Albert Schweitzer HELP! Velká soutěž. Starý člověk ještě žije. Bärlin echt jut! Muž s tropickou přilbou PROSINEC 2003

32 eitzer Albert Schw

HEL P!

Velká soutěž ě žije ěk ješt v lo č Starý

ech t jut !

M už s

tro pi ck ou

př ilb ou

Bärl in –

PROSINEC 2003

Obsah Předsevzetí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 Téma: Starý člověk ještě žije… . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 Téma: Albert Schweitzer . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Myšlenka: O věčném mládí a zralosti . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Handicap: Babičky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Čtenářský deník: Muž s tropickou přilbou . . . . . . . . . . . . . . 8 Místa: Orlovy – kolébka českého skautingu . . . . . . . . . . . . 10 Místa: Bärlin – echt jut! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Reportáž: HELP! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 Jak to bylo – jak to je: Rozhovor s R. Kratochvílem. . . . . 18 Svatoplukovy Pruty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Náhrdelník. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Soutěž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Kmen u kmene: Roverský kmen Swistak Říčany . . . . . . . 26 Cesty: Kavkaz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Praktické náměty na činnost kmene . . . . . . . . . . . . . . . . 35 Vědma: Jak bacit bacily?!. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 Dílna: Dírková komora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Přírodozpyt: Ze života stromů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 Skautský komiks . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Píšete: Plyšák. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 Píšete: Drzá úvaha o pokoře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 Nástěnka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 Popelka poezie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49

Předsevzetí „Kolik na to mám pokusů?“ ptá se holčička brášky, když přistupuje k čáře a snaží se trefit kamínkem do čtverce z klacíků. Jestli se jí to hned nepodaří, dá si určitě předsevzetí: „A zítra už se trefím napoprvé, jako Pája!“ Až bude starší, bude se možná na několik pokusů dostávat na školu, až po několika pokusech najde „toho pravého“ a naponěkolikáté konečně sežene práci, která se jí bude líbit. Ale snad tolik nejde o to „napoprvé“ jako o samotné předsevzetí zkusit to znovu. Dokud tu jsme, užíváme zvláštní milosti velkého počtu pokusů: stále máme možnost některé věci zopakovat úspěšněji. Změnit se, stát se lepšími… Každý, i nepodařený pokus, je schůdkem dlouhého a namáhavého schodiště k úplné dokonalosti. Nekonečného schodiště. Stejně tak te4 držíte v rukou druhé číslo sedmého ročníku Kmene – druhý pokus nové redakce. Po prvním čísle se nám sešla rozmanitá hromádka milých pochval i ostrých kritik. Vše jsme vstřebali a poučeni se snažíme vylepšovat… Pravděpodobně nepřeskočíme více schodů najednou, takže s námi mějte trpělivost! Za každou zpětnou vazbu či příspěvek děkujeme. Pište! Přejeme příjemné počtení a do nového roku hodně sil nejen při běhu do schodů! Vaše redakce.

foto: Růža

1

Starý člověk jěště žije… „Víte, na mě už tu nic dobrého nečeká, už aby byl konec… Nemám proč se uzdravit, všichni mi už umřeli…,“ říká starší pacientka. Kolikrát takovou větu zaslechnu na nemocničním pokoji. Co mohu udělat? Tableta na uklidnění může někdy zmírnit slzy, ale chu: do života nevrátí. Chvíli postát, usmát se, podívat do očí, podržet za ruku. Přidat pár povzbudiv ých slov bez falešného optimismu. Moudrost a osamělost, dvě průvodkyně stáří. První je dána málokterým, druhá dříve či později téměř všem. Přestože denně staré lidi potkávám, stále bývám překvapen jejich příběhy. Někdy tak neobyčejnými, až z nich mrazí v zádech. „Nikdo za vámi dnes nepřijde, paní Pokorná? “ Hloupá otázka: „Děti jsme nemohli mít, šestkrát jsem potratila,“ odpovídá osamělá stará žena. Vzpomínky na rodiče: „Tatínka si nepamatuju, padl na Piavě za první války.“ Nejčastěji právě při hovoru o rodičích přicházejí slzy. Jindy ozvěny starého světa: „Vyučila jsem se rukavičkářkou.“ „Měli jsme doma statek, sedm koní a stádo krav.“ Asi dvakrát jsem si všiml, že děti (většinou také již pokročilejšího věku) ještě sv ým rodičům v ykaly, a vzpomněl si na babičku, která svojí mamince, narozené roku 1889, také v ykala. Zvláštní pocit, stejně jako setkání se starší paní s křestním jménem Maria, která zůstala ve své vesnici v Nízkém Jeseníku po válce jediná, jen se sv ým českým manželem, a která i po tolika letech mluvila stále se zřetelným cizím přízvukem. Příběhy starých lidí. I z tváří a vzhledu se dá mnohé v yčíst. Brunátné tváře alkoholika. Pěstěný vzhled a jemný parfém osmdesátileté dámy z „lepší společnosti“, i přes vrásky lze tušit eleganci. Zanedbané a neholené tváře starých svobodných pánů a vdovců, provázené zápachem plísně ze šatů. Zákruty osudu jen tušené. A rozdíly jsou i v celkovém přístupu k životu. Je to nedávno: na v yšetření přichází 91letý pán s oteklým jazykem a nechce zůstat déle než den, zítra má cvičení staré gardy Sokola – a bude tam nejstarší! Nebo: radioamatér, který v ysílá i z nemocničního pokoje do celého světa a doma pracuje s internetem. Narozen 1920. Na druhé straně lidé plní zášti k sousedům i vlastním dětem, lidé, kteří se hádají i se spolupacienty na nemocničním pokoji. Lidé, kteří nemají kam jít a za nimiž nikdo nepřijde. Ti, kteří vědí, že všechno bylo dříve lepší, a neustále kritizují vše současné. Někteří z nich možná zestárli už ve čtyřiceti. Moudrost – vzácný dar, samota – těžký úděl. Říkáme, že nemáme na staré lidi čas. Na naše blízké ani na naše oldskauty. Na jejich starosti, obav y. Jejich nemoci a problémy nás zatím nezajímají. Když člověk odejde z tohoto světa, oči mu náhle v yhasnou, změní se. Kdo byl svědkem, pamatuje si. Každý k moři dopluje, někdo dříve a někdo později. Ale zatím snad máme čas naslouchat příběhům starých lidí. Hledat v nich záblesky moudrosti i slyšet o událostech, které bychom nechtěli prožít. A žádný z těch životních příběhů není úplně obyčejný. Mnoho očí je stále živ ých a vděčných i za maličkost: úsměv, pohlazení, pár povzbudiv ých slov. Bohouš

2

Albert Schweitzer (1875 – 1965) Před dvěma lety jsme se s přáteli instruktory roverského kursu Fons Slovensko zabývali hlouběji životem a dílem Alberta Schweitzera, stal se nám inspirací pro náš letní kurs. Hlouběji a hlouběji jsme se nořili do všech pramenů o jeho životě a díle, do jeho knih i do knih o něm, kterých je více než těch prvních. A čím nás tento nevšední varhaník, teolog, filosof a lékař zaujal? Cesta k cíli Musel to být muž neobyčejně cílevědomý, nezdolný i tvrdohlavý, jeden z mála těch, kteří své ideály přeměnili v čin. Vzdát se ve třiceti letech teplého místa univerzitního učitele a zajištěné kariéry a začít znovu úplně od začátku studovat medicínu. Odjet po studiu do Afriky, ačkoli by se i potom jistě nabízela kariéra dobře zajištěného evropského lékaře – a také by to byla činnost prospěšná – to je téměř neuvěřitelné a nepochopitelné. Úcta k životu Pak je tu Schweitzerova etika, kterou sám nazval úctou k životu a která se projevovala i v každodenních situacích v Lambaréné. Žila zde s lidmi velká spousta zvířat, většinou těch, která byla nalezena v džungli poraněná či jako opuštěná mlá4ata. V doktorově pracovně s ním žila sova, která vždycky seděla na trámu a poslouchala, jak Velký doktor hraje na piáno. Při procházkách nemocnicí za ním kráčel pelikán či antilopí mládě, byla tu spousta goril a šimpanzů. Popisy některých Schweitzerových spolupracovníků a návštěvníků připomínají spíše legendy ze života sv. Františka než reálný dnešní život – a přesto jsou to příběhy pravdivé. Odpovídal všem… A ještě jedna maličkost: Albert Schweitzer se stal již za svého života člověkem velmi známým, zejména poté, co obdržel Nobelovu cenu. Do Lambaréné přijížděly návštěvy z celého světa – novináři, fotografové, lékaři i další lidé. Velkému bílému doktorovi také přicházelo čím dál více korespondence. Od přátel, od neznámých lidí, od dětí. A on dokázal neuvěřitelné: na každý dopis alespoň krátce odpověděl, v pokročilém věku je alespoň podepsal a dopsal vždy pár vlastních slov. Kolik i dnes má každý z nás ne-

Foto: Erica Anderson

3

vyřízených e-mailů či dopisů! Tato vlastnost byla jednou z těch, které mě u Schweitzera zaujaly nejvíc – ostatně jistě i tomuto blahodárnému zvyku vděčil za svoji obrovskou popularitu. Nejen kladný hrdina Albert Schweitzer byl také jen člověk, i když výjimečný. A měl také spoustu lidských slabostí, ačkoli některé životopisné knížky se je snaží zamlčet. Byl to muž autoritativní a cholerik, a i když většinou býval velmi laskavý, míval někdy prudké záchvaty hněvu, pokud něco v nemocnici nefungovalo podle jeho představ – to byla odvrácená stránka jeho cílevědomosti a nezdolnosti. Na konci života již byl, jako každý starý člověk, hodně konzervativní

Albert Schweitzer kolem roku 1910 Vědy a umění

Narodil se v Alsasku v rodině evangelického faráře a stejně dobře mluvil a psal německy i francouzsky. Již jako chlapec se naučil hře na varhany a později se stal varhanním virtuózem, zvláště miloval skladby J. S. Bacha, o jehož životě a díle napsal rozsáhlou monografii. Velmi jej trápilo, že v Evropě nešetrnými přestavbami nebo náhradou za nové moderní nástroje mizí vynikající staré varhany, a velké úsilí věnoval jejich záchraně, objížděl staré katedrály a trpělivě poukazoval na neopakovatelný zvuk starých nástrojů. Později dokonce sepsal knihu o stavbě varhan, do detailu znal všechny jejich mechanismy. Nevěnoval se však pouze hudbě, vystudoval teologii a filosofii na štrasburské univerzitě, kde také nastoupil jako pedagog a v roce 1902 se stal docentem teologie. Lékař v Africe To vše by však dnes, po stu letech, bylo známo jen odborníkům. Celý svět Alberta Schweitzera zná především kvůli něčemu jinému. Již jako 21letý se rozhodl, že štěstí, kterého se mu dostalo v dětství a mládí, nesmí přijímat jako něco samozřejmého, ale že se za ně musí nějak odvděčit. Do svých třiceti let se bude věnovat vědě a umění, poté zasvětí svůj život bezprostřední službě lidem. A tou službou bylo vybudování nemocnice pro nemajetné domorodce v rovníkové Africe. Vybral si oblast dnešního Gabunu, vesnici Lambaréné na břehu řeky Ogoué. Zde s pomocí své ženy vybudoval

4

a nebyl schopen přijmout některé vymoženosti moderní medicíny. Byl za to často kritizován a někdy mu dokonce bylo vytýkáno, že celé své dílo v Lambaréné koná jen a jen pro svoji větší slávu. Je pravda, že Albert Schweitzer své popularity ve světě opravdu mistrně využíval, ale vždy pouze ve prospěch své nemocnice, sám žil velmi skromně až asketicky. Když si uvědomíme africkou realitu v roce 1913, kdy manželé Schweitzerovi začínali budovat svoji první nemocnici v pralese, sotva uvedenému nařčení uvěříme… Bohouš

Dopis Marceli Bodinovi, katolický skautský oddíl „Albert Schweitzer“, Marseille Lambarene 2. 6. 1959 Milý Marceli Bodine, udělal jsi dobře, žes mi napsal. Děkuji za důvěru, kterou mi projevuješ. Rád dávám svolení skautskému oddílu, do kterého patříš, aby nesl moje jméno. Nevol si jako ideál udělat z Tvého života něco velkého! Zvol si ideál udělat něco dobrého a opravdového! Uchovej si jednoduchost. Měj vždy na paměti, abys chtěl činit to, co odpovídá duchu dítěte Božího, pak zůstaneš v hluboké a věčné pravdě a splníš, co od Tebe život očekává. Ze srdce Tvůj věrný Albert Schweitzer (Překlad: Zuzana Sýkorová)

pralesní nemocnici, ve které začal naplňovat své záměry. Překážek bylo více než dost, od nehostinného horkého podnebí či termitů až po nedostatek peněz a nepřízeň úřadů. Po první světové válce, během níž byl jakožto německý občan uvězněn, začínal opět znovu z ničeho, ale nevzdal se. Na činnost nemocnice si Schweitzer vydělával tak, že vždy po několika letech uspořádal koncertní turné po Evropě, při němž hrál na varhany a přednášel o své nemocnici. Postupně se scházely dary, přibývali podobně naladění dobrovolní spolupracovníci. Ani v Africe Schweitzer nezapomínal na svoji milovanou hudbu, mohl preludovat a cvičit na speciální piano s varhanním pedálem, pobité pozinkovaným plechem, aby odolalo tropickému vedru a vlhku. A rovněž neúnavně po nocích za svitu petrolejky psal dál své filosofické a teologické články a knihy. Humanista Jednou z jeho ústředních a později nejznámějších myšlenek se stala „úcta k životu“ – termín, který sám vymyslel a označil jím své přesvědčení, že nejen člověk, ale vůbec všechny živé bytosti si zaslouží úctu, lásku a soucit a respektování svých životních potřeb. Jistě by se v minulosti lidstva našlo více myslitelů, kteří takový vztah člověka ke všemu živému prosazovali, ale Albert Schweitzer byl výjimečný právě těsným sepětím svých idejí a činů. V roce 1954 obdržel Nobelovu cenu za mír a v posledních letech svého života se výrazně zapojil do hnutí proti jaderné válce.

5

O věčném mládí a zralosti Jako věrný rádce provázelo mne na mé pouti přesvědčení, že máme v životě bojovat, abychom zůstali tak smýšlejícími a cítícími, jako jsme byli v mládí. Bránil jsem se instinktivně, abych se nestal tím, co se obvykle nazývá „zralým člověkem“. Výraz „zralý“, použit o člověku, byl mi a je mi dosud čímsi nevlídným, pochmurným. Slyším při něm spoluznít jako disonance slova zchudnutí, zakrnění a otupení. Co se nám obyčejně jeví jako zra lost, je rezignovaná rozumnost. Dospíváme k ní po příkladu jiných tím, že obětujeme myšlenky a přesvědčení, zamlada nám drahá, jedno po druhém. Byl přesvědčen, že pravda zvítězí; nyní už přesvědčen není. Důvěřoval lidem; již nedůvěřuje. Věřil v dobro; již nevěří. Horlil pro spravedlnost; již nehorlí. Spoléhal na moc dobrotivosti a míFoto: Erica Anderson

Adolf Kašpar: Kresba staré ženy

rumilovnosti; již nespoléhá. Dovedl se nadchnout; již nedovede. Aby snáze proplul úskalími a bouřemi života, ulehčil své lo4ce. Vyházel pres palubu hodnoty, které pokládal za postradatelné. Ale byla to nezbytná potrava, nezbytná vláha, jichž se zbavil. Pluje te4 sice snáze, ale jako skomírající člověk. Poznání života, které máme my, dorostlí, sdělovat mladším, nezní tedy: „Skutečnost již s vašimi ideály zatočí!“ nýbrž: „Zapus:te kořeny ve svých ideálech, aby vám je žití nemohlo vzít!“ Kdyby lidé zůstávali tím, čím jsou ve čtrnácti letech, jak zcela jiný by byl svět! Albert Schweitzer, cit. podle R. Kalfuse

