Alain de Botton. Architektura štěstí

Alain de Botton Architektura štěstí

alain de botton

architektura štěstí tajné umění zařídit si život

Copyright © 2006 by Alain de Botton Translation © Eva Dejmková, 2010 Cover and layout © Lucie Mrázová, 2010 ISBN 978-80-87162-64-4 ISBN 9788074730986 (PDF)

Charlottě

I. Význam architektury

1. Řadový dům na ulici lemované stromy. Nedávno zvonil křikem dětí a hlasy dospělých, ale od chvíle, kdy poslední obyvatel, vlastně obyvatelka, se svou kabelkou před pár hodinami odešla, má dům čas vychutnat si ráno o samotě. Slunce vyšplhalo po štítech domů přes ulici a teď svítí dovnitř okny v přízemí, barví zdi máslově žlutou barvou a zahřívá fasádu ze zrnitých červených cihel. V paprscích světla tančí částečky prachu, jako by se pohybovaly v rytmu tichého valčíku. Z chodby je slyšet tichý bzukot sílícího dopravního ruchu o několik bloků dál. Občas se se zaskřípáním otevře schránka, aby přijala žalostný leták. Zdá se, že si dům prázdnotu užívá. Srovnává se po noci, čistí si trubky a protahuje klouby. Tahle důstojná a ostřílená bytost s měděnými cévami a dřevěnýma nohama zasazenýma do jílu už zažila mnohé: míče odrážející se od zahradních zdí, vzteklé bouchání dveřmi, pokusy o stojku na chodbách, tíhu a vzdychání elektrických přístrojů a nezkušené instalatéry vrtající se v jejích vnitřnostech. Má tu své útočiště čtyřčlenná rodina, kolonie mravenců kolem základů a na jaře i rodinka červenek na komíně. Dům nabízí silné rámě křehkému (nebo možná jen pohodlnému) hrachoru, který se opírá o jednu z jeho zahradních zdí a užívá si přelétavého dvoření houfu včel. Z domu se stal zasvěcený svědek. Byl součástí počátků svádění, díval se, jak se píšou domácí úkoly, viděl zavinutá mimina, která zrovna přivezli z porodnice, překvapily ho šeptané půlnoční porady v kuchyni. Zažil zimní večery, kdy jeho okna byla studená jako balíčky mraženého hrášku, i letní podvečery, kdy jeho cihlové zdi udržovaly teplo jako čerstvě upečený chléb. Poskytuje nejen tělesné, ale i duševní útočiště. Je strážcem identity. Vždycky, když se jeho majitelé vrátili po čase stráveném v cizině domů, tak si při pohledu kolem sebe znovu připomenuli, kdo jsou. Dlažební kameny v přízemí hovoří o vyrovnanosti a zralé kráse, zatímco pravidelnost skříněk v kuchyni poskytuje obraz nezastrašujícího řádu a disciplíny. Jídelní stůl s voskovaným ubrusem potištěným velikými blatouchy naznačuje závan hravosti, s nímž kontrastuje

11

strohá betonová stěna, která je opodál. Na schodišti visí malá zátiší s vejci a citrony, která upozorňují na jemnost a krásu běžných věcí. Na okenním parapetu stojí skleněná váza s chrpami, která pomáhá odolávat sklíčenosti. V patře je prázdný úzký pokojík, ve kterém se rodí posilující myšlenky a v jehož světlíku je vidět netrpělivé mraky, jak rychle putují nad jeřáby a komíny. I když tenhle dům nejspíš neposkytuje řešení pro mnohé z nesnází svých obyvatel, jeho pokoje svědčí o štěstí, k němuž architektura významně přispívá. 2. A přece se zájem o architekturu setkává s jistou nedůvěrou. Existují pochybnosti o její závažnosti, o její morální hodnotě a její ceně. Pozoruhodné množství nejchytřejších lidí světa zavrhuje jakýkoli zájem o dekoraci nebo design a věnuje se místo toho věcem nehmotným a neviditelným. Epiktétos, stoický filozof starověkého Řecka, prý od zdrceného přítele, jemuž zrovna vyhořel dům do základů, vyžadoval odpověď na otázku: „Pokud opravdu rozumíš silám, které vládnou vesmíru, jak můžeš plakat pro pár kousků pěkného kamene?“ (Není jasné, jak dlouho pak přáteli zůstali.) Jiná legenda praví, že křesťanská poustevnice Alexandra poté, co uslyšela Boží hlas, prodala svůj dům, zavřela se do hrobky a už nikdy se nepodívala na svět venku. A její kolega, poustevník sv. Pavel z Théb, zase spal na pokrývce na zemi v hliněné chatrči bez oken, odříkával tři sta modliteb denně a trpěl jen tehdy, když se dozvěděl, že jiný svatý muž jich zvládne sedm set a spí v rakvi. Podobná askeze se prolíná celou historií. Na jaře roku 1137 cestoval cisterciácký mnich sv. Bernard z Clairvaux kolem celého Ženevského jezera, aniž by si ho vůbec všiml. Stejně tak nedokázal sv. Bernard po čtyřech letech strávených v klášteře říct, zda je jídelna klenutá (je) nebo kolik oken je v kněžišti jeho kostela (tři). Při návštěvě kartuziánského kláštera v Dauphiné překvapil sv. Bernard své hostitele tím, že přijel na nádherném bílém koni, který byl v přímém kontrastu

12

k asketickým hodnotám, které Bernard hlásal. On ale vysvětlil, že si koně půjčil od bohatého strýce a prostě si během čtyřdenní cesty přes Francii nevšiml, jak zvíře vypadá. 3. Nicméně takovému odhodlání pohrdat vizuální zkušeností vždy odpovídá stejně urputná snaha udělat svět ještě krásnějším. Lidé si ničili záda vyřezáváním květů do stropních trámů a kazili si zrak vyšíváním zvířat na ubrusy. Vzdávali se volných víkendů, aby skryli nevzhledné kabely do lišt. Velmi pečlivě si promýšleli, jaká by byla vhodná pracovní deska do kuchyně. Představovali si, jak žijí v nedostupně drahých domech, a cítili se potom smutní, podobně jako když potkáte krásného neznámého na přelidněné ulici. Zdá se, že žijeme v rozporu mezi touhou přehlížet své smysly, otupit se vůči svému okolí a protichůdným nutkáním uznat míru, jakou je naše identita nedělitelně spojena s prostředím, a skutečnost, že se změnou prostředí se budeme měnit také my. Ošklivý pokoj vyvolá neurčitou předtuchu nenaplněného života, zatímco sluncem zalitý pokoj s medově zbarvenými pískovcovými dlaždicemi podpoří veškeré naděje, jaké v sobě nosíme. Víra ve význam architektury se zakládá na uvědomění, že jsme, v dobrém i špatném, různí lidé na různých místech, a na přesvědčení, že úkolem architektury je poskytnout nám živý obraz toho, jací bychom měli být. 4. Někdy máme chuť vliv prostředí vyzdvihovat. V obývacím pokoji vily Tugendhat v Brně vidíme příklad, jak zkombinovat stěny, židle a podlahy a vytvořit prostředí, v němž mají nejlepší stránky naší osobnosti příležitost se rozvíjet. S vděčností přijímáme sílu, kterou může disponovat jediná místnost. Citlivost k architektuře má ale i problematické stránky. Pokud naše štěstí závisí na barvě zdi nebo tvaru dveří a jediný pokoj může změnit

13

Architecture can render vivid to us who we might ideally be: Mies van der Rohe, dining area, Tugendhat House, Brno, 1930

Architektura nám může živě předvést, kým bychom mohli být. Mies van der Rohe, jídelna, vila Tugendhat, Brno, 1930.

