ČALAMÁDA
ČALAMÁDA - SPECIÁLNÍ LITERÁRNÍ ČÍSL O - ZLATÁ SL OVA
S m ě s
z a j í m a v é h o
č t e n í
v e
v y s m á t é m
Vyšlo ve Středisku volného času Bájo Česká Skalice v dubnu 2009
|
n á l e v u
Speciální literární číslo
ZLATÁ SLOVA 2009
Adéla Pöllnerová, 12 let
2
ČALAMÁDA - SPECIÁLNÍ LITERÁRNÍ ČÍSL O - ZLATÁ SL OVA
Kristýna Velacková DOUBRAVICE hlavní cena poroty za nejlepší práci žáků a žákyň prvního stupně Naše malá vesnička se rozkládá na břehu řeky Úpy. Přestěhovali jsme se sem v roce 2000. Tou dobou mi byly asi dva roky. Rodiče s mými sourozenci sem jezdili už dříve. Vesnice se skládá převážně z chalupářů. Žije zde zhruba jen osmdesát obyvatel. Všichni místní se nejraději procházejí v okolí našich pěti rybníků. Nejkrásnější z nich je takzvaný Kačák. Na jaře září v jeho nejbližším okolí žluté petrklíče. V létě po hladině plují sluneční paprsky. Na podzim se okolí rybníka rozzáří všelijakými barvami a v zimě je z něj už z dálky slyšet svištění bruslí. V obci jsou různé kopce a kopečky, potoky a potůčky. Jeden kopec nazýváme Mácháč. Hned pod ním je myslivecká chata s tanečním pláckem. V létě si všichni chodí smočit nohy do řeky Úpy. Děti obvykle staví bytelné hráze, aby si měly kde zaplavat. Každý pátek o půl šesté se v domě, kde je knihovna ,koná „půlšestá“, což je pravidelné sousedské posezení. Pod obecním domem bývalo velké fotbalové hřiště, kam chodili chlapci a chlapi hrát fotbal. Na jaře se pořádá automobilová soutěž World really Doubravice, v létě pak dětský den s diskotékou pro děti a večerní zábavou pro dospělé. Na podzim jezdíme do vedlejší vsi na každoroční drakiádu, vždy se někdo od nás umístí – ať už z dětí nebo dospělých. V listopadu bývá zeliáda. To soutěží mezi sebou sousedi se vzorky domácího kysaného zelí. V lednu se v sousední vesnici koná takzvané sáňkování na čemkoliv, kde se objevují nejrůznější sněžné stroje. Mám to tu moc ráda, už jen pro ten klid a čerstvý vzduch a také proto, že tu všichni jsou sousedi a tetičky a strýčkové bez ohledu na to, na jakém konci vesnice bydlí.
Nicol Jará MÉ PRAVÉ JÁ hlavní cena poroty za nejlepší práci žáků a žákyň druhého stupně Woodcraft. To slovo pro mě nic neznamenalo do doby, kdy se stalo mou nedílnou součástí. Do doby kdy jsem se před pěti lety čirou náhodou dostala na kurz korálkování a kde jsem se poprvé setkala s organizací Liga Lesní Moudrosti. Dnes si život bez toho všeho nedovedu představit. Naplňuje mne to a dává mi to nový náboj do života. Díky Lize Prostě to tak mělo být, měla jsem se tam dostat, měla jsem se stát jednou z nich. Byl to můj osud. Díky nim se mi podařilo najít své Pravé já. Má řeč je o Lize Lesní Moudrosti, přesněji o kmeni Tate Osmaka. Tato dvě slova jsou pro mě posledních pět let synonymem života, naděje a najití sebe sama a smyslu života. V 21. století, v době kdy fér jednání, čest, poctivost a upřímnost jsou vlastnostmi výjimečných se mi podařilo najít skupinu lidí, kteří jsou jako rodina, kteří mezi sebou tak silné vazby že se jen stěží dají zpřetrhat. A já jsem se mohla stát jednou z nich. A taky jsem se stala. Začala jsem stoupat Na horu. Vnímala jsem přírodu jako matku. Bylo mi dovoleno jí rozumět, žít v ní. Poskytla mi domov, možnost přemýšlet o sobě samé, o podstatě života, o tom co je důležité. Jako ,,puberťák‘‘, který neví co se sebou, jak dál. Co si počít se životem, který se mu nezadržitelně hrne do vlastních rukou, nikdo ho nechce zpátky a nezbývá než se s ním poprat. Někdo volí cestu jako ostatní, někdo si jde po té vlastní. Já zvolila tu druhou. Naštěstí jsem na to nebyla sama. Na této cestě mi pomáhal ,,můj‘‘ kmen. Podle nich jsem se mohla učit. Když jsem chybovala radili a opravovali mě. A měli se mnou trpělivost, za což jim jsem neuvěřitelně vděčná. Prostě a jednoduše jsem se stala jednou z těch mála co si v období puberty zvolí tak, že toho později nelitují. Je to krásný pocit, vědět o sobě něco dobrého, mít možnost pozorovat výsledky své dobré činnosti. Dnes jsem už jedna z těch, co mohou vše co se naučili rozdávat dál. Rozsévat k dalším radost a naději. Tu co jsem sama pocítila před pěti lety, když jsem se dostala k těmto lidem a když jsem nastoupila na cestu poznání sebe sama. Krása, pravda, síla a láska. Čtyři paprsky, čtyři pilíře co na sobě drží celou naši filozofii. Z každého z těchto paprsků vycházejí ještě další tři. Buď čistý, silný a ochraňuj přírodu. Buď pokorný, mlčenlivý, hraj čistě podle pravidel. Buď odvážný, mlčenlivý a poslouchej. Buď laskavý, ochotně pomáhej, žij radostně. Snad jednou, do konce života, se mi podaří žít tak, jak bych si přála, tak jak praví Čtyřnásobný oheň.
ČALAMÁDA - SPECIÁLNÍ LITERÁRNÍ ČÍSL O - ZLATÁ SL OVA
Sára Suchánková ŠOUTOŠI (kapitola z knihy Stašidýlka v rodině Suchánkových) zvláštní cena poroty Šoutoši jsou tvorečkové, kteří mají čeleď zvřtk. Soutoši nám jednoduše schovávají věci nebo nám je přehazují. Škrkny přehazují věci obzvláště tehdy, když je hodně potřebujeme, například nám schovají peněženku, když máme něco zaplatit. Občas si ovšem dají k přesnídávce i nějakou tu páprnožku. Jejich potravou jsou hlavně taky brouci chrobáci, housenky, slunéčka sedmitečná, včely, mšice, mravenci a podobný hmyz. Mají obrovské pusy a stovky nožiček. Většinou šilhají (a to pořádně), mají dlouhé zatočené řasy.
Daniela Matušková ČERT A PRINCEZNA první místo v kategorii Pohádka Bylo jednou jedno království. V něm žil starý král a ten měl dceru krásnou jako z růže květ. Ale byla smutná, protože ji, když byla malá, zaklela zlá sudička víla. Vyslovila toto: „Až ti bude osmnáct let, budeš si muset vzít za muže čerta!“ Starý král se kvůli tomu trápil. Dal uvrhnout vílu do vězení. Ale to nepomohlo. Víla nechtěla kouzlo vzít zpátky. Co měl tedy starý král dělat? Musel hledat udatné prince, kteří by se s čertem prali o princeznu. Už dvacet rytířů se utkalo s čertem, ale nikdo neuspěl. Čert plival oheň na všechny strany a všechny za vteřinu spálil. Nikdo jiný už se do pekla neodvážil. Ale jednou šel kolem zámku Honza Nebojsa a zamířil rovnou do hospody. Ptal se, proč je zámek potažen černým suknem. Hospodský mu začal vyprávět o zakleté princezně. Honza po tom, co slyšel, zamířil do zámku. Hned, jak se ohlásil, přiběhl do princezniny komnaty. Zrovna stála u okna. „Kdo jsi?“ zeptala se princezna. „Honza,“ odpověděl jí, „a chci tě vysvobodit.“ „To jsi hodný, ale radím ti, nedělej to!“ „Musím tě zachránit!“ řekl Honza. „Proč?“ zeptala se princezna. „Protože tě mám rád“. „Já tebe taky, a proto nechci, aby ses mi hned ztratil. Tady máš můj prstýnek.“ Sotva mu princezna prstýnek podala, objevil se čert. „Na shledanou Honzo, na shledanou,“ špitla princezna. „Ne, počkej! Musím za ní!“ řekl si Honza. A vydal se na cestu. Když přišel do pekla, všude byl oheň a sláma. Ale nikde nikdo. Honza zavolal: „Hej, čerte, nechci se prát, ale pusť princeznu!“A náhle se ozvalo: „To by bylo příliš prosté.“ Dám ti něco za úkol: „Tady máš, tak si vyber!“ Před Honzou se objevily tři princezny, takové, jako byla ta, co má rád. Honza se rozmýšlel a přitom si mnul dlaně. Najednou ucítil prstýnek od princezny. „To je ono! Ta prostřední nemá prstýnek! Tahle to je!“ prohlásil Honza. Čert zasyčel: „Vyhrál jsi, můžete jít.“ Honza s princeznou se vrátili šťastně na zámek a starý král jim vystrojil velikánskou svatbu. Zlá sudička víla se věži zlostí rozplynula a její duše se propadla do pekla.