6

Babičky Co se vám vybaví, když se řekne: „starý člověk“? Je to rodič, prarodič, člověk s bílými vlasy a hůlkou, nerudný důchodce čekající před supermarketem čtvrt hodiny před otevřením, babička pletoucí v proutěném křesle, roztržitý, sic obdivovaný vysokoškolský profesor, bezdomovec…? Staří lidé, dnes více než dřív vzdálení nám mladým, jsou jako my různí – dobří, špatní, zajímaví i všední. Žijí také v našem světě, jsou jen někdy (ne často svou vinou) odstrčeni někam do zadní chodby našeho zájmu. Letos v létě jsem měla možnost s nimi tři týdny strávit. Měla jsem už sice zkušenost z dvouletého dobrovolničení v hospicu v Rajhradě – tam jsem ale byla vždycky jen ta zvenku příchozí. Na pár hodin vplout do života odcházejících, posedět, podržet za ruku, popovídat, zavézt ven na kolečkovém křesle. Letní brigáda byla jiná, čekaly mě dvanáctihodinové směny v Domově sv. Karla Boromejského v Praze. Na oddělení jsem se potkala s normálními sestřičkami, s boromejkami, pracujícími vězenkyněmi přidružené ženské věznice a také samozřejmě asi s třiceti babičkami. První dny to byl jednoduše šok. Při vší snaze jsem na filozofické fakultě nenabyla příliš vědomostí o tom, jak krmit, přebalovat, mýt, ukládat a zase zvedat staré a nemocné. Občas jsem tedy asi (určitě) vypadala jako „hromdopolice“. Musela jsem nosit bílý obleček, říkaly mi sestřičko, a tak jsem se nemohla na svou nešikovnost na potkání vymlouvat. Postupně jsem si zvykla na denní rytmus, ve kterém se musely činnosti pravidelně a přesně střídat – tj. snídaně, mytí, přestýlání lůžek, odvoz špinavého prádla, rozdání oběda, uložení na polední siestu, svačina, večeře a uložení na noc. Mnohdy jsem se cítila jako ubitá, třeba když už ráno na pokojích teplota šplhala ke 30 °C, nebo večer po směně, to už mi „nožky jen drnkaly“. Začala jsem se ale i rozkoukávat mezi tvářemi. Ráda jsem chodila na pokoj „k profesorkám“. Paní Válková (angličtinářka) byla sice kantorsky přísná, ale mohly jsme si vykládat o cestování a psaní diplomky, p. Hladká (němčinářka) mi pomohla s překladem, na který jsem nestačila. Sluníčko oddělení byla paní Klementinka od Uherského Hradiště, devadesátisedmiletá strařenka v kroji podivující se, že takovéto ustrojení už mladí nenosí. Paní Nuslová mi v nemocniční kapli vyprávěla o svém útěku ze svatební noci a jistojistě mi chtěla sehnat ženicha, paní Slepičková, bývalá učitelka hudby, majíc nyní už jen zbytky sluchu, působila často ztraceně, když si ale sedla ke klavíru, na ledacos si ještě vzpomněla. Paní Řehulkové jsem se pro její otevřenost ze začátku trochu bála: „No tak, jen se nebojte, setřičko, řekněte na rovinu, že mám sračku…”, postupně jsem se ale otrkala a loučívaly jsme se zvoláním Čau! Paní Oldříšková – generál oddělení, vetchá paní Sádková, paní Blechová – trvající stále na tom, že je čtryřicátnice, i přes velkou oslavu její osmdesátky a spousta dalších dam, babiček a stařenek. Přede všemi smekám v úctě, s jakou bojují se svým stářím, nemocemi a někdy i osamělostí. Bylo mi až smutno, když jsem se s nimi loučila. Mám ale ujištění p. ředitelky Domova – sestry Konsoláty, že až si budu chtít odpočinout ☺, můžu se vrátit. Na3a

7

Muž s tropickou přilbou Už si asi nevzpomenu, od koho jsem měl „ruskou knížku“ půjčenou tehdy o prázdninách roku 2000. Přistupoval jsem k ní s nedůvěrou: pestrý papírový přebal, sovětský autor a název Světlo v pralese. Hm, to asi nebude ta pravá věc, z níž se něco dozvím o Albertu Schweitzerovi… Hledali jsme v té době nějakou inspirativní osobnost pro plánovaný roverský kurs. Mohl by to snad být tenhle muž s bujným knírem, oblečený v bílé košili, s černým motýlkem a s tropickou přílbou? Čtení však začalo docela dobře. Velká písmenka (pro čtenáře od 12 let!), spousta fotografií (ovšem strašlivě nekvalitních), živý vypravěčský styl, přímé řeči. Četl jsem o Schweitzerově š:astném dětství na faře v Günsbachu i o příhodách, které citlivou duši malého Alberta upozorňovaly na fakt, že ne všichni mají takové š:astné dětství jako on sám. Četl jsem o opovrhovaném židu Mojšem, o soše černého otroka v Colmaru. O tom, jak se ze vznětlivého chlapce, který nechtěl cvičit na piano, stal přední světový varhaník. O začátcích Velkého doktora – Ogangy – v Lambaréné. O tom, proč jezdil na své přednášky a koncerty třetí třídou vlakem. Netrvalo to ani dva dny a byl jsem knížkou nadšen. To je přesně to, co potřebujeme! Nedůvěra byla pryč, přes pár dobově podmíněných prokomunistických pasáží jsem se rychle s úsměvem přenesl. Psal jsem ostatním členům našeho přípravného týmu e-maily, že si mají tuhle knížku půjčit nebo koupit. Líbila se jim, stala se z ní jakási naše povinná četba. A pak jsme začali shánět další a další materiály o Áes (psáno AS), jak jsme si našeho nového hrdinu s mnohosouhláskovým jménem překřtili. Dařilo se to neuvěřitelně: při první návštěvě antikvariátu jsem koupil nejen „ruskou knížku“ za 30 Kč, ale i knihu od Petra Bárty o české studentské expedici do Lambaréné v roce 1968. Další spoustu knih měli v knihovně. Nejaktivnějším schweitzerologem v našem týmu se stal Balú, který tou dobou učil na univerzitě v Iowě a sehnal v USA spoustu skvělých materiálů: fotografickou knížku o AS z tamní univerzitní knihovny. Nahrávky, na nichž hraje AS na varhany. Dokumentární film od Eriky Andersonové. Náš rodinný přítel Jenda Slavotínek zase v době, kdy pracoval v rozhlase jako redaktor, vytvořil pásmo o AS. Nahrál mi je na kazetu a na pásce byl přímo Schweitzerův hlas, jak pronáší poselství k lidstvu! Byly to pro nás krásné objevy – až jsme jednoho dne museli přibrzdit, jelikož by nám nezbyl čas na přípravu vlastního kursu… Ale ještě se musím zmínit o vrcholu, jehož jsem se bohužel nemohl zúčastnit: jedna skupinka instruktorů si udělala výlet do Alsaska, rodného kraje AS. Navští-

8

vili jeho rodný dům i muzeum, byli v místech Schweitzerova mládí. Až tak daleko se dá dojít od přečtení jedné knížky, má-li člověk dost nadšení! A ještě přidám malou komentovanou a zcela subjektivní bibliografii – pustíte se do čtení? Literatura o Albertu Schweitzerovi 1. Willy Petrickij: Světlo v pralese, Albatros, Praha, 1985 a 1990 – i přes tendenčnost v některých pasážích (jak AS jásal, když se dozvěděl o Velké říjnové revoluci, a byl smutný, když zemřel V. I. Lenin; naopak pochopitelně ani slovo o Schweitzerově hluboké víře v Boha) stručně a živě podaný životopis. Běžně v antikvariátech kolem 20 až 40 Kč (vyšlo ve dvou vydáních po 20 000 výtiscích!). Autor napsal jako student v roce 1962 Schweitzerovi a on mu odepsal dvoustránkovým dopisem – a tak později vznikla tato knížka… 2. Albert Schweitzer: Lidé v pralese – mnoho českých vydání, běžně k dostání v antikvariátech. Zápisky z pobytu v Lambaréné, které autor posílal přátelům do Evropy. Občas poněkud naturalistické popisy a příliš lékařských termínů, ale stojí za přečtení! 3. Radim Kalfus: Velký doktor. Vzpomínky na AS a Lambaréné, Kruh, Hradec Králové, 1988. Výborný český sekundární pramen, spousta zajímavých historek, pěkné citáty, i jinde česky nedostupné. 4. Edgar Berman: Se Schweitzerem v Africe, Vyšehrad, Praha, 1999 – ještě je možná někde k dostání za cca 248 Kč. Velmi dobrá, místy poměrně kritická k AS, ale celkově obdivná, chvílemi trochu „americky nevěrohodná“ (jako by autor byl Schweitzerovým nejlepším přítelem…) Vzpomínky amerického chirurga, který v Lambaréné pracoval. 5. Eduard Wondrák: Albert Schweitzer a Lambaréné, Globe, Praha, 1995 – výrazně lepší je toto vydání než původní z 60. let z edice portréty, které je přirozeně poplatné době. Nejúplnější český životopis od olomouckého chirurga a schweitzerologa. 6. Josef Balcar: Člověk člověku bratrem, Praha, 1947. Prý dobrá knížka, vzkazuje Rómeo. 7. Albert Schweitzer – zastánce kritického myšlení a úcty k životu (výbor z děl AS), Vyšehrad, Praha, 1989. Dokázal jsem přečíst jen první část (Z mého dětství a mládí), která je velmi pěkná a místy až dojemná. Teologickými spisy jsem se moc prokousat nedokázal. 8. AS – Z mého života a díla, Vyšehrad, Praha, 1974 – také pěkná knížka, je na ní vidět, jak si sám AS dokázal dělat dnešními slovy public relations a propagovat své úsilí: píše o svém životě, rozhodnutí k cestě do Afriky, svých dílech… 9. Petr Lotar – O smyslu života – rozhovor v pěti, Praha, 1992 – fiktivní rozhovor s AS, moc pěkné k objasnění hlavních myšlenek AS. 10. Nečíst knihy od Göttinga a Freyera – velmi tendenční komunistické, nic moc nového… 11. Z jiného soudku. Pěkné jsou knihy o čs. studentské expedici Lambaréné z roku 1968 (jedním z účastníků byl Josef Vavroušek, pozdější ministr životního prostředí). Výborná kniha: Petr Bárta – Dobrý den, Afriko! Expedice Lambaréné, Středočeské nakladatelství, Praha, 1971 a knížka: Petr Bartůněk – Za džunglí je Lambaréné, Magnet, Praha, 1970. Nezbývá než smeknout před tehdejším odvážným projektem, inspirace pro rovery jako hrom! Bohouš

9

Orlovy – kolébka českého skautingu V krajině blízké srdci i světu „Vítej u hlavní brány Labyrintu Světa, světa, který je tak neuvěřitelný i obyčejný zároveň. Vítej do světa plného světla i tmy, horka i chladu, odpočinku i vyčerpání, překážek i mostů. Vítej do světa, kde slyšíš tlukot svého srdce i dech přátel, kde se můžeš projít Labyrintem i Rájem.“ Tento motiv z Komenského známé knihy ve mně vyvolává příjemné mrazení v zádech a s ním vzpomínky provoněné jarem, slunné létem nebo zlatavé podzimem. Právě takové vzpomínání je v plískanicové zimě nejmilejší. Byl parný srpen v roce 1997 a my se po prvním společném dnu probouzeli do bledě modrého rána. Nedaleko mezi stromy němě, a přece vemlouvavě stála kamenná deska s lilií. Kolem ní začal předešlého večera jeden roverský kurz, který mi, mimo ostatní, odhalil místní krajinu. Pomníček Jiřího Wolkera je první vzpomínkou na ni – na orlovské lesy. Právě v nich totiž mladý Jiří Wolker v letech 1916 a 1917 tábořil s profesorem A. B. Svojsíkem. Své vzpomínky vepsal do svých táborových deníků. „Co je tedy účelem skautingu? Řekl bych: býti mladým. Býti mladým tak, jako nebe a země. Státi se prostým jako vše, co ji miluje. Míti vždycky v sobě dítě s čistýma očima, které by hrálo si v nás i v mužích i v starcích, ke kterému bychom vždy utekli se v úzkostných chvilkách, abychom se uklidnili jasem jeho očí.“ (WOLKER, Jiří: Těm, kterým patřím. Praha: TDC, 1997, s. 96.) Orlovská hájovna byla pro mě velkým překvapením i při mé druhé návštěvě. Těšila jsem se na klidné místo s ledovým rybníčkem poblíže světlé hájovny, s chladivou jídelnou a vonící loukou přes cestu. U rybníčku mě fascinovaly zbytky rekonstruované Svojsíkovy chaloupky, kterou si zde vystavěl s Dolfíčkem Stránským a před níž společně překládali slovutný Scouting for Boys. Vůdcovský kurz byl ale jiný: ohromné hemžení spousty lidí, počítače a diktafony. Právě z tohoto místa jsem poprvé telefonovala z mobilního telefonu… Ale i přes to všechno tu skautský duch tohoto nádherného místa zůstal. Vzpomínám na povídání o myšlenkových základech v místní krbovně, na dlouhatánskou hru s překvapujícími závěry. Na maturitní večírek na oslavu složených vůdcovských zkoušek. Vzpomínám na návštěvu Lipnice nad Sázavou, kde na jejím okraji v parku stojí ještě jeden pamětní kámen. Je tu na památku junákům z roku 1912, kteří tudy táhli své vybavení na první skautský tábor v Čechách. „O prázdninách 1912 po prvé br. Svojsík tábořil s oddílem hochů pod hradem Lipnicí. … 13 účastníků táhlo po 4 dny 3q těžkou dvoukolovou káru naloženou táborovou výbavou přes 100 km na tábořiště. Když začali stavět tábor, přiběhla k panu nadlesnímu jedna bába z okolí, celá udýchaná: ‚Pane lesní, na potoce maj cikány. Napočítala jsem jich tam 16 bez ženskejch. Jakživa jsem takovou partaj neviděla pohromadě.‘… Postavili na mýtině zvonový stan a do půlkruhu několik jehlanů a dvojáků z rakouských pláten přímo na zem, bez podsad, jež jsou vynálezem o rok pozdějším.“ (SKAUTING. 1996, řoč. 34., zvláštní číslo, s. 14.)

10

Jarní Orlovy mám zarámované zimomřivým sluníčkem a praskajícími kamny ve velké místnosti. Jeden můj dobrý přítel tu zevrubně a náruživě vykládal Platónovo podobenství o jeskyni a my ostatní s úžasem naslouchali. Výlet na lipnický hrad, návštěva Haškova muzea a hledání jeho hrobu na místním hřbitově, kde jsme objevili i místo odpočinku Dolfíčka Stránského, jen zapadá do mé orlovské mozaiky. Když jsem se do těchto míst nedávno vrátila během malého podzimního vandru, vytanula mi při pohledu do plápolajícího ohýnku na mysl krátká úvaha A. B. Svojsíka: „Ulehl jsem do mechu a zahleděl se do korun mohutných smrků, ozářených světlem našeho prvního ohně. A v několika okamžicích bylo po starostech. Kmeny sbíhaly se v štíhlé gotické oblouky, větvě se proplétaly v smělých kružbách, nebyl to však již les, ale klenba obrovského gotického chrámu, vznešeného všech katedrál světa. … Té noci poprvé hledal jsem duši v stromových velikánech, snažil se rozuměti jejich mluvě a začal les milovati hlubokou láskou. Snad teprv od té chvíle byl jsem opravdu skautem.“ (SKAUTING, viz výš, s. 21.) A: si vzpomenu na kurs Fons, Gemini, lesní školu Ejhle nebo kratší či delší výlety do těchto míst, vždy vidím orlovskou hájovnu, cítím tu jistotu a pohodu vetknutou do její historie. Orlovská hájovna patří do mého skautského Labyrintu Světa i Ráje Srdce. A když jsem před šesti lety otevírala dopis, který byl příslibem účasti na kurzu na “mých” Orlovech, netušila jsem, že jej dlouhou dobu budu mít vyvěšený v pokoji a častokrát si číst Komenského motiv z úvodu. Vítejte tedy i vy na Orlovech, v kolébce českého skautingu. Je zde co objevovat a je si tu co zamilovat.

