Analýza historické fotografie

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav archeologie a muzeologie

Petr Sehnálek Muzeologie

Analýza historické fotografie Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Pavel Holman

Brno

2015 0

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

V Přerově dne 27. listopadu 2015 …………………………….. Podpis autora práce

1

OBSAH I. ÚVOD .................................................................................................................................... 3 I. 1. Základní rozvaha .........................................................................................................................3 I. 2. Rozbor pramenů a literatury ..........................................................................................................4 I. 3. Obsah a struktura práce ................................................................................................................7

II. ÚVOD DO ANALÝZY FOTOGRAFICKÉHO OBRAZU ..................................................... 9 II. 1. Fotografie jako pramen poznání historie ......................................................................................9 II. 2. Historická fotografie ....................................................................................................................10 II. 3. Postavení historické fotografie v paměťových institucích ..........................................................12 II. 4. Současný stav odborné práce s historickou fotografií ................................................................14 II. 5. Základní premisy analýzy historických fotografií .....................................................................16 II. 6. Pomůcky a technické předpoklady v procesu analýzy .............................................................17

III. REFERENT – KLÍČ K ANALÝZE ................................................................................... 19 III. 1. Stavební objekty a jejich příslušenství ......................................................................................20 III. 2. Lidé a jejich vzhled ..................................................................................................................28 III. 3. Dopravní prostředky a technická zařízení ................................................................................44 III. 4. Přírodní jevy .............................................................................................................................54

IV. METODIKA ANALÝZY HISTORICKÉ FOTOGRAFIE .................................................... 56 IV. 1. Obecné zásady ........................................................................................................................56 IV. 2. Kritika autenticity .....................................................................................................................57 IV. 3. Lokalizace .................................................................................................................................58 IV. 4. Datace

...................................................................................................................................64

IV. 5. Autor ........................................................................................................................................71 IV. 6. Situace .....................................................................................................................................72 IV. 7. Příklad průběhu analýzy ...........................................................................................................73 IV. 8. Zhodnocení moţností analýzy .................................................................................................77

V. ANALÝZA V PRAXI ANEB PREZENTACE HISTORICKÉ FOTOGRAFIE .................... 78 V. 1. Základy prezentace historické fotografie .................................................................................78 V. 2. Interpretace historické fotografie .............................................................................................79 V. 3. Trendy prezentace historické fotografie ...................................................................................83 V. 4. Jak dál v prezentaci historické fotografie? ...............................................................................85

VI. ZÁVĚR ............................................................................................................................. 92 VII. RESUMÉ.......................................................................................................................... 95 VIII. SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY ......................................................................... 96

2

I. ÚVOD

I. 1. Základní rozvaha Fotografie je významný fenomén, jenţ dosáhl značně rozšířeného vyuţití. Důleţité místo zastává pochopitelně i v historických vědách. Jedním z jejích úkolů v této oblasti je role historického pramene. Fotografie spadající do kategorie nepsaných obrazových pramenů má ve srovnání s dalšími skupinami pramenů svá specifika. Řádná kritika a interpretace obrazových fotografických pramenů můţe při studiu novodobých dějin leckdy doplnit chybějící prameny písemné a zaplnit tak mnohá „bílá místa“ dějin. Fotografie jsou rovněţ významným pramenem k poznání dějin hmotné kultury a kaţdodennosti. Historická fotografie má tedy pochopitelně rozsáhlé uplatnění také v muzejní praxi. Odborní pracovníci – historici a správci sbírek je vyuţívají při své vědecké nebo prezentační činnosti všech forem, přičemţ rovněţ nesou na bedrech nejzákladnější úkony spojené s udrţováním vypovídací hodnoty fotografie jakoţto obrazového pramenu. Odborní pracovníci muzeí a archivů, v jejichţ sbírkách jsou fotografie nejčastěji uchovávány, mají za úkol jejich sběr, zařazení do sbírek, vědecké vyhodnocení, uchování a následně i zpřístupnění pomocí některé z metod prezentace. A právě řádné „obhospodaření“ fotografií je klíčovým pro jejich další vyuţití jakoţto cenného obrazového pramenu. Otázky axiologie, selekce, akvizice či konzervace jsou podrobně rozebrány v odborné literatuře a stojí na pevných základech. Jiná situace však panuje právě v oblasti kritické analýzy. Přitom správně datovaná, lokalizovaná a do detailu vytěţená fotografie je neocenitelným pomocníkem při vědecké i populárně-naučné prezentaci. Kaţdá fotografie totiţ nese určité poselství pramenící z příběhu okamţiku, který pro historii zachytila. Někdy je rekonstrukce tohoto příběhu vcelku snadná, jindy si analýza vyţádá doslova „hodinářskou“ práci. Buď jak buď, při detailní a pozorné práci se snímkem lze vytěţit příběh, který je běţnému uţivateli skryt. Špatně určený obrazový pramen naopak můţe způsobit škody publikováním zavádějících informací. Mnohé snímky tak mohou zůstat zcela neurčeny nebo je jejich určení nepřesné a vágní, čímţ jsou odsouzeny k věčnému pobytu v depozitáři či dokonce k vyřazení ze sbírek. Takový pramen posléze zůstane „zakopanou hřivnou“, dokud se nenajde někdo, kdo dokáţe vytěţit jeho potenciál. Z výše uvedených premis vychází potřeba odborných pracovníků obeznámených se zásadami analýzy obrazových pramenů v podobě fotografických záběrů. Bohuţel této stránce práce s historickými fotografiemi není v našem prostředí věnována přílišná pozornost a fotografie nejsou jako pramen plně vyuţívány. V opačném případě jsou pak odborníci s nimi pracující odkázání většinou na vlastní, v praxi nabyté, poznatky, neboť dosud chybí jakákoliv rozšířenější metodika analýzy historické fotografie. Míra fundovanosti tímto závisí 3

na mnoha faktorech a bohuţel často dochází k případům, kdy zaměstnanec zodpovědný za práci s obrazovými prameny jen mechanicky plní standardy dlouhodobě nastavené na daném pracovišti. Pakliţe odborný pracovník neprojevuje vlastní iniciativu či pro ni nemá vlivem jiných povinností prostor, pramenný potenciál historických fotografií zůstává nevytěţen a jejich další vyuţití pro vědecké či prezentační účely je tím pádem omezeno. Z těchto důvodů si tato práce klade za cíl připomenout tuto často nedoceněnou část odborné práce v paměťových institucích, zhodnotit její místo a význam a pokusit se předloţit návrh metodiky analýzy historických fotografií, jeţ by mohla pomoci systémové nápravě podceňování pramenné hodnoty historické fotografie. K napsání této práce mě motivovaly vlastní zkušenosti správce sbírky historických fotografií, které mě přesvědčily o významu toho druhu pramene, nejen pro vědeckou, ale zejména pro prezentační činnost. Správně analyzovaná, interpretovaná a prezentovaná fotografie totiţ dokáţe svým recipientům velmi plasticky přiblíţit historickou skutečnost v intencích onoho starého známého poskytování „zábavy i poučení“, na nichţ staví zejména muzea. Ostatně právě historická fotografie se těší oblibě i v dnešní, klasické kultuře příliš neholdující, společnosti, čímţ paměťovým institucím dává unikátní moţnost se v očích veřejnosti „etablovat“ a účinně a úspěšně plnit veřejnou část svého poslání. I. 2. Rozbor pramenů a literatury O fotografii pojednává sice značné mnoţství populárně naučné i odborné literatury včetně studijních skript, ovšem drtivá většina se zaměřuje na její dějiny, pouţívaný materiál či techniky, návody praktické práce a v neposlední řadě na uměleckou stránku tohoto fenoménu.1 Samotné stěţejní téma role fotografie jako historického pramene a práce s ní zůstává v našem prostředí stále poněkud v pozadí zájmu. Prospěšným počinem je dozajista sborník Historická fotografie neboli Sborník pro prezentaci historické fotografie ve fondech a sbírkách České republiky. Tento titul, vydávaný do roku 2001 společným úsilím Národního archivu v Praze a Muzea východních Čech v Hradci Králové resp. od roku 2011 Technického muzea v Brně, otiskl na svých stránkách mnoho zajímavých článků týkajících se tématu historické fotografie. Předkládané studie se převáţně dotýkaly tří hlavních tematických okruhů: 1.) Historické techniky fotografie (periodizace, identifikace, třízení apod.) 2.) Správa fotografických sbírek (evidence, ukládání, konzervace atd.)

1

Viz například TAUSK, Petr. Dějiny fotografie. Praha : Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1980. 155 s. TAUSK, Petr. Dějiny fotografie. 2, Interpretační hlediska. Praha : Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1984. 200 s.

4

3.) Prezentace historické fotografie (zajímavé historické snímky konkrétních tematických okruhů, fotografické sbírky v paměťových institucích, významné fotografické ateliéry či osobnosti fotografů). Do poslední uvedené skupiny rovněţ patří i několik článků, které se z praktického hlediska dotkly problematiky analýzy historické fotografie. Jejich autoři na základě zkušenosti z vlastní praxe předloţili čtenářům některé způsoby práce s tímto druhem obrazového pramene. V uvedených článcích se sice vesměs objevily postřehy pouze z oblasti datování snímků, ale místy lze najít i některé všeobecné zásady analýzy historických fotografií. Ve většině případů se jednalo o rozvinutí metody datování těchto pramenů pomocí oděvu zachycených osob. Článek Zdeny Lenderové z Muzea východních Čech v Hradci Králové nabídl odborným pracovníkům základní přehled dámské módy od poloviny 19. století aţ do poloviny 20. století včetně základních skic pokrývající vývojové etapy celého sledovaného období k usnadnění základní identifikace.2 Stejnou cestou se vydal i Robert Speychal z Vojenského historického ústavu, který ve svém článku představil nástin vývoje stejnokrojů československé armády a bezpečnostních sborů v letech 1918 aţ 1939. Jednotlivé stejnokrojové varianty byly popsány

podle

nejmarkantnějších

znaků

na

detailních

referenčních

fotografiích

a samozřejmě bylo specifikováno období jejich uţívání. Z hlediska metodiky práce s obrazovým pramenem byl ovšem mnohem významnější článek z pera Pavla Baudische Čtení fotografií z pohledu archiváře. Autor v úvodu konstatuje, ţe současný rozmach digitální technologií přináší vhodné podmínky pro rozšíření vyuţívání historické fotografie, a právě z tohoto

důvodu

se

rozhodl

podělit

o

své

poznatky,

jak

fotografie

vyuţívat

a zprostředkovávat. Ve svém pojednání nejprve stručně vyhodnocuje pramenný význam fotografie a zároveň se snaţí postihnout i důleţitou roli odborného pracovníka při procesu kritické analýzy3

historické fotografie. Práce jiţ zmiňuje zásady praktické práce

s fotografiemi a připojuje i příklady identifikace konkrétního snímku s popisem pouţitého postupu. Autor dále vyjmenovává některá z vodítek, kterým by měl badatel věnovat pozornost, a nabádá k pozornosti k detailům, coţ je při práci s obrazovým pramenem zásadní předpoklad. Článek sice není „všeobjímající“, jelikoţ praktické poznatky prezentuje na úzce profilovém příkladu jedné německé vojenské přehlídky z období okupace, ovšem i tak „nepoučenému“ čtenáři ve výsledku udává moţný základní směr, napovídající, co a jak 2

LENDEROVÁ, Zdena. Datování fotografií podle oděvu (od poloviny 19. století do roku 1918). In Historická fotografie : Sborník pro prezentaci historické fotografie. Hradec Králové – Praha : Muzeum východních Čech – Národní Archiv v Praze, 2001. s. 48-53. LENDEROVÁ, Zdena. Datování fotografií podle oděvu (v období 1918 - 1945). In Historická fotografie : Sborník pro prezentaci historické fotografie. Hradec Králové – Praha : Muzeum východních Čech – Národní Archiv v Praze, 2002. s. 59-63. SPEYCHAL, Robert. Československé stejnokroje na fotografiích z let 1918-1939 (1). In Historická fotografie : Sborník pro prezentaci historické fotografie. Praha – Hradec Králové : Státní ústřední archiv v Praze a Muzeum východních Čech v Hradci Králové, 2004. s. 53-62. 3 Úkony procesu kritické analýzy jsou zde nejčastěji označovány jako „čtení“ či „popisování“.

5

u fotografie zjišťovat.

Proto je třeba článek povaţovat v našem prostředí za přínosný

a rovněţ i návodný, umoţňující odborným pracovníkům nejzákladnější seznámení s problémem. Příznačné pro stav problematiky je pak autorovo mínění, jednoznačně vycházející z postřehu odborného pracovníka, který se ve své praxi aktivně věnuje práci s historickými fotografiemi, konstatující, ţe „problematika správného popisování je sloţitá a jistě by zasluhovala samostatnou metodiku.“4 Jako prakticky pojatý příspěvek k problematice analýzy a zároveň i atraktivně pojatou prezentaci lze povaţovat statě amatérského badatele Radima Zapletala v katalogu výstavy o prvním ţelezobetonovém silničním mostě v Rakousko – Uhersku, který byl v roce 1903 vystavěn v Přerově. Na základě dochovaných fotografií autor rekonstruoval zajímavé poznatky o průběhu stavebních prací, čímţ posunul poznání této části dobové kaţdodennosti. Součástí katalogu byla rovněţ praktická pomůcka k datování historických snímků mostu na základě proměn vzhledu okolního prostředí.5 Dílčí poznatky o práci s fotografickými prameny byly publikovány také na stránkách sborníku etnografického sympózia věnovaného právě fotografii. Publikované závěry se však omezily spíše na konstatování významu fotografie jako pramene při studiu národopisu a v oblasti teoretického rámce či praktické metodiky nepřišly s ničím převratným.6 Absence metodiky resp. nízký zájem o práci s historickou fotografií byla způsobena patrně nedostatečným zpracováním teoretické báze problematiky, kterou by současná historická věda reflektovala a na jejíţ bázi by mohly stavět případné návrhy metodik pro praktický výkon kritické analýzy historické fotografie. Tuto mezeru však do značné míry zaplnila práce současného vedoucího centra dokumentace sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze Filipa Wittlicha, publikována v roce 2011 pod názvem Fotografie – přímý svědek? 7 Předně se jedná o podrobný rozbor problematiky historické fotografie takřka v celé její šíři. Autor jiţ v úvodu konstatoval, ţe „před historiky … stále leţí úkol nahlédnout moţnosti, jakými jsou způsoby fotografického zobrazení reflektovány v historické vědě a jaká jsou východiska pro zapojení obrazů do historikovy práce“ a „oblast zkoumání fotografie jako svébytného vypovídacího pramene je stále ještě na samém počátku dlouhé cesty.“8 Z těchto důvodu vznikla v domácím prostředí přelomová monografie, která rehabilituje fotografii jako

4

BAUDISCH, Pavel. Čtení fotografií z pohledu archiváře – několik postřehů z praxe. In Historická fotografie. Sborník pro prezentaci historické fotografie. Brno – Praha : Technické muzeum v Brně – Národní Archiv v Praze, 2012, s. 28-39. 5 LAPÁČEK, Jiří a kol. Výjimečný most na výjimečném místě: Tyršův most, Přerov. Přerov : Muzeum Komenského v Přerově, 2010. 66 s. 6 POPELKOVÁ, Katarína a ZAJONC, Juraj. Multiaspektová analýza ikonografických prameňov : fotografia. In KRIST, Jan, ed. Fotografie jako ikonografický pramen: 20. strážnické sympozium: 15.-16. září 2004: sborník příspěvků. Strážnice : Národní ústav lidové kultury, 2004. s. 16-25. 7 WITTLICH, Filip. Fotografie - přímý svědek?!: fotografický obraz a jeho význam pro historické poznání. Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 203 s. 8 WITTLICH, Filip. c.d. s. 8-9.

6

svébytný a nezastupitelný pramen. Autor k problematice přistupuje „zeširoka“, shrnuje dějiny a význam fotografického fenoménu pro společnost a dále připomíná často zdůrazňované zvláštní postavení na pomezí vědy a umění. Hlavní část je pak věnována postavení fotografických snímků ve struktuře historických pramenů a objasnění důvodů jejích jistého opomíjení. Po obhájení významu fotografie a jejího pevného začlenění do vědeckého systému nauk o pramenech se pak autor věnuje teoretickým otázkám kritické analýzy a interpretace historické fotografie. V této části vytváří dokonce jiţ určité teoretické základy metodiky analýzy historických snímků, přičemţ postihuje i některé zásady praktické práce s obrazovým fotografickým pramenem. Z výše uvedeného je patrno, ţe tato kniha můţe slouţit jako hlavní teoretická základna metodiky pro praktickou analýzu historické fotografie. Autorem publikované závěry a poznatky jsou beze sporu velmi přínosné, v domácím prostředí průlomové a inspirativní pro další rozvoj problematiky, ovšem v praktickém ohledu se omezují na několik základních vodítek a rad, čímţ uplatnitelnost mezi širší obcí odborných pracovníků či studujících klesá. Nicméně zkombinováním Wittlichem formulované teoretické základny, postřehů dalších badatelů a zejména vlastních poznatků z praxe se mohu pokusit o sestavení podrobnější, na praktické vyuţití zaměřené metodiky analýzy fotografických záznamů s postiţením všech zásadních jevů, kterým je při této činnosti třeba věnovat pozornost. I. 3. Obsah a struktura práce Předkládaná práce je tematicky členěna do čtyř kapitol. Ve své první kapitole začíná všeobecným zhodnocením významu historické fotografie v systému pramenné základny a předloţením její charakteristiky. Součástí kapitoly je dále objasnění významu fotografie v roli historického pramene, uváţení míry faktického vyuţívání historické fotografie v systému pramenné základny a zhodnocení postavení historické fotografie ve sbírkách paměťových institucí. Výsledné závěry vyvozují nutnost nastavení metodiky kritické analýzy historických fotografií, kterýţto proces se jeví jako jediná účinná metoda vedoucí k plnému vyuţití jejich podceňovaného pramenného potenciálu. Kapitola dále shrnuje základní teoretický rámec k sestavení praktického postupu metodiky a přináší stručný výčet základních pomůcek pro její praktický výkon. Druhá kapitola je v podstatě jiţ praktickou pomůckou a předkládá systém obsahových znaků snímku neboli tzv. referentů. Identifikace a analýza těchto referentů tvoří v podstatě základní pracovní metodu analýzy. Ačkoliv je plné vyčíslení všech vyuţitelných referentů prakticky nemoţné, pokusil jsem se identifikovat a charakterizovat alespoň ty nejzákladnější či nejhojnější. Dle moţností jsou uvedeny základní poznatky k periodizaci, charakteristické rozlišovací znaky, odkaz na dostupnou tzv. referenční literaturu, v níţ lze naleznout podrobnosti, a také praktické postřehy, čeho si v případě jednotlivých referentů všímat. 7

Předposlední kapitola přichází jiţ s návrhem metodiky kritické analýzy doplněné o výčet zjišťovaných údajů. Kapitola má podobu návodu, jak postupovat při zjišťování data, lokality, autora či určování zachycené situace. Předkládaný postup je názorně ilustrován na příkladech, jeţ popisují identifikaci a analýzu referentů a rovněţ pouţití konkrétních pomůcek. Poslední, čtvrtá kapitola završuje celý proces analýzy historické fotografie interpretací a na ni přímo navazující prezentací. Prezentace je zde vnímána jako logický následník analýzy. V souladu se základní filozofií muzeologické vědy je akcentována nutnost předloţit výsledky nějakou formou prezentačního programu laické či odborné veřejnosti. Kapitola tak obsahuje i zhodnocení současné úrovně prezentace historické fotografie a zamyšlení nad způsoby, které jsou vhodné k co nejúplnějšímu vyuţití informačního potenciálu fotografie. Úvahy a poznatky prezentované v této kapitole mají slouţit k intenzivnějšímu vyuţívání historické fotografie a tím i motivovat rozšíření praktického výkonu procesu kritické analýzy.

8

II. Kapitola 1 ÚVOD DO ANALÝZY FOTOGRAFICKÉHO OBRAZU

II. 1. Fotografie jako pramen poznání historie Vynález fotografie se stal jedním ze symbolů průmyslové revoluce 19. století, kterou nastartoval zrychlující se vývoj vědy a techniky. Čím dál překotnější vývoj mohla jiţ od svých prvopočátků zachycovat právě fotografická technika. Fotografie jakoţto jeden z mnoha symbolů nastupující moderní doby dokázala svým obrazem zprostředkovat nejen vše „nové“, ale naopak zachytit i nahrazování a postupné mizení „starého“, čímţ získala postavení důleţitého časového dokumentu. S vývojem fotografické techniky se zvyšovala její uplatnitelnost a dostupnost a tím i celkové rozšíření jak ve vědě a technice, tak i v běţném ţivotě. Fotografie se tak postupně stala fenoménem s obrovskou škálou uplatnění a širokou dostupností a oblibou takřka napříč celou společností. Dějiny fotografie se etablovaly jako svébytný vědní obor a dopodrobna zachycují technický vývoj, způsoby vyuţití a umělecké aspekty. Ve své nejzákladnější podstatě však fotografie byla, je a bude obrazovým dokladem doby svého vzniku. Z tohoto důvodu se v oblasti historických věd zařadila mezi vyuţitelné prameny zkoumání dějin. Dle tradiční klasifikace historických pramenů spadá do kategorie tzv. nepsaných pramenů, jeţ se dále dělí na hmotné a obrazové. Fotografie tak pochopitelně patří do kategorie pramenů obrazových, přičemţ ty lze dále rozdělit na kategorie obrazové a vlastní obrazové. Do první kategorie patří symbolické prameny tj. fakta a jevy znázorněné nejrůznějšími symboly, coţ jsou nejčastěji mapy, plány, technické výkresy či schémata. Fotografie patří mezi vlastní obrazové prameny, kam spadají také filmové záznamy, obrazy, kresby, grafiky či plastiky.9 Ačkoliv fotografie jsou začleněny do pramenné základny historických věd, nebývají často povaţovány za rovnocenné s tradičními písemnými doklady. Ostatně i v samotném systému dělení jim v našich podmínkách nebyla věnována větší pozornost. Výjimkou byl Josef Petráň, který ji označil za plnohodnotný pramen, zařadil do nové skupiny dokumentačně-reprodukčních pramenů a rozdělil na fotografie dokumentační (podobizna, reprodukce, snímek architektury) a reportáţní (události).10 I přesto však stále převaţuje tradiční vnímání a dělení pramenů platné ještě z dob počátků moderní historické vědy v 19. století a mnozí historikové tak raději vyuţívají, z jejich pohledu atraktivnější, písemné prameny a obrazové prameny pouţívají při své publikační činnosti spíše jako

9

ZWETTLER, Otto a VACULÍK, Jaroslav, ČAPKA, František. Úvod do studia dějepisu pro posluchače PdF MU. Brno : Masarykova univerzita, 1994. s. 49-50. 10 PETRÁŇ, Josef, ed. et al. Úvod do studia dějepisu: určeno pro posl. fakulty filozof. a pedagog. / Díl 3. , Nauka o historických pramenech. Praha : Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1983. s. 51.

9

doprovodný materiál.11 Přitom fotografie je někdy jediným dokladem určitého jevu a dá se z ní vyčíst mnoho cenných informací, které by z jiných druhů pramenů vůbec nemusely být zřejmé.12 V kombinaci s ostatními prameny pak fotografie vytváří plastický obraz historie a také doplňuje, potvrzuje či naopak vyvrací poznatky zjištěné z jiných zdrojů. Při správném zpracování a vyuţití je její role svým způsobem zásadní a při studiu kaţdodennosti či hmotné kultury se bez ní nelze obejít. Fotografické obrazy můţeme z pramenného hlediska rozdělit do tří kategorií: 1) Primární – původní fotografický materiál v podobě negativů případně pozitivů vzešlých z nejstarších fotografických technik. 2) Sekundární – výsledek fotografického procesu v podobě pozitivů, a to jak původních, tak pozdějších kopií, rozmnoţenin a zvětšenin. 3) Terciární – snímky reprodukované na stránkách knih, časopisů nebo v podobě plakátů, pohlednic, letáků a dalších tiskovin.13 II. 2. Historická fotografie Fotografické snímky mohou slouţit jako doklad vývoje vědy, techniky i společnosti v nejrůznějších oblastech jiţ takřka od doby svého vzniku, za kterou bývá povaţován rok 1839, kdy se začal vyuţívat proces daguerrotypie.14 Jiţ na podzim téhoţ roku byly první daguerrotypie zhotoveny i na našem území, a to konkrétně v Brně. Ve 40. letech se nový vynález v českých zemích dále rozšiřoval, působili zde kočovní fotografové a začaly vznikat i první stálé ateliéry nabízející portrétní snímky. Vedle portrétů však daguerrotypisté dokázali pořídit snímky sídel a objektů a dokonce i událostí. Mnohé daguerrotypie pak poslouţily jako vzor pro komerčně rozšiřované litografie. Do současnosti se v ČR dochovalo cca 250 daguerrotypií.15 Následoval další technický rozvoj, zvyšující rozšíření, dostupnost i kvalitu fotografie. Novější techniky, z nichţ některé se uplatnily jen kratší období či se jejich snímky do současnosti zachovaly jen v nepatrném mnoţství, umoţnily, aby fotografové, jejichţ počet dále stoupal, zachycovali pravidelně i stavební vývoj nebo památky.16 Technika mokrého kolodiového procesu v kombinaci s různými typy materiálů pozitivu zahájila od 60. let

11

WITTLICH, Filip. Fotografie - přímý svědek?!: fotografický obraz a jeho význam pro historické poznání. Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. s. 86.-87. 12 NEJDL, Josef. Kolekce skleněných diapozitivů v domažlickém muzeu (od poloviny 19. století do roku 1918). In KRIST, Jan, ed. Fotografie jako ikonografický pramen: 20. strážnické sympozium: 15.-16. září 2004: sborník příspěvků. Strážnice : Národní ústav lidové kultury, 2004. s. 37. 13 WITTLICH, Filip. c.d. s. 135-136. 14 Jako vůbec první fotografickou techniku se však dá považovat již heliografie, velmi omezeně užívána již v letech 1822 až 1833. 15 SCHEUFLER, Pavel. Historické fotografické techniky. Praha : IPOS ARTAMA, 1993. s. 14. BIRGUS, Vladimír a SCHEUFLER, Pavel. Fotografie v českých zemích 1839-1999: chronologie. Praha : Grada Publishing, 1999. s. 13-17. 16 BIRGUS, Vladimír a SCHEUFLER, Pavel. c.d.s. 20.

10

konjunkturu vyuţití fotografie. Výstavním produktem „fotografického průmyslu“ druhé poloviny 19. století však byly portréty představované oblíbenými formáty typu vizitka nebo kabinetka.17 Moţnost kvalitního rozmnoţování udělala z fotografie dostupný informační prostředek a rozšířila ji tak do běţného ţivota.18 Celoplošnému rozšíření fotografie napomohlo také zavedení poštovních pohlednic, které od 90. let 19. století často nesly místopisný motiv. Pohlednice sice byly nejprve litografické, ovšem zhotovované právě dle fotografické předlohy. Jiţ od konce 19. století se však začaly uplatňovat na pohlednicích i fotografie samotné a od 20. let tuto oblast plně ovládly.19 S rozvojem fotografických technik, jako např. zavedení praktičtějších a pohotovějších suchých desek, souvisela i modernizace fotografických přístrojů, které jiţ umoţňovaly zachycovat další typy prostředí i situací. Vynález fotografie se začal rozšiřovat i mezi fotoamatéry, kteří se na konci 19. století začali sdruţovat do zájmových spolků. Tím se markantně zvýšilo mnoţství pořizovaných snímků, jakoţ i fotografovaných míst a událostí, coţ se kupříkladu projevilo masivní obesláním národopisné výstavy v roce 1895 fotografiemi z regionů. Sníţení doby expozice a zmenšení rozměrů přístrojů zase připravilo podmínky pro nástup reportáţní či momentní fotografie, zachycují i události neočekávané, rychle probíhající a náhle se vyvíjející. Prostřednictvím obrázkových časopisů a později i běţného tisku slouţily takto pořízené snímky k osvětě i zábavě širokého obyvatelstva. Momentní snímky plnily rovněţ úlohu památeční, určenou uţšímu

okruhu

uţivatelů.

Masová

vlna

zájmu

o

amatérskou

fotografii

započala

v meziválečném období, čemuţ napomáhala i zvýšená dostupnost fotografických přístrojů i jejich příslušenství. V tomto období zasáhl vynález fotografie definitivně do ţivota kaţdého občana státu, neboť nejrůznější legitimace jiţ musely být opatřovány podobenkou drţitele. Fotografické sluţby byly dostupné a plošně rozšířené, čemuţ odpovídal i výrazně větší podíl „snímkovaných“ veřejných i soukromých událostí neţ tomu bylo v minulosti. Fotografie nabyla nenahraditelného postavení ve sdělovacích prostředcích, coţ se projevilo v zakládání prvních fotoagentur a také v rostoucím vyuţívání obrazového materiálu politickou propagandou.20 Fotografie se stala běţnou součástí ţivota celé společnosti a v průběhu dějin jejího vyuţívání bylo pořízeno nespočítatelné mnoţství snímků těch nejrůznějších motivů. Fotografický obraz se postupem času stal obrazovým dokumentem vývoje doby a tím také nezbytným pramenem poznání dějin. Jako základní ţánry historické fotografie můţeme rozlišovat: 1) Portrétní – „památeční“ či úřední fotografie pořizované profesionálními fotografy v ateliérech i v „plenéru“ nebo amatérskými fotografy vesměs v „domáckém“ prostředí 17

SCHEUFLER, Pavel. c.d.s.20,28. WITTLICH, Filip. c.d. s. 33. 19 KARPAŠ, Roman. Pohlednice: historie lístků, které zmenšily svět. Liberec : RK, 2005. s. 23,33, 49,70-72. 20 WITTLICH, Filip. c.d. s. 43, 53. 18

11

2) Místopisná – motivy krajiny i sídel pořizované za různým účelem (upomínkový, komerční, propagační atd.) 3) Dokumentační – v některých případech splývá s místopisnou a zachycuje podobu určitého fenoménu či objektu. 4) Reportáţní / momentní – pohotově zachycuje události nejrůznějšího druhu, rozsahu i významu. 5)

Umělecká – zahrnuje různé motivy, často ţánru místopisného, portrétního i momentního, přitom ovšem klade důraz na celkové vyznění snímku po umělecké stránce.21 Z pohledu pozorovatele zachycuje historická fotografie určitou scénu, jejíţ součástí je

nějaká situace. Tuto situaci a zároveň i celkovou scénu vytváří jednotlivé znaky, označované jako referenty, jeţ jsou v podstatě základními kameny zachycené situace, a tedy nejniţší organizační či stavební jednotkou fotografie. Obecně se jedná o osoby, ţivý inventář, přírodní objekty a veškeré výtvory lidské společnosti.22 II. 3. Postavení historické fotografie v paměťových institucích Fotografie, jakoţto historický pramen resp. z muzeologického hlediska doklad či svědek se nachází ve sbírkách paměťových institucí nebo soukromých sběratelů. V oblasti primárních a sekundárních fotografických obrazů se nejčastěji jedná o archivy a muzea. Terciární obrazové prameny pak uchovávají také knihovny. Panuje tak určitá dvoukolejnost sběru a uchovávání fotografií, neboť oba dva hlavní druhy paměťových institucí současně usilují o zisk fotografických záznamů do svých sbírek či fondů. Archivy a muzea mají zpravidla odlišný způsob akvizic, zařazování do systémů sbírek, evidence a finálního zprostředkování veřejnosti. Obecně jsou ale fotografie v obou typech institucí řazeny do jednotlivých fondů dle nejrůznějších klíčů rozdělení anebo se soustřeďují ve specializovaném fondu, často obecně zvaném jako fotoarchiv. Přístup archivů k historické fotografii je dán archivním zákonem, jenţ stanoví, ţe mezi archiválie I. kategorie patří „kresby, grafické listy a fotografie zpodobující místa, města, významné osoby, historicky významné události, kroje a nástroje mimořádné dokumentární hodnoty nebo cenné z hlediska uměleckého či technického provedení nebo svou ojedinělostí“. V zákoně se dále uvádí, ţe příslušným archivem se za archiválie vybírají fotografické záznamy vzniklé do roku 1900. Archiv, jakoţto „vlastník nebo drţitel archiválie je povinen řádně o archiválii pečovat; za tím účelem je povinen udrţovat archiválii v dobrém stavu, chránit ji před poškozením, znehodnocením, zničením, ztrátou a odcizením a uţívat archiválii pouze způsobem, který odpovídá jejímu stavu“. Zpřístupnění archiválií veřejnosti je 21 22

WITTLICH, Filip. c.d. s. 39-51. WITTLICH, Filip. c.d. s. 137.

12

podmíněno podáním ţádosti a dodrţením podmínek stanovených zákonem a badatelským řádem příslušného archivu, přičemţ dle zákona je k některým typům archiválií přístup veřejnosti omezen.23 Z těchto ustanovení je zřejmé, ţe poslání instituce archivu nespočívá výhradně ve zprostředkování historických dokladů veřejnosti. Z podstaty totiţ archivům vyplývá povinnost hlavně se starat o uchování archivních materiálů. Primární povinností archivářů je stručně řečeno administrativní práce spojená se zařazováním archiválií do stávajících fondů, jejich pořádání a vytváření archivních pomůcek. Zprostředkování fotografických snímků veřejnosti, jehoţ předpokladem by měla být zevrubná analýza, se děje často jen prostřednictvím základních badatelských sluţeb, občasnými výstavami anebo podílem na publikacích historických pohlednic. Výjimkou je ovšem aktivita Zemského archivu v Opavě, v jehoţ on-line přístupném digitálním archivu Archivní Vademecum lze naleznout digitalizované fotografie z fondu jednotlivých podřízených sloţek.24 Z muzejního hlediska má historická fotografie charakter sbírkového předmětu a způsob nakládání s ní je dán zásadami muzeologické vědy a především ustanoveními Zákona o ochraně sbírek muzejní povahy č. 122/2000 Sb. Vědecký rámec nakládání je podloţen myšlenkami teoretické muzeologie a věnuje se otázkám akvizice, evidence, konzervace, vědeckého zhodnocení a nakonec i prezentace, jeţ jsou obsaţeny v teoriích selekce, tezaurace a prezentace.25 Legislativní rámec pak stanovuje převáţně povinnost zajistit ochranu sbírkového předmětu, zavést jej do řádné evidence a posléze jej zpřístupnit veřejnosti. Základní rozdílem proti archivům je jasně deklarovaný význam práce s veřejností, pročeţ historická fotografie zařazená ve sbírce muzejní povahy veřejného muzea je uţ od fáze akcese brána jako předmět, který bude pomáhat plnit jeden ze základních, zákonem stanovených, úkolů muzea tj. umoţňovat „způsobem zaručujícím rovný přístup všem bez rozdílu … vyuţívání a zpřístupňování“ dokladů vývoje přírody i společnosti.26 V případě muzeí se tak předpokládá důraz na práci s veřejností, a to převáţně formou prezentační činností, která je vyvrcholením všech dalších aktivit.27 Samozřejmě nezbytným předpokladem prezentace pro veřejnost je sbírkotvorná činnost, která vytváří, rozvíjí a zhodnocuje sbírky spravované muzejním institucemi, a bez níţ by pak nebylo ani činnosti prezentační.

23

Zákon o archivnictví a spisové službě. Předpis č. 499/2004 Sb. [online]. Parlament ČR. [cit. 14. 9. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2004-499 24 Archivní Vademecum Zemského archivu v Opavě. [online]. Zemský archiv v Opavě. [cit. 15. 9. 2015]. Dostupné z WWW: http://vademecum.archives.cz/vademecum/ 25 STRÁNSKÝ, Zbyněk. Úvod do studia muzeologie. Brno : Masarykova univerzita, 2000. s. 39. 26 Zákon o ochraně sbírek muzejní povahy. Předpis č. 122/2000 Sb. [online]. Parlament ČR. [cit. 8. 9. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-122 27 BENEŠ, Josef. Základy muzeologie. Opava : Ústav historie a muzeologie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity, 1997. s. 87-90.

