Almanach Gymnázia Česká
2014/2015
Za každý školní rok projdou rukama učitelů stovky slohových prací. V některých podtrháme pravopisné a jiné chyby, oznámkujeme je a uložíme do zásuvky. Občas máme ale štěstí a mezi běžnými školními pracemi najdeme i perlu. Výjimečnou, originální, kterou nechceme odložit do zapomnění. A tak stejně jako se člověk probírá starými fotografiemi, i my se rádi občas znovu začteme do prací svých studentů a máme z nich radost. Tento almanach vznikl proto, abyste si i vy spolu s námi mohli přečíst to nejlepší, co studenti našeho gymnázia v tomto školním roce napsali.
za vyučující českého jazyka Lenka Nečilová
Slovo úvodem V místě, kde se dnes nachází budova našeho gymnázia, působilo od roku 1785 latinské a později od druhé poloviny 19. století německé gymnázium. Bývalo hezkým zvykem a tradicí, že obě tyto školy každoročně zachycovaly své nejvýznamnější události v zápisech do kroniky a později i vydáváním almanachů jednotlivých školních roků. V nich byly otištěny nejzdařilejší a nejzajímavější práce profesorů těchto ústavů, jak se tehdy gymnáziím běžně říkávalo. Myslím, že je krásnou myšlenkou navázat téměř po sto letech na tuto přerušenou tradici a umožnit nám i našim následovníkům jakési ohlédnutí za uplynulým školním rokem. Je to však ohlédnutí jiné, v mnohém i zajímavější, než pouhý sled povětšinou suchopárných čísel, která sumárně hodnotí školní rok ve výročních zprávách. V tomto Almanachu chceme představit nejrůznější spektrum prací studentů našeho gymnázia v právě završeném školním roce 2014 - 2015. Nenalezneme zde tedy žádné statistiky a vyplněné tabulky, přesto si troufám říci, že jednou právě tyto práce budou vypovídat o mladé generaci z počátku 21. století více, než jen počty prospívajících a součty omluvených (i neomluvených) hodin. Již otcové starého Babylonu ve svých mravokárných spisech uvádějí, že by nebylo myslitelné, aby se za jejich mládí oni oni chovali, že je generace mladých horší, než ta jejich, ničeho si neváží, nemá žádnou úctu k moudru a šedinám stáří. Tyto stesky praotců se nesou dějinami jako zlatá nit a možná se i my dospělí někdy přistihneme při podobných úvahách směrem k dnešní mladé generaci facebookového světa virtuálních vztahů a přátelství. Začtěme se do dalších stránek tohoto Almanachu. Třeba poznáme, že dnešní mladí lidé jsou stejně citliví, inteligentní a schopní intenzivních vnitřních prožitků jako ti před tisíci lety… Antonín Sekyrka ředitel školy
4
Malý princ a vlocký „Dobrý den!“ volal malý princ do prázdna. Stál a kolem sebe neviděl nic, jen bílo a do všech stran se rozprostírající led a zasněženou pláň. „Haló! Je tady někdo?“ zkoušel dál, ale lidi, lišky ani květiny neviděl. Co by tady v té zimě taky dělali, pomyslel si a přitáhl si svůj kabátek blíž k tělu. „Dobrý den, dobrý den, dobrý den,“ ozvalo se jakoby ozvěnou. Nebo spíš jako by volalo pozdrav deset tisíc miliónů slabých hlásků. Nebylo to snad deset tisíc miliónů rolniček? řekl si malý princ. Ale vždyť tu nikde není vidět hvězdy, nebe je bílé a sype se z něj sníh. „Tady jsme! Tady nahoře!“ ozvalo se znovu ozvěnou. „Ale já nikoho nevidím,“ mumlal malý princ. „Koukáš na nás. Jsme tady všude.“ „Vločky?“ zeptal se malý princ opatrně. „Samozřejmě,“ zatetelily se vločky a některé zůstávaly ležet malému princi na zlatých vláskách a na ramenech kabátu. „Nesedejte si na mne, vždyť roztajete,“ obával se malý princ. „Stejně jednou roztajeme,“ šeptaly mu a dál se zachycovaly na modrém lemu kabátu malého prince. „Máte krátký život,“ řekl a v jeho hlase byl slyšet zármutek. „Život všech je krátký,“ odpověděly mu. „Ale můj je určitě delší,“ bránil se malý princ. „Vždyť ty z vás, se kterými jsem se prve setkal, jsou už dávno mrtvé.“ „To máš pravdu, ale nám vločkám to stačí.“ „Jak to, že stačí? Není to spravedlivé.“ „Svůj úkol splnit stihneme.“ „Úkol?“ divil se malý princ. „Jistě. Každý,“ vysvětlovaly vločky a dál se sypaly z bílého nebe dolů, „má svůj úkol, který musí splnit. A jakmile ho splní, je to jasný signál k tomu, že může svou planetu opustit.“ „Co je to signál?“ zeptal se malý princ. „Signál je něco jako červené světlo, které začne blikat, jakmile je správný čas. V tomto případě je tím správným časem okamžik, kdy dokončíme náš úkol.“ „A já mám taky svůj úkol?“
5