Karolína Mojžíšová JARNÍ ŘÍKANKA první místo v kategorii Báseň Kdo chce znát, jak kytky voní, ten se musí předklonit. Kdo se jaru nepokloní, bude z něho škarohlíd. Včelky bzučí kolem stromů, prohlédnou si každý květ, pak na chvilku letí domů, za chvilku se vrátí zpět.
Daniel Němeček VÝLET NA MARS druhé místo v kategorii Pohádka Už jsem byl ve vesmíru na Měsíci, tak teď jsem se rozhodl cestovat na Mars. A ne jen tak, ale svoji raketou, kterou mám v hangáru vedle domu. Připravil jsem si zásobu jídla, překontroloval jsem skafandr a sbalil si i něco navíc – věci na golf. Golf na Měsíci mě tak zaujal, že jsem si ho chtěl zahrát i na Marsu. Nasedl jsem do rakety a vydal se do vesmíru. Cesta mi trvala asi pět světelných let. Zastavil jsem se na Měsíci pozdravit staré známé, vzpomínali jsme, jak to bylo tenkrát poprvé. Přistání na Marsu bylo hladké, marťani byli přívětiví a hned jsme se pustili do řeči. Poté mi ukázali celou svoji planetu, která byla moc pěkná. Vyzkoušel jsem si tu i golf a šel mi stejně dobře jako na Měsíci. Jen jejich jídlo bylo zvláštní, moc mi nechutnalo. Najednou neslyším Neile, nýbrž: „Dane, vstávej. Musíš do školy!“ Vstal jsem a zjistil, že nejsem Neil Armstrong, ale Daniel Němeček. Byl to jen sen, ale moc pěkný. Třeba se jednou stane skutečností.
3
4 Denisa Semeráková
ČALAMÁDA - SPECIÁLNÍ LITERÁRNÍ ČÍSL O - ZLATÁ SL OVA Simona Horkelová KAČENKA A LÉTAJÍCÍ SNĚHULÁK
DEN druhé místo v kategorii Báseň Když ráno svítá, budík mě vítá, odkryju si peřinu a vstanu za vteřinu.
Zuby si vyčistím a na nic teď nemyslím, učešu si copánky,
třetí místo v kategorii Pohádka Byla jednou jedna holčička a ta se jmenovala Kačenka, ale všichni jí říkali: „Kačeno, Kačko“ a tak podobně. Ve školce jí říkali Kačka Blátotlačka anebo Kačenka Divoká. Uplynul rok a byla zima. Kačenka se ptá maminky: „Mami, můžu jít stavět sněhuláka?“ A maminka povídá: „Kačko, ale žádné lotroviny. Je doufám jasné, že ve čtyři musíš být doma, a Káťa povídá: „Mami, prosím, v pět. A maminka zas: „Hele, mladá, v pět, ale žádné hlouposti. Vidíte, jak to měla Káťa těžké? Protože její maminka chtěla, aby její Kačka byla ve všem nej, nej, nej. A tak Káťa šla a zrovna v pět postavila nádherného sněhuláka. „Kačeno, musíš jít v šest spát a máš toho dost udělat: umýt nádobí, dát jíst psovi a uklidit v domě.“ „Ano, neboj, už jdu.“ A když bylo po práci, Káťa šla spát. Byla půlnoc. A Kátě někdo klepe na okýnko. „Kačenko, vstávej.“ Kačenka se probudila. A víte, kdo to byl? Její sněhulák. „Sněhuláčku, copak ode mne potřebuješ?“ „Poletíš se mnou do mé země, prosím?“ „Ale do čtyř musíme být zpátky!“ „Neboj, pojď.“ A letěli. Víte proč letěli? Protože sněhulák uměl létat. A Kačenka povídala: „Jé, to je můj dům a támhle ten Kíky a Dominiky,“ viděla prostě všechno! A po třech dnech to bylo pořád stejné. A čtvrtý den sníh roztál a Kačenka hrozně brečela, protože jí roztál sněhulák, už nelítala, byla úplně normální holka. A když snídali, sněhulák jí povídá: „Kačenko, příští rok si mne postav a zase budeme spolu létat, platí?“ „Jó!“ vykřikla. A to je konec? Že zazvonil zvonec? Ne, jen musíme počkat, až Káťa postaví nového sněhuláka.
Anna Vlčková PODZIMNÍ ZAHRADA první místo v kategorii Popis
nasadím si korálky.
Obléknu se hbitě, ať můžu krmit kotě,
Ráda se procházím babiččinou zahradou, i když teď na podzim je zahrada trochu smutná. Všude po zemi se válejí ořechy a jablíčka, která čekají na veverky a ptáčky, ale hlavně na nás, až je sebereme. Po zemi je také spousta listů, které jsou zbarveny podle druhů stromů – třešňové jsou v odstínech červené a žluté, dubové a bukové jsou hnědé. Z kytiček jsou barevné už asi jenom chryzantémy, ale díky barevným listům tu nechybí snad žádná podzimní barva – odstíny žluté a červené, poslední zbytky zelené a spousta odstínů oranžové a hnědé. Těmito barvami hýří les za babiččinou zahradou a vypadá ve večerním slunci krásně. Teď, když je listí ještě na stromech a je barevné, vypadá podzimní krajina vesele. Teprve když listí zhnědne, opadá a přikryje ho sníh, ponoří se krajina do tichého a smutného zimního spánku.
nasnídám se, popiju, běžím rychle pro Káju.
Daniel Kubašta MOJE PRVNÍ DOVOLENÁ U MOŘE druhé místo v kategorii Popis
Do školičky jdeme, jdeme, ať se nám to všechno vede. Skončíme hned a pádíme na oběd.
Maminka mi vyprávěla, že když jsem byl malý tříletý klučík, letěli jsme ještě s babičkou na dovolenou k moři. V Praze na Ruzyni bylo spoustu velkých letadel. Letěli jsme na ostrov Ibiza a po cestě se mi udělalo špatně. Po příletu a ubytování v krásném hotelu jsem hned zalehl do postele a tři dny prostonal. Měli tam velký výběr všeho druhu jídla a já nic nemohl jíst, aby se mi nepřitížilo. Jen co se mi udělalo líp, chodili jsme se koupat k moři, do bazénu, kde bylo pěkné vyžití pro děti. Nejvíc ze všeho se mi líbil výtah, který byl ve skále, celý prosklený. Byl to okamžik, maminka s babičkou si povídaly a nedávaly pozor a já do výtahu vlezl, zmáčkl knoflík a jel nahoru. Oni to neviděly a všude mě hledaly. Až když jeli lidi zase dolů, tak mě přivezli. Všichni jsme si oddychli a od té doby mě maminka a babička nespustily z očí. Dovolenou jsme si hezky užili.
Elena Rathouská Napíšu si úkoly a připravím se do školy. Už je večer, už jdu spát, doufám, že se mi o všem bude zdát.