13

II. 4. Současný stav odborné práce s historickou fotografií Historická fotografie má sice ve sbírkách paměťových institucí své pevné formální postavení, ovšem vyhláškou a normami jsou ošetřeny spíše jen náleţitosti akvizice, evidence, katalogizace či konzervace. Problematice práce s fotografickými dokumenty se patřičně nevěnuje ani teoretická základna relevantních oborů archivnictví, historie a muzeologie. Samotný proces kritické analýzy není nijak oficiálně ošetřen a závisí zpravidla pouze na osobním přístupu, invenci, znalostech a zkušenostech odborného pracovníka. Přitom řádná analýza historické fotografie je nezbytným předpokladem pro plné vyuţití jejího potenciálu pro další vědecké či prezentační účely. Intenzivnější vnímání pramenné hodnoty fotografie začalo v 80. letech 20. století v souvislosti s nástupem tzv. vizuálních studií, které uplatnily mezioborový přístup nesvázaný s tradičním vnímáním. Nové historické směry a zájem i o dějiny kaţdodennosti a hmotné kultury postupně připravovaly cestu k uznání pramenné hodnoty historické fotografie. Mezníkem se stala mediálně sledovaná německá výstava Zločiny Wehrmachtu, na níţ se objevilo mnoţství chybně určených a interpretovaných snímků, coţ zahraniční odborné veřejnosti viditelně ukázalo, ţe práce s fotografiemi není tak snadná a samozřejmá, jak se dosud zdálo. Byl narušen tradiční mechanismus nekritického přejímání informací o obsahu snímků a začaly pokusy vypracovat pro analýzu vlastní metodiku, jejichţ výsledkem bylo několik prací v nedávné době publikovaných německými autory.28 Problematika analýzy fotografických obrazů nabyla významu rovněţ v anglosaském prostředí, kde se tato činnost často nazývá jako „čtení historických fotografií“. Se zásadami kritiky a analýzy jsou, byť zjednodušeně, seznamováni uţ středoškolští studenti. Větší důraz na téma je pochopitelně kladen v případě studentů univerzitních, pro které jsou k dispozici různé návody a studie.29 Dle jednoho z přístupů, je „jednou z povinností historika zpřístupnit fotografie a poskytnout k nim přesné a zajímavé informace, které tyto snímky objasňují a interpretují. Při procesu „čtení“ historik nejdříve vytěţí základní informace typu „KDO-CO-KDY-KDE“ pomocí toho, co je na první pohled viditelné, načeţ se zaměří na další moţné klíče ukryté v záběru, přičemţ k dosud neznámým vizuálním detailům dohledává informace. V dalším kroku propojuje svá zjištění s dalšími informacemi, snaţí se zařadit a popsat zachycenou událost a následně ji interpretovat. Interpretace se v tomto procesu sestává ze syntézy viditelného obsahu a dodatečně zjištěných poznatků, které sice nejsou ze snímku patrny, ale přímo se vztahují

28

WITTLICH, Filip. c.d. s.76, 87-91. Analzying Photographs.[online]. The J. Paul Getty Museum. [cit. 7. 10. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.getty.edu/education/teachers/classroom_resources/curricula/exploring_photographs/background 1.html ORMOND, Barbara. Enabling Students to Read Historical Images: The Value of the Three-Level Guide for Historical Inquiry.[online]. Unversity of Auckland [cit. 5. 10. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.societyforhistoryeducation.org/pdfs/Ormond.pdf 29

14

k zachycené skutečnosti. Cílem je také postiţení okolností vedoucích ke vzniku snímku. 30 V procesu analýzy se dále zdůrazňuje kritika autenticity, tedy zda je snímek obrazem skutečné historické reality či naopak její manipulací.31 Poznatky z problematiky analýzy historické fotografie jsou určeny jak studentům či odborníkům, tak i laické veřejnosti. Pro poslední skupinu jsou určeny praktické postřehy z práce s historickými fotografiemi. Oblíbený koníček vytváření genealogií totiţ vyuţívá i fotografie předků, pročeţ se tématu datování historických fotografií aktivně věnují někteří amatérští badatelé. Výsledkem jsou mnohdy fundované studie datování dle oděvu, které mohou být přínosné i profesionálním historikům.32 V domácím prostředí nelze o nějaké speciální přípravě k analýze historických fotografií zatím hovořit. Důvodem je celkově nízká úroveň pozornosti věnované tématu a tím i hloubka zpracování problematiky. Analýzy historické fotografie se zatím podstatněji dotkla pouze jediná, jiţ v úvodu zmíněná, monografie Filipa Wittlicha, ovšem i v tomto případě omezil širší rozsah hlavního tématu prostor pro cenné postřehy z praxe. Další poznatky, vzešlé vesměs právě jiţ z výkonu praxe, se objevily na stránkách některých sborníků. Z toho vyplývá, ţe mnozí odborní pracovníci, a to jak z archivů, tak muzeí, si plně uvědomují stěţejní význam role fotografie jako historického pramenu a otázkami analýzy se ve své praxi zabývají, nabyté zkušenosti zpracovávají a dále zprostředkovávají. Tyto poznatky jsou ovšem převáţně dílčí a problematice analýzy se věnují z omezeného pohledu určité specializace či zájmu. Komplexnější pohled tak v našich podmínkách stále chybí. Soustavně se „čtení“ historických snímků sice dlouhodobě věnuje Pavel Scheufler, ale jeho přístup je ovlivněn specializací na dějiny fotografie a jeho hlavní zájem je omezen rokem 1918. Celkově tak panuje stav, kdy se problematikou práce s obrazovými prameny aktivně zabývají jen někteří specialisté a sbírky historických fotografií spravují často pracovníci bez náleţitých zkušeností. Značná část historiků, archivářů a správců sbírek není při své běţné činnosti vůbec nucena se otázkami práce s historickými snímky hlouběji zabývat.33 Výsledkem bývají špatně určené fotografie nebo mechanicky po léta přejímané chybné popisy, které mohou mást odbornou i laickou veřejnost.

30

Reading Historical Photographs: What Can We See, What Can We Learn?[online]. U. S. Government Publishing Office. [cit. 7. 10. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.gpo.gov/pdfs/about/Reading_Historical_Photographs.pdf 31 OCHAYON, Sheryl.Kritická analýza fotografií jako historického pramene [online]. The International School for Holocaust Studies. [cit. 6. 10. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.yadvashem.org/yv/en/education/languages/czech/newsletter/02/critical_analysis.asp 32 The Costume Detective. How to Date a Photograph Using Costume History. [online]. Fashion Era. [cit. 7. 10. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.fashionera.com/Dating_Costume_History_Pictures/costume_detective_1910_crowd_1.htm MOORSHEAD, Halvor. When Was it Taken? [online] Family Chronicle November-December 2006 [cit. 7. 10. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.internet-genealogy.com/Dating%20Old%20Photos.pdf 33 WITTLICH, Filip. c.d. s. 89,93.

15

Na vině tohoto stavu je, zdá se, hlavně nesjednocení hlavního přístupu pramenícího z okrajového postavení problematiky, a tím pádem i absence přípravy pro budoucí práci s historickými fotografiemi. Rovněţ dosud nebyly stanoveny ani ideální poţadavky pro výkon této činnosti. Dluţno dodat, ţe rozšíření plnohodnotné práce s historickou fotografií brání, vedle

absence

všeobecně

uznané

teoretické

základny,

praktické

metodologie

či

vzdělávacích programů, i organizační překáţky z oblasti managementu, jako nejasné určení pracovních povinností, přetěţování či nedostatečné ideové vedení. II. 5. Základní premisy analýzy historických fotografií Výše uvedené pasáţe nastínily problematické a nedotaţené postavení historické fotografie v procesu zkoumání a prezentování historie. Řešení ovšem můţe přinést zvýšení pozornosti tomuto prameni, a to zintenzivněním jejího praktického vyuţívání, k čemuţ je zapotřebí alespoň základní metodika. S vyuţitím různých přístupů uplatňovaných v minulosti i v současnosti k fotografickým obrazům je moţné sestavit pro tuto metodiku základní teoretický rámec. Z hlediska historiografie lze k historické fotografii přistupovat pomocí tří metod kritické analýzy pramene. Obecná kritika je tradičním přístupem uplatňovaným u písemných pramenů. Jejím úkolem je určit výpovědní hodnotu pramene a míru vyuţitelnosti v procesu poznání historie. Postup je rozlišován na vnější kritiku, jeţ prověřuje pravost, autentičnost, časový a autorský původ, a vnitřní kritiku, která zkoumá okolnosti vzniku obsahu. Druhá metoda je ikonograficko-historická, formulovaná na základě ikonografických a ikonologických stanovisek uţívaných v dějinách umění. Analýza probíhá podobně jako u obrazu a sestává se z popisu předmětu, jeho stavby, vzájemného vztahu jednotlivých prvků, vysvětlení motivu autora, přiřazení do historického kontextu a vysvětlení souvislostí. Poslední je sémiotická metoda, která analyzuje obsah pomocí jeho rozloţení na jednotlivé znaky (tj. tzv. referenty) a postiţení způsobu a významu jejich fungování ve společnosti. Jednotlivé viditelné znaky, vydělující se z celkového obrazu, se nazývají denotace. Spojením denotace s vlastními pocity, názory a myšlenkami pozorovatele vzniká konotace, tedy sdělení dekódované z vlastního obrazu.34 Vzhledem k zatímní absenci komplexnější metodiky analýzy historické fotografie se jeví jako nejlepší moţnost všechny zmíněné přístupy zkombinovat a vyuţít z nich právě ty nejvhodnější přístupy tak, aby ctily základní myšlenku problematiky, kterou je moţné výstiţně shrnout takto: „Kritická analýza fotografie je zaměřena především na zasazení konkrétního snímku do časoprostorových souřadnic, formulací jednotlivých referentů a zjištění podmínek, za kterých vzniknul, včetně inventury pramenů, které se zkoumaným fotografickým obrazem souvisí. Neméně podstatným výsledkem je získání

34

WITTLICH, Filip. c.d. s. 125-130.

16

odstupu od toho, čím se fotografie bezprostředně podbízí a co způsobuje její povrchní vnímání.“35 I přes pochybnost a váhavost, jaký způsob vlastně pouţít, však při praktickém uskutečňování analýzy bude prvotním krokem tradiční vnější kritika, tedy prověření autenticity pramene, zda se nejedná o falzum či neobsahuje nějaký manipulativní zásah. Po potvrzení autenticity následuje základní rozbor fotografického obrazu identifikováním základních skupin zachycených jevů a znaků obsahu snímku. Pomocí vybraných znaků – referentů se zjišťují základní údaje osvětlující kdy, kde, co a za jakých okolností se odehrálo, a kdo se toho účastnil. Zmíněné referenty zastávají v procesu analýzy klíčové postavení a jejich kvalita resp. míra identifikace přímo a zásadně ovlivňuje určení údajů datace a lokality snímků, jakoţ i celý proces analýzy. Referentem je vizuálně vydělitelný a zároveň i pojmenovatelný jev či znak. Čím jsou referenty výraznější, tím jsou lépe uplatnitelné.36 Vytěţení referentů je také nezbytným předpokladem stanovení informační hodnoty historické fotografie. Zodpověděním stěţejních otázek lze pak rekonstruovat příběh zachycený na snímku, interpretovat jej a předloţit fotografii i poznatky veřejnosti. Míra úplnosti či úspěšnosti celého procesu je dána nejen informačním potenciálem snímku, ale samozřejmě rovněţ erudicí odborného pracovníka provádějícího úkony analýzy. Závěrem tohoto nástinu teoretického rámce je nutno poznamenat, ţe bez řádně provedené analýzy historické fotografie nelze příkladně v muzejním prostředí provést plnohodnotnou evidenci II. stupně, coţ můţe narušit či zcela zrušit další logický krok spočívající v předloţení fotografického obrazu veřejnosti prostřednictvím některého ze způsobů prezentace. Nezbytnost funkční metodiky analýzy je tak nabíledni. II. 6. Pomůcky a technické předpoklady v procesu analýzy Při procesu analýzy pomáhá široká škála pomůcek. V prvé řadě se jedná o písemné i obrazové prameny a literaturu. I zde tak platí zásady historikovy práce zdůrazňující znalost a přehled pramenů a literatury. Spektrum pouţitelných pramenů je velmi široké a souvisí s tématem analyzovaných fotografií. Můţe se jednat o dokumenty vzešlé z činnosti institucí a spolků, pamětní knihy a kroniky, záznamy osobních vzpomínek, dobová periodika, adresáře, průvodce, telefonní seznamy, audiovizuální nahrávky, plány, mapy anebo technické výkresy. Obdobně široká škála je dostupná i v případě literatury, a to odborné i memoárové. Takzvaná referenční literatura postihuje většinu referentů a umoţní jejich přesnou identifikaci, a tím upřesnění datace a lokality. Obecně se jedná o četné monografie, průvodce a příručky dotýkající se témat referentů (tedy např. architektura, odívání, technika atd.). Pomůckou jsou v mnoha případech rovněţ další historické fotografie, ať z vlastní sbírky 35 36

WITTLICH, Filip. c.d. s. 134. WITTLICH, Filip. c.d. s. 132-137.

17

či sbírek jiných institucí nebo sběratelů v primární, sekundární i terciární podobě.37 Při práci s historickými snímky pomáhá totiţ celková znalost problematiky a její doby, které se dociluje nejen studiem psaných pramenů a literatury, ale i soustavným analyzováním jiných dobových snímků. To vše zvyšuje schopnost vnímat a chápat dobu, jakoţ si ji i plasticky představit. Při práci s pomůckami je nutné počítat s tím, ţe zásadní poznatek se můţe objevit i ve zdánlivě nic neříkajícím sdělení či detailu. Samotný proces analýzy vyţaduje dobrý stav pozitivu či digitální kopie. Z hlediska prodlouţení ţivotnosti pozitivu resp. negativu je vhodné pracovat s digitalizovanou kopií originálu. Digitalizace však musí splňovat určité náleţitosti. Předně je třeba zvolit patřičně vysoké rozlišení (minimálně 600 dpi) a zvětšení, které zaručí čitelnost detailů. Digitálně zkopírovaný snímek také eliminuje opotřebovávání originálu, usnadňuje manipulaci a prohlíţení a rovněţ umoţňuje opravné zásahy ke zvýšení čitelnosti. Digitální kopírování – skenování je dnes běţným a dostupným postupem a mnohé kancelářské skenery jiţ mají i funkce k digitalizování kinofilmových negativů. Profesionální technika pak bez obtíţí zvládá i skenování negativů starých fotografických technik. K zobrazení digitalizovaného snímku je moţno pouţít hned několik programů. Jako nejpraktičtější a přitom uţivatelsky nenáročná se dle vlastní zkušenosti jeví aktuální verze programu Zoner Photo Studio, umoţňující i základní opravu poškozeného či špatně čitelného obrazu. Pomocí poměrně jednoduchých úprav expozice, jasu, kontrastu či ostrosti lze tak docílit, ţe z obrazu „vyvstanou“ dosud skryté detaily. Prohlíţecí program rovněţ umoţňuje snadné provedení vyrovnání horizontu či ořezání nedokonale digitalizovaných fotografií. Velkou výhodou je snadná manipulace s digitálním snímkem při zvětšování vybraného detailu. V případě kvalitní digitalizace lze z analyzované fotografie vyčíst detaily, při běţném pohledu holým okem nerozeznatelné. Stále je však nutné počítat i s moţností studia originálního pozitivu, přičemţ je nejdůleţitější pomůckou kvalitní lupa a dostatečné osvětlení. Při manipulaci s pozitivem, a to obzvláště staršího data, je třeba dodrţovat ustanovení preventivní konzervace. Mezi pomocníky z řad digitálních technologií patří i nejrůznější on-line programy a aplikace. Programy Mapy.cz, Google Maps, Street View nebo Nahlíţení do katastru nemovitostí kupříkladu usnadní lokalizaci snímku srovnáním s aktuálním stavem místa bez toho, aby odborný pracovník musel opouštět své pracoviště.

37

Dostupné jsou například dobové obrázkové časopisy, které se objevily již koncem 19. století a značně se rozšířily v meziválečném období. Využitelné jsou i digitální fotobanky, z nichž lze zmínit např. sbírku Musea Fotoatelier Seidel z Českého Krumlova. Viz Fotobanka Josefa Sieidla [online]. Museum Fotoatelier Seidel. [cit. 10. 11. 2015]. Dostupné z WWW: http://fotobanka.seidel.cz/

18

III. Kapitola 2 REFERENT – KLÍČ K ANALÝZE

V první kapitole byl zdůrazněn značný význam referentu pro proces analýzy historické fotografie. Jiţ zásadní práce Filipa Wittlicha nastínila hlavní premisy a poskytla teoretický vhled do problematiky, ale autor se popisu referentů věnoval pouze v základní rovině a jeho pozornost se zaměřila spíše na fundamentální principy a stručné příklady práce s nimi. Z hlediska hledané metodiky analýzy historické fotografie je však postavení referentu zásadní a pro potřeby praktické práce s historickou fotografií je třeba mu věnovat značnou pozornost. Vţdyť referent je vlastně jakýmsi klíčem k úspěšnému „otevření“ historické fotografie laické i odborné veřejnosti. Z tohoto důvodu obsahuje tato kapitola výčet nejdůleţitějších referentů s uvedením charakteristických znaků, které právě mohou ulehčit a zrychlit proces analýzy snímku. Proto je také vhodné je přidat do základní terminologie součástí jevů zachycených na snímku (tj. scéna, situace a referent) ještě nový termín markant (tedy specifický či charakteristický znak). Určité markanty jsou totiţ příznačné v kaţdé skupině referentů a bude jim věnována pozornost při dalším popisu. Pro účely návrhu této metodiky analýzy obrazového materiálu lze vytipovat několik hlavních skupin referentů, přičemţ kaţdá z nich bude pro přehlednost rozdělena na další tematické části. Vzhledem k tomu, ţe můţe být identifkováno poměrně značné mnoţství referentů, překračuje úplný výčet moţnosti rozsahu této práce. Pro potřeby systému jsem přistoupil k vytvoření čtyř hlavních skupin, v nichţ se pokusím nastínit nejrozšířenější či nejpodstatnější referenty. Detailnější pozornost je věnována převáţně jevům, které nejsou reprezentativně podchyceny v referenční literatuře nebo mohou mít při analýze stěţejní význam. Obzvláště specifické či okrajové referenty jsou pak „pouze“ zmíněny, aby nebyly při analýze přehlédnuty, přičemţ případná práce s nimi bude dále vyţadovat další studium v referenční literatuře či pramenech.

Z výše uvedeného vyplývá, ţe třebaţe můţe být

přiloţená charakteristika určité kategorie sebepodrobnější, rozhodně neaspiruje na to, aby byla vyčerpávající. Kompletní vzhled do problematiky nabídne vţdy hlavně referenční literatura s patřičnými prameny. Časový rozsah popisu referentů není v tomto případě jednotný a reflektuje náročnost problematiky, pročeţ končí zpravidla v období, kdy uţ začal platit standard více či měně platný dodnes a je tudíţ uţ v obecnějším povědomí. Rovněţ je třeba upozornit, ţe některá z níţe uvedených témat nebyla ještě dostatečně badatelsky zpracována, tudíţ je vhodné sledovat nově vznikající literaturu v oboru. Další doplňkovou referenční literaturu lze pak dohledat pomocí oborových bibliografií. Nakonec nelze zapomenout ani na moţnost konzultace s odborníky, jeţ jsou oborově zaměřeni na oblast některé ze skupin či dokonce jednotlivého referentu. 19

Rozdělení hlavních skupinu referentů 1.) Stavební objekty a jejich příslušenství 2.) Lidé a jejich vzhled 3.) Dopravní prostředky a technická zařízení 4.) Přírodní jevy Předkládané rozdělení je třeba brát jako záleţitost spíše orientační a organizační, aby bylo umoţněno přehledné základní seznámení s problematikou. V procesu analýzy historické fotografie se jednotlivé referenty z uvedených skupin budou navzájem mísit a výsledek procesu bude často odvozen od mnoţství identifikovaných referentů a schopnosti je vzájemně logicky propojit.

III. 1. Stavební objekty a jejich příslušenství Většina fotografií zachycuje podobu lidských sídel či významné události, v nich konané, a tedy i nejrůznější stavby. Referenty z této skupiny jsou velmi nápomocné jak při lokalizaci historické fotografie, tak při její dataci. Tuto skupinu lze rozdělit do níţe uvedených kategorií. 1.1.

Stavby samotné Nezbytným předpokladem je základní orientace v oblasti moderní architektury

a charakteristických znaků slohů uţívaných postupně v jednotlivých obdobích od začátku praktického vyuţívání vynálezu fotografie. Je tak třeba mít povědomí například o markantech historizujících

slohů

konce

19.

století,

secese,

meziválečného

funkcionalismu

či

socialistického realismu. Při určování datace dle zástavby je základním vodítkem zpravidla nejmladší objekt na snímku, který umoţní vymezit nejstarší mezník datace tedy datum post quem. Pakliţe je nejmladší objekt ještě novostavbou, lze získat přesnější určení nejmladšího mezníku datace. Novostavbu lze často rozeznat nejlépe podle nové čerstvě dokončené fasády, která v mnoho případech oproti okolním stavbám doslova „září“. V této oblasti je věnována pozornost také stavebního ruchu v podobě samotných stavebních prací či přípravné činnosti jako jsou demolice a asanace. S pomocí písemných pramenů a dalších pomůcek lze totiţ přesně datovat výstavbu minimálně u veřejných budov či komunikačních staveb a také větších obytných domů. Obdobně je tomu i v případě demolicí resp. asanací s tím, ţe je při analýze třeba odlišit poškození vlivem válečných událostí nebo ţivelných pohrom, jejichţ určení dokáţe dataci rovněţ zpřesnit. Dále je důleţité všímat si absencí pozdějších novostaveb, z čehoţ se dá naopak určit, kdy snímek vznikl nejdříve. Stejný význam mají také menší stavební úpravy objektů, jakoţ i veřejného prostoru. Například v první polovině 20. století docházelo k pravidelnému obnovování či úplné modernizaci fasád 20

u starších domů, výměně oken, dveří či výkladních skříní. Základní stavení vývoj na mnoha místech je podchycen v literatuře, obzvláště v oblíbených přehledech pohlednicové tvorby. Tyto tituly mohou být zdrojem srovnávacích snímků. Vyčerpávajícím způsobem je například zpracován vývoj výpravních budov na ţeleznici.38 Při vytyčování referentů z kategorie stavebních objektů vydatně pomáhá osobní a místní znalost stavebního vývoje daného regionu či místa. Pakliţe odborný pracovník není příliš seznámen s místními náleţitostmi, zaměřuje svou pozornost na vyhledání markantu v podobě unikátních objektů, jakým jsou mosty, vysoké komíny značící výrobní areály, architektonicky výjimečné budovy anebo objekty dočasného rázu (např. výstavní pavilony), jejichţ dohledání v pramenech je zpravidla snadnější. 1. 2. Informační symbolika na stavbách a jejich okolí Stěţejní roli hrají rovněţ referenty v podobě reklamních či informačních sdělení, která byla v různé formě umísťována nejčastěji právě na nejrůznější objekty. Tato sdělení mají podobu tabulí či plakátů s nejrůznějšími nápisy a obrazy upozorňujícími na konkrétní jev. Nejčastěji tato symbolika upozorňuje na umístění instituce či ţivnostenské provozovny v dané stavbě či v její blízkosti. Do této skupiny patří dále informační tabule s názvy ulic, tabule s číselným označením domů, dopravní značky, propagační či propagandistická upoutávky a také sdělení vzniklá „lidskou tvořivostí“. 1.2a Identifikační symbolika V této kategorii referentů jsou markantní zejména označení institucí v podobě škol či úřadů. Dohledatelným vývojem totiţ procházelo nejen názvosloví těchto institucí, ale i způsob značení. Obzvláště státní instituce byly označovány normovanými tabulemi opatřenými státním znakem, jehoţ vývoj dává několik markantních mezníků. V roce 1918 skončilo uţívání státního znaku Rakousko - Uherska v podobě dvouhlavého orla, v roce 1920 byl zavedená nové státní symbolika, z níţ tzv. malý státní znak byl na označení státních institucí, s přestávkou období okupace, pouţíván aţ do roku 1960, kdy jej nahradil nový znak Československé socialistické republiky ve tvaru husitské pavézy. Co se týče změn názvosloví, je třeba na nejniţší úrovni reflektovat změny vycházející z košického vládního programu z dubna 1945, který zavedl nové správní orgány v podobě národních výborů, coţ se odrazilo v poválečném přejmenování obecních, městských a okresních úřadů na místní, městské a okresní národní výbory. Jako další pomůcka v této kategorii referentů můţe poslouţit i změna v oblasti základního školství, kde v letech 1948 aţ 1960 fungovaly na 38

Viz několikasvazková monografie KREJČIŘÍK, Mojmír. Česká nádraží: (architektura a stavební vývoj) = Tschechische Bahnhöfe: (Architektur und Baugeschichte) = Czech railway stations: (architecture and development). Litoměřice : Vydavatelství dopravní literatury, 2003-

21

nejniţší úrovni takzvané národní školy. V roce 1960 došlo k další změně v označování a vznikly tzv. základní devítileté školy, které postupně od roku 1976 začaly být přeznačovány na základní školy.39 V případě označování obchodu a ţivností resp. pozdějších provozoven komunálních sluţeb je třeba zjištěnou provozovnu konfrontovat s pomůckami v podobě adresářů či telefonních seznamů. Dalším vodítkem je grafické provedení informačního sdělení, které odpovídá soudobým představám o účelnosti a modernosti reklamního sdělení. Při analýze referentů z této podskupiny je mít na zřeteli proces znárodňování od druhé poloviny 40. let minulého století. Z období do roku 1948 je moţno registrovat podniky z někdejšího německého, kolaborantského či ţidovského majetku pod tzv. národní správou v podobě pověřeného jednotlivce. Vlna znárodňování soukromého majetku po roce 1948 je pak charakteristická nuceným přechodem ţivnostenského provozu pod správu jednotného podniku kontrolovaného místní či státní správou. V mnoha případech se jednalo o tzv. komunální podniky. Obchody a restaurační zařízení pak přecházely pod podniky typu Jednota, Pramen, Restaurace a jídelny atd. Tyto socialistické organizace procházely za dobu čtyřiceti let určitým organizačním vývojem, který lze dohledat v pramenech či dalších pomůckách. Do této kategorie lze dále zařadit tabule se jmény ulic či s popisnými a orientačními čísly domů. U uličních tabulí je třeba si všímat jejich barevného a materiálového provedení, jelikoţ v mnoha obcích většinou procházely vývojem. K dohledatelným změnám pak docházelo díky vývoji politické situace rovněţ v případě pojmenování ulic a mnohé pouţívané varianty byly časově jasně ohraničené. Obdobný význam jako označení ulic mají tabulky s číselným označením domů. Povinně se v našem prostředí pouţívají od roku 1920 a jsou rozšířená v podobě popisného čísla případně doplněného ještě o číslo orientační. Číslo popisné je v dané obci jedinečné, tudíţ jeho rozluštění ze snímku napomůţe určení lokality. Číslo orientační můţe být zase přínosné k správnému zorientování snímku, neboť domy v ulici se číslují zásadně ze směru blíţe středu obce k jejímu okraji, přičemţ lichá řada čísel (tj. 1-3-5-7 atd.) se nachází na levé straně ulice a sudá řada (tj. 2-4-6 atd.) naopak na pravé straně. Pokud se jedná o nábřeţí či náměstí jdou orientační čísla domů popořadě s pouţitím lichých i sudých čísel (tj. 1-2-3-4 atd.).40 V této kategorii je třeba upozornit na cizojazyčné, v našem prostředí pak ve většině případů hlavně německé nápisy.

Ryze německá resp. česko-německá sdělení lze totiţ

spolehlivě zařadit do období rakousko-uherské monarchie, protektorátu Čechy a Morava a v případě pohraničních oblastí i meziválečné ČSR. Co se týče nápisů protektorátního 39

FIŠMISTROVÁ, Věra et al. Dějiny přerovského školství. Přerov : Muzeum Komenského v Přerově, 2012. 23-24. Čísla, podle kterých se orientujeme [online]. Zeměměřič [cit. 15. 10. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.zememeric.cz/9+10-98/popiscis.html 40

22

původu, je třeba zmínit informační symboliku vznikající pod vlivem blíţící se fronty. Nebezpečí bombardovacích náletů dalo vzniknout malovaným směrovkám s nápisem Luftschutzraum či zkratkou LSR vyznačující cestu k nejbliţšímu protileteckému krytu. Vzhledem k moţnému pouţití zápalných pum se v městské zástavbě objevily také velké, bíle provedené, snadno postřehnutelné (i několik metrů dlouhé) směrovky, ukazující cestu do bezpečného volného prostoru, kde se dalo skrýt před ohněm. Obvykle se jednalo o okolí řeky, přičemţ nápis v němčině i češtině upomínal právě na blízkost konkrétního vodního toku. Charakteristickou válečnou symbolikou byly i rukodělné směrníky, kterými ubytovatelé či průzkumné jednotky vyznačovaly cestu pro následující útvary. Tyto směrníky se vyskytovaly zejména v posledních dnech války, kdy německá armáda ustupovala před spojenci, a měly podobu číselného označení nebo grafického symbolu vyššího útvaru.41 1.2b Reklamní sdělení Další kategorii tvoří rozličné reklamy či inzerce. Obdobně jako v případě označování ţivnostenských provozů lze z nich vyčíst konkrétní firmy, které při pouţití pomůcek vedou k určení lokality i datace. Nápomocné jsou rovněţ plakáty propagující konkrétní výrobky a je zhotovující podniky anebo cedule s nabídkou vyvěšené u nejrůznějších ţivnostenských provozoven. Způsob udání ceny zkratkou korunové měny můţe v některých případech rovněţ usnadnit dataci. Od roku 1892 do roku 1919 a v době okupace se uţívalo označení K, v meziválečném období zkratka Kč, po 2. světové válce pak Kčs a od roku 1993 opět Kč. Aţ do roku 1899 pak mohla být cena uváděna ještě ve staré měně tj. v podobě zlatých a krejcarů.42 Do této kategorie dále patří oznámení nejrůznějších událostí jako divadelních představení koncertů, výstav, trhů, politických shromáţdění či sportovních utkání s uvedením místa i času konání dané akce, coţ můţe poskytnout velmi přesný časový údaj pořízení snímku. Vodítkem můţe být rovněţ provedení samotných plakátovacích sloup a ploch, jejichţ vývoj v konkrétním místě lze postihnout ze srovnávacích snímků. 1.2c Slavnostní a politická výzdoba Rozšířenou kategorií referentů zachycených na historických fotografiích jsou nápisy, hesla či plastiky s politickou a propagandistickou tematikou. Tento druh symboliky odkazuje na události celostátního i regionálního významu či svátky anebo také na konkrétní politickou stranu či její představitele. Jiţ v období rakousko-uherské monarchie, konkrétně od politické emancipace českého obyvatelstva, se vyuţívala předvolební agitace formou plakátů 41

Symboly německých svazků operujících v závěru 2. světové války na území dnešní ČR viz JAKL, Tomáš. Květnové vítězství: konec skupiny armád Střed. Praha : Mladá fronta, 2015. 175 s. 42 SEJBAL, Jiří. Základy peněžního vývoje. Brno : Masarykova univerzita, 1997. s. 323, 343, 346 – 347, 349.

23

a transparentů. Slavnostní výzdoba se v této éře hojně vytvářela u příleţitosti náboţenských svátků, narozenin císaře, návštěv významných představitelů státu a církve, ale i významných výročí postav národní historie. Tento model s pochopitelnými úpravami v souvislosti se změnou státní ideologie přetrval v Československé republice, přičemţ ústředním svátkem se stalo datum vzniku samostatného státu 28. října. V meziválečné ČSR se pak ještě více rozšířila politická agitace s tím, ţe se obvykle nejintenzivněji vyskytovala v den svátku práce tj. 1. května, před volbami a také v době stranických sjezdů. O státních svátcích a významných dnech byla rovněţ rozšířena symbolika se „státní“ propagandou. Jako příklad typického dokladu doby můţe v této kategorii poslouţit plakátování propagace půjčky na obranu státu, zřízené v souvislosti s rostoucím ohroţením republiky ze strany Německa v druhé polovině 30. let. Pro období okupace je pak markantní zejména akce V nacistické propagandy, zahájená v červenci 1941 a intenzivně prováděná do konce roku. V českých i moravských obcích bylo na nejrůznějších místech plakátováno či malováno písmeno V jakoţto výraz hesla Německo vítězí na všech frontách. Kampaň však nedosáhla poţadovaného úspěchu, proto byla 19. listopadu 1941 ukončena a v lednu 1942 došlo dokonce k vydání povolení tyto symboly odstranit.

43

Zapomenutá písmena V však na

četných místech přeţila aţ do konce války. Velká vlna rozvoje politické symboliky nastala po roce 1948 v souvislosti s řídící úlohou komunistické strany Československa. Transparenty, plakáty dokonce i plastiky „zdobily“ veřejná prostranství malých i velkých obcí, a to nejen v době významných výročí a událostí. Stranické sjezdy, Vítězný únor, první máj, osvobození (před rokem 1990 slaveno 9. května), Velká říjnová socialistická revoluce nebo významné státní události byly zpravidla provázeny specifickou, navzájem odlišitelnou propagační symbolikou různých forem. Jako typický příklad lze uvést výzdobu k nadcházejícím sjezdům komunistické strany tvořenou pořadovým číslem konaného sjezdu v nejrůznějších podobách a kombinacích. Typickou součástí výzdoby byl motiv pěticípé hvězdy a také srpu s kladivem. Nedílnou součástí slavnostní výzdoby je vyvěšování státních vlajek u příleţitosti významných svátků či státních návštěv. Před rokem se jednalo o státní černoţluté či národní červenobílé barvy. Od konce března 1920 pak města i vesnice zdobila nová vlajka Československé republiky, kterou současná ČR uţívá dosud.44 Od října 1939 se začala pouţívat nová vlajka Protektorátu Čechy a Morava v podobě tří vodorovných pruhů v bílé

43

VAŠEK, František a ŠTĚPÁNEK, Zdeněk. Názorové střety a akce „V“ : Protektorátní nacistická propaganda a odpor proti ní. Vlastivědný věstník moravský, 2001, roč. 53, č. 3, s. 246-251. 44 SVOBODA, Zbyšek. Československá státní a vojenská symbolika. Praha : Federální ministerstvo obrany, 1991. s. 45. Dne 30. března 1920 schválilo národní shromáždění a státní znaky (malý, střední a velký) a prezidentskou standardu

24

červené a modré barvě.45 Vedle nové státní vlajky se při významných dnech vyvěšovala vlajka nacistického Německa. Československé vlajky i vlaječky se vrátily v okamţicích českého květnového povstání a osvobození, kdy se spolu s nimi v hojné míře objevily rovněţ vlajky Sovětského svazu včetně různých verzí lidové tvořivosti. Vlajka SSSR se v našem prostředí nadlouho „zahnízdila“ po únoru 1948 a doplňovala při významných dnech vlajku československou aţ do roku 1990. Do této kategorie můţeme zařadit výtvory lidské tvořivosti v podobě letáků, plakátů, transparentů nebo prostých nápisů na objektech vytvářených zpravidla s cílem oslovit širokou veřejnost v politicky závaţných událostech. V našem prostředí se jednalo o hladové bouře za 1. světové války, protidrahotní demonstrace, stávky nezaměstnaných v době meziválečné republiky, protinacistické aktivity odbojového hnutí či jednotlivců za okupace a hlavně pak odpor proti okupaci armádami Varšavském smlouvy v srpnu 1968 či protireţimní demonstrace od 17. listopadu 1989. 1.2d Dopravní značení Nenápadným, ale přínosným pomocníkem mohou být i dopravní značky. Jedním z prvních rozšířených značení byly tabule s názvy obcí pouţívané jiţ v 19. století. Obsahovaly název obce a správního okresu. V meziválečném Československu se pak sjednotily do podoby modrého oválu s bíle napsaným jménem obce, okresu a místy i země. Tyto místní tabule nevyznačovaly nutně jen okraje obcí, ale bývaly často umístěny i na obecních objektech v zástavbě. První zásady pro jednotné dopravní orientační značení byly vydány v roce 1923. Orientační značky pouţívaly černé symboliky na bílém podkladě na běţných silnicích a na dálkových komunikacích bílé nápisy na modrém podkladě. Od roku 1928 převzal závazek výstavby a správy dopravních značek na státních silnicích Autoklub Republiky Československé, za coţ mu stát vyhradil právo vyuţívat je k reklamním účelům. Počínaje tímto okamţikem je pak pro některé typy dopravních značek (zejména orientační sloupy a rozcestníky) typická přítomnost reklamních sdělení různých firem. Od roku 1931 ČSR začala pouţívat některé jednotné evropské značky a v roce 1935 přidala další.46 Od té doby jsou výstraţné značky modrého provedení s bílou symbolikou a zákazové jsou bílé s červeným okruţím a černou symbolikou. Tvary značek jsou kruhové, čtvercové a trojúhelníkové.47 V roce 1939, v souvislosti s nacistickou okupací došlo ke změně z důvodu sjednocení na německý standard a přechodu na pravosměrný provoz. Výstraţné značky byly nově bílé s červeným okruţím a černou symbolikou. V souvislosti se změnami byly zavedeny

45

SVOBODA, Zbyšek. c.d. s. 49. HAVELKA, Jaroslav a LUHAN, Cyril. Silniční dopravní značky. Praha : Nakladatelství dopravy a spojů, 1965. s. 5-6. 47 Rukověť pro řidiče motorových vozidel. Praha : Vojenský ústav vědecký, 1937. s. 712 -713, nestr. příloha. 46

25

taktéţ nové rozcestníky a místní tabule označující začátek obcí. Tyto značky měly německočeské nápisy v černém provedení na ţlutém podkladě. Novinkou se stala také značka silnic pro hlavní dopravu v kosočtvercovém tvaru.48 Po válce byly nejdříve nahrazeny značky s německými nápisy a určitou dobu se pouţívala i provizoria neodpovídající válečnému ani předválečnému standardu. Oficiálně však bylo nařízeno drţet se standardu zavedenému v roce 1939. V roce 1949 Československo přijalo další mezinárodní dohodu o sjednocení dopravního značení, coţ se promítlo ve změnách uvedených do praxe od roku 1951.49 Rozšířila se škála zákazových značek, příkazové značky dostaly opět modré zbarvení s bílou symbolikou. Zcela nově vznikly například značky „dej přednost v jízdě“ nebo „hlavní silnice“ v podobě, jaké jsou uţívány doteď. Nová úprava pak zachovala původní „německé“ černoţluté provedení rozcestníků a místních tabulí s názvy obcí.50 V roce 1961 došlo ke změně barevného i vzhledového provedení rozcestníků, místních tabulí, jakoţ značek označujících číslo silnic. Základní provedení bylo nyní v modré barvě se ţlutými nápisy, přičemţ samostatné značky s označením silnic byly modré se ţlutým číslem a okrajovým lemem. Dálkové silnice pro mezinárodní provoz se nově značily zelenými tabulkami či šipkami s bílým písmenem „E“ a číslem. Od tohoto roku byly dopravní značky zhotovovány v reflexním provedení.51 Postupem času docházelo k aktualizacím dopravních vyhlášek, přičemţ byly zaváděny nové značky, jejichţ přítomnost můţe být dalším markantem. Tyto změny jsou opětně snadno dohledatelné v referenční literatuře.52 1.3. Doplňky staveb a úprava a výzdoba veřejného prostoru Vedle staveb samotných je třeba věnovat pozornost i zdánlivě nenápadným doplňkům a součástem zástavby, které rovněţ procházely vývojem, jehoţ zákonitosti mohou napomoci datování. Proto si všímáme přítomnosti, podoby a typu studní, vodních pump, elektrického vedení, veřejného osvětlení, dopravních signalizačních zařízení (semafory, návěstidla), veřejných telefonních automatů, energetických technických zařízení (rozvodny elektrické energie), drobných prodejních stánků, veřejných záchodků, odpadních nádob, hospodářských budov, poštovních schránek (v době Rakousko - Uherska ţluté, v meziválečném Československu světle modré a od 60. let oranţové), laviček, garáţí, skladovacích bud, kolejí a trolejí tramvajové či trolejbusové dopravy atd. Svým osobitým kvalitativním vývojem procházely i komunikace či veřejná prostranství. V mnoha obcích lze sledovat kvalitativní zlepšování stavu ulic – dláţdění 48

BULAN, Josef Petr. Policejní kalendář. Praha : J. Jiránek, 1943. s.13-14. HAVELKA, Jaroslav a LUHAN, Cyril. c.d. s. 6-7. 50 SRNEC, Dobroslav a VINŠ, Václav. Učebnice předpisů silničního provozu. Praha : Naše vojsko a Svaz pro spolupráci s armádou, 1955. s. 89 -102. 51 HAVELKA, Jaroslav a LUHAN, Cyril. c.d. s. 7,79-83. 52 Viz dopravní vyhlášky a jejich doplňky od Nakladatelství dopravy a spojů. 49

26

a později i asfaltování vozovek či výstavbě chodníků. Pozornosti nesmí ujít směr dopravy, který se v druhé polovině března 1939 změnil z levosměrného na pravosměrný. S rozšiřující se městskou zástavbou začala být věnována pozornost i výsadbě veřejné zeleně, jako stromořadí podél hlavních ulic a náměstí nebo budování zcela nových parků. Veřejný prostor byl navíc i nadále vyzdobován sochami, nejčastěji státníků či národních velikánů a také pamětními deskami. Vznik a odhalení těchto pomníků jsou ve většině případů dohledatelné. Vlivem politických změn docházelo rovněţ k odstraňování ideově závadných památníků, coţ opět můţe napomoci v procesu datace. Vedle památníků se v období meziválečné ČSR začala uplatňovat sochařská výzdoba uměleckého typu. Tento druh výzdoby se nadále rozšířil po roce 1948 a nově budovaná sídliště pravidelně zdobily plastiky odpovídající soudobému umění a od 60. let i s větším prostorem pro autorovo svébytné pojetí. Na závěr této kategorie je vhodné uvést i úpravy staveb a volného prostoru z období 2. světové války. Nejrozšířenější úpravou bylo bílé zvýrazňování obrubníků mezi silnicemi a chodníky či rohových zdí, které měly při válečném zatemnění zvýšit bezpečnost provozu ve večerních a nočních hodinách. V souvislosti s blíţící se frontou začalo velení německé branné moci systematicky opevňovat území protektorátu. Markantem pro období od přelomu února a března 1945 aţ května 1945 je takzvaná dřevozemní protitankový zátaras v podobě brány přehrazující hlavní komunikace v obcích i mezi nimi.53 Další běţnou součástí obranných opatření byly betonové skruţe naplněné hlínou, které slouţily ke ztíţení průjezdu mosty a podjezdy. V blízkosti důleţitých objektů vyrostly také betonové pozorovací bunkry charakteristické výraznou kopulí. V samotném závěru války byly na četných místech ještě vykopány jednoduché okopy pro pěchotu či protitankové příkopy. Na tzv. přechod fronty se připravovalo také civilní obyvatelstvo, coţ je postřehnutelné zejména díky zabedňování výkladů obchodních místností a demontování a uschovávání vnějších okenních rámů obytných

domů.

