Aktuality z české legislativy a soudní praxe. Urgentní novela NOZ. K možnosti přeprodeje použitého softwaru. Novinky zo slovenskej legislatívy

PRÁVNICKÁ FIRMA ROKU 2013 V OBLASTI PRACOVNÍ PRÁVO NEJLEPŠÍ ČESKÁ ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ ROKU 2011 A 2009 PODLE HODNOCENÍ CHAMBERS EUROPE NEJLEPŠÍ ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ ROKU 2013 A 2010 V ČESKÉ REPUBLICE PODLE HODNOCENÍ WHO'S WHO LEGAL

Z LEGISLATIVY A PRÁVNÍ PRAXE V ČR

Aktuality z české legislativy a soudní praxe Co nového a zajímavého se v poslední době událo v oblasti práva? STÁHNOUT PDF PROSINEC 2014 Vánoční přípravy jsou v plném proudu, vůně svařáku a jehličí se line celým městem a děti už za okny vyhlížejí Ježíška. Úderem 1. prosince se ozvala zima v celé své síle, zastavila dopravu v celé republice a ovlivnila tak řadu životů. Na rozmary počasí jsme krátcí a ovlivnit je nedokážeme, ale i v tomto předvánočním čase jsme pro Vás připravili novinky z legislativy a právní praxe. Je také ten správný čas pozvat Vás, naše klienty, na oblíbené snídaně s našimi advokáty, které budou v roce 2015 probíhat nejen v Praze, ale i v Bratislavě. Věříme, že každý z Vás si to „své“ téma vybere. Do nového roku Vám za naši kancelář přeji vše nejlepší, mnoho úspěchů, pohodu a pevné zdraví.

Urgentní novela NOZ Co změní novela v občanském zákoníku? STÁHNOUT PDF

Jak relativní je neplatnost v novém občanském zákoníku? Kdy se dovoláme neplatnosti? STÁHNOUT PDF

K možnosti přeprodeje použitého softwaru Jak naložit s nepotřebným softwarem? STÁHNOUT PDF ZE SLOVENSKA

Novinky zo slovenskej legislatívy Čo nové a zaujímavé sa v poslednej dobe udialo v oblasti práva? STÁHNOUT PDF

Čo očakávať od trestnej zodpovednosti právnických osôb? Pomôže novela Trestného zákona usvedčiť viac páchateľov? STÁHNOUT PDF

Novela Zákonníka práce potápa flexibilitu zamestnávania Čo je hlavným cieľom novely Zákonníka práce? STÁHNOUT PDF AKCE

Za celou redakci G&Co.,

Právní akademie - 1. pololetí 2015

Marie Janšová

Právní seminář se snídaní v Praze a v Bratislavě. STÁHNOUT PDF AKTUÁLNĚ

PF 2015 STÁHNOUT PDF

Glatzova & Co. Betlémský palác | Husova 5, 110 00 Praha 1 | Česká Republika www.glatzova.com | +420 224 401 440 | fax: +420 224 248 701 Glatzova & Co. Hviezdoslavovo nám. 25, 811 02 Bratislava | Slovensko www.glatzova.sk | +421 232 335 333 | fax: +421 232 335 330


LEGAL NEWS: PROSINEC 2014

Aktuality z české legislativy a soudní praxe

Občanské právo Zřízení věcného břemene cesty, která ve smlouvě není přesně vymezena Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 9. července 2014 sp. zn. 22 Cdo 3833/2012 zabýval neplatností smlouvy o zřízení věcného břemene cesty z důvodu neurčitosti. Předmětná smlouva o zřízení věcného břemene totiž nevymezovala, která část pozemků je břemenem zatížená, resp. kudy má cesta vést. Soudy nižších instancí konstatovaly neplatnost takové smlouvy. Nejvyšší soud naopak dospěl k závěru, že pokud bylo sjednáno věcné břemeno cesty přes určitý pozemek, ale nebylo sjednáno, kudy cesta vede, nemá to za následek neplatnost smlouvy pro neurčitost. V takovém případě je na povinném, aby v souladu s dobrými mravy a potřebou panujícího pozemku vymezil, kudy cesta povede. Nejvyšší soud posuzoval smlouvu ještě optikou starého občanského zákoníku, avšak upozornil, že tento závěr se uplatní i za účinnosti nového občanského zákoníku po 1. lednu 2014. Přitom odkázal na výslovné znění § 1258 nového občanského zákoníku, podle kterého není-li obsah nebo rozsah služebnosti určen, posoudí se podle místní zvyklosti; není-li ani ta, má se za to, že je rozsah nebo obsah spíše menší než větší. Podle § 1264 občanského zákoníku dále platí, že pokud není míra služebnosti určena, rozhoduje potřeba panujícího pozemku. Náležitosti uznání dluhu V rozsudku ze dne 13. září 2014 sp. zn. 26 Cdo 2440/2014 se Nejvyšší soud vyjádřil k náležitostem uznání dluhu podle starého občanského zákoníku, podle kterého uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh

v době uznání trval. V daném případě doručila žalobkyně žalovanému znalecký posudek ohledně náhrady za znehodnocenou nemovitost a žalovaný na něj reagoval písemným prohlášením, že „uznává nárok na znehodnocení budov ve výši x Kč, takže její majetkový podíl v družstvu se zvyšuje na x Kč“. V uznání dluhu tedy chybělo výslovné prohlášení, že dluh zaplatí. Podle výkladu Nejvyššího soudu však zákon nevyžaduje, aby se dlužník v uznávacím prohlášení přímo zavázal k plnění. Stačí, že z obsahu písemného projevu je zřejmé, že si je své povinnosti k plnění vědom. Nový občanský zákoník příslib zaplatit dluh jako náležitost uznání dluhu již výslovně neobsahuje. Za nové právní úpravy proto bude pro účinky uznání dluhu dostačující pouze formulace „uznávám dluh“ i bez výslovného příslibu dluh splnit. Změna zákona o občanských průkazech V Poslanecké sněmovně je v prvním čtení projednávána novela, která mění zákon č. 328/1999 Sb. o občanských průkazech. Cílem novely je, aby občanský průkaz opět obsahoval informace o omezení svéprávnosti rozhodnutím soudu včetně údajů o opatrovníkovi. Tato povinnost byla zrušena novelou zákona s účinností od 1. ledna 2012, změna však v praxi působila potíže. Držitelům občanských průkazů vydaných po 31. prosinci 2011, kteří byli zbaveni svéprávnosti, nebo jim byla omezena, se novelou uloží povinnost nechat si takový údaj zapsat do svého občanského průkazu do 30 dnů ode dne nabytí účinnosti novely. To samé se vztahuje i na trest zákazu pobytu, který byl uložen rozhodnutím soudu. Obchodní právo Usnášeníschopnost valné hromady

při sistaci hlasovacího práva společníka V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014 sp. zn. 29 Cdo 3472/2013 byla spornou otázkou usnášeníschopnost valné hromady společnosti s ručením omezeným při rozhodování o odvolání jednatele. Společnost měla pouze dva společníky, z nichž každý měl 50 % podíl a jeden ze společníků byl zároveň odvolávaným jednatelem. Takový společník má při rozhodování o svém odvolání ze zákona omezena hlasovací práva (tzv. sistace hlasovacího práva). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí potvrdil, že počet hlasů potřebných pro způsobilost valné hromady rozhodnout o odvolání jednatele se určuje pouze z hlasů, na něž se pozastavení výkonu hlasovacího práva nevztahuje. Jinými slovy, k přijetí usnesení postačuje většina hlasů počítaná ze zbývajících (nesistovaných) hlasů. V projednávané věci tak k usnášeníschopnosti valné hromady postačovaly hlasy druhého společníka. Uvedený závěr se uplatní i tehdy, když společenská smlouva společnosti výslovně vyžaduje nadpoloviční většinu všech hlasů. Převod nemovitostí vložených do společnosti jako nepeněžitý vklad Společnost zvýšila svůj základní kapitál nepeněžitým vkladem – vložením nemovitostí - a následně předmětné nemovitosti prodala. Soudy nižších instancí dovodily, že prodejem fakticky došlo ke snížení základního kapitálu společnosti, který představuje garanční fond pro věřitele společnosti. Jestliže tedy nebylo rozhodnuto o snížení základního kapitálu, je kupní smlouva pro rozpor se zákonem neplatná. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 13. srpna 2014 sp. zn. 29 Cdo 2790/2012 potvrdil, že základní kapitál není představován penězi ocenitelnými hodnotami (v projednávané věci

www.glatzova.com | +420 224 401 440 | www.glatzova.sk | +421 232 335 333

Z LEGISLATIVY A PRÁVNÍ PRAXE V ČR spornými nemovitostmi), které byly vloženy do společnosti, ale je pouhým číselným vyjádřením hodnoty takto vložených vkladů. Nakládání s majetkem společnosti tak na výši základního kapitálu společnosti nemá vliv a není z tohoto důvodu nijak omezeno. Snížení limitu pro bezhotovostní platby Dne 23. října 2013 vyšel ve sbírce zákonů zákon č. 261/2014 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti finančního trhu včetně zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti. Zákon v prvé řadě snižuje limit pro povinné bezhotovostní platby z dosavadních 350 000 Kč na 270 000 Kč. Nově se navíc zákon o omezení plateb v hotovosti bude vztahovat nejen na případy, kdy se platbou uhrazuje závazek. To znamená, že jeho působnost bude rozšířena např. i na dary a půjčky. Uvedené změny jsou účinné od 1. prosince 2014. Insolvenční právo Priorita insolvenčního řízení před řízením exekučním V rozhodnutí ze dne 27. června 2014 sp. zn. 66 Co 319/2014 řešil Krajský soud v Ostravě v rámci odvolání povinného proti usnesení o nařízení exekuce otázku vztahu exekučního a insolvenčního řízení. V rámci odvolacího řízení (poté, co bylo jeho rozhodnutí v dovolacím řízení zrušeno), soud zjistil, že byl v průběhu tohoto řízení prohlášen úpadek povinného v rámci insolvenčního řízení. Podle insolvenčního zákona ve znění od 1. ledna 2014 platí, že v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí nebo exekuci. Toto znění představuje jistý posun od insolvenčního zákona ve znění do 31. prosince 2013, kdy exekuci bylo možné zahájit nebo nařídit, nebylo však možné ji provést. Krajský soud tedy postupoval podle nového znění insolvenčního zákona a dovodil, že k úpadku povinného je nutno přihlédnout i tehdy, když k němu došlo až za odvolacího řízení. Proto usnesení o nařízení exekuce zrušil a exekuční řízení zastavil.


