O Spolku přátel krásného slova

Milí čtenáři, držíte v rukou druhý almanach vytvořený členy Spolku přátel krásného slova. Tento spolek je sdružením autorů mezi 19 – 30 lety, kteří mají rádi literaturu a chtějí její krásu šířit – ať už formou rozličných poetických večerů, soutěží pro mladé začínající literáty či jinými podobnými aktivitami. I tento almanach je důkazem naší lásky k literární tvorbě a budeme rádi, jestli Vás alespoň trochu osloví a vnese do Vašeho života úsměv či zamyšlení. Velice nás potěší, když Vaše kroky zamíří mezi nás vyslechnout si námi pořádaný literární večer či poradit se o své literární tvorbě. Přejeme mnoho příjemných chvil při čtení almanachu. členové spolku O Spolku přátel krásného slova Cílem spolku je podporovat rozvoj literatury ve všech jejích formách a žánrech, zejména • vydávat časopisy a knihy; • pořádat literární soutěže; • pořádat veřejné kulturní a vzdělávací akce; • podporovat metodicky a publikačně tvorbu mladých autorů. Smyslem činnosti je podpořit zájem o literaturu a divadlo především u mladých lidí a nabídnout jim hodnotnou alternativu pro účelné trávení volného času a prostředek pro přínosné tříbení myšlenek a také podchytit kulturní bohatství uložené v českém národě a především v mladých královéhradeckých obyvatelích. 2

Členem spolku může být každá osoba starší 15 let, která souhlasí s cíli sdružení. Členství umožňuje: • bezplatnou účast na akcích spolku; • podílet se na tvorbě programů spolku; • publikovat svá literární, publicistická a dramatická díla; • konzultovat svou tvorbu a úvahy se členy spolku. Členství vzniká na základě schválené přihlášky radou sdružení a zaplacením členského příspěvku. Řádný člen je povinen dodržovat stanovy, aktivně se podílet na plnění cílů sdružení a dbát na zájmy a dobré jméno sdružení. Mezi nejhlavnější aktivity spolku v roce 2005 patří bezesporu literární soutěž O Cenu Hradeckého Škrabáka s rekordním počtem 183 příspěvků. Soutěž vznikla v roce 1999 a je určena mladým začínajícím autorům ve věku od 10 do 17 let z Hradecka. Pro každý ročník je voleno téma, ke kterému se mohou vyjadřovat zejména autoři publicistiky. Z každého ročníku existuje sborníček vítězných prací, který především pro učitele představuje zajímavý učební materiál. Druhou hlavní náplň činnosti tvoří literární večery uspořádané ve spolupráci s komunitním centrem Bplus. Během vystoupení členové spolku interpretují vlastní díla i tvorbu českých či světových spisovatelů. Večery jsou často koncipovány tematicky, příp. mají charakter komponovaného pořadu. Mluvené slovo pravidelně doprovází hudební intermezza v podání hradeckých studentů. Publikace spolku: sborník Chci být spisovatelem (4. ročník) - 15 Kč sborník Šuplíkáři (5. ročník) - 30 Kč Almanach SPKS 2004 - zdarma

3

Jaroslav Svoboda Až se čas zastaví...

V současnosti žijeme rychlejším způsobem života než kdy jindy. Děti teď údajně dospívají v mladším věku, než bývalo obvyklé. Čím to je? Pokud si najdeme chvilku času pro zamyšlení, asi někteří z nás, možná i většina, zjistíme, že si sami pro sebe nedokážeme sestavit úplnou a vyčerpávající odpověď na otázku, co vlastně zrychlování života znamená a jaký má na člověka vliv. Je to tím, že se snažíme pochopit pojem, který je příliš všeobecný a tím pádem nekonkrétní. Přesto cítíme, že odpověď máme na jazyku, neboť nás okamžitě na téma zrychlování napadnou tucty příkladů z každodenního života. Život v takzvaně moderní společnosti se stále více začíná podobat skládance z různých prolínajících se dějů, přičemž některé z těchto dějů jsou jakoby přednastaveny tak, že jejich nejefektivnější průběh je možný jen ve větší a větší rychlosti. Když se pustíme do pátrání po příčinách nastavujících tyto děje na větší rychlostní obrátky, hrozí nám, že se zapleteme do informační pavučiny nejrůznějších odborných i neodborných názorů, studií a knih. Jenže na sledování takového množství informací zpravidla nemáme čas. Proč nemáme čas? Vždyť když je něco urychleno, pak by to mělo být dříve hotovo a tím pádem by nám mělo teoreticky zůstávat více volného času pro sebe. Možná za to může způsob, kterým jsme si zvykli vyplňovat svůj volný čas. Někdo ho vyplňuje prací, převážná většina zábavou a jen málokdo hlubším sebevzděláváním. Zábava prostě vede. A že je z čeho vybírat! Zábavní průmysl je v současné kultuře nesmírně podstatnou součástí ekonomiky. Je známo, že obrovité zábavní průmyslové společnosti působí nepřetržitě na lidi a (o to více sugestivněji) na děti a mládež prostřednictvím hudebních skupin, barevných časopisů, filmů, televizních seriálů, oblečení, nápojů, sladkostí a dalších tržních rekvizit. Radí, jak se oblékat, jak porušovat obecně vžitá pravidla slušného chování („Nevaž se a vodvaž se!“), jak co nejlépe zaujmout a zapůsobit na své okolí prostřednictvím agresivního nebo neskrývaně

4

sexuálního chování. Radí, co je třeba jíst a pít, aby člověk „byl v pohodě a užíval si“... Průmyslové zábavní společnosti si pro sebe najímají odborné firmy zaměřující se na průzkum trhu a využívají služeb odborníků na podprahovou reklamu. Tito „průzkumníci“ přinášejí zábavním společnostem informace přímo z terénu. Terén je složen z tzv. cílových skupin obyvatel. Součástí cílové skupiny obyvatel je velkou měrou především mládež nakupující výrobky a produkty zábavních komplexů. Podle nedávno zveřejněného průzkumu utratili mladí lidé v USA za rok 2001 zhruba 10 miliard amerických dolarů za zábavní produkty. Dalších 5 miliard dolarů během toho samého roku utratili rodiče za nákup zábavy pro své ratolesti. Výdělek 15 miliard již zajišťuje vedoucí místo na trhu se zábavou. Pro udržení si přední tržní pozice jsou využívány ty nejrafinovanější a nejpropracovanější metody. Velkou roli pro ekonomický úspěch hraje především znalost psychologie a sociologie cílových skupin. Uměle udržovaný kult zábavy funguje jen díky tomu, že v lidech je vyvoláván podvědomý (někdy téměř vědomý) pocit, že právě tato hudební skupina propaguje můj názor na svět, že právě tento nápoj je vyroben přesně pro lidi jako jsem já, že právě toto oblečení přesně odpovídá mým pocitům a mému společenskému postavení. Společenské postavení se může projevovat různým způsobem. Může být dokonce chápáno tak, že aby se člověk dostal „do pohody“, musí se vzepřít obyčejným běžným kulturním normám a hodnotám. Musí mít pocit, že tím, jak dává najevo, že dovede „rebelovat“ a že dokáže být „svůj“ (= sebevědomý, nezávislý a svobodný), plně rozvíjí svoji osobnost. Splnění každého přání a každé touhy má vlastně na dosah ruky. Stačí utratit trochu peněz. Průzkumníci placeni zábavními společnostmi se pohybují mezi lidmi a velmi často (často tajně) mezi mládeží a zjišťují, jaké jsou současné nálady a názory. Před pár lety došli průzkumníci v USA k zajímavému zjištění mládež se začala chovat způsobem odmítajícím hlavní proud populární zábavy, nakupovala méně značkových věcí, tropila si legraci z reklamy. Vzrostla návštěvnost v tzv. nezávislých a alternativních klubech. Příliv financí pro megazábavní společnosti mírně poklesl. Megazábavní ředitelé a jejich podředitelé zbystřili pozornost. Zanedlouho byl finanční pokles jejich firem vyrovnán. Jak? Alternativní móda (způsob oblékání), klubové skupiny (lidé hrající naživo – ne z playbacku – svou vlastní hudbu složenou vlastním nadáním), zdravá strava (potraviny, při jejichž výrobě údajně nejsou užívány zdraví nebezpečné nebo v některých zemích dokonce zakázané chemické přísady) to vše spolu s dalším se jako mávnutím kouzelného proutku stalo součástí oněch velkých společností. 5

Bylo to provedeno chytře, neboť vnější vzezření těchto „alternativ“ se zprvu nijak příliš nezměnilo. Proč také předělávat něco, za co lidé už tak jako tak rádi platí? Samozřejmě lidé nejsou tak hloupí a časem zjišťují, že jejich milovaná klubová a téměř podzemní hudební skupina či zpěvák vyjíždí na celostátní turné, má najednou reklamu v rádiu, v televizních hudebních pořadech (právě v těch pořadech, kde je nabízen onen pro některé tak nepopulárně "populární" proud muziky) a v barevných časopisech a že se jejich skladby začínají podobat populárnímu proudu, který každou sekundou chrlí rádiové stanice. Člověk, který tuto skutečnost postřehne, se buď se stavem věcí smíří, nebo je naopak uražen a uchyluje se k ještě podzemnějšímu a ještě více se vymykajícímu způsobu trávení svého volného času. Volný čas je v současné tržně konzumní společnosti ten nejdůležitější pojem. Čas jsou přece peníze. Pokud má člověk hodně volného času, je třeba mu nabídnout způsoby jeho využití. Jaká je situace v naší zemi? Rozhlédněme se kolem sebe. Ze všech možných sdělovacích prostředků je hlásáno: Běžte do kina, právě

tam je premiéra neobyčejně drsného bojového krváku a jsou tam opravdu lechtivé scény v podání hereckých hvězd – jídlo si klidně doneste do promítacího sálu sebou! Nechcete, prý je tam moc krve a oplzlostí? Nevadí, také tu máme jednu velice zábavnou komedii se zvířátky a lidmi vymodelovanými v počítači, to se nasmějete! Že už máte komedií po krk? Nevadí, promítneme vám nezávislý klubový film, dostal několik významných ocenění. Že je vstupenka drahá? Co si stěžujete, na drsný zahraniční krvák byla vstupenka přece ještě dražší. Máte hlad a nechcete jíst v rychlém občerstvení? A maso ve velkoobchodech je prý kyselé a nazelenalé? No dobře, když už tedy máte tolik času, že si stihnete dát pořádný oběd, rozhodně vám neopomene dát na vývěsní štít vaší oblíbené restaurace obchodní značku našeho kofeinového nápoje a našich potravinových výrobků. Že už je ta reklama prý všude? No a? Tak dobře, když nedáte jinak, do kina se vám nechce a hlad vás přešel, běžte si domů a pusťte si video nebo digitální videodisk. Ovšem pozor, ještě než zapnete přehrávač, nastražte uši – když se vám už zajídají televizní zábavné pořady, romantické seriály vám připadají směšné a detektivní krvavé a sprosté střílečky vás už také nebaví, máme pro vás novinku! 6

