Acta Iuridica Olomucensia

Acta Iuridica Olomucensia Vědecký časopis právnický | Journal for Legal Research

2015 | Vol. 10 | No. 3

Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta Palacký University in Olomouc. Czech Republic Faculty of Law

Třikrát ročně (+ supplementa) vydává Univerzita Palackého v Olomouci, se sídlem v Olomouci, Křížkovského 8, IČ 61989592. Ročník X, 2015, číslo 3. Toto číslo vyšlo v Olomouci 30. prosince 2015. Ev. č. period, tisku: MK E 15579. Cena 120 Kč (zahrnuje jeden výtisk čísla, poštovné a balné). Předplatné na 1 rok (3 řádná čísla + speciální čísla): 300 Kč (zahrnuje jeden výtisk každého čísla, poštovné a balné). Předplatné na 2 roky (6 řádných čísel + speciální čísla): 600 Kč (zahrnuje jeden výtisk každého čísla, poštovné a balné). Objednávky předplatného nebo jednotlivých čísel přijímá redakce. Objednávky inzerce přijímá redakce. Published three times a year by Palacký University, Olomouc, Czech Republic, Křížkov ského 8, IdN 61989592. Volume X, 2015, Number 3. This number was issued in Olomouc in December 2015. Evidence number of periodicals: MK E 15579. Price 120 CZK. Subscription fee for 3 issues (one volume) is 300 CZK. Subscription fee for 6 issues (two volumes) is 600 CZK. Postal charges included. Subscription orders and advertisements should be sent to the address of editor’s office. Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11 Olomouc, Česká republika. Email: [email protected]. tel.: +420 585 637 635, fax: +420 585 637 506. Další informace na | Further information at: http://acta.upol.cz/

Elektronicky archivováno | Archived electronically at: Central and Eastern European Online Library http://www.ceeol.com/

© Univerzita Palackého, 2015 ISSN 1801-0288 (Print) ISSN 1805-9554 (Online)

Redakční rada | Editorial Board Šéfredaktor | Editor in Chief: JUDr. Ondrej Hamuľák, Ph.D. Členové RR | Members of Editorial Board: JUDr. PhDr. Marek Antoš, Ph.D. Prof. JUDr. Josef Fiala, CSc. Doc. JUDr. PhDr. Tomáš Gábriš, PhD., LLM., MA Doc. JUDr. Daniela Gregušová, CSc. Doc. JUDr. Petr Hlavsa, CSc. Prof. JUDr. Milana Hrušáková, CSc. Prof. JUDr. Jan Hurdík, CSc. Doc. JUDr. Juraj Jankuv, PhD. Prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc. Doc. JUDr. Jiří Jirásek, CSc. Prof. Tanel Kerikmäe, LL.M., LL.Lic., Ph.D. Doc. JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph.D. Prof. JUDr. Karel Marek, CSc. Prof. nadzw. dr. hab. Krzysztof Skotnicki Doc etdoc. JUDr. PhDr. Miroslav Slašťan, PhD. Prof. JUDr. Vladimír Sládeček, DrSc. Ass.-Prof. Dr. iur Armin Stolz Doc. JUDr. Naděžda Šišková, Ph.D. Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.

Obsah | Content LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV EVROPSKÉ UNIE JAKO OKOLÍ ÚSTAVNÍHO POŘÁDKU ČESKÉ REPUBLIKY....................................................................... 7 Ondrej Hamuľák O PRÁVECH A POVINNOSTECH V RODINNÉM PRÁVU............................................... 31 Zdeňka Králíčková DEMOKRATICKÝ PRÁVNÍ STÁT V JUDIKATUŘE ÚSTAVNÍHO SOUDU ČR............ 41 Maxim Tomoszek CORPORATE GOVERNANCE V PRÁVNÍM ŘÁDU ČESKÉ REPUBLIKY..................... 57 Jan Dohnal PRÁVNA SUBJEKTIVITA PRÁVNICKÝCH OSÔB............................................................... 71 Bibiána Dargová NÁRODNÍ A ÚSTAVNÍ IDENTITA V JUDIKATUŘE SOUDNÍHO DVORA EU.......... 81 David Kopal PŘESTUPKOVÁ AMNESTIE Z POHLEDU JEJÍHO VYHLÁŠENÍ A ÚČINKŮ............ 105 Tomáš Grygar MOBBING V ITALSKÉM PRÁVNÍM PROSTŘEDÍ............................................................. 119 Jitka Jordánová PŘEDBĚŽNÉ PROHLÁŠENÍ.................................................................................................... 135 Pavla Sýkorová PŘÍPADY ŠETŘENÉ VEŘEJNÝM OCHRÁNCEM PRÁV V OBLASTI PRÁCE A ZAMĚSTNÁVÁNÍ SE ZAMĚŘENÍM NA NÁSILÍ NA PRACOVIŠTI........................... 145 Iva Proksová VÝŽIVNÉ ZLETILÉHO DÍTĚTE OMEZENÉHO VE SVÉPRÁVNOSTI......................... 153 Tomáš Šperka VYBRANÉ INSTITUTY OBRANY PROTI NEPLNĚNÍ ZÁKONNÉ VYŽIVOVACÍ POVINNOSTI................................................................................................... 159 Radka Demjanová TEORETICKÉ ASPEKTY LEGITIMITY PRÁVA.................................................................. 167 Ján Šurkala NIE JE ŠTRAJK AKO ŠTRAJK ................................................................................................181 Juraj Hamuľák APPROXIMATION OF UKRAINIAN LAW ON COMPETITION WITH EU LAW IN THE FIELD OF FOOD INDUSTRY ON THE EXAMPLE OF PRODUCTION OF WINE.................................................................................................193 Olha Nesterenko Recenze.......................................................................................................................................... 205 Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů..................................................................209 Požadovaná forma příspěvku.................................................................................................210

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.

Poslání a struktura časopisu Acta Iuridica Olomucensia (AIO) jsou recenzovaným odborným právnickým periodikem vydávaným Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci. Posláním časopisu je přispět k prohloubení odborného diskurzu v oblasti právní teorie a rovněž nabídnout řešení problematických otázek vzešlých z právní praxe. AIO jsou multioborovým právnickým časopisem pokrývajícím problematiku všech disciplin jurisprudence a všech právnických profesí. Cílem redakce, která ctí pluralitu názorů, je vytvořit otevřený prostor pro prezentaci výstupů vědeckých bádání autorů. Redakce přijímá v českém, slovenském a anglickém jazyce. AIO jsou zařazeny na Seznam recenzovaných neimpaktovaných časopisů (peri odik) vydávaných v České republice. Kategorie přijímaných textů jsou: Odborné články: Jedná se o vědecké práce psané v českém, slovenském nebo anglickém jazyce vycházející z originální výzkumné činnosti autora nebo kolektivu autorů, které jsou vnitřně členěny (hypotéza – rozbor problematiky – závěry), reflektují dosavadní stav vědeckého poznání v oblasti a relevantní literaturu z oboru. Práce jsou doplněny o poznámkový aparát a obsahují obvyklé množství citací. Povinnou součástí článku je abstrakt a seznam klíčových slov v jazyce práce a v anglickém jazyce. Standardní rozsah je minimálně 18.000 znaků (10 normostran). Diskuze, názory a komentáře: Jedná se o kratší originální vědecké práce prezentující individuální náhled autora nebo autorského kolektivu na vybrané otázky právní teorie a právní praxe. Jejich text je vnitřně strukturován, dostatečným způsobem reflektuje názory doktríny a je obvykle doplněn poznámkovým aparátem. Standardní rozsah je do 18.000 znaků (10 normostran). Recenze a anotace: Část věnovaná recenzím odborných publikací čekých, slovenských i zahraničních autorů představující individuální náhled recententa na odbornou kvalitu, originalitu a přínos posuzované publikace. Informace: Část obsahující informace o minulých a budoucích vědeckých akcích, konferencích a projektech.

© Palacký University, Olomouc, 2015. ISSN 1801-0288

5

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3

The aim and structure of journal Acta Iuridica Olomucensia (AIO) is a scholarly peer-reviewed legal journal issued by the Faculty of Law, Palacký University in Olomouc, Czech Republic. AIO is multidisciplinal legal journal covering issues of all legal disciplines and problems of all legal professions. The aim of editors that respects the pluralism of opinions is to create open space for the presentation of the outputs of scientific research of the authors. AIO publishes contributions in Czech, Slovak and English language. Publication Ethics rules of the AIO are based on the Best Practice Guidelines for Journal Editors and Principles of Transparency and Best Practice in Scholarly Publishing developed by the Committee on Publication Ethics (COPE). We accept the following categories of works: Research articles: This is a scholarly work written in Czech, Slovak or English language based on original research activity of author or team of authors, which is internally divided (hypothesis – an analysis of issue – conclusions), reflects the current state of scientific knowledge and research outcomes in the particular field and relevant literature in this field. The work is supplemented by footnotes and contains the usual number of citations. The usual extent of scientific article is at least 18.000 characters (10 pages). Abstract and list of keywords in language of article and in English is required mandatorily. Discussion, opinions and commentaries: This is a shorter original scientific paper presenting the individual view of author or team of authors on selected issues of legal theory or practice. This text is also internally structured, adequately reflects the views of doctrine and is usually accompanied by footnotes. The usual extent is up to 18.000 characters (10 pages). Reviews and annotations: This section contains reviews of publications of Czech, Slovak and foreign experts representing individual evaluation of professional quality, originality and impact of the reviewed publication on the discourse in the particular legal field. Information: This section contains information about past and future scientific events, conferences and projects.

© Univerzita Palackého v Olomouci, 2015. ISSN 1801-0288

6

LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV EVROPSKÉ UNIE JAKO OKOLÍ ÚSTAVNÍHO POŘÁDKU ČESKÉ REPUBLIKY1 Charter of Fundamental Rights of the European Union in the Environs of the Czech Constitutional Order

Ondrej Hamuľák HAMUĽÁK, Ondrej. Listina základních práv Evropské unie jako okolí ústav ního pořádku České republiky. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3, s. 7–30. Abstrakt: Článek rozebírá otázku role Listiny základních práv Evropské unie v rozho dovací činnosti Ústavního soudu České republiky. Reaguje na otázku, zda má být Listina ve smyslu nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 36/01 chápána jako součást ústavního pořádku ČR. Autor odmítá její zařazení do tohoto vnitrostátního systému. Poukazuje ale na to, že se Listina ZPEU může výrazně projevit v judikatuře Ústavního soudu a to ve třech podobách: (1) jako podpůrný argument, (2) jako inspirace při výkladu norem ústavního pořádku a (3) jako samostatný zdroj ústavního přezkumu ležící mimo ústavní pořádek. Listinu ZPEU proto považuje za „okolí“ ústavního pořádku České republiky. Klíčová slova: Listina základních práv EU, Ústavní soud ČR, ústavní pořádek ČR, aplika ce, interpretace, ústavní přezkum. Summary: The article discusses the question of the role of Charter of Fundamental Rights of the European Union within the deliberations and decisions of the Constitutional Court of the Czech Republic. It responds to the question whether the Charter in terms of Con stitutional Court judgment Pl. US 36/01 should be understood as part of the constituti onal order of the Czech Republic. The author rejects inclusion of the Charter into this national normative system. However he points that the Charter may be used by the Con stitutional Court in three forms: (1) as a supporting argument, (2) as an inspiration when interpreting the norms of the constitutional order, and (3) as a separate source of consti tutional review which lies outside constitutional order. Charter is therefore considered as „environs“ of the constitutional order of the Czech Republic. Keywords: EU Charter of Fundamental Rights, Czech Constitutional Court, Constitu tional Order of the Czech Republic, Application, Interpretation, Constitutional Review.

1 Úvod Přijetí, resp. přiznání právní závaznosti (2009), Listině základních práv Evropské unie (dále Listina ZPEU) patří mezi nejzásadnější milníky ve vývo 1 Tento článek vznikl s podporou Jean Monnet Centre of Excellence při Právnické fakultě UP v Olomouci (Jean Monnet Programme, project number 565445-EPP-1-2015-1-CZEPPJMO-CoE).


7

Acta Iuridica Olomucensia

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 ji evropského práva. Listina ZPEU bývá hodnocena jako revoluční dokument přinášející průlom v přístupu k lidským právům, především svým univerzálním étosem a katalogizací různých typů a generací lidských práv v jediném doku mentu.2 Zároveň bývá zmiňována jako nástroj posilování demokratické legitimi ty a panství práva v rámci Evropské unie.3 Vlastní katalog lidských práv uzavírá autopoiesis unijního právního systému.4 Vzhledem k široce vymezené působ nosti (Listina ZPEU dopadá na jednání orgánů Evropské unie i členských států) pak otevírá diskuse o prohlubování federalizačních tendencí (či státních ambicí) v rámci evropské integrace.5 V souvislosti s Listinou se vedou diskuze o změnách v chápání vztahu práva EU a práva členských států6 a její přítomnost očivid ně posiluje pozici Soudního dvora Evropské unie.7 Listina ZPEU má potenciál měnit výklad a chápání jednotlivých základních práv i systému jejich ochrany jako celku a jistě obohatí diskurz jak na evropské úrovni, tak na úrovni členských států. V tomto článku se věnuji otázce, která leží právě v této druhé rovině. 2 Viz ŠIŠKOVÁ, N. kap. 2 Lisabonská smlouva a lidská práva – bilance zisků a ztrát. In ŠIŠ KOVÁ, N. a kol. Lisabonská smlouva a její dopady na evropské, mezinárodní a vnitrostátní právo členských států. Praha. Leges, 2012, s. 26–47. 3 Lenaerts and Cambien v této souvislostí mluví o posilování demokracie na výstupu (out put democracy), která legitimizuje aktivity unijních orgánů. Viz LENAERTS, K.; CAMBI EN, N. The Democratic Legitimacy of the EU after the Treaty of Lisbon. In WOUTERS J. (eds.). European Constitutionalism beyond Lisbon. Antverps: Intersentia, 2009, p. 185–207. 4 Viz k tomu HAMUĽÁK, O. Integrující se Evropa a suverenita České republiky. Olomouc, VUP, 2013, s. 50–52. 5 Např. prezident Klaus ve svém vyjádření v rámci prvního ústavního přezkumu Lisabon ské smlouvy vyjádřil pochybnost na tím, zda z přijetí Listiny ZPEU, tj. vlastního katalo gu, nelze dovozovat, že „Unie sama se cítí být státem sui generis, resp. vznikajícím státem federálního typu, který pak je mezinárodním právem sám zavázán dodržovat a chránit lidská práva.“ Viz bod 23 nálezu Pl. ÚS 19/08 Lisabonská smlouva I, ECLI:CZ:US:2008:Pl. US.19.08.1. 6 Viz LIISBERG, J. B. Does the EU Charter of Fundamental Rights Threaten the Supremacy of Community Law? Common Market Law Review,2001, roč. 38, č. 5, s. 1171–1199; nebo z poslední doby: BENKO, R. Vplyv Charty základných práv EÚ na formovanie ústavno právnej štruktúry EÚ na pozadí rozhodnutia Súdneho dvora vo veci Melloni. Právník, 2015, roč. 154, č. 8. s. 662–676. 7 Jako příklad, kde Listina ZPEU stála za výraznými (řekněme „silovými“) rozhodnutími Soudního dvora, lze uvést rozsudek ve věci C-293/12 Digital Rights Ireland, ECLI:EU :C:2014:238, kde Soudní dvůr zrušil tzv. data retention smernici (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/24/ES ze dne 15. března 2006o uchovávání údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronic kých komunikací nebo veřejných komunikačních sítí a o změně směrnice 2002/58/ES) pro rozpor s ustanoveními Listiny ZPEU (čl. 7 a 8) nebo negativní posudek 2/13 o návr hu dohody o přistoupení Evropské unie k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ve kterém Soudní dvůr vyslovil pochybnost nad slučitelností navrhované dohody s právem EU i s odkazem na nedostatečnou ochranu unijního standardu ochrany lidských práv (viz body 186–190). K hodnocení posílené role Soudního dvora po přijetí Listiny ZPEU viz též DE BÚRCA, G. After the EU Charter of Fundamental Rights: The Court of Justice as a Human Rights Adjudicator? Maastricht Journal of European and Comparative Law, 2013, roč. 20, č. 2, s. 168–184.


8

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. Listina ZPEU se začíná prosazovat v české praxi, i když platí, že se jedná o pronikání velmi pozvolné. Jako materiální pramen určitých lidských práv se používá víceméně okrajově a jak píše Jan Jirásek ve spojení s Nejvyšším správ ním soudem České republiky, nacházíme se v situaci určitého „nesmělého oťu kávání“.8 Praxe tedy na „boom“ používání Listiny ZPEU ještě jen čeká. Vedle toho však Listina ZPEU již několik let otevírá zajímavé teoretické debaty. Jednou z nejvýznamnějších a nejčastějších doktrinálních otázek, které jsou s ní v čes kém prostředí spojovány, je otázka, zda je (může být) unijní katalog lidských práv chápán jako součást ústavního pořádku České republiky? Tato otázka není jen teoretickou konstrukcí, nýbrž má svoje specifické důvody. Prvním východis kem pro tuto debatu je předpoklad vnitřní přímé použitelnosti Listiny ZPEU, tedy povinnosti vnitrostátních soudů se tímto pramenem řídit a aplikovat jej. Druhým je specifický přístup Ústavního soudu k lidsko-právním mezinárodním smlouvám, které byly po přijetí tzv. euronovely Ústavy následným rozhodnutím Ústavního soudu včleněny do rámce ústavního pořádku ČR. Debaty o tom, zda Listina ZPEU je nebo není (nebo spíše má či nemá být) součástí ústavního pořádku, probíhají již od doby vytvoření Lisabonské smlouvy (2007), která předvídala a nakonec stanovila právní závaznost unijního katalo gu.9 A ani po mnoha letech je nelze považovat za uvařené.10 Monopol na závazný výklad ústavních norem a tedy i na určování toho, co všechno spadá do rám ce ústavního pořádku, drží Ústavní soud. Jeho postoj k této otázce tudíž bude zásadní. Je faktem, kterému se věnuji níže, že Ústavní soud Listinu ZPEU akceptuje a používá. Otázkou však zůstává, v jaké podobě je (bude) užívána? Zda pou ze jako unijní právo s důsledky, které samo toto právo předpokládá, tj. jeho přednostní aplikace, povinnost eurokonformního výkladu národního práva? Nebo jako součást vnitrostátního systému, konkrétně ústavního pořádku České republiky, s derogačním potenciálem, tedy s možností rušit vnitrostátní zákony pro rozpor s unijním katalogem lidských práv? Nebo v nějaké hybridní či nové formě? Tyto otázky nebyly Ústavním soudem zatím definitivně vyřešeny. Judika tura z poslední doby11 ale naznačuje, že Ústavní soud vnímá Listinu ZPEU jako specifický pramen, který se svými účinky přibližuje účinkům norem tvořících 8 STEHLÍK, V., HAMUĽÁK, O., JIRÁSEK, J. BONČKOVÁ, H., PETR, M. Unijní právo před českými soudy. Praha: Leges, 2014, s. 78. 9 Viz post Zdeňka Kühna na blogu Jiné právo z 30. listopadu 2007 s názvem: Bude Listina základních práv EU součástí ústavního pořádku ČR? a bohatou diskusi k němu. Dostupné na: http://jinepravo.blogspot.cz/2007/11/bude-listina-zkladnch-prv-eu-soust.html. 10 Zajímavá debata na toto téma byla součástí i poslední „výroční“ konference České společ nosti pro evropské a srovnávací právo (pořádané společně s Ministerstvem zahraničních věcí ČR, v Praze, 22. 5. 2015) s názvem „Listina základních práv Evropské unie: pět let poté aneb jeden lidsko‐právní katalog (ne)stačí?“ Závěrečný panel konference nesl název „Měla by být Listina EU součástí ústavního pořádku České republiky? 11 Viz rozbor relevantních rozhodnutí Ústavního soudu níže v tomto článku.


9

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 ústavní pořádek ČR. To mě vede k myšlence, vyjádřené v názvu tohoto článku, že Listina ZPEU může být považována za jakési okolí ústavního pořádku ČR. 2 Předpoklady diskuse 2.1 Přímá vnitřní použitelnost Listiny ZPEU v členských státech Po přijetí Lisabonské smlouvy se Listina ZPEU stala řádnou součástí unij ního práva a dopadají na ni všechny jeho charakterové vlastnosti. Již notorietou je přímá vnitřní použitelnost norem práva Evropské unie ve vnitrostátní praxi, kterou musíme předpokládat i v souvislosti s Listinou ZPEU. Samozřejmě i zde platí, že přímo vymahatelné budou pouze ty normy obsažené v Listině ZPEU, které splní požadavky nastavené judikaturou Soudního dvora EU.12 Závěr o pří mé použitelnosti Listiny ZPEU opírám o několik argumentů: a) Z pohledu evolučního (určitý historický argument) je Listina ZPEU jen vyvrcholením postupného budování systému ochrany základních práv na supranacionální úrovni. Již před přijetím Listiny ZPEU byla ochra na lidských práv zabezpečena prostřednictvím doktríny obecných zásad právních, u kterých Soudní dvůr uznal jejich aplikovatelnost i na vybra ná jednání členských států a dovodil povinnost národních soudů se těmito (lidsko-právními) zásadami řídit ve svém rozhodování.13 Přije tí Listiny ZPEU má navazovat na dosavadní vývoj, což potvrzuje jed nak samotná Listina ve své preambuli14 a nepřímo též Protokol (č. 30) 12 Notoricky známý tzv. Van Gend en Loos test vyžadující janost, přesnost a nepodmíněnost normy práva Evropské unie. Dle rozhodnutí Soudního dvora 26/62 Van Gend en Loos, ECLI:EU:C:1963:1. 13 Mimo explicitní situaci, kdy určitý unijní předpis přímo zavádí povinnost chránit konkrét ní základní právo (typicky oblast antidiskriminačního práva či povinnost zajistit soudní prostředky k ochraně individuálních práv) Soudní dvůr uznal, že členský stát musí respek tovat unijní standard i tam: Kde působí jako určitý „agent“ Evropské unie, tedy v situacích, kdy implementuje/aplikuje určité unijní právo. Jedná se o tzv. Wachauf situaci dle rozsudku Soudního dvora ve věci 5/88 Wachauf, ECLI:EU:C:1989:321. Zde je vázanost unijním standardem opřena o argu ment decentralizovaného vládnutí, kdy státní orgány jednají v podstatě jako prodloužená ruka Unie. Weiler poukazuje na to, že v pozadí tohoto argumentu stojí nutnost jednotného standardu používání práva Unie ve všech státech, viz WEILER, J.,H.,H. The Constitution of Europe: “Do the New Clothes Have an Emperor?” and Other Essays on European Integration, Cambridge: Cambridge University Press, 1999. A rovněž v případech, kde stát využívá určitý prostor pro individuální odchýlení se od pra videl vnitřního trhu (využívá povolené výjimky ze zákazu omezení volného pohybu). Jed ná se o tzv. ERT situaci dle rozsudku Soudního dvora ve věci C-260/89 ERT, ECLI:EU :C:1991:254. Zde je Weilerem argumentováno tím, že stát, i když uplatňuje své vnitrostátní právo, činí tak z dovolení unijních pravidel a za účelem odchylky od unijních pravidel, takže se pohybuje v oblasti vytyčené právem Unie. I zde samozřejmě figuruje obecná nut nost jednotného standardu používání práva Unie ve všech státech. 14 Viz pátý odstavec preambule k Listině ZPEU: „[listina potvrzuje] práva, která vyplývají


10

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spo jeném království15. b) Systémovým argumentem je široké uplatňování principu přímé pou žitelnosti u všech typů pramenů unijního práva. Soudní dvůr postup ně akceptoval tento účinek u norem primárního práva, sekundárního práva, mezinárodních smluv uzavíraných Evropskou unií a dokonce též u obecných zásad právních.16 Není tu proto důvod nepředpokládat stej ný přístup rovněž u Listiny ZPEU. Smlouva o Evropské unii navíc v čl. 6 odst. 1 klade Listinu ZPEU výslovně na roveň Smlouvám, čímž Listina ZPEU podle mě přebírá nejen jejich pozici v hierarchii pramenů práva EU, ale rovněž i jejich vlastnosti a účinky.17 b) Z teleologického pohledu svědčí ve prospěch závěru o přímé použi telnosti Listiny ZPEU i skutečnost, že tento dokument přímo zakládá povinnosti členským státům. Základním ustanovením Listiny ZPEU, které určuje použitelnost unijního katalogu v rámci vnitrostátní praxe je čl. 51 odst. 1, podle kterého: „Ustanovení této listiny jsou při dodrže ní zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie. Respektují proto práva, dodržují zásady a podporují jejich uplatňová ní v souladu se svými pravomocemi, při zachování mezí pravomocí, které jsou Unii svěřeny ve Smlouvách.“ Členské státy se tedy v Listině ZPEU objevují jako její přímý adresát. Již bylo naznačeno, že rozšíře ní povinnosti respektovat unijní standard základních práv i na členské státy se v judikatuře Soudního dvora etablovalo již od sklonku 80. let a dá se říci, že je obecně přijímáno. Na tento fakt odkazují i Vysvětlivky k Listině, které zdůrazňují danost povinnosti členských států dodržovat požadavky ochrany základních práv tak, jak plynou z práva Evropské unie. Závaznost Listiny ZPEU pro členské státy sice sama o sobě nezna mená její přímou vnitřní použitelnost před vnitrostátními soudy. Je však […] z judikatury Soudního dvora“ a též čl. 53 Listiny ZPEU: „Žádné ustanovení této listiny nesmí být vykládáno jako omezení nebo narušení práv a základních svobod , které v oblas ti své působnosti uznávají právo Evropské unie [...]“. 15 Viz šestý odstavec preambule k Protokolu č. 30, podle kterého: „Listina potvrzuje práva, svobody a zásady uznávané Unií a tato práva zviditelňuje, avšak netvoří nová práva nebo nové zásady.“ 16 Pro přehledný a důkladný rozbor viz BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 19–120. 17 České (obdobně slovenské či polské) znění čl. 6 SEU mluví o stejné právní síle Listiny ZPEU ve srovnání se Smlouvami, což by mohlo svádět k pouze technickému, formálnímu chápání Listiny jako součástí nejvyššího stupně pyramidy unijních pramenů, co nemusí znamenat automatické převzetí vnitrostátních účinků smluv u Listiny. Avšak anglické či francouzské znění mluví o stejné právní hodnotě Listiny ZPEU a Smluv („shall have the same legal value“; „la même valeur juridique“), z čeho lze dovozovat rovnost mezi těmito prameny i v materiálním smyslu, z hlediska kvality a účinků.


11

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 jejím základním předpokladem. Soudní dvůr již v prvních rozhodnutích formujících doktrínu přímé použitelnosti evropského práva zdůrazňo val potřebu dvojí kontroly plnění závazků členských států.18 Efektivní fungování právního systému Unie si vyžaduje, aby státy jako nositelé konkrétních povinností byly pod nepřetržitým dohledem. V této sou vislosti se mluví o tzv. dvojí bdělosti nebo dvojí kontrole členských stá tů.19 Primárně dohled vykonává Komise, která může na stát, který neplní své závazky, podat k Soudnímu dvoru žalobu na neplnění povinností (čl. 258 Smlouvy o fungování Evropské unie). Díky přímé použitelnosti a přímému účinku norem práva Evropské unie jsou pak dalším „hlída čem“ jednotlivci, kterým právo Evropské unie přiznává vůči státu určitá oprávnění (i implicite), a národními soudy, před kterými se mohou jed notlivci těchto oprávnění domáhat. Stejná logika musí platit i v případě Listiny ZPEU a to o to víc, že jednotlivci jsou zde přímo a výslovně nadá ni konkrétními právy. d) Vnitrostátní použitelnost Listiny ZPEU plyne i z textu jí samotné. V čl. 52 odst. 5 Listina „definuje“ rozdíl mezi právy a zásadami, které jsou v ní obsažené.20 Odlišení práv a zásad je zde vystavěno na rozsahu možnos ti jejich soudního vymáhání. Zásady mohou působit jako podklad pro přijímání prováděcích aktů jak ze strany Unie, tak ze strany členských států. Před soudy pak mohou být použity pouze za účelem výkladu nebo kontroly platnosti takových aktů. Dle většinového názoru tedy nemohou být zdrojem soudně vymahatelných subjektivních práv – tedy nemohou vykazovat přímý účinek.21 Pro účely mého textu to však není relevantní. Podstatné je, že Listina ZPEU tak u práv (plně) jako i u zásad (omezeně) výslovně připouští jejich užití ve vnitrostátních řízeních. e) Posledním argumentem, nebo spíše potvrzením teze, že Listina ZPEU je přímo použitelným pramenem práva Evropské unie je empirická rovina. Od nabytí právní závaznosti se Listina ZPEU zařadila mezi pra meny, které národní soudy používají nebo chtějí používat. Svědčí o tom i stoupající množství předběžných otázek týkajících se výkladu Listiny ZPEU, které již byly Soudnímu dvoru vnitrostátními soudy předlože 18 Viz rozsudek Soudního dvora 26/62 Van Gend en Loos, ECLI:EU:C:1963:1: „Bdělost jed notlivců, majících zájem na ochraně svých práv, vede k účinné kontrole, která se připojuje k té, kterou články 169 a 170 [dnes čl. 258 a 260 SFEU, pozn. autora] svěřují Komisi a člen ským státům.“ 19 Viz WEATHERILL, S. Cases and Materials on EU Law. Oxford: OUP, 2010, s. 91 an. 20 Nebudu na tomto místě rozebírat nuance této dichotomie. Význam a dopady tohoto odli šování inspirativním způsobem rozebírá např. Generální advokát Cruz Villalón ves vém stanovisku ve věci C-176/12 Association de médiation sociale, ECLI:EU:C:2014:2. 21 Viz např. PRECHAL,S. Commentary on the Article 52(5). In PEERS, S., HERVEY, T. (eds.). The EU Charter of Fundamental Rights. A Commentary. Oxford: Hart Publishing, 2014, s. 1505.


12

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. né.22 V odpovědích na ně Soudní dvůr jednoznačně potvrzuje předpo klad vnitřní použitelnosti Listiny ZPEU (při naplnění požadavku čl. 51 odst. 1, viz další kapitola). 2.2 Rozsah použitelnosti Listiny ZPEU vůči členským státům Ze znění čl. 51 odst. 1, je zřejmé, že ne všechno jednání členských států pod léhá obecnému testu konformity s Listinou ZPEU. Ta na rozdíl od například Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod není univerzál ně aplikovatelná. Její použitelnost se objevuje tam, kde jednání členského státu vykazuje určitý unijní rozměr. Je tedy jasné, že aplikace Listiny je u členských států limitovaná pouze na určitý segment činností, které souvisejí s výkonem práva Unie. Otázkou ale je, o jaký segment se jedná, která jednání členských států spadají pod deštník Listiny ZPEU (a tedy i pod výkladovou a kontrolní jurisdikci Soudního dvora)? Tato otázka patřila mezi nejvíce diskutované záležitosti v souvislosti s Listi nou ZPEU a bylo pouze otázkou času, kdy do debat o rozsahu aplikace Listiny ZPEU vstoupí Soudní dvůr se svou závaznou interpretací. Za více než polovi nu dekády od účinnosti Lisabonské smlouvy se mu dostalo několik příležitostí vyjádřit se k čl. 51 odst. 1 Listiny a alespoň částečně vyjasnit rozsah aplikace Listiny vis-à-vis členským státům. Není překvapením, že se Soudní dvůr přiklo nil k extenzivnímu výkladu čl. 51 odst. 1. Zároveň je však nutné podotknout, že respektoval také vůli tvůrců Listiny ZPEU a stále uznává, že unijní katalog není použitelný univerzálně na jakékoli jednání členského státu. Klíčovým rozhodnutím k rozsahu aplikace Listiny, kterým se Soudní dvůr přiklonil k širokému výkladu čl. 51 odst. 1, je rozsudek ve věci C-617/10 Fran sson23. V této kauze byla Soudnímu dvoru předložena předběžná otázka od švéd ského soudu, která se týkala trestního řízení vedeného proti H. Å. Franssonovi za závažné daňové úniky. H. Å. Fransson byl stíhán za to, že v určitých zda ňovacích obdobích uvedl nesprávné údaje do daňových přiznání, resp. nepodal daňová přiznání týkající se zaměstnavatelských příspěvků. Za totéž jednání však již byl v předešlé době daňovou správou sankcionován daňovou přirážkou. Soud tak narazil na problém zákazu dvojího potrestání za tentýž čin. Jelikož Listina ZPEU v čl. 50 potvrzuje zásadu ne bis in idem, byl národní soud nucen řešit otázku možného zamítnutí obvinění proti H. Å. Franssonovi pro rozpor s unij ním katalogem a rozhodl se obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou. Na tomto pozadí samozřejmě vznikla otázka, zda daňové sankce a související trestní 22 Z dostupných dat plyne, že v roce 2011 bylo Soudnímu dvoru předloženo 27 otázek na výklad Listiny ZPEU, v roce 2012 a 2013 jich bylo shodně 41 a v roce 2014 se jednalo o 43 otázek (vycházím zde z Výročních zpráv Komise o uplatňování Listiny ZPEU (dostup né na: http://ec.europa.eu/justice/fundamental-rights/charter/application/index_en.htm). 23 C-617/10 Åkerberg Fransson, ECLI:EU:C:2013:105.


13

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 řízení představují provádění práva Unie ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny ZPEU. Část členských států jakož i Generální advokát se k této otázce stavěli negativ ně a odmítali aplikovatelnost Listiny ZPEU na daný případ a tedy i pravomoc Soudního dvora ve věci rozhodnout. Soudní dvůr však dospěl k opačnému názo ru a uznal aplikovatelnost Listiny ZPEU i navzdory tomu, že se nejednalo ani o klasický případ implementace práva Unie (tzv. Wachauf situace), ani o případ odchylky od unijních pravidel (tzv. ERT situace). Soudní dvůr v tomto případě navázal povinnost aplikace Listiny ZPEU i na další případy. Podle jeho slov (bod 21): „Použitelnost unijního práva s sebou nese použitelnost základních práv zaručených Listinou.“ Použitelností unijního práva zde Soud nerozumí urči tou konkrétní situaci použití unijních pravidel, ale v podstatě jen jakousi jejich abstraktní existenci. Klíčovým není, zda v daném případě bylo použito (primo či nepřímo) právo Unie, ale zda daný případ (resp. dotčená vnitrostátní úprava) spadá do působnosti práva Unie. Pro naplnění tohoto testu stačí i jen částečné / nepřímé napojení na právo Unie.24 Tak tomu bylo i v případě H. Å. Franssona. Jeho daňové delikty se částečně týkaly i oblasti daně z přidané hodnoty, což je oblast harmonizovaná právem Unie. Navíc platí, že část příjmů z výběru DPH tvoří jeden z vlastních zdrojů rozpočtu Unie. Tím byl podle Soudního dvora postaven dostatečný most mezi trestním řízením na národní úrovni a unijním právem, věc tedy spadala do rámce působnosti práva Unie a stíhání i sankciono vání daňových úniků zde bylo považováno za provádění práva Unie ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny. Rozsudek Fransson přinesl extrémně široký výklad dopadů Listiny ZPEU na jednání členských států. Listina ZPEU se, jak říká K. Lenaerts, stala stínem práva Unie25 a interpretace nabídnuta Soudním dvorem otvírala otázky o tom, kde ještě leží Listinou ZPEU nedotčená autonomie členských států. Soudní dvůr v následující judikatuře částečně korigoval přílišnou abstrakt nost a jen nepřímé napojení jednání státu na právo Evropské unie. Vnesl tak do této problematiky trochu světla. Zmírnil tak určité obavy z bezbřehé až nepředvídatelné aplikovatelnosti Listiny ZPEU vůči členským státům. V rozsud ku C-206/13 Siragusa26 uvedl (bod 25), že: „Pro určení, zda vnitrostátní právní úprava spadá do uplatňování unijního práva ve smyslu článku 51 Listiny, je tře ba kromě dalších skutečností ověřit, zda má uvedená vnitrostátní právní úprava za cíl provádět ustanovení unijního práva, jakou má tato právní úprava povahu a zda sleduje jiné cíle, než které zahrnuje unijní právo, i když může toto právo nepřímo ovlivnit, a zda existuje zvláštní ustanovení unijního práva v této oblasti 24 Viz HANCOX E., ‚The meaning of „implementing“ EU law under Article 51(1) of the Charter: Åkerberg Fransson‘. Common Market Law Review, 2013, č. 5, s. 1411–1431 nebo MAZÁK, J., DOBROVIČOVÁ, G., OROSZ, L., JÁNOŠÍKOVÁ, M. Odkaz Súdneho dvora EÚ vnútroštátnym súdom o aplikovateľnosti a pôsobnosti Charty základných práv EÚ: Rozsudky vo veciach Aklagaren Fransson a Melloni. Právny obzor, 2014, č. 2, s. 115–130. 25 LENAERTS, K., GUTIÉRREZ-FONS, J.A. The Place of the Charter in the EU Constitu tional Edifice. In PEERS, S., HERVEY, T. (eds). The EU Charter of Fundamental Rights. A Commentary. Oxford: Hart Publishing, 2014, s. 1513.1567–1568. 26 C-206/13 Siragusa, ECLI:EU:C:2014:126.


14

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. nebo způsobilé ji ovlivnit […].“ Soudní dvůr tak určitým způsobem vysvětlil své závěry z rozsudku Fransson. Použitelnost Listiny stále vyžaduje, aby určitá věc spadala do působnosti unijního práva. K tomu, abychom tento závěr mohli učinit, však potřebujeme určité napojení kauzy na konkrétní zvláštní ustanovení práva Unie. Argumentace (či potřeba výkladu) samotnou Listinou ZPEU pro založení její vlastní působnosti nestačí (což potvrdil Soudní dvůr i v další judika tuře, např. C-265/13 Marcos27). Podle Soudního dvora závěr, že se jedná o uplat ňování práva Unie, nutně předpokládá existenci určitého stupně souvislosti mezi aktem práva Unie a dotčeným vnitrostátním opatřením, která jde nad rámec příbuznosti dotyčných oblastí nebo nepřímého dopadu jedné oblasti na druhou. Pouhá skutečnost, že vnitrostátní opatření spadá do oblasti, v níž má Unie pra vomoci, tedy nemůže způsobit, že bude spadat do působnosti práva Unie, a tedy způsobit použitelnost Listiny (C-198/13 Hernández).28 Z judikatury Soudního dvora (před i po lisabonské) plyne poměrně široké chápání rozsahu „uplatňování práva Unie“ ze strany členských států, což vytváří potenciál pro široké uplatnění Listiny ve vnitrostátní praxi. Pojem uplatňování práva Unie pokrývá jak přímou aplikaci unijních norem, tak aplikaci a výklad vnitrostátních norem, které jsou transpozicí unijních pramenů, navíc též aplika ci vnitrostátních norem, kterou dochází/by mohlo dojít k derogaci unijně zalo žených nároků (nejvýrazněji v oblasti vnitřního trhu) i aplikaci/výklad vnitro státních norem, které se týkají oblasti konkrétní působnosti Unie. 2.3 Mezinárodní smlouvy o lidských právech jako součást ústavního pořádku České republiky Do účinnosti tzv. euronovely Ústavy České republiky v roce 2002 požívaly mezinárodní smlouvy o lidských právech zvláštní ústavní status, když podle teh dejšího znění čl. 10 Ústavy měly přednost před zákonem a Ústavní soud byl drži telem konkrétní pravomoci posuzovat soulad zákonů a podzákonných právních předpisů s těmito smlouvami. Euronovela ústavy v roce 200229 však formálně odstranila dvojkolejnost (lid sko-právní a ostatní prezidentské mezinárodní smlouvy) a odebrala Ústavnímu soudu jeho privilegované postavení, když zavedla určitý difúzní model kontroly souladu českých pod-ústavních předpisů s mezinárodními smlouvami = podle současného stavu mají otázku shody posuzovat obecné soudy přímo v rámci 27 C-265/13 Torralbo Marcos, ECLI:EU:C:2014:187. Viz k tomu např. EXNER, J. Aplikace Listiny základních práv EU na akty členských států. Jakým směrem kráčí Soudní dvůr? Dostupné na: http://www.pravniprostor.cz/clanky/mezinarodni-a-evropske-pravo/apli kace-listiny-zakladnich-prav-eu-na-akty-clenskych-statu-jakym-smerem-kraci-soudni -dvur. 28 C-198/13 Julian Hernández a další, ECLI:EU:C:2014:2055. 29 Ústavní zákon č. 395/2001 Sb. ze dne 18. října 2001, kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.


15

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 rozhodování věci, čím má být dosaženo rychlejší a efektivnější soudní rozho dování.30 Ústavní soud se však v kontroverzním a diskutovaném31 tzv. konkursním nálezu Pl. ÚS 36/0132 postavil proti uvedené koncepční změně a vyslovil zacho vání speciálního statusu mezinárodních smluv o lidských právech v českém právním systému. V rámci obiter dictum vytvořil konstrukci, podle které ani po euronovele Ústavy nenastala žádná restrikce v jeho pravomocích, protože mezinárodní smlouvy o lidských právech i přesto, že došlo k vymazání jejich výslovné zmínky z textu Ústavy, budou nadále sloužit jako referenční kritérium ústavnosti jednoduchého práva a to jako imanentní součást ústavního pořád ku České republiky: „[...] Ústavní zakotvení všeobecné inkorporačním normy, a tým překonání dualistické koncepce vztahu práva mezinárodního a práva vni trostátního, nelze interpretovat ve smyslu odstranění referenčního hlediska rati fikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách pro posuzování vnitrostátního práva Ústavním soudem, a to s dero gačními důsledky. Proto rozsah pojmu ústavního pořádku nelze vyložit toliko s ohledem na ustanovení § 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž i vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy a do jeho rámce zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárod ní smlouvy o lidských právech a základních svobodách.“ Ústavní soud tedy podal široký výklad pojmu ústavní pořádek a do jisté míry odboural existující názor o taxativnosti této ústavní kategorie.33 Nepřímo tak vytvořil podmínky pro pozdější debatu o možnosti rozšíření ústavního pořádku také o text Listiny ZPEU (či rozšíření o právo Evropské unie obecně)34. Opod statněnost této otázky je na místě, a to zejména z těchto důvodů:

30 BARTOŇ, M. Novela Ústavy ČR č. 395/2001 Sb. (tzv. euronovela Ústavy) a mezinárodní právo. EMP, 2002, roč. 9, č. 1/2, s. s. 30–32 a 53–56. 31 Kriticky viz např. KÜHN, Z., KYSELA, J.. Je Ústavou vždy to, co Ústavní soud řekne, že Ústava je? Časopis pro právní vědu a praxi, 2002, roč. 10, č. 3, s. 199–214; nebo FILIP, J. Nález č. 403/2002 Sb. jako rukavice hozená ústavodárci Ústavním soudem. Právní zpravodaj, 2002, roč. 3, č. 11, s. 12–15. Pro obhajobu postoje Ústavního soudu viz např. MALE NOVSKÝ, J. Euronovela Ústavy: „Ústavní inženýrství“ ústavodárce nebo Ústavního soudu či obou? In KYSELA, Jan (ed). Deset let Ústavy České republiky – východiska, stav, perspektivy. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. s. 173–189 nebo HOLLÄNDER, P. Dotváření Ústavy judikaturou Ústavního soudu. In KYSELA, J. (ed). Deset let Ústavy České republiky – východiska, stav, perspektivy. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 122–139. 32 Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 36/01 Odměna a náhrada výdajů správce konkursní podstaty, ECLI:CZ:US:2002:Pl.US.36.01. 33 K tomu viz též MLSNA, P. Komentář čl. 10 Ústavy. In RYCHETSKÝ, P. a kol. Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 110–112. 34 BOBEK, M., KÜHN, Z. What about that “Incoming Tide”? The Application of the EU Law in the Czech Republic. In LAZOWSKI, A. (Ed). The Application of EU Law in the New Member States – Brave New World. Hague: TMC Asser Press, 2010, 325–356.


16

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. a) Odkaz na Listinu ZPEU obsažený v článku. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii jí přiznává stejnou právní sílu jako zřizovacím smlouvám. Listina ZPEU se stává součástí primárního práva35, které je právem smluvním a přestože samotná Listina ZPEU nebyla sjednána jako mezinárodní smlouva36, z materiálního hlediska jí nelze upírat takový status.37 Mini málně z tohoto úhlu pohledu se jedná o mezinárodní smlouvu o lid ských právech. b) U práva Evropské unie lze zvažovat jistý exkluzivní, silnější status v porovnání s ostatními mezinárodními závazky ČR (podobný výše rozebíranému silnějšímu statusu lidsko-právních smluv před přijetím euronovely Ústavy).38 Ten vychází ze systematického argumentu odliše ní tzv. integračních smluv podle čl. 10a Ústavy na jedné straně a ostat ních „prezidentských“ mezinárodních smluv na straně druhé (smlouvy podle čl. 10, resp. 49 Ústavy). Krom toho jej lze opřít o léta vytvářenou autonomní povahu evropského práva a jeho aplikační dominanci, které jsou základním předpokladem funkčnosti unijního právního systému. Tato exkluzivita smluv podle čl. 10a39 může být podkladem pro premisu o quasiústavní povaze a z ní plynoucích derogačních účinků evropského práva vůči obecnému vnitrostátnímu právu. V dalším textu se pokusím nabídnout teoretický pohled na tuto zajímavou problematiku a přiblížit přístup Ústavního soudu k otázce vztahu Listiny ZPEU a ústavního pořádku České republiky. 3 Listina základních práv EU a ústavní pořádek Připomeňme si, že se momentálně nacházíme v situaci, kdy definitivní odpo věď na otázku vztahu (zařazení) Listiny ZPEU a ústavního pořádku ČR zatím neexistuje. Není zde ani jasný postoj Ústavního soudu (podobný tomu, který byl vysloven v konkurzním nálezu v souvislosti s mezinárodními smlouvami o lidských právech), ani ustálená judikatura nabízející určité nepřímé indicie 35 Což akceptoval i Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 19/08 Lisabonská smlouva I, ECLI:C Z:US:2008:Pl.US.19.08.1. 36 Na tento deficit poukazuje například Petr Mlsna, viz MLSNA, P. Listina základních práv Evropské unie a její ústavněprávní konotace. In GERLOCH, A., WINTR, J. (eds.): Lisabonská smlouva a ústavní pořádek. Aleš Čeněk, Plzeň 2009, s. 291–307. 37 Obdobně viz KÜHN, Z. Listina základních práv EU a český ústavní pořádek. In KLÍMA, K., JIRÁSEK, J. (eds.) Pocta Jánu Gronskému. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 112–120, 38 Pro samostatnou povahu integračních smluv (později potvrzenou nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 50/04 Cukerné kvóty III, ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.50.04) argumentoval např. soudce ústavního soudu J. Mucha již v roce 2004. Viz MUCHA, J. The Presentation of Czech Experiences. In MAVČIČ, A. (ed). The Position of Constitutional Courts Following Integration into the European Union. Ljubljana: Ustavno sodišče Republike Slovenije, 2004, s. 166. Dostupné na: http://www.us-rs.si/media/zbornik.pdf.. 39 Prakticky se jedná především o smlouvy přijaté v souvislosti s členstvím v EU.


17

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 o přístupu Ústavního soudu k otázce (ne)vtažení Listiny ZPEU do ústavního pořádku. Samozřejmě je celkem možné, že tato otázka nebude Ústavním soudem (vy)řešena nikdy, a psaní jako je toto, budou jen pouhou teoretickou exhibi cí. Nakonec i slavný konkurzní nález bývá interpretován spíše jako nostalgic ké povzdechnutí Ústavního soudu40, které jinak nemělo v praxi žádné zásadní dopady. Důkazem pro spíše ideové, nežli právně relevantní chápání významu konkurzního nálezu, je také skutečnost, že v období od jeho vynesení (ale také v období před jeho vynesením) v podstatě nedochází v rámci rozhodovací čin nosti Ústavního soudu k rušení českých právních předpisu pouze pro zjištěný rozpor s mezinárodní smlouvou o lidských právech.41 Argumentace Ústavního soudu rozporem s mezinárodní lidskoprávní smlouvou je pokaždé jenom dupli kací, podpůrným nástrojem zdůrazňujícím nekonzistenci jednoduchého práva s lidskoprávními standardy primárně stanovenými Listinou základních práv a svobod. Fakticky tedy judikované zachování možnosti posuzování jednodu chého práva prismatem mezinárodních lidskoprávních smluv na realitě řízení v rámci kontroly ústavnosti jednoduchého práva nic nezměnilo. K podobným závěrům jistě můžeme dospět i v souvislosti s Listinou ZPEU. Na druhou stranu s měnícím se Ústavním soudem a rostoucí relevancí Listi ny ZPEU42, vidím jako velmi pravděpodobné, že unijní katalog základních práv nezůstane ležet stranou a v práci Ústavního soudu se určitým způsobem odrazí. 40 Takto konkurzní nález hodnotí např. David Kosař ve svém diskusním příspěvku k postu Zdeňka Kühna na blogu Jiné právo z 30. listopadu 2007 s názvem: Bude Listina základních práv EU součástí ústavního pořádku ČR? a bohatou diskusi k němu. Dostupné na: http:// jinepravo.blogspot.cz/2007/11/bude-listina-zkladnch-prv-eu-soust.html. 41 Ke zrušení českého jednoduchého práva pouze pro jeho rozpor s mezinárodní lidsko právní smlouvou se Ústavní soud přiblížil v zásadním nálezu Pl. ÚS 16/99 Zrušení části páté občanského soudního řádu – správní soudnictví, ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.16.99.1. Je nepopíratelným faktem, že hlavním referenčním kritériem pro posouzení zrušené části o.s.ř. byl čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod. Ústavní soud však i v tomto nálezu argumentoval jeho prerogativy pouze podpůrně a hlavní rozpor a důvod pro zrušení tehdejší části páté o.s.ř. objevil v čl. 36 Listiny. Jediným v literatuře rozebíraným rozhodnutím, kde Ústavní soud vyslovil neústavnost vnitrostátního předpisu pouze pro rozpor s mezinárodní smlouvou (Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod) je nález Pl. ÚS 45/04 Slyšení obviněného soudem (přezkum rozhod nutí státního zástupce o dalším trvání vazby), ECLI:CZ:US:2005:Pl.US.45.04. K tomu viz WINTR, J. Vliv Úmluvy na český ústavní pořádek. In BOBEK, M., KMEC, J. (eds). Dvacet let Evropské úmluvy v České republice a na Slovensku. Praha: C. H. Beck, 213, s. 185. 42 Na rostoucí relevanci Listiny ZPEU poukazuje jednak stále narůstající počet významných rozhodnutí Soudního dvora založených na tomto katalogu (př. C-293/12 Digital Rights Ireland, ECLI:EU:C:2014:238; C-131/12 Google Spain, ECLI:EU:C:2014:317; C-236/09 Test-Achats, ECLI:EU:C:2011:100) a jednak rostoucí počet předběžných otázek týkajících se výkladu Listiny ZPEU, které jsou Soudnímu dvoru předkládané ze strany národních soudů, viz Výroční zprávy Komise o uplatňování Listiny ZPEU (dostupné na: http://ec.eu ropa.eu/justice/fundamental-rights/charter/application/index_en.htm).


18

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. Intenzitu dopadů Listiny ZPEU na rozhodovací činnost Ústavního soudu však v této době můžeme jenom stěží odhadnout. V dalším textu shrnuji rizika, která s sebou může přinést vtažení Listiny ZPEU do rámce ústavního pořádku. Dále se pokusím nastínit scénáře možného přístupu Ústavního soudu k této otázce a nakonec přiblížím dosavadní judikatu ru, ve které Ústavní soud „pracoval“ s Listinou ZPEU. 3.1 Rizika zařazení Listiny ZPEU do ústavního pořádku V rámci doktrinálních debat převažuje názor, podle kterého by přímé roz šíření ústavního pořádku o Listinu ZPEU nebylo vhodné.43 Hlavním důvodem je zachování autonomní povahy této české ústavní kategorie.44 Pokud by totiž Listina ZPEU byla součástí ústavního pořádku, byla by část ústavního pořádku (představující právě Listinu ZPEU) podrobena výkladové pravomoci Soudního dvora EU. Kromě narušení samostatné povahy ústavního pořádku a možnosti významného oslabení specifického postavení ústavního soudnictví45, by to moh lo přinést i podstatné praktické komplikace, protože tam, kde se Listina ZPEU materiálně překrývá s českou Listinou základních práv a svobod, by se mohly objevit odlišné pohledy na výklad konkrétního lidského práva ze strany Soud ního dvora (vykládajícího Listinu ZPEU) a Ústavního soudu (vykládajícího Lis tinu ZPEU). Zajímavým problémem, který by v případě vtažení Listiny ZPEU do ústav ního pořádku České republiky mohl teoreticky nastat, je také otázka ústavní kontroly budoucích změn Listiny ZPEU.46 Pokud by totiž Listina byla chápána jako součást ústavního pořádku a zároveň by byla považována za mezinárodní smlouvu, v případě posuzování ústavnosti její novely ze strany Ústavního soudu (v rámci předběžné kontroly ústavnosti mezinárodních smluv podle čl. 87 odst. 2 Ústavy ČR, kde referenční kritérium tvoří celý ústavní pořádek) by se Listina ZPEU stala referenčním rámcem sebe samé. 43 Viz zejména diskusní příspěvky Z. Kühna, J. Komárka, P. Břízy, D. Kosaře a dalších na blo gu Jiné právo k postu Zdeňka Kühna z 30. listopadu 2007 s názvem: Bude Listina základ ních práv EU součástí ústavního pořádku ČR? a bohatou diskusi k němu. Dostupné na: http://jinepravo.blogspot.cz/2007/11/bude-listina-zkladnch-prv-eu-soust.html. 44 Viz KÜHN, Z. Listina základních práv EU a český ústavní pořádek. In KLÍMA, K., JIRÁ SEK, J. (eds.) Pocta Jánu Gronskému. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. 45 K tomu viz KOMÁREK, J. Why National Constitutional Courts Should Not Embrace EU Fundamental Rights‘Law Society and Economy Working Paper Series WPS 23-2014 Decem ber 2014. Dostupné na: https://www.lse.ac.uk/collections/law/wps/WPS2014-23_Koma rek.pdf. 46 Na což poukázal např. Jan Kysela v rámci diskuse na konferenci České společnosti pro evropské a srovnávací právo (pořádané společně s Ministerstvem zahraničních věcí ČR, v Praze, 22. 5. 2015) s názvem „Listina základních práv Evropské unie: pět let poté aneb jeden lidsko‐právní katalog (ne)stačí?“


19

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 Vtažení Listiny základních práv EU do ústavního pořádku by mohlo být považováno i za odporující požadavkům unijního práva. Vzhledem ke koncen trované formě ústavní kontroly v ČR, by otázku rozporu mezi českými norma mi a Listinou ZPEU (jako součástí ústavního pořádku) musely obecné soudy předkládat Ústavnímu soudu jako monopolnímu „hlídači“ rozporů mezi obyčej ným právem a normami ústavního pořádku.47 To by se ale dostalo do konfliktu s požadavkem efektivní a bezodkladné aplikace unijního práva, který patří mezi základní principy práce s právem Evropské unie.48 3.2 Několik možných scénářů přístupu k Listině Při hledání odpovědi na otázku, zda Listina ZPEU tvoří či netvoří součást ústavního pořádku České republiky, resp. jakou roli má tento dokument sehrávat v rozhodování Ústavního soudu, se nabízí hned několik scénářů/variant řešení, které představím níže. Klíčovou roli pro výběr některé z variant hraje vyřešení problému, jak obecně chápeme Listinu ZPEU. Zda ji považujeme za další pra men práva Evropské unie, který má mít v našem právním pořádku stejné posta vení jako ostatní normy tohoto systému? Nebo zda se spíše přikláníme k jejímu chápání jako mezinárodního dokumentu sloužícího k ochraně lidských práv? 3.2.1 Listina ZPEU jako „běžné“ unijní právo Při určování místa Listiny ZPEU v českém právním řádu jistě můžeme hledat určitá východiska nebo paralely v rozhodnutích Ústavního soudu věnovaných obecně problematice účinků unijního práva v českém právním systému. Ústavní soud totiž věnoval poměrně velkou pozornost otázce, zda může právo Evrop ské unie sloužit jako referenční kritérium pro posouzení ústavnosti vnitrostát ních zákonů, což je otázka, která přímo souvisí s problémem možného rozšíření ústavního pořádku o unijní normy.49 Ústavní soud se k existenci své pravomoci posuzovat rozpor mezi evropským právem a jednoduchým vnitrostátním právem staví od počátku rezervovaně. Již v usnesení Pl.ÚS 19/0450 odmítl svoji pravomoc a ponechal řešení otázek případ ného rozporu mezi evropským a vnitrostátním právem na obecných soudech. 47 Viz obdobně názor Z. Kuhna. v diskusi k jeho postu na blogu Jiné právo z 30. listopadu 2007 s názvem: Bude Listina základních práv EU součástí ústavního pořádku ČR? a boha tou diskusi k němu. Dostupné na: http://jinepravo.blogspot.cz/2007/11/bude-listina -zkladnch-prv-eu-soust.html. 48 Rozsudek Soudního dvora C-106/77 Simmenthal, ECLI:EU:C:1978:49; C-188/10 a C-189/10 Melki a Abdeli, ECLI:EU:C:2010:363. 49 Více se této otázce věnuji např. zde HAMUĽÁK, O. Flexibilita ústavního pořádku, právo Evropské unie a marginalia k Listině základních práv Evropské unie. In MLSNA, P. Ústava ČR – vznik, vývoj a perspektivy. Praha : Leges, 2011, s. 288–308. 50 Usnesení Ústavního soudu Pl.ÚS 19/04 Povaha tzv. zlatých akcií, ECLI:CZ:US:2006:Pl. US.19.04.


20

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. Svůj negativní postoj zopakoval i v dalších rozhodnutích. Klíčovým byl nález ve věci tzv. lékové vyhlášky, Pl .ÚS 36/0551. Význam otázky možného vtažení norem evropského práva do rámce ústavního pořádku podtrhuje i fakt, že při hledání odpovědi si soudce zpravodaj (Jiří Nykodým) dokonce vyžádal odborné stanovisko příslušných kateder (hlavně ústavního práva) českých právnických fakult. Ve svém nálezu pak Ústavní soud odpovídá na otázku možného použití unijního práva jako referenčního rámce pro přezkum českých zákonů negativně. Vychází při tom z oddělených funkcí ústavního a evropského soudnictví. Sám sebe nechápe jako soud, který by byl povolán k řešení otázek konformity vnit rostátního práva s právem Evropské unie. V systému decentralizovaného evrop ského soudnictví totiž tato otázka náleží do pravomoci obecných soudů a Soud ního dvora. Ústavní soud ve své judikatuře akceptuje tzv. Simmenthal princip52 a akcentuje povinnost obecných soudů řešit otázky konformity vnitrostátních a unijních norem samostatně, bez ingerence ústavního soudnictví.53 Negativním přístupem k otázce možného rozšiřování masy referenčních kri térií ústavnosti o právo Evropské unie dává Ústavní soud najevo, že respektuje tříčlennou výstavbu evropského soudnictví, tvořeného Soudním dvorem, obec nými národními soudy a Ústavními soudy členských zemí, ve které mají tyto části své specifické úkoly.54 Když tedy budeme na Listinu ZPEU nazírat ryze technicky jako na další běžnou součást unijního práva, musíme s přihlédnutím k závazné judikatuře Ústavního soudu dojít k závěru, že tento dokument netvoří součást ústavního pořádku. Na druhé straně se však Ústavní soud před unijním právem zcela neuzavírá a připomíná, že při výkladu českého ústavního pořádku – formálně používa ného jako referenční kritérium ústavnosti jednoduchého práva – bude vychá zet z požadavků unijních norem a přihlížet k judikatuře Soudního dvora. Právo Evropské unie tedy nechápe jako formální součást ústavního pořádku, ovšem na druhé straně přistupuje k němu jako, slovy Michala Bobka a Zdeňka Kühna, k závaznému ústavnímu argumentu při posuzování ústavnosti jednoduchého vnitrostátního práva.55 51 Nález Ústavního soudu Pl .ÚS 36/05 Léková vyhláška, ECLI:CZ:US:2007: Pl.US.36.05.1. 52 Rozsudek Soudního dvora C-106/77 Simmenthal, ECLI:EU:C:1978:49. 53 Odmítavý postoj ke své pravomoci posuzovat soulad mezi vnitrostátním právem a prá vem Evropské unie opakuje Ústavní soud mimo výše uvedená rozhodnutí též v usnesení II. ÚS 1217/08, ECLI:CZ:US:2008:2.US.1217.08.1 nebo usnesení Pl. ÚS 12/08, ECLI:C Z:US:2008:Pl.US.12.08.1. 54 Obdobně viz BOBEK, M. Learning to Talk: Preliminary Rulings, the Courts of the New Member States and Court of Justice. Common Market Law Review, 2008, roč. 45, č. 6, s. 1629. 55 Viz BOBEK, M., KÜHN, Z. What about that “Incoming Tide”? The Application of the EU Law in the Czech Republic. In LAZOWSKI, A. (Ed). The Application of EU Law in the New Member States – Brave New World. Hague: TMC Asser Press, 2010.


21

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 U tohoto závěru se můžeme vrátit k otázce Listiny ZPEU. Ani u ní nelze totiž vyloučit takové nepřímé působení v podobě interpretačního vzoru při výkladu českého práva, včetně norem ústavního pořádku. 3.2.2 Listina ZPEU jako „jiné“ unijní právo Oproti výše uvedenému závěru však ve vztahu k Listině ZPEU lze zvažo vat i jiný, alternativní přístup. Otázkou totiž zůstává, zda nelze Listinu ZPEU chápat odlišně, jako specifickou součást unijního práva, na kterou se nevztahují obecná pravidla práce s tímto právním systémem? Stojíme zde před problémem, jak máme naložit s pramenem, který zajisté představuje mezinárodní dokument o ochraně lidských práv?56 Nebylo by jeho vyřazení z rámce ústavního pořádku možno považovat za nepřípustné „omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod“, kterým argumentoval Ústavní soud v kon kursním nálezu? Zajisté je možné tvrdit, že Listina ZPEU před přijetím Lisabonské smlou vy nebyla právně závazným pramenem a nikdy nebyla (nemohla být) Ústavním soudem přímo aplikovaná, tudíž jejím nezařazením do rámce ústavního pořádku nedochází ke snížení „procedurální úrovně ochrany“. Tento problém úzce sou visí s tím, jak budeme chápat dopady samotného konkurzního nálezu? Dopadá argumentace Ústavního soudu pouze na ty vyhlášené a ratifikované mezinárod ní smlouvy o lidských právech, které byly pro Českou republiku závazné před euronovelou Ústavy? Nebo se jedná o otevřenou kategorii pokrývající i všechny další v budoucnu sjednané lidskoprávní smlouvy? Argumentace Ústavního sou du i s použitím čl. 1 odst. 2 Ústavy nasvědčuje tomu, že konkurzní nález není jen petrifikačním rozhodnutím, ale je použitelný i pro futuro, a tedy i s možnými dopady na Listinu ZPEU. Když budeme akceptovat, že Listina ZPEU, krom toho, že patří mezi pra meny unijního práva, přináší zároveň nové mezinárodní lidskoprávní závazky, mohli bychom obhájit její zařazení do rámce ústavního pořádku České republiky (a samozřejmě čelit tak rizikům, o kterých je psáno výše).

56 Skutečnost, že Listina ZPEU nebyla podepsána, vyhlášena a ratifikována jako samostatný dokument jí podle mého názoru nemůže upírat smluvní povahu. Listina ZPEU je plno hodnotnou součástí systému Lisabonské smlouvy, která procesem vyjednávání, vyhlášení a ratifikace prošla. Forma „zezávazňování“ Listiny ZPEU určitě nebyla tradiční. Výsled kem je ale nový, pro členské státy (a tedy i Českou republiku) závazný, mezinárodní lidsko -právní katalog.


22

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. 3.3 Přístup Ústavního soudu – několik relevantních rozhodnutí 3.3.1 Listina ZPEU jako inspirační zdroj v rámci ústavního přezkumu Je neoddiskutovatelné, že Listina ZPEU tvoří součást unijního práva a pro to i v souvislosti s ní platí povinnost národních soudů zohledňovat její obsah při interpretaci vnitrostátního práva. Je zřejmé, že Listinu ZPEU jako inspirač ní zdroj či určitý podpůrný argument začíná ve své judikatuře používat i sám Ústavní soud. Potvrzuje tak svůj „kladný“ vztah k nepřímému účinku norem unijního práva, který hraje klíčovou roli v jeho přístupu k unijnímu právu obec ně.57 Takové nepřímé použití Listiny ZPEU má dvojí povahu. Za prvé může být Listina ZPEU použita jako další podpůrný argument pro závěr, že určitý vnitro státní pramen práva nebo postup orgánů veřejné moci je nebo není v souladu s normami ústavního pořádku (zejména s Listinou základních práv a svobod) – zde se jedná o určitý nepravý nepřímý účinek, když Listina ZPEU (a odkaz na ni) nijak neovlivňuje výsledek rozhodování Ústavního soudu. Za druhé se může jednat o případy, kdy Listina ZPEU bude ze strany Ústavního soudu pou žita jako interpretační vodítko v rámci výkladu českých ústavních norem, tedy jako pramen, kterého existence ovlivní výsledek řízení. Zde se jedná o pravý nepřímý účinek Listiny ZPEU, když její existence a použití ze strany Ústavního soudu určuje výsledek řízení. Jako příklad první uvedené kategorie mohou posloužit následující vybraná rozhodnutí Ústavního soudu. V nálezu II. ÚS 164/1558 soud zamítl ústavní stíž nost, kterou se stěžovatel domáhal vyslovení zásahu do jeho ústavně chráněného práva shromažďovat se a do svobody projevu. Stěžovatel brojil proti rozhodnutím českých orgánů, které zakázaly demonstraci proti umělým potratům, jejíž sou částí měla být i drastická obrazová dokumentace. Jedním z důvodů zákazu byl i zájem na ochraně dětí před negativními dopady zpřístupňování takové obra zové dokumentace. Ústavní soud ve své argumentaci uznal, že zájem na ochraně dítěte (chráněný čl. 32 odst. 1 věty druhé české Listiny základních práv a svobod) může být legitimním účelem, kterým bude omezeno jiné ústavní právo. Při této argumentaci odkázal mimo jiné i na čl. 24 Listiny ZPEU, podle kterého má být vždy chráněn vyšší zájem dítěte. V dalším nálezu III. ÚS 1956/1359 řešil Ústavní soud otázku rozsahu práva na nahlédnutí do spisu v trestním řízení ze strany tzv. jiných osob (podezírané osoby, podezřelé osoby, majitelé zadržených věcí apod.), u kterých to trestní předpisy výslovně neumožňovaly. Ve výkladové části se při 57 Blíže viz HAMUĽÁK, O. Interpretační obrušování hran mezi českým a supranacionálním právem. In HAMUĽÁK, O. (ed). Principy a zásady v právu – teorie a praxe. Praha: Leges, 2010, s. 53–56. 58 Nález Ústavního soudu II.ÚS 164/15, Zákaz konání shromáždění z důvodu zvláštní ochra ny zájmu dětí, ECLI:CZ:US:2015:2.US.164.15.1. 59 Nález Ústavního soudu III. ÚS 1956/13 Právo podezřelého na nahlížení do policejní ho spisu a přiměřenost nařízení a provedení domovní prohlídky. ECLI:CZ:US:2014:3. US.1956.13.1.


23

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 klonil k širokému chápání tohoto práva i s odkazem na fakt, že právo nahlédnout do spisu patří mezi základní práva a Listina ZPEU jej uznává dokonce i v rámci správního řízení (čl. 41 Listiny). Druhé variantě nepřímého účinku se Ústavní soud přiblížil v nálezu Pl. ÚS 12/1460, i když výslovná zmínka o euro-konformním výkladu konkrétních norem ústavního pořádku v rozhodnutí chybí. Zde Ústavní soud posuzoval otázku ústavnosti vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí poskytovatele dotací o pozastavení výplaty dotace, které stanovoval český zákon č. 218/2000 Sb., O rozpočtových pravidlech. Toto vyloučení soudního přezkumu Ústavní soud vyhodnotil jako protiústavní (odporující čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a ve své argumentaci odkázal mimo jiné na čl. 47 Listiny ZPEU a příslušnou judikaturu Soudního dvora, zajišťující právo na účinné prostředky právní ochrany. Své rozhodnutí o neústavnosti napadené části zákona o rozpoč tových pravidlech významně podložil členskými závazky České republiky vůči Evropské unii (přímo odkazuje na zásadu loajální spolupráce v rámci Evropské unie). Absence soudního přezkumu v dotačním řízení by podle Ústavního sou du mohla být také porušením Listiny ZPEU. Na první pohled se zdá, že i tento nález Ústavního soudu je spíše příkladem první kategorie dopadů Listiny ZPEU (= role podpůrného zdroje). Intenzita a důkladnost „evropských“ argumentů Ústavního soudu mě ale vede k závěru, že bez onoho evropského „tlaku“ by roz hodnutí Ústavního soudu mohlo být i odlišné. 3.3.2 Listina ZPEU jako zdroj ústavního přezkumu V úvodu tohoto článku jsem předložil několik argumentů pro obecnou pří mou použitelnost Listiny ZPEU. Když budeme vycházet z toho, že Listina ZPEU je pramenem, který musí vnitrostátní soudy používat, ve spojení s chápáním Ústavního soudu jako orgánu, který je (jako všechny ostatní orgány aplikace práva) povinován aplikací unijního práva, otevírá se prostor pro přímé užití ustanovení Listiny ZPEU jako zdroje ústavního přezkumu českých norem nebo postupů českých orgánů veřejné moci. V takovém případě by již nepůsobila pou ze jako „vedle stojící“ interpretační vodítko, ale stala by se součástí referenčních kritérií používaných v rámci ústavního přezkumu, tedy vyvolávala by v praxi stejné účinky, jako normy ústavního pořádku České republiky. Tuto roli Listiny ZPEU naznačil Ústavní soud i ve dvou poměrně nedávných rozhodnutích. V nálezu III. ÚS 2782/1461 Ústavní soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z důvodu, že tento soud, rozhodující jako soud posledního stupně,

60 Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 12/14 K protiústavnosti výluky soudního přezkumu u poza stavení výplaty části dotace, ECLI:CZ:US:2015:Pl.US.12.14.2. 61 Nález Ústavního soudu III. ÚS 2782/14 Střet letounu s ptákem, ECLI:CZ:US:2014:3. US.2782.14.1.


