EKONOMICKÉ ASPEKTY OCHRANY SPOTŘEBITELE

EKONOMICKÉ ASPEKTY OCHRANY SPOTŘEBITELE ECONOMIC ASPECTS OF CONSUMER PROTECTION Blanka Tomančáková Univerzita Palackého v Olomouci, Katedra občasnkého práva [email protected] Abstrakt: Tento příspěvek se zabývá ekonomickými aspekty zvýšené ochrany spotřebitele a právní regulace této oblasti. Autorka rozebírá základní právní instituty, které zákonodárce využívá k ochraně spotřebitele a zamýšlí se nad vlivem těchto institutů na ekonomické postavení spotřebitele. Klíčová slova: ekonomické aspekty, ochrana spotřebitele Abstract: This article deals with the economic aspects of increased protection of consumers and its legal regulation. The author of this article discusses some of the legal instruments which are used to protect the consumer and its influence of the economic position of a consumer. Key words: economic aspects, consumer protection JEL Classification: K 1 Úvod Kdybychom měli stručně charakterizovat oblast ochrany spotřebitele, mohli bychom použít termín „princip předběžné opatrnosti“. Znamená to, že podnikatel, který chce spotřebiteli nabídnout své výrobky nebo služby, musí dopředu vyhovět ustanovením právní regulace, která různá rizika spojená s prodejem omezují na co nejnižší možnou míru. Vždy však vyvstává otázka, do jaké míry by měla právní regulace do smluvních vztahů mezi spotřebitelem a podnikatelem zasahovat, neboť každá regulace vyžaduje čas a finanční prostředky k tomu, aby mohla být vhodně převedena do praxe. To se projevuje i na cenách zboží a služeb, které v konečném důsledku spotřebitel uhradí při jejich nákupu. Ekonomická role smluvního práva je napomáhat obchodování, pomoci pochopit stranám jejich cíl a podpořit racionální myšlení stran. Ekonomická teorie smluvního práva by měla budovat právní regulaci, jejímž úkolem je spíše sloužit než zasahovat do existujících obchodních praktik. Tradiční zdůvodnění ochrany spotřebitele vychází z teorie nerovnosti vyjednávací síly stran při uzavírání spotřebitelské smlouvy. Je založena na teorii odstranění nerovného postavení silnější strany – „monopolu“

60

velkých obchodních společností (podnikatelů) a jejich potenciální schopnosti ovládat spotřebitele skrze reklamu a při prezentaci produktu do té míry, že spotřebitel ztrácí schopnost ověřit si jemu předkládaná fakta. Tato teorie neodkazuje na konkrétního spotřebitele v konkrétní situaci, ale zdůrazňuje obecnou ekonomicky slabší pozici spotřebitele vůči podnikateli. Spotřebitelé jsou viděni jako strana, která je méně informovaná a předpokládá se velký nepoměr mezi mírou spotřebitelovi suverenity a skutečností. Toto vyrovnávání sil na trhu vede k poptávce po vylepšení trhu, kompenzaci nebo vyvážení. Podle této koncepce musí stát podporovat spotřebitele jako slabší účastníky trhu v průběhu závazkového právního vztahu. Podnikatelé jsou vnímáni jako ti, kteří mají moc a suverenitu, velké korporace jsou silné a schopné uvést na trh produkty a zmanipulovat spotřebitele, aby tyto produkty koupili. Nevýhodné transakce jsou považovány za výsledek vykořisťování spotřebitele ekonomickou silou podnikatele. Tato teorie nerovnosti při uzavírání závazkového vztahu je založena na představě jasné nerovnosti v množství a velikosti zdrojů, které mají k dispozici hlavní aktéři trhu – jak na straně podnikatele tak na straně spotřebitele. Toto je již zmiňované tradiční pojetí obhajování ochrany spotřebitele. Vybrané instituty ochrany spotřebitele Nejpoužívanějším prostředkem ochrany spotřebitele je povinné odkrytí informací ze strany podnikatele vůči spotřebiteli. Tento koncept je založen na myšlence, že jen dostatečně informovaný spotřebitel bude schopen sám si poradit, zatímco jeho autonomie vůle bude zachována. Toto opatření zákonodárce umožňuje spotřebiteli, aby se sám chránil podle svých vlastních představ místo toho, aby byl zákonodárce nucen regulovat velké množství variant problémů, které se mohou při prodeji výrobků nebo poskytování služeb vyskytnout. Tato opatření týkající se poskytování informací mají zvláštní význam např. při uzavírání timesharingových spotřebitelských smluv, ale také při uzavírání smluv o pojištění, poskytovaní spotřebitelských úvěrů, uzavírání distančních smluv apod. Informační povinnost je nicméně dobrá pro spotřebitele jen v případě, kdy výhody, které z toho pro něj vyplývají, převažují administrativní náklady a společně i náklady na uzákonění této povinnosti. Dokonalá informovanost spotřebitelů o existenci a o cenách všech podnikatelů bývá však splněna pouze na územně centralizovaných trzích (např. burzy), v případě trhů územně rozptýlených (např.restaurační služby) nemívají spotřebitelé k dispozici všechny informace.23 Opačným problémem nedostatku informací ale může být rovněž jejich nadbytek. Některý druh informací nebo jejich množství může být obtěžující nebo matoucí nebo mít na spotřebitele naprosto opačný účinek, protože ten může místo rozumové analýzy nabídky rezignovat a nabídku raději odmítnout, než aby studoval velké množství informací. Kromě tohoto může odmítnutím nebo nedoceněním určité poskytnuté informace dojít k tomu, že spotřebitel bude rozumově vyhodnocovat pouze vyselektované informace, které budou ve většině případů irelevantní. Spotřebitelé obzvláště pod časovým tlakem inklinují místo k plnému uvážení všech informací v jejich skutečném znění spíše k všímání si pouze klíčových informací, jako jsou cena nebo místo, na kterém se případná nemovitost nebo služba nachází.

