ALMANACH SPOLKU PRÁTEL KRÁSNÉHO SLOVA

ALMANACH

SPOLKU PRÁTEL KRÁSNÉHO SLOVA 2008 – 2010

ALMANACH SPOLKU PRÁTEL KRÁSNÉHO SLOVA 2008 – 2010

Ilustrace, sazba a obálka © Jaroslav Svoboda Texty © Vojtěch Erbrt, Jan Hloušek, Zuzana Hloušková, Tomáš Koloc, Pavel Pešát, Jaroslav Svoboda Pavel Šefčík, Lenka Ungermannová, Patrick Ungermann, Lukáš Vaníček, Ivana Velčovská

Milí čtenáři, držíte v rukou již čtvrtý almanach vytvořený členy královéhradeckého Spolku přátel krásného slova. Spolek je sdružením mladých autorů, kteří mají rádi literaturu a chtějí její krásu šířit – ať už formou rozličných poetických večerů, literárních dílen pro začínající literáty, vydáváním autorských knih či dalšími podobnými aktivitami. Také tento almanach je důkazem naší lásky k literární tvorbě a budeme rádi, jestli Vás texty osloví a vnesou do Vašeho života úsměv či zamyšlení. Velice nás potěší, když Vaše kroky zamíří mezi nás vyslechnout si námi pořádaný literární večer či poradit se o své literární tvorbě. Přejeme mnoho příjemných chvil při čtení! členové spolku

1

TOMÁŠ KOLOC – JE TO BLÁZINEC

2

Tomáš Koloc Je to blázinec Stojím před vraty zrenovovaného statku, kde je stacionář pro mentálně postižené, a zvoním. Přijel jsem na praxi. Po chvíli se nade mnou otevře okno, ze kterého promluví ženský hlas: „Máš lžičku?“ „Nemám,“ odpovím zmateně. Tvář na chvíli zmizí v nitru statku, načež se vykloní z okna a podá mi ozdobnou kávovou lžičku. Pak se okno zase zavře. Komunita s postiženými je zařízení, které funguje tak, že se pár tak zvaně zdravých šílenců sejde, aby pomohlo lidem, o nichž časem zjistíte, že jestli je na téhle planetě někdo normální, jsou to oni. Tahle vznikla taky tak. Několik zaměstnanců pražské chráněné dílny se dalo dohromady s tím, že vytvoří na venkově komunitu, ve které budou žít dohromady zdraví a nemocní. Později objevili bouračku barokního statku s románskými základy, pohrobka místního JZD. Za babku ji koupili a dva roky dřeli, aby to vevnitř vypadalo jako ve švýcarském zařízení, kde byli na praxi. Teprve když bylo v domě ústřední topení, vany a sprchy, kuchyň a záchod s bidetem, hejno slepic a koza, dovolili zakladatelé prvnímu klientovi přespat.

Jak je to se lžičkou Když jsem po sedmi letech od prvního kopnutí krumpáče přišel já (abych zjistil, že lžička se tu používá k brance místo kliky a klíče), ve vyšperkovaném statku bydleli čtyři klienti (tři další přijížděli na část týdne), dvě zakladatelky (36) se svými manželi (39, 49) a čtyřmi dětmi (4 – 7 let), spolu s fenou, morčaty, želvou, akvarijními rybičkami – a ještě třemi kočkami, stádem ovcí, husami a králíky (ti byli ubytováni v přilehlých stájích).

Má váš tatínek holohlavý vlasy? „Máte rád fagot?“ ptá se mě uvnitř na přivítanou Janička, maličká šedesátiletá shrbená paní, a pak se zase shýbne nad dřevěnou bednou plnou nejrůznějších věcí. „Máte nějaký paroží? Má váš tatínek taky holohlavý vlasy?“ Poetičnost Janiččiných otázek je neodolatelná. „Nemáte nějaký barevný papíry?“

3


Pak se Janička posadí na postel, vyndá z bedny nahou gumovou panenku, zpod polštáře vytáhne papírový kapesník, utrhne z něj malý kousek a tím zalepí panence očičko. Když se vrátím s barevnými papíry, je už panenka ze všech stran polepená a vypadá jako artefakt ze surrealistického filmu Jana Švankmajera. Janička lačně chňapne po barevných papírech a zeptá se: „Máte nějaký děti?“ Potom vezme z bedny víčko od limonády a hliníkovou lžičku, přiloží si je k uchu a cinkne jimi o sebe. Když zpozoruje, že si pohvizduju, upřeně se na mě podívá a pak bez jediné chybičky přezpívá celou melodii. Ačkoli oba její bratři jsou neslyšící, ona má absolutní sluch a baví ji poslouchat, jak to zní, když se potkají dvě věci, které se ve světě normálně nesetkají. Napadne mě, že kdyby se Janička narodila s větším IQ, než má tříleté dítě, byla by z ní slavná konceptuální umělkyně.

Jsem kedlubna Ráno po snídani, když se nakrmí zvířata, se sejde takzvaný ranní kruh. Každý den v týdnu se v něm zpívá jiná písnička, která souvisí s naladěním dne. Pak následuje malá rozcvička ducha, v níž se, podobně jako ve školce, kladou jednoduché hádanky. „Jsem zelenina a jsem červená. Co jsem?“ „Kedlubna.“ Čtyřicetiletý Marcel je autista, který stejně jako slavný Rainman dokáže spoustu věcí, které my ostatní nedokážeme. Když mu třeba řeknete 27. prosince 1977, on vám odvětí den v týdnu, ve kterém jste se narodili. V chráněné dílně stacionáře se vyrábějí hlavně linorytové grafiky, ze kterých se pak tisknou pohlednice a také hedvábné šátky a vitráže. Než přišel Marcel, stával v koutě místnosti jako dekorace starý dřevěný tkalcovský stav. Vyučený tkadlec Marcel stav rozchodil a naučil tkát i ostatní, takže se v dílně začaly vyrábět i tkané dečky a miniaturní koberce. Na jaře, když začalo růst proutí, si Marcel vzpomněl, že ovládá i řemeslo košíkářské – a tak se dílna postupně zavedla i na košíky, košíčky, nůše... Když jsem měl s Marcelem první večerní službu, zjistil jsem, že mu doma zapomněli s sebou dát zubní kartáček. Pomyslel jsem si o jeho rodině něco ošklivého a půjčil mu svůj záložní. Obřadně mi děkoval; vypadalo to, že si bude zuby čistit poprvé v životě. Dokonce si to ode mě nechal předvést. Druhý den jsme měli k obědu knedlo-vepřo-zelo. Marcel zápasil s masem tak těžce, že jedné z mých kolegyň splynula ze rtů otázka: „Marceli, máš vůbec zuby?“ „Nemám,“ odpověděl Marcel.

4


Správná dvojka Když se ve společenství sejdou lidi, kteří do něj patří, během velice krátké doby se nepozná, kdo je tu už deset let a kdo jen měsíc. Některá stará přátelství ale přesto vysledujete na první pohled. Ti dva jsou nerozluční. Béda (39) býval v dětství pěkný pořízek a měl našlápnuto na sportovní kariéru: hrál závodně tenis a byl schopný jet na kole z Prahy na Sněžku a zpátky. Pak ho ale kouslo infikované klíště. Několik měsíců se zmítal mezi životem a smrtí a probral se bez části svých mentálních sil. Co mu ale bylo ubráno, to mu osud přidal na zvídavosti. Když k nám na statek přijel koncertovat známý český písničkář, krasavec, kterého zná od šedesátých let celý národ jako lamače dívčích srdcí, usadil se Béda v první řadě a upřeně umělce pozoroval. Poté, co bard při ladění kytary zkřivil tvář, vznesl k němu Béda upřímný dotaz: „Ty už jsi taky v důchodu, co?“ Samuel (41) má postavu filmového herce a duši grófa. Při divadelních představeních hraje vždycky ty nejvznešenější postavy a při procházce do hospody na nealkoholické pivo dokáže zaplatit za celou skupinku, i když mu pak z kapesného nezbude už nic. Rád rozdává i dárky a i k tomu sebemenšímu umí přidat nezapomenutelný komentář. „Milá Janičko, já ti přeju k svátku všechno nejlepší, tady máš kytičku: dvacet korun karafiát, deset korun asparágus, tři koruny celofán a za pět mašlička...“

Ve svobodný zemi V létě, v době kdy je stacionář zavřený a klienti na prázdninách u svých rodin, přijíždí na výměnu návštěva nejvzácnější: Švýcaři z camphillu Humanus Haus (komunity velké jako menší město, která čítá několik stovek duší), jehož existencí je inspirována i ta naše. Jezdí terapeuti i klienti, třeba Sylvie (45) se se mnou dorozumívá výhradně slovy Gamsi (kamzík) a Kaffee mit Schnaps (kafe s rumem). Terapeut Ulrich (33) je ze švýcarského kantonu Thurgau, proslulého vínem značky Müller. S Ulrichem, který už byl v Čechách na několika turistických výpravách a vyzná se v českém pivu a hokeji, se rychle skamarádím. „Jak vám to tu jde?“ zeptá se mě později, když kolektivně pohřbíváme jednu z oveček, která nedávno umřela. „No extáze to není. Ve vesnici nás moc neberou. Mají vžitý, že postižený by měli bydlet v ústavu se železnejma mřížema a o ty mříže mlátit hlavou. A tak když viděli naše lidi, jak se pořád smějou, začali nás pomlouvat, že jim dáváme inhalovat trávu.“ „Ale zakázat vás už nemůžou?“ „To ne.“ „A jaký máte platy?“

5


„Kolem pěti set franků,“ použiju hbitě znalost aktuálního kurzu. „Když je máme.“ Ulrich (který za tutéž práci bere každý měsíc pět tisíc) si povzdechne: „Aspoň že žijete ve svobodný zemi.“ Nejzábavnější ze všech Švýcarů je přesto klient Ernesto. Protože pochází z Kolumbie, má snědou kůži a vypadá jako Vinnetouův vyslanec. Vášnivě se zajímá o historická vozidla a odpady všeho druhu. Když naše partnerská výprava promítá jeho diapozitivy z cesty po Čechách, jde o tyto fotografie: kontejnery na švýcarsko-německých hranicích, kontejnery na dálničním odpočívadle v Bavorsku, kontejnery na česko-německých hranicích a přepálený tuk u stánku s klobásami na Karlštejně. Když Ernesto v den svého příjezdu zjistil, že přijel fekální vůz, aby nám vyvezl septik, byl to pro něj nejkrásnější dárek. Šedivý náklaďák, který ve Švýcarsku nikdy neuvidí, si vyfotil ze všech stran. V pátek ráno, hodinu po tom, co se na statku obvykle vyvážejí popelnice, mě ale probudí pronikavý křik. Vyběhnu před dům a vidím pitoreskní výjev: terapeut Ulrich se pere s českým popelářem. „Co se děje?“ „Ten váš cikánskej dement si fotil moje auto a tenhle se na to koukal. Mě si nemá co fotit! Co sem udělal? Že to sypu dohromady?! Já se vyhodit nedám! Jednou vám tu zatracenou cvokárnu vyhodim do povětří!“ „Okamžitě mu ten foťák vraťte! To je postiženej kluk ze Švýcarska a ten druhej je jeho vychovatel.“ „To by mohl říct každej!“ „Tak já volám policii.“ Popelář se pomalu zklidňuje a s výkřikem „Zkus se ještě přiblížit!“ podává Ulrichovi foťák zpět. Pak odjíždí. „To přece není možný,“ hroutí se Ulrich, který i přes mizivou znalost češtiny z dialogu něco pochytil. „Bál se, že ho kvůli Ernestovým fotkám vyhodí z práce,“ objasňuji. „A navíc byl rasista.“ „To jsou v týhle zemi skoro všichni,“ doplňuji objasněné. „Je to tu mnohem horší, než jsem si myslel,“ dokončuje Ulrich. „To je možný. Aspoň že žijeme ve svobodný zemi...“

Efekt Když se v domě něco ztratí (třeba prázdná lahvička, lžička nebo konzerva), všichni víme, kde to hledat. V Janiččině krabici. Jenže stačí chvilka a z hledané věci už je součást koláže (nebo se sama stane koláží) a člověku je líto ji Janičce vzít a navrátit původnímu účelu. Ze všeho nejradši má ale Janička mušle, především pro jejich schopnost šumět. Jakmile někde ukořistí mušli, drží si ji u ucha a řečí prvo-

6


republikové dámy vypráví o své vysněné cestě k moři do Indie. Prvorepublikový styl má od své nedávno zemřelé maminky. Vědomosti o tom, že existuje Indie, exprezident Havel (kterému občas píše kreslené dopisy) nebo symfonický orchestr, pochytila z televize, která byla kromě maminky tím jediným, kdo na ni doma, v hluchoněmé rodině, mluvil. Maminka byla jejím pojítkem s mluvícím a slyšícím světem a taky jediným člověkem, který ji doma snesl. Když umřela, přestala Janička jíst a jen zásahem pana primáře z psychiatrie se ji podařilo zachránit. Kdyby Janička skončila v ústavu, kde by jí nedovolili dělat zvuky a koláže ze ztracených věcí, přišla by jeho práce nejspíš nazmar. Sedím v místnosti, kde si Janička na koberci hraje se svými věcmi, mám zapnutý počítač a píšu. A najednou mi vypadne slovo. Znáte to. Slovo, které tam přesně pasovalo, víte jaké, jen si na ně nemůžete vzpomenout. Najednou Janička zvedne oči k tomu pro ni nesmyslnému stroji, se kterým si hraju já, a tiše řekne: „Efekt.“ Pak oči zase skloní a hraje si dál. Je to TO slovo a někdo mi ho odněkud prostě napovídá... Příspěvek, který je součástí připravované knihy společných reportáží T. K. a fotografa Michala Kratochvíla, vyšel v časopise ČILICHILI. Jména použitá v reportáži byla změněna.

7

PAVEL ŠEFČÍK – VEČERNÍ ZPRÁVY NA TELEVIZI PRIMA

8

Pavel Šefčík Večerní zprávy na televizi Prima Večerní zprávy na televizi Prima Zase stopli plyn, čeká nás krutá zima Hezky nám začíná novoroční vize Prý nás má navštívit finanční krize a auto skončilo na střeše kostela Lidičky! Prosím vás, tohle se nedělá! Další konec světa dýchá nám na záda A s ním i válka, no to je paráda Zpráva pro všechny holdující fotbalu Stadion upadl do rukou vandalů Z Ratha v novinách uďáli Hitlera Lidičky! Prosím vás, tohle se nedělá!

9

PAVEL PEŠÁT – MŮJ KAMARÁD VOLOĎA

10

Pavel Pešát Můj kamarád Voloďa Když mi bylo šest, vzali mě s sebou rodiče na dvoutýdenní dovolenou do Bulharska. V malé brašně jsem si s sebou nesl do letadla i nefunkční kovový zapalovač, vypadající jako malá pistole. Když jsem procházel odbavovacím prostorem, ozval se výstražný signál. „Doufám, že nechceš s pomocí téhle pistolky unést letadlo, chlapče?“ zeptal se mě muž v letištní uniformě. „Kdepak, to je jen taková hračka. Mám ji pro štěstí. A nejvíc se těším, až se budu koupat a potápět v moři,“ odpověděl jsem, co nejrozhodněji jsem dovedl. Ve skutečnosti jsem se ale trochu bál, jestli mi ten pán přece jen nezakáže s rodiči letět, když jsem se snažil propašovat na palubu letadla zapalovač, podobající se malé pistoli. „Už jsi někdy letěl letadlem?“ zajímal se dál letištní zaměstnanec. „Ještě ne a taky jsem nebyl nikdy u moře.“ „Tak ti přeju příjemný let a hezky si to u moře užij,“ usmál se na mě ten příjemný pán a trochu spiklenecky na mě mrkl. Nebyl jsem jediný, kdo letěl tehdy letadlem poprvé a ze začátku se i trochu bál. Mnohem víc jsem se ale na let těšil. Mimořádný zážitek pro mě představovaly už chvíle, kdy naše hučící letadlo velikánskou rychlostí rolovalo po letištní dráze, až mi z toho zalehly uši, do sedadla mě tiskla veliká síla a my se začali odlepovat od země. Cítil jsem silné pohnutí z tak mimořádné události a z toho, že i my lidé umíme létat. Pak jsem si připadal, že já jsem ten, kdo má křídla. Let jsem si velmi užíval a díval se na nebe a na mraky a pokukoval trochu stydlivě po pěkných letuškách, které se příjemně usmívaly a hostily nejen mě různými dobrotami. Převážnou část prvních dní jsem trávil s rodiči u moře. Bulharský písek byl od začátku našeho pobytu horký, a když stálo slunce v zenitu, žhavý tak, že bylo těžké udělat na něm bez bot třeba jen pár kroků. Schválně jsem zkoušel, jakou vzdálenost po něm urazím bosý, ale vždy se mi moc ulevilo, když jsem stál opět na dece. Plavat jsem ještě neuměl, ale každý den jsem dělal pokroky. V přítomnosti taťky nebo mamky jsem bez kruhu a nafukovacích křidélek brzy zvládal i několik temp. Neměl jsem ale rád miliony malých medúz, které se při přílivu vznášely v moři, byly odporně slizké a často mě i žahly.

11


Ještě víc než koupání jsem se věnoval potápění. Jako správný potápěč – začátečník jsem s sebou měl brýle, komínek i ploutve. Bavilo mě pozorovat podmořský svět i tam, kde mi voda sahala sotva po pás. Překvapovalo mě, že i v tak malé hloubce, kde chodí po mořském dně stovky, možná i tisíce, lidí denně, žije tolik malých ryb i krabů. Hlavně tam ale ležely na písčitém dně spousty prázdných škeblí, které stačilo jen sbírat. Nejvíc schránek jsem ale nacházel na úzkém pruhu písku, na rozhraní pláže a moře, který v krátkých intervalech omývaly zpěněné mořské vlny. Hodně jsem si také s taťkou i mamkou vyprávěl. Cítil jsem, že mám rodiče moc rád. Měl jsem také radost, že mě vzali k moři s sebou. Táta se odjakživa rád slunil. A protože ani v Bulharsku neposlechl v prvních dnech mámino varování, aby neležel celý den na slunci, dostal úžeh. Celé dva dny pak musel s teplotami odpočívat v chatce. A tak jsme se vydali já a máma na pláž sami. Mamka si se mnou vyprávěla a chodila se se mnou i koupat, ale táta mi u moře přece jen chyběl. Toho dne jsem si všiml na pláži statného muže, stojícího jen pár kroků od nás, který právě pozoroval masivním dalekohledem moře. Šel jsem k tomu muži a zeptal se ho: „Nepučil byste mi, prosím vás, ten dalekohled? Já bych se chtěl taky kouknout.“ „Zděs, málčik, pasmatri!“ usmál se na mě muž. I přesto, že byl cizinec, hned pochopil, o co ho žádám, a podával mi dalekohled. I když jsem se rusky začal učit stejně jako všichni mí vrstevníci až o několik let později, ve čtvrté třídě, už tehdy jsem poznal, že ten pán je Rus. Moje mamka totiž ruštinu učila a rusky mluvil dobře také táta. V dalekohledu vypadala i vzdálená místa na moři, jako by byla na dosah. Rozpoznal jsem také, že to, co vypadalo při pohledu pouhým okem jako malá tečka, je ve skutečnosti veliká loď. S pomocí dalekohledu jsem dohlédl až na samotný obzor, kam se prostíralo moře. Zanedlouho jsem muži dalekohled s poděkováním vrátil. Mamka o mém úmyslu požádat muže o dalekohled už od začátku věděla. Když jsem se rozhodl toho pána, připomínajícího sibiřského medvěda, oslovit, měla trochu strach, ale nic nenamítala. Byl jí nejspíš stejně jako mně sympatický. Celou dobu mě ale nespouštěla z očí. Za chvíli k nám přišla a začala se s pánem bavit rusky. Bylo mi líto, že si mě můj nový známý už nevšímá. „I kak těbjá zavút?“ pohlédl na mě zničehonic muž, jako by četl mé myšlenky. „Pán se ptá, jak se jmenuješ,“ oznámila mi mamka. „Martin,“ řekl jsem své jméno.

