Alain de Botton. Útěcha z filozofie

Alain de Botton Útěcha z filozofie

alain de botton

útěcha z filozofie

Copyright © 2000 by Alain de Botton Translation © Eva Dejmková, 2010 Cover and layout © Lucie Mrázová, 2010 ISBN 978­80­87162­93­4 ISBN 978­80­7473­104­4 (PDF)

Ú t ěch a p ro neobl íbené

I. Před několika lety, během kousavé newyorské zimy, za volného odpoledne před letem do Londýna, jsem se ocitl v opuštěné galerii v horní části Metropolitního muzea umění. Byla jasně osvícená a kromě tichého hučení podlahového topení úplně tichá. Už jsem byl přesycený malbami v Impresionistické galerii, a tak jsem hledal nějaké stopy po kavárně – doufal jsem, že tam koupím jeden druh amerického čokoládového mléka, které jsem měl tou dobou hrozně rád – a najednou mou pozornost upoutalo plátno, které podle popisky namaloval v Paříži na podzim roku 1786 tehdy šestatřicetiletý Jacques-Louis David.

Sokrates, odsouzený k trestu smrti aténským lidem, se chystá obklopen svými zdrcenými přáteli vypít pohár odvaru z bolehlavu. Na jaře roku 399 př. K. vznesli tři aténští občané proti filozofovi žalobu. Vinili

9

ho z toho, že přestal uctívat městské bohy, že zavádí náboženské novoty a kazí aténské mladíky – a obvinění považovali za tak závažná, že požadovali trest smrti.

Sokrates zareagoval s pověstným klidem. I když se mohl před soudem zříct své filozofie, držel se raději toho, čemu věřil, že je pravda, než toho, o čem věděl, že by mohlo být populární. Podle Platona porotě vzdorně řekl: Pokud budu dýchati a budu schopen, buďte si jisti, že nepřestanu filosofovat a  domlouvat vám a  vykládat každému, s  kýmkoli z  vás se kdy potkám… občané aténští… buď mě osvoboďte, nebo neosvoboďte, ale buďte si jisti, že bych nezměnil svého jednání, ani mám-li stokrát zemříti. (Obrana Sokratova 29d–30b) A tak ho odvedli, aby čekal na svůj konec v aténské věznici, a jeho smrt se stala důležitým mezníkem v dějinách filozofie. Že šlo skutečně o  podstatnou událost, o  tom svědčí třeba velké množství výtvarných děl, která se zabývají právě Sokratovou smrtí. V roce 1650 vytvořil francouzský malíř Charles-Alphonse Dufresnoy malbu Sokratova smrt, která nyní visí v Galerii Palatina ve Florencii (tam žádnou kavárnu nemají).

10

Zájem o Sokratovu smrt vyvrcholil v osmnáctém století, a to zejména poté, co Diderot upozornil na její malířský potenciál v Pojednání o dramatické poezii.

Étienne de Lavallée-Poussin, 1760

Jacques Philippe Joseph de Saint-Quentin, 1762

Pierre Peyron, 1790

11

Jacques-Louis David dostal zakázku na jaře roku 1786 od CharleseMichela Trudaineho de la Sablière, bohatého člena parlamentu a nadaného badatele zabývajícího se Řeckem. Odměna byla štědrá, dvě stě padesát louisdorů předem a dalších sto dvacet pět při dodání (Ludvík XVI. zaplatil za větší Přísahu Horáciů jen dvě stě padesát). Malba byla vystavena na Salonu roku 1787 a okamžitě se o ní hovořilo jako o nejlepším vyobrazení Sokratova konce. Sir Joshua Reynolds prohlásil, že to je „nejznamenitější a nejobdivuhodnější umělecké dílo, které se objevilo od dob Sixtinské kaple a Rafaelových Stanzí. Ten obraz by dělal čest Aténám za Periklových časů.“ Koupil jsem si v  muzejním obchodě se suvenýry pět pohledů Davida a později, když jsem letěl přes ledová pole Newfoundlandu (která v jasné úplňkové noci zeleně zářila), jsem si jeden z nich prohlížel, zatímco jsem se nimral v nevalné večeři, kterou přede mě naservírovala letuška během špatně načasovaného zdřímnutí. Platon sedí v nohách Sokratovy postele, vedle něj leží pero a svitek pergamenu, jako tichý svědek nespravedlnosti státu. V době, kdy Sokrates umřel, bylo Platonovi dvacet devět let, ale David z něj udělal starého muže, šedovlasého a vážného. V průhledu na chodbu vidíme, jak stráže odvádějí Sokratovu ženu Xantipu. Sedm Sokratových přátel je v různých fázích naříkání. Sokratův nejbližší společník Kritón sedí vedle něj a dívá se na svého mistra s oddaností a znepokojením. Ale filozof sám sedí vzpřímeně, s tělem a bicepsy atleta, a nejeví známky strachu ani lítosti. To, že ho velké množství Atéňanů odsoudilo jako hlupáka, neotřáslo jeho přesvědčením. David chtěl namalovat Sokrata, jak polyká jed, ale básník André Chenier mu navrhl, že většího dramatického napětí dosáhne, když ho namaluje, jak dopisuje filozofickou poznámku a s klidem sahá po bolehlavu. Obraz by tak symbolizoval jednak Sokratovu poslušnost aténských zákonů, jednak věrnost svému poslání. Jsme svědky posledních povznášejících chvil mimořádné osobnosti.

12

Ten pohled mě silně zasáhl a bylo to nejspíš proto, že chování, které na něm bylo zobrazeno, silně kontrastovalo s tím mým. Když jsem mluvil s jinými lidmi, preferoval jsem, aby mě měli rádi, než abych mluvil pravdu. Touha potěšit druhé mě nutila smát se hloupým vtipům jako rodič na premiéře školní hry. Při setkání s  cizími lidmi jsem si osvojil servilní způsoby portýra vítajícího bohaté hosty v hotelu – uslintané nadšení pocházející z neurčité patologické potřeby po náklonnosti. Nepochyboval jsem veřejně o myšlenkách, jimž byla většina oddaná. Toužil jsem po uznání ze strany zástupců státní moci a po setkání s nimi jsem dlouho přemýšlel, jestli mě považují za přijatelného. Když jsem projížděl hranice nebo míjel policejní auta, cítil jsem v sobě zmatené přání, aby si o mně muži v uniformách mysleli jen to nejlepší. Ale filozofa nepodlomila nepopularita ani zavržení státem. Nestáhl svoje myšlenky, protože si ostatní stěžovali. Navíc, jeho jistota měla mnohem hlubší zdroj než horkou hlavu nebo lví srdce. Pramenila z filozofie. Filozofie poskytla Sokratovi přesvědčení, ve kterém nalezl rozumnou odvahu (v kontrastu k hysterické), s níž čelil nesouhlasu. Taková nezávislost mysli pro mě byla tehdy v noci nad ledovými poli zjevením a podnětem. Slibovala protiváhu k mému pasivnímu sklonu následovat společensky schvalované zvyky a myšlenky. Sokratův život i smrt zvaly k inteligentnímu skepticismu. A obecněji, předmět, jehož je řecký filozof nejvyšším symbolem, jakoby nabízel pozvánku k úkolu stejně tak směšnému jako hlubokomyslnému: stát se moudrým skrze filozofii. Navzdory propastným rozdílům mezi mysliteli, kteří byli v průběhu minulých časů považováni za filozofy (lidé ve skutečnosti tak rozdílní, že kdyby byli pozváni na velikou párty, neměli by nejen co říct jeden druhému, ale pravděpodobně by po pár drincích došlo i na pěsti), zdálo se možné najít malou skupinku mužů, kteří, rozděleni staletími, volně sdíleli vizi filozofie

13

naznačenou řeckou etymologií slova – philo, láska, a sophia, moudrost  – skupinku spojenou společným zájmem říci pár utěšujících a praktických věcí o příčinách našich největších trápení. A k těmto mužům jsem se rozhodl upřít svou pozornost.