Dotýkaje

se

této

problematiky

nelze

se

samozřejmě

nezmínit

o československém stálém opevnění, které bylo budováno k ochraně důleţitých směrů jak v pohraničí, tak i částečně ve vnitrozemí. K tomuto tématu je pak velmi bohatá referenční literatura umoţňující identifkovat většinu vybudovaných objektů těţkého a v mnoha případech i lehkého opevnění.54

53

JAKL, Tomáš. Německá brána. HPM : Historie a plastikové modelářství, 1998, roč. 8, č. 6., s. 27-29. ISSN 12101427. 54 STEHLÍK, Eduard a kol. Lexikon těžkých objektů československého opevnění z let 1935-1938. Dvůr Králové nad Labem : Fortprint, 2010. 302 s. SVOBODA, Tomáš, LAKOSIL, Jan a ČERMÁK, Ladislav. Velká kniha o malých bunkrech / československé lehké opevnění 1936-1938. Praha : Mladá fronta, 2011. 335 s., *16+ s.

27

III. 2. Lidé a jejich vzhled Další významnou obsahovou skupinou hojně se vyskytující na historických fotografiích jsou lidé. Ačkoliv na některých snímcích jsou lidé spíše náhodnými prvky, bez jejichţ přítomnosti v záběru by se fotograf milerád obešel, představují často vynikající doklad vývoje doby a její hmotné kultury a kaţdodennosti. Pro analýzu historické fotografie tak má velký význam nejen jejich činnost, ale i vzhled, jenţ je jedním z hlavních vodítek datace. 2.1. Osobnosti Při analýze referentů této skupiny referentů si všímáme předně přítomnosti celostátně, regionálně i místně veřejně známých a významných osobností. Tato část analýzy je však značně náročná, a to obzvláště na regionální i místní úrovni a zpravidla vyţaduje dobrou znalost dobových reálií a další práci s prameny, referenční literaturou a pomůckami. Základní premisou je, ţe tyto osobnosti jsou zachyceny převáţně u příleţitosti konání významných událostí (slavnosti všeho druhu - reprezentační návštěvy, státní svátky, předávání nově vystavěných objektů do uţívání apod.). Proto je nejprve nutné identifkovat událost a poté zjistit, kdo patřil mezi hlavní oficiální hosty (nejlépe z dobového tisku). Přiřazování zjištěných jmen k zatím neznámým osobám na snímku se děje pomocí srovnávacího materiálu (viz následující kapitola). 2.2. Oděv Analýza oděvu skýtá často skvělou moţnost k poměrně přesnému určení fotografie, jelikoţ odívání je neodlučitelnou součástí kaţdého zobrazeného jednotlivce. Oděv prošel od doby vynálezu fotografie určitým vývojem a kaţdé období má svá specifika, která lze nastudovat z referenční literatury nebo srovnávacích snímků. Při řádné přípravě je tedy moţné provést dataci jak z oděvu občanského, tak i stejnokrojů nejrůznějších sloţek. 2.2.I. Civilní oděv Občanské odívání je podchyceno v různých titulech referenční literatury, nicméně analyzující odborný pracovník by měl ovládat základní markanty vývoje dámské i pánské módy. Kaţdé určité období je totiţ typické střihem součástek oděvu, druhem doplňků, způsobem nošení jednotlivých součástek a mizením oděvních součástek jiţ zastaralých. Pro potřeby analýzy je zapotřebí zejména znalost variant běţného kaţdodenního odívání. Z tohoto důvodu není vhodné vyuţívat jako referenční pomůcku dobové módní časopisy, jeţ zpravidla nezachycují běţný standard doby, nýbrţ nejnovější módní novinky, které byly v době publikování rozšířené pouze mezi malé procento obyvatelstva.

28

Ia. Ženský oděv Ţenské odění městského resp. vycházkového typu procházelo periodickými změnami. K výraznějším proměnám tak od druhé poloviny 60. let 19. století docházelo takřka po dekádách. Tento vývoj je sice podrobně popsán v referenční literatuře55, nicméně je vhodné upozornit na markanty, jimţ je třeba věnovat pozornost, a který jsou pro postup vývoje charakteristické. Předně je to přítomnost výztuh celé či jen části sukně, tedy tzv. krinolíny a turnýry, a dále pak nošení korzetů, které zúţením formovaly horní část ţenské postavy. Tyto prvky byly pro ţenskou městskou módu typické aţ do 90. let 19. století. Pro období konce 19. století je markantem klobouk, jehoţ rozměry se aţ do 1. světové války zvětšují. Jejich charakteristické znaky představují široká krempa a bohatá výzdoba. Počátek 20. století také přinesl do ţenského šatníku dvoudílný kostým. 56 Zvláštní kategorii tvoří odění venkovské resp. niţších sociálních vrstev, kam módní vlivy pronikaly pouze omezeně, coţ bylo dáno nejen odlišnými finančními moţnostmi, ale hlavně praktickými hledisky vyuţitelnosti při nejrůznějších druzích manuální práce. Toto odívání bylo aţ do meziválečného období v podstatě uniformní, tvořené širokou dlouhou sukní bez výztuh, samostatnou halenkou a jednoduchou pokrývkou hlavy v podobě šátku. 57 Po skončení 1. světové války se postupně začaly prosazovat nové módní vlivy, které nalezly svou cestu i do kaţdodenního ţenského odívání. Jako marant můţe poslouţit zejména délka šatů, která ve 20. letech nejdříve dosáhla půlky lýtka a posléze i těsně nad koleno.58 Charakteristické je rovněţ sniţování pasu u šatů a zmenšování velikosti klobouků, které mají ve 20. letech charakteristický „helmovitý“ tvar s minimální krempou.59 Tendence ke zkracování se rovněţ projevuje v účesech. Éra 30. let přináší změny v podobě nástupu dlouhé štíhlé siluety a vrácení délky sukní a šatů zpět mezi koleno a lýtko. Ţeny mladšího i středního věku nosí charakteristické hladké účesy s natrvalenými vlnami a na nich pak malé kloboučky, které jsou často jiţ bez krempy, a také široké baretky. Revoluční změnou je nástup sportovního oblečení včetně kalhot, které se začínají prosazovat také při neformálních příleţitostech.60 Základní znaky dodrţovalo i odění dělnických respektive sociálně slabších vrstev, kde často uţívala kombinace sukně, halenky, pletené vesty, 55

KYBALOVÁ, Ludmila. Doba turnýry a secese. Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 295 s. LENDEROVÁ, Zdena. Datování fotografií podle oděvu (od poloviny 19. století do roku 1918). In Historická fotografie : Sborník pro prezentaci historické fotografie. Hradec Králové – Praha : Muzeum východních Čech – Národní Archiv v Praze, 2001. s. 50. 57 LENDEROVÁ, Zdena. Datování fotografií podle oděvu (od poloviny 19. století do roku 1918). In Historická fotografie : Sborník pro prezentaci historické fotografie. Hradec Králové – Praha : Muzeum východních Čech – Národní Archiv v Praze, 2001. s. 50. 58 SKARLANTOVÁ, Jana a BENDA, Jiří. Od krinolíny k džínsům: Zamyšlení nad módou od rokoka po současnost. Praha : Práce, 1979. s. 172. 59 LENDEROVÁ, Zdena. Datování fotografií podle oděvu (v období 1918 - 1945). In Historická fotografie : Sborník pro prezentaci historické fotografie. Hradec Králové – Praha : Muzeum východních Čech – Národní Archiv v Praze, 2002. s. 60. 60 Móda: obrazové dějiny oblékání a stylu. Praha : Knižní klub, 2013. s. 272-273,280. 56

29

svrchního kabátku a baretky.61 V meziválečném období se také plně smazal rozdíl mezi venkovským a městským svátečním, vycházkovým a částečně i pracovním oděvem. Jako pracovní se nejčastěji pouţívalo starší obnošené šatstvo, opatřené zástěrou. 62 V následující dekádě se ţenská móda významně nezměnila, charakteristické úpravy však byly dány válečným nedostatkem, který diktoval zjednodušení a vyuţívání dostupných materiálů. Určitým odlišujícím znakem však mohou být klobouky, u nichţ se sníţilo dýnko a zvětšila krempa, a které pak celkově vycházely z pánských vzorů.

63

Období je také charakteristické

upraveným typem účesu, kdy se vlny tvoří spíše na koncích vlasů neţ po celé jejich délce. Veškeré, byť na první pohled nepatrné změny charakteristické pro první polovinu 40. let jsou velmi podrobně a fundovaně popsány v referenční literatuře.64 V poválečném období dochází rovněţ jen k drobným změnám a celkový charakter stále vychází ze stavu konce 30. let s úpravami danými vývojem ve válečném období. Zásadní změny přináší aţ politické a posléze společenské změny 50. resp. 60. let. Zánik soukromého sektoru a nedostatek kvalitního materiálu způsobuje v kaţdodenním uţívání masové rozšíření uniformní nevýrazné konfekce, která je pod vlivem vládnoucí ideologie zjednodušována a zbavována výraznějších doplňků. Klobouky nahradily baretky a šátky a markantem doby se stalo rozšířené uţívání tepláků.65 Od 60. let se začala, zejména mezi mladými lidmi prosazovat neformálnost v odívání, která v dalších dekádách v běţném kaţdodenním pouţívání postupně nahradila léta zaběhnuté standardy. Ib. Mužský oděv Na rozdíl od bohatě popsaného vývoje dámské garderoby, je pánské v literatuře věnována podstatně menší pozornost. Nicméně i pánské odívání má své charakteristické prvky usnadňující proces datace. Třebaţe v období druhé poloviny 19. století byl vývoj muţského vycházkového oděvu spíše pomalý a drţel se stále zaběhlých standardů, je třeba mu věnovat patřičný zájem. V době nástupu fotografie tvoří pánské oblečení frak či ţaket resp. redingot, a to ve spíše v tmavším barevném ladění. Pro 60. a 70. léta 19. století jsou charakteristické poměrně široké kalhoty, které se v další dekádě zuţují. Součástí typického oděvu je vesta a košile s vysokým a tuhým odepínacím límcem. Ozdobou košile je zpočátku nejčastěji motýlek a v posledním čtvrtletí také stále častěji kravata. V 70. a 80. letech se 61

SKARLANTOVÁ, Jana a BENDA, Jiří. c.d. s.186-187. Dějiny hmotné kultury a každodennosti českého venkova devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Praha : Národní zemědělské muzeum Praha, 2007. s. 281, 288. 63 LENDEROVÁ, Zdena. Datování fotografií podle oděvu (v období 1918 - 1945). In Historická fotografie : Sborník pro prezentaci historické fotografie. Hradec Králové – Praha : Muzeum východních Čech – Národní Archiv v Praze, 2002. s. 60 64 BURIANOVÁ, Miroslava. Móda v ulicích protektorátu. Praha : Národní muzeum, 2013. 286 s. 65 HLAVÁČKOVÁ, Konstantina et al. Česká móda 1940-1970: zrcadlo doby. Praha : Uměleckoprůmyslové muzeum, 2000. s. 65-66. 62

30

v muţském vycházkovém oděvu začalo výrazněji rozšiřovat sako, které bylo celkově kratší neţli frak či ţaket a rovněţ se zhotovovalo i z látek světlejších odstínů. V poslední čtvrtině 19. století se frak stal jiţ výhradně večerním oděvem a pro běţné vycházkové nošení se nadále vyuţíval ţaket a nově se rozmáhající sako. Specifickou oděvní součástkou je v druhé polovině 19. století čamara neboli kabát se stojatým límcem či jen částečně otevřeným límcem s řadou knoflíků zapínaných na šňůrky. Uţívání čamary bylo ve své době vyjádřením vlasteneckého cítění. Od počátku 20. století se začal v pánském oděvu prosazovat trojdílný oblek, a to i ve světlých barvách. Na kalhotách se objevují záloţky a naţehlené puky. Jako pokrývka hlavy se nejprve nosil tradiční cylindr, od 70. letech i se sníţeným dýnkem, a od 60. let pak stále oblíbenější buřinka neboli klobouk s tvrdou střechou polokulovitého tvaru. Rozšířeným typem pokrývky hlavy byl rovněţ slaměný a měkký plstěný klobouk. Od počátku 19. století se módním stává plstěný klobouk typu homburg s promáčklým dýnkem. Vedle klobouků se však rozšířila i původně dělnická resp. chlapecká placatá čepice se štítkem, která se stala nejprve součástí správního či turistického oděvu. Typickým muţským vycházkovým obutím tohoto období jsou šněrovací kotníčkové boty tzv. perka, přes které se mohly nosit nízké kamaše neboli psí dečky. Charakteristickým znakem aţ do 1. světové války jsou vousy v podobě knírů, bradek, licousů i plnovousů.66 Po 1. světové válce obecně nastal příklon k pohodlnějšímu oděvu, coţ se projevilo v opuštění dřívějších nepohodlných a nástupu nových charakteristických oděvních součástek. Trojdílný resp. dvojdílný oblek tzv. oxfordského střihu se od 20. let stal standardem. K obleku se nově začaly nosit častěji spíš polobotky, které se od konce 20. let zhotovovaly také z dvoubarevné kůţe. Volnější, pohodlnější a často aţ sportovní střih se uplatnil v běţném kaţdodenním nošení, coţ dokládá typický příklad tzv. golfek neboli pumpek. Tyto pro svou dobu charakteristické kratší kalhoty dosahující pouze pod kolena či do poloviny lýtek, kde se zuţovaly a navazovaly na podkolenky, se od konce 20. let staly součástí běţného vycházkového oděvu. I přes tyto změny však byly ještě do počátku 30. let mezi střední a starší generací rozšířeny tmavé ţakety, vysoká šněrovací perka, kamaše a silně škrobené košile s tuhými límci. Následující desetiletí pak přineslo další změny, přičemţ nová muţská silueta zdůrazňovala široká ramena, úzký pas a špičaté klopy. Markanty se obzvláště od druhé poloviny dekády staly dvouřadá saka, široké kalhoty s manţetou a polokošile s měkkými špičatými límci. Příklon k pohodlnějšímu oděvu se také projevil v častějším odkládání saka, které při některých příleţitostech bylo nahrazeno pletenými vestami či svetry a v parném létě jiţ nebylo zavrţeníhodné nosit vycházkový oděv

66

Dějiny hmotné kultury a každodennosti českého venkova devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Praha : Národní zemědělské muzeum Praha, 2007. s. 290. SKARLANTOVÁ, Jana a BENDA, Jiří. c.d. s. 173. KYBALOVÁ, Ludmila. c.d. s. 82-89, 94-100, 140-150.

31

sestávající pouze z košile.

Nízkou buřinku rozšířenou ještě do počátku 30. let nahradil

homburg nebo nízká placatá čepice se štítkem. Velké obliby nabývá od konce 20. let lehký plášť světlého odstínu zvaný trenchcoat, u nás nazývaný baloňák. Tyto standardy se nadále udrţely v letech válečných i prvních poválečných, přičemţ módní vlivy se doráţely spíše jiţ jen na doplňcích, drobných změnách střihu či barevného provedení. Jednou z drobných, ale postřehnutelných novinek 40. let bylo například zvýšení obliby baretu v podobě čepice rádiovky.67 Specifickou kategorií je muţský pracovní oděv. Obdobně jako u ţen sice platilo, ţe se pouţívalo starší obnošené šatstvo, ovšem jiţ koncem 19. století byly dostupné pracovní overaly resp. samostatné kalhoty a haleny, které našly uplatnění zejména továrního dělnictva. Další pracovní ochrannou pomůckou byly zástěry. Z běţného civilního šatstva se nosily samozřejmě kalhoty, košile, nezbytné vesty a měkké klobouky či čepice se štítkem. V meziválečném období se typický dělnický oděv v první polovině 20. století skládal z placaté čepice, těţkých šněrovacích bot vojenského typu, saka a košile, které byly kvůli zpomalení znečištění bez límce a s krátkými rukávy. Za zhoršeného počasí se pod sako oblékal svetr, případně se na ně přidával krátký kabát a kolem krku se uvazovala šála. V meziválečném období však došlo k dalšímu rozšíření specializovaných pracovních oděvů, které začaly čím dál častěji vyuţívat nejrůznější profese.68 Politické změny doby poválečné se v pánské módě odrazily zejména formou omezování tradičního uţívání sak a klobouků.69 Budovatelská 50. léta dala prostor hlavně pracovnímu oděvu, nicméně jako standardní vycházkový oděv se nadále udrţel jednořadý dvoudílný oblek. Enormní oblibu si do 50. let udrţela rádiovka, která byla jakýmsi symbolem proletářského charakteru nositele. Nicméně módní změny, jeţ si tradičně našly cestu nejdříve mezi mladé lidi, oblek jako nejběţnější vycházkový oděv v 60. letech odsunuly do pozadí a neformální způsob oblékání se začal rozšiřovat i mezi konzervativnější střední generací.70 Ic. Doplňky V oblasti doplňků je třeba si všímat přítomnosti slunečníků, deštníků, vycházkových holí, dámských kabelek či aktovek a rovněţ vzhledu brýlových obrouček. Vývoj vzhledu a pouţívání doplňků koresponduje celkově s módními standardy doby, tudíţ je třeba je 67

Dějiny hmotné kultury a každodennosti českého venkova devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Praha : Národní zemědělské muzeum Praha, 2007. s. 290. Móda: obrazové dějiny oblékání a stylu. Praha: Knižní klub, 2013. s 265, 282-285, 288. 68 SKARLANTOVÁ, Jana a BENDA, Jiří. c.d. s. 184-186. Dějiny hmotné kultury a každodennosti českého venkova devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Praha : Národní zemědělské muzeum Praha, 2007. s. 288. 69 HLAVÁČKOVÁ, Konstantina et al. c.d. s. 27. 70 Hlavní změny viz HLAVÁČKOVÁ, Konstantina et al. c.d. 125 s.

32

posuzovat neodlučně právě s oděním. Velkou pozornost si zaslouţí vývoj ţenských i muţských účesů. Dalším vodítkem můţe rovněţ i typ pouţívaného dětského kočárku. 2.2.II. Stejnokroje Zásadním pomocníkem k určování fotografií jsou nejrůznější uniformy či kroje, jejichţ vývoj je v referenční literatuře zpravidla podrobně zachycen, proto často umoţňuje velmi přesnou identifikaci. Vývoj stejnokrojů šel ruku v ruce s vývojem občanské módy, z čehoţ vyplývá, ţe pro základní určení éry platí obdobná pravidla. Podrobná problematika vývoje stejnokrojů je poměrně sloţitá a uplatnění má spíše ve specializovaných institucích, typu Vojenského historického ústavu, Vojenského historického archivu či Muzea Police ČR. Nicméně kaţdé regionální muzeum má ve svých sbírkách nějaké snímky s osobami ve stejnokrojích, tudíţ základní povědomí je při práci s fotografiemi velmi uţitečné. Prvním předpokladem je určení sloţky, které zachycená uniforma patří. V našem prostředí můţeme rozlišovat uniformy níţe uvedených sloţek. IIa. Branná moc Na fotografických snímcích se často nachází osoby ve vojenských uniformách. Všeobecně se jedná o vojáky prezenční sluţby a vojáky z povolání, jejich uniformy jsou zpravidla výrazně elegantnější a zdobnější. Problematika vývoje vojenských stejnokrojů je sice rozsáhlá, nicméně existuje k ní dostupná referenční literatura. K základní orientaci tak stačí výčet hlavních markantů, které umoţní přibliţnou dataci a tím usnadnění vyhledání v literatuře. V případě uniforem si všímáme zejména pokrývek hlavy, hodnostního značení, pobočních zbraní a typu límce. Stejnokroje do roku 1918 jsou charakteristické vysokými čepicemi válcovitého tvaru se štítkem, pevným vysokým límcem s označením hodnosti pomocí velkých hvězdiček a poboční chladnou zbraní v podobě šavle. Uniformy muţstva byly všeobecně mnohem jednoduššího provedení, ovšem vyznačovaly se podobnými základními znaky jako stejnokroje důstojníků. Také příslušnici muţstva nosili poboční chladnou zbraň, kterou byl výrazně kratší bodák (výjimku tvořili příslušníci jízdy, nosící jezdeckou šavli). Pro toto období jsou rovněţ charakteristické tradiční pokrývky hlavy příslušníků jízdy v podobě koţených přileb dragounů s vysokým hřebenem nebo čák hulánů.71 Ve fotografických sbírkách jsou hojně rozšířené snímky z 1. světové války, a to zejména památečního rázu. Vedle armády monarchie se jedná také o jednotky československých legií stavěné v Rusku, Francii a Itálii. V souvislosti se stejnokroji z 1. světové války je třeba připomenout, ţe vyskytují-li se současně vzory rakouské a vzory 71

Nejdostupnější přehled problematiky viz PERNES, Jiří et al. Pod císařským praporem: historie habsburské armády 1526-1918. Praha : Elka Press, 2003. 555 s.

33

uţívané legiemi jedná se jiţ o období po říjnu 1918 a průběhu roku 1919, kdy probíhaly akce na zajištění sporného území Těšínska a jiţního Slovenska. Tato éra je pak dostatečně zachycena dostupnou literaturou.72 Charakteristickým markantem pro období samostatné ČSR se staly zejména nové vzory pokrývky hlavy. Pro muţstvo a gáţisti při polní sluţbě byla určena tzv. lodička a gáţisté neboli vojáci z povolání a také někteří vojáci prezenční sluţby pouţívali nízkou čapku s kulatým dýnkem a látkovým štítkem zvanou brigadýrka. Uniformu gáţistů tvořila blůza s vysokým uzavřeným límcem s vyloţením v barvě zbraně. Ostatně uzavřený límec je celkově markantem pro toto období a jedinou výjimku představují otevřené límce u stejnokrojů letectva. Jako další markant vyuţíváme hodnostní označení, které bylo na československých uniformách nově umístěno na nárameníky. Součástí vybavení gáţistů i muţstva byly, jako v dřívějším období, chladné zbraně. Od poloviny 20. let byla většina příslušníků muţstva vybavena opaskem s mosaznou přezkou opatřenou reliéfem malého státního znaku. Gáţisté pouţívali ve sluţbě opasek s ramenním pásem tj. tzv. dohodu a mimo sluţbu pak slavnostní opasek se zdobenou přezkou, opět s motivem státního znaku. Na přelomu 20. a 30. let došlo k úpravě symboliky a střihu, takţe gáţisté 30. let jsou odlišitelní od svých předchůdců z 20. let. Obzvláště markantní je niţší tzv. pololeţatý límec zaváděný od půle 30. let.73 V oblasti polní výstroje je zásadním rozlišovacím znakem ocelová přilba, jejichţ vývoj je přesně postiţen v referenční literatuře74. Období 2. světové války je charakteristické výskytem stejnokrojů okupační německé branné moci a v samotném závěru pak i armád účastnících se osvobození českých zemí. Německým stejnokrojům se referenční literatura věnuje velmi bohatě, nicméně v průběhu podrobné identifikace pomocí literatury je záhodno věnovat značnou pozornost přesnému určení jednotlivé sloţky, jíţ stejnokroj patří. Na území protektorátu působilo mnoho německých uniformovaných sloţek, které nepatřily jen do branné moci a v této oblasti je tak třeba věnovat pozornost také uniformám policejním, polovojenským stranickým či správních organizací jako SS, SA, SD, Hitlerjugend, Volkssturm, NSDAP, NSKK, Todtovy organizace, Luftschutz či tzv. Technische Nothilfe. Jako základní markant lze namátkově uvést charakteristické přilby německého vzoru s typickým protaţením v zadní části k ochraně krku, brigadýrky s nápadně zvýšeným dýnkem v přední části, límcové výloţky v podobě tzv. 72

JUNG, Peter. Rakousko-uherská armáda za první světové války. Brno : Computer Press, 2007. 103 s. CHARFREITAG, Jiří a ŠPITÁLNÍK, Zdeněk. Československé legie 1914-1920: stejnokroje a výstroj. Praha : Ministerstvo obrany České republiky - Vojenský historický ústav Praha, 2014. 94 s. 73 SPEYCHAL, Robert. Československé stejnokroje na fotografiích z let 1918-1939 (1). In Historická fotografie : Sborník pro prezentaci historické fotografie. Praha – Hradec Králové : Státní ústřední archiv v Praze – Muzeum východních Čech v Hradci Králové, 2004. s. 53-62. VOGELTANZ, Jan. Československá armáda. 1918-1939; Československé legie. 1914-1918: uniformy, symbolika, výstroj, výzbroj. Praha : Paseka, 1998. S. 18-29, obr. Příloha. 74 BENEŠ, Ctirad. Přílba: ochrana i ozdoba válečníka. Praha : Naše vojsko, 2003. 123 s.

34

římských sloupů, rukávové pásky s hákovým kříţem a umístění nášivky se státním znakem na prsou saka uniformy.75 U fotografií z konce 2. světové války je třeba počítat s výskytem vojáků německé, maďarské, tzv. ruské osvobozenecké, sovětské, americké, rumunské a československé armády.76 Markantem německé i maďarské armády jsou přilby německého vzoru, u Němců dále polní čepice se štítkem a u Maďarů polní čepice se štítkem i bez štítku a zvýšenou čelní stranou. Pro Maďary bylo typické rovněţ umístění hodnostního označení v podobě hvězdiček na límci saka. Markant amerických vojáků osvobozujících oblast západních Čech představuje zejména velmi frekventované uţívání přileb a celkově moderně působící design uniforem a výstroje. Oproti zbývajícím armádám Američané nepouţívali soukenné dlouhé pláště (tj. kabáty), ale pouze polní bundy.77 Vojáci Rudé armády, jeţ osvobodila většinu území, jsou rozeznatelní často dle volných uniforem světlé barvy, tmavých dlouhých soukenných plášťů anebo stanových dílců nošených přes ramena jako pláštěnka. Charakteristické je rozšířené uţívání zimní čepice ušanky, jeţ byla nošena vedle lodiček a ocelových přileb.78 S Rudou armádou mohou být zaměňováni příslušníci 1. čs. armádního sboru, kteří se účastnili osvobozovacích bojů na východní, severní, střední a západní Moravě a také ve Slezsku. Oproti ostatním armádám Čechoslováci nikdy nepouţívali ocelové přilby a jejich typickou čapkou byla lodička, která však nebyla opatřena na čelní straně pěticípou hvězdou, jak je typické u Sovětů, nýbrţ na boku čelní strany odznakem v podobě malého státního znaku. Stejně jako Sověti pouţívali Čechoslováci ušanky, ovšem i tyto nesly na čelní straně malý státní znak, místo hvězdy. Československá symbolika našla své místo i na přezkách opasků. Zde je však potřeba dát pozor na moţnost záměny s bojovníky z květnového povstání, kteří mohli být vybaveni částmi stejnokrojů předválečné armády, a tedy i opasky s přezkou s motivem malého státního znaku. Odlišení Rudé armády od československé se dá provést i podle důstojníků. Zatímco českoslovenští pouţívali saka s rozhalenkou a vázankou, sovětští měli na svých blůzách uzavřené límce. Rumunští vojáci, které je moţno spatřit na snímcích z osvobození jiţní, jihovýchodní, střední i západní Moravy, jsou nejsnáze rozeznatelní dle ocelových přileb a rovněţ dle „rohaté“ polní čapky se štítkem, vepředu i vzadu zvýšené. Do osvobozování severovýchodních Čech se zapojila také armáda polská, jejíţ příslušníky určuje zejména rogatywka, typická polní čapka se štítkem

75

Ucelený základní přehled viz FOWLER, E. W. W. Nacistické reálie. Praha : Cesty, 1998. 160 s. THOMAS, Nigel. Německá armáda za druhé světové války: 1939-1945. Brno : Computer Press, 2007. 76 Základní přehled stejnokrojů 2. světové války s postižení střihových rozdílů viz TOMÁŠ, Jan. Svět 1940-1945 ve stejnokroji: hodnostní označení a stejnokroje branných sil hlavních válčících států ve II. světové válce. Praha : Naše vojsko, 2011. 431 s. 77 CHARBONNIER, Philippe, ed. Spojenečtí vojáci ve 2. světové válce. Čes. Praha : Cesty, 1997. s. 88,98. 78 BÉKÉSI, László. Stalinova válka: sovětské uniformy a militárie 1941-45. Praha : Dobrovský, 2007. s. 93-116. ZALOGA, Steve. Rudá armáda za druhé světové války. Brno : Computer Press, 2007. s.41-47.

35

a čtvercovým dýnkem.79 Jako poslední skupinu lze uvést účastníky květnového povstání, jeţ doplňovali své civilní oblečení různými ukořistěnými součástkami vojenské výstroje. Typickými účastníky jsou někdejší gáţisté, kteří se revolučních událostí účastnili ve svých vojenských stejnokrojích. Od vojáků čs. zahraniční armády jsou ovšem odlišitelní drobnými detaily jako kupř. uzavřenými límci blůz.80 Celkově lze povstalecké bojovníky či partyzány identifikovat právě díky pestrosti výstroje nejrůznějšího původu. Povstalecké jednotky ovšem na mnoha místech získaly kořist z německých intendančních skladů, takţe jejich výstroj mohla být částečně typizovaná. Typickým příkladem jsou pískové letní uniformy (Afrikakorps), které tvořily výstroj v prvních mírových dnech nově postavených pořádkových oddílů, často zvaných jako Revoluční gardy. Poslední velkou skupinou účastnící se bojů v závěru 2. světové války byli příslušníci Ruské osvobozenecké armády, takzvaní Vlasovci, kteří pouţívali německou výstroj s některými distinkcemi vycházejícími z ruské symboliky. Po skončení války se na domácí území vrátili příslušníci pozemních a leteckých jednotek zahraniční armády ze západu, pouţívající výhradně výstrojní součástky britského původu. Markantní je zde zejména stejnokroj tvořený krátkou blůzou battledress v kombinaci s baretem a modré varianty tohoto stejnokroje pouţívané letci.81 Poválečná československá armáda si ponechala většinu meziválečných standardů. Nově však zmizely poboční chladné zbraně a uniformy gáţistů dostaly otevřené límce s vázankou. Z důvodu nedostatku se po určitou dobu pouţívaly některé součástky někdejší německé výstroje, jako například přilby. V 50. letech, pro které bylo typické bezhlavé napodobování sovětských reálií, byl zaveden pro důstojníky Československé lidové armády čepicový znak v podobě pěticípé hvězdy a tuhé výrazné nárameníky zvané pogony, které se nosily aţ do konce dekády. Příslušníci muţstva nadále nosili polní čapku lodičku, která však byla nyní výrazně vyššího profilu a nenosila se mírně na pravou stranu, jak tomu bývalo dříve. Opasek s přezkou v podobě státního znaku zůstal zachován aţ do půle 60. let, kdy jej nahradila přezka s motivem pěticípé hvězdy. Šedesátá léta přinesla další markantní změny: v roce 1960 byl zaveden nový státní znak ve tvaru husitské pavézy, rozšířily se nové polní maskovací stejnokroje se vzorem pestrých skvrn (tzv. mlok však byl staţen z uţívání jiţ koncem dekády) a rovněţ se vzorem méně výrazného šedozeleného maskování se vzorkem drobného jehličí. Důstojníci a muţstvo dostali sluţební a vycházkové stejnokroje nového střihu, k nimţ vojáci základní sluţby nadále nosili lodičky a nově od roku 1979 brigadýrky.82

79

CHARBONNIER, Philippe, ed. c.d. s. 16-17. VOGELTANZ, Jan, HUS, Miroslav a POLÁK, Milan. Československá armáda v zahraničí 1939-1945, Vládní vojsko protektorátu Čechy a Morava 1939-1945, Slovenská armáda 1939-1945, Československá armáda 19451992: uniforma, symbolika, výstroj, výzbroj. Praha : Paseka, 2001. s. 12-13. 81 VOGELTANZ, Jan, HUS, Miroslav a POLÁK, Milan. c.d. s. 9-11. 82 VOGELTANZ, Jan, HUS, Miroslav a POLÁK, Milan. c.d. s.27-34. 80

36

V kategorii uniforem branné moci nelze zapomenout na armády Varšavské smlouvy, a to zvláště Sovětské svazu, Polska a východního Německa, které při invazi v srpnu roku 1968 okupovaly území dnešní ČR. Identifikaci a odlišení od vojáků ČSLA usnadňuje referenční literatura.83 V 70. a 80. letech se na ulicích českých měst mohli vyskytovat také příslušníci sovětské Střední skupiny vojsk dislokované na území ČSSR aţ do roku 1991. Na běţných snímcích civilního původu by se však dali spatřit maximálně takzvaní regulovčíci, kteří byli v průběhu velkých přesunů vysazení na křiţovatky, aby řídili dopravu, anebo důstojníci pozvaní k oslavám prvních májů či VŘSR. Regulovčíci jsou odlišitelní podle bílých přileb s červeným pruhem a zvláštního řemení s odraznými skly na prsou i zádech, zajišťující jejich viditelnost za sníţené viditelnosti.84 Ke kategorii lze přiřadit i polovojenské sloţky, tvořené v dobách monarchie tzv. ostrostřelci či střeleckým sbory, jeţ byly ve 30. letech vesměs sjednoceny do národní gardy, a nakonec od roku 1948 dělnickými posléze lidovými milicemi Příslušníci těchto komunistických milicí pouţívali nejdříve vlastní pracovní či vycházkový oděv opatřený k usnadnění identifikace červenou rukávovou páskou, ale jiţ v 50. letech dostali milicionáři šedivý soukenný stejnokroj charakteristický blůzou „rubáškovitého“ střihu, čepicí typu rádiovka s rozlišovacím znakem ve tvaru pěticípé hvězdy a červenou páskou s písmeny LM. Od 70. let došlo k přestrojení na vycházkové šedivé stejnokroje odpovídající armádnímu střihu a standardní armádní maskovací stejnokroje. IIb. Bezpečnostní složky Stejnokroje bezpečnostních sloţek jsou vyčerpávajícím způsobem postiţeny v referenční literatuře.85 V zásadě lze však říci, ţe ve svých vývojových etapách vţdy více méně korespondovaly s provedením uniforem branné moci. Pro období první poloviny 20. století je však třeba mít na zřeteli, ţe současně působily tři druhy bezpečnostních sborů, jeţ se mohly výstrojí více či méně odlišovat. Pro toto období je tak třeba reflektovat existenci státní policie, místní policie (obecní a městské) a rovněţ četnictva. Zmíněné sloţky měly odlišné pole působnosti s tím, ţe státní policie sluţebně působila nejdříve pouze ve velkých městech, obecní policie ve všech zbývajících a četnictvo pak spíše na venkově a městech do úrovně okresu (ve městech však jiţ fungovala zpravidla rovněţ i obecní policie).