Přihlaste se k nám, žijte několik měsíců s ostatními podobnými lidmi - no přece s lidmi jako vy, obyčejnými lidmi, co chtějí od života něco víc! Žijte pod dohledem kamer a vyděláte si peněz, že se vám o tom nesnilo! Budete každý den v televizi! To je přece „skutečná podívaná“! Ano, samozřejmě, nám se zvedne sledovanost a navíc za propůjčení práv na "skutečnou podívanou" dalším společnostem vyděláme trochu peněz... Ale je to přece zábava pro vás, vy na to koukáte a platíte poplatky! Copak vás někdo nutí? Že jste prý už tak otupení a unavení, že vám nic jiného nezbývá? Tak si kupte posilovací pomůcky a tabletky – sedm ze šesti doktorů to doporučuje! Ale ne, že prý doktory platíme, aby vám naše všeléky prodávali..? To jsou přece klepy, my jim dáváme jen finanční příspěvky na výzkum. Copak, vy si místo tabletek chcete číst knihu? Žádný problém, nabízíme vám román od věhlasné spisovatelky v barevném přebalu! Kam to běžíte? Ven? Sportovat? Vyrábíme báječné značkové boty a trika! A vůbec, nikam nechoďte! Copak nevíte, že lidé jsou zlí, někdo vás ještě přepadne, okrade a kdovíco ještě... To se raději projeďte autem, nabízíme vám model s měkkými sedadly, hudební soupravou a nesmírně silným motorem – budete nejrychlejší na silnici! Aha, takže prý hledáte klid. Tak si kupte naše hudební cédečka se zaručeně relaxační hudbou. Dáme vám k tomu zdarma ukolébavky pro vaše děti v předělané disko-hiphopové verzi.! Jak v této rozsáhlé nabídce pro trávení volného času máme přemýšlet a filosofovat nad podivným zrychlováním života? No přece... Promiňte, že jsem úvahu nedokončil, ale už musím běžet, tlačí mě čas.

7

Zuzana Hloušková Drakobijka (úryvek z povídky)

Mužův příchod ji překvapil. Bylo zřejmé, že se přikradl s tímto záměrem. „Beugriel!“ vykřikl radostně, když ji zahlédl sbírat na louce jahody. Otočila se a ztuhla. Chvíli na muže třeštila oči, pak vysypala červené plody ze zástěry a rozběhla se k chatě. „Ne, počkej!“ zvolal muž polekaně. Vzápětí však Umketeh vyběhla ven s obnaženým mečem v ruce. „Neměl jsi sem chodit.“ vyštěkla drsným tónem a hnala se proti němu. „Neblázni, Bjú.“ domlouval jí muž. Zároveň však položil ruku na jílec svého meče. „Já i tvůj bratr Dialan tě hledáme už půl roku. Král Melear zemřel. Můžeš se vrátit domů.“ „I kdyby mě nevyhnal, odešla bych sama. Kde je Dialan?“ zeptala se Umketeh a zaujala bojový postoj. „Šel pátrat do osady u jezera. Já jsem však okamžitě poznal, že ty babské povídačky jsou o tobě.“ „Braň se, Wionare!“ vykřikla a zaútočila. Na poslední chvíli tasil a odrazil její ránu. „Přece se nechceš se mnou bít!“ zvolal dotčeně. „Byli jsme skoro manželé.“ „Správně, byli!“ odsekla výsměšně a znovu vyrazila. Před úderem mířeným na jeho bok včas uskočil. Její meč se zaryl do země. Okamžitě však přešla v nový výpad. „Čekali jsme spolu dítě.“ připomněl sípavě, když se jejich zbraně opět srazili. Protitlak byl silný, ale podařilo se mu soupeřku odhodit od sebe. Zle se zasmála. „Jak dojemné! To způsob, jakým vzniklo, mě donutil zabít ho ještě nenarozené!“

8

„Vím, že jsem udělal chybu.“ řekl Wionar tiše. „Ale můžeme začít znovu. Už jsem ti ten potrat odpustil…“ Místo odpovědi následoval další útok, zuřivější a zběsilejší než ten předchozí. Nechápal její zlost a zaryté nepřátelství. Ještě nikdy se neutkal s takovou neústupností. „Beugriel, prosím…“ zvolal zadýchaně. Stále věřil, že si nakonec dá říct. Uskakoval před jejím mečem a sil ubývalo. Pak se nad krajinou přehnal velký stín. Jen na okamžik uhnul pohledem, aby zjistil, co se děje. Umketeh na nic nečekala, využila jeho nepozornosti a proklála mu mečem hruď. Wionar padl naznak do trávy. Veliký turnaj skončil a jeho někdejší vítěz se přidal k zástupu poražených. Drak přistál. Uprostřed palouku klečela Umketeh vedle mrtvého muže a usedavě plakala, krvavý meč odhozený stranou. Parantas neřekl nic. Všechno z výšky slyšel. Neměl v úmyslu takhle přispět k vítězství Umketeh, ale stalo se. Konečně se dozvěděl její tajemství. Tak veliká byla její nenávist, že zabila muže při pokusu o smír, bez okolků, na palouku, bosá a v sukni. Tak velké bylo její zoufalství a tak hluboká byla jizva, z níž pramenila až zkázonosná bolest. Nechal Umketeh být a odešel do sluje. Přišla za ním později, už vyrovnaná a klidná. Přes ramena jí spočíval cestovní plášť, v ruce třímala vak. „Tak Beugriel, dcera Melearova.“ pronesl do ticha. „To jméno už nechci slyšet. Jsem Umketeh.“ „Nyní vím, co tě přivedlo až sem.“ předešel jejímu přiznání. „A věř mi, nejsem tomu rád.“ „Mé důvody nemohly být dobré, Parantasi.“ řekla chladně. „Ale nyní odcházím.“ „Je to nutné?“ „Je to nevyhnutelné.“ poopravila ho. „Můj bratr Dialan je nedaleko. Přijde sem a bude mě hledat. Už jako jinoch byl velmi odhodlaný a vytrvalý. Nechci se s ním setkat.“ „Co bude s tělem toho muže?“ „Už jsem se o něj postarala. Snad nepřijdou další.“ Podíval se na ni vážně. „Je tedy konec?“ Pokrčila rameny. „Možná. Dostala jsem však vzácný dar – tvou přízeň. Neodejdu s prázdnou.“ 9

„Húm! Osamělé ženě bez prostředků nebude dobře. Vezmi si jeden z mých drahokamů na cestu. Některý z těch větších.“ Uklonila se. „Díky, Parantasi.“ „Kam se vydáš?“ „Nevím. Přejdu pěšky tenhle horský štít a vydám se přes jezero. Až na místo, kde se moje stopa ztratí.“ Drak nastražil uši. „Jdi už. Slyším kroky dole v úbočí.“ Dívala se za ním, jak mizí chodbou k ústí jeskyně. Pochopila, že se tím vyhnul okamžiku rozloučení. Prošla slují až k zadnímu východu. Vynořila se do slunečného dne, skalnatý svah sálal létem. Rozhlédla se a jezerní hladina na ni zamrkala jako rozverné oko. Po celém těle se jí rozlila nová radost z cesty, kterou má teprve před sebou. Parantas vylezl před jeskyni. Kromě malých stop po zápase tu nezbylo po Umketeh nic. Zválené místo zrovna studoval světlovlasý mladík ve šlechtickém úboru. Když spatřil draka, vyděsil se. Pak sáhl po meči. „Nechci ti ublížit.“ pronesl Parantas zvučným hlasem. „Promluvme si! Dovolím ti položit pět otázek.“ „Jsem Dialan, druhorozený králův syn.“ zaječel mladý muž, když sebral dost odvahy i dechu do plic. „Nemusíš křičet, slyším tě dobře.“ „Kde je má sestra Beugriel?“ vyštěkl Dialan. Parantas k němu popošel o dva kroky. „Tady není. Odešla. Zřejmě navždy.“ Dialanovy rty se zachvěly. „Je tedy mrtvá?“ Dovtípil se tak na základě krvavých stébel, které tu objevil. „Pro vás ano. Doopravdy ne.“ Bylo vidět, že se rytíři ulevilo. „Kam odešla?“ zeptal se naléhavě. 10

„To nevím. Daleko.“ Mladý muž se zamračil, protože uviděl chatu. „Žila tady?“ kývl k ní bradou. „Ano.“ Dialan si povzdechl. Takže draci jí byli milejší než lidé, usoudil. „Dá se to tak říct.“ potvrdil mu jeho myšlenku Parantas. „To byla pátá odpověď. Navrhuji, abys opustil horu.“ „A Wionar?“ vzpomněl si mladík náhle. Drak už nabyl napůl v jeskyni. Dialan zahlédl jen oblý hřbet a ocas s ostrými šupinami. Bylo jasné, že tady se živý už nic nedozví.

11

Jiří Vintera Komár

Hříbek

Nos má jako brčko tenký, dělá velké štípance, probodne i naše trenky, potom máme pupence.

V trávě nebo v mechu, čeká pěkně schovaný, klobouk co by střechu, jak od hlíny špinavý.