12


„Ja Valóďa,“ podával mi muž mohutnou ruku. Ucítil jsem jeho pevný stisk a pomyslel si, že má určitě hroznou sílu. Mamka a já jsme ještě ten den vyprávěli o Voloďovi nemocnému tátovi a ten prohlásil, že zítra půjde na pláž s námi. Chtěl se s Voloďou také seznámit a popovídat si s ním. Ruština byla totiž tátova specialita, snad ještě větší než mámina. Bohužel ale, jak často říkal, také jediný jazyk, který se ve škole naučil. Už jako ligový fotbalista navštívil táta Sovětský svaz a později tam zorganizoval jako tajemník fotbalového oddílu pro mužstvo několik utkání, některé dokonce i do vzdálených sovětských republik v Asii. Těchto zájezdů se účastnil nejen jako organizátor a tlumočník, ale i jako vedoucí zájezdu. Jen jednou jedinkrát se mu stal při konverzaci v ruštině menší trapas. Jako vedoucího zájezdu fotbalového mužstva ho pozvali v Moskvě do televize. Šlo o živé vysílání a vše probíhalo báječně. Jen v jednu chvíli si táta popletl významy slov krasívij a krásnyj. Když totiž řekl: „Maskvá óčeň krásnaja“, neznamenalo to, co zamýšlel říct, totiž, že Moskva je velmi krásná, ale že „Moskva je velmi červená“. Táta využil, jako už vícekrát v životě, svého řečnického nadání a celé to faux pas naštěstí nějak zamluvil. Kdyby ale tehdy nějaký zlomyslný soudruh tvrdil, že si chtěl táta udělat z našeho přítele na věčné časy – Sovětského svazu – před celým národem legraci, mohlo by to pro něj mít dost možná nepříjemné následky. Za své vystoupení v ruské televizi byl táta českými soudruhy ještě dlouho chválen. Nemohl být ale uváděn ostatním jako příklad, ani dělat velkou kariéru. Ani opětovné domlouvání a přemlouvání ze strany soudruhů, aby se stal členem Komunistické strany Československa, neboli KSČ, totiž nepadlo v jeho případě na úrodnou půdu. Jen s největším úsilím se mámě a mně podařilo taťku přemluvit, aby se ještě den vyležel a vydal se s námi k moři až pozítří. Táta a Voloďa si padli hned do oka. Živě diskutovali, zejména o fotbale, protože se ukázalo, že náš nový ruský kamarád býval kdysi kanonýrem nějakého fotbalového mužstva. Na mě ale Voloďa v žádném případě nezapomněl ani teď. Házel a kopal si se mnou míčem, chodili jsme se spolu koupat do moře, pomáhal mi stavět stavby z písku, smál se, jak se štítím medúz, a odháněl je ode mě. Rusky jsem sice ještě moc nerozuměl, ale vždy jsem podle jeho očí a z jeho gest poznal, co mi říká. Mezi mnou a Voloďou vzniklo přátelské pouto a nic na tom nezměnil fakt, že jsme každý mluvili jiným jazykem. „Pojď se, kamaráde, koupat,“ sděloval mi můj ruský kamarád i mávnutím ruky. Měl jsem na sobě kruh a nafukovací křidélka, přesto Voloďa střežil každý můj pohyb, abych z kruhu nevypadl, aby se mi nic nestalo. Nejen s taťkou, ale také s Voloďou jsem se koupal i v hloubce několikrát větší, než jsem byl já. Moře tu bylo sice černější než u břehu, ale když jsem si s sebou vzal potápěčské brýle, mohl jsem pozorovat nové druhy ryb i živočichů na mořském dně. Každým dnem naše přátelství s Voloďou sílilo.

13


Já, táta a Voloďa jsme potkávali denně na pláži místní mladíky, určitě zdatné plavce a zkušené potápěče, kteří se potápěli do velkých hloubek. Tam nacházeli mušle o moc větší než mnou sbírané škeble, často dokonce větší než pěst dospělého muže. Každou mušli pak hodně dlouho obrušovali o kameny, které si přinesli na pláž, dokud z mušlí nezbyly jen úzké, růžovobílé plátky. Jako přívěšky na krk se jich prodávaly v krámcích i na trhu spousty. Krátkou dobu jsem ty muže obdivoval a chtěl být jako oni. Jenže pak jsem zjistil, že ty mušle, když je vylovili z moře, byly ještě živé. Odsuzoval jsem tyto potápěče za to, že kvůli každému obyčejnému přívěšku nechali zemřít bezbranného živočicha. A nenáviděl jsem je hlavně za to, jaký způsob pro jejich smrt volili. Nechávali mušle ihned po vylovení, ještě předtím, než je začali obrušovat, ležet na pláži na horkém slunci, dokud v nich nepohasl život. S jedním z takových mužů jsme se táta a já seznámili už první den. Že i on loví mušle proto, aby z nich dělal přívěšky, jsme tehdy ještě nevěděli. O pár dní později jsme ho já, táta i Voloďa potkali, když se právě vracel z moře a nesl několik vylovených mušlí. Když nás uviděl, hned jednu z nich vybral a podával nám ji. Zdálo se nám, že se na nás přitom bezelstně usmíval. Nikdo z nás tří ale jeho úsměv neopětoval a mušli jsme nechtěli. Táta s Voloďou mu rusky vysvětlovali, že se nikomu z nás nelíbí, jakým způsobem nechávají mušle po vylovení zemřít. Mladík to ale zlehčoval a tvářil se nechápavě. Trval na tom, abychom od něho mušli přijali. Táta si ji od něho nakonec beze slova vzal. Chvíli jsem se na něho za to zlobil. Myslím ale, že už když ji od toho potápěče bral, věděl, co s ní uděláme. Došli jsme s mušlí k moři, ještě jednou si ji prohlédli a pak ji hodili co nejdál do vln. Tam v moři byl její domov. Jednou jsem zase sbíral škeble. Chtěl jsem jich nasbírat co nejvíc, abych jimi mohl obdarovat své blízké a přátele. Část jsem jich chtěl dát rodičům, část Voloďovi a nějaké jsem měl v úmyslu přivézt i mému tříletému bráchovi. Rodiče se ho k moři ještě vzít neodvážili. Hlídali ho doma děda s babičkou. Ani na ně jsem nechtěl se škeblemi zapomenout. Nevím, jak dlouho jsem šel po úzkém, hladkém pruhu písku, neustále omývaném spolu s mými chodidly mořem. Celou tu dobu jsem se totiž soustředil jen na sběr škeblí a upíral pohled pod nohy. Nic jiného jsem nevnímal. Když už jsem měl velký igelitový sáček plný schránek, přestal jsem se dívat jen pod sebe. Už předtím, než jsem vzhlédl, vnímal jsem opět tlumené šplouchání moře a hlasy lidí. Pak jsem se začal rozhlížet kolem sebe a neviděl jsem rodiče, ani náš slunečník a deku, nepoznával jsem vůbec žádné místo. Dlouho jsem bloudil mezi spoustami cizích lidí na pláži. Bylo mi strašně smutno a bál jsem se. „Neznáte, prosím vás, mé rodiče? Mou mamku a mýho vysokýho taťku? Hrál závodně fotbal a je to velkej sportovec. Nebo mého ruského kamaráda Voloďu? Je mohutný a vypadá jako medvěd,“ oslovil

14


jsem s podobným dotazem postupně několik lidí na pláži. Ale lidé jen nechápavě kroutili hlavami, protože mi nerozuměli. Bál jsem se, že už možná rodiče, Voloďu a další blízké lidi nikdy neuvidím. „Ty jsi Martin a ztratil ses rodičům?“ oslovili mě najednou dva neznámí lidé, pán s paní, a mile se na mě usmívali. „Ano, jsem.“ Ti lidé mi řekli, že mluvili s mou mamkou, která je žádala, aby mě pomáhali hledat. Konečně jsem poznal, že jsem v bezpečí. Vyprávěl jsem těm lidem o tom, jak jsem hledal škeble, pro koho jsou, a dokonce jsem jim hned nějaké věnoval. Ti milí lidé mě hned odvedli za rodiči. „Ani nevíš, jak jsem se o tebe bála,“ vítala mě máma se slzami v očích. Objímala mě přitom tak, že mě málem rozmačkala. „Měla jsem o tebe strašný strach. Bála jsem se, jestli ses neutopil.“ A také táta mě mohutně objal a spolu s mámou děkovali lidem, kteří mě našli. Po chvíli přišel i Voloďa, v ruce dalekohled, a nádherně se usmíval. Pak na mě mluvil vážným hlasem. Poznal jsem, že mi říká, že jsem měl dávat větší pozor a nechodit tak daleko. Navzdory této výtce nedokázal ve tváři a také v hlase skrýt velkou radost z toho, že jsem zase v pořádku mezi svými blízkými. Když jsem mu odsypal z mého sáčku do hrsti aspoň tucet škeblí, zlobit se už neuměl. Taťka mi vysvětloval, že když jsem se ztratil, máma oslovovala na pláži neznámé lidi a prosila je, aby mě našli. Aspoň tucet lidí se zapojilo do mého hledání. Voloďa se mě vydal hledat také. A vzal si s sebou na pomoc i dalekohled, kterým pozoroval jak pláž tak i moře. Na rodičích i Voloďovi bylo vidět, jak se o mě báli a jak jsou z hledání vyčerpaní. Teď se ale radovali. A nejen oni. I další lidé mě přicházeli pozdravit a poplácávali mě po ramenou. Měli radost, že se mi nic nestalo a jsem zase mezi blízkými. V Bulharsku jsme pak prožili s Voloďou já a rodiče ještě několik pěkných dní. Když jsme se s naším ruským přítelem den před naším odjezdem na pláži loučili, táta mu dal na památku svou krásnou bílou kapitánskou čepici. „Uvidíme se ještě někdy, Voloďo?“ zeptal jsem se. Můj kamarád mým slovům možná přesně nerozuměl, ale jejich smysl určitě pochopil srdcem. „Martin, pajdi sjudá,“ natáhl přede mě ruku s dalekohledem. „Vazmí. Éto dlja těbjá.“ Podal mi svůj dalekohled do dlaně, já ho mírně sevřel a Voloďa mi ještě trochu stiskl mé prsty, abych pochopil, že od teď patří tento dalekohled jen mně. Ani jsem si v té chvíli neuvědomoval, že mi dává hodnotný dárek, protože mě ovládl smutek z našeho loučení. Víc už jsem svému příteli říct nedokázal a on pochopil, proč jsem ztratil řeč. Silnou paží objal opatrně mou hlavu, přitiskl ji pevně a krátce na svou chlupatou hruď a řekl: „Ty charóšij málčik. My vsegdá búdem druzjá.“

15


Když jsme se já a rodiče vrátili do chatky v blízkosti moře, kde jsme bydleli, zeptal jsem se taťky, jak se rusky řekne: „To je dárek pro tebe.“ „Éto padárok dlja těbjá,“ řekl taťka. Požádal jsem tátu, aby mi ta slova napsal na papír. „A co chceš vlastně Voloďovi dát?“ zajímali se rodiče. Zalovil jsem ve své malé cestovní brašně a vyndal z ní svůj nefunkční zapalovač. „Tuhle pistolku.“ Pak jsem vložil dárek pro Voloďu do igelitky. A přidal jsem k němu i vzkaz napsaný tátou. „Éto padárok dlja tebjá,“ opakoval jsem slova napsaná na vzkazu. „Tvoj drug Martin.“ „Z tvého dárku bude mít Voloďa určitě radost,“ usmál se táta. O předání dárku našemu ruskému příteli jsme poprosili jednu milou paní, která bydlela v blízké chatce, mluvila trochu rusky a znala nás i Voloďu. S naším ruským přítelem jsme si já a rodiče po návratu domů občas psali. Hned v prvním dopise mě ujistil, že dárek ode mě dostal v pořádku a měl z něho velkou radost. Asi dva roky po naší dovolené v Bulharsku se Voloďa nejspíš někam odstěhoval, protože už neodepsal. Nerozuměli jsme sice vždy přesně tomu, co kdo z nás říká, ale rozuměli jsme si srdcem. Na naše společné dny u moře mi zůstaly provždy krásné vzpomínky. Vím, že když mi Voloďa poslední den na pláži říkal, že budeme přáteli navždy, měl pravdu.

16

17

PAVEL ŠEFČÍK – NÁKUPNÍ HOREČKA

18

Pavel Šefčík Nákupní horečka Táhnou se zástupy dychtící po boji Jen několik jedinců dosáhne cíle Nikdo se podlosti užívat nebojí Zaváháš, prohraješ, stačí jen chvíle Ti, co se opozdí třeba jen o chvíli Zůstanou pozadu za horou davu Lamentujíce, aniž by tušili Kdo je to připravil o velkou slávu Kupředu! Bereme! Všechno to chceme! K vítězství vede poslední stezka Ostatním napoví, pro co že jdeme Cedule VÝPRODEJ na střeše TESCA

19

JAROSLAV SVOBODA – NA ZAČÁTKU BYLO

20

Jaroslav Svoboda Na začátku bylo… Dějství první Profesor Achilleus Pata III. nervózně hleděl na videopanel GPS (Galaktického polohového systému), který vrhal na jeho zasmušilou tvář barevné pablesky. 3d holo zobrazovalo dva puntíky značící sluneční soustavy, jeden v barvě světlemodré, druhý v barvě brčálově zelené. Od světle modrého puntíku se táhla červená linka, která končila na půl cesty k puntíku brčálovému. Při bližším pohledu bylo patrné, jak se konec červené linky šnečím tempem přibližuje k zelenému puntíku. Profesoru Patovi se honilo hlavou hodně myšlenek a žádná z nich nebyla evidentně potěšující. Čas důležité konference se blížil. Za tři dny (měřeno standardním pozemským časem) se bude v Paláci rozmluv v mrhlském hvězdném sektoru na domácí planetě Mrhlmls konat setkání zástupců všech tří členů Konfederace hvězdných systémů – lidí, mrhlů a amorfů. Ústřední téma setkání bude jediné, zato však závažné. Cílem konference bude rozhodnout, zda je etické přenést vědomí inteligentní živé bytosti do uměle vytvořeného kybernetického systému. Po mnoha desetiletích spolupráce konfederačního vědeckého týmu Akademie věd a mrhlského nezávislého SPKS (Spolku přátel konduktivních systémů) byla nečekaně vyvinuta technologie, která byla schopna s minimálním rizikem přenést obsah mozku živé bytosti do tzv. PRDu (Polymodulárního Referenčního Duplikátu). Po desetiletích výzkumu byla otevřena cesta pro přenos vědomí živé bytosti do umělého těla. Tato technologie otevírala cestu mnoha nápadům a nabízela splnění nejrůznějších přání. Mohla teoreticky nabídnout nová těla lidem nebo mrhlům s nejrůznějšími vrozenými fyzickými vadami, které nebylo možné dostupnými technologiemi odstranit. O amorfech je známo, že díky své biologické stavbě těla žádnými fyzickými vadami netrpí a ani nemohou trpět, ale také amorfů se téma konference týkalo, neboť pokusy jasně ukázaly, že amorfský nervový systém lze přenést do PRDu s naprosto mizivým rizikem poškození mentální struktury. Nejrůznější otázky vyvstaly ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že by snad bylo možné nabídnout nesmrtelnost v umělých a neustále se obnovujících tělech… Profesor Pata III. byl zvolen jako jeden z devadesáti jednatelů za planetu Zemi a její vesmírné kolonie. Pata byl čerstvý sedmdesátník s vysokoškolsky zastřiženou bradkou a ne příliš dovedně zakrývanou počínající pleší. Jako člen dynastie Patů tíhnul k rodové tradici v oblékání, chování i odbor-

21


ném bádání. Byl čestným předsedou PŠOUKů (Pedagogických a Školských Otevřených Univerzitních Klubů) a zakladatel legendární MIHULE (neboli Mezioborová Interdisciplinární Heuristicky Utilitární Logopedická Evaluace) – což je zkouška, která u jedince může prokázat, zda má předpoklady stát se jazykovým překladatelem odborných spisů mimozemských a pozemských odborných ústavů a škol. Pata byl posledním devadesátým pozemšťanským členem historické konference a měl jako doplňující konzultant přednést své (tedy vlastně pozemšťanské) názory na technologii, která by za jistých předpokladů možná také jemu samému mohla někdy v budoucnu poskytnout úplně novou úroveň bytí… Zvolení profesora Paty za člena konference bylo náhlé a nečekané. Pata byl vlastně náhradníkem za akademika Seldona, který se nemohl konference zúčastnit z důvodu nervového vyčerpání při práci na nové verzi skrzprostorové online počítačové hry Psychosudoku 9000. Zpráva o jmenování náhradníka zastihla profesora na Jupiterově měsíci Ganymed, kde na zdejší astrofyzikální škole se Achilleus Pata už potřetí pokoušel akreditovat MIHULE, což se ani tentokráte nesetkalo s příznivou odezvou ganymedského odboru školství. Proto byl pan profesor rád, když obdržel zprávu o svém jmenování za člena konference a zároveň cestovní vízum do mrhlské soustavy. Věděl sice, že o PRDu ví jen minimum, které se objevovalo v intergalaktických zprávách, ale zároveň byl mistrem v kombinačních jazykových hrách a také spoléhal, že potřebné informace, které bude muset při konferenci v Paláci rozmluv uplatnit, se v rychlosti doučí snadno během cesty. Nejvíce Patu těšilo, že konečně akademika Seldona v něčem předběhl; oba se totiž znali už ze základní školy, kde spolu dokonce seděli v jedné lavici. Seldon tehdy dával Patovi opisovat své úkoly z psychohistorie, což u malého Achillea vyvolávalo pocity zahanbení a žárlivosti vůči chytřejšímu spolužákovi. Pata Seldonův náskok ve vědecké kariéře nikdy nedohonil – až doposud. Osud je spravedlivý, říkal si profesor, když si na Ganymedu objednával pronájem prvotřídní nové mezihvězdné jachty na cestu do mrhlské soustavy (samozřejmě na náklady Akademie věd Konfederace hvězdných soustav). Loď, kterou si profesor Pata pro let vybral, vyrobila ganymedská společnost Blesk s.r.o. Byla to překrásná jachta s názvem Jasmínový paprsek určená na inter a extrasolární lety, poháněl ji skrzprostorový motor s vestavěným rušičem akustického kvantového šumu, impulsní asymptotický, plně automatizovaný pohon pro přibližovací parkovací a startovací manévry byl samozřejmostí, součástí vnitřního vybavení byl nový typ centrifugálních gyroskopických setrvačníků simulujících pozemskou gravitaci, také nemohla chybět inteligentní masážní sprcha (fungující dokonce i při vypnutých gyroskopech), do inventáře patřil humaniformní android s instalovanými základními pečovatelskými programy a na jídelním stole se skvěly hedvábné utěrky. Jachta mohla bez obtíží přistát na povrchu planety s atmosférou, takže mohla zastupovat funkci charterového inerciálního raketoplánu. Byla to báječná loď…