Pracovní právo Zkušební doba a dobré mravy Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. září 2014 sp. zn. 21 Cdo 3046/2013 dospěl k závěru, že v pracovní smlouvě sjednaná zkušební doba je v rozporu s dobrými mravy, pokud se zaměstnavatel tímto institutem snaží obejít pracovněprávní úpravu přechodu práv a povinností mezi zaměstnavateli, tj. povinnost převzít zaměstnance od původního zaměstnavatele podle § 338 odst. 2 zákoníku práce. V projednávané věci žalobkyně rozvázala pracovní poměr se svým dosavadním zaměstnavatelem a uzavřela novou pracovní smlouvu se společností, která na základě ukončení smlouvy o franšíze převzala prostory včetně veškerého vybavení původního zaměstnavatele a bez přerušení pokračovala ve stejném předmětu podnikání jako původní zaměstnavatel. Soud dovodil, že takové ukončení smlouvy o franšíze představuje právní skutečnost, s níž je spojen přechod práv a povinností podle ustanovení § 338 odst. 2 zákoníku práce. V nové pracovní smlouvě žalobkyně byla sjednána tříměsíční zkušební doba, ve které žalobkyně dostala od nového zaměstnavatele výpověď. Podle Nejvyššího soudu však není možné platně sjednat zkušební dobu, pokud účelem přejímajícího zaměstnavatele je vyhnout se přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů.

zdravotním stavu běžně obsahuje čtyři možné závěry – schopen, schopen s podmínkou, neschopen a dlouhodobě pozbyl pracovní způsobilost. Pokud tedy zaměstnavatel obdržel posudek s posledně uvedeným závěrem a souvislost s pracovním úrazem nebyla zřejmá, logicky dával zaměstnanci výpověď právě podle § 52 písm. e) zákoníku práce. Nejvyšší soud však v poslední době opakovaně, například také v rozsudku ve věci 21 Cdo 224/2013 ze dne 16. prosince 2013, judikoval, že takový postup je v rozporu se zákonem. Podle Nejvyššího soudu totiž musí být v lékařském posudku výslovně uvedeno, co bylo příčinou pozbytí zdravotní způsobilosti zaměstnance, tedy zda to byl pracovní úraz či obecné onemocnění/nepracovní úraz. Důvodem je požadavek zákoníku práce na vymezení výpovědního důvodu tak, aby nebylo možné jej zaměnit za jiný. V řešeném případě zaměstnavateli nepomohlo ani to, že lékař ještě před dáním výpovědi vydaný posudek doplnil odborným stanoviskem, podle kterého bylo důvodem ztráty zdravotní způsobilosti zaměstnance jeho obecné onemocnění. Z našich zkušeností plyne, že většina lékařů má problém jen s tím, aby jejich posudek obsahoval všechny náležitosti dle zákona o specifických zdravotních službách. Míru propojení svého posudku s výpovědí a její možnou formální neplatností si vůbec neuvědomují. Je proto na místě je na to výslovně upozorňovat.

Náležitosti pracovnělékařského posudku jako podkladu výpovědi

Kontrola zaměstnanců a ochrana jejich soukromí

Zákoník práce zná dva důvody výpovědi ze strany zaměstnavatele související se zdravím zaměstnance. Pokud zaměstnanec nesmí dále konat práci z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (§ 52 písm. d) zákoníku práce), má v souvislosti s výpovědí právo na odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku. Pokud dojde k dlouhodobému pozbytí zaměstnancovy zdravotní způsobilosti k práci z jiného důvodu (§ 52 písm. e) zákoníku práce), tedy zejména z důvodu obecné nemoci nebo nepracovního úrazu, zaměstnanci žádné odstupné nenáleží.

Zaměstnavatel se zaměstnancem rozvázal pracovní poměr výpovědí, mimo jiné pro soustavné méně závažné porušování pracovních povinností. Zaměstnavatel totiž napočítal zaměstnanci tři různá porušení – šlo o používání firemního počítače pro soukromé účely (vyhledávání informací na internetu), používání služebního telefonu pro soukromé účely (84 hovorů) a do třetice pozdní příchod na pracoviště (20 minut). Zaměstnanec napadl výpověď u soudu. Ve sporu šlo mimo jiné o to, zda zaměstnavatel kontrolou soukromých hovorů zaměstnance a jeho aktivity na firemním počítači narušil

Pracovnělékařský

posudek

o


Z LEGISLATIVY A PRÁVNÍ PRAXE V ČR zaměstnancova práva a zda tedy šlo o nepřípustný důkaz.


Vláda na svém zasedání 3. listopadu 2014 schválila tzv. kurzarbeit, tedy zkrácenou pracovní dobu zaměstnanců ve společnostech, které jim nemohou přidělovat práci z důvodu vnějších faktorů. Tento původně německý koncept má za cíl zabránit nadměrnému propouštění. Podniky, které nepřidělují práci svým zaměstnancům z důvodu např. hospodářské krize nebo živelné pohromy budou moci zažádat o poskytnutí pomoci od státu. Zaměstnanci tak v době výpadku práce budou pobírat 70 procent své mzdy, přičemž 50 procent by hradil zaměstnavatel, zbylých 20 procent by doplatil stát (ale ne víc než 12,5 % průměrné mzdy v daném období). Vláda si vyhradila právo rozhodovat o každém příspěvku samostatně. Parlament by měl příslušnou novelu zákona o zaměstnanosti schválit v příštích měsících.

postižitelné exekucí srážkami ze mzdy, a neobsahují-li ustanovení občanského soudního řádu upravující exekuci přikázáním jiné peněžité pohledávky ustanovení, které by cestovní náhrady vylučovalo z exekuce, nelze z toho dovodit, že cestovní náhrady lze postihnout způsobem podle ustanovení § 312 OSŘ a násl. jako tzv. jinou peněžitou pohledávku. Ustanovení upravující exekuci srážkami ze mzdy je svojí povahou zvláštním druhem exekuce přikázání pohledávky a proto je § 299 OSŘ upravující srážky z jiných příjmů ve vztahu speciality k § 312 OSŘ. Z toho vyplývá, že z příjmů (pohledávek), jež mají vztah k výkonu práce nebo které nahrazují mzdu jako odměnu za práci anebo jsou poskytovány vedle ní, lze exekucí postihnout právě a jen ty příjmy (pohledávky), které jsou uvedeny v taxativním výčtu, jenž stanoví ustanovení § 299 odst. 1 OSŘ. Smyslem a účelem cestovních náhrad není ohodnocení zaměstnance za vykonanou práci a cestovní náhrady podle své povahy nenahrazují odměnu za práci, nýbrž slouží výhradně k náhradě nákladů spojených s pracovním výkonem, které zaměstnanec vynaložil proto, že byl zaměstnavatelem vyslán na cestu k výkonu práce do jiného místa, než je jeho pravidelné pracoviště. Cestovní náhrady tak není možné postihnout v rámci exekuce přikázáním pohledávky, a to, i když tyto pohledávky nejsou z exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky výslovně vyloučeny.

Nejvyšší soud k exekuci na cestovní náhrady

Nelegální práce při zaměstnávání na zkoušku

V uvedeném případě vydal soudní exekutor exekuční příkaz, jímž nařídil provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky – náhrady výdajů při pracovních cestách. Exekutor své rozhodnutí zdůvodňoval tím, že na rozdíl od exekuce srážkami ze mzdy, kdy je postih cestovních náhrad zákonem přímo vyloučen, tomu tak u exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky není. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3774/2013 ze dne 10. dubna 2014 tento výklad odmítnul s tím, že nejsou-li cestovní náhrady při exekuci

Nejvyšší správní soud ČR se ve svém rozhodnutí sp. zn. 3 Ads 111/2013 ze dne 30. července 2014 zabýval otázkou, zda tzv. zaměstnávání na zkoušku nebo v rámci výběrového řízení naplňuje znaky nelegálního zaměstnávání. V projednávaném případě byl zaměstnavatel pokutován inspektorátem práce za nelegální zaměstnávání osoby, která se v čase kontroly nacházela v prostorách jeho kavárny. Tato osoba stejně jako zaměstnavatel a jeho zaměstnanci vypověděli, že šlo o část výběrového řízení trvající celkem dvě hodiny, při

V rozsudku ve věci 21 Cdo 747/2013 ze dne 7. srpna 2014 se Nejvyšší soud přiklonil na stranu zaměstnavatele a potvrdil, že pokud kontrola nezjišťuje obsah prohlížených stránek a soukromých telefonátů, ale jen to, zda zaměstnanec respektuje zákaz používání počítače a telefonu pro soukromé účely, jde obecně o kontrolu přiměřenou a přípustnou. Je třeba dodat, že zaměstnavatel musí zaměstnance o tomto monitoringu průkazně předem informovat. Schválení tzv. kurzarbeitu

které si chtěl zaměstnavatel ověřit zručnosti uchazečky. Inspektorát práce tvrdil, že činnost uvedené osoby naplňovala znaky závislé práce a pokud mělo jít o část výběrového řízení, neměl tak zaměstnavatel učinit v běžném provozu vůči svým zákazníkům. NSS ČR v tomto případě judikoval, že jedním ze znaků nelegální práce je její soustavnost. Ta v tomto případě naplněna nebyla, vzhledem k tomu, že práce na zkoušku byla dohodnuta pouze jednorázově na 2 hodiny. NSS ČR uložil inspektorátům práce, aby se při svých kontrolách zabývaly i soustavností vykonávané činnosti a neomezovaly se pouze na statický stav v době kontroly. Soustavnost dané činnosti lze zjistit např. z informací získaných na základě výpovědí svědků, ze situace na místě a z dalších okolností. NSS ČR tak v tomto rozhodnutí zásadně odlišil nelegální zaměstnávání od ověřování předpokladů zájemce o zaměstnání. Slovy NSS ČR: „postihovat takovou činnost jako nelegální práci by odporovalo právu zaměstnavatele na výběr zaměstnance i hospodářským zájmům zaměstnavatelů, které ve svém důsledku dopadají i na zaměstnance“. Zákaz diskriminace zprostředkování práce

při

Za dobrotu na žebrotu – to si mohla říct jedna známá společnost zabývající se zprostředkováním práce v zahraničí po vynesení rozsudku sp. zn. 6 Ads 68/2013 Nejvyšším správním soudem ČR dne 2. července 2014. Společnost byla Úřadem práce v Uherském Hradišti pokutována za porušení zákazu diskriminace a nezajištění rovného zacházení. Společnost zaslala na uvedený Úřad práce propagační letáky a jiné tiskoviny, které byly v očích Úřadu práce diskriminační, protože stanovovaly omezení pro uchazeče o zaměstnání podle pohlaví nebo věku. Letáky například nabízely práci v hotelnictví pro věkovou kategorii od 18 do 30 let nebo práci v hotelech pro psy a kočky pouze pro dívky. Společnost se bránila tvrzením, že v tomto případě nešlo o nabídku práce, nýbrž o nabídku na uzavření smlouvy o zprostředkování, která by se navíc uzavírala podle občanského zákoníku.


