Anatomie 1 Podpůrně pohybový systém

Fakulta zdravotnických věd Univerzita Palackého v Olomouci

Anatomie 1 Podpůrně pohybový systém

Miroslav Kopecký, Kateřina Kikalová, Jitka Tomanová, Milada Bezděková, Jiří Charamza

Olomouc 2014

2

ANATOMIE 1 PODPŮRNĚ POHYBOVÝ SYSTÉM Milí studenti, předkládáme vám studijní distanční materiál, který je určen pro vaše samostudium. Máte před sebou studijní text „Anatomie 1 – Podpůrně pohybový systém“, který vám krok za krokem objasní stavbu a funkci kosterní a svalové soustavy. Studijní text je určen pro všechny studenty prezenčního a distančního vzdělávání, kteří mají ve svých studijních programech zařazen předmět biologie člověka, anatomie, somatologie, fyziologie a problematiku první pomoci. V první části vám budou popsány: vznik a vývoj kostí, vnitřní stavba kosti, stavba a funkce kosterní soustavy. V druhé části se naučíte popsat stavbu a vysvětlit funkci svalu, vysvětlíme vám, jakou činnost jednotlivé svaly a svalové skupiny vykonávají. Ve studijním textu jsou kromě nových českých odborných pojmů uvedeny také jejich latinské ekvivalenty. Autoři studijního textu jsou si vědomi, že pro řadu studentů je latinské názvosloví poměrně náročné a proto se autoři zaměřili a vybrali jen ty latinské pojmy, které by bylo dobré znát. Studium anatomie, které v sobě integruje poznatky také z fyziologie, biochemie a kineziologie, je náročné. Studium je zejména náročné pro studenty, kteří měli biologii člověka naposledy na základní škole. Přes tato studijní úskalí spolu určitě dosáhneme společného cíle, naučíte se a pochopíte stavbu a funkci podpůrně pohybového aparátu. Kolektiv autorů si neklade za cíl popsat uvedenou problematiku v předkládaném studijním textu vyčerpávajícím způsobem. To ani není možné splnit vzhledem k omezenému rozsahu předkládané publikace a ani to není naším cílem. Pokud se naučíte předkládaný text a případně si ho doplníte o poznatky z doporučené literatury, podařilo se nám naplnit vytýčený cíl. Studijní text má celkem 2 kapitoly, které jsou dále rozděleny na dílčí podkapitoly, popisující příslušnou tematickou oblast uváděné problematiky. K nastudování uvedené problematiky a zpracování 2 krátkých úkolů a 1 korespondenčního úkolu budete potřebovat cca 37 hodin. V každé kapitole jsou vymezeny studijní cíle a průvodce studiem, který vás uvede do studované problematiky. V závěru jednotlivých dílčích kapitol jsou uvedeny kontrolní otázky, otázky k zamyšlení a pojmy k zapamatování.

3

V průběhu studia budete vypracovávat dva krátké úkoly. Odpovědi na úkoly a jejich správné řešení máte pro kontrolu uvedeny v Klíči na konci studijního textu. Přejeme vám hodně úspěchů při studiu. Kolektiv autorů

4

1 Kosterní soustava Studijní cíle Po prostudování této kapitoly byste měli být schopni: - vysvětlit funkci kosterní soustavy, - popsat vnitřní a vnější stavbu kosti, tvar a spojení kostí, - vysvětlit vznik kostí, růst kostí do délky a do šířky, - vyjmenovat kosti osové kostry a kosti horní a dolní končetiny.

Průvodce studiem V této kapitole se seznámíte s kosterní soustavou – kostrou člověka. Podobně jako ostatní obratlovci má i člověk vnitřní kostru, která je základní konstrukcí a podkladem, na kterém jsou vybudovány ostatní tělní soustavy. Většinou si kostru spojujeme pouze s tělesným pohybem, ale to je jen jedna z mnoha jejích důležitých funkcí. Proto bychom vás rádi seznámili s dalšími funkcemi a podrobnější stavbou kosterní soustavy. Znalost kosterní soustavy je důležitá také z hlediska poskytování první pomoci při poranění kostí a kloubních spojení. Kosterní soustavu (systema skeletale) představuje soubor kostí, kloubních spojení a vazů. Položili jste si někdy otázku, kolik má dospělý člověk kostí a jakou má kostra hmotnost? Uvádí se, že průměrná dospělá kostra má 206 kostí, jejichž podíl na celkové hmotnosti těla je asi 1/5–1/7. Tento počet se ale může mírně různit, protože někteří lidé mohou mít různý počet drobných kostí na lebce nebo na kosti kostrční apod. Pro zajímavost, z těchto 206 kostí připadá 80 kostí k osové kostře, 64 kostí ke kostře horních končetin a 62 kostí ke kostře dolních končetin. Kostra neboli skelet představuje pasivní, ale flexibilní pohybový aparát, na který se upínají svaly (příčně pruhované svaly, svaly kosterní) a významně tak určuje charakter tělesných pohybů. Kosterní soustava plní tyto hlavní funkce:  Vytváří pevný a pohyblivý podklad pro úpony svalů, vazů a povázek.  Tvoří oporu měkčím tkáním a ochrannou schránku různým orgánům.  Pohyblivé spojení kostí dovoluje svalům pohybovat jimi na způsob pák a umožňuje tak pohyb těla a jeho částí.  Kostra je významnou zásobárnou minerálních látek. Kosti představují hlavní zásobárnu vápníku a fosforu pro organismus (90 % vápníku a 80 % fosforu je uloženo v kostech).  Plní významnou úlohu při krvetvorbě (hemopoéze).  Kostra citlivě reaguje přestavbou své vnitřní struktury na změny mechanického zatížení organismu.

5

1.1 Tvar kostí, stavba kostí a kostní spojení Studijní cíle Po prostudování této podkapitoly dokážete: - popsat a rozdělit kosti podle jejich vnějšího tvaru, - charakterizovat stavbu a funkci jednotlivých částí vnitřní stavby kosti, - vysvětlit, jakým způsobem jsou kosti spojeny, - popsat stavbu a funkci kloubního spojení, - vysvětlit proces vzniku (osifikace) kostí a charakterizovat vlivy, které ho ovlivňují.

Průvodce studiem V této podkapitole vás seznámíme s vnější a vnitřní stavbou kostí, jejich spojením a také s tím, jak a z čeho kosti vznikají. Určitě víte, že tělesná výška a tělesné proporce jsou dány především rozměry kostry. Zajímavé je, že skeletální růst je poměrně málo ovlivněn zevními vlivy. Růst jednotlivých kostí, tzn. jejich délka, je dán především genetickým základem. Uvádí se, že tělesná výška jedince je dána ze 70–80 % geneticky a závisí na tělesné výšce obou rodičů.

Časové požadavky ke studiu K prostudování uvedené kapitoly včetně vypracování krátkého úkolu budete potřebovat cca 3 hodiny. Tvar kostí je rozmanitý a naznačuje její funkci. Podle vnějšího tvaru rozdělujeme kosti:  Kosti dlouhé: kosti končetin (kost pažní, kost stehenní). U dlouhých kostí rozlišujeme střední rourovitou část, tělo (diafýza) a koncové části, které jsou obvykle ztluštělé, hlavice (epifýzy). Dolní konce se označují jako distální, horní jako proximální.  Kosti krátké: obratle, kůstky zápěstní.  Kosti ploché: kosti klenby lební, lopatka, kost hrudní apod.  Kosti nepravidelného tvaru: dolní čelist, klínová kost, obratle. Zvláštní skupinu tvoří tzv. pneumatizované kosti (ossa pneumatica), které mají obsahují dutinu nebo více dutinek vystlaných sliznicí a vyplněných vzduchem (některé kosti lební). Dutiny, které se nacházejí v kostech obklopujících dutinu nosní, se označují jako vedlejší dutiny nosní, paranazální dutiny (sinusy). Na povrchu kostí se nachází řada nerovností: hrbolky, hrboly, hrany, hřebeny, výběžky, zářezy, drsnatiny, trny, jamky apod. Tyto nerovnosti vznikly v důsledku působení tahu úponem vazů a šlach apod. Styčné plochy

6

kloubní jsou vždy hladké a pokryté kloubní chrupavkou. Muži mají vyvinutější svaly než ženy, a proto jsou u nich místa úponu zřetelněji vyznačena. Na průřezu dlouhých kostí rozeznáváme tyto hlavní části (Obrázek 1):

Obrázek 1. Stavba dlouhé kosti – kost holenní (tibia): 1 – kloubní plocha horního konce kosti (epifýza), 2 – kost houbovitá, 3 – kost hutná, 4 – dutina dřeňová, 5 – okostice, 6 – tělo dlouhé kosti (diafýza), 7 – dolní konec kosti (epifýza)





Okostice (periost): tuhá vazivová blána vyskytující se na celém povrchu kosti s výjimkou kloubních ploch, které kryje kloubní chrupavka. Okostice je bohatě zásobena cévami a citlivými (senzitivními) nervy. Její vnitřní vrstva obsahuje osteoblasty, které svojí činností produkují kostní hmotu a umožňuje tak růst kosti do šířky. Kostní tkáň hutná (kompaktní kost): nachází se pod okosticí, tvoří tělo dlouhých kostí a tvoří povrch krátkých kostí, tzv. korová kost (substantia corticalis). Kompaktní kost se skládá z několika typů kostních lamel (zevní a vnitřní plášťové lamely, Haversovy lamely, vmezeřené lamely), které na sebe nasedají buď koncentricky nebo plošně. Lamely jsou ploténky silné 4 až 12 mikrometrů, tvořené základní hmotou, ve které souběžně probíhají kolagenní vlákna (fibrily), přičemž tato kolagenní vlákna probíhají kolmo nebo šikmo ve směru vláken v sousedních lamelách. Haversovy lamely tvoří kolem cév osteony. Osteon má ve středu centrální kanálek (Haversův kanálek),

7

který je koncentricky obkroužen 8 až 15 vrstvami kostních lamel (Obrázek 2). V centrální kanálku jsou uloženy krevní cévy, které jsou vzájemně propojeny. Se zevním povrchem kosti jsou spojeny Volkmannovými kanálky, kterými procházejí četné cévy.

Obrázek 2. Mikroskopická stavba kosti: 1 – jednotlivé zevní plášťové lamely, 2 – lamely Haversových systémů, 3 – okostice s cévami, 4 – houbovitá kostní tkáň, 5 – Volkmannovy kanálky





Kostní tkáň houbovitá (spongiózní kost, lat. spongia – houba) vyplňuje rozšířené konce dlouhých kostí a vnitřek krátkých a plochých kostí. Na povrchu kosti houbovité je vrstvička kosti hutné, která se nazývá kost korová (substantia corticalis). Houbovitou kost tvoří křížící se rozvětvené kostní trámce (trabekuly), připomínající strukturu houby. Dutiny mezi trámci jsou vyplněny kostní dření, krevními cévami a nervy. Jednotná dřeňová dutina chybí. Trámce, které jsou vytvořeny z kostních lamel, jsou uspořádány ve směru největšího tlaku nebo napětí sil, které působí na kost. Vzniká tak velmi specifická architektonika spongiózní kosti, která citlivě reaguje na působení vnitřních i zevních sil a v průběhu života se mění. Kostní dřeň (medulla ossium) vyplňuje dřeňovou dutinu kostí dlouhých a komůrky kosti houbovité. Kostní dřeň je zpočátku červená,

8

později se mění na žlutou kostní dřeň, tukovou. Červená kostní dřeň obsahuje krvetvornou tkáň, která má schopnost produkovat červené a bílé krvinky (granulocyty, lymfocyty) a krevní destičky. U dospělého člověka se červená kostní dřeň nachází ve spongióze hrudní kosti, žeber, obratlů, pánve a lebečních kostí. Kostní dřeň obsahuje početné krevní cévy a u dospělého člověka váží cca 2,5 kg. Z tohoto množství je krvetvorné červené kostní dřeně přibližně jedna polovina. Žlutá tuková dřeň obsahuje tukové buňky a nemá schopnost krvetvorby. Uvedená vnitřní stavba kosti podmiňuje vynikající mechanické vlastnosti kosti vzhledem k váze kosterní soustavy. Posuďte následující srovnání mechanických vlastností kostí s různými materiály.