24

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. ve věci aplikace Nařízení o náhradách v letecké dopravě62, nepodal předběžnou otázku Soudnímu dvoru přesto, že zde existovala nejistota ve výkladu unijních norem. Problém spočíval v podstatě v tom, zda v případě střetu letadla s ptákem má být doba nutných technických kontrol a oprav s tím souvisejících započítá na do celkové doby zpoždění letu, za kterou náleží cestujícím náhrada ve smy slu uvedeného nařízení. Ústavní soud měl za to, že tato specifická otázka zatím nebyla v právu Evropské unie dostatečné vyřešena (ani judikaturou Soudního dvora) a jelikož její vyřešení mělo pro rozhodnutí obecného soudu (určení výše náhrady) zásadní význam, bylo povinností tohoto soudu věc přerušit se obrá tit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr. Postup obecného soudu považoval Ústavní soud za porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V tomto rozhodl v souladu se svou ustále nou judikaturou63, podle které svévolné porušení povinnosti podat předběžnou otázku (resp. odůvodnit její nepodání důsledně provedeným CILFIT testem64) ze strany obecných soudů poslední instance je považováno za porušení uvedených norem českého ústavního pořádku.65 Ústavní soud ale v závěrech docela překva pivě doplnil, že v jednání Obvodního soudu pro Prahu 6 vidí i porušení Listiny ZPEU: „Je třeba připomenout, že přímá aplikace Nařízení je „uplatňováním“ práva Unie ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv EU, která se na pro jednávaný případ vztahuje, i když se této okolnosti stěžovatelka nedovolává, takže spolu s porušením výše uvedených ustanovení ústavního pořádku České republiky dochází s ohledem na povinnost přímé aplikace Nařízení i k porušení práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 47 Listiny základních práv EU.“ Toto doplnění je možné (vzhledem k jeho jednoznačné for mulaci i vzhledem k tomu, že odkaz na Listinu není jen součástí odůvodnění, ale výroku nálezu) považovat za vykročení směrem k přímé aplikaci Listiny ZPEU v rámci ústavního přezkumu. Ústavní soud sice mlčí o tom, že takto aplikovaná Listina ZPEU je součástí ústavního pořádku, formulováním svého závěru ji však klade na roveň této mase ústavních norem. Bez významu určitě není ani fakt, že tento test uskutečnil Ústavní soud v podstatě ex officio, tedy mimo návrh stěžo vatelky. I když Ústavní soud uskutečnil „test Listinou ZPEU“ až jako sekundární, vedle aplikace české Listiny, nelze v tom nevidět určitý názorový posun. Zdá se, že vedle užívání Listiny ZPEU jako interpretačního vzoru či určitého ústavní 62 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě ode pření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91Text s významem pro EHP. 63 Zejména nález II. ÚS 1009/08, K povinnosti obecného soudu položit předběžnou otázku ESD, ECLI:CZ:US:2009:2.US.1009.08.2. 64 C-283/81 CILFIT v Ministero della Sanità, ECLI:EU:C:1982:335. 65 K podmínkám uplatnění tzv. CILFIT testu obecně i v praxi českých soudů viz podrobně (na různých místech) STEHLÍK, V., HAMUĽÁK, O., JIRÁSEK, J. BONČKOVÁ, H., PETR, M. Unijní právo před českými soudy. Praha: Leges, 2014, 304 s.


25

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 ho argumentu, se zde Ústavní soud posunul k jejímu přímému používání a to minimálně v rámci kontroly ústavnosti postupů českých orgánů. Otázkou zůstá vá, zda by tento test (v případech přímé aplikace práva Evropské unie ze strany českých orgánů) uskutečnil i v situacích, ve kterých by se nejednalo o porušení norem české Listiny, ale výhradně jen o porušení norem Listiny ZPEU? Další příklon k aktivnímu používání Listiny ZPEU můžeme objevit v nálezu Pl. ÚS 14/1466 o ústavnosti pětiprocentní uzavírací klauzule pro volby do Evrop ského parlamentu. V tomto rozhodnutí Ústavní soud opět připustil přímou apli kaci Listiny ZPEU a to dokonce v případě kontroly ústavnosti českých předpisů (bod 47): „Jelikož přijímání vnitrostátních implementačních předpisů k Aktu, včetně vyplnění jím poskytnutého prostoru pro legislativní uvážení národního zákonodárce, je „uplatňováním“ unijního práva ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále též jen „LZPEU“), mohou se na přezkumu ústavnosti těchto předpisů v členských státech spolu s referenčními kritérii ústav ního pořádku v zásadě podílet – podle své povahy – také ustanovení LZPEU, ať už „prostupováním“ do ústavního pořádku nebo přímou aplikací v případě vyšší úrovně jimi poskytované ochrany (čl. 53 LZPEU) [...].“ V další části nálezu se však nedostal k přímému uskutečnění „testu Listinou ZPEU“, protože po vyhod nocení obsahu Listiny ZPEU došel k závěrům, že unijní katalog nezaručuje občanům právo na rovný podíl na volebním výsledku. Proto jako referenční kritérium pro posuzování vnitrostátních předpisů o volbách do Evropského parlamentu použil pouze kritéria ústavního pořádku České republiky (bod 57). Otevřenou otázkou tedy zůstává, zda a jak by přistoupil k přímé aplikaci Listiny ZPEU v případě, že by dotyčné právo bylo jejím textem zaručeno, resp. v přípa dě, kdy by Listina ZPEU poskytovala vyšší úroveň ochrany? Podle použité for mulace by měl v takovém případě Ústavní soud přímo aplikovat Listinu ZPEU jako zdroj ústavního přezkumu norem českého zákona o volbách do Evropského parlamentu. I v takovém případě by se pak unijní katalog lidských práv svými dopady vyrovnal účinkům norem ústavního pořádku. Dvě výše rozebraná rozhodnutí Ústavního soudu znamenají posun v chápá ní Listiny ZPEU. I když výslovně nezařadily unijní katalog do rámce ústavního pořádku ČR, minimálně jej vyzvedly na stejnou úroveň v rámci ústavní kontroly. Debata o obohacení ústavního pořádku o unijní Listinu tak možná získává další impuls a rozměr. I když sám nepovažuji vtažení Listiny do ústavního pořádku za nutné ani vhodné, musím se pozastavit nad problémem, který v této diskusi zůstává trochu stranou, a to je rozsah inkorporace Listiny ZPEU do ústavního pořádku a funkce Listiny ZPEU v rámci ústavního pořádku po jejím (případ ném) zařazení.67 Mezi kritizované aspekty zařazení unijní Listiny do ústavního pořádku patří riziko jejího univerzálního působení na všechna jednání orgá 66 Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 14/14 Ústavnost pětiprocentní uzavírací klauzule pro volby do Evropského parlamentu, ECLI:CZ:US:2015:Pl.US.14.14.1. 67 Za upozornění na tento aspekt děkuji svému kolegovi Václavu Stehlíkovi.


26

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. nů České republiky, a to ve stejném režimu, jak je tomu například u Evropské úmluvy o lidských právech. Bývá poukazováno na to, že by šlo o efekt, který Listina ZPEU nepředpokládá, protože sama omezuje své dopady pouze na urči tá jednání členských států (čl. 51 odst. 1).68 U této otázky ale bývá opomíjena skutečnost, že vtažením Listiny ZPEU do ústavního pořádku by došlo rovněž k inkorporaci jejího čl. 51 odst. 1. Součástí ústavního pořádku by se nestal pou ze materiální obsah Listiny ZPEU(chráněná práva, svobody a zásady) ale celý její systém včetně limitů její aplikace. V ústavním pořádku by tedy plnila pouze omezenou funkci referenčního kritéria ústavnosti českých norem obyčejného práva a postupů českých orgánů v rámci „uplatňování“ unijního práva. Takové mu závěru nasvědčuje i dosavadní přístup Ústavního soudu, který v souvislosti s možným použitím Listiny ZPEU provádí test článkem 51 odst. 1. Například v nálezech I. ÚS 1904/1469 a II. ÚS 1135/1470 poukázal na to, že otázky vyvlastňo vání pozemků za účelem dopravních staveb nespadají do rámce práva EU a tak se na tuto problematiku Listina ZPEU nevztahuje.71 4 Závěrem Závěrem k otázce vztahu Listiny ZPEU a českého ústavního pořádku, může me konstatovat, že se jedná o stále otevřený problém. Unijní katalog lidských práv se zatím nestal součástí ústavního pořádku, ale, jak připustil Ústavní soud, dochází již k jeho „prostupování“ do tohoto vnitrostátního systému.

68 Viz BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Pra ha: C. H. Beck, 2011, s. 391. 69 Nález Ústavního soudu I. ÚS 1904/14 K otázce spravedlivé náhrady za vyvlastněný maje tek, ECLI:CZ:US:2015:1.US.1904.14.1 70 Nález Ústavního soudu II. ÚS 1135/14 Spravedlivá a přiměřená náhrada za majetek vyvlastněný ve veřejném zájmu; ECLI:CZ:US:2015:2.US.1135.14.1. 71 Ve stejně omezeném režimu vtáhl Listinu ZPEU do rámce ústavního přezkumu i rakous ký ústavní soud ve svém diskutovaném rozhodnutí U 466/11–18 a U 1836/11–13 ze dne 14. 3. 2012. V anglickém jazyce dostupné na: http://www.vfgh.gv.at/cms/vfghsite/atta chments /9/6/0/CH0006/CMS1353421369433/grundrechtecharta_english_u466-11.pdf. Pro komentář rozhodnutí viz např. KLAUSHOFER, R. a PALMSTORFER, R. Austrian Constitutional Court Uses Charter of Fundamental Rights of the European Union as Stan dard of Review: Effects on Union Law, European Public Law, 2013, roč. 19, č. 1, s. 1–11. Test „aplikovatelnosti“ Listiny, i když ne úplně konsistentně, provádí ve své rozhodovací činnosti i slovenský ústavní soud. V detailech viz viz OROSZ, L. a ANGELOVIČOVÁ, A. Charta základných práv Európskej únie v rozhodovacej činnosti Ústavného súdu Slo venskej republiky. In KUBALA, J. (ed) Charta základných práv Európskej únie v súdnej a inej praxi: prvé rozhodnutia, problémy a hodnotenia. Košice: UPJŠ v Košiciach, 2015, s. 9–27; nebo ANGELOVIČOVÁ, A. Charta základných práv Európskej únie a rozhodovacia činnosť Ústavného súdu Slovenskej republiky. In JÁNOŠÍKOVÁ, M. a KUBALA, J. (eds) Charta základných práv Európskej únie a výzvy s ňou spojené. Košice: UPJŠ v Košiciach, 2015, s. 77–93.


27

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 Listina ZPEU samotná ani obecné normy unijního práva nevyžadují ochra nu/aplikaci unijních lidsko-právních pravidel formou speciálního ústavního přezkumu. Zároveň ale takovou ústavní ochranu (za předpokladu, že zbytečně neoddálí nebo nezkomplikuje účinné prosazování unijních požadavků72) ani nevylučují. Je tedy především na Ústavním soudu samotném, jak k této otázce přistoupí? Na druhou stranu Listina ZPEU patří mezi prameny práva EU a platí pro ni všechny vlastnosti unijního práva, které musí respektovat i Ústavní soud (což ostatně ve své bohaté judikatuře potvrdil).73 Není tudíž možné, aby Listinu ZPEU ve své práci ignoroval. Postoj Ústavního soudu k Listině ZPEU je, jak se zdá, pozitivní. Již v prvním lisabonském nálezu Ústavní soud jednoznačně při pustil, že Listina ZPEU může sloužit jednak jako interpretační vodítko a rovněž jako aplikovatelný zdroj subjektivních práv.74 Takové nazírání na Listinu ZPEU nakonec potvrzuje i jeho výše rozebíraná judikatura, ze které lze dovodit několik forem práce s Listinou ZPEU: A. Nejmírnějším účinkem Listiny ZPEU v rámci ústavního přezkumu na národní úrovni, je použití tohoto katalogu jako dalšího argumentu pro závěry Ústavního soudu, které plynou z norem ústavního pořádku. Tento „soft“ dopad bude pravděpodobně nejčastějším příkladem užití Listiny ze strany Ústavního soudu, což má své jasné důvody. Objektivním důvodem je skutečnost, že Listina ZPEU nemá být žádným revolučním dokumentem, ale spíše reflexí dosavadní úrovně ochrany lidských práv v evropském integračním prostoru.75 Z tohoto důvodu je její role již prima facie sekundární. „Subjektivním“ důvodem bude snaha Ústavního soudu zachovat prioritu norem vlastního, vnitrostátního systé mu a ochránit tak autonomii ústavního lidskoprávního přezkumu (tj. bez apli kace Listiny nevstupuje do hry Soudní dvůr!). Systémovým důvodem je fakt, že takovému užití Listiny ZPEU nebrání žádné formální překážky. Ústavní soud může v rámci argumentace odkázat v podstatě na cokoliv. A navíc se zde neu platní limit čl. 51 odst. 1 Listiny ZPEU, takže pouhý odkaz na Listinu se může objevit kdykoliv i mimo oblast „uplatňování“ práva EU.76 72 Obecně viz C-188/10 a C-189/10 Melki a Abdeli, ECLI:EU:C:2010:363. 73 Blíže viz HAMUĽÁK, O. Právo Evropské unie v judikatuře Ústavního soudu České republiky. Praha: Leges, 2010. 256 s. 74 Viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/08 Lisabonská smlouva I, ECLI:CZ:US:2008:Pl. US.19.08.1, odstavec 201: “Senát rovněž nastoluje otázku, zda Listina představuje ochranu práv občanů nebo spíše interpretační nástroj, v jehož zorném úhlu jsou vykládány pra vomoci orgánů či prohlubován výklad cílů, jež Unie sleduje. Zde Ústavní soud souhlasí s názorem obsaženým ve vyjádření vlády, podle kterého je zřejmé, že se tyto funkce vzá jemně nevylučují; Listina EU má paralelně plnit obě uvedené funkce, tedy chránit jednot livce a stanovit meze výkonu pravomoci orgánů EU, popřípadě orgánů členského státu při aplikaci práva EU.“ 75 Viz pátý odstavec preambule Listiny ZPEU, rovněž DE BÚRCA, G. The Drafting of the European Union Charter of Fundamental Rights, European Law Review, 2001, roč. 26, č. 1, s. 126–138. 76 Což je ostatně případ obou výše použitých příkladů rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 164/15 i III. ÚS 1956/13.


28

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. B. Druhou variantou práce s Listinou ZPEU je její použití jako zdroje euro -konformního výkladu vnitrostátního ústavního práva. Tento účinek již (na rozdíl od první varianty) není pouhým projevem dobrovolné ochoty reflekto vat Listinu ZPEU jako přítomný zdroj poznání lidských práv. Jedná se o důsle dek povinnosti loajality, tak jak ji stanovuje právo EU i povinnosti dodržovat mezinárodní závazky, který plyne z čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR. Tato forma práce s Listinou ZPEU určitě nebude tolik častá jako první varianta. Za prvé bude přicházet do úvahy hlavně v případech pokrytých čl. 51 odst. 1 Listiny ZPEU („uplatňování“ práva EU).77 Za druhé se uplatní pouze za dvoj-předpokladu, že (1) Listina ZPEU nabídne u konkrétního práva širší ochranu než úzce vykládaná norma ústavního pořádku, a že (2) poskytnutí ochrany nebude v tom kterém konkrétním případě odporovat požadavkům českého ústavního práva – tedy nebude contra legem. C. Třetím příkladem užití Listiny ZPEU je její aktivní použití jako zdroje ústavního přezkumu s možností konstatovat rozpor českého zákona nebo postu pu českých orgánů veřejné moci s unijním katalogem. Tato varianta přichází do úvahy pouze v uzavřeném okruhu situací, které spadají do rámce „uplatňo vání“ práva EU podle čl. 51 odst. 1 Listiny ZPEU. V tomto případě se dostáváme nejblíže k toliko diskutované otázce možného zařazení Listiny ZPEU do ústavní ho pořádku České republiky. Samotná aplikace Listiny ZPEU v rámci ústavního přezkumu však pro závěr o rozšíření ústavního pořádku o normy unijního kata logu nestačí. Pro takový závěr zde podle mého musí být výslovný odkaz Ústavní ho soudu, který ale považuji za velmi nepravděpodobný. Z dosavadního vývoje (i když skromné) judikatury Ústavního soudu jasně plyne, že Listina ZPEU nestojí stranou jeho zájmu. Naopak, tomuto dokumentu se dostává náležité reflexe a lze očekávat, že jeho užívání ze strany Ústavního soudu ještě přinese zajímavé ústavní otázky. Ta doktrinálně nejpřitažlivější, tj. zda bude Listina ZPEU zařazena do ústavního pořádku, stejně jako jiné mezi národní smlouvy o lidských právech, zatím nebyla Ústavním soudem (vy)řeše na. Osobně nepovažuji zařazení Listiny ZPEU do ústavního pořádku za vhod né hlavně pro riziko míchání interpretačních autorit v rámci jednoho systému. Zároveň však nevidím problém v tom, když bude Ústavní soud Listinu ZPEU aktivně používat v rámci ústavního přezkumu, což ostatně minimálně naznačil. V takovém případě se Listina ZPEU svými účinky dostane na roveň normám ústavního pořádku (zdroj ústavního přezkumu a důvod derogace norem obyčej 77 Nelze ale vyloučit, že Ústavní soud využije Listinu ZPEU jako vzor pro výklad ústavních norem i mimo rozsah čl. 51 odst. 1 Listiny. V jeho judikatuře existuje výrazný příklad pro-evropského rozhodnutí v nálezu Pl. ÚS 66/04 Evropský zatýkací rozkaz, ECLI:C Z:US:2006:Pl.US.66.04, kde Ústavní soud uskutečnil eurokonformní výklad Listiny základních práv a svobod (tedy využil princip nepřímého účinku) ve vztahu k normám bývalého třetího pilíře – tedy určité „slabší“ části unijního právního systému. Blíže viz HAMUĽÁK, O. Eurozatykač, tři ústavní soudy a dominance práva Evropské unie. Olo mouc: Iuridicum Olomoucense, 2011. 132 s.


29

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 ného práva). Zde Listina ZPEU přináší změnu v dosavadním přístupu Ústavního soudu k otázce všeobecné ústavní relevance práva Evropské unie. Ústavní soud v obecné rovině jednoznačně odmítá používat normy unijního práva jako přímý zdroj ústavního přezkumu, ale naopak je široce využívá jako zdroj eurokonform ního výkladu norem ústavního pořádku. Tento jev, který jsem jinde označil jako problém kvantitativní resistence a kvalitativní revoluce78, u Listiny ZPEU, vzhle dem k výše rozebraným rozhodnutím Ústavního soudu již nemusí platit. Přítomnost Listiny ZPEU v rozhodovací činnosti Ústavního soudu dráždí teoretiky k opakování hamletovského dilematu. Bez výslovné odpovědi ze stra ny Ústavního soudu se můžeme donekonečna ptát, zda Listina ZPEU má či nemá být zařazena do Ústavního pořádku. Faktem ale zůstává, že Listina ZPEU prostě je! A jako taková nachází své uplatnění v judikatuře Ústavního soudu. Normy ústavního pořádku buď potvrzuje (varianta A: „podpůrný argument“), nebo může posouvat jejich tradiční interpretaci (varianta B: „euro-konformní výklad“) nebo je doplňuje (varianta C: „zdroj ústavního přezkumu ležící mimo ústavní pořádek“). Svými dopady tak podle mě jednoznačně tvoří „okolí“ ústav ního pořádku České republiky. JUDr. Ondrej Hamuľák, Ph.D. Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci email: [email protected]

78 STEHLÍK, V., HAMUĽÁK, O., JIRÁSEK, J. BONČKOVÁ, H., PETR, M. Unijní právo před českými soudy. Praha: Leges, 2014, 304 s.


30

O PRÁVECH A POVINNOSTECH V RODINNÉM PRÁVU1 About the Rights and Duties in Family Law

Zdeňka Králíčková KRÁLIČKOVÁ, Zdeňka. O právech a povinnostech v rodinném právu. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3, s. 31–39. Abstrakt: Příspěvek pojednává o přirozených lidských právech, právu na rodinný a sou kromý život. Pozornost je zaměřena zejména na druhou část občanského zákoníku, na rodinné právo v objektivním smyslu. Významná část je věnována rodinnému právu v sub jektivním smyslu, třídění subjektivních práv rodinných a jejich ochraně ve vazbě na sub jektivní povinnosti rodinné. Klíčová slova: Práva, povinnosti, přirozená práva, základní práva, rodinné právo, ochra na Summary: The paper describes the natural human rights, the right to family and private life. The attention is focused first of all on the second part of the civil code, family law in an objective sense. A significant part is devoted to family law in the subjective sense, sort of subjective family rights and their protection in relation to subjective family duties. Keywords: Rights, duties, natural rights, fundamental rights, family law, protection

1 Úvodem Občanský zákoník je v souladu s právem mezinárodním a ústavním založen na státním uznání existence přirozených lidských práv.2 Děje se tak prostřed nictvím zákona při zachování principu jeho svrchovanosti. Stát přirozená práva nikomu nepřiznává, ani nepřiděluje a zejména, nikomu je neodejímá. Jsou neza datelná. Stát bere tato přirozená práva na vědomí a stanoví způsob jejich výkonu, např. požadavkem souhlasu dotčeného člověka. Také je chrání, zejména soudní mocí. O státem zpozitivněných přirozených právech hovoříme jako o právech základních. Následující řádky jsou těmto právům a povinnostem věnovány ve vazbě na rodinné právo. Nejedná se však o pouhý výčet či popis povinností a práv dle druhé části občanského zákoníku, byť ze zákona vychází.3 1 Příspěvek rozvíjí úvahy začleněné do jednotlivých kapitol učebnice rodinného práva. Viz Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. Rodinné právo. Praha: C. H. Beck, 2015. 2 Blíže viz Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012. 3 V podrobnostech již dříve Telec, I. Subjektivní práva rodinná. Právní rozhledy, 2012, č. 3, s. 77 a násl.


31


AIO, 2015, Vol. 10, No. 3

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 2 Právo na rodinný život Mezi přirozená práva spjatá s osobností každého člověka patří jeho právo na rodinný život, které je dílčí obsahovou částí širšího přirozeného subjektivního práva na osobní život, a to v rodině, nebo bez ní, dle svobodné volby každého, tedy právo žít si podle svého (viz § 3 odst. 1 a § 81 zákona č. 89/2012 Sb., občan ského zákoníku, dále zejm. ObčZ). Chráněnou hodnotou je proto i soukromí, neboť osobní život se začasto odvíjí právě v soukromí, v rodině, a to v jakékoli formě. Občanský zákoník chrání zejména svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých. Musí se tak ovšem dít způsobem, který není nikomu bezdůvodně na újmu, tedy ohleduplně (viz § 3 odst. 1 ObčZ). Tím je vystižen jednak princip privátní autonomie, jednak právní pojem odpovědnosti. Obojí patří mezi pilíře soukromého práva.4 3 O rodině jako základu rodinného života a společnosti vůbec Pojem rodina zákoník právně nevymezuje, protože se jedná o přirozený jev. Ve výčtu zásad soukromého práva však zákoník výslovně hovoří o zákonné ochraně rodiny, rodičovství a manželství (viz § 3 odst. 2 ObčZ). Jedná se o jedno z hodnotových předznamenání celého soukromého práva, které mu je vlastní a které je jeho principiálně normativní součástí. Rodinu lze chápat široce, nejen ve vazbě na zákonem zmiňované rodičovství nebo manželství. A to i přesto, že faktickým mezilidským svazkům, resp. jejich právním důsledkům, je legálně věnována spíše jen okrajová pozornost a právní úprava osobního stavu registrovaného partnerství lidí stejného pohlaví je upra vena samostatným zákonem mimo občanský zákoník (tj. zákonem č. 115/2006 Sb).5 4 Blíže viz Králíčková, Z. Autonomie vůle v rodinném právu v česko-italském porovnání. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 5 Naznačené široké pojetí rodiny v současné době vyplývá také z řady negativních sociál ních skutečností, mezi něž patří například vysoká rozvodovost manželství a častý rozpad nesezdaných soužití a v jejich důsledku existence tzv. rekonstruovaných rodin (patchwork families). Mezi nové sociální jevy patří též nárůst neúplných rodin, zpravidla reprezento vaných jedním z rodičů jako samoživitelem a jeho dítětem, a velké množství náhradních rodin, zejména pěstounských, s účastí rodičů anebo i bez jakýchkoli kontaktů. Veřejnoprávní úprava vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz sdělení č. 209/1992 Sb., dále jen Úmluva) či z Listiny základních práv a svobod (viz ústavní zákon č. 23/1991 Sb., dále zejména jen Listina), resp. podobně z Listiny základ ních práv Evropské unie, je zásadně nezávislou právní soustavou v porovnání se sousta vou obecného soukromého práva upravenou občanským zákoníkem. Proto je nutné obojí pojímat souběžně, a to i se zřetelem k tomu, že každá rodinněprávní věc může mít alespoň potencionálně ústavně či mezinárodně lidskoprávní rozměr. Podle u nás převažující práv ní doktríny platí, že základní práva veřejnoprávní povahy zásadně pronikají do soukro mého práva jen nepřímo, zprostředkovaně pomocí obecných (generálních) klauzulí nebo


32

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. Také Ústavní soud se ve své judikatuře zaobíral vymezením rodiny. Zdůraz něme zejména konstatování, že rodina představuje primárně biologické pouto, a následně i sociální instituci (srov. II. ÚS 568/06). Soužití, resp. fakticita tak mnohdy vystupují do popředí a vedle biologického základu představují základní atributy rodiny, resp. rodinného života. Z tohoto pohledu je významná i judika tura věnovaná potřebě slaďování biologického (genetického), sociálního a práv ního rodičovství (srov. zejm. I. ÚS 987/07). V neposlední řadě připomeňme obecně přijímanou tezi, že pro rodinný život nejsou žádné modely (viz II. ÚS 363/03).6 Rodinu tak lze vymezit jako životní společenství založené na manželství nebo obdobném lidském svazku jako je nesezdané soužití druha a družky apod. Rodinu tvoří ti, kteří žijí společným způsobem života, jsou si blízcí, mnohdy spolu bydlí, vzájemně si pomáhají, mají mezi sebou nejen citová, intimní pouta, ale i další osobní či majetkové vazby vyplývající z osobního stavu (statusové ho práva) anebo z faktického svazku a vzájemných závazků. Jedná se o otevře nou koncepci reflektující pluralitu forem lidského soužití, právních a sociálních vazeb apod. (srov. dikci „se hledí jako na členy rodiny“ v rámci úpravy rodinného závodu, § 700 ObčZ; viz také koncepci rodičovství a rodičovské odpovědnosti, což není vázáno na manželství).

právních zásad jako jsou například dobré mravy, dobrá víra apod. Můžeme proto říci, že základní práva, například právo každého na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny), působí vůči třetím osobám (vedle státu) v soukromoprávních rodinných či jiných poměrech jen nepřímo. Hovoří se zde „pouze“ o vyzařování základních práv do soukromého práva, tedy i do práva rodinné ho, a to ve smyslu hodnotovém. Přesto všechno lze mnoho podnětného čerpat i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která poskytuje ochranu rodinnému životu ve smyslu čl. 8 Úmluvy i de facto svaz kům založeným na biologickém poutu (srov. věc Keegan v. Irsko) a nejnověji také soužití osob stejného pohlaví (viz věc Kopf a Schalk v. Rakousko). K tomu viz zejména Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012. Určitý posun od koncepce nukleární rodiny k jejímu širšímu pojetí svědčí o dynamickém vývoji v této věci nejen v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Úmluvy, ale i Soudního dvoru Evropské unie, zejména ve vazbě na čl. 7 Listiny základních práv Evrop ské unie. Blíže také Scheu, H. Ch. Pojem rodiny v evropském systému ochrany lidských práv. In Dvořák, J., Winterová, A. (eds.) Pocta Sentě Radvanové k 80. narozeninám. Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2009, s. 471 a násl. 6 Výše uvedené má značný význam v aplikační praxi, zejména jde-li o problematiku určo vání a popírání rodičovství (§ 775 a násl. ObčZ), ale i ve vazbě na uspořádání poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu, resp. faktické odluky jejich rodičů (viz § 906 a násl. ObčZ).


33

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 4 Rodinné právo v objektivním právním smyslu Ve vazbě na poměrně široké pojetí rodiny a rodinného života vůbec lze vymezit i pojem rodinné právo v objektivním smyslu. Rodinným právem v objektivním smyslu tohoto podústavního právního pojmu tak rozumíme sou bor soukromoprávních norem, které upravují nejen osobní stav (civilní status) člověka v rodině, ale též osobní a majetkové závazky, tedy subjektivní rodin ná práva a povinnosti, a to zejména v manželství, a v partnerství lidí stejného pohlaví, mezi rodiči a dětmi a ostatními příbuznými, v náhradních rodinách apod. Rodinné právo v objektivním smyslu odpovídá na otázku, co je v souladu s právem, co v daném případě platí jako právo (lat. quid iuris), tj. co je správné (rights) a co je špatné (wrongs). S ohledem na soukromoprávní povahu rodiny a rodinněprávních pomě rů je plně odůvodněno zařazení právních norem rodinného práva především do občanského zákoníku, který jako obecný předpis soukromého práva obsahuje všeobecná právní pravidla pro rodinný a soukromý život. Pro soukromé právo je typická zásada „je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno“ parafrázovaná dik cí „nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona…“ (§ 1 odst. 2 věta prvá ObčZ). Statusové poměry (osobní stav) jsou však upraveny donucujícími (kogent ními) právními normami tak, aby nebylo možno se od nich odchýlit, resp. je výslovně zakotven zákaz slovy „zakázána jsou ujednání porušující … právo týkající se postavení osob…“ (viz § 1 odst. 2 věta druhá ObčZ). To je odůvodněno tím, že osobní rodinný stav každého člověka (rozuměno i člověka svobodného), který i nadále zůstává jádrem rodinného práva, vyvolává absolutně právní účinky vůči každému jinému (veřejnosti). Srov. též civilní proces, pokud jde o rozhodnu tí o osobním stavu, které také vyvolává absolutně právní účinky, tj. bez ohledu na okruh účastníků řízení. Poměrně hojný počet kogentních právních norem upravujících osobní, resp. rodinný stav však z rodinného práva ještě nevytváří právo veřejné. Chybí zde totiž vrchnostenský prvek nadřazené veřejné moci, kte rý známe např. z daňového práva.7 Podobně to platí o ostatních právech osobní ho stavu (civilního statusu), např. o stavu zletilosti apod. Ospravedlnění (justifi kace) kogentních právních norem upravujících osobní stav lidí vyplývá zejména z veřejného pořádku, který představuje hodnotu, kterou je zapotřebí chránit. Nedostatek veřejného pořádku ve věcech statusových by mohl vést k nebezpečí veřejné poruchy, která by byla objektivně způsobilá ohrozit každého na jeho prá vech, včetně právního postavení. Tím, že rodinné právo upravuje především status člověka, jeho osobní stav, stává se obecným základem pro celý právní řád. Od toho, jaké má ten který člo 7 Srov. veřejnoprávní otázky možnosti rozdělení příjmů a výdajů ze samostatné činnosti manželů v rámci režimu spolupracujících osob dle § 13 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu.


34

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. věk statusové postavení ve své rodině, lze odvodit okruh a obsah jeho závazků. Např. narodí-li se dítě do rodiny založené manželstvím, už faktem porodu je dána vazba na jeho příbuzné v řadě přímé (matka, otec, prarodiče) i pobočné (sourozenci) a katalog vzájemných závazkových práv a povinností matky, otce, dítěte, případně jeho prarodičů a dalších příbuzných.8 5 O subjektivních právech rodinných Rodinným právem předně rozumíme rodinné právo v subjektivním smyslu. Tak jak bylo naznačeno v úvodu, subjektivní práva rodinná vyhází z koncep ce přirozených lidských práv chráněných Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Dnes snad nikdo rozumně nepochybuje nad tezí, že subjektivní práva rodinná jsou svou povahou právy soukromými, nikoli veřejnými s tím, že vedle subjektivních práv osobnostních se jedná o „nejsoukromější“ soukromá práva ze všech subjektivních soukromých práv, tj. skutečná privatissima.9 Kdybych měla dodržet literu zákona, měla bych hovořit o subjektivních povinnostech rodinných a teprve pak až o jejich protipólu, subjektivních prá vech rodinných. Ve druhé části občanského zákoníku totiž zákonodárce zvolit jiné pořadí, neboť chtěl zdůraznit právě a zejména povinnosti v rodinném právu a vystihnout obecný zájem na ochraně rodiny. Jde tak především o odpovědné chování spjaté s rodinou, rodinným životem apod. Nicméně, druhou část občanského zákoníku nelze vykládat jen doslovně, ale je třeba sledovat celou řadu dalších interpretačních kritérií a zejména kontext občanského zákoníku jako celku a vycházet i z obecné teorie právní. Subjektivní práva lze vymezit jako míru a způsob možného jednání člověka (nebo právnické osoby) v mezích právního řádu (tj. práva v objektivním smys lu), které je tímto řádem zaručeno a chráněno, zejména soudní mocí spojenou se státním vynucením určitého jednání. Tato práva znamenají oprávnění (mož nost) určitým způsobem se chovat s právním následkem. Odpovídají na otázku, 8 Doplňme, že zcela samostatnou právní pozornost zasluhuje veřejnoprávní sociálně-práv ní ochrana dětí. Je-li nezletilé dítě ohroženo, opuštěno či zanedbáváno, je-li v nebezpečí či dokonce dlouhodobě týráno, poskytuje mu ochranu celá řada veřejnoprávních norem, zejména vyplývajících ze zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Je na mís tě zdůraznit, že pro státní orgány platí nikoli soukromoprávní princip „je dovoleno vše, co není zakázáno“, ale opak, tedy „je dovoleno jen to, co zákon výslovně umožňuje“. Materie upravená veřejnoprávní sociálně-právní ochranou dětí již nespadá do rodinného práva, protože je ovládána odlišnými principy, na nichž je založeno veřejné právo. Účelem veřej noprávní sociálně-právní ochrany dětí je právní ochrana dětí prostředky veřejného práva ve veřejném zájmu na řádném vývoji všech dětí, a to ochrana i před jejich rodiči či příbuz nými, před jinými dětmi samotnými ve školních a jiných kolektivech (šikana, apod.), před cizími osobami atd., byť obecně platí, že rodinný život má být „obezděn“ a výchova a péče o děti je soukromým právem, ale i (soukromou) povinností jeho rodičů. 9 Tak Telec, I. Subjektivní práva rodinná. Op. cit., s. 79.


35

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 co – jaké konkrétní jednání – je subjektivně správné (right), tj. po právu (law). Vyvěrají z autonomie vůle člověka. V tomto smyslu lze za subjektivní práva rodinná mít: a) práva přirozená, která (bez státního založení) ipso facto vyvěrají z lid ské důstojnosti v rodině jako přirozeném jevu, jehož existenci stát bere na vědomí (uznává svým zákonem), aniž by snad stát rodinu zřizoval (viz rodinná práva přirozená); příkladem budiž již samo přirozené lidské právo na rodinný život, tj. právo na osobní život v rodině, které souvisí s existencí svobodné lidské vůle žít rodinným způsobem života, anebo osamoceně dle své volby; b) práva statusová (práva osobního stavu), která jsou obsahem státem zákonně přiznaného (legálně určeného) osobního stavu, např. stavu manželského, příbuzenského apod.; c) práva závazková, která jsou založena zákonem uznanými právními sku tečnosti (právně významnými skutečnostmi); např. vyživovací záva zek mezi rodiči a dětmi, jehož obsahem jsou relativní vzájemná práva (pohledávky na plnění) a povinnosti stran. Obsahem rodinněprávních závazků mohou být práva (a jim odpovídající povinnosti druhé strany) na plnění nemajetkové osobní povahy, např. právo na podporu, vytvá ření zdravého rodinného prostředí, na osobní kontakt s dítětem, anebo na plnění povahy majetkové, včetně peněžité, např. pohledávka dítěte (věřitele) na výživné za povinným rodičem (dlužníkem). Základní a zároveň tradiční dělení subjektivních soukromých práv spočívá v rozdělení těchto práv na práva osobní na jedné straně a na práva majetková na straně druhé. Z hlediska práva rodinného tak můžeme hovořit o: a) právech osobních, která lze dále třídit na: – právo osobního stavu (právo statusové), kupř. právo určit nebo popřít otcovství, právo souhlasit s osvojením dítěte, právo uzavřít manželství nebo právo na rozvod manželství, právo určit jméno a příjmení dítěte aj., – jiná osobní práva, např. právo na úctu dětí k rodičům, právo na manželskou věrnost aj., b) právech majetkových, např. právo společného jmění manželů, právo dítěte na výživné, právo na uspokojování potřeb života rodiny a rodinné domácnosti aj. Pro osobní práva rodinná platí právní nemožnost jejich zcizení, což vyplývá již z jejich nemajetkové osobní povahy vázané na osobu určitého člověka. Před mětem těchto práv totiž nejsou žádná plnění, která by měla majetkovou povahu.


36

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. Naopak, relativní majetková práva rodinná jsou spjata s plněními majetkové povahy. Principiálně platí, že každý majetek, tedy i každé relativní majetkové soukromé subjektivní právo, je převoditelné na jinou osobu.10 Pokud jde o práva a povinnosti mezi rodiči a dětmi je ovšem zapotřebí zvláš tě dbát na jejich výslovně stanovený legální účel, kterým je zajištění morálního a hmotného prospěchu dítěte (§ 855 odst. 2 ObčZ). Práva se tak také mohou měnit v průběhu času, např. práva rodičů nezletilých dětí plynoucí z rodičovské odpovědnosti ve vazbě na postupné dospívání dítěte. S plněním závazků mezi rodiči a dětmi, zejména s plněním většiny povinnos tí rodičů vůči dětem, souvisí zákonný pojem rodičovské odpovědnosti (parental responsibility), jehož obsah je vymezen občanským zákoníkem v podobě dílčích právních a zároveň morálních pravidel (viz § 865 a násl. ObčZ). Podstata a smysl rodičovské odpovědnosti spočívá v samotné hodnotě rodičovství, a to ve spojení s hodnotou blaha dítěte. Má tak jakožto právem uznaná hodnota absolutní práv ní význam (účinky vůči každému), tj. naplňuje se vůči komukoli, nejenom mezi konkrétními rodiči a dítětem navzájem. Právní normy upravující rodičovskou odpovědnost mají povahu donucujících (kogentních) právních norem. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud, resp. zákon.11 6 O ochraně subjektivních práv rodinných Subjektivní práva rodinná, která jsou obsahem závazků stran, jakož i tato práva statusová, jsou jako kterákoli jiná subjektivní soukromá práva pod ochra nou soudní moci. Platí to jak o právech osobních, tak i majetkových. Obě tato práva jsou vymahatelná (i exekvovatelná) jako kterákoli jiná subjektivní soukro má práva, např. právo na výživné nebo právo na bydlení či na styk s dítětem. Vedle soudní ochrany rodinných práv platí možnost svépomoci, jejíž předpokla dy jsou vymezeny občanským zákoníkem. Souběžně s uplatňováním subjektivních rodinných práv zpravidla v pra xi docházívá i k naplňování požadavků morálních. Podobně tomu bývá v řadě jiných soukromoprávních případů. Tam, kde se stal delikt na právech rodinných (v širokém pojmovém smyslu jakéhokoli protiprávního činu), obvykle souběžně došlo i k deliktu morálnímu stíhanému morálním odsudkem.

10 Žádný zákon nestanoví zákaz postoupení práva (pohledávky) na výživné. Nicméně na základě podobnosti s právem na důchod, které výslovně nelze postoupit jinému (§ 2704 ObčZ), lze dovodit zákaz postoupení práva na výživné jako takové. Podobně platí, že lze postoupit pohledávku splatné dávky výživného (§ 2704 věta druhá ObčZ), zejm. za úplatu. Jde-li však o nezletilé děti a ochranu jejich jmění, včetně pohledávek, viz zvláštní zákon nou úpravu sledující ochranu slabší strany (§ 896 an. ObčZ). 11 Blíže viz výklady v díle Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. Občanský zákoník II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014.


37

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 Pro střety relativních rodinných práv, resp. pro střety právních zásad, na kte rých jsou tato práva vybudována, platí to, co se obecně týká řešení jakýchkoli jiných střetů subjektivních práv (hodnot), popř. obecně sdílených dober. Základ tak spočívá v poměřování při zohledňování okolností případů včetně toho, že mnohdy se jedná o takové kolize, které se týkají velmi citlivých osobních hodnot lidského života. Obzvláště to platí tam, kde dochází k zásahům do osobních práv rodinných, které často souvisí se samou osobností dotčeného člověka. Srov. např. osobní práva manželská, jestliže některá z nich povahově vystihující absolutní osobnostní práva každého člověka (osobnostní hodnoty), byť se tak děje zrovna v manželství. Můžeme proto říci, že pomocí výkonu vzájemných (relativních) osobních práv rodinných dochází poměrně často též k uplatňování absolutních osobnost ních práv každého člověka (nejen manžela nebo dítěte apod.), resp. k dotčení těmito právy chráněných hodnot, čímž se tato absolutní práva relativizují v sou kromých poměrech rodinných již konkrétních lidí. Rodina a rodinný život má být „obezděn“, neboť představuje privátní sféru člověka. Je na každém, aby si zvolil svoji životní cestu, vychovával své potomky apod. (viz také § 81 ObčZ) a zároveň, aby nesl důsledky své volby, svých rozhod nutí včetně odpovědnosti za toho, koho k sobě připoutal. Každá svoboda má své limity. Zákon proto stanoví, že nikdo nesmí bezdůvodně působit újmu druhým (§ 3 odst. 1 in fine ObčZ). Právě s ohledem zejména na slabší stranu, tj. nezletilé dítě, hospodářsky slab šího partnera, seniora či kohokoli zažívajícího domácí násilí apod., musí právní řád disponovat prostředky, kterými bude možné do rodiny zasahovat a rodinný život každého chránit. Vždy jde však o to, aby byla právní úprava vyvážená, ctila svobodnou vůle člověka, jeho svobodu, důstojnost a přirozená práva včetně prá va na takový rodinný život, jaký si sám zvolí.12 V občanském zákoníku tak lze nalézt vyjádření právních norem, které chrání např. nezletilé dítě před neadekvátními výchovnými prostředky či před nepocti vou (nevěrnou) správou jeho jmění rodiči, před důsledky neshody jeho rodičů v podstatných věcech výchovy apod. V občanském zákoníku jsou také zakotve na ustanovení, která chrání kohokoli kupř. před domácím násilím (srov. § 751 ve spojení s § 3021 ObčZ), manžele před dispozicemi se společným jměním či rodinným obydlím (§ 741 ObčZ), členy rodiny zúčastněné na provozu rodinné ho závodu před jeho rozdělením při dělení pozůstalosti (§ 704 ObčZ) atd. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva se podává, že stát má pozi tivní povinnost rodinný život chránit (viz např. věc Wallová a Walla v. Česká republika). Prostředky možných zásahů do rodinného života však musí být při 12 Viz Králíčková, Z. Ochrana slabší strany v rodinném právu. Právník, 2011, č. 4, a literatura tam citovaná.


38

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. měřené, musí sledovat legitimní cíl a nesmí zbytečně narušovat mnohdy křehké rodinné poměry, jakož ani nesmí bezdůvodně zasahovat do práv jiných osob. Ochraně práv nezletilých dětí je věnována rovněž veřejnoprávní úprava (viz zejména zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí). 7 Závěrem Jak již bylo naznačeno výše, byť je v druhé části občanského zákoníku zdů razněna a na prvém místě uvedena subjektivní povinnost a až na místě druhém subjektivní právo, na podstatě to nic nemění. Zákon nesmí být interpretován a aplikován doslovně, mechanicky, ale ve vazbě na výše uvedené hodnoty a lid skoprávní dimenzi vůbec.13 Ne každé subjektivní povinnosti odpovídá subjek tivní právo.14 doc. JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph.D. Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Brno email: [email protected]

13 Viz Králíčková, Z. Lidskoprávní dimenze rodinného práva. Brno: Masarykova univerzita, 2009 a literatura tam citovaná. 14 Názorným příkladem, byť nikoli z rodinného práva, je povinnost „chránit“ plod v těle mat ky, který je jako „lidský život“ pouze „hoden ochrany“ před narozením (srov. čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). K tomu srov. Sobek, T. Paradox zabitého plodu. http:// jinepravo.blogspot.cz/2011/02/tomas-sobek-paradox-zabiteho-plodu.html [cit. 23. 6. 2015.] Autor se ve vazbě na potrat s odkazem na další literaturu táže, vůči komu máme povinnost nezabít plod: „Vůči matce nebo vůči plodu? Asi budeme uvažovat tak, že to je povinnost vůči matce, protože plod je neoddělitelnou částí těla matky. Ale vezměme, že je to povinnost vůči plodu. … Pak se ale musíme zamyslet, jestli této povinnosti korelativně odpovídá právo plodu na život. Lidský plod je de iure potenciálním subjektem práva. Paradox zabitého plodu zní: Předpokladem toho, že lidský plod má právo na život, je to, že nebude zabit. Normálně by to mělo fungovat opačně: S výjimkou legálního potratu máme vůči lidskému plodu povinnost ho nezabít, protože má právo na život. Jenomže lidský plod má pouze potenciální subjektivitu, tedy jenom potenciální právo na život. Když je zabit, znamená to, že právo na život ve skutečnosti nemá a nikdy neměl. V kontextu potenciální subjektivity, podmíněné tím, že se dítě narodí živé, je právo na život lidského plodu logickým nesmyslem.“ K problematice fikce narození k okamžiku početí a zásady in dubio pro vita z nejnověj ší literatury viz Křiváčková, J., Hamuľáková, K., Tintěra, T. a kol. K pojetí člověka a věci v novém občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 13 a násl.


39

DEMOKRATICKÝ PRÁVNÍ STÁT V JUDIKATUŘE ÚSTAVNÍHO SOUDU ČR1 Rule of Law in the Case-Law of the Czech Constitutional Court

Maxim Tomoszek TOMOSZEK, Maxim. Demokratický právní stát v judikatuře Ústavního soudu ČR Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3, s. 41–55. Abstrakt: Tento článek analyzuje, jak Ústavní soud ČR ve své judikatuře pracuje s pojmem demokratický právní stát. Článek obsahuje některé kvantitativní analytické výstupy, jako četnost rozhodnutí s výskytem pojmu demokratický právní stát v jednotlivých letech, ale také u jednotlivých soudců zpravodajů. Na to navazuje věcná analýza zaměřená na to, jak Ústavní soud definuje pojem demokratický právní stát a které sub-principy do něj řadí, přičemž tyto principy jsou systematizovány do čtyř oblastí – formální, materiální, orga nizačně-procesní a hodnotové. Pozornost je věnována také vnitřní koherenci judikatury Ústavního soud a způsobu, jakým se v této oblasti vyvíjí. Klíčová slova: judikatura; Ústavní soud České republiky; demokratický právní stát; soud ce zpravodaj; četnost rozhodnutí; vnitřní koherence judikatury; kvantitativní analýza Summary: This article analyzes how the Czech Constitutional Court in its case-law works with the concept of rule of law (or democratic legal state). The article contains several quantitative analytical outputs, such as the frequency of occurrence of decisions mentio ning the principle of rule of law in individual years, but also for individual judges-rappor teurs. This is followed by substantive analysis focused on how the Czech Constitutional Court defines the concept of rule of law, including its sub-principles, which are catego rized into four groups – formal, material, organizationally-procedural and value-based. Attention is also paid to the internal coherence of the case law of the Czech Constitutional Court and its gradual development in this area. Keywords: case-law; Czech Constitutional Court; rule of law; judge-rapporteur; frequen cy of decisions; internal coherence of case-law; quantitative analysis

Jedním z ústředních stavebních kamenů Ústavy České republiky je pojem demokratický právní stát. Nejen, že jej v článku 1 odst. 1 Ústava ČR používá k definování České republiky jako státu, ale v čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR stanoví, že podstatné náležitosti demokratického právního státu není možné měnit. Ústava ČR samotná však pojem demokratický právní stát nikde přesně nevy mezuje, proto je při bližším vymezení tohoto pojmu velmi důležitá rozhodovací 1 Tento článek je výstupem projektu „Podpora vytváření excelentních výzkumných týmů a intersektorální mobility na Univerzitě Palackého v Olomouci II“ (POST-UP II), reg. č. OPVK CZ.1.07/2.3.00/30.0041, který je spolufinancován z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu České republiky.


41


AIO, 2015, Vol. 10, No. 3

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 činnost Ústavního soudu, a do určité míry také odborný diskurz a zahraniční vlivy. Vytvoření interpretačního prostoru pro Ústavní soud je ostatně poměrně logické řešení, neboť v okamžiku psaní ústavy nelze přesně předpovědět, jaké problémy ji v budoucnu budou čekat a jakým vývojem projde společnost. Zvláště u tak fundamentálních součástí ústavního systému, jako je pojem demokratické ho právního státu, se jeví nanejvýš vhodné, aby byl vytvořen prostor pro soudní interpretaci a postupný vývoj chápání tohoto pojmu v návaznosti na společenské změny. V tomto rozboru se zaměřím na to, jak Ústavní soud s principem demo kratického právního státu ve své judikatuře pracuje, co chápe jako jeho součásti a co z toho vyplývá pro ústavní systém ČR. 1 Obecné úvahy Za účelem provedení tohoto rozboru byla v databázi rozhodnutí ÚS ČR vyhledána rozhodnutí, která v argumentaci Ústavního soudu obsahují slova demokratický právní stát (případně jejich vyskloňované varianty). Již samotný počet rozhodnutí (1404 k 31. 7. 2015)2 a jejich zvyšující se četnost (13 v roce 1995, 30 v roce 1996, 116 v roce 2013, 147 v roce 20143) svědčí o vzrůstajícím významu pojmu demokratický právní stát. Při pohledu na četnost zkoumaných rozhodnutí je zajímavé, že nárůst nelze vysvětlit nárůstem počtu rozhodovaných věcí (podle statistiky ÚS 1271 podání v roce 1995, 1503 podání v roce 1996, 4076 v roce 2013 a 4084 v roce 2014, což je přibližně troj – až čtyřnásobný nárůst, zatímco četnost používání pojmu demokratický právní stát vzrostla více než desetkrát). Dlouhodobé trendy, které lze vysledovat, jsou tyto: nejprve, po ustálení fun gování ÚS v roce 1994, do roku 2003, se počet takovýchto rozhodnutí pohybo val stabilně, bez ohledu na růst nápadu, mezi zhruba mezi 20 a 30 (s drobnými výjimkami, např. 13 v roce 1995, 34 v roce 2003). Poté došlo ke skokovému zvý šení v roce 2004 (55 rozhodnutí), následoval mírný nárůst do roku 2006 (71 rozhodnutí), a další výrazný skok v roce 2007 (149 rozhodnutí). Poté se situace 2 Pro srovnání, hledáním podle kategorizace ÚS (předmět řízení = demokratický právní stát) bylo nalezeno 4345 rozhodnutí, což je patrně dáno tím, že většina z nich se sice urči tého principu, který je součástí demokratického právního státu, týká, ovšem pojem demo kratický právní stát výslovně nezmiňuje. Naopak průnik hledání podle předmětu řízení a fulltextem je zase příliš úzký, pouhých 403 rozhodnutí. Je přitom zvláštní, že podle kate gorizace ÚS podle předmětu řízení do kategorie demokratický právní stát nepatří např. nález Pl. ÚS 19/93 týkající se zákona o protiprávnosti komunistického režimu, který osob ně naopak považuji v této oblasti za jeden z nejdůležitějších (a podobně u mnoha dalších rozhodnutí). 3 Zjištěné počty jsou následující: 1 v roce 1993, 16 v roce 1994, 13 v roce 1995, 30 v roce 1996, 21 v roce 1997, 21 v roce 1998, 31 v roce 1999, 19 v roce 2000, 21 v roce 2001, 22 v roce 2002, 34 v roce 2003, 55 v roce 2004, 58 v roce 2005, 71 v roce 2006, 149 v roce 2007, 94 v roce 2008, 100 v roce 2009, 103 v roce 2010, 99 v roce 2011, 108 v roce 2012, 116 v roce 2013, 147 za rok 2014, 75 za prvních sedm měsíců roku 2015.


42

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.

uklidnila a mezi lety 2008 až 2013 se počet rozhodnutí pohyboval okolo 100 a mírně stoupal (94 v roce 2008, 116 v roce 2013). Mírný nárůst je opět patr ný v roce 2014 (147 rozhodnutí), přičemž tento trend bude nejspíše pokračovat i v roce 2015 (za prvních sedm měsíců to bylo 75 rozhodnutí). Je tedy patrné, že ke zvýšení dochází v souvislosti s obměnou ÚS (v roce 2004 i v roce 2014), přičemž u „druhého“ Ústavního soudu vzrůstající trend pokračoval, bude tedy zajímavé sledovat, jak se bude situace vyvíjet u „třetího“ Ústavního soudu. Při pohledu na rozdělení vyhledaných rozhodnutí mezi soudce zpravodaje4 je zajímavé, že se počty mezi soudci výrazně liší – např. Vladimír Čermák použil slova demokratický právní stát za 10 let pouze v 16 rozhodnutích, zatímco Lud vík David za necelé dva roky již v 64 rozhodnutích (tímto tempem by se za 10 let dostal přes počet 300). Zatím jsou celkem 4 soudci, kteří se přehoupli přes stovku 4 Počet rozhodnutí se slovy demokratický právní stát podle soudce zpravodaje (abeced ně podle příjmení) – Balík 103, Brožová 5, Cepl 15, Čermák 16, David 64, Duchoň 29, Fenyk 13, Filip 24, Formánková 45, Güttler 125, Holeček 7, Holländer 66, Janů 84, Jurka 13, Kessler 0, Klokočka 22, Kůrka 37, Lastovecká 58, Lichovník 10, Malenovský 9, Mucha 33, Musil 65, Nykodým 77, Paul 19, Procházka 18, Rychetský 54, Sládeček 6, Suchánek 7, Ševčík 13, Šimáčková 27, Šimíček 19, Tomková 13, Uhlíř 1, Varvařovský 9, Výborný 109, Wagnerová 114, Zarembová 16, Zemánek 9, Židlická 50. Grafické vyjádření viz grafy 2, 3 a 4. Rozdělení na první , druhý a třetí Ústavní soud je někdy ne zcela přesné, zvláště u soudců, kteří působili dvě funkční období.


43

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 takových rozhodnutí – Stanislav Balík (103), Vojen Güttler (125, ovšem za 20 let), Miroslav Výborný (109) a Eliška Wagnerová (114) – a na celkovém počtu rozhodnutí s použitím slov demokratický právní stát se podílejí téměř jednou třetinou. Typické je, že se jedná o soudce „druhého“ Ústavního soudu, neboť při pohledu do ročních počtů rozhodnutí s použitím slov demokratický právní stát se ukazuje, že u „prvního“ Ústavního soudu to bylo na jednoho soudce jedno až dvě rozhodnutí ročně, zatímco u „druhého“ ÚS v průměru 6–10 rozhodnutí roč ně na každého soudce. Opačným rekordmanem je Zdeněk Kessler, u nějž se mi nepodařilo najít žádné rozhodnutí se slovy demokratický právní stát. Je to ovšem dáno skutečností, že byl soudcem zpravodajem pouze u jediného rozhodnutí, jímž bylo usnesení odmítající ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost.5

5 viz usnesení ÚS Pl. ÚS 54/2000.


44

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.


45

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 Přestože by tomu uvedená statistika nasvědčovala, nelze učinit zjednodušu jící závěr, že by v dřívější době Ústavní soud s principy náležejícími do pojmu demokratický právní stát nepracoval nebo pracoval méně. Spíše se domnívám, že méně často upozorňoval na to, že principy se kterými pracuje, do této katego rie patří, a v poslední době tak činí častěji. Jako příklad lze uvést: „Takováto povaha trestního práva je i reflexí principu proporcionality, který ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za výraz demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, z jehož podstaty plyne, že stát může omezovat základní práva osob jen v míře nezbytné pro dosažení účelu aplikované zákonné normy.“6 Odlišnou praxi lze ilustrovat nálezem Pl. ÚS 4/94, v němž ÚS princip propor cionality poprvé vyložil a aplikoval, ovšem bez souvislosti s pojmem demokratic ký právní stát – ten v nálezu zmínil pouze v souvislosti s právem na spravedlivý proces. Podobně lze odkázat na argumentaci ÚS ve vztahu k místní samosprávě, kterou v nálezu Pl. ÚS 5/93 vymezil spíše ve vazbě na odbornou literaturu a prá vo na samosprávu, později v nálezu Pl. ÚS 5/03 už ji označil za významný prvek demokratického právního státu,7 zatímco v současnosti podle ÚS: „Ústavní garance práva obcí na samosprávu tvoří v kontextu ústavního pořádku klíčovou složku vertikální dělby moci a některými autory jsou dokonce řazeny mezi podstatné náležitosti demokratického právního státu.“8 Také nelze Ústavnímu soudu vytýkat, že by s pojmem demokratický právní stát neměl pracovat tak často a že by si jej měl vyhradit jen pro ty nejzávažněj ší situace. Naopak, pokud Česká republika aspiruje na označení demokratický právní stát, měly by všechny její čas vždy naplňovat tyto principy a je důležitým úkolem Ústavního soudu poukazovat na to, jak s pojmem demokratického práv ního státu jednotlivé instituty nebo projevy veřejné moci souvisejí. Jedině tak lze budovat konstrukci vzájemně provázaných základních principů, jejichž dodržo vání a naplňování dělá z České republiky demokratický právní stát, a tuto kon strukci jasně formulovat navenek vůči orgánům veřejné moci a jednotlivcům. Zvýšení výskytu pojmu demokratický právní stát v judikatuře ÚS ČR také poukazuje na větší vnitřní provázanost judikatury ÚS ČR, neboť některé prin cipy jsou jako součást demokratického právního státu uváděny velmi často, obvykle v návaznosti na dřívější rozhodnutí. Nalezením principů, které jsou jako součást demokratického právního státu zmiňovány častěji, lze identifikovat jeho jádro, resp. jeho nejdůležitější součásti s největším praktickým dopadem. Typic kým příkladem je princip předvídatelnosti soudního rozhodování9 nebo prin 6 7 8 9

nález IV. ÚS 227/05, část III. nález Pl. ÚS 5/03, část III. nález Pl. ÚS 6/13, odst. 27 srov. usnesení II. ÚS 232/15, usnesení II. ÚS 7/14, usnesení Pl. ÚS 56/13, nález II. ÚS 1219/14 a další.


46

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. cip předvídatelnosti zákona.10 Zároveň ÚS tyto principy dále konkretizuje, např. k předvídatelnosti zákona doplnil, že: „Každé ustanovení právního předpisu demokratického právního státu musí rovněž splňovat podmínky jasnosti a určitosti, jak na to správně poukazují navrhovatelé; pochybnost o těchto náležitostech ve vztahu ke konkrétnímu zákonnému ustanovení však musí dosáhnout zvláštní intenzity, aby mohlo dojít k vyslovení protiústavnosti a zrušení takového ustanovení, tedy nikoliv tehdy, jestliže je možné k jejímu odstranění použít obvyklých interpretačních postupů.“11 Vidíme tedy, že Ústavní soud nejen poukazuje na to, ze kterých principů se skládá pojem demokratický právní stát, ale zároveň jim dává konkrétnější obsah a vymezuje je i negativně. Tím vytváří prostor pro systematičtější vymezení některých klíčových sběrných pojmů. V judikatuře ÚS se tak lze setkat i se sna hami o podání komplexnější definice pojmů, jako např. u pojmu právní stát, se zaměřením na rozdíl mezi formálním a materiálním právním státem a s odkazy na předchozí judikaturu i odbornou literaturu: „Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. V základu koncepce právního státu stojí myšlenka vázanosti výkonu veškeré státní moci ústavou a úcta k právům a svobodám každého jednotlivce. Z požadavku uznání absolutní hodnoty jednotlivce, který stojí v samotném základu moderních liberálních demokracií, pak vyplývá celá orientace fungování státu a státní moci. Protože účelem fungování státu a státní moci je bezpochyby v prvé řadě zajištění respektu k právům a svobodám jednotlivce, musí být koncept právního státu adekvátně vykládán: „princip právního státu vychází z priority občana před státem, a tím i z priority základních občanských a lidských práv a svobod“.12 Úkolem soudce v podmínkách právního státu je mj. zaručit efektivitu uplatňování práv jednotlivce.13 Naznačená konstrukce materiálního právního státu tudíž zřetelně překonává původní ideu formálního právního státu koncepčně vycházejícího z legalismu a pozitivismu. I dnes se však princip právního státu váže na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání.14 Na tuto skutečnost ostatně již několikrát upozornil Ústavní soud, podle jehož názoru v demokratickém právním státu musí mít právo náležitou kvalitu formální.15 V teorii práva se v tomto kontextu mluví 10 nález Pl. ÚS 1/14, I. ÚS 1713/13, nález II. ÚS 2560/13 a další. 11 nález Pl. ÚS 83/06, odst. 186 12 nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 43/93 ze dne 12. 4. 1994 (N 16/1 SbNU 113; 91/1994 Sb.) 13 srov. Canivet, G. L´incidence de la rule of law sur le systeme judiciaire français. In: Human Rights, Democracy and the Rule of Law. Liber Amicorum Luzius Wildhaber. Dike Verlag, Nomos Verlagsgesellschaft, Zürich, Baden-Baden 2007, s. 1170 14 srov. O´Hood, P., Jackson, P.: Constitutional and Administrative Law, 7. Edition, Sweet and Maxwell, London 1987, s. 33 a násl. 15 srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349;


47

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 o tzv. formálních hodnotách práva, které sice neurčují obsah právních předpisů, mají však právu zajistit samotnou existenci a dále akceptaci a aplikovatelnost: mezi tyto hodnoty patří hodnoty řádu, předvídatelnosti, svobody od arbitrárnosti, právní rovnosti či právní jistoty.16 Právní filosof Neil MacCormick v tomto kontextu mluví o etice legalismu, pro kterou jsou příznačné pravidelnost, předvídatelnost, jistota, trvalost a jednota.17 Podle názoru Ústavního soudu mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti.18 Každá právní úprava musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné. Jedním z nároků plynoucích z principu právního státu je požadavek předvídatelnosti práva.19“20 Ústavní soud v této definici nejprve vychází z obecných ustanovení Ústavy ČR, poté v nich uvedené základní pojmy blíže vykládá a zamýšlí se nad jejich smyslem a účelem, nad hodnotami, které v ústavním systému chrání, a vyvozuje z toho konkrétní principy činnosti soudce. Dále vymezuje svůj pohled na rozdíl mezi materiálním a formálním právním státem a uvádí formální hodnoty práva, které podle ÚS musí být obsaženy i v rámci materiálního právního státu. Na závěr pak uvádí konkrétní principy, které musí být v demokratickém právním státě naplněny, a s nimiž ve své navazující argumentaci bude dále pracovat. Z argumentace ÚS lze vysledovat, že s principem demokratického právního státu pracuje dlouhodobě a systematicky a že tvoří kostru principů, která „podepí rá“ český ústavní systém. Při výkladu takto obecných principů ÚS vychází z usta novení Ústavy ČR a své vlastní judikatury – nejedná se tedy o ničím nepodlože né úvahy spočívající ve vytváření zásadních principů z ničeho. Naopak, Ústavní soud přesně v souladu s koncepcí Ústavy ČR konkretizuje obecné formulace, principy a hodnoty uvedené v základních ustanoveních a vyvozuje z nich pravi dla pro výklad dalších ustanovení ústavních i podústavních předpisů.

37/2007 Sb.), bod 45 16 Summers, R. S.: Essays in Legal Theory. Dordrecht – Boston – London: Kluwer Publishing, 2000, s. 30 17 cit. dle Přibáň, J.: Disidenti práva, Praha 2001 18 srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.), bod 36 19 viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 287/04 ze dne 22. 11. 2004 (N 174/35 SbNU 331), sp. zn. I. ÚS 431/04 ze dne 22. 2. 2005 (N 31/36 SbNU 347), sp. zn. IV. ÚS 167/05 ze dne 26. 4. 2005 (N 94/37 SbNU 277), sp. zn. Pl. ÚS 38/04 ze dne 20. 6. 2006 (N 125/41 SbNU 551; 409/2006 Sb.) 20 nález II. ÚS 3764/12, odst. 23; kvůli větší přehlednosti byly odkazy z textu nálezu ÚS převedeny v této přímé citaci do poznámek pod čarou. Aby bylo patrné, že které odkazy v poznámkách pod čarou pocházejí z nálezu, byly uvedeny kurzívou.


48

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. 2 Principy demokratického právního státu Nyní se pokusím na základě analýzy relevantní judikatury ÚS vytvořit kata log principů, které ÚS považuje za součásti demokratického právního státu. Při vymezení principů, jež jsou součástí demokratického právního státu, je ÚS velmi inkluzivní. Zařazuje do pojmu demokratický právní stát celou řadu principů, včetně derivovaných, a také lidská práva a jejich prvky. U demokratického práv ního státu považuji tento přístup za vhodný, protože podle Ústavy ČR se jedná o obecnou, širokou kategorii. Zařazení principů do této kategorie nemá žádné konkrétní důsledky, pouze to zvyšuje jejich význam a zasazuje je to do určitého systému, který se v následujícím výčtu pokusím naznačit rozdělením principů do kategorií a podkategorií. Pouze na okraj mimo hlavní analytickou linii tohoto textu je nutno poznamenat, že při vymezení podstatných náležitostí demokra tického právního státu by měl ÚS volit odlišný přístup, neboť zařazení principu do této kategorie již má zásadní důsledky. Dále je nutné zmínit, že Ústavní soud se ve své judikatuře jednoznačně přiklá ní k materiálnímu a hodnotově orientovanému pojetí demokratického právního státu, ovšem jak bylo ukázáno výše v citaci argumentace ÚS, i v tomto pojetí jsou zahrnuty určité formální hodnoty práva a určité organizační principy ve vztahu k veřejné moci. Při obsahovém vymezení pojmu demokratický právní stát jsem tedy vytvořil čtyři kategorie: formální principy, materiální principy, organizač ní a procesní principy a konečně hodnotové prvky. U některých principů bylo zařazení do některé z kategorií problematické, protože by se daly zařadit do více z nich, jiné principy se částečně překrývají nebo jsou si blízké, přestože patří do různých kategorií. Cílem kategorizace nebylo vytvořit rigidní vnitřní struktu ru, ale spíše zpřehlednit poměrně obsáhlý výčet a poukázat na různé cíle a účely, které zakotvení pojmu demokratický právní stát v Ústavě ČR sleduje. Zde zvo lená kategorizace by měla být podrobena odborné diskuzi a předpokládám, že výsledkem bude nalezení vhodnější vnitřní struktury principů demokratického právního státu. Konečně ještě poslední poznámka spíše technického charakteru – u jednot livých položek ve výčtu jsou zpravidla uváděny odkazy na konkrétní judikáty, v nichž ÚS tyto principy označil za součást demokratického právního státu. Zpravidla je uváděn odkaz jen na jedno rozhodnutí (obvykle nejaktuálnější), přestože u většiny principů takových rozhodnutí existuje několik a vzájemně se na sebe odkazují. U položek, kde odkaz chybí, se jedná o obecnější sběrnou kate gorii, kterou nelze vystihnout v jednom rozhodnutí, ovšem ÚS s ní operuje zcela běžně a často jako s obecnou kategorií zahrnující více různých principů (např. právní jistota).


49

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 Nyní již tedy k samotnému přehledu součástí demokratického právního státu dle judikatury ÚS: 1. formální prvky a. právní jistota i. předvídatelnost práva (zákona)21 ii.předvídatelnost soudního rozhodování22 1. právo na zákonného soudce23 2. stejná interpretace v podobných případech24 3. povinnost adekvátně, logicky a racionálně odůvodnit soudní rozhod nutí25 4. nesmí existovat extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními na základě dokazování26 iii. srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost27 individuálních i normativních právních aktů28 iv. určitost, jasnost, přehlednost, jednoznačnost, jazyková a stylistická bez vadnost zákona29 1. zákaz přílepků, obsahová souvislost jednotlivých částí předpisu30 v. trvalost a stabilita práva31 1. rušení předpisů pouze tehdy, nelze-li nedostatky překonat obvyklými výkladovými postupy32 vi. právní předpisy musí být řádně vyhlášeny33 vii. zákaz přímé retroaktivity34 viii. nullum crimen sine lege35 ix. princip legality36 x. ochrana dobré víry37 xi. ochrana nabytých práv38 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38

nález II. ÚS 3764/12, odst. 23, nález Pl. ÚS 1/14, odst. 62 nález II. ÚS 1219/14, část III., nález II. ÚS 3764/12, odst. 24 usnesení Pl. ÚS 56/13, odst. 46 nález I. ÚS 1607/11, část V. nález II. ÚS 3765/11, odst. 26 nález II. ÚS 3765/11, odst. 26 nález IV. ÚS 38/06, část IV. nález II. ÚS 2560/13, odst. 28 nález Pl. ÚS 22/13, odst. 24 nález Pl. ÚS 6/12, odst. 51, 52 a 57 nález II. ÚS 3764/12, odst. 23 nález Pl. ÚS 83/06, odst. 186 nález I. ÚS 420/09, odst. 25 nález I. ÚS 3849/11, odst. 28 nález III. ÚS 487/07, část IV. nález IV. ÚS 822/11, odst. 24 nález IV. ÚS 42/09, odst. 20 nález I. ÚS 1560/07, část V.