14

II. Každá společnost má své představy o tom, čemu by lidé měli věřit a jak by se měli chovat, aby se vyhnuli podezření a neoblíbenosti. Některé z  těchto společenských konvencí jsou jasně formulovány v zákonech, jiné jsou intuitivněji obsaženy ve velkém celku etických a praktických názorů popisovaném jako „zdravý rozum“, který řídí, jak bychom se měli oblékat, jaké finanční hodnoty bychom měli uznávat, koho bychom si měli vážit, jakou etiketou se řídit a jak bychom měli vést domácí život. Kdybychom začali pochybovat o těchto konvencích, zdálo by se to bizarní, možná až agresivní. Pokud je zdravý rozum ochráněn před pochybami, je to proto, že jeho soudy jsou prostě považovány za tak rozumné, že nemohou být předmětem zkoumání. Bylo by asi těžko přijatelné, kdybychom se například během běžného hovoru ptali, co je v naší společnosti vlastně smyslem práce.

15

Nebo chtěli slyšet od páru, který teprve nedávno vstoupil do manželství, aby plně vysvětlil důvody svého rozhodnutí. Nebo se ptali lidí na dovolené, co konkrétně je přimělo vydat se na cesty. Antičtí Řekové měli stejné množství konvencí řízených zdravým rozumem a stejně houževnatě se jich drželi. O jednom víkendu, když jsem se probíral antikvariátem v Bloomsbury, jsem narazil na řadu dějepisných knih původně napsaných pro děti, v nichž byla spousta fotografií a půvabných ilustrací. Řada obsahovala: Podívej se do egyptského města, Podívej se na hrad a svazek, který jsem si koupil s encyklopedií jedovatých rostlin, Podívej se do starověkého řeckého města. Našel jsem v ní informace o tom, co bylo považováno za normální oděv v řeckých státech v 5. století před Kristem.

16

Kniha vysvětlovala, že Řekové věřili v mnoho bohů, v bohy lásky, lovu a války, v bohy s mocí nad úrodou, ohněm a mořem. Než se do něčeho pustili, pomodlili se k nim v chrámu nebo v malé svatyni doma a obětovali jim zvíře. Bylo to celkem drahé: Athéně krávu, Artemidě a Afroditě kozla, Asklepiovi slepici nebo kohouta.

Řekové byli poměrně velikášští, co se týče otroků. V 5. století př. K. jich jenom v Aténách bylo neustále osmdesát až sto tisíc, tedy jeden otrok na tři svobodné občany.

17

Řekové byli také velmi militarističtí, uctívali odvahu na bitevním poli. Aby byl někdo považován za pravého muže, musel znát, jak kosit hlavy protivníků. Aténský voják ukončující kariéru perského vojáka (namalovaný na talíři z dob druhé perské války) byl vzorem takového vhodného chování.

Ženy byly zcela závislé na svých manželích a otcích. Neúčastnily se politického nebo veřejného života a  nemohly zdědit majetek nebo vlastnit peníze. Běžně se vdávaly ve třinácti letech za muže, které jim vybrali otcové, aniž by někoho zajímalo, co žena k muži cítila.

18

Nic z toho by se Sokratovým současníkům nezdálo divné. Mnohé by popletlo nebo rozčílilo, kdyby se jich někdo ptal, proč obětovali právě kohouta Asklepiovi nebo proč musí muž zabíjet, aby byl ctnostný. Vyznělo by to stejně hloupě, jako by se divil, proč po zimě přichází jaro nebo proč je led studený. Ale není to jen nepřátelství ostatních, co nám brání v pochybování o současném stavu. Naše vůle pochybovat bude stejně silně oslabována vnitřním pocitem, že společenské konvence musí mít rozumný základ, i když si nejsme jisti jaký, protože na nich lpělo příliš mnoho lidí hodně dlouhou dobu. Zdá se nepravděpodobné, že by se naše společnost tak těžce mýlila v tom, čemu věří, a že my bychom byli ti jediní, kdo si toho všiml. Potlačíme své pochyby a jdeme se stádem, protože si nedokážeme představit sami sebe jako pionýry doposud neznámých, složitých pravd. Právě s žádostí o pomoc při překonávání naší nesmělosti se můžeme obrátit na filozofa.

19

III. 1 . Ž ivo t Narodil se v Aténách roku 469 př. K.; předpokládá se, že jeho otec Sofroniskus byl sochař a jeho matka Phaenarete porodní bába. V mládí byl Sokrates žákem filozofa Archelaa a poté se zabýval filozofií, ale nic o ní nepsal. Nebral peníze za hodiny, a tak brzy zchudl, ale materiální majetek pro něj měl jen malou cenu. Celý rok nosil tentýž plášť a téměř vždy chodil bos (říkalo se, že se narodil, aby nesnášel ševce). Když zemřel, zůstala po něm žena a tři synové. Jeho manželka Xantipa je všeobecně známá pro svou prchlivost (když se ho ptali, proč si ji bral, odpověděl, že krotitelé koní musí trénovat na těch nejohnivějších zvířatech). Většinu času trávil mimo domov, rozmlouval se svými přáteli na aténských veřejných místech. Ctili jej pro jeho moudrost a smysl pro humor. Ovšem málokdo si ho vážil i pro to, jak vypadal. Byl malý, vousatý a plešatý, se zvláštní kolébavou chůzí a tváří, kterou přátelé připodobňovali ke krabí hlavě, satyrovi nebo jeho vlastní karikatuře. Měl placatý nos, velké plné rty a jeho výrazné oteklé oči hleděly zpoza rozčepýřeného obočí.

20

Nejpodivnější však byl jeho zvyk přistoupit k Atéňanovi jakékoli třídy, věku a povolání a prostě se ho ptát, aniž by se staral o to, že bude považován za výstředního nebo bude nařčen z toho, že obtěžuje. Chtěl po něm slyšet vysvětlení, proč sdílí některé teze zdravého rozumu a co považuje za smysl života – jak vylíčil jeden překvapený generál: Kdokoli je nejbližší Sokratovi zájmem o pravdu jakoby rodem a stýká se s ním v rozmluvách, nutně zakouší to, že i když začne napřed rozmlouvat o  něčem jiném, je od něho bez přestání voděn v  řeči kolem dokola, až upadne do vydávání počtu o sobě samém, jakým že způsobem žije nyní a jakým žil v uplynulé době svého života; a když tam upadne, Sokrates ho dříve nepustí, dokud všechny tyto věci dobře a krásně neprozkoumá. (Laches 188a) Jeho zvyku napomáhalo klima a rozvržení města. V Aténách bylo půl roku teplo, což zvětšovalo šance na konverzaci venku, bez formálního představování se. Činnosti, které se v severských zemích odehrávaly mezi hliněnými stěnami tmavých, zakouřených chýší, nepotřebovaly pod laskavým attickým nebem přístřešek. Bylo normální toulat se po agoře, pod kolonádou Malované stoy nebo Stoy Dia Eleutheria (Osvoboditele) a mluvit s cizinci v pozdním odpoledni, v privilegovaném čase mezi praktickými věcmi poledne a úzkostmi noci. Velikost města zaručovala družnost. V  Aténách a  jejich přístavu žilo asi dvě stě čtyřicet tisíc lidí. Nepotřebovali jste víc než hodinu,

21

abyste přešli z jednoho konce města na druhý, od Piraea k Aigeově bráně. Obyvatelé mohli pociťovat jistou pospolitost, jako žáci ve škole nebo hosté na svatbě. Nebyli to jen blázni a opilci, kdo se pouštěl do hovoru s cizími lidmi na ulici. Jestliže se obáváme pochybovat o současném stavu světa, je to – kromě vlivu počasí a velikosti našich měst – hlavně kvůli tomu, že spojujeme to, co je oblíbené, s tím, co je správné. A bosý filozof vznesl množství otázek, aby zjistil, jestli to, co je oblíbené, vůbec dává nějaký smysl.