Jakoby nic poletuje, je to velký akrobat, bzučivě si prozpěvuje, tak mu račme zatleskat.

Když se rosa snese, sedí s břichem jako džbán, odpočívá v lese, je velice zadumán.

Netopýr

Ostružina

To se ale kvapem šeří. Copak to tu proletělo? Nikdo tomu neuvěří, křídla z blány, malé čelo.

Na jaře sukně bílou září, po té se převlékne v zelený šat, k podzimu bude s vážnou tváří, zatím ji prosím, račte netrhat.

Je to duch či stvůra dračí? Kdepak, žádná šelma lítá, spěchá jak noc rychle kvačí, noční můry hbitě chytá.

Až když se ve svátek oblékne, v posvátnou barvu tmy, to se jak cukroví rozplyne, tehdy se sbírat smí. 12

Nezbedná koťata Maše Micka flekatá, přivedla svá koťata. Jedno bylo černé, druhé mouraté, třetí jako máma, celé strakaté. Jak motýla zahlédli, hned se za ním rozběhli. Jedno chňapá tlamou, druhé tlapkami, třetí v běhu mňouká, že ho dohoní.

Jedno kouká z dálky, druhé obchází, třetí po rozběhu, do ní narazí.

Copak dělá ten náš Rek? Na koťata náhle štěk! Jedno k misce čuchá, druhé mu z ní jí, třetí je hrdina, to v ní celé spí.

Na zahradě dovádí, různé kousky vyvádí. Jedno sudy válí, druhé kotouly, jen to třetí v koutku, stýská si na bouli.

Na zeleném trávníku, našli ležet motyku. 13

Chrchloun Chrchloun, chrchloun, chrchlavý, kašle, proto nezdraví. Kdyby býval se víc strojil, tak by dneska nemarodil.

Čertisko Rozčertil se pro pár třešní, že mu nikdo nechtěl dát, nyní s velkým křikem běsní, však si mohl natrhat. Jak se čertil, jak se vztekal, nikdo s ním nic nechtěl mít, tak ho každý v sadě nechal, kdekdo chtěl mít od něj klid.

14

Lenka Syrovcová Cesta na Balkán (úryvek z cestopisu) Představte si krásný pozdní letní den. Slunce vás láká do přírody plné zeleně někam za město, kde je slyšet jen zpěv ptáků a šumění lesa. Nasloucháte hlasu přírody a nakonec se vypravíte k rybníku ve vesničce položené kousek od města. Těšíte se na záběr vodní hladiny zlacené zapadajícím sluncem s rákosem třepetajícím se v něžném vánku. Jenomže místo krásného obrázku se na vás šklebí hnědá vybagrovaná jáma nevábně vonící bahnem a zetlelým životem. A tak teď jen zahlížíte na stroje stojící nyní tiše v poli a v duchu se smějete svému štěstí... Stávají-li se člověku podobné příhody často, nabude dojmu, že je asi zvláštním oblíbencem osudu a zvažuje delší cesty někam, kde je pravděpodobnost výskytu nenadálých a zlověstných událostí ještě vyšší. Ale kdybychom nesebrali odvahu, nic nového bychom nepoznali a nebylo by co vyprávět vnoučatům. Nuže, podívejme se za poklady a tajemstvím jugoslávského Balkánu. To byl název námi vybraného poznávacího zájezdu a zároveň svatební cesta. Vyjeli jsme z Hradce Králové v ranních hodinách. Čekání na autobus nám zpestřoval svým vyprávěním pán, který už na Balkán nějakou dobu jezdil a vlastně si vybíral z programu zájezdu určitá oblíbená místa. Cesta byla dlouhá a noc na sedadle krušná. Vlastně jsme skoro vůbec nespali a když se nám podařilo zabrat, byly tu najednou hranice a pasová kontrola. Při přejezdu do Bosny se celník velice pohoršoval nad cedulkou s názvem zájezdu trůnící za předním sklem. Vykřikoval, že Jugoslávie už není a zuřivě vrtěl hlavou nad nevědomými Čechy, kteří snad podle něj ani nevěděli, jaká velká změna se v této zemi odehrála. Paní průvodkyni se ho naštěstí podařilo uklidnit a když zmizela i nešťastná cedulka, mohlo se jet dál. Republika Bosna a Hercegovina - to je oficiální název země s téměř čtyřmi miliony obyvatel - má hlavní město Sarajevo. Je to krásné starobylé město na březích řeky Miljačky, jeho počátky se datují do pátého století, kdy tu vzniklo římské sídliště a později byzantská kolonie. Během turecké okupace (od druhé poloviny 15. století) dostalo 15

město název Bosna Saraj, tedy Palác na Bosně. Turci zde vybudovali mnoho krásných památek. Koncem 15. století město vyplenili maďarští nájezdníci a několik desítek let pak trvalo, než opět získalo na významu. Jistě si z hodin dějepisu vybavíte, že právě zde vznikla záminka k zahájení první světové války, když tu byl zastřelen následník habsburského trůnu František Ferdinand d’Este s chotí. Tento čin Gavrila Principa připomíná pamětní deska na jednom z nároží. Vůbec první stopy po lidském osídlení na území dnešní Bosny jsou staré přibližně 12 000 let. Původní obyvatelstvo tvořily ilyrské kmeny, které začaly vytvářet vlastní kmenové svazy. Od 6. století př. n. l. je ovlivnili Řekové a později je ovládli Římané. Středem zdejšího Orientu je náměstí Baščaršija, jehož součástí je bazar s křivolakými kamenitými uličkami. Při pohledu na dlažbu vás zaujmou jakési červené vzory. To jsou sarajevské růže - tedy díry po granátech, dnes zalité červenou barvou a připomínající krvavou občanskou válku. Jedna taková byla i před kavárnou, kde jsme se zastavili na silnou tureckou kávu. Starší paní na nás působila přívětivým dojmem, jaký máte u své babičky, když sedíte a nasloucháte jejímu vyprávění. Ptala se nás, kam cestujeme, odkud jsme a přála mnoho štěstí. V proudu hovoru vešel dovnitř chlapík s těkavým pohledem a žádal kávu. Stařenka mu ji přinesla, muž poseděl popíjejíc kávu a bez zaplacení odešel. V odpověď na náš udivený pohled nám paní vylíčila životní neštěstí onoho návštěvníka: „Měl tři syny. Všechny mu zabili v Srebrenici. Znáte Srebrenicu? Dávám mu každé ráno kávu a nějakou tu sladkost k tomu.“ Dopíjíme silný bosenský nápoj a loučíme se s dobrou kavárnicí. O kousek dál je Gazi-Husrevbegova mešita. Já sem mohu pouze s dželábií a uvnitř se musíme pohybovat po úzkém pruhu PVC pro nevěřící. Na zpáteční cestě navštěvujeme muslimský hřbitov nad městem se spoustou náhrobků rozlišených i dle pohlaví. Dáváme pozor, abychom nesešli z cesty, jelikož zde mohou ležet nevybuchlé miny. Toto nebezpečí ostatně číhá i v dalším cíli naší cesty, ve městě Mostaru, v jeho rozstřílených domech. Sem cestujeme krásným kaňonem řeky Neretvy, která se pod námi stáčí jako modrozelený hádek. Mostar založili v 15. století Turci na strategickém místě na přechodu přes řeku Kujundziluk. V roce 1993 obléhaly chorvatské vojenské jednotky deset měsíců muslimskou čtvrť na východním břehu Neretvi. Tisíce muslimů byly vyhnány, stovky zabity a zničeny krásné mešity z 16. a 17. století. I nejslavnější Hayrudinův most z roku 1566 podlehl. Naštěstí se našli obětaví a pracovití lidé, kteří ho s velkou láskou znovu a co možná nejvěrněji 16

původnímu dílu znovu postavili. Otevřen byl pak v roce 2004. Je proslulý svým jednolitým obloukem bez podpůrných sloupů o rozpětí dvacet devět a půl metrů délky a o dvaceti metrech výšky. Láká vás do spletitých uliček plných řemeslných krámků s možností zakoupit si suvenýr. Místní mladíci vymysleli i způsob, jak si přivydělat. To se urostlý jinoch v plavkách postaví na nejvyšší místo mostního oblouku a chvíli se rozcvičuje, napíná svaly a láká zejména ženskou část obecenstva k nevšední podívané. Připravíte si fotoaparát, vymyslíte záběr a čekáte. A ono se nic neděje. Po chvíli chlapík seskočí – ale na most – a odejde si. Smějete se v duchu i nahlas, jak vás napálil a pokračujete v prohlídce města. Lovíte záběry zase dole na břehu a v tom se přiblíží onen skokan a ptá se, zda se nechceme připojit. Výmluvně přitom nastavuje klobouk vstříc případnému penízku. Můj manžel ovládající zdejší jazyk se ho ptá, k čemu že se to můžeme připojit a zdůrazňuje náš slovanský původ a nespornou příbuznost. Mladík nás tedy nechává na pokoji a vrhá se na o kus dál stojící italskou rodinku. Asi nemá moc úspěch, protože po pěti minutách je tu i s hučkou zas a tak mu dáváme dvě eura. Mezitím diváci dodávají potleskem odvahu teď už skutečnému skokanovi, který letí bravurně vzduchem do náruče vodní hladiny. Další zastávkou na naší cestě je poutní místo Medzugorje. Zde se údajně zjevila Panna Marie místním dětem a ty o jejím poselství podaly svědectví. Nabádala lidstvo hlavně k míru. Nachází se zde kostel svatého Jakuba a vrcholy Križevac a Podbrdo. Já jsem se ten den sice necítila na pochod rozpáleným kopcem vzhůru, ale můj muž byl toho názoru, že tam musíme, abychom alespoň trochu odčinili hříchy a pomodlili se za štěstí naše i svých bližních. Celou cestu vedoucí po ostrých kamenech mi dával za příklad mladou kajícnici, která šla bosky a co chvíli se zastavovala a modlila. Nahoře byla socha Panny Marie, kde se věřící modlili a tiše rozjímali. Po strastiplné pouti jsme si odpoledne mohli odpočinout u Kravických vodopádů v údolí řeky Trebižat. Bohužel, toto krásné místo se závojem vodní tříště a přírodními poklady bylo zabráno koupáníchtivými turisty a zcela jimi obleženo. Pro přirovnání pro Hradečáky to zde vypadalo jako u Opatovického rybníku. 17

