Masarykova univerzita v Brně Fakulta sociálních studií
Aktivizace seniorů v pečovatelské službě Magisterská diplomová práce
Autor: Bc. Jana Hetmánková Vedoucí práce: PhDr. Kateřina Kubalčíková, Ph.D.
Brno 2007
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem svoji magisterskou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní všechnu literaturu i veškeré prameny, z kterých jsem vycházela.
Bc. Jana Hetmánková
2
Poděkování Děkuji vedoucí mé magisterské diplomové práce PhDr. Kateřině Kubalčíkové, Ph.D za čas, který mi věnovala při konzultacích, za pomoc, trpělivost a podnětné připomínky v průběhu psaní této práce.
3
Úvod ................................................................................................................................. 6 1 Stáří, starý člověk ........................................................................................................ 8 1.1 Vymezení stáří........................................................................................................ 8 2 Potřeby ve stáří a aktivizace jako způsob jejich uspokojování ............................. 11 2.1 Potřeby ve stáří ..................................................................................................... 11 2.2 Uspokojování nemateriálních potřeb.................................................................... 14 2.2.1 Animace......................................................................................................... 15 2.2.2 Aktivace......................................................................................................... 15 2.2.3 Aktivizace...................................................................................................... 16 3 Pečovatelská služba v systému sociálních služeb .................................................... 18 3.1 Sociální služby...................................................................................................... 18 3.2 Specifika pečovatelské služby .............................................................................. 18 3.3 Poslání pečovatelské služby ................................................................................. 19 3.4 Klienti pečovatelské služby .................................................................................. 21 3.5 Zřizovatelé pečovatelské služby........................................................................... 21 3.6 Pracovníci pečovatelské služby a jejich náplň práce............................................ 22 3.7 Aktivizace seniorů v pečovatelské službě ............................................................ 23 4 Zdroje možných odlišných přístupů k aktivizaci seniorů u vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči ....................................................................... 25 4.1 Organizace pečovatelské služby........................................................................... 25 4.2 Specifika práce vedoucích pracovníků ................................................................. 26 4.3 Specifika práce pracovníků v přímé péči ............................................................. 26 4.4 Rozdílné pracovní priority úředníků první linie a manažerů............................... 28 4.5 Přístup k seniorovi ................................................................................................ 28 5 Metodologie výzkumu ............................................................................................... 31 5.1 Výzkumná strategie .............................................................................................. 31 5.2 Výzkumný plán .................................................................................................... 32 5.3 Operacionalizace .................................................................................................. 32 5.4 Metody a techniky sběru dat................................................................................. 33 5.5 Jednotka zkoumání a jednotka zjišťování ............................................................ 34 5.6 Organizace výzkumu ............................................................................................ 34 6 Analýza získaných dat............................................................................................... 36 6.1 Pečovatelská služba jako organizace.................................................................... 36 6.1.1 Role PS v systému pomoci seniorům ............................................................ 36 6.1.2 Poslání PS ...................................................................................................... 38 6.1.3 Náplň práce vedoucích pracovníků ............................................................... 39 6.1.4 Náplň práce pracovníků v přímé péči............................................................ 40 6.1.5 Představy vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči o poskytování pomoci seniorům .................................................................................................... 41 6.1.6 Pracovní priority vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči............ 43 6.2 Způsob chápání stárnutí a starého člověka vedoucími pracovníky a pracovníky v přímé péči ................................................................................................................ 47 6.2.1 Přístup vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči k seniorům.......... 48
4
6.3 Klienti PS a jejich potřeby.................................................................................... 51 6.3.1 Složení klientů zkoumané PS ........................................................................ 52 6.3.2 Podmínky pro zavedení služby...................................................................... 52 6.3.3 Potřeby klientů PS z pohledu vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči ......................................................................................................................... 53 6.4 Aktivizace seniorů ve zkoumané PS .................................................................... 58 Jak rozumí pojmu aktivizace seniorů vedoucí pracovníci? .................................... 58 Jak rozumí pojmu aktivizace seniorů pracovníci v přímé péči?............................. 59 V čem může být podle vedoucích pracovníků aktivizace seniorům prospěšná?.... 59 Možnost využívání aktivizace v současné době ..................................................... 60 Překážky, které brání realizace aktivizace podle vedoucích pracovníků ............... 60 Překážky, které brání realizace aktivizace podle pracovníků v přímé péči........... 61 Závěr .............................................................................................................................. 64 Použitá literatura.......................................................................................................... 66 Anotace .......................................................................................................................... 69 Rejstřík .......................................................................................................................... 70 Přílohy ........................................................................................................................... 71 Stať................................................................................................................................. 90
5
Úvod V poslední době se v České republice začíná stále více hovořit o sociálních službách pro seniory. Tato problematika je a bude i nadále aktuální v návaznosti na fenomén stárnutí populace. Demografické stárnutí1 společnosti je možné pozorovat prakticky ve všech vyspělých zemích. Tento trend s sebou přináší řadu problémů zejména v ekonomické a sociální oblasti. Z ekonomického hlediska je nejdůležitější otázkou finanční zajištění skupiny osob v důchodovém věku. Demografické změny ale představují také zvýšení nákladů na péči o stárnoucí populaci ve zdravotnictví a v oblasti sociálních služeb. V sociální oblasti je potřeba brát v úvahu kromě kvantitativního navýšení jednotlivých služeb také zlepšení jejich kvality a dostupnosti. Služby pro seniory by měly fungovat tak, aby umožnily seniorům žít plnohodnotný aktivní život v jejich přirozeném sociálním prostředí. Systém sociálních služeb by měl vytvářet předpoklady pro udržení fyzických a psychických a sociálních schopností seniorů, a to prostřednictvím aktivizace, sociálního začlenění, vytváření rovných příležitostí, rozšiřování možností rekondice, rehabilitace a osobního rozvoje. Důležité faktory, které v současné době ovlivňují vývoj sociálních služeb v evropských zemích, jsou zejména: prodlužování lidského věku, čímž se prodlužuje i období života, v němž člověk potřebuje pomoc jiné osoby; přenášení standardu života v produktivním věku i do období, kdy je člověk postupně stále více závislý na pomoci jiné osoby; rostoucí nákladnost kompenzace narůstající závislosti na vnější pomoci. Zmíněné faktory a další související trendy v sociálních službách, jako je jejich deinstitucionalizace a zejména humanizace, znamenají stírání resortních rozdílů mezi službami sociálního a zdravotního charakteru, poskytování péče v přirozeném prostředí seniorova domova, komplexní chápání materiálních i nemateriálních potřeb klientů. Jedním z prostředků, který může vést k uspokojení potřeb, je aktivizace seniorů. Aktivizace jako specifická metoda práce s klientem má pozitivní dopad na život člověka v seniorském věku, proto by měla být přirozenou součástí péče o seniora v sociálních službách. Cílem je přiblížení života ve stáří, podporovaného sociálními službami, normálnímu životu. Cílem diplomové práce je pokusit se zodpovědět na hlavní výzkumnou otázku: „Existují ve vybrané organizaci pečovatelské služby rozdíly v přístupu k aktivizaci seniorů u vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči?“ Tato práce se snaží upozornit na problematiku aktivizace seniorů v rámci poskytování pečovatelské služby a zároveň na možný rozdílný přístup vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči. Z prostudování odborné literatury je zřejmé, že zmíněnému tématu nebyla dosud věnována patřičná pozornost. Většina prací zabývající se aktivizací seniorů směřuje spíše do oblasti ústavní2. 1
Této problematice je věnována příloha č.1. PICHAUD, C., THAREAUOVÁ, I 1998. Soužití se staršími lidmi. Praha: Portál. , SCHUSSEROVÁ, J. 2004. Aktivizace seniorů v léčebnách pro dlouhodobě nemocné. Brno: Masarykova univerzita. , JUREČKOVÁ, P. 2002. Aktivizace seniorů v domovech důchodců. Brno: Masarykova univerzita. , SOBOTKOVÁ, J. 2002. Aktivizace seniorů v ústavní péči. Brno: Masarykova univerzita. 2
6
Předložený text se obrací zejména k vedoucím pracovníkům pečovatelské služby a pracovníkům v přímé péči, kteří by měli při tvorbě aktivizačních programů pro své klienty účinně spolupracovat. Jde o to, aby organizace (pečovatelská služba) a její kultura byla vnitřně jednotná a sledovala stejný cíl, jímž by mělo být zkvalitnění služeb pro klienty třeba právě pomocí uplatnění aktivizace. Dále by tato studie mohla směřovat k tvůrcům sociální legislativy a odborníkům pracujícím v sociálních službách pro seniory, kteří by na zkvalitnění těchto služeb měli být také zainteresováni. Diplomová práce je rozdělena do tří základních částí. První část je věnována vymezení základních pojmů, což následně umožní formulovat dílčí výzkumné otázky. Druhá část shrnuje dílčí výzkumné otázky, které vyplynou z teoretické části, dále popis volby výzkumné metody, techniky sběru dat a informace o průběhu výzkumu. Ve třetí části jsou analyzovány výsledky empirického výzkumu a na jejich základě bude nejprve učiněn pokus zodpovědět dílčí výzkumné otázky a následně i výzkumnou otázku hlavní. Práce by mohla mít praktický význam především pro vedoucí pracovníky pečovatelské služby, ale také pro pečovatele samotné, a to ve smyslu pochopení významu a důležitosti poskytování aktivizačních programů směrem k seniorům. Další snahou by mohl být apel na tvůrce sociální legislativy. Výkon aktivizace by nebyl jen součástí péče v ústavních zařízeních pro seniory, ale byl legalizován i v rámci pečovatelské služby.
7
1 Stáří, starý člověk V této kapitole bude pozornost věnována cílové skupině seniorů a vymezení stáří z různých pohledů.
1.1 Vymezení stáří Stáří je všeobecným označením pozdních fází ontogeneze, přirozeného průběhu života. Je důsledkem a projevem geneticky podmíněných involučních procesů modifikovaných dalšími faktory (především nemocemi, životním stylem a životními podmínkami) a je spojeno s řadou významných změn v sociální oblasti (osamostatnění dětí, odchod do důchodu a jiné). Všechny změny se vzájemně prolínají, mnohé jsou protichůdné a jednotné vymezení a periodizace stáří se tak stávají velmi náročnými (Mühlpachr, 2005). Nejčastěji se stáří vymezuje pomocí kalendářního věku3. „Z hlediska věku se můžeme na lidský život dívat jako na tok let, jako na cestu od života k smrti“(Rabušic, 1995, s. 141). V 60. letech minulého století se komise expertů Světové zdravotnické organizace ve svém doporučení přidržela patnáctiroční periodizace lidského života a jako hranici stáří označila věk 60 let. V ekonomicky vyspělých státech se však v souvislosti se stárnutím populace posouvá hranice k věku 65 let (Mühlpachr, 2005). Stejně problematické jako vymezení začátku stáří je i periodizace kalendářního stáří. Vždy jde jen o schematické, rámcové označení věkových skupin4, kterému se mohou konkrétní jedinci výrazně vymykat. Význam této periodizace tkví v orientačním odhadu potřeb, rizik a nároků vůči společnosti u osob určitého věku. Stáří lze chápat také jako sociální událost. Je to období vymezené několika sociálními změnami, nebo splněním určitého kritéria – nejčastěji odchod do důchodu. Sociální stáří je dáno změnou rolí, životního stylu i ekonomického zajištění. V souvislosti se sociálním stářím je možné hovořit o sociální periodizaci, která člení 3
Kalendářní stáří je vymezeno dosažením určitého, normativně stanoveného věku, od kterého se obvykle nápadněji projevují involuční změny. Výhodou kalendářního vymezení stáří je jednoznačnost, jednoduchost a jednoduché srovnávání (Mühlpachr, 2005). 4
Členění podle komise expertů WHO (Mühlpachr, 2005, s. 135): 45-59 střední věk 60-74 rané stáří 75-89 vlastní stáří, senium 90+ dlouhověkost V poslední době se častěji uplatňuje následující členění (Mühlpachr, 2005, s. 135): 65-74- mladí senioři (young old) – dominuje problematika adaptace na důchod, problamatika volného času, aktivit, seberealizace 75-84- staří senioři (old old) - změna funkční zdatnosti, specifická lékařská problematika, atypický průběh chorob 85-94- velmi staří (very old) – na významu nabývá sledování soběstačnosti 94 a více let – dlouhověkost (longevity) – nepatrný zlomek populace, ale jejich počet stoupá v návaznosti na zvyšování životní úrovně
8
stáří do dvou období 5 (Mühlpachr, 2005). „Otázkou je, zda a proč by měli být jedinci značně diferencovaní (vyznačující se ekonomickou, fyzickou, sociální, psychologickou růzností) po odchodu do důchodu zařazeni do jedné kategorie označené nálepkou „staří“?“ (Rabušic, 1995, s. 143) Je třeba si uvědomit, že stáří je kategorií značně heterogenní, tak jako je heterogenní celá společnost. Každý člověk se rodí na svět s jedinečnými vlohami a osobnostními rysy, jež se s věkem neztrácejí, každý člověk si s sebou nese různé zkušenosti a návyky včetně vzdělání a profesní kariéry, způsob života, hodnotový systém, životní názor, aspirace atp. Jen málo lidí by připsalo stejné charakteristiky třicetiletým a šedesátiletým členům společnosti. „Proč by potom šedesátníci a devadesátníci měli být klasifikováni jako jedna skupina ?“ (Tinker, 1981, s. 6, vlastní překlad ) Staří lidé jsou označováni také jako sociální kategorie zvaná senioři, do níž patří všechny osoby nad 60 let. Označení senior evokuje osobu v post-produktivním věku – člověk se stává seniorem odchodem do penze. Jiný pohled na stáří nabízejí například autoři Stuart-Hamilton (1999) a Atchley (2000). Stáří vymezují podle funkčního potenciálu jedince, v němž jsou obsaženy tři hlavní dimenze: 1) Fyzická dimenze – znamená biologické stárnutí organismu: poruchy tvorby nových buněk, snížení funkčnosti orgánů, změny tkání, poruchy imunitního systému, chronická podoba nemocí, stárnutí smyslových orgánů, úbytek neuronů centrální nervové soustavy, poruchy endokrinní soustavy. Tyto změny mohou být kumulativní a často se navzájem ovlivňující. Fyziologické změny - vrásčitá pokožka, šedé vlasy, stařecké skvrny - jsou funkčně nedůležité, ale jsou významné symbolicky, jelikož řadí jedince do méně žádoucí sociální kategorie – staří lidé. 2) Psychická dimenze – zahrnuje percepční funkce a kognitivní funkce, jako je paměť, všeobecné zpracování informací, chápání souvislostí, abstraktní a logické myšlení a uvažování, řešení problémů, schopnost učení, rozhodování, plánování a organizování činností, motivace, poznávání, používání předmětů a orientace v prostoru a čase. Dále tato dimenze zahrnuje schopnost vyjadřovat emoce – podle Atchleyho si mnoho lidí ve stáří myslí, že se od nich očekává, aby své emoce potlačovali, ale jen málo z nich tak skutečně činí. Důležité jsou také otázky vlastní identity a pojetí sebe sama a přístup k vlastnímu stárnutí. 3) Sociální dimenze – jsou to především vztahy ke společnosti, participace na jejích aktivitách, vztahy k sobě i k jiným, sociální role a pozice ve skupině, kulturní život a životní styl. Stáří podle této teorie znamená, že se zvyšuje pravděpodobnost disfunkce v jedné nebo více dimenzích, což se s přibývajícím věkem projeví jako úbytek celkového funkčního potenciálu jedince. V této práci se vychází z definice stáří autorů Stuart - Hamiltona a Atschleyho, jelikož o stáří vypovídá lépe než vymezení stáří podle kalendářního věku a je stěžejní 5
Třetí věk je postproduktivní, což implikuje představu stáří nejen jako období poklesu zdatnosti a odpočinku, ale také představu fáze za zenitem a bez produktivní přínosnosti Čtvrtý věk bývá někdy používaný k označení fáze závislosti
9
pro identifikaci potřeb seniora. Jak už bylo řečeno výše, vymezení stáří podle kalendářního věku je jen schematické, rámcové označení věkových skupin, kterému se mohou konkrétní jedinci výrazně vymykat. Podle této teorie lze potřeby starého člověka odhadovat spíše orientačně. Dílčí výzkumné otázky: Jakým způsobem chápou stárnutí a starého člověka vedoucí pracovníci a pracovníci v přímé péči?
10
2 Potřeby ve stáří a aktivizace jako způsob jejich uspokojování V následujícím textu bude pojednáno o potřebách seniorů a o smyslu aktivizace v životě starého člověka.
2.1 Potřeby ve stáří V souvislosti s vymezením potřeb seniorů by bylo účelné zmínit se o konceptu sociálního fungování6. Sociální fungování lze objasnit pomocí dvou následujících principů (Navrátil, Musil, 2000): 1) Sociální fungování je proces, který se uskutečňuje v rámci sociálních interakcí mezi nároky prostředí a jedincem, jenž v tomto prostředí žije. Problémy v oblasti sociálního fungování, které jsou předmětem intervencí sociální práce, nastávají tam, kde je porušena rovnováha mezi nároky prostředí a schopností člověka tyto nároky zvládat. 2) Sociální fungování je podle slovníku vydaného americkou Národní asociací sociálních pracovníků „naplnění rolí člověka ve společnosti, ve vztahu k lidem v bezprostředním sociálním okolí i ve vztahu k sobě samému“ (Barker, 2003, s. 403). Sociální fungování je ovlivněno uspokojováním nebo neuspokojováním potřeb.7 Z těchto dvou principů vyplývá, že jedinec (v našem případě senior), který dobře zvládá své sociální fungování, by měl zvládat společenské role, které zastává, a docílit naplnění svých potřeb v interakci s prostředím, v němž žije. Přistupme nyní k samotnému vymezení pojmu potřeby. Podle R. M. Steerse a L. W. Portera (in Buchtová, 2001) mezi základní zdroje motivů patří potřeby, které energizují, udržují a zaměřují jednání člověka k dosažení cíle. Potřeba aktivizuje člověka k odstranění negativně prožívaného stavu. V psychologickém pojetí vyjadřují potřeby vnitřní subjektivní stav jedince. „Potřeba je intencionální. Na něco míří. Její „objekt“, předmět její intence je již jaksi předem přítomný. A je-li reálně nalezen, je naplněna i daná potřeba“ (Kovařík, 2004, s. 93). Podle Slovníku sociální práce (Matoušek, 2003) je potřeba motiv k jednání. Neuspokojená potřeba vede k deprivaci, ke strádání. Většina psychologických typologií lidských potřeb je dělí na okruh vztahující se k tělesné pohodě, k psychické rovnováze a bezpečí, na okruh související se vztahy k blízkým lidem, na okruh vztahující se ke společenskému uplatnění a na okruh spirituálních potřeb. 6
Tento koncept rozvíjí Bartlettová ve své knize The common base of social work practice. Mezi tyto potřeby autoři NASW řadí „tělesné potřeby“ (jídlo, přístřeší, bezpečí, zdravotní péče a ochrana), „potřeby osobního uspokojení“ (vzdělání, odpočinek, hodnoty, estetika, náboženství, dosažení úspěchu), „emocionální potřeby“ (pocit sounáležitosti, vzájemná péče, společenství) a adekvátní sebepojetí (sebedůvěra, sebeúcta a osobní identita) (Navrátil, Musil, 2000, s. 141). 7
11
V kontextu sociální práce může být potřeba konstrukt popisující něco, co pociťuje klient nebo definuje expert, resp. agentura nebo stát. V tomto smyslu provedl rozdělení potřeb Angličan J. Bradshaw (in Tinker,1997, s. 174–176, in Matoušek, 2003, s. 157-158). Dělí je na: normativní8, pociťované9, vyjadřované10 a komparativní11. V sociální práci je důležité také psychologické pojetí potřeb a identifikace překážek, které brání jejich uspokojování. Nejznámější teorii týkající se lidských potřeb vytvořil ve 40. letech 20. století americký psycholog A. H. Maslow.
Potřeba seberealizace
Potřeba autonomie (ve smyslu svbody) Sociální potřeby
Potřeba bezpečí
Fyziologické potřeby
2.1 Maslowova pyramida potřeb (A.H. Maslow in Pichaud, Thareauová,1998, s. 36)
Předpokládá se, že všechny tyto potřeby existují u člověka souběžně, nicméně k významnější aktualizaci potřeb vyšších dochází až při určité míře naplnění potřeb nižších. Na druhé straně však nelze předpokládat, že přechodem k vyšším potřebám se pociťování potřeb nižších zcela vytrácí. Naopak: Pokud míra jejich uspokojení klesne, mohou se znovu významně projevit. Pichaud, Thareauová (1998) přizpůsobili Maslowovu teorii potřeb problematice starých lidí. 8
Normativní potřeba je potřeba definovaná experty, která byla reprezentanty společnosti uznána jako potřeba opravňující nárok na sociální službu. Příkladem aplikace takového konceptu potřeb používaného pro staré lidi může být Katzův index nebo Towsendova „incapacity scale“, pomocí kterých se zjišťuje míra soběstačnosti (Matoušek, 2003). 9 Pociťovaná potřeba je potřeba, jež pociťuje klient. To znamená, že je vyjádřena tím, co klient chce. Problémem je, že to, co lidé chtějí, je ovlivňováno jejich předchozími zkušenostmi a jejich vědomostmi o tom, co je dostupné. Tak často dochází k tomu, že o danou službu nepožádají, i když by na ni měli nárok. Rostoucí očekávání a informovanost o službách pak způsobí, že pociťované potřeby klientů budou narůstat. Klientem pociťovaná potřeba by měla být ve všech případech východiskem práce s ním (Matoušek, 2003). 10 Vyjadřovaná potřeba je reprezentována počtem klientů, kteří žádají o určitou sociální službu (Matoušek, 2003). 11 Komparativní potřeba je pojem ke srovnávání situace skupin již využívajících službu se situací skupin, kterým tatáž služba není dostupná. Pokud služba není dostupná všem lidem se stejnými charakteristikami, pak ti, pro které není dosažitelná, mají komparativní potřebu (Matoušek, 2003).
12
Fyziologické potřeby souvisejí se zajištěním fyzické existence jedince a jsou zcela základní. Neuspokojení jedné z nich se může odrazit na našem celkovém stavu a zdraví. Patří sem: výživa, vylučování, dýchání, spánek, odpočinek, pohyb, chůze, hygiena, správná teplota, zdraví, tišení bolestí, smích, pláč, fyzické kontakty (Pichaud, Thareauová, 1998). Pokud nejsou alespoň z části u jedince tyto potřeby naplněny, nemohou být uspokojovány další stupně potřeb. Potřeba bezpečí zahrnuje potřebu ochrany před fyzickým ohrožením a potřebu fyzického, duševního a emocionálního bezpečí. Pichaud, Thareauová (1998) rozlišují tři stupně potřeby bezpečí12. Sociální potřeby můžeme podle Pichauda, Thareauové (1998) rozdělit na několik druhů:
Potřeba informovanosti – mít informace o světě, ve němž člověk žije, vědět, co se děje ve městě, mít zprávy o blízkých lidech. Bez těchto informací by byl člověk odtržen od světa od celospolečenského dění. Toto se často stává starším lidem, kteří nemají možnost být v kontaktu s vnějším světem (např. nemohou už vycházet z bytu). Velmi obtížně získávají nové zprávy také staří lidé, kteří mají problémy se sluchem nebo zrakem. Zmíněné obtíže vedou často k uzavírání se do sebe, pocitům opuštěnosti, méněcennosti nebo podezíravosti vůči okolí. Potřeba náležet k nějaké skupině – být členem nějaké skupiny, ať je to rodina, přátelé, vrstevníci apod. Problémy v této oblasti vznikají při přestěhování do jiného města, ale i tehdy, kdy už není možné se zúčastňovat setkávání s přáteli, vrstevníky, chybí možnost navštěvovat rodinu apod. Pocit, že člověk nepatří do žádné skupiny, může mít velmi nepříznivý dopad na psychiku a v důsledku i na zdravotní stav jedince. Potřeba lásky – milovat někoho, mít rád je velmi důležitá potřeba. Člověk musí vědět, že je tady pro někoho, že s ním někdo počítá, že se může spolehnout na blízkou osobu. Potřeba vyjadřovat se a být vyslechnut – možnost s někým komunikovat (verbálně i neverbálně), konverzovat, vyjadřovat svůj názor apod.
12
Potřeba ekonomického zabezpečení – vědomí člověka, že má dost peněz na živobytí. Nemají-li lidé tento pocit bezpečí, mohou být postižení úzkostí a strachem z budoucnosti. Potřeba fyzického bezpečí – staří lidé, kteří se hůře pohybují, mají často obavy z pádu. Pocit bezpečí mohou posílit kompenzační pomůcky, úprava bytu nebo také lidský faktor – nabídnutí opory. Potřeba psychického bezpečí – znamená mít pocit jistoty, nemít strach, necítit se ztracený. K pocitu bezpečí přispívají časové orientační body dne (jídlo, televizní noviny, odchod do zaměstnání apod.)
13
Potřeba autonomie je chápana jako autonomie ve smyslu svobody, což znamená rozhodovat se sám za sebe. Člověk může být fyzicky závislý na pomoci druhé osoby, ale zároveň je psychicky úplně autonomní (Pichaud, Thareauová, 1998). Potřeba seberealizace, sebenaplnění může vyjadřovat touhu po seberealizaci, po nalezení smyslu života. Může být spojena s rodinou, prací, koníčkem, s vírou apod. Problém dát svému životu smysl zasahuje člověka v každém věku a ve stáří snad ještě více. Starý člověk by měl cítit, že je ho život není zbytečný, že má význam (Pichaud, Thareauová, 1998). Staří lidé potřebují v životě uspokojovat všechny potřeby stejně jako každá jiná věková skupina. Není důležité naplnění jen fyziologických potřeb, ale také potřeb sociálně - psychologických, jelikož fyzická, psychická a sociální stránka člověka jsou od sebe neoddělitelné. V předložené práci se vychází z definice potřeb francouzských autorů Pichauda a Thareauové, jelikož je zaměřena přímo na potřeby seniorů.
2.2 Uspokojování nemateriálních potřeb V zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který nabude účinnosti od 1. ledna 2007 se sociální služby podle charakteru činnosti rozdělují na služby sociálního poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence. Sociální poradenství zahrnuje základní sociální poradenství a odborné sociální poradenství. Cílem základního sociálního poradenství je poskytovat osobám potřebné informace přispívající k řešení jejich nepříznivé sociální situace. Odborné sociální poradenství je zaměřeno na potřeby jednotlivých okruhů sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, poradnách pro seniory atp. (zákon č.108/2006 Sb.). Služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost s cílem umožnit jim v nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti. Ze služeb pro seniory se jedná o osobní asistenci, pečovatelskou službu, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionáře, týdenní stacionáře, domovy pro seniory a chráněné bydlení (zákon č.108/2006 Sb.). Služby sociální prevence brání sociálnímu vyloučení osob, které jsou tímto ohroženy vzhledem ke krizové sociální situaci, životním návykům a způsobu života vedoucímu ke konfliktu se společností vzhledem k sociálně znevýhodňujícímu prostředí. Cílem těchto služeb je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a také chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů (zákon č.108/2006 Sb.). Ze služeb pro seniory sem patří sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením. Sociálně aktivizační služby jsou ambulantní, popřípadě terénní služby poskytované osobám v důchodovém věku nebo osobám se zdravotním postižením ohroženým sociálním vyloučením13. Zahrnují následující základní činnosti: zprostředkování kontaktu se společenským prostředím
sociálně terapeutické činnosti
13
Sociální vyloučení je v zákoně č. 108/2006 Sb. o sociálních službách definováno jako vyčlenění osoby mimo běžný život společnosti, nemožnost se do něj zapojit v důsledku nepříznivé sociální situace.
14
pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. Podle zákona o sociálních službách lze tedy aktivizaci chápat jako preventivní aktivitu zabraňující sociálnímu vyloučení. Objasnění pojmu aktivizace bude předmětem následujícího textu. Lze vycházet (podobně jako Jurečková (2002)) ze dvou širších pojmů – animace a aktivace, pomocí jejichž obsahu pak bude vymezen užší pojem aktivizace.
2.2.1 Animace Slovo animace vychází z latinského slova anima, což znamená duše. Animer pak znamená oživit, oduševnit, podnítit, rozhýbat. Vedle známého významu animace filmové se toto slovo používá ve významech: oživení nebo také programová náplň. Základními rysy animace jsou nedirektivnost (povzbuzování a předkládání velkého množství nabídek činností) a otevřenost výchovné situace. Podle Sedláčka může být rovina animace jako obecné pedagogické metody pro naši českou ergoterapii14 velmi inspirující (Sedláček in Pichaud, Thareauová, 1998). Podle francouzských autorů Pichauda a Thareauové (1998), význam pojmu animace spočívá v oživení (animaci) událostí každodenního života. Znamená to oživování běžných činností, jako je pozdrav při vstupu do místnosti, toaleta, oblékání, podávání jídla apod. Na druhé straně je pro starého člověka důležitý i klid, odpočinek a nečinnost. Staří lidé nemusí být stále aktivní a nějak se zaměstnávat. Ke klientovi je třeba přistupovat jako k plnohodnotné bytosti a rovnocennému partnerovi, jenž se podílí na určité činnosti. Dále je třeba chápat a respektovat jeho rytmus a zvyklosti, nechat ho spolupodílet se na péči o sebe sama, i když mu to trvá déle, než kdyby tyto úkony provedl pečovatel sám. Prvním pilířem animace je oživení událostí všedního dne. Pokud je naplněn tento první pilíř, je možné uvažovat o dalších pilířích animace, jako jsou organizované aktivity (můžeme je nazvat doplňková animace), kontakt s okolím,využívání práce dobrovolníků, výlety apod (Pichaud, Thareauová, 1998). Doplňkovou animaci můžeme rozdělit na skupinovou15 a individuální16. Doplňkovou animaci k animaci všedního dne lze (podobně jako Jurečková (2000)) označit pojmem aktivizace.
2.2.2 Aktivace „Aktivace klienta je v nejširším slova smyslu pomoc nebo podpora směřující k udržení, obnovení nebo získání schopností nezbytných k samostatnému či nejméně závislému 14
Ergoterapie je součástí léčebné rehabilitace a podle cílů má tyto složky: a) léčbu zaměstnáním (udržuje zdravé fyzické a psychické funkce), b) cílenou (funkční léčbu), c) výchovu k soběstačnosti, d) hodnocení schopností. Animaci tedy můžeme chápat jako tu část ergoterapie, která se zabývá zaměstnáváním. V praxi sociální péče můžeme tedy tvrdit, že „náplň práce francouzského animátora je téměř totožná s náplní práce českého ergoterapeuta“ (Sedláček in Pichaud, 1998, s. 11). 15 Skupinová bývá organizovaná, nebo vzniká z vlastní iniciativy klientů. Většinou se odehrává v zařízeních ústavního typu nebo v denních stacionářích. 16 Individuální programy, které vycházejí z individuálních zájmů a potřeb klientů, jsou určeny pro klienty domovů důchodců, kteří se skupinových aktivit z různých důvodů nemohou zúčastnit, nebo jsou určeny pro klienty pečovatelské služby, kdy klient žije ve svém vlastním bytě.
15
uspokojování sociálně psychologických potřeb. Podle převahy účelu je poskytována buď ve formě sociálně psychologické podpory, jež směřuje zejména k odstranění osamocenosti, apatie, deprese, pasivity či agrese, nebo ve formě aktivizující klienta v různých oblastech života, zejména ve společenské, kulturní a zájmové“ (Projekt in Jurečková, 2002, s. 22 – 23).
Opomíjeno by však nemělo být i uspokojování fyzických potřeb (jako součást aktivace) pomocí nabídky různých pohybových aktivit, cvičení, rehabilitace, relaxace apod., i když hlavní část těchto potřeb zajišťuje jiná péče než aktivační. Obsah aktivační péče tvoří zejména (Projekt in Jurečková, 2002): pomoc při vedení osobního života pomoc při orientaci v realitě utváření denního rytmu klienta včetně vytváření každodenních programů zaměřených na smysluplné vyplnění volného času a nabídky různých individuálních aktivit zaměřených na individuální a celoživotní záliby klienta pomoc při účasti klienta na společenském životě nabídkou společenských kulturních a zájmových aktivit pomoc při zdolávání krizí péče o umírající pomoc při vyřizování osobních záležitostí (např. jednání s úřady) pracovně terapeutické, ergoterapeutické aktivity. Pro vymezení pojmu aktivizace (viz další použito v textu) je potřeba obsah pojmu aktivace (aktivační péče) poněkud zúžit. Z výše zmíněných bodů lze vynechat pomoc při zdolávání krizí, což je spíše doménou psychologa, a jako velmi specifickou záležitost péči o umírající. Pro definici pojetí aktivizace je pak třeba vyzvednout z obsahu aktivace zvláště následující body týkající se aktivační péče: utváření denního rytmu klienta, pomoc při účasti klienta na společenském životě nabídkou společenských, kulturních a zájmových aktivit a pracovně terapeutické aktivity (Jurečková, 2002).
