Agáta Kestřánková. Rytíři a jiná havěť

b

© Agáta Kestřánková

Rytíři a jiná havěť b

Cesta mrtvé duše „Jak krásná a poklidná noc,“ pomyslel si Godwin. „Možná až moc.“ Díval se skrze hledí své lesklé pőilbice. Pőestože byl velice unavený, rozhlížel se bystőe po krajině kolem sebe. Měl dobrý výhled, poněvadž stál na vysokém skalnatém kopci pnoucím se nad okolními lesy. Vše bylo tak klidné a tiché, jen duše Godwinova se nervózně svíjela v jeho nitru a toužila, vykőiÿet své obavy do tmy. Pőestože byl muž nelítostný a zatvrzelý voják, měl strach. Opravdový strach, pőesně takový, jako je ten pőed bitvou, ze které se už nemusíte vrátit živí. Někomu by se mohlo zdát, že je ho na vojáka škoda, protože byl vysoký a celkem pohledný. Tváő ošlehanou větrem mu lemovaly tmavé vlasy a jeho hnědé oÿi pţsobily něÿím, co by se dalo nazvat děsivou elegancí. Obleÿením nebyl nijak zvláštní. Nosíval obyÿejnou modrou tuniku, plátěné ÿerné kalhoty a nablýskanou pőilbu, ostatně jako všichni vojáci Neorského království. Posadil se na zem a dál upőeně zíral na lesy pod sebou. Tu pitomou hlídku nesnášel. Byl tak ospalý a ten protivný meÿ mu tolik pőekážel. Po chvilce rozhodování ho odepnul a odhodil stranou. Hlava mu co chvíli pada7

la únavou na rameno, ale on se spánku dokázal ubránit. V tom měl již náležitou praxi. Tímto stylem pőežíval ještě několik hodin, které byly naplněny neklidem a starostmi. Lesy kolem mohly být plné skrytých nepőátelských Murgţ. To však bylo Godwinovi upőímně jedno, protože on by jejich útok hned viděl a urÿitě by se sám dokázal rychle klidit pryÿ. „A co mi je do ostatních?“ pomyslel si. Godwin se postavil, protože měl pocit, že ho někdo už každou chvíli vystőídá. Popošel pár krokţ blíže ke hraně skály. Jen tak se podíval dolţ a vtom uslyšel šelest keőţ a praskání drobných větviÿek. Něco zasvištělo vzduchem a zabodlo se do Godwinova ramena. Ten zaőval a sáhl k svému boku. Pro co? Pochva s jeho meÿem ležela dobrý kus od něj. To už uslyšel strašlivý váleÿný pokőik a uviděl, jak po skále šplhá padesát, ne, sto odporně slizkých Murgţ. Ti první se už vyhrabali nahoru a jeden se hrozitánsky zasmál a uhodil Godwina pěstí do obliÿeje. Voják zavrávoral a ještě staÿil spatőit jednoho obzvlášř velkého Murga, jak na něj míőí samostőílem. Ozvalo se tiché zasvištění a šíp z kuše prolétl Godwinovým hrudníkem a zabodl se do stromu za ním. Muž se porouÿel k zemi. Po několik pőíštích minut viděl nebohý voják jen obrysy velkých oblud, jak masakrují jeho ospalé a vyděšené 8

kamarády. Někteőí se snažili spasit útěkem, jiní bojovali. Najednou se rozhoőely stovky ohłţ. To už ale Godwin neviděl. Vše se ponoőilo do tmy a on věděl, že je konec. Krev z něj tekla proudem a cítil, jak nał doléhá smrt. S vypětím všech sil naposledy otevőel oÿi. Naskytl se mu pohled na trpký boj a spoustu krvácejících těl. Potom ztuhl s oÿima rozevőenýma dokoőán ÿirou hrţzou. Zatímco Godwinovo tělo leželo bez hnutí, jeho duše ho opustila a odlétala někam do daleké dálky, pryÿ od bojţ a tryskající krve. Svištěla vzduchem stejně jako šíp, co ukonÿil jeho život. Letěla tak dlouho a bez pőestávky. Po ÿase, jenž se nemohl považovat ani za dny, měsíce ÿi roky, se koneÿně zastavila a zaÿala zvolna klesat. Sotva se jeden z jejích lesklých ocasţ dotknul písÿité země, Godwin procitl. Rozhlížel se kolem sebe stejně bystőe, jako by byl stále tam na skále v srdci temných lesţ. TeĐ však stál uprostőed nedozírné pouště. „Kde to asi jsem?“ pomyslel si. „Kde to jsem?“ vykőikl tentokrát nahlas. Nikdo mu však podle oÿekávání neodpověděl. Potom pohlédl na sebe. Byl docela nahý. Zaklel a rozhlédl se kolem dokola, jestli se někdo neschovává za píseÿnou dunou a potají ho nesleduje. Bál se více, než když proti němu běželo stádo těch hnusných oblud. Zmateně a bez cíle se rozběhl vpőed. 9

Po chvíli se zastavil a popadl dech. Když se trochu uklidnil, musel sám pőiznat, že se mu jde docela dobőe. Neměl ani žízeł. Brzy se pőed ním objevila cesta. Tak pokraÿoval dál a dál. Všude písek, ticho a žádný vítr. Jen tak se dá popsat krajina kolem zmateného Godwina. Po několika minutách chţze po kamenité cestiÿce se ozval hlas – vysoký a pronikavý. „Godwine! Godwine!“ Voják vykőikl a vyvalil oÿi zděšením. Uviděl totiž postavu. Sice nehybnou a skoro prţsvitnou, ale byla tam. Vypadalo to, že je to jakýsi muž se stőapatými rudými vlasy, oděný do blankytného hávu. Godwin ho moc dobőe znal. Pamatoval si ho jako toho gaunera, který ho dvakrát málem zabil. Poprvé to bylo v hospodě a podruhé v bitvě, protože se zbaběle pőidal k nepőíteli. Ale když se setkali v bitevní vőavě potőetí, udělal s ním nelítostný voják Godwin krátký proces. Rozštípl mu sekyrou hlavu vejpţl. „A patőí mu to grázlovi jednomu,“ pomyslel si, když si vzpomněl na tu krvavou chvilku pomsty. Pőinutil se odvrátit oÿi od zrzavé postavy a rychlým krokem se pustil dál. Téměő ihned se pőed ním objevil další muž. Ten obliÿej voják také znal. Jednou v hostinci se s ním popral a ani nevěděl, jestli v sebeobraně nebo jen ze vzteku ho shodil ze stolu a srazil mu vaz. Muž mu plivl pod nohy. Godwin se po něm chtěl ohnat pěstí, 10

ale postava zmizela a objevila se opodál. Voják vykőikl a v oÿích měl hlubokou paniku. Jak tak šel zmateně pouští, zjevovali se mu další a další. Viděl toho chlapa, kterého kdysi umlátil k smrti, když v jedné zpropadené bitvě neměl meÿ ani štít, a dokonce i toho namyšleného mladíÿka, jenž ho urazil a kterého vyzval na souboj. Pro chlapce to byl pőedem prohraný boj, ale Godwin ho stejně chladnokrevně a docela bez výÿitek probodl skrz na skrz jeho vlastním rapírem.

11

Tolik tváőí viděl voják a poprvé v životě si uvědomil, že jeho metoda potkat, zamraÿit se a zabít nebyla docela správná. Koneÿně ho alespoł trochu zatlaÿilo svědomí. Možná to také bylo proto, že jak dál pokraÿoval osamocenou cestiÿkou v poušti, šlo za ním ÿím dál víc osob již dávno mrtvých jeho vlastní rukou. Po několika hodinách se už dávno zapomenutí lidé ztratili a zaÿala se objevovat zeleł a dokonce i trochu toho větru. Brzy už Godwin stál na hebké trávě. Asi právě proto, že koneÿně pochopil, že to, co vidí, není jen sen, ale skuteÿnost, zaÿal prosit všechny bohy, na které si vzpomněl, o odpuštění. Za několik chvil spatőil pőed sebou údolí plné květin a stromţ. Usmál se a chtěl seběhnout z kopce vstőíc tomu krásnému zázraku, ale něco jakoby ho táhlo zpátky. Ta neviditelná síla byla tak mocná. Byla silnější než vypracované svaly muže, kterého ještě nikdy nikdo takhle jednoduše nezastavil. Chvíli se vzpouzel a marně bojoval s jakýmisi neviditelnými zábranami, když pochopil. Jeho ÿiny nebyly hodny odpuštění. Otoÿil se a s oÿima plnýma trpké prohry, pustil se Godwin krajinou plnou píseÿných dun doufajíce, že se jeho ÿerné duši dostane klidu.

12

Dárek pro Sancheze Vše zaÿíná v městě zvaném Chicago a ke všemu na Vánoce. Ulice byly ověšeny girlandami a z výloh krámţ se na kolemjdoucí zubil obtloustlý plyšový Santa. Z rozhlasu zněla jedna vánoÿní odrhovaÿka za druhou a vše se zdálo poklidné a plné sváteÿní nálady. Dokonce i majestátně vyhlížející hotel a restaurace Zlatá kachna vábil zákazníky bohatou výzdobou. Jídelní lístek tohoto podniku byl však tak drahý a nezajímavý, že se jen málokdo obtěžoval do restaurantu zajít. Pőesto na chodníku potőísněném šedou a matlavou sněhovou bőeÿkou zastavilo ÿerné auto. Dveőe spolujezdce se otevőely. Vyskoÿil z nich mohutný muž v tmavém obleku, jenž byl na nohavicích mokrý od sněhové patlanice na ulicích. Bystőe se rozhlédl kolem sebe a poté zařukal na zadní okénko vozu. Klapl zámek a z auta ladně vystoupil pohledný, hubený chlapík v šedém kvádru a s buőinkou stlaÿenou do ÿela, Vlasy měl uhlově ÿerné a oÿi hnědé. Jedna z jeho rukou byla jakoby pőilepena v pravé kapse kalhot. Jejich látka se kroutila a ukazovala tak pőibližnou velikost a tvar mladíkovi pistole. Őíkal jí „Darling“ - Miláÿek. Dobőe, pőiznávám, že to není pőíliš originální, ale Don Sanchez 13

tu nebyl od toho, aby vymýšlel zajímavá jména pro své zbraně. Celý tento jev sledoval někdo, kdo nebohému šéfu mae pőál jen a jen to nejhorší. Hlídkoval v okně protějšího domu, který byl snad celý ověšen nejrţznějšími kýÿovitými vánoÿními ozdţbkami. Chlapík v širokém sombreru a mrožím knírem tőímal v ruce dalekohled a pozorně s ním pozoroval každý Sanchezţv pohyb. Jmenoval se Manuel Pedro. Když Talián zašel do hotelu a jeho bodyguard za nimi práskl hlasitě dveőmi, vyskoÿil Manuel jak píchnutý vÿelkou a zaÿal nadávat. Odvrátil se od okna a zahleděl se na tői stejně kníraté Mexikány stojící v őadě uprostőed pokoje, kde se nacházeli. „To už pőestává všechno. Taliáni lezou už i do Zlaté kachny.“ Všichni tői chlapíci vypadali pőihlouple a docela neschopně. Možná právě proto se na ně sełor Pedro oboőil: „Dochází vám, amigos, že to je naše území?“ „Ale jistě, sełor Pedro,“ ozvalo se sborově. „To jsem rád.“ Manuel se na chvíli odmlÿel, asi aby se sám sebe mohl zeptat, s jakými lidmi to tady vlastně rozpráví. Pak se usmál a hlasem, jakým se vysvětluje zabedněnému malému dítěti, že jedna a jedna jsou dvě, pokraÿoval. „Jistě vám je také známo, že Zlatá kachna je naším hlavním stanem. Snad ani nemusím vysvětlo14

vat, jak je nepraktické mít doma nepőátele a konkurenci. Sełor Minuto.“ Ukázal na nejmenšího a nejdrobnějšího z Mexikánţ pőed sebou. „Máte to, o co jsem vás pőedevÿírem žádal?“ „Si, sełor Pedro. Mám to.“ Strÿil ruku do kapsy a vytáhl malou zelenou krabiÿku pőevázanou ÿervenou stužkou. Do druhé ruky uchopil ovladaÿ s jediným ÿerveným tlaÿítkem, pod kterým byl nápis „NADÍLKA“. „Staÿí zmáÿknout a sełor Sanchez poletí ke hvězdám. BUM!“ chlubil se Minuto svým výtvorem. Podal ovladaÿ i nebezpeÿně tikající krabiÿku svému šéfovi. Ten ho poplácal po zádech a strÿil ovladaÿ i smrtonosný dáreÿek do náprsní kapsy. „Miluji Vánoce, amigos.“ Poté odešel z pokoje a pak i z domu, broukajíce si pod vousy Nesem vám noviny, poslouchejte. Procházel se po namrzlém chodníku a měl náladu lepší než kdy jindy. Chtěl si poÿkat na Sancheze pőed hotelem a pak mu nenápadně vsunou dar do kapsy. Ten hloupý Ital tak dlouho nešel. Manuelova dobrá nálada byla ta tam. Stát na mrazu jako úplný idiot. Tak si svţj triumf vážně nepőedstavoval. Manuel byl sice nemilosrdný maán, ale už za pár hodin se celá Amerika vzbudí a pţjde ke stromku rozbalit dárky. „Caramba!“ vykőikl, protože pro samé spőádání Đábelských plánţ zapomněl své drahé ženě koupit vá15

noÿní dárek. „No,“ pomyslel si, „asi se nic nestane, když se tady podívám po nějakém tom dárku.“ Pohledem spoÿinul na malém obchţdku s náramky, náušnicemi, zlatými hodinkami a náhrdelníky. Rozběhl se dovnitő. Brzy už zase stál pőed Zlatou kachnou, ale tentokrát s kapsou dmoucí se pýchou, že má tu ÿest uschovávat dámské náramkové hodinky nejvyšší kvality úhledně složené v malé zelené krabiÿce s ÿervenou mašlí. „Koneÿně. Ten si dal ale naÿas.“ Sanchez vyšel majestátně ze Zlaté kachny. Manuel se pustil po chodníku jeho směrem. Skoro poklusem do něj vrazil. Podaőilo se mu Taliána shodit na zem a pői spěšném omlouvání mu strÿit do kapsy dárek, který byl opravdu bomba. Ještě jednou se omluvil a pak, pochechtávaje se tiše a zrádně odešel pryÿ. Veÿer uléhal vedle své manželky s nádherným vítězným pocitem. Dnešní den byl tak úspěšný. Podaőilo se mu podniknout první krok k atentátu na Dona Sancheze a koupit své ženě krásný dárek k Vánocţm. Byl na sebe tak pyšný. Ráno jakoby zobrazovalo ráj Pedrova života. Když vyskoÿil z postele a sáhl do noÿního stolku pro ovladaÿ k malé bombiÿce, splnily se všechny jeho sny. Hodiny odbíjely pőesně devět. Manuel se usmál a pohlédl na 16

vánoÿní stromeÿek, pod který již naaranžoval krabiÿku s hodinkami pro svou milovanou ženu. „ Tres, dos, una…“ Manuel zmáÿkl knoík na ovladaÿi. V ten moment zrovna Sanchez rozbaloval svţj vánoÿní dárek. „Jé, hodinky. Takové jsem si vždy pőál.“