22


Nervozita profesora Paty nebyla ve chvíli, kdy Jasmínový paprsek překročil už polovinu vzdálenosti k cíli, způsobena jenom blížící se konferencí. Náladu mu mnohem více kazila jedna mnohem banálnější záležitost. Banalita problému byla tak prostá, že přiměla profesora přemýšlet o dobách jeho pradědečka, kdy by se situace, která nyní vyvstala, určitě stát nemohla. Jaké to byly zlaté časy mechanických převodníků a trubkových systémů ve 20. století… „Tak jak to vypadá?!“ zeptal se Pata videokomu nervózně přitom sedíc na polstrovaném křesle na hlavní palubě. Na videu se objevila tvář androidky, humaniformního robota v podobě dvacetileté služky zdravých ženských tvarů. Její tvář zdařile nasimulovala zachmuřený výraz: „Bohužel, mé opravářské podprogramy nejsou aktualizované, poškození systému nedokážu s mými schopnostmi napravit. Vypadá to snad na mechanickou závadu s poškozeným relé…“ „Neříkej mi, v čem je chyba, řekni mi, kdy to už konečně spravíš!“ prskal Pata rozčileně na komunikační jednotku. „Závadu nelze v době našeho letu opravit, budete muset vydržet, až zakotvíme u orbitální stanice…“ odpověděla mu androidka s výrazem děvčete, které se co chvíli rozbrečí. „Ale já s intenzivním emocionálním vypětím zdůrazňuji, že nemůžu déle čekat vzhledem k pregnantně silným peristaltickým pohybům, ale co tobě mám co vykládat? Copak tvůj kybermozek neví, že když má člověk velkou potřebu, tak ji musí vykonat a na nic nečekat?“ A pro sebe si ještě dodal: „Jak je vůbec možný, aby se v takovéhle létající supermašině mohl rozbít záchod?!“ Možné to bylo. Na vině byla památeční ocelová sponka, která v nestřeženém okamžiku vypadla profesoru Patovi z kapsy, když byl asi hodinku před objevením závady na návštěvě toalety. V průběhu letu byl na návštěvě oné místnůstky už po páté. Trávicí a vyměšovací trakt stárnoucího profesora takhle běžně reagoval na zvýšenou hladinu stresu. Ocelová sponka, která byla vyrobena před třista lety a díky několikagenerační péči rodiny Patů vypadala stále jako nová, zapadla do bidetózního segmentu, spojila dva obvody, které se přehřály, vyzkratovaly a tím přiměly magnetický spínač krycího poklopu, aby krycím prkýnkem uzavřel mísu. Uzavření mísy se naštěstí událo až potom, co Pata kabinku opustil. Kdyby se to stalo ve chvíli, kdy ještě na toaletě pobýval, zřejmě by se stal historicky prvním člověkem, kterého se při kosmickém letu snažilo do mísy vmáčknout záchodové prkénko… Toaletní program SIFON OMEGA, který je součástí Heuristicky Analogové Jednotky Záchodového Loculia (zkratku jistě netřeba uvádět) sice zaznamenal neobvyklou aktivitu prkénka, ale situaci se snažil vyřešit tak, že se pokusil přepólovat napájení magnetického zámku a tak kotevní drážky uvolnit. Jelikož po poslední renovaci jachty zapomněl instalatér načíst do SIFONU nová data, nemohl tento primitivní program tušit, že pokusem o přepólování zámku dojde k jeho nadmíru pevnému zavaření. Toaletní mísa se stala uzavřeným trezorem.

23


Zpocený Pata doklopýtal do toaletní kabinky, kde se nad mísou stále skláněla androidka a snažila se silou svých robotických paží prkénko odtrhnout. Zjevně marně. „Pusť mě k tomu!“ zasípěl Pata, když viděl marné androidčino počínání. „Ale pane profesore...“ snažila se robotka taktně sdělit Patovi, že když její paže, které běžně dokážou ohnout třícentimetrovou ocelovou kulatinu, nedokázaly odtrhnout keramoocelovou desku přivařenou k míse, tak sotva to zvládne postarší lidský jedinec. „Ticho tu bude, uf…“ potil se a zuřil Pata snažíc se prkénko odtrhnout. Po několika minutách mu došlo, jak marné je jeho snažení. Androidka, s výšivkou Julie na blůze, stála soucitně nad ním. „Copak na celé palubě není něco, čím by to šlo otevřít, nějaká tyč, laser, kladivo, cokoli?“ zeptal se Julie profesor, přičemž nešťastně klečel se sepjatýma rukama nad mísou. „Bohužel, sada instalatérského nářadí měla být dodána až za týden, renovace jachty byla firmou Blesk urychlena z důvodu konference no a na některé věci prostě už nebyl čas…“ snažila se androidka Julie omluvit zjevný nedostatek; ochrana domovské společnosti byla základní součástí jejího operačního systému. Profesor se snažil chladně uvažovat. Jediný záchod na lodi nefunguje, záložní ještě nebyly instalované. Co použít třeba nějaké nádobí z kuchyně, hrnec, nebo tak? Ale ne, jsou tam jen malé plastové talířky, mají moc malý objem z hlediska toho, co by teoreticky měly pobrat… Co třeba nějaký pytel nebo sáček, tašku... Ach ta ostuda, kdyby se o tom kdokoli doslechl, zvláště jeho přátelé z PŠOUKu! „Je na lodi nějaký umělohmotný pytel?“ zeptal se Pata Julie. „Není.“ odpověděla mu. „Teď babo raď!“ zoufale zvolal zpocený Pata. Julie měla návrh v mžiku připravený: „Je zakázáno organickým odpadem znečišťovat interiér lodi. Jako jediná další alternativa je přerušit let v blízkosti obydlené základny, učinit vykonání potřeby na toaletě navštíveného objektu, vypůjčit si potřebné opravárenské nářadí, toaletu opravit a po té pokračovat v letu. Nejbližší základna se nachází na neobydlené planetě Satva ve hvězdné soustavě…“ Julie nestihla doříct, když jí Pata skočil do řeči: „Velím změnu kurzu, vypni skrzprostorový let, přistaneme na Satvě!“ „Dle rozkazu,“ odpověděla mu, „odeberte se prosím do cestovní kóje a připoutejte se, za minutu vypneme skrzprostorový režim, podle nového právě vygenerovaného letového plánu vstoupíme na oběžnou dráhu za necelých patnáct minut, sestup atmosférou zabere tři minuty, přistání na kosmodromu spotřebuje další minutu, cesta na toaletu základny představuje zhruba také minutu, takže…“ „Ano, stačí, už se běžím připoutat, jen ať už tam jsme!“ zarazil ji profesor. Pak se zastavil a uvědomil si, že mu asi něco ušlo. Co mu to jenom ušlo? Aha! „Málem mi něco ušlo... Neříkala jsi snad, že je ta planeta neobydlená? Jak tam může být základna? Čí to je základna?“ zeptal se nedůvěřivě.

24


Julie, která se napojila na lodní encyklopedii, citovala: „Planeta Satva je v současné době podrobována automatickému konfederačnímu průzkumu. Jeví se jako vhodná pro budoucí terraformaci, gravitace je 0,97 g, vzdálenost od mateřské hvězdy činí 1,3 astronomické jednotky, doba rotace 27,5 zemského dne okolo své osy, okolo hvězdy 1,7 zemského roku; atmosféra je nedýchatelná, obsahuje běžné uhlovodíkové plyny, tlak odpovídá zemskému u hladiny moře, tekutá voda je rozšířena v několika menších mořích, život ani v primordiální fázi doposud nepotvrzen; průměrná teplota na povrchu je 25 stupňů Celsia nad nulou; průzkumná základna na povrchu planety je automatická, funguje již třetím rokem, obsahuje vybavení pro tříčlennou posádku, která se v ní prozatím nenachází, neboť stanice pracuje automaticky dle směrnice…“ „Dost to stačí, pochopil jsem,“ zarazil ji zpocený profesor a rychle se běžel připoutat. Tak mám nakonec při té smůle štěstí, říkal si Pata, odskočím si a nebudu mít ani při tom živého svědka. Ještě že Satva leží tak blízko letového kurzu! Snad tam bude fungující záchod a nějaké slušné nářadí na opravu toho našeho… Již za necelých dvacet minut stál Jasmínový paprsek na satevském kosmodromu. Profesor Achilleus Pata III. se soukal do nouzového skafandru. Když to dělal posledně, byl o nějakých pět let mladší a o deset kilo hubenější, ale nakonec se do něj s pomocí Julie dostal. Hned poté si Julie na sebe oblékla druhý záložní skafandr. „Proč sis to oblékla, copak je satevská atmosféra škodlivá pro androidy?“ zahuhňal Pata do mikrofonu v přilbě. „Nemějte obavy pane profesore, atmosféra je sice nedýchatelná, ale přímo nebezpečná není. Dokonce byste v nejhorším případě mohl bez skafandru doběhnout k základně, která je od lodi vzdálená jen 100 metrů, pouze se zadrženým dechem, aniž byste musel mít strach před jakýmkoli poškozením své tkáně. Důvod, proč se chci od atmosféry izolovat, je velmi nepříjemný pach sirovodíku, od kterého by mi mohly načichnout vlasy a oblečení“ odpověděla mu Julie nonšalantně. Silné nutkání v krajině břišní přimělo Patu, aby ukončil plané řeči: „Pojďmež na základnu!“ Krajina na Satvě vypadala ponuře, všude okolo byly v podstatě jen skály a kamení, po okolí se tu a tam honily chuchvalce uhlovodíkových plynů a celkové atmosféře dominovala červenožlutorůžová obloha s nízko ležícími mraky. Stanice, která stála venku, patřila mezi ty nejjednodušší automatické základny. Šlo spíše o hermetické skladiště, kde se shromažďovaly, opravovaly a programovaly průzkumná robotická vozítka a letouny. Mozkem celého systému byla malá místnost s množstvím krystalických databank pro uchování a správu informací, v níž byly komunikační systémy napojené na satelit na vysoké oběžné dráze, který udržoval informační spojení s Konfederací. Mozkovému centru velela zastaralá ale stále efektivní verze Virtuálního Inteligentního Rozborovače. Rozborovač, jehož

25


označení znělo Satvakuk, řídil a programoval planetární průzkum, sbíral s pomocí svých robotů data z podpovrchových a povrchových sond, získané informace třídil, tvořil z nich hlášení a souhrnné zprávy, které skrzprostorem posílal na Oddělení terraformačních projektů na Marsu. Rozborovače byly natolik automatické, že většinou nevyžadovaly údržbu. Proto bylo pro Satvakuka nečekanou událostí přistání mezihvězdné jachty na jeho kosmodromu. Kosmodrom byl obyčejnou plochou spečené lávy, nikdo zde nepočítal s nějakým přechodovým tunelem nebo jinou vymožeností nutnou pro časté návštěvy organických bytostí. Julie stála ve skafandru před velkou kopulí základny, která byla v nejvyšším bodě dvakrát vyšší než opodál stojící Jasmínový paprsek. Mikrovlnným vysíláním předala Satvakukovi stručné odůvodnění jejich přistání a kódy pro nouzový vstup. Satvakuk hbitě odpověděl na rádiové akustické frekvenci, aby jeho sdělení mohl slyšet také lidský návštěvník přikrčeně stojící vedle Julie: „Vážený pane profesore, je mi neskonalým potěšením přivítat Vás v mé odloučené poustevně, již jsem zahájil zavzdušňování obytných jednotek a spouštím hydraulický systém, za pětadvacet minut Vám můj skromný příbytek bude k dispozici, mějte jen strpení, než jeden z mých robotů opraví přechodovou komoru u vstupu, již několik dní nebyla používána a dveře jsou, poněkud, ehm, zkorodované – ale to bude chvilička...“ ševelil přeskakujícím hlasem Satvakuk do sluchátek ve skafandru. „Já ale nemám čas půl hodiny!“ Pata už nahlas úpěl. „Julie,“ obrátil se zpocený Pata na androidku, „může se mi něco stát, když své tělo na pár minut vystavím zdejší atmosféře?“ „Přímé nebezpečí nehrozí, pane profesore, ale není zde kyslík, procento jedovatých plynů je vysoké, už jsem vám říkala, že je zde pro člověka nedýchatelno,“ odpověděla mu. „V pořádku,“ odvětil Pata, „ty tady teď počkáš, dokud se neotevřou dveře, pak si půjčíš od toho, toho, toho..., no, Satvakuka nějaké nářadí a půjdeš opravit ten zatracený záchod na lodi. Já si na chvilku odskočím tady za boudu, možná budu zpátky dřív, než ten rádobypoetický virtuální šašek zvládne tu takzvanou základnu otevřít.“ Profesor Pata měl štěstí, že již více jak jedno století se používaly skafandry s odpojitelnou kalhotovou částí. Tato novinka byla zavedena díky pokrokům v technologiích vesmírného oblékání a také z důvodu větší pohodlnosti při manipulaci. To se teď profesorovi hodilo, když dřepěl u odvrácené strany základny se skafandrovými kalhotami spuštěnými na půl žerdi a vykonával dlouho zadržovanou potřebu do kaluže jakési uhlovodíkové směsi, která čpěla prapodivnými pachy – po vykonání potřeby ještě silnějšími než před tím. Když bylo dokonáno, kalhoty se se zřetelným cvaknutím spojily se zbytkem skafandru, vnitřní integrované automatické servomotorkové stěrače vycídily Patovu zadní spodní část těla a větrací systém během okamžiku vysál zevnitř skafandru zbytky satevské atmosféry.

26


Profesor Pata si zhluboka a zaslouženě oddechl vzpomínaje přitom na zlaté časy svého pradědečka ve dvacátém století. Tehdy si mohl každý dle své libosti vykonat potřebu u nejbližšího keříku... Aniž by mu stál za zadkem nějaký robot. Zpátky k Julii se Pata vrátil právě ve chvíli, kdy se začal otevírat vstup do základny. Před dvěma hosty se objevil pípající robot Trojkolka se čtyřmi mechanickými pažemi, kterými kynul a zval hosty dovnitř. Dále již není třeba zabývat se detaily. Julie si na chvíli vypůjčila Trojkolku, který toaletu na Jasmínovém paprsku zdárně opravil a za necelou hodinu poté se již jachta s Patou a Julií na palubě řítila kvantovým skrzprostorem do mrhlské soustavy. Pan profesor měl štěstí, že se mu tato událost s nefunkční toaletou nepřihodila o měsíc později. Za měsíc už totiž byla základna rozebírána na součástky a stěhována na oběžnou dráhu a pryč ze satevského systému, neboť průzkum prokázal, že terraformace nemůže být spuštěna z důvodu silné tektonické činnosti. Takže nakonec jediná stopa, která na Satvě po mimosatvanech zůstala, byla jedna malá páně profesorova hromádka v páchnoucí kaluži. Byla uchována jen díky tomu, že blízká sopka vychrlila žhavý popel, který ji pár hodin po odletu Jasmínového paprsku konzervoval se vším všudy. Roboti, kteří měsíc poté sklízeli základnu, odvezli všechno z planety a malé zkamenělé nicotnosti si pochopitelně nepovšimli.

Dějství druhé „Tuto teorii je nyní možné považovat za zcela prokázanou...“ hřímal do mikrofonu Vrchní evolucionista Prclík, „život na naší planetě započal v primitivní chemické podobě a v průběhu dlouhých evolučních eónů se přeléval do složitějších a složitějších forem, které vyústily až v nás, inteligentní dvouruké dvounožce.“ V přednáškovém sále satevské Univerzity se ozýval hukot, potlesk i nesouhlasné mručení. Na významnou, možná snad i historickou přednášku byly pozváni všichni významní odborníci, studenti i široká veřejnost včetně zástupců církve. Ve speciálně zdobené lóži umístěné v první řadě sálu seděl zástupce SPICu (Satevské Pravé Iluminační Církve). Byl jím Vrchní kněží Patetiks, který právě nervózně poposedával, tvářil se velmi kysele a očima vrhal blesky na evolucionistu Prclíka. Ten byl očividně v ráži. Přednáška byla jako první v historii přenášena do světové satevské sítě radiových vysílačů, takže ji mohl slyšet každý, kdo byl dost bohatý a mohl si koupit rádiový přijímač. Prclík věděl, že v současnosti už má každá škola a každá veřejná instituce alespoň jeden takový přijímač ve svém vlastnictví.

27


Prclík dál promlouval silným hlasem do mikrofonu: „Již je načase skoncovat s babskými pověrami, které se nám snažily namluvit, že jsme stvořeni díky zásahu nějaké všemocné vesmírné bytosti, která veškerý život stvořila v jednom mocném tvořivém aktu – to je, vážení přátelé, nyní již prokázaný nesmysl.“ Prclík si v dramatické řečnické pauze upravil svůj frak a přitom po očku sledoval, jak ho Vrchní kněží probodává očima. Prclík pokračoval: „Společnost nyní vstupuje do nové fáze, nové vědní obory nám otevírají oči, teprve nyní skutečně poznáváme, jak vznikl život, co jsme my, co je náš svět a jak funguje. Vidím mezi vámi množství zastánců Pravé církve, kteří se mnou asi nebudou souhlasit. Ale otázka vzniku života nikdy nemůže být monopolizována jedním po staletí dogmaticky udržovaným názorem! Důležitá jsou fakta a ta mluví jednoznačně. Pomocí vskutku odborných výzkumných metod, jejichž většinu jsem založil já sám, dokázaly týmy výzkumníků nejenom sestavit evoluční strom života, ale dokázali jsme také lokalizovat zeměpisné centrum na naší planetě – kulaté planetě, nikoli šišoidu, jak po staletí tvrdila církev – centrum, kde na Satvě život vznikl a odkud se začal šířit po celé planetě.“ Sál vřel. Někteří provolávali Prclíkovi slávu, někdo na něj volal výhružky. Nejagresivnější členy publika vyváděla Pořádková služba ven. Najednou povstal kněží Patetiks. Publikum si toho všimlo a postupně ztichlo. „Žádám přítomné shromáždění o slovo,“ promluvil mohutným basem Patetiks. Prclík nervózně pohleděl na moderátora sedícího po jeho pravici: „Ještě jsem neskončil“ snažil se zaprotestovat Prclík. Moderátor se zachoval diplomaticky. Postavil se, přistoupil k pultíku a promluvil do mikrofonu: „Vážení přátelé, zrenovovaná tradice naší auly nám velí poskytnout slovo všem, zástupce jakéhokoli vyznání nevyjímaje. Profesor Prclík mluvil již déle než půl hodiny a zajisté si zaslouží krátkou přestávku na oddechnutí. Zvu tedy sem k mikrofonu Vrchního kněžího Patetikse. Vrchní knězi, máte deset minut.“ Ticho v sále by se dalo krájet. Profesor Prclík se s pevným výrazem ve tváři posadil na koženou lavici za řečnickým pultem. Kněží Patetiks oděný ve slavnostním červeném rouchu s vyšívanou zlatou spirálou na hrudi přistoupil k mikrofonu. Bylo možné si všimnout, že v jedné ruce nese skříňku přikrytou saténovým šátkem. Skříňku položil na pultík, odkašlal si a pronesl: „Pravá iluminační církev nikdy nestála proti vědě. Každý dobře ví z historie, že v těžkých chvílích válek a morů zde byla právě církev, aby silou víry pomáhala všem lidem, a tak se dělo tehdy a bude se dít i nadále!“ V sále se opět rozproudil hukot. „Základním kamenem naší víry je blahoslavené poznání, že jsme všichni stvořeni díky Nejvyšší bytosti. Zda tento akt zrození proběhl náhle, anebo kráčel po schodech evoluce, to je jen nepodstatný spor.