83

VOGELTANZ, Jan a HUS, Miroslav. Vojáci studené války = Soldiers of the cold war. Ostrava : Montanex, 2005. s. 441-502. 84 BÉKÉSI, László. Sovětské uniformy & militárie 1917-1991 na barevných fotografiích: Ministerstvo obrany SSSR, Rudá armáda, námořnictvo, námořní pěchota, letectvo & výsadkové jednotky. Praha : Deus, 2008. s. 77-102. 85 SPURNÝ, Miroslav. Ve dne v noci podle zákoníku--: policisté a četníci v českých zemích do roku 1945. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. 171 s. SPEYCHAL, Robert. Stráž obrany státu. Praha : MV & H, 2002. 58 s.

37

V době rakousko-uherské monarchie vycházely policejní i četnické uniformy z vojenských vzorů. Na rozdíl od vojska však zbarvení bylo tmavé – tmavě modrá aţ do černa u policie a tmavě zelená u četnictva. Jako pokrývka hlavy se u všech sloţek pouţíval klobouk s peřovým chocholem (u četnictva pouze do konce 19. století a koţená či korková přilba (u četnictva od počátku 20. století potaţená látkou pískové barvy). Obecní policie pouţívala na svých přilbách městský znak, kdeţto četnictvo znak státní. U obecních policejních sborů se pak vyskytovala také typická čepice válcovitého tvaru. Příslušníci bezpečnostních sloţek pouţívali při výkonu sluţby šavle, v případě četnictva doplněné o karabinu se vztyčeným bodákem.86 Období první Československé republiky je charakteristické rozšířeným uţíváním přileb u státní a obecní policie a od roku 1928 také u četnictva. Rozdíl mezi policií a četnictvem je dán zejména barvou stejnokroje, přičemţ policejní jsou tmavomodré a četnické zase šedozelené resp. šedomodré. Policie nosila hodnostní označení do roku 1931 na levém rukávu a poté na límci, kdeţto četnictvo po celou dobu na náramenících. Oproti mocnářství jsou stejnokroje nového střihu, který odpovídá sluţebním a vycházkovým uniformám vojska. Bezpečnostní sloţky rovněţ pouţívaly sluţební šavle (četnictvo od roku 1928). Při některých příleţitostech se nosila také čepice brigadýrka, která se od vojenských lišila především lesklým štítkem z lakované kůţe. Při řízení dopravy v ulicích měst pouţívali příslušníci státní i obecní policie bílé návleky určené ke zvýraznění pokynů prováděných paţemi.87Typický vzhled „prvorepublikového“ četníka ve sluţbě od roku 1928 aţ do počátku 40. let tvořily sluţební přilba, karabina se vztyčeným bodákem na rameni, sluţební krátká šavle a koţená plochá brašna na levém boku.88 Vzhled příslušníků bezpečnostních sborů se podstatně nezměnil ani za okupace. Došlo však ke sjednocení stejnokrojů státní a obecní policie, přičemţ státní si ponechala červené vyloţení, lemovky a paspule, kdeţto obecní se nyní odlišila světle modrým vyloţením. Postřehnutelnou změnou bylo postupné odkládání šavlí, sluţebních přileb (např. v době osvobození jiţ pouţívání sluţební přilby u četníků není zachyceno) a karabin u příslušníků četnictva. Podstatnou novinkou bylo zavedení jednotného hodnostního označení na náramenících pro všechny bezpečnostní sloţky od roku 1944.89 Rok 1945 přinesl vytvoření nového bezpečnostního sboru, který sjednotil všechny stávající sloţky, coţ znamenalo i zavedení nového jednotného stejnokroje, na nějţ se 86

FIALA, Jiří a SPURNÝ, Miroslav. O moravských zločinech a trestech: Vlastivědné muzeum v Olomouci 27. dubna až 16. září 2012. 1. vyd. Olomouc : Vlastivědné muzeum v Olomouci, 2012. s.48-57. 87 Tyto návleky byly používány až do 80. let. 88 SPEYCHAL, Robert. c.d. s. 19-24. FIALA, Jiří a SPURNÝ, Miroslav. c.d. s.64-72. 89 GALAŠ, Radek. Vývoj hodnostní, stejnokroje, označení a některých symbolů policie a četnictva v letech 1939 1945. In Almanach příspěvků II. konference policejních historiků. Praha : Policie České republiky, Správa hlavního města Prahy, 2007. s. 249-261.

38

postupně přecházelo v letech 1946 aţ 1947. Nová uniforma vycházela sice z tradičního střihu, ovšem nyní jiţ s otevřeným límcem. Barevné provedení bylo zelené s červenými nárameníky a okolkem čepice. Brigadýrka odpovídala vojenskému typu a měla lýtkový štítek. Jako sluţební výstroj se uţívala sluţební dohoda s pistolovým pouzdrem a koţená brašna. Do přestrojení na nové stejnokroje nosili příslušníci čerstvě ustanoveného Sboru národní bezpečnosti své dosavadní uniformy policie a četnictva, které si však často upravovali přešitím na otevřený límec. V letech 1951 aţ 1953 byla zavedena uniforma nová, jeţ se lišila modrým okolkem čepice a modrými nárameníky tuţšího odnímatelného provedení. Brigadýrka byla oproti předchozí opatřena lesklým koţeným resp. plastovým štítkem. V roce 1953 pak došlo k zásadní změně, kdy byla zavedena uniforma dle sovětského vzoru, kopírující jak střih, tak i hodnostní označení včetně tuhých nárameníků tzv. pogonů. Nový stejnokroj byl švestkově modré barvy doplněný o čepici s červeným okolkem. Čepice nově nesla státní znak ve tvaru pěticípé hvězdy. Příslušníci dopravní sluţby dostali na čepice bílé návleky, které vydrţely v uţívání i u následujících vzorů uniforem. Na přelomu 50. a 60. let byla uniforma upravena odstraněním sovětského typu nárameníku a návratu k domácímu modelu. Rok 1964 přinesl přestrojení na nový stejnokroj tradičního domácího střihu v pastelově modré barvě. Okolek čepice, stejně tak i nárameníky zůstaly v červené barvě. V tomto období se definitivně přestaly pouţívat rajtky, které dlouhá léta tvořily běţnou součást sluţebního stejnokroje, a zůstaly jiţ jen klasické rovné kalhoty. K modrým stejnokrojům SNB se sluší ještě poznamenat, ţe je pouţívala pouze sloţka Veřejná bezpečnost, kdeţto Státní bezpečnost a pohraniční oddělní VB měly v letech 1953 aţ 1968 předepsány stejnokroje v barvě zelené. Tzv. pastel však vydrţel pouze do roku 1968, kdy bylo dokončeno zavádění uniformy olivově zelené barvy, pouţívané v drobných úpravách aţ do roku 1994. Se zavedením tohoto stejnokroje se také upustilo od sluţební dohody a nadále se pouţíval pouze opasek bez ramenního pásu. Ačkoliv se oliva uţívala přes dvě desítky let, dají se odlišit jednotlivé etapy uţívání. Do poloviny 70. let se pouţívala čepice s černým plastovým štítkem, jenţ byl dále nahrazen hnědým. Na přelomu 70. a 80. let přibyla ke státnímu znaku na čepici podloţka, která poněkud změnila jeho tvar, a hodnostní označení v podobě hvězd doplnily na náramenících nové rezortní rozlišovací symboly s iniciálami SNB. Období po roce 1989 do zavedení nového tmavomodrého stejnokroje Police České republiky v roce 1994 je odlišitelné novým státním znakem, odstraněním motivu pěticípé hvězdy z knoflíků a hlavně umístěním sluţebního čísla na náprsní kapse saka či košile.90 Mezi bezpečnostní sloţky lze zařadit i sloţky finanční stráţe. Orgány finanční kontroly prováděly svou činnost zejména v pohraničním území, nicméně měly své sídlo i ve

90

MACHUTOVÁ, Marcela et al. Historie dopravní policie. Praha : Milpo media, 2009. s. 84-88.

39

vnitrozemí, a to obzvláště v místě významných ţelezničních uzlů. Před rokem 1918 jejich uniformy odpovídaly střihem vojenským či úřednickým. Pokrývkou hlavy byla klasická čepice se štítkem. Po vzniku samostatné republiky se stejnokroje ustálily na střihu odpovídajícímu vojenskému vzoru. Barva byla šedozelená nebo khaki a na výloţkách uzavřeného límce se nacházely písmena FS, zkracující název Finanční stráţ. Hodnostním označením se opatřoval štítek nošený na levém rameni. Obdobně jako armádní důstojníci a četníci nosili také financové sluţební pás dohodu a čepici brigadýrku. Počátkem 30. let byl příslušníkům finanční stráţe předepsán stejnokroj mírně upraveného střihu barvy khaki. Vzhledově se změnila i písmena FS na límci, která byla nyní navzájem propletená. V roce 1938 došlo ke změně, spočívající v zavedení polní čapky lodičky a přenesení hodnostních označení v podobě hvězdiček na límcové výloţky. Po 2. světové válce splynula Finanční stráţ s SNB, který byl nově odpovědný i za ochranu státních hranic. V 50. letech vznikla z těchto sloţek SNB samostatná pohraniční stráţ pouţívajíc vesměs stejnokroje vojenského vzoru. Charakteristickým znakem však byly brigadýrky s tmavě zeleným dýnkem a límcové výloţky téţe barvy a odznakem ve tvaru psí hlavy. IIc. Doprava a pošta Nejrozšířenější skupinu představují ţelezničáři, kteří v některých místech tvořili značnou část obyvatelstva. Také jejich uniformy lze rozdělit dle jednotlivých vývojových etap, o čemţ podrobně pojednává referenční literatura.91 Pro základní orientaci je však potřeba zmínit alespoň charakteristické znaky jednotlivých etap. V době Rakousko - Uherska provozovaly ţelezniční dopravu jak státní dráhy, tak soukromí přepravci jako například Severní dráha císaře Ferdinanda. Od konce 19. století se uţívala jednotná uniforma, jeţ byla charakteristická válcovitými čepicemi vojenského typu, tuhými hodnostními nárameníky a dvouřadým „námořnickým“ sakem pro úředníky. Výpravčí ve sluţbě pouţívali jiţ od roku 1871 červenou čepici. Oblíbenou součástí stejnokroje úředníků a zejména přednostů byly bílé letní kalhoty. Od počátku 20. století se pak hodnostní označení začalo přesouvat na límec blůzy, coţ bylo u všech sluţebních kategorií stvrzeno v roce 1914 novým předpisem.92 Další podstatná změna se udála v roce 1922, kdy byla zavedena nová uniforma jednotného státního přepravce ČSD. Markantem se stala tzv. kepi neboli čepice francouzského typu přezdívaná jako kastrůlek. Na čepici se nosil symbol v podobě státního znaku uprostřed okřídleného kola. Barva uniformy byla tmavomodrá, pouze úředníci měli předepsáno nošení černých kalhot. Uniforma se zpočátku nosila bez hodnostních označení, ovšem v roce 1934 prošla úpravou spočívající v zavedení límcových hodnostních označení 91

KREJČIŘÍK, Mojmír. Železniční móda: dějiny železničního stejnokroje v Českých zemích a na Slovensku. Praha : Dokořán, 2003. 143 s. 92 KREJČIŘÍK, Mojmír. c.d.s. 63.65

40

tvořených růţicemi. Uniformní knoflíky byly nově opatřeny emblémem ve tvaru okřídleného kola. Ţelezničáři, kterým nebyl předepsán stejnokroj (např. osádky lokomotiv či zaměstnanci dílen), nosili pracovní oděv doplněný sluţební čapkou.93 V roce 1954 byla zavedena uniforma sovětského vzoru charakteristická hodnostním označením na náramenících - tzv. pogonech. Tradiční kastrůlek nyní nahradila brigadýrka, na níţ bylo nově označení ČSD doplněno o pěticípou hvězdu. Novinku představovaly výstrojní součásti pro ţeny v podobě šatů a baretky. V roce 1966 dráhy přistoupily k zavedení nové uniformy, jejíţ sako jiţ vycházelo z civilního střihu. Ţenské součástky tvořily sukně a čapka válcovitého tvaru se štítkem. S novým vzorem se vrátilo límcové hodnostní označení v podobě hvězdiček. Tato uniforma se pouţívala s úpravami státních znaků a loga drah aţ do závěru roku 1999, kdy bylo ukončeno přestrojování do současných uniforem ČD.94 V souvislosti s ţelezničními zaměstnanci je třeba zmínit ještě ţelezniční policii postupně zvanou jako Ozbrojené stráţní oddíly ţelezniční (od 1934), Ozbrojená a protipoţární ochrana ţeleznic (od 1954) a Sbor ozbrojené ochrany ţeleznic (od 1975). Příslušníci této dráţní bezpečnostní sloţky nosili zpočátku stejnokroje běţných vzorů pouţívané ČSD. Rozlišovacími znaky byly nejprve opasek dohoda, koţená sluţební brašna a štítek na levém rukávu s iniciálami OSOŢ, které od roku 1940 nahradil motiv okřídleného kola. V 50. a 60. letech se příslušníci ochrany ţeleznic odlišovali od ostatních ţelezničářů polní čapkou lodičkou nebo bagančaty se spinkami. V roce 1966 se na levý rukáv saka nového vzoru stejnokroje vrátil štítek, tentokráte s iniciálami OPOŢ. Rozlišovací znak tvořila také pletená šňůra na pravém rameni. V roce 1975 se zavedl stejnokroj odpovídající střihu SNB barvy modré, odlišitelné od tmavě modré barvy stejnokrojů ČSD. Okolky čepic a nárameníky s hodnostním označením byly červené barvy. Od roku 1982 pouţíval SOOŢ hodnostní označení stejného vzoru jako SNB. V roce 1990 byla uniforma opatřena, obdobně jako u policie, identifikačním číslem a od roku 1991 dostaly čepice nový státní znak ČSFR. V souvislosti se zrušením této sloţky a začleněním pod policii došlo k přestrojení na nové stejnokroje PČR.95 Vlastní stejnokroje pouţívali také zaměstnanci městské hromadné dopravy, která však byla aţ do poloviny 20. století rozšířena pouze na větší města. Vzory pouţívaných stejnokrojů odpovídaly vojenským resp. ţelezničářským modelům a v jednotlivých městech se zpravidla pouţívaly odlišné typy. Unifikace nastala aţ s rozvojem městské dopravy v druhé půli 50. let. Vlastní stejnokroje tehdy získali i řidiči autobusové dopravy, která se oddělila od pošty a ČSD a soustředila se v podniku Československá automobilová doprava. 93

KREJČIŘÍK, Mojmír. c.d.s. 79-86. KREJČIŘÍK, Mojmír. c.d.s. 99-112. 95 KREJČIŘÍK, Mojmír. c.d.s. 121-124. 94

41

Stejnokroje hromadné dopravy odpovídaly více méně modelům pouţívaným ČSD s rozdíly spočívajícími v odlišném znaku mateřského podniku a případné absenci hodnostního označení. Barevné provedení bylo modré, s mírně odlišnými odstíny. Barevně odlišnou, hnědou uniformu pouţívali zaměstnanci praţského metra, jejíţ dalším specifikem bylo vlastní hodnostní označení. Poštovní zaměstnanci nosili aţ do poloviny 20. století pouze čepice. V době monarchie odpovídaly tyto čepice běţnému vojenskému vzoru a v meziválečném období se pak jednalo o kepi vzhledově shodnou s ţelezničářským kastrůlkem, pouze opatřenou znakem československých pošt. Poštovní doručovatelé v meziválečném období navíc kromě čapky oblékali také erární pelerínu. Kompletní stejnokroj se pouţívali do roku 1918 pouze poštovní úředníci, přičemţ tento vycházel z běţného úřednického vzoru. Další výjimku představovali postilióni. Kompletní stejnokroje pro poštovní zaměstnance přinesla aţ 50 léta. Čepice v té době tvořily běţné brigadýrky. V 70. letech se součástí stejnokroje, podobně jako u ţeleznice či podniků hromadné dopravy, stala i čapka pro ţeny.96 IId. Hasičstvo Ve druhé půli 19. století začaly ve větších obcích vznikat moderní sbory dobrovolných hasičů a počátkem 20. století se hasičstvo rozšířilo takřka do všech koutů země. Nejstarší vývoj jejich uniforem není sice dosud plně zmapován, nicméně jiţ od konce 19. století byl běţným „zásahovým“ i slavnostním oděvem bílý dvoudílný stejnokroj s mosaznou či koţenou přilbou s hřebenem a masivní koţený opasek se závěsníkem na sekerku. Stejnokroje některých sborů charakterizovala vycházková blůza, která se zapínala stejně jako čamara. K této blůze se po vzniku republiky místy nosila čapka tvaru kepi. V meziválečném období se rozšířil tmavý vycházkový stejnokroj doplněný o slavnostní opasek a brigadýrku. V druhé půli 30. let se začala rozšiřovat světle zelená resp. písková zásahová uniforma s červenými límcovými výloţkami. Sjednocení výstroje začalo aţ od profesionalizace hasičstva, plně realizované aţ vznikem veřejných útvarů poţární ochrany počátkem 50. let. Hasiči, tehdy zvaní jako poţárníci začali nosit jednotný stejnokroj modré barvy doplněný o černou přilbu vojenského původu. Vycházková uniforma pak vycházela z armádních a policejních vzorů. Nové standardy pak převzaly i závodní a dobrovolné poţární sbory. IIe. Civilní správa V době Rakousko-Uherska byly zavedeny stejnokroje pro úředníky soudů, správních, finančních či poštovních institucí. Tato uniforma se sestávala z fraku s označením sluţebního postavení, vesty, kalhot, vázanky, čepice se štítkem resp. dvourohého klobouku 96

Srovnávací snímky viz ČTVRTNÍK, Pavel, GALUŠKA, Jan a TOŠNEROVÁ, Patricia. Poštovnictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Liberec : Knihy 555, 2008. 191 s.

42

a kordu.97 Oproti úředníkům nosili niţší sluţební kategorie civilních úřadů – tj. takzvaní úřední sluhové zpravidla jen čepici se štítkem tradičního vojenského tvaru. Po vzniku ČSR zůstaly stejnokroje zachovány pro úředníky vyšší policejní a politické správy. Stejnokroje odpovídaly

základnímu

střihu

policejních

stejnokrojů,

avšak

byly

zhotovovány

z tmavozeleného sukna. Sluţební hodnost byla vyznačována hvězdičkami na límcových výloţkách. Jako pokrývka hlavy se nosila brigadýrka běţného typu.98 Na nejniţší tj. okresní úrovni mohli tyto stejnokroje nosit při významných příleţitostech například okresní hejtman či komisaři politické správy. IIf. Korporace a zájmové spolky Vlastní stejnokroj pouţívaly i tělocvičné spolky jako Sokol (od roku 1862), Dělnická tělovýchovná jednota (od roku 1904) nebo Orel strany lidové (od 20 let). Kroj nejrozšířenější obce sokolské, působícího jiţ od roku 1862, byl charakteristický šedou barvou, jezdeckými rajtkami, červenou košilí bez límce, blůzou střihu čamary nazývanou kajda, zvláštní pletenou šnůrou nošenou kolem krku a nízkou čapkou bez krempy opatřenou sokolím perem. Jako cvičení úbor pouţívali muţi modré volné kalhoty s bílým nátělníkem. Mezi další zájmové organizace patřila selská jízda republikánské strany, jejíţ kroj tmavomodré barvy se skládal z rajtek, čamary a čapky bez krempy.99 Do roku 1918 byly v domácím prostředí rozšířené veteránské spolky, jejichţ nosily černé stejnokroje vojenského střihu a klobouky – buřinky s chocholem. Do poloviny 50. let nosily stejnokroje nebo alespoň stejnokrojové čepice i hudební tělesa. IIg. Lidové kroje Aţ do počátku 2. světové války se v některých oblastech našeho území běţně nosily lidové kroje a jejich výskyt na historické fotografii můţe napomoci při lokalizaci i dataci. K problematice je dostupná rozsáhlá referenční literatura, která umoţní identifikaci kroje konkrétní etnografické oblasti.100 Při určování této skupiny lidského oděvu je však nutné si vţdy zodpovědět na otázku, zda je zachyceno běţné pouţívání či slavnostní pouţití omezené jen na mimořádné příleţitosti. Proto je třeba reflektovat vývoj a moţné dobové úpravy narušující původní národopisný charakter. Typickým příkladem mohou být úpravy v souvislosti se změnou kontextu z běţného kaţdodenního vyuţívání na slavnostní a sváteční. V určitých obdobích se pak mohly uplatnit prvky, které byly pro daný regionální 97

KYBALOVÁ, Ludmila. c.d. s. 93. FIALA, Jiří a SPURNÝ, Miroslav. c.d. s. 69. 99 Dějiny hmotné kultury a každodennosti českého venkova devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Praha : Národní zemědělské muzeum Praha, 2007. s. 234. 100 Základní přehled například STAŇKOVÁ, Jitka a BARAN, Ludvík. České a slovenské lidové kroje. Praha : Ottovo nakladatelství, 2003. 151 s. 98

43

kroj třeba i ahistorické. Tento významový posun se rozšířil obzvláště v meziválečném období, kdy se rozrostl zájem o národní lidové tradice a tím i typické atributy, jakým byl například právě kroj. Vznikl tak jakýsi univerzální národní kroj sestavený z jednotlivých oblastních etnografických variant.

III. 3. Dopravní prostředky a technická zařízení Pomocníkem k určování fotografií jsou bezpochyby nejrůznější druhy technických prostředků a zařízení. Nejrozšířenějším druhem jsou dopravní prostředky představované hipomobilními vozidly, automobilní či kolejovou technikou. Mezi technická zařízení rovněţ patří zemědělské a stavební stroje. Identifikaci dopravních prostředků všech druhů usnadňuje nejrůznější referenční literatura, ale i přes její existenci je třeba vypěstovat si základní povědomí o vývoji jednotlivých druhů spočívající v zařazení do dané éry a určení základního typu či značky. Velmi specifická a místěn omezená letecká či lodní doprava není sice v této hlavní skupině zachycena, nicméně potřebný základní přehled dokáţe poskytnout patřičná referenční literatura. 3.1. Vozidla se zvířecím zápřahem a lidským pohonem Na samotný začátek je třeba zmínit vozy taţené zvířecí, nejčastěji koňskou, silou, které byly hojně pouţívány ještě do konce 50. let. V roli individuálních nájemných dopravních prostředků byly droţky či fiakry v městském prostředí nahrazeny autobusy či automobily taxi. Nejdéle se zvířecí zápřah udrţel v povoznictví a zemědělství. S rozvojem automobilové dopravy a zvyšující se kvalitou komunikací byly modernizovány i podvozky samotných povozů, které měly ve 30. a 40. letech jiţ vesměs uzavřené korby a dokonce i kola s gumovými plášti. Specifickým druhem vozů se zvířecím zápřahem byly hasičské stříkačky, které od druhé půle 19. století zakupovaly nově vznikající dobrovolné obecní hasičské sbory.101 Významným uţivatelem vozidel taţených koňským zápřahem byla pošta uţívající nákladní balíkové vozy i dostavníky pro osobní dopravu. Balíkové vozy se v uţívání udrţely ještě do 50. let.102 Zde je vhodné zmínit i jízdní kola, jejichţ pouţívání se od konce 19 století začalo rozšiřovat nejprve jako sportovní resp. volnočasová aktivita. Po zvýšení dostupnosti se v meziválečném období kolo stalo důleţitým dopravním prostředkem niţších i středních vrstev obyvatelstva a obzvláště dělnictvo je vyuţívalo při kaţdodenní dopravě do zaměstnání. 101

ŠUMAN-HREBLAY, Marián. Hasičská vozidla: česká a slovenská hasičská technika od roku 1904 do současnosti. Brno : Computer Press, 2010. 206 s 102 ČTVRTNÍK, Pavel, GALUŠKA, Jan a TOŠNEROVÁ, Patricia. c.d. s. 83, 96-97, 155.

44

3.2. Motorová vozidla Od 20. let 20. století postupně narůstal výskyt automobilů, které po konstrukční stránce pochopitelně procházely pravidelný technickým rozvojem. Schopnost určit značku motorového vozidla a následně zařadit dobu jeho pouţívání do časové osy, výrazně napomáhá v dalším procesu analýzy. Co se týče automobilní techniky, je třeba mít přehled o základních aspektech technického vývoje konstrukce, který ovlivňoval vzhled vozidla. Vodítkem mohou být vedle standardních osobních i nákladních automobilů nebo motocyklů rovněţ speciální druhy vozidel a dokonce i jejich zbarvení a označování. 3.2.I. Osobní automobily a motocykly Osobní vozidla se postupně stala nejpočetnější druhem a jiţ od druhé poloviny 20. století nešlo prakticky zachytit městskou zástavbu bez toho, aby se tam nevyskytovalo nějaké vozidlo. Třebaţe první automobil v českých zemích spatřil „světlo světa“ jiţ v roce 1897, praktický rozvoj tohoto vynálezu byl aţ do 20. let spíše pomalejší. V meziválečném období se motocykly a automobily začaly běţně vyskytovat i v prostředí menších obcích, tudíţ se začal zvyšovat i jejich výskyt na historických snímcích. Vedle vozidel domácích značek (Praga, Tatra, Laurin a Klement resp. Škoda, Wikov, Československá zbrojovka, Aero či JaWa)103 byly bohatě zastoupeny i importované typy a obecně lze říci, ţe se v meziválečném období vyskytovalo značné mnoţství značek a typů. Identifikaci rovněţ stěţuje výskyt unikátních zakázkových karosérií vyráběných např. firmou Sodomka ve Vysokém Mýtě.104 Doba okupační poněkud omezila výskyt civilních osobních vozů, jelikoţ pohonné hmoty byly vzdávány na příděl a značně se omezily také zásoby maziv či pneumatik. V domácím prostředí se rozšířily německé značky Opel či Mercedes uţívané okupační správou. Typickým markantem doby je přestavba automobilů (osobních i nákladních) na dřevoplyn, coţ je doloţitelné dle nádraţí a kotlů umístěných na střeše či za kabinou. Poválečná konsolidace výroby a znárodnění průmyslu sníţily mnoţství domácích výrobců automobilů a tím i postupně mnoţství typů v běţném provozu. Následkem vymezení výrobních oborů v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci se tak jediným domácím výrobcem běţných osobních automobilů stala Škoda, jejíţ typové řady (1101, 1201, 1203, 1000MB, 100, 110, 105, 120 atd.) se staly v našem prostředí nejpočetnější. Dalšími 103

KUBA, Adolf. Atlas našich automobilů. *Díl+ 1. Praha : Nadas, 1988. 263 s. KUBA, Adolf. Atlas našich automobilů. *Díl+ 2., 1914-1928. Praha : Nadas, 1988. 235 s. KUBA, Adolf a SPREMO, Milan, ed. Atlas našich automobilů. *Díl+ 3., 1929-1936. Praha : Nadas, 1989. 249 s. Knižnice motoristů. SPREMO, Milan. Atlas našich automobilů. *Díl+ 4, 1937-1963. Prah a: Nadas, 1991. 319 s. 104 ČERNÝ, Jan a kol. Automobily Jawa, Walter a "Z" s karoseriemi Sodomka = Jawa, Walter and "Z" cars with bodywork by Sodomka. Vysoké Mýto : Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě, 2014. 203 s.

45

představiteli byly luxusní vozy Tatra (Tatraplan, 603 a 613 atd.), sovětské GAZ (tj. Pobědy, Volhy), VAZ (obchodní značka Ţiguli a Lada) nebo Moskviče, východoněmecké Trabanty a Wartburgy, dále polské licenční verze FIATu či rumunské licence Renaultu 12 pod názvem Dacia. Původně v menším, ale posléze se zvyšujícím počtu se vykytovaly samozřejmě i značky „západních“ automobilek.105 3.2.II. Nákladní, užitková a speciální vozidla U této kategorie vozidel je většinou snadnější identifikace, jelikoţ se nevyskytovalo tolik typových značek jako v případě osobních vozů. Nejnáročnější je tento proces v období 20. a 30. let, kdy bylo provozováno větší mnoţství typů domácí i zahraniční provenience a to hlavně v kategorii lehkých víceúčelových vozidel. Nicméně i tak lze počítat s tím, ţe typy domácích výrobců Praga, Tatra či Škoda tvořily většinu a lze je tak dohledat v dostupné referenční literatuře.106 V poválečném období se v civilním provozu rozšířila vozidla angloamerické provenience pocházející ze zásilek UNNRA. Druhá polovina 20. století sjednotila vozidlový park na několik nejběţnějších typů domácí provenience, a sice značek Praga (RN, V3S, S5T), Škoda (706), LIAZ, Tatra (111, 128, 141, 138, 148, 813 a 815) nebo AVIA.107 Ze zahraničních typů byly rozšířeny východoněmecké (IFA, Robur) a částečně i sovětské typy. V oblasti uţitkových vozidlech byla nejrozšířenější značka Škoda, jejíţ typy se hojně pouţívaly třeba v sanitní verzi. Z typických zahraničních představitelů se jednalo zejména o východoněmecký Barkas či polský Źuk. Terénní vozidla pouţívaná v civilním sektoru pak byla zejména sovětské (GAZ-69) a částečně rumunské provenience (ARO). Mezi speciální vozidla můţeme zařadit nejrůznější nástavby a varianty výše uvedených typů nákladních vozidel jako jeřáby, bagry, tahače přívěsů, cisterny, kropicí vozy, domíchávače atd., jejichţ vývoj a vzájemné odlišnosti lze namnoze rovněţ dohledat. Stejným případem jsou nejrůznější druhy speciálních hasičských nástaveb.108 3.2.III. Vojenská vozidla Specifickou kategorií jsou vojenská vozidla a jimi taţené zbraňové systémy. První automobily si našly cestu do vojenské výzbroje krátce před 1. světovou válkou 105

MINAŘÍK, Stanislav. Automobily 1941/1965. Praha : Nadas, 1983. 189 s. MINAŘÍK, Stanislav. Automobily 1966/1985. Praha : Nadas, 1987. 215 s. 106 KUBA, Adolf. Atlas našich automobilů. *Díl+ 1. Praha : Nadas, 1988. 263 s. KUBA, Adolf. Atlas našich automobilů. *Díl+ 2., 1914-1928. Praha : Nadas, 1988. 235 s. KUBA, Adolf a SPREMO, Milan, ed. Atlas našich automobilů. *Díl+ 3., 1929-1936. Praha : Nadas, 1989. 249 s. Knižnice motoristů. SPREMO, Milan. Atlas našich automobilů. *Díl+ 4, 1937-1963. Praha : Nadas, 1991. 319 s. 107 ŠUMAN-HREBLAY, Marián. Encyklopedie nákladních automobilů: české a slovenské užitkové automobily a autobusy. Brno : Computer Press, 2008. 222 s 108 ŠUMAN-HREBLAY, Marián. Hasičská vozidla: česká a slovenská hasičská technika od roku 1904 do současnosti. Brno : Computer Press, 2010. 206 s.

46

a k rozsáhlejšímu rozvoji motorizace došlo ve 30. letech. Plné motorizace však československé ozbrojené síly dosáhly aţ v druhé polovině 20. století. Pouţívaná automobilní technika vesměs odpovídala nejprve vzorům obvyklým i v civilním sektoru, ke kterým se původně zařazovaly i speciální konstrukce.109 Vozidla byla původně domácího původu, ovšem po 2. světové válce přibyly i typy německého, amerického, sovětského nebo britského původu pocházející z kořisti po okupační armádě a výzbroje našich zahraničních vojenských jednotek.110 Ve druhé polovině se jednalo vesměs o vozy domácích typů Praga V3S, Tatra 111, 138, 815, 148 a pak sovětských značek ZIL, GAZ, UAZ nebo MAZ.111 Dalším rozšířeným zástupcem vojenské techniky jsou obrněná vozidla v podobě obrněných automobilů, pásových i kolových obrněných transportérů, tanků a samohybných děl. V meziválečném období byla obrněná technika z valné většiny domácího původu112, po 2. světové válce se k domácímu přidal trofejní či spojenecký (britský a sovětský) původ 113 a postupná unifikace v rámci Varšavské smlouvy zajistila téměř výhradní postavení sovětským vzorům.114 Nejmasovější výskyt vojenské techniky v prostředí českých měst a obcí lze datovat do prvních dnů nacistické okupace, posledních dnů 2. světové války, osvobození a následně okupace silami Varšavské smlouvy v srpnu 1968, coţ samozřejmě determinuje provenienci techniky zachycené na historických fotografiích. Dalšími příleţitostmi byly pravidelné meziválečné vojenské manévry konané na konci léta po ukončení sklizně, cvičné přesuny vojenských a poválečné květnové přehlídky. 3.2.IV. Barevné provedení a vnější označení vozidel Pozornost si zaslouţí rovněţ barevné provedení některých druhů vozidel, jeţ je rozeznatelné i z černobílých snímků. Zvláštní pestré maskovací zbarvení měla jiţ od 30. let obrněná vozidla československé armády a nejrůznější maskovací vzory byly koncem války značně rozšířené na vozidlech německé armády. Vozidla armád operujících na konci 2. světové války na našem území byla často odlišitelná dle specifických rozlišovacích symbolů, jako německé trámové kříţe a americké bílé hvězdy. Paradoxně sovětská technika 109

KUSOVSKÝ, František. Vojenské nákladní automobily Škoda: 1919-1950. Praha : Grada, 2014. 144 s. PROCHÁZKA, Hubert a MARTOF, Jan. Praga. Praha : Computer Press, 2004. 176 s. ZAVADIL, Radomír. Vojenské automobily Tatra v letech 1918 až 1945: nákladní a speciální automobily = Tatra military vehicles from 1918 to 1945: trucks and special vehicles. Nevojice : Jakab, 2008. 80 s. 110 WARE, Pat. Vojenská vozidla II. světové války. Praha : Deus, 2008. 207 s. 111

KELNAR, Vratislav et al. Tanková a automobilová technika v Československé armádě. Praha : Naše vojsko, 1992. 331 s. 112 FRANCEV, Vladimír a KLIMENT, Charles K. Československá obrněná vozidla 1918-1948. Praha : Ares, 2004. 375 s. 113 NESS, Leland S. Tanky a bojová vozidla 2. světové války. Praha : Naše vojsko, 2008. 237 s. 114 KELNAR, Vratislav et al. Tanková a automobilová technika v Československé armádě. Praha : Naše vojsko, 1992. 331 s.

47

nebyla vţdy označována rudou hvězdou a častější je spíše označení kombinací jednoho písmena (v azbuce) a několikamístného čísla. Vozidla československého armádního sboru byla označena kódem v podobě ČS XX-XXX a často i kokardou ve státních barvách. Tato kokarda s modrým klínem směřujícím k přední části vozidla se po válce stala standardním rozlišovacím znakem československé vojenské techniky. Posledním markantním znakem bylo označení vozidel účastnících se v srpnu 1968 okupace ČSSR svislými bílými pruhy na všech čtyřech stranách kabiny nebo korby. Vnější označování se rozmohlo jiţ v meziválečném období a mělo za úkol identifkovat majitele vozidla. Z tohoto důvodu označovali názvem svá vozidla ţivnostníci nebo podniky. Ve státním sektoru označovaly vlastní vozidla (nákladní automobily, autobusy i speciální povozy) zejména Československé státní dráhy a Československá pošta (malý státní znak a zkratka ČSP). V tomto období se rovněţ rozšířilo červené zbarvení hasičské techniky v kombinaci s názvem hasičského sboru. Další rozvoj jednotného charakteristického barevného provedení vozidel vybraného určení se rozšířil po 2. světové válce. Sanitní vozidla dostala jiţ výhradně bílé resp. krémové zbarvení (dříve byla rozšířena i černá či jiná tmavá barva). Od konce 50. let dostaly jednotnou barevnou úpravu i policejní automobily. Modré zbarvení s bílým úzkým pruhem vydrţelo aţ do poloviny 70. let. Jistou inovací bylo nahrazení původního nápisu HLÍDKA VB plným název sloţky VEŘEJNÁ BEZPEČNOST počátkem 60. let. V polovině 70. let nastala výrazná změna, kdyţ byla zavedena kombinace chromově

ţlutého

zbarvení

s bíle

nalakovanými

dveřmi

a

překryty

motorového

i zavazadlového prostoru, jeţ nesly velká písmena „VB“, který byl v červenci 1991 nahrazen tradičním POLICIE. V roce 1994 dostala policejní vozidla nový bílý marking se zeleným pruhem, který se omezeně pouţívá dodnes.115 Specifické modré zbarvení pouţívala většinou i vozidla pošty resp. od roku 1951 Československých spojů. Spoje dostaly v roce 1963 nový znak, který nahradil na vozidlech staré označení ČSP. Od 70. let přibyl ke znaku na kapotách automobilů oranţový příčný pruh, v němţ se nacházel nápis SPOJE.116 Vlastní zbarvení pouţívaly rovněţ autobusy dálkové, příměstské a městské dopravy, jakoţ i tramvaje a trolejbusy. Běţnými byla loga dopravců, jako například loga ČSAD, kterými se označovaly i automobily nákladní dopravy. Jako vodítko pak mohou poslouţit loga a názvy organizací běţně nanášené na podniková vozidla. 3.2.V. Identifikační značky vozidel S automobilní technikou úzce souvisí problematika registračních resp. státních poznávacích značek. Předchůdcem těchto značek byly tabulky s označením jména a bydliště majitele povinně umisťované na povozy aţ do poloviny 20. století. Samotné registrační 115 116

MACHUTOVÁ, Marcela et al. c.d.s. 105-110. ČTVRTNÍK, Pavel, GALUŠKA, Jan a TOŠNEROVÁ, Patricia. c.d.s. 152, 155.