17

Dotknutelní Nástěnné hodiny v kanceláői na komisaőství odbily šest hodin a Thomas Clark se zvedl ze židle a zaÿal urovnávat papíry na svém stole do dvou úhledných komínkţ - vpravo k pőeÿtení a vyőízení, vlevo k odevzdání šéfovi. Poté z věšáku sundal dlouhý tvídový kabát a hnědý klobouk. Peÿlivě si ho upravil, aby byl na hlavě posazen pőesně tak, jak se sluší na dţstojného pána, a zpod stolu vytáhl koženou aktovku. Strÿil do ní několik tužek a listţ papíru a vykroÿil k hlavním dveőím. „Poÿkejte, Tome!“ uslyšel hlas. Patőil muži v policejní uniformě s hustým mrožím knírem. „Dobőe, Jamesi,“ odpověděl úőedník. „Ale pospěšte si. Musím dnes být brzy doma.“ „Ale prosím vás,“ usmál se chlapík. „Vždyř bydlíte sám a… No, ale s váma se hádat, to je jako házet hrách na zeĐ, že jo.“ Policista pőes sebe ledabyle hodil civilní sako a po Clarkově boku vykroÿil ke dveőím. „Tady máte.“ Podal pőíteli světle rţžový papírek. Úőedník si nevzrušeně prohlédl lísteÿek: „Co to je?“ James se zasmál: „Znáte Elizabeth?“ Thomas zavrtěl hlavou. „Jak byste vlastně taky mohl. Neznáme se nijak 19

zvlášř dlouho, ale za měsíc se budeme brát. Tohle je pozvánka na svatbu.“ Thomas Clark poděkoval a vsunul si pozvánku do náprsní kapsy kabátu hned vedle nepőíliš nadité peněženky. Poté oba pőátelé vyšli ven do ulic. Tou dobou již bylo šero. Policista James Stone rozpustile kopal do kamínkţ na chodnících a Thomas se choval jako otec, který se hluboce stydí za svého nezvedeného syna. Narozdíl od Jamese se vždy choval jako dokonalý suchar. Zatrpklí policejní úőedníci s mizerným platem se totiž obvykle ani jinak nechovají. Cesta oběma pőátelţm trvala déle než jindy, protože se Mr. Stone co chvíli zastavoval u výloh jak obchodu s dámským spodním prádlem, tak železáőství, a hlasitě komentoval vystavené zboží. Tak to dělal vždy, když šel s Clarkem stejnou cestou z práce. Thomase tato skuteÿnost neuvěőitelně rozÿilovala. Pőesto však měl dětinského policistu upőímně rád. „To je hodin,“ zamumlal si Clark pro sebe pői pohledu na hodinky. „Ale nebuĐte takovej,“ usmál se Stone. „Vezmeme to tudy. Bude to blíž.“ Ukázal prstem na malou ulici, která vypadala asi tak bezpeÿně, jako ohýnek v seníku. Vedla do ÿtvrti, kam se odvážil jen ten, kdo tam bydlel, a někdy ani to ne. Ano, chudinská ÿtvrř opravdu nebyla místem 20

podle Clarkových pőedstav. „Tak to prr, Jamesi. Tam s vámi nepţjdu, ani kdybyste se rozkrájel.“ Úőedník nesmlouvavě zavrtěl hlavou. To ho ale už policista chytil za pőedloktí a táhl směrem k chudinské ÿtvrti. Po chvíli chţze se Stone oklepal: „Pěkná kosa, co, Tome.“ „Měl jste se víc obléknout, Jamesi,“ odsekl Clark a rozhlédl se kolem sebe. Ulice byly špinavé a užší než jinde ve městě a stíny domţ tvoőily všelijaká tmavá zákoutí, kde pőebývali toulaví psi a popelnice pőetékající odpadky. Thomas se pői té pőedstavě otőásl. „Ty lidi na nás koukaj, jak kdyby nás chtěli sežrat,“ konstatoval tiše James a trochu se pőikrÿil. A opravdu. Clark a Stone pţsobili mezi otrhaným davem jako pěst na oko. Nebylo divu, že se po nich lidé otáÿeli a vrhali na ně nenávistné pohledy. Obyvatelé téhle ÿtvrti neměli normální a dostateÿně zajištěné osoby z jiných ÿástí města nijak v oblibě. „Pţjdeme támhle tudy.“ Policista ukázal na malou páchnoucí uliÿku, jejímuž rohu vévodila dávno zrušená restaurace se zatluÿenými okny a dveőmi. „Pokud se chcete nechat zabít, tak si klidně poslužte,“ zamraÿil se Clark, ale svého pőítele následoval, protože se kolem nich 21

kruh obyvatel oné ÿtvrti zaÿal nepőíjemně svírat. Uliÿka pţsobila klidně. James se usmál a poplácal Thomase pőátelsky po zádech: „No vidíte, Tome. Vždyř nám žádné nebezpeÿí nehrozí a …“ Uslyšeli několik rozÿilených hlasţ. Blížily se. Clark zatáhl Stonea za jednu z gigantických popelnic, která tam stála jako stvoőená pro tuto událost. V tu chvíli se ze dveőí jednoho z domţ vyőítil zadýchaný a poněkud obtloustlý muž. Byl sinalý hrţzou a po tváői mu tekl pot smíšený s nějakou rudou tekutinou, která jak, si Clark zděšeně uvědomil, byla krev. Zády se opőel o zeĐ a ztěžka oddechoval. Zőejmě ÿirým strachem nebyl schopen pohybu, protože jen zíral do míst, odkud se prve vyőítil. Vmžiku se na ulici objevili ještě dva chlapíci oděni v ÿerných kvádrech a se zbraněmi v rukou. Jeden se ušklíbl a pohlédl na svého kolegu. Ten mlÿky pőikývl a oba muži zaÿali pálit a pálit. Krev stőíkala kolem a nešřastník kőiÿel tak strašně, že hrţzu toho skőeku snad ani nebylo možno popsat. Thomas Clark jen ležel na zemi v blátě, stoÿen do klubíÿka a s obliÿejem v dlaních. Tőásl se strachem a neodvážil se ani pohnout. Stőelba ustala a oba pőátelé uslyšeli spadnout tělo. Vzduch byl prosycen pachem stőelného prachu. James chytil Clarka za pőedloktí a otoÿil ho tak, aby mu viděl do tváőe. „Tome,“ špitl. „Musíme se odsud do22

stat pryÿ, nebo je s náma konec.“ Clark pőikývl a roztőeseně vstal. „TEď!“ zaőval James a následován Thomasem v těsném závěsu, prchal uliÿkami všelijak nesmyslně pokroucenými. Oba neznámí vrazi se okamžitě pustili za nimi a ještě v běhu si vyměłovali prázdné zásobníky. Clark i Stone běželi dál a dál a vţbec se nezatěžovali myšlenkou, že vţbec netuší, kde právě jsou. Thomas měl naběhnuto na infarkt a ke svému zděšení zjišřoval, že se mu jeho kolega vzdaluje z dohledu. Muži se zbraněmi se k nebohému úőedníkovi každým krokem nebezpeÿně pőibližovali. Najednou jeden z nich chytil Clarka za kabát a druhý vystőelil, naštěstí se ale netrel. Kulka ho minula snad jen o několik centimetrţ. Úőedník udeőil muže aktovkou po hlavě a vyvlékl se z kabátu, jenž zţstal v pronásledovatelově ruce. V Thomasovi se jakoby vzedmula neuvěőitelná síla a donutila ho běžet dál. Zahnul do větší a ÿistší ulice a oba muži se zastavili. Clark pochopil. Na nejbližším domě byla malá cedulka, která oddělovala dvě sousední ÿtvrti. Z nějakého neznámého dţvodu se báli do vedlejší ÿásti města tőeba jen vkroÿit. Clark zděšeně doběhl ke dveőím svého bytu a už se vţbec nestaral, kde je jeho kolegovi konec. Zalomcoval klikou a vrazil do dveőí. Odhodil aktovku na zem a ztěž23

ka oddechoval. Ještě než se odpotácel do kőesla v kuchyni, staÿil zamknout dveőe na petlici a zatáhnout žaluzie. Poté upadl do něÿeho, co by se dalo nazývat mdlobami nebo náhlým záchvatem spánku. Thomas sebou trhl. Nacházel se rozvalený v kőesle a neměl sebemenší pőehled o ÿase. Byl celý zpocený a rozcuchaný. Sundal si klobouk a boty a nalil si poőádnou sklenici prvotőídní skotské, kterou si schovával na význaÿné události. Zrovna když upil první doušek pálenky, zazvonil zvonek. Clark se tak lekl, až se celý polil, ale pőesto otevőel. Užuž se pőipravoval na nerovný boj na život a na smrt s nelítostnou gorilou v ÿerném kvádru, ale spatőil jen domovnici, jak na něj starostlivě upírá zrak. „Pane Clarku, nestalo se vám nic?“ zeptala se nedţvěőivě. „Ale kdepak,“ ujistil jí Thomas. „Jsem naprosto v poőádku. Nemusíte si o mě dělat starosti.“ Domovnice si ho změőila pőísným pohledem a strÿila mu pod nos nažloutlou obálku. „To tu pro vás nechal nějaký gentleman. Myslím, že to je dţležité,“ dodala ještě, když spatőila úőedníkţv nechápavý pohled. „Díky, madam,“ zabruÿel a zabouchl domovnici dveőe pőed nosem dőív, než se staÿila pustit do vyzvídání. „Bába jedna všeteÿná,“ pomyslel si Thomas a otevőel obálku. Byl v ní lístek papíru s tímto nápisem: „PőijĐte ve 22:00 ke staré restauraci. Jistě se 24

nějak dohodneme. Co byste őekl $ 3.000? PőijĐte sám.“ Úőedníka napadla jen jediná věc: úplatek. Pohlédl na hodinky. Bylo pőesně pţl desáté. Chvíli zauvažoval, co by měl udělat, ale brzy v Clarkovi zvítězila hamižnost nad strachem. Jen mu vrtalo hlavou, jak se místní mae – protože se jasně jednalo o ni – mohla dozvědět, kde bydlí. Sáhl pro klobouk, boty a kabát. Ten ale na věšáku nevisel. Thomasovi došlo, jakým zázrakem ti chlapíci zjistili, kde ho hledat. Jeden z nich mu pőece strhl kabát, v jehož náprsní kapse měl peněženku a v ní samozőejmě všechny prţkazy. Najednou ho zamrazilo v zádech. V kapse měl rovněž i pozvánku na Stoneovu svatbu. Natáhl si pőes hlavu svetr a zabouchl za sebou dveőe. Po chvíli chţze už měl strach, že uliÿku nenajde, ale brzy se dostal do míst poblíž ulice, kde spatőil to, co vidět neměl. Lidé z chudinské ÿtvrti ho tentokrát naprosto ignorovali, protože se mezi nimi celý rozcuchaný a ve starém pleteném svetru dokonale ztratil. Plížil se podél zdi jednoho z šedivých domţ a snažil se nevnímat pach odpadkţ poházených všude kolem. Za několik minut zahnul prudce za roh a vrazil do vysokého muže se zbraní v ruce. Zakőiÿel do tmy. Muž mu zacpal ústa rukou a špitl ustrašeně: „Nekőiÿte, Tome.“ „Á, to jste vy,“ oddechl si Clark. „Ale kde jste vzal 25

zbrał?“ Stone suše pronesl: „Jsem policista a ti většinou zbrał mají.“ „To je fakt,“ pőipustil Thomas. „To je fakt,“ potvrdil jeho slova James. Muži se spolu pustili dál do srdce chudinské ÿtvrti. Brzy byli na místě. Všude se rozprostírala tma, až na matné světýlko pouliÿní lampy, která poblikávala a jejíž záőe jakoby skomírala. Clark a Stone se opőeli o jeden z kontejnerţ. Kdyby bylo trochu větší světlo, mohli by oba pőátelé spatőit ne docela zaschlou krev na stěně vedlejšího domu. Clark si zapálil cigaretu a nervózně kroužil kolem Stonea. Ten ho chvíli napjatě pozoroval a potom ze sebe vysoukal: „Taky jste dostal dopis?“ „Jaký dopis?“ zastavil se na chvíli Thomas. „Pőece ten, ve kterém se píše kde, kdy a… a kolik.“ Thomas pőikývl. „Tői tisíce dolarţ, že jo.“ „Jo,“ potvrdil jeho slova policista. Clark pohlédl na hodinky. Bylo za minutu deset. „Jak myslíte, že to dopadne?“ tázal se Clark vzrušeně. „Nic dobrýho z toho nekouká, ale tői tisíce, to je paneÿku sumiÿka, a když vezmeme v úvahu mţj plat …“ V tu chvíli se událo hned několik věcí. Z dálky uslyšeli 26

hodiny odbíjející desátou a výstőel, který byl až nebezpeÿně blízko, a jehož zvuk jakoby proőízl mlÿení nekoneÿné tmy kolem nich. Clark pocítil, jak něco lepkavého a teplého vystőíklo pőímo na jeho svetr a potőísnilo mu to dokonce i znaÿnou ÿást obliÿeje. Potom už uviděl jen bezvládné Stoneovo tělo, jak se svalilo na zem pőed ním. Chtěl se dát na útěk, ale to už nestihl. Zazněla druhá ohlušující rána. Thomas se svalil na zem a na prsou cítil nesnesitelnou bolest. Mlhavě spatőil, jak zpoza popelnic vystoupila ÿerná rozmazaná postava. Clark se z posledních sil vydrápal na všechny ÿtyői a popolezl pár metrţ k Stoneovu zhroucenému tělu. Chytil ho za ruku a ta ho k jeho neuvěőitelné radosti stiskla. Postava nadobro vystoupila ze stínţ popelnic a stanula nad oběma pőáteli. Thomasovi kanuly po tváői hoőké slzy. „Ne. Prosím,“ vypravil ze sebe Clark. Muž mu pőiložil ke spánku pistoli. V ten strašlivý moment Jamesova ruka povolila. Muž se zbraní v ruce se usmál a zmáÿknul kohoutek. Krev se rozstőíkla kolem a byl denitivní konec. Chlapík si pistoli strÿil do kapsy a zmizel stejně tak neÿekaně a náhle, jak se objevil. Zanechal po sobě jen tratoliště krve, ve kterém se jasně rýsovaly dvě mrtvé postavy Thomase Clarka, hamižného úőedníka, a naivního Jamese Stonea, ÿlena chicagské policie. 27