Z LEGISLATIVY A PRÁVNÍ PRAXE V ČR Dalším argumentem společnosti bylo, že tyto nabídky neodporují právním předpisům států, ve kterých by byla práce vykonávána a uvedená omezení byla stanovena partnerskou organizací v zahraničí. Podle názoru NSS ČR distribuce uvedených tiskovin naplňovala znaky zprostředkování práce podle zákona o zaměstnanosti, a

LEGAL NEWS: PROSINEC 2014 proto se na ně vztahoval zákaz diskriminace podle § 12 zákona o zaměstnanosti. Soud uvedl, že neexistuje důvod, pro který by charakter nabízené práce vylučoval určitou kategorii uchazečů na základě jejich věku nebo pohlaví. V tomto případě tedy šlo o diskriminaci. Námitku společnosti, podle které společnost pouze plnila své smluvní

povinnosti vůči zahraničním partnerským organizacím, soud označil za irelevantní. Uvedenou argumentací by bylo možné vždy obejít zákaz diskriminace pouhým poukázáním na plnění smluvních povinností vůči partnerovi ze zahraničí. Autoři: Erik Kolan, Vojtěch Lovětínský, Jindřich Fuka, Matej Mihálik




Urgentní novela NOZ

V říjnovém čísle našeho Legal News jsme Vás informovali o připravované novele nového občanského zákoníku a původním záměru Ministerstva spravedlnosti upravit zákoník na všech místech, která se jeví jako nejasná či rozporná. Snaha však narazila na odpor u části teoretiků a politické reprezentace, a proto se ministerstvo rozhodlo novelizovat pouze některá z původně plánovaných ustanovení. Ačkoli tak rozsah novely není takový, jaký byl očekáván, neměla by jej praxe přehlédnout. V tomto příspěvku se zaměříme na dvě změny, které se běžného právního styku dotknou snad nejvíce – netrpělivě očekávané úpravy formy plných mocí a znovuzavedení předkupního práva u spoluvlastníků. Ministerstvo spravedlnosti ve svém návrhu v první řadě řeší jednu z nejpalčivějších otázek, se kterou se právní praxe od nabytí účinnosti nového občanského zákoníku potýká – formu plných mocí. Pokud chce osoba činit prostřednictvím svého zástupce právní jednání, které musí být učiněno ve formě notářského zápisu (například rozhodnutí jediného společníka korporace nebo uzavření některých zástavních smluv), nutí ji text zákona,

aby sepsala i plnou moc před notářem. Novela toto pravidlo významným způsobem zmírňuje. Pokud se bude právní jednání týkat záležitostí obchodních korporací, zastoupeným bude podnikatel při své podnikatelské činnosti nebo bude-li zástupcem advokát, postačí udělit plnou moc s úředně ověřeným podpisem. Pro praxi to znamená velké ulehčení. Klientovi, stejně jako před 1. lednem 2014, postačí, aby udělil plnou moc advokátovi, který ji může sám ověřit. Ten pak v souladu s pokyny svého mandanta bude činit předem domluvená právní jednání. Podle návrhu novely by mělo rovněž dojít k znovuzavedení předkupního práva u spoluvlastníků. Do 1. ledna 2014 platilo, že spoluvlastníci mají předkupní právo přímo ze zákona. Pokud tedy dvě osoby spoluvlastnily nemovitost a jedna z nich chtěla svůj podíl prodat, musela jej vždy nabídnout k odkupu osobě druhé. Ta se proto mohla rozhodnout, zda podíl odkoupí, nebo připustí, že se spoluvlastníkem stane třetí osoba. Současné znění nového občanského zákoníku předkupní právo spoluvlastníků až na pár výjimek ruší. Pokud tedy osoby při vzniku spoluvlastnictví nemyslí do budoucna a předkupní právo si nesjednají, může se lehce stát, že se spoluvlastníkem stane osoba, se kterou se nejsou s to domluvit, jak společnou věc spravovat. V praxi se přitom setkáváme často s případy, kdy se spoluvlastníci rozhádají a navzájem blokují rozumné využívání věci. Zrušení předkupního práva může vést pouze k nárůstu takovýchto sporů, neboť se bude stávat častěji, že spoluvlastníkům bude „vnucen“ nežádoucí spoluvlastník. Pravidlem totiž je, že málokdo při vzniku spoluvlastnictví pomyslí na to, že by právě v jeho případě mohlo dojít ke sporům. Návrh Ministerstva spravedlnosti navrací úpravu ze

starého občanského zákoníku a spoluvlastníci se tedy budou moci spolehnout na to, že bude-li chtít některý z ostatních svůj podíl převést, bude jim svědčit předkupní právo. V souvislosti s předkupním právem je třeba upozornit na již dnes existující pravidlo, podle kterého je třeba nabídnout spoluvlastníkům věc k odkupu také tehdy, pokud chce některý z nich svůj podíl darovat. Před 1. lednem 2014 přitom představoval bezúplatný převod výjimku, a pokud spoluvlastník hodlal svůj podíl darovat třetí osobě, nemusel jej nabízet ostatním spoluvlastníkům. Nejednou tak docházelo k obcházení předkupního práva předstíráním, že jde o dar, i když ve skutečnosti šlo o prodej. Obrana proti tomu sice možná byla, obcházení zákona však bylo třeba prokázat; to bylo prakticky nemožné. Podle nového občanského zákoníku již tato výjimka neplatí a zamýšlí-li spoluvlastník svůj podíl darovat, musí jej nabídnout ostatním spoluvlastníkům za obvyklou cenu. Pro úplnost dodejme, že bude-li naproti tomu převádět spoluvlastník svůj podíl na osobu blízkou (ať již úplatně či bezúplatně), předkupní právo ostatních spoluvlastníků se zásadně neuplatní. Novela z pera Ministerstva spravedlnosti zasahuje i do dalších částí zákona. Navrhuje se například evidence svěřenských fondů nebo se výslovně zakotvuje, co bylo od 1. ledna 2014 sporné, že stane-li se společníkem obchodní společnosti jeden z manželů, neznamená to, že by se společníkem společnosti stal i manžel druhý. Návrh se v současné době nachází v připomínkovém řízení, po němž bude směřován vládě. Jak v ní a komorách parlamentu dopadne, Vás budeme dále informovat. Autoři: Vladimíra Glatzová, Jan Flídr




Jak relativní je neplatnost v novém občanském zákoníku? Nový občanský zákoník položil důraz na relativní neplatnost jako důsledek vad právních jednání. Oproti neplatnosti absolutní (či zdánlivosti) ji soud ani jiný orgán veřejné moci (například finanční úřad) nemůže určit či konstatovat sám, z úřední povinnosti. Relativní neplatnost je třeba namítnout. Dokud se tak nestane, považuje se jednání za platné (§ 586 odst. 2 NOZ) a všichni z něj musejí vycházet, včetně soudu. V tom spočívá relativita této neplatnosti. Je věcí úvahy oprávněné osoby, zda se neplatnosti dovolá. Pokud tak učiní, neplatnost se prosadí. V opačném případě právní jednání zůstane platné navzdory vadě, která neplatnost založila. S tím souvisí vymezení okruhu osob, které mohou relativní neplatnost namítnout. Dle § 586 odst. 1 NOZ, je-li neplatnost stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Pravidelně jí bude některý účastník smlouvy. Důvodem relativní neplatnosti je kupříkladu okolnost, že jednající osoba byla k jednání přinucena hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávajícího její důvodnou obavu (§ 587 odst. 1 NOZ). Je logické, že takové neplatnosti se může dovolat jedině ona. Je pouze na ní, aby zvážila, nakolik ji dotčené jednání zatěžuje, a podle výsledku tohoto posouzení se dovolala jeho neplatnosti, anebo je nechala platit. I vynucené jednání pro ni může být výhodné. Druhá smluvní strana (která i mohla být zdrojem bezprávné výhružky), a tím méně soud či jiný orgán, nemá na takovou neplatnost co poukazovat. Obchodní zákoník přiznával právo dovolat se neplatnosti jen účastníkovi smlouvy (§ 267 odst. 1 ObchZ: „Jestliže je neplatnost právního úkonu stanovena pouze na ochranu některého účastníka, může se této neplatnosti

dovolat pouze tento účastník.“). Nový občanský zákoník toto omezení nepřevzal. Pojednává obecně o ochraně zájmu „určité osoby“; právo namítnout neplatnost svěřuje jí. Je zřejmé, že tím nemíní jen stranu smlouvy. V konkrétním případě neplatnost bude moci namítnout i třetí osoba. Například, bude-li v záležitostech týkajících se společného jmění jednat jeden z manželů bez předepsaného souhlasu druhého (třeba nad rámec běžné správy zcizí společnou věc), bude se toho moci dovolat druhý z manželů, i když nebude stranou smlouvy (§ 714 odst. 2 NOZ). Podobně, uzavře-li jednatel za společnost smlouvu, k níž zákon vyžaduje souhlas valné hromady či jediného společníka, bez takového souhlasu, bude oprávněna dovolat se neplatnosti nejen společnost, nýbrž – dle převažujících názorů – také libovolný společník (§ 48 ZOK). Rovněž na ochranu jeho zájmu je požadavek souhlasu stanoven[1]. Relativní neplatnost tak důsledněji ctí autonomii vůle stran a dalších osob, které jsou jí chráněny. Záleží jen na nich, zda jednání stižené vadou bude neplatné. Pokud by na jednání trvaly, neplatnost nelze dovodit. Ani soud k ní nepřihlédne, i kdyby měl sebevíce důkazů o vadě, která ji působí. V koncepci relativní neplatnosti se také odráží princip favor negotii, tedy snaha, aby smlouvy spíše platily. Nový občanský zákoník jej formuluje v § 574 NOZ, dle něhož na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Tomu odpovídá rozdělení důvodů neplatnosti mezi relativní a absolutní neplatnost a přesun důrazu, jež rekodifikace přinesla v tomto ohledu. Starý zákoník taxativně vypočítával případy relativní neplatnosti (§ 40a ObčZ); všechny ostatní založily neplatnost absolutní. Ta