Jan Hloušek Výzkumný úkol „Vy jste Krása, že jo. No to je krásný ha, ha, ha. Jsem ráda, že už jste dorazil. Vítám vás u nás na katedře. Jo a já jsem Alice. Jsem tu tajemnice a mám na starosti rozvrhy a studijní plány.“ Než se však Hynek stačil nadechnout, tak pokračovala: „Kdybyste něco potřeboval, tak vždycky přijďte za mnou nebo za sekretářkou, ale ta je tu jen do dvou. Co jsem to chtěla… Jo, sedět budete s doktorem Patou. Máte tam pracovní stůl, židli si tam někde najděte. Počítač jsme objednávali před půl rokem, takže ho časem taky dostanete, do té doby máte společný s doktorem Patou. Váš přístup do sítě by měl už fungovat, tady na papírku máte heslo, neztraťte ho, jinak si nepřečtete žádnou poštu a nedostanete se k rozvrhům. Tady máte osobní dotazník, a nějaké další papíry, co po vás chtějí z děkanátu.“ s tím mu pod nos strčila tlustou složku s formuláři. „Jo a když tu budete chtít zůstat po 18. hodině, tak to musíte dopředu nahlásit, protože jinak by vás automatický vrátný nepustil a ještě by možná zavolal policajty …Ha, ha, ha. Jo ty papíry musí být do pátku na děkanátu. Před tím to ale musí podepsat vedoucí katedry. Jo, na toho bacha, čím je starší, tím je nerudnější, ale zase si míň pamatuje, tak se to vyrovná.“ Pak vykulila oči na hodinky: „Sákriš, musím utíkat na oběd. Snad mi ještě něco nechali. Zatím se zabydlete a seznamte se s kolegy. Jo, a nezapomeňte, že dneska v jednu je schůzka členů katedry. U šéfa v kabinetě.“ Než se Hynek Krása zmohl na jediné slovo, byla pryč, zatímco Hynek stál zkoprněle s trsem formulářů v ruce a s naprostým zmatkem v hlavě. Ježíšmarjá, kam jsem to vlez? ΩΩΩ „Vážení kolegové. Zahajuji tímto letošní… ehm…. myslím... osmou schůzi členů Katedry pro… ehm… výzkum společensky prospěšné práce.“ pronesl zvučným, ikdyž poněkud roztřeseným hlasem vedoucí katedry. V místnosti sedělo asi osm osob obojího pohlaví a rozličného věku.

18

Po tomto rezolutním prohlášení se halas v místnosti ztišil a vedoucí katedry pokračoval: „Nejprve mi dovolte přivítat nového kolegu… ehm… pana magistra Krásu, který by měl od zimního semestru učit u nás na katedře… ehm… sexuální práci.“ V tom ho Hynek přerušil. „Promiňte, pane docente, nerad bych, aby došlo k omylu, ale měl bych tu učit sociální práci.“ Vedoucí katedry se na Hynka ostře podíval a ten dostal neodbytný pocit, že mu za chvíli začne doutnat sako. „Aha… ehm…. no snad si pamatujete, co učíte, ne?“ obořil se na Hynka po chvilce napětí. „Jistě, pane docente.“ špitl mladík pokorně a pokusil se napodobit mimikry okolosedících kolegů. Porada pokračovala. Hynek monolog vedoucího katedry už neposlouchal. Místo toho se snažil své tělo autosugescí přesvědčit, aby bylo průhledné. Nevyšlo mu to. „A jako poslední bod tu máme schválení grantu od Akademie věd. Jedná se o podporu našeho výzkumu.“ prohlásil vedoucí slavnostně a rozhlédl se po ostatních členech katedry. Atmosféra v místnosti by se v tu chvíli dala používat jako těžítko. Když si vychutnal pocit vítězství, upřel pohled na postaršího vousatého muže po Hynkově pravici a řekl: „Pane doktore Pato, pověřuji vás jako druhého služebně nejstaršího člena katedry, abyste sestavil výzkumný týma zrealizoval výzkumný úkol.“ „Děkuji vám, pane docente za důvěru, kterou bych nerad zklamal.“ vzal si slovo doktor Pata. „Jak jistě všichni víte, pro každý výzkum je kruciálním tématem dobrá a jasně formulovaná výzkumná otázka, a jen taková vede ke kvalitním a replikabilitu majícím poznatkům. Je-li otázka formulována šířeji, pak je nutné ji dokomponovat ergo desagregovat do několika konsekventních subotázek. K nim je potřeba zvolit příslušné výzkumné strategie odůvodněné gnozeologickými východisky. U poznatků v podobě zjištěných subjektivních významů je následně žádoucí tyto se pokusit objektivizovat v porovnání s explanačními teoriemi interpretivních věd. A jak se ptá Johnatan Lindenmark ve svém díle De Eerste Versterkingen -“ náhle se zarazil. „Jaké je vlastně zadání výzkumného úkolu?“ Vedoucí se zmateně podíval do svých poznámek. „No, víte pane doktore…ehm… o ten grant jsme žádali před čtyřmi roky a já… ehm … jaksi… tady nic nemám.“ přiznal a prosebně se rozhlédl po ostatních. „Nepamatuje si někdo z přítomných, na jaký výzkum jsme to vlastně žádali?“ 19

Následovalo však hrobové ticho. Po chvíli váhání vedoucí pokračoval: „No nic, nebudeme to dramatizovat, prvním výzkumným úkolem výzkumného týmu bude vypracovat pracovní definici výzkumného úkolu. Doufám pane doktore, že na příští schůzce nám budete moci poreferovat o výsledcích.“ A s těmito slovy schůze katedry skončila. Hynek se cítil na panáka. Semestr však začínal až příští týden, takže fakultní bufet byl nedobytně uzavřen, na chodbách postávali jen tu a tam hloučky studentů žebrajících o poslední zápočty a atestace. Panák se nekonal. Hynek se rozhlédl po kabinetu. Svůj stůl neomylně poznal. Byl prázdný, oprýskaný a chyběla u něj židle. Druhý stůl u protější stěny naopak přetékal vlnami spisů, knih a diplomových prací a u něj seděl Achileus Pata. „Tak Vás vítám u nás na katedře, pane kolego. Doufám, že s Vámi mohu počítat ve výzkumném týmu!“ „Jistě, rád. Jenom nevím, čím mohu pomoci...“ zkoušel opatrně Hynek. „Ale to víte, že můžete. Kolegyně Švecová mi říkala, že máte za sebou stáž ve spojených státech, takže jste určitě načerpal mnoho inspirace a tudíž zpracování epistemických kroků výzkumného úkolu nebude pro Vás žádný problém.“ Hynkovi spadla čelist. „No, to já bych si nikdy …“ „Skromnost stranou mladíku. Věřím, že mne nezklamete. A vězte, že každá iniciativa bude po zásluze odměněna.“ … Spíš potrestána, pomyslel si Hynek, ale nahlas nic neřekl. ΩΩΩ Druhý den ráno byl Hynek v pracovně sám a přemýšlel, co má dělat dřív. Jak já to jenom zvládnu? Pak se vzchopil: Nejdřív se podívám na rozvrhy a pustím se do příprav, ať to neskončí ostudou. S tímto předsevzetím zapnul počítač, ze kterého odstranil ceduli s nápisem: KDO SE TOHOTO POČÍTAČE

DOTKNE, BUDE POTRESTÁN.




20

ACHILEUS PATA

Hynek velmi záhy pochopil, že se jednalo o otcovské varování všem, kteří nechtěli zemřít na vykrvácení způsobené neurotickým uhryzáním nehtových lůžek. Počítač nesl šrámy z mnohých bitev, a jak se ukázalo, utržené v dobách ještě před Hynkovým narozením. Asi po 10 minutách se objevilo kýžené okénko vyzývající Hynka, aby vložil svoje uživatelské jméno a heslo, což se zadostiučiněním udělal. Poté se počítač odmlčel. Hynkovi došla trpělivost „Ty ďábelskej kráme, jestli se okamžitě nepohneš, tak tě přeprogramuju touhle židlí…“ zahrozil a jakoby se nemyslící masa kovu a plastů zalekla, na obrazovce se objevil nápis: FATAL ERROR, MONITOR MISSING, CANNOT CONTINUE* Hynek nebyl z těch, kdo se vzdávají po první salvě. Se vzpurnými počítači měl bohaté zkušenosti. Vlastně neměl žádné jiné. Pokusil se počítač restartovat a na druhý pokus mu počítač místo přihlašovacího okna s nevinným pípnutím sdělil: THIS IS NOT SYSTEM DISK. CANNOT BOOT** Ani tento nezdar Hynka neodradil a opětovně spustil systém. A byl úspěšný. S heslem napsaným na papírku se dostal až do Univerzitního informačního systému, kde objevil sekci s rozvrhy. Než se mu však podařilo zjistit, kdy a v jakých prostorách bude výuka probíhat, počítač zamrzl a oblažil ho dalším chybovým hlášením: LETHAL VIRUS FOUND IN RANGE BETWEEN KEYBOARD AND CHAIR*** Hynek nevěřícně hleděl na nápis. Něco takového ještě v životě neviděl. „Tak jo, zkusíme na tebe něco, co zabíralo na počítače ještě u nás na střední!“ řekl počítači a se sladkým úsměvem na rtu ho nakopl přesně do tlačítka TAHEM ZAPNI/TLAKEM VYPNI a šel vyhledat správce sítě. ΩΩΩ Správce sítě našel asi po hodině napůl těla zasunutého za velkým černým panelem, ze kterého vedly stovky drátů. „Dobrý den, ve vrátnici mi řekli, že vás najdu tady. Já mám na vás velkou prosbu, potřebuju pomoct rozhýbat jednu stanici.“ spustil Hynek k vystrčené p… polovině v odrbaných džínách. 21