Životopis amerického Čecha I když jsem jaktěživ nespatőil vrchol newyorského mrakodrapu ani nesmoÿil nožku v Rio Grande, byl jsem Ameriÿanem více než Jimmy Carter a Abraham Lincoln dohromady – hned po narození jsem dokázal vybroukat melodii americké hymny a již ve dvou letech jsem se proháněl na svém krotkém a patőiÿně vycviÿeném kőeÿkovi Ferdovi, který se po mé vykrmovací kúőe podobal spíše dobőe rostlému teleti. Jezdil jsem na jeho hőbetě sem a tam po bytě volaje, že v rodeu je má konkurence nepatrná až žádná. Ve tőech letech jsem zmoudőel a raději rýžoval zlato v matÿině šperkovnici. Bţhví proÿ se jí to ani trochu nezamlouvalo – asi chtěla všechno zlato pro sebe. To byl možná dţvod, proÿ mne krátce po mých ÿtvrtých narozeninách posadila na zadní sedadlo našeho osobního ohnivého oőe znaÿky Škoda a zavezla mě do nevalně vyhlížejícího vigvamu s velkým vývěsním štítem. Stál na něm nápis „Mateőská škola“, pod kterým byl namalován roztomilý králíÿek. Téměő ihned, co jsem tu bestii sestőelil svou karabinou Tarpley z roku 1863, pőidupala ke mně jako stádo bizonţ uÿitelka Janoušková, která svou vrásÿitou tváőí na první pohled pőipomínala náÿelníka Siouxţ. 29

Padající štít mateőské školy ji jemně cvrnkl mezi oÿi, až zavrávorala a spadla na prašnou zem. Zaÿala rozzlobeně vykőikovat podivné skőeky, jež byly asi v nějakém nepőíliš známém indiánském náőeÿí, poněvadž jsem rozuměl jenom jednomu slovu, které znělo „ten vţl“. Mţj život ve školce byl jinak poklidný a šřastný až do té doby, než mne vylouÿili za to, že jsem skalpoval svého úhlavního dětského nepőítele Petrušku a jeho skalp, abych ukázal, jak si nesmírně vážím krabaté squaw Janouškové, dal do balíÿku a věnoval ho té skvělé paní uÿitelce, která mě nauÿila, že bizoni se dají jíst i za pomocí pőíboru. Tak utekla má léta ve školce a základní škola už nebyla pro mne, zálesáka, žádnou potíží. Krom několika dţtek za zapalování ohníÿkţ, nošení revolverţ do tőídy a veőejné popravy oběšením nepőíjemných uÿitelţ, prospěl jsem prţměrně až dobőe. Vše se mi daőilo až do té doby, než mne má starostlivá matka pőihlásila do taneÿních. Vešel jsem do sálu ve své sváteÿní róbě kavaleristy a ÿelenkou náÿelníka Apaÿţ na hlavě, se kterou mé zrzavé vlasy vyÿesané do vysokého vrkoÿe jistě vzbuzovaly pocit dţstojnosti. To si však mistr nemyslel a pranýőoval mne pőede všemi v domnění, že jsem opilý a kvţli tomu i velice nevhodně oděn. Já mu plivl pod nohy a prohlásil pevným hlasem: „Mu30

ziko zahraj a ty, mistőe, nedráždi mne, nebo dopadneš jako Custer u Little Big Hornu.“ Kapela zaÿala hrát a já v nevídaných polohách pőedváděl indiánský tanec deště. Bohužel opravdu pršet zaÿalo. Ze stropu se snášely kapky veliké jak pozadí squaw kmenového šamana. Když jsem vyplaval ze sálu ven, vrátil jsem se domţ spokojen se svým taneÿním výkonem a slastně usnul v tee-pee, improvizovaně postaveném v mém pokoji. V pőíštích letech jsem se jal hledat squaw sobě rovnou a stejně krásnou jako jsem já. Ten druhý bod nebyl potíží, protože ÿtyői bradavice a šilhavé oko má každá druhá, ale kdoví proÿ o mne žádná indiánská ani osadnická dívka nestála. Asi právě proto jsem propadl ohnivé vodě a kalumetu, nacpaném jakýmsi neznámým zeleným koőením a žiju si šřastně až dodnes.

31

Cesta Karla Havlíčka Borovského Nastal kýžený den, kdy jsme já, babiÿka a maminka vyrazily na dlouho plánovanou cestu Karla Havlíÿka Borovského. Babiÿka sice chtěla na start trasy jít pěšky a prohlašovala, že když to ujde ona, tak my taky, ale naštěstí jsme jí to rozmluvily, poněvadž dalších deset kilometrţ navíc nám nahánělo trochu strach. Když jsme zavrhly i druhý babiÿÿin nápad, že poběží za autem, aby se trochu zahőála, vyrazily jsme. Tatínek nás odvezl na start trasy, kde babiÿka hbitěji, než by se od ní dalo oÿekávat, vyskoÿila ještě za jízdy z auta a rychlým krokem, jenž by svou svižností mohl soupeőit s gepardem, uháněla pryÿ. Naším jediným štěstím bylo, že si ve voze zapomněla sluneÿní brýle, takže se pro ně musela vrátit. Než jsme vyrazily, poprosily jsme babiÿku, aby své vražedné tempo trochu zmírnila. Něco nesouhlasně zamruÿela a prohlásila, že nám dá pět vteőin a jde. Jak jsme pőedpokládaly, babiÿka napoÿítala do tőí a už byla pőed námi. Cesta probíhala lépe, než jsme si prve pőedstavovaly. Babiÿka se nám sice co chvíli ztrácela za horizontem, ale vždy jsme ji po chvíli našly, jak na nás někde ÿeká 33

a chodí do koleÿka, aby nevypadla z rytmu. Jediné, co ji snad trošku, ale opravdu jen nepatrně pozastavilo, byl les plný hőibţ. Tyto pőekrásné houby donutily babiÿku alespoł na chvíli zpomalit, takže jsme získaly nevelký náskok. Nemusím snad ani őíkat, že dlouho nevydržel. Zanedlouho nás babiÿka dohnala s náruÿí pravých hőibţ. Uložila jsem je do igelitové tašky a obmotala si její uši kolem zápěstí, abych své vetché babiÿce ulevila. Ta zőejmě ani v nejmenším nechtěla vypadat, že by tőeba náklad hub neunesla, protože zatahala za tašku takovou silou, až mi málem utrhla ruku a prohlásila, že co si našla, to si ponese. V pőíštích hodinách pochodu jsme zjistily, že její posedlost nošením těžkých tašek je naprosto chorobná. Brzy totiž shromáždila mţj batoh, maminÿinu kabelku a zavazadla několika nevinných kolemjdoucích. Dokonce zastavila i poÿetnou skupinu malých pionýrţ, jejichž batţžky posbírala takovou rychlostí, až se zdála spíše niÿivou vichőicí než mou hodnou babiÿkou. Ve zbývajících chvílích výletu pţsobila babiÿka velmi spokojeným dojmem. Tedy alespoł do té doby, než se nám opět ztratila z dohledu. Od té doby jsme ji již neviděli. Jedinou stopou, která vedla ke zjištění její souÿasné polohy, byl pohled s razítkem Sydney, kde babiÿka psala, že klokani jsou líná cháska a zítra je zase doma. 34

Víkend u dědečka Některé děti nerady chodí do školy, uklízí si svţj pokoj a jezdí na víkendy k prarodiÿţm. U mne je to však naopak. Sice nerada chodím do školy a nerada rovnám krámy v dětském pokojíÿku, ale víkendy u babiÿky a dědeÿka si nikdy nenechám ujít. Hlavně na dědu se vždy velmi těším. Zrovna minulý pátek jsme já a má rodina pőijeli do Hlinska, abychom mohli spatőit naše drahé prarodiÿe. Dědeÿek na nás už z dáli volal, že pro nás něco má. Je pravda, že jsme tušili, že nás ÿeká obvyklý výlupek na pamětnou, ale nechtěli jsme dědeÿkovi kazit radost, takže jsme s dţvěőivými a naoko naivními úsměvy vykroÿili vpőed. Ani jsme si nestaÿili zout boty a už nám děda nabízel babiÿÿin štrúdl se slovy: „To jsem pekla já.“ S obavami, že je to vážně pravda, jsme buchtu s těžkým srdcem odmítli. Dědu to zőejmě velmi popudilo, protože zaÿal hrozit, že nám všem vyšroubuje uši a spěchal do garáže pro šroubovák. Než se vrátil, posadila nás babiÿka k obědu. Děda, věren zásady, že by se u jídla neměly dělat vylomeniny, kroužil mlsně kolem stolu s kőížovým šroubovákem v ruce, vypadajíc jako sup poletující v stá35

le se zmenšujících kruzích kolem polomrtvé oběti, který doufá, že tvor brzy chcípne a on se na něj bude moci vrhnout. O chvíli později jsme vstali od stolu. Naše jediné štěstí bylo, že dědeÿek už odložil svoji hrozivou zbrał, poněvadž si vzpomněl, že se už celou ÿtvrthodinu nepodíval na e-maily. Když děda zjistil, že krom několika žertovných zpráv od strýÿka Miloška nepőišlo nic dţležitého, vykőikl náhle do éteru: „Kdo si dá kafe?“ Poněvadž otázka zněla dost výhružně, zvedl ruku každý. Jen já, velký rebel, jsem nechala ruku dole. Děda spoÿítal zdvižené konÿetiny. Na mne udělal podivné gesto, které až hrozivě pőipomínalo ruku šroubující šroubovákem ucho. Za pár minut se dědeÿek vrátil s kávou. Několika pőítomným nabídl jako zákusek mraky s tvarohem a pak se svalil do svého kőesla. Vybídl nás, abychom mu pověděli, jak se máme, a vypnul si naslouchátko. Povyprávěli jsme tedy o všech problémech i úspěších v práci a ve škole. Když děda postőehl, že už nikdo nehýbe rty, prohlásil, že si nás rád poslechl a opět si sluchátko zapnul. Usedl k poÿítaÿi a zaÿal vypalovat lightscriby tak usilovně, až se z něj i z mechaniky kouőilo. Tím dobrodružství toho dne zdaleka nekonÿila. Ještě nás ÿekala výživná svaÿina skládající se z chleba namazaným nožem a obloženým 36

rukama a všemi oblíbeným buőtem se šlehaÿkou. Hadí oko nadivoko jsme si bohužel už nedali, protože jsme byli zcela pőecpáni. Po této nadmíru chutné pőesnídávce se dědeÿek s ovladaÿem v ruce odebral do svého ÿestného kőesla. Jal se pőepínat televizní programy s takovou vervou, až z toho usnul. To byl pro nás signál, abychom šli také na kutě. Ráno nás probudil podivný zvuk. Jediné, co jsme věděli, bylo, že je nervy drásající, vychází z topení a je tvoően dědeÿkem, který v obýváku s obrovskou radostí buší do trubek. Vstali jsme. Se sestrou jsme si oblékly své ÿervené pletené svetry od babiÿky, abychom jí udělaly radost. Radost z nás měl pouze dědeÿek, který hned, jak nás uviděl, pronesl: „Á, vítáme odpolední směnu,“ a zvuÿným hlasem pochválil naše podle něj modré svetry. Hodiny odbily dvanáct nula nula a děda zasedl k obědu. Babiÿka pőed něj postavila talíő s polévkou teplou pőesně ÿtyőicet osm stupłţ tak, aby byla v pőesném stőedu mezi rovnoběžně ležícími pőíbory. Poté následoval hlavní chod. Sekaná s bramborami narovnanými podle velikosti do úhledných őad, až se mi zdálo, že svou žlutou barvou a disciplínou pőipomínají sešikované ÿínské vojáky. 37

Po obědě dědeÿek zběžně prošel dţm, aby zjistil, jestli někde nejsou rozházené baÿkory. Poté jsme se rozlouÿili. Se železnou zásobou nových propisek jsme nasedli do auta a zamávali dědovi na pozdrav. V jeho tváői se objevila nepodaőená grimasa smutku z toho, že už odjíždíme. Zamával nám tak, jako šerif mává na banditu, aby do pěti minut opustil město, a odešel do garáže pőipravit své peÿlivě opeÿovávané šroubováky k dalšímu použití.