převažovala. V novém kodexu je tomu naopak. V § 588 NOZ zákon taxativně vypočítává důvody absolutní neplatnosti. Nikterak početně. Rozeznává tři. Kromě zjevného (intenzivního) rozporu s dobrými mravy nebo se zákonem, bude-li (v případě rozporu se zákonem) dán veřejný zájem na takové neplatnosti (zákon hovoří o zjevném rozporu s veřejným pořádkem), do této kategorie spadne ještě počáteční nemožnost předmětu právního jednání. Všechny ostatní důvody neplatnosti založí neplatnost relativní. Do množiny důvodů relativní neplatnosti se tak přesouvají mnohé z těch, které ve starém právu působily neplatnost absolutní. Vedle zmíněné nesvobody vůle jednajícího (§ 587 odst. 1 NOZ) lze zmínit jednání osoby nesvéprávné či stižené duševní poruchou (§ 581 NOZ), četné případy lichvy (§ 1796 NOZ)[2], ale třeba i nedodržení formy právního jednání předepsané zákonem, leč pouze ve čtvrté (závazkové) části zákoníku (§ 582 odst. 2 NOZ). Této neplatnosti se oprávněná osoba bude moci dovolat navíc jen do okamžiku, než strany započaly s plněním takové smlouvy. Týká se to například darovací smlouvy. Ta sice musí být i v novém právu písemná, nedojde-li k odevzdání věci zároveň s projevem vůle darovat a přijmout dar (§ 2057 odst. 2 NOZ). Jelikož ale požadavek stanoví zákoník ve čtvrté části, bude smlouvu nutno mít za platnou i bez jeho dodržení, nedovolá-li se oprávněná osoba absence písemné formy včas. Dárce například začne plnit ústně uzavřenou darovací smlouvu ohledně 100 tis. Kč tím, že část slíbené sumy (třeba 10 tis. Kč) poukáže obdarovanému. Potom již nebude později smět poukázat na neplatnost smlouvy pro nedostatek ani zákonem předepsané


Z LEGISLATIVY A PRÁVNÍ PRAXE V ČR formy; zbylých 90 tis. Kč bude povinen plnit i jen na základě ústní smlouvy. Podobné „zrelativnění“ se dotklo i dalších dříve judikovaných důvodů absolutní neplatnosti. Porušil-li například věřitel zákaz postoupení pohledávky sjednaný s dlužníkem ( pactum de non cedendo), Nejvyšší soud za účinnosti starého práva ustáleně judikoval, že smlouva o cessi mezi ním a postupníkem je absolutně neplatná (viz např. rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 882/2005). Takovou cessi mohl dlužník bez dalšího ignorovat. V nové úpravě tento závěr nebude možné podržet. Porušení zákazu založí nanejvýš relativní neplatnost dohody o postoupení pohledávky mezi postupitelem a postupníkem. To současně znamená, že dokud se dlužník neplatnosti nedovolá, bude postoupení platné a dlužník musí respektovat, co mu postupitel notifikuje nebo postupník prokazuje (§ 1882 odst. 1 NOZ). Shora zmíněné posuny jsou zřejmé, logické i věcně obhajitelné. Objevují se ovšem názory, že nový občanský zákoník přinesl ještě další, závažnější změnu, a to v samé koncepci relativní neplatnosti. Ve staré úpravě postačilo, aby se oprávněná osoba relativní neplatnosti – dle výslovné dikce § 40a ObčZ – „dovolala“. Teorie i judikatura tím rozuměla hmotněprávní úkon adresovaný druhé straně smlouvy, případně oběma (všem), dovolávala-li se neplatnosti třetí osoba, která nebyla účastníkem smlouvy (typicky opomenutá manželka při manželově kontraktaci bez jejího souhlasu). Jakmile dovolání se doručila druhé straně (stranám) smlouvy, neplatnost se prosadila, s účinky ex tunc (od počátku). V případném sporu soud tuto skutečnost přezkoumal, i jako předběžnou otázku, a k případné neplatnosti rovnou přihlédl. Jeho rozhodnutí neplatnost nezakládalo (nekonstituovalo). Relativní neplatnosti se bylo možno dovolat i bez jeho ingerence, mimo řízení[3]. Třebaže důvodová zpráva ani diskuse doprovázející přijetí nového zákoníku nenaznačují záměr na této koncepci cokoliv měnit, v teorii se objevil názor, že nové právo ji překonalo. Z toho, že § 586 NOZ již nepojednává o „dovolání

LEGAL NEWS: PROSINEC 2014 se“, jak činil § 40a ObčZ, nýbrž o „vznesení námitky“ relativní neplatnosti, někteří dovozují, že za účinnosti nového práva je možné relativní neplatnost namítnout jen v soudním řízení (jako například promlčení). Jedině soud by ji mohl vyslovit. Shodně jako u usnesení valné hromady by neplatnost neposuzoval coby předběžnou otázku, nýbrž svým rozhodnutím konstituoval; prosadila by se až právní mocí takového rozhodnutí. Každý, kdo by se neplatnosti zamýšlel dovolat, by tak ve stanovené promlčecí lhůtě musel podat žalobu k soudu, typicky na určení, když na plnění by logicky nebylo co žalovat; žalobce by žaloval právě proto, aby plnit nemusel. Co hůře, uvedený výklad zaujala dokonce jedna z hlavních autorek předlohy nového zákoníku, doc. Hendrychová (dříve Zuklínová), a bez náznaku pochybnosti jej jako jediný možný prezentuje ve stěžejní učebnici občanského práva hmotného, z níž se učí studenti pražské právnické fakulty[4]. Podobně jiné vysokoškolské učebnice oboru[5]. Frekventanti právnických fakult tak názor opakují u zkoušek (včetně státních), přesvědčeni o jeho správnosti. Celé ročníky absolventů budou o neplatnosti takto uvažovat. Přesto se domnívám, že tento výklad není správný a neměl by se prosadit. Postrádá věcné i formální opodstatnění, nenaznačuje jej záměr zákonodárce a mimořádné obtíže by vyvolal v rovině praktické. Vedl by k přebujení soudních řízení a žalob na určení dokonce v případech, v nichž by mezi účastníky nebylo o neplatnosti sporu. Soudní soustavě by hrozilo zahlcení. Představa, že dlužník pohledávky, kterou věřitel postoupil v rozporu s ujednaným zákazem postoupení, musí nejprve podat žalobu na určení, že cesse je neplatná, a teprve právní mocí rozhodnutí se neplatnost prosadí, se vymyká realitě. Podobně opomenutá manželka v případě smlouvy, kterou manžel ze společného jmění něco zcizil či do něj nabyl mimo běžnou správu. Výraz „námitka“ občanský zákoník samozřejmě používá i v kontextu ryze hmotněprávních jednání (viz námitky dlužníka proti postupníkovi, včetně započtení - § 1884 odst. 1 NOZ). Dovozovat výlučně z jeho použití

v úpravě relativní neplatnosti jakékoliv závěry ohledně procesních souvislostí této neplatnosti, nemám za opodstatněné. V konečném důsledku by takový výklad popřel i hlavní tendenci nového zákoníku týkající se této neplatnosti, kterou je respekt k autonomii vůle. Velmi proto vítám, že významná část teorie zachovává rozvahu a proti naznačenému výkladu se ohrazuje[6]. Zvláště mě těší zdrženlivá stanoviska některých soudců Nejvyššího soudu[7]. Dávají naději, že nastíněná koncepce nezvítězí. Kontraktační praxi přesto nemohu slíbit, že se tak nestane. Autoři předlohy se v odborné i uživatelské veřejnosti stále těší respektu a silné lobby. Rozhodně bych nedoporučil nikomu, kdo se zamýšlí dovolat relativní neplatnosti, aby v příštích měsících či letech, dokud se neustálí judikatura, takovou žalobu raději přece jen (z opatrnosti) nepodal. Uživatelé sami (jejich profesní sdružení) by potom měli zvážit, zda i v této otázce nepodpořit snahu ministerstva spravedlnosti po rozsáhlejší a co možná spěšné novele nového občanského zákoníku. Osobně soudím, že než čekat, jaký výklad se nakonec prosadí, a riskovat, že uplatnění dojde ten, který je pro praxi méně příznivý, to už raději zákoník znovelizovat a právní jistotu zjednat rychleji, spolehlivěji a pro všechny. Autor: Petr Čech

[1] Viz například J. Lasák in Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl, Wolter Kluwer, Praha, 2014, str. 397: „Přestože společníci mohou případně uplatnit derivativní (společnickou) žalobu proti členům orgánu, kteří porušili svou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře (uzavření smlouvy bez zákonem požadovaného souhlasu nejvyššího orgánu nepochybně zakládá porušení péče řádného hospodáře), případně se za určitých okolností mohou domáhat