Místo odpovědi se ozvala jen peprná kletba zacílená na struktury genetického kódu pachatele celého zařízení. Pak se ten klející človíček vysoukal zpoza panelu a bezmocně usedl na zem. „Nazdar, Oskare!“ zajásal Hynek. „To jsem docela rád, že seš tady ty. Aspoň vím, že mě nevyhodíš. Pomůžeš mi zmermomocnit jednu starou mašinu? Včera jsem nastoupil a potřebuju dělat přípravy a tak.“ „No nazdar, Hynku.“ odtušil rezignovaně technik. „To sis vybral opravdu tu nejlepší chvíli.“ Pak se ztěžka zdvihl, popadl složku s papíry a odšoural se chodbami hlouběji do nitra sklepení. Hynek šel za ním. „Gratuluju k novému místu.“ prohodil Oskar za své rameno. „Až to tu dám dohromady, tak zajdem někam na pivo a oslavíme to. Teď to ale nejde. O prázdninách nám tu nainstalovali nové servery a zatím se to ještě nepodařilo odladit. Nic nejde, jak by mělo. Já jsem už tři noci nespal a příští týden má začít výuka. Všichni na mě tlačí a to ještě ani nevědí, že z rozvrhovýho programu zmizely přes noc během zálohování všechna data. Takže na tu tvoji šunku se podívám nejdřív až příští týden. Promiň.“ „To nevadí, já to zkusím nějak rozpohybovat sám.“ odvětil soucitně Hynek „Pojď ke mně aspoň na kafe a chvíli pokecáme. Mám pocit, že jsme se od střední neviděli. Ono se to chvíli beze mě obejde.“ pravil Oskar a výraz na tváři měl už mnohem veselejší. „Vítej v mém království!“ prohlásil hrdě Oskar, když došli k pancéřovým dveřím, které otevřel otiskem prstu na skenovací plošce. „Může sem spadnout třeba atomovka, ale já a ty mý mašinky tady budeme jako v bavlnce. Dáš si kafe nebo něco ostřejšího?“ mrknul šibalsky na Hynka. „A co servíruješ?“ Oskar se zamyslel a pak otevřel šuplík stolu a začal se v něm přehrabovat: „Můžeš si vybrat guaranu, lecitin, ginkoprim, kofeinový koncentrát, efedrin nebo kapky proti kašli.“ „Tak já bych to viděl na to kafe.“ odpověděl Hynek a zahleděl se na skříně s počítači a kilometry drátů. „Jak je libo.“ položil Oskar na stolek dva hrnečky. Pak si všiml výrazu na Hynkově tváři. „Tohle jsou servery pro jednotlivý katedry a v týhle almaře je fungl nový dvanáctiprocesorový TAL. Tahle mašinka hravě zvládne dvaapůltisíce pracovních stanic.“ Pak trochu svěsil ramena. „Je ho nutné ještě doladit, ale už je na něj napojena klimatizace, bezpečnost a celý univerzitní informační systém. Jenže pořád zlobí a já vůbec nevím proč.“ 22

„A jak se to projevuje?“ zeptal se Hynek ze zájmem profesionálního sociálního pracovníka. „To je ti fakt záhada. Představ si, že -“ a Oskar se rozpovídal. Stavidla dlouho zadržované možnosti se vypovídat se uvolnila a znělo to asi takto: „…spitter fungoval jen jednostranně… bylo nutné to přeswitchovat… zhroutil se u grabování….“ Hynek sice nerozuměl skoro ani slovo z toho, co mu Oskar říkal, ale přesto ho povzbuzoval v dalším hovoru. Když už to vypadalo, že se Oskar trochu uklidnil, pokusil se Hynek trochu zlehčit atmosféru: „Víš, je to legrační, ale trochu mi to připomíná jeden experiment, co jsme dělali na hopsince.“ „Kde?“ „Na John Hopkins University, kde jsem byl vloni na stáži. Tak tam jsme dělali se skupinou mentálně postižených sérii výkonových inteligenčních testů a jejich výsledky měli proměnlivou úroveň. Taky jsme nevěděli, čím to může být. No, a pak jeden terapeut onemocněl a výsledky testů se srovnaly.“ Oskar se na něj nechápavě podíval „Nerozumím, nechápu souvislosti…“ Hynek se usmál. “Prostě mi to připadá, jako by byla souvislost mezi tím, kdo u počítače sedí a množstvím chyb, které počítač dělá. Já počítačům moc nerozumám, ale není tohle exaktní důkaz toho, že operátoři ovlivňují fungování systému?“ „Jasně, že jo. Od toho jsou to operátoři.“ uchechtl se Oskar. „Ty mi nerozumíš. Já myslel vzájemnou interakci na energetické úrovni. Operátor může svým energetickým polem působit interference v poli počítače. Prostě a jednoduše operátor není počítači sympatický. U rostlin a u zvířat to funguje podobně, tak proč ne u počítačů?“ „Protože je to kus zfušovanýho železa. Proto. Počítače jsou jen stroje. Nic necejtěj ani nemyslej. Chápeš?“ „A máš nějaký jiný vysvětlení toho, co se tady s počítačema děje?“ „No, nemám, to bych se tu s tebou o tom nebavil. Jenže těžko můžu rektorovi říct, že někteří intelektuální tajtrlíci maj špatný flujdum a že kvůli tomu kolabujou počítače! Ty ses fakt pomátl!“ rozčílil se Oskar. Hynek viděl, že s Oskarem už není řeč. „No tak promiň. Hele, dík za kafe. Já už budu muset jít.“ zdvihl se Hynek k odchodu, přičemž nešikovně zavadil o hromadu disků ležících na stole, které se rozsypaly po zemi. 23

„Promiň, já to hned sezbírám.“ vyhrkl Hynek a začal rychle sbírat disky z podlahy. Pak si všiml jednoho, který se zakutálel až pod dvanáctiprocesorový TAL a natáhl se pro něj. V tu chvíli pohaslo světlo. Hučení klimatizace, která zajišťovalo chlazení pro celou univerzitní mozkovnu, náhle ustalo. „Sakra, cos to udělal?“ zařval na Oskar. „No nic, viděls, jen jsem se k tomu přiblížil a pak bliklo světlo.“ bránil se Hynek. Mezitím se Oskar horečnatě snažil přimět počítač k činnosti. Marně. „Hele, Hynku, zdá se, že dokud tu budeš nade mnou stát, tak tu mrchu nerozhejbu. A když ji nerozhejbu, tak to bude fakt malér, protože bez ní nepojedou výtahy, nepůjde vzduchotechnika a neotevřou se ani žádný dveře, takže si běž si sednout co nedál ode mně. Jo?“ „Jasně.“ prohlásil Hynek a posunul si křeslo do nejzažšího rohu místnosti. Sotva si sedl, rozhučela se klimatizace a na monitoru se objevilo hlášení: OBNOVUJI DATA ZE ZÁLOHY, TATO OPERACE MÚŽE TRVAT NĚKOLIK MINUT ΩΩΩ „Tak ti teda nevím.“ ozval se Hynek do ticha. „Těch pár minut trvá už nejmíň šest hodin. Kdy se podaří ty zatracený dveře otevřít? Mám děsnej hlad.“ Oskar vyndal ze zásuvky částečně snědený balíček okoralých sušenek. „Jo, Hynečku, jsme tu jako v kryptě. Dokud ta mrcha nenaběhne, tak se ven nedostanem. Tohle hnízdo je fakt dost bytelný.“ povzdechl si Oskar odevzdaně. „A kdy to bude, tak to kvůli tomu tvýmu blbým flujdu nedokážu odhadnout.“ „Neber to tak tragicky.“ povzbuzoval ho Hynek. „Hlady nezahynem, ty budeš mít placený přesčasy a já mám super námět na výzkum pro naši katedru.“ Poznámka překladatele: * Kritická chyba, není připojen monitor, nemohu pokračovat ** Disk neobsahuje operační systém, nemohu zahájit inicializační sekvenci *** Nalezen nebezpečný virus v prostoru mezi klávesnicí a židlí

24

Marie Spáčilová Láska Láska nepotřebuje pout, však nelze ji obeplout. Smíchem radostí ze života ukolébá tě matka jenž je milována. Co prospívá lásce? Kráso světa, odpověz! Snad je to tlukot srdce v těle. Snad dotyk rukou – do toho a směle! Snad je to vítr, jenž burácí, a stromy se houpou, potácí. Je to mluvení lesa, zpěv ptáků zjara, vábení srdce k srdci, co nepoutá, co jen volá.

25

Jistota Jistotu skrývá chladivá ocel. Jistotu ti dává srdce na dlani. Jistotu máš! Vždyť jsme v kosmických dějinách zaťati.

Sabat čarodějnic Ty temné tóny v hlavě znovu mi v uších krásně znějí. Ponurý sabat čarodějnic a zvon kostela znovu a zase zvoní. Geniální Berlioz co stvořil tyto tóny. Nic jiného při psaní neučinil, než jen to, že poslechl v sobě svoje chóry. Půlnoc již odbila, snáší se ty divé ženy. A ty zvuky stále tu jsou a znějí. Drtí mne svou mocnou silou. Stojím uhranutá, poslouchám, až mne rozmetou.

26

Životní pouť Vzpamatuj se, člověče a do sebe hleď, vždyť nejsi tu jediný. Zavři za sebou a to smetí po sobě smeť! Krůček, co znamenal svítání, ztratili jsme cíl. Trochu málo napjati, znovu hledat, to je těžké, já vím.

Spáč Spáč a sluneční brýle. Cesta jim oběma ubíhá. Spáč hýbe očima. A brýle ukazují lidem, jak vypadá krajina.

