Al Jaz je potvora zrzavá, směje se trenér Jan Blecha Ke koním přišel jako dítě, chodil do jezdeckých klubů, pak zamířil do školy v Kladrubech nad Labem. Několik let pobýval v zahraničí, ve Švýcarsku a v Německu. Jenže „vyrostl“ do sto devadesáti centimetrů a jak sám říká, s takovou vás jiná kariéra než trénování nečeká. Buď skončíte, nebo se stanete trenérem. Absolvoval trenérský kurz v Brně a šel do toho. Řeč je o Janu Blechovi, trenérovi v Zámrsku a na Polance, který připravuje jednoho z favoritů Velké pardubické Al Jaze. V loňském ročníku došel na druhém místě za Orphee des Blins. Kolik koní momentálně máte ve stájích? Máme jich asi sedmadvacet, ale všichni neběhají. Běhá jich asi patnáct. Někteří jsou pozdní, jiní třeba nejsou úplně fit. Máme šest hříbat, letos vyběhne asi jen jedno dvouletý – ten by byl raný, ale napíchl si hřebík do kopyta a všechno se zpozdilo. Sezona pak strašně rychle letí, že takovéto zdržení může znamenat, že se už na dráhu nedostanete… A dá se říct, že největší hvězdou ve vaší stáji je momentálně Al Jaz? Tak to určitě. I když máme i Peruána, ale ten už je na důchod. Ale vypadá velice dobře, na tom koni je vidět, že byl dobrý. Určitě by i teď závodil dobře. Ví kůň o sobě, že je dobrý? Asi ano, někteří si to užívají… jako lidi. Někteří to berou normálně, jiní si to užívají. Jednou jsem měl majitele, který si třeba nikdy nešel pro cenu. Vždycky jen v rohu koukal… Byl to takový skromný člověk, že nechtěl ani nějakou velkou publicitu. Ten to dělal ze srdce. A co Al Jaz? Al Jaz je taková potvora zrzavá. Vždycky na nás vymyslí něco nového, co nečekáme. Hlavně v dostihu. Umí překvapit v každém slova smyslu. Momentálně s ním vše směřujeme opravdu na ten horizont. Včera jsme šli velkou práci v písku a byli jsme spokojení, tak snad to bude dobré. Velkou půjde potřetí, ale je to jednatřicet skoků… Svou první Velkou došel k Irské lavici, to je pět skoků a žokej z něj vypadl, takže to moc nepočítám. Al Jaz už tehdy věděl, kde jsou vrata, hezky se otočil a mazal domů…
Staráte se o dvě tréninková střediska v Polance a v Zámrsku, navíc jsou poměrně daleko od sebe. Jak to zvládáte? Je to pětatřicet kilometrů. V Zámrsku mám samozřejmě asistenta. Já se starám o zdravotní stav, o krmení, o přihlášky a o startky, kde a kdy budou koně běhat, ale o chod toho dne a měsíce se stará Dušan Andrés. A mám tam hlavně super kolektiv. Dušanova žena Jiřina, ta je super. Jezdí a hlavně chce, má pro to cit. Pak tam mám Katku Kolbabovou, to je zase taková srdcovka, že kdyby se kůň jen malinko škrábnul a ona u něho měla spát, tak u něj bude spát. Bez lidí tenhle sport nejde dělat. Trenér může být já nevím kdo, ale když nemá lidi, stejně nic nedokáže. Jak vypadá běžný den dostihového koně? Ráno o půl šesté nakrmíme, pak chvilku počkáme…Když je horké počasí, jdou koně hned ráno ven, abychom předešli tomu velkému teplu a aby pracovali v takovém vlhčejším prostředí. Co obnáší jejich práce? Každý den je práce jiná, nechodí se dvě stejné práce za sebou – nebo já to tak alespoň nedělám. Máme tady sto sedmdesát dva metrů převýšení od Chrudimky, takže tady pracují v tomhle převýšení skoro denně. Práce znamená, že se jde kůň proběhnout… … nejdřív se rozehřeje, projde se třeba deset minut krokem, pak si deset – patnáct minut zakluše, pak se dělají práce cvalové. A ty se odvíjejí od období zimního, letního a konečná fáze před Velkou pardubickou. Když koně čeká o víkendu dostih, má v tom předcházejícím týdnu jiný režim? Třeba zvýšené tréninkové dávky? Tam jde jenom o to, že si jde ve čtvrtek skočit, když v sobotu běhá, a v úterý jde takovou rychlejší práci, aby si protáhl plíce. Jde o to doladit ho, aby ještě získal nějakou tu rychlost, ale jinak musí být všechno už nachystané dávno před tím. Jak dlouho trvá, než koně nachystáte, než si řeknete „Ano, teď už může jít do prvního dostihu“? Máte chtivé koně, kteří se sami natrénují za dva měsíce, a máte koně, kterému to trvá čtyři – pět měsíců. My začínáme kolem toho 3. ledna, a já vím, že na první dostihy v dubnu jsou koně nachystaní.