Z LEGISLATIVY A PRÁVNÍ PRAXE V ČR úhrady reflexní škody podle § 213 obč. zák., soudím, že požadavek na souhlas valné hromady (členské schůze) je dán především na ochranu společníků (členů) a i oni by tak měli mít právo dovolat se relativní neplatnosti smlouvy, která bude uzavřena bez splnění požadavku zakotveného do § 48 (např. prostřednictvím žaloby na určení).“ [2] Shodně viz nap. Bezouška, P., Piechowiczová, L.: Nový občanský zákoník. Nejdůležitější změny, Anag, Olomouc, 2013, str. 237: „Lichevní smlouva je neplatná, přičemž půjde o relativní neplatnost (§ 586 NOZ) s možností soudu podržet závazek v platnosti a moderovat jeho nepřiměřenost (§ 577 NOZ), což lépe ochrání slabšího, který měl např. rozloženo plnění svého dluhu do splátek a v důsledku neplatnosti by musel celý dluh vrátit hned. Půjčil-li si někdo u lichváře na 60% úrok, soud nezruší celou smlouvu, ale úrok sníží na rozumnou míru. V ostatním se závazek nezmění (např. co do ujednání splátek nebo splatnosti).“ [3] Viz např. závěry rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2940/2007: „K tomu, aby nastaly účinky tzv. relativní neplatnosti, zákon - jak dovodila již ustálená judikatura soudů - nestanoví žádnou formu; proto tak lze učinit jakýmkoliv způsobem. Lze tak učinit žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu (nároku) v řízení před soudem; postačuje, aby oprávněná osoba uplatnila tzv. relativní neplatnost právního úkonu i mimosoudně. V obou případech účinky tzv. relativní neplatnosti nastávají jen tehdy, jestliže její uplatnění došlo druhému účastníku (ostatním účastníkům) právního úkonu, popřípadě - namítá-li neplatnost právního úkonu osoba, která nebyla jeho účastníkem - všem účastníkům právního úkonu, a to okamžikem, v němž projev vůle došel poslednímu z nich (srov. též například Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství s uplatňováním ustanovení novelizovaných v roce 1982, uveřejněné pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. Otázku tzv. relativní neplatnosti lze v občanském soudním řízení vždy řešit

LEGAL NEWS: PROSINEC 2014 jako otázku předběžnou.“ 1985, či Závěry občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k rozhodování soudů i státních notářství v ČSR s použitím ustanovení občanského zákoníku, zákona o rodině, občanského soudního řádu a notářského řádu, novelizovaných zákony č. 131/1982 Sb., č. 132/1982 Sb., č. 133/1982 a č. 134/1982 Sb., z 29. 12. 1984, sp. zn. Cpj 51/84, uveřejněné pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1986). [4] Zuklínová, M. in Dvořák, J., Švestka, J., Zuklínová, M.: Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část, Wolters Kluwer, Praha, 2013, str. 189: „Rozdíl mezi absolutní a relativní neplatností je především v tom, že absolutní neplatnost nemusí být u soudu (výslovně) uplatněna (protože soud takovou neplatnost zjistí eventuálně ex officio), zatímco relativní neplatnost musí dotčená osoba sama u soudu uplatnit: neuplatní-li totiž oprávněná osoba (ta osoba, na jejíž ochranu byl důvod neplatnosti stanoven) u soudu neplatnosti právního jednání, dokud ji neuplatní a dokud soud závazně nestanoví, že právní jednání je neplatné, považuje se (fikce) právní jednání za platné (§ 586 odst. 2). Teprve uplatní-li (dovolá-li se) oprávněná osoba neplatnosti, a podaří-li se jí neplatnost u soudu prokázat, bude mít rozhodnutí soudu za následek, že ono – napadené – právní jednání bude právně neplatné, a to (bez ohledu na den, kdy rozhodnutí nabylo právní moci) se zpětnými účinky (ex tunc), tj. od okamžiku, kdy bylo právně jednáno s právně relevantní závadou. A bude se tedy na ně hledět jako na neučiněné (fikce nejednání).“ Shodně autorka i ve své publikaci Zuklínová, M.: Právní jednání podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., 2. vydání. Praha: Linde, 2013, str. 152. [5] Viz například Hurdík, J. a kol.: Občanské právo hmotné, Aleš Čeněk, Plzeň, 2013, str. 180: „Relativní neplatností právního úkonu označujeme takový právní úkon, který sice trpí vadou, ale hledíme na něj jako na platný do té doby, než je jeho neplatnost námitkou uplatněna u soudu, a dokud soud takový vadný právní úkon za neplatný neprohlásí. K relativní

neplatnosti soud nepřihlíží z úřední povinnosti. Námitku neplatnosti může vznést pouze ten, kdo je touto neplatností dotčen. Dovolat se relativní neplatnosti námitkou u soudu podléhá promlčení v obecné tříleté promlčecí lhůtě. … Relativně neplatný právní úkon je neplatný zásadně od samého počátku (ex tunc) za předpokladu, že došlo k uplatnění relativní neplatnosti u soudu.“ [6] Srov. například prof. L. Tichý in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Svazek I (§ 1 až 654), Wolters Kluwer, Praha, 2014, str. 1478: „Adresát námitky je buď osoba označená výslovně zákonem, anebo druhá či další strana smlouvy. … Jednající musí adresovat svoji námitku tomu, kdo způsobil neplatnost, resp. vadu právního jednání. … Počátek promlčecí lhůty se stanoví okamžikem doručení relevantního projevu relevantnímu subjektu, tedy protistraně, nebo příslušnému orgánu. Doručením těmto subjektům se lhůta k podání projevu o neplatnosti staví.“ či F. Melzer in Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník. § 419 – 654 a související společná a přechodná ustanovení. Velký komentář. Svazek III, Leges, Praha, 2014, str. 776: „Předpokladem nastoupení účinků neplatnosti je, že osoba, na ochranu jejíchž zájmů byla neplatnost stanovena, „vznese námitku neplatnosti“. OZ 1964 užíval pojem „dovolání se neplatnosti“, avšak význam obou pojmů je stejný. Jde o hmotněprávní námitku, resp. hmotněprávní jednostranné právní jednání, které je adresované druhé straně. Ke stejnému závěru dochází i Spáčil. Účelem nové právní úpravy nebylo zpřísnit podmínky pro uplatnění relativní neplatnosti, nýbrž spíše rozšířit její použití i na případy, které dosud byly sankcionovány absolutní neplatností.“ [7] Spáčil, J.: Některé sporné otázky relativní neplatnosti v novém občanském zákoníku, Právní rozhledy, 5/2014, str. 172 – 177: „Nový zákoník sice namísto ‚dovolání se‘ hovoří o ‚námitce‘ relativní neplatnosti, to lze však vyložit i tak, že nejde o nic víc než o změnu terminologie; ani ze zákona, ani z důvodové zprávy totiž nevyplývá,




že by chtěl zavést obecně relativní neplatnost nepřímou, kterou je třeba uplatnit jen u soudu. … Pokud by uvedený ‚nový‘ výklad převládl, pak by bylo patrně třeba paradoxně konstatovat, že občanský zákoník 1964 v této věci plnil uvedené cíle lépe než občanský zákoník nový.“




K možnosti přeprodeje použitého softwaru

Jako u každého nástroje se i u počítačových programů dříve či později vyskytne otázka, jak s již nepotřebným softwarem naložit. U většiny věcí se majitel obvykle zamýšlí nad tím, zda je věc již zcela k nepoužití a tedy na vyhození, nebo zda nejde prodat jako použitá. V případě softwaru však možnost jeho převodu třetí osobě naráží na obecně přijímaný výklad, podle kterého je bez souhlasu jeho autora software nepřevoditelný, respektive nelze dále převádět licenci umožňující užívání softwaru, zvláště pokud je možnost převodu vyloučena v licenčních podmínkách. Přitom software by byl svým způsobem pro další prodej/převod ideální, protože se na rozdíl od jiných věcí používáním neopotřebovává. Uvedenou praxi a výklad, že další převody softwaru jsou prakticky vyloučeny, nicméně zásadním způsobem nabourává Soudní dvůr EU rozsudkem ve věci UsedSoft v. Oracle, ve kterém dospívá, za určitých omezujících podmínek, ke zcela opačnému závěru.

Dosavadní praxe omezování převoditelnosti softwaru Poskytování softwaru uživatelům je v současnosti realizováno v zásadě dvěma způsoby: buď je daná kopie softwaru obsažena na datovém nosiči (typicky instalační CD/DVD – tj. nosič má hmotnou podobu), pomocí něhož je software instalován do zařízení (typicky počítače) uživatele, nebo je software uživatelem instalován po jeho stažení z internetu. Pro oba způsoby poskytování softwaru je však zároveň zásadní licenční smlouva upravující podmínky jeho užívání (tj. licence). Ta obvykle předpokládá zaplacení licenčního poplatku, nabyvatel licence k ní přistupuje často až během instalace softwaru a také zpravidla vylučuje či omezuje jakýkoli další převod licence třetí osobě bez souhlasu autora (tj. vylučuje užití dané kopie softwaru dalšími osobami). Principem poskytnutí licence je to, že nabyvateli licence není software prodáván (nevlastní jej a nemůže tedy o něm jako vlastník rozhodovat), ale je mu pouze umožněno jej užívat. Z toho se dosud dovozovalo, že ačkoliv právo k rozšiřování dané kopie softwaru se vyčerpalo převodem prvému nabyvateli kopie, autorovi zůstávalo zachováno a nevyčerpáno právo povolovat užití softwaru na základě licenční smlouvy s prvým uživatelem softwaru. Tímto právem autora bylo efektivně zabráněno dalšímu převodu kopie softwaru, neboť ta by nebyla bez licence dalšími osobami použitelná. Rozhodnutí SDEU ve věci UsedSoft v. Oracle Zažitou představu o nepřevoditelnosti softwaru bez souhlasu jeho autora ovšem zásadně narušil Soudní dvůr EU (SDEU) rozhodnutím ve věci UsedSoft v. Oracle (rozhodnutí ve věci UsedSoft GmbH proti Oracle International Corp.,

C-128/11, ze dne 3. července). Závěry SDEU, ačkoli dosud nejsou známá obdobná rozhodnutí tuzemských soudů, je přitom nutné vzít v úvahu i v českém právním prostředí. V uvedeném případu dospěl SDEU k závěru, že první „prodej“ softwaru musí být vykládán velmi široce. Šlo v něm o situaci, kdy si uživatelé mohli software zdarma stáhnout z webových stránek a užívat jej po neomezeně dlouhou dobu pouze na základě licenční smlouvy a po zaplacení jednorázového poplatku. Jak SDEU vysvětlil, stažení dotčeného softwaru a uzavření licenční smlouvy bylo ve zkoumaném případě nutné vnímat jako nedělitelný celek, neboť samotné stažení softwaru by nebylo účelné, pokud by jej zároveň nešlo užívat. SDEU proto vyhodnotil takovou koncepci licence jako faktický prodej softwaru. Autor softwaru a jeho uživatel se tím ovšem dostávají do zcela odlišných právních postavení, než se doposud usuzovalo. Prodej má totiž v sobě implikován princip vyčerpání práva převodce (v tomto případě autora) k rozhodování o dalším osudu převedeného zboží. Proto úvahy o tom, že software není prodáván, ale je pouze umožněno jej nabyvateli licence užívat na základě licenční smlouvy, jakož i omezení převoditelnosti obsažené v licenčních smlouvách, shledal SDEU v daných případech neaplikovatelnými. Zobecněná aplikace takového výkladu by přitom znamenala, že u softwaru poskytnutého na základě jednorázové platby na neomezenou dobu by autor (poskytovatele licence) fakticky neměl možnost další převody softwaru nějak ovlivnit nebo omezit. Takto dovozený „prodej“ zahrnuje dle SDEU i opravy a aktualizace softwaru provedené až v průběhu jeho užívání. Předmětem dalšího převodu/prodeje