Příklad Pevnost kosti je čtyřikrát větší než pevnost betonu, vůči zátěži je stejně odolná jako hliník a ve srovnání s ocelí je při stejné velikosti až pětkrát lehčí. Kost v experimentech (kost vyjmutá z organismu) snáší obrovské statické zatížení. Ve směru dlouhé osy unese kost pažní hmotnost 600 kg, kost stehenní 760 kg, lebeční kosti snesou zatížení povrchu hmotností až 650 kg, bederní obratel zatížení ve směru páteře 620 kg, kost holenní ve směru své dlouhé osy hmotnost až 1 350 kg. Tyto hodnoty klesají ve stáří asi o 10–20 %. Jak jste se mohli dočíst, jednotlivé kosti představují pevné články. Přesto kostra vykonává širokou škálu pohybů, což je umožněno spojením kostí. Některé kosti jsou spojeny pevně, spojení kostí v souvislosti, a některé kosti jsou spojeny pohyblivě pomocí kloubů, spojení v dotyku, které umožňují velkou šíři pohybů. Rozsah pohybu pak záleží na tvaru kostí a jejich styčných ploch. Rozeznáváme tři druhy spojení kostí v souvislosti:  spojení pomocí vazivové tkáně: spojení je pružné a málo pohyblivé (švy spojující většinu lebních kostí, vklínění zubů v zubních lůžkách),  spojení pomocí chrupavky: málo pohyblivé, ale odolné vůči tlaku (spojení kostí pánevních sponou stydkou, meziobratlové ploténky),  spojení pomocí kostní tkáně: toto spojení je nejpevnější a zcela nepohyblivé (např. kost křížová, která vznikla srůstem pěti původně samostatných obratlů). Pohyblivé spojení kostí umožňuje kloubní spojení, kloub. Kloub je spojení dvou nebo více kostí v dotyku na plochách, které jsou pokryty kloubní chrupavkou (Obrázek 3). Kloub je složen z těchto částí:  Kloubní plochy: jsou tvořeny kloubní hlavicí a kloubní jamkou, kloubní plochy jsou kryty hyalinní chrupavkou.  Kloubní pouzdro: je tvořeno vazivem, které spojuje styčné plochy a obvykle se upíná na jejich okrajích. Vazivo tvoří dvě vrstvy. Zevní vrstva je tvořena tuhým kolagenním vazivem, vrstvu vnitřní tvoří řídké cévnaté vazivo, tzv. blanka synoviální. Buňky této tkáně vylučují

9

tekutinu, kloubní maz (synovii). Synovie je čirá tekutina, konzistence bílku, která zajišťuje výživu chrupavek kloubu, zmírňuje tření mezi kloubními plochami a zvyšuje přilnavost kloubních ploch.  Kloubní dutina: prostor mezi styčnými plochami, pouzdrem, popřípadě dalšími útvary v kloubu, vyplněný vrstvičkou synovie. Ke kloubu patří tzv. pomocná zařízení kloubní: vazy, chrupavčité kloubní destičky (disky a menisky kloubní), chrupavčité lemy kloubní, kloubní svaly a synoviální (tíhové) váčky.

Obrázek 3. Stavba kloubu: A – jednoduchý kloub, B – složený kloub, 1 – kloubní pouzdro, 2 – kloubní hlavice, 3 – kloubní chrupavka, 4 – diskus, 5 – kloubní dutina, 6 – kloubní jamka

Rozsah pohybu v kloubu je závislý na velikosti styčné plochy a tvaru kloubní ploch, napětí kloubního pouzdra a na rozmístění svalových úponů v okolí kloubu. Růstem se rozsah pohybů o něco zmenší v důsledku zmenšené elasticity vazivového aparátu. U mužů bývá rozsah pohybů zpravidla menší než u žen. Rozsah pohybů je možné vhodným výběrem cviků značně zvětšit.

1.2 Vznik, vývoj a růst kostí Vznik a formování kostí začíná již v období nitroděložního vývoje jedince. Kosti nevznikají okamžitě, nejsou původními strukturami. Vznikají až druhotně, buď z chrupavčitého nebo vazivového základu. Kost vzniká procesem, který nazýváme kostnatění (osifikace). Uplatňuje se také při hojení zlomeniny.

10

Kostnatění začíná tak, že původní chrupavčitý nebo vazivový model budoucí kosti (Obrázek 4) je postupně rozrušován tím, že do něho pronikají cévy a začínají se zakládat osifikační centra. Zde se aktivizují metabolicky aktivní buňky, osteoblasty, které produkují základní kostní hmotu (matrix a vlákna). Z osifikačního centra se kostnatění šíří do okolní, původní předlohy budoucí kosti. Při kostnatění chrupavky a vaziva vzniká nejdříve kost vláknitá (primární kost) a teprve její další přestavbou se vytváří sekundární kost (lamelózní kost). Rozlišujeme dva druhy kostnatění:  vznik kosti z chrupavčitého modelu, chondrogenní osifikace: dlouhé kosti končetin, obratle, kostra hrudníku, kosti pánevní a kosti baze lebeční,  vznik kosti z vazivového základu, desmogenní osifikace: obličejové kosti, kosti tvořící klenbu lební, klíční kost a tzv. sezamské kosti (např. čéška).

Obrázek 4. Růst pažní kosti z chrupavčitého modelu a podíl proximální a distální růstové chrupavky na celkovém nárůstu kosti

Sledování a hodnocení stavu vývoje kostí a osifikačních center se v klinické praxi používá ke stanovení biologického, tzv. kostního věku, důležitého pro hodnocení vývoje a růstu daného jedince. K vyšetření se používá rentgenový snímek zápěstí (a jiných kostí), kde je na malé ploše nejvíce osifikačních center. Snímek se následně porovnává s atlasem kostní zralosti.

11

Růst tělesné výšky jedince v průběhu dětství je do značné míry dán prodlužováním dlouhých kostí. Kromě růstu do délky probíhá také růst kostí do šířky. Růst dlouhých kostí (kost stehenní, kost pažní apod.) je umožněn pomocí růstové chrupavky (epifýzová chrupavka). U dlouhých kostí (kost stehenní, lýtková, holenní, pažní apod.) se nachází na rozmezí středního úseku kosti (diafýzy) a obou kloubních konců (epifýz) (Obrázek 5). Buňky růstové chrupavky se zde rozmnožují a vytvářejí sloupce ve směru diafýzy. Postupně je chrupavka, která je přivrácená k diafýze, resorbována a následně nahrazována novými kostními buňkami. Osifikace tak neustále pokračuje a kost se prodlužuje. V dospělosti mezi 18. až 23. rokem růstová chrupavka osifikuje, prodlužování kostí se ukončí a růst tělesné výšky se zastaví.

Obrázek 5. Růst a vývoj dlouhých kostí: 1 – chrupavčitý základ kosti, 2 – osifikační jádro, 3 – kloubní chrupavka, 4 – růstová chrupavka, 5 – dřeňová dutina, 6 – okostice a kompaktní kost

Růst kosti do šířky je umožněn přikládáním nových vrstev na povrch kosti z hlubokých vrstev okostice, kde se nacházejí osteoblasty. Vývoj a růst kosti ovlivňují vnitřní (genetické) a zevní faktory. Za hlavní faktory považujeme hormonální vlivy (růstový hormon), výživu (např. dostatek minerálních látek) a mechanické faktory (fyzická zátěž apod.).

12

Shrnutí 

 



  

Kostru člověka tvoří soubor asi 206 kostí, kostní spoje a vazy. Kostra plní řadu důležitých funkcí: tvoří ochranné schránky pro měkké orgány, tvoří podklad pro úpony svalů a vazů, podílí se na pohybu, je zásobárnou minerálií a podílí se na krvetvorbě. Tvar a povrch kostí odpovídá funkci, kterou příslušná kost vykonává. Stavba dlouhé kosti je následující: na povrchu kosti se nachází okostice, pod ní kostní tkáň hutná, v hlavicích dlouhých kostí je kostní tkáň houbovitá a v dřeňové dutině je kostní dřeň. U krátkých a plochých kostí není přítomna dřeňová dutina. Kostní dřeň je uložena v prostorách mezi houbovitou kostní tkání. Kosti jsou spojeny buď pevně, v souvislosti, nebo pohyblivě, kloubně. Spojení v souvislosti může být pomocí vaziva, chrupavky nebo kostní tkání. Kloubní spojení se skládá z kloubních ploch (kloubní jamka a kloubní hlavice), kloubního pouzdra, kloubní dutiny a pomocných kloubních zařízení. Kost vzniká procesem, který nazýváme kostnatění (osifikace). Kost vzniká buď z chrupavčitého nebo vazivového modelu budoucí kosti. Významnou roli při kostnatění hrají osteoblasty. Do délky roste kost pomocí růstových chrupavek, do šířky se zesiluje přikládáním nových vrstev z okostice. Vývoj a růst kostí ovlivňují vnitřní a zevní faktory.

Kontrolní otázky 1. 2. 3. 4.

Charakterizujte funkci kosterní soustavy. Popište funkci a vnitřní stavbu kosti. Vysvětlete, jak mohou být kosti na kostře spojeny, a uveďte příklady. Popište vývoj a růst kostí.

Krátký úkol K1 Vysvětlete následující anatomické pojmy určující polohu, rovinu, pozici a směr jedné stavební části těla a její vztah k dalším částem těla: rovina mediánní, rovina sagitální, rovina frontální, rovina transversální, anterior, posterior, superior, inferior, internus, externus, lateralis, medialis, proximalis, distalis, superficialis, profundus, ventralis, dorsalis, dexter, sinister, cranialis, caudalis. Správné vysvětlení uvedených pojmů najdete v Klíči.

13

Otázka k zamyšlení Která složka kosti se výrazně podílí při hojení zlomeniny kosti?

Pojmy k zapamatování -

skelet okostice kostní tkáň hutná kostní tkáň houbovitá kostní dřeň spojení kostí spojení kostí v souvislosti stavba kloubu kostnatění osifikační centra růstová chrupavka

14

2 Kostra Studijní cíle Po prostudování této kapitoly dokážete: - vyjmenovat kosti, které tvoří kostru páteře a hrudníku, - popsat stavbu lebky, dutiny a jámy lební, - vyjmenovat a popsat kosti horní končetiny, - vyjmenovat a popsat kosti dolní končetiny, - vysvětlit kloubní spojení na kostře osové a kostře končetin.

Průvodce studiem Prostudování této kapitoly vám zabere více času, protože obsahuje řadu pojmů a korespondenční úkoly. Pokud vás budou bolet záda, přesněji určitá část páteře z dlouhého sezení při studiu tohoto textu, věřte, že je to signál k tomu, abyste vstali, šli se projít a udělali si aspoň 15minutovou pauzu. Doporučujeme vám také udělat si pár kompenzačních cvičení vleže na zádech, např. leh – upažit, dlaně na podložce: 1. skrčit přednožmo, 2. pokládat skrčené nohy vpravo na podložku, současně otáčíme hlavu vlevo (lopatky ani paže se nesmějí nadzvedávat, bederní část tlačíme k podložce, pokládaní a zvedání nohou je provedeno pomalým a plynulým tahem). Totéž opačně. Opakujte 10.

Časové požadavky ke studiu Předpokládáme, že prostudování této kapitoly a tělesné cvičení zvládnete za 5 hodin. Kostra lidského těla je rozdělena do dvou hlavních částí (Obrázek 6): 1. část: Kostra osová (skeleton axiale): páteř, kostra hrudníku a lebka. 2. část: Kostra končetin (skeleton appendiculare): kostra horní a dolní končetiny.

15

Obrázek 6. Kostra člověka

16

2.1 Osová kostra – páteř, hrudník a lebka Osou lidského těla je páteř (columna vertebralis). Páteř představuje pevnou, nosnou oporu těla, umožňuje pohyb kmene tělního a tvoří ochranné pouzdro pro míchu. Páteř je tvořena řetězcem 33–34 malých kostí, označovaných jako obratle. Obratle dělíme podle tvaru, velikosti a jejich polohy v páteři do 5 kategorií (Obrázek 7):  7 obratlů krčních (vertebrae cervicales), C1 – C7,  12 obratlů hrudních (vertebrae thoracicae), Th1 – Th12,  5 obratlů bederních (vertebrae lumbales), L1 – L5,  5 obratlů křížových (vertebrae sacrales), S1 – S5, které sekundárně srůstají v kost křížovou (os sacrum),  4–5 obratlů kostrčních (vertebrae coccygeae), Co1 – Co5, které sekundárně srůstají v kostrč (os coccygis). První tři kategorie obratlů, krční, hrudní a bederní, označujeme jako obratle pravé (volné), poslední dvě kategorie, obratle křížové a kostrční, označujeme jako nepravé (srostlé).

