Adventisté a psychologie Psychoterapie a víra Dětská sobotní škola

Advent ČASOPIS CÍRKVE ADVENTISTŮ SEDMÉHO DNE

8/2005

Adventisté a psychologie Psychoterapie a víra Dětská sobotní škola

Obsah Adventisté a psychologie 5 Psychoterapie a víra

8

Proč jsou Češi tak štědří

11

Spoveď študenta TS

12

Milá pozornost

13

Výchova mladých & křesťanský životní styl 14 Příloha Pathfinder

17

Ze světa

25

Dětská sobotní škola

27

Z domova

29

Z oddělení církve

32

Z vašich dopisů

35

Oznámení

38

Inzerce

39

Téma příštího čísla: Adventisté a ekologie Téma Adventu č. 10: Adventisté a sociální práce

Své příspěvky k tématu Adventisté a sociální práce můžete zasílat na adresu: [email protected] do 24. 10. 2005

Člověk se musí naučit přijímat odpuštění Jaké místo má psychologie v naší církvi? V současné době má své stálé místo. Myslím si, že kazatelé stále častěji uplatňují poznatky a principy z psychologie při pastoraci duševně nemocných lidí. Dobrou osvětu udělal v této oblasti profesor Křivohlavý ve svých publikacích. Ukázal velmi pěkně souvislost, kdy podpora duševního zdraví vede k duchovní stabilitě a naopak. Občas se ještě někdo „přihlásí“ s citátem E. G. Whiteové o nebezpečí mesmerismu, frenologie a psychologie, které ve svých citátech zpravidla spojovala dohromady. Ale většinou dříve než dostanou odpověď, naznačují, že i oni tuší, že psychologie je dnes již někde jinde než tenkrát. Co si u věřícího člověka představíš pod pojmem psychické problémy? Narušení psychického zdraví a psychiky funguje u věřícího člověka zrovna tak jako u nevěřícího. Někdy to může být o to komplikovanější, že věřící člověk uznává řadu dalších zásad a principů, které nevěřící člověk nemá. Věřící člověk žije v prostředí, kde se musí srovnávat se situacemi, které mohou odporovat jeho přesvědčení. Zátěž je proto větší. Na druhou stranu však právě religiozita může poskytovat řešení nebo nabízí oporu, kterou nevěřící člověk nemá. Obecně se dá říci, že se duševní poruchy nevyhýbají ani věřícím, právě tak jako ateistům nebo jinověrcům. Existuje nějaké srovnání ve výskytu psychických poruch u věřících lidí a u lidí, kteří nevěří? V této souvislosti bych se chtěl zmínit o tzv. ekklesiogenní neuróze. Uvedená duševní porucha vzniká právě v náboženském prostředí nevhodnou výchovou, ve které se rigidně dodržují určité úkony či rituály nebo utvrzují některé postoje, které jsou v rozporu s pocity dítěte či dospívajícího. Příkladem může být představa všudypřítomného Boha, který každého sleduje a za poklesky, nesvaté myšlenky nebo dokonce hříšné pohnutky potrestá. Nevybavím si, kde jsem to četl, ale byl proveden i výzkum u mladých lidí, kteří pocházeli z věřících rodin, a bylo zjištěno, že přirozené potřeby většinou kolidovaly s pravidly, které si dané společenství utvořilo. Jejich potřeby byly prohlášeny za špatné a pro křesťana nepřijatelné. Jednalo se o zákazy navštěvování zábavných akcí, kina, stýkání se s vrstevníky mimo náboženskou obec, masturbaci, navazování partnerských vztahů s jinověrci, dotyků u zamilovaných… Tito mladí lidé pak trpěli velkými pocity viny. Byl u nich pozorován větší výskyt „útěků“ z náboženského prostředí. Ovšem pravidla z mládí do nich byla zasazena tak silně, že i když dělali opak, stále prožívali duševní napětí. Neměli ujasněno, co

ADVENT 08/2005

ROZHOVOR je dobré a co ne. Charakteristickým rysem těchto mladých lidí byl vnitřní neklid a stálá nespokojenost s vlastním životem, i když měli srovnatelné životní podmínky s jejich vrstevníky, kteří svůj život prožívali spokojeně. V křesťanství se „pracuje“ s pojmem viny, hříchu a na druhé straně odpuštění. Přesto existují případy, kdy si člověk myslí, že jeho vina je příliš velká. A i když ví o odpuštění, není schopen ho plně přijmout a pociťuje „špatnou náladu“, depresi… Pocity viny, související s výčitkami svědomí, mají významný vliv na psychiku člověka, změnu nálady. Jsou spojené s prožíváním úzkosti, což může vést k reaktivním depresivním stavům. Člověk může po určitém čase začít vnímat tíhu viny i fyzicky. Pokud ale skutečně funguje křesťanství u věřícího člověka, naproti vině existuje fenomén skutečného odpuštění. Věřící člověk dostává odpuštění darem. Klíč k vině je ve víře, v přijetí odpuštění vírou. Člověk se musí naučit tento dar přijímat. Pokud dokáže přijmout odpuštění, nastává úžasná úleva. Přijetí odpuštění je prevencí reaktivní depresivní poruchy a z ní vycházejících úzkostných stavů. Pokud ovšem člověk úplně nevěří v odpuštění viny, přicházejí malomyslné myšlenky, kterými sám sebe „dostane“. Tento proces se dá připodobnit k situaci, když se stále více propadáme do bahna. Může se stát, že tento proces člověka zcela pohltí. Velký přínos křesťanství je v tom, že člověk dostává odpuštění darem. V jiných náboženstvích musí člověk vinu často vykoupit nějakým úsilím. Křesťanství je úžasně léčivé, protože „terapeuticky“ pomáhá odstranit pocity viny, a tím potažmo úzkostné stavy.

Jiří Bauer, PhDr. (1964) Klinický psycholog, psychoterapeut, podílí se na vedení projektu Společnosti Pohlazení, je starším sboru v Sokolově.

ADVENT 08/2005

Když má člověk psychické problémy, kde je hranice, kdy má ještě jít za kazatelem, a kdy už za psychologem? Jaká je role kazatele a jaká psychologa? Budu odpovídat z pohledu psychologa. Pomoc psychologa je srovnatelná s pomocí lékaře při fyzických potížích. Když má člověk zdravotní komplikace — zlomí si nohu — tak vyhledá pomoc lékaře. I když jsme věřící lidé, neřešíme takovou situaci modlitbou. Zavoláme záchranku. Samozřejmě se přitom a potom za člověka modlíme, ale uděláme vše, co je v našich silách. Pán Bůh nám dal rozum, abychom ho používali, dokázali pomáhat jeden druhému, a tím vytvářeli společenství. Tam, kde už člověk pomoci nemůže, je místo na plné spolehnutí se na Pána Boha a jeho zásah. Když má věřící člověk nějaké psychické potíže, může jít za kazatelem. Měl by mu říci, co se děje — zvlášť pokud je to spojeno s vlivem na jeho duchovní život. Jestliže mu kazatel dá radu, která mu pomůže, pak je to dobře. Ve chvíli, kdy kazatel cítí, že vyčerpal možnosti, jak tomuto člověku pomoci, měl by mu doporučit odbornou pomoc.

3

ROZHOVOR Pokud ale problém není spojen s duchovní oblastí, jedná se o duševní trápení, je namístě vyhledat přímo odbornou pomoc — psychologa nebo psychoterapeuta — a současně si zajít pro povzbuzení ke kazateli. Vyskytují se ovšem stavy psychotického rázu, kdy člověk trpící touto poruchou je mimo realitu. V tomto případě musí jednat jeho nebližší, příbuzní, kteří mu zajistí pomoc u psychiatra. Může „nevěřící“ psycholog pomoci věřícímu člověku? Může „nevěřící“ lékař pomoci věřícímu člověku? Je to úplně stejné. Když je psycholog profesionál, je schopen pomoci jakémukoliv člověku. Navštívili mě lidé, kteří byli orientováni na východní náboženství. Nedělal jsem z nich křesťany, ale řešil jsem jejich aktuální psychické potíže a pomáhal jim po odborné stránce. Stejně tak pomáhám lidem bez vyznání. Je pravdou, že když ke mně přijde věřící člověk a jeho duševní problém je spojen i s duchovními problémy — krizí víry, rozpadem partnerských vztahů — tak se dokážu hlouběji vcítit, porozumět mu. Proto je lepší, když můžeme jít za někým, kdo porozumí i dalším rozměrům naší bytosti. Pokud tuto možnost nemáme, je lépe vyhledat odbornou pomoc, která je dostupná v našem okolí. Jak se díváš na psychoterapii? V jakém případě je dobré ji použít? Jaký typ? Psychoterapie je léčba psychologickými prostředky. Využívá se především „logos“, tedy slovo ve smyslu hledání alternativ řešení situace potřebného, promyšlená interpretace na základě empatie a vnímavého naslouchání, ale zapojuje se i mimika, gesta, sugesce a různé relaxační techniky k uvolnění psychického napětí. Člověk je pak schopen být vnímavější ke svému problému, dokáže na něj nahlédnout a řešit ho. Psychoterapie je jako nástroj neutrální. Záleží také, v jakých je rukách. Mohu doporučit téměř všechny terapeutické přístupy, které známe. Byl bych velmi opatrný u tzv. transcendentální psychoterapie, která přímo využívá některé techniky z náboženských kultů, třeba od severoamerických indiánů. Využívá se v ní změ-

4

něného vědomí navozeného např. holotropním dýcháním. Člověk se dostane do hlubších vrstev svého nevědomí a ve chvíli změněného vědomí nemá terapeut přístup k tomu, co člověk prožívá. Nemůže mu dát podporu, usměrnit ho, když je v transu. Myslím si, že většina terapeutických přístupů je dostatečně transparentních. Pacient se může dozvědět o způsobu terapie veškeré informace: co se s ním bude dít, jakým způsobem ho terapeut povede. Samozřejmě, pokud by to bylo proti jeho přesvědčení nebo by měl z něčeho strach, sdělí své přání terapeutovi, který léčbu přizpůsobí.

Ve chvíli, kdy kazatel cítí, že vyčerpal možnosti, jak pomoci člověku s psychickými problémy, měl by mu doporučit odbornou pomoc.

Podílíš se na vedení projektu Pohlazení. Můžeš nám o něm něco říci? V současné době je to práce s dětmi z dětského domova. Jsou to děti, které nemají rodiče. Hmotné a materiální zajištění je poskytnuto státem v rámci institucí, ve kterých žijí, ale chybí jim osobní blízký vztah, který v rodině poskytují rodiče. Hlavní myšlenkou projektu je nabídnout dětem blízký citový vztah v rámci rodin, do kterých děti pravidelně přicházejí. Za 15 let co projekt běží, se nám podařilo „odchovat“ jednu generaci, podílet se na zajišťování práce po vyučení a bydlení pro dospívající po odchodu z dětského domova. Zároveň jsme jim mohli předat kus ze svého života a přesvědčení. Mohli vidět, o co se opíráme, jaké vyznáváme hodnoty. Máme radost, když můžeme pozorovat vliv tohoto působení u dnes již dospělých mladých lidí v jejich běžném životě. R  D H

ADVENT 08/2005

TÉMA

Adventisté a psychologie „Neboť moudrost dává Hospodin, poznání i rozumnost pochází z jeho úst.“ (Př 2,6) Na všech středních a vysokých školách ve světě spravovaných církví adventistů se vyučuje řada předmětů, které u určité části věřících budí rozpaky a otázky. Podobné otázky — jestli se studium filozofie, sociologie a psychologie slučuje s adventistickým světonázorem a teologií — jsem občas dostával od upřímných spoluvěřících v době, kdy jsem studoval psychologii na filozofické fakultě. Někteří věřící ve sborech kladou otázky, jestli je vhodné, aby se na našem teologickém semináři vyučovaly předměty jako např. filozofie a psychologie.

Palčivé otázky Některé adventisty zneklidňuje skutečnost, že naši mladí lidé v církevních základních a středních školách a také budoucí kazatelé jsou vyučováni předmětům, které vycházejí z evolučních a humanistických paradigmat. Někteří jdou ještě dále a odmítají psychologii jako prostředek léčení duševních nemocí tvrzením, že věřícímu člověku musí stačit náboženské prostředky jako např. modlitba, víra, silná vůle, poslušnost Božích rad v Písmu a v knihách E. G. Whiteové. Co je nad to, pochází od Božího nepřítele. Další věřící zastávají názor, že je správné „zdravé“ využívání všech oborů lidského poznání, ať je to filozofie, sociologie, psychologie či psychiatrie, protože „zdrojem veškerého poznání je Bůh“. Většina křesťanů nemá vnitřní zábrany, aby v případě psychických problémů navštívili psychologa nebo psychiatra a podrobili se jejich léčbě — ovšem za předpokladu, že budou používat takové formy terapie, které budou v souladu s Písmem a s jejich přesvědčením. Určitá část spoluvěřících zastává ještě otevřenější názor. Všechny humanitní obory považují za

ADVENT 08/2005

přínosné a utvářejí podle nich své názory a život. Domnívají se, že všechny vědecké objevy a teorie jsou „projevem Božího Ducha“, stejně jako teologické pravdy zjevené biblickým prorokům — protože jediným zdrojem veškeré moudrosti je v posledku Bůh. Mnoho mladých křesťanů nadšeně a bezvýhradně přijímá díla populárních křesťanských psychologů jako např. Scotta Pecka, Larryho Craba, Johna Powella, Paula Tourniera, která jsou v poslední době překládána a vydávána. Někteří křesťané je považují za povrchní a málo zakotvená v Bibli. Mezi „liberálnějšími“ křesťany a „fundamentalisty“ protestantských církví propukl spor ohledně postoje křesťanů vůči psychologii jako takové, a zvlášť vůči psychoterapeutickým metodám léčby duševních poruch. V 67. čísle časopisu Zápas o duši uveřejnila Klára Steigerová článek Křesťan a psychologie. V úvodu cituje záměr Evagelikálního teologického semináře: „Na našem semináři vedeme zápas o správné porozumění a výklad Božího zjevení v teologii, kde nám nejde jen o intelektuální pochopení, ale především sklonění se před autoritou Boha Stvořitele a Spasitele, vyjádřené v uctívání Božího majestátu, Jeho moci i milosrdenství… Chceme stále promýšlet a praktikovat propojení tohoto pojetí teologie a psychologie pod vedením Ducha svatého ve výuce a výchově našich studentů i v připravovaných aktivitách pro církev a veřejnost.“ Později v článku vyjadřuje své varování: „…je důležité, abychom byli informováni dříve, než se v dobré vůli zapojíme do současných trendů integrace teologie a psychologie“ a nakonec nabízí rezolutní „řešení“: „Integrace (propojení) teologie a psychologie je nejen zavádějící, ale i nemožná. Světská psychologie teologii odmítá a teologie ,křesťanskou‘ psychologii nepotřebuje.“ Ještě otevřeněji se proti „křesťanskému poradenství a psychoterapii“ vyjádřil Gary L. Almy ve své knize Jak křesťanské je křesťanské poradenství? Jako bývalý psychiatr a terapeut vážně varuje

5

TÉMA křesťany, aby slepě nedůvěřovali psychoterapeutům, kteří se častokrát tváří, „jakoby oni sami znali tajemství lidské duše a dokázali vyřešit všechny psychické problémy“. Říká, že dříve i on „používal před svými klienty odborný jazyk, aby získali dojem, že mám zvláštní znalosti k vyřešení jejich problémů. Tenkrát jsem je neklamal vědomě, ale dnes si uvědomuji, že jako slepý jsem se pokoušel vést slepé.“ (s. 8) Ve své solidně napsané knize zcela odmítá křesťanskou psychologii a poradenství, protože podle něj vychází ze stejných evolučních, ateistických a dokonce okultních základů jako psychologie sekulární.

Problémy sekulární psychologie Je čestné říci, že sekulární psychologie je zatížena řadou problémů, které musí křesťan odmítnout. Předně vychází z předpokladu evoluce, že člověk myslí a chová se jako „nejdokonalejší zvíře“, a ne jako morální bytost. Odmítá tedy lidský hřích a tím i odpovědnost za chování člověka a jeho pocity viny. Dalším problémem je skutečnost, že psychologové se snaží výzkumy chování zvířat aplikovat na chování lidí — jakoby lidé byli skutečně (jen) zvířaty. Kořenem psychických problémů tedy není hřích, ale narušené vztahy s rodiči v dětství, deprivace potřeb nebo zneužívání. To je druhý důvod, proč člověk nenese odpovědnost za své jednání. Další zátěží sekulární psychologie je snaha nahradit náboženství psychoanalýzou, terapií nebo zdravým sebepojetím. K. Jung považoval náboženství (pouze) za systém k léčení duševních nemocí, proto podle něj psychoterapeuti nahradili duchovní a dělají „jejich“ práci. Nemenším problémem je i humanistická psychologie apelující na lidskou schopnost a potenciál k sebezdokonalení, která stále častěji přijímá prvky východní filozofie a okultismu. Problémem je i to, že cílem humanistické psychologie je, „aby se člověk cítil šťastný“, a ne, aby byl lepší v Božích očích. Jako křesťané se v oblasti psychologie, stejně jako v jiných oblastech, setkáváme s hříchem vydávaným za ctnost a s klamy vydávanými za pravdu. Bůh nám dal schopnost všechno posuzovat „zdra-

6

vým rozumem“ s pomocí Písma svatého. Navzdory zmíněným nedostatkům — psychologie jako snaha odborníků zkoumat zákonitosti lidského myšlení a chování, duševní normalitu a patologii, s cílem pomáhat člověku rozumět sám sobě a změnit své chování — je i pro křesťany velmi prospěšnou disciplínou. Věřící lidé, stejně jako nevěřící, potřebují pochopit pozadí psychického vývoje, principy myšlení, emocí, učení, myšlení, rozhodování, jednání i patologie, aby mohli s Boží pomocí zdokonalovat svoji povahu a úspěšnost. Věřící lidé občas také duševně onemocní a potřebují intervenci psychologa nebo medikamentózní léčbu předepsanou psychiatrem. Žel, že černobílé vidění světa a různých nebezpečí vede častokrát i upřímné lidi k tomu, že „vylijí dítě s vaničkou“ a zbaví se i toho, co by jim mohlo prokázat neocenitelné služby.