50

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. xii. presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci39 b. vázanost státní moci právem i. enumerace veřejnoprávních pretenzí40 c. výhrada zákona i. omezení základních práv jen zákonem41 ii. ukládání povinností jen zákonem42 iii. zákaz stíhání nebo zbavení svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon43 2. materiální prvky44 a. úcta státní moci k základním právům a svobodám jednotlivce45 i. povinnost co nejvíce respektovat základní práva jednotlivců46 ii. ochrana svobody smluvní vůle jako součást ochrany vlastnického práva47 iii. autonomie vůle jednotlivce48 iv. in dubio pro libertate49 b. respekt k osobní autonomii jedince, osobní svobodě50 c. princip proporcionality51 i. subsidiarita trestní represe52 d. rovnost53 e. ne-arbitrárnost, zákaz svévole/libovůle54 f. zákaz diskriminace55 g. nutnost aplikovat právo v souladu s fundamentálními ústavními zásadami56 h. princip odpovědnosti jednotlivců, společnosti i státu57 3. organizační a procesní prvky a. existence místní samosprávy58 b. dělba moci59 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59

nález IV. ÚS 42/09, odst. 20 nález IV. ÚS 1122/09, odst. 15 nález III. ÚS 913/16, odst. 27 nález Pl. ÚS 23/02, část VII. nález III. ÚS 597/99 nález Pl. ÚS 19/93, část A. nález II. ÚS 3764/12, odst. 23 nález Pl. ÚS 47/13, odst. 67 nález Pl. ÚS 19/13, odst. 48 nález III. ÚS 3333/11, odst. 31 usnesení III. ÚS 1085/11 část IV., nález Pl. ÚS 14/07, odst. 33 Nález III. ÚS 916/13, odst. 27 nález Pl. ÚS 83/06, odst. 184 nález I. ÚS 69/06, část IV. nález II. ÚS 3764/12, odst. 23 nález III. ÚS 980/13, odst. 29 usnesení II.ÚS 2588/14, odst. 9. nález IV. ÚS 1133/07, odst. 34 nález II. ÚS 276/96 nález Pl. ÚS 6/13, odst. 27, usnesení III. ÚS 2956/14. nález Pl. ÚS 77/06, odst. 70, nález IV. ÚS 34/06, odst. 33


51

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 i. obecnost zákona60 c. demokratičnost legislativního procesu61 d. soudní ochrana práv včetně základních práv a svobod62 i. ochrana základních práv musí být poskytována i obecnými soudy v soula du se zásadou subsidiarity63 e. právo na soudní ochranu64 f. právo na přístup k soudu65 g. soudní přezkum zásahů do základních práv66 j. princip nezávislosti soudnictví67 i. spravedlivý proces68 i. presumpce neviny69 ii. zákaz sebeobviňování70 iii. přiměřená délka soudního řízení71 j. efektivní systém kompenzace škod způsobených obětem trestné činnosti72 k. vymahatelnost práva73 l. princip rozhodování většiny při respektování ochrany menšin74 m. demokratická kontrola procesu přijímání politických rozhodnutí75 n. účast veřejnosti na ochraně životního prostředí76 o. svobodná soutěž politických sil77 i. výklad politických práv k podpoře svobodné soutěže politických sil78 p. princip sebeomezení soudní moci ve vztahu k ústavnímu soudnictví79 q. vytvoření efektivního systému vyšetřování, stíhání a souzení trestných činů80 4. hodnotové prvky a. jednotlivec jako smysl existence státu81 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81

nález Pl. ÚS 55/2000, část IV. nález Pl. ÚS 77/06, odst. 70 nález II. ÚS 2296/14, odst. 18. nález Pl. ÚS 26/11, odst. 23 nález II. ÚS 2296/14, odst. 18 usnesení I. ÚS 1476/13, odst. 26. nález Pl. ÚS 9/14, odst. 40. nález Pl. ÚS 28/13, odst. 61 usnesení III. ÚS 3707/14, odst. 17. nález I. ÚS 2726/14, odst. 51. nález I. ÚS 1849/08, odst. 23 nález II. ÚS 284/04 nález I. ÚS 1397/14, odst. 15 nález I. ÚS 1928/11, odst. 9. nález Pl. ÚS 1/12, odst. 205 nález Pl. ÚS 1/12, odst. 205 nález I. ÚS 59/14, odst. 20 nález III. ÚS 3673/14, odst. 126 nález III. ÚS 3763/14, odst. 126. usnesení Pl. ÚS 17/14, odst. 47 nález Pl. ÚS 17/10, odst. 62 usnesení IV. ÚS 96/11, část II., II. ÚS 3764/12, odst. 23.


52

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. b. svoboda jednotlivce82 c. lidská důstojnost83 d. suverenita státu jako prostředek k naplňování základních hodnot, na kte rých stát stojí84 e. hodnotová diskontinuita s komunistickým režimem85 f. důvěra občanů ve stát, jeho instituce a právo86 i. důvěra/dobrá víra ve správnost rozhodování veřejné moci87 ii. státní moc napomáhá realizace práv jednotlivce, nemá tomu bránit88 g. resocializace jako jeden z cílů trestu89 h. povinnost nést (i případně nepříznivé) důsledky bezprostředně spojené s využitím práv a svobod90 i. hodnota spravedlnosti91 i.spravedlivé řešení sporů92 ii. extrémní rozpor výkladu a použití práva s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus)93 Provedená analýza ukazuje, že demokratický právní stát je Ústavním sou dem chápán velmi široce, obsahuje velký počet sub-principů a součástí, které lze rozdělit do několika kategorií (formální principy, materiální principy, procesní a organizační principy a základní hodnoty). Pokud bych se měl pokusit shrnout hlavní linii toho, jak Ústavní soud chápe pojem demokratického právního státu, byly by to následující úvahy: Základem demokratického právního státu jsou formální principy, že stát může na jednotlivce působit jen prostřednictvím práva a že i stát sám je právem vázán. Jádrem formálních principů je právní jistota, která zajišťuje, aby jednotli vec mohl mít jistotu v tom, jaká pravidla na něj dopadají a co je jejich obsahem. Pro české pojetí je v této oblasti typická výhrada zákona, podle níž určité otázky může demokratickými postupy regulovat pouze Parlament v zákonech. V demokratickém právním státě však nestačí, aby byly splněny jen uvede né formální principy, protože by takovými formálně bezvadnými zákony mohly být realizovány cíle neslučitelné s lidskou důstojností a lidskými právy. Z tohoto důvodu zahrnuje Ústavní soud (v souladu s převládající kontinentálně-evrop 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92 93

nález I. ÚS 1123/14, odst. 12 usnesení Pl. ÚS 4/13, část B nález Pl. ÚS 29/09, odst. 147 nález Pl. ÚS 42/02, část VII. usnesení IV. ÚS 2228/13, nález II. ÚS 2048/09, odst. 27 usnesení II. ÚS 3348/14, odst. 14, nález IV. ÚS 42/09, odst. 20 nález II. ÚS 3764/12, odst. 24 usnesení III. ÚS 2761/14, část V. nález II. ÚS 549/06 usnesení Pl. ÚS 4/13, část B. nález I. ÚS 4227/12, odst. 20–21 nález II. ÚS 3765/11, odst. 26


53

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 skou doktrínou)94 do pojmu demokratického právního státu i materiální prin cipy, jako je úcta k lidským právům, respekt k osobní autonomii jedince, princip proporcionality, zákaz svévole, rovnost a zákaz diskriminace. Cílem těchto prin cipů je zaručit, že uplatňováním práva nebude docházet k nespravedlnosti, že státní moc nebude uplatňována na úkor práv jednotlivce a že budou naplňovány ústřední hodnoty demokratického právního státu. Základními hodnotami jsou svoboda jednotlivce a lidská důstojnost, neboť právě jednotlivec je smyslem existence státu, spravedlnost a důvěra jednotlivce v právo, stát a jeho instituce. Zároveň však i jednotlivci musejí nést přiměřenou odpovědnost za své jednání a z něho plynoucí důsledky. Aby bylo zajištěno, že formální a materiální principy demokratického práv ního státu budou reálně naplněny, musí být státní moc zorganizována se zohled něním principů, které zajistí demokratičnost rozhodovacích procesů (svobod ná soutěž politických sil, princip rozhodování většiny při respektování ochrany menšin, demokratičnost legislativního procesu, účast veřejnosti) a existenci růz ných mocenských center ve státě, která se budou vzájemně kontrolovat, limitovat a vést k zodpovědnému výkonu státní moci (dělba moci, existence místní samo správy, sebeomezení soudní moci). Zároveň musí mít jedinec možnost efektiv ně bránit svá práva u nezávislého a nestranného soudu (přístup k soudu, právo na soudní ochranu, spravedlivý proces). Podle historických zkušeností, pokud uvedené kontrolní a vyvažovací mechanismy chybí, vede to ke zneužití státní moci a k jejímu odklonu od sledování dobra jednotlivců a společnosti. Ústavní soud vychází při vymezení principů, které jsou součástí demokratic kého právního státu, v prvé řadě z obecných ustanovení Ústavy a Listiny, s vyu žitím systematického výkladu pak nalézá principy i v dalších částech ústavního pořádku. Ústavní soud se čas od času také inspiruje v odborné literatuře, a to i zahraniční a historické, a také v zahraniční judikatuře (zejména německého Spolkového ústavního soudu). Srovnáním přístupu ÚS s definicemi demokratického právního státu v aktu ální české odborné literatuře lze dospět k závěru, že Ústavní soud chápe demo kratický právní stát daleko komplexněji – nejlépe to lze demonstrovat na defini cích autorů, které lze řadit k širokému pojetí právního státu95, např. Jan Filip,96 Jiří Jirásek97 či Vojtěch Šimíček.98 Vyplývá to patrně z induktivního způsobu 94 srovnej odkazy na autory v nálezu II. ÚS 3764/12, odst. 23–27. 95 srov. TOMOSZEK, M. Využitelnost pojmu rule of law pro výklad pojmu podstatné náleži tosti demokratického právního státu. Časopis pro právní vědu a praxi, 3/2015, s. 73–74. 96 FILIP, J. Ústavní právo České republiky 1. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 4. vyd. Brno: MU-Doplněk, 2003, s. 218 an. 97 JIRÁSEK, J. Demokratický právní stát. in: JIRÁSEK, J. et al. Ústavní základy organizace státu. Praha: Leges, 2013, s. 56 an. 98 ŠIMÍČEK, V. in: FILIP, J. et al. Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde, 2010, s. 28 an. (čl. 1 odst. 1 Ústavy).


54

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. práce ÚS, tedy objevování dílčích principů v jednotlivých konkrétních přípa dech a jejich postupné zasazování do určitého systému. Každý obecný princip je tímto způsobem konkretizován do dílčích složek, které jsou v konkrétních situ acích aplikovány. Z toho je pak zřejmý konkrétní obsah každého principu a jeho význam pro fungování ústavního systému ČR jako celku. Naopak v odborné literatuře se zpravidla jedná o učebnicový či komentářový výklad, který musí ze své povahy být stručnější, spíše jen uvést obecné kategorie, jejichž konkretiza ci ponechává judikatuře či detailněji zaměřeným publikacím. 3 Závěr Při celkovém pohledu je nutné zdůraznit, že pojem demokratický právní stát v chápání Ústavního soudu tvoří komplexní, vnitřně provázaný systém, schopný efektivně zabezpečit naplnění hlavních ústavních cílů a hodnot. Je také hodno pozornosti, jak výrazné je hodnotové zakotvení demokratického právního státu v pojetí ÚS ČR, a také jaký důraz je kladen na organizační a procesní principy, kterými je zajištěna kontrola a odpovědnost státní moci. Je nutno vyzdvihnout, že Ústavní soud byl schopen vytvořit tak komplexní a provázaný systém rozho dováním jednotlivých na sobě nezávislých případů. Přitom většina rozhodnutí byla vydána senáty, což klade velké nároky na koordinaci činnosti jednotlivých senátů a soudců zpravodajů. Pokud bych měl identifikovat nejpodstatnější principy z pojmu demokratic ký právní stát, z nichž lze odvodit většinu dalších principů, jedná se podle mne o právní jistotu, úctu k základním právům a svobodám jednotlivce a dělbu moci. Smyslem existence pojmu demokratického právního státu je zajištění ústavních hodnot rovnosti, spravedlnosti, lidské důstojnosti a základních práv. Vzhledem k tomu, že pojetí demokratického právního státu je postaveno na širokých, obec ných principech, jako např. právní jistota, existuje zde velký potenciál pro další vývoj identifikováním nových součástí těchto principů v judikatuře. JUDr. Maxim Tomoszek, Ph.D. Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci email: [email protected]


55

CORPORATE GOVERNANCE V PRÁVNÍM ŘÁDU ČESKÉ REPUBLIKY Corporate governance within the Czech legal system

Jan Dohnal DOHNAL, Jan. Corporate Governanve v právním řádu České republiky. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3, s. 57–69. Abstrakt: Obchodní společnosti se v průběhu moderní historie staly celosvětovým feno ménem ovlivňující ekonomické, politické a sociální poměry společnosti. S rapidním roz vojem těchto právních entit se také vyvíjela nauka zkoumající procesy uvnitř i vně těchto subjektů. Tento článek se zaměřuje na základní představení konceptu corporate gover nance a možnosti jeho zkoumání z pohledu českého právního řádu. Klíčová slova: Korporace, corporate governance, problémy zastoupení, korporátní právo Summary: Throughout the modern history, corporations have become a world-wide phenomenon influencing economic, political and social relationships. With the massive development of these legal entities, theories and doctrines analyzing the processes taking place inside and outside the corporations have evolved. This article focuses on introdu cing the concept of corporate governance and analyzes the scope of applicability of this concept within the Czech legal system. Keywords: Corporation, corporate governance, agency problems, corporate law

1 Úvod Právnické osoby hrají obecně v každém právním řádu významnou roli, jelikož vedle osob fyzických disponují právní subjektivitou. Z tohoto důvodu jsou schopny být, při nejmenším z pohledu právních následků, zcela nezávislé na osobách, které jim daly život či dále zajišťují jejich existenci. Samostatná právní existence je pravděpodobně nejvýznamnějším atributem jakékoliv právnické osoby, který může velmi dobře sloužit různým zájmům. Může se jednat o čistě spolkovou činnost, dobročinné účely či dosahování veřej ného blaha. Zcela specifické rozměry, obecně se vymykající výše popsaným pří padům, však právnická osoba nabývá zásadně tehdy, pokud je jejím cílem vytvá ření ekonomického prospěchu pro své členy, což z ní činí podnikatelský subjekt. Podnikatelské subjekty mohou mít různé podoby, ať už se jedná o fyzickou osobu podnikatele, sdružení podnikajících fyzických osob či přímo právnickou osobu. Vzhledem k významnosti těchto subjektů, konkrétně možnosti ovlivňo vat sociální, politické a ekonomické poměry společnosti nevídaným způsobem, existuje veřejný zájem na jejich podrobné právní regulaci. Konkrétní projevy této potřeby je pak možné pozorovat v právních předpisech upravujících jejich © Univerzita Palackého v Olomouci, 2015. ISSN 1801-0288

57


AIO, 2015, Vol. 10, No. 3

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 postavení a fungování v právním řádu. V případě podnikatelských subjektů uspořádaných ve formě právnické osoby pak do popředí zájmu vystupuje další aspekt veřejného zájmu týkající se vnitřní správy a řízení společnosti navenek. Právě tématu správy a řízení obchodních společností (dále v textu již zásadně „corporate governance“) a jeho ukotvení v právním řádu České republiky se ten to článek bude věnovat. Corporate governance je konceptem na pomezí několika společenskověd ních oborů, především práva, ekonomie a managmentu, který přes své počátky v dobách myšlení ekonoma A. Smithe1 a dynamický rozvoj ve 20. století přede vším v USA, prochází zásadním vývojem i dnes. Je to především proto, že cor porate governance nepředstavuje pevná rigidní pravidla, která by snad předsta vovala jednu univerzální kategorii, nýbrž je velmi náchylný na společenské, tržní a další podmínky, a proto je velmi složité poskytnout určitou pevnější definici či vymezení tohoto pojmu. Tento článek tak užívá pojem corporate governance v obecné rovině jako výraz pro pravidla2 a principy správy korporace, jakož i teorii a nauku, které tato pravidla formují. Základní otázka, která je v tomto článku kladena se týká ukotvení či zasazení konceptu corporate governance do českého právního řádu. Jednoduše řečeno, tato práce zkoumá, na jaký okruh právních subjektů lze pravidla a principy sou visející s corporate governance aplikovat. Předtím než bude rozebrána výše formulovaná otázka, je však nezbytné při blížit koncept corporate governance tak, jak je chápán moderní právní naukou a předestřít tak jeho podstatu a především cíle, které sleduje.3 2 Corporate governance a jeho podstata Objekt zájmu corporate governance lze v zásadě zjednodušit na otázku, jak správně spravovat korporaci. Je však zřejmé, že toto široké a vágní vymezení se neobejde bez dalšího výkladu. Kromě dále diskutované otázky, co vůbec předsta vuje správná (či dobrá) správa, je především nutné pochopit, jak vnímat pojem korporace, který, jak již samotný pojem napovídá, je základním kamenem, ke kterému se koncept corporate governance primárně vztahuje.

1

Smith, Adam. Wealth of Nations, edited by C. J. Bullock. Vol. X. The Harvard Classics. New York: P.F. Collier & Son, 1909–14; Bartleby.com, 2001. 2 Jedná se o pravidla zachycené v nejrůznějších pramenech o různé právní závaznosti, jako např. zákonná ustanovení národních kodexů, doporučení nadnárodních organizací, pravi dla formovaná tržními regulátory a účastníky či kodexy corporate governance. 3 V následujících kapitolách vychází tento článek především ze zásadních a respektovaných prací na téma corporate governance, především Kraakman R. a kol. The Anatomy of Corporate Law., 2. Vydání., Oxford: OUP, 2009. a Davies, P. Introduction to Company Law, Oxford: OUP, 2002.


58

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. 2.1 Korporace Při zamyšlení nad pojmem korporace je především nutné upozornit na roz díly mezi anglosaskou a kontinentální právní kulturou. Obě totiž pohlížejí na pojem korporace odlišně. Zatímco kontinentální doktrína považuje za kor poraci jakékoliv sdružení osob s vlastní právní subjektivitou odlišnou od jejích členů, ve světě anglosaského práva (především USA) pojem korporace předsta vuje zásadně podnikatelský subjekt s atributy reflektujícími potřeby tamního obchodního a podnikatelského prostředí. Jelikož se koncept corporate gover nance vyvíjel především v oblasti anglosaského práva, je třeba vnímat pojem korporace její optikou. Bez větší nadsázky lze konstatovat, že definiční znaky či obecný pohled na korporaci v zemích common law nečiní zásadnější problém. Panuje tak rela tivní shoda, že za korporaci je touto optikou považována entita, která má násle dující znaky:4 1. 2. 3. 4.

Právní subjektivitu (právní osobnost) Omezené ručení společníků Převoditelnost účasti (podílu) Volený (statutární) orgán se zástupčím oprávněním a se zákonnou strukturou 5. Investorská vlastnická (společnická)5 struktura Z výše uvedených znaků je zřejmé, že pod pojmem korporace si lze jed noduše představit společnost obchodovanou na burze. Na tomto příkladu lze i v rychlosti vysvětlit všechny výše popsané atributy klasické korporace. Takové společnosti mají zásadně velké množství vlastníků, kteří svůj kapitál propůjčují společnosti s vidinou jeho budoucího zhodnocení. Z této skutečnosti plyne také nutnost volné převoditelnosti účastnických cenných papírů, jelikož ty jsou drži teli pořizovány především za účelem investice a zhodnocení vložených prostřed ků, což kromě případných dividend zahrnuje i možnost prodeje dle vlastního uvážení (ať už se ziskem či co s nejmenší ztrátou). Investoři jsou zároveň chráně ni skrze svou omezenou odpovědnost za dluhy společnosti, což zásadně podpo ruje jejich rozhodnutí do společnosti investovat. Zároveň je zcela nemyslitelné, aby především každodenní rozhodovací a řídící pravomoci zůstávaly v rukou vlastníků, a to především pro jejich (obvykle) vysoký počet. Proto existuje potře 4 Z nejzásadnějších prací např. Kraakman R. a kol. The Anatomy of Corporate Law., 2. Vydá ní., Oxford: OUP, 2009, s. 5., Davies, P. Introduction to Company Law, Oxford: OUP, 2002, s.9. Pro právní subjekt naplňující tyto charakteristiky bude článek dále používat také kla sická korporace. 5 V této práci bude užíván pojem vlastník jako synonymum ke společníkovi v obchodní spo lečnosti, byť z pohledu práva taková terminologie není vhodná. Jelikož však bylo již výše uvedeno, že koncept corporate governance v žádném případě nepředstavuje pouze právní kategorii, nebude užití některých ekonomických pojmů zásadním prohřeškem.


59

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 ba delegovat tyto pravomoci na profesionály stojící (ve většině případů) mimo samotnou vlastnickou strukturu. Ačkoliv výše uvedenými atributy bude disponovat především společnost obchodovaná na burze (listed company), není v žádném případě kótace cen ných papírů definičním znakem korporace. Převoditelnost podílu jako jeden ze základních atributů korporace totiž představuje obecnou kategorii, kdy se vlastník může rozhodnout již nadále nebýt účastníkem na společnosti. To lze kdykoliv, kdy převod účasti není zcela zakázán. Dokonce ani jistá omezení v pře voditelnosti podílu (zákonná či smluvní) nestaví takovou společnost (closed company) mimo rámec korporace, byť je zřejmé, že určité důsledky taková sku tečnost z pohledu corporate governance bude mít.6 Pro bližší rozbor jednotlivých atributů není v této práci dostatek prostoru. V dalších částech se však tento článek bude k jednotlivým charakteristikám kor porace vracet a vysvětlovat jednotlivé body v širším kontextu, a to především z pohledu českého právního řádu. V návaznosti na výše uvedené atributy je však nezbytné učinit na tomto místě několik poznámek k osobám, které se nerozlučně pojí s existencí korporace (zúčastněné strany). Těmito osobami (stranami) ozna čuje literatura zásadně (a) společníky, (b) zástupce společnosti (managment, sta tutární orgán), (c) zainteresované strany.7 Již v úvodu byl předmět zájmu corporate governance představen jako otázka, jak korporaci dobře spravovat. Dobrá správa korporace však není otázkou jed noduchou, jelikož povaha a dynamika vztahů výše uvedených stran významně správu a řízení ztěžuje. Jednotlivé strany jsou totiž ovlivňovány tou nejzáklad nější lidskou potřebou, kterou je maximalizace osobního prospěchu.8 Osobní prospěch však nepředstavuje z pohledu těchto stran společnou kategorii, nýbrž jej každá strana vnímá jinak. Jinými slovy, každá ze stran očekává od korporace něco jiného. Strany tak stojí ve vzájemném konfliktu zájmů, což z pohledu cor porate governance vytváří zásadní problém. 2.2 Problémy zastoupení Jak již bylo uvedeno výše, odborná literatura často poukazuje na fakt, že jed ním z tradičních problémů pojících se s životem korporace je nikdy nekončící boj mezi zúčastněnými stranami, který není způsoben ničím jiným než vzájem ným konfliktem zájmů. Zároveň byly v předchozí kapitole vymezeny na korpo raci zúčastněné strany, kterými se rozumí především společníci, statutární orgán (zástupci) a osoby mající zájem na dobře fungujícím chodu korporace (zainte 6 K tomu více níže u rozboru společnosti s ručením omezeným. 7 Kraakman R. a kol. The Anatomy of Corporate Law., 2. Vydání., Oxford: OUP, 2009, s. 35. 8 K této teorii více např. Becker, Gary S. Teorie preferencí. Praha : Grada/Liberální institut, 1997.


60

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. resované strany, z angl. „stakeholders“)9. Věčnému sporu mezi těmito osobami a na něj navazujícím problematickým aspektům se v anglické terminologii říká agency problems, do češtiny překládáno jako problémy zastoupení.10 Kraakman popisuje problém zastoupení jako jakýkoliv případ, kdy prospěch jedné strany (principal – zmocnitel) závisí na činech nebo konání strany druhé (agent – zmocněnec). V tento moment je zásadním úkolem zmocnitele motivo vat zmocněnce, aby jednal v nejlepším zájmu zmocnitele a nikoliv svém vlast ním. To však může být často velmi složité, jelikož mezi oběma stranami zpravi dla existuje informační asymetrie, která značně omezuje možnost kontrolovat a následně vyhodnotit jednání zmocněnce.11 Úsilí (a především náklady), které musí zmocnitel vynaložit na motivaci či kontrolu zmocněnce pak představují náklady na zastoupení (agency costs)12, jejichž regulace, resp. minimalizace je jedním ze základních cílů v průběhu procesu formování vztahu zmocnitel – zmocněnec. Výše uvedené obecné vymezení problému zastoupení naznačuje, že se tato problematika netýká pouze života v korporaci, nýbrž v zásadě jakéhokoliv obli gačního vztahu mezi věřitelem (zmocnitelem) a dlužníkem (zmocněncem).13 Ač je tedy problém zastoupení zcela obecnou kategorií, bude právě v právu obchod ních společností zásadním tématem, jelikož v souvislosti s obchodní společností může vznikat hned několik vztahů na bázi zmocnitel – zmocněnec.14 Hansmann a Kraakman konkrétně identifikují tři základní vztahy, ve kterých v souvislosti s korporací vznikají rizika střetů mezi zmocnitelem a zmocněncem. První rovinou, ve které může potenciálně vzniknout riziko zastoupení je vztah mezi společníky a volenými zástupci (statutární orgán, managment). Spo 9 Především věřitelé korporace, případní zaměstnanci, potenciální zákaznící ale z širšího pohledu také také společnost jako celek. 10 Tamtéž. 11 Kraakman R. a kol. The Anatomy of Corporate Law., 2. Vydání., Oxford: OUP, 2009, s. 35. 12 Ke konceptu nákladů zastoupení blíže Jensen M, C., Meckling, W. H., Theory of the firm: Managerial Behavior, Agency Costs, and Ownership Structure, Journal of Financial Economics, 1976, roč. 3, č. 4, s. 305–360. 13 Lze si tak představit např. smlouvu o dílo mezi mladým manželským párem (zmocnitelé) a stavební firmou (zmocněnec), která má pro manžele postavit rodinný dům. V tomto případě prospěch zmocnitelů (získání kvalitně postaveného rodinného domu dle jejich požadavků na provedení a jakost) závisí na postupu zmocněnce. Stavební firma má však i po získání zakázky možnost zvýšit svůj vlastní prospěch nad dohodnutý rámec (cena za provedení díla), jelikož je schopna použít levnější materiály či upravit provedení díla tak, aniž by bylo možné tyto úmyslné nedostatky odhalit při předávání díla, čímž efektivně zvýší finanční zisk z dané zakázky. Proto je na zmocnitelích, aby skrze smluvní dokumen taci, stavební dozor a další možnosti motivovali (pozitivně či negativně) k provedení díla, které by v co nejvyšší míře odpovídalo zájmům zmocnitele (původnímu zadání). 14 Je tomu tak především proto, že moderní korporace je obecně pojímána jako spletitá sít obligačních vztahů. Více Havel, B., Obchodní korporace ve světle proměn. Praha, Auditori um, 2010, s. 50.


61

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 lečníci v tomto případě musí učinit opatření, která zajistí naplnění jejich zájmů (zpravidla co nejvyšší finanční výnos) ze strany zástupců společnosti a zamezí jejich oportunistickému chování, v rámci kterého by po odvedení určitého mini málního standardu své práce již sledovali pouze své zájmy (např. upřednostnění volného času před prací). Druhým případem, kdy může vzniknout problém zastoupení uvnitř korpo race je vztah mezi společníky držícími majoritní a minoritní podíly ve společ nosti. V takovém případě se z minoritního společníka prakticky stává zmocnitel, jenž chce, aby byly respektovány jeho zájmy při různých situacích souvisejících s korporací (např. prodej a jiné dispozice s aktivy). Dosažení tohoto cíle však opět může být velmi složité, jelikož ovlivnit jednání majoritního společníka může vzhledem k rozložení hlasovacích práv jen velmi výjimečně. Třetím problémem zastoupení objevujícím se v souvislosti s fungováním obchodní společnosti je konflikt zájmů samotné společnosti (ekonomický pro spěch) a zainteresovaných stran (bezproblémový chod společnosti). Proti sobě stojící zájmy osob zúčastněných na korporaci a řešení nastavení jejich vztahů tedy představují základní schéma velkého množství korporací. Je však zároveň zřejmé, že nikoliv všechny problémy zastoupení se budou vyskyto vat v každé korporaci. Jak už bylo uvedeno výše v souvislosti se základními charakteristikami, kor porace je zásadně prostředkem sloužící k dosahování ekonomického prospěchu (investorská struktura společníků). K tomu, aby korporace tohoto prospěchu či zisku mohla dosahovat, musí především praktikovat určitou obchodní činnost, a tedy vystupovat v závazkových vztazích. Je tedy zřejmé, že každá korporace bude mít dříve nebo později určité věřitele. To samé však platí pro jakýkoliv jiný podnikatelský subjekt. Problém zastoupení mezi zainteresovanými stranami a korporací (popř. jiným podnikatelským subjektem) tedy není výhradním pro blémem korporací, nýbrž je naprosto logickým vyústěním v návaznosti na fun gování jakéhokoliv podnikatelského subjektu. Pro obecnou povahu třetího pro blému zastoupení se tedy v dalším rozboru tento článek věnovat nebude. Naproti tomu existence prvního a druhého problému zastoupení je výhrad ním problémem korporace vzhledem k samostatné právní osobnosti a inves torské vlastnické struktuře. Právě podoba vlastnické struktury, především co do její velikosti, bude základním kritériem určujícím riziko vzniku prvního nebo druhého problému zastoupení. Korporace s širokou vlastnickou strukturou se budou potýkat především s prvním problémem zastoupení. Naopak korporace s nízkým počtem vlastníků bude zpravidla vystavována riziku druhého problé mu zastoupení.15 15 V Evropě se bude jednat především o druhý problém zastoupení viz Havel, B., Obchodní korporace ve světle proměn. Praha, Auditorium, 2010, s. 71 a násl.


62

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. 2.3 Cíle corporate governance Z výše nastíněných tří základních vztahů souvisejících se životem korpora ce je zřejmé, že korporace nemůže sloužit individuálním zájmům všech těchto stran, jelikož, jak již bylo několikrát zmíněno, tyto zájmy stojí ve vzájemném konfliktu. Z pohledu dobré správy (jako cíle corporate governance) je tedy nut né vypořádat se s těmito tak, aby byla zajištěna ekonomická funkce korporace a zároveň, aby žádná ze stran zúčastněných na korporaci nebyla ve svých prá vech bezdůvodně krácena.16 Nezanedbatelným aspektem v souvislosti s hledá ním adekvátního nastavení práv a povinností jednotlivých stran je zároveň sna ha o minimalizaci nákladů vznikajících při zajišťování dobré správy korporace (agency costs). 3 Corporate governance v českém právním řádu V předcházejících kapitolách byl představen objekt zkoumání konceptu cor porate governance, tedy problematika adekvátního nastavení práv a povinností stran zúčastněných na korporaci, které by zároveň zdůrazňovalo ekonomickou funkci korporace. V této části práce bude rozebrána otázka, které entity v rámci právního řádu České republiky skýtají prostor pro aplikaci takto vymezené nau ky corporate governance. 3.1 Právnické osoby a jiné entity v českém právním řádu Subjektem práva jsou dle OZ osoby,17 přičemž osoba může být fyzická nebo právnická.18 Tyto subjekty práva pak mohou dále formovat další organizační cel ky (entity), které se opět buď mohou stát samostatnými subjekty práva (bude se jednat o právnické osoby)19 nebo se tímto subjektem práva stát nemusí, přičemž nositeli práv a povinností budou samotní členové těchto entit (např. společnost dle OZ).20 Jelikož definičním atributem korporace je právní subjektivita (právní osobnost), bude se tato práce dále zabývat pouze právnickými osobami. Jak již bylo zmíněno v úvodu, právnické osoby mohou sloužit různým úče lům a podle něj je pak na místě volit konkrétní typ právnické osoby. Pokud jde však o výkon podnikatelských či obchodních aktivit, je při volbě typu právnické 16 Konkrétní oblasti, ve kterých jsou poznatky teorie a nauky o corporate governance apliko vatelné se vztahují zásadně k jednotlivým atributům korporace. Příklady oblastí, kterými se corporate governance zabývá, zahrnuje zkoumání konkrétních zájmů jednotlivých stran zúčastněných na korporaci a hodnocení jejich významu, otázky statutárního orgánu, jeho struktury či nastavení právního postavení statutárního orgánu vůči vlastníkům, způsob a výše odměňování statutárního orgánu atd. 17 § 17 O.Z. 18 § 18 O.Z. 19 Tedy právnickou osobou – v obchodním právu typicky obchodní korporací dle ZOK 20 Typicky tzv. societa dle § 2716 a násl. OZ.


63

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 osoby na místě pracovat především se ZOK. Ten nabízí hned několik forem dis ponující právní subjektivitou, které dovolují nastavit vztahy uvnitř společnosti různým způsobem. Vzhledem k charakteristikám korporace, tak jak byly vyme zeny výše, je však zřejmé, že nikoliv veškeré typy obchodních společností dle ZOK jsou způsobilé představovat předmět zkoumání corporate governance, a to především kvůli některým chybějícím atributům oproti klasické korporaci. 3.2 Zákon o obchodních korporacích a corporate governance První paragraf ZOK stanoví, že obchodními korporacemi jsou obchodní společnosti a družstva.21 Obchodními společnostmi pak ZOK rozumí veřejnou obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným, akciovou společnost a dále nadnárodní formy společností22 (evropská společnost a evropské hospodářské zájmové sdružení). Nejvýznamnějším dělícím kritériem mezi obchodními společnostmi, které ZOK ve své úpravě zavádí, a to jak formálně (v §1 odst. 2 ZOK) tak i materiálně (v samotné úpravě jednotlivých forem společností) je dělení na osobní a kapi tálové obchodní společnosti. Právě z tohoto zákonného dělícího kritéria bude tento článek vycházet v následujících úvahách nad jednotlivými korporátními formami. 3.3 Osobní společnosti Základním rozdílem mezi osobními (veřejná obchodní společnost a koman ditní obchodní společnost) a kapitálovými obchodními společnostmi spočívá v povaze vztahu mezi společníkem a společností. U osobních společností je totiž společník úzce spojen se společností, což je charakteristika, která u kapitálových společností není zákonem vůbec předvídána ani vyžadována. Projevy zákonné zásady předpokládající úzké propojení vlastníka a společ nosti lze spatřovat v rámci celkové úpravy především u veřejné obchodní spo lečnosti jako ryzí osobní společnosti.23 Za nejdůležitější lze považovat pravidla stanovující: Zákonné postavení společníků jako statutárních orgánů společnosti24 a) Nepřevoditelnost podílů25 21 V dalším výkladu se tento článek omezí na zkoumání obchodních společností a družstva. pro jejich specifickou povahu (danou především vlastnickou strukturou hledající možnos ti kooprace než investice), jsou z této práce záměrně vynechány. 22 Těmito formami se článek taktéž nebude zabývat. 23 U komanditní společnosti také, ale s určitými modifikacemi. K tomu více dále v tomto článku. 24 § 106 odst. 1 ZOK. 25 § 116 ZOK (neplatí pro podíl komanditisty srov. § 123 ZOK).


64

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. b) Zrušení společnosti při zániku účasti některého ze společníků26 c) Ručení za závazky společnosti společně a nerozdílně všemi společníky27 d) Nemožnost povolat k řízení společnosti osobu stojící mimo samotnou společnost28 e) Zásada stanovující stejnou velikost podílů29 Optikou corporate governance je hlavním problémem právě popsaných charakteristik vztahujících se k osobním společnostem fakt, že jsou v přímém rozporu s charakteristikami klasické korporace popsané výše. Důsledkem takto organizované společnosti je tak zásadní neexistence vztahu společníci – statu tární orgán, jelikož u osobní společnosti tyto dvě strany splývají ve stejné oso by. Dle zákona tedy nelze uvažovat především o korporačním atributu voleného statutárního orgánu, vytvářející prostor pro první problém zastoupení, který tak v osobních společnostech nebude zásadně existovat. Podobně problematickou charakteristikou je v souvislosti s osobními spo lečnostmi úzké sepjetí společníka se společností, které limituje využití osobních společností co do prostředku umožňujícího pohyb kapitálu – další typický atri but klasické korporace. Tato skutečnost je evidentní již z kategorického záka zu převoditelnosti podílu. Zásadně v rozporu s principem nezávislosti klasické korporace na personálním složení společnosti je také zásada zrušení společnos ti při zániku účasti některého ze společníků, kterou ZOK zakotvuje v několika podobách. Zcela samostatnou kapitolou z pohledu osobních společností je pak zákonné pravidlo zakotvující ručení společníků společně a nerozdílně za závazky spo lečnosti. Omezená odpovědnost (či dokonce žádná) vůči věřitelům společnosti je jeden z nejdůležitějších projevů nezávislosti společníků na společnosti. Žád ný či výrazně limitující nárok na uspokojení svých pohledávek vůči vlastníkům společnosti je z pohledu věřitelů zásadním omezením typickým pro klasickou korporaci, které tak zdůrazňuje a podporuje její investiční funkci. Je však zřejmé, že společné a nerozdílné ručení vlastníků osobních společností se zcela vymyká výše popsanému atributu usilujícímu o vyšší úroveň ochrany. Ve spojení se zmí něným zákazem převodu účasti na osobní společnosti je tak prakticky vyloučena možnost investorského přístupu k těmto společnostem, což činí osobní společ nosti zásadně neslučitelné s některými principy a pravidly konceptu corporate governance.30

26 27 28 29 30

Např. §113 odst. 1 písm. a), c), d) ZOK. § 95 ZOK. § 44 odst. 4 ZOK. § 97 odst. 2 ZOK. Jinými slovy tam, kde nelze s účastí ve společnosti právně disponovat a kde navíc nejsou vložené prostředky dostatečně chráněny, nelze hovořit o investičním charakteru společ nosti, jak jej chápe nauka corporate governance.


65

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 Jak již bylo uvedeno výše, nemožnost investorského přístupu k osobní spo lečnosti společně s absencí voleného statutárního orgánu v první řadě vylučuje prostor pro riziko vzniku prvního problému zastoupení. Otázkou však zůstává, jestli lze v souvislosti s osobními společnostmi najít aspekty, které by vytvářely prostor pro problematický vztah mezi většinovým a menšinovým společníkem, a tak alespoň zčásti připustily určitou aplikovatelnost nauky corporate gover nance. ZOK sice stanovuje pravidlo, že podíly vlastníků osobní společnosti jsou stejné, je však patrné, že společenská smlouva může stanovit jinak.31 Na první pohled lze tedy usuzovat, že i uvnitř osobní společnosti bude existovat riziko druhého problému zastoupení, když i v osobní společnosti může figurovat jeden majoritní společník a několik minoritních. Za takto dané vlastnické struktury by u klasické korporace skutečně vznikalo riziko druhého problému zastoupení. U osobní společnosti tomu však tak není. Je tomu tak z toho důvodu, že ZOK výše uvedené riziko redukuje na mini mum, jelikož zakotvuje řadu pravidel, které chrání minoritního vlastníka do tako vé míry, že klasický druhý problém zastoupení, jak s ním počítá nauka o cor porate governance, prakticky nemůže nastat. Mezi tato pravidla patří zejména zákonné zásady o možnosti změny společenské smlouvy pouze dohodou všech společníků,32 dále pravidlo že, k rozhodování o všech záležitostech společnosti je potřeba souhlasu všech společníků či již výše zmíněné pravidlo o nemožnos ti převodu účasti ve společnosti. Tato pravidla ve svém souhrnu minimalizují prostor pro krácení práv menšinového vlastníka, a proto bude i riziko druhého problému zastoupení minimální nebo žádné. Ve výše uvedených odstavcích jsou uvedeny jen některé rozdíly osobních společností dle ZOK od klasické korporace, které zásadně omezují možnosti aplikace nauky corporate governance na tyto subjekty. Je tak třeba dojít k závěru, že osobní společnost33 pro svou specifickou povahu, která předpokládá úzkou provázanost společnosti se společníky, je natolik vzdálená klasické korporaci, že nepředstavuje formu korporátního uspořádání, která by mohla být z pohledu corporate governance zásadnějším předmětem zkoumání. 3.4 Kapitálové společnosti Kapitálové obchodní společnosti obecně jsou svou povahou a zákonnými charakteristikami zásadně odlišné od společností osobních. Z pohledu corpo rate governance to především znamená odstranění zákonných omezení a znaků osobních společností, které byly vytyčeny výše. 31 § 97/2 ZOK. 32 § 99 ZOK. 33 Zde máme na mysli ryzí osobní společnost, tedy veřejnou obchodní společnost.


66

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. Ryzí kapitálovou společností je z pohledu ZOK především akciová společ nost. Z pohledu právního řádu České republiky je to tak právě tato forma kor porátního uspořádání, která se nejvíce blíží teoretickému vymezení korporace z pohledu anglosaské právní doktríny. Akciová společnost již ze zákona disponuje veškerými atributy klasické kor porace. Právní úprava akciové společnosti totiž plně počítá s možností využití akciové společnosti, respektive účasti na ní, k čistě investorským záměrům. To lze ilustrovat především na zákonném předpokladu rozvržení účasti na společ nosti do akcií,34 které zásadně zajišťují (a zároveň předpokládají) možnost plné dispozice s podílem. Zároveň je pak tento podíl, resp. kapitál na něj vynalože ný, jedinou majetkovou hodnotou vlastníka, kterou za určitých okolností může ztratit. Další nároky ze strany věřitelů nemohou vůči společníkům uplatňovány. Stejně tak ZOK počítá v rámci úpravy akciové společnosti s představenstvem jako voleným statutárním orgánem, který odpovídá požadavku na klasickou korporaci tak, jak byl vymezen v kapitole rozebírající atributy klasické korpora ce. Právní osobnost je pak u akciové společnosti (stejně jako u jakýchkoliv jiných korporátních forem v ZOK) samozřejmostí. Zákonná úprava akciové společnosti tedy počítá zásadně se všemi atributy přiřazovanými klasické korporaci, a proto bude tato forma korporátního uspo řádání představovat nejspíše výhradní bod zájmu teorie corporate governance z pohledu českého právního řádu. 3.5 Hraniční formy obchodních společnosti Ve výše uvedených odstavcích bylo dovozeno, že veřejná obchodní společ nost, jako ryzí osobní společnost, se i přes některé společné charakteristiky s kla sickou korporací nehodí pro zkoumání optikou corporate governance. Posléze bylo uvedeno, že naopak subjekty uspořádané do formy akciové společnosti, jako ryzí formy kapitálové společnosti, budou z pohledu právního řádu Čes ké republiky představovat pravděpodobně nejzajímavější objekty zájmu nauky corporate governance. Mezi těmito ryzími formami se pak nachází komanditní společnost a společnost s ručením omezeným. Pro svou zákonnou úpravu před stavují tyto dvě formy určité hybridní entity mající dominantní charakteristiky jedné skupiny, ovšem obohacené o prvky skupiny druhé. V následujících řádcích bych se alespoň krátce zaměřil na vztah těchto forem ke corporate governance. Komanditní společnost ve své základní podobě35 představuje klasickou osobní společnost se všemi rozdíly od klasické korporace, tak jak byly vyloženy výše, ovšem s jedním zásadním rozdílem. Tím je předpoklad existence alespoň 34 § 243 ZOK. 35 Článek se obecně nezabývá speciálními případy společností jako např. komanditní společ nost na investiční listy dle zákon č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investič ních fondech.


67

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 jednoho společníka (komanditisty), jehož postavení v této společnosti velmi připomíná postavení společníka v kapitálové společnosti. Komanditista je totiž proti věřitelům této společnosti po úplném splacení svého vkladu chráněn tak, že proti němu nelze vznést již žádný další nárok. Zároveň se jeho postavení liší od ostatních společníků (komplementářů) tím, že se svou účastí na společnosti může právně disponovat a převádět jej.36 Současně pak komanditisté netvoří součást statutárního orgánu, což zajišťuje alespoň minimální oddělení vlastnické struktury od statutárního orgánu.37 Tyto charakteristiky komanditní společnos ti dávají prostor pro vznik problémům zastoupení, jelikož se zde formují strany s možnými protichůdnými zájmy. V zásadě je tedy možné, že by komanditní společnosti mohly představovat zajímavý předmět zkoumání corporate gover nance.38 Společnost s ručením omezeným je dle ZOK kapitálovou společností, jejíž úprava však obsahuje řadu ustanovení, které svou povahou přibližují tuto formu blíže k osobním společnostem. Za nejzásadnější projev tohoto principu považu ji ustanovení upravující možnosti převodu podílu na jinou osobu. 39 Na první pohled se nejeví omezení převodu (dopadající především na převody zamýšle né mimo aktuální společníky) tolik problematické. Ve své podstatě se však toto ustanovení snaží ze společnosti s ručením omezeným činit uzavřenou společnost (closed corporation). Tato zákonná charakteristika společnosti s ručením omeze ným opět zásadním způsobem omezuje možnost investorského přístupu k této formě a zásadně brání širšímu uplatnění corporate governance na tento typ spo lečností.40 3.6 Role společenské smlouvy41 Výše nastíněné úvahy na téma corporate governance v právním řádu Čes ké republiky byly vedeny z pohledu zákonného zakotvení jednotlivých forem společností a to jak ryze kapitálových, ryze osobních či výše uvedených hranič ních forem. Toto tzv. korporátní právo představuje však pouze výchozí bod pro corporate governance. Společnosti totiž mohou (v mezích právního řádu) tato zákonná ustanovení společenskou smlouvou modifikovat. Konečným důsled kem pak může být stav, kdy forma korporátního uspořádání, která se dle zákon 36 § 123 ZOK. 37 125 ZOK. 38 Je však třeba zmínit fakt, že tato forma korporátního uspořádání není z pohledu praxe hojně využívána. 39 § 207 a násl. ZOK. 40 Z pohledu praxe je pak na místě zmínit fakt, že je tato forma nejoblíbenější formou pro jednočlennou korporaci či tzv. SPV, kde samozřejmě o žádné aplikaci corporate governan ce nelze hovořit. 41 Společenskou smlouvu je zde rozuměno jakýkoliv zakládající dokument, tedy z pohledu ZOK především společenská smlouva a stanovy.


68

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. né úpravy zcela zásadně vymyká vymezení korporace, skrze dohodu společníků ve společenské smlouvě může tolikrát zmiňované atributy korporace získat. Bliž ší pohled na roli a význam společenské smlouvy tak představuje další výzkumný bod z pohledu corporate governance v právním řádu České republiky, kterým by bylo vhodné se v odborné literatuře zajímat. 4 Závěr Pravidla a teorii spojována s corporate governance lze chápat jako snahu o zajištění dobré správy takové entity, která disponuje atributy plně zajišťující a podporující investorský přístup ze strany společníků. Mezi tyto atributy patří především právní subjektivita entity, převoditelnost podílu, omezené ručení spo lečníků, volený orgán se zákonnou strukturou a právě investorsky orientovaná vlastnická struktura. Z pohledu právního řádu České republiky, konkrétně pak zákona o obchodních korporacích, těmito atributy bez dalšího disponuje pou ze akciová společnost. Ostatní formy obchodních společností, i přes přítomnost některých výše uvedených charakteristik, skýtají pouze minimální prostor pro aplikaci konceptu corporate governance. Mgr. Jan Dohnal Právická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci email: [email protected].


69

PRÁVNA SUBJEKTIVITA PRÁVNICKÝCH OSÔB Legal personality of legal persons

Bibiána Dargová DARGOVÁ, Bibiána. Právna subjektivita právnických osôb. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3, s. 71–79. Abstrakt: Článok pojednáva o inštitúte právnickej osoby a jej subjektivite, bez existencie ktorej si dnes právny poriadok nie je možné predstaviť. Cieľom je najprv vytvoriť všeobec nú typológiu právnických osôb a následne tak priniesť pohľad na jestvujúci stav a prispieť k objasneniu tohto termínu. Na druhej strane právna subjektivita je jedným z centrálnych pojmov celej právnej teórie, pretože práve a len právne subjekty sú spôsobilé byť adresát mi právnych noriem a oprávnenými či povinnými z práv a povinností. Aj napriek tomu však dodnes nemá tento pojem jasný a jednoznačný obsah. Klíčová slova: právna subjektivita, právnické osoby, subjekt práva, nositeľ práv a povin ností, personálny a majetkový substrát, vnútorná štruktúra Summary: The article discusses about institute of legal person and its legal personality, without which existence we are not able to imagine current law. The main aim is to con struct common typology of legal persons and afterwards to bring insight to existing status and thus contribute to explanation of this term. On the other hand, legal personality is one of central terms of whole law theory, because only law subjects are entitled to be recipients of law regulations and entitled or to be obligatory in term of law and liabilities. Untill today this term have not clearly content. Keywords: legal personality, legal persons, subject of law, bearer of rights and obligations, personal and property substrate, internal structure.

1 Úvod Problém právnej subjektivity vyvstal na počiatku 19. storočia.1 Do tej doby ako keby bolo všetko jasné. Právo regulovalo vzťahy medzi ľudmi. Právnymi subjektami tak boli ľudia a právna subjektivita bola kvalitou človeka naznačujú ca, že tento človek podliehal právnej regulácii, bol spôsobilý k právam a povin nostiam. Za jediný prirodzený subjekt právnych vzťahov bol teda považovaný človek, ktorému ako jedinému prislúchal statut naturalis, tj. súbor oprávnení človeku vrodených a právom uznávaných. Okrem týchto prirodzených osôb síce 1 Porovnaj napr. DOLEŽIL, T.: Koncerny v komunitárním právu. Analýza a náměty pro rekodifikaci. Praha : Auditorium, 2008, s. 27: „Koncepce samostatnosti právnických osob byla vytvořená až na počátku 19. století s rozvojem moderní ekonomiky a průmyslové revoluce jako důsledek potřeby akumulace volného kapitálu. Na evropském kontinentu byla vytvořená právnická osoba včetně kapitálových společností a v zemích common law pojem korporace. Identita právnické osoby coby subjektu práva se oddělila od osob spo lečníků...“


71


AIO, 2015, Vol. 10, No. 3

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 právna teória niekedy konštatuje ešte existenciu osôb fiktívnych,2 personae fictae, ich teoretickou povahou sa však nezaoberá. Preto bola subjektivita týchto osôb inkorporovaná do nejakej hmatateľnej veci, napríklad koruna v prípade štátu, kostol v prípade zbožnej nadácie.3 Pojem korporácia sa však objavuje na začiatku 19. storočia, ktorá si, hoci ako umelý útvar, privlastňuje postavenie človeka. Právo náhle nereguluje len vzťahy medzi ľudmi, ale reguluje vzťahy medzi právnymi subjektami – tými prirodze nými aj tými umelými. Vyvstáva však otázka ako tieto umelé subjekty vznikajú? Vznikajú živelne v spoločnosti a zákonodarca ich existenciu uznáva, alebo ich vytvára on samotný? Čo všetko môže byť takýmto umelým subjektom? A hlavne, aké podmienky musia byť splnené, aby mohol umelý útvar nadobudnúť kvalitu právnej subjektivity? Existujú takéto podmienky? Po celú dobu existovala celá rada umelých subjektov – právnych subjektov, ako napr. fiškus, cirkev, kostol a pod. Hlavný rozdiel spočíval v tom, že doposiaľ nebol objavený abstraktný pojem právnickej osoby a teda ani právneho subjek tu.4 Právna subjektivita v prípade fyzických osôb historicky nikdy nebola jedno duchou vlastnosťou človeka, spôsobujúcou, že takýto človek podlieha právnej regulácii a môže vstupovať do právnych vzťahov.5 Čím teda právna subjektivita je? Aké sú jej medze, v ktorých sa môže právna subjektivita pohybovať? Je zákonodarca úplne slobodný v tom, akú mieru sub jektivity tomu ktorému útvaru prizná? 2 Ako charakterizovať právnickú osobu? Vo všetkých moderných a demokratických krajinách právne poriadky umož ňujú existenciu právnických osôb. Ide o organizáciu osôb alebo majetku, ktorá sa vytvára na určitý účel a ktorej objektívne právo priznáva vlastnú právnu sub jektivitu. Podľa teórie práva je to „umelá osoba vytvorená prostredníctvom zákona alebo v súlade so zákonom a zákon jej priznáva práva a povinnosti a jej právna subjektivita je odlišná od subjektivity jej členov.”6 2 Porovnaj k tomu HURDÍK, J.: Právnické osoby. Brno: Masarykova Univerzita, 1999, s. 33–39. 3 Viď k tomu napr. URFUS, V.: Historické základy novodobého práva soukromého. Římsko právní dědictví a soukromé právo kontinentální Evropy. Praha: C.H.Beck, 1994. 4 Porovnaj napr. LEFÈBVRE – TEILLARD, A.: Introduction historique au droit des perso nnes et de la famille. Paris: Presses Universitaires de France, 1996, č. 67, s. 157. 5 Niektoré právne subjekty disponovali plnou právnou subjektivitou, iné mohli vstupovať do vlastných právnych vzťahov len vo veľmi obmedzenom rozsahu. Napríklad v rímskom práve bola charakteristická silná moc otca rodiny nad jej ostatnými členmi, ktorej výsled kom boli neemancipovaní členovia rodiny, teoreticky samostatnými právnymi subjektami, v praxi bola ich subjektivita pohlcovaná subjektivitou rodiny. 6 OTTOVÁ, E.: Teória práva. Šamorín: Heuréka, 2006, s. 265.


72

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. Názory na charakter právnickej osoby môžme rozdeliť do dvoch základných skupín a to skupina pozitivistická a sociologická. „Z prvej skupiny je najtypickejšia a najznámejšia Savignyho fixná teória, ktorej podstata je v stanovisku, že právnické osoby v reálnom svete neexistujú, ale existujú len z moci zákona ako právnická fikcia. Proti pozitivistickým koncepciám stoja názory sociologické. Za ich prototyp môžme označiť Gierkeho organickú teóriu. Jej podstata je zjednodušene povedané v tom, že právnické osoby majú rovnako ako fyzické osoby prirodzenú reálnu existenciu, teda fakticky existujú ako sociálne organizmy a na práve je, aby túto existenciu akceptovala.”7 Ustanovenie § 18 ods. 2 Občianskeho zákonníka je základom pre úpravu jed notlivých foriem právnických osôb a to konkrétne týchto: • • • •

združenia fyzických a právnických osôb, účelové združenia majetku, jednotky územnej samosprávy, iné subjekty, o ktorých to ustanovuje zákon.

Pokiaľ ide o dikciu § 18 ods. 2, snaží sa konkrétnejšie vymedziť právnickú osobu a vyvoláva tak zdanie definície. Toto ustanovenie zvolilo enumeratív ny výpočet rôznych útvarov považovaných naším právom za právnické osoby. 8 Pomerne kriticky sa k tejto konštrukcii vyjadril Knapp: „Občiansky zákonník v § 18 odst. 1 lakonicky konštatuje spôsobilosť mať práva a povinnosti nielen osobe fyzickej, ale aj právnickej osobe. Ich výpočet v odst. 2 asi mal byť akousi takousi definíciou výpočtom prvkov rozsahu pojmu. Definíciou ale nie je a nie je ani enumeráciou, a to ani príkladnou…”9Je všeobecne známou skutočnosťou, že v slovenskom právnom poriadku nenájdeme univerzálne platnú definíciu práv nickej osoby a taktiež že jej povaha a podstata nie je dodnes objasnená. Vyme dzenie pojmu právnická osoba sa právne úpravy v občianskych zákonníkoch spravidla vyhýbajú. Aj platný Občiansky zákonník sa v § 18 ods. 1 uspokojuje len konštatovaním, že spôsobilosť na práva a povinnosti majú okrem fyzických osôb aj právnické osoby. Okrem spôsobilosti na práva a povinnosti, majú právnické osoby vždy aj spôsobilosť na právne úkony, t.j. vo vlastnom mene a na vlastnú zodpovednosť nadobúdať práva a povinnosti. Bolo by tak na mieste sformulovať novšiu a obsahovo rozsiahlejšiu definíciu právnickej osoby. Jedným z tradičných členení právnických osôb predstavuje ich rozdelenie na právnické osoby súkromného a verejného práva, ktoré je však delením zave deným právnou teóriou, avšak významne sa prejavuje v platnej právnej úprave aj v právnej praxi.10 Rozdiel medzi týmito dvoma skupinami právnických osôb 7 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ. M., HULMÁK, M. a kol.: Občiansky zákonník I. § 1–459. Komentár. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 211. 8 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ. M., HULMÁK, M. a kol.: Občiansky zákonník I. § 1–459. Komentár. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 217. 9 Porovnaj KNAPP, V.: O právnickýh osobách In: Právník 10/1995, str. 986. 10 Porovnaj BERAN, K.: Právnické osoby veřejného práva. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, str.


73

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 je vnímaný predovšetkým čo do mechanizmu ich vzniku a taktiež v rôznoro dosti právneho režimu, ktorým sa riadia ich právne pomery.11 Niektorí autori používajú pre posúdenie, či v konkrétnom prípade ide o právnickú osobu verej ného alebo súkromného práva tieto kritéria: „osoba zriaďovateľa, účel existencie útvaru (verejný alebo súkromný) a povaha zamýšľaných alebo prikazovaných úloh, forma zriadenia.”12 Iní zdôrazňujú, že „zatiaľ čo právnické osoby verejného práva majú právnu subjektivitu komplexne vymedzenú v zákone, pre súkromnoprávne právnické osoby je určujúca jednak zákonná úprava a zároveň pravidlá stanovené v zakladajúcich dokumentoch, v ktorých je nutné špecifikovať rozsah štatutárnej subjektivity.13 Na jednej strane časť právnických osôb je vytvorená pre plnenie verejnopro spešných cieľov (štát, obce, VÚC) za účelom plnenia konkrétnej spoločenskej úlohy. Ich zriaďovateľom môže byť výhradne iná právnická osoba verejného prá va a ich vznik tak nie je podmienený akýmkoľvek predchádzajúcim právnym aktom súkromnoprávneho charakteru. Ich existencia a fungovanie je predurčená právnymi predpismi a nie je závislá na vôli jednotlivcov, ale na vôli celej spo ločnosti, ktorá o nich rozhoduje spoločne, napríklad prostredníctvom vlády či parlamentu. Na strane druhej časť právnických osôb vytvárajú jednotlivci alebo skupiny jednotlivcov, prípadne sú zakladané kombináciou fyzických a právnických osôb alebo aj inými právnickými osobami, či už súkromnoprávnymi alebo verejno právnymi. Pokiaľ ide o vznik právnických osôb súkromného práva, ten je spra vidla podmieňovaný súkromnoprávnym zakladateľským aktom typu zmluvy, zakladateľskej či zriaďovacej listiny. Pretože právnická osoba súkromného práva tak podľa práva vzniká až na základe jej zápisu do verejného registra vedené ho k tomu príslušným orgánom verejnej správy, tento verejnoprávny akt nie je bez predchádzajúceho súkromnoprávneho voľného jednania zakladateľov mož ný. Súkromnoprávny akt je teda nevyhnutnou primárnou podmienkou vzniku takejto osoby. „Nie je rozhodujúce, že k tomuto súkromnoprávnemu prejavu vôle, ktorým je zriaďovaná právnická osoba súkromného práva, je nutný zásadne verejnoprávny akt, ktorým je právnická osoba uznaná za vzniknutú v súlade so zákonom…”14 V rámci súkromného práva majú právnické osoby podobu korporácii a nadácii. „Korporácia je združenie osôb, ktoré sledujú vopred vymedzený cieľ,

11 12 13 14

39: „V České republice je pojem právnické osoby veřejného práva pojmem výhradně právně teoretickým a na rozdíl od Rakouska jej v platném právu nenalezneme.” Porovnaj ELIÁŠ, K., NYKODÝM, J. In: Švestka J., Jehlička O., Škárová M., Spáčil J. a kol.: Občanský zákoník, komentář, 10. vydání, Praha: C.H.Beck, 2006, s. 163. Porovnaj HENDRYCH, D.: Právnické osoby veřejného práva, Správní právo, 1/1996, s. 4. Porovnaj RONOVSKÁ, K.: Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Čes ku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno: Masarykova Univerzita, 2004, s. 30. Porovnaj HURDÍK, J.: Právnické osoby a jejich typologie. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 45.


74

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. a toto združenie je vybavené právnou subjektivitou.”15 Typickým príkladom kor porácie je občianske združenie. Aplikačne najfrekventovanejšími sú obchodné spoločnosti. Podstatný rozdiel medzi nadáciami a korporáciami spočíva v tom, že nadácie nemajú členov. Vznikajú predovšetkým pre súkromné účely, pre potreby a ciele určitej časti spoločnosti, ktorá rozhoduje o ich existencii, fungo vaní a môžu taktiež rozhodnúť o zániku, resp. zrušení takejto osoby. Účelom právnickej osoby rovnako ako aj fyzickej osoby, má byť schopnosť vystupovať predovšetkým ako vlastník majetku, teda ako nositeľ súkromného subjektívneho práva s absolútnou relevanciou voči všetkým ostatným. Z tejto úvahy, ktorú uvádzajú S. Stuna a J. Švestka vyplýva, že prvým pojmovým zna kom subjektu, ktorý má byť kvalifikovaný ako právnická osoba je, že tento sub jekt je spôsobilý vlastniť určitý vydelený majetok. Ďalším základným pojmovým znakom je aj oprávnenie s týmto majetkom svojou vlastnou zvláštnou vôľou, zvrchovane (neodvodene od práv kohokoľvek iného), nakladať.16 Logický záver vyplývajúci z induktívnej analýzy právneho poriadku je teda ten, že rovnako ako zákon ustanovuje ktorý útvar bude subjektom, taktiež ustanovuje aj rozsah jeho spôsobilosti k právam a povinnostiam, t.j. subjekti vity. Subjektivita sa však nemôže považovať za pojmový znak subjektu, ale iba za vlastnosť danú subjektu právnym poriadkom. Z toho plynie, že každý subjekt stojí v nerovnomernom povinnostnom vzťa hu k právnemu poriadku, ktorý ho stvoril. Následne sekundárne stojí vo vzťahu k tretím osobám voči ktorým môže podľa charakteru svojej spôsobilosti k prá vam súkromnoprávne či verejnoprávne konať.17 3 Právna subjektivita právnickej osoby Z abstrakcie právnej úpravy povahy právnických osôb v platnom Občian skom zákonníku a z uvedenej definície vystupujú do popredia následovné poj mové znaky právnických osôb: a) vlastná právna subjektivita, b) personálny alebo majetkový substrát, c) organizácia, d) účelové určenie.18 Pokiaľ o nejakom útvare prehlásime, že je právnym subjektom v teoretickom slova zmysle, hovoríme o ňom, že je spôsobilý niesť nejaké práva či povinnosti, 15 VEČEŘA, M., GERLOCH, A., SCHLOSSER, H., BERAN, K., RUDENKO, S. Teória práva. 3. vydanie. Bratislava: Eurokodex, 2009, s. 214. 16 BERAN, K.: Právnické osoby veřejného práva. Praha: Linde, 2006, s. 17–18. 17 VEČEŘA, M. et al.: Teória práva. 1.vyd. Bratislava: Poradca podnikateľa, 2007, s. 135–136. 18 LAZAR, J. et al.: Občianske právo hmotné. 3. vyd. Bratislava: IURA EDITION, 2006, s. 147.


75

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 či presnejšie že existuje aspoň jedna právna norma, ktorá tomuto útvaru prisu dzuje schopnosť niesť aspoň jedno právo či povinnosť. Môžeme to povedať inými slovami tak, že určitý útvar má právnu subjektivitu, tj. má tú vlastnosť, že môže niesť aspoň jedno právo či povinnosť. Ani z jedného z týchto výrokov nevyplýva nič o tom, koľko práv a povinností (okrem toho, že musí isť o jedno právo či povinnosť), a aké sú pričítané právnym poriadkom tomu ktorému útvaru. Ani či ten konkrétny útvar momentálne nositeľom týchto práv skutočne je. V prípade prvej výhrady, ukazuje sa, aké dôležité je mať ujasnený obsah pojmu subjekt. V prípade, ak za subjekt práva považujeme akýkoľvek útvar, na ktorý sa aspoň jedna právna norma obráti s tým, že tento útvar je podľa tejto normy spôsobilý niesť aspoň jedno právo či povinnosť, zistíme, že právna subjektivita nie je čo do obsahu a rozsahu jedna jediná, akási univerzálna, ale jej obsah sa líši podľa toho, o akom druhu subjektu hovoríme. Z uvedeného tak vyplýva, že v prípa de, ak sa hovorí o právnej subjektivite ako o univerzálnej vlastnosti všetkých právnych subjektov, tak musí byť striktne odlišovaná od otázky, koľko práv či povinností a aké ten ktorý subjekt môže niesť, či koľko ich v určitom okamžiku skutočne nesie. Pojmy subjektu a právnej subjektivity, nehovoria bez ďalšieho ani o tom, kto (alebo čo) a v akom rozsahu sa má stať subjektom. Priznať niekomu či niečomu spôsobilosť byť nositeľom nejakého práva či povinnosti môže len právna norma. Kritérium pre to, akých práv či povinností sú tie či oné osoby a útvary subjekty, je obsiahnuté v právnych normách. „Uvedené kritérium konštruuje zákonodarca a to nie úplne ľubovoľne. Musí rešpektovať dosiahnutú úroveň kultúry, tradície aj aktuálne potreby. Iba tá osoba, alebo útvar, ktorá spĺňa určenú právnu nor mu, môže byť považovaný za subjekt práva, môže byť nositeľom práv a povin ností…”19 S týmto názorom možno plne súhlasiť. Teda v prípade ak je pre nás subjektom právnej normy čokoľvek, na čo sa právna norma obracia s tým, že to činí spôsobilým niesť aspoň jedno právo či jednu povinnosť, tak o tomto útvare môžme hovoriť, že má právnu subjektivitu, ako určitú vlastnosť. Právnická osoba teda má vlastnú právnu subjektivitu, vychádzajúcu zo zásady neobmedzenej subjektivity, ktorá môže byť obmedzená len na základe zákona.20 Táto neobmedzená subjektivita je však ohraničená faktickou povahou právnickej osoby, ktorá jej ako právnej konštrukcii nedovoľuje nadobúdať práva, ktoré zo svojej podstaty prináležia len fyzickej osobe, akými sú napríklad práva osobnostné a rodinné. Právnickú osobu možno založiť na akýkoľvek zákonom dovolený účel, avšak niektorým, ako napr. neziskovým organizáciám či nadáci ám, stanovuje ich účel priamo zákon.21Majetková samostatnosť vyplýva priamo 19 PELIKÁNOVÁ, I.: Subjekty v obchodním právu. In: Právo a podnikání č . 2/1993, s. 9. 20 Bližšie pozri ustanovenie § 19a zákon č. 40/1964 Zb. občiansky zákonník v znení neskor ších predpisov. 21 Zákon č. 213/1997 Z. z. o neziskových organizáciách v znení neskorších predpisov a zákon č. 34/2002 Z. z. o nadáciách a o zmene Občianskeho zákonníka v znení neskorších predpi sov.


76

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. z vlastnej právnej subjektivity právnickej osoby, ktorá právnickej osobe dovoľuje vo vlastnom mene a na vlastný účet, prostredníctvom právnych úkonov jej šta tutárneho orgánu nadobúdať a scudzovať vlastníctvo k majetku. S upriamením pozornosti na zostávajúce dva dôležité pojmové znaky práv nickej osoby je potrebné podotknúť, že právnická osoba rovnako ako osoba fyzic ká, zodpovedá za porušenie občianskoprávnych povinností, ktoré jej vyplývajú buď zo zákona alebo zo zmluvy. Právnická osoba taktiež v určitých prípadoch podlieha správnej zodpovednosti. Občianskoprávna a správna zodpovednosť je odrazovým mostíkom v úvahách o trestnej zodpovednosti právnických osôb. Vnútorná štruktúra právnických osôb je obligatórne ustavovená zákonom, na základe ktorého bola právnická osoba založená a vznikla. Vnútorná štruk túra orgánov a jej formálne usporiadanie významným spôsobom determinuje tvorbu vôle právnickej osoby a môže byť dôležitým faktorom pri rozhodovaní, či prejavená vôla je pričítateľná samotnej právnickej osobe, alebo ide len o vôlu konkrétnych fyzických osôb, ktoré konali ako samostatné subjekty, nie ako orgá ny právnickej osoby. Otázka vnútornej štruktúry a tvorby vôle právnickej osoby prostredníctvom jej orgánov je čiastkový problém, ktorý by bolo vhodné analy zovať samostatne. Záverom tak možno konštatovať, že právna subjektivita je spôsobilosť práv neho subjektu byť nositeľom práv a povinností. Právnou subjektivitou disponujú všetky osoby v právnom zmysle, teda osoby fyzické aj právnické. Rozsah práv a povinností, ktoré náležia fyzickej osobe, je však širšia, čo vyplýva z charakte ru právnických osôb, u ktorých je vylúčená skupina základných práv a slobôd s ohľadom na absenciu biologickej a sociálnej podstaty typických iba pre človeka. Právnická osoba tak zo svojej podstaty nemôže mať právo na ochranu života, zdravia, či právo na integritu. Mnohé príklady možno nájsť aj v oblasti v rodin noprávnej, napr. právnické osoby medzi sebou neuzatvárajú manželstvá (ale zlu čujú sa), nemôžu žiadať o určenie otcovstva, ani jeho zapretie atď. Problém je však v tom, že môžeme nájsť také práva či povinnosti, o ktorých nebude isté, či z povahy veci, či z povahy právnickej osoby jej prislúchajú alebo nie. Typickým príkladom je ich trestná zodpovednosť. Je z povahy veci prípustná či vylúčená? Pri právnických osobách sa preto zdôrazňuje ten aspekt právnej subjektivity, kto rý predstavuje spôsobilosť právnickej osoby vlastniť majetok. Právnická osoba ako inštitút súkromného práva, ktorá nemá potenciálnu spôsobilosť byť nosite ľom vlastníckeho práva, nemá v tejto sfére práva, t.j. v sfére súkromného práva žiaden zmysel.22 Pri právnických osobách hovoríme o tzv. špeciálnej právnej subjektivite. Právnické osoby vznikajú za konkrétnym účelom, k uspokojeniu partikulárnych potrieb určitej skupiny fyzických osôb, ktoré ich zakladajú. Preto taktiež pri tvor 22 STUNA, S., ŠVESTKA, J.: Několik úvah nad státem jako právnickou osobou, zejména nad právní subjektivitou státních orgánů. In: Právní rozhledy, 1999, č. 6, s. 290.


