Akrim v obrazech. Aishan an Kor. Druhé vydání

Akrim v obrazech

Aishan an Kor 1323 – 1328 Druhé vydání.

Za posledních několik let se toho v Akrimu událo tolik, že jsem se rozhodl zmapovat nejznámější a nejdůležitější místa Akrimu, protože jak čas plyne, staří zapomínají a mladí již nic nevědí o místech a hrdinských skutcích, které se na nich udály. Jest lidskou povahou, že to zlé je časem smýváno a to dobré zapamatováno. Však nic by nebyl Akrim dneška tím, čím jest, kdyby nebylo skutků minulých. Proto jsem se tedy s podzimem roku 1327 vydal putovati po zemích tohoto kraje, abych navštívil místa, která kdys něco znamenala a jak jsem zjistil, ani jim se běh času nevyhnul. Tak listujte si tímto svazkem a hleďte na důkaz toho, že po skončení moci Měsíčních kamenů se vše stalo pomíjivým. Nikterak však díky tomuto mému dílu zapomenutým.

Aishan an Kor

Já, Aishan an Kor rozhodl jsem se roku 1327 v době, kdy podle některých mužů i žen zlo bylo zažehnáno a démoničtí sourozenci navždy opustili náš svět, projíti opětovně místa Akrimu, která byla během posledních pěti let nejvíce spojována s dobrodružstvím a odvahou. Tato kniha a ilustrace v ní vznikly při mé cestě tichým a klidným Akrimem, který spí spánkem míru a bláhového klidu. Kdo z vás neví nic o časech Měsíčních kamenů, nechť navštíví Bibliotéku Akrimu a najde svitek, jenž zove se „Kroniky Akrimu“ neb právě zde se dočte mnohé z toho, co se v letech 1323 až 1327 událo. Ti však, kteří jste sami byli svědky těchto časů a hrdinských činů v nich vykonaných, nechť je pro vás tato kniha vzpomínkou na místa a příběhy dnes již zapomenuté. Nuže zde v tomto svazku sepsal jsem příběhy a události tak, jak jsem jich sám byl svědkem, či je sám slyšel vyprávět. Tak dnes v roce 1328 měsíce června, po své cestě z Dalvartenu, kde rozbroje mezi rody Mintreidů a Travníkovců jsou již zažehnány, dnes jsem toto dílo završil a v tuto chvíli, kdy zrak tvůj spočinul na řádcích těchto, ono dílo ti předávám. Serifain je mrtev, Beliara již více nad zemí není. A o Sandorikovi se říká, že ho stále ovládají kouzelníci. Tak skoro všichni sourozenci Graaovi již neohrožují náš svět. Věř tomu, kdo chceš. Ty však obrať list a pohlédni na místa, která tvořila dějiny Akrimu v letech 1323 až 1328. Na sklonku roku 1328 podařilo se mi toto dílo doplnit o několik obrazů a poznámek, které jsem nestihl do něj vložit před jeho prvním vydáním. Dále pak jsem se v polovině roku 1328 dostal na některá z popisovaných míst a shledal, že po konci Měsíčních kamenů se čas rozběhl rychlostí šíleného koně.

Místa v tomto díle obsažená: * Cirindras

* Morganův strom

* Černá skála

* Mrtvoliště

* Černá věž

* Norikova tvrz

* Dalvartenský zlatodůl

* Obchodní cesta

* Divoká řeka

* Octopus

* Druidský háj

* Odbočka

* Důl Mrtvého muže

* Palaventa

* Elerion

* Posvátný les druidů

* Elin Daeron

* Stará stezka

* Fingard

* Strom druidů

* Hadí chodba

* Strážní stromy

* Hraniční důl

* Svatyně druidů

* Hraniční rozcestí

* Svatyně v dolech Kamaaru

* Hrob hrdina Samrufa Hulgerufa

* Sněžné jezero

* Chodba pastí

* Tábor lapků

* Chvost

* Tábor skřetů

* Juditin most

* Údolí Tirias

* Kamaarské doly

* Vlčí jáma

* Kamaarský hřbytov

* Západní strana

* Lockwarova tvrz

* Zelená brána

* Maják

* Zrcadlení

* Menhirová cesta * Mnohověží

Cirindras

Toto byla strážní věž kdysi patřící elfům Elaindaronu, dnes volně stojící v pohraničních lesích. V roce 1325 se zde pravděpodobně nacházel kouzelný svitek, po němž toužila vlivná osoba z Rady čarodějů. Nic víc jsem však již o ní ani o svitku tomto nezaslechl. Na území stávající Cirindras na jaře 1324 svedli dobrodruhové pátrající po zrcadle Enlidis boje s tlupou skřetů, jejichž skalpy bylo možné směnit za peníze v jednom z hostinců Trácie.

Černá skála

V místech, kde Divoká řeka opouští strmé stěny Kamaarských dolů, aby se posléze vrhla do hlubin v podobě Falkvenského vodopádu, stojí veliká černá skála, která jakoby sem byla kdysi přenesena. Její složení ani vzhled do skalního masivu Kamaaru vůbec nezapadá. Prý do ní vede tajný vstup. Během posledního otevření dolů v květnu 1327 zde byl prý ukryt kouzelný šíp „Iltarův dotyk“, kterým rytíř Dalt zabil arcidémona Serifaina. Stěny skály jsou však nadále černé a hladké, jen místy jakoby popraskaly nějakým vnitřním ohněm či mrazem.

Černá věž

Tato věž, stojící jihovýchodně od Stromu druidů, se stala v listopadu 1326 svědkem boje Nekromanta a dobrodruhů. Nekromant oslaben jedem nakonec padl pod mečem rudého kouzelníka. Podle nepodložených informací se zde nacházela jakási rudá kouzelná hůlka, kterou získal jeden z trpaslíků.

Dalvartenský zlatodůl

O tento důl vedly spor baronky Joanna z Dalvartenu a Kirsten z Morionu. Tento spor vyvrcholil střety žoldáckých družin v únoru 1328. Důl byl sice stále ve vlastnictví baronky Joanny, ale přístupová cesta vedla přes území baronky Kirsten. Vše měl vyřešit glejt zvaný „Právo držební“, který bylo třeba zaregistrovat u vyššího úřadu. To se podařilo, ale nakonec rozhodl turnaj. V turnaji zvítězili zástupci baronky Joanny z Dalvartenu, takže od února 1328 spadá zlatodůl i přístupová cesta k němu do jejího vlastnictví.

Divoká řeka

Řeka razící si cestu příkrou strží Kamaarských dolů je hodna svého jména. Její voda je studená a divoká, jak se mohli mnozí dobrodruhové v květnu 1327 přesvědčiti. Po obou březích stojí na mnoha místech malé přístavy, odkud se dá pomocí veslic plout k druhému břehu. Síla vodního toku je však natolik veliká, že je třeba takřka vždy počítat s přistáním u některého z přístavů níže po proudu. Samotný dobrodruh mnohdy nemá dost síly k boji s dravým proudem a často jsou proto na břeh pod Falkvenským vodopádem vyplavována mrtvá těla a trosky lodiček, které

Divoká řeka

strhl divoký proud. Během posledního otevření Kamaarských dolů se prý některá z těch těl hýbala a vylézala na břeh, přestože byla zřejmě mrtvá již v době, kdy do vody spadla. Vesničané je umlátili cepy a kosami a posléze pohřbili na místním hřbitově, který poblíž vodopádu před mnoha desetiletími vyrostl. V době otevření Kamaarských dolů se přes její divoké vody přepravovalo mnoho dobrodruhů na lodích velkých i malých.

