aktuální dění ve farnostech na

č e r ve n 2 0 0 8

aktuální dění ve farnostech na

www.fnj.cz

4

úvodní slovo...

obsah ... • úvodní slovo...

str.2

• rozhovor s o.Dušanem... str.3 • ohlédnutí za desetiletím farních táborů... str.7 • farní tábor 2008... • velehrad a dolomity...

str.8 str.9

• farní den 2008...

str.11

• hnízdo na cestách...

str.11

• ty mne znáš...

str.11

• vzkříšení...

str.12

• cyrilometodějská pouť na radhošť... str.13 • charitní klub...

str.13

• den seniorů...

str.13

• okénko do farní knihovny... str.14 • poznáváte...

str.15

• ve zkratce z farností... str.15 • zamyšlení na závěr...

str.16

Okénko 4/2008, vychází 26.10.2008

Vydává: Římskokatolická farnost Nový Jičín, Žerotínova 24, 74101 Nový Jičín, tel.: 556 707698 e-mail: farnost.nj@cs-net, web: www.fnj.cz. Dotazy, připomínky a příspěvky možno podat do schránky s logem časopisu ve farním chrámu, na faře, nebo u A.Urbana tel.: 553822240 e-mail: [email protected]. nebo [email protected]. NEPRODEJNÉ. Vydáno pro vnitřní potřebu farnosti. Internetotý přístup ke stažení v PDF formátu: www.okenko.pisla.org, nebo přes www.fnj.cz. Zaregistrováno u Ministerstva kultury pod značkou: MK ČR E15101.

Ať chceme nebo ne, blíží se opět dušičkový listopadový čas, kdy navštěvujeme hřbitovy, čistíme hroby, zdobíme je květinami, zapalujeme svíčky, a hlavně vzpomínáme a modlíme se za ty, kdo nás předešli na věčnost. Na některých hřbitovech i samotných hrobech jsou často kromě jmen různé nápisy, citáty z Písma. Jsou to mnohdy slova naděje, věčného života a velkého povzbuzení. S jedním citátem se také můžeme na našich hřbitovech setkat. Zní. Co jste vy byli, jsme i my, a co jsme my, budete i vy. Tento citát nás chce upozornit na mnohé. Hlavně vede k pokornějšímu prožívání života na této zemi. Někdy žijeme tak, jako by se nás věčnost netýkala. Jako by byla od nás velmi vzdálená. Žijeme někdy tak, jakoby kolem nás měli všichni zemřít, ale my bychom měli žít věčně a být zde navždy. Vše je pomíjivé. Nejen v přírodě se vše mění v každoročním cyklu, ale také z určitého hlediska stárne. A my jsme součástí života přírody. Tyto znaky se dotýkají i nás. Dále nás vede citovaná myšlenka k větší zodpovědnosti za náš život. Co budeme? Dá se chápat z pohledu hmotného, a to je na konci prach a popel. A nebo z pohledu věčnosti, z pohledu Božího, a to je před námi věčnost. Není jedno, jak svůj život prožijeme. Pozemský život je již součástí věčnosti, pokud jej prožíváme s Bohem. A věčnost začíná dnes. Ne až zítra nebo pozítří, nebo dokonce až v okamžiku našeho odchodu z tohoto světa. Naopak, pokud tento život prožíváme bez Boha, pak jsme již opravdu navždycky mrtví – jsme pouhým prachem a popelem. Zmíněná věta nás také vede k otázce smrti. Smrt také patří k našemu životu. Tak jako narození, dětství, mládí a plnohodnotný dospělý život. Tak patří k lidskému životu i stáří, ubývání sil, nemoci, umírání a smrt. Proč se lidé bojí smrti? Proč od ní utíkají a nechtějí na ni myslet? A čeho se bojí, když jsou dnes přesvědčeni, že po smrti nic není? Pokud tomu tak je, pak není třeba se ničeho bát. Velmi těžko by se nám žilo, kdybychom neměli cíl svého pozemského života. Proto jsme dostali rozum, kterým správně poznáváme, že smrt pro nás není cílem, ale že tento cíl je až za naší smrtí. Smrt je pouze prostředek k tomuto cíli. Smrt je součástí našeho života. A pokud bychom ji z našeho života vyloučili, pak bychom nežili naplno. Můžeme mít přirozenou obavu ze smrti, ale strach z ní ustupuje tehdy, kdy smrt, jak říká sv. apoštol Pavel, se stává pro nás ziskem. Ziskem věčného života s naším milým nebeským Otcem. Mons. Alois Peroutka

představujeme ...

O letošních prázdninách jsme se rozloučili s dosavadním kaplanem otcem Josefem a přivítali nového otce Dušana. Zvědavé okénko nemohlo u toho chybět a nepoložit našemu novému duchovnímu otci pár otázek. Otče, odkud pocházíte?

Pocházím z takové středně velké vesnice, kde žije asi 1800 obyvatel. Je ze tří stran obklopená horami. Nachází se v údolí Moravskoslezských Beskyd, konkrétně nedaleko poutního místa Prašivá, kde je nádherný dřevěný kostelík zasvěcený sv.Antonínovi z Padovy. Vesnici protékají dvě řeky, Mohelnice a Morávka, které se kousek za Starým Městem vlévají do řeky Ostravice. První zmínky o obci se datují kolem roku 1305 jako o místě zvaném „Holzmul“ - pilní mlýn na území obce, také Rudgeri villa, jejíž pojmenování přiřazují historici k Raškovicím. Dnešní název Raškovice figuruje poprvé v Urbáři frýdeckého panství z roku 1573. Písmák J. L. Mikoláš odvozoval pojmenování od Vojtěcha Rašky, který „ves tu svou čeledí

osadil a po něm slula Raškovici“ nebo z lidové pověsti, kdy obec získala jméno od hojného výskytu rašek červenek (tento pták byl ve znaku obce od roku 1700). V naší vesnici máme také devítiletou základní školu, mateřskou školku, ordinace praktických lékařů, lékárnu, množství různých obchodů od potravin přes elektro, po železo a samozřejmě i různé podniky. Jako samostatná obec máme i svůj obecní úřad. Co se týče sportu, jsou u nás tenisové kurty i kurty na volejbal a též fotbalové hřiště. Pro kulturu slouží bývalé agitační středisko a kino. Ovšem co nám schází, to je vlastní kostel. Máme pouze asi 3 kapličky a jinak jsme nucení chodit na bohoslužby do okolních vesnic. Ale máme zde krásnou „přírodní památku“, která zde byla kdysi dávno. Jsou

u nás ještě tři zachované pravěké stromy, které snad mají kolem 650 či 700 let.

Můžete srovnat život víry ve Vašem rodišti a u nás?