„Každý v celém vesmíru má svůj úkol.“ „A jak poznám, co je mým úkolem? Potkal jsem při své cestě na Zem mnoho různých lidí a všichni měli svůj úkol jasně daný. Třeba lampář měl za úkol rozsvěcet a zhasínat lampu podle toho, jestli byl den nebo noc.“ „Nesmíš na nic spěchat. Tvůj úkol si tě najde sám, sám v pravý čas zjistíš, proč jsi tady a co je tvým posláním.“ „A co pak? Co když svůj úkol nebudu umět splnit?“ vyděsil se malý princ. „Neboj, to se nikdy nestane. Každý dostane takový úkol, jaký odpovídá jeho schopnostem. Na druhou stranu ten úkol musí napomoct k tvému vývoji. I když si myslíš, že tvůj úkol je příliš obtížný, není tomu tak. Nebyl by ti přidělen takový úkol, jaký by byl nad tvé síly.“ Malému princi byla zima. Stál uprostřed ledové pouště, přemýšlel, co je jeho úkolem, a na chvíli se odmlčel. Vločky, jako by si ani neuvědomily, že malý princ ztichl, se sypaly dál a dál. Zdálo se, že se nikdy sypat nepřestanou. „Co když mi řešení bude trvat dlouho?“ prolomil znovu ticho malý princ. „To nevadí. Každý má svůj čas. Jestli se máš úkolem zabývat třikrát déle než ostatní, budeš tu tedy třikrát déle. Ale nezapomeň, že na délce nezáleží. Každý život je krátký.“ Malý princ vypadal lehce zasmušilý. „A co když nechci jen plnit úkol? Co když chci život využít i na jiné věci?“ „To samozřejmě můžeš, život se nesmí promrhat. Ale nezapomeň, že máš jen tolik času, než vyřešíš svůj úkol.“ „Mám tolik času, než vyřeším svůj úkol. Mám tolik času, než vyřeším svůj úkol,“ opakoval si malý princ, aby nezapomněl. A vločky se sypaly dál. Magdaléna Koutová, 8. E
6
První snehova vlocka Den se chýlí ke konci. V šedém parku již svítí lampy a noc ťuká na vrátka. Společně s ní se z nebe pomalu snáší sněhová vločka a okukuje okolní svět. Rozhoduje se, zda si zasloužíme bílou, nebo šedou zimu. Když dopadá na zem, zavolá na své přítelkyně sněhové vločky, aby ji následovaly. Po krátké chvilce je zem zahalena do čistě bílé pokrývky. Ani stromy nezůstávají pozadu. Malé vločky je pomalinku chytají do svého láskyplného objetí a slibují jim, že zůstanou navždy. Po chvilce je celý park bílý. Do noci září ostré světlo lamp. První vločka je spokojená. Nakazuje svým přítelkyním, aby přestaly sněžit a sama si vychutnává ten radostně smutný pocit. Přemýšlí o tom, jestli svou práci odvedla správně. Bude se lidem její výtvor magicky sladkého parku líbit? V únavě usíná a doufá, že všechny bytosti tohoto světa ocení její snahu nadělit bílé Vánoce. Štěpánka Trčková, 3. E
7
Sníh Město překryl smog a špinavý sníh se po spirálách snáší dolů. Tiše přemýšlím: Víš, že už dlouho nebyl sníh bílý? Ty jen vdechneš kouř své cigarety, zavrtíš hlavou... ne Truchlíme spolu pro bělobu sněhu, ale kdo z nás ho opravdu miloval? V tu chvíli zjišťuji, že všechny naše city, jsou stejně chladné, jako ta špinavá břečka tam venku...
...budeme: rozježděni pod koly aut, rozleptáni posypovou solí vlastních slz a prochcáni močí cizích psů...
Dochází mi, že skončíme stejně...
A co je nejhorší nikdy se nedočkáme jara...
Václav Křenek, 6. E
8
Pozdrav zimý Seděla jsem u stolu a téměř jsem polehávala nad učebnicí chemie. Klížily se mi oči a chemické rovnice splývaly v jednu. Oxid uhličitý… Kyselina sírová… Otevřela jsem oči. Hlavu jsem měla položenou na stole a propisku ještě v ruce. Tak chemie zabrala, pomyslela jsem si. Opatrně jsem zakroutila přeleželým krkem. Asi je opravdu čas spát. Odsunula jsem židli a otočila se. Ale vtom mou pozornost upoutalo něco jiného. Zvedla jsem se a popošla k proskleným dveřím balkónu. Přitiskla jsem dlaně i čelo na sklo. Vydechla jsem a na skle se objevilo zamlžené kolečko. Cítila jsem, jak se mi hrne krev nadšením do tváře. Rychle jsem odskočila a vyběhla ven. Udělala jsem pár kroků a chodidla se ponořila do měkkého sněhu. Natáhla jsem ruku dopředu a na ni dopadla nádherná sněhová vločka. Moje první letošní sněhová vločka… Markéta Procházková, 6. E
9
Mesícní krajina Měsíční krajinou jako papírový drak plouží se bezúčelně malý černobílý mrak. Je bílý jako sníh a černý jako tuha. Toulám se oblohou. Na konci snad mě čeká duha. Měsíc se vykloní, ač v poslední čtvrti, rozzářil červeně mé temné stíny smrti. Toulám se oblohou a nedívám se zpět, vždyť tam ty stíny jsou. Mně v rukou dřímá bílý květ, zatímco srovnávám si svět s tou barvou černo-červeno-bílou, tak držím život v ruce, na prahu revoluce s měsíční krajinou. Jan Kučera, 7. E
10
Alena Havlíková, 4. A
11
Sen
Po peru tápu, je zvláštní to čas. Zpytuju svědomí, v mysli taneš mi zas.