01.The Power of Architecture3.in14 14

26/10/06 18:30:08

naše pocity, co se s námi stane v místech, na která jsme nuceni se dívat nebo je obývat? Co zažijeme v domě s okny jako věznice, s flekatým kobercem a umělými závěsy? Kvůli tomu, abychom zabránili stavu neustálé úzkosti, často raději zavíráme oči před většinou toho, co je kolem nás, protože nikdy nejsme dost daleko od vlhkých skvrn a popraskaných stropů, od rozvrácených měst a rezavějících přístavů. Nemůžeme zůstat napořád vnímaví k prostředí, které nejde změnit k lepšímu – a současně zůstat tak citliví, jak bychom mohli být. S odkazem na postoj řeckých stoiků nebo na sv. Bernarda u Ženevského jezera lze někdy argumentovat, že nakonec vlastně nijak nezáleží na tom, jak vypadají budovy, co je na stropě nebo jak je pojata zeď – můžeme si zachovávat odtažitý postoj, který nepramení ani tak z necitlivosti ke kráse, jako z touhy odvrátit smutek, kterému bychom čelili, kdybychom zůstali otevření ke vší té absenci krásy. 5. Není nouze o důvody, proč být nedůvěřiví k ambicím vytvořit skvělou architekturu. Na budovách je málokdy zřetelná všechna ta námaha, kterou vyžaduje jejich stavba. Ostýchavě mlčí o bankrotech, o zpožděních, o strachu a prachu, které stavbu provázejí. Častým rysem jejich kouzla je nenucený vzhled. Jenom když si sami zkusíme něco postavit, budeme zasvěceni do všeho toho trápení, které provází přesvědčování materiálů i lidí, aby spolupracovali podle našich plánů, neustálé ujišťování, že sklo bude spojeno do čisté linie, že lampa nad schodištěm bude pověšená symetricky, že se bojler zapne, když má, nebo že se betonové pilíře bez protestů spojí se střechou. A i když dosáhneme svých cílů, naše stavby mají politováníhodnou tendenci se zase závratnou rychlostí rozpadat. Někdy je těžké vejít do nově opraveného domu, aniž bychom se cítili dopředu smutní z rozkladu, který čeká jenom na to, až bude moci propuknout: jak brzy stěny popraskají, bílé skříňky zežloutnou a na kobercích se udělají skvrny. Rozvaliny ze starověkého světa se posmívají všem těm, kteří

15

čekají, až stavitelé dokončí svou práci. Jak pyšní asi byli na své domy Pompejané? Ve své eseji O pomíjivosti (1916) si Sigmund Freud vybavuje procházku s básníkem Rainerem Mariou Rilkem v Dolomitech. Bylo to jednoho výstavního letního dne, květiny byly v plném květu a pestrobarevní motýli tančili nad loukami. Psychoanalytik byl rád, že je venku (celý týden předtím pršelo), ale jeho společník šel se skloněnou hlavou a očima upřenýma na zem a zůstal zamlklý po celou dobu procházky. Nebylo to tím, že by Rilke byl netečný k okolní kráse, jen si prostě nemohl nevšímat, jak je všechno nestálé. Slovy samotného Freuda nemohl zapomenout „že všechna tahle krása je odsouzena k zániku, že zmizí, až přijde zima, jako všechna lidská krása a krása, kterou lidé stvořili nebo stvořit mohou“. Freud s ním nesoucítil, pro něj byla schopnost milovat cokoli krásného, jakkoli křehkého, jedním z pilířů duševního zdraví. Rilkeho postoj, i když nevhodný, pomáhá zdůraznit, že ti, kteří jsou obzvlášť v područí krásy, si budou také obzvlášť vědomi jejího pomíjivého charakteru a budou jím zarmouceni. Takovíto smutní nadšenci uvidí při pohledu na vzorník závěsů díry po molech a ruiny při pohledu na plány. Je možné, že na poslední chvíli zruší schůzku s realitním makléřem, protože si uvědomí, že dům v nabídce se stejně jako celé město a celá civilizace brzy změní v úlomky cihel, po kterých vítězoslavně polezou švábi. Možná budou radši bydlet v podnájmu nebo v sudu, než aby se smířili s pomalým rozkladem věcí, na kterých jim záleží. Přehnaná vášeň pro architekturu z nás může udělat estéty, výstřední podivíny, kteří se o svůj dům musí starat s bdělostí muzejní stráže, kteří chodí z pokoje do pokoje s mokrým hadrem v ruce a hledají skvrny. Estéti nemají jinou možnost než se vzdát společnosti malých dětí a při večeři s přáteli nevnímat rozhovor, ale dávat pozor, jestli se někdo neopře a nedopatřením neudělá na zdi otisk ve tvaru hlavy. Bylo by hezké silácky popřít opravdový význam náhodných kazů. Ale estéti nás nutí zvážit, zda štěstí někdy nezávisí na otisku prstu,

16

zda krása a ošklivost někdy neleží jen pár milimetrů od sebe, zda jediná skvrna nezkazí celou zeď, zda jediný chybný tah štětce nezničí celou krajinomalbu. Měli bychom těmto citlivým duším poděkovat za to, že nám s divadelní upřímností ukazují ryzí protiklad dvou konkurenčních hodnot, například náklonnost ke krásné architektuře a touhu po činorodém a láskyplném rodinném životě. Jak moudří byli antičtí filozofové, kteří navrhli, abychom vyloučili ze svých snů o štěstí cokoli, co jednoho dne může skončit pokryté lávou, srovnané se zemí po hurikánu nebo podlehne skvrně od čokolády či vpije rozlité červené víno. 6. Architektura je matoucí i v tom, jak nedůsledná je její schopnost vytvářet pocit štěstí, na němž se zakládá její nárok na naši pozornost. I když krásná budova může zlepšit už tak dobrou náladu, jsou časy, kdy i to nejpříjemnější místo nebude s to zahnat smutek nebo mrzoutství. Můžeme cítit úzkost a závist, i když stojíme na podlaze, která byla dovezena ze vzdáleného lomu, a jemně vyřezávané rámy oken jsou natřeny uklidňující šedí. Náš vnitřní metronom může být naprosto lhostejný ke snaze řemeslníků vytvořit fontánu nebo úsilí zahradníků vypěstovat dokonale souměrnou alej dubů. Můžeme se pohádat kvůli malichernostem a skončit hrozbami rozvodem i v budově od Geoffreyho Bawy nebo Louise Kahna. Domy nás mohou zvát, abychom se připojili k náladě, kterou nejsme sami schopní vyvolat. Ale i ta nejvznešenější architektura pro nás někdy nemůže udělat to, co chvíle odpočinku nebo aspirin. Ti, kteří z architektury a její krásy udělali své životní dílo, vědí velmi dobře, jak marná může být jejich snaha. Po vyčerpávajícím studiu benátských domů, ve chvíli depresivního porozumění, uznal John Ruskin, že vlastně jen pár Benátčanů se zdá být povzneseno svým městem, pravděpodobně tou nejkrásnější městskou tapiserií světa. Vedle kostela sv. Marka (který Ruskin ve své knize Kameny Benátek popsal takto: „Kniha modliteb, obrovský iluminovaný misál svázaný

17

alabastrem místo pergamenu, vyzdobený porfyrovými sloupy místo klenotů a napsán zvnějšku i uvnitř písmem z emailu a zlata.“) posedávali v kavárnách, četli noviny, opalovali se, hašteřili a okrádali a nahoře, vysoko na střeše kostela, nikým nepozorován „na ně shlížel obraz Krista a jeho andělů“. Architektura, obdařena silou, která je stejně nespolehlivá jako nevysvětlitelná, bude těžko soutěžit s plně užitkovými požadavky lidstva. Jak těžké je prosadit, aby za velké náklady byla stržena a přestavěna škaredá, ale plně užitečná ulice. Jak je podivné bránit tváří v tvář hmatatelnějším potřebám nutnost znovu seřadit křivě postavené pouliční osvětlení nebo vyměnit nehodící se rám okna. Krásná architektura nepřináší ten bezvýhradný prospěch jako vakcinace nebo miska rýže. Její konstrukce proto nikdy nebude politickou prioritou, protože i kdyby celý svět byl, za cenu neutuchajícího úsilí a obětí, přestavěn, aby mohl konkurovat náměstí Sv. Marka, i kdybychom mohli zbytek života strávit ve Ville Rotondě nebo Skleněném domě, pořád bychom měli často špatnou náladu. 7. Nejen že krásné domy neplní svůj úkol jako ručitelé našeho štěstí, ale mohou být také obviněny z toho, že se jim nepodařilo zlepšit charakter těch, kteří v nich žijí. Dá se předpokládat, že lidé budou mít něco z vlastností budov, které se jim líbí. Lze očekávat, že když je někdo přitahován kouzlem starého ranče se zdmi z nepravidelně osekaných kamenů zasazených v lehkém betonu, když umí ocenit hru světel svíček na ručně zdobených dlaždicích, když ho svádí knihovny s regály od podlahy po strop naplněné knihami, které vydávají sladce zaprášenou vůni, když je spokojený, když leží na podlaze a sleduje uzlovaný lem turkmenského koberce, že bude vědět něco o trpělivosti a stálosti, něze a sladkosti, inteligenci a zkušenosti, skepticismu a důvěře. Očekáváme, že takový člověk bude chtít naplnit svůj život hodnotami, které představují objekty jeho zájmu.