2.2.3 Aktivizace Nyní je možno přistoupit k samotné definici pojmu aktivizace. Jak už bylo naznačeno pojem aktivizace lze odvodit ze dvou širších pojmů – animace a aktivace, jejichž obsah byl již objasněn. Aktivizaci tedy lze pojímat jako: možný nástroj k uspokojování potřeb prevenci patologického stárnutí (deprese, osamocenost, „živoření“, heteronomie, apatie a pasivity) a sociálního vyloučení motivaci k smysluplné činnosti a k plnohodnotnému životu možnost mít radost ze života, bavit se a z něčeho se těšit činnost, kterou se funkce lidského těla i mysli posilují, udržují a rozvíjejí (Rheinwaldová, 1999) Aktivizace je specifická metoda intervence do života člověka s cílem uspokojit jeho fyzické, psychické a společenské potřeby. Podporuje rozvoj a udržení klientových schopností a dovedností v rámci jeho stávajících možností. Cílem aktivizace je pomáhat
16
starým lidem žít plnohodnotný život podle jejich maximálních možností bez ohledu na stupeň funkčního potenciálu (Jurečková, 2002). Uvedená formulace cíle je však velmi obecná. Lze si pod ní představit konkrétní cíle17. Zásadou je, že při tvorbě aktivity vycházíme vždy z individuálních potřeb a zálib konkrétního klienta (Jurečková, 2002). Nástrojem pro dosažení cílů je vytváření skupinových nebo individuálních aktivizačních programů. V prostředí pečovatelské služby (dále v textu také PS) by tvůrci programů mohli být vedoucí pečovatelské služby, ale také samotní pečovatelé, kteří mohou nejlépe reagovat na konkrétní potřeby daného klienta a mají dobré předpoklady pro tvorbu individuálních aktivit. Nabízí se také využití dobrovolníků, nebo zapojení klientů samotných, z jejichž iniciativy mohou také programy vznikat. Je důležité zmínit, že klient není pouze pasivním příjemcem nabízené činnosti, ale aktivně se podílí na tvorbě programu, sám rozhoduje, čeho by se nejraději zúčastnil. Dílčí výzkumné otázky: Je PS zaměřením svých služeb orientována na celé spektrum potřeb seniorů? Jaké povědomí a představy o aktivizaci lze zaznamenat u vedoucích pracovníků? Jaké povědomí a představy o aktivizaci lze zaznamenat u pracovníků v přímé péči? Co může přinést seniorům aktivizace podle vedoucích pracovníků? Co může přinést seniorům aktivizace podle pracovníků v přímé péči?
17
Snaha o relaxaci, uvolnění, navazování kontaktů se sociálním okolím, činorodá aktivita, zachování pocitu autonomie a důstojnosti, posilování soběstačnosti, podporování silných stánek jedince pomocí terapeuticko - zábavné činnosti, zpříjemnění volného času, podpora tvořivosti, vytváření pravidelného denního rytmu, trénování kognitivních schopností, udržování či zvyšování pohyblivosti apod
17
3 Pečovatelská služba v systému sociálních služeb V této kapitole bude přiblíženo poslání pečovatelské služby, její význam v systému sociálních služeb pro seniory, identifikováni zřizovatelé služby a objasněno, kdo jsou zaměstnanci, jaká je jejich náplň práce a kdo jsou klienti PS. Bude také naznačeno, jaký význam má praktikování aktivizace pro klienty pečovatelské služby a které potřeby seniorů jsou aktivizací uspokojovány.
3.1 Sociální služby Podle slovníku NASW jsou sociální služby aktivity zaměřené na podporu zdraví a tělesné i duševní pohody lidí. Soustřeďují se na pomoc lidem k větší soběstačnosti, prevenci závislosti, posilování rodinných vztahů, obnovu úspěšného sociálního fungování jednotlivců, rodin a skupin. (Barker, 2003). Matoušek (2001) definuje sociální služby jako jeden z důležitých nástrojů sociální politiky. Sociální služby chápe jako služby krátkodobé i dlouhodobé, poskytované oprávněným uživatelům, jejichž cílem je zvýšení kvality klientova života, případně i ochrana zájmů společnosti (Matoušek, 2003). Matouškova definice je dosti obecná. Konkrétněji sociální služby definuje Musil (2004), který je označuje termínem „služby sociální práce“, což jsou „konkrétní, v praxi existující komplexy činností, které při práci na konkrétním místě a s konkrétními klienty přispívají k realizaci záměrů sociálních pracovníků“ (Musil, 2004, s. 14). Z této definice lze vyvodit individuální přístup ke klientům a jejich potřebám - služby mají být tzv. „ušity klientům na míru.“ Sociální služby můžeme dělit podle charakteru činnosti (viz kap. 2.2), podle zřizovatele (sociální služby státní, obecní a nestátní), podle délky trvání (krátkodobé a dlouhodobé) nebo např. podle toho, v jaké formě jsou poskytovány. Podle tohoto posledního hlediska si je nyní rozdělíme. Sociální služby existují ve formě pobytové, ambulantní nebo terénní. Pobytovou se rozumí služba spojená s ubytováním uživatele v zařízeních sociálních služeb, za ambulantní uživatel dochází do zařízení sociálních služeb a terénní je poskytována tam, kde člověk žije – v jeho přirozeném sociálním prostředí (zákon č. 108/2006 Sb.). V příloze č.2 jsou v rámci každé formy sociálních služeb charakterizovány služby, které jsou zaměřeny na uspokojování potřeb seniorů.
3.2 Specifika pečovatelské služby Podle Vohralíkové a Rabušice „je obecnou snahou umožnit seniorům setrvat, pokud je to jen trochu možné, v jejich vlastní domácnosti, v jejich původním prostředí. Vzhledem ke snižující se soběstačnosti však samostatně bydlící senioři potřebují v některých oblastech výpomoc a asistenci. Tu může poskytovat, pokud tak nečiní z jakýchkoli důvodů rodinní příslušníci, pečovatelská služba“ (2004, s. 70).
18
Pečovatelská služba je nejčastěji žádanou službou v rámci systému sociálních služeb využívaných seniory. Vyplývá to z výzkumu, který provedla Kuchařová (Kuchařová, Rabušic, Ehrenbergerová, 2002). Z jejího bádání je patrno, že mezi seniory žijícími v domácnostech využívá pečovatelskou službu 11 % z nich. Jako nejčastěji přijímaná služba se potvrdil dovoz obědů (využívá 9 % seniorů), kdy se jedná o uspokojení základní potřeby, kterou rodinní příslušníci (vzhledem k vlastnímu zaměstnání) nedokáží zajistit. Druhou nejčastěji poskytovanou službou jsou nákupy potravin a praní prádla (zhruba po 3 %). Většina seniorů, pokud využívá pečovatelskou službu, si žádá pouze jednu službu, méně často dvě. Pečovatelskou službu využívají s obdobnou frekvencí muži i ženy. Rozhodujícím faktorem je především rodinné zázemí, typ domácnosti a její složení. Mezi osaměle žijícími uvedlo její využívání 20 % seniorů oproti 6 % osob žijících s partnerem. Pečovatelská služba má v České republice relativně dlouhou tradici, v průběhu let se však výrazně zvýšil kvantitativní rozsah poskytované pomoci. Jestliže v roce 1970 počet osob, jimž byla poskytnuta pečovatelská služba, odpovídal 1,7 % všech seniorů starších 70 let, tak v roce 2000 už to bylo 11,6 % (Vohralíková, Rabušic, 2004). Nárůst počtu seniorů vyžívajících této služby dokládá následují tabulka. Tabulka 3.1 - Rozvoj pečovatelské služby na území ČR 1970 1980 1990 1995 počet osob* prádelny pečovatelské služby střediska osobní hygieny
2000
2002
2004
2005
11946 38649 67043 86201 113528 141813 109475 112927 ------- 218 311 395 509 471 649 494 10 225 381 420 490 476 458 419
*Osoby jimž byla poskytnuta pečovatelská služba Zdroj: VOHRALÍKOVÁ, L., RABUŠIC, L. 2004. Čeští senioři včera, dnes a zítra. Brno: VÚPSV, upraveno.
Zvláštní, a velmi žádanou formu sociální péče umožňující zachování autonomie v podobě individuálního bydlení v kombinaci s poskytováním nejrůznějších služeb představují domy s pečovatelskou službou. Součástí těchto zařízení bývají střediska osobní hygieny, prádelny, ordinace lékaře, jídelny, kluby důchodců. Je zde poskytována pečovatelská služba; pracovní doba a rozsah této služby je dán soběstačností obyvatel (Vohralíková, Rabušic, 2004).
3.3 Poslání pečovatelské služby Pečovatelská služba je terénní nebo ambulantní službou poskytovanou osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, a rodinám s dětmi, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba poskytuje ve vymezeném čase v domácnostech osob a v zařízeních sociálních služeb tyto základní činnosti (zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách): pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, pomoc při zajištění chodu domácnosti,
19
zprostředkování kontaktu se společenským prostředím.
Podle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb. se pečovatelská služba poskytuje občanům v jejich domácnostech včetně domácnosti v domech s pečovatelskou službou, v zařízeních pečovatelské služby, v domácnostech dobrovolných pracovníků pečovatelské služby, popřípadě i mimo domácnosti a zařízení. Pečovatelská služba se poskytuje za plnou nebo částečnou úhradu, a to s přihlédnutím k věku, zdravotnímu stavu, příjmu a majetkovým poměrům občana a jeho rodinných příslušníků. Úkony pečovatelské služby, kterými jsou zabezpečovány nezbytné životní potřeby, se poskytují bezplatně. Za hlavní poslání pečovatelské služby lze označit snahu pomoci klientům k plnohodnotnému a co nejvíce soběstačnému životu v jejich přirozeném sociálním prostředí. Pečovatelská služba by měla saturovat klientovi fyzické, psychické a sociální potřeby a pomoci tak udržet jeho sociální fungování (rovnováhu mezi klientem a jeho sociálním prostředím). Práce s klientem by měla být zaměřena na podporu jeho individuálních schopností tak, aby si senior mohl své potřeby zajišťovat v co největší možné míře sám. Aby mohla PS uspokojovat celé spektrum potřeb seniorů, je žádoucí účinně propojit poskytování materiální a nemateriální pomoci. „Materiální pomoc si klade méně ambiciózní cíle. Chce klientovi poskytnout momentální péči a zajistit uspokojení jeho aktuálních potřeb“(Musil, 2004, s.129). V podmínkách pečovatelské služby je to především péče o klientovu domácnost (nákupy, úklid), pomoc při hygieně apod. Oproti tomu nemateriální pomoc18 má dlouhodobější „procesuální“ charakter. V rámci pečovatelské služby19 jde zejména o emocionální podporu, psychickou i fyzickou aktivizaci klientova potenciálu, aby mohl co nejdéle setrvat ve svém přirozeném prostředí a cítil se přitom dobře.
18
„Cílem této pomoci je zlepšení schopnosti klienta zvládat nebo zlepšovat životní situaci vlastními silami. Nástrojem dosažení tohoto cíle jsou různé formy psychosociální pomoci, emocionální provázení, psychologická podpora sociálního fungování, pomoc při posilování schopnosti zvládat úkoly, role nebo problémy“ apod. (Musil, 2004, s. 129). 19 Z případové studie Musila, Kubalčíkové a Hubíkové (2002, s. 10 -19) vyplývá, že propojení materiální a nemateriální péče může být v PS problémem. Výsledek jejich šetření se nedá zobecnit, ale dává tušit, že tento problém se může vyskytovat. Z jejich bádání v konkrétní PS vyplynulo, že „v klasické pečovatelské službě převládá jednoznačně materiální pojetí péče. Klienti jsou vnímání nikoli skrze své potřeby, ale optikou poskytovaných úkonů. Klasické pečovatelky vnímají nemateriální péči jako spontánní součást vztahu s klientem. Rozhovor pečovatelky s klientem při provádění úkonů nebo jen tak „popovídat si“ je sice považováno za legitimní očekávání klienta, není však chápáno jako formálně legitimní součást náplně práce a nevykazuje se v denním výkazu (formálně by se vykazovalo jako dohled, za který se platí). Jelikož nemateriální péče není oficiálně zabudována do systému pečovatelské služby, nelze tuto činnost ani oficiálně vykazovat. Pečovatelka může pro tuto péči využít jen část svého pracovního potenciálu (který je schopna vykázat jinak) a službu tedy neposkytuje celému spektru klientů, ale jen některým z nich. Vzniká tak značný prostor pro selekci klientů - tzn., že pečovatelka sama rozhoduje, komu z klientů bude služba poskytnuta a komu ne.“
20
3.4 Klienti pečovatelské služby Klienty PS jsou osoby se sníženou soběstačností z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. PS je poskytována zdravotně postiženým občanům, dětem a seniorům, přičemž senioři tvoří nejpočetnější klientelu. Aby se senior mohl stát klientem PS, musí si podat žádost (na odbor sociálních věcí příslušného úřadu20) o zavedení pečovatelské služby. Základní povinností potencionálního klienta je předložit doporučení lékaře, což je pro zavedení PS klíčový dokument, a důchodový výměr, který slouží pro stanovení úhrad za placené úkony a zároveň dokládá, že žadatel splňuje druhou nezbytnou podmínku – je starobní nebo plně invalidní důchodce. Vedoucí PS každému klientovi zřizuje kartu, kde jsou dokumenty uloženy. Do karty se vkládá i správní rozhodnutí vztahující se k PS. Pokud se klient sám rozhodne přestat využívat PS musí podat písemnou parafovanou žádost o ukončení služeb (Musil, Kubalčíková, Hubíková, 2002). Po posouzení situace klienta a jeho potřeb jsou stanoveny úkony, které mu budou poskytovány za finanční úhradu podle vyhlášky o výši úhrad (Musil ,Kubalčíková, Hubíková, 2002).
3.5 Zřizovatelé pečovatelské služby Pečovatelská služba může být zřizována obcí nebo jiným subjektem21. V čem se liší pečovatelská služba zřizovaná obcí od pečovatelské služby zřizované jiným subjektem? Mezi pečovatelskou službou zřizovanou obcí a pečovatelskou službou zřizovanou jiným subjektem existuje rozdíl v tom, že pečovatelská služba zřizovaná jiným subjektem může zřizovat kromě pečovatelské služby i ošetřovatelskou službu. Tabulka 3.2 - Zařízení pečovatelské služby za rok 2005 Typ zařízení Počet pracovišť PS Občané, jimž byla poskytnuta PS
krajská obecní církevní fyz. osoba ostatní 110 675 87 88 43 15250 82841 8532 1458 4846
celkem 1003 112927
Zdroj: Statistická ročenka z oblasti práce a sociálních věcí - 2005, MPSV.
Z tabulky je patrno, že nejvíce klientů zabezpečuje pečovatelská služba zřizovaná obcí a zároveň disponuje i největším počtem pracovišť.
20
Od 1.1. 2007 tato povinnost odpadne. Žádost bude vyřizovat pouze PS a bude uzavírat smlouvu o poskytování služeb přímo s klientem, čímž by se měla procedura přijímaní nových klientů zjednodušit. 21 Za jiný subjekt lze označit právnickou nebo fyzickou osobu, nejčastěji to bývají neziskové organizace, občanská sdružení, oblast zdravotnictví nebo církve, ale také soukromé subjekty, které pečovatelskou službu provozují jako svou podnikatelskou činnost.
21
3.6 Pracovníci pečovatelské služby a jejich náplň práce Při identifikaci pracovníků PS a jejich náplně práce bylo využito případové studie PS, kterou provedli Musil, Kubalčíková a Hubíková (2002). Pečovatelky Pečovatelskou službu poskytují pečovatelky, kterým se u nás bohužel nedostává profesionálního statusu.22 Mají většinou základní nebo středoškolské vzdělání doplněné sanitárním kurzem, což je v současnosti dostačující předpoklad pro výkon tohoto povolání (Musil, Kubalčíková, Hubíková, Dvořáková, 2005). Podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách lze pečovatelky označit za pracovníky v sociálních službách23. Můžeme je rozdělit podle jejich náplně práce na pečovatelky klasické, pečovatelky na rozvážce a pečovatelky dobrovolné24. Jaká je náplň práce u jednotlivých typů pečovatelek? Klasické pečovatelky (pracovníci v přímé péči) Povinností klasických pečovatelek je zajistit péči o klienty na „své trase“. Je třeba poskytnout jim sjednané úkony ve stanoveném množství a v dohodnutém čase. Mezi úkony převažují nákupy, pochůzky, úklidy, chystání léků, umývání a utírání nádobí, praní a žehlení prádla. Práci na svojí trase si každá pečovatelka předem plánuje s ohledem na množství a charakter předpokládaných úkonů. Kromě toho však musí pečovatelka řešit i mimořádné situace. Obvykle se jedná o záskok za nepřítomnou kolegyni nebo nečekané problémy klienta (Musil, Kubalčíková a Hubíková, 2002). Pečovatelky na rozvážce (pracovníci v přímé péči) Náplň práce pečovatelek na rozvážce je jasně daná a je vymezena výčtem více či méně rutinních činností. Hlavním cílem je distribuce obědů z vývařovny klientům a každá pracovnice zodpovídá za zajištění své trasy. Ve stanovené dny provádí u klienta vyúčtování za obědy a dovážku a zpracovávají s tím spojenou administrativu. (Musil, Kubalčíková a Hubíková, 2002). Dobrovolné pečovatelky Zvláštním typem pracovníků PS jsou dobrovolné pečovatelky, které jsou využívány jak v sídle PS, tak v okolních obcích. Pracují zvláště tam, kde PS nemá kapacitu zajistit klienta vlastními zdroji a současně se nepodaří zajistit žádnou osobu
22
Podle Howeho (in Musil, 2004, s. 225) jsou znaky profesionálního statusu : 1) profesionálové při své práci uplatňují mimořádné dovednosti, jež nejsou dány pouze zkušeností, ale jsou podloženy teorií, kterou profesionálové dobře ovládají, 2) příslušníci profesionálního oboru si sami určují, kdo a jak bude danou práci vykonávat, jaká služba má být poskytnuta a komu. Oba uvedené znaky profesionálního oboru spolu souvisí. Dovednosti profesionálů jsou vysoce ceněny, ale není snadné jim porozumět, což zvyšuje jejich autonomii a kontrolu nad vlastní prací. 23 Pracovníkem v sociálních službách je mimo jiné ten, kdo vykonává pečovatelskou činnost v domácnosti osoby s fyzickými nebo psychickými obtížemi, komplexní péči o jejich domácnost, zajišťování sociální pomoci, provádění sociálních depistáží pod vedením sociálního pracovníka, poskytování pomoci při vytváření sociálních a společenských kontaktů a psychické aktivizaci, organizační zabezpečování a komplexní koordinování pečovatelské činnosti. 24 Pro potřeby této práce budou označeny za pracovníky v přímé péči.
22
z jeho okolí, která by mohla využívat status „péče o osobu blízkou“25. Dobrovolné pečovatelky mají tzv. osvědčení, k jehož získání nepotřebují žádnou standardem stanovenou kvalifikaci. Podstatná je ochota pečovat a případné doporučení z okolí (Musil, Kubalčíková a Hubíková, 2002). Vedoucí pracovník PS Náplň práce vedoucí PS by se dala rozdělit do tří hlavních oblastí: První oblastí je management a koordinace výkonu PS. V této oblasti se od VPS očekává celkový management organizace včetně administrativního a technického zajištění. Do této oblasti patří rozdělování práce a rozložení klientů mezi pečovatelky (systémová a systematická organizace práce klasických i rozvážkových pečovatelek, přehled o aktuálním rozložení klientů, vytíženost jednotlivých pečovatelek, zajištění záskoků v době dovolených, nemocí atd.), kontrola pečovatelek, zajišťování práce dobrovolných pečovatelek, koordinace a kontakty s jinými organizacemi a subjekty. Druhou oblastí je práce s klienty. Sem patří šetření u klientů a zajišťování zpětné vazby (mapování postojů, názorů či připomínek klientů), vyřizování stížností . Do třetí oblasti bychom mohli zařadit administrativní úkony (Musil, Kubalčíková a Hubíková, 2002). Předmětem výzkumu budou pracovníci v přímé péči, tedy klasické pečovatelky, pečovatelky na rozvážce a vedoucí pečovatelské služby. Do výzkumu nebude zahrnut pomocný personál (např. řidiči), jelikož v jejich náplni je technické zabezpečení služeb.
3.7 Aktivizace seniorů v pečovatelské službě Způsob péče o člověka může být různý. Lze pouze poskytnout službu, která je smluvená, ale může se přidat také lidský vztah, za nimž se skrývá odbornost a etika pracovníka v sociálních službách, včetně programů a aktivit. Celý tento systém je propojen a pokud některá část chybí, je práce s klientem nekvalitní (Vostrovská,1998). Podle Vostrovské (1999) lze v prostředí pečovatelské služby nalézt prostor k realizaci nového způsobu péče, to znamená doplnit běžnou péči o domácnost klienta aktivizačními postupy. Zavedení těchto postupů jako nedílné součásti úkonů pečovatelské služby by mohlo znamenat výzvu pro systém sociálních služeb a také pro legislativní rámec v této oblasti. Je třeba také říci, že klientem pečovatelské služby je člověk žijící ve vlastní domácnosti a na tuto specifikou situaci je třeba model aktivizace aplikovat. Aktivizace klientů pečovatelské služby by měla respektovat jedinečnost člověka a jeho sociálního prostředí, tj. vlastní domácnost, předpokládá znalost aktuální sociální a zdravotní anamnézy a spolupracuje s ostatními pomáhajícími institucemi a odborníky. Vostrovská (1999) také zdůrazňuje důvody26, proč je pečovatelská služba pro 25
Od 1.1. 2007 bude nahrazena dávka „péče o osobu blízkou“ příspěvkem na péči.
26
Klient je v péči po velmi dlouhou dobu, často mnoho let, kdy se vytváří vzájemný vztah, prostřednictvím kterého lze pozitivně ovlivňovat jeho psychosociální situaci. Klient žije v přirozeném domácím prostředí, které je zdrojem aktivit a motivací – stačí se jen
23
zajištění aktivizačních programů v ideálním postavení. Aktivizaci v pečovatelských službách můžeme chápat jako metodické postupy v pečovatelství, které buď jsou, anebo nejsou, respektive se realizují nebo nikoliv. V pečovatelské službě se nabízí prostor zejména pro realizaci individuálních aktivizačních programů, ale také není vyloučena organizace různých skupinových akcí v klubech seniorů, domovinkách nebo v jiných institucích. Realizátoři skupinových programů však musí počítat s tím, že organizace skupinových aktivit je složitější a náročnější zvláště s ohledem na sníženou mobilitu klientů a jejich bydlení ve vlastních domácnostech. V rámci této práce byla provedena také klasifikace programů podle potřeb, které uspokojují, nebo též oblastí, které rozvíjejí či procvičují. Je zařazena v příoze č.3. Dílčí výzkumné otázky: Jaká je podle vedoucích pracovníků role PS v systému pomoci seniorům? Jaká je podle pracovníků v přímé péči role PS v systému pomoci seniorům? Jaké je podle vedoucích pracovníků poslání PS? Jaké je podle pracovníků v přímé péči poslání PS? Jaké je složení klientů vybrané PS? Jaké jsou podle vedoucích pracovníků potřeby klientů jejich PS? Jaké jsou podle pracovníků v přímé péči potřeby klientů jejich PS? Jaká je náplň práce vedoucích pracovníků ve vybrané PS? Jaká je náplň práce pracovníků v přímé péči ve vybrané PS? Jaké jsou podle vedoucích pracovníků PS v současné době možnosti využívání aktivizace při poskytování jejich služeb? Jaké jsou podle pracovníků v přímé péči v současné době možnosti aktivizace při poskytování jejich služeb? Jaké konkrétní nástroje pro realizaci aktivizace jsou v PS uplatňovány?
rozhlédnout. Při vzájemné interakci mezi poskytovatelem péče a klientem vzniká lidský vztah, jenž je předpokladem spolupráce. Zakázka klienta je komplexní, klient se na pečovatelskou službu obrací ve všech sférách svého života a očekává odpověď, radu, podporu, vedení, akceptaci.
24
4 Zdroje možných odlišných přístupů k aktivizaci seniorů u vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči V této kapitole budou objasněny zdroje možných odlišných přístupů k aktivizaci seniorů u vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči. Bude se pracovat s pojmy jako organizace pečovatelské služby a přístup pracovníků ke klientům v organizacích. Přiblížena budou specifika práce vedoucího pracovníka a pracovníka v přímé péči, rozdílné pracovní priority u vedoucích pracovníků PS a pracovníků v přímé péči a bude naznačeno jaký je možný přístup pečujícího pracovníka k seniorovi.
4.1 Organizace pečovatelské služby Podle slovníku sociální práce vydaného NASW (Barker, 2003) lze organizace27 nebo zařízení, jež poskytují sociální služby, označit za sociální agentury. Tyto agentury se vyznačují tím, že je někdo spravuje a jsou vybaveny lidským kapitálem, který zahrnuje profesionální sociální pracovníky, (skoro)profesionály i jiné specifické profese. Agentury poskytují specifický okruh služeb vybrané populační skupině, která je ohrožena nebo zasažena specifickým sociálním problémem. Financování sociálních agentur probíhá z více zdrojů, což znamená, že finance mohou být čerpány například z příspěvků místních samospráv a zároveň z dobročinných příspěvků, vládních dotací, poplatků od klientů apod. Organizace mají jednoznačné stanovy, které určují, jakým klientům budou poskytovat služby a jaké metody při tom budou využívat. Do kategorie sociální agentura je možné zařadit i pečovatelskou službu. Je to totiž organizace, která byla vytvořena za účelem pomáhat osobám se sníženou soběstačností, hlavně pak starým lidem. Jsou zde profesionálové (vedoucí PS), (skoro)profesionálové (pečovatelky) i jiné profese (řidič, masér, kadeřnice apod.). Charakteristické pro pečovatelskou službu je i více - zdrojové financování. Finance jsou obvykle získávány prostřednictvím dotací příslušných městských nebo krajských samospráv a státních správ, od klientů (většina služeb je zpoplatněna), od soukromých sponzorů, církví apod. Pro realizaci funkce organizace (poskytování služeb klientům) je jedním z důležitých prvků i přístup pracovníků ke klientům. O tom je pojednáno v příloze č.4.
27
Musil (2004) označuje organizaci jako „pracovní komplex“, který charakterizuje jako „celek, ve kterém je více či méně účelně propojena jeho funkce s podmínkami, které jsou pro naplňování této funkce potřebné.“ Mezi tyto podmínky řadí zdroje jako personál, informace, finance, sociální kontakty, podporu veřejnosti atd. Rozlišuje dva druhy pracovních komplexů – „agentury“ a „týmy“. „Agentury jsou zaměstnavatelské organizace, které poskytují služby sociální práce a za tímto účelem zaměstnávají pracovníky pomáhajících profesí.“ „Tým je skupina pracovníků pomáhajících profesí, kteří při poskytování svých služeb nespolupracují výhradně se svými spoluzaměstnanci, ale v zájmu splnění svého úkolu postupují společně s pracovníky jiných částí své agentury nebo se zaměstnanci jiných agentur“ (Musil, 2004, s. 22 - 23).
25
4.2 Specifika práce vedoucích pracovníků Vedoucího pracovníka lze nazvat manažerem v sociálních službách. Podle Howeho (1986) jsou manažeři v sociálních službách většinou kvalifikovaní sociální pracovníci, jejichž zájmy se přesunuly více do oblasti managementu, využívají jeho technik a myšlenek. Nelze s jistotou tvrdit, zda jsou vedoucí PS kvalifikovaní sociální pracovníci, nebo zda mají manažerský výcvik, ale předpokládejme, že se alespoň jako „manažeři“ projevují. Management28 podle Whippa, Kirkpatricka a Kitchenera (2005) ručí za odborné činnosti a postupy v organizaci, které jsou zaměřeny na dosahování specifických cílů pomocí společné akce. Manažeři definují pracovní prostředí tak, aby fungovalo v souladu s politickými a legislativními normami a zároveň podle svých dovedností a svého porozumění. Oceňují stabilní a jasný vztah s okolím, to znamená, že se snaží redukovat nejistotu standardizací, uniformizací a naprogramováním práce, což ji dělá lépe řiditelnou. V PS se s tímto můžeme setkat při standardizaci výkonů a kontrole výkazů práce pečovatelek. Manažeři se také do určité míry snaží omezovat autonomii pracovníků, aby jimi naplánované cíle byly dosahovány co nejefektivněji. Manažeři jsou lidé, kteří dělají množství klíčových věcí (Howe, 1986, s.151, vlastní překlad): Definují parametry praxe, vytváří systém, postupy a úkoly, které napomáhají zvládat věci racionálně Koordinují a sjednocují pracovníky a jejich práci, kterou naprogramovali a rozdělili Dávají „formu“ a „tvar“ rozdílným snahám podřízených pracovníků. Kontrolují zdroje Navrhují normativní strukturu organizace. Výše zmíněné aktivity manažera vcelku odpovídají náplni práce vedoucí PS (srov. kap.2.4). Manažery vyžadovaná standardizace a uniformizace práce může představovat určité riziko pro praktikování aktivizace29.
4.3 Specifika práce pracovníků v přímé péči V kapitole o pečovatelské službě byly označeny klasické pečovatelky a pečovatelky na rozvážce za pracovníky v přímé péči, protože právě ony se přímo starají o klienta v jeho domácnosti. Jejich charakteristika byla ovozena od náplně práce. V této části textu bylo zvoleno poněkud jiné hledisko. 28
Management je podle nich proces plánování, organizování, koordinace, řízení a kontrola. Snaží se o dosažení cílů organizace pomocí co nejefektivnějšího využívání zdrojů, které má organizace k dispozici. 29
Aktivizace totiž vychází z individuálních a často se měnících potřeb klienta, jež nelze úplně dopředu předvídat, a tím pádem se ani práce s klientem nedá naprogramovat do předem vymezených schémat. Hrozí tedy to, že manažeři PS ve snaze přesně naprogramovat práci se budou orientovat spíše na poskytování materiální péče, jelikož potřeby materiálního charakteru se dají poměrně snadno zjistit, nejsou nepředvídatelné a jsou společné většímu počtu klientů. Typickým příkladem je nákup, dovážka obědů nebo úklid domácnosti.
26
Pracovníky v přímé péči lze s určitou opatrností30 označit za úředníky první linie (street-level bureaucrats), jelikož jsou v osobním, bezprostředním kontaktu s klienty a navazují s nimi pomáhající vztah. Tento pojem zavedl Lipsky (1980), který charakterizuje street-level bureaucrats31 jako pracovníky ve veřejných službách, jež jsou v rámci svého zaměstnání v přímém kontaktu s občany a při své práci uplatňují ve značné míře vlastní úsudek. To, že pracovníci v přímé péči navazují s klientem pomáhající vztah, je velmi důležitým předpokladem pro úspěšnou aktivizaci. Na základě tohoto vztahu a jeho prostřednictvím lze pozitivně ovlivňovat psychosociální situaci seniora. Pečovatelé znají aktuální zdravotní a sociální anamnézu klienta, což je dobrým předpokladem pro možnost reagovat na konkrétní potřeby daného klienta pro rozvoj spolupráce. Ze své pozice uplatňují pracovníci v přímé péči určitou moc, jež spočívá v tom, že mohou ovlivňovat životy lidí a jejich příležitosti. Tento vliv se může projevovat různě. Úředníci první linie hrají významnou roli v určování obsahu, množství a kvality služeb, které svým klientům poskytují. Do jisté míry si také přizpůsobují původní záměry tvůrců zákonů a cíle programů a to tak, aby mohli zvládat nesourodé podmínky práce32. Právě tyto podmínky mohou být překážkou v úspěšném praktikování aktivizace. Zavádění aktivizačních programů do nabídky služeb PS může například ztroskotat na nedostatečných zdrojích - finančních nebo lidských. Předpokladem pro kvalitní aktivizaci je tedy co nejméně nesourodostí v pracovních podmínkách. Práci úředníků první linie nelze přesně naprogramovat, jelikož často pracují ve velmi složitých situacích, které vyžadují zodpovědnost za lidské záležitosti, vyžadují citlivé pozorování a posouzení. Práce úředníků první linie je charakteristická svou bezprostředností a osobním vztahem. Často musí dělat rozhodnutí na místě, což je v PS běžnou záležitostí. Klient chce například rozšířit službu o další úkon, nebo je potřeba vyřešit akutní problém. Pracovníci jsou vystaveni reakcím klientů na svá rozhodnutí, ale na druhé straně mohou svým chováním zásadně ovlivnit sebehodnocení klientů. To, že úředníci první linie mají určitou moc (uplatňují vlastní úsudek), má často za následek, že klienti jsou přesvědčeni, že pracovníci „mají klíč“ k jejich spokojenému životu. Lze se s tím setkat i v PS, kde jsou osamělí klienti odkázání pouze na pracovníka, který jim může ke spokojenosti výrazně dopomoci.
30
Mezi prací pečovatelek v přímé péči a úředníků první linie můžeme vysledovat určitou analogii – oba typy pracovníků jsou v přímém kontaktu s klientem a uplatňují ve větší míře vlastní úsudek. 31 Typickými úředníky první linie jsou učitelé, policisté, sociální pracovníci, nekomerční právníci, pracovníci ve zdravotnictví a mnoho jiných zaměstnanců ve veřejné sféře, kteří mají přístup k vládním programům, v rámci nichž provozují služby (Lipsky, 1980). 32 Lipsky rozlišuje následující nesourodé podmínky práce u street –level byrokratů: 1) Zdroje jsou neadekvátní vzhledem k úkolům, které jsou od pracovníků očekávány. 2) Zvyšuje se poptávka po službách. 3) Cíle organizací, v nichž pracují jsou nejednoznačné, neurčité, vágní nebo konfliktní. 4) Výkon pracovníků není možné změřit. 5) Klienti mohou být často i nedobrovolní.