77

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 be právnických osôb sú právnické osoby vybavené iba časťou spôsobilostí osôb fyzických, zodpovedajúcich charakteru a rozsahu záujmov integrovaných v čin nosti tvorenej právnickej osoby, teda účelom sledovanému právnickou osobou.23 Rozlišuje sa špeciálna právna subjektivita zákonná a štatutárna, pričom podiel jednotlivých subjektivít je u jednotlivých typov právnických osôb rôzny. Všeobecne je možné povedať, že právnické osoby verejného práva majú práv nu subjektivitu komplexne upravenú zákonom (zákonná subjektivita), „zatiaľ čo pre súkromnoprávne právnické osoby je určujúca jednak zákonná úprava a záro veň pravidlá stanovené v základných dokumentoch, v ktorých je nutné špecifiko vať rozsah štatutárnej subjektivity.”24 V. Knapp stotožňuje právnu subjektivitu právnických osôb s majetkovopráv nou spôsobilosťou, t.j. spôsobilosťou mať práva a povinnosti týkajúce sa majetku. Subjekty odlišné od osôb fyzických sú právnickými osobami vtedy, keď vystupu jú ako majetkovoprávne subjekty.25 Takéto zúžené poňatie právnej subjektivity právnických osôb však nemá oporu u ostatných právnych teoretikov a v právnej náuke je ojedinelé. 4 Záver Z rozboru pojmového aparátu ako aj z rozboru právnej úpravy právnických osôb plynie, že o právnickej osobe nejde pojednávať bez presného ujasnenia pojmov, ktoré sú s ňou v tejto súvislosti používané, pretože ide o pojmy, ktoré sú naplňované svojím obsahom v závislosti na rôznych faktoroch. Začať inak ako od existencie, či popísania právnickej osoby, ku ktorej tak pristúpi určitá špecifická vlastnosť, konštruovaná v rámci právneho systému logicky nejde. Tou špecifickou vlastnosťou je právna subjektivita, ktorej prisúdením sa právnická osoba stáva spôsobilou byť uznaná za osobu v právnom zmysle. Tá entita, ktorá je nositeľom práv a povinností, je z právneho hľadiska subjektom právnym. Jedná sa teda o dvojicu vzájomne podmienenú, tj. právny subjekt si nie je možné pred staviť inak, ako entitu, ktorej je daná právna subjektivita a právnu subjektivitu si nie je možné predstaviť bez svojho nositeľa. K tejto myšlienke sa prihlásili aj S. Stuna a J. Švestka: „Právní subjektivita se v oblasti soukromého práva již tradične označuje pojmem „osoba” (fyzická a právnická). Proto i pojem právnické osoby je třeba chápat jako označení právní subjektivity v soukromoprávních majetkových vztazích.”26 Ak teda skúmame právnickú osobu, skúmame dva javy. Na strane jednej určitú entitu, na druhej strane jej vlastnosť, ktorá spočíva v tom, že bude 23 HURDÍK, J.: Právnické osoby (Obecná právní charakteristika). 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2000. s. 139. 24 RONOVSKÁ, K.: Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švý carsku a v Nizozemí. Brno: Masarykova Univerzita, 2004, s. 31. 25 KNAPP, V.: O právnických osobách. In: Právník, 1995, č. 10–11, s. 1000. 26 STUNA, S., ŠVESTKA, J.: Proč a kdy je stát právnickou osobou, jakož i o právnické osobě vůbec. In: Právní rozhledy, č . 14/2007, s. 500.


78

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. považovaná za spôsobilého nositeľa práv a povinností (právna subjektivita). Čo je obsahom tejto vlastnosti, záleži na zákonodarcovi, pretože práve on je ten, kto ju k tej ktorej entite pripojuje. A preto, že pripojenie právnej subjektivity k entitám od človeka odlišných je umelé a zostáva na vôli zákonodarcu, je preto taktiež na jeho vôli, aké práva či povinnosti bude tá ktorá entita schopná niesť a aké nie. Pripojenie tejto spôsobilosti k entite sa však vždy má stať spôsobom jasným a zrozumiteľným, ktorý umožní naplniť účel, ktorý sa priznaním právnej subjektivity tej či onej entite sleduje. Je nevyhnutné podotknúť, že súčasný stav rôznorodej úpravy právnických osôb vo veľkom počte osobitných zákonov je nežiadúci a bolo by potrebné uni fikovať tento pojem a úpravu v odvetviach súkromného práva, teda vymedziť ho rozsiahlejšie tak, aby táto úprava bola subsidiárne použiteľná pre všetky subjekty, ktorým okrem fyzických osôb zákon priznáva spôsobilosť na práva a povinnosti. Neujasnenosť toho, čo vôbec prichádza do úvahy ako subjekt práva, následne komplikuje pochopenie podstaty inštitútu právnickej osoby a tým zakladá ďalšie názorové kontroverzie. V neposlednom rade koncipovanie všeobecnej úpravy vnútornej organizácie právnickej osoby by malo smerovať k tomu, aby na jej zák lade bolo možné vyvodiť, kto sa podieľal na tvorbe jej vôle a aké konanie možno považovať za jej vlastné. JUDr. Bibiána Dargová Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci email: [email protected]


79

NÁRODNÍ A ÚSTAVNÍ IDENTITA V JUDIKATUŘE SOUDNÍHO DVORA EU1 National and Constitutional Identity in the case law of the Court of Justice of the European Union

David Kopal KOPAL, David. Národní a ústavní identita v judikatuře Soudního dvora EU. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3, s. 81–103. Abstrakt: Cílem práce je přinést odpověď na otázku, jak se SDEU staví ve své judikatuře k otázce národní identity, a zda při vyvažování ústavních principů a zájmů členských států s právem EU dává národní identitě přednost nebo zda spíše prosazuje přednost práva EU i na úkor legitimních zájmů členských států. Úvodní část práce se zabývá zakotvením a vývojem ochrany národní identity v primárním právu. Její jádro tvoří analýza judika tury SDEU, včetně stanovisek generálních advokátů, v období před přijetím Lisabonské smlouvy a po něm. Klíčová slova: národní identita, ústavní identita, Soudní dvůr Evropské Unie, vztah vni trostátního práva a práva EU Summary: The aim of this paper is to determine the position of the CJEU towards the national identity with regard to its case law and whether the Court gives preference to the national identity or to the primacy of EU law during the balancing between the constitu tional principles and the interests of member states with EU law. The introductory part of the paper addresses the insertion and the development of the national identity clause in the primary law. Its main part consists of analysis of the case law of the CJEU, as well as of the opinions of Advocates General, in the period before and after the adoption of the Treaty of Lisbon. Keywords: national identity, constitutional identity, Court of Justice of the European Uni on, relationship between national law and EU law

1 Úvod Obecně lze říci, že národní, resp. ústavní identita členských států EU souvisí s esenciálními prvky jejich ústav, které mají vztah k podstatě politického spole čenství toho kterého státu.2 Charakteristickým znakem těchto ustavujících prvků je jejich danost a s tím spojená ochrana před jejich možnou změnou. V případě 1 Tato práce vznikla v rámci řešení projektu IGA_PF_2015_017 „Evropská unie a finanční krize: Jak se změnil vztah mezi právním řádem EU a právními řády členských států?“ 2 MARTÍ, José Luis. Two Different Ideas of Constitutional Identity: Identity of the Consti tution v. Identity of the People. In: ARNAIZ, Alejandro Saiz, LLIVINA, Carina Alcoberro (ed). National Constitutional Identity and European Integration. Cambridge: Intersentia, 2013, s. 20.


81


AIO, 2015, Vol. 10, No. 3

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 této práce se jedná o změnu mající původ ve stále se rozrůstajícím evropském právu, které častěji zasahuje do ústavních specifik členských států. Ačkoliv je respekt k národní identitě členských států součástí práva EU již od počátku,3 jeho výslovnou součástí jej učinila až Maastrichtská smlouva v roce 1992. Podle jejího článku F: 1. Unie ctí národní identitu svých členských států, jejichž politický systém je založen na zásadách demokracie. 2. Unie ctí základní práva zaručená Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950 a ta, jež vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, jako obecné zásady práva Společenství. Důvodem zakotvení citovaného ustanovení právě v této době jsou pravděpo dobně změny, které Maastrichtská smlouva do právního rámce EU vnesla. Ať už se jednalo o evropské občanství, hospodářskou a měnovou unii nebo společnou měnu, všechny tyto změny měly nepochybný dopad na suverenitu členských stá tů. Ty se proto shodly na vložení pojistky do samotných Smluv, která by rozsah evropských kompetencí do určité míry regulovala v podobě ustanovení zaruču jících respekt EU k národním identitám členských států.4 S tím šla ruku v ruce i postupně se rozrůstající judikatura vnitrostátních nejvyšších soudních instancí, které se pokoušely definovat limity práva EU ve vnitrostátních právních řádech. Na rozdíl od těchto rozhodnutí, která, například v případě německého Spolko vého ústavního soudu,5 měla významný dopad na vztah práva EU a národního práva, měl však koncept národní identity ve Smlouvách spíše politickou povahu. To bylo zapříčiněno také tím, že v té době ještě čl. F Smlouvy o Evropské unii (SEU) nespadal do jurisdikce Soudního dvora Evropské unie (SDEU). Z citovaného ustanovení vyplývá, že koncept ochrany národní identity byl ve svém původním znění spojen zejména s principy demokracie. Je však nutné vzít v potaz skutečnost, že navazující odstavec rovněž výslovně hovoří i o ochra ně základních práv vyplývajících z ústavních tradic členských států. I přesto, že primární právo již výslovně vyjadřovalo respekt k národní iden titě členských států, nebylo jasné, co se pod tímto slovním spojením ve skuteč nosti skrývá. Situaci navíc komplikovala skutečnost, jak již bylo uvedeno výše, že Soudní dvůr neměl v té době pravomoc interpretovat obsah tohoto ustanovení 3 Stanovisko generálního advokáta Miguela Poiarese Madura ze dne 8. října 2008 ve věci Michaniki, C-213/07, ECLI:EU:C:2008:544. 4 ARNAIZ, Alejandro Saiz, LLIVINA, Carina Alcoberro. Why Constitutional Identity Sud denly Matters: A Tale of Brave States, a Mighty Union and the Decline of Sovereignty. In: ARNAIZ, Alejandro Saiz, LLIVINA, Carina Alcoberro (ed). National Constitutional Identity and European Integration. Cambridge: Intersentia, 2013, s. 6. 5 Např. rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 12. října 1993, BVerfGE 89, 155 Maastricht-Urteil.


82

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. a nebyla tudíž instance, která by mohla autoritativně vtisknout novému koncep tu základní obrysy. Citované ustanovení bylo novelizováno a přečíslováno přijetím Amstero damské smlouvy v roce 1997, která ochranu národní identity přesunula do třetí ho odstavce a její znění zestručnila tak, že podle tehdejšího čl. 6 SEU: 1. Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a dodržování lidských práv a základních svobod, zásadách, které jsou společné členským státům. 2. Unie ctí základní práva zaručená Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950 a ta, jež vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, jako obecné zásady práva Společenství. 3. Unie uznává národní identitu svých členských států. Vzhledem k tomu, že respekt k národní identitě a znění druhého odstavce zůstalo zachováno, zdálo by se, že se jednalo pouze o formální změnu tohoto článku. Zároveň však došlo i k vložení nového prvního odstavce, který definoval základní hodnoty a principy společné členských státům, na nichž je EU založena. Na národní identitu v odst. 3 je proto možné pohlížet jako na prvek, jenž funguje jako protiváha společným principům definovaným v odst. 1.6 V této podobě přetrval čl. 6 SEU až do přijetí Lisabonské smlouvy, která dosavadní druhý a třetí odstavec nejen de facto spojila, ale rovněž i rozšířila jejich obsah.7 Podle současného čl. 4 odst. 2 SEU tak: Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy. Respektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti. Zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu. Již na první pohled je z citovaného článku zřejmé, že se nejedná o vyčerpáva jící definici národní identity, ale spíše o pouhý výčet znaků, které se k ní vážou. Citovaný článek tedy nedává odpověď na otázku, jaký obsah a s tím spojené reál né dopady může mít tento koncept na vztah právního řádu EU a vnitrostátních právních řádů členských států.

6 CLAES, Monica. National Identity: Trump Card or Up for Negotiation?. In: ARNAIZ, Alejandro Saiz, LLIVINA, Carina Alcoberro (ed). National Constitutional Identity and European Integration. Cambridge: Intersentia, 2013, s. 118. 7 Povinnost respektovat národní identitu členských států byla navíc zakotvena i v preambuli k Listině základních práv EU, která má po přijetí Lisabonské smlouvy stejné postavení jako primární právo.


83

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 Z čl. 4 odst. 2 SEU vyplývá, že pod pojem národní identity lze mimo jiné zařadit respekt Evropské unie k ústavním základům členských států, tj. k jejich ústavní identitě. To je zřetelné i z níže analyzované judikatury SDEU, neboť když Soudní dvůr, resp. generální advokát, odkazuje na čl. 4 odst. 2 SEU nebo na jeho předchůdce, tak často hovoří o principech vyplývajících z ústavního práva člen ských států. EU má tudíž povinnost respektovat nejen národní identitu svých členských států, ale zároveň i jejich ústavní identitu, která představuje určitou podmnožinu národní identity. Na druhou stranu je potřeba se podívat i na systematiku citovaného ustano vení, kdy se čl. 4 SEU vedle ochrany národní identity zmiňuje v dalších odstav cích i o principu přenosu pravomocí a zejména o zásadě loajální spolupráce. Podle posledně zmíněného principu „členské státy usnadňují Unii plnění jejích úkolů a zdrží se všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Unie.“ Z toho vyplývá, že je vždy nutné vyvažovat respekt k národní identitě člen ských států s ostatními principy vyplývajícími z primárního práva, zejména s principy přednosti a přímého účinku práva EU.8 V tomto směru je důležité vyzdvihnout skutečnost, že čl. 4 odst. 2 SEU nově spadá do přezkumné pravomoci Soudního dvora, neboť podle čl. 19 odst. 1 SEU Soudní dvůr „zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění Smluv.“ Je pro to na SDEU, aby ve své judikatuře koncept národní, resp. ústavní identity vyložil, a určil tak, do jaké míry může ústavní specifikum některého z členských států v konkrétním případě ospravedlnit výjimku z práva EU. Nabízí se otázka, zda nová definice národní identity v čl. 4 odst. 2 SEU před stavuje zásadní změnu v primárním právu nebo zda se jedná o pouhé přeformu lování toho, co bylo obsahem primárního práva již od Maastrichtské smlouvy. Podle části autorů by mohla formulace obsažená v čl. 4 odst. 2 SEU nově přispět k vyvážení vztahů mezi SDEU, který preferuje princip absolutní před nosti práva EU, a národními ústavními soudy, které považují vnitrostátní ústa vy za bariéru proti expanzivním účinkům práva EU.9 Podle některých z nich by dokonce koncept národní identity mohl fungovat jako výjimka z principu přednosti práva EU, jež by mohla být využita ze strany vnitrostátních ústavních soudů.10 Podle jiného názoru však nové znění čl. 4 odst. 2 SEU žádnou materiál ní změnu nepředstavuje, neboť pouze subsumuje dosavadní ochranu ústavních 8 GREWE, Constance. Methods of Identification of National Constitutional Identity. In: ARNAIZ, Alejandro Saiz, LLIVINA, Carina Alcoberro (ed). National Constitutional Identity and European Integration. Cambridge: Intersentia, 2013, s. 39. 9 BOGDANDY, Armin von, SCHILL, Stephan. Overcoming Absolute Primacy: Respect for National Identity under the Lisbon Tready. Common Law Market Review, 2011, roč. 48, s. 1418. 10 KUMM, Matthias, FERRERES COMELLA, Victor. The Primacy Clause of the Constitutio nal Treaty and the Future of Constitutional Conflict in the European Union. International Journal of Constitutional Law, roč. 3, č. 2–3, s. 473–492.


84

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. tradic členských států, dříve obsaženou v čl. 6 odst. 2 SEU, pod koncept národní identity.11 My se přikláníme k posledně uvedenému názoru, neboť z porovnání původ ního čl. 6 odst. 2 a 3 SEU a současného čl. 4 odst. 2 SEU plyne, že obsah zůstal materiálně nezměněn. Nedomníváme se proto, že by měl čl. 4 odst. 2 SEU v kon textu Lisabonské smlouvy působit jako ustanovení umožňující členským státům častěji sloužit jako výjimka z principu přednosti evropského práva. Pro odpověď na otázku, zda čl. 4 odst. 2 SEU může představovat pozitivní povinnost pro EU a její instituce, je potřeba objasnit, co je skutečným obsahem konceptu národní identity. Otázkou této práce tedy je, jak se SDEU ve své rozho dovací praxi k otázce národní identity postavil, a zda při vyvažování ústavních principů a zájmů členských států s právem EU dává národní identitě přednost nebo zda spíše prosazuje přednost práva EU i na úkor legitimních zájmů člen ských států. Tato kapitola je členěna do tří částí. V první části se věnujeme judikatuře Soudního dvora týkající se národní identity z předlisabonského období. V další části se zabýváme jejím vývojem po přijetí Lisabonské smlouvy. V poslední částí shrnujeme přístup Soudního dvora ke konceptu národní identity na základě jeho judikatury z obou rozebraných období. 2 Předlisabonská judikatura 2.1 Soudní dvůr Poprvé ve své judikatuře se Soudní dvůr k pojmu národní identity vyjádřil ještě před jejím zakotvením v primárním právu. Rozhodnutí Groener12 se týka lo irské zákonné úpravy, podle které bylo jmenování učitele na plný pracovní úvazek ve veřejných profesních institucích podmíněno prokázáním znalosti irštiny. Podle Soudního dvora plní povolání učitele významnou roli při prová dění a zachování vnitrostátní politiky používání irštiny jako způsobu vyjádření národní identity a kultury, k čemuž dochází v rámci vyučování. Evropské pri mární právo proto podle SDEU nezakazuje přijmout politiku, jejímž cílem je ochrana a podpora úředního jazyka členského státu.13 Implementace zmíněné politiky však podle SDEU nemůže zasahovat do základní svobody, kterou je v tomto případě volný pohyb pracovníků. Imple mentující opatření proto nesmí být neproporcionální ve vztahu ke sledovanému 11 MARTINICO, Giuseppe. What Lies behind Article 4(2) TEU. In: ARNAIZ, Alejandro Saiz, LLIVINA, Carina Alcoberro (ed). National Constitutional Identity and European Integration. Cambridge: Intersentia, 2013, s. 94. 12 Rozsudek Soudního dvora ze dne 28. listopadu 1989, Groener, C-379/87, ECLI:EU :C:1989:599. 13 Tamtéž, body 18, 19.


85

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 cíli a při jejich aplikaci nesmí docházet k diskriminaci občanů jiných členských států.14 SDEU nakonec došel k tomu, že irská úprava je slučitelná s požadavky nařízení o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství. Vzhledem k tomu, že uvedené rozhodnutí je jediné, ve kterém se SDEU zmí nil o konceptu národní identity před jeho zakotvením do Smluv, lze uzavřít, že Soudní dvůr do té doby tomuto pojmu větší pozornost nevěnoval. Prokazatelně více zmínek o národní identitě lze nalézt zejména ve stano viscích generálních advokátů po přijetí Maastrichtské smlouvy, kterou se stala ochrana národní identity pevnou součástí Smluv. Samotný Soudní dvůr se však v této době (do přijetí Lisabonské smlouvy) zmínil o ochraně národní identity pouze ve dvou svých rozhodnutích, jež se obě, stejně jako rozhodnutí Groener, týkala tzv. kulturní identity. Prvním rozhodnutím bylo Evropská komise proti Lucembursku,15 které se týkalo legálnosti vnitrostátní podmínky lucemburské národnosti pro zaměst nání učitele ve veřejném vzdělávacím systému, jež byla zakotvena v lucembur ské ústavě. Otázkou bylo, zda je toto ustanovení v souladu s volným pohybem pracovníků. Podle lucemburské vlády souvisí podmínka národnosti s předá váním tradičních hodnot, a je proto i s ohledem na zvláštní demografickou situaci ospravedlněna nutností zachovat národní identitu Lucemburska. K její mu zachování nemůže podle vlády dojít v případě, kdy by většina učitelů byla z jiných členských státu.16 Podle generálního advokáta Légera ne všechny vyučované předměty odrá žejí tradiční hodnoty státu, i když některé mohou nepochybně národní identitu reflektovat. Umožnění občanům jiných členských států vyučovat na školách však nepředstavuje podle generálního advokáta žádnou hrozbu pro národní identitu, neboť tito občané musí splňovat další přísné podmínky stanovené vnitrostátním právem pro výkon tohoto povolání.17 Soudní dvůr nejprve došel k tomu, že dotčené vnitrostátní ustanovení nespa dá do žádné z výjimek ze svobody volného pohybu pracovníků stanovených v primárním právu.18 Tento závěr nemůže být podle SDEU ovlivněn ani sku tečností, že podle tehdejšího čl. F odst. 1 SEU je zachování národních identit členských států legitimním cílem práva EU, který může opravňovat omezení základní svobody. V tomto případě může být totiž podle SDEU zájem Lucem burska efektivně zabezpečen méně omezujícími prostředky. Předmětné omezení 14 Tamtéž, bod 19. 15 Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. července 1996, Evropská komise proti Lucembursku, C-473/93, ECLI:EU:C:1996:263. 16 Tamtéž, bod 32. 17 Stanovisko generálního advokáta Légera přednesené dne 5. března 1996 ve věci Komise proti Lucembursku, C-473/93, ECLI:EU:C:1996:80, body 134, 137, 139. 18 Komise proti Lucembursku, C-473/93, bod 33.


86

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. tak bylo shledáno jako neproporcionální, neboť ochrana národní identity nemů že ospravedlnit vyloučení občanů jiných členských států ze všech postů v oblasti vzdělávání.19 Podobně postupoval Soudní dvůr i v druhém rozhodnutí, které se opět týka lo Lucemburska,20 a jehož předmětem byla zákonná podmínka lucemburské státní příslušnosti pro výkon povolání notáře. Otázkou bylo, zda tato podmínka není v rozporu s principem svobody usazování. Lucemburská vláda namítala, že cílem dotčené podmínky je zajistit respektování lucemburské historie, kultury, tradic a národní identity ve smyslu tehdejšího čl. 6 odst. 3 SEU.21 Generální advokát Pedro Cruz Villalón ve svém stanovisku pouze zopakoval argumentaci vlády, když spojil podmínku státní příslušnosti pro přístup k povo lání notáře s ochranou ústavní identity Lucemburska.22 SDEU se opět především zabýval tím, zda lze dotčené vnitrostátní ustanove ní zahrnout do výjimky ze základní svobody usazování plynoucí ze Smluv. Až následně uvedl, že ačkoliv ochrana národní identity členských států představuje legitimní cíl, který právní řád Unie respektuje, „zájem, jehož se dovolává Lucem burské velkovévodství, lze účinně chránit jinými prostředky než obecným vylou čením příslušníků jiných členských států.“23 Podle Soudního dvora tak podmín ka státní příslušnosti pro povolání notáře nespadá do výjimky z volného pohybu vyplývající z primárního práva. Jak v rozhodnutí Groener, tak ve dvou právě uvedených rozhodnutích SDEU použil odkaz na ochranu národní identity pouze podpůrně. Primárně totiž postupoval v souladu se svojí ustálenou judikaturou týkající se výjimek ze svo bod vnitřního trhu, jejímž těžištěm je aplikace principu proporcionality. Nejenže nám tedy tato rozhodnutí nepřiblížila, co si Soudní dvůr pod pojmem národní identity představuje, ale rovněž nebyl tento pojem použit ani jako hlavní argu ment, který by významně ovlivnil výsledek řízení. Další uvedené rozhodnutí se sice přímo národní identity netýkalo, nicméně materiálně se jedná o velmi podobný případ. V rozhodnutí Omega24 vzal SDEU v potaz ústavní specifikum členského státu, aby ospravedlnil výjimku z práva EU, která by v jiném případě nebyla možná.

19 Tamtéž, body 24, 35. 20 Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. května 2011, Evropská komise proti Lucemburskému velkovévodství, C-51/08, ECLI:EU:C:2011:336. Ačkoliv k tomuto rozhodnutí došlo až po přijetí Lisabonské smlouvy, řízení bylo zahájeno před tímto datem. 21 Tamtéž, bod 72. 22 Stanovisko generálního advokáta Pedra Cruz Villalóna ze dne 14. září 2010 ve věci Evropská komise proti Lucemburskému velkovévodství, C-51/08, ECLI:EU:C:2010:525, bod 141. 23 Evropská komise proti Lucemburskému velkovévodství, C-51/08, bod 124. 24 Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. října 2004, Omega, C-36/02, ECLI:EU:C:2004:614.


87

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 Německé město Bonn vyhláškou zakázalo laserové hry, jejichž smyslem bylo předstírání zabíjení ostatních pro zábavu s odůvodněním, že taková forma zába vy je v rozporu s lidskou důstojností chráněnou německou ústavou. Otázkou předkládajícího soudu bylo, zda tento zákaz neporušuje volný pohyb služeb v rámci EU pro poskytovatele těchto her. Podle SDEU jsou základní práva „nedílnou součástí obecných právních zásad, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje, přičemž za tímto účelem vychá zí z ústavních tradic společných členským státům.“25 Soudní dvůr tak výslovně neodkázal na národní identitu, ale na ústavní tradice členských států upravené v tehdejším v čl. 6 odst. 2 SEU. Podle Soudního dvora není „nezbytné, aby omezující opatření nařízené orgány jednoho členského státu odpovídalo pojetí sdílenému všemi členskými státy, pokud jde o způsob ochrany dotčeného základního práva nebo legitimního zájmu.“26 Ačkoliv je tedy podle Soudního dvora lidská důstojnost v rámci práva EU chráněná, členský stát má širokou volnost při vymezení obsahu a dosahu této zásady s ohledem na národní zvláštnosti. SDEU také připomněl, že je možné se dovolávat veřejného pořádku jen v případě skutečné a dostatečně závažné hroz by, kterou je dotčen základní společenský zájem.27 SDEU došel k tomu, že omezení bylo v tomto případě proporcionální, neboť se omezilo jen na zákaz laserové hry, jejímž předmětem je střelba na lidské terče a sporná vyhláška nepřesáhla to, co je nezbytné pro dosažení cíle sledovaného vnitrostátními orgány. Podle SDEU tak zákaz přijatý v tomto případě z důvodů ochrany veřejného pořádku je v souladu s právem EU.28 Soudní dvůr tak v tomto případě nejprve ponechal na vnitrostátním orgá nu, aby stanovil, že určité ústavní specifikum je důležité aplikovat v konkrétním kontextu, a pak SDEU sám určil dopady tohoto specifika na právo EU.29 SDEU tak do určité míry respektoval dialog mezi ním a vnitrostátními orgány namísto toho, aby autoritativně stanovil, co v tomto případě pod koncept národní iden tity spadá. Ačkoliv v tomto rozhodnutí SDEU nevycházel z ochrany národní identi ty explicitně a odkázal na ústavní tradice členských států, je jeho přístup vel mi podobný s dříve uvedenými rozhodnutími. Soudní dvůr tak opět primárně vycházel ze své ustálené judikatury týkající se výjimek z práva EU, jež mají původ v samotném evropském právu. Tímto přístupem si rovněž zachoval úplnou kon

25 26 27 28 29

Tamtéž, bod 33. Tamtéž, bod 37. Tamtéž, bod 30. Tamtéž, body 40, 41. BESSELINK, Leonard F. M., National and Constitutional Identity before and after Lisbon, Utrecht Law Review, 2010, roč. 6, č. 3, s. 46.


88

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. trolu nad výsledkem řízení.30 Zajímavostí je, že generální advokát Poiares Madu ro považuje právě přístup v rozhodnutí Omega za příklad respektu k národní identitě.31 2.2 Stanoviska generálních advokátů Dalšími důležitými aktéry, kteří přispěli v předlisabonském období do disku ze na téma národní identity byli rovněž generální advokáti ve svých stanoviscích před SDEU. Soudní dvůr však jimi vhozený ručník v těchto případech nezvedl a nepřiklonil se k argumentaci národní identitou. V rozhodnutí Španělské království proti Eurojustu Španělsko napadlo jazy kový režim používaný ve výběrovém řízení do Eurojustu a požadovalo zrušení ustanovení, která vyžadovala dodání některých dokumentů v anglickém jazyce. Generální advokát Miguel Poiares Maduro ve svém stanovisku poukázal na sku tečnost, že podle tehdejšího čl. 6 odst. 3 SEU Unie ctí národní identitu členských států a respektování jazykové rozmanitosti je jedním z jejích hlavních aspektů. Zásada respektování jazykové rozmanitosti je navíc výslovně upravena i v Lis tině základních práv EU.32 Soudní dvůr se však argumentem národní identity v rozhodnutí vůbec nezabýval, neboť shledal žalobu nepřípustnou. Rozhodnutí Marrosu Vassallo se týkalo italské právní úpravy, jejímž důsled kem docházelo k odlišnému zacházení v rámci soukromého a veřejného sektoru v případě změny pracovních smluv z doby určité na dobu neurčitou. Italská vlá da argumentovala, že rozdílné zacházení je potřeba vnímat s ohledem na italské ústavní požadavky, konkrétně na podmínky zajišťující nestrannost a účinnost státní správy.33 V reakci na tuto argumentaci generální advokát Poiares Maduro uvedl, že je nutné „vnitrostátním orgánům, a především ústavním soudům, přiznat odpo vědnost za definování povahy vnitrostátních specifik, která mohou odůvodnit odlišné zacházení. Tyto orgány tak mohou nejlépe definovat ústavní identitu členských států, kterou se Evropská unie zavázala ctít. Soudní dvůr má ale povin nost ověřit, zda je toto posouzení v souladu se základními právy a cíli, jejichž dodržování v rámci Společenství zajišťuje.“34 V tomto případě může být tedy podle generálního advokáta nezbytnost zachování výběrového řízení jako zvlášt 30 ZBÍRAL, Robert. Koncept národní identity jako nový prvek ve vztahu vnitrostátního a unijního práva: Poznatky z teorie a praxe. Právník, 2014, roč. 153, č. 2, s. 123. 31 Stanovisko generálního advokáta Miguela Poiarese Madura ze dne 8. října 2008 ve věci Michaniki, C-213/07, ECLI:EU:C:2008:544, bod 32. 32 Stanovisko generálního advokáta Miguela Poiarese Madura ze dne 16. prosince 2004 ve věci Španělské království proti Eurojustu, C-160/03, ECLI:EU:C:2004:817, body 24, 35. 33 Stanovisko generálního advokáta Miguela Poiarese Madura ze dne 20. září 2005 ve věci Marrosu Vassallo, C - 53/04, ECLI:EU:C:2005:569, bod 39. 34 Tamtéž, bod 40.


89

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 ního způsobu přístupu k zaměstnání ve veřejné správě považována za legitim ní cíl odůvodňující vyloučení transformace pracovních smluv na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou. Takové opatření však musí být proporcionální, tj. že jsou použité prostředky nezbytné a vhodné pro dosažení sledovaného legi timního cíle.35 Generální advokát Poiares Maduro se k pojmu národní identity vyjádřil rov něž i ve stanovisku k věci Michaniki,36 která se týkala slučitelnosti vnitrostátní právní úpravy umožňující vyloučení určitého soutěžitele z účasti v řízení o zadá ní veřejné zakázky s právem EU. Tato regulace vyplývala z ustanovení řecké ústa vy, jehož cílem bylo zachovat pluralitu médií. Otázkou řízení bylo, zda ustanove ní řecké ústavy není v rozporu se směrnicí č. 93/37/EHS o koordinaci veřejných zakázek na stavební práce. Podle generálního advokáta je ústavní identita součástí národní identity upravené v tehdejším čl. 6 odst. 3 SEU a respektování ústavní identity je povin ností Evropské unie, která pro ni platí od samého počátku.37 Z judikatury SDEU lze totiž podle něj dovodit, že se členský stát „může v určitých případech dovo lávat ochrany své národní identity za účelem odůvodnění výjimky z uplatnění základních svobod volného pohybu.“38 Může se jí buď výslovně dovolávat jako legitimního a samostatného důvo du pro výjimku z pravidel volného pohybu nebo může členský stát sám vyvi nout vlastní pojetí legitimního zájmu, které může odůvodnit existenci překáž ky v rámci svobody pohybu. Jako příklad posledně uvedeného důvodu uvedl generální advokát již zmíněný případ Omega, ve kterém se členský stát dovolával ochrany lidské důstojnosti zakotvené v jeho ústavě za účelem odůvodnění ome zení volného pohybu služeb. Generální advokát následně došel k tomu, že se členský stát může respekto vání národní identity dovolávat za účelem odůvodnění svého posouzení ústav ních opatření. Respektování ústavní identity členských států však nelze chápat absolutně vůči všem vnitrostátním ústavním pravidlům. Stejně jako evropské právo respektuje ústavní identitu členských států, tak rovněž i vnitrostátní ústav ní právo musí respektovat požadavky vyplývající z právního řádu EU.39 Vždy je tedy podle generálního advokáta potřeba zájem vyplývající z národní identity členského státu poměřovat s požadavky práva EU, tj. aplikovat test proporcio nality. Ustanovení řecké ústavy testem přiměřenosti však v tomto případě podle generálního advokáta neprošlo. 35 Tamtéž, body 43, 44. 36 Stanovisko generálního advokáta Miguela Poiarese Madura ze dne 8. října 2008 ve věci Michaniki, C - 213/07, ECLI:EU:C:2008:544. 37 Tamtéž, bod 31. 38 Tamtéž, bod 32. 39 Tamtéž, bod 33.


90

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. K podobnému závěru došel i Soudní dvůr když uvedl, že je nutné „přiznat členským státům určitý prostor pro uvážení při přijímání opatření zaručujících zásady rovného zacházení s uchazeči a transparentnosti.“40 Podle SDEU je to právě členský stát, který může nejlépe s ohledem na vnitrostátní faktory určit případy, ve kterých může docházet k jednáním vedoucím k porušování těchto zásad. Snaha členského státu zajistit transparentnost řízení na veřejné zakázky proto naplňuje cíl obecného zájmu, kterým je zachování pluralismu a nezávislo sti sdělovacích prostředků.41 Konkrétní řecké opatření však Soudní dvůr shledal za neproporcionální. Soudní dvůr tak opět argumentaci národní identitou obe šel, tentokrát odkazem na obecný zájem členského státu. Ve věci Umweltanwalt von Kärnten42 se generální advokát opět pokusil argumentovat konceptem ústavní identity, když uvedl, že členské státy EU mají svrchovanou pravomoc stanovovat složení státní moci a její rozdělení v soula du s vlastní ústavou. V případě přidělení soudních funkcí nesoudnímu orgánu ze strany členského státu se proto jedná o projev vůle spjatý s ústavní identitou a svrchovaností.43 Součástí ústavní identity je tak podle generálního advokáta právo členského státu rozhodovat o složení vnitrostátní soudní moci. Stanovis ko generálního advokáta však opět nepřesvědčilo Soudní dvůr, aby se národní identitou zabýval. Pojem národní identity byl zmíněn i v dalších stanoviscích generálních advo kátů, např. v rámci ochrany regionální a místní samosprávy44 nebo v souvislosti s určováním podmínek státního občanství.45 Ze všech uvedených stanovisek generálních advokátů je patrná jasná snaha upřesnit interpretaci dnešního čl. 4 odst. 2 SEU, a nabídnout tak Soudnímu dvo ru v tomto směru relevantní argumenty. Nejvíce se o to bezpochyby zasloužil Poiares Maduro, podle kterého to mají být právě vnitrostátní orgány členského státu, jež definují obsah národní identity. Soudní dvůr má podle něj až následně zhodnotit soulad tohoto obsahu s právem EU prostřednictvím principu propor cionality. Podle generálního advokáta může argument národní identitou pří mo ospravedlnit výjimku z práva EU. Trochu problematický je však jeho odkaz na rozhodnutí Omega, neboť, jak bylo zmíněno výše, hlavní linie argumentace Soudního dvora byla v tomto rozhodnutí reflexí jeho ustálené judikatury, argu mentace ústavními specifiky členského státu byla užita až subsidiárně. 40 Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. prosince 2008, Michaniki, C - 213/07, ECLI:EU :C:2008:731, bod 55. 41 Tamtéž, body 56, 59. 42 Stanovisko generálního advokáta Dámasa Ruiz-Jaraba Colomera ze dne 25. června 2009 ve věci Umweltanwalt von Kärnten, C-205/08, ECLI:EU:C:2009:397. 43 Tamtéž, bod 47. 44 Stanovisko generálního advokáta Verici Trstenjaka ze dne 4. června 2008 ve věci Coditel Brabant, C-324/07, ECLI:EU:C:2008:317. 45 Stanovisko generálního advokáta Miguela Poiarese Madura ze dne 30. září 2009 ve věci Rottmann, C-135/08, ECLI:EU:C:2009:588.


91

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 Lze proto shrnout, že SDEU v předlisabonském období, s ohledem na počet relevantních rozhodnutí, nespatřuje v konceptu národní identity argument, kte rý by mohl být rozhodující sám o sobě v případě, kdy se jedná o otázku možného zásahu do ústavních specifik členských států. Tento pojem tak zůstal prozatím „uvězněn“ zejména ve stanoviscích generálních advokátů. 2 Polisabonská judikatura 2.1 Primární právo Po přijetí Lisabonské smlouvy, tj. poté, kdy se čl. 4 odst. 2 SEU stal předmě tem přezkumu ze strany Soudního dvora, se SDEU vyjádřil k pojmu národní identity poprvé ve věci Sayn-Wittgenstein.46 Toto rozhodnutí se týkalo kompati bility čl. 21 SFEU, upravujícím svobodu pohybu, s vnitrostátním zákazem užívá ní šlechtických titulů, který pramení z rakouského ústavního principu rovného zacházení. Navrhovatelka v řízení před národním soudem tvrdila, že nemožnost užívat její šlechtický titul je porušením svobody volného pohybu.47 Podle rakous ké vlády je na druhou stranu zmíněný zákaz určen k ochraně ústavní identity Rakouské republiky.48 Podle SDEU skutečnost, že orgány členského státu odmítly uznat všechny prvky příjmení státního příslušníka jednoho státu, které bylo určeno ve druhém členském státě, představuje omezení svobod přiznaných čl. 21 SFEU každému občanu EU.49 Soudní dvůr dále připomněl, že „v souladu s čl. 4 odst. 2 SEU Unie ctí národní identitu svých členských států, jejíž součástí je rovněž republikové státní zřízení.“50 Rakouský zákon o zrušení šlechtictví je podle SDEU součástí rakouských ústavních dějin, a tvoří tak prvek národní identity, který může být vzat v úvahu při poměřování legitimních zájmů s právem svobodně se pohybo vat. Ačkoliv tedy národní identita může být vzata v potaz, odůvodnění rakouské vlády namítající zásah do ústavní identity je přesto podle SDEU třeba vykládat tak, že se rakouská vláda dovolává veřejného pořádku.51 Tento pojem musí být dle SDEU chápán restriktivně a jeho obsah tudíž nemůže být určován jednostranně každým členským státem bez kontroly ze strany evropských orgánů. Veřejného pořádku je proto možné se dovolávat „jen v případě skutečné a dostatečně závažné hrozby, kterou je dotčen základní společenský zájem.“52 Vzhledem k tomu, že se okolnosti, které mohou odůvodnit 46 Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. prosince 2010, Ilonka Sayn-Wittgenstein, C-208/09, ECLI:EU:C:2010:806. 47 Tamtéž, bod 43. 48 Tamtéž, bod 74. 49 Tamtéž, bod 71. 50 Tamtéž, bod 92. 51 Tamtéž, body 83, 84. 52 Tamtéž, bod 86.


92

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. použití institutu veřejného pořádku, mohou v členských státech lišit, je třeba přiznat vnitrostátním orgánům určitý prostor pro uvážení. Odkazem na rozhod nutí Omega SDEU dále uvedl, že nezbytnost a proporcionalita vnitrostátních opatření není vyloučena jen z toho důvodu, že členský stát zvolil systém ochrany odlišný od ochrany poskytované jiným státem.53 SDEU nakonec došel k tomu, že čl. 21 SFEU musí být interpretován tak, že nezakazuje vnitrostátním orgánům za vymezených okolností odmítnout uznání všech složek příjmení občana svého státu. Rakouské omezení svobody pohybu je tudíž v tomto případě proporcionální. I když se Soudní dvůr v tomto rozhodnutí zabýval ochranou ústavní iden tity, primárně interpretoval požadavek rakouského ústavního práva jako sou část rakouského veřejného pořádku, který umožňuje nezbytné a proporcionální omezení základních svobod.54 Čl. 4 odst. 2 SEU tak v tomto rozhodnutí nehrál významnější roli a byl použit jen jako podpůrný argument, který zřejmě samot ný výsledek řízení výrazně neovlivnil. I přes tyto skutečnosti však SDEU vnesl alespoň nějaké světlo do zatím inter pretačně temného konceptu národní identity, neboť poukázal na pevný vztah národní identity s vnitrostátními ústavními principy. Učinil tak nejen tím, že spojil národní identitu se zájmem vyplývajícím z rakouské ústavy, ale také tím, že podle SDEU rovněž pojetí státu jako republiky tvoří součást národní identity.55 Respekt k ústavě členského státu vyplývá také ze skutečnosti, že případný kon flikt mezi ústavním právem a právem EU má být řešen testem proporcionality. Konceptem národní identity se Soudní dvůr zabýval i v rozhodnutí Runevič-Vardyn,56 které se týkalo situace, kdy litevské úřady odmítly změnit příjmení a jména žalobců v původním řízení uvedená v jejich dokladech o osobním stavu. Tyto údaje musejí byt podle litevských zákonů uvedeny výhradně v latince a žád né jiné znaky povoleny nejsou. Otázkou byl soulad této právní úpravy s volným pohybem osob dle čl. 21 SFEU. Generální advokát Jääskinen ve svém stanovisku uvedl, že EU podle čl. 4 odst. 2 SEU ctí národní identitu členských států a dává jim tedy možnost vytvo ření pravidel regulujících grafický záznam jmen a příjmení, která mají za cíl respektování vnitrostátního jazyka.57 Soudní dvůr nejprve odkázal na argumentaci použitou v rozhodnutí Groener, podle níž evropské primární právo nezakazuje přijmout politiku, jejímž cílem je 53 Tamtéž, body 87, 91. 54 Shodně BOGDANDY: Overcoming Absolute Primacy Bogdandy…, s. 1424. 55 Tamtéž, s. 1425. 56 Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. května 2011, Runevič-Vardyn , C-391/09, ECLI:EU:C:2011:291. 57 Stanovisko generálního advokáta Niila Jääskinena ze dne 16. prosince 2010 ve věci Runevič-Vardyn , C-391/09, ECLI:EU:C:2010:784, bod 80.


93

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 ochrana a podpora úředního jazyka členského státu. Dále pokračoval s tím, že jak podle čl. 3 odst. 3 SEU, tak podle Listiny základních práv EU, Unie respek tuje kulturní, náboženskou a jazykovou rozmanitost. Až podpůrně dodal, že EU „ctí také národní identitu svých členských států, jejíž součástí je rovněž ochrana státního úředního jazyka.“58 Následně uvedl, že je na vnitrostátním soudu, aby provedl test proporciona lity a určil tak, zda je dotčená vnitrostátní úprava v souladu s volným pohybem osob dle čl. 21 SFEU.59 Podle SDEU tak vnitrostátní úprava směřující k ochraně státního úředního jazyka sleduje legitimní cíl, který může ospravedlnit omezení svobody pohybu upravené v čl. 21 SFEU.60 SDEU dále uvedl, že v případě, kdy bylo prokázáno, že odmítnutí změny společného jména páru tvořeného občany EU způsobuje značné obtíže, je opět věcí vnitrostátního soudu, „aby určil, zda takové odmítnutí zachovává spravedli vou rovnováhu mezi dotčenými zájmy, a sice mezi právem žalobců na soukromý a rodinný život a legitimní ochranou svého státního úředního jazyka a svých tradic členským státem.“61 Provedení testu proporcionality tak i tomto případě Soudní dvůr ponechal na vnitrostátním soudu. Stejně jako v rozhodnutí Sayn-Wittgenstein nebyl ani v tomto případě čl. 4 odst. 2 SEU použit samostatně jako legitimní důvod ospravedlňující derogaci z práva EU, ale jako doplňkový argument vedle hlavního tvrzení, podle nějž jazyková rozmanitost vyplývá jak z čl. 3 odst. 3 SEU, tak z čl. 22 Listiny základ ních práv EU. Na druhou stranu je třeba poznamenat, že ve svém stanovisku k pozdějšímu rozhodnutí generální advokátka Kokott odkázala na propojenost zmíněných ustanovení, když uvedla, že základem čl. 22 Listiny základních práv EU byl podle oficiálních vysvětlení respekt k národní identitě členských států.62 V následujících dvou případech však SDEU argumentaci národní identi tou, která by ospravedlnila výjimku z práva EU, neakceptoval. První rozhodnutí Anton Las63 se opět týkalo otázky ochrany úředního jazyka. Jeho předmětem byla belgická vyhláška přijatá na základě ústavního zmocnění, která požadovala, aby všichni zaměstnanci usazení v nizozemsky mluvícím regionu měli přeshra niční pracovní smlouvy vypracované v nizozemštině pod sankcí neplatnosti. Otázkou bylo, zda tato úprava, která má omezující dopady na nizozemsky neho vořící zaměstnance a zaměstnavatele z jiných členských států, je v rozporu s čl. 45 SFEU, který upravuje volný pohyb pracovníků. Runevič-Vardyn , C-391/09, body 85, 86. Tamtéž, bod 83. Tamtéž, bod 87. Tamtéž, bod 91. Stanovisko generálního advokátky Juliane Kokott ze dne 21. června 2011ve věci Italská republika proti Evropské komisi, C 566/10 P, ECLI:EU:C:2012:368, bod 86. 63 Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. dubna 2013, Anton Las, C-202/11, ECLI:EU :C:2013:239. 58 59 60 61 62


94

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. Podle generálního advokáta Jääskinena zahrnuje národní identita jazyko vé aspekty ústavního pořádku členského státu, které vymezují zejména úřední jazyk a případně i územní celky, ve kterých jsou tyto jazyky používány.64 Podle Jääskinena zahrnuje belgická národní identita belgickou ústavou stanovené roz dělení na jazyková společenství, a proto politika ochrany jazyka je důvod, který může opravňovat členský stát k použití opatření omezující svobodu pohybu.65 Nicméně povinné používání jazyka vyplývající z dotčené právní úpravy tomuto cíli podle generálního advokáta neodpovídá, neboť vyhotovení přeshraničních pracovních smluv v jiném jazyce než v nizozemštině nemůže ohrozit její pou žívání.66 Soudní dvůr nejprve s odkazem na rozhodnutí Runevič-Vardyn uvedl, že součástí národní identity členských států dle čl. 4 odst. 2 SEU je rovněž i ochrana jejich úředního jazyka.67 Cíl spočívající v podpoře používání nizozemštiny, která je jedním z úředních jazyků Belgického království, je podle SDEU legitimním zájmem, který může odůvodnit omezení povinností stanovených v čl. 45 SFEU. Následně však Soudní dvůr došel k tomu, že belgická právní úprava v tomto pří padě překračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení zmíněného cíle, a nelze ji tedy považovat za přiměřenou.68 Národní identitou se Soudní dvůr zabýval také v rozhodnutí Digibet Albers,69 které se týkalo regulace hazardních her, konkrétně otázky, zda existence libe rálnější právní regulace hazardních her na internetu v jedné německé spolko vé zemi, na rozdíl od přísnější regulace v ostatních spolkových zemím, zakládá nedovolené omezení volného pohybu služeb dle čl. 56 SFEU. SDEU posuzoval, zda může být na dotčené omezení nahlíženo jako na výjim ku z čl. 51 a 52 SFEU z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřej ného zdraví nebo v souladu s jeho judikaturou odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu.70 Soudní dvůr s odkazem na svoji ustálenou judikaturu došel k tomu, že vni trostátní orgány mají v oblasti organizování hazardních her širokou posuzovací pravomoc k tomu, aby stanovily požadavky pro ochranu spotřebitele a společen ského pořádku. V případě dodržení podmínek stanovených judikaturou SDEU přísluší každému členskému státu, aby posoudil, zda je v kontextu jím sledova

64 Stanovisko generálního advokáta Niila Jääskinena ze dne 12. července 2012 ve věci Anton Las, C-202/11, ECLI:EU:C:2012:456, bod 59. 65 Tamtéž, bod 60. 66 Tamtéž, bod 61. 67 Anton Las, C-202/11, bod 25. 68 Tamtéž, body 27, 33. 69 Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. června 2014, Digibet Albers, C-156/13, ECLI:EU :C:2014:1756. 70 Tamtéž, bod 22.


95

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 ných legitimních cílů nezbytné zakázat nebo omezit hazardní činnosti.71 SDEU následně odkázal na národní identitu a uvedl, že rozdělení pravomocí mezi spol kové země nelze zpochybnit, jelikož je chráněno čl. 4 odst. 2 SEU.72 Podle Soudního dvora tak musí být čl. 56 SFEU vykládán v tom smyslu, že nebrání dotčené právní úpravě hazardních her, která je v jedné spolkové zemi liberálnější než v ostatních spolkových zemích. To však platí jen tehdy, že tako váto právní úprava je proporcionální. V tomto rozhodnutí použil SDEU argumentaci národní identitou opět pouze nepřímo, neboť se zabýval zejména existencí výjimky z primárního práva a ne problematikou federálního uspořádání Německa, v jehož kontextu se o národní identitě zmínil. Jak v rozhodnutí Anton Las, tak v Digibet Albers Soudní dvůr opět použil čl. 4 odst. 2 SEU jen subsidiárně k podpoře výsledku, ke kterému došel postupem vyplývajícím z jeho ustálené judikatury, ze které dovodil určitý prostor pro uvá žení členského státu. Co se týče obsahu čl. 4 odst. 2 SEU, ze všech čtyř rozebíraných rozhodnutí vyplývá, že do něj spadají zájmy týkající se zákazu šlechtických titulů, respektu k jazykové rozmanitosti a federálního uspořádání členských států. Rozhodnutí Sayn-Wittgenstein, Runevič-Vardyn a Anton Las na jednu stranu ukazují, že se členské státy mohou dovolávat čl. 4 odst. 2 SEU jako výjimky z primárního prá va. Nicméně SDEU ani v jednom případě nepoužil toto ustanovení samostatně, ale vždy ve spojitosti se svojí dosavadní judikaturou upravující výjimky z práva EU nebo společně se základním právem vyplývajícím z Listiny základních práv EU. 2.2 Sekundární právo SDEU se v polisabonském období zabýval otázkou národní identity i v pří padech, kdy povinnosti členských států vyplývaly ze sekundárního práva EU. Prvním takovým rozhodnutím byl případ O’Brien,73 který se týkal otázky, zda mohou být soudci zahrnuti do působnosti rámcové dohody o částečném pra covním úvazku, která tvořila přílohu směrnice č. 97/81/ES. Podle intervenující lotyšské vlády by aplikace evropského práva na soudnictví členského státu byla porušením národní identity členského státu dle čl. 4 odst. 2 SEU.74 Soudní dvůr však tento argument odmítl, neboť podle něj přísluší členským státům, aby vymezily pojem „zaměstnanci“ ve smyslu směrnice a rámcové doho dy a aby určily, zda soudci spadají pod tento pojem za podmínky, že to nepo 71 72 73 74

Tamtéž, bod 32. Tamtéž, bod 34. Rozsudek Soudního dvora ze dne 1. března 2012, O’Brien, C-393/10, ECLI:EU:C:2012:110. Tamtéž, bod 49.


96

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. vede ke svévolnému vyloučení kategorie osob z ochrany poskytnuté směrnicí a rámcovou dohodou. Vyloučení z této ochrany lze podle SDEU připustit pouze v případě, že poměr mezi soudci a ministerstvem spravedlnosti je svou povahou podstatně odlišný od poměru mezi zaměstnavateli a zaměstnanci.75 SDEU dále uvedl, že použití směrnice a rámcové dohody na soudce na čás tečný úvazek nemůže mít vliv na národní identitu, neboť cílem obou dokumentů je pouze to, aby se na soudce „vztahovala obecná zásada rovného zacházení, kte rá představuje jeden z cílů těchto předpisů, a aby tak byli chráněni proti diskri minaci ve vztahu k zaměstnancům na plný úvazek.“76 Podle Soudního dvora tak argumentace národní identitou nebyla v tomto případě relevantní. Dalším případem týkajícím se sekundárního práva bylo rozhodnutí Evropská komise proti Španělskému království.77 V této věci bylo namítáno, že Španělsko nesprávně implementovalo směrnici č. 200/60/ES, kterou se stanoví rámec pro činnost Společenství v oblasti vodní politiky, do vnitrostátního práva. Španělská vláda namítala, že pokud jde o povodí uvnitř společenství, je provedení povin ností vyplývajících ze směrnice zajištěno čl. 149 odst. 3 španělské ústavy, který stanoví, že jestliže samosprávné společenství, které v určité oblasti disponuje zákonodárnou pravomocí, tuto pravomoc nevyužije, budou pro otázky neupra vené samosprávným společenstvím nadále platit státní normy. Podle generální advokátky však nepřijetím koncepce čl. 149 odst. 3 španělské ústavy nedošlo ze strany EU k popření národní identity Španělska. „Není totiž vyloučeno, aby provedení unijního práva do federálního nebo decentralizované ho systému bylo zajištěno subsidiárním použitím právních předpisů s platností na území celého státu. Toto subsidiární použití musí být ovšem zcela nepochyb né. Španělská právní úprava podle generální advokátky však tyto požadavky nesplňuje.“78 Soudní dvůr souhlasil s generální advokátkou a uvedl, že Španělsko nesplnilo své povinnosti vyplývající ze směrnice. Podle SDEU může existence obecných zásad ústavního nebo správního práva učinit provedení zvláštními opatřeními nadbytečnými, avšak za podmínky, že tyto zásady zaručují plné uplatnění směr nice vnitrostátními správními orgány.79 Soudní dvůr dále, k argumentu Španěl ského království, podle kterého se Evropská komise snažila v rozporu s čl. 4 odst. 2 SEU stanovit způsob, jakým mělo dojít k provedení dotčených ustanovení, konstatoval, že Evropská komise v žalobě neuvedla způsob, jakým by mělo dojít 75 Tamtéž, bod 51. 76 Tamtéž, bod 49. 77 Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. října 2013, Evropská komise proti Španělskému království, C-151/12, ECLI:EU:C:2013:690. 78 Stanovisko generálního advokátky Juliane Kokott ze dne 30. května 2013 ve věci Evropská komise proti Španělskému království, C-151/12, ECLI:EU:C:2013:354, bod 34. 79 Evropská komise proti Španělskému království, C-151/12, bod 28.


97

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 k provedení dotčených ustanovení směrnice.80 Podle SDEU tak ústavní specifika Španělska nejsou relevantní, neboť tento argument je postaven na nepochopení obvinění, které proti Španělsku Evropská komise vznesla. Podobný přístup Soudní dvůr zaujal i v rozhodnutí Torresi.81 V této věci se vnitrostátní soud obrátil na SDEU s otázkou, zda čl. 3 směrnice č. 98/5/ES tím, že italským státním příslušníkům, kteří získají profesní označení advoká ta v jiném členském státě, než je Italská republika, umožňuje vykonávat jejich povolání v tomto státě, vede k obcházení italské ústavy, která podmiňuje přístup k povolání advokáta úspěšným složením státní zkoušky. Otázkou tedy bylo, zda je ustanovení směrnice v rozporu s čl. 4 odst. 2 SEU, a mělo by být tak považo váno za neplatné. Podle generálního advokáta nepředstavuje přijetí občanů EU do advokát ní komory, kteří získali profesní titul v jiném členském státě, narušení italské národní identity.82 Ačkoliv judikatura SDEU připouští možnost, aby se členské státy odchýlily od svých závazků vyplývajících z unijního práva z důvodu ochra ny národní identity, neznamená to, „že by jakékoli pravidlo zakotvené ve vnit rostátní ústavě mohlo omezovat jednotné použití ustanovení unijního práva.“83 SDEU na tuto argumentaci navázal, když uvedl, že se čl. 3 směrnice týká pouze práva usadit se v členském státě za účelem výkonu povolání advokáta pod profesním označením udělovaným v domovském členském státě. Toto ustano vení tak podle SDEU neupravuje přístup k povolání advokáta ani výkon tohoto povolání pod profesním označením udělovaným v hostitelském členském stá tě.84 „Z toho nutně plyne, že žádost o zápis do seznamu usazených advokátů podaná na základě čl. 3 směrnice neumožňuje vyhnout se uplatnění právních předpisů hostitelského členského státu týkajících se přístupu k povolání advoká ta.“85 Čl. 3 směrnice tak „nemůže mít v žádném případě vliv na základní politic ké a ústavní systémy ani základní funkce hostitelského členského státu ve smyslu čl. 4 odst. 2 SEU.“86 Ačkoliv se Soudní dvůr ve všech třech uvedených rozhodnutí vyjádřil k čl. 4 odst. 2 SEU, kterým se členské státy zaštiťovaly, v žádném z nich nebyl koncept národní identity, ani podpůrně, dostatečným argumentem pro výjimku z práva EU.

80 Tamtéž, bod 37. 81 Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. července 2013, Torresi, C-58/13 a C-59/13, ECLI:E U:C:2014:2088. 82 Stanovisko generálního advokáta Nilse Wahla ze dne 10. dubna 2014 ve věci Torresi, C-58/13 a C-59/13, ECLI:EU:C:2014:265, bod 99. 83 Tamtéž, bod 100. 84 Torresi, C-58/13 a C-59/13, bod 56. 85 Tamtéž, bod 57. 86 Tamtéž, bod 58.


98

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. Sekundárního práva se týkalo i rozhodnutí Melloni.87 V tomto případě podal španělský ústavní soud předběžnou otázku ve věci, ve které se výkon evropského zatýkacího rozkazu (dále je „EZR“), konkrétně čl. 4a odst. 1 rámcového rozhod nutí o EZR, dostal do střetu s právem na spravedlivý proces interpretovaný špa nělským ústavním soudem. Podle jeho judikatury musí být výkon EZR vydané ho za účelem výkonu rozsudku pro zmeškání vždy podmíněn tím, že odsouzená osoba má ve vystavujícím členském státě právo na obnovu řízení. Podle čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí však platí, že pokud taková osoba věděla o pláno vaném jednání soudu a zmocnila svého advokáta, aby ji na tomto jednání soudu obhajoval, nemůže předání takové podmínce podléhat. Podle generálního advokáta by členský stát měl mít možnost napadnout ustanovení sekundárního práva na základě čl. 4 odst. 2 SEU v případě, že takové ustanovení ohrožuje jeho národní identitu. Dále nicméně dodal, že se v projed návané věci o takovou situaci nejedná. Podle generálního advokáta se určení rozsahu práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu v případě rozsudků pro zmeškání nemůže dotknout národní identity Španělského království. To vyplývá zejména ze skutečnosti, že obsah práva na obhajobu není v judikatuře španělské ho ústavního soudu dosud ustálen a navíc španělská vláda sama uvedla, že účast obžalovaného na jednání soudu pod ústavní identitu Španělského království nespadá. Je rovněž potřeba učinit rozdíl mezi obsahem ochrany základního prá va a ohrožením národní identity, resp. ústavní identity členského státu. V tomto případě se podle generálního advokáta jedná o základní právo chráněné španěl skou ústavou, a nepřichází proto v úvahu použití čl. 4 odst. 2 SEU.88 Soudní dvůr, bez odkazu na princip ochrany národní identity, došel k tomu, že se Španělsko nemůže dovolávat zásahu do práva na spravedlivý proces ve smy slu, v jakém ho chápe španělská ústava s cílem se odchýlit od rámcového rozhod nutí EZR. Výkon EZR totiž není podmíněný tím, aby bylo možné se odvolat pro ti odsouzení rozsudkem pro zmeškání ve státě, který EZR vydal.89 Podle SDEU je tak úprava EZR v souladu s Listinou základních práv EU a nijak nezasahuje do práva na spravedlivý proces. Z této argumentace vyplývá, že vnitrostátní ochrana základních práv nemů že být širší, než je jejich ochrana na úrovní EU, neboť širší pojetí spravedlivého procesu upravené španělskou ústavou nebylo vzato v potaz. Soudní dvůr tak dal jasně přednost uniformitě práva EU a principu absolutní přednosti vyplývajícího před ústavními specifiky členského státu, které mohly být reflektovány čl. 4 odst. 2 SEU.

87 Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. února 2013, Melloni, C-399/11, ECLI:EU:C:2013:107. 88 Stanovisko generálního advokáta Yvese Bota ze dne 2. října 2012 ve věci Melloni, C-399/11, ECLI:EU:C:2012:600, body 139–142. 89 Melloni, C-399/11, bod 64.


99

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 Sekundárního práva se týkaly i spojené věci Bero Pham.90 Otázkou bylo, zda je možné zajistit migranty z třetích zemí čekajících na vyhoštění ve vězeňském zařízení z důvodů neexistence speciálních zadržovacích zařízení ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice č. 2008/115/ES. Německá spolková vláda argumentovala v říze ní povinností EU respektovat národní identitu členského státu a v návaznosti na to uvedla, že „pokud by spolková země nemohla umístit migranty čekající na vyhoštění do věznice na svém území z důvodu, že na jiném místě federálního území existují zvláštní zajišťovací zařízení, byla by narušena její správní svrcho vanost.“91 Podle generálního advokáta se však „členský stát nemůže dovolávat vnitro státních ustanovení nebo praxe vyplývajících z jeho federálního uspořádání, aby odůvodnil nesplnění povinností stanovených směrnicí.“92 V případě, kdy má členský stát na svém území zvláštní zajišťovací zařízení s dostatečnou volnou kapacitou, musí být dotčená osoba umístěna právě v něm bez ohledu na fede rální uspořádání státu. Tuto argumentaci generální advokát podložil povinnos tí členských států dodržovat zásadu spolupráce upravenou v čl. 4 odst. 3 SEU, a zdržet se tak všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů EU.93 Soudní dvůr navázal na stanovisko generálního advokáta a uvedl, že „povin nost vykonat zajištění ve zvláštních zajišťovacích zařízeních, která je stanovena v čl. 16 odst. 1 směrnice č. 2008/115, mají členské státy jako takové, a nikoliv členské státy podle jejich příslušné správní nebo ústavní struktury.“94 Jak v rozhodnutí Melloni, tak v rozhodnutí Bero Pham se Soudní dvůr k čl. 4 odst. 2 SEU nevyjádřil vůbec, ačkoliv se členské státy svých ústavních specifik dovolávaly. Pro všechna rozhodnutí uvedená v této kapitole je také typické, že SDEU ani jednou neaplikoval test proporcionality. 3 Závěr V předlisabonské judikatuře Soudního dvora nehrál pojem národní, resp. ústavní identity významnější roli, neboť v tomto období se o pojmu národní identity SDEU zmínil pouze ve třech svých rozhodnutích. Ve všech těchto pří padech navíc použil národní identitu jen jako podpůrný argument. SDEU tak pravděpodobně nechtěl omezovat působnost práva EU v případě, kdy pro něj povinnost respektovat národní identitu nebyla závazná, a držel se tak principu

90 Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. července 2014, Bero Pham, C-473/13 a C-514/13, ECLI:EU:C:2014:2095. 91 Stanovisko generálního advokáta Yvese Bota ze dne 30. dubna 2014ve věci Bero Pham, C-473/13 a C-514/13, ECLI:EU:C:2014:295, bod 122. 92 Tamtéž, bod 143. 93 Tamtéž, body 144, 145. 94 Bero Pham, C-473/13 a C-514/13, bod 28.


100

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. absolutní přednosti práva EU definovaného v rozhodnutí Internationale Handelsgesellschaft.95 Na rozdíl od SDEU se generální advokáti stavěli ke konceptu národní iden tity pozitivněji. Zejména generální advokát Miguel Poiares Maduro se pokusil v několika stanoviscích vnést trochu světla do rozebíraného konceptu. Na dru hou stranu například Pedro Cruz Villalón ve svém stanovisku bez hlubší analý zy pouze stroze zopakoval argument členského státu, který se dovolával ochra ny své národní identity. Klíčové je však především to, jak interpretuje koncept národní identity Soudní dvůr, neboť jsou to právě jeho rozhodnutí, která jsou právně závazná. SDEU se podstatně začal konceptem národní, resp. ústavní identity zabý vat až po přijetí Lisabonské smlouvy. Ani v těchto rozhodnutích však nehrála argumentace čl. 4 odst. 2 SEU primární roli. I přesto, že v těchto řízeních byl často řešen střet práva EU s ústavními specifiky členských států a členské státy přímo na čl. 4 odst. 2 SEU odkazovaly, hlavním argumentem Soudního dvora byla argumentace vyplývající z jeho ustálené judikatury, která byla v některých případech podpořená zmínkou o národní identitě. Pro většinu rozhodnutí Soudního dvora týkajících se národní identity je typické, že to jsou strany řízení nebo intervenující subjekty, kteří argumentují národní, resp. ústavní identitou. Tyto subjekty se často dovolávají své národní identity jako výjimky z práva EU. Ačkoliv SDEU na tuto argumentaci reaguje různě, často je nucen zaujmout k národní identitě nějaké stanovisko. SDEU se buď k tomuto argumentu nevyjádří vůbec, nebo uvede, že ho nelze v konkrétním případě aplikovat, nebo ho použije jen jako podpůrný argument. Problémem zde analyzované judikatury je také skutečnost, že SDEU neapli kuje čl. 4 odst. 2 SEU ustáleným způsobem. Obecně z jeho judikatury vyplývá, že národní identita členského státu může představovat legitimní cíl, který může umožnit členskému státu odchylku od práva EU. V žádném případě však čl. 4 odst. 2 SEU nepředstavuje automatickou výjimku z práva EU, neboť v žádném rozhodnutí SDEU nepoužil národní identitu samostatně jako ospravedlnění výjimky z práva EU. Soudní dvůr zpravidla spojí národní identitu se svojí ustá lenou judikaturou a s aplikací principu proporcionality. Nicméně v některých případech k aplikaci testu proporcionality nedojde vůbec. SDEU tak často navazuje na svá dřívější rozhodnutí, ve kterých přijal různé principy vnitrostátního ústavního práva členského státu, bez odkazu na národní identitu, jako ospravedlnění pro omezení základních svobod. Do této kategorie

95 Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. Prosince 1970, Internationale Handelsgesellschaft, C-11/70, ECLI:EU:C:1970:114.


101

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 spadá například svoboda shromažďování a vyjadřování,96 lidská důstojnost97 nebo pluralita médií.98 V těchto rozhodnutích, stejně jako například v Sayn-Wittgenstein, Runevič-Vardyn a Digibet Albers dal SDEU vnitrostátním orgá nům určitý prostor pro uvážení. Rozdílem však je, že totožného cíle, tj. respek tování určitých ústavních specifik členských států, bylo v dřívějších případech dosaženo i bez odkazu na národní identitu členských států.99 SDEU tak ve skutečnosti aplikací čl. 4 odst. 2 SEU nevytvořil nový přístup k výjimkám z práva EU, ale pouze zařadil čl. 4 odst. 2 SEU do svého arzenálu argumentů, které jsou v souladu s jeho dosavadní rozhodovací praxí.100 SDEU tak koncept ochrany národní identity „neutralizoval, a tím ho zbavil jeho poten cionálně výbušného obsahu.“101 Výsledek každého řízení před SDEU, ve kterém se vyskytuje argumentace národní identitou, proto záleží na konkrétních okolnostech případu. Z dosavad ní judikatury SDEU tak nevyplývá ustálený mechanismus, který by bylo možné obecně aplikovat v případě střetu práva EU se specifiky vyplývajícími z ústav členských států. Naopak se jedná o klasické vyvažování protichůdných zájmů, které je součástí ustálené judikatury SDEU. Při definování konceptu národní, resp. ústavní identity je nutné také brát v potaz skutečnost, že SDEU nemůže interpretovat vnitrostátní právo členských států, a je proto pro něj v tomto případě klíčová spolupráce s vnitrostátními aktéry, kteří mohou argument národní identitou naplnit relevantním obsahem typickým pro konkrétní členský stát. Podstatu čl. 4 odst. 2 SEU tak nelze plně pochopit analýzou judikatury pouze jednoho hráče, neboť respekt k národní identitě je vždy výsledkem dialogu evropských a národních aktérů, a má tudíž vždy dvě strany: národní a evropskou.102 Argumenty vnitrostátních institucí mohou vyplývat rovněž i z ustálené judikatury národních ústavních soudů. Je pak však na Soudním dvoru, aby posoudil jejich relevanci z pohledu práva EU. Tato vzájemná kooperace mimo jiné vyplývá i z principu loajální spolupráce mezi evropskými a národními aktéry dle čl. 4 odst. 3 SEU. 96 Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. června 2003, Schmidberger, C-112/00, ECLI:EU :C:2003:333. 97 Omega, C-36/02. 98 Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. června 1997, Familiapress, C-368/95, ECLI:EU :C:1997:325. 99 CLAES: National Identity…, s. 133. 100 TONIATTI, Roberto. Sovereignty Lost, Constitutional Identity Regained. In: ARNAIZ, Alejandro Saiz, LLIVINA, Carina Alcoberro (ed). National Constitutional Identity and European Integration. Cambridge: Intersentia, 2013, s. 71. 101 CLAES: National Identity…, s. 134. 102 GISBERT, Rafael Bustos. National Constitutional Identity in European Constitutionalism: Revisiting the Tale of the Emperor’s New Clothes in Spain. In: ARNAIZ, Alejandro Saiz, LLIVINA, Carina Alcoberro (ed). National Constitutional Identity and European Integration. Cambridge: Intersentia, 2013, s. 76.


