Alain Demurger
JAKUB Z MOLAY Soumrak templářů
ARGO 2011
EDICE ECCE HOMO / SVAZEK 15.
Alain Demurger
JAKUB Z MOLAY Soumrak templářů Z francouzského originálu Jacques de Molay. Le Crépuscule des Templiers, vydaného nakladatelstvím Payot & Rivages v roce 2002, přeložila Kateřina Kunz. Přebal a grafickou úpravu navrhl Libor Batrla. Odpovědný redaktor Martin Nodl. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, Praha 3, 130 00,
[email protected], www.argo.cz, roku 2011 jako svoji 1537. publikaci. Vytiskla tiskárna Protisk. ISBN 978-80-257-0432-5 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel: 226 519 383, fax: 226 519 387, e-mail:
[email protected], www.firma.kosmas.cz Knihy je možné zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
ÚVOD
Co víme o Jakubovi z Molay, posledním mistru templářského řádu, dvacátém třetím po jeho zakladateli v roce 1120 Hugovi z Payns? Ve skutečnosti velmi málo a o posledních dvou třetinách jeho života téměř nic. Templářský řád byl prvním rytířským řádem západního křesťanstva. Byl řádem, do kterého se vstupovalo pod přísahou, kde se žilo podle řehole, kde se sloužila mše a kde se odříkávaly hodinky. Avšak místo meditování a rozjímání nad božím dílem (opus Dei) jako v benediktinském a cisterciáckém řádu se zde vykonávalo vojenské povolání ve službách Boha a jeho církve. Výraz „rytíř Kristův“ (miles Christi), který má dlouhou historii, nakonec zcela přilnul k tomuto novému způsobu náboženského života. Příčinou jeho vzniku byly křížové výpravy: ochrana poutníků na cestě do Jeruzaléma, osvobozeného od nevěřících, jak se v té době říkalo stoupencům muslimské víry, a vojenská obrana latinských států na Východě, založených během první křížové výpravy v letech 1098–1099, ospravedlnily vytvoření této nové instituce. Jelikož se zprvu usídlil v přilehlých budovách mešity Al-Aksá na hoře Moria (neboli na Chrámové hoře), začal si nový řád říkat „Chudí rytíři Krista a Šalamounova chrámu“. Získal milodary jak na Východě, tak i na Západě a napříč křesťanským světem mohl vytvořit síť komend, seskupených v bailiích a v provinciích, jež všechny podléhaly moci velmistra a řádových hodnostářů, sídlících nejprve v Jeruzalémě a později, po ztrátě Jeruzaléma ve 13. století, v Akkonu. Templáře napodobovaly jiné řády, a to na Východě (johanité, řád německých rytířů), ve Španělsku (calatravský řád, alcántarský řád, řád svatojakubských rytířů apod.) a v Pobaltí, kde se usadil řád německých rytířů a menší řády (řád mečových rytířů, livonský řád, řád dobřiňských rytířů apod.). Jakub z Molay, narozený kolem let 1245/1250, přijatý do řádu v roce 1265, se stal velmistrem v roce 1292. V té době byli Frankové neboli Latinci definitivně vyhnáni ze Svaté země: rok předtím (1291) padly Akkon a poslední křižácké pevnosti do rukou mamlúckých sultánů z Egypta a Sýrie. Velmistr Jakub z Molay vykonával svůj úřad na Kypru až do onoho osudného dne, kdy přijel do Francie na poradu s papežem a stal se, spolu se všemi bratry řádu, obětí francouzského krále Filipa Sličného. Templáře zatkli v roce 1307, řád zrušili v roce 1312 a Jakub z Molay zemřel na hranici 11. nebo 18. března 1314. 3
JAKUB Z MOLAY