Mohu, ale nevím, zdali to bude odpovídat skutečně pohledu všech lidí, spíše je to můj pohled. Tak první rozdíl je v tom, že já jsem žil na vesnici a nyní žiji ve městě. U nás je návštěvnost kostela závislá na autobusových spojích. Od toho se odvíjí i délka mše svaté a také případné setkávání se lidí na faře. Ovšem ve městě se mi zdá, že tenhle problém odpadá. Myslím, že pro kněze, který dostane vesnickou farnost, není vždy snadné nějak lidi stmelit, protože se do daného kostela či na danou faru scházejí věřící z více vesnic a přitom ti lidé přes všední dny většinou spolu nějak zvlášť nekomunikují a ani nemají moc šanci se sejít. Tady v městě se mi zdá, že tento problém není, protože jsou lidé nahuštění na menší ploše. Sa-

3

okénko 4/2008

mozřejmě s množstvím lidí roste i množství různých obdarování a množství služeb, které Pán svým dětem udílí. Na druhé straně zase s množstvím lidí přichází i mnohem větší množství různých neshod v názorech či nedorozumění. Na vesnici není problém být někdy na mši svaté třeba i sám s knězem, kdežto ve městě, to vcelku nehrozí. Ve městě je problém pro věřícího člověka najít to správné společenství věřících, ale na vesnici je zase někdy problém nějaké to společenství věřících sestavit a rozjet. Ale jinak si myslím, že pokud lidé jen trochu chtějí svojí víru žít, tak všechny ty překážky či řekněme rozdíly nemohou být zas až tak velký problém, přes který by se skutečně nedalo při troše dobré vůle překlenout. Nakonec problémy jsou od toho, aby se řešily, a rozdíly, ty jsou od toho, aby se nacházely kompromisy. Kříže s tím spojené jsou od toho, aby se nesly a získaly nám poklad v nebi.

okénko 4/2008

4

Můžete nám přiblížit společenství, které Vás nejvíce ovlivnilo?

U nás v době, kdy jsem se obrátil k Bohu, žádné farní společenství nebylo. Ale vzpomínám si na to, jak jsem jednou i s bráchou přišel na obecní úřad, kde byla taková usměvavá paní, a ona nám nabídla, jestli bychom chtěli, tak že bychom mohli přijít na schůzku Apoštolské Církve. Tak jsme to s nadšením řekli našemu knězi, kterému už bylo něco přes 80. let, že jsme pozváni do společenství Apoštolské Církve. My se přece ve vyznání víry modlíme, že věříme v Jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev, takže jsem v tom neviděl žádný problém. Bylo mi sice už 18 nebo 20. let, ale já jsem ani nevěděl, že existují nějaké sekty, nebo že jsou různé církve, prostě jsem věřil v Ježíše, a to bylo pro mě hlavní. To až kněz mi pomalu otevřel oči a já jsem zjistil, že to není tak jednoduché, jak jsem to cítil ve svém srdci. A až v roce

1995, kdy jsem se začal s bratry připravovat na svátost biřmování ve Frýdku, jsem se setkal s charizmatickým hnutím a křesťanskou hudební skupinou Hrozen, kteří byli vlastně jádrem toho charizmatického společenství. Upřímně řečeno, když mi řekli, že nás naučí mluvit s Bohem, tak jsem nechápal, jak to chtějí udělat. A oni nás pomalu naučili číst Bibli a vnímat slova této knihy, jako Slovo Boží. Učili nás rozjímat a mluvit s Bohem v modlitbě. Také nás učili zpívat Bohu chvály, prosby a díky a žít ve společenství křesťanů. Neříkám, že všechno bylo OK, ale tam jsem vlastně poprvé začal chápat, že je také kromě Ježíše i nějaký Bůh Otec a Duch Svatý, který má pro nás připraveno mnoho darů. Tam jsem se setkal poprvé s modlitbou v jazycích, a když jsme se těsně před biřmováním modlili o dary Ducha Svatého, bylo to v hořejší místnosti frýdecké fary. Tam najednou někteří, kteří stáli přímo v mé blízkosti, obdrželi dar modlitby v jazycích a já jsem takřka hmatatelně vnímal, jak Bůh je uprostřed nás. Tehdy nás také po dvou vyslali do města a my jsme poprvé otevřeně hlásali Krista ve městě Frýdek. Přiznám se, že to nebylo úplně snadné, ale myslím, že potřebné. Umět se dělit o Ježíše, to je krásné a pro věřícího potřebné, jinak je naše víra mrtvá. Když dnes chodím po nemocnici a nosím lidem Ježí-

še a vidím, jak jsou šťastní, tak mně to naplňuje radostí. Od té doby, co jsem uvěřil v Ježíše, nepochybuji o tom, že Bůh je a stále toužím po spáse všech lidí. A kněžská služba mi umožňuje zachraňovat lidi a zprostředkovat jím věčný život, a to je to, co jsem chtěl dělat, dělit se o svoji víru a o svojí radost a naději. Po biřmování jsem začal ve Skalici ministrovat a pomalu jsem se začal přibližovat k oltáři a k Bohu. Nyní, když se na to dívám zpětně, myslím, že jsem právě v té době příprav na biřmování samotné obdržel povolání k službě, ke kněžství. Od chvíle, kdy jsem uvěřil v Ježíše, od chvíle, kdy mi vstoupil Bůh do života se můj život pomalu měnil a stále mění. Cítím, že Bůh mě nikdy neopustil. Od svého obrácení jsem o Bohu nikdy nepochyboval. Ano, o povolání ano, ale o Bohu ne. Nyní od chvíle jáhenského svěcení nepochybuji ani o svém povolání. Teď už mi jde o to, abych kněžské povolání dobře naplnil. Dnes už nemám ani čas a ani chuť pochybovat o kněžství. Prostě já vím, že plním Boží vůli. Jde mi o to, stále hlouběji pronikat do kněžství, a o to, přiblížit se k Bohu a Boha lidem. Mnozí křesťané možná vnímají modlitbu jako nějaký přežitek a něco otravného, ale já vnímám modlitbu, jako prostředek k bližšímu společenství s Bohem. Modlit se pro mě znamená, se občer-

stvit. Upřímně řečeno, já už bez Boha nemohu být, a zdá se mi, že to už ani nejde. Vím, že Bůh je stále se mnou, při všem, co dělám, ale jedno neumím, mluvit o Bohu, všechna slova se mi zdají být malá, neschopná vyjádřit tajemství Boha.

Prozraďte nám něco ze svého dětství.

Vždycky mne bavila příroda, rád jsem chodil po lesích a pozoroval zvířata. Poznával jsem různé ptáky, houby, rostliny, nebo savce. Učil jsem se stopovat zvěř, ať už v zimě v létě nebo na jaře. To je jedno. Časem

jsem se to naučil. Rád jsem s bráchou a kamarády chodil na sběr jeřabin a v zimě zakrmovat zvěř. Vždycky jsem vnímal, že zvěř nějak v zimě strádá, a když jsem jim něco do lesa zanesl, tak jsem byl rád z toho, že jsem udělal něco dobrého, co má smysl. Rád jsem s bráchou také chodil počítat různou zvěř, kolik, jakých kusů v honitbě bylo. S naším vedoucím jsme chodili každý týden na obchůzky a jen tak jsme se potulovali po honitbě. On nás naučil, že je zbytečné projít velký kus lesa. Stačí jen pomalu potichu jít po lese a být ve střehu a člo-

5

okénko 4/2008

věk uvidí mnohem více zvířat než, kdyby běhal třeba po celém revíru. Dodnes na ty chvíle v lese rád vzpomínám a rád se jen tak v klidu, pokud mohu, projdu po lese, aniž bych něco musel dělat nebo řešit. Myslím, že to je krásný lék, vyjít si na hory a podívat se třeba na to město či vesnici, ve které bydlím a kde jsou mé starostí, plány, představy a kříže. Najednou se mi to všechno zdá být tak bezvýznamné a malé a často i plytké. Ten nadhled nad věci z hor, to je něco krásného. Když ty problémy a to všechno, co se děje tam dole, vidím z hor, tak se fakt musím s chutí zasmát, protože tam nahoře, tam nejsou, tam je nevidím. Myslím, že tak nějak se liší Boží smýšlení od našeho přízemního smýšlení. Někdo si dělá patent na rozum a přitom je možná úplně vedle.