2 . P r a vidl o zdr av éh o rozumu Mnoho lidí jeho otázky popuzovaly. Někteří si z něj dělali legraci. Pár jedinců by ho zabilo. Ve hře Oblaka, která byla poprvé uvedena v Dionýsově divadle na jaře roku 423 př. K., nabídl Aristofanes Atéňanům karikaturu jejich vlastního filozofa, který odmítá přijmout zdravý rozum, dokud nepodrobí jeho logiku nestydatě dlouhému zkoumání. Herec, který hrál Sokrata, se objevil na scéně v koši spuštěném z jeřábu, protože tvrdil, že jeho mysl funguje lépe ve vyšších polohách. Byl natolik ponořen do důležitých myšlenek, že neměl čas se mýt nebo věnovat se domácím pracím, a  tak jeho plášť zapáchal a  dům měl zamořený hmyzem. Čas na zkoumání zásadních otázek si však našel. Řešil třeba: Kolik vlastních délek může skočit blecha? Bzučí komáři sosákem, nebo svým vyměšovacím orgánem? I když Aristofanes nijak nerozebíral odpovědi na Sokratovy otázky, publikum jejich důležitost muselo pochopit. Aristofanes vyslovil známou kritiku intelektuálů: že se svými otázkami vzdalují od rozumných názorů mnohem víc než ti, kteří se skutečnosti nikdy systematicky zkoumat nepokoušeli. Filozof se zkrátka na rozdíl od spisovatele nespokojí s běžnými vysvětleními. Normální lidé se podle Aristofana spokojí s tím, že blecha skáče daleko a že komáři

22

prostě něčím bzučí. Sokrata pak nařkl, že zdravý rozum až manicky podezírá a jeho touha po složitých, nesmyslných alternativách hraničí s perverzitou. Na což by Sokrates odpověděl, že v některých případech, a nejspíš ne v těch, které se týkají blech, může být hlubší zkoumání odůvodněno zdravým rozumem. Po krátkých rozhovorech s mnoha Atéňany vyšlo najevo, že běžné a oblíbené názory na to, jak vést dobrý život, názory popisované jako normální, a tudíž ty, o kterých se nepochybuje, mají překvapivě slabiny. Na tyto slabiny jejich sebevědomí zastánci vůbec nepomysleli. Zdálo se totiž, že ti, s  nimiž Sokrates mluvil, málokdy věděli, o čem vlastně mluví – což byl přesný opak toho, v co Aristofanes doufal.

3 . D va r o zho vory Jednou odpoledne v  Aténách, podle Platonova Lacheta, potkal Sokrates dva uznávané generály, Nikia a Lacheta. Generálové bojovali se spartskými armádami v peloponéské válce a nyní se těšili uznání starších obyvatel města a obdivu mladých. Oba také měli jako vojáci umřít: Laches v  bitvě u  Mantiney v  roce 418 př. K., Nikias při nešťastné výpravě na Sicílii roku 413 př. K. Nezachoval se žádný jejich portrét, ale můžeme si představit, že vypadali jako dva jezdci na části Parthenónského vlysu.

23

Generálové vyznávali tuto myšlenku zdravého rozumu: věřili, že odvážný muž musí být v armádě, bojovat v bitvách a zabíjet protivníky. Když je však Sokrates venku potkal, pocítil potřebu zeptat se jich na několik dalších otázek: Sokr.: Pokusme se tedy, Lachete nejprve… říci, co asi je statečnost. Lach.: Ne, Sokrate, bůh ví, to není nesnadné říci: jestliže by totiž někdo chtěl vytrvávaje brániti se proti nepřátelům a neutíkal, dobře věz, že ten by byl statečný. (Laches 190e) Ale Sokrates si pamatoval, že v  bitvě u  Platají roku 479 př. K. řecké síly pod vedením spartského regenta Pausania nejdříve ustoupily a teprve pak statečně porazily perskou armádu vedenou Mardoniem: Sokr.: Vyjímajíc snad, Lachete, [pěchotu] lakedaimonskou. Když se totiž Lakedaimoňané u Platají octli naproti lehké pěchotě, nechtěli prý vytrvat v šiku a s ní bojovat, nýbrž utíkali; a když se pak rozvolnily šiky Peršanů, obracejíce se jako jezdci bojovali, a tak zvítězili v tamté bitvě. (Laches 191c) Když o tom musel Laches znovu přemýšlet, přišel s jinou myšlenkou zdravého rozumu: odvaha je druh vytrvalosti. Ale vytrvalost může, podotkl Sokrates, vést k ukvapeným závěrům. Abychom odlišili skutečnou odvahu od deliria, potřebujeme to ještě něčím doplnit. Lachův společník Nikias, vedený Sokratovými slovy, navrhl, že odvaha musí zahrnovat vědomost, schopnost rozlišit dobré a zlé, a nemusí být nutně svázána s válečnictvím. Už při tak krátkém rozhovoru byly odhaleny velké nedostatky v běžné definici tolik obdivované aténské ctnosti. Ukázalo se, že nebere v  úvahu možnost statečnosti mimo bitevní pole nebo důležitost propojení vědomostí a  vytrvalosti. Ta záležitost se může zdát nicotná, ale její dosah je obrovský. Jestliže předtím generála učili, že ustoupit v boji je zbabělé, i když je to jediný rozumný tah, pak tato

24

nová definice rozšířila jeho možnosti volby a dodala mu odvahy před kritiky. V  Platonově Menónovi opět Sokrates diskutuje s  člověkem, který je silně přesvědčen o  pravdivosti myšlenek zdravého rozumu. Menón byl panovačný aristokrat, který na Attiku přijel ze své rodné Thesálie a měl přesnou představu o vztahu peněz a ctnosti. Abyste byl ctnostný, vysvětloval Sokratovi, musíte být velmi bohatý, chudoba je vždy zaviněna osobním selháním, a ne náhodou. Nedochoval se nám ani portrét Menóna, ale když jsem listoval časopisem ve vestibulu jednoho aténského hotelu, představoval jsem si, že by se mohl podobat muži popíjejícímu šampaňské v nasvíceném bazénu.

Ctnostný muž, zapáleně vyprávěl Menón Sokratovi, je někdo s obrovským majetkem, díky kterému může dělat dobré věci. Sokrates mu položil ještě několik otázek:

25

Sokr.: A nenazýváš snad dobry takové věci jako zdraví a bohatství? Men.: Také tam počítám získávati si zlato a stříbro a pocty v obci a úřady. Sokr.: Pokládáš snad za dobra některé jiné věci než takovéto? Men.: Nikoli, nýbrž myslím vesměs takovéto věci. Sokr.:… Přidáváš, Menóne, k  tomuto opatřování určení „spravedlivě“ a „zbožně“, či ti na tom nic nezáleží, a i když si někdo opatřuje ty věci nespravedlivě, ty je stejně nazýváš zdatností? Men.: To přece ne, Sokrate. Sokr.: Je tedy třeba, jak se podobá, aby při tomto opatřování byla spravedlnost nebo rozumnost nebo zbožnost nebo některá jiná část zdatnosti… A neopatřovat zlato a stříbro, kdykoli to není spravedlivé… není snad i toto neopatřování zdatnost? Men.: Patrně. Sokr.: Tedy není o  nic více asi zdatností opatřování takových věcí nežli neopatřování… Men.: Zdá se mi, že to je nutně tak, jak pravíš. (Menón 78c–79a) V momentě tak Menón poznal, že peníze a vliv nejsou samy o sobě nezbytnou a  dostatečnou podobou ctnosti. Bohatí lidé mohou být hodni obdivu, ale záleží to na tom, jak své peníze získali. Stejně tak když je člověk chudý, neprozrazuje to žádné jeho morální hodnoty. Neexistuje žádný pádný důvod, proč by si měl být bohatý muž jist, že majetek zaručuje jeho ctnost; a žádný pádný důvod, proč by si měl chudý člověk myslet, že jeho nouze je znakem nepravosti.

4 . Co o s ta tní mož n á n ev ěd í Témata možná nejsou aktuální, ale poučení v  nich ano: ostatní se mohou mýlit, i když jsou na důležitých postech, i když se hlásí k přesvědčením, která po staletí zastávala drtivá většina lidí. A důvod je prostý: nezkoumali svá přesvědčení logicky.

