Aktuální aspekty ochrany lidských práv v prostoru Evropské unie

pravo_27.qxp

8.1.2008

16:05

StrÆnka 13

APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007

1.

ZDENA VŠELICHOVÁ

Aktuální aspekty ochrany lidských práv v prostoru Evropské unie

Vznik společného prostoru svobody, bezpečnosti a práva

Za půlstoletí své existence prošla evropská integrace a s ní i její právní řád převratnými změnami od ekonomického společenství, v němž se uskutečnila spolupráce na bázi dvou sektorů (Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli z roku 1951 s omezenou dobou platnosti na 50 let do r. 2002), přes Evropské společenství pro atomovou energii1) a Smlouvu o založení Evropského společenství,2) jejichž zakládající smlouvy byly podepsány v r. 1957 v Římě,3) až ke koncepci spolupráce v oblastech zahraniční a bezpečnostní politiky a policejní a soudní spolupráce ve Smlouvě o Evropské unii z r. 1992.4) Zakládající smlouvy tří původních integračních společenství západní Evropy z r. 1951 a 1957 (Evropské společenství uhlí a oceli, Evropské společenství pro atomovou energii, Evropské hospodářské společenství, resp. Evropské společenství) vycházely z filozofického základu neofunkcionalistické teorie, podle níž se spolupráce v několika vybraných odvětvích měla postupně rozšiřovat do dalších ekonomických sfér. Stále širší ekonomické vazby by postupně zapojily do integrace i sféru politickou. Zakládající smlouva Evropských společenství označila za své poslání zejména vytvoření společného trhu a hospodářské a měnové unie, společné provádění vybraných politik si stanovilo za cíl podpořit harmonický, vyvážený a udržitelný 1) Úplné znění uveřejněno v Úředním věstníku C 325 ze dne 24. 12. 2002 a L 236 ze dne 23. 9. 2003. 2) Úplné znění uveřejněno v Úředním věstníku C 325 ze dne 24. 12. 2002 a L 236 ze dne 23. 9. 2003. 3) Úplné znění uveřejněno v Úředním věstníku C 325 ze dne 24. 12.2002 a L 236 ze dne 23. 9. 2003. 4) Zásadní dokumenty lze dále nalézt např. v publikaci Evropské právo – základní dokumenty, uspořádané Pavlem Svobodou, DEA a kol., edice Úplné znění, číslo 446, nakladatelství Sagit, Ostrava 2004.


13

pravo_27.qxp

8.1.2008

16:05

StrÆnka 14

rozvoj hospodářských činností, vysokou úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany a další úkoly podle čl. 2 (ex-čl. 2) Smlouvy o založení Evropských společenství, (dále jen „SES“). S pomocí činností vyjmenovaných v čl. 3 (ex-čl. 3) SES se počítalo s vybudováním společného vnitřního trhu do 31. 12. 1992 [tj. prostoru bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu – čl. 14 odst. 1 a 2 (ex-čl. 7a SES)]. Vytvoření společného trhu a mobility pracovní síly na celém území členských států Evropského společenství vyžadovalo zajistit stejné právní podmínky pro volný pohyb pracovních sil, služeb a podnikání a na ně navazujícího dalšího souboru podmínek, zejména sociálního zabezpečení, způsobů uznávání dosažené kvalifikace a jiných. Od poloviny sedmdesátých let sílil tlak na doplnění záruk stejného zacházení v hospodářské sféře zárukami politickými. Na jednání nejvyšších představitelů členských států v r. 1974 vznikla pracovní skupina, jejímž úkolem bylo podat návrhy na některá základní politická práva občanů členských států, jež by byla přiznávána jednotně v rámci celého území Evropského společenství. Výsledkem práce komise byly např. návrhy na právo občanů volit do komunálních orgánů v místě rezidence, jednotná úprava práva shromažďovacího, práva sdružovat se do zájmových a občanských organizací, právo na volný přístup k veřejným úřadům, právo zdržovat se na celém území Evropského společenství. Požadované harmonické fungování vnitřního trhu bylo třeba spojit se zvýšenými nároky na zajištění bezpečnosti v jeho rámci a na úplné odstranění zbývajících překážek souvisejících se zvýšenými nároky na svobodu pohybu občanů v jednotném evropském prostoru. Úvodní kroky byly zahájeny od poloviny osmdesátých let na úrovni vládních pracovních skupin, přičemž průlomovým dokumentem se stalo přijetí schengenského acquis ve druhé polovině osmdesátých let, resp. počátkem let devadesátých.5] Dosavadní snahy o doplnění ekonomických svobod vyústily v přijetí institutu státního občanství Evropské unie v r. 1992 ve znění revize z r. 1997 a 2002. Státní příslušnost k členskému státu je doplněna o jednotnou státní příslušnost k celému společenství – institutem státního občana Evropské unie (čl. 17, ex. čl. 8 – čl. 22, ex. čl. 8e SES o občanství Unie). Podle smlouvy o založení Evropského společenství zaručuje institut občanství Unie i jednotnou ochranu unijních občanů v zahraničí prostřednictvím zastupitelského úřadu, resp. konzulárního úřadu členského státu Unie ve třetí zemí (čl. 20, ex-čl. J. 10 Smlouvy o Evropské unii a navazující sekundární předpisy).6) V důsledku koncepce společného státního občanství EU dochází k jednotné právní úpravě poměru státních příslušníků třetích zemí k členských státům EU, vzniká evropské cizinecké právo. Úmluva podepsaná 14. 6. 1985 v Schengenu mezi vládami států Beneluxu, SRN a Francie o postupném odstranění kontrol na společných hranicích (č. 42000A0922/01) a Úmluva podepsaná dne 19. 6. 1990 v Schengenu mezi Belgickým královstvím, Spolkovou republikou Německo, Francouzskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím a Nizozemským královstvím k provedení dohody podepsané dne 14. 6. 1985 o postupném odstranění kontrol na společných hranicích (č. 42000A09222/02).

5)

6) Blíže viz zejména Pikna, B.: Evropská unie – vnitřní a vnější bezpečnost a ochrana základních práv (na pozadí boje proti mezinárodnímu terorismu), Linde Praha, a. s., Praha 2002.