Z LEGISLATIVY A PRÁVNÍ PRAXE V ČR (ve výše uvedeném smyslu) by tedy byl software v tom stavu, v jakém byl v době jeho případného převodu dalšímu nabyvateli. SDEU zároveň dovodil, že princip vyčerpání se vztahuje nejen na nabytí softwaru obsaženého na hmotném datovém nosiči, ale i na nabytí softwaru staženého bez hmotného nosiče z internetu. Tento závěr je nutno zdůraznit, protože protiřečí výslovnému znění autorského zákona, který princip vyčerpání vztahuje výslovně jen k softwaru obsaženému na hmotném datovém nosiči. Nicméně v duchu závěrů SDEU je nutné upřednostnit smysl a účel zákona, který má být nadřazen jeho textu, který jen s ohledem na dobu svého vzniku nemohl zohlednit aktuální možnosti distribuce softwaru zahrnující i on-line distribuci bez využití hmotných datových nosičů. Tím lze uvedený závěr aplikovat i na software stažený z internetu. Limitace softwaru

možného

převodu

Ačkoli SDEU možnost převodu softwaru navzdory omezení převoditelnosti v licenční smlouvě připouští, vyplývá z citovaného rozsudku zároveň i několik podmínek, které je nutné k možnosti převodu softwaru splnit. Předně je třeba upozornit, že výše popsaný princip vyčerpání, díky kterému lze software dále převádět, se uplatní pouze v případě faktického prodeje softwaru (ať již zachyceného v hmotné podobě nebo ne). Toho je – jak vyplývá z výše uvedeného dosaženo právě jednorázovostí úhrady

LEGAL NEWS: PROSINEC 2014 licenčního poplatku a časovou neomezeností (trvalostí) licence. Princip vyčerpání se naopak neuplatní zejména na různé smlouvy o údržbě softwaru, či poskytování služeb, pokud tyto služby nebudou součástí prodeje softwaru. Ke snížení rizika, že půjde o případ chápaný jako faktický prodej kopie softwaru, lze proto doporučit ke zvážení takové metody distribuce a licencování, které nejsou založeny na časově neomezeném a jednorázovém (trvalém) poskytnutí licence. Uvažovat lze zejména o poskytování softwaru jako služby (tzv. „SaaS“ model), pronájmu softwaru, nebo užívání skrze cloud, apod. Jde obecně o způsoby, kdy licenční poplatek nebude jednorázový, ale bude placen na měsíční či jinak se opakující bázi. O dalším převodu nelze uvažovat ani v případech, pokud by tím mělo dojít k dělení původně hromadných licencí. V případě, kdy první prodej softwaru zahrnoval hromadnou licenci pro určitý počet uživatelů (případně strojů či současně běžících instancí aplikace apod.), proto není možné přeprodat pouze její část (např. jen 10 z celkových 25 původně hromadně pořízených licencí).

že ve výše popisovaném případu byla licenční smlouva uzavírána na dobu neurčitou. Pokud by byla licenční smlouva uzavřena na dobu určitou – s tím ovšem, že taková doba musí dávat smysl s ohledem na životnost softwarových produktů a ne být jen formálně stanovena – je na základě odůvodnění závěrů SDEU pravděpodobné, že na takové případy se daný výklad neaplikuje. V takovém případě ponese totiž poskytování softwaru prvky pronájmu, u kterého vyčerpání práv nepřichází v úvahu. Z praktického hlediska může mít také význam, že princip vyčerpání se uplatní při prvním prodeji softwaru v rámci EU, resp. EHP. V jiných státech se princip vyčerpání bude řídit lokálním právem. V této souvislosti je třeba upozornit, že např. v USA se v obdobné situaci, jaká nastala ve věci UsedSoft v. Oracle, princip vyčerpání neuplatnil. Závěr

Je tomu tak proto, že ten, kdo zamýšlí software přeprodat, musí zároveň svou kopii softwaru učinit nepoužitelnou (tedy ji odinstalovat), aby se vyhnul porušení autorova práva na rozmnožování softwaru. Přitom sám autor softwaru může přijmout taková technická opatření, aby původní kopie softwaru byla učiněna nepoužitelnou.

Rozsudek ve věci UsedSoft v. Oracle SDEU nabourává zažitou představu o nepřevoditelnosti softwaru bez souhlasu jeho autora. Nakolik lze aplikovat výše uvedené závěry i v rámci českého práva není v tuto chvíli jednoznačné, neboť neexistuje žádná rozhodovací praxe, která by to potvrdila. Lze nicméně předpokládat další vývoj praxe tímto směrem a je to tedy důvodem pro důkladné uvážení volených licenčních modelů do budoucna, pokud si autor (resp. poskytovatel licence) má v úmyslu zajistit omezení užití licence jedinou osobou.

Opakovaně je zdůrazňována skutečnost,

Autoři: Jindřich Jelínek, Jan Lokajíček


ZE SLOVENSKA


Novinky zo slovenskej legislatívy

Spotrebiteľské konanie

rozhodcovské

Ochrana spotrebiteľa sa v podmienkach slovenského právneho poriadku v poslednom období zintenzívňuje, čomu zodpovedá aj prijatie nového zákona o spotrebiteľskom rozhodcovskom konaní. Predmetným zákonom, ktorý nadobúda účinnosť 1. januára 2015, sa zavádza osobitný druh rozhodcovského konania a určujú sa podmienky uskutočnenia takéhoto konania. Zákon definuje spotrebiteľský spor ako spor medzi dodávateľom a spotrebiteľom zo spotrebiteľskej zmluvy alebo spor súvisiaci so spotrebiteľskou zmluvou. Popri spotrebiteľskej zmluve budú môcť strany zároveň uzatvoriť aj rozhodcovskú zmluvu, na základe ktorej bude možné spotrebiteľský spor predložiť na rozhodnutie rozhodcovi alebo stálemu rozhodcovskému súdu. Rozhodcovské doložky v rámci samotnej spotrebiteľskej zmluvy už teda nebude možné so spotrebiteľmi uzatvárať. Rozhodca alebo rozhodcovský súd, ktorý bude spor rozhodovať, musí byť oprávnený na rozhodovanie spotrebiteľských sporov, pričom takéto oprávnenie vzniká na základe povolenia, ktoré bude udeľovať Ministerstvo spravodlivosti SR. Okrem prísnejšej regulácie fungovania rozhodcovských súdov zavádza zákon aj mnoho ďalších odlišností oproti „bežnému“ rozhodcovskému konaniu. Za zmienku určite stojí právo spotrebiteľa obrátiť sa so sporom na všeobecný súd aj napriek platne uzavretej rozhodcovskej zmluve alebo nemožnosť dohodnúť si konkrétneho rozhodcu priamo v rozhodcovskej zmluve. Zmyslom celej úpravy má byť lepšia ochrana spotrebiteľov pred tzv. nebankovými spoločnosti, ktoré svojím napojením na rozhodcovské súdy vedeli ovplyvniť priebeh a výsledok

rozhodcovského konania vyplývajúceho zo spotrebiteľskej zmluvy vo svoj prospech.

Novela nariadenia vlády o úrokoch z omeškania podľa Obchodného zákonníka Od 1. januára 2015 dôjde aj k malej zmene v súvislosti s určovaním úrokov z omeškania v obchodnoprávnych vzťahoch. Zmenu prinesie nariadenie vlády, ktorým sa mení a dopĺňa nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 21/2013 Z. z., ktorým sa vykonávajú niektoré ustanovenia Obchodného zákonníka. Naďalej bude platiť, že úroky z omeškania možno určiť dvoma spôsobmi. V prvom prípade ide o úrokovú sadzbu, ktorá sa rovná základnej úrokovej sadzbe ECB navýšenej o 8%, pričom takúto výšku úrokov možno meniť iba raz za kalendárny polrok omeškania („Variabilné úroky“). Druhý spôsob výpočtu vychádza rovnako zo základnej úrokovej sadzby ECB, avšak v tomto prípade navýšenej o 9 % („Fixné úroky“). Takto určené úroky potom platia pre celú dobu omeškania dlžníka. Zmena, ktorú táto novela prináša sa tak týka iba toho, že Variabilné úroky sa po novom stanú základným (predvoleným) východiskom výpočtu a Fixné úroky sa uplatnia len v prípade, že ich bude veriteľ individuálne požadovať. Táto zmena je presným opakom doteraz platnej úpravy, avšak v praxi sa nijako výrazne neprejaví, keďže možnosť voľby medzi uvedenými typmi úrokov zo strany veriteľa zostáva zachovaná.

Navýšenie minimálnej mzdy v roku 2015 a odvodové úľavy Od začiatku roka 2015 opätovne, na základe schváleného nariadenia vlády

SR, dochádza k zvýšeniu sumy minimálnej mzdy, a to konkrétne zo súčasných 352,- Eur na nových 380,Eur mesačne. Rozložené na hodiny to predstavuje nárast hodinovej minimálnej mzdy z 2,023 Eur na 2,184 Eur. Navýšenie minimálnej mzdy na rok 2015 vôbec nie je zanedbateľné a zo strany zamestnávateľov bolo prijaté s nevôľou. Negatívny vplyv zvýšenia minimálnej mzdy na zamestnávateľov by mal byť čiastočne vykompenzovaný odvodovými úľavami, ktoré budú vo forme odvodovej odpočítateľnej položky zavedené novelou zákona o zdravotnom poistení. Úľavy sa budú týkať tých zamestnancov, ktorých hrubá mzda neprekročí sumu 570,- Eur mesačne, respektíve 6840,- Eur ročne. Samotná odpočítateľná položka bude stanovená presne na hranici novej výšky minimálnej mzdy, t.j. 380,- Eur. Konkrétne to bude znamenať, že v prípade zamestnanca, ktorého mzda v roku 2015 bude presne na úrovni minimálnej mzdy, budú zdravotné odvody nulové.