38

Pisálkova spása Lidská troska, co seděla za stolem, měla neoholené tváőe a oÿi podlité krví. Jmenovala se Arthur McQeen. Slámově žluté vlasy měl rozcuchané a v ústech mu nebezpeÿně doutnal špaÿek cigarety. Arthur pţsobil dojmem hubeného a poněkud vyÿouhlého kostlivce, kterého naprosto nepőipraveného zastihla větrná smršř. Nebyla to ale tak docela pravda. Arthur byl ÿlověk z masa a kostí a prostě jen dva dny nespal, a to z toho prostého dţvodu, že byl spisovatel. I když to vlastně nebyl úplně ten pravý dţvod. Takže oprava: Arthur byl velmi vyÿerpaný a nenápaditý spisovatel. Už dva dny strávil v redakci ÿasopisu „Smog a spol,“ a moőil se s pőíšerným ÿlánkem, který mu měl zachránit jeho pisálkovskou kariéru. Měl to být pőíběh jakkoli hloupý nebo nudný, ale musel být v nejnovějším ÿísle na straně 29, hned vedle reklamy na „Extra hubiÿ hmyzu madam Ozonové“. Jeho výplod by měl být hotov, jak si nebohý Arthur uvědomil pői pohledu na velké nástěnné hodiny, už za hodinu. McQeen se znepokojeně zavrtěl na židli a upőel zrak do monitoru svého poÿítaÿe. Za ty dva bezútěšné dny se zmohl jen na ubohé „Milý ÿtenáői,“ což bylo i pro takového bőídila, jako byl on, 39

docela ponižující. O dvacet minut později se nedostal dál, než za „chtěl bych vám povyprávět o.“ Vytáhl si z kapsy tužku a chvíli si s ní pohrával mezi prsty. Zrovna když mu kdovíjakým prapodivným zpţsobem vyklouzla z ruky a vletěla mu pőímo do pravé nosní dírky, uslyšel Arthur hlas pronikavější a rozzlobenější než jakýkoli jiný, který kdy měl tu ÿest slyšet. Kdosi mu rozzlobeně vytáhl tužku z nosu a zaÿal s ním lomcovat, div že mu nevytőásl duši. „Pane McQeene, budete už mít tu vaši patlanici hotovou nebo se mi ji chystáte pőedat až za uherský rok?“ Ta zuőivá a poněkud obézní postaviÿka patőila muži, kterého se Arthur bál více než ÿehokoli nebo kohokoli jiného – šéfredaktoru ÿasopisu Smog a spol. Pohlížel na nebohého McQeena pohledem zuőivého býka a funěl zrovna tak. „Tak co, odpovězte!“ zaburácel, až se několik novináőţ u vedlejších stolţ otoÿilo. „Och, ano,“ vysoukal ze sebe Arthur. „Moje patlanice, chci őíct mţj ÿlánek, budete mít hned. Jen ho napíšu. Ale co to povídám! Až ho zkontroluji, ano, až opravím hrubky.“ Šéfredaktor Arthura pustil a kachní chţzí pőešel k dalšímu stolu, kde se až zbyteÿně nahlas rozkőiÿel na jakousi velmi mladou a kőehce vypadající sleÿnu, která poté s pláÿem vyběhla ven z místnosti. V tu chvíli Arthur 40

dostal nápad. „Koneÿně,“ pomyslil si a jeho prsty zaÿaly rejdit po klávesnici jak smyslţ zbavené. Hodiny ukazovaly pět minut do konce termínu odevzdání Arthurova veledíla. Zrovna když se rozlétly dveőe a pőifuněl tlustý šéfredaktor, Arthur dopsal poslední slova svého pőíběhu:

„…a pisálek Arturis dopsal pőíběh, který mu zachránil život pőed velkým funícím skőetem, jenž by mu jistě ukousl obě uši, kdyby ÿlánek do hradních novin nedopsal.“

41

Příběh George Rogerse Zbývalo jen pár chvil, než raketoplán Ikaros 98 vzlét k nebesţm. Na jeho palubě měla letět pětiÿlenná posádka. Prvním ÿlenem byla kapitán Jeane Clodeová. Pţsobila velice pőísným dojmem, kterému krom svých schopností vděÿila za svou velitelskou funkci. Na její doporuÿení se kdoví odkud objevili v posádce bratői Jack a Sam Armstrongovi. Byli mizernými astronauty, ale asi kvţli jejich velice pőíhodnému jménu pro toto povolání je všichni měli za nejlepší ve svém oboru. Jen Jackovi možná trochu kőivdím, poněvadž ten byl alespoł slušným navigátorem, a někdy jsem míval pocit, že by se pro zbytek posádky tőeba i rozkrájel. Zato Sam byl idiot ve všech směrech. Dalším ÿlenem výpravy se stal podle oÿekávání mohutný muž s malou hlavou a pőekvapivě velkým mozkem. Tento velice chytrý ÿlověk se jmenoval Devin Nedvin. Srandovní jméno, co? A teĐ koneÿně poslední ÿlen, kterého vám chci pőedstavit nejlépe. Jsem to totiž já. Já, malý, hubený a věÿně duchem nepőítomný George Rogers. Odhrnul jsem si hnědé vlasy z ÿela. Na tenhle oka43

mžik jsem se těšil celý dlouhý život. Všech jedenadvacet let jsem ÿekal na tuhle chvíli, kdy se odlepím od povrchu zemského, zmizím v oblacích a poletím tam, kam patőím - do široširého vesmíru! TeĐ ještě nesedím na sedadle pilota po boku madam Clodeové, ale vzadu remní dodávÿiÿky. Teprve pőijíždíme k rampě. Vidím tam tolik známých lidí. Toho tupce Stouna, co vedl výcvik, a svou matku, jak pláÿe, chudinka. Ještě, že tam stojí i tařka. Jak na něj tak koukám, tak má sám co dělat, aby se nerozbreÿel dojetím. Povedlo se mi totiž to, co jemu nikdy ne. Mně jeho synovi. Jé, támhle stojí Lily! Už jsme vystoupili z dodávky a já ještě naposledy políbím tu krásnou tváő. Tolik lidí mi mávalo. Je to zvláštní, ale do teĐ si pamatuji snad každou myšlenku, která se mi v té chvíli mihla hlavou. Devin mě poplácal po rameni. Vypadal poněkud sklesle. To asi proto, že zde neměl žádné pőíbuzné ani pőátele. Už jsem všem mizel z oÿí, když jsem zaslechl hlas své matky: „Vrař se mi, Georgi!“ Pőehlušil ji však jiný a hlubší výkőik mého otce: „Jen se neboj, synku! Zvládneš to! Já ti věőím!“ To už jsem stoupal po schodech nahoru. Já ale poletím ještě výš. Brzy jsem již seděl v kokpitu. Pőedstavoval jsem si, že je to jen prachobyÿejný trenažér. Vzrušení mi prostou44

pilo celé tělo. Opět slyším ten hlas: „Posádko, zapněte si pásy, nasaĐte pőilby a pőipravte se ke startu.“ Udělali jsme to. „Pőipraveni?“ ozvalo se. Jeane popustila uzdu svého poněkud zatajovaného francouzského pţvodu: „Oui.“ To samozőejmě znamenalo ANO. A pak se zaÿalo dít to, co jsem si tolik pőál. „ Centrála volá Ikara. Centrála volá Ikara. Start raketoplánu za deset, devět, osm, sedm, šest, pět, ÿtyői…“ Motory byly zažehnuty a já se zaÿal klepat napětím. „…tői, dva, jedna, TEď!“ Odlepili jsme se od země. Krom huÿení motorţ a svého výkőiku JÓÓ jsem slyšel jen Samţv vzrušený smích. Prolétli jsme mraky a po několika chvilkách jsme již byli mimo Zemi a její atmosféru. Na prsou se mi rozlil pocit úlevy. Všechno bylo v poőádku. Hlasitě jsem si oddychl. To jsem ale neměl dělat. Ihned po tomto projevu úlevy se na mě vrhl Sam: „Bál ses co?“ Rukou v bílé rukavici jsem se po něm ohnal, ale to už si rozdělal pásy a vznášel se uprostőed stropu kokpitu. Následoval jsem jeho pőíkladu a słal si pőilbu z hlavy. „Chováte se jak malí kluci,“ štěkl po nás Devin. „Tady Ikaros, volám Centrálu. Start úspěšný,“ hlásila zatím Jeane. Potom ještě žertem prohodila: „Centrálo. Prosím o povolení vypeskovat malé kluky, co se neumí chovat. Pőepínám.“ Z vysílaÿky se ozval smích. Téměő 45

ihned se odpoutal i Jack. „To je krása,“ hekl a levitoval kolem mě. Věÿně mrzutý Devin Nedvin se poprvé ve své kariéőe usmál a zapomněl na hádky. Poletoval jako gigantický brundibár a píchal do mě prstem se slovy: „Uhni, tady letím já.“ Jeane Clodeová se ale nijak zvlášř neradovala. Upőeně sledovala őídicí panel a vraštěla ÿelo. Upírala pőísné oÿi na radar. A pak vykőikla, až se všichni lekli: „Ty tupÿe!“ Všichni jsme na ni pohlédli s úžasem. „Blíží se na nás nějaké neznámé těleso a je zatraceně blízko! Pokud vím, tak mělo být vidět už pőed pěti minutami, a taky moc dobőe vím, že sledovat takové patálie má na práci tady pan Armstrong mladší!“ Ukázala prstem na Sama. Ten vykőikl a v mžiku byl u Jeane. „Promiłte, kapitáne, já…“ „Jste úplný idiot!“ Sam se ještě naposledy pokusil o obhajobu. „Opravdu se omlouvám. Já si toho šutru, nebo co to je, prostě a jednoduše nevšiml!“ „Víte, že jste tím ohrozil celou posádku? Za to pţjdete k soudu, chlape!“ Madam Clodeová chtěla ještě něco őíct na adresu toho nebohého hlupáka, ale už to nestihla, protože se ozvalo hlasité BUCH! Během chvíle se všechny kontrolky po celé lodi rozblikaly. Podle všeho nějaký meteorit vážně poškodil palivovou nádrž, a ještě horší bylo, že se Devin, jediný technik posádky, vznášel ve vzduchu naprosto bez vědomí. 46

Sam zaklel a na krku mu naběhla žíla. Madam Clodeová vykőikla: „Okamžitě musíme spravit díru v nádrži, jinak nedoletíme ani…“ „Zbláznil ses?“ozvalo se najednou. To už jsem viděl Sama, jak drží Jacka za pőedloktí. Ale co to dělal? Na sobě měl skafandr a podle všeho se chystal ven. „To nemţžeš,“ vykőikl jsem. „Musíme se poradit s Centrálou.“ Jeane nasucho polkla: „Musí, odešla vysílaÿka.“ Zamraÿil jsem se: „Jdu s ním. On je téměő kvalikovaný technik a já se alespoł pőiuÿím.“ Tak jsme se vydali ven do prostoru nám neznámého. Když jsme se koneÿně dostali k palivovým nádržím, podaőilo se nám po pţl hodině kutění opravit alespoł něco. „Nebude to držet,“ špitl Jack. „Někdo to bude muset podržet, až poletíte zpátky.“ To se mi ani trochu nelíbilo, protože jsem věděl, kam tím míőí. „Ař tě to ani nenapadne.“ Jack se usmál a kopl do mě. Tím mne odšřouchl až k poklopu, který sloužil místo dveőí. Naposledy jsem se podíval do jeho hrdinné tváőe a věděl jsem, že není jiného východiska. Znal jsem toho podivína natolik dobőe, abych věděl, že když se mu budu snažit vysvětlit, že s jeho nápadem nesouhlasím, nejspíš by mě buĐto pőehádal, nebo raději zabil, než aby pőistoupil na něco, co by nakonec tőeba nikdo nepőežil. 47

Když jsem vstoupil do kokpitu bez Jacka, pőipadal jsem si, jako bych ho já sám odsoudil na smrt. Pőistoupil jsem k Jeane, která mě nenechala őíct ani slovo. „On věděl, co dělá.“ Potom poplácala Sama po zádech a zavelela: „Všichni na svá místa. Vrátíme se na Zemi.“ Raketoplán jsme otoÿili celkem bez potíží. Pak jsme zažehli motory na plný výkon. Náš stroj letěl proti Zemi jako vražedná stőela. Nasadil jsem si padák a ostatní následovali mého pőíkladu. Hned jak bylo možné vyskoÿit, zaÿali jsme jeden po druhém opouštět loĐ. První Jeane a Devin. Potom vzlykající Sam. Já šel až poslední. Dokonce mě i napadlo, že bych mohl zemőít spolu s lodí a Jackem, ale vzpomněl jsem si na slova své matky a také jsem si uvědomil, že mţj dobrý kamarád zemőel, aby mě zachránil, a tohle by nechtěl. Tak jsem vyskoÿil. Když jsem padal dolţ, zdálo se mi, že jsem ještě zahlédl zbytky ohoőelého Jackova těla. Já i zbytek posádky jsme dopadli asi tői sta kilometrţ od Sydney. Potom nás našli a ošetőili nám šrámy. Když jsem dorazil domţ, pověděl mi již uzdravený Devin Nedvin, že kdyby byl pői vědomí, dokázal by závadu na palivových nádržích vyőešit za deset minut. A tak bídný a nesmyslný konec ÿekal ubohého Jacka Armstronga, muže s dobrým jménem pro své povolání. 48