Hledání biblického postoje Postoj adventistů k oboru psychologie (v jeho rozmanitých formách a uplatnění) se v průběhu času vyvíjel na základě potřeb a okolností. První etapu historie církve adventistů můžeme nazvat jako dobu „vymezování proti“: proti církvím, které odmítaly přijmout svěcení soboty, poselství o životosprávě, „trojandělské poselství“; proti církvím, které „odpadly“ přijetím historicko-kritické metody výkladu Písma apod. Církev, „která vyšla z Babylona“, odmítala všechno, co nebylo jasně dokazatelné Písmem a co se jevilo jako světské. Vztahovalo se to i na filozofii a psychologii. Tato etapa zhruba zahrnovala dobu, kdy se adventismus šířil předně v samotných Spojených státech. E. G. Whiteová v této době napsala: „Ale satan, proměněný v anděla světla, svádí lidi z jediné bezpečné a správné cesty. Tuto generaci sváděl prostřednictvím vědních oborů jako frenologie, psychologie a mesmerismus… přišel prostřednictvím těchto oborů nepoznán, otrávil mysli tisíců lidí a zavedl je do nevěry.“ (1 Testimonies, s. 290-291) Pokrok církve se však nezastavil a církev začala expandovat na další kontinenty a do dalších zemí. Bůh prostřednictvím Písma a E. G. Whiteové církvi zjevil, že má zřídit školy jako vzdělávací instituce

ADVENT 08/2005

TÉMA pro mladé lidi a pro přípravu kazatelů. Při tvorbě studijních programů odpovědní činitelé začali řešit otázku volby potřebných předmětů. V curriculu se kromě typických teologických předmětů postupně začínají objevovat i „pomocné“ předměty, jako je filozofie, psychologie nebo sociologie. Potřebu vzdělání v oblasti psychologie vyvolává i rozmach zdravotních institucí, ve kterých museli začít působit kromě lékařů i psychologové. Kromě toho i budoucí kazatelé potřebovali základní vzdělání v oblasti pastorační péče a psychologie, aby dokázali pomáhat lidem v různých problémech. Třetí etapa vývoje postojů církve adventistů k psychologii probíhá během rozsáhlých a dramatických změn světa ve 20. století. Církev zakládá řadu univerzit a vytváří co nejkvalitnější studijní programy, které by reagovaly na potřeby soudobého světa. Na druhé straně si stále více uvědomuje nebezpečí, které vychází z evolučního, ateistického a humanistického pojetí vědy, kultury a celého života. Je třeba pevně založit vše biblické a zdravé, a naopak bránit se ostatnímu klamnému. Lze říci, že z adventistických škol, univerzit a seminářů mohou vycházet mladí lidé kvalitně vzdělaní v nejrůznějších oborech „pravé vědy“, která vychází z Bible. Církev adventistů přijímá objevy a závěry všech odborných disciplín, které jsou v souladu s učením Písma a které slouží odbornému a povahovému růstu studentů a věřících. E. G. Whiteová napsala, že „pravé principy psychologie můžeme najít v Písmu“. (My Life Today, s. 176) „Studiem Božího slova lze získat čistou a plnohodnotnou vědu pro zásadový život křesťana. To je nejvyšší vzdělání, kterého může člověk dosáhnout. Studenti v našich školách by měli studovat tato témata, aby vycházeli s čistým myšlením a srdcem, aby dokázali dále vystupovat po schůdcích pokroku křesťanského života.“ (Mind, Character and Personality, s. 11)

Pravá věda a Boží zjevení Před několika lety přicházela na sérii biblických kurzů mladá absolventka psychologie. Po jedné z přednášek mne požádala, jestli bych jí mohl půjčit nějakou moderní křesťanskou psychologickou

ADVENT 08/2005

příručku. Půjčil jsem jí tři knihy: Bibli, ve které jsem jí vypsal řadu „psychologických“ textů a souvislostí, a dva svazky kompilace z děl E. G. Whiteové v oboru psychologie s názvem Mysl, povaha a osobnost. Když mi tato žena po několika týdnech knihy vracela, byla nadšená a velmi překvapená, že tak staré knihy obsahují tak moderní a pravdivé psychologické poznatky. Psychologie je vědní obor, který zkoumá osobnost člověka — lidské myšlení a chování — a snaží se zjistit a definovat jeho příčiny. Ve skutečnosti jde o „objevování“ a popis toho, co již po tisíciletí „funguje“. Bůh, spolu s autory Bible, se kromě jiných skutečností zaměřil také na popis a definování příčin lidského chování, a proto v Bibli nacházíme mnoho psychologických principů. Můžeme v ní vysledovat vliv rodiny, rodičovského příkladu a církve na osobnostní vývoj dětí a řadu dalších témat jako lidské myšlení, řeč a komunikace, vůle a rozhodování, motivace a potřeby, pozornost a zájem, duševní normalita a patologie, strach a deprese, radost a uzdravení a další. Bůh v Písmu zjevil všechny nejdůležitější principy a rady pro osobnostní a povahový rozvoj člověka, a každý člověk je má k dispozici. E. G. Whiteová napsala, že „nejkrásnějším dílem, kterým se lidé mohou zabývat, je studium lidské mysli.“ (3 Testimonies, s. 269) Dnešní postoj církve adventistů vůči psychologii je velmi ovlivněn i postojem „Boží služebnice“ E. G. Whiteové. V průběhu šedesáti spisovatelských let napsala velké množství informací a rad v oblasti psychologie. Důležitým mezníkem ve vývoji postoje církve k psychologii bylo vydání dvousvazkového díla Mind, Character and Personality (Mysl, povaha a osobnost) v roce 1977. V době obrovského nárůstu nejrůznějších duševních poruch ve světě i v církvi zaujímá církev postoj, že psychologie spojená s pastorační péčí hraje v životě a ve službě církve důležitou roli. Psychologie, která nespoléhá předně na lidské „terapeutické prostředky“, ale na Boží odpuštění a milost a na proměňující moc Ducha svatého, který uzdravuje, mění lidské povahy a dává do srdce pokoj. J H

7

TÉMA

Psychoterapie a víra Příběh jedné z nejvýznamnějších postav izraelských dějin — proroka Samuela — začíná zvláštním a zajímavým nočním oslovením, ve kterém jej Hospodin povolává k významným úkolům — soudcovskému a prorockému. Víme, že Samuel sjednotil jako poslední z řady soudců zemi k úspěšnému boji proti vnějšímu nepříteli a později pomazal za izraelského krále Saula a posléze Davida. Není pochyb o tom, že poslání, ke kterému byl Samuel oné tajemné noci povolán, patřilo k těm nejvýznamnějším a dramatické osudy Samuelova životního příběhu se staly nedílnou součástí dějin vyvoleného národa. Zároveň ale není pochyb ani o tom, že ona noc patřila pro Samuela nejen k těm nejzávažnějším v jeho životě, ale také nejnáročnějším a nejdramatičtějším. Celá příhoda se odehrává v tajemné atmosféře přítmí Hospodinova chrámu. „Boží kahan ještě nezhasl a Samuel ležel v Hospodinově chrámě, kde byla Boží schrána.“ Možná, že přemítal o své budoucnosti, o souhře okolností, za jakých se dostal do chrámových služeb v Šílu a zda byla na Bohu vyprošená plodnost jeho matky Chany předzvěstí velkých událostí či nikoliv. Náhle se ozval čísi hlas: „Hospodin zavolal na Samuela. On odpověděl: ‚Tu jsem.‘“ Problém byl ovšem v tom, že Samuel tento hlas ještě neznal a nevěděl tedy, kdo jej tak náhle a zvláštně v noci oslovuje. První, co ho napadlo, bylo, že jej volá kněz Élí. Samuel tedy „běžel k Élímu a řekl: ‚Tu jsem, volal jsi mě.‘ On však řekl: ‚Nevolal jsem, lehni si zase.‘ Šel si tedy lehnout.“ Sotva však zavřel oči, uslyšel hlas opět. „Ale Hospodin zavolal Samuela znovu. Samuel vstal, šel k Élímu a řekl: ‚Tu jsem, volal jsi mě.‘ On však řekl: ‚Nevolal jsem, můj synu, lehni si zase.‘“ Písmo v úvodu tohoto příběhu uvádí důležitou okolnost, objasňující Samuelovo chování: „V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté.“ Proto se nemůžeme pozastavovat nad tím, že nastávající prorok celé situaci nerozuměl a neuměl si tyto události vysvětlit.

8

„Samuel ještě Hospodina neznal a Hospodinovo slovo mu ještě nebylo zjeveno.“ Naštěstí však nebyl v setmělém chrámu sám; spal zde také zkušený kněz Élí, který byl nejen hlavním knězem, zodpovědným za chrámovou službu domu v Šílu, ale rovněž i Samuelovým duchovním vůdcem a rádcem, neboť „mládenec Samuel vykonával službu Hospodinovu pod dohledem Élího“. A tak, když se tajemný hlas ozval potřetí, Élímu svitlo. „Tu Élí pochopil, že mládence volá Hospodin. I řekl Élí Samuelovi: ‚Jdi si lehnout; jestliže tě zavolá, řekneš: ‚Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.‘ Samuel si tedy šel lehnout na své místo“ a učinil posléze tak, jak mu jeho učitel poradil. Odhlédněme nyní od skutečnosti, že Élí ve svém životě pochybil tím, že nedokázal zabránit svým synům v hanebném jednání při službě v chrámu a byl za to krutě potrestán. Není ani v naší souvislosti podstatné, že Hospodinovo slovo, kterým budil svého proroka ze spánku, se týkalo mimo jiné i budoucího konce Élího rodu. „Onoho dne uvedu na Élího všechno, co jsem ohlásil jeho domu, od začátku až do konce. Oznámil jsem mu, že jeho dům odsuzuji navěky pro nepravost, o které věděl: Jeho synové přivolávají na sebe zlořečení, on však proti nim nezakročil.“ Důležité pro nás je, jakou roli Élí měl v Samuelově příběhu. Projevil se zde totiž jako moudrý a duchovně zkušený muž, který v něm sehrál úlohu, jež by dnes mohla být nazvána psychoterapeutickou. Ostatně před podobnou úlohou stál kněz Élí již předtím, když jeho chrám navštívila Samuelova matka Chana ve snaze vymodlit si v chrámu syna, jehož jí odpírala dlouhá neplodnost. Písmo tuto situaci popisuje takto: „Jednou, když v Šílu pojedli a popili, Chana vstala, zatímco kněz Élí seděl na stolci u veřejí Hospodinova chrámu, a v hořkosti duše se modlila k Hospodinu a usedavě plakala.“ To kněze Élího pochopitelně zaujalo, neboť chování ženy působilo před chrámem nezvykle nápadně. „Když se před Hospodinem tolik modlila, Élí dával pozor na její

ADVENT 08/2005

TÉMA ústa. Chana hovořila jen v srdci a pouze její rty se pohybovaly, ale její hlas nebylo slyšet, takže ji Élí pokládal za opilou. Řekl jí proto: ‚Jak dlouho budeš opilá? Zanech už vína!‘ Ale Chana odpověděla: ‚Nikoli, můj pane; jsem žena hluboce zarmoucená. Nepila jsem víno ani jiný opojný nápoj, pouze jsem vylévala před Hospodinem svou duši. Nepokládej svou služebnici za ženu ničemnou. Vždyť až dosud jsem mluvila ze své velké beznaděje a žalosti.‘“ Élí velmi rychle rozpoznal svůj omyl a vzápětí ženě řekl: „Jdi v pokoji. Bůh Izraele ti dá, zač jsi ho tak naléhavě prosila.“ Kněz tedy i tentokrát prokázal schopnost pronikavého psychologického vhledu a duchovního odhadu, stejně jako v případě syna, kterého si Chana vyprosila. Příběh s nočním viděním Samuela, které Élí pozorně rozpoznal, Písmo ukončuje těmito příznačnými slovy: „Tak Samuel vyrůstal a Hospodin byl s ním. Nedopustil, aby některé z jeho slov padlo na zem. Celý Izrael od Danu až k Beer-šebě poznal, že Samuel má od Hospodina prorocké pověření.“ Stojí za povšimnutí, že z hlediska, ze kterého jsme příběh vyprávěli, hrál hlavní roli kněz Élí. Šlo totiž o to, že poskytl Samuelovi pomoc ve vážné duchovní situaci. Nezkušený Samuel totiž mohl být zmaten, mohl si Hospodinova slova, se kterými neměl žádnou zkušenost, vysvětlit jinak, mylně a vyvodit z nich zavádějící závěry. Ale někdo by mohl v tomto okamžiku namítnout: jistě, ale Hospodin by takový omyl brzy napravil a jistě by uvedl věci na pravou míru. Ale na takovou námitku lze odpovědět, že Bůh tak učinil. Právě prostřednictvím kněze Élího, který byl poblíž. A byl to právě onen kněz, který na velmi nepříznivé zprávy ohledně své budoucnosti dokázal zatnout zuby a říct: „On je Hospodin. Ať učiní, co je dobré v jeho očích.“ Uvedený biblický příběh, který pojednává o významu duchovní pomoci, měl exponovat problém, který řada věřících, kteří potřebují odbornou pomoc, považují — ke své škodě — za vážný a nepřekonatelný. Jedná se o vztah náboženské víry a psychiatrické a psychologické pomoci. Zatímco například při hnisavé angíně vyhledávají (i hluboce) věřící s lehkým srdcem lékaře a nechávají si předepisovat antibiotika a při akutním zánětu

ADVENT 08/2005

apendixu se podrobují bez větších námitek chirurgické intervenci, v případě duševních potíží váhají, neboť se domnívají (a možná do jisté míry právem), že záležitosti lidské duše se týkají výhradně jejich vztahu k Bohu. Mají za to, že stačí hluboká důvěra a vroucí modlitba a potíže duchovního a duševního rázu musí dříve či později odeznít. Tito lidé mají pocit, že v okamžiku, kdy se podrobují psychoterapeutickému procesu, vstupuje do jejich intimního vztahu s Bohem něco naprosto cizího a neorganického, případně se obávají, že souhlas s psychologickou pomocí je výrazem jejich nedůvěry a malověrnosti. Při hluboké úctě a respektu k poctivé víře těchto lidí je však přece jen potřeba hned na začátku poznamenat, že jejich postoj, jistě poctivě míněný, je značně rozporuplný. Předpokládá totiž, že hluboká a pravdivá důvěra k Bohu již předem vylučuje nejen psychoterapii jako takovou, ale vlastně jakékoliv duševní a duchovní potíže. Jenomže ve skutečnosti se věci takto nemají. Duševními potížemi trpěli lidé odjakživa — po celou dobu náboženských dějin. Například hned poté, co se dostane otci víry, Abrahámovi, velkého zaslíbení od Hospodina, říká se v Písmu: „Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrákoty. A hle, padl na něho přístrach a veliká temnota.“ Čím byl onen „přístrach“? Zdá se, že šlo o prudkou změnu nálady, kterou by moderní člověk nazval depresí, vzniklou tím, že si Abrahám představil důsledky Božího zaslíbení a zodpovědnost, která z něho pro něj vyplývala. Možná, že svou roli zde sehrály i pochybnosti — co když to, co bylo zaslíbeno, nenastane? Podobnými duševními stavy trpěla celá řada starozákonních i novozákonních postav, z nichž si připomeňme například Jákoba, Josefa, Elijáše, Jeremjáše a další. Stačí se zaposlouchat do slov žalmisty, který trpí. Dnešní psychiatr nebo psycholog by jeho duševní situaci mohl diagnostikovat jako smíšenou úzkostně depresivní poruchu neboli neurózu, včetně všech neurovegetativních příznaků. „Rozlévám se jako voda, všechny kosti se mi uvolňují, jako vosk je mé srdce,

9

TÉMA rozplynulo se v mém nitru. Jako střep vyschla má síla, jazyk mi přisedl k patru. Vrháš mě do prachu smrti! Smečka psů mě kruhem svírá, zlovolná tlupa mě obkličuje; rvou jako lev mé ruce a nohy, mohu si spočítat všechny své kosti.“ Někdo by ovšem v tomto okamžiku mohl namítnout, že tito lidé sice prožívali duševní trýzně, ale nevyhledávali psychologickou pomoc. Jistěže nevyhledávali pomoc ve smyslu klinické psychologie, jak tomu rozumíme dnes, ale lze předpokládat, že lidé všech věků vyhledávali duchovní pomoc, tzn. někoho zkušeného, moudrého, znalého tajů duchovního života, který jim mohl jejich trýznivou, složitou cestu, které se ostatně žádný člověk nevyhne, usnadnit. Ostatně příklad Samuela a jeho duchovního vůdce kněze Élího o tom svědčí velmi přesvědčivě. Vzpírat se duchovní pomoci může znamenat do jisté míry i pýchu, neboť se v takovém případě zpěčuje „pacient“ pomoci společenství, ve kterém žije, a není tedy ochoten nést solidaritu s ostatními lidmi. Zároveň to také znamená, že já sám si předem vyhrazuji způsob, jakým mi Bůh pomůže. V tomto okamžiku bychom se snad mohli shodnout na tom, že účast na nějakém duchovně orientovaném nebo alespoň lidskou duchovní dimenzi respektujícím psychoterapeutickém programu není v rozporu s vírou a důvěrou člověka, který trpí duševními, případně duchovními obtížemi. Zároveň však musíme přiznat, že právě zde — ve výběru správné psychoterapie — hrozí určité nebezpečí. Jde totiž o to, že psychoterapie by měla být právě tím, co jsme nazvali duševní a duchovní pomocí, jež je institucí, kterou znalo lidstvo po celou dobu svých náboženských dějin a která bývá v historii křesťanství často nazývána duchovním vedením nebo doprovázením. Dlužno přiznat, že se i dnešní moderní psychoterapie — kromě některých extrémů — může tomuto paradigmatu blížit. Pokud tomu tak není, pak upadá do dvou extrémů, kterých je třeba se vyvarovat, což platí zvlášť