27
4.4 Rozdílné pracovní priority úředníků první linie a manažerů Shrňme si tedy, v čem se výše uvedené kategorie pracovníků liší. Podle Lipskyho (1980) mají obecně podřízení pracovníci jiné pracovní priority než manažeři. Také Perrow tvrdí, že „manažeři a pracovníci v přímé praxi mohou být zastánci různých dílčích cílů v organizaci a stejně tak i politici a manažeři mohou upřednostňovat různé dílčí cíle“ (in Whipp, Kirkpatrick, Kitchener, 2005, s. 16, vlastní překlad). Pracovníci v přímé péči se na jedné straně snaží o minimalizaci nebezpečí a ohrožení, která vyplývají z práce s klientem, ale na druhé straně o maximalizaci příjmů a osobního ohodnocení. Manažeři jsou zaměřeni na dosahování cílů organizace a kladou velký důraz na produktivitu a efektivitu práce. Manažeři vyžadují po svých podřízených, aby pracovali rychle a efektivně a vyhýbali se reálným i potencionálním hrozbám. Snaží se o co nejefektivnější naprogramování práce svých podřízených, ale v tomto nemohou být úspěšní, jelikož práci podřízených zcela naprogramovat nelze, protože pracují ve složitých situacích, které manažeři nemohou předvídat (Lipsky, 1980). Fakt, že úředníci první linie musí zvládat velké množství práce v podmínkách nedostačujících zdrojů, vede k tomu, že musí při své práci hledat určitá zjednodušení a ulehčení, aby se vyrovnali s tlakem povinností. Tento jejich „zvládající mechanismus“ pracovní zátěže však nebývá manažery sankcionován, jelikož manažeři se zajímají hlavně o dosažení pracovních výsledků v souladu s organizačními cíli. Úředníci první linie se snaží dostát nárokům obtížných pracovních podmínek, dobře dělat svou práci, zatímco manažeři jsou orientování na výsledek a jsou zaujati výkonem, náklady na jeho dosažení a jen těmi aspekty práce, které podléhají kontrole. Pracovníci v přímé péči jsou vystaveni reakcím klientů na svá rozhodnutí, zatímco manažeři s klienty ani nemusí dojít do styku. Jiným aspektem práce úředníků první linie je jejich orientace na klienta a snaha o dosažení co největší míry autonomie. Manažeři dávají důraz na výkon pracovníků a snaží se jejich autonomii omezovat, aby dosáhli určitých výsledků33 (Lipsky, 1980). Z výše uvedeného by jako možné riziko pro úspěšnou aktivizaci přicházel v úvahu hlavně rozpor mezi orientací řadových pracovníků na klienta, snahou dělat dobře svoji práci a požadavky manažerů na rychlou, efektivní a snadno kontrolovatelnou práci.
4.5 Přístup k seniorovi Kromě popsaných odlišností v práci manažerů a řadových pracovníků můžeme v odborné literatuře najít obecný obraz přístupu k seniorovi. Příkladem může být 33
Totéž tvrdí v podstatě Raelin (in Whipp, Kirkpatrick, Kitchener, 2005, s. 20). Podle něj může právě kvůli nárokům úředníků první linie na autonomii vzniknout konflikt mezi těmito jejich nároky a organizačními požadavky na efektivní kontrolu nad průběhem služby ve snaze zajistit její standardizaci. Existence takových konfliktů je typická pro práci v sociálních službách.
28
kategorizace Gilberta Leclerca (in Pichaud, Thareauová, 1998, s. 47), který zaznamenal čtyři různé druhy přístupů pomáhajících pracovníků k seniorům: 1) Autoritativní přístup Pracovník, který uplatňuje tento přístup, má tendence starému člověku vnucovat svůj názor a svá rozhodnutí, „nejlépe ví“, co je pro starého člověka dobré. Takový pracovník má představu, že klient si nedovede sám poradit a potřebuje jasné vedení. Zaměřuje se na to, co osobám, o které pečuje, chybí, spíše než na to, co ještě zvládají. Příkladem takového přístupu může být stereotyp vnímání klienta - seniora jako dítěte. „Pracovníci sebe sami staví do pozice „dospělých dětí“, které obezřetně přihlížejí dětinskosti svých „rodičů“(Musil, 2004 s.103). Klient je tak vnímán jako nezpůsobilý a nesamostatný. Představa o klientovi v rámci tohoto přístupu by se dala vyjádřit také tvrzením: „Dobrý klient je ten, který pasivně přijímá péči“(Roberts, 1994 s. 80, in Obholzer, Roberts:1994). 2) Manipulující přístup Takový přístup je charakteristický manipulací s klientem takovým způsobem, aby pracovník dosáhl svého cíle. V podstatě si dělá, co chce, a nerespektuje autonomii klienta. Zbraněmi takového pracovníka jsou „sladké řeči“, výhružky, výsměch, trest nebo dokonce vydírání. Pracovník přehlíží skutečné potřeby člověka, zbavuje seniora autonomie, ale samozřejmě to „dělá vše pro jeho dobro“. V podstatě za klienta vše rozhoduje. 3) Ochranitelský přístup Pracovník s tímto přístupem ochraňuje starého člověka do té míry, že mu brání ve vykonávání úkonů, které by ještě zvládl, pod záminkou, že se může zranit apod. Tímto postojem pracovník brání v rozvoji klientovy autonomie a činí ho ještě více nesoběstačným. V tomto přístupu by se dala uplatnit stereotypní představa o klientovi jako o „důvěřivém a zranitelném jedinci“. Autoři tohoto výroku tvrdí, že staří lidé jsou tak často vnímáni, i když jsou kognitivně v pořádku (Watkins, Gibbon, 2001 s. 266). 4) Spolupracující přístup Tento přístup zachovává klientovi co největší prostor pro rozhodování o sobě samém, tedy co největší možnou míru autonomie. Pracovník se zaměřuje především na schopnosti klienta a snaží se je udržovat nebo zlepšovat tak, aby klient zvládal pokud možno co nejvíce věcí sám. Přitom musí akceptovat horší kvalitu a menší rychlost jeho činnosti – nechá člověka dělat věci tak, jak potřebuje, nebo je dělá s ním společně, přičemž se přizpůsobuje jeho rytmu. Právě přístupy autoritativní, manipulující a ochranitelský mohou přestavovat riziko pro úspěšnou aktivizační činnost34. Dobrým předpokladem pro úspěšnou aktivizaci seniora je přístup spolupracující, který ponechává klientovi co největší možnou míru autonomie. Ve výzkumu bude otázkou, které z uvedených přístupů preferují vedoucí PS a které pracovníci v přímé péči. Kategorizace slouží jako vodítko při rozlišení přístupů 34
Aktivizace totiž není o tom, co si myslí pracovník, že by klient měl dělat. nebo o tom, že pracovník nerespektuje autonomii klienta, nebo o tom, že klientovi brání v činnosti. Aktivizace je o lidském vztahu, o posilování seniorových schopností a dovedností a o spolupráci.
29
těchto dvou kategorií pracovníků, ale je třeba říci, že jejich preferované přístupy se s uvedenou kategorizací shodovat nemusí. Dílčí výzkumné otázky: Z jakých představ o poskytování pomoci vychází vedoucí pracovníci a pracovníci v přímé péči? Jaké pracovní priority lze zaznamenat u vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči? Který ze čtyř popsaných přístupů (autoritativní, manipulující, ochranitelský, spolupracující) lze zaznamenat u vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči?
30
5 Metodologie výzkumu V předchozím textu byla pomocí definice pojmů objasněna teoretická východiska, která poslouží k vytvoření koncepce výzkumu. Následující část práce se zaměří na popis a zdůvodnění volby výzkumné strategie, operacionalizaci, volbu metody a techniky zkoumání, stanovení jednotky zkoumání a jednotky zjišťování. V závěru kapitoly se objeví text o organizaci výzkumu.
5.1 Výzkumná strategie Je možno konstatovat, že v sociálních vědách existují dvě hlavní vědecká paradigmata35 sociálně-vědního výzkumu (srov. např. Hendl, 1999, 2005, Disman, 1993, Žižlavský, 2003). První paradigma - pozitivistické vychází z vědeckého stylu a myšlení přírodních věd36. Druhé paradigma - interpretativní je svébytnou alternativou přírodovědného výzkumu (Žižlavský, 2003). Podstata tohoto paradigmatu je v tom, že každý sociální jev by měl být zkoumán nejen sám o sobě, ale také tak, jak je reprezentován v lidském, individuálním nebo skupinovém vědomí (Znaniecki in Petrusek, 1993). Což je základem pro kvalitativní výzkumnou strategii, jenž je založena na hledání porozumění sociálního nebo lidského problému. Hlavním úkolem je objasnit, jak se lidé v určitém prostředí a situaci dobírají pochopení toho, co se děje a proč jednají určitým způsobem (Hendl, 2005). Teorie zde slouží jako pomocník k tomu, jaké případy vybrat, jak začít sběr dat, na jaká témata začít rozhovor apod. (Žižlavský, 2003). Hendl (2005) také zdůrazňuje, že na rozdíl od dat získaných kvantitativním výzkumem lze data získaná kvalitativním výzkumem jen stěží zobecňovat, jelikož výzkumník pracuje jen s omezeným počtem jedinců a často na jednom místě. Pro obě výše zmíněné výzkumné strategie je typický i specifický myšlenkový 37 postup . Volba výzkumné strategie je ve velké míře odvislá od výzkumného tématu a výzkumného cíle (Žižlavský, 2003). Pro naplnění výzkumného cíle – zodpovězení hlavní výzkumné otázky: „Existují ve vybrané organizaci pečovatelské služby rozdíly v přístupu k aktivizaci seniorů u vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči?“ 35
„Paradigma je pojem v teorii vědy, který označuje systém názorů a pravidel určujících, co se má zkoumat, jakým způsobem a jak je zapotřebí interpretovat výsledky“ (Hendl, 2005, s. 390). 36 Typickými představiteli tohoto směru jsou zakladatelé sociologie Comte, Durkheim a jejich pokračovatelé (Babbie, 1998). Hlavní myšlenkou paradigmatu je, že společenský život (sociální realita) se skládá ze sociálních faktů, jež lze považovat za věci (jinak řečeno data). Sociální fakty nejsou přímo pozorovatelné, projevují se v chování jednotlivců, z nichž je sociální svět složen. Vědec tak zkoumá vlastnosti společnosti nepřímo – pomocí pozorování chování lidí ve společnosti. Výzkumníka zajímá jen to, co může být objektivně pozorováno nebo měřeno (Žižlavský, 2003). Takové chápání sociální reality je základní myšlenkou kvantitativní výzkumné strategie. 37 V kvantitativní výzkumné strategii se uplatňuje dedukce, jež spočívá v převedení problému existujícího v realitě nebo v teorii do hypotéz, které jsou východiskem pro výběr proměnných. Sebraná data se pak použijí k testování hypotéz, což následně vede k jejich přijetí – či zamítnutí. V kvalitativní výzkumné strategii se používá indukce, jež uplatňuje pozorování a sběr dat již na začátku výzkumného procesu. Poté výzkumník pátrá po pravidelnostech existujících v těchto datech, formuluje předběžné závěry a výstupem může být nová teorie (Disman, 1993). Ve realitě se však často tyto dva postupy prolínají. Lze postupovat induktivně-deduktivním způsobem, nebo obráceně deduktivně- induktivním způsobem.
31
byla zvolena kvalitativní výzkumná strategie, která povaze zkoumaného problému a nastolené otázce lépe odpovídá. Důvodem této volby je hlavně to, že zkoumaný problém není zakotven v uceleném teoretickém konceptu. Myšlenkový postup byl zvolen induktivně – deduktivní. Nejdříve byly vymezeny základní pojmy a vzápětí formulovány dílčí výzkumné otázky. Volba výzkumné strategie do značné míry ovlivňuje i volbu metod a technik výběru výzkumných jednotek, zjišťování a analýzu dat (Žižlavský, 2003).
5.2 Výzkumný plán Plán výzkumu38 znamená základní upořádání výzkumu. „Je to logická sekvence, která propojuje empirická data k počátečním výzkumným otázkám a zároveň i k jeho závěrům“ (Yin in Hendl, 1999). Podle Hendla (1999) se hodí pro kvalitativní výzkum následující plány: případová studie, analýza dokumentů, biografický výzkum, etnografický terénní výzkum, akční a kritický výzkum a evaluace. Ve výzkumu byl stanoven záměr sledovat konkrétní vybranou organizaci, tudíž jako nejvhodnější výzkumný plán se jeví případová studie39. Hendl (1999) rozlišuje několik typů případových studií.40 Pro výzkum bylo zvoleno studium organizací a institucí41, jelikož předmětem zkoumání bude vybraná organizaci PS.
5.3 Operacionalizace „Operacionalizace je jedním z podstatných kroků empirického výzkumu“ (Petrusek, 1993). Operacionalizace znamená v podstatě překlad pojmů z teoretického do observačního jazyka. Petrusek (1993) konstatuje, že neexistují žádná nebo alespoň dostatečně jednoznačná pravidla pro tuto proceduru, jelikož je ovlivněna osobou výzkumníka, který tento proces provádí. V této proceduře nejde jen o to nalézt „empirický ekvivalent teoretického pojmu“, ale také o to „jak smysluplně a zdůvodněně redukovat sociální realitu“ (Lazarsfeld in Petrusek, 1993, s. 105 – 106). Výzkumník si při operacionalizaci o sociální realitě klade otázky: „Co tomu odpovídá v každodenním životě?“ „Lze se s tím setkat v každodenním životě?“ „Jak by to řekl člověk z ulice?“ (Petrusek, 1993, s. 90) V této práci byla procedura operacionalizace využita při převádění dílčích výzkumných otázek, které nám vyplynuly z teoretické části, do jazyka srozumitelného respondentům - pracovníkům v přímé péči a vedoucím pracovníkům PS. Nejprve byla provedena sumarizace42 dílčích výzkumných otázek, které byly rozčlehněny do okruhů podle toho, jak spolu logicky souvisely. Každý okruh obsahoval 38
Též koncepce výzkumu, design nebo typ výzkumu. Cílem případové studie je zachycení složitosti případu, popis vztahů v jejich celistvosti. Tyto studie se zaměřují na interpretaci vztahů a hledání relevantních ovlivňujících faktorů. Případové studie lze využít k ilustraci jevu, porozumění, exploraci atp. (Hendl, 1999). 40 Osobní případová studie, studie komunity, studium sociálních skupin, studium organizací a institucí a zkoumání programů, událostí, rolí a vztahů (Hendl, 1999). 41 V rámci tohoto výzkumu se zkoumají implementace programů a intervencí, kultura organizací, procesy změn a adaptací (Hendl, 1999). 42 Sumarizaci může čtenář nalézt v příloze č.5. 39
32
několik otázek, které byly dále operacionalizovány. Z těchto otázek43 pak byly odvozeny otázky do rozhovoru, jež sloužily jako podklad k sestavení scénářů pro interwiew. Za tímto účelem je vytvořena tabulka, v níž jsou uvedeny dílčí výzkumné otázky a ke každé z nich jsou přiřazeny otázky operacionalizované a otázky do rozhovoru. Cílem empirického výzkumu bylo pomocí vhodně zvolených technik sběru dat nalézt odpovědi, na operacionalizované otázky. Ke každé skupině otázek byly tedy zvoleny i vhodné techniky sběru dat. Tabulku je možno nalézt v příloze č.6.
5.4 Metody a techniky sběru dat Za hlavní metody kvalitativního výzkumu lze považovat, rozhovor, pozorování a studium dokumentů (příp. artefaktů) (srov. např. Žižlavský, 2003, Hendl, 1999 nebo Hendl, 2005). Rozhovor neboli dotazování je klíčová metoda v kvalitativním výzkumu, která umožňuje přímý kontakt výzkumníka s účastníky výzkumu (Žižlavský, 2003). Hendl (2005) uvádí, že jednotlivé formy dotazování se liší podle toho, jak jsou strukturované. Existují tedy v pevně dané strukturované formě, přes polostrukturované, až po formy dotazování, kdy není struktura předem dána. Hendl (2005) uvádí různé techniky dotazování44. Pro výzkum byla vybrána technika semi-strukturovaného rozhovoru. V tomto druhu rozhovoru si výzkumník dopředu sestaví soubor otázek nebo témat, která chce s respondenty probrat. Dopředu sestavené otázky lze označit za návod, nebo scénář rozhovoru. Výzkumník má volnost v tom, v jakém pořadí bude otázky klást. Může pokládat také další doplňující otázky, které nemá ve scénáři – podle toho jak reaguje respondent. Co by mělo být zachováno, je formulace otázek (Bryman, 2001). Rozhovory mohou od respondenta zjistit co si o určité věci myslí. Pozorování naproti tomu umožňuje zjistit, co se skutečně děje. Podle toho do jaké míry se pozorovatel účastní na dění v určité situaci, rozlišujeme pozorování zúčastněné45 a nezúčastněné46 (Hendl, 2005). Pozorování bude sloužit k doplnění informací, které budou získány rozhovory s respondenty. Ve výzkumu pujde o to, co nejobjektivněji zachytit zkoumaný jev, proto bude využito (podle Hendla) pozorování nezúčastněného. Podle Dismana, by se však stejný postup dal nazvat i pozorováním zůčastněným. Disman (1993) rozlišuje stupně toho, jak se výzkumník ztotožňuje se zkoumaným prostředím47. O pozorování budou vedeny terénní poznámky. Studium dokumentů bude využito k doplnění dat získaných rozhovory a pozorováním. Za dokumenty lze považovat data, která nebyla vytvořena za účelem výzkumu. Výzkumník se zabývá tím, co je k dispozici (Hendl, 2005). V PS může jít o výroční zprávy, zápisy ze schůzí, seznamy zaměstnanců, vnitřní předpisy, standardy apod. 43
Operacionalizované otázky byly také podkladem pro sestavení scénářů pozorování a analýzy dokumentů. 44 Strukturovaný rozhovor, rozhovor pomocí návodu, neformální rozhovor, narativní rozhovor, skupinová diskuse, skupinové interview a vyprávění. 45 Ve zúčastněném pozorování pozorovatel není jen pasivním příjemcem dat, ale sám se účastní dění v sociální situaci, v níž se předmět jeho zkoumání objevuje (Hendl, 2005). 46 V nezúčastněném pozorování pozorovatel minimalizuje interakci s pozorovanými subjekty a snaží se co nejobjektivněji zachytit zkoumaný jev (Hendl, 2005). 47 Stupně ztotožnění v zůčastňěném pozorování: úplný pozorovatel, pozorovatel jako participant, participant jako pozorovatel a úplný participant (Disman, 1993).
33
5.5 Jednotka zkoumání a jednotka zjišťování V sociálních vědách jsou charakteristické dva základní postupy pro výběr případů. V kvantitativní výzkumné strategii je to výběr náhodný, v kvalitativní výzkumné strategii je to pak výběr záměrný. Pomocí záměrného výběru můžeme vybrat případ, jenž ilustruje nějaký rys nebo proces, který je objektem našeho zájmu (Žižlavský, 2003). „Logika a síla záměrného výběru spočívá ve výběru případů bohatých na informace pro zkoumání do hloubky“ (Patton in Žižlavský, 2003, s. 113). Zkoumanou jednotku v tomto výzkumu představuje organizace pečovatelské služby. V rámci záměrného výběru je zvolena jako jedna z mnoha variant – typický případ, což je případ, který ukazuje to, co je normální, průměrné, typické48. Výběr konkrétní PS záležel také na tom, zda se oslovení potencionální respondenti byli ochotni výzkumu zúčastnit. Jednotkami zjišťování jsou prvky na nichž se provádí bezprostřední sběr informací. Jednotky zjišťování představují pracovníci PS a pracovníci v přímé péči se kterými byly vedeny rozhovory, pozorování pracovníků v přímé péči při práci a dokumenty zařízení.
5.6 Organizace výzkumu Cílem výzkumu nebylo vytvořit statisticky reprezentativní obraz zkoumaného tématu, proto nelze przenentované výsledky zobecnit na populaci České republiky. Výzkum byl proveden v jednom zařízení PS. Při zkoumání byla vybranému zařízení i všem respondentům zaručena anonymita. Za tímto účelem byly z textu vyňaty všechny místní názvy a jména podle kterých by šlo identifikovat zkoumanou lokalitu, organizaci nebo osoby. Všichni respondenti byli seznámeni s tím, že data od nich získaná budou použita pro účel zpracování výzkumu. Zkoumaná PS se nachází ve městě, které čítá zhruba 11000 obyvatel. Výzkum proběhl jednorázově v měsících listopadu a prosinci 2006. Zkoumaná organizace není příliš velká, proto byli do výzkumu zahrnuti všichni její členové kromě pomocného personálu. Byl proveden totální výběr, který je vhodný, když je počet zkoumaných jednotek malý (Hendl, 2005). Rozhovory s pracovníky PS byly zaznamenávány pomocí diktafonu a poté doslovně přepsány do písemné podoby. Pro doplnění informací bylo použito nezúčastněné pozorování a studium dokumentů. Data získaná nezúčastněným pozorováním byla zaznamenána ve formě terénních poznámek. Dokumenty49 bylo možno přímo v PS okopírovat. Pro nezúčastněné pozorování i studium dokumentů byly vytvořeny scénáře, které jsou součástí přílohy č.7. 48
Jelikož v ČR působí více poskytovatelů PS, vybrali jsme městskou pečovatelskou službu, která tento typický případ reprezentuje. PS zřizovaná městským nebo obecním úřadem je totiž v ČR nejčastěji zastoupena. Z celkového počtu 1003 pracovišť PS má obecní (městská) PS 67,3 % zastoupení. V kraji ve kterém se zkoumaná PS nachází má z celkového počtu 82 pracovišť 56 % zastoupení (údaje jsou za rok 2005). 49 Koncepce PS pro rok 2005, Provozní řád PS, Žádost o poskytnutí PS, informace z webových stránek PS.
34
Do výzkumu byli zařazeni všichni pracovníci v přímé péči (čtyři pečovatelky50) a dva vedoucí pracovníci (vedoucí PS a její přímý nadřízený - ředitel městské správy sociálních služeb). Se všemi pracovníky byl proveden semi - strukturovaný rozhovor. S ohledem na cíl výzkumu byly vytvořeny dva scénáře rozhovoru. První byl určen pracovníkům v přímé péči a druhý vedoucím pracovníkům PS. Otázky byly formulovány tak, aby byly srozumitelné pro oba typy pracovníků. Empirické šetření bylo zahájeno pozorováním pečovatelek při práci v terénu a v domě s pečovatelskou službou (dále v textu DPS). Během pozorování bylo navštíveno osm domácností klientů v terénu a dvě domácnosti v DPS. V druhé fázi výzkumu byly provedeny rozhovory nejdříve se všemi pečovatelkami a následně s vedoucí PS a ředitelem městské správy sociálních služeb51. Rozhovory trvaly zhruba 30-60 minut – podle toho, jak byl respondent sdílný. V několika případech bylo nutno rozhovory na krátkou dobu přerušit z důvodu telefonického hovoru respondenta, nebo vstupu třetí osoby do místnosti, kde se rozhovor konal (místnost pečovatelek v DPS).
50
V analytické části jsou označeny písmeny A - D. V analytické části jsou označeni vedoucí PS – VPS a ředitel městské správy sociálních služeb – Ředitel MSSS 51
35
6 Analýza získaných dat V analytické části předkládané práce budou prezentována data získaná pomocí rozhovorů, pozorování a studia dokumentů a následně budou formulovány dílčí výzkumné závěry. Text je rozdělen do čtyř podkapitol, které se týkají jednotlivých okruhů dílčích výzkumných otázek. V první podkapitole bude věnována pozornost organizaci PS, v druhé podkapitole bude prezentováno, jak chápou stárnutí a stáří vedoucí pracovníci a pracovníci v přímé péči, ve třetí podkapitole bude rozebráno, jak vedoucí a řadoví pracovníci vnímají své klienty a jejich potřeby. Čtvrtá podkapitola je pak věnována jejich přístupu k aktivizaci.
6.1 Pečovatelská služba jako organizace V této podkapitole bude prezentována role PS v systému pomoci seniorům, poslání PS, náplň práce jednotlivých pracovníků a také budou analyzovány představy o poskytování pomoci seniorům, pracovní priority a přístup pracovníků k seniorovi – to vše z pohledu vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči.
6.1.1 Role PS v systému pomoci seniorům Role PS v systému pomoci seniorům podle vedoucích pracovníků Ředitel MSSS spatřuje význam poskytování PS v tom, že „umožňuje občanům, kteří mají nějaký hendikep, nějakou nedostatečnost, a to jak zdravotní, tak sociální, plynule prožít ten svůj život za určité dopomoci a ta dopomoc to je důležité, je profesionální, to znamená, dělá se to prostřednictvím vyškolených pracovníků“ (Ředitel MSSS). Podle ředitele je tedy rolí PS profesionální dopomoc seniorům ve zdravotní i sociální oblasti. Vedoucí PS vidí její roli v celospolečenském významu, „kdy společnost musí nějakým způsobem ze zákona zajišťovat občany, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodňovaní nebo slabí.“ A „stát musí jistou úroveň péče o tyhle lidi garantovat, a to už to samo od sebe vlastně tu důležitost té práce vymezuje legislativně“ (VPS). Dále konstatuje: „ Jako výhoda se tam bere to, že je to přímo vymezeno na jaké úkony a za jaký peníz, protože ten stát tu péči sice musí poskytovat, ale musí taky nějakým způsobem hlídat, aby byla poskytována opravdu potřebným a v rozsahu, který je nutný“ (VPS). Vedoucí PS naznačuje, jaká výhoda pro stát plyne z poskytování této péče. Taková výhoda je však v důsledku pro PS spíše nevýhodou, protože podle slov ředitele MSSS nemohou poskytovat nic, co není ve výčtu úkonů, což je značně omezující, a podle vedoucích pracovníků to vede k tomu, že jsou poskytovány pouze úkony materiálního charakteru. Výhodu spatřují vedoucí pracovníci také v tom, že pomoc seniorům prostřednictvím jejich služby je poskytována „odborným, kvalifikovaným personálem, vyškoleným a na to připraveným. Ředitel MSSS srovnává PS s rodinnou a sousedskou
36
dopomocí. (Ředitel MSSS). Za nevýhodu považují, že kvalita, kterou poskytují, „není zaplacena, protože u nás jsou ty ceny nastaveny tak, že vlastně ani nezaplatí hodinu práce té naší síly“ (Ředitel MSSS). Zájem o PS je podle slov vedoucích dost značný a je způsoben hlavně tím, že, když člověk přestane zvládat běžné úkony, tak „rozhodnutí na té ústavní péči je až vždycky to poslední, jak se člověk rozhoduje, takže já si myslím, že i do budoucna jsou to služby, který by měly být upřednostňovány“ (VPS). V tomto je podle ní možné nalézt výhodu oproti ústavní péči, kde se „bude muset podřizovat určitýmu režimu, i když tam budou zachovány sebelíp jeho práva, ale už je odkázanej na určitej režim, na určitá pravidla, už je tam ta ztráta té svobody, toho samostatnýho důstojnýho života “ (VPS). Další výhodou je podle vedoucí PS výhoda finanční. „Tahleta péče bude vždycky levnější než ústavní“ (VPS). Vedoucí ale také vyjadřují určitou obavu, nebo spíše očekávání, že neví „jak se bude chovat trh po tym novým zákoně o sociálních službách, tam jako vám fakt nepovím, jestli ten příspěvek na péči nezpůsobí, že to nezačnou dávat rodinám. Momentálně ale je. Nemáme kapacitu na to, to zabezpečit“ (Ředitel MSSS). Vedoucí pracovníci si nejsou jistí, jestli zavedení příspěvku na péči nezpůsobí, že se budou o klienty starat ve větší míře jejich rodiny. Role PS v systému pomoci seniorům podle pracovníků v přímé péči Pečovatelky vidí význam své služby konkrétněji než jejich nadřízení. Shodují se, že PS má pro seniory velký význam. Spatřují ho hlavně v pomoci seniorům, protože jsou to „staří a kolikrát bezmocní lidi, je jim potřeba pomáhat, to určitě jako“ (pečovatelka C), protože se „někteří třeba nedostanou vůbec ven z domu, třeba já nevím, třeba paní B… tak jak pak ona to má veliké význam. Ona říká, „kdyby to neexistovalo, tak nevi, co by dělala, tam přindó třeba jednou za týden (pečovatelka myslí rodinu paní B.), takže nákupy všechno prostě, takže velké význam to má pro ty lidi“ (pečovatelka B). Výhody PS jsou podle pečovatelek v tom, že klienti jsou ve svém prostředí a nemusí dodržovat režim jako v ústavním zařízení. „Že třeba nemusijó, třeba tady když só (v DD) vo sedmi budíček, musí se vstávat a takhle a že je to pro ně lepši to doma. Třeba se vyspi vo devíti že, domluvíme se. Já třeba přindu vo jedenácti, takže ona si muže pospat v klidu. Tady třeba (v DD) musí jit na ten voběd, musí sníst, co je“ (Pečovatelka B).
Nevýhody ani jedna pečovatelka v PS neidentifikuje. Je možné to vysvětlit tím, že je to jejich zaměstnání a že je práce baví. Jedna pečovatelka to zmiňuje i v rozhovoru … „a su teda ráda, že mám prácu, mě to baví tady“ (Pečovatelka C). Podle pečovatelek je o jejich službu velký zájem. Jedna z nich to odůvodňuje tak, že v dnešní době jsou „samí podnikateli, který nemají vůbec čas na rodiče, tak radši zaplatijó jim nějakó takovó tu službu, protože vod rána do večera jsou pryč“ (Pečovatelka B). Jiná pečovatelka podobně jako vedení vyjadřuje nejistotu, že neví, jak to bude po „tem novým roce, protože to bude jináč, protože dostanou ty příplatky všecky oni. ..budou to brat jenom ti senioři a voni se můžou teda rozmyslet, jaké služby si vyberou. Takže uvidíme, zatím je to dobrý, ale nevím, jak se jim to bude těžko vytahovat z tech kapes (Zde je cítit obava, že když senioři dostanou peníze přímo „na
37
ruku“, budou za služby platit velmi neradi.), protože voni, že znáte, máte dědečka nebo babičku, víte, jak to je“ (Pečovatelka C). Pečovatelky mají předsudky vůči rodinám svých klientů, jsou přesvědčeny, že rodiny v dnešní době nemají čas se o své příbuzné pečovat a radši jim zaplatí službu. Z toho je patrné určité odsuzování těch, kteří se o své blízké nedokáží postarat. Možná si neuvědomují, že kdyby takové rodiny nebyly, tak by ony neměly zaměstnání, které je baví. Navíc senioři sami projevují zájem pečovatelskou službu a profesionální péči využívat52 . Stejně jako u vedoucích pracovníků se i u pečovatelek objevuje obava, že senioři nejsou a nebudou ochotni za služby platit.
6.1.2 Poslání PS „Poslání PS je pomoci zachovat klientům, kterým pokročilý věk nebo zdravotní stav přinesl sníženou soběstačnost v základních životních dovednostech, možnost dalšího setrvání v soukromí domácího prostředí a prostřednictvím kvalifikovaného, ohleduplného a vstřícného personálu jim umožnit nadále prožívat plnohodnotný a spokojený život, to vše s ohledem na jejich sociální a individuální potřeby a za aktivní spolupráce s rodinou“ (propagace na webových stránkách zkoumané PS).
V uvedené formulaci jsou zmíněny i sociální a individuální potřeby klienta, avšak PS nemá v nabídce uspokojování těchto potřeb. Velký důraz se v PS klade na spolupráci s rodinou klienta, bez níž by byla služba nedostačující. Neposkytuje se totiž v době víkendů a svátků, to je zajištěn pouze rozvoz obědů. Poslání PS podle vedoucích pracovníků Dle ředitele MSSS je „hlavním smyslem dopomoct, aby ten způsob života u hendikepovaného člověka byl co nejvíce plnohodnotným, aby nedocházelo k sociální izolovanosti, protože nejhorší co je, tak je, že nemá kromě pošťáka někdo vůbec žádný kontakt s okolním světem jenom pošťák a televize. Takže pečovatelka je třeba jediný styk se světem“ (Ředitel MSSS)
Poslání PS chápe jako dopomoc hendikepovanému člověku k plnohodnotnému životu, ale také jako prevenci sociální izolovanosti. Podle vedoucí PS je hlavním smyslem jejich činnosti, „tak jak je vymezeno zajistit tu potřebnost těm lidem v tom rozsahu, kterej je nutnej, aby vůbec byli schopni s tím svým hendikepem daným onemocněním, stářím a ztrátou soběstačnosti vůbec nějak přežít v těch domácích podmínkách.“ 52
Dokládá to výzkum Veselé, která zjistila, že přibližně polovina (54%) seniorů by si přála v případě závislosti v důsledku nemoci nebo stáří žít ve své domácnosti ať již za pomoci dětí nebo instituce poskytující pečovatelské služby. Dále by upřednostňovali bydlení v domech s pečovatelkou službou (14%), umístění v domově-penziónu (13%), umístění v domově důchodců (5%) a 13% seniorů uvádí, že o takové situaci dosud neuvažovali (Veselá, 2002).
38
Podle ní je tedy poslání jejich služby uspokojit klientovy fyziologické potřeby tak, aby přežil v domácích podmínkách. Z formulace „tak jak je vymezena“ je patrno, že se s takto vyjádřeným posláním neztotožňuje, pouze konstatuje, že to tak v současné době je. Poslání PS podle pracovníků v přímé péči Podle pečovatelek je hlavním smyslem jejich služby „pomáhat“ (Pečovatelka A – vyjadřuje se velmi stručně v celém rozhovoru), „zabezpečit ty lidi, aby prostě“ (Pečovatelka B), přičemž zdůrazňuje hlavně uspokojení základních fyzických potřeb „říkám, my se snažíme, aby měli čisto vokolo sebe, aby byli čistí, umyti, převlečení, najezení, aby měli, když só to ležáci, aby měli u toho stolu pití, něco na zakósnutí, aby prostě neleželi někde ve špině“ (Pečovatelka B). Pečovatelky se zaměřují na to, aby klientovi vyhověly – „tak prostě mu udělat všecko co by chtěl a byl s nama spokojen tak nějak“ (Pečovatelka A), „aby prostě se cítili jako dobře, aby když tam přijdem, aby jsme si s nima povykládaly“ (Pečovatelka D). Z výroků pečovatelek je patrno, že chápou poslání PS hlavně jako pomoc při uspokojování fyziologických potřeb klienta, ale na druhou stranu vnímají svoje poslání také jako pomoc při naplnění sociálních potřeb, zvláště pak potřeby komunikace.
6.1.3 Náplň práce vedoucích pracovníků Ředitel MSSS odpovídá hlavně za rozvoj sociálních služeb, za dodržování legislativy, za personální kvalitu svých podřízených a za hospodaření s finančními prostředky. Pracovní náplň vedoucí PS (dokument poskytnutý VPS): Organizuje a řídí PS. Provádí šetření v bytě občana, který požádal o PS, a stanoví výši úhrady za jednotlivé úkony. Dle zjištěných skutečností z provedeného šetření pověřuje výkonem úkonů pečovatelku. Provádí kontroly činnosti pečovatelek, výsledky o kontrole vede v příslušných záznamech. Provádí kontrolu v denních záznamech pečovatelek a vede měsíční evidenci o pracovní činnosti. Vede a zakládá veškerou agendu příslušnou k zavedení a provádění PS. Vypočítává a sleduje platby za poskytované pečovatelské služby. Kromě toho ještě nad rámec své pracovní náplně vykonává bytovou politiku - tzn. „starost o všechny byty tady na DPS, to znamená vyučtování nájmů, energií, služeb, plus když se cokoliv komu v tom bytě stane, tak samozřejmě přijdou za mnou, protože jsou to lidi, kteří jsme tady pro ně jedinej bod, na který se oni obrací“ (VPS).