Proč cítíš se v davu a uprostřed snů slepý a netečný k magii dnů.
Přicházím k vědomí, zvolňuju krok, když pera se chápu a plním svůj blok.
Zůstáváš statečný, máš jen pár chvil, než ztratíš svou hlavu a s ní zbytek sil.
Mám pár krátkých slok, v nich ty, žal a chlast, tak už jenom lok, vždyť byl to jen klam.
Snad dřív by ses bil za svobodný ráj, když lásku déšť smyl, tys' s ďáblem se smál.
Tma pronikne jas. Teď hlavu si lam, až uslyšíš hlas tu otázku klást.
Ten provaz ze lnu mi krk objímal. Když v hrobě se hnu, tak zevšední máj. Jan Kučera, 7. E
12
Krasa schovana hlúboko úvnitr Rytmicky bubnující kapičky vody zlehka dopadají na zem. Kap. Kap. Kap. Všechny společně vytvářejí krásné, ale tiché souznění tónů. Někdy déšť přeruší mocný vítr – ohne listy, rozhýbá větve a přinutí ubohé kapky změnit směr pádu. Tuhý, fičivý zvuk větru zaplní uši a nepříjemně omámí smysly. Také zaútočí obvyklý podzimní chlad. Zahryzne se až na kost, celou ji obalí a stejně útočně napadne i krev. Studený vzduch pálí v plicích a pokud unikl ven, pokouší se dostat skrz teplé kabáty. Oblohu zabalí všechny možné i nemožné odstíny šedi, přikryjí jakýkoliv přátelský náznak vřelé modři. Dokonce i slunce schovají za svá ramena, aby ani jeden teploučký paprsek nikoho nepohladil. Když to člověk vidí, musí se mračit, smutně sklopit oči a nahrbit ramena. Nebo se zastavit v chůzi, zadívat se na bezútěšnou krajinu a přemýšlivě nakrabatit čelo. Ale netřeba zoufat! V každé temnotě je ukryté světlo. A tady jsou to třeba pestrobarevné listy, se kterými si hraje vánek. Oči přecházejí v úžasu, když vidí zářivou žlutou, věrnou, oranžovou a uklidňující hnědou. Papíroví draci s usměvavými a rozpustilými tvářemi poletují mezi mraky… Tohle je podzim. Krása schovaná hluboko uvnitř. Adéla Černá, 3. E
13
Hromadna doprava citú Na vlnách akordů, jež jsou vyluzovány stesky staré, opuštěné a bohy zapomenuté zastávky. Kde na splátky si duše jako já kupují místa na stání... a potom čekají, čekají a čekají... že někdy snad autobus dorazí...
Ano, jednou možná snad přijede. Ale bude to taková ta věky oprýskaná hromadná doprava citů, jež zbloudilé duše převáží z pekla do nebe a z nebe do pekla. Václav Křenek, 6. E
14
Laska – H2SO4
Molekuly kyseliny sírové, stékají dravě do žil. Putují k srdci, kde zanechávají svou partyzánskou činností nehojící se rány. Václav Křenek, 6. E
15
Svet (expresionismus) V městě duchů mého srdce spí svět, o němž sním. Slavík v kleci nezavřený, zpěv vrány líbezně zní. Noční let do krás Země, princezna a strach se mnou. Najednou se vše netváří tak němě, dokud proradné bestie nezáří tmou. Příroda hraje vyděšenou symfonii, tryskající strach z kůry stromů. Snílkův úkryt, s nímž se sžijí, nebo opustí svět temně zářících domů. Zvíře – to hrdé stvoření, poškozeno trýzněním. Býti přírodou – v kamení nás proměním. Býti zvířetem – ze srdce nás nenávidím. Patrik Marýška, 4. A
16
Dnesní pocasí Počasí, ty které dokážeš jak rozveselit, tak zesmutnit. Ty počasí, které dokážeš lámat stromy a vytahovat je z kořenů. Proč jsi dnes tak škaredé a smutné? Všude na obloze vidím jenom mraky, které vrhají stín na cestu, na okna domů, která se raději zavírají, aby nemusela vidět ten smutek a ospalost, které vrháš na naši nádhernou zem. Zasviť nám, odstraň mraky a usměj se na nás zlatavým třpytem slunce a nebeskou modří, protože když zasvítí slunce, svět je mnohem krásnější. Ani ptáci nešvitoří v korunách krásně obarvených podzimních stromů. Zasviť nám, ať můžeme být šťastni. Daniel Ďuriš, 3. E
DADA - asociace A měsíční svit, který tě každý večer omámí E paprsky slunce pražící na tvou tvář I větve stromů do zídky naráží O čirá voda jezera, co ochladí tě trochu U koryto řeky, hrozící rozvodněním
Sabina Ungrová, 3. S
A E I O U
spousta slov jím začíná, taková každodenní rutina encyklopedie, kniha velmi moudrá samota, jež nás obepíná, všem známá, nikým chtěná mnoho místa v něm, působí jako honosný vjem miska života, prázdná, než je naplněna zkušenostmi Silvie Pavlová, 3. S
17
Zbýtek neceho, co tú není Dívám se z okna a kromě chladu nevidím nic, co by tě přinutilo vejít a cítit se líp. Vím, že bojuji a nenalézám skrýš. Vím, že zase padám a nenalézám nic. Pořád opakuji ty samé věci, kdy pocítím ten bájný klid? Čekám na signál v napětí, že pak nám nezbude už nic. Až uletí všechny květiny, až se zašlapou naivní lidé, tak nastane zvrat, ale co tu po nás zbyde? Však jednou ti ukážu, až tu budeme samotní, ukážu ti, jak se ztratit, až ukradnou ti štěstí. Budeme si nalhávat, že jsme šťastní, že nám bude líp, že nejsme sami sobě špatní. Že nám bude líp. Že nám bude líp.