48

značky pro motorová vozidla se v prostředí českých zemí začaly povinně pouţívat od 7. ledna 1906. První typ značek měl podobu bílé tabulky, na níţ byl černou barvou vyhotoven písmenný kód historické země či hlavního města a jedno aţ třímístné pořadové číslo. Jednotlivým okresům se přidělily číselné řady a po vyčerpání čísel 1 - 999 byla za písmenný kód postavena římská číslice a číselná řada se mohla opětně pouţít. Pro Předlitavsko existoval celkem 17 písmenných kódů, z nichţ čtyři byly stanoveny právě pro území českých zemí. Obvod Prahy měl písmeno N, Čechy písmeno O, Morava písmeno P a Slezsko písmeno R.117 Po vzniku Československé republiky došlo v oblasti registračních značek jen k nepatrným změnám a písmenné kódy, maximální počet číslic i barevné provedení (tj. černá symbolika na bílém podkladě) zůstaly zachovány. Přibyly pouze dva nové kódy pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, které dostaly písmena P (k odlišení od Moravy však bylo vyhotoveno v červené barvě) resp. písmena PR. Novinkou se staly zvláštní značky pro vojenská vodidla, které byly tvořeny „praţským“ písmenem N, římskou číslovkou a pak jedno aţ trojciferným číslem. K zamezení záměny s „praţskou“ řadou byly vojenské značky vyráběny v reverzním provedení tj. bílé znaky na černé tabulce.118 Zásadní změna systému nastala počátkem 30. let, kdy trojciferná čísla jiţ nestačila narůstajícímu počtu vozidel a řady vyjadřované římskou číslicí uţ dosahovaly několika desítek. V roce 1932 byly zavedeny nové registrační značky tvořené novým písmenným kódem a aţ pětimístným číslem. Nové kódy byly následující: hlavní město Praha: P, země Česká: Č, země Moravskoslezská: M, země Slovenská: S a země Podkarpatoruská R. Zvláštní značku s písmenem D nově dostala vozidla pošty a státních drah. K výměně starých tabulek za nové pak docházelo v druhé polovině roku 1932. Značky vojenských vozidel byly tvořeny pouze pětimístným číslem. Oproti předchozímu systému byly tabulky nově zhotovovány v černém provedení s bíle namalovanými písmeny a čísly. Někdejší „bílá na černé“ zůstala zachována jako tzv. obchodní (zkušební) a často byla uţívána automobilkami či prodejci pro přechodné označení nových vozidel.119 Zhoršená politická situace konce 30. let vyvrcholila okupací československého pohraničí a následně zánikem samostatné republiky. Tyto politické změny se pochopitelně odrazily i v registračních značkách. V zabraných pohraničních krajích byly vozíkům přidělovány říšskoněmecké značky tvořené kódy ţupy Sudetenland tj. písmenem S a šestimístným číslem. V protektorátu se zpočátku pouţívaly značky předchozího systému s tím, ţe po vypuknutí 2. světové války a zavedení přídělového systému na pohonné hmoty,

117

ZELENÝ, Filip a FEUEREISL, Dalibor. Poznávací značky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Chyňava : vydavatelství dopravní literatury, 2011. s. 14-16. 118 ZELENÝ, Filip a FEUEREISL, Dalibor. c.d. s. 47-57. 119 ZELENÝ, Filip a FEUEREISL, Dalibor. c.d. s. 140-142, 194-199.

49

byl provoz soukromých vozidel omezen. Vozidla s povolením provozu tj. vozidla úřední, sluţební či lékařská atd. byla viditelně označena právě na značkách, a to ţlutým či červeným písmenem V a kulatým razítkem úřadu udělujícího výjimku. Koncem září 1939 byl dle německého vzoru zaveden systém nový, tvořený dvou písmenným kódem a aţ šestimístným číslem. Kód PA byl přidělen vozidlům z obvodu Čech, PB z Moravy, PC pošty a drah, PD z Prahy, PS pak pro bezpečnostní sloţky a nakonec PV pro vládní vojsko. Systém byl uveden do praxe na jaře 1940 a do konce června 1940 muselo dojít k přeznačení všech vozidel v aktivním provozu. Nové značky byly tvořeny bílou tabulkou a černým písmem. K období okupace je dále třeba zmínit rovněţ vozidla německá, nejčastěji pak branné moci a bezpečnostních sloţek. Policejní vozidla byla označena kódem Pol či SS, pozemní vojsko písmeny WH a letectvo zase WL.120 Doba těsné poválečná je charakterizována četnými provizorii, kdy docházelo ke kombinacím předválečného i válečného systému. Značky bývaly s černým i bílým podkladem. Zvláštností tohoto období byly bílé tabulky s velkým červeným písmenem D umisťované za čelní sklo. Jednalo se osvědčení ministerstva dopravy, ţe vozidlo je pod jeho dohledem tj., ţe jezdí ve veřejném zájmu a nemůţe být zabráno vojenskou správou. Jiţ v průběhu roku 1946 byl však zaveden nový systém, který ukončil poválečný zmatek v přidělování značek. Registrační značku nyní tvořil písmenný kód země, dále za pomlčkou pak dvou písmenný kód okresu (ten vesměs korespondoval s jeho názvem) a nakonec aţ šesticiferné číslo. Kódy zemí zůstaly zachovány z předválečného systému, s jediným rozdílem, ţe z pochopitelných důvodů byl zrušen kód Podkarpatské Rusi. Výjimku ze systému tvořily značky s kódem pouze o jednom písmenu. Tyto kódy byly následující: A pro státní dráhy, B pro bezpečnostní sloţky, C pro poštu, D pro ministerstvo vnitra a P pro obvod hlavního města Prahy. Nové značky byly v bílém provedení s černou symbolikou.121 V souvislosti se zavedením krajů v roce 1949 byl v roce 1953 zaveden systém tyto změny reflektující. Nové značky zůstaly bílé s černými znaky, ale nově obsahovaly dvou písmenný kód kraje a dvě dvouciferné číselné skupiny. V této základní podobě pak značky vydrţely aţ do konce 20. století. Rozdílem oproti pozdějšímu standardu však byly písmenné kódy přidělované jednotlivým krajům.

Kaţdý kraj dostal samostatné písmenné řady pro

motocykly, osobní i nákladní auta, traktory a přívěsy, přičemţ poslední tři zmíněné kategorie nesly tabulky ţluté barvy. Registrační značky tehdy také dostaly oficiální pojmenování státní poznávací značky. Písmenné kódy pak nijak nekorespondovaly se jménem okresu či kraje a zběţná identifikace původu tj. místa registrace vozidla byla a je pro „běţného smrtelníka“ moţná jen za pomoci rozdělovníku. Zajímavým markantem tohoto systému byla povinnost

120 121

ZELENÝ, Filip a FEUEREISL, Dalibor. c.d. s. 204, 212-217, 225. ZELENÝ, Filip a FEUEREISL, Dalibor. c.d. s. 241, 246-272.

50

malovat registrační číslo také na bočnicích nákladních automobilů, coţ bylo zrušeno jiţ počátkem 60. let.122 Změna správního uspořádání v roce 1960, kdy byl sníţen počet krajů i okresů, se promítla v dalších úpravách také do systému státních poznávacích značek. Na podzim 1961 byly postupně zaváděny značky s identifikací dle jednotlivých okresů. Dvou písmenný kód zůstal zachován, ale okresům byly přidělovány takové kódy, které většinou alespoň částečně reflektovaly jejich název. Výjimku tvořila Praha pouţívající kódy AB - AZ. Výměna krajských sérií za okresní probíhala celou první polovinu 60. let. Po vyčerpání dvoupísmenných sérií se pak začalo přidávat písmeno třetí. Jak jiţ bylo řečeno, systém se zachoval aţ do zrušení okresů a zavedení krajské správy v roce 2001. V průběhu let však docházelo k drobným změnám, které mohou poslouţit jako markanty. V roce 1977 došlo ke změně dosavadních značek vozidel cizinců v provedení ţluté tabulky a červené symboliky na modré tabulky se ţlutou symbolikou. Od roku 1979 se začaly uţívat na zadní tabulce SPZ nálepky technické kontroly. V roce 1986 došlo ke zmenšení tabulek SPZ a vypuštění pomlčky mezi písmenným kódem okresu a první číselnou skupinou. V 90. letech došlo k úpravě některých kódů okresů (např. vlivem přejmenování Gottwaldova zpět na Zlín či vzniku okresu Jeseník). Postřehnutelnou změnou bylo také zrušení označování vozidel bezpečnostních sborů SPZ s písmenem B, které se událo v první polovině 90. let.123Díky vyuţití archivovaných rozdělovníků značek, obsahujících údaje o osobě majitele vozidla a času vydání, lze údaje o lokalitě a datace výrazně zpřesnit. 3.3. Prostředky městské hromadné a veřejné silniční dopravy Druhá polovina 19. století přinesla ve větších českých městech zakládání systému veřejné dopravy v podobě pouliční dráhy. Prvním rozšířeným typem byla kolejová koňka fungující od roku 1869 v Brně a od roku 1875 v Praze. Na konci 19. století začala koňskou trakci nahrazovat trakce parní a elektrická. Do 1. světové války byla městská pouliční dráha s různou trakcí vybudována i v Brně, Českém Těšíně, Českých Budějovicích, Jablonci, Jihlavě, Liberci, Mariánských Lázních, Olomouci, Opavě nebo Ostravě. Vzhledem k místnímu specifickému vývoji v zakládání a rozšiřování a rovněţ pouţité trakci můţe městská pouliční dráha slouţit díky referenční literatuře jako cenná pomůcka při dataci. Onen regionálně odlišitelný vývoj pak můţe napomoci i při lokalizaci. Za markant zde totiţ poslouţí např. i odlišný rozchod kolejí.124 V případě pouliční dráhy je třeba si dále všímat dat rekonstrukcí, rozšiřování nebo zániku, vývoje průběhu jednotlivých linek, vývoje a typu

122

ZELENÝ, Filip a FEUEREISL, Dalibor. c.d. s 290-293, 310-312. MACHUTOVÁ, Marcela et al. c.d.s. 110. 124 KYNCL, Jan a kol. Historie dopravy na území České republiky. Praha : Vladimír Kořínek, 2006. s. 23-24, 61. 123

51

vozového parku anebo označování vozů (čísla linek, loga dopravce). 125 Hlavním zástupcem městské pouliční dráhy se od meziválečného období stala vozidla elektrické trakce neboli tramvajová doprava. Dalším typickým prostředkem městské hromadné dopravy je trolejbus, který byl poprvé zaveden ve 30. letech v Praze. Po 2. světové válce se trolejbusová doprava postupně rozšířila do téměř dvou desítek měst dnešní ČR.126 Vozový park jiţ byl více méně typizován a sestával se z několika hlavních typů.127 Při analýze snímků, na níţ se vyskytují tato vozidla, si všímáme podobných jevů jako v případě městské pouliční dráhy. Nejvíce rozšířenou se postupně i přes počáteční skromný vývoj stala doprava autobusová. Autobusy se vedle městské hromadné dopravy začaly vyuţívat i v silniční meziměstské dopravě. První autobusové meziměstské linky začaly jezdit v roce 1908 mezi Prahou a Holicemi a Pardubicemi a Bohdančem. Autobusovou dopravu nejprve provozovali soukromí dopravci nebo pošta a v meziválečném období také státní dráhy. V roce 1948 byla společně s nákladní silniční dopravou soustředěna do podniku ČSAD.128 Při analýze platí opět výše uvedené postřehy. Co se týče vozového parku, tak od druhé poloviny 20. století se projevuje postupné sjednocování pouţívaných typů vesměs domácí konstrukce. V tomto období můţeme sledovat pouţívání necelé desítky nejrozšířenějších typů 129 (např. Praga RND, Škoda 706 RO, 706 RTO, Š 11, dále značky Karosa či maďarský Ikarus), jejichţ postupné zařazování a nahrazování či vyřazování je vodítkem při dataci a někdy i lokalizaci. 3.4. Prostředky železniční dopravy Největším a nejrozšířenějším dopravním prostředkem se v průběhu 19. století stala ţeleznice. Specifický vývoj je velmi podrobně zachycen v referenční literatuře. Zde sledujeme vývoj postupného procesu budování ţelezniční sítě a technický vývoj lokomotivního a vozového parku. Markant představují zejména lokomotivy, jejichţ vývoj je rovněţ detailně zpracován. Pro rychlé zařazení strojů si všímáme typu trakce (parní, motorová či elektrická), počtu náprav, designu celkového vzhledu a rovněţ i vnějšího označení modelu či barevného provedení.130 Dalším rozlišovacím prvkem jsou typy

125

přehled některých typů viz ŠUMAN-HREBLAY, Marián. Tatra: nákladní a užitková vozidla, autobusy a trolejbusy. Brno : CPress, 2012. 184 s. O problematice vývoje městské hromadné dopravy v jednotlivých městech pojednávají početné tituly ediční řady Městská doprava nakladatelství Corona 126 KYNCL, Jan a kol. c. d. s. 61. 127 HARÁK, Martin. Autobusy a trolejbusy východního bloku: *1945-1990]. Praha : Grada, 2014. 224 s. 128 KYNCL, Jan a kol. c. d. s.21, 59. HOFFMAN, Petr. Dějiny státní autobusové dopravy v Československu. II. díl, Poštovní autobusy 1919-1932. Praha : Andrej Hoffman ve spolupráci s Vydavatelstvím dopravní literatury Litoměřice, 2013. 256 s. 129 HARÁK, Martin. Autobusy a trolejbusy východního bloku: *1945-1990]. Praha : Grada, 2014. 224 s. 130 Přehled konstrukcí viz BEK, Jindřich. Lokomotivy let 1860-1900. Praha : Nadas, 1979. 131, [2] s.

52

pouţívaných vagónů.131 V souvislosti s technickým vývojem ţeleznice lze změny postřehnout i na objektech. Typickým příkladem můţe být přítomnost trakčního elektrického vedení na vybraných tratích 132 nebo jejich jednokolejnost či vícekolejnost. 3.4.I. Vnější označování kolejových vozidel Lokomotivy i vagóny standardně nesou označení svého typu. U lokomotiv se do konce 19. století jednalo o označení jména, později pak označení dle číselného systému, jenţ je tvořen číselnou identifikací typu, jakoţ i pořadovým číslem, které je ojedinělé pro kaţdý jednotlivý stroj. Tento číselný systém se poprvé změnil v polovině 20. let 20. století a poté aţ na konci 80. let. Pokud se z přesně nelokalizovatelné fotografie dá vyčíst toto číslo, dá se zobrazená lokomotiva dokonce zařadit do konkrétní výtopny a tudíţ i na trať, na které osádky této výtopny slouţily své sluţební turnusy. V referenční literatuře a dalších pramenech je moţné v mnoha případech dohledat sluţební historii konkrétního exempláře lokomotivy, coţ můţe napomoci při lokalizaci i dataci. V období meziválečné ČSR byly lokomotivy osazovány plastickým malým státním znakem, který byl pochopitelně v době nacistické okupace ze strojů odstraňován. Potřeba hladkého provozu i za přísných podmínek válečného zatemnění se promítla ve zvýraznění koncových nárazníků lokomotiv i vagonů bílou barvou. Od 50. let začala být čela nově vyráběných strojů zdobena pěticípou hvězdou. Dalším typem značení na lokomotivách byla identifikace mateřské výtopny, od 50. let depa resp. depa kolejových vozidel (zkratka DKV).133 Další pomůckou je označování provozovatele na vagonech. Nejprve se vyskytovala označení vícero ţelezničních společností, z nichţ nejrozšířenější byly státní dráhy (StEG) a severní dráha (KFNB). Od roku 1906 došlo postupné sjednocení všech drah pod stát. Po roce 1918 provozovaly ţelezniční dopravu na našem území nově zřízené Československé státní dráhy uţívající zkratku ČSD. V období okupace byl název pozměněn na Českomoravské dráhy se společnou německou a českou zkratkou BMD ČMD. Po osvobození se dráhy vrátily k názvu ČSD, který se uţíval aţ do zániku společného státu. Co se týče barevného provedení lokomotiv a vagonů je třeba reflektovat zejména změny, které se začaly od konce 50. let vymykat dřívějším dlouhodobě platným standardům. PALÁT, Hynek. Parní lokomotivy ČSD: konstrukce, systém označování a atlas hlavních lokomotivních řad. Brno : Computer Press, 2011. 160 s. WAGNER, Jaroslav. Encyklopedie železnice: motorové lokomotivy ČSD. Praha : Corona, 2007. 215 s. ŠRÁMEK, Milan. Elektrické lokomotivy ČSD. Praha : Corona, 2005. 215 s. 131 Označování vozů [online]. Jindřichohradecká místní dráha. *cit. 12. 11. 2015]. Dostupné z WWW:http://jhmd.cz/nase-vlaky/historicky-prehled-vozidel/oznacovani-vozidel-historicky-prehled 132 První elektrifikovanou tratí byl od roku 1904 úsek z Tábora do Bechyně. Ve 20. letech byly elektrifikovaný některé tratě pražského železničního uzlu. Na konci 50. let začala elektrifikace hlavní železniční spojnice Praha – Košice. 133 PALÁT, Hynek. Parní lokomotivy ČSD: konstrukce, systém označování a atlas hlavních lokomotivních řad. Brno : Computer Press, 2011. s. 62-66.

53

Elektrické a motorové lokomotivy začaly mít od konce 50. let výraznější zbarvení, které se posléze dále vyvíjelo. Nicméně rapidní vývoj v této oblasti však nastal aţ v posledních třech desetiletích. 3.5. Zemědělské a jiné speciální stroje Rozvoj technologií a průmyslu v druhé polovině 19. století přinesl novou kategorii tzv. hospodářských strojů, určených k usnadnění práce v zemědělství. Tato zařízení (pluhy, ţací nebo secí stroje) byla určena nejdříve ke zvířecímu zápřahu či ručnímu pohonu a vyráběly je menší i větší domácí strojírenské podniky. Štrotovníky, mlátičky nebo fukary byly posléze upravovány k externímu pohonu. Nejdříve byl pouţíván parní stroj v podobě mohutných lokomobil, které však v meziválečném období nahradily stacionární spalovací či elektrické motory.134 Dalším mezníkem bylo rozšíření traktorů, které od meziválečného období začaly nahrazovat zvířecí zápřah. Samostatný motorový pohon se pak uplatnil např. u ţacích strojů (tj. pozdějších kombajnů). Nástup nových strojů pak přinesl postupnou mechanizaci zemědělství. Mezi další speciální technická zařízení fungující bez vlastního pohonu je třeba zařadit nejrůznější stavební stroje nebo stacionární či přívěsné hasičské stříkačky.135

IV. 4. Přírodní jevy Popis referentů této skupiny je sice nejstručnější, ovšem nic to nemění na tom, ţe dokáţí hrát v procesu analýzy velmi zásadní roli. V této kategorii jsou zastoupeny ty jevy, které dokáţí zpřesnit dataci fotografie na základě určení denní či roční doby. 4.1. Stav vegetace a podoba krajiny Dle ročního vegetačního cyklu můţeme odlišit roční dobu a někdy i přímo měsíc. Markantem jsou holé koruny listnatých stromů, přítomnost spadaného listí anebo kvetoucí vegetace. V případě venkovské krajiny je pro určení roční doby či konkrétního měsíce markantní stav průběhu polních prací. Obdobně je určující i přítomnost sněhové pokrývky. Abnormální mnoţství sněhu můţe být dokonce i vodítkem k přesné dataci, jelikoţ události jsou většinou podchyceny v pramenech, např. v obecních kronikách či dobovém tisku.

134

Dějiny hmotné kultury a každodennosti českého venkova devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Praha : Národní zemědělské muzeum Praha, 2007. s. 10, 94-95. 135 ŠUMAN-HREBLAY, Marián. Hasičská vozidla: česká a slovenská hasičská technika od roku 1904 do současnosti. Brno : Computer Press, 2010. 206 s

54

4.2. Počasí Aktuální stav počasí v době vzniku snímku můţe být určující při přesné dataci. Tento případ se týká zejména pohotově pořízených momentních snímků, které zachytily nějakou mimořádnou situaci. Po letech však jiţ nemusí být vůbec jasné, v které konkrétní datum z rozmezí několika moţných dnů nebo dokonce v kterou denní dobu byla fotografie pořízena. V obecních kronikách, denním tisku a zejména historických hydrometeorologických záznamech lze dohledat vývoj počasí sledované období, dokonce občas i s přesností na denní dobu. Deštivé, zataţené či slunečné počasí je pak z historických fotografií většinou rozeznatelné. 4.2.I. Sluneční svit Fotografování při slunečném počasí nemá jen výhodu zvýšené čitelnosti výsledného snímku, nýbrţ i zachycení denní doby vzniku. Pakliţe známe lokalitu historické fotografie, můţeme po zorientování zobrazeného místa dle světových stran s přesností přibliţně na dvě hodiny určit dle postavení stínu čas pořízení. Díky této zdánlivě primitivní metodě můţe z fotografie vzejít i překvapivé a zásadní zjištění o přesném sledu některých historických událostí. Ověření správnosti tohoto odhadu dá se pak případně provést experimentálním fotografováním přímo na původním místě vzniku a to nejlépe i ve stejný den.

55

IV. Kapitola 3 METODIKA ANALÝZY HISTORICKÉ FOTOGRAFIE

IV. 1. Obecné zásady Návrh metodiky analýzy historické fotografie je postaven pro ryze praktické vyuţívání, ovšem vychází z teoretického rámce představeného v první kapitole. Na základě teoretických myšlenek i praktických poznatků je očividné, ţe v rámci analýzy je nutné vţdy zodpovědět několik základních otázek, které vedou k rozluštění primárního kontextu, a tím opětnému sestavení příběhu, který fotograf v daný historický moment zachytil. Těmito otázkami jsou lokalita, datace, zachycená situace a autorství, jejichţ určení patří mezi hlavní úkoly badatele pracujícího s historickými snímky v rámci procesu analýzy.136 Na začátku můţe být v určitých případech vhodné vytýčit si priority, tedy to, jaké údaje jsou pro odborného pracovníka u konkrétní fotografie či série fotografií nejdůleţitější. Datace a lokalizace sice patří mezi fundamentální údaje, nicméně podle stanovení prioritních poţadavků je moţné, ţe se aktuální potřeba míry přesnosti jejich určení bude v jednotlivých fázích analýzy měnit. Dle určených priorit tak v některých případech můţe mít prvotní analýza v rámci úkonů evidence II. stupně jen omezené cíle s tím, ţe odborného pracovníka zajímají jen základní údaje. K fotografii je ovšem moţné se kdykoliv vrátit a v případě potřeby kupříkladu uskutečnit analýzu úzce vymezeného referentu. Míra hloubky analýzy tedy závisí na vytyčení priorit odvislých od specializace paměťové instituce, charakteru sbírky či momentálně zadaného vědeckého nebo prezentačního úkolu. Osobní nastavení priorit rovněţ umoţňuje pozměnit pořadí jednotlivých úkonů analýzy, tudíţ nemusí být striktně řazeny tak, jak jsou uvedeny v níţe přiloţeném postupu. Nicméně bez ohledu na individuálně nastavené priority je třeba mít na zřeteli zásadu, ţe datace, lokalita a také situace se musí určit vţdy a za všech okolností. Datace a lokace totiţ nemají význam pouze pro samotné tzv. ztotoţnění fotografie, ale slouţí zpravidla také jako podklad pro další podrobnou analýzu některého z referentů, který je centrem zájmu konkrétního vědeckého výzkumu. Ovšem vlastní nastavení priorit umoţňuje tyto údaje v počátečních fázích analýzy doplnit s menší přesností nebo jen rámcově. Při samotném procesu analýzy je třeba přijmout hlavní zásadu spočívající v maximální přesnosti určení a zároveň zdůrazňující smysl pro detail. To znamená, ţe je nezbytné věnovat pozornost všem detailům a snímek doslova propátrat. Zjištěné údaje musí být co nejpřesnější a s minimální moţností chyb. Výsledkem analýzy je stav, kdy se podařilo

136

WITTLICH, Filip. Fotografie - přímý svědek?!: fotografický obraz a jeho význam pro historické poznání. 1. vyd. Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. s. 134.

56

zjistit všechny podstatné údaje. Tento stav je moţné nazvat ztotoţněním historické fotografie. Při práci s historickou fotografií pouţívá odborný pracovník veškeré dostupné referenty, které navzájem propojuje, čímţ nakonec získává údaje datace a lokality. Vzhledem k široké paletě situací zachycených historickou fotografií je ztotoţnění někdy snadnější někdy naopak náročnější. V některých případech postačí vyuţít jen několika málo či dokonce jednotlivého referentu. Buď jak buď, celý, v předchozí kapitole stručně popsaný systém soustavy referentů je v tomto procesu stěţejní, neboť se ho dále vyuţívá ve fázi lokalizace, datace, určení autorství, ustanovení situace a nakonec i při interpretaci a prezentaci. Při zahájení analýzy nemusí být historická fotografie vţdy terra incognita a zpravidla půjde vyuţít alespoň minimální informace z primárního kontextu. K těmto údajům je však nutné přistupovat kriticky, vyvarovat se automatického přejímání a nenechat se jimi příliš ovlivňovat při vlastní analýze. Pokud by totiţ tyto údaje byly chybné či zavádějící, můţe dojít k narušení celého procesu analýzy a tím přijetí závěrů neodpovídajícím skutečnosti. Moţným důsledkem bývá lavinovité přejímání chybného údaje či myšlenky dalšími badateli. IV. 2. Kritika autenticity Prvotním krokem samotného procesu analýzy historické fotografie je prověření její autenticity resp. pravosti. Autenticitou rozumíme zejména to, zda snímek opravdu zachycuje původní historickou skutečnost a případně zda byl pořízen spontánně. V případě reportáţních a dokumentačních snímků některých událostí se totiţ můţe jednat o manipulativní úpravy s cílem pozměnit skutečnost anebo naopak o pozdější rekonstrukci vytvořenou ve snaze zajistit chybějí dokumentaci významné události.137 Původní smysl retuší spočíval v odstraňování viditelných vad negativu a posléze v napravování drobných vzhledových nedostatků portrétovaných osob. Ve 20. století se retuše resp. fotomontáţe uplatnily v politické propagandě, kde slouţily k odstraňování nevhodných osob či detailů a zvýrazňování nebo naopak potlačování vybraných konotací. Takto upravené snímky se však většinou vztahují k významným událostem celostátního významu.138 U běţných snímků dokumentujících např. stavební vývoj sídla či zachycující událost ryze místního významu by měl podobný zásah absurdní důvody, a tak v případě většiny historických fotografií z domácího prostředí můţeme manipulativní zásahy vyloučit. Nejrozšířenějším případem 137

Typickým příkladem mohou být fotografie pořízené u čs. vojenské jednotky v SSSR v době 2. světové války, kdy po bitvách u Sokolova a Kyjeva v březnu a listopadu 1943, v jejichž průběhu nebyl přítomen fotoreportér, byly zpětně pořizovány žánrové záběry za účelem ilustrování těchto bojů. 138 LÁBOVÁ, Alena. Jak je to s mýtem pravdomluvnosti fotografie? In Historická fotografie : Sborník pro prezentaci historické fotografie. Hradec Králové – Praha : Muzeum východních Čech – Národní Archiv v Praze, 2004. s. 63-78. WITTLICH, Filip. c. d. s. 36.

57

retuše tak zpravidla je odstraňování závadných nápisů a symbolů z místopisných pohlednic v období počátku okupace a prvních poválečných let. Na rozdíl od autenticity, která je prověrkou obsahové věrnosti, se ověření pravosti neboli originality zaměřuje převáţně na fyzickou podstatu snímku tedy pozitiv. Kritika má odhalit, zda se nejedná buď o falsum v podobě technologicky výrazně mladší kopie původního originálu139 anebo novodobou rekonstrukci historické události snaţící se patřičnou úpravou vytvořit zdání autentického dokumentu. V současnosti sice není výskyt takových úprav příliš běţný, ale zvýšení rizika můţe přinést blízká budoucnost. Jiţ nyní totiţ panuje obliba tzv. re-enactingu nebo living history, kdy nadšenci rekonstruují historické události za pomocí originálních dobových oděvů a jejich přesných replik s vyuţitím autentických doplňků, nástrojů, techniky a často i v dobovém prostředí. Snímky vzniklé při takových událostech se pak často snaţí upravit do podoby poţadované doby vzniku. Současná stále se zvyšující počítačová gramotnost způsobuje rostoucí výskyt „rádoby“ historických fotografií ve virtuálním prostředí. A tak obzvláště snímky napodobující události z 20. století by mohly nepřipravené odborníky zmást. Tomuto trendu vycházejí vstříc i sluţby některých profesionálních fotografů.140 Masový rozvoj digitalizace a rozsáhlý pohyb historických digitálních snímků ve virtuálním prostředí této hrozbě značně napomáhají. Nicméně odborný pracovník seznámený se zásadami kritické analýzy by měl být schopen rozeznat tyto „nápodobné“ snímky, a to buď na základě podoby pozitivu anebo podrobné analýzy referentů. Připravenému badateli také napomáhá fakt, ţe dosaţení věrné rekonstrukce události, dobového provedení kompozice i výsledné kresby obrazu, jakoţ i podoby pozitivu tak, aby byly nerozeznatelné od originálu, nelze v současnosti zatím běţně dostupnými prostředky dosáhnout. IV. 3. Lokalizace Určení lokality čili lokalizaci lze pro potřeby metodiky analýzy rozdělit do dvou druhů: -

lokalizace rámcovou

-

lokalizace detailní

Lokalizací rámcovou rozumíme hrubé určení, které spadá do základního oblastního rámce v podobě správního či zeměpisného regionu či konkrétní obce. Jedná se vlastně o minimální poţadavek na určení lokality. Ve výjimečných případech však rámcová lokalizace pro potřeby analýzy snímku můţe postačit. Ve většině ostatních případů je ovšem rámcově

139

Myšlena je zejména snaha vydávat kopie starých technologií za originály či nekvalitní kopie a zvětšeniny za originální pozitiv. 140 Viz například History foto Atelier [online]. History foto Atelier Praha. [cit. 14. 11. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.history-foto.cz/galerie/

58

určená lokalita mezistupněm k pozdějšímu procesu detailní lokalizace. Obecně se dá stanovit, ţe rámcová lokalizace je jiţ záleţitostí prvotních úkonů evidence I. stupně. Výsledkem procesu detailní lokalizace je zpravidla přesné určení obce, její části či ulice. Detailně stanovená lokalita má vzejít z procesu analýzy v rámci náleţitostí evidence II. stupně. Samozřejmě, ţe v určitých případech můţe dojít k detailnímu určení lokality uţ během evidence I. stupně, nicméně je to spíše záleţitostí dobré „osobní a místní“ znalostí odborného pracovníka, neţ podrobně provedeného procesu analýzy. Navíc při evidenci I. stupně není ještě prostor k fixování vytěţených údajů, jelikoţ příslušné kolonky přírůstkové knihy jsou často příliš malé pro uvedení detailní informace. Průběh procesu analýzy historické fotografie můţe být často komplikovaný a při veškeré snaze zůstane lokalita určena jen rámcově. Ovšem v některých případech dokonce rámcová lokalizace můţe vystačit, jelikoţ význam zachycené situace nebo scény přímo nezávisí na podrobném určení lokality snímku a zároveň by další dlouhodobější práce na určení lokality odváděla odborného pracovníka od důleţitějšího aspektu analýzy jiného z referentů. Nicméně toto zjednodušení analytického procesu lze brát jako výjimečnou událost omezenou na instituce zaměřené na úzce vymezené obory techniky či hmotné kultury. Při procesu lokalizace pomáhá hned několik faktorů. Na samotný začátek popisu metodiky je třeba uvést, ţe určení lokality můţe být v některých případech ulehčeno přítomností doprovodného popisu na rubu i líci snímku. V případě tiskem vydávaných pohlednic je takový popis standardem. Poněkud sloţitější je však tento proces u takzvané fotopohlednice, tedy nesériového či malosériového fotografického snímku, který je na rubové straně opatřen řádky pro adresu. Pokud takovýto snímek prošel poštovní přepravou, můţe být pomocným vodítkem denní poštovní razítko poštovního úřadu či poštovního kurzu, které stanoví obec či okruh obcí, kde byla pohlednice podána. Přesnější výsledky však zpravidla nabídne popisný text fotopohlednice, kterou odesilatel zasílal adresátovi s nějakým konkrétním úmyslem např. pochlubit se aktuální podobou sebe sama či svých blízkých, podělit se o záţitek pramenící z události, jíţ se sám účastnil anebo zprostředkovat vzhled prostředí, v němţ se aktuálně nachází (tedy obdobně jako u běţných pohlednic). Vzhledem k tomu, ţe mnohé fotopohlednice vzešly z činnosti konkrétního profesionálního fotografa, mohou být opatřeny firemním razítkem s uvedením sídla ţivnosti. V případě ateliérového snímku je tak určení lokality takřka stoprocentní. Pokud se jedná o snímek z exteriéru, můţe údaj o fotografovi pomoci se zpřesněním rámcové lokalizace tím, ţe se vytyčí okruh, kde mohl snímek vzniknout. V tomto případě vycházíme z předpokladu, ţe fotograf působil nejčastěji v obci, kde ţivnost provozoval či v blízkém okolí tvořeném několika sousedními obcemi.

59

V případě absence jakéhokoliv popisu na snímku je však nutno začít od počátku. V prvé řadě je třeba vzít v potaz místní působnosti instituce, v jejichţ sbírkách se fotografie nachází. Jedná-li se o okresní archiv či regionální muzeum, dá se s vysokou pravděpodobností očekávat, ţe snímek vznikl právě v místě územní působnosti dotyčné paměťové instituce. Samozřejmě je však nutné počítat s výjimkami, neboť snímky se mohou vztahovat kupříkladu k činnosti místní významné osobnosti, která se v regionu sice narodila či zde působila, ale její aktivita byla významná i v jiných územních oblastech. Dalšími příklady „zavádějících“ snímků ve sbírkách regionálních archivů a obzvláště muzeí jsou pak motivy celostátně významných událostí, které se do sbírek dostaly kvůli ideologickým pohnutkám a tlakům anebo chybně realizované akviziční činnosti. Při určování lokality postupujeme od lokalizace rámcové k detailní, přičemţ vyuţíváme veškeré dostupné pomůcky a pouţitelné skupiny referentů. Mezi základní pomůcky patří dobové mapy, plány, adresáře, průvodce, archivní dokumenty, programy Street View, Google Maps nebo Mapy.cz a materiály vyuţitelné při komparaci, jako jsou kupříkladu další historické snímky.141 Vţdy je potřeba najít první referent, od kterého je moţno začít, přičemţ pomáhá „místní znalost“ odborného pracovníka, který je schopen rozpoznat základní markanty referentů stavebních a technických objektů příznačných pro místa v jeho „rajónu“. K rámcovému určení lokality lze pouţít referenty z hlavních skupin stavební a technické objekty a lidé. V období meziválečného Československa tak pomohou dvojjazyčné nápisy zařadit oblast místa vzniku snímku do pohraničního území142 či přítomnost krojovaných osob ke konkrétní národopisné oblasti. Pakliţe nelze lokalizaci určit ze zjevných referentů, je třeba přistoupit k zevrubné analýze všech ostatních referentů. Mezi ně patří zejména firemní tabule, reklamní nápisy, směrníky a orientační tabule. S jejich pomocí se rozsah lokality dále zuţuje. Při detailní lokalizaci v rámci jiţ identifikovaného sídla můţe být velmi přínosným vodítkem označení čísla popisného. Toto číslo je totiţ v daném místě unikátní a pomocí dobových katastrálních map anebo vyhledávací aplikace Nahlíţení do katastru nemovitostí od Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního je moţné získat přesnou adresu místa včetně situačního nákresu. V tomto případě je však nutné prověřit, zda se stále jedná o tentýţ objekt a nikoliv o pozdější novostavbu, jeţ dostala přidělené zrušené popisné číslo, kterou původně nesla stavba zobrazená na analyzované historické fotografii. 141

WITTLICH, Filip. c. d. s. 140-142. Srovnávací materiál viz např. Letem Českým Světem, Půl tisíce fotograf. pohledů z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Díl. 1. Praha : J.R. Vilímek, 1898. 1 sv. (nestr.). Letem Českým Světem, Půl tisíce fotograf. pohledů z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Díl. 2. Praha : J.R. Vilímek, 1898. 1 sv. (nestr.). DEJMAL, Ivan et al. Letem českým světem: obraz proměny českých zemí v odstupu století: 1898-1998. Lomnice nad Popelkou : Studio JB, 1999. 667 s. 142 Zde je však potřeba dát pozor na možnost záměny s obdobím okupace a dle ostatních referentů upřesnit dataci, čímž se případný omyl vyloučí.