39
6.1.4 Náplň práce pracovníků v přímé péči Náplň práce pečovatelek (dokument poskytnutý VPS):
Podle pokynů vedoucí PS pečuje o staré a zdravotně postižené občany v jejich domácnostech nebo v domě s pečovatelskou službou. Provádí jednoduché ošetřovatelské úkony pečovatelského charakteru. Informuje vedoucí PS o průběhu a změnách zdravotního stavu a o rodinné situaci svěřeného občana. Vede denní záznamy, které předkládá ve stanovené lhůtě vedoucí PS. Dodržuje zásady BOZP. V případě nemoci nebo dovolených provádí zástup za chybějící pracovnici. Provádí úklid v prostorách DPS. Přijímá a eviduje objednávky obědů pečovaných, vede o nich záznamy. Pomáhá při výdeji stravy pečovaných. Na základě pokynů vedoucí PS provádí jiné úkony, které souvisí s PS a jejím provozem.
Pečovatelka A Provádí klasickou pečovatelskou službu v terénu a rozvážku obědů. Pečovatelka B Provádí hlavně klasickou pečovatelskou službu v terénu a chystá obědy, rozvážky se neúčastní. Pečovatelka C Provádí klasickou pečovatelskou službu v terénu a stará se o celý pečovatelský dům, obědy rozváží pouze v rámci DPS. Pro příklad lze uvést klasický průběh jejího normálního pracovního dne53. Pečovatelka D Má na starosti především pedikúru, rozvážku obědů, nákupy, pomáhá s úklidem.
53
„Tak přindu, já mam teda hlavně na starosti celé tady pečovatelské dům, jo, a potom venku mám eště teda lidi. Takže přindu, uklidím všude od čtvrtého patra až po sklepy a jdu si, protože už nástup máme v sedum, že tak po té osmé už jdu si za tema lidma. Tady kdo potřebuje, vobendu si tady ty babičky, co kdo potřebuje. Však vím, že v pondělí bere třeba paní Ch…. jo……já už to mám takhle, že už vím, ale vobendu si je ale, jestli ještě nepotřebujou výjimečně něco, tak si je vobendu tady ty svoje, a když něco potřebujou, tak jim to řeknu a jináč jdu teda do terénu na (název ulice). Tam už mám zase napsané z minulého dne, co jako potřebuje ten dotyčné, tak jim to odevzdám a jdu zpátky, přijdu sem, tady musíme být teda do tech tři čtvrtě na deset, protože v deset už zase musíme vydávat obědy dole a zase nachystáme obědy. Já si je rozvezu tady zase po pečovateláku, umyju si to, co potřebuju - ty vička a to všecko nachystat si zase na příští den na rozvoz a zase vidíte, jak teďka – lícu, jo zase po těch babičkách, co kdo potřebuje. Třeba jsme včera jednu odvezli do (název města), protože v poslední době byla už taková, taková, ona má tu Alzheimerovu - nějakó tu, prostě už si nepamatuje nic. Tak tu jsem musela teďka dost hlídat. Jináč teďka jsemi zase uklízela, chystala jsem výzdobu na dveře, práce je fakt hodně“ (Pečovatelka C).
40
Je zřejmé, že pečovatelky jsou dosti pracovně vytížené a celý pracovní den se prakticky nezastaví. Nevýhodou je to, že klienty obchází pěšky (zjištěno pozorováním). Nemají k dispozici automobil, a tak ztratí spoustu času, který by mohly věnovat klientům. Podstatnou část pracovní doby jim zabere také chystání a rozvoz obědů. Pečovatelky vyráží kolem 7:30 do terénu a už v 10 hodin musí být nazpět, aby mohly chystat obědy, což jim (Pečovatelce A a D) i s rozvozem zabere polovinu pracovní doby.
6.1.5 Představy vedoucích pracovníků o poskytování pomoci seniorům
a
pracovníků
v přímé
péči
Představy vedoucích pracovníků o poskytování pomoci seniorům Pro vedoucí pracovníky je při práci s klientem nejdůležitější dbát na profesionalitu. Pod profesionalitou si ředitel MSSS představuje, že se jejich pracovník nebude citově angažovat „v každém případě, který denně potká“, jelikož by pak u něho mohlo za pár let dojít k vyhoření. V přímé práci s klientem se zaměřují na to, aby žádosti o jejich službu byly správně posuzovány - tzn., aby služba byla poskytnuta každému kdo ji potřebuje, „ale takovým způsobem, aby jí nebylo zneužíváno“ (VPS). Chtějí, aby klienti byly s jejich službou spokojeni, aby byl rozsah služby vyhovující a dostačující. Vedoucí pracovníci přicházejí do kontaktu s klienty v rámci sociálního šetření při zavádění služby a pak následně v rámci kontrolní činnosti nebo průběžných sociálních šetření. Během pozorování bylo zjištěno neprofesionální chování u jedné pečovatelky, která své klienty oslovuje výrazy „beruško a bobánku“, což působí značně neprofesionálně a nedůstojně (terénní poznámky). Představy vedoucích pracovníků o ideálním klientovi Podle ředitele MSSS je ideální klient ten, který „potřebuje naši službu a zaplatí ji, no….(smích), máme hodně klientů, který by chtěli, abychom tam s nimi seděli a drželi je za ruku, ale když jim řeknete, že mají zaplatit, tak nezaplatí“ (Ředitel MSSS) Ředitel si myslí, že senioři nejsou ochotni za poskytování služeb platit. Této problematice bude věnována větší pozornost v kapitole o aktivizaci. Standardy Vedoucí pracovníci naznačují, že standardy se do PS v současné době zavádějí, jelikož to vyžaduje nová zákonná úprava. Doposud se řídí vnitřními směrnicemi – provozní řád, náplň práce, etický kodex pracovníků v sociálních službách. Standardy budují právě na těchto již ověřených směrnicích, které doplňují a rozšiřují. Představy pracovníků v přímé péči o poskytování pomoci seniorům Nejdůležitější pro pečovatelky je, aby byl jejich klient spokojen - „aby byl v pohodě“ (Pečovatelka A), aby „odvedly dobře svou práci“ (Pečovatelka D), osobní kontakt a možnost si s klientem popovídat, vyslechnout ho, přivést na jiné myšlenky.
41
Pečovatelky cítí klientovu potřebu emocionální podpory a snaží se mu ji prostřednictvím rozhovoru o jeho problémech a starostech zprostředkovat. „Tak já si myslím, že nejdůležitější je prostě, že tam si s něma chvilku povykládáte, že voni jsou tam většinou celý den sami, takže voni jsou rádi, že někdo přinde a povykládá vo všeckym možným, co je novýho a kde se co stalo, to úplně voni přindó na jiný myšlenky“ (Pečovatelka B).
Pečovatelky se snaží kromě svých pracovních povinností poskytnout klientovi také emocionální podporu a popovídat si s ním, i když je to nad rámec jejich pracovní náplně. Vnímají jeho očekávání „ povykládat si“ jako přirozenou součást jejich vzájemného vztahu. Představy pracovníků v přímé péči o ideálním klientovi Pečovatelky se shodují v tom, že neřeší „nějaké takové ideální a neideální“ (Pečovatelka C). Podle jejích slov se snaží vycházet s každým, jak nejlíp umí, a snaží se, aby byl klient spokojený. I když je někdy nevrlý nebo protivný, snaží se s ním vyjít co nejlépe. Jedna pečovatelka k tomu dodává: „Ideální klient, ježiši kriste…(.smích).. to je těžký říct, to je podle nálady, někdy třeba nemá náladu mluvit, nebo je nevyspané, je takové nevrlé. Někdy zas přindu, zase povídá. Těžko říct ideální. Já to beru tak normálně, někdy se vyspím, taky mi není dobře, tak třeba nemluvím, nemam chuť s nikým povídat. Ztoho si povídáme, že už bych měla odcházet a ještě si povídáme, takže ono je to těžký takle nějak hodnotit“ (Pečovatelka B).
Standardy Většina pečovatelek neví o nějakých standardech nebo pravidlech, která by měly v PS dodržovat. Otázka je zaskočila a nevěděly, co na ni mají odpovědět. Ani jedna z pečovatelek si nevzpomněla na etický kodex pracovníka v sociálních službách, který zmiňovali jejich nadřízení. Je možné, že mají pravidla tak zautomatizována, že už je ani nevnímají a nemohou si na ně vzpomenout, nebo jednoduše od doby, kdy byly s pravidly seznámeny, uplynul takový časový úsek, že už si je nepamatují, což lze považovat za chybu vedení a nedostatek ve vzdělání pečovatelek. Ale je možné, že se řídí spíše vlastním úsudkem a zkušenostmi než nějakými pravidly. Reakce pečovatelek: „Jé, tak to vám teďka nepovím, myslím že, no tak to vám teďka nepovím, to nevím, teda to jste mě teďka zaskočila, to teda fakt nevím“ (Pečovatelka A). „Nevím,… to fakt nevím“ (Pečovatelka C).
Pouze jedna z pečovatelek si po delší úvaze vzpomněla, že když nastupují do práce, tak podepisují, že se budou o klienty starat, že budou do té rodiny chodit, že tam nesmí „nic zebrat“ atp. (Pečovatelka B).
42
6.1.6 Pracovní priority vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči Pracovní priority podle vedoucích pracovníků Oba vedoucí pracovníci by své funkce označili jako manažerské. Ředitel MSSS to odůvodňuje tím, že zabezpečuje chod několika zařízení, že disponuje rozpočtem asi 38 mil. korun, který musí efektivně vynaložit, že dělá personální politiku, ….. „Zabezpečuji další růst svých zaměstnanců, přijímám a propouštím, dělám výhledy starám se o zhodnocení materiálně technické základny, dělám pro zřizovatele různé prognózy, kam se bude dál ubírat sociální stav, potřeby, takže já si myslím, že to všechno splňuje pozici manažera (Ředitel MSSS). Vedoucí PS jako důvod uvádí, že má na starosti hospodaření s financemi, že musí hlídat, aby služba pro klienty byla dostupná a že musí při své práci zohledňovat různé faktory. Ředitel MSSS klade u svých podřízených důraz na samostatnost a zodpovědnost. Vedoucí PS klade důraz na „takový to sociální cítění, vyspělost nejen odbornostní, ale i morální u těch lidí“, spolehlivost, bezúhonnost, schopnost empatie, ale zároveň i na to, že se „nemůže tomu zas podávat, tak aby ho to zničilo. Musí mít zdravý úsudek i určitý nadhled nad tou věcí. Myslím si, že to je náročná práce, chce to vyzrálou osobnost a třeba i lidi se zkušenostma“ (VPS). To že vedoucí PS dává přednost lidem ze zkušenostma lze vysvětlit tím, že pro pečovatelskou práci postačuje základní vzdělání, které nedává dostatečný teoretický základ pro výkon této profese, proto je výhodou, když má potencioální pečovatelka osobní zkušenost s touto činností54. Sanitární kurz pečovatelky získají až po nástupu do zaměstnání. Jak vedoucí plánují práci svých podřízených? Podle slov ředitele MSSS je „plánování buďto krátkodobé, nebo takové to roční.“ Krátkodobé plánování je v rámci porad, které se konají 2x za týden, a dlouhodobé plánování se týká toho, „co za rok chce dokázat, jestli jako chce materiálně technicky zhodnotit, co potřebuje v rámci personální politiky obměnit, vyměnit“ (Ředitel MSSS). Plánování práce podřízených je podle vedoucí PS už osvědčený systém, který je dán hlavně pracovní náplní pečovatelek. Kromě toho se pak každý den ráno řeší různé změny podle toho, jak se mění počty a zdravotní stav klientů. Prioritou je zajištění obědů a klasické péče vyjma pomocných prací (jako úklidů). Ty se různě přesouvají podle toho, jak mají pečovatelky čas. … , protože vy musíte mít náplň té práce danou, aby byly smysluplně využity, aby měly co dělat, takže musíte rozlišovat věci, který jsou nutný udělat denně a který se můžou přesunout“ (VPS). 54
Všechny pečovatelky měly před nástupem do zaměstnání nějakou předchozí zkušenost s péčí o vlastní rodinné příslušníky (zjištěno z rozhovoru s VPS).
43
Z výroku vedoucí PS je zřejmé, že pečovatelky jsou značně pracovně vytížené, a proto se musí jejich práce rozdělovat na úkony akutní, jež je třeba udělat, a na úkony méně důležité, které klient nemusí mít splněny „hned jak si řekne“. U méně tolerantních klientů to však může vést k nespokojenosti. Kontrola podřízených pracovníků Podle ředitele MSSS existuje „vnitřní audit kontroly, to znamená, že existuje systém dodržování vnitropodnikových předpisů a pravidel, a to jednak plánovitě tzn., že oni písemně musí odevzdávat, anebo namátkou, ale dbám na to, aby to bylo spíš systematické a plánovité, na ty namátkové kontroly moc nejsem“ (Ředitel MSSS). Ve zkoumané PS se kontroluje dovážka obědů a klasická péče. Kontrola rozvážky obědů probíhá tak, že se dělají pravidelné výjezdy 3x - 4x do roka „a namátkově se zazvoní, zeptá se, jestli je všechno v pořádku“ (VPS). Kontrolu provádí vedoucí PS spolu s ředitelem MSSS. Poskytování klasické péče kontroluje vedoucí PS, že mluví s klienty telefonicky, když ti přihlašují nebo odhlašují nějaké služby, a pak také klienty navštěvuje (spolu s ředitelem MSSS) podle jejích slov „párkrát do roka“ přímo v domácnosti.55 Zde se zaměřují na to, zda je „ten rozsah péče dostačující nebo ne“ (VPS). Vedoucí chodí na kontrolu zpravidla když je v domácnosti klienta přítomna pečovatelka a když je doma nějaký rodinný příslušník pečovaného. Podle její zkušenosti „u spousty lidí to už není tak o domluvě s tím člověkem, u spousty lidí je to o domluvě s rodinou, spíš tak tam prostě jsme v takovým nějakým kontaktu, který já tady u toho považuju za nutnej, zvlášť u té klasické péče, kdy je to péče střídavá, péče, kde sme prostě přes den my a odpoledne, večer, přes víkendy musí nastupovat rodina“ (VPS).
Při komunikaci přes rodinné příslušníky však existuje riziko, že rodinní příslušníci mohou například přecenit seniorovi schopnosti a neodhadnout správně klientovy potřeby. Proto by měla být prvořadá komunikace se seniorem (i když je třeba náročnější) a až následně domluva s rodinou, aby se senior nestal pouze opečovávaným objektem, jenž nerozhoduje o tom, jaké služby si vybere. Vedoucí pracovníci provádí kontrolu pečovatelek současně se sociálním šetřením u klienta a většinou za přítomnosti pečovatelky nebo i rodinných příslušníků, což může být pro klienta nepříjemné56. Není zřejmé, zda tyto dvě věci (sociální šetření a kontrolu práce pečovatelek) od sebe odlišují. Co chtějí vedoucí pracovníci, aby jejich podřízení rozhodovali sami? Ředitel MSSS se pasuje do funkce poradce svých podřízených. Vyžaduje, aby pracovali samostatně a chodili se radit jen tehdy, s tím, jestliže si nejsou jistí, že je to v intencích MSSS. Podřízení se chodí radit „například o složení, odbornosti, koho poslat na školení a tak, ale to si jako řídí sami, u mě si to jenom prostě nechají 55
Oficiálně je stanoveno v provozním řádu PS, že se provádí sociální šetření nejméně 1x za 3 měsíce u příjemců klasické PS a 1 x za 6 měsíců u dovážky obědů. 56 Jak má klient vypovídat o pečovatelce, když je u sociálního šetření přítomna. I kdyby s prací pečovatelky nebyl spokojen, asi jen těžko to bude ventilovat přímo před ní.
44
odklepnout, protože já to globálně zaštituji, že“,.. zmiňuje také materiálně-technickou oblast, kde vyžaduje po podřízených, aby dobře hospodařili se svěřenými prostředky. Podle vedoucí PS „podřízení musí umět sami reagovat na nestandardní situace, ale vedoucí musí o nich spolurozhodovat. Běžné standardní věci si řídí pečovatelky samy“ (VPS ). Pečovatelky musí umět pracovat samostatně, jelikož se pohybují v terénu, kde není možná neustálá kontrola vedoucích pracovníků, proto se ani vedoucí PS nijak nesnaží omezovat autonomii pečovatelek. Vyžaduje, aby ji pečovatelky informovaly o mimořádných událostech, ve kterých je třeba spolurozhodovat. Pracovní priority podle pracovníků v přímé péči Všechny pečovatelky se shodují na tom, že nadřízení po nich vyžadují dobře vykonanou práci, plnění jejich povinností, „disciplínu, diskrétnost a spolehlivost“ (Pečovatelka A). „Jestli děláme pořádně práci, jestli si klienti jako nestěžují a chcou mít prostě všechno v pořádku“ (Pečovatelka D). Důraz je tedy kladen na spolehlivost pečovatelek, hladký průběh služby a spokojenost klientů. Jak plánují práci vedoucí pracovníci podle pracovníků v přímé péči? Pečovatelky jsou přesvědčeny, že vedoucí pracovníci jejich práci nijak výrazně neplánují, že už mají svou práci naplánovanou. O plánování se jedná pouze tehdy, kdy je nutno vyřešit nějaké mimořádné události, jako jsou záskoky za kolegyni, odchod klienta z jejich péče apod. Vypovídají o tom, že svou práci s klientem si plánují samy: … „jinak už potom já si plánuju, domluvím se třeba s tou pani, budeme chodit kópat vás a zítra zas budu kópat tamtu, to už si rozplánuju podle toho, jak se domluvím s tím člověkem konkrétním, jak mu to pasuje a jak mně, dycky jsme se domluvili, eště jsem ze žádném neměla problém“ (Pečovatelka B).
A ještě zmiňují to, že vedoucí jim rozděluje klienty tak, „aby měla každá stejnoměrně rozložené, aby jedna neměla padesát lidí a druhá dva“ (Pečovatelka C). Práci si tedy pečovatelky plánují samy s ohledem na druh a množství požadovaných úkonů. Jak probíhá podle pracovníků v přímé péči kontrola vedoucími pracovníky? Kontrola probíhá podle pečovatelek telefonicky, dále podle výkazů, které musí mít podepsané, a pak návštěvou v domácnosti klienta. „Tak oni se dó třeba zeptat, nebo zavolají třeba, jednak teda mám podpis, že jsem tam fakt byla, napíšu vod kolika do kolika, co jsem tam dělala, úklid hodinu nebo půlhodinu, pani mně to podepíše – pani má kontrolu vedócí, nebo může zavolat k ní, nebo může dokonce přijít, přindou, vobčas se podivaji, nebo třeba já vodendu, voni přindou se zeptat – byla tady, co tady konkrétně dělala, jste s ňó spokojena?“ (Pečovatelka B)
Zajímavé je, že vedoucí PS kontrolu pečovatelek podle výkazů vůbec nezmiňovala i když je součástí její náplně práce.
45
Co mohou pracovníci v přímé péči dle jejich názoru rozhodovat sami? Rozhodovat samy si pečovatelky mohou o tom, jak bude probíhat jejich pracovní rozvrh. „Můžu si naplánovat, ke komu půjdu jako první, jako druhý, takle jo“ (Pečovatelka A). „Tak sama rozhoduju asi vo všem skoro, kdy půjdu nakópit, kdy ho výkopu. Jsu s ním domluvená, kdy budu stříhat, kdy pudu pro léky, a takhle pak už to jenom napíšu, on to podepíše“ (Pečovatelka C).
Pečovatelka D se domnívá, že nemůžou rozhodovat nic – „to musí jít všechno přes vedoucí, protože ona má napsanó smlouvu jo, protože za každé úkon se musí platit, takže aby viděla vlastně jo, co tam vlastně děláme, a když teda je něco navíc, nebo chtějí něco jiného klienti, tak se musím ptat tadyk jako vedoucí“ (Pečovatelka D). Z výroku vyplývá, že pečovatelky nemohou rozhodovat o tom, když chce klient nějakým způsobem upravit rozsah poskytované služby. V tomto případě je vždy nutné rozhodnutí vedoucí PS.
Dílčí závěr: Vedoucí pracovníci vidí z celospolečenského hlediska roli PS v tom, že tato služba je zárukou, že se občanům, kteří jsou nějakým způsobem hendikepovaní, dostane pomoci. Navíc tato pomoc, a v tom spatřují vedoucí pracovníci výhodu, je profesionální. Další výhodou je (podle vedoucích pracovníků) menší nákladnost služby oproti ústavní péči, a že je umožněno seniorům zůstat v jejich přirozeném prostředí, aniž by služba nějak omezovala jejich autonomii. Nevýhodu spatřují v nedostatečném pokrytí financemi. Pečovatelky spatřují význam služby hlavně v tom, že se dostane pomoci bezmocným lidem, kteří by bez ní v domácím prostředí nemohli fungovat. Podobně jako vedoucí pracovníci se domnívají, že v ústavním zařízení by se klienti museli přizpůsobit režimu. Nevýhody PS na rozdíl od vedoucích pracovníků žádné nevidí, což lze to vysvětlit tím, že je to jejich zaměstnání a že je práce baví. Podobně jako vedoucí pracovníci hodnotí zájem o tuto službu jako velký, ale také vyjadřují obavu ze zavedení nového zákona o sociálních službách. Podle nich je možné, že se budou o seniory více starat rodiny a že senioři nebudou ochotni za služby platit, když dostanou peníze „přímo na ruku“. Vedoucí pracovníci se neshodují v tom, co je posláním PS. Ředitel MSSS si myslí, že posláním PS je dopomoci klientovi k plnohodnotnému životu a bránit sociální izolovanosti. Vedoucí PS se domnívá, že hlavním smyslem PS, jak je vymezena, je umožnit seniorovi přežít v domácích podmínkách. Oficiálně je však poslání PS definováno spíše ve smyslu ředitelova tvrzení. Pečovatelky chápou poslání jako pomoc a snahu vyhovět klientovi nejen po materiální stránce, ale i po stránce sociálně-psychické, snaží se s klientem popovídat si a vyslechnout ho. Náplň práce vedoucích pracovníků se vesměs shoduje s vymezením, které bylo provedeno v teoretické části práce. Pečovatelky, nejsou rozděleny tak jak bylo vymezeno v teoretické části na pečovatelky na rozvážce a pečovatelky klasické péče. Všechny se nějak podílejí na distribuci obědů. Dvě z pečovatelek tím, že pomáhají
46
obědy chystat a druhé dvě kromě toho zabezpečují jejich rozvážku. Důvodem je to, že nejvíce klientů využívá právě této služby. Rozvážce je tedy věnováno nejvíce pracovního času. Při práci s klientem je pro vedoucí pracovníky nejdůležitější dbát na profesionalitu, na to, aby jejich klienti byli se službou spokojeni, aby rozsah služby byl dostačující a aby služby nebylo zneužíváno. Pečovatelky se zaměřují na to aby byl jejich klient spokojen a aby klienta dokázaly emocionálně podpořit. Ideálním klientem podle ředitele MSSS je klient, který potřebuje jejich službu a zaplatí ji. Představu o ideální klientovi pečovatelky nemají, berou klienta takového, jaký je. Podle vedoucích pracovníků se PS řídí vnitřními směrnicemi57, na kterých se v současné době budují standardy. Nedostatkem je, že pečovatelky nemají ponětí o pravidlech nebo standardech, které by měly v práci s klientem dodržovat. Lze předpokládat, že práce s klientem je v materiální rovině daná zkušenostmi (příp. znalostmi ze sanitárního kurzu) a v nemateriální rovině je spíše intuitivní. Oba vedoucí pracovníci se považují za manažery. Po podřízených vyžadují samostatnost a zodpovědnost (Ředitel MSSS), spolehlivost, sociální cítění, bezúhonnost a oceňují zkušenost (vedoucí PS). Vedoucí PS práci svých pečovatelek výrazně neplánuje. Podle ní už mají pečovatelky činnost stanovenou v náplni práce. Standardemtedy je, že se plánují pouze situace, kdy dochází k nějakým změnám (záskoky za kolegyně, změny ve stavu klientů, rozšíření služeb klientům). Nepotvrdilo se tedy to, co tvrdí Howe a Lipsky, že manažeři se snaží omezovat autonomii svých podřízených a co nejvíce naplánovat jejich práci, aby dosáhli určitých výsledků. Naopak vedoucí pracovníci ve zkoumané PS vyžadují od svých podřízených, aby si standardní věci řídili sami a na vedoucí se obraceli pouze v nestandardních situacích. I pečovatelky samy se domnívají, že mají prostor pro rozhodování. Pouze jedna si myslí, že nemůže rozhodovat o ničem, ale na druhou stranu zmiňuje nestandardní situaci, kdy chce klient rozšířit službu.
6.2 Způsob chápání stárnutí a starého člověka vedoucími pracovníky a pracovníky v přímé péči V této podkapitole bude analyzován pohled vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči na proces stárnutí a na starého člověka. Pohled vedoucích pracovníků na stárnutí a starého člověka Oba vedoucí pracovníci zmiňují, že stárnutí je provázeno úbytkem fyzických a psychických sil a že tyto dimenze se navzájem ovlivňují. Kolaps v jedné z těchto dimenzí může mít za následek kolaps v dimenzi druhé a naopak.
57
Vnitřní směrnice ve zkoumané PS jsou hlavně – provozní řád, náplň práce jednotlivých pracovníků a etický kodex pracovníků v sociálních službách.
47
„Tak jako u každé osobnosti jsou to změny dané těma zdravotníma - fyzologickýma podmínkama a ruku v ruce s tím se mění i psychika, že jo. Vždycky je to tak, že psychika je propojena s fyziologickými funkcemi“ (VPS).
Také se shodují v tom, že stárnutí probíhá u každého jednotlivce velmi individuálně a je to dáno například patologickými změnami, genetickými předpoklady, předcházejícím způsobem života atp. Z jejich výpovědí plyne, že stáří nelze určit dosažením nějaké věkové hranice. Vedoucí PS i ředitel městské správy sociálních služeb nezávisle na sobě uvádějí příklady: „Máme tady devadesátileté čilé stařenky, třeba paní D., která vám bude zpívat a vykládat, ale už nevidí a chodí shrbená, a máme tady šedesátileté, kteří mají demenci, že nepoznají vlastní dceru apod.“ (Ředitel MSSS). „Máme lidi, kterým je devadesát let a jsou velice vitální, velice šikovní, schopní, a máme lidi, kterým je 60 let a objeví se tam nemoc v důsledku nějakých patologických změn. Ten člověk je najednou vyřazovanej z běžného života a není to podle mě otázka věku“ (VPS).
Pohled pracovníků v přímé péči na stárnutí a starého člověka Tři pečovatelky vyjadřují proces stárnutí jako změny v psychické a fyzické dimenzi. „Většinou vlastně zdravotní, když člověk vlastně zestárne, tak je to buď psychika, no ze zdravotních důvodů většinou se to projevuje“ (pečovatelka A).
Jedna pečovatelka zmiňuje pouze dimenzi psychickou, lze se domnívat, že jí připadá nejdůležitější. „Určitě je ten člověk takové víc nešťastnější, lítostivější, rád si postěžuje . No zkrátka je rád, když za ním někdo přinde, to je bez debat, to je úplně to nejdůležitější. A ještě kdyby sme si s nima mohli vic popovidat, to by bylo uplně to nejlepší“ (Pečovatelka C).
Na rozdíl od vedoucích pracovníků pečovatelky ve svých výpovědích tyto změny více konkretizují. Lze říci, že je to tím, že mohu tyto změny na svých klientech dennodenně pozorovat. Zmiňují hlavně to, že se senioři necítí na práci, že začínají „být jako děti“(Pečovatelka B), že zapomínají, že jim není dobře, že jsou někdy protivní, že už jim mozek nepracuje tak, jak má, ale že „člověk to musí brát tak, že už to k tomu stáří patří“ (Pečovatelka B). Z jejich výpovědí také vyplynulo, a v tom se shodují všechny pečovatelky, že člověk je tak starý, jak se cítí. „Každej to sám pocítí na sobě“ (Pečovatelka A). „Někdo je starý už ve dvaceti…(smích)…podle toho jak se cítí“ (Pečovatelka B).
6.2.1 Přístup vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči k seniorům S vnímáním fenoménu stáří a stárnutí souvisí také přístup pracovníků k seniorovi. Role pomáhajícího pracovníka podle vedoucích pracovníků
48
Citlivě a taktně, s ohledem na důstojnost člověka, tak se mu má pomáhat. Ředitel MSSS zdůrazňuje rozdíl mezi pomocí a dopomocí: „Pomáhat je, že vás zvednu takhle jo a postavím na nohy, dopomoc je, že vám podám ruku, vy se o mě opřete a sama vstanete, čili ta dopomoc je významnější jak pomoc“ (Ředitel MSSS). Vedoucí PS vidí roli pomáhajícího pracovníka v tom, že je klientovi po boku a že mu pomáhá tam, kde on už „nemá schopnost, kde on už ji ztratil, nebo ztrácí.“ Podle vedoucích pracovníků ví senior, co je pro něj dobré, „jako každý člověk“ (Ředitel MSSS). Vedoucí PS zmiňuje také případy, kdy už člověk senior nemusí sám vědět co je pro něj dobré. „Jsou lidi, kteří jsou v důsledku těch nemocí tak, že se tam musí zvažovat třeba i zbavení svéprávnosti, musí se zvažovat, jestli už to není ohrožující, on už tu schopnost nemá, zvažovat, co je pro něho natolik rizikové, že to ohrožuje jeho život, a to je potom na posouzení zdravotního stavu, to je věc lékařů, psychiatrů“ (VPS).
Vedoucí pracovníci jsou proti tomu, aby se seniorovi cokoliv nařizovalo, nebo se mu bránilo v nějaké činnosti. D: „Je podle vás dobré bránit starému člověku ve vykonávání nějakých činností?“ O: „Né, v žádném případě, ať dělá, na co se cítí“ (Ředitel MSSS). Vedoucí pracovníci si myslí, že senior je jedinečná osobnost a že každý senior je jiný. Podle vedoucí PS se nedá říci, „že staří lidi jsou protivní, že jsou moudří, prostě jenom moudří. Vždycky je to spojeno s tím jakej žili život, jakých nabyli nějakejch těch schopností a vlastností“ (VPS). Podle ředitele MSSS je stáří obdobím, „kdy člověk zúročí všechno to, co v předcházejících letech nastřádal ať dobré nebo záporné“ (Ředitel MSSS). Z výše uvedeného vyplývá, že vedoucí pracovníci preferují spolupracující přístup k seniorovi, který byl charakterizován v teoretické části. Role pomáhajícího pracovníka podle pracovníků v přímé péči Podle pečovatelek je rolí pomáhajícího pracovníka opora klientovi, „pomoct jim ve všem, co si řeknou, snažit se, aby měl klient radost ze života, aby byl spokojený, aby nepřemýšlel „nad smrťou a tam mam peníze na pohřeb a takovy, tak se snažit ho z toho dostat dycky a aby byl prostě spokojené, aby trošku z toho života ještě něco měl“ (Pečovatelka B). Pečovatelky vidí svou roli nejen v materiálním zabezpečení, ale také v emocionální podpoře klienta. Podle pečovatelek senior ví, co je pro něj dobré, ale zmiňují, že někteří senioři „jsou na tom horší“ z důvodu nemoci. Na otázku, zda se senior dokáže sám rozhodovat, jedna pečovatelka reaguje: „No, já bych byla ráda, kdyby se sám rozhodl, zajedno tam chodijo děti za něma, tak když něco nevím, když si nejsu jistá, jestli mu poradím dobře, tak řeknu zitra přijede dcera, tak se domluvte“ (Pečovatelka C).
49
Z toho vyplývá, že klienti se na pečovatelky obrací se svými problémy a často je i žádají o radu. Pečovatelky se však snaží přenechat odpovědnost na seniorovi a jeho rodině, nechtějí tolik zasahovat do seniorova života. Brání se tomu nést odpovědnost za jeho rozhodnutí, což je v souladu s kodexem sociálních pracovníků, jelikož sociální pracovník58 podporuje své klienty k vědomí vlastní odpovědnosti. Na druhou stranu to ale může znamenat také, že se pečovatelky ztotožňují s tím, že má za seniora rozhodovat jeho rodina místo toho, aby se snažily klienta podpořit, aby se rozhodl sám. Pečovatelky jsou zásadně proti tomu, aby se seniorům v čemkoliv bránilo, nebo se jim něco nařizovalo. Reakce pečovatelek: „Ne, to právě si myslím, jim k tomu ještě pomáhat“ (Pečovatelka A). „Ne, teda to vůbec ne, to ne, proč?... že když si chce tam něco umévat, nebo třeba mně pomáhá, já budu zatím třeba tady umévat ty skla a vy mně to tam vytřite, nebo něco tak a děláme spolu a povídáme si, já si myslím, že je to naopak lepší“ (Pečovatelka B). „Ne, když tak u něho počkám, až si to udělá, nebo mu řeknu, když je třeba hodně hodin - „uděláme to zítra, já se na vás podívám, jak to děláte“- takhle, určitě jako nebránila bych jim“ (Pečovatelka C).
Pečovatelky charakterizují seniory různě, jedna pečovatelka zmiňuje, že má seniory, „kteří jsou milí, hodní, nekonfliktní, báječní“ (Pečovatelka A) Pečovatelka B říká, že senioři jsou různí, ale jmenuje některé věci, které jsou podle ní většině seniorů společné: „Snažijou se trošku ještě toho života užívat, no takoví jsou dětský, říkám, jim stačí málo k té spokojenosti, tak jako přicházejí do těch dětskéch let, už jsou takoví, říkám, mají prostě radost z každé maličkosti, snažijó se aspoň trošku pomoct nebo něco dělat jo, aby byli trošku ještě soběstační, takhle aby byli užiteční trošku, no“ (Pečovatelka B).