14


pravo_27.qxp

8.1.2008

16:05

StrÆnka 15

Dalším důsledkem jednotného státního občanství EU je postupné přijímání společné politiky azylové a migrační. Původní mezivládní spolupráce při sjednocování vízové, azylové a přistěhovalecké politiky se stala součástí komunitární politiky jako hlava IV Smlouvy o založení Evropského společenství (čl. 61, ex-čl. 73i – čl. 69, ex-čl. 73q SES – vízová, azylová a přistěhovalecká politika a jiné politiky týkající se volného pohybu osob). Státy EU těmito předpisy významně rozšířily standardy mezinárodních úmluv.7) Článek 2 Smlouvy o Evropské unii stanoví ve čtvrtém odstavci závazek členských států „zachovávat a rozvíjet Unii jako prostor svobody, bezpečnosti a práva, ve kterém je zaručen volný pohyb osob ve spojení s vhodnými opatřeními týkajícími se kontroly na vnějších hranicích, práva azylu, přistěhovalectví a předcházení a potírání zločinnosti.“ Tato pasáž přivedla do centra pozornosti široký komplex otázek, jež se dotýkají v různé míře bezprostředně státních občanů Evropské unie, rezidentů v EU i občanů třetích zemí. Rozvíjení výše uvedeného čl. 2 Smlouvy o Evropské unii bylo rovněž jedním ze zásadních témat další revize smluv v r. 1997. I přes převzetí značné části původních předpisů hlavy VI Smlouvy o Evropské unii do právního rámce Smlouvy o založení Evropského společenství zůstala patrná vazba na původní umístění v rámci SEU. Příslušná hlava IV SES zavedla ve svých článcích 61 (ex-čl. 73i) – 63 (ex-čl. 73k) a čl. 65 (ex-čl. 73m) pětiletá přechodná období od okamžiku, kdy vstoupila v platnost Amsterodamská smlouva (tj. od 1. 2. 1999). Během těchto přechodných období je Rada povinna přijmout „k postupnému vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva“ vhodná opatření v několika oblastech. Kromě již jmenovaných politik se jedná dále zejména o oblast soudní spolupráce v občanských věcech [čl. 65 (ex-čl. 73m)], oblast správní spolupráce [podle čl. 66 (ex-čl. 73n)], soubor opatření souvisejících s překračováním hranic podle čl. 62 (ex-čl.73j) a o opatření v oblasti policejní a soudní spolupráce v trestních věcech [čl. 61 písm. e) (ex-čl. 73i) SES], jež se jmenovitě odvolává na souvislosti se Smlouvou o Evropské unii. V r. 1997 byly rovněž připojeny Protokolem o začlenění schengenského acquis do rámce Evropské unie k oběma zakládajícím dokumentům (SES a SEU) dva hlavní dokumenty tvořící schengenský smluvní systém, dále Protokoly o přistoupení dalších států k oběma dohodám a rozhodnutí a prohlášení výkonného výboru (zejména o přenesení jeho pravomoci na jiné orgány EU) a některé další protokoly. Základní lidská a občanská práva na úrovni Evropské unie nebyla donedávna katalogizována.8) Teprve v širším rámci revizních jednání o základních primárně právních dokumentech ES/EU byla na konferenci v Nice v r. 2000 přijata a 7. 12. 2000 slavnostně vyhlášena Charta základních lidských práv Evropské Unie. Ustanovení tohoto dokumentu se setkávala s často vyjadřovanou podporou nejrůznějších politických i občanských institucí a jejich představitelů, např. ombudsmana EU Jakoba Soedermana v únoru 2003.9)

7)

Zejména Ženevská úmluva o uprchlících z 29. 2. 1951, č. 4970819/02.

Blahož, J.: Sjednocující se Evropa a lidská práva, in: Aplikované právo 1/2003, VŠAP Praha 2003, str. 5–27, zejména k otázce doktriny lidských a občanských práv Evropské unie, str. 9 –14. 9) Projev J. Soedermana na fóru Evropského politického centra v Bruselu dne 25. 2. 2003, http: //www.euro-ombudsman.eu.int/speeches/en/2003-02-25.htm, str. 1–7. 8)


15

pravo_27.qxp

8.1.2008

16:05

StrÆnka 16

Ustanovení Charty se stala součástí návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu (II. Část – Listina základních práv Unie), která byla podepsána dne 29. října 2004. O tom, zda se však stane v této podobě právně závazným katalogem evropských lidských a občanských práv, rozhodne – po přerušeném ratifikačním procesu Smlouvy o Ústavě pro Evropu – teprve další jednání. V novém katalogu základních evropských lidských práv – Chartě základních práv Unie, vypracovaných v rámci konference v r. 2000 v Nice, se v preambuli deklaruje odkaz na evropské tradice a závazek ctít ústavní tradice a mezinárodní závazky společenství členských států, které pro ně vyplývají z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále se slibuje respekt odkazu sociální charty přijaté Unií i Radou Evropy. Signatáři Charty se zároveň v preambuli hlásí k závaznému výkladu Charty v duchu rozsudků Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva. Tato pasáž byla převzata i do textu preambule Listiny základních práv Unie (část II Smlouvy o Ústavě pro Evropu). Dne 29. 10. 2004 byla na zasedání Evropské rady EU podepsána Smlouva o Ústavě pro Evropu. Pro její podpis byl vybrán Řím, v němž byly podepsány v r. 1957 zakládající smlouvy. Tento výběr měl být symbolem procesu prohlubování evropského ekonomického prostoru a jeho dalšího dynamického rozvoje. První návrhy textu evropské ústavy byly předkládány od 80. let 20. století. Tyto návrhy ústavního dokumentu vzešly z jednání parlamentu ES v r. 1983, následoval návrh mimoinstitucionální v r. 1984. Na tento trend navázaly členské státy v r. 2000, kdy bylo rozhodnuto pověřit vypracováním návrhu „ústavního dokumentu“, resp. dokumentu s ústavním dosahem zvláštní orgán mimo oficiální instituty ES/EU. S ohledem na historické reminiscence byl svolán Konvent, v němž zasedali zástupci členských států, orgánů ES/EU i občanské společnosti. Výsledkem jednání Konventu, vedeného Giscardem d’Estaing, bylo předložení návrhu Ústavy pro Evropu v červnu 2003 (dokument CONV. 850/3 z 18. 7. 2003). Po dalším zhruba ročním jednání zejména o některých sporných pasážích, jež jsou dosud prováděny v rámci jednání o dalším rozsahu oblastí, o nichž by se mělo rozhodovat na komunitární úrovni, byl zpracován v létě 2004 výsledný text (dokument CIG 87/2/04/REV 2 z 29. 10. 2004). Smlouva o Ústavě pro Evropu podléhá v souladu s čl. IV-447 ratifikaci, má vstoupit v platnost 1. 11. 2006, za předpokladu, že do této doby budou u vlády Itálie uloženy ratifikační listiny všech členských států, anebo prvním dnem druhého měsíce po uložení poslední ratifikační listiny. V současné době je – po vetování dokumentu ve Francii a v Nizozemí – proces schvalování pozastaven a s nejvyšší pravděpodobností se k diskusi o jeho dalším osudu členské státy vrátí v následujících letech. V podepsaném znění zavádí značnou reformu – ruší současnou pilířovitou strukturu, rozšiřuje spolupráci v mezích současného třetího pilíře [hlavy VI Smlouvy o Evropské unii (19920)]. Soustředíme-li se na tuto část evropského unijního práva i soudobé mezivládní spolupráce, dokument zachycuje významnou část aktivit ovlivňujících práva a povinnosti občanů EU, rezidentů EU i občanů třetích zemí. Prostor svobody, bezpečnosti a práva (čl. I-14 odst. J) patří do sdílené pravomoci (spolu s problematikou vnitřního trhu, některých článků sociální politiky, hospodářské, sociální a územní soudržnosti, zemědělství a rybolovu s výjimkou zachovávání biologických mořských zdrojů, dále s problematikou životního pro16