60

Obecně se dá říci, ţe nejsnáze lze lokalizovat místa v podobě menší či středně velké městské zástavby, kde nedošlo do současnosti k přílišným změnám regulačního plánu, tudíţ je reálné provádět prověřování srovnáním se současným stavem, a to pomocí aplikace Street View nebo přímo in situ. Nicméně této ideální podmínky nelze často dostát, a tak v případě rozsáhlých změn regulačního plánu hraje velkou roli „místní znalost“ odborného pracovníka a přítomnost vyuţitelného komparačního materiálu, jelikoţ osobní srovnání in situ zkrátka jiţ nebude moţné. Zvláštní kategorií je určování lokalizací snímků interiérů, jelikoţ v těchto případech je zpravidla k dispozici minimum pouţitelných referentů a je potřeba věnovat maximální pozornost detailům zachyceného prostoru. Zde si všímáme například plakátů, vyhlášek, kalendářů, různé drobné identifikační symboliky, ale také exteriérů viditelných skrze okna či výlohy.

Nejsnadněji se lokalizace interiérů provádí u veřejných a úředních místností

a prostor, k nimţ je jednodušší opatřit srovnávací materiál či ověřit situaci přímo na místě. V tomto případě jsou také cenným pomocníkem veškeré informace z primárního kontextu, které kupříkladu osvětlují vztah osoby dárce k zachycené situaci či rovnou obsahují jméno zhotovitele či zadavatele snímku. Vůbec nejtěţší je pak proces určení lokality v případě řídké zástavby či čistě přírodního prostředí. V tomto případě je třeba se zaměřit zevrubnou analýzu všech pouţitelných referentů a také řádně vytěţit primární kontext fixovaný v evidenci I. stupně. Příklad lokalizace

(Muzeum Komenského v Přerově)

61

Přiloţený ukázkový snímek pocházející z 30. let 20. století lze lokalizovat dle ústředního referentu, kterým je orientační a reklamní sloup v popředí. Jelikoţ sloup obsahuje reklamy na místní podniky a také údaje o kilometrické vzdálenosti do sousedních obcí, lze jej z hlediska lokalizace povaţovat za markant. Reklamní upoutávky upomínají ve všech čtyřech rozpoznatelných případech na firmy z města Přerova. K ověření takto určené lokalizace vyuţijeme ještě orientační část sloupu s uvedením vzdáleností. Pomocí tabulky vzdálenosti jednotlivých československých měst143 a aplikace plánování trasy z webové stránky Mapy.cz144 můţeme definitivně potvrdit, ţe se jedná o město Přerov, neboť vzdálenosti udané na zobrazeném směrníku odpovídají zjištěné skutečnosti.145 K závěrečné detailní lokalizaci vyuţijeme pomůcky v podobě plánu města Přerova z 30. let minulého století146 a dále vhodné komparační snímky z dostupné literatury.147 Z vybraného plánu města lze studiem tehdejší dopravní situace identifikovat křiţovatku, kde zobrazený ukazatel stával.

143

Automapa ČSSR 1:400000. Díl A. Praha : Vojenský zeměpisný ústav Praha, 1975. Plánování trasy Přerov - Hulín *online+. Mapy.cz. *cit. 30. 9. 2015+. Dostupné z WWW: http://mapy.cz/zakladni?planovani-trasy&x=17.4546844&y=49.3728908&z=11&rc=97gdxURyN5inx8clv&rl=P%C5%99erov&rl=Hul%C3%ADn&rp={%22criterion%22%3A%22short%22%2C%22toll%22 %3A%22free%22}&ri=0 145 V případě použití webové aplikace je nutné navolit trasu, která odpovídá rozsahu komunikační sítě v době vzniku snímku. Zpravidla se jedná o volbu „nejkratší trasa“. V případě, že takto navolená trasa neodpovídá dobové skutečnosti, je možné ji navolit na základě historické silniční sítě pomocí aplikace „měření vzdálenosti“, a to mechanickým vkládáním postupných bodů přímo na zvolené komunikace. 146 Plán města Přerova 1:7000. 2. vyd. Přerov : Okresní školní úřad v Přerově a Mapový atelier Ed. Fastra v Lounech, 1936. 147 LAPÁČEK, Jiří. Přerov. Praha : Paseka, 2010. 68 s., *98+ s. obr. příl. 144

62

Srovnáním aktuálního plánu města a následným zobrazením současné podoby místa pomocí aplikace Street View je však zřejmé, ţe místo má v současnosti zcela odlišný vzhled.

(www.maps.google.cz)

Finální ztotoţnění je pak umoţněno aţ po vyhledání komparačního snímku v dostupné literatuře. Vyhledaná srovnávací fotografie nakonec zjištěné údaje o lokalitě plně potvrdí, jelikoţ byla pořízena ze stejného směru a na obou fotografiích je patrný stejný dům se stejnou dispozicí, provedením fasády i charakteristickým zalomením čelní stěny.

(Převzato z LAPÁČEK, Jiří. Přerov.)

63

IV. 4. Datace Časové určení historické fotografie patří mezi nedůleţitější úkony v rámci procesu analýzy. Správná datace totiţ snímek zařazuje do odpovídajících historických souvislostí a je nezbytným předpokladem vyuţití informačního potenciálu snímku při další vědecké či prezentační činnosti. K určení datace se pouţívá nejčastěji systému referentů. Cílem je zjistit co nejpřesnější datum pořízení fotografie, tedy v ideálním případě jednotlivý rok respektive rozpětí několika let. V nemálo případech však lze fotografii datovat s přesností na konkrétní den v roce a dokonce i denní dobu. Takové přesné určení zpravidla nevyplyne jen z analýzy referentů, nýbrţ je k němu třeba vyuţít i další druhy pramenů. V situaci, kdy je datace obtíţná, se časový údaj určuje v řádu několika let. Zkušený odborný pracovník by měl v drtivé většině případů dokázat provést časové určení s přesností na jednu dekádu. Rozpětí jednoho desetiletí lze proto v procesu datace povaţovat za jednotku o minimální přijatelné přesnosti. S vyuţitím této premisy můţeme určení s přesností na konkrétní rok respektive rozpětí několika let (maximálně pěti) povaţovat za jednotku ideální přesnosti a stanovení data v podobě konkrétního dne za jednotku o maximální přesnosti. Pouze ve výjimečných případech lze odhadované časové rozmezí vzniku fotografie protáhnout aţ na dvě maximálně

tři

dekády.148

Předpokladem

takového

stavu

je

však

nedostatek

a nejednoznačnost referentů, coţ je však jev spíše zřídkavý. Všeobecná pozornost odborného pracovníka se ve fázi datace soustřeďuje na časovou osu, na níţ vkládá své prvotní odhady. Celý proces se děje postupným zpřesňováním odhadu. Prvním posouzením je třeba určit historickou epochu. Pro potřeby analýzy historické fotografie můţeme pouţít základní rámcové rozdělení dle hlavních dějinných ér: 1) Do roku 1918 – období rakousko-uherské monarchie 2) 1918 aţ 1939 – období takzvané první československé republiky 3) 1939 aţ 1945 – období okupace a 2. světové války 4) 1945 aţ 1960 – období poválečné konsolidace a tzv. budování socialismu 5) 1960 aţ 1989 – období tzv. rozvinutého socialismu a normalizace 6) 1990 aţ současnost Tato základní periodizace je ovšem pouze jakousi pomůckou k relativně rychlému zařazení na základě minima referentů nebo v situaci, kdy je zatím zevrubná identifikace referentů z různých příčin nemoţnou. Cílem je určit prvotní časový rámec, umoţňující časové ohraničení referentů. Po rámcové prvotní dataci dle zjednodušené periodizace se přistupuje k dalšímu zpřesňování na základě vytipovaných referentů vymezených právě na základě vytyčeného časového rámce. Fáze hrubé periodizace ovšem nemusí vţdy nutně proběhnout, jelikoţ v případě jasných referentů můţe být jiţ prvopočáteční odhad dostatečně přesný.

148

Takto široký časový rámec datace lze tolerovat nejčastěji u snímků pořízených v druhé polovině 19. století.

64

V rámci zpřesňování následuje zevrubné vytěţení a analýza referentů. V této fázi je nutné počítat s vyuţitím ostatních druhů pramenů. Proces zpřesňování časového určení má podobu jakéhosi ohraničení, přičemţ se vytváří rámec moţného časového rozpětí. Na základě vytěţení referentů či práce s doplňkovými metodami a dodatečnými prameny se rámec vytyčuje pomocí mezních časových bodů. Těmito mezníky se rozumí dva časové údaje, nejlépe v podobě konkrétních roků, které pevně ohraničují odhadovanou hodnotu datace. Jednoduše řečeno, dojde k základnímu zarámování časového období tím, ţe je znám údaj, kdy nejdříve tj. čas post quem a kdy nejpozději tj. čas antes quem historický snímek vznikl. Toto rámování je zpočátku méně přesné a spíše odhadované, ale studiem referentů postupně získává na přesnosti, aţ je časové určení mezníků naprosto pevné. Následkem dalšího vytěţování referentů a případně i studia dalších pramenů se časový rámec zuţuje tím, ţe vznikají nové mezníky, které se na časové ose k sobě čím dál více přibliţují, aţ se v ideálním případě protnou v konkrétním roce. V případě dostatku markantních referentů lze docílit přesnosti datace na den či dokonce hodinu. Tato přesná datace však závisí na přítomnosti vhodných referentů (např. kalendáře, hodiny149, stíny slunečního světla) a také na kvalitě ostatních dostupných pramenů.150 IV. 4. 1. Datace podle použité fotografické techniky a technologie materiálu Vedle systému referentů napomáhá ve fázi datace také analýza pozitivu a textového obsahu. Předně je totiţ důleţité identifikovat pouţitou fotografickou technologii, a to na základě provedení pozitivu, typu obrazu anebo kvality kresby. Veškeré historické fotografické techniky jsou podrobně popsány v dostupné literatuře a je nad moţnosti této práce tyto informace zprostředkovávat.151 Omezím se tedy na několik přínosných poznatků, jeţ v přehledech nejsou obsaţeny anebo z nich nejsou plně zřejmé a jeţ se přímo dotýkají problematiky analýzy. Prvním masově rozšířeným typem fotografií se v 60. letech 19. století staly vizitky neboli snímky velikosti tehdejší navštívenky (typický rozměr 9,4 x 5,8 cm) nalepené na karton (obvyklý rozměr 10,2 x 6,3 cm). Od přelomu 60. a 70. let začal vizitky pomalu nahrazovat formát kabinetka. Tyto snímky byly charakteristické podstatně větším rozměrem (zhruba 17 x 11 cm). Oba formáty byly veskrze 149

Např. hodiny věžní z kostelů a veřejných i soukromých budov, pouliční veřejné přístroje i reklamní přístroje z vývěsních štítů hodinářských a zlatnických živností. 150 WITTLICH, Filip. c. d. s. 145-146. 151 Viz například SCHEUFLER, Pavel. Historické fotografické techniky. Praha : IPOS ARTAMA, 1993. 58 s. SKOPEC, Rudolf. Dějiny fotografie v obrazech od nejstarších dob k dnešku. Praha : Orbis, 1963. 501 s. ŠTANZEL, Tomáš. Historická fotografie ve sbírkách a archivech. In Historická fotografie : Sborník pro prezentaci historické fotografie. Praha : Národní Archiv v Praze, 2008/2009. s. 6-17. ŠTANZEL, Tomáš a VÁVROVA, Petra. Přehled historických fotografických technik. In Historická fotografie : Sborník pro prezentaci historické fotografie. Praha : Národní Archiv v Praze, 2008/2009. s. 18-67.

65

unifikované a vycházely z paříţských vzorů a prošly podobným vývojem. V průběhu pouţívání těchto formátů se například měnil způsob portrétování osob. Vizitky nejdříve zabíraly celou postavu, posléze její větší část a od druhé půli 60. let jiţ jen poprsí či samotnou hlavu. Dalším posunem bylo postupné „zařizování“ prostředí fotoateliérů, jeţ se projevilo vytvářením jednoduchých pozadí a přidáváním dekorací v podobě nábytku anebo drobných rekvizit. Vyuţívání aranţovaného prostředí přetrvalo aţ do 30. aţ 40. let 20. století, kdy nastoupila jednoduchost. V poslední čtvrtině 19. století byla také oblíbená stylizace do historických nebo maškarních kostýmů. Vývojem prošla i úprava fotografií a papírových kartonů. Pouţívaný karton byl nejprve hladký a bílý a měl ostré rohy. Na líci se uvádělo jméno ateliéru. Ještě v 60. letech 19. století se začalo pouţívat ornamentální rámování snímku a také ozdobné rámečky a ovály, které mohly být i vytlačené. Od konce 60. let se pouţíval tlustý karton s kulatými rohy a informace o ateliéru se postupně přenesly na rubovou stranu. V 70. letech se na kabinetky začal pouţívat barevný nebo černý karton opatřený zlatou ořízkou a motivy múz, bohů anebo fotografického přístroje. V 80. letech byly stále oblíbené kombinace černé a zlaté barvy a 90. léta se nesla ve znamení jemných květinových motivů a jiţ prvních secesních ornamentů. Aţ do počátku 20. století byly fotografie adjustovány nejčastěji nalepením na kartonové podloţky a poté se začal uplatňovat pouze samotný fotografický papír.152 Nové, 20. století přineslo zvyšující se oblibu fotopohlednic typického formátu 8-9 x 12-14 cm, přičemţ jejich masové rozšíření následně způsobila 1. světová válka, v jejímţ průběhu odvedení vojáci obesílali své blízké vlastními podobenkami právě v podobě fotopohlednic. V meziválečném období nastoupily nové menší formáty, z nichţ nejtypičtější byly 5-6 x 7-9 cm nebo 4-6 x 5-6 cm. Svou oblibu si i nadále udrţovaly také fotopohlednice. Mezi obvyklou úpravu pozitivů patřilo ve 30. let ořezávání okrajů „zubatou“ ruční řezačkou. Před 2. světovou válkou se sice začaly psát dějiny moderní, v praxi pouţitelné, barevné fotografie, ale aţ do 80. let se v běţných uţivatelských podmínkách jednalo spíše o exkluzivní materiál, coţ omezovalo její praktický výskyt. 153 Při prohlídce typu papíru a adjustace je zároveň třeba věnovat pozornost informacím o zhotoviteli snímku, jeţ obsahují jméno fotografa a často i adresu jeho podniku. Z adresářů, telefonních seznamů a archivních písemných pramenů lze totiţ dohledat období jejich působení v místě či jen na konkrétní uvedené adrese. Pouţitelným vodítkem pro určení data post quem mohou být také reprodukce ocenění, jeţ ateliér nasbíral na různých výstavách, typických aţ do počátku 20. století. V případě fotopohlednic prošlých poštou se datum vzniku často dá odvodit z napsané zprávy, dle datového poštovního razítka nebo pouţité poštovní

152

SKOPEC, Rudolf. Dějiny fotografie v obrazech od nejstarších dob k dnešku. Praha : Orbis, 1963. 150-159. WITTLICH, Filip. c.d. s. 33, 40-41. 153 WITTLICH, Filip. c.d. s.36.

66

známky.154 Tento způsob datace se dá samozřejmě pouţít i u sériově vyráběné pohlednice s motivy místopisných fotografií, ale zde je nutno zohlednit to, ţe pouţitý motiv mohl být v nezměněné podobě vydáván v různých emisích i po dobu několika let. Velký význam mají v dataci i samotné negativy, a to nejen podle provedení (tj. skleněný, ze svitkového filmu, kinofilmu atd.), ale také na základě řazení jednotlivých snímků na pásu negativu. Pakliţe existuje k sérii fotografií stejné události i negativ, lze totiţ s jeho pomocí snadno zjistit, v jakém pořadí jednotlivé snímky vznikly. Příklady datace A) Datace s přesností přibližně na rok (maximálně na tři)

(Muzeum Komenského v Přerově)

Přiloţená vzorová fotografie zobrazuje scénu z období 30. aţ 50. let 20. století. K základní dataci v tomto případě nemusíme znát detailní lokalitu. 154

K identifikaci známek i razítek poslouží rozsáhlá série Monografie československých známek. Viz např. Monografie československých známek. Díl 14, Česká poštovní razítka od nejstarších dob do roku 1918. Praha : POFIS, 1978. 687 s.

67

Z fotografie se nám vydělují 3 základní referenty: 1) Obytné domy v pozadí snímku 2) Plakátovací sloup v popředí 3) Úschovna kol v popředí na pravé straně Ke hrubému stanovení času post quem na časové ose poslouţí referent 1, tedy obytné domy. Dle základních architektonických rysů můţeme snímek zařadit nejdříve do 30. let. Další posun časového „zarámování“ umoţní referent 3, konkrétně dvojjazyčná tabulka úschovny kol. Tím získáváme rámec období nacistické okupace tedy let 1939 aţ 1945. Jelikoţ jsou dvojjazyčné tabulky typické zejména pro toto období, můţeme referentu 3 označit jako markant. Při detailním studiu fotografie vydělíme ze zástavby – referentu 1 další referent, označený číslem 4 v podobě znaku písmene V na skleněné výplni domovních vrat. Německá kampaň V jako Viktoria/Vítězství byla spuštěna v červenci 1941 a svého vrcholu dosáhla téhoţ roku, načeţ byla v roce 1942 jiţ ukončena a zůstaly jen její pozůstatky.155

Také v tomto případě je referent markantem, jenţ nám čas post quem

posunuje do roku 1942, jelikoţ v předchozím roce by této symboliky bylo na zobrazeném místě patrno mnohem více. Nakonec se podrobně zaměříme na referent 2 v podobě plakátovacího sloupu. Zde na první pohled upoutají plakáty k fotbalovým utkáním, které spolu s plakátem na podzimní módní přehlídku umisťují zachycenou scénu do vrcholícího či končícího léta. Při podrobném studiu plakátovací plochy však nakonec vyvstane v horní části konkrétní časový údaj 30. listopadu 1941.

Vzhledem k tomu, ţe původní plakát je částečně přelepený, je jasné ţe inzerovaná událost jiţ proběhla. Tato informace je vlastně i potvrzením údaje zjištěného díky studiu referentu 4. Vzhledem k hojnému vyuţívání plakátovacích ploch lze se tak důvodně domnívat, ţe snímek vznikl přímo v roce 1942, jelikoţ plakát ze zimy 1941 nebyl ještě plně přelepen. Nicméně i kdyţ je datace s nejvyšší pravděpodobností správná, je třeba počítat

155

VAŠEK, František a ŠTĚPÁNEK, Zdeněk.: Názorové střety a akce „V“ : Protektorátní nacistická propaganda a odpor proti ní. Vlastivědný věstník moravský, 2001, roč. 53, č. 3, s. 250.

68

také s rezervou počítající s moţností omylu. Po jejím započtení nám vychází nyní jiţ stoprocentní časový rámec 1942 aţ 1944 (tj. poslední „okupační“ babí léto).

B) Datace s přesností na rok

(Muzeum Komenského v Přerově)

Ukázková fotografie zachycuje plastiku s motivem stranické propagandy z období konce 40. let do poloviny 60. let nacházející se v prostředí městské zástavby. Rovněţ tento snímek dokazuje, ţe k dataci není bezpodmínečně nutno znát lokalitu. K časovému určení tentokráte poslouţí pouze jediný referent – markant: 1) Plastika s motivem Komunistické strany Československa Na samotné plastice na první pohled upoutá sousoší dělníka (resp. horníka), příslušníka tzv. pracující inteligence a „rolnice“ na podstavci s nápisem XII. KSČ. Právě tento nápis dělá z celého referentu markant, neboť upomíná na probíhající nebo očekávaný dvanáctý sjezd komunistické strany. Prostým vyuţitím internetového vyhledávače získáme údaj o datu konání sjezdu, a to 4. aţ 8. prosince 1962.156 Nicméně ze stavu vegetace je patrno, ţe snímek vznikl v hrubém rozmezí května aţ září, tudíţ vyvstává moţnost, ţe byl pořízen před sjezdem na jaře či v létě 1962 nebo aţ po něm v létě 1963. Nicméně po seznámení s dobovými reáliemi typickými pro konání sjezdů vyvstane, ţe po celý konkrétní rok, kdy měl sjezd proběhnout, byla společnost připravována na tento „významný stranický

156

Komunistická strana Československa (KSČ) : stranické orgány - sjezd KSČ *online+. Totalita.cz *cit. 15. 10. 2015+. Dostupné z WWW: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/s_ksc_org_01.php

69

svátek“ intenzivní politickou propagandou všemi moţnými prostředky.157 A právě tato plastika je očividně jedním z těchto prostředků aplikovaných obecně jiţ od počátku „sjezdového“ roku, čímţ lze vznik snímku spolehlivě datovat do roku 1962. C) Datace s přesností na den

(Muzeum Komenského v Přerově)

Příkladová fotografie zachycuje interiér veřejné budovy (banky) odpovídající období 30. aţ 40. let minulého století. K určení datace opětně není potřeba znalost lokality. Při studiu snímku nám postupně vyvstanou tyto referenty, které jsou zásadní pro stanovení datace: 1) Funkcionalistický nábytek 2) Německo-český nápis na pultu 3) Denní kalendář Přítomnost funkcionalistického nábytku určuje hrubý údaj post quem na časové ose do 30. let minulého století. Německo-český nápis vkladní kníţka – nejlepší přítel je v tomto případě opět markantem a celou situaci posunuje do období okupace (a také zařazuje 157

Komunistická strana Československa (KSČ) stranické orgány - sjezd KSČ [online]. Totalita.cz *cit. 15. 10. 2015+. Dostupné z WWW: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/s_ksc_org_01.php

70

interiér do bankovního prostředí). Na časové ose se nám tak čas post quem posunuje do roku 1939 a vystupuje i časový údaj antes quem v podobě roku 1945.158 Nejvýznamnějším vodítkem se však nakonec stane nenápadný trhací kalendář na stěně. Tento kalendář ukazuje na úterý 27. října.159 Pomocí tzv. stálého kalendáře zjistíme, ţe v období okupace odpovídá časový údaj úterý 27. října roku 1942. IV. 5. Autor Do systému analýzy historické fotografie patří i určení autora a jeho podílu na vzniku snímku.160 Oproti určení lokality a datace však autora zpravidla nelze vyčíst pomocí referentů. Tuto část analýzy lze sice povaţovat za nejnáročnější, nicméně určení tohoto údaje není ve všech případech nezbytné a je tedy vhodné posuzovat potřebu určení autorství individuálně. Jednotlivé kategorie snímků je třeba v této fázi posuzovat rozdílně, na základě toho, jakou skutečnost vlastně jejich autoři pro generace příští zachytili. U fotografie identifikovaných objektů či běţných událostí totiţ chybějící jméno fotografa nijak nesníţí celkový výsledek analýzy. V případě snímku ateliérových je jméno fotografa klíčové a zpravidla přímo ovlivňuje míru přesnosti zjištění údajů lokality a datace. U unikátních momentních fotografií zachycujících mimořádné události pak znalost autora přímo i nepřímo zvyšuje míru poznání zachycené události, a tím i celkovou kvalitu interpretace. Je třeba si však uvědomit, ţe určení konkrétního jména fotografa je odvislé zejména od hloubky zachycení primárního kontextu, jelikoţ autorství lze nejčastěji odvodit z informací fixovaných na snímku samotném. Pakliţe není informace o autorství spojena přímo se snímkem, dochází ke značnému sníţení šance na určení. V tomto případě mohou napomoci komparační snímky, vzpomínky pamětníků, písemné prameny, periodika a literatura. V případě prací obzvláště výjimečných profesionálních fotografů, a to zvláště ateliérových, můţe být nápomocna také stylová analýza s vyuţitím uměnovědných zásad. Na začátek jakékoliv časově náročnější analýzy autorství je však opět vhodné uváţit priority, tedy zda potřeba zjištění tohoto údaje stojí za zvýšené vynaloţené úsilí. Údaj o autorství můţe hrát zásadní v souvislostech spojených s procesem analýzy jen nepřímo. Pro následnou prezentaci můţe být totiţ zásadní zjištění, jak se na patřičnou historickou fotografii případně vztahují náleţitosti autorského zákona.161 158

Možnost, že by snímek byl pořízen v pohraničí obývaném německou menšinou ještě v období 30. let, není pravděpodobná, jelikož vládní nařízení z 3. února 1926 provádějící jazykový zákon, nedával soukromým podnikům za povinnost umisťovat české ekvivalenty nápisů. 159 Český kalendář rovněž vyvrací možnost, že by snímek mohl být pořízen v meziválečném období někde v německém jazykovém prostředí. 160 WITTLICH, Filip. c. d. s. 147. 161 Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) Předpis č. 121/2000 Sb. *online+. Parlament ČR. *cit. 20. 11. 2015+. Dostupné z WWW: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-121

71

Nicméně v situaci, kdy nelze jméno fotografa zjistit respektive není bezpodmínečně nutné jej znát nebo není moţné jej zjišťovat časově náročným bádáním v dalších pramenech, je ovšem ţádoucí ustanovit roli fotografa při vzniku snímku. Tím se například myslí, zda se jednalo o profesionálního či amatérského fotografa, jaký měl zájem na zachycení zobrazené situace či zda se dokonce události, jejíţ součástí zachycená situace byla, sám aktivně neúčastnil. IV. 6. Situace Přesným ustanovením situace se snaţíme zodpovědět, za jakým účelem byla historická fotografie pořízena. Úkolem fotografie je zachytit konkrétní stav či okamţik pro budoucnost, coţ obnáší široké spektrum moţných situací. V případě historické fotografie lze situaci rozdělit do dvou základních skupin dle snímaného motivu, mezi které patří zachycení objektu a události. Do kategorie objektu v tomto ohledu spadají osoby, nejrůznější technická zařízení, zástavba či krajina, jejichţ snímky byly pořizovány vesměs k dokumentačním resp. památečním účelům. Zachycenou situací je tak konkrétní stav určitého objektu k datu pořízení fotografie. V druhém případě je určení situace mnohem náročnější a také ţádoucnější, jelikoţ je součástí nějaké konkrétní události. Postiţení situace jejím začleněním do identifikované události totiţ posouvá význam fotografie jakoţto historického pramene a zvyšuje její vyuţití v rámci vědeckých a prezentačních účelů. K identifikaci události napomáhají jiţ zjištěné údaje lokality, datace a vybraných referentů, které jsou konfrontovány s vytipovanými historickými událostmi, které jsou vytěţeny z historických monografií, kronik, dobového tisku nebo díky studiu komparačního materiálu. Součástí procesu ustanovení situace a její případné spojení s konkrétní událostí je taktéţ identifikace zobrazených osob. Úspěšnost této činnosti je přímo odvislá od identifikace události, jejíţ je situace součástí. Pakliţe je událost zdokumentována natolik, ţe lze najít v pramenech či pomůckách jména význačných účastníků a lze získat komparační snímky těchto osob, je značná šance pozitivně identifikovat zmíněné osoby i na fotografii, obzvláště pak na sérii fotografií. Jako zdroj komparačních fotografií mohou slouţit fotografická tabla nebo skupinové snímky s uvedenými jmény zobrazených osob a také literatura.162 Porovnávání a identifikace osob je však velmi časově náročné a náchylné k moţným chybám. Velmi přínosné by v tomto ohledu třeba v budoucnu mohlo být vyuţití technologií

162

Viz např. Národní album: sbírka podobizen a životopisů českých lidí prací a snahami vynikajících i zasloužilých. Praha : Jos. R. Vilímek, 1899. ca 120 s., 280 s. obr. příl.

72

antropologické portrétní komparace, jíţ se vyuţívá v rámci kriminalistické antropologické expertízy. IV. 7. Příklad průběhu analýzy Následující příklad ukazuje kompletní postup analýzy historické fotografie s určením základních údajů. Řazení postupu určení jednotlivých kategorií vychází z vyuţitelnosti referentů. V praxi bude mezi první dva zjišťované údaje patřit lokalita a datace a posledním údajem bude situace, jeţ z nich přímo vychází. Během analýzy nelze jednotlivé dílčí procesy zcela oddělit, neboť zjištěné poznatky se vzájemně kombinují, aby bylo dosaţeno co největšího stupně ztotoţnění. Kupříkladu prvotní datace, byť je její přesnost v řádu několika málo dní, můţe být po zjištění lokality a ustanovení situace ještě více zpřesněna.

(Vojenský historický ústav)

Příkladová fotografie zachycuje všeobecnou situaci v podobě pochodující vojenské jednotky za přihlíţení civilních obyvatel. Vše je součástí scény slunečného jarního či letního dne na ulici jednoho z českých nebo moravských měst v hrubém časovém rámci 30. aţ 40. let minulého století.

73

I. Vnější kritika Dle dispozic zachycených osob a celkového vzhledu prostředí je moţné stanovit, ţe snímek vznikl spontánně a nebyl aranţován. II. Určení využitelných referentů a stanovení ústředního referentu Referent 1: Reklama na boční zdi domu na levé straně ulice. Referent 2: Budova hotelu po pravé straně ulice s vyvěšenými vlajkami, zabedněnými výlohami a chybějícími vnějšími okny v prvním patře. Referent 3: Poškozená střecha na domě v popředí vlevo. Referent 4: Vojenská jednotka na čele průvodu Z hlediska záměru fotografa je ústředním referentem pochodující vojsko. Vojenská přehlídka či jiný průvod, kterého se účastnili vojáci, byly v době vzniku snímku pro dané město patrně významnou událostí. III. Datace Dataci snímku lze provést nejlépe podle referentu 2 tedy budovy hotelu. Zabedněné výlohy a odstraněná vnitřní okna korespondují s přípravami na přechod fronty, čímţ jsou dány první mezní časové údaje vzniku snímku na časové ose. Tyto práce totiţ probíhaly od konce poslední válečné zimy tj. přelomu února a března 1945 (údaj post quem) a krátce po osvobození (údaj antes quem) bylo vše uvedeno do původního stavu. Zúţení tohoto časového rámce pak napomůţe přítomnost vlajek ČSR a SSSR, jeţ vylučují období okupace.163 Referent 3 v podobě poškozené střechy domu odpovídá škodám z průběhu osvobozovacích bojů, čímţ je časový rámec zasazen do prvních mírových dnů tedy května 1945. Toto určení potvrdí následně referent 4, jenţ je díky studiu stejnokrojů identifikován jako jednotka z 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR. Identifikačním markantem se staly terčové rozlišovací límcové odznaky tzv. útočné vozby, které v době 2. světové války pouţívaly československé tankové jednotky na východní frontě. Některé části tohoto obrněného svazku z řad 1. čs. armádního sboru v SSSR ukončily svou bojovou cestu v Praze a zbytek tankistů byl dislokován na Ostravsku.164 IV. Lokalizace Jedinou vyuţitelnou pomůckou k upřesnění lokalizace je referent 1 tedy reklama na firmu koloniálním zboţím a pekárnu s názvem Fortelka, které s nejvyšší pravděpodobností

163

Vyvěšování československých a vlaječek typické samozřejmě i pro události českého květnového povstání nicméně, zachycená situace jim dle chování a rozmístění civilního obyvatelstva neodpovídá. 164 KOPECKÝ, Milan. 1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR: tankisté československé zahraniční armády na Východní frontě 1943-1945. Praha : MBI, 2001. s. 208-209

74

označuje jméno majitele. S tímto poznatkem je moţno zkusit provést základní vyhledávání v nejrozšířenějším vyhledávači Google. Prvotní snahou je zjistit, zda k tomuto podniku nejsou takto dostupné nějaké další informace k ţivnosti. Zadáním hesla pekárna Fortelka došlo k vyhledání prodejny pekařství U Fortelků ve Valašském Meziříčí.165 Následným prověřením adresy provozovny v aplikacích Google Maps a Street View bylo zjištěno, ţe dotyčná provozovna se nachází ve stejném objektu, na němţ byla na fotografii z května 1945 umístěna zmíněná reklama. Výsledkem procesu je detailní lokalizace: Mostní ulice ve Valašském Meziříčí.

(www.maps.google.cz)

165

Pekárna Fortelka [online]. Google.cz. [cit. 12. 10. 2015]. Dostupné z WWW: https://www.google.cz/search?q=seznam.cz&ie=utf-8&oe=utf8&gws_rd=cr&ei=jJe3VIuQF5H5atT1geAP#q=pek%C3%A1rna+fortelka

75

V. Autor Jméno autora v tomto případě u analýzy nehraje zásadní roli. Nicméně s nejvyšší pravděpodobností se jedná o dílo místního profesionálního či amatérského fotografa, který událost zvěčnil záměrně či náhodně. VI. Situace Klíčem k objasnění situace je zejména zodpovězení otázky, jak a kdy se vojenská jednotka z 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR ocitla v prvních mírových dnech ve Valašském Meziříčí. Nápomocná budou zejména dobová periodika, písemné prameny a literatura. Studiem válečných deníků útvarů 1 čs. samostatné tankové brigády v SSSR se podařilo zjistit, ţe 12. května „v 08.00 hodin čestná rota, brigádní hudba, důstojnický a rotmistrovský sbor odjeli na pohřeb kapitána Lízálka, jehoţ pozůstatky byly na ţádost jeho paní převezené do Valašského Meziříčí.“

166

Dalším prověřováním v literatuře lze zjistit, ţe

poručík ing. Jiří Lízálek, zástupce velitele 2. tankového praporu padl při dělostřeleckém přepadu dne 6. dubna 1945 v prostoru polského Tworkówa, kde tehdy českoslovenští tankisté bojovali v rámci ostravsko-opavské operace. Ostatky poručíka Lízálka byly následující den uloţeny na hřbitově Pogrzbienu a po skončení války na přání vdovy převezeny do jejího bydliště - Valašského Meziříčí.167 Zachycena situace tak zobrazuje čelo pohřebního průvodu přesunujícího se od hlavního náměstí Mostní ulicí ke hřbitovu, který se nachází severně od středu města, čemuţ plně odpovídá směr, kudy se průvod ubírá. Při detailním studiu lze za čestnou jednotkou pochodující na čele průvodu rozpoznat hudbu a důstojnický sbor a na samotném konci, tedy ještě v prostoru náměstí, také vojenský automobil amerického provenience Studebaker US-6. Tato vozidla pouţívala právě také tanková brigáda a dle běţného řazení, kdy se pohřební vůz s ostatky umisťoval na konec průvodu, můţeme předpokládat, ţe zobrazený automobil převáţel právě exhumované Lízalkovy ostatky. Nakonec je moţné dataci dokonce zpřesnit aţ na rozmezí několika hodin. Tím ţe je známa přesná lokalita, lze z postavení stínu slunečního záření odvodit, ţe průvod procházel Mostní ulicí ve Valašském Meziříčí v dopoledních hodinách, přibliţně kolem 10. hodiny, v sobotu 12. května 1945.

166

VÚA – VHA. Fond 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR : SSSR IX, sign. 3/17/4/2. Válečný deník 2. tankového praporu. Zápis ze dne 12. května 1945. 167 KOPECKÝ, Milan. c.d.s.170-172.

76

IV. 8. Zhodnocení možností analýzy Důkladně a náleţitě provedená analýza dokáţe ztotoţnit většinu historických fotografií, ke kterým je alespoň částečně znám primární kontext. V mnoha případech přinese analýza potřebné poznatky i ve stavu minimálně či nedostatečně zafixovaného a případně i zcela chybějícího primárního kontextu. Dokonce není výjimkou ani ztotoţnění fotografie bez primárního kontextu i po několika desítkách let od jejího vzniku, jak ostatně právě dokázal přiloţený příklad kompletního průběhu analýzy168. Nutným předpokladem je ovšem znalost zásad analýzy, orientace v referentech a pomůckách a v neposlední řadě trpělivost a mimořádný smysl pro detail. Historická fotografie můţe sice svůj příběh odhalit i po mnoha letech, ovšem vyţaduje od odborného pracovníka pochopení její podstaty a věnování patřičné péče, jíţ se hlavně rozumí právě metodické provádění procesu kritické analýzy.

168

Příkladová analýza byla totiž provedena zcela bez jakýchkoliv údajů primárního kontextu z katalogizační karty snímku. Bohužel do dokončení této práce se nepodařilo opatřit z důvodu stěhování dotyčného fondu VHÚ údaje ze zmíněné karty, které by tak osvětlily míru úplnosti primárního kontextu fixovaného na katalogizační kartě snímku.