26

Menón a generálové měli nesprávné názory, protože je přejali bez jakéhokoli logického zkoumání. Aby Sokrates zvýraznil, jak je jejich pasivita podivná, přirovnal život bez systematického myšlení k  řemeslům, třeba k  hrnčířství nebo ševcovině, která jsou vykonávána bez znalostí správných postupů nebo dokonce základních technologií. Nedokážeme si ani představit, že by pěkná nádoba nebo kvalitní bota vznikly pouze na základě intuice; proč tedy předpokládáme, že mnohem složitější úkol, tedy řízení vlastního života, je možné zvládnout bez přemýšlení o předpokladech a cílech? Možná proto, že nevěříme, že řídit svůj život je ve skutečnosti složité. Některé složité činnosti vypadají složitě i zvenčí, ale jiné, stejně složité, vypadají na první pohled velmi jednoduše. Dosáhnout správných názorů na to, jak žít, spadá do druhé kategorie, vyrobit nádobu nebo botu do první.

Vyrobit ji byl jistě velice náročný úkol. Hlína nejdřív musela být do Atén dovezena, většinou z velkého dolu na mysu Kolias sedm mil jižně od města, pak se musela dát na kruh a otáčet rychlostí mezi padesá-

27

ti a sto padesáti otáčkami za minutu, rychlost byla nepřímo úměrná průměru vykružované části (čím užší nádoba, tím rychlejší otáčky). Pak přišlo uhlazování houbou, škrábání, kartáčování a výroba uch.

Pak se váza musela polít černou glazurou vytvořenou z jemného pevného jílu a potaše. Když glazura uschla, vložila se váza do pece a zahřála na 800 °C s otevřeným průduchem. Barva se změnila na tmavě červenou, protože jíl ztvrdl v oxid železitý (Fe2O3). Potom se zatopilo na 950 °C s  průduchem zavřeným a  do pece se přidaly mokré listy kvůli vlhkosti, což změnilo tělo vázy na šedočernou barvu a glazuru na spečenou černou (magnetit, Fe3O4). Po několika hodinách se průduch znovu otevřel, listy se vyhrabaly a teplota se nechala klesnout na 900 °C. Zatímco glazura si uchovala černou barvu z druhého vypalování, tělo vázy se vrátilo k temně červené barvě z prvního vypalování.

28

Nikoho nepřekvapí, že se málokterý Atéňan pokoušel vyrábět vázy bez přemýšlení. Hrnčířství vypadá složitě, a  složité je. Dosáhnout dobrých etických názorů bohužel složitě nevypadá, patří totiž do problémové třídy na pohled jednoduchých, ale v podstatě velmi složitých činností. Sokrates nám dává odvahu nenechat se znejistit suverenitou lidí, kteří nedokáží uznat tuto složitost a  formulují své názory bez důslednosti, jaké dbá například hrnčíř. Co bývá prohlašováno za zřejmé a přirozené, je zřídkakdy opravdu takové. V okamžiku, kdy to dokážeme rozpoznat, pochopíme, že svět je mnohem flexibilnější, než se zdá. Vžité názory jsou totiž často výsledkem nikoli procesu bezchybného uvažování, ale staletí trvajících intelektuálních zmatků. Nemusí existovat žádný dobrý důvod, proč je to tak, jak to je.

5 . J ak mys l e t samostatn ě Sokrates nám nejen pomáhá pochopit, že se ostatní mohou mýlit, ale nabízí nám také jednoduchou metodu, díky které můžeme sami určit, co je správné. Jen málokterý jiný filozof měl ještě menší nároky na to, jak začít s přemýšlením. Nepotřebujeme léta metodického vzdělávání a pohodlnou existenci. Kdokoli se zvídavou a uspořádanou myslí, kdo chce ohodnotit názor zdravého rozumu, může začít rozhovor s přítelem na ulici a přijít na pár zásadních myšlenek během necelé půl hodiny. Sokratovu metodu zkoumání zdravého rozumu můžeme najít ve všech Platonových raných a po nich těsně následujících rozhovorech, a protože postupuje podle logických kroků, může být klidně prezentována v jazyce kuchařských receptů nebo manuálů a aplikována na jakýkoli názor, který máme přijmout, který se nám líbí, nebo proti kterému bychom se chtěli vzepřít. Když použijeme tuto metodu,

29

poznáme, že správnost tvrzení nemůže být potvrzena tím, že se ho drží většina, nebo tím, že v něj dlouho věřilo hodně důležitých lidí. Správné tvrzení je to, kterému se nedá logicky odporovat. Tvrzení je pravda, když ho nemůžeme vyvrátit. Pokud ho můžeme vyvrátit, je chybné, ať už v něj věří jakýkoli počet lidí jakkoli znamenitých, a my máme právo o něm pochybovat. Metoda myšlení podle Sokrata 1. Najděte tvrzení popisované jako zdravý rozum. Být statečný znamená také neustoupit v bitvě. Aby byl člověk ctnostný, musí být bohatý. 2. Představte si, navzdory sebejistotě osoby, která názor prosazuje, že tvrzení není správné. Hledejte situaci nebo kontext, ve kterém by tvrzení nebylo pravdivé. Může někdy někdo být statečný, a přesto ustoupit v bitvě? Může někdy někdo zůstat v bitvě na místě, a přesto nebýt statečný? Může někdy někdo mít peníze, a přesto nebýt ctnostný? Může někdo někdy nemít žádné peníze, a přesto být ctnostný? 3. Pokud najdete výjimku, je tvrzení nesprávné nebo alespoň nepřesné. Je možné ustoupit, a přesto být statečný. Je možné, že někdo setrvá v bitvě, a přesto statečný není. Je možné mít peníze, a přesto být křivák. Je možné být chudý, a přesto ctnostný. 4. Původní tvrzení musí být doplněno, aby bralo výjimku v úvahu.

30

Chovat se statečně znamená nejen setrvání v bitvě, ale také ústup. Lidé, kteří mají peníze, mohou být označováni za ctnostné, jen když majetek získali poctivým způsobem. Lidé bez peněz mohou být ctnostní, pokud například zažili situaci, kdy odmítli vydělat peníze v případě, že by nezůstali poctiví. 5. Když najdeme výjimky i  poté, celý proces můžeme zopakovat. Tím, že zjistíme, co něco není, se přiblížíme pochopení toho, co to opravdu je. 6. Výsledek myšlení je, navzdory tomu, co naznačoval Aristofanes, vždy nadřazený výsledkům intuice.

Je samozřejmě možné dosáhnout některých pravd bez filozofování. I bez následování Sokratovy metody si můžeme uvědomit, že lidé bez peněz mohou být ctnostní, pokud zažili situace, kdy bylo nemožné vydělat peníze a zůstat ctnostný, a nebo že jednat statečně znamená i  ústup v  bitvě. Když si však námitky proti našemu postoji logicky nepromyslíme, riskujeme, že nebudeme vědět, jak odpovědět lidem, kteří s námi nesouhlasí. Mohou nás umlčet autoritativní osoby, které budou hlasitě prosazovat, že peníze jsou pro ctnost nezbytné a že v bitvě ustupují jen muži zženštilí. Když nebudeme mít argumenty proti, aby nám dodaly sílu (jako bitvu u Platají nebo obohacování se ve zkorumpované společnosti), budeme moci jen chabě nebo dotčeně namítnout, že cítíme, že máme pravdu, ale nebudeme moci vysvětlit proč. Sokrates říká správnému přesvědčení, které však postrádá schopnost reagovat na námitky, správný názor a porovnal je v jeho neprospěch s věděním, jež v sobě neslo jednak pochopení, že je něco pravdivé, ale také schopnost verbalizovat, proč jsou jiné možnosti špatné. Přirovnal tyto dvě verze pravdy ke krásným dílům skvělého sochaře

31

Daidala. Pravda, jež je produktem intuice, je jako nestabilní socha umístěná pod širou oblohu.

Silný vítr ji může kdykoli porazit. Ale pravda podpořená rozumem a znalostí protiargumentů je jako socha přikotvená k zemi lany.

Sokratova metoda myšlení nám přináší způsob, jak si vytvořit názory, ve  které, i  když nás potká vichřice, můžeme vložit skutečnou důvěru.