11

Orlovy prozaicky Auto nás vysadilo před Humpolcem; s pokáráním za stopování a každá s jablkem v ruce jsme vyrazily po žluté značce, směrem na východ. Ten večer jsme nocovaly u rybníka Plačkovského. Na jeho druhém břehu byla diskotéka a kromě ní k nám doléhal hukot dálnice. Druhý den jsme se na zřícenině hrádku Orlík potkaly se samostatnou jednotkou čítající stopařku s kytarou a v počtu tři plus hudební nástroj se vydaly k orlovské hájovně. Orlík patří mezi klasické gotické zříceniny, pravděpodobně se jedná o náhradu za vypuzenou komendu německých křižovníků z Humpolce. Z Orlíku je to k orlovské hájovně slabých 8 kilometrů po modré značce na sever. Pak to střihnout kilometr na západ a jste tam. Při dvouhodinovém bloudění smrkovými lesy jsem si vybavila veškeré Hoganovy závody, několik verzí vyčerpávající hry Targa Florio či mnou nenáviděnou Devadesát devítku. Ó, jak nemám ráda sáhnutí na své fyzické dno. Ale nakonec se nad námi všechny cestičky smilovaly a k podzimně vymalované orlovské chaloupce nás dovedly. Bylo tu radostně a zádumčivě zároveň jako vždy. Přes Wolkerův pomníček (žlutá a zelená značka), který je zcela snadné minout, je to co by kamenem dohodil (asi 4 kilometry) do Lipnice Hrad Lipnice nad Sázavou. Gotický hrad, památka na místní šlechtu Lichtenberků, se zavírá v 16 hodin, stejně tak muzeum v Haškově domě. Tak jsme si prohlídky těchto objektů schovaly na jindy. Zato místní hřbitůvek je otevřen stále a v jeho jižním rohu se nachází majestátní Haškův hrob. Vlevo od branky se krčí drobný náhrobek Dolfíčka Stránského. Na západ od Lipnice je ukryto několik tmavomodrých lomů s průzračnou vodou. U jednoho z nich stojí základna populární Prázdninové školy Lipnice. My se ale vydaly po žluté značce na sever k Sázavě a po jejím břehu do Světlé nad Sázavou. Bylo 28. září a zrovna se tu konala svatováclavská pou: ve znamení plyšových zvířátek, točeného marcipánu a hlasité hudby. Ta doléhala i k druhému pomníčku naší cesty u rybníka Sázavan. Po vzoru ABS a jeho junáků jsme tu v poklidu mimo ruch městečka odpočinuly a u nedaleké silnice se jaly mávat na přeplněná auta vracející se z poutě. Později jsme zjistily, že stopem to do Tábora trvá stejně daleko jako do Prahy. Sázka, která část naší trojice dorazí do cíle dřív, dopadla nerozhodně. Orlovské lesy a jejich okolí jsou malebné, dobrodužné, zádumčivé, tajemné a přátelské zároveň, jsou natolik poetické, že žádná jejich návštěva nemůže být stroze prozaická. Pokud zde nechcete příliš bloudit a zároveň máte zájem držet se turistických značek, doporučuji novější vydání mapy KČT č. 46 Havlíčkobrodsko než z roku 1997. Evelina.ta

12

Bärlin – echt jut! Také občas někam vyrazíte? A zajímají Vás i města? Velká města? A dokonce i ta na Západě? Pak bych si byl skoro jist, že už jste byli v Londýně. A v Paříži. A v Římě. A skoro jistě ve Vídni a Amsterdamu. Ale divil bych se, kdybyste měli za sebou návštěvu Berlína. Myslím ovšem delší než pár hodin. Protože za pár hodin můžete snad zjistit, že Paříž je krásná a Vídeň krásná a uklizená. Na objevení těch stránek Berlína, které za objevování stojí, ovšem hodiny nestačí. Tak si vyšetřete aspoň pár dnů a vyrazte. Na následujících stránkách vás nečeká návod na odhalení krás tohohle města ve třech dnech, takového průvodce si kupte za pár euro na bulváru „Unter den Linden“. Ale ani příručka pro použití Berlína pro pankáče a squattery. Budeme se držet někde mezi. A mimochodem, je asi nasnadě, že člověk, který si Berlín zamiloval, těžko může být objektivní. To jen aby bylo jasno. Fakta Na začátek patří suchá fakta, zde je máte. Berlín je hlavním městem Spolkové republiky Německo, jednou z jejích 16 spolkových zemí, a bydlí tu okolo tří a půl miliónu lidí. Čili je na naše poměry obstojně velký. Sídlí tu prezident, vláda, parlament, ministerstva i hlavní kancelář ADFC (cyklistická asociace). A na Wilhelmstrasse, vedoucí od Braniborské brány k jihu, najdete dokonce i české velvyslanectví. Východ – Západ To, co dělá Berlín unikátním, je jeho historie, a: už dávná či nedávná. Ta nedávná jej rozdělila na východní a západní. Od postavení berlínské zdi v roce 1961 žili po skoro třicet let Berlíňané na jejích obou stranách ve vzájemné izolaci. Ze4 v roce 1989 padla a o necelý rok později bylo Německo znovu sjednoceno. Ale rozdíly mezi Východem a Západem najdete v Berlíně i dnes, stačí se kolem sebe pozorně dívat. Naprostá většina Ausländers neboli cizinců žije v západní části Berlína, který díky tomu vypadá zajímavěji než monotónně bledá východní polovina. Ale postupně se to konečně mění. Staví se na východě i na západě, v tom rozdílu není. Až se za pár let Berlín zbaví přezdívky „největší staveniště světa“, kterou se po léta zaslouženě pyšní, bude to snad nuda. Mnohé ulice te4 totiž po půl roce těžko poznáte.

13

Lidé, čtvrti, centra Starší historie Berlína je zodpovědná za to, že Berlíňany se tu cítí jenom přistěhovalci. Němečtí i ti z ciziny. Zatímco lidé, kteří se zde narodili, Berlíňany nejsou. Ti jsou bu4 z Prenzlauer Bergu, Kreuzbergu nebo třeba Köpenicku. Berlín se totiž původně skládá z jednotlivých vesnic, které byly postupně pospojovány, a díky tomu si jednotlivé čtvrti zachovaly velkou míru nezávislosti a lokální patriotismus je tu opravdu silný.

Následkem toho, že byl Berlín po léta neprodyšně rozdělený, a i díky ohromnému parku ve svém středu nemá Berlín centrum jedno, ale hned dvě. Jedno poblíž nechvalně proslavené stanice ZOO a druhé kolem televizní věže na Alexanderplatzu. Mimochodem, za těch pár euro, které byste dali za vstupné na věž, si kupte kebab a výhled na město si raději vychutnejte ze skleněné kupole Reichstagu, což je „gratis“ a navíc úžasné. Zvláště v noci. Až budu jednou pisálkem průvodců, nadělím tomuhle výhledu čtyři hvězdičky. Přinejmenším. Cyklisté A čím vás Berlín zaručeně překvapí, je počet cyklistů v ulicích. Cyklisté jsou všude a díky absenci jakéhokoli respektu k dopravním předpisům podstatnou měrou dovytváří tamní dopravní klima. Když s kolem zastavíte na červenou, budete stát skoro jistě sami. Ale tohle město, kde denně usedá na kolo asi 300 000 lidí, čili desetina

14

obyvatelstva, je zkrátka cyklistický ráj. Jinak se tu jezdí na skútrech, auty a samozřejmě MHD, tedy vlastně BVG. Její autobusy, tramvaje, S a U-bahny křižují Berlínem po povrchu i pod zemí, a to opravdu efektivně a všude. Jestli jste četli Rudišovo Nebe pod Berlínem, víte aspoň z části, o čem mluvím. A tímhle oslím můstkem se dostáváme ke spojení Berlín a kultura. Muzea a festivaly Muzeí je tu opravdu požehnaně, ale pokud nemáte příliš času, nepřeháněl bych to s exponáty a snažil bych se poznávat město a lidi. Vězte ovšem, že Židovské muzeum stojí za to, moderní umění v muzeu Hamburger Bahnhof vás ohromí a pokud jste se při biflování letopočtů zapomněli zamyslet nad tím, do čeho že to vlastně ten Chamurapi kdysi zapisoval zákony, tak vás ten kamenný kvádr v muzeu Pergamon asi trochu překvapí. Co se hudby a nejrůznějších performancí týká, pouličních festivalů tu během roku proběhne nesčetné množství. Jakmile skončí festival indonéské kultury, začíná týden francouzské hudby a zároveň se představuje spolková země Mecklenburg – Vorpommern. A při červnovém Festivalu kultur se ze střední Evropy nepozorovaně přesunete do Rio de Janeira. Město v pohybu V Berlíně je zkrátka stále co objevovat. Kolemjdoucí vám kdykoli rádi poradí, když právě ztratíte přehled o tom, kde právě stojíte. Doufejte ale, že na vás nevybalí berlinisch, což je dialekt, na který nás učebnice „Der, Die, Das“ nepřipravily. Z ch je najednou k a g se promění v j. A to je ještě to nejmenší, tak se snad radši ani nesnažte a pokuste se převést hovor na hochdeutsch. Jak jsem předpokládal, na tradiční pamětihodnosti už se nedostane. Žádná škoda, objevte si sami, co vás zajímá. Vězte jen, že Berlín opravdu není klasicky krásné město. Ale zato je to město v pohybu, což se o mnohých západních metropolích říci nedá. Od mrakodrapů na Potsdammer Platzu, přes nesčetné kluby a hospůdky v Kastanienallee, až po sqatterskou Rigaer Strasse. Všude se denně něco děje. Jestli máte chu:, neváhejte. Bärlin vás určitě nezklame. text i foto: Permoník [email protected]

15

HELP! Zachraň a zvítězíš! „…v nejmenované zemi došlo k nouzovému přistání letadla, které převáželo materiál s kódovým názvem Beta 2. Poslední šifrovaná zpráva, která byla z letadla zachycena, nesrozumitelně hovořila o kótě 98. Prostor pravděpodobné havárie okamžitě obstoupila armáda, která má zájem existenci Beta 2 utajit. Každý významný vydavatel novin a provozovatel TV vysílá do oné země své nejlepší novinářské a zpravodajské týmy. Začal hon za senzací. Začal boj s časem – jen málokoho v tu chvíli zajímá, že na palubě letadla byli také lidé, kteří mohli přežít a potřebují pomoc…“ Do takto neobvyklé situace se statisticky vzato valná většina z nás nikdy nedostane. Ale proč si to alespoň nanečisto nezkusit? Velká polní hra HELP 98 vám to umožňuje… O víkendu 12. – 14. září 2003 se třetí ročník Helpu hrál na Vsetínsku. Bylo přihlášeno na 350 účastníků (35 skupin po 7 – 14 lidech), a to z různých dětských organizací, nejen z řad Junáka. Hru letos dokončilo 200 hráčů. Úkolem každé skupiny je nalézt ve vyznačeném prostoru vrak letadla, bojovat po cestě s vojáky i s ostatními skupinami, pokusit se z vraku odnosit a ošetřit co nejvíce zraněných a nejlépe také nějaký tajný materiál Beta 2. To vše vám ale znepříjemňuje potřeba platného víza, které si neustále musíte obnovovat na vzdálených velvyslanectvích. To: ve stručnosti. Obšírná pravidla Helpu se všemi podrobnostmi čítají několik hustě popsaných stránek. (K nahlédnutí na adrese http://sestka.skauti.cz/ help98.htm) HELP začíná za tmy, chvíli po půlnoci, a trvá nonstop 16 hodin za každého počasí. Jednotlivé týmy mohou použít jakýkoliv vlastní dopravní prostředek a spojovací techniku. Další specialitou je většinou kombinované složení týmů: koedukované a věkově namixované od skautů přes rovery až po oldskauty. Podtitul hry je více než výmluvný: „Zachraň a zvítězíš.“ Jasný protiklad k většině her o libretu „zabij a vyhraješ“ nech: funguje pro skauty jako dobrá reklama! U zrodu Helpu stáli v roce 1998 Kšan4ák (dnešní člen náčelnictva) a Vulkán. Myšlenka byla taková, že bychom ve spolupráci s armádou využili vojenský prostor Libavá. Jestliže by se tento typ hry ujal, mohli bychom jej v budoucnosti nabídnout i zahraničním skautům. Pokud je nám známo, nikde ve světě se něco takového nekoná, takže by čeští skauti mohli být originální nejen díky podsadám. Na Help v roce 1998 bylo ve

16

velmi krátké době přihlášeno přes 730 lidí! Bohužel se akce díky nedokonalé komunikaci s Armádou ČR nekonala. Lidé, kteří byli tehdy na postech, které umožňovaly rozhodnutí, se zachovali tak, jak se správný úředník od dob Rakouska-Uherska zachovat má. Nicméně jsme se v oddíle rozhodli, že by bylo škoda investovaný čas a nápady úplně zahodit, a o rok později jsme hru s použitím nápadů Kšan4áka i Vulkána uspořádali na regionální úrovni. Mnoho z nás četlo Stezku odvahy od Miloše Zapletala. Leckdo zatoužil po tom, aby zažil podobné dobrodružství jako hrdina knížky Ježek. Leckdo uvažoval, zda by něco takového vůbec zvládl. Help něco podobného nabízí k odzkoušení „nanečisto“. Staví každého z účastníků před volbu a rychlé rozhodnutí koho zachránit a koho ne. Nutí jej spolupracovat i jednat sólově, zvažovat míru rizika… Jinak se o tom čte nebo pěkně v teploučku dívá na televizi a jinak se to prožívá v by: simulované situaci na vlastní kůži. text i foto: Dazul Šestka, koedukovaný skautský oddíl z Kateřinic (středisko Vsetín) děkuje Skautské nadaci Jaroslava Foglara za finanční podporu při projektu HELP 98. Bez její pomoci by se tato akce nemohla uskutečnit. A jaké byly bezprostřední dojmy účastníků? Nevím, jak to bylo možné, ale když jsme velké mapy lepili, scházel nám centrální obdélník. Nevím, jestli jsme ho někde ztratili či zapomněli, nebo v průvodní obálce nebyl přiložen. Skaut je ale vždy připraven a taková maličkost ho přece nemůže rozhodit ☺. Už z loňska jsme váhali zda hrát hned od půlnoci či jít spát a začít až po rozednění. Loni jsme totiž málem skončili s autem v lesní strži, kde chyběl most. Špatná viditelnost navíc neumožňovala cokoli najít (i kdyby vrak byl 10 m od naší skupiny, neviděli bychom ho). Letos to bylo podobné, ale to jsme věděli a do nočního průzkumu šli jen abychom udělali dětem „dobrodružo“. Příště jim ale těžko vysvětlíme, proč tak neefektivně pátráme. Spolupráce mezi skupinami mi přišla adekvátní. Každý měl možnost zapírat, klamat či pomoci a poradit. A: s tím naložil kdo jak chtěl. Jen párkrát jsme byl zklamáni, že za svou dobrotu jsme přišli o víza (zastavili jsme vedle auta, které nám naznačovalo, že se chtějí na něco zeptat, a stahovalo okénko. Zastavil jsem vedle něj a taky stáhnul. Zatímco spolujezdec začínal mluvit, řidič k nám mrštil dvě šišky a rychle okénko zavřeli. Pak se jen domáhali vydání ukořistěných víz). Stále nám vrtá hlavou, jak to, že už podruhé vyhrála zcela dívčí skupina. Že by to bylo tím, že vojáci byli zejména muži?? ☺ Xanda

17

Jak to bylo – jak to je

(Rozhovory s oldskauty)

Jamboree – přátelství na celý život Rozhovor s Rostislavem Kratochvílem Kdy jsi začal skautovat? Zhruba asi v těch 12 až 13 letech. Byl jsem v oddíle Rázných Poveláků. (Povel – místní část Olomouce, pozn. red.) Měli jsme obrovské štěstí na vedoucího, jmenoval se Arnošt Klam a studoval v Hranicích lesnickou školu. Bydlel sám, musel si během prázdnin vždycky vydělávat peníze na brigádě, aby mohl studovat. Nám věnoval každé prázdniny jeden měsíc. Nejkrásnější byl tábor ve Vysokých Tatrách u obce Štôla pod Vyšnými Hágy. Klam byl totiž lyžař a taky horolezec a člen záchranného sboru v Tatrách, tehdy se to ještě nejmenovalo horská služba. Vzpomínám si, jak jsme šli na výlet. Dostali jsme se nad Sliezsky dom, tam jsme chvilku seděli a on se dověděl, že nahoře na svahu Gerlachu ztroskotali nějací polští horolezci a museli tam být přes noc. Šla pro ně záchranná výprava z té strany Gerlachu a on povídal: „Mládenci, nedá se nic dělat, vyndejte si svetry, pláštěnky, tady se posa4te, já musím

Rostislav Kratochvíl se narodil roku 1920 v Bohuňovicích u Olomouce. Vystudoval gymnázium (v kvartě propadl, ale v kvintě už byl zase třetí nejlepší ze třídy) a po něm abiturientský kurz při obchodní akademii, protože vysoké školy byly v té době zavřené. Ros:ův tatínek byl vrchním oficiálem ČSD. Na volné jízdenky mohl cestovat po celé Evropě. Cestování přešlo i na syna, který k němu měl díky znalosti šesti jazyků dobré dispozice. Začalo účastí na skautském jamboree v Holandsku v roce 1937… Bratr Ros:a působil v oddíle až do zákazu skautské činnosti v roce 1940. Roku 1942 odešel jako totálně nasazený do Vídně. Tam se seznámil se svou budoucí manželkou, vídeňskou Češkou a vedoucí Sokola ve Vídni 20. V roce 1947 si odkroutil už jako ženatý pět měsíců vojny a nastoupil do Milo závodů postupně jako účetní, dělník, vedoucí, tlumočník… Po válce, v roce 1968 ani 1989 už se oficiálně skautsky neorganizoval, ale cítí se být celoživotním skautem.