JAK ZACHRÁNIL HONZA ZVÍŘÁTKA první místo v kategorii Povídka Jednou v zimě se Honza vydal do lesa, protože jim docházelo dříví. Kácel hodiny a hodiny. Tak si pak na chvilku odpočinul. Najednou uslyšel podivné vytí. Tak se Honza postavil a šel se podívat, co to je. Za rohem ležel zoufalý velký vlk. A prosil Honzu, aby mu pomohl. Ten se ale bál, že ho vlk sežere. Chvíli se rozmýšlel, ale nakonec se rozhodl, že mu pomůže. Honza vlka ošetřil, ale i tak na tom nebyl moc dobře. Honza řekl: „Ale to neujdeš vlku, nic naplat, tak tady musím zůstat s tebou.“ Za týden se vlk uzdravil a Honzu poprosil, aby šel kus s ním. Přešli přes čtyři louky, dva lesy, až došli k strašně starému pralesu. Tam vlk ukázal Honzovi své zvířecí přátele. Všichni měli nějakou nemoc nebo byli zranění. Vlk Honzu poprosil, jestli by je nemohl také uzdravit. A protože byl Honza moc hodný člověk, souhlasil a začal léčit. První byl lev, toho bolel zub, tak Honza vytáhl nit, zavázal zub, zatáhl za nit a zub byl venku. Lev mu poděkoval a šel. Takhle se u Honzy vystřídala všechna zvířátka. Když doléčil poslední, rozloučil se všemi a odešel domů za svou rodinou.
ČALAMÁDA - SPECIÁLNÍ LITERÁRNÍ ČÍSL O - ZLATÁ SL OVA Ondřej Horký POVÍDKA O LOĎCE druhé místo v kategorii Povídka Jednoho nedělního dopoledne jsme se s taťkou a Kubou rozhodli, že půjdeme pouštět loďku, kterou jsem si sám postavil. Odpoledne bylo hezké počasí, tak jsme šli ke splavu ji pustit. Když jsme tam došli, taťka mi řekl, že půjde raději se mnou, abych nespadl do studené vody. Ale já mu řekl: „Já to zvládnu.“ A sešel jsem dolů, až k okraji břehu. Teď to bylo na mně. Mohl jsem ji do vody buď hodit a věřit, že spadne na „správnou“ stranu, nebo ji položit na vodu rukou, ale to bych riskoval pád do vody. Nakonec jsem se rozhodl, že ji tam položím. Tak byla loďka konečně na vodě. Pro jistotu jsem ji upevnil na dlouhý provázek. Nechtěl jsem riskovat její ztrátu. Toto odpoledne se vydařilo. Loďka hezky plavala, neuplavala a všichni byli spokojeni.
Tomáš Plundra ZELENÝ TRAKTŮREK
Eliška Sedláčková
třetí místo v kategorii Povídka Traktůrek měl dnes narozeniny. Myslel si, že na něj všichni kamarádi zapomněli. Cel den byl zelený traktůrek smutný. A tak si vyjel na výlet do skal. Traktůrek byl hrozně unavený. A ještě ke všemu se přihodilo tohle - zasypala ho kupa kamení. Chudák traktůrek nemohl tam ani sem. Zkusil zabrat, co to jde! A hurá. Kameny se rozsypaly a traktůrek byl volný. Dojel až ke statku a tam na něj čekal veliký dort s deseti svíčkami. Přišli také kamarádi, kteří mu přinesli i malý dárek! A traktůrek byl zase šťastný!
ÚKOLY druhé místo v kategorii Báseň Když peláším do školy, čeká mě věc nutná.
Rozálie Metelková
Napsat dlouhé úkoly,
SEN O PRIMA DNU první místo v kategorii Příběh Ležím večer v posteli a poslouchám, jak do okna buší déšť. Celý den dnes pršelo, jsem už unavená a usínám. Za chvíli mne probudí zvonění budíku. Jako bych ani nespala. Jé, venku krásně svítí sluníčko. Tak hurá do školy. Město je dnes celé uklizené. Kolem hlavní silnice kvetou záhony květin. Nejezdí tam skoro žádná auta, obchvat je již v provozu, nemusím se bát přecházet přes přechod. Také vzduch je o hodně čistší. Před školou nás vítá paní ředitelka, na chodbě školník prodává popcorn. Paní uklizečka se na mě směje a říká, že se dnes nemusím ani přezouvat. Po zvonění přihází naše paní učitelka, které se do rána zázračně uzdravila zlomená noha. Ptá se nás, jestli se chceme učit, ale my nechceme. Sbalíme si věci a jdeme na Rozkoš do Aquaparku. Celé dopoledne řádíme na tobogánu a skáčeme do vody. V poledne už máme hlad, tak jdeme do Eurestu. Dnes mají řízek, pizzu, segedin a bramboráky. Nemůžu se ani rozhodnout, co si dám. Odnesu si domů tašku, a protože nemáme žádné úkoly, jdeme s kámoškou ven. Nedaleko od školy je teď velký sportovní areál. Máme tam dopravní hřiště, dráhu pro kolečkové brusle a volejbalové hřiště. Z okolních domů se na nás dívají a smějí důchodci a volají na nás: „Jen si děti zařáděte, rád vás tu vidíme!“ My si to opravdu užíváme. Cestou zpátky se stavíme na náměstí v cukrárně, je tam ochutnávka třiceti druhů nových zmrzlin. Mňam! Prohlédneme si ještě nový obchodní dům hraček vedle spořitelny. Doma mne přemlouvají starší sourozenci, abych s nimi šla do kina. Proč ne, kino je hezky opravené, hrají tam spoustu nových filmů a pořádají i koncerty. Byl to prima den, ale už padám únavou a hned spím. Ale co to? Zase budík. Otevřu oči, venku je světlo, ale déšť nepřestal. Škoda, tak to byl jenom sen. Ale moc hezký.
Eva Horáková NEČEKANÝ DÁREK druhé místo v kategorii Příběh Od léta jsem si moc přála dostat k svátku, který mám v prosinci, osmáka. Rodiče mi ho slíbili pod podmínkou, že budu mít dobré známky. Ale protože se známky trochu pohoršily, můj sen o osmákovi se rozplynul. Můj příběh se stal o štědrovečerní večeři. Vím, že Ježíšek není, celé kouzlo Vánoc připravují rodiče. To, co se stalo při večeři, mě ale zaskočilo. Seděli jsme u večeře, pochutnávali jsme si na bramborovém salátu a řízku, když se najednou z obývacího pokoje začaly ozývat prapodivné zvuky. Zněly jako rachtání. Existuje Ježíšek? Vždyť jsme všichni seděli u stolu! Nemohla jsem se dočkat, až půjdeme ke stromečku. Po jídle jsme konečně vešli do obývacího pokoje a najednou mi bylo vše jasné! Vedle stromečku stála obrovská klec a v ní se v kolotoči proháněl ne jeden osmák, ale dva. Jmenují se Rozárka a Pepina. Od Štědrého dne s námi bydlí v kuchyni.
až jsem z toho smutná.
Nakonec to není fuška, je to hnedka hotové, ořeže se jenom tužka a sbohem školo, adieu.
5
6
ČALAMÁDA - SPECIÁLNÍ LITERÁRNÍ ČÍSL O - ZLATÁ SL OVA
Kryštof Halada
Kateřina Čápová NOVÝ KAMARÁD
MODŘÍN třetí místo v kategorii Báseň Nejsem vůbec modrý jako tričko Ondry! Já jsem hodně zelený, jako šaty Heleny.
třetí místo v kategorii Příběh Ahoj, já jsem Táňa Vikingová, bydlím u tety a strýčka. Mají syna Cyrila. Bydlíme na samotě u lesa v malé chaloupce. Les je hluboký a tmavý. Snadno se tam ztratíte. Nikdy jsem nedošla na druhou stranu lesa. Teď máme letní prázdniny. Postavili jsme si v lese malou skrýš. Chodíme tam každý den. Jednou jsme zjistili, že tam chybí pár věcí. Ale nevíme co! Hledáme, pátráme a najednou si všimneme, že chybí lovecký nožík a kompas po dědečkovi. Tak jsme začali pátrat. Řekli jsme tetě, že tuto noc přespíme ve skrýši. Připravili jsme si věci na spaní a pak už jsme jenom čekali na pachatele. Najednou jsme slyšeli zapraskání. Někdo jde! Cyril s baterkou seděl naproti dveřím a já přede dveřmi. Dveře se otevřely. Cyril rozsvítil baterku. Pachatele oslepilo světlo. Udělal krok dopředu a zakopl o moji nohu. Svalil se na zem. Vzala jsem rychle dva provazy a svázala pachatele. Byl to malý kluk. Říkal, že má nemocnou maminku, a proto kradl naše věci. Prodával je, aby měli peníze na jídlo a léky. Bylo nám ho líto, a proto jsme mu odpustili. Slíbil, že už krást nebude. Stali se z nás dobří kamarádi. Všichni jsme se scházeli v naší skrýši.