HOLMAN, R. Základy ekonomie pro studenty vyšších odborných škol a neekonomických fakult VŠ. C.H.Beck, Praha, 2000, s.14 an.

23

61

Se zvyšujícím se množstvím informací se rovněž zvyšuje subjektivní pocit bezpečnosti spotřebitele, přestože jeho objektivní schopnost správně se rozhodnout a posoudit veškerá rizika jsou snížena velkým množstvím nestravitelných informací, čímž se riziko pro spotřebitele ještě zvyšuje. Tento spotřebitel totiž nabude dojmu, že právě proto, že dostal od podnikatele tolik informací, není nutné tyto informace ještě jednou pročítat během zákonem stanovené doby pro odstoupení od smlouvy. Je tedy zřejmé, že se zvyšujícím se množstvím informací se nemůže proporcionálně zvyšovat kvalita spotřebitelových rozhodnutí, tudíž užitečnost velkého množství informací je spíše klesající. Pokud je totiž spotřebiteli nabídnuto velké množství informací, spotřebitel není často schopen toto obsáhnout, vyhodnotit a pochopit.24 Je nutné najít optimální množství informací, spíše než zásobit spotřebitele velkým množstvím nepotřebných údajů, které v konečném důsledku zatěžují podnikatele, a to nejen finančně. Spotřebitel by měl dostávat jednoduché, krátké, podstatné a pochopitelné informace. Spotřebitel by měl mít rovněž právo rozhodnout, zda je spokojen s množstvím informací, které v daném případě dostal, či zda chce nějaké další doplňující údaje. Tímto způsobem nebude spotřebitel nucen dostávat informace, které nejsou podstatné a rovněž za ně nebude muset ve svém důsledku zaplatit. Některé směrnice však jdou opačným směrem. Například směrnice 94/47/ES o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práv k dočasnému užívání nemovitostí25 obsahuje velké množství informačních povinností, které spíše matou než pomáhají spotřebiteli a navíc způsobují vyšší náklady.26 Kromě duplicity informací, které mají být timesharingovému spotřebiteli odkryty, se zde vyskytuje i jiný problém. Přestože různé informační povinnosti mají velice rozlišnou ekonomickou důležitost, směrnice jim dává stejnou váhu. Z tohoto důvodu je velice těžké pro spotřebitele vyhodnotit určité údaje odděleně a neumožní mu soustředit se na kontrolu těch ustanovení, která specifikují ty nejdůležitější povinnosti. V oblasti timesharingu většinou není obvyklý výběr podle známé značky nebo dobrého jména společnosti (což jsou obecně pro mnoho spotřebitelů informace, na jejichž základě se většinou rozhodují). Daleko přínosnější by tedy bylo, kdyby byla i v této oblasti stanovena povinnost poskytnout pouze několik jednoduchých a pochopitelných informací a srovnávacích údajů, mezi nejdůležitějšími bych uvedla například celkovou cenu za nabytí práva odpovídajícímu timesharingu a celkové náklady za rok. Dalším institutem ochrany spotřebitele jsou zákonem stanovené lhůty pro odstoupení od smlouvy. Tato lhůta byla do spotřebitelských smluv obecně zavedena zejména k nápravě nedostatků a je zdůvodňována hned několika fakty. Spotřebitelé obecně pod tlakem nejednají racionálně, mají nestálé priority, které se mění podle toho, v jaké finanční situaci se nacházejí. Lhůta pro odstoupení od smlouvy tak může KIND, S. Die Grenzen des Verbraucherschutzes durch Information - aufgezeigt am Teilzeitwohnrechtegesetz. Berlin: Duncker & Humblot, 1998. 25 V současné době již existuje nová směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES ze dne 14. ledna 2009 o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně, která však množství povinných informací spíše zvýšila. 26 SCHÄFER, H. Grenzen des Verbraucherschutzes und averse Efekte des Europäischen Verbraucherrechts. Systembildung und Systemlücken in Kerngebieten des Europäischen Privatrechts, 2000, s. 559-566. 24

