FILOZOFICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ Ústav románských jazyků a literatur
Název:
LES CHÂTEAUX DE LA LOIRE – traduction et
analyse stylistique
Vypracovala:
Lucie Hajzlerová
Vedoucí bakalářské práce: doc. PhDr. Ladislava Miličková, CSc.
Brno 2006
I.
INTRODUCTION
On lit trop souvent, même sous la plume des traducteurs avertis, que la traduction est un art. En fait la traduction est une discipline exacte, possédant ses techniques et ses problèmes particuliers1. C΄est ce que nous voulons l´étudier dans les pages suivantes.
Le projet du présent mémoire est de démontrer les différences structurales entre deux langues non-apparentées : le français et le tchèque. En traduisant et puis en analysant le texte d´un guide touristique français Les châteaux de la Loire écrit par Cécile Catherine, nous allons essayer de caractériser des trais spécifiques de la traduction et de comparer divers moyens d´expression utilisés dans la langue française comme la langue de départ et dans la langue tchèque comme la langue d´arrivée. La traduction constitue la partie pratique de cet ouvrage. Nous allons, plus ou moins, aboutir à la moitié du guide touristique en conservant dans le texte tchèque le système de classement des différentes parties du texte original. Il est évident que en traduisant le texte d´une langue d´un pays étranger le traducteur a des problèmes de trouver des équivalents adéquats à cause du système de langue distinct. Alors, dans la deuxième partie théorique de ce mémoire, nous allons nous préoccuper de l´analyse stylistique qui expliquerait et déterminerait des règles pour aboutir une bonne traduction. L´analyse stylistique compte d´une dizaine de pages de ce travail et elle est divisée en trois parties principales. La première se consacre à caractériser les traits typiques des styles fonctionnels auxquels le texte du guide appartient.
1
Vinay, J.-P., Darbelnet, J.: Stylistique comparée du français et de l´anglais. Paris, 1958, p.23
4
Deuxièmement, nous allons nous concentrer sur l´analyse des unités lexicales. L´objet de notre intérêt seront des élements connotatifs expressifs et stylistiques (niveaux de langue). La troisième partie de notre analyse est orientée vers les procédés techniques de la traduction que nous allons appliquer pendant la traduction du guide touristique. En ce qui concerne l´analyse stylistique, nous allons démontrer tous les élements étudiés par les exemples tirés de l´oeuvre traduite. Il est important d´ajouter que nous allons puiser dans des sources dont la liste se trouve ce-jointe à la fin de ce mémoire où nous avons aussi annexé le vocabulaire du domaine d´architecture pour illustrer et expliquer des termes techniques qui se trouvent dans le guide.
5
II. TRADUCTION - ZÁMKY NA LOIŘE
II. 1. ÚVOD Název „zámky na Loiře“ se používá celkem běžně, ale s trochou opovážlivosti můžeme říci, že jsme si ho vymysleli sami. Pod tímto označením se nám vybaví harmonicky sladěný soubor staveb (všechny byly postaveny v 15. a 16. století, v době tzv. italské renesance) v různých historických souvislostech. Skutečnost je však složitější, než by se zprvu zdálo. Nabízí se otázka, kolik těchto zámků doopravdy je. Padesát až šedesát je jich více či méně známých. My Vám v našem průvodci představíme ty, které nelze opomenout. Pokud se ale zaměříme na pojem „zámek“ v širším slova smyslu, napočítáme až dvojnásobek. Takové seskupení neuvidíte nikde jinde na světě. Zámky na Loiře? Loira, věhlasná řeka Francie. Ano, zmíníme se o zámcích omývaných královskou řekou jako jsou Blois, Amboise nebo Chaumont. Ale nelze také opomenout královská sídla se jmény jako Chenonceau, Azay a Chinon, která se nacházejí na březích loirských přítoků. A v neposlední řadě si naši pozornost zaslouží i panství Valençay, Beauregard či Cheverny, jež nenajdeme poblíž žádné řeky. Údolí řeky Loiry s příjemným klimatem a mírně zvlněným terénem přitahovalo návštěvníky už odnepaměti svou pohostinností. Proto nás nepřekvapí, že si tamní lesy plné divoké zvěře, navíc z Paříže tak snadno dostupné, oblíbili ke svým loveckým zábavám jak francouzští králové, šlechta rodu Valois, tak i jejich angličtí nepřátelé Plantageneti. Loirské údolí zažívalo nejen zábavu, ale i boje. V 10. století dal vévoda z Anjou Foulques Nerra, zvaný Černý sokol, zbořit téměř tolik pevností, kolik jich poté nechal opět 6
postavit. Na základech donjonů2 nechvalně proslulých za Nerrovy vlády, vyrostlo mnoho tvrzí. Jiné hradní věže byly pouze rozšířeny a za Stoleté války se v nich dokonce i bydlelo. V bojích proti Angličanům, s hrdinnou Johankou z Arku v čele armády, byla pro pány důležitější obranyschopnost, než pohodlí. Italské války v 15. století skončily porážkou francouzských králů. Panovníci se však z bojů vraceli s očima plnýma nádhery, kterou stavěla na odiv italská renesance. Za pomoci italských řemeslníků a dělníků přeměnili francouzští stavitelé strohé hrady na přepychové zámky. A pro královské služebnictvo, vysoce postavené správce a šlechtu se stavěla nádherná panská sídla. 17. a 18. století proběhlo ve znamení zkrášlování a rozšiřování sídel. Na druhou stranu opouštěla početná šlechta břehy řeky Loiry a stěhovala se do pařížských rezidencí v okolí Versailles. Za Velké francouzské revoluce sloužily zámky jako vězení nebo kasárna a mnoho z jejich interiérů bylo odcizeno. Poté přecházely do vlastnictví bohatých měšťanů nebo továrníků. A to je doba, kdy Balzac, A. France, Péguy a Alain-Fournier začínají znovu objevovat kraj, který nahání strach při vzpomínkách na Karla Orleánského, Rabelaise, Ronsarda či du Bellayho. V dnešní době toto ohromné kulturní dědictví vlastní buď stát nebo soukromí majitelé, z nichž někteří jsou potomky středověkých šlechtických rodin. Správa zámků je velmi drahá, a tak za účelem pozdržet návštěvníka co nejdéle, podtrhují historii a nádheru budov různá světelná a hudební představení. Tyto kulturní události slouží jako pozvánka ke shlédnutí a poslechu tajemství minulosti.
2
Samostatně stojící obytná obranná věž hradu, poslední útočiště posádky, stavěná ve středověku.
7
II. 2. AMBOISE Na skále, která se tyčí nad řekou, stála prý již od pradávna několikrát přestavovaná románská pevnost. Od 12. do 15. století vládla na tamním panství a zámku chránícím město a most přes řeku šlechta rodu d´Amboise. Poté, co byl roku 1431 zámek zabaven Ludvíku d´Amboise, stal se součástí královské koruny a královským sídlem. Ludvík XI. a především Karel VIII., který se na Amboise v roce 1470 narodil, mají hlavní zásluhu na jeho přestavbě. Práce započaté v roce 1492 byly svěřeny francouzským architektům (velké věže, královské pokoje, kaple svatého Huberta). Po své cestě Itálií, roku 1495, tamní architekturou okouzlený Karel VIII., povolává na zámek Amboise neapolské umělce, aby vytvořili terasovité zahrady a výzdobu zámku zadal italským sochařům a malířům. Sám panovník se však dokončení díla nedožil. Jednoho dubnového rána roku 1498 se rozhodl spolu s manželkou Annou Bretaňskou zúčastnit míčových her, které se právě konaly v sále zvaném Haquelebac. I když byl malé postavy, uhodil se o nízké dveře do hlavy a to tak prudce, že po několika hodinách uprostřed hry omdlel. Krále položili na slamník, kde ještě téhož večera zemřel. Přestavba pokračovala za vlády Ludvíka XII. a Františka I., který na zámek pozval Leonarda da Vinciho. Podle J. Y. Ruauxe3 se s umělcem pojí jediná zlatá éra v celé historii sídla. Da Vinci býval čas od času i pořadatelem různých slavností, aniž by ustával ve svém díle a výzkumech na šlechtické rezidenci Clos-Lucé, kterou můžeme spatřit z terasy zámku. Dnes je v Clos-Lucé umístěno muzeum.
3
Jean -Yves Ruaux - současný francouzský historik, novinář a spisovatel.
8
Na počátku náboženských válek v roce 1560 stěží unikl František II. vzpouře protestantů, která byla poté krvavě potlačena. Od té doby královské sídlo sloužilo jako státní vězení (několik měsíců tu živořili Fouquet4 i Lauzun5). Už v 17. století přišel zámek o část svých hradeb a po Velké francouzské revoluci byl jeho stav ještě ubožejší. Začátkem 19. století ho Napoleon daroval Rogeru Ducosovi, členu Rady starších za direktoria6, který dal řadu budov zbourat. Pro svůj nesouhlas s francouzskou kolonizací severní Afriky tu roku 1847 byl držen v zajetí emír Abd-el-Kader7. Zasloužených oprav se Amboise dočkal až po pádu druhého císařství, kdy se zámek vrátil do rukou orleánského rodu. Dnes je majetkem Nadace svatého Ludvíka8, pod patronací potomka rodu Orléansů, hraběte Pařížského. Dříve, než v předminulém století začal zámek chátrat, byly královské komnaty a kaple svatého Huberta propojeny budovami s ambitem zdobeným prolamováním. Tato stavení také obklopovala terasovitou zahradu, využívanou k okázalým slavnostem.
4
Nicolas Fouquet (1615–1680?) - vrchní finanční správce za vlády Ludvíka XIV.
5
Antonin Nompar de Caumont, kníže z Lauzun (1633–1723) - velitel královské stráže a vrchní plukovník jezdectva na
dvoře Ludvíka XIV. 6
Dočasný vládní výbor ustanovený ve Francii roku 1795. V té době také fungovala Rada pěti set a Rada starších jako
zákonodárné orgány. 7
Abd-el-Kader (1808–1883) - arabský sultán, který vedl svatou válku proti francouzským kolonizátorům.
8
Kulturní a humanitární organizace založená v 70. letech 20. století Jindřichem Orleánským pro ochranu veškerého
kulturně historického majetku rodu, čítající královský zámek Amboise, panství v Dreux, zámek Bourbon – l´Archambault a skvostné sbírky nábytku a obrazů.