Na zimu si stříhám vlasy, Michaela Faltová co jsou asi moje vlasy? Ano, je to jehličí, jemné jako chlupy kočičí.
Co jsem za strom?
Jsem jehličnatý strom. Dorůstám
BYLO NEBYLO první místo v kategorii Pohádka Bylo nebylo. V jedné malé vesničce, která se jmenovala Dobromysl, žili dva sousedé, kteří se od nepaměti handrkovali o tom, kdo je více užitečný, čí práce je těžší řemeslo a tak vůbec. Pan Hrdlička bydlel v krásné chaloupce, kde v malé světničce měl hrnčířské kolo. Vyráběl ty nejhezčí hrníčky široko daleko. Druhý pán pan Metlička měl také pěknou chaloupku s krásnou zahrádkou, kde měl postavený malířský stojan, na kterém měl spousty namíchaných barev. Jeho obrázky visely snad v každé světničce v okolí. Jenže tyhle dva páni se čím dál tím více hádali, kdo je šikovnější, až se stalo to, že se hrnčířské kolo přestalo točit a barvy zaschly. Naštěstí šla kolem chaloupek stařenka, která zaslechla, oč se ti dva hádají a snažila se jim vysvětlit, že ten umí to a ten že zas ono. Když viděla, že neuspěla , poprosila hrnčíře, aby jí vytočil ten nejhezčí hrníček, co umí. Když byl hotový, poprosila malíře, aby jí hrníček krásně ozdobil svými barvami. Po chvíli byl hotov i malíř. Ukázala těm dvěma ten nejhezčí hrníček na světě. Od té doby se kolo stále točí, barvy pořád malují a oba sousedé se už nehádají, protože spolu jim jde práce lépe.
do výšky 30 – 50 m. Dožívám se věku 500 až 600 let. Mám také hluboké kořeny. Jsem z jehličnanů
Ivo Čáslavský KOUZELNÝ KABÁT
nejodolnější vůči znečištěnému ovzduší. Moje jehličí moc nepíchá, na zimu si stříhám vlasy.
první místo v kategorii Pohádka V malé vesničce, která se jmenovala Šos, žil starý krejčí, který se jmenoval Antonín Lávra, ale nikdo mu neřekl jinak než Vávra. Jelikož, jak se říká „byl už za vodou“, tak si mohl dovolit drahé látky. Lidé z vesnice o něm věděli, že je lakomý, urážlivý a ješitný. Oblečení prodával smetánce za dvojnásobek ceny. Na druhé straně Šosu žil mladý vyučený krejčí, kterému říkali Houbička, jmenuje se tak, protože ho jeho nevlastní rodiče našli na kraji lesa u hříbků pod dubem. Nikdo nevěděll, jak se tam Houbička ocitl. Lidé si o něm říkali, že je syn kouzelného hřibu s lidskou podobiznou. Houbička se vyučil krejčím a hledal kolem po vesnici, kdo by mu dal práci. Nido mu ji nechtěl dát, všichni říkali, že je moc mladý a nemá zkušenosti. To se opakovalo mnohokrát. Nakonec mu zbyla poslední šance, které se tak vyhýbal, a to bylo požádat o práci právě Vávru. Vávra ho přijal, ale měl podmínky. Za prvé nesmí plýtvat žádným materiálem, za druhé jehly, bavlnky, nitě, nůžky atd. musí mít svoje. Pak ještě dodal, ať nastoupí hned za svítání, a že jestli něco ztratí, poletí jako prase z žita. Houbička poděkoval a šel se domů pochlubit, že už má práci. Maminka s tatínkem mu řekli, ať si na Vávru dá pozor. Když druhý den začalo svítat, Houbička i se všemi věcmi stál u Vávrovy dílny. Přišel pacholek a zavedl ho do Houbičkovy místnosti. Byl tam stůl, židle, lucerna, skřín a okno s květinami. Houbička u Vávry pracoval dva roky, než se stal jeho nejlepším krejčím, samozřejmě, že až po Vávrovi. Jednou k němu Vávra přišel, a že prý všem krejčím v dílně zbyl nějaký materiál, a že mu ho prodá za jeden stříbrný. Houbička měl něco našetřené a nový materiál by ho vyšel dráž, tak souhlasil. Přinesl tedy jeden stříbrný. Vávra si ho hned schoval do měšce, který pořád nosil u sebe. Houbička si vymyslel, že si ušije kabát, jaký nosí smetánka. Šel tedy do pracovní místnosti a tam si všechno připravil na příští den.
ČALAMÁDA - SPECIÁLNÍ LITERÁRNÍ ČÍSL O - ZLATÁ SL OVA Nějak se doslechl kouzelný hříbek, Houbičkův pravý tatínek, že jeho syn si kupil od Vávry látku a že si chce ušít kabát, takový jaký má smetánka. Přes noc si vyčaroval lidskou podobu a šel do Houbičkovy dílny, kde mu vyměnil obyčejnou látku za kouzelnou a nechal mu vzkaz na dubovém lístku: Až ušiješ tento kabát, v každé kapse najdeš jeden zlatý. Když druhý den přišel Houbička za svítání do práce, našel všechno stejně tak, jak si to večer připravil, jenom tam byl dubový lístek navíc. Přečetl si ho a myslel si, že si z něho dělali legraci kluci. Šel nejdřív za Honzou od vrby a ptal se, jestli něco neví o dubovém lístku. Honza odpověděl, že neví, ale že se má zeptat Matěje a Bohouše. Za Bohoušem od rybníku nešel, protože věděl, že neumí psát. Šel tedy za Matějem od rybníku a ptal se, jestli něco neví o dubovém lístku. Matěj řekl, že neví, ale že viděl staršího pána včera večer, který byl oblečen do dubových lístků a Houbičkovi byl velmi podobný. Houbička poděkoval a šel dělat svoji práci. Však pořád mu v hlavě vrtal starý muž oblečený v dubových lístcích a stále se divil, jak mu mohl být podobný. Houbička nevěděl, že ho rodiče našli na kraji lesa u hříbku pod dubem. Za pár týdnů na podivného muže zapomněl. Kabát šil dva roky o poledních pauzách. Když byl hotový, tak si ho oblékl, jestli mu dobře sedí. Najednou se zvedl od lesa vítr a namířil si to do Houbičkovy dílny. Když si Houbička zapnul poslední knoflík, otevřelo se okno, vítr vletěl do komnaty, třikrát ho obletěl a Houbičkovi se zdálo, jak vítr šeptá: „Dnes je tvůj šťastný den, synu kouzelného hříbka.“ … Netrvalo to ani pět sekund a vítr odletěl z komnaty, zabouchlo se okno a Houbička se divil, co se stalo. Z legrace zkusil tedy sáhnout do kapes, protože si vzpomněl na dubový lístek. Sáhl do náprsní kapsy a udělalo to cink, z kapsy vytáhl jeden zlatý. Zkusil jinou kapsu a zase se ozvalo cink a vytáhl jeden zlatý. Zkoušel to tak dlouho, až vyzkoušel dvakrát všechny kapsy. Byl v šoku a pak si uvědomil, že kdyby ho viděl Vávra, že by si hned kabát chtěl přivlastnit a tak ten kouzelný kabát schoval. Když měl práci hotovou, kabát opatrně sroloval a strčil ho pod svůj starý obnošený. Když přišel domů, hned říkal, co se mu v dílně stalo, o dubovém lístku na stole, o podivném větru, co šeptal. Jakmile jim řekl, co šeptal vítr, maminka s tatínkem se začervenali. Když Houbička vše dopověděl, rodiče řekli, že je čas mu něco říct a řekli mu, proč se jmenuje Houbička, proč vítr šeptal, to co šeptal. Když mu vše řekli, obhajovali se, že mu to chtěli říct už dříve, ale báli se, aby je neopustil a nepřestal je mít rád. Houbička se nezlobil, ale byl zklamán a šel se projít. Když se vrátil, maminka s tatínkem byli svázaní, leželi na posteli a celá chalupa byla přeházená. Když je Houbička rozvázal a uklidnil, řekli mu, že tu byl Vávra s pacholky a ptal se, kde je ten kouzelný kabát, že jeden z pacholků viděl Houbu, jak tahá z kabátu zlaťáčky. Kabát nakonec našli ve stodole pod senem. Houbička řekl, že nějaké zlaťáky si schoval. Potom řekl, že jde za kluky z vesnice, jestli by mu nepomohli s Vávrou. Aby mu lidé uvěřili pravdu o kouzelném kabátu, tak si vzal pět zlatých s sebou. Nejdříve šel za kluky z dílny a ti, že mu pomohou a jejich rodiče také, protože s ním mají nevyřízené účty. Za chvíli šla s ním skoro celá vesnice. Zavedl je na jejich zahradu a rodiče je pohostili malinami, lesními plody, jahodami atd. Lidi rozdělil na tři skupiny a z každé skupiny vzal do komnaty zástupce, zatímco lidé se občerstvovali na zahradě. Zástupcům řekl plán, že on se nejdříve pokusí s Vávrou dohodnout, a když mu nedá kabát a věci, které ukradl lidem z vesnice, tak pískne a to bude znamení k útoku. Netrvalo dlouho a lidé se dali k Vávrovu domu. Lidé se schovali a Houbička zaklepal a slušně se zeptal, jestli mu vrátí kouzelný kabát a všechno, co ukradl lidem. Vávra byl ješitný a hned se urazil a chtěl Hubičku vyhodit, ale ten pískl a lidi se nahrnuli na dvůr, na zahradu, dokonce i na střechu a všichni volali: „Vávro, Vávro, otevři dvířka nebo okénka.“ Vávra na ně křičel, ať ihned opustí jeho pozemek a že si bude stěžovat na zámku. Ale lidé vyrazili dveře a hned se hrnuli na Vávru, ale pacholci ho bránili zuby nehty. Když je přemohli, každý si vzal to, co mu patří. Houbička měl svůj kouzelný kabát, lidi svoje věci a peníze, o které je okradl. Pár lidí mělo sice pěkné boule, ale měli to, co jim patřilo. Vávru dali na pranýř, aby si mohl každý bouchnout a ukázat si na něj. Pacholkům to prominuli. Houbička se stal vyhlášeným krejčím a svůj kabát vrátil kouzelnému hříbku, svému pravému tatínkovi... Jen Houbička věděl, že kouzelný kabát splnil svůj úkol.