10

pro věřící lidi. Psychoterapie by jednak neměla být magií, která se dovolává sil a energií, které křesťanství buď nezná, nebo nepřipouští. Na druhé straně by však neměla být ani odosobněnou technikou, která zachází s lidským duševním a duchovním organismem jako se strojem, kterého je potřeba opravit nebo nahradit některé jeho porouchané části. S oběma zmíněnými psychoterapeutickými scestími se dnes — žel — někdy setkáváme. Aniž bychom se přikláněli k té které doktrinální orientaci psychoterapie, řekněme si obecně, jaká by psychoterapie měla být, aby nebyla v rozporu s náboženským cítěním člověka, a dokonce mu vycházela vstříc. (Poznamenejme v této chvíli, že duchovně orientovaný psychoterapeut ví, že přístup k lidské duši se v zásadě bez víry neobejde, pokud nechce setrvat jen v instrumentální rovině a nezohledňovat takové pojmy jako „lidské zrání“, „transformační krize“, „konverze“, „odpor zla“, „zkouška“ apod. To poznamenáváme i s rizikem, že takové tvrzení pobouří poctivé, leč ateistické psychoterapeuty.) Vycházíme z toho, že člověk, který má psychické potíže, často netuší, co je způsobilo, a i když nějakou kauzalitu tuší, neví, jak si s problémem poradit. Někdy je souvislost lehce nahlédnutelná, jako v případech partnerských neshod, úmrtí, těžkého onemocnění. Někdy je to méně zřetelné a někdy na první pohled neprůhledné, jako v případech zrání, transformačních krizí nebo zkoušek, které jsou člověku ukládány Bohem pro jeho prospěch. V neposlední řadě to může být i příprava k důležitému poslání, ke kterému je člověk volán a zároveň připravován, přičemž tato fáze se obvykle neobejde bez duševních bolestí. To byl patrně i příklad shora citovaného Samuela, který v případě oslovení Bohem potřeboval to, co dnes můžeme s klidným srdcem nazvat psychoterapií a kterou mu, včetně pastorační pomoci, v jeho případě nabídl kněz Élí. Psychoterapie má tak v první řadě za úkol pomoci člověku zorientovat se v procesech, které se v něm dějí, a pomoci člověku porozumět své vlastní situaci, ve které se někde nalézá zdroj jeho duševních a duchovních obtíží. Totiž teprve v okamžiku, kdy člověk zná podstatu svého utrpení, je

ADVENT 08/2005

ZAMYŠLENÍ NAD… schopen nalézt i pravdivou křesťanskou odpověď: bojovat s ním, nebo je přijmout. Často se stává, že člověk nemá k takové odpovědi sílu, a není to nic, zač by se měl stydět, obzvlášť, když zjistí, že právě aktuální psychické utrpení vede k tomu, aby tuto sílu našel. Další úkol psychoterapie je tedy pomoci člověku se vzchopit — a dělá to obvykle tak, že mu pomáhá, že ho jakoby podpírá až do okamžiku, kdy je schopen jít sám. Připomeňme na závěr, k jak hlubokým a bolestivým nedorozuměním může vést neznalost a neporozumění složitým duchovním procesům, kterými člověk prochází. Uveďme například situaci člověka, který prochází hlubokou přeměnou, mající za cíl jeho duševní a duchovní zdokonalení, jež však

může mít až krizový charakter. Člověk je v takové náročné fázi svého života zmaten, jeho bytí je mimořádně křehké, zranitelné a bezbranné. Tuto, ve své podstatě blahodárnou zkoušku, může sám — bez vnější osvícené pomoci — mylně považovat za počátek závažného psychického onemocnění, jako je např. maniodepresivní psychóza nebo schizofrenie. K ještě závažnějšímu omylu může dojít v okamžiku, začne-li člověk své duševní potíže přisuzovat svému selhání, závažnému provinění a vytvoří si v sobě hluboký pocit viny. Nedozírné psychofyzické škody, které tyto omyly doprovázejí, jen potvrzují naléhavost a oprávněnost psychoterapeutické pomoci. J C,  @.

Proč jsou Češi tak štědří Všechno zlé je k něčemu dobré, připomínáme si občas. To abychom nadlehčili břemeno pochybností o smyslu některých událostí, které nás v životě potkávají. Je možné najít něco dobrého na smrti dítěte, které skončilo pod koly rychle jedoucího automobilu? Je něco dobrého na tom, když se nepodaří zachránit starou ženu z hořícího domu? Co dobrého může být na vlně tsunami, která se ničivou silou přežene přes pobřeží několika států jihovýchodní Asie? Samozřejmě, že odpovědi na takové otázky zní jednoznačně: „Nic dobrého na tom není.“ Ovšem, a to je to, co je na lidském životě překvapivé, žádná z takových zlých věcí nedokáže potlačit a zastavit lidskou vůli k životu. Často si kladu otázku, proč tomu tak je. Netvrdím, že jsem našel jednoznačnou odpověď, ale interpretaci jednoho pohledu na lidské odhodlání jít navzdory všemu zlému dál si dovolím uvést. Jak čteme v Bibli, Bůh dal lidem do srdce touhu po věčnosti. Bůh a věčnost, to k sobě patří, tak tomu věříme. Spojovat však lidský život s věčností lze jen stěží. Víme, že každá lidská věc

ADVENT 08/2005

má na světě svou chvíli. A tak jak začíná, tak také i končí. Jenže, a to je to krásné, Bůh vložil do našich srdcí touhu po věčnosti a já věřím, že právě tato Bohem zakódovaná touha po věčnosti nám dodává odvahu postavit se proti všemu, co ničí, láme, boří a rozvrací — s odhodláním znovu stavět, budovat, narovnávat, dávat dohromady, pěstovat a pečovat. Mám za to, že právě tato touha po věčnosti tváří v tvář hrůzám, které mořská vlna spáchala v prosinci loňského roku, v nás vyvolala potřebu účastnit se pomoci těm, kteří přežili. Ano, kromě účastného soucitu a lítosti nad lidským utrpením nás k ohromné vlně solidarity s lidmi ze vzdálených zemí motivovala touha po věčnosti a nedovolila nám, abychom to jen tak vzdali. Příliš často lámeme hůl nad našimi nevěřícími spoluobčany a jsme v pokušení soudit jejich konzumní vidění světa a na zábavu orientovaný způsob života. Kdoví, možná tím jen konejšíme své o něco citlivější svědomí, které nám pravdivě připomíná, že nejsme o nic lepší než oni. Ani viděním světa, ani způsobem života. Ukazovat na chyby druhých znamená zakrývat chyby vlastní. Když

11

ZAMYSLENIE NAD… pak přijde kupříkladu taková tsunami, překvapeně se ptáme, kde se v těch lidech bez povědomí o Boží vůli a respektování mravního řádu vzala tak obrovská chuť k aktivní pomoci. Pravda, podíl na účasti většiny našich občanů na pomoci obětem tsunami se projevil především finanční podporou, ale copak to není úžasné? V Evropě jsou země, které daly na pomoc zle poničenému pobřeží v jihovýchodní Asii daleko víc, ale přesto o pomoci občanů z České republiky se na celém kontinentě hovoří s nebývalým respektem. V rámci veřejné sbírky v poměru k počtu obyvatel jsme poukázali u nás

doma na pomoc lidem v Asii nejvíce. Nemám potřebu klást si otázku, jak se tohle mohlo přihodit v zemi, kde se o křesťanské lásce a účasti hovoří jen zřídka a víra je v ní pro většinu obyvatel záležitostí jen okrajovou. Pouze děkuji. A děkuji nejen za dary našich spoluobčanů. Děkuji za dar daleko větší — za touhu po věčnosti. Jsem si jist, že navzdory všem prognózám o úpadku naší civilizace Pán Bůh nepřestává naplňovat srdce lidí touhou po věčnosti, která v nás probouzí odvahu postavit se tváří v tvář tomu, co boří. J B,  . . ADRA

Spoveď študenta TS Slovo spoveď je v adventných kruhoch opradené istými predsudkami, ktoré určite vychádzajú z katolíckeho pochopenia jeho obsahu. Aj napriek tomu som sa rozhodol použiť ho do nadpisu tohto článku. V mojom „súkromnom“ ponímaní je spoveď odhalením samého seba, svojich pocitov, myšlienok, strachu alebo aj hriechov pred inými. Nie však s cieľom získať rozhrešenie. Nebudem ho od nikoho žiadať. Budem sa snažiť skôr odhaliť to, čo prežívam pri pohľade na diskusiu o Teologickom seminári našej cirkvi, ktorá sa v poslednom čase rozprúdila v našich končinách. Začnem tým, ako som sa vôbec dostal k štatútu „seminaristu“. Asi rok po mojom obrátení som sa rozhodol pokrstiť aj vodou a stal som sa členom Cirkvi adventistov siedmeho dňa. Bol som plný hladu po nových poznatkoch, biblickej vzdelanosti, lepšom pochopení Písma a v neposlednom rade aj po tom, aby som tieto poznatky vedel správne podať ľuďom náboženským či nenáboženským. Po istých problémoch (bol som len „krátko pokrstený“ a „neosvedčený“ člen) som sa napokon stal študentom Teologického seminára. Hneď od začiatku som bol (a stále som) za to nesmierne vďačný. Ako bývalý ateista a cirkevná „tabula rassa“ ma od začiatku prekvapoval dosť zvláštny názor mnohých ľudí

12

v zboroch na tých, ktorí majú teologické vzdelanie alebo na tých, ktorí sa snažia „preniknúť hlbšie“. Častokrát ma to brzdilo (a aj brzdí) v mojom nadšení. Nie je to možno prípad všetkých zborov, no nie raz som sa stretol s tým, že akákoľvek snaha o poctivejší výklad, ktorý má za cieľ okúsiť väčšiu hĺbku biblického textu a vzťahu s Bohom, sa stretla s podozrievavosťou, ba dokonca s nahnevanosťou. „Veď načo nám je filozofovanie, my to nepotrebujeme, je to tak napísané, tak je to tak. Či nás apoštol Pavol pred takýmto postojom sám nevaruje?“. Práve títo členovia však v horúcich diskusiách sobotnej školy argumentovali veršami neraz násilne vytrhnutými z kontextu. Apropo, apoštol Pavol. Či nebol on sám jedným z najväčších vzdelancov svojej doby, silným intelektuálom? Snaha obohatiť druhých novými poznatkami na základe biblického bádania, ale i s pohľadmi, ktoré sú menej konfrontačné vo vzťahu k iným cirkvám sa často stretáva s odsúdením: „Čo vás na tom seminári vlastne učia?! Kde to tí mladí ťahajú? Kde sú časy brata XY, XYZ…?“ Chápem, že naša generácia študentov je trochu iná ako spred 20 –30-tich rokov, no aj tak mi tam niečo nehrá. Nemal by kresťan viac načúvať? Nemal by nechávať búrať svoje názory a obrazy o Bohu a dovoľovať Mu, aby namiesto toho On staval niečo lepšie a pevnejšie? Je možné žiť stále len na „duchovnom mlieč-

ADVENT 08/2005

ZAMYSLENIE NAD… ku“? Je správne uzatvárať sa pred všetkým, čo by ma posunulo v konečnom dôsledku bližšie k Bohu? Najzvláštnejšie na tom je, že keď príde „uznávaný a známejší“ brat a povie to isté, ľudia, možno zo strachu odporovať a pustiť sa do diskusie, začnú zrazu pritakávať. Pohľad na vzdelanosť, s ktorým sa v našej cirkvi často stretávam, je pre mňa nepochopiteľný. Možno preto, že som takmer 19 rokov žil ako neveriaci a prostredie, v ktorom som vyrastal, kládlo na vzdelanie veľký dôraz. Je to predsa prostriedok ako získať postavenie, zamestnanie a rozvíjať sa. Je môj kladný postoj k vzdelanosti dôsledkom mojej „pohanskej“ mladosti? Neviem, vy múdrejší mi možno poradíte. Viem len, že zatiaľ ma Kristus nezbavil mojej túžby po poznaní. Nie je však už za tým hnanie sa za postavením a teplým pracovným miestečkom, ale túžba pomáhať druhým. Tento, pre mňa nepochopiteľný postoj niektorých, sa samozrejme odráža i v postoji k Teologickému semináru. Pre mňa je miestom, kde zápasím, kde som nútený často prehodnocovať to, čomu verím, kde sa často búrajú moje pred-

stavy o Bohu. Tam prežívam svoje osobné boje, depresie, no i radosti, Božie dotyky, uistenia o láske a povolaní. A nie som sám. Teologický seminár je nielen inštitúciou, kam plynú finančné prostriedky cirkvi. Je takisto miestom, kde žijú normálny ľudia. Existuje a stále sa v cirkvi živí predstava o tom, že kazateľ alebo i študent TS je akýsi posvätenejší, odolnejší alebo silnejší. Nemôže mať predsa pochybnosti, depresie a nemôže ukazovať svoje problémy a slabôstky. Pre mňa je tento postoj neprijateľný. Ak mám mať takýto obraz o sebe, nemám na seminári čo hľadať. My študenti TS zďaleka nie sme dokonalí, pripúšťam, že často nespĺňame predstavy bežného zborového člena o tom, ako má vyzerať a prejavovať sa budúci kazateľ. Nie je to však generácia, ktorá bude schopná snáď trošku lepšie pochopiť dnešného postmoderného človeka? Nepotrebuje cirkev konečne generáciu „slabých“, zranených a bojujúcich? O Z,  4.  T 

Milá pozornost V prosinci roku 1969 jsem prožil první „kazatelské stěhování“, na které si jako dítě vzpomínám. Táta byl přeložen do tehdejšího Gottwaldova a my jsme měli poprvé možnost bydlet na místě, kde pracoval. Když jsme přijeli na Revoluční ulici a zastavili před naším budoucím domovem, zažili jsme milé překvapení. Čekala tam na nás starší paní. V tašce měla „papiňák“ plný segedínského guláše a bochník čerstvého voňavého chleba. Bylo to přesně to, co jsme potřebovali. Tetička Lakomá dobře odhadla, že při stěhování nebude na vaření čas. Díky ní jsme se nejen dobře najedli, ale nové město pro nás přestalo být cizím, nepřátelským prostředím. O dvacet let později jsem se s rodinou stěhoval jako mladý kazatel do Jeseníku. V části bytu, který jsme měli na půl roku k dispozici, bylo třeba vyma-

ADVENT 08/2005

lovat. Přestože je můj táta původně malíř pokojů, já jsem to tehdy neuměl. Proto jsem ocenil, když mi Milan Večerka, člen sboru, nabídl, že mi s tím pomůže. Společně se nám podařilo vše nejen nachystat a připravit, ale i uklidit. Při dalším stěhování do Havířova jsme přijeli chvíli před partou stěhováků a zjistili jsme, že náš budoucí byt je plný starého nábytku — ještě po původní majitelce. Ještě dřív, než naše obavy z toho, že to nestihneme včas vyklidit, narostly do obludných rozměrů, přijelo několik členů havířovských sborů na brigádu. Zatímco stěhováci nosili náš nábytek dovnitř, oni nosili ten starý ven. Před rokem jsme se stěhovali zatím naposledy. Na vymalování a uklizení bytu jsme měli necelé dva dny. Poprosil jsem staršího sboru, zda by mohl požádat sbor o pomoc. S malířem jsme se domlu-