18

We would still often be in a bad mood: Philip Johnson, The Glass House, New Canaan, Connecticut, 1949

Často bychom měli neustále špatnou náladu. Phillip Johnson, Skleněný dům, New Canaan, Connecticut, 1949.


26/10/06 18:30:10

Ale ať je teoretická příbuznost krásy a dobroty jakákoli, je bez pochyb, že v praxi byly farmy a hájenky, velká sídla i apartmány u řeky hostiteli bezpočtu tyranů a vrahů, sadistů a snobů, s charaktery mrazivě lhostejnými k naprosté neshodě vlastností vyjadřovaných okolím a vlastními životy. Středověké obrazy s náboženskou tematikou nám mohou připomínat smutek a hřích, mohou se snažit vést nás od arogance a obírání se světskými věcmi k pokoře před tajemstvími a těžkostmi života, ale přesto budou bez protestu viset v obývacím pokoji, kde sluhové roznášejí jednohubky a řezníci plánují svůj další krok. Architektura může obsahovat morální poselství, ale nemá žádnou moc je prosadit. Dává návrhy, místo aby tvořila zákony. Spíš zve, než přikazuje, abychom napodobili jejího ducha, a nemůže zabránit vlastnímu zneužití. Neměli bychom vinit budovy za to, že jsme nebyli schopni poslechnout rady, které ony samy můžou jen jemně naznačovat. 8. Dá se říci, že nedůvěra k architektuře nakonec pramení ze skromných požadavků, které na ni reálně mohou být kladeny. Úcta ke krásným budovám nevypadá jako příliš vysoký cíl, k němuž lze upnout všechnu naši touhu po štěstí, alespoň v porovnání s výsledky plynoucími z ostatních činností – jako vyřešit vědecký problém, zamilovat se, nahromadit jmění nebo rozpoutat revoluci. Starat se tak moc o oblast, ve které se dá dosáhnout tak málo, a přesto spotřebuje tolik prostředků, nás nutí přiznat zneklidňující, téměř ponižující nedostatek ctižádosti. Ve své bezmocnosti je architektura stejně sentimentální jako zahradničení, zájem o kliky a stropní vlysy je stejně dobrým terčem pro vtipálky jako starost o růst růží a levandulí. Je celkem omluvitelné dojít k závěru, že existují vznešenější zájmy, jimž se lidé mohou věnovat. Ale poté, co se budeme muset potýkat s některými ze závažnějších překážek, které vnášejí zmatek jak do citového, tak do občanského

20

The moral ineffectiveness of a beautiful house: Hermann Göring (in white) at home with the French Ambassador and, to the right,

Morální bezmocnost krásného domu: Generals Vuillemin and Milch. In the background, Saints Margarethe and Dorothea, Hermann Göring bílém) doma s francouzským velvyslancem. Vpravo generálové German (fi(v fteenth century), and Lucretia (1532) by Lucas Cranach Vuillemin a Milch. V pozadí Svatá Markéta a Dorotea, Německo, 15. století, a Lukrécie (1532) od Lucase Cranacha.


26/10/06 18:30:10

života, dojdeme pravděpodobně ke shovívavějšímu hodnocení významu krásy jako ostrůvku dokonalosti, v němž najdeme ozvěnu ideálu, kterého jsme kdysi chtěli dosáhnout a který jsme si chtěli udržet. Život se nám nejspíš musí ukázat v některé ze svých opravdu tragických barev, abychom začali pořádně vnímat to jemnější, co nabízí, ať už ve formě tapiserie, nebo korintského sloupu, břidlicové tašky nebo lampy. Nejspíš to nebudou mladé zamilované páry, které se zastaví, aby obdivovaly starou cihlovou zeď nebo oblouk zábradlí svažující se k hale. Nezájem o skrytou krásu je doprovodným jevem optimistické víry v dosažení hmatatelnějšího, pevnějšího druhu štěstí. Možná musíme být ve svém životě hluboce poznamenaní, třeba tím, že jsme si vzali špatnou osobu, věnovali se neuspokojivé kariéře až do středního věku nebo ztratili milovaného člověka, a teprve poté na nás může mít architektura výraznější vliv. Protože když mluvíme o tom, že nás architektura dojímá, máme na mysli hořkosladký pocit kontrastu mezi vznešenými vlastnostmi vepsanými do její struktury a smutnější, širší realitou, ve které víme, že existují. Při pohledu na krásu se nám stáhne hrdlo, protože ve skrytu duše víme, že štěstí, které naznačuje, je výjimečné. Německý teolog Paul Tillich ve svých pamětech vysvětluje, že ho jako rozmazleného, bezstarostného mladého muže umění vždy nechávalo chladným navzdory pedagogickým snahám rodičů i učitelů. Pak vypukla první světová válka, on byl povolán a o dovolence od svého pluku (jehož tři čtvrtě příslušníků bylo během války zabito) se během bouřky ocitl v Bodemuseu v Berlíně. Tam, v malé horní galerii, narazil na obraz Sandra Botticelliho Madona s dítětem a osm zpívajících andělů, a když se podíval do moudrých, soucitných očí Madony, překvapil sám sebe, že se neovladatelně rozplakal. Zažil to, co popsal jako moment „extáze prozření“, oči se mu plnily slzami z kontrastu mezi tou výjimečně něžnou atmosférou obrazu a krutou lekcí, kterou dostal v zákopech. Právě ve spojení s bolestí získávají mnohé krásné věci svou hodnotu. Seznámení se smutkem bývá jedním z neobvyklých požadavků při

22

Life is not usually like this: Ken Shuttleworth, Crescent House, Wiltshire, 1997

Život většinou nevypadá takhle. Ken Shuttleworth, Půlkruhový dům, Wiltshire, 1997.


26/10/06 18:30:11

Sandro Botticelli, Madonna and Child with Eight Singing Angels, 1477

Sandro Botticelli, Madona a osm zpívajících andělů, 1477.


26/10/06 18:30:11

chápání architektury. Dáme-li stranou všechny ostatní požadavky, potřebujeme asi být i trochu smutní, aby se nás budovy opravdu dotkly. 9. Brát architekturu vážně tudíž vyžaduje, abychom vynaložili dost velké úsilí. Je nutné se otevřít myšlence, že jsme ovlivňováni svým okolím, i když je z plastu a bylo by dost drahé a časově náročné ho vylepšit. Znamená to přiznat si, že jsme až nepohodlně bezbranní vůči barvě tapet a že naše snaha něčeho dosáhnout může být vykolejena nešťastně zvoleným přehozem. Zároveň to také znamená si uvědomit, že budovy nejsou schopné vyřešit víc než jen zlomek toho, s čím jsme nespokojeni, nemohou zabránit zlu, aby se pod jejich dohledem rozvinulo. I ta nejdokonalejší architektura bude představovat jen slabý a nedokonalý (drahý, ke zkáze náchylný a morálně nespolehlivý) protest proti současnému stavu věcí. Ještě složitější je, že architektura bude žádat, abychom si představili, že štěstí může být neheroické, neokázalé, že ho můžeme spatřit v pravidelnosti zralé dřevěné podlahy nebo ve hře ranního světla na štukové zdi – prostě v nevypjatých, křehkých obrazech krásy, které nás dojímají, protože známe to temné pozadí, na němž se odehrávají. 10. Nicméně pokud přijmeme opodstatněnost našeho předmětu, pak se nám nabízí řada nových, ožehavých otázek. Musíme čelit tomu spornému bodu, kolem kterého se otáčí velká část historie architektury. Musíme se ptát, jak přesně by mohla krásná budova vypadat. Ludwig Wittgenstein, v době, kdy na tři roky opustil akademickou obec, aby postavil své sestře Gretl dům ve Vídni, pochopil obsažnost té výzvy. „Myslíte si, že filozofie je složitá,“ poznamenal ve svém Tractatus Logico-Philosophicus, „ale já tvrdím, že to nic není v porovnání se snahou být dobrým architektem.“

25

II. What Style Shall We Build?stavět? II.InJakým stylem máme

In What Style Shall We Build?