Milena Hlušičková PŘÍBĚH SMYŠLENÝ (úryvek ze souboru básní) první místo v kategorii Báseň V ničem se nevyznám, to vám přiznám. Už nevím, kudy kam, už nevím, koho znám, Ten mi řekne, že lže, ale já řeknu jen: „Cože?“ Chci všechno zpět, ať je to zas krásné jako květ. Chci přátelství pevné jako řemen, ne kamarádství získané řevem. Co se stalo nevím, vždy, když mi někdo něco řekne, oněmím. Vím jen, že smyšlený příběh ožil a u mnoha lidí se rozmnožil, Potom, když někdo promluvil, pak se už nikdo nezasnil. Už mnoho lidí tušilo, že se něco ušilo.
Martin Gavlas KOVÁŘ MATĚJ druhé místo v kategorii Pohádka A žili šťastně až do smrti. Tak takhle končí mnoho pohádek, ale tato teprve začíná. Byl příjemný letní den, slunce krásně hřálo a foukal lehký větřík. Byl slyšet zpěv ptáků a šumění vody z nedalekého potůčku, kolem něj byla řada starých převislých vrb a o kousek dál skupinka malých břízek. A v tomto malém ráji kousek za lesem v malebném údolí stálo hospodářské stavení s kovářskou dílnou a v ní žil kovář Matěj. Žil tam donedávna se svými rodiči, ale před rokem zemřeli. Teď si v chaloupce hospodaří sám. Stará se o pole a celé hospodářství. Po otci zdědil kovářské řemeslo, které se dědí z otce na syna už mnoho let. A tak každé ráno vstává do kovárny a s chutí se pouští do práce. Jednoho krásného dne už navečer, když byl zabrán do své práce, objevila se ve dveřích mladá dívka. Byla uplakaná, bezradná. Kovář byl překvapený a hned se vyptával, co se stalo. Začala vyprávět, že jela na koni po nedaleké cestičce a tam si kůň něco uděl s nohou a neví, co mu je. Kovář
Byla to obrovská spleť tak jen klidně seď. Teď už nikomu nepomůžeš, však uznej, co zmůžeš?
7
8
ČALAMÁDA - SPECIÁLNÍ LITERÁRNÍ ČÍSL O - ZLATÁ SL OVA
Milena Hlušičková LÁSKA (úryvek ze souboru básní) Nechci, aby slzy padaly ani aby se stromy pod naší láskou
jí řekl: „Ukaž, já se na něj podívám a viděl vedle podkovy veliký zaražený ostrý kamínek. Vzal kovářskou škrabku a kamínek vytáhl. Dívka se ani nenadála, už ji Matěj vede koně. Byla překvapená, že to šlo tak lehce, moc děkovala, ale přesto bylo vidět, že je smutná. Už dlouho totiž chodí do nedalekého jezdeckého kroužku. Ukázalo se, že se bojí, má koně půjčeného a trochu zabloudila. Dost se zpozdila a určitě se na ni budou hodně zlobit, vyjela si totiž sama. Matěj jí říká, že má práci už hotovou, tak si vezme svého koně a doprovodí ji do jízdárny. Dojeli tam a všichni mu děkovali, nejen za jeho pomoc, ale i za to, že doprovodil Aničku do jízdárny. Poté se ho zeptali, jestli by jim nechtěl pečovat o koně. Přestože věděl, že má hodně práce slíbil, že pomůže. Čím více tam Matěj pomáhal, tím častěji se potkával s Aničkou. Měli spolu domluveno, že každou sobotu po práci Matěj přijede do jízdárny a vyjedou spolu na nějakou tu projížďku krajinou. A jak tak čas ubíhal, začali se spolu scházet čím dál tím víc. Jednoho krásného dne, po práci, přijel Matěj do jízdárny a ptal se na Aničku, kde je, nikdo nevěděl. Tak se dál poptával a dozvěděl se, že je Anička v nemocnici, prý má těžké astma a tak hned bez váhání za ní jel. Přijel do nemocnice a doktoři mu řekli, že jí za týden propustí, ale s podmínkou, že se musí odstěhovat někam na venkov z panelákového prostředí a zakouřeného města. Toho Matěj využil a hned týden na to se spolu zase sešli v jízdárně. Jeli spolu na projížďku a Anička Matějovi řekla, že se musí odstěhovat někam na venkov a neví, co má dělat. Po chvíli jízdy jí Matěj řekl, jestli si ho vezme za muže, že by se odstěhovala k němu do chaloupky, kde je krásná příroda a zdravý vzduch. A tam by mohli spolu žít a hospodařit. To se ví, že Anička nezaváhala a souhlasila. A tak byla velká svatba, kde jinde než v jízdárně, v prostředí, které měla tak ráda. Konečně je Matěj šťastný, že nebude sám.
lámaly. Nechci hořet láskou k tobě dnes, Ladislav Havrda škoda, že ji ani vítr neodnes. Bylo by to všechno snazší bez té hrdosti naší. Kdyby sedmý hřích se nestal, můj bratr by ti hlavu nesťal. Láska je prostě k ničemu, jen všechno ničí a je z ní moc problémů.