13

ZAMYŠLENÍ NAD… vili, že skončí s prací odpoledne. Když jsme s manželkou jeli do Frýdku uklízet, doufali jsme, že nám přijdou pomoct alespoň dvě sestry, abychom stihli do půlnoci připravit byt na stěhování. Prožili jsme příjemné překvapení. Náš budoucí domov byl plný lidí, kteří už byli v plné práci. Zatímco sestry uklízely, já mohl se starším sboru věšet garnýže i záclony a také zapojovat světla… Těmito mými zkušenostmi bych rád potvrdil pravdivost zaslíbení, kterým Ježíš odpovídá na Petrovu starost, co spolu s ostatními učedníky získá, když kvůli Ježíši vše opustili. Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný. (Mk 10,28-30) Na každém novém místě jsem zakoušel různé formy problémů a starostí, které ke kazatelské práci patří. Ale také jsem získal nové přátele a kamarády, kteří rozšiřovali hranice mé nové rodiny. Mám stokrát víc… Rád bych ale ještě podtrhl jeden rozměr této zkušenosti. Moje rodina i já sám jsme procházeli různými krizemi. Několikrát jsme se rozhodovali ukončit naši kazatelskou práci. Často kvůli neporozumění některých členů sborů, ve kterých jsme

právě působili. V těch chvílích mi Bůh připomínal podobné zkušenosti jako ty, které jsem dnes vzpomínal. Naučil mne vidět naplnění toho „stokrát víc“. Církev se dnes dostává do situace, kdy hrozí nedostatek kazatelů. Žijeme ve svobodné společnosti, máme velmi kvalitní seminář i dostatek mladých a inteligentních mužů, kteří by se mohli stát kazateli. Mohli bychom nyní uvádět různé důvody, proč přes to vše chybí dostatek těch ochotných. Často slyším od členů, co by pro zlepšení situace měli udělat kazatelé. Členové zase slyší od nás, kazatelů, co by pro to měli udělat oni. Myslím, že by bylo lepší, kdyby se každý z nás ptal na modlitbě: „Bože, co pro to, aby v církvi pracovalo dost kazatelů, mohu udělat já?“ A až mi odpoví, pak bych se měl modlit: „Bože, pomoz mi, abych to udělal. Nejen dnes, ale i zítra. A pak tak dlouho, dokud nebudu spolu s ostatními ve tvém království.“ Jedno přísloví říká: „Dokonalost není maličkost, ale skládá se z maličkostí.“ Naše církev není dokonalá. Tvoříme ji my, nedokonalí a hříšní lidé. Jsem rád, že mohu vzpomínat na milé pozornosti od svých duchovních sourozenců. Právě taková setkání totiž z mé nedokonalé církve dělají nebeskou předsíň. Dovolme Bohu, aby nás inspiroval ke konání dalších milých pozorností. Začněme Boží království prožívat už dnes. (VF)

Výchova mladých & křesťanský životní styl „Ty se maluješ tou rtěnkou i do sboru?!“ zaslechl jsem jednoho sobotního rána z úst maminky, která mírně zvýšeným hlasem napomínala svou dceru těsně před odchodem na bohoslužbu. „A proč ne? Vždyť mi to sluší,“ odpověděla nechápavě dcera. „No to snad nemyslíš vážně!“ Tím konverzace skončila. Byl to jeden ze střípků, který mě přiměl více se zajímat o vztah mezi vnějším a vnitřním životem

14

křesťana. Jsem totiž přesvědčen, že právě správná rovnováha těchto dvou pólů tvoří zdravé jádro v životě člověka a potažmo i křesťana. Jinými slovy by se to dalo také nazvat jako vztah mezi formou a obsahem. Často se stává, že lidé mají sklon si své náboženství udělat co možná nejjednodušší. Tato jednoduchost spočívá v tom, že se důležitost v náboženství přenese z vnitřního postoje na vnější — tedy že se forma, která měla být původně průvodním jevem

ADVENT 08/2005

ZAMYŠLENÍ NAD… k něčemu dalšímu, stala cílem křesťana. Lidé pak dodržují celou řadu různých pravidel, nad kterými už nemusí přemýšlet. Problém pak nastává v situaci, kdy jsou nuceni si své náboženství obhájit — před sousedy, kolegy nebo před vlastními dětmi. Nejsou schopni vysvětlit, co jim takové náboženství dává. Forma, která v sobě nenese důvod, proč ji dodržuji, se stává pouhým omezováním (nebudu nosit řetízky…, budu nosit do sboru sukně…, nebudu jíst nečisté…, budu světit sobotu…). Já si tuto formu mohu stanovit jako cíl svého náboženství, ale problém je, že mi tento cíl nic nepřináší. Naopak, činí mne nesvobodným. Paradoxem bývá, že čím více si člověk své náboženství tímto vnějším způsobem zjednoduší, tím více má sklon posuzovat vnitřní život svého bližního. A navíc, takový jedinec, pokud není schopen představit svému okolí smysl a přínos všech těchto pravidel, které si stanovil, pravděpodobně nedocílí touhy po křesťanství u svých sousedů, kolegů, nebo často i u svých vlastních dětí. Pokud se tedy rozhodnu, že nebudu nosit náušnice nebo řetízky jen „proto, že to tak praví církev“ nebo že to tak dělají všichni okolo, pak je mé náboženství „hříchem“. Tím samozřejmě nechci říct, že vše, co mi praví církev a co vidím u svých bratrů a sester, je špatné, ale chci tím říct, že mé náboženství se nemůže ani nesmí odvíjet od toho, co mi někdo nadiktuje a já to budu pouze bezmyšlenkovitě a postupem času stereotypně respektovat. Dovolím si tvrdit, že každá forma, kterou se rozhodnu plnit pouze jako vnější projev svého náboženství bez vnitřního obsahu, je hřích! Proto i nenošení řetízků a náušnic a dokonce i svěcení soboty může být za takových okolností hříchem. Pokud si tuto pravdu připustíme, zjistíme, že tento druh hříchu je v soudobém adventismu velmi populární. Možná to teď vypadá, že „házím špínu“ na všechny upevněné zásady, které se v naší církvi budovaly už tolik let a které jsou jakýmsi výsledkem celého našeho snažení. Ne, já si všech zásad naopak velmi vážím! Dokonce jsem považován v oblasti zásad za jednoho z těch „zpátečnějších“. Myslím, že každá z nich má v církvi své místo. Zajímá mě však otázka: „Proč je dodržujeme?“ Proč nenosíme ná-

ADVENT 08/2005

ušnice, proč zachováváme sobotu zrovna tak, jak ji zachováváme, proč se někdy v našem přístupu ke světu tolik obracíme zády? Proč náš křesťanský život vypadá zrovna tak, jak vypadá? Asi je to doménou mladých lidí, kteří nejsou ochotni přijmout zásady a životní styl svých rodičů do té doby, dokud jim někdo nevysvětlí jejich základní otázku: „Proč bych to měl dělat zrovna takto?“ Myslím, že na to mají plné právo. K tomuto problému se také váže skutečnost, že mladí se často rozhodují nekopírovat křesťanský životní styl svých rodičů, ale vytvořit si svůj vlastní, a to se často nesetkává s pochopením. Jsem však toho názoru, že tento postoj je přirozený, a dovolím si tvrdit, že dokonce i velmi důležitý. Proč? Protože každá forma a zásada, která se pouze dědí, se stává prázdnou. Starší generace si své zásady ukotvila na základě svých životních zkušeností, a proto ví, proč je dodržuje. Ale mladí prožívají zcela jiné zkušenosti, a proto nemohou ani nejsou schopni přijmout drtivou většinu zásad tak, jak jsou jim předkládány. Vycházejí z jiného světa a jsou nuceni si své zásady před tímto světem obhájit. Ale to nemohou pomocí zkušeností svých rodičů, musí je obhajovat sami za sebe. Proto bych chtěl apelovat na všechny rodiče, kteří vychovávají mladé lidi a snaží se je vést k Bohu. Prosím, nikdy nepředkládejte svým dětem už hotové zásady! Předkládejte jim principy z Bible a dejte jim šanci, aby si na základě těchto principů vytvořili svoje zásady. Dejte jim příklad svých zásad — toho, jak jste tyto principy pochopili sami, ale neočekávejte, že to přesně stejně pochopí také vaše děti. Možná se jejich závěry a zásady od těch vašich budou lišit, ale dejte jim čas na to, aby mohli dozrát, aby si sami vybojovali to, čemu věří, a byli schopni a ochotni si to pak obhájit ve svém vlastním prostředí, před svými spolužáky, sousedy a později i před svými vlastními dětmi. Oni tento přístup velmi ocení. Je zde ještě jeden velmi důležitý kulturní aspekt, který nemůžeme pominout. Pokud se např. ještě před několika lety nenosily žádné řetízky ani náramky a dnes se již v církvi nosí, je to pouze otáz-

15

ZAMYŠLENÍ NAD… kou kultury společnosti. Pokud muži ještě před několika lety nenosili jinou než čistě bílou košili a dnes nosí běžně barevné, je to jen otázkou toho, že cítění společnosti je jiné. Vzhledem k tomu, že nešlo o biblické zásady, ale pouze o jeden ze způsobů naplňující biblický princip, došlo postupně k posunu i v myšlení, zejména u mladých lidí, pro které je otázka kultury mnohem víc aktuální než pro ty starší. „To není ústup od zásad, to je ústup od tradic“. Jinými slovy „princip zůstává, ale projevuje se jinak“. (Dymáček Jan, O zevnějšku křesťana. Moravskoslezské sdružení CASD, 1994, s. 19) Buďme proto v této otázce velmi opatrní. Snažme se čestně rozlišovat mezi skutečným biblic-

kým principem a osobní aplikací tohoto principu. Přiznejme si, že naše pochopení a naše zásada nemusí být ta jediná správná. Neodsuzujme lidi, kteří dané principy pochopili jinak než my, protože projevy naší víry se nikdy nesmí stát měřítkem pro projevy víry mého bližního (Ř 14,13; L 6,37). Raději hledejme cestu, jak se navzájem lépe pochopit, aby se naši bližní ve společenství mohli cítit sami sebou a nebyli tlačeni k dodržování něčeho, co sami necítí. Nezapomeňme, že „láska, to je štěstí, které si dáváme navzájem“ (G. Sandová). T D,  T 

„…aby moje radost byla ve vás!“ Čtenáře Písma hned napadne, že to řekl Pán Ježíš. Ale proč to Pán Ježíš vůbec řekl? Při čtení té věty jako bych cítil, že mi nějaká radost v životě chybí. Skutečně, radosti má člověk v životě opravdu málo. Důvodů, proč tomu tak je, se jistě najde dost — zvláště když nás čeká nějaká smutná událost. Tak tomu bylo i u Ježíšových učedníků. Když jim Pán Ježíš oznámil, že bude zatčen a zabit, přepadl je smutek. Před svým odchodem z tohoto světa zpět k nebeskému Otci však Ježíš prohlásil, že zármutek učedníků se změní v radost, kterou jim nikdo nevezme. Chce je vzpružit k radosti slovy: „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost byla plná.“ (J 15,7.11) A pak znovu dodal: (J 16,20) To se událo takřka před dvěma tisíci lety. A teď se přenesme do doby naší a pozorujme dnešní učedníky Pána Ježíše. Myslím věřící kolem nás. Jak mnohým chybí vnitřní radost! Proč? Proč se mezi věřícími projevuje tak málo radosti? Evangelista

16

Lukáš v 15. kapitole zaznamenává v podobenstvích Pána Ježíše hodně důvodů k radosti. „Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se ztratila.“ (v. 6) „Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.“ (v. 9) „Radujme se, hodujme a buďme veselí, protože můj syn byl mrtev a zase žije… A začali se veselit.“ (v. 24) Co ničí, co pohlcuje radost, kterou můžeme mít pořád, ale která se nám ztrácí? Je to odklon od Boží vůle, odchýlení od jasného příkazu Pána Ježíše: „Toto vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali.“ (J 15,17) To „mějte se rádi“, znovu a znovu připomíná apoštol Jan ve svých epištolách. Ignorování Boží vůle se nazývá hřích. Ten je příčinou ztráty radosti. Někdy se lidé jen vesele tváří, aby „nakazili“ radostí jiné. V některých církvích charizmatické skupiny zavádějí různé způsoby, aby mezi věřícími byla radost. Marná námaha! Ta pravá radost vychází od Pána Ježíše, její pramen je v nebesích u Otce. Proč je tam radost? Když se od hříchu odvrátíme a litujeme ho, Pán Ježíš říká: „…tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“ (L 15,7) Až budu cítit, že mám málo radosti, chci si připomínat tyto verše. K Š

ADVENT 08/2005

05 20 8 ro lo

Prečítaj si z 1. Petrovho listu verše 1,3-5

ku

ČO NEMÔŽEŠ VIDIEŤ… čís

Lukáš smrkal a kýchal. Musel zostať doma, lebo mal chrípku. „Ako sa cítiš?“ spýtala sa ho mama. Lukáš znova kýchol. „Stále kašlem,“ odvetil. „Dostal som to asi od Dušana. Ale on je už zdravý. Mami, môžem sa ťa niečo spýtať?“ „Pravdaže! Čo ťa trápi?“ povedala mama. „Minule som pozval Dušana do sobotnej škôlky. Povedal mi, že nemôže veriť veciam, ktoré sa nedajú vidieť. Spýtal sa ma, ako viem, že existuje Boh alebo nebo, keď som Ho ešte nikdy nevidel. Odpovedal som, že jednoducho viem, že Pán Boh existuje. Ale mami, ako je to naozaj?“ Mamička sa zamyslela. „Povedal si, že aj Dušan bol chorý. Určite ste sa už učili o baciloch a vírusoch, však? Mohol by si sa Dušana spýtať, prečo verí, že existujú, keď ich ešte nikdy nevidel.“ „To je dobrý nápad!“ potešil sa Lukáš. „Okolo nás je veľa mikróbov, ktoré nevidíme. A predsa sú tu a znepríjemňujú nám život. Pán Boh a nebo tiež existujú, hoci ich nevidíme. O nebi sa hovorí v Biblii. A Biblia je Božie slovo, ktoré vidíme a čítame. Nebo je svet, ktorý existuje, hoci ho ešte teraz nemôžeme vidieť,“ pokračovala mama. „Poviem to Dušanovi,“ sľúbil Lukáš. „Možno sa bude chcieť dozvedieť viac o veciach, ktoré nevidí. Verím, že jedného dňa uvidí nebo na vlastné oči.“

Čo si o tom myslíš ty? Veríš iba tomu, čo vidíš? V skutočnosti veríš mnohému, čo nemôžeš vidieť. Veríš, že existujú televízne a rádiové vlny, vietor, elektrický prúd, baktérie atď. Nič z toho nevidíme, ale máme dôkazy, že to všetko existuje. Aj dôkazy o Božej existencii sú všade okolo nás. Sú vo svete, ktorý stvoril. Existujú aj dôkazy a pravdivosti Božieho slova. Preto môžeš prijať všetko, čo v ňom Pán Boh hovorí. A On hovorí, že existuje aj nebo. (KĽÚČE III, MSEJK BRATISLAVA)

CO VIDÍME SRDCEM? Jak poznáme, kdy skončí ve škole přestávka? Crrr… ozve se školní zvonek. A čím ho slyšíme? No jasně, uši nám to sdělí. Když přijdeš ze školy, otevřeš dveře a už voláš: Sláva, dnes máme bramboráky! Kdo ti to prozradil? Vždyť jsi ještě ani nebyl v kuchyni. To nos nám sděluje, co voní, nebo i nepříjemně páchne. Pak sedíš u stolu (samozřejmě napřed poděkuješ Bohu za jídlo) a cpeš do pusy dobroty. Žel, že teď zrovna nemůžeš mluvit, ale možná, že ostatní to docela vítají. Co rozpozná, jak dobré je to jídlo? To je ta zvláštní pohyblivá věc v puse, která se jmenuje jazyk. Večer ležíš v posteli a usínáš, vtom slyšíš zoufalé výkřiky z pokoje tvé sestry: „Uáááá! Pavouk!!!“ Ty sestry jsou hrozné! Pavouk, šokován křikem, už asi zemřel. Jak poznala tvá sestra, že jí po obličeji přešel pavouk? Vždyť v pokoji je tma. Ovšem, pokožka jí to prozradila. Naše pokožka má citlivá místa na dotek, takže můžeme cítit i jemné nožičky pavouka. Tímto způsobem používají nevidomí špičky prstů ke čtení slepeckého písma. Hovořili jsme o čtyřech smyslech a smyslových orgánech, kterými vnímáme okolí. Pán Bůh myslel na všechno. Ale nechybí tu ještě něco? Na hlavě máme nejenom nos a pusu, ale také dvě oči! A k čemu nám slouží, je také jasné. K vidění. Ale proč nemáme jen jedno oko, ale hned dvě? Za prvé: potřebujeme je, abychom mohli posoudit vzdálenosti. Každé oko vytvoří vlastní obraz toho, co vidí. Tyto dva obrazy se spojí v mozku v jediný. Schopnost vidět je pro nás velmi důležitá. Kdyby někdo třeba při nějakém neštěstí přišel o jedno oko, má ještě druhé, aby pak nebyl tak bezmocný. Pán Bůh myslel i na to, když nás tvořil. Jestliže se však setkáš s člověkem, který je úplně slepý, zeptej se, jestli mu můžeš pomoci. Ještě jedna zvláštnost je při vidění: slyšet, čichat, chutnat, cítit můžeme vždycky (jestliže nejsme zrovna vážně nemocní), ale vidět se dá jenom, když je světlo. Je mno-

18

ho druhů světel: vzpomeňme si na slunce, hvězdy, pouliční osvětlení, kuchyňské světlo, svíčku nebo broučka světlušku. Když je světlo, mohou oči vidět. Teď ale myslím na úplně jiné světlo. Ono osvětluje celou zem. Můžeme jej vidět na celém světě — ne očima, ale srdcem! Toto světlo je osoba, která o sobě řekla: „Já jsem světlo světa, kdo mne následuje, nebude bloudit v temnotě, ale bude mít světlo života.“ Víš, kdo to je? Jistě. Je to Pán Ježíš. Někteří lidé ho ale odmítají. Škoda. Tito lidé nikdy nenajdou cestu k Bohu. V jejich srdcích zůstane stále tma. Ale na tebe Pán Ježíš ještě čeká, a také na tvé kamarády. ROS.