Čím jste chtěl být jako kluk?

Já jsem chtěl být kuchař a potom traktorista a pak hajný, ale nakonec se ze mě stal stolař. A musím říct, že to byla dobrá volba, protože práce se dřevem mne bavila a baví dodnes. Mohl bychdělat učňům mistra odborného výcviku, ale dnes už se učni učí většinou u soukromníků a nebo v nějakých podnicích. Je to škoda, protože se naučí už jen to běžné minimum, které se normálně v praxi používá, ale to klasické, co patří do skutečné stolařské zruč-

okénko 4/2008

6

nosti, už moc, ti mladí stolaři neumí. Jednoduše doba pokročila a už i ve stolařině jsou stroje řízené počítačem, a tak vlastně odpadá ta klasická ruční práce, ale na úkor krásy. Ale to jsem mluvil vlastně o zaměstnání, ale otázka byla položena tak nějak kulišácky, takže v sobě zahrnuje i přání čím být vůbec a nejen zaměstnání. Vždycky jsem obdivoval a dodnes obdivuji bojová umění. Nejde mi o to někoho zbit, ale o umění ovládnout své tělo a emoce, jednoduše být pánem nad sebou. Také jsem obdivoval i moudrost, kterou ti skuteční mistři bojových umění měli. Bojové umění je vlastně i životní styl, je to cesta života. Vzpomínám si, jak jeden mistr bojových umění řekl krásnou větu. „Znám tisíc způsob, jak život člověku vzít, ale neznám ani jediný způsob jak život člověku navrátit.“ Časem jsem pak zjistil, že ani bojové umění ani žádné jiné náboženství, kromě křesťanství, nemůže

člověka učinit zcela šťastným a svobodným, vždycky jsem tam cítil jakousi touhu po moci, slávě a jakýsi neklid, anebo jen sebelibost, ale když jsem se setkal s Ježíšem, u něho jsem cítil, že mne miluje a neklade si žádné podmínky, nic mi nevyčítá, jednoduše dokazuje člověku svoji lásku na kříži. Kdo nevidí na kříži, jak Bůh miluje člověka, tak myslím, že je skutečně slepý. Na takovou lásku nejde odpovědět jinak, než následováním. Od té doby, co jsem se setkal s Ježíšem a uvěřil jsem, nemohu už na něho přestat myslet i kdybych chtěl, prostě to nejde a já jsem šťastný. On dal mému prázdnému životu smysl a správný směr. Život bez Ježíše, to je pro mě smrt, slepá ulička, prázdnota, fádnost a šeď. Kněžství, které jsem od Ježíše přijal, je pro mě veliký dar, protože jako kněz mohu lidem dávat naději na věčný život, který je v Ježíši. Kolik už skrze mě vzkřísil ve zpovědnici lidí a ke kolika lidem už skrze mě v Eucharistii přišel a učinil je šťastnými. To je to nádherné. Když dávám Ježíše, tak se cítím sice nehodný, ale naplněný. A když si uvědomím, že mé povolání je vlastně být s Ježíšem, tak co bych mohl chtít víc.

Otče, co nejvíce ovlivnilo Vaše rozhodnutí stát se knězem?

Sám Bůh. On mně k sobě přitáhl a stále přitahuje. Být blízko Boha pro mě zname-

ná stávat se i více člověkem a být blíže lidem. Od té doby, kdy jsem v Ježíše uvěřil, jsem se chtěl o svoji radost a naději dělit s druhými, ale zjišťoval jsem, že většině lidem Bůh nechybí. Je mi jich líto. Ale to mně vlastně k Bohu i více vedlo. Říkal jsem si, když nechtějí oni k Bohu, o to více půjdu já. Jejich nevíra mi není lhostejná, ale pokud se jí nechtějí zříci oni sami, já to za ně nemohu udělat, ale za sebe se mohu o to více rozhodnout pro Boha. Jejich výsměch mé víře pro mě nic není, protože já hledím na jejich konec a vidím, že žijí bez naděje. Jak jsou

ubozí, když šlapou po Boží nabídce Spásy, kterou Bůh světu v Ježíši nabízí. Jejích smích mi připadá jako zoufalý pokus se smát. Oni si totiž myslí, že vidí, a přitom jsou slepí. Jenže si kladu otázku. Když nás křesťany vede Ježíš, jednorozený Boží Syn, který vyšel od Otce a zná ho, kdo vede ty, kteří se naší víře smějí? A jestliže my vytrváme ve víře a pak vejdeme do Božího království, co bude s těmi, co vytrvají ve své nevíře a vzdoru vůči Ježíši, do království koho vejdou oni? Jednoduše na závěr, Ježíš mne přesvědčil a on

mne vede. Pro mě je důležité jeho Slovo a jeho vedení. Já dopřávám sluchu Jeho hlasu, jde jen o to, nechat se jím vést. Když vím, že tvořím od křtu jeho mystické tělo, že jsem byl při křtu na Něho naroubován, pak hlas Církve je pro mě hlas Ježíšův a vím, že pokud vytrvám v Církvi, pak budu vždycky blízko Boha. Hlas Církve je pro mě hlas Ježíše, On ji tvoří a On ji posvěcuje svými svátostmi, a kdo jí Jeho tělo a pije Jeho krev, má v sobě věčný život. A to mluví za vše, myslím, že není třeba už více psát ani mluvit.

napsali jste nám . . . Ohlédnutí za desetiletím farních táborů Markéta Brožová

L

etos v červenci tomu bylo již 10 let, co se v naší farnosti uskutečnily první 2 turnusy farních táborů, tehdy v Podolí u Valašského Meziříčí. Jeden turnus iniciovala p. Jitka Szolnokyová a druhý manželé Glogarovi. Obavy, které doprovázely přípravy prvního ročníku, byly veliké…

Zejména nikdo nedokázal odhadnout, jestli vůbec bude ze strany dětí a rodičů o takový tábor zájem. Každý, kdo ve farnosti něco organizuje, ví, že není jednoduché jít s kůží na trh, tedy dát do něčeho velké množství času a energie s rizikem, že se nakonec vše rozplyne v nezájmu lidí. Obavy se však nenaplnily a podařilo se naplnit oba turnusy. Nadšení zúčastněných bylo veliké a tak bylo „zaděláno“ na tradici, která letos slavila již své první kulatiny. Na tuto tradici může být naše farnost právem pyšná, protože takto za ta léta vyvezla na prázdninový pobyt se zábavně - duchovním programem téměř 290 dětí. Na táborech bylo vytvoře-

7

okénko 4/2008

no celkem 480 míst. Velkou (někdy i větší) část táborníků tvořily děti ze všech okolních, ale i vzdálených farností (Frenštát, Ostrava, Třebíč... z největší dálky byli sourozenci českých rodičů žijících v Americe, Česko navštěvujících každé druhé léto). Kulisy tábora jsou většinou podobné - celotáborová hra, nástupy, hymna, hry, jídelna v hangáru, roztodivný hmyz v chatkách či stanech, večerní ohně, noční hlídky, chladná rána, nová kamarádství, malé soukromé mše pod širým nebem), ale atmosféra každého z nich byla a je jedinečná a neopakovatelná. Jubileu sluší trocha rekapitulující statistiky: 10 ročníků v celkem 15 turnusech se odehrálo na 8 různých místech (Podolí u Valmezu, Fryšták u Zlína, Vendryně, Hukvaldy… ). V polních kuchyních vařilo postupně celkem 12 kuchařek(ů), na zdraví dětí dohlíželo 7 zdravotníků. Program připravovalo 44 vedoucích a hlavu na špalek zodpovědnosti položilo celkem 7 hlavních vedoucích. Tábory nejsou žádnou partyzánštinou, ale všechny předpisy splňující akce pro děti. Troufám si říct, že tábory mají navíc také Boží požehnání, čímž si vysvětluji, že se za celou dobu konání přihodil pouze jeden vážnější úraz a i ten dobře dopadl. Tábory jsou přes občanská sdružení Anima a posléze Sarkander dotovány Minisokénko 4/2008