Další pečovatelka charakterizuje seniora takto: „Človíček takové už nesoběstačné, které potřebuje, aby mu člověk pomáhal, aby občas ty jeho bolístky trochu vyslechl, politoval a poradil a řekl mu něco takle z toho všedního života“ (Pečovatelka C). Jejich různé výpovědi svědčí o tom, že každá s pečovatelek si pod pojmem senioři představuje své klienty a prezentuje vlastní zkušenosti s nimi. Každá se proto zaměřuje v charakteristice na něco jiného. Za komentář stojí výrok pečovatelky B, že senioři jsou jako děti, že se vracejí do dětských let. Tato charakteristika byla v teoretické části práce spojena s autoritativním přístupem k seniorovi, kdy se pečující pasují do role „dospělých dětí“, které obezřetně přihlížejí dětinskosti svých „rodičů“. Přesto však u pečovatelky B i u těch ostatních byl identifikován spolupracující přístup. Je možné, že pečovatelka toto vyjádření o dětinskosti seniorů vyslovila spíše jako frázi, 58
Pracovníci v sociálních službách se řídí stejným kodexem jako sociální pracovníci.
50
která se ve společnosti často používá59. Dílčí závěr: Představy vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči o stárnutí a stáří jsou odlišné v tom, že vedoucí pracovníci formulují své názory v obecnější rovině než pečovatelky. Je to způsobeno tím, že odvozují svá tvrzení z teorie, kterou v rámci dané problematiky ovládají, zatímco pečovatelky (bez znalosti teorie) odvozují svá tvrzení od každodenní zkušenosti, od každodenní práce s klientem. Vedoucí pracovníci chápou stárnutí jako změny v psychické a fyzické dimenzi jedincova života. Pracovníci v přímé péči jako konkrétní změny – není jim dobře, necítí se na práci, zapomínají, jsou jako děti apod. I když se jejich představy o stárnutí liší, nejsou navzájem protichůdné. Oba typy pracovníků si stáří nespojují s dosažením určité věkové hranice, neboli s dosažením určitého kalendářního věku. Názory pracovníků se v podstatě shodují s tím, co bylo vymezeno v teoretické části - v kapitole o stáří. Stáří bylo charakterizováno jako období, kdy se zvyšuje pravděpodobnost disfunkce v jedné ze tří dimenzí funkčního potenciálu jednotlivce. Dimenze byly označeny jako fyzická, psychická a sociální. Pracovníci téměř vůbec nezmiňovali sociální dimenzi60, která zahrnuje vztahy ke společnosti, participaci na jejich aktivitách, vztahy k jiným a k sobě, sociální role a pozice ve skupině, životní styl apod., což může být ve vztahu k aktivizaci problematické. V teoretické části práce bylo naznačeno, že stárnutí provází i významné změny právě v oblasti sociální, která může být pomocí aktivizace významně ovlivněna. Pokud by pracovníci tyto změny u klienta nereflekovali, mohlo by dojít k tomu, že péče o klienta bude nekomplexní a tím pádem nekvalitní61. Z hlediska teorie byl u obou typů pracovníků identifikován spolupracující přístup, jenž představuje dobré východisko pro práci s klientem respektive i pro aktivizaci. Z tohoto hlediska tedy ve zkoumané PS existuje dobrý předpoklad, aby zde aktivizace mohla být uplatňována.
6.3 Klienti PS a jejich potřeby V této podkapitole bude pojednáno o složení klientů vybrané PS, o podmínkách pro zavedení služby klientům a o potřebách klientů zkoumané PS z pohledu vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči.
59
Někteří lidé například denní stacionář pro seniory nazývají školkou pro seniory a pod. (vlastní zkušenost autora). 60 Za změnu v sociální dimenzi by se snad dala považovat zmínka (pečovatelky D), že se senior už necítí na práci. 61 Jak uvádí Vostrovská: zakázka klienta je komplexní, klient se na PS obrací ve všech sférách svého života a očekává odpověď, radu, podporu, vedení a akceptaci.
51
6.3.1 Složení klientů zkoumané PS Vybraná PS poskytuje služby asi 200 občanům ročně. Neznamená to však, že by zajišťovali všech 200 klientů najednou. Podle vyjádření vedoucí PS se asi 3O % klientů obměňuje. To znamená, že si například klienta vezme rodinný do péče příslužník, nebo klient odejde do ústavního zařízení, nebo zemře. Úkony PS jsou tedy poskytovány asi 140 až 150 klientům za měsíc. „Z tohoto počtu 200 lidí je přibližně polovina klientů ve věku nad 80 let, u většiny ostatních klientů byla pečovatelská služba schválena především na základě lékařských doporučení. Většinou se jedná o ztrátu soběstačnosti v důsledku nemoci (dle praxe nejčastěji mozkové a cévní příhody, onkologické a psychiatrické léčby, občané po ortopedických a interních operacích). Nejrozšířenější službou je dovážka obědů62, přibližně třetině klientů se poskytují i další úkony pečovatelské služby (nákupy, pochůzky, úklidy v domácnostech, praní prádla, asistence a pomoc při koupeli, doprovod mimo domov, pedikúra)“ (koncepce PS [název města] pro rok 2005).
Podle výpovědí vedoucích pracovníků i pečovatelek převažují mezi jejich klienty ženy. Podle odhadu vedoucí PS (nahlédnutí do kartotéky klientů) tvoří 2/3 ženy a 1/3 muži. Vyšší počet žen mezi klienty odůvodňuje vedoucí PS následovně: „Protože je to dáno i tím, že ženy se dožívají vyššího věku než muži. Ten průměr, když k nám klienti přichází, tak je to kolem těch 80 let a výš a tam opravdu už je to vesměs doména žen a u těch chlapů je to, pokuď třeba ovdoví nějak brzy“ (VPS).
6.3.2 Podmínky pro zavedení služby Podmínky pro zavedení služby klientovi jsou definovány v koncepci PS pro rok 2005. „Pečovatelská služba vykonává a zajišťuje pečovatelskou službu občanům města, a to v rozsahu úkonů, který každému příjemci pečovatelské služby stanoví odbor sociálních věcí MÚ v rozhodnutí o poskytování PS. Důležitou podmínkou pro vyhovění žádosti je částečná ztráta soběstačnosti občana zajistit si důstojné stravování, nutné práce v domácnosti a další životní potřeby, pokud tuto péči nemohou poskytnout rodinní příslušníci. Zpravidla se jedná o občany vysokého věku nebo občany s nepříznivým zdravotním stavem, kteří chtějí co nejdéle zůstat žít v domácím prostředí. Tito občané žijí většinou osaměle, v ojedinělých případech se stejně starým partnerem nebo dalšími rodinnými příslušníky, kteří jsou přes den v zaměstnání. Další podmínkou pro poskytování pečovatelské služby je vyjádření ošetřujícího lékaře a šetření odboru sociálních věcí MÚ, který navrhne a odůvodní rozsah úkonů poskytovaných pečovatelskou službou.“
Z textu vyplývá, že zkoumaná PS se orientuje hlavně na materiální zabezpečení 62
Totéž jsme se dověděli i z výzkumu Kuchařové, která také uvádí dovážku obědů jako nejrozšířenější službu využívanou seniory v rámci PS (Kuchařová, Rabušic, Ehrenbergová, 2002).
52
klienta. To znamená, že klientovi pomůže, když si nedokáže uvařit, uklidit v domácnosti a zajistit si životní potřeby. Jako typický klient se pak jeví starý osamělý člověk se zdravotními problémy. Z textu je také patrno, že služba není koncipována tak, aby pokryla individuální potřeby jednotlivce. V rámci služby jsou přesně stanoveny úkony, které mohou být klientovi poskytnuty a schváleny. PS je tedy nastavena tak, že se klient musí přizpůsobit službě, musí se „se svými potřebami vejít“ do rámce, který je předem určený. V textu vymezené podmínky odpovídají i výpovědím vedoucích pracovníků a pečovatelek. V podstatě všichni v rozhovoru uváděli jako hlavní podmínky nároku na službu schválení lékařem a městským úřadem. V souvislosti s podmínkami pro zavedení služby vedoucí PS také uvádí, že je třeba nejprve provést sociální šetření. To provádí buď vedoucí PS sama, pokud se jedná o jednodušší případy (pouze dovážka obědů), nebo ve spolupráci s ředitelem MSSS, pokud jde o složitější případy. Jedná se o občany, kterým mají být poskytovány klasické pečovatelské úkony.
6.3.3 Potřeby klientů PS z pohledu vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči Jaké jsou podle vedoucích pracovníků potřeby klientů jejich PS? Vedoucí pracovníci vidí problémy a nesnáze svých klientů zejména ve zdravotním stavu a v sociální izolovanosti. V důsledku zhoršeného zdravotního stavu (invalidita, onkologická léčba, pooperační stavy, ztráta mobility) člověk přestává zvládat běžné úkony. Sociální izolovanost vidí jako největší problém a příčinu většiny dalších obtíží ředitel MSSS: „Naši klienti mají největší problémy se sociální izolovaností. Podle mě, protože, kdyby nebylo té sociální izolovanosti, tak i takový ty potřeby jako je oběd, vyprat - jim zabezpečujou buďto někdo z příbuzných nebo někdo ze sousedů, ale vzhledem k tomu, že jsou v sociální izolovanosti díky způsobu života, který vedli, nebo díky nějakým životním tragediím, nebo díky tomu, že se nikdy neoženili, nevdali..“ (Ředitel MSSS)
V souvislosti s potřebami klientů mluví ředitel MSSS i o sociální dimenzi, kterou ve spojení se stárnutím jedince neuváděl. Lze tedy říci, že sociální změny ve stáří určitým způsobem reflektuje. Tato skutečnost však zůstává pouze v teoretické rovině, jelikož v koncepci PS se to nijak neprojevuje. Nikde není vyjádřeno, že by PS nějak přispívala k překonávání nebo prevenci sociální izolovanosti. Během pozorování byl problém sociální izolovanosti zaznamenán u většiny klientů. Klienti PS, jejichž domácnosti byly navštíveny (s výjimkou jednoho), žijí osamoceně a jsou odkázání ve značné míře na pomoc pečovatelek. „Například pan T. je vdovec a nemá děti, ven se nedostane kvůli omezeným mobilním schopnostem. Chybí mu tedy jakýkoliv sociální kontakt – pečovatelka je jeho jediným zdrojem spojení s vnějším světem“ (terénní poznámky).
53
Je třeba konstatovat, že nebyly navštíveny domácnosti klientů, kteří využívají pouze dovážku obědů63. „Zároveň byly pozorovány i potíže ve zdravotní oblasti. Většinou se jednalo o potíže s mobilitou (paní s chodítkem, paní s omezenou hybností horních končetin-nemůže se ani podepsat, paní chodící za pomoci francouzských holí, pán s omezenou hybností horních končetin, pán upoutaný na lůžko po mozkové příhodě – udělá jen pár kroků za pomoci pečovatelky apod.)“ (terénní poznámky).
Z rozhovoru s vedoucí PS vyplynulo, že potřeby klientů nelze jednoznačně definovat, že jsou u každého klienta jiné a je to dáno jeho zdravotním stavem, jeho schopnostmi a jeho charakterovými vlastnostmi. Každý jedinec má uspořádanou vnitřní hierarchii potřeb. Zároveň uvádí, že: „ta potřebnost je v PS opravdu omezována jenom na tu potřebnost té materiální pomoci, ale rozhodně tu není prostor pro nějaké vyšší prostě lidské potřeby a jiné jako duchovní“ (VPS). Z toho vyplývá, že vedoucí PS sice vnímá potřeby seniorů jako individuální a nejednoznačné, ale zároveň se cítí být velice silně omezena legislativním rámcem (ve kterém jsou vymezeny potřeby seniorů zcela jednoznačně) a finančními prostředky, tak aby se mohla zaměřit i na nemateriální pomoc seniorům. Klienti jsou v současné době (oficiálně) vnímáni optikou poskytovaných úkonů, na individuální potřeby není prostor. Jaké jsou podle pracovníků v přímé péči potřeby klientů jejich PS? Dvě z pečovatelek o problematice potřeb uvažují spíše v tom smyslu, že potřeby jejich klientů jsou ty, které jim samy zajišťují a už nemluví o žádných dalších. Potřeby klientů jim splývají s úkony, jež klientům poskytují: „To záleží na okolnostech, co vlastně v tu danou dobu chcou, jako třeba ty nákupy nebo úklid nějakej, léky, ……..pochůzky na úřady a takhle doprovody“ (Pečovatelka A). Další dvě pečovatelky uvádějí hlavně potřebu sociálního kontaktu, a vidí ji jako tu nejdůležitější : „Voni potřebujó hlavně jako spíš po té stránce jako popovídat si s něma a takovýho spíš rázu. Voni by třeba voželeli, i kdybych jim třeba nestihla nakópit, ale hlavne že bych si s nima sedla a povidala“ …(Pečovatelka B). „Potřeby, tak chtějí si s nama povykládat, no“ (Pečovatelka D).
Jako nejčastější problémy svých klientů pečovatelky zmiňují problémy a pak také problémy v sociální oblasti:
zdravotní
„To mají hromadu problémů. Takže určitě nejsou zdraví, někdo má s rodinou problémy, tak se je snažím vod toho odreagovat. Takový problémy, takový bych řekla normální, všední, každodenní problémy.“ (Pečovatelka C)
Potřeby, které zkoumaná PS zajišťuje, jsou tedy převážně materiálního
63
Z technických důvodů nebylo možno zúčastnit se pozorování během dovážky obědů, jelikož v rozvážejícím automobilu jsou pouze dvě místa – jedno pro řidiče a druhé pro pečovatelku.
54
charakteru a jsou vyjádřeny úkony64, jež jsou dány vyhláškou 182/1991 Sb. Pečovatelky odvozují potřeby svých klientů od toho jaké služby PS poskytuje. Představují si, že potřeby klientů jsou shodné s tím, co jejich služba nabízí. Přistupují tedy k problematice potřeb čistě prakticky, hovoří z vlastní zkušenosti, která není opřena o nějaký teoretický základ. Určitým způsobem vnímají i nemateriální potřeby klientů a vnímají je jako legitimní. K jejich uspokojování ale dochází spíše bezděčně a nahodile. Pečovatelky nic takového v popisu práce nemají. Uspokojují tak klientovi sociální potřeby vlastně nad rámec svých pracovních povinností, a to ještě jen v omezené míře. Samy totiž zmiňují nedostatek času právě na komunikaci s klientem a reflektují tuto potřebu klienta jako nedostatečně uspokojenou. Jedna pečovatelka se dokonce zmínila, že by „něco takového zavedla“, z čehož lze usuzovat, že pečovatelky si uvědomují, že jen materiální péče o klienta je nedostatečná. Představy vedoucích pracovníků o zjišťování potřeb Vedoucí pracovníci zjišťují potřeby cílové populace takovým způsobem, že informují potencionální i stávající klienty prostřednictvím internetu, radničních listů a jiných periodik, rozdávají letáky v ordinacích lékařů, vozí reklamu na automobilech a dotazují se stávajících klientů, jestli ještě někdo v okolí nepotřebuje jejich službu. Zde se ukazuje problém v tom, že vedoucí pracovníci zaměňují zjišťování potřeb za informování klientů o službě, což není totéž. Z toho vyplývá, že spíše hledají klienty vhodné pro svoji službu, než aby přizpůsobili službu potřebám jednotlivých klientů.
Představy pracovníků v přímé péči o zjišťování potřeb Pečovatelky zjišťují potřeby klientů, když s klienty mluví - čili v rozhovoru s nimi. Jedna pečovatelka uvádí, že klient jí musí říct, co potřebuje, že sama to jinak nezjistí. Je zřejmé, že pečovatelky potřeby klientů zjišťovat neumějí, což vyplývá i ze způsobu zjišťování potřeb vedoucími pracovníky. Reakce pečovatelky C: „Když s nima mluvím, tak když mluvíte spolu, sedíte tam třeba tu chvilenku, tak víte, že paní řekne třeba, že už ju kóše hlava, jo, že jí dochází léky, ale to už já všechno vím, to bylo ze začátku. Já už vím co voni potřebujou, už se jich kolikrát nemusím ani ptat“ (pečovatelka C).
Lze se domnívat, že to, že pečovatelka už ví „co klient potřebuje“, je způsobeno hlavně tím, že každá pečovatelka ve zkoumané PS se stará o „své“ klienty, což lze hodnotit jako pozitivní předpoklad pro vytvoření pomáhajícího vztahu. Jestliže 64
Jsou to: dovážka obědů, běžné úkony osobní hygieny, pomoc při oblékání, jednoduché ošetřovatelské úkony, pochůzky, nákupy, práce spojené s udržováním domácnosti, doprovod na vyšetření, doprovod při krátkodobém pobytu mimo domov, pedikúra, praní ložního a ostatního prádla v prádelně PS (ceník poplatků za úkony PS MSSS).
55
často i dochází ke klientovi třeba několik let, tak většinou už opravdu ví, co klient potřebuje. Otázkou však je, zda není poskytování péče stereotypní a zda pečovatelka rozpozná, když se u klienta objeví nějaká nová potřeba. Představy vedoucích pracovníků o potřebách, které nemohou zajistit Ředitel MSSS a vedoucí PS se shodují v tom, že nemají kapacitu poskytovat osobní asistence. Ředitel MSSS tuto skutečnost vyjadřuje razantním způsobem. Říká, že jsou potřeby, které klientům zajistit musí, které jsou dány zákonem, a potom potřeby, které by klienti chtěli, ale oni je zajistit nemohou. „Protože nejsou v zákoně, tím pádem není možné je poskytnout. D: Jaké to jsou? O: „No, nejhorší jsou ty osobní asistence, ty bohužel jako neposkytujeme, protože opravdu na to, aby nám tam někdo půl dne, že se ten dotyčný bojí v noci sám, aby tam spala naše pečovatelka každou noc, na to opravdu nemáme“ (Ředitel MSSS).
Zmiňuje spolupráci s místní charitou, která není podle jeho názoru omezena legislativním rámcem tolik jako PS poskytovaná městem. Potřeby, které PS zajistit nemůže, jsou podle vedoucí PS hlavně potřeby vyšší a potřeby duchovní. Pokud klient potřebuje péči komplexnější, náročnější, lze hodnotit jako pozitivní, že je PS připravena na spolupráci s neziskovou organizací – charitou, že se nesnaží klienta úplně zbavit. „Je to samozřejmě vo nějakém komplexním řešením té situace toho člověka, vo spolupráci s ošetřovatelskou péčí, s rodinou, s lékařema , tak aby se skloubilo víc složek sociální péče, aby ten člověk mohl zůstat v domácích podmínkách. Pokud jde o složitější případy, tak je to dneska otázka osobních asistencí než otázka PS, tak jak je vymezena“ (VPS).
Představy pracovníků v přímé péči o potřebách, které nemohou zajistit Pečovatelky si nemyslí, že by bylo něco, co zajistit nemohou. Lze to vysvětlit tím, že potřeby svých klientů chápou jako úkony, které jim poskytují. Na otázku: „Je něco (potřeba), co zajistit nemůžete?“ odpovídaly: „S žádnou jsem se zatím nesetkala, já co..“ (Pečovatelka A) „Já myslím, že se snažíme zajistit všechno. Snažíme se prostě fakt vyhovět ve všeckým, nevím,…….Pani vezmeme pséka, jdeme aj s psékem ven. Nikdy jsem neřekla, že ne, myslím si, že žádná z nás“ (Pečovatelka B).
Projděme si tedy jednotlivé potřeby, jak byly vymezeny v teoretické části a porovnejme s těmi, které zkoumaná PS uspokojuje. Fyziologické potřeby Z rozhovorů, pozorování i studia dokumentů vyplynulo, že PS se orientuje převážně na zajišťování těchto potřeb. Je to dáno hlavně tím, jak je PS jako služba vymezena v legislativě. Jednotlivé úkony, které pečovatelská služba zajišťuje, byly již popsány výše.
56
Potřeba bezpečí PS zajišťuje potřebu fyzického bezpečí. Klient má jistotu, že když je u něj pečovatelka, tak nespadne, neuklouzne při koupeli, nezraní se při ohřívání jídla apod. Potřeba psychického bezpečí je PS také částečně uspokojena. Klient ví, že pečovatelka přijde vždy ve smluvenou dobu, že ho nenechá bez pomoci, že se na ni může obrátit se svými problémy. Potřeba ekonomického zabezpečení je spíše otázkou sociálního zabezpečení, než sociálních služeb, proto se nepředpokládá, že by tuto potřebu měla PS zajišťovat. Sociální potřeby Sociální potřeby jsou PS zajišťovány jen částečně a navíc neoficiálně - z vlastní vůle pečovatelek. Opomeneme-li potřebu náležet k nějaké skupině a potřebu lásky, které PS ani žádná jiná sociální služba zajistit nemůžou, tak zbývá ještě potřeba informovanosti a potřeba vyjadřovat se a být vyslechnut. Potřeba informovanosti je uspokojována jen částečně, protože pečovatelky nemohou jednotlivým klientům věnovat dostatek času. Například Pečovatelka C konstatuje: „No, tak my na ně nemáme moc času, kdyby jsme s nima mohli aspoň, kdyby těch 20 minut aspoň s nima mluvit, já vydělávám nákup a říkám, co je nového, jo, co se stalo v té ulici, nebo co voni znají, jo. … A voni sami by byli rádi, kdyby jsme s nima mohli chviličku dýl jako mluvit“(Pečovatelka C).
S tím souvisí potřeba vyjadřovat se a být vyslechnut, je zase uspokojena jen ve velmi malé míře, jelikož na to pečovatelkám chybí dostatečný časový prostor. I když je třeba říci, že pečovatelky se snaží využít čas maximálně. „Během koupele například proberou, co je v okolí nového, zavzpomínají na společné známé apod.“ (terénní poznámky: klientka - paní B, 30. 11. 2006). Potřeba autonomie Uspokojení potřeby autonomie bylo zjišťováno pomocí otázky: „Umožňujete klientům rozhodovat se o tom, kdy a jak jim bude služba poskytnuta?“ Vedoucí PS míní, že v současných podmínkách, kdy mají čtyři pečovatelky zajistit 150 klientů, není možné, aby si klient určoval, kdy a jak mu bude služba poskytnuta. Snaží se sice vždycky o domluvu s klientem - „co se mu hodí, kdy se mu to hodí“, ale bohužel mu nemohou ve všem úplně vyhovět. Kdyby například někdo řekl: „Já chci mít oběd o pul jedenácté a já bych chtěl oběd o pul druhé, to není možný v těch současnejch podmínkách prostě poskytnout, protože jako rozvézt 60 obědů během dvou hodin do čtyř hodin po uvaření podle vyhlášky o hygieně…“ (VPS). Pečovatelky se snaží vyjít vstříc klientům a domluvit se s nimi tak, jak jim to vyhovuje. „Já si myslím, že se spíš podřídíme my jim, jak a kdy co chcou, aspoň se s nima tak domlouváme dycky. Jak by to chtěli, kdy by chtěli, kdy jsou ochotni. Já už to mám naučený, že třeba v úterý chodím pro léky, takže my už jsme tak sehraný“ (Pečovatelka C).
I během pozorování nebyly zjištěny projevy pečovatelek, které by nějak omezovaly autonomii klienta.
57
Všechny pečovatelky se chovaly ke klientům vstřícně a vše, co u klienta dělaly (vyjma zaběhnutých rituálů – např. průběh koupele), s klienty konzultovaly. „Chcete uklidit dneska nebo až zítra paní B.?“, „Co budete chtít udělat zítra?“, „Mám vám to dat sem nebo na ten druhý stůl?“ – Vždy se klienta ptaly, co by chtěl a jak by to chtěl. Během pozorování nebylo zaznamenáno, že by některá z pečovatelek klientovi cokoliv nařizovala, vnucovala nebo rozhodovala za něj (terénní poznámky).
Je možné se domnívat, že pečovatelky se (v rámci možností daných jejich pracovními podmínkami) snaží klientům přizpůsobit a zachovávají jejich autonomii. Potřeba seberealizace Potřebu seberealizace bohužel PS nijak neuspokojuje. Tomuto tématu je věnován prostor v následující kapitole o aktivizaci seniorů. Dílčí závěr: Zkoumaná PS obslouží asi 200 klientů ročně, přičemž počet klientů se měsíčně pohybuje kolem 140 až 150. Jejich věkový průměr je kolem 80 let. Mezi klienty převažují ze dvou třetin ženy, jednu třetinu tvoří muži. Hlavními podmínkami pro zavedení služby jsou potvrzení lékaře, výsledek šetření vedoucí PS (případně ředitele MSSS) a vydání rozhodnutí MÚ. Ředitel MSSS vyjadřuje potřeby klientů jako problém sociální izolovanosti. Vedoucí PS vnímá potřeby klientů jako velmi individuální a u každého jedince rozdílné. Potřeby, které jejich služba nezajišťuje, jsou podle nich vyšší, duchovní potřeby a osobní asistence. Pracovníci v přímé péči vnímají potřeby svých klientů optikou služeb (úkonů), které jim poskytují. Jako nedostatečně uspokojenou vnímají u svých klientů potřebu komunikace. Lze tedy konstatovat, že zkoumaná PS se nezaměřuje na celé spektrum potřeb seniorů. Potřeby, na které se zaměřuje v prvé řadě a v největší míře, jsou potřeby materiálního charakteru, dále částečně uspokojuje potřeby v oblasti bezpečí. Sociální potřeby jsou naplňovány neoficiálně z vlastní vůle pečovatelek. Uspokojování sociálních potřeb není součástí oficiální nabídky služeb. Pečovatelky se snaží s klienty co nejvíce komunikovat, ale nemají k tomu dostatečný časový prostor, proto i pozornost věnovaná klientům může být různá podle toho, jak pečovatelka zrovna spěchá, nebo podle jejich sympatií ke klientovi. Potřeba autonomie klienta je v PS zachována. PS se nezaměřuje vůbec na potřeby spojené se seberealizací klienta. Podle vedoucích pracovníků je to dáno hlavně tím, jak je PS vymezena v zákoně, ale i jinými souvislostmi, které jsou objasněny v další podkapitole o aktivizaci.
6.4 Aktivizace seniorů ve zkoumané PS V této podkapitole bude rozebráno téma aktivizace seniorů z pohledu vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči. Jak rozumí pojmu aktivizace seniorů vedoucí pracovníci? Ředitel MSSS chápe aktivizaci ve dvou rovinách:
58
1) Například - pracovník učí klienta pořád dokola, jak si má ohřát oběd. Podle slov ředitele „aby ten klient neseděl tupě a nečekal, až se mu to tam kydne, jo, ale pořád se učil pracovat s tím sporákem, zamíchat si to atd.“ 2) Aktivizace jako program – jako široká škála procvičování manuálních a rozumových schopností člověka. Těmi schopnostmi rozumí to, „co senior kdysi uměl, ale jejichž menší opakování by mohlo způsobit, že by je zapomněl.“ Z hlediska teorie, která byla vymezena, by se dal první bod (zmiňovaný ředitelem MSSS) považovat spíše za animaci, než za aktivizaci. Animace je oživení události všedního dne, jenž podávání stravy určitě je. Vedoucí PS chápe pojem aktivizace jako začleňování seniorů do společnosti v největší možné míře a zároveň i jako - „ta služba by neměla být o tom, že se tomu člověku udělá všechno a on jenom přihlíží , ale o tom vést ho k tomu, aby on co nejdýl si byl schopnej určitý věci zvládat sám a být mu jenom nápomocen tam, kde už to nejde, to si myslím, že třeba u PS je velkej problém a velkej dluh“ (VPS). Konkrétně pak zmiňuje příklady aktivizace procvičování paměti a motoriky. Její pojetí aktivizace se shoduje s tím, jak jsou aktivizační služby vymezeny v zákoně č. 108/2006 Sb. o sociální službách, kde jsou charakterizovány jako preventivní aktivity zabraňující sociálnímu vyloučení. Tuto formulaci lze chápat i naopak - aktivizační služby, jako prostředek k sociálnímu začleňování. Jak rozumí pojmu aktivizace seniorů pracovníci v přímé péči? Pečovatelky popisují aktivizaci jako „aktivní činnost se seniorem“ – přečíst knížku, udělat s ním nějakou práci, vyšívání nebo pletení (Pečovatelka A), „jako něco s něma dělat“ – vyrábět něco (Pečovatelka B), „nějaký ty króžky“ – třeba drhání (Pečovatelka C). Jedna pečovatelka pojem aktivizace nezná. Je to zřejmě způsobeno tím, že dlouhou dobu pracovala na plný úvazek u malých dětí – trojčat, u seniorů je teprve krátce a její pracovní náplní je pedikúra, rozvoz obědů, nákupy a úklidy. I když po vysvětlení, co si pod pojmem představuje tazatel, si uvědomuje, že tyto aktivity se provádějí v domově důchodců. Projevuje se to, že pečovatelky přemýšlejí o problematice v konkrétnější podobě než vedoucí pracovníci. Pečovatelky (neznalé teorie) mluví z vlastní zkušenosti. DPS se totiž nachází v areálu domova důchodců a pečovatelky mohou vidět, jak se tam s klienty pracuje, zhlédnout jejich výrobky, proto si i dokáží představit, co znamená pojem aktivizace. V čem může být podle vedoucích pracovníků aktivizace seniorům prospěšná? Podle vedoucí PS je aktivizace prospěšná hlavně v tom, „aby si ten člověk delší dobu udržel ty schopnosti, který má, aby mohl předcházet i určitejm nemocem tím, že si bude určitou tu schopnost udržovat.“ Podle ředitele MSSS by „aktivizační program měl vést k tomu, aby byl senior co nejdýl soběstačný a samoobslužný.“
59
V čem může být podle pracovníků v přímé péči aktivizace seniorům prospěšná? Pečovatelky zmiňují, že aktivizace může být seniorovi prospěšná, protože mu může pomoci zlepšit motoriku, udžuje dobré myšlení – „že mu to zapaluje, že namáhá ten mozek“ (Pečovatelka A), senior se zabaví, má co dělat, „prsty rozhébe, cvičí se paměť, musí tam něco skládat, nebo něco, pohyb má trošku, takže si myslím, že je to pro ně dobrý“ (Pečovatelka B). Pomocí aktivizace se dá překonat i samota a zlepšit nálada - „nebyli by tak osamocení, byli by pospolu, bylo by veselo“ (Pečovatelka C), dá se předcházet tomu, aby se senior nudil – „tak aby byl třeba spokojenější, tak aby byl takové třeba, kdyby se nudil a někdo s nim něco dělal, tak by to pro něho bylo takový jinačí ten den“ (Pečovatelka D). Možnost využívání aktivizace v současné době Vedoucí PS vnímá problematiku aktivizace tak, že v současné době, tak jak je PS vymezena, neskýtá pro aktivizaci téměř žádný prostor. Uvádí však, že aktivizace nachází místo „v soustředěnejch domech s PS, kde je tomu přizpůsobenej i počet personálu a kde se můžou ty lidi nějakým způsobem víc sdružovat, vést, kde se můžou i nějaký ,bych řekla, procvičování motorik, paměti nějakým způsobem dělat. Velice těžko se to dá dělat v rámci PS u jednotlivých klientů“ (VPS).
Naproti tomu Vostrovská (viz podkap. 3.7) tvrdí, že PS je pro zajištění aktivizačních programů v ideálním postavení, a je toho názoru, že se v PS nabízí prostor zejména pro realizaci individuálních aktivizačních programů, což vedoucí PS považuje za velmi obtížné. Organizace skupinových programů je podle Vostrovské daleko náročnější a složitější. Překážky, které brání realizace aktivizace podle vedoucích pracovníků Ředitel MSSS vidí hlavní překážku realizace aktivizace v rámci zákona, odůvodňuje to tím, že jsou kontrolovány činnosti, které dělají a za které inkasují peníze. Myslí si, že překážkou je dikce zákona a že nemá cenu s ní bojovat. Vedoucí PS vidí hlavní překážku také v rámci legislativy a s tím souvisejícími ekonomickými podmínkami.
„Ekonomické podmínky nás prozatím nutí omezovat pečovatelské služby na fyzicky vyjádřitelné úkony, které lze změřit jejich rozsahem a ocenit stanovenou úhradou, ale nedoceňují se sociálně - terapeutické aspekty pečovatelské práce“ (koncepce PS pro rok 2005).
Další překážku nalézají oba vedoucí také v tom, „že dnešní generace těch lidí není zvyklá za tyhlety služby platit a oni nechápou, proč by s nima někdo měl dělat trénink paměti nebo trénink motoriky a oni by mu za to měli dát 60 korun za hodinu“ (VPS). Myslí si, že to bude „otázka dlouhodobé výchovy a úplné změny myšlení lidí a změny koncepce celé společnosti.“ Z vlastní zkušenosti hovoří o tom, že senioři se brání vůbec si ty služby nakupovat.
60
„Oni sice by je potřebovali v daleko větším rozsahu, než jsou jim i poskytovány. My třeba by jsme byli i schopni jim je poskytovat v tom větším rozsahu, ale naráží to tam na to, kdy oni mají přispívat na tu službu, tak v tu chvilu oni to okleští na to základní, na to nejnutnější, bez čeho nepřežijou, a nejsou tam vyvinuty ty vyšší potřeby na té úrovni, že by za ně byli ochotni zaplatit, a to je to, co je dneska největší problém, že na tom ztroskotala i ta domovinka“ (VPS).