102

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. Problémem je však skutečnost, že SDEU se nejen málo ve svých rozhodnu tích k národní identitě vyjadřuje, ale navíc si nároky z ní vyplývající transformu je do své ustálené judikatury. To je úplně opačný přístup, než kterým interpretují národní, resp. ústavní identitu vnitrostátní ústavní soudy.103 Čl. 4 odst. 2 SEU je tak důsledkem současné judikatury Soudního dvora pře transformován ze střetu evropského práva s principy vyplývajícími z národních ústav do otázky související se začleněním protichůdných zájmů a principů ospra vedlňujících výjimku z práva EU, které však vyplývají ze samotného práva EU nebo z judikatury Soudního dvora.104 Na otázku položenou v úvodu lze proto odpovědět tak, že SDEU svojí dosa vadní judikaturou nevytvořil z čl. 4 odst. 2 SEU nový autonomní koncept, kte rý by mohl sám o sobě ospravedlnit výjimku z práva EU, ale pouze ho navázal na svoji ustálenou judikaturu. Mgr. David Kopal Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci email: [email protected]

103 Např. rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 30. června 2009, 2 BvE 2/08 Lissa bon-Urteil. 104 CLAES: National Identity…, s. 130.


103

PŘESTUPKOVÁ AMNESTIE Z POHLEDU JEJÍHO VYHLÁŠENÍ A ÚČINKŮ Granting and the Effects of the Misdemeanours Amnesty

Tomáš Grygar1 GRYGAR, Tomáš. Přestupková amnestie z pohledu jejího vyhlášení a účinků. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3, s. 105–118. Abstrakt: Autor tohoto příspěvku je v rozporu s většinově přijímaným názorem přesvěd čen, že k rozhodnutí o vyhlášení amnestie ve věci přestupků je příslušný výlučně prezident republiky. Podle ustanovení § 90 přestupkového zákona je sice k rozhodnutí o vyhlášení přestupkové amnestie příslušná vláda ČR, toto ustanovení běžného zákona však nemůže zrušit ani oslabit obecně definovanou ústavní pravomoc prezidenta republiky rozhodnout o vyhlášení amnestie (včetně přestupkové). Ustanovení § 90 zákona o přestupcích je proto nutno shledat jako protiústavní (contra constitutionem). V případě, kdy by se vláda roz hodla amnestii ve věci přestupků vyhlásit, dané rozhodnutí by bylo nicotné. I přes tuto skutečnost by však bylo potřebné ochránit v dobré víře nabytá práva a legitimní očekávání soukromoprávních subjektů. Klíčová slova: přestupková amnestie, přestupkové řízení, nicotné rozhodnutí, pravomoci prezidenta republiky, nezcizitelnost kompetence. Summary: The author of this paper is convinced (in contrast to generally established voices) that granting misdemeanours amnesty falls exclusively within the jurisdiction of the President of the Czech Republic. Even though it is the Government of the Czech Republic that is authorised to grant a misdemeanours amnesty pursuant to Misdeme anours Code (§ 90), this authorization through general law cannot cancel or curtail the constitutional jurisdiction of the President to grant an amnesty (incl. misdemeanours amnesty). § 90 of Czech Misdemeanour Code is therefore unconstitutional (contra con stitutionem). In the author´s opinion, decision on promulgation of a misdemeanours amnesty by the government will be absolutely void. In spite of that, public authorities must preserve legitimate expectations and rights of private entities, acquired in good faith. Keywords: misdemeanours amnesty, misdemeanours proceeding, void act, jurisdiction of the President, imprescriptibility of power.

1 Úvod Institut amnestie patří v současné době k nejkontroverznějším součástem našeho právního řádu. Právo rozhodnout o vyhlášení amnestie je totiž jistým 1 Student Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Za cennou připomínku ve vztahu ke zbraňové amnestii vyhlašované zákonem ze strany parlamentu děkuji Tomášovi Pourovi. Za kritické připomínky pak děkuji JUDr. Martinovi Škurkovi, Ph.D. Názory a případné nedostatky však mohou být připisovány pochopitelně pouze autorovi.


105


AIO, 2015, Vol. 10, No. 3

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 projevem „monarchistické ideologie“2, který představuje podstatný zásah nejen do zásady legality (zejména při amnestii ve formě abolice), vyjadřující povinnost orgánů veřejné moci stíhat trestné činy a správní delikty, o nichž se dozví3, ale v určité míře i zásah do rovnosti před zákonem.4 Je do značné míry pochopi telné, že se naše odborná právnická literatura věnuje zejména amnestii trestně -právní, dopadající na trestné činy, které se v porovnání s přestupky vyznačují vyšší mírou společenské škodlivosti. Naproti tomu pak problematika amnestie přestupkové bývá značně přehlížena a i to přes dle mého názoru poměrně velké množství zajímavých a problematických otázek, které jsou s ní spojeny, zejmé na pak ve vztahu k jejímu vyhlášení a účinkům. V prvé části svého příspěvku se proto zaměřím na problematiku vyhlášení přestupkové amnestie, zejména ve vztahu k tomu, komu de lege lata rozhodnutí o jejím vyhlášení vůbec přísluší, k čemuž kromě standardního jazykového výkladu využiji i výklad systematický, historický a právně-srovnávací. Cílem je provedení verifikace/falsifikace hypo tézy vztahující se k ústavnosti ustanovení přestupkového zákona, podle něhož rozhodnutí o vyhlášení přestupkové amnestie náleží vládě. Následně se věnuji účinkům přestupkové amnestie, o jejímž vyhlášení rozhodl k tomu nekompe tentní orgán státní moci. V poslední části se pak zabývám právními účinky řád ně vyhlášené přestupkové amnestie na další postup přestupkového řízení, a to zejména ve srovnání s řízením trestním. 2 Rozhodnutí o vyhlášení přestupkové amnestie: pravomoc vlády, nebo prezidenta? Přestupková amnestie je v našem právním řádu výslovně upravena v záko ně o přestupcích.5 Konkrétně podle ustanovení § 90 tohoto zákona rozhoduje o vyhlášení přestupkové amnestie, jejíž projednávání patří do působnosti orgánů České republiky, vláda ČR. Zákon o přestupcích (stejně jako Ústava ČR) přitom používá výraz „udělit amnestii“. Tento výraz (který se objevuje i ve většině učeb nic a komentářů) považuji za nesprávný6, jelikož amnestie představuje z hlediska práva rozhodnutí, které je normativní povahy7, a o němž lze rozhodnout, popř. 2 NEUBAUER, Z. Státověda a theorie politiky. Praha: Jan Laichter, 1947, s. 289. 3 K této zásadě podrobněji: DEITERS, M. Legalitätprinzip und Normgeltung. Tübingen: Mohr Siebeck, 2006. 314 s. 4 Nesouhlasím však s názory, že institut amnestie je institut rozporný s principy demo kratického právního státu. Zaprvé totiž žádná rovnost není absolutní (aspekt právní) a zadruhé pravomoc vyhlašovat amnestie byla demokraticky dána ústavozákonodárcem (Verfassungsgesetzgeber), reprezentujícího suveréna, který ji může ústavně stanoveným způsobem také odebrat (aspekt demokratický). 5 Zákon č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů. 6 Tato skutečnost je také důvodem, proč ve svém příspěvku nehovořím o udělení amnestie, ale o jejím vyhlášení, či rozhodnutí o ní. 7 Nejde však o zákon ve formálním smyslu, nýbrž o tzv. „jiný právní předpis“. K tomu podrobněji poznámka pod čarou č. 47.


106

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. ho vyhlásit, avšak nikoliv udělit.8 S výjimkou této nepřesné terminologie by nebylo na komentovaném ustanovení zákona o přestupcích nic zvláštního, natož snad neústavního. Avšak za předpokladu, kdyby Ústava ČR neudělovala právo rozhodnout o vyhlášení amnestie prezidentovi republiky. Při hledání odpovědi na otázku, zda je to skutečně vláda, která má pravomoc rozhodovat o vyhlášení amnestie ve věci přestupků, je nutné se zabývat rozsahem pravomoci hlavy státu ve vztahu k amnestijním rozhodnutím. 2.1 Historicko-právní aspekty Současná ústavní úprava vztahující se k pravomoci prezidenta republiky rozhodnout o vyhlášení amnestie je dle mého názoru do značné míry odlišná od našich předchozích republikových konstitucí. Prozatímní ústava z roku 1918 stanovovala, že prezident republiky může prominout nebo zmírnit tresty i práv ní následky trestného činu, odsouzení nebo trestu, jakož i nařídit, aby trestní řízení nebylo zahájeno, nebo zahájené trestní řízení bylo zastaveno.9 Přestože se v prozatímní ústavě výraz „amnestie“ výslovně neobjevoval, většina právních teoretiků dovodila, že prezidentovi republiky přísluší i právo vyhlásit amnestii10 (která byla v první republice pojímána jako slovo podřazené k pojmu „milost“11, a která byla označována též jako „milost hromadná“)12, avšak pouze ve vztahu k trestným činům, resp. trestům uděleným trestnými soudy. V ústavní listině z roku 1920 byl již výraz „amnestie“ výslovně zmíněn, a to v čl. 103, který přiznal prezidentu republiky „právo udíleti amnestii, promíjeti nebo zmírňovati tresty a právní následky odsouzení trestními soudy … jakož i nařizovati, aby soudní trestní řízení nebylo zahajováno nebo nebylo v něm pokračováno.“ Přestože zprvu převažoval výklad, že hlava státu může rozhodnout o vyhlášení amnestie pouze ve vztahu trestům uloženým trestními soudy, resp. následkům odsouze ní trestními soudy, jak výslovně pravila ústavní listina, později převážil výklad, že prezidentovi republiky náleží pravomoc vyhlásit amnestii (coby „hromadnou 8 Shodně FILIP, J. In BAHÝĽOVÁ, L., FILIP, J., MOLEK, P. et al. Ústava České republiky – Komentář. Praha: Linde, 2010, s. 777. 9 § 10 f zákona č. 37/1918 Sb. – Prozatímní ústava Československé republiky. 10 I na základě prozatímní ústavy prezident republiky amnestie vyhlašoval. Konkrétně se jed nalo o amnestie z 21. 1. 1919, 22. 7. 1919 a 21. 10. 1919. 11 Na skutečnost, že se pojem milost z historického hlediska chápal (zejména v ústavním právu) šířeji, než dnes, jakož i na to, že zahrnoval i amnestii, správně upozorňuje Pavel Šámal. ŠÁMAL, P. In ŠÁMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J. et al. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 917. Přiklonění se k tzv. širší podobě milosti je patrné mj. i z vládní důvodové zprávy (č. 2421/1920 N. S.), v níž se uvádí, že „většina ústav zahrnuje právo udílení milosti (amnestie, abolice atd.) hlavě státu…“ Zpráva ústavního výboru pak konstatovala, že „právo milosti není omezeno jen na případy individuální, nýbrž obsahuje i právo amnestovati hromadně“. Podrobněji: SOBOTA, E. In SOBOTA, E., VOREL, J. KŘO VÁK, R. SCHENK, A. Československý prezident republiky. Praha: Orbis. 1934, s. 429. 12 SOBOTA, E. Naše ústava, jak zní a jak ji máme čísti. Praha: Státní nakladatelství v Praze, 1935. s. 217.


107

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 milost“) i ve věcech disciplinárních13 a věcech některých přestupků, resp. tres tů a sankcí, které však nebyly uděleny soudy trestními.14 Tento vysoce exten zivní výklad § 103 ústavní listiny převážil dokonce i v praxi, když se tehdejší vláda 26. listopadu 1926 usnesla, že „presidentovo právo udíleti milost vztahuje se i na právní následky odsouzení pro přestupky důchodkové.“15 Kromě důchod kových přestupků16, které v Čechách, na Moravě a Slezsku spadaly do působnosti speciálních důchodkových (tedy nikoliv „běžných“ trestních) soudů, mohl prezi dent republiky udělovat milosti (ve smyslu § 103 ústavní listiny) i vůči „trestům, vynášených civilními soudy“ ve vztahu k sankcím uloženým funkcionářům druž stev v případě nesplnění zákonných povinností dle obchodního zákoníku uher skému.17 Podstatu § 103 Ústavní listiny z roku 1920 (ohledně amnestie vztahující se k trestům uložených trestními soudy) pak v zásadě převzala i Ústava 9. květ na 194818, Ústava Československé socialistické republiky z roku 196019 i ústavní zákon o československé federaci20. 2.2 (Ne)ústavnost § 90 přestupkového zákona Naše současná Ústava ČR rozdělila oproti předchozím republikovým kon stitucím institut milosti na milost v užším slova smyslu (tj. milosti individuální) a na institut amnestie do různých článků a následně písmen Ústavy. Zatímco k udělení milosti může podle znění Ústavy (čl. 62, písm. g) a čl. 63, odst. 1, písm. j)) dojít výlučně ve vztahu k trestům uloženým soudem, resp. trestnímu říze 13 Názor, že prezident republiky může udělovat milosti (myšleno v širším slova smyslu, tedy milosti individuální i hromadné, tj. amnestie) ve věcech disciplinárních ve smyslu služební pragmatiky státních zaměstnanců zastával např. František Weyr. WEYR, F. Československé právo ústavní. Praha: Melantrich, 1937, s. 191. 14 K tomu podrobněji SOBOTA, E. In SOBOTA, E., VOREL, J. KŘOVÁK, R. SCHENK, A. Československý prezident republiky. Praha: Orbis. 1934, s. 430–434. 15 Ibid., s. 432–433. Důvodem vydání tohoto usnesení byla podle názoru Emila Soboty (ústavního právníka a vrchního odborového rady prezidenta Masaryka) skutečnost, že na Slovensku a Podkarpatské Rusy příslušelo udělování trestů za důchodkové přestupky „sborovým soudům trestním jako důchodkovým trestním soudům“ a proto byla příslušná pravomoc prezidenta kryta přímo zněním ústavní listiny. V Čechách, na Moravě a Slezsku sice projednávání důchodkových přestupků náleželo do kompetence speciálních důchod kových soudů, ty však byly (z důvodu odlišné úpravy na Slovensku a v Podkarpatské Rusy) per analogiam považovány za soudy trestní. 16 Dodejme, že „pojem důchodky zahrnoval daně a obdobné státní důchody, zejména daň ze spotřeby a dále poštovné, cla, mýta, kolky a jiné poplatky… Za důchodkové přestupky byly ukládány tresty peněžité, trest propadnutí věcí a trest vězení.“ PRINC, Michal. Soudnictví v českých zemích v letech 1848–1938 (soudy, soudní osoby, dobové problémy). Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 93. 17 SOBOTA, E. In SOBOTA, E., VOREL, J. KŘOVÁK, R. SCHENK, A. Československý prezident republiky. Praha: Orbis. 1934, s. 433. 18 § 74, odst. 1, b. 11 ústavního zákona č. 150/1948 Sb. 19 Čl. 62, odst. 1, b. 10 ústavního zákona č. 100/1960 Sb. 20 Čl. 61, odst. 1, písm. j) ústavního zákona č. 143/1968 Sb.


108

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. ní v případě milosti ve formě abolice21, u amnestie žádné obdobné ustanove ní nenajdeme. Ústava pouze „suše“ konstatuje, že „prezident republiky má dále právo udělovat amnestii.“22 Ústava ČR tedy výslovně neomezuje amnestii prezidenta republiky výlučně na amnestii trestněprávní.23 Takto obecná úprava však není v evropském právním prostoru výjimečná. Například čl. 60, odst. 2 německé ústavy (základního zákona) stanovuje, že spolkový prezident má prá vo udělit individuální milost (nikoliv však amnestii), bez toho, aniž by v ústa vě došlo k jakémukoliv dalšímu specifikování. Podústavní právní předpis pak dokonce stanovuje, že právo milosti ve věcech přestupků (resp. správních delik tů) náleží mezi výsostná zemská práva (práva jednotlivých spolkových zemí).24 Ingolf Pernice však přesto konstatuje, že se milost spolkového prezidenta může přinejmenším teoreticky vztahovat i na přestupky (Ordnungswidrigkeiten), a nikoliv pouze na věci trestněprávní.25 Běžný zákon (einfaches Gesetz) totiž nemůže derogovat či zužovat čl. 60, odst. 2 základního zákona (GG).26 Pokud chtěl ústavozákonodárce (Verfassungsgesetzgeber) omezit pravomoc prezidenta vyhlašovat amnestie (či v Německu udělovat milosti) jen na trestní věci, měl to do ústavy napsat. Nic takového však neudělal. Jak by zřejmě řekl Emil Sobota, tak je nutné vycházet z toho, že (ústavo)zákonodárce „tím, co praví, vyslovil také vše, co vyslovit chtěl.“27 Jak již bylo uvedeno výše, tak podle § 90 zákona o přestupcích „amnestii ve věcech přestupků, jejichž projednávání patří do působnosti orgánů České republiky, uděluje vláda České republiky usnesením, které se vyhlašuje ve Sbírce zákonů.“ Podle převažujících názorů28 v naší právní vědě, je prezident republiky při 21 Od novely Ústavy ČR provedené ústavním zákonem č. 71/2012 Sb. patří udělení milosti ve formě abolice mezi kontrasignované pravomoci hlavy státu (čl. 63, odst. 1, písm. j)). 22 Čl. 63, odst. 1, písm. k) Ústavy ČR. 23 Shodně PAVLÍČEK, V. In PAVLÍČEK, V. et al. Ústavní právo a státověda. II. díl. I. úplné vydání. Praha: Leges, 2011, s. 851, podle něhož „Ústava neomezuje amnestii jen na trestné činy a prezident republiky může udělovat i amnestii za přestupky.“ 24 PERNICE, I. In DREIER, H. Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland – Kommentar. 2. Auflage. Band 2. Tübingen: Mohr Siebeck, 2006, S. 1383. 25 Ibid. 26 Ibid. Za spornou a nejasnou pokládá možnost udělení milosti ve věci přestupků spolko vým prezidentem např. Bodo Pieroth, který poukazuje i na opačné názory. PIEROTH, B. In JARASS, H., PIEROTH, B. Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland – Kommentar. 8. Auflage. München: C. H. Beck, 2006, s. 838. 27 SOBOTA, E. In SOBOTA, E., VOREL, J. KŘOVÁK, R. SCHENK, A. Československý prezident republiky. Praha: Orbis. 1934, s. 184. 28 Opačný názor zastává v zásadě pouze Zdeněk Koudelka (KOUDELKA, Prezident republiky. Praha: Leges, 2011, s. 152–153) a Václav Pavlíček (PAVLÍČEK, V. In PAVLÍČEK, V. et al. Ústavní právo a státověda. II. díl. I. úplné vydání. Praha: Leges, 2011, s. 851). Na jejich stranu se pak spíše přiklání ještě Vladimír Mikule s Vladimírem Sládečkem, kteří kon statují, že „zdá se, že právo prezidenta udělovat amnestii se nevztahuje jen na trestné činy … nýbrž i na všechny veřejnoprávní delikty, tedy také na obecné přestupky…“ MIKULE, V., SLÁDEČEK, V. Milost a amnestie. In Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 191.


109

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 vyhlašování amnestii tímto zákonem omezen a nemůže přestupkovou amnes tii vyhlásit, jelikož její vyhlášení náleží podle zákona vládě. Tento názor velmi odvážně zastává ve své učebnici trestního práva procesního například Pavel Šámal, podle něhož „udělit amnestii ve věcech přestupků není v pravomoci prezidenta republika, neboť tato pravomoc náleží vládě.“29 Obdobný názor zastává například Jan Filip, podle kterého by odlišení trestů ukládaných soudy a trestů ukládaných jinými orgány, na němž stojí čl. 62, písm. g) Ústavy mělo být „vztaženo i na oblast amnestijních rozhodnutí, která jsou tradičně spojována s trestním, nikoliv přestupkovým právem jako doménou správních orgánů, v jejichž čele stojí vláda.“30 Takováto analogie ve veřejném právu je dle mého názoru nepřípust ná, jelikož omezuje ústavně svěřené pravomoci určitého státního orgánu (a pra vomoci jiného naopak rozšiřuje), a navíc k ní dle mého názoru není „sociální potřeba“, coby jedna z důležitých podmínek použití analogie (nejen) ve veřejném právu.31 Helena Kučerová pak tvrdí, že „amnestii ve věcech přestupků na rozdíl od trestných činů, uděluje česká vláda …“32, aniž by se jakkoliv zabývala ústavní slučitelností § 90 přestupkového zákona s Ústavou ČR. Jana Odehnalová pak v komentáři k Ústavě ČR dokonce tvrdí, že „amnestii, stejně jako milost, může prezident republiky udělit pouze v soudně trestních věcech“33, což mj. odůvodňuje odkazem na článek z časopisu Právník z roku 1973.34 S takovým odůvodněním nelze v žádném případě souhlasit, jelikož právní úprava mezi tehdejší a dnešní ústavou je diametrálně odlišná v tom, že dnes prezidentem vyhlášená amnestie není ústavně výslovně omezena na trestní věci. Stojím na stanovisku, že je protiústavní, aby byla kterémukoliv orgánu veřejné moci prostřednictvím „běžného“ zákona odebrána část jeho ústavně svěřených pravomocí a následně byla přenesena na úplně jiný orgán. Právě k této situaci by však dle mého názoru při aplikování § 90 přestupkového zákona došlo. Je nepřípustné, aby běžný zákon měnil (byť jen implicitně) zákon ústav ní. Ústava (a pochopitelně i další ústavní zákony) totiž mohou být doplňovány a měněny pouze ústavními zákony (čl. 9, odst. 1 Ústavy ČR). Jak přitom správně 29 ŠÁMAL, P. In ŠÁMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J. et al. Trestní právo procesní. 4. vyd. Pra ha: C. H. Beck, 2013, s. 923. 30 FILIP, J. In BAHÝĽOVÁ, L., FILIP, J., MOLEK, P. et al. Ústava České republiky – Komentář. Praha: Linde, 2010, s. 778. 31 Pavel Mates správně upozorňuje na to, že předpokladem analogie je nejen obdobnost, ale i sociální potřeba tímto způsobem postupovat. Přinejmenším sociální potřebu k takovému postupu/výkladu za použití analogie zde však osobně neshledávám. Dále pak upozorňuje i na skutečnost, že mnohými je analogie ve veřejném právu odmítána zcela. MATES, P. Analogie ve správním právu, kdy ano a kdy ne. Správní právo, Praha, 2011, roč. 44, č. 6, s. 29, 39. 32 KUČEROVÁ, H. In KUČEROVÁ, H., HORZINKOVÁ, E. Zákon o přestupcích s komentářem a judikaturou. 2. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 448. 33 ODEHNALOVÁ, J. In KLÍMA, K. et al. Komentář k Ústavě a Listině. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 493. 34 Ibid. Konkrétně se jedná o článek: FLÉGL, V. Amnestie jako právní prostředek trestní politiky. In Právník, č. 5, 1973, s. 427–444.


110

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. upozorňuje Jindřiška Syllová, tak „změnou Ústavy se rozumí nejen výslovná, ale i implicitní (tzv. nepřímá) změna textu Ústavy… Zásadou je, že právní úprava, která upravuje stejný typ a úroveň právních vztahů, jaké jsou až dosud upraveny Ústavou či ústavním zákonem, musí být provedena také ústavním zákonem.“35 Někteří mohou argumentovat tím, že za platnosti prozatímní ústavy z roku 1918 zákono dárce zasáhl běžným zákonem z roku 191936 do pravomoci prezidenta vyhlašovat amnestii (Národní shromáždění tehdy zákonem samo vyhlásilo amnestii), a že možnost zasáhnout do pravomoci prezidenta republika v této oblasti (např. pře nesením části pravomoci na vládu) běžným zákonem (či samotným vyhlášením amnestie běžným zákonem) existuje i dnes. Je však potřeba pamatovat na to, že prozatímní ústava byla sama zákonem „běžným“ (zákon č. 37/1918 Sb.), a nikoliv zákonem ústavním. Zákonodárce tedy zasahoval do jednoho předpisu, předpisem jiným, který měl však stejnou právní sílu. Za doby platnosti Ústavní listiny z roku 1920 (která byla již zákonem ústavním) a kdykoliv později by již takový postup možný nebyl.37 Za rozporné s ústavním textem mj. shledávám i tzv. „zbraňové amnestie“ (dospějeme-li vůbec k závěru, že se skutečně jedná o amnestie)38, které jsou vyhlášeny (běžným) zákonem tak, že parlament (a nikoliv prezident) v urči tém zákoně dočasně zruší trestnost nedovoleného ozbrojování.39 Možnou neú stavnost zde shledává i Zdeněk Koudelka, který však následně poukazuje na to, že „vzhledem k tomu, že jde o úpravu ve prospěch osob, prezident zákony podepsal a nevetoval z důvodu neústavnosti, prezident svým souhlasem se zákonem jejich vadnost zhojil.“40 S tím, že takováto prezidentem podepsaná zbraňová amnestie bude mít účinky souhlasím, osobně bych však při řešení tohoto problému postu poval prostřednictvím ochrany legitimních očekávání a práv nabytých v dobré víře soukromoprávními subjekty (podrobněji kap. 3). Pokud zkrátka současný (ústavo)zákonodárce chce, aby rozhodování o vyhlášení přestupkové amnestie náleželo nikoliv prezidentovi republiky, ale vládě, musí to uvést přímo v Ústavě (resp. v ústavním zákoně). Touto cestou šel ústavozákonodárce například na Slovensku (s nímž pochopitelně sdílíme vel mi úzkou ústavněprávní tradici), kde je pravomoc prezidenta republiky vyhlásit amnestii přímo z Ústavy výslovně omezena pouze na amnestii trestněprávní.41 35 SYLLOVÁ, J. In SLÁDEČEK, V., MIKULE, V., SYLLOVÁ, J. Ústava České republiky. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 67–68. 36 Konkrétně se jednalo o zákon č. 299/1919 Sb. ze dne 28. 5. 1919. 37 Shodně SOBOTA, E. In SOBOTA, E., VOREL, J. KŘOVÁK, R. SCHENK, A. Československý prezident republiky. Praha: Orbis. 1934, s. 429. „Zdá se spíše, že za definitivní ústavy by byl možný amnestijní zákon jen za podmínek zákona ústavního…“ 38 V právní teorii se objevují i názory, že se de iure nejedná o amnestii, ale o zcela zvláštní a časově omezený důvod účinné lítosti. srov. např. publikaci KRATOCHVÍL, V. et al. Trestní právo hmotné. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 483 (marg. 1405) 39 Naposledy se tak stalo prostřednictvím čl. 2 zákona č. 170/2013 Sb. 40 KOUDELKA, Z. Amnestie. Právo a bezpečnost. Brno: Vysoká škola Karla Engliše, 2014, č. 2, s. 76. 41 Srov. čl. 102, odst. 1, písm. j) Ústavy SR, podle něhož prezident „odpúšťa a zmierňuje tresty uložené súdmi v trestnom konaní a zahládza odsúdenie formou individuálnej milosti alebo


111

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 O vyhlášení42 amnestie ve věcech přestupků pak rozhoduje podle Ústavy SR (čl. 119, písm. l)) vláda ve sboru. Slovenská úprava se mi v tomto jeví jako daleko přehlednější a jasnější. Nesouhlasím s názorem, že by § 90 přestupkového zákona prováděl čl. 76 Ústavy ČR. Je totiž nutno pamatovat na to, že zákon o přestupcích, obsahující mj. i ustanovení o vyhlášení přestupkové amnestie ze strany vlády České republiky, pochází z roku 1990, kdy se vztahoval na přestupky projednávané orgány České republiky, coby jednoho ze dvou subjektů (členů) tehdejší federace. Jak bylo již uvedeno výše, v předchozích československých ústavách byla pravomoc prezi denta vyhlašovat amnestie z ústavy omezena na trestněprávní věci, resp. na tresty ukládané trestními soudy (byť praxe uplatňovaná zejména v první republice byla jiná). Ustanovení § 90 přestupkového zákona tehdy bylo ústavně konformní. Od 1. 1. 1993, kdy nabyla účinnosti Ústava ČR je však toto ustanovení protiústavní (contra constitutionem).43 V právní vědě převažující názory, že prezidentovi republi ky nepřísluší vyhlášení přestupkové amnestie (jelikož přísluší ze zákona vládě) je nutno dle mého přesvědčení odmítnout. Při výkladu je nutno před zněním pře stupkového zákona upřednostnit Ústavu ČR, coby právní předpis vyšší právní síly (lex superior derogat legi inferiori), která je navíc z hlediska doby přijetí předpi sem novější, než zákon o přestupcích (lex posterior derogat legi priori). Použi tím těchto dvou jednoduchých interpretačních pravidel lze dojít k jednoznačnému závěru, že vláda ČR nemá k rozhodnutí o vyhlášení přestupkové amnestie pravo moc, jelikož předmětné ustanovení přestupkového zákona je v rozporu se skuteč ností, že z Ústavy je to výlučně prezident republiky, který může o vyhlášení (nejen trestní) amnestie rozhodnout. Nad rámec toho dodejme, že prezident republiky může pochopitelně rozhodnout i o vyhlášení amnestie nejen ve vztahu k trestným činům a přestupkům, ale rovněž o vyhlášení amnestie vztahující se na správní delikty obecně (kromě přestupků tedy i na správní disciplinární delikty, správní pořádkové delikty a tzv. jiné správní delikty).44

amnestie.“ Dlužno podotknout, že prezident SR nemá na rozdíl od prezidenta ČR pravomoc udělit amnestii (ani trestněprávní) ve formě abolice, a to od novely Ústavy SR provedené ústavním zákonem č. 90/2001 Z. z. K rozsahu prezidenta SR vyhlašovat amnestii pak podrobněji: GAŠPAROVIČ, I. In ČIČ, M. et al. Komentár k Ústave Slovenskej republiky. Žilina: Eurokódex, s.r.o., 2012, s. 563. 42 Ústava SR, stejně jako Ústava ČR či náš přestupkový zákon používá dle mého názo ru nesprávného výrazu „udělit amnestii“, k tomu výklad shora. Jelikož ho pokládám za nesprávný, nahrazuji ho v celém textu výrazem „vyhlásit amnestii“. 43 Zřejmě jediný ústavní právník, který se alespoň stručně o tomto aspektu daného problému zmínil je Zdeněk Koudelka, který správně upozornil na to, že předmětné ustanovení pře stupkového zákona se „po účinnosti nové Ústavy č. 1/1993 Sb. dostalo do rozporu s ústavním obecným právem prezidenta nařizovat amnestii, přičemž ústava sama takové právo vládě nedává.“ KOUDELKA, Z. Prezident republiky. Praha: Leges, 2011, s. 153. 44 Rozdělení správních deliktů dle: PRÁŠKOVÁ, H. In HENDRYCH, D. et al. Správní právo. Obecná část. 8. vyd. Praha: C. H. Beck, s. 429–430.


112

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. 3 Amnestie vyhlášená nekompetentním orgánem Jak plyne z výše uvedeného závěru, tak vláda není oprávněna amnestii ve věcech přestupků vyhlásit, přestože je k tomu k tomu výslovně zmocněna § 90 zákona o přestupcích. Důvodem je výše shledaná protiústavnost předmětného ustanovení přestupkového zákona. Přijali bychom-li tuto premisi, pak je evident ní, že v případě, kdy by vláda rozhodla45 o vyhlášení amnestie ve věci přestupků, jednalo by se o rozhodnutí, které by bylo rozhodnutím vadným. Tato vadnost by se pochopitelně reflektovala i do samotné přestupkové amnestie, která dle mého názoru představuje rozhodnutí normativní povahy46, které je pochopitelně záro veň normativním právním aktem sui generis47 (resp. „jiným právním předpisem“48 ve smyslu čl. 87, odst. 1, písm. b) Ústavy ČR). Jelikož je vláda správním orgánem, jednalo by se o vadné správní rozhodnutí v nejširším slova smyslu (pochopitelně však nikoliv o „individuální“ správní akt).49 Rozhodnutí přestupkového orgánu o zastavení přestupkového řízení či o odložení věci v konkrétním případě z důvo du existence amnestijního rozhodnutí však již nepochybně správní aktem v užším slova smyslu („individuálním“ správním aktem) je. Na jeho základě totiž dochází ze strany správních orgánů k „individualizaci“ normativního amnestijního roz hodnutí. Nepochybně legitimním je však i názor, že usnesením vlády o vyhláše ní přestupkové amnestie se schvaluje interní akt, který je následně publikován ve Sbírce zákonů, přičemž toto usnesení je následně závazné pro orgány veřejné správy. A podle tohoto interního normativního aktu musejí následně v jednotli vých případech orgány veřejné správy rozhodnout (musejí interní normativní akt „individualizovat“). Podstatnou by však byla otázka, zda by amnestijní rozhodnutí (akt) vlády, resp. následné rozhodnutí přestupkového orgánu o odložení věci či zastavení přestupko 45 Takovéto rozhodnutí by vláda musela přijímat pochopitelně ve sboru dle čl. 76, odst. 1 Ústavy ČR. 46 Shodně FILIP, J. In BAHÝĽOVÁ, L., FILIP, J., MOLEK, P. et al. Ústava České republiky – Komentář. Praha: Linde, 2010, str. 775. 47 Na stanovisku, že amnestie je normativním právním aktem stojí např. Václav Pavlíček. PAVLÍČEK, V. In PAVLÍČEK, V. et al. Ústavní právo a státověda. II. díl. I. úplné vydání. Praha: Leges, 2011, s. 851. 48 K polemice o tom, zda amnestijní rozhodnutí skutečně je tzv. „jiným právním předpisem“ ve smyslu čl. 87, odst. 1, písm. b) Ústavy ČR přezkoumatelným ze strany ÚS ČR srov. zejména usnesení Ústavního soudu ČR z 5. března 2013, Pl. ÚS 4/13 (s jehož dílčími závěry se však neztotožňuji). Souhlasím naopak s body I. a II. disentního stanoviska Ivany Janů k tomuto usnesení. 49 O správní akt v užším slova smyslu se nemůže jednat z toho důvodu, že samotné amnes tijní rozhodnutí vlády by sice bylo jednostranným správním úkonem, avšak samotné by již neupravovalo právní poměry jmenovitě určených osob. Úprava právních poměrů jme novitě určených osob je přitom definičním znakem správního aktu v obvyklém (užším) slova smyslu. STAŠA, J. In HENDRYCH, D. et al. Správní právo. Obecná část. 8. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 193–194. Domnívám se však, že teoretické poznatky, jakož i judika turu vztahující se k (individuálním) správním aktům lze z určité části analogicky použít i u (normativního) amnestijního rozhodnutí.


113

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 vého řízení (správní akt) bylo „jen“ nezákonné, nebo dokonce nicotné (non negoti um). To by mohlo totiž mít teoreticky i vliv na účinky takového „aktu“. Nezákonné rozhodnutí je takové, které je v rozporu s objektivním právem (v našem případě zejména v rozporu s čl. 63, odst. 1, písm. k) Ústavy), přičemž však intenzita tako véto protinoremnosti není taková, aby bylo možné konstatovat, že dané rozhod nutí vůbec neexistuje, tj. že je nicotné.50 Nicotnost je tedy „kvalifikovanou formou“ nezákonnosti správního aktu. Zatímco každé nicotné rozhodnutí je nezákonné, tento závěr již neplatí obráceně (vise versa). Zásadní rozdíl mezi prostou nezá konností a nicotností spočívá rovněž v tom, že zatímco u „pouze“ nezákonného rozhodnutí se zásadně vždy presumuje jeho platnost (a dle některých i správnost), u rozhodnutí nicotného (paaktu) tuto presumpci již nelze podle převažující ho názoru užít.51 Jelikož však může být mnohdy z pohledu adresáta rozhodnutí obtížné určit, zda se jedná o rozhodnutí „pouze“ nezákonné, či dokonce nicotné, je podle některých potřeba presumovat platnost, resp. správnost i u rozhodnutí nicotných.52 Přestože se může jednat o na první pohled nelogické řešení, dle mého názoru lépe odpovídá principu ochrany legitimních očekávání. Nicotné rozhod nutí pak pochopitelně nelze (na rozdíl od „pouze“ nezákonného) ani konvalidovat, jelikož de iure vůbec neexistuje. V případě, že by rozhodnutí vlády o vyhlášení přestupkové amnestie, resp. následné rozhodnutí přestupkového orgánu o odložení věci či zastavení přestup kového řízení bylo „pouze“ nezákonné, avšak nikoliv nicotné, mělo by se dle mého názoru dojít k závěru, že jednou již vyhlášené amnestijní rozhodnutí nelze zrušit. Rovněž Ústavní soud ČR konstatoval, že ani potencionální nezákonnost amne stijního rozhodnutí nemůže být důvodem pro jeho zrušení ze strany Ústavního soudu, a to zejména z toho důvodu, že podle většinového názoru soudců ÚS ČR neexistuje ústavněprávní standard přezkumu takového amnestijního rozhodnutí.53 Ústavní soud ČR si zjednodušeně řečeno ponechal „otevřené dveře“ pouze pro zrušení amnestijního rozhodnutí, které by bylo v rozporu s materiálním ohnis kem ústavy.54 K nemožnosti zrušit již jednou vyhlášené amnestijní rozhodnutí se přiklonil i slovenský Ústavní soud v Košicích, který judikoval, že „v platném právu Slovenské republiky, stejně jako v platném právu jiných demokratických právních států neexistuje institut, na základě kterého by po udělení amnestie bylo možné zaniklou trestnost opětovně obnovit… Součástí práva prezidenta republiky udělit amnestii však již není oprávnění prezidenta Slovenské republiky jakýmkoliv způsobem měnit rozhodnutí o amnestii již uveřejněné ve Sbírce zákonů Slovenské repub-

50 FRUMAROVÁ, K. Nicotnost správního rozhodnutí. Praha: Leges, 2014, s. 69, 71. 51 HOETZEL, J. Československé správní právo. Část všeobecná. Praha: Melantrich, 1934, s. 245. 52 SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s. 130. 53 Usnesení Ústavního soudu ČR z 5. března 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13, bod 25. 54 Ibid., bod 42.


114

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. liky.“55 Již vyhlášená amnestie však byla zrušena například v Argentině, Pákistánu či Turecku.56 Osobně však stojím na stanovisku, že rozhodnutí o vyhlášení přestupkové amnestie vládou a následné rozhodnutí přestupkového orgánu o odložení věci či zastavení přestupkového řízení by bylo nejen nezákonné, ale zároveň nicotné. To plyne ze skutečnosti, že vláda nemá pravomoc (a je tudíž zároveň absolutně věc ně nepříslušná)57 k přijetí rozhodnutí o vyhlášení amnestie ve věcech přestupků. Nedostatek pravomoci je totiž bezpochyby nejzávažnější vadou, jejímž následkem je právě nicotnost přijatého rozhodnutí (byť se nejedná o rozhodnutí povahy indi viduální, ale normativní). V případě, kdy by vláda skutečně rozhodla o vyhlášení přestupkové amnestie (na základě neústavního § 90 přestupkového zákona), došlo by dle mého přesvědčení k hrubému porušení zásady nezcizitelnosti kompetence, podle níž nemůže být žádná pravomoc přenesena na jiný orgán (v našem případě z prezidenta na vládu), aniž by to samotná právní norma (v daném pří padě Ústava ČR či ústavní zákon) výslovně připouštěla. Zdůrazněme, že „pokud by k takovému postupu došlo bez existence příslušné delegační normy, jednalo by se o akt vadný – zmatečný (nicotný)… Za nicotné je pak nutno považovat i ta rozhodnutí, kdy správní orgán tím, že vydá v určité věci rozhodnutí, nepřípustně rozšiřuje svou pravomoc…“58 Je nepochybně problémem, že tato nicotnost by pro mnohé nemusela být zjevná, a že by na základě tohoto nicotného „rozhodnutí“ mohla být např. pachatelům či osobám obviněným ze spáchání přestupku (z jejich pohle du) „přiznána“ určitá práva. Náš právní řád, judikatura ani právní teorie bohužel (na rozdíl např. od Německa)59 nevyžaduje, aby nicotné rozhodnutí trpělo nejen obzvláště závažnou vadou, ale aby tato vada byla zároveň zjevná.60 Vada rozhod nutí vlády o vyhlášení přestupkové amnestie, resp. následné rozhodnutí přestup kového orgánu o odložení věci či zastavení přestupkového řízení by dle mého názoru zjevná nebyla. Pokud nepříslušnost vlády k přijetí rozhodnutí o vyhlášení přestupkové amnestie (jejímž následkem je vadnost takového aktu) není zjevná ani většině právníků (či dokonce autorům komentáře k zákonu o přestupcích), stěží může být zjevná právními laikovi, který však může být oprávněně v dobré víře přesvědčen, že mu toto rozhodnutí přiznává určitá práva (např. v souvislosti se zánikem odpovědnosti za přestupek). 55 Usnesení Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 28. června 1999, sp. zn. I. ÚS 30/99. 56 KOUDELKA, Z. Amnestie. Právo a bezpečnost. Brno: Vysoká škola Karla Engliše, 2014, č. 2, s. 74. 57 Z hlediska věcné příslušnosti je příslušný prezident republiky, systematicky řazený mezi orgány moci výkonné. Někteří by mohli argumentovat, že s ohledem na judikaturu našich soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR 3 Cdon 1091/96) nelze za absolutní věc nou nepříslušnost považovat, jestliže akt vydá instančně vyšší orgán. Přestože vláda i prezi dent jsou součástí moci výkonné, nelze dle mého názoru v žádném případě tvrdit, že vláda je nadřazena prezidentovi, stejně tak, jako prezident není nadřazen vládě. 58 FRUMAROVÁ, K. Nicotnost správního rozhodnutí. Praha: Leges, 2014, s. 109–110. 59 Ibid., s. 95. 60 Podle německé Evidenztheorie je vada zjevná, „pokud by se základními okolnosti případu seznámený laik došel bez dalšího k závěru, že správní akt musí být nicotný.“ Ibid.


115

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 Přestože na základě nicotného rozhodnutí (ať už individuálního či norma tivního), které představuje „právní nic“61, nelze de iure z podstaty věci uložit ani vymáhat žádná práva a povinnosti, je dle mého názoru potřeba ochránit v dobré víře nabytá práva a legitimní očekávání soukromoprávních subjektů (v tomto pří padě zejména pachatelů a osob obviněných z přestupku). Jak jsem uvedl výše, tak nicotnost daného amnestijního rozhodnutí pro běžného, racionálně uvažujícího člověka není zjevná, na základě čehož se může snadno „ocitnout“ v dobré víře. K nutnosti ochrany dobré víry a legitimního očekávání i u nicotných rozhodnutí se přiklání například Kateřina Frumarová.62 Pokud by k takovéto ochraně soukro moprávních subjektů nedošlo, mohlo by dojít ke kolidování s principy právního státu. Definičním znakem právního státu je totiž zejména „vytváření právní jistoty při přijímání zákonů a dalších všeobecně závazných právních předpisů, stejně jako při jejich uplatňování státními orgány.“63 Je povinností veřejné moci, aby nechybovala. Pokud už k pochybení dojde, tak to musí být v prvé řadě veřejná moc, kdo bude nést následky svých pochybení, a nikoliv soukromoprávní subjekty, které byly ke všemu v dobré víře. Jak koneckonců judikoval i Ústavní soud ČR, tak „jedním ze základních atributů právního státu je důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní... Ústavní soud k tomu již v minulosti judikoval, že podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je … ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva.“ 64 4 Vliv přestupkové amnestie na další postup přestupkového řízení S ohledem na výše uvedený výklad je potřeba konstatovat, že k přijetí rozhod nutí o vyhlášení amnestie ve věci přestupků je oprávněný výlučně prezident repub liky. Toto oprávnění plyne z obecné pravomoci rozhodovat o vyhlášení amnestie dle čl. 63, odst. 1, písm. k) Ústavy. Přestupková amnestie představuje prerogativu hlavy státu. K právní platnosti tohoto rozhodnutí potřebuje prezident republiky spolupodpis předsedy vlády. Je značně sporné, zda předseda vlády může odmít nout kontrasignaci takového amnestijního rozhodnutí jen z důvodu nevykona telnosti daného rozhodnutí, popř. kvůli jeho rozporu s platným právem (právní kontrasignace), nebo i z důvodu prostého politického nesouhlasu (politická kon trasignace).65 Jelikož se přestupková amnestie vyhlašuje ve Sbírce zákonů, musí mít 61 Pojem „právní nullum“ či „právní nic“ používal pro nicotná rozhodnutí např. rakouský státovědec Adolf J. Merkl. MERKL, A. Obecné právo správní. Díl druhý. Praha: Orbis, 1932, s. 24. 62 FRUMAROVÁ, K. Nicotnost správního rozhodnutí. Praha: Leges, 2014, s. 372–376. 63 Usnesení Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 28. června 1999, sp. zn. I. ÚS 30/99. 64 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 163/02. 65 Převažujícím názorem je bezpochyby ten, že předseda vláda nemusí dané rozhodnutí kon trasignovat mj. i z důvodu politického nesouhlasu (politická kontrasignace). Názor, že naše


116

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. rozhodnutí o ní písemnou formou. Přestupková amnestie prezidenta republiky může mít dle mého názoru nejen podobu agraciace a abolice, ale rovněž podobu rehabilitace. Agraciací je zde nutno rozumět zejména prominutí nebo zmírnění pravo mocně uložené sankce. Dle mého přesvědčení je však nepochybně možné, aby se přestupková amnestie vztahovala i na budoucí sankce, které byly uloženy tepr ve po amnestii, a to za přestupky spáchané před amnestií. Přestupková amnestie v podobě agraciace se tedy nemusí nutně vztahovat pouze na již pravomocně uložené sankce.66 Pochopitelně se však již přestupková amnestie nemůže vztaho vat na přestupky spáchané po jejím vyhlášení. V důsledku přestupkové amnestie dochází k zániku odpovědnosti za přestupek dle § 20, odst. 1 přestupkového záko na.67 V případě přestupkové amnestie ve formě agraciace však nedochází ani tak k zániku odpovědnosti za přestupek, jako spíše k zániku práva na výkon sankce (uloženou sankci či její zbytek nelze vykonat). Abolicí je zde pak potřeba chápat nařízení, aby se přestupkové řízení (v širším slova smyslu) vůbec nezahajovalo, popř. aby se v již zahájeném přestupkovém říze ní nepokračovalo. V případě, že se na daný přestupek vztahuje amnestie a přestup kové řízení ještě nebylo zahájeno, musí dojít ex lege (tedy i bez návrhu) k odložení věci dle § 66, odst. 3, písm. e) přestupkového zákona.68 Pokud již řízení zahájeno bylo, musí dojít k jeho zastavení na základě § 76, odst. 1, písm. f) přestupkového zákona. V případě, že by se o přestupku konalo odvolací řízení, dochází ke zru šení napadaného rozhodnutí a zastavení řízení dle § 90, odst. 4 správního řádu. Zásadní rozdíl mezi amnestií ve formě abolice v řízení trestním na straně jedné a přestupkovém řízení na straně druhé, lze shledat v tom, že zatímco obžalovaný v trestním řízení může po vyhlášení aboliční amnestie trvat na projednání věci (§ 11, odst. 3 trestního řádu), přičemž lze uznat obžalovaného dokonce i vinným (avšak mu nelze uložit trest)69, u řízení přestupkového už nic takového výslovně stanoveno nenajdeme. Nebyla by-li použita značně problematická analogie70 (ve smyslu, že i v řízení přestupkovém může trvat obviněný na projednání přestupku), lze se domnívat, že nejen agraciace a rehabilitace, ale abolice v případě přestupkové amnestie představuje institut hmotněprávní, a nikoliv institut procesně

66 67 68 69 70

Ústava stojí na kontrasignaci právní naopak zastává Petr Mlsna či Zdeněk Koudelka. Srov. zejména KOUDELKA, Zdeněk. Kontrasignace. Časopis pro právní vědu a praxi, Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2011, roč. 2011, č. 2, s. 118–124. Analogicky lze uvést, že např. trestní amnestie prezidenta Havla z roku 1990 se vztahova la i na budoucí tresty, uložené teprve po vyhlášení amnestie, avšak spáchané před jejím vyhlášením. Srov. čl. 2, odst. 1 amnestijního rozhodnutí ze dne 1. ledna 1990. Skutečnost, že dochází k zániku odpovědnosti za přestupek však pochopitelně neznamená, že by docházelo i k zániku společenské škodlivosti. Policejní orgán pak věc odloží dle § 58, odst. 3, písm. b) přestupkového zákona. § 227 zákona č. 141/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů (trestní řád). Takováto analogie by mohla kolidovat se zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pre tenzí (čl. 2, odst. 3 Ústavy ČR).


117

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 právní jako u abolice trestněprávní.71 Přestupková amnestie může mít dle mého názoru i formu rehabilitace (zahlazení, popř. i náhrady způsobených materiálních i nemateriálních újem), např. v podobě výmazu určitého záznamu z evidenční kar ty řidiče. 5 Závěr Výsledkem tohoto příspěvku je falsifikace hypotézy vztahující se k ústavnos ti ustanovení přestupkového zákona, podle něhož náleží rozhodnutí o vyhlášení přestupkové amnestie vládě. Přestože je vláda k přijetí rozhodnutí o vyhlášení (dle dikce zákona chybně uvedeno „o udělení“) přestupkové amnestie výslovně zmocněna ustanovením § 90 přestupkového zákona, vláda tuto pravomoc nemá, jelikož je předmětné ustanovení protiústavní. Pravomoc rozhodnout o vyhlášení amnestie (včetně té přestupkové) totiž náleží z Ústavy hlavě státu. Právní předpis nižší právní síly v podobě přestupkového zákona, který je navíc z hlediska při jetí předpisem starším, než Ústava ČR, nemůže ústavní pravomoci prezidenta s ohledem na zásadu nezcizitelnosti kompetencí omezit. K obdobným závěrům se ve vztahu k udělování milostí prezidentem ve věcech přestupků dochází napří klad i v Německu. Pokud (ústavo)zákonodárce chce, aby pravomoc rozhodovat o vyhlášení přestupkové amnestie náležela nikoliv prezidentovi republiky, ale vládě, musí to napsat přímo do Ústavy (nebo jiného ústavního zákona), stejně jako je tomu například na Slovensku. V případě, že by již k rozhodnutí o vyhlá šení přestupkové amnestie ze strany vlády, coby k tomu nekompetentnímu orgá nu skutečně došlo, nebylo by možné na základě tohoto amnestijního rozhodnutí v dobré víře nabytá práva zrušit, resp. se tvářit, že nikdy nebyla nabytá, jelikož je dané rozhodnutí nicotné. V každém případě musí dojít k ochraně dobré víry (resp. práv na jejím základě nabytých) a legitimního očekávání. Řádně vyhlášená přestupková amnestie prezidentem republiky je pak prerogativou hlavy státu, která může mít podobu agraciace, abolice i rehabilitace. Přestupková amnestie v podobě agraciace se nemusí nutně vztahovat pouze na již uložené sankce, ale i na sankce budoucí za předpokladu, že budou uloženy za přestupky spáchané před vyhláše ním přestupkové amnestie. V případě přestupkové amnestie ve formě abolice pak musí dojít z úřední povinnosti k zastavení přestupkového řízení či odložení věci. Na rozdíl od amnestie trestněprávní představuje amnestie přestupková (v podobě agraciace, rehabilitace i abolice) vždy institut hmotněprávní. Tomáš Grygar Právnická fakulta Univerzity Palackéo v Olomouci email: [email protected] 71 Na stanovisku, že abolice představuje v trestním právu institut procesněprávní (a nikoliv hmotněprávní) stojí např. Pavel Šámal. ŠÁMAL, P. In ŠÁMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J. et al. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 919.


118

MOBBING V ITALSKÉM PRÁVNÍM PROSTŘEDÍ1 Mobbing in the Italian Legislation

Jitka Jordánová JORDÁNOVÁ, Jitka. Mobbing v italském právním prostředí. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3, s. 119–133. Abstrakt: Příspěvek se v úvodu zabývá jednotlivými formami násilí, ke kterým může dojít na pracovišti. Důraz je kladen zejména na mobbing neboli psychický teror, který je v sou časné době nejen v Itálii velmi nebezpečným celospolečenským fenoménem. Na pozadí rozhodnutí italských soudů je provedena analýza tohoto druhu šikany, řešení mobbingu v italském prostředí, a to včetně jeho zhodnocení a komparace s českou právní úpravou. Klíčová slova: násilí na pracovišti, mobbing, diskriminace, šikana, sexuální obtěžování Summary: The contribution is concerned with the introduction of various forms of vio lence that may occur in the workplace. The emphasis is on mobbing or psychological terror, which is currently not only in Italy a very dangerous social phenomenon. On the background of decisions of the Italian courts this kind of bullying is analyzed as well as mobbing solutions in Italy including their evaluation and comparison with Czech legisla tion. Keywords: workplace violence, mobbing, discrimination, bullying, sexual harassment

1 Násilí na pracovišti Pojmosloví násilí na pracovišti lze chápat jako zaštiťující termín pro všech na závadná jednání, ke kterým může na pracovišti docházet. Pod pojem násilí přitom nelze podřadit jen nejrůznější fyzické útoky, nýbrž též násilí psychické, které může mít nejrozmanitější rafinované formy a jeho identifikace je tak mož ná pouze při náležité informovanosti nejen právnické, ale také široké veřejnosti. Existuje mnoho definic, které se snaží vymezit násilí na pracovišti. Kupříkla du Chromý pracuje s komplexní definicí, když stanoví, že násilím na pracovišti je třeba rozumět negativní incident, jako je slovní útok, šikana, fyzický útok, vyhrožování fyzickým útokem, vynucený sexuální styk nebo pokus o vynu cený sexuální styk anebo jiné sexuální obtěžování, pokud je spáchán na pra covišti nebo na jiném místě určeném k výkonu práce, respektive souvisejícím s výkonem práce a jehož pachateli či oběťmi jsou zaměstnavatelé, zaměstnanci nebo jiné osoby při výkonu povolání a při odborné přípravě k němu.2 Vhodné 1 Tento příspěvek vznikl za podpory prostředků poskytnutých studentskou grantovou soutěží Univerzity Palackého v Olomouci IGA Právnická fakulta 2015 „Právní aspekty mobbingu“ č. projektu IGA_PF_2015_019. 2 CHROMÝ, Jakub. Násilí na pracovišti. Charakteristika, rizikové faktory, specifické formy a právní souvislosti. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 25.


119


AIO, 2015, Vol. 10, No. 3

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 je zmínit též definici Úřadu pro bezpečnost a ochranu zdraví (Health and Safety Executive) pro Spojené království, která násilí na pracovišti definuje jako jaký koli incident, kterým je osoba zneužívána, je jí vyhrožováno či je napadena, a to za podmínky, že je tento spojen s výkonem práce. V návaznosti na tuto definici je zdůrazněno, že takový útok může být jednak fyzický, dále se však může sestávat též ze slovního napadání či vyhrožování.3 Různé formy násilí se poté v praxi mohou prolínat a mohou tak vznikat roz manité nebezpečné kombinace násilného jednání, přičemž za všech okolností lze hovořit o existenci patologických vztahů na pracovišti. Lze tedy rozlišovat násilí fyzické sestávající z fyzických útoků, jako je kopání, bití, fackování aj. Dále se jedná o násilí sexuální, kdy tímto není myšlen pouze pohlavní styk, ale všechny útoky se sexuálním podtextem, tedy i doteky či líbání. V poslední řadě je nut né uvést také násilí psychické, kdy toto je naplněno vyhrožováním, zastrašová ním, vydíráním, nejrůznějšími naschvály apod., přičemž tyto útoky lze nazvat násilím, přestože při nich nedochází k narušení tělesné integrity.45 Nelze však tvrdit, že by některá z forem násilí byla závažnější než jiná, neboť fyzické for my násilí mohou být díky existujícím důkazům, jako jsou svědecké výpovědi, záznamy z bezpečnostních kamer či lékařské zprávy, velmi rychle odhaleny a dojde ke sjednání nápravy. Skryté formy násilí spočívající v urážkách, vyhrožo vání, ponižování, kdy tyto jsou vždy způsobilé zasáhnout do lidské důstojnosti, mohou mít pro svou dlouhodobost, plíživost a tedy mnohdy i obtížnou identifi kaci, fatální následky. 1.1 Mobbing S ohledem výše představené definice je možné pod násilí na pracovišti podřa dit s určitostí též mobbing. Pojem mobbing byl poprvé užit rakouským etologem Konrádem Lorenzem, a to v roce 1966 v knize On Aggression6. Za mobbing byl však v této souvislosti označen útok smečky zvířat proti vetřelci, tj. jinému živo čišnému druhu nebo také stejnému živočišnému druhu, který se nějakým způso bem od smečky odlišuje.7 Tento pojem byl o několik desetiletí později, tj. v roce 1982, analogicky užit švédským psychologem a lékařem Heinzem Leymannem a vztáhnut na patologické chování, ke kterému může docházet na pracovišti. 3 LAB, Steven, FISHER, Bonnie. Encyclopedia of Victimology and Crime Prevention. Los Angeles: Sage, 2010, s. 602. 4 CHROMÝ, Jakub. Násilí na pracovišti. Charakteristika, rizikové faktory, specifické formy a právní souvislosti. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 22. 5 K rozdělení násilí na pracovišti na fyzické, sexuální a psychické dále např. též: WIESE, Christina. Work-related violence and its integration into existing survey. Ženeva: ILO Department of Statistics, 2013, s. 7–9. 6 LORENZ, Konrad. On Aggression. Methuen: Bracton Books, 1966, 273 s. 7 CATALANO, Richard a kol. The Nature of School Bullying: A Cross-National Perspective. Oxford: Routledge, 2014, s. 57.


120

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. Leymann v této souvislosti popsal mobbing jako psychický teror na pracovišti.8 Lze tvrdit, že charakteristika mobbingu tak, jak ji popsal Leymann, je použitelná dodnes, neboť také v českých publikacích lze psychický teror na pracovišti užít jako synonymum pro mobbing9. S ohledem na výše uvedenou definici užitou pro etologické účely, byl pojem mobbing aplikován také Okresním soudem v Comu dne 22. 5. 200110, když tento deklaroval, že mobbing je bezvýjimečně kolektivní fenomén a nelze jej aplikovat na situace, kdy útok směřuje ze strany jedné osoby vůči osobě další. Tento názor je však nutné v dnešní době chápat jako přežitý a nesprávný.11 Lorenzovu definici totiž nelze přenést do pracovního prostředí bez dalšího. Mobbing není výhradně kolektivní fenomén a psychický teror na pracovišti tak nemusí vůči oběti směřo vat ze strany několika kolegů, nýbrž může nastat situace, kdy šikanující osobou (dále též mobber) bude jednotlivec, který však bude mít, jak bude uvedeno dále, nad obětí mocenskou převahu. Na tomto místě není záměrně pojem mobbing definován, neboť tento bude analyzován a podroben vědeckému zkoumání v kapitole druhé, kdy na pozadí soudních rozhodnutí a psychologických aspektů dojde k vytyčení co možná nej přesnější definice a budou též zmíněny specifické pojmy jako mobbing sessuale, mobbing familiare či mobbing doppio a jejich případná spojitost s mobbingem v pravém slova smyslu. Dále, přestože teorie na některých místech odděluje od pojmu mobbing termín bossing jako zvláštní formu mobbingu, kterého se dopouští zaměstnavatel, tedy osoba v nadřazeném postavení vůči zaměstnan ci a termín staffing, jakožto mobbing ze strany podřízených vůči nadřízenému, bude v příspěvku dále operováno pouze s termínem mobbing, který v sobě bossing i staffing zahrnuje a o případných odchylkách, které s sebou tyto speciál ní formy přináší, bude pojednáno vždy u konkrétního institutu. 2 Mobbing v italském prostředí Zásadní rozdíl mezi pojetím mobbingu v České republice a v Itálii lze vnímat již na pozadí dvou odlišných kultur. Zatímco v České republice je při určová ní existence mobbingu bez výraznějších problémů aplikován tzv. Leymannův model12, tedy model zavedený v Německu a skandinávských zemích, jenž před pokládá určité chování jednotlivců a jejich způsob práce, v Itálii není užití tohoto 8 LEYMANN, Heinz. The Content and Development of Mobbing at Work. European Journal of Work and Organizational Psychology, 1996, roč. 5, č. 2, s. 165. 9 SVOBODOVÁ, Lenka. Nenechte se šikanovat kolegou. Mobbing – skrytá hrozba. Praha: Grada Publishing, 2008, s. 15. 10 Rozhodnutí Okresního soudu v Comu ze dne 22. května 2001, dostupné v: Il lavoro nella giurisprudenza, 2001, č. 1, s. 73. 11 EGE, Harald. La valutazione peritale del danno da mobbing. 1. vydání. Milán: Giuffré Edi tore, 2002, s. 21. 12 K tomu např.: BEŇO, Pavel. Můj šéf, můj nepřítel? Brno: Era, 2003, s. 101.


121

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 modelu z důvodu kulturních překážek možné. Zejména faktory, kterými jsou odlišné hodnoty a zvyklosti, silné rodinné vazby a jiný genderový stereotyp, mají zásadní podíl na vzniku a vývoji nejrůznějších druhů konfliktů na pracovišti.13 Právě pojem kulturní mobbing (mobbing culturale), který byl poprvé zave den v Itálii Haraldem Egem14, má stěžejní vliv, pokud jde o identifikaci nezdra vého pracovního prostředí. Zatímco Heinz Leymann vypracoval a identifikoval celkem čtyři fáze mobbingového procesu15, Harald Ege, průkopník výzkumů mobbingu v italském prostředí, zpracoval tzv. Egův šestifázový model.16 I přes to, že jako podklad je Egem zvolen Leymannův model, je tento doplněn o další dvě fáze, a tzv. prefázi, neboli podmínku nula.17 K pochopení dané problematiky co možná nejkomplexněji budou dále uvedeny a stručně popsány jednotlivé fáze tzv. Egova šestifázového modelu a tyto budou konfrontovány se současnou ital skou společenskou realitou. Prvním argumentem pro specifický přístup k definování mobbingu v Itálii jsou rodinné vazby. Ege jako rodilý Němec dokázal v Itálii kriticky zhodnotit a komparovat rodinné vztahy v těchto zemích a došel k závěru, že vazby k rodině jsou v Itálii mnohem silnější než v Německu či skandinávských zemích, a tudíž že tento faktor bude hrát roli i pokud jde o identifikaci mobbingu na pracovišti. Pozitivním aspektem je dozajista fakt, že osoba s nefungujícími vztahy na pracovišti, najde pozornost a útěchu u rodiny, necítí se izolovaná, netrpí psychickými problémy a problém na pracovišti často sám odezní, aniž by došlo k naplnění znaků mobbingu. Egeovy výzkumy však ukázaly, že právě tyto silné vazby na rodinu a důležitost rodiny jako takové, se v určitém momentu mohou stát jakýmsi podhoubím pro vznik tzv. dvojitého mobbingu (doppio mobbing). Tento fenomén je důležité odlišit od termínu mobbing familiare, od jehož zave dení se Ege distancuje (k tomu viz dále). Dvojitý mobbing směřuje na situaci, kdy se člen tradiční italské rodiny se silnými vazbami stane obětí mobbingu. Protože tento konflikt na pracovišti cha rakterizuje mimo jiné znak dlouhodobosti, zpočátku je rodina stmelující prvek a snaží se oběť všemožně podpořit. Poté se však utrpení oběti, které je ventilo váno v rodině, postupně přenese na další členy a stres zaútočí na celou rodinu. 13 EGE, Harald. Mobbing: just what is psychological terror in the workplace [online]. Leadership Medica, 2000, č. 3, Dostupné na < http://www.cesil.com/0300/mobing03.htm >. 14 Prof. Harald Ege nar. 18. 5. 1965 v Německu je německý psycholog dlouhodobě žijící v Itálii, kam směřuje také jeho dlouholeté bádání v oblasti mobbingu, vyučuje mimo jiné na boloňské univerzitě. 15 V českém pracovním prostředí byly jednotlivé fáze poprvé popsány a definovány psy chologem Pavlem Beněm. K tomu: BEŇO, Pavel. Mobbing je když… Moderní vyučování, 2002, roč. 8., č. 3., s. 4–5. 16 EGE, Harald. Mobbing: just what is psychological terror in the workplace [online]. Leadership Medica, 2000, č. 3, Dostupné na < http://www.cesil.com/0300/mobing03.htm >. 17 GENTILE, Maria. Il Mobbing. Problemi e casi pratici nel lavoro pubblico. 1. vydání. Milán: Giuffré Editore, 2009, s. 7.


122

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. Po určité době lze však říci, že ani rodina jakožto celek není s to absorbovat veškerou negativní energii oběti mobbingu. Ochranný a štědrý postoj rodiny vůči členovi, který je obětí se tak nevědomky mění a rodina začne instinktivně chránit sebe samu před destruktivní silou mobbingu a oběť se tak ocitne bez pomoci nejen na pracovišti, ale i v rodinném prostředí. Lze shrnout, že konflikt na pracovišti tak vyústí v rodinný konflikt.18 Tzv. dvojí mobbing v sobě obsahuje samozřejmě především hluboce psychologickou problematiku a jeho rozbor je zmíněn především pro dokreslení italského koloritu a situací, které jsou u nás dosud neprozkoumané, avšak není vyloučeno, aby také nastaly. Další zvláštností, kterou téměř každé italské pracoviště vykazuje a která je tudíž podkladem pro odlišné definování jednotlivých fází mobbingu, je stálá pří tomnost konfliktu na pracovišti. Průměrné italské pracovní prostředí je v zása dě konfliktní. Právě toto tvrzení představuje podklad pro existence tzv. prefáze, neboli podmínky nula. Nejedná se o cílený mobbing, ale o drobné spory, které mají všichni zaměstnanci se všemi, snahu jednotlivých zaměstnanců zviditelnit se na úkor svých kolegů či přehnaná soutěživost. Toto prostředí pak představuje „podhoubí“ pro tvorbu mobbingu. Samotný italský model mobbingu však začíná první fází, v rámci které je označena oběť (capro espiatorio, neboli obětní beránek)19, vůči které začnou být všechny konflikty směřovány, a to jak v pracovní, tak i v soukromé rovině. Ten to stav může být způsoben kupříkladu tím, že jeden ze zaměstnanců má vyšší osobní ohodnocení než ostatní. Ve druhé fázi vypukne ze strany kolegů mobbing v pravém slova smyslu. Oběť začne pociťovat neklid a nepohodlí na pracovišti. Veškeré problémy na pracovišti jsou svalovány na ni. Oběť v tuto chvíli ještě nezaznamenává psychické obtíže. Ve třetí fázi se již u oběti začnou projevovat psychosomatické potíže jako je nespavost, zažívací problémy či deprese. Dále začne propadat pocitům beznaděje, neboť zjistí, že ze situace není východis ka.20 V rámci čtvrté fáze se už psychické i fyzické potíže oběti promítají na jejím pracovním výkonu, je pomalejší a dělá chyby, čehož si všimne i vedení. Vedení v takovém případě upozorňuje oběť na nepříznivé pracovní výsledky. Pátá fáze je charakteristická prohlubováním obtíží oběti. Vzhledem k nedostatečné znalosti mobbingu a postupů při jeho řešení, nemá oběť zastání ani ze strany vedení, jsou jí ukládány sankce za neplnění či pozdní plnění pracovních úkolů a oběť má tak pocit, že je vyloučena nejen z pracovního kolektivu, ale také z celé společ nosti. Konečnou fází celého procesu mobbingu je fáze šestá, v rámci které oběť odchází z pracoviště, a to buď výpovědí, která je mu dána zaměstnavatelem pro neplnění pracovních povinností nebo vlastní výpovědí, neboť cítí neudržitelnost 18 EGE, Harald. Mobbing: just what is psychological terror in the workplace [online]. Leadership Medica, 2000, č. 3, Dostupné na < http://www.cesil.com/0300/mobing03.htm >. 19 CONSOLETTI, Antonella. Mobbing e discriminazioni sul luogo di lavoro, analisi e strumenti di tutela. 1. vydání. Turín: Giappichelli Editore, 2010, s. 5–6. 20 EGE, Harald. Mobbing: just what is psychological terror in the workplace [online]. Leadership Medica, 2000, č. 3, Dostupné na < http://www.cesil.com/0300/mobing03.htm >.