77

V. Kapitola 4 ANALÝZA V PRAXI ANEB PREZENTACE HISTORICKÉ FOTOGRAFIE

V. 1. Základy prezentace historické fotografie Historická fotografie jakoţto nositel informačního resp. pramenného potenciálu, jehoţ identifikace je cílem kritické analýzy, měla v prvé řadě za úkol zachytit dobovou skutečnost. Fotografie uţ od svého vzniku představovaly velký potenciál v názorném zprostředkování dané historické události nebo jevu. Dokázaly širokým vrstvám obyvatelstva přiblíţit věci pro ně nedostupné či nepoznané, jako například vzdálené země, luxusní ţivotní standard nebo nejnovější vynálezy, a staly se pomocníky osvěty, šířící zábavu a poučení. Postupem času se stala zachycená skutečnost minulostí a fotografie byla povýšena na historický pramen. A právě tento druh pramene má největší potenciál při sdělování skutečnosti běţnému recipientovi. Vzhledem k tomu, ţe z podstaty náplně muzejní instituce vyplývá její zásadní zaměření na zprostředkování spravovaných sbírek veřejnosti, je logické, ţe také historické fotografie budou po svém odborném zpracování formou analýzy představeny veřejnosti, a to nejčastěji prostřednictvím výstav, přednášek či publikační činnosti. Dle zásad teorie prezentace je takový prezentační projekt médiem, jímţ autor hovoří k recipientovi. K dekódování média na straně recipienta tedy účinnému vstřebání prezentované skutečnosti napomáhá takzvaný mediátor, jímţ můţe být kustod, přednášející, informační panel nebo audioprůvodce.169 V případě historické fotografie lze přeneseně takovým mediátorem chápat právě textový doprovod snímku vycházející z výsledků analýzy a takto prezentovaný snímek lze povaţovat za plnohodnotné prezentační médium schopné sdělit poţadovanou skutečnost recipientovi. V běţné prezentační praxi však nebývá významného potenciálu historické fotografie plně vyuţito a nejčastěji se pouţívá jako ilustrace nebo dokument. Oba nejrozšířenější způsoby prezentace však ponechávají historickou fotografii stále v pozici doplňku a její potenciál bohuţel zůstává leţet ladem. Historická fotografie ve formě ilustrace slouţí k názornější představě sdělované skutečnosti a jejím posláním je názorně dokreslit prezentovaný fenomén. V této kategorii se nejčastěji jedná o fotografie krajiny, zástavby, technických prostředků či osob.170 V prezentační praxi se ilustrační fotografie pouţívá k obecnému dokreslení daného historického období nebo jako náhrada při absenci fotografie dokumentační. Konkrétní téma prezentované problematiky pak určuje, jak velký podíl informací zjištěných analýzou je 169

STRÁNSKÝ, Zbyněk. Úvod do studia muzeologie. Brno : Masarykova univerzita, 2000. s. 49. WITTLICH, Filip. Fotografie - přímý svědek?!: fotografický obraz a jeho význam pro historické poznání. Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. s. 155. 170

78

předloţen recipientovi. Obecně však platí, ţe ilustrační fotografie z hlediska finálního výsledku prezentované skutečnosti zastává sice důleţité postavení, ovšem formálně stále zůstává pouhým doplňkem a její pramenný potenciál nebývá v této roli plně vyuţit. Úloha historické fotografie jakoţto dokumentu je v podstatě kvalitativním doplněním její ilustrační role. Fotografie v tomto případě přímo popisuje prezentovanou skutečnost a má s ní mnohem uţší vazbu nebo dokonce konkrétní souvislost.171 Nejtypičtějším příkladem můţe být momentní fotografie vzniklá přímo během určité zásadní události, jejíţ popis je součástí prezentace. V tomto případě nabývá zásadnějšího významu právě popis snímku, který jiţ musí obsahovat větší podíl informací vytěţených při procesu analýzy, neţ tomu je u fotografie ilustrační. Hlavní důvod opomíjení informační role historické fotografie je, jak jiţ bylo několikráte zmíněno, nedostatečná pozornost věnovaná samotné podstatě historické fotografie, její pramenné hodnotě a jejím potřebám. Výsledky tohoto stavu lze dodnes vidět ve vágních či chybných údajích evidence II. stupně, při níţ nebyl aplikován proces kritické analýzy. A zde je nutno přijmout základní premisu spočívající v tom, ţe pokud nebude důkladná kritická analýza nedělitelnou součástí procesu katalogizace, můţe postupem času dojít k vymizení primárního kontextu fotografie a ke sníţení či úplné ztrátě jejího pramenného potenciálu. Ovšem pokud je proces analýzy náleţitě realizován, otevírá se cesta k postavení historické fotografie jako samostatného a svébytného prezentačního prostředku. Úspěšné zakončení této cesty je třeba vidět v interpretaci historické fotografie, která je vlastně posledním krokem kritické analýzy a klíčem k účinnému prezentačnímu vyuţití. V. 2. Interpretace historické fotografie Interpretaci je třeba chápat jako tvůrčí proces, při němţ je fotografie z původně pasivní role obrazu určitého jevu přetransformována do role aktivně vystupujícího dokladu historické skutečnosti. Dochází k završení proměny z primárního do sekundárního kontextu. Interpretací se získává ucelený obraz o zachycené historické realitě. Podrobně ustanovené údaje o lokalitě, dataci, autorství a situaci jsou vzájemně propojeny a spolu s dalšími údaji vytěţenými z pomůcek či ostatních druhů pramenů vytváří souvislou výpověď o době či okamţiku, jeţ historická fotografie zachytila. Během interpretace jsou vyuţity veškeré, a to i skryté vlastnosti jednotlivých referentů, kterým byla věnována pozornost během procesu analýzy. Poznatky vytěţené ze samotné fotografie jsou dále konfrontovány s poznatky z jiných zdrojů a začleněny do kontextu.172 Dá se tak říci, ţe právě procesem interpretace se vlastně rekonstruuje onen příběh, který autor fotografie v roli současníka pro budoucnost zachytil. V závislosti na zobrazené situaci můţe být výsledek interpretace velmi obsáhlý 171 172

WITTLICH, Filip. c.d., 156-157. WITTLICH, Filip. c.d., 158-159.

79

nebo naopak natolik skromný, ţe praktické vyţití při finálním procesu prezentace bude případně i nulové. Pakliţe však historická fotografie disponuje dostatečným pramenným potenciálem, záleţí právě na kvalitě interpretace, jak moc dokáţe v procesu prezentace zapůsobit na koncového recipienta výstavy, přednášky či článku. Tak jako analýza ovlivňuje následnou interpretaci, tak právě interpretace udává účinnost prezentace. Běţný pozorovatel reaguje zpravidla na výsledný vzhledový dojem historické fotografie nebo na hlavní referent(y), a to podstatné sdělení mu zpravidla uniká. Do popředí se tak dostává otázka, jakým způsobem historické fotografie prezentovat, aby dokázaly svůj příběh vyprávět široké veřejnosti.

Příklad interpretace: Přerovské povstání 1. května 1945 V úterý 1. května 1945 vypuklo první povstání proti německým okupantům v českých zemích. To proběhlo ve městě Přerově a jeho blízkém okolí. Povstání bylo sice Němci potlačeno, avšak navţdy mu zůstane onen významný primát, který je staví na čestné místo celého květnového povstání českého lidu. V následujících dnech povstali čeští občané na dalších místech, jako např. v Nymburku, Vsetíně a v sobotu 5. května také v Praze. Oproti následným akcím má však ta přerovská svá specifika. Přerovské povstání, ač bylo plánováno s předstihem, vypuklo nakonec zcela ţivelně. Impulsem byla mylná zpráva o kapitulaci Německa, která se dopoledne začala šířit městem. Následovalo srocování radujícího se obyvatelstva a první pokusy o odzbrojování vojáků z německých jednotek projíţdějících městem během svého ústupu z bojišť na Ostravsku. Vše brzy přerostlo v ozbrojené střety. Akce však byly koordinovány jen minimálně a pro úspěšnou bojovou činnost chyběli také partyzánští bojovníci, kteří se v tento den začali do Přerova teprve po malých skupinách přepravovat tak, aby se mohli připravit na vypuknutí povstání, plánované na dobu dostatečného přiblíţení fronty. Místy události dokonce připomínaly spíše manifestačně-politickou atmosféru převratu z 28. října 1918, coţ způsobila právě ona zpráva o úplné poráţce Německa. Navíc v té době se fronta nacházela ještě více neţ dvacet kilometrů od města, tudíţ nebyla naděje na včasné probití se osvoboditelských armád k městu, coţ mělo být právě původním předpokladem zahájení ozbrojených akcí přerovských odbojářů. Postavení města jako důleţité křiţovatky nutné pro hladký ústup německých sil odsoudilo povstání jiţ po několika hodinách k potlačení, kvůli čemuţ padlo v bojích i následných represích za oběť kolem 50 občanů. Neúspěch povstání a poprava klíčových účastníků způsobila, ţe samotný průběh povstání nebyl ihned po válce řádně zdokumentován. Naopak se objevily četné nepřesnosti včetně snah některých jedinců si přisvojit zásluhy jiných anebo naopak celý význam bagatelizovat. První významnější snahy zmapovat události přerovského 1. května začaly aţ v 60. letech. Výsledný materiál

80

poslouţil k sestavení dosud jediné monografie o těchto událostech, publikované v roce 1975.173 Současné snahy doplnit výklad události novou monografií však naráţí na nezvěstnost rozsáhlého souboru vzpomínek pamětníků, který byl nasbírán v 60. letech. I tak však je z nového důkladnějšího studia dostupných pramenů patrno, ţe se události udály poněkud jinak, neţ je dosud publikováno. Zpřesňování poznatků o přerovském povstání proto významně napomáhají historické fotografie pořízené v průběhu 1. května na různých místech Přerova. Unikátním pramenem je soubor autentických a spontánně vzniklých snímků amatérského fotografa Jiřího Högera, který 1. května pořídil téměř tři desítky takových fotografií a zdokumentoval události ve středu města i v předměstích. Na třiadvaceti dochovaných snímcích se tak před očima odvíjí sled některých událostí na různých místech města, tak jak je fotograf zachytil při svém putování městem. Výjimečnost materiálu dokazuje i to, ţe některé z nich byly hned po válce oceněny v soutěţi Klubu filmových amatérů. Tento vzácný soubor, který v roce 2010 získalo Muzeum Komenského v Přerově, má obrovský pramenný potenciál po přesnější výklad událostí. Vedle samotných pozitivů byly získány i negativy, tudíţ je moţné pořízení snímků také přesněji datovat a zařadit do časové osy událostí. Z uvedeného fotografického materiálu je patrné, ţe Jiří Höger byl účastníkem rozvíjení povstání v pozdních dopoledních a poledních hodinách v centru všeho dění na Dolním náměstí, kde se stal svědkem zajištění jednoduché barikády přehrazující hlavní komunikační trasu ven z města, houfování euforického obyvatelstva, ústupu jednotlivých německých vozidel s vystrašenými osádkami i toho, jak nadšení občané odpojují od pásového tahače těţkou houfnici a sami ji táhnou k budově radnice na spodním konci náměstí. Högrova cesta pak pokračuje blízkou Wilsonovou ulicí, kde potkává další davy obyvatel včetně mladých povstalců s ukořistěnými zbraněmi a na konci ulice svým fotoaparátem zachycuje scénu ukořistění německého pásového tahače, který byl jiţ třetím vozidlem tohoto druhu v rukách povstalců. Z Wilsonovy ulice prochází Höger sousedním Ţerotínovým náměstím a fotografuje osamělého německého vojáka s puškou míjejícího jen dva civilisty. O pouhých pár set metrů dále, na Dolním náměstí však bude tento voják nejspíše odzbrojen davy radujících se civilistů.

(Muzeum Komenského v Přerově)

Z Ţerotínova náměstí vedla Högrova cesta na okraj města, a to nejspíše ulicí Trávník nebo Šířava. Popudem jeho cesty ven z centra všeho dění byly patrně zprávy o přestřelce na periferii, které potvrzoval i vysoký sloup kouře jasně viditelný z místa, kde povstalci ukořistili pásový tahač. Z následujících snímků série totiţ víme, ţe amatérský fotograf došel na křiţovatku ulic Vsadsko, Ke kapličce a Dvořákova na okraji města, kde zachytil hořící cisternu z podniku Optikotechna, která byla zapálena povstalci poté, co se její osádka pokusila projet improvizovaným zátarasem přehrazujícím

173

VOŽDA, Gustav. Přerovské povstání 1. května 1945: Metod. materiál pro vnitřní potřebu organizací KSČ. Přerov : Okresní výbor KSČ v Přerově, 1975. 164 s.

81

hlavní komunikaci z Optikotechny dále do města a k nádraţí. Němci totiţ toho dne začali vyváţet z továrny výrobní zařízení, čemuţ se skupinky povstalců, tvořené z části také zaměstnanci závodu, snaţili zabránit. Jiţ kolem poledne tak zde dochází k přestřelce, při níţ je zapáleno auto, zlikvidována jeho osádka a smrtelně raněn jeden z povstalců, mechanik Optikotechny František Šiška. Tyto události byly dosud datovány k 15. hodině. Ovšem vzhledem k okolnostem Högrovy cesty ze středu města, kdy odcházel aţ po 12. hodině a v té době jiţ bylo navíc po přestřelce, můţeme časový údaj střetu posunout na období právě kolem 12. hodiny.

(Muzeum Komenského v Přerově)

Z místa přestřelky pokračoval Höger ulicí Ke kapličce a zhruba po třech stech metrech přišel do výpadové ulice Ţelatovská, kde zastihl velkou skupinu povstaleckých bojovníků a partyzánů. Zde následně pořídil poslední desítku fotografií, z nichţ se bohuţel zachovala pouze část. V této ulici se fotograf pohyboval zhruba mezi 13. a 15. hodinou, tedy aţ do úplného potlačení povstání. Höger zde byl nejdříve svědkem odzbrojování jednotlivých německých vojáků vstupujících od východu na území města a posléze zde proţil dramatickou situaci pramenící z německého obsazování města, která začalo krátce před 14. hodinou. Jak je patrno ze snímků, ocitla se zde operující povstalecká skupina v nebezpečí obklíčení. Ulice totiţ byla hlavní výpadovou komunikací na východním směru a tedy i vstupním místem ustupujících německých kolon a cesta směrem do středu pak byla v onu dobu jiţ postupně přehrazována německými vojáky potlačujícími povstání ve středu města. Poslední snímky ukazují povstalce orientované nejdříve směrem ke středu města a ve viditelně bouřlivém rozpoloţení, coţ dokládá rostoucí dramatičnost událostí. Povstalci ohroţovaní Němci, kteří postupně vyčišťovali ulice od středu města dále k jeho okrajům, následně museli čelit nebezpečí ze strany německé kolony vstupující do města od východu, se kterou se pokusili vyjednávat, jak ostatně dokládá předposlední snímek série.

(Muzeum Komenského v Přerově)

82

Vůbec poslední snímek z 1. května 1945 zachycuje povstalecké velitele, jak po silnici následují parlamentáře. Muţem ve vojenské blůze, čepici a vojenském opasku, který se nachází i na předchozích snímcích, je příslušník partyzánské skupiny z nedalekých Dobrčic Petr Šimek, který v dopoledních hodinách přijel se svými kolegy na pomoc povstání. Při následném vyjednávání se však situace vyostřuje a mnozí účastníci opouští přes dvory okolních domů a jejich zahrady nebezpečné místo. Brzy nato se strhla prudká přestřelka s německými obrněnými vozidly, během níţ byl před zobrazenou selskou usedlostí smrtelně raněn ruský partyzán Vladimir Sedych a zastřelen mladý přerovský knihař Vlastislav Praţák. V tomto nerovném boji museli zbylí bojovníci i civilisté evakuovat své raněné a dostat se s nimi z pasti hrozícího obklíčení, proniknout do okolních domů a jejich zahradami uniknout ven z města a ukrýt se před represemi.

(Muzeum Komenského v Přerově)

V. 3. Trendy prezentace historické fotografie V současnosti jsou historické fotografie prezentovány laické i odborné veřejnosti nejčastěji prostřednictvím výstav, přednášek, publikací případně internetových stránek. Ve většině případů však historická fotografie slouţí jako ilustrace nebo dokument s pohyblivou mírou

prostoru

věnovaného

výsledkům

interpretace.

Rozšířené

jsou

samozřejmě

i monotematické výstavy či publikace věnované výhradně fotografii, ovšem i v těchto případech jsou prezentované snímky často doprovázeny pouze stručnou popiskou, která stěţí vystihuje zachycenou historickou skutečnost v celé její šíři a nedává prostor pro vyuţití pramenné hodnoty. Typickým příkladem jsou v dnešní době dosti rozšířené a čtenářsky oblíbené publikace reprodukující historické fotografie resp. pohlednice určité obce či regionu. Obzvláště pohlednice jsou však pojímány spíše jako umělecká díla neţ historické doklady, a tudíţ postrádají podrobnější údaje o zobrazeném prostoru, které mohou být přínosné jak pro laické čtenáře, tak odborníky různých oborů. Lze tak říci, ţe v současné domácí praxi

83

jsou historické snímky s náleţitou interpretací prezentovány jen v omezené míře. Tím spíše je třeba upozornit na počiny, které historické fotografii dávají prostor, který si zaslouţí. Dlouhodobě se historické fotografii v podmínkách českých zemí věnuje publicista Pavel Scheufler, který se specializuje na období do roku 1918. Výsledky jeho práce lze nalézt v několika monografiích174 a také na jeho webových stránkách. Právě na webových stránkách jsou dohledatelné články ze seriálu Tajemství historické fotografie175, který vychází od září roku 2014 na stránkách týdeníku Reportér. Poutavou formou představuje čtenářské veřejnosti výsledky procesu analýzy a interpretace, které však obdobně jako anglosaská praxe nazývá „čtením fotografií“. Takový způsob prezentace pak plně vyuţívá potenciálu historické fotografie a je schopen recipientovi zprostředkovat atmosféru a kaţdodennost konkrétní epochy. Slibně se rovněţ jeví edice nakladatelství Mladá fronta nazvaná České květnové povstání ve fotografii. Jak jiţ název napovídá, jedná se o převáţně prezentaci historických fotografií pořízených na konci 2. světové války na našem území. Vedle událostí z povstání je zde zachyceno i osvobození, coţ z edice dělá mimořádného průvodce po jedné z nejvýznamnějších událostí našich novodobých dějin. Kaţdý titul obsahuje cca 100 aţ 300 fotografií v kvalitním rozlišení, opatřených různě obsáhlým popisem. Rozsah popisu je individuálně nastaven autory dle prostorových moţností, vypovídací hodnoty tematických referentů a patrně i mírou schopnosti autora provést analýzu a interpretaci snímku. Jako vzorový lze pak uvést titul Květen 1945 v jiţních Čechách176, který nastavil přijatelný standard interpretačního hlediska prezentace historických fotografií. Jako poslední příklad můţe poslouţit vlastní zkušenost z prezentace historických fotografií formou publikování na stránkách periodika. Během působení na pozici správce fotoarchivu jsem si uvědomil, ţe mnohé snímky mají značný prezentační potenciál, ale nejsou náleţitě prezentovány, jelikoţ kapacita výstav umoţnila kaţdoroční zveřejnění jen omezeného mnoţství snímků a často s minimálním prostorem pro interpretaci. Moţným řešením zvýšení působení byla publikace v regionálním tisku, kde vznikl prostor pro otištění historické fotografie v přijatelném formátu a hlavně připojení dostatečně dlouhého popisu, který mohl konečně plně zprostředkovat výsledky analýzy a interpretace. Od března 2011 vyšlo na stránkách týdenní přílohy Přerovského deníku Nové Přerovsko přes sto

174

Z bohaté tvorby lze zmínit např. tyto práce, které mohou být i přínosným zdrojem komparačních snímků: SCHEUFLER, Pavel et al. Praha 1848-1914: čtení nad dobovými fotografiemi. Praha: Panorama, 1984. 293 s. Fotografie / Panorama. SCHEUFLER, Pavel. Praha 1848-1914: hledání ztraceného města. Praha : Baset, 2004. 310 s. ISBN 80-7340-056-1 SCHEUFLER, Pavel. Fotografie před 100 lety: "Tvář včerejška" aneb fotografie jako dokument soudobého životního stylu: Cheb 3.12.1999-1.1.2000. Cheb : Galerie 4 - galerie fotografie, 1999. 31 s. 175 Čtení fotografií *online+. Pavel Scheufler. *cit. 10. 11. 2015+. Dostupné z WWW: http://scheufler.cz/csCZ/fotohistorie/cteni-fotografii.html 176 KOS, Vladimír. Květen 1945 v jižních Čechách. Praha: Mladá fronta, 2012. 253 s.

84

pokračování seriálu nazvaného Zmizelý Přerov ve fotografii, který představoval nejen dřívější podobu města, ale také stavební vývoj spolu s kaţdodenností a hmotnou kulturou.177 V. 4. Jak dál v prezentaci historické fotografie? Výše nastíněné standardy soudobé prezentace vyvolávají otázku, jakým způsobem k problematice přistupovat, aby se tak co nejvíce vyuţilo mnohdy náročného procesu analýzy a následné interpretace a zvýšil se dopad historické fotografie na recipienta. Nejčastěji se prezentace historické fotografie děje prostřednictvím výstav resp. expozic a rovněţ publikační činnosti. Výstavní prezentace můţe mít na základě svého tématu různé podoby, ovšem fotografie zde plní zpravidla roli ilustrace, dokumentu případně přímo solitérního exponátu nebo substitutu.178 Vypovídací hodnota a její dopad na recipienta jsou pak dány kvalitou vyobrazení a textovým doprovodem. Co se týče kvality zobrazení je v současné době ţádoucí vyhnout se prezentaci originálů a vyuţívat digitalizované kopie, které po úpravách mají větší kvalitu vyobrazení, zaručující vyšší čitelnost a tudíţ i vypovídací hodnotu. Nezanedbatelnou roli v tomto případě hraje faktor ochrany sbírkové předmětu – originál tak není vystaven nadměrnému viditelnému i ultrafialovému světelnému záření a opotřebovávání instalační adjustací. Jelikoţ je muzejní prezentace v kategorii výstav a expozic často spojena s trojrozměrným sbírkovými předměty je upozadění fotografie jakoby nasnadě. Nicméně bez fotografií, byť v minimální ilustrační úloze se ţádná prezentace jakéhokoliv fenoménu neobejde. Sebezajímavější exponáty instalované sebeatraktivnějším způsobem nemohou samy o sobě zprostředkovat prezentovanou skutečnost. Dokreslení doby a přiblíţení atmosféry období novodobých dějin nejlépe doplní historická fotografie, z čehoţ ostatně vyplývá právě důleţitost problematiky analýzy a interpretace. Fotografiím je ovšem při prezentaci nutné dát patřičný prostor a neomezovat je pouze na ilustrační roli, protoţe pak jsou výsledky procesu analýzy a interpretace v podstatě „zahozeny do koše“. Samozřejmě uplatnitelnost fotografií v tomto druhu prezentace je proměnná a vţdy záleţí na hlavním tématu, ovšem zejména běţná prezentace „dějinného příběhu“ nebude bez těchto obrazových dokladů nikdy plně srozumitelná. Tento minimální ilustrační standard je však moţno programově změnit a dát historické fotografii prostor, který si zaslouţí. Role historické fotografie je ve výstavním typu prezentace často pevně spojena s textem. To je fakt, který na jedné straně nelze změnit, ale na druhé straně je zároveň hlavním kamenem úrazu. Zkušenosti muzejně-výstavní kritiky jsou plné příkladů chybného

177

SEHNÁLEK, Petr. Zmizelý Přerov ve fotografiích. Nové Přerovsko, 2011-2013. příloha ke kávě, s. 13. ISSN 1213-2004. 178 BENEŠ, Josef. Základy muzeologie. Opava : Ústav historie a muzeologie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity, 1997.s.94.

85

pojetí textových částí. Výstavy a expozice se často stávají „knihami na zdech“, přičemţ téměř polovina návštěvníků nečte ani běţně dlouhé popisky. Nedostatky v podobě přílišné délky, špatné čitelnosti či nesrozumitelnosti textů pak sniţují ochotu i schopnost recipientů texty číst.179 A bez doprovodného textu pak na vypovídací hodnotě ztrácí i prezentovaná historická fotografie. Řešením tak můţe být uţší propojení textu s fotografií na informačním panelu, kdy text je rozporcován do menších celků ve formě jakých si rozšířených popisek v délce asi jednoho odstavce. V tomto případě tvoří text s fotografií kompaktní celek a vypovídací hodnota obou částí je vzájemně provázána a na sobě závislá. Celková délka textu se rozdělením opticky zmenšuje. Výběrem atraktivních fotografií se zvyšuje recipientův zájem na přečtení doprovodné popisky. V ideálním případě lze vhodnou kombinací fotografií a textového doprovodu docílit poutavého a srozumitelného převyprávění příběhu a tím dosaţení vyváţené subjekt-objektové relace mezi expedientem na jedné a recipientem na straně druhé.180 Příklad prezentace výstavní formou: Zabezpečovací zařízení na ţeleznici

(Převzato z výstavy Podívání o mašinkách : 170 let ţeleznice na střední Moravě) 179 180

KESNER, Ladislav. Marketing a management muzeí a památek. Praha : Grada, 2005. s.187. STRÁNSKÝ, Zbyněk. c.d. s. 46.

86

Bohuţel schopnost a chuť recipientů vnímat celistvě prezentovanou problematiku v rámci muzejních výstav klesá, tudíţ je nutné zvaţovat i další mentálně „jednodušší“ varianty prezentace historické fotografie, aby mohl být její potenciál co nejvíce vyuţit. Jednou z moţností je propojení s trojrozměrnými sbírkovými předměty, které bez kontextualizace ztrácí vypovídací hodnotu a samy o sobě nejsou často schopny sdělit náleţitosti svého primárního kontextu.181 Běţným řešením je textový doprovod, čímţ však opětně vzniká problém s ignorací ze strany recipienta. Efektním způsobem kontextualizace je vytvoření znakové soustavy v podobě interiérů památkových objektů nebo dioramat. Výstavba dioramat je však technicky náročná a nelze ji uplatnit při kaţdé příleţitosti.182 V procesu kontextualizace tak hraje významnou roli právě historická fotografie, která často sama o sobě dokáţe názorně objasnit původní kontext trojrozměrného exponátu a v kombinaci s ním a vhodně upraveným textem následně zprostředkovat efektivní vhled do dobové kaţdodennosti a hmotné kultury. Pro větší názornost a zatraktivnění je vhodné text zakomponovat přímo do fotografie a vhodným grafickým způsobem upozornit právě na referenty respektive situaci odkazující na primární kontext exponátu. Zásadní části sdělení jsou tak umístěny přímo ve fotografii tudíţ je recipient nemůţe přehlédnout a „mimoděk“ si je současně přečte při jejím prohlédnutí. Úprava fotografie v takovém případě můţe v podstatě vycházet z názorných ilustrací typických pro encyklopedickou literaturu. Příklad prezentace publikační i výstavní formou:

(Převzato LAPÁČEK, Jiří a kol. Výjimečný most na výjimečném místě: Tyršův most, Přerov) 181

KESNER, Ladislav c.d. s. 183. Nelze v tomto ohledu zapomenout na klíčovou roli historické fotografie právě při přípravě a instalaci diroamatu, přičemž plní rolo jednoho z hlavních pramenů. 182

87

Výše uvedené moţnosti prezentace sice vyhrazují historické fotografii v závislosti na okolnostech často i značný prostor, ale tato zde stále zastává spíše ilustrační doprovodnou roli. Samostatný status plnohodnotného exponátu mohou historické snímky získat při prezentaci galerijního typu. Typickým příkladem mohu být výstavy pohlednic či stavebního vývoje. Aby fotografie plně představila svůj potenciál, musí dostat prostor jak kvalita zobrazení, tak výsledky analýzy a interpretace v podobě rekonstrukce zachycené historické skutečnosti. Recipient musí dostat prostor si ve fotografii sám „číst“ a za pomoci vlastní představivosti se doslova ponořit do příběhu vyprávěného historickými snímky. Ještě většího významu však v tomto způsobu prezentace nabývá otázka adekvátnosti textového doprovodu. Celková míra sdělování příběhu „ukrytého“ ve fotografii je zpravidla přímo úměrná rozsahu textu. Text se dá opět opticky zkrátit rozdělením na menší pasáţe, které mohou být jako menší popisky směřovány ke konkrétnímu referentu či situaci na fotografii. Pokud je snímek upraven do většího formátu, objem textového doprovodu se ve výsledném celku rovněţ opticky sníţí. Na atraktivnosti, obdobně jako v předchozím případě kontextualizace trojrozměrného exponátu, přidá vhodná grafická úprava, jeţ můţe spočívat kupříkladu ve vyčlenění výřezů detailů mimo celek fotografického obrazu, coţ zvyšuje názornost. Místo textového doprovodu lze vyuţít mediátora v podobě kustoda anebo audiovizuálních programů. Historická fotografie tak v muzejně výstavní prezentaci plně vyuţívá svůj potenciál a představuje stěţejní součást takového prezentačního média, které umoţňuje recipientovi velmi vysokou míru poznání skutečnosti. Specifickou moţností, kterak samostatně prezentovat historické fotografie je forma přednášky, jeţ můţe být postavena výhradně na informačním potenciálu jednotlivých snímků.183 Tento způsob prezentace navíc umoţňuje bezprostřední přijetí zpětná vazbu od recipientů, kteří případně mohou často doplnit stávající výsledky analýzy o vlastní vzpomínky a další zachycené poznatky. Obdobně se historické snímky mohou prezentovat prostřednictvím audiovizuálního programu, jenţ je představován samostatně nebo jako doprovodná aktivita výstavy nebo expozice. Patrně nejjednodušším a přitom účinným způsobem, jak prezentovat historické fotografie, je jejich publikování v tisku. Nejrozšířenější formou sice opět zůstává ilustrace či dokumentace, ovšem stránky knih, časopisů i novin poskytují dostatek prostoru, aby snímek mohl být opatřen náleţitým doprovodným popisem, jenţ plně reflektuje výsledky analýzy. Navíc v případě tohoto způsobu prezentace nečiní recipientovi délka textu zpravidla problém, jelikoţ primárně očekává, ţe získá nové poznatky. Historická fotografie za těchto okolností působí na recipienta v jeho domácím prostředí, můţe se k ní kdykoliv vrátit, coţ jen zvyšuje účinnost prezentace. Určitou nevýhodu ovšem můţe být sníţená kvalita reprodukce snímku, 183

FAJSTAUEROVÁ, Hana. Prezentace a využívání historických fotografií v Regionálním muzeu a galerii v Jičíně. In Historická fotografie. Sborník pro prezentaci historické fotografie. Brno – Praha: Technické muzeum v Brně – Národní Archiv v Praze, 2011, s. 74-76.

88

jeţ stěţuje rozpoznání některých popisovaných detailů, čímţ dochází ke sníţení výsledného účinku informačního potenciálu.

Příklad prezentace na stránkách periodika: Hlavní areál Středomoravské výstavy Rok devatenáctistý třicátý šestý probíhal v Přerově zejména ve znamení, na místní poměry velké a mimořádné události, kterou byla velkolepá Středomoravská výstava, jeţ se tehdy promítla i do vzhledu města. Hořečnatě se dokončovala monumentální stavba nové sokolovny. Z ulic mizely stařičké zchátralé stavby, které do té doby hyzdily tvář Přerova, taktéţ se chystala rozsáhlá slavnostní výzdoba; zkrátka celé město procházelo v očekávání tisíců návštěvníků výstavy generálním úklidem. Zásadní, byť pouze dočasnou změnou bylo postavení hlavního výstavního areálu na pravém břehu Bečvy, v prostoru mezi lávkou a parkem Michalov.

(Muzeum Komenského v Přerově)

Výstaviště navrţené stavitelem ing. Aloisem Pilcem se stalo součástí historie stavebního vývoje města a dnes nám jej připomíná kupříkladu záběr pořízený začátkem léta onoho roku z výšin padákové věţe, který se stal motivem jedné z mnoha propagačních pohlednic. Právě na výstavišti a také téměř ve všech školních budovách byly na dobu od 20. června do 16. srpna 1936 instalovány expozice státní správy a obecní samosprávy, dopravy, kultury, školství, sportu, peněţnictví, obchodu, průmyslu ţivností či spolkového ţivota. Do ústředního výstavního areálu se vstupovalo dvěma vstupy: hlavním z Máchovy ulice a vedlejším z ulice Bezručovy. Z Máchovy ulice se z míst před branou do Michalova kolmo vcházelo do 35 metrů dlouhé hlavní třídy výstaviště. Uprostřed byla vysázena zeleň a po stranách postaveny výstavní pavilony. Hlavní třída ústila do výstavního náměstí, do něhoţ byl moţný přístup vedlejším vchodem z Bezručovy ulice. Ostatně výstavní náměstí se přehledně rozprostírá na přiloţeném snímku. V pozadí vlevo se u vedlejšího vstupu nachází rozlehlý pavilon

89

Středomoravských elektráren. Na něj dále navazoval (z našeho pohledu vlevo, blíţe) pavilon obchodu, ţivnosti a průmyslu I. a nakonec pavilon kavárny a restaurace Františka Bubeníka. Zde bylo k dispozici posezení pod rozměrnou střešní konstrukcí či přímo pod širým nebem. Stolky rozmístěné v sousedství upraveného parčíku zasahovaly aţ do plochy výstavního náměstí směrem k pavilonům na opačné straně. Tam (na snímku tedy zcela vpravo) se nacházel pavilon obchodu, ţivnosti a průmyslu II., se kterým dále sousedil pavilon města Přerova. V jeho okolí byly roztroušeny stánky přerovských i okolních ţivnostníků. Kolmo na přerovský pavilon stál nejprve hudební pavilon a s ním sousedící pavilon hanáckých měst, lemující jiţ výstavní třídu, odkud do areálu proudili návštěvníci od hlavního

vstupu

v Máchově

ulici.

Podél

hlavní

třídy

dále

stály

samostatné

pavilony

středomoravských spořitelen, záloţen a místních firem Zejda a Vrba a Praţák. Rovnoběţně s hlavní třídou se na vzdálenějším konci rozprostírala třída trţní tvořená stánky nejrůznějších firem z Přerova a jiných blízkých i dalekých míst. Součástí výstavy byl také zábavní park rozprostřený za Michalovem. Zde houpačkám, autodromu, kolotočům, střelnicím, toboganu, housenkovým drahám či cirkusu vévodila padáková věţ Masarykovy letecké ligy pro bezpečný seskok padákem. Jak jiţ bylo zmíněno, Přerov vítal statisíce návštěvníků výstavy svým upraveným vzhledem a vkusnou výzdobou. Speciálně pro nadcházející výstavu byly postaveny dokonce nové veřejné záchodky v Komenského třídě, Palackého ulici, u náměstí Svobody a na Gayerově nábřeţí blíţe lávky. Kapitolou samo o sobě by bylo povídání o slavnostním osvětlení, které po dobu výstavy atraktivně ozařovalo hlavní přístupové trasy k výstavišti a rovněţ zámek, park Michalov či farní kostel sv. Vavřince. Přístupy vedoucí k areálu byly také vyzdobeny četnými vlajkami a transparenty, coţ lze postřehnout v případě lávky či Gayerova nábřeţí. Za povšimnutí rovněţ stojí volný pohled na Horní náměstí, zmizelou ulici Pod valy, starou sokolovnu u Tyršova mostu či výhled aţ na Benešovo nábřeţí a areál Středomoravských elektráren, jasně rozpoznatelný dle dvojice vysokých komínů.184

Posledním způsobem zprostředkování historické fotografie je vyuţití v rámci audiovizuálních programů a on-line prezentací ve virtuálním prostředí. Překotný technický vývoj a stále rostoucí závislost společnosti na jeho výdobytcích značně znevýhodňuje tradiční formy prezentace. Nové technické prostředky zvyšující interaktivitu a tím atraktivnost prezentačních programů nalezly cestu i do paměťových institucí. Ty se však ve svém úsilí pokouší drţet krok s komerční sférou a jejími médii, coţ je problematické řešení. Paměťové instituce nedisponují ani zdaleka takovými moţnostmi jako komerční sektor a navíc mají své vlastní specifické poslání, tudíţ je ţádoucí, aby v této oblasti šly vlastní cestou. Ostatně návštěva muzea či vyuţívání jeho produktů má nabídnout recipientovi něco jiného, neţ běţné věci v jeho uspěchaném a ustaraném ţivotě. Poskytnutí zábavy a poučení v reţii paměťové instituce má být zklidňující, inspirující, motivující k obratu k vlastním kořenům a celkově prospěšné pro další poznání světa. A tyto myšlenku by měly respektovat rovněţ 184

SEHNÁLEK, Petr. Zmizelý Přerov ve fotografiích : Hlavní areál Středomoravské výstavy. Nové Přerovsko, 2013, roč. 22, č. 14. příloha ke kávě, s. 12. ISSN 1213-2004.

90

interaktivní prvky. Z těchto premis vyplývá, ţe zde nastává velká příleţitost pro historickou fotografii, aby plně „převyprávěla svůj příběh“. Vyuţití digitálních technologií totiţ můţe znásobit její informační potenciál a úspěšně ho předávat dál dalším generacím. Nasnadě je třeba vyuţití historických fotografií při výrobě animací a rekonstrukcí přibliţujících průběh událostí nebo vzhled jiţ neexistujících objektů či krajinných celků. Virtuální webové prostředí je v současnosti plné nejrůznějších historických snímků, které jsou však odtrţeny od primárního kontextu a tím pro běţného recipienta často nesrozumitelné. Přitom kupříkladu historické snímky obcí jsou mezi jejími obyvateli či rodáky velmi oblíbené, i kdyţ jsou prezentovány jen s minimem informací z původního kontextu.185 Pokud paměťové instituce dobře uchopí tuto moţnost veřejné prezentace, mohou ovlivnit značné mnoţství recipientů a dokonce je motivovat k návštěvě svého kamenného sídla. Řešením můţe být prezentační program, v němţ jsou historické fotografie ve vysokém rozlišení, umoţňující rozpoznání všech podstatných detailů, propojeny s doplňkovou výpravnou textovou informací. Informační potenciál by zde byl posílen i o doprovodné poznatky k příbuzným fenoménům, čímţ by vznikl propojený systém obsahující veškeré, pro veřejnou prezentaci vhodné, výsledky analýzy a interpretace. Toto médium by ve výsledku mohlo nabídnout vyčerpávající vhled do kaţdodennosti a hmotné kultury, v míře nastavené tématem

konkrétní

fotografie.

Vytvoření

takového

interaktivního

systému

efektivní

prezentace informační hodnoty historické fotografie je samozřejmě náročné na realizaci, nicméně je dalším prostředkem k postiţení důleţitosti pramenného potenciálu fotografických snímků a v budoucnu můţe být pro paměťové instituce prostředkem k získání přízně veřejnosti i v podmínkách neustále se prohlubující digitalizace společnosti. Závěrem je však nutné zdůraznit, ţe nejde ani tak o to, jaký způsob prezentace je nejvhodnější, ale hlavně o uvědomění si, ţe prezentace jako taková je vlastně logickým následovníkem procesu analýzy a interpretace. Bez zprostředkování veřejnosti ztrácí práce s historickou fotografií smysl, jelikoţ potenciál tohoto, v mnoha případech cenného a jedinečného, historického pramene zůstává nevyuţit.

185

Důkazem jsou četné specializované skupiny na sociálních sítích určené ke vzájemnému sdílení historických snímků konkrétních obcí či regionů.