Rules for Classical columns: Architectural plate from Denis Diderot, editor, Encyclopédie, 1780

Pravidla pro stavbu klasických sloupů. Architektonická tabulka, Denis Diderot, Encyclopédie, 1780.

02.In What Style3.indd 29

26/10/06 18:4

1. Co je krásná budova? Být moderní znamená cítit, že je tato otázka špatně položená a že na ni ani nelze odpovědět. Sám pojem krásy se stal předmětem, který vyvolává neplodné a dětinské hádky. Jak může někdo tvrdit, že ví, co je krásné? Jak někdo může rozsoudit dva soutěžící styly nebo obhajovat určitý výběr tváří v tvář protichůdným vkusům ostatních? Stvoření krásy, které bylo kdysi považováno za hlavní úkol architekta, nenápadně vyprchalo z vážné profesní diskuze a uchýlilo se do zmateného soukromého imperativu. 2. Vždycky se tak usilovně nepřemýšlelo o tom, jak stavět krásně. Přes tisíc nesouvislých let v historii Západu byla krásná budova synonymem klasické budovy, stavby s chrámovým průčelím, zdobené sloupy, opakovanými poměry a symetrickou fasádou. Řekové klasický styl stvořili, Římané jej okopírovali a vylepšili a s odstupem tisíce let jej vzdělané třídy renesanční Itálie znovu objevily. Z poloostrova se pak klasicismus šířil na sever a západ, nabíral lokálních zabarvení a byl tvořen v nových materiálech. Klasicistní budovy se objevují daleko od sebe, v Helsinkách i v Budapešti, v Savannah i Petrohradě. Účelnost byla aplikována i v interiérech, na klasicistní židle a stropy, na postele a vany. Ačkoli historiky umění vždy nejvíce zajímaly rozdíly v druzích klasicismu, jsou to podobnosti, které jsou nakonec pozoruhodnější. Po stovky let panovala téměř bezvýhradná shoda v tom, jak sestavit okno nebo dveře, jak udělat sloupy a frontonová průčelí, jak postavit pokoje vzhledem k halám, jak vytvarovat kování a štuky – dovednosti kodifikované učenými architekty renesance a zpopularizované v knihách vzorů pro běžné stavitele. Ta shoda byla tak silná, že celá města získala stylovou jednotu, která se táhla přes sled náměstí a ulic. Estetický jazyk, který vychází z Apollónova chrámu v Delfách, okrášlil rodinné domy edinburských účetní i filadelfských právníků.

29

A city-wide consensus about beauty: John Wood the Elder, north side, Queen Square, Bath, 1736

Celoměstská shoda o kráse. John Wood st., severní strana Queen Square, Bath, 1736.


26/10/06 18:44:04


26/10/06 18:4

Vlevo: Konstantinův oblouk, asiConstantine, 315 n. Rome, l. c. AD 315 Left: TheŘím, Arch of Right: Robertprůčelí, Adam, rear Kedleston elevation, Kedleston 1765 Vpravo: Robert Adam, zahradní Hall,Hall, 1765. So strong was this consensus that whole cities achieved a stylistic unity that stretched across successions of squares and avenues. An aesthetic language dating back to the Temple of Apollo at Delphi ended up gracing the family homes of Edinburgh accountants and Philadelphia lawyers. Few Classical architects or their clients feltžádné any impulse towards origiTéměř žádný architekt ani zadavatel necítil nutkání k originality. Fidelity to the canon was what mattered; repetition was the Když norm. nalitě. Důležitá byla věrnost kánonu, opakování bylo normou. When projektoval Robert Adam Kedleston designed Kedleston Hall (1765), it was na a point of Robert Adam Hall (1765), byl pyšný to, že pride forprůčelí him to embed an exact reproduction of the Arch of Constantine do zahradního umístil přesnou kopii Konstantinova oblou(c. 315) in the Vysoká middle of škola the rearv elevation. Thomas(1825) Hamilton’s School ku (kolem r. 315). Edinburghu odHigh Thomase in Edinburgh (1825), though it was made of sombre grey Craigleith sandHamiltona byla oslavována pro zručné napodobení tvaru dórského stone, sat under sepulchral Scottish skies and had steel beams supporting chrámu na Parthenónu v Aténách (asi 438 př. Kr.), ačkoli je postaveits roof, was lauded for the skill with which it imitated the form of the ná z ponurého šedého pískovce z Craigleith a ačkoli stojí pod zasmuDoric Temple of the Parthenon in Athens (c. 438 BC). Thomas Jefferson’s šilým skotským nebem a má ve střeše zabudované ocelové traverzy. campus for the University of Virginia, in Charlottesville (1826), quoted Kampus Virginské univerzity v Charlottesville (1826) od Thomase without shame from the Roman Temple of Fortuna Virilis (c. 100 BC) and Jeffersona bez ostychu odkazuje na římský chrám Fortuna Virilis the Baths of Diocletian (AD 302), while Joseph Hansom’s new town hall in (asi 100 Birmingham př. Kr.) a Diokleciánovy lázně (302 n. l.) a nová birming(1832) was a faithful adaptation, set down in the middle of hamská radnice Josepha Hansoma (1832) zas byla věrnou adaptací an industrial city, of the Roman Maison Carrée at Nîmes (c. AD 130 ).

paláce Maison Carrée v Nîmes (asi 130 n. l.) zasazenou doprostřed průmyslového města. 32 The Architecture of Happiness Velká část našeho světa by tudíž v raném novověku, alespoň navenek, asi moc neotřásla architektonickými názory nějakého zázračně vzkříšeného současníka římského císaře Marka Aurelia.

32


26/10/06 18:44:05

Left:Carrée, Maison Carrée, Nîmes,asi c. AD130 130 n. l. Vlevo: Maison Nîmes, Right:Hansom, Joseph Hansom, Town Hall, Birmingham, 1832 Vpravo: Joseph radnice, Birmingham, 1832.

Thus large parts of the man-made world in the early-modern period would not, in their outward appearance at least, have shaken many of the architectural assumptions of a magically resurrected contemporary of the Roman emperor Marcus Aurelius.

3. 3. Shoda na nejvhodnější metodě stavění panovala i u jednodušších, When it camedomů, to simpler, cheaper houses,případě there wasnebyl again akánon consensus levnějších i když v tomto ani tak výabout the most fitting waykulturního to build, though here thejako canon was the result sledkem společného názoru, spíše značného počtu not of any common cultural vision but of a host of limitations. omezení. Foremost these wasbylo climate, which,kterému in the absence affordable Nejvíce among rozhodující klima, nešloof kvůli nedostatku technology to resist it, usually dictated an austere menu of options for how dostupných technologií odolávat a které většinou diktovalo strohé most sensibly to put up a wall, pitch a roof or render a façade. The expense možnosti, jak nejrozumněji postavit zeď, jaký sklon dát střeše nebo of transporting materials over any significant distance likewise limited jak udělat fasádu. Výdaje za dopravu materiálu na větší vzdálenost stylistic choice, forcing the majority of householders to settle uncomtaké omezovaly volbu stylu a přinutily většinu vlastníků spokojit se plainingly for available stone, wood or mud. The difficulties of travel also bez výhrad s místním kamenem, dřevem nebo bahnem. Náročnost hindered the spread of knowledge about alternative building methods. cestování také bránila rozšíření vědomostí o ostatních stavebních Printing costs meant that few ever saw so much as a picture of how houses metodách. znamenala, že málokdo někdy viděl, looked in otherCena parts tisku of the world (which explains why, in so much of earlyjak vypa-

dají domy v jiných částech světa (což vysvětluje, proč se na mnoha raně středověkých zaalpských obrazech Ježíš narodil v něčem, co vyIn What Style Shall We Build? 33 padá jako salaš). Z těchto omezení vznikly typické krajové varianty architektury. V určitém okruhu se domy jednotně stavěly z místního materiálu,