ÚVAHY KRTKA Ty, který prý bydlíš ve světle, Bože! Abych řekl pravdu, já se cítím lépe ve tmě. Kopu podzemní chodby, žeru, co mi přijde pod zub, bojím se lišky a loveckého psa, bojím se ježka, plodím mláďata, udržuji teplé hnízdo a s údivem poslouchám, že tvůj plán nekončí na druhé straně pole. Slyšel jsem, že je tam město s mosty, auty, domy a lidmi, a za ním prý ještě další tisíce a tisíce měst a krajin. Bože, je to možné? Je možné, že může být dobré i něco jiného než larvy? A že jsou hory větší než krtinec? A Bože, dokonce že existuješ? Tady, mezi námi? Odpusť mi, Bože, ale tomu nevěřím! MOZAIKA RADOSTI, M. RICHTEROVÁ

19

UNIJNÍ

probíhalo letos v červenci od 17. do 24. v Českém ráji, v Ostružnu u Jičína. Děti přijely ze všech koutů Čech i Moravy. Celé camporee neslo název „Nexus 2005“, což byl plán na záchranu světa, který je čím dál více sužován zlem. Celým tímto

CAMPOREE

zachrání faraonova syna. Celá hra probíhala na motivy pohádky O kohoutkovi a slepičce. Odpoledne jsme si zahráli na obchodníky, kdy děti musely běhat se svou obchodní listinou a na stanovištích plnit jednoduché úkoly, které při splnění představovaly uzavřený obchod. Děti měly od stanoviště ke stanovišti vždy čtyřminutový limit, který si musely hlí-

plánem nás provázel a zároveň inspiroval Pán času. Ten představoval všemohoucího Pána Boha. Hned v pondělí nás přenesl do minulosti. Dostalo se nám tak možnosti změnit minulost a dosáhnout tak lepší budoucnosti. Pán času nám vyprávěl o budoucnosti, kterou navštívil. Prosil nás o pomoc, protože strašná budoucnost a hrozící zánik planety ho velmi znepokojoval. Každodenními přesuny v čase jsme navštěvovali různé civilizace a pomáhali jim. Plnili jsme různé úkoly a snažili se o to, aby svět byl lepší. Nejnáročnějším dnem bylo asi úterý, kdy děti prožily tři bojovky, což je dost vyčerpalo. Dopoledne musely najít lék, který 20

dat, neboť je honili Midbarové (vedoucí s vodními pistolkami) a každý oprávněný zásah znamenal odebrané body. Noční bojovka opět prověřila, jaký mají děti cit pro obchodování. Tentokrát jako celá skupinka při koupi a prodeji fiktivní vody a velbloudů. Samozřejmě, že jsme nebyli celý týden v táboře. Ve čtvrtek, když nás Pán času přenesl do daleké budoucnosti, jsme všichni vyrazili na celodenní výlet do Prachovských skal.

Na konci týdne nám však Pán času řekl, že veškerá naše snaha o záchranu světa je zbytečná, protože nikdo z nás nedokázal být bez hříchu, všichni měli na své občance alespoň jeden křížek. Pána času to velmi znepokojilo a byl z toho smutný, ale i přesto nám odpustil. Každý z nás musel odevzdat občanku pošpiněnou hříchem. V sobotu odpoledne jsme pak otevřeli truhlu se zlem, ve které byly všechny občanky připravené ke spálení v ohni. Poté jsme prošli vodou, a tím prožili symboliku očištění. Večer pak všichni dostali nové občanky, na kterých už nebylo žádné místo na křížky, neboť jsme byli očištěni a díky odpuštění Pána času i zachráněni. Společně jsme prožívali slavnost Pána času, která byla plná jídla, písní a chval. Díky Božímu požehnání probíhalo celé camporee bez větších problémů a ke spokojenosti nás všech, týmu vedoucích, ale hlavně dětí, kvůli kterým se všechno vlastně pořádalo.

Je také jasné, že nebylo všechno tak jednoduché. Při plnění všech úkolů jsme museli zůstat bez hříchu. Děti dostaly na začátku camporee občanky (identifikační kartičky), které musely mít stále na krku, a pokud někdo udělal něco špatného, byl mu tento čin zaznamenán v podobě křížku.

PETRA VELIČKOVÁ 21

VÝPRAVA NA

SÚĽOVSKÉ SKALY A ŠÚTOVSKÉ JAZERO Dalo by sa povedať, že tento tábor bol najvydarenejší v histórii nášho oddielu. Počasie, kolektív, voda i zábava… Ešte pred touto výpravou sme mali v nedeľu menší bicyklový výlet na hornú nádrž Čierneho Váhu. Bol to namáhavý výstup, ale ten výhľad stál za to. V pondelok sa všetci doterigali cestou-necestou do jedného kempu na Súľovských skalách, kde sme sa nevedeli dohovoriť, kto s kým bude… Druhý deň bol oveľa zaujímavejší. Urobili sme si prechádzku medzi Súľovskými skalami. Všade boli perfektné skalné scenérie a s Matúšovou 180cm žuvačkou to bolo ešte šťavnatejšie. Keď sme zostúpili, zamierili sme do najbližšieho obchodíka, kde o nanuky nebola núdza. Podaktorí si dali 2 „kyslé xichty“ a normálne im šla z jazyka krv. V stredu sme pobalili tábor a vyrazili na nádherné Šútovské jazero. Už len myšlienka na to, ako sa budeme kúpať v tejto čírej vodičke, nám navodzovala príjemný chlad (aj keď bolo okolo 30 stupňov). Až do soboty robil každý žblnky-žblnk prerývané menšími dumkami, občasným zberom dreva a chodením po „závadnú“ pitnú vodu. Marika a spol. sa postarali o hladové potreby, za čo sme jej i spol. veľmi vďační. A Paľo, ako správny vodca, koordinoval z úzadia celý oddiel. Nikto sa neutopil a týmto uzavieram celú kauzu ako super tábor. Len keby sme v nedeľu nemuseli ísť domov… :-) VAŠO :-)

22

TÁBOR

JIŽNÍHO KŘÍŽE „BUM bum BUM … bum BUM bum“

Hlas tamtamu svolal k velkému poradnímu ohni mladší příslušníky národa Jižního kříže, aby v prvním týdnu měsíce bouří vztyčili wigvamy u jezera Tiota. Zde se pod vedením svých náčelníků zdokonalovali v obratnosti, stopařském umění a odvaze. Jejich ruce zhotovily nejeden pozoruhodný výrobek. Dlouho do noci plály ohně, u nichž zněly radostné melodie a kde jsme si vyprávěli příběhy plné dobrodružství i poučení. Ani proradný nájezd bledých tváří neohrozil naši soudržnost. Odkaz předků jsme uhájili, běloši museli svou čest obhájit u kůlu „muh-moh-wa“. Nezbývá než poděkovat Velkému Nebeskému Otci, že držel nad námi svou ochrannou ruku. NÁČELNÍK HIAWATA — K4

P.S.: Zdravím Tu, která sytí hladové a tančí s vařečkou, a děkuji, že plody prérie dokázala proměnit v chutnou krmi. Děkuji Wakantovi a Modrému ptáku za skvělý program, náčelníkovi Zlaté ruce za údržbu tábora, Znějícímu dřevu za veselou atmosféru a všem roverům za skvěle odvedenou práci. 23

Omlouváme se za text uvedený v článku „Oslava 10. výročí Klubu Pathfinder“ v Adventu č. 7, v odstavci „Co na to Morava“, kde byl citován Karel Staněk. Nyní uvádíme článek, který nám poslal. VAŠE REDAKCE

Co na to Morava? Na Moravě jsou organizovány pravidelné velké akce pro děti i pro mládež. Další činnost pak probíhá převážně po oddílech, které mají bohatý celoroční program. Vedoucí pathfinderů na Moravě si však uvědomuje i rezervy, které jsou v systému práce s dětmi. Týká se to obzvlášť registrace dětí, využívání dotací na akce a organizování oblastních akcí. Máme však naději, že se vše změní k lepšímu, protože se snažíme získávat a vychovávat další vůdce a nadšence pro práci s dětmi. Moc děkuji všem, kteří obětavě a nezištně věnují svůj čas, schopnosti i finanční prostředky této činnosti. Věříme, že Bůh požehná naše plány a cíle, které pomohou našim dětem na Moravě. K S

Spalax microphtalmus Tento hlodavec je dokonale přizpůsobený podzemnímu životu. Na válcovitém těle nemá žádný výstupek, který by mu překážel v úzkých chodbách. Uši má tak nepatrné, že vůbec nevyčnívají ze srsti. Malé oko přikryté kůží připomíná zrnko máku. Plochá lebka končí silným nosem. Z pusy trčí silné hlodavé zuby. Slabé nohy by nedokázaly hrabat v zemi, a tak ryje silnou hlavou. Hlínu rozhrnuje čelem a kořeny překousává ostrými řezáky. Jeho hlavní potravou jsou kořeny a hlízy různých rostlin. Spotřebuje poměrně hodně potravy, takže může způsobit škody (například v bramborovém poli). Na povrch země vyleze jen málokdy, nejčastěji v noci. Někdy se ale v pravé poledne vyhřívá na sluníčku. Má vynikající sluch a při sebemenším šramotu zmizí pod zem jako blesk. Poznáte, o jakém hlodavci je řeč? Pokud ano, napište nám a my vylosujeme výherce, který dostane krásnou cenu! Pathfinder — Advent, Peroutkova 57, 150 00 Praha 5

24

ZE SVĚTA

Modlíme se za Mali OBYVATELSTVO: 11 626 000 obyvatel; Západoafričtí černoši 93,5 % — Bambarové, Fulbové, Soninkové, Songhajové, Senufové, Malinkové, Dogoni; Berbeři 3,7 %; Arabové 1,2 %; ostatní 1,6 % NÁBOŽENSTVÍ: islám 87 %; domorodá náb. 11 %; křesťanství 1,9 % (řím. kat. 1%, prot. 0,9 %); nevěřící/ostatní 0,1 % ADVENTISTÉ S. D.: 1 143 členů; 98 adv./milion obyv.; růst za posledních 10 let 466 % Krásné, tajemné a trpící Mali v sobě chová pokladnice světové kultury, jakými jsou Timbuktu a země Dogonů. Pro nás je zajímavé i tím, že současný prezident Alpha Konaré studoval v mládí v Československu. Nikde jinde v Africe nevzniklo tolik černošských států, jako v Mali. Ve 4. až 11. století to byla říše Ghana. Stát má jméno po slavné Malijské říši z 11. až 16. století. Město Timbuktu bylo jejím klíčovým střediskem, odkud se slonovina, ořechy, koření a další zboží dopravovalo přes Saharu na sever. Černoši v Timbuktu nakupovali od Tuaregů drahocennou kamennou sůl ze Sahary za stejnou váhu zlata. Později byla oblast jádrem saharských muslimských říší Songhaj, Masina, Kaarta a Samori. Říše vznikly v důsledku „svaté války“, ale přesto nedokázaly zlomit pohanské praktiky většiny černošských obyvatel. V roce 1864 porazili Francouzi Hadžiho Umara Talla, posledního z velkých malijských válečníků, a až do roku 1960 se oblast stala součástí Francouzské Západní Afriky. Kdysi bylo Mali slavné pro své zlaté a stříbrné doly a vývoz slonoviny. V západní Africe se těžily až do objevení Ameriky dvě třetiny veškerého zlata ve známém světě. Když ve 14. stol. král Mansa Músa putoval do Mekky, rozdal cestou tolik zlata, že na léta zcela zruinoval trh s tímto kovem. Bohatství Mali zničila kolonizace, nalezení mořských cest Portugalci, neustálé války, které mezi sebou vedly domorodé říše, aby získaly otroky, které prodávaly bělochům, a rozšiřování pouště.

ADVENT 08/2005

Dnes patří Mali k nejchudším zemím světa a mění se v poušť. To spolu s nálety kobylek a populační explozí vede k hladomoru. Během mimořádného sucha v 70. a 80. letech zemřelo hladem až čtvrt milionu lidí a pomřelo mnoho milionů kusů dobytka, jejich jediného majetku. Velký nálet kobylek z roku 2004 má také fatální následky. Několik procent obyvatel je nakaženo HIV. Číst a psát umí sotva 20 % obyvatel. Ve středověku se Timbuktu a Djenné staly důležitými centry islámské kultury a vzdělanosti a odtud se pak islám šířil dál do Afriky. I přesto se ještě v prvních desetiletích 20. století většina lidí hlásila k domorodým náboženstvím. Během 20. století vzrostl poměr muslimů z 35 % na 90 % obyvatel a nadále rychle roste. Navzdory veliké převaze muslimů panuje v zemi úplná náboženská svoboda a křesťanská misie má zcela otevřené dveře. Mali patří k nejsvobodnějším zemím v Africe a mírou tolerance snad i na celém světě. Jedinou náboženskou skupinou, na kterou se vztahuje zákonné omezení, je bahá’í, ale toto omezení není v praxi uplatňováno a bahá’isté se svobodně scházejí a veřejně propagují své náboženství. Ministr pro oblastní rozvoj a bezpečnost má právo zabavit náboženské publikace, které by podle jeho názoru napadaly jinou víru, ale toto právo nebylo nikdy uplatněno.

25

ZE SVĚTA Možnosti, které zde misionáři mají, jsou nesrovnatelně větší než jejich zájem. Křesťané tu marní velikou příležitost. Tam, kde bylo vyvinuto misijní úsilí, se zástupy lidí obrátily ke Kristu. Daleko více práce ale zbývá vykonat. Bambarové tvoří nejpočetnější národnost. Ještě v roce 1912 se jich k islámu hlásila jen 3 %. Od té doby poměr vzrostl na 70 %. Čtvrtina kmene zůstala pohanská. Mezi 4 miliony Bambarů v Mali je asi 135 tisíc křesťanů. 1,5 milionu obyvatel tvoří Fulbové, kočovníci rozptýlení od Mauritánie až po Súdán. Fulbové jsou na první pohled rozpoznatelní díky světlejší pleti, rovnějším vlasům a tenčím rtům. Před mnoha sty lety prý přišli z oblasti na sever od Sahary. Vůči černochům se chovají povýšeně a dodnes mají černé otroky, i když ti už dnes zůstávají v jejich službách dobrovolně a mají se svými pány většinou dobré vztahy. Fulbové jsou hrdí muslimové a vydatně přispěli k šíření islámu po západní Africe. Jsou mezi nimi mnozí vzdělanci a znalci Koránu a díky úctě k této knize je mezi nimi vyšší gramotnost. Ještě více než na své náboženství jsou ale Fulbové hrdí na svůj národ a jeho tradice. Nevěří v posmrtný život a zemřít bez dětí pro ně znamená zemřít dvakrát. Křesťanství jich přijalo několik tisíc, necelé 1 % malijských Fulbů, a tři ze čtyř nikdy nečetli ani neslyšeli jediné slovo z Bible. 800 000 Songhajů se hlásí k dědictví středověké Songhajské říše se sídlem v Gao, na odlehlém východě. 99,8 % z nich vyznává islám, který jejich předkové přijali v roce 1010, ale ani po tisíci letech nepřestali uctívat přírodní duchy, provozovat magii a extatické rituály nebo vyvolávat duchy zemřelých. Songhajové patří ke kmenům nejvíce postiženým katastrofálními suchy i loňským náletem kobylek. Mnozí jsou sirotky a živoří v uprchlických táborech. Asi 1 300 Songhajů přijalo Krista jako Vykupitele, ale více než tři čtvrtiny jejich krajanů nevědí nic o evangeliu. Legendární Timbuktu na severu země bylo před tisíci lety založeno právě tak legendárním národem Tuaregů. Malijskou Saharu obývá více než půl milionu těchto tajemných králů pouště. I když vyznávají islám déle než tisíc let, nikdy neopustili své tradice.

26

Na rozdíl od Arabů se u nich nezahalují ženy, ale muži. Jejich vztah k islámu je vlažný. Jen 40 z půl milionu Tuaregů v Mali přijalo Kristovo vykoupení. 300 tisíc Maurů žije ve stanech na Sahaře a v nejsevernějším ohybu řeky Niger. Mají svého vlastního krále a přísně se drží národních tradic i nařízení islámu. Jen 31 malijských Maurů přijalo křesťanství. Na březích řek Niger a Bani, v okolí fantastického středověkého města Djenné, žije na sto tisíc rybářů z kmene Bozo. Tito lidé jsou známí mírumilovností a dobrými vztahy s dalšími kmeny. 99,9 % Bozo vyznává islám a jen 23 z nich jsou křesťané. Do jejich jazyka ještě nebyla přeložena žádná část Bible. V malijské části Sahary kočuje více než 180 tisíc Arabů. Další jsou usedlí. Ani jeden z nich není křesťanem a ani jeden křesťan nebo misijní organizace se nepokouší o misii mezi nimi. V Mali žije ještě celá řada dalších národů, které se s dobrou zprávou o Kristu setkaly minimálně nebo vůbec — Kasonkové, Soninkové, Tukulerové, Wolofové… Potřeba i možnosti evangelizace jsou obrovské. Je jen zapotřebí, aby si to křesťané uvědomili. Bůh v Mali otevřel dveře. K duchovnímu probuzení došlo mezi Bambary kolem Bamako a mezi příslušníky kmene Bwa dále na východ. Dogoni nejdéle a nejvíce odolávali vnějším vlivům a udrželi si své četné pohanské rituály. V poslední generaci ale minimálně čtvrtina z nich přijala islám a 5 až 10 % se stalo křesťany. P N (Pokračování v příštím čísle Adventu)

ADVENT 08/2005

DĚTSKÁ SOBOTNÍ ŠKOLA

Děti a zase jenom děti aneb k čemu je Dětská sobotní škola Se začátkem školního roku se ve sborech znovu po prázdninách rozjíždí Dětská sobotní škola. Je moc dobře, že se v naší církvi systematicky věnujeme právě práci s dětmi. Práce s dětmi je totiž jednou z nejdůležitějších činností církve vůbec. Jak budeme dnes pracovat s dětmi, taková bude církev už za deset, patnáct či dvacet let. Jakého Boha budeme dnes dětem představovat, takovému Bohu budou za pár let naše děti sloužit. Jde tedy o životně důležitou záležitost. (Otázka spasení dětí spadá výhradně do Boží kompetence, a ne do kompetence církve. Proto se tomuto tématu nebudeme nyní věnovat.) Dovolte malý osobní příklad: V patnácti letech jsem ještě patřil do Dětské sobotní školy — třídy C. V šestnácti jsem byl pokřtěn, v sedmnácti jsem pracoval s dětmi ve sboru, v osmnácti jsem byl členem výboru sboru, ve dvaceti jsem studoval na semináři a ve dvaceti pěti jsem už jako kazatel ovlivňoval život církve. Pouhých deset let. Práce s dětmi prostřednictvím Dětské sobotní školy není žádným hraním si s dětičkami ani hlídáním odložených dětí, aby nás „dospěláky“ nerušily.