9
Kaple sv. Huberta byla postavena za Karla VIII. v pozdně gotickém slohu. Sloužila jako oratorium 9 královny Anny Bretaňské a ohromí nás nádherně zdobeným portálem. Nalevo v překladu dveří je vyobrazena legenda o svatém Kryštofovi, jak přenáší malého Ježíška z jednoho břehu řeky na druhý. Napravo podobizna svatého Huberta, patrona lovců, který spatřil mezi parohy jelena zářící kříž. V tympanonu si všimneme klečících postav Karla VIII. a Anny Bretaňské s vyobrazenou francouzskou lilií a hranostaji z Armoriky 10, jak se u nohou Panny Marie modlí k děťátku. Interiér kaple je bohatě vyzdoben (například visuté a precizně provedené svorníky). Legenda praví, že pod jednou dlaždicí v levé příčné lodi odpočívají pozůstatky Leonarda da Vinciho (přesné místo určuje mistrova busta). Prý sem byly převezeny v roce 1869 po zboření kolegiátního kostela svatého Florentina, kde byl malíř původně pochován. Se stavbou královských pokojů se započalo ještě před Karlovou návštěvou Itálie. Nicméně vytesané balustrády a vikýře zdobené fiálami svědčí o tom, že toto přepychové šlechtické sídlo nemělo do té doby obdoby. Díky zmíněným architektonickým prvkům jsou odlehčeny i mohutné středověké věže. V přízemí se nachází sněmovna. Její lodě jsou zaklenuty lomeným obloukem. Odsud se dostaneme na „balkón spiklenců“, jehož železné háky prý posloužily jako šibenice pro hugenotské povstalce. Přes strážnici pokračujeme promenádou v podloubí. Krásu tohoto místa podtrhuje kamenný balkón. Královské pokoje a křídlo Ludvíka XII. a Františka I. nadchnou zajímavým gotickým a renesančním nábytkem společně s tapisériemi z Aubussonu a Flander (ze 16. a 17. století).
9
Menší modlitební prostor.
10
Královské rody mají ve svých erbech dědičné barvy a znaky. Tak jako Karel VIII. francouzskou lilii, tak si Anna
Bretaňská na francouzský dvůr přinesla jako erbovní zvíře hranostaje. Hranostajové, byli štítonoši bretaňského vévodského erbu. Za dávných časů se území dnešní Bretaně říkalo Armorika.
10
S královskými komnatami sousedí velká věž "nejmenších bratří“11 s kruhovým půdorysem vysoká 40 metrů. Díky točité příjezdové chodbě umožňovala přístup do zámku posádce a rytířům na koni. Na jižní straně zastávala stejnou funkci věž zvaná Hurtault.
II. 3. ANGERS Zámek Angers je obrovská pevnost ve tvaru pětiúhelníku chráněná 17 špičatými věžemi. Jeho šedá silueta vévodí břehům řeky Maine. Již od středověku (10. století) bránili toto opevnění vévodové d´Anjou, Foulquesové a poté Plantageneti. Postavili zde zámek, který během deseti let (1228–1238) přebudoval svatý Ludvík. V té době mělo Angers za úkol díky
své strategické poloze chránit francouzské království ohrožované útoky z Bretaně nebo Anglie. Posádka tak musela pevnost ubránit za každou cenu. Obvod stavby dosahuje téměř jednoho kilometru, věže měří na výšku bezmála 50 metrů. Kombinace břidlice a bílého kamene umocňuje strohý ráz stavby. Původně byly věže o jedno až dvě patra vyšší a stály na nich strážní budky s kuželovitou střechou. Zámek, o který se bojovalo za náboženských válek, nařídil Jindřich III. v roce 1585 srovnat se zemí. Dosáhl však pouze snížení většiny věží (kromě Mlýnské věže), neboť velitel pevnosti Donadieu de Puycharic s plněním úkolu nepospíchal. Ze získaného stavebního materiálu byly postaveny terasy. Zámek měl pohnutou historii. V 17. století sloužil jako státní vězení, v 19. století se změnil na prachárnu a do původního stavu jej opět uvedla až památková péče. Při prvním
11
Řád "nejmenších bratří", zvaných také "pauláni", založil roku 1435 svatý František z Paule. Působil i na dvoře
Ludvíka XI. a jeho syna Karla VIII., kde jako lékař a rádce královské rodiny a zakladatel dalších žebravých klášterů také zemřel.
11
pohledu na strohý zámek návštěvník ani netuší, jaké zajímavé příběhy mohou vyprávět vnitřní prostory zámku i nádherné tapisérie na stěnách. Uveďme příběh Jolandy Aragonské, která dala na počátku 15. století postavit kapli svaté Jenovéfy v pozdně gotickém slohu (klenutá krásnými klenbami se zdobenými svorníky) a královské komnaty. Jolandin syn, dobrý král René, dokončil matčino dílo, poté přistavěl severní chodbu, hrádek a nechal zřídit zahrady. Podle Michela Devillerse12 je historie zámku neoddělitelně spjatá s tímto králem, posledním vévodou d´Anjou. „Zapsal se do dějin tohoto místa pořádáním slavností, dvorským životem i kulturním rozkvětem, který podporoval. Byla to vskutku jedna z nejpozoruhodnějších postav své doby: mluvil několika jazyky, zajímal se o krásná umění, vyznal se v matematice, geologii i právní vědě. První manželkou mu byla Isabela Lotrinská, s kterou byl oddán ve dvanácti letech. Po její smrti se ve věku čtyřiceti sedmi let oženil podruhé s Jeanne de Laval. Vévoda d´Anjou vlastnil též titul hraběte z Provence, kam se roku 1471 rozhodl přestěhovat. Odjíždí z Anjou do města Aix, kde také roku 1480 umírá. Vévodství Anjou se už roku 1474 zmocnil Ludvík XI.“ Hned u hradeb byl v 16. století postaven příbytek velitele pevnosti, který v 18. století prošel rekonstrukcí. Interiéry zámeckých budov ukrývají překrásné tapisérie. Nejznámější je gobelín s tématikou Apokalypsy, nejstarší a největší, co byl kdy utkán. Ludvík d´Anjou si ho objednal u pařížského tkalce Nicolase Battaille, který jej vyrobil mezi lety 1373 až 1380 podle textilních karet malíře Hennequina z Brug, inspirovaných iluminacemi z rukopisu o Apokalypse. O 100 let později věnoval král René gobelín katedrále pro výzdobu při důležitých obřadech. Během Velké francouzské revoluce byla tapisérie zabavena a rozprodána. Ale nakonec roku 1843 ji za 300 franků biskup z Anjou vykoupil zpět od Úřadu
12
Současný francouzský historik a spisovatel.
12
správy státního majetku. Chyběla přibližně čtvrtina její původní délky. 70 tabulí tohoto gobelínu je dnes rozprostřeno na více než 100 metrech zdiva velké chodby zařízené v roce 1954. Velké okno kaple zobrazuje krále Reného s manželkou Jeanne de Laval, jak klečí před Pannou Marií. Její interiér zdobí vlámské tapisérie (konec 15. století), znázorňující scény utrpení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jiné gobelíny s květinovými motivy a anděly nesoucími symboly utrpení Krista s erbem rodu Rohanů pocházejí z Loirských dílen. V příbytku velitele pevnosti nalezneme tapisérie s Penthesileou, královnou Amazonek, a v královských komnatách figurují na stěnách výjevy ze života svatého Maurila a svatého Saturnina. Město Angers v tradici tapisérií pokračuje i nyní: v roce 1967 získalo moderní gobelín s názvem Píseň světa, zhotovený Jeanem Lurçatem. Umělcovým vzorem byla tapisérie N. Batailleho a dílo je umístěno v nemocnici svatého Jana.
II. 4. AZAY-LE-RIDEAU Ve 12. století dal pán tohoto kraje Ridel d´Azay postavit nad řekou Indre strážní hrad. Roku 1480 posádka pevnosti pod velením vévody burgundského, čítající 300 vojáků, k smrti urazila následníka trůnu, budoucího Karla VII., který se toho času v Azay zdržoval. Ten nechal z pomsty vojáky popravit a z města i pevnosti až do konce 16. století zbylo jen spáleniště. Dnes obdivovaná stavba zvaná „Tourainský klenot“, pochází z let 1518 až 1528. Je dílem správce pokladny Gilla Berthelota a především jeho ženy Phillipy Lesbahy, která měla na konečné podobě zámku stejnou zásluhu jako Catherine Briçonnet na sídle Chenonceau. 13
Azay je příkladem rozkvětu v té době oblíbených letohrádků s prvky triumfujícího italianismu. Králové unešení krásou italských paláců se ihned po návratu ze záalpských cest pouštěli do stejně velkolepých projektů na svých francouzských sídlech. Jejich kroky následovala šlechta i bohatí měšťané. V první řadě finančníci království, kteří začali s osídlováním loirských břehů, často i za cenu různých podvodných praktik. Jedním z obviněných ze zpronevěry peněz byl i Gilles Berthelot, který pod tíhou hrozby šibenice utekl roku 1527 do Met, aniž by se dočkal dokončení stavby zámku. Zemřel v exilu a sídlo tak podle práva připadlo Františku I. To se však už blížil konec zlaté éry zámků na Loiře. Králové se raději zdržovali ve svých pařížských rezidencích. I Ludvík XIII. a Ludvík XIV. pobývali na Azay jen krátce. Vybavení zámku bylo pořízeno v 17. století. V 18. století unikl Azay jen díky proreformnímu postoji svého majitele revolučnímu plenění. A ve století následujícím proběhlo několik stavebních úprav, ale vždy v souladu s původním stylem sídla. Od roku 187l je zámek okupován Prusy. Chybělo málo a Azay se stal obětí zuřivosti prince Frederika-Karla. Během jídla se zřítil lustr v kuchyni. Princ si byl jistý, že šlo o atentát a chystal se celý zámek zapálit. Důstojníkům se ho naštěstí podařilo uklidnit a zachránit tak památku, která se v roce 1905 stala majetkem státu. Díky pilné práci památkové péče našel Azay znovu svou původní krásu. Místnosti se pyšní nábytkem jako v dobách největší slávy a obdivovat jej každoročně přijíždí více než 300 000 návštěvníků. Hervé Chouinard13 přisuzuje jeho oblíbenost tomu, že „rozměry zámku jsou v očích člověka přiměřené.“ Azay-le-Rideau „na návštěvníka zapůsobí více svým kouzlem, než velikostí. Je to příklad umírněnosti, půvabu a francouzské elegance.“
13
Hlavní architekt památkové péče.