3326/10/06

18:44:06

který na druhé straně hory nebo řeky postoupil své místo jinému. Běžný domek v Kentu tak může být na první pohled rozeznatelný od domku v Cornwallu, farma v Juře zase od té v Engadine. Ve většině oblastí se domy prostě stavěly tak jako odjakživa, s použitím toho, co bylo kolem, a bez estetických rozpaků, ale s majitelovou pýchou, že si může dovolit vlastní bydlení. 4. A pak, na jaře roku 1747, si zženštilý mladý muž se zálibou v krajkách, luxusu a drbech koupil v Twickenhamu na řece Temži domek, kde kdysi bydlel povozný a který stál na čtyřiceti akrech, a rozhodl se postavit si vilu, jež pak výrazně zkomplikovala dosavadní názor na to, jak by mohl vypadat krásný dům. Jakýkoli architekt mohl vybavit Horáce Walpolea, nejmladšího syna britského premiéra sira Roberta, na jeho novém pozemku něčím konvenčním – palladiánským sídlem nebo něčím na způsob domu jeho otce, Houghton Hall na severním pobřeží v Norfolku. Ale v architektuře, stejně jako v módě, konverzaci a výběru kariéry, byl Walpole pyšný na to, že se liší. Navzdory klasickému vzdělání ležel jeho skutečný zájem v době středověku, který ho uchvacoval svou ikonografií rozvrácených klášterů, měsíčných nocí, hřbitovů a (hlavně) křižáků v brnění. Walpole se proto rozhodl postavit si první gotický dům na světě. Protože se nikdo před ním ještě nepokusil aplikovat středověký církevní stavební idiom do domácího prostředí, musel být Walpole hodně nápaditý. Krb si navrhl podle hrobky arcibiskupa Bouchiera v katedrále v Canterbury, tvar své knihovny okopíroval z hrobky Aymera z Valencie ve Westminsterském opatství a zdobení stropu v hlavní hale převzal z čtyřlístkových kružeb a roset v kapli Jindřicha VII. také ve Westminsterském opatství. Walpole, který se svými úspěchy rozhodně netajil, pozval na prohlídku hotového díla většinu těch, jejichž názor měl váhu, a většinu šlechty v zemi. Aby toho nebylo málo, vydal i vstupenky pro veřejnost.

34

Few ever saw so much as a picture of how houses looked in other parts of the world: Smallhythe Place, Tenterden, Kent, early sixteenth century

Málokdo někdy viděl, jak vypadají domy v jiných částech světa. Smallhythe Place, Tenterden, Kent, rané 16. století.


26/10/06 18:44:06

A new understanding of domestic beauty: Nové chápání domácí krásy. Horace Walpole, Strawberry Hill, Twickenham, 1750–92 Horace Walpole, Strawberry Hill, Twickenham, 1750–1792.

Bouchier in Canterbury Cathedral, copied the design of his library shelves from the tomb of Aymer de Valence in Westminster Abbey, and derived the ceiling of his main hall from the quatrefoil compartments and rosetteszačalo of the Abbey’s of Henry VII. Po prohlídce mnohoChapel Walpoleových užaslých hostů uvažovat When he was done, being temperamentally keep any o tom, jestli by se i oni mohli vzdát klasicismu vedisinclined prospěchtogotiky. of his achievements quiet, Walpole invited for anebo tour everyone he knew, Módní vlna začala skromně, stavbou vilky u moře na předměstí,

ale během několika desetiletí byla v plném proudu revoluce vkusu, která 36do The základů otřásla všemi hypotézami, na kterých klasicismus Architecture of Happiness spočíval. Novogotické budovy se začaly objevovat po Británii, pak po Evropě a Severní Americe. Nový styl překročil svůj počátek libůstky

36 02.In What Style3.indd 36

26/10/06 18:44:07

The Long Gallery, Strawberry Dlouhá galerie, Strawberry Hill.Hill

which included most of the opinion-formers and gentry of the land. For good measure, he issued tickets to the general public as well. After a viewing, many of Walpole’s astonished guests began to wonder if they, too, might not dare to abandon thea prestiž, Classical mode favour oflet potom, diletanta a získal takovou vážnost že asiinpadesát theco Gothic. The fashion started modestly enough, withzáklady, the construction Walpole začal na Strawberry Hill kopat tvrdili zastánci of novogotiky the occasional–seaside suburban villa, but, within a few stejněorjako zastánci klasicismu předdecades, nimi –a že právě

tato architektura je ta nejvznešenější a nejvhodnější ze všech, že je přirozeným výběrem při stavbě jak domů, tak parlamentů a univerzit In What Style Shall We Build? 37 všech velkých národů.

37 02.In What Style3.indd 37

26/10/06 18:44:08

The mostarchitektura noble and appropriate Nejvznešenější a nejvhodnější zearchitecture všech. of all: Imre Steindl, Houses of Parliament, Budapest, 1904 Imre Steindl, budova Parlamentu, Budapešť, 1904.


26/10/06 18:44:09

5. Faktory, které podporovaly gotické obrození – tedy větší zájem o historii, lepší dopravní možnosti, noví klienti toužící po změně – brzy vyvolaly také zájem o architektonické styly jiných dob a zemí. V prvních letech 19. století v západních zemích čelil každý, kdo uvažoval o stavbě nového domu, nebývale bohatému výběru možností jeho vzezření. Architekti se chlubili svou dovedností vyprodukovat domy v indickém, čínském, egyptském, islámském, tyrolském či jakobínském stylu nebo v jakékoli jejich kombinaci. Jedním z nejvšestrannějších z těchto nových všeumělů byl Angličan jménem Humphry Repton, který si získal pověst tím, že váhajícím klientům udělal detailní kresby celé řady stylových možností, jak by jejich dům mohl vypadat. Těm ze skromnějších poměrů byly určeny knihy vzorů, z nichž nejpopulárnější, Loudonova Encyklopedie domů, farem a vil (1833), předestírala svépomocným stavitelům plány, které umožňovaly postavit si dům z jakékoli části světa, což vedlo k rychlému smazání regionálních druhů architektury. Změny ve způsobu, jakým byly nemovitosti stavěny, podpořily další rozvoj eklektismu. V osmnáctém století se Londýn, stejně jako ostatní velká města Evropy, rozrůstal především díky snahám aristokratů, kteří dávali svá jména náměstím, jež vyměřovali ze svých polí a starých farem, byli to lidé jako lord Southampton, hrabě z Bedfordu, sir Richard Grosvenor a vévoda z Portlandu. Byli to muži společných zájmů, mluvili plynně latinsky a řecky, četli Cicera a Tacita a byli bez rozdílu zastánci klasického stylu. Když v roce 1776 sepisoval lord Bedford smlouvy na budovy na svém stejnojmenném náměstí, jeho podmínky odhalily téměř maniakální posedlost klasickou harmonií a ustavovaly přesnou výšku každého podlaží, hloubku každého okna, barvu cihel a určitý druh dřeva, který má být použit na podlahy („nejlepší dříví z Klajpedy nebo Rigy, beze stopy smoly“). Hrabě byl tak posedlý klasickými proporcemi a přesností, že každé ráno vstával za úsvitu a chodil ven se zahradnickými nůžkami, aby zajistil, že keře vprostřed jeho náměstí porostou symetricky.

39


Options for your next home: Humphry Repton, Characters of Houses, 1816

Možnosti pro váš nový dům. Humphry Repton, Znaky domů, 1816. 26/10/06 18:44:10


26/10/06 18:44:1

Left to right: Swiss style cottage and Old English style cottage

Zleva: Domek ve švýcarském a staroanglickém stylu. of Cottage, Farm and Villa Architecture, 1833 From John Loudon, The Encyclopaedia John Loudon, Encyklopedie domů, farem a vil, 1833.