Sluha a princ aneb jak se stát rytířem Modrá obloha se odrážela v prţzraÿné hladině jezírka v malém údolíÿku mezi horami. Jeho kőišřálová hladina se zÿeőila jen tehdy, když se vynoőila rybka nebo když jsem do jeho hlubin hodil hrst kamínkţ. Kolem zpívali ptáci líbeznými hlásky a vše se zelenalo. Vlahý větőík mi cuchal vlasy a zaléval mne nádherným pocitem svěžesti. Zanedlouho se ozval hlas, který mi trochu poskvrnil mou jarní náladu. „Filimesi, kde vězíš?“ „Už jdu,“ zahalekal jsem a zvedl se z měkouÿké trávy. Brzy jsem stanul pőed svým pánem, sirem Arthurem. Byl to uznávaný rytíő a skvělý bojovník. TeĐ však byl poněkud - jak bych to őekl? - ano, to je to slovo: senilní. Ale to už v jeho věku tak bývá. Bílé dlouhé vlasy a vousy se mu vlnily až k pasu, u kterého za mlada nosíval meÿ. TeĐ si ho však pőipínal jen zőídka. „Co tak koukáš?“ zakabonil se. Než jsem staÿil odpovědět, pokraÿoval dál: „Ráno pőišla zpráva z Bílého hra49

du. Zítra se tam bude konat velkolepý souboj ve všech rytíőských znalostech a dovednostech. Byl jsem tam pozván spolu s mnoha rytíői z okolí. Budu potőebovat pomocníka.“ Pohlédl na mne a já jsem byl pőesvědÿen, že tím pomocníkem myslí mě. Pőesto jsem si chtěl tento fakt ověőit, takže jsem vyhrkl: „To myslíte mne, sire?“ Sir Arthur mlÿky pőikývl, otoÿil se a zamíőil pryÿ. Z úst se mi vydral tichý vítězoslavný výkőik. Loudavým krokem jsem vykroÿil zpátky k jezírku. Seděl jsem na měkké jarní hlíně asi pţl hodiny, když jsem uviděl, jak se ke mně trousí podivná skupinka chlapcţ a několika dívek, jež mladíci co chvíli okázale plácli po zadku. Jeden z nich, myslím, že se jmenoval Herg, se na mě ušklíbl: „Už sem slyšel, japak náš malej Fili pojede na Bílej hrad jako slouha!“ Ostatní jeho spoleÿníci se zaÿali őehonit. „Copak nechceš bejt něco víc Fili?“ pokraÿoval. „Proÿ nezkusíš něco lepšího než tahat do sedla toho rytíőe seniora?“ Hlavou mi probleskla myšlenka, jak se Herg mohl tak rychle dozvědět o té novince ohledně rytíőského setkání a mé asistence siru Arthurovi. „Ty si myslíš, že sem jenom łákej slouha?“ štěkl jsem po něm a zvedl se ze země. 50

„Jó, asi łák tak sem to prve myslel,“ protáhl Herg. A několik děvÿat v pozadí se zachichotalo. „VsaĐ se, že se na turnaj dostanu jako rytíő a že vyhraju,“ vyhrkl jsem. V tom jsem si uvědomil, jakou hloupost jsem vţbec vypustil z úst. To už ale bylo pozdě. Hergova tváő se zkroutila v pochybovaÿný škleb: „Tak dobőe. Vsadíme se o tőicet zlařákţ.“ Po těchto slovech se otoÿil na podpatku a odešel v doprovodu svých kumpánţ. Má radost z toho, že pojedu na Bílý hrad, se vypaőila tak rychle, jako pőišla. Neměl jsem na vybranou, musel jsem se zúÿastnit rytíőského klání. A ne jenom kvţli tomu, že jsem neměl ani ponětí, kde bych vzal tőicet zlařákţ na prohranou sázku. Několik minut nato jsem se jal prohledávat zbrojnici na sídle mého pána. Musím však dodat, že zbrojnice sira Arthura tu byla snad jen proto, aby se neőeklo. Snad z toho dţvodu jsem našel jen trochu zašlý meÿ s obyÿejnou koženou pochvou, děravou drátěnou košili a lískový luk s poloprázdným toulcem. Ve stájích jsem si vzal koně bílého jak ÿerstvě napadnutý sníh, který se honosil královským jménem Martom. Dodnes však pőemýšlím o tom, jestli to všechno vlastně nebyla krádež. Ale když se to vezme kolem a kolem, tak jsem koně i zbroj nutně potőeboval. 51

Martoma, meÿ i zbraně jsem schoval v lese a těšil se i obával dalšího dne. Následující ráno jsem vyskoÿil z postele, otevőel skőíł a vytáhl z ní dlouhý ÿerný plášř, mţj starý štít a promáÿklou pőilbici. Tu jsem si nasadil na hlavu a vyběhl kvapně do lesa. Martom se klidně pásl a vypadal, že ho nezajímá nic, co neroste ze země a není zelené a šřavnaté. Netrvalo dlouho a byl jsem v sedle. Po drkotavé cestě jsem si pőipadal jako naklepaný őízek. Prkenně jsem slezl z koně, až když jsem byl těsně u stolku pőed rytíőskou arénou, u kterého se pőihlašovali rytíői z dalekého i blízkého okolí. Když se mne podsaditý mužíÿek sedící v pohodlné židli za stolem zeptal na jméno, tak jsem si pői pohledu na hromadu úőedně vypadajících pergamenţ až nepőíjemně uvědomoval, že neumím ÿíst ani psát. Pőihlásil jsem se pod jménem hrabě Filimes z Falmesu. Muž za stolem vypadal poněkud nedţvěőivě, ale pőece jen mé smyšlené jméno zapsal na dlouhý kus pergamenu. Měl jsem v plánu zúÿastnit se šermu a lukostőelby. Na klání s dőevcem jsem se neodvážil, protože nebylo v mém zájmu, abych se pői tom pőerazil. Sedl jsem si na dőevěnou lavici na okraji kolbiště 52

a sledoval rytíőe i jejich sluhy. Hlasatel vykőikoval jména jednotlivých rytíőţ: „Sir Herold a hrabě Liviel! Sir Arnold z Tamranu a hrabě Perverdor z Rudého hrabství!“ Rozhlížel jsem se kolem dokola a na ÿestném místě uviděl tmavovlasého svalnatého muže se zlatou korunou na hlavě. Byl to princ Filip. „Hrabě Mortomer z Thersu a hrabě Willion z Lestminsu!“ Měl jsem sto chutí se zvednout a odejít. Nervozita mnou prostupovala až do morku kostí. „Sir Alfréd z Bergundu a hrabě Manlon z Maldaru.“ A pak koneÿně: „Hrabě Filimes z Falmesu a sir Arthur z Malého panství.“ Pői tom posledním jménu mi srdce kleslo až někam hluboko do kalhot. Za živého boha jsem se nemohl pőinutit vstát. Všichni lidé kolem na mne pískali a smáli se, jak div neomdlím. Koneÿně mě tělo zaÿalo poslouchat a já vstal, vytasil meÿ a vyhrál. Ale nejdőív vám povím jak. Tőásl jsem se od hlavy až k patě a ani jsem nevěděl, jak se to všechno událo. Něco mi őeklo, že mám meÿem švihnout doprava a také jsem to udělal. Pán Arthur to neÿekal a já mu elegantním oblouÿkem vyrazil meÿ z ruky. Vzal jsem do své volné ruky sirovu zbrał a oba meÿe zdvihl nad hlavu. Dav mi 53

provolával slávu a bylo to vlastně poprvé, co mě někdo považoval za hrdinu. Vtom se ale stalo to, ÿemu jsem se chtěl vyhnout. Musel jsem siru Arthurovi podat ruku a pőitom mu pohlédnout do oÿí, jak se slušelo a patőilo na slušného rytíőe. Podal jsem mu tedy ruku a podrbal se na nose, abych zakryl svţj obliÿej. Arthur mne však znal velmi dobőe a tím pádem bylo naprosto nemyslitelné, že by mne tőeba nepoznal. Zaőiÿel jak rozzuőený býk a vydal ze sebe jen nenávistné: „TY?!“ Jediné mé štěstí bylo, že nás oddělil proud lidí, takže pán Arthur mohl za mnou místo své pěsti vyslat jen několik velmi urážlivých nadávek, které v zájmu slušnosti raději nebudu uvádět. Za několik minut, které mi pőipadaly jako celá věÿnost, jsem s větším sebevědomím uchopil svţj luk a vykroÿil směrem k místu, kde právě zaÿínala lukostőelecká soutěž. Jako první stőílel hrabě Mortomer a po něm další a další. Když jsem byl na őadě, zase mi tichý hlásek v hlavě našeptal, co mám dělat. Po peÿlivém zamíőení jsem vystőelil a… a vyhrál. Dav mi znovu zaÿal provolávat slávu. V tom okamžiku ke mně pőistoupil princ Filip a podal mi ruku. Kdyby tak věděl, že ten mladý rytíő z Falmesu je doopravdy pouhý sluha… 54

Záőivě se usmál a požádal mne, abych si sundal pőilbici. Co jsem měl dělat? Słal jsem si ji z hlavy a prohrábl si své světle hnědé vlasy. Když v tom se z hluÿícího davu vynoőil hlas, který všechnu tu vőavu pőekőiÿel: „To není rytíő! Vždyř to je Filimes, sluha sira Arthura.“ Princ se zatváőil pőekvapeně a já jsem jak neőízená stőela vyrazil kupőedu. Avšak za několik málo chvil mě drželi dva urostlí vojáci a já se z jejich ocelového sevőení snažil bezvýsledně vykroutit. Princ Filip se na mě zálibně podíval a zaÿal pőísným hlasem: „Jak se zdá, ukradl jsi zbroj svému pánovi, vydával se neprávem za hraběte a vyzrál i nade mnou.“ Užuž jsem ÿekal, že mě odsoudí k nějakému nelidskému trestu, ale pronesl větu, která mě ještě dlouho po tom zněla v uších: „A jistě jsi lepší rytíő než kterýkoli jiný, co se zde bil. Není dţležité, abys byl rytíőem na papíőe, ale v srdci. A proto poklekni.“ Vojáci mě pustili a já uposlechl princova pőíkazu. Princ Filip pokraÿoval s širokým úsměvem: „Tímto tě, Filimesi, sluho, prohlašuji za sira Filimese Draÿí srdce.“ Povstal jsem a hned mi bylo jasné, že tőicet zlařákţ v sázce s Hergem mám v kapse.

55

Barbar Ered Bylo chladné ÿasné ráno a barbar Ered se právě probudil z neklidného spánku. Zvedl se z hromady sena rozestlaného do jakéhosi hnízda pod vzrostlým dubem. Protáhl si zmrzlé klouby a dlouze zívl. Popošel pár krokţ ke svému dőíve krásnému bělouši Bleskovi, který stejně jako jeho pán teĐ krásou moc neoplýval. Ered z mošny, kterou měl pőipnutou na sedle, vytáhl kousek okoralého chleba a poloprázdný měch s vodou. Znovu dlouze zívl a prohrábl si upatlanou rukou své špinavě blonĐaté vlasy. Když snědl všechen chleba, strÿil znovu ruku do mošny s bláhovou nadějí, že najde ještě kousek. Ale našel jen prázdný kožený měšec, který s povzdechem hodil zpátky. Nalezl i špinavé naprasklé zrcátko. Podíval se do něj a smutně si pomyslel: „Už sem vypadal líp.“ Podrbal se na strništi, co měl na bradě, a hodil zrcátko za prázdným a ušmudlaným měšcem, ve kterém už pěkně dlouho peníze necinkaly. Hlavou mu probleskla myšlenka, jestli by se neměl oholit. Brzy ten nápad zavrhl. Když mu pohled sklouzl na dokonale tupou bőitvu válející se mezi ostatním haraburdím v mošně, do holení se mu najed57

nou ani trochu nechtělo. Takto barbar Ered žil už několik let. Když byl mladý, býval hrdinou bez bázně a hany. Ale teĐ už nebyl víc než jen troska. Ubohá troska bez cíle a bez domova. Bylo mu už šedesát let. Někdo by mohl namítnout, že to není žádný věk, ale na hrdinu to bylo pőece jen dost. Většina z rekţ se totiž nedožila ani padesátky. Pőíÿina jejich smrti je ÿasto velmi podobná. Polovinu z nich jejich nepőátelé zabijí, nebo je sežere nějaká krvelaÿná obluda. Byl vlastně div, že se Ered stále mohl těšit ze světa, protože se do každého dobrodružství vždy vrhnul po hlavě a bez rozmyslu. Hrdinou pőestal být už dávno. „Svět už nechce hrdiny,“ zamumlal vždy Ered, když na to pőišla őeÿ. Jediné, co mu zbylo památkou na hrdinské ÿasy, byl starý meÿ, který už zaÿala pohlcovat rez a nesÿetně jizev, z nichž ta největší se mu táhla od pravého oka pőes celou tváő až po levou polovinu brady. Tato vada na jeho již velmi pošramocené kráse mu z obliÿeje pőecházela na krk a mizela pod starou hnědou tunikou, kterou nosil snad už tőicet let. Zastával názor, že svět nechce (a ani nepotőebuje) hrdiny od té doby, co ho jeden jeskynní drak málem zabil a zpţsobil mu jeho největší jizvu na obliÿeji. Bylo to pői 58

jedné honbě za pokladem… Ale o tom snad někdy jindy. Život hrdiny měl upőímně rád a někdy velmi litoval, že se ho vzdal. „Ale teĐ nemá smysl oplakávat minulost,“ utěšoval se vždy Ered, když si vzpomněl na staré dobré ÿasy. Ered pőestal koukat do prázdna, v bőiše mu hrozivě zakruÿelo. Chvíli jen tak seděl na zemi zmrzlé po nedávné zimě a pőemýšlel, jak splašit něco do žaludku. Brzy v něm zvítězil hlad nad leností a vydal se do blízké vesnice Ederry. Musel zdolat prudký sráz, aby se do vsi dostal. Nebylo to nic jednoduchého, protože kopec byl prudký a rozblácený. Zanedlouho už Ered kráÿel ulicemi Ederry, veda Bleska za otěže. V tom okamžiku mu pohled sklouzl na dalece vonící pekárnu. Ered stěží zadržel sliny. Znovu v něm zápasil hlad, jenže ne s leností, ale se ctí. Hrozivě mu kruÿelo v bőiše, ale krást nechtěl. Po chvíli váhání v něm opět zvítězil prázdný žaludek. Ered pustil Bleska, který byl moc líný na to, aby ho napadlo utéct, a potichu se pőikradl k obchodu. Vešel dovnitő a natáhl ruku po jednom z nádherně vonících chlebţ. Strÿil si ho do brašny, již měl zavěšenou na krku, a užuž se chystal vyjít z pekárny, když ho něÿí ruka chytla za zcuchané vlasy. „Ty zloději!“ vykőikl ÿísi hlas. Ered ani nevěděl jak, ale 59