Pracovat s dětmi znamená evangelizovat. Naše děti se automaticky pobytem v církvi nestávají křesťany. Děti jsou „přátelé“ evangelia. Proto osobně vnímám Dětskou sobotní školu jako místo seznamování s evangeliem, lekce Přítomné pravdy, vyučování apod. Tedy Evangelium pro dnešek (EPD) šité na míru dětem, které si dovolím nazvat Evangelium Pro Dnešní Děti (EPDD). A jak to už u akronymů bývá, každé písmeno má nějaký význam:

Evangelium Seznámit děti s evangeliem a pomáhat jim k nalezení osobního vztahu k Bohu a k růstu ve víře (Mt 28,18-20). Nejde o informace o Bohu, ale o vztah k Bohu. Ježíš svým učedníkům uložil zvěstovat evangelium: „… získávejte mi učedníky…“ Prvním cílem práce s dětmi by tedy mělo být seznámení dětí s poselstvím Bible a Ježíšovou nabídkou záchrany. Každé dítě se má dozvědět: „Bůh mě zná a má mě rád. Díky Ježíši Kristu, který za mě zemřel, mohu patřit Bohu, když jeho dar odpuštění přijmu i pro sebe!“ Obrazně řečeno, pomůžeme dítěti přejít přes most. Tím naše úloha ovšem ještě zdaleka nekončí, ale teprve pořádně začíná! Druhá část Ježíšova příkazu zní: „… a učte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal.“ Stejně jako kojenec, potřebuje i náš „duchovní novorozenec“ naši péči, pomoc a příklad. Od našeho „miminka“ k dospělému křesťanovi je ještě dlouhá cesta.

Pro Cílovou skupinou jsou děti, a ne jejich rodiče. Nejde o servis pro rodiče, ale o službu dětem. Dětská sobotní škola je službou dětem, které žijí 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce… Cílem není ovlivnit život dítěte pouze na 60-90 minut, které strávíme ve třídě dětské sobotní školy, ale trvale.

ADVENT 08/2005

27

DĚTSKÁ SOBOTNÍ ŠKOLA Dnešní

Současné (moderní) přístupy, pomůcky, jazyk apod. Za devítiletým Petrem přišel na návštěvu jeho spolužák. Na chodbě ho zaujal obraz, ve kterém byl zarámovaný biblický verš tohoto znění: „Ostříhati budeš Hospodina Boha svého.“ Chvíli nad ním přemýšlel a pak se obrátil k Petrovi s otázkou: „To chodíte s Bohem k holiči?“ Zesměšnění Boha? Vůbec ne. Od doby vzniku kralického překladu se náš jazyk trochu posunul. Proto používejme takový překlad, kterému budou dobře rozumět hlavně naše děti, nejen my dospělí. Nebo „otřepanost“ některých termínů a frází. Např „hřích“. Co je to hřích? Hřích je snaha žít nezávisle na Bohu. Tedy dělat si, co chci. Proto používám místo slova hřích termín „cochcárna“ — dělám si, co chci. No a hříšník je logicky „cochcák“ — ten, kdo si dělá, co chce. Děti si to nejen lépe zapamatují, ale významu termínu hřích i lépe rozumí. Nebo zkusme notoricky známé biblické příběhy zabalit do atraktivního obalu. Nejen děti, ale i dospělí budou napjatě poslouchat. Např. Ester — volba Miss; Daniel 2. kapitola — Hvězdné války (sci-fi); Uzdravení posedlého v Gerase — horor; David a Goliáš — Souboj titánů apod. Přitom nejde o zkreslování příběhů, ale o jejich převyprávění. Dejme pozor, abychom u atraktivního obalu nezůstali. Je to důležité, ale není to priorita. Prioritou je Bůh. Např. v příběhu o Davidovi a Goliášovi není tím borcem David, ale Bůh, který pomohl Davidovi zvítězit nad Goliášem (hlavní myšlenka). A stejný Bůh nabízí pomoc i nám (aplikace do konkrétního života).

míru“ dětem, které mám svěřeny. Ne nějaký univerzální polotovar pro všechny děti v církvi. Práce s dětmi je náročná, ale krásná služba. Přeji vám všem — „tetám a strejdům“ — kteří s dětmi pracujete, kopec trpělivosti, horu nadšení a nevysychající zdroj nápadů. Modlím se, aby vám náš Bůh žehnal a abyste byli i v tomto novém školním roce jeho spolupracovníky ve službě dětem. D D,   D    MSS

Děti Vědět, koho mám před sebou. Sem patří určitá znalost pedagogiky, vývojové psychologie, dětské pastorace, dětské víry apod. Prostě „šít na

28

ADVENT 08/2005

Z DOMOVA

AWR studio a o. s. Maranatha společně připravují českou verzi projektu „Důkaz“ V prostorách AWR studia se v těchto dnech denně střídají herci, kteří propůjčují své hlasy anglicky hovořícím účinkujícím v talkshow amerického kazatele Dwighta Nelsona „Důkaz“. Ve spolupráci s o. s. Maranatha tak vznikne sada DVD se čtrnácti díly projektu, který si klade za cíl představit křesťanské hodnoty postmodernímu člověku. Jednotlivé části seriálu trvají vždy půl hodiny. Každá je věnována konkrétnímu tématu, například „Bůh a válka“, „Bůh a umění“ nebo „Síla modlitby“. Dramaturgická stavba pořadu v sobě zahrnuje krátkou anketu, rozhovor s hostem, který má k problematice co říct, a závěrečné shrnutí, ve kterém Nelson divákům sdělí svůj názor na probírané téma. Vydaná DVD budou obsahovat českou i anglickou verzi pořadu a rovněž i dvojjazyčné titulky, což umožní mimo jiné jejich využití jako pomůcky při výuce anglického jazyka. DVD by měla být vydána v průběhu měsíce října 2005. J T

Vysvěcení znamená něco v sobě změnit Pavel Tatar Jak jsi uvěřil? Když mi bylo asi třináct let, začala mamka chodit do katolického kostela. Jelikož jsme nebyli se sestrou jako děti pokřtěni, tak nám mamka navrhovala, abychom se dali pokřtít. Já jsem to kategoricky odmítl. Prohlásil jsem, že jsou to blbosti „pro staré babičky“. Po čase mi to ale trochu vrtalo hlavou. Když mi bylo asi patnáct let, dala mi mamka číst údajnou Bibli. Byl to však jen výklad. Moc mne to nebavilo, a tak jsem brzy přestal. Dala mi také číst

ADVENT 08/2005

souhrn výroků různých slavných osobností a vědců o víře v Boha. To byla první věc, která mne zastavila. Jak to, že tak chytří lidé věří v Boha. To jsem nemohl pochopit, jelikož jsem byl odkojen komunistickým názorem, že víra v Boha je jen pro slaboduché, nevyrovnané a hloupé lidi. Natolik mě to zarazilo, že jsem se ze svého pokoje zahleděl do dáli na zapadající sluníčko a řekl jsem směrem vzhůru: „No, jestli tam nahoře je nějaký Bůh, to bych ho rád poznal.“ Několikrát jsem byl s mamkou i v katolickém kostele. Na konci prázdnin jsem si na kole zajel do Turnova za sestřenicí a jejím manželem. Po úvodních příbuzenských frázích se mě Honza hned zeptal: „Hele, Pavle, věříš v Boha?“ Když viděl, že nad tím uvažuji a nejsem schopný dát jasnou odpověď, tak začal. Vyložil mi snad všechna proroctví ze Zjevení a Daniele a spoustu dalších věcí. Mě to začalo velice zajímat. Tak to běželo celý den. Navečer, když nastal čas jet domů, Olina navrhla, že se společně pomodlíme. Při té modlitbě se ve mně něco jakoby otočilo. Už to nebylo — někde možná je nějaký Bůh. Od té chvíle jsem vnitřně jasně věděl, že Bůh existuje a je se mnou. Co pro tebe znamená vysvěcení a co od něj očekáváš? Mnoho lidí se mne ptalo, jak se na své vysvěcení těším a co prožívám. Ale já mám asi delší vedení. I při mé svatbě jsem si plně neuvědomoval, co to vlastně všechno znamená. Měl jsem takový pocit, jakoby nešlo o mě, ale někoho jiného. Až po čase jsem si to všechno plně uvědomil a prožil. Až postupně si uvědomuji a prožívám zodpovědnost před Pánem i před lidmi. Zodpovědnost, kterou moje vysvěcení obnáší. Vzdávat se dokáže každý „jouda“, ale znova se pokořit, zamyslet se nad sebou, něco v sobě měnit, to je bolestivé, ale jediné správné. Uvědomuji si, že budu muset o mnoho víc bojovat proti sobě, abych mohl být služebník užitečný a Pánu prospěšný. Jaké jsou tvé plány a vize do budoucna? Myslím, že svět je plný plánů a programů. Domnívám se, že to hlavní, co po nás Bůh chce, není,

29

Z DOMOVA abychom byli schopní manažeři se spoustou zářivých aktivit, ale abychom byli noví obrácení lidé. A to je mnohem těžší. Jestli mám něco konkrétního v plánu? Znovu a znovu se k Pánu vracet, abych u něho mohl nabrat a měl co druhým lidem dávat. Ne vždy se mi to daří, ale je to to hlavní, o co bych chtěl v životě usilovat.

Vysvěcení bratra Jana Buchy Jihlavský okrsek se dne 7. 5. 2005 sešel ke slavnostní bohoslužbě ve Žďáru nad Sázavou při příležitosti vysvěcení bratra Jana Buchy.

Jan Bucha se narodil 23. 2. 1968 v Českém Těšíně. Absolvoval Střední průmyslovou školu v Havířově-Šumbarku a Střední integrovanou školu polygrafickou v Brně. Potom pracoval jako tiskař v Českém Těšíně. Během zaměstnání studoval na Teologickém semináři naší církve, studium ukončil v roce 1999. S manželkou Andreou mají dvě děti, syna Michaela (10 let) a dceru Danielu (6 let). Po dokončení semináře nastoupil bratr Bucha do nástupní praxe do Suchdolu nad Odrou. Pak byl přeložen do Žďáru nad Sázavou. Slavnostní pobožnost probíhala v kulturním domě, přítomní byli jak bratři z vedení Č-S unie, tak také z vedení MSS. Dopoledne sloužil kázáním předseda církve bratr Pavel Šimek, odpoledne tajemník unie bratr Josef Hrdinka.

30

Ke slavnostní atmosféře celého shromáždění přispěli svými písněmi mládežníci z okolních sborů, zazněly rovněž sborové zpěvy. Shromáždění navštívili zástupci církví působících na Žďársku a rovněž starosta města, pan Jaromír Brychta, který pronesl k přítomným proslov. Jsme vděčni za milého bratra Jana Buchu i jeho rodinu a přejeme mu Boží zmocnění ke službě. Z MSS  K S

Poděkování z Kladna V sobotu 4. června jsme prožili nádhernou sobotu. Za účasti více než 120 posluchačů se v Kladně uskutečnil koncert skupiny Jaspis, který byl poděkováním všem lidem z Kladna a okolí, kteří se aktivně podíleli na pomoci obětem tsunami v Asii. Celý koncert měl název „Šest měsíců po tsunami“ a v jeho průběhu vystoupil i ředitel Adry Jan Bárta, který hostům Adru a její práci blíže představil. Mluvil o projektech, které se již uskutečnily (a to především v Asii), ale zmínil se i o akcích, které se teprve budou realizovat. Jeho zajímavé vyprávění doplnil dokumentární film o práci Adry v postižených oblastech Asie. Neméně důležitou součástí programu však bylo vystoupení skupiny Jaspis. Tato skupina, která již nějakou dobu pravidelně nevystupuje, byla ochotná přijmout naše pozvání, „oprášit“ některé starší písně a výborně se na celé vystoupení připravit. Jsme rádi,

ADVENT 08/2005

Z DOMOVA že skupina zpívala a hrála ve složení, ve kterém vystupovala v průběhu devadesátých let (na koncertu vystoupili také manželé Bártovi z Kanady). Jako sbor jsme moc vděční za nádhernou atmosféru, kterou se i díky písním skupiny Jaspis podařilo vytvořit. Chceme věřit, že poselství, které během koncertu zaznělo z úst Evy Meiringerové, jež koncert provázela svým slovem, dokázalo příchozí oslovit, a stalo se tak nevšedním zážitkem pro všechny, kteří se koncertu zúčastnili. Proto chceme všem, kteří se na přípravě i průběhu koncertu podíleli, moc a moc poděkovat. Z   K V. C

Zástupci ASI-Czech se vrátili ze Spojených států Tříčlenné zastoupení české Adventistické společnosti institucí, podnikatelů a manažerů (ASI) se postupně vrátilo z pravidelného každoročního setkání ASI ve Spojených státech. Tentokrát hostilo setkání severoamerického ASI hlavní kalifornské město Sacramento. V místím reprezentativním kongresovém centru probíhal nabitý program od 3. do 6. srpna. České ASI zastupoval předseda Radim Passer, místopředseda pro zahraniční vztahy Otakar Jiránek a administrátor ASI Radomír Steinert. Program 58. mezinárodního setkání ASI v kalifornském Sacramentu každý den zahajovala ranní zamyšlení bratra Samuela Koranteng-Pipima. Velmi inspirativním podáním tří témat „Nezapomeň na milost“, „Rozpomeň se na minulost“ a „Nezapomeň“ přinutil všechny posluchače k zásadním zamyšlením. Na „sprchu“ myšlenek a zkušeností reagovalo publikum častým sborovým „amen“ a na výzvu změnit svůj život se přihlásila drtivá většina sálu. Středa a čtvrtek se nesly v duchu pracovních setkání a prezentací, ale především inspirativních seminářů v oblastech fungování neziskových organizací, obchodu, vzdělání, zdravotní oblasti a evangelizace. Osobně jsem navštívil semináře o vedení a budování týmů a o strategickém plánování v ne-

ADVENT 08/2005

ziskových organizacích, které velmi přesvědčivě vedl Sung Kwon (národní ředitel Adventist Community Services v severoamerické divizi a člen několika správních rad neziskových organizací). Zajímavý a plný zkušeností byl seminář o strategii fundraisingu v neziskových organizacích Kennetha Turpena, ředitele oddělení na Philantropic Service for Institutions (PSI) při severoamerické divizi, který je certifikovaným fundraisingovým manažerem. Velmi inspirativní byla i panelová diskuse řízená Henry Martinem (bývalý úspěšný prodejce vozů Mercedes, Volvo, Nissan, v současnosti asistent ředitele Weimar Institute) především na personální témata výběru a udržení schopných lidí ve vedení firem i neziskových organizací. Celý čtvrteční a páteční program byl provázen množstvím osobních zkušeností misijních pracovníků a zamyšleními např. Henryho Martina na téma „Co je hlavním důvodem, jsme-li nahoře“ a „Naše zkoušky a Boží vítězství“ Johna Chunga. Strhující bylo i vystoupení mladých evangelistů Stephaie Jaeger, ale především Jeffreye Rosaria, při jehož vystoupení nejen sál doslova bouřil smíchy, ale také ocenil zkušenosti a vyjádření Boží vděčnosti sborovým „amen“. Je příjemné vidět, jak v naší církvi rostou noví strhující řečníci. Samostatnou kapitolou bylo také výborné vegetariánské i veganské stravování zajišťované Kellogg/Worthington Foods, pečivo od Silverhills Bakery a nápoje od Fuller Life. Vynikající organizace výdeje jídla vytvořila dostatek prostoru pro vzájemné sdílení se a nová seznámení u kulatých stolů při výborném jídle. Každý večer byla od 21 hodin otevřena výstavní hala, kde předvádělo 206 vystavovatelů své projekty v oblasti publikační, internetu, televize a rádia, zdravotní, misijní, vzdělávací. Vystavovateli z celého světa byly školy a semináře, zdravotní sanatoria, televizní a rozhlasové společnosti a studia, stálé misijní projekty a mnoho dalších aktivit, zařízení a skupin. Mezi vystavovateli v rámci expozice organizací sdružených v OCI byl i český Country Life. Sobotní bohoslužbu v rámci sobotní školy zahájila Shelley Quinn on-air, konferenciérka ThreeAngels Broadcasting Network (rádio), která slouží