28


Církev vždy věděla, že život byl stvořen, že nevznikl sám od sebe a že za tímto stvořením stojí Nejvyšší stvořitel, který nás všechny miluje a chrání každého, kdo v něj věří!“ Sál opět bouřil. Pořádková služba měla co dělat. Z převládajících výkřiků bylo znát, že v sále nadpoloviční většinou převažují zastánci Prclíkova evolucionismu. Ozývaly se výkřiky: „Kde jsou fakta?!“ „Chceme důkaz, jen věda nám dává důkazy!“ „Pohádky jsou pro děti!“ „Samohybný automobil nevynalezli kněží, ale vědci!“ Patetiks zdvihl levou ruku a čekal, až se sál trochu utiší. „Vy, kteříž nevěříte, teď dobře poslouchejte. Voláte, že chcete důkaz? Důkaz, že nás všechny stvořil Nejvyšší stvořitel? Vězte tedy, že tento důkaz církev drží již od nepaměti. Důkaz je uschován zde v této nenápadné skříňce, která byla po staletí uložena uvnitř oltáře Velkého chrámu stvoření. Pro ty z vás, kteří si snad myslí, že se jedná o podvrh, může církev předložit opravdové vědecké důkazy, že předmět, který se nachází ve schránce, je nejstarším dochovaným objektem na našem světě. Dokonce má naše církev k dispozici vědecké, zdůrazňuji vědecké, důkazy, že místo, kde stojí Velký chrám, je identické s místem, které Prclíkovi vědci označili jako prostor, kde se poprvé objevil život!“ Patetiks cítil, že ťal do živého. Otočil se na Prclíka. Ten seděl na své lavici a rudnul. Věděl, že Patetiks má pravdu. Velký chrám skutečně stojí na lokalitě, která byla nezávislými výzkumy označena jako nejpravděpodobnější místo objevu života na zemi. „Chceme důkaz vidět!“ hřímal sál jako jeden muž. Patetiks sepjal ruce nad břichem, sklonil hlavu a krátce se pomodlil. Oči všech v sále směřovaly k pultíku. Patetiks dokončil modlitbu, sňal ze skříňky saténový šátek, ze záňadří vytáhl zlatý klíček připevněný k řetízku na krku a pomalu obřadně skříňku odemkl a otevřel. „Zde je důkaz našeho Nejvyššího stvořitele, důkaz silný jako skála, důkaz vtělený do kamene – je to jiskra veškerého života!“ zvolal Patetiks a vyzvedl předmět ze skříňky nad hlavu. Profesor Prclík stejně tak jako všichni přítomní nyní věděl, že evoluční teorii bude pravděpodobně nutné revidovat. Kdosi v sále do ticha zabručel: „No to mě teda poser...“ nicméně hned na to byl vyveden Pořádkovou službou ven.

Dějství třetí V koronosféře satevského slunce se v oblaku vodíkové plazmy vznášela bytost. Byla to bytost mladá, její stáří obnášelo pouhé tři otáčky Galaxie okolo své osy (to je sotva tři čtvrtě miliardy pozemských let). Bytost nebyla sama. Celá Galaxie byla obydlena Malohmotnými. Většina Malohmotných byli kdysi organičtí tvorové a díky tomu pociťovali sounáležitost se všemi bytostmi, které žily ve vesmíru a ještě nepřekročily fázi hmotného těla podléhajícího strachu a bolesti.

29


Bytost v koronosféře však pociťovala ještě něco více. Shlíželo na planetu Satva v dálce a v celé její mysli rezonovala slova: Nejvyšší stvořitel. Náhlé zachvění časoprostoru prozradilo, že k bytosti dorazil nový návštěvník. Bytost odložila své zadumání a pozdravila nově příchozího: „Šťastné vibrace, amorfe Žbabrci. Prý si tak stále říkáš, že?“ Příchozí návštěvník se uklonil kombinovanou formou ultrafialového a infračerveného záření, jehož paprsky v proudech zmagnetizované plazmy vytvořily amorfskou podobu mořské sasanky: „Také tobě přeji šťastné vibrace, můj milý Pato. Ano, vzpomínky na moje prvotní hustohmotné bytí jsou stále silné. Víš o tom, že to jsou už tři galaktické otáčky, co jsme vystoupili ze své organické fáze díky objevení technologie PRDu?“ Plazmový Pata přitakal: „Och ano, také jedna část mého vědomí nese vzpomínky na dobu, kdy jsem byl hustohmotný dvounožec, jako tamti...“ ukázal tenkým proudem zářící plazmy na Satvu. Žbabrc po směru patovy plazmy zaměřil svá rádiová čidla k planetě a řekl: „Byl jsem právě nedaleko v jedné planetární mlhovině, komunikoval jsem s báječnou skupinkou heliových bytostí, když jsem přes vlákna časoprostoru zachytil tvé rozjímání, můj příteli Pato. Copak tě trápí?“ Pata mu odpověděl: „Ale, dostal jsem od skrzprostorového Rozborovače úkol. Mám pomoci povznést kolektivní nevědomí oněch bytostí na Satvě k postupnému pociťování celistvosti vesmíru. Nevěděl jsem, proč Rozborovač vybral pro tento úkol právě mne, nicméně když jsem do satevské soustavy dorazil, ucítil jsem přes vibrace kontinua nepředstavitelně silnou sounáležitost se vším živým na Satvě. Netrvalo mi dlouho a pochopil jsem, z čeho to plyne. Totiž... no, Žbabrci, k tomu, aby jsi tohle pochopil, budeš potřebovat vzpomenout si na dobu, kdy jsi býval také hustohmotným organickým tvorem, jehož tělo samozřejmě mělo své subdominantní potřeby a všechny kruciální důsledky z toho plynoucí nebylo exaktně možné explorativně verifikovat...“ Žbabrc ho přerušil: „Můj milý příteli Pato, cítím, že jsi nervózní a z nějakého důvodu sklouzáváš k archaickému vyjadřování. Nechoď okolo horké plazmy a sděl mi, co Ti leží na vibrující srdeční čakře?“ „No, hm, nebudeš mi věřit, ale je to takové malé nenápadné zkamenělé, víš... Galaxie se třikrát otočila kolem své osy od doby, co jsem tuto planetu kdysi jednou navštívil. Bylo to krátce před historickou konferencí o PRDu v Paláci rozmluv, byl jsem ještě hustohmotným tvorem... Na Satvě jsem se tehdy zdržel jen krátce, byla to taková neplánovaná zastávka během cesty, ale přesto jsem tam po sobě zanechal stopu mnohem významnější, než mohl kdokoli tušit. Zkrátka, založil jsem na Satvě život.“ řekl Pata. „No to je velkolepé!“, zvolal ve vlnách infrazáření Žbabrc. „A jak jsi to dokázal?“ zeptal se v zápětí. Pata mu odpověděl: „No prostě takovým středně velkým exkrementem...“

30

31

IVANA VELČOVSKÁ – ROZMARNÝ VEČER

32

Ivana Velčovská Rozmarný večer Rozmarný večer pobíhá kolem. Spousta klopýtajících kopytníků potácí se společenským shonem. Skrz na skrz putující, jak dírami ve stázi, proplouváme zaujatým davem a naše mrazivá roztěkaná osamělost probouzí se v nesnázi. Bloumáme, hledáme pro naše těla vhodný střed, s vědomím bludného balvanu a zlatého rouna nás úzkost pálí, jak žaludeční vřed. Záblesky aparatur s alkoholem rozvlňují vjemy. Ztracený zachycuje, třídí signály a doufá už dnes v život přesahující změny. Ulpívavým pohledem odhaluje rozvášněné chvění, říká si: „Budeš dneska bodovat?“ – jak nekonečně pestré může být dnešní dění…

33

ZUZANA HLOUŠKOVÁ – SRDCE Z KAMENE

34

Zuzana Hloušková Srdce z kamene (úryvek z povídky)

Ráno ho probudilo známé zavrzání. Byl to opět Tien, usměvavý a ochotný. Pomohl Merikovi do svrchního oděvu mnicha, protože způsob ovinutí oranžovým pásem měl svá pravidla, a pak ho zavedl přímo do jídelny. Jídelnu představovala dlouhá místnost, kterou vyplňoval dlouhý nízký stůl s hrubě opracovanou deskou, lemovaný zlatě vyšívanými červenými polštáři, zakončený v čele stejně vyzdobenou seslí. To bylo místo pro pachariana, nejvyššího mnicha. Sesle však byla prázdná a u stolu dojídalo už jen několik mnichů. Merikovi došlo, že zmeškal i snídani. Obrátil se s výčitkou na svého mnicha, než však stačil cokoliv vyslovit, Tien ho předběhl s vysvětlením: „Bratře, nezlob se, nechtěli jsme tě budit. Pacharian přísně nakázal, že musíš odpočívat.“ To už slyšel! napadlo Merika. Odpočinek, nabrat síly, to slyší pořád dokola. Ale proč? Copak by ho mohlo setkání s pacharianem tak vyčerpat? Budou snad soupeřit, má snad chuť si starý mnich změřit síly s praktikujícím mágem? Aby se totiž mohl stát pacharianem, musel také podstoupit trojí kondicionování, takže jsou oba vysvěcenci stejné úrovně. „Kdy se s ním uvidím?“ zeptal se Merik přísně. „U oběda,“ odpověděl Tien prostě. „Měl jsem dojem, že stojí o soukromý rozhovor.“ zkusil to Merik. „Ano, ano, to jistě,“ přikyvoval mnich úslužně, „pacharian určitě najde vhodnou chvíli, jen buď, bratře trpělivý.“ „Všechno má svůj čas, že?“ dodal Merik trochu uštěpačně. „Přesně tak,“ přikývl Tien, aniž by hnul brvou. „Mám tu však pro tebe nabídku. Nechceš vyzkoušel naši koupel s horkými kameny? Je to opravdu velmi příjemné.“ Merik trochu znejistěl. Čtou mu mniši skutečně jeho myšlenky a tohle je nějaký test? Vysmívá se mu ten drobný mnich? Jeho zmatku, který teď nastal v jeho jindy ovládnutých pocitech? Čím to nyní prochází? Není to nějaká hra, že se neustále pod zdánlivě přirozenými záminkami oddaluje setkání s pacharianem, který si jeho přítomnost výslovně vyžádal? Jenže Tienova tvář byla naprosto nevinná. Mniši přeci nemají důvod ho takto klamat... Neměl sílu tu nabídku odmítnout. „Zaveď mě tedy do lázně.“ poručil svému průvodci odevzdaně.

35


Mnich se zaradoval a zamířil do protilehlé části leátu. Lázeň se nacházela ve stínu stromů mimo leát a scházelo se k ní po úzkých kamenitých schodech zasazených do stráně. Hladina byla pokryta květy. Opět tu nebylo ani živáčka. V korunách stromů pípali ptáci. „Zde můžeš od únavy i doteků Zla očistit své tělo.“ pronesl Tien obřadně. Když však Merik bez rozpaků shodil svrchní pléd i mnišskou košili, poplašeně zamířil zpět ke schodům. „Ne, bratře, dnes si užij koupel v soukromí!“ vyhrkl a hbitě vyběhl nahoru a zmizel v zákrutě za stromy. Merik osaměl. Nejprve vyzkoušel palcem u nohy, jaká je voda. Ke svému překvapení zjistil, že je příjemně teplá, jak Tien sliboval, a tak se do ní bez okolků ponořil. Květy ho obklopily a znovu ucítil jejich vůni, opojnou, až přivřel oči. Přivolal bezděky novou představu, silnou a nevyžádanou, že není v lázni sám, ba přísahal by, že opravdu slyšel lehké šplouchnutí, jak se do vody ponořilo další tělo. A on věděl čí je, aniž své oči otevřel, byla to ona – Aliah. Pomalu se k němu blížila a on k ní vztáhl ruce, nechtěl se jí dotknout, ale udělal to, a cítil pod prsty její kůži, hebkou a rozpálenou, a slyšel její dech a nebylo nic přirozenějšího než hladově vyhledat její rty... Výkřik nad jeho hlavou ho však vytrhl dříve, než by své představě úplně propadl. Byl to Tien. „Bratře!“ zvolal zděšeně a znovu uprchl pryč, jakoby ho někdo bodal do bosých pat. V ruce stále osušku, kterou zde zapomněl nechat. Bylo jasné, že viděl, co vidět neměl a ani nechtěl. Merik si teprve uvědomil, jak ho vzrušení ovládlo. Znaky na jeho hrudi zrudly a pálily ho. Z vody v jeho okolí stoupala pára a okvětní lístky zcela zežloutly. Došlo mu, co tajil i sám sobě. Jistě, už obcoval se ženami v rámci svého výcviku, ale nikdy to nebylo tak pohlcující a nezvladatelné... Nyní ale musí rychle jednat a Tiena zastavit dříve, než něco prozradí pacharianovi! Rychle vystoupil z vody a na mokré tělo si oblékl šaty. Lehkým pohybem ruky nad hladinou vrátil květinám jejich původní zdraví. Pak vyběhl po schůdkách a prošel snad celý leát, ale svého mnicha nikde nenašel. Nakonec skončil ve svém pokoji, kde na něj čekal pečlivě vyčištěný černý úbor mága. Oblékl si ho a trochu se uklidnil, když zase ucítil na sobě kalhoty a mohl si utáhnout opasek. Donutil se k několika cvičením, když zaslechl slabé zaklepání na dveře. „Pojď dál, Tiene!“ vykřikl, aniž by opustil svou strnulou polohu, v jaké na posteli dokončoval právě přerušené cvičení. Mnich podivným poskokem vešel dovnitř v hluboké úkloně, jakoby se něčím provinil. „Mluvil jsi o tom, co jsi viděl v lázni, s někým?“ zeptal se Merik napřímo. „Vyrušil jsem tě a to se omlouvám.“ řekl Tien opatrně. „Ale nevím, co bych měl vidět?“ Merik opustil svou polohu a pohodlně se opřel o zeď za postelí. Ne, musel mít jistotu. Tien padl na kolena, když jeho myslí prosvištěl Merikův pátravý útok jako blesk. Mnich neměl šanci se jeho moci ubránit.

36


„Odpusť,“ řekl čaroděj a odvrátil obličej k oknu. „Musel jsem to udělat. Zůstaň mi věrný a nebude se to opakovat.“ Mnich pomalu vstal a vycouval poníženě na chodbu. Merik poručil dveřím, aby se zavřely. I v jejich zaklapnutí vnímal výčitku. Neměl tak zlé kouzlo použít proti někomu, kdo nic zlého nechystal. Tien je zosobněná poctivost a ochota, jeho úmyslem je pouze ochránit hosta... I před ním samotným. Ne, neměl použít magii. Jenže byl v tom dobrý. Byl dobrý a mocný mág, je těžké svá kouzla nepoužívat. A bylo by ještě těžší se jich vzdát. Ano, mohl by to udělat kvůli lásce a stát se pouhým léčitelem. Ale dokázal by to, když má takový dar? Díval se oknem na ruch dole v atriu, kde odpočívali mniši před obědem, který už museli co nejdříve ohlašovat, a vzpomněl si na vyprávění paní Ondaro o čarodějích, kteří zaprodali své srdce, ale nedokázali se vzdát své moci. Když však nebyla jejich láska opětována, jejich srdce se proměnilo v kámen. ‚A víš, proč se tak stane?‘ zeptala se ho, když seděli tehdy u večerního ohně, nad kterým se opékal ulovený opeřenec. Zavrtěl hlavou, částečně zvědavý, částečně pobavený. ‚Protože čarodějové jsou vnímavější a také citlivější než lidé. A jejich zlomené srdce pak bolí víc.‘ prozradila mu. ‚Ze zhrzených čarodějů jsou zlí černokněžníci a není divu, že kamenné srdce nemohou ve své hrudi snést. Zaklínají ho do skály, nebo ukládají do očarovaných věcí, aby byla ta bolest menší.‘ Tehdy se ho zmocňoval úžas, ale dnes to viděl jinak. Jako hrozbu, kterou by neměl opomíjet. A nemělo to být už tenkrát varování? Nikdy nemohl pochopit, kde se v paní Ondaro bere ta moudrost. Ach, Aliah, jako bys to tušila! Teď chápu, co znamenalo to je mladý! Ty ses už dopředu obávala, co se může stát. Nejsi jen statečná a krásná, jsi i chytrá a předvídavá! Aliah, Aliah, Aliah! Zvonění na hranu svolávalo mnichy do jídelny. Vstal a pomalým krokem se tam také vydal. Nevěděl, zda setkání s pacharianem nyní zvládne, ale nebylo vyhnutí. Ať přijde, co se má stát. V jídelně bylo rušno, představený mnišského společenstva seděl ve své sesli a rozmlouval se svými sousedy. Na Merika zbylo místo na opačném konci v rohu, vedle něj se na polštáři uvelebil Tien a povzbudivě na něj mrkl. V jídelně vládl veselý hovor a stůl se plnil miskami s pokrmy. Pak pacharian tleskl, všichni zmlkli a společně přednesli modlitbu. Poděkovali Zemi za jídlo a pustili se do něj. Merik bezmyšlenkovitě žvýkal to, co by ho mělo nyní obšťastnit po té nedobrovolné masité stravě, ale nevnímal nic. Jeho mysl se nyní zcela zabývala tím, co o sobě před chvílí zjistil. Oběd však proběhl v poklidu a nic se nestalo. Mniši postupně odcházeli, vždy se však zastavili u Merika, aby ho mohli pozdravit. „Jsme rádi, že jsi tu, bratře,“ slyšel opakovaně, ale pochopit to nemohl. Pacharian však zůstával na svém místě. Trpělivě vyčkal, až dva pověření mniši sklidí ze stolu použité nádobí, kývl na Merikova průvodce a až pak upřel dlouhý pohled na svého hosta. Tien po jeho boku