Obrázek 7. Páteř jako celek: A – pohled z pravé strany, B – zpředu, C – zezadu: 1 – nosič, 2 – čepovec, 3 – sedmý krční obratel, 4 – hrudní obratle, 5 – bederní obratle, 6 – křížová kost, 7 – kostrč

17

Jednotlivé pravé obratle se rozměrově mírně odlišují, ale všechny, s výjimkou prvního krčního obratle, mají podobnou stavbu. Na obratli rozlišujeme tři hlavní, odlišně fungující části (Obrázek 8):  tělo obratle je přední mohutná, nosná část.

Obrázek 8. Šestý hrudní obratel: A – pohled ze strany, B – pohled shora: 1 – tělo obratle, 2 – kloubní jamka pro hlavici žebra, 3 – horní kloubní výběžek, 4 – příčný výběžek s jamkou pro hrbolek žebra, 5 – trnový výběžek, 6 – oblouk obratlový, 7 – otvor obratlový, 8 – dolní kloubní výběžek



oblouk obratlový vybíhá zezadu z těla obratle a uzavírá spolu s tělem otvor obratlový. Sloupec obratlů postavených na sebe vytváří z jednotlivých otvorů kanál páteřní, ve kterém je uložena a chráněna hřbetní mícha se svými obaly. Oblouky obratlové odstupují od těla lehce zúženými konci, které vytváří otvory meziobratlové, jimiž z míchy vystupují míšní nervy.  výběžky obratlové odstupují z oblouku obratlového. Dozadu odstupuje výběžek trnový, do stran odstupují párové výběžky příčné, nahoru a dolů pak párové výběžky kloubní (Obrázek 8). Na trnové a příčné výběžky se upínají svaly, kloubní výběžky zajišťují pohyblivé spojení obratlů. Vzhledem ke své specifické funkci má 1. a 2. krční obratel odlišnou stavbu (Obrázek 9).

Obrázek 9. První dva krční obratle: A – nosič (atlas): 1 – přední oblouk nosiče s jamkou pro zub čepovce, 2 – jamka pro kloubní hrbol týlní, 3 – příčný výběžek nosiče, 4 – otvor v příčném výběžku, 5 – postranní hmota nosiče, 6 – zadní oblouk nosiče; B – čepovec (axis): 7 – zub čepovce, 8 – kloubní plocha čepovce pro postranní spojení s nosičem, 9 – trnový výběžek čepovce

18

První krční obratel (C1) se nazývá nosič (atlas). Nemá tělo a skládá se jen z předního a zadního kostěného oblouku. Na zadní ploše předního oblouku je jamka kloubní pro zub čepovce. Na horní ploše postranních částí jsou vejčité jamky kloubní pro spojení s kloubními hrboly kosti týlní na lebce. Druhý krční obratel (C2), čepovec (axis), má výběžek zvaný zub (dens), který vyčnívá z horní plochy těla a je opatřený kloubními plochami. Spojení nosiče a čepovce umožňuje otáčivé pohyby hlavy. Mezi nepravé obratle patří obratle, které tvoří kost křížovou a kostrč. Křížová kost (os sacrum) má tvar klínu a vzniká srůstem 5 obratlů křížových (vertebrae sacrales) (Obrázek 10). Celá kost je lehce prohnuta směrem dozadu. Kost křížová má nad sebou čtyři páry otvorů, které vedou do kanálu křížového. Z otvorů vystupují křížové míšní nervy.

Obrázek 10. Křížová kost zepředu: 1 – kloubní výběžek pro spojení s pátým bederním obratlem, 2 – postranní část křížové kosti, 3 – přední křížové otvory, 4 – příčná čára, místo srůstu křížových obratlů

Pozůstatkem ocasního oddílu páteře je kostrč (os coccygis). Kostrč má klínovitý tvar, vzniklá srůstem čtyř až pěti zakrnělých kostrčních obratlů. Pevnost, stabilitu a pohyblivost páteře umožňují meziobratlové ploténky, silné vazy a četné skupiny svalů kolem páteře, které stabilizují obratle. Meziobratlové ploténky (disci intervertebrales) oddělují horní a dolní plochu obratlových těl obratlů (Obrázek 11).

19

Obrázek 11. Meziobratlová ploténka: 1 – pulpózní jádro, 2 – vazivový prstenec, 3 – tělo obratle, 4 – trnový výběžek

V páteři se jich nachází 23 a jejich tloušťka se zvětšuje od hlavy směrem dolů. Na celkové délce páteře se podílí přibližně 1/4 až 1/5 (asi 15 cm). První meziobratlová ploténka se nachází mezi čepovcem a třetím obratlem krčním, poslední meziobratlová ploténka mezi pátým obratlem bederním a kostí křížovou. Meziobratlová ploténka se skládá z na obvodu ležícího vazivového prstence (anulus fibrosus), uvnitř kterého je rosolovité jádro (nucleus pulposus), ve kterém se nachází vysoké procento vody. Z tohoto důvodu je jádro málo stlačitelné a bez pevného tvaru. Meziobratlové ploténky zajišťují pohyblivost páteře, tlumení nárazů při pohybu (chůze, běh, skok, apod.) a rozkládání vertikálního tlaku rovnoměrně na obratle. Tím se zamezí jejich případnému poškození. Při pohledu na páteř z boku je patrné prohnutí páteře v předozadní (sagitální) rovině (Obrázek 7A). Předozadní zakřivení má tvar dvojitého S. Rozlišujeme obloukovité prohnutí dozadu – kyfóza (v oblasti hrudní a křížové) a prohnutí dopředu – lordóza (v oblasti krční a bederní). Esovité zakřivení páteře způsobuje, že celá páteř funguje jako elastická vzpruha s pérovací schopností. V rovině čelní (frontální) bývá páteř i u správného držení těla mírně vybočena do strany – hovoříme o bočitosti neboli tzv. fyziologické skolióze páteře. Většinou se vysvětluje jako kompenzace zkřížené asymetrie končetin a nestejné hmotnosti obou polovin těla.

2.2 Kostra hrudníku Hrudník (thorax) je horní část trupu a tvoří „kostěnou ochranou klec“ pro životně důležité orgány (plíce, srdce). Kostěným podkladem hrudníku jsou žebra, hrudní kost a hrudní obratle (Obrázek 12).

20

Obrázek 12. Kostra trupu zpředu: 1 – první pár žeber, 2 – klíční kost, 3 – lopatka, 4 – kost hrudní, 5 – sedmý pár žeber, 6 – dvanáctý hrudní obratel, 7 – bederní obratle, 8 – pánevní kost, 9 – křížová kost

Žebro (costa) se skládá z kostěné a chrupavčité části. Na kostěné části rozlišujeme hlavici žebra (caput costae), krček (collum costae) a tělo (corpus costae). Na hlavici žebra se nachází kloubní ploška pro připojení k tělu hrudních obratlů. Většina lidí má 12 párů žeber, která se vzadu připojují k tělům hrudních obratlů. Horních sedm párů žeber se chrupavčitou částí připojuje přímo k hrudní kosti a označujeme je jako pravá žebra (costae verae). Chrupavky 8., 9. a 10. páru žeber končí na chrupavce předchozího páru, označujeme je jako nepravá žebra (costae spuriae). Dva nejnižší páry žeber, tj. 11. a 12. pár se označují jako žebra volná (costae fluctuantes). Jejich chrupavčité přední části nejsou připevněny k hrudní kosti a končí volně ve svalové (boční) břišní stěně. Hrudní kost (sternum) je dlouhá, plochá nepárová kost na přední straně hrudníku, bohatá na červenou kostní dřeň. Je kloubně spojená s klíčními kostmi a s horními sedmi páry žeber (Obrázek 12). Hrudní kost má tři

21

části: rukojeť hrudní kosti (manubrium sterni) tvoří horní část hrudní kosti, střední, nejdelší část je tělo hrudní kosti (corpus sterni), dolní část je chrupavčitý útvar, mečovitý výběžek (processus xiphoideus), který okolo 40.–50. roku plně kostnatí.

2.3 Kostra hlavy Třetí, nejsložitější částí osové kostry je kostra hlavy neboli lebka (cranium). Skládá se z 22 kostí (Obrázek 13). Všechny kosti lebky, s výjimkou dolní čelisti, jsou spojeny do jediného pevného útvaru pomocí chrupavky nebo vaziva. Vazivové spojení je uskutečněno pomocí švů (sutur), které později v dospělém věku srostou. Pro úplnost se ke kostem lebky přiřazuje jazylka a tři sluchové kůstky v pravém a levém středním uchu.

Obrázek 13. Lebka, pohled zpředu: 1 – čelní kost, 2 – věncový šev, 3 – temenní kost, 4 – šupina spánkové kosti, 5 – velké křídlo klínové kosti, 6 – čichová kost, 7 – nosní kost, 8 – lícní kost, 9 – horní čelist, 10 – dolní skořepa nosní, 11 – kostěná nosní přepážka, 12 – dolní čelist

22

Lebka je přirozená ochranná schránka pro mozek, smyslové orgány a začátek dýchací a trávicí soustavy. Podle toho kostru lebky dělíme na dvě části:  Mozkovou část (neurocranium) – tvoří ochranné pouzdro pro mozek, je to horní, zadní a spodní část lebky.  Obličejovou část (splanchnocranium) – která je podkladem obličeje a ohraničuje dutinu ústní a z větší části i dutinu nosní a dutinu oční (očnici).

2.3.1 Mozková část Mozková část má vejčitý tvar a rozeznáváme na ní dva oddíly:  Dolní oddíl – spodinu lebeční (bazi), tvoří tyto kosti: čelní, čichová, klínová, týlní a dvě spánkové kosti.  Horní oddíl – klenbu lebeční, tvoří: dvě temenní kosti, čelní kost, týlní kost a dvě spánkové kosti. Na spodině lebeční (basis cranii) (Obrázek 14) se nachází otvory, které jsou určeny pro cévy a nervy. Nejnápadnější je velký týlní otvor (foramen magnum), kterým je spojena mozková část s páteřním kanálem. Do mozkové části lebky řadíme následující kosti:  Čelní kost (os frontale) tvoří podklad čela a strop očnic.  Temenní kost (os parietale) je párová kost. Jsou to dvě ploché, miskovitě prohnuté kosti, čtverhranného tvaru.  Týlní kost (os occipitale) je rozložena kolem velkého týlního otvoru. Postranní části vybíhají na spodní straně v kloubní hrboly týlní, které slouží pro spojení s prvním krčním obratlem (nosičem).  Čichová kost (os ethmoidale) má dírkovanou ploténku, kterou procházejí vlákna čichového nervu. Směrem dolů jde svislá ploténka, která vytváří spolu s radličnou kostí (vomer) kostěnou přepážku nosní. Směrem k svislé přepážce nosní vybíhají skořepy nosní horní a střední (concha nasalis superior et media).  Dolní skořepa nosní (concha nasalis inferior) je párová, kostěná, tenká destička, směrem dolů ohnutá.  Nosní kosti (ossa nasalia). Tvoří podklad kořene a hřbetu nosního.  Slzní kost (os lacrimale) je párová kost, zasazená do vnitřní stěny očnice.  Radličná kost (vomer) je plochá, nepárová kost, předozadního postavení, která tvoří zadní dolní oddíl kostěné nosní přepážky.  Klínová kost (os sphenoidale) se skládá z těla, malých křídel, velkých křídel a z křídlovitých výběžků. V těle kosti se nachází dutina, která patří k vedlejším dutinám nosním. Prohloubená horní část těla tvoří podklad tureckého sedla. Zde se nachází jamka, ve které je uložen podvěsek mozkový (hypofýza).

23



Spánková kost (os temporale) je párová kost, která se podílí na utváření lebeční spodiny a je součástí boční stěny lebeční klenby. Je v ní uloženo rovnovážné a sluchové ústrojí. Skládá se z kosti skalní, výběžku bradavkového a výběžku bodcovitého, ze šupiny kosti spánkové s lícním výběžkem a z bubínkové kosti.