Ve zkoumané PS vznikl v roce 2002 projekt na založení domovinky, jehož součástí bylo i vytvoření aktivizačních programů. Podle slov vedoucí PS měli už nachystány prostory a prostředky k tomu, aby mohli domovinku uvést do provozu. Oslovili tedy potencionální klienty z řad stávajících klientů, ale i jiné seniory. Zájem o tuto službu se projevil. Když pak klienti měli na službu přispívat třeba těch 60 Kč za den, tak zájem o tuto službu opadl, a proto se ani nepodařilo provoz v domovince zahájit. Jako problematické se jeví, že vedoucí pracovníci nejprve připravili projekt a pak zjišťovali, zda je o domovinku zájem. Služba by totiž měla vycházet z potřeb a možností cílové populace. Opět se projevuje problém záměny zjišťování potřeb s informováním o službě. Ve výzkumu se objevilo úplně nové téma. Zda jsou senioři za aktivizační, ale i jiné sociální služby ochotni zaplatit, zda jsou tyto služby ochotni nakupovat? Zda si uvědomují, že tyto služby potřebují, a či jen nejsou ochotni za ně zaplatit nebo zda si neuvědomují, že by takové služby potřebovali? Určitě by to bylo vhodné a zajímavé téma pro další výzkum. Překážky, které brání realizace aktivizace podle pracovníků v přímé péči Téměř všechny pečovatelky si ve spojení s aktivizací vybavují, že tyto činnosti dělají v domově důchodců. Je to dáno tím, že DPS se nachází v areálu, kde je i domov důchodců, takže vědí, jaké služby DD poskytuje a jak se tam s klienty pracuje). Všechny totiž odpovídaly na otázku – Jestli se jejich služba zaměřuje i na aktivizaci? – „My ne, to spíš tam dole.“ Tím dole je myšlen právě domov důchodců. Podle jejich odpovědí a váhání lze usuzovat, že o aktivizaci ve spojení s jejich službou moc nepřemýšlely. Bylo to pro ně docela nové téma. Odpovědi vymýšlely na místě, na toto téma neměly dopředu utvořený názor. Například Pečovatelka A na otázku – „Zda existují nějaké překážky, které brání realizaci aktivizace v jejich PS?“ - odpovídá: „Myslím si, že ne, já nevím, myslím, že ne.“ A pak na další otázku – „Proč se ta aktivizace tedy nedělá?“- odpovídá: „Na to asi musí být nějací odborníci, kteří tu aktivizaci můžou dělat, my jsme vlastně jenom jako pečovatelky.“ Překážky vidí pečovatelky také v nedostatku času. „Nám to časově právě, to vopravdu když se člověk snaží, aby klient byl v čistotě, najezené, převlečené, takže potom eště, kdybych s nim tam někde malovat nebo vystřihovat, tak bych musela mít asi jednoho nebo dva. Nemohla bych jich met víc. To by se absolutně nedalo zvládnout“ (Pečovatelka B). „My třeba máme tak akorát tak čas jít nakoupit, uklidit v té domácnosti., Já si spíš myslím, že je to tady na tom domově, kdy jako mají víc času a můžou se tam věnovat seniorům“ (Pečovatelka D).
61
Jedna pečovatelka si myslí, že žádné překážky nejsou, ale není si jistá zájmem klientů o aktivizaci (což lze vnímat také jako určitou překážku). Nemyslí si ani, že by realizace aktivizace byla nějak finančně náročná. „Jaké by tady byly překážky? Já si myslím že ani né, já fakt nevím teďka, pokáď by byl zájem, tak my by jsme byly schopny to zabezpečit tady toto, určitě to zase nebudou takový náklady, si myslím“ (Pečovatelka C).
Nezájem „svých“ klientů odůvodňuje špatným zdravotním stavem a nezájmem mužů podílet se na jakýchkoli aktivitách: ….., „protože já mám tak nemocný - třeba s tyma rukama. S nima bych neudělala vubec nic - jedině si s nima povídat…. pan T.…chlapi taky ne, chlapi nic dělat nebudou..a tady fakt mluvili jsme o tom s pani vedóci, fakt že by sme něco, já nevím, třeba drhání, že by jsme zavedli. Tady (DPS) mají klubovnu, že by sme tam něco dělali. Uvidíme jaké o to bude zájem“ (Pečovatelka C). (pozn. - Možná o tom s vedoucí PS ve skutečnosti opravdu mluvily, ale z rozhovoru s vedoucí nevyplynulo, že by v současnosti nebo v nejbližší době nějaké aktivizační činnosti chystali.)
Z výpovědi pečovatelky je patrno, že se nejprve pracovníci rozhodnou, že by „něco zavedli“, a potom zjišťují, jestli je o to zájem, což se jeví jako problematické, jelikož aktivity a činnosti by měly vycházet především z individuálních potřeb klientů a ne z toho, co si myslí pracovníci, že by klienty bavilo. V průběhu výzkumu se stala nerelevantní otázka, zda ve zkoumané PS existují nějaké aktivizační programy? Už z průběhu prvních rozhovorů vyplynulo, že se nic takového v současné době ve zkoumané PS nevyskytuje. Proto bylo nerelevantní dále tuto otázku pokládat. Dílčí závěr: Vedoucí pracovníci chápou aktivizaci seniorů způsobem v teoriích uvedeným - jako prostředek začleňování seniorů do společnosti, jako podporu k větší soběstačnosti, jako procvičování manuálních a rozumových schopností i jako konkrétní programy (procvičování paměti, motoriky). Pracovníci v přímé péči označují aktivizaci seniorů jako konkrétní činnosti, které je možné se seniorem vykonávat: vyšívání, pletení, drhání, nějaká práce, vyrábění něčeho. Rozdíl mezi jejich pojetím aktivizace je v tom, že vedoucí pracovníci mají představy o aktivizaci utvořené na základě teorií, zatímco pečovatelky své představy odvozují od vlastní praktické zkušenosti, kterou získaly pozorováním práce se seniory v DD. Vedoucí pracovníci se domnívají, že aktivizace může seniorovi prospět zejména v tom, že bude více soběstačný, že naztratí své schopnosti. Pracovníci v přímé péči spatřují přínos aktivizace ve zlepšení konkrétních dovedností – rozhýbání prstů, procvičení mozku, zlepšení nálady, zábava apod. Jako překážku vidí vedoucí pracovníci v první řadě rámec zákona. Aktivizace prostě není v rámci zákonné úpravy PS nijak ošetřena. PS má vyhláškou stanoveny úkony, které musí zajistit a na které dostane od státu finance. Jelikož aktivizace mezi těmito úkony chybí, nelze ji ani regulérně vykazovat, tím pádem ani čerpat finance. I přes tento „hendikep“ zákona se v minulosti snažili o vytvoření domovinky pro
62
seniory, kde by byly součástí nabízených služeb i aktivizační programy. Zde se objevil (podle jejich výpovědí) problém v nezájmu seniorů přispívat na tuto službu finančně. Bohužel v rámci výzkumu už nelze zjistit, co bylo příčnou tohoto nezájmu. O tom lze pouze spekulovat. Mohla to být ze strany PS nedostatečná propagace a pochybení v zjišťování potřeb, ale také (jak už bylo naznačeno výše), že senioři v dané lokalitě sice zájem měli, takovou službu by potřebovali, ale bylo jim líto vydávat za ni finance. Pečovatelky (tlačeny svými pracovními povinnostmi) zmiňují jako překážku nedostatečný čas na poskytování aktivizace. A ani o aktivizaci ve spojení s pečovatelskou službou nepřemýšlejí (kromě jedné). Pečovatelka, která o ní uvažuje, vyjadřuje na druhou stranu obavu, že by o aktivizaci nebyl zájem, což odůvodňuje hlavně špatným zdravotním stavem klientů. Přesto lze v práci pečovatelek s klientem určité prvky aktivizace (podle vymezené teorie spíše animace) vysledovat. Jak již bylo naznačeno v podkapitole o potřebách je to hlavně komunikace s klientem při běžných denních aktivitách. Oživení událostí všedního dne jako je pozdrav, koupel, úklid, donáška nákupu, podávání stravy atd. Při všech těchto činnostech se snaží pečovatelky s klientem hovořit a motivovat ho, aby se na nich aktivně podílel. Jedna pečovatelka např. zmiňovala, že provádí úklid společně s klientem, že ho nechá dělat to, co zvládne. Hovoří o tom vpodstatě i ředitel MSSS, kdy naznačuje, že pracovník učí klienta pořád dokola ohřívat si jídlo. Pečovatelka B se stará o ležícího pána po mozkové příhodě, každé ráno se jí pan Z. ptá: „Co budeme dnes dělat?“ A ona mu každé ráno vysvětluje co budou dělat, že ho nedříve umyje atd. (vyplynulo z pozorování i ze spontání výpovědi pečovatelky) Ovšem pečovatelky samy si neuvědomují, že takovou metodu práce s klientem využívají. Považují to za spontání a samozřejmou součást práce s klientem. Problematické je, že na tento způsob práce je v PS velmi malý časový prostor, a že není oficiálně vykazovaný, tím pádem ani zaplacený Co v PS chybí úplně, jsou aktivizační programy, které by se zaměřovaly na rozvoj konkrétních dovedností, vyplnění vlného času apod. Čímž by mohly být uspokojeny potřeby seniorů i v oblasti seberealizace.
63
Závěr Cílem diplomové práce bylo pokusit se najít odpověď na hlavní výzkumnou otázku, která zní: „Existují ve vybrané organizaci pečovatelské služby rozdíly v přístupu k aktivizaci seniorů u vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči?“ Pro hledání odpovědi na byl nejdříve připraven teoretický koncept, v němž byly vymezeny hlavní pojmy týkající se zkoumaného tématu. Teoretická část práce se zabývala problematikou stáří, potřeb starých lidí, aktivizací, přístupem ke klientovi a k seniorovi a specifiky práce vedoucích a řadových pracovníků. Z teoretického uchopení tématu vyplynulo několik dílčích výzkumných otázek, jenž byly základem pro formulování odpovědi na hlavní výzkumnou otázku. V metodologické části byly zdůvodněny volba výzkumné strategie a výběr technik sběru dat. Určena byla jednotka zkoumání a jednotka zjišťování. V rámci této části byla provedena také sumarizace a operacionalizace dílčích výzkumných otázek. Na základě operacionalizovaných otázek byly vytvořeny scénáře pro rozhovory, pozorování a studium dokumentů. V závěru metodologické části byla popsána organizace výzkumu. Výsledky empirického šetření byly prezentovány a interpretovány v analytické části práce. Z výzkumu vyplynulo, že obě kategorie pracovníků vímají určitým způsobem psychosociální potřeby svých klientů a že reflektují nedostatečnost PS zajišťovat nemateriální péči. Vedoucí pracovníci si uvědomují, že aktivizace seniorů je metoda práce s klientem, jenž má pozitivní dopad na seniorův život a která by měla být součástí péče v pečovatelské službě. Jako překážky poskytování nemateriální péče vnímají legislativní vymezení pečovatelské služby, nedostatečné finanční zdroje a neochotu seniorů za nemateriální péči platit. Nicméně i za těchto podmínek vedoucí pracovníci určité elementy aktivizace v práci pečovatelek spatřují65. Pečovatelky o aktivizaci ve spojení s pečovatelskou službou neuvažují. Myslí si, že aktivizace by se měla dělat v Domově důchodců, kde má personál na klienty více času. Přesto lze v práci pečovatelek s klientem určité prvky aktivizace (podle vymezené teorie spíše animace) vysledovat. Hlavně v komunikaci s klientem při běžných denních aktivitách nebo i „jen tak popovídat si“. V oživení událostí všedního dne jako je pozdrav, koupel, úklid, donáška nákupu, podávání stravy atd. Při všech těchto činnostech se snaží pečovatelky s klientem hovořit a motivovat ho, aby se na nich aktivně podílel. Pečovatelky samy si ovšem neuvědomují, že takovou metodu práce s klientem využívají. Považují ji za spontání a samozřejmou součást práce s klientem. Problematické je, že na tento způsob práce je v PS velmi malý časový prostor, a že není oficiálně vykazovaný, tím pádem ani zaplacený. Z toho plyne, že oficiálně se aktivizace s klientem nedělá. Co v PS chybí, jsou „oficiální aktivizační programy“, jenž by se zaměřovaly na rozvoj konkrétních dovedností, vyplnění vlného času seniorů apod. Vedoucí pracovníci (jak už bylo naznačeno) to odůvodňují podmínkami danými v legislativě, nedostatečnými finančními zdroji a neochotou seniorů za takové služby vydávat peníze. 65
Ředitel MSSS uvádí na příklad, kdy pečovatelka provádí s klientem nácvik ohřívání stravy. Vedoucí PS to určitým způsobem reflektuje v koncepci PS, kde uvádí, že nejsou doceněny sociálněterapeutické účinky práce pečovatelek.
64
Téma neochoty seniorů za aktivizační služby platit se jeví jako vhodné pro další výzkum. Pečovatelky pak vnímají jako překážku důsledky těchto omezení v podobě nedostatečného času, který mohou seniorovi věnovat. Jako problematický ve vztahu k vytváření aktivizačních programů se zdá být nedostatek vedoucích i pečovatelek ve zjišťování potřeb seniorů. Vedoucí pracovníci totiž zjišťují potřeby klientů tak, že je informují o službě. Vedoucím pracovníkům lze proto doporučit, aby se ve své práci zaměřili i na analýzu potřeb uživatelů jejich služby a do budoucna při tvorbě aktivizačních programů z takto zjištěných potřeb seniorů vycházeli. A pečovatelky vedli k tomu, aby jejich práce s klientem v nemateriální rovině byla více systematická a cílená. Přestože bylo rezignováno na zobecnění problematiky na národní úroveň, je vhodné formulovat doporučení k tvůrcům sociální legislativy. V zákoně o sociálních službách66 je uvedeno, že pracovník v sociálních službách mimo jiné poskytuje pomoc při vytváření sociálních a společenských kontaktů a psychickou aktivizaci. V prováděcím předpise k tomuto zákonu však ve výčtu úkonů PS nic podobného formulováno není. Bude tedy velmi obtížné (jak i v současnosti) takovou pomoc vykazovat. Proto lze tvůrcům sociální legislativy doporučit, aby tuto skutečnost přehodnotili.
66
Zákon č. 108/2006 Sb.
65
Použitá literatura ATCHLEY, R. 2000. Social forces and aging: an introduction to social gerontology. Belmont: Wadsworth Publishing Copany. BABBIE, E. 1998. The practice of social research. Belmont: Wadsworth Publishing Company. BARKER, R. 2003. The social work dictionary . Washington: NASW Press. BRYMAN, A. 2001. Social research methods. Oxford: University Press. BUCHTOVÁ, B. 2001. Člověk - psychosomatická bytost: k problému lidské sebereflexe. Brno: Masarykova univerzita. BURCIN, B., KUČERA, T. 2004. Nová kmenová prognóza populačního vývoje České republiky (2003-2065). Demografie. 2004, roč. 46, č. 2, str. 100 - 111. DISMAN, M. 1993. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. HOWE, D. 1986. Social workers and their practice in welfare bureaucracies. Aldershot: Gower. HENDL, J. 1999. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum. HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál. JUREČKOVÁ, P. 2002. Aktivizace seniorů v domovech důchodců. Brno: Masarykova univerzita. KOKTA, J. 2001. Prognóza vývoje obyvatelstva České republiky do roku 2030. Sociální politika. 2001, roč. 27, č. 7-8, str. 15 - 18. KOVAŘÍK, J. 2004. Náhradní rodinná péče v praxi. Praha: Portál. KUCHAŘOVÁ, V., RABUŠIC, L., EHRENBERGEROVÁ, L. 2002. Život ve stáří. Zpráva o výsledcích empirického šetření. Praha : VÚPSV. LIPSKY, M. 1980. Street-level bureaucracy: dilemmas of the individual in public services. New York: Russell Sage Foundation. MATOUŠEK, O. 2001. Základy sociální práce. Praha: Portál. MATOUŠEK, O. 2003. Slovník sociální práce. Praha: Portál. MATOUŠEK, O. 2005. Sociální práce v praxi. Praha: Portál.
66
MÜHLPACHR, P. ed. 2005. Schola gerontologica. Brno: Masarykova univerzita. MUSIL, L., KUBALČÍKOVÁ, K., HUBÍKOVÁ, O. 2002. Kultura poskytování osobních sociálních služeb : případová studie Pečovatelské služby : zpráva z druhé fáze výzkumu. Brno: VÚPSV. MUSIL, L., KUBALČÍKOVÁ, K., HUBÍKOVÁ, O. 2003. Kultura poskytování osobních sociálních služeb : případová studie Pečovatelské služby : zpráva ze třetí fáze výzkumu. Brno: VÚPSV. MUSIL, L., NEČASOVÁ, M. 2003. Zvládání dilemat práce s klienty. Návrh projektu výzkumu. Brno: Masarykova univerzita. MUSIL, L. 2004. "Ráda bych Vám pomohla, ale--": dilemata práce s klienty v organizacích. Brno: Marek Zeman. MUSIL, L., KUBALČÍKOVÁ, K., HUBÍKOVÁ, O., DVOŘÁKOVÁ, M. 2005. Kvalifikace pracovníků v sociálních službách. Brno: VÚPSV. NAVRÁTIL, P., MUSIL, L. 2000. Sociální práce s příslušníky menšinových skupin. Sociální studia, 2000, č. 5, str. 127-163. PETRUSEK, M. 1993. Teorie a metoda v moderní sociologii. Praha: Karolinum. PICHAUD, C., THAREAUOVÁ, I. 1998. Soužití se staršími lidmi. Praha: Portál. RABUŠIC, L. 1995. Česká společnost stárne. Brno: Masarykova univerzita. RABUŠIC, L. 2002. Stárnutí populace jako pohroma nebo jako sociální výzva? (zamyšlení nad některými souvislostmi populačního stárnutí). Praha: VÚPSV. RHEINWALDOVÁ, E. 1999. Novodobá péče o seniory. Praha: Grada Publishing. ROBERTS, V. Z. 1994. Till death us do part: caring and uncaring in work with the elderly. In Obholzer, A. a Roberts, V. Z. eds. The Unconscious at Work:Iindividual and Organizational Stress in the Human Services. Hove: Brunner-Routledge. STUART – HAMILTON, I. 1999. Psychologie stárnutí. Praha: Portál. TINKER, A. 1997. The eldery in modern society. London: Longman. VOHRALÍKOVÁ, L., RABUŠIC, L. 2004. Čeští senioři včera, dnes a zítra. Brno: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. VOSTROVSKÁ, H. 1998. Sociálně aktivizační programy pro klienty pečovatelské služby : ěkolik v praxi ověřených návodů k aktivní práci se staršími občany. Praha: Státní zdravotní ústav.
67
VOSTROVSKÁ, H. 1999. Aktivizace seniorů v pečovatelských službách. In Aktivizace – cesta k důstojnému stáří. Praha: Marcom.
WHIPP, R., KIRKPATRICK, I., KITCHENER, M. 2005. Managing Rresidential Child Care: A Managed Service. New York: Palgrave Macmillan. WATKINS, C., GIBBON, B. 2001. The older person. In Mason, T., Carlisle, C., Watkins, C. a Whitehead, E. eds. Stigma and Social Exclusion in Healthcare. London: Routledge. ZAVÁZALOVÁ, H. 2001. Vybrané kapitoly ze sociální gerontologie. Praha: Karolinum. ŽIŽLAVSKÝ, M. 2003. Metodologie pro Sociální politiku a sociální práci. Brno: Masarykova univerzita. Ostatní zdroje Český statistický úřad. 2003. Poslední revize 20.9. 2005. Statistický portrét stárnoucího obyvatelstva. [online]. [citováno 2006-04-23].
Demografické informační centrum. 2006. Poslední revize 2006. Demografické procesy. [online]. [citováno 2006-04-23] . MPSV. 2006. Statistická ročenka z oblasti práce a sociálních věcí – 2005. Praha: MPSV. Vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách
68
Anotace Anotace Název diplomové práce: Aktivizace seniorů v pečovatelské službě Počet slov: 23 107 Tématem diplomové práce je aktivizace seniorů v pečovatelské službě. Tato práce se snaží upozornit na problematiku aktivizace seniorů v rámci poskytování pečovatelské služby a zároveň na možný rozdílný přístup vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči k této problematice. Jejím cílem je zodpovězení hlavní výzkumné otázky, která zní: „Existují ve vybrané organizaci pečovatelské služby rozdíly v přístupu k aktivizaci seniorů u vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči?“ Text práce je rozčleněn do tří hlavních částí. Teoretická část se zabývá vymezením hlavních pojmů – stáří, potřeby, aktivizace, pečovatelská služba, vedoucí pracovníci, pracovníci v přímé péči apod. Metodologická část se zabývá zdůvodněním volby výzkumné strategie, objasňuje operacionalizaci dílčích výzkumných otázek, výběr technik sběru dat, jednotky zkoumání a jednotky zjišťování. Popisuje průběh výzkumu. V analytické části jsou prezentována data zjištěná výzkumem a zodpovězeny dílčí výzkumné otázky. Na základě zjištěných skutečností je v závěru zodpovězena hlavní výzkumná otázka.
Annotation Title: Activation of Seniors in Day Care Number of words: 23 107 The topic of thesis is activation of seniors in day care. This thesis tries to call attention to problems of activation of seniors in day care and at the same time to possible different approach by managers and direct care workers. The aim of this thesis is to answer the main research question which sounds: „Does in the chosen Day Care organization exist differences in the approach to activation of seniors between managers and direct care workers?“ The text of this thesis is divided into three main units. The theoretical part deals with determination of main notions – old age, needs, activation, day care, managers, direct care workers etc. The methodological part deals with resons for the choice of the research strategy, brings out operationalization of partial research questions, techniques of data collecting, a group of investigation and survey. It illustrates the organization of the research. In the analytical part, there are data from investigation presented and also partial research questions answered. On the basis of the processed findings the main research question is answered in the conclusion.
69
Rejstřík 63, 100 Petrusek...............................................31, 32, 67 Pichaud...... 6, 12, 13, 14, 15, 28, 67, 92, 94, 102 potřeby . 5, 10, 11, 12, 13, 14, 16, 17, 18, 19, 20, 22, 24, 26, 27, 29, 36, 38, 39, 43, 44, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 61, 63, 64, 65, 69, 74, 77, 80, 81, 82, 88, 90, 92, 93, 95, 99, 101 pozorování 27, 31, 33, 34, 35, 36, 41, 53, 54, 57, 58, 63, 64, 87, 91, 94, 96, 97, 100 pracovníci v přímé péči.... 28, 51, 58, 62, 63, 94, 98, 99, 100
A Aktivace ..................................................... 4, 15 aktivizace....4, 5, 6, 7, 11, 15, 16, 17, 18, 23, 24, 26, 27, 51, 59, 60, 61, 62, 63, 64, 69, 80, 83, 84, 88, 89, 90, 92, 93, 95, 96, 99, 100, 101 Aktivizace........................................6, 29, 92, 93 Atchley ....................................................... 9, 66 B Babbie..................................................31, 66, 95 Barker ..............................11, 18, 25, 66, 93, 102 Bryman ..................................................... 33, 66 Buchtová................................................... 11, 66
R Rabušic............................ 8, 9, 19, 52, 66, 67, 72 Rheinwaldová ...........................................16, 67 Roberts ......................................................29, 67
D Disman ................................................31, 33, 66
S
H
sociální fungování...........................................11 sociální služby......................... 14, 18, 25, 61, 74 stáří. 4, 6, 8, 9, 10, 11, 14, 36, 38, 48, 49, 51, 53, 64, 66, 68, 69, 72, 80, 81, 89, 90, 92, 95, 98, 99 Stuart - Hamiltona...........................................10 studium dokumentů................. 33, 34, 64, 87, 96 Stusrt – Hamilton ....................................67, 102
Hendl .........................31, 32, 33, 34, 66, 96, 102 hlavní výzkumná otázka ........................... 92, 95 Howe ...............................26, 47, 66, 94, 98, 102 J Jurečková.......................................6, 66, 92, 102 K
T
klient... 12, 15, 17, 21, 24, 28, 29, 41, 42, 44, 46, 47, 49, 51, 52, 53, 55, 56, 57, 59, 62, 82, 85, 88, 90, 95, 98, 99 Kokta ........................................................ 66, 73 Kovařík..................................................... 11, 66 Kuchařová ...........................................19, 52, 66 kvalitativní výzkum........................................ 31
Tinker....................................................9, 12, 67 U úředníci první linie ....................................27, 28 V vedoucí pracovníci37, 41, 44, 46, 49, 51, 53, 55, 62, 63, 64, 65, 97, 98, 100, 101 Vohralíková...............................................19, 67 Vostrovská .................. 23, 51, 60, 67, 68, 76, 99
L Lipsky........................27, 28, 47, 66, 94, 98, 102 M
W
manažeři ..............................................26, 28, 94 Matoušek .................................11, 12, 18, 66, 76 Musil .. 11, 18, 20, 21, 22, 23, 25, 29, 67, 77, 78, 79, 93, 102
Watkins .....................................................29, 68 Whipp........................................................28, 68 Whippa............................................................26
O
Z
operacionalizace ......................................... 4, 32 organizace..................................4, 25, 34, 60, 93
Zavázalová ................................................68, 73 zúčastněné pozorování ....................................96
P
Ž
pečovatelka.....20, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 45, 46, 48, 49, 50, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62,
Žižlavský....................................... 31, 33, 34, 68
70
Přílohy Příloha č. 1
Stárnutí obyvatelstva „Stárnutí je vlastností každého živého organismu. Stárnutí je ovšem připisováno nejen jedincům, ale také populacím. Jenže populace mají, na rozdíl od jedinců, schopnost nejenom nestárnout, nýbrž dokonce mládnout. Je to dáno tím, že stárnutí populace není biologickým procesem, jako je tomu u jedinců, nýbrž procesem strukturálním. Jedinci stárnou biologicky a fatálně, populace stárnou strukturálně, tedy proto, že se mění jejich složení, že narůstá podíl osob, které jsou považovány za staré“ (Rabušic, 2002, s. 3).
To, jestli je populace označena za mladou, středního věku či stárnoucí, záleží na její věkové struktuře a především na vzájemném poměru mezi hlavními věkovými skupinami: 0-14, 15-59, 60+ (Rabušic, 1995). Demografické stárnutí je proces, při němž se postupně mění věková struktura obyvatelstva takovým způsobem, že se zvyšuje podíl osob starších 60 let67 a snižuje se podíl osob mladších 15 let. Populační stárnutí lze charakterizovat například růstem relativního zastoupení osob ve věku nad 60 nebo 65 let, indexem stáří68, indexem závislosti69 a indexem ekonomického zatížení70 (Rabušic, 1995). Struktura jakékoliv populace se mění díky třem demografickým procesům: porodnosti71, úmrtnosti72 a migraci73. V podmínkách České republiky se do věkové struktury obyvatelstva na začátku 21. století promítly především výkyvy porodnosti během celého předchozího století, méně ji ovlivnil vývoj úmrtnosti a působení migrace až na výjimku zůstalo okrajové.
67
Nejčastěji se za dolní hranici demografického stáří bere věk 60 (hranice používaná Českým statistickým úřadem) nebo 65 let (hranice stanovená Organizací spojených národů a WHO - Světovou zdravotnickou organizací) ( http://demografie.info/?cz_procesy). 68 Index stáří vyjadřuje, kolik je v populaci obyvatel ve věku 60 let a více na 100 dětí ve věku 0-14 let (http://demografie.info/?cz_procesy). 69 Index závislosti I vyjadřuje počet dětí ve věku 0-14 let na 100 osob ve věku 15-59 let. Index závislosti II udává počet osob ve věku 60 a více let na 100 osob ve věku 15-59 let (http://demografie.info/?cz_procesy). 70 Index ekonomického zatížení znázorňuje počet dětí ve věku 0-14 let a počet obyvatel ve věku 60 a více let na 100 osob ve věku 15-59 let (http://demografie.info/?cz_procesy). 71 Úroveň porodnosti závisí na plodivosti neboli fekunditě, což je schopnost muže a ženy rodit děti. Jejím výsledným efektem, vyjádřeným počtem narozených dětí, je plodnost neboli fertilita. Úroveň porodnosti je také ovlivněna vnějšími "nebiologickými" faktory jako např. populační politikou státu, bytovou situací partnerů, uplatněním na trhu práce, hodnotovým systémem partnerů, náboženským vyznáním apod. (http://demografie.info/?cz_procesy). 72 Hrubá míra úmrtnosti (hmú) - nejjednodušší ukazatel vyjadřující úroveň úmrtnosti, je definován jako počet zemřelých připadajících na 1 000 obyvatel (http://demografie.info/?cz_procesy). 73 Migrace je chápána jako změna trvalého pobytu. Z tohoto hlediska můžeme migraci dělit na vnitřní a mezinárodní. Vnitřní migrace je definována jako změna trvalého pobytu za hranice určité administrativní jednotky, zpravidla obce. Mezinárodní migrace je definována jako změna obvyklého pobytu za hranice státu, OSN stanovuje limitní hranici jednoho roku pobytu za hranicemi daného státu (http://demografie.info/?cz_procesy).
71
Za necelých osm let od vzniku České republiky do sčítání lidu v roce 2001 se věková struktura obyvatelstva republiky výrazně změnila. Podíl dětí do 14 let klesl téměř o pět procentních bodů, podstatně se snížil i podíl mladých lidí ve věku mezi 15 a 19 lety, naopak vzrostlo zastoupení obyvatel ve věku 40-64 let a 65 a více let. Nikdy v předchozí historii nezestárlo obyvatelstvo na území České republiky (i většiny ostatních ekonomicky a sociálně vyspělých zemí) jako v průběhu 20. století – a navíc má předpoklady k dalšímu stárnutí. Obyvatelstvo žijící na území České republiky na přelomu 20. a 21. století je nejstarší v celé dosavadní historii. (ČSÚ, 2003) O tom, jak to bude dál s vývojem populace České republiky, hovoří nespočet prognóz74 zpracovaných na toto téma. Hlavní závěry, které z těchto prognóz plynou, lze shrnout do několika bodů75. Lze konstatovat, že stárnutí populace přináší řadu důsledků pro společnost i jednotlivce. Podle Zavázalové (2001, s. 20-26) lze důsledky rozdělit na : ekonomické sociálně zdravotní sociologické a sociálně psychologické osobní (životní problémy starých lidí). V poslední době jsou hojně diskutovány zvláště důsledky ekonomické, tj. zvyšování výdajů na sociální zabezpečení (důchody, sociální podporu a pomoc, sociální péči) a na zdravotní péči, ale pozornost je třeba věnovat i ostatním neméně závažným, jako je zvýšení nemocnosti starších a starých lidí, zvýšená potřeba i spotřeba zdravotní a sociální péče (sociálně zdravotní oblast), změna v charakteru bydlení, ve vzdělanosti, v životní úrovni (sociálně-psychologická oblast), snížení a ztráta soběstačnosti, zhoršený zdravotní stav, zajištění financí, zabezpečení adekvátního bydlení, využívání volného času (osobní rovina) a další (Zavázalová, 2001). Všechny uvedené důsledky by se měly stát výzvou pro segment sociálních služeb, jejichž poskytovatelé by na tuto problematiku měli pružně reagovat a přizpůsobit svou nabídku potřebám stárnoucí populace.
74
KOKTA, J. Prognóza vývoje obyvatelstva ČR do roku 2030, BURCIN, B., KUČERA, T. Nová kmenová prognóza populačního vývoje ČR, ČSÚ. Projekce obyvatelstva České republiky do roku 2050. 75
Celkový počet obyvatel se pravděpodobně mírně sníží. Předpokládané je zvýšení úrovně plodnosti, její úrovně před rokem 1989 by ale již dosaženo být nemělo. Relativně nízká porodnost tak bude hlavním faktorem snížení početního stavu obyvatel a přispěje k jeho významnému populačnímu stárnutí. Česká republika zůstane imigrační zemí, bude získávat obyvatele zahraniční migrací. Úmrtnostní poměry se zlepší, poroste naděje dožití mužů i žen. Obyvatelstvo České republiky výrazně zestárne. Podíl osob ve věku nad 65 let by se mohl v roce 2050 přiblížit k jedné třetině, což by znamenalo zdvojnásobení současného podílu. Nejrychleji bude přibývat osob v nejvyšším věku – počet obyvatel starších 85 let by se měl do roku 2050 zpětinásobit. Výrazně přibude osob s nárokem na starobní důchod.
72
Příloha č. 2
Formy sociálních služeb Ambulantní sociální služby Centra denních služeb se doposud nazývaly například „domovinky“ nebo i centra osobní hygieny. Jedná se o ambulantní službu, kterou mohou v průběhu dne (pravidelně i občasně) využívat osoby se sníženou soběstačností s cílem zajištění pomoci s osobní hygienou a současně pomoci s vyřízením osobních záležitostí či nabídkou sociálně terapeutických činností. Denní stacionáře jsou ambulantní službou, kterou pravidelně navštěvují osoby se sníženou soběstačností. V průběhu dne je zde zabezpečována komplexní péče s ohledem na potřeby uživatelů a současně nabízí výchovné, aktivizační a sociálně terapeutické činnosti. Poradny pro seniory jsou ambulantní službou, kde je seniorům zajištěno odborné sociální poradenství. Součástí odborného poradenství je i půjčování kompenzačních pomůcek.
Terénní sociální služby Osobní asistence je terénní služba určená zejména lidem se zdravotním postižením a seniorům. Osobní asistenti pomáhají člověku zvládnout péči o sebe a umožňují jim účastnit se života společnosti. Pečovatelská služba je převážně terénní služba poskytovaná především v domácnosti. Služba je určena zejména lidem se zdravotním postižením, seniorům a případně i rodinám s dětmi. Pečovatelé pomáhají člověku zvládnout péči o sebe a o domácnost. Tísňová péče je terénní služba, kterou se poskytuje nepřetržitá distanční hlasová a elektronická komunikace s osobami vystavenými stálému vysokému riziku ohrožení zdraví nebo života v případě náhlého zhoršení jejich zdravotního stavu nebo schopností.Služba Telefonická krizová pomoc je terénní služba poskytovaná na přechodnou dobu osobám, které se nacházejí v situaci ohrožení zdraví nebo života nebo v jiné obtížné životní situaci, kterou přechodně nemohou řešit vlastními silami.