123

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 situace. Oběť je často nucena vyhledat odbornou pomoc a trvá dlouhou dobu, než nabyde léty ztracenou sebedůvěru a odhodlá se usilovat o přijetí do nového zaměstnání. Bohužel není výjimkou, že se osoby, které se setkaly s mobbingem, po opuštění pracovního místa pokusí o sebevraždu či pro hluboké psychické potíže skončí v invalidním důchodu.21 2.1 Definiční kritéria mobbingu V první řadě je nezbytné mobbing v italském právním prostředí především správně definovat. Právě na podkladě jednotlivých definičních složek lze analy zovat jednotlivá zákonná ustanovení a rozhodnutí italských soudů. Ke správné identifikaci a definici mobbingu je v Itálii užito sedmi definičních kritérií, kte rými je: • • • • • • •

pracovní prostředí, četnost útoků, dlouhodobost a systematičnost útoků, existence minimálně dvou útoků z pěti definovaných v dotazníku „LIPT Ege“, dosažení intenzity odpovídající minimálně druhé fázi tzv. Egeova šesti fázového modelu, nerovnováha mezi stranami, úmysl mobbera.22

2.1.1 Pracovní prostředí Pojem mobbing by, stejně jako v českém prostředí, měl být užíván, pouze pokud jde o určitý typ šikany, ke které dochází na pracovišti. I přesto, že ital ské monografie či časopisecké články věnující se mobbingu jej aplikují skutečně pouze na pracovní prostředí, odvolací soud v Turíně se k problematice vyjádřil dne 21. 2. 200023 zcela opačně a zavedl termín rodinný mobbing (mobbing familiare). V daném případě se jednalo o nárok manželky, která byla ze strany man žela podrobována četným a opakovaným urážkám v soukromí i na veřejnosti, neustálému ponižování, psychickému násilí a vyhrožování. Manželka, která byla vystavena tomuto jednání, žádala vyslovit separaci zaviněnou manželem (la separazione con addebito)24 a dále odškodnění újmy na přirozených právech dle 21 Tamtéž. 22 EGE, Harald. La valutazione peritale del danno da mobbing. 1. vydání. Milán: Giuffré Edi tore, 2002, s. 75–77. 23 Rozsudek odvolacího soudu v Turíně ze dne 21. 2. 2000, Fl 2000, I, 1555. 24 Pokud dojde podle italského práva v souladu s ustanovením § 151 CC k vyslovení separa ce, která byla zaviněna jedním z manželů proto, že byla porušena základní práva a povin nosti mezi manžely dle § 143 CC, manžel, který separaci zaviní, musí uhradit např. veškeré soudní výlohy, výživné druhému manželovi či dále ztrácí možnost po manželu dědit v pří padě, že tento zemře během doby od vyslovení separace do rozvodu manželství. K tomu blíže: CAMBONI, Luisa. La separazione dei coniugi con addebito: norme ed effetti [online].


124

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. ustanovení § 2043 CC. Soud shledal nárok za oprávněný, avšak ve svém rozhod nutí mimo jiné uvedl, že „rodinný mobbing je důvodem pro úhradu separace ze strany šikanujícího manžela“. Názor odvolacího soudu je zcela jistě správný, neboť jednání manžela bylo protiprávní, avšak nelze než souhlasit s Egem25 a konstatovat, že začlenění ter mínu mobbing do rodinného práva nelze považovat za krok správným smě rem. Je třeba setrvat na výkladu pojmu mobbing v užším slova smyslu tak, jako v ostatních evropských zemích včetně České republiky a nerozšiřovat termín na nejrůznější druhy konfliktů, ke kterým dochází v rodině, na pracovišti či mezi sousedy. Odlišné konfliktní situace si žádají odlišná řešení a také odlišné právní prostředky sloužící k co možná nejdůslednější ochraně obětí. Řešením, jak docí lit zřejmého odlišení daných jednání, je pak jejich jasná definice. 2.1.2 Četnost útoků, jejich dlouhodobost a systematičnost Ege, stejně jako Leymann, zdůrazňuje, že za mobbing nelze považovat jed notlivý útok, a to ať už ze strany zaměstnavatele či spolupracovníka. Mobbing je třeba vnímat jako strategii nebo též jako opakující se systematický útok. Shodně s Leymannem Ege uvádí, že aby se jednalo o mobbing a byly tak splněny obě výše uvedené podmínky, musí takový útok trvat minimálně půl roku s přítomností nejméně jedné negativní akce vůči oběti týdně.26 2.1.3 Existence minimálně dvou útoků z pěti definovaných v dotazníku „LIPT Ege“ LIPT (Leymann Inventory of Psychological Terrorism) je nejznámějším dotaz níkem Leymanna, který obsahuje celkem 45 útoků a slouží k určení existence mobbingu. S ohledem na odlišnost italské společnosti, vytvořil Ege v roce 2001 tzv. LIPT Ege, v rámci kterého popsal pět nejvýznamnějších útoků, dle kterých lze identifikovat existenci mobbingu na pracovišti a dále též určit škodu, která byla oběti způsobena. Jedná se tak o útok na mezilidské vztahy, systematické pokusy o izolaci oběti, útoky proti dobré pověsti oběti směřující k zesměšnění, neustálá změna povinností, které oběť musí plnit a v poslední řadě existence násilí nebo hrozby násilí ze strany mobbera.27 S ohledem na výše uvedené tak za mobbing rozhodně nelze považovat jaký koli druh nestandardního chování, ke kterému na pracovišti dochází. Především Leggioggi.it, 7. srpna 2014 [cit. 12. října 2014]. Dostupné na . 25 EGE, Harald. La valutazione peritale del danno da mobbing. 1. vydání. Milán: Giuffré Edi tore, 2002, s. 15. 26 Tamtéž, s. 7–8. 27 GENTILE, Maria. Il Mobbing. Problemi e casi pratici nel lavoro pubblico. 1. vydání. Milán: Giuffré Editore, 2009, s. 7.


125

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 při identifikaci každého jednotlivého jednání a hledání prostředků pro zjednání nápravy by nemělo docházet ke směšování mobbingu a sexuálního obtěžování. Existují totiž dva stěžejní rozdíly mezi mobbingem a sexuálním obtěžová ním, z nichž první se týká četnosti útoků a druhý motivace, kterou je jednání osoby vedeno. Zatímco mobbing je definován především svou dlouhodobostí a systematičností, sexuální obtěžování se může skládat pouze z jediné akce.28 Mobber má zájem oběti pobyt v práci znepříjemnit, pomluvit ji, zesměšnit, upo zornit na jakékoli její nedostatky, naproti tomu osoba dopouštějící se sexuálního obtěžování má v úmyslu se s obětí, formou nejrůznějších sexuálně motivovaných útoků, sblížit.29 Na pozadí těchto jednoduchých pouček lze tyto nebezpečné fenomény v rovině teoretické poměrně bezpečně odlišit. Avšak i přes tyto zásadní rozdíly může v praxi dojít k situaci, kdy se daná jednání překrývají či na sebe vzájemně navazují. Jednak se může jednat o mobbing v pravém slova smyslu, kdy však všechny útoky směřující ze strany mobbera mají sexuální podtext. Dále může také docházet k situacím, kdy bude mobber chtít oběti dlouhodobě a systema ticky znepříjemňovat pobyt v zaměstnání, neboť tato neopětovala jeho sympatie a odmítla kupříkladu pozvání na večeři a mobbing je tak vyústění za neopěto vání sympatií. Na tuto situaci je v Itálii užito zvláštního termínu, a sice mobbing sessuale (mobbing se sexuálním podtextem).30 Tato patologická snaha odmítnu tého agresora, už nikoli zvrátit rozhodnutí oběti, ale systematicky ji trestat, může mít mnohdy i trestněprávní důsledky, neboť nebezpečné jednání přesáhne oblast pracoviště, dojde k promítnutí do soukromé sféry oběti a lze tak často hovořit o trestném činu nebezpečné pronásledování dle čl. 612-bis CP. Tedy ani prolíná ní sexuálního obtěžování, mobbingu a stalkingu není vyloučeno31. 2.1.4 Dosažení intenzity odpovídající minimálně druhé fázi tzv. Egeova šestifázového modelu S ohledem na existenci Egeova šestifázového modelu (k tomu viz výše) je nutné zdůraznit, že mobbing lze identifikovat až v případě, kdy šikana dospěje do intenzity, která odpovídá minimálně druhé fázi.

28 Například textová zpráva či email se sexuálním podtextem, nežádoucí doteky či sexuální návrhy. 29 EGE, Harald. La valutazione peritale del danno da mobbing. 1. vydání. Milán: Giuffré Edi tore, 2002, s. 21. 30 GULOTTA, Gugliemo. Il vero e il falso Mobbing. 1. vydání. Milán: Giuffré Editore, 2007, s. 121–122. 31 K této situaci může dojít též v rámci českého právního prostředí, kdy sexuální obtěžování dle § 4 odst. 2 AntiDZ motivované jedním ze zakázaných diskriminačních důvodu dle § 2 odst. 3 AntiDZ bude zároveň naplňovat definiční kritéria mobbingu a v krajním případě též trestného činu nebezpečného pronásledování dle ustanovení § 357 TZ.


126

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. 2.1.5 Nerovnováha mezi stranami Ač toto kritérium může evokovat rozdílnost pozic v rámci vnitřní struktury zaměstnavatele, není tomu tak, neboť tohoto kritéria je užito, ať už jde o mobbing, bossing či staffing. Je jím vyjádřena nerovnováha moci v tom smyslu, že oběť se není schopna, z nejrůznějších důvodů, bránit jednotlivým útoků mobbera, protože tento je silnější či také psychicky odolnější. Nerovnováha tak spočívá zejména v psychologických aspektech osobnosti mobbera a jeho oběti. Zatímco mobber je přirozená autorita, oběť nemá příliš důvěry v sebe samu, mobber je osoba odolná vůči stresu, oběť nikoli, mobber se také vždy cítí být v právu a tím to myšlením dokáže strhnout okolí apod.32 2.1.6 Úmysl mobbera V poslední řadě je nutné uvést, že aby se jednalo o mobbing, musí zde exis tovat úmysl mobbera oběť v zaměstnání dlouhodobě trápit a pobyt v zaměstnání jí znepříjemňovat. Mobber má tak zejména zájem oběť vyloučit z pracovního kolektivu, izolovat ji, zesměšnit ji či učinit kroky k tomu, aby oběť dál kariérně nerostla, a tento musí být prokázán. Kritérium se jeví jako automatické, avšak je třeba upozornit na situace, kdy budou naplněna všechna předchozí kritéria, avšak úmysl bude absentovat. Pří kladem pro určení hranice mezi jednáním vykazujícím znaky mobbingu a jed náním, které za mobbing klasifikovat nelze, může být následující situace. Před stavme si pracoviště, na kterém je povoleno kouřit. Všichni zaměstnanci kromě jednoho, který nesnese cigaretový kouř, jsou kuřáci. Tato skutečnost ostatní neodradí od častého kouření a zaměstnance nekuřáka tak začne postupně pra covní prostředí ničit, projeví se u něj, jen při pouhém pomyšlení na pracoviště, úzkostné stavy, trpí psychosomatickými potížemi, které bývají spojené s třetí fází italského modelu mobbingu. Dále lze říci, že ostatní podmínky jsou také napl něny, tj. pracovní prostředí, dlouhodobost, četnost útoků, existence dvou útoků definovaných dle „LIPT Ege“ a nerovnováha mezi stranami, neboť jediný neku řák na pracovišti je očividně v méně výhodné pozici než jeho kolegové. Protože však chybí úmysl ostatních kolegů oběti pobyt v práci soustavně znepříjemňo vat, izolovat ji či vyloučit z pracovního kolektivu, neboť tito se pouze nechtějí vzdát svého každodenního zvyku, nelze hovořit o mobbingu. K verifikaci závěru o neexistenci mobbingu ve výše nastíněném případu je možné si představit jinou osobu na místě zaměstnance nekuřáka. Kouřili by ostatní zaměstnanci stejně často a bez ohledu na další osobu? Pokud ano, o mobbing se jednat nemůže.33

32 CENDON, Paolo. La prova e il quantum nel risarcimento del danno non patrimoniale, 1. vydání. Řím: Wolters Kluwers, 2008, s. 1410. 33 EGE, Harald. La valutazione peritale del danno da mobbing. 1. vydání. Milán: Giuffré Edi tore, 2002, s. 66–69.


127

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 2.2 Definice mobbingu v judikatuře Právě na pozadí výše definovaných aspektů, které musí šikana na pracovišti splňovat, aby mohla být konstatována přítomnost mobbingu, bude níže přiblí žen rozsudek Okresního soudu v Turíně34, který tento pojem užil zcela poprvé. V rámci občanskoprávního sporu se paní Erriquez domáhala žalobou vůči spo lečnosti Ergom náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěla jednáním zaměstna vatele, čímž dle tvrzení a důkazů žalobkyně došlo k porušení článku 32 italské Ústavy a dále článku 2087 CC35, který ukládá zaměstnavateli povinnost vytvořit zaměstnanci podmínky umožňující řádný a bezpečný výkon práce. Paní Erriquez požadovala náhradu nemajetkové újmy, neboť po několika měsících v zaměstná ní začala trpět těžkými depresemi a agorafobií. Tyto nemoci byly způsobeny tím, že byla nucena vykonávat práci ve velmi úzkém prostoru o velikosti 2 m2, který se nacházel mezi dvěma stroji a byla tak zcela izolovaná od ostatních zaměstnan ců. Nadto byla ze strany zaměstnavatele vystavena ponižujícímu jednání, zejmé na, stěžovala-li si na pracovní podmínky či psychické problémy. Okresní soud v Turíně shledal žalobu jako důvodnou a s odkazem na porušení výše uvedených ustanovení přiznal žalobkyni odškodnění ve výši 10.000.000 italských lir, kdy tato částka byla určena dle uvážení soudu.36 Okresní soud v Turíně dále též v předmětném rozhodnutí definoval mobbing, přičemž lze konstatovat, že definice je použitelná stále a v mnohých dalších roz sudcích, dotýkajících se tohoto fenoménu je s definicí dále pracováno či dochází k upřesnění. Dle rozsudku Okresního soudu v Turíně tak lze za mobbing pova žovat systematickou agresi na pracovišti vyvíjenou ze strany kolegů oběti či ze strany zaměstnavatele s jasným diskriminačním či šikanujícím úmyslem oběť postupně vyloučit z pracovního prostředí nebo ji jakkoli omezit v kariérním růs tu, ke kterému dochází z obavy z konkurence, závisti nebo z dalších sociálně nepřijatelných důvodů. K dokreslení italské reality, pokud jde o definici a identifikaci mobbingu, bude níže představen také rozsudek Okresního soudu v Comu ze dne 22. 5. 200137, který se stal terčem kritiky díky nesprávnému vydefinování účelu jednání, který mobbing charakterizuje. Nelze totiž bez dalšího tvrdit, že mobbing vždy směřuje k tomu, aby byla oběť zcela vyloučena z pracovního prostředí, tedy k ukončení pracovního poměru. Takto není mobbing charakterizován ani v souladu s výše uvedenými kritérii. Jednání mobbera totiž může být vedeno například úmyslem eliminovat konkurenci, která usiluje o stejnou pozici v rámci kariérního růstu.38 34 Rozhodnutí Okresní soudu v Turíně ze dne 16. 11. 1999, RCP 2000, 720. 35 K aplikaci čl. 2087 jako tzv. antimobbingového ustanovení viz dále. 36 STAIANO, Rocchina. Mobbing tra giurisprudenza e collegato lavoro. 1. vydání. San Marino: Maggioli Editore, 2012. s. 20–22. 37 Rozhodnutí Okresního soudu v Comu ze dne 22. května 2001, dostupné v: Il lavoro nella giurisprudenza, 2001, č. 1, s. 73. 38 EGE, Harald. La valutazione peritale del danno da mobbing. 1. vydání. Milán: Giuffré Edi


128

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. 2.3 Občanskoprávní rámec ochrany před mobbingem Lze říci, že hlavním soukromoprávním nástrojem ochrany oběti před mobbingem jsou žaloby na náhradu újmy, která je oběti způsobena dílčím jed náním mobbera, a to dle italského občanského zákoníku. Italské právo nechrání oběť přímo před jednáním, které vykazuje znaky mobbingu jako je dlouhodo bost, četnost útoků či dosažení určité fáze dle Ega (viz výše). Jednotlivé akce ze strany mobbera však za níže uvedených podmínek mohou být postihnuty. Pokud jde o užití ustanovení občanského zákoníku, dle kterých se může oběť domáhat náhrady škody, je vždy nutné rozlišovat mezi situací, kdy je mobbe rem zaměstnavatel (tj. vertikální mobbing neboli bossing) a kdy kolega oběti, aby bylo aplikováno správné ustanovení týkající se odpovědnosti za způsobenou škodu. Protože je však mobbing nežádoucím jevem vyskytujícím se v pracovním prostředí, na podkladě několika nedávných rozhodnutí Nejvyššího soudu Italské republiky39 lze tvrdit, že klíčovým článkem je čl. 2087 CC, který zapracovává ochranu pracovních podmínek zaměstnanců, kdy tyto je povinen zajistit zaměst navatel. Z dikce předmětného ustanovení vyplývá povinnost zaměstnavatele při jmout veškerá opatření, která jsou vzhledem k povaze práce nezbytná k ochraně fyzické integrity a osobnosti zaměstnanců.40 Jedná se o speciální druh smluv ní odpovědnosti zaměstnavatele. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu Italské republiky ze dne 5. 2. 201441 je nutné toto ustanovení vykládat oprav du komplexně, a tedy poskytnout zaměstnanci co možná nejširší ochranu. Dle předmětného rozhodnutí je zaměstnavatel povinen zajistit zaměstnanci vhodné podmínky vzhledem k povaze práce, zkušenostem a stavu techniky tak, jak uvádí čl. 2087 CC. Dovolací soud však v předmětném rozhodnutí zdůraznil povinnost zaměstnavatele, která se úzce vztahuje k ochraně před mobbingem na pracovišti, a sice učinit nezbytná opatření k ochraně fyzické integrity zaměstnance. Nutnost aplikace tohoto článku, který můžeme nazvat „antimobbingovým ustanovením občanského zákoníku“, na co možná nejširší počet případů, dekla roval ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud Italské republiky dne 25. 5. 200642. Je totiž zřejmé, že ustanovení o povinnosti zaměstnavatele zajistit zaměstnan ci vhodné pracovní podmínky, i pokud jde o zachování jeho fyzické integrity a duševního zdraví a z něj plynoucí nárok zaměstnance na náhradu škody, za situace, že tyto podmínky nejsou zajištěny, lze užít v případě, kdy mobber je tore, 2002, s. 21–23. 39 K tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu Italské republiky ze dne 25. 5. 2006, č. 12445 či rozhodnutí Nejvyššího soudu Italské republiky ze dne 6. 3. 2006, č. 4774. 40 Ustanovení § 2087 CC zní: L‘imprenditore è tenuto ad adottare nell‘esercizio dell‘impresa le misure che, secondo la particolarità del lavoro, l‘esperienza e la tecnica, sono necessarie a tutelare l‘integrità fisica e la personalità morale dei prestatori di lavoro. 41 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Italské republiky ze dne 5. 2. 2014, č. 2626. 42 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Italské republiky ze dne 25. 5. 2006, č. 12445.


129

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 zaměstnavatel. V takovém případě není pochyb, že zaměstnavatel jednoznačně porušil svou povinnost dle článku 2087 CC. Nejvyšší soud Italské republiky však ve výše uvedeném rozsudku vyslovil odpovědnost zaměstnavatele dle čl. 2087 CC také v případě, kdy zaměstnanec čelil tzv. horizontálnímu mobbingu, tedy mobbingu ze strany svých kolegů. Zaměstnavatel v takovém případě odpoví dá za újmu, která byla zaměstnanci způsobena, a to proto, že nepřijal opatření k ochraně zaměstnance, který se stal obětí mobbingu. V souladu s čl. 1218 CC by se takové odpovědnosti mohl zaměstnavatel zprostit pouze v případě, že by pro kázal, že k neučinění nutných opatření došlo z důvodů, které mu nelze přičítat. Článek 2087 CC tak poskytuje zaměstnanci jakousi dvojitou ochranu před mobbingem, a to jednak před jednáním zaměstnavatele, který vědomě jedná tak, že zaměstnance šikanuje a dále též za situace, kdy zaměstnavatel nepřijme opatření zajišťující všem zaměstnancům příznivé pracovní podmínky, v rámci kterých nebude nikdo šikanován ani ze strany kolegů. Dle ustálené soudní praxe postačí zavinění zaměstnavatele ve formě nedbalosti a jednání ve formě opome nutí43, což dále přispívá k důslednější ochraně zaměstnance. Článek 2087 CC tak navazuje a rozvádí článek 32 italské Ústavy týkající se nedotknutelného práva na zdraví, a to v kombinaci se základními principy občanského práva, kterými je ochrana dobré víry a princip slušnosti. Tyto prin cipy zakotvené v čl. 1375 CC a v čl. 1175 CC pak mají vytyčit hranice moci, kterou má zaměstnavatel nad zaměstnanci a zejména pak určit, zda této moci zaměstnavatel nezneužil.44 Avšak ani články 1375 CC a 1175 CC nekorigují pou ze situace, ve kterých se jedná o bossing. Chování mobbera totiž vždy nějakým způsobem souvisí se zneužitím moci (zaměstnanec jako mobber zneužije toho, že jeho kolega je méně odolný vůči stresu či že je introvertní a bojácný), a tudíž je nutné tyto dva principy brát vždy v pracovněprávních vztazích v úvahu, posu zujeme-li existenci protiprávního šikanujícího jednání. Dalšími články, které se dotýkají mobbingu jsou čl. 1343 – čl. 1345 CC. Z dik ce těchto ustanovení vyplývá, že úkon je protiprávní, a tudíž neplatný, jestliže tento je v rozporu se zákonem, v rozporu s veřejným pořádkem či v rozporu s dobrými mravy. Jestliže tedy zaměstnavatel ukládá zaměstnanci kupříkladu bezdůvodně drobné sankce či vytýkací dopisy pouze za účelem zaměstnance šikanovat, je nutné takovéto jeho úkony považovat za protiprávní, a tudíž neplat né.45 Shodně s úpravou v českém občanském zákoníku v ustanovení § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“) se v takovém pří padě bude jednat o neplatnost absolutní, které se oběť mobbingu tudíž nemusí dovolávat. Ustanovení je důležité mít na paměti zejména za situace, kdy je oso 43 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Italské republiky ze dne 2. 5. 2000, č. 5491. 44 GARGANI, Armida, SANI, Luciano, LAZZARI, David, BACCI, Mauro. Il mobbing. Dalla prevenzione alla risarcimento. 1. vydání. Perugia: Morlacchi Editore, 2005, s. 20–22. 45 Tamtéž.


130

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. ba obětí mobbingu z důvodu, který není upraven antidiskriminační legislativou (tedy kupř. proto, že pochází ze sociálně slabší rodiny či proto, že má jako jediný v pracovním kolektivu vysokoškolský diplom), neboť i v takovém případě má dle občanského zákoníku možnost obrany. Konečně je nutné zmínit též článek 2043 CC, který zakotvuje mimosmluv ní odpovědnost za způsobenou újmu a nese tak v sobě základní právní prin cip neminem laedere. Jde-li o mobbing, pak o zakotvení práva oběti na náhradu újmy, která jí byla způsobena protiprávním jednáním na pracovišti. V souladu s dikcí čl. 2043 CC má ten, jemuž byla protiprávním jednáním druhého způ sobena újma, právo na její náhradu. Vzhledem k rozsáhlé možnosti aplikace čl. 2087 CC tak lze ovšem hovořit o konkurenci těchto dvou ustanovení. Dle kte rého ustanovení má tak oběť mobbingu žalovat po mobberovi náhradu újmy? V první řadě je nutné zmínit, že čl. 2043 CC lze užít pouze za situace, byla-li oběti způsobena újma na jejích přirozených právech (tj. újma na zdraví, na svo bodě či např. na lidské důstojnosti), čl. 2087 CC se tak bude vztahovat na mno hem větší množství případů, neboť postihuje jednání zaměstnavatele spočívající v nezajištění vhodných pracovních podmínek. Další zásadní rozdíl lze dále spa třit v tom, že pokud oběť mobbera žaluje dle čl. 2043 CC, musí jednak prokázat újmu na jejích přirozených právech a dále skutečnost, že toto poškození bylo způsobeno opomenutím zaměstnavatele jednat (ať už úmyslně či z nedbalosti). Pokud však zaměstnanec žaluje dle čl. 2087 CC, tedy o náhradu újmy, která mu vznikla porušením smluvní povinnosti zaměstnavatele zajistit mu vhodné pra covní podmínky, není zaměstnanec povinen prokazovat úmysl zaměstnavatele (byť nedbalostní), ale pouze příčinnou souvislost mezi jednáním zaměstnavatele (byť omisivním) a způsobenou újmou. I přesto, že bylo mnohokrát diskutová no, zda by odpovědnost zaměstnavatele dle předmětného ustanovení neměla být pojímána jako objektivní, Nejvyšší soud Italské republiky46 tento výklad odmítl. Zdůraznil však, že za situace, kdy existující skutečnosti a důkazy svědčící ve pro spěch oběti mobbingu, důkazní břemeno leží již pouze na zaměstnavateli, který je nucen prokázat, že přijal veškerá nezbytná opatření, kterými by předešel vzni ku újmy a za újmu tak dle čl. 1218 CC neodpovídá.47 Lze tedy shrnout, že v souladu s výše uvedeným bude odpovědnost za způ sobenou újmu ve většině případů, i když půjde o mobbing horizontální, nést zaměstnavatel dle čl. 2087 CC. Toto ustanovení poskytuje zaměstnanci poměr ně komplexní ochranu a není tak na pozadí recentních rozhodnutí Nejvyšší ho soudu Italské republiky vhodné volit ochranu dle čl. 2043 CC, neboť tato je dosti limitovaná. Došlo-li by však k situaci, že by se zaměstnavatel odpovědnosti 46 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Italské republiky ze dne 30. 5. 2014, č. 9945. 47 BENINATO, Rosario. Il mobbing tra responsabilità da contratto ed illecito aquiliano [online]. Altalex.com, 5. února 2007 [cit. 1. března 2015]. Dostupné na < http://www.alta lex.com/index.php?idnot=35942/>.


131

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 zprostil dle čl. 1218 CC, musela by oběť mobbingu zvolit žalobu dle ustanove ní § 2043 CC na náhradu újmy na jejich přirozených právech, a to přímo vůči mobberovi, tj. kolegovi. 3 Závěr Především zásluhou Ega a jeho studiím věnovaným všem aspektům mobbin gu a dále také díky bohaté judikatuře vztahující se k mobbingu a jeho výkladu, lze tvrdit, že italskou právní úpravu, i přes skutečnost, že tato neobsahuje speci ální antimobbingový zákon jako kupř. skandinávské země, je možné v mnohých ohledech brát jako inspirační zdroj. Netřeba zdůrazňovat, že všechna patologic ká jednání na pracovišti pojmenovaná také v Itálii mezinárodními názvy, jsou stará stejně jako lidstvo samo. Jejich jasná definice a konkretizace jednotlivých rysů těchto nebezpečných institutů zasahujících nejen do práva soukromého, však může významně pomoci při prevenci, neboť při jejich rychlé a včasné iden tifikaci může nesčetněkrát dojít k zamezení šikany. Specifika týkající se definice mobbingu, tak jak byl definován italskými soudy a dále též rozšíření aplikace ustanovení § 2087 CC svědčí též o snazší vymahatelnosti náhrady újmy, která oběti v důsledku psychického teroru na pracovišti vznikne. V intencích českého pracovního prostředí existuje sice také zákonné usta novení, dle kterého má zaměstnanec právo na náhradu škody ze strany zaměst navatele, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvis losti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.48 Vzhledem k velmi nízkému počtu případů, v rámci kterých byl mobbing či bossing soudně řešen, však není judikatorně dostatečně vyřeše no49, jaké znaky musí dané jednání naplňovat, aby se jednalo o určitý typ šikany na pracovišti. Právě proto lze italskou právní úpravu hodnotit jako inspirativní, neboť díky velkému množství rozhodnutí je šikanu možné lépe a rychleji iden tifikovat. Mezery v právu, se kterými je možné se v rámci vytyčené problematiky setkat v představené italské legislativě50, jsou do jisté míry vyřešeny judikaturou a výkladem. Především tyto tak lze chápat jako inspirační zdroj a mnohé studie zabývající se mobbingem by bylo vhodné přenést do českého prostředí a o nebez pečnosti mobbingu českou společnost především systematicky a důkladně informovat. Zejména pokud jde o český antidiskriminační zákon a taxativnost 48 Dikce ustanovení § 265 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. 49 K náhradě škody zaměstnanci vystavenému šikaně např. rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 9. 10. 2012, sp.zn. 21 Cdo 2204/2011, dle kterého má šikanovaný zaměstnanec nárok na náhradu škody, která mu vznikla odchodem ze zaměstnání, a to i přes to, že pracovní poměr byl ukončen dohodou. Šikana totiž v daném případě vedla k tomu, že pracovní poměr ukončil sám zaměstnanec, když navrhl uzavření dohody. 50 Zejména výklad čl. 2087 CC.


132

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. zakázaných diskriminačních důvodů tak uvedených51, mám za to, že již demon strativním výčtem by byla situace obětí jakékoli formy šikany na pracovišti výrazně ulehčena a nebylo by nezbytné přijmout speciální, tzv. antimobbingový zákon či výrazněji novelizovat zákoník práce. Mgr. Jitka Jordánová Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci email: [email protected]

51 K této problematice je nutné uvést též nejasný vztah mezi AntiDZ a ZP, když ve vztahu k diskriminačním důvodům zmiňuje zákoník práce v ustanovení § 16 odst. 2, že v pra covněprávních vztazích je zakázána jakákoliv diskriminace. Pokud se tedy bude jednat o diskriminaci v rámci pracovněprávního vztahu dle § 1 písm.a ZP, není možné, co do dis kriminačních důvodů, operovat s AntiDZ a omezit se tak na důvody pouze v tomto práv ním předpisu uvedené. Pokud se však bude jednat o násilí pracovišti odehrávající se mimo pracovněprávní vztahy, např. obtěžování jednoho z kolegů ostatními kolegy, pro posou zení, zda je takové chování motivováno některým ze zakázaných diskriminačních důvo dů, je možné vzít v úvahu pouze důvody uvedené v antidiskriminačním zákoně. Štefko či Kühn se však přiklání k velmi uvážlivé aplikaci ustanovení § 16 odst. 2 ZP a k dalšímu nerozšiřování zakázaných diskriminačních důvodů (k tomu: KŰHN, Zdeněk. In BOBEK, Michal, BOUČKOVÁ, Pavla, KŰHN, Zdeněk. Rovnost a diskriminace. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, s. 123–124 (§ 1 odst. 2 AntiDZ) a ŠTEFKO, Martin. In BĚLINA, Miroslav a kol. Zákoník práce. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 116–117 (§ 16 ZP). Judikatorně však vztah mezi těmito ustanovením doposud nebyl řešen.


133

PŘEDBĚŽNÉ PROHLÁŠENÍ The preliminary statement

Pavla Sýkorová SÝKOROVÁ, Pavla. Předběžné prohlášení. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3, s. 135–143. Abstrakt: Předběžné prohlášení je novým institutem nového občanského zákoníku a slou ží k ochraně člověka v případě, že není schopen se sám rozhodovat v důsledku například duševní choroby. V očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat tak může předběžným prohlášením projevit vůli, jak budou jeho záležitosti spravovány, aby je někdo spravoval, anebo dokonce, aby se někdo stal jeho opatrovníkem. Dříve si osoba nemohla určit, kdo bude jeho opatrovníkem a k ochraně duševního zdraví sloužil v občanském právu pouze institut omezení, nebo zbavení člověka způsobilosti k právním úkonům. Klíčová slova: předběžné prohlášení, nový občanský zákoník, duševní choroba, opatrov ník. Summary: The preliminary statement is a new institute of the new Civil Code and serves to protect people in the event that she or he is not able to make their decisions, for exam ple, due to mental illness. In anticipation of their inability to carry out their own legal affairs, they can write a preliminary statement how their affairs are to be managed or dele gate someone to manage these affairs on their behalf or even delegate someone to become their legal guardian. Previously, a person could not determine who would become their guardian. The civil law had served only two institutes to protect mental health – the restriction or the deprivation of person´s legal capacity. Keywords: preliminary statement, new Civil Code, mental illness, guardian.

1 Úvod Pokud nebyla fyzická osoba pro stižení duševní chorobou schopna činit právní úkony sama, bylo ji možné podle předešlé právní úpravy1 ve způsobilos ti k právním úkonům omezit, anebo dokonce zbavit. Soudy omezovaly ve způ sobilosti k právním úkonům kolem 800 osob ročně, ale vůči tomu zbavovaly způsobilosti k právním úkonům kolem 2.000 osob.2 Samozřejmě nelze mít před sudky vůči rozhodování soudů bez rozumného vysvětlení, ale domnívám se, že tohoto institutu bylo zneužíváno zřejmě proto, že bylo jednodušší člověka zbavit ve způsobilosti k právním úkonům, než negativně vymezit rozsah způsobilosti k právním úkonům. Jiné možnosti k ochraně člověka stiženého duševní cho

1 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. prosince 2013, dále jen „starý občanský zákoník,“ anebo „SOZ“ 2 Blíže viz http://cslav.justice.cz/InfoData/prehledy-statistickych-listu.html


135


AIO, 2015, Vol. 10, No. 3

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 robou, který nebyl schopen rozhodovat o svých záležitostech, případně právně jednat, starý občanský zákoník nedával. Na konci roku 2008 se při tvorbě nového kodexu3 začalo na základě dopo ručení neziskových organizací přemýšlet o začlenění nových institutů k ochraně člověka, jenž by byly mírnějšími prostředky ochrany než omezení, anebo zbave ní osoby způsobilosti k právním úkonům. Do té doby návrh nového občanské ho zákoníku tyto mírnější prostředky ochrany neobsahoval a navíc zachovával institut zbavení člověka způsobilosti k právním úkonům. Ke změně právní úpra vy však nevedla jen doporučení neziskových organizací, ale bylo potřebné i zare agovat na přijetí Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, která vstou pila v platnost právě v roce 2008. Po nápravě volal také Ústavní soud a postup českých soudů vztahující se ke zbavování způsobilosti k právním úkonům byl kritizován i ze strany Evropského soudu pro lidská práva, například v kauze Sýkora proti České republice,4 kde byl Sýkora zbaven způsobilosti k právním úkonům „jen proto, že si nevybíral důchod“. Nový občanský zákoník, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2014, ruší institut zbavení člověka způsobilosti k právním úkonům a navíc zavádí nové prostředky ochrany, které jsou v kodexu seřazeny podle míry závažnosti respektujíce tak zásadu subsidiarity. Těmito novými podpůrnými prostředky jsou předběžné prohlášení, nápomoc při rozhodování a zastoupení členem domácnosti a mohou se využít v těch případech, kdy by se jevilo vzhledem k zájmům člověka omezení svéprávnosti (dříve nazvané omezení způsobilosti k právním úkonům) jakož to nejsilnější prostředek ochrany a „poslední možnost z podpůrných opatření“ příliš tvrdým opatřením a nehrozila-li by člověku závažná újma.5 Předběžné prohlášení je jediným prostředkem z podpůrných opatření, který pomáhá chrá nit člověka do budoucna, nikoli k přítomnosti, kdy to člověk ještě nepotřebuje. Svoboda uvádí, že: „lze se domnívat, že takovým mírnějším opatřením může být schválení smlouvy o nápomoci při rozhodování (§ 45 a násl.) a schválení zastoupení členem domácnosti (§ 49 a násl.). Předběžné prohlášení však není institutem, který by měl zabránit omezení ve způsobilosti, ale úkonem, jehož cílem je ustanovit osobu opatrovníka a způsob správy záležitostí pořizovatele pro případ, že pořizovatel ztratí způsobilost právně jednat.“6 Jak bude uvedeno dále, opatrovník nemu sí být jmenován soudem jen člověku, kterého omezuje ve svéprávnosti a nezto tožňuji se tedy s názorem Svobody, že by předběžné prohlášení „nezabraňovalo“ v omezení svéprávnosti, protože podpůrná opatření neslouží k zabránění ome zení ve svéprávnosti, ale jsou mírnějšími prostředky pro ochranu člověka. Nelze 3 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „nový občanský zákoník,“ anebo „NOZ“ 4 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sýkora proti České republice ze dne 22. listopadu 2012, č. 23419/07 5 § 55 odst. 2 NOZ 6 SVOBODA, Karel. K § 38 NOZ. In ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J.; FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 193.


136

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. v duchu názoru Svobody tedy říci, že nápomoc při rozhodování a zastoupení členem domácnosti a contrario „zabraňují“ v omezení svéprávnosti. Nový občanský zákoník hovoří o „očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat“, nikoli o „ztrátě schopnosti právního jednání“, proto i například Hopf v komentáři k ABGB,7 jehož právní úpravou se náš zákonodárce inspiroval, „neužívá pojem svéprávnost, ani schopnost právně jednat, pouze schopnost rozhodovat „Entscheidungsfähihkeit“ (Koziol, Bydlinski, Bollenberger, 2010).“8 Opro ti institutům nápomoci při rozhodování a zastoupení členem domácnosti však ustanovení k předběžnému prohlášení nehovoří jen o nezpůsobilosti právně jed nat pro duševní chorobu, ale může to být dle mého názoru i z důvodu nemoci fyzické, například důsledkem ztráty schopnosti se dorozumívat. Nový občanský zákoník již neumožňuje omezit ve svéprávnosti osobu nezle tilou, neboť by jí měla být přednostně nápomocna rodina, nikoli soudem jme novaný opatrovník. I podpůrná opatření nápomoci při rozhodování a zastoupe ní členem domácnosti lze využít jen u osob zletilých. Domnívám se, že u osob nezletilých by bylo lze možné uvažovat o využití předběžného prohlášení, ale jen tam, kde to zákonná úprava umožňuje a navzdory tomu, že Doporučení Výbo ru ministrů Rady Evropy z roku 2009 hovoří jen o možnosti podpory dospě lých způsobilých osob svobodně se rozhodnout pro případ očekávané budoucí nezpůsobilosti. 2 Předběžné prohlášení Nový občanský zákoník jde vstříc některým nelehkým životním situacím a zavádí předběžné prohlášení, které může vyhovovat například člověku, kterého ve stáří postihne Alzheimerova choroba, jejíž podoba se časem stupňuje a tuší, že nebude do budoucna schopen si své záležitosti spravovat sám. České právo upravovalo do nabytí účinnosti nového občanského zákoníku předběžné prohlášení, ale vztahující se pouze k poskytnutí zdravotních služeb. Konkrétně zákon o zdravotních službách upravoval a nadále upravuje tzv. dříve vyslovené přání, které naplňuje úpravu čl. 9 Úmluvy o lidských právech a biome dicíně.9 Pacient mohl a nadále bude moci předem vyslovit souhlas nebo nesou hlas s poskytnutím zdravotních služeb a způsobem jejich poskytnutí pro případ, že by se dostal do budoucna do takového zdravotního stavu, v němž jej nebude schopen vyslovit.10 Toto přání se však nemůže vztahovat na jakékoli poskytnutí 7 Stand BGBl. Nr. 118/2002, Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (ABGB) 8 K § 38 NOZ. In LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654), 1. vydání. Praha: C. H. BECK, s.r.o., 2014, s. 220. 9 96/2001 Sb.m.s., sdělení Ministerstva zahraničních věcí o přijetí Úmluvy na ochranu lid ských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně. 10 § 36 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách


137

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 zdravotních služeb, tj. nemůže být použito na zákonem zakázaná lékařská pro vedení, jakým je například eutanázie. Nový občanský zákoník je lex generalis ve vztahu k úpravě v zákoně o zdravotních službách. Nový občanský zákoník umožňuje, aby člověk jednostranným právním jednáním do budoucna založil práva a povinnosti, avšak budou-li se týkat záležitostí vztahující se k poskytnutí zdravotních služeb a způsobu jejich poskytnutí, pak je třeba aplikovat speciální úpravu zákona o zdravotních službách11 a postupovat podle tam stanovených podmínek. V jiném případě by nebyl brán zřetel na dříve vyslovené přání učině né pouze cestou předběžného prohlášení. Jiný názor je však vyjádřený v komen táři C. H. BECK: „proto máme za to, že člověk může v prohlášení projevit vůli i ohledně zdravotních výkonů...”12 Předběžné prohlášení je preventivním opatřením, v němž si může člo věk do budoucna určit, aby určité záležitosti, tj. prohlášení obsahující pokyny (advanced directive anebo i tzv. instructional directive) spravovala určitá osoba, tj. prohlášení o zástupci (continuing power of attorney anebo i tzv. proxy directives) určená například pro správu jmění, nebo dokonce aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem jednak pro péči o něho,13 anebo pro správu jeho majetku.14 Pokud si člověk v předběžném prohlášení určí, jak budou spravovány jeho záležitosti, například záležitosti vztahující se k jeho majetku, nabyde toto pro hlášení účinnosti v okamžiku, kdy člověk ztratí schopnost v těchto ohledech roz hodovat. 2.1 Forma předběžného prohlášení Předběžné prohlášení může být učiněno formou soukromé, nebo veřejné lis tiny – konkrétně ve formě notářského zápisu. Vládní návrh zákona o zvláštních řízeních soudních sice obsahoval následující ustanovení: „každý okresní soud je povinen sepsat předběžné prohlášení do protokolu. Dojde-li prohlášením k určení, kdo se má stát opatrovníkem, oznámí to soud orgánu, který vede neveřejný seznam opatrovníků podle jiného právního předpisu,”15 avšak během legislativního proce su bylo předmětné ustanovení odstraněno. Vzhledem k závažnosti předběžného prohlášení, kterým mají být do budouc na upraveny záležitosti člověka stiženého chorobou, nepostačuje dle názoru zákonodárce prostá písemná forma, ale vyžaduje se potvrzení dvěma svědky o způsobilosti k právnímu jednání prohlašujícího člověka a uvedení data. Záko 11 § 36 12 K § 39 NOZ. In LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654), 1. vydání. Praha: C. H. BECK, s.r.o., 2014, s. 234. 13 § 469 NOZ 14 § 470 NOZ 15 § 31 vládního návrhu zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dostupný zde: ‹http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=931&CT1=0›.


138

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. nodárce tím sleduje úpravu québeckého občanského zákoníku.16 Na formu dří ve vysloveného přání jsou kladeny vyšší požadavky, než na formu předběžného prohlášení, a proto musí mít dříve vyslovené přání písemnou formu, musí být opatřeno úředně ověřeným podpisem pacienta a pacient musí být o svém roz hodnutí lékařem poučen. Svou povahou jednostranného právního jednání, avšak učiněného pro úpra vu záležitostí ještě během života, a požadavky na formu, se předběžné prohlášení blíží úpravě závěti. Není proto s podivem, že v USA používají pro předběžné prohlášení pojmenování mentální závěť. V případě alografické závěti také musí zůstavitel vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli.17 Předběžné prohlá šení však není možné napsat a podepsat vlastní rukou, jako tomu je u hologra fické závěti. Podle mého názoru se v tomto ohledu mohl zákonodárce inspirovat úpravou rakouskou, která to umožňuje.18 Navíc by byla tato volba pro člověka, u něhož se zatím neprojevuje žádná duševní choroba, ale má k tomu rodinné předpoklady, mnohem přívětivější, neboť se jedná o citlivou problematiku, u níž nemusí být vítána přítomnost svědků. Rovněž nový občanský zákoník neumož ňuje učinit tzv. privilegované předběžné prohlášení, které by poskytovalo úlevy při pořizování předběžného prohlášení, jako tomu je u časově omezené závěti v případě ohrožení života důsledkem například živelné pohromy, války apod.19 Předběžné prohlášení může být i součástí neveřejného seznamu;20 a to v pří padě, že jej člověk učinil ve formě veřejné listiny, v níž uvedl přání, kdo má být jeho opatrovníkem.21 V seznamu prohlášení o určení opatrovníka22 se evi dují prohlášení o určení, kdo se má stát opatrovníkem, a o odvolání prohlášení o takovém určení, nikoli o tom, jak mají být záležitosti spravovány. Předběžné prohlášení může být odvoláno ve formě předepsané v § 39 odst. 1 NOZ, podle něhož: „nemá-li prohlášení formu veřejné listiny, musí být učiněno soukromou listinou opatřenou datem a potvrzenou dvěma svědky;“ a dále může být zničeno, nebo změněno. Požadavek formy u změny právního jednání nám podává ustanovení § 564 NOZ: „vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě;...“ U formy veřejné listiny zjišťuje stav člověka způsobilého právně jednat notář, kdežto u soukromé listiny dva svědci. Předběžné prohlášení není tak, jako tomu je u závěti, uloženo notářem v neveřejném seznamu, pouze je opa 16 17 18 19 20

§ 2166 Civil Code of Québec (S.Q., 1991, c. 64.) § 1534 NOZ § 284f odst. 2 Stand BGBl. Nr. 118/2002, Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (ABGB) Blíže viz § 1542 a n. NOZ Blíže viz § 35e zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářského řádu) 21 § 39 odst. 3 NOZ 22 § 35e odst. 1 notářského řádu


139

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 trovník určený předběžným prohlášením zaznamenán v neveřejném seznamu. Podle mého názoru je však možné změnit předběžné prohlášení i zčásti, kde není pojednáno o určení opatrovníka. Přesto vyvstává otázka, zda zákonodárce přikládá soukromé listině podle § 39 odst. 1 NOZ stejnou váhu jako listině veřej né a zda můžeme říci, že předběžné prohlášení přijaté formou veřejné listiny lze změnit „v téže formě“, tedy ve formě listiny soukromé, jak to dovozuje Svoboda.23 2.2 Správce jmění Otázkou je, na základě jakého právního titulu se stane člověk správcem jmění prohlašujícího. Předběžné prohlášení je dle mého názoru jednostranné právní jednání podobné závěti, kterým povolávám nikoli dědice, ale správce jmění, tedy nepůjde o jmenování správce jmění soudem, jako tomu je u opatrovníka pro správu majetku,24 ale smluvně. Vyvstává ale i otázka, zda se nejedná o plnou moc sui generis, jak to chápe rakouský občanský zákoník a hovoří o tzv. preventivní předběžné plné moci (Vorsorgevollmacht).25 Plná moc je však jednostranným potvrzením, že smluvní zastoupení bylo ujednáno. Právní důvod vzniku zastou pení tedy představuje smlouva o zastoupení, nikoli plná moc. Domnívám se, že i jednostranným právním jednáním, tj. předběžným prohlášením, mohu založit právní důvod vzniku smluvního zastoupení, neboť i například v případě bytové ho spoluvlastnictví prohlášením vlastník vymezuje jednotky a stanovuje práva a povinnosti budoucím vlastníkům jednotek. Podle názoru v komentáři C. H. BECK: „pokud by se mělo jednat o smlouvu, pak by prohlášení bylo návrhem podle § 1730, který by bylo nutné podle § 1740 přijmout, a to konkrétně včasným projevením souhlasu, přičemž tento je možné projevit podle § 1744 i konkludentně, tedy jednáním podle prohlášení.“26 Nejde tedy dle mého názoru o opatrovnictví; soud nebude správce jmění jmenovat, bude pouze rozhodovat o splnění pod mínky ztráty schopnosti rozhodování dané předběžným prohlášením.27 Před běžné prohlášení se totiž stává účinným až rozhodnutím soudu o podmínce, že člověk ztratil schopnost rozhodování. Správce jmění by se mohl prokazovat při jednání s třetími osobami soudem vydaným rozhodnutím o schválení pod mínky. Podle názoru Svobody je „předběžné prohlášení plnou mocí sui generis, která vede k ustanovení zástupce, jehož statut má rysy jak opatrovnictví (zastupuje zájmy nesvéprávné osoby), tak smluvního zastoupení (je vázán předchozími pokyny zastoupeného, dokud soud nerozhodne jinak),“28 avšak já si nemyslím, 23 SVOBODA, Karel. K § 42 NOZ. In ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J.; FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 200. 24 § 470 NOZ 25 § 284f Stand BGBl. Nr. 118/2002, Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (ABGB) 26 K § 38 NOZ. In LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654), 1. vydání. Praha: C. H. BECK, s.r.o., 2014, s. 225. 27 § 42 NOZ 28 SVOBODA, Karel. Opatrovnictví a zákonné zastoupení v novém občanském zákoníku, Právní rozhledy. 17/2012, s. 609.


140

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. že by správce jmění měl stejné postavení jako opatrovník jmenovaný soudem. V komentáři k novému občanskému zákoníku Svoboda svůj právní názor dále rozvádí následovně: „jestliže předběžné prohlášení ustanovuje správce záležitosti nebo správce jmění (§ 464 odst. 1), získává tento správce na základě následného rozhodnutí soudu uskutečněného v řízení podle § 44 a násl. z. ř. s. postavení zvláštního opatrovníka pro správu jmění vymezeného v předběžném prohlášení (§ 464 odst. 1).“29 Podle názoru Svobody tak ustanovení správce jmění v předběžném prohlášení nepovede k přímému zastoupení, ale bude jmenován soudem tak, jako opatrovník. Prohlašující se rozhodne, zda povolá správce jmění pro prostou správu30 cizího majetku, kdy správce vykonává vše, co je nutné k zachování majetku, anebo pro plnou správu,31 kdy správce dbá o rozmnožení a uplatnění majetku v zájmu beneficienta. Nebude-li v předběžném prohlášení určena výše odměny správce jmění, pak podle vyvratitelné právní domněnky náleží správci obvyklá odměna podle povahy jeho služeb.32 2.3 Možnost zvolit si opatrovníka Starý občanský zákoník nepočítal s tím, aby si osoba sama navrhla ke jmeno vání opatrovníka. Pokud by soud došel k názoru, že bude potřeba osobu omezit ve svéprávnosti, pak je povinen přednostně mu jmenovat opatrovníka, kterého si určil v předběžném prohlášení učiněném formou notářského zápisu.33 Nový občanský zákoník však dává člověku i možnost, aby si svého opatrovníka navrhl v případě, že mu působí zdravotní stav při správě jeho jmění obtíže a neučinil tak formou předběžného prohlášení.34 Protože však nelze nikoho nutit k tomu, aby zastával funkci opatrovníka, musí s ní opatrovník projevit souhlas. Opatrovník nejedná vlastním jménem, ale jménem opatrovance a má povinnost jednat zpravidla společně s opatrovancem. Pokud jedná samostatně, musí jednat s vůlí opatrovance a je povinen respektovat názor opatrovance, pokud jej opatrovanec v době, kdy k tomu ještě byl schopen, projevil. Nelze-li vůli zjistit, rozhodne na návrh opatrovníka soud. Podle ustá lené teorie i praxe totiž jednal dříve opatrovník sice jménem zastoupeného, ale projevoval svou vlastní vůli. Opatrovnictví by tak již nemělo být formální záleži tostí, ale opatrovník by měl být opatrovanci oporou a napomáhat mu.

29 SVOBODA, Karel. K § 38 NOZ. In ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J.; FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 191. 30 § 1405 NOZ 31 § 1406 NOZ 32 § 1402 NOZ 33 § 465 odst. 1 NOZ 34 § 469 odst. 1 NOZ


141

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 Opatrovnictví se tak blíží institutu smluvního zastoupení, neboť člověk nejen, že může vlastním právním jednáním do budoucna ustanovit, případně odvolat svého opatrovníka, ale má i právo jej zavázat pokyny, které opatrovník musí posléze respektovat a soud je povinen toto jeho rozhodnutí respektovat. 2.4 Ingerence soudu Soud bude moci změnit nebo zrušit předběžné prohlášení jen ve výjimeč ných případech, tj. tehdy, kdy se zjevně tak podstatně změní okolnosti, že by člověk za takových okolností prohlášení neučinil a hrozila-li by mu tím závažná újma.35 Je možné si představit situaci, kdy člověk předběžným prohlášením určí jako správce jmění, nebo opatrovníka svého manžela, avšak poté bude manžel ství rozvráceno a rozvedeno a bývalý manžel by o jeho majetek nepečoval tak, jak by prohlašující člověk potřeboval a přál si. Dokonce soud nesmí odhlédnout od prohlášení, které je neplatné, není-li příčiny pochybovat o vůli toho, kdo je učinil.36 Soudce by tak měl přihlédnout k přání člověka o volbě opatrovníka, i když bylo například předběžné prohlášení učiněno v nepřítomnosti obou svědků a vyvolalo tak absolutní neplatnost. 3 Závěr Podle poslední verze důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku37 sice došlo zejména v posledních dvaceti letech k „zřetelnému vývoji na úrovni národních právních úprav (např. ve Švédsku v r. 1988, v Québecu v r. 1992, ve Švýcarsku v r. 2003, dále pak v Německu, Rakousku, ve Francii a v dalších zemích,“ ale míním, že v České republice k tomu teprve dochází nabytím jeho účinnosti. Podle úpravy nového občanského zákoníku již není možné osobu zbavit způ sobilosti k právním úkonům, ale pouze ji ve svéprávnosti omezit. Než ale soud ce přistoupí k omezení svéprávnosti, musí nejprve zvážit, zda by nepostačovaly k jeho ochraně mírnější prostředky. Soudce se však nemusí dozvědět, že člo věk učinil (ve formě soukromé listiny) předběžné prohlášení, neboť neveřejný seznam, do něhož má soudce povinnost se podívat, obsahuje pouze prohlášení o určení, kdo se má stát opatrovníkem. Předběžným prohlášením si může člověk jednak určit, jak budou jeho zále žitosti spravovány, ale také jím může povolat správce jmění, anebo navrhnout opatrovníka v případě, že by soud rozhodoval o jeho jmenování. U podpůrných opatření však soud rozhoduje ex offo jen u omezení svéprávnosti a při jmenování opatrovníka, pokud není jmenován na návrh osoby dle ustanovení § 469 NOZ. 35 § 43 NOZ 36 § 44 NOZ 37 Dostupná zde: ‹http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ -konsolidovana-verze.pdf›.


142

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. Pokud soud zhodnotí, že by mírnější prostředky nepostačovaly, může člově ka omezit jen v jeho zájmu, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v potaz rozsah i stu peň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Nový občanský záko ník směřuje směrem akceptace názorů a přání člověka i v době, kdy mu již zdraví jak fyzické, tak psychické, neslouží. V úvodu jsem se zamyslela nad problematikou zbavování způsobilosti k právním úkonům podle starého občanského zákoníku, neboť bylo dle mého názoru jednodušší člověka zbavit ve způsobilosti k právním úkonům, než nega tivně vymezit rozsah způsobilosti k právním úkonům. Obávám se však, že nová právní úprava povede k opačnému jevu – a tedy dle přechodného ustanovení § 3033 odst. 1 NOZ k nabytí svéprávnosti lidí, kteří byli dříve zbaveni způsobilosti k právním úkonům, neboť by soudy musely při omezování člověka v právním jednání znovu rozhodovat negativním výčtem o rozsahu právních jednání. Tito lidé by pak mohli využít ke své ochraně některý z nových prostředků nového občanského zákoníku, jakým je i předběžné prohlášení. Mgr. et Mgr. Pavla Sýkorová Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci e-mail: [email protected]


143

PŘÍPADY ŠETŘENÉ VEŘEJNÝM OCHRÁNCEM PRÁV V OBLASTI PRÁCE A ZAMĚSTNÁVÁNÍ SE ZAMĚŘENÍM NA NÁSILÍ NA PRACOVIŠTI The cases investigated by The Public Defender of Rights of the Czech Republic focusing on the cases from the area of the labor and employment

Iva Proksová PROKSOVÁ, Iva. Případy šetřené veřejným ochráncem práv v oblasti práce a zaměstnávání se zaměřením na násilí na pracovišti. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3, s. 145–152. Abstrakt: Příspěvek je zaměřen zejména na případové studie z oblasti práce a zaměstná vání, které byly do konce roku 2014 předmětem šetření veřejného ochránce práv v České republice. Zvláštní pozornost je pak věnována těm případům ochránce, které se dotýkají problematiky násilí na pracovišti s cílem poukázat nedostatečnou právní úpravu v oblasti ochrany před násilím na pracovišti. Klíčová slova: Veřejný ochránce práv, násilí na pracovišti, práce a zaměstnávání, diskri minace Summary: This article deals with the cases investigated by The Public Defender of Rights of the Czech Republic in the cases from the area of the labor and employment. Particular attention is paid to the cases of The Public Defender of Rights, which involve issues of workplace violence in order to highlight the absence of legislation in the field of protecti on from violence in the workplace. Keywords: The Public Defender of Rights, violence in the workplace, labor and employ ment, discrimination

1 Úvodem Přestože mezi oblastmi působnosti veřejného ochránce práv nenalezneme výslovně uvedenou kompetenci k prošetřování násilí na pracovišti, vyskytují se mezi případy šetřenými ochráncem v oblasti práce a zaměstnávání i takové, které se některé z forem násilí na pracovišti přímo týkají. Mezi formami násilí na pracovišti, které bývá označováno také jako šikana na pracovišti, se nejčastěji setkáme s pojmy mobbing a bossing. Oba tyto pojmy vyjadřují negativní jevy vyskytující se na pracovištích, které spočívají v závaž ném, opakovaném obtěžování zaměstnance, které může mít negativní následky pro jeho psychický stav a dokonce může skončit i nervovým zhroucením.1 1 ŠTANGOVÁ, Věra. Rovné zacházení a zákaz diskriminace v pracovním právu. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. s.57.


145


AIO, 2015, Vol. 10, No. 3

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 V případě mobbingu se jedná o psychický teror mezi spolupracovníky spo čívající v soustavných verbálních či jiných útocích na konkrétního zaměstnance, které jej zahání až do úplné izolace. To vše se však děje bez porušování právních předpisů. Zpravidla je cílem tohoto jednání donutit šikanovaného zaměstnance, aby sám rozvázal pracovní poměr.2 Například profesor Heinz Leymann označuje jako mobbing „psychický teror, který zahrnuje hostilní a neetickou komunikaci, která je prováděna systematicky jednou nebo více osobami hlavně vůči jedné osobě, jež je díky mobbingu zatlačena do beznadějné a bezbranné pozice, ve které je prostřednictvím neustávajícího mobbingového jednání udržována. Tato jednání se objevují velmi často (nejméně jednou týdně) a dlouhodobě (nejméně půl roku). Vzhledem k tomu, že se toto chování objevuje tak často tak dlouhou dobu, dochází ke značným duševním, psychosomatickým a sociálním problémům oběti. 3“ Bossingem se pak rozumí útoky nadřízeného pracovníka vedené stejným záměrem. Ojediněle se lze setkat s případy označovanými jako staffing – tj. útoky ze strany zaměstnanců směřujícími vůči vedoucímu pracovníku.4 Vezmeme-li v potaz oblasti působnosti veřejného ochránce práv, je třeba pří pady týkající se násilí na pracovišti systematicky zařadit. Působnost ochránce se díky přibývající vnitrostátní i evropské legislativě od doby vzniku této insti tuce neustále významně rozšiřuje. Od základní oblasti působnosti ochránce, se kterou zákonodárce počítal v době, kdy světlo světa spatřil zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, tedy s působností pro oblast stížností proti úřadům,5 se jeho působnost nejprve rozšířila o výkon dohledu nad dodržováním práv osob omezených na svobodě (2006),6 dále v roce 2008 získal ochránce zvláštní oprávnění v oblasti státní správy soudnictví, konkrétně právo navrhovat zahájení kárných řízení proti předsedům a místopředsedům soudu, a schválením antidi skriminačního zákona7 v roce 2009 se stal ochránce orgánem pomáhajícím obě tem diskriminace. Od 1. ledna 2011 je pak veřejný ochránce práv dohledovým místem nad dodržováním práv cizinců při zajištění a vyhoštění.8 2 Tamtéž 3 VÝROST, Jozef, SLAMĚNÍK, Ivan. Aplikovaná sociální psychologie. 1. vydání. Grada Pub lishing, spol. s.r.o., 2001. s. 182 4 ŠTANGOVÁ, Věra. Rovné zacházení a zákaz diskriminace v pracovním právu. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. s.58. 5 V rámci této působnosti ochránce neformálně šetří namítanou protiprávnost nebo jiná pochybení v jednání veřejné správy a svými doporučeními pak iniciuje nápravu. 6 V rámci této působnosti ochránce provádí systematické preventivní návštěvy zařízení, kde jsou nebo mohou být osoby drženy na základě rozhodnutí či příkazu orgánu veřejné moci nebo z důvodu závislosti na poskytované péči. 7 Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před dis kriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů. 8 Zavedeno v souvislosti s tzv. „návratovou směrnicí“ Evropského parlamentu a Rady, kte rá ukládá členským státům povinnost zavést systém pro sledování nuceného navracení. (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008.).


146

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. Ty případy, jejichž skutkový stav se dotýká problematiky násilí na pracovišti, spadají především pod působnost ochránce v oblasti diskriminace, případně se jedná o kombinaci stížnosti na diskriminaci a stížnosti na jednání úřadů. Pro úplnost je však nutno také dodat, že ochránce má v případě pochybení ze strany veřejné správy plnit své poslání až teprve v tom okamžiku, kdy není k dispozici jiný právní prostředek, kterým se může občan domoci svých práv. V případě, že se stěžovatel může se svým problémem obrátit například na některý oblastní inspektorát práce, který i na anonymní podnět zahájí kontrolu pracoviště, musí tak učinit předtím, než se obrátí se svou stížností na ochránce. V oblasti diskri minace, tj. v oblasti horizontálních vztahů mezi subjekty, pak ochránce poskytuje především metodickou pomoc obětem diskriminace. Ombudsman bohužel není vybaven žádnými prostředky nařizujícími určité chování, ale plní především dvě funkce, a to funkci iniciační – tzn. iniciuje zjednání nápravy – a doporučující – tzn. doporučí způsob zjednání nápravy.9 Základním problémem postihování mobbingu či bossingu na pracovišti v České republice je absence právní úpravy, která by takové chování výslovně definovala a zakazovala. Avšak pro některé případy násilí na pracovišti lze použít právní úpravu rovnosti a zákazu diskriminace obsaženou v antidiskriminačním zákoně, která za diskriminaci považuje také obtěžování, sexuální obtěžování či pronásledování,10 tzn. nežádoucí jednání, které v případě, že je motivová no některým z diskriminačních znaků (rasa, etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientace, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víra či světo vý názor), může být postihováno prostřednictvím právních prostředků ochrany před diskriminací obsažených právě v tomto zákoně. O úskalích aplikace anti diskriminačního zákona pro případy násilí na pracovišti bude pojednáno níže. 2 Působnost ochránce v oblasti stížností proti úřadům – inspektoráty práce Veřejný ochránce práv působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v zákoně o veřejném ochránci práv,11 pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod.12 Veřej ný ochránce práv zpravidla na základě neformálních podnětů osob, ale i z vlastní iniciativy, šetří případná pochybení úřadů a dalších institucí.13 V rámci této své působnosti se při podnětech týkajících se násilí na pracovišti obrací ochránce 9 SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2013. s. 397. 10 Srov. ustanovení § 4 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, ve znění pozdějších předpisů. 11 Zákon. č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. 12 Ustanovení § 1 zák. č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. 13 Dle ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění poz dějších předpisů.


147

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 nejčastěji na oblastní inspektoráty práce, do jejichž kompetence dané pracoviště spadá a které jsou kompetentní k provedení kontrolního šetření přímo na pra covišti. Výzva k vyjádření směřující vůči příslušnému inspektorátu práce je pak jednou z mála možností postupu ochránce, pakliže se chce nad rámec podně tu mu adresovanému dopátrat dalších informací nutných k posouzení případu násilí na pracovišti a zároveň získat dokumentaci z kontroly provedené inspek torátem, pakliže taková kontrola již proběhla. Z případových studií ochránce týkajících se násilí na pracovišti vyplývá, že podněty stěžovatelů směřují nezřídka kdy také proti postupům samotných inspektorátů práce nikoli jen proti pochybením zaměstnavatelů. Na základě podnětu či z vlastní iniciativy spolu s prošetřováním násilí na pracovišti a s ním spojené diskriminace může ochránce zahájit rovněž šetření vůči samotnému inspektorátu práce v rámci této své působnosti dle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv. Pro případy stížností na postup inspektorátu práce stanoví zákon o veřejném ochránci práv v ustanovení § 11 základní náležitosti podnětu, který hodlá stě žovatel ochránci adresovat. Jelikož však ochránce přichází na řadu až v případě, že se veškeré jiné prostředky nápravy ukázaly jako neúčinné, musí podnět kro mě základní identifikace stran problému nutně obsahovat i informaci a doklad o tom, že úřad, jehož se podnět týká (v tomto případě inspektorát práce), byl neúspěšně vyzván k nápravě. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel by se tedy měl obracet na ochránce až po vyčerpání všech dostupných možností nápravy, které mu právní úprava nabízí. V případě, že úřad nereaguje nebo stěžovatel není spokojen s tím, jakým způsobem byla věc vyřízena, může se obrátit na veřejné ho ochránce práv se svým podnětem/stížností (tedy se stížností proti postupu ze strany inspektorátu práce). Pakliže v době podání stížnost veřejnému ochránci práv stěžovatel tuto mož nost obrátit se na inspektorát práce ještě nevyčerpal, bude o nevyčerpání všech dostupných prostředků nápravy poučen. V šetření bude ochránce patrně pokra čovat až po provedení kontrolních šetřeních ze strany inspektorátu práce a bude se tedy moci také seznámit s jejich výsledky. Inspektorát práce má tedy povin nost na podnět zahájit na základě ustanovení § 5 ve spojení s ustanovením § 3 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, kontrolu dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů, z nichž vznikají zaměstnancům práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích včetně právních předpisů o odměňování zaměstnanců, náhradě mzdy nebo platu a náhradě výdajů zaměstnancům. Inspektoráty práce mohou ukládat opatření k odstranění nedostatků zjištěných při kontrole a k jejich odstranění určují lhůty, po jejichž uplynutí kontrolují plnění opatře ní k odstranění zjištěných nedostatků.14 Správný postup při kontrolním šetření inspektorátu práce tak může významně přispět o odhalení násilí na pracovišti či 14 Dle ustanovení § 5 zák. č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů.


148

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. diskriminace. O konkrétních pochybeních inspektorátů v těchto případech bude pojednáno níže. Pakliže ochránce opravdu zahájí šetření i vůči úřadu (v tomto případě vůči inspektorátu práce), vyjádří po provedení šetření skutkový základ případu, jakož i výsledky šetření a právní zhodnocení věci ve zprávě o šetření. V případě, že ochránce zjistí pochybení na straně úřadu, vyzve úřad, aby se k jeho zjištěním do 30-ti dnů vyjádřil a provedl opatření k nápravě. V případě oblastních inspek torátů práce je adresátem této povinnosti vedoucí inspektor a jeho povinností bývá zpravidla zabránit budoucím obdobným pochybením zaměstnanců úřadu tím, že je dostatečně seznámí se závěry ochránce a poučí o povinnosti zohlednit tyto závěry v jejich další praxi.15 Pakliže úřad (resp. vedoucí inspektor) nereaguje nebo nezjedná dostatečnou nápravu, vydá ochránce závěrečné stanovisko, jehož součástí je i návrh konkrétních opatření k nápravě. Úřad je povinen do 30-ti dnů od doručení stanoviska sdělit ochránci, jaká opatření k nápravě provedl.16 3 Působnost ochránce v oblasti diskriminace Od okamžiku přijetí antidiskriminačního zákona (2009) se ochránce stal tedy rovněž tzv. tělesem Equality body (národním tělesem pro rovné zacházení a ochrany před diskriminací), v důsledku čehož v rámci Kanceláře veřejného ochránce práv vzniklo oddělení rovného zacházení, které se zabývá především poskytováním metodické pomoci obětem diskriminace, prováděním výzku mu, zveřejňováním zpráv a doporučení k otázkám souvisejícím s diskriminací, komunikací s evropskými subjekty. Při poskytování metodické pomoci právníci oddělení rovného zacházení při řešení individuálních stížností a podnětů vyhod nocují, zda se v konkrétním případě jedná či nejedná o diskriminaci. V kladně vyhodnocené situaci pak poskytují poradenství jak postupovat, kam se obrátit, či jak podat návrh na zahájení řízení z důvodu diskriminace.17 Přímou diskriminací rozumíme takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci,18 a toto jednání je motivová no některém z diskriminačních důvodů. Jak již bylo uvedeno výše, za diskriminaci se považuje i obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci.19 Obtěžování pak antidiskriminační 15 Zpráva o šetření veřejného ochránce práv, sp.zn. 250/2012/DIS/EN, ze dne 13.srpna 2014. 16 Srov. ustanovení § 18 a násl. zák. č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění poz dějších předpisů 17 Diskriminace [online]. Ochrance.cz, [cit. 7. dubna 2015]. Dostupné na . 18 Ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, ve znění pozděj ších předpisů. 19 Ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, ve znění pozděj ších předpisů.


149

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 zákon definuje jako nežádoucí chování související s diskriminačními důvody, jehož záměrem je snížení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašujícího, nepřátelského, ponižujícího, pokořujícího nebo urážlivého prostředí, nebo nežádoucí chování, které může být oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí ovlivňující výkon práv a povinností vplývajících z právních vztahů.20 Sexuální obtěžování je druhem obtěžování, které je motivováno sexuálním pudem, má sexuální pova hu a takové jednání musí rovněž splňovat další znaky pro obtěžování, jak byly uvedeny výše. Pakliže by se v rámci šetření ochránci podařilo shromáždit dostatek důkazů svědčících o tom, že na pracovišti stěžovatele docházelo k mobbingu či bossingu a zároveň by toto jednání bylo motivováno některým z diskriminačních důvodů, bylo by možné takové chování definovat jako obtěžování ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 antidiskriminačního zákona v podobě mobbingu či bossingu. V tako vém případě by ochránce mohl poskytnout oběti metodickou pomoc ve smyslu shromáždění důkazního materiálu pro případné soudní řízení a poučení o mož nosti uplatnit svůj nárok žalobou. Právním prostředkem obrany oběti by tak mohla být antidiskriminační žaloba, 21 tedy uplatnění nároku na upuštění od dis kriminace a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění před civilním soudem. Vzhledem k těžké důkazní situaci se však v těchto případech nedaří spolehlivě diskriminaci zjistit, případně se jedná o podněty vykazující znaky mobbingu, bossingu na pracovišti, avšak toto jednání není motivováno žádným z diskrimi načních důvodů. Právě posledně zmíněná situace je v současné době legislativně nevyřešenou otázkou. V tomto případě nenalezneme pro ochranu obětí ani zákonnou opo ru (vyjma prostředků ochrany osobnosti dle občanského zákoníku či trestního zákoníku), jelikož jednání škůdce nenaplňuje znaky diskriminace a tedy ani ochránce v těchto případech nedisponuje dostatkem pravomoci k prošetřování nežádoucího jednání. Jak ochránce konstatuje ve svých zprávách o šetření těch to případů: Nevyřešená zůstává otázka případného obtěžování v podobě projevů šikany a bossingu. V tomto ohledu nedisponuji žádnou konkrétní autoritativní pravomocí, která by mi umožňovala tyto skutečnosti účinně ověřit.22 Ochránce nemůže vstupovat na pracoviště ani žádat poskytnutí vyjádření či dokumentů pod hrozbou sankce. Je tedy velkým problémem získat informace nad rámec obsahu podnětu stěžovatele. Vzhledem ke kusé právní úpravě má tak oběť násilí na pracovišti jen velmi nepatrnou šanci na úspěch při své obraně.