Obrázek 14. Lebka (spodina lebeční, pohled zdola): 1 – tvrdé patro, 2 – jařmový oblouk, 3 – patrová kost, 4 – křídlovitý výběžek klínové kosti, 5 – zadní otvor nosní, 6 – tělo klínové kosti, 7 – jamka čelistního kloubu, 8 – zevní zvukovod, 9 – bodcovitý výběžek spánkové kosti, 10 – kloubní hrboly pro spojení s nosičem, 11 – skalní kost, 12 – bradavkový výběžek spánkové kosti, 13 – velký týlní otvor, 14 – šupina týlní kosti, 15 – zevní týlní hrbol

2.3.2 Obličejová část Obličejovou část (splanchnocranium) tvoří párové kosti lícní, patrová a horní čelist a nepárová kost, dolní čelist. Člení se na horní oddíl, složený z kostí pevně spolu spojených švy, a na dolní oddíl, který tvoří jediná kost, dolní čelist, kloubně připojená ke spánkové kosti. (Obrázek 15) Horní čelist (maxilla) je párová kost, jejíž střední část se nazývá tělo, které je duté a obsahuje rozsáhlou dutinu horní čelisti, která patří k vedlejším dutinám nosním. Z těla směrem do středu odstupuje výběžek patrový, jenž

24

spolu s druhostranným patrovým výběžkem tvoří podklad tvrdého patra. Směrem dolů míří výběžek dásňový do něhož jsou zasazeny zuby. Nahoru směřuje výběžek čelní a směrem dozadu výběžek lícní. Lícní kosti (ossa zygomatica) jsou párové kosti, které leží zevně od horních čelistí. Patrová kost (os palatinum) je párová kost složená ze dvou plochých lamel. Její horizontální lamela doplňuje vzadu tvrdé patro a její vertikální lamela doplňuje stěnu nosní. Dolní čelist (mandibula) je největší a jedinou pohyblivou kostí lebky, která je složena z těla a dvou ramen. Tělo má tvar podkovy, vpředu vybíhá v hrbol, který je podkladem brady, horní okraj těla tvoří výběžek dásňový se zubními lůžky pro zuby dolní čelisti. Ze zadního konce těla vystupují ramena dolní čelisti v místě zvaném úhel dolní čelisti. Horní okraj ramene je rozvidlen ve dva výběžky: přední, svalový, kde se upíná spánkový sval, a zadní, kloubní výběžek, který tvoří hlavici čelistního kloubu. K obličejovým kostem zařazujeme i jazylku (os hyoideum). Má tvar podkovy, skládá se z těla a velkých a malých rohů. Jazylka je zavěšena na bodcovitém výběžku kosti spánkové a leží ve výši dolního okraje dolní čelisti.

Obrázek 15. Kostra hlavy (boční pohled): 1 – čelní kost, 2 – klínová kost, 3 – očnice, 4 – nosní kost, 5 – jařmový oblouk, 6 – lícní kost, 7 – horní čelist, 8 – dolní čelist, 9 – čelistní kloub, 10 – bodcovitý výběžek spánkové kosti, 11 – bradavkový výběžek spánkové kosti, 12 – zevní zvukovod, 13 – týlní kost, 14 – šupina spánkové kosti, 15 – temenní kost

25

Jak už jsme se zmínili, kosti lebky vykonávají základní funkci, tj. ochranu mozku, smyslových orgánů a horních oddílů trávicí a dýchací soustavy. Tyto orgány se nacházejí v dutinách a prostorech v části mozkové a obličejové. V mozkové části se nachází prostorná dutinu lebeční. Velikost dutiny lebeční vymezuje tzv. lebeční kapacitu. Průměrný obsah lebeční kapacity je 1 450 cm3 u muže a 1 300 cm3 u ženy. Spodina lebeční je rozdělena do tří jam lebečních (Obrázek 16): přední jáma lebeční (leží zde čelní laloky mozku), střední jáma lebeční (uložen podvěsek mozkový a spánkové laloky mozku) a zadní jáma lebeční (prodloužená mícha, most Varolův, polokoule mozečku). Uprostřed zadní jámy lebeční v kosti týlní se nachází velký otvor (foramen magnum).

Obrázek 16. Vnitřní spodina lebeční: 1 – přední jáma lebeční, 2 – střední jáma lebeční, 3 – turecké sedlo, 4 – zadní jáma lebeční, 5 – velký otvor

V obličejové části se nachází dutina nosní, očnice a dutinu ústní. Kostěná dutina nosní začíná vpředu hruškovitým vchodem, vzadu vyúsťuje dvěma oválnými otvory (vnitřní nozdry – choany). Svislou přepážkou je rozdělena na pravou a levou polovinu. Z bočních stěn vyčnívají skořepy nosní (horní, střední a dolní skořepu nosní). Skořepami a přepážkou jsou vymezeny tři průduchy nosní (horní, střední a dolní). Po stranách nosního kořene se nachází párová dutina očnicová, očnice (orbita). Má tvar pyramidy, v jejímž vrcholu je otvor vedoucí do kanálku zrakového nervu, kterým prostupuje nerv zrakový a tepna oční.

26

Dutina ústní (cavitas oris) má strop tvořený kostěným tvrdým patrem. Ohraničení vpředu a po stranách tvoří dásňové výběžky horní a dolní čelisti a v nich zasazené zuby. V mozkové a obličejové části se nacházejí vedlejší dutiny nosní (sinus paranasales). Dutiny jsou nazývány podle kostí, v nichž se nacházejí: dutiny kosti čelní, čichové, klínové a horní čelisti. Dutiny jsou vyplněny vzduchem a pomáhají odlehčit lebku. Spojení kostí na lebce se dělí na:  chrupavčité spojení: kosti lebeční báze (např. klínoskalní chrupavčitý spoj),  vazivové spojení: lebeční švy, jedná se o úzké vazivové spoje lebečních kostí (např. věncový šev mezi šupinou kosti čelní a temenními kostmi, šípový šev mezi temenními kostmi, lambdový šev mezi kostmi temenními a šupinou kosti týlní, šupinový šev spojující kost spánkovou a kost temenní).  kloubní spojení: čelistní kloub (articulatio temporomandibularis), jedná se o párový kloub mezi dolní čelistí a spánkovou kostí (Obrázek 15).

2.4 Kostra končetin Stavba horní a dolní končetiny je velmi podobná, přesto funkce horní a dolní končetiny je rozdílná. Kostra horní a dolní končetiny se skládá z pletence a kostry volné končetiny.

2.4.1 Kostra horní končetiny Kostra horní končetiny se skládá z pletence horní končetiny a kostry volné horní končetiny (Obrázek 17). Pletenec horní končetiny tvoří dvě kosti:  Klíční kost (clavicula) je 12 až 16 cm dlouhá, esovitě prohnutá kost. Vnitřní konec je spojen s rukojetí kostí hrudní, zevní je kloubně spojen s nadpažkem lopatky.  Lopatka (scapula) je plochá kost, trojúhelníkovitého tvaru. Přední plocha lopatky přiléhá na zadní stěnu hrudníku v rozsahu 2. až 7. žebra. Na zadní ploše lopatky je dobře hmatný hřeben lopatky, který vybíhá laterálně v nadpažek (acromion). Horní okraj lopatky vybíhá zevně a dopředu ve výběžek hákovitý (zobcovitý). Rozšířený zevní úhel lopatky tvoří kloubní jamku ramenního kloubu pro spojení s hlavicí kosti pažní (Obrázek 17). Kostru volné horní končetiny tvoří:  Pažní kost (humerus) je podkladem paže. Skládá se z těla (diafýza) a horního a dolního konce (epifýzy). Horní konec je tvořen polokulovitou hlavicí, tvořící styčnou plochu pro kloubní jamku na lopatce.

27

Dolní konec je rozšířený a na vnitřní a zevní straně vybíhá ve dva nápadné hrbolky (epikondyly), pod kterými se nacházejí dvě kloubní plochy pro spojení s kostmi předloketními. Střední částí volné horní končetiny je předloktí, které tvoří dvě kosti (Obrázek 17).  Kost vřetenní (radius) leží na palcové straně předloktí. Horní konec je štíhlý, ukončen hlavičkou ve tvaru nízkého válečku. Dolní rozšířený konec je ukončen styčnou plochou pro kůstky zápěstní.  Loketní kost (ulna) leží na malíkové straně předloktí. Na mohutnějším horním konci je styčná plocha pro spojení s kladkou kosti pažní (kladkový, poloměsíčitý zářez), a malý zářez pro spojení s válcovitou kloubní plochou hlavičky kosti vřetenní. Užší dolní konec tvoří hlavičku, která se vkládá do zářezu na vnitřním okraji dolního konce kosti vřetenní.

Obrázek 17. Kostra horní končetiny (pravá strana, pohled zpředu): 1 – klíční kost, 2 – lopatka, 3 – hákovitý (zobcovitý) výběžek, 4 – nadpažek, 5 – velký hrbolek pažní kosti, 6 – malý hrbolek pažní kosti, 7 – tělo pažní kosti, 8 – hlavička pažní kosti, 9 – kladka pažní kosti, 10 – hlavička vřetenní kosti, 11 – drsnatina vřetenní kosti, 12 – tělo vřetenní kosti, 13 – loketní kost, 14 a 15 – zápěstní kosti, 16 – záprstní kosti, 17 – články prstů

28

Kostru ruky tvoří celkem 27 kostí, které dělíme na tři části (Obrázek 18):  kosti zápěstní (ossa carpi): 8 krátkých kostí tvoří dvě řady po čtyřech kostech,  kosti záprstní (ossa metacarpalia): 5 kostí dlouhého typu,  články prstů (phalangy): 14 kostí dlouhého typu, palec má dva články, ostatní prsty mají po třech článcích.

Obrázek 18. Kostra ruky hřbetní strana: 1 – loďkovitá kost, 2 – poloměsíčitá kost, 3 – trojhranná kost, 4 – hráškovitá kost, 5 – trapézová kost, 6 – trapézovitá kost, 7 – hlavatá kost, 8 – hákovitá kost, 9 – záprstní kost, 10 – články prstů

Jednotlivé kosti horní končetiny jsou spojeny:  kostra volné horní končetiny je spojena s lopatkou pomocí nejpohyblivějšího kloubu v lidském těle, ramenního kloubu: v kloubním spojení je lopatka a pažní kost,  kloubním spojením tří kostí, kosti pažní, kosti vřetenní a kosti loketní vzniká složený kloub, kloub loketní,  kostra ruky, její jednotlivé kosti jsou spojeny četnými klouby, které umožňují celou řadu velmi jemných a přesných pohybů.

29

2.4.2 Kostra dolní končetiny Skelet dolní končetiny se skládá z pletence dolní končetiny a z kostry volné dolní končetiny. Pletenec dolní končetiny tvoří pánevní kost (os coxae). Pánevní kosti, kost křížová a kost kostrční tvoří pánev (Obrázek 19). Pánev nese hmotnost trupu a chrání řadu vnitřních orgánů uložených v pánvi. Ženská pánev je širší, nižší a prostornější než mužská pánev. Kost pánevní je složena ze tří kostí: kosti kyčelní (os ilium), kosti sedací (os ischii) a kosti stydké (os pubis). Na zevní ploše zúžené části kosti pánevní se nachází jáma kloubu kyčelního (acetabulum).

Obrázek 19. Kostra pánve: 1 – kyčelní kost, 2 – křížová kost, 3 – stydká kost, 4 – ucpaný otvor, 5 – sedací kost, 6 – stydká spona

Kost kyčelní (os ilium) tvoří horní oddíl kosti pánevní, vpředu pod acetabulem leží kost stydká (os pubis). Obě kosti stydké jsou vpředu pevně spojené ve sponě stydké (symphysis pubica, symfýza). Vzadu pod acetabulem se nachází kost sedací (os ischii). Kostra volné dolní končetiny se skládá z kosti stehenní, čéšky, kostry bérce a kostry nohy (Obrázek 20). Stehenní kost (femur) je nejmohutnější a nejdelší kostí v lidském těle. Tvoří ji tělo, mírně dopředu prohnuté, a horní a dolní konec. Horní konec tvoří kulovitá hlavice, která je těsně zasazena do acetabula. S tělem je hlavice spojena krčkem stehenní kosti. Dolní konec stehenní kosti se rozšiřuje ve dva velké kloubní hrboly (kondyly), zevní a vnitřní. Kloubní hrboly jsou

30

hladké zakřivené plochy, které umožňují kloubní spojení s horním koncem kosti holenní. Vpředu jsou obě styčné plochy spojeny prohbím, ve kterém klouže čéška.

Obrázek 20. Kostra dolní končetiny (pravá strana): 1 – pánevní kost, 2 – krček stehenní kosti, 3 – velký chocholík, 4 – malý chocholík, 5 – tělo stehenní kosti, 6 – zevní a vnitřní kloubní hrbol, 7 – čéška, 8 – holenní kost, 9 – lýtková kost, 10 – vnitřní kotník, 11 – zevní kotník, 12 – kosti zánártní, 13 – kosti nártní, 14 – články prstů

Čéška (patella) je největší sezamskou kostí (sezamské kosti jsou nejčastěji drobné kůstky přítomné ve šlachách; řec. sesamon, podle podobnosti se semínky) v úponové šlaše čtyřhlavého svalu stehenního. Zpevňuje kloubní pouzdro a má vliv na funkci kolenního kloubu. Kostru bérce utvářejí na palcové straně kost holenní a na malíkové straně kost lýtková. Na kosti holenní (tibia), která je druhou nejdelší kostí v těle, rozlišujeme tělo a dva konce. Horní konec tvoří dva široké kloubní hrboly – kondyly, zevní a vnitřní, umožňující kloubní spojení s kostí stehenní. Dolní konec vybíhá na vnitřní straně ve vnitřní kotník a je ukončen hladkou styčnou plochou sloužící ke kloubnímu spojení s kostí hlezenní.

