Řada XIX, číslo 2
Řím jaro 1975
Dech jara Dnes jsme zvolili jako úvodník dopis, který nám došel. Dopis jednoho z nás, který je mladý - tělem i duchem. Neprozradím Vám hned, kdo to je, ani odkud píše. Objevíte to sami, je to nakonec napsáno i v předposlední větě. Ale snad je lépe se na to zatím neptat a- číst ten dopis tak, jak byl napsán: se srdcem mladým a otevřeným. Drahý Otče! Máte bohužel pravdu, že jsem o sobě již delší čas nenechal vědět. Chci proto nyní, nakolik budu schopen, tuto chybu napravit. Ptáte se mě, co že stále dělám. Mám proto za to, že by bylo na místě, abych se tedy zmínil nějakým tím slovem o našem životě zde. Snažíme se žít mezi námi jako v rodině, a za tím účelem žijeme ve skupinách po šesti či sedmi. Na pokojích pak povětšinou po třech. To má jednu velikou výhodu, a to, že je zcela nemožné mít vlastní kout, kam by se člověk mohl utáhnout jako do ulity. Patrně by však na to neměl ani čas, nebo*6 náš čas je tak rozdělen, že patří pouze Bohu a druhým. Všichni žijí pro jednoho a jeden pro všechny. Neboí; to, o co usilujeme hlavně a především, je jednota. Jednota mezi námi, jednota křesťanů a jednota s Církví a hierarchií. Hlavní cíl hnutí je uskutečňovat stále více - "aby všichni jedno byli". Proto motto každého z nás, jenž chceme žít tímt'0 životem, je právě - "jednota nebo smrt". Někomu by se to snad mohlo zdát přehnané, avšak není tomu tak. Aby se však něc* podobného dalo pochopit, je nutné nejprve moci prožít, co to je jednota. Nebot nejde zdaleka o abstraktní pojem, nýbrž o něco životně nutného, bez čeho křestanství ztrácí mnoho, ne-li všechno! Mohl bych zde uvést hromadu úryvků z Písma, které to potvrzují, a*6 již "Tak a*6 i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi milcval mne" (Jn 17,23), nebo "Budte všichni zajedno a at nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usilujte a stejně smýšlejte" (1 K ť l , 10), a mohl bych tak pokračovat ještě dlouho, avšak to není v mém úmyslu. Jednotu mezi námi se snažíme budovat prostřednictvím setkání ve skupinách, kde každý řekne druhým, jak prožil den. Nemáme nic pro sebe. Řekneme si mezi námi vše. A jelikož se předpokládá, že každý z nás chce žít tímto životem nakolik je schopen, máme mezi sebou tzv. hodinu pravdy, během které každý řekne každému vše, co si o něm myslí. Nestane se však nikdy, že by kvůli tomu došlo k hádce či rozkolu. Naopak. Každý je za to druhému vděčný, jelikož tak může růst stále více v tomto životě. Já jsem skutečně rád, že je tomu tak. Velmi mi to pomohlo. Je ovšem předpoklad, že každý z nás učinil tuto volbu. Že si vyvolil Boha jako jediný ideál svého života, a všechno to, co jej v životě a během dne potká, vidí v tomto světle a v tomto směru. Nebo*6 ne každý tuto volbu učinil. Někdo si vyvolil jako ideál
4
kněžství. A to ještě neznamená, že učinil tuto volbu. Není možné vyvolit si jako poslední ideál kněžství, nebcš ono je pouze cesta k dosažení jediného ideálu, kterým je Kristus, a to pouze Kristus ukřižovaný. Když si člověk vyvolí jako ideál kněžství, může se velmi snadno stát, že má ve farnosti hromadu potíží a kostel prázdný, že se cítí sám. A tak snadno opustí všechno, nebo*6 nevidí více smysl svého počínání. Kdo však si vyvolil jako ideál Krista ukřižovaného a opuštěného, nemůže kvůli něčemu podobnému ztratit rovnováhu. Miluje jej ve farnosti, která je zanedbaná, v těch, kteří trpí, v těch, kteří jej pronásledují atd. Kdo však si vyvolí jiný ideál, by*6 sebekrásnější, může zůstat velmi snadno rozčarován. Definoval bych tento náš život zde jako "ustavičné umírání". Umírání "starému člověku" v nás - to znamená, že se snažíme vykořenit veškerou náklonnost k něčemu, co je pouze lidské, i když jsou to často věci na první pohled dobré. Je-li někdo příliš nakloněn kupř. k nějaké práci nebo studiu, musí na nějaký čas všeho pozbýt v Bohu, a dát tak Jemu všude první místo, dokud není schopen vidět všechno v jiném světle jako prostředek a ne jako cíl. Pak se může vrátit ke své dřívější činnosti, připraven však změnit ihned, jakmile by to bylo třeba. Důležité je sledovat pouze Boží vůli v přítomném okamžiku. Z toho důvodu se nyní cítím neuvěřitelně svoboden, nezáleží mi více na tom, kdy a kam mám jít nebo co dělám... (...zdá se to být jako hra, jak mne Bůh hned bere za slovo, musil jsem právě přerušit psaní a odebrat se do kuchyně). ...To však neznamená, že bych byl lhostejným. Snažím se pouze prožívat přítomný okamžik jako ten nejdůležitější mého života. Kdo se necítí svoboden, protože nemůže dělat, co by si přál, má v sobě ještě mnoho ze "starého člověka", jelikož se nechává ovlivňovat něčím a lpí na něčem, co není Bůh. Dále pak je mezi námi nutné, aby každý umřel svým ideím a náhledům, aby tak byl pouze jeden náhled a jedna idea. To vše má svůj základ v Kristově příslibu - "kde jsou dva nebo tři spojeni v mém jménu, tam jsem já mezi nimi". Cítí se hned, téměř fysicky, kdy je a kdy není mezi námi