Co znamená, když se o koni řekne, že je pozdní? U plnokrevníků začínáme dostihy ve dvou letech, ale každý kůň nemá na to, aby v těch dvou letech běhal, někteří na to nemají ani ve třech. Máme tady taky jednoho takového, je to takové malé slůně. A pozdní hlavně znamená, že není vyvinutý, nemá uzavřené štěrbiny kloubní, vepředu holeň není ještě zaoblená, jak by měla být a pak praská, jsou tam mikroskopický zlomeniny. Což může mít následky do dalšího věku. Musíte ho nechat dospět, dozrát a začne závodit později… Je to samozřejmě problém. V dnešní době každý chce, aby koně ve dvou letech vyběhli, protože to majitele přeci jen něco stojí. Když majitel věří trenérovi, který mu řekne, že to ještě nemá cenu, že stejně přijde poslední, tak se s ním dá mluvit. Co všechno musí trenér hlídat kromě té práce v tréninku? Třeba krmné dávky si dělám sám, ale krmí samozřejmě už kolegové. Ale hlavně musím hlídat zdravotní stav, to je nejdůležitější. Co takový dostihový kůň žere? Máme oves i granule. Granule se skládají z ječmene, kukuřice, melasy, je tam trochu ovsa. Je to všechno stejné. Záleží, jaké tam jsou oleje, protože získáváme energii z olejů, ne z cukrů.
Každý kůň má tedy svou dávku? Je to jako u lidí. Pepa (Sovka, jezdec ve stáji – pozn.red.) toho sní mnohem víc než já a nic. Já si dám půlku toho co on a jsem tlustej jak bečka… Je kůň mlsný? Jak který. Některý sežere všechno, některý se v tom rejpe… (kroutí hlavou)
A za odměnu? Jenom jablka a mrkev. To mají i na vyčištění organismu a tak. Jaký režim je přímo v den dostihového dne, třeba při Velké pardubické? Letos se to trošku změnilo. Musíme být ráno v osm na závodišti a musíme koně předvést před veterináři. Musí zjistit, jestli je schopen fyzicky – možná psychicky - takový dostih absolvovat. MVDr. Přikryl říká, že psychiku koně na první pohled moc poznat nejde, ale vy to u svých koní poznáte? Znáte je přeci jen víc… Jsme s nimi denně, takže asi ano. Když už ho naložíme a přivezeme třeba do Pardubice suchého, tak je to známka, že je možná všechno v pořádku. Když ho tam skládám a je pod pěnou, tak asi úplně v pohodě není. Ale na druhou stranu zas mám koně, které skládám pod pěnou, ale vím, že jsou v pohodě, jen nemají rádi transport. Co pak rozhodne o tom, že toho koně do dostihu skutečně pošlete, nebo že se ho rozhodne třeba i na poslední chvíli škrtnout? Na poslední chvíli se moc nedělá, to nechce nikdo dělat. To je nefér i vůči majiteli. On do toho dá spoustu peněz a vy mu ho den nebo dva dny předtím škrtnete… To jedině zdravotní stav. Ale to není otázka několika hodin, to vidíte už dopředu, jestli je v pořádku. Příprava je záležitost na několika měsíců, ale i let. Je to o dlouhém hledání toho správného vytrvalce. Pan Váňa má velké množství koní, které protočí, každý rok vybere 2 – 3 koně, někdy jich měl i sedm. Ale my, co máme těch 15 – 20 koní, nám se to hledá dost těžko a dlouho. Je výhoda mít svého stálého jezdce, který toho koně zná z práce? No někdy … když ho zná z práce a ví co to je za potvoru, tak jde do toho dostihu opatrněji, než když na to kluci skočí v paddocku, neznají toho koně. My mu během minuty řekneme, na co si má dát bacha, a jedou… Ale samozřejmě výhoda to je. Hlavně i na tu práci doma. Ty koně musí někdo zaskakovat, pracovat s nimi, aby to dobře dopadlo. Co se děje po dostihu, když přijede domů. Má kůň volno? Má celý ten následující týden takový volnější. Takovou rehabilitaci po tom dostihu. První dva dny třeba jen do kolotoče, pak do výběhu, když vidím, že je zdravý. Ale s tím výběhem vždycky počkám, abych ho viděl a něco nezkazil.