31

Lýtková kost (fibula) je tenká, štíhlá kost, dlouhého typu. Horní konec je rozšířen v hlavičku s kloubní ploškou pro zevní kondyl holenní kosti. Tělo má čtyři hrany. Dolní konec vybíhá v zevní kotník, na vnitřní (holenní) straně má styčnou plošku pro kost hlezenní. Kostra nohy se skládá ze sedmi zánártních kostí, nártních kostí a článků prstů (Obrázek 21):  zánártní kosti (tarzální, ossa tarsi): patní kost, hlezenní kost, loďkovitá kost, tři klínovité kosti (vnitřní, střední a zevní) a kost krychlová,  nártní kosti (metatarzální, ossa metatarsalia): 5 kostí tvořících podklad nártu,  články prstů (falangy, phalanges): 14 kostí, palec má dva články, ostatní prsty po třech článcích.

Obrázek 21. Kostra nohy, strana hřbetní: 1 – hlezenní kost, 2 – loďkovitá kost, 3 – klínovité kosti, 4 – nártní kosti, 5 – články prstů, 6 – krychlová kost, 7 – patní kost

Ke spojům dolní končetiny patří (Obrázek 20):  Pletenec dolní končetiny tvoří spojení kostí pánevních v pánev (pelvis). Obě kosti pánevní jsou vzadu spojeny kloubně s kostí křížovou a vpředu jsou spojeny chrupavčitou tkání ve sponě stydké (symfýze).  Kyčelní kloub: kloubní spojení mezi pánví a kostí stehenní. Kloubní jamku tvoří acetabulum, kloubní hlavicí je hlavice kosti stehenní.

32



Kolenní kloub: jedná se o největší a nejsložitější kloub v lidském těle, kloubně spojeny jsou zde tři kosti – stehenní kost, čéška a holenní kost. Hlavici kloubu tvoří kondyly stehenní kosti, jamku kloubní tvoří styčné plochy holenní kosti. Mezi kloubními plochami se nachází poloměsíčité destičky z vazivové chrupavky, tzv. menisky (zevní a vnitřní).  Hlezenní kloub: kloubní spojení mezi kostmi bérce a kostí hlezenní. Hlavicí kloubu je kost hlezenní, jamkou je vidlice, kterou tvoří dolní konce kosti holenní a lýtkové.  Kosti, které tvoří kostru nohy, jsou spojeny četnými klouby, většinou málo pohyblivými, až na kloub hlezenní. Klouby mezi nártními kůstkami a články prstů jsou upraveny obdobně jako na ruce. Kosti, tvořící kostru nohy, jsou vzájemně spojeny tak, že vytvářejí podélnou a příčnou nožní klenbu (Obrázek 22). Hlavní funkcí nožní klenby je umožňovat přesun hmotnosti těla, kterou nese, chránit měkké části chodidla, podmiňovat pružnost nohy a tlumit nárazy. Další její velmi důležitou funkcí je udržovat stabilní stoj, lokomoci a schopnost chodidla přizpůsobit se podložce.

Obrázek 22. Podélná klenba nohy a otisky nohy: A – klenba nohy, B – otisk správně klenuté nohy, C – otisk ploché nohy

Shrnutí  

Kostru člověka dělíme na dvě části: část osovou a kostru končetin. Osová kostra zahrnuje páteř, hrudník a lebku. Páteř se skládá ze 33–34 obratlů. Obratle dělíme na pravé (pohyblivé): 7 obratlů krčních, 12 obratlů hrudních a 5 obratlů bederních; obratle nepravé (srostlé obratle): kost křížová (5 srostlých obratlů) a kost kostrční (4–5 srostlých obratlů). Mezi 2. a 3. krčním obratlem až 5. bederním obratlem a kosti křížovou se nachází meziobratlové destičky. Umožňují pohyb obratlů a tlumí nárazy při pohybu.

33

 

 

Kostra hrudníku se skládá z 12 párů žeber, kosti hrudní a 12 hrudních obratlů. Lebka je složena z části mozkové a obličejové. Část mozkovou tvoří čelní kost, čichová kost, klínová kost, týlní kost, dvě spánkové kosti, dvě temenní kosti, párové kosti nosní, slzní, dolní skořepa nosní a nepárová kost, kost radličná. Obličejová část je složena z párových kostí: lícní, patrová a horní čelist; z nepárových kostí: dolní čelist a jazylka. Kosti na lebce jsou vzájemně spojeny švy a chrupavkou. Jedinou kloubně spojenou kostí je dolní čelist. Kostra horní končetiny se skládá z pletence (lopatka, klíční kost) a kostry volné horní končetiny: kost pažní, kost vřetenní, loketní, kosti zápěstní, kosti záprstní a články prstů. Kostru dolní končetiny tvoří pletenec, kost pánevní, která vznikla srůstem kosti kyčelní, sedací a stydké. Kostra volné dolní končetiny je složena z kosti stehenní, holenní, lýtkové, kostí zánártních, kostí nártních a článků prstů.

Kontrolní otázky 1. 2. 3. 4. 5.

Popište stavbu páteře a hrudníku. Vyjmenujte kosti, které tvoří mozkovou a obličejovou část lebky. Které dutiny a prostory se nacházejí v lebce? Popište stavbu a spoje horní končetiny. Popište stavbu a spoje dolní končetiny.

Otázka k zamyšlení 1. Zamyslete se, proč dochází k tzv. „výhřezu“ (odborně prolaps) meziobratlové ploténky a jaké to má zdravotní důsledky pro daného jedince? 2. Které vnější vlivy negativně ovlivňují správné držení těla a jaké vady držení těla způsobují?

Pojmy k zapamatování -

stavba páteře stavba obratle meziobratlová ploténka hrudník mozková část lebky obličejová část lebky dutiny a prostory v lebce pletenec kostra horní končetiny kostra dolní končetiny

34

3 Svalová soustava Studijní cíle Záměrem této kapitoly je, abyste po jejím prostudování dokázali: - popsat strukturu kosterního svalu, - vysvětlit mechanismus svalové kontrakce, - pojmenovat hlavní svalové skupiny.

Průvodce studiem Svalová soustava je rozdělena do dvou kapitol. První část popisuje stavbu a funkci kosterních svalů, v níž jsme se vám pokusili v hlavních rysech objasnit strukturu svalového vlákna a vysvětlit, jak pracuje kosterní sval. Proces průběhu jednotlivých pohybů je samozřejmě složitější, než jsem vám mohli v této části popsat. Pro studenty, kteří mají zájem si své vědomosti prohloubit, je uvedena i rozšiřující literatura. Druhá část popisuje rozdělení kosterních svalů. Představte si, že člověk má kolem 600 většinou párových svalů. Hned vám asi naskočila „husí“ kůže (která mimochodem vzniká smrštěním hladkého svalstva vzpřimovače chlupu v důsledku chladu nebo nepříjemné situace), že se budete muset učit všechny svaly? Můžeme vás uklidnit, vybrali jsem pouze hlavní svaly, které bychom mohli znát nebo si aspoň uvědomit, kde se nacházejí. U některých svalů také uvádíme, které hlavní pohyby zajišťují. Pokud jste se zorientovali ve stavbě kosterní soustavy, pak se vám také bude snadněji učit kapitola o kosterních svalech z hlediska jejich uložení.

Časové požadavky ke studiu Kapitola obsahuje kontrolní otázky, otázky k zamyšlení a krátký úkol. Proto si na přečtení a splnění všech úkolů v této kapitole vymezte aspoň 8 hodin, ale nezapomeňte i na nutné relaxační přestávky. Věřte, že přiměřený pohyb působí velmi pozitivně na prokrvení mozku a bude se vám lépe učit. Pohyb celého těla, jeho jednotlivých částí, od pohybů prstů, mrknutí očí až po běh, je výsledkem spolupráce kosterní, svalové a nervové soustavy. Svaly zajišťují mechanickou sílu, která umožňuje širokou škálu různých pohybů. Za touto zdánlivě jednoduchou aktivitou stojí ve skutečnosti velmi složitá souhra svalové soustavy, nervové soustavy a smyslových orgánů. Svalová soustava je tvořená kosterní neboli příčně pruhovanou svalovou tkání. Její charakteristickou vlastností je dráždivost a stažlivost (kontraktilita). Jedná se o schopnost reagovat stahem na podněty elektrické, humorální a mechanické.

35

3.1 Stavba, složení a kontrakce kosterních svalů V těle člověka je kolem 600 svalů, z nichž většina je párová. Přibližně 300 svalů je v každé polovině těla. Hmotnost svalů dosahuje u mužů průměrně 40 % tělesné hmotnosti, u žen 32 %. U trénovaných jedinců (např. kulturisti, atleti) může relativní hmotnost svalstva dosáhnout až 45 % tělesné hmotnosti. Za určitých okolností může naopak poklesnout na 30 %, např. při dlouhodobém hladovění. Z celkového množství svalstva připadá více než polovina, tj. 56 % hmotnosti, na dolní končetiny, 28 % hmotnosti na horní končetiny a přibližně 16 % na hlavu a trup. Sval (musculus) je složen z části masité, tvořící bříško svalové, z části vazivové, šlašité, svalových cévy a nervů (Obrázek 23). Svalové bříško, které má červenohnědou barvu, se skládá ze svalových vláken, představujících základní morfologickou a funkční jednotku kosterního svalu. Svalové vlákno má průměrnou tloušťku 10–100 m, délku od 0,5 do 20 cm i více, obsahuje mnoho jader a cytoplazmu (sarkoplazma). Svalové vlákno je obklopené buněčnou membránou – sarkolemou. Svalová vlákna jsou vazivem spojena ve snopečky, ty se pak spojují ve větší útvary, snopce. Síla a počet vláken (ve snopečku se pohybuje od 10 do 100 svalových vláken) závisí na funkci, kterou příslušný sval vykonává. Povrch svalu je obalen svalovou povázkou (fascií). Masitá část svalu přechází na koncích ve šlašitou část. Šlacha je pevná a tuhá, připevněná ke kosti.

Obrázek 23. Stavba kosterního svalu: 1 – počáteční šlacha, začátek svalu, 2 – úponová šlacha, 3 – svalové bříško, 4 – svalová povázka, 5 – nervové vlákno, 6 – tepna, 7 – žíla. Šipky znázorňující směr toku krve v cévách a přítomnost dostředivých a odstředivých vláken nervu.

36

Po celé délce uvnitř svalového vlákna jsou uložena stažitelná vlákénka – myofibrily (tlusté 1–2 m) (Obrázek 24). Ve svalovém vlákně se nachází 1 000 až 2000 myofibril. Funkční jednotkou myofibrily je sarkomera, která je ohraničena na obou koncích Z–disky, tzv. Z–linie (Obrázek 24). Sarkomera je kontraktilní jednotkou svalového vlákna. Myofibrily jsou složeny ze dvou typů myofilament, která jsou uložena paralelně s dlouhou osou myofibrily. Nachází se zde tenká (slabá) aktinová vlákna a tlustá (silná) myozinová vlákna, v poměru 6 : 1.

Obrázek 24. Vnitřní stavba svalu: A – podkladem kosterního svalstva je příčně pruhovaná svalová tkáň, B – svalový snopeček složený z velkého počtu svalových vláken, C – svalové vlákno s vytaženou myofibrilou, D – myofibrila (M – M-linie, Z – Z-linie, I – izotropní úsek, A – anizotroponí úsek), E – sarkomera (slabá aktinová vlákna z části vsunutá mezi silná vlákna myozinu)

Tenká aktinová vlákna jsou ukotvena v Z–linii, ve středu sarkomery jsou umístěna myozinová vlákna (M–linie). Aktinová a myozinová vlákna se částečně překrývají (Obrázek 24).

37

Kontraktilní bílkoviny myozin a aktin zajišťují kontrakci sarkomery a následného zkrácení svalu a vytvoření tahu, jehož důsledkem je pohyb (Obrázek 24). Sval má ale také pasivní schopnost vracet se do své původní délky – je pružný.