Karolína Šimková, 6. E
18
Monika Jakešová, 4. A
19
Revizor Chodit do dramaťáku byl vždy můj sen. Když se otevřel u nás na škole, svoji první šanci jsem promarnil a Ionescův Nosorožec mi zmizel do věčných lovišť. Naštěstí se brzy začala připravovat nová hra - Revizor. Chytil jsem se příležitosti a pak už jsem si jen spolu s dalšími divadelními nadšenci vychutnával svoji roli, přípravy a blížící se „slávu“. Premiéru jsme si naplánovali na pětadvacáté výročí sametové revoluce 17. listopadu roku 2015. Vše se odehrávalo na bitevním poli Malého divadla, které nám poskytlo příjemné prostory a přátelskou atmosféru. Myslím, že jsme ruskou klasiku zvládli dobře, po svém a originálně. Všechny nás hraní bavilo a užívali jsme si každý pohyb na „prknech, která znamenají svět“. Na konci představení přicházela sladká odměna v podobě potlesku... Viva la divadlo!
20
21
Strach Jdu sám temnou nocí, Jdu sám tajemnou ulicí. Zrovinka, když hodiny odbíjely půlnoc, Za sebou jsem zaslechl dunivý zvuk. Za mnou někdo chodí? Či už mi dýchá na krk? Nevím. Bojím se otočit. Bojím se, kdo dělá ten hrozný hluk. Jdu krok za krokem. Nemohu dýchat. Stále slyším ty hrozné kroky za mnou. Rozběhl jsem se tak rychle, až mě začalo v boku píchat. Zastavím se, kroky utichnou. Chce se mi strachem rozplakat. Ale ten zvuk, jako by mě chtěl někam nalákat. Opět se rozběhnu. Sláva, už jsem doma, Málem mi šlápnul na nohu. Vtom se zasměji, Byla to jen láhev v mém batohu. Jana Marešová, 6. E
22
Zivot Někdo říká, že život není procházka růžovým sadem. Jak to? Vždyť i na nejkrásnějším místě se bojíme, že zakopneme a spadneme. A co je vlastně život, jaký je? Člověk jí, spí, chodí a pije, No a tím vlastně žije. Život je touha vášeň, láska, Ale taky zrada, žal a sázka. Život je dlouhý, krátký, šťastný, smutný, Ale taky plný, prázdný, obyčejný a jedinečný. Život je můj, tvůj, náš. A pravdu hluboko v srdci ukrytou máš. Život je jen jeden a to je to hlavní. Tak dávej pozor a neupadni. Jana Marešová, 6. E
23
Lednove Rozloúcení Za noci mrazivé, kdysi Stalo se to dávno, v lednu Když žil jsem sám při vsi I dnes nad tou příhodou blednu A další noc muž snil, nad prázdnými svitky usínaje… Tou chvílí jsem bloudil labyrintem vlastních myšlenek pozorně zkoumaje každý tajný kout kde skrývat by mohla se odpověď mých domněnek ach, kéž dál mohl bych se z místa hnout Vítr dole pod kopci skučel hodiny tak děsivě mručel Rukou mou se již dlouhé hodiny únava táhla, Přesto však z papíru čisto zelo, k půlnoci blíž bylo, všude ticho, kamna chladla, jen další sklenka zahřála mé tělo Ve sklenici byla ještě cítit hořká stopa vodky… Seděl jsem jak dávná socha v nekonečné póze Neznaje už víc, co je sen či bdění Hledaje nápad v dávné lásce, v hořké touze v celém šedém moři chmurných snění Pouze jedna hořela svíce další již nehořely více Počal jsem se probouzet v té náhlé chvíli hluku jež rychle zbystřila mé smysly zcela Pak dál vedla mé pátrání po všech důkazech zvuku
24
Jehož stopa uši mé tu plnila Šepot větru se znenadání zbarvil na tichý hlas… „Kdo bloudí kol mých prahů v této temné hodině, co neznámý ten cizinec tu hledá?“ Tázajíce já stál jsem ku oknu zcela nehlučně z něhož svítila jen tvář má bledá Vzduchem zavál usoužený hlas Však vzápětí utichl zas „Bludný přízrak či choré hlavy mé to bylo sněni?“ Myšlenky své jsem sobě předříkával. Když přízrak ten zmizel v temných stínech zapomnění Já ještě v okně do tmy naříkal. Dávno padlé roky obcházely kol domu zápraží Před ránem došlo mi, to stín minulosti volal mne. Hlas, jenž znal jsem. A já konečně prozřel Dvacet roků dnes to bylo přesně, patnáctého dne kdy on, kdy bratr můj mladší, zemřel.