32

IV. V sedmdesáti letech se pak Sokrates dostal přímo do hurikánu. Tři Atéňané – básník Meletus, politik Anytus a řečník Lykon – ho začali považovat za podivínského a  nedobrého muže. Tvrdili, že přestal uctívat městské bohy, že ničí společenskou strukturu Atén a že obrací mladé muže proti jejich otcům. Věřili, že je správné umlčet ho, a možná i zabít. Město Atény mělo zavedené postupy, jak rozlišit dobro a zlo. Na jižní straně agory stál aténský porotní soud – heliaia, veliká budova s dřevěnými lavicemi pro porotu na jednom konci a s tribunami pro obhajobu a  obžalobu na druhém. Přelíčení začínala řečí obžaloby, pak pokračovala obhajoba. Poté porota, složená z dvou set až dvou a půl tisíce členů, rozhodla, kdo má pravdu, a to buď pomocí hlasovacích kuliček, nebo zvednutím ruky. Tato metoda rozlišení správného a špatného spočtením hlasů lidí, kteří jsou pro návrh, se používala všude v aténském politickém a právním životě. Dvakrát nebo třikrát do měsíce byli dospělí muži, tedy asi třicet tisíc osob, pozváni, aby se shromáždili na kopci Pnyx jihozápadně od agory a rozhodli o důležitých státních otázkách zvednutím ruky. Pro město znamenal názor většiny pravdu. V  den Sokratova soudu zasedlo v  porotě pět set občanů. Obžaloba začala tím, že je požádala, aby zvážili, jestli muž stojící před nimi je nečestný. Zabývá se věcmi mezi nebem a zemí, je kacíř, uchyluje se k podvodným rétorickým prostředkům, aby slabší argumenty zvítězily nad silnějšími, má špatný vliv na mládež a záměrně ji svými rozhovory kazí. Sokrates se snažil obvinění odvrátit. Popřel, že by se kdy zajímal o záležitosti nebeské či podzemní, tvrdil, že není kacíř, a naopak je silně věřící; nikdy nekazil aténské mladíky – bylo to jen tím, že někteří

33

mladí muži s bohatými otci a spoustou volného času napodobovali jeho otázky a  rozčilovali vážené lidi tím, že z  nich dělali hlupáky. Pokud někoho zkazil, nebylo to záměrně, protože záměrně působit špatně na společníky nemá smysl; riskujete totiž, že vám na oplátku také ublíží. A  pokud kazil lidi jen neúmyslně, pak by bylo správné promluvit mu do duše, a ne vést proti němu soudní spor. Přiznal, že vede život, který se může zdát trochu výstřední: Nestaral jsem se o to, oč se starají lidé, o vydělávání peněz, hospodaření, o vojevůdcovské hodnosti a vůbec o úřady a politické strany a zápasy, jaké se v obci vyskytují. (Obrana Sokratova 36d) Fakt, že následoval svou filozofii, byl motivován prostým přáním zlepšit životy Atéňanů. Tak jsem šel, pokoušeje se působit na každého z vás… aby byl co nejlepší a nejrozumnější. (Obrana Sokratova 36d) Jeho oddanost filozofii je taková, vysvětlil porotě, že se jí nemůže vzdát, a to ani v případě, že by pak byl zproštěn obvinění: Nepřestanu… domlouvat vám a vykládat každému… po svém obvyklém způsobu: „Ty, výborný muži, jsi Atéňan, občan obce, která je největší a nejproslulejší svou moudrostí a mocí, a ty se nestydíš starat se o peníze, abys jich měl co nejvíce, i o pověst a čest, avšak o rozum a pravdu a o duši, aby byla co nejlepší, o to se nestaráš ani nepečuješ?“ A jestliže to někdo z vás popře a bude tvrdit, že se stará, nepustím ho hned a neodejdu, nýbrž budu se dotazovat a  budu ho zkoušet i  usvědčovat… To udělám na potkání i mladému i starému, i cizinci i domácímu. (Obrana Sokratova 29d) Nyní bylo na pětisethlavé porotě, aby rozhodla. Po krátké poradě prohlásilo jejích dvě stě dvacet členů, že Sokrates není vinen, a dvě stě

34

osmdesát z nich, že vinen je. Filozof jízlivě dodal: „Nemyslil jsem, že rozdíl mezi nimi bude tak malý.“ (Obrana Sokratova 36a) Ale neztratil odvahu, nebylo na něm znát, že by zaváhal nebo měl obavy; věřil ve svou filozofii, byť byla většinou, tedy padesáti šesti procenty členů poroty, s konečnou platností prohlášena za chybnou.

Proti

Pro

Pokud nejsme schopni dosáhnout takové vyrovnanosti, pokud propukáme v pláč třeba jen po pár tvrdých slovech o naší povaze či nějakém výkonu, může to být proto, že uznání ostatních tvoří nezbytnou součást naší schopnosti věřit, že máme pravdu. Cítíme se oprávněni brát nepopularitu, neoblíbenost vážně nejen z  pragmatických důvodů, kvůli povýšení nebo přežití, ale i z mnohem důležitějšího důvodu – to, že se nám vysmívají, možná chápeme jako jasný signál toho, že jsme sešli ze správné cesty. Sokrates by samozřejmě přiznal, že se může stát, že se zmýlíme, a měli bychom být přinuceni pochybovat o svých názorech, ale přidal by jeden zásadní detail, který by změnil naše chápání pravdy ve vztahu k neoblíbenosti: chyby v našem myšlení a životě nemohou být nikdy a za žádných okolnosti prokázány prostě tím, že jsme se dostali do opozice. Co by nám mělo dělat starosti, není množství lidí, kteří nám oponují, ale to, jak dobré důvody pro to mají. Měli bychom proto odpoutat

35

svou pozornost od existence nepopularity a zaměřit se na vysvětlení, proč existuje. Může nás vystrašit, když zjistíme, že velká část společnosti si myslí, že se pleteme, ale než ustoupíme, měli bychom zvážit, jakou metodou dosáhli takového závěru. Solidnost jejich myšlení by měla určit, jakou váhu budeme přikládat jejich nesouhlasu. Zdá se, že jsme postiženi opačnou tendencí: nasloucháme každému a  rozruší nás každé nevlídné slovo a  sarkastická poznámka. Nezeptáme se sami sebe na tu nejdůležitější a nejvíc uklidňující otázku: na základě čeho byla tato temná výtka vyřčena? Bereme stejně vážně výtky kritika, který důsledně a poctivě přemýšlel, i kritika, který své námitky vyslovil jen ze závisti a mrzoutství. Měli bychom pořádně prozkoumat, co leží za kritikou. Jak se Sokrates naučil, myšlení může být v podstatě, i když dobře maskované, ošklivě pokřiveno. Naši kritici mohli k závěrům doklopýtat pod vlivem nějaké své nálady. Mohli jednat na základě předsudku a náhlého podnětu a posléze zneužili svého postavení, aby své předtuchy povýšili. Mohli své myšlenky splácat jako opilý hrnčíř-amatér.

36

Naneštěstí, na rozdíl od keramiky, je ze začátku velmi těžké odlišit kvalitní produkt myšlení od ubohého. Není těžké rozpoznat, kterou nádobu vyrobil opilý řemeslník a kterou vytvořil jeho střízlivý kolega.

Okamžitě rozpoznat kvalitní definici je složitější.

ή φϱόνιμος ϰαϱτεϱία έστιν άνδϱεία.

άνδϱε̑ιός έστι ̒ός ̒άν έν τ̑η τάξει μένων μάχηται τοις πολεμίοις.

Odvaha je inteligentní vytrvalost.

Muž, který stojí v řadě a bojuje s nepřítelem, je odvážný.

Chybná myšlenka pronesená autoritativně, i  když bez jakéhokoli důkazu, že byla vystavěna správně, může mít chvíli váhu myšlenky rozumné. Pokud se soustředíme jen a pouze na vyřčené závěry kritiků, máme tendenci jim slepě důvěřovat – a proto nás Sokrates nutil, abychom se obírali logikou, kterou použili, aby svých závěrů dosáhli. I když následkům pobývání v opozici neunikneme, alespoň budeme ušetřeni vysilujícího pocitu, že setrváváme v omylu. Ta myšlenka se objevila nějakou dobu před tím, než vypukl soud se Sokratem. Vynořila se během rozhovoru mezi Sokratem a  Polem, slavným učitelem rétoriky, který přijel na návštěvu do Atén ze Sicílie.