Pro zájemce Ve světelném mikroskopu je vidět střídání světlých a tmavých úseků (Obrázek 24). Tmavé, tzv. A–úseky (anizotropní, dvojlomné úseky) se střídají se světlými, I–úseky (izotropní, jednolomné úseky). Vzniká tak obraz, že celé svalové vlákno je příčně pruhované. Z tohoto důvodu se kosterní svalovina označuje také jako příčně pruhovaná svalovina.

Jak již bylo uvedeno, myozinová a aktinová vlákna jsou uložena rovnoběžně v podélné ose svalového vlákna. Ke kontrakci myofibril dochází na základě vzruchů, přicházejících motorickými nervovými vlákny. Činnost svalů je řízena prostřednictvím nervů. Nerv představuje svazek nervových vláken, obsahující nervová vlákna motorická, sensitivní a autonomní (Obrázek 25). Uvedená nervová vlákna zajišťují následující funkce:  Motorická (hybná) vlákna: jedná se o axony (neurity) nervových buněk uložených v předních rozích míchy nebo v mozkovém kmeni. Z těchto buněk, tzv. motoneuronů, vycházejí motorická vlákna, jež vedou do svalu nervové impulsy ke smrštění svalových vláken. Motorická vlákna končí na povrchu svalových vláken specializovaným zakončením – motorickou ploténkou (Obrázek 25). Motorické ploténky mají charakter synapse a umožňují přechod nervového podnětu a následně i podráždění svalového vlákna. Neuron spolu se všemi jím inervovanými svalovými vlákny tvoří základní hybnou, tzv. motorickou jednotku. Motorická jednotka svalu je tedy skupina svalových vláken inervovaných jedinou nervovou buňkou, motoneuronem.  Senzitivní (citlivá) vlákna vedou informace o stupni kontrakce a napětí svalových vláken a snopců šlachy. Jsou to vlákna ze specializovaných svalových receptorů (proprioreceptory), svalových vřetének a šlachových tělísek. Informují o poloze kloubu, o vzájemné poloze končetin a o svalové souhře jednotlivých svalů, které jsou důležité pro provedení pohybů, udržování správné polohy těla a vzpřímeného postoje.  Autonomní nervová vlákna. Tato vlákna jsou součástí autonomního nervového systému, který inervuje vnitřní orgány a hladké svalstvo. Autonomní vlákna inervují stěny krevních cév, účastní se regulace průsvitu cév a tím regulují průtok krve svalem.

38

Obrázek 25. Inervace svalů: A: 1 – přední rohy míchy, 2 – motoneurony, 3 – axony, 4 – svalová vlákna, 5 – motorické ploténky. B: Schéma motorické ploténky: 1 – svalové vlákno, 2 – motorická ploténka, 3 – motorické vlákno

Dojde-li k porušení motorické inervace a následkem toho i ke ztrátě činnosti svalů, vlákna svalová se postupně zmenšují až mizí. Dochází k tzv. atrofii a mezi zbylými svalovými vlákny se zmnožuje vazivo a objevuje se tuková tkáň. Kosterní svaly obsahují 75 % vody, 24 % organických látek a 1 % anorganických látek. Organické látky: bílkoviny (tvoří myofibrily, enzymy, myoglobin), nebílkovinné dusíkaté látky (asi 20 % hmotnosti svalů), energeticky bohaté fosfáty (ATP – adenozintrifosfát, CP – kreatinfosfát, ADP – adenozindifosfát), glykogen, tuky, kyselina mléčná a jiné látky. Anorganické látky: voda, anorganické soli např. draslík, vápník, sodík, železo, fosfor, hořčík apod. K plné svalové kontrakci je nutný přívod kyslíku a živin. Zásobování svalů zajišťují tepny, které se ve svalu bohatě větví v tepénky a ty následně v drobné vlásečnice. Vlásečnice probíhají mezi jednotlivými svalovými vlákny. Umíte si představit, že na 1 mm2 příčného průřezu svalem připadá až 2 000 vlásečnic? Počet otevřených vlásečnic závisí na intenzitě pohybu, resp. na rozsahu svalového metabolismu. V klidu je prokrvení svalů menší než při svalové práci. Krev proudí vlásečnicemi pomalu a tím je umožněna dokonalá výměna dýchacích plynů, dodávka živin a současně i odvod odpadových látek, které vznikají při metabolismu. Odkysličená krev a odpadní látky jsou odváděny žilkami a následně velkými žílami. Přenos kyslíku z vlásečnic k mitochondriím svalových vláken zajišťuje svalový hemoglobin, myoglobin. Můžeme konstatovat, že v každém svalu je i v období klidu kontrahováno větší množství svalových vláken. Sval je v určitém svalovém napětí, které označujeme jako svalový tonus. Klidový tonus zajišťuje pohotovost

39

svalu k reakci, tedy k vykonání určitého pohybu a zajišťuje i vzpřímené držení těla. Nervový impuls ke stahu přichází ke svalovému vláknu po odstředivém nervovém motorickém vláknu. Samotný stah spočívá v zasouvání aktinových vláken mezi vlákna myozinu (Obrázek 26). Síla kontrakce závisí na počtu svalových vláken, která se zkrátí. Podmínkou zasouvání aktinu mezi vlákénka myozinu je dodání energie.

Obrázek 26. Schématické znázornění uspořádání myozinových a aktinových filamentů v myofibrile příčně pruhovaného svalu a mechanismu zkrácení svalu: 1 – myozinové filamenty, 2 – aktinové filamenty, 3 – Z-linie, 4 – sarkomera. Nahoře relaxovaný (uvolněný) sval, dole kontrakce, aktivně zkrácený sval. Šikmé čáry naznačují, že délka filamentů se při svalovém stahu nemění.

Zdrojem energie pro svalovou kontrakci jsou látky adenozintrifosfát (ATP) a kreatinfosfát (CP). Při svalové kontrakci se přeměňuje ATP na adenozindifosfát (ADP). Zásoby ATP se obnovují odbouráváním glukózy pomocí kyslíku (aerobně). Z tohoto důvodu je nutný neustálý přísun kyslíku a glukózy. Při svalovém stahu se svalové vlákno zkrátí a současně se zvětší obvod svalové bříška a dojde k pohybu v kloubech kostí, resp. pohybu určité části nebo celého těla. Kosterní sval je schopen zkrácení o 30–50 % délky vlákna. Svalová vlákna mají velkou schopnost se smršťovat (kontrahovat) a to až na polovinu své délky, čímž se přibližuje úpon svalu k začátku a vzniká pohyb. Rozlišujeme dva druhy svalové kontrakce:  Izokinetická (isotonická) kontrakce: je stah svalu, při kterém probíhá pohyb a mění se vzdálenost začátku a úpon svalu. Izokinetické smrštění svalu může být: a) Koncentrická kontrakce, vzdálenost svalových úponů se mění, sval se zkracuje a zvětšuje se objem svalového bříška. Svalové napětí se nemění. Jedná se o dynamickou kontrakci, při které vzniká pohyb. b) Kontrakce excentrická (brzdící) je kontrakce svalu, který se při opačném pohybu, než sám vykonává, prodlužuje a brzdí tento pohyb (např. činnost svalů břišních, které normálně ohýbají trup, při pomalém přechodu ze sedu do lehu).

40



Izometrická kontrakce (statická): ve svalu stoupá napětí, ale úpony svalů se nepřibližují a nevzniká tedy pohyb (např. výdrž ve shybu na hrazdě).

Rychlost kontrakce je různá a závisí na druhu svalových vláken. Pohybuje se od 25 do 75 milisekund.

Shrnutí  



  

Kosterní svalovina se vyznačuje dráždivostí a stažlivostí. Stahem reaguje na podněty elektrické, humorální a mechanické. Kosterní svalovina je ovládána naší vůlí. Základní morfologickou a funkční jednotkou svalu je svalové vlákno. Na povrchu svalového vlákna se nachází buněčná membrána, sarkolema. Ve směru podélné osy svalového vlákna se nachází myofibrily, ve kterých jsou uložena kontraktilní vlákénka aktin a myozin. Přenesou-li nervová vlákna nervový impuls na svalové vlákno, dojde k zasouvání aktinových vláken mezi myozinová vlákna. To se projeví zkrácením svalového vlákna a tím i zkrácením kosterního svalu. Jak přestane působit nervový impuls, aktinová vlákna se vrátí do původního postavení a sval se uvolní. Ke svalovému stahu je nutná energie. Svalová vlákna jsou vazivem spojena ve snopečky a následně ve snopce. Na povrchu svalu je svalová povázka. Masitá část svalu přechází na koncích ve šlachu, která je připevněná ke kosti. Činnost svalů řídí nervy. Nerv, řídící činnosti svalů, je složen z vláken motorických, senzitivních a autonomních. Kosterní svaly obsahují 75 % vody, 24 % organických látek a 1 % anorganických látek. Sval je i v období relativního klidu v neustálém napětí, tzv. klidový tonus, zajišťující připravenost svalu k vykonání pohybu. Podle druhu svalové kontrakce rozlišujeme kontrakci koncentrickou, statickou a excentrickou.

Kontrolní otázky 1. Popište stavbu svalu. 2. Vysvětlete, co je to motorická jednotka. 3. Charakterizujte druhy svalových kontrakcí.

Krátký úkol K2: Vysvětlete následující anatomické pojmy, týkající se hlavních pohybů kloubů a funkce svalů: flexe, extenze, addukce, abdukce, rotace, cirkumdukce, dilatátor, levator, depressor, sfinkter, agonista, antagonista, synergista. Správné vysvětlení uvedených pojmů najdete v Klíči K2.

41

Otázka k zamyšlení Vážení studenti: 1. Víte, kolik litrů kyslíku spotřebují svaly v klidu a při pohybu za hodinu? 2. Umíte si představit, kolik procent vlásečnic je „otevřeno“ při tělesném klidu pro zajištění dostatečného prokrvení organismu? Je rozdíl mezi prokrvením svalu v klidu a při svalové činnosti? Správné vysvětlení uvedených pojmů najdete v Klíči K3.

Pojmy k zapamatování -

stavba svalu svalové vlákno sarkomera myofibrila, aktin, myozin motorická, senzitivní a autonomní nervová vlákna motorická jednotka zdroje energie pro svalovou kontrakci druhy svalové kontrakce

42

4 Přehled kosterního svalstva Studijní cíle Po prostudování této kapitoly budete umět: - rozdělit kosterní svaly do hlavních skupin, - vytvořit si představu o lokalizaci svalů na těle člověka, - vyjmenovat vybrané skupiny svalů v příslušných skupinách, - pochopit základní funkci vybraných kosterních svalů.

Průvodce studiem Po prostudování kapitoly o stavbě a funkci svalů je před vámi část, ve které vám uvádíme přehled kosterních svalů. Názvy jednotlivých svalů jsou nejčastěji odvozeny podle funkce, tvaru, průběhu svalových snopců a jejich uložení. Podle tvaru a vzhledu rozlišujeme svaly vřetenovité, dlouhé, krátké, ploché, oblé nebo podle počtu hlav (dvouhlavý, trojhlavý, čtyřhlavý). Podle průběhu svalových snopců rozlišujeme svaly šikmé, příčné, přímé, kruhové apod. Podle místa uložení rozdělujeme svaly na povrchní, hluboké, mediální, laterální. Svaly také označujeme podle krajiny, např. spánkový sval, břišní sval, prsní sval apod. Při studiu vám doporučujeme používat schématické obrázky rozložení kosterního svalstva na těle, které jsou uvedeny v následující kapitole.

Časové požadavky ke studiu Na prostudování kapitol a vypracování korespondenčního úkolu budete potřebovat cca 10 hodin.

43

Kosterní svalstvo dělíme na následující skupiny (Obrázek 27):

Obrázek 27. Rozdělení kosterních svalů

4.1 Svaly hlavy Svaly hlavy dělíme na obličejové a žvýkací (Obrázek 28). 1. Obličejové svaly neboli mimické – nejsou příliš silné, ale jsou schopny svými pohyby ovládat kůži obličeje a tím měnit vzezření lidské tváře, čímž obličej nabývá různých výrazů. Tak může člověk vyjádřit svoje duševní pocity (radost, smutek, vztek, apod.). Proto se nazývají mimické svaly. Mimické svaly jsou rozloženy převážně při otvorech obličejové části hlavy (v okolí očnic, úst, nosu, uší) a obvykle jsou jedním koncem přichyceny ke kostem obličejové části hlavy a druhým se upínají do kůže obličeje. Kruhový sval oční se nachází kolem vchodu do očnice. Umožňuje zúžit až uzavřít oční štěrbinu. Svrašťovač obočí začíná u kořene nosu a upíná se do kůže na hranici vnitřní a střední třetiny obočí. Svrašťuje dolní polovinu čela a stahuje obočí k sobě, čímž se vytvoří kolmé vrásky nad kořenem nosu a obličej dostává zamyšlený výraz. Sval nosní rozevírá a zužuje nosní dírky. Kruhový sval ústní, cirkulární sval, který tvoří podklad horního a dolního rtu, svírá rty a vysunuje sevřené rty dopředu. Velký sval lícní táhne ústní koutek vzhůru a do stran a obličej má výraz veselosti.