pravo_27.qxp

8.1.2008

16:05

StrÆnka 17

středí, ochrany spotřebitele, dopravy, transevropských sítí, energetiky a zásadních otázek bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví). Unie sdílí ve vyjmenovaných oblastech pravomoci s členskými státy. Výjimku tvoří pravomoci týkající se oblastí vyjmenovaných v čl. I-3 a I-17. Členské státy mohou v této kapitole přijímat právně závazné akty spolu s Unií. Svou pravomoc vykonávají členské státy v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonávala anebo se ji nadále rozhodla přestat vykonávat (čl. I-12 odst. 2 Smlouvy o Ústavě pro Evropu). Vymezení pravomocí Unie10) se řídí zásadou svěření pravomocí, jejich výkon pak zásadami subsidiarity a proporcionality (čl. I-11 odst. 1). Nově koncipovaný „prostor svobody, bezpečnosti a práva“ tvoří samostatná kapitola IV třetí části Smlouvy o Ústavě pro Evropu, zahrnující několik oddílů – obecná ustanovení v čl. III – 257 až III – 264, politiky týkající se kontroly na hranicích, azylu a přistěhovalectví podle čl. III – 265 – 268, soudní spolupráce v občanských věcech dle jediného čl. III – 269, soudní spolupráce v trestních věcech (čl. 270 – 274) a policejní spolupráce v čl. III – 275 až čl. III – 277 Smlouvy o Ústavě pro Evropu. K rozvoji základních občanských práv v rámci Evropských společenství / Evropské unie přispěly rozhodující měrou svými rozhodnutími Komise, resp. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku působící na základě Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod 11) a Evropský soudní dvůr v Lucembursku.12) Judikáty Evropského soudního dvora tak ovlivnily právní řády členských států ES/EU od konce 60. let minulého století.13) Doposud však přetrvává nejednoznačný názor na otázku přístupu ES/EU k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod.14) Žádost o stanovisko k uvedené otázce byla předložena Evropskému soudnímu dvoru, který se ve svém posudku z r. 1994 věcí meritorně nezabýval s tím, že se jedná o jiný právní systém vycházející z veřejného mezinárodního práva, jehož využívání by mělo značný vliv na příslušné instituce ES i na členské státy. ESD shledal, že se jedná o dimenzi překračující jeho stávající kompetenci podle čl. 308 (ex-čl. 235) Smlouvy o založení Evropského společenství. Je však zřejmé, že v budoucnu se k této problematice bude třeba znovu vrátit, zejména ve světle diskusí na konferenci v Nice v r 2000. Evropské judikáty vynesené ESLP ovlivnily zakotvení některých práv do Listiny základních práv, např. práva na azyl (čl. II – 78 Smlouvy o Ústavě pro Evropu) s odvoláním na mezinárodněprávní úpravu.

10) Blíže k otázce pravomocí viz Tichý, J. a kolektiv: Evropské právo, kapitola 6, str. 83 – 97, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, ISBN 80-7179-449-X. 11) Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950), sdělení MZV č. 209/ /1992 Sb. z. ČSFR. 12) Viz blíže Blahož, J.: Sjednocující se Evropa a lidská práva, in: Aplikované právo č. 1/2003, VŠAP Praha, zejména str. 11–13. 13) Zejména právní případ 29/69 Stauder, Sb. Soudního dvora 1969, str. 419, právní případ 44/79 Hauer, SbSD 1979, str. 3727 a násl. (anglické znění). 14) Stanovisko v posudku Evropského soudního dvora č. 2/94 SbSD 1996, I-759 (v anglickém znění).


17

pravo_27.qxp

8.1.2008

2.

16:05

StrÆnka 18

Ochrana lidských práv v aktuálních rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva a Evropského soudního dvora