O Jakubovi z Molay toho víme velmi málo. Avšak nějaké dokumenty existují a informace, i když často kusé, nepřesné a nepřímé, umožňují sestavit jeho životopis a nezůstat přitom jen u obecných konstatování. V období, kdy měl osud templářského řádu ve svých rukou, můžeme rozpoznat zřetelné obrysy jeho počínání. Daří se nám, aniž bychom se příliš odvolávali na prameny a činili velké závěry, rozpoznat vliv Jakuba z Molay na chování a na vedení templářského řádu za posledních dvacet let jeho existence. Dobové kroniky jako první nabízejí vylíčení událostí, jichž se templáři a jejich vůdci zúčastnili. Kronika Templáře z Tyru, jenž byl sekretářem velmistra Viléma z Beaujeu, i když sám templářem nebyl, je k poznání tohoto období dílem zcela zásadním. Později na ni navázal Amadi a po něm Florio Bustron, kteří k ní připojili několik drobností. Západní kroniky, od Viléma z Nangisu a jeho pokračování ve Francii, městské kroniky v Itálii nebo florentská kronika Giovanniho Villaniho, klášterní kroniky v Anglii či na území římsko-německé říše, jsou rovněž zdrojem cenných informací. K tomu se řadí úryvky z korespondence. Archiv Koruny aragonské v Barceloně je plný různých listů skýtajících nové údaje, k nimž je však třeba přistupovat opatrně, protože často pocházejí z druhé ruky. Mezi těmito dokumenty se nacházejí písemnosti Jakuba z Molay: dvě pojednání, jež velmistr sepsal na žádost papeže Klementa V. Jedno o křížové výpravě, druhé o plánech na sjednocení řádů, doplněné o malý balíček listů, napsaných latinsky a francouzsky. Jejich provizorní seznam uvádíme v příloze. Mimo to existují ne-li přímo odpovědi na listy od Jakuba z Molay, tak alespoň listy jemu adresované, které naše poznatky prohlubují. Tyto listy občas mívají osobní nádech, který je o to cennější, že se díky němu můžeme pokusit zachytit velmistrovu osobnost. Papežské archivy, přístupné z Registrů papežských listů, sestavených pod záštitou École française v Římě, taktéž obsahují mnoho informací, jež by bylo třeba doložit za pomoci originálu. Nakonec zbývají výslechy templářů ze soudních jednání: nejprve výslechy Jakuba z Molay (je jich pět) a zvláště pak všechny ty, v nichž je o něm zmínka či jež obsahují obvinění jeho osoby. Tyto zdroje jsou sice zásadní, ale práce s nimi je ošidná. Představte si, že bychom dějiny sestavovali výhradně z policejních zpráv, soudních spisů nebo z dokumentačních zdrojů, vytvořených pouze na základě vzpomínek. Proces s templáři však zahrnuje vše dohromady. Je to politicko-policejní machinace: věříme-li Vilémovi z Nogaretu, pak musíme věřit i prokurátorovi Vyšinskému a senátoru McCarthymu. Jsou to výslechy vedené katy a inkvizitory, pro něž existují jen viníci. Svědectví všech těch, které vyslýchali, ale představují naše největší bohatství: Kolik je činů, jež se zdají být pokřivené, nesprávně situované, nesprávně datované? Existuje v nich pravdivý základ, avšak jaký základ a jak pravdivý? Jak z této přebohaté studnice získat nesčetné střípky pravdy, jež obsahuje? Všichni historici, kteří se zajímali o historii templářského řádu s jeho tragickým 4
ÚVOD
koncem, si tento problém uvědomovali. Avšak přistupovali k němu (a já jsem tak činil též) zjednodušeně: Provinili se templáři, nebo neprovinili? A pokud ano, proces je důvěryhodný. Pokud ne, tak není. V současnosti mezi historiky převládá nový směr. Jde o to, zaměřit se na texty a vystihnout, v čem si protiřečí, v čem jsou nedostatečné, v čem se mýlí, ale také v čem mají pravdu. Rozpitvat šetření vedená proti templářům a ukázat i na nich rozličné zájmy a cíle: papež a jeho soudci (papežské komise) nepřistupují k otázce pochybení templářů stejným způsobem jako soudci krále a jejich spojenci z řad inkvizice. Jejich cíl není stejný: první chtějí napravit nešvary řádu, druzí chtějí zrušit řád kacířský, modloslužebný, nemorální, zbytečný, a co já vím, co ještě! Co se týče samotných templářů, ti