Služby vyskytující se v terénní i ambulantní formě Průvodcovské a předčitatelské služby jsou terénní nebo ambulantní služby poskytované osobám, jejichž schopnosti jsou sníženy z důvodu věku nebo zdravotního postižení v oblasti orientace nebo komunikace, a napomáhá jim osobně si vyřídit vlastní záležitosti. Sociálně aktivizační služby jsou ambulantní, popřípadě terénní služby poskytované osobám v důchodovém věku nebo osobám se zdravotním postižením ohroženým sociálním vyloučením. Sociální rehabilitace je soubor specifických činností směřujících k dosažení samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti osob, a to rozvojem jejich specifických schopností a dovedností, posilováním návyků a nácvikem výkonu běžných, pro samostatný život nezbytných činností alternativním způsobem využívajícím zachovaných schopností, potenciálů a kompetencí. Sociální rehabilitace se poskytuje formou terénních a ambulantních služeb, nebo formou pobytových služeb poskytovaných v centrech sociálně rehabilitačních služeb.
73
Odlehčovací služby se vyskytují ve všech třech formách: jsou to terénní, ambulantní nebo pobytové služby poskytované osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, o které je jinak pečováno v jejich přirozeném sociálním prostředí.Cílem služby je umožnit pečující fyzické osobě nezbytný odpočinek.
74
Příloha č. 3
Druhy aktivizačních programů Fyzické aktivity Sem lze zařadit činnosti jako: chůze, vycházky, cvičení, výlety, relaxace, odpočinek a různé zájmové aktivity (vyšívání, háčkování, pletení, drhání, batikování, vaření, pečení, výroba keramiky, sledování sportovních utkání, šipky, kuželky, pěstování květin a zeleniny, práce na zahrádce, péče o drobná zvířátka). Všechny tyto aktivity mají blahodárný účinek na posílení kondice, zvýšení pocitu nezávislosti, mobilizaci síly, prokrvení organismu, procvičení svalů, procvičení jemné motoriky, zlepšení nálady a pod (Vostrovská,1998). Psychické aktivity Psychickými aktivitami se rozumí činnosti jako: vzdělávání (studium na univerzitách třetího věku, různé přednášky, videoprojekce, návštěvy knihovny, četba nebo předčítání novin a časopisů) a duchovní aktivity (modlitby, návštěvy kostela, účast na mších ). Těmito aktivitami je uspokojena především potřeba informovanosti při vzdělávacích aktivitách mohou senioři získat nové vědomosti, informace např. o tom, co se děje v jejich městě apod. Bez těchto informací by byl člověk odtržen od světa, od celospolečenského dění. Při vzdělávacích aktivitách mohou senioři také navázat sociální kontakty – získat nové přátele z řad vrstevníků. Duchovní aktivity zase mohou uspokojovat potřebu sebenaplnění a nalezení smyslu života – víra jim dává příležitost pro pochopení významu vlastní existence a možnost smířit se s vlastním osudem (Vostrovská,1998). Sociální aktivity Mezi sociální aktivity lze zařadit činnosti, které se provádí ve skupině nebo jsou spojeny s kontaktem člověka se společenským okolím: společenské hry (pexeso, člověče nezlob se, dáma, karty, puzzle), práce se vzpomínkami (prohlížení fotografií, psaní knih života, vzpomínkové besedy na různá témata), návštěva muzea, kina, koncertu, hvězdárny, kulturních památek, oslavy (narozenin, svátků, výročí, obnovení starých tradic a zvyklostí) (Vostrovská,1998). Pomocí vhodně zvolených společenských her může senior procvičovat paměť, představivost, jemnou motorika prstů, ale je to také opět možnost navázat sociální kontakty, cítit sounáležitost k určité sociální skupině, příjemně strávit čas, popovídat si apod. „Je prokázáno, že práce se vzpomínkami (reminiscenční terapie) zlepšuje psychický, funkční a zdravotní stav seniorů“ (Matoušek, 2005, s.188). Matoušek (2005) vyjmenovává řadu pozitivních účinků této metody. Zmíníme pouze některé. Senioři pomocí reminiscenční terapie zjistí, že jejich život má cenu, že byl plný událostí, potvrzují si svou vlastní identitu apod. Důležitým efektem této metody je také to, že se posiluje vztah mezi pečovatelem a klientem tím. Z anonymního klienta se stává skutečný člověk se svou vlastní historií. Pomocí návštěv různých kulturních akcí lze sprostředkovat seniorům kontakt s okolím a zajímavý kulturní zážitek.
75
Příloha č. 4
Přístup pracovníků ke klientům v organizacích Pro realizaci funkce organizace76 je podle Musila a Nečasové (2003) zapotřebí splnit pět důležitých podmínek:
První podmínkou jsou zdroje - personál, informace, finanční zdroje, sociální kontakty , politický kapitál personálu a podpora veřejnosti. Druhou podmínkou jsou sociální vazby mezi členy personálu. Jsou to například ustálené způsoby vymezování cílů a určování pracovních postupů, vzor „dobrého“ pracovníka, způsoby koordinace pracovníků, způsoby hodnocení a odměňování. Třetí, velmi důležitou podmínkou je dostupnost cílové populace a kontakt s vhodnými klienty, kteří mají nějaký důvod služby organizace využít. Další podmínkou jsou nástroje, tedy technologie a techniky, kterým se v organizacích služeb sociální práce říká „přístupy ke klientům“ nebo „metody práce s nimi“. Poslední podmínkou je fungování infrastruktury doprovodných služeb (komunikační sítě, fund-rising, účetnictví, právní servis aj.).
Aby organizace mohla dobře plnit svoji funkci, nestačí vyhovovat všem uvedeným podmínkám. Zásadní je, aby je dokázala vzájemně „vylaďovat“ a aby do sebe „zapadaly“a doplňovaly se (Musil, Nečasová, 2003). Přístup ke klientům se ustavuje a uplatňuje v rámci kultury77 jednotlivých organizací a vychází z ideologie příslušné organizace. Pro potřeby této práce bylo vymezeno, že přístup pracovníků ke klientům se skládá ze tří vzájemně provázaných 76
Funkcí organizace může být např. poskytování určité služby klientům. (Musil, 2004) Kulturu chápeme jako soustavu vazeb „mezi přímými poskytovateli osobních sociálních služeb, které spočívají ve sdílení nebo kolektivním respektování představ o hodnotách, cílech společné práce a pravidlech chování vůči sobě navzájem, vůči klientům nebo dalším subjektům. Sdílení nebo respektování hodnot, cílů a pravidel jednání tak umožňuje více nebo méně koordinované plnění dílčích úkolů, které vyplývají ze sdílených nebo respektovaných představ o účelu a postupu práce, a spolupráci při dosahování společně uznávaných cílů“ (Musil, Kubalčíková, Hubíková, 2003, s. 74). Přijetí kolektivních představ bývá v organizacích akceptováno současně třemi odlišnými způsoby (Martin in Musil, Nečasová, 2003). „První způsob spočívá ve všeobecné shodě o některých představách. Druhý způsob přijetí kolektivních představ je typický tím, že některé z nich jsou vnímány několika různými způsoby, aniž ztratí svůj kolektivně uznávaný smysl. Dílčí části personálu vnímají v organizaci rozšířené představy z hlediska vlastních hodnot, cílů nebo zájmů. Tím posouvají jejich význam a vytvářejí vlastní, vnitřně soudržné subkultury. Charakteristickým rysem třetího způsobu přijetí kultury organizace je nejednoznačnost. Lidé v organizaci sice považují za důležité některé společné otázky, nemají však na ně vždy jednoznačnou odpověď. Různí jedinci reagují na tutéž otázku odlišným způsobem a svoji odpověď navíc mění podle okolností. Jeden člověk nebo celá podskupina může na různé představy kultury své organizace reagovat všemi uvedenými způsoby současně. Tato rozmanitost způsobů kolektivního uznání představ se projevuje tím, že je pracovníci organizace „uznávají“ dvěma odlišnými způsoby. Některé z nich „sdílí“ a jiné „respektují“. „Sdílí“ ty, které vnitřně považují za správné a následováníhodné, a proto na nich lpí. „Respektují“ ty, které sice nepovažují za bezvýhradně správné, které jsou však nuceni uznávat pod vnějším (mocenským nebo morálním) tlakem. Tyto představy proto pro ně mají spíše instrumentální význam.“ 77
76
prvků (Musil, Nečasová, 2003) : z interpretace událostí života a způsobů chování klientů podle kolektivně uznávaných stereotypů z metody práce s klientem, která je vyjádřena jako: snaha pomáhajících pracovníků dosahovat pomocí reakcí na události života a způsoby chování klientů kolektivně uznávaných hodnot, cílů nebo zájmů a snaha naplňovat tyto hodnoty, cíle nebo zájmy jednáním podle kolektivně uznávaných pravidel. Jednotlivé prvky přístupu blíže charakterizujme. Interpretace událostí života a způsobů chování klientů podle kolektivně uznávaných stereotypů Podle Musila a Nečasové (2003) jsou mezi členy personálu určitého pracovního komplexu kulturní vazby, které spočívají v kolektivním uznávání určitých představ. Díky nim mohou členové personálu určité organizace očekávat, že jejich spolupracovníci budou na klienty reagovat pro ně srozumitelným způsobem. Mohou tak vzájemně předvídat své reakce a svým jednáním se mohou doplňovat nebo si alespoň nemusí překážet. Snahy pomáhajících pracovníků dosahovat pomocí reakcí na události života a způsoby chování klientů kolektivně uznávaných hodnot, cílů nebo zájmů Hodnoty, cíle a zájmy78 lze označit jedním slovem preference. Které můžeme rozčlenit na kolektivní a dílčí. „Kolektivní jsou ty hodnoty, zájmy a cíle, které uznává většina pracovníků organizace. Dílčí preference jsou osobní hodnoty, zájmy a cíle jedinců nebo podskupin a jejich subkultur, které existují uvnitř agentury nebo týmu“ (Musil, 2004, s. 27-28). Podle Musila (2004) nebývají dílčí preference v organizaci prioritní a snaha o jejich naplnění se považuje za vhodnou jen tehdy, když tím není ohroženo dosahování hodnot kolektivních. Výsledkem snahy o uplatnění kolektivních a dílčích preferencí jedinců a podskupin jsou ustálené představy, jež jsou založeny na zvyku předvídavě reagovat na podobně vnímané události. Snaha naplňovat hodnoty, cíle nebo zájmy jednáním podle kolektivně uznávaných pravidel Uznávaná pravidla jednání jsou tedy normy, standardy nebo vzory79, které lidem 78
Hodnotami označujeme jevy, činnosti, vztahy nebo stavy, které lidé považují za důležité pro svůj důstojný život (Musil, Nečasová, 2003). Cíl vymezujeme jako kolektivní akci, která směřuje ke změně nebo stabilizaci stávajících společenských podmínek, která je žádoucí z hlediska přístupu lidí k určitým hodnotám, které preferují. (Musil, Nečasová, 2003) Zájem označuje skutečnost, že lidé zastávající určité hodnoty nabyli přesvědčení, že díky změně, nebo naopak zachování stávajících společenských podmínek je možné zvýšit šance na získání preferovaných hodnot. Hodnoty všech zúčastněných mohou, ale nemusí být podobné (Musil, 2004). 79
Podle Musila a Nečasové (2003) lze normy, standardy a vzory charakterizovat takto: Normy jsou návody žádoucího průběhu jednání, jejichž vliv na jednání je garantován mocenskou nebo morální sankcí. Morální sankce znamená, že jeden subjekt (nadřízený, kolegové) má možnost jinému subjektu (podřízenému, kolegovi) umožnit nebo omezit přístup k hodnotám, které jsou pro něj důležité (např. peníze, důvěra kamarádů). Pod tímto tlakem bývají normy „respektovány“ často bez ohledu na to,
77
ukazují jak jednat v kontaktu s ostatními pracovníky nebo klienty organizace. Pravidla jednání, která jsou uznávána personálem určité agentury nebo týmu, se týkají mnoha věcí80 (Musil, Nečasová, 2003).
zda jsou „sdíleny“. Standardy jsou pravidla, která vymezují způsoby jednání, o jejichž realizaci by mělo být usilováno. Toto úsilí je garantováno vnější (mocenskou nebo morální) sankcí. Vzory označují stavy nebo způsoby jednání (např. „být dobrým šéfem“, „získat potřebnou kvalifikaci“, aj.), kterých je podle pracovníka nutno dosáhnout. Lidé mají k vzorům kladný postoj a snaží se následovat určitá pravidla jednání, protože to považují za důležité. 80
způsobů určování cílů dělby práce způsobů koordinace vzoru dobrého pracovníka způsobů hodnocení a odměňování způsobu jednání s klienty způsobu jednání s pracovníky jiných agentur nebo týmů
78
Příloha č.5
Sumarizace dílčích výzkumných otázek Otázky týkající se stárnutí a stáří Jakým způsobem chápou stárnutí a starého člověka vedoucí pracovníci a pracovníci v přímé péči? Otázky týkající se potřeb klientů PS Jaké je složení klientů vybrané PS? Jaké jsou podle vedoucích pracovníků potřeby klientů jejich PS? Jaké jsou podle pracovníků v přímé péči potřeby klientů jejich PS? Je PS zaměřením svých služeb orientována na celé spektrum potřeb seniorů? Otázky týkající se aktivizace Jaké povědomí a představy o aktivizaci lze zaznamenat u vedoucích pracovníků? Jaké povědomí a představy o aktivizaci lze zaznamenat u pracovníků v přímé péči? Co může přinést seniorům aktivizace podle vedoucích pracovníků? Co může přinést seniorům aktivizace podle pracovníků v přímé péči? Jaké jsou podle vedoucích pracovníků PS v současné době možnosti využívání aktivizace při poskytování jejich služeb? Jaké jsou podle pracovníků v přímé péči v současné době možnosti aktivizace při poskytování jejich služeb? Jaké konkrétní nástroje pro realizaci aktivizace jsou v PS uplatňovány? Otázky týkající se organizace PS a pracovníků Jaká je podle vedoucích pracovníků role PS v systému pomoci seniorům? Jaká je podle pracovníků v přímé péči role PS při v systému pomoci seniorům? Jaké je podle vedoucích pracovníků poslání PS? Jaké je podle pracovníků v přímé péči poslání PS? Jaká je náplň práce vedoucích pracovníků ve vybrané PS? Jaká je náplň práce pracovníků v přímé péči ve vybrané PS? Z jakých představ o poskytování pomoci vychází vedoucí pracovníci a pracovníci v přímé péči? Jaké pracovní priority lze zaznamenat u vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči? Který ze čtyř popsaných přístupů (autoritativní, manipulující, ochranitelský, spolupracující) lze zaznamenat u vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči?
79
Příloha č. 6
OPERACONALIZACE Dílčí výzkumné otázky
1.
2.
3.
Operacionalizované otázky Otázky do rozhovoru S jakými změnami si vedoucí Jaké změny podle Vás provázejí pracovníci a pracovníci v přímé péči stárnutí? Jakým způsobem chápou stárnutí spojují stárnutí? a starého člověka vedoucí Kdy je podle vedoucích pracovníků pracovníci a pracovníci v přímé a pracovníků v přímé péči člověk starý? Kdy je podle Vás člověk starý? péči? Spojují si vedoucí pracovníci Lze podle Vás spojit stáří s dosažením a pracovníci v přímé péči stáří určitého věku? s dosažením určitého věku? Převažují mezi klienty vybrané PS muži Převažují mezi Vašimi klienty muži nebo ženy? nebo ženy? Jaké je věkové složení klientů vybrané Jaké je složení klientů vybrané Jaké je věkové složení Vašich klientů? PS? PS? Jaké jsou podmínky pro zavedení PS Jaké jsou podmínky pro zavedení Vaší klientům? služby klientům? Jaké jsou podle vedoucích Jaké jsou podle vedoucích pracovníků Jaké jsou podle Vás typické nesnáze pracovníků potřeby klientů jejich a pracovníků v přímé péči typické a problémy Vašich klientů? PS? nesnáze a problémy jejich klientů? V čem všem je podle vedoucích Jaké jsou podle pracovníků v V čem je podle Vás třeba pracovníků a pracovníků v přímé péči přímé péči potřeby klientů jejich prostřednictvím Vaší služby klientům prostřednictvím PS třeba jejich klientům PS? pomáhat? pomáhat?
Metoda
R
R+SD+P
R+P
Jaké potřeby mají klienti vybrané PS?
Jaké potřeby mají Vaši klienti?
Které potřeby klientů Vaše služba zajišťuje? Jakým způsobem PS potřeby klientů Jakým způsobem potřeby klientů zajišťuje? zjišťujete? Které potřeby klientů PS zajišťuje?
Je něco, co PS zajistit nemůže? Proč?
4.
Je PS zaměřením svých služeb orientována na celé spektrum potřeb seniorů?
5.
Jaké povědomí a představy o aktivizaci lze zaznamenat u vedoucích pracovníků?
Je něco, co zajistit nemůžete? Proč?
Jsou pomocí služeb PS uspokojovány Uspokojujete pomocí Vašich služeb fyziologické potřeby seniorů? fyziologické potřeby klientů? Jak? Podporujete poskytováním svých Podporuje PS poskytováním svých služeb fyzické, duševní a emocionální služeb fyzické, duševní a emocionální bezpečí svých klientů? Jakým bezpečí svých klientů? způsobem? Zaměřujete se na sociální potřeby Zaměřuje se PS svými službami na seniorů jako možnost komunikace, sociální potřeby seniorů? informovanosti o dění ve světě a v blízkém okolí, apod.? Umožňujete se klientům rozhodovat Může se klient při poskytování služby o tom, kdy a jak jim bude služba vždy rozhodovat sám za sebe? poskytnuta? Zaměřuje se PS na aktivizaci?
81
Zaměřuje se Vaše služba také na aktivizaci?
R+SD+P
R
Jaké povědomí a představy o aktivizaci lze zaznamenat u pracovníků v přímé péči? Co může přinést seniorům aktivizace podle vedoucích pracovníků? 6.
Co může přinést seniorům aktivizace podle pracovníků v přímé péči? Jaké jsou podle vedoucích pracovníků PS v současné době možnosti využívání aktivizace při poskytování jejich služeb?
7.
8.
Jaké jsou podle pracovníků v přímé péči v současné době možnosti aktivizace při poskytování jejich služeb?
Jaké konkrétní nástroje pro realizaci aktivizace jsou v PS uplatňovány?
Co konkrétně si pod tímto pojmem Co konkrétně si pod tímto pojmem vedoucí pracovníci a pracovníci v přímé představujete? péči představují? Je podle vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči aktivizace v životě seniora důležitá? O co by měla podle vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči aktivizace usilovat? Může aktivizace seniorovi prospět? Lze podle vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči v současnosti nalézt prostor pro poskytování aktivizace v PS? Je podle nich jimi poskytovaná služba pro uplatnění aktivizace vhodná? Existují podle nich nějaké překážky, které brání realizaci aktivizace v PS?
Je podle Vás aktivizace v životě seniora důležitá? Proč ano/ne? O co by měla podle Vás aktivizace usilovat? Může podle Vás aktivizace seniorovi nějak prospět? Jak? Máte v současnosti na poskytování aktivizace v PS prostor? Jakým způsobem? Je podle Vás PS pro uplatnění aktivizace vhodná? Proč ano/ne?
Existují podle Vás nějaké překážky, Existují podle nich nějaké překážky, které brání realizaci aktivizace ve Vaší které brání realizaci aktivizace v PS? PS? Jaké? Existují ve vybrané PS nějaké Existují ve Vaší PS nějaké aktivizační aktivizační programy, nebo způsoby programy, nebo způsoby práce s práce s klientem, které lze za aktivizaci klientem, které lze za aktivizaci označit? označit? Můžete je popsat?
82
R
R
R+SD+P
Jaká je podle vedoucích pracovníků role PS v systému pomoci seniorům? 9.
Jaká je podle pracovníků v přímé péči role PS při v systému pomoci seniorům? Jaké je podle vedoucích pracovníků poslání PS?
10.
Jaké je podle pracovníků v přímé péči poslání PS?
11.
Jaká je náplň práce vedoucích pracovníků ve vybrané PS?
12.
Jaká je náplň práce pracovníků v přímé péči ve vybrané PS?
13.
Z jakých představ o poskytování pomoci klientům vychází vedoucí pracovníci?
Jaký význam má podle vedoucích Jaký význam podle Vás má pracovníků a pracovníků v přímé péči poskytování PS pro seniory? poskytování PS pro seniory? Má podle Vás PS nějaké výhody nebo Má PS nějaké výhody nebo nevýhody nevýhody oproti ostatním službám pro oproti ostatním službám pro seniory? seniory? Jaký je v současnosti zájem o tuto službu Jaký je v současnosti zájem o tuto ze strany seniorů? službu ze strany seniorů? Co je podle vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči hlavním Co je hlavním smyslem Vaší služby? smyslem poskytování PS? Na co se v práci s klientem vedoucí pracovníci a pracovníci v přímé péči v Na co se v práci s klientem zaměřujete? práci s klientem zaměřují? Jaké jsou pracovní povinnosti vedoucích Jaké jsou Vaše pracovní povinnosti? pracovníků? Co všechno mají vedoucí pracovníci na Co všechno máte na starost? starosti? Jaké jsou pracovní povinnosti Jaké jsou Vaše pracovní povinnosti? pracovníků v přímé péči? Co všechno mají pracovníci v přímé péči Co všechno máte na starost? na starosti? Co je pro vedoucí pracovníky a Co je pro Vás při práci s klientem pracovníky v přímé péči při práci s nejdůležitější? klientem nejdůležitější? Čeho je třeba podle vedoucích Čeho je podle Vás třeba při pracovníků a pracovníků v přímé péči poskytování pomoci dosahovat? při poskytování pomoci dosáhnout?
83
R
R+SD
R+SD
R+SD
R+SD
Jaké zásady nebo zkušenosti je třeba při péči o klienty uplatňovat? Existují nějaké standardy, kterými se Z jakých představ o poskytování vedoucí pracovníci a pracovníci v přímé pomoci klientům vychází péči řídí? pracovníci v přímé péči? Jak podle vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči vypadá ideální klient?
Jaké zásady nebo zkušenosti je podle Vás třeba při péči o klienty uplatňovat? Existují ve Vaší PS nějaké standardy, kterými se řídíte? Jak podle Vás vypadá ideální klient?
Je možné podle Vaší zkušenosti Považují se vedoucí pracovníci PS za vedoucího PS označit jako manažera? manažery? Proč ano/ne? Na co kladou důraz vedoucí pracovníci u Na co kladete důraz u svých svých podřízených? podřízených? Jaké pracovní priority lze Snaží se vedoucí pracovníci práci svých 14. zaznamenat u vedoucích Jak plánujete práci svých podřízených? podřízených nějak naplánovat? pracovníků? Jak kontrolují vedoucí pracovníci práci Jak kontrolujete práci svých svých podřízených? podřízených? Jakou míru autonomie při rozhodování Co chcete, vyžadujete, očekáváte, že vedoucí pracovníci svým podřízeným budou Vaši podřízení při práci s ponechávají? klientem rozhodovat sami? Jaké pracovní priority lze Co vyžadují vedoucí pracovníci po Co po Vás vyžadují nadřízení 15. zaznamenat u pracovníků v přímé svých podřízených? pracovníci? péči? Co vedoucí pracovníky na práci svých Co je na Vaší práci zajímá? podřízených zajímá? Snaží se vedoucí pracovníci práci svých Snaží se Vaši práci nějak plánovat? podřízených nějak naplánovat? Jak? Jak kontrolují vedoucí pracovníci práci Jak kontrolují vedoucí pracovníci Vaši svých podřízených? práci?
84
R
R
Jakou míru autonomie při rozhodování Co můžete při práci s klientem vedoucí pracovníci svým podřízeným rozhodovat sami? ponechávají?
Co by mělo být podle vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči Který ze čtyř popsaných přístupů rolí pomáhajícího pracovníka v pomoci seniorům? (autoritativní, manipulující, ochranitelský, spolupracující) lze Ví podle vedoucích pracovníků a zaznamenat u vedoucích pracovníků v přímé péči senior sám co je pracovníků? pro něj dobré? Dokáže si senior podle nich sám poradit? 16.
Co by mělo být rolí pomáhajícího pracovníka v pomoci seniorům? Ví podle Vás senior sám co je pro něj dobré? Dokáže si senior podle Vás sám poradit? Dokáže se podle Vás senior sám rozhodovat? Je podle Vás dobré bránit starému člověku ve vykonávání nějakých činností? Jakých? Je někdy situace, kdy je třeba seniorovi něco nařídit?
Dokáže se podle nich senior sám rozhodovat? Je podle nich dobré bránit starému Který ze čtyř popsaných přístupů člověku ve vykonávání nějakých (autoritativní, manipulující, činností? ochranitelský, spolupracující) lze zaznamenat u pracovníků v přímé Je podle nich někdy situace, kdy je třeba seniorovi něco nařídit? péči? Jakými slovy by vedoucí pracovníci a Jakými slovy by jste charakterizoval/la pracovníci v přímé péči charakterizovali seniora? seniora? Vysvětlivky: R - rozhovor, P - pozorování, SD - studium dokumentů
85
R+P
Příloha č. 7 Scénář rozhovoru s vedoucím pracovníkem PS 1. Jaký význam podle Vás má poskytování PS pro seniory? Má podle Vás PS nějaké výhody nebo nevýhody oproti ostatním službám pro seniory? Jaký je v současnosti zájem o tuto službu ze strany seniorů? 2. Co je hlavním smyslem Vaší služby? Na co se v práci s klientem zaměřujete? 3. Jaké jsou Vaše pracovní povinnosti? Co všechno máte na starost? 4. Převažují mezi Vašimi klienty muži nebo ženy? 5. Jaké je věkové složení Vašich klientů? 6. Jaké jsou podmínky pro zavedení Vaší služby klientům? 7. Co je pro Vás při práci s klientem nejdůležitější? Čeho je podle Vás třeba při poskytování pomoci dosahovat? Jaké zásady nebo zkušenosti je podle Vás třeba při péči o klienty uplatňovat? Existují ve Vaší PS nějaké standardy, kterými se řídíte? Jak podle Vás vypadá ideální klient? 8. Jaké potřeby mají Vaši klienti? Které potřeby klientů Vaše služba zajišťuje? Jakým způsobem potřeby klientů zjišťujete? Uspokojujete pomocí Vašich služeb fyziologické potřeby klientů? Jak? Podporujete poskytováním svých služeb fyzické, duševní a emocionální bezpečí svých klientů? Jakým způsobem? Zaměřujete se na sociální potřeby seniorů jako možnost komunikace, informovanosti o dění ve světě a v blízkém okolí, apod.? Je něco, co zajistit nemůžete? Proč? Umožňujete se klientům rozhodovat o tom, kdy a jak jim bude služba poskytnuta? Jaké jsou podle Vás typické nesnáze a problémy Vašich klientů? Požádali Vás klienti o zprostředkování nějakých dalších služeb? Jakých? 9. Zaměřuje se Vaše služba také na aktivizaci? Co konkrétně si pod tímto pojmem představujete? 10. Je podle Vás aktivizace v životě seniora důležitá? Proč ano/ne? O co by měla podle Vás aktivizace usilovat? Může podle Vás aktivizace seniorovi nějak prospět? Jak? Snažíte se seniory zapojovat do běžných aktivit? Jak?
11. Máte v současnosti na poskytování aktivizace v PS prostor? Je podle Vás PS pro uplatnění aktivizace vhodná? Proč ano/ne? Existují podle Vás nějaké překážky, které brání realizaci aktivizace ve Vaší PS? Jaké? Existují ve Vaší PS nějaké aktivizační programy, nebo způsoby práce s klientem, které lze za aktivizaci označit? Můžete je popsat?
12. Je možné podle Vaší zkušenosti vedoucího PS označit jako manažera? Proč ano/ne? 13. Na co kladete důraz u svých podřízených? Jak plánujete práci svých podřízených? Jak kontrolujete práci svých podřízených? Co chcete, vyžadujete, očekáváte, že budou Vaši podřízení při práci s klientem rozhodovat sami? 14. Jaké změny podle Vás provázejí stárnutí? Kdy je podle Vás člověk starý? Lze podle Vás spojit stáří s dosažením určitého věku? 15. Co by mělo být rolí pomáhajícího pracovníka v pomoci seniorům? 16. Ví podle Vás senior sám co je pro něj dobré? Dokáže si senior podle Vás sám poradit? Dokáže se podle Vás senior sám rozhodovat? Je podle Vás dobré bránit starému člověku ve vykonávání nějakých činností? Jakých? Je někdy situace, kdy je třeba seniorovi něco nařídit? 17. Jakými slovy by jste charakterizoval/la seniora? Scénář rozhovoru s pracovníkem v přímé péči 1. Jaký význam podle Vás má poskytování PS pro seniory? Má podle Vás PS nějaké výhody nebo nevýhody oproti ostatním službám pro seniory? Jaký je v současnosti zájem o tuto službu ze strany seniorů? 2. Co je hlavním smyslem Vaší služby? Na co se v práci s klientem zaměřujete? 3. Jaké jsou Vaše pracovní povinnosti? Co všechno máte na starost? 4. Převažují mezi Vašimi klienty muži nebo ženy? 5. Jaké je věkové složení Vašich klientů?
87
6. Jaké jsou podmínky pro zavedení Vaší služby klientům? 7. Co je pro Vás při práci s klientem nejdůležitější? Čeho je podle Vás třeba při poskytování pomoci dosahovat? Jaké zásady nebo zkušenosti je podle Vás třeba při péči o klienty uplatňovat? Existují ve Vaší PS nějaké standardy, kterými se řídíte? Jak podle Vás vypadá ideální klient? 8. Jaké potřeby mají Vaši klienti? Které potřeby klientů Vaše služba zajišťuje? Jakým způsobem potřeby klientů zjišťujete? Uspokojujete pomocí Vašich služeb fyziologické potřeby klientů? Jak? Podporujete poskytováním svých služeb fyzické, duševní a emocionální bezpečí svých klientů? Jakým způsobem? Zaměřujete se na sociální potřeby seniorů jako možnost komunikace, informovanosti o dění ve světě a v blízkém okolí, apod.? Je něco, co zajistit nemůžete? Proč? Umožňujete se klientům rozhodovat o tom, kdy a jak jim bude služba poskytnuta? Jaké jsou podle Vás typické nesnáze a problémy Vašich klientů? Požádali Vás klienti o zprostředkování nějakých dalších služeb? Jakých? 9. Zaměřuje se Vaše služba také na aktivizaci? Co konkrétně si pod tímto pojmem představujete? 10. Je podle Vás aktivizace v životě seniora důležitá? Proč ano/ne? O co by měla podle Vás aktivizace usilovat? Může podle Vás aktivizace seniorovi nějak prospět? Jak? Snažíte se seniory zapojovat do běžných aktivit? Jak? 11. Máte v současnosti na poskytování aktivizace v PS prostor? Je podle Vás PS pro uplatnění aktivizace vhodná? Proč ano/ne? Existují podle Vás nějaké překážky, které brání realizaci aktivizace ve Vaší PS? Jaké? Existují ve Vaší PS nějaké aktivizační programy, nebo způsoby práce s klientem, které lze za aktivizaci označit? Můžete je popsat?
12. Co po Vás vyžadují nadřízení pracovníci? Co je na Vaší práci zajímá? Snaží se Vaši práci nějak plánovat? Jak? Jak kontrolují vedoucí pracovníci Vaši práci? Co můžete při práci s klientem rozhodovat sami? 13. Jaké změny podle Vás provázejí stárnutí? Kdy je podle Vás člověk starý? Lze podle Vás spojit stáří s dosažením určitého věku?
88
14. Co by mělo být rolí pomáhajícího pracovníka v pomoci seniorům? 15. Ví podle Vás senior sám co je pro něj dobré? Dokáže si senior podle Vás sám poradit? Dokáže se podle Vás senior sám rozhodovat? Je podle Vás dobré bránit starému člověku ve vykonávání nějakých činností? Jakých? Je někdy situace, kdy je třeba seniorovi něco nařídit? 16. Jakými slovy by jste charakterizoval/la seniora?
Terénní poznámky 1. Scénář pro zúčastněné pozorování v PS Druh potřeb, které služba zajišťuje Způsob zajištění potřeb vybraných klientů Nesnáze a problémy klientů u kterých probíhalo pozorování Chování, rekce a výpovědi klientů v době pozorování Existence aktivizačních programů, nebo způsobů práce klientem, které lze za aktivizaci označit Složení klientů – věk, pohlaví, soběstačnost Chování pomáhajících pracovníků vůči seniorům 2. Poznámky k analýze dokumentů PS Propagační a interní materiály zařízení Charakter služby (poslání, cíle, standardy) Vymezení cílové skupiny klientů Způsob informování o službě Pracovní náplň vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči Existence aktivizačních programů, nebo způsobů práce klientem, které lze za aktivizaci označit
89
Stať Úvod Cílem předkládané práce je odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: „Existují ve vybrané organizaci pečovatelské služby rozdíly v přístupu k aktivizaci seniorů u vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči?“ Tato práce se snaží upozornit na problematiku aktivizace seniorů v rámci poskytování pečovatelské služby a zároveň na možný rozdílný přístup vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči k této problematice. Z prostudování odborné literatury je zřejmé, že zmíněnému tématu nebyla dosud věnována patřičná pozornost. Většina prací zabývající se aktivizací seniorů směřuje spíše do oblasti ústavní81. Předkládaný text se obrací zejména k vedoucím pracovníkům pečovatelské služby a pracovníkům v přímé péči, kteří by měli při tvorbě aktivizačních programů pro své klienty účinně spolupracovat. Jde o to , aby organizace (pečovatelská služba) a její kultura byla vnitřně jednotná a sledovala sejný cíl, kterým by mělo být zkvalitnění služeb pro klienty, právě třeba pomocí uplatňení aktivizace. Dále by mohla směřovat také k tvůrcům sociální legislativy a odborníkům pracujícím v sociálních službách pro seniory, kteří by na zkvalitnění služeb pro seniory měli být také zainteresováni. Práce by mohla mít praktický význam především pro vedoucí pracovníky pečovatelské služby a také pro pečovatele samotné a to ve smyslu uvědomění si významu a důležitosti poskytování aktivizačních programů jako nedílné součásti péče o seniora, kterou vykonávají. Další snahou by mohl být apel na tvůrce sociální legislativy, aby výkon aktivizace nebyl jen součástí péče v ústavních zařízeních pro seniory, ale aby byl legalizován i v rámci pečovatelské služby. V teoretické části byly vymezeny na základě dostupné literatury hlavní pojmy a odvozeny dílčí výzkumné otázky. V metodologické části byl zdůvodněn výběr výzkumné strategie, volba metody a techniky zkoumání, stanovena jednotka zkoumání a jednotka zjišťování. V analytické části byla interpretována data, která byla zjištěna výzkumem. V závěru práce byla zodpovězena hlavní výzkumná otázka.