V souvislosti s přistoupením České republiky k Evropské unii se stalo jedním z aktuálních problémů udělování azylu. Česká republika je smluvní stranou Ženevské úmluvy ze dne 28. července 1951 a Protokolu ze dne 31. ledna 1967 o právním postavení uprchlíků. V rámci přijetí komunitárního práva Evropského společenství přijala do svého právního řádu i relevantní ustanovení o azylovém právu ES/EU. Hlava IV Smlouvy o Evropském společenství o vízové, azylové a přistěhovalecké politice a jiných politikách týkajících se volného pohybu osob stanoví základní opatření, jež se týkají azylového procesu, některých opatření vůči uprchlíkům a zamezování neoprávněného přistěhovalectví do země. Pro přijetí odpovídajících předpisů byla stanovena lhůta pěti let po vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost – tj. do 1. února 2004 (čl. 63, ex-čl. 73k SES). V souladu s uvedeným článkem jde zejména o stanovení kritérií a postupů pro určení členského státu – příjemce azylanta, minimálních pravidel pro přijímání žadatelů o azyl v členských státech, minimálních pravidel pro uznávání státních příslušníků třetích zemí za uprchlíky a standardy pro společný postup členských států při přiznávání nebo odnímání postavení uprchlíka [čl. 63, ex-čl. 73 k, odst. 1, písm. a) – d)]. Na základě těchto ustanovení přijala Rada ES řadu předpisů, z nichž uvádíme např. • nařízení Rady /ES/ 539/2001 z 15. 3. 2001, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při přechodu vnějších hranic vízum, dále i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni (Úřední věstník 2001 L 81/1), • nařízení Rady /ES/ 343/2003 z 18. 2. 2003, kterým se stanoví kritéria a mechanismy pro určení odpovědnosti členského státu za posouzení žádosti o poskytnutí azylu, podávané státním příslušníkem třetí země v jednom z členských států (Úřední věstník 2003 L 50/1), • rozhodnutí Rady 2000/596/ES z 28. 9. 2000 zřizující Evropský fond pro uprchlíky (Úřední věstník 2000 L252/12) atd. Ochrana práv žadatelů o azyl v evropském prostoru vstoupila do popředí zejména v 90. letech 20. století, kdy se Komise, resp. Evropský soudní dvůr pro lidská práva zabýval v souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod několika stížnostmi na neodůvodněné odmítnutí žádostí o azyl. Jedním z nejznámějších případů, který rozhodovala Komise Rady Evropy, byl případ A. v. Francie (stížnost č. 14838/89, rozsudek ze dne 23. 11. 1993.15) Občan Zaire A. požádal ve Francii o politický azyl. Důvodem pro jeho žádost před francouzskými orgány měla být jeho účast na jarních studentských nepokojích v Zaire v r. 1989 a následující uvěznění a mučení. Žádost o politický azyl francouzské úřady zamítly i po odvolání s odůvodněním, že na podporu svého tvrzení

Čapek, J.: Právní slovník evropské ochrany lidských práv, ORAC, spol. s r. o., 2002, IBSN 80-86199-55-X, str. 22 a násl.

15)

18


pravo_27.qxp

8.1.2008

16:05

StrÆnka 19

nepředložil hodnověrné důkazy o tom, že se s ním v jeho zemi brutálně zacházelo a že v případě deportace do své země je jeho život ohrožen. Zairský občan podal následně stížnost Komisi, v níž uváděl, že jeho žádost o politický azyl byla francouzskými úřady odmítnuta, i přesto, že mu v případě nuceného návratu do Zaire hrozí nebezpečí.16) Vzhledem k tomu, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ani Protokoly k ní nepřiznávají jednotlivci právo na politický azyl, zdůvodnil žadatel o azyl svou stížnost tím, že v případě návratu do země své státní příslušnosti mu hrozí opět mučení nebo nelidské či ponižující zacházení, které zakazuje čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (ve znění Protokolu č. 11).17) Komise však rozhodla obdobným způsobem jako francouzské státní orgány. Žádost stěžovatele zamítla s odůvodněním, že své tvrzení nepodložil dostatečnými důkazy a že potřebné důkazy pro podporu jeho tvrzení nezjistily ani příslušné instituce. V druhém případě stížnosti na neposkytnutí azylu požádali dva občané Srí Lanky po ilegálním vstupu do Francie v r. 1990 o udělení politického azylu.18) Žádost i pozdější odvolání proti rozhodnutí francouzských úřadů bylo zamítnuto jako nedůvodné. V roce 1990 a znovu v r. 1991 obdrželi žadatelé výzvu k opuštění území Francie během jednoho roku se sankcí deportace. Oba stěžovatelé zůstali na francouzském území a v r. 1991 podali stížnost ke Komisi s tím, že deportace do jejich vlasti ohrožuje jejich životy, neboť Srí Lanka údajně porušuje čl. 3 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod. Francouzské úřady argumentovaly tím, že výzva k opuštění země není zároveň příkazem k deportaci a stěžovatelé se tudíž obrátili na Komisi předčasně, neboť nevyčerpali další právní prostředky, které mají podle francouzského práva k dispozici ještě po vydání příkazu k nucenému odsunu ze země. Komise ve své zprávě souhlasila s názorem francouzských úřadů, neboť stěžovatelé k datu podání stížnosti nemohli tvrdit, že jsou ohroženi na životě vyplývajícím z porušování čl. 3 Úmluvy v zemi, odkud se dostali do Francie, a jejich stížnost zamítla. ČR při svém přístupu k EU převzala do svého právního rámce acquis communautaire ES/EU a závazek přizpůsobovat průběžně veškeré relevantní předpisy evropského práva v míře jimi požadované. V souvislosti s projednáváním novelizace trestněprávních předpisů byl předložen v r. 2004 rovněž návrh na zakotvení nové role státního zástupce. Podstatou návrhu je, aby trestní řízení mohlo být ukončeno – za splnění dalších podmínek – i bez nařízení jednání před soudem, pokud obviněný přistoupí na návrh řešení předložený mu státním zástupcem.

Dalším pramenem rozsudků je Výběr z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, vydáváno v Přílohovém sešitě Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, ORAC, spol. s r. o.

16)

17) Texty zmíněných dokumentů jsou publikovány např. na internetové stránce http://www.conventions.coe.int,, v českém jazyce byly shromážděny zejména v publikaci Výběr smluv Rady Evropy, autorský kolektiv vedený P. Šturmou, nakladatelství Prospektrum spol. s r. o., Praha 2001, ISBN 86-7175-103-0.

Vijayanathau and Presparajah v. Francie, rozsudek ze dne 27. 8. 1992. Publikace Vincent Berger, Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Dalloz 2000, český překlad Bruno Jungwirt, české vydání IFEC 2003, str. 48.