37


urychleně vstal, poklonil se směrem k čelu stolu a odběhl za svými druhy. Jídelna ztichla a zůstali jen oni dva. „Budu velmi rád, pokud mi věnuješ svůj čas.“ pronesl pacharian hlubokým a zvučným hlasem k Merikovi a ukázal na polštář po své levici. Čaroděj vstal a zamířil k čelu stolu, aniž by na pachariana pohlédl, v patřičné vzdálenosti se zastavil, uklonil a přiložil ruku ke svému srdci. Pacharian mu odpověděl kývnutím hlavy. Zde byl vládcem on, ale jinak si mohli být svými schopnosti rovni. Merik usedl na nabídnuté místo a uctivě mlčel. „Přeji ti vše dobré, příteli.“ pronesl pacharian vlídně. „Jsme skutečně rádi, že jsi mezi nás přišel.“ Teprve nyní se Merik odvážil na něj upřít zrak. Pacharian byl skutečně už velmi starý, měl bílé vlasy i vousy, které lemovaly jeho vrásčitou tvář. Oči však byly ještě plné světla. „Děkuji za pozvání.“ vysoukal se sebe Merik. „Jistě víš, že dnes v noci budeme slavit Huartanéš,“ nadhodil pacharian a když mladý čaroděj přikývl, hned pokračoval: „Dostane se ti té cti sloužit obřad Verchai.“ Merik znejistěl. Znovu zmínka o stejném obřadu, jako u kancléře, ale proč? Verchai přece slouží k uzavírání hrobů... Co se tady chystá? „Měl jsem dojem, že Huartanéš je pouze tradice a obětiny jsou spíše symbolické. Jídlo, šperky a tak...“ řekl nahlas. „Ano, většinou.“ přitakal pacharian. „Avšak přibližně jednou za chenádu se obřad vrací ke svému skutečnému poslání. Předpokládám, že znáš původ názvu této slavnosti.“ Merik si připadal znovu jako ve škole, ale nechtěl starého muže urazit, a tak přistoupil na to, že mu odpoví. „Podle Huarta, netvora z dávných věků, kterého podle pověsti zkrotil první král lidí Longo.“ „Velmi správně.“ pokýval hlavou pacharian. „Ale vlastně to byl obchod. Longo přislíbil, že netvorovi postaví chrám, který budou mít lidé v úctě, a za to, že jim přenechá část své země, mu budou každoročně nosit oběti. Na jedinou noc se vynoří Huart z hlubin Temnoty a přijde si pro své dary.“ Merik stále nechápal, proč si tady vyprávějí známou pověst, o které se píše ve starých knihách, i když ji v tomto podání ještě neslyšel. Ale ano, možná to byl tak trochu obchod... „Huart však není jen tak obyčejný netvor, je zosobněním Zla a ze všeho nejvíc touží po lidské krvi.“ pokračoval pacharian. „Když se mu jí nedostává, snaží se o to, aby získal svou vládu zpět. Dělá to však záludným způsobem. Podmaňuje si zvířata, rostliny i oblohu a šíří kolem sebe strach, beznaděj a nenávist. Celá země pak strádá, lidé vedou války a činí druhým bezpráví.“ Merik začal mít zlé tušení. Bude tedy účasten skutečného obřadu obětování? „Když Longovi vnuci viděli, co se děje, rozhodli se podlého netvora uspokojit.“ vedl dál pacharian svou řeč. „Jeden z nich se tehdy uvolil, že obětuje svůj život, aby se mezi lid vrátilo štěstí a mír. Vzpomínáš si, Mistře Meriku, jak se jmenoval?“

38


„Ondaro,“ vydechl Merik tiše a zbledl. Strašlivé poznání mu sevřelo srdce. Aliah! Tak tohle je ta rodová povinnost, o které mluvila! „Ano,“ potvrdil jeho odpověď pacharian. Jeho hlas zněl jinak, zastřeně. „A také se zavázal, že jeho rod už navždy ponese toto břímě a když přijde čas, vybere ze svého středu potomka, který se dosud nestal rodičem, a v podvečer slavnosti Huartanéš ho přivede do nitra chrámu, aby tím ukojil netvorovu žízeň.“ „Je to ten chrám ve skále nahoře na kopci, že?“ zeptal se Merik rozechvěle. Všechno to začínalo zapadat do sebe... Byl hloupý, když to neprohlédl včas a nechal se takhle zaskočit. Nyní už je jasné, proč se po Aliah během jejich cesty po Temné stezce neustále sápaly stromy a bodlatce a proč na ně útočili dravci a skřeti! Jako v příslušnici rodu Ondaro v ní Zlo muselo vidět svého úhlavního nepřítele... „Meriku, tvým úkolem je odsloužit dnes v noci Verchai, není to však tak jednoduché.“ řekl pacharian přísně. „Huartovi totiž lidská krev natolik zachutná, že zapomene na všechny dohody s Longem a bude chtít další. Pokusí se ze svého chrámu uniknout. Když se mu to podaří, upadne naše země do Temnoty.“ Merikovo sebeovládání selhalo. Vyskočil na nohy. „Proč to však paní Aliah dělá? Je to jenom pověst!“ „Věří, že tím naši zemi vyléčí.“ odpověděl pacharian klidně. „Cožpak sis nepovšiml, jak se chování lidí v posledních letech podobá tomu z pověsti?“ „Ano, všiml,“ odsekl mladý čaroděj rozčileně, „ale to přece není tak neobvyklé. Jsou doby, kdy je lépe a kdy hůře a...“ Nedořekl, protože mu to náhle došlo. Neříkal přece pacharian, že jednou za chenádu dochází k pravému obřadu s lidskou obětí? To je tak každých osmdesát let... „Vždycky pak dojde ke zlepšení,“ potvrdil mu jeho domněnku starý muž, „však zítra uvidíš. Země si vydechne a na tváře se vrátí úsměv.“ „Ale za takovou cenu...“ zašeptal Merik. „Nikdo se to nedozví. Je to tak pro lidi lepší. Jen několik nás zná celou pravdu. Nejvyšší arcimág, král, paní Ondaro, kancléř, já, mí bratři a nyní i ty. Jsi však na svůj úkol připraven?“ Merikovy oči zaplály. Má snad pacharian pochybnosti o jeho moci a schopnostech? Najednou v sobě ucítil znovu mága, před kterého položili velkou výzvu. Ano, už je mu jasné, proč ho nejvyšší arcimág tak vřele doporučoval. Nyní může dokázat, jak dobrý mág doopravdy je! Dosud se mu dařilo a bylo to až moc snadné, začal být domýšlivý a potřeboval získat konečně nějakou zkušenost... Merik se stáhl do sebe a opět usedl na polštář. Mág v něm zvítězil. „Ten úkol tě bude stát mnoho sil, možná všechny.“ pokračoval pacharian, jakoby se nic nestalo. „Já jsem už starý a slabý, proto už nemohu být verchem, tedy dveřníkem, a celou noc strážit. Bylo nutné najít za mě náhradu. Proto se paní Ondaro vydala do Giontu.“ Znovu se jejich oči setkaly. Byl to předem promyšlený plán, žádná čest pro nečekaného hosta, žádná stařecká kratochvíle! Avšak před vykonáním Verchai je nutné projít určitými rituály... No jistě! Ta zahrada, pak lázeň...

39


„Tvé přípravy jsou téměř dokončeny.“ přikývl pacharian. „Nyní znáš své slabiny. Žádným výcvikem se v čaroději člověk neztratí. Důležité je dokázat se s tím vyrovnat. Zbývá tedy jen, aby ses smířil se sebou a znovu vytvořil celistvou bytost. Musíš být pevný a přijmout důsledky. I kdyby k nim mělo patřit to, že ztratíš roky, které tě teprve čekaly.“ Tak proto řekla paní Ondaro, že je mladý! Ona se obávala, že Merik o své mládí při obřadu Verchai přijde! Velmi dobře odhadla, jak pyšný je na svou mladistvou sílu a jak není snadné něco takového oželet. Musela mu to všechno zamlčet? „Proč vlastně tajila paní Ondaro přede mnou své úmysly? Proč mi neprozradila pravý účel své cesty?“ zeptal se pachariana mírně. Už znal svůj osud a věděl, že je neodvratný. „Jednak je sedmnáct dní moc dlouhá doba pro udržení tajemství. Nevěděla, koho cestou potkáte a co se přihodí. Jednak nestála o tvůj soucit. Proto jsem jí nabídl, že tvou pravou úlohu ti vyložím já.“ „O můj soucit?“ zopakoval Merik nevěřícně. „Myslím, že měla právo rozhodnout o tom, jak prožije své poslední dny. Chtěla si zachovat svou důstojnost, svou nezávislost, svou vůli. Je na tom něco špatného?“ „Už byla někdy obětována dívka?“ zeptal se Merik v náhlém popudu. „Pokud vím, tak ne. Jenomže po buružských válkách nezbylo rodu Ondaro mnoho mužských potomků. A paní Aliah nemohla dopustit, aby volba padla na malé chlapce, nebo aby to břímě musel nést někdo jiný.“ Na to nemohl Merik nic říct. To byla celá ona. „Inu dobře.“ uzavřel jejich rozhovor pacharian. „Paní Ondaro brzy dorazí, aby podstoupila rituál očisty. Půjdeme ji s bratry přivítat. Ty však potřebuješ rozjímat o samotě. Tien tě proto nyní dovede do síně Světel, kde budeš moci své přípravy na obřad dokončit.“ Merik věděl, že je to rozkaz, se kterým nic nenadělá. Vstal, uklonil se a zamířil ke dveřím. Tušil, že za nimi drobný mnich tiše celou dobu vyčkával. A skutečně, když Merik vyšel z jídelny, stál tam a povzbudivě se usmíval. Gestem čaroděje vyzval, aby ho následoval. Vystoupali až do nejvyššího patra, kde ho Tien uvedl do rohové místnosti, jejichž celou jednu stěnu zdobila velká nezakrytá okna ve tvaru slz. Skrz ně místnost prosvětlovalo slunce, byla úplně prázdná, až na červený polštář uprostřed. Tien se hluboce uklonil a odešel. Merik se usadil na polštář, křížil pod sebou nohy a položil napjaté dlaně na svá kolena. Mohl nyní být sám se sebou, protřídit své myšlenky, znovu se podívat sám na sebe díky novým znalostem jinak. Byla by skutečně jejich pouť podél Temné stezky jinačí, kdyby on o všem věděl? Chovali by se k sobě jinak? Skutečně by se neubránil tomu, aby ji litoval? Takhle se snažila udržet mezi nimi odstup a vlastně se jí to i povedlo, kdyby... Kdyby to nebyla Aliah, statečná, krásná a chytrá. Pak by i on měl šanci zůstat nedotčen její přítomností.

40


Vždy se nabízí mnoho možností, jak se mohly určité chvíle odehrávat. Musí nyní sebrat sílu do nich nahlédnout, aby je mohl prožít a odpoutat se tak od nich. Musí to dovolit, i kdyby s nimi sám bytostně nesouhlasil. Musí znovu přivolat to, co v něm číhá a ohrožuje ho... A náhle se opět vidí u té tůni v lese, obléká se po chladné koupeli, ale když ona kolem něj prochází a věnuje mu ten jediný pohled, zachytí ji za paži a přitáhne k sobě. Nejprve se mu chce vytrhnout, ale pak pochopí a už se nebrání. Ani když ji políbí, ani když se pak milují v tom spadaném listí, nenasytně a syrově. Ona poprvé a on s vědomím všeho, co zradil... Jenže to se nestalo a už ani nikdy nestane! I když všechny tyto vize jsou odrazem pravdy, a to nejen o něm, ale i o ní... Z myšlenek ho vyrušily hlasy. Vstal a vyhlédl z jednoho ze slzných oken. Měl výhled přímo k bráně, ke které se na slavnostně postrojeném koni blížila paní Ondaro. Oblékla si zelené šaty se zlatým pásem a zlatou nití také upevnila své husté vlasy do jednotlivých pramenů, aby zabránila jejich volnému poletování ve větru. Ještě nikdy neviděl tolik vznešenosti. Mniši stáli v bráně a také po obou stranách příjezdové cesty, zdravili příchozí a házeli pod koňská kopyta květiny. Vstříc jí vyšel pacharian se dvěma bratry po boku a obřadním tónem ji uvítal. Měli ji v úctě a lásce, to bylo poznat, a za obřady se snažili skrýt svou lítost. Kdyby někdo neznal okolnosti jejího příchodu, považoval by to za běžnou návštěvu meldonské paní u přátel... Merik se na to všechno zezhora díval a živě si představoval, co bude následovat. Odvedou ji do přípravny, přijde na řadu i očistná koupel a řada dalších rituálů, které jí pomohou dobrovolně vejít do chrámu... Náhle ho pojal strach, že už nikdy nebude mít možnost s ní promluvit. Rozhodně nemá smysl žádat, aby ho k ní pustili, dokud budou probíhat modlitby. Ty však nepřestanou až do procesí, které ji povede z leátu přes kopec až k chrámu. Ne, nemá smysl se o nic pokoušet, bude neustále obklopena mnichy a upínat své myšlenky k nadcházející noci... A přesto v sobě ucítil vzdor a touhu říct jí o sobě pravdu. I kdyby neměla jeho city opětovat. Musí najít způsob, jak s ní být sám, jen chvíli, jen na pár slov, možná zbytečných a možná věčných, protože už nikdy nebude mít jinou příležitost. Bude jim patřit třeba jen malý okamžik, kdy se mu bude moci podívat do očí a zahlédnout, co on už nemá chuť tajit. Ne, nepřipouštěl si možnost, že by ona změnila své rozhodnutí a záměr sebeobětování nedokončila, ale nemohl se nepokusit tomu zabránit. Musí existovat nějaký způsob... Vrátil se k polštáři a usedl do původní polohy. To řešení je schované v jeho mysli, stačí ho jen najít. Až ho objeví, bude zároveň i jeho pevným bodem pro vše, co přijde. Pokud s Aliah ještě promluví, pak splní svůj úkol bez protestů a selhání... Bude nezdolný a pevný, jak si přáli.

41

PATRICK UNGERMANN – ZÁPOLENÍ S PODZIMEM

42

Patrick Ungermann Zápolení s podzimem Listí podmetlo nejen prahy, pobralo zlaté kapradí. Ta temná voda nedá rady, vstala i prkna z podlahy

a zase pobírat své kopce, houževnatěji o ztráty, znovu vorařit na potoce a zrána střihnout na dráty

a ptají se tím sukem v oku, kdo zakotví letící čas? Přepadly lesy do palouků, uhodil na ně první mráz.

té jinovatce, co jen syčí, když projde prsty líbeznic. Kmitáme jako světlo v míči a popadáme za krajíc

Ti dlouzí lidé od studánek, co mají stín jak kopí trav, hlídají víc než jen svůj džbánek, šest rukou na čelech tří hlav.

úrodný život v hávu světa, v parketách mlhy vrže noc. Říkáte, že nic nerozkvétá. Počkej, až zajde za půlnoc…

Do lesů jednou odejdeme, cestu označí krok a dým, jen to si zvolna v rocích přejme, co čas se vracet s vítězstvím

43

VOJTĚCH ERBRT – U JEDNOROŽCE

44

Vojtěch Erbrt U Jednorožce Na rohu dvou klidných, řekl bych až zapomenutých uliček, se nachází starobylá putyka U Jednorožce. Poslední dobou tam chodím docela často. Nevím, zdali mne sem přitahuje více odpolední partička pokeru nebo výborná skotská whisky. Naneštěstí jsem tuto noblesní hospůdku objevil teprve loni... Bude to dnes právě rok, když jsem se u Jednorožce vsadil s Lubošem. A jak k tomu vlastně došlo? Popravdě řečeno, nechce se mi tu vyprávět docela dlouhou historii, tak jen stručně... Bylo chladné listopadové odpoledne, když jsem se procházel malebnou čtvrtí, až jsem zabloudil do hospody, kde jsem už týden pokoušel své umění v pokeru. Vyzval mě jeden mladík, mohlo mu být tak dvacet pět, možná třicet let. Usedli jsme spolu ke stolu, kde se nás sešlo kolem pěti hráčů. Luboš nám všem objednal whisky, rozdal karty a my si mezitím vzali po dvou stech žetonech. Šlo to pěkně po řadě, nakonec jsem zbyl jen já a Luboš. Bylo to celkem vyrovnané, i když Luboš měl asi o padesát žetonů víc. Během několika her a bezvýznamného vyčkávání se nic nového neudálo. Začal jsem být trochu nervózní, ne že bych doposud nebyl, ale už jsem měl chuť celé to ostýchavé dorovnávání ukončit. Na flopu se objevily tři kárové. Já se zaradoval, ale nedával jsem své emoce pokud možno najevo. I přesto si zřejmě Luboš něčeho všiml. Raději jsem prozatím sázku nezvyšoval a v klidu si počkal, až se objeví další karta, takzvaný turn. Nyní jsem váhal. Mám vsadit všechno? Nebude to příliš nápadné? Nechci přece, aby nyní Luboš složil, když mám tak dobrou kombinaci. Mezitím už si mě ale měřil svým vážným pohledem. Říkám: „All in“. Následuje nekonečná minuta. Během chvil, jako je tato, pouze tušíte, na čem jste. Měl jsem tedy dost času, abych si prohlédl důmyslný interiér putyky a pohledem upozornil číšníka na dopitou skleničku. Luboš náhle dorovnal. Já si bleskově lízl river a objednal další whisky. Zase to dlouhé čekání, a dlouhé odhadování, co má můj sok asi v ruce. Pozorně se dívám na stůl, kde se rýsuje postupka. Není pochyb o tom, že Luboš má v ruce sedmičku. Jinak by na mou sázku přece nepřistoupil. Ale je zřejmé, že to vyhrát nemůže. Nemůže mít lepší kombinaci, než je můj flash, tedy pět karet stejné barvy. Luboš vzdává. Uvědomil si, že zkrátka udělal chybu a neměl přistoupit na můj all-in. Já si z hluboka oddechl. Na stůl pokládám své karty. Luboš se na mě podíval dost ošklivým pohledem. Takhle se na mě dívá asi ještě deset sekund. Došlo mu to. A pak prostě pronesl: „Dobrej bluff.“ Zdaleka jsem netajil radost, kterou jsem měl z toho, jak se mi podařilo Luboše obelstít.

45


A takto jsme se tedy seznámili a dali se do řeči. Občas si zajdeme přátelsky zahrát. Ze začátku už jsem takové štěstí nemíval, poslední půl rok je to ale spíše vyrovnané, ale především se skvěle bavíme. Dnes je opět tak chladné a nehostinné počasí, jako tenkrát, něco kolem půl páté. Vcházím k Jednorožci a vyhlížím své oblíbené místečko vzadu napravo. Je tam přítmí, což mám rád. Nad stolem visí zdobená lucerna, která se ke karetním hrám bezvadně hodí. Už z dálky vidím, jak Luboš sedí u našeho stolu. Má na sobě bílou košili a perfektně laděnou kravatu s červenými pruhy. Vedle u stolu má pověšené tmavé sáčko. Jen co se pozdravíme, usednu naproti němu. „Jdeš dneska do divadla?“ zavtipkuji, neboť mě rozesmálo, jak se na dnešní poker Luboš ustrojil. Je sice pravda, že to bylo právě loni, kdy jsme uzavřeli velmi zajímavou sázku, ale proč tak formální oblek? Že by se cítil na jasného vítěze?! „Jdu,“ odpověděl mi klidně Luboš. Trochu jsem znejistil. Tato odpověď trošku zpochybnila můj názor, že naši sázku zcela jednoznačně vyhraji. O to více mě pak vyvedl z míry onen Lubošův klidný úsměv. „Cože jsem tě tu tak dlouho neviděl, Pepo?“ zahájil Luboš rozhovor. A hned pokračoval: „Nejsi snad náhodou něčím zaneprázdněn?“ „A to víš, že jsem. Šéf chce rozjet spolupráci se zahraniční firmou. Tak je to teď samé schůzování,“ odpovídám. „Tak to ti nezávidím. Ale hlavně, že máš jistou práci.“ „No a co ty Lubo, jak se daří?“ „Ale, tak, znáš to. Taky jsi přece psával do novin.“ „To už je kolik let,“ mávnu rukou a odmlčím se. To jsem byl ještě mladej a blbej, říkám si sám pro sebe. Myslel jsem si, že mě psaní článků uživí. Luboš, jakoby vycítil, co mám na mysli, pronesl: „Máš pravdu. Teď to bude stát za houby. Bude zima.“ V následujících větách jsme se shodli, že je čas rozdělit si žetony a rozdat karty. Objednali jsme si Glenfiddich a pustili se do hry. Jakmile jsme si řekli, co je u každého z nás nového, začali jsme se více soustředit. Podle Lubošových slov to doposud připomínalo spíše vykládání kartářky. Teprve teď začíná poker. Hned po flopu vsadil nemalou částku. „Dvě osmičky?“ „Rovnou tři,“ ujišťuje mě Luboš. Odhaduji ale, že nemá ani pár dvojek. Pokud mi na turn padne královna, tak bych do toho šel. Ale teď? „Osmiček se nebojím, mám v ruce dvě qéčka,“ řekl jsem a dorovnal. Na turnu ale přišla desítka. V další hře už jsem se nenechal opět dohnat k unáhlenému rozhodnutí.