v pőíští chvíli ležel na zemi a pokoušel se vymanit z pevného stisku prodavaÿe, který ho držel. Netrvalo to dlouho a Ered byl na nohou. Vyběhl z krámku, jak nejrychleji mohl. Najednou mu pokleslo srdce zoufalstvím. Někdo kromě prodavaÿe ho zőejmě viděl a zavolal vojáky, kteőí si v nedalekém hostinci u „þerného draka“ zavdávali z ÿíší vína. Ti ho teĐ obstoupili a vytasili meÿe. Ered se pokusil proklouznout mezi nataženýma rukama jednoho z vojákţ, ale prudká rána do žeber ho srazila zpátky. Kruh kolem něj se zmenšoval a on neměl šanci na útěk. V tom okamžiku se meÿ jednoho z nejbližších útoÿníkţ zableskl v ranním slunci a dopadal na Eredovu hlavu. Ten neměl ÿas uhnout, a proto jen stál, neschopen niÿeho. Jako blesk mu nad hlavou zasvištěl další meÿ. Ten však neútoÿil na jeho hlavu, ale na meÿ vojáka, co pőekvapeně uskoÿil vzad. Druhá zbrał patőila velice pohledné ženě. Plavé vlasy jí lemovaly sliÿnou tváő a padaly do oÿí, které měly zajímavý žlutozelený odstín. Pőipomínala kőišřálovou hladinu jezera, kterou kalila snad jen tenká nachová jizva, jež jí protínala levé oko. Tento nápadný „kal“ pţsobil na jejím bledém obliÿeji divokým dojmem. Jinak byla dokonalá. Z pod dlouhých vlasţ spletených do tenouÿkých copánkţ jí ÿouhaly dvě špiÿaté uši, které 60

mívali pouze… Ano, elfové, nejkrásnější bytosti světa. „Jakým právem útoÿíte na toho muže?,“ zamraÿila se na vojáka s meÿem. „Co ti je do toho, holÿiÿko?“ ušklíbl se nesmírně pohrdavě voják. Ered si v duchu pomyslel, že ta žena vypadá opravdu velmi mladě. Elfka zbledla ještě víc a nuceně klidným hlasem pronesla: „Mám pocit, že jsem tak desetkrát starší než ty, a navíc jsem se ptala první, tak laskavě odpověz!“ Voják vypadal trochu zmateně a pokraÿoval, tentokrát se znatelným podbarvením strachu v hlase: „Je to zloděj! Ukradl chleba a tak…“ Zatím co se drobná elfka dohadovala s mohutným vojákem, který vteőinu od vteőiny vypadal víc a víc jako zastrašený králík, se další voják pőiplížil k elfce zezadu a udeőil ji hruškou svého meÿe do spánku. Žena se zastavila v pţli velmi ostré věty a sesula se na zem. Ered vyskoÿil, a jakoby to měl pőedem v plánu, pőehodil si elfku pőes rameno, popadl Bleskovy otěže a i s bezvládným tělem vyskoÿil do sedla. Vojáci za ním ještě běželi, než se vyhrabal do prudkého kopce a zmizel na okraji Ertského hvozdu poblíž místa, kde táboőil. Letěl mezi stromy takovým tempem, až ho nižší větviÿky prudce šlehaly do beztak poškrábaného obliÿeje. 61

Brzy se zastavil na malé mýtince hluboko v lese. Položil elfku na mechem porostlou zem, sám se posadil na stejně porostlý kámen a prudce oddechoval. Nutno podotknout, že i Blesk vypadal, že ho každou chvíli stihne infarkt. Eredovi bylo jasné, že se ve vesnici už nemţže ukázat. Zţstal několik minut sedět na tvrdém kameni, když mu o nos zavadila vţně peÿeného masa. Vstal a chvíli ÿichal onu pőíjemnou vţni. Pak mu to ale nedalo a pustil se za ní lesem. Vţně poőád sílila, až Ered usoudil, že bude bezpeÿnější se plížit. Po chvíli bylo vidět vesele tanÿící plameny i maso, ale ne toho, kdo oheł rozdělal. Ered měl na maso nefalšovanou chuř, protože už několik měsícţ neměl nic jiného než suchý chleba. Vyskoÿil z houští a chłapl po peÿeni. Sotva ale párkrát ukousl z lahodného masa, jeho krku se dotkla ledová ocel něÿího meÿe a rameno mu svírala silná a tvrdá ruka. Ered ztuhl pőekvapením i strachem. Zajímalo ho, kdo to za ním stojí, ale neodvážil se otoÿit. Meÿ mu tlaÿil na hrdlo tak silně, že po jeho ÿepeli stekla kapiÿka jasně rudé krve. Ered ÿekal, až útoÿník promluví, ale ten mlÿel. Po chvíli ticha, pői kterém si Ered pőipadal jako polapené zvíőe, pőece jen promluvil hrubým a zcela lhostejným hlasem: „Co pohledáváš v NAŠEM 62

lese? A co jsi s ní udělal?“ To slovo NAŠEM vyslovil jasně a zőetelně. Eredovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval a než mu došlo, o kom útoÿník mluví. „Jistě našel Bleska a elfku,“ pomyslel si Ered. Chvíli dál nehybně seděl a pak se tak urážlivým tónem, jak si vzhledem ke své situaci dovolil, zeptal: „Co

63

to děláš, kdo si a co má znamenat to slovo NAŠEM?“ „Na tu první otázku ti neodpovím a do té druhé ti nic není,“ zahromoval útoÿník a jeho hrubé ruce se pőesunuly k Eredovu zápěstí a svázaly jej tlustými provazy. „A co ta tőetí otázka,“ ušklíbl se. Útoÿník ohrnul pohrdlivě ret a dál pokraÿoval ve svazování Eredových rukou. Ten využil chvilku zaneprázdnění svého věznitele a pohlédl na něj. Byl to už druhý elf toho dne, který blízko něj vytasil meÿ. Vlasy ÿerné jako uhel, které měl dlouhé asi doprostőed zad, mu pţvabně padaly do tmavých odvážných oÿí. Jeho postava se honosila dlouhým modrým pláštěm, který mu napţl zakrýval lesklé plátové brnění a kožené kalhoty. U pasu se mu leskla dýka a prázdná pochva, ve které ještě pőed malou chvílí byl meÿ, který měl teĐ Ered u krku. Na zádech se mu pohupoval toulec s šípy a pružný luk. Z kapsy vytáhl pásku tmavé látky a zavázal Eredovi oÿi. Prudkým pohybem a nezvyklou silou ho zvedl na nohy. Beze slova ho vedl temným lesem tak dlouho, až se Eredovi zdálo, že jdou celé hodiny. Najednou měl Ered pocit, jako by prošel studenou sprchou. Pak se jako kouzlem vzduch oteplil, až se Ered lekl. Poslepu šel ještě několik metrţ, když zakopl o práh nějaké budovy a zvrtnul si kotník. Tiše zaúpěl bolestí, ale 64

elfa to zőejmě ani v nejmenším nezajímalo. Táhl Ereda nějakou chodbou. Když otevőel dveőe a stáhl mu pásku z oÿí, Ered už ani nevnímal palÿivou bolest v kotníku, protože uviděl krásnou místnost, do které obrovským neproskleným oknem ve stőeše pronikaly jasné paprsky slunce, které ozaőovaly bílý trţn vévodící celé místnosti. Na této sněhobílé sesli seděla elfka, která nápadně pőipomínala nějakou koÿkovitou šelmu, jak svýma záőivě zelenýma oÿima, tak vlasy rudými jako krev. Dlouhé blankytně modré splývavé šaty jí velmi slušely a zlatá dýka u pasu zrovna tak. þernovlasý elf se jí hluboce uklonil: „Má královno, Mio dcero Dareovo, pőivedl jsem vetőelce, který se plížil po tvém lese a našel jsem s ním i tvou sestru, která byla v bezvědomí a…“ Mia ho pőerušila prudkým pohozením hlavy s rudými vlasy: „Thiro, synu Theormţv, vyőídím to sama. Thiro se znovu uklonil a skroutil ruku v jakémsi podivném gestu, což, jak se Ered domyslel, byl zőejmě pozdrav. Mia mu ho oplatila. Thiro po Eredovi stőelil roz zlobeným pohledem a vyšel ze sálu. Ered zţstal s Miou sám. Kleÿel na zemi a upíral hnědé oÿi na pőekrásnou královnu. „Kdo jsi a co chceš?“ otázala se Mia. 65

„Sem barbar Ered a tady nechci nic,“ zabruÿel neuctivě. Královna se zatváőila, jakoby spolkla citron, ale mlÿela. Ered by byl raději, kdyby se ho dál vyptávala nebo na něj i kőiÿela, protože její mlÿení ho vyvádělo z míry. Mia se dále kabonila a propalovala zajatce oÿima. Po dlouhé chvíli koneÿně promluvila: „Když tady nechceš nic, tak proÿ tu pőede mnou stojíš a proÿ má sestra Tria visí na tvém koni v bezvědomí?“ Ered otevőel pusu a chtěl pronést svou chabou obhajobu, ale slova jakoby mu uvízla v hrdle. „No tak mluv,“ pobídla ho Mia zamraÿeně. Ten se koneÿně odhodlal promluvit. Královna elfţ na něj pţsobila takovým omamujícím dojmem… Najednou se rozletěly dveőe a dovnitő vrazila elfka s plavými vlasy po pás a tenkou jizvou. Za ní se hnal další elf, kterému v ruce vlály mokré obvazy. „Trio! Jsi v poőádku?,“ vykőikla královna Mia ke své sestőe a prudce vyskoÿila z bílého trţnu. Tím okamžikem se Eredovo postavení podstatně změnilo. Tria totiž vyložila celý pőíběh a Ered vyprávěl, jak ji zachránil pőed rozzuőenými vojáky. Mia pőestala objímat svou sestru a z pőepychové pochvy u pasu vytáhla zlatou dýku posázenou modrými drahokamy jako nebe a voda. Uchopila ji do levé ruky 66

a hodila ji po Eredovi. Většina elfţ totiž byla leváci. Proto také psali zprava doleva. Pouhou setinu vteőiny zíral Ered na dýku, která se jako blesk zasvištěla vzduchem. Ered si byl jist, že se blíží jeho smrt. Dýka však místo jeho srdce, na které pţvodně míőila, se otoÿila v elegantním oblouÿku a za jeho zády rozřala provazy, které mu poutaly ruce. Ered ne poprvé toho dne koukal s otevőenou pusou. K jeho úžasu se mu královna poklonila a na jeho vkus až trochu moc hystericky vykőikla: „Prosím, pőijměte mou omluvu, Erede. Za to, co jste udělal, mţžete u nás zţstat, jak dlouho chcete. A na vaši poÿest, dnes veÿer uspoőádáme hodokvas.“ Ještě jednou se uklonila a odcválala z místnosti. Tria se záőivě usmála: „PojĐte, pane Erede, ukážu vám váš pokoj.“ Ered stále pőekvapen královniným chováním si uvědomil, že mu už dlouho nikdo nevykal. Několik chvil na to se už rozvaloval na dőevěné posteli, která jakoby vyrţstala z podlahy. Na veÿer se konala slibovaná velká hostina, na které nechyběly ani královské sestry Mia a Tria. Ered se posadil po Miině pravici a se sbíhajícími se slinami v ústech zíral na peÿené maso, ovoce a zeleninu, která byla v hojnějším poÿtu než maso. 67

Když se nacpal a napil k prasknutí, rozhlédl se po ostatních elfech u stolu. Téměő okamžitě si uvědomil, že mezi pţvabnými a ÿistotnými elfy v hedvábných rouchách pţsobí on se svým potrhaným obleÿením a ušmudlaným obliÿejem jako pěst na oko. Okolo stolu sedělo mnoho elfţ. Všichni až na kysele se tváőícího Thira vypadali, že mají upőímnou radost, že tam s nimi sedí a hoduje. Mezi záplavou špiÿatých uší uviděl uši kulaté, jako mívají lidé, jenže tyto uši nepatőily ani zdaleka ÿlověku, ale vysokému starci s dlouhými modrými vousy až ke kotníkţm, špiÿatou ÿapkou a zlomyslným leskem v oÿích. Byl to ÿaroděj. Nevypadal však, že by si ho někdo všímal. Vlastně ani nevypadal, že by o něm vţbec někdo věděl. Nejedl ani nepil, prostě se jenom bystőe rozhlížel kolem. þaroděj brzy ztratil Eredovu pozornost. Ten se znovu zapojil do bujného hodokvasu a zaposlouchal se do rozjaőené elfí písně.