18

jít ty chlapce zachránit.“ Tak šel muldou nahoru a dostal se k nim dřív než ta záchranná výprava, stáhl je zpátky, my jsme jim mazali chleba paštikou a dovedli jsme je potom do Sliezského domu. On nás naučil mít rád lesy, hory, lidi. Později se stal vedoucím horské služby v Jeseníkách. Měli jste vlastní klubovnu? Napřed jsme se scházeli ve škole, protože syn pana ředitele Martínka byl taky u nás. Potom se Klamovi podařilo sehnat dřevěnou haciendu, kterou jsme si postavili na starém Povelu. Koncem třicátých let byl ale starý Povel obsazen Němci a oni nám tu chaloupku podpálili. A jak tenkrát vypadaly vaše první tábory? Spali jste v podsadách? Ano. Na prvním táboře v Mutkově jsme pěšky tahali odkrojky na podsady z pily, ale dřevo na kolmé kolíky jsme si brali z lesa. Kdosi to na nás řekl, majitelé na nás přišli. Ale ten pan ředitel Martínek a ještě jeden rodič byli členy olomouckého zastupitelstva, takže to potom vyžehlili… Skautoval jsi až do roku 1940. A dál? Jak jsi prožíval válku a poválečné období? Pomáhal jsem. Já to nechci říkat jako nějakou formulku nebo co, ale byl jsem skautským ideálům věrný po celý život. Takovou jsem poznal i svoji budoucí manželku: jak se chovala za bombardování, jak se chovala, když já jsem sháněl prostředky pro jednoho francouzského válečného zajatce, který se pokusil utéct. (Já jsem ho zásobil oblečením a jídlem a jemu se podařilo dostat domů. Pak mi z Bretaně napsal.) Ke konci války jsme ještě v manželčině bytě schovávali kolik týdnů manžela její kamarádky, který dezertoval z německé armády. Já jsem se tam tehdy často objevoval a taky mí bráši a kamarádi skauti, takže nebylo nikomu nápadné, že se tam objevují nějaké zásoby jídla, přestože ve vedlejším domě byla policejní stanice. Podařilo se mu dočkat se konce války. Po válce už jsem neskautoval. My jsme nic neměli, takže bylo potřeba soustředit síly na jiné věci. Postupně a pomaličku jsme se začali zařizovat a přicházely děti. Když člověk slyší všechny ty problémy, co dnes jsou, tak já jsem taky přemýšlel, co jsem měl s manželkou za problémy, a nic jsem nevymyslel. I jsem byl u komunistů, protože jsme tomu napřed věřili, ale zjistili jsme, že je to úplně… no humbuk. Hledali jsme v tom zlepšení sociálních záležitostí. Bylo to tak, že jsem v roce 1946 vstoupil do sociální demokracie, ale oni se pak s komunisty sloučili. V osmašedesátém jsem byl ze strany vyhozen. Jeden z hlavních důvodů byl, že jsem se na schůzi v Milo závodech zastal Jirky Pelikána, tehdejšího ředitele televize, proto-

19

že o něm vykládali lživé nesmysly, že měl doma obrázek Hitlera, takové blbosti… Byl to taky skaut, z pátého oddílu Ostrých hochů. To mě tehdy sesadili i z místa v závodech a už jsem nesměl dělat tlumočníka v Čedoku. Kolik jazyků vlastně ovládáš? Můžu to trochu opentlit? Mě se nedávno ptala pravnučka: „Dědečku, a jaké vlastně umíš řeči?“ Tak jsem říkal: „Andrejko, podívej se, já ti to vysvětlím přesně: mám státnicu z němčiny a z angličtiny, maturitní zkoušku mám z francouzštiny, ruštiny a z latiny, pak mám jeden roční kurz italštiny, jeden roční kurz španělštiny a umím tři písničky po polsky, jednu písničku po ma4arsky, ale to nevím, co zpívám, a kus písničky ještě srbochorvatsky o Splitu: Daleko je dizel mora, daleko je moj Split…(zpívá) Přitom nepočítám jako cizí řeč slovenštinu, protože já su zvyklej dodržovat slovo, které jsem dal, a ve valašských horách jsem na skautským táboře slíbil milovati vlast svou Republiku Československou Lord BP na jamboree, jak ho zachytil Ros:a a sloužit jí věrně v každé době, pak jsem to znovu přísahal jako voják a já jsem se ještě nerozdělil. Stejně tak nepokládám jako cizí řeč „rakouštinu“, protože i tu jsem se nakonec dobře naučil. Dokonce tak, že když jsem byl v 95. roku v Tyrolích s turistama, tak tam z toho místní byli vyvalení, že umím jejich písničky!“ Vzpomeneš si na nějaký zážitek z holandského jamboree? Byl tam tehdy s vámi Svojsík? No jistě. Mohu říct, že jsme vedle sebe dokonce čůrali na záchodě! (směje se) Z Olomouce jsme se jamboree účastnili dva. Já a můj spolubydlící ve stanu a dodnes velký přítel Vladimír Nechyba. Ve vedlejším kempu byli Angličané a s nimi jsme přicházeli nejvíc do styku. Taková perlička: puding, to byla u nás dost neznámá věc, to se tu do války nepoužívalo. Ale tam jsme fasovali materiál, ze kterého jsme vařili. Te4 jsme dostali něco na puding a furt jsme nevěděli, co s tím máme dělat, až se nám podařilo udělat z toho takovou limonádu. Zrovna přišli kluci od sousedů a povídali: „Co to je? To je nějaká česká specialita?“ „Jaktože to neznáte, vždy: to je puding!“ Tak se tomu smáli. S jedním tím Angličanem z Liverpoolu jsme si začali psát. On se naučil česky a pořád mě zval

20

do Anglie. Já napřed z finančních důvodů nechtěl, pak to nešlo, ale jak jsem skončil po pětačtyřiceti letech v Milu, tak jsem ještě sedm roků dělal jako živnost tlumočníka a překladatele. Jezdil jsem na různé podnikové veletrhy do zahraničí, takže nakonec jsem se v roce 1995 rozhodl, že přece i to jeho pozvání přijmu. Po 58 letech. Jel jsem do Londýna, oni si mě vyzvedli a byl jsem u nich týden na jižním pobřeží. Z hlediska skautského bylo nejpěknější to, že jsme jeli lodí na ostrov, kde lord BP pořádal první skautský tábor, který vůbec byl. Dokázal bys pojmenovat rozdíl mezi současným skautingem a skautingem, jak si ho pamatuješ ty? To bych nedovedl říct, nejsem te4 s mladými v takovém styku. Netroufal bych si hodnotit celé generace… ptali se Bohouš a Lenka foto: archív Rosti Kratochvíla

Bratr Kratochvíl si psal na jamboree v Holandsku deník a o jamboree se také anglicky proslovil po válce na schůzce Britsko-československé společnosti, těsně před jejím zrušením. Zde je kousek našeho volného překladu: Na celém jamboree pro nás nebylo lepších přátel nad naše sousedy z Liverpoolu. Velmi jsem litoval, že umím anglicky tak mizerně. Ztratil jsem docela dost času nedorozuměním a o některých věcech jsem vůbec mluvit nedovedl. Skoro každý večer jsem si ve svém stanu osvětleném svíčkou psal do deníku na kolenou stejné zakončení: Kéž bych se naučil anglicky tak dobře, abych mohl příští rok jet do Anglie! Myslím, že mezi námi bylo tehdy velice málo těch, kdo by cítili pomalu přicházející válku. Zkuste vysvětlit mladým lidem něco o válce a nenávisti, když vyrostli v míru a viděli tolik dobré vůle rozličných národů tady na jamboree! Můžete mi věřit, že nás mnohem více zajímalo navazování známostí s cizími zeměmi, které měly pro muže našeho věku magické kouzlo, dále ovoce, čokoláda a krásné holandské dívky! S Angličany jsme strávili nádherné chvíle. Byli jsme pozváni do Anglie a oni zase dostali naše adresy za účelem návštěvy Československa. Ale čas naše plány zkřížil… Subcamp, ve kterém Ros:a na jamboree bydlel

21

Svatoplukovy Pruty aneb vzpomínky na roverský kurs trochu jinak Co nám uvízlo v paměti? • Z prvního dne záhadný mnich, který nás uvítal a pozval na zvláštní hostinu: Nikdo si nemohl vzít sám, každý musel být nakrmen. • Naše návštěva u knížete Svatopluka a osvětlení příběhu jeho tří dětí. • Bílé stráně nad Litoměřicemi při cestě na Mentaurov – na místo našeho pobytu. • Přednášky z různých oblastí roverského zájmu. • Čajovna a zvláštní hra s balónky. • Mravenci – opravdové pozorování toho, co se děje v „obyčejném“ mraveništi. • Návštěva Plešivce (kamenné pole) a vrchu Hradiště, především rozjímání o samotě na těchto místech. • Veselí kuchaři a společné večeře, dobré jídlo. • Natáčení rozhlasové reklamy na kurs Svatoplukovy pruty. • Povídání s Petrem – knězem. • Oslava Svatoplukových narozenin: scénky, písně, tanečnice a šašci. • Brigáda v Terezíně v pevnostním systému, značení turistické trasy. • Lanové lávky. • Meditace na Ravelovo Bolero. • Společné hry celého kursu. Všechny tři byly nezapomenutelné. • Večery u vodopádů, kytary a písničky a povídání. • Pes Šimon, bez něhož by to snad nebylo ono. • Pavučina, na které jsme si vyměňovali srdce potěšující zprávičky. Toto jsou střípky, které nám utkvěly v paměti a asi dlouho se odsud nedostanou. To všechno a mnohé navíc se nám vybaví, když si vzpomeneme na Svatoplukovy pruty 2003. Vzpomínky patří i spoustě moc fajn lidem: účastníkům, instruktorům, kuchařům, fotografům. To všechno představuje spoustu chuti a nápadů do další činnosti, nejen u roverů. To vše má v sobě vůni léta, prázdnin a nových pevných přátelství i lásky. Navíc tu existuje vědomí, že ,,pru:áků“ po naší republice běhá víc a nespojuje nás jen oranžovožlutočerné kostkované triko se třemi symbolickými bílými pruty. Pojí nás snaha užít si a prožít roverský věk naplno. Za RS kmen Eskargoty z Mostu Kamzinka PS: Svatoplukovy pruty se konají i v létě 2004 (www.skaut.cz/pruty)

22

Náhrdelník Dušičkový čas je za námi a v myšlenkách je skoro každý te4 spíš u Vánoc. Přesto mi zůstala v paměti jedna zvláštní úvaha, laděná sice „dušičkově“, ale myslím si, že je tak trochu i „celoroční“. Jedno zamyšlení z knížky životních příběhů si pamatuju asi takto: Manžel bere do rukou nádherný náhrdelník své manželky, který jí daroval k výročí svatby, a dojatě říká: „Ten jí dám, aby ho mohla mít aspoň te4“. A přiloží ho k černým šatům, ležícím v kufříku, aby je odvezl do nemocnice, ve které jeho manželka právě před několika hodinami zemřela… Ten náhrdelník si totiž ona žena nikdy nevzala. Měla ho za sklem ve vitrínce a vždy, když si ho tam prohlížela, ujiš:ovala svého manžela: „Ten je tak krásný, že by mě moc bolelo, kdybych ho ztratila nebo roztrhla. Ten si vezmu, až nastane opravdu vyjímečná příležitost, abych se ti při ní co nejvíc líbila“. Na „vhodnou příležitost“ čekala tak dlouho, až se jí vlastně nedočkala. Na slogan „Vánoce – čas dárků“ je díky hojným reklamám už asi dost lidí alergických. Přesto Vánoce časem dárků jsou a doufejme, že i budou. Dárků, které darujeme rádi, pro skutečnou radost z obdarování, a dárků, které rádi dostaneme, pro čistotu gesta, upřímnost lásky druhých. Neskončí ale některé dárky, které nás překvapily a potěšily, jako ten náhrdelník? A nemáme vůbec doma věci, o které se bojíme, a na které se proto jen s potěšením díváme? Věci, které nechceme ani vzít do ruky, aby se jim nic nestalo, které nechceme půjčit, abychom o ně nepřišli, věci, o kterých jsme ale přesvědčeni, že je použijeme,

až nastane ta pravá příležitost? Někomu tak leží doma kvalitní nůž, jiný si doma hlídá drahou termosku, památečné somradlo, hrnek, dalekohled. Závěr zmíněného příběhu ale vyzněl velmi zajímavě. Dalo by se to nazvat výzvou pro život, jedním slovem „žij!“ Nečekej na vyjímečné příležitosti, dotkni se svých pokladů, vezmi si památný náhrdelník, udělej kávu do sváteční soupravy, obleč si sváteční oblek. Řekni konečně své mámě, že ji máš rád, svým kamarádům, že jim děkuješ, napiš dlouho odkládaný dopis, zavolej kamarádce jen tak, zastav na dlani sněhovou vločku a ukaž ji dítěti. Jika

Testík

1. Existuje očkování proti malárii? 2. Kde můžete získat mezinárodní očkovací průkaz? 3. Je užitečné se očkovat proti žluté zimnici před cestou do Indie? 4. Existuje jediné očkování, bez něhož vás do některé země na hranicích nepustí. Které to je?

Nevíte? Čtěte pozorně Vědmu a odpovědi se dozvíte! A opět soutěžní otázky do celoroční soutěže, tentokrát z trochu jiného soudku: Jak se jmenovala křestním jménem manželka Alberta Schweitzera (1 bod)? Napište nám názvy alespoň dvou Schweitzerových děl(1 bod) a také, jak se jmenuje městečko v Alsasku, kde se 14. 1. 1875 narodil (1 bod).

23

Velká soutež Kmene: přece si ten stan nenecháme! Tak se vám hlásíme s druhou porcí úkolů! Ale ještě předtím k výsledkům prvního kola. Udělali jste nám radost, do redakce přišlo dost obálek i mailů s odpově4mi a jen jediná byla úplně špatná. Celkem se vás zapojilo 21, to je bezva. Na prvním místě se umístila Barbora Tichá – Bajča z Opočna, která získala plných 15 bodů. Získává knížku rozhovorů s Erazimem Kohákem Poutník po hvězdách, kterou vydalo a do soutěže darovalo nakladatelství Portál. Její vítězné povídání o pískovcové soše si můžete přečíst v příštím čísle Kmene. O druhé a třetí místo se dělí Hanka Mrakavová ze Šternberka a Veronika Maxerová – Červa ze Znojma, které získaly 14 bodů a knížku Orbis bene vivendi od Erazima Koháka z edice Letokruhy. A konečně vylosovanou soutěžící se stala Eva Bachanová z Hluku, která už si určitě zkouší novou slušivou kšiltovku od Lesů ČR. Vaše tvořivé příspěvky do soutěže můžete vzájemně porovnat na již zmíněném webu. A nyní řešení prvního úkolu z minulého čísla: na táboře je právě 13 dětí plus br. Igelit. Původně mělo jet 12 osob (11 dětí a vůdce) a pytel by vystačil na 21 dní (bylo v něm 12×21=252 porcí). Na tábor však jelo o dva nováčky více, tj. 14 osob a pytel vystačil pouze na 18 dní (14×18=252). Až přijedou další 4 roveři, bude na táboře 18 osob. Druhý pytel vloček, v němž je také 252 porcí, pak vystačí pouze na 14 dní (18×14=252). Dvě rovnice o dvou neznámých, jednoduchoučká věc, ale jen pro ty, kteří četli pozorně! Někteří z vás si neuvědomili, že od začátku tábora byli přítomni i dva nováčci a došli k číslu 11 – těm jsme dali za správný postup alespoň jeden bod. Na druhý úkol se nám také sešla spousta odpovědí, psali a kreslili jste pomníčky, kříže, kaple i jiné budovy. Psali jste o památníku obětem zla i o domě, kde se zakládalo komunistické hnutí. Hodnocení bylo velmi těžké, a je jasné, že někomu může připadat nespravedlivé, ač jsme se snažili o objektivitu. Více bodů jste dostali za vlastní obrázky než za převzaté a více jsme také hodnotili povídání, do něhož Redakce Kmene doporučuje knížky z nakladatelství Portál, jednoho ze štědrých dárců knížek pro naši soutěž. Dnes upozorňujeme na dvě: rozhovory Daniely Brůhové s Táňou Fischerovou pod titulem Nežít jen pro sebe (134 stran, 2002, 199 Kč) – zajímavé pohledy a názory herečky a současné poslankyně, vychovávající postiženého syna a angažující se v charitativní činnosti a podpoře občanské společnosti. A dále Dobrodružné hry a cvičení v přírodě od známého propagátora prožitkové pedagogiky Jana Neumana (326 stran, 2000, 229 Kč). Více na www.portal.cz. Obojí stojí za přečtení a obě můžete vyhrát v naší soutěži! Hlavní ceny do soutěže Kmene věnovala firma Josef Kvapil – specialista na mobilní telefony. Více na www.mobilcentrum.cz! Všem sponzorům děkujeme!