46


„Call,“ dorovnal jsem teprve až po několika hrách. Do této doby jsem na všechna navýšení skládal. Luboš zpozorněl. Nejspíš se domnívá, že jsem chytl dobrou kartu. Když jsem na turnu zabluffoval a prohlásil raise, Luboš složil. Tak jsme se chvíli přetahovali a znovu spustili debatu. „Pamatuješ si na loňskou sázku, že?“ začal Luboš. „Jistě,“ hbitě jsem zareagoval. „Tak rovnou k věci...“ „To ale nejdřív budeš muset dorovnat sto žetonů,“ začal jsem útočit na Lubošovo sebevědomí a opět se navrátil k naší hře. Nesmím hrát tolik při zemi, řekl jsem si. Teď je vhodný okamžik získat iniciativu. V ruce jsem měl Jacka a královnu, zatímco na stole byly dvě sedmičky a devítka. Luboš přistoupil na moji výzvu a sázku ještě zdvojnásobil. „Call.“ ohlásil. Po dorovnání se na stole objevil Jack. Situace vypadá velmi nadějně. Navýšení sázky by bylo ale dost nápadné, proto jsem ohlásil pouze check. „Raise,“ pokračoval Luboš. Žádné přemýšlení, nic. Rovnou tam napálil další várku žetonů. „Moc nešetříš,“ řekl jsem. „Prohraješ,“ odpověděl. Podíval jsem se na Luboše. Je zahleděn do svých karet a usmívá se. Věří si. Já si v pravé ruce pohrávám s kupičkou žetonů, která se postupně zmenšuje. Proto jsem začal jsem uvažovat. Dvě sedmičky, devítka a jéčko. To by musel mít osmičku a desítku – aby měl postupku. Anebo jéčko a vyšší high card. Jedině eso nebo krále. „Call.“ přistoupil jsem na sázku. Netrpělivě jsem očekával river. Přišlo eso. Když Luboš znovu raisnul, začal jsem mít nepříjemné pocity. Najednou to do sebe začalo zapadat. Vyprovokoval jsem Luboše svou první sázkou. Když mu turn přinesl Jacka, měl nejspíš pár a eso a neměl důvod nenavýšit pot. A nyní hraje na dva páry. „Když to složím, ukážeš mi, co máš v ruce?“ zeptal jsem se. „Jako ty loni?“ připomněl mi Luboš můj loňský bluff. „Jako já loni,“ odpověděl jsem. Zároveň jsem zvážil, jestli Luboš také nebluffuje. Nechal jsem karty být a podíval se na svého protivníka. „Mě by nebavilo chodit do divadla sám. Měl by sis najít holku,“ začal jsem provokovat. „Myslím, že máš v ruce Jacka a královnu nebo krále.“ Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Luboš mi to pěkně vrátil. Navíc ví, co mám v ruce. Jak to jen dělá?! „Pikové eso,“ řekl jsem.

47


„Nejdu sám,“ prohlásil a dopil sklenku. Také jsem nezahálel a napil se. Jak už jsem řekl, v této putyce mají výbornou whisky. Akorát tahle hra mi vůbec nepřišla vhod. Jestli má Luboš pikové eso, tak jsem to pěkně podělal. A vůbec, jak jsem se jen mohl do této situace dostat? „Takže sis našel nějakou šťabajznu?“ dál jsem vyzvídal. „Tak už to koukej vzdát...“ naléhal Luboš. Z toho jsem ale nic nepoznal. Třeba chce, abych dorovnal a skončil s dvěma stovkami žetonů. Když to teď ale složím, budu mít svých tři sta žetonů jistých. S tím by se přece ještě dalo hrát. „Dobrá tedy. Call. A teď ukaž karty!“ prudce jsem křikl. Luboš položil na stůl dvě esa. Jedno pikové a jedno srdcové. A celá várka mých žetonů je fuč! „Celou dobu sis se mnou hrál!“ Chytl jsem křečovitě skleničku. Během dalších her se mi ovšem podařilo asi sto žetonů vrátit tam, kam patří, totiž na moji hromádku. Také jsem zjistil, že Luboš má již několikaměsíční vztah s mladou ženou, kterou po třetí skleničce začal chválit nahoru dolů. I já jsem přiznal, že si nemám na co stěžovat. „Ta moje Lenka, to bys koukal!“ prohlašuju hrdě. „Nesmysl. Určitě nemá na tu mou.“ „Já vím, o co ti jde! Chceš vyhrát tu svou láhev... Ale v tomhle jsem tě triumfnul!“ pokračoval jsem. Konečně jsme se dostali k jádru loňské sázky. Tu jsme jako dva nezadaní mladíci uzavřeli o láhev výtečné dvanáctileté whisky. Získá ji ten z nás, kdo uloví krásnější slečnu. „Neštěstí ve hře, štěstí v lásce,“ dodal jsem. „Tak zítra se můžem sejít všichni čtyři. A utneme to,“ navrhl Luboš. „Myslíš pozvat naše holky?“ „Přesně tak. A tady Jirka nám to rozhodne, že jo, Jirko?“ zvolal na číšníka. „Jo! Mám ještě dolejt?“ pohotově přiběhl. „Jasně. A nešetříme. A tady Pepovi taky...“ Mám z toho dobrý pocit. Konečně začíná pořádná zábava! O naší sázce pochopitelně ví už celá hospoda, takže zítra se nudit nebudeme. Pro dnešek už se to chýlí ke konci, poněvadž tahle hra dle mého odhadu už nebude mít dlouhého trvání. Jakmile Luboš dopije tento zázračný mok, vydá se cestou k divadlu a já budu mít namířeno na bowling. „All-in, ať je to zajímavé.“ Na flopu je pětka, osmička a král. Všechna moje naděje se nyní upíná ke dvěma pětkám v ruce. Byl by v tom čert, kdyby tohle nevyšlo. „Řekni mi ještě něco o té tvé Lence,“ nabádá mě Luboš zaskočen mou sázkou. Nemůže se zítřka dočkat. „Vysoká postava, dlouhé hnědé vlasy...“

48


„Dorovnávám,“ řekl. Turn přinesl královnu. Tím se ovšem pro mě nic zásadního nemění. Stále to vypadá na jednu trojici, maximálně full house, když mi přijde dobrý river. Co jsem ale vůbec nečekal, že se tu objeví další pětka. Teď už je vše jisté. Paráda. „To se ti povedlo.“ pochválil mě Luboš. „Já vím. Budem tu, dokud to nevyhraju.“ „Dokud já to nevyhraju,“ oponoval mi. „Mohl bych to ještě stihnout.“ V dalších hrách jsme oba byli opatrní. Několikrát jsem dostal dobrou kartu, ale vždy mou sázku Luboš odmítl. Takhle se to točilo stále dokola. Oba jsme se báli více zariskovat a tak jsme se dali zase do řeči. Teda spíš já. Rozpovídal jsem se o Lence, hlavně o tom, jak jsme strávili minulý víkend a také o tom, jak se těším, až ji zítra pozvu k Jednorožci. Doufám, že přijde. Všichni s tím počítáme. Partička pokeru pokračovala, mně se začalo opět dařit a už jsem měl vítězství na dosah. Luboš měl k dispozici jen asi sto padesát žetonů, ale stále to nehodlal vzdát. V jedné nerozvážné chvilce jsem vsadil Lubošův all-in, ale ten chlap měl fakt kliku. Jinak se to říct nedá. Co nesnáším, tak jsou takové ty fáze hry, kdy víte, že to máte v kapse, ale musíte ze soupeře doslova vytlouct poslední žetony. A když uděláte chybu, jste zase tam, kde jste byli. Ale ani v životě to není jiné. Kolikrát si s vámi někdo pohrává, ani o tom nevíte. Myslíte, že se něco stát nemůže, ale protivník má eso v rukávu. Kdo má hodně, chce ještě víc a snadno může o všechno přijít. „Co dělá Lenka?“ opatrně vyzvídá Luboš. „Jako teď?“ překvapeně jsem se zeptal. „Kde pracuje?“ „Jo ták... Dělá reportáže. Novinářka na volné noze.“ vysvětlil jsem. Luboš se na mne dlouze podíval. Potom na svou skleničku na stole. „Jirko, nalej mi ještě!“ „Lubo, abys to dneska nepřehnal.“ varoval jsem ho. „Dneska už nikam nejdu. Dohrajem to.“ Něco se mi nezdálo. Z tónu jeho hlasu jsem pochopil, že se něco děje, podíval jsem se na Luboše vážným pohledem. „Coura jedna!“ vyhrkl jsem ze sebe, když mi to celé došlo. A oba jsme se shodli, že si trofej naší sázky spravedlivě rozdělíme a vypijeme ještě dnes...

49

PAVEL ŠEFČÍK – PO RÁNU

50

Pavel Šefčík Po ránu, po flámu Ještě jsem nesklepal bolesti hlavy A žaludek na vodě zase už mám Vzpomínám, včera, to bylo slávy Doutníček, alkohol, jó to byl flám Ještě jsem nezmírnil pachuť v puse Démoni v moci svý pevně mě maj Proklínám sebe i svět v jednom kuse Jó to ještě včera byl na zemi ráj Hryže mě svědomí, výčitky bodaj V hlavě mi zní snad tisíce hlasů Pěkně bez soucitu ty stvůry dodaj Seš lidská troska, drž s námi basu Voči mě pálej a vší silou vůle držím tu snídani co v sobě mám Nicméně dobrej byl tenhleten úlet A tak zas těším se na další flám

51

LUKÁŠ VANÍČEK – ZAHRADNICKÝ FEJETON

52

Lukáš Vaníček Zahradnický fejeton Do našeho kraje se zase vloudilo jaro. Příroda se začíná probouzet, zvířátka také, ptáci vesele zpívají na větvích, a aby tahle idyla byla kompletní, zahrádkáři začínají oprašovat všechny nástroje, co kde měli přes zimu poschovávané. Ano, zahrádkář je velice specifický lidský druh, který patrně zimu tráví pokojným zimním spánkem, ale jakmile sleze sníh, už je na nohou a venku. Bohužel, ani já jsem tomu neunikl. Ne, že bych se dobrovolně dal k této podivné sektě vyznavačů zahradnických prací, ale bohužel, mé okolí je touto chorobou dost silně postiženo, takže jsem byl smeten převahou argumentů podpořených rýčem. Zahradu mám rád, ano. Je to příjemné místo, kam si člověk může zajít odpočinout, relaxovat či uspořádat menší grilovací párty a poskytnout okolním sousedkám nová témata k diskusi. Ale nějaké myšlenky na zvelebování mě úplně míjejí. Jakmile jsem stál oblečen v pracovní oděv na bitevním poli, které se agresivně zelenalo, naposledy jsem zadoufal, že se nářadí přes zimu ztratilo, nebo že byla tak tuhá zima, že jsme jej museli spálit a přinést tak tuto oběť na oltář našeho přežití. Jenže pak mi došlo, že topíme plynem a nářadí se našlo v kůlně, přesně tam, kam jsem jej minulý rok před prvním sněhem uklidil já sám. Než jsem se stačil rozkoukat a najít si vhodnou cestu k útěku, vrazili mi do ruky hrábě. Nejprve jsem se ironicky ušklíbl a liboval jsem si. Seno je v téhle době vyloučené a hledat spadané listí pod stromy na jaře by se odvážil jen skutečně zarytý milovník podzimu či solidní provokatér. Myslel jsem si, že jsem prakticky unikl trestu. Hrábnu tuhle, hrábnu tamhle a mám hotovo. To jsem ovšem netušil, že mé znalosti zahradních prací jsou silně chabé. Dostal jsem za úkol čechrat trávník. Čechrat trávník? Chvíli jsem prověřoval funkčnost mých zvukovodů a následně si to ještě nechal třikrát zopakovat, abych se ujistil, že je to myšlenko vážně. Namítl jsem, že když už čechrat, tak proč ne hned naondulovat či uhladit na pěšinku a šel domů pro brilantinu, ale než jsem udělal první tři kroky, byla mi celá záležitost objasněna a já byl vrácen zpět na místo jemně pobídnut násadou hrábí. Když jsem spatřil velikost trávníku a představil si velikost hřebene, pokoušely se o mě mrákoty. Po ještě jednom marném pokusu o útěk jsem to vzdal, popadl hrábě a začal trávník čechrat s takovou vervou, že ruský úderník překonávající normu o sedmdesát procent byl proti mně pomalý

53


hlemýžď. V životě jsem ale neslyšel, že to jde. Čechrat trávník. Dlouho jsem s tímhle filosofickým problémem bojoval. Začalo pořádně svítit slunce a já se začal potit. Váhal jsem odložit zimník. Vždyť zima ještě pořádně neustoupila a mohla by se ještě vrátit. Nakonec ale vyhrál přehřívaný organismus. Během toho jsem došel k závěru, že se zahradní práce dělí na mužské a ženské. Ženské práce se vyznačují především tím, že se pracuje na malé ploše. Tuhle se přesadí květináč, tamhle se vyhrabou tři řádky a vsype se do nich obsah pestrobarevného sáčku. A během toho ještě stíhají pracující zahradnice kontrolovat, opravovat a pobízet k větší rychlosti muže, pracujících na jim nevím kým ani čím vyhrazených pracích. Když jsem dočechral, čekal na mě další úkol. Tentokrát už naštěstí uvěřitelnější a pochopitelnější. Vykopat jednu květinu by zase takový problém nebyl. Vzal jsem si na to rýč a šel k ní. Už zdálky jsme se poměřovali. Nebyla to jedna, nevinná květina, která se dá vytáhnout za stonek, ale rozlezlý kolos několika navzájem propletených, zdřevnatělých stonků o rozloze snad osmdesáti centimetrů čtverečních. Chvíli jsem měl dojem, že na mě kouká s krajní nevraživostí. Útok jsem zahájil ze severu. Podle rozkazů z velitelství jsem měl jen velice omezené možnosti pro manévrování. Z jedné strany stál skleník a z druhé pak řada nějaké zeleně. Uprostřed trůnil ten keř, co jsem měl vykopat, a poškození jak skleníku, tak těch kytek se údajně trestalo smrtí. Zarazil jsem rýč hluboko do země a zapáčil. Nic. Zkusil jsem to z druhé strany a nic. O deset minut poté ta kytka tančila na mém egu šavlový tanec skloubený s dupákem. Nehnula se ani o píď. Trčela v zemi jak Čunek v politice a ostentativně odmítala jakékoliv moje pokusy o její vyhrabání. Rozhodl jsem se vše vyřešit tou nejjednodušší cestou, tedy použitím hrubé síly. Zarazil jsem rýč do země, zapáčil a místo kytky zlomil násadu. KYTKA : JÁ – 1 : 0 Potichu jsem uklidil nalomený rýč zpět do kůlny, aby jej definitivně zlomil někdo jiný a vina nepadla na moji hlavu a ze stojanu si vybral úplně nový, zemí ještě neposkvrněný rýč, který dostala babička k Vánocům. Ježíšek patrně neměl moc dobrou ruku. První páčení prokázalo, že novodobé zahradnické výrobky se nevyplatí kupovat. Zapřený o násadu, cítil jsem konečně pohyb. Konečně se celá masa hlíny propletená kořeny zvedá! Jásal jsem v duchu, jenže pak závany euforie odezněly a já zjistil, že ač já sice klesám, kytka zůstává stále na jednom místě. Což znamenalo jen jediné.

54


KYTKA : JÁ – 2 : 0 Ježíškovský rýč naštěstí tak fatální škody neutrpěl, takže jsem vše zakamufloval tak, aby nebylo vůbec poznat, že jsem s tímto rýčem někdy vůbec přišel do styku. Dokonce jsem z násady setřel otisky prstů, kdyby se babička rozhodla prověřit celou věc důkladně. Zbýval rýč poslední. Úplně zapadlý a prakticky nepoužívaný. Podle vrstvy pavučin a prachu šel do akce se mnou snad po deseti letech. Záhy jsem zjistil, proč stále zůstává v aktivní záloze a raději se na něj zapomíná. Sotva jsem rýč vrazil do země a zabral, ohnul se v tom železném v zemi tak, že připomínal napnutý katapult. Sotva jsem násadu pustil, vrátila se do roviny s takovou silou, že by dokázala metnout i dlažku. Možná i víc. Vědomí toho, že máme doma kompaktní rodinný katapult, mě však moc nenaplňovalo radostí. KYTKA : JÁ – 3 : 0 Situace začínala houstnout. Boj už trval minimálně půl hodiny. Moje sebevědomí a příčetnost se nebezpečně blížily nule. Co dělat? Okamžitě mě napadlo použití výbušnin, ale to by zase ohrozilo skleník a zeleň okolo, takže tato možnost, ač příjemná, nebyla právě to pravé ořechové. Situaci zachránil až bratr, který si půjčil ten první rýč, definitivně ho zlomil, či spíš dolomil násadu a pod tíhou viny ji šel opravit. S rýčem, který nyní připomínal spíš polní lopatku, jsem se vrátil na bojiště s odhodlaným výrazem fanatického podomního prodejce mixérů. Chvíli to u skleníku vypadalo, že mě napadla smečka vlků a já se jim zuřivě bráním. Rýč cinkal o zem, kořeny se trhaly a hlína létala vysoko do vzduchu, až si sousedi mysleli, že se nám na zahradě usídlil obří krtek. Podařilo se. KYTKA : JÁ – 3 : 1 Byla venku. Konečně jsem jí vyloupl z kráteru, který nyní vypadal jako model dopadu atomové bomby. Byl jsem vysloveně šťastný. Bylo mi asi jako Žižkovi, když zatočil s Němci u Vítkova. Začal jsem ihned vymýšlet způsob co nejrafinovanější popravy. Jenže než jsem stačil dojít k bodu padesát dva, pokusil se o mě šlak, infarkt a mrákoty najednou. Tu kytku jsem neměl jen vykopat, ale i přesadit. Kam? O dva metry vedle! Dodnes tam trůní a na jaře se zelená a já rok co rok, když ji míjím, cituji Jiráskovy Psohlavce: „Do roka a do dne…“