27

Tomáš Koloc Výlet Člověk, který ve dnech, kdy svítí slunce, chodí bez cíle po ulici, si připadá jako Tantalos. Ze všech ročních období má nejraději léto, ale když je nebe čiré a procházejí jím paprsky slunce, vylomí se z obyčejného života a chodí po ulici se svou zoufalou myšlenkou. / S myšlenkou, že snaha udržet se na světě je prohraný boj. / Už dlouho, až co si pamatuje, nikdy nevnímal svět jako krásné tajemství. Život se mu svezl na záda jako břemeno, které nelze unést. / A jiní zatím rostli, prali se, vydělávali. / Člověk, který chodí bez cíle po ulici, si připadá jako odpadlá součástka, která se nahodile pohybuje hodinovým strojkem. / Únava a strach, strach a únava. Štěně, vyrostlé ve tmě levého horního rohu skladiště vnímá pomocné ruce jen jako pamlsky, které přicházejí a odcházejí a mezi nimi zůstává hlad. / A někde hluboko pod kůží je pláň, kde probíhá boj na život a na smrt mezi vojskem neforemných tmavých vojáků, kteří se s pomalou hlubokou melodií snaží ve své tekuté hmotě utopit roj průzračných štíhlých postav, bzučících rychlou rytmickou píseň. / Strunami páteře prolézá salamandr a napíná se do podivné nehybné křeče. / Naděje říká, že rok co rok popoleze o centimetr výš. / Kdyby to bylo jisté, existovala by naděje, že až jednou vyleze, nahoru, prožere úhelný kámen konstrukce, která z obyčejného chlapce dělá člověka, který chodí bez života po ulici. Dva dělníci po straně ulice kopou jámu. Na vrchu je drobný poprašek písku. / Písek, pomyslí si člověk, který chodí bez cíle po ulici. Pláž. / Zrníčko. / Hmat. / Slunce. / Bezpečí. / Klid. / Setmí se. / Vlezu do vody, abych se umyl. / Ručník hladí. / Hraju si v zahradě. / Po nebi letí zvuk letadla. / Oheň praská. / Poslední vzpomínka duši bloudícího na okamžik rozbije na střepy.

28

Uplynulo pět vteřin. Dva dělníci po straně ulice kopou jámu. / Cestáři, pomyslí si člověk, který chodí bez cíle po ulici. / Ve svalech mu zatrne příjemným pocitem, který zná z tělocvičny. / Tam, když je majetný, zajde, když chodí bez cíle po ulici. / Představí si sám sebe, stojícího v jámě s pískem. Pot, který teče do jámy. / Kope a odpočívá, svačí, pije pivo z láhve. / Po směně se zvednou a jdou s kamarády na pivo. / Mluví se o hloupostech, ale on je za hloupé nemá. / Doma je žena, která uvařila večeři. / Guláš s cibulí, paprikou a velkou porcí rýže. Uplynulo dalších sedm vteřin. Člověk, který chodí bez cíle po ulici pocítí slabost. / Zamžourá očima a vidí místo čirého modrého nebe obzor, pokrytý pulzujícími ornamenty. / Ví, co to znamená a snaží se sebrat všechny síly k přesné k otázce. / Ornamenty mezitím mění svůj tvar od hranatých ke stále kulatějším. / Hudba zní tak, jak zněly zvětšující se kouzelné kameny ve starém pohádkovém seriálu. Majestátně. Strašidelně. / Chodec odesílá svou otázku, aniž ji vyřkne nahlas. / Jeho rukou a nohou se chopí automatická síla a začne je samovolně vést. / Levá ruka se mění v signalizační znamení. / Palec začne hrát na ukazováček jako na klapku klavíru nejdřív na jednu dobu, s prostředníkem pak na dvě, s prsteníkem na tři, s malíčkem na čtyři a z prstů hudebně nevzdělaného těla prýští do uší hudba. Nohy – když se jim dá svoboda – občas samy vedou. / Člověk teď ale cítí něco jiného. Ne sice cíl, ale cosi jako dálkový ovladač ve svých rukou. Nezná cestu, ale zná program, který jí přísluší. Zadání nemá mnoho veličin. / Proč? Co s tím? a požadavek, aby jeho kroky vedl někdo z armády průzračných. / Pocit ovladače v rukou uklidňuje. Zděšení ze zvláštního stavu, když se na nebi objeví ornamenty a ozve se hudba, povolí, když nohy zajdou do jedné ze zasutých uliček rodného města. / Proč? opakuje svoji otázku. / Myslí na svůj základní životní postoj, který nebyl zvolen vědomě - že nemá cenu se snažit, soutěžit. Tam leží náhrobní kámen jeho nevolnosti. / Se započatou myšlenkou se mu zvláštním způsobem pohne jazyk a ornament, který se zmnoží na obloze, vypadá tentokrát jako kruh, jímž v řadě za sebou lezou čtyři salamandři. Potom si vzpomene na první živý sen.

29

Na židli v pozici krále sedí jeho bývalý šéf a promítá na plátno film. / Z venkovského domku se ozývá kýhání hus. Vybíhá z něj chlapeček s futrálem od houslí. Odhazuje ho za plot a běží si hrát s kamarády. / Na ulici se zapomene rozhlédnout a nákladní auto mu přetíná život. / Šéf si charakteristicky zamne ukazováčkem palec a přimhouří oko. / Zlověstnost jeho šklebu se přidává k strachu, který z něho člověk má. / „Jen nedělat to, co mám.“ / „Co bych tak ještě moh udělat?“ / A znovu si zamne prsty. / Ruce, hrající na jednu dobu, se v tu chvíli člověku zkřiví do přesně stejného posuňku, který v bdělém stavu nedokáže ani napodobit. / Na plátně se objeví jiný film. / Skupina indiánů, podobných postavám z filmu Jeana Effela Stvoření světa, vylézá ze stanů. / Zpívají: „Ženu mám, stan mám, jídlo mám, co bych tak ještě moh?“ / Šéf s přimhouřeným okem ještě vyplázne jazyk z koutku úst a jeho tvář se zkřiví do podoby jednoho ďábla z Effelova filmu. Vyplazenému jazyku narostou nohy a stává se salamandrem. / Člověku se znovu pohne jazyk v ústech. Prsty zamnou posměšným posunkem. Chůze vypadá jako okružní prohlídka. Hlava se pohybuje tam, kam se mají oči dívat. Pohlédnou vpravo, na vrata domu, ze kterého se ozve skřehotavý hlas holčičky: „Vzpomínáš?“ / Člověk cítí, že za těmi vraty v tuto chvíli žádná holčička není. / V tu chvíli z nich, tak jako ve filmu, zakýhají husy. / Ruka udělá pohyb, jakoby něco házela přes plot. / Frekvence pohybu nohou se zrychlí, ulice je krátká a končí na předměstské silnici. / Hlava se rychle otočí doprava. Tam projíždí modré nákladní auto. Přejde silnici. Před ním stojí rodný dům národního hrdiny, který se dobrovolně zabil, aby vyburcoval národ z letargie. / Visí na něm pamětní deska a uvnitř se povalují zaprášené spadlé trámy. / Jde ulicí a hlava se otáčí k různým domům, které se mu zdají povědomé. / Náhle hlava pohlédne na zem, na které je nakreslený dětský panák. / Zkusí si ho skočit, ale nebaví ho to právě tak, jak ho to nebavilo kdysi. / Druhý panák je delší a končí hlavou s šaškovskou čepicí. / Člověk si vzpomíná na svoji celoživotní touhu stát se klaunem. / Ulice vede na násep trati, která vede k nakládací rampě. / Za domem s rampou jsou závory, které se právě začínají spouštět s táhlým vrzavým zvukem. / Ten zvuk zná ze snu!

30

V obrovské místnosti beze stěn se s tímto zvukem se stropu spustilo velké promítací plátno, na kterém se objevil děj zvláštního filmu. Tmavý pokoj s krbem a čtverečkovaným kobercem uprostřed. V jeho rohu sedí na židli muž s červenou tváří a před ním bliká modrá světélkující obrazovka. Člověku se zdá, že ten film zná, bože, to je přece známý americký film! / „Neboj se, to je tvůj film,“ říká muž s červenou tváří. / „Kéž bych si to mohl užít ještě jednou“, vydechuje ohromeně svým nádherným hlasem. / Člověk si rovná myšlenky. Před chvíli viděl celý svůj život i životy všech ostatních. / Přál si to. Chtěl pochopit, proč byl tento strašlivý svět stvořen. / Byla to podívaná, která bolela. / Oddechne si. / „Tak to byl jen film?“ ptá se s úlevou. / „Ano. A navíc jsi ho prožíval jen ty. Kéž bych si to mohl užít ještě jednou.“ / Najednou ho do hlavy udeří pochopení. Kromě nás nikdy nikdo nežil, všechno to byl jen film, který jsem viděl svýma očima. Sloužily mu jako promítačka. / „Ano.“ / Uvědomuje si, že muž s červenou tváří si ho vymyslel. Chtěl si to užít ještě jednou. / „Přikryj se. Na ničem nezáleží, jen na teple,“ říká láskyplně červený. Je tedy sám - a proto si vymyslel mně a jako kulisy svět. / A je milý – vždyť se mnou hraje hru na svět, jak jsem ho znal. / Zima - teplo, nahoře – dole, sladký – kyselý. / Nic z toho neexistuje. Známe to jen my dva. / Znali jsme. „A co bude teď?“ ptá se člověk. / „Teď bude konec.“ / Člověka zachvátí strašlivý strach z konce. / Usilovně přemýšlí, jak to udělat, aby Nic nenastalo. / Pak ho napadne, že si stvořitel možná pustí film ještě jednou. / Ta myšlenka ho uklidní jen na pár okamžiků - dokud ji nedomyslí do konce. / Když si stvořitel pustí film ještě jednou, bude ho on jako hlavní hrdina muset projít znovu od začátku. Od salamandra, přes zvířata, která se navzájem požírají, všechno se zrychleně mění a zůstává jen bolest… / Cítí ale, že není zbytí a že rozhodnutí mezi nicotou a opakovanou bolestí je na něm. / Vzpomíná si, že tuhle scénu viděl už tisíckrát; až zvedne hlavu a pohlédne na stvořitele, bude muset vyřknout ortel. / Teď hmatá kořen svojí nevolnosti! / V krbu zapraská dřevo. / Za plotem zakýhají husy. / Pak znovu. / A pak znovu.