Vymezení pojmů Ústředními pojmy v této práci jsou: stáří a stárnutí, potřeby seniorů, aktivizace, pečovatelská služba, aktivizace seniorů v PS, organizace PS, přístup pracovníků ke klientům, specifika práce vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči, rozdílné pracovní priority úředníků první linie a manažerů a přístup k seniorovi. 81
PICHAUD, C., THAREAUOVÁ, I 1998. Soužití se staršími lidmi. Praha: Portál. , SCHUSSEROVÁ, J. 2004. Aktivizace seniorů v léčebnách pro dlouhodobě nemocné. Brno: Masarykova univerzita. , JUREČKOVÁ, P. 2002. Aktivizace seniorů v domovech důchodců. Brno: Masarykova univerzita. , SOBOTKOVÁ, J. 2002. Aktivizace seniorů v ústavní péči. Brno: Masarykova univerzita.
90
Stáří jsme si vymezili podle funkčního potenciálu jedince, jenž zahrnuje tři hlavní dimenze: fyzickou, psychickou a sociální. S přibývajícím věkem se zvyšuje pravděpodobnost disfunkce v jedné nebo více dimenzích, což se projeví jako úbytek celkového funkčního potenciálu jedince (Stuart-Hamilton, 1999). Potřeby jsme definovali jako motivy, které energizují, zaměřují a udržují jednání člověka k dosažení cíle. Potřeba je pociťována jako nedostatek nebo jako nadbytek (biologický nebo sociální) určitých faktorů lidské existence. Provedli jsme klasifikaci potřeb starých lidí podle francouzských autorů Pichauda a Thareauové (1998), kteří vychází z klasifikace potřeb amerického psychologa A. H. Maslowa. Potřeby jsou klasifikovány od hierarchicky od nejnižších po nejvyšší. Rozlišujeme tedy potřeby fyziologické, potřebu bezpečí, sociální potřeby, potřebu autonomie (ve smyslu svobody), potřeba seberealizace, sebenaplnění. Aktivizace je specifický způsob intervence do života člověka s cílem uspokojení jeho fyzických, psychických a společenských potřeb. Aktivizace podporuje rozvoj a udržení klientových schopností a dovedností v rámci jeho stávajících možností. Cílem aktivizace je pomáhat starým lidem žít plnohodnotný život podle svých maximálních možností bez ohledu na stupeň funkčního potenciálu (Jurečková, 2002). Pečovatelská služba je převážně terénní služba poskytovaná především v domácnosti. Služba je určena lidem se zdravotním postižením, seniorům a případně i rodinám s dětmi. Pečovatelé pomáhají člověku zvládnout péči o sebe a o domácnost (Vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb.). Poslání pečovatelské služby lze chápat jako pomoc klientům k plnohodnotnému a co nejvíce soběstačnému životu v jejich přirozeném sociálním prostředí. Pečovatelská služba by měla saturovat klientovi fyzické, psychické, a sociální potřeby a pomoci tak udržet jeho sociální fungování (rovnováhu mezi klientem a jeho sociálním prostředím). Pečovatelská služba může být zřizována obcí nebo jiným subjektem. Za jiný subjekt lze označit právnickou nebo fyzickou osobu, nejčastěji to bývají neziskové organizace, občanská sdružení, oblast zdravotnictví nebo církve, ale také soukromé subjekty, které pečovatelskou službu provozují jako svou podnikatelskou činnost. Pracovníky PS jsou pečovatelky (ty můžeme rozdělit na pečovatelky klasické, pečovatelky na rozvážce a dobrovolné pečovatelky), vedoucí PS a ostatní personál (řidiči apod.) (Musil, Kubalčíková, Hubíková, 2002). Klienty PS jsou osoby se sníženou soběstačností z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. PS je poskytována zdravotně postiženým občanům, dětem a seniorům, přičemž senioři tvoří nepočetnější klientelu. Organizace PS byla vymezena jako sociální agentura vyznačující se tím, že ji někdo spravuje a je vybavena lidským kapitálem, který zahrnuje profesionální sociální pracovníky, (skoro)profesionály, duchovní personál i jiné specifické profese. Agentury poskytují specifický okruh služeb vybrané populační skupině, která je ohrožena nebo zasažena specifickým sociálním problémem. Financování sociálních agentur probíhá více-zdrojově. Organizace mají jednoznačné stanovy, které určují, jakým klientům budou poskytovat služby a jaké metody při tom budou využívat (Barker, 2003). Přístup pracovníků ke klientům se ustavuje a uplatňuje v rámci kultury jednotlivých organizací a vychází z ideologie příslušné organizace. Pro potřeby této práce bylo vymezeno, že přístup pracovníků ke klientům se skládá ze tří vzájemně provázaných prvků (Musil, Nečasová, 2003) :
91
z interpretace událostí života a způsobů chování klientů podle kolektivně uznávaných stereotypů, z metody práce s klientem, která je vyjádřena jako: o snaha pomáhajících pracovníků dosahovat pomocí reakcí na události života a způsoby chování klientů kolektivně uznávaných hodnot, cílů nebo zájmů a o snaha naplňovat tyto hodnoty, cíle nebo zájmy jednáním podle kolektivně uznávaných pravidel.
Specifika práce vedoucích pracovníků - vedoucího pracovníka bychom mohli nazvat manažerem v sociálních službách. Podle Howeho (1986) jsou manažeři v sociálních službách většinou kvalifikovaní sociální pracovníci, jejichž zájmy se přesunuly více do oblasti managementu. Manažeři jsou lidé, kteří dělají množství klíčových věcí (Howe, 1986, s.151, vlastní překlad): Definují parametry praxe, vytváří systém, postupy a úkoly, které napomáhají zvládat věci racionálně, koordinují a sjednocují pracovníky a jejich práci, kterou naprogramovali a rozdělili, dávají „formu“ a „tvar“ rozdílným snahám podřízených pracovníků, kontrolují zdroje a navrhují normativní strukturu organizace. Specifika práce pracovníků v přímé péči - pracovníky v přímé péči můžeme s určitou opatrností82 označit za úředníky první linie (street-level bureaucrats), jelikož jsou v osobním bezprostředním kontaktu s klienty a navazují s nimi pomáhající vztah. Tento pojem zavedl Lipsky (1980), který charakterizuje street-level bureaucrats jako pracovníky ve veřejných službách, kteří jsou v rámci svého zaměstnání v přímém kontaktu s občany a kteří při své práci uplatňují ve značné míře vlastní úsudek. Práci úředníků první linie nelze přesně naprogramovat, jelikož pracují často v tak složitých situacích, které to neumožňují. Pracují v situacích, které vyžadují zodpovědnost za lidské záležitosti, které vyžadují citlivé pozorování a posouzení. Práce úředníků prví linie je charakteristická svou bezprostředností a osobním vztahem. Rozdílné pracovní priority úředníků první linie a manažerů - pracovníci v přímé péči se snaží na jedné straně o minimalizaci nebezpečí a ohrožení, která vyplývají z práce s klientem, a na druhé straně o maximalizaci příjmů a osobního ohodnocení. Manažeři jsou zaměřeni na dosahování cílů organizace a kladou velký důraz na produktivitu a efektivitu práce (Lipsky,1980). Manažeři vyžadují po svých podřízených, aby pracovali rychle a efektivně a vyhýbali se reálným i potencionálním hrozbám. Manažeři se snaží o co nejefektivnější naprogramování práce svých podřízených, ale nemohou být v tomto úspěšní, jelikož práci podřízených zcela naprogramovat nelze, jelikož pracují ve složitých situacích, které manažeři nemohou předvídat. (Lipsky, 1980) Pracovníci v přímé péči jsou vystaveni reakcím klientů na svá rozhodnutí, zatímco manažeři s klienty ani nemusí dojít do styku. Přístup k seniorovi - v odborné literatuře nejít obecný obraz přístupu k seniorovi. Příkladem může být kategorizace Gilberta Leclerca (in Pichaud, Thareauová, 1998: 47), který zaznamenal čtyři různé druhy přístupů pomáhajících pracovníků k seniorům: 1) Autoritativní přístup Pracovník, který uplatňuje tento přístup má tendence starému člověku vnucovat svůj názor a svá rozhodnutí, „nejlépe ví“ co je pro starého člověka dobré. Takový 82
Mezi prací pečovatelek v přímé péči a úředníků první linie můžeme vysledovat určitou analogii – oba typy pracovníků jsou v přímém kontaktu s klientem a uplatňují ve větší míře vlastní úsudek.
92
pracovník má představu, že klient si nedovede sám poradit a potřebuje jasné vedení. Zaměřuje se na to, co osobám, o které pečuje chybí, spíše než na to co ještě zvládají. Autoritativní pracovník vnímá klienta, jako by už nebyl ničeho schopen. 2) Manipulující přístup Takový přístup je charakteristický manipulací s klientem tak, aby pracovník dosáhl svého cíle. V podstatě si dělá co chce a nerespektuje autonomii klienta. Pracovník přehlíží skutečné potřeby člověka, zbavuje seniora autonomie, ale samozřejmě to „dělá vše pro jeho dobro“. V podstatě za klienta vše rozhoduje. 3) Ochranitelský přístup Pracovník s tímto přístupem ochraňuje starého člověka do té míry, že mu brání ve vykonávání úkonů, které by ještě zvládnul, pod záminkou, že se může zranit apod. Tímto postojem pracovník brání rozvíjet klientovu autonomii a činí ho ještě více nesoběstačným. 4) Spolupracující přístup Tento přístup zachovává klientovi co největší prostor pro rozhodování o sobě samém, čili co největší možnou míru autonomie. Pracovník se zaměřuje především na schopnosti klienta a snaží se je udržovat nebo zlepšovat, tak aby klient zvládal pokud možno co nejvíce věcí sám. Dobrým předpokladem pro úspěšnou aktivizaci seniora je přístup spolupracující, který ponechává klientovi co největší možnou míru autonomie.
Metodologie výzkumu Výzkum byl zaměřen na zodpovězení hlavní výzkumné otázky: „Existují ve vybrané organizaci pečovatelské služby rozdíly v přístupu k aktivizaci seniorů u vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči?“ Pro výzkum byla vybrána kvalitativní strategie, která je založena na hledání porozumění sociálního nebo lidského problému. Dílčí výzkumné otázky byly rozčleněny do čtyř okruhů podle toho, jak spolu vzájemně souvisí: Otázky týkající se stárnutí a stáří Jakým způsobem chápou stárnutí a starého člověka vedoucí pracovníci a pracovníci v přímé péči? Otázky týkající se klientů PS a jejich potřeb Jaké je složení klientů vybrané PS? Je PS zaměřením svých služeb orientována na celé spektrum potřeb seniorů? Jaké jsou podle vedoucích pracovníků potřeby klientů jejich PS? Jaké jsou podle pracovníků v přímé péči potřeby klientů jejich PS? Otázky týkající se aktivizace Jaké povědomí a představy o aktivizaci lze zaznamenat u vedoucích pracovníků? Jaké povědomí a představy o aktivizaci lze zaznamenat u pracovníků v přímé péči? Co může přinést seniorům aktivizace podle vedoucích pracovníků? Co může přinést seniorům aktivizace podle pracovníků v přímé péči? Jaké jsou podle vedoucích pracovníků PS v současné době možnosti využívání
93
aktivizace při poskytování jejich služeb? Jaké jsou podle pracovníků v přímé péči v současné době možnosti aktivizace při poskytování jejich služeb? Jaké konkrétní nástroje pro realizaci aktivizace jsou v PS uplatňovány? Otázky týkající se organizace PS a pracovníků Jaká je podle vedoucích pracovníků role PS v systému pomoci seniorům? Jaká je podle pracovníků v přímé péči role PS při v systému pomoci seniorům? Jaké je podle vedoucích pracovníků poslání PS? Jaké je podle pracovníků v přímé péči poslání PS? Jaká je náplň práce vedoucích pracovníků ve vybrané PS? Jaká je náplň práce pracovníků v přímé péči ve vybrané PS? Z jakých představ o poskytování pomoci vychází vedoucí pracovníci a pracovníci v přímé péči? Jaké pracovní priority lze zaznamenat u vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči? Který ze čtyř popsaných přístupů (autoritativní, manipulující, ochranitelský, spolupracující) lze zaznamenat u vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči? Jednotlivé dílčí výzkumné byly dále operacionalyzovány. Z operacionalizovaných otázek83 pak byly odvozeny otázky do rozhovoru, které sloužily jako podklad ke sestavení scénářů pro interwiew. Cílem empirického výzkumu bylo pomocí vhodně zvolených technik sběru dat nalézt odpovědi na operacionalizované otázky. Pro sběr dat byla využita jako hlavní výzkumná technika semi - strukturovaný rozhovor. Jako další zjišťovací techniky bylo využito nezúčastněného pozorování a analýzy dokumentů. Cílem výzkumu nebylo vytvořit statisticky reprezentativní obraz zkoumaného tématu, proto nelze przenentované výsledky zobecnit na populaci České republiky. Výzkum byl proveden v jednom zařízení PS. Při zkoumání byla vybranému zařízení i všem respondentům zaručena anonymita. Všichni respondenti byli seznámeni s tím, že data od nich získaná budou použita pro účel zpracování výzkumu. Zkoumaná PS se nachází ve městě, které čítá zhruba 11000 obyvatel. Výzkum proběhl jednorázově v měsících listopadu a prosinci 2006. Zkoumaná organizace není příliš velká, proto byli do výzkumu zahrnuti všichni její členové kromě pomocného personálu. Byl proveden totální výběr, který je vhodný, když je počet zkoumaných jednotek malý (Hendl, 2005). Rozhovory s pracovníky PS byly zaznamenávány pomocí diktafonu a poté doslovně přepsány do písemné podoby. Pro doplnění informací bylo použito nezúčastněné pozorování a studium dokumentů. Data získaná nezúčastněným pozorováním byla zaznamenána ve formě terénních poznámek. Dokumenty84 bylo možno přímo v PS okopírovat. Pro zúčastněné pozorování i studium dokumentů byly vytvořeny scénáře. 83
Operacionalizované otázky byly také podkladem pro sestavení scénářů pro pozorování a analýzu dokumentů. 84 Koncepce PS pro rok 2005, Provozní řád PS, Žádost o poskytnutí PS, informace z webových stránek PS.
94
Do výzkumu byly zařazeni všichni pracovníci v přímé péči (4 pečovatelky) a dva vedoucí pracovníci (vedoucí PS a její přímý nadřízený - ředitel Městské správy sociálních služeb). Se všemi pracovníky byl proveden semi-strukturovaný rozhovor. S ohledem na cíl výzkumu byly vytvořeny dva scénáře rozhovoru. První byl určen pracovníkům v přímé péči a druhý vedoucím pracovníkům PS. Otázky byly formulovány tak, aby byly srozumitelné pro oba typy pracovníků. Empirické šetření bylo zahájeno pozorováním pečovatelek při práci v terénu a v Domě s pečovatelskou službou (DPS). Během pozorování bylo navštíveno osm domácností klientů v terénu a dvě domácnosti v DPS. V druhé fázi výzkumu byly provedeny rozhovory nejdříve se všemi pečovatelkami a následně s vedoucí PS a ředitelem MSSS. Rozhovory trvaly zhruba 3060 minut – podle toho jak byl respondent sdílný. V několika případech bylo nutno rozhovory na krátkou dobu přerušit z důvodu telefonického hovoru respondenta, nebo vstupu třetí osoby do místnosti, kde se rozhovor konal (místnost pečovatelek v DPS).
Interpretace výsledků výzkumu V této části budou interpretována hlavní zjištění výzkumu a zodpovězeny dílčí výzkumné otázky.
Pečovatelská služba jako organizace Vedoucí pracovníci vidí z celospolečenského hlediska roli PS v tom, že tato služba je zárukou, že se občanům, kteří jsou nějakým způsobem hendikepovaní, dostane pomoci. Navíc tato pomoc, a v tom spatřují vedoucí pracovníci výhodu, je profesionální. Další výhodou je (podle vedoucích pracovníků) menší nákladnost služby oproti ústavní péči, a že je umožněno seniorům zůstat v jejich přirozeném prostředí, aniž by služba nějak omezovala jejich autonomii. Nevýhodu spatřují v nedostatečném pokrytí financemi. Pečovatelky spatřují význam služby hlavně v tom, že se dostane pomoci bezmocným lidem, kteří by bez ní v domácím prostředí nemohli fungovat. Podobně jako vedoucí pracovníci se domnívají, že v ústavním zařízení by se klienti museli přizpůsobit režimu. Nevýhody PS na rozdíl od vedoucích pracovníků žádné nevidí, což lze to vysvětlit tím, že je to jejich zaměstnání a že je práce baví. Podobně jako vedoucí pracovníci hodnotí zájem o tuto službu jako velký, ale také vyjadřují obavu ze zavedení nového zákona o sociálních službách. Podle nich je možné, že se budou o seniory více starat rodiny a že senioři nebudou ochotni za služby platit, když dostanou peníze „přímo na ruku“. Vedoucí pracovníci se neshodují v tom, co je posláním PS. Ředitel MSSS si myslí, že posláním PS je dopomoci klientovi k plnohodnotnému životu a bránit sociální izolovanosti. Vedoucí PS se domnívá, že hlavním smyslem PS, jak je vymezena, je umožnit seniorovi přežít v domácích podmínkách. Oficiálně je však poslání PS definováno spíše ve smyslu ředitelova tvrzení. Pečovatelky chápou poslání jako pomoc a snahu vyhovět klientovi nejen po materiální stránce, ale i po stránce sociálně-psychické, snaží se s klientem popovídat si a vyslechnout ho. Náplň práce vedoucích pracovníků se vesměs shoduje s vymezením, které bylo provedeno v teoretické části práce. Pečovatelky, nejsou rozděleny tak jak bylo
95
vymezeno v teoretické části na pečovatelky na rozvážce a pečovatelky klasické péče. Všechny se nějak podílejí na distribuci obědů. Dvě z pečovatelek tím, že pomáhají obědy chystat a druhé dvě kromě toho zabezpečují jejich rozvážku. Důvodem je to, že nejvíce klientů využívá právě této služby. Rozvážce je tedy věnováno nejvíce pracovního času. Při práci s klientem je pro vedoucí pracovníky nejdůležitější dbát na profesionalitu, na to, aby jejich klienti byli se službou spokojeni, aby rozsah služby byl dostačující a aby služby nebylo zneužíváno. Pečovatelky se zaměřují na to aby byl jejich klient spokojen a aby klienta dokázaly emocionálně podpořit. Ideálním klientem podle ředitele MSSS je klient, který potřebuje jejich službu a zaplatí ji. Představu o ideální klientovi pečovatelky nemají, berou klienta takového, jaký je. Podle vedoucích pracovníků se PS řídí vnitřními směrnicemi85, na kterých se v současné době budují standardy. Nedostatkem je, že pečovatelky nemají ponětí o pravidlech nebo standardech, které by měly v práci s klientem dodržovat. Lze předpokládat, že práce s klientem je v materiální rovině daná zkušenostmi (příp. znalostmi ze sanitárního kurzu) a v nemateriální rovině je spíše intuitivní. Oba vedoucí pracovníci se považují za manažery. Po podřízených vyžadují samostatnost a zodpovědnost (Ředitel MSSS), spolehlivost, sociální cítění, bezúhonnost a oceňují zkušenost (vedoucí PS). Vedoucí PS práci svých pečovatelek výrazně neplánuje. Podle ní už mají pečovatelky činnost stanovenou v náplni práce. Standardemtedy je, že se plánují pouze situace, kdy dochází k nějakým změnám (záskoky za kolegyně, změny ve stavu klientů, rozšíření služeb klientům). Nepotvrdilo se tedy to, co tvrdí Howe a Lipsky, že manažeři se snaží omezovat autonomii svých podřízených a co nejvíce naplánovat jejich práci, aby dosáhli určitých výsledků. Naopak vedoucí pracovníci ve zkoumané PS vyžadují od svých podřízených, aby si standardní věci řídili sami a na vedoucí se obraceli pouze v nestandardních situacích. I pečovatelky samy se domnívají, že mají prostor pro rozhodování. Pouze jedna si myslí, že nemůže rozhodovat o ničem, ale na druhou stranu zmiňuje nestandardní situaci, kdy chce klient rozšířit službu.
Způsob chápání stárnutí a starého člověka vedoucími pracovníky a pracovníky v přímé péči Představy vedoucích pracovníků a pracovníků v přímé péči o stárnutí a stáří jsou odlišné v tom, že vedoucí pracovníci formulují své názory v obecnější rovině než pečovatelky. Je to způsobeno tím, že odvozují svá tvrzení z teorie, kterou v rámci dané problematiky ovládají, zatímco pečovatelky (bez znalosti teorie) odvozují svá tvrzení od každodenní zkušenosti, od každodenní práce s klientem. Vedoucí pracovníci chápou stárnutí jako změny v psychické a fyzické dimenzi jedincova života. Pracovníci v přímé péči jako konkrétní změny – není jim dobře, necítí se na práci, zapomínají, jsou jako děti apod. I když se jejich představy o stárnutí liší, nejsou navzájem protichůdné. Oba typy pracovníků si stáří nespojují s dosažením určité věkové hranice, neboli s dosažením určitého kalendářního věku. 85
Vnitřní směrnice ve zkoumané PS jsou hlavně – provozní řád, náplň práce jednotlivých pracovníků a etický kodex pracovníků v sociálních službách.
96
Názory pracovníků se v podstatě shodují s tím, co bylo vymezeno v teoretické části - v kapitole o stáří. Stáří bylo charakterizováno jako období, kdy se zvyšuje pravděpodobnost disfunkce v jedné ze tří dimenzí funkčního potenciálu jednotlivce. Dimenze byly označeny jako fyzická, psychická a sociální. Pracovníci téměř vůbec nezmiňovali sociální dimenzi86, která zahrnuje vztahy ke společnosti, participaci na jejich aktivitách, vztahy k jiným a k sobě, sociální role a pozice ve skupině, životní styl apod., což může být ve vztahu k aktivizaci problematické. V teoretické části práce bylo naznačeno, že stárnutí provází i významné změny právě v oblasti sociální, která může být pomocí aktivizace významně ovlivněna. Pokud by pracovníci tyto změny u klienta nereflekovali, mohlo by dojít k tomu, že péče o klienta bude nekomplexní a tím pádem nekvalitní87. Z hlediska teorie byl u obou typů pracovníků identifikován spolupracující přístup, jenž představuje dobré východisko pro práci s klientem respektive i pro aktivizaci. Z tohoto hlediska tedy ve zkoumané PS existuje dobrý předpoklad, aby zde aktivizace mohla být uplatňována.
Klienti PS a jejich potřeby Zkoumaná PS obslouží asi 200 klientů ročně, přičemž počet klientů se měsíčně pohybuje kolem 140 až 150. Jejich věkový průměr je kolem 80 let. Mezi klienty převažují ze dvou třetin ženy, jednu třetinu tvoří muži. Hlavními podmínkami pro zavedení služby jsou potvrzení lékaře, výsledek šetření vedoucí PS (případně ředitele MSSS) a vydání rozhodnutí MÚ. Ředitel MSSS vyjadřuje potřeby klientů jako problém sociální izolovanosti. Vedoucí PS vnímá potřeby klientů jako velmi individuální a u každého jedince rozdílné. Potřeby, které jejich služba nezajišťuje, jsou podle nich vyšší, duchovní potřeby a osobní asistence. Pracovníci v přímé péči vnímají potřeby svých klientů optikou služeb (úkonů), které jim poskytují. Jako nedostatečně uspokojenou vnímají u svých klientů potřebu komunikace. Lze tedy konstatovat, že zkoumaná PS se nezaměřuje na celé spektrum potřeb seniorů. Potřeby, na které se zaměřuje v prvé řadě a v největší míře, jsou potřeby materiálního charakteru, dále částečně uspokojuje potřeby v oblasti bezpečí. Sociální potřeby jsou naplňovány neoficiálně z vlastní vůle pečovatelek. Uspokojování sociálních potřeb není součástí oficiální nabídky služeb. Pečovatelky se snaží s klienty co nejvíce komunikovat, ale nemají k tomu dostatečný časový prostor, proto i pozornost věnovaná klientům může být různá podle toho, jak pečovatelka zrovna spěchá, nebo podle jejich sympatií ke klientovi. Potřeba autonomie klienta je v PS zachována. PS se nezaměřuje vůbec na potřeby spojené se seberealizací klienta. Podle vedoucích pracovníků je to dáno hlavně tím, jak je PS vymezena v zákoně, ale i jinými souvislostmi, které jsou objasněny v další podkapitole o aktivizaci.
86
Za změnu v sociální dimenzi by se snad dala považovat zmínka (pečovatelky D), že se senior už necítí na práci. 87 Jak uvádí Vostrovská: zakázka klienta je komplexní, klient se na PS obrací ve všech sférách svého života a očekává odpověď, radu, podporu, vedení a akceptaci.
97
Aktivizace seniorů ve zkoumané PS Vedoucí pracovníci chápou aktivizaci seniorů způsobem v teoriích uvedeným - jako prostředek začleňování seniorů do společnosti, jako podporu k větší soběstačnosti, jako procvičování manuálních a rozumových schopností i jako konkrétní programy (procvičování paměti, motoriky). Pracovníci v přímé péči označují aktivizaci seniorů jako konkrétní činnosti, které je možné se seniorem vykonávat: vyšívání, pletení, drhání, nějaká práce, vyrábění něčeho. Rozdíl mezi jejich pojetím aktivizace je v tom, že vedoucí pracovníci mají představy o aktivizaci utvořené na základě teorií, zatímco pečovatelky své představy odvozují od vlastní praktické zkušenosti, kterou získaly pozorováním práce se seniory v DD. Vedoucí pracovníci se domnívají, že aktivizace může seniorovi prospět zejména v tom, že bude více soběstačný, že naztratí své schopnosti. Pracovníci v přímé péči spatřují přínos aktivizace ve zlepšení konkrétních dovedností – rozhýbání prstů, procvičení mozku, zlepšení nálady, zábava apod. Jako překážku vidí vedoucí pracovníci v první řadě rámec zákona. Aktivizace prostě není v rámci zákonné úpravy PS nijak ošetřena. PS má vyhláškou stanoveny úkony, které musí zajistit a na které dostane od státu finance. Jelikož aktivizace mezi těmito úkony chybí, nelze ji ani regulérně vykazovat, tím pádem ani čerpat finance. I přes tento „hendikep“ zákona se v minulosti snažili o vytvoření domovinky pro seniory, kde by byly součástí nabízených služeb i aktivizační programy. Zde se objevil (podle jejich výpovědí) problém v nezájmu seniorů přispívat na tuto službu finančně. Bohužel v rámci výzkumu už nelze zjistit, co bylo příčnou tohoto nezájmu. O tom lze pouze spekulovat. Mohla to být ze strany PS nedostatečná propagace a pochybení v zjišťování potřeb, ale také (jak už bylo naznačeno výše), že senioři v dané lokalitě sice zájem měli, takovou službu by potřebovali, ale bylo jim líto vydávat za ni finance. Pečovatelky (tlačeny svými pracovními povinnostmi) zmiňují jako překážku nedostatečný čas na poskytování aktivizace. A ani o aktivizaci ve spojení s pečovatelskou službou nepřemýšlejí (kromě jedné). Pečovatelka, která o ní uvažuje, vyjadřuje na druhou stranu obavu, že by o aktivizaci nebyl zájem, což odůvodňuje hlavně špatným zdravotním stavem klientů. Přesto lze v práci pečovatelek s klientem určité prvky aktivizace (podle vymezené teorie spíše animace) vysledovat. Jak již bylo naznačeno v podkapitole o potřebách je to hlavně komunikace s klientem při běžných denních aktivitách. Oživení událostí všedního dne jako je pozdrav, koupel, úklid, donáška nákupu, podávání stravy atd. Při všech těchto činnostech se snaží pečovatelky s klientem hovořit a motivovat ho, aby se na nich aktivně podílel. Jedna pečovatelka např. zmiňovala, že provádí úklid společně s klientem, že ho nechá dělat to, co zvládne. Hovoří o tom vpodstatě i ředitel MSSS, kdy naznačuje, že pracovník učí klienta pořád dokola ohřívat si jídlo. Pečovatelka B se stará o ležícího pána po mozkové příhodě, každé ráno se jí pan Z. ptá: „Co budeme dnes dělat?“ A ona mu každé ráno vysvětluje co budou dělat, že ho nedříve umyje atd. (vyplynulo z pozorování i ze spontání výpovědi pečovatelky) Ovšem pečovatelky samy si neuvědomují, že takovou metodu práce s klientem využívají. Považují to za spontání a samozřejmou součást práce s klientem. Problematické je, že na tento způsob práce je v PS velmi malý časový prostor, a že není oficiálně vykazovaný, tím pádem ani zaplacený Co v PS chybí úplně, jsou aktivizační programy, které by se zaměřovaly na
98
rozvoj konkrétních dovedností, vyplnění vlného času apod. Čímž by mohly být uspokojeny potřeby seniorů i v oblasti seberealizace.
Závěr Z výzkumu vyplynulo, že obě kategorie pracovníků vímají určitým způsobem psychosociální potřeby svých klientů a že reflektují nedostatečnost PS zajišťovat nemateriální péči. Vedoucí pracovníci si uvědomují, že aktivizace seniorů je metoda práce s klientem, jenž má pozitivní dopad na seniorův život a která by měla být součástí péče v pečovatelské službě. Jako překážky poskytování nemateriální péče vnímají legislativní vymezení pečovatelské služby, nedostatečné finanční zdroje a neochotu seniorů za nemateriální péči platit. Nicméně i za těchto podmínek vedoucí pracovníci určité elementy aktivizace v práci pečovatelek spatřují88. Pečovatelky o aktivizaci ve spojení s pečovatelskou službou neuvažují. Myslí si, že aktivizace by se měla dělat v Domově důchodců, kde má personál na klienty více času. Přesto lze v práci pečovatelek s klientem určité prvky aktivizace (podle vymezené teorie spíše animace) vysledovat. Hlavně v komunikaci s klientem při běžných denních aktivitách nebo i „jen tak popovídat si“. V oživení událostí všedního dne jako je pozdrav, koupel, úklid, donáška nákupu, podávání stravy atd. Při všech těchto činnostech se snaží pečovatelky s klientem hovořit a motivovat ho, aby se na nich aktivně podílel. Pečovatelky samy si ovšem neuvědomují, že takovou metodu práce s klientem využívají. Považují ji za spontání a samozřejmou součást práce s klientem. Problematické je, že na tento způsob práce je v PS velmi malý časový prostor, a že není oficiálně vykazovaný, tím pádem ani zaplacený. Z toho plyne, že oficiálně se aktivizace s klientem nedělá. Co v PS chybí, jsou „oficiální aktivizační programy“, které by se zaměřovaly na rozvoj konkrétních dovedností, vyplnění vlného času seniorů apod. Vedoucí pracovníci (jak už bylo naznačeno) to odůvodňují podmínkami danými v legislativě, nedostatečnými finančními zdroji a neochotou seniorů za takové služby vydávat peníze. Téma neochoty seniorů za aktivizační služby platit se jeví jako vhodné pro další výzkum. Pečovatelky pak vnímají jako překážku důsledky těchto omezení v podobě nedostatečného času, který mohou seniorovi věnovat. Jako problematický ve vztahu k vytváření aktivizačních programů se zdá být nedostatek vedoucích i pečovatelek ve zjišťování potřeb seniorů. Vedoucí pracovníci totiž zjišťují potřeby klientů tak, že je informují o službě. Vedoucím pracovníkům lze proto doporučit, aby se ve své práci zaměřili i na analýzu potřeb uživatelů jejich služby a do budoucna při tvorbě aktivizačních programů z takto zjištěných potřeb seniorů vycházeli. A pečovatelky vedli k tomu, aby jejich práce s klientem v nemateriální rovině byla více systematická a cílená. Přestože bylo rezignováno na zobecnění problematiky na národní úroveň, je vhodné formulovat doporučení k tvůrcům sociální legislativy. V zákoně o sociálních 88
Ředitel MSSS uvádí na příklad, kdy pečovatelka provádí s klientem nácvik ohřívání stravy. Vedoucí PS to určitým způsobem reflektuje v koncepci PS, kde uvádí, že nejsou doceněny sociálněterapeutické účinky práce pečovatelek.
99
službách89 je uvedeno, že pracovník v sociálních službách mimo jiné poskytuje pomoc při vytváření sociálních a společenských kontaktů a psychickou aktivizaci. V prováděcím předpise k tomuto zákonu však ve výčtu úkonů PS nic podobného formulováno není. Bude tedy velmi obtížné (jak i v současnosti) takovou pomoc vykazovat. Proto lze tvůrcům sociální legislativy doporučit, aby tuto skutečnost přehodnotili.
Použitá literatura BARKER, R. 2003. The social work dictionary . Washington: NASW Press. HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál. HOWE, D. 1986. Social workers and their practice in welfare bureaucracies. Aldershot: Gower JUREČKOVÁ, P. 2002. Aktivizace seniorů v domovech důchodců. Brno: Masarykova univerzita. LIPSKY, M. 1980. Street-level bureaucracy: dilemmas of the individual in public services. New York: Russell Sage Foundation. MUSIL, L., KUBALČÍKOVÁ, K., HUBÍKOVÁ, O. 2002. Kultura poskytování osobních sociálních služeb : případová studie Pečovatelské služby : zpráva z druhé fáze výzkumu. Brno: VÚPSV. MUSIL, L., NEČASOVÁ, M. 2003. Zvládání dilemat práce s klienty. Návrh projektu výzkumu. Brno: Masarykova univerzita. PICHAUD, C., THAREAUOVÁ, I 1998. Soužití se staršími lidmi. Praha: Portál. STUART – HAMILTON, I. 1999. Psychologie stárnutí. Praha: Portál. Vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb.
89
Zákon č. 108/2006 Sb.
100