Changes in the way property was developed served to promote further opportunities for eclecticism. In the eighteenth century, London, like Ale v následujícím panovníci i aristokraté most cities in století Europe,sehad expanded primarily zdrželi throughspekuthe efforts of lativní výstavby, i když poptávka po bydlení doslova explodovala. Ti, they aristocratic landowners, who gave their names to the squares which kteří přišli po nich, obvykle nebyli čtenáři Cicera a Tacita. Spíš to byli carved across their old farms and fields: Lord Southampton, the Earl of podnikatelé se zálibou v rozmanitosti a rozmarnosti. Instinktivně poBedford, Sir Richard Grosvenor and the Duke of Portland. These were hrdali vojáckou strohostí klasicismu a ucházeli se o přízeň zákazníků men of shared taste: comfortable in Latin and Greek, students of Cicero hravostí a bohatostí svých projektů, takovou, jaká byla zvěčněna jedTacitus, andkde unambivalent proponents of the Classical style. When nou ulicíand v Plymouthu, je na několika stovkách metrů řada římthe Earl of Bedford issued contracts for the building of his eponymous ských domů s korintským dekorem, dórská radnice, orientální kaple, square indomů 1776, v iónském his stipulations an knihovna. almost maniacal obsession pár soukromých stylurevealed a egyptská with Classical harmony, setting down as they did rules to govern the exact 6. height of each storey, the depth of every window frame, the colour of the Problémem neomezeného výběru je, že tak in daleko úpl- (‘the bricks and the specifi c kindovšem of wood to není be used the flod oorboards ného chaosu. best Memel or Riga timber without a trace of sap’). So concerned was Nebezpečí tkvící poprvé a nejvěhlasněji the earl withv takové Classicalsvobodě proportion and precision that he propukregularly rose at lo na březích tichého jezera v Severním Irsku, kde se kolem dawn and went out with a pair of garden scissors to ensurepolovithat the bushes ny osmnáctého století místní aristokrat a jeho žena rozhodli, že si at the centre of his square were trained to grow symmetrically. postaví dům. I když byli oba vášniví milovníci architektury, vikomt But in the century that followed, royals and aristocrats withdrew from Bangor a lady Ann Bligh zjistili, že se nemohou shodnout na patspeculative construction even as demand for housing exploded. Those řičném stylu. Vikomt byl milovníkem klasicismu. Chtěl něco s trojdílnou fasádou, s polosloupy, něco palladiánských proporcí a okna 42

42

The Architecture of Happiness

A vanishing Classical consensus about beauty: Mizející shoda o kráse klasicismu. Bedford Square, London, 1783 Bedford Square, Londýn, 1783.

A vanishing Classical consensus about beauty: Bedford Square, London, 1783

New visions of beauty: John Foulston, Kerr Street, Devonport, Plymouth, 1824

New visions of beauty: Nová vize krásy. John Foulston, Kerr Street,Devonport, Devonport, Plymouth, 1824 John Foulston, Kerr Street, Plymouth, 1824.


26/10/06 18:44:12

Hlavní průčelí, Castle Ward, Strangford Front elevation, Castle Ward,Lough, Strangford1767. Lough, 1767

who came in their wake were not typically readers of Cicero and Tacitus. More often, they were entrepreneurs with a penchant for variety and whimsy. Instinctively scornful of the martial sobriety of the Classical tradition, they competed to attract clients through the playfulness and s frontony na konzolách. Anne, na rozdíl od něj, byla spíše fanynkou exuberance of their developments, as epitomised by a street in Plymouth novogotiky, dala by přednost střeše s cimbuřím a věžičkami, oknům which combined, only a few hundred metres, ve a row of Roman s lomeným obloukemwithin a čtyřlístky. Slyšela o stropech Strawberry Corinthianmít terraced houses, aSpor Doricsetown hall,nerozhodným an Oriental chapel, a pair Hill a toužila taky takové. stával a zlomyof private homes in the Ionic style and an Egyptian library. slným, až pak jejich architekt přišel s nápadem přímo šalamoun-

ským: rozdělil by dům na dvě poloviny. Přední část by byla postavena 6. v klasickém stylu, zadní část v novogotickém. Kompromis pokračoonlykde problem with unrestricted choice, however, is that it tends not val i The uvnitř, hudební salonek a schodiště bylo klasicistní, zdolie so far from chaos. benétodórskými vlysyoutright a sloupy, zatímco budoár a soukromé pokoje The danger in such freedoma fikrby rst and famously broke through měly gotický ráz inherent s vějířovou klenbou završenými lomeným obloukem. on the shores of a quiet lough in Northern Ireland, where, around the Citlivější kritici se zhrozili a z obav před takovými budovami začali zuřivě hledat způsob, jak obnovit míru vizuálního konsenzu. 44

44

The Architecture of Happiness

Rear elevation, Ward Zahradní průčelí, CastleCastle Ward.

middle of the eighteenth century, a local aristocrat and his wife decided to build themselves a house. Both passionate about architecture, Viscount Bangor and Lady Anne Bligh nevertheless found that they couldn’t agree on an appropriate style. The viscount was a Classicist. He wanted „Trpíme vyslovenou architektonickou maškarádu,“ stěžoval si Ausomething with three bays, engaged columns, Palladian proportions and gustus Pugin v roce 1836. „Soukromý úsudek úplně zdivočel. Každý windows topped with triangular consoled pediments. Anne, in contrast, architekt má svou vlastní teorii.“ V roce 1828 publikoval mladý něwas keener on the Gothic, preferring castellated roofs with pinnacles, mecký architekt Heinrich Hübsch knihu, jejíž název shrnuje dilema centre-pointed windows and quatrefoils. She had heard about the ceiljeho doby: Jakým stylem máme stavět? Musel přece existovat způsob ings at Strawberry Hill and longed to have a few of her own. The strugpro zastánce novogotiky, starého anglického nebo švýcarského stygle grew stubborn and ill-natured, until the couple’s architect came up lu, jak vyřešit své spory, muselo se nějak vědět, jestli zařídit jídelnu with a solution of Solomonic ingenuity: he would divide the house in ve stylu starověkého Egypta nebo Číny, musel být způsob, jak dát two. The front half was built in the Classical style, the rear in the Gothic. přednost buď lady Anne, nebo vikomtu Bangorovi – a tak se ujistit, The continued inside, domy, with the music room stairwell že compromise už nikdy nebudou stavěny které míří do and dvou rozdílných being Classical in feeling, embellished with Doric friezes and columns, směrů.

Ale kde najít takové principy? V jakém stylu měli tedy architekti stavět? In What Style Shall We Build? 45

45

7. Odpověď, která se nakonec objevila, nebyla tak úplně odpovědí. Bylo to spíše varování, že je nedůležité a možná i pohodlné takovou otázku klást. Zákaz diskuze o kráse v architektuře pocházel od nové sorty mužů, inženýrů, kteří dosáhli profesního uznání teprve v pozdním osmnáctém století, ale potom rychle získávali rozhodující vliv při konstruování staveb průmyslové revoluce. Tím, že ovládali technologii železa a oceli, tabulového skla a betonu, přitahovali zájem a vzbuzovali údiv svými mosty, nádražními halami, akvadukty a doky. Ještě neobvyklejší než jejich schopnosti bylo to, že se zdálo, že staví své projekty, aniž by se ptali, v jakém stylu je nejlépe postavit. Když byli pověřeni stavbou mostu, snažili se navrhnout co nejlehčí konstrukci, která bude mít co největší dosah za co nejnižší cenu. Když stavěli vlakové nádraží, snažili se o halu, kde se bezpečně rozplyne pára, která vpustí co nejvíce slunečního světla a bude stačit neustávajícímu přílivu cestujících. Chtěli, aby se do továren vešli těžké stroje a aby parníky přivezli přes moře náklad netrpělivých cestujících včas. Ale nezdálo se, že by nějak zvažovali, mají-li horní galerie lodí zdobit korintské nebo dórské hlavice, jestli by čínský drak vypadal dobře na zadku lokomotivy anebo má-li být předměstský plynojem postaven v toskánském či islámském stylu. A přes všechnu svou lhostejnost byli tito noví muži vědy schopní postavit ty nejpůsobivější a v mnoha případech i nejsvůdnější stavby onoho zmateného věku. 8. Filozofie inženýrů stála v přímém kontrastu ke všemu, co vyznávala profese architektů. „Udělat z něčeho užitečného, praktického a funkčního něco krásného, to je architektova povinnost,“ tvrdil Karl Friedrich Schinkel. „Architektura, na rozdíl od pouhého stavění, je dekorace konstrukce,“ říkal ve stejném duchu sir George Gilbert Scott. Pokud si Dóžecí palác zaslouží být klasifikován jako skvělá architektura, není to