Pij a jez co hrdlo ráÿí Vypij ÿíši do dna Nebudeme velcí spáÿi Pudem spát až z rána 68

Do té doby hodokvasu věnovat se budem Smáti zpívat vesele Pít ze sudu s vínem Peÿínku a peÿeni jísti směle budem Víno ba i medovinu vypijeme s klidem Ař nad námi bdí hvězdy Ba i měsíc zlatý Celou noc a celé ráno budeme se smáti

K ránu, pőesně tak jak elfové zpívali, se všichni odpotáceli ke svým domovţm. Ered unavený, ale šřastný se rozlouÿil výbuchem smíchu a odklopýtal ke své ložnici. Někdy k poledni Ereda probudil sladký zpěv ptákţ. Promnul si nevyspalé oÿi a rozhlédl se po místnosti. „Byl to jenom sen nebo skuteÿnost?“ pomyslel si Ered zmateně. „Nejprve mě zachránila elfská princezna, pak já ji, zajali mě elfové a pak na mou poÿest vystrojili hostinu…“ Ered se ještě jednou rozhlédl po místnosti, aby se ujistil, že se mu to všechno jen nezdálo. Na ozdobně vyőezávaném kőesle, které stejně jako postel vyrţstalo z podlahy, ležela hromádka zbrusu no69

vého obleÿení. Ered k němu hned pőispěchal a oblékl si na sebe tmavozelenou tuniku se zlatým lemováním a zelené kalhoty ze stejné zvláštní pevné látky jako byla tunika. Pod kőeslem byl ještě zastrÿen pár vysokých kožených bot s pőezkami. Ered se svlékl ze starých hadrţ, co měl na sobě, a oblékl si zelené obleÿení i vysoké boty. Roztrhané kalhoty i s tunikou hodil pod ozdobné umyvadlo. Na tomto umyvadle ležela ostrá bőitva a hőeben. Na zdi také viselo velké zrcadlo. Ered se po dlouhé době oholil a uÿesal. Když se na sebe podíval do zrcadla, tak se málem ani nepoznal. Husté špinavě blonĐaté vlasy mu teĐ elegantně splývaly do oÿí a vlnily se podél už ÿistého krku skoro až k ramenţm. Tváő teĐ měl ÿistou a hladkou, takže na ní našel několik dosud neobjevených pih. Se špínou zmizel i nevábný ráz Eredovy tváőe. Vlastně se díky této unavující oÿistě zvýraznily i Eredovi dőíve chrabré a pohledné rysy, takže trochu pţsobil dojmem nějakého prince ÿi hraběte. Ered se znovu natáhl na postel a díval se ke stropu, který vypadal, jako by pőed jeho oÿima rostl a hýbal se. Celá místnost totiž byla uprostőed silného kłuklofíku, což je nejsilnější strom na světě. 70

Ered prudce otevőel oÿi a díval do tváőe Thira, který se na něj zle kabonil. „Vstávej,“ őekl trochu udiveně Thiro. Eredovi bylo jasné, že je elf zaražen jeho novým vzhledem. „Královna chce s tebou mluvit,“ zahuhlal spíše pro sebe než pro kohokoli jiného a zmizel z kruhové místnosti ve stromě. Brzy po tom stanul Ered pőed královnou. Ta tentokrát neseděla na bílém trţně, ale pőecházela po místnosti sem a tam a dohadovala se s několika dalšími elfy. Eredovi se zdálo, jakoby místnost s trţnem, který zÿernal jako opálené dőevo, i sama královna ztmavly a zšedivěly. Pőíjemné světlo, které pői Eredově první návštěvě osvětlovalo trţnní sál, zmizelo, takže teĐ ho napţl halila temnota. Mia se velmi podobala místnosti kolem. Její husté tmavě rudé vlasy zplihly a vybledly. Jasně zelené oÿi také ztratily svou jiskru. Královna i ostatní elfové, kteőí stáli kolem ní, pţsobili dojmem, že se brzy rozplynou a rozpadnou v prach. Tato Eredova domněnka se brzy ukázala jako ne zas tak chybná. Královna pőistoupila k Eredovi a tiše promluvila: „Prosím, Erede, pomoz nám!“ „Ale s ÿím?“ vyděsil se Ered. 71

„Všiml jste si, jak vše ztmavlo a zšedivělo?“zašeptala Mia. Eredovi se zdálo, že není schopna mluvit nahlas. Mia neÿekala na Eredovu odpověĐ a pokraÿovala dál: „Jistě jste někdy slyšel o zlém ÿaroději z őádu modrých fénixţ. Jmenoval se Heldemar. Pőed mnoha lety tento őád ÿarodějţ stvoőil Zemi, elfy, trpaslíky, démony a draky a nakonec i lidi.“ Ered napjatě poslouchal. „þarodějové chtěli stvoőit rasu sobě rovnou, a to elfy. Darovali jim ÿást svého pokladu: Oheł z modrého fénixe.“ Mia se nadechla a povídala dál: „Tento oheł byl uvězněn v kouzelné kouli a dodával nám elfţm sílu a krásu. Také se őíká, že z tohoto ohně vzešli první elfové. Všichni ÿarodějové souhlasili se stvoőením světa i všech jeho ras, jen jeden z őádu modrého fénixe nesouhlasil. Byl to Heldemar. Chtěl, aby jediná rasa vesmíru byli ÿarodějové. Také nenáviděl elfy pro jejich krásu a moudrost, která v některých pőípadech pőesahovala i moudrost ÿarodějţ.“ Mia se na okamžik zastavila, aby popadla dech. Vypadalo to, že jí pţsobí ÿím dál větší úsilí mluvit. „Tato koule z modrého ohně byla tímto zlým ÿarodějem ukradena a pokud se do dvou úplłkţ nevrátí zpět, naše rasa za72

nikne.“ „A jak vám mám já pomoct?“ tázal se Ered. „Copak vám to ještě nedošlo?“ zamraÿila se Mia: „Musíte nám pomoci získat kouli z modrého ohně a vrátit ji k nám do lesa.“ Ered si chvíli pőebíral v hlavě vše, co slyšel, a pak promluvil odhodlaně a jasně: ,,Pomţžu vám, jak nejlíp budu moct, ale víme vţbec kde ta hoőící koule, nebo jak se to vlastně menuje vţbec je?“ Mia se nevesele usmála: „Jistě, že víme. Je v ÿerném hradu uprostőed temných mokőadţ několik set mil odtud.“ „To bude trvat měsíce, než se tam dostanu!“ vyjekl Ered zděšeně. „Pomocí kouzla tam mţžeš být hned.“ „Pomocí ÿeho?“ „Pomocí kouzla,“ usmála se šedá královna. „A kdy vyrazím?“ zeptal se Ered, který byl rád, že se nemusí táhnout pőes celou Olbreinu. ,,Prakticky ihned,“ špitla Mia. ,,Až na to že nevyrazíš, ale VYRAZÍTE.“ Ered se rozhlédl po místnosti a uviděl Thira, jak se na něj kaboní. Ten také nevypadal, že má radost z toho, že musí zrovna on jít s Eredem. „No tak nemraÿ se, synu Theormţv,“ obrátila se krá73

lovna k zamraÿenému elfovi. „Musíš jít s Eredem. Ty jediný z nás nejsi závislý na fénixově ohni.“ Ered se podíval Thirovi do oÿí: „Jak to? Copak ty nejsi elf ?“ Thiro se vyhýbal jeho pohledu a spíše pro sebe než pro Ereda zamumlal: „Nejsem ÿistokrevný elf. Má matka byla elfka, ale mţj otec byl králem Severního království. Já však jsem elf svou dlouhověkostí a vzhledem, ale má existence není vázána na oheł z fénixe.“ Ered chtěl něco poznamenat, ale Mia ho pőerušila: „Nemáme ÿasu nazbyt. Vezměte si své zbraně a pojĐte se mnou.“ Ered vyběhl z místnosti do svého pokoje ve stromu a kvapně uchopil svţj meÿ. V běhu si ho pőipnul k pasu a s rámusem vrazil do trţnního sálu. Tam už ÿekal Thiro se svým ryzákem a Eredovým Bleskem, oba obtěžkanými zásobami. Mia stála po jeho boku. Skupina diskutujících elfţ zmizela a místo ní pőišla Tria. Usmála se na Ereda a pobídla ho, aby šel za ní. Její úsměv, stejně jako Miin, byl smutný a plný strachu. Thiro beze slova podal Eredovi Bleskovy otěže a dţstojně kráÿel za Miou a Triou. Prošli menšími dveőmi napţl schovanými za závěsy naproti velkým dveőím, co vedly do sálu. Dveőe za závěsem byly velké pőesně tak, aby tudy prošel jezdec a kţł. Když Mia otevőela tyto podivné dveőe, zalil je pőíjemný 74

proud jasně rudého světla. Thiro vstoupil do osvětlené místnosti a Ered ho následoval. Oba s sebou vedli koně. Dveőe se zabouchly a vše se jakoby zaÿalo toÿit. Proudy ÿerveného a teĐ už i modrého a zeleného světla doprovázel hluboký hlas őíkající nějakou formuli ÿi zaklínadlo. Thiro bez varování vykőikl blíže Eredova ucha, než by se mu zamlouvalo, a to takto: „Ař octneme se v mžiku, pőed hradem ÿernokněžníkţ!“ Zablesklo se a „vmžiku“, pőesně tak jak Thiro őíkal, se oba koně i s jejich jezdci octli pőed ÿerným hradem, který stál na ostrţvku uprostőed bažin. Thiro se pői pohledu na temný hrad nevesele uchechtl: „Pěkný hrad, co?“ V jeho hlase byla cítit hluboká ironie. Ered se také mírně usmál a zašřoural se v zalehlém uchu. Pustili se po úzkých cestiÿkách, které se klikatily sem tam. Chvíli míőily směrem k hradu a pak se zase prudce stáÿely na opaÿnou stranu. Cesta ubíhala velmi pomalu a Eredovi se zdálo, že se Thiro chová, jako kdyby ho ani nevnímal a nevěděl, že se celou cestu kolébá v sedle v těsném závěsu za ním. Takto nesmyslně putovali dva dny. Hrad se zdál být poőád v nedohlednu a zásoby se tenÿily. Aby měli pőehled o potravinách, pőesunul pravý vedoucí výpravy Thiro 75

zbylé potraviny na svého koně. Eredovi se tento krok sice moc nelíbil, ale měl už dost prachmizernou náladu na to, aby se s ním hádal. Tőetí den byla obloha zatažená, ale hrad se koneÿně zaÿal zdát blíž. Ereda pőepadala otupělost. Byla děsná otrava brodit a proplétat se zatuchlými mokőady. Voda v bažině byla zkažená a smrdutá a teĐ dokonce i zlověstně bublala. Zlověstně bublala? Jako blesk se z ní vymrštilo asi tucet chapadel s pőísavkami a malými zoubky. Jedno ze slizkých chapadel chłaplo Thira za paži a další chytlo jeho koně. Oba byli v mžiku pod vodou. Ered zaőval, vytasil meÿ a s ohlušujícím šplouchnutím skoÿil do vody. Bažinné jezírko bylo kalné a špinavé, takže nebylo skoro nic vidět. Ered, napţl se topící, sekal vší silou do svalnatých chapadel, které po dlouhém zápase koneÿně zmizely v hlubinách. Pak na nic neÿekal a nejrychleji, jak mu dovolily unavené svaly, popadl Thira a vytáhl ho na bőeh. Thirova koně už zachránit nestaÿil. Tím také pőišli o zbytek zásob. Elf ležel bezvládně na zemi a byl nejspíš v bezvědomí. Ered se ho pokoušel všelijak oživit a naštěstí se mu to pőece jen povedlo. Thiro zaÿal kašlat a otevőel oÿi. Vyplivl pár douškţ hnijící vody a znovu hrozivě zakašlal. Chvíli sice nebyl 76

schopen slova, ale pak chroptivě őekl: „Máš mé díky. Podle zákonţ elfţ jsem povinován ti tento dluh splatit.“ „Pőestał tady recitovat staré elfské zákony a radši si vylez na mého koně. Tvţj je teĐ na dně moÿálu,“ zabruÿel Ered rozzlobeně nad tím, že si zniÿil úplně nové šaty od elfţ, a že pőišli o všechny zbylé zásoby. „Pőíště tě tam nechám,“ dodal ještě. Thiro se rozechvěle usmál. Ered podal Thirovi ruku a pomohl mu na nohy. Ty se mu ještě trochu chvěly. Thiro zasykl bolestí a pohlédl na svou paži. Vypadala jako ožehnutá ohněm. Byla propálená až do masa. „U všech zelenejch zubatcţ, ta pőíšera musela mít v chapadlech nějakej jed,“ zaklel Thiro a opustil tak na chvíli od svého povzneslo dialektu. Ered mlÿel a místo nepotőebných povzbudivých slov, raději pomohl Thirovi do sedla. Sotva se tam jakž takž uvelebil, vyhoupl se Ered za ním. Putovali na Bleskovi, který nebyl zrovna nadšen, že musí nosit dva a ne jednoho jezdce. Navzdory tomuto Bleskovu zatížení se k veÿeru dostali blízko hradu. Utáboőili se na malém ostrţvku kousek od něj, který byl k jejich nesmírné úlevě zahalen mlhou, takže je z hradu nebylo vidět. Tedy v to alespoł doufali. Ered usínal, a než propadl neklidnému spánku plné77

ho obav, měl dojem, že Thiro je ÿilý a oÿima pőejíždí temnou krajinu sem a tam. Však jeden ani druhý nemohl tušit, že z jednoho ÿerného okna hradu, který už zahalila temnota, je pozoruje staőec s dlouhými světle modrými vousy po kotníky a se zlomyslným leskem v oÿích. Ráno bylo chladné a plné mlhy stejně jako veÿer. Thirova paže ošklivě zhnisala a napuchla. Ered mu ránu zavázal kouskem své elfské košile. Bleska nechali pőivázaného u dávno spadlého kmene. Vplížili se ke hradu, u kterého k jejich nesmírné radosti a úlevě nestály stráže. Vklouzli dovnitő vysokou branou pobitou kovovými bodáky. Vešli do vstupní síně, po které se trousilo několik zahalených postav. Thiro i Ered si natáhli kapuce, aby nepţsobili nápadně. Ze vstupní síně vedlo nesÿetně chodeb a schodišř. Natěsnali se do malého pőístěnku pod schody, aby projednali, co dál podniknou. Thiro zdravou rukou vytáhl zpod tuniky mapku hradu. Byla na několika místech neÿitelná a propálená, ale nejdţležitější chodby a místnosti hradu byly zachovány. Thiro pőejel prstem po mapě: „TeĐ sme tady.“ Ukázal na malou teÿku u schodţ. „A potőebujeme sem.“ Místnost, na kterou ukázal, byla nedbale zaškrtnuta ÿerveným kőížkem, ale hlavně byla na druhém konci hradu, 78