přítomen. Je však nesnadné to vysvětlit a pochopit, reboí vše vychází ze života a pouze žijíce je možné něčemu porozumět. Právě proto je nutno projít všemi těmi stupni tohoto"pozvolného umírání", všemu, co není On. Zde nemohu nevzpomenout slov Kristových - "kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a i já ho budu milovat a zjevím se mu." Tedy - kdo mě miluje - nikoliv - kdo o mně mluví, kdo mně studuje! Je však snad na čase, abych se konečně zmínil o tom, jak prožíváme den. Ráno se všichni shromažďujeme na hodinu meditace, během které bud mluvíme o naší spiritualitě nebo si vyměňujeme zkušenosti o tom, jak jsme se snažili žít "slovo života" toho kterého měsíce. Toto slovo života je vždy věta z evangelia, kterou se pak snažíme žít během celého dne. Tento měsíc jsme měli kupř. "Nikdo nemůže milovat Boha, kterého nevidí, nemiluje-li bratra, kterého vidí". To se pak nevztahuje pouze na styk s druhými, nýbrž na celý den. Spím-li, snažím se spát dobře, abych tak mohl sloužit lépe Kristu v druhých, jím-li, posiluji se, abych tak byl stále schopen pracovat pro druhé, čtu-li, modlím-li se, inu po celý den máme před sebou tato slova Písma. Někteří z nás žádají od naší zakladatelky toto slovo života pro celý život. A ve svém životě se je snaží vždy a všude uskutečňovat. Po jejich smrti je pak vytesáno na jejich hrobě. To moje zní: "Učinil jsem se služebníkem všech, abych tak získá! větší počet lidí." Skutečně program pro celý život. Po meditaci pracujeme a to až do jedné. Práce zde je hlavně jako záminka býti pohromadě. 1 tak se buduje jednota mezi námi, ne-
VINCULUH_XIX^_2
- 3 -
JARO 1975
bo^ tak se omíláme mezi sebou jako mlýnské kameny. Dále prá*e slouží k tomu, abychom se naučili dělat si všechno sami, od zedničiny až po kuchyni či prádelnu. Naši kněží nemají hospodyně. Není toho zapotřebí. Konečně pak práce slouží i k tomu, abychom mohli být ekonomicky nezávislí. Máme totiž mezi sebou vše společné. Ve velkém to vypadá tak, že ti, kdo touto školou prošli a nacházejí se ve státech s vyšší společenskou úrovní, posílají do společné pokladny vše, co nepotřebují nutně ke svému životu, Z této pokladny se pak peníze posílají tam, kde je jich zapotřebí, jako do misií, na léčení ap. Zde ve škole máme ve skupinách také společnou pokladnu a do ní vkládáme vše, co máme. Z ní pak se dává každému tolik, kolik má zapotřebí. Vše, co je nutné koupit, vidíme nejprve mezi námi, zda to skutečně slouží. I když někdo do ní dává kupř. 100.000 a já nic, dostáváme všichni stejně, a nikdo nemá přednosti či výhody. Odpoledne se pak setkáváme, abychom si vyslechli něco o naší spiritualitě, viděli nějaké video, nebo se setkali s některými, kteří tímto životem žijí již dlouhý čas. Den pak vrcholí mší svatou, která má vždy sváteční náladu, nebo*6 je to okamžik, kdy se setkáváme s Kristem v eucharistii. Mít audienci u Svatého Otce není možné kdykoliv. A jak je sváteční. Natož mše, kdy můžeme mít audienci soukromou s Kristem. Po večeři pak, jak jsem se již nahoře zmínil, máme střetnutí ve skupinách, abychom si pohovořili o tom, jak jsme prožili den. To by bylo tedy něco o tom, jak se snažíme prožívat svůj den. Každý z nás má jako vzor Pannu Marii. Snaží se být "malá Maria", nebot tato byla dokonalá křesťanka. Každý opakujeme neustále její fiat. A abychom byli tohoto fiat neustále schopni, snažíme se milovat ze všech sil Krista ukřižovaného a opuštěného. Cítit jako své bohatství prázdnotu, opuštěnost, utrpení druhých. Vidět Krista ve všech. Tak je každý "malý svatostánek", díky Kristu, který je v nich přítomen ai již na 100%, na 60% nebo na 30%. Není-li v nich přítomen, jsou-li v těžkém hříchu, pak jsou na 100% Kristus opuštěný, a je On, kterého v nich milujeme. Tak je celý den neustálá modlitba. Avšak aby se toto vše dalo pochopit, musel bych psát o všem dlouze. A na to není už místo. Vždy6 jsem již psal více než dost. Bylo by na čase, abych již pomalu končil. Však jsem svoji absenci v psaní pořádně vynahradil. Kdy budu svěcen, ještě přesně nevím. Podle všeho na jaře. Avšak nedělám si z toho žádnou hlavu a nedělám si programy dopředu. Budu vysvěcen, až to bude Jeho vůle. A já vím, že mne miluje, a tak vše to, co mě potká, mi bude k dobru. Neboí; i utrpení je výtečný dar a pomoc. Není nic většího a lepšího. Nevím také, kam budu muset odcestovat, abych započal své působení v nějakémfocolare. Jsem však připraven odjet kdykoliv kamkoliv. Nyní se s Vámi již skutečně loučím. Mějte se dobře. S Vámi v Něm neustále spojen! Honza Co tomu říkáte? - Že to jsou v jádru staré pravdy, které jsme četli dokonce v evangeliu? Já taky viděl vloni na podzim stromy a trávu, co jsou tu pod oknem, jenže tecL na jaře se mi zdají nějak svěžejší a zelenější. Nevane podobný dech jara i z těchto řádek? V každém případě velký dík, Honzo! Kéž Ti Pán zachová stále tuto mladickou svěžest a chrání Tě od jakéhokoli kornacení a duchovního marasmu. A nás taky. - Amen.