31

Z ODDĚLENÍ CÍRKVE jako speaker a spoluředitelka Word Warrior Ministries. Její téma „Pán v našich modlitbách“, ale především její praktické rady jak se modlit, oslovily mnoho přítomných. Hlavní sobotní kázání vedl bratr Randy Roberts, senior pastor University Church of Seventh-day Adventist in Loma Linda na téma „Znamení“. Jeho intelektuální projev a hluboké myšlenky byly příjemným protikladem emocionálních kázání bratří z Afriky a Asie. Odpolední kázání vedl bratr Kent Hansen, general counsel na Loma Linda University Adventist Health Science Center. Jeho téma „Co se myslí být křesťanem“ oslovilo především ty, kteří vedou ostatní, v jejich vztahu k práci kontra vztahu k rodině a přátelům, na které by pro pracovní vytížení neměli zapomínat. Velmi důstojným zakončením soboty bylo vystoupení pěveckého souboru Christian Edition Men’s Chorus, které přímo vyzařovalo naplnění zpěváků sboru Božím Duchem. Setkání oficiálně zakončila Deborah Young, prezidentka severoamerického ASI. Poděkovala celému realizačnímu týmu, především neúnavné koordinátorce celého setkání Sharon Robberson. Popřála Boží požehnání všem, kteří budou v následujícím roce pracovat na Božím díle, i těm, kteří budou plnit úkoly v zaměstnání a ve vlastních firmách, a vyslovila přání, abychom se všichni opět sešli v příštím roce v Dallasu v Texasu. Závěrečné hodnocení: řečníci, zkušenosti, atmosféra, organizace, technické zabezpečení, strava, ubytování — vše na výbornou. Máme se co učit. Na shledanou, Sacramento! A těšíme se na Dallas! R S

32

„Biblický týden“ na Moravě Ve dnech 8. –14. srpna 2005 jsme opět využili pohostinství Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži a zorganizovali v něm „Biblický týden“. 240 jeho účastníků se rozhodlo strávit svoji dovolenou při studiu Bible. Vše se soustředilo na osobu Ducha svatého, konkrétní témata byla zaměřena na jeho přítomnost v osobním svědectví. Hlavním hostem a přednášejícím byl kazatel, misionář a evangelista zaměřený na zakládání sborů, Australan žijící v Evropě — bratr Peter Roennfeldt. Po úvodní přednášce se bratru Roennfeldtovi podařilo velmi rychle navázat kontakt s posluchači. Rozvíjel témata jako: „Překvapen přítomností Ducha svatého“, „Naplněn Duchem svatým“, „Adventismus a charismatická zkušenost“, „Dary Ducha a naše dary“. S odvahou a otevřeně se pouštěl i do složitých oblastí, které se dotýkají našeho praktického křesťanství. Byli jsme povzbuzeni k hlubšímu a radostnějšímu prožívání víry. V myslích účastníků jistě zůstanou okamžiky prožité při vzájemném sdílení a modlitbách ve skupinkách. K duchovní atmosféře přispěla také společná ranní a večerní zamyšlení, procházky přírodou a vzájemné rozhovory. Jsme vděčni Bohu za jeho trpělivou práci s člověkem a věříme, že alespoň trochu atmosféry z onoho „Biblického týdne“ se účastníkům podaří přenést do svých domovů a svých sborů. Za požehnaný průběh děkujeme všem účastníkům a také těm, kteří hlídali děti, připravovali program a vedli zpěv. Dobrý poslech a nahrávky zajišťovalo AWR studio, kterému tímto rovněž děkujeme. Již nyní se těšíme na další „Biblický týden“ v roce 2006. K S

ADVENT 08/2005

Z ODDĚLENÍ CÍRKVE

Hurikán Katrina v Americe Severní Amerika je šokovaná hurikánem Katrina. Zanechal po sobě spoušť a zoufalství. Jak se snažíme my věřící přistupovat k této katastrofě? Ve dvou stech městech Severní Ameriky začali adventisté s rozsáhlou pomocí pro ty, kteří přežili. Ve městě New Orleans a okolí je pět adventistických kostelů a dvě základní školy pod vodou, čtyři modlitebny těžce poškozeny a další zcela zničena. Pět tisíc adventistů je bez střechy nad hlavou a mnozí z nich ztratili zaměstnání. Těžce poškozené je i gymnázium s internátem, kde bydlelo na sto studentů. Předseda církve v Severní Americe, kazatel Don Schneider, vybídl k modlitbám za všechny postižené. Příslušným úřadům oznamil, že církev adventistů je schopna zajistit ve státě Mississippi 40 000 obědů denně. Adventisté v Austinu ve státu Texas zřídili z jednoho ranče nouzové ubytování. Pro 1 700 obětí hurikánu zajistili oblečení, hygienické potřeby a přikrývky. Ve sborech církve probíhají další sbírky pro lidi postižené katastrofou. K Š

Misijní sbírky Misijní sbírky 3. čtvrtletí 2005 jsou určeny pro Severoasijskopacifické oddělení Generální konference naší církve. Sem také patří ostrov Tchaj-wan, Jižní Korea a Japonsko se svým hlavním městem Tokiem. Právě na tato místa jsou určeny prostředky ze sbírek darů, které jsme vybrali ve třetím čtvrtletí tohoto roku.

Tchaj-wan Tchaj-wan je hornatý ostrov ležící nedaleko pobřeží Číny, s populací téměř 22 milionů obyvatel. Po staletí byli obyvatelé Tchaj-wanu vystaveni vlivu buddhismu, taoismu a konfucionismu, které místní lidé kombinují s uctíváním předků a duchů. Na tomto ostrově je asi 4 500 adventistů a většina z nich žije ve venkovských oblastech. Mnoho míst s početnější populací není křesťanstvím vůbec dotčeno. Vedoucí představitelé Církve adventistů s. d. proto velice aktivně podporují evangelizační plán pro oblasti, kde nejsou křesťané. Chtějí zde úzce spolupracovat s pracovníky oddělení Globální misie, jejichž snahou je založení skupinek věřících, které by postupně působily v oblasti celého ostrova.

Jižní Korea Jižní Korea je velkolepá země a početní růst Církve adventistů s. d. v minulých 25 letech byl pozoruhodný. Žije zde více než 180 000 členů naší církve v 686 sborech. Navzdory tomuto růstu jsou však i zde místa, kde ještě nezaznělo poselství tří andělů. Jedno z těchto míst je ostrov Ulleung-do, který leží u východního pobřeží Jižní Koreje. Obyvatelé, kterých je na tomto ostrově 10 000, jsou velmi skromní. Živí se rybolovem a produkty, které si sami vypěstují na úpatích hor. Kazatel naší církve, který sem přišel, pomáhá lidem v Centru zdravého způsobu života. Největší potřebou tohoto Centra jsou prostory pro kurzy odvykání kouření, pro výuku přípravy zdravých jídel a semináře, ve kterých hledá možnosti, jak seznámit tyto lidi s Ježíšem.

Japonsko Tokio, hlavní město Japonska, je nejlidnatější město světa. V posledních letech, jak sílila ekonomika, se stala dvě náboženství — šintoismus a buddhismus — více a více formální. Adventisté započali své působení v Japonsku poprvé v roce 1889 a po téměř 50 let zaznamenávali významný

ADVENT 08/2005

33

Z ODDĚLENÍ CÍRKVE pokrok. Během druhé světové války však vláda zkonfiskovala veškerý církevní majetek, zrušila shromáždění, uvěznila kazatele a církevní vedoucí. Opětné povolení církve adventistů bylo pomalé a postupné. V některých oblastech je tento pomalý postup způsoben nedostatkem zájmu o jakékoli náboženství. Dnes je většina efektivních způsobů evangelizace zprostředkovávána internetem. Vedení církve proto používá toto médium pro rádiové a televizní programy, satelitní evangelizaci a další semináře, které později umožňují osobní práci. Cílem této činnosti je podpoření růstu církve. P   E M,  Č-S 

Vliv tištěného slova „Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ Iz 55,11 Někdy potřebujeme slyšet povzbuzení, a tak si myslím, že následující příběh patří do této kategorie. Na květnové skupinové akci knižních evangelistů MSS ve Ždáru nad Sázavou nám člen místního sboru, bratr Mirek Gregor, pověděl zajímavou zkušenost. K 50. narozeninám daroval svému ateistickému spolupracovníkovi Bibli. Ten ji vzal a držel nad odpadkovým košem se slovy, že tam patří. Pak ale řekl: „Protože jsi kamarád a vážím si tě, nezahodím ji.“ Zdálo by se, že tím příběh končí. Uplynulo několik let a jednoho dne dostal bratr Mirek dopis, z kterého pocházejí následující statě. „Vzhůru! Všichni kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte a kupujte bez peněz a bez placení…“ Iz 55,1 Zdravím Vás, pane Mirku! Nedá mi to, ale cítím potřebu napsat Vám pár řádků — poděkování. Zítra totiž s Boží pomocí vyrazím na „nákup bez peněz“ — rozhodl jsem se, že se nechám ponořit do vody křtu. A proč Vám děkuji? Protože jste první člověk, který způsobil, že se Písmo

34

dostalo do mých rukou. Sice jste Bibli daroval mému otci, ale semínko se zakutálelo od něho ke mně. Od svého táty jsem se poprvé dozvěděl něco o adventistech, o Vás, o sobotě, zvláštním životním stylu — o lidech, kteří vědí, jak, proč a v koho věří. Jsem přesvědčen, že Vaše působení mělo na orientaci mé cesty vliv. A za to Vám opravdu děkuji… V. P. Bratra Mirka znám jako nenápadného, skromného věřícího člověka, který ale zářil radostí, když nám příběh vykládal. Jistě při rozhodnutí V. P. nechat se pokřtít hrály svou roli mnohé další okolnosti. Přesto, byla to darovaná Bible, zřejmě i příkladný život a vliv bratra Mirka, které způsobily, že Bible neskončila v odpadkovém koši. Po letech se dostala do rukou hledajícího člověka, který dnes aktivně pracuje na Božím díle. Díky Bohu za skromné a tiché věřící, kteří rozsévají Boží poselství formou publikací, posilují ho vlivem zbožného života a zavlažují přímluvnými modlitbami. Kéž by takových bylo v našich sborech více… K. S

Letní brigáda Každá brigáda má jinou podobu. Ta na Moravě byla LETNÍ AKCE MLÁDEŽE KNIŽNÍ EVANGELIZACE v Havířově. Snad nejlépe tuto brigádu vystihuje svědectví několika mladých lidí, kteří se této akce zúčastnili: „My jsme nosili tašky s knihami, Pán Bůh prodával.“ V nelehkém pracovním terénu jedenáctého největšího města na severní Moravě pracovalo více než 35 mladých lidí ve spolupráci s 11 zkušenými kolportéry. Prodávali knihy, dělali průzkum zájmu o programy, které nabízíme, a zvali lidi k hodnotnějšímu způsobu života — NEW STARTU. Moc děkujeme za zázemí, které vytvořily oba havířovské sbory, také bratru Svobodovi, místnímu kazateli, a všem, kdo se na této práci podíleli. Pán ať požehná rozesetou literaturu i vliv této služby na duchovním růstu naší mládeže. J L

ADVENT 08/2005

Z VAŠICH DOPISŮ

?K

DO JE KDO

Jan Žižka z Trocnova V šestém čísle Adventu jsme psali o mistru Janu Husovi, kterého církevní koncil v Kostnici prohlásil za kacíře a dal upálit. Husovo upálení rozdmýchalo v Čechách plamen rozhořčení a hrůzy. Celý národ cítil, že Hus se stal obětí zášti kněží a zrady císaře Zikmunda. Koncil, který ho odsoudil k smrti, byl obviňován z vraždy. V Čechách vzniklo velké husitské hnutí. Symbolem odporu proti římské církvi se stalo přijímání z kalicha i pro laiky. Proto měli husité na svých praporech zobrazený kalich. Papež a císař se spojili, aby husitské hnutí vyhladili, a Zikmundova vojska napadla Čechy. Začala válka. Objevil se však vysvoboditel. Do čela Čechů se postavil Jan Žižka z Trocnova, udatný husitský válečník, jednooký, později slepý. Zvítězil nad řadou křižáckých výprav zorganizovaných proti Čechům. Je jediným známým vojevůdcem, který nebyl poražen. Husité důvěřovali v Boží pomoc a věřili, že jejich věc je spravedlivá. Neznali strach ze smrti, do boje šli se zpěvem. Dodnes je známá jejich bojová píseň „Kdož jste Boží bojovníci“. My adventisté ji máme dokonce v našem českém zpěvníku pod č. 21: „Kdož jste Boží bojovníci a zákona jeho, proste od Boha pomoci a doufejte v něho, že konečně s ním vždycky zvítězíte. Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte. Pána svého v srdci mějte, proň a s ním bojujte a před nepřáteli neutíkejte.“ Sestra E. G. Whiteová ve své knize Vítězství lásky Boží píše: „Když bylo slyšet zpěv blížícího se vojska, ještě než se husité vůbec objevili, padla na křižáky hrůza. Knížata, velitelé i prostí vojáci odhazovali zbraně a prchali na všechny strany. Marně se papežský legát, který vedl vpád, snažil znovu uspořádat svá poděšená a rozprchlá vojska. Přestože se o to snažil ze všech sil, byl sám nakonec stržen proudem prchajících. Obrovské vojsko, vyslané nejsilnějšími národy Evropy, vycvičené a vybavené k boji, uprchlo bez jediné rány před obránci malého národa. Byl to projev božské moci. Vetřelci byli poraženi nadpřirozenou hrůzou.“ Žižkova odvaha a spoléhání se na Hospodina se přenášela i na další husitské velitele, kteří po Žižkově smrti převzali velení. Mezi nimi nejvíce vynikl Prokop Holý.

KAREL ŠPINAR

ADVENT 08/2005

Vyloučit z církve!? Nedělám si iluze, že jsem schopen uvedené téma správně, objektivně a vyčerpávajícím způsobem pochopit. Není mým cílem přinést v tak širokém a složitém tématu komplexní a systematický rozbor — už proto, že nejsem teologem ani psychologem. Rád bych zdůraznil pouze některé a pro mě důležité aspekty tohoto smutného tématu, vycházející ze skutečných životních příběhů. Jednoduše se nemohu ubránit pocitům, že se až příliš často v této otázce děje něco špatně a že je správné to říct. A protože věřím, že je lepší udělat chybu, než neudělat nic, píši tyto řádky jako výzvu k přemýšlení. Vyloučení člověka z řad církve je vždy velmi vážná věc, která vkládá velkou odpovědnost na všechny, kteří o něm rozhodují. Pro člověka, který je srostlý se sborovým společenstvím, je jeho vyloučení velmi často fatálním zásahem do života, který snad může plně pochopit jen ten, kdo toto vyloučení sám prožil. Je to časově a technicky poměrně jednoduchý akt, jehož hrozivé rozměry postupně vystupují až s narůstajícím časem a jehož následky si člověk může nést dlouhá léta, ne-li celý život. Pro mnohé je to rána, která se nikdy nezahojí. A už jen z těchto důvodů je na místě být poctiví a nároční sami k sobě při hledání odpovědi na otázku, zda v tak závažné věci jednáme správně. Zalistujeme-li ve své paměti či sborových análech a položíme-li si otázku „kolik vyloučených lidí se vrátilo zpět do církve“, můžeme s pravděpodobností hraničící s jistotou říct, že vyloučení znamená oddělení člověka od společenství církve — se všemi jeho důsledky. Sborové společenství je pro většinu jeho členů jedním z mála, ne-li jediným místem jejich sociálního a duchovního zázemí, kde jsou doma, kde mají své přátele a kus svého života — se vším, co k němu patří. Poté, co je společenství vyloučí, přicházejí naráz o všechny tyto hodnoty, na kterých stál jejich život. Poníženi a zraněni zůstávají sami. Považuji za scestná vždy znovu opakovaná chlácholení, že situace vyloučeného člověka ve vztahu ke sborovému společenství se zas tak výrazně ne-

35

Z VAŠICH DOPISŮ mění. Vždyť ho máme rádi, do sboru může chodit dál a účastnit se sborového života mu — až na některé výjimky — také nic nebrání. Tento mýtus vychází z teoretického předpokladu, že vyloučení přece není odsouzení. Nechci se pouštět do teologického rozboru těchto termínů ani si hrát se slovíčky. Dovolím si pouze podotknout, že je-li někdo vyloučen ze společenství církve, je mu tímto aktem vyjádřen rozsudek právě tohoto společenství, že jeho chování a jednání je špatné, a že ač jsme všichni hříšníci, jsou jeho hříchy natolik velké, zjevné a závažné, že není dále hoden býti jeho součástí. Každý zdravě uvažující člověk si tento akt zcela správně přeloží, že je považován za horšího než ostatní. Nehledě na ponížení a hanbu se toto vědomí nebo spíše podvědomí časem stále hlouběji vrývá do jeho života a ovlivňuje jeho pocity, myšlení a jednání, a to i v době, kdy ostatní ve společenství na vše již téměř zapomněli. Vyloučený člověk však nejen že nezapomněl, ale s narůstajícím časem velmi často jeho pocity křivdy, nespravedlnosti a třeba i viny stále více komplikují jeho vztahy ve sboru a postupně ho vyčleňují na okraj zájmu. Dříve či později se jeho bytí v tomto společenství stane tak problematickým, že ho dotyčný zákonitě opustí.