než se Ered s Thirem nacházeli. „Je vocař pěkně daleko,“ posteskl si Ered. Thiro ho jen poplácal po zádech a zahuÿel něco v tom smyslu, že nemají na vybranou, a jestli se mu to nelíbí, tak ař se vrátí. Šli ponurými chodbami hradu a pőed zahalenými kolemjdoucími dělali, že pőesně vědí, kam jdou. Všechno šlo až podezőele hladce, ale oba měli neodbytný pocit, že je někdo sleduje. Koneÿně dorazili ke dveőím oznaÿeným na mapě. Ered opatrně zatáhl za kliku, ale bylo zamÿeno. Zamraÿil se a vší silou narazil ramenem do dveőí. Ty se ani nehly. Thiro se jen usmál: „Snad si nemyslíš, že si Heldemar zamkne dveőe obyÿejným klíÿem? Takový mocný ÿernokněžník vše zabezpeÿuje kouzlem.“ Ered se na oplátku zakabonil: „Tak to je bezva. Jak se tedy pan elf chce dostat dovnitő? Snad klíÿovou dírkou?“ Thiro se málem udusil, jak zadržoval smích pői pohledu na místo, kde u normálních dveőí byla klíÿová dírka. Tady však nebyla. „Jen se směj,“ štěkl po něm Ered a poodstoupil ode dveőí, jakoby ho chtěly slupnout k obědu. Thiro mudrlantsky zavrtěl hlavou a zaÿal si pod fousy mumlat jakási podivná slova: „Nanmu harde examo fel79

mes, dor sebur kvaderok e es dardes.“ V pőekladu tato slova znamenala pőibližně něco jako „otevőete se dveőe dvou bojovníkţm, ař vezmou si, co je jejich“. Dveőe zapraskaly a s ohlušujícím tőeskotem se rozletěly na tőísky. Ered si vytáhl jeden drobný kousek dőeva, který byl zabodnutý v jeho tváői, a zeptal se Thira ironicky: „Víc nahlas to nešlo?“ Thiro se zazubil, obezőetně vstoupil do místnosti a Ered v těsném závěsu za ním. Zalilo je mihotavé světlo, vycházející z modré ohnivé koule na zlatém podstavci na druhém konci místnosti. Ered ztuhl úžasem nad tou krásou. Thiro s laÿným výrazem v oÿích postoupil dál do sálu směrem ke zdroji světla. V tom okamžiku vykőikl zděšením, protože ze stropu na něj spadlo asi tucet meÿţ ostrých jako bőitva. Ered však v poslední chvíli chytil Thira za opasek a trhl prudce nazad. Elf se natáhl jak široký tak dlouhý na podlahu, do které se zabodly lesklé meÿe. Ered jakoby se bál, že se spustí další past, urychleně pőitáhl Thira zpátky ke dveőím. „Zase si mi zachránil život,“ děkoval tiše elf. „To nic nebylo,“ pousmál se Ered. Místnost byla jako minové pole. Jeden špatný krok a „slavná“ výprava za modrým ohněm by skonÿila poměrně neslavně. 80

Oba odvážlivci vytasili meÿe a Ered őekl: „Až őeknu teĐ, tak poběžíme.“ Thiro zbledl: „Ani omylem, nejsem sebevrah!“ „To őiká ten pravej,“ uchechtl se Ered. „Taková věc zní bezvadně od někoho, kdo se bez váhání jen tak pustí…“ „Dobőe, dobőe,“ pőerušil ho Thiro. Ered se usmál: „Tak teĐ!“ Thiro i Ered se nejrychleji, jak mohli, rozběhli rovně k zlatému podstavci. Něco zasvištělo vzduchem a kolem se rozstőíklo několik kapiÿek teplé tmavě rudé krve. Ered vykőikl tak děsivě, že se to ani nedá popsat, protože se mu ostrý šíp zabodl hluboko do levého ramene. Pőesto běžel dál. Za ním se odjišřovaly všemožné pasti, jako napőíklad díry v zemi ÿi padající kameny ze stropu. Koneÿně stáli u zlatého podstavce s koulí z modrého ohně. Ered nesmírně hlasitě a neslušně zaklel a pohlédl na šíp trÿící z jeho ramene. „Au!“ poznamenal Thiro, když uviděl jak si Ered vytahuje šíp z ramene. Rána byla hluboká, ale když trojúhelníkový hrot šípu projížděl ven z ramene, krvavou díru nejméně dvojnásobně zvětšil. Ered mírně zavrávoral. Ale co záleželo na tomto zranění, když záchrana starého a vznešeného rodu elfţ byla nadosah. Ered jakoby 81

cítil, co má dělat. Uchopil kouli z modrého plamene do holé ruky a zastrÿil si ji pod tuniku. Tento oheł, který nepálil, ho pőíjemně hőál na prsou. Thiro vítězoslavně vykőikl. Brzy se však ukázalo, že není všem problémţm konec. Ered si otőel pot z ÿela a oddychl si: „Žádná další past.“ Ale radoval se pőedÿasně. Jakmile to doőekl, rozezněl se po celé místnosti vysoký jeÿivý zvuk a strop nad zlatým podstavcem se zaÿal sesouvat. Ered popadl Thira za tuniku a táhl ho z místnosti ven. „Mohl bys mě laskavě pustit?“ oboőil se Thiro na Ereda, jakmile se dostali z místnosti. Ered ho pustil a vyrazil temnou chodbou pryÿ. Proti němu se však vyőítilo několik po zuby ozbrojených vojákţ. Otoÿil se, a nejrychleji co dovedl, se rozběhl na druhou stranu. Tam stál Thiro s meÿem v levé a dýkou v pravé ruce, která stále ošklivě hnisala. Jeho luk ležel na zemi pőelomený vejpţl. Některý z vojákţ ho zőejmě rozřal meÿem. Byli obklíÿeni. Ered kývnul na Thira a ten mu kývnutí oplatil. Oba se s őevem pustili do divokého boje. Krţpěje Eredovi krve z poraněného ramene létaly do všech stran, jak se oháněl kolem sebe. Rudé kapiÿky padaly na zem a dělaly drobné loužiÿky. Brzy nebyla zem potőísněna pouze Eredovou krví. 82

Po několika minutách kruté őezniÿiny, se zbylí vojáci dali na ústup a těla těch, co neměli takové štěstí jako jejich žijící kolegové, krvácela na naleštěnou podlahu. Ze stínţ chodby vystoupil staőec s modrými vousy dosahujícími až po kotníky. Tváő mu zdobil samolibý úsměv. Rychleji než blesk zvedl ruce nad hlavu a pak s nimi mávnul jako meÿem proti Eredovi, který na něj nechápavě upíral své oőíškově hnědé oÿi. Z ÿernokněžníkových rukou vyšlehl proud žlutorudého světla a letěl na Eredţv hrudník. V posledním okamžiku však paprsek světla něco odvrátilo. Byl to Thiro, který na poslední chvíli skoÿil pőed Ereda a proud světla ÿásteÿně odrazil od jeho lesklého brnění, ve kterém zanechal velkou tmavou díru. Thiro se sesul na zem. Ered nevěőil vlastním oÿím. Popadl Thira a hodil si ho na záda. Neohlížel se. Měl jen jediný cíl: dostat se co nejrychleji z hradu. þernokněžník Heldemar se pustil za Eredem. Ten se rozběhl spletitými chodbami pryÿ. Heldemar ho stále pronásledoval. Avšak v jedné zatáÿce chodby se ÿernokněžník ztratil z dohledu. Dţvod byl prostý. þernokněžník totiž zakopl o své dlouhé vousy a natáhl se jak široký, tak dlouhý na zem. Mnoho dní po tom ještě litoval, že si své vousy neostőíhal. 83

Ered uviděl hlavní bránu. Sebral poslední síly a vyběhl ven. Běžel až k Bleskovi, který už nedoÿkavě ržál, a hodil Thira do sedla stejně, jako když ho chtěla sežrat obluda z bažin. Tryskem jeli cestiÿkami v mokőadech a Eredovi se zdálo, že je cesta o mnoho kratší než prve. Když koneÿně dojeli nakonec bažin, Ered spadl vyÿerpáním z koně a Thiro za ním. Jak tak leželi na mokré trávě, stékaly po nich potţÿky teplé krve. Kraj kolem nich se rozsvítil bílým světlem a Ered upadl do bezvědomí. Barbar Ered se probudil v měkké posteli uprostőed stromové místnosti. Rameno ho bolelo jako ÿert. Měl ho však obvázané bílými obvazy, které trochu nepőíjemně škrtily. Pokusil se je sundat, ale když je povolil, zbarvily se krví. Prudce sebou škubl, protože uviděl záplavu rudých vlasţ, které jakoby záőily. Viděl trochu rozmazaně, ale brzy se mu zrak zaostőil. Nad sebou spatőil královnu Miu. Záőivě se na něj usmála: „Jste stateÿný, pane.“ Ered jí úsměv oplatil: „To sem rád.“ Eredovi až pozdě došlo, že to znělo dost hloupě, ale na tom mu už nezáleželo. Najednou si vzpomněl na modrý oheł ve své tunice. Vyndal kouli a podal ji Mie. Té se rozzáőily oÿi, 84

když oheł uviděla. Měla takovou radost, že se neudržela a objala Ereda tak silně, že se rozkašlal. Pak si uvědomila, co udělala a zÿervenala skoro tak jako její vlasy, které díky ohni z fénixe opět jasně záőily. Ihned potom vyběhla celá šřastná z pokoje. Ve dveőích, kterými královna zmizela, stál Thiro. Bőicho a ruku měl obvázanou ÿetnými obvazy, ale vypadal celkem spokojeně. „Jak je ti?“ zeptal se Ered. „Ujde to.“ Thiro popošel pár krokţ k posteli a posadil se. „Jsme si kvit,“ prohlásil Thiro. „Ne tak docela,“ zamraÿil se Ered. „Nezapomeł, že sem tě tam nenechal.“ Thiro se bolestně usmál. „Co se ti stalo?“ otázal se Ered. Ten si beze slova posunul obvaz na bőiše o trochu výš. Tím odkryl zÿernalou ránu, na které byla ještě zaschlá krev. Rána byla hluboká a bylo jasné, že po ní zţstane hrozivá jizva. Thiro se znovu usmál pői pohledu na Ereda, jenž valil oÿi na ránu. „Jestli budeš mít náladu, tak pőijĐ na hostinu. Já osobně tam budu taky. Mám hrozný hlad,“ dodal ještě 85

s bolestnějším úšklebkem než prve a dlouhým krokem vyšel z místnosti. Ered vstal a oblékl se do šatţ, které mu elfové opět nechali na kőesle vyrţstajícím z podlahy. Jakmile vešel do hodovního sálu, vše ztichlo. Mia povstala a zatleskala: „Pőichází náš zachránce Ered!“ Elfové propukli v jásot. Zachránce Ered usedl po Miině pravici a Tria mu v doprovodu jednoho velice sliÿného plavovlasého elfa vesele zamávala. Jakmile dosedl, zaÿal se ládovat vepőovou kýtou. Hostina trvala několik hodin. Elfové celou dobu zpívali novou píseł, která se stala neodmyslitelnou souÿástí všech budoucích elfských hostin:

Světlo elfţ už je zpátky už mţžeme slavit Už mţžeme hodovati mţžeme se bavit Nebojte se lidiÿkové nebezpeÿí mizí Ered Thiro hrdinové mají srdce ryzí Pőes hory a pőes palouky pőeneslo je kouzlo Do bažin a do mokőadţ hrdinţ štěstí sklouzlo Hrad je temný pikle zlé a vychytralé ÿernokněžník kuje Ered Thiro neleknou se vítr nad hradem duje

86

Zranění však velmi šřastní k nám se navrátili Naše světlo pőinesli a za nás se bili þernokněžník teĐ si mţže jen své vousy ÿesat My však chcem se radovati a vesele plesat

Když hostina skonÿila, Ered osedlal Bleska a vydal se směrem z lesa. Elfové, kteőí se rozcházeli do svých domovţ, se Eredovi klaněli a chrlili na něj všemožná díky. Bylo to samozőejmě elfsky, ale Ered poznal, že mu prokazují úctu. Ered se rozlouÿil s Miou a Thirem. Zamával jim na rozlouÿenou. Mia mu také pokynula a vtiskla mu do ruky malý ranec s pőepychovým brněním, pod jehož váhou Ered zavrávoral. Odjel na svém koni, který ho sotva unesl. Jel temným lesem a zaÿínal si uvědomovat, že to asi bylo jeho poslední dobrodružství. Ale kdo ví?

87

Obsah

Cesta mrtvé duše a prázdného těla

7

Dárek pro Sancheze

13

Dotknutelní

19

Životopis amerického þecha

29

Cesta Karla Havlíÿka Borovského

33

Povídka měla pţvodně jít do soutěže Zlatá Ema. Nakonec se umístila na stupni vítězţ v literární soutěži na internetových stránkách Meredit. Povídku jsem napsala pro vánoÿní ÿíslo ÿasopisu školy Emy Destinnové. Policejní chicagský sbor Nedotknutelných byl ve 30. letech pověstný odmítáním úplatkţ od místních maánţ. Ale jak jsou na tom Dotknutelní? Povídka byla napsána pro školní ÿasopis. Napsáno jak jinak než pro školní ÿasopis, ale k psaní mě pőiměla pőedevším kniha od Šimka a Grossmanna. Tato povídka vznikla jako dárek k narozeninám pro moji babiÿku. Inspiraci jsem si vzala z našeho spoleÿného výletu. 88

Víkend u dědeÿka

35

Pisálkova Spása

39

Pőíběh George Rogerse

43

Sluha a princ aneb jak se stát rytíőem

49

Barbar Ered

57

Trefný dárek k dědeÿkovým narozeninám. Nutno dodat, že tento pőíběh nepőehání… Beznaděj autora, který má v termínu dodat svţj výtvor a je naprosto v koncích s nápady. Pői psaní povídky do školního ÿasopisu jsem na tom byla zhruba stejně. Pőíběh George Rogerse jsem napsala pro vesmírné ÿíslo školního ÿasopisu. Povídka vznikla co by školní sloh. A jako mţj téměő každý slohák byl napsán z nemalé ÿásti pőed hodinou. V této knize se mţžeme těšit z upravené a lépe ÿitelné verze tohoto dílka.

Povídka vznikla vlastně jen díky sázce o nejdelší školní sloh. Byla to vţbec první věc, kterou jsem kdy napsala.

89