55

PATRICK UNGERMANN – JAK VONÍ PRÁCE

56

Patrick Ungermann Jak voní práce Na kopci na Kalousích se na podzim se svým hospodářstvím rozložil sysel. Stulil se do nory pod červený šípek, trní ho chránilo a čajníčky šípkových plodů omamně osvěžovaly vzduch. Daleké temně modré nebe soukalo tenké střapce běloby a sysel leží na zádech a rozvažuje, jak se zimou. To vlk podobné myšlenky nemá, loví, honí se za zaječí packou, za srnčím parůžkem, však se zítra nějak uvidí. Když se dosyta vyslunil, vstal sysel, oklepal od trávy nazlátlý kožíšek a alou do vsi za sedlákem, za tím, co měl pole nejblíž. „Jářku, hospodáři, dejte mi na zimu drobet od stolu.“ Že byl sedlák kopa veselá a dobrák a taky ocenil, jak se sysel stará o přežití, uzavřeli dohodu, že co pantátovi z povozů za sklizně popadá, to bude syslovo. A měl chlupáč vystaráno, obilné klásky ve špejcharu, dost brambor v podsklepí a ještě si do nory soukal kukuřičnou palici! Peláší kolem šípku vlk a vidí syslí blahobyt. „Nasyslil sis, co?“ štěkne, „a co jiní, o to se nestaráš!“ A sysel po chytrácku: „Dal by sis, šelmo, na zub zrní? Nebo snad bramboru?“ „Pché!“ odplivuje vlk. „Tebe bych si dal, jen by to mlasklo.“ „I to bys to vyved, to už by ti potom nikdo neporadil, jak vyjít se zimou!“ „A jak tedy?“ „Teď dělej, jak umíš a na jaře se stav, naučím tě pracovat.“ „Vlci přece, moulo, nepracujou!“ zavrčel ocasáč a byl v trapu. Z jara se udělalo hezky. Vlk, k smrti vyhublý, táhne kostru na Kalousy k šípku. Sysel, veselost sama, bělí peřiny a bříško má – nu, asi se mu dařilo. Vytahuje pluh, zapřahá se a pluží, vedle leží brány, aby povláčel. „Jdeš mi vhod!“ vyvýskne a předává pluh vlkovi. „A hezky přitlač! U mě se to naučíš, večer ti náčiní půjčím a zítra zrána zasejeme.“ Vlk dře přes den na syslovu a večer do noci na vlčím. Pozemek si zabral u lesa a tuží se orbou. Na druhý den mu dá sysel obilí i brambor na pět pytlů, vlk osel a osadil přes den syslovo a večer do noci svoje, vlčí a běhá s vědry do tůněk, léto se má totiž do sucha, a tak vlk kropí nebo zas pleje, packama hrabe a tlamou vytrhává, z mozolů nevyjde a na lov nezbývá kdy, zpřelámaný se a vyhládlý zaučuje u sysla. „Nakonec uhlídáš, jak práce voní.“

57

PATRICK UNGERMANN – JAK VONÍ PRÁCE

„Kušuj, sysle, copak je tohle za vůni, já tě měl loni sníst, křuplo by mi to na zub a byl by letos klid.“ „Však ještě poděkuješ, ocásku vlčí!“ vyvýskl sysel, ale pro jistotu jen napůl slova a pěkně hluboko z nory. Přišel čas, že rostlo samo. Sysel si před norou nastlal otýpku slámy, uvelebil se jak na verandě a šípek v blůzce květů je cítit čajem a těch včel! Sedlák si bafá faječku a civí, jak mu jde do humen měsíc, zatímco pachole sčítá hvězdičky. Vlk polehává v trsech tužebníku, má tlamu dokořán – chladí se. Po radostech zrání bývá čas sklizně. „A to ti povídám,“ povídá sysel, „brambory prodáš v zelenině, se zrním zaskoč do Šádova mlýna a mouku udej pekaři – lacino ale nedávej! A nech si od všeho pár pytlů do jara.“ Vlk nese z města truhlu dukátů. Na hřbetě nový pluh, přes plece brány, aby se napřesrok nemusel dožadovat a nedřel u sysla jak volský pár. Nazítří má vlk na poště balík, uzené prasátko a skopový bok, přes zimu neloví, jen si tak bloumá nebo si vůbec hoví. Jeho kamarádi slintají u lesa a že: „Co ti to, brachu, tak voní z pelechu?“ „Inu, co by, práce, práce mi voní.“ A velkou radost má i náš sysel, že se mu povedlo, že ho vlk nepočítá za pečínku, ale za souseda a dobrého hospodáře.

58

59

JAN HLOUŠEK – TÝDEN V TICHÉ FIRMĚ

60

Jan Hloušek Týden v tiché firmě Pondělí 15. července Svátek má Luboš Pranostika na dnešní den: Červenec přináší žniva a parné dny mívá.

7:00

Probouzím se. Venku to vypadá na krásný, ale opravdu krásný podzimní den. Zapínám rádio. Ranní zprávy miluju. Jsem zvědavý, jestli ten vztah Bartošové už konečně vydrží, ale hlasatel místo toho povídá jen o povodních někde na Liberecku. Je zase pondělí. Já mám pondělí rád. Máme to jak se říká v rodině. Dědeček mi říkával, že pondělí je jako falešnej krupiér, kterej rozdává karty na týdenní štych. Však měl taky zakázaný vstup do všech pražskej kasín a hráčskejch doupat. Jsou ale lidé, kteří pondělí rádi nemají a přisuzují mu různé zlé vlastnosti. Tak třeba můj kamarád Pepa, vedoucí oddělení podpory prodeje ve firmě, kde dělám. Zrovna minulý pátek si mi stěžoval, že je pondělí prokletý den a že by ho měli zrušit. Že prý zrovinka v pondělí ho nějakej hajzl prásknul a že přišel o místo a nový jen tak nesežene, protože je naprosto provařenej. Já ale na nešťastný pondělí nevěřím. Pondělí je naopak pro mě moc šťastný den. Například v pondělí jsem se seznámil s Maruškou. Nejkrásnější dívkou, kterou jsem kdy potkal. Nebo jsem se narodil. Však maminka vždycky říkala, že díky tomuhle pondělí se zařekla, že budu jedináček. Vypínám rádio, myju si zuby, oblékám se a jdu do práce. Málem jsem šel na tramvaj, jako obvykle, když jsem si vzpomněl, že dnes mám to své šťastné pondělí. Před domem mě čekal řidič s firemní limuzínou. Ode dneška totiž zastávám místo vedoucího oddělení podpory prodeje v naší firmě. Jak já miluju pondělí!

8:30

Ve firmě jsem šel nejdříve k obchodnímu řediteli, svému šéfovi. I když pracuju ve firmě dlouho, vítal mě, jako bych tu byl první den. Je to velice milý pán, který má ještě méně vlasů než já a když se usmívá, tak se mu ta jeho pleš leskne jako zrcadlo. Bohužel si všiml, že se v té jeho pleši prohlížím a začal se okamžitě mračit.

61


Připomněl mi, že můj předchůdce svým neetickým počínáním ohrozil pověst firmy a ať si dám pozor, abych také nesklouzl na šikmou plochu. Tím samozřejmě myslel dráhu zločinu, jak se říká a ne nájezdovou rampu pro vozíčkáře, která je před budovou firmy a na které už několik lidí ošklivě uklouzlo. To první se mi stát nemůže a na to druhé si budu samozřejmě dávat pozor.

10:00

Každé pondělí se koná poradu manažerů firmy. Já se jí účastnil poprvé. Generální ředitel (všichni mu říkají generál, ale tak, aby to neslyšel) dlouho hovořil o nutnosti šetřit. S tím všichni souhlasili. Pak mluvil o tom, že bude nutné omezit náklady zejména v oblasti mezd. S tím také všichni souhlasili. Nakonec nás požádal o návrhy řešení rozpočtových škrtů. Na to se přihlásil vedoucí obchodního úseku a vysvětlil, že všechna oddělení a úseky jsou personálně poddimenzované kromě oddělení podpory prodeje a navrhl, aby se čtyři nejvýkonnější přeložili na ostatní oddělení, čímž se sice mzdové prostředky neušetří, ale alespoň nebude potřeba navyšovat. S tím všichni svorně souhlasili. Z celé porady jsem měl moc dobrý pocit. Kolegové musí mít o našem oddělení velmi vysoké mínění, když si požádali o polovinu z mých podřízených a zbytku naložili kopec úkolů. Ale jenom blázen by plakal nad tím, když mu druzí plácají po zádech.

14:00

Po poradě jsem ihned spěchal na pracoviště, abych kolegům oznámil to dobrou novinu. Překvapilo mně, jak rychle se tu šíří zprávy. Než jsem sjel výtahem z generálovy zasedačky tři patra dolů, čtyři mí podřízení včetně mé sekretářky byli už pryč. Musejí být opravdu výkonní, když si stihli tak rychle sbalit. Nu což, však to zvládneme i bez nich.

23:30

Probudil mě strážný od ochranky, že prý mu chrápáním plaším detektory. Snažil jsem se probrat všechnu dnešní poštu, teda e-maily a asi jsem u toho usnul. Hlava mi musela upadnout na klávesnici, protože mám na čele vytlačené takové kolečko nebo spíš nulu. Půjdu domů a ráno si přivstanu. Doufám, že mi ta nula do zítřka zmizí nebo by si to kolegové mohli špatně vykládat.

62


Úterý 16. července Svátek má Jindřich Pranostika na dnešní den: Věje-li na den Rozeslání apoštolů jižní vítr, bude velká drahota a tam, odkud věje, velká láce.

7:00

Závazek, že si přivstanu, moje tělo jednoduše přehodnotilo. Ty tam jsou doby, kdy mi stačila hodina či dvě a život byl jeden velkej mejdan. Vstávat a cvičit. Ale proč? Protože je ráno. Podle rozhlasu se má počasí dnes umoudřit a hladiny řek začít klesat. Americký prezident Obama vyjednává s Číňany o kurzu juanu a Leoš Mareš si koupil třetí Maserati.

9:00

Dneska to ve firmě vypadá jako ve včelím úlu. Myslel jsem, že projdu včerejší poštu a místo toho lítáme kvůli předváděčce pro lidi z ministerstva. Marně si lámu hlavu, když to má na starosti naše oddělení, proč mi o tom včera na poradě nikdo neřekl. Naštěstí se nabídl Karel, že mi jeho lidi s přípravou předváděčky pomohou. Však jsem ho před generálem, tedy vlastně generálním ředitelem, za to pochválil. On se však místo toho, aby byl rád, že mám dělný kolektiv, zamračil a připomněl mi, že mám svoji práci zvládat sám a nevytěžovat lidi z jiných oddělení. Zkusím si to vzít k srdci.

14:00

Z ministerstva jsou konečně tady. Přijelo jich pět. Samí vysoce postavení úředníci. Tahle předváděčka je vlastně poslední zkouška před nasazením našeho systému do ostrého provozu. Celá ministerská delegace se na dobrou hodinu zavřela s generálem v jeho zasedačce. Nikoho tam nepustili, ale když vyšli, byli všichni rozesmátí a rudí v obličeji. Jednomu se udělalo dokonce nevolno. Asi z dusna. To mají z toho, že si pořádně nevyvětraj. Pak jsme sešli do suterénu do laboratoří v oddělení vývoje. Tady se nás ujal Pavel. Je spíše menší postavy, hodně při těle a má brýle s tlustými obroučkami. Už od pohledu je na něm vidět, že je to vědec. Na předváděčce byl kromě generála taky Karel za obchodní úsek a já. Na mě vyšlo roznášení kafe. Pavel pro všechny přítomné shrnul stručně historii projektu. Vlastně jsem do té doby netušil, že dokážeme dělat tak úžasné věci a byl jsem na naši firmu náležitě hrdý. Ministerstvo si v naší firmě zadalo sestrojení roboporadce, který by umožnil zrušit přibližně 3000 pracovních míst v různých povoláních – u policie, u hasičů a na tísňových linkách. Prostě všude tam, kde může krizové situace řešit robot, aniž by na něj dopadala tíha lidského neštěstí a aniž by podléhal stresu.

63


Po představení dal Pavel pokyn, aby robota zapojili do telefonní sítě a jen jsme čekali, až zavolá první zoufalec. Robot nejprve volajícího předpisově pozdravil: Dobrý den. Gutten tag. Hallo. Bon jour. Volající jevil značnou netrpělivost: „Haló, volám dobře na tísňovou linku?“ Dobrý děň. Dzieň dobry. Jo nap. „Haló, může mi někdo pomoct!“ Hyvä päivä. Hra dag. Buen día... Pavel scénu komentoval: „Všimněte si pánové, že robot dodržuje evropskou směrnici 234/1998 a oslovuje volajícího ve všech třiadvaceti oficiálních jazycích.“ „Já volám, protože potřebuju pomoc!“ Robot se nenechal volajícím zviklat a pokračoval: Máte-li psychologický nebo sexuologický problém, stiskněte jedničku. Jste-li hluchý nebo neslyšící, stiskněte dvojku… „A tady robot dodržuje nařízení vlády o vyrovnávání příležitostí,“ doplňoval Pavel. Jste-li v ohrožení života, stiskněte devítku… „Sakra, tak pomůže mi někdo?“ Robot projevil velkou odolnost, která by byla jistě nad lidské síly, protože bez známek stresu pokračoval: Pokud nebudete se službou tísňové linky spokojeni, můžete svoji stížnost sdělit buď ústně po stisknutí nuly nebo písemně na adresu Ministerstva, odbor zkvalitňování veřejných služeb občanům, Zamehoferova 1345/258… Volající pomalu přecházel v hysterii, ale robot držel předepsanou hlasovou modulaci a nenechal se volajícím vykolejit. Bohužel, než se robot mohl v proceduře dostat k otázkám týkajících se problému volajícího, ozvala se v reproduktoru rána a rachot, jako když se sype kamení a cinkot rozbitého skla – a pak ticho. Telefon toho dne zazvonil ještě pětkrát, ale robot se nikdy nedostal dál. Pavla to velice mrzelo, protože se těšil, že ukáže svoji schopnost analýzy a dedukce přímo v rozhovoru s volajícím.

18:00

Ministerští rozpačitě odjeli. Karel navrhl, že bychom ten debakl mohli jít zapít a pozval ještě pár lidí od sebe z oddělení a taky Jirku z kontrolního a pár dalších, které ani neznám.

23:30

Večírek se moc hezky vyvedl. Kamarádi mě přijali moc hezky mezi sebe. S většinou z nich jsme si připili na tykání a na přátelství. Pak museli kolegové jeden po druhém kvůli manželkám a dětem

64


domů, až jsem v hospodě zůstal sám. Všichni jsou to svědomití otcové od rodin. Spěchali tak, že zapomněli zaplatit útratu.

03:05

Konečně jsem dorazil do svého bytu. Taxikář neměl pochopení pro moji situaci a tvrdošíjně trval na hotovosti. Když jsem mu nemohl posloužit, odvezl mě ten filuta za město do polí. Naštěstí déšť po hodině polevil jen v mírné mrholení, takže přechod přes rozmáčené pole odnesly jen boty a kalhoty. Středa 17. července Svátek má Martina Pranostika na dnešní den: Červenec – horka blíženec.

7:00

Meteorologové v rádiu hlásí, že červenec bude teplotně podprůměrný, ale zato srážkově nadprůměrný měsíc. Kdo by to byl býval řekl... Bartošová se nechala před novináři slyšet, že si dává jen na nějaký čas oddych, aby si mohla urovnat myšlenky a že o rozchodu zatím neuvažuje.

14:00

Na obědě jsem potkal Karla. Neviděl mě, protože se bavil s nějakým pánem a seděl ke mně zády. Nechtěl jsem je rušit, tak jsem si sedl k jinému stolu. Stejně jsem ale slyšel. Ten pán se mi moc nelíbil a Karel s ním mluvil dost divně. Ten pán říkal Karlovi, že by neměl zapomínat na psí žrádlo, jinak prý kocoura do trouby nedostane. Karel na to odpověděl, že nikdo škodnej nebude, jen když basa zahraje tu správnou písničku. Když tak o tom přemýšlím, mám dojem, že to byl ten pán z ministerstva, kterému se udělalo u generála špatně.

15:30

Chtěl jsem se na toho divného pána u oběda Karla zeptat, ale řekli mi, že tam ve středu touhle dobou nebývá, že hraje golf. Čtvrtek 18. července Svátek má Kamil Pranostika na tento den: O svatém Kamilu slunce má největší sílu.

65


7:00

V rádiu hlásili, že povodně na Liberecku pokračují. Bartošová se definitivně rozešla. Prý ji ten její podváděl s mladšími a štíhlejšími a to za její vlastní peníze. Chudinka. V práci nevím, kam dřív skočit. Nejvíce mi to stěžuje fakt, že nemám žádnou asistentku. Zatím jsem ještě neprobral pondělní maily. Denně mi jich chodí aspoň dvě stovky, většinou od kolegů z ostatních oddělení, že potřebují, abych pro ně udělal to či ono. Začínám pochybovat, zda to naše oddělení tak trochu nepřeceňují.

15:15

Přišla zpráva od ministerských úředníků ohledně té předvčerejší předváděčky. Sešli jsme se vedoucí jednotlivých oddělení a domlouvali jsme, kdo tu zprávu předá generálovi. Kolegové navrhli, abychom si o to zahráli manažerskou ruletu. Manažerská ruleta se hraje tak, že se manažeři postaví do kruhu, položí si ruce vzájemně na ramena a čekají, komu první zazvoní mobil. Měl jsem štěstí. Obvykle mi málokdo zavolá, ale tentokrát mi zvonil mobil už po krátké chvilce. Chtěl jsem se té pocty vzdát, že jsem nový a že by bylo spravedlivé, aby se toho čestného úkolu zhostil některý ze služebně starších kolegů. Kolegové se však chovali velice vstřícně a ujišťovali mně, že si ten úkol plně zasloužím a že si nemám dělat starosti. Je to úžasné, když má někdo takové laskavé spolupracovníky.

16:00

Zprávu jsem šéfovi předal. Ten si ji hned přečetl a byl tak nadšený, že mi hned zvýšil plat. Říkal, že není nad dobře vyzrálou alespoň dvanáctiletou podporu prodeje. Asi tím myslel, že naše oddělení už funguje tak dlouho. Vysvětlil mi, že ministerská komise byla z výsledků předváděčky nadšená, protože během 30 minut robot zvládl 6 telefonátů, neporušil ani jediný předpis či metodický pokyn a navíc ušetřil zdravotnímu a sociálnímu systému přibližně dva miliony korun, které by se museli vynaložit na léčení a důchody. Prý to je fenomenální úspěch. Kdyby takhle prý šetřila všechna ministerstva, tak se nemusí ani v krizi propouštět.

17:00

Kolegové manažeři byli celí nedočkaví, jak jsem u generála dopadl. Řekl jsem jim o zvýšení platu a chtěl je pozvat na oslavu. Jako naschvál z nich nikdo najednou nemohl. To nevadí, alespoň konečně dodělám tu poštu.

66


Pátek 19. července Svátek má Vincenc Pranostika na dnešní den: Je-li na svatého Vincence slunečno, bude hodně vína.

10:00

Včera jsem ani nakonec nešel domů. Sladkou odměnou mi je, že mám vyřízenou poštu až do středy. Je zvláštní, že v pátek žádné průšvihy nechodí. Vlastě si myslím, že to bude tím, že ve firmě není nikdo, kdo by s nějakým průšvihem přišel. Pátky mám tím pádem ještě raději než pondělky.

17:00

Zničehonic se ke mně do kanceláře vřítila asistentka od Karla, kam jsme zašantročili dokumentaci k tomu stomilionovému tendru, který obchodní dojednalo. Odvětil jsem jí, že pokud si něco dojednali, tak že vědí, kde to mají. Ona místo toho jen na mně křičela, že za kompletaci dokumentace je zodpovědné naše oddělení a práskla dveřmi. Když tak o tom přemýšlím, tak si matně vzpomínám, že jsem to někde v poště zahlídl. Snad nebude tak zle. V pondělí na to kouknu. Pondělí 22. července Svátek má Magdaléna Pranostika na tento den: Když na svatou Magdalénu pohoda – pro včely výhoda; a když slota – to lichota.