Stop novele zákonníka

Obchodného

Novela Obchodného zákonníka, ktorá mala na Slovensku od 1. januára zaviesť jednoeurové spoločnosti s ručením obmedzeným, krízu kapitálových spoločností, obmedzenie vyplácania zisku a zákaz vrátenia vkladov sa zatiaľ nekoná. Hoci prezident na jednej strane novelu privítal, na druhej strane jej však vyčítal, že problémy rieši iba čiastočne (napr. zákaz vrátenia vkladov sa vzťahuje iba na spoločnosť s ručeným obmedzením a nie na aj na akciovú spoločnosť). Prezident teda novelu vetoval a vrátil ju naspäť parlamentu. Tomu sa však prezidentovo veto nepodarilo prelomiť. Nie však preto, že by si osvojil prezidentove dôvody, ale


ZE SLOVENSKA


poslanci vládneho kabinetu sa nedostavili na hlasovanie a novela

neprešla iba o jeden hlas. Do budúcnosti však očakávame, že novela sa v tejto podobe, možno aj

s minimálnymi zmenami, opäť vráti. Autor: Ondrej Ďurčo


ZE SLOVENSKA


Čo očakávať od trestnej zodpovednosti právnických osôb? Trestnú zodpovednosť právnických osôb bolo možné v určitej podobe odvodiť aj z doteraz platnej právnej úpravy, avšak tá „skutočná“ zodpovednosť prichádza až teraz. Zaviesť ju má zákon o trestnej zodpovednosti právnických osôb, ktorého návrh aktuálne prerokúva vláda SR a jeho účinnosť je plánovaná na 1. júla 2015 („Návrh“). Pravá verzus nepravá trestná zodpovednosť V súčasnej dobe Trestný zákon pozná len tzv. nepravú trestnú zodpovednosť právnických osôb. Táto nepravá trestná zodpovednosť právnických osôb spočíva v tom, že právnickej osobe môže byť, v súvislosti s trestným činnom, ktorý spáchala fyzická osoba pri výkone funkcie štatutára, resp. na inej riadiacej či kontrolnej pozícii v rámci právnickej osoby, uložená sankcia vo forme ochranného opatrenia. Ochrannými opatreniami, ktoré je možné uložiť, sú (i) zhabanie peňažnej čiastky vo výške od 800 až do 1 660 000 Eur alebo (ii) zhabanie majetku, pričom sa tým myslí celý majetok postihovanej právnickej osoby. Návrh však zavádza tzv. pravú trestnú zodpovednosť právnických osôb, ktorá spočíva v tom, že trestný čin môže byť spáchaný aj priamo právnickou osobou. Najvýznamnejší rozdiel spočíva v tom, že za účelom sankcionovania právnickej osoby nebude potrebné

preukázať zodpovednosť konkrétnej fyzickej osoby, ale páchateľom trestného činu bude môcť byť priamo právnická osoba. Aké trestné činy môže právnická osoba spáchať Trestná zodpovednosť právnických osôb sa samozrejme netýka všetkých trestných činov upravených Trestným zákonom. Napriek tomu zoznam trestných činov právnických osôb podľa Návrhu vôbec nie je krátky. Pôjde najmä o trestné činy korupcie, ekonomickú trestnú činnosť, obchodovanie s ľuďmi, extrémizmus či dokonca týranie zvierat. Nie je však vylúčené ani páchanie trestnej činnosti obmedzujúcej alebo narúšajúcej riadnu činnosť orgánov verejnej správy, ako napríklad marenie výkonu úradného rozhodnutia a pod. Podmienky trestnej zodpovednosti právnickej osoby Keďže právnická osoba nie je schopná svojvoľne určovať svoje vlastné konanie, tak aj podmienky trestnej zodpovednosti budú pri právnických osobách odlišné od podmienok v prípade fyzických osôb. Novela stanovuje, že trestný čin je spáchaný právnickou osobou len ak bol: a) ● ● ●

spáchaný:

v záujme právnickej osoby v rámci jej činnosti, alebo jej prostredníctvom

a zároveň b) ●

k jeho spáchaniu došlo konaním:

štatutárneho orgánu, člena štatutárneho orgánu, alebo inej osoby, ktorá je oprávnená menom právnickej osoby alebo za právnickú osobu

●

●

●

konať osoby, ktorá vykonáva kontrolnú činnosť alebo dohľad v rámci právnickej osoby, aj keď nemá iný vzťah k právnickej osobe osoby, ktorá vykonáva rozhodujúci vplyv na riadenie tejto právnickej osoby, alebo iného zamestnanca alebo osoby v obdobnom postavení pri plnení pracovných úloh

Sankcie Okruh trestov, ktoré umožňuje Trestný zákon uložiť právnickej osobe nie je tak široký ako v prípade fyzických osôb. Pôjde predovšetkým o tresty majetkového charakteru, trest zákazu činnosti až po trest zrušenia právnickej osoby. Tresty uložené právnickej osobe budú rovnako ako pri fyzických osobách vedené v registri trestov. Pre mnohé právnické osoby bude po zavedení Novely významné najmä to, že „čistý“ výpis právnickej osoby z registra trestov sa stane podmienkou vydania, resp. udelenia rôznych povolení alebo oprávnení v rámci ich podnikateľskej činnosti. Záver Ak si myslíte, že Novela sa dotkne aj štátu, orgánov verejnej správy alebo samosprávy, tak ste na omyle. Štát, jeho orgány, obce ako aj vyššie územné celky ostanú, aj pri naplnení vyššie uvedených podmienok, beztrestné. Dúfajme však, že sa Novelou podarí usvedčiť aspoň tú skupinu páchateľov trestných činov, ktorí sa svoje konanie snažia ukryť pod aktivity „svojich“ firiem, pričom sami sa tvária nevinne. Autori: Lucia Regecová, Ondrej Ďurčo


ZE SLOVENSKA


Novela Zákonníka práce potápa flexibilitu zamestnávania Zneužívanie dočasného zamestnávania zo strany agentúr, ale aj samotných zamestnávateľov, dostane od januára červenú. Čerstvo schválená novela Zákonníka práce má za cieľ upratať v oblasti dočasného prideľovania zamestnancov. Nepoctivcom tak klepne po prstoch, ale negatívnym následkom sa nevyhnú ani féroví zamestnávatelia. Čo sa na nich chystá? Obmedzenia v trvaní dočasného pridelenia Chýbajúca úprava dĺžky trvania dočasného pridelenia zamestnancov nahrávala zamestnávateľom, a tí to v mnohých prípadoch zneužívali. Od 1. januára však bude možné dohodnúť dočasné pridelenie zamestnancov maximálne na dva roky. Predĺženie alebo opätovné dohodnutie dočasného pridelenia zamestnanca k tomu istému užívateľskému zamestnávateľovi si bude možné dohodnúť najviac päťkrát počas dvoch rokoch. Uvedené znamená, že ten istý zamestnanec môže byť k tomu istému užívateľskému zamestnávateľovi dočasne pridelený jednou alebo viacerými agentúrami dočasného zamestnávania, resp. jedným alebo viacerými zamestnávateľmi, najviac šesťkrát (prvýkrát a potom päť opakovaní), resp. predĺženie dočasného pridelenia môže byť najviac päťkrát. Opätovné dočasné pridelenie je pridelenie, ktorým má byť zamestnanec dočasne pridelený k tomu istému užívateľskému zamestnávateľovi:

●

●

pred uplynutím šiestich mesiacov po skončení predchádzajúceho dočasného pridelenia pred uplynutím štyroch mesiacov po skončení predchádzajúceho dočasného pridelenia, ak ide o dočasné pridelenie z dôvodu podstatného zvýšenia prác na menej ako osem mesiacov v jednom kalendárnom roku alebo sezónnych prác

Uvedené znamená, že aby sa začali dočasné pridelenia počítať odznova, musí ubehnúť šesť alebo štyri mesiace. Obmedzenia sa nevzťahujú na prípady, kedy je dočasne pridelený zamestnanec využitý na záskok počas materskej alebo rodičovskej dovolenky, prípadne počas dočasnej pracovnej neschopnosti zamestnanca. Nedodržanie týchto obmedzení bude mať za následok automatický zánik pracovného pomeru medzi zamestnancom a jeho zamestnávateľom alebo agentúrou dočasného zamestnávania a vznik pracovného pomeru medzi zamestnancom a užívateľským zamestnávateľom na neurčitý čas. O zmene zamestnávateľa je užívateľský zamestnávateľ povinný vydať zamestnancovi do piatich pracovných dní písomné potvrdenie. Nedodržanie tejto povinnosti bude mať za následok sankcionovanie zo strany Inšpektorátu práce. Uvedené sa dotkne aj existujúcich dočasných pridelení. Všetky dočasné pridelenia dohodnuté pred 1. januárom skončia najneskôr 31.12.2016. Ďalej bude platiť, že do počtu opätovne dohodnutých dočasných pridelení sa započítajú aj tie pridelenia, ktoré sa dohodli od 1.5.2013 do 1.1.2015, s výnimkou dôvodov, pre ktoré je možné dohodnúť opätovné dohodnutie

pracovného pomeru na určitú dobu (záskok počas materskej, rodičovskej dovolenky, prechodné zvýšenie zamestnancov na menej ako 8 mesiacov, sezónne práce, práce dohodnuté v kolektívnej zmluve). Prezumpcia dočasného pridelenia Cieľom novely je aj odstrániť obchádzanie ustanovení o dočasnom prideľovaní zamestnancov, keď sa fakticky akákoľvek spoločnosť tvárila, že neposkytuje zamestnancov, ale len službu, a teda nemusí byť agentúrou dočasného zamestnávania. Ak sa napríklad s inou firmou dohodnete, že tá pre vás subdodávateľsky vykoná určitú prácu, môže sa stať, že sa ľahko stanete užívateľským zamestnávateľom zamestnancov firmy, ktorí túto prácu u vás vykonávajú. Novela totiž zavádza tzv. prezumpciu dočasného pridelenia. Za dočasné pridelenie sa budú považovať prípady, kedy iný zamestnávateľ alebo agentúra dočasného zamestnávania vykonajú pre vás činnosť za nasledovných podmienok: ●

●

●

ich zamestnancom ukladáte pracovné úlohy, organizujete, riadite a kontrolujete ich prácu a dávate im pokyny, činnosť sa vykonáva prevažne u vás a vašimi pracovnými prostriedkami, prípadne na vašich zariadeniach (bez ohľadu nato, či priestory vlastníte alebo prenajímate), a činnosť, ktorú pre vás vykonávajú máte zapísanú v príslušnom registri.