8

terstvem školství a mnohdy podpořeny sponzory. Nezbývá než poděkovat všem, kteří se na táborech dosud podíleli přípravou nebo účastí a popřát do budoucna ať tábory dále díky zájmu dětí a obětavosti přípravných týmů fungují, protože jsme přesvědčeni, že vytržení (jak dětí tak vedoucích) z rutinního prostředí a výjezd za zážitky je obohacením všech zúčastněných.

Farní tábor 2008 Jirka Fojtů

V

e dnech od 29. 6. 2008 do 9. 7. 2008 proběhl desátý ročník letního farního tábora. Chtěl bych vám trochu přiblížit letošní ročník. Letos bylo milým překvapením, že se tábora zúčastnilo podstatně více děti než loni. Kapacita 40 míst byla zcela naplněna a to mě velmi potěšilo. Hlavním tématem byla letos Evangelizace světa. Hlavním smyslem bylo dětem přiblížit jednotlivé prvky katolické víry. A

tak měly děti dny, kdy se věnovaly církvi, poutním místům, desateru, růženci, stvoření světa, liturgickému roku a jiným. Užily si vody, ohně, výletu, zábavy, srandy a snad si našly i nové kamarády. Na místě je určitě taky pořádně poděkovat. Nejprve všem farníkům, kteří se za náš tábor modlili. Zajisté velké DÍKY patří Bohu za to, že veškeré modlitby vyslyšel. A jedno velké DÍKY patří i kněžím. Příští rok se snad některý zdrží i déle ale to jim vyčítat nemůžu, jelikož vím, že jsou vytíženi. No a nesmím zapomenout na realizační tým. Díky patří p.Orlíkové, která se nám starala o zdraví. Jelikož děti přijely v pořádku, je vidět, že se starala dobře. Nedílnou součástí tábora je jídlo a o to se nám staraly 3 kuchařky. Chtěl bych tedy poděkovat p.Cachnínové, p.Fojtů a p.Šnerchové. Zároveň s politováním oznamuji, že tato sehraná partie kuchařek jela letos naposled a že už teď hledám maminky nebo ženy, které by chtěly udělat něco pro děti a jely by s námi příští rok.

Další dík patří p.Šnerchovi, který nám dělal údržbáře. Je velkou výhodou mít na táboře někoho, kdo opraví rozbité či pokažené. No a zbývá poděkovat vedoucím. Těm, kteří se snaží vytvářet zábavný program, zbavit se svých nálad a být po celý tábor k dispozici dětem, při čemž dbají na jejich bezpečnost. Navíc to vše dělají pode mnou a to není lehká věc, to mi věřte. Velké díky a uznání zaslouží Adéla Kholová, Jaromír Seidl, Markéta Šimíčková, Veronika Janková, Radim Fojtů, Tomáš Petřkovský a Jana Volková. Spolupráce se všemi byla na vysoké úrovni a to se také projevilo na dětech. Všichni odjížděli spokojeni. A to bylo cílem! Co říci závěrem? Snad že bych byl rád, kdyby tradice vzestupné kvality farních táborů nezastavovala a ubírala se tímto směrem.

Velehrad a Dolomity Marie Šindlářová

D

uchovní představitelé českého exilu po roce 1948 se řadu let snažili udělat něco pro čes-

kou mládež v cizině, poskytnout jí možnost vzdělávání a rekreace na duchovní bázi – a tak byla v roce l969 z rozhodnutí kardinála Josefa Berana zakoupena stará budova bývalé celnice ve Sv. Martinu v údolí Gsies v Jižním Tyrolsku – na pomezí Itálie a Rakouska. Toto místo se pak stalo oázou pro ty, kteří se nesměli vrátit zpátky do vlasti. Dům, který musel projít celkovou přestavbou a modernizací, se stal majetkem Náboženského střediska Velehrad, jehož členy byli především čeští kněží, působící v exilu. Díky pastoračnímu úsilí salesiánů se dařila setkávání mladých exulantů z celého světa, kteří si mohli společně oživovat svou kulturu a navazovat nová přátelství. (Jen pro doplnění a pro zajímavost – mnozí z nás jistě vědí i o Velehradě v Římě a někteří možná navštívili i Velehrad v Londýně.)

Prvním ředitelem Pastoračního domu Velehrad se stal v roce 1976 P.Miloslav Hronek. Byla to mimořádná osobnost, o které česká veřejnost téměř neví – až nyní vydalo jeho rodné město Třešť knihu jeho osobních vzpomínek nazvanou Utrpením a bolestí k životu– jako připomínku 30.výročí jeho smrti (zemřel v roce

1977 v pouhých 58 letech v nemocnici v Innichenu a pohřben je na hřbitově ve Sv.Martinu).

Do Velehradu přichází po náročném působení v řadě misií ve světě a jako člověk s mimořádnými pedagogic-

ko-vychovatelskými zkušenostmi, které nabídl nejen české mládeži, ale i obyvatelům zdejšího kraje. Sepsal „Řád domu Velehrad ve Sv. Martinu“ a podle názorů zakladatele salesiánského řádu Dona Boska také teoretický spis „Preventivní systém ve výchově mládeže“. Jeho celoživotním mottem byla slova: „Dokud máme ještě čas, prokazujme všem lidem dobro...“ (Gal. 6,10) a těmi se celý život důsledně řídil. Svůj veškerý soukromý majetek rozdal a žil jako zcela nemajetný člověk. U místních obyvatel byl velmi oblíbený a byl znám jako „páter ola“, což vyplývalo z jeho zvyku se se všemi vesnickými dětmi na potkání vesele zdravit slovy: hola, hola. Převoz jeho tělesných ostatků po smrti do rodné země byl v roce 1977 prakticky nemyslitelný, a tak byl pohřben na svatomartinském hřbitově. Jeho pohřbu se zúčastnilo na 35 kněží a téměř veškeré obyvatelstvo Sv.Martina – jeho rodné město Třešť však nemělo o celé věci ani potuchy – informační embargo tehdejšího Československa fungovalo spolehlivě. Dnes je „dolomitský“ Velehrad otevřen farním skupinám z celé naší republiky. Pojmem se staly prázdninové pobyty pod vedením P.Jiřího Kopice a P.Aloise Frydrycha. Srdečná atmosféra a bohatý program - to je to, na co většina mladých i starších lidí i po létech velice ráda vzpomíná.

9

okénko 4/2008

V průběhu roku 2006 nastala změna ve vedení – otcové Kopic a Frydrych odešli do kněžského důchodu (o.Frydrych poté v prosinci 2007 ve věku 85 let zemřel v Ostravě)

a Velehrad přešel do správy Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci. K velké naší radosti tak nadále slouží pro rekreačně-pastorační pobyty farních společenství. Současný ředitel Pastoračního domu Velehrad P.Antonín Hráček pokračuje ve šlépějích svých předchůdců (vč.sloužení denní

bohoslužby pro místní obyvatele v kapli Velehradu).