24

jste vložili něco vlastního, než to, které vypadalo jako převzaté z průvodce či historické knížky. Ale všechny vaše odpovědi nás moc potěšily a děkujeme za ně!! A třetí úkol: původce tuberkulózy se jmenuje Mycobacterium tuberculosis, jiným starším jménem Kochův bacil, podle německého lékaře a bakteriologa Roberta Kocha, který jej roku 1882 objevil (a později za to dostal Nobelovu cenu, jak jste mnozí správně uváděli). Někteří uváděli i další, méně častá mykobakteria, která rovněž mohou tbc způsobovat. Dva z vás zase špatně četli a odpovídali na testík, který se vztahoval k Vědmě a na který byly odpovědi v textu – ale to by bylo pro rovery přece příliš jednoduché! A už dnešní úkoly:

První úkol – hádanka (tentokrát snadná, za 2 body) Igelitův tatínek, oldskaut Vinyl, si kdysi vzal jinou skautku, sličnou sestru Tesilku. A při poslední registraci v programu Byros se br. Vinyl dozvěděl báječnou věc! Jeho současný věk je vyjádřen stejnými číslicemi (ciframi) jako Tesilčin, číslice však vedle sebe stojí v obráceném pořadí. A rozdíl mezi jejich věky je pětina věku Tesilky. Jak jsou Igelitovi rodiče staří?

Druhý úkol – Rozhovor (1 – 10 bodů) Staňte se novináři! Navštivte nějakého starého člověka, staršího než 70 roků. Nejlépe oldskauta, ale třeba i rodinného přítele či vlastní prarodiče (za ty bude ale méně bodů!) Udělejte s ním rozhovor, může být podobný těm, které jste našli v Kmeni v rubrice Jak to bylo – jak to je. Rozhovor zapište. Udělejte nebo si půjčete současnou fotografii dotyčného (2 body), zkuste si zapůjčit i nějakou historickou fotku (1-3 body). Za text rozhovoru můžete získat 1-5 bodů. Nezapomeňte si vyžádat svolení k uveřejnění rozhovoru či jej nechat autorizovat. Vše nám pak zpracované pošlete mailem na adresu [email protected]. Tentokrát prosíme, abyste neposílali rukou psané odpovědi, ale jen v digitální podobě, přepisování delších příspěvků je velmi časově náročné! Fotografie opět naskenované na 300 dpi ve formátu jpg. Jen v případě nouze, pokud byste takové prostředky neměli, můžete poslat poštou na adresu redakce fotografie a vytištěný text z počítače nebo na psacím stroji. Přinejhorším hůlkovým písmem. Vítězný rozhovor otiskneme v příštím či následujícím Kmeni. Je to úkol obtížný, opravdová roverská výzva. Možná se všichni zaleknete a nic nám nepřijde, ale třeba se mezi vámi odvážlivci najdou. A navíc: pokud takový rozhovor se starým člověkem uděláte, bude to nejen úkol do soutěže, ale i čin v duchu roverského hesla „Sloužím!“ A sami možná budete překvapeni, kolik nového se dozvíte… Hodně odvahy a zdaru přeje Bohouš P. S. Třetí dnešní úkol najdete opět na jiném místě časopisu. Pošlete nám třeba i jedinou odpově4! Zapojte se, i pokud jste na úkoly z minulého čísla neodpověděli, i tentokrát můžete získat tři knížky a kšiltovku či triko. Do 20. 1. 2004! Výsledky budou zase koncem ledna na www.skaut.cz/kmen.

25

Roverský Kmen Swistak Říčany V tomto čísle časopisu Kmen bychom se vám rádi představili my, roverský kmen Swistak ze Říčan u Prahy. Jsme koedukovaný kmen, který existuje již čtyři roky, má mladší a starší část a celkem zhruba 35 členů. Trocha historie Letos v září tomu byly již čtyři roky, co náš kmen začal fungovat. Tehdy na začátku, v roce 1999, bylo v říčanském středisku asi dvanáct lidiček, kteří už odrůstali z oddílů a těšili se, jak se stanou velkými rovery a rangers. Jenže se jimi neměli kde stát, protože ve středisku dosud neexistoval žádný fungující kmen. Jistě, dříve se jich tu několik mihlo, ale vždy skončili dříve, než pořádně začali. Naštěstí z nich ale vyšlo několik nadšenců, kteří chtěli situaci změnit… „Říkali jsme si, že pomůžeme mladším udělat pořádný fungující kmen. Budeme jim na začátku radit při jeho rozjíždění a potom už to bude jen na nich,“ vzpomíná Tomáš Rajtora – Láza. A co si usmysleli, to také vykonali. První společnou a zakládací akcí byla výprava k prameni Brdlavky, ležícímu uprostřed Brdů. Začátek byl pojatý jako velká zážitková roverská hra, která později vyvrcholila rituálním založením kmene. Nebojte se, žádné lidské oběti jsme bohům nepřednesli. Zážitek to byl ale obrovský. Tak velký, že jsme se na obtížnou cestu tvorby nového kmene vrhli s převelikou vervou a nadšením. Prvním úkolem bylo vybrat kmeNa horách – v Beskydech, prosinec 2001 ni jméno. Jak ten kmen jenom nazvat? Dlouho jsme se trápili a přemýšleli, jak se budeme jmenovat. Nakonec se sešlo několik kandidátů. Do užšího finále postoupila jména Mulmardier a Swistak, který nakonec těsnou většinou vítězí. Cože to ale Swistak znamená? To vám zde bohužel nemohu prozradit, nebo: se jedná o jedno z mystérií našeho kmene. Systém vedení Náš kmen měl již od začátku problém. Neměli jsme žádného vedoucího v klasickém slova smyslu, který by žil jen skautingem a zahrnoval nás hodinami vysoce kvalitního programu. Lidé, kteří nám kmen pomáhali rozjet, sice měli potřebné schopnosti, ale také šéfovali v oddílech skautů a skautek – čili jim chyběl čas. Dlouho jsme přemýšleli nad modelem vedení, leccos jsme vyzkoušeli a nakonec se dobrali k dost složitému, ale fungujícímu modelu, který se vám nyní pokusím popsat. (Přehledně vše zachycují naše Stanovy, ve kterých Vedení kmene tvoří První Hlavu. Ve Stanovách se také lze

26

dočíst leccos o členství, právech a povinnostech členů i mnohém jiném). Naše vedení sestává ze Swissněmu, vedoucího a jeho zástupce, kmenové rady a koordinačních dvojic. Swissněm je vrcholný orgán kmene. Zasedá jednou za rok, je vyhlašován vedoucím a organizován koordinační dvojicí, působící v tom daném období. Účastníky sněmu jsou všichni plnoprávní členové kmene. Swissněm volí vedoucího a jeho zástupce na dobu do dalšího Swissněmu a rozhoduje o existenčních a nejdůležitějších otázkách. Také se zde většinou společně dohodneme na rámcovém plánu činnosti na další rok – koncepce je holt koncepce. Kmenovou radu tvoří vedoucí, zástupce vedoucího, dva členové jmenovaní vedoucím a dva jmenovaní zástupcem vedoucího. Kmenovou radu svolává vedoucí nebo zástupce vedoucího, pokud chtějí učinit rozhodnutí závažnějšího charakteru. Kmenová rada působí jako poradní sbor. Schází se jen výjimečně. Vedoucí a zástupce vedoucího plánují podniky, usměrňují činnost, zastupují zájmy RS kmene před střediskovou radou, jmenují kmenovou radu, po dohodě určují koordinační dvojice. Vedoucí je pro nás také určitou morální jistotou – dbá na to, abychom nesklouzávali někam pryč od skautingu. Sice ho na sněmu volíme, ale od vzniku kmene je to stále jedna a tatáž Rumunsko – pohoří Retezat, červen 2003 osoba, které si všichni velmi vážíme. Je sice jen o pár let starší než my, ale to jí na autoritě vůbec neubírá. Koordinační dvojice připravuje podniky a organizuje je, zodpovídá za informovanost členů. Funkční období je jeden měsíc, lidé do dvojice se hlásí dobrovolně. Při přípravě akcí se tedy střídáme. Každý z nás se může projevit a předvést, co se v něm skrývá. V praxi toho (kupodivu) všichni nevyužívají, ale asi 2/3 lidí nějaký ten program připravují. Systém koordinačních dvojic se nám velmi osvědčil, protože program je dosti rozmanitý, lidé se vzájemně sžijí a přestanou se před sebou stydět projevit se. Akce, akce, akce Většina členů se nějak angažuje bu4 ve vedení oddílů nebo ve střediskové radě, případně alespoň pomáhá zajiš:ovat letní tábory pro oddíly. Máme tak „pod palcem“ vlčata, světlušky, skauty, skautky, hospodaření střediska i jeho tiskovou propagaci. Je to celkem výhoda, protože 3/4 střediskové rady jsou lidé od nás z kmene, což velmi usnadňuje komunikaci se střediskem. Nevýhodou je to, že veškeré termíny našich akcí musí být zkoordinovány s oddíly, což občas vede k problémům. Páteří naší činnosti jsou pravidelné schůzky, které se konají jednou za čtrnáct dní až tři týdny. Dříve jsme tam hlavně hráli hry, jak však stárneme, her ubývá a čím dál tím víc jsou schůzky hlavně organizační. Občas tam také pozveme někoho k zajímavé přednášce (cestovatelé, lidé z ústředí atd.).

27

Klubovna: Ke schůzkám se většinou scházíme v klubovně, občas u někoho doma. Naše středisková klubovna je dřevěná chata kousek za Říčany. Je to podsklepená přízemní stavba, kterou získali skauti od města v roce 1968, přestěhovali si ji na jiné místo, podsklepili a de facto znovu postavili. Vrácena nám byla v roce 1990. Do klubovny je zavedena elektřina, ne však voda. Z tohoto důvodu tu nejsou ani záchody. Topení je prováděno kamny na pevná paliva v jednotlivých místnostech. V oddílech je průměrně 15 až 25 členů, pro kterýžto počet je kapacita jednotlivých místností optimální. Pro zájemce z řad skautů je možné v klubovně po předchozí domluvě přespat, spojit se s námi můžete na uvedeném kontaktu. Další pravidelnou činností je sportování. Každý týden se jeden večer sejdeme bu4 na hřišti, nebo v tělocvičně a hrajeme frisbee či florbal. Jak lidé postupně stárnou a přecházejí na vysoké školy, je pro ně čím dál tím lákavější se jeden večer v týdnu jen tak „vyblbnout“ a „zalítat si“. Naše večerní sporty v tělocvičně poslední dobou nabývají značné popularity i mezi našimi kamarády mimo skauting, které rádi přibereme – je nás víc a nájem tělocvičny je tak levnější. Náš kmen také zajiš:uje většinu propagačně-náborových akcí střediska pro veřejnost – a: už se jedná o tradiční Čarodějnice, různé příležitostní hry, cyklotrophy, ukázky z činnosti nebo pravidelné psaní článků o skautech do městského časopisu. Letos poprvé (a snad ne naposled) se více lidí od nás zúčastnilo různých roverských kurzů – dřív to byly spíš výjimky. A kde jsme to vlastně byli? Letos na FONSu, Fontikulu a Svatoplukových prutech, dřív např. na Gemini.

Rumunsko – na Peleaze (Retezat), červen 2003

28

Náš program doplňuje i mnoho menších akcí. Společně se účastníme skautských dřeváren, jezdíme do kina, chodíme plavat, navštěvujeme různé koncerty. Pokud potřebujeme snížit počet členů, uspořádáme orientační běh. Občas někdo doma připraví party, kde si jen tak vyprávíme a pečeme si š:avnaté steaky. Prostě skautský program, jak má být. Co bychom to byli za kmen, kdyby v naší celoroční činnosti chyběly velké akce. Máme dvě – v zimě hory a v létě pu:áky. Na hory jezdíme těsně po Vánocích a trávíme tu čas až do Nového roku. Bydlíme na horské chalupě, kam se nás do dva plus jedna naskládá i třináct – místa náš kmen moc nezabírá. Každý Silvestr oslavujeme ve zvláštním stylu – třeba jako návštěvníci Kasina v průběhu celého dvacátého století. Na pu:áky jezdíme na začátku letních prázdnin. V roce 2000 jsme začínali v Novohradkách, o rok později jsme si užívali vrcholků slovenských Roháčů, loni nás okouzlily Julské Alpy ve Slovinsku a letos jsme prošli pohoří Retezat v Rumunsku. Loni jsme podnikli i jedno vodní putování, a to po řece Berounce. Nejsilnější máme asi zážitek z Roháčů, kam jsme jako absolutní zelenáči vyrazili s kotlíky a celtičkami. Tam jsme zažili třeba tohle: Představte si, že máte na zádech patnáctikilový batoh, nejbližší civilizace je vzdálena čtyři hodiny ostré chůze, je pět hodin večer, vy se držíte v nadmořské výšce 2000 m na kolmé stěně tenkého řetězu, pod vámi je tři sta metrů hluboká, kamenitá propast (pád = smrt), začíná silně pršet (=> kluzko) a foukat vítr… Jen zázrakem jsme to tehdy přežili ve zdraví. Totálně promoklí jsme pak ve dvanácti lidech strávili deštivou noc v turistickém přístřešku o rozloze dvou metrů čtverečních. Ráno jsme se z posledních sil dostali až dolů, do turistického kempu. Tam jsme konečně mohli zůstat schnout až do dalšího oběda… Naše budoucnost Jak ale bude náš kmen fungovat dál? Co bude za rok? Za dva? Co se příjímání nových členů týče, dříve to bylo tak: pokud měl člověk skautský slib a doporučení vedoucího z oddílu, odkud přicházel, mohl podstoupit tajemný přijímací rituál a stát se plnoprávným členem. Jak ale stárneme, objevil se drobný problém – ti z nás, kteří jsou nejstarší (třiadvacet) již jen těžko hledají společnou řeč s těmi patnáctiletými. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli „naši“ část kmene uzavřít a založit novou, mladou větev. Tvořit ji budou lidé, kterým je nyní kolem patnácti – další skautská generace. Zatím je jich asi patnáct. Nová větev začala svou činnost s velkým nadšením asi před měsícem. Také oni měli svou Brdlavku, kterou pro ně připravili dva lidé z naší větve. Ti pro ně alespoň na začátku budou těmi „morálními“ vedoucími. Doufáme, že mladší větev bude moci stavět na našich zkušenostech, vyhne se našim chybám a dál rozvine roverský kmen Swistak. Na začátek jsme jim předložili to, co jsme vytvořili a jak budou pokračovat bude jen na nich. Už nyní nás střídají u kormidel jednotlivých oddílů. Uvidíme, co předvedou dál. A co my, staří Swistaci? Postupně se z nás stávají vysokoškoláci a naše zájmy se mění. Co nás bavilo před několika lety, již není zrovna in. Přicházejí ale nové náměty, nové výzvy, nová dobrodružství života. Náš roverský kmen se mění. Přátelství, které ho drží pohromadě, zůstává. Jan Hofta – IQ a roverský kmen Swistak Říčany Václavská 292 251 69 Velké Popovice [email protected] Připravila Smíšenka

29

Kavkaz 2003 Musím přiznat, že jsem nebyl psychicky připraven. To, co jsem viděl a prožil, předčilo všechna vyprávění kamarádů, co už tam byli, fotografie i popisy v průvodcích. V objetí kavkazských velikánů musíte zapomenout na Tatry s jejich upravenými horskými chodníky (ale i všemi zákazy a příkazy a omezeními), vždy: na „vrcholku“ Gerlachu tady zvedáte oči ještě o mnoho výš, ale i na Alpy, které snad mohou konkurovat výškou, ale ne divokostí, panenskostí a necivilizovaností. S „odvrácenou“ stranou mince jsem problémy naštěstí neměl. Na Kavkaze se hlavně musíte spoléhat sami na sebe, jen v krajních situacích na kamarády a téměř vůbec na případnou profesionální pomoc horské služby. Jakou jsem měl výstroj a výzbroj? Moirové triko s krátkým i dlouhým rukávem, slipy a dlouhé spodky, kvalitní outdoorové ponožky, vysoké pohory Rocky od Hanwagu s goráčem a řádně naipregnované, flísku, membránové gatě i bundu, kulicha, teplé thinsulatové rukavičky, sportovní brýle s UV, kvalitní lyžařské brýle s tónovaným sklem, mačky, cepín, teleskopky, přilbici, samonafukovačku, spacák do –27 °C, samonosný geodet extrémní řady pro dva (2,9 kg s tyčemi a kolíky) se sněhovými límci, vařič Primus benziňákoplyňák, to vše v 75 l „popelnici“. Malý batůžek je na zvážení, většinou jsme dělali několikadenní treky s plnou polní. Na západním vrcholu Elbrusu 5642 m n. m. Kavkaz je více na jihu a je potřeba hlavně chránit oči nejen při přechodu sněhových polí a výstupu na Elbrus a pokožku nejméně dvacítkou krémem, no a samozřejmě rty horolezeckou rtěnkou nebo aspoň jelením lojem. Z lékárničky jsem naštěstí nepotřeboval fáče a náplasti, jen desinfekci po pádu na suti a z prášků Paralen při zvýšené teplotě, analgetikum (ale opatrně) a hlavně něco proti husté běhačce – Endiaron, Carbosorb a Reasec (ten reaguje do půl hodiny, ale je na předpis s pruhem). Stejně jsem se neubránil ka4áku v elbrusském sedle ve výši 5400 m a –15 °C. Ale těch opravdu silných zážitků bylo víc. Příjemně jsem byl překvapen nabídkou potravin ve vesnických magazínech. Za stejné a levnější ceny se daly sehnat všechny základní, ale i instantní potraviny, sladké, slané, kašovité, hovězí polévka byla opravdu hovězí a ne čínská hrůza, místní spe-