Druidský háj

Na svých cestách po Akrimu jsem objevil celkem dva druidské háje. Ten poslední vznikl poblíž dvorce zemana Norika počátkem léta 1326. Předchozí s jarem 1324, když dobrodruhové pátrali po Zrcadle Enlidis. V těchto místech jsem rovněž byl a jsem tomu velice rád, neboť i v listopadu 1326 bylo ono místo stále ještě hájem druidů.

22.7.1328 – k okrajům druidského háje došel člověk s pilou a sekerou. Pod jejich ostřím padly první stromy.

Důl Mrtvého muže

Jeden z dolů poblíž hranic Trácie a Elainoru. Byl vytěžen jako jeden z prvních a proto se nadále využíval jako překladiště či shromaždiště obchodníků a zboží. V době pátrání po Zrcadle Enlidis (jaro 1324) byl již prokletý, jak mnozí dobrodruhové na vlastní kůži zažili. Podle podložených informací se v něm v květnu 1327 sešli stoupenci Beliara, aby podpořili povolání Serifaina na tento svět.

Elerion

Elerion je místo ležící v Kamaarských dolech poblíž vesnice Kamenov. Podle některých informací se jedná o bukový háj, kde se Temní elfové loučili při odchodu z Akrimu s Amarejskými rytíři. Jiné informace připisují sílu tohoto háje druidům. Důkazy pro jednu či druhou variantu původu tohoto životní energií překypujícího místa jsem nenašel. Na jaře 1327 stál v Elerionu Chrám života.

Elin Daeron

Toto smutné místo se proslavilo v dobách dávno minulých a dnes již o něm skoro nikdo neví. Snad jen staré elfí příběhy a zápisy ve spisech Rady čarodějů. Protože jsem v tomto díle uvedl i vězení Kortirisu, o němž se mezi lidmi objevily informace během Kamaarských událostí, zmíním krátce i toto místo. Jediné, co se všeobecně mezi lidmi tradovalo, byl příběh o zradě, která stála život čestného rytíře řádu Amarejských rytířů. Jistého Gofriho Valeria Tieruna, kterého zradila dívka Jasemina. Právě zde byl přepaden tajnou službou rodu Mintreidů a dopraven do vězení

Elin Daeron

Kortirisu. Byl to prý poslední vězeň vězněný v těchto nejtěžších žalářích. Neoficiální informace říkají, že Gofri věděl o Graaově bráně pod Kortirisem a zřejmě se k němu dostaly informace o Sandorikovi a Radě čarodějů. Ale těžko je lze doložit. Oficiální rozsudek zněl: Paktování s Temnými elfy a napomáhání ke vzpouře. Já osobně si myslím, že onen rozsudek byl naprosto nedůvěryhodný již z toho důvodu, že se jednalo o jednoho z nejvěrnějších a nejvýše postavených Amarejských rytířů. Elin Daeron byl místem, kde se rytíř setkal se svou milou a byl zajat. Od elfů jsem se dozvěděl, že se nebránil, protože věděl, že k tomu dojde. Podle jejich verze prý z útočníků moc Elin Daeron neopustilo, protože prý stromy nechtěly rytíře vydat. Na místě, kde byl Gofri Valerias Tierun vytržen z objetí své milé, vyrostly dva stromy v těsném objetí jako symbol lásky a zrady. Byl jsem v tom místě se souhlasem elfů a byl jsem tam věru rád. Dodnes tam cítit je zklamání, víra a žal.

22.7.1328 – Dnes byl jsem tam a Elin Daeron podlehl člověku s pilou. Krásné buky ležely pořezané v listoví a stromy v těsném objetí byly uřezány metr nad zemí.

Fingard

Fingard byl druid, který jako první domluvil se stromy pomoc druidům v nouzi. Od té doby se mohli druidi uchylovat do kmene stromů v nouzi a také se skrze kmeny a kořeny pohybovat. Mezi lidmi koluje pověst o tom, že druidi ztratí tuto pomoc stromů, pokud bude poražen strom, do něhož Fingard poprvé vstoupil. Vzhledem k mohutnosti tohoto stromu a jeho umístění v kdysi tajemném bludišti Tawrixu, si dovoluji usuzovat, že se jedná právě o Fingardův strom. Té báchorce o konci pomoci stromů však nevěřím. Lapkové se tomuto místu vyhýbají.

Hadí chodba

Hadí chodba se nachází uvnitř Vlčí jámy. Jedná se o jakýsi otvor v kamenité zemi, kudy prý na svět vylézají démoni. Rovněž podle některých pramenů lze tudy cestovat jako teleportem. Je známo několik případů, kdy někdo vešel do Vlčí jámy a již nevyšel. Pravděpodobně aktivoval výše zmíněný teleport v Hadí chodbě. Zda úmyslně či náhodou, to nelze s určitostí potvrdit, protože žádný záznam o aktivaci takovéhoto teleportu nebyl dosud nalezen. Některé informace podporují variantu, že se jedná o původní kontinentální teleport do Zakázaného města.

Hraniční důl

Toto je onen sporný důl na hranicích Trácie a Elainoru. Vše, co je před dolem, patří Trácii. Vše, co je za dolem, patří Elainoru. Důl je kdesi uprostřed. Dodnes se v něm dají najít drahé kameny. Je jich pomálu, ale i tak toto místo stojí za přepadení poutníků. Je to jedno z nejrušnějších míst pohraničí.

Hraniční rozcestí

Nachází se v lesích nad Vlčí jámou. Levá odbočka je obchodní cesta vedoucí z Trácie do Elainoru. Pravá odbočka vede kolem Vlčí jámy do Údolí stínů k Octopusu. Pravá odbočka bývala v minulosti hojně využívána při putování dobrodruhů a byl na ní sveden nejeden boj.

Hrob hrdiny Samrufa Hulgerufa

Květen 1327. Kamaar. Místo spočinutí chrabrého siláka bylo zakryto jeho vlastním štítem – štítem hrdiny. Tento štít bylo možné odtud odnést pouze v případě, že ho někdo odtrhne od hrobu hrdiny. Štít byl dopraven do svatyně druidů, kde zůstává dodnes. Tedy ještě v zimě 1328 jsem ho tam spatřil společně s jedním z dračích žezel. O tomto hrdinovi se traduje, že zastavil příval temných hord, když byl na svět přivolán Sandorik. Samruf Hulgeruf obětoval prý svůj život pro záchranu Akrimu. Pokud tomu tak bylo, pak tím velice usnadnil kouzelníkům ovládnutí Sandorika.