14
Zámek, stojící na kůlech, si zachoval veškeré prvky vojenské středověké pevnosti: ochoz, podsebití, cimbuří, vysoké střechy či vikýře s okenními příčkami. Ale koncem gotického období měl obranný charakter tvrze už jen dekorativní funkci. Páni neválčili. Naopak, jejich zájem se zaměřil na maximálně pohodlné bydlení. A tak se v řece začaly místo věží odrážet jen vížky, z vodních příkopů se staly bazénky, brány a vikýře zjemnily vlysy, pilastry, úponkové ornamenty, mušle a závitnice. Severní průčelí se od té doby pyšní skvostným hlavním schodištěm, které již není točité ale rovné. Má podobný charakter jako schodiště na zámku Chenonceau, především díky třem nad sebou umístěným lodžiím s precizním zdobením v italském stylu. Štíty nad okny jsou z této strany opatřeny iniciálami Gilla Berthelota a jeho ženy Philippy, kteří nechali sídlo postavit. Ti se také diplomaticky postarali o to, aby byly na různých místech zámku k vidění znaky francouzského královského páru Klaudie Francouzské a Františka I., hranostaj a salamandr. U vchodu na hlavní dvůr se tyčí velká rohová věž, kterou dal roku 1845 přestavět markýz de Biencourt v dokonalém souladu se slohem sídla. Vnitřní prostory zámku nás uchvátí nádherným nábytkem. Zvláštní obdiv si zaslouží vyšívané lůžko maršála Pierra de Filley de la Barre, technického důstojníka královského vojska (zhotovené na samém počátku 18. století). Hedvábí si zachovalo svůj původní lesk. Baldachýn je zavěšen na řetězech ze stropních trámů, stejným způsobem jako u lůžka v Červené komnatě, kde navíc postel s nebesy zdobí úponkové ornamenty. Na renesanční nábytek (truhly, příborníky, stoly a lavice) správně upozorňuje H. Chouinard, který tvrdí, že „svou složitou obsluhou neodpovídá naší dnešní představě pohodlí. Na druhou stranu však dokonale podtrhuje okázalost architektury té doby“. V kuchyni si povšimněme truhly s dvěma portréty v oválných rámech, nad kterou je zavěšeno kuchyňské náčiní, a velkolepého krbu. Další pozoruhodné krby můžeme nalézt v tanečním sále, v komnatě Františka I. a v jídelně.
15
Uvnitř zámku můžeme také obdivovat sbírku královských portrétů ze 16. století a nádherné tapisérie z Flander a dalších slavných gobelinářských dílen.
II. 5. BEAUREGARD Na kraji lesa zvaném Russy, v klidném údolí řeky Beuvron se nachází zámek Beauregard. Původně byl jen venkovským sídlem šlechtice Doulceta. Ale i po přestavbě jsou dodnes v některých budovách příslušících k zámku patrné pozůstatky tohoto stavení. Současný vzhled pochází převážně ze 16. století. Místní lidé už po generace věří, že byl Beauregard postaven Františkem I., jako místo loveckých setkání. Pravda je ale jiná. Když savojský levoboček14 roku 1524 věnoval králi Františku I. beauregardské pozemky,
které sám pravděpodobně obdržel díky královské štědrosti, nebylo to jiné panství, než to Doulcetovo. V roce 1545 připadá majetek do vlastnictví státního tajemníka Jindřicha II. Jeana du Thier15. A byl to skutečně on, kdo dal zámek vystavět do jeho dnešní podoby, i když Doulcetovy stavby byly zbourány až v 19. století. Přestavba trvala od roku 1553 do roku 1559. V 17. století nechal nový majitel Paul Ardier, předseda Pařížské účetní komory, prodloužit západní křídlo budovy, která dnes již neexistuje. Jeho hlavní zásluhou bylo zřízení věhlasné Galerie slavných osobností. Ardierovy děti a pravnuci v této tradici pokračovali.
14
René de Savoie le Grand Bâtard (1468-1525), hrabě na panstvích Villars, Tende, Sommerive, Beaufort a Vintimille,
místodržitel Savojska, poté města Nice. 15
Jean Du Thier, pán z Ménar, přítel a mecenáš spisovatelů Joachima du Bellay a Pierra de Ronsard.
16
Je to také doba, kdy Beauregard poctili svou návštěvou Richelieu a Grande Mademoiselle, neboli vévodkyně de Montpensier16. Dědic sídla markýz de Gaucourt, zastávající funkci kapitána jezdectva a polního maršála, se pustil do odvážné modernizace sídla. Při její realizaci byla zničena stará kaple s nástěnnými malbami od Nicola dell´Abate a umělecké předměty, které kapli zdobily. Na druhou stranu přišel s myšlenkou založit pěkný anglický park, který můžeme obdivovat dodnes. Zámek zažil mnoho pánů, až v roce 1912 připadl Ludvíku Thillierovi, který začal s přestavbou a zřídil zahrady. Nakonec se roku 1968 stává majitelem zámku Beauregard urozený pán du Pavillon, který získal vlastnické právo po svých prarodičích a jeho zásluhou zde došlo k mnoha úpravám. Prohlídka začíná v sále, jehož zvláštností jsou cenné holandské nástěnné hodiny z 18. století, jejichž zvonkohra zahraje až šest různých tanečních melodií. V sále se ukrývají i jiné předměty, například velrybí čelist, několik vzácných encyklopedií z 18. století, krásná skříň z východní Evropy s dvouhlavým orlem a také polychromovaná dřevěná socha ze 17. století znázorňující svatou Markétu. Kamenné schodiště nás zavede do Galerie portrétů (neboli Galerie slavných osobností), dlouhé 26 metrů a široké 6 metrů. Více než tři sta portrétů slavných osobností a králů Francie (od Filipa de Valois po Ludvíka XIII.) vypráví historii tří staletí. Obklady stěn a stropní trámy vyzdobil v 17. století malíř z města Blois Jean Mosnier, který pracoval i na zámku Cheverny. Podíváme-li se na podlahu, spatříme nádhernou modrobílou kameninovou dlažbu z Delft. Je na ní vyobrazena celá armáda pěšáků a jezdců v boji (z doby Ludvíka XIII).
16
Titul sestřenice krále Ludvíka XIII. Ve své době jedna z nejbohatších osob v Evropě, aktivně se zúčastnila
frondských válek a v dobách míru vedla pro členy vyšší společnosti luxusní salón.
17
Jižní sál se dříve využíval jako knihovna. Dnes zde nalezla útočiště část sbírky nábytku, kterou v 19. století shromáždila rodina Gosselinů. Povšimněme si také tapisérie ze 16. století. Na konci sálu se nachází Rolničková komnata postavená na přání Jeana du Thier v roce 1554. Jméno komnaty má původ v erbu rodiny Thierů, jímž byl vyzdoben kazetový strop. Jeho autorem je truhlář Scibec de Carpi.17 Překrásně vyřezávané a pozlacené dubové obložení pochází ze 16. století.
II. 6. BLOIS Zámek Blois by mohl vyprávět francouzské dějiny. Od 14. do 17. století nesčetněkrát
přihlížel narození a honosnému životu příslušníků královské koruny a byl svědkem tolika zosnovaných i odhalených spiknutí té doby. Různorodost architektonických slohů prozrazuje, že zámek byl vyhledávaným sídlem králů a šlechticů po celá tři bouřlivá století. Zachovaly se i pozůstatky obydlí z feudální doby.
Blois však vzkvétalo především na konci gotického období (křídlo Ludvíka XII.), za renesance (křídlo Františka I.) a v 17. století (klasicistní křídlo Gastona Orleánského). V roce 1391 zakoupil bratr Karla VI., Ludvík Orleánský, od rodiny Châtillon hrabství Blois, chráněné v té době pevností ze 13. století. Ludvík zde žil jen krátce, zanedlouho byl zavražděn. Zoufalá vdova Valentina Visconti dala po jeho smrti natřít stěny zámku načerno a vyrýt nápis: „Nic mě již nezajímá, již nic.“ Manžela přežila jen o rok. Její syn Karel Orleánský se proslavil spíše talentem básnickým, než válečným. V bitvě u Azincourtu18 nijak
17
Scibec de Carpi Francisco - italský truhlář působící ve Francii v letech 1535 - 1550.
18
Jedna z nejkrvavějších bitev Stoleté války, v které anglické vojsko pod velením Jindřicha V. porazilo trojnásobnou
francouzskou přesilu.
18
nevynikl a padl do anglického zajetí. Po 25 letech se vrátil na zámek, který na konci Stoleté války zažil mnoho pánů. Karel si na Blois zřídil své sídlo. Budovy, které považoval za nepohodlné, nechal zbourat, jiné byly naopak zvelebeny. Zval si na zámek spisovatele a básníky, mezi jinými i Françoise Villona. Když bylo Karlovi 71 let, porodila mu Marie de Clèves syna, budoucího Ludvíka XII. Tím se z Blois stalo královské sídlo. Venkovské šlechtické panství z feudální doby bylo přestavěno a zvětšeno, společně se zřízením terasovitých zahrad. Tady se Klaudie Francouzská, dcera Ludvíka XII. a Anny Bretaňské, provdala za Františka I., panovníka, který nechal přistavět další křídlo zámku. Král ale po předčasné smrti mladé manželky raději pobýval na zámcích Chambord, Fontainebleau či Saint-Germain-en-Laye. V 16. století byly Jindřichem III. na zámek Blois dvakrát svolány generální stavy. V roce 1576 bylo hlavním tématem jednání zmírnění náporu protestantů, proti kterým bojovala Katolická liga19 v čele s vévodou de Guise. V roce 1588 tu Jindřich III. pod nátlakem určil vévodu Jindřicha de Guise svým nástupcem. Ale neuběhla dlouhá doba a král nechal na stejném místě vévodu i jeho bratra, kardinála Lotrinského20, za pokus o svržení z trůnu zabít. Zanedlouho na zámku skonala Kateřina Medicejská a v roce 1589 tu násilnou smrtí zemřel samotný Jindřich III. Od té doby na Blois již nikdy žádný francouzský panovník nesídlil. V roce 1617 překazil Ludvík XIII. své matce Marii Medicejské veškeré snahy vládnout místo něj, když ji nechal uvěznit na zámku Blois. Korpulentní dámě se podařilo
19
Katolická liga, neboli Svatá liga. V době náboženských válek, v květnu 1576, se ve Francii spojila část
katolického duchovenstva, šlechty a měst, pod velením rodu Guisů, s podporou Španělska. Jejím programem byl boj s hugenoty, omezení moci francouzských panovníků a oslabení politické centralizace země. 20
Kardinál Ludvík Lotrinský, remešský arcibiskup.