O CHAMTIVÉM ŠEVCI třetí místo v kategorii Pohádka Bylo, nebylo. V jedné malé vesničce u lesa žil mladý švec. Žil v chudobě a bídě, obchody mu nešly, až jednou švec sekl na zahradě trávu kosou a kde se vzal, tu se vzal, objevil se před ním na pařezu starý dědeček. Švec se na něj zaraženě dívá a povídá: „Copak tady děláš, dědečku?“ Dědeček na to: „Ale boty mám samou díru, potřeboval bych je opravit.“ „No, tak pojď dovnitř a já ti je opravím.“ A šli. Švec sedl k verpánku a za chvíli byl hotov. „Jsi šikovný chlapík, kolik za to chceš, ševče?“ ptá se dědeček. „Ale, to nestojí za řeč, nic nechci, dědečku.“ „No, dobře, když jsi tak hodný, tak ti dám ševcovské náčiní. Ale to si pamatuj, jestli ho využiješ špatně, zle se ti povede.“ A nežli stačil švec něco říci, dědeček byl pryč. Švec z toho byl paf, a protože měl hlad, řekl si: „Teď si dám bramboračku a pak vyzkouším to nové náčiní.“. A taky to tak udělal. Jakmile vzal do ruky šídlo, tak někdo zaklepal na dveře a vešel do chalupy. „Co byste potřeboval, pane?“ ptá se švec. „Svatební boty pro moji dceru,“ odvětil pán. „A máte ji s sebou?“ zeptal se švec. „Samozřejmě,“ řekl pán a přivedl ji. Švec změřil dívce nožky a zeptal se, do kdy boty potřebují. „No, tak do týdne,“ povídá pán. Švec pokýval hlavou, že to snad stihne. Hned začal pracovat. Byl úplně udiven, jak mu jde práce od ruky a za dva dny je měl hotové. Když přišel ten pán, podíval se na ně a řekl, že jsou nádherné a kolik za ně chce. Švec řekl: „Kolik byste za ně dal, tolik mi dejte,“ a pán mu dal pět zlatých. Švec byl tak vyjeven, že sotva stačil poděkovat. A jen co dosedl, zase někdo klepe na dveře. Opět to byl nějaký pán, který chtěl udělat boty. No a tak to šlo stále dokola. Švec si jednou řekl: „Hm, kdybych vybíral, tak si brzy koupím kravku i tu kozu.“ A zdražil tolik, že když k němu přišel nějaký chudák z vesnice a chtěl opravit boty, tak mu řekl: „A máš vůbec čím zaplatit?“ A ten chudák na to: „No, mám tři krejcary.“ „Cože? Za tři krejcary ani kuře nehrabe, buď dáš tři zlaté nebo odejdi.“ Tak ten chudák odešel. A najednou se všude začalo povídat, že je bohatý a že chudáky vyhazuje a že ševcuje jen pro bohaté. Jednoho dne k němu přijel knížecí kočár a vystoupil z něj sám kníže a říká: „Ševče, měl bych pro tebe práci na mém panství.“ … Švec se nerozmýšlel a souhlasil. Sbalil si svoje náčiní a vyrazili. Jeli lesem a uprostřed lesa se najednou objevil obrovský přepychový zámek. A kníže řekl: „Jsme tady!“ Ukázal ševci velkou hromadu bot, které chtěl spravit. A tak se švec pustil do práce. Když byl s prací hotov, začal přemýšlet o penězích. Říkal si: „Tady budou hodně bohatí, tak si řeknu o pět tisíc zlatých.“ Když přišel kníže a zeptal se ho, kolik chce, švec si řekl o pět tisíc. Jen to dořekl, zablesklo se a zahřmělo a kníže se proměnil ve starého dědečka. „Ševče, nevážil sis mého daru a nežil jsi poctivě. Za tvoji chamtivost tě nechám na pospas vlkům. Nezasloužíš si žít mezi lidmi!“ A dědeček zmizel. A od té doby ševce ani zámek už nikdo neviděl.
ČALAMÁDA - SPECIÁLNÍ LITERÁRNÍ ČÍSL O - ZLATÁ SL OVA Nikola Kunstová
Jan Samek
OHEŇ první místo v kategorii Popis a příběh Teplé oranžové plamínky jsou vzrušující, ale zároveň strašidelné. Jejich zář je jako od tisíců baterek, které neustále svítí. Vyskakování plamínků je jako kdyby vás chtěli chytit, ale nedaří se jim to. Praskání, rupání říká, jak oheň prostupuje dřevem, jak je pohlcuje, až se podobá pile, která kácí strom. Je to neuvěřitelné. A přece stíhá dávat teplo, které prostupuje i námi. Zahřívá nás jako láska k druhému člověku. Plamínky jsou jako živé, ale přesto každý den oživnou a ztrácí se. Oheň byl součástí života v dávných dobách, ale zároveň i teď. Bez ohně bychom se neohřáli v chladných nocích a ani bychom neměli světlo. Oheň je věc, kterou potřebujeme k životu jako vodu či jídlo. Je součástí života, ale zároveň i nás. Teplo, které z něj vyzařuje, nás chrání před zvěří a zimou jako strážný anděl. Ale stále nám škodí. Je hladový tak moc, že před ním nestíháme chránit lesy, louky ani porosty. Je to náš přítel, ale zároveň nepřítel. Na jedné straně je pomocník, chrání a na druhé zabíjí bezbranné lidi, kteří podlehli jeho „věrnému kamarádovi“ kouři. Kouř inspiroval vědu a oheň inspiroval vynálezce celého světa. Kouř i oheň inspirovaly a stále inspirují. Oheň „inspiroval“ i slunce. Slunce je též náš přítel, ale zároveň nepřítel. U moře jsme za něj vděční, ale jakmile nás spálí, tak už ne. Oheň je všude. V nás, v zemi, ve vesmíru. Oheň může život dát, ale i vzít jej jako anděl života i smrti. Oheň je nejkrásnější, ale zároveň nejstrašidelnější věc světa.
VEČERNÍ SNY první místo v kategorii Báseň Byla malá Země, ke každému se vrací, vrací se i ke mně a obzvláště v noci.
Sny, sny se jim říká, alespoň jeden v tobě dřímá, spí a čeká do noci,
Sabina Štelbaská
od něj není pomoci.
POHLED Z OKNA druhé místo v kategorii Popis a příběh Doma v jídelně máme velké balkonové dveře. Když si chci odpočinout, přijdu k nim a dívám se na krajinu. Pokud není zima, vyjdu na balkon a hledím do dálky. Pokud trochu skloním hlavu, uvidím naši zahradu. Zahradu plnou květin, které pečlivě opatruje maminka, a pergolu, kterou stavěl můj táta se strýcem. Za pergolou se nachází velký prostor, který je zasypán světlými oblázky. Květinové koberce v něm tvoří zajímavé druhy rostlin. Na protilehlé druhé straně máme možnost shlédnout kruh vyplněný oblázky, v jehož prostředku roste hrušeň a kolem ní se nacházejí jahody. Za plotem ze zelených tují se rozprostírá veliké pole. Zemědělci na něm každý rok pěstují obilí. Kdybyste se před čtyřmi lety poohlédli o kus dál, spatřili byste řeku Úpu. Tu již ale z našeho balkonu neuvidíte, protože kus před ní se nachází silniční obchvat. Za obchvatem a za Úpou vidíme protější vesnici – Velký Třebešov. Na třebešovské domky mám výhled již od narození. Podívejte se dále, spatříte již ale pouze vysoké kopce porostlé hustými lesy. Pomalu začínám přenášet svůj pohled zpět na naši zahradu. Už je čas, abych šla vyvenčit našeho psa. Přeskočím jeden schod a se zaklapnutím balkonových dveří uzavírám i své vyprávění. Doufám, že vám dostatečně přiblížilo krásu mého okolí.
Eliška Kratěnová FOTBALOVÝ ZÁPAS druhé místo v kategorii Popis a příběh Budu vám vyprávět příběh, který se stal mému bráchovi před dvěma měsíci. Můj bratr si k narozeninám přál nový kopací míč. Je velký fanda do fotbalu. Od svých šesti let neprošvihl jediný zápas, i kdyby hráli ti největší nafoukanci na světě. Proto chodí do fotbalového kroužku. Není sice kapitán, ale hraje obranu. Sní o tom, že jeho tým dá alespoň jeden gól v zápasu proti Olomouci. „Dnes máme na sluníčku třicet dva stupňů Celsia. Ve středu očekáváme ochlazení a občasné přeháňky,“ hlásí rádio. Jo, je na padnutí. Takhle vzít plavky a skočit šipku do bazénu. Jenže to nejde. Právě sedím v autě se svým bratrem a rodiči. Míříme na mistrovství škol ve fotbalu do Brna. Už tu sedíme dvě a půl hodiny a sledujeme zápasy. Konečně nastupují naši a hrají proti Olomouci. Ke konci zápasu je stav 0:0. A co se nestane. Čtrnáct minut před ukončením zápasu vběhl na trávník splašený kůň. Kluci pobíhali
Čeká, až zavřeš oči, před tebou stojí kočí, za sebou má kočár s ním přeletíš i močál.
Až se ráno probudíš, zapomeneš na něj, ale večer uvidíš, že je tu, koukej!
9
10 On se ve dne skrývá, noc je jeho den, všude kolem lítá,
ČALAMÁDA - SPECIÁLNÍ LITERÁRNÍ ČÍSL O - ZLATÁ SL OVA sem a tam. To byla švanda. Na trávníku trenéři obou družstev a snažili se koně chytit. Bylo to parádní divadlo. Až po sedmi minutách se podařilo koně chytit a odvést. Hrálo se dál. Moc dobře jim to nešlo. Kůň na trávníku udělal pěkný cirkus. Na konec naši vyhráli a odnesli si úlovek. To byla poukázka do MC Donald na jakékoli jídlo zdarma. A Olomouc si odnesla prohru. Teď už nelituju, že jsem jela s bráchou. Byl to bezva zážitek.
každý má svůj sen. Tomáš Jirka Je to malý obláček,
PŘÍBĚH CHLAPCE A ŽIVÉHO LESA třetí místo v kategorii Popis a příběh
světlý nebo tmavý, s fantazií hravý, představivosti chomáček.