Pobyty na Velehradu mají sloužit k prohloubení vztahu k Bohu a nabízet inspirativní a hluboké zážitky. Každoroční pobyt naší farnosti ve Velehradě je vždy zážitkem. Ani letos tomu nebylo jinak. Je to spojení toho nejlepšího, co si člověk pro oddech, osvěžení těla i ducha může přát. Každý z nás má spoustu chyb, ale tam jako kdybychom na ně trochu zapomněli – snažíme

okénko 4/2008

se vycházet si vstříc, pomáhat si a radovat se společně. Nejkrásnější na všem je, že nikdo necítí POVINNOST, ale RADOST A POTĚŠENÍ z toho, že může prožít každé ráno mši svatou, z toho, že se denně odevzdává do ochrany Matky Boží i ze všeho, co může vykonat pro druhé. Na webových stránkách to vyjadřuje i motto pastoračního zaměření domu: Víru předkládáme, ale nevnucujeme, respektujeme svobodu vyznání a svědomí ubytovaných. Ti, kteří dar víry nemají, mohou v našem domě nahlédnout do tajemství víry v Boha a společenství křesťanů. Duchovní program je dobrovolný. Celý náš pobyt, organizoval o.Alois – za což mu skládáme velký dík – byl nám duchovním průvodcem, ale vlastně i horským vůdcem a jeho tempu stačili jen nemnozí! Celkově byl program bohatý - Michal Šnerch s o.Aloisem připravili spoustu zajímavých tras s různým stupněm náročnos-

ti, Jiřinka Šnerchová byla jako vždy skvělá k uchařka a zdroj pohody a vstřícnosti (u ní si můžete být jisti, že na jakoukoliv bolístku u ní NĚCO najdete), staří známí ři-

diči byli jako jedni z nás. Vedení domu – ředitel P. Antonín a manželé Záleští vítají návštěvníky jako své osobní hosty – každým rokem najdete něco nového nebo vylepšeného. To všechno je krásným doplňkem té nejnádhernější přírody – bílé majestátní hory, malebná tradiční architektura se spoustou květin. I počasí nám celý týden přálo a všichni jsme se vrátili v pořádku. Jediným stínem bylo náhlé úmrtí místního biskupa Wilhelma Eggera v den našeho příjezdu 16.srpna – pár dní po skončení dvoutýdenní dovolené papeže Benedikta XVI. v Brixenu. Pastorační dům Velehrad nabízí veškeré zázemí – najdete zde kapli, knihovnu, sportovní vybavení, kuchyni, společenskou místnost, sociální a jiné vybavení. Od letoška je k dispozici i připojení k internetu. Kapacita domu je 44 míst. Veškeré podrobnosti a informace naleznete na nových webových stránkách Pastoračního domu Velehrad: www.pdvelehrad.cz. Nemáte i Vy chuť jet příští rok také? Předběžný termín pobytu je už zamluvený, jako obvykle koncem srpna. Hory lákají... Informace o P.Hronkovi jsou převzaty z knihy Utrpením a bolestí k životu

10

Farní den 2008 Anna Kyselá

J

ak všichni víme, v neděli 31.8.2008 se konal Farní den. Pro mě už začal o něco dřív, protože jsem se podílela na jeho přípravách. A že bylo co připravovat… Program celého dne byl velmi pestrý: pohled z ptačí perspektivy kostelní věže, díkůvzdání za opravy farní střechy, přivítání nového kaplana, představení všech různých společenství a pracovních skupin ve farnosti, bohatá tombola, několik scének, výborné občerstvení. Bylo toho opravdu hodně. Jak už bylo řečeno při několika příležitostech, letošní Farní den byl hodně upovídaný, ale připomenout si, že věci ve farnosti se nedělají samy, je občas třeba a holt práce a aktivit je tady víc než dost, i když je často dělají stále stejní lidé. Postupně se na podiu představili téměř všichni, kteří ve farnosti jakkoli slouží. Bohužel z časových důvodů už se ke konci hodně zrychlovalo a např. ženy, které léta zajišťují úklid fary a kostelů už neměly možnost se představit… což nás mrzí, ale příště to napravíme a začneme v opačném pořadí. Celkově si myslím, že se celé odpoledne vydařilo. Počasí nám přálo, přišlo přes 200 lidí, což jsme ani nečekali, ale je to jen dobře. Našly se ochotné ruce, které připravovaly lahodné pokr-

my a občerstvení, připravily hry pro děti. Děkuji všem!!!! Nutno podotknout, že z vybraných peněz se nakoupilo občerstvení, tombola a jiná režie a to, co zbylo, se přidalo na financování oprav farní střechy. Na střechu přibylo 30.000,Kč. Ještě jednou, velké díky!!! Myslím si, že za celou akci můžeme nejvíce děkovat Pánu Bohu. Že nám dopřál krásné počasí, že jsme si mohli popovídat s lidmi, které jsme třeba dlouho neviděli, že jsme mohli probrat některé problémy, které je třeba řešit, že jsme mohli tvořit skutečné farní společenství. Takže Bohu díky !!!

Ty mne znáš Jana Němcová

Pane, Ty znáš moji tíseň, Ty znáš viny mé. Má duše prahne, má žízeň po lásce Tvé. Pane, Ty znáš moje zmatky, Ty znáš i strach můj. Zavolej mne vždy zpátky, chci být navždy Tvůj, Spal ve mně mou touhu, že stačím si sám. Vždyť jsem nic, jen hlínou pouhou. V Tobě sebe nalézám.

Krásné fotky z farního dne si můžete prohlédnout na www.fnj.cz.

Hnizdo na cestách Markéta Brožová

H

nízdo vyrazilo do Valašské Bystřice na další „sbližovací“ víkendovku. Vybralo

11

okénko 4/2008

Vzkříšení Anna Golichová

Pohádko, iluze, světelné obrázky.. televize… vypínání… Kde jsem? Kde je dar času? Kam zapadl? Stojím zde. Bolest je veliká. Bože, ztratil ses? Ale ne, já byla v agonii. Díky za zázrak! Bolesti nechtěná, zase jsi u mne, prudčeji bolíš. Díky, žes u mne. Díky, žiji! Tisknu Tě nechtěná, radostně v náručí. Bolesti, sestřičko, je dobře, že jsi, žes zas našla mne a já Tebe. Bratříček Smutek, bratr zavržený. Smutek tak hluboký beznaději, je vítán jak posel radostné zprávy. Vypráví o Bohu, o životě v ráji, o štěstí svatých, o andělích, vypráví o zášti a podvodech Zlého, vypráví o naději a vítězství Krále laskavého. Bedna je vypnutá, tichá, mlčí…. co já? Zpytuji svědomí v tichém zamyšlení

okénko 4/2008

12

si sice ten nejdeštivější konec týdne, jaký si lze představit, ale i to se nakonec ukázalo být k něčemu dobré… Díky neúnavnému dešti jsme prakticky nevystrčili nos z chaty - tedy kromě 2 krátkých vycházek, jejichž příprava zahrnující odchyt dětí, mnohavrstevné oblékání, nazutí gumáčků, natažení pláštěnek apod., byla 2x delší než samotná výprava. Naštesti projektant objektu prozřetelně vyčlenil přiměřeně velké společenské prostory, takže nikoho v tomto krátkém pobytu nepřepadla klaustrofobická úzkost ani ponorková nemoc. Děcka a muzikální rodiče pobrali z domu spoustu skutečných i improvizovaných hudebních nástrojů, takže jsme hodně zpívali a tancovali. Také nová odrážedla prošla startovacím provozem s maximální zátěží, to když se chodby proměnily v motokrosové dráhy. Potěšili nás hosté, kteří nám na naši žádost ochotně přišli zpestřit večery zajímavými přednáškami. Pá-