19
po dvou letech vyhnanství uprchnout, pravděpodobně pomocí provazového žebříku, po kterém se spustila do hradního příkopu. O několik let později týž Ludvík XIII. věnoval hrabství Blois bratrovi Gastonovi Orleánskému, a tím i jeho zbavil politického vlivu. Gaston se usídlil na zámku se svými dvořany, mezi které patřil také básník Voiture21. Za svého pobytu nechal zbořit část starých budov zámku (postavených za Karla Orleánského), které s pomocí Françoise Mansarta22 nahradil nově vybudovaným křídlem. Po Gastonově smrti v roce 1660 bylo sídlo opuštěno a ponecháno svému osudu. Za Velké francouzské revoluce utrpělo Blois několik šrámů a později sloužilo jako kasárna. Mezi lety 1843 a 1870 se konečně dočkalo renovace. Poté, co se zámek stal obecním majetkem, byly interiéry znovu vybaveny nábytkem z inventářů různých muzeí. Blois vystavěné na skalnatém výběžku se tyčí nad údolím řek Loiry a Auroux. Ze středověké pevnosti se dochovala sněmovna, starobylý šlechtický sál ze 13. století, který je sedmi sloupy s hlavicemi rozdělen do dvou lodí. Na stěnách se nacházejí tapisérie ze 17. století, inspirované Rubensovými obrazy. Znázorňují život svatého Konstantina. Na terase vnitřního nádvoří stojí osamocená věž nazývaná Foix. Představuje další pozůstatek ze 13. století a je z ní pěkný výhled na město a údolí Loiry. Věž Châteaurenault na jižní straně zámku pochází ze stejného období a navazuje na průčelí zdobené lodžiemi.
21
Vincent Voiture (1598 - 1648), francouzský básník, byl synem bohatého obchodníka z Amiens. Ačkoliv stoupenec
Gastona Orleánského, získal Richelieuho přízeň a stal se jedním z prvních akademiků. Nakloněni mu byli i Ludvík XIII. se ženou Annou Rakouskou. François Mansart (1598 - 1666), jeden z největších architektů té doby, zakladatel klasicistního stylu ve Francii.
22
Ovlivněn studiem architektury v Římě. Od roku 1636 dvorní architekt (zámky Maisons-Lafitte, křídlo v Blois aj.). Autor pařížských paláců (de la Vrilliére, fasáda paláce Carnavalet aj.) i církevních staveb (část kostela Val-de-Gráce, kaple Bourbonů v Saint Denis aj.). Podílel se na výstavbě Louvru, kde uplatnil svůj smysl pro monumentalitu.
20
Do zámku vstoupíme křídlem Ludvíka XII., zbudovaném v letech 1498 až 1508. K jeho výstavbě byl použit světlý kámen spolu s červenými a černými cihlami. Jezdecká socha „Otce lidu23“ je kopií originálu z roku 1498. Dvě točitá schodiště jsou propojena podloubím se složenými oblouky. Najdeme zde odznaky královské moci, které připomínají rozličné osobnosti panovnické rodiny: dikobraz byl znakem Ludvíka XII., hranostaj Klaudie Francouzské, labuť probodlá šípem patřila matce Františka I. Luise Savojské a písmeno H značilo monogram Jindřicha IV. Italský styl architektury v tomto pozdně gotickém křídle reprezentuje pouze sochařská výzdoba. Nalezneme tu rozety, fiály, hlavice sloupů či pilastry. Dnes je zde umístěno Muzeum umění (obrazy z 15. až 19. století, sochy, dobové kostýmy, tapisérie a nábytek) a Muzeum církevního umění (sbírka liturgických předmětů a řezbářského umění ze 14. až 18. století). Kaple svatého Calaise byla přestavěna za vlády Ludvíka XII. a vysvěcena v roce 1508. V 17. století došlo k poničení chrámové lodi a v 19. století se kaple dočkala opravy průčelí. Interiér stavby je prosvětlen díky moderním vitrážím od Maxe Ingranda24. Severozápadní křídlo, které dal postavit František I., nese již prvky italské renesance a to především zásluhou architekta Dominika de Cortone přezdívaného Boccador25. Obě průčelí zámku jak vnější tak i vnitřní byla vytvořena na základech původních středověkých hradeb. Sestava lodžií posázených jedna vedle druhé tvoří impozantní vnější průčelí. Lodžie zdobené nádhernými pilastry jsou vytesány do zdi budovy, aniž by byly vzájemně propojeny.
Jezdecká socha Ludvíka XII. umístěná v portálu nad branou do zámku Blois.
23
24
Max Ingrand žák Grubera, významná postava francouzského vitrážního umění 2. poloviny 20. století. Z jeho široké
práce uveďme například dekoraci Křížové cesty v Notre Dame du Pré (1950). 25
Z italštiny převzatý výraz „boccadoro“ se do češtiny překládá jako žvanil, rozumbrada.
21
Pod střechou za atikou26 je kryté podloubí. Celkové uspořádání budov zámku nám připomíná některé italské paláce, uveďme například vatikánský palác od architekta Donata d'Angela Bramante. Vnitřní průčelí bohatě zdobí balkóny s balustrádami, vytesané ornamenty okolo oken a vikýře nebo znaky Františka I. a Klaudie Francouzské (počáteční písmena jmen a salamandr). Avšak opravdovým mistrovským dílem je velkolepé schodiště se třemi patry nakloněných balkónů, umístěné ve vížce s mřížovím, která se kdysi (předtím, než bylo postaveno křídlo Gastona Orleánského) nacházela uprostřed průčelí. Jemně a bohatě zdobené schodiště je podle Balzaka „tak propracované jako slonovina z Číny“. Ve stylu gotiky je točité a nahoře vybíhá do kupole dómu. Snadno si zde představíme krále a jeho dvořany, jak z tribun pozorují důležité návštěvy přijíždějící na zámek během okázalých slavností. Právě v tomto křídle se nacházejí královské pokoje, které byly v 19. století pod vedením architekta Dubana27 přestavěny v přepychovém stylu a s přemírou zlacení. V prvním patře nalezneme tajemnou komnatu Kateřiny Medicejské. Zde si královna nechala zřídit sekretář zdobený 237 dřevěnými kazetami, z nichž každá je vyřezána jiným motivem. Skříně, které kdysi ukrývaly tajemství a předměty sloužící k černým praktikám, otevírala královna Kateřina stiskem pák schovaných za podlažní lištou. Také tu nalezneme oratorium, toaletní pokojík a ložnici. Ve druhém patře křídla, přímo v pokojích Jindřicha III., byl zavražděn vévoda de Guise. Jednoho časného rána čekalo na jeho příchod 45 dvořanů. Když vévoda zamířil
26
Atika je různě tvarovaná a zdobená nízká zeď nad hlavní římsou budovy zakrývající pohled na střechu, oblíbená
v antice a renesanci. 27
Jacques Félix Duban (1798 - 1870) - francouzský architekt, jehož stavitelský rukopis byl ovlivněn jinošským
pobytem v Itálii. Roku 1832 se stává hlavním architektem budovy, ve které dodnes sídlí Škola krásných umění v Paříži. Řadí se k nové škole romantiků, v jejímž duchu provedl i rekonstrukci interiérů zámků Blois, Gaillon a pařížských památek jako Apolónovy galerie v Louvru nebo Sainte-Chapelle.
22
do královského pokoje, probodli ho dýkou. I když se statečně se bránil, útočníci ho nakonec přemohli a zavraždili. Traduje se, že král, který se přišel přesvědčit o vévodově smrti, zvolal: „Mrtvý vypadá ještě větší než živý!“ Křídlo Gastona Orleánského na jihozápadě nebylo nikdy dokončeno. Klasicistní prvky kontrastují s půvabem a pestrostí renesančních částí zámku. Půlkruhovité sloupoví spojuje předsazenou hlavní budovu se dvěma krátkými křídly obdélníkové stavby. Kamenné schodiště pochází z roku 1932, avšak kupole nad ním již z 18. století. Interiéry byly vybaveny nábytkem až v 19. století. Veřejná knihovna v prvním poschodí se může pochlubit 80 tisíci svazky. Sál městských slavností byl dokončen v roce 1875.
II. 7. BRISSAC Zámek Brissac byl postaven v 15. století nad řekou Aubance na místě, kde původně stávala pevnost z 10. století. O jeho výstavbu se zasloužil Pierre de Brézé, zastávající ministerskou funkci za vlády Karla VII. i za Ludvíka XI. Přestavby se zámek dočkal na počátku 17. století za majitele Karla II. de Cossé, knížete de Brissac, kterému roku 1594 udělil Jindřich IV. za věrné služby titul vévody. I když byl Karel jedním z vůdců Katolické ligy, hájící zájmy rodu Guisů, umožnil již z funkce pařížského místodržitele, hugenotskému králi přístup do města. Potomek vévody de Cossé se o panství Brissac vyjádřil jako o „zámku z poloviny postaveném na základech zámku z poloviny zbořeném“. Z dob středověku jsou zachované dvě velké kulaté věže se zdobeným podsebitím. Mezi ně rodina Corbineau, slavný stavitelský rod z města Laval 28, zasadila pětipodlažní hlavní budovu a to v době, kdy šlechtická sídla
28
Laval se nachází ve francouzském departementu Mayenne, asi 90 kilometrů západně od města Le Mans.
23
zřídka kdy dosahovala šesti poschodí. Tato část zaujme i kombinací použitých stavebních slohů, nalezneme tu prvky slohu toskánského, dórského, jónského a korintského. Budova je zastřešena kupolí. Skružená okna, výklenky, štíty a různé ornamenty podtrhují barokní ráz zámku. Se smrtí vévody roku 1621 se zastavují i stavební práce a zámek už nebyl nikdy dokončen. Druhá pravoúhlá budova je postavena ve stylu Ludvíka XIII. Z interiéru
zámku
nelze
opomenout
malované
stropní
trámy
z
počátku
17. století, nábytek ze 16. a 17. století, sbírku obrazů (portrétů rodiny Brissac a vdovy Clicquot) a tapisérií (z Arrasu, Flander, Aubussonu a jiných gobelínových dílen). Nad skvostným inventářem bdí nynější obyvatelé zámku, dědici prvního vévody de Brissac. V kapli z 15. století se nachází basreliéf z bílého mramoru od Davida d´Angers29. S historií sídla se také váže příběh Marie Medicejské. Královna po útěku z královského sídla Blois, kam byla svým synem Ludvíkem XIII. vyhoštěna, našla útočiště právě na zámku Brissac. Po marném úsilí podnítit povstaní v Anjou (které skončilo porážkou v boji u Ponts-de-Cé30), se s králem usmířila.