si chtějí zachránit kůži! Za těchto podmínek by bylo velmi naivní slepě věřit jejich výpovědím. Avšak tyto výpovědi existují! Po přečtení knihy Barbary Fraleové Ultima battaglia dei Templari, vydané v roce 2001, která se mi dostala do rukou při práci na tomto spise, jsem se nakonec rozhodl přihlédnout ke všem těm dokumentům považovaným za podezřelé, protože se zakládají na vzpomínkách (a to na vzpomínkách trýznivých), na zprávách z doslechu a na tom, co se mezi lidmi povídá, na výpovědi toho, který viděl toho, co viděl toho, který ví, že... Proč zavrhovat svědectví tolika „pozorovatelů“ (nazvěme jimi ony posly, příležitostné vyzvědače, zčásti či zcela anonymní dopisovatele, vyskytující se v Paříži a Poitiers), kteří jsou ve spojení s aragonským králem, s templáři či jinými bratry z jejich domovů a kteří poskytují informace, i když z jiných zdrojů neověřitelné, a nebrat za platnou minci výpověď templáře během soudního konání, taktéž neověřitelnou, jelikož jedinečnou? Říkám přihlédnout, což neznamená přijmout. Přinejmenším však mezi přihlédnutím a přijetím, resp. zavržením, bude mít své místo zkoumání výpovědi, ať už jakékoli. Čtenář snad pochopí, proč jsem se někdy uchýlil ke zdlouhavým odbočkám, než jsem se rozhodl. Nejhorší je, že jsem se možná někdy rozhodl špatně! Jakub z Molay mi to pravda neulehčil. Jsem mu vděčný za těch několik listů, povětšinou uchovaných v Barceloně, jež odhalují muže velmi odlišného od té slabošské postavy, která je nám obvykle představována. Po pár prvních a kratičkých výpovědích z počátku procesu však následně zvolil mlčení. Při čtení zápisů z vyslýchání templářů před papežskými komisaři v letech 1310–1311 nás napadne, i když není třeba brát je doslova, že Jakub z Molay nám toho mohl o svém řádu i o sobě samém sdělit mnohem více. Ne vše bychom mu sice mohli věřit, ale jaká škoda, že nezvolil správný způsob obrany. Jedna z největších překážek, na které jsem narazil při psaní této biografie, spočívala v chronologii. I když je to pro čtenáře únavné, musel jsem své úvahy, místy zřejmě nezáživné, věnovat stanovení událostí a přiřadit k nim správné datum. Ne vždy se mi to podařilo. Ve většině listů, které Jakub z Molay napsal, 5
JAKUB Z MOLAY
chybí letopočet, a to samé platí o mnoha listech templářů, jež si vyměnili mezi sebou či s ostatními pisateli z Koruny aragonské. Přijatelné datum se mi podařilo odvodit nejčastěji z kontextu. Kolikrát však musely krásné úvahy ustoupit poté, co se u dokumentů, ze kterých vycházely, objevilo nové datum? Ať to zarputilí stoupenci dějin bez letopočtů (a brzy bez paměti!) vědí: bez hodnověrné chronologie stojí dějiny na vodě. Bez žáků či mistrů, bez kolegů a konferencí, bez setkání a výměn by tato kniha byla nedokonalá ještě víc. S radostí zde děkuji všem, kteří mi podnětem, informací či hledáním v archivních fondech laskavě předali to, co věděli: Pierre-Vincent Claverie a Damien Carraz, Claude Mutafian ve Francii, Frédérique Lachaud, Helen Nicholsonová v Anglii, Simonetta Cerriniová, Barbara Fraleová, Dominique Valerian, Yves Le Pogam v Římě, Philippe Josserand v Madridu, Alan Forey, jehož kniha o templářích Koruny aragonské pro mě byla velmi užitečná a poskytla mi mnoho informací čerpaných z pramenů, které tak dobře zná, z barcelonského archivu; moji přátelé Joan a Carmen Fuguetovi, kteří mi umožnili dvakrát pobýt v Barceloně a ulehčili mi přístup do Archivu Koruny aragonské, kde mě vždy mile přivítali, jak sekretář, tak personál i čtenáři (byla to Françoise Bériacová, jež pro mě rozluštila jeden z těch listů, od Jakuba z Molay nebo od někoho jiného, vybledlý, proděravělý, potřísněný, zkrátka nečitelný, a přesto tolik cenný). Cergy, 13. prosince 2002