37

Některé Polovy politické názory byly dost děsivé, a on se zuřivě snažil přesvědčit Sokrata o  jejich pravdivosti. Učitel prohlašoval, že ve skutečnosti není pro člověka šťastnější existence než být diktátorem, protože díky tomu může jednat, jak se mu zlíbí, může uvrhnout nepřátele do vězení, zabavit jejich majetek a popravit je. Sokrates zdvořile poslouchal a  pak odpověděl řadou logických argumentů, aby ukázal, že štěstí spočívá v konání dobra. Ale Polus nesouhlasil a své tvrzení podepřel poukázáním na fakt, že diktátoři jsou často uctíváni obrovským množstvím lidí. Zmínil Archelaa, krále Makedonie, který zavraždil svého strýce, bratrance a sedmiletého následníka trůnu, a přesto se těšil velké podpoře aténské veřejnosti. Množství lidí, kteří měli Archelaa rádi, uzavřel Polus, dokazuje, že jeho teorie o diktátorství je správná. Sokrates zdvořile připustil, že by mohlo být snadnější najít lidi, kteří mají rádi Archelaa, a těžší najít někoho, kdo by potvrdil názor, že činění dobra přináší lidem štěstí: „Budeš-li chtít proti mně uvést svědky, že nemám pravdu, svědčit ti budou, budeš-li chtít.“ Nikias, syn Nikératův, i jeho bratři s ním, jejichž trojnože jsou postaveny řadou v Dionýsiu, a budeš-li chtít, Aristokrates Skelliův… a budeš-li chtít, celá rodina Periklova nebo jiné příbuzenstvo, kterékoli by sis chtěl vybrat ze zdejších občanů. Co však Sokrates s vervou popíral, bylo, že by takovýto důkaz Polova argumentu mohl sám o sobě potvrdit, že je argument správný. Ó, můj drahý, pokoušíš se rétoricky mě usvědčit z nepravdy, jako ti, kteří na soudech domněle usvědčují, jestliže pro svá tvrzení přivedou mnoho slovutných svědků, kdežto jejich odpůrce přivede jen jednoho nebo žádného. Ale tento důkaz nemá žádné váhy, pokud jde o pravdu; neboť někdy se může státi, že je člověk přemožen i křivým svědectvím od četných a zdánlivě jen významných svědků. (obojí Gorgias 472 a–b)

38

Opravdová serióznost nevyplývá z vůle většiny, ale z řádného uvažování. Když vyrábíme vázy, měli bychom naslouchat radám těch, kteří vědí o přeměně glazury na Fe3O4 při 800 °C; když stavíme loď, je to názor těch, kteří staví trirémy, jenž by nás měl trápit; a když se zamýšlíme nad etickými záležitostmi – nad tím, jak být šťastný a statečný a spravedlivý a dobrý – neměli bychom se dát zastrašit nesprávným uvažováním, i když vychází z úst učitelů rétoriky, mocných generálů a dobře oblečených aristokratů z Thesálie. Znělo to elitářsky, a elitářské to bylo. Ne každého stojí za to poslouchat. Ale v Sokratově elitářství není ani stopy po snobství nebo předsudcích. Mohl dělat rozdíly mezi názory, kterým naslouchal, ale toto rozlišování nebylo založeno na společenské třídě nebo penězích, ale na rozumu, což je – jak Sokrates zdůraznil – schopnost přístupná všem. Abychom se chovali podle Sokratova příkladu, měli bychom se, když se setkáme s kritikou, chovat jako atleti trénující na olympijské hry. Informace o sportu jsem opět našel v Podívej se do starověkého řeckého města.

39

Představte si, že jsme atleti. Trenér nám pro hod oštěpem doporučil cvičení na posílení lýtkových svalů. Je při něm třeba stát na jedné noze a zvedat činky. Nepoučeným lidem to připadá zvláštní, dělají si legraci a stěžují si, že zahazujeme šance na úspěch. V lázních zaslechneme muže, jak někomu vysvětluje, že ήμ̑ιν μέλει

μ̑αλλον τό τά σϗέη ϗαλά έπιδειϗνύναι ̓ή τό βοηθε̑ιν τ̜̑η πόλει πϱός τήν όλυμπιονίϰην (více nás zajímá předvádět své lýtkové svaly než pomoci městu vyhrát hry). Je to kruté, ale není třeba se plašit, pokud budeme poslouchat Sokratův rozhovor s přítelem Kritónem: Sokr.: Například muž, který cvičí své tělo a tím se zabývá, zdalipak dbá chvály a hany a mínění každého člověka, či jen jediného, toho, který je lékařem nebo učitelem tělocviku? Krit.: Jen jediného. Sokr.: Tedy je jistě třeba se bát hany a přijímat pochvalu jen toho jednoho, ale ne lidí vůbec. Krit.: To je zřejmé. Sokr.: Musí tedy všechno dělat, i cvičit se, i jíst a pít podle dobrého zdání toho jednoho, představeného a odborníka, spíše než podle zdání všech ostatních dohromady. (Kritón 47b) Závažnost kritiky bude záviset na myšlenkových pochodech kritiků, a ne na jejich množství či postavení: Nezdá se ti správným tvrzení, že nemáme cenit všechna mínění lidská, nýbrž jedna ano a druhá ne… není-li třeba cenit řádná mínění, a vadných si nevšímat?… Řádná jsou… mínění rozumných, a  vadná nerozumných… Nemáme se tedy, předobrý příteli, tak mnoho starat o to, co o nás řekne množství, nýbrž co řekne odborník ve věcech spravedlivých a nespravedlivých. (Kritón 47a 48a)

40

Porotci na lavicích aténského porotního soudu nebyli žádní odborníci. Bylo mezi nimi velké množství starců a raněných z války, kteří zasedání v porotě považovali za snadný zdroj přilepšení. Plat byl tři oboly denně, méně, než kolik dostávali dělníci, ale jsou dobré, když vám je třiašedesát a  doma se nudíte. Jedinými požadavky bylo občanství, zdravá mysl a nezadluženost – i když zdravá mysl nebyla posuzována podle Sokratových kritérií, byla to spíš schopnost chodit rovně a  říci své jméno, když se vás zeptají. Členové poroty během procesů usínali, málokdy měli zkušenost s  podobnými případy, neznali relevantní zákony a  nedostávalo se jim žádného poučení, jak dojít k rozsudku. Sokratova porota přišla se silnými předsudky. Byli ovlivněni Aristofanovou karikaturou Sokrata a mysleli si, že filozof sehrál nějakou roli v neštěstích, která se na konci století přihodila kdysi tak mocnému městu. Peloponéská válka skončila katastrofou, spartsko-perské spojenectví dostalo Atény na kolena, město bylo v blokádě, jeho flotila byla zničena a říše rozdělena. V chudších čtvrtích propukaly nemoci a demokracie byla nahrazena diktaturou, která přinesla popravu tisíce obyvatel města. Pro Sokratovy nepřátele byla víc než jen náhoda, že mnoho diktátorů kdysi trávilo s filozofem čas. Kritiás a Charmides probírali se Sokratem etické záležitosti, a  zdálo se, že jediné, co si odnesli, byla touha po vraždění. Co tedy mohlo za velkolepý pád Atén do nemilosti? Proč bylo nejskvělejší město Řecka, které před pětasedmdesáti lety porazilo Peršany na souši u Platají a na moři u Mykalé, přinuceno snášet řadu ponížení? Muž ve špinavém plášti, který chodil ulicemi a ptal se na zřejmé věci, se zdál být jednoznačným viníkem. Sokrates pochopil, že nemá šanci. Neměl ani čas něco vysvětlil. Obhajoba měla jen pár minut na řeč k porotě, dokud voda v soudních hodinách nepřetekla z jedné nádoby do druhé:

41

Já jsem přesvědčen, že jsem úmyslně proti žádnému člověku nejednal nespravedlivě, ale vás o tom nemohu přesvědčit; vždyť jsme spolu rozmlouvali jen krátký čas. Neboť kdybyste měli zákon, jako mají jinde, aby se o smrti nerozhodovalo toliko za jeden den, nýbrž aby se o tom jednalo mnoho dní, dali byste se, jak myslím, přesvědčiti; takto však není snadné odvrátit od sebe veliké pomluvy v krátkém čase. (Obrana Sokratova 37a–b) Aténská soudní místnost nebyla místem, kde se hledá a nachází pravda. Šlo v ní spíš jen o rychlé setkání se starci a invalidy, kteří se neobtěžovali nějakým přemýšlením a pouze vyčkávali, až přeteče voda z jedné nádoby do druhé. Muselo být těžké vědět o tom, muselo to vyžadovat zvláštní druh síly, získaný během let strávených rozhovory s obyčejnými Atéňany: sílu nebrat za určitých okolností názory ostatních vážně. Sokrates však dokázal nebýt svéhlavý, a  tyto názory tedy neignoroval: to by totiž protiřečilo jeho víře, že každý člověk je schopen rozumně přemýšlet. Ale po většinu svého života byl vzhůru už za úsvitu a celé dny trávil rozhovory s Atéňany; věděl, jakým způsobem přemýšlejí, a viděl, že často, bohužel, nepřemýšlejí vůbec, i když doufal, že jednoho dne přemýšlet budou. Znal jejich sklony zaujmout postoj z rozmaru a přijí-

42

mat názory, aniž by je zkoumali. Nebylo arogantní mít tohle všechno na mysli v momentě, kdy se proti němu všechno spiklo. Dokázal věřit sám v sebe tak, jak to dokáže každý rozumný člověk, který chápe, že jeho protivníci nejsou schopni pořádně myslet, ale sám byl na hony vzdálen tomu, aby tvrdil, že všechny jeho myšlenky jsou bezchybné. Nesouhlas jeho protivníků ho mohl zabít, ale nemohl ho přinutit, aby se zmýlil. Samozřejmě že se mohl zříci své filozofie, a zachránit si tak život. I po té, co byl shledán vinným, mohl uniknout trestu smrti, ale nekompromisně tu příležitost promrhal. Neměli bychom si brát Sokrata za příklad toho, jak uniknout trestu smrti; měli bychom ho brát jako krajní příklad toho, jak zachovat víru v inteligentní postoj, který se setkal s nelogickým odporem. Filozofova řeč gradovala do emocionálního závěru: Jestliže mě usmrtíte, nesnadno naleznete jiného takového, který by z božího příkazu na obci takřka seděl – i  když je to snad trochu směšný výraz – jako na koni sice velikém a ušlechtilém, který je však pro svou velikost poněkud nehybný a potřebuje, aby byl pobízen od nějakého střečka… jestliže se dáte přesvědčit, ušetříte mne. Ale možná, že byste mi snad v rozmrzelosti, jako lidé, kterým se chce spát a kteří jsou buzeni, dali ránu a  bez rozmýšlení mě usmrtili, věříce Anytovi; pak byste asi zbytek života prospali. (Obrana Sokratova 30d–31a) Nespletl se. Když úředník požádal o  druhý, konečný verdikt, tři sta šedesát členů poroty bylo pro Sokratovu popravu. Porotci šli domů; odsouzeného muže odvedli do vězení.

43

V. Vězení bylo jistě temné a těsné a z ulice do něj určitě doléhaly i posměšky Atéňanů, kteří očekávali konec myslitele s tváří satyra. Byl by usmrcen hned, ale rozsudek se sešel s každoroční aténskou poutí na Délos, během které, podle tradice, nemohlo město nikoho popravovat. Sokratova dobrá povaha vzbudila lítost vězeňského hlídače, který mu ulehčil poslední dny tím, že mu dovolil přijímat návštěvy. Chodily jich proudy: Faidón, Kritón, Kritův syn Kritobulos, Apollodoros, Hermogenes, Epigenes, Aeschines, Antisthenes, Ktesippos, Menexenos, Simmias, Kebes, Faidondes, Euklides a Terpsion. Nemohli zakrýt svou bolest nad tím, že vidí muže, který vždy s ostatními jednal s velikou laskavostí a účastí, jak čeká na smrt jako nějaký zločinec.

I  když Davidovo plátno zobrazilo Sokrata obklopeného zničenými přáteli, měli bychom si pamatovat, že jejich oddanost ostře kontrastovala s mořem neporozumění a nenávisti. Aby se ještě více zdůraznilo, jaká byla atmosféra v cele, a lépe se vykreslila její rozmanitost, mohl Diderot popostrčit několik budoucích malířů této scény, aby se pustili do vykreslení nálady ostatních Atéňanů při myšlence na Sokratovu smrt – což mohlo vést ke vzniku maleb nazvaných třeba takto: Pět porotců hraje karty po dni u soudu

44

nebo Žalobci dojídají večeři a těší se do postele. Malíř se sklony k patosu mohl pro tyto malby zvolit prostě název Sokratova smrt. Když nastal určený den, byl Sokrates jediným, kdo zůstal klidný. Přivedli za ním jeho ženu a  tři děti, ale Xantipa se pustila do tak hysterického nářku, že Sokrates požádal, aby ji odvedli. Jeho přátelé byli tišší, ale neplakali o  nic méně. I  vězeňský hlídač, který viděl odcházet na smrt mnoho lidí, byl pohnut a se Sokratem se neohrabaně loučil: Tebe jsem i já jinak poznal v tomto čase jako nejhodnějšího a nejvlídnějšího a nejlepšího muže ze všech, co sem kdy přišli… vždyť víš, co jsem ti přišel říci – měj se dobře a pokoušej se co nejsnáze nésti, co je nutné. A přitom zaslzel a obrátiv se odcházel. (Faidón 116c) Pak přišel popravčí s kalichem drceného bolehlavu: Sokrates spatřiv toho člověka řekl: Nuže příteli, ty jsi přece znalec těchhle věcí, co se má dělat? Nic jiného, odpověděl, než vypít to a pak se procházet, až se ti dostane do nohou těžkost, potom si lehnout; a tak to bude už samo působit. A zároveň podal číši Sokratovi. A ten si ji vzal… zcela klidně… nic se nezachvěl a nezměnil barvu ani rysů obličeje… dal číši k ústům a zcela lehce a klidně ji vypil. A z nás mnozí až potud dosti dobře dovedli se zadržovati, aby neslzeli, ale jak jsme uviděli, že pije a vypil, již to nebylo možno; přemohlo mě to a mně samému proudem tekly slzy… Kritón ještě přede mnou, když nemohl zadržeti slz, vstal a odešel. Apollodóros již dříve bez ustání slzel, tehdy však se dal do takového nářku, z hoře a rozčilení, že nebylo mezi přítomnými nikoho, komu by nepukalo srdce, kromě samého Sokrata. (Faidón 117a–d) Filozof žádal své přátele, aby se uklidnili – „Co to děláte, bláhoví,“ (Faidón 117d) posmíval se – a  pak vstal a  chodil po cele, aby jed mohl začít účinkovat. Když mu začaly těžknout nohy, lehl si na záda

45

a  pocit těžkosti opustil jeho nohy; jak začal jed stoupat a  dosáhl do hrudníku, postupně ztratil vědomí. Dýchání se zpomalilo. Když Kritón zpozoroval, že oči jeho nejlepšího přítele znehybněly, natáhl ruku a zavřel je: Takto nám… skonal náš přítel, muž, mohli bychom říci, ze všech lidí své doby, které jsme poznali, nejlepší a vůbec nejrozumnější a nejspravedlivější. (Faidón 118) Je těžké nezačít plakat také. Možná proto, že Sokrates prý měl baňatou hlavu a  podivné, daleko od sebe posazené oči, mně scéna jeho smrti připomíná odpoledne, kdy jsem brečel, když jsem se díval na kazetu o Sloním muži.

Zdá se, že oba muži měli ten nejsmutnější osud – byli dobří, a přitom si o nich mysleli, že jsou špatní. Možná se nám nikdy nikdo neposmíval kvůli fyzickému znetvoření, ani nás za celoživotní práci neodsoudili k smrti, nicméně existují jakési všeobecně platné vzorce nedorozumění a tyto příběhy jsou jejich tragickým, svrchovaným příkladem. Náš život mezi lidmi je vždy poznamenán rozporem mezi tím, jak nás vnímají ostatní a co si o sobě myslíme my. Obviňují nás z  hlouposti, když jsme opatrní. Naše nesmělost je považována za aroganci a  touha potěšit za patolízalství.