20 Ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, ve znění pozděj ších předpisů. 21 Tedy žalobou uplatněný nárok ve smyslu ustanovení § 10 antidiskriminačního zákona. 22 Zpráva o šetření veřejného ochránce práv sp. zn. 134/2010/DIS/JŠK ze dne 28. března 2011.


150

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. 4 Vadné postupy inspektorátů práce Ze zpráv o šetření23 ochránce lze seznat, že už tak složitou důkazní situaci oběti násilí na pracovišti komplikují v mnoha případech také neodborné postu py inspektorátů práce, kdy zaměstnanci inspektorátů (inspektoři) často chybu jí ve způsobu vedení kontrolního šetření. Chybným vedením šetření ze strany inspektorů pak dochází k nenávratnému znehodnocení důkazů, které by mohly existenci některé formy násilí na pracovišti či diskriminaci prokázat. Pochybe ní inspektorů spočívá například ve skladbě a formě kladení otázek při výslechu zaměstnanců, nevyužití veškerých zákonných prostředků ke zjištění skutkového stavu věci či absenci následného prověřování, zda zaměstnavatel přijal opatření ke zjednání nápravy.24 Jak vyplývá z některých případů šetřených ochráncem, otázky inspektora při vedení rozhovoru se zaměstnanci kontrolované osoby v rámci šetření obsahova ly například přímo slova typu diskriminace, mobbing, bossing a další. Těžko si lze představit, že by tázaná osoba odpověděla kladně na otázku, zda se dopus tila ona či její zaměstnavatel šikany či diskriminace a tím se k pochybení sama doznala. Tzv. moment překvapení položením otázky může být výše uvedeným pochybením zcela narušen a obdobný způsob vedení výslechu rozhodně nemůže přispět k odhalení případného pochybení. Efektivní vedení rozhovoru vyžaduje rovněž vyšší nároky na inspektora, který by měl obezřetně pokládat otázky šir šího charakteru a ponechat větší prostor pro volnou výpověď tázaného ohledně poměrů na pracovišti. V návaznosti na obsah výpovědi mohou navazovat otázky přímější. Rozhovor by navíc měl být veden bez výjimky bez přítomnosti jiných zaměstnanců. Jak plyne ze zjištění ochránce, způsob vedení šetření ze strany inspektorů nezřídka nerespektuje specifičnost situace, jakou šetření šikany a dis kriminace na pracovišti je.25 5 Závěrem S vývojem konkurenčního společenského prostředí se budeme patrně s pro blematikou násilí na pracovišti setkávat v následujících letech čím dál častěji. Ačkoli snad nikomu z nás není cizí určitá forma narážek mezi kolegy na praco višti, je třeba i zde stále respektovat určité hranice humoru. Vzhledem k absen ci tzv. „antimobbingového zákona“ nenalezneme v české právní úpravě žádnou legální definici forem násilí na pracovišti, ani výčet právních prostředků obrany a ochrany oběti násilí na pracovišti. Většina případů šikany tak končí výpově 23 Srov. např. zprávy o šetření sp. zn. 134/2010/DIS/JŠK, sp. zn.93/2011/DIS/AHŘ, sp. zn. 250/2012/DIS/EN. 24 Zpráva o šetření veřejného ochránce práv. sp. zn. 134/2010/DIS/JŠK ze dne 28. března 2011. 25 Zpráva o šetření veřejného ochránce práv sp. zn. 134/2010/DIS/JŠK ze dne 28. března 2011.


151

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 dí ze strany zaměstnance, který situaci na pracovišti neunese, nikoli postižením škůdce. Ostatně mobbing či bossing ze strany kolegů či nadřízeného pracovníka právě k tomuto výsledku cíleně směřuje. Ačkoli v současné době právní obrana oběti není zcela beznadějná (antidis kriminační zákon, ochrana osobnosti dle občanského zákoníku či v krajním pří padě zahájení trestního řízení), psychicky terorizovaná osoba již zpravidla nemá dostatek sil a odvahy bojovat proti škůdci těmito právními prostředky, když sou časně výsledek jejího snažení je vzhledem k těžké důkazní situaci nejistý. Kromě absence právní úpravy v této oblasti pociťujeme také deficit na straně osvěty společnosti, co se tématu násilí na pracovišti týče. Nejlepší obranou proti mobbingu, bossingu či jiným formám násilí na pracovišti je bezesporu preven ce, kterou však stále podceňujeme. Oběti násilí na pracovišti se svým problé mem pochopitelně nechlubí, a proto tato problematika stále nenašla své místo v celospolečenské diskuzi. Na závěr tedy nezbývá než vyjádřit přání, aby tento, v našem právním prostředí tolerovaný nešvar, co nejdříve získal legální definici v nové právní úpravě, čímž bude nepochybně rozpoutána i diskuze společnosti, jejímž vyústěním by mohlo být právě zavedení preventivních opatření ve vztahu k zaměstnancům i zaměstnavatelům jako jsou školení či další způsoby vzdělává ní v této oblasti. Mgr. Iva Proksová Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci email: [email protected]


152

VÝŽIVNÉ ZLETILÉHO DÍTĚTE OMEZENÉHO VE SVÉPRÁVNOSTI Maintenance and support of an adult in the limited legal capacity

Tomáš Šperka ŠPERKA, Tomáš. Výživné zletilého dítěte omezeného ve svéprávnosti. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3, s. 153–157. Abstrakt: Soukromé právo, konkrétně právní úprava výživného, poskytuje právní ochra nu zejména nezletilým dětem, které nenabyly plné svéprávnosti, a současně opomíjí zle tilé děti omezené ve svéprávnosti. Autor konkrétně upozorňuje na nedokonalost právní úpravy, když uvádí možné důsledky pro adresáty právních norem. Klíčová slova: děti, výživné, svéprávnost, zletilost, invalidita Summary : Private law, namely alimony legislation, provides legal protection especially to not legally competent children under 18, and at the same time omits full age chil dren which have not full legal capacity. The author particularly points out imperfection of legislation, when he states possible consequences for addressees of legal norms. Keywords: children, alimony, legal capacity, legal age, disability

1 Úvod Vyživovací povinnost a s tím související právo na výživné mezi rodiči a dětmi patří v českém právu mezi již tradiční právní instituty. Právní řád prošel od doby první republiky mnohými změnami, které přizpůsobovaly zákonná ustanovení ve vztahu k výživnému aktuálním sociálním a ekonomickým potřebám společ nosti. Oporou normotvůrci byly nejen zmíněné potřeby společnosti, ale i řada mezinárodních dokumentů, které přiznávají rodině významné postavení hod né zvláštní ochrany státu. Vyzdvihnout lze čl. 10 Mezinárodního paktu o hos podářských, sociálních a kulturních právech, jenž normuje, že nejširší možná ochrana a pomoc by měla být poskytnuta rodině, která je přirozenou a základní jednotkou společnosti, zvláště k jejímu založení a po dobu, kdy odpovídá za péči a výchovu nezletilých dětí. Rovněž Všeobecná deklarace lidských práv považuje rodinu za přirozenou a základní jednotkou společnosti, jež má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu. V českém právním řádu poskytuje rodině ochranu nejen právo jednoduché, ale i právo ústavní, neboť čl. 32 Listiny základních práv a svobod obsahuje ochra nu rodiny a rodičovství, a současně vymezuje legislativní rámec pro důslednou


153


AIO, 2015, Vol. 10, No. 3

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 právní ochranu rodiny jako jednoho ze základních kamenů společnosti, stejně tak rodičovství, dětí a mladistvých.1 I přes výše uvedené nebyl dle mého názoru zákonodárce důsledný, když v části občanského zákoníku zabývajícího se výživným absentují důležitá ochranná ustanovení pro osoby trpící duševní poruchou, která není jen pře chodná. Ostatně ani dříve nebyla ze strany zákonodárce v předmětné oblasti práva kladena pozornost na tyto osoby ve smyslu duševních a tělesných poruch, které jsou v souvislosti se svým postižením odkázáni na pomoc druhých. Tyto osoby nelze přehlížet a považuji za vhodné vnést do právního řádu ustanovení svědčící v jejich prospěch, neboť ani současný občanský zákoník taková ustano vení nepřináší. 2 Právo dítěte omezeného ve svéprávnosti na výživné Míra rozvodovosti2 a také počet dětí narozených mimo manželství3 souvi sí rovněž s narůstajícími komplikacemi s plněním vyživovací povinností rodi čů vůči dětem. Samotná vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti vzniká přímo ze zákona, a to nejčastěji narozením dítěte matce.4 Za dítě považuje dikce občanského zákoníku osobu v přímé příbuzenské linii, tedy potomka svých předků, a to bez ohledu na dosažení určitého věku, tedy nabytí zletilosti dítěte, ba dokonce ani nabytí jeho svéprávnosti. Obdobně je tomu u rodičů dítěte, neboť jejich nezletilost, či omezení ve svéprávnosti, není překážkou pro vznik jejich vyživovací povinnosti. Vyživovací povinnost pak trvá do doby, než je dítě schopno se samo živit. Důvodová zpráva poukazuje na to, že zásadní podmínkou přiznání výživného je potřeba oprávněného, jeho neschopnost sám se o sebe – pokud jde o výživu – postarat.5 Komentářová literatura zmíněné podrobněji rozvádí, když stav odká 1 KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 684. 2 Míra rozvodovosti je patrná z tabulky označené jako Rozvody podle délky trvání man želství v krajích, kterou vytvořil Český statistický úřad, například v roce 2013 bylo v Čes ké republice rozvedeno 27 895 manželství . Český statistický úřad. Rozvody podle délky trvání manželství v krajích. Veřejná databáze Českého statistického úřadu. [online]. [cit. 2015-03-30]. Dostupné z: http://vdb.czso.cz/vdbvo/tabdetail.jsp?kapitola_id=19&potvrd=Zobrazit+tabulku&go_zobraz=1&cas_1_28=2013&cislotab=DEM0170PU_KR&vo=null&voa=tabulka&str=tabdetail.jsp. 3 Český statistický úřad. Narození. Veřejná databáze Českého statistického úřadu. [online]. [cit. 2015-03-30]. Dostupné z: http://vdb.czso.cz/vdbvo/tabdetail.jsp?potvrd=Zobrazit+tabulku&go_zobraz=1&pro_1_46=CZ&childsel0=2&childsel0=2&cislotab=KR+03-05&vo=null&voa=tabulka&str=tabdetail.jsp. 4 Dalším důvodem pro vznik vyživovací povinnosti rodičů vůči dítěti je uplatnění jedné z domněnek otcovství u otce, či právní mocí rozhodnutí o osvojení dítěte u osvojitelů. 5 ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, s. 395.


154

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. zanosti na výživu popisuje jako neschopnost samostatně uspokojovat všechny své potřeby, ať už vlastní prací či ze svého majetku a z dávek z pojistných sys témů, např. starobního důchodu či peněžité pomoci v mateřství, i nepojistných systémů, např. dávek státní sociální podpory.6 V judikatuře Ústavního soudu je pak schopnost samostatně se živit definována tak, že dítě je schopno samostatně uspokojovat všechny své potřeby, a to jak hmotné, kulturní a další, včetně byto vé.7 U zletilých dětí, které jsou omezeny ve svéprávnosti, je situace ztížena, a to z objektivních důvodů, neboť nemohou své majetkové poměry ovlivnit svoji činností v míře, které dosahují zletilé děti svéprávné. Takové děti jsou pak čas to odkázány na pomoc státu, který jim poskytuje kupříkladu invalidní důchod, příspěvek na péči a příspěvek na mobilitu, avšak ani v souhrnu nemusí dojít k plnému materiálnímu zabezpečení potřeb dítěte. Nutno uvést, že při nemož nosti nabýt schopnost samostatně se živit např. z důvodu plné invalidity, bude vyživovací povinnost rodičů trvat po dobu celého života takového dítěte.8 V souladu s rozhodnutím Ústavního soudu se domnívám, že důsledky posti žení dítěte musí jít k tíži toho, kdo dítě na svět přivedl.9 Na druhou stranu by měl stát poskytnout dítěti co nejpříznivější právní úpravu, která by mu ulehčila zajišťování svých potřeb. 3 Kritický pohled na právní úpravu výživného Z pohledu zletilého dítěte omezeného ve svéprávnosti na právní úpravu týka jící se výživného je zřejmé, že zákonodárce věnoval zvýšenou pozornost dětem nezletilým, avšak u dětí omezených ve svéprávnosti, které nabyly svéprávnosti, již natolik pozorný dle mého názoru nebyl. Ustanovení občanského zákoníku zletilé dítě omezené ve svéprávnosti nedůvodně znevýhodňuje, když je nestaví na roveň dětí nezletilých. Prvotním příkladem svědčícím pro moji domněnku je ustanovení chránící děti nezletilé, které nenabylo plné svéprávnosti, v případě, když osoba výživou povinná soudu řádně neprokázala své příjmy předložením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů a neumožní soudu zjistit ani další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle jiného právního předpisu. V takovém případě platí, že průměrný měsíční 6 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. In HRUŠÁKOVÁ, Milada., KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WEST PHALOVÁ, Lenka a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1054. 7 Nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 3113/10 8 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. In HRUŠÁKOVÁ, Milada., KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WEST PHALOVÁ, Lenka a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1091. 9 Nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1996/12


155

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 příjem této osoby činí pětadvacetinásobek částky životního minima jednotliv ce. Dále je zapotřebí zdůraznit, že soud disponuje při rozhodování o vyživovací povinnosti povinného k nezletilému dítěti, které nenabylo plné svéprávnosti, pravomocí rozhodnout i o tvorbě úspor. Za velmi důležité však považuji ustanovení normující následek při zruše ní nebo snížení výživného za minulou dobu pro nezletilé dítě, které nenaby lo plné svéprávnosti, tedy, že se spotřebované výživné nevrací. Nevrací se ani dávka výživného, která na takové dítě byla splněna na měsíc dopředu, ale dítě před uplynutím měsíce zemřelo. A contrario v případě zletilého dítěte omezené ho ve svéprávnosti se spotřebované výživné vrací. Při změně poměrů zletilého dítěte omezeného ve svéprávnosti zapříčiňující rozhodnutí snižující či zrušující vyživovací povinnost na straně povinného, a to zpětně ke dni podání návrhu ve věci samé, dojde ke vzniku nároku na vrácení spotřebovaného výživného. Tato, dle mého názoru, vadná právní úprava s sebou může přinést až fatální majetkové důsledky pro dítě. Taková zletilá osoba omezená ve svéprávnosti se nejenom musí vyrovnat s aktuálním poklesem příjmu, ale rovněž vrátit spotře bované výživné k datu rozhodnutí. Převážně se jedná o osoby, které nejsou výdě lečně činné a jsou závislé na finanční podpoře státu. Pokud by výše těchto dávek umožňovala tvorbu úspor zletilé osoby omezené ve svéprávnosti, bylo by vydání bezdůvodného obohacení ve výši zpětně nepřiznaného spotřebovaného výživ ného jistě ospravedlnitelné. Skutečnost, že je ale finanční situace těchto osob ve skutečnosti právě opačná, si zřejmě dokáže představit každý z nás. Určitý korektiv však obsahuje § 2 odst. 3 občanského zákoníku, které normu je, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Jak uvádí Melzer a Tégl: „Tzv. obyčejné lidské cítění ve svých nejhlubších základech, tj. idea práva, idea spravedlnosti panující ve společnosti, tedy existující mimo právo, je současně hranicí právní regulace.“10 Králíčková a Telec uvádí, že při interpre taci i aplikaci zákona je nutné vycházet nejen z účelu institutu výživného a jeho zákonných ustanovení, smyslu slov, ale také z účelu, hodnot a zásad soukromého práva, budovaného na ochraně důstojnosti a svobody člověka a jeho přirozeného práva brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí mu blízkých takovým způsobem, který nezpůsobí bezdůvodně újmu druhým. Dále myšlenku rozvíjí tak, že jde především o ochranu slabší strany, ať už je jí kdokoli, rodiny, rodi čovství a manželství, o zákaz zneužití práva na výživné; v neposlední řadě také o zákaz použití a výkladu předpisu o výživném v rozporu s dobrými mravy.11

10 MELZER, Filip, TÉGL, Petr. In MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–117. Praha: Leges, 2013, s. 78. 11 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, TELEC, Ivo. Výživné v novém občanském zákoníku. Bulletin advokacie. [online]. [cit. 2015-03-30]. Dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/vyzivne-v-novem-obcanskem-zakoniku?browser=mobi.


156

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. Lze přisoudit, že požadavek na vrácení spotřebovaného výživného u zletilého dítěte omezeného ve svéprávnosti by měl být hodnocen jako rozporný s dobrými mravy, a současně i jako bezohledné urážení obyčejného lidského cítění. Je až s podivem, kolik ustanovení chránících slabší stranu občanský zákoník obsahuje, jako např. ustanovení o ochraně spotřebitele či nájemce, a na druhou stranu mlčí o slabší straně, kterou představují zletilé osoby omezené ve svéprávnosti a jejich výživa. Ve spojitosti se změnou poměrů zákon stanoví výjimku v tom, že soud může změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, i bez návrhu. Opět je zřejmé, že návrhu je zapotřebí v případě změ ny poměrů u dítěte zletilého a omezeného ve svéprávnosti, tudíž zákonodárce i v tomto ohledu klade zvýšené nároky na opatrovníky těchto dětí. S výše uvedeným souvisí i zákaz započtení proti pohledávce výživného pro nezletilého, který není plně svéprávný, avšak zletilé dítě omezené ve svéprávnosti zákonodárce přehlíží. 4 Závěr a návrh de lege ferenda Jak je z výše uvedeného patrno, zletilé dítě omezené ve svéprávnosti by mělo být postaveno na roveň nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti. Před ním důvodem je nejen potřeba ochrany těchto dětí a jejich aktuální „diskrimina ce“, ale i naplnění mravních hodnot naší společnosti a poskytnutí dostatečné soli darity dětem, jejichž zdravotní stav není příznivý. V moci zákonodárce je možnost upravit právní úpravu tak, aby jim poskytl dostatečné právní zázemí shodující se s právním zázemím nezletilých dětí, které nenabyly plné svéprávnosti. Nápravu zmíněného závadného stavu obsahují návrhy občanského zákoní ku z roku 2005 a 2007, které ve svých ustanoveních namísto pojmu nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, uvádí pojem nesvéprávné dítě. Zde je zapotřebí uvést, že tehdejší návrhy zákona umožňovaly i zbavení svéprávnosti, zatímco aktuální právní úprava připouští pouze omezení ve svéprávnosti. Změnou problematických ustanovení ve světle dřívějších návrhů občanského zákoníku, by byl dle mého názoru vadný stav potlačen, zůstává však otázkou, z jakého důvodu návrh občanského zákoníku odeslaný do Poslanecké sněmov ny Parlamentu České republiky již obsahoval úpravu zmíněných ustanovení de facto totožnou s aktuálním zněním občanského zákoníku, tedy z jakého důvodu byla ochranná ustanovení výživného zúžena jen na nezletilé děti, které nenabyly plné svéprávnosti. Mgr. Tomáš Šperka Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci email: [email protected] © Palacký University, Olomouc, 2015. ISSN 1801-0288

157

VYBRANÉ INSTITUTY OBRANY PROTI NEPLNĚNÍ ZÁKONNÉ VYŽIVOVACÍ POVINNOSTI Selected Institutes of defense against failure to perform a legal duty to maintenance

Radka Demjanová1 DEMJANOVÁ, Radka. Vybrané instituty obrany proti neplnění zákonné vyži vovací povinnosti. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3, s. 159–166. Abstrakt: Příspěvek nabízí pohled na současné problémy spojené s řádným plněním vyživovací povinnosti a prostředky vedoucí k nápravě situace, konkrétně na úroče ní výživného. Problematika úročení výživného je podrobně rozebrána s výčtem kladů a záporů tohoto institutu, rovněž je uveden postoj soudů k úročení výživného. V závěru je nabídnuto možné řešení situace. Klíčová slova: Výživné, vyživovací povinnost; úročení výživného, úroky Summary: The paper offers a view to the problems associated with the effective execution of maintenance obligations and the means to correct the situation, namely the interest of maintenance . The issue of the interest of maintenance is examined in detail with a list of pros and cons of this institute, also indicating the position of the courts on the interest of maintenance . In conclusion, it offered a possible solution to the situation. Keywords: Alimony, maintenance, interest of maintenance, interests

1 Problémy vyživovací povinnosti V málokterých životních situacích můžeme vidět dynamiku společnosti tak, jako je tomu v případě manželského soužití muže a ženy. Ze všech možných zdro jů jsme informováni o stoupající rozvodovosti manželských párů, a klesajícím počtu uzavřených sňatků, když stále více párů preferuje mimomanželské (tzv. nesezdané) soužití2. Naproti tomu právní úprava dané oblasti je velice rigidní, a namísto toho, aby se danému vývoji uzpůsobila, zůstává již nějakou dobu bez významných změn, a to i přes četné novelizace zákona o rodině (z. č. 94/1963 Sb., dále jen „ZR“), které jsme mohli v průběhu jeho účinnosti zaznamenat, i přes zce la novou soukromoprávní úpravu v novém občanském zákoníku (z. č. 89/2012 Sb., dále jen „OZ“), který dnes zahrnuje úpravu rodinného práva. 1 Tento příspěvek vznikl za podpory prostředků poskytnutých studentskou grantovou sou těží Univerzity Palackého v Olomouci IGA Právnická fakulta 2015 „Práva a povinnosti rodičů k dětem“ č. projektu IGA_PF_2015_023 2 Pojem nesezdané soužití český právní řád nezná, a proto mezi partnery navzájem neexis tuje ani zákonná vyživovací povinnost. Vyživovací povinnost, která se však zde může mezi mužem a ženou vyskytnout, je výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce za situace, že žena v nesezdaném soužití je těhotná, a otcem dítěte je její partner.


159


AIO, 2015, Vol. 10, No. 3

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 Nový občanský zákoník nadále neřeší problémy neúplných rodin, konkrét ně spojených s vyživovací povinností, především v oblasti výše výživného, jako je např. úročení výživného. Tyto se vyskytují nejen v případě vyživovací povin nosti rodičů k dětem, ale také v dalších vyživovacích povinnostech vznikajících ze zákona, jako je výživné dětí vůči rodičům, mezi manžely a mezi rozvedenými manžely, výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce, nebo výživné mezi dalšími příbuznými. Instituty, které zákon poskytuje jako obranu pro oprávněnou osobu při nepla cení výživného povinným, jsou řešeními již vzniklého problému. Do budouc na by se mělo především zamezit vzniku těchto situací. Pomineme-li případy povinných, kteří neplatí výživné z vlastní nedbalosti, byť na to prostředky mají, velkou část neplatičů tvoří povinní, kteří na úhradu výživného nemají finanč ní prostředky. Příčinou neplacení výživného v mnoha případech může být nesprávně určená jeho výše. Ta může být způsobena mimo jiné i různorodos tí rozhodování o výši výživného mezi jednotlivými soudci, přičemž z důvodu nemožnosti opravného prostředku dovolání zde není ani možnost sjednocení judikatury touto cestou. Následkem toho je velmi často fakt, že výše výživného je spíše výsledkem subjektivního rozhodování jednotlivých soudců, než výsled kem důkladné jak skutkové, tak právní analýzy daného případu. Stane-li se tak, hrozba budoucí nemožné úhrady výživného povinnou osobou je pravděpodob nější, a následně je nezbytné aplikovat některý z právních institutů pomáhající se bránit proti neplacení výživného. I přes některé již existující instituty řešící tento problém jich značné množství absentuje. Za situace, kdy by měla oprávněná osoba v ruce pravomocný a vyko natelný rozsudek, avšak i přesto se nemůže svého výživného domoci, je právní úprava neefektivní. Protože osoba oprávněná se k výživnému od osoby povinné nedostane, nedostane se jí potřebné zaopatření, na které má nárok ze zákona. Situace je o to závažnější, jedná-li se o výživné pro nezletilé děti, jejich zájmy jsou (měly by být) státem chráněny primárně. 2 Úročení výživného Jednou z možností sankcionování neplatiče povinného z vyživovací povin nosti je úročení dlužného výživného. Přiznání úroku z prodlení v tomto případě nebrání žádné hmotněprávní ani procesněprávní ustanovení.3 Avšak přesto, že je dlužné výživné finanční plnění, užití úroku z prodlení dle § 1970 OZ4 v pří padě prodlení povinného z výživného bývá v teorii spornou otázkou. Přitom 3 CHALUPA, Luboš. K otázce úroků z prodlení v soudních sporech. Právní rozhledy, 1998, č. 9. 4 § 1970 OZ: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodle ní, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.


160

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. se jedná o jeden ze zákonných sankčně-motivačních mechanismů pro vynucení řádného placení finančního závazku.5 Preventivní působení na dlužníka ex lege, které úrok z prodlení způsobuje, je cíl, kterého je potřeba dosáhnout i v případě vyživovací povinnosti dlužníka. Pro bližší pochopení problematiky je primárně potřeba osvětlit pojem výživ né. To představuje jak v užším slova smyslu samotná výživa oprávněné osoby, ale i o uspokojování ostatních hmotných či nehmotných potřeb.6 Jedná se tedy o plnění majetkové povahy, ale ne vždy plnění finanční. Výživné lze charakteri zovat jako zvláštní druh plnění, které lze rozlišit na plnění peněžité (jako peně žité plnění je výživné stanoveno zpravidla v rozhodnutí soudu při rozhodování o výživném) a nepeněžité (umožnění bydlení apod.). 7 Pokud jde o zákonné úroky z prodlení, ty jsou upraveny § 1970 OZ. Konkrét ní výše úroku z prodlení je pak stanovena nařízením vlády.8 Ustanovení o úroku z prodlení je upraveno v v části čtvrté OZ obsahující úpravu relativních majet kových práv (závazků), na rozdíl od výživného, které se nachází v části druhé obsahující úpravu rodinného práva. Avšak i přes tuto skutečnost dle § 11 OZ bychom měli obecné ustanovení o zániku závazku (obsahující ustanovení o prodlení dlužníka s plněním a také tedy úrok z prodlení) přiměřeně použít také na zánik jiných soukromých práv a povinností, což výživné dozajista je. Ustanovení § 11 OZ dále rozvádí § 1723 OZ, který stanoví, že ustanovení o závazcích, které vznikají ze smluv, se použijí přiměřeně i na závazky vznikající na základě jiných právních skutečností, a tedy opět musíme konstatovat, že i na výživné. V souvislosti s placením výživného lze hovořit o závazkovém právním vztahu, jímž je podle § 1721 OZ právní vztah, ze kterého má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnosti toto právo splněním dluhu uspokojit. Tento závazek vzniká z “jiných skutečností uvedených v zákoně“ (typickým případem takové skutečnosti je rodičovství), na které právě § 1721 OZ odkazuje. Aby oprávněná osoba mohla požadovat úrok z prodlení, musí být kumulativ ně splněny tyto podmínky: • • • •

musí jít o peněžitý dluh, dlužník je ve stavu prodlení, dlužník je za prodlení odpovědný, věřitel splnil své povinnosti.

5 ŠILHÁN, Josef. In HULMÁK, Milan (ed). Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1051. 6 KOVÁŘOVÁ, Daniela. Vyživovací povinnost po rekodifikaci. Praha: Leges, 2014, s. 29. 7 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. In HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHA LOVÁ, Lenka. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 1. vydání. Pra ha: C. H. Beck, 2014, s. 1035. 8 nařízení vlády č. 351/2013, kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky


161

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 Dále se budeme zabývat jen prvníma dvěma podmínkami, neboť pouze o těchto se lze bavit v obecné rovině. Další dvě jsou již na konkrétní posouzení v daném případě (zda je povinný z výživného odpovědný za jeho včasné neza placení, zda mu oprávněný umožnil platbu poskytnout). V ustanovení § 1970 OZ je výslovně uvedeno, že úroky z prodlení lze poža dovat jen po dlužníkovi, který je v prodlení s peněžitým plněním. Z výše popsa né charakteristiky výživného lze tedy dojít k závěru, že ne v každém případě lze uvažovat o úročení výživného. Jde pouze o situace, kdy je dlužné výživné stanovené konkrétní peněžitou částkou. Výživné představující nepeněžité plnění ze své povahy nemůže být předmětem úročení výživného, pro tyto případy exis tují jiné sankční mechanismy (náhrada škody, smluvní pokuta).9 Úrok z prodlení je třeba počítat ode dne prodlení dlužníka, tedy den po splat nosti konkrétního měsíčního10 (není-li stanoveno jinak) výživného (den násle dující po dni, kdy měl povinný plnit).11 Splatnost výživného je zpravidla stano vena v rozsudku ukládajícím povinnost k výživnému. Uplynutím určitého dne splatnosti bez splnění povinnosti se rozhodnutí stává mimo jiné vykonatelným. Výživné by mělo být možné úročit také, aniž by bylo stanoveno v konkrétním soudním rozhodnutí, neboť vyživovací povinnost vzniká bez dalšího ze záko na.12 Rozhodnutí, které povinnému ukládá povinnost plnit výživné má dekla ratorní povahu, a tedy pouze autoritativně konstatuje, že vyživovací povinnost existuje. Splatnost výživného je dokonce rovněž stanovena zákonem, a to § 921 OZ tak, že výživné je splatné vždy na měsíc dopředu (není-li stanoveno jinak). Dalo by se tedy předpokládat, že takto určená splatnost je poslední den v měsí ci předcházející měsíci, za nějž má být výživné placeno. Pro uplatnění úroků z prodlení také není zapotřebí žádné speciální smluvní ujednání a tato sankce nastupuje přímo ze zákona.13 Soudní judikatura nicméně tento názor zásadně odmítá a konstatuje, že povinný z výživného neví, v jaké výši bude žalující oprávněné straně výživné přiznáno a neví, jak bude stanovena splatnost běžného výživného a případného dlužného výživného.14 V té době účinné ustanovení § 97 ZR tak zřejmě neby lo dostatečně určitým pro určení konkrétního dne splatnosti, a to samé lze říci 9 ŠILHÁN, Josef. HULMÁK, Milan (ed). Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1055. 10 dle § 922 OZ je výživné splatné vždy na měsíc dopředu 11 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. In HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHA LOVÁ, Lenka. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 1. vydání. Pra ha: C. H. Beck, 2014, s. 1049. 12 HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHALOVÁ, Lenka. Rodinné právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 205. 13 ŠILHÁN, Josef. In HULMÁK, Milan (ed). Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1055. 14 rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2011, č. j. 28 Co 167/2011-79


162

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. o § 921 OZ, který se obsahově od § 97 ZR neliší (nově je zakotvena možnost plnit výživné i jinak než zákonem stanoveným způsobem, a to pokud tak rozhodne soud, anebo pokud se osoba oprávněná dohodne s osobou povinnou jinak). Zajímavou otázkou je také, zda by se změnila situace v případě, že mezi oprávněným a povinným byla uzavřena dohoda o poskytování výživného (myš leno v situaci, kdy vyživovací povinnost existuje již ze zákona, nikoli mezi jinými subjekty jako smlouva o důchodu dle § 2701 a násl. OZ). Domnívám se, že by úroky z případné nezaplacené částky dle dohody bylo možné následně vymá hat soudně spolu s dlužným výživným. Konkrétní výše výživného (na které se navíc smluvní strany – oprávněný a povinný – dohodli) je povinnému na rozdíl od předchozího případu známá, stejně jako den splatnosti jednotlivých dávek výživného. Navíc vyživovací povinnost by tak vznikla nejen na základě zákona, ale rovněž na základě smlouvy, čímž by se přiblížila závazkům dle části čtvrté OZ a aplikace obecných ustanovení závazků včetně § 1970 OZ by byly pravdě podobnější. V jiných případech by ale pravděpodobně úročení výživného bylo možné až s následným soudním rozhodnutím, ve kterém bude určena konkrétní výše výživného na měsíc a jeho splatnost. Tím však vzniká situace, že byť závazek poskytovat výživné vzniká ex lege, stejně jako jeho splatnost je určena ex lege, účinky spojené se splatností tohoto závazku (tzn. vznik nároku na zaplacení úro ku z prodlení) vznikají až se soudním rozhodnutím.15 Tato situace je dle mého názoru nepřijatelná. Soudní praxe zpočátku neakceptovala úročení výživného za žádných z výše uvedených okolností. Svůj postoj opírala o tvrzení, že je zapotřebí přihlédnout ke zvláštnímu charakteru výživného, zejména bezprostřední vázanost na vzta hy osobní. Tato skutečnost má být dle názoru ústavního soudu také důvodem, pro specifickou trestněprávní sankci za prodlení s úhradou výživného, což odů vodňuje nemožnost použití občanskoprávní úpravy úroků z prodlení.16 S tímto argumentem ale nelze souhlasit, když cílem trestního řízení je sice sankcionová ní dlužníka, ale ne odškodnění oprávněné osoby jako mají za cíl úroky z prodle ní.17 Navíc možnost trestněprávní sankce přichází v úvahu až po čtyřech měsí cích neplnění vyživovací povinnosti, a trestní právo má být až prostředek ultima ratio, a aplikovat se až v situaci, kdy nepostačuje např. občanskoprávní sankce. Podobný názor zastával rovněž Nejvyšší soud Slovenské republiky, když v rozsudku z 26. 1. 2012, sp. zn. 5 Cdo 217/2010 uvedl, že právo na výživné je osobním právem dítěte, které je upraveno v zákoně o rodině, který je zákonem 15 Shodně také úprava § 76 z. č. 36/2005 z. z. Slovenské republiky: úrok z omeškania patrí oprávnenému v prípade omeškania povinného s plnením ktorejkoľvek splátky výživného, ktorá bola určená rozhodnutím súdu 16 usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 399/05 17 SCHINNENBURGOVÁ, Petra, CIDLINA, Václav. K určování výše výživného. Právní rozhledy, 2013, č. 7.


163

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 samostatně upravujícím rodinněprávní vztahy, oddělené od občanskoprávní úpravy. V případě dlužného výživného, resp. výživného podle zákona o rodině vůbec, není možné uplatnit § 517 odst. 2 slovenského občanského zákoníku18 upravující úrok z prodlení. Brání tomu neexistence prodlení jako základního předpokladu pro vznik nároku na úroky z prodlení ve smyslu § 517 odst. 1 slo venského občanského zákoníku. Uvedené rozhodnutí už pro prodlení s placením výživného, které vzniklo po roce 2013, na Slovensku neobstojí z důvodu změny relevantní právní úpravy. Novelou slovenského zákona o rodine19 totiž došlo s účinností od 15. 6. 2013 k zákonné úpravě úroku z prodlení z dlužného výživného, které by naší právní úpravě mohlo být inspirací. Do § 76 slovenského zákona o rodine byly doplněny odstavce umožňující v případě prodlení povinného s plněním výživného urče ného rozhodnutím soudu, aby oprávněný požadoval úroky z prodlení z neza placené částky. Plnění výživného povinným se započítává první na jistinu a až po úhradě celé jistiny na úroky z prodlení. Důvodová zpráva dále uvádí, že by úrok z prodlení s plněním výživného měl být součástí pohledávky, kterou by potom i s výživným mohli vymáhat přímo exekutoři. 20 Dá se říct, že podobný směr zaujal už Krajský soud v Praze, který ve svém rozhodnutí21 sice úroky z prodlení osobě oprávněné z výživného nepřiznal, ale jen z toho důvodu, že výživné nebylo stanoveno soudem a povinný tak nevěděl konkrétní výši výživného a jeho splatnost. I když se jedná o krok správným smě rem, otázka úročení výživného je nadále sporná a řešením by v této situaci moh lo být výslovné zakotvení této povinnosti mezi ustanovení o vyživovací povin nosti v občanském zákoníku stejně jako je tomu ve slovenské právní úpravě. Otázkou je, zda užití tohoto institutu bude mít na neplatiče kladný nebo záporný vliv. Úroky z prodlení mohou být pro řadu lidí negativní motivací k úhradě, neboť nezaplacením výživného dochází každým dnem k navýšení cel kové pohledávky. Proto se budou snažit svou vyživovací povinnost řádně a včas splnit. Preventivní aspekt úročení výživného je tedy jednoznačně motivujícím prvkem k docílení lepší disciplíny plnění výživného. Naopak rizikem může být vyšší administrativní náročnost celého procesu vymáhání a s tím spojené možné zdržení (oprávněný rodič bude muset určit, od kdy úrok začal plynout, a v případě většího počtu oprávněných dětí určit výšku dlužného výživného za jednotlivé měsíce).22 Negativním faktorem může být fakt, 18 § 517 odst. 2 slovenského občanského zákoníku, z. č. 40/1964 Zb.: Ak ide o omeškanie s plnením peňažného dlhu, má veriteľ právo požadovať od dlžníka popri plnení úroky z omeškania, ak nie je podľa tohto zákona povinný platiť poplatok z omeškania; výšku úrokov z omeškania a poplatku z omeškania ustanovuje vykonávací predpis. 19 z. č. 36/2006 Z. Z.. zákon o rodine ve znění novely č. 125/2013 Z. Z. 20 důvodová zpráva k § 76 zákona o rodine, z. č. 36/2006 Z. Z. 21 rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2011 č. j. 28 Co 167/2011 22 BÁČOVÁ, Petra. Na Slovensku vymáhají výživné i s úroky [online]. Konkursní noviny, [cit.


164

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. že v některých případech není výživné povinným placeno ne z jeho nedbalosti či neochoty, ale z nedostatku finančních prostředků. Pokud tedy k samotnému dlu hu na výživném naroste také úrok, může se úhrada dlužné částky ztížit natolik, že bude nereálná. V takové situaci by se měl nicméně dle mého názoru uplatnit korektiv dobrých mravů a povinný si může požádat o snížení výživného soudem prostřednictvím § 163 z. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Názory, které úročení výživného nepodporují, dále také tvrdí, že v případě výživného se jedná o závazek, který vzniká ze zákona, a nikoli ze smlouvy. Rozdíl je zřejmě spatřován v tom, že v případě soukromoprávních závazků, jejichž práv ním titulem je smlouva, dlužník přebírá závazek spolu s rizikem placení případ ného úroku z prodlení dobrovolně při uzavírání smlouvy, v případě výživného vzniká ale povinnost ze zákona. Dle literatury musí pro nárok na úrok z prodlení jít o „dluh“, tedy peněžitou povinnost ze závazku a ne o povinnost mimozávaz kovou. Úroky z prodlení se vztahují k povinnostem smluvním (např. zaplacení kupní ceny), k peněžitým povinnostem vzniklým z porušení povinností (např. peněžitá náhrada škody, smluvní pokuta, přiměřené zaodstiučinění) i z kvazi deliktů (bezdůvodné obohacení). Mezi tyto povinnosti ale nepatří povinnosti stanovené zákonem, např. náhrada nákladů občanského soudního řízení vyplý vající z rozhodnutí soudu,23 a tedy zřejmě také vyživovací povinnost. S tímto názorem nelze souhlasit. Na úroky z prodlení z dlužných částek výživného lze nahlížet jako na náhradu majetkové újmy oprávněné osobě, která jí vznikne v důsledku pozdní platby výživného. Tuto újmu lze vyčíslit například za pomoci nákladů ve formě úroků, které by oprávněná osoba musela vynaložit, pokud by si částku odpovídající dlužnému příspěvku musela vypůjčit v bance. Výživné jako předmět plnění závazku má zvláštní charakter, daný jeho potřebností (platí se slabšímu subjektu). Vyživovaný je obvykle subjekt odkázaný na pomoc druhého, slabší stranou závazku, než povinný, velmi často je na povin ném nejen finančně závislý (jako je tomu zejména u výživného pro nezletilé a nesvéprávné, ale i zletilé děti).24 Pokud by tomu tak nebylo, samotné výživné by za takových okolností bylo v rozporu s dobrými mravy. Daný stav by tak byl řešen obecnými ustanoveními občanského zákoníku.25 Potřebnost výživného je dále také zdůrazněna např. zákonem stanovenou splatnostní vždy na měsíc dopředu (§ 921 OZ). Proto nedává smysl, aby rodinněprávní vztahy nepožívaly 10. června 2015]. Dostupné na http://www.konkursni-noviny.cz/clanek/na-slovensku -vymahaji-vyzivne-i-s-uroky. 23 ŠILHÁN, Josef. In HULMÁK, Milan (ed). Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1055. 24 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. In HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHA LOVÁ, Lenka. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 1. vydání. Pra ha: C. H. Beck, 2014, s. 1049. 25 dle § 2 odst. 3 OZ: Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.


165

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 stejné ochrany jako závazky, když právě jejich vlastností je jejich potřeba ochra ny. 3 Závěr a úvahy de lege ferenda Z důvodu větší právní jistoty by tuto problematiku bylo vhodné de lege ferenda upravit samostatným ustanovením, které by úročení výživného výslovně umožňovalo a stanovilo by podmínky jeho uplatnění. Jedním z navrhovaných řešení je rozhodnout na návrh žalobce (oprávněné ho) o podmíněné úhradě úroků z prodlení již ve výroku rozsudku. Jednalo by se tedy o uplatnění práva na úroky z prodlení ještě před vznikem samotného prodlení. V takovém případě by nicméně byl oprávněný zatěžován dalším pro cesním postupem. Proto se zdá vhodnější úprava, která je ve slovenském zákoně o rodine, kdy exekutor může stanovit v exekučním příkaze mimo jiné i povin nost k úhradě úroku z prodlení, aniž by to přímo vyplývalo již ze soudního roz hodnutí. Podobná právní úprava by jistě byla motivačním nástrojem pro mnoho povinných osob z výživného. Mgr. Radka Demjanová Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci email: [email protected]


166

TEORETICKÉ ASPEKTY LEGITIMITY PRÁVA Theoretical aspects of a legitimacy of law

Ján Šurkala ŠURKALA, Ján. Teoretické aspekty legitimity práva. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3, s. 167–180. Abstrakt: Cieľom príspevku je formulovať základné teoretické východiská a definíciu legitimity práva. Autor ju analyzuje pomocou konceptu tzv. legitimizačných formúl, ktoré kategorizuje na ideologické, proceduralistické a vlastné právne. Zároveň sa venuje súvisiacim problémom legality, fakticity, moci a autonómie. Výsledkom práce je definícia legitimity práva ako schopnosti normatívneho systému vyvolať v adresátoch potrebu jeho akceptácie aj bez použitia donucovacích prostriedkov. Klíčová slova: legitimita práva, legitimizačné formuly práva, legalita, fakticita, verejná moc, autonómia Summary: The article is focused on theoretical problems of a legitimacy of law and aims to express basic definitions of the problem. The author analyses the legitimacy via a con cept of so-called legitimation formulas of law, which may be devided to ideological, pro cedural and legal. He also deals with certain related issues like legality, facticity, public power and authonomy. Finally, he comes to definition of legitimacy of law as ability of certain normative system to induce people to accept it without a need of using coercive measures. Keywords: legitimacy of law, legitimation formulas of law, legality, facticity, public power, authonomy

1 Úvod Legitimita je imanentnou súčasťou práva odlišujúcou ho od iných mocen ských praktík riadenia spoločnosti. Nelegitímne právo je contradictio in adjecto, lebo zo samotnej podstaty práva vyplýva potreba jeho akceptácie adresátmi jeho noriem. Legitimita teda nie je vlastnosťou, ktorú právo môže mať, ale je samo zrejmým predpokladom a definičným znakom práva. Bez legitimity právo nie je právom. Legitimita práva je teleologická veličina. Jej cieľom je zdôvodniť existenciu konkrétnej podoby určitého právneho systému a obhájiť ju pred adresátmi práv nych noriem. Prostriedky tejto obhajoby sú rozličné. Právo môže svoju existen ciu zdôvodňovať jednak ideologickými, resp. ideovými, dôvodmi alebo má svoj pôvod v proceduralistických koncepciách. Spoločnou črtou oboch prístupov je ich ukotvenosť v mimoprávnych príčinách práva. V súčasnosti sú však rozšírené názory o možnosti „samozdôvodneného“ práva.


167


AIO, 2015, Vol. 10, No. 3

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 Cieľom tejto teoretickej analýzy legitimity práva je skúmať tento fenomén nielen z hľadiska súčasného stavu, ale aj zo širšej perspektívy histórie a súvisia cich teoretickoprávnych problémov. Z hľadiska použitej metódy budeme postu povať nasledovne: jednotlivé druhy legitimity práva rozvedieme v prvej kapitole. Budeme sa pritom snažiť o určitú teoretickú abstrakciu, ktorá poslúži lepšiemu zvýrazneniu jednotlivých aspektov skúmaného problému. V druhej kapitole sa bližšie pozrieme na problém legality, ktorý je s legitimitou často zamieňaný a stotožňovný. Preto sa pokúsime tieto pojmy jednak rozlíšiť, a to z ohľadom na ich ciele a funkcie. V nasledujúcej kapitole načrtneme fenomén fakticity, teda jav, kedy do právneho poriadku prenikajú vplyvy z okolitého reálneho sveta. Z povahy veci vyplýva, že je to práve legitimita, čo udržuje kontakt práva s okoli tým univerzom, čím jednak determinuje jeho obsah a zároveň zabezpečuje jeho akceptabilitu vo vzťahu k adresátom. V štvrtej kapitole sa budeme venovať prob lematike vplyvu moci na právo a jeho legitimitu. Tu sa budeme musieť vyspo riadať s viacerými problematickými otázkami, ako napr. funkciou verejnej moci nasmerovanou na zabezpečenie vynútenia práva aj proti vôli jej adresátov, alebo fenoménom tzv. nepravej legitimity, t. j. takej, keď sa kvázi-dobrovoľné podria denie sa právu zabezpečuje metódami priameho či nepriameho nátlaku na jeho adresátov. S tým súvisí aj zameranie našej poslednej kapitoly, kde budeme skú mať fenomén autonómie jednotlivca a spoločenských skupín od práva a štátu. Napokon sa v závere pokúsime formulovať základné teoretické východická legi timity práva, predovšetkým jej definíciu a funkcie. 2 Legitimizačné formuly práva (LFP) Legitimizačné formuly sú formy konkrétnych zdôvodnení práva. Ako sme už naznačili v úvode, vo všeobecnosti poznáme tri druhy takýchto formúl. V tejto kapitole sa pokúsime najskôr zadefinovať jednotlivé LFP a následne vyabstrahu jeme spoločné znaky LFP určitého druhu v krátkom sumári. 2.1 Ideologické legitimizačné formuly práva Najčistejšou ideologickou formulou je ideová ideologická legitimizačná for mula (ideologická LFP v užšom zmysle). Táto formula legitimizuje právo pouka zom na jeho hodnotovú a ideovú ukotvenosť v určitej spoločensky dominantnej alebo významnej ideológii. Adresáti práva ho akceptujú z dôvodu hodnotovej príbuznosti jeho obsahu s ich svetonázorom, ktorý vo verejnom diskurze presa dzuje konkrétna ideológia. Obsah práva je teda nepriamo určený názormi ide ologických skupín, ktoré sú v spoločnosti prítomné, čím tieto skupiny získavajú značný vplyv na obsahovú stránku práva. Výsledkom tejto skutočnosti je nad radenosť ideológov nad ostatných adresátov právnych noriem, čiže spoločenská nerovnosť.1 1 Ideológie môžu byť čo do obsahu svojho „učenia“ aj striktne rovnostárske. Na tomto mies


168

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. Teokratická legitimizačná formula, ktorá je tiež jednou z foriem ideologickej LFP, deklaruje, že jediným skutočným zdrojom práva je božstvo.2 Pod božstvom môže chápať širokú škálu polyteistických božstiev s antropomorfnými znakmi (napr. grécka a rímska antická mytológia) alebo dokonca žijúcich ľudí povýše ných do božského stavu alebo môže ísť o Boha monoteistického. Spoločným zna kom je určitá nadradenosť substancie Boha (bohov), odlišná od podstaty smrteľ ných ľudí,3 ktorá ho (ich) oprávňuje formulovať záväzné pravidlá správania sa pre smrteľníkov. Dôvodmi akceptácie týchto pravidiel adresátmi sú hlavne morálna nadradenosť (uznanie obsahovej správnosti), všemohúcnosť (strach pred bož stvom) alebo dôvera v dobro stotožnené v božstve. Medzi ideologické legitimi začné formuly sme teokratické koncepcie zaradili z dôvodu ideovej uzavretosti prameniacej z „neprítomnosti osoby božstva“.4 Kvôli nemožnosti priamej arti kulácie božskej vôle sa vytvorí privilegovaná kasta duchovenstva, ktorá tlmočí božie názory spoločnosti. U väčšiny náboženstiev sa postupne vytvorí uzavretý systém pravidiel a dogiem, ktoré sú vyjadrením konzistentnej a stálej božej vôle. Ide teda o špecifický druh ideológie, ktorý sa od bežnej ideológie líši len pouka zovaním na svoj nadzemský pôvod. Špecifickou ideologickou legitimizačnou formulou je racionalistická. Na roz diel od ideologickej LFP v užšom zmysle sa neviaže na konkrétnu ideológiu, ale vyjadruje podmienky racionálneho práva. Chápe právo ako systém rozumné ho fungovania spoločenských vzťahov, opozitom ktorého sú chaos a rozbroje. „Rozumnosť“ sa samozrejme dá chápať rôzne; rozumná môže byť absolutistic ká monarchia, rozumná môže byť aj zastupiteľská demokracia alebo akákoľvek iná forma vlády tvoriacej právo. Čo je však podstatné, je forma zdôvodnenia. V určitom zmysle sa racionalistická LFP dá chápať ako sekundárna formula kori gujúca primárnu formulu. Táto prevažne formalistická ideológia však obsahuje aj niektoré materiálne ideologické prvky ako viera v rozumnosť človeka a znej prameniaca viera v pokrok.5 Naproti tomu evolucionistická ideologická legitimizačná formula neneguje minulosť, ale vyjadruje presvedčenie, že vitálne (v našom prípade legitímne) prvky práva sa historickým vývojom zachovajú a zveľadia, zatiaľ čo prípadné nelegitímne prvky sa postupne odbúrajú. Súčasný stav je tak tým najoptimál

2 3 4 5

te však chceme zdôrazniť prirodzenú nerovnosť subjektov v procese artikulácie a výkladu obsahu ideológie, ktorá je nevyhnutná pre zachovanie jej integrity. VOJÁČEK, Ladislav. a kol. Dejiny verejného práva v Európe (s dodatkom Vývin verejného práva v USA). Bratislava: Vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty Univerzity Komenské ho v Bratislave, 2004, s. 19–21. V tejto vete pre jednoduchosť abstrahujeme od faktu, že v určitých náboženstvá môžu bohovia aj zomrieť. Táto koncepcia platí len pre náboženstvá, ktoré nevyznávajú určitú žijúci ľudskú osobu prítomnú na zemi za boha. Pre viac informácií porovnaj: CONDORCET, Jean Antoine. Sketch for a historical picture of the progress of the human mind. London: Weidenfeld and Nicolson, 1955, 202 s.


169

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 nejším výsledkom vývoja, ktorý nie je zásluhou žiadnej uvedomelej činnosti „osvietených“, ale vznikol vďaka v spoločnosti zabudovaným samoregulačným mechanizmom.6 Spoločné črty s racionalistickou LFP spočívajú vo formalistic kom charaktere obidvoch ideológií a v postupnom (uvedomelom alebo neuve domelom) zlepšovaní, teda v raste legitimity práva. Za ideologickú legitimizačnú formulu považujeme aj konzervativistické dok tríny. Aj tie tiež sú prevažne formalistické, ale na rozdiel od racionalistických ale bo evolucionistickým prístupov nehlásajú postupné takmer zákonité zvyšovanie legitimity práva, ale opierajú sa o rezervovanosť až podozrievavosť voči „zlepšo vacím návrhom“. Vychádzajú z tézy, že v minulosti osvedčená legitimita určitého právneho systému je hodnotou hodnou primeranej ochrany pred obsedantnou snahou progresivistov každú chvíľu k nej niečo pridávať alebo z nej vypúšťať.7 K revolučným zmenám legitimity sa stavajú až zaryto nepriateľsky. Sumár: Ideologické legitimizačné formuly predstavujú zdôvodnenia obsahu práva alebo zásad jeho tvorby a fungovania založené na ideológiách pochádza júcich mimo sféry práva. Ide teda o externé zdroje legitimity. Zatiaľ čo prvé dva vyššie rozobrané druhy legitimizačných formúl (ideové a teokratické) ponúka jú predovšetkým obsahové zdôvodnenia práva, formalistické koncepcie fixujú predovšetkým abstraktné formálne požiadavky na legitímne právo. Aj napriek všeobecnosti formulovaných požiadaviek hraničiacej až s vágnosťou, o ich „ide ologickom“ charaktere nepochybujeme. Každá z ich požiadaviek v praxi kon frontuje existujúcu realitu s určitou ideológiou ovplyvnenou predstavou subjek tu o legitímnom práve. Subjektivizmus a presvedčenie o správnom pochopení predmetu skúmania je vo svojej podstate základným znakom ideologického myslenia. Na rozdiel od nižšie rozvedených proceduralistických LFP, účelom ideologických LFP nie je hľadať zhodu medzi rôznymi názorovými prúdmi pomocou určitých konsen zuálnych procedúr, ale ich cieľom je presvedčiť všetkých adresátov o správnosti konkrétneho ideológiou podmieneného právneho systému. Cieľom teda nie je hľadanie zhody, ale presadenie alebo až vnútenie určitého pohľadu všetkým sub jektom. 2.2 Proceduralistické legitimizačné formuly práva Základom proceduralistických legitimizačných formúl je formálny alebo neformálny postup legitimizácie určitého subjektu, skupiny subjektov alebo aj cel ku spoločnosti uznášať sa na obsahu práva. Narozdiel od ideologických LFP sa proceduralistické LFP nefixujú na žiadnu konkrétnu ideológiu, ktorá by determi novala ich obsah, ale upravujú pravidlá tvorby práva. Proceduralistické koncepcie 6 SPENCER, Herbert. Progess: Its Law and Causes. In: The Westminster Review, (67) 1857, s. 445–447, 451, 454–456, 464–465. 7 Porov. SCRUTON, Roger: Smysl konzervatismu. 1. vydání. Praha: Torst, 1993, 293 s.


170

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. zmierňujú rozpory zapríčinené ideológiami a vytvárajú mechanizmy tvorby spo ločenského konsenzu.8 Konkrétnu podobu procedurálnej LFP determinuje miera spoločenskej interakcie v oblasti riadenia vecí verejných. Vo všeobecnosti platí, že čím viac subjektov ašpiruje na participáciu na tvorbe práva, tým väčšia je komplex nosť a zložitosť procesných postupov jeho legitimizácie. V nasledujúcich častiach tejto kapitoly sa pokúsime definovať základné druhy procedurálnych LFP, pričom budeme postupovať od jednoduchších k zložitejším. Najjednoduchšou procedurálnou legitimizačnou formulou je tyranská. Pod týmto pojmom sa skrýva pomerne štruktúrovaná skupina foriem vlád od staro orientálnych despocií cez tyranie a diktatúry antiky až po absolutistické monar chie novoveku. Ide o formy vlády, pri ktorý je vládnucim zvyčajne jediný subjekt, ktorý v sebe koncentruje všetku svetskú (a niekedy aj duchovnú) moc. Špecifikom spomenutých systémov vlády, je pomerne tenká hranica medzi reguláciou spoločnosti prostredníctvom práva a prostredníctvom voľného mocenského aktu.9 Aj napriek väčšej pružnosti voľného použitia moci však tieto režimy, pokiaľ im to okolnosti dovoľujú, uprednostňujú právne prostriedky regu lácie. Konajú tak s ohľadom na adresátov právnych noriem, ktorí sa ochotnejšie podrobujú ich vôli, ak spĺňa určité materiálne a formálne požiadavky.10 Práve táto akceptácia oprávnenosti mocenského zásahu zo strany adresáta je neformál nou procedurálnou LFP. Hoci sa môže na prvý pohľad javiť konanie mocenského aparátu ako svojvoľné, v skutočnosti sa vytvorí nepísaná dohoda (forma ústavy v materiálnom zmysle) medzi vládnucim a zvyškom spoločnosti zabezpečujúca obom stranám určité výhody. Benefitom pre vládcov je stabilizácia mocenských pomerov a znížená potreba nákladnej represie, ovládaným sa na druhej strane poskytne určitá miera právnej istoty. Zložitejšou procedurálnou LFP je oligarchická. Sem zaradíme okrem oligar chie v užšom zmysle aj aristokratické, timokratické alebo totalitaristické formy vlády. Ich spoločným definičným znakom je rozdelenie spoločnosti na subjekty participujúce na tvorbe práva a subjekty, ktoré sú len adresátmi ich výstupov. Skupina vládnucich je čo do počtu subjektov zvyčajne menšia. Procedurálna legitimita práva sa dosahuje poukázaním na participáciu subjektov morálne, ekonomicky, dedične, ideologicky alebo inak nadradenej na procese formulova nia konkrétnej podoby práva.11 Rovnako ako pri tyranských koncepciách aj tu platí, že neprivilegovaná sku pina nie je úplne pasívnym príjemcom rozhodnutí „oligarchov“, ale vo faktickej rovine môže vyjadrovať svoj postoj k obsahu alebo forme práva. Miera akceptá cie tohto postoja vládnucimi je zvyčajne nepriamo úmerná ich moci. Na rozdiel 8 9 10 11

LUHMANN, Niklas. Legitimation durch Verfahren. Darmstadt: Luchterhan, 1969, s. 35. HOBBES, Thomas. Leviathan. Oxford: Clarendon Press, 1909, Kapitola XX. MACHIAVELLI, Niccolò. Vladár. Úvahy o vláde. Bratislava: Tatran, 1968, Kapitola IX. PLATO. Republic In: Dialogues – Republic, Timaeus, Criteas. London: Humphrey Milford, 1892, vol. 3, Book VIII


171

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 od privilegovaných však príslušník „ľudu“ nedisponuje procedurálnymi opráv neniami, ktoré by mu zaručovali efektívnu a slobodnú participáciu na rozhod nutiach (napr. právo slobodne sa vyjadrovať, právo vysloviť protichodný názor, …). Vládnuca elita sa zvyčajne snaží obmedzovať účasť „ľudu“ na procese for mulácie práva na minimum. Deje sa tak na základe obmedzení, ktoré vyplývajú z tej ktorej konkrétnej oligarchickej vlády. Z vyššie uvedeného vyplýva, že spoločnosť je rozdelená na dve nerovna ké skupiny subjektov, ktoré disponujú odlišnou mierou práva na participáciu na politickom procese. Väčšia zložitosť týchto modelov v porovnaní s tyran skými spočíva predovšetkým v sekundárnej štruktúrovanosti elity (pri tyranii to pochopiteľne nie je možné z dôvodu jediného privilegovaného subjektu). Príslušníci oligarchie svoju príslušnosť k tejto skupine odvodzujú od určitého relevantného faktu, ktorý je základom štátneho zriadenia. Napríklad v prípade modernej totality ide o fakt príslušnosti subjektu k strane. Všetci členovia tej to strany disponujú v podstate rovnakými formálnymi oprávneniami, ktoré sú zakotvené aj právne. Fakticky však aj medzi príslušníkmi tejto elity dochádza k stratifikácii podľa iných, paralegálnych pravidiel, ktoré by podľa ústavy daného zriadenia nemali vôbec platiť. Železný zákon oligarchie12 sa však v takomto pro stredí takmer určite prejaví, lebo podstatou oligarchie nie je snaha o dosiahnutie rovnosti, ale snaha o dosiahnutie lepšieho postavenia.13 Najzložitejšou procedurálnou LFP je demokratická. Pod mnohoznačným pojmom demokracie pre účely tejto kapitoly rozumieme vládu umožňujúcu rovnakú mieru participácie na politickom procese (tvorbe práva) všetkým sub jektom. Špecifikom takto chápanej demokratickej vlády je stotožnenie tvorcov aj adresátov právnych noriem. Demokratická procedurálna legitimita sa opiera práve o rovnosť všetkých subjektov a ich dvojjediné postavenie, ktoré ich na jed nej strane v plnej miere oprávňuje zúčastňovať sa na tvorbe práva, na druhej strane ich potom núti rešpektovať výsledok procesu jeho tvorby, ktorého boli účastní.14 Rovnaká miera participácie je však v praxi ťažko dosiahnuteľná až nemožná. Ľudia disponujú rôznymi schopnosťami aj rozličnou ochotou podieľať sa na rie šení vecí verejných. Okrem toho je nemožné dosiahnuť úplnú účasť všetkých subjektov na všetkých činnostiach štátu. Každá, aj priama, demokracia potre buje obsadiť určité verejné funkcie podľa možnosti schopnými, profesionálne aj morálne zdatnými jedincami. Tým sa však vytvorí politická elita, ktorá dispo nuje z povahy výkonu svojej funkcie oprávneniami, ktoré bežný občan nemá. 12 MITCHELS, Robert. Political Parties: A Sociological Study of the Oligarchical Tendencies of Modern Democracy. Kitchener: Batoche Books. 2001, s. 7–13. 13 Porovnaj pozn. 11. 14 DE TOCQUEVILLE, Alexis. Democracy in America: Historical Critical Edition. Indianapo lis: Liberty Fund, 2010, Vol. 4, Kapitola V.


172

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. To, že v prípade nedostatočných kontrolných mechanizmov bude zverenú moc zneužívať vo svoj prospech, nie je pravdepodobné, ale isté.15 Preto každá fungujúca demokracia, či už priama alebo zastupiteľská, nevy hnutne potrebuje pravidlá, ktoré zabezpečia, že „správcovia sa nepokúsia stať sa kráľmi“. Z tohto dôvodu je demokracia postavená na pravidlách prevažne pro cedurálne povahy, ktoré zabezpečujú tvorbu, artikuláciu a výkon demokratickej vôle. Sumár: Spoločným znakom vyššie uvedených základných modelov proced urálnych LFP je snaha o nájdenie ideologicky nezaťaženej procedúry hľadania konsenzu medzi členmi spoločnosti. Konsenzus pochopiteľne neznamená úplnú spokojnosť všetkých zúčastnených s výsledkom procedúry. Vytvorenie konsen zu však predpokladá aspoň čiastočnú akceptáciu požiadaviek slabších subjektov silnejšími, aby vzniknutá dohoda priniesla dostatočnú „pridanú hodnotu“ na to, aby sa eliminovala ochota nespokojných otvorene sa postaviť proti právnemu poriadku zohľadňujúcemu predovšetkým požiadavky silnejších. Aj v tej naj koncentrovanejšej tyranii musí vládca rešpektovať objektívne limity svojej moci dané nevyhnutnými záujmami ovládaných. Pokiaľ by to nerešpektoval, hrozí prepuknutie otvoreného odporu voči právnemu systému a mocenskému aparátu na čele s vládcami, ktorí ho reprezentujú. Ideologické a proceduralistické LFP sa navzájom nevylučujú, ale koexistu jú, podmieňujú sa, navzájom kooperujú alebo pôsobia proti sebe. Ich striktné oddelenie uplatnené pri ich deskripcii sme v tejto kapitole použili v snahe o ich jednoduchšie vysvetlenie. Konkrétne LFP uplatňované v praxi sú zmesou vyššie opísaných ideálnych modelov. 2.3 Legalistická legitimizačná formula práva Špecifickým pokusom o vysvetlenie zákonitostí legitimizácie práva je kon cepcia právneho pozitivizmu snažiaca sa emancipovať právo od akýchkoľvek externých zdrojov legitimity. Pozitívne právo má byť legitímne už zo svojej pod staty. Je legitímne, pretože je platné. To, čo je ilegálne, sa automaticky stáva aj nelegitímnym.16 Právny pozitivizmus teda stotožňuje legitimitu s legalitou.17 Aj napriek tomu, že vyčlenením práva zo sféry sociálnej reality sa právo stalo autonómnym systémom s vlastnými pravidlami, potreba jeho zdôvodnenia osta la. Keďže externé zdroje legitimity boli z hľadiska konzistentnosti teórie neprija teľné, právno-pozitivistická doktrína formulovala vnútorné „samozdôvodňova 15 MONTESQUIEU, Charles. S. The Spirit of Law. In: Complete Works, vol. 1, London: Evans & Davis, 1777, Book XI., Chapter III., VI. 16 RADBRUCH, Gustav. The Legal Philosophies of Lask, Radbruch and Dabin. (trans. K. Wilk), Cambridge: Harvard University Press, 1950, s. 125. 17 PŘÍBAŇ, Jiří. Legitimizační fikce legality. In: Teoretické problémy práva na prahu 21. století: Pocta k 75. Narozeninám prof. JUDr. Jiřího Boguszaka, DrSc. Praha: Karolinum, 2002, s. 38.


173

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 cie“ LFP, ktoré mali fiktívny charakter18 (v zmysle ich nezávislosti od reality). Či už išlo o fikciu spoločenskej zmluvy,19 fikciu politického suveréna20 alebo fikciu základnej normy,21 vo všetkých týchto prípadoch je evidentná snaha „…oddeliť právo od morálky… Právna veda sa mala stať zvrchovaným zdrojom legitimity moderného práva.“22 Nevyhnutnosť legality pre fungujúcu modernú spoločnosť si uvedomoval aj Max Weber, ktorý ju považoval za neosobnú techniku organizácie politickej spo ločnosti prostredníctvom všeobecných a racionálnych pravidiel.23 Napriek tomu však legitimitu na tieto pravidlá nikdy neredukoval, pretože okrem legálnej legi timity existujú ďalšie dva druhy (tradičná a charizmatická), ktoré plnia svoju funkciu.24 Formulovaním konkrétnych podmienok legitímnosti práva sa zotrel rozdiel medzi klasickými ideologickými alebo proceduralistickými LFP a „vedeckou legitimitou“. Aj keď sa to právni pozitivisti snažili zakryť zložitými efemérny mi, miestami až metafyzickými, konštrukciami, je viac ako zjavné, že na určitom stupni sa ich abstraktné LFP dostanú do kontrakcie so sociálnou realitou. Práve tá rozhodne, či sú ich zdôvodnenia z hľadiska akceptovania adresátmi dostatoč né a efektívne alebo nie. Legalistické LFP teda v konečnom dôsledku neprinášajú nové, vnútorné formy legitimity, nakoľko predstavujú len „staré“ – ideologic ké alebo procedurálne – LFP, závisle v každom prípade od spoločenskej reali ty. Neúspech týchto koncepcií chápeme ako zákonitý dôsledok nepochopenia samotnej podstaty legitimity práva, ktorou je prepojenie medzi normatívnym a sociálnym svetom zhmotnené vo viere tých, ktorí sa majú právu podriaďovať.25 3 Problém legality Legalita je vlastnosť vyjadrujúca súlad určitého konania s pozitívnym právom.26 Pojem práva sa teda v legalite redukuje na právo vo formálnom zmysle. Preto je nevyhnutné rozlišovať medzi legitimitou a legalitou. Hoci oba pojmy sú prívlastkami práva, vzťahujú sa na odlišné koncepcie jeho pojmu. Kým pri legitimite práva je dôležitá akceptácia práva adresátmi, ktorí sa dob rovoľne podrobia jeho autorite vďaka vnútornému stotožneniu sa s určitou kon 18 Ibidem. 19 Porov. pozn. 9, Kapitola XIV. 20 BODIN, Jean. Six Book of the Commonwealth. Oxford: Elden Press, 1955, s. 25–36. 21 KELSEN, Hans. Ryzí nauka právní. Brno, Praha: Orbis 1933. 22 Porov. pozn. 17, s. 43. 23 COTTERELL, Roger. Legality and Political Legitimacy in the Sociology of Max Weber in Legality, Ideology and the State. London: The Academic Press, 1983, s. 81. 24 WEBER, Max. Politika ako povolanie. Bratislava: Spektrum, 1990, s. 11 a nasl. 25 Porovnaj: WEBER, Max. Wirtschaft und Gesellschaft. Tübingen: J. C. B. Mohr, 1925. 26 BOGUSZAK, Jiří, ČAPEK, Jiří, GERLOCH, Aleš. Teorie práva. Praha: ASPI Publishing, 2003, s. 179.


174

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. krétnou legitimizačnou formulou, legalita definuje právo ako vnútorne uzavretý normatívny systém, ktorý je ukotvený sám v sebe. Z uvedeného vyplýva možnosť rozporu medzi legálnym a legitímny právom.27 Týmto rozporom sa dá predísť iba dôsledným inkorporovaním požiadaviek legitimity do pozitívneho práva, ktoré už zo svojej definície obsahuje atribút legality. Takto sa zjednotí pôvodne divergentný pojem práva. Získaná jednota však nie je večná. Právo je do určitej miery sociálny fenomén, ktorý podlieha spoločenskej dynamike. Je preto kľúčové, aby sa pozitívne právo neuspokojilo s jednorazovým akceptovaním požiadaviek legitimity, ale by obsahovalo dosta točné procedurálne mechanizmy na transformáciu spoločenských zmien vyjad rených v legitimite do svojho normatívneho rámca. 4 Problém fakticity Právo (pozitívne) je normatívny systém. Jeho podstata je teda normatív na,28 existuje mimo sféru reálneho sveta. Faktické udalosti na jeho normativitu nemajú dosah inak, ako cez legitimitu. Naopak, právo reguluje faktické konanie adresátov právnych noriem v reálnom svete, čím do neho zasahuje a formuje ho. Otázka vymožiteľnosti právnych pravidiel je už otázkou ochoty a schopností faktickej moci zakročiť proti ich narušiteľom (otázkou moci a vymožiteľnosťou práva sa zaoberáme v nasledujúcej kapitole). Na tomto mieste sa pokúsime ana lyzovať možnosti fakticity prenikať do normatívneho sveta práva. Fakticita má rozdielne dopady na legitimitu práva a na jeho legalitu. Legálne právo je voči udalostiam v reálnom svete úplne imúnne.29 Na jeho platnosť nemá vplyv ani jeho nerešpektovanie a systematické popieranie konaním subjektov alebo dokonca štátnou mocou. Pokiaľ by nebolo zrušené spôsobom v ňom pria mo zakotveným, platí navždy. Tvorba pozitívneho práva, ktorá má určité styčné body s reálnym svetom, je zabezpečená procedúrami, ktoré sú tiež jeho súčasťou. V zmysle Kelsenovej rýdzej náuky právnej existuje právo v ideálnom svete „mětí“ emancipované od vôle subjektov, ktoré stáli pri jeho vzniku.30 Táto koncepcia je, pokiaľ ide o legalitu, podľa nášho názoru stále relevantná, lebo jej odporcovia poukazujúci na nevyhnutnosť faktického prejavu vôle prvotného zákonodarcu touto námietkou nijako nespochybnili autonómnosť normatívneho sveta práva. Vôľa suveréna ako súčasť sveta bytia predsa pôsobí na imanentné právne „trans formačné“ procedúry, ktoré obsah vôle suveréna konvertujú do sveta normati vity. 27 FILIP, Jan, SVATOŇ, Jan, ZIMEK, Josef. Základy státovědy. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2000, s. 19. 28 OTTOVÁ, Eva. Teória práva. 2. doplnené a prepracované vydanie. Šamorín: Heuráka, 2006, s. 204. 29 KELSEN, Hans. Všeobecná teorie norem. Brno: Masarykova univerzita, 2000, s. 71. 30 KELSEN, Hans. The Pure Theory of Law. (trans. Max Knight). Berkeley, Los Angeles: Uni versity of California Press, 1967, s. 4–41.