6
1 1250 MLÁDÍ JAKUBA Z MOLAY
Narození: kde a kdy? Soudcům, kteří ho 24. října 1307 v Paříži vyslýchají, Jakub z Molay odpovídá, že ho do řádu přijal před dvaačtyřiceti lety v Beaune rytíř Humbert z Pairaudu.1 Na rozdíl od většiny ze sto třiceti osmi templářů, vyslýchaných v Paříži v říjnu a listopadu roku 1307, u velmistra v protokolu jakýkoli věkový údaj chybí. Rok jeho narození se tedy musíme pokusit určit na základě tohoto jediného, do značné míry odhadovaného údaje. V roce 1307 byl v řádu již čtyřicet dva let, což znamená, že do něho vstoupil roku 1265. Jde o první spolehlivé zjištění? Papežským vyslancům, kteří ho vyslýchají v Chinonu v srpnu následujícího roku, ale znovu říká, že byl přijat před dvaačtyřiceti lety; to by událost posunulo do roku 1266. Připusťme, že pouze mechanicky opakoval své předešlé prohlášení!2 Do tohoto řádu se zpravidla vstupovalo v dospělém věku: „Ačkoli řehole svatých Otců [řehole svatého Benedikta] přijímání dětí do řádu dovoluje, radíme vám, abyste tak nečinili. […] Neboť ten, kdo bude chtít dát svého syna natrvalo do rytířského řádu, ho bude muset živit tak dlouho, dokud nedosáhne věku, aby se mohl rázně chopit zbraně a sprovodit ze světa nepřátele Ježíše Krista. [...] A je lepší, aby skládal slib nikoli jako dítě, nýbrž až má na to věk.“3 Jakub z Molay byl šlechtic a do templářského řádu byl přijat jako rytíř. To neznamená, že byl předtím pasován. K pasování se většinou přistupovalo ve dvaceti letech. Připustíme-li, že mu tolik bylo, mohli bychom jako datum narození zvolit rok 1245 nebo 1244.4 Avšak někteří templáři vyslýchaní v roce 1307 vstoupili do řádu v 16 či 17 letech; jeden z nich, Guy Dauphin, syn hraběte Roberta II. z Clermontu, dauphin z Auvergne, pak dokonce v 11 letech, aniž by byl samozřejmě pasován na rytíře.5 Vezměme si skupinu 138 templářů vyslýchaných v Paříži: u 123 z nich se věk uvádí a u těch samých, kromě dvou, známe datum vstupu do řádu na základě stejných údajů jako u Jakuba z Molay („byl jsem přijat před...“). Průměrný věk v roce 1307 činí 41 let 8 měsíců a průměrný věk vstupu do templářského řádu 27 let 9 měsíců; 28 jich vstoupilo k templářům ve 20 letech nebo dříve (z toho 12 mezi 11 až 16 lety) a 25 mezi 20 až 25 lety.6 Svůj věk při vstupu do řádu udávají dva z dalších čtyř hodnostářů řádu, které vyslýchali společně s Jakubem z Molay v Chinonu: Raimbaud z Caronu říká, že tam vstoupil před 43 lety (tzn. v roce 1265) a že mu bylo 17 let, když „se z něho stal rytíř 7
JAKUB Z MOLAY
a vstoupil do řádu templářů“;7 Geoffroy ze Charney bylo rovněž 17 let, když před čtyřiceti lety (tzn. v roce 1268) vstoupil do řádu,8 přičemž i on byl rytířem. Připustíme-li, že Jakub z Molay byl přijat v 16 až 17 letech, jeho narození by připadalo na rok 1248/1249, resp. 1249/1250.9 Ve prospěch tohoto posledního předpokladu můžeme uvést ještě jednu okolnost: při jiném výslechu v roce 1309, kdy popisuje dobu velmistra Viléma z Beaujeu (byl jím od roku 1273), Jakub z Molay sám sebe řadí do skupiny „mladých rytířů“. Poznamenejme pouze, že v dobovém chápání mohlo období mládí trvat dosti dlouho.10 Datum narození Jakuba z Molay nelze tedy přesně stanovit a musíme zůstat u přibližných odhadů. Spokojme se s obdobím 1244/1245 až 1248/1249, resp. 1240 až 1250. Zjišťujeme, že jeho útlé dětství spadá do doby první křížové výpravy Ludvíka IX.: vyhlášena byla v roce 