Chodba pastí

Chodbu pastí musely překonat všechny družiny, které se v září 1324 vydaly do Temného hvozdu na hranicích Trácie a Elainoru pro legendární Dračí kopí. Tato chodba byla dlážděna dlaždicemi z nichž mnohá spouštěla nebezpečné pasti. Zde se všichni setkali s modrým kouzelníkem Voltanem, který poradil, vyučoval kouzelníky a prodával magické svitky těm, kteří věděli, jaký svitek potřebují. Někdo pasti odhaloval a ničil, jiný probíhal, další proletěl chodbou jako pták. Voltana bylo možné naposledy spatřiti v zimě 1328

Chvost

Na podzim roku 1326 sešlo se mnoho dobrodruhů v oáze Bungur na solných plání Chvostu – sporného území Elainoru a Dračí říše. Někteří sem přišli pronásledovat zlo, jiní měli jasný diplomatický úkol, ostatní přišli se svou zvědavostí. Většina z nich však očekávala příchod Solného prince. Zde se zřejmě rozhodovalo, jaké budou budoucí vztahy Elainoru a Dračí říše. Na jedné straně tu byl podivný zaklínač a vládce oázy Mário Welden, na druhé straně vyslanci obou frakcí Rady čarodějů z Elainoru, jako například pan Fainee či paní Rhianon. A konečně je třeba se zmíniti

Chvost

rovněž temného druida Ragnara, který žije kdesi v blízkých solných skalách a ví o zdejším dění mnoho. Rovněž tak hostinskou Alexandru, která přežila ve zdraví i běsnění démonů a vlkodlaků, z níž se nakonec vyklubala žena Solného prince. Dobrodruhové byli ubytování v částech oázy zvaných Gundabad, Selgrim a Čonkar. Část zvaná Bunkar byla pak centrem života oázy. Obrazy zde uvedené pocházejí od neznámého malíře a byly vytvořeny v roce 1326. Od toho času jsem totiž Chvost nenavštívil.

Juditin most

Zima 1328. Tento most se veřejně v žádném z dosavadních příběhů Akrimu neobjevil. Ale, když už jsem přes něj šel, nedalo mi to, abych ho rovněž nezahrnul do tohoto díla. Přes tento most vedla kdysi hlavní přístupová cesta do Kortirisu. Tudy jezdili velcí páni a mocní rytíři, tudy později cestovali nejdůležitější vězni do proslulého vězení v Kortirisu. Uvádím zde v tomto díle onen most pouze proto, že zmínka o Kortirisu a jeho vězení proběhla Kamaarskými doly na jaře 1327.

Kamaarské doly

Kamaarské doly, kdysi světoznámé díky těžbě kamaarských drahokamů byly v roce 1326 opět otevřeny. Stalo se tak na popud královského výnosu Enfalosu, neboť právě na území Enfalosu se Kamaar nachází. Skupina obchodníků Enfalosu, Trácie a Elainoru se rozhodla společně financovat znovuotevření těchto dolů, které byly před několika stovkami let nešťastným řízením přírody částečně zasypány. Proto zde byl vítán každý, kdo v divočině Kamaaru dokáže přiložit ruku k dílu, hledat drahokamy či zaručit bezpečnost obchodní společnosti, která zde provozuje důlní

Kamaarské doly

práce. Za nalezené drahokamy mělo být nálezci dobře zaplaceno, stejně tak i tomu, kdo dokáže bestie divočiny udržet daleko od obydlí zdejších lidí. Tak se mnozí z nás sešli ve staré důlní vsi Kamenov. Kamaarské doly založil Amalrik z rodu Hornetů, jehož rod byl zostuzen rodem Scarů. Protože půtky a šarvátky obou těchto rodů nabývaly na síle, byly oba rody vykázány z Enfalosu a usadili se na hranicích Elainoru a Trácie, kde podle kusých informací jejich sváry pokračovaly a dále narůstaly. Někteří dobrodruhové si jistě vzpomenou na jejich spory v okolí Lockwarovy tvrze na podzim 1325. V květnu 1327 se doly konečně otevřely. A prozradily své tajemství i těm, kteří ještě netušili, o co jde. Před tisíci lety zavalila trojice čarodějů starý důl na drahokamy, aby v něm nadobro uvěznila sál, odkud kdysi přišel na svět arcidémon Sandorik, kterého ovládla skupina kouzelníků s vlastními cíly a ambicemi. Spolu se sálem byli zasypáni mnozí z těch, kteří dopomohli Sandorikovu vzestupu a navíc i dělníci, kteří v dolech těžili nebo se podíleli na odkrytí tohoto sálu. Sandorik byl vyvolán pomocí Měsíčních kamenů a pera ptáka Fénixe. Důl byl zasypán a těžba ustala. V květnu 1327 přesně po tisíci letech se opět v dole začalo těžit. Beliarovi stoupenci zde hloubili štoly, kterými by se dostali do Sálu stvoření a vypláceli zlaťáky za drahokamy, které jim sloužily k používání magie. Všem samozřejmě říkali, že jsou obchodníci, kterým jde jen o drahokamy. Pomalu se však chystalo otevření brány a vyvolání na svět Sandorikova bratra arcidémona Serifaina. A jak to dopadlo? Jsme tu a žijeme. Serifain byl zabit rytířem Daltem Lvem z Trácie a jeho přáteli Varagy. Elfové přišli s dračím žezlem, aby démona ovládli, nadešel čas druidů, kdy měla být použita moc Měsíčních kamenů k zničení brány a démona, kouzelníci pospíchali ovládnout Serifaina stejně jako kdysi jeho bratra, hraničáři tušili, že střet magie druidů a kouzelníků může vést k dalšímu kolapsu magie a mnichové přišli čelit Zlu, které se dralo na svět Akrimu. Byl to čas hrdinů.

Kamaarský hřbitov

Květen 1327. Zde byli pohřbíváni všichni, kteří zahynuli při práci v Kamaarských dolech. Byl to centrální důlní hřbitov a já jsem nabyl dojmu, že většina chorob a infekcí spojená s Kamaarskými havrany pochází právě z tohoto „masového hrobu“, který byl zcela voně přístupný dravé zvěři místní divočiny. Daly se zde, pravda, najít nějaké drobnosti jako peníze, drahokamy a dokonce i sem tam nějaká ta bylina, ale spíše mohl dobrodruh narazit na nějakou infekci či chorobu. Jak bylo zjištěno, kostry zavalených horníků z dolů došly svého klidu pouze, když byly pohřbeny na tomto hřbitově. Jak však vyprávěli někteří dobrodruhové, kostem se sem moc nechtělo, protože vyskakovaly z mošen ještě na břehu řeky a napadaly dobrodruhy.

Lockwarova tvrz

Podzim 1325. Tato tvrz se nacházela v pohraničí Tráci a Elainoru. Horší však bylo, že se jednalo o sporné území rodů Hornetů a Scarů. Jejich neustálé půtky poznamenaly dění na celé tvrzi. Tančil se tu tanec Tarandola tak jako kdysi při pátrání po zrcadle Enlidis. Byl tu rovněž trh. Dobrodruhové tu narazili na vlkodlaky a démony, jejichž přítomnost byla poněkud zarážející. Tvrzi vládla poslední členka jednoho z místních rodů paní Verena a spravoval ho bratr Gabriel, kterému pomáhal jakýsi sir Koren z Verenbergu. Ti, kteří se nepozastavili nad historickými zápisy říkajícími, že tvrz kdysi vyhořela a vůbec nikdo nepřežil, byli na závěrečné

Lockwarova tvrz

hostině jistě nejvíce překvapeni jejím vyvrcholením. Podle oficiální verze proběhly oslavy podzimu na tvrzi v poklidu a všichni účastníci se pak rozjeli do svých domovů. Rytíř Dalt z Trácie však má prý být živoucím svědkem toho, že se tam vše událo jinak a temněji. Nyní již brány tvrze nejsou tak přístupné jako tenkrát a já jsem se neodvážil přetrvat v jejich zdech do setmění natož v nočních tmách. Neb setkal jsem se tam s lidmi, kteří podle starých zápisů již nemají být mezi živými. Něco tu nehraje, ale kdo ví pravdu?