18)


19

pravo_27.qxp

8.1.2008

16:05

StrÆnka 20

V r. 2002 proběhlo před Evropským soudním dvorem jednání, v němž soud rozhodl o případu, resp. ve dvou spojených případech ve výše uvedeném smyslu: Rozsudek Soudního dvora Evropských společenství ze dne 11. února 2002 v právní věci C-187/01 a v právní věci C-385/01, předložené Soudnímu dvoru podle článku 234 (ex-čl. 177) Smlouvy o založení Evropských společenství Vrchním zemským soudem v Kolíně (SRN) a Rechtbank van Eerste Aanleg ve Veurne (Belgie) v trestním řízení proti H. Goezuetokovi a v trestním řízení proti K. Brueggemu s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce.19) Právní případ C-187/01 pojednával o občanu Hueseyinu Goezuetokovi, který je tureckým státním příslušníkem s trvalým pobytem v Holandsku, kde provozoval bar bez řádného povolení. Při policejní kontrole v lednu a únoru 1996 bylo u něho nalezeno určité množství drog. Následující trestní řízení v Holandsku bylo ukončeno 18. 6. 1996. Obviněný byl odsouzen k zaplacení pokuty. V průběhu řízení ohlásila německá banka, že dotyčný provedl podezřelé finanční operace. Dotyčný byl v červenci 1996 obžalován z obchodu s drogami a v lednu 1997 podmíněně odsouzen k odnětí svobody. Státní zástupce i HG se proti rozsudku odvolali. Odvolací zemský soud v SRN nařídil 27. 8. 1997 zastavení řízení s odůvodněním, že dřívější rozhodnutí holandského úřadu (pokuta) je pravomocné, pokuta byla zaplacena. Udělení pokuty v jiném státě je podle výroku soudu v souladu s čl. 54 Prováděcí úmluvy a tudíž je podle čl. 103 odst. 3 Ústavy SRN překážkou pro trestní stíhání. Státní zastupitelství podalo stížnost proti tomuto rozhodnutí k Vrchnímu zemskému soudu v Kolíně nad Rýnem. Argumentem pro jeho postup bylo to, že zákaz dvojího potrestání za stejný trestný čin podle čl. 54 Prováděcí úmluvy se vztahuje jen na pravomocné rozhodnutí vydané orgány příslušné smluvní strany. Právní případ, který byl projednáván národním soudem, byl předložen v rámci institutu předběžné otázky v souladu s čl. 234 (ex-čl. 177) SES Evropskému soudnímu dvoru.

3.

Některé předběžné otázky a princip vyrovnání

V rámci jednotné institucionální soustavy ES pověřil čl. 234/ex-čl. 177/SES Soudní dvůr, aby rozhodoval o předběžných otázkách týkajících se mimo jiné výkladu smluv. Vyvstane-li během jednání před soudem členského státu otázka týkající se výkladu těchto nebo jiných smluv, které se staly součástí primárního práva ES/EU nebo platnosti a výkladu právních aktů přijatých orgány ES, je národní soud oprávněn, resp. povinen, jde-li o soud, jehož rozhodnutí již nelze napadnout opravným prostředkem podle vnitrostátního práva, předložit problematiku evropského práva k posouzení Soudnímu dvoru. Po začlenění schengenského acquis Protokolem do jednotného komunitárního rámce upravil, resp. rozšířil čl. 68 (ex-čl. 73p) SES podmínky pro použití článku 234 (ex-čl. 177) SES na hlavu IV SES.

Pramen: rozsudek Soudního dvora C-187/01 a C-385/01 z 11. 2. 2002, (2002) SbSD I-01345, vyhledáno v systému CELEX/EURLEX/, č. 62001301187. Dále internetová adresa: www.europa.eu.int/ smartapi/cgi/sgadoc?smartapi!celextapi!prod!CELEXnumdoc.

19)

20


pravo_27.qxp

8.1.2008

16:05

StrÆnka 21

Smlouva o Evropské unii z r. 1992 (dále jen SEU) přiřadila společným politikám vnitřního trhu další dvě převážně mezivládní druhy spolupráce. Hlava VI, která se zabývá justiční a policejní spoluprací (v trestních věcech podle revidovaného znění z Nice a z Athén) umožnila Soudnímu dvoru rozhodovat v této oblasti za zvláštních podmínek. Podle čl. 35 (ex-čl. K7) SEU je Soudnímu dvoru sice svěřena pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se platnosti a výkladu rámcových rozhodnutí, rozhodnutí a výkladu smluv včetně opatření k jejich provedení, avšak předpokladem je uznání pravomoci Soudního dvora ze strany příslušného členského státu [uznáním při podpisu Amsterodamské revize SEU nebo kdykoli později (tzv. opting-in)]. Vrchní zemský soud v Kolíně nad Rýnem přerušil projednávání případu a položil Evropskému soudnímu dvoru dvě otázky: • zda je národní soud oprávněn zahájit trestní řízení, byla-li již podána žaloba pro stejnou skutkovou podstatu před jiným národním soudem, • je-li trestní řízení proti pachateli trestného činu zastaveno přijetím vyrovnání, které mu uložil státní zástupce jednoho členského státu a musí-li toto vyrovnání podle principu zákazu dvojího potrestání uznat i justiční orgány jiného členského státu. V druhém případě (právní věc C-385/01), který se projednával současně s případem prvním, byl posuzován spor německého státního občana Klause Brueggeho, jenž způsobil zranění pí. B. Leliaert, belgické státní příslušnici. Jako sankci zaplatil částku stanovenou státním zastupitelstvím v Bonnu a trestní řízení proti němu bylo zastaveno. Belgická státní občanka po návratu domů podala pro tentýž delikt znovu žalobu před soudem v Belgii s požadavkem na odškodnění za újmu nehmotné povahy. Belgický soud vznesl v rámci předběžné otázky podle čl. 234 (ex.-čl. 177) SES a v souladu s čl. 35 (ex-čl. K7) SEU obdobnou otázku k Evropskému soudnímu dvoru – zda je belgické státní zastupitelství oprávněno podat žalobu na cizího státního občana před národním soudem za stejný delikt, pro který se již jednou konalo trestní řízení a dotyčný občan byl za tento čin odsouzen a řízení bylo národními orgány druhého členského státu pravomocně ukončeno. Ústní jednání před SD se konalo 9. 7. 2001, v roli generálního advokáta zpracoval podklady pro rozhodnutí Soudního dvora Dámaso Ruíz – Jarabo Colomer. Ve svém obsažném návrhu věnuje velkou pozornost relevantní srovnávací studii práva členských států, pokud jde o aplikování role státního zástupce v trestním řízení, včetně institutu vyrovnání a jeho důsledkům pro pokračování nebo ukončení trestního řízení v dané věci. Podle názoru generálního advokáta je Evropský soudní dvůr příslušným v obou uvedených případech k výkladu zadaných otázek v souladu s článkem 35 (ex-čl. K 7) SEU, neboť členské země, které se jednání zúčastnily, souhlasily s rozhodováním soudu ve věcech podle hlavy VI SEU (bod 29), avšak Evropský soudní dvůr není oprávněn k tomu, aby se vyjadřoval ke konkrétnímu ůčinku na trestní proces proti p. Goezuetokovi, ani k tomu, zda trestní proces v jedné zemi má mít za následek zastavení nebo nemožnost trestního stíhání v jiné zemi. Evropský soudní dvůr se musí omezit pouze na výklad příslušné otázky z pohledu evropského práva (bod 37). APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007