1244, připravována v letech 1245–1248, uskutečněna v rozmezí 1248–1250, prodloužena pobytem krále ve Svaté zemi v letech 1250–1254. Tato křížová výprava, jež v životě krále a jeho království zabrala deset let, mohla dětství Jakuba z Molay ovlivnit. Příběhy o útrapách, odvaze, neotřesitelné víře toho, kdo se měl stát svatým králem, o dobrodružstvích a hrdinských činech válečníků, ale také o krutém hladu, nemoci, či dokonce o zajetí, jež vyprávěli ti, kteří odešli na Východ, a vzpomínka na ty, kteří se nevrátili, to všechno se muselo donést rytířskému rodu, jakým byl rod z Molay. Ale donést kam? Kde se Jakub z Molay narodil? Jméno Molay nesou čtyři francouzské obce. Nacházejí se v Calvadosu, Yonne, Haute-Saône a v Juře.11 Přidejme k nim pomístní jména a osady. Víme, že Jakub z Molay pochází z Burgundska. Lokalitu Yonne, přestože je domovem templářského (nebo johanitského) řádu, však musíme vyloučit. Jakub z Molay totiž patřil do šlechtické rodiny z burgundského hrabství, současného Franche-Comté: „Burgunďan z besançonské diecéze“, napsal v 17. století Pierre Dupuy.12 Ve hře tudíž zůstávají dva rody a dvě lokality. Obec Molay z Haute-Saône, v kantonu Vitrey, patřila tehdy k farnosti v Laîtru. Tato farnost nezávisela na diecézi v Langres, jak se někdy uvádí, ale díky spojení s děkanátem v Traves přináležela k diecézi v Besançonu.13 Rodina drobné šlechty je tam známa počínaje jistým Aimém či Aymonem z Molay od roku 1138. K tomuto datu se váže smlouva uzavřená mezi cisterciáckým opatstvím La Charité a Aymonem, pánem z Molay, a jeho třemi syny ohledně příjmů, jež plynuly z kostelů ve Frétigny a Étrelles, sousedících s Gy.14 Jakub mohl být jeho potomkem, synem jistého Gérarda, zmiňovaného v roce 1233.15 K podpoře tohoto zjištění můžeme uvést skutečnost, že dva templáři z „domu“ Jakuba z Molay, když se stal velmistrem, pocházejí z okolí Molay v Haute-Saône: Jakub de la Rochelle (de Rupella), seržant z „diecéze v Besançonu“, uvedený jako „ve službách mistra“, přijatý v Limasolu (na Kypru) v roce 1304, narozený v La Rochelle, vesnici těsně sousedící s Molay;16 Vilém z Gy, „z diecéze v Besançonu (…) z domu a rodu 8
1. 1250 – MLÁDÍ JAKUBA Z MOLAY
velmistra templářského řádu, správce postrojů a jeho zvířat“, přijatý v roce 1303,17 původem z Gy, vzdáleného dvacet kilometrů od Molay. Ve prospěch této totožnosti bych zmínil ještě poslední věc: podle svědectví templáře vyslýchaného v Poitiers v roce 1308 v rámci žaloby podané proti řádu měl templářský velmistr, jímž se stal Jakub z Molay, bratra, který byl děkanem v Langres. A Langres leží nedaleko Molay.18 Molay v Juře, v kantonu Chemin, je vesnicí, jež byla lénem blízkého hradu Rahon,19 nacházejícího se zhruba deset kilometrů na jih od Dole. Jan z Longwy, zvaný z Chaussinu (dvě sousedící lokality), se oženil s dcerou Mahého (nebo Matěje), pána z Rahonu, a Alix: z jejich svazku se narodilo několik dětí, mezi nimi Jakub (někdy zvaný Jan), druhorozený syn.20 Na podporu tohoto zjištění zmiňujeme závěť, kterou Jan z Longwy učinil v roce 1310 a v níž svůj majetek odkázal synu Jakubovi. Podle J. Labbeyho de Billy měla být tato závěť sepsána u biskupského soudu v Besançonu.21 Tento dokument, pokud vůbec existoval, však zmizel (testamenty z biskupského soudu byly roztroušeny a zčásti zničeny). O jeho existenci lze pochybovat, jelikož o něm není ani zmínka v (kompletním) soupisu Doma Berthoda.22 Vazby, jež údajně udržovali páni z Rahonu s jinými rody z Franche-Comté, jakým byl rod z Oiselay (Monte Avium), či z Oiselieru nebo z