Je to jako barva, která se rozlije, je to jako barva, která tvé srdce zalije.
Byl jednou jeden chlapec. Na celém světě měl nejraději stromy, dal by za ně cokoliv. Žil v dětském domově, protože ho rodiče odmítli. On to věděl, vzbudilo to v něm nenávist k lidem, kteří zrazují všechny kolem sebe, a k lidem, kteří zradili jeho. Jednoho pochmurného večera utekl z dětského domova, ten den mu bylo patnáct let. Utíkal tak dlouho, dokud nenašel nádhernou plochu plnou úrodné hlíny a bez stromů. Rozhodl se, že dá ploše život a začal sázet stromy, jak listnaté, tak jehličnaté, vkládal do nich svůj život. Z jezera vzdáleného od plochy dva kilometry nosil ručně vodu v plechovým kbelících a stromy zaléval den co den. Díky kusu života, který do nich dal, stromy rostly velmi rychle. Toho dne mu bylo dvacet let a na místě, kde zasadil semena a zalíval je vodou z jezera, stál les plný zdravých, silných a velkých stromů. Toho dne si chlapec lehl pod nejmenší strom svého lesa. Na zem padla půlnoc. A chlapec se probudil, v blízkosti stromů se cítil bezpečně. A najednou vidí, jak se stromy kolem něj začínají shromažďovat, měly oči a pusu, nohy a ruce a stromy mu říkaly: „Za to, že jsi nás zaléval a dal jsi nám život, budeme tě ochraňovat a bojovat s tebou za spravedlnost. A tak co stromy řekly, to udělaly. Jakmile někdo ohrožoval les nebo chlapce, i když pak už docela velkého muže, stromy vystoupily ze země a bojovaly, buď za sebe, nebo za něj. A on je stále zaléval, objímal je a dodával jim energii, a tak stromy rostly a sílily a byly tu ještě dlouho, až do smrti chlapce, vlastně už muže. Toho dne, kdy muž zemřel, les jakoby usnul a už se neprobudil. Stromy už nevstávaly ze země a neprospívaly. To byl konec stromů a lesa a všeho toho šumění listů.
Sny jsou vždy jiné, Lenka Hrodková bolest tě v nich mine, poprvé jsou krásné podruhé zas ne.
PŘEKVAPENÍ PUSTÉHO LESA první místo v kategorii Povídka Byl jeden muž, který hrozně rád cestoval a bydlel v Praze. Jednou se rozhodl, že si vezme dovolenou a pojede na několik dní na Moravu. Navštíví tam pár zámků a hradů např. Lednici, Mikulov a Slavkov u Brna. Vyjel a rozhodl se, že první navštíví Mikulov. Zámek měl žlutou fasádu, před hlavním vchodem spoustu soch. Šel k pokladně, a když viděl cenu prohlídky, rozhodl se, že procházka venku mu bude stačit. Vešel tedy na kruhovité nádvoří, posypané bílými a černými kamínky. Prošel po něm dál do zahrady, kde byly záhony růží, běhali pávi a byly tajné chodby v křoví. „Tak,“ řekl najednou, „tenhle zámek jsem už viděl a teď pojedu do Lednice.“ Udělal, jak řekl. Při příjezdu do Lednice před sebou spatřil zámek tak krásný, jaký ještě neviděl. „Lednice je proslulá svou obří a krásnou zahradou, nepotřebuji se kouknout dovnitř.“ Přešel přes nádvoří plného lidí, do zahrady, kde nebyl vůbec nikdo. Zahrada tak velká, kam jen lidské oko dohlédne, ho tak ohromila, že drahnou chvíli zůstal stát a hleděl do té nádherné dálky plné květin a nádherných a vzácných stromů. Našel nejbližší lavičku a jen omámeně zíral. Po dlouhé chvíli se probral a pokračoval v cestě. Procházel kolem zelených stromů, popadaných šišek a přešel několik lávek. Koukal kolem sebe, ale nekoukal rovně, až najednou stál před obrovskou řekou, širokou a vypadající jako jezero a oplývající kolem ostrova ohraničeného ostatními stromy. Avšak uprostřed ostrova stál velice mohutný vzácný strom s tolika větvemi a na nich tolik hnízd, že se ani nedali spočítat. Zůstal stát nad tou krásou a upřeně hleděl, jak faunové tančí kolem stromu, jak kolem něj poletují ptáci, obdivoval krásu samotného stromu a porovnával se všemi ostatními a říkal si: „Všechny stromy jsou krásné, ale tenhle je ze všech nejkrásnější.“ Stál před ním den a noc, chtěl k němu jít blíž, ale nemohl kvůli té obrovské řece, a proto stál další den a noc a další a další. Nejedl a nepil, ale vůbec mu to nevadilo, hlavně že se koukal a obdivoval ten strom. Jednou si uvědomil, že tu nemůže sedět věčně. Dalo mu to úsilí a vůle, aby se zvedl a odešel. Vrátil se do Prahy a v duchu vzpomínal na ten strom, stále obdivoval jeho krásu, ale říkal si, že kdyby neměl pevnou vůli, zemřel by obyčejnou pošetilostí krásy. Ale něco v něm přece zůstalo, začal sázet stromy, krmit zvěř a ptáky, učit se milovat přírodu a už se snažil nebýt pošetilý krásou.
ČALAMÁDA - SPECIÁLNÍ LITERÁRNÍ ČÍSL O - ZLATÁ SL OVA Aneta Machová STRAŠIDELNÁ NOC
11
Lenka Hrodková CHŘESTÝŠ
druhé místo v kategorii Povídka Všechno to začalo příjezdem k naší tetě a strýci do malé polské vesnice. Teta s maminkou uvařily kávu a upekly bábovku, zatímco strýc mne nabídl zůstat na víkend. Já samozřejmě souhlasila s podmínkou, že budu hodná. Sestřenice Marta mně ukázala pokoj, kde budu spát. Ten ale nebyl jen tak ledajaký. Postel s nebesy, toaletka s krásně ozdobeným zrcadlem i šuplíky a skříň na klíč, nenápadně vsunutá do zdi. Prohlížím si pokoj od podlahy ke stropu a zastavím se až u okna, kde je vidět kostel s vysokou věží. Nejdříve jsem se lekla, ale pak si v duchu řekla: „Aneto, vždyť to je jenom kostel.“ V tu chvíli nás zavolala teta na horkou čokoládu. My jsme neodmítly a běžely rovnou dolů. Odpoledne brzy uteklo a maminka s tatínkem museli odjet domů. Rozloučili jsme se, zamávali si a rodiče byli pryč. Večer, když přišla teta do Martina pokoje, řekla: „Vy štěbetky, všechno si povíte ráno!“ Odcházela jsem ve strachu, protože mi Marta povídala, že o půlnoci se na věži prochází duch bývalého kostelníka, před kostelem prý hlídá bezhlavý zvoník a do domů chodí vlkodlak. Lehala jsem si do postele, tetička zhasla, popřála dobrou noc, cvak, zavřela dveře. Vlezla jsem si pod peřinu a drkotala zuby. Odbilo deset hodin. „Bim, bam,“ měla jsem velký strach. Co když to je všechno pravda, pomyslela jsem si. Co když vlkodlak…. Jedenáctá hodina odbila, po stěně se mihly divné stíny a zaslechla jsem podivné zvuky. Ozýval se štěkot, padly popelnice. Na chvíli jsem usnula, ale sotva odbila dvanáctá hodina, otevřely se dveře. Nenapadlo mě nic jiného, než že na mě jde vlkodlak. Zuby mně drkotaly čím dál tím víc, proto jsem zalezla pod postel, když v tom se dveře otevřely dokořán, ale nikdo v nich nestál. Zanedlouho však zvuky ustaly a stíny přestaly tancovat po zdech, tak jsem se potichounku vkradla do postele a po půl hodině jsem usnula. Ráno se však všechno vysvětlilo, stíny byly jen odrazy světel kolem jedoucích aut, podivné hlasy patřily kočkám a psům, dveře otevřel tetin pes a popelnice spadla, protože večer foukal silný vítr. Teta se mě zeptala, jak jsem se vyspala. Nedokázala jsem přiznat svůj strach, proto jsem odpověděla jenom: „Dobře, teto.“ Následující noci nebyly už tak divoké. Na první jsem ale nezapomněla, a proto jsem ji ve svém deníku pojmenovala nocí strašidelnou. Z Anetina deníku.
druhé místo v kategorii Báseň Slabé šustění v trávě, to chřestýš snědl mládě. Plazí se dnem i tmou, neslyší vodu či lodě plout. Když chřestýš stojí před Vámi, zmocní se Vás panika. Z hadů jde hrůza, děs a strach, srdce nám bije na poplach. Chřestýše poznáte vskutku snáz, pár bambulí na ocase snad. Zelené oči, šupinky svítivé, odporný zub, ocasy svištivé.