21

pravo_27.qxp

8.1.2008

4.

16:05

StrÆnka 22

Princip zákazu dvojího potrestání za stejný trestný čin (non bis in idem)

Princip zákazu dvojího potrestání za stejný trestný čin je jednou ze zásad demokratických právních řádů, přičemž ale v různých členských státech existují rozdílné výklady materiální stránky zákazu dvojího potrestání. Evropský soudní dvůr musí vycházet pouze ze zakotvení relevantní zásady v rámci svého právního systému. Právní předlohou v tomto případe je schengenské acquis, konkrétně čl. 54 tzv. Schengenské úmluvy II a Protokolu20) a je výrazem garance principu zákazu dvojího potrestání pro smluvní strany schengenského acquis.21) Tento princip v souladu s čl. 54 je třeba uplatnit nejen v právním řádu jednotlivých členských států, ale i tehdy, probíhá-li trestní řízení podle různých právních řádů (bod 47).22) Členské státy i EU jsou principem zákazu dvojího potrestání vázány, neboť jde o základní právo (body 22 a 57). Neuznání zahraničního rozsudku by znamenalo porušení práva na spravedlivý proces (bod 59). Pokud se jedná o samotný institut vyrovnání, konstatuje generální advokát v závěru své srovnávací studie, že institut vyrovnání může v určitých kategoriích trestných činů zamezit přetíženosti soudů – je přijatelné, aby po zaplacení určité finanční sumy nebo splnění jiného odpovídajícího institutu bylo zastaveno soudní stíhání i bez soudního rozhodnutí. Institut vyrovnání by měl být uplatněn v případech méně závažných činů, kdy stačí mírnější sankce, podmínkou pro jeho uplatnění je přiznání viny (výslovně či mlčky) a podrobení se vyžadované sankci. V analýze se zdůrazňuje, že institut vyrovnání však nemůže být považován za smluvní ujednání obdobné soukromému právu, neboť dohoda se státním zástupcem má tytéž důsledky jako rozhodnutí soudního orgánu (body 115 an). Ve své závěrečné řeči (ze dne 19. 9. 2002) shrnul generální advokát Dámaso Ruíz-Jarabo Colomer dosavadní analýzu právních věcí C-187/01 a C-385/01, týkajících se zásady zákazu dvojího potrestání v případech trestního řízení proti Hueseynovi Goezuetokovi a trestního řízení proti Klasovi Brueggemu, které byly předloženy Evropskému soudnímu dvoru podle čl. 35 (ex-čl. K7) Smlouvy o EvropSchengenské acquis obsahuje Úmluvu z 14. 6. 1985 mezi vládami států Beneluxu, SRN a Francie týkající se posupného zrušení kontrol na společných hranicích a Úmluvu k provádění výše uvedeného smluvního dokumentu, podepsanou v Schengenu 19. 6. 1990 (Schengenská úmluva II). 20)

21) Čl. 1 Protokolu o začlenění schengenského acquis do rámce Evropské unie, který byl připojen k Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě o založení Evropských společenství, zmocňuje členské státy, aby mezi sebou navázaly v rámci Unie užší spolupráci. Toto ustanovení se aplikuje od okamžiku, kdy vstoupí v platnost amsterodamská revize zakládajících smluv (tj. 1. 2. 1999). Soudní dvůr se ve dvou následujících soudních případech vyjadřuje poprvé k těmto úmluvám. Tato možnost mu byla dána ustanovením citovaného čl. 35 SEU.

Články 54 – 58 Schengenské úmluvy II (prováděcí úmluvy) stanoví zákaz dvojího potrestání (hlava III o policii a bezpečnosti) – princip ne bis in idem. Čl. 54 zmíněné Schengenské úmluvy určuje, že osoba pravomocně odsouzená jednou ze smluvních stran nesmí být druhou smluvní stranou pronásledována pro stejný čin za předpokladu, že v případě odsouzení již byla sankce vykonána, je právě vykonávána nebo podle práva státu, který vydal rozsudek, již nemůže být vykonána. Čl. 55 vyjmenovává případy, kdy může smluvní strana při ratifikaci nebo podpisu smlouvy učinit prohlášení, že se necítí být vázána některým bodem, nebo ve více případech článkem 54 Schengenské úmluvy II. Své prohlášení může kdykoli vzít zpět (čl. 55 odst. 1 a 3), např. byl-li trestný čin spáchán alespoň zčásti na jejím výsostném území, nebo je-li namířen proti bezpečnosti státu.

22)

22


pravo_27.qxp

8.1.2008

16:05

StrÆnka 23

ské unii a navrhl ESD, aby zodpověděl kladně druhou otázku, položenou Vrchním zemským soudem v Kolíně nad Rýnem: Je-li trestní řízení, které probíhá v jednom z členských států, zastaveno pravomocným přijetím vyrovnání, jež obžalovanému uložil státní zástupce i bez součinnosti soudu a obžalovaný uloženou sankci – zejména zaplacení udělené peněžní pokuty – splnil, je tím naplněna zásada zákazu dvojího potrestání za stejný čin podle čl. 54 Schengenské úmluvy II.23)

5.