Jakub Dřízhal,8. E
25
To jsem tomú dala! „To jsem tomu dala!“ řekla. Má matka stála v předsíni ve dveřích, byla celá zadýchaná a v očích měla vyděšený pohled. Strnula jsem, když jsem ji uviděla. Její vlasy plné dešťových kapek, jindy tak nádherné, padající na ramena. Její ústa jindy tak usměvavá, teď pootevřená hrůzou. Její oči, těkající ze strany na stranu, jako by hledaly nějakou spásu. Její tělo jindy tak ladné, teď třesoucí se nějakým, mně neznámým děsem. Má chaotická a depresivně naladěná mysl začala jednat. Začala přemýšlet. Co se jen mohlo stát tak hrozného? Co mohlo maminku takto vystrašit? Co se stalo? Srazila někoho autem? Stala se svědkem nějakého hrůzného kriminálního činu? Jsou všichni v pořádku? Ona vypadala, že je v pořádku, takže zřejmě nešlo o ni. Moje srdce bilo hlasitěji a hlasitěji. Ruka se mi sevřela kolem hrnku s horkým kakaem, ale to teplo jsem necítila. Zmocňoval se mě chlad. A nejistota. Takže... co se stalo? Doopravdy by máma mohla někoho srazit autem? Táta jí přece říkal, že s ním nemá jezdit, že už je to stará rachotina, co patří do šrotu. Občas jim dělalo problém to auto ukočírovat v mezích silnice. Srdce bilo hlasitěji a hlasitěji. Už jsem skoro nedýchala. Co se se mnou stane, když ji zavřou do vězení? Co budeme dělat? Teď už mi nepřišel žádný z mých vlastních problémů jakkoli závažný. Bylo mi jedno, že mi na čele raší asi tak pět nových pupínků. Netrápilo mě, že na ten test z fyziky jsem se vůbec nepřipravovala. Zajímalo mě jen to, co se s naší rodinou stane. Co - co? Tohle všechno mi proběhlo myslí během tří nekonečných a svazujících vteřin. „Co - co se stalo?“ zeptala jsem se. Obávala jsem se odpovědi. „Zapomněla jsem si klíče od kanceláře. Jestli dneska přijdu pozdě, šéf mě zabije!“ Popadla klíče a usmála se. „Vypadáš nějak překvapeně. Tak pa, mám tě ráda, už musím jít.“ Odešla. Rána zabouchnutých dveří mě probudila z všeobecné strnulosti. Jedna, dvě, tři, dýchala jsem a zpracovávala tu informaci. Pak jsem se začala hystericky smát. Moje vlastní mysl mi málem způsobila infarkt. Zřejmě jsem se zbláznila. Ale teď už je vše v pořádku. Až na to, že věta ‚To jsem tomu dala‘ mě bude navždy strašit ve snech. Karolína Šimková, 6. E Práce byla oceněná ve 12. ročníku literární soutěže Jihočeská žabka, kterou každoročně pořádá Jihočeský klub Obce spisovatelů.
26
27
A prijde ten, který opet prinese rad do tohoto mesta… Bylo to město na kraji pouště, slunce pálilo. Ze saloonu se ozval řev opilců a hádky hazardních hráčů, na náměstí se houpala ve větru mrtvola posledního šerifa. Zákon už neplatil, jediný zákon, který platil, byl zákon silnějšího… Kdo chtěl projít tímto vyprahlým hnízdem, musel být zatraceně dobrým střelcem. ….A to byl i On – jezdec na černém oslu. Zářivé blond vlasy zakryté slaměným kloboukem, azurově modré oči, křivý nos, který v minulosti schytal nespočet ran a popraskané vyschlé rty. Už celé tři dny nepil. Cíl cesty se však blížil, už jen pár metrů. Zastavil se před domem starého Pattingsona, prvním a zároveň nejohavnějším domem ve městě. Zde se měli setkat. Ale nikdo tu nebyl, jen On a jeho stín. Psal to snad jasně. Jednadvacátého v podvečer před Pattingsonem. „Tak kde jsou?“ otázal sám sebe. Sesedl z osla, vyndal kožený plášť z brašny a oblékl si ho. Začínalo se stmívat. Když už jeho stín sahal pět metrů před něj, pochopil, že něco není v pořádku. Vydal se do města. Cestu mu lemovaly rozpadlé opuštěné domy. Takhle nehostinné si to tu nepamatoval. Náměstí vévodila šibenice. Studené ticho všude kolem, až na ten strašlivý opilecký řev ze saloonu. V Kojotím chřtánu… nejhorší pajzl od Floridy po Texas. Uvázal osla u vchodu a vstoupil. Chvíli mžoural očima, aby viděl přes kouřový opar. Na levé straně lokálu seděli hráči kostek dávajíce nahlas najevo své úspěchy i neúspěchy. Napravo seděli štamgastové na baru u skleniček whiskey. Vedle nich se natřásaly barové tanečnice v přiléhavých šatech. Vzadu hrál na piano opilý obtloustlý plešoun s téměř žádným hudebním sluchem. Jediná bytost, která zvyšovala úroveň saloonu, byla překrásná zpěvačka ladně ležící na křídle piana. Šarmantní rudovláska s podmanivýma hnědýma očima. A tělo….no bůh jí rozhodně neubral. Ale teď nesmí myslet na ženský. „Kde k sakru vězí Billy?!“ pomyslel si. Půjde se zeptat barmana. „Něco na zahnání žízně,“ zvolal. Barman se na něj kysele podíval a nalil podivnou zakalenou tekutinu. Netrvalo dlouho a sklenice byla prázdná. „Hledám Billyho Certmaina, nevíš, kde je?“ otázal se. Barman se rozesmál „Prý starýho Billyho, slyšíte to, chlapi? Vem si lopatu, estli ho hledáš.“
28