II. 8. CHAUMONT-SUR-LOIRE Na kopci strategicky položený zámek Chaumont vévodí levému břehu řeky Loiry. Byl postaven v 15. století na místě původní středověké pevnosti vévodů z Blois (z 10. století). Zámek rozkázal zbourat roku 1465 samotný král, neboť jeho majitel Pierre d´Amboise,
29
30
David d'Angers, (1788 - 1856), sochař a rodák z města Angers, kde se nachází i muzeum se sbírkou jeho prací. Městečko Ponts-de-Cé leží nedaleko města Angers a je zapsáno na seznamu kulturního dědictví UNESCA.
Z tamního zámku do dnešních časů zbyl jen donjon, který se stal místem boje mezi Marií Medicejskou a jejím synem Ludvíkem XIII., roku 1620. Konečný mír byl sjednán kardinálem Richelieuem na zámku Brissac.
24
se připojil k Lize pro veřejné blaho31, povstání feudálů vedené proti reformní vládě Ludvíka XI. Urozený pán d´Amboise je poté pověřen novou výstavbou zámku na své náklady. Stavbu dokončil až roku 1510 jeho vnuk. Roku 1560 kupuje zámek Kateřina Medicejská, aby mohla přestěhovat z oblíbeného zámku Chenonceau svou dávnou sokyni, Dianu de Poitiers, favoritku právě zemřelého manžela, krále Jindřicha II. Diana dávala přednost zámku v Anet, kde nakonec i zemřela. Na Chaumont pobývala jen zřídka, ale přesto tu nalezneme známky jejího působení. Nechala přestavět hradní ochoz, na kterém je vyryt Dianin monogram: písmeno D s atributy32 bohyně lovu, jejíž byla jmenovkyní. Z pozdějších majitelů zámku musíme zmínit Jacqua Le Ray, ředitele Indické obchodní společnosti, který pozval v 18. století na své panství italského umělce Niniho. Velké přízni se těšily sochařovy medailónky z pálené hlíny, na které vyryl portréty slavných osobností své doby. Le Ray měl zásluhu nejen na kulturním rozkvětu zámku. Díky americké národnosti majitele a přátelství s Benjaminem Franklinem, byl za Velké francouzské revoluce Chaumont ušetřen rabování. Za Napoleonova císařství, roku 1810, přijal syn Le Raye na zámku Chaumont Madame de Staël33, vyhnanou samotným Napoleonem z Paříže. Usídlila se zde s celou svou
31
Spojenectví posledních představitelů feudální šlechty ve Francii (vévoda burgundský, vévoda de Nemours, vévoda
bourbonský, bretaňský a hrabě d´Armagnac), kteří se postavili proti reformám Ludvíka XI., odebírajícím výsadní práva šlechty. 32
V levé ruce drží oštěp. Někdy také luk a šípy. Diana bývala ztotožňována i s bohyní měsíce, proto mívá na hlavě
srpek měsíce. 33
Celým jménem Germaine Necker, baronne de Staël-Holstein (1766-1817). Spisovatelka, která byla ve své době
považována za jednu z nejinteligentnějších žen Evropy.
25
kulturní společností, například s Madame Récamier34, Benjaminem Constantem. Ale bohužel půvaby řeky Loiry neokouzlily Madame de Staël tak, jako potůček pařížské ulice du Bac. V roce 1875 se na zámku zařídila v přemíře přepychu a pohodlí bohatá dědička po majiteli cukrovaru Constant Sayeovi, Marie, která se brzy na to stala princeznou z Broglie. Do této okázalé doby sídla se také datuje nádherná konírna. Nakonec se zámek roku 1938 dostává do rukou státu. V 18. století bylo severní křídlo zámku poničeno a nahrazeno krytou terasou s výhledem na řeku Loiru. Stavba se dnes skládá ze 3 hlavních traktů, u kterých si lze všimnout přechodu mezi architekturou masivní, obrannou, stavěnou ve středověku (západní křídlo si zachovalo ochoz podsebití, střílny a cimbuří, věže se strážními budkami, jejichž střechy jsou kuželovité) a architekturou z doby renesance (kterou nalezneme u jižního a východního křídla budovy). Do zámku vstoupíme přes padací most. Obě dvě věže nesou symboly rodiny d´ Amboise: erb Ludvíka XII. a Anny Bretaňské (počáteční písmena jmen obou panovníků spolu s lilií a hranostajem), symboly kardinála George d´ Amboise, počáteční písmena Charla de Chaumont a Catherine de Chauvigny a vyobrazené pohoří v ohni, jako výklad názvu samotného zámku, který v překladu z francouzštiny zní „Ohnivá hora“. Z nádvoří si prohlédneme strohé západní průčelí a schodiště se zkosenými hranami. Další dvě průčelí byla v 19. století neodborně restaurována. Na konci křídla nalezneme kapli vystavěnou v 15. až 16. století. a v jejím sousedství věž svatého Mikuláše, která ukrývá ve svých prostorách nádherný krb ze 16. století.
34
Celým jménem Jeanne Françoise Julie Adélaïde Bernard, Mme Récamier (1777-1849). Krásná a ctnostná dáma. Ve
svém salóně de l'Abbaye aux Bois, pořádala okázalé bály a kulturně-politicko-literární večery, kterých se účastnil i Benjamin Constant (1776 – 1830).
26
Uvnitř zámku, navštívíme jídelnu, sál stráží, komnaty obou soupeřek o královu přízeň, tedy milenky Diany de Poitiers i manželky Kateřiny Medicejské. Pokračujeme do pokojů astrologa Ruggieriho, intrikáře a pomocníka všeho zlého, co si královna usmyslela. Nádherný nábytek a tapisérie pocházejí už z doby Renesance. Poradní sál je vydlážděn glazurovanou kameninou v zářivých barvách, zobrazující lov na lvy. Je dílem palermského umělce, kterého za účelem výzdoby pozvala v 17. století princezna z Broglie.
27
III. ANALYSE STYLISTIQUE
„Le rôle important du traducteur est de dépasser les limites entre les cultures différentes.”35 Dagmar Knittlová dans son livre K teorii i praxi překladu cite le linguiste , E. A. Nida, qui rappelle qu´en traduisant, on ne doit pas oublier la nature du renseignement, l´intention de l´auteur et le type du destinataire. Nida considère comme un but principal de la traduction la transmisision des informations en ce qui concerne le contenu aussi bien que la forme. Il faut que la traduction soit orientée vers une réaction équivalente du destinataire. Cela signifie qu´on doit satisfaire aux besoins de la langue cible et de sa culture, aux besoins du contexte du renseignement et du destinataire.Le choix des unités stylistiques est très important, le traducteur doit bien connaître auquel style revient le texte et quels moyens d´expression il peut utiliser36. Pour aboutir la traduction réussie, il faut que le traducteur respecte des régles des unités morphologiques, lexicales et syntactiques dans la langue de départ aussi bien que dans la langue cible. Toutes les trois unités déterminent le style dans lequel le texte est écrit et des régles selon lesquelles il sera traduit. Dans la deuxième partie de ce mémoire nous allons nous orienter vers l´analyse stylistique du texte traduit du guide touristique intitulé Les châteaux de la Loire en caractérisant les traits importants d´une bonne traduction de la langue de départ (le français) en la langue cible (le tchèque).
35
Knittlová, Dagmar: K teorii i praxi překladu. Olomouc, 2000, p. 5
36
Knittlová, Dagmar: K teorii i praxi překladu. Olomouc, 2000, p. 7
28
Premièrement nous allons déterminer et caractériser les traits typiques des styles fonctionnels auxquels le texte appartient. Dans ce mémoire, c´est surtout du plan lexical et syntactique dont nous allons nous préoccuper. Deuxièmement, nous allons nous concentrer sur l´analyse des unités lexicales. Nous remarquerons que chaque langue se présente par divers langages auxquels le traducteur doit être sensible pour bien employer des moyens d´expression convenables au style du texte qu´il traduit. En plus la présentation des élements connotatifs constituent l´objet de l´analyse sur le plan lexical. La troisième partie de notre analyse est orientée vers la caractéristique des procédés techniques de la traduction que nous avons appliqués pendant la traduction du guide touristique. Chacun des traits typiques de certaine partie de notre analyse stylistique est accompagné d´un ou de plusieurs exemples issus du texte du guide.
29
III. 1. STYLES FONCTIONNELS Les styles naissent, se changent ou disparaissent s´adaptant aux nécessités de la société humaine. Selon Dagmar Knittlová, ce sont les variantes de l´usage de la langue, occasionnées par un choix conscient des sources phonologiques, grammaticales et lexicales d´une langue afin d´obtenir un effet souhaité.37 Ce qui est important pour n´importe quel style, c´est la transmission de l´information invariante. Cétte information est conçue du côté du contenu mais aussi du côté esthétique. Cela. veut dire que le texte traduit consiste de trois parties, le sujet, la manière de la traduction et l´impression finale exercée sur le destinataire, qui sont de même importance.38 Le texte du guide touristique qui fait l´objet de la partie pratique de ce travail appartient à deux styles fonctionnels à la fois. On y trouve les traits caractéristiques pour le style sciences - appliquées auquel se mêle le style artistique qui enrichit le texte surtout de point de vue esthétique.