Oseleru, jenž poskytl maršála templářského řádu v době, kdy se Molay stal mistrem, nebo rod z Grandsonu, pokud existovaly, nejsou dokázané ani průkazné.23 Ale zpět k testamentu: datum 1310 (jiní autoři však uvádějí 1302) je dosti podivné, zvláště pak v souvislosti s Jakubem z Molay, neboť Jan z Longwy musel dobře vědět, co se v té době stalo s jeho synem! Odkázat svůj majetek velmistrovi templářského řádu, téměř odsouzenému vězni, znamenalo odkázat ho zeměpánovi, burgundskému hraběti, neboť majetek templářů byl od roku 1307 obstaven! Přestože tato otázka – ach, jak důležitá! – nebyla zcela zodpovězena, přikláním se k Molay v Haute-Saône. Jakuba z Molay přijali dva prvořadí hodnostáři: Humbert z Pairaudu, generální vizitátor řádu ve Francii a v Anglii, a Amaury de la Roche, mistr francouzské provincie. Oba pocházeli z dobrých šlechtických rodin. Můžeme z toho však vyvozovat, že Jakub spíše pocházel z významné rodiny střední šlechty?24 Ne tak docela, a to i přesto, že vazby středostavovské šlechty s rytířskými řády a křižáky byly v této oblasti Burgundska velmi pevné.25 Takže Jakub z Molay možná pocházel z významného šlechtického rodu z Franche-Comté a narodil se mezi léty 1240–1250. Tento časoprostorový kontext má svůj význam. Burgundské hrabství není součástí francouzského království, je zemí Říše. Jakub z Molay tedy není poddaným francouzského krále. Své dětství i rané mládí však prožil v době, kdy králem tohoto blízkého království byl Ludvík IX. Do templářského řádu vstoupil dva roky předtím (v roce 1265), než se král podruhé vydal na křížovou výpravu. Nemůžeme věřit, že by o tom 9
JAKUB Z MOLAY
neslyšel. Burgundsko, jež jako hrabství příslušelo k římsko-německé říši, avšak jako vévodství patřilo k francouzskému království, stejně jako sousední Champagne poskytlo od samého počátku křížových výprav velký počet křižáků. Navzdory tomu jediná zmínka o Ludvíku IX., jež se nachází v projevech a spisech Jakuba z Molay, je dosti pochybná, neboť hovoří o jeho přítomnosti na druhém koncilu v Lyonu v roce 1274, zatímco svatý král byl již čtyři roky po smrti: „Vzpomínám si, že když byl papež Řehoř [Řehoř X.] se Svatým Ludvíkem (…) na koncilu v Lyonu, ocitl se tam také bratr Vilém z Beaujeu, v té době velmistr templářského řádu.“26 Poněkud zvláštní výpadek paměti, neboť Molay byl v době koncilu již devět let templářem!
1240–1260: situace ve světě v době Jakubova mládí Křížová výprava Ludvíka IX., přestože byla dobře připravená, nebyla zahájena za nejpříznivějších okolností, navzdory tomu, že události, jež otřásly Svatou zemí během desetiletí 1240–1250, měly podnítit k masivní mobilizaci západního křesťanstva. Západ se bezesporu více zaobírá strašlivým vpádem Mongolů, jež v letech 1240–1242 zasáhl jeho středo-východní okraje (Polsko, Uhry). Mongolové se dozajista stáhli, avšak pohrozili, že se vrátí. Především západní křesťanstvo rozbíjí a ochromuje spor (ideologický a mocenský), v němž proti sobě stojí papež a císař, dvě hlavy křesťanského světa.27 Když ho Ludvík IX. v roce 1248 opouští, vypadá francouzské království navenek sjednocené. Nepokoje z prvního období vlády byly překonány. Ludvík byl nezletilý (bylo mu 12 let), když se stal v roce 1226 králem a jeho matka Blanka Kastilská se ujala regentství. Vzpoura některých baronů (z Poitou, hraběte z Bretaně) vyvolala povstání, jež se regentce a posléze mladému králi podařilo potlačit. Velké kroniky Francie, oficiální dějiny kapetovského království, o těchto nepokojných dobách vyprávějí, ale rovněž tak poukazují na