrázky vedle sebe. Na prvním byla Amanda a nějaký muž – zřejmě Paul Everett – pózovali na větrné pláži v zimních bundách, objímali se. Výraz jejich tváří, intimní postoj, to vše svědčilo o tom, jak moc jsou do sebe zamilovaní. Na druhé fotce byli spolu na nějaké formální společenské akci. Usmívali se, dívali se přímo do objektivu a pózovali pro fotografa. „A teď se podívejte na tohle.“ Amanda vytáhla svůj mobil a položila ho na stůl před Marka. Na displeji byla fotografie. Marc na ni soustředěně pohlédl. Fotka byla z mobilu, takže byla daleko zrnitější než ty dvě předchozí. Ale byl na ní zřetelně patrný muž stojící na rohu rušné ulice, jak netrpělivě čeká na zelenou. Upřeně se díval na světlo, a tak měl fotograf šanci zachytit jeho tvář. Podle rysů obličeje, výrazu i postoje Marc poznal, že je to týž člověk, kterého předtím viděl na fotografiích s Amandou. „Kdy je to vyfocené?“ zeptal se. „A kde?“ „Včera. Ve Washingtonu.“ „Kdo to fotil?“ „Jedna kamarádka, kolegyně fotoreportérka. Viděla člověka, který se podobal Paulovi, neztrácela čas vytahováním foťáku a použila to, co měla po ruce – mobil. Před několika hodinami mi tu fotku poslala mailem. Otevřela jsem si ho, když jsem se šla na chvíli projít před nemocnici.“ „Takže ona věděla, že jste spolu s Paulem chodili.“ „Ano. Taky věděla, že jsem neměla možnost Paulovi říct, že jsem těhotná. Doufala, že s tou neuvěřitelnou zprávou, že je Paul naživu, tu šanci třeba dostanu.“
15/16
Paul Everett o těhotenství nevěděl, pomyslel si Marc. Což vylučovalo jeden jednoduchý důvod, proč se vypařit. Ale Marc si bude chtít promluvit s tou Amandinou kamarádkou.
@Created by PDF to ePub