Maják

Místo, kde se v listopadu 1323 poprvé po mnoha letech začalo opět mluvit o Kamenech přátelství, tedy Měsíčních kamenech elfů. Zde se rozpoutal finální boj a zde v onen čas toto místo prokleli druidi tak silnou kletbou, že přetrvala až do našich časů a přetrvá i nás. Já tam byl a jsem tomu věru rád, že jsem potkal hrdiny, kteří již mnoho let Akrimem nechodí. V okolí Majáku bylo rušno na podzim 1324, na podzim 1325 a na podzim 1326. Nu posuď sám, milý čtenáři, zda již tato časová perioda sama o sobě není podivná.

Menhirová cesta

Pomocí starých menhirů byla značena cesta do druidské svatyně v severozápadní části Kamaarských dolů na jaře 1327. Kdo šel po ní, dostal se přímo do svatyně, o níž se soudilo, že již podlehla zubu času. Jak jsem zjistil na sklonku roku 1327, menhiry stále tuto cestu střeží.

Mnohověží

Rada čarodějů byla informována o dění na Lockwarově tvrzi i o tom, že se chystá trestná výprava proti stvůrám, které tvrz obývaly. V roce 1326 byla prý tvrz pustá. Stopaři a hraničáři však objevili podezřelé stopy lykantropů v hraničním pásu Elainoru, stejně jako pozůstatky podivných rituálů. Proto Rada čarodějů rozhodla kontaktovat některé dobrodruhy, aby vedli tuto výpravu. Vzhledem k tomu, že se lykantropové podivně úspěšně skrývali i před vyhledávací magií, vládlo podezření, že mají v Elainoru mocného nebo mocné spojence. Proto byli mnozí dobrodruhové vysláni do Mnohověží, jak se tomuto místu v hlubinách Elainoru říká

Mnohověží

nyní. V minulosti tu stálo elfí město Tark Eianor, ale po odchodu elfů do Elfangoru město zpustlo a pohltila ho divočina. Jako pozůstatek tu lze nalézt jen trosky mnoha věží. Podle pověstí, které znají elfové, kouzelníci či druidé, prý elfové odešli také proto, že při dokončování Zakázaného města vypukla válka mezi lidmi a draky. A protože lidé hledali útočiště i v Tark Eianoru, bylo prý napadeno draky a poničeno. Podle informací, které jsem získal od trpaslíků, se jeden nebo více draků natrvalo usídlili mezi věžemi, protože jsou přitahováni poklady, kterých tu prý je nemálo. Na jaře 1326 jsem byl pak sám svědkem toho, že jeden z draků byl v litém boji nakonec zabit. Překvapilo mě však, že kontinentální teleport nepřenesl dobrodruhy do Zakázaného města, jak se původně předpokládalo. Jako jediné vysvětlení se mi jeví možnost, že Zakázané město žije svým vlastním životem stranou od ostatního dění Akrimu. I zde se mluvilo o dračím žezlu, které prý nakonec někdo získal. Jednalo se s největší pravděpodobností o totéž žezlo, jenž mělo být použito v dolech Kamaaru na jaře 1327 proti Serifainovi.

Morganův strom

Prvně se objevil na jaře 1325 v Trácii při pátrání po Měsíčních kamenech. Byl prokletý. Podle pověsti zde byl dostižen a pomalu a bolestivě zabit Morgan vůdce lapků, která terorizovala zdejší kraj. Předtím, než v bolestech vypustil svou černou duši, proklel všechny, kteří se na jeho konci podíleli a proklel i ono místo. Nikdo jsem se k tomuto místu nepřiblížil a jsem tomu věru rád, protože kletba dozajista stále přetrvává.

Mrtvoliště

Při pátrání po Měsíčních kamenech na jaře 1325 se zde prý nacházel jeden z kamenů. Každopádně je faktem, že zde na bahnitém břehu Sněžného jezera proběhl boj mezi dvěma skupinami dobrodruhů, které si zřejmě přišli pro onen kámen. Tento obraz byl vytvořen na podzim 1327 z břehu Sněžného jezera.

Norikova tvrz

Červen 1326, červen 1327. Dvakrát mé kroky vedly do tvrze zemana Norika a dalších členů jeho rodiny. Prvně v červnu 1326, kdy bylo třeba zahnat zlé stvůry pohybující se v hraničních lesích. Podruhé o rok později v červnu 1327, kde se již navenek dralo dění okolo Rady čarodějů a jejího vlivu na dění v Akrimu. Zatímco okolní kraj drancovaly krvežíznivé příšerky s velkými zuby, na pozadí tohoto konfliktu probíhal závod o poutníka, kterého chtěli získat jak druidé z Elfangoru, tak Rada čarodějů z Elainoru. Je třeba dodat, že podle mého mínění obě strany získaly

Norikova tvrz

přesně to, co chtěly získat. Otázkou však zůstává, zda jim to bylo dost, protože tak ani jedna strana nezískala vše. V roce 1326 se zde rovněž prý objevoval záhadný nekromant. Podle některých zpráv ho zabili dobrodruhové zde před létem 1326. Podle jiných informací však nekromant padl až jednoho mlžného večera na podzim roku 1327. Ale ani jedna z těchto zpráv není zaručená.

Obchodní cesta

Na jaře 1324, když probíhala zatím poslední velká vlna pátrání po Zrcadle Enlidis, právě na této cestě došlo ke střetu skupiny lapků a skřetů s dobrodruhy. Lapkové zde přepadli nic netušící spící hrdiny (druida Geda a kouzelnici Wandu). Wandě se podařilo uprchnout a Ged se obětoval, aby varoval dobrodruhy přicházející od tábora lapků. Boj začal a nedopadl by pro hrdiny dobře, kdyby se další a další družiny nepřidaly, aby společně zdolaly lesního Trolla, skřety a zle dotírající lapky.

Octopus

Toto je podivné místo plné záhad a tajemství. Je více než jasné podle informací, jež se mi dostaly do rukou od některých druidů a kouzelníků, že zde zemřel jeden ze tří kouzelníků, kteří tvořili základ odboje proti Beliarovi a jeho bratrům. Podle mně dostupných informací dosud žijí dva z nich. Modrý Voltan a Rudý Kirelian. Ten, který zde zemřel se jmenoval Octopus a právě po něm nese tento vrch ukrytý kdesi v lesích Elainoru jméno. Já sám jsem byl najat jedné listopadové ledové noci, abych dělal ozbrojený doprovod komusi z kouzelníků na tento vrch, kde mělo dojít

Octopus

k jakémusi tajnému setkání s Kirelianem. Leč zřejmě jsme přišli pozdě. Vrch byl pustý, jen temné mraky a vítr se zde proháněly. A ještě jednou sešli se zde na tomto místě zástupci druidů a Voltan, aby o čemsi jednali. Potřetí jen Aishan an Kor a Izagar Thormod de Nyrgs stanuli v roce 1328 na tomto podivném místě a společně prošli hraničními lesy Trácie a Elainoru, kde Izagar a Voltan setkali se s kýmsi z dobrodruhů. Zcela záměrně neumístil jsem zde přesný obraz vrcholu Octopusu, neboť jsem si toho věru netroufal, jsouc si vědom důležitosti tohoto místa. Však cesta k němu vede do svahu mezi stromy zde zobrazenými.