30

ciality (šašlik, chičiny, čeburety, pelmeně..) prudce chutné, pivo dosahující českého standardu, vodka pekelně levná, akorát rum na grog pro prochladlého horáka zděs něznajut. Expedici jsem plánoval rozhodně přes cestovku, ze všech nabídek jsem si vybral Kudrnu. Jsem totiž impulzivní a nezvládl bych psychicky jednání ukrajinských a ruských úředníků. To, že zde panují jiné poměry pro Evropana obtížně pochopitelné a nelogické, je třeba brát smrtelně vážně. Evropa má sice geografické hranice podél Uralu, ale demograficky končí přejetím polsko-ukrajinské hranice. Tam strávíte klidně půlden přemýšlením o účincích RPG na okolní stavby, jste tam téměř sami, celní úředníci s kamennými tvářemi, zalykající se vlastní důležitostí, hledají detaily v lejstrech, vízech, bumážkach a talončikoch a tolik adrenalinu vám nekoluje v žilách snad ani při bezprostředním ohrožení života. Silnice jsou strašné, policisty více zajímá pivo a cigára než technický stav vozidla. V Rusku je to o polovinu lepší, silnice čtyřproudé, zase tam mají každých 100 km závory a policejní silniční kontroly. Bohužel 80 let vlády sovětů se nedá odmávnout za desetiletí. Cestovka mě toho všeho ušetřila, zařídila víza, úrazovku, registraci OVIR i propusk nutný k návštěvě hlavního kavkazského hřebene, který tvoří rusko-gruzínskou hranici. Obyčejní lidé v této oblasti jsou většinou přátelští, tolerantní (žijí zde vedle sebe různé národnosti), pohostinní a moje generace umí ještě dobře rusky… Tím nechci říci, že můžete v dosahu civilizace klidně někde nechat stan s věcmi jako v Norsku. Ještě malá odbočka k táboření. Stany se tolerují téměř všude, v mapách jsou vyznačeny i bivaky, na vhodných místech jsou šikovné ohrádky z kamenů proti větru, prostě Tatry za 1. republiky, jak je znám z vyprávění přátel důchodců. Na druhou stranu ruští horáci nemají ekologické myšlení a ponechávají prázdné konzerČedičové variace vy, PET i skleněné lahve, kde se vyspí. Je nebezpečné po bivakovací loučce chodit naboso. Kde jsou zapla: pánbůh doby, kdy mě před 25 lety staří trempové učili vypalovat v ohni konzervy, aby se v zemi dříve rozpadly. Ani ve snu by mě to dnes nenapadlo a potěšilo mě, že naši mladí všechny odpadky automaticky nesli dolů. Jiná věc je, že to uklizeč v kempu nahrnul na hromadu a zapálil včetně prázdné plynové kartuše (zřejmě touha létat). Dost rad a poznatků, jdeme do hor. Rozcvičkou šlapeme první den nalehko do divoké a krásné doliny Škelda. Teoreticky tudy vede cesta po Škeldském ledovci až na vrchol kavkazského zabijáka Ušby (4710 m), který ale leží asi 2 km za gruzínskou hranicí. Došli jsme jen tam, kam nás pustili vojáci. Další den začínáme s aklimatizací. Prvním dvoudenním trekem s plnou

31

polní se dostáváme po prudkém stoupání z vesnice Elbrus do ústí doliny Irik. Hned na úvod absolvujeme ukázku toho, čemu se říká objektivní nebezpečí hor. Vyšlapaná stezka vede pod něčím, co jsem nazval termití věže, jenže 30 – 50 m vysoké, slepené z hlíny a malých i několikatunových kamenů. Na jaře tu padají tzv. základové laviny a berou s sebou i podloží a to vše končí o 200 m níže v údolí. No, není to zrovna příjemný pocit. Pak už se dolina rozvírá a relativně pohodlnou stezkou nás vede k salaši ve výšce asi 2300 m, kde se stéká Irik s Irikčatem. Je to moc fájné a pěkné, Irik má nahnědlou barvu a Irikčat mléčnou, takže několik desítek metrů teče fotogenická dvoubarevná bystřina. Nocujeme na dohled ledovce Irik ve výšce asi 2500 m. Víme, že se plazí z elbruských strání, tak se díváme do mračen a říkáme si, že tam někde je. Ráno je obloha bez mráčku a my nevěříme vlastním očím, jak vysoko je musíme zvednout. Tam, kde jsme večer odhadovali východní vrchol Elbrusu, se nachází jeho úpatí. Vlastně o těch dimenzích jsem mluvil v úvodu. V horní části su:oviska se mi daří ujet i balvanem a visící na levé ruce, držící se šprajclé teleskopky, nechávám natéct adrenalin zpět do nadledvinek a přemýšlím, jak nespadnout těch zbývajících vertikálních 6 m do balvanitého koryta a nezlomit si přinejlepším končetinu. Něco jsem vymyslel, posléze zlíbal teleskopku jak milovanou holku a už jsem na sněhu. Nasazujeme mačky a funíme do sedla Těrskolak (3527 m). Po odpočinku nás čeká ukrutně strmý sestup s výhledy na bizardní séraky ledovce Těrskol do stejnojmenné doliny. Končí sníh, mačky putují do batohu a začínám šílet. Dupu v kobercích jinde chráněných alpínek a zuřivě fotím, zvonek, orlíček, hořec, protěž… Kolena dostávají zabrat, znovu líbám te4 už obě teleskopky a postupně se probojovávám do městečka paradoxů Těrskolu, V sedle Čatkara kde nás čeká naše Karosa. V magazíně kupuji potraviny, popíjím pivo a charašó gavarjú pa rusky. „A ty Čech“, ptá se mě místní asi padesátiletý mládenec „a z katórovo góroda? Pardubice, ja znaju, ja byl vojnoj v Češskej Tržebovej“. Radostně hýkám, že ja raždilsa zděs, a že Mir malenkoj. Svět je fakt malej. A paradox? V magazíně mají otkrytky (pohlednice), jenže nemají márky. Na póčtě nemají také márky a posílají nás do magazína. Zde se mě snaží poslat na póčtu. Nakonec ochotná prodavačka slibuje márky druhý den, objednáváme pro půl výpravy, jenže pak 6 dnů mačkám napsané povzdechy přátelům v batohu, než se znovu dostaneme do Těrkolu, kde na nás márky trpělivě čekají, abychom je nalepené i s pohledy vhodili do podivné litinové schránky, která pamatuje ještě Džugašviliho, modlíce se za jejich doručení. Po noci strávené v kempu a tzv. odpočinku (smích) ráno vyrážíme na další, tentokrát pětidenní aklimatizačku a s veškerým železem, co máme. Batohům táhne na dvacítku, u dívek na krásných 17, nebo: drsňáci většinou nesou stany. Z děrevni Verchni Baksan nás hned čeká stoupák do doliny Syltransu. Nocujeme na loučce ve 2 tisících

32

Syltrans z ptačí perspektivy nejen s všudypřítomnými kravami, ale i návštěvou páru oslíků. Neprozřetelně zkouším, zda žerou i chleba, a pak bráním před sežráním i nádobí. Také absolvujeme jediné setkání s místními ochránci přírody, ozbrojenými opakovačkou, že bivakovat nemůžeme zde, ale až výše… Jelikož z původních požadovaných 10000 rublů pokuty to smlouváním končí na 300, usuzuji, že možná mají jen žízeň. Po pěti dnech, přechodu dvou ledovců a dosažení starého lávového proudu ve výšce 4300 m je v plánu odpočinkový Čeget (3461 m) a jezero Donguzorun. Cestou k vrcholu se kazí počasí a my konečně řádně zmokneme. Naše nepropro ve zkoušce obstály, ale není nic vidět, tak raději utrácíme dolary na čegetském trhu za ruční výrobky z ovčí vlny. Je rozhodnuto odložit výstup na Elbrus, až se zlepší počasí. Ráno je ale azuro, následuje bleskovka – dnes nalehko k observatoři a vydrží-li to, zítra na Něj. Vydrželo, tep a dech se zrychluje a všichni horečně kontrolují a balí vše potřebné, diskutujíce o dýchání v 6 km výšce. Zpáteční lístek lanovkou z Azau na Mir a následně sedačkou na Garabaši ve výši 3800 m stojí neuvěřitelných 290 Kč a jen blázen nebo nezničitelný samorost by se vyflusával šlapačkou zespodu po svých. Stoupáme sněhem k vyhořelému Priutu adinádcatich a v jeho okolí, v silném větru a výšce 4020 m stavíme stany. Cítím, že On mi to nedá zadarmo, tak ještě zkouším obvyklou aklimatizačku na Pastuchovky (4610 m), o jejíž potřebnosti zpětně pochybuji. V noci nespím, jen odpočívám. V těch poryvech větru se prostě nedá. V 1,00 mě konečně budík vysvobodí ze spacáku a po snídani a přihřátí litrů čaje s medem a čokoládou vyrážím okolo druhé, kam to jen půjde. Měsíc je v úplňku, tak ještě nemusíme svítit. Na Pastuchovkách

33

slunce naznačuje, že by chtělo vyjít. Můj pohled zabloudí naposledy k obloze, k neuvěřitelně jasným souhvězdím, která obtížně hledám v našich smogových podmínkách, a již je tu východ slunce jak z letadla. Cestu do sedla však urputně zastiňuje Východní vrchol (5621m), takže slunce již rozzářilo do červena všechny štíty v protějším hlavním hřebeni, ale nám je stále při 70 km větru okolo –15 °C. Zima mi není, jen trochu chlad na ruku, která svírá cepín. Cítím, že i nosánek to odskáče, ale je mi to te4 jedno. Okolo šesté prorážím bariéru 5000 m. Bohužel začínám cítit podivné tlaky v konečníku, opiové stavědlo Reasec zapomenuto ve stanu, modlím se, aby zrovna te4 ne. Toužebně vyhlížím sedlo, kde vytvářím výškový rekord ve vylučování s hodnotou 5416 m. Legrace to nebyla. Závěrečné metry na Západní vrchol, který nemá tvar pravidelného sopečného kužele, má místy sklon až 50 °. Trvá mi přes hodinu. Nemám dýchací problémy, ale moc bolí nohy, okysličení krve je přece jen méně dokonalé. Systémem 20 kroků, 30 vteřin vydýchat se škrábu nahoru. Začíná mi docházet, že zasvěcené řeči horolezců o tom, že takhle vysoko je to více o psychice, jsou víc než pravdivé. Na vrcholovém hřebeni se o mě vítr opírá ze všech stran, ale o 200 m dále vidím cosi jako tripod a začínám věřit, že je to pravda. Najednou to výš nejde a mě se chce smát a brečet a vůbec… Po chvilce doráží ruský pár, který mi ze sedla dýchal na záda, tak se vzájemně fotíme. Zkouším kamerou panoráma a klečím u toho, nebo: ve stoje to se mnou mává. Je jasno, je vidět daleko. Okolní svět mi leží u nohou, i ty nesměle vykukující pětitisícovky v Bezingi jsou o 400 m níže. Jenže teplý čaj je dopit a tang v batohu mi zatím zmrzl, tak je potřeba se vrátit. Po necelých 8 h nekonečného stoupání a 1600 m převýšení mě čeká to samé obráceně. Oslavuje se až návrat. Poslední tiché „spasiba těbjá Elbrus“ a odcházím. Naivní představa, že dolů to půjde non-stop, se rozplývá již v sedle, kde poprvé musím odpočívat. Pak ještě několikrát, naposledy na Pastuchovkách, ale ostatní na tom nejsou lépe. Slyšel jsem mnohokrát někdy i přezíravá slova o cho4áčku, zasněžené dálnici apod. Přátelé horolezci, pokořitelé Ušby, Everestu, Čokhori… my k vám vzhlížíme s úctou a uznáním, ale je nebezpečné vzbuzovat v ostatních horácích, hlavně mladých, příliš falešné a smrtelně nebezpečné představy o procházce po Václaváku. Za 14 dní našeho pobytu v okolí Elbrusu na nás také dýchla smrt, 2 Kana4ané a 4 Češi, dva mladé páry, které jsem by: jen 4 dny znal. Únava se neúprosně hlásí a mačky na nohou mi začínají spíše překážet. Pod Pastuchovkami je házím do batohu a jen s cepínem pokračuji mnohem rychleji dolů. Konečně Priut, sestup mi trval 4 hodiny. Přijímám gratulace nejstaršímu z našeho busu, rychle balím stan a věci, mimochodem zjiš:uji, že nás z 28 nahoru došlo 14, a už honem na lanovku. Poslední jede v 15,00 a pěšky dolů s báglem by si mi už nechtělo. Během 15 minut sjíždíme do výšky 2100 m a rvu ze sebe všechno oblečení až do trička a slipů, abych se neuvařil. V příjemném teplíčku se cpeme, napájíme a okysličujeme. Večer místo oslavy brzy usínám, avšak s pocitem radosti a štěstí. Poslední nákupy, balení a ráno dáváme Kavkazu poslední sbohem. Ve stínu vzdalujících se velikánů, které nám byly celých 16 dnů domovem, mě bezděky napadá odpově4 na otázku z písně Vladimíra Vysockého pro film Vertikál natočený v okolí Elbrusu: „Pačemú ty i4óš v góru?“, kterou bych si dovolil skončit. Protože hory jsou, aby přitahovaly, vrcholy, aby se dobývaly a život… aby se žil. text i foto: Zbyněk „Jerry“ Jiroušek

34

Praktické náměty na činnost kmene Co máme společného aneb Zahrejte si na statistiky ☺ Spousta z vás určitě působí v kmenech začínajících, čerstvě založených nebo se pokoušíte o nový začátek. Abyste se v kmeni lépe poznali a zjistili, co máte s ostatními společného, mám pro vás zajímavou hru. Můžete si ji zahrát samozřejmě, i když se ve kmeni dobře znáte. Vezměte si papíry a tužky a napište si v kmeni malý „testík“ o vašich zájmech a životním stylu. Otázky si můžete vymyslet sami, může jich být třeba 8 až 15, zde je pár příkladů: A) Kde si představuješ ideální dovolenou? 1 – Na Kanárských ostrovech 2 – Na pu:áku v Beskydech 3 – Na poznávacím zájezdě v Itálii 4 – S Kudrnou v Norsku 5 – Na chatě na Vranově

B) Které roční období máš nejraději? 1 – Jaro 2 – Léto 3 – Podzim 4 – Zimu

Zkrátka vymyslete otázky s několika různými možnostmi odpovědí. Můžete se ptát na oblíbenou hudbu, životní hodnoty, čeho byste chtěli dosáhnout v životě, nejmilejší strom, kam byste vyrazili za kulturou, oblíbené jídlo či pití, oblíbenou knihu… Nyní si každý u všech otázek určí, co by si vybral nejvíc a co nejméně. Například – nejraději mám jaro a nejméně zimu, u otázky B zvolím 1 a 4. Každý si te4 namaluje tabulku. Na řádcích budou jména všech hráčů, sloupce patří jednotlivým otázkám. Vyplňte si do svého řádku vaše odpovědi – tu „nejlepší“ lomeno „nejhorší“, tedy v mém případě 1/4. Poté si všichni vzájemně přečtěte své výsledky a zapište je do tabulky. Bude to vypadat asi takto:

Beruška Ťap Červa

A 1/9 1/8 1/9

B 4/2 4/2 4/2

C 2/6 3/5 2/4

D 5/1 1/6 5/1

E 7/6 2/6 7/6

A te4 už můžete „analyzovat“ ☺ Můžete si pomoci pastelkami. Porovnávejte výsledky svých spoluhráčů se svými. Podívejte se na tabulku: u otázky C mám „nejlepší“ odpově4 stejnou s Červou – dvojku. Vybarvím ji tedy žlutě. Číslo za lomítkem už ne, protože je má Červa jiné než já. U otázky B ale máme všichni tři vše stejné, proto vše zažlutím. Pomůžeme si ještě modrou. Ťap má u otázky D před lomítkem jedničku, kdežto já ji mám za lomítkem (to znamená, že Ťap má např. nejradši špagety, ale já je nesnáším ☺ ) Ťapovu jedničku tedy zamodřím. Te4 už stačí jen vybarvit odpovědi všech spoluhráčů a sčítat žlutá a modrá políčka – kolik věcí mám s Červou společných? V čem si nerozumím s Ťapem? Počítejte, pozorujte, analyzujte a hlavně se dobře bavte! Přeju Vám co největší souznění! Beruška

35

Jak bacit bacily?!