dlouhá období míru: v roce 1231 „uplynuly celé čtyři roky, co král vládl svému království bez jakéhokoli protivenství“; v roce 1237 „král viděl, že Bůh seslal mír na jeho království na čtyři roky, ne-li více“.28 Vnitřní nepokoje se obnovily v letech 1240–1242, ztížené pokusem anglického krále Jindřicha III. získat zpět, s pomocí části místní šlechty, kraj Poitou a pokud možno všechna území ztracená za vlády Filipa Augusta (Normandii, Maine, Anjou atd.). Jindřich III. se vylodil u Royanu 20. května 1242, avšak 24. července byl poražen u Taillebourgu blízko Saintes. Poitevinští vzbouřenci se podrobili a rok poté byl s Jindřichem III. uzavřen smír. Zanechat království v míru předpokládalo učinit konec zneužívání a bezpráví, jichž se v hojné míře dopouštěli královští úředníci. Příprava křížové výpravy 10
1. 1250 – MLÁDÍ JAKUBA Z MOLAY
a těžkosti s jejím financováním poukázaly na křivdy učiněné královým poddaným a na zkorumpovanost jeho úředníků. Po vyšetřování nařízeném roku 1247 v celém království následoval přesun správy do rukou krále. Účinek byl dvojí: nespokojenost obyvatel království se zmírnila a zároveň se zvýšil příjem – především finanční! – státu. Když se v létě 1248 Ludvík vydává na cestu, opouští spořádané království: jeho matka Blanka Kastilská se ujímá regentství s radou, které král plně důvěřuje.29 Ludvík IX. by také za sebou rád nechal západní křesťanstvo sjednocené a usmířené. Jak jsem řekl, Západ v té době rozděloval spor, v němž proti sobě stáli papež a císař. První, posílen svou nadřazeností v duchovní rovině, usiloval i o získání světské moci a o podrobení si té největší z nich, moci císařské. Jenomže římsko-německý císař a zároveň dědičný král obojí Sicílie, Fridrich II. Štaufský, tuto myšlenku nesdílel. Spor prošel dvěma bouřlivými fázemi, jak o tom svědčí tón listů, které si oba protagonisté vyměnili. Když ho papež Řehoř II. v roce 1239 podruhé exkomunikoval, rozhodl se Fridrich II. se svými stoupenci z přímořské republiky v Pise pro násilné opatření: 3. května 1241 se pisánská flotila zmocnila janovské lodi, jež do Říma převážela větší počet biskupů (odpověděli na papežovu výzvu), mezi nimiž byli i francouzští biskupové. Proti tomu se ostře postavil Ludvík IX.: „Království Francie,“ píše Fridrichovi II., „není tak slabé, aby se nechalo řídit nebo pošlapat vašimi ostruhami.“30 Ludvík IX. mohl svou nelibost dát najevo tím spíše, že francouzská monarchie udržovala od dob Filipa Augusta se Štaufy srdečné vztahy. Spor se neuklidnil ani po zvolení Inocence IV. papežem 25. června 1243. V době, kdy Ludvík IX. vyslovuje přání uskutečnit křížovou výpravu, Inocenc IV. ukládá ekumenickému koncilu, který svolává do Lyonu (kam se uchýlil z obavy před hrozbami římského císaře), rozdílné cíle: jedním z nich je i sesazení císaře. Ludvík IX. v tomto sporu zaujal postoj, který nebyl neutrální: sesazení odmítá a zároveň Fridrichovi II. zakazuje činit jakékoli násilí proti papeži. Oba protivníky se rovněž pokusil usmířit: ve jménu vyšších zájmů Svaté země se křesťanstvo mělo spojit. Pokusy francouzského krále byly marné31 a oslabily křížovou výpravu, již připravoval: nadále se mohl spoléhat pouze na lidské síly a hmotné prostředky ze svého království (a sem tam na něčí dobrou vůli). Ludvíkovi IX. se nepodařilo udělat z křížové výpravy „záležitost celého Západu“.32 Dne 16. července 1245 koncil v Lyonu Fridricha II. sesadil; ten se však postavil na odpor a papeži se ho nepodařilo vypudit z jeho sicilského království. Spor pak pokračoval až do císařovy smrti v roce 1250. Způsob, jakým se Ludvík IX. rozhodl vydat na křížové tažení, je zvláštní. Čtvrtý lateránský koncil v roce 1215 vypracoval s konečnou platností dekret o křížové výpravě. Ten papeži vyhrazoval právo na její vyhlášení. V případě, který nás zajímá, ale k ničemu takovému nedošlo: byl to totiž král, kdo se sám o své vůli rozhodl na křížovou výpravu vydat. V prosinci 1244 pobýval Ludvík 11