31

Potom znovu zaskřípá plátno. / Ten zvuk nepatří plátnu, ale závorám. / Nechá k nim přijet chlapce na kole, za kterým kráčel muž v zelených trampských šatech s hnědým kloboukem a černým knírem. Byli tady, a přece nebyli. / Byli tu o dvacet let dřív. / V chlapci na kole pozná sebe. / Chlapec se rozhlédl po trati na obě strany. / Bylo ticho. / Chlapec věděl, že závory se díky vadnému mechanismu často spouští samy od sebe. / Z pravé strany, kde byla zatáčka, neslyšel žádný zvuk. / Rozjel se na přejezd. / Trampova ruka se vymrštila, chytila nosič jedoucího kola a strhla je zpátky. / Ve chvíli, kdy chlapec padal s kola na chodník, se přes závory přehnal těžký vlak s cisternami… „Šance“, zaznělo člověku z úst. / Zvuk závor se ozve ještě jednou, když se zvedají. V pocitu člověka, který jde po ulici v tomto stavu živého snu, je nejen pocit loutky, ale i pocit kulis. Zatímco on se pohybuje a pomyslným ovladačem, kterým volí přání, ovlivňuje svoji trajektorii, všechno kolem se pohybuje zcela mechanicky, má své místo a miliónkrát projetou ověřenou dráhu. / Domy i lesy na obzoru se dají kdykoli sundat jako kulisy. / Pocítí to nejvíc, když překročí trať směrem k nádraží, které stojí před ním. Je to obrovské ošumtělé nádraží ze starého Rakouska se dřevěnými trámy zapuštěnými do zdiva. / Pochopil. Symboly. Všechno jsou to jen symboly. / Položit prst na kterýkoliv z nich a po jeho cestě dojít k dalšímu. V nádražní restauraci sedí muž, který jí knedlíky se zelím a kuře - jeho nejoblíbenější jídlo – a zapíjí je pivem. / Přichází skupina chlapců, zapínají televizor a dívají se na fotbalový zápas. / Takhle bych skončil jako ten, který se narodil a zůstal ve vesnici. / V krátké chvíli se nádraží zaplní čtyřmi vlaky, které se mají rozjet do čtyř směrů. / Dívka klepe z nejhořejšího okna nádraží koberec. / Nádražní rozhlas hlásí odjezd vlaku do města, kde bydlí jiná dívka, kterou znal. / Chápe: to by byla druhá možnost. / Prohlíží si vlaky a uvědomuje si, že každý z nich projíždí městy a vesnicemi, kde někoho zná a kam by mohl patřit. / Vzpomínka na stvořitele a na nutnost rozhodnutí. / Kořen nevolnosti. / „Šance. Dostal jsi šanci.“ / Pochopil, že lidé kolem nejdou po předem určených dráhách, ale rozcestími počítačových možností a procházejí jimi beze strachu. 32

Několik kroků před ním stojí o dvacet let mladší chlapec, kterému před chvílí zachránili život. Opírá se o kolejnici zapuštěnou do země, a kouká na odjíždějící vlaky. / Na cestě každého z nich je řetěz bolesti. Čas nelze zastavit. Nelze se vyhnout. / Když se zakloním dozadu, vepředu se něco změní, a když se skloním, změní se něco za zády. / Sedne si na lavičku, sepne ruce a rozhlíží se. / Všechno, co vidí je symbol. / Dva muži u stolku spolu mluví německy. / Z nádražního stánku svítí časopis Očistěte se ajurvédou. / Na černé kolejnici, zapuštěné do země před nádražím, je namalovaný malý bílý křížek. Nevolnost a strach na chvíli odcházejí...

33

Renata Strnadová Jako zrnko písku Byly to ty dny, kdy chodila ulicemi bez cíle, naslouchala střevíčkům na kamenech a prsty hladila zdobené kliky starých a zapomenutých domů. Cítila v duši smutek a kouř. Nasládlý kouř z podzimních ohňů. Ty ohně ji prostupovaly a nadnášely, že se ani nedotýkala země. „Jsi divná,“ řekl jí jednoho dne kdosi. Jak tak procházela smrákající se ulicí, ta slova jí zněla v uších. Divná. Nebylo to poprvé, že ji někdo takhle nazval. Z jejích očí skanuly dvě slzy. Svět se rázem stal krajinou stříbřitých tvarů, které se měkce pohybovaly. Měla pocit, že do něj nepatří. A potom přišel on. Věděla, že přijde. Nejprve ji pohladil po vlasech a políbil do dlaní. Zavřela oči a navlhčila si rty. Cítila jeho polibek, polibek tak něžný a snový, jakým dokázal líbat jen on. Na chvíli se mu zcela oddala a bylo to krásné. „Přišel jsi, protože jsem smutná. Záleží ti na mně. Jsi můj přítel. Ale nejsi zcela z mého světa, stejně ani já z tvého. Tohle musím vyřešit sama,“ zašeptala do jeho polibků. Bral si její slova a rozfoukával je do okolí.

…musím... vyřešit... sama... Tančil s jejími slovy, jakoby to byli motýli. Přála si být jako on. Splynout s ním. Ještě ji pohladil, než zmizel úplně. 34

Pak nastaly šedivé dny zpívající tesklivé tóny v lidských duších. Přinášely deště barevného listí a závěje vonících spadaných kapek. Chodila po ulicích sama, bez lidí, bez svého přítele. Ten teď hnal mraky po nebi. Pozdvihla hlavu a zamávala mu. Bylo jí líto, že už odešly ty dny, kdy mohla spát na louce nebo v lese a nebylo jí zima. Teď přespávala v chodbách domů skrčená v koutku. Ale stejně měla podzim nejradši. Někde na dvorku našla starý župan, který ji hřál. Slzy se smísily s deštěm. Slané, sladké, slané, sladké… Už ani nevěděla, jestli pláče déšť nebo slzy. „Víš, nevím, proč žiješ. Podle mě je tvůj život zbytečný. Naprosto bezcenný. Jako tohle zrnko písku, víš?“ Někde v odlehlém parku si přitiskla tvář ke stromu a pevně ho odejmula. Zrnko písku. Je smysl v tom, že mám ráda mraky? Že tančím se stromy a vznáším se spolu s kouřem nad střechy domů? Mám se snad vznést ještě výš? Někam, kde už nebudu nikomu vadit a odkud se už nevrátím? Ale jak se to dělá? „Jak se to dělá?“ zeptala se kotěte, na které narazila v opuštěné chodbě vedle bytů s vyraženými dveřmi. Kotě neodpovědělo. Zívlo a ukázalo růžovou tlamičku. Pak spokojeně usnulo v jejím náručí. Vyšla opět na ulici a chránila to měkké stvoření před tvrdými zraky, které nepropustily jediný paprsek slunce. „Co to bylo proboha zač?“ uslyšela za sebou posměšně. Divná malá holka a bílé kotě. Asi se jim nelíbím, protože mám na sobě rozedraný starý župan. Ale oni se nelíbí mně, protože mají pichlavé oči. Přála si být listím nebo dlažební kostkou, něčím, co se nemusí chovat ani vypadat jako ostatní. Vplouvala a vynořovala se z mlhy jako duch. Začala si přát konec.

35

Až jednou… jednou… Nejprve viděla jen obrys v mlze. Jak šla blíž, závoje šedi se rozestupovaly. Na konci ulice stál starý pán a v ruce držel květinu. „Zrnko písku má ohromný význam. Celému vesmíru trvalo miliardy let, než je stvořil,“ řekl tiše. „Miliardy let,“ zašeptala. Starý pán byl opředen jakýmsi kouzlem. Podala mu spící kotě. Jednou rukou ho vzal do náruče a druhou jí podal květinu. „Miluj se se životem,“ řekl jí na rozloučenou. Pak se rozplynul v mlze. Možná se vznesl nad mraky. Zůstala po něm jen rudá růže.

….Miluj se se životem… Kráčela a její prošoupané střevíčky vydávaly jemný zvuk, který měla ráda. „Pozor, už jde,“ vypískly jedovaté hlasy hrajících si dětí a posměšně sledovaly její drobnou postavu. Neviděla je. Milovala se se životem. Vonnou alejí vyšla na kopec. Ulice zůstaly pod ní, sem doléhal už jen kouř z podzimních ohňů. Potom přišel její přítel. Rozkolébal korunu růže a políbil ji na víčka. Začala si stříhat vlasy. Posílala mu pramen po prameni. Vlasy létaly a tančily nad její hlavou a mísily se s plátky rudé růže. Létaly stále výš a výš… až zahalily celou oblohu.

36

Našla jsem tě Našla jsem tě ozářeného sluncem byl jsi jak modrý obláček na bílém nebi Něžně ses mě dotýkal a tak sladce vonělo tvé tělo… Chvěl ses mi v dlaních křehký, zranitelný tolik jsi toužil po doteku konečcích prstů hladících tě všude všude… … a já se tě bála dotknout.

a z mého života zmizí všechno to kouzlo které vnesls mi do duše… Smáčela jsem tě slzami a tys je polykal s hladovou touhou. A pakjednoho rána ležel jsi a nevnímal mě nehybný bez života obalen v šerosvitu dechu… ..mém dechu… …v mlhavých barvách zapomnění…

Ale pak jsem objevila tu skrytou vášeň a milovala se s každým tvým kousíčkem připadala jsem si jako opilá …s tebou v dlaních… Našla jsem tě ležícího na parapetu Zabořila jsem hlavu do modrých vlasů měkkých jako sen… S vědomím, že mi odejdeš brzy

(„Už uschnul,“ řekla maminka a hodila hyacint do koše.)