62

být ospravedlněna tím, že spotřebitel potřebuje čas na přehodnocení svých krátkodobých finančních možností a zvážení právě oněch dlouhodobých finančních závazků, do kterých uzavřením smlouvy vstupuje. Dalším důvodem pro uzákonění lhůty pro odstoupení od smlouvy mohou být nekalé prodejní praktiky podnikatelů, kteří využijí situace, ve které se spotřebitel při uskutečňování nabídky vyskytuje, a přesvědčí spotřebitele, že právě jejich nabídka je jedinečná, tedy taková, kterou mu žádný jiný podnikatel nenabídne. Spotřebitel pak této dobře připravené a psychologicky propracované nabídce jednoduše podlehne. Posledním důvodem může být nedostatek informací o kvalitě výrobku, zejména u výrobků, jejichž kvalitu lze zjistit až v průběhu používání (tedy po uzavření smlouvy) a spotřebiteli je tedy dána možnost odstoupit od smlouvy v okamžiku, kdy nedostatek kvality zjistí. Tento důvod je typický pro distanční prodej (u distančního prodeje je totiž osoba spotřebitele a podnikatele většinou fyzicky oddělena - tyto dvě osoby se nikdy nesetkají), není však opodstatněný u zboží, které má spotřebitel možnost prohlédnout a odzkoušet před tím, než smlouvu uzavře. Když ale začneme analyzovat ekonomické výhody a nevýhody týkající se nákladů, které vyvstanou ve spojení s těmito ochrannými opatřeními u spotřebitelských smluv, najdeme negativní efekt zavedení těchto institutů (zejména možnosti odstoupení od smlouvy). Zaprvé, je zde možné nebezpečí „morálního hazardu“ a „ex post oportunismu“ u spotřebitelů, kteří si zboží objednají, použijí a později odstoupí od smlouvy např. s odůvodněním špatné kvality výrobku. Průtahy a nejistota podnikatele jsou negativním důsledkem tohoto institutu, což zvyšuje náklady celé této transakce, která je v podstatě dokončena až po uplynutí této lhůty. Navíc to může odradit podnikatele od nabízení širokého spektra nabídky výroků nebo služeb z důvodu obav z neodůvodněného odstupování od smluv ze strany spotřebitelů, protože podnikatelé nebudou chtít nabízet zboží, které spotřebitel po krátkém použití jednoduše vrátí. Při stanovování optimální délky lhůty pro odstoupení od smlouvy spotřebitelem musí být učiněn kompromis mezi tím, aby byla spotřebiteli poskytnuta dostatečná doba k obdržení informací a promyšlení všech následků, které mu vyplynou ze zamýšleného právního vztahu, a zároveň aby byla podnikateli, který jinak musí čekat, zda si to spotřebitel rozmyslí či zda ve smluvním vztahu skutečně setrvá, zajištěna určitá míra smluvní a ekonomické jistoty. Při uzavírání timesharingové smlouvy není pro lhůtu pro odstoupení od smlouvy z důvodu odzkoušení produktu důvod, neboť spotřebitel, aby odzkoušel kvalitu mu nabízeného užívání budovy, zde musí alespoň nějakou dobu pobýt a navíc spotřebitelé jen velmi zřídka využívají svého práva užívat nemovitost ihned po uzavření smlouvy. Na druhé straně by mohlo prodloužení této lhůty na odstoupení působit poskytovateli již výše zmiňovaný „morální hazard“. Možným řešením by mohlo být zavedení práva poskytovatele na zaplacení nájemného ze strany spotřebitele v případě, že předmět timesharingové smlouvy (budovu) již použil a hodlá využít právo na odstoupení od smlouvy.27