teční večer jsme se věnovali Neokatechumenátu a sobotní pak projektu Manželské večery. Chlapi chodili během pobytu často a rádi přitápět. Postupně se tam ztráceli jako liščata v noře - útulně teplá kotelna totiž živila chutě na vedení chlapských řečí. Ženské zase předly kolem sporáku a přilehlé jídelně. Čas vybyl i na praktický „Infokoutek“, kdy jsme se vzájemně poinformovali o zajímavých přednáškách konaných v okolí NJ nebo si doporučili např. časopis Rodinný život, o jehož existenci jsem já neměla doteď tušení. Tato akce nebyla sice příliš silně duchovně a modlitebně zaměřena, ale to také nebylo jejím cílem. Chtěli jsme jednoduše strávit pár dnů s lidmi, kteří mají stejný zájem: směřovat sebe nebo své rodiny do společnosti věřících lidí. Uvědomuji si, že má rodina kvůli posile a povzbuzení víry potřebuje osobní blízkost věřících lidí a mám radost, že se nám podařilo vyrazit.

Myslím, že se nám podařilo vytvořit přátelskou atmosféru, která v studených dnech prohřála naše vztahy a že jsme udělali další krok k sobě navzájem. Já osobně mám z tohoto víkendu, stejně jako z celého společenství radost, protože ještě před rokem by se mi o něm asi ani nesnilo, ačkoliv jsme si pravidelnější kontakt s věřícími kamarády dlouho přáli.

Cyrilometodějská pouť na Radhošť Marie Šindlářová

T

ermín pouti tentokrát připadl na 12.7. - nepodařilo se však naplnit autobus, a tak se nás nakonec na vrcholku Radhoště v kapli sv. Cyrila a Metoděje sešlo snad kolem třiceti. Je to dost nebo málo? Přijeli jsme auty, na kolech, částečně pěšky... Je to hodně složité nebo když se chce, všechno jde? Krásný den a krásná horská pří-

roda byly doplňkem radostného zážitku z pouti. Kdo nebyl a mohl, sám sebe ochudil, vždyť „kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody“. Kapli vysvětil olomoucký arcibiskup Theodor Kohn 11.9.1898 – tedy před 110 lety – dodnes se o ni stará Matice radhošťská.

Charitní klub Anna Golichová

O

pět se schází charitní klub rukodělných prací. Zveme všechny, kdo mají zájem se zapojit do drobných prací. Rukodělná činnost probíhá na místní faře - Žerotínová 24. V adventu se uskuteční prodejní výstavka prací- 7 a 14.12.2008.

Den seniorů Vlasta Petříková

„Život je štafetový běh, ale V moderní době se špatně stárne!“ iž mnoho let se zabývají politici stárnutím populace. Ne, nebojte

J

se. Nebudu se zabývat politikou. Chci Vás jen seznámit s tím, co možná nevíte. V roce 1990 byl Organizací spojených národů vyhlášen 1.říjen jako „Den seniorů“. Populace v Evropě stárne. Českou republiku nevyjímaje. Staří lidé byli vždy a v každé společnosti, ale dnes je jich mnohem více. Příčiny jsou prosté. Lidé se snaží žít zdravěji, sportují, stravují se zdravými jídly, pečují o sebe, lékařská věda dokáže nemožné, tu nejtěžší práci vykonávají za lidi stroje. Tím vším se prodlužuje věk člověka a starých lidí přibývá. Dříve si mladí starých lidí vážili, obdivovali jejich moudrost a chodili se k nim radit. Být starým v primitivních společnostech bylo samo o sobě velkou předností. Svědčilo to o výjimečných schopnostech i fyzické zdatnosti každého starého jedince, vždyť zestárnout znamená přežít a tehdy to dokázali jen ti nejzdatnější. V dnešním moderním světě je vše jinak. Takřka denně dochází k novým objevům všeho možného i nemožného, takže zkušenosti stárnoucích lidí jsou nejen znehodnoceny, ale nepotřebné, až obtěžující. Dnešní společnost změnila hodnoty. Dnes je oceňován především výkon, úspěch a rychlost! A staří lidé nestačí. Mladí se pak dívají na staršího člověka jako na překážku, která brzdí jejich

13

okénko 4/2008

životní tempo. Kolik mladých lidí ty staré přehlíží. Kolik si starší člověk musí vyslechnout na pracovišti, má-li to štesti, že je ještě zaměstnán, aby už šel do důchodu a nezabíral místo. Jakmile však člověk do důchodu odejde, stává se rázem člověkem II. kategorie. Ke starším lidem se ztrácí úcta, trpělivost a ohleduplnost, vcítění se do situace jiného, tolerance. V moderní době se špatně stárne! Veřejná media nás neustále „krmí“ údaji, kolik dává naše společnost na důchody, jak důchodců v naší zemi stále přibývá, kolik mladých pracujících lidí musí živit jednoho důchodce, kolik dává naše zdravotnictví důchodcům, jak důchodci vysedávají zbytečně u lékařů, kolik si nechávají předepsat léků, kolik léků pak nespotřebují a vyhazují, a další a další věci. Starý člo-

věk si připadá zbytečný a má pocit trpkosti. Pokorně uhýbá mladým na chodníku, dává jim přednost ve dveřích, omluvně a provinile sedí v čekárně lékaře. Vždyť přece zabírá místo! A co tak eutanázii! Nebylo by dobré ty staré trochu zredukovat? Babička má byt a my bychom ho tak moc potřebovali! Máme přece dítě! A dítě potřebuje svůj pokoj! A také počítač nemáme kam dát! A o babičku se stejně nemá kdo starat! Tento dosavadní přístup ke starým lidem by se však měl změnit! Národní program přípravy na stárnutí se obrací na celou společnost: na mladou generaci, střední generace i samotné seniory. Cílem je zajistit, aby lidé ve všech částech světa mohli stárnout důstojně a v bezpečí. Proč se vlastně vyhlašují různé dny? Máme Den ma-

tek, Den dětí, Den vyhlášení republiky, Den osvobození a mnoho dalších, pro někoho významných a pro někoho méně významných, ba až nevýznamných dnů. Každý z oněch vyhlášených dnů má na něco upozornit, někoho oslavit, někoho vyzvednout a možná někoho chránit. Vyhlášením „Dne seniorů“ rozumím, že si společnost připomněla, že si staří lidé zaslouží úctu, vážnost a pochopení. A že senioři mají právo na pomoc a ochranu společnosti a ohleduplnost těch mladých, kterým dali život, o které se starali, a pokud vlastní děti neměli, přispívali svými nejvyššími daněmi na životní potřeby dětí cizích. Protože - ti staří už mladí byli. A jiná cesta k dlouhověkosti, nežli být starý, není a nikdy nebude.

okénko do farní knihovny...