Odbočka

Cesta, která zřejmě nikdy nebyla používána jako obchodní. Odbočka vede kolem Vlčí jámy do Údolí stínů k Octopusu. Odbočka bývala v minulosti hojně využívána při putování dobrodruhů a byl na ní sveden nejeden boj. Protože o ní kolovalo mnoho temných pověstí, mnozí se jí raději vyhýbali. Říkalo se, že právě tudy přišla smrt v podobě čtyř temných sourozenců na jednoho z Trojice kouzelníků. Já osobně se domnívám, že pokud tudy někdo takový prošel, mohl vyjít jedině z Hadí chodby.

Palaventa 22.7.1328 – Tam, kde se oheň zastavil, pokračuje člověk s pilou a sekerou. Okrajové části Palaventy již padly. Svět se mění moc rychle po konci Měsíčních kamenů.

Když se na jaře 1324 první dobrodruhové prodírali lesy na hranicích Trácie a Elainoru, málokomu docházelo, že kdesi východním směrem k nim doléhá rovněž hranice s Elfangorem. Snad pouze druidi nebo elfové si mohli povšimnout strážních stromů poblíž této hranice. Nejvýchodnější výběžek lesů Elfangoru je bezesporu Palaventa. Ačkoliv se jedná o poměrně tenký „trn“ Elfangoru zasahující do území Trácie, nejedná se o sporné území. Tato část lesa vždy patřila a patří Elfangoru. Byl jsem v těch místech na své poslední pouti Akrimem a byl jsem tomu věru rád. I dnes je možné spatřit stopy ohňů, kterými se obyvatelé Trácie snaží rozšířit své území vypalováním hraničních lesů a i dnes je vidět, že Palaventa stále odolává. Hranice mezi Elfangorem a Trácií je zde velice patrná. Tvoří ji jasná linie ohně a lesa. Tam kde byl požár zastaven. Tam kde nepřemohl sílu Elfangoru.

Posvátný les druidů

Právě zde na jaře 1325 za neustávajícího deště vyvrcholil spor o Měsíční kameny, když se elfové vzbouřili a postavili proti ostatním rasám. Někteří z přesvědčení, jiní proto, že cítili nedůvěru a strach u svých přátel, kteří již nevěděli komu věřit a komu ne. Právě zde druid Rára vstoupil do stromu, aby tak ochránil Měsíční kameny a elf Ilvar s nasazením vlastního života, donesl mu do tohoto úkrytu kameny další. Zloději opředli poté strom vražednou sítí a všichni zbylí dobrodruhové se hotovili čelit útoku tehdy mocných sjednocených elfů. A věru byl to tuhý a nelítostný boj.

Posvátný les druidů

Tu naposledy sjednotili se elfové Akrimu a dokázali, že sjednoceni jsou stále mocní a stěží porazitelní. Těch pár zástupců jiných ras, kteří přežili, mohlo by vyprávěti. Však Měsíční kameny zde do rukou elfů nepadly, neboť Rára oklamán lstí černého kouzelníka položil vlastní život pro záchranu kamenů, netušíc, že je předává nesprávné osobě. Jestli se tě tedy někdo bude ptát na moc a sílu elfů, bylo to právě zde v roce 1325. Pak již nikdy více.

Stará stezka

Kdysi byla hlavní spojovací cestou bludiště Tawrixu. Hvozdu, který tu stál před vznikem císařství. V roce 1324 již byla polovina bludiště vykácena Elainorskými dřevorubci a zůstala tak pouze část na straně Trácie v hraničních lesích. Lapkové z dosud nevysvětleného důvodu na této stezce nikdy nepřepadali. Zřejmě to mělo spojitost s Fingardem a běsy.

Strom druidů

Tento strom se nachází nedaleko starého tábora lapků na hranici Trácie a Elainoru. Zjara roku 1325 se zde elfové po dlouhé době, a doposud naposledy, spojili a bojovali tu pospolu za Měsíční kameny. Tento druidský strom však svoji sílu dokázal až mnohem později v roce 1326 při pátrání po Nekromantovi.

Strážní stromy

Tyto stromy stávaly kdysi na hranicích Elaindaronu a po té ještě na mnoha místech hranice Elfangoru. Troufám si říci, že dodnes stojí. Vyrůstaly všude tam, kde potřebovali mít elfové přehled o daném místě. Dokonce jich prý několik stojí i poblíž Kortirisu. Jejich strážní poslání by do jisté míry vysvětlovalo informovanost elfů o dění v mnoha místech Akrimu. O tajné službě Elaindaronu či Elfangoru se neví skoro nic, ale já si myslím, že tyto stromy do ní určitě patřily a dozajista stále patří. To podivné oko na jejich kmeni a pocit, že se na vás někdo dívá, mě v tomto tvrzení ujišťuje.

Svatyně druidů

Tato dávno již zapomenutá svatyně se nachází severozápadně od Kamaarských dolů. Původně se soudilo, že již dávno podlehla zubu času, ale události v Kamaarských dolech v roce 1327 ukázaly, že svatyně stále ještě stojí, kdesi v hustém lesním porostu. Při mé poslední letošní návštěvě na podzim roku 1327 jsem uvnitř svatyně nalezl štít hrdiny Samrufa Hulgerufa a jedno zlaté žezlo. Rovněž menhirová cesta vedoucí ke svatyni byla ještě místy zachovalá.

Svatyně v dolech Kamaaru

Zde hluboko v zasypaných štolách spal po dlouhé věky mocný sen uctívačů Graa. Po nezdařeném příchodu Sandorika s jarem roku 1326 vykopali uctívači Beliara onu síň a povolali na svět nejmladšího z démonických bratří – Serifaina. Když selhala moudrost druidů ve chvíli, na kterou se léta připravovali, tu svéhlavá odhodlanost rytíře Dalta z Trácie a jeho druhů dokázala zabít tohoto arciďábla, a tak prý na zemi Akrimu nezůstal žádný z démonických bratří. A nastal konec Měsíčních kamenů. Nevím, kdo všechno si toho všiml, ale právě zde v této kobce došlo svého konce i Zrcadlo Enlidis a s ním i jeho kletba, která pronásledovala některé dobrodruhy od chvíle, kdy bylo zrcadlo naposledy nalezeno (Tedy od jara 1324).

Sněžné jezero

Tajemství tohoto jezera bylo odhaleno v roce 1325, kdy se opět do povědomí dobrodruhů dostaly Měsíční kameny. Pod úrovní hladiny jezera se totiž ukrývaly Sorelly, pomocí nichž bylo možné Měsíční kameny ovládat. Sněžné jezero je dodnes místem, kde lze celoročně nalézat na bahnitém dně perly. Podle starých pověstí naházeli temní elfové do tohoto jezera mnoho svých Sorellů, pomocí nichž bylo prý možné používat sílu Měsíčních kamenů. Na jaře roku 1325 vzepjala se nová vlna touhy po Měsíčních kamenech. Pátrali po nich elfové, druidi i kouzelníci. A nejen oni. Mnoho dobrodruhů ponořilo se do vod jezera a vyneslo odtud bílé Sorelly na světlo světa. Byl jsem na své cestě tam a byl jsem tam věru rád. Ponořil jsem se do chladných vod a sám maje jeden z nich na krku, spatřil jsem, že zdaleka ne všechny vyloveny či vráceny byly.