44

Sval tvářový je nejmohutnější mimický sval a tvoří podklad tváří. Uplatňuje se při žvýkání a přitlačuje tváře k zubům. Nadmuté tváře oplošťuje a proto se také nazývá sval trubačský. Tím, že táhne koutky úst zevně, vytváří v obličeji výraz nuceného smíchu. Sval čelní, při jehož stahu dochází k vyvolání příčných vrásek na čele, vytažení obočí, vyzdvižení horního víčka. Při usilovném stahu nabývá obličej výrazu pozornosti, až výrazu hrůzy.

Obrázek 28. Svaly hlavy a krku zpředu: 1 – spánkový sval, 2 – čelní sval, 3 – kruhový sval oční, 4 – kruhový sval ústní, 5 – zevní sval žvýkací, 6 – nadjazylkové svaly, 7 – podjazylkové svaly, 8 – zdvihač hlavy, 9 – kloněné svaly

2. Žvýkací svaly – svaly, které přitahují dolní čelist k horní a uplatňují se při žvýkání. Sval spánkový zvedá a přitahuje dolní čelist k horní, táhne dolní čelist nazad. Zevní sval žvýkací je mohutný přitahovač dolní čelisti, uplatňuje se při rozmělňování potravy stoličkami.

45

Vnitřní a zevní křídlový sval je uložen na vnitřní straně čelistního kloubu. Vnitřní křídlový sval přitahuje dolní čelist k horní čelisti a posouvá dolní čelist na druhou stranu (působí na žvýkací pohyby dolní čelisti do stran). Zevní sval křídlový při oboustranné kontrakci posunuje dolní čelist dopředu a při jednostranné kontrakci táhne čelist na protilehlou stranu (třecí žvýkací pohyby).

4.2 Svaly krku Svaly krku jsou rozloženy kolem kostěného podkladu krku v podobě svalového válce mezi lebkou a hrudníkem (Obrázek 28 a 29). Leží v několika vrstvách. Podkožní sval krku tvoří podklad kůže na přední straně krku, který ovlivňuje výraz obličeje, stahuje dolní čelist dolů a při stahu zmenšuje vzdálenost mezi hlavou a hrudníkem. Zdvihač hlavy se nachází po obou stranách krku, kde je dobře patrný. Při jednostranné činnosti naklání hlavu na svou stranu, otáčí ji na stranu opačnou, při oboustranné akci zdvihá hlavu, táhne hlavu do záklonu a ohýbá krční páteř při sklonění hlavy. Svaly nadjazylkové jsou skupinou svalů nacházejících se pod dolní čelistí, které spojují jazylku s lebečními kostmi. Jejich stah vyvolává otevření úst, vytváří dno ústní dutiny a zvedají hrtan. Svaly podjazylkové spojují jazylku s hrudní kostí, lopatkou a hrtanem, které mění polohu (výšku) jazylky a hrtanu (ovlivňují hlas při zpěvu). Svaly kloněné jsou uloženy v nejhlubších vrstvách na krku. Ovládají pohyby krční páteře, při oboustranném stahu předklání krční páteř, při akci jednostranné ji uklání na svou stranu a otáčí na stranu opačnou. Dlouhý sval krku spojuje krční a horní hrudní obratle. Provádí předklon hlavy (kývnutí hlavy dopředu), úklon a otáčení hlavy. Dlouhý sval hlavy začíná na příčných výběžcích krčních obratlů a upíná se na kost týlní před velkým otvorem týlním. Umožňuje předklonění hlavy.

46

4.3 Svaly zádové Jedná se o početnou skupinu svalů uložených v několika vrstvách, která spojuje páteř s ostatní kostrou. Páteř je pevně spojena s pánví a tím je nucena účastnit se všech pohybů pánve a pohybů kyčelních kloubů. Vzhledem k volně pohyblivým dolním končetinám je tak osový skelet neustále v nestabilní poloze a zádové svaly zabezpečují udržování rovnováhy a vzpřímené držení těla. Ovlivňují i tvar páteře a pohyb horních končetin (Obrázek 29 a 30). Mezi zádové svaly zařazujeme:  Sval trapézový je plochý sval, který leží ze zádových svalů nejpovrchněji, fixuje lopatku a přitahuje ji k páteři, zdvihá rameno.  Široký sval zádový se spoluúčastní pohybů paže (např. při šplhání, při oblékaní).  Svaly rombické přitahují lopatku k páteři a táhnou ji vzhůru.  Zdvihač lopatky je sval, který zdvihá lopatku, uklání krční páteř.  Pilovitý sval zadní horní zvedá žebra, je pomocným vdechovým svalem.  Pilovitý sval zadní dolní sklání dolní žebra, je pomocný výdechový sval.

47

Obrázek 29. Kmen tělní zezadu: 1 – zdvihač hlavy, 2 – hlavový řemenový sval (součást hlubokého svalstva zádového), 3 – trapézový sval, 4 – deltový sval, 5 – podhřebenový sval, 6 – velký sval oblý, 7 – velký sval rombický, 8 – široký sval zádový, 9 – šikmý sval břišní zevní, 10 – bedrohrudní povázka

48

Obrázek 30. Kmen tělní zezadu (druhá vrstva po odstranění svalu trapézového a širokého svalu zádového, vlevo odstraněny též svaly rombické): 1 – zdvihač hlavy, 2 – hlavový řemenový sval (součást hlubokého svalstva zádového), 3 – zdvihač lopatky, 4 – pilovitý sval zadní horní, 5 – velký sval oblý, 6 – vzpřimovače trupu, 7 – pilovitý sval zadní dolní, 8 – bedrohrudní povázka, 9 – trnový výběžek, 10 – malý sval rombický, 11 – nadhřebenová jáma, 12 – podhřebenová jáma, 13 – velký sval rombický, 14 – široký sval zádový, 15 – zevní šikmý sval břišní

Nejhlubší vrstvu tvoří vlastní (hluboké) svaly zádové (autochthonní svaly zádové), které jsou patrné jako dva mocné podélné svalové valy po obou stranách páteře. Vlastní svaly zádové jsou připojeny k páteři od kosti křížové až po záhlaví. Zajišťují vzpřímené držení těla a jejich oboustranná akce vzpřimuje trup, proto se označují jako vzpřimovače trupu.

49

4.4 Svaly hrudníku Svaly hrudníku se nacházejí na přední a horní části trupu (Obrázek 31). Podílejí se na pohybech horních končetin a zajišťují dýchací pohyby. Mezi svaly hrudní zařazujeme:  Velký sval prsní je mohutný, plochý sval na přední straně hrudníku, podílí se na předpažení a připažení paží a je pomocným svalem dýchacím (vdechovým).  Malý sval prsní leží pod velkým svalem prsním, táhne lopatku dopředu a dolů, při fixovaném pletenci se uplatňuje jako pomocný vdechový sval.  Pilovitý sval přední se nachází na zevní straně hrudníku, napomáhá předpažení a vzpažení, pomáhá zdvihat žebra (pomocný vdechový sval).

Obrázek 31. Kmen tělní zepředu (na pravé straně těla povrchová vrstva, na levé straně těla hlubší vrstvy): 1 – deltový sval, 2 – velký sval prsní, 3 – široký sval zádový, 4 – pilovitý sval přední, 5 – bílá čára, 6 – zevní šikmý sval břišní, 7 – tříselný vaz, 8 – podklíčkový sval, 9 – malý sval prsní, 10 – velký sval prsní, 11 – mezižeberní svaly zevní, 12 – vnitřní šikmý sval břišní, 13 – přímý sval břišní, 14 – zevní šikmý sval břišní

50

  

Mezižeberní svaly zevní jsou uloženy mezi kostěnými částmi žeber a vytváří zde zevní vrstvu. Zvedají žebra a tím rozšiřují hrudník a napomáhají vdechu (inspirium-nádech). Mezižeberní svaly vnitřní jsou svaly obdobné předešlým. Vyvolávají pokles žeber a napomáhají výdechu (exspirium-výdech). Bránice je plochý sval, který rozděluje trup na dutinu hrudní a dutinu břišní. Bránice je nejdůležitějším dýchacím svalem, je hlavním vdechovým svalem (Obrázek 32). Zabezpečuje 60 % objemu vdechovaného vzduchu.

Obrázek 32. Bránice

4.5 Svaly břicha Zahrnují skupinu svalů, které jsou rozepjaty mezi dolním obvodem hrudníku a horním obvodem pánve. Umožňují otáčet, předklánět a uklánět trup, měnit sklon pánve, stahovat břicho a tím vyvíjet tlak na břišní útroby (uplatňují se jako vypuzovací síla močového měchýře, konečníku a při porodu – břišní lis), významně se podílejí na udržování břišních orgánů v jejich anatomické poloze, podílejí se na dýchacích pohybech břišní stěny a uplatňují se při správném držení těla (Obrázek 31).

51

Mezi svaly břišní řadíme:  Přímý sval břišní vytváří podélný pás vpředu při střední čáře od hrudníku až ke kosti stydké, svalové snopce jsou přerušeny třemi pruhy šlachových vložek.  Zevní šikmý sval břišní, vnitřní šikmý sval břišní a příčný sval břišní tvoří skupinu bočních svalů břišních.  Čtyřhranný sval bederní patří do zadní skupiny břišních svalů.

4.6 Svaly horní končetiny Základní funkcí horních končetin je uchopování a manipulace s předměty. Z pohledu morfologie pohybového systému rozdělujeme svaly horní končetiny na svaly ramene a lopatky, svaly loketního kloubu, svaly kloubů zápěstních, dlouhé svaly ruky a krátké svaly ruky (Obrázek 33). 1. Svaly ramenní a lopatkové, k nimž patří:  sval deltový: napomáhá upažení, předpažení, zapažení, přitlačuje hlavici kosti pažní do jamky a tím zajišťuje stabilitu ramenního kloubu,  sval nadhřebenový: provádí zevní rotaci a pomáhá při odtažení paže,  sval podhřebenový: vykonává zevní rotaci v ramenním kloubu,  velký a malý sval oblý: podílejí se na natažení paže, vnitřní a zevní rotaci a pomáhají při přitažení horní končetiny k tělu,  sval podlopatkový: provádí vnitřní rotaci a přitahuje paži k tělu,  sval hákový: ohýbá paži, provádí přitažení a spolupodílí se na vnitřní rotaci paže. 2. Svalstvo loketního kloubu: ke svalstvu loketního kloubu patří jednak svaly paže a také některé svaly předloktí. Podle uložení vzhledem k ose loketního kloubu rozdělujeme svaly na:  skupinu ohybačů, ležící na přední straně paže a předloktí: dvojhlavý sval pažní, hluboký sval pažní a sval vřetenní,  skupinu natahovačů, ležící na zadní straně paže: trojhlavý sval pažní a sval loketní. 3. Svaly kloubů zápěstních a dlouhé svaly ruky: zahrnují početnou skupinu svalů, která je uložena na předloktí. Jednotlivé svaly začínají na kosti pažní, kosti vřetenní a kosti loketní a upínají se na kostru ruky. Svaly předloktí se vyznačují protáhlým, štíhlým bříškem a dlouhými šlachami. Podmiňují tak typický kuželovitý tvar předloktí. Početné svaly předloktí se dělí na dvě velké skupiny:  skupina ohybačů se nachází na přední dlaňové (volární) straně předloktí: zevní ohybač zápěstí, dlouhý sval dlaňový a vnitřní ohybač zápěstí, ohybač prstů, dlouhý ohybač palce a hluboký ohybač prstů.  skupina natahovačů je na zadní straně předloktí: dlouhý zevní natahovač zápěstí, krátký zevní natahovač zápěstí, vnitřní natahovač zá-

52

pěstí, natahovač prstů, natahovač malíku, dlouhý odtahovač palce, krátký natahovač palce, dlouhý natahovač palce a natahovač ukazováku. 4. Krátké svaly ruky: na ruce je velký počet drobných a krátkých svalů, které jsou svým začátkem i úponem vázány na kostru ruky. Svaly předloktí a svaly ruky umožňují velmi jemné a přesné pohyby ruky. Významnou roli zde hraje pohyblivost palce. Krátké svaly ruky tvoří tři skupiny:  skupina palcová: svaly palce podmiňují zřetelnou vyvýšeninu pod palcem, tzv. palcový val.  skupina malíková: vytváří menší svalový val, tzv. malíkový val.  střední skupina: střední skupina je zastoupena svaly, které vyplňují prostory mezi kostmi záprstními.