Deníček - Boží milosrdenství v mé duši Faustýna Kowalská

připravuje Pavel Golich

Tato kniha je celoživotním svědectvím sestry Faustýny Kowalské o Bohu a jeho nekonečném milosrdenství, je svědectvím lásky sestry Faustýny k Bohu, je výjimečným dílem katolické mystiky pro církev. Úryvek z knihy: (str. 449) „Dnes mi řekl Pán:-Dcero má, rozkoší a zalíbení mé, nic mi nezabrání v tom, abych ti uděloval milosti. Mému milosrdenství tvá ubohost nepřekáží. Má dcero, napiš, že čím větší ubohost, tím větší má právo na mé milosrdenství a (přesvědčuj) všechny duše, aby důvěřovaly v nesmírné hlubiny mého milosrdenství, neboť je všechny toužím spasit. Pramen mého milosrdenství byl dokořán otevřen kopím na kříži pro všechny duše nikoho jsem nevyloučil.“ (str.451) Ježíš.-Ze všech mých ran proudí jako z pramenů okénko 4/2008

14

duším milosrdenství, ale rána mého Srdce je pramenem neproniknutelného milosrdenství, z tohoto pramene prýští všechny milosti pro duše. Pálí mě plameny slitování, toužím je vlít do duší lidí. Říkej celému světu o mém milosrdenství.

poznáváte ...? Pavel Wessely

Dojít na místo, kde se nachází vzácný artefakt představený v posledním Okénku, by znamenalo absolvovat téměř 3 kilometry po ulicích K Nemocnici, Císařské a u Orlovny v Loučce zabočit směrem ke Svinci. Po asi 200 metrech ve stínu dvou lip se nachází pozoruhodná barokní kulturní památka - sousoší sv.Rocha a sv.Šebestiána. Postaveno bylo v r.1715 majitelem starojičínského panství (k němuž Loučka patřila), Antonínem Zenonem z Dannhausenu jako výraz díkuvzdání, když právě na tomto místě se zastavila morová nákaza, jež nemilosrdně zasáhla v té době i naše město. Kromě pomníků dvou světců, kteří spočívají na tzv. toskánských sloupech, se mezi nimi nachází pamětní deska nesoucí tři reliefně vytesané znaky: uprostřed erb Antonína Zena, napravo znak vsi Loučky a nalevo znak městečka Starý Jičín. Na nápisové desce je dnes už jen obtížně čitelný latinský nápis hlásající zásluhy obou světců, patronů zenonského rodu, na odvrácení moru. Nápis

ze zadní strany sděluje, že syn pořizovatele sousoší, jenž se jmenoval právě Šebestián Roch, nechal toto dílo roku 1766 od základu obnovit. Naposledy bylo sousoší restaurováno péči města Nový Jičín na konci minulého století. Předmět dnešní hádanky je myslím snadno k rozpoznání a byl shodou okolností opraven na náklady města v tomto roce.

ve zkratce z farností . . .

připravuje Jola Orlíková

co jsme prožili

• Začátkem července se uskutečnil již 10. ročník farního tábora, tentokrát v Dolních Nětčicích. • V šenovské farnosti proběhla soutěž v hledání předlohy pro výtvarné zpracování postního plátna • 20. července bylo v Libhošti společné rozloučení s o.Josefem, následnou neděli se pak rozloučili také šenovští farníci • 2.8. se konala pouť za obnovu rodin a nová duchovní povolání do baziliky ve Frýdku • Dne 31. srpna se uskutečnil farní den v Novém Jičíně. Tématem byla

• Schóla z farnosti sv. Martina ze Skalice (rodiště otce Dušana), přijala pozvání do kostela sv. Martina v Šenově ke společnému prožití předvečeru svatomartinské pouti. Zveme také Vás v sobotu 9.11. v 16.00 k hudebnímu a modlitebnímu setkání do šenovského kostela. Po skončení je pro všechny připraveno posezení se svatomartinskou husou v „márnici“. • Mikuláš dorazí do Nového Jičína 5.12. po dětské mši sv. • v pátek 26.12. v 17.00 hod. ve far. kostele vystoupí donští kozáci z Borodinu z Německa - pravoslavné duchovní písně v podání mužského sboru.

kolaudace farníků nové střechy farní budovy a poděkování za tuto náročnou opravu střechy fary. Odpoledne začalo poděkováním P.Bohu ve farním kostele a pak pokračoval společný program na farní zahradě. Farního dne se zúčastnilo okolo 250 farníků. • Od října začal fungovat křesťanský filmový klub pro mládež. Dvakrát do měsíce, vždy v pátek od 18.30 hod. je v sále na faře promítán film různého žánru a zaměření.

co nás čeká

• v sobotu 8.11. se bude v 10.00 v Kuníně sloužit hubertská mše sv. 15

okénko 4/2008

Podmínky k získání plnomocného odpuštění trestů za hříchy přivlastnitelné duším všech věrných zemřelých: Tuto milost je možno získat l.11. - 8.11. každý den, když ten den:

• jsme ve stavu posvěcující milosti a přijmeme sv. přijímání • pomodlíme se na úmysl Sv.otce jakoukoliv modlitbu • navštívíme hřbitov a třeba v duchu se pomodlíme za věrné zemřelé l.11 odpoledne a 2.11 celý den je možno podmínku modlitby za zemřelé učinit v kostele (Otče náš a Věřím v Boha), k tomu je potřeba splnit ostatní výše uvedené podmínky. Pro získání milostí je potřeba také přijmout sv.smíření a to může být kdykoliv v tomto období. V ostatní dny v roce za splnění obvyklých podmínek získáváme pro duše v očistci neplnomocné odpustky.

Pobožnost za věrné zemřelé bude:

v sobotu 1.11. po mši svaté na hřbitově v Žilině. v neděli 2.11. na hřbitově v N. Jičíně v 15.00 hod. u zadního



centrálního kříže na hřbitově v Kuníně v 15.00 hod. na hřbitově v Šenově v 16.00 hod., na hřbitově v Libhošti v 16.00 hod.

úterý 28.10.

6.15-6.40 far.kostel, 17.00-17.50 Španěl.kaple,



Příležitost k sv. zpovědi 28.10. - 2.11.2008 k získání milostí pro naše zemřelé: středa 29.10. 6.15-7.30 far.kostel, 14.00-16.50 Libhošť,



17.00-17.50 Španěl.kaple, čtvrtek 30.10. 6.15-7.30 far.kostel, 16.15-16.50 Kunín, 17.00-17.50 Španěl.kaple, pátek 31.10. 6.00-7.30 far.kostel, 16.30-18.00 far.kostel, sobota 1.11. 6.30-7.10 far.kostel, 7.00-7.50 Libhošť, 7.15 Žilina, neděle 2.11. během dopol. bohoslužeb ve far.kostele a v Kuníně,



a v 15.00-16.00 Libhošť, 17.30-18.20 Španěl.kaple.

Využijte příležitosti k sv.zpovědi i v dalším týdnu v pravidelný čas před mší sv. a v N.Jičíně na první pátek 7.11. 6.00-8.00 a 16.30-18.00.

zamyšlení na závěr ...

Duše zanícená láskou se neunaví, ani neunavuje druhé.

Sv.Jan od Kříže - Růženec

4/

20

A

hojky všichni AktIváci a i vy ostatní. Musím říct, že setkání na Velehradě bylo super.. jako ostatně všechna podobná setkání bývají. Za sebe musím říct, že se mi tam hrozně líbilo. A to i když jsem tam byl pracovně. Ale ten zážitek ze zákulisí byl pro mě něco nového a opravdu zajímavého. Tak všem, co jste tam byli, přeju, ať vám zážitek vydrží minimálně do dalšího setkání.. o.Vítek určitě zas něco vymyslí : ). A ostatním, ať na vás taky sestoupí Duch Svatý.