Informace o církevní kázni a vyloučení z církve je možné najít v Církevní řádu adventistů sedmého dne (2002), 14. kapitole (s. 159 - 172). Představa církevní kázně či vyloučení z církve může být pro mnohé tak traumatizující a ponižující, že než tímto projít, odejdou z církve raději sami na vlastní žádost. Smutné a hlavně špatné je, že je tohoto momentu někdy zneužíváno. Vyloučení člena na jeho vlastní žádost projde na jednání výboru či členského shromáždění většinou hladce, bez velkých emocí a hlavně, jak je stanoveno v Církevním řádu, bez jakékoliv diskuse. Tím, že se takto nepřímo přiměje problematický člen k odchodu se pro vylučující velmi usnadní situace. Vyhnou se

36

tak nejen nepříjemným situacím provázejících vyloučení, ale především strachu ze zodpovědnosti za své jednání a jeho budoucí důsledky, kde mají vždy možnost říci si: „vždyť odešel sám“. Na začátku vyloučení stojí povětšinou iniciativa několika jedinců, ne-li jedince. Vždy se musí najít člověk, který vystoupí s prohlášením: „bratři a sestry, je třeba to řešit…“. Nemám právo sahat jim do svědomí a veřejně zpochybňovat, zda hnacím motorem jejich aktivit je skutečně snaha o to, aby Boží jméno neupadlo v nevážnost. Nastanou-li situace, kdy se různým lidem při hodnocení stejných pochybení „neměří stejným metrem“, mám sklony o tom pochybovat. Na druhé straně pak zbývající většina společenství při vylučování svého bratra spíše vnímá určitý latentní pocit provinění vůči někomu, koho má ráda, a současně spíše nepříjemné vědomí povinnosti učinit spravedlnosti zadost. Může to získat určitý rys bolestivé oběti, která je přinášena ve jménu Boha, církve či pravdy. K otázce, zda si Bůh vůbec takovou oběť žádá, bych jenom připomněl, že právo obětovat máme jenom sami sebe. Obětování druhého člověka ve jménu kohokoliv a čehokoliv bylo vždy znakem odpadlého náboženství, které zákonitě směřovalo k záhubě. Důvodem k vyloučení nemůže být nikdy slabost, selhání, životní prohra. Vyloučení z církve nelze odůvodnit pouze porušením tradic, zásad a pravidel, byť platných a obecně uznávaných. Vždy před námi stojí člověk, nejvyšší stvořená hodnota tohoto vesmíru, vysoko přesahující každou tradici, zásadu i řád. Vždy před námi stojí člověk s jedinečným životním příběhem, kdy je povinností vzdorovat přirozené pohodlnosti vedoucí k jednoduchému „pochopení“ situace. Kdy je povinností vynaložit námahu k poctivému hledání a poznávání všech okolností a skutečností a vystavit se tak posléze nepříjemnému zjištění složitosti života a vlastní neschopnosti ho spravedlivě rozsoudit. Vylučovat z církve by měli spravedliví omilostnění hříšníci, protože jen ti mají schopnost pochopit lidskou slabost a rozeznat tak nedefinovatelnou hranici mezi hříchem a Hříchem, mezi slabostí a vzdorem, mezi konkrétním činem a vlastním životním nasměrováním. Nelze si zjednodušit život

ADVENT 08/2005

Z VAŠICH DOPISŮ tím, že vytvoříme jednoduchá pravidla (a vždy jen taková, která jejich strážce neohrozí), jimiž provádíme selekci těch, kteří se do nich vejdou, a těch ostatních. Hranice mezi hříšníkem k zatracení a hříšníkem ke spasení je pro člověka nepoznatelná. V horlivosti při očistě církve by se nám mohlo stát, že vezmeme-li tříbení církve do svých rukou, zákonitě vytrhneme s koukolem i pšenici. A to by se nám pak stalo osudným. To není rezignace na boj se vším špatným. Spíše naopak. Odvaha a schopnost postavit se proti špatnostem všeobecně rozšířeným, a tudíž přehlíženým, nehledě na to, kdo je jejich nositelem, je možná přirozenou prevencí podlehnout nevědomky potřebě kompenzovat si svá selhání při nápravě církve na těch, co mě neohrozí. Každý náš čin, každé naše rozhodnutí, byť pouhé zvednutí či nezvednutí ruky, má své důsledky. Přestože Hospodin je nade vším, věřím, že naše činy i nečiny mohou rozhodnout o bytí a nebytí člověka. Jestliže se stane vyloučení mého bližního kamenem úrazu na jeho cestě s Hospodinem, budu se z něho před Bohem zodpovídat. Nebude možné se schovat za zásady, ostatní lidi ani okolnosti. Prostor i důsledky mého vlastního postoje, slova a činu mi totiž nikdo nevezme ani mě jich nikdo nezbaví. Protože si často nemohu být úplně jistý, budu v hledání svého postoje vůči vylučovanému člověku podstupovat vždy určité riziko. Pak budu mít dvě možnosti: postavit se na stranu vylučovaného s rizikem mé benevolence k hříchu, se všemi jeho důsledky, nebo být důsledný v potírání a prevenci všech kořenů hříchu, avšak s rizikem, že vyloučením ztratím svého bližního. Byť by šlo i o toho nejnepatrnějšího. Se všemi důsledky, které z toho vyplynou. Všechno, čím vstupujeme či můžeme vstoupit jakýmkoliv způsobem do života našich bližních, má osudový význam pro náš život, pro život církve, ale především pro mé spasení. Kritérium, zda budu stát při Ježíšově příchodu po jeho pravici či levici, bude velmi prosté: Co jste udělali či neudělali tomu poslednímu ze svých bližních… Na místě toho bližního totiž stojí sám Ježíš. M Š

ADVENT 08/2005

Umývání nohou při večeři Páně Jsem pokřtěná šest let. Předtím jsem byla nevěřící. Stále zažívám nepříjemné pocity z obřadu umývání nohou. Začalo to mým prvním zážitkem, kdy jsem se ještě před křtem šla podívat, co tam tajně zvlášť ženy a zvlášť muži dělají. Byla jsem nepříjemně překvapena. Zdvíhání sukní, svlékání punčocháčů… I když chápu hloubku myšlenky (služba, pokora, láska, odpuštění, smíření atd.), nemění to nic na mých nepříjemných pocitech. Jsem ochotná komukoliv posloužit, pomoci jiným způsobem.

Napadají mě otázky, na které hledám odpověď:

• Myslel Pán Ježíš slovy: „máte i vy jeden druhé• • • • •

mu umývat nohy“ to, co děláme my? Nemyslel to duchovně jako mnoho jiných podobných myšlenek? Vždyť i z obřadu umývání nohou se může stát jen forma. Je to povinnost, bez které nelze přijímat chléb a víno? Nemělo by se to dít na bázi dobrovolnosti? Není to pouze jedna z našich tradic? Pokud vím, píše o tom jen Jan (13. kap.). Jestliže to má sloužit jako důkaz usmíření, proč si nemyjí nohy i muži a ženy mezi sebou, kteří se spolu znesvářili a pak usmířili? Jak vidí náhodný příchozí a nezasvěcený člověk tuto část pobožnosti? Nemůže to uškodit pověsti naší církve?

A. O. 37

OZNÁMENÍ, INZERCE Sbor České Budějovice 5. listopadu 2005 si při slavnostní pobožnosti připomene 80. výročí svého trvání. Pohled vděčnosti i naděje je inspirován slovy Ž 31,16: „Moje budoucnost je ve tvých rukou.“ P K

Sbor Přerov Ve druhém pololetí roku 2005 si připomene své 65. výročí křtu bratrem T. J. Zikmundem náš milý bratr, kazatel Miroslav Čihák. Zároveň je to 55 let, co nastoupil jako kazatel evangelia a navíc nedávno oslavil své 80. narozeniny. Věříme, bratře, že Pán jednou ocení Tvou obětavou práci pro Boží lid. Dále vzpomenou svá životní výročí členové: Gomolová Miroslava, Gomola Rudolf, Tallmayerová Božena z Přerova, Volný Evžen z Lipníka nad Bečvou a Szöllösyová Jiřina z Citova. Vážíme si vás, sestry a bratři, i toho, co jste s Boží pomocí mohli pro náš sbor během několika desetiletí vykonat. Pán Bůh vás i nadále posiluj a žehnej vám. Do řad členů církve byla koncem června křtem přijata sestra Lucie Žárská a dva dny nato oddána s bratrem Janem Petříkem. Novomanželům, činným v našem společenství, přejeme Boží požehnání, radost a pomoc pro život ve dvou. Z     P J G

trace v seznamce probíhá vyplněním formuláře a dotazníku, který vymezuje osobní profil jednotlivce. Registrovaný uživatel v seznamce funguje pod přezdívkou, což každému zajišťuje stoprocentní anonymitu. Účastník vyplní v dotazníku jen to, co na sebe hodlá zveřejnit. Po odeslání vyplněného formuláře přijde uživateli automatická žádost o potvrzení inzerátu kliknutím na webový odkaz. Potvrzení o přijetí bude inzerentovi odesláno pouze v případě, že ve formuláři pravdivě vyplnil svoji e-mailovou adresu. Inzertní nabídka se zobrazí až po potvrzení administrátorem. Odpovědi na zveřejněnou nabídku inzerentovi přicházejí na jeho nabídkový profilový list, který je ostatním inzerentům neviditelný. O zrušení osobního inzerátu může zadavatel požádat administrátora. Jako pomoc pro méně zkušené slouží podrobná nápověda odkazující do rubriky FAQ. Současný počet registrovaných uživatelů seznamky dosáhl počtu 50 lidí. Poměr pohlaví je 19/30 ve prospěch žen. Věkový průměr seznamky je 34 let. Podávání nabídek do naší adventistické seznamky je zcela zdarma. Jménem kolektivu webové prezentace adventistické seznamky přeji všem, pro které bude naše nabídka zajímavá, mnoho Božího požehnání, radosti a moudrosti v hledání těch nejlepších vztahů. P P,  

Adventistická seznamka slouží církevní veřejnosti již dva roky Prvního září tomu budou dva roky, co byla spuštěna bezplatná adventistická seznamka pro církevní veřejnost. Iniciátorem a provozovatelem seznamky je na webové adrese portálu http://casd.mb-net.cz sbor Mladá Boleslav. Myšlenkou vyjít vstříc hledajícím sestrám a bratrům, kteří mají málo příležitostí k seznámení, nabízíme různé profilové kategorie, jako například: Pozorovatel/ka, partner/ka k dopisování, pouze přátelství, vážné seznámení za účelem sňatku, obchodní partnerství, společné cestování, přítel/kyně pro společné studium a přátelství pro „náctileté“. Do adventistické seznamky lze vstoupit až po uživatelské registraci na sborovém portálu. Regis-

38

Oznámení z nakladatelství (platí pro ČR) Na konci října budou rozesílána následující periodika, která si můžete objednat v nakladatelství Advent-Orion ČR (tel.: 233 321 621): Advent č. 9 Biblické úkoly pro mládež Stále si také můžete objednávat Znamení doby, které je zaměřeno na zdravotní tématiku. Poslední dobou se několikrát stalo, že se do oznámení ze sborů dostaly nepřesné informace. Rozhodli jsme se, že budeme uveřejňovat pouze ty, které obdržíme od sborového kazatele. Pokud tedy budete chtít zveřejnit oznámení z vašeho sboru, předejte ho svému kazateli, který ho do redakce pošle e-mailem. Děkujeme za pochopení. RED

• •

ADVENT 08/2005

Podmínky inzerce: Cena inzerátu je 0,50 Kč (SK) za znak nebo 7,50 Kč (SK) za cm2. Platba probíhá na základě fakturace. Vyčkejte prosím, až vám bude faktura zaslána, neposílejte platby předem. Obálku s odpovědí na inzerát podaný pod značkou je nutné označit v levém spodním rohu obálky číslem inzerátu. Odpovědi na inzeráty označené ČR vyřizuje Advent–Orion Praha, odpovědi na inzeráty označené SR nebo SK vyřizuje Advent–Orion Vrútky. Redakce si vyhrazuje právo rozhodnout o vydání inzerátu.

Tip na dovolenku V centre Vysokých Tatier ponúkame celoročné ubytovanie s kapacitou 25 postelí. Výbava: kuchyňa, tep. voda, sprcha a i. Cena od 100 Sk na noc a deň. Info: O. Csapová, Možiarska 14, 060 01 Kežmarok tel. 052/4525957, http://kezmarok.casd.sk SR 050801

Nabízím studentce VŠ společný podnájem 2+kk v centru Prahy, podmínka: členka CASD. Bližší informace na tel.: 607 636 160 ČR 050805

Přijeďte na dovolenou do Karlových Varů!!!

Rodina nabízí veškerou péči s ubytováním pro tělesně postižené (upoutané na lůžko) a pro osamělé seniory, kteří by se chtěli zapojit do činnosti v chovu drobného zvířectva na menší farmě. Zn.: Velká rodina ČR 050807

Pokoje jsou ve sborovém domě, jsou na hotelové úrovni s vlastním sociálním zařízením. Společná, plně vybavená kuchyňka. Televize + satelit. 1. noc — 350 Kč/osoba, 2. noc a další — 300 Kč/osoba/ noc, Přistýlka: 1. noc — 150 Kč/osoba, 2. noc a další — 100 Kč/osoba/noc Informace a rezervace: Iva Stašová, Plzeňská 49, 360 01 Karlovy Vary, tel.: 605 181 659, e–mail: [email protected], www.ubytovanikv.zde.cz ČR 050802 Tip na dovolenou V pěkném prostředí Jizerských hor nabízíme ubytování. Celková kapacita je 40 lůžek, cena od 100 Kč na noc a den. Informace: Jan Mužíček, 468 45 Velké Hamry II/489, tel.: 483 387 198; 775 332 632; 775 232 632 www.volny.cz/staraskola.zbytky/ ČR 050803 V hezkém prostředí Slezských Beskyd nabízíme celoročně možnost ubytování pro rodiny, ale i menší skupiny. Cena od 50 Kč/den a noc/osobu. Bližší informace na telefonních číslech: 546 437 333; 775 789 015. ČR 050804

5. ročník cyklistického závodu

OAT HARTA se uskuteční 9. 10. 2005. Sraz je v 9:00 v neděli ráno na parkovišti u hráze Slezské Harty. Více informací: Luděk Smilek Tel.: 605 203 743, [email protected] Advent, časopis Církve adventistů s. d. v ČR a SR, číslo 08/2005 10x ročně vydává nakladatelství Advent–Orion, s.r.o. Roztocká 5, 160 00 Praha 6 – Sedlec, http://www.adventorion.cz Registrační číslo MK E ČR 6982, ISSN 1210–3365 Vychází: 24. 9. 2005 Objednávky v ČR: Roztocká 5, 160 00 Praha 6 Tel.: 233 320 767; 603 553 628, e–mail: [email protected] Objednávky v SR: Šafárikova 9, 038 61 Vrútky Tel./fax: (043) 428 26 70, e–mail: [email protected]

46/185, osamělý, rád by poznal věřící ženu pro krásný a trvalý vztah, nejlépe ze sev. Moravy. Zn.: Věřím a čekám. ČR 050806

Hledáme spolehlivou, dobrou kuchařku (i manžele) důchodového věku, která by současně vedla domácnost. Nabízíme rodinné zázemí, pomoc ve stáří a pěkné bydlení v rodinném domku. Mobil.: 721 833 277 ČR 050808

Rekondiční a výukové pobyty zdravého životního stylu NEWSTART

Pohodlné ubytování (v jedno–, dvou–, tří– a čtyřlůžkových pokojích), výborná vegetariánská strava, masáže, rehabilitační cvičení na páteř, škola vaření, vodoléčba, přednášky z oblasti zdravé výživy a životního stylu, vyšetření lékařem na začátku a na konci pobytu (plus konzultace), možnost sportovního vyžití, program pro děti, společné zpívání, společné procházky, duchovní rozměr a příjemná atmosféra. Hotel Maxov, Jizerské hory Termín: 9. –16. října 2005 Cena týdenního pobytu: 3950 Kč (pro děti výrazné slevy, děti do 3 let zdarma) Pozvěte své přátele a známé! Informace a přihlášky: Robert Žižka, Společnost Prameny zdraví, Nenačovice 87, 266 01 Beroun l, tel.: 311 712 464, fax: 311 712 465, e–mail: [email protected], www.magazinzdravi.cz (Magazín „K pramenům zdraví“) Bezplatné informace: linka 800 105 555 Nabídka sborové dovolené ve stylu NEWSTART, cena podle dohody — v závislosti na požadovaných službách a místě konání akce. Odpovědný redaktor: Dan Hrdinka České příspěvky můžete zasílat na e–mail: [email protected]. Redaktor: Miroslav Danihel. Slovenské príspevky a inzeráty môžete posielať na e–mail: [email protected]. Nevyžádané příspěvky a fotografie se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo dodané příspěvky krátit. Fotografie na obálce: Dan Hrdinka Vytiskla tiskárna Alfaprint — SR. Technická redakce: Filip Podsedník — Grapf

�������������������

ENCYKLOPÉDIA

PRÍRODNEJ LIE�BY

� � �

� � ��

�� ����������� ������� ��������� ��������� ���� ����������������������������������������������� ��������������������������������������������� ������������������������������������������������ ����������������������������������������������� ������������������������������������������������� ����������������������������������������� ����������������������������������������������� ����� ������������� ����� ������� �� ���������� ������ ��� ����� ����������� �������������� ������ ��� ������� ���������������������������������������������� ���������������������������� ��������������������������������������������� ���������������������������������������������������� ��������� ����������� ������ ������� ��������������� ���������������� ������������ �������������� ������ ��������� ����������� �������� ����� ����������� �� ���� �������������������������������������������������� �������������������������������������������������� ������� �� ����������� ��������������� ��������� ������������������������������

�������������

����������������

� ��������� ���������

����������������������������������������������������� ������������������������������������������������������������ ���������������������������������������������������������� ���������� ���������� ��������� ���� �������� ���� ���� ����� ���������������������������������������������������������� ��������������������������������������������������� ������ ������������� ��������� ������ ������� ������� ��� �������� �� ����� ���� ���� ���������� ���� ��� ������ ���� ������ ��������������������������������

Vydavate�stvo ADVENT-ORION s. r. o. Šafárikova 9, 038 61 Vrútky

www.adventorion.sk, [email protected]

043/4282670, 4302491

����������������������������