JAKUB Z MOLAY
v Pointoise, kde onemocněl tak těžce, že se v jednu chvíli obávali o jeho život. Když přišel k sobě, vyzýval ke křížové výpravě.33 Krátce poté se Západ dozvěděl o vážných událostech, ke kterým došlo v uplynulých měsících ve Svaté zemi (ke ztrátě Jeruzaléma, k porážce u La Forbie). Takové zprávy měly schopnost vzbudit u křesťanů silné emoce a zmobilizovat je. Zde se musíme vrátit o krok zpátky: roku 1228 se exkomunikovaný císař Fridrich II. vydal na křížovou výpravu. Bez vojenských prostředků dokázal vyjednávat s egyptským sultánem Al-Kamilem a získat od něho část Jeruzaléma nazpět křesťanům. V roce 1241 využili křesťané přetrvávajících sporů mezi káhirským sultánem a syrskými emíry (z Aleppa, z Damašku), kteří navíc pocházeli ze stejného rodu Ajjúbovců (z rodu Saladinova), a obdrželi několik výhod navíc. Výsledkem bylo, že se Jeruzalém znovu ocitl v rukách křesťanů, stejně jako ve 12. století, a Svatý hrob se stal pro poutníky znovu lehce dostupný. Avšak v roce 1244 pustošení, jehož se v Sýrii dopustili Chórezemci, vedlo ke ztrátě Svaté země. V minulosti Chórezemce, usídlené v íránské plošině, zcela destabilizoval vpád Mongolů. Vyhnáni z Persie se Chórezemci toulali po Mezopotámii, Sýrii, posléze po Palestině a dopouštěli se vyvražďování a drancování na úkor křesťanů i muslimů. Jeden z jejich nájezdů je přivedl i do Jeruzaléma, který vyplenili, než se ho zmocnili, a 23. srpna 1244 z něj vyhnali křestany. Chórezemci posléze přistoupili k vykoupení egyptského sultána Sáliha Ajjúba, aby mohli čelit koalici utvořené emíry z Aleppa a Damašku, kteří se spojili s Franky. Společné síly Franků z latinských států, rytířů z Jeruzaléma, Tripolisu, Antiochie a Kypru a rytířských řádů (templáři, johanité, řád německých rytířů a řád svatého Lazara) zahájily krvavou bitvu u La Forbie, jež 17. října 1244 skončila porážkou Franků. Francká armáda byla zničena, téměř všichni rytíři vojenských řádů (víc než tisíc) byli zabiti či uvězněni.34 V konečném důsledku byla La Forbie pro Franky stejně tragická jako bitva u Hattínu 4. července 1187. Její dopady se přesto zdají méně závažné či méně bezprostřední, a to vzhledem k nejednotnosti muslimů, a jak ještě uvidíme, i vzhledem k vpádu Mongolů na Blízký Východ a do Evropy. Porážka u Hattínu a následná kapitulace Jeruzaléma v roce 1187 vyvolaly šok a podnítily k třetí křížové výpravě: císař, francouzský král a anglický král zahájili křižácké tažení. Nic takového se však v roce 1244 nestalo. Když v polovině prosince roku 1244 vyslovuje Ludvík IX. své přání, o zkáze Svaté země neví vůbec nic a může spekulovat o hrozbě, která nad ní visí. Listy, jež byly poslány (jeruzalémským patriarchou, biskupy, reprezentanty rytířských řádů), dorazí na Západ až v lednu 1245. Johanitský velmistr napsal Ludvíkovi IX. v listopadu. Je tedy zřejmé, že král v době, kdy vyslovil své přání, tento list ještě nemohl mít k dispozici:35 „Svatý Ludvík učinil rozhodnutí vydat se na křížovou výpravu předtím, než se o těchto dramatických událostech dozvěděl. Královu volbu tyto skutečnosti neovlivnily. Rozhodl se pouze na základě své vlastní vůle.“36 12