46

proto, že by měl vodotěsnou střechu, nebo proto, že poskytoval benátským úředníkům dost místností k jednáním, ale proto, jak architekti ve své obraně tvrdili, že má vyřezávanou střechu, jemnou skladbu bílých a růžových cihel na fasádě a množství záměrně štíhlých, zužujících se hrotitých oblouků – detaily, které by se nenašly na plánech absolventa Polytechnického institutu v Paříži nebo Inženýrské akademie v Drážďanech. Rozumělo se, že podstata krásné architektury spočívá v tom, co není funkčně nezbytné. 9. Principy inženýrství mohly násilně odporovat těm architektonickým, ale hlasitá menšina architektů 19. století přesto cítila, že inženýři jim jsou schopni poskytnout zásadní klíč k jejich spáse – protože to, co inženýři měli a architekti hořce postrádali, byla jistota. Inženýři objevili zjevně neprůstřelnou metodu hodnocení moudrosti návrhu: mohli sebevědomě prohlásit, že stavba je správná a poctivá, pokud dostatečně plnila své technické funkce, a neupřímná a nesprávná, pokud byla obtěžkána nenosnými pilíři, zdobnými sochami, freskami a řezbami. Vyměnit diskuzi o kráse za uvažování o funkci slibovalo, že se architektura vymaní z bahna matoucích, neřešitelných debat o estetice směrem k nespornému následování technologických faktů a zajistí, že diskutovat o vzhledu budovy bude stejně podivné jako debatovat o výsledku jednoduché rovnice. Princip funkčnosti se stal novým měřítkem hodnoty architektury, na základě něhož bylo možné přehodnotit celou její dosavadní historii. Mistrovská díla architektury tak mohla být posouzena z hlediska míry pravdivosti či přetvářky. Římané byli prohlášeni za nepoctivé, protože přidali sloupy na Koloseum. Tyto elegantně tesané a drahé kusy kamene svou opěrnou funkci na horních patrech jen předstírají, protože – jak každý inženýr hned vidí – celou stavbu udrží samotné oblouky. Stejně tak lhal Johann Balthazar Neumann téměř v každém prvku svého poutního kostela Čtrnácti svatých pomocníků v Banzu. Zde se

47

The irrelevance of aesthetic discussion: John Fowler, Benjamin Baker, Forth Railway Bridge, construction of thediskuse. central girder, September 1889 Bezvýznamnost estetické

John Fowler, Benjamin Baker, železniční most přes řeku Forth, konstrukce středového nosníku, září 1889.


26/10/06 18:44:17


26/10/06 18:44

‘To turn something useful, practical, functional into something beautiful, that is architecture’s duty’: Doge’s Palace (detail), Venice, 1340–1420

Udělat z něčeho užitečného, praktického a funkčního něco krásného, to je architektova povinnost. Dóžecí palác (detail), Benátky, 1340–1420.


26/10/06 18:44:18

vnitřní stěny chlubí tím, že podpírají stavbu, ale ve skutečnosti je to úkol samostatného a skrytého rámu. Ani Neumannův klenutý malovaný strop nemá co dělat se skutečnou střechou; je to jen štuková slupka uhnízděná pod skutečnou, běžně zkosenou střechou. Podobně byl i Charles Cockerell odsouzen za to, že byl až ostudně prolhaný a marnotratný při plánování stavby Ashmoleova muzea a Taylorova institutu v Oxfordu. Provinil se tím, že umístil masivní iónské sloupy, které mohly udržet čtyři zděná patra, kolem vnějšku budovy, kde nedržely nic těžšího než vázy a sochy, zatímco skutečnou váhu budovy podpírala další řada sloupů skrytá ve zdech. 10. Jak by vypadal dům, jehož architekt zavrhl veškerý zájem o krásu, aby se soustředil výhradně na mechanickou funkčnost? Pokud uvěříme architektovi, že skutečně postupoval tak, jak hlásal, mohl by takový dům připomínat Villu Savoye. Na jaře roku 1928 oslovil pařížský manželský pár Pierre a Emilie Savoyovi jednačtyřicetiletého švýcarského architekta Le Corbusiera

Charles Cockerell, Ashmoleovo muzeum a Taylorův institut, Oxford, 1840.

51

A mendacious ceiling: Johann Balthasar Neumann, Vierzehnheiligen Pilgrimage Church, Banz, 1772

Falešný strop. Johann Balthasar Neumann, poutní kostel Čtrnácti svatých pomocníků, Banz, 1772.


26/10/06 18:44:19


26/10/06 18:44:2

a požádali ho, aby pro ně a jejich malého syna Rogera navrhl venkovský dům na zalesněném pozemku s výhledem na Seinu, v Poissy, západně od Paříže. Le Corbusier do té doby postavil patnáct soukromých domů a svým kategorickým přístupem k architektuře si získal mezinárodní věhlas. „Inženýři jsou zdraví a mužní, aktivní a užiteční, morální a šťastní,“ prohlásil v díle Za novou architekturu (1923), zatímco „architekti jsou rozčarovaní a nezaměstnaní, chvástaví a mrzutí. Protože brzy nebudou mít co dělat. Nemáme už peníze na lešení historických vzpomínek. Musíme se očistit. Inženýři se o to postarají a budou stavět.“* Le Corbusier doporučoval, aby domy budoucnosti byly asketické a čisté, ukázněné a střídmé. Jeho nenávist k jakémukoli druhu dekorace vedla k tomu, že litoval britskou královskou rodinu kvůli zdobenému zlatému kočáru, v němž každý rok jezdili zahájit jednání parlamentu. Navrhl, aby tu vyřezávanou hrůzu strčili z Doverských útesů a naučili se místo toho jezdit po svém království závodním vozem Hispano-Suiza 1911. Posmíval se i Římu, té tradiční destinaci, kam mladí muži jezdili za vzděláním a osvětou, a přejmenoval jej na „město hrůz“, „prokletí polovzdělanců“ a „rakovinu francouzské architektury“ kvůli tomu, že hojností barokní zdobnosti, nástěnných maleb a sochařské výzdoby nevyhovovalo funkcionalistickým principům. Le Corbusier nacházel opravdovou, velkou architekturu – rozuměj architekturu motivovanou touhou po užitečnosti – spíš v turbíně s výkonem 40 000 kilowatt nebo v nízkotlakém ventilátoru. Těmto strojům věnoval ve svých knihách o architektuře fotografie plné úcty, podobně jak to činili jeho předchůdci s fotografiemi katedrál a oper. Když ho jednou editor časopisu požádal, aby řekl, jaká je jeho oblíbená židle, Le Corbusier řekl, že sedadlo v kokpitu, a dodal, že když na jaře roku 1908 poprvé viděl na nebi nad Paříží letadlo hraběte de Lamberta, jak krouží kolem Eiffelovy věže, byl to ten nejdůležitější okamžik v jeho životě. Podotkl, že požadavky letu, tedy nutnost zba* Le Corbusier – Saugnier. Za novou architekturu. Nakladatelství Petr Rezek, Praha. Překlad Pavel Halík.