Tábor lapků

Tento tábor neblaze proslul jako sídlo hraniční tlupy lapků v pohraničí Trácie a Elainoru. V roce 1324, když se objevilo Zrcadlo Enlidis, byl tábor skoro dobit dobrodruhy. Ještě toho roku byl zbytek lapků rozprášen Trácijskou pohraniční hlídkou, takže na konci roku 1324 zde již v rozvalinách tábora dobrodruhové hledající Dračí kopí narazili pouze na sídliště obřích pavouků. Kdysi tudy rovněž vedla široká obchodní cesta mezi Trácií a Elainorem, ale jak se měnilo politické klima Akrimu, stávala se tato stezka stále

Tábor lapků

nebezpečnější. A když se na jaře roku 1324 začalo mluvit o Zrcadlu Enlidis, přitáhl kraj pohraničí mnoho dobrodruhů. Krom skřetů a divokého trola se v lesích objevily skupinky lapků, které nemilosrdně zabíjeli a loupily. A zde byl jejich tábor. Sem se uchýlili, když je dobrodruhové rozprášili. A zde poslední z lapků lstí donutili dotírající dobrodruhy ustoupit Před mnoha lety odnesla skupina rytířů kouzelné Dračí kopí do hvozdu na hranicích Trácie a Elainoru. Tenkrát ještě v rozpadávajícím se císařství Akrimu. Tehdy hvozd potemněl a byl pohlcen prokletou bažinou. Zvěř proměnila se v stvůry a podivní tvorové jali se procházet hvozdem. Podle místní pověsti je celý kraj postižen kletbou Dračího kopí, která přestane kraj sužovat ve chvíli, kdy kopí z bažin bude odneseno. Protože smrtelník nemůže živ projít hvozdem, již nikdy jsem se v tato místa nevrátil.

Tábor skřetů

Při předposledním objevení Zrcadla Enlidis v roce 1324 (naposledy se objevilo v roce 1327) byl tento tábor zničen dobrodruhy, kteří se spojili proti silné tlupě lapků, skřetů a lesního trola. Zatímco skřeti byli pobyti do jednoho, mnozí lapkové se bránili ve svém táboře velice urputně. Nakonec se jim lstí podařilo odrazit dotírající a jasně vítězící dobrodruhy. Z tábora skřetů toho již moc nezbylo. Nikdy nebyl obnoven.

22.7.1328 – Přišel jsem do těchto míst a nebylo tu nic. Prošel tudy člověk s pilou a sekerou. Svět se mění.

Údolí Tirias

Během pátrání po zrcadle Enlidis na jaře 1324 to byla jediná přístupová cesta do hraničních lesů Trácie a Elainoru. Toto údolí tvořilo jakousi pomyslnou hraniční čáru. Na jedné straně byla Trácie a její vesničky, na straně druhé hraniční lesy do nichž mohli dobrodruhové vstoupit pouze s platným propouštěcím glejtem. Ten mohli například získat výměnou za trofeje ze skřetů, kteří drancovali okolí nynější věže Cirindras. Údolím Tirias byl na jaře 1324 pronásledován druid Ged. Družina pronásledovatelů však neměla štěstí.

Vlčí jáma

Toto místo sehrálo důležitou roli již při objevení Měsíčních kamenů v roce 1325. Uvnitř Vlčí jámy se nachází „Hadí chodba“. Jedná se o jakýsi otvor v kamenité zemi, kudy prý na svět vylézají démoni. Rovněž podle některých pramenů lze tudy cestovat jako teleportem. Je známo několik případů, kdy někdo vešel do Vlčí jámy a již nevyšel. Vlčí jáma hrála vždy podivnou a důležitou roli během let 1324 – 1327. Byl jsem na tomto místě na podzim 1327 a byl jsem tomu rád, ačkoliv jsem se tu cítil podivně stísněn. Něco nedobrého a nezdravého se skrývá v jejích útrobách.

Západní strana

Tato pláň sehrála svou roli několikrát. V roce 1324 se na jejím východním okraji skrývala početná skupina lapků, která se zde spojila se skřety a vyčkávala příchodu dobrodruhů od údolí Tirias. Protože však nikdo nepřicházel, vydala se tato banda do hraničních lesů, kde narazila na skřetího kouzelníka, který sem vylákal jistého druida, pod záminkou zrady vlastních druhů. Druid byl napaden a zabit lapky. V roce 1327 tudy mířila skupina dobrodruhů na setkání s Beliarovci. Shodou podivných náhod se právě na tomto naprosto přehledném místě minuli.

Zelená brána

Během pátrání po zrcadle Enlidis na jaře 1324 vedla jediná přístupová cesta do hraničních lesů Trácie a Elainoru přes údolí Tirias. Toto údolí tvořilo jakousi pomyslnou hraniční čáru. V dobách slávy císařství procházelo Zelenou branou mnoho dobrodruhů a cestovatelů, neboť Zelená brána byla součástí Hraniční cesty. Což byla cesta vedoucí po hranicích všech císařských držav. Po zániku císařství již nemohla plnit svoji funkci a na mnoha místech byla úmyslně zničena, protože spojovala území více nově vzniklých zemí.

Zrcadlení

Toto místo není v dějinách Akrimu zapsáno žádným z hrdinských činů, katastrof či jiným děním, které by se zasloužilo zaznamenat. Nevím ani, zda mělo někdy své vlastní jméno, ačkoliv mám pocit, že jsem to jméno již někdy slyšel. V roce 1322 tudy vedli svou výpravu dva muži knížecího dvora za zrcadlem Enlidis. Zde se prý setkali s mužem, který se představil jako Treowan Stařec. Zde se oddělili od své družiny a následovali onoho starce do nitra hvozdu. Po několika dnech se náhle objevili uprostřed tábora družiny a zaveleli k odchodu. O zrcadle již nepromluvili ani slovo.

Dokumenty

Na dalších stránkách tohoto díla bych rád předložil některé dokumenty, které se mi podařilo v Akrimu za období 1324 – 1328 shromáždit. Samozřejmě nezveřejním všechny. Objeví se tu jen ty, které jsou něčím zajímavé. Mnohé z nich pro vás nebudou žádnou novinkou, ale kdybych je neuvedl, připadalo by mi mé dílo neúplné.

Chvost Pro všechno na světě, doufám, že dokončím tuto zprávu včas. Vězte, že nás bylo původně deset, ale my vyslaní z Elfangoru jsme narazili na tuhého protivníka. Jsem jediný, kdo si nese ono tajemství s sebou. V časech, kdy trpaslíci ukradli třetí zásilku měsíčních kamenů z Elar Ithion, přebarvili mnohé kameny do podoby solných kamenů. Jsou to ty kameny s ostrými hranami. Jak jsme byli pošetilí v naší sebedůvěře. Jestli to někdy naši bratři a sestry zjistíte, neváhejte pátrat po těch kamenech, protože je to snad to poslední, co z nich ještě v Elaindaronu zbylo. Já bych někdo se blíží ptej se temného dru

Hoj Balnee, tohle mi nebudeš věřit. Ten zaklínač se vetřel do Bunguru a už víc jak půl roku si tam vesele žije. Dokonce prý vychází dobře se Solným princem. Nějak to nechápu, protože Solný princ už jednou nechal Bungur vylidnit. Tak se zase sejdeme na Majáku, jak jsme se domluvili. Nechám tam značku. K.