Změny ve vízové politice a v kontrole hranic

Rozšíření Evropské unie od 1. května 2004 vyžadovalo zásadní vnitřní reformu. Do popředí se dostávají zejména otázky spojené s vývojem budoucích zásad vízové politiky, azylového řízení, programů na integraci uprchlíků, řešení negativních důsledků ilegálního přistěhovalectví pro členské státy, ale zároveň i úpravy potřebné migrace v Evropě. Po letech podpory rozvoje lidských a občanských práv a moderní ústavněprávní ochrany práv občanů nastupuje v důsledku snah maximálně bránit mezinárodnímu terorismu trend opačný – nutné omezování lidských a občanských práv, resp. určitá míra jejich omezení. Aktuálními otázkami se stává rozsah spolupráce v justici a vnitřních věcech a kontrola a ochrana hranice jednotného schengenského prostoru, resp. prostoru EU. V r. 2001 byl poprvé Evropskému soudnímu dvoru předložen právní případ, v němž byl v souvislosti s jednotnou vízovou politikou a s úpravou kontroly a ochrany hranic Evropské unie projednáván rozsah pravomoci orgánu Evropské unie.24) Komise Evropských společenství podala v souladu s čl. 230 (ex-čl. 173) SES Evropskému soudnímu dvoru žalobu na Radu Evropské unie s tím, aby ESD prohlásil za neplatné nařízení Rady EU, kterým si vyhradila právo vydávat prováděcí předpisy týkající se kontroly hranic25) a postupu při udělování evropského víza.26) Evropské společenství se zavázalo přijmout do 31. 12. 1992 soubor opatření vedoucích k postupnému vytvoření vnitřního trhu [čl. 14 odst. 1 (ex-čl. 7a) SES], který je charakterizován jako prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu [čl. 14 odst. 2 (ex-čl. 7a) SES]. K dosažení stanovených cílů Evropského společenství [čl. 2 (ex-čl. 2) a čl. 3 (ex-čl. 3)] SES získala Rada rozhodovací pravomoc, v souladu s níž je povinna zajistit koordinaci obecných hospodářských politik členských států [čl. 202 (ex-čl. 145) SES]. V souvislosti s ustanovením čl. 14 odst. 3 (ex-čl. 7a) SES Rada stanoví (na návrh Komise) obecné zásady a podmínky nezbytné k zajištění vyváženého pokroku ve všech dotyčných odvětvích, o nichž rozhoduje kvalifikovanou většinou. Harmonizace vízové politiky mezi smluvními stranami podle čl. 9 Schengenské úmluvy (1985) a čl. 62 (ex-čl. 73j) Smlouvy o založení Evropského spoleC-187/01 v trestní věci proti Huesey Goezuetokovi a C-385/01 v trestní věci proti Klausovi Brueggemu, závěrečný návrh generálního advokáta Colomera z 19. 9. 2002, SbSD I-1345.

23)

24)

C-257/O1 Komise v. Rada EU – závěrečný návrh generálního advokáta P. Légera z 27. 4. 2004.

Nařízení Rady /ES/789/2001 z 24. 4. 2001 o přenesení pravomocí k vydávání prováděcích předpisů pro postup při udílení víz, Úřední věstník 2001 L 116/2.

25)

Nařízení Rady /ES/790/2001 z 24. 4. 2001 o přenesení pravomocí k vydávání prováděcích předpisů pro provádění kontrol na hranicích a ochraně hranic, Úřední věstník 2001 L116/5.

26)


23

pravo_27.qxp

8.1.2008

16:05

StrÆnka 24

čenství si vyžádala vydávání souboru prováděcích předpisů. V souladu s uvedeným čl. 62 byla Rada pověřena přijmout ve lhůtě pěti let po vstupu Smlouvy o založení Evropského společenství ve znění amsterodamské revize v platnost, tj. v období do 1. 2. 2004, předpisy ve třech oblastech. V souvislosti s vytvořením vnitřního trhu jakožto prostoru bez vnitřních hranic získala Rada pravomoc přijmout opatření, která zajistí, aby v tomto prostoru odpadly při překračování vnitřních hranic mezi členskými státy ES kontroly jak státních občanů EU, tak i státních příslušníků třetích zemí [čl. 62 odst. 1 (ex-čl. 73j) SES]. Sekundární právní předpisy upravující režim při překračování vnějších hranic členských států EU mají stanovit pravidla a postupy pro provádění kontrol osob, vízové předpisy pro zamýšlené pobyty v trvání nejvýše tří měsíců [čl. 62 odst. 2 (ex-čl. 73j) SES] a dále opatření, jimiž se stanoví podmínky, za kterých požívají státní příslušníci třetích zemí po dobu nejvýše tří měsíců na území členských států svobodu cestování [čl. 62 odst. 3 (ex-čl. 73j) SES]. V rámci zavedení jednotného vízového režimu vydala Rada několik opatření, která zahrnují podmínky a postupy pro udělování víz členskými státy, předpisy pro jednotné vízum a jednotný vzor víz, v neposlední řádě i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci se musí při překročení vnější hranice prokázat vízem a státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou od vízové povinnosti osvobozeni [čl. 62 odst. 2, písm. b) (ex-čl. 73j) SES].27) Pravomoci a vzájemnou interakci orgánů Evropského společenství upravují zejména články 189 [(ex-čl. 137) až 256 (ex-čl. 192 an.) SES]. Čl. 211 [(ex-čl. 155) SES] upravuje zásadní oprávnění Komise, která – kromě jiného – má vlastní rozhodovací pravomoc a podílí se na tvorbě aktů Rady a Evropského parlamentu za podmínek stanovených Smlouvou o založení ES a vykonává pravomoci k provádění předpisů vydaných Radou, které na ni Rada přenese. Postup Rady k přenesení pravomoci k provádění předpisů upravuje čl. 202 [(ex-čl. 145) SES]. Rada v souladu s ním svěřuje Komisi v aktech, které přijímá, pravomoci k provádění Radou vydaných předpisů. Rada je oprávněna upravit určité podmínky výkonu těchto pravomocí. Ve zvláštních případech si může Rada vyhradit právo vykonávat tyto prováděcí pravomoci přímo. Rada si v souladu s tímto ustanovením a s odkazem na rozhodnutí Rady 1999/468/ES vyhradila ve výše zmíněných nařízeních č. 789/2001 a č. 790/2001 výkon prováděcích pravomocí. Na podporu svého stanoviska uvedla také ustanovení čl. 2 odst. 1 Protokolu o začlenění schengenského acquis do rámce Evropské unie. Schengenské úmluvy (1985, 1990) svěřily rozhodovací pravomoci Výkonnému výboru. Ode dne vstupu Amsterodamské smlouvy (1. 2. 1999) v platnost se stalo schengenské acquis, včetně rozhodnutí Výkonného výboru, okamžitě použitelné pro většinu členských států EU, resp. pro třináct z nich (s výjimkou Spojeného království a Irska).28) Rada nahradila od tohoto okamžiku zmíněný Výkonný výbor. 27) Např. nařízení Rady /ES/539/2001 z 15. 3. 2001, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni (Úřední věstník ES 2001 L81/1), ve změnách nařízení Rady /ES/2414/2001 a nařízení Rady /ES/ 453/2003. 28) Protokol o použití některých hledisek článku 14 Smlouvy o založení Evropského společenství na Spojené království a Irsko (jak vyplývá ze změn provedených Amsterodamskou smlouvou).