175

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 Naproti tomu legitimita práva založená na reálnej akceptácií práva jeho subjektmi je súčasťou faktického, hoci vnútorného, sveta bytia.31 Nevyjadruje to „čo má byť“, ale opisuje vzťah adresátov právneho systému, teda „to, čo je“, k tomu, „čo má byť“. Legitimita práva je teda mostom medzi faktickým a nor matívnym svetom. Je zrkadlom vytvoreným z očakávaní subjektov nastaveným platnému právu, ktoré má sklony k rigidnosti a vnútornej uzavretosti. Legitimita nekonfrontuje len obsah práva, ale aj procesnú stránku jeho prijatia a v práve obsiahnuté procedúry majúce reflektovať spoločenskú dynamiku. Pokiaľ by sa normatívny svet vyjadrený v pozitívnom práve dostal do príkreho rozporu s fak tickými a reálnymi očakávaniami jeho adresátov, normatívny systém by stratil legitimitu.32 5 Problém moci Pod mocou v najvšeobecnejšej rovine chápeme vzťah medzi minimálne dvo ma subjektmi vyjadrujúci vplyv pôsobenia určitého subjektu na konanie iného subjektu.33 To pôsobenie však nikdy nie je jednosmerné. Aj ten najslabší subjekt mocenského vzťahu pôsobí na silnejší subjekt a ovplyvňuje tak aj jeho konanie. Koncept suverénnej alebo absolútnej moci je vo svojej podstate fiktívny.34 Vo všeobecnosti platí, že na istom stupni vývoja spoločnosti sa moc postupne transformuje zo svojej rýdzej podoby bilaterálneho vzťahu cez rovinu presadzo vania skupinových záujmov až po vznik celospoločenských mocenských štruk túr vymáhajúcich verejné záujmy. Moc teda nepredstavuje len špecifický druh vzťahu, ale aj spoločenskú štruktúru. Takouto štruktúrou je aj tzv. verejná moc. Pod týmto pojmom nechápeme iba štátnu moc odetú pod vplyvom vývoja posledných rokov do šatu „nezávislosti“ od štátu, resp. postavenú ako alternatíva centralistických koncepcií socialistic kej diktatúry. Za verejnú moc považujeme kumulovaný prejav vôle subjektov spoločnosti pôsobiaci na tie iste subjekty tejto spoločnosti vo verejnom záujme. Výkon verejnej moci však môže byť z praktických dôvodov ťažko realizovaný všetkými subjektmi spoločnosti. Je však nevyhnutné, aby sme nestotožňovali vykonávateľov verejnej moci s jej nositeľmi. Drvivá väčšina nositeľov moci reálne

31 BUCHANAN, Allen. Human Rights, Legitimacy & Use of Force. Oxford: Oxford University Press, 2010, s. 105. 32 Na pomenovanie tohto javu by dobre poslúžila aj tzv. Radbruchova formula: „Ak nespravodlivosť pozitívneho práva dosiahne takú mieru, že právna istota zaručená pozitívnym právom už voči tejto nespravodlivosti nemá nijakú váhu, v takom prípade musí nespravodlivé právo ustúpiť spravodlivosti“. V našom kontexte sa toto „ustúpenie nespravodlivého práva“ deje stratou legitimity. Citované podľa: HOLLÄNDER, Pavel. Filipika proti redukcionalizmu. Bratislava: Kalligram, 2009, s. 42–43. 33 BURJAN, Ivan. Foucault a moc. Bratislava: UK Bratislava, 2000, s. 60–80. 34 FOUCAULT, Michel. Je třeba bránit společnost. Praha: Filosofia, 2005, s. 37–53.


176

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. verejnú moc nevykonáva, ale realizuje ju prostredníctvom faktickej akceptácie vykonávania moci jej vykonávateľmi. Právo viaže moc. Nie každý mocenský akt verejnej moci je zákonite aktom právnym, teda legálnym a legitímnym. Okolnosti aj spôsoby použitia moci sú zakotvené priamo v právnom poriadku. Štátny režim opierajúci sa o vládu práva nepoužíva mocenské prostriedky, ktoré má k dispozícií, mimo rámca práva.35 Pochopiteľne však existujú aj režimy, kde sa vykonávatelia verejnej moci neroz pakujú používať disponibilné mocenské prostriedky voľne. V takom prípade však prídu do konfliktu s legitimitou a vo väčšine prípadov aj s legalitou práva. Na druhej strane si uvedomujeme, že nielen právo pôsobí na moc tým, že jej prikazuje a vyhradzuje, kedy sa smie a musí použiť, ale pôsobenie je aj opač né. Verejná moc ma pochopiteľne eminentný záujem na podobe práva, ktoré jej umožní širšie vymedzenie legálneho použitia moci. Aj politické režimy, ktoré určite nemožno charakterizovať ako represívne, majú túto nutkavú tendenciu. Pôsobenie moci na podobu práva môže mať rozličné podoby – od priameho ovplyvňovania legislatívneho procesu cez presviedčanie spoločnosti o potrebe určitej konkrétnej regulácie až po dlhodobé a systematické pôsobenie na mate riálne determinanty práva (napr. inkorporovaním doktrín blízkych verejnej moci do pedagogického procesu). Moc ma vskutku široký arzenál prostriedkov na ovplyvňovanie legálnej podoby práva.36 Pôsobenie verejnej moci na legitimitu práva je už ťažšie. Keďže právo v mate riálnom zmysle na rozdiel od formálneho práva nemá ucelenú podobu ani neob sahuje striktne formalizované procedúry, je pôsobenie moci sťažené. Je zjavné, že sa do pozitívneho práva jednoduchšie „prepašuje“ nelegitímna požiadavka verejnej moci, ktorá na celom procese významným spôsobom participuje, ako sa jej podarí zabezpečiť si reálnu podporu väčšiny spoločnosti. Nelegitímne pôsobenie moci, či už prostredníctvom legálneho práva alebo bez neho, však za použitia dostatočných donucovacích prostriedkov môže v sub jektoch vyvolať potrebu faktickej akceptácie tohto pôsobenia. Faktickou akcep táciou rozumieme vonkajšie sa podrobenie príkazom moci a nevystupovanie proti nim aj napriek tomu, že ju subjekty väčšinovo považujú za nelegitímne. V dejinách ľudstva nebolo vôbec zriedkavosťou, že sa spoločnosť podrobila pre javom holej moci, ktorá smerovala proti jej oprávneným záujmom.37 Zastávame 35 Ústava SR najskôr vyjadruje v čl. 1 ods. 1 prináležitosť SR ku koncepcii právneho štátu, v čl. 2 ods. 2 zasa explicitne stanovuje obmedzený výkon štátnej moci – štátna moc sa môže vykonávať len na základe ústavy a v medziach, v rozsahu a spôsobom, ktorý ustanoví zákon 36 BARÁNY, Eduard. Moc a právo. Bratislava: Veda, 2008, 248 s. 37 Príkladom je situácia v Československu po 21. auguste 1968. Na tejto historickej udalosti sa dajú demonštrovať mnohé skutočnosti, ktoré v tejto kapitole tvrdíme. Spočiatku išlo zo strany „spriatelených krajín“ o nelegálny a nelegitímny čin. Podpísaním Moskovského protokolu sa zásah vojsk dodatočne legalizoval. Nič to však nemenilo na fakte, že legiti


177

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 však názor, že takúto faktickú akceptáciu nemožno v žiadnom prípade pova žovať za prejav legitimity – teda za vnútorné stotožnenie sa subjektov s daným „právom“. Nestabilita režimov založených na čírom nátlaku nám dáva za pravdu. Aj napriek tomu, že si legitimita práva drží od moci určitý odstup, nie je od nej úplne nezávislá. Určitá nezanedbateľná časť subjektov necíti potrebu vnú torne sa stotožňovať s právnym alebo iným normatívnym systémom. Obsah ale bo formy práva sú im ukradnuté, chcú len byť v súlade s aktuálnou mocou, aby mohli požívať určité výhody. Od týchto „vyznávačov“ moci treba odlišovať subjekty, ktorým sa nelegitím ne mocenské praktiky síce nepáčia, ale pomer miery rizika a potenciálu úspechu otvoreného prejavu nespokojnosti nie je pozitívny. Príkro by sa dali označiť aj ako „zbabelci“. Takéto označenie však nemusí byť správne, lebo subjekt si svoju zbabelosť nemusí vôbec uvedomovať. Spoločenská „samototalita“38 prejavujúca sa vykonávaním mocou naordinovaných rituálov súhlasu podvedomo nútiacich k ich vykonávaniu aj s mocou nekonformné subjekty, ktoré však chcú normál ne žiť, môže do určitej miery dlhodobým tlakom pretvárať až dramaticky meniť vnútornú predstavu subjektu o legitimite, práve a moci ako takej. 6 Problém autonómie Autonómia predstavuje určitú slobodu subjektu pred vonkajším zasahova ním do svojej výhradne súkromnej sféry. Vo vzťahu k právu ju môžeme chápať ako určitú ochranu pred zasahovaním práva do rýdzo súkromných sfér, ktoré by nemali byť právne regulované, lebo by tým výrazne afikovali slobodu jed notlivca. Táto rovina antinómie je dnes zaujímavá v súvislosti s expanziou práva do takmer všetkých oblastí života človeka, nevynímajúc ani tie intímne súkrom né. Nemecký teoretik Jurgen Habermas si však všíma, že rovné právo na auto nómne súkromie ide ruka v ruke s rovnakými právami a aktivizmom v oblas ti politickej.39 V súvislosti s legitimitou práva chápeme autonómiu ako priestor subjektu vytvoriť si svoju vlastnú autentickú predstavu o legitimite práva.40 Aj mita tohto činu bola naďalej pochybná. Vo vzťahu k československej verejnosti to platilo úplne, lebo verejnosť s prítomnosťou cudzích vojsk na svojom území rezolútne nesúhlasila (expresný odchod sovietskych vojsk krátko po uvoľnení pomerov túto skutočnosť jasne dokumentuje). Napriek tomu však bola nútená prítomnosť okupantov akceptovať, aby sa vyhla perzekúciám zo strany štátnej moci. Je zjavné, že táto faktická akceptácia pomerov sa nesmie stotožňovať s legitimitou, pretože táto udalosť vyvolala vlnu nepokojov tak v Čes koslovensku, ako aj v zúčastnených socialistických krajinách a vytvárala latentné napätie medzi štátnou mocou a spoločnosťou, ktoré pôsobilo na politický a právny systém sociali stického Československa destabilizujúco. 38 V tejto súvislosti je veľmi podnetná brilantná esej Václava Havla Moc bezmocných. 39 HABERMAS, Jurgen. Paradigms of Law. In: 17 Cardozo Law Review, 1996, s. 777–784. 40 PŘÍBAŇ, Jiří. Legitimita práva, intimita a „infikce“. In: Sociologický časopis. (2) 1997, s. 155.


178

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. keď pohľady subjektov na legitímne právo budú zákonite rozdielne, konkrétna podoba platného práva môže byť akceptovateľná pre všetkých. Postmoderná legitimita práva pozostáva z konfrontácie mnohých rozdiel nych predstáv o práve a ich konfrontácie s existujúcim, prevažne hodnotovo neutrálnym, pozitívnym právom disponujúcim atribútom legality. „Právo je totiž legitímne v tej miere, v akej je otvorené kritike z vonku, inými slovníkmi a pragmatizmami iných rečových hier.“41 V postmodernej situácií, keď sa všetky veľké modernistické naratívne príbe hy vysvetľujúce spoločenskú realitu komplexným, niekedy až kánonizovaným spôsobom vyčerpali, sa javí tento prístup ako jediné východisko z marazmu vzá jomnej protirečivosti a spoločenského zmätku. 7 Záver Legitimita je schopnosť určitého normatívneho systému vyvolať v adresátoch potrebu jeho akceptácie aj bez použitia donucovacích prostriedkov. Uvedená definícia, ku ktorej sme dospeli syntézou výsledkov jednotlivých analytických kapitol tohto príspevku, je pomerne široká. V užšom zmysle sa pod ňu dá zaradiť aj legitimita nami skúmaného normatívneho systému, t.j. práva. Špecifikom oproti všeobecnej definícii je len fakt, že pri práve sú relevantné donucovacé prostriedky štátu. Z danej definície vyplýva niekoľko znakov, ktoré sú pre legitimitu príznačné. Prvým z nich je jej naviazanosť na normatívny systém v širokom zmysle tohto slova. Za normatívny systém pre účely tejto definície považujeme hierarchicky usporiadané zoskupenie pravidiel, ktorého cieľom je regulovať (riadiť) konanie adresátov. Práve ambícia normatívneho systému regulovať vzťahy medzi subjekt mi je z hľadiska uznania normatívneho charakteru určitého systému rozhodu júca. Za normatívny systém preto nemožno považovať akýkoľvek deskriptívny systém pravidiel, ktorého cieľom nie je riadiť konanie slobodných bytostí, ale len pomocou určitých pravidiel popísať existujúci fyzický alebo abstraktný svet.42 Preto napríklad zákon zachovania energie alebo Pytagorova veta nie sú ani legi tímne ani nelegitímne. Druhým znakom je existencia adresáta normatívneho systému, ktorý dispo nuje slobodnou vôľou. Pod slobodnou vôľou chápeme objektívnu aj subjektívnu možnosť určitého subjektu konať v súlade s požiadavkami určitého normatív neho systému alebo v rozpore s ním.43 Definovať slobodnú vôľu bez použitia pojmu normatívnosti nie je možné. Toto tvrdenie sa môže na prvý pohľad javiť 41 Ibidem. 42 HAYEK, Fridrich A. Právo, zákonodárství a svoboda. Praha: Academia, 1991, s. 79. 43 Porovnaj: KANT, Immanuel. Kritika čistého rozumu. (přel. J. Loužil, J. Chotaš, I. Chvatík). Praha: OIKOYMENH, 2001, s. 478–486.


179

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 ako prehnané, ale jeho pravdivosť potvrdzuje naša historická skúsenosť. Odkedy je človek človekom, vždy bol zoon politikon, a jeho správanie bolo regulované normatívnymi systémami. Človek neexistuje ako samostatná jednotka, ktorej sa okolitá sociálna realita netýka. Je pevne zasadený do spoločnosti. To však nezna mená, že požiadavky, ktoré voči nemu formulujú platné normatívne systémy prijíma automaticky. Práve posúdenie týchto požiadaviek subjektom a následný prejav vnútorne vykryštalizovanej vôle je slobodnou vôľou v sociálnom zmysle. Tretím znakom je vyvolanie akceptácie normatívneho systému v adresátoch. Tento znak je základnou funkciou legitimity. Cieľom legitimity je presvedčiť adre sáta o „pravdivosti“, „správnosti“ alebo „primeranosti“ určitého normatívneho sys tému a potrebe ho akceptovať a riadiť sa ním.44 Tu však chceme poznamenať, že na proces legitimizácie môžeme nazerať z dvoch hľadísk. Prvým z nich je psycho logické hľadisko. Ide o akceptáciu normatívneho systému vo vnútornej (psychic kej) sfére jedinca. Skúmaním utvárania legitimity by sme týmto spôsobom dospeli k opisu tvorby vnútorného presvedčenia konkrétneho jednotlivca alebo určitého „ideálneho“ typu jednotlivca v závislosti od podnetov normatívneho charakteru smerujúcich voči nemu z vonkajšieho prostredia. Toto hľadisko je nepochybne veľmi zaujímavé a výskum v tejto oblasti by mohol priniesť nové cenné poznatky.45 V tomto článku sme sa však venovali skúmaniu procesu legitimizácie z iného hľa diska – sociologického. Preto nás zaujímalo, ako sa utvára legitimita normatívnych systémov v spoločenských skupinách a celej spoločnosti. Napokon z definície legitimity vyplýva aj skutočnosť, že legitimita sa nedo sahuje donútením (alebo jeho hrozbou). Toto stanovisko úzko súvisí s požiadav kou slobodnej vôle adresáta normatívneho systému. Z povahy „presvedčenia“ alebo „viery“ v správnosť určitého normatívneho systému vyplýva aj slobodné prijatie subjektom. Už vyššie sme uviedli, že presvedčenie je vnútorný proces, ktorý nemôže byť nadiktovaný vonkajšími vplyvmi. Na druhej strane však platí, že mocenské usporiadanie sociálneho sveta môže zásadne ovplyvniť akceptá ciu určitého normatívneho systému adresátmi. V takom prípade však už nej de o legitimitu normatívneho systému, ale len o jeho faktickú akceptáciu (tzv. nepravú, resp. putatívnu, legitimitu). Mgr. Ján Šurkala Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave email: [email protected]

44 SCHARPF, Fritz W. Reflections on Multilevel Legitimacy. Cologne: Max Planck Institute for the Study of Societies, 2007, s. 6–9. 45 Pre viac informácií pozri: TYLER, Tom R. Psychological Perspectives on Legitimacy and Legitimation. In: Annual Review of Psychology, (57) 2006, s. 375–400.


180

NIE JE ŠTRAJK AKO ŠTRAJK The Different Approaches to the Right to Strike

Juraj Hamuľák HAMUĽÁK, Juraj. Nie je štrajk ako štrajk. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3, s. 181–191. Abstrakt: Príspevok sa zaoberá komparáciou ústavnej a zákonnej úpravy práva na štrajk v Slovenskej republike. V úvode autor definuje pojmoslovie a historické aspekty vývoja práva na štrajk. Následne prináša prehľad príslušnej medzinárodnej i vnútroštátnej práv nej úpravy, ktorá sa dotýka práva na štrajk. Autor za pomoci judikatúry slovenských, ale aj českých súdov poukazuje na rozdiely vo vnímaní práva na štrajk z pohľadu ústavnej, a následne zákonnej úpravy. Autor zvýrazňuje názor doktríny na danú problematiku, pri čom poukazuje aj na príklady z praxe a potrebu právnej úpravy náčrtmi návrhov de lege ferenda. Kľúčové slová: Právo na štrajk, ústavný štrajk, zákonný štrajk, nezákonnosť, Ústava, Zákonník práce, Zákon o kolektívnom vyjednávaní, odborový orgán, štrajkový výbor. Abstract: The contribution deals with the comparison of the constitutional and statutory regulation of the right to strike in the Slovak Republic. In the introduction the author defines the concepts and historical aspects of the development of the right to strike. Con sequently, he provides an overview of the relevant international and national legislation, which concerns the right to strike. The author points on the differences in understanding of the right to strike in constitutional and statutory regulation as they are perceived in the case-law of Slovak and Czech courts. The author underlines the view of the doctrine on the issue, points to the examples of practice and claims the need for new legislation. Here he introduces necessary proposals de lege ferenda. Keywords: Right to strike, Constitutional strike, legal strike, illegality, The Constitution, Labour Code, The Collective Bargaining Act, trade union body, Strike Committee.

1 Úvod „Nie je štrajk ako štrajk“ je jedna z najčastejších právno-teoretických otázok, ktorou sa odborníci z oblasti pracovného práva zaoberajú dlhodobo. S aktuálnou situáciou ohľadom štrajkových aktivít zdravotných sestier i učiteľov sa opätov ne vynárajú otázky posudzovania charakteru štrajku, predovšetkým vo väzbe na porovnanie ústavného a zákonného štrajku. Relatívne krátku históriu existen cie samostatnej Slovenskej republiku „zdobí“ niekoľko mediálne a verejne pre zentovaných štrajkov. Vo väčšine prípadov sa však jednalo o realizáciu ústavného práva na štrajk, pretože zákonné štrajky nevyvolávajú takú mediálnu odozvu, predovšetkým v dôvodu, že majú charakter riešenia sporov na konkrétnych pra coviskách bez celoštátnej pôsobnosti. Štrajk je možné definovať ako krajný pro striedok riešenia kolektívnych pracovných sporov, ktoré vznikajú v sociálnom © Univerzita Palackého v Olomouci, 2015. ISSN 1801-0288

181


AIO, 2015, Vol. 10, No. 3

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 dialógu medzi zamestnávateľmi a zamestnancami. Z hľadiska frekventovanosti právnej úpravy nachádzame štrajk, resp. právo na štrajk v rôznych obmenách, či analógia legis právnych formuláciách v rôznych medzinárodných dokumentoch. Vyplýva to z charakteru tohto inštitútu, ktorý je zaradený do katalógu ľudských práv a slobôd, ktorých rozvoj nabral rýchly spád najmä po druhej svetovej voj ne, ktorá spôsobila prijímanie množstva medzinárodných dokumentov, ktoré garantovali základné ľudské práva a slobody. Jedná sa o dokumenty medziná rodného charakteru, ktoré sú výsledkom normotvorby MOP, resp. dokumenty európskeho významu na úrovni Rady Európy, či Európskej únie. Napriek faktu, že sa právo na štrajk objavuje v rôznych podobách v mnohých uvedených medzi národných, resp. európskych dokumentoch, je potrebné povedať, že je to úprava nedostačujúca, pretože poskytuje iba všeobecné formulácie a garantovanie toh to práva, pričom sa konkrétnejšia úprava ponecháva na národné zákonodarne orgány. Právo na štrajk však v súčasnej dobe globalizácie nadobúda nadnárod ných charakter a preto je nevyhnutné koncipovať podmienky jeho realizácie aj na medzinárodnej úrovni. Problematickou je predovšetkým ústavná realizácia práva na štrajk. Ústava Slovenskej republiky totiž v čl. 37 predpokladá, že podmienky jeho realizácie upraví zákon. Právny stav je však nastavený príliš úzko a v praxi často dochádza k protichodným interpretáciám práva na štrajk realizovaného v zmysle zákon nej, resp. v ústavnej rovine. Cieľom autora je najmä analýza právnej úpravy práva na štrajk v intenciách príslušnej právnej úpravy a vybranej judikatúry sloven ských súdov. 2 Stručné teoreticko-historické vymedzenie Štrajk je už od najstarších dôb považovaný za nástroj presadzovania skupi nových záujmov zamestnancov, ktorý sa je v historických súvislostiach spoje ný s náznakmi námezdnej práce. Jeho funkciou bolo to, aby zamestnanci ním dosiahli straty vo výrobe na strane zamestnávateľa a tým ho donútili k vyjedná vaniu o pracovných podmienkach. Právnu podobu mu však priniesla až doba rozvoja kapitalizmu vo svete. Štrajk sa začína vnímať ako istá forma riešenia pracovných sporov. Z hľadiska nositeľa subjektívneho práva na štrajk malo veľ ký význam formovanie odborových hnutí. Pohnútky na ich vznik boli rôzne. Zdôvodnenie ich vzniku malo svoje počiatky v tej skutočnosti, že individuálne vyjednávanie pracovných podmienok samotnými zamestnancami neprinášalo očakávané výsledky. Títo si postupne začali uvedomovať, že svoje požiadavky rýchlejšie a vo väčšom rozsahu uplatnia kolektívne. Na začiatku svojej existen cie vznikali odbory na podporu nezamestnaných, práceneschopných alebo iným spôsobom postihnutých jednotlivcov. Boli určené na obranu robotníkov pred neobmedzenou mocou zamestnávateľov. V priebehu vývoja spoločnosti sa meni la aj štruktúra odborov. Vznikali národné odborové zväzy, nadnárodné, európ ske, ale aj odbory zastrešujúce rôzne druhy pracovných odvetví. Okrem štruktú © Univerzita Palackého v Olomouci, 2015. ISSN 1801-0288

182

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. ry sa však, čo je pre našu problematiku dôležitejšie, menila aj úloha a postavenie odborov v pracovnoprávnych vzťahoch. Z pohľadu témy tohto článku je podstatné venovať sa asi najdôležitejšej úlo he odborov a to vyjednávaniu podmienok v kolektívnych zmluvách, pričom krajným spôsobom tohto vyjednávania je právo na štrajk. Až do 19. storočia boli štrajky považované za niečo nežiaduce, rušiace verejný poriadok, a boli postihované ako porušenie práva. Až neskôr, pod neustálym sociálnym tlakom a v súvislosti s legalizáciou odborových hnutí, sa legalizoval aj inštitút štrajku. Analýzy obdobia po 2. svetovej vojne poukazujú na fakt, že v tomto období sa pracovné, resp. sociálne štrajky dostavajú do úzadia. Naopak do popredia sa dostávajú štrajky z politických príčin a aj tzv. štrajkové právo a legislatíva sa ustá lili na obmedzovaní politických príčin vzniku štrajkov. Až neskôr v období pôso benia tzv. hnutia Solidarita vo vtedajšom „totalitnom“ Poľsku, si aj spoločenstvo kapitalistických štátov Západnej Európy uvedomilo podstatu štrajkov, a začali prehodnocovať svoje postoje k štrajkovému právu (vznikol termín „mať právo na transformáciu práva“ aj v tejto oblasti). Na našom území sa štrajk objavu je ako legálny spôsob presadzovania hospodárskych cieľov až v 70. rokoch 19. storočia. Pred obdobím vzniku 1. Československej republiky platila na území Slovenska uhorská právna úprava, ktorá štrajky zakazovala. V období 2. sveto vej vojny bol zákaz štrajkovať. Po 2. svetovej vojne sa rozlišovali štrajky a právo na štrajk v zmysle „ochrany proti zásahom autoritatívnych orgánov spravujú cich verejný záujem podľa noriem, ktorých obsahom je riešenie v tej ktorej dobe pomer jednotlivca k celku“. V období totality bolo právo na štrajk, buď priamo zakázané, alebo keď nebolo výslovne zakázané, tak sa účasť na štrajku stíhala ako porušenie pracovnej povinnosti. Ku príkladu účasť na štrajku bola považo vaná za porušenie pracovnej disciplíny aj po ratifikácii Medzinárodného paktu o hospodárskych, sociálnych a kultúrnych právach a jeho zverejnení vo vyhláške Ministerstva zahraničných vecí č. 120/1976 Zb. Rok 1968 bol jediným obdobím, v ktorom sa prelomilo mlčanie o práve na štrajk. Konkrétne sa objavilo v článku 21 Charty Československého Revolučného odborového hnutia z roku 1968, ale po „spojeneckej“ okupácii v auguste 1968 a v čase normalizácie opäť skončilo v zabudnutí (aj napriek tomu, že existovali niektoré prípady vo vtedajšom slovní ku „dočasného prerušenia práce“). Pri pojmovom vymedzení štrajkového práva je nevyhnutné analyzovať samotný pojem štrajk. V danom prípade si môžeme pomôcť vymedzením tohto pojmu v zahraničí. Vychádzajúc tak z úvahy „ulti ma ratio“, ako aj z princípu „primeranosti a adekvátnosti“ musíme konštatovať, že štrajk môže byť použitý ako posledná možnosť, ktorá nasleduje po vyčerpa ní všetkých ostatných možností, pričom nesmie mať charakter neprimeraných dôsledkov. V zahraničnej literatúre je štrajk označovaný ako tzv. pracovný boj. Napríklad francúzske chápanie štrajku vychádza z označenia „Le conflit collectif du travail“, teda ako kolektívny, resp. hromadný pracovný spor. Pracovný boj je hromadný pojem pre bojové spory medzi zamestnávateľmi a zamestnancami pri úprave pracovných alebo hospodárskych podmienok. Jedná sa o rušivý zásah © Palacký University, Olomouc, 2015. ISSN 1801-0288

183

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 strán sféry práce do sféry práce prostredníctvom kolektívnych bojových opat rení, aby s pomocou takto použitého tlaku bol dosiahnutý určitý cieľ. Nemecké právo vychádza pri definovaní pojmu štrajk zo slovného spojenia „herumstrei chen“, čo v preklade znamená „potulovať sa“. Toto spojenie evidujeme v písom nostiach v Hamburgu o ľuďoch, ktorí kvôli nízkym mzdám nechali prácu a začali sa túlať. V anglickom jazyku slovo „to strike“ doslovne znamená odhodenie prá ce, ale s významom zanechať prácu, ako k tomu dochádza v mnohých prípadoch, a čo má dlhší dosah, než je obyčajné nevykonávanie práce. Vo francúzskom jazy ku sa v súčasnosti používa termín „La gréve“ , čo znamená štrajk. Pod pojmom „La gréve sur les tas“ zase rozumieme tzv. štrajk so založenými rukami.1 3 Legálne vymedzenie pojmu štrajk Vychádzajúc z právnej úpravy obsiahnutej v medzinárodnom práve je možné právo na štrajk odvodzovať od práva na združovanie sa a práva na kolektívne vyjednávanie. Platí, že právo na štrajk je nutným a dôležitým prvkom zamest nancov pri ochrane získaného postavenia v pracovnom procese, aj keď platia určité medze na záchranu sociálneho poriadku a riadneho chodu spoločnosti. Hlavným autorom medzinárodných dokumentov je v tomto ohľade Medzi národná organizácia práce (ďalej len „MOP“), ktorá od počiatkov svojej existen cie formuje legálne vymedzenie tohto pojmu. Problematike štrajkov sa venuje od svojho vzniku, pričom za spomienku stoja Rezolúcia MOP o zákaze proti odborového zákonodarstva v členských štátoch MOP z roku 1957 a Rezolúcia o odborových právach a ich vzťahu k občianskym slobodám z roku 1970. Zásad ný vplyv na vymedzenie pojmu štrajk však majú predovšetkým Dohovor MOP č. 105 z roku 1957 o zrušení nútenej práce (zákaz nútenej, resp. povinnej práce ako trest za účasť na štrajku), Dohovor MOP č. 87 z roku 1948 o slobode zdru žovania a ochrane práva organizovať sa, Dohovor MOP č. 98 z roku 1949 o pou žití zásad práva organizovať sa a kolektívne vyjednávať, Dohovor MOP č. 135 o ochrane zástupcov pracovníkov v podniku a o uľahčení podmienok na výkon ich činností, ako aj Dohovor č. 151 o pracovných vzťahoch v štátnej službe. Popri normotvornej činnosti MOP je významným zdrojom poznania aj Medzinárodný pakt o hospodárskych, sociálnych a kultúrnych právach prijatý na pôde Organi zácie spojených národov v roku 1966. Pri analýze dokumentov prijatých v rámci európskeho priestoru je nutné poznamenať, že najdôležitejší dokument, týkajúci ochrany práv a slobôd – Európ sky Dohovor o ochrane ľudských práv a základných slobôd, právo na kolektívne akcie, ktoré by mohli viesť odborové organizácie s cieľom zabezpečiť ochranu 1 HAMUĽÁK, J. Právny a sociálny aspekt štrajkového práva v intenciách právnej úpravy v Slovenskej republike, In: Ekonomický a sociálny rozvoj Slovenska: rozvojové trendy – manažment a podnikanie (CD ROM) Trenčín : Inštitút aplikovaného manažmentu, 2011. S. 135–146, ISBN: 978-80-970802-1-1


184

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. práv zamestnancov, výslovne nevymedzuje. Nepriamo by sme právo na štrajk mohli odvodiť z čl. 11, v zmysle ktorého má každý má právo na slobodu pokoj ného zhromažďovania a na slobodu združovať sa s inými, vrátane práva zakladať na obranu svojich záujmov odbory, alebo vstupovať do nich.2 Z hľadiska skúma nej problematiky preto obraciame svoj zrak na iný dokument a to Európsku soci álnu chartu. Prijatá bola na pôde Rady Európy a obsahovo determinuje sociálne a ekonomické práva, ako sú právo na prácu, spravodlivé pracovné podmienky, bezpečné a zdravé pracovné podmienky, právo detí a mladistvých na ochranu, právo zamestnaných žien na ochranu, právo na ochranu zdravia, sociálne zabez pečenie, právo na sociálnu a lekársku pomoc, právo na sociálne služby, právo telesne alebo duševne postihnutých osôb na odbornú prípravu, právo rodina na sociálnu, právnu a ekonomickú ochranu, právo matky a dieťaťa na ekono mickú a sociálnu ochranu, ako aj koncepcia garantujúca právo migrujúcich pracovníkov a rodín na ochranu a pomoc. V práve Európskej únie nachádza me úpravu štrajkového práva v Charte základných práv Európskej únie, ktorá sa touto problematikou zaoberá vo svojej IV. hlave, s názvom Solidarita, konkrétne v článku 28 pod názvom Právo na kolektívne vyjednávanie a kolektívne akcie. Charta zaručuje pracovníkom a zamestnávateľom, resp. ich príslušným organi záciám v súlade s právom EÚ a vnútroštátnymi právnymi predpismi a praxou právo vyjednávať a uzatvárať kolektívne zmluvy na zodpovedajúcich úrovniach a v prípade konfliktu záujmov uskutočniť kolektívne akcie na ochranu svojich záujmov vrátane štrajku.3 V právnom poriadku Slovenskej republiky vymedzenie pojmu štrajk nachá dzame sprvoti v Listine základných práv a slobôd, ktorá je súčasťou nášho ústav ného poriadku podľa čl. 11 Ústavy Slovenskej republiky, konkrétne v čl. 27. ods. 4., no predovšetkým v Ústave Slovenskej republiky, kde je zaradené do druhej hlavy piateho oddielu, ako jedno z hospodárskych, sociálnych a kultúrnych práv. Citujúc ústavné zakotvenie môžeme konštatovať, že v zmysle čl. 37 ods. 4 „sa právo na štrajk zaručuje, pričom podmienky ustanoví zákon. Toto právo nemajú sudcovia, prokurátori, príslušníci ozbrojených síl a ozbrojených zborov a príslušníci a zamestnanci hasičských a záchranných zborov.” Zákonnú úpravu nachádzame v zákone č. 311/2001 Z.z., Zákonník práce v znení neskorších pred pisov. Ide i právnu úpravu v základných zásadách priamo v čl. 10, na základe ktorého „zamestnanci a zamestnávatelia majú právo na kolektívne vyjednáva nie, v prípade rozporu ich záujmov zamestnanci majú právo na štrajk a zamest návatelia majú právo na výluku“. Lex specialis pre právnu úpravu štrajkového práva nachádzame v zákone č. 2/1991 Zb. o kolektívnom vyjednávaní v znení neskorších predpisov (ďalej len „zákon o KV“). Jedná sa o osobitnú úpravu len jedného z množstva prípadov uplatňovania štrajkového práva a to zákonné 2 BARANCOVÁ, H. et al.: Základné práva a slobody v pracovnom práve, Plzeň: Aleš Čeněk, 201, ISBN: 978-80-7380-422-0, s. 226. 3 ŠVEC, M. a kol.: Kultúra sveta práce – Právo na štrajk, Friedrich Ebert Stiftung, Bratislava, 2013, s. 35.


185

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 ho štrajku. Zákonným štrajkom je v zmysle tejto právnej úpravy štrajk v spore o uzavretie kolektívnej zmluvy. Zákon definuje použitie štrajku len v krajnom prípade a to vtedy ak nedôjde k uzavretiu kolektívnej zmluvy ani po konaní pred sprostredkovateľom a zmluvné strany nepožiadajú o riešenie sporu rozhodcu. Na účely zákona sa štrajkom rozumie čiastočné alebo úplné prerušenie prá ce zamestnancami. Zákon definuje aj pojem solidárny štrajk. Rozumie sa ním štrajk na podporu požiadaviek zamestnancov štrajkujúcich v spore o uzavretie inej kolektívnej zmluvy. Zákon definuje zákonné podmienky vyhlásenia štrajku tak zo subjektívnej stránky, ako aj zo stránky procesnej. Z hľadiska subjektov oprávnených vyhlásiť štrajk sa rozlišuje medzi sporom o uzavretie podnikovej kolektívnej zmluvy, kedy štrajk vyhlasuje príslušný odborový orgán a sporom o uzavretie kolektívnej zmluvy vyššieho stupňa, kedy štrajk vyhlasuje príslušný vyšší odborový orgán. Z procesnej stránky uplatnenia práva na štrajk je pod statné hlasovanie zamestnancov, ktorých sa má sporná kolektívna zmluva týkať, vyhotovenie zápisnice o hlasovaní, písomné oboznámenie zamestnávateľa o dni začatia štrajku, dôvodoch a cieľoch štrajku a mennom zozname zástupcov prís lušného odborového orgánu, ktorí sú oprávnení zastupovať účastníkov štrajku. Právna úprava štrajkového práva chráni zamestnancov pred tým, aby im bolo bránené zúčastniť sa štrajku, ale na druhej strane chráni zamestnancov, ktorí nechcú štrajkovať pred tým, aby ich niekto nútil štrajku sa zúčastniť a taktiež im musí byť umožnený primeraný a bezpečný prístup na pracovisko zamestnávateľa a nesmú sa im zástupcovia príslušného odborového orgánu vyhrážať akoukoľvek ujmou. Príslušný odborový orgán je povinný poskytnúť zamestnávateľovi nevy hnutnú súčinnosť po celú dobu trvania štrajku pri zabezpečení ochrany zariade ní pred poškodením, stratou, zničením alebo zneužitím a pri zabezpečení nevy hnutnej činnosti a prevádzke zariadení, pri ktorých to vyžaduje ich charakter alebo účel s ohľadom na bezpečnosť a ochranu zdravia alebo možnosť vzniku škody na týchto zariadeniach. 4 Nezákonný ale ústavný štrajk – výber judikatúry V zmysle platnej právnej úpravy, ktorú ustanovuje zákon o KV v § 20 je nezá konným štrajkom štrajk, ktorý vyhlásia nasledovní zamestnanci: • • • •

zamestnanci zdravotníckych zariadení alebo zariadení sociálnej starost livosti, pokiaľ by štrajkom došlo k ohrozeniu života alebo zdravia obča nov, zamestnanci pri obsluhe zariadení jadrových elektrární, zariadení so štiepnym materiálom a zariadení ropovodov alebo plynovodov, sudcovia, prokurátori, príslušníci ozbrojených síl a ozbrojených zborov a zamestnanci pri riadení a zabezpečovaní letovej prevádzky, príslušníci zborov požiarnej ochrany, zamestnanci závodných jednotiek požiarnej ochrany a členovia záchranných zborov zriadených podľa oso bitných predpisov pre príslušné pracoviská a zamestnanci zabezpečujúci © Univerzita Palackého v Olomouci, 2015. ISSN 1801-0288

186

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.

• •

telekomunikačnú prevádzku, pokiaľ by štrajkom došlo k ohrozeniu živo ta alebo zdravia občanov, prípadne majetku, zamestnanci, ktorí pracujú v oblastiach postihnutých živelnými udalos ťami, v ktorých boli príslušnými štátnymi orgánmi vyhlásené mimoriad ne opatrenia. štátni zamestnanci vymenovaní za predstavených a štátnych zamestnan cov, ktorí plnia služobné úlohy bezprostredne na ochranu života a zdra via, ak by ich účasť na štrajku ohrozila život alebo zdravie obyvateľstva.

Okrem vymedzenia osôb, ktoré nesmú štrajkovať, zákon o KV vymenúva aj okolnosti, za ktorých je štrajku nezákonný. Nezákonným je teda štrajk, ktoré mu nepredchádzalo konanie pred sprostredkovateľom (s výnimkou solidárneho štrajku), ak bol vyhlásený alebo pokračuje po začatí konania pred rozhodcom alebo po uzavretí kolektívnej zmluvy, ak nebol vyhlásený alebo sa nezačal za pod mienok ustanovených v zákone, ak bol vyhlásený alebo začatý z iných dôvodov, než sú uvedené v zákone. Nezákonný je aj solidárny štrajk, pokiaľ zamestnávateľ účastníkov tohto štrajku najmä s ohľadom na hospodársku nadväznosť nemô že ovplyvniť priebeh alebo výsledok štrajku zamestnancov, na podporu ktorých požiadaviek je solidárny štrajk vyhlásený, a napokon aj štrajk v prípade brannej pohotovosti štátu a v čase mimoriadnych opatrení4. Z procesného hľadiska môže návrh na určenie nezákonnosti štrajku podať zamestnávateľ, prípadne organizácie zamestnávateľov alebo prokurátor. Návrh sa podáva na príslušný krajský súd, v ktorého obvode má sídlo príslušný odborový orgán, proti ktorému tento návrh smeruje, pričom návrh nemá odkladný účinok. Krajský súd postupuje pri rozhodovaní podľa ustanovení Občianskeho súdneho poriadku upravujúcich konanie v prvom stupni. Nejasnosti sa v tomto prípade vynárajú vo svetle novej právnej úpravy v zákone č. 160/2015 Z.z., Civilný sporo vý poriadok, ktorý v § 23 pod názvom Príslušnosť v pracovnoprávnych sporoch, ustanovuje, že na konanie v individuálnych pracovnoprávnych sporoch a v spo roch z kolektívnych pracovnoprávnych vzťahov, štrajku a výluky budú príslušné konkrétne okresné súdy pre obvody krajských súdov. Pri analýze použitia práv nej úpravy však zastávam názor, že v danom prípade nepoužijeme zásadu „Lex posterior derogat legi priori“ napriek skutočnosti, že Civilný sporový poriadok je novším predpisom rovnakej právnej sily ako zákon o KV, ale naopak s použitím zásad „Lex specialis derogat legi generali“, pomáhajúc si aj zásadou „Lex pos terior generali non derogat legi priori speciali“ sa v prípade otázok zákonnosti štrajku budeme riadiť ustanoveniami zákona o KV. Na základe uvedeného v tomto okamihu stojíme pred otázkou či štrajk, ktorý sa vymyká z legálneho vymedzenia v zákone o KV je vôbec možný. Odpoveď na túto otázku nachádzame za pomoci judikatúry. 4 Popri právnej úprave v zákone o KV nachádzame zákaz štrajku napríklad aj ústavnom zákone č. 227/2002 Z. z. o bezpečnosti štátu v čase vojny, vojnového stavu, výnimočného stavu a núdzového stavu v znení neskorších predpisov.


187

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 Jedným z nosných rozhodnutí realizácie práva na štrajk, ktoré dáva odpo veď na otázku ne/zákonnosti štrajku je Rozsudok Najvyššieho súdu SR, sp. zn. 1 Co 10/98: „Iné štrajky, hoci aj neupravené zákonom č. 2/1991 Zb. či iným práv nym predpisom, nie sú naším právnym poriadkom zakázané. Opak by smero val k neprípustnému obmedzeniu, či popretiu práva na štrajk, zaručeného čl. 37 ods. 1 Ústavy Slovenskej republiky. Právo na štrajk je potom subjektívnym prá vom odborovej organizácie, ktorá je po celý čas od vyhlásenia štrajku oprávnená týmto právom disponovať.“ Najvyšší súd toto tvrdenie zdôvodnil tým, že právo na štrajk, patrí medzi základné práva a slobody a teda vzťahuje sa naň aj čl. 12 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky („nikomu nesmie byť spôsobená ujma na právach preto, že uplatňuje svoje základné práva a slobody“). Toto ústavné právo treba vykladať aj v súlade s ústavnou zásadou uvedenou v čl. 2 ods. 3 Ústavy SR, podľa ktorej každý môže konať, čo nie je zákonom zakázané a nikoho nemožno nútiť, aby konal niečo, čo zákon neukladá. Čl. 37 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky zaručuje právo na štrajk s tým, že podmienky ustanoví zákon. Najvyšší súd tvrdí, že neexistencia takéhoto zákona nemôže viesť k spochybneniu ústavného práva na štrajk a práva na jeho realizáciu (toto právo môže byť iba obmedzené, napr. ako je to v čl. 37 ods. 4 alebo podľa čl. 54 Ústavy SR). Najvyšší súd ďalej kon štatoval, že v právnom poriadku SR neexistuje zákon, ktorý by právo na štrajk (s výnimkou zákona o kolektívnom vyjednávaní) obmedzoval alebo zakazoval a teda, že zo žiadneho právneho predpisu nevyplýva a nemožno to vyvodiť ani výkladom čl. 37 ods. 4 Ústavy SR, že akékoľvek iné štrajky než upravené vykoná vacím predpisom sú zakázané. Takýto výklad neumožňuje ani článok 51 Ústa vy SR. Najvyšší súd tvrdí, že tento článok nemožno vytrhnúť z kontextu ústavy a treba ho interpretovať a aplikovať aj vo väzbe na čl. 7 ods. 5 Ústavy SR a teda je potrebné pozrieť sa najmä na Medzinárodný pakt o hospodárskych, sociálnych a kultúrnych právach, ktorý obsahuje v čl. 8 ods. 1 písm. d) ustanovenie, že štáty zmluvnej strany Paktu sa zaväzujú zaistiť právo na štrajk za predpokladu, že je vykonávané v súlade so zákonmi príslušnej krajiny. Vychádzajúc z uvedeného Najvyšší súd SR vyvodil, že Ústava SR v čl. 51 zaručuje, že budú prijaté záko ny ustanovujúce podmienky uplatnenia práv uvedených v tomto článku. Tvr dil však, že nie možné z neho jednoznačne vyvodiť názor, že práva na štrajk sa možno domáhať len v medziach osobitného zákona. Podľa Najvyššieho súdu by sa tak práva upravené v čl. 51 (teda aj právo na štrajk) odsúvali do roviny tzv. kvázi ústavných práv( čiže takých, ktoré sú síce v ústave formálne ustanovené, ale v skutočnosti by boli zavedené iba zákonom, teda predpisom nižšej právnej sily). Napriek tomu, že tento rozsudok Najvyššieho súdu bol vynesený už dávnejšie jeho závery, čo sa týka posudzovania práva na štrajk mimo zákona o kolektív nom vyjednávaní, sú celkom aplikovateľné pre všetky podobné prípady. V tejto súvislosti treba upozorniť na skutočnosť, že zákon o kolektívnom vyjednávaní neupravuje nezákonnosť štrajku všeobecne, ale len vo vzťahu k tomuto zákonu. Pokiaľ bude vyhlásený alebo začatý štrajk z iných dôvodov, než z dôvodov rieše nia kolektívneho sporu o uzavretie kolektívnej zmluvy (resp. z uzavretej kolek


188

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. tívnej zmluvy), nepôjde o štrajk podľa tohto zákona, t.j. že aj posudzovanie jeho zákonnosti sa bude riadiť inými právnymi princípmi, než zakotvenými v tomto zákone. Za spornú však považujem druhú časť právnej vety, ktorú vyslovil Najvyš ší súd („Právo na štrajk je potom subjektívnym právom odborovej organizácie, ktorá je po celý čas od vyhlásenia štrajku oprávnená týmto právom dispono vať“). Toto konštatovanie nás totiž zväzuje pri posudzovaní otázok zákonnosti, resp. ústavnej konformity realizácie práva na štrajk individuálnymi zamestnan cami, resp. zamestnancami zamestnávateľa, u ktorého nepôsobí odborový orgán. V tomto prípade sa totiž dostávame opäť do výkladového sporu zákonnej, resp. ústavnej realizácie práva na štrajk. Prof. Barancová označuje právo na štrajk v najširšom slova zmysle ako právom priznanú možnosť zamestnanca organi zovane prerušiť prácu, pričom právo účasti na štrajku je individuálnym právom zamestnanca. Ďalej uvádza, že právo organizovať a vyhlasovať štrajk prislúcha výlučne odborovým orgánom. Subjektom práva na vyhlásenie štrajku je teda odborový orgán príslušný podľa stanov odborovej organizácie.5 Napriek tejto ustálenosti právnej doktríny je nutné poukázať na tú skutočnosť, že v praxi sa realizujú štrajky, ktoré nevyhlásil odborový orgán, ale akýsi štrajkový výbor, kto rý sa konštituoval z „nespokojných“ zamestnancov. V tejto súvislosti uvádzam Nález Ústavného súdu Českej republiky, sp. zn. Pl. ÚS 61/04 z 5.10.2006, v kto rom Ústavný súd vníma právo na štrajk ako právo kolektívnej povahy, pričom toto konštatovanie odôvodňuje zaradením práva na štrajk do kontextu práva slobodne sa združovať s inými na ochranu svojich hospodárskych a sociálnych záujmov. Podľa Ústavného súdu ČR by bolo zneužitím práva na štrajk, keby jeho výkon bol v rukách jednotlivca, alebo úzkej skupiny osôb.6 Vo svetle tejto kon štatácie súdu je organizovanie štrajkov inými subjektmi ako sú odborové orgány a teda posudzovanie nezákonnosti štrajku z hľadiska subjektu prinajmenšom otázne a interpretačne nejasné. V danom prípade je potrebné skúmať, či sa jedná o štrajk v spore o uzavretie kolektívnej zmluvy, alebo štrajk z iného dôvodu, teda tzv. ústavný štrajk. Z právnej doktríny totiž vyplýva, že zo samotného zákona o KV vyplýva, že tento zákon neupravuje nezákonnosť štrajku všeobecne, ale len vo vzťahu k štrajku v spore o uzavretie kolektívnej zmluvy. Znamená to teda to, že nezákonným by bol štrajk, ktorý nevyhlásil odborový orgán, len vtedy, ak by sa týkal kolektívneho sporu o uzavretie kolektívnej zmluvy. Ak však vyhlási štrajk spomínaný štrajkový výbor, ale iný subjekt (nie odborový orgán) v inej záležitosti, tak to bude nutné vykladať ako štrajk ústavný, ktorý nepodlieha procesným, ani zákonným obmedzeniam. Neexistencia zákonnej úpravy iných štrajkov totiž nemôže byť na ujmu nositeľom práva na štrajk garantovaného v Ústave. Český Ústavný súd s spomínanom náleze konštatuje, že zákonodarca je 5 BARANCOVÁ, H., SCHRONK, R.: Pracovné právo, Bratislava 2013, SPRINT 2, ISBN: 978-80-89393-97-8, s. 555. 6 ŠVEC, M. et al.: Kolektívne pracovné právo v európskych súvislostiach, Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, ISBN: 978-80-7380-308-7, s. 161


189

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 povinný uskutočniť prijatie zákona, ktorý by stanovil spôsob, ako právo na štrajk uskutočniť. Pokiaľ to zákonodarca opomenul, bolo by možné vzniknutú situá ciu hodnotiť ako neústavné opomenutie zákonodarcu, resp. neústavnú medzeru v zákone. To však neznamená, že by zákonom neupravené právo na štrajk bolo v takejto situácii popreté. Súdy musia poskytnúť ochranu práva na štrajk, inak by sa dopustili odopretia spravodlivosti.7 Praktická realizácia práva na štrajk však môže priniesť situácie, kedy bude posudzovanie zákonnosti štrajku zložité a to z dvoch uhlov pohľadu – v prvom prípade z pohľadu vyhlasovateľa štrajku s v druhom prípade z hľadiska predmetu štrajku. Totiž ak je vyhlásený štrajk skupinou zamestnancov, nie odborovým orgánom, a povedzme, že sa týka spo ru o uzavretie kolektívnej zmluvy, keďže zamestnanci nesúhlasia s jej textom, ale odborový orgán nechce vyhlásiť štrajk a tak ho vyhlásia sami zamestnanci. Problematickou bude realizácia ochrany na súde, pretože zákon o KV určuje ako vecne i miestne príslušný Krajský súd v obvode, ktorého má sídlo prísluš ný odborový orgán, proti ktorému tento návrh smeruje. Avšak návrh nesmeruje proti odborovému orgánu, ale proti zamestnancom, ktorí vyhlásili štrajk. Zákon by túto medzeru mohol odstrániť alternatívnou miestnou príslušnosťou krajské ho súdu, napr. podľa sídla zamestnávateľa. Druhou modelovou situáciou je ak sa štrajk netýka sporu o uzavretie kolektívnej zmluvy teda jasný príklad ústavné ho štrajku, ale napriek tomu zamestnávateľ podá návrh na nezákonnosť štrajku proti odborovému orgánu, ktorý ho vyhlásil. Tento druhý príklad je najčastej ším predmetom sporov na súdoch o nezákonnosť štrajku. Pri určovaní vecnej príslušnosti budeme vychádzať z Rozsudku Najvyššieho súdu SR, sp.zn. 1 Co 6/99, ktorý konštatoval, že „Spory o nezákonnosť štrajku v spojení s kolektívnym vyjednávaním podľa zákona č. 2/1991 Zb. patria do vecnej pôsobnosti prísluš ného krajského súdu ako súdu prvého stupňa (porovnaj § 9 ods. 2 písm. c) OSP a § 21 až 29 zákona č. 2/1991 Zb. o kolektívnom vyjednávaní v znení neskorších predpisov); ostatné spory by mali rozhodovať v prvom stupni príslušné okresné súdy.“ Záver Zákonná úprava práva na štrajk ako krajného spôsobu riešenia sporu o uzavretie kolektívnej zmluvy v zákone o KV je jednou z najstabilnejších v „rodi ne“ pracovnoprávnych predpisov. Toto konštatovanie je možné nielen z hľadiska roku jeho vzniku, ale najmä z pohľadu malého množstva legislatívnych zmien. Od roku 1991, kedy bol daný zákon prijatý, sa však tzv. štrajková prax zásad ne vyvinula a priniesla množstvo modelových situácii, na ktoré zákonná úprava nereagovala. Pracovnoprávna doktrína sa síce za pomoci čiastkových výkladov v českej i slovenskej judikatúre ustálila na zjednotenom názore, že právo na štrajk nie je možné zväzovať len pod rúškom zákonného štrajku upraveného v zákone 7 BARANCOVÁ, H., SCHRONK, R.: Pracovné právo, Bratislava 2013, SPRINT 2, ISBN: 978-80-89393-97-8, s. 555–556.


190

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. o KV a konštatuje, že absencia zákonnej úpravy realizácie práva na štrajk nemô že byť na ujmu jeho realizácie v zmysle ústavných princípov, zásad pracovného práva a v neposlednom rade dobrých mravov. Je teda nepochybné, že štrajk ako kolektívna akcia na obranu hospodárskych a sociálnych záujmov zamestnancov je možné uskutočniť bez ohľadu na to či sa týka kolektívneho sporu o uzavre tie kolektívnej zmluvy, alebo otázky zachovania premávky železničnej dopra vy na regionálnych tratiach, alebo zvyšovania platov lekárov, ohodnocovania zdravotných sestier, či celkového financovania školstva a mnohých iných dôvo dov. Tento nepochybný fakt, ktorý jasne rozlišuje medzi zákonným a ústavným štrajkom prináša otázky, na ktoré je nutné nájsť odpovede. Samotný názov tohto článku „Nie je štrajk ako štrajk“ jasne odlišuje zákonný od ústavného štrajku. Totiž nie len dôvody a subjekty realizácie, ale aj procesné postupy pri vyhlásení, realizácii a zapojení sa do štrajku pri ústavnom štrajku absentujú. Nie je riešená otázka zodpovednosti za prípadné škody spôsobené ústavným štrajkom, nie je upravená otázka súdnej ochrany v prípade porušenia povinností a mnohé ďalšie otázky. Konkrétnym riešením by bola nová právna úprava v samostatnom záko ne o štrajku, ktorý by vymedzoval druhy štrajkov, spôsoby ich realizácie, ako aj prípady, kedy daný štrajk je nezákonný. Súčasná právna úprava sa totiž ako už bolo niekoľko krát spomenuté obmedzuje iba na posudzovanie zákonnosti štraj ku v spore o uzavretie kolektívnej zmluvy. Použitá literatúra: BARANCOVÁ, H. et al.: Základné práva a slobody v pracovnom práve, Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, 377 s., ISBN: 978-80-7380-422-0. BARANCOVÁ, H., SCHRONK, R.: Pracovné právo, Bratislava 2013, SPRINT 2, ISBN: 978-80-89393-97-8, 598 s. HAMUĽÁK, J. Právny a sociálny aspekt štrajkového práva v intenciách práv nej úpravy v Slovenskej republike, In: Ekonomický a sociálny rozvoj Slovenska : rozvojové trendy – manažment a podnikanie (CD ROM) Trenčín: Inštitút apliko vaného manažmentu, 2011. S. 135–146, ISBN: 978-80-970802-1-1 ŠVEC, M. et al.: Kolektívne pracovné právo v európskych súvislostiach, Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, ISBN: 978-80-7380-308-7, 213 s. ŠVEC, M. a kol.: Kultúra sveta práce – Právo na štrajk, Friedrich Ebert Sti ftung, Bratislava, 2013, 176 s., ISBN: 978-80-89149-29-2. TKÁČ, V,: Odbory, zamestnávatelia, zamestnanecké rady (Európa, právo a prax), Košice: PressPrint, 2004, ISBN: 80-89084-13-3, 354 s. JUDr. Juraj Hamuľák, PhD. Univerzita Komenského v Bratislave, Právnická fakulta email: [email protected]


191

APPROXIMATION OF UKRAINIAN LAW ON COMPETITION WITH EU LAW IN THE FIELD OF FOOD INDUSTRY ON THE EXAMPLE OF PRODUCTION OF WINE1 Olha Nesterenko NESTRENKO, Olha. Approximation of Ukrainian law on competition with EU law in the field of food industry on the example of production of wine. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 3, s. 193–204. Summary: Almost half of the world’s vineyards are in the European Union (EU) and the EU produces around 60% of the world’s wine. The EU is not only the largest global wine producing region; it is also the global champion of regulation and government interven tion in wine markets. Government interventions have taken many forms in the EU wine markets. Regulations determine where certain wines can be produced and where not, the minimum distances of vines, the type of vines that can be planted in certain regions, yield restrictions, minimum prices for wine producers, etc. In addition public regulations determine subsidies to EU producers and wine distillation schemes. The EU also deter mines public subsidies to finance grubbing-up scheme (i.e. uprooting) to remove existing vineyards, and imposes a limit on the planting of new vineyards. The extent of the regula tory interventions – and the associated market interventions – is possibly best illustrated by the observation that in the past three decades every year on average 20 to 40 million hectoliters of wine is destroyed (through distillation) – representing 12% to 22% of EU wine production or, in other words, the equivalent of 3 to 6 billion bottles1. In Ukraine viticulture and winemaking, despite long-standing historical tradition still has untapped potential. If the pre-revolutionary period during the Soviet period the industry was the main driving force of the economy of the southern regions of our country, now regain its position it prevents a number of factors, including subjective. After signing Ukraine Association Agreement with the EU representatives of many industries try to calculate the positive effects and potential losses from such a move. Winemakers is no exception, as together with expansion of export opportunities their products will have sustain com petition in price and quality – with foreign drinks which share is predicted, through few years will reach 50% of the domestic market. Keywords: Winery, association, cartels, market merger dominance, competition law, the amount of production adjustment.

1 The paper benefited from comments from Paola Corsinovi, Koen Deconinck, Alan Olm stead, Vicente Pinilla, and Eline Poelmans and participants in the 2011 AAWE Conference in Bolzano, Italy; the 2011 International Conference on Economics, Management Sciences, and History of Wine in Zaragoza, Spain; the 2011 International Workshop on Economic History of Globalization in Leuven, Belgium; the 2012 ICABR conference in Ravello, Italy; and LICOS.We thank Jill McCluskey and Karl Storchmann for the encouragement throu ghout this project.


193


AIO, 2015, Vol. 10, No. 3

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 1 Introduction The signing of the Association Agreement between Ukraine and the EU took place in two stages. March 21, 2014 signed the political part of the agreement when held extraordinary EU – Ukraine Summit and they concluded act Sum mit. June 27, 2014 during the EU Council meeting the President of Ukraine P. Poroshenko and the leadership of the European Union and the Heads of State and Government of the 28 EU Member States – was signed part of the economic Agreement. September 16, 2014 the Parliament of Ukraine and the European Parliament at the same time ratified Association Agreement between Ukraine and the EU. Ukrainian side handed over ratification instrument to the deposi tary and thus completed all internal procedures22. The Association Agreement is the biggest international legal document in the history of Ukraine, in scope and thematic coverage and the biggest international agreement with a third country that has ever been concluded by the European Union. It defines a new format of relations between Ukraine and the EU on the prin ciples of “political association and economic integration” and serves as a strate gic guideline systematic socio-economic reforms in Ukraine. The Agreement provides for a deep and comprehensive free trade area between Ukraine and the EU and set the legal framework for the free movement of goods, services, capital, partly labor between Ukraine and the EU and the approximation directed on gradual integration of Ukraine into the EU common market3. The Ukraine – European Union Association Agreement is a treaty between the European Union (EU) and Ukraine that establishes a political and economic association between the two parties. The parties committed to co-operate and converge economic policy, legislation, and regulation across a broad range of areas, including equal rights for workers, steps towards visa-free movement of people, the exchange of information and staff in the area of justice, the moderni sation of Ukraine‘s energy infrastructure, and access to the European Investment Bank4. The parties committed to regular summit meetings, and meetings among ministers, other officials, and experts. The agreement commits Ukraine to economic, judicial, and financial reforms to converge its policies and legislation to those of the European Union. Ukraine committed to gradually conform to EU technical and consumer standards. The 2 Guide to the EU deals with Georgia, Moldova and Ukraine, BBC News (30 June 2014) 3 Coy, Peter; Matlack, Carol; Meyer, Henry (27 February 2014). „The New Great Game: Why Ukraine Matters to So Many Other Nations“ Bloomberg Business Week. Retrieved 23 March 2014.Moskowitz, 4 Peter (6 March 2014). „What does the West want from Ukraine?“. Al Jazeera. Retrieved 23 March2014.


194

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. EU agreed to provide Ukraine with political and financial support, access to research and knowledge, and preferential access to EU markets. The agreement commits both parties to promote a gradual convergence toward the EU‘s Com mon Security and Defence Policy and European Defence Agency policies. The agreement comes after more than two decades in which both parties sought to establish closer ties with each other. On the one hand, the European Union wants to ensure that its imports of grain and natural gas from Ukraine, as well as its exports of goods to Ukraine, are not threatened by instability in the region, believing that instability could eventually be reduced through sociopo litical and economic reforms in Ukraine. Ukraine, on the other hand, wants to increase its exports by benefiting from free trade with the European Union while attracting desirable external investments, as well as establishing closer ties with a sociopolitical entity to which many Ukrainians feel strong cultural connection. Western Ukraine is found to be generally more enthusiastic about EU member ship than Eastern Ukraine. 2 Content of the Association Agreement The EU-Ukraine Association Agreement counts in total over 1200 pages and comprises of: Preamble as an introductory statement of the Agreement, setting out the Agreement’s purpose and underlying philosophy; Seven Titles which concern General Principles; Political Cooperation and Foreign and Security Pol icy; Justice Freedom and Security; Trade and Trade related matters (DCFTA)5; Economic and Sector Cooperation; Financial Cooperation with Anti-Fraud Pro visions, as well as Institutional, General and Final Provisions; 43 Annexes setting out EU legislation to be taken over by a specific date; Three Protocols. First of all, I want to quote Professor of Kyiv National University, Doctor of Political Sciences Gregory Perepelitsa: This is one of the most important steps that the new government Ukraine has made. This decision is of strategic impor tance for the country. Ukraine reiterated that it has the firm intention to join the European Community, to be a European country and follow European val ues. The agreement restores the confidence of international business to Ukraine. Because country for the first time in 23 years has clearly defined its belonging to the European space and in the future it provides stability in relations with the world and Europe. This stability gives a clear signal to foreign investors the pos sibility to invest in Ukraine. In accordance with Articles 56 and 57 EU-Ukraine Association Agreement Title IV “Trade and trade-related matters” Approximation of technical regula tions, standards, and conformity assessment:

5 http://www.kmu.gov.ua/kmu/docs/EA/TITLE_IV.pdf


195

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 1. Ukraine shall take the necessary measures in order to gradually achieve conformity with EU technical regulations and EU standardization, metrology, accreditation, conformity assessment procedures and the market surveillance system, and undertakes to follow the principles and practices laid down in relevant EU Decisions and Regulations 2. With a view to reaching the objectives set out in paragraph 1, Ukraine shall, in line with the timetable in Annex III to this Agreement: i) incor porate the relevant EU acquis into its legislation; ii) make the adminis trative and institutional reforms that are necessary to implement this Agreement and the Agreement on Conformity Assessment and Accep tance of Industrial Products (hereinafter referred to as the „ACAA“) referred to in Article 57 of this Agreement; and iii) provide the effective and transparent administrative system required for the implementation of this Chapter. 3. The timetable in Annex III to this Agreement shall be agreed and main tained by the Parties. 4. After this Agreement enters into force, Ukraine shall provide the EU Party once a year with reports on the measures taken in accordance with this Article. Where actions listed in the timetable in Annex III to this Agreement have not been implemented within the applicable time frame, Ukraine shall indicate a new timetable for the completion of such action. 5. Ukraine shall refrain from amending its horizontal and sectoral legis lation listed in Annex III to this Agreement, except in order to align such legislation progressively with the corresponding EU acquis, and to maintain such alignment. 6. Ukraine shall notify the EU Party of any such changes in its national legislation. 7. Ukraine shall ensure that its relevant national bodies participate fully in the European and international organizations for standardization, legal and fundamental metrology, and conformity assessment including accreditation in accordance with its area of activity and the membership status available to it. 8. Ukraine shall progressively transpose the corpus of European standards (EN) as national standards, including the harmonized European stan dards, the voluntary use of which shall be presumed to be in conformity with legislation listed in Annex III to this Agreement. Simultaneously with such transposition, Ukraine shall withdraw conflicting national standards, including its application of interstate standards (GOST/ ГОСТ), developed before 1992. In addition, Ukraine shall progressively © Univerzita Palackého v Olomouci, 2015. ISSN 1801-0288

196

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. fulfill the other conditions for membership, in line with the requirements applicable to full members of the European Standardization Organiza tions. And Temporary measures: 9. Products which were produced and labeled in conformity with national law before this Agreement entered into force but which do not comply with the requirements of this Agreement, may continue to be sold until stocks run out. 10. Products which were produced and labeled, in conformity with domes tic law, with the geographical indications listed in paragraphs 3 and 4 below after this Agreement entered into force and before the termina tion of the periods referred to in paragraphs 3 and 4 below, but which do not comply with the requirements of this Agreement, may continue to be sold in the territory of the Party where the product originated until stocks run out. 11. For a transitional period of 10 years from the entry into force of this Agreement, the protection pursuant to this Agreement of the follow ing geographical indications of the EU Party shall not preclude these geographical indications from being used in order to designate and present certain comparable products originating in Ukraine: (a) Cham pagne, (b) Cognac, (c) Madeira, (d) Porto, (e) Jerez /Xérès/ Sherry, (f) Calvados, (g) Grappa, (h) Anis Português, (i) Armagnac, (j) Marsala, (k) Malaga, (l) Tokaj. European Union competition law concerns regulation of competitive mar kets in the European Union, particularly to ensure that corporations do not cre ate cartels and monopolies that would damage the economic interests of society. With a history that traces back to the prohibitions on the restraint of trade, the


197

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 United States Sherman Act 1890 and the Clayton Act 1914, EU competition law today derives from articles 101 to 109 of the Treaty on the Functioning of the European Union, as well as a series of Regulations and Directives. Four main policy areas include6 This last point is a unique characteristic of the EU competition law regime. As the EU is made up of independent member states, both competition policy and the creation of the European single market could be rendered ineffective were member states free to support national companies as they saw fit. A 2013 Cavities report lists some of the artifices used by participants to skirt the state aid rules on procurement [2]. Primary authority for applying EU competition law rests with European Commission and its Directorate General for Competi tion, although state aids in some sectors, such as transport, are handled by other Directorates General. The Directorates can mandate that improperly-given state aid be repaid, as was the case in 2012 with Malev Hungarian Airlines. In my article I want to examine the direct regulation of the wine market in the European Union. Since the problem of the approximation of competition law have been considered by many authors both from Ukraine and from other countries. 3 EU wine regulation Throughout history, owners of vineyards and wine producers have been among the rich and powerful. Those who controlled production were the ones that had the resources to maintain an economic predominant position over the rest of the population. This was the case in ancient Egypt, during the Roman Empire, the Middle Ages and in more recent centuries. Vineyards producing high quality wines were typically owned by the ruling elite, including kings, sen ators, the emperors and the religious orders. Wine has been a part of European life and culture since time immemorial. Wine has a major social, economic and environmental dimension in Europe. It is an essential economic activity in many European regions, involving over 3 million producers and employees in compa nies downstream. Wine contributes towards a flourishing tourism business, particularly through its unparalleled participation in maintaining the country side and envi ronment. Wine is an important sector of European agriculture, food industry and trade. European Union rules governing the production of wine („the product obtained exclusively from the total or partial alcoholic fermentation of fresh grapes, whether or not crushed, or of grape must“) are considerably longer than 6 Competition Policy International, ISSN 1554-6853, available at http://www.globalcompeti tionpolicy.org


198

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. Community trade mark law: the main text, the Regulation on the common organization of the market in wine (No 1493/1999), runs to over 46,000 words7. Wines are agricultural products and are defined as such by the EU Treaties. They are fully regulated by the EU (Regulation 1493/99 and Regulation 1601/91)8 with a view to attaining all the major objectives of the EU Treaties with regard to Wine, their cultural heritage and to the protection of the legitimate interest of consumers. These Regulations are enforced in EU member states and they are controlled by comprehensive international (OIV) and EU (CMO) standards to protect the integrity and authenticity of the product and to ensure consumer protection9. While a large