III. 1. 1. STYLE SCIENCES-APPLIQUÉES Le style sciences-appliquées se distingue par la terminologie spécialisée, par les locutions figées provenent de certaine profession et par la syntaxe spécifique. Au contraire de la langue de science et technique il cherche à simplifier les complexités du texte scientifique. Le traducteur traduit de la manière plus vive
37
Knittlová, Dagmar: K teorii i praxi překladu. Olomouc, 2000, p. 203
38
Knittlová, Dagmar: K teorii i praxi překladu. Olomouc, 2000, p. 122
30
et plus libre. Ce style se distingue par l´effort de traiter le problème d´une manière intéressante et facile à comprendre.Le texte n´est pas si dense. La syntaxe est plus riche. Nous pouvons y trouver des comparaisons, des citations, des explications, des phrases expressives et exclamatives qui dynamisent le texte: Ex. : “Le «joyau de la Touraine» que l´on admire aujourd´hui est l´oeuvre de 1518 à 1528 du trésorier des finances Gilles Berthelot et de sa femme Philippe Lesbahy, qui apporte à cette construction une contribution semblable à celle de Catherine Briçonnet à Chenonceau.“ (Dnes obdivovaná stavba zvaná „Tourainský klenot“, pochází z let 1518 až 1528. Je dílem správce pokladny Gilla Berthelota a především jeho ženy Phillipy Lesbahy, která měla na konečné podobě zámku stejnou zásluhu jako Catherine Briçonnet na sídle Chenonceau.) “Venu constater le décès, Henri III se serait écrié: Il paraît encore plus grand mort que vivant!“ (Traduje se, že král, který se přišel přesvědčit o vévodově smrti, zvolal: „Mrtvý vypadá ještě větší než živý!“) “Les meubles Renaissance (coffres, dressoirs, tables, bancs), «d´un maniement difficile(…)ne répondent pas à la notion de confort telle que nous l´entendons aujourd´hui» remarque H. Chouinard avec justesse…“ (Na renesanční nábytek (truhly, příborníky, stoly a lavice) správně upozorňuje H. Chouinard, který tvrdí, že „svou složitou obsluhou neodpovídá naší dnešní představě pohodlí. Na druhou stranu však dokonale podtrhuje okázalost architektury té doby.…“)
A part cela ce style décrit les traits caractéristiques des objets et des situations par de courtes phrases qui introduisent un dynamisme comme dans ces exemples. 31
Ex. : “Beau mobilier et tapisseries Renaissance.“ (Nádherný nábytek a tapisérie pocházejí už z doby Renesance.) “Peu après, Catherine de Médicis s´éteint au château. Henri III sera lui-même assassiné en 1589. Blois est alors abandonné par les souverains.“ (Zanedlouho na zámku skonala Kateřina Medicejská a v roce 1589 tu násilnou smrtí zemřel samotný Jindřich III. Od té doby na Blois již nikdy žádný francouzský panovník nesídlil.)
Le texte aussi profite de divers moyens stylistiques (par exemple les interrogations oratoires) qui rendent le texte moins difficile à lire et grâce à eux, l´auteur et le traducteur s´adressent directement aux lecteurs. Ex. : “Et d´abord combien sont – ils, ces châteaux ? Cinquente, soixante, plus ou moins célèbres ― nous vous livrons ici les «indispensables».“ (Nabízí se otázka, kolik těchto zámků doopravdy je. Padesát až šedesát je jich více či méně známých. My Vám v našem průvodci představíme ty, které nelze opomenout.)
La terminologie scientifique n´est pas trop spécialisée et le traducteur est aussi autorisé d´ajouter des informations sous formes d´explications soit dans le texte même, soit sous la forme des notes en bas d´une page. Dans le cas du présent mémoire le vocabulaire provient du domaine de l´architecture (voir la liste du vocabulaire ci-jointe). Si nous trouvons dans le texte un terme technique, il est plus ou moins déjà entré dans le vocabulaire usuel et courant. 32
Rappelons que le texte respecte toujours certaines règles du style scientifique, par exemple la forme passive des verbes se trouve très souvent dans le texte du guide traduit. Ex. : “Le Clos-Lucé a été aménagé en musée.“ (Dnes je v Clos-Lucé umístěno muzeum.) “Les deux autres façades ont été abusivement restaurées au 19e.“ (Další dvě průčelí byla v 19. století neodborně restaurována.)
Le texte scientifique se caractérise aussi par l´utilisation d´un grand nombre d´adjectifs qualificatifs épithètes, d´attributs et de compléments de nom. Ex. : “La plus célèbre est la tenture de l´Apocalypse, la plus ancienne et la plus vaste jamais tissée.“ (Nejznámější je gobelín s tématikou Apokalypsy, nejstarší a největší, co byl kdy utkán.) “La façade nord s´enorgueillit d´un très bel escalier d´honneur, droit et non plus à vis, très proche de celui de Chenonceau, avec trois étages de loges à l´italienne, finement sculptées.“ (Severní průčelí se od té doby pyšní skvostným hlavním schodištěm, které již není točité ale rovné. Má podobný charakter jako schodiště na zámku Chenonceau, především díky třem nad sebou umístěným lodžiím s precizním zdobením v italském stylu.)
33
Ce qui se trouve assez souvent dans le texte du guide, c´est un phénomène typiquement français appelé l´entassement des propositions subordonnées relatives. Ex. : “Michel Devillers rappelle que l´histoire du château est inséparable du souvenir de ce roi, dernier des ducs d´Anjou, « qui marquera la vie de la cité tant par les fêtes qu´il y organisera que par la vie de cour et l´épanouissement culturel qu´il encouragera… ».“ (Podle Michela Devillerse je historie zámku neoddělitelně spjatá s tímto králem, posledním vévodou d´Anjou. „Zapsal se do dějin tohoto místa pořádáním slavností, dvorským životem i kulturním rozkvětem, který podporoval.…..”)
Aujourd´hui, le style sciences-appliquées devient de plus en plus important. Il fonctionne comme un moyen d´information scientifique pour le public.
III. 1. 2. STYLE ARTISTIQUE C´est un style littéraire avec un grand nombre de moyens d´expression littéraires. Il s´oppose par son caractère à la langue scientifique qui ne dispose que d´un nombre limité de nuances. Le style artistique est spécifique par la richesse, l´impression et le niveau élevé de la langue.On y trouve les tropes (métaphores, comparaisons), les figures et les images poétiques dont la fonction est d´animer le texte et de le rendre plus intéressant pour le lecteur. Au contraire pour le traducteur ils peuvent représenter un obstacle lors du transfert d´une langue à l´autre en trouvant les équivalents des termes du vocabulaire littéraire. Ce n´est pas certainemet le cas où le traducteur pourrait faire la traduction littérale (ou mot à mot).
34
Ex. : “Ainsi se dessine comme une unité monumentale, que semblent conforter une harmonie architecturale (le 15e - le 16e siècle de la Renaissance italienne) et une continuité historique.“ (Pod tímto označením se nám vybaví harmonicky sladěný soubor staveb (všechny byly postaveny v 15. a 16. století, v době tzv. italské renesance) v různých historických souvislostech.)
Le style artistique est souvent jugé subjectif. C´est la manière de l´auteur de présenter son point de vue de la réalité. A cet effet la langue artistique est caractérisée par l´usage des expressions abstraites, ambiguës et émotives. Ex. : “Cinquente,
soixante,
plus
ou
moins
célèbres
-
nous
vous
livrons
ici
les « indispensables ». Mais si l´on redéfinit la notion de château, on peut en dénombre le double. Une concentration unique au monde.“ (Padesát až šedesát je jich více či méně známých. My Vám v našem průvodci představíme ty, které nelze opomenout. Pokud se ale zaměříme na pojem „zámek“ v širším slova smyslu, napočítáme až dvojnásobek. Takové seskupení neuvidíte nikde jinde na světě.)
Dagmar Knittlová affirme que la langue littéraire se caractérise par une grande variété des moyens de point de vue lexical, stylistique et syntactique. En la traduisant, il faut rendre non seulement l´information propre du texte original, mais aussi la manière de la présenter.
35
Pour cette raison, le traducteur est obligé de choisir les moyens d´expression de la langue cible qui correspondent fonctionnellement à ceux de la langue de départ.39.
III. 2. LES UNITÉS LEXICALES Le travail du traducteur consiste en examiner les unités sur lesquelles il opère, les plans sur lesquels se situent ces unités et les techniques qui permettent le passage d´une langue à l´autre.40 L´analyse des unités lexicales distingue la langue littéraire de celle non-littéraire, le lexique de la langue standard est de la langue spécialisée, le lexique des divers groupes
sociales et par rapport de cette analyse le traducteur tient compte des styles fonctionnels adéquats au texte traduit, qui sont l´objet de notre analyse aux pages précédantes. En comparant des unités lexicales de deux langues non apparentées, le tchèque et le français, on constate de nombreuses différences. Lors de la traduction, il y a peu de cas où le traducteur peut trouver des équivalents absolument adéquats, les équivalents de la même valeur significative. C´est pourquoi nous allons nous orienter vers les équivalents partiels de la langue de départ et de la langue cible. Le mot contient des élements significatifs de la domaine connotative qui donnent au mot, à l´énoncé sens particulier selon la situation ou le contexte et les autres de la domaine dénotative avec le sens invariant et non-subjectif. Du point de vue des élements connotatifs on peut dire que la majorité des mots est neutres. Mais selon le style du texte ils peuvent
39
40
Knittlová, Dagmar: K teorii i praxi překladu. Olomouc, 2000, p. 121
Vinay, J. P. – Darbelnet, J.: Stylistique comparée du français et de l´anglais. Didier, Paris, 1958, p. 36
36
obtenir d´une des caractéristiques connotatives. On distingue des élements connotatifs expressifs et ceux qui sont stylistiques (niveaux de langue).
En ce qui concerne l´expressivité on l´ utilise dans le texte pour accentuer l´énoncé et intensifier l´effet des mots au destinataire. Le traducteur ou l´auteur profitent des expressions affectives de l´orientation positive ou négative, de plaisir ou de douleur, dépendant de leur attitude à la situation. La fonction d´appel du texte domine la fonction communicative. Le traducteur profite de divers moyens d´expression. Quelques-uns sont presque directement determinés pour exprimer l´attitude sentimantale : interjections, explétifs, diminutifs, mais aussi des locutions, des proverbes qui se souvent caractérisent par la nuance affective ou par l´expressivité. Nous présentons ici un extrait du texte du guide touristique qui revèle clairement le point de vue affectif de l´auteur. Ex. : “Terre accueillante s´il en fut. Au climat amène, au délicat relief et aux paysages harmonieux, ceux du Val de Loire. Rien d´étonnant à ce que les rois de France, les Valois et leurs ennemis anglais, les Planatagenêts, aient pris plaisir à chasser dans les forêts giboyeuses de la région, proche de Paris et facile d´accès.“ (Údolí řeky Loiry s příjemným klimatem a mírně zvlněným terénem přitahovalo návštěvníky už odnepaměti svou pohostinností. Proto nás nepřekvapí, že si tamní lesy plné divoké zvěře, navíc z Paříže tak snadno dostupné, oblíbili ke svým loveckým zábavám jak francouzští králové, šlechta rodu Valois, tak i jejich angličtí nepřátelé Plantageneti.)