„ Cože?“ „No jasně. Vymstila se mu jeho nenávist k Medvědovi.“ Nemohl uvěřit vlastním uším. Billy že je mrtvý? Ale co potom…. „Měl v opatrovnictví svou neteř, Amelii Certmainovou, ta je kde?“ „Byla bezbranná po Billově smrti, Medvěd ji prodal newyorskýmu obchodníkovi jako jednu ze svých nejlepších….“ „Kdo je ten Medvěd?“ „Chlape, tys tady asi dlouho nebyl, co? Medvěd je náš starosta už dlouhých pět let.“ „Jak vidím, vzal zákon do vlastních rukou. Chci se s ním setkat.“ „Zbrzdi mladej,“ zavrčel barman, „velkej Medvěd není zvědavej na takový vandráky, jako seš ty.“ Musel skousnout, že ho nazval vandrákem. Někdo zabil jeho bratra a dceru prodal jako prostitutku. To musí pomstít! „Tak mi aspoň řekni, kde bydlí.“ „Hned na náměstí naproti šibenici.“ „Dobře,“ řekl suše a dal peníze na pult. Došel k oslovi a vyndal z brašny pušku. Ať je ten Medvěd kdo chce, skvělý střelec, urostlý zápasník nebo klidně sám ďábel, dnes skončí s prostřelenou lebkou. Před domem stáli dva pohublí chlapi. „Kam jdeš?“ „Dovnitř“ oznámil klidným hlasem a bez váhání jim do hrudníku vrazil nějaký ten brok. Po zaznění výstřelů to v hospodě ztichlo. Teď má už jen chvíli. Vrazil dovnitř a vyběhl po dřevěném schodišti. Byly tam dveře. Zevnitř se ozývaly hlasy. Položil brokovnici na zem a do obou rukou si vzal revolvery zpod opasku. Vtrhnul do místnosti. Za dveřmi stáli tři muži. Než stihli zareagovat, měli prostřelenou hlavu. Za stolem na konci místnosti seděl obtloustlý stařec. Měl připnutý odznak bývalého šerifa. Medvěd! „Hasta la vista,“ zvolal a střelil do krku. Medvěd se skácel k zemi a pomalu se dusil vlastní krví. Spravedlnosti bylo učiněno za dost. Blonďák vyběhl ven, rychle nasedl na osla a odjel. V hlavě měl jen jednu myšlenku. Musí najít Amélii…. Tomáš Smrčka, 5. E
29
Dúch (krátká povídka z jednoslabičných slov) Žil, byl duch Grim a ten se bál dne. Vždy se skryl do tmy pod zem. Měl tam svůj byt. A měl tam i psa. Pes Brik se též bál dne, a tak, když byl den, skryl se ve tmě, jak duch Grim. Vždy tam vlád strach a vždy ve tmě šli ven a pes byl vždy moc rád. A tak žil duch Grim a pes Brik. Aneta Vithová, 2.E
30
Lidem Zastav se na chvíli. Zavři oči, zhluboka se nadýchni a představ si: Lány luk tančící v lehkém vánku a tu svobodu myšlenek. Oranžovorudé zářící nebe, v něm plující slabé rudé slunce probouzející se zrovna ze spánku. Zelené lesy zpívající basem, soprány meluzín bruslících po vodní hladině křičící a přizvukující středověkým dvojhlasům hor, vysokých, mohutných a tajemných hor, které tě doslova přenesou časem. Bílé útesy lemující pobřeží, vonný sráz plný drobných kvítků, malou skalku, kde našlo domov již nemálo skřítků, kouzelných skřítků lásky, která tvoji duši konejší. Líbí se ti to... Tak mi pověz, proč temnotu buduješ? Karel Jirovec, 4. E
31
Damn it, how will I ever get oút of this labýrinth? V malých spletitých chodbičkách byl neuvěřitelný nepořádek. Kolem zdí stály krabice s různým harampádím, něco se válelo jen tak po zemi bez ladu a skladu. Škrabošky, písmenka, listy papíru, pohledy, obrázky, stužky i svíčky a různé postavičky z plastelíny. Věci bránily v průchodu chodbou, ale nevypadalo, že by jí někdo za poslední dobu prošel. Za dalším zákrutem čekaly na případného návštěvníka ještě krkolomnější hromady náhodných věcí. Mezi dvěma krabicemi vykukoval kus polštáře, který se v pravidelných intervalech nadzvedával. Po chvíli se začal nadzvedávat ještě víc, až pomalu rozhoupával krabičku, která stála na jedné z krabic vedle. Ta zanedlouho spadla a konfety v ní schované se rozletěly tmavou chodbou. Sviť mi měsíci, sviť mi měsíci. Zpod polštáře vylezla malá holka s dlouhými medovými vlasy a začala si broukat. Z nejbližší krabice poslepu vytáhla červené šaty ke kolenům a petrolejovou lampu, kterou hbitě rozsvítila. Protřela si rukou oči a vydala se chodbou dál. Bylo podivuhodné, jak obratně se dovedla pohybovat mezi patvary ležícími všude kolem. Jak se kdy dostanu z tohoto labyrintu? Skákala sem a tam a dokonale zapadala mezi všechno ostatní. Jako by tu byla z naprosto stejného důvodu, totiž z naprosto žádného důvodu. Nic tu nemohlo být z nějakého důvodu. Každý důvod má smysl a tohle nemělo smyslu ani slzu. Letím vesmírem. Letím hvězdami. Rozběhla se a zakopla. Chodba se najednou pohnula o devadesát stupňů a všechny věci se přesypaly. I hvězdy se rozsypaly. Tenhle šok vždycky někdy přišel, ale byl vždycky tak náhlý, že v něm nešlo vypozorovat pravidelnost. Ale tentokrát se stalo něco jinak. Dívka zůstala ležet obličejem rozplácnutým o teplou zem, ale krabice se hnaly dál. A utekly. Čím to, že já Manon mám opustiti svět? Zvedla se a vyděšeně se snažila nahmatat kolem sebe chodbu, její svět. Ale cítila jen tu teplou zem kolem a kolem. I lampa zmizela a tma pohltila úzkou chodbu. Prudce se zvedla a rozběhla se. Dej si pozor na les, ať tě nespolkne.