REKAITI, P., VAN DEN BERGH, R.J. Cooling-off periods in the Consumer Laws of the EC Member States. A Comparative Law and Economics Approach. Journal of Consumer Policy, 2000, č. 23, s 387-388.

27

63

Spotřebitelské právo rovněž zasahuje do autonomie vůle stran právního vztahu při uzavírání tzv. formulářových smluv tím, že zakazuje určitá ujednání v neprospěch spotřebitele. Vhodný a efektivní zásah do autonomie vůle stran ze strany zákonodárce však může být efektivní pouze v případě, že bude mít jasný přehled o tom, co si konkrétní strany hodlají ve smlouvě sjednat, dále pokud bude mít k tomu dostatečné a optimální legislativní nástroje a pokud nároky spotřebitelů budou dostatečně jednotné, tak aby bylo možné zdůvodnit jednotnou standardizaci při regulaci těchto smluv. Formulářové smlouvy mohou z ekonomického hlediska pozitivně motivovat cenovou soutěživost tak, že sníží rozmanitost přebytečných produktů a rovněž snížením nákladů transakce (tím, že se sníží náklady na projednávání jednotlivých ustanovení smlouvy jak mezi podnikateli navzájem, tak mezi podnikateli a spotřebiteli).28 Právní regulace těchto spotřebitelských smluv je někdy zdůvodňována nerovným postavením mezi velkými společnostmi a spotřebiteli na trhu a vyjednávací pozicí, která zanechává spotřebitele v pozici „přijmi nebo nech být“ (take-it-or-leave-it). Evropský soudní dvůr vynesl v tomto případě rozsudek, ve kterém stanovil, že spotřebitel je oproti podnikateli slabší stranou, ať už se to týká jeho pozice nebo znalostí obchodu.29 Nicméně toto zdůvodnění (silná pozice podnikatele) pro regulaci tzv. formulářových smluv není dostačující, protože tyto smlouvy se vyskytují i na velmi dobře fungujících trzích. Lepší zdůvodnění pro regulaci se naskýtá opět v informační nerovnosti. Spotřebitelé obecně mají totiž omezený přístup k příslušným informačním zdrojům a k vyhodnocování získaných údajů, aby plně rozpoznali a zvážili právní dopad veškerých ustanovení smlouvy. Nejedná se samozřejmě jen o množství informací, které tyto smlouvy obsahují, ale zejména o způsob vyjádření jednotlivých ustanovení, se kterými si běžný spotřebitel bez pomoci osoby znalé práva jen těžko poradí. Dalším problémem kromě pochopení, co daná formulace ve smlouvě vlastně znamená, je rovněž aplikace konkrétního ujednání na odpovídající situaci spotřebitele. Všechno toto může zapříčinit, že náklady na rozvážné vyhodnocení všech ustanovení smlouvy mohou být daleko vyšší než je samotný spotřebitelův užitek ze smlouvy. Vzhledem k tomu, že bližší prostudování jednotlivých ustanovení smlouvy spotřebitelem většinou nevede k lepšímu pochopení této smlouvy, spotřebitelé často rezignují a podepíší smlouvu, aniž by ji četli a vyhodnotili důsledky. Tato nevole spotřebitele přezkoumávat a vyhodnocovat jednotlivá ustanovení smlouvy způsobuje, že soutěžní právo přestane podnikatele tlačit k dodávání produktů a služeb ve vyšší a požadované kvalitě. Závěr Na ideálně fungujících trzích, kde neexistuje diskriminace spotřebitele, se jeví určitá informační povinnost (průhlednost) jako dostačující. Naopak na trzích, kde se vyskytuje diskriminace spotřebitele, je nutné právně regulovat některá ustanovení, která by běžný informovaný spotřebitel odmítl akceptovat (např. vyloučení odpovědnosti za škodu způsobenou úmyslným zaviněním).