91

VI. ZÁVĚR

Historická fotografie zastává důleţité, byť zatím plně nepřiznané postavení v systému pramenné základny historických věd.

Zdrţenlivost mnoha historiků vůči fotografickým

dokladům je způsobena tradičním důrazem a orientací na písemné prameny a rovněţ absencí teoretické rámce, na jehoţ základech by mohla být postavena metodologie praktického výkonu kritické analýzy fotografického obrazu. Výsledkem je opomíjení informačního a prezentačního potenciálu fotografie a poměrně malý zájem odborné obce o „neuměleckou“ stránku fotografického obrazu. Fotografie je totiţ odborníky v praxi nejčastěji reflektována jen z hlediska umělecké hodnoty a informační potenciál leţí ladem. Přitom historická fotografie můţe být někdy pouze jediným dostupným pramenem či poukázat na souvislosti, které by z tradičných písemných pramenů ani nebyly zřejmé. Fotografický

obraz

taktéţ

nabízí

věrný

obraz

historické

skutečnosti

a

názorně

zprostředkovává četné jevy kaţdodennosti a hmotné kultury, které nemusí být ani náleţitě postiţeny v pramenech písemných. Tato premisa jednoznačně dokládá plnohodnotné postavení historické fotografie v systému pramenné základny, coţ je ostatně jednotící linkou celé práce. Právě tato unikátní vlastnost fotografie jako obrazu dobové reality, motivovala některé odborné pracovníky k intenzivnějšímu zájmu, díky čemuţ jsou dnes jiţ přece jen dostupné práce, které posunují míru teoretického vhledu do problematiky nebo přinášejí poznatky praktického rázu, a tím mohou s ostatními relevantními vědami vytvořit teoretický rámec procesu kritické analýzy historické fotografie. Dosavadní absence teoretické základny zatím bránila vytvoření metodiky kritické analýzy historické fotografie, jeţ by mohla být nápomocná odborným pracovníkům při praktické práci s tímto druhem pramenu, a tím případně i zvýšení vyuţívání dosud podceňovaného informačního potenciálu. Ovšem na základě stěţejní monografie Filipa Wittlicha, která se otázkou historické fotografie a jejího postavení v pramenné základně historické fotografie u nás poprvé obšírněji zabývala, mohl být návrh této metodiky určené k usnadnění praktického výkonu kritické analýzy konečně vytvořen. Navrţená metodika vyuţívá tradiční postupy kritické analýzy pro práci s hlavními druhy pramenů v oboru historických věd. Součástí je tedy kritika ověřující autenticitu a pravost, jakoţ i další moţné zásahy k ovlivnění vypovídací hodnoty. Jiţ během této fáze se fotografie rozděluje na jednotlivé obsahové znaky, tzv. referenty, které vytváří jak celkovou scénu snímku, tak i konkrétní situací, jeţ je ústředním motivem fotografického obrazu. Identifikace a zpracování jednotlivých referentů je nezbytným předpokladem pro určení základních údajů o snímku tj. lokalitě, dataci, odehrávající se situaci a zúčastněných osobách, jakoţ i autorství. Zjištění těchto údajů a jejich sestavení do souvislostí poskytuje 92

základ pro rekonstrukci příběhu zachycené historické skutečnosti, tedy její interpretaci, jeţ je nakonec formou některé z prezentačních forem předkládána odborné i laické veřejnosti nebo slouţí jako pramen další vědecké badatelské činnosti. Stěţejní roli v kritické analýze hrají referenty, jejichţ základní výčet je k navrhované metodice přiloţen. Bez základní orientace v problematice moţných obsahových znaků totiţ nelze analýzu historické fotografie uskutečnit, neboť odborný pracovník nebude vědět, dle čeho se při zjišťování lokality či datace řídit. Předkládaný nástin systému referentů nemůţe být samozřejmě úplný či všeobjímající, ovšem poskytuje mnoho praktických vodítek, jeţ jsou dále názorně rozebírána v praktických ukázkách jednotlivých fází metodiky. S vyuţitím poznatků o jednotlivých referentech, případně po podrobném seznámení se s nimi pomocí předkládané referenční literatury a rovněţ uvedených pomůcek můţe po určité přípravě aplikovat metodiku analýzy kaţdý odborný pracovník. Návodnost metodiky samozřejmě nemůţe být všeobjímající a připravit odborného pracovníka na všechny situace zachycené na historické fotografii, ale metodika jako taková mu uţ udává jasný směr a priority. V úvodních pasáţích této práce bylo nastíněno, ţe kvalita procesu analýzy obrazových pramenů závisí na erudici vykonavatele této činnosti. Ta je přirozeně odvislá od vzdělání a zkušenosti. Odborné vzdělání historického zaměření se však problematiky vyuţívání historické fotografie dotýká pouze okrajově a někdy i vůbec, coţ se můţe odrazit i v návyku tento pramen podceňovat. To se posléze v budoucí praxi můţe projevit aţ stereotypním ignorováním její významné pramenné hodnoty. Praktickými zkušenostmi pak chápeme léta nabývanou určitou „osobní a místní“ znalost daného regionu nebo specializace. Tyto systémové nedostatky můţe změnit předkládaná jednoduchá metodika zaměřená na praktický výkon. Minimálně lze od ní očekávat zvýšení míry povědomí, nastavení

základních

standardů

a

celkové

zvýšení

zájmu

odborných

pracovníků

o problematiku kritické analýzy historické fotografie. Výsledkem bude aktivnější přístup k tomuto druhu pramene, zvýšení kritického posuzování jeho obsahu, jakoţ i přejímaných informací, coţ se projeví minimálně ve sníţení počtu chybně určených fotografií a publikování z toho vycházejících zavádějících závěrů. Jakákoliv metodika však ještě sama o sama o sobě nezaručí, ţe výsledky analýzy budou náleţitě vyuţity. Obzvláště v muzejním prostředí je třeba takto zjištěné poznatky dále předkládat veřejnosti a plnit hlavní úlohu instituce, vycházející ze základních myšlenek muzeologické vědy. Má-li se historická fotografie konečně dočkat plného vyuţití svého potenciálu, musíme s procesem kritické analýzy spojit i náleţitosti prezentace. Výsledek analýzy spočívající v interpretaci totiţ umoţňuje nejrůznějšími prezentačními formami či médii oslovit veřejnost a takto jí pomocí fotografického obrazu zprostředkovat poznání dané historické skutečnosti. A právě přes interakci s veřejností můţeme dosáhnout dojít konečné rehabilitace pramenné hodnoty fotografie i u odborné obce. Ostatně historická fotografie se 93

v poslední době těší u laické veřejnosti velkého zájmu a je jen na odborných pracovnících paměťových institucí, jak dokáţou vyuţít tohoto trendu k upevnění postavení či zvýšení prestiţe sebe i mateřské instituce ve společnosti. Ať uţ bude předkládaná metodika vyuţívaná či nikoliv, je třeba ji, stejně jako celou práci, chápat jako příspěvek k všeobecnému uznání zásadní role historické fotografie ve vědecké i prezentační činnosti, a tím i přiznání nezbytnosti systematicky prováděné kritické analýzy fotografického obrazu. Vţdyť je třeba si uvědomit, ţe v muzejním prostředí bez ní nelze provést plnohodnotnou evidenci II. stupně a následně náleţitě zpřístupnit sbírkový předmět v podobě historické fotografie veřejnosti prostřednictvím některého ze způsobů prezentace.

Závěrem je ještě nutné zdůraznit, ţe metodika samotná se nemůţe stát

všelékem a odborný pracovník musí při prácí s historickou fotografií vţdy věnovat mimořádnou

pozornost

detailu

a

umět

si

dávat

jednotlivé

poznatky

vycházející

z identifikovaných referentů do souvislostí. Na základě některých postřehů se sice můţe zdát, ţe analytik fotografických pramenů musí být trochu vševěd a všeuměl, ovšem je to právě metodika, systém klíčových referentů, dostupná škála pomůcek v kombinaci s vlastní znalostí problematiky a logickým uvaţováním, co mu ve výsledku zajistí určení většiny snímků, které se mu dostanou „na stůl“, a jejich následující patřičnou prezentaci.

94

VII. RESUMÉ

Předloţená práce pojednává o významném, byť zatím podceňovaném významu historické fotografie. Ta je totiţ důleţitým druhem historického pramenu a často disponuje velkým informačním a zároveň prezentačním potenciálem. Jejich plné vyuţití je však sníţeno absencí specializované metodiky pro kritickou analýzu, coţ je proces, jímţ se z obsahu historické fotografie vytěţují veškeré podstatné údaje. Hlavním cílem práce je poskytnout návrh metodiky kritické analýzy historické fotografie s praktickým návodem ke zjištění datace, lokality, autora snímku a také zachycené situace. Vodítkem k určování výše uvedených údajů jsou tzv. referenty tj. obsahové znaky kaţdé fotografie. Součástí práce je seznam hlavních skupin referentů a jejich zástupců včetně návodu, jak je při procesu analýzy vyhodnocovat. Vedle samotného postupu analýzy se autor věnuje i následnému procesu interpretace, který je brán jako neoddělitelný pokračovací krok analýzy a zároveň nezbytný předpoklad další prezentace. Právě ta je pojímána jako logický následovník procesu kritické analýzy a interpretace, proto práce obsahuje i nástin moţností účinného vyuţití pramenné hodnoty fotografie v procesu zprostředkování veřejnosti. Analýza, interpretace a prezentace jsou v případě historické fotografie brány jako navzájem propojené a na sebe navazující procesy.

95

VIII. PRAMENY A LITERATURA

VIII. 1. Prameny Muzeum Komenského v Přerově. Fond fotografie, filmy, videozáznamy a jiná média, sign. F 153. Muzeum Komenského v Přerově. Fond fotografie, filmy, videozáznamy a jiná média, sign. F 4896 Muzeum Komenského v Přerově. Fond fotografie, filmy, videozáznamy a jiná média, sign. F 7231. Muzeum Komenského v Přerově. Fond fotografie, filmy, videozáznamy a jiná média, sign. F 7290. Muzeum Komenského v Přerově. Fond fotografie, filmy, videozáznamy a jiná média, sign. F 13750/14. Muzeum Komenského v Přerově. Fond fotografie, filmy, videozáznamy a jiná média, sign. F 14368. Muzeum Komenského v Přerově. Fond fotografie, filmy, videozáznamy a jiná média, sign. F 14369. Muzeum Komenského v Přerově. Fond fotografie, filmy, videozáznamy a jiná média, sign. F 14372. Muzeum Komenského v Přerově. Fond fotografie, filmy, videozáznamy a jiná média, sign. F 14374. Muzeum Komenského v Přerově. Fond fotografie, filmy, videozáznamy a jiná média, sign. F 14376. Muzeum Komenského v Přerově. Fond fotografie, filmy, videozáznamy a jiná média, sign. F 14378. Muzeum Komenského v Přerově. Fond fotografie, filmy, videozáznamy a jiná média, sign. F 14379. Muzeum Komenského v Přerově. Fond fotografie, filmy, videozáznamy a jiná média, sign. F 14382. Muzeum Komenského v Přerově. Fond fotografie, filmy, videozáznamy a jiná média, sign. F 14383. Muzeum Komenského v Přerově. Fond fotografie, filmy, videozáznamy a jiná média, sign. F 14384.

96

Muzeum Komenského v Přerově. Fond fotografie, filmy, videozáznamy a jiná média, sign. F 14385. Vojenský historický ústav. Fond XIX : Historická fotografie, sign. XIX20489_8. VÚA – VHA. Fond 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR : SSSR IX, sign. 3/17/4/2. Válečný deník 2. tankového praporu. Automapa ČSSR 1:400000. Díl A. 3. vyd. Praha : Vojenský zeměpisný ústav Praha, 1975. Plán města Přerova 1:7000. 2. vyd. Přerov : Okresní školní úřad v Přerově a Mapový atelier Ed. Fastra v Lounech, 1936.

VIII. 2. Monografie BEK, Jindřich. Lokomotivy let 1860-1900. 1. vyd. Praha : Nadas, 1979. 131, [2] s. Atlas lokomotiv; Sv. 2. BÉKÉSI, László. Sovětské uniformy & militárie 1917-1991 na barevných fotografiích: Ministerstvo obrany SSSR, Rudá armáda, námořnictvo, námořní pěchota, letectvo & výsadkové jednotky. 1. vyd. Praha : Deus, 2008. 144 s. ISBN 978-80-87087-23-7. BÉKÉSI, László. Stalinova válka: sovětské uniformy a militárie 1941-45. 1. vyd. Praha : Dobrovský, 2007. 144 s. Military area. ISBN 978-80-87124-08-6. BENEŠ, Ctirad. Přílba: ochrana i ozdoba válečníka. 1. vyd. Praha : Naše vojsko, 2003. 123 s. Výzbroj a výstroj. ISBN 80-206-0651-3. BENEŠ, Josef. Základy muzeologie. 1. vyd. Opava : Ústav historie a muzeologie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity, 1997. 179 s. BIRGUS, Vladimír a SCHEUFLER, Pavel. Fotografie v českých zemích 1839-1999: chronologie. 1., upr. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. 215 s., [16] s. barev. il. ISBN 807169-902-0. BULAN, Josef Petr. Policejní kalendář. Praha : J. Jiránek, 1943. 242 s. BURIANOVÁ, Miroslava. Móda v ulicích protektorátu. 1. vyd. Praha : Národní muzeum, 2013. 286 s. ISBN 978-80-7036-397-3. ČERNÝ, Jan a kol. Automobily Jawa, Walter a "Z" s karoseriemi Sodomka = Jawa, Walter and "Z" cars with bodywork by Sodomka. 1. vyd. Vysoké Mýto : Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě, 2014. 203 s. Sodomka; 6. ISBN 978-80-904401-4-2. ČTVRTNÍK, Pavel, GALUŠKA, Jan a TOŠNEROVÁ, Patricia. Poštovnictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 1. vyd. Liberec : Knihy 555, 2008. 191 s. ISBN 978-80-86660-23-3.

97

Dějiny hmotné kultury a kaţdodennosti českého venkova devatenáctého a první poloviny dvacátého století. 1. vyd. Praha : Národní zemědělské muzeum Praha, 2007. 341 s. ISBN 978-80-86874-06-7. DEJMAL, Ivan et al. Letem českým světem: obraz proměny českých zemí v odstupu století: 1898-1998. 1.vyd. Lomnice nad Popelkou : Studio JB, 1999. 667 s. ISBN 80-900903-6-2. FIALA, Jiří a SPURNÝ, Miroslav. O moravských zločinech a trestech: Vlastivědné muzeum v Olomouci 27. dubna aţ 16. září 2012. 1. vyd. Olomouc : Vlastivědné muzeum v Olomouci, 2012. 99 s. ISBN 978-80-85037-63-0. FIŠMISTROVÁ, Věra et al. Dějiny přerovského školství. 1. vyd. Přerov : Muzeum Komenského v Přerově, 2012. 207 s. ISBN 978-80-87190-21-0. FOWLER, E. W. W. Nacistické reálie. 1. vyd. Praha : Cesty, 1998. 160 s. ISBN 80-7181-1734. FRANCEV, Vladimír a KLIMENT, Charles K. Československá obrněná vozidla 1918-1948. 2. vyd. Praha : Ares, 2004. 375 s. ISBN 80-86158-40-3. HARÁK, Martin. Autobusy a trolejbusy východního bloku: [1945-1990]. 1. vyd. Praha : Grada, 2014. 224 s., viii s. obr. příl. ISBN 978-80-247-4738-5. HAVELKA, Jaroslav a LUHAN, Cyril. Silniční dopravní značky. 2. vyd. Praha : Nakladatelství dopravy a spojů, 1965. 267 s. HLAVÁČKOVÁ, Konstantina et al. Česká móda 1940-1970: zrcadlo doby. 1. vyd. Praha : Uměleckoprůmyslové muzeum, 2000. 125 s. ISBN 80-7033-017-1. HOFFMAN, Petr. Dějiny státní autobusové dopravy v Československu. II. díl, Poštovní autobusy 1919-1932. 1. vyd. Praha : Andrej Hoffman ve spolupráci s Vydavatelstvím dopravní literatury Litoměřice, 2013. 256 s. ISBN 978-80-86765-16-7. HOZÁK, Jan a SCHEUFLER, Pavel. Tvář průmyslové doby: svědectví fotografie = A portrait of the industrial age: captured in photography. 1. vyd. Praha : ČVUT, Výzkumné centrum průmyslového dědictví ve spolupráci s Národním technickým muzeem v Praze, 2007. 143 s. ISBN 978-80-01-03799-7. CHARBONNIER, Philippe, ed. Spojenečtí vojáci ve 2. světové válce. 1. vyd. Praha : Cesty, 1997. 127 s. ISBN 80-7181-156-4. CHARFREITAG, Jiří a ŠPITÁLNÍK, Zdeněk. Československé legie 1914-1920: stejnokroje a výstroj. 1. vyd. Praha : Ministerstvo obrany České republiky - Vojenský historický ústav Praha, 2014. 94 s. ISBN 978-80-7278-642-8. JAKL, Tomáš. Květnové vítězství: konec skupiny armád Střed. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 2015. 175 stran. ISBN 978-80-204-3685-6. JUNG, Peter. Rakousko-uherská armáda za první světové války. 1. vyd. Brno : Computer Press, 2007. 103 s. ISBN 978-80-251-1520-6. 98

KARPAŠ, Roman. Pohlednice: historie lístků, které zmenšily svět. 1. vyd. Liberec : RK, 2005. 208 s. ISBN 80-903033-5-8. KELNAR, Vratislav et al. Tanková a automobilová technika v Československé armádě. 1. vyd. Praha : Naše vojsko, 1992. 331 s. KESNER, Ladislav. Marketing a management muzeí a památek. 1. vyd. Praha : Grada, 2005. 304 s. Expert. ISBN 80-247-1104-4. KOPECKÝ, Milan. 1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR: tankisté československé zahraniční armády na Východní frontě 1943-1945. 1. vyd. Praha : MBI, 2001. 255 s. ISBN 80-86524-00-0. KOS, Vladimír. Květen 1945 v jiţních Čechách. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 2012. 253 s. České květnové povstání ve fotografii; sv. 3. ISBN 978-80-204-2642-0. KREJČIŘÍK, Mojmír. Česká nádraţí: (architektura a stavební vývoj) = Tschechische Bahnhöfe: (Architektur und Baugeschichte) = Czech railway stations: (architecture and development). 1. vyd. Litoměřice : Vydavatelství dopravní literatury, 2003- . sv. ISBN 80902706-7-0. KREJČIŘÍK, Mojmír. Ţelezniční móda: dějiny ţelezničního stejnokroje v Českých zemích a na Slovensku. Praha : Dokořán, 2003. 143 s., [16] s. obr. příl. ISBN 80-86569-39-X. KRIST, Jan, ed. Fotografie jako ikonografický pramen: 20. stráţnické sympozium: 15.-16. září 2004: sborník příspěvků. Stráţnice : Národní ústav lidové kultury, 2004. 135 s. ISBN 8086156-67-2. KUBA, Adolf. Atlas našich automobilů. [Díl] 1. 1. vyd. Praha : Nadas, 1988. 263 s. Kniţnice motoristů. KUBA, Adolf. Atlas našich automobilů. [Díl] 2., 1914-1928. 1. vyd. Praha : Nadas, 1988. 235 s. Kniţnice motoristů. KUBA, Adolf a SPREMO, Milan, ed. Atlas našich automobilů. [Díl] 3., 1929-1936. 1. vyd. Praha : Nadas, 1989. 249 s. Kniţnice motoristů. ISBN 80-7030-049-3. KUSOVSKÝ, František. Vojenské nákladní automobily Škoda: 1919-1950. 1. vyd. Praha : Grada, 2014. 144 s. ISBN 978-80-247-4827-6. KYBALOVÁ, Ludmila. Doba turnýry a secese. 1. vyd. Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 295 s. Dějiny odívání. ISBN 80-7106-142-5. KYNCL, Jan a kol. Historie dopravy na území České republiky. 1. vyd. Praha : Vladimír Kořínek, 2006. 146 s., [16] s. obr. příl. ISBN 80-903184-9-5. LAPÁČEK, Jiří. Přerov. Vyd. 1. Praha : Paseka, 2010. 68 s., [98] s. obr. příl. Zmizelá Morava. ISBN 978-80-7432-052-1. LAPÁČEK, Jiří a kol. Výjimečný most na výjimečném místě: Tyršův most, Přerov. 1. vyd. Přerov : Muzeum Komenského v Přerově, 2010. 66 s. ISBN 978-80-87190-09-8.

99

Letem Českým Světem, Půl tisíce fotograf. pohledů z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Díl. 1. Praha : J.R. Vilímek, 1898. 1 sv. (nestr.). Letem Českým Světem, Půl tisíce fotograf. pohledů z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Díl. 2. Praha : J.R. Vilímek, 1898. 1 sv. (nestr.). MACHUTOVÁ, Marcela et al. Historie dopravní policie. 1. vyd. Praha : Milpo media, 2009. 159 s. ISBN 978-80-87040-14-0. MINAŘÍK, Stanislav. Automobily 1941/1965. 1. vyd. Praha : Nadas, 1983. 189 s. MINAŘÍK, Stanislav. Automobily 1966/1985. 1. vyd. Praha : Nadas, 1987. 215 s. Móda: obrazové dějiny oblékání a stylu. 1. vyd. Praha : Kniţní klub, 2013. 480 s. ISBN 97880-242-4170-8. Monografie československých známek. Díl 14, Česká poštovní razítka od nejstarších dob do roku 1918. 1. vyd. Praha : POFIS, 1978. 687 s. Národní album: sbírka podobizen a ţivotopisů českých lidí prací a snahami vynikajících i zaslouţilých. Praha : Jos. R. Vilímek, 1899. ca 120 s., 280 s. obr. příl. NESS, Leland S. Tanky a bojová vozidla 2. světové války. 1. vyd. Praha : Naše vojsko, 2008. 237 s. ISBN 978-80-206-0954-0. PALÁT, Hynek. Parní lokomotivy ČSD: konstrukce, systém označování a atlas hlavních lokomotivních řad. 1. vyd. Brno : Computer Press, 2011. 160 s. ISBN 978-80-251-3641-6. PERNES, Jiří et al. Pod císařským praporem: historie habsburské armády 1526-1918. 1. vyd. Praha : Elka Press, 2003. 555 s. Militaria; sv. 18. ISBN 80-902745-5-2. PETRÁŇ, Josef, ed. et al. Úvod do studia dějepisu: určeno pro posl. fakulty filozof. a pedagog. / Díl 3. , Nauka o historických pramenech. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1983. 207 s. PROCHÁZKA, Hubert a MARTOF, Jan. Praga. 1. vyd. Praha : Computer Press, 2004. 176 s. Autosalon. ISBN 80-7226-862-7. Rozum do kapsy: Malá encyklopedie. 5., opr. vyd. Praha : Albatros Praha, 1988. 607 s. Rukověť pro řidiče motorových vozidel. 1. vyd. Praha : Vojenský ústav vědecký, 1937. 768 s. SCHEUFLER, Pavel. Historické fotografické techniky. 1. vyd. Praha : IPOS ARTAMA, 1993. 58 s. ISBN 80-7068-075-X. SCHEUFLER, Pavel et al. Praha 1848-1914: čtení nad dobovými fotografiemi. 1. vyd. Praha : Panorama, 1984. 293 s. Fotografie / Panorama. SCHEUFLER, Pavel. Praha 1848-1914: hledání ztraceného města. 3., přeprac. a dopl. vyd., (V nakl. Baset 1.). Praha : Baset, 2004. 310 s. ISBN 80-7340-056-1

100

SCHEUFLER, Pavel. Fotografie před 100 lety: "Tvář včerejška" aneb fotografie jako dokument soudobého ţivotního stylu: Cheb 3.12.1999-1.1.2000. 1. vyd. Cheb : Galerie 4 galerie fotografie, 1999. 31 s. SEJBAL, Jiří. Základy peněţního vývoje. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1997. 420 s., 638 obr. na příl. ISBN 80-210-1734-1. SKARLANTOVÁ, Jana a BENDA, Jiří. Od krinolíny k dţínsům: Zamyšlení nad módou od rokoka po současnost. 1. vyd. Praha : Práce, 1979. 230, [6] s. [44] s. fot. a barev. fot. příl. Kamarád. SKOPEC, Rudolf. Dějiny fotografie v obrazech od nejstarších dob k dnešku. 1. vyd. Praha : Orbis, 1963. 501 s. SPEYCHAL, Robert. Stráţ obrany státu. 1. vyd. Praha : MV & H, 2002. 58 s. ISBN 80-2388328-3. SPREMO, Milan. Atlas našich automobilů. [Díl] 4, 1937-1963. 1. vyd. Praha : Nadas, 1991. 319 s. Kniţnice motoristů. ISBN 80-7030-119-8. SPURNÝ, Miroslav. Ve dne v noci podle zákoníku--: policisté a četníci v českých zemích do roku 1945. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. 171 s. Monografie. ISBN 978-80-244-3774-3. SRNEC, Dobroslav a VINŠ, Václav. Učebnice předpisů silničního provozu. Praha : Naše vojsko a Svaz pro spolupráci s armádou, 1955. 148 s. STEHLÍK, Eduard a kol. Lexikon těţkých objektů československého opevnění z let 19351938. 2., opr. vyd. Dvůr Králové nad Labem : Fortprint, 2010. 302 s. Pevnosti: architectura militaris; sv. 18. ISBN 978-80-86011-41-7. STRÁNSKÝ, Zbyněk. Úvod do studia muzeologie. 2. aktualiz. a podstatně rozš. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2000. 169 s. ISBN 80-210-1272-2. SVOBODA, Tomáš, LAKOSIL, Jan a ČERMÁK, Ladislav. Velká kniha o malých bunkrech / československé lehké opevnění 1936-1938. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 2011. 335 s., [16] s. barev. obr. příl. ISBN 978-80-204-2422-8. SVOBODA, Zbyšek. Československá státní a vojenská symbolika. Praha : Federální ministerstvo obrany, 1991. 85 s. ŠRÁMEK, Milan. Elektrické lokomotivy ČSD. 1. vyd. Praha : Corona, 2005. 215 s. sv. Encyklopedie ţeleznice. ISBN 80-86116-12-3. ŠUMAN-HREBLAY, Marián. Encyklopedie nákladních automobilů: české a slovenské uţitkové automobily a autobusy. 1. vyd 1. Brno : Computer Press, 2008. 222 s. Autosalon. ISBN 978-80-251-1718-7. ŠUMAN-HREBLAY, Marián. Hasičská vozidla: česká a slovenská hasičská technika od roku 1904 do současnosti. 1. vyd. Brno : Computer Press, 2010. 206 s. Autosalon. ISBN 978-80251-3134-3.

101

ŠUMAN-HREBLAY, Marián. Tatra: nákladní a uţitková vozidla, autobusy a trolejbusy. 2. vyd. Brno : CPress, 2012. 184 s. Autosalon. ISBN 978-80-264-0136-0. TAUSK, Petr. Dějiny fotografie. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1980. 155 s. TAUSK, Petr. Dějiny fotografie. 2, Interpretační hlediska. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1984. 200 s. THOMAS, Nigel. Německá armáda za druhé světové války: 1939-1945. 1. vyd. Brno : Computer Press, 2007. 260 s. ISBN 978-80-251-1826-9. TOMÁŠ, Jan. Svět 1940-1945 ve stejnokroji: hodnostní označení a stejnokroje branných sil hlavních válčících států ve II. světové válce. 1. vyd. Praha : Naše vojsko, 2011. 431 s. ISBN 978-80-206-1173-4. VOGELTANZ, Jan. Československá armáda. 1918-1939; Československé legie. 1914-1918: uniformy, symbolika, výstroj, výzbroj. 1. vyd. Praha : Paseka, 1998. 29 s., obr. příl. ISBN 807185-191-4. VOGELTANZ, Jan, HUS, Miroslav a POLÁK, Milan. Československá armáda v zahraničí 1939-1945, Vládní vojsko protektorátu Čechy a Morava 1939-1945, Slovenská armáda 19391945, Československá armáda 1945-1992: uniforma, symbolika, výstroj, výzbroj. 1. vyd. Praha : Paseka, 2001. 41 s., lxxxv s. obr. příl. ISBN 80-7185-392-5. VOGELTANZ, Jan a HUS, Miroslav. Vojáci studené války = Soldiers of the cold war. 1. vyd. Ostrava : Montanex, 2005. 571 s. Konflikty a ideály. ISBN 80-7225-184-8. VOŢDA, Gustav. Přerovské povstání 1. května 1945: Metod. materiál pro vnitřní potřebu organizací KSČ. 1. vyd. Přerov : Okresní výbor KSČ v Přerově, 1975. 164 s. WAGNER, Jaroslav. Encyklopedie ţeleznice: motorové lokomotivy ČSD. 1. vyd .Praha : Corona, 2007. 215 s. sv. Encyklopedie ţeleznice; sv. 7, 8. ISBN 978-80-86116-40-2. WARE, Pat. Vojenská vozidla II. světové války. 1. vyd. Praha : Deus, 2008. 207 s. ISBN 97880-87087-53-4. WITTLICH, Filip. Fotografie - přímý svědek?!: fotografický obraz a jeho význam pro historické poznání. 1. vyd. Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 203 s. České dějiny; sv. 3. ISBN 978-80-7422-157-6. ZALOGA, Steve. Rudá armáda za druhé světové války. 1. vyd. Brno : Computer Press, 2007. 47 s. ISBN 978-80-251-1890-0. ZAVADIL, Radomír. Vojenské automobily Tatra v letech 1918 aţ 1945: nákladní a speciální automobily = Tatra military vehicles from 1918 to 1945: trucks and special vehicles. 1. vyd. Nevojice : Jakab, 2008. 80 s. ISBN 978-80-87161-03-6. ZELENÝ, Filip a FEUEREISL, Dalibor. Poznávací značky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 1. vyd. Chyňava : Vydavatelství dopravní literatury, 2011. 448 s. ISBN 978-80904767-2-1.

102

ZWETTLER, Otto a VACULÍK, Jaroslav, ČAPKA, František. Úvod do studia dějepisu pro posluchače PdF MU. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1994. 84 s.

VIII. 3. Články ve sbornících BAUDISCH, Pavel. Čtení fotografií z pohledu archiváře – několik postřehů z praxe. In Historická fotografie. Sborník pro prezentaci historické fotografie. Brno – Praha : Technické muzeum v Brně – Národní Archiv v Praze, 2012, s. 28-39. FAJSTAUEROVÁ, Hana. Prezentace a vyuţívání historických fotografií v Regionálním muzeu a galerii v Jičíně. In Historická fotografie. Sborník pro prezentaci historické fotografie. Brno – Praha: Technické muzeum v Brně – Národní Archiv v Praze, 2011, s. 74-76. GALAŠ, Radek. Vývoj hodnostní, stejnokroje, označení a některých symbolů policie a četnictva v letech 1939 - 1945. In Almanach příspěvků II. konference policejních historiků. Praha : Policie České republiky, Správa hlavního města Prahy, 2007. s. 249-261. LÁBOVÁ, Alena. Jak je to s mýtem pravdomluvnosti fotografie? In Historická fotografie : Sborník pro prezentaci historické fotografie. Hradec Králové – Praha : Muzeum východních Čech – Národní Archiv v Praze, 2004. s. 63-78. LENDEROVÁ, Zdena. Datování fotografií podle oděvu (od poloviny 19. století do roku 1918). In Historická fotografie : Sborník pro prezentaci historické fotografie. Hradec Králové – Praha : Muzeum východních Čech – Národní Archiv v Praze, 2001. s. 48-53. LENDEROVÁ, Zdena. Datování fotografií podle oděvu (v období 1918 - 1945). In Historická fotografie : Sborník pro prezentaci historické fotografie. Hradec Králové – Praha: Muzeum východních Čech – Národní Archiv v Praze, 2002. s. 59-63. NEJDL, Josef. Kolekce skleněných diapozitivů v domaţlickém muzeu (od poloviny 19. století do roku 1918). In KRIST, Jan, ed. Fotografie jako ikonografický pramen: 20. stráţnické sympozium: 15.-16. září 2004: sborník příspěvků. Stráţnice : Národní ústav lidové kultury, 2004. s. 36-37. POPELKOVÁ, Katarína a ZAJONC, Juraj. Multiaspektová analýza ikonografických prameňov : fotografia. In KRIST, Jan, ed. Fotografie jako ikonografický pramen: 20. stráţnické sympozium: 15.-16. září 2004: sborník příspěvků. Stráţnice : Národní ústav lidové kultury, 2004. s. 16-25. SPEYCHAL, Robert. Československé stejnokroje na fotografiích z let 1918 - 1939 (1). In Historická fotografie : Sborník pro prezentaci historické fotografie. Praha – Hradec Králové : Státní ústřední archiv v Praze a Muzeum východních Čech v Hradci Králové, 2004. s. 53-62. ŠTANZEL, Tomáš. Historická fotografie ve sbírkách a archivech. In Historická fotografie : Sborník pro prezentaci historické fotografie. Praha : Národní Archiv v Praze, 2008/2009. s. 6-17.

103

ŠTANZEL, Tomáš a VÁVROVA, Petra. Přehled historických fotografických technik. In Historická fotografie : Sborník pro prezentaci historické fotografie. Praha : Národní Archiv v Praze, 2008/2009. s. 18-67.

VIII. 4. Časopisecké články JAKL, Tomáš. Německá brána. HPM : Historie a plastikové modelářství, 1998, roč. 8, č. 6., s. 27-29. ISSN 1210-1427. SEHNÁLEK, Petr. Zmizelý Přerov ve fotografiích : Hlavní areál Středomoravské výstavy. Nové Přerovsko, 2013, roč. 22, č. 14. příloha ke kávě, s. 12. ISSN 1213-2004. VAŠEK, František a ŠTĚPÁNEK, Zdeněk. Názorové střety a akce „V“ : Protektorátní nacistická propaganda a odpor proti ní. Vlastivědný věstník moravský, 2001, roč. 53, č. 3, s. 234-253. ISSN 0323-2581.

VIII. 5. Elektronické dokumenty a zdroje Analzying Photographs.[online]. The J. Paul Getty Museum. [cit. 7. 10. 2015]. Dostupné z WWW:http://www.getty.edu/education/teachers/classroom_resources/curricula/exploring_p hotographs/background1.html Archivní Vademecum Zemského archivu v Opavě. [online]. Zemský archiv v Opavě. [cit. 15. 9. 2015]. Dostupné z WWW: http://vademecum.archives.cz/vademecum/ Čísla, podle kterých se orientujeme [online]. Zeměměřič [cit. 15. 10. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.zememeric.cz/9+10-98/popiscis.html Čtení fotografií [online]. Pavel Scheufler. [cit. 10. 11. 2015]. Dostupné z WWW: http://scheufler.cz/cs-CZ/fotohistorie/cteni-fotografii.html Fotobanka Josefa Sieidla [online]. Museum Fotoatelier Seidel. [cit. 10. 11. 2015]. Dostupné z WWW: http://fotobanka.seidel.cz/ History foto Atelier [online]. History foto Atelier Praha. [cit. 14. 11. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.history-foto.cz/galerie/ Komunistická strana Československa (KSČ) : stranické orgány - sjezd KSČ [online]. Totalita.cz [cit. 15. 10. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/s_ksc_org_01.php MOORSHEAD, Halvor. When Was it Taken? [online] Family Chronicle November-December 2006 [cit. 7. 10. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.internetgenealogy.com/Dating%20Old%20Photos.pdf OCHAYON, Sheryl.Kritická analýza fotografií jako historického pramene [online]. The International School for Holocaust Studies. [cit. 6. 10. 2015]. Dostupné z WWW:

104

http://www.yadvashem.org/yv/en/education/languages/czech/newsletter/02/critical_analysis.a sp ORMOND, Barbara. Enabling Students to Read Historical Images: The Value of the ThreeLevel Guide for Historical Inquiry.[online]. Unversity of Auckland [cit. 5. 10. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.societyforhistoryeducation.org/pdfs/Ormond.pdf Označování vozů [online]. Jindřichohradecká místní dráha. [cit. 12. 11. 2015]. Dostupné z WWW:http://jhmd.cz/nase-vlaky/historicky-prehled-vozidel/oznacovani-vozidel-historickyprehled Pekárna Fortelka [online]. Google.cz. [cit. 12. 10. 2015]. Dostupné z WWW: https://www.google.cz/search?q=seznam.cz&ie=utf-8&oe=utf8&gws_rd=cr&ei=jJe3VIuQF5H5atT1geAP#q=pek%C3%A1rna+fortelka Plánování trasy Přerov - Hulín [online]. Mapy.cz. [cit. 30. 9. 2015]. Dostupné z WWW: http://mapy.cz/zakladni?planovani-trasy&x=17.4546844&y=49.3728908&z=11&rc=97gdxURyN5inx8clv&rl=P%C5%99erov&rl=Hul%C3%ADn&rp={%22criterion%22%3A%22short %22%2C%22toll%22%3A%22free%22}&ri=0 Reading Historical Photographs: What Can We See, What Can We Learn?[online]. U. S. Government Publishing Office. [cit. 7. 10. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.gpo.gov/pdfs/about/Reading_Historical_Photographs.pdf The Costume Detective. How to Date a Photograph Using Costume History. [online]. Fashion Era.[cit. 7. 10. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.fashionera.com/Dating_Costume_History_Pictures/costume_detective_1910_crowd_1.htm Zákon o archivnictví a spisové sluţbě. Předpis č. 499/2004 Sb. [online]. Parlament ČR. [cit. 14. 9. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2004-499 Zákon o ochraně sbírek muzejní povahy. Předpis č. 122/2000 Sb. [online]. Parlament ČR. [cit. 8. 9. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-122 Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) Předpis č. 121/2000 Sb. [online]. Parlament ČR. [cit. 20. 11. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-121

105