Nie je pri tom rozhodujúce, akou zmluvou ste si dohodli vykonanie tejto činnosti. Významné pre posúdenie vzniku dočasného pridelenia bude skutočný stav.


ZE SLOVENSKA


Rovnosť miezd Podľa aktuálnej právnej úpravy platí, že za porovnateľné pracovné a mzdové podmienky je zodpovedný len priamy zamestnávateľ alebo agentúra dočasného zamestnávania. Novela však zavádza inštitút tzv. spoločnej a nerozdielnej zodpovednosti zamestnávateľa alebo agentúry dočasného zamestnávania a užívateľského zamestnávateľa. Užívateľský zamestnávateľ tak bude zodpovedný za nepriaznivejšie mzdové podmienky pridelených zamestnancov v porovnaní s jeho stálymi zamestnancami. Ak nastane prípad, že zamestnávateľ alebo agentúra dočasného zamestnávania neposkytnú dočasne pridelenému zamestnancovi porovnateľnú mzdu na akú majú nárok zamestnanci užívateľského zamestnávateľa alebo mu mzdu vôbec nevyplatia, užívateľský zamestnávateľ bude povinný uhradiť dočasne pridelenému zamestnancovi rozdiel medzi vyplatenou mzdou a porovnateľnou mzdou alebo rovno celú mzdu a prípadne vykonať aj zrážky zo mzdy. Lehota na vyplatenie bude 15 dní od výplatného termínu dohodnutého medzi zamestnávateľom alebo agentúrou dočasného zamestnávania a dočasne prideleným zamestnancom. V súvislosti s týmto ustanovením sa zavádza nová informačná povinnosť. Užívateľský zamestnávateľ bude povinný informovať zamestnávateľa

alebo agentúru dočasného zamestnávania o sume mzdy, ktorú vyplatil pridelenému zamestnancovi. Na druhej strane bude mať užívateľský zamestnávateľ za účelom overenia mzdových podmienok dočasne pridelených zamestnancov právo, aby mu zamestnávateľ alebo agentúra dočasného zamestnávania bezodkladne poskytli potrebné údaje, aby užívateľský zamestnávateľ mohol skontrolovať, či zamestnávateľ alebo agentúra dočasného zamestnávania poskytujú zamestnancom požadovanú výšku mzdy. Samozrejme, ďalšie spôsoby kontroly plnenia povinností, ako aj prípadné sankcie za ich porušenie, si môže užívateľský zamestnávateľ dohodnúť so zamestnávateľom alebo agentúrou dočasného zamestnávania zmluvne. Táto zodpovednosť užívateľského zamestnávateľa sa uplatní aj v prípadoch, keď k slovenskému zamestnávateľovi bude na výkon práce vyslaný zamestnanec od zamestnávateľa alebo agentúry dočasného zamestnávania z iného členského štátu Európskej únie. Ďalšie zmeny a novinky Novela prináša pre užívateľských zamestnávateľov novú povinnosť viesť evidenciu dočasne pridelených zamestnancov. Rozsah evidencie nie je našťastie veľmi obsiahly. Zahŕňa iba identifikačné údaje o dočasne pridelených zamestnancoch a zamestnávateľovi alebo agentúre

dočasného zamestnávania, dátum vzniku a skončenia dočasného pridelenia. Za účelom obmedzenia pracovných úrazov sa zakazuje dohodnúť dočasné pridelenie na výkon prác, ktoré sú na základe hodnotenia zdravotných rizík zaradené do 4. kategórie. Novela sa snaží eliminovať aj negatívnu prax, kedy zamestnávatelia často uzatvorili so zamestnancom pracovný pomer, aby ho obratom pridelili užívateľskému zamestnávateľovi. Fakticky sa pritom jednalo o vykonávanie činnosti agentúry dočasného zamestnávania, avšak bez povolenia a dohľadu ústredia práce. Z dôvodu tohto obchádzania zákona bude od januára možné dohodnúť dočasné pridelenie zamestnanca až po 3 mesiacoch od vzniku pracovného pomeru. Hoci vítame sprísnenú úpravu pre agentúry dočasného zamestnávania a zamestnávateľov, novela ide proti princípom agentúrneho zamestnávania a výhodám, pre ktoré bolo prideľovanie zamestnancov medzi zamestnávateľmi populárne. V konečnom dôsledku sa výrazne zníži flexibilita práce a v spojení so zvyšujúcou sa minimálnou mzdou sa obmedzí aj ochota zamestnávateľov prijímať nových zamestnancov. Autori: Lucia Regecová, Danica Valentová


AKCE


Právní akademie - 1. pololetí 2015

Přijměte pozvání na snídani s našimi odborníky v prostorách advokátní kanceláře Glatzová & Co. v Praze a Bratislavě. Náplní seminářů bude řešení aktuálních problémů, diskuse a v neposlední řadě vynikající občerstvení. PRAHA

středa 28. ledna: ODPOVĚDNOST ZA VADY VÝROBKU JUDr. Dana Schweigelová, JUDr. Petr Čech, Ph.D., LL. M. Vyrábíte, dovážíte nebo jinak dodáváte něco, co je způsobilé být vadné? Nevíte, co vlastně v jakém kontextu znamená “vadné” (např. nefunguje to jak má, nevypadá to jak má, nebo je to nebezpečné)? Není vám jasné vůči komu (kromě smluvního partnera ze smlouvy) a za jakých okolností případně můžete za tu “vadnost” odpovídat? Chtěli byste vědět, zda a co lze udělat proto, abyste takové riziko vyloučili nebo omezili … nebo se alespoň dozvěděli, za které “vady” odpovědnost nevyloučíte?

úterý 17. února: ZÁVOD A DISPOZICE S NÍM Mgr. Jindřich Král, Mgr. Jan Lokajíček Co je závod (dříve podnik) a co jeho část? Výhody převodu závodu a jeho části. Jaké položky lze vyjmout ze závodu, aniž by ztratil svoji podstatu a byl převoditelný? Které položky do závodu nikdy nepatří? Na co nezapomenout ve smlouvě o převodu závodu? Jak načasovat převod závodu?

Exkurs: jak má fungovat pacht závodu? Poznámky k zástavě závodu. Trable s účinností převodu závodu podle nové právní úpravy.

výkladovými problémy z oblasti pracovního práva, flexibilními formami zaměstnání a podmínkami práce z domova (homeoffice) a aktuální judikaturou.

úterý 24. března: LICENCE A FRANŠÍZA V OBCHODNÍCH VZTAZÍCH

Čas konání: vždy od 9:00 hod (snídaně od 8:30 hod)

Dr. Vít Horáček, Mgr. Marek Bednář

Místo konání: Husova 5, Praha 1

Franšízová a licenční smlouva a jejich využití při podnikání. Rozdíly mezi licenční a franšízovou smlouvou. Výhradní/nevýhradní licenční smlouva. Licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví x k předmětům chráněným autorským zákonem.

Registrace: telefonicky na 224 401 440 nebo e-mailem na [email protected].

čtvrtek 23. dubna: PRÁVNÍ JEDNÁNÍ (ZA) PODNIKATELE PO REKODIFIKACI JUDr. Petr Čech, Ph.D., LL.M. Které osoby zaváží podnikatele a kdy naopak podnikatele neváže ani jednání člena jeho statutárního orgánu? Zastupování obchodní společnosti členem statutárního orgánu: způsob zastupování a důsledky jeho nedodržení, vzájemné plné moci mezi členy statutárního orgánu, vnitřní omezení a jejich nedodržení, nedodržení předepsaného souhlasu valné hromady, zastupování v zájmové kolizi / při vnitřní obchodování, předpoklady vázanosti společnosti jednáním člena statutárního orgánu.

úterý 2. června: VYBRANÉ PRACOVNĚPRÁVNÍ OTÁZKY A JUDIKATURA SOUDŮ Mgr. Marie Janšová, Mgr. Jana Šetřilová Seminář se bude zabývat aktuálními

Betlémský palác,

Vzhledem k omezené kapacitě našich reprezentačních prostor je nutná registrace předem. Podrobnosti o připravovaných akcích sledujte na internetových stránkách www.glatzova.com v sekci Aktuálně / Akce. Změna programu vyhrazena.

www.glatzova.com [email protected] +420 224 401 440

BRATISLAVA

utorok 12. mája: AKO SPRÁVNE A ÚČINNE NAKLADAŤ S POHĽADÁVKAMI? JUDr. Lucia Regecová, Mgr. Jindřich Král Ako správne postupovať pohľadávky? Je možné postúpiť iba časť pohľadávky? Kedy a ako je možné pohľadávku platne započítať? Prečo je potrebné postúpenie pohľadávky oznámiť dlžníkovi? Čo robiť s nedobytnou pohľadávkou? Čo je to kapitalizácia


AKCE


pohľadávok a ako ju správne vykonať? Je možné na Slovensku uskutočniť príplatok mimo základné imanie? Kedy je vhodné urobiť príplatok mimo základné imanie a kedy vklad do základného imania? Ako si uplatniť pohľadávku na súde a voči komu? Na aké lehoty si pri uplatňovaní pohľadávok dávať pozor? Ako správne uplatniť pohľadávku v konkurze a reštrukturalizácii? Kedy je dôležité uplatniť si pohľadávku v konkurze reštrukturalizácii v lehotách stanovených zákonom?

Čas konania: od 8:30 hod)

od 9:00 hod (raňajky

Miesto konania: Hviezdoslavovo námestie 25, Bratislava 1 Registrácia: telefonicky na +421 232 335 333 alebo e-mailom na [email protected].

Vzhľadom k obmedzenej kapacite našich reprezentačných priestorov je nutná registrácia vopred. Podrobnosti o pripravovaných akciách sledujte na internetových stránkach www.glatzova.com v sekcii Aktuálne / Akcie. Zmena programu je vyhradená.

www.glatzova.com [email protected] +421 232 335 333


AKTUÁLNĚ


PF 2015


Aktuality z české legislativy a soudní praxe. Urgentní novela NOZ. K možnosti přeprodeje použitého softwaru. Novinky zo slovenskej legislatívy

Recommend Documents