54

architecture. ‘Our engineers are healthy and virile, active and useful, balanced and happy in their work,’ he exclaimed in Towards a New Architecture (1923), while ‘our architects aredekorace, disillusioned and unemployed, boastful or vit letadla vší zbytečné z letadel bezděčně vytváří úspěšné peevish. This is because there will soon be nothing more for them to do. architektonické výtvory. Postavit na střechu domu klasicistní sochu stejně absurdní jakomoney postavit na letadlo, poznamenal, Wejeno longer have the to jierect historical souvenirs.aleAtletadlo the same alespoň můženeeds v odpověď tomuto přídavku spadnout, a tak tu things absur- and time, everyone to wash! Our engineers provide for these ditu řádně manifestovat. „Letadlo žaluje,“ uzavřel. so they will be our builders.’ Ale jestliže funkcí letadla bylo létat, jaká byla funkce domu? Le Le Corbusier thesvé houses of the future be ascetic Corbusier došelrecommended („vědecky“, jakthat ujistil čtenáře) k seznamu požaanddavků clean,a disciplined frugal.nebyla His hatred of any decoration jakákoli jináand ambice podle něj nic kind jinéhoofnež „roextended to a pity for the British Royal Family and the ornate, golden

From Le Corbusier, Towards a New Architecture, 1923

Z Le Corbusierovy knihy Za novou architekturu, 1923.

55

saw an aeroplane, in the spring of 1909, in the sky above Paris – it was the aviator the Comte de Lambert taking a turn around the Eiffel Tower

From Le Corbusier, The City of Tomorrow and Its Planning, 1925

Z Le Corbusierovy knihy Město zítřka a jeho plánování, 1925.

3.indd 56

26/10/06 18:44:22

From Le Corbusier, Towards a New Architecture, 1923

Z Le Corbusierovy knihy Za novou architekturu, 1923.

– as the most significant moment of his life. He observed that the requirements of flight of necessity rid aeroplanes of all superfluous decoration and so unwittingly transformed them into successful pieces of architecture. To place a Classical statue atop a house was as absurd as to add one

mantická pavučina“. Funkcí domu bylo poskytnout: „1. Úkryt před horkem, zimou, deštěm, zloději a zvědavci. 2. Schránku pro světlo a slunce. 3. Určitý počet místností uzpůsobených vaření, práci a osobnímu životu.“ 11. Z vrcholu kopce v Poissy se štěrková cesta klikatí hustým porostem stromů a pak se před ní otevře mýtina, v jejímž středu stojí subtilní, bílá hranatá krabice s pásy oken kolem dokola, podpíraná řadou neuvěřitelně tenkých pilířů. Konstrukce na střeše Villy Savoye připomíná vodárenskou věž nebo láhev na plyn, ale při bližším pohledu se ukáže, že je to terasa s půlkruhovou ochrannou zdí. Dům působí jako pečlivě vyrobený stroj na jemnou práci, průmyslový objekt neznámého účelu s bílými zdmi bez poskvrnky, které za slunečného dne odrážejí slunce a září jako rybářské chatrče na Egejských ostrovech. Vypadá to, jako by tu dům byl jen na dočasné návštěvě, jako by to zařízení na střeše mohlo kdykoli obdržet signál k zažehnutí skrytých motorů a tiše se vznést nad okolní stromy a historicky stylizované vily a vydat se na dalekou cestu domů do vzdálené galaxie. Vliv vědy a letectví přetrvává i v interiéru. Ocelové vchodové dveře se otvírají do chodby tak čisté, jasné a holé jako operační sál. Na zemi jsou dlaždice, na stropě holé žárovky a veprostřed chodby umyvadlo, které ponouká návštěvníky, aby se zbavili nečistot vnějšího světa. Místnosti dominuje široká rampa s jednoduchým trubkovým zábradlím, která vede nahoru do hlavního obývacího prostoru. Zde je kuchyně vybavená všemi vymoženostmi tehdejší doby. Stěna ze skla rámovaná ocelí přivádí světlo do hlavních pokojů. Koupelny jsou svatyněmi hygieny a sportovní strohosti. Jejich odhalené trubky by neudělaly ostudu ani ponorce. I v těchto soukromých prostorách zůstává nálada technická a strohá. Není tu nic navíc, nic dekorativního, žádné rosety nebo štuky, kudrlinky nebo ornamenty. Zeď se setkává se stropem v do-

57

Le Corbusier, obývací pokoj, Villa Savoye, Poissy, 1931.

konalém pravém úhlu, bez změkčujícího vlivu lišt. Vizuální jazyk čerpá výhradně z průmyslového prostředí, umělé světlo poskytují plechové tovární lampy. Je tu poskrovnu nábytku, protože Le Corbusier doporučil svým klientům, aby měli pouze minimální majetek, a raněně a poplašeně reagoval, když madam Savoyová vyjádřila přání dát do obýváku dvě křesla a sofa. „Domácí život je dnes paralyzován politováníhodnou představou, že musíme mít nábytek,“ protestoval. „Tato představa musí být vymýcena a nahrazena představou o vybavení.“ „To, co moderní člověk chce, je klášterní cela, dobře osvětlená a vytopená, s koutkem, odkud se dá dívat na hvězdy,“ napsal Le Corbusier. A jak stavitelé dokončovali svou práci, viděla rodina Savoyových, že dům, který pro ně Le Corbusier navrhl, bude tento požadavek beze zbytku splňovat. 12. Veden étosem inženýrů modernismus prohlašoval, že našel konečnou odpověď na otázku krásy v architektuře, tedy že dům nemá být krásný, ale funkční. Jenže toto obratné oddělení sporné otázky vzhledu a mnohem jasnější otázky funkčnosti se vždy zakládalo jen na pomyslném rozdílu. Ačkoli na první pohled můžeme slovo „funkce“ spojit s dostatečným poskytnutím fyzického útulku, je nakonec dost nepravděpodobné, že bychom respektovali konstrukci, která nedělá nic jiného, než že nás drží v suchu a teple. Téměř od každé budovy žádáme, aby nejen dělala určitou věc, ale taky aby nějak vypadala, aby přispívala k dané náladě – ke zbožnosti či vzdělanosti, obyčejnosti nebo modernosti, obchodu nebo domovu. Můžeme chtít, aby vzbuzovala pocit ujištění nebo vzrušení, harmonie nebo omezení. Můžeme doufat, že nás spojí s minulostí nebo bude fungovat jako symbol budoucnosti, a určitě bychom si, stejně jako na špatně fungující koupelnu, stěžovali, kdyby tato druhá, estetická, expresivní složka funkce nebyla naplněna.

59

Le Corbusier, Villa Savoye, Poissy, 1931

Le Corbusier, Villa Savoye, Poissy, 1931.


26/10/06 18:44:23


26/10/06 18:44

mantic romantic one: one: they they looked looked to to architecture architecture to to support support a way a way of oflifelife that that appealed pealed to to them. them. Their Their domestic domestic buildings buildings were were conceived conceived as as stage stage sets sets or actors actors in in anan idealised idealised drama drama about about contemporary contemporary existence. existence.

indd e3.indd 63 63

TwoDvojí Two staircases staircases to prompt to prompt two two different different states states of the of soul: the soul: schodiště a dva různé pocity. Left: Left: Le Le Petit Petit Trianon, Trianon, Versailles, Versailles, 1768 1768 1768. Vlevo: Malý Trianon, Versailles, Right: Right: Villa Villa Savoye, Savoye, Poissy, Poissy, 1931 1931 Vpravo: Villa Savoye, Poissy, 1931.

John Ruskin ve své obsáhlé připomínce navrhl, abychom od našich budov žádali dvě věci. Chceme, aby nás chránily. A chceme, aby k nám promlouvaly – promlouvaly o tom, co si myslíme, že je důležité, a co 26/10/06 26/10/06 18:44:26 18:44:26 nám musí být připomínáno. 13. Architekti modernismu, stejně jako všichni jejich předchůdci, ve skutečnosti chtěli, aby jejich domy mluvily. Jenom ne o devatenáctém století. Ne o privilegiích a aristokracii. Nebo o středověku a starověkém Římu. Chtěli, aby jejich domy mluvily o budoucnosti, o příslibu rychlosti a technologie, demokracie a vědy. Chtěli, aby jejich křesla evokovala závodní auta a letadla, chtěli, aby jejich lampy připomínaly sílu průmyslu a jejich konvice na kávu dynamiku rychlíků.

62

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Alain de Botton. Architektura štěstí

Recommend Documents