MEZI
NÁMI , STŘÍBRNÉ_JUBILEUM oslavili letos v březnu naši spolubratři
Josef Benáček v Římě, Zdeněk Daněk v Německu, Alois Krchňák v Německu a František Štaud v Peru. S nimi byli vysvěceni i Slováci František Fuga, nyní v kanadském Hamiltonu (bohužel vážně nemocný) a Jozef Kutny, nyní v Římě . Na všechny jsme vzpomínali a znovu jim přejeme hodně Boží síly, útěchy a kněžské radosti. VRáTILA_SE_SESTRA_ELIŠKA Generálka františkánek, o které jsme psali v minulém čísle, se 24. února vrátila náhle z Prahy. Přivezlo ji náhodou totéž letadlo, kterým pak z Říma do Prahy odletěl Mons. Casaroli. Deo gratias! VINCULUM_MISSARUM má nyní 47 členů. Zapsali se do něho Otcové Laštovica, Pole a Skalický. SLEZINA_MLÁĎÁTEK Schůze Mlááátek je už pojem, aspoň v Evropě. Nemělo by totiž být českého kněze vynacházejícího se na torn^o kontinentě - třebas i jako host který by nevěděl, že na Mládatek svátek, při domova hlase, vždycky jednou za rok Mules otvírá se. Letos o této schůzce posláLzáznam dálnopisem sám její zakladatel, mulesský farář Jirka Jeřábek. Píše: "Včera 30 prosince jsme měli zase obvyklou roční schůzku Mládátek, výjimečně přesunutou na pondělí po Mláďátkách, poněvadž sobota není právě nejvhodnější den pro kněžská sezení. Poslal jsem asi 13 pozvánek, sešlo se nás osm. Kromě pisatele, který je tu doma, přijeli bratři z Beneventa (Karel Vrána, který tu na vánoce bývá poblíž), z Tridentu (Pepa Krejčí), jakožto zástupci Církve Učené a Učící (oba jsou profesory v seminářích). Za High Church tu byli Josef Hrbata z Obergurglu a Jozef Hurton ze Suldenu, dva nejvyšší faráři v Evropě (obě farnosti kolem a přes 2.000 m nad mořem!). Ti oba mají vždy cestu nejdelší a nejobtížnější, ale přesto (anebo právě proto?!) patří k účastníkům nejvěrnějším a nejspolehlivějším. Za Církev Nemocnou tu byl Pernikář, taky Josef, jinak kaplan zemské nemocnice v Hochzirlu u Innsbrucku. Poněvadž jsme katolíci, nemohli chybět ani zástupci řádů. Ty byly důstojně representovány Otcem Pazderkou, jesuitou, taky Josefem a taky z Innsbrucku. Milým vítaným překvapením pro všechny byla přítomnost faráře z Wahlenu v Pustertalu Franty Michalčíka, přáteli zvaného Mikuláštík. Písemně se mezi námi objevili jeden další Josef z Říma (Benáček) a jeden další Franta (Láša z Verony). Telefonicky se s námi spojil Karel Skalický z Říma, a to hned dvakrát: jednou už v sobotu na ta pravá Mláúátka (28.XII.) a pak znovu v pondělí, na ta přesunutá. Tak byla účast velmi intensivní, dík komunikačním prostředkům, které nám doba dává k disposici. 0 naše tělesné blaho se starala místní hospodyňka Marie, jejíž bravuru a kulinářské schopnosti zná krom zúčastněných i řada dalších církevníků z adresáře Vincula. Hovory na nejvyšší úrovni (co pak je nad theologií?) byly vedeny v
duchu vzájemného přátelství a srdečné spolupráce, jíž se činně a vědomě zúčastnili všichni přítomní. Srdečnost nemálo povzbuzovala baterie vynikajících vín, která ze svých soukromých vinic přivezl bratr Hurton: jak známo, daří se vinné réve nejlepe v blízkosti chladných ledovců, a právě těch má on ve^sve^ farnosti nadbytek (kdyby někdo ze čtenářů měl zájem o nejaky ten malý ledoveček, třeba jako náhražku za špatně fungující ledničku - energetická krise! - může se na něho s důvěrou obrátit: pro bratry je na ledovce sleva). Thematika hovoru byla velmiy: pestrá, ale vždy na úrovni: od organisace letních táboru k případu P. Schubse S.J. na innsbrucké universitě (věrnou z pekla zprávu přinesl Pazderka), od biblické exegese k rozvodové problematice, od theologické analysy "Heimweh" k postaveni kneze v současném lidském společenství. Kus pravdy mel ten telefonický účastník, když se mě ptal, proč jsme ty hovory nezachytili na pásku. Pro nás živé účastníky zůstává ta schůzka obohacením i bez záznamu na pásku; detajly a pokusy o řešeni nadhozených otázek snad zapomeneme, ale vědomí, že je nas více, kten hledáme v dnešních zmatcích (objektivních i subjektivních) zakotvení jak svoje osobní tak i lidí, s kterými žijeme anebo se setkáváme, v pevném Božím řádu, i když to jde často dost^ztuha už to nám stačí k posile a nové chuti do práce, která casto^není zvláší radostná a povzbuzující. Výborný byl tez napad našeho přítomného řeholníka, který přivezl na ukázáni několik nových publikací v českém a německém jazyce, ale oboji o vecech našich. Byli jsme pohromadě 3 - 5 hodin, různě podle vzdálenost tí, někteří byli na cestě déle než celá ta schůzka trvala, ale neměl jsem dojem, že by jim ta obět daleké cesty byla P^ilis veliká. Že se vzpomínalo i na mnoho nepřítomných,^blízkých i vzdálených, to snad ani nemusím připomínat: pakliže někomu hučelo ten den v uších, tak aí ví aspoň proč! Dá^Pan, ze se za rok opět všichni uvidíme, a snad se objeví i někdo dalsi. Záslrha o tuto zprávu patří jednomu z účastníků, který mě dnes ráno (31.XII.) vytáhl z postele telefonem a prohlásil, že bych měl o naší schůzce napsat par radku do Vinkula. Nebejt jeho, spal jsem ještě teá.!" MÁTE_ZÁJEM_0_NAŠI_HIGH_CHURCH_V_R Došla nám tato nabídka: "Hotelové sídliště'Hochgurgl', 2.150 m nad mořem, v mé farnosti sv. Jana Nepomuckeho, ma asi 500 turistických lůžek v 6 hotelích první třídy. Pro kneze ochotného sloužit denně večerní mši sv. ve filiálním kostele sv. andělů strážných, je v jednom z těchto hotelu svetnice s koupelnou a plným zaopatřením. Všechny vymoženosti infrastruktury (dve krytá koupaliště, kuželna, lyžařská škola a vsech^l6 lyzarskych výtahů) jsou zdarma k disposici. V léte je po nove silnici jen 58 km do M^yána. Je to hodně vysoko, vhodné hlavně pro milovníky velehor či lyžování, ale kdyby to někomu z našich kněží vyhovovalo,Je ^ každý vítán. Povinnost mše sv. je nepatrným závazkem a v e vsedni den ji lze i občas vynechat, chce-li někdo odjet na delsi turu. Je ovšem třeba umět aspoň trochu německy a mít zdravé srdce. Nutno se přihlašovat, pokud možno, aspoň 6 měsíců předem u Dra Josefa Hrbatý, A-6456 Obergurgl (Tyrolsko v Rakousku). V lednu, kdy nám to pozvání došlo, byly ještě volné terminy pro letošní léto až do 13- září; příští zima byla nezadana od 15- ledna do 26. dubna 1976.