8:00

Zas ráno. Zas ráno. A k tomu ještě pondělí. Proč jsem vstal tak pozdě? Že bych zaspal? Vlastně ne, teď si vzpomínám, včera mi přišla SMS, že tu stomilionovou zakázku dostala konkurence a že už do práce chodit nemusím. Zapínám rádio. Dnes v noci na Liberecku řádila vichřice a srovnala se zemí i to, co nezničily povodně. Bartošová spáchala sebevraždu. Prý o tom mají novináři záznam, protože to udělala během hovoru na tísňovou linku. To je zase den! Asi zajdu za Pepou a zachlastáme. Co jinýho taky? Vůbec nechápu, jak může mít někdo rád pondělí.

67

LENKA UNGERMANNOVÁ – O VODĚ A KAMENI

68

Lenka Ungermannová O vodě a kameni Kdesi daleko v tiché liduprázdné končině protéká jiskrná říčka lesní tišinou a vesele si prozpěvuje. Ve dne se opájí hřejivou probleskující září slunce, v noci odevzdaně přijímá konejšivé ticho hvězd. Vlní se tu den za dnem, měsíce, roky… Nezbývá jí nic jiného než smířit se s tím odvěkým tokem času, vody, dění. Ale ani té průzračné svěží vodě nebylo vždy veselo. Poslechněte si proč. Vodní víla, vládkyně naší říčky, se prostě jednoho dne zamilovala do kamene, jež obtékala. Člověk by nevěřil, jak je možné, že ta krásná éterická bytost s vlasy z vodní tříště, s očima nebesky průzračnýma, se šaty z miliónů duhových kapek a hlavně s radostnou a o radost dělící se duší s kýmkoliv, se může zhlédnout v nevýrazném, mechem obrostlém, nepohnutelném balvanu. Ona byla vždy plná života, veselí, vlnila se ve vlastním úchvatném rytmu, rozdávala život a potěšení všemu živému kolem. Trávě, mechu, lesní zvěři a tam, kde už pokračovala ve svém běhu loukami, vesnicemi a městy, i lidem. Oproti tomu kámen jen tak nějak kotvil ve vodě, držen zde hlavně přitažlivostí zemskou a nechtěl nic jiného než klid a mír. Snad jen ten mech, co na něm rostl, ho považoval za svůj příbytek, když už se na něm jednoho dne usadil a mohl zde vstřebávat vláhu a občasný sluneční svit. Stalo se, že vodní kráska – možná z touhy rozradostnit i svého nevzhledného mlčícího a věčně zadumaného obyvatele – na něm ulpěla svým laskavým a něžným pohledem. Nejprve mu šeptala laskavá slůvka a zpívala krásné písně. Něžně ho hladila a konejšila v jeho strnulé a neradostné samotě. Vyprávěla mu, co všechno na svých cestách viděla, o dalekých horách a slunci, jež zde má velikou sílu, o šťavnatých loukách a na nich se pasoucím dobytku. Nejraději rozprávěla o lidech, kteří tam v dáli kolem ní chodí, kochají se pohledem na její ladné tvary, děti do ní hází kamínky a kytičky, jiní zase jen mlčí a upřeně hledí do vodní hladiny, jakoby s ní chtěli splynout a nechat se odnést daleko, daleko, až tam, kde končí veškeré lidské trápení a začíná sladká radost ze života. Nejlepšími přáteli jí byli zamilovaní. Vysvětlovala svému tichému posluchači, co je to láska. Kdokoliv by se zasnil a možná i rozplakal nad dojemnou péčí té křehké a laskavé vodní žínky, ale kámen zůstal tvrdý a neoblomný. Neoplácel vodě ničím její pozornost a starostlivost, nebyl na něm znát žádný příval citu, snad ani rozrušeného zachvění. Trčel v říčce jako zapomenutý svědek dávno minulých dob. A voda byla smutná, už nezurčela a neševelila zpěvavě pro všechny blízké. Tiše a líně se vinula krajinou, zamilované páry jí vháněly slzy do nebesky průzračných očí a lidé, jež ji míjeli, sledovali sta-

69

LENKA UNGERMANNOVÁ – O VODĚ A KAMENI

rostlivě její najednou ponurý a chvílemi dokonce bolestně naříkající proud. Nic ji nemohlo rozveselit, ba ani děti skotačící na jejím břehu. Tak plynuly dny, měsíce a dlouhé nekonečné roky. Po té dlouhé době si jednoho dne vodní víla všimla, že kámen změnil trochu tvar. V místech, kde ho jeho přítulná společnice tak ráda laskala a hladívala, ho bylo jaksi méně. Už nestál úplně nehnutě, občas se i zakymácel a vypadalo to, jakoby s vodou rozmlouval. A tu naše nešťastnice spatřila na svých jedinečných šatech třpytivá zrnka. Blyštěla se mezi všemi těmi duhovými kapičkami jako ty nejdražší a nejkrásnější drahokamy. A tu krásná vodní královna opět zaplakala, ne už ale bolestí. Radovala se z toho, jak jí kámen odpověděl. Věděla jistojistě, že jednoho dne spolu splynou naprosto a navždy, ona v neustálém činorodém pohybu a co hlavní – on bude stále s ní! Co na tom, že uplynou ještě roky, možná staletí? Od té doby je ona říčka zase veselá, už zase si brouká a prozpěvuje a dělí se se všemi o svou naději. A kámen? Ten také, i když byste to na něm asi nepoznali…

70

71

IVANA VELČOVSKÁ – PROCHÁZKA

72

Ivana Velčovská Procházka Dva milenci šli podél řeky, do očí si hleděli. Ptáci pěli, vítr foukal, temný úkryt hledali.

Skupinka atletů opodál formovala svoje těla rysy. Milenci ani z nich nedostali strach. Jejich cviky krkolomné souzněly a zvyšovaly jejich osobnostní výkonnostní práh.

Ve stínech stromů prochází se, vášeň dřímá ve stiscích. Povalil ji, lehli na zem v nedočkavých polibcích.

Dva milenci šli podél řeky, do očí si hleděli. Ptáci pěli, vítr foukal, den nový život nadělil.

Kolem šla rodinka s dětmi… Milenci nedostali strach. Otec civěl, knírek žmoulal, matka stačila říct jen ach! Dalším svědkem pán na kole (se psem)… Milenci dál neměli strach. Pes se lekl, pod kolo skočil, (výkřik její při té kráse) budiž to málem páníčkův vrah!

73

LUKÁŠ VANÍČEK – NEJENOM KÝČ SE DÁ PŘIVÉZT Z DOVOLENÉ

74

Lukáš Vaníček Nejenom kýč se dá přivézt z dovolené Z dovolené se dá přivést neskutečné množství věcí. Různé druhy v našich krajinách neznámých nemocí, zajímavé druhy parazitů, nebo také ten báječný pocit, že vaše cestovka během vašeho pobytu ve vytoužené a zaplacené destinaci nezkrachovala, a vy se můžete vrátit bezpečně domů. Z dovolené se dají odvést také zážitky, na jaké pak budete vzpomínat po celý svůj život. Většinou to jsou různě vyhrocené konfliktní situace s místními domorodci, kdy neznalost tamních mravů a jazyka dohromady způsobí nejedny potíže. Ale krom toho všeho se z dovolené vozí i suvenýry všeho druhu. Výše zmíněné choroby se za suvenýry dají považovat také, jenže patří do kategorie těch nechtěných. K těm naopak chtěným patří především pohlednice, kamínky, mušle a další kýče, které se vyrábí ne proto, aby člověku připomněli krásu dané destinace, ale aby zabraly místo na poličce. Problém už je tedy v jediném, vybrat si ze široké nabídky a z peněženky vylovit pár bankovek. Háček je ovšem v tom, když se zhlédnete na dovolené v úplně něčem jiném. V hotelu, kde jsme byli během naší zahraniční dovolené ubytovaní, jsem se prostě zamiloval. Nebylo to moře, ani oříšková domorodkyně, která se na pláži slunila od úsvitu do večera a člověk tak měl pocit, že ji tam majitelé pláže mají jako stálou rekvizitu. Kuchyně to také nebyla. Do restaurace jsme zašli jenom jednou, a když jsem nabyl dojmu, že mi pokrm pomalu prchá z talíře, od této cizokrajné kuchyně jsem raději ustoupil. Duší zuřivý zahrádkář zamiloval jsem se do jedné z květin, které rostly v truhlíku před recepcí v hotelu. Už když jsem ji poprvé spatřil, věděl jsem, že to je ona a žádná jiná. Sotva jsme obtěžkáni kufry, protože portýr právě pomáhal eurem nasáklým Němcům do mercedesu, vstoupili k recepci a zaměstnanec zvažoval, zda rovnou nezavolat ochranku, padl mi na ni zrak. Nádherný, rovný stonek se spoustou drobných lístků a květ tak bohatě rozvitý a zároveň jemně něžný, že se ani nechtělo věřit, že něco takového existuje, protože u nás doma se něco takového najít nedalo. Zbytek dovolené jsem pak zálibně hleděl na krásu, která rostla v truhlíku mezi mnoha jinými druhy zeleně, přičemž ta moje květina prostě jednoznačně vedla. Ke krádeži jsem se rozhodl tři dny před odjezdem. Ne, ji zde prostě nechat nemůžu. Už jenom z principu, že před tak krásnou rostlinou stojí recepční chlap, který snad kyselé výrazy cvičí doma před zrcadlem a pod pultem má připravený kýbl citrónů, kdyby mu náhodou výraz polevil. Začal jsem tedy uvažovat, jak se nepozorovaně dostat až k truhlíkům a opatrně odtamtud extrahovat zelený

75


skvost. Dva dny jsem nad tím úporně přemýšlel. Zatímco jsem se s výrazem i tvarem připomínajícím hrocha slunil na pláži, mojí hlavou probíhaly myšlenkové pochody, za které by se nemusela stydět ani americká CIA. Zvažoval jsem možnosti nasimulování srážky dvou rybářských lodí přímo pod okny hotelu, abych odvedl pozornost, ale tento plán jsem zamítl. Kyselý ksicht byl patrně zvyklý i na horší nehody, takže vše pod velikost tankeru by asi ignoroval. Pak mě napadlo poprosit opalující se domorodou kulisu na pláži, jenže než jsem stačil nápad dostatečně rozvít, má drahá lepší polovička si všimla, kterým směrem už dobrých pět minut zaostřuji zrak a musel jsem toho hned nechat pod pohrůžkou odepření večeře. V recepci jsem strávil předposlední večer. Právě se okolo mé vyvolené motal zahradník a postřikovačem rosil veškerou zeleň. Pochválil jsem ho pohledem za péči, kterou bude věnovat brzy mé vlastní květince. Usmál se na mě bezzubým chrupem a dál rosil o sto šest. Pohled mi padl na Kyselý obličej. Vypadal, jako kdyby si právě dal předepsanou dávku dvou citrónů najednou. Do haly najednou vtrhla skupinka bujarých Němců, kterým šnaps koukal z očí i kapes. Obklopily recepčního, kterého bránila pouze bariéra jazyková, a nabízeli mu na výběr ze šesti lahví. Vytušil jsem svoji příležitost. Lépe odvedenou pozornost už asi mít nebudu. Vyrazil jsem, a zatímco Kyselý obličej okusil za halasu: „Trinken, trinken!“ obsah jedné lahve, byl jsem u truhlíků. Na ulici nikdo, zahradník nikde, recepční v lihu. Moje šance. Vyškubl jsem dost hrubě květinu ze substrátu a už s ní pádil do pokoje. Manželka se mě lekla, protože jsem měl na tváři výraz nesmírné radosti dítěte při zjištění, že Ježíšek existuje, kombinovaný s tváří makléře při pohledu na šikmou čáru akcií dolů. Na prsou jsem třímal chlorofylový skvost, se kterým jsem okamžitě zmizel do koupelny, abych jej zachoval v co nejlepším stavu. Ráno jsem vypadal velice provinile. Možná proto, že jsem se celou noc užíral pocitem viny. Recepční vypadal podobně. Krhavé oči a velice pomalé pohyby nasvědčovaly tomu, že jej tlupa germánů nakonec přijala za svého bratra. Najednou jsem velice zatoužil použít nablýskaný zvonek s pronikavým jasným zvukem na pultu už jenom z čiré pomsty, ale pak jsem si to rozmyslel. Přes letiště jsem prošel jako terorista s vědomím toho, že v mém kufru nachází se paš, který mě může dozajista poslat do vězení na hodně dlouho. Do kufru jsem květinu ukryl mezi dva ručníky a mikinu a to vše jsem proložil použitými ponožkami, kdyby se někdo neautorizovaný chtěl v obsahu zavazadla hrabat. Manželka celou cestu snad úplnou náhodou rozvíjela téma odhalování bomb a drog na letištích a mě bylo hůř a hůř. Zmožený její přednáškou jsem vystupoval z letadla s rukama za hlavou, připravený si lehnout na požádání, protože jsem nabyl dojmu, že kytku bych neukryl, ani kdybych ji obalil do prezervativů

76


a spolkl. Jenže v hale nebylo živé policejní duše. Nebo alespoň nebyly vidět. Blikla ve mně jiskřička naděje. Teprve doma mi něco došlo. Začalo to už na letišti, když jsme procházeli okolo květinářství, ale to jsem se uklidňoval, že jsem zmožený letem. Ale doma už jsem to nevydržel, otevřel kufr a vytáhnul, dost nešetrně, ukradenou květinu. Nezvadla, nepomačkala se, nic. Manželka se zhroutila smíchy, já jen v prstech drtil plastovou imitaci květiny, kterou jsem kradl půl dovolené. Odteď mám lehce pocuchanou květinu na poličce a denně kolem ní chodím a vzpomínám. Je to můj nejkrásnější suvenýr, který nenahradí stovka pohledů a dvě kýčovité plachetnice s pozdravy od moře. Toto je skutečně památka, na kterou už nikdy nezapomenu. Mělo mi dojít dřív, co je ta kytka zač. Ale teprve doma jsem si uvědomil, že ten bezzubý zahradník nerosil lístky květin, ale jenom z nich utíral prach!

77

O Spolku přátel krásného slova Občanské sdružení Spolek přátel krásného slova vzniklo na jaře 2003 s cílem podporovat rozvoj literatury ve všech jejích formách a žánrech, pořádat veřejné kulturní a vzdělávací akce a podporovat metodicky a publikačně tvorbu mladých autorů. Smyslem činnosti je podpořit zájem o literaturu především u mladých lidí, nabídnout jim hodnotnou alternativu pro účelné trávení volného času a prostředek pro přínosné tříbení myšlenek, a také podchytit kulturní bohatství uložené v českém národě a zejména v mladých (zatím ještě neznámých) spisovatelích. Vlajkovou lodí spolku se stala literární soutěž O Cenu Hradeckého Škrabáka, která byla určena začínajícím autorům ve věku od 10 do 22 let. Do soutěže byly pravidelně zaangažovávány v rámci hodnocení prací i slavnostního vyhlašování výsledků významné literární a kulturní osobnosti. Tradicí se stalo také spolupořadatelství, ke kterému byla každý rok přizvána jiná nezisková organizace, obohacující soutěž o nová a neotřelá témata. Na soutěž vždy navazovala tradiční jarní literární dílna, kam byli autoři právě uplynulého ročníku soutěže zváni na setkání s porotci a k diskusi nad vlastní tvorbou, posláním literatury, i její rolí v moderní době. Do budoucna je plánováno přenesení těžiště soutěže právě na práci v literárních dílnách – Škrabodílnách, které umožní mladým autorům se pod vedením členů spolku a dalších osobností metodicky rozvíjet a pod hlavičkou spolku své dílo publikovat. Druhou výraznou složku veřejné činnosti spolku tvoří literární večery u čaje pořádané pravidelně ve Sluneční čajovně v historickém centru Hradce Králové, poskytující prostor zejména členům spolku k autorskému čtení. Členy spolku jsou neprofesionální autoři, byť někteří z nich zaznamenali i úspěchy na literárním poli v podobě sbírek poezie či titulů publikovaných v různých periodicích. Žánrové zaměření členů je velmi pestré, od poezie, přes fejetony a črty, pohádky, humoristickou prózu, mykologická pojednání až k fantasy, science fiction a real prediction. Činnost spolku podporuje každoročně finančním příspěvkem Magistrát města Hradec Králové a některé spolkové projekty jsou financovány i Krajským úřadem Královéhradeckého kraje. Spolek přátel krásného slova má za sebou sedm let bohaté činnosti. Za tu dobu se podařilo zrealizovat již sedm ročníků literární soutěže a z každé z nich vydat sborníček vítězných prací. Světlo světa spatřily také tři spolkové almanachy s ukázkami z děl členů a příležitostně byl distribuován literární e-zin Škrabákův notes, jehož nová verze pod názvem Škrabopis se připravuje k vydání na konci roku 2010. Spolek vydal i dvě úspěšné publikace v nově otevřené edici Škrabákova expedice – na podzim roku 2009 to byl Houbařův Hradec Králové aneb Houbotlas a na podzim roku 2010 fantasy román Čtyři klíče, čímž spolek dokázal, že je schopen uskutečnit i profesionální literární počiny. Tento almanach je čtrnáctou publikací spolku a nejedná se zdaleka o publikaci poslední; spolek do budoucna plánuje vydání dalších titulů od svých členů i od úspěšných účastníků spolkových literárních dílen.

78

Obsah Tomáš Koloc – Je to blázinec ............................................................................................................... 3 Pavel Šefčík – Večerní zprávy na televizi Prima ................................................................................. 9 Pavel Pešát – Můj kamarád Voloďa .................................................................................................... 11 Pavel Šefčík – Nákupní horečka ......................................................................................................... 19 Jaroslav Svoboda – Na začátku bylo .................................................................................................. 21 Ivana Velčovská – Rozmarný večer .................................................................................................... 33 Zuzana Hloušková – Srdce z kamene ................................................................................................. 35 Patrick Ungermann – Zápolení s podzimem .................................................................................. 43 Vojtěch Erbrt – U Jednorožce ........................................................................................................... 45 Pavel Šefčík – Po ránu ........................................................................................................................ 51 Lukáš Vaníček – Zahradnický fejeton .............................................................................................. 53 Patrick Ungermann – Jak voní práce .............................................................................................. 57 Jan Hloušek – Týden v tiché firmě .................................................................................................... 61 Lenka Ungermannová – O vodě a kameni ...................................................................................... 69 Ivana Velčovská – Procházka ............................................................................................................. 73 Lukáš Vaníček – Nejenom kýč se dá přivézt z dovolené .................................................................. 75 O spolku přátel krásného slova ......................................................................................................... 78

79

Tato kniha vyšla s podporou města Hradec Králové.

Tuto knihu vydal: Spolek přátel krásného slova o. s. Náhon 105, Hradec Králové jako svou 14. publikaci, 1. vydání, Hradec Králové, leden 2011 Text prošel jazykovou úpravou Vysázel a ilustroval: Jaroslav Svoboda Technická podpora: Střední škola aplikované kybernetiky s.r.o. Tisk: Knihovnicka.cz, Brno Počet výtisků: 50 ks Neprodejné ISBN: 978-80-904788-2-4

ISBN 978-80-904788-2-4

9 788090 478824

ALMANACH SPOLKU PRÁTEL KRÁSNÉHO SLOVA

Recommend Documents