32
Rozpřaženýma rukama se dotýkala obou zdí, aby nespadla. Běžela rychleji a rychleji, zoufale se potácela černotou a nekonečností chodby, o které si myslela, že ji zná. Ale neznala. Ve tmě se najednou ukáže, že neznáme vůbec nic. Zakopávala a zvedala se, běhala tam a zase zpátky, nevěděla, kde je, nevěděla, co se děje. Nevěděla, kdo je. Mrtvý zvon, mrtvý zvon. Je po někom. Zoufalost ji nechala pobíhat a plácat sebou o stěny labyrintu, který se jí stal vězením. Hledala konec nebo začátek, hledala smysl a hledala vysvětlení, hledala něco, co nikde nebylo. Bezmocná rezignace ji donutila lehnout si na zem. A křičet. Plakat. Řvát. Rvát si vlasy a šaty. Damn it, how will I ever get out of this labyrinth? Labyrint myšlenek pohřbil moje já pod tíživou lavinou. Prázdnota hlavy kdysi tak přecpané nápady, vědomostmi a kreativitou ho udusila a ušlapala. Zamáčkla jak komára o stěnu. A nezbyl po něm ani ten krvavý flek. Magdaléna Koutová, 8. E Tato povídka byla oceněná literární cenou Waltera Sernera, kterou již desátým rokem vyhlašuje Festival spisovatelů Praha. Cílem projektu je motivovat mladé lidi k vlastní literární tvorbě a otevírat jim obzory současné české i světové literatury. Letošním tématem byl "Svět uvnitř mé hlavy". Odborná porota vybrala padesát nejlepších povídek, ve které se umístila i naše studentka.
33
Maj Nebe se rozprostírá jako růžový pergamen na temném stole. Svítání přináší poznání jako text rozvíjejícího se svitku a modravé páry temných lesů jsou jeho inkoustem. Modré stuhy mlhy se proplétají mezi mystickými stromy a prostupují jejich kůru, zvrásněnou dotekem smrti. Mlhavé stuhy se rozplétají a plynou nad tajemným zrcadlem, cítí jeho moc, jeho ponurost, jeho nevyzpytatelnost. Ponouká jemné prsty mlhy a jeho nedotknutelnost vábí k slibnému doteku dvou záhadných forem, ale mlha svému nutkání rezolutně odolává. Odolává a místo odevzdávání svým touhám se upíná k ostrým rozeklaným tesákům tyčícím se nad obzor a nechává se jimi drásat. Co je menší zlo... neznámá hlubina setrvávající pod tenkým odleskem plná stínů, trýznivých myšlenek a zapomenutých vzpomínek... nebo rozvrácené zborcené hradby obzoru, které se s ránem barví krví. Mlha má svou správnou odpověď, při které se s každým soumrakem odvrací od své touhy a odchází čelit řadám štítů, ale opravdu je to ta správná odpověď, když s každým přicházejícím dnem mizí v nicotu rukou prokletých ostnů. Horský štít v rouchu noci šplhá do nachového nebe, proniká do něj jako dýka z černé oceli, dýka, po které crčí temně modrá krev. Ten štít majestátně stojí mezi svými stoupenci a vládne jim jako jejich mocný král.