Toto bylo jediné „z našich farností autentické” svědectví o této mimořádné akci. Ale abyste nepřišli o ucelenější pohled, tak nám vypomohl jeden nejmenovaný mladík z Břeclavska.

V

e dnech 17.-20.7.2008 se na Velehradě uskutečnilo česko-slovenské setkání ActIv8. Tato akce se konala paralelně s XXIII. Světovými dny mládeže konanými v Sydney v Austrálii. I přes vysoké náklady se do Sydney za Sv.Otcem vypravilo přibližně 220 českých poutníků. Velehrad, který o.biskup Vojtěch Cikrle označil za „předměs-

08

tí Sydney“, byl se Sydney spojen telemostem, který zprostředkovala TV Noe. Sám název „ActIv8“ je dvojsmyslný. Anglické slovo „ektivejt“ znamená aktivovat, nabudit, druhý význam je trošku skrytější. Když slovo rozdělíme na: Act-I-v8, zjistíme, že v názvu je zakódován odkaz na Bibli, konkrétně na Skutky apoštolů, první kapitolu, osmý verš: „Dostanete sílu Ducha Svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky“. Tento citát je mottem XXIII. Světových dnů mládeže.

Čtvrtek - Toto setkání pro mě začalo ve čtvrtek odpoledne, kdy jsem se společně s dalšími „děcky” vydal vlakem na místo určení. Cestou z jsme s úzkostí pozorovali mraky a když jsme dorazili do Starého Města tak už hustě pršelo a my měli před sebou ještě 5 km pěšky na Velehrad. V tu chvíli přišel řidič autobusu kyvadlové dopravy s tím že má volný autobus a že nás na Velehrad zaveze. Po příjezdu na Velehrad a registraci náš ještě čekal jedinečný zážitek. Stavění stanů v dešti. Poté jsme se přesunuli k hlavnímu pódiu, vedle baziliky. Tam v té chvíli probíhal „light program“ (lehký program), hrály tam různé křesťanské kapely. Den byl zakončen společnou modlitbou. Díky Bohu se kolem desáté hodiny vyplnily předpovědi meteorologů a přestalo pršet a v průběhu celého setkání již žádné trvalejší deště nenastaly. Pátek - Po snídani z vlastních zásob a čaji, který jsme si načepovali z kohoutku (opravdu...) začal 18

kolem deváté hodiny program. Zde musím zmínit super písničky a opakovačky, mezi námi, mladeží, velmi oblíbené, které by se daly charakterizovat slovy „Vidět nás někdo nezasvěcený, tak si bude myslet, že to je sjezd mateřské školky“. V 11:00 hodin začala mše sv. ve slovenském jazyce. Hlavním celebrantem byl spišský o.biskup, kázal brněnský o.biskup Vojtěch Cikrle. Před tím bych nikdy neřekl, že se slova české a slovenské liturgie tak liší. Původně jsem si myslel že rozdíly jsou jen ve slovech, ale Slováci mají některé odpovědi delší, takže jsem se občas ztrácel. Po obědě byla možnost zúčastnit se přednášek. Vzhledem k tomu že byl pátek byly do programu zahrnuty katecheze s křížovou cestou. Bylo možno si vybrat z pěti různě zaměřených, já jsme si vybral „Povolání“. Křížová cesta to byla opravdu neobvyklá, měla jen pět zastavení, která nás nutily zamyslet se nad daným tématem. Po večeři nás čekal jeden z hlavních taháků tohoto setkání - Benefiční koncert pro Ukrajinu, na kterém vystoupily dvě kapely - slovenský Treti deň a americký Sonicflood. Za sebe musím říct, že koncert stál opravdu za to. Pokud o skupině Treti deň řeknu, že byla super, tak o Sonicfloodech musím prohlásit, že byla úžasná. Hrají moderní hudbu blízkou všem mladým, a jak sami říkají, svou hudbou chválí Boha. Toto vše navíc doplňuje zpěvák Rick Hail který svým osobním svědectvím o svém zá-

zračném uzdravení. Sobota+neděle - V sobotu jsme si museli přivstat. Už o půl osmě začínala řeckokatolická liturgie kterou sloužili o.biskup Ladislav Hučko a o.biskup Peter Rusnák. Byla to pro mě nevšední zkušenost, protože jsem se této liturgie ještě neúčastnil. Myslím že nejzajímavější bylo podávání sv.přijímání, které se ve východní liturgii podává pod obojí způsobou, ale lžičkou. Po liturgii a snídani nás čekalo „noční bdění“ se Sv.otcem. Vzhledem k časovému posunu to vyšlo na dopoledne. Tento přenos byl prokládán programem na pódiu, o jednotlivých Světových dnech mládeže. Odpoledne jsme se mohli zúčastnit prezentací různých hnutí a komunit. Já jsem si vybral FATYM, o kterém jsem se chtěl dozvědět něco nového. Po prezentaci probíhala na stejném místě přednáška P. Vojtěcha Kodeta a téma „Okultismus a esoterika-skutečné nebezpečí nebo strašák?“. Přednáška mě zaujala, nejenom způsobem, jakým o.Kodet přednáší, ale i nevšedními zážitky, které jako exorcista zažil. Nemůžu zapomenout na „hlášku“ jednoho vymítaného démona, který prohlásil „Já sem hodnej, já sem přírodní“. Tato i mnohé další se zdají být téměř neuvěřitelné, ale je to tak. Předchozí dny program končil ve 22:00, ale dnes program pokračoval celou noc. Každý si mohl vybrat, co se mu líbilo. Mohl se zúčastnit adorace, modlitby Taize... nebo spát. Ve 2:00 začal přímý přenos závěreč-

né mše sv. ze Sydney. Sv.otec při ní udělil svátost biřmování 24 mladým lidem z celého světa, mezi nimi byl i jeden Čech. No, a ve 4:00 začala jitřní mše svatá. Těsně před ní lehce sprchlo, ale jen tak, aby to probudilo spáče, což nezapomněl o.arcibiskup Graubner krásně okomentovat .... Za sebe musím říct že si toho ze mše sv.moc nepamatuji, protože jsem během ní třikrát usnul, což byla daň za probdělou noc. A na závěr na nás bylo nachystáno menší překvapení. Každý dostal na památku klíčenku ActIv8, ve které byl schován verš z Bible-motto tohoto setkání: „Dostanete sílu Ducha Svatého který na vás sestoupí, a budete mi svědky“. Na konci mše sv. jsme dostali odpověď na otázku, která tížila asi všechny zúčastněné: Kde budou probíhat příští světové dny mládeže v roce 2011??? A odpověď byla více než příjemná. Světové dny mládeže roku 2011 se uskuteční v Madridu, ve Španělsku!!! Tuto informaci jsme přijali s obrovským nadšením, protože Španělsko je relativně blízko a doprava nebude tak nákladná jako letos do Sydney. Po mši sv. nastal konec setkání. Zbývalo jen se sbalit, rozloučit se s přáteli, zatlačit slzu a odebrat se na vlak či jiný dopravní prostředek... Toto setkání bylo pro mě opravdu nádherným zážitkem. Jsem si jistý, že jsme si z něj odnesl nejen pěkné zážitky a nové přátele, ale i něco mnohem většího a důležitějšího. 19