Alena Peterková ZAJÍMAVÝ SEN
Hrozivý chřtán jak lilie zvon, je čeho se bát, to řekne i on.
třetí místo v kategorii Povídka Jeden pátek jsem přijela z Litoboře od koní. Spěšně jsem se umyla a honem do postele. Ještě jsem přečetla pár řádků z knížky a už jsem spala. Objevila jsem na jakési lodi. Jelikož jsem celkem zvědavá, ať jsem vzhůru nebo spím, začnu celou loď prohledávat. Nejdřív jsem vešla do kuchyně a potom do nějaké společenské místnosti, sálu, jídelny a mnoha a mnoha dalších pokojů. Dojdu k posledním dveřím, otevřu je a … za nimi jsou stáje. Všichni koně jsou nádherní, ale jeden z nich je nejhezčí. Jmenuje se Ontario a jsou mu čtyři roky. Tu cítím náraz a omdlévám... Probudím se na pobřeží jakéhosi ostrova a vedle mě je zrovna ten nejhezčí kůň. Jeho černá srst se leskne a černá hříva s několika bílými melíry vlaje ve větru. Co se proboha stalo? A kde to jsem? Najednou ke mně kůň promluví: „Jsme na ostrově, který není na mapách.“ Udivuje mě to, ostrov, co ještě nikdo neobjevil. A co se vlastně stalo? „Právě jsi zažila ztroskotání Titaniku!!!“ Vyrazilo mi to dech, hlavou se mi honí různé myšlenky – na Titaniku byli koně a jako že koně mluví a … Pár minut mi trvá, než se vzpamatuji. Po několika „dnech“ se s Ontariem rozhodneme prozkoumat zbytek ostrova. Nasednu na něj a... nemůžu tomu uvěřit, já umím v pohodě tryskat bez sedla!!! Užívám si vánku, který kolem mne proudí. Náhle v dálce zahlédnu jakési město. Přijedu tam a zjistím, že se konají závody v parkuru. Ale to už mě Ontario veze pro přihlášku. S pochybami ji vyplním a odevzdám. Ty ze mě však spadnou, jen co se s Ontariem rozeskakuji. Při trysku jakoby se nedotýkal země a přes překážku přeskočí bez menší chybičky či zaváhání. Tu však hlasatel hlásí, ať se všichni soutěžící postaví do řady. Když se tak stane, odříká nějaký ten úvod a projdeme si trasu a začíná se. První jde na řadu nějaká Nikol Brožová s koněm Klipem. A pak nějaký Petr s koněm Hopíkem, Lucka s Duffinkou, Anna s Michalem... Pak najednou zaslechnu své a Ontariovo jméno. Nemusím snad ani zmiňovat svůj stres. První... druhá... třetí překážka... zatím to jde... trojskok...sedmá...osmá...už jsme skoro v cíli a... cíl! Odskákali ostatní a po chvíli začali hlásit: „Na třetím místě se umístil Petr s koněm Hopíkem, na druhém místě je Lucka s Duffy a na prvním místě se umístila... Ale co to? Všechno se rozplývá a já ležím v posteli. Vedle v teráriu Jerry a na poličce drnčí budík. Aby toho nebylo málo, zjistím, že jsem si ho nařídila o hodinu dřív!
Stále si hrají se smrtí, vbrzku vás uštknou nebo uškrtí. Když utečete brzy, pak bude klid a vy budete moci v klidu dál žít.
12
ČALAMÁDA - SPECIÁLNÍ LITERÁRNÍ ČÍSL O - ZLATÁ SL OVA Literární soutěž Zlatá slova vyhlásila pro Základní školu v České Skalici Společnost Boženy Němcové. V letošním ročníku se jí zúčastnilo celkem 56 prací. Níže je uveden seznam těch vítězných.
VÝSLEDKOVÁ LISTINA LITERÁRNÍ SOUTĚŽE ZLATÁ SLOVA 2009 Práce žáků a žákyň prvního stupně ZŠ
Práce žáků a žákyň druhého stupně ZŠ
Hlavní cena poroty za nejlepší práci žáků a žákyň prvního stupně Doubravice Kristýna Velacková, 5. A
Hlavní cena poroty za nejlepší práci žáků a žákyň druhého stupně Mé pravé já Nicol Jará, 9. A
Zvláštní cena poroty Strašidýlka v rodině Suchánkových
Báseň první místo
Báseň první místo druhé místo třetí místo Pohádka první místo druhé místo třetí místo
Popis první místo druhé místo Příběh první místo druhé místo třetí místo Povídka první místo druhé místo třetí místo
Jarní říkanka Den Úkoly Modřín
Sára Suchánková, 4. B
druhé místo
Karolína Mojžíšová, 4. A Denisa Semeráková, 4. B Eliška Sedláčková, 4. B Kryštof Halada, 4. A
Čert a princezna Daniela Matušková, 3. B Výlet na Mars Daniel Němeček, 5. B Kačenka Simona Horkelová, 3. B a létající sněhulák Podzimní zahrada První dovolená u moře
Anna Vlčková, 5. A Daniel Kubašta, 5. B
Pohádka první místo druhé místo třetí místo
Popis a příběh první místo druhé místo třetí místo
Povídka první místo druhé místo třetí místo
Večerní sny Chřestýš
Milena Hlušičková, 9. A Jan Samek, 8. B Lenka Hrodková, 7. B
Bylo nebylo Kouzelný kabát Kovář Matěj O chamtivém ševci
Michaela Faltová, 9. C Ivo Čáslavský, 9. C Martin Gavlas, 9. C Ladislav Havrda, 9. C
Oheň Fotbalový zápas Pohled z okna Příběh chlapce a živého lesa
Nikola Kunstová, 7. B Eliška Kratěnová, 6. A Sabina Štelbaská, 7. C Tomáš Jirka, 7. B
Překvapení Lenka Hrodková, 7. B pustného lesa Strašidelná noc Aneta Machová, 6. A Zajímavý sen Alena Peterková, 7. B
Sen o prima dnu Rozálie Metelková, 4. B Nečekaný dárek Eva Horáková, 5. A Nový kamarád Kateřina Čápová, 5. B
Jak zachránil Elena Rathouská, 3. B Honza zvířátka Povídka o loďce Ondřej Horký, 5. B Zelený traktůrek Tomáš Plundra, 3. B
ČALAMÁDA — směs zajímavého čtení ve vysmátém nálevu. Vydavatel: Středisko volného času Bájo Česká Skalice. Šéf redaktorka: Mgr. Martina Horká. Redakce: Nicol Jará, Kateřina Čápová, Jiří Bekr, Miroslav Vlček. Ilustrace: Sára Suchánková a členové výtvarných kroužků SVČ Bájo: Lukáš Borůvka, Lucie Čtvrtečková, Kryštof Halada, Anna Horká, Magdalena D. Horká, Matyáš Horký, Martin Karvai, Lenka Maťátková, Petr Michálek, Barbora Michlová, Nikol Mladá, Kateřina Nováčková, Dita Nývltová, Adéla Pöllnerová, Ondřej Ptáček, Tereza Reslerová, Martina Sedláčková, Iveta Serbousková a Tereza Zemanová. Jazyková úprava: Mgr. Marcela Horká Adresa: Husovo náměstí 3, 552 03 Česká Skalice, e-mail:
[email protected], telefon: 491 452 708, http://www.svcbajo.cz. Tisk: SVČ Bájo Česká Skalice. Ročník 3, speciální vydání. Vychází nepravidelně. http