S_NEMOCNÝMI_KNĚŽÍMI_DO_LOURDES P. Jan Palacký S.J. z Neapole nám poslal tento návrh: "Všichni čeští kněží v diaspoře často cítí samotu a duchovní prázdnotu. Snad by se dalo užít jistého prostředku pro stmelení českých a slovenských srdcí žijících v cizině. Již řadu let jezdím s nemocnými kněžími do Lurd. Zprvu tyto poutě byly čistě italské, ale v posledních letech dostaly mezinárodní ráz, zejména tím, že se jich pravidelně účastní kardinál Wright z kongregace pro klérus.^Několikrát s námi byli též bohoslovci z Nepomucena. Mám za to, že by se měla dát českým a slovenským kněžím příležitost zúčastnit se této mezinárodní pouti. Nadto nejedná se jen o pout, ale i o duchovní cvičení, která dávají přítomní biskupové. Pou-6 se koná letos od 30. VII. a končí se 6. VIII. Vyjíždí se z Říma, ale je možné se připojit i v Janově. Zájezd je organizován italským sdružením Volontari della Sofferenza, Centro Nazionale, Via dei Bresciani 2, tel. (06) 65 71 27, 00186 Roma. Zájemci se mohou obrátit přímo na toto Centro anebo na mou adresu: Jan Palacký S.J., Cappella Cangiani, Viale S. Ignažio, 1-80131 Napoli." NEPOMUCENUM Redaktor Vincula se nedívá do kapsy druhým, ani koleji Nepomucenu, a tak neví, jak je na tom přesně dnes. Ví jen, že nějaká pomoc, i když po kapkách, stále dochází. Z Ameriky, ale i pravé od našich kněží, čtenářů Vinkula. A od jiných dobrodinců, zvláště z rad našich krajanů, kteří poznali některého dobrého českého kněze, který je o tuto pomoc poprosil. Zde, myslím, se víc než kde jinde hodí napsat - a přímo se pomodlit - to naše "Pán Bůh zaplat". Neztratit kolej je asi minimum, co jsme povinni udělat pro naši církev. Mons. rektor vzkazuje, že má už opět k disposici mešní úmysly (které mu jeden čas chyběly). Kdo chce, může tedy pomoci i tímto způsobem - ovšem je lépe se dříve přesně domluvit na adrese: Mons. František Planner, Via Concordia 1 - 1-00183 Roma. MONS^_M0ĚK0VSKÝ_RESIDENČNÍM_BISKUPEM Právě v těchto dnech přišla zpráva, že Svatý Otec přijal demisi biskupa z Galveston-Houston Mons. Nolda. Tím se stal nas Otec biskup Mořkovský, který tuto diecési řídil dlouhá leta jako "coadiutor cum iure successionis et administrator apostolicus sede plena",plnoprávným pastýřem onoho stádce. Jeho diecése ma 120 farností, 156 diecésních kněží a přes 338.000 katolíků. Otci biskupovi z celého srdce blahopřejeme a budeme provázet jeho apoštolát svými modlitbami.
K R A J A N S K Á
D U C H O V N Í
S L U Ž B A
MIL0STIVÉ_LÉT0 Přes úmyslné mlčení určité části tisku, přes překážky kladené protikřesťanskými politickými stranami v zastupitelstvu města Říma (např. stran parkování autobusů), přes,poplašné zprávy někdy uměle nafoukávané o atentátech, stávkách, únosech, přepadeních, krádežích a epidemiích v Itálii, se letošní Milostivé léto dari nade vše očekávání. Kdo žije v blízkosti Vatikánu nemůže neobdivovat Svatého Otce, že vydrží ten nápor poutníků: někdy mívá až 4 audi-^ ence za den, rozdělené podle jazyků a umístěné v nové audienční síni, v basilice svatopetrské, na nádvoří svatého Damasa a na svato-
petrském náměstí, a kdo je nucen jezdit po římských ulicích, stává se stále větším akrobatem: chápete, co to znamená proplétat se na úzkých římských třídách mezi takovými třeba 300 jugoslávskými autobusy, kterými se tu pohybovala nedávno imposantní pou*6 katolických Chorvatů? Podle zásady, ověřené dlouholetou zkušeností, že Čecha najdeš všude, je mezi těmito poutníky vždy i pár našich krajanů. Z vlasti skoro nikdo - v tom máme zřejmě světové prvenství - ale zato nyní bez ustání skupina za skupinou z různých zemí, ponejvíce ovšem evropských. I našich duchovních správců, kteří tyto skupiny doprovázejí, se tu už vystřídala celá řádka, a těšíme se na další. Dej Pán, aby ty naše poutě nebyly jen turistickým zájezdem, nýbrž opravdovým duchovním zážitkem a osvěžením. Tomu slouží i dost navštěvované duchovní obnovy, kterými se zpravidla ty poutě začínají,i zájezdy do Assisi a na jiná památná poutní místa, kde se dá dobře modlit. Poutní dům kardinála Berana slouží převýborně a naši římští velebníčci také (i když někdy s vyplazeným jazykem od potu a únavy, protože je toho na ně letos moc). Deo gratias! AUSTRÁLIE Česká Austrálie se má opravdu k světu. Nejen proto, že tam měli právě léto, nýbrž i dík zájmu a horlivosti našich dvou misionářů. Jak je známo, sídlí ve dvou největších střediscích českého života na onom sympatickém kontinentě, v Melbournu a v Sydney. A jsou velmi odlišní jeden od druhého. P. Peksa v Melbournu nezapře poctivého jihočeského sedláka. A co je HIavnT7.dovedl t o W s v é charisma dát do služeb našichrkrajanůlnVybudoval australskou Šumavu a v ní nabízí našim lidem kus domova. Ten - zvlášť v té dálce - táhne a vábí, a tak tam jezdí krajané v dlouhých průvodech. Odtamtud přišla tato zpráva: "První dva letní měsíce bylo chladno, teprve únor je opravdu letní, když už je po dovolených a když děti začaly už nový školní rok. V lednu tu byl na nějakém