24


pravo_27.qxp

8.1.2008

16:05

StrÆnka 25

Komise vyzvedla, že v souladu s již zmíněnými ustanoveními podle čl. 211 [(ex-čl. 155) SES] jí přísluší zejména • generální odpovědnost za provádění Smlouvy o založení Evropských společenství, jakož i aktů přijatých orgány Společenství na jejím základě, • vydává doporučení nebo zaujímá stanoviska v oblastech, které jsou předmětem této smlouvy, jestliže tak smlouva výslovně stanoví nebo jestliže to Komise považuje za nutné, • má vlastní rozhodovací pravomoc, • vykonává pravomoci k provádění předpisů vydaných Radou, které na ni Rada přenese, • problematika jednotného vízového systému EU i provádění kontroly na hranicích se stala amsterodamskou revizí Smlouvy o založení Evropského společenství součástí této Smlouvy,29) • podle názoru Komise se nejedná o zvláště citlivou otázku, v níž návrhy na úpravu vyžadují konsens členských států v rámci jednání Rady, • Rada má oprávnění vyhradit si právo vykonávat prováděcí pravomoci pouze ve zvláštních – a odůvodněných – případech. Generální advokát ve své závěrečné řeči podpořil stanovisko Komise a navrhuje Evropskému soudnímu dvoru prohlásit nařízení Rady /ES/ 789/2001 a nařízení Rady /ES/ 790/2001 za neplatné.30]

Seznam použité literatury / References Adamus, V.: Mezinárodní dokumenty o lidských právech, Linde Praha, a. s., Praha 2000. Blahož, J.: Sjednocující se Evropaq a lidská práva. Aplikované právo č. 1/2003. Blahož, J.: Soudní kontrola ústavnosti, srovnávací pohled, Codex, Praha 2001. Craig, P. – de Búrca, G.: EU law, texts, cases, materials, Oxford, 3. ed., 2002. Čapek, J.: Právní slovník evropské ochrany lidských práv. ORAC, Praha 2002. Hummer, W. (Hrsg): Europarecht im Wandel, Braumueller, Wien 2003. Nowak, M.: Einfuehrung in das internationale Menschenrechtssystem, NWV, Wien– – Graz 2002. Pikna, B.: Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce), Linde Praha, a. s., Praha 2003. Simon, D.: Komunitární právní řád, ASPI, a. s., Praha 2005. Schermers, H. – Waelbroeck, D.: Judicia Protection in the European Union, 6th ed., Kluwer Law International, 2001.

29) Výběr ze sekundárních předpisů z dané problematiky: Společná příručka pro kontroly na vnějších hranicích, rozhodnutí Rady č. 8205/99, změny provedené dalšími rozhodnutími Rady, např. 2002/352 /ES, 2002/587/ES, Společné konzulární pokyny o vízech pro diplomatické mise a konzulární úřady č. 8698/99, změněné rozhodnutími Rady, zejména 2002/44/ES, 2002/586/ES a dalšími. 30) Závěrečný návrh generálního advokáta P. Légera z 27. 4. 2004 je možno nalézt i na http: //www.curia.eu.int/jurisp/cgi-bis/form /18. 5. 2004/.


25

pravo_27.qxp

8.1.2008

16:05

StrÆnka 26

Tichý, J. a kolektiv: Evropské právo. C. H. Beck, Praha 2004. Thun-Hohenstein, Ch.: Der Vertrag von Amsterdam, Manz-C. H. Beck-Staempfli, Wien 1997.

Klíčová slova Evropská unie, lidská práva, státní občanství, evropské cizinecké právo, judikatura Evropského soudu pro lidská práva, zákaz dvojího potrestání (non bis in idem), vízová politika.

Keywords European Union, human rights, nationality, european alien law, judikatura practice of European Court of Human Rights, restriction of dual punishment (non bis in idem), visa politics. Zpracováno za podpory grantu Grantové agentury České republiky 407/04/1230. ••• Zdena Všelichová Current Aspects of Human Rights Protection Within the Area of the European Union Basic human and civil rights on the level of the European Union are not covered in a special document. It was only in 2000 at the Nice European Council that the Charter of Fundamental Rights of the European Union was agreed and officially announced. Preamble to this document puts emphasis on the European traditions and the commitment to honour the constitutional systems and international obligations of the member states. In connection with the Czech Republic’s accession to the European Union, one of the relevant issues became that of providing asylum. This issue is addressed by Title VI of the Treaty on European Union. It mostly concerns measures pertaining to asylum procedure, refugees and preventing illegal immigration into the country. A period of five years has been set to adopt appropriate regulations. As part of the process of introducing a unified visa regime, the authorities of the European Union issued several measures covering conditions and procedures for granting visa by the member states, regulations for unified visa and a unified visa specimen and also a list of third countries whose nationals must provide a visa when crossing the outer border of the Union. The author reminds that human rights protection rest under both the European Union’s authority and the authority of the individual member states. The relevant legislation is being created by cooperation of the authorities of the Union, the European Court of Human Rights in Strasbourg and the European Court of Justice in Luxembourg. These courts resolve specific disputes and complaints by individuals and through their decisions form the overall conception of human rights within the area of the European Union. 26


Aktuální aspekty ochrany lidských práv v prostoru Evropské unie

Recommend Documents