Zdravím, dneska jsem vyzkoušel ten nový lektvar se solným kamenem. Výzkum pomocí solných kamenů jde daleko rychleji než bez nich. To je velice překvapivé až senzační. Než jsem to zjistil, prodal jsem jich několik za pár měďáků nějakým elfům. Mám pocit, že po nich docela jdou. Ale pro alchymistu je to taky pěknej „poklad“. S.

Ten divnej druid se usídlil v ďábelské oáze někde mezi skalami za tím velkým kusem solného náspu, co se mu říká Hrad. Vlastně ho máme sledovat a dát vědět našim lidem v Bunguru. Ale dneska sem zjistil, že ten prevít ví o našem spiknutí s Elainorskou radou. Pošli někoho aby ho odstranil. Kdybys tu nenašel naši značku, všechny zprávy vyhoď a ani je nečti. Z.

Měsíční kameny Drahý Alistee, dostal se mi do rukou cár papíru, který asi nemá valného významu, ale protože jsi projevil zájem o jakoukoliv informaci ohledně těch podivných kamenů, o nichž stále básníš, přepisuji ti zde to, co jsem byl schopen vyluštit z onoho svitku. Některá místa byla rozmazána, protože, jak jsme záhy zjistili, elfí krev stejně jako naše narušuje některé druhy inkoustů. Stálo tam tedy zhruba toto: V měsíci, kdy listí ze stromů padá a měsíc kulatý krásný celý jest tu otvírá se ….????……..???. z cest a kameny zářivé tmou ke spasení kráčí jen pozor na ……????….??:.????..račí tu jděte, děti mé, jděte soumrakem nocí hloubavou, vzhůru potokem strží stříb……????….hem be.. ěhu cestou chladivou, dále od břehu tam až dojdete své cesty kus ne dříve však přímo s půln...?? staňte na míst…?? ež zove Octopus. Pasáže s tečkami a otazníky jsou místa, která se mi nepodařilo rozluštit. Vzrůstá však ve mně nepokoj z toho, že naši elfí soukmenovci něco chystají za našimi zády. Tvůj oddaný Ragnar

Mnohověží Vážený dobrodruhu, doslechli jsme se o tom, že se chystá jakási intervence do kraje Mnohověží, a protože naše Rada sleduje dění okolo Lockwarovy tvrze od chvíle, kdy se změnily některé temné věci, rozhodli jsme se vyslat naše zástupce do tohoto kraje. Toto jest tedy výzva pro tebe. Vydej se zaštítěn Radou Elainoru do Mnohověží a pátrej po stopách lykantropů a dalších stvůr, které zde zřejmě útočiště nalézají. Tebou získané důkazy a informace budou Radou Elainoru náležitě zkušenostně zhodnoceny. Dále pak veškeré jiné předměty a nálezy budou od této chvíle tvým majetkem. Za Radu Elainoru Arwedan Moudrý

P.S. Hledej centrální věž a pomocí runové věty z ostatních věží otevři kontinentální portál, který tě dovede dále, než kdo dřív došel.

Lockwarova tvrz

Já, Heron Ardenský z vůle našich bohů postaven mimo dějiny vaší krajiny, prohlašuji, že jsem dne dvacátého s podzimem po novoluní, když prvně do kraje přišla zima, sešel se s oním podivínem zvoucím sebe sama Sandorikem. Půjčil jsem mu dvacet zlatých byť bylo zřejmo, že se již nespatříme, ale tak bylo poručení rady čarodějů a já nemám jiné vůle než jejich slova uposlechnouti. Bylo řečeno, že první z nich, kteří přijdou po Norodorské pláni bude stát na prahu smrti a zjeví se ve všech ostatních a oni se zjeví v něm samém. Ten potom bude nejmocnější do chvíle, než bude opět vyslán Sandorik. I ptali se mě dnes někteří bezejmenní na jméno Octopus, však nebyl jsem schopen jim ničehož poskytnouti. Tak mě ovládli a mou myslí prošli se všichni jeden po druhém. Nenašli ničehož kde nic nebylo. Už nyní vím, že já jsem ten, kdo nosí zprávy všem jednomu z nich po druhém až k poslednímu a jest mi třeba ukončit toto trápení, tento zmar. Tam kde je zlaté kapradí, zahodil jsem ten kámen ať si chodí k němu a nikoliv za mnou. Tento list, prohlášení toto jest obdařeno mojí vůlí tak, že bude čitelno po dlouhé věky, aby každý zřel, že já jsem nebyl strůjcem, alebrž pouze nástrojem.

Dračí kopí

„Snad je to dávno, snad krátký čas, kdy zelené stromy nás vítaly stínem. Pak přišlo prokletí, v němž každý z nás, přikryl se temnoty baldachýnem..." V dobách velkého rozkvětu říše Akrimu, rozhodl se prý její vládce vybudovat útočiště pro případ náhlého nebezpečí, pohromy či jiné katastrofy jdoucí od moře. Snad ho k tomu měla opatrnost po incidentu s Avelinosovou mušlí, snad pocit nebezpečí narůstající v jeho duši po katastrofě, jenž toho roku postihla dobrou polovinu Enfalosu. Tehdy se moře vylilo z břehů a zastavilo se až několik mil ve vnitrozemí. Proto byla postavena Cavalornova brána a za ní Asmodeova závora. „Po mostě kamenném, po cestě klikaté, půjdete do míst, kde klidu se dočkáte. To místo pokory, míru a záchrany, střeží teď závory a strážce u brány…" Stavba a oprava soutěsky v horách byla komplikována nepřízní počasí a hlavně draky, kteří záměrům císaře nepřáli. Proto bylo vykováno dračí kopí na obranu stavitelů skalního města. A ta obrana selhala ve chvíli, kdy již bylo dostavěno a kopí vyneseno do otevřené války s draky. Války zbytečné, války prohrané. Cavalornova brána se zavřela a kamenné město zůstalo legendou stejně jako draci prohánějící se nad ním. Dračí kopí však čekal osud jeho pána a vládce. „ Krásný a zelený hvozd byl tak veselý, s kletbou tou velikou radosti zmizely. Do bahna zapadly, šedých mlh vějířů, jak duše zčernalé prokletých rytířů…" Husté smíšené lesy na severu nynější Trácie staly se temným hvozdem s temnými bažinami, kde stojí několik věží. „Několik věží a několik kopí, z odvážných hrdinů, šprýmy si tropí. Někoho zadusí, někdo tu zkamení, ten kdo neuhoří v bláto se promění. To kopí prokleté hanbou je krajiny, ze které vzešel muž co čest svou pohaněl. Pohaněl, umazal čest svojí rodiny, tak kletbou trpí dnes vinný i nevinný." Podle legendy bude zrušena kletba nad krajem, pokud z bažin někdo vynese Dračí kopí. Ta kletba se bude vznášet nad ním, dokud se kopí nesetká s drakem. S obranou kletba zmizí, s útokem prokleje zem.