37

Patrick Ungermann Zimní zpytování Až když té roubence umřeli lidé, začal jsem si celé stavby více všímat. Stačilo mi přeskočit pole a cestu a zastavit se pod kostěným kaštanem, jehož holé větve slabounce odíraly okenní skla a o něco výš škrábaly na zasněženou střechu asi tak, jako když chce kočka vejít do domu a u zavřených dveří si povytaženými drápky říká o vpuštění. Tak, to bychom měli kaštan, strom, který je strážným andělem lidí ve znamení štíra. Můj strážný anděl. Zdejší lidé nikdy nepěstovali skalku, neokopávali záhony, nesklízeli jablka. Jejich sad byl nepatrný a hebká poduška z trávy se u nich mívala dobře až k prahu. Práh ovšem spočíval na podezdívce, čímž se jeho jakoby kostelní kamenné vlhkosti dostalo zvláštní důležitosti, jakou je obdařeno vše, co vyčnívá za odměnu. Já jsem se narodil v zeleni trávy a lesů a zelená roubenka, trám od trámu ozdobená bílým tmelem, mi odjakživa připomínala chrám kořenářčina nadání, svatyni bohů, na něž jsme se kdysi mohli spolehnout. Je zajímavé ocitnout se krok před opuštěným stavením, pohladit jeho dveře a spěšně nahlédnout do oken a neuvidět nic než průzračnou tmu, tedy skutečné nic v celé jeho nekonečné hloubce a nepolapitelné rozlehlosti. To nic se mi obtisklo do zážitků, jako předmluva zůstalo na počátku příběhu. Pojďme o krok dál. Z ušmudlané okenní tabulky vyplulo z pavoučí šedi bílé světýlko. Oči si na ně nejdřív musely zvyknout. Vyšlo jim vstříc a zezlátlo. Také teď ovšem méně zářilo a vlastně vůbec nic neosvětlovalo, jen samo sebe, a to jen do té míry, že se zde vynachází. Jakmile ale po zmrzlé koleji na blízké mezi zasupěl vlak, jediný vagón se dvěma lidmi v teple, pavoučí šeď na jiném místě pohledu do okna ztmavla, vydělila se z nicoty a jako něco blíže určeného se začala prokreslovat: Lesní podlaha z bukového listí a ze šlahounů ostružin, která se mezi kořeny velikánů pohybuje větrem. Počkat! Musí jít o silný vítr, neboť si lesní půdu bere do dlaně a jako nadšený hrnčíř z ní tvaruje vír a listí ve víru zosobňuje putující stěnu trychtýře. Ze svistu a z hmoty trychtýře vyskakují obydlí, roubenka za roubenkou. Před každou je nějaká ta zahrádka, sad, skalka a kolem každé se v poblikávání východů

38

a západů slunce žene zrychlený čas, žene se tak, že ani nevnímám příchody a odchody lidí, návštěvy, schůzky mladých a novoroční oslavy. Na to na všechno nemá čas čas. Jen tu a tam přeruší proud času šero, které se v roubence rozhostí pokaždé, když jí zemřou lidé. Světlo, o němž jsem psal, se nevysvětlitelně, ale dosti pravidelně pohybuje. Vypozoroval jsem, že je to pohyb hodinových ručiček. V protisměru hodinových ručiček se točí hluboce podzimní vír toho, co bylo. A mé oko hledí v jakémsi nehnutém středovém postavení na oba pohyby. V jednu chvíli se světlo, vír i oko setkaly. Krajina zůstala stát, zalilo ji odpolední slunce nejdelších letních dní. Babička seděla na lehátku z pruhovaného kanafasu, slečna v první ze dvou válek, matka ve druhé. Důvěrně rozmlouvala už jen se svou pamětí, jinak bylo vše řečeno. V létě se babiččina líčka halila babím létem. „Musela jste být krásná žena,“ povídal listonoš. Když spala a jehlany včel rušily přetékající jehnědy, bával jsem se tuze dětským strachem. Jediným závojem stínu nad lehátkem byla bříza. Za těchto chvil bříza není. Marně byste pátrali po lehátku. Když v domě smýčím, neopomenu setřít prach z babiččiny lakované hole. Té holi říkávala „můj kamaráde“. Jistě byla krásná žena. Děda přicházel skrze sluneční dýhy ve dvou rozložitých kaštanech z místa, které se jmenovalo statek. Dědova klopa, nasáklá dobrodružstvím tabáku, chrastila ulpělým zrním. Za devíti pokosy se stávalo, že se jeho režná košile, a nejmokřeji na plecích, oblila režným potem. Červencové zvonění kos, čapka na dříku studny, kocour a muškáty v oknech, jedním slovem odpoledne. V dědových zracích poklekaly příběhy. Klarinetistu a ochotníka vystřídal dukelský svobodovec, manžel a otec. Nemohl-li hospodařit ve velkém, hospodařil v malém. Nezacrčelo-li mléko z kravích žláz, ronily je sťaté skolky mlíčí. Dnes nelze po dědově příchodu pátrat. Má druhá babička uklízela ve škole. Občas jsem navečer směl pod jasany otevřít školní zahrádku a zadem vklouznout do budovy, kde vůně pasty na parkety přemáhala vůni květináčů. Vím, že hůře se udržují vzpomínky na ty blízké, kteří nás již nenávratně opustili. Postupem času se zvyšuje tajemné napětí mezi přítomným a minulým. Po krátkém spočinutí v bodě setkání se od sebe světlo a vír času svými navyklými pohyby vzdalují. Tuším, že k příští sešlosti dojde, až bude opsán kruh mého života. Tehdy vír času vynese na světlo světa mou vlastní minulost, zatímco záhadné věčné světlo se ujme mého bezčasí. Tak daleko ovšem zdaleka nejsem a ani nechci být. Toužím po promnutí očí a druhý pohled vrhám do okna už jen pro jistotu. Jistotu zvolna mrznoucí jako prkenné obložení střešního štítu. V protahujících se letokruzích prken sílí 39

vlčí mlha, jejíž jinovatka se vydroluje na místě chladného železa. Je to chrlič kašny. Stříká z něj jiskrnná voda a budí ve mně vlídný pocit pod peřinou, kdy tělesné prohřívání a touha být s někým splývají. Je dobré vědět, že samota ze světa skoro vymizela. To, co tak neúnosně roste, je osamělost. Zvuk crčící vody zní strunnou hudbou, hudbou těžkého déčkového Rigodonu v osminkách. V polickém klášteře je na vlhké kamenné chodbě s takřka jeskynní klenbou tentýž chrlič. U něj a za dveřmi učebny je mi čtrnáct let. Blíží se hra na violu, už jsem uchopil smyčec, podbradek se neviklá, struny ladí, ale je ticho. Na žluté zdi visí Matamoeho žlutozelený obraz. Obraz nás provádí příběhem mnicha, který se rozhodl šířit náboženství někde, kde už svou cestu znali. Jenže zatímco oni tam jezdili v kožiších a sněžnicích na saních, výskali štěstím a maso jedli syrové, mnich stavěl modlitebnu, přitesával trám k trámu. Jak se práce na svatyni chýlila ke konci, budila v lidech čím dál větší dojem. Jenže mnich se činil pomaleji a pomaleji. Oč méně se ohlížel na práci, o to více pozornosti věnoval dívce se zelenýma očima. Kdyby modlitebnu dokončil, zcela jistě by do ní vešla mezi prvními, tolik se mnichově stavbě obdivovala. Láskou vyčerpaný duchovní už neměl sílu stavět. Každou noc chodil před dívčin příbytek zapalovat lampión a v jeho teple červené záři zůstával až do rána, kdy zkřehlý a zdrcený odcházel spát. Mnich zcela upustil od svého náboženství, neboť se noc co noc modlil už jen k té dívce. Práce na stavbě ustala. Zvědaví lidé se z těch míst nadobro vystěhovali a mnich se svým lampiónem na sněhu před potrhanými ohradami osaměl. Umrzl v nádherné poloze klečícího mistra a jeho lampión nepřestal svítit po mnoho zim. Podivné na celé věci je, že mnichova svítilna prozařuje okny opuštěné roubenky a že ji vnímám já, člověk, který se konečně šťastně zamiloval. Jistě jde o poselství lampiónu. Neřekl Matamoe svým obrazem, že láska projde i tmou obav a jako prosba osvítí souhvězdí, než se jí konečně ujme zamilovaný Bůh? S odsupěním dalšího vlaku, jediného vagónu vracejícího se bez dvou lidí, dostala zima středně šedý mezisváteční nádech. Vír, který ze země sbírá minulost, se odstěhoval ke spodnímu okraji okenní tabulky, než naprosto splynul s okolní průzračnou tmou. K hornímu konci skla doputovalo světlo. Zbělalo a jeho odstíny zřídly natolik, že věčné 40

záření nakonec beze stopy vklouzlo do nicoty. Zbyly mé přítomné oči, jichž se pohled do místnosti zesnulých netýkal, a proto tam také zhola nic nezahlédly. Zůstala mi jak současná nevědomost, tak nynější matné povědomí o divech, na které jistě dojde. Nicméně ještě o něčem se musím zmínit: Vedle zeleně natřeného sroubeného domu je dům žlutý. V dětství jsem se tam s babičkou odebral na vánoční punč. Zasedli jsme za stůl obtěžkaný cukrovím, doutnavá vůně jehličí dávala zapomenout na pálení žáhy ze sladkostí. V tlumeně lesklých ozdobách se odrážel televizní příběh Bolka a Lolka. Bylo nás tam několik dětí a oknem, otevřeným z horkého obýváku do stráně, bylo v nastalém odpoledním soumraku vidět protější zelené stavení. Prohlížel jsem si svět bez dnešních souvislostí. Beznadějně zamilovaný do Lunetky, která každý večer od sedmi do sedmi deseti cestuje po hvězdách, jsem s hrůzou sledoval proměnu Měsíce z vanilkového rohlíčku v zakřivenou šavli domácích úloh a školní kalvárie. Byl jsem pohlcován životem tak, jako nyní, kdy se bez pozorování budoucích důsledků jakéhokoli svého konání zamilovávám do své vážné, ale i humorné známosti a kdy nepřestávám věřit, že oč dřív se setmí, o to mohou být pohádky delší.

41

V případě zájmu o členství ve Spolku přátel krásného slova využijte tyto kontakty: tel. 776 068 448 e-mail: [email protected] www.spks.info

© Vydal Spolek přátel krásného slova Čajkovského 975, Hradec Králové jako svou 4. publikaci. Hradec Králové, prosinec 2005 Neprodejné. Náklad 100 ks. Editorka: Zuzana Hloušková Ilustrace: Jaroslav Svoboda

Almanach vznikl s podporou města Hradec Králové.