Eliška Bršlicová, 6. E
34
35
Inspirace Machoú Byl pozdní večer – první máj. Dravá šelma k šelmě ulehla, Pak pozvolna přiloudil se ráj A půlduše na půlduši usedla. Ten okamžik trval jen pouhý mžik A osud stavěl svá vojska v šik, Tak tu sed vězněných pozorovatel – Vilémův poslední čtenář… Mlčením křičí a křikem mlčí, bez útěch jej konejší… Vosk svíce zmírá v jeho stínu, Jeho ďábel stvořil, Jako prapříčinu… Zločinců psychedelických muk, řetězy okovaných ruk, sto let samoty v jedné noci… Však co vosk, ale svíce knot, tupí se jak meče hrot v nevinném ženském klínu, v jeho duši deliriu… Na chladné kůži milenky… Je zmítán duchy, myšlenkami – zločinců, vrahů otcovrahů, jež zůstanou sami, s hanou svou, bez sebe a s sebou poslední půlnoc před popravou. Václav Křenek, 6. E
36
37
Tak skoná strašný lesů pán! Za hanu jeho, za vinou svou měj hanu světa, měj kletbu mou! Můj milý, milovaný Viléme, stojím tu sama na břehu jezera a přemýšlím. Přemýšlím nad sebou, nad Tebou, nad námi. Přemýšlím nad tím, co bylo a co nebude. Můj milý Viléme, jaký krásný májový čas! Jak černý čas pro naše srdce… Můj milý Viléme, přemýšlím, jaké to je milovat. Milovat Tě působí mi bolest, a přece radost, až nemohu dýchat. Nemohu dýchat, zalknu se zoufalstvím a láskou k Tobě. Nemohu dýchat, nemohu cítit, žal mi spálil veškerý cit. Milý Viléme, je ticho a já mám strach. Milý Viléme, já nejsem bojovník, ani odvážlivec. Jsem jen člověk. Prostý člověk plný života, který jako by teď z něj vyprchával s každou další myšlenkou. Když nebudeme spolu… Viléme! Nedokážu si představit život bez Tebe, nedokážu si představit život. Nemám odvahu, strach ze života je silnější, raději zemřu zoufalstvím pro Tebe, než žít v tomto bezcitném a krutém světě. Ach, Viléme! Vidím svůj odraz v hladině jezera. Ta tvář je stejná jako včera, a přece jiná. Nepoznávám ji. Viléme… Přeji si, abys tu byl a zabránil mi odejít. Jenže, Viléme, Ty tu nejsi, a tak ani já tu nemohu být dál. Viléme! Nádherná obloha, sladký vzduch, vítr ve tváři, v šatech, ve vlasech, odraz je blíž a blíž, místo srdce prázdnota, místo duše nicota! Viléme, opouštím Tě, nechci odejít, ale odcházím, vím už, kam hlavu složím. Voda mě přijme, uloží mě ke spánku. Země mě přijme, jako přijme i Tebe. Viléme… Nevzdávám se. Jen se odevzdávám. Můj Viléme! Viléme!! Viléme, můj milovaný… Tiché jsou vlny, temný vod klín, vše lazurným pláštěm se krylo; nad vodou se bílých skví šatů stín, a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“ V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“
Jak již někdo řekl, čteme-li Máj, umíráme. Proto mé pocity z Máje dokáže nejlépe vyjádřit úryvek z prvního zpěvu – Jarmilina smrt. Představa její lásky, její bolesti, kterou prožívala, jejích posledních myšlenek, které jsem se pokusila převést do jakéhosi vyznání Vilémovi, vystihuje to, jak se cítím při čtení tohoto Máchova díla – plná pocitů, myšlenek, zvláštně sevřená krásou a bolestí. Karolína Šimková, 6.E
38
39
Písen labútí Lesklé spirály sluneční stékajíce po nebi se smějí. Konejší i hlubiny duše, kde temní draci dlí... Tam, v temné dálce, vzniká další pokušení, jež pohlcuje ty největší balvany, ale i štěstí. Zprvu se jeví jako přítel - bratr z boje, není zrádný. Však poznáš-li ho přesněji, zříš, že kryje se za svůj první zjev. Pak podrazí ti nohy a pošle do hlubin vše, co sis vydobyl, jako když hodíš pírko do ohně - jen tak to zahodiv směje se ti do očí a ty úzkostí pláčeš...
Karel Jirovec, 4. E
40
Aútori
41
Obsah Slovo úvodem (Antonín Sekyrka)…………………………………………………. Malý princ a vločky (Magdaléna Koutová) ………………………………………. První sněhová vločka (Štěpánka Trčková) ……………………………….……….. Sníh (Václav Křenek) ……………………………………………………………... Pozdrav zimy (Markéta Procházková) ……………………………………………. Měsíční krajina (Jan Kučera) ……………………………………………….…….. Bez krve (Alena Havlíková) ………………………………….……………..……. Sen (Jan Kučera) ………………………………….………………………………. Krása schovaná hluboko uvnitř (Adéla Černá) …………………………………… Hromadná doprava citů (Václav Křenek) …………………………….…………... Láska – H2SO4 (Václav Křenek) ………………………………………………… Svět (Patrik Marýška) …………………………………………………………….. Dnešní počasí (Daniel Ďuriš) …………………………….……………………….. Dada asociace (Sabina Ungrová a Silvie Pavlová) ……………………………….. Zbytek něčeho, co tu není (Karolína Šimková) ……………………………….….. Temno (Monika Jakešová) ………………………………………………………... Revizor …………………………….……………………………………….……... Strach (Jana Marešová) …………………………………………………………… Život (Jana Marešová) ……………………………………………………………. Lednové Rozloučení (Jakub Dřízhal) …………………………………………….. To jsem tomu dala (Karolína Šimková) …………………………………………... A přijde ten, který opět přinese řád do tohoto města (Tomáš Smrčka) …………... Duch (Aneta Vithová) ………………………………………………………….…. Lidem (Karel Jirovec) …………………………………………………….…….… Damn it, how will I ever get out of this labyrinth? (Magdaléna Koutová) ……….. Máj (Eliška Bršlicová) ……………………………………………………………. Inspirace Máchou (Václav Křenek) ………………………………………………. Máj (Karolína Šimková) …………………………….……………………………. Píseň labutí (Karel Jirovec) ………………………………………………………..
4 5 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 17 18 19 20 22 23 24 26 28 30 31 32 34 36 38 40
V almanachu byly použity výtvarné práce studentů našeho gymnázia, které vznikly pod vedením Mgr. Věry Krhounkové, fotografie Sáry Švehlové z 2. A (s. 6, 7, 23 a 33) a Michaely Klementové z 2. S (s. 16). Na titulní straně je fotografie Sáry Švehlové, která byla na přehlídce studentských prací Krumlovská prima sezóna oceněna 2. místem.
42
Almanach Gymnázia Česká uspořádala: Lenka Nečilová vydalo Gymnázium Česká v roce 2015 Česká 64 České Budějovice 370 21