28 29

COOTER, R., ULEN, T. Law and Economics. 4th ed. Boston: Addison Wesley, 2003, s. 560. Spojené řízení ve věci C-240/98 a C-244/98 ECJ. Océano Grupo Editorial SA v. Rocío Mariano Quinterno a spol.

64

Předkontraktační informační povinnost by měla spotřebiteli umožnit učinit své rozhodnutí na základě poskytnutých informací. Nicméně kontraktační transparentnost není nutná pouze ve vztahu spotřebitel a podnikatel, ale rovněž horizontálně – tedy vzájemně mezi jednotlivými podnikateli. Pokud chce podnikatel podnikat v souladu s právem, musí své smlouvy přizpůsobit právní regulaci v oblasti ochrany spotřebitele. Jedno z regulačních opatření – možnost odstoupit od smlouvy bez jakýchkoli právních následků a vstoupit do nového smluvního vztahu, který bude pro spotřebitele výhodnější, zvyšuje tlak na účastníky trhu (strany smlouvy).30 Nicméně tento systém informovanosti, transparentnosti a možnosti odstoupení od smlouvy může fungovat v případě, pokud existují dostatečné právní mechanismy ochrany spotřebitele. Za pomoci právní regulace ochrany spotřebitele byl zaveden určitý nový ochranný systém, kdy se dá říct, že již neplatí stará zásada „pacta sunt servanda“, ale jednoduší systém ukončení perfektní smlouvy za účelem vstupu do nového, daleko výhodnějšího smluvního vztahu. To však má dalekosáhlé ekonomické důsledky jak pro podnikatele, tak pro spotřebitele, který v konečném důsledku za tuto zvýšenou ochranu zaplatí.

Literatura [1] HAUPT, S. An Economic Analysis of Consumer Protection in Contract Law, Private Law. German Law Journal, 2003, Vol. 4, č. 11, s. 1137-1164. [2] FAURE, M. How law and economics may contribute to the harmonisation of tort law in Europe [online]. [citováno 20. 7. 2005]. Dostupný z: http://law.uvt.nl/apf/congres/donderdag_945_faure.pdf. [3] HOLMAN, R. Základy ekonomie pro studenty vyšších odborných škol a neekonomických fakult VŠ. C.H.Beck, Praha, 2000, s.14 an. [4] KIND, S. Die Grenzen des Verbraucherschutzes durch Information - aufgezeigt am Teilzeitwohnrechtegesetz. Berlin: Duncker & Humblot, 1998. [5] SCHÄFER, H. Grenzen des Verbraucherschutzes und averse Efekte des Europäischen Verbraucherrechts. Systembildung und Systemlücken in Kerngebieten des Europäischen Privatrechts, 2000, s. 559-566. [6] REKAITI, P., VAN DEN BERGH, R.J. Cooling-off periods in the Consumer Laws of the EC Member States. A Comparative Law and Economics Approach. Journal of Consumer Policy, 2000, č. 23, s 387-388. [7] COOTER, R., ULEN, T. Law and Economics. 4th ed. Boston: Addison Wesley, 2003, s. 560.

30 Viz rozhodnutí ESD ve věci C-481-99, Heininger/Bayrische Hypo und Vereinsbank, Slg. 2001, I-9955, které nastolilo tento směr.

65