Kolik dostihů za rok kůň odběhne? U mě mají většinou míň, já jsem takový opatrnější… tak šest. Ono taky „napasovat“ koně do dostihového kalendáře u nás v Čechách vychází na „tip – ťop“. A hlavně v podmínkách mimo Pardubice se všude běhá na tvrdé dráze, letos to bylo vůbec špatný… Když jste to načal, pozorujete nějaký posun v Pardubicích? Pokaždé, když tam přijedu, tak je tam něco nového. Musím před Dr. Jandou smeknout. Kdo nic nedělá, nic nezkazí, taky jsme si ze začátku dopisovali … Lepšího byste teď momentálně asi nesehnali. Jak jako trenér prožíváte Velkou pardubickou? Nesedím na tribuně, nekoušu si nehty (smích). Mám takové své místo na dropu a sleduji dostih odtud. Těšíte se na to celý rok. U nás je problém, že se všechno odvíjí od Velké pardubické. Můžete mít celou sezonu super, ale ve Velké nezaběhnete a je zle. Asi tam půjdeme jako favorité, ale je to hrozně nevyzpytatelné. Pětadvacet koní, jednatřicet překážek, sedm kilometrů… Vloni jsme měli velké štěstí, dva koně Al Jazovi spadli pod nohy – za Taxisem Nikas a pak ještě jeden…a kdyby se Nikas otočil jen o sekundu dřív, tak jsme nejeli nikam.
Jak prožíváte ten finiš? Když jdou koně dobře, užívám si finiš vždycky. Když ten kůň ze sebe vydá všechno co v něm je, tak jsem spokojený s druhým místem. Nemám rád, když se na to v půli cílové roviny ten kůň „vyflákne“ a řekne si „No tak jsem tady…“, to neberu. Ale když vidím, že bojuje, uši dozadu a chce vyhrát, ale nejde to, tak prostě ten druhý kůň je lepší.
Vyrážíte do zahraničí? Letos jsme byli dvakrát v Meranu, jednou na Slovensku – v Meranu jednou 4. a jednou 5. a na Slovensku v Oaks šestý. Nemyslím, že jsou to špatné výsledky. Jeli jsme do Merana na velký dostih, tam nám kůň ale upadl… takový skoky jako jsou tam, u nás nejsou. Samozřejmě pro čtyřletý koně jsou i některé skoky v Pardubicích těžké, třeba Velký Zahrádky, „šestka“ (Popkovický příkop – pozn. red.) – to jsou velké skoky, který když ty koně skáčou, tak se vám tady úplně svírá… Tam jsme šli Grand oxer a Tribuňák a to je čtyři metry široký a dva dvacet vysoký skok, a ty čtyřletý koně přesto jdou… ten první ani nemrkl. Trenér Favero to tam má naskákané, připravené na sto procent… A je to tím, že to tam trénují…? Nebo jak vůbec můžete naučit koně takový skok jako je třeba Taxis, když ho vidí až při dostihu? On ho musí vidět až při dostihu, protože jinak by na něj nešel (směje se). Když ho jdou častěji, vědí co tam asi je. Cítí tu atmosféru. Lidi hučí. A hlavně jdou na to hrozně rychle, vlastně tím tempem a skokem to přelítnou. Tam jde jenom o to, aby si žokej pohlídal, aby někomu neuskakoval u zadku, aby se nezvednul s ním, aby si ten kůň skákal svůj vlastní skok a ne s někým. Musí přijít na tu parketu jak má a odrazit se. A myslíte si, že Taxis je skutečně nejtěžší překážkou? Nebo tam jsou jiné záludnosti? Jsou tam stejně těžké skoky, jako je Taxis, je to o každém skoku a o sedmi kilometrech. Kolik koní už vyhrálo kvalifikaci na skoro šest kilometrů a stejně tu Velkou nevyhráli. Prostě ten kilometr navíc je už hrozně moc. I ta poslední překážka může být osudná. V tréninku kůň absolvuje sedm kilometrů v kuse? Já to nedělám. Dělám objemové práce, hodně klušou, jdou třeba třináct kilometrů klus, krok, cval. Mají to na hodinu a půl a do toho převýšení. Ale že bych cválal sedm kilometrů v kuse… to leda že by někdo spadnul a kůň běžel sám domů (směje se). …ale to mu na zádech zase chybí těch šedesát kilo… … se mnou metrák (směje se). Lady Anne kdysi vyhrála i s více než osmdesáti kilogramy… To už by dneska nikdo nedal. To už cítíme v práci, že to je hodně co mám já. Kluci, co jsou takové váhové kategorie jako já, se občas ptají „Tak co ještě jezdíš?“ … „Nóóó, občas se svezu…“ Určitě už nechodíme žádné velké práce – jdeme do vody, na procházku, zaklusat na silnici, ale abychom jim dávali do těla s touhle váhou, to už fakt ne. Od toho mám kluky…