Pour aboutir la traduction réussie, le traducteur doit garder la tonalité du texte qu´il traduit. Chaque texte est caractérisé par l´ensemble des procédés stylistiques exprimant 37
l´attitude, le niveau de langue, la spécialisation fonctionnelle. Nous adopterons ici la terminologie introduite par Vigny et Darbelnet dans leur livre intitulé Stylistique comparée du français et de l´anglais: Le niveau de langue41: caractère stylistique d´une langue d´après le degré de culture de ceux qui la parlent. La spécialisation fonctionnelle42 : caractère stylistique d´une langue dépendant, non du niveau de langue, mais du domaine particulier dans lequel le sujet parlant utilise la langue. Ex.: langues juridique, administrative, commerciale, scientifique. Dans une même langue il y a plusieurs langages. Ils n´appartiennent pas aux mêmes niveaux de langue. Vinay et Darbelnet43 ont établit un tableau des niveaux de langue française que nous reproduisons ci-après : tonalité esthétique
spécialisations fonctionnelles.
Langue vulgaire
Langue commune
Bon usage
langue poétique langue littéraire langue écrite langue familière
administrative
juridique
scientifique
etc.
langue populaire argot
les jargons
41
Vinay, J. P. – Darbelnet, J.: Stylistique comparée du français et de l´anglais. Didier, Paris, 1958, p. 11
42
Vinay, J. P. – Darbelnet, J.: Stylistique comparée du français et de l´anglais. Didier, Paris, 1958, p. 14
43
Vinay, J. P. – Darbelnet, J.: Stylistique comparée du français et de l´anglais. Didier, Paris, 1958, p. 34
38
On remarque deux distinctions principales de la langue française : l´une entre le bon usage et la langue vulgaire (la différenciation verticale), l´autre entre les préoccupations esthétiques et les préocupations fonctionnelles (la différenciation horizontale). En plus il y a aussi des mots usuels qui n´expriment pas la tonalité et participent à toutes les catégories horizontales et verticales. Ceux-ci constituent la langue commune (ou standard, celle qui s´est étandue à divers groupes de population). Les langues qui expriment la tonalité esthétique, elles-mêmes se distinguent selon le niveau du vocabulaire. On les nomme en ordre croissant : l´argot (le langage spéciale pourvue d´un vocabulaire qu´emploient les membres d´un groupe ou d´une catégorie sociale ou professionnelle avec la préoccupation de se distinguer de la masse des sujets parlants), langue populaire (la langue d´usage employée par la masse des sujets parlants), langue familière (caractérisée par les termes non-littéraires qui sont typiques pour les gens qui se connaissent bien), langue littéraire (langue soignée qui utilise dans le discours les expressions verbales du passé simple, de l´imparfait, de l´imparfait du subjonctif…), langue poétique. Sur l´axe horizontale avec les langues de la tonalité esthétique , il y a des langues qui fonctionnent au profit d´une spécialisation. Ils se trouvent très souvent au niveau de la langue écrite. Il y en a beaucoup, on pourrait dire que chaque profession se présente par sa langue spécialisée, p. e. : langue administrative, juridique, scientifique, etc. Comme le dernier cas que Vinay et Dalbernet mentionnent dans leur tableau est le jargon. C´est une langue artificielle employée par les membres qui désirent de n´être pas compris, p. e. : jargon des malfaiteurs, jargon des écoliers, etc. En analysant la traduction de la partie pratique de ce mémoire, on constate que le texte du guide touristique est écrit dans la langue commune qui est orientée vers un grand public. Alors on pourrait dire qu´il participe à toutes les catégories horizontales et verticales. En plus 39
en tenant compte des styles fonctionnels auxquels le texte appartient on détermine le vocabulaire et les moyens d´expression spécifiques pour le style sciences appliquées et le style artistique (voir le chapitre III. 1. Les styles fonctionnels). On constate que le texte du guide touristique se caractérise par la tonalité esthétique de la même manière que par la spécialisation fonctionnelle.
III. 3. PROCÉDÉS TECHNIQUES DE LA TRADUCTION Au moment de traduire, on rapproche deux systèmes linguistiques, dont l´un est exprimé et figé, l´autre est encore potentiel et adaptable. Pour atteindre la traduction réussie on emploie des méthodes et des procédés différents. Les termes techniques utilisés
pour dénommer les procédés de traduction varient suivant le linguiste qui en traite. La majorité de théoriciens de la traduction, respectent le système introduit par deux auteurs canadiens, J. P. Vinay et J. Darbelnet. Ils ont déterminé 7 procédés traditionnels correspondant à des difficultés d´ordre croissant. Dagmar Knittlová dans le livre qu´elle a écrit - K teorii i praxi překladu - mentionne la transcription, le calque, la substitution,la transposition, la modulation, l´équivalence et l´adaptation44. Nous allons charactériser tous les procédés l´un à l´autre en présentant des exemples tous issus du guide touristique Les châteaux de la Loire.
III. 3. 1. Transcription (translittération) L´expression de la langue originale est adaptée à l´usage de la langue cible. L´orthographe et la prononciation peuvent parfois varier, ou l´orthographe est invariable mais
44
Knittlová, Dagmar: K teorii i praxi překladu. Olomouc, 2000, p.14
40
la prononciation change. Il est possible de trouver par exemple des noms propres français tout à fait différents de leurs équivalents en tchèque. Ex. : Renaissance - renesance Bretagne - Bretaň Léonard de Vinci - Leonardo da Vinci Catherine de Médicis - Kateřina Medicejská
III. 3. 2. Calque C´est une transposition d´un mot ou d´une construction d´une langue dans une autre par traduction littérale (mot à mot). Cependant, l´expression définitive doit observer la structurede la langue cible. Ex. : expédition transalpine – záalpská výprava la rive gauche de la Loire – pravý břeh Loiry la terrasse de la cour intérieure – terasa na vnitřním nádvoří capitaine de Dragons – kapitán u dragounů
III. 3. 3. Substitution On remplace une espèce de mot ou un groupe de signes par une autre expression. En même temps, ce mot ou groupe disparaît complètement dans la langue cible. De toute
41
façon, Jan Šabršula assure que la substitution est hiérarchiquement équivalente.45 Dans le guide touristique Les châteaux de la Loire se répètent souvent des pronoms possessifs et personnels. En tchèque on les remplace en utilisant des substantifs et leurs synonymes ou on ne les repète pas. L´autre cas qu´on peut mentionner est en français la construction syntactique servant à la mise en relief: «c´est ...qui, c´est ...que, c´est ...où, …etc. » En tchèque on la substitue par les moyens d´un même sens général qui accentuent l´importance de l´énoncé. Ex. : “Son fils Charles d´Orléans se distingue plus par ses talents de poète que par ceux de combatant. Il ne brille guère à Azincourt. Après vingt-cinq ans de captivité en Angleterre, il retrouve un château qui a subi des sorts divers en cette fin de Cent Ans. Il y établit sa résidence, détruisant les bâtiments devenus trop inconfortables, se livrant à quelques embellissements. Il invitre des écrivains et des poètes, dont Villon.“ (Její syn Karel Orleánský se proslavil spíše talentem básnickým, než válečným. V bitvě u Azincourtu nijak nevynikl a padl do anglického zajetí. Po 25 letech se vrátil na zámek, který na konci Stoleté války zažil mnoho pánů. Karel si na Blois zřídil své sídlo. Budovy, které považoval za nepohodlné, nechal zbourat, jiné byly naopak zvelebeny. Zval si na zámek spisovatele a básníky, mezi jinými i Françoise Villona.) “C´est dans cette aile, restaurée au 19e par Duban avec luxe et dans une profusion de dorures, que se trouvent les appartements royaux.“ (Právě v tomto křídle se nacházejí královské pokoje, které byly v 19. století pod vedením architekta Dubana přestavěny v přepychovém stylu a s přemírou zlacení.)
45
Šabršula, Jan: Problèmes de la stylistique comparée du français et du tchèque. Praha, 1990, p. 35
42
III. 3. 4. Transposition Vinay et Darbelnet définit la transposition comme le procédé qui consiste à remplacer une partie du discours par une autre, sans changer le sens du message46. Ce changement obligatoire est occasionné par les caractéristiques du système de la langue cible, mais en gardant strictement les concepts sémantiques de langue de départ. Il existe de nombreuses variantes de la transposition par rapport aux variantes des éspèces de mots. Les exemples donnés ci-dessous présentent deux types de transpositions différentes. Premièrement, il s´agit de la transposition d´un adjectif en français à un verbe en tchèque. Deuxièmement, un verbe non-pronominal français devient un verbe pronominal en tchèque. Ex. : “Beauregard est à cette époque honoré de la visite de Richelieu.“ (Je to doba, kdy Beauregard poctil svou návštěvou Richelieu.) “Claude de France y épouse François 1er.“ (Klaudie Francouzská se zde provdala za Františka I.)
III. 3. 5. Modulation La modulation est un changement de concept, de point de vue sans que le sens de la proposition soit modifié. Elle consiste à choisir d´autres symboles pour la même
46
Vinay, J. P. – Darbelnet, L.: Stylistique comparée du français et de l´anglais. Didier, Paris, 1958. p. 50
43
signification. Dans le premier exemple donné il s´agit d´ un remplacement d´une négation par une affirmation , le deuxième cas est caractérisé par un renversement de point de vue. Ex. : “....le bâtard de Savoie, en 1524, fait hommage à François Ier de la terre de Beauregard qu´il tenait probablement de la munificence royale, la demeure devait correspondre à celle de Doulcet.” (Když savojský levoboček roku 1524 věnoval králi Františku I. beauregardské pozemky, které sám
pravděpodobně
obdržel
díky
královské
štědrosti,
nebylo
to
jiné
panství,
než to Doulcetovo.) “L´aménagement intérieur n´a été réalisé qu´au 19e.“ (Interiéry byly vybaveny nábytkem až v 19. století.)
III. 3. 6. Equivalence «Procédé de traduction qui rend compte de la même situation que l´original, en ayant recours à une rédaction entièrement différente.»47 Il y a des situations où le traducteur a des problèmes avec la traduction de certains mots ou expressions (par exemple les moyens d´expression affectiffs, les locutions figées, les termes spécialisés ou les nombres des institutions nationales), où la traduction littérale n´est pas possible. Mais aussi dans ces cas le traducteur s´efforce à aboutir à la même signification du texte. Pour y parvenir, il faut utiliser des moyens stylistiques et structuraux distincts de l´original en utilisant des moyens équivalents de la langue cible.
47
Šabršula, Jan: Problèmes de la stylistique comparée du français et du tchèque. Praha, 1990, p. 38
44
Ex. : “…pour retenir plus longtemps le visiteur, ils jouent de leur histoire et de leur magnificence lors des spectacles «Son et Lumière».“ (…za účelem pozdržet návštěvníka co nejdéle, podtrhují historii a nádheru budov různá světelná a hudební představení.) “Grâce à la diligence des Monuments historiques, il a retrouvé son aspect original.“ (Díky pilné práci památkové péče Azay dnes znovu vypadá jako v době svého vzniku.)