46

Namáháme se, abychom tento omyl vysvětlili, ale vyschne nám v krku a  slova, která nacházíme, nejsou ta, která jsme chtěli vyslovit. Naši nepřátelé jsou dosazeni na posty, které jim dávají nad námi moc, a oni nás veřejně odsuzují. V nenávisti nespravedlivě namířené proti nevinnému filozofovi slyšíme ozvěny křivd, které jsme sami zažili od těch, kteří nejsou schopni nebo nás nechtějí posuzovat spravedlivě. Ale v tom příběhu se skrývá i naděje. Brzy po Sokratově smrti se nálada začala měnit. Isokrates zaznamenal, že publikum na Euripidově Palamedovi propukalo v pláč, když zaznělo Sokratovo jméno; Diodoros říká, že Sokratovi žalobci byli nakonec lynčováni aténským lidem. Plutarchos vypráví, že Atéňané začali tak nenávidět žalobce, že se s nimi odmítali koupat a posléze je zcela vyloučili ze společnosti, takže se v zoufalství oběsili. Diogenes Laertius líčí, že jen krátký čas po Sokratově smrti odsoudilo město Meleta k smrti, vyhostilo Anyta a Lykona a vztyčilo drahou bronzovou Sokratovu sochu vytvořenou skvělým Lysippem. Filozof předvídal, že Atény nakonec uvidí věci jeho očima, a tak se i stalo. Těžko věřit v takovou nápravu. Zapomínáme, že je často třeba delšího času, aby zmizely předsudky a  ustoupila zášť. Tento příběh nám dodává odvahu hledět na vlastní nepopularitu jinak než jen posměšnýma očima soudců z Horní Dolní. Sokrates byl souzen pěti sty muži nevalné inteligence, kteří k němu byli neopodstatněně podezíraví, protože Atény prohrály v peloponéské válce a protože obviněný vypadal divně. A přesto si Sokrates udržel víru ve verdikt mnohem širšího soudu. I když žijeme tady a teď, díky tomuto případu si můžeme představovat, že jsme v jiných zemích a v jiných dobách, kde nás posuzují mnohem objektivněji. Nemusíme se trápit tím, že se nám nedaří přesvědčit své současníky, nadějí pro nás může být pochopení našich potomků. Existuje však také riziko, že nás Sokratova smrt bude přitahovat z nesprávných důvodů. Může v nás posilovat sentimentální víru v bezpeč-

47

né spojení mezi tím, že nás většina lidí nenávidí a že máme pravdu. Může se nám zdát, že je osudem géniů a svatých trpět kvůli nedorozumění, a pak být předlohou bronzové Lysippovy sochy. A nemusíme být ani géniové, ani svatí. Můžeme si prostě libovat ve vzdorném postoji a dětinsky věřit, že máme tím větší pravdu, čím víc nám říkají, že se mýlíme. To nebyl Sokratův záměr. Je stejně naivní myslet si, že nepopularita je synonymem pravdy, jako věřit, že je synonymem omylu. Myšlenka nebo čin nejsou platné tehdy, pokud jsou všeobecně respektovány nebo naopak odmítány, ale tehdy, když vycházejí z logických pravidel. Je-li argument odsuzován většinou, neznamená to, že je špatný, ale ani to, že je správný, v což by mohli pro změnu věřit jedinci přitahovaní hrdinným vzdorem. Sokrates nám zkrátka nabízí možnost vyhnout se dvěma velkým pochybením: stačí, když se vyvarujeme absolutního přijímání nebo naopak odmítání veřejného mínění. A nejlépe budeme jeho příkladu následovat, když se vždy vydáme cestou vlastního zdravého rozumu.

48

Citace: Platon. Faidón. OIKOYMENH, Praha 2005. Přeložil František Novotný. Platon. Euthyfrón. Obrana Sokratova. Kritón. OIKOYMENH, Praha 2005. Přeložil František Novotný. Platon. Gorgias. OIKOYMENH, Praha 2000. Přeložil František Novotný. Platon. Euthydémos. Menón. OIKOYMENH, Praha 2000. Přeložil František Novotný. Platon. Theages, Charmides, Laches… OIKOYMENH, Praha 2003. Přeložil František Novotný.

49

Útěcha pro t y, k teří nemají dost peněz

I. Š t ěs tí – co s i p oří d i t 1. Klasicistní georgiánský dům v centru Londýna. V Chelsea (Paradise Walk, Markham Square), v Kensingtonu (jižní část ulice Campden Hill, Hornton Street) nebo v  Holland Parku (Aubrey Road). Aby vypadal jako průčelí Královské společnosti umění, kterou navrhli bratři Adamovi (1772–4). Aby zachytil bledé odpolední londýnské slunce, jsou třeba velká benátská okna rámovaná jónskými sloupy (a obloukovým tympanonem s palmetovým ornamentem).

V salonu v prvním patře ozdobný strop a krb připomínající design Roberta Adama, který použil na knihovnu v Kenwood House.

53

2. Tryskové letadlo přistavené na Farnborough nebo na Biggin Hill (Dassault Falcon 900c nebo Gulfstream IV) s nejlepším technickým vybavením pro nervózní pasažéry – systém varující při přiblížení se k zemi, radar na detekci turbulencí a autopilot CAT II. Na ocase místo standardních pruhů detail z nějakého zátiší, Velázquezova ryba nebo tři citrony Sáncheze Cotána z jeho Ovoce a zeleniny v galerii Prado.

3. Villu Orsetti v Marlii blízko Luccy. Z ložnice výhled přes vodu, šumění fontán. Za domem magnolie Delavayi rostoucí podél zdi, terasa užívaná v zimě a veliký strom příjemný v létě a trávník určený ke hrám. Chráněné zahrady, kde se daří fíkovníkům a nektarinkám. Čtverce cypřišů, řady levandule, pomerančovníky a olivový háj.

54

4. Knihovnu s velikým stolem, krbem a výhledem do zahrady. Prvotisky s  uklidňující vůní starých knih, se zažloutlými stránkami hrubými na dotek. Na horních policích busty velkých myslitelů a  astrologické globy. Podobnou návrhu knihovny pro dům Viléma III. Nizozemského.

5. Jídelnu, takovou jako v Belton House v Lincolnshiru. Dlouhý dubový stůl pro dvanáct lidí. Časté večeře se stejnými přáteli. Inteligentní, ale hravá konverzace. Vždy srdečná. Pečlivý šéfkuchař a pozorný personál, aby nedocházelo k žádným problémům (šéfkuchař je mistrem na cuketové placičky, tagliatelle s lanýži, rybí polévku, rizoto, křepelky, pilobřicha John Dory a  pečené kuře). Salonek, kde si po večeři dáte čaj a čokoládu. 6. Postel vestavěnou do výklenku ve stěně (jako ta od Jean-Françoise Blondela v  Paříži). Škrobené povlečení vyměňované každý den, chladivé na tváři. Postel obrovskou, aby se prsty na nohou nedotýkaly pelesti; aby se v  ní dalo válet. Zapuštěné police, na které lze postavit sklenku s vodou a sušenky, další určenou pro televizor.

55

7. Ohromnou koupelnu s  vanou uprostřed na vyvýšeném stupni, vana mramorová s  kobaltově modrým mušlovým vzorem. Kohoutek, který se dá otáčet nohou a  který vypouští velký jemný proud vody. Střešní okno nad vanou. Vyhřívanou vápencovou podlahu. Na stěnách reprodukce fresek z  chrámu bohyně Isis v Pompejích.

8. Dost peněz na to, aby se dalo žít z úroků úroků.

56

9. Na víkendy střešní byt na špičce Ile de la Cité naplněný kousky z té nejvznešenější éry francouzského nábytku (a té nejslabší z vlád), z  doby  vlády Ludvíka XVI. Půlkruhovou komodu od Greveniche, konzolový stůl od Sauniera, bonheur du jour od Vandercruse-La Croix. Líná rána, kdy si čtete v posteli Pariscope, jíte pan au chocolat ze sèvreského porcelánu a mluvíte o životě a někdy se taky škádlíte, s dívkou, která je převtělením Madony od Giovanniho Belliniho (té z Gallerie dell'  Academia v Benátkách), jejíž melancholický výraz by kontrastoval s jejím suchým humorem a spontánností – a která by oblékala Agnès B a Max Maru na procházky po Marais.

57

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.