Zrcadlo Enlidis

Poslyš příběh, který se udál v našem kraji před šesti léty. Dva mladí odvážní však nerozvážní muži knížecího dvora zaslechnuvši na trhu od potulných kejklířů mnohé příběhy kouzelného zrcadla Enlidis, vydali se jej hledati, neb soudili, že vědí kde jej mohou nalézti. A vskutku na radu báby jednoho z nich našli v noční tmě síň s kouzelným zrcadlem a toho, kdo jej střeží. Strážcem zrcadla byl po dlouhé věky Treowan Stařec jehož skutečné jméno a původ snad vědí jen nejstarší z dlouhověkých elfů. Rozhodl, že zrcadlo odvážným mužům vydá, pokud ho sami vynesou ze síně, aniž by do něho pohlédli. Nikdo z nich však nedokázal odtrhnout zrak od zrcadla Enlidis, tak bylo podlé a mocné jeho kouzlo. Proto se muži vrátili zpět do knížecího domu s prázdnou. Však pověst o jejich cestě se nesla velikou rychlostí celou zemí a mnozí dobrodruhové se vydali získat zrcadlo Enlidis, které dokáže odhalit podstatu lidského života. Mezi lesním lidem se říká, že muži se nespokojili se svojí porážkou a rozhodli se získat kouzelné zrcadlo násilím. Po divokém a zoufalém boji se jim podařilo Treowana zabít. Tím se však odsoudili sami podstoupit Treowanovo místo co by strážci zrcadle Enlidis, neboť vždy ten, kdo přemohl strážce byl kletbou uvalenou na osud zrcadle vázán strážcovstvím k zrcadlu. Zůstali proto oni muži ve sluji se svým zrcadlem a chtíc nechtíc chránili ho jen pro sebe, jak určovala kletba každému, kdo svůj zrak nedokáže od zrcadla odvrátit. Zvláštní na tom všem bylo, že oni tři muži se vrátili zpět domů tak, jak odešli. To bylo nanejvýš podivné. Aishan an Kor

Chvost

VYHLÁŠKA Toto jest výzva nejvýše důležitá pro všechny obyvatele oázy Bungur. Nadměrný počet obyvatel oázy způsobil, že klima v ní se zhoršuje a pokud nebude zjednána náprava, bude infikován infekcí každý, kdo v oáze déle jak půl hodiny se v kuse zdrží. A to po celou dobu víkendu dokud náprava sjednána nebude. Jest třeba nalézti a donésti Růže z Avionu, které jen u Dračího zubu se nacházejí. Čas jest jen do soumraku, pak nastanou velmi zlé časy, když růže nebudou v čistém chrámu zasazeny.

Chvost

VYHLÁŠKA Jest k všeobecné známosti ve Chvostu, že démon Sandorik ve své touze po moci několik kouzelných prstenů trpaslíky nechal vykovati a umě ozdobiti. Tyto prsteny pak uschoval v sluji temné jež zove se Temná sluj. Ony prsteny mocné jsou a mnohé síly skrývají, však dílo jest to arcidémonovo, tak pozor si dej každý, kdo k němu se přiblížíš.

Měsíční kameny

V časech jediného království elfů, přišli ti k trpaslíkům a mluvili o mnoha kamenech, které prý leží pod horou. Jsou drobné a pro trpaslíky valnou hodnotu nemají. Trpaslíci vyhověli žádosti elfů a při svém dolování dávali stranou ony drobné a mnohdy bezcenné kameny, po nichž elfové prahli. Nakonec přišli tři elfí páni, aby řekli, že kameny jsou již všechny. Na důkaz přátelství mezi horou a lesem vydali jim trpaslíci tyto kameny zdarma jako dar. Pak přišli do země lidé a ve své zvídavosti odhalili pravou podstatu oněch kamenů. Tu trpaslíci vidouc, že byli podvedeni, žádali od elfů odměnu za práci v dolech při dobývání tak drahocenných kusů. Ne proto, že by zanevřeli na přátelství stvrzené darem, ale proto, že je elfové podvedli, když tvrdili, jak bezcenné kousky kamene to jsou. Domluva s elfi však nebyla možná a tak tento svár zůstal na věky věků mezi elfem a trpaslíkem. Mnohé měsíční kameny se dostaly zpět pod hory obchodem s lidmi, kteří je nacházeli a prodávali za nemalý peníz. A tu trpaslíci, kteří vyšli obchodovat s lidmi mimo hory, viděli, že svět se změnil od chvil, kdy jejich předkové naposledy opustili své síně. I elfové se již objevovali jen zřídka. Však pro tu lež, křivda mezi trpaslíkem a elfem leží dál. Trpasličí historie

Mnohověží

Tark Eianor postavili elfové s trpaslíky, ale během rozepře o měsíční kameny, odešli trpaslíci zpět do svých hor a z trucu pomáhali lidem stavět Zakázané město. Protože se odvážili přijít k Monolitu moc blízko, vypudili je draci zpět za průsmyk a město uzavřeli. V té době byl Tark Eianor již pustý a ti, kteří prchali před draky, tu zastihli jen prázdné věže a ulice. A smrt v podobě mnoha léček a pastí. Krom dračího kopí a dračího žezla byl vykován ještě dračí zub. Asi nikdo dnes již neví, co to vlastně bylo, ale na Tark Eianor si dělají nárok jak kouzelníci Elainoru, tak trpaslíci i elfové. Jenže žít se tam moc nedá. Neustálé proměny magie po velikých kletbách, které zde zanechali elfové i trpaslíci, způsobují, že je tu velice nebezpečno. Vyhledávací magie tu funguje spatně stejně jako jakákoliv plošná magie a jsou místa, která jakoby magii přímo vysávala. Jiná ji zase navyšují. Spousta míst je prokletých. Taková místa jsou známa vysokou koncentrací magie. I přes to vše se v Mnohověží docela dobře pohybují a orientují zloději. Ač je to neuvěřitelné. Ale je to holý fakt.

Akta rivia donte tratos levi area kvinte fora. Isari Di sargo trap fonte réga area none fora. Scibrio

V Mnohověží jsem byl a s těmito nápisy se tam setkal. Mám však pocit, že je to jen část něčeho většího a mocnějšího. A.

Lockwarova tvrz

Divný to tvor, kterýžto za noci úplňků krajem míří a děs a hrůzu svým zjevem i chováním budí. Zatracenec z nejzatracenějších co v lidské podobě chodí jsa tráven svou temnou stránkou. Lykantropia jest stavem chorobným a tudíž nakažlivým, pročež styk s takovým tvorem jest jako nebezpečným zván a nejhůře zranění způsobené zuby a drápy tohoto tvora, kteréžto jed zla a temnoty vrazí do těla a jeho zcela s blížícím se úplňkem ovládne. Tu pak jest třeba dbáti zlých míst se vystříhati a útěchu a zachování v domech ducha svatého hledati, nýbrž tam kde víra čistá přebývá, zlé mocnosti nezřídka neléhají. Svatá místa a svaté symboly, toť jsou ty správné páky na noční běsy, jako i stříbro požehnané a bělostí svou do noci tmy zářící. Pak děsivé vytí a skučení těch nuzných děsů v roklinách a stržích jest nám dáno v míru překonati v domě božím.

Lockwarova tvrz

Vyhláška Jest známo, že se k sluchu našemu donesly zvěsti o zlé stvůře pohybující se ve skalách Elainoru a za hranice Trácie zabíhající, která lidi poctivé i nepoctivé rdousí, trhá a jinak zabíjí. Jest to vlkodlak lítý a nebezpečný a tedy za jeho zabití a důkazu o jeho smrti přinešení odměna bude poskytnuta tomu, kdo tak v dobré víře bezpečí učiní.

Z vůle hejtmana vyhlášeno L.P. 1325 měsíce osmého dne třináctého.

Mapa z Mnohovějží

Mapa z Měsíčních kamenů

Mapa z Kamaarských dolů

Poslední stranou knihy nikdy nic nekončí. Aishan an Kor