(dokončení z předchozího čísla)

K očkování na požádání se řadí také očkování před cestou do zahraničí, které provádějí hygienické stanice ve větších městech, kde vám i poradí, které očkování je vhodné před cestou do konkrétní země. Pokud se někam do teplých krajin chystáte, rozhodně byste očkování neměli opomenout a včas – nejméně měsíc před cestou, raději dříve – se o ně zajímat; mohlo by vás to stát život nebo aspoň spoustu nepříjemných komplikací. Jaké očkování přichází v úvahu? 1. Přeočkování proti tetanu – podívejte se do očkovacího průkazu (snad jste ho neztratili?!) a pokud od posledního přeočkování uplynulo více než 10 let, měli byste se nechat přeočkovat. To zařídí zdarma váš praktický lékař. 2. Hepatitida A (virový zánět jater – infekční žloutenka) – hodí se před cestou do jakékoli teplejší země, i relativně civilizované (jižní Evropa) a vlastně i u nás. Očkuje se obvykle ve dvou dávkách, již asi za 2-3 týdny po první dávce se vytváří imunita proti infekci na 1-2 roky. Pokud se přidá druhá dávka za 6-12 měsíců po první (po návratu z cesty), chrání očkování přibližně na 10 let. Cena jedné dávky je 1090 Kč (ceny všech očkování zjištěny na KHS Olomouc v září 2003, mohou se lišit na jednotlivých hygienických stanicích). 3. Břišní tyfus – bakteriální nákaza, projevující se dlouhotrvajícími horečkami a dalšími možnými závažnými komplikacemi (např. prasknutí střeva apod.) Dá se sice léčit antibiotiky, ale očkování před cestou do tropů a subtropů je na místě; provádí se jednou dávkou a ochrana trvá asi 3 roky. Stojí 405 Kč. 4. Žlutá zimnice – závažné tropické virové onemocnění, projevující se horečkou, selháním jater, krvácením. Jediné očkování, které je v současnosti do některých států povinné a nemusejí vás do nich pustit, pokud na hranicích nepředložíte žlutý mezinárodní očkovací průkaz. Očkuje se jednou dávkou, ochrana trvá oficiálně 10 let, pak se musí přeočkovávat, ale vakcína je natolik kvalitní, že obvykle ochrání na celý život. Žlutá zimnice se vyskytuje v rovníkové Africe a Latinské Americe v určitých oblastech (je přenášena komáry), konkrétní info získáte na hygienické stanici nebo na internetu na serveru WHO www.who.org. Očkování stojí 350 Kč a automaticky vám bude vydán Mezinárodní očkovací průkaz. 5. Dále existuje možnost očkování proti choleře (není považováno za příliš účinné, proto již není nikam povinné; dvě dávky po 850 Kč), proti virové hepatitidě typu B (přenášena krví – hrozí nejspíše při zdravotnických výkonech – injekcích, operacích – v málo rozvinutých zemích nebo při pohlavním sty-

36

ku; 2–3 dávky, cena jedné 700 Kč) a proti vzteklině (při dlouhodobějším pobytu na venkově či kontaktu se zvířaty; 3 dávky á 350 Kč). 6. Jedna z nejrozšířenějších nemocí tropů a subtropů, proti které však očkování dosud neexistuje, je komáry přenášená malárie. Jako prevence se doporučuje: nevycházet po setmění z místnosti, mít nad lůžkem moskytiéru, nosit oblečení s dlouhými rukávy a nohavicemi a užívat repelenty. Existuje také možnost brát antimalarika (léky na léčbu malárie) během pobytu v malarické oblasti, v současnosti obvykle lék jménem Lariam, který se bere v dávce 1 tableta týdně týden před začátkem pobytu, během něj a 2-4 týdny po návratu domů. Lariam vám předepíše kterýkoli lékař, ale zdravotní pojiš:ovna ho samozřejmě neuhradí, jedno balení s 8 tabletami stojí kolem 800 Kč a vystačí tedy na 5 týdnů pobytu. Avšak názory na preventivní (správněji profylaktické) podávání antimalarik se liší – léky mají své nežádoucí účinky (při těchto nízkých dávkách však vzácné) a ve světě narůstá rezistence plasmodií vůči nim, takže nemusí spolehlivě chránit. Například thajští lékaři antimalarika předem nedoporučují… Možná se setkáte s tím, že pokud hygienickou stanici navštívíte, doporučí vám většinu z uvedených očkování i antimalarika, někdy i více opatření, než by bylo třeba. Je to jednak tím, že s danými nemocemi, které se u nás nevyskytují, nemají naši lékaři vlastní zkušenosti, jednak rozsáhlým doporučením nic neriskují. Zvážit skutečné riziko a potřebnost očkování je velmi těžké, určitě se hodí podívat se na internet nebo zkonzultovat známého lékaře, nejlépe s cestovními zkušenostmi. Riziko onemocnění na cestě se nedá úplně vymýtit nikdy, jen zmenšit, a to často spíše základními bezpečnostními opatřeními – nekontaminovanou vodou a nezávadnými potravinami (tj. tepelně upravenými) – než očkováním, ale to už by bylo na jiné povídání. A na závěr pár osobních cestovatelských a lékařských zkušeností. Když jsem jel v roce 1998 do Chile a Peru, nechal jsem se naočkovat proti hepatitidě A a žluté zimnici – ta se v Peru vzácně v pralesích vyskytuje, původně jsem se proti ní ani nechtěl nechat očkovat, spíše jsem využil toho, že to stálo pouze 50 Kč a jedná se o kvalitní očkování (viz výše). Bral jsem antimalarika (Lariam), ovšem zbytečně, jelikož komáři se vyskytují jen do nadmořské výšky cca 1500 m n.m. a my se v Peru pohybovali celou dobu ve výšce vyšší a neviděli jediného komára. Po návratu jsem se nechal přeočkovat proti hepatitidě A. Před letošní cestou do Thajska jsem se nechal očkovat proti břišnímu tyfu. Antimalarika jsme brali (znovu Lariam) a komárů bylo víc než dost. Nedostal jsem žádnou z uvedených nemocí. Tak tolik k očkování před cestami, přeji dobré rozhodnutí a š:astnou cestu! Bohouš

37

Dírková komora Milí fotografové a experimentátoři! Pokud máte alespoň nějaké zkušenosti s černobílou fotografií a rádi experimentujete, pojOte si vyzkoušet fotografování pomocí dírkové komory! Postavte si podle následujícího návodu vlastní fotoaparát, kde budete bez jakékoliv automatiky odkázáni jen a jen na sebe! Objevte kouzlo dírkové komory! Možná si ještě z hodin fyziky pamatujete, co je to dírková komora, latinsky camera obscura. Je to jednoduchý „fo:ák“ bez čoček. Místo čoček používá pouze malou dírku, skrz kterou prochází světlo a vytváří obraz. Zapomeňte prostě na automatické fotoaparáty, na přesné hledáčky a LCD displeje a poj4te se vrátit až k samým kořenům dnešní fotografie. Historie Dírková komora je nejjednodušší a také nejstarší fotografický přístroj. Byl využívaný už dlouho před vznikem fotografie. První zachovalé zmínky o principu dírkové komory pocházejí již z 5. století před naším letopočtem ze záznamů čínského filozofa Mo Ti. Také ve starověkém Řecku a Římě byl princip dírkové komory dobře znám. Podrobně se dírkovou komorou zabýval i Leonardo Da Vinci. První fotografii dírkovou komorou potom pořídil skotský vědec sir David Brewster v roce 1850. Princip funkce dírkové komory I dnes stále dírkovou komoru používá mnoho fotografů a umělců, protože i přes své nevýhody nabízí některé u „klasických“ fotoaparátů nevídané možnosti. Komora Samotná komora je jednoduše nějaká světlotěsná krabice, kde je na jedné straně dírka a na druhé světlocitlivý materiál. Může mít v podstatě jakýkoliv tvar a velikost. Dírka, skrz kterou prochází světlo, by měla mít přesně danou velikost, aby byl obraz co možná nejostřejší. Tato velikost se dá spočítat, nejjednodušší je ale použít na výpočet program Pinhole Designer (http://www.pinhole.cz/cz/pinholedesigner). Protože je dírka opravdu velmi malá a prochází skrz ní velice málo světla, pohybují se expoziční časy většinou v řádu vteřin, minut nebo i hodin, což přináší zajímavé možnosti. Můžete například vyfotit zalidněné náměstí, ale na fotce lidé bu4 vůbec nebudou, nebo z nich zbydou pouze šmouhy či jacísi duchové. Další zajímavou možností je nezaznamenávat obraz na rovnou plochu, pak má fotka zajímavě deformovanou perspektivu. To je i případ naší dírkové komory.

38

Pokud si budete dírkovou komoru stavět sami, můžete z velké míry ovlivnit vzhled výsledného obrazu podle vlastních představ. Stavba Ke stavbě použijeme papírovou pikslu od libovolného krmení zn. Granum. Má průměr 7 cm a je vysoká 22 cm. Pokud použijete jinou krabici, bude potřeba tomu přizpůsobit stavbu, zejména velikost dírky. V našem případě je optimální velikost dírky 0,35 mm. 1. Dírka Samotná dírka je na celé dírkové komoře to nejdůležitější a její kvalita nejvíce ovlivňuje kvalitu výsledného obrazu, a proto se vyplatí věnovat výrobě dírky dostatek péče. Nejdříve vyřízneme z hliníkové plechovky od pití obdélník asi 5×4cm. Potom je potřeba plech co nejvíce ztenčit, to uděláme tak, že ho budeme brousit smirkovým papírem. Brousíme na rovném povrchu a dáváme pozor, abychom plech neprobrousili. Když se plech začne ztenčovat, můžeme začít brousit jemnějším smirkovým papírem a když se střed plechu bude i při velmi jemném stlačení prohýbat, skončíme s broušením. Dírku propíchneme pomocí upravené tenké jehly, které obalíme tupou stranu, abychom na ni mohli tlačit. Propichujeme střídavě z obou stran a pokaždé zabrousíme otřepy na obou stranách. Když máme dírku potřebné velikosti, tak ještě několikrát jemně zopakujeme propichování (můžeme jehlou v dírce zlehka otáčet) a broušení (skončíme propichováním). Od této chvíle je dobré se dírky nedotýkat prsty. Velikost dírky a případné otřepy můžeme kontrolovat lupou, nebo lépe pod mikroskopem. Pro zjištění velikosti se dá použít také skener s rozlišením alespoň 600 dpi. Nákres stavby dírkové komory

39

2. Úprava piksly Do piksly vyvrtáme nebo vyřízneme otvor v místě, kam přijde vlepit plech s dírkou. Díru vyvrtáme v polovině výšky piksly a začistíme smirkovým papírem. Trochu také pomůže, pokud největší otřep opatrně(!) opálíme. Plech vlepíme pomocí chemoprenu nebo jiného lepidla samozřejmě tak, aby byla dírka uprostřed. Pozor a: se Vám do dírky nedostane lepidlo! Nakonec ještě vložíme na dno piksly trojúhelník z proužku papíru vysoký asi 3,5 cm, který bude zabraňovat nežádoucím odrazům ode dna piksly a zároveň bude zajiš:ovat, aby nebyl papír až na dně. Te4 už zbývá jenom celý vnitřek nalakovat na černo (trojúhelník je dobré nalakovat zvláš:). 3. Víčko Aby byla komora dokonale „světlotěsná“, je potřeba celé víčko oblepit nějakým neprůsvitným materiálem. Dobře se k tomu hodí alobal a černý papír. Víčko je potřeba oblepit co nejvíce, protože jinak Vám do piksly při silném slunci bude pronikat světlo. Ideální je přilepit kolečko z černého papíru z vnitřní strany a na vnější stranu přilepit kolečko z alobalu a proužek po obvodu, vše s přesahem tak, aby se části navzájem překrývaly. A nakonec ještě přelepit alobal papírem, aby se náhodou neprotrhl. 4. Závěrka Poslední věc, kterou ještě potřebujeme, je závěrka. Nejjednodušší závěrka se vyrobí pouhým přelepením dírky pomocí instalatérské pásky, na kterou se v místě dírky nalepí černý papír či alobal. Není to sice moc pohodlné ani efektní, ale účel to splňuje. Pár rad do začátku • Komora je určena pro formát fotopapíru 13 × 18 cm, případně se dá použít menší. Každopádně je potřeba použít MATNÝ fotopapír, aby nedocházelo k odrazům uvnitř dírkové komory. • Než začnete s dírkovou komorou fotit, je dobré dát do ní papír a nechat ji chvíli na sluníčku, a pak papír vyvolat. Pokud ne-

Nábřeží na Výtoni

40

Piksla použitá k výrobě naší komory

• • •

bude papír naprosto bílý, pravděpodobně není vaše dírková komora dokonale „světlotěsná“. Vylepšete těsnění, především ve víčku. Můžete si tím později ušetřit mnoho problémů. Na focení je potřeba použít stativ, nebo jen komoru někam položit. Pozor na vítr! Nedotýkejte se dírky a dejte si pozor, aby se k ní nedostaly jakékoliv nečistoty. Pozitivy lze vyrobit bu4 kontaktem, nebo je pouze naskenovat a invertovat v počítači.

Stanovení expozice Největší problém při focení dírkovou komorou je stanovení expoziční doby. Existují dva způsoby, první spočívá v odhadnutí expoziční doby podle počasí a druhý ve změření intenzity světla pomocí expozimetru. Popíšu zde pouze první způsob, předpokládám, že většina z vás expozimetr nemá. Tabulku pro určování expoziční doby pomocí expozimetru najdete na mých webových stránkách.

Rotunda sv. Martina na Vyšehradě

Tabulka pro určení expoziční doby podle počasí: Nezapomeňte, že tyto časy jsou pouze výchozí body. Postupně získáte cvik v určování expoziční doby a budete si moci tabulku zpřesnit. Naprosto jasný letní den Jasný den, bez mraků Zataženo, ale velmi světlá obloha (ostré stíny) Zataženo (měkké stíny) Velmi zataženo nebo mírné šero Ráno nebo večer, šero

3–6s 6 – 12 s 12 – 24 s 30 – 60 s 1 – 2 min 4 – 8 min

O dírkové komoře by se toho dalo napsat mnohem více, než mi dovoluje tento článek, další informace naleznete na mých webových stránkách o dírkové komoře, nebo na stránkách uvedených v pramenech. Uvítám, pokud budete mít jakékoliv návrhy či připomínky. Hodně zdarů při experimentování s dírkovou komorou přeje Jmelí – Štěpán Hašek [email protected] http://stepanhasek.host.sk/pinhole/ Prameny: Pinhole Photography – History, Images, Cameras, Formulas by Jon Grepstad – http:// home.online.no/~gjon/pinhole.htm Pinhole.cz – http://www.pinhole.cz/ The Pinhole Galery – http://www.pinhole.org/ Praktická fotografie – SNTL 1973

41

Ze života stromů Podzim, to barevné roční období, kdy si krásu stromů uvědomujeme snad nejintenzivněji, už je sice za námi, přesto: zkusme se v tomto díle Přírodozpytu stromům podívat trochu „pod kůru“. Málokdy si uvědomíme, jak složitý organismus takový strom vlastně je: průměrná výška stromů v českém lese je kolem 20 – 30 m, ovšem na Zemi existují i druhy dosahující i 100 m a více (např. sekvoje vždyzelená v Americe nebo blahovičníky – eukalypty v Austrálii), tzn. jejich výška odpovídá délce fotbalového hřiště. Vra:me se ale do Čech: nejen výška je důležitá – nesmíme zapomenout, že plocha listů průměrného stromu může dosáhnout až několika set metrů čtverečních – tedy mnohonásobek obsahu průmětu jeho koruny! Narozdíl od bylin, které často nepříznivé zimní období přečkávají v podobě semen nebo podzemních cibulí a hlíz, stromy zimě a sněhu statečně odolávají, některé pouze shodí listy a přes zimu „spí“. Obrovská odolnost stromů je dána jejich stavebním materiálem, tedy dřevem, které je tvořeno trojrozměrně sí:ovanými molekulami ligninu. Dřevo má řadu vynikajících vlastností, které daleko předčí člověkem vyvinuté umělé hmoty – je pevné v tahu a tlaku a zároveň pružné, je lehké, má dobré izolační schopnosti a dokáže dýchat. Přečkat nepříznivá roční období pomáhá stromům i mohutný kořenový systém (při čerpání živin z okolní půdy stromům pomáhají mykorrhizní houby žijící v symbióze na kořenech – viz poslední číslo Kmene :-). Další pozoruhodnou vlastností stromů je jejich dlouhověkost – čím pomaleji ten který druh roste, tím vyššího věku se zpravidla dožívají jeho zástupci. Tak například lípy nebo duby mohou dosáhnout i 500 let. A to ještě není skoro nic proti sekvojovcům obrovským v Kalifornii, jejichž stáří je odhadováno nad 1500 let (jejich semena klíčila tedy v období, kdy u nás byla doba bronzová). Úplně nejstarší stromy naší planety jsou ale borovice osinaté rostoucí také v Kalifornii na vysokohorských stanovištích (kolem 3500 m), jsou přes 4000 roků staré! A te4 už ten slibovaný pohled „pod kůru“: jeden jediný strom je vlastně obrovská továrna. Aniž bychom si to uvědomovali, obrovská plocha jeho listů (pro dub o výšce 25 m jsem našla údaj 1600 m2 ) neustále pracuje – vstřebává sluneční záření a jeho energii využívá při fotosyntéze na tvorbu cukrů. Cukry jsou nejen stavební látky pro stromy saLetokruhy pod mikroskopem motné, ale zároveň i potrava pro jiné živé