semináři dp. Hrdina z Peřthu, Západní Austrálie. Měl se mnou po dvě neděle mši svatou a byl i na zábavě na Šumavě. Naposled jsem ho viděl v roce 1958 v březnu, když jsem byl na pohřbu dp. Františka Zdražila v Sydney. Moc se mu u nás líbilo a slíbil, že se vždy přihlásí, bude-li v Melbournu. Vypadá moc dobře. Tento týden jsme začali stavět zvoničku, tak doufám, že do dvou měsíců to bude. Staví to jeden Rakušan, jehož rodiče byli z Moravy - pan Pospíšil. Teá máme největší problém sehnat sochu Panny Marie Lurdské...." Otec Ondrášek v Sydney je zas pravý salesián - muž neuvěřitelné činnosti, o' niz se lze dočíst i v Novém životě. Do Vincula poslal tyto zprávy: "V sobotu před poslední nedělí adventní jsme měli v Sydney tzv. českou vánoční večeři pod stromečkem. Hostem byl pomocný biskup kardinála Freemana Cremin. Náš smíšený sbor dělal při programu divy. Přišli na jeviště v národních krojích a byla to krásná skupina šohajků a děvčic. Děti zahrály scénu o narození Spasitele a zazpívaly části Rybovy mše. Za dva dny nato byla půlnoční. Poprvé v dějinách české komunity v Sydney byla v opravdovém kostele, předtím jsme ji totiž musili vždy slavit někde v sále. Tentokrát šel přede mnou k oltáři průvod,'který se ubíral celým kostelem. V čele nesl ministrant
kříž a po jeho stranách dva akolyté s hořícími svíčkami. Pak následovalo deset ministrantů v komžích. Dal jsem jim jenom krátkou zkoušku a hned jsem je postavil před jejich pyšné tatínky a maminky a hlavně před Hospodina. Někteří lidé přišli před půlnoční ke zpovědi. Svatých přijímání bylo aspoň osmdesát. Všichni přijímali pod obojí způsobou. V poslední lavici seděl a plakal dýchavičný^ bývalý příslušník cizinecké legie, který prožil velice dobrodružný a bouřlivý život. Víru si však zachoval a dostal se do kostela zásluhou jednoho krajana, který ho tam přivezl ve svém autě. Druhou vánoční mši sv. jsem slavil v Sydney o 11. hodině ráno. Třetí jsem pak sloužil pro krajany v Adelaide, kam jsem přijel na pastorační návštěvu. Půlnoční pro ně slavil slovenský salesian P. bilhar. Tam pák byla česká bohoslužba denně bud o 5- anebo o 7-30 hod., večer, podle toho, jak to vyhovovalo dennímu pořádku krajanů. Nedělní mše sv. byla v sále čs. klubu a během ní byl udělen křest. Hned byla umluvena příští návštěva Adelaidy a stanovena na Svatý týden. Po něm mám jet do Coober Pedy, kde je hodně našich krajanu zaměstnáno hledáním opálů. Pokusím se tam získat drahokamy, ktere mají větší cenu, nesmrtelné duše našich krajanů. Prosím o modlitby na ten úmysl. Z Adelaide jsem se dostal do Sydney 2. ledna 1975. Tentýž večer začal tábor dští českých rodičů, těcht totiž, které neumi^ česky a jsou již příliš velké, aby se míchaly s malými, ktere přišly na tábor 7. ledna. Menších dětí, které česky umí, bylo. na sedesát. Pomáhalo nám asi 15 dospělých, kteří dělali všechno mozne. Vařili nejen pro táborníky, ale i pro komunitu salesiánů, v jejichž domě jsme tábořili a jejichž kuchařku jsme poslali na prázdniny, abychom se mohli volněji pohybovat. Největší radost mi dělaly denní mše, kterých se zúčastňovalo velké procento dětí, někdy i všichni nebo skoro všichni. Dívky připravily zpěv tím, že vybraly pisne a 15 minut před bohoslužbou je cvičily. Ministrantů jsem si behem tábora vychoval šest. Tři chlapce jsem připravil na první svate přijímání. Dvě další děti si od rodičů vyžádaly dovolení dát se vyučit ve sv. náboženství a pokřtít. Brzy se jim to splní. Takový tábor je veliké riziko po všech stránkách. Ale užasně nás to spojuje dohromady. Spolu užíváme Boží přírody, vody, slunce a jiných darů, spolu se namáháme, spolu se stár§meoa take radujeme ze skrovných úspěchů. Hned po příchodu z tábora jsem napsal a rozeslal 60 dopisů krajanům do Hobartu. Návrh k této návštěvě přišel od jedné hobartské paní, jejíž vnučku jsem křtil v Sydney. Ona mi také obstarala adresy. V dopise jsem pozval na bohoslužbu všechny katolíky, nekatolíky a i ty, co se zapomněli modlit- Vyzval jsem je, aby ustali^ v honbě za živobytím a přemýšleli o smyslu života, protože ne samým chlebem živ je člověk. Výsledek této akce byl také velmi uspokojující. V neděli 9. února přišlo na českou mši sv. na 70 krajanů, kteří zpívali z plna hrdla Ejhle, oltář. (Pak mluví zpráva o zájezdu do Newcastle, Brisbane a do opálových ložisek... Pak pokračuje:) V neděli 26. ledna se stalo něco důležitého. Krajane zastupující různá střediska, se sešli do Sydney, aby založili jakousi organisaci, která by koordinovala krajanský život zde v^Australii. Byl to pokus o jakousi větší jednotu, a doposud se zdá úspěšný. Požádali mne, abych pronesl úvodní modlitbu. Právě se v kostele četla epištola ke Korin^anům, kde jim Pavel vyčítá, že se dělí na fakce. Poukázal jsem na to, že pravá jednota je dílo Boží. Každý, kdo ji narušuje, se staví proti Bohu. Byl jsem zvolen duchovním rádcem této všeaustralské organisace a přijal jsem to s poukazem, že moje pole je náboženské a já toto pole nechci opustit.