III. 3. 7. Adaptation Elle se trouve, en géneral, à la limite extrême de la traduction. Vinay et Darbelnet affirment que ce procédé s´applique à des cas où la situation à laquelle le message se réfère n´existe pas dans la langue cible.48 Il faut créer une autre situation qui évoque la même idée. Nous pouvons apercevoir des nuances de traduction de coloration très différente Comme ce procédé de traduction s´emploie le plus souvent en traduisant les blagues, les jeux de mots ou les expressions figées, nous pouvons présenter des exemples tirés du texte du guide touristique.
48
Vinay, J. P. – Darbelnet, L.: Stylistique comparée du français et de l´anglais. Paris, 1958, p. 52
45
IV. CONCLUSION
Le but du présent mémoire, précisé dans l´introduction du travail était la caractéristique des traits importants pour aboutir la bonne traduction. En mettant en évidence de divers moyens d´expression dans les langues non-aparentées : le français et le tchèque on constate que le travail de traducteur c´est une recherche infinie des équivalents adéquats.
Premièrement le traducteur fait l´examen des situations avant d´aborder la traduction. Il faut qu´il soit au courant des activités sociales et culturelles avec lesquelles le texte de l´original est en rapport. Il doit connaître le pays de la langue de départ, son histoire, ses costumes, sa littérature, sa politique, ses modes. Puis il faut rechercher à quel genre de style à quel niveau de la langue, se rapporte le texte, en préciser la valeur intelectuelle, descriptive ou affective reconnaître le timbre ou la coloration de l´ensemble et bien employer les procédés techniques de la traduction. Pour que la traduction remplie le but et la fonction de l´original, malgré que les moyens d´expression soient souvent assez différents, il faut respecter ces règles d´un transfert d´une langue à l´autre.
En ce qui concerne cet ouvrage, dans la partie théorique nous avons effectué l´analyse stylistique. Tout d´abord en définissant les deux styles fonctionnels auxquels le texte appartient, nous avons déterminé leurs traits caractéristiques. Chez le style sciences-appliquées on a remarqué la popularisation du texte scientifique. On y trouve par exemple le vocabulaire pas trop spécialisé, les explications, de courtes phrases descriptives, un timbre affectif. 46
Le style artistique est souvent jugé subjectif et se distingue par un niveau d´écriture élevé et riche. Malgré les différences stylistiques, les deux styles forment l´unité sémantique destinée au grand public. Dans l´analyse des unités lexicales nous avons appris que dans une langue existent plusiers langages dont les traits caractéristiques se distinguent selon la tonalité esthétique ou la spécialisation fonctionnelle, selon le bon usage ou la langue vulgaire qu´ils emploient. Dans ce travail on a réproduit le tableau des niveaux de la langue française établit par Vinay et Darbelnet qui détermine la langue de la traduction du guide comme langue commune. En considérant les deux styles fonctionnels, nous avons remarqué tant la tonalité esthétique que la spécialisation fonctionnelle. En plus les élements connotatifs d´expression avec le but d´attirer et captiver l´attention du lecteur sont bien remarquables. Dans la dernière partie théorique nous avons déterminé des procédés fonctionnels de la traduction. En nous basant sur le schéma traditionnel introduit par les linguistes Vinay et Darbelnet, nous avons caractérisé sept procédés de traduction. En fait, les procédés dénombrés sont: la transcription, le calque, la substitution, la transposition, la modulation, l´équivalence et l´adaptation. En réalité, il est possible de détecter, dans le texte de la traduction, presque tous les procédés de la traduction mentionnés, sauf l´adaptation. Celle-ci s´utilise le plus souvent en traduisant les proverbes, les jeux de mots ou les plaisanteries.
La traduction devrait refléter non seulement le transfert mécanique d´une langue à l´autre, mais aussi une adaptation stylistique aux moyens d´expression de la langue cible. La classification du style du texte original permet au traducteur de bien adapter les moyens d´expression de la langue d´arrivée. Conséquemment, le texte traduit peut remplir la même fonction et le même but que le texte original.
47
Vocabulaire franco-tchèque du domaine d´architecture křídlo (postranní část)
Aile f.
složený oblouk
Anse de panier f.
výčnělek, výběžek budovy
Avant-corps m.
skružené okno, výklenek
Baie cintrée f.
nakloněný balkón
Balcon rampant m.
zábradlí, balustráda
Balustrade f.
dřevěné obložení
Boiserie f.
kameninová dlažba
Carrelage de faïances m.
hradní příkop
Chemin de ronde m.
citadela, tvrz
Citadelle f.
mřížoví
Claire-voie f.
visutý svorník
Clef de voûte pendante f.
sloupořadí, sloupoví, kolonáda
Colonnade f.
příslušenství zámku
Communs m. pl.
mušle
Coquille f.
kupole, kupole, báň
Coupole f.
hlavní dvůr
Cour d´honneur f.
hlavní trakt (budovy)
Corps de logis m.
cimbuří
Créneau m.
příčná loď
Croisillon m.
dlaždice
Dalle f
dóm, kopule, kupole, báň
Dôme m.
hradní věž, donjon
Donjon m.
zlacení
Dorure f. Enceinte f.
48
hradba
točité schodiště
Escalier à vis m.
hlavní schodiště
Escalier d´honneur m.
podlaží, poschodí, patro
Etage m.
fasáda, průčelí
Façade f.
glazurovaná kamenina
Faïence émaillée f.
pevnost
Forteresse f.
vodní příkop
Fossé m.
vlys
Frise f.
štít
Fronton m.
štít
Gâble m.
ambit zdobený prolamováním
Galerie ajournée f.
hlavice sloupu
Chapiteau m.
ochoz
Chemin de ronde m.
sněmovna
La salle des Etats f.
strážnice
La salle des Gardes f
obklady stěn
Lambris m.
překlad dveří
Linteau m.
lodžie
Loge f.
vikýř
Lucarne f.
vikýř s okenními příčkami
Lucarne à meneaux f.
podsebití
Mâchicoulis m.
střílna
Meurtrière f.
bazének
Miroir d´eau m.
loď zaklenutá lomeným obloukem
Nef voûtée d´ogives f.
výklenek, nika, kaplička
Niche f.
oratoř, oratorium
Oratoire m. 49
zkosená hrana
Pan coupé m.
dřevěná kazeta
Panneau de bois m.
pilastr
Pilastre m.
kůly
Pilotis m.
fiála
Pinacle m.
kazetový strop
Plafond à caissons m.
podlažní lišta
Plinthe f.
strážní budka s kuželovitou střechou
Poivrière f.
padací most
Pont-levis m.
portál
Portail m.
promenáda v podloubí
Promenoir à arcades m.
točitá příjezdová chodba
Rampe en hélice f.
hradba
Rempart m.
výstupek v pravém úhlu (budovy)
Retour d´équerre m.
úponkový ornament
Rinceau m.
rozeta
Rosace f.
břidlice
Schiste ardoisier m.
stropní trám, stropnice
Solive f.
terasa
Terasse f
věž
Tour f.
tympanon
Tympan m.
velké okno kaple nebo chrámu
Verrière f.
vitráž, mozaikové okno
Vitrail m.
závitnice
Volute f.
50
Bibliographie Bally, Ch.: Précis de stylistique. A. Eggimann & Cie, Libraires-Editeurs, Genève, 1905
Catherine, Cécile: Les Châteaux de la Loire. Éditions Ouest-France, Rennes, 1986
Eluerd, Roland : La lexicologie. Édition Que sais-je ?, Presses Universitaires de France, Paris,
2000
Knittlová, Dagmar: K teorii i praxi překladu. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc,
2000
Kufnerová Zlata, Poláčková Milena, Povejšil Jaromír, Skoumalová Zdena, Straková Vlasta :
Překládání a čeština. Nakladatelství H&H, 1994
Levý, Jiří: Umění překladu. Panorama, Praha, 1983
Malblanc, Alfred : Stylistique comparée du français et de l´allemand. Didier, Paris, 1966
Marouzeau, J. : Lexique de la terminologie linguistique. Librairie orientaliste Paul Geuthner,
Paris, 1969
Mitterand, Henri : Les mots français. Édition Que sais je ?, Presses Universitaires de France, Paris, 1963
Mounin, Georges: Teoretické problémy překladu. Karolinum, Praha, 1999
Radina, Otomar : Francouzština a čeština systémové srovnání dvou jazyků. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1981
Sekvent, Karel, Šlosar, Dušan : Jak užívat francouzská vlastní jména ve spisovné češtině. Academia, Praha, 2002
Šabršula, Jan: Problèmes de la stylistique comparée du français et du tchèque. Univerzita
Karlova, Praha, 1990
Vinay, J.P. – Darbelnet, J.: Stylistique comparée du français et de l´anglais. Didier, Paris, 1958
51
Table de matières I.
INTRODUCTION ..............................................................................................4
II. TRADUCTION - ZÁMKY NA LOIŘE .................................................................6 II. 1.
ÚVOD .......................................................................................................6
II. 2. AMBOISE......................................................................................................8
II. 3. ANGERS...................................................................................................... 11
II. 4. AZAY-LE-RIDEAU .................................................................................... 13 II. 5. BEAUREGARD........................................................................................... 16 II. 6. BLOIS.......................................................................................................... 18
II. 7. BRISSAC..................................................................................................... 23 II. 8. CHAUMONT-SUR-LOIRE ......................................................................... 24
III. ANALYSE STYLISTIQUE................................................................................ 28 III. 1. STYLES FONCTIONNELS........................................................................ 30
III. 1. 1. STYLE SCIENCES-APPLIQUÉES .................................................... 30 III. 1. 2. STYLE ARTISTIQUE ........................................................................ 34
III. 2. LES UNITÉS LEXICALES ........................................................................ 36
III. 3. PROCÉDÉS TECHNIQUES DE LA TRADUCTION................................. 40 III. 3. 1. Transcription (translittération) ............................................................. 40
III. 3. 2. Calque ................................................................................................. 41
III. 3. 3. Substitution ......................................................................................... 41
III. 3. 4. Transposition....................................................................................... 43
III. 3. 5. Modulation .......................................................................................... 43 III. 3. 6. Equivalence ......................................................................................... 44 III. 3. 7. Adaptation ........................................................................................... 45
IV. CONCLUSION .................................................................................................. 46 Vocabulaire franco-tchèque du domaine d´architecture ................................. 48
Bibliographie ................................................................................................ 51
Table de matières .......................................................................................... 52
52