42

Příčný řez kmenem Podle Fahn, A., Plant Anatomy

organismy. Při fotosyntéze se navíc do vzduchu uvolňuje kyslík – náš 25 m vysoký dub uvolní za slunného dne kolem 7000 l kyslíku, čímž pokryje denní spotřebu více než 50 lidí. Lesy jsou tedy našimi nejdůležitějšími a naprosto nepostradatelnými producenty kyslíku. Další důležitou úlohou stromů je jejich role ve vodním hospodářství krajiny. Zadržují srážkovou vodu a zabraňují tak jejímu rychlému odtoku v podobě povodní, naopak vodu navracejí do krajiny tím, že se podílejí na jejím odpařování. Všimli jste si někdy, že ve stínu stromu je za horkého počasí daleko chladněji než ve stínu slunečníku? To proto, že při přeměně vody na vodní páru se spotřebovává teplo. Voda putuje z kořenů do koruny (kde se listovými průduchy vypaří) dřevními buňkami zvanými xylém, na tuto její cestu směrem nahoru není třeba dodat žádnou energii, všechno obstarají vztlakové, kohezní a adhezní síly. Z jednoho hektaru lesa se může za horkého dne vypařit množství vody, které odpovídá objemu 25ti metrového plaveckého bazénu! Nesmíme ovšem zapomínat na ostatní důležité úlohy stromů: snižují rychlost větru a podporují tak usazování prachu, který se pak deš:em smývá do půdy, tím vlastně čistí vzduch. Hustě vysázené stromy také účinně pohlcují hluk (což jistě oceňují obyvatelé domů v blízkosti rušných silnic). V neposlední řadě stromy svými kořeny zabraňují půdní erozi. Pokud bychom se na povrch kůry našeho dubu podívali zblízka, zjistili bychom, že je domovem spousty druhů drobných řas, lišejníků a hmyzu. Až zase někdy budete ležet pod vaším oblíbeným stromem, popřípadě šplhat po jeho větvích, zkuste si představit, jaké složité procesy právě pod jeho kůrou probíhají a jak nepostradatelně nám stromy slouží. Možná by se hodilo jim za to tiše poděkovat... Zuzana Sýkorová – Fimfárum

43

44

Plyšák „Jen jedno má smysl,“ pravila zasněně při pohledu do zrcadla, „a sice ona nejvyšší a nejdokonalejší krása, s jejímž projevem se všude setkáváme. Obdivuji-li totiž krásu a dokonalost svou, sloužím tím zároveň jí, nebo: si uvědomuji, že jsem jejím vyjádřením, že jsem tím, v čem se ukazuje v tomto světě.“ Hrála si s těmito slovy a sama sebe poslouchala v hrdosti nad přesností svých formulací. Byla ráda, že její život nemá naplnění pouze v přízemních starostech, měla radost ze své duchovnosti, se kterou se ve svém okolí příliš často nesetkává. Vždy: kdo z jejích známých je schopen si klást takové otázky, kdo z lidí, s nimiž se setkává, je ochoten za svou dokonalostí a krásou vidět to, co jej přesahuje? Zálibně si začala česat své dlouhé světlé vlasy. „Jsem krásná,“ říkala. „Není to však egoismus nebo pýcha, protože vím, že svou krásou pouze odkazuji na něco vyššího. Tento svět, do nějž neproniknu, se zračí ve mně a já, pokud si jej takto uvědomuji, se mohu stát jeho součástí. Právě to mě pozdvihuje na dokonalost mnohem vyšší než dosud. Vždy: harmonie duševní je mnohem více než fyzická.“ Zhasla noční lampičku a ulehla do postele. V síle zvyku k sobě zcela automaticky přitáhla malého plyšového medvídka. Jako by se však náhle polekala svého jednání, prudkým pohybem mrštila hračkou do kouta. „Musím se osvobodit od přežitků, které mě pouze zotročují,“ šeptala sama k sobě vzrušeně, „je třeba, abych ze svého života vyloučila vše nepravdivé. Vztah ke kusu plyši a molitanu je pouze vztahem předstíraným a nikdy nemůže člověka vést k transcendentnu. Plyšová hračka, ke které mohu sice mluvit, ale tato slova se nikdy nestanou slovy dialogu mezi ty a já, nemůže formovat mou osobnost, nemůže nikdy vést k mému sebeuvědomění, k poznání vyšších principů. Pouze takový vztah, ve kterém svého partnera v komunikaci poznávám jako sebe hodného, jako toho, v němž se zračí rovina vše lidské přesahující, pro mě může být přitažlivý. Pouze takový vztah mohu pokládat za konstruktivní a člověka důstojný.“ V žáru náhlého odhodlání znovu rozsvítila lampičku, zvedla medvídka z kouta a hodila jej do roztopených kamen. Pak se znovu uložila do postele a nechala jen měsíční světlo, aby se odráželo v jejích jemných vlasech. --„Jen jedno má smysl,“ povzdechl si zasněně když uléhal. Myslel na ni. Na její modré oči, štíhlé tělo, jemný úsměv, na to, jak te4 ve spánku tiskne k srdci toho plyšáka, kterého jí kdysi daroval. A jen měsíční světlo si smí tuto noc hrát s těmi světlými vlasy... Boyda Pošlete nám i vy své literární počiny! ([email protected] nebo [email protected])

45

Drzá úvaha o pokoře S Pokorou jsme nebývaly zrovna kamarádky. Vlastně bývaly doby, kdy se mi, sotva jsem zaslechla pouhý náznak kázání o podobných ctnostech, „otevírala kudla v kapse“. Nebo přesněji se mi v duchu zatínaly pěstičky a dupaly nohy jako tříletému vzteklounkovi. A představila jsem si cosi mezi vlezdoprdelkou a hlupákem, který po sobě nechá šlapat. Pokora se mi zdála být něčím neslučitelným se svobodou, lidskou důstojností a emancipací (nejen ženy, ale člověka obecně). Lidé se mění. Dnes si myslím, že Pokora je jednou z největších hodnot, o které člověk může usilovat. Tak jak ji chápu, nemá nic společného s ponižováním, protože (patrně jediná) cesta k ní vede zevnitř. Jinými slovy: sice mohu „být pokořena“ jiným člověkem, ale to mě neudělá pokornou. Pokora je ze své podstaty dobrovolným rozhodnutím odložit svou pýchu s vědomím, že existuje cosi, co mě přesahuje a čeho si hluboce vážím. Bůh, milovaní lidé, svědomí, Nejvyšší Pravda a Láska, … (dle osobního přesvědčení dosa4te slovo, které vám vyhovuje). Najednou zjiš:uju, že touto cestou se dají napravit vztahy, v jejichž zlepšení jsem už ani nedoufala. Protože dokud dva hrdí lidé čekají, až se pokoří ten druhý, mohou čekat navždy. Být prvním, kdo přizná své chyby a pokusí se je napravit, kupodivu není vůbec taková potupa, jak jsem si myslela. Naopak, samo o sobě to přináší nedocenitelný vnitřní klid a i ten druhý se pak třeba začne chovat úplně jinak. Pokora (třeba i podvědomá) je nezbytným předpokladem ke schopnostem naslouchat, být přítelem, milovat, vážit si života a uvědomovat si všechno to dobré, co denně dostávám. Dokonce si začínám myslet, že jedinou reálnou rovnoprávností muže a ženy není, když žena dosáhne mužovy hrdosti, zaměstnanosti atd., ale naopak, když se oba pokoří a něco obětují z lásky k tomu druhému. Nádherně vše vyjádřil Karel Kryl ve své slavné písni Děkuji: „…Děkuji, děkuji za slabost, jež pokoře mne učí, pokoře, pokoře pro radost, pokoře bez područí, …“ A proč se tato úvaha jmenuje „drzá“? Je jen velmi málo lidí, kteří mají vlastní práh vymetený natolik, aby si mohli dovolit mluvit nebo psát o Pokoře. Já mezi ně nepatřím. A tak se nezlobte, třeba jsem vás trochu inspirovala. Iva Pecháčková – Pískle

46

Nabídka kursů Kruhu instruktorů Fons Fons je roverský lesní kurs se zaměřením na sebepoznání, sebevzdělání, hledání a nahlížení životních cest ve společnosti a roverský program. Kursy Fons mají již 13letou tradici a do roku 2003 jimi prošlo přes 700 účastníků ve věku mezi 17 a 27 lety. V příštím roce se budou konat dva kursy. Proběhnou od 20. do 29. 8. 2004, jeden na slovenské Oravě, druhý v Krkonoších – na Beníškách. Fons Orava – Podrobné informace a přihlášku najdete na www.skauting.sk/fons. Mailem se o slovenském kursu dozvíte více na [email protected]. Kontakt: Václav Málek, Jeremiášova 8, 779 00 Olomouc, tel. 585431540, nebo taky Slovenský skauting, Pražská 11, 816 36 Bratislava, tel. 00421-2-57297298 Fons Beníšky – Informace spolu se závaznou přihláškou najdete na www.skaut.cz/fons, nebo poštou Neználkovi na kontaktní adresu: Petr Keil, Mánesova 9, 370 01 České Budějovice, tel.: 776371840. Tuto přihlášku je nutné zaslat na uvedenou adresu nejpozději do 28. 2. 2004. Fonticulus Maděra je výzva pro ty, kteří chtějí zakusit roverský program, zdokonalit se v práci s družinou, obohatit svou oddílovou činnost, najít si své místo na středisku a v Junáku. Dobře naplněný čas s vašimi budoucími kamarády od 20. do 30. srpna 2004. Předběžné přihlášky (jméno, datum narození, oddíl, tvé místo v něm) do 15. 2. 2004 Zuzaně Tomečkové, Mánesova 273/9, České Budějovice 370 01, nebo elektronicky: [email protected]. Fonticulus Pístov – pokud se hodláte dožít příštího srpna, máme pro vás návrh k zamyšlení – kurs pro začínající rovery Fonticulus. Slibujeme vám zážitky, setkání se zajímavými lidmi, překonání vlastních mezí, ale hlavně spoustu užitečných informací. Má to jeden háček – musí vám být 15 – 18 let. Kurs se koná v termínu 20. – 29. 8. 2004. Bližší informace najdete na www.skaut.cz/fonticulus. Svatoplukovy pruty jsou roverský lesní kurs aktivně podporující rozvoj činnosti roverských kmenů. Proběhne v roce 2004 pošesté. Kurs je určen čtyř – až šestičlenným skupinám roverů a rangers ve věku 17 – 26 let. Kurs vám nabídne inspiraci pro činnost kmene v oblastech tvořivost, outdoor, příroda, služba a vedení kmene. Svatoplukovy pruty se konají v termínu 20. – 29. 8. 2004. Předběžné přihlášky za celou skupinu (název kmene a středisko, jména a věk přihlášených, kontaktní osoba – adresa, telefon, e-mail) posílejte do 31.1. 2004 na adresu [email protected]

Obscura – volné sdružení skautů fotografů. Jeho cílem je podporovat zájem o fotografii u roverů, rádců družin i ostatních zájemců. Pořádá pravidelné semináře, umožňuje setkání a výměnu zkušeností. Seznamuje s klasickou i digitální technikou. Semináře se konají dvakrát ročně. Podrobnější informace najdete na www.skaut.cz/obscura. Středisko „STOPA“ Liberec a jeho 22. roverský kmen pořádá následující tradiční akce roku 2004. (pozvání pro jednotlivce i RS kmeny) PŘEDĚL ^04 (20. 2. 2004 – 22. 2. 2004) X. ročník zimního víkendového tábora roverů a rangers Chceš zkusit pohodlí noci v iglú či záhrabu, toužíš užít sněhu na běžkách i pěšky při různých hříčkách a poznat mnoho nových přátel? K odhodlání vyrazit s námi do Jizerských hor nemusíš být žádným drsňákem, ani eskymačkou. Stačí, když je tvé aspoň šestnáctileté zdravé tělo schopné pohybu na běžkách. Rozhodni se do 20. ledna 2004 a poje4 s námi. POLEDNÍK ^04 (30. 1. 2004 – 1. 2. 2004) Roverské běžkování v Jizerských horách Zima, všude bílo, stromky se prohýbají pod tíhou sněhu. Útulná horská chata nabízí nocleh a pár přátel pro toho, kdo chce vychutnat radost z pohybu na běžkách. Můžeš se přidat, když se ozveš do konce roku. Přihlášky shromaž4uje: Jan Špička – Hastrman, tel.: 485 124 435, 777 124 435, [email protected]. Markéta a Lazarové Markéta a Lazarové po kratší přestávce opět začínají koncertovat. Došlo k malým personálním změnám. Na housle s námi začala hrát Monika Zátopková, dalšími členy nadále zůstávají Markéta Povolná – Píš:alka (kontrabas, zpěv) a Aleš Povolný – Mušilov (kytara, zpěv). V novém složení jsme nacvičili některé starší písně, začínají vznikat též nové. Co se týče žánru zůstáváme kdesi na pomezí folku a jazzu, v repertoáru nezapomínáme ani na lidové písně, posluchači od nás mohou slyšet i něco málo z klasiky. Na jaře připravujeme vydání svého prvního CD. Rád bych nyní jménem kapely pozval čtenáře na naše koncerty, na které si opět začínáme zvát zajímavé hosty. Veškeré bližší informace najdete na internetu na adrese: www.webpark.cz/marketaalazarove. Aleš Povolný Roverský kmen Mafie 011 si vás dovoluje pozvat na 2. SKAUTSKÝ PLES STŘEDISKA POLARKA, který se uskuteční v sobotu 21. 2. 2004 od 19 hod. v prostorách Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži.Více informací a rezervace vstupenek na www.aktivity.cz/polarka/ples, cena vstupného 100 Kč. Je možnost přespání po předchozí domluvě.

Gabriela ŠJastná: Směšnosti Směšné zdá se věřit na anděly, když větru neumíme rozumět. Směšné zdá se hledat pod postelí vzpomínku ze zaprášenejch let. Směšné zdá se, a přesto neuměle zkoušíme se stále navracet.

Roverský kmen – časopis roverů a rangers ročník 7, č. 32. Vychází 5× ročně. Praha 24. 11. 2003 Vydává Tiskové a distribuční centrum Junáka, Senovážné nám. 24, 116 47 Praha 1, IČO 64934926 tel.: 234 621 223, fax: 234 621 399, e-mail: [email protected], http://www.skaut.cz/tdc Šéfredaktorka: Lenka Tillichová; Redaktor: Josef Tillich Redakční rada: Pavel Drábek, Michal Kramář, Eva Měřínská, Petra Poslušná, Michaela Trochová, Perokresby: Lenka Tillichová Grafická úprava a sazba: Jiří Nevěřil, Grafické studio MLOK, Brno Nesignované fotografie: archiv Kmene Distribuce: A-ASKA grafik, s. r. o., Dukelská 57e, 614 00 Brno Příjem objednávek a reklamací: tel./fax: 545 241 222, e-mail: [email protected] Platby na účet: majitel účtu: Junák – Tiskové a distribuční centrum číslo účtu: 577539473/0300 Banka: ČSOB, Praha 1 Redakce: Dělnická 19, 779 00 Olomouc, e-mail: [email protected], [email protected] Inzerce: tel.: 234 621 415, fax: 234 621 399, e-mail: [email protected] Tisk: A-ASKA grafik, s. r. o., Brno Uzávěrka tohoto čísla byla 14. 11. 2003 Uzávěrka 32. čísla bude 16. 1. 2004 Reg.značka MK ČR E 10199, ISSN 1213-0664 Zaslané rukopisy, kresby a fotografie se archivují a vracejí se jen na vyžádání odesílatelů. Redakce si vyhrazuje právo krátit zaslané příspěvky. Roční předplatné přes tiskového zpravodaje střediska 225 Kč, poštou domů 405 Kč. Prodejní cena výtisku 59 Kč.

32 eitzer Albert Schw

HEL P!

Velká soutěž ě žije ěk ješt v lo č Starý

ech t jut !

M už s

tro pi ck ou

př ilb ou

Bärl in –

PROSINEC 2003