25. května poletím do Wagga Wagga, kde bude česká svatba a příležitost setkat se s krajany, kteří tam jsou. Také pro ně bude možnost občas uspořádat bohoslužby. Už jsem byl v Orange, Albury, Wodonga, Bathurst, Armidale a chystám se do jiných míst Nového jižního Walesu. V jiných státech se budu musit omezit jen na hlavní města. Ale v N. J. Walesu (to je stát, v němž leží Sydney) se podívám do všech větších měst, pokud mi vystačí čas a síly. Nevím, zda bychom si my, kteří jsme shromážděni kolem Vincula, nemohli navzájem pomáhat. Já si např. píši každé kázání a u ^ oltáře ho mám před sebou, protože jsem už česky dosti zapomněl a někdy bych marně tápal po slově. Kdyby měl někdo nějaký podobny systém, mohli bychom si kázání navzájem posílat. Snad bychom se mohli i jinak podílet o své pastorační zkušenosti. Naše stádce je složeno z lidí stejného druhu. Mnoho jich žije v neplatných manželstvích, někteří jsou jiného vyznání, a přesto nám právě oni nejvíce pomahají. Život může být někdy velice spletitý." POZNÁMKA SAZEČE: Ten návrh vyměňovat si navzájem názory a zkušenosti, je velmi časový a není náhodou, že ho nejpalčivěji cítí pravé náš kněz v Austrálii; totéž bude asi platit o jiných, kteří jsou isolováni daleko od druhých. My v Evropě se přece jen občas sejdeme a své problémy společně řešíme. Snad by bylo vhodné při těchto schůzkách pořizovat zápisy anebo zvukové záznamy a dát je pak k disposici těm, kdo by o ně projevili zájem. S.O.S. Otec Ondrášek píše pak v dalším dopise: "Od té doby, co jsem Ti psal, jsem už byl v Orange, New Castle a Wolpngongu, jsou to^průmyslová střediska na sever a na jih od Sydney. Účast na mši vzrustá. Pokaždé se setkám s novými a novými. Odhaduji, že se kazdymmesícem pastoračně setkám přibližně s 500 krajany." A ted přijde (poznamenává sazeč) to slovo do pranice: "Jak pokračuje Tva akce ohledně toho kněze, kterého jsi chtěl poslat do Adelaidy?" Odpovéd: Nijak. Psal jsem dvěma spolubratřím z jednoho radu, který tam ma dum. Zatím jsem nenašel žádného. Tu nezbývá než znovu signalisovat: S. 0. S. Vidíte, kolik je v Austrálii práce, jak radostný je tam apoštolát. I biskupové vycházejí dost vstříc, adelaidský arcibiskup by českého kněze velmi ochotně přijal.(Adelaide je hlavní město Jizni Austrálie - jižní, to znamená blíže k točně, tedy s velmi peknym, přímo naším domácím podnebím, i když je při moři. Žije tam na dva tisíce našich krajanů.) S.O.S. Kdo se přihlásí? AMERIKA Z Kanady napsal ještě minulý rok P. Šach: "Tím, že Otec F. Dostál zemřel a Otec Janíček S.J. nemá za něho pro London nahradu, vzniká tam mezera. Nebude asi nikoho, kdo by to tam dělal. Já nemohu každou neděli mít mši sv. v London a St. Thomas, musím se též starat o Hamiltonsko a Kitchener a mimoto musím žít, a to mi umožňuje slovenská farnost v Hamiltonu. Neměl bych nic proti tomu být samostatný a spravovat tyto čtyři misie a mimoto i zajet dale. Nezáleží mi na penězích, na příjmech, ale cestování je nyní velice drahé...Jsem tu jen trpěn, ale to nevadí, i Otec F. Dostál byl všude jen trpěn, nikoliv vítán." Když jsme už dali slovo Otci Šachoví přepíšeme 1 dalsi jeho řádky z konce dubna, které by vlastně patřily už do rubriky "Z naší diaspory": "Měl jsem operaci křečových žil na obou nohou. Specialista říkal, že únava a křeče, které mě po vánocích začaly trápit, nejsou z křečových žil. Po třídenním intensivním hledáni^ a celofysické lékařské prohlídce mi však řekl, že jsem jinak zdrav a že příčina musí přece jen být křečové žíly. 10. dubna mi rozrezali nohy asi na 20 místech. Prý se divili, kolik těch žil tam bylo. Operace dopadla dobře, nyní se zotavuji se ztrátou dvou týdnů."
VINCULUM_XIX^_2.
JAR0_1975
EVROPA Kdo sleduje Nový život, švýcarský Klub, německý Hlas sv. Cyrila a Metoda, vídeňské Rozhledy a ostatní oběžníky našich obcí, může si udělat obraz o životě a činnosti našich věřících. Zdá se, že tíhnou k tomu, co je podstatné; svědčí o tom stále rostoucí počet duchovních obnov a exercicií (např. jen ve Vídni se konala kolem velikonoc zdařilá duchovní obnova pro mládež a třídenní exercicie pro nedávno přišlé). Dnes chceme jen blahopřát Otci Pavlu Kučerovi z Norimberka k uskutečnění nového střediska. Stálo mnoho námahy, ale prý stoji' za to.