Obrázek 33. Svalstvo horní končetiny: A – Pohled zezadu: 1 – deltový sval, 2 – trojhlavý sval pažní, 3 – vřetenní sval, 4 – dlouhý zevní natahovač zápěstí, 5 – krátký zevní natahovač zápěstí, 6 – loketní sval, 7 – natahovač prstů, 8 – vnitřní natahovač zápěstí, 9 – natahovač malíku, 10 – dlouhý odtahovač palce, 11 – krátký natahovač palce; B – Pohled zpředu: 12 – velký sval prsní, 13 – trojhlavý sval pažní, 14 – dvojhlavý sval pažní, 15 – hluboký sval pažní, 16 – vřetenní sval, 17 – pronující sval oblý, 18 – zevní ohybač zápěstí, 19 – dlouhý sval dlaňový, 20 – povrchový ohybač prstů

53

4.7 Svaly dolní končetiny Hlavní funkcí dolní končetiny je stoj a chůze, stabilita a lokomoce. Stabilita těla je zabezpečena především koncentrací největší svalové hmoty těla kolem kyčelního kloubu. Svalstvo dolní končetiny, které je podstatně mohutnější než svalstvo horní končetiny, rozdělujeme na svaly kyčelního kloubu, svaly stehna, svaly bérce a svaly nohy (Obrázek 34). 1. Svaly kyčelního kloubu Do této skupiny zařazujeme svaly, které způsobují pohyb převážně v kyčelním kloubu. Patří sem následující svaly:  sval bedrokyčelní, který provádí ohnutí v kyčelním kloubu,  velký sval hýžďový je hlavním natahovačem (extenzorem) kyčelního kloubu (např. při vstávání ze sedu do stoje, chůze do schodů), ovlivňuje postavení pánve a je důležitým činitelem při udržování vzpřímené postavy,  střední sval hýžďový a malý sval hýžďový jsou hlavními odtahovači stehna, přispívají ke stabilitě pánve a vykonávají důležitou činnost při chůzi. 2. Svaly stehna Svaly stehna jsou rozloženy kolem stehenní kosti a je možno je také označit jako svaly kloubu kolenního, neboť jejich hlavní působení je v kloubu kolenním. Některé z nich se také uplatňují při pohybech v kloubu kyčelním. Svaly dělíme na tři skupiny: skupinu přední – natahovačů kolena, skupinu zadní – ohybačů kolena a skupinu vnitřní – skupinu přitahovačů.  skupina natahovačů: čtyřhlavý sval stehenní (je nejmohutnější sval v lidském těle) a sval krejčovský,  skupina ohybačů: dvojhlavý sval stehenní, sval pološlašitý a sval poloblanitý,  skupina přitahovačů: sval hřebenový, dlouhý přitahovač, štíhlý sval stehenní, krátký přitahovač, velký přitahovač a zevní ucpávač. 3. Svaly bérce Svaly bérce ovládají pohyby vlastní nohy a označují se jako svaly kloubů nohy, zejména kloubů hlezenních. Svaly bércové provádějí natažení a ohnutí nohy a podílejí se na udržování podélné klenby nohy. Zařazujeme je do skupiny:  skupina natahovačů: přední sval holenní, dlouhý natahovač prstů, dlouhý natahovač palce.  skupina ohybačů: trojhlavý sval lýtkový, sval chodidlový, zadní sval holenní, dlouhý ohybač prstů, dlouhý ohybač palce. 4. Svaly nohy Představují drobné svaly, které zajišťují podélnou a příčnou nožní klenbu. Svaly jsou rozloženy na hřbetní a chodidlové straně. Na chodidlové straně se

54

svaly člení podobně jako svaly na ruce na svaly palce, svaly malíčku, střední a mezikostní skupinu.

Obrázek 34. Svalstvo dolní končetiny: A – Pohled zpředu: 1 – napínač povázky stehenní, 2 – přímý sval stehenní, 3 – sval krejčovský, 4 – zevní hlava čtyřhlavého svalu stehenního, 5 – vnitřní hlava čtyřhlavého svalu stehenního, 6 – bedrokyčelní sval, 7 – hřebenový sval, 8 – dlouhý přitahovač, 9 – štíhlý sval stehenní, 10 – dlouhý sval lýtkový, 11 – krátký sval lýtkový, 12 – dlouhý natahovač prstů, 13 – dvojhlavý sval lýtkový, 14 – přední sval holenní, 15 – šikmý sval lýtkový, 16 – dlouhý ohybač prstů, 17 – dlouhý natahovač palce; B – Pohled zezadu: 18 – velký sval hýžďový, 19 – velký přitahovač, 20 – pološlašitý sval, 21 – poloblanitý sval, 22 – štíhlý sval stehenní, 23 – dvojhlavý sval stehenní, 24 – dlouhý sval chodidlový, 25 – dvojhlavý sval lýtkový, 26 – šikmý sval lýtkový

55

Shrnutí       

  

V lidském těle je přibližně 600 kosterních, většinou párových svalů. Kosterní svaly dělíme na svaly hlavy, krku, zad, hrudníku, břicha, svaly horní a dolní končetiny. Svaly hlavy dělíme na svaly mimické a žvýkací. Svaly krku jsou rozloženy kolem kostěného podkladu krku v podobě svalového válce mezi lebkou a hrudníkem. Svaly zádové zahrnují početnou skupinu převážně plochých svalů uložených v několika vrstvách, která spojuje páteř s ostatní kostrou. Svaly hrudníku se nacházejí na přední a horní části trupu. Podílejí se na pohybech horních končetin a zajišťují dýchací pohyby. Svaly břicha umožňují otáčet, předklánět a uklánět trup, měnit sklon pánve a stahují břišní stěnu. Uplatňují se jako vypuzovací síla močového měchýře, konečníku a při porodu (břišní lis), významně se podílejí na udržování břišních orgánů v jejich anatomické poloze, podílejí se na dýchacích pohybech břišní stěny a uplatňují se při správném držení těla. Svaly horních končetin jsou specializovány na uchopování a manipulaci s předměty. Svaly horní končetiny dělíme na svaly lopatky a ramene, svaly loketního kloubu, svaly kloubů zápěstních a dlouhé a krátké svaly ruky. Svaly dolní končetiny zajišťují stabilitu, stoj a rozmanité pohyby. Svaly dolní končetiny dělíme na svaly kyčelního kloubu, svaly stehna, svaly bérce a svaly nohy.

Kontrolní otázky 1. 2. 3. 4. 5.

Popište a charakterizujte svaly hlavy a krku. Popište a charakterizujte svaly zádové. Popište a charakterizujte svaly hrudníku a břicha. Popište a charakterizujte svaly horní končetiny. Popište a charakterizujte svaly dolní končetiny.

Korespondenční úkol Po prostudování jste se naučili popsat stavbu a vysvětlit činnost kosterní a svalové soustavy. Zamyslete se a napište, proč se morfologická stavba a funkční vlastnosti kosterní a svalové soustavy v průběhu života člověka mění? Můžeme tento proces v průběhu našeho života pozitivně ovlivnit? Uveďte příklady nebo preventivní opatření, které můžeme použít. Korespondenční úkol zpracujte v rozsahu 2–3 stran s uvedením použité literatury.

56

Pojmy k zapamatování -

mimické a žvýkací svaly svaly krku svaly zádové svaly hrudníku svaly břicha svaly horní končetiny svaly dolní končetiny

57

Klíč K1 Rovina mediánní – je rovina svislá, jde zpředu dozadu a dělí tělo stojícího člověka na dvě poloviny Rovina sagitální – předozadní rovina, rovnoběžná s rovinou mediánní Rovina frontální – rovina rovnoběžná s čelem Rovina transversální – rovina probíhající tělem napříč, je kolmá na rovinu mediánní, rovinu sagitální a frontální Anterior – přední Posterior – zadní Superior – horní Inferior – dolní Internus – vnitřní Externus – vnější Lateralis – zevní, vnější, boční Medialis – vnitřní, střední Proximalis – bližší k trupu (na končetinách) Distalis – vzdálenější od trupu, směrem k volnému konci končetiny Superficialis – povrchový Profundus – hluboký Ventralis – břišní, přední Dorsalis – hřbetní, zadní Dexter – pravý Sinister – levý Cranialis – lebeční, horní, směrem k hlavě Caudalis – ocasní, dolní, směrem k dolnímu konci těla

K2 Flexe – ohnutí (dopředu), zmenšování úhlu mezi dvěma segmenty Extenze – natažení (dozadu), zvětšování úhlu mezi dvěma segmenty Addukce – přitažení (ke střední rovině), pohyb směrem ke středové ose Abdukce – odtažení (stranou), pohyb směrem od středové osy Rotace – otáčení, tj. pohyb kolem osy jdoucí podélně tělem otáčející se kosti Cirkumdukce – úplný otáčivý pohyb, kroužení Dilatátor – rozšiřovač Sfinkter – svěrač Levator – zvedač Depressor – stahovač

58

Agonista – sval, působící jako iniciátor a vykonavatel pohybu v určitém směru Antagonista – sval působící v protilehlém směru a proti předchozímu pohybu Synergista – sval, který se spoluúčastní na jednom pohybu

K3 Ad. 1) Ke kontrakci a relaxaci svalu je nutný přívod kyslíku a živin. Přísun těchto látek obstarávají cévy, které jsou velmi bohaté, neboť v klidu svaly těla spotřebují asi 9 litrů kyslíku za hodinu. Při práci či pohybu to může být až 90 litrů. Ad. 2) Přívod kyslíku a živin do svalu zabezpečují tepny, které se v něm větví v drobnější tepénky a ty dále na vlásečnice, probíhající mezi jednotlivými svalovými vlákny. Vlásečnice jsou velmi jemné, o průměru 4 až 6 m, a mají četné spojky. Na 1 mm2 příčného průřezu svalem připadá až 2 000 vlásečnic. Počet otevřených vlásečnic ve svalu závisí především na intenzitě a rozsahu svalového metabolismu. Při tělesném klidu je otevřeno asi 5 % vlásečnic a ostatních 95 % představuje rezervu, umožňující dostatečné prokrvení při zvýšeném metabolismu. V klidu je tedy prokrven jen malý podíl vlásečnic a vlásečnice se v činnosti střídají. Velká část vlásečnic tvoří rezervu pro zapojení svalu z klidu do činnosti. Činný sval se podle intenzity svalové činnosti bohatěji prokrvuje a látková přeměna se zvyšuje. Při svalové činnosti stoupá spotřeba kyslíku a živin, která musí být zabezpečena podstatným prokrvením činných svalů. A to z klidových 750 ml za minutu až na 20 000 ml (20 l) krve za minutu u veškeré svaloviny těla.

59

Literatura ČIHÁK, R. Anatomie 1. 2. vydání. Praha: GRADA Publishing, spol. s r.o., 2001. 497 s. ISBN 80-7169-970-5. DYLEVSKÝ I. Somatologie. Olomouc: Epava, 2000. 480 s. ISBN 80-86297-05-5. DYLEVSKÝ, I., DRUGA, R. A., MRÁZKOVÁ, O. Funkční anatomie člověka. Praha: GRADA Publishing, spol. s r. o., 2000. 664 s. ISBN 80-7169-681-1. GANONG, W., F. Přehled lékařské fyziologie. Jinočany: Nakladatelství a vydavatelství H&H, 1999. 681 s. ISBN 80-85787-36-9. ELIŠKOVÁ, M., NAŇKA, O. Přehled anatomie. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1216-X. FENEIS, H., DAUBER, W. Anatomický slovník. Praha: GRADA Publishing, a.s., 1996. ISBN 80-7169-197-6. FLEISCHMANN, J., LINC, R. Anatomie člověka I. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1981. MACHOVÁ, J. Biologie člověka pro učitele. Praha: Karolinum, 2005. 272 s. ISBN 80-7184-867-0. RIEGEROVÁ, J. PŘIDALOVÁ, M. Funkční anatomie I. Olomouc: Nakladatelství HANEX, 2002. 209 s. ZRZAVÝ, J. Latinsko-české anatomické názvosloví. Olomouc: Univerzita Palackého, 1985. 378 s.

60