Z
NAŠÍ
D I A S P O R Y
Tato rubrika byla v minulých číslech trochu zanedbána. Budiž nám tedy prominuto, uveřejňujeme-li zde nyní příspěvky už trochu uleželé. Josef Ráček, Mys Kocour (Cap Chat) 22.V.74.: "Milí, rozmilí, Pac a pusu na obě strany všem dvakrát dokola. Dávám se do psaní, zcela ohryzaný špatným svědomím jako stará kost, co si na ní vyvrátili zuby nejlepší psi z celé vesnice. Dosud prožívám radost ze vzkříšení ze dvou tromboz, čínské prašivky a celého tuctu jiných choler, tři a půl měsíců po^špitálech a utopení v ledové vodě, odkud mne vytáhl zcela zázračně starý kamarád v bezvědomí, že ani nevím, jak se to stalo, a on jen napolo. Se šrámem na hlavě od levého oka do půl pleše na temeni hlavy, jak z turecké vojny se zotavuji pod skoro policejním dozorem^ svých oveček, které na rozdíl od normálních poměrů hlídají pastýře, aby ho něco nesežralo anebo se nedal na nová dobrodružství jak Don Quichote smutné paměti. Je to opravdu neuvěřitelné, co se člověku může stát, než zemře nadobro." Bernard. Kadlec O.P., Jamaica 21.X.74: "Vím, že si psaní nesloužím, poněvadž nepíšu. Ale kromě dovolené (jednou za 3 - 5 let) není kdy. Byl jsem ted na Jamaice na 4 měsíce na výpomoc a práce nebyla těžká, tak to byly vlastně prázdniny (naposledy jsem je měl před 3 roky) a měsíc jsem ztrávil studiem novinek z theologie a příbuzných oborů. Zítra se vracím na Grenadu. Tam farářuji s 1 kaplanem a 1 jáhnem (dominikáni). V klášteře bydlí ještě jeden dominikán (má jinou faru a je také převor) a tři novicové.Je to noviciátní dům. Nepodobá se ovšem konventům v Itálii nebo Československu. Nejde o historickou budovu ve městě, ale o primitivní budovy v přírodě, na kopcích, s překrásnou vyhlídkou.kolem dokola na hory, na moře a na vzdálené menší ostrovy. Ale packáme to. Je nás příliš málo, farnosti jsou rozlehlé, mají více kostelů nebo mešních středisek, škol a tisíce lidí roztroušených v osamělých domcích a rozlehlých vesnicích Ale teá máme fašistickou diktaturu jednoho monomaniaka a magalomaniaka, který celou zemi zruinoval. (Víc asi sazeč nemá právo psát, protože neví, kdo to bude číst. Dopis končí poznámkou: "Dopisy nám censurují a zabavují a telefon nám odposlouchávají.")" Jiří Svoboda, Manitoba, 23.X.74: "Doufám, že máte mou novou adresu. Je to menší farnost zcela blízko u města, ale ještě na venkove. V sousedství fary se pasou krávy a ráno mě budí kohout z nedaleké farmy. Farníci jsou velmi oddaní a obětaví, takže nemám zvláštních potíží."
4
Johannes John, S.A.C., Ober-Erlenbach, 8.VIII,74.: "Skončil jsem své misionářské cesty po celém světě tím, že jsem v 61. roce svého života a v 36. roce svého kněžství převzal zdejší farnost sv. Martina. Všechny pozdravuji."(P. John, sudetskoněmecký pallotin, začal svá teologická studia v Hradci Králové. Působil opravdu v celém světě - na svém lístku pozdravuje i naše krajany ze Sydney naposled byl prvním katolickým farářem frankfurtského letiště. Umí dobře česky a vždy se k nám hlásil.) Sestra Jeanne Emmanuel Krausová, Jižní Afrika, 31.V.74: "V právě přišlém Vinculu nalezla jsem úryvek svého dopisu, v němž jsem pro-^ sila o memento pro těžce nemocného bratra kněze. Dnes prosím o zbožnou vzpomínku pro zesnulého, kterého Božský Velekněz po těžké nemoci povolal k spravedlivé odplatě za 50 let ve službě boží: "pro Boha a duše". Zemřel 12. května 1974 posilněn svatými svátostmi v Brně, kde 17- května se kněží i věřící s ním rozloučili po mši sv. v kostele sv. Augustina, odkud byl převezen do našeho rodného Vracova k dočasnému odpočinku. Podle zpráv z rodišt^byl pohřeb pravý triumf, četní kněží, sestřičky, velký počet věřících, drůžičky doprovodili zesnulého Kristova služebníka za zvonění, hudby, zpěvu i pláče ke horbu kněžskému, kde očekává vzkříšení. Ještě jednou prosím Vás, důstojní pánové duchovní, sestřičky i přátelé o zbožné memento, za něž z celého srdce stonásobně děkuji vřelým zaplat Pán Bůh." Leo Ge, Livorno, 9.1.75: "Prozatím jsem v Itálii v jedné provincii v Toskáně,a to v městě Livorně. Livorno je jedno z těch italských měst, která sice neoplývají velkou historií, ale zato mají příjemné počasí. Když se k tomu připočtou sympatičtí obyvatelé a málo průmyslu v okolí, tak máte Livorno. Ale tak bez zajímavostí není, nebot nedaleko je Pisa, Florencie, Siena, San Hiniato, Voltera a jiná zajímavá města. A tak je zde více méně skoro všechno,^moře, hory i údolí. Však jsou zdejší lidé na svoje město dost pyšní a nedají na ně dopustit. - Ve zdejší duchovní správě pracuji už pomalu rok, a tak jsem se za tu dobu dostatečně okoukal. Zdejší^pan biskup je velmi mladý, takže je zde duchovní správa velmi^pružná a moderní. Já jsem na jedné ze zdejších městských farností, a to na faře Panny Marie Růžencové. Je to jedna z moderních a nových farností, kostel tam byl postaven před 10 léty. Pan farář, bývalý rektor semináře, je zde dva roky, a tak jsme všichni noví a děláme, co se dá. Zdejší farnost má 9 až 10 tisíc lidí, většinou katolíků. Protože je to jedno z předměstí, je to farnost mladá, a tak je zde i hodně mladých. Ti sami si tady ustavili sbor a za pomoci pana faráře, který jako velký hudebník jim pomáhá, jsou už jedním z nejlepších sborů v Livorně. Pomáhají při vyučování náboženství, hlavně při přípravě na první svaté přijímání a biřmování, mají diskusní kroužek o evangeliu a jiné. Bydlím v semináři, nebo*6 tu - jako ve většině italských diecézí - nejsou seminaristé. Pan biskup přeměnil seminář na kněžskou komunitu a umístil sem kaplany, kteří jsou porůznu po městě ve farnostech. V tomto okamžiku je nás &est, a je to taková veselá parta. Zároveň to máme velmi pohodlné, nebot zdejší biskup nemá vlastní dům, a tak bydlí též v semináři, jen přes pár dveří. A všechny úřady máme pod nohama, jsme totiž v prvním patře." (Sazeče při sázení napadlo totéž, co asi Vás při čtení: Píšeš srdcervoucí S.O.S., hledáš kněze přo opuštěné české obce v celém světě - jsou aspoň dvě volná místa v Evropě a nenašel se ještě pomocník pro P. Čižkovského v Jižní Africe - a ajta, zde si jeden mladý odchovanec Nepomucena hoví v buržoasní italské farnůstce. Je to tak v pořádku? - Na to dí ubohý sazeč: 1) 0 tom jsme už leckdy mluvili v úvodnících. Nezáleží to na mně a nemám právo ani možnost někoho nutit. 2) Tím spíš, že naše duchovní služba je tvrdý chlebí-
cek pro tvrdé chlapy. Je zcela přirozené, že takový novopečený kněžíček bez velkých zkušeností potřebuje trochu vycepování, aby se na to cítil. To říkám všeobecně. Co se týká našeho lva (nebot Leo je jeho jméno), sám napsal - jak jste si všimli na začátku úryvku - slovo "prozatím"; krom toho nám po léta vydatně pomáhá při letních táborech. Zatím tedy asi i v tomto případě lépe než soudit je předcházet a strhávat vlastním příkladem.) Marta a Terezka, Marian Sisters z Nebrasky, 14.3.75: MPo delším mlčeni hlásíme se zase z nasi hezké, zasněžené, české Nebrasky. 0pravdu to tu vypadá jako o vánocích, ačkoliv už za několik dní máme vítat jaro. - Doufáme, že si na nás, dvě české sestry, vzpomínáte... Naše řeholní rodinka je stále ještě malá (24 sester a 1 novicka), ale štastná a v práci na vinici Páně houževnatá." František Blažek, Huari v Peru, 24.8.74 a 19.3.75: "Už od loňského března jsem v Huari kancléřem, a od července jsem byl i farářem. Měl^jsem k disposici peruánského kaplana, který v den mého jmenování udělal strašnou scénu panu biskupovi, jak si dovolil . jmonovat mne a ne jeho. Pan biskup ho trochu usadil, a on tedy odešel s brekem jako malá holka. Pak začal dělat možné i nemožné, aby mě zničil... Celá věc vyvrcholila v předvečer svátku míru a lásky: 23. prosince mě pan kaplan pomluvami nechal odvést ode mše sv. přímo do vězení. Autority se daly na jeho stranu, protože to jsou darebáci první třídy, a takto se dali vidět na veřejnosti jako obránci zájmu Svaté Matky Církve. Zřejmě si ale všichni uvědomili, že přestřelili. Když mě ráno vzbouřený lid vyvedl z vězení, šel pro pana kaplana. Ten ale už na faře nebyl; jak se později vysvětlilo, zmizel během noci ještě s podprefektem a dalšími komplici autem do Limy... Psal jsem Vám naposled na konci srpna, když jsem se vrátil ze^Sihuas, kde jsem trochu pomáhal P. Štaudovi (jak známo, našemu knězi z brněnské diecéze, pozn. sazeče), který na tom byl od června zase dost špatně. Především jsme ztrávili řádku dní spolu, což v našich podmínkách už znamená mnoho. A pak jsem mu umožnil odjet na několik dní do Limy, aby se dal zkontrolovat lékařem... V polovině září jsme jeli s panem biskupem na sever prelatury na visitace. Jeli jsme přes Sihuas, odkud jsme měli jet na koni po nekonečných punách 14 hodin do cíle. P. Štaud ale zase na tom byl špatně, nemohl spát a potřeboval změnit léky. Měl jet do Limy, ale pro množství práce nemohl opustit faru. Dlouho jsem hučel do p. biskupa, aby mě nechal v Sihuas, abych Štauda zaskočil, ale pan biskup o tom nechtěl ani slyšet. Jsem i pro něj zřejmě velmi užitečný. Nakonec ale přijal, ale pod podmínkou, že ho doprovodím až do cíle, a pak se mohu vrátit. Musel jsem se vrátit hned následující den, aby třetí den mohl Štaud odjet autobusem...Štaud tedy využil mé přítomnosti v Sihuas a odjel za svým lékařem. Já zatím udělal první svaté přijímání ve dvou sihuasských školách: bylo to asi 350 dětí... Na vánoce jsem měl jet do Piscobamba, a chtěl jsem využít cesty, abych se ještě podíval za Štaudem, jak se mu daří. Sihuas jsou 260 km a Piscobamba leží téměř přesně v polovině cesty... Štauda jsem našel v dobré náladě a zůstal jsem s ním až do jeho narozenin 23. prosince... Už jsem byl kolikrát rozhodnut se vším praštit. Jenže pak si zase myslím, že tím neposloužím nikomu. Stále si myslím, že když mi Pán dal zdraví a sílu, abych tady mohl existovat, musím to nepříjemné překousnout... Kdybych tady aspoň měl někoho, komu bych se mohl nějak svěřit, s kým bych si mohl lidsky popovídat. Jediný, z koho nemusím mít strach, by byl Štaud. Jenže vzhledem k jaho sitaci, zůstávám raději zticha a vyslechnu jeho. Však i on má svých bolestí víc, než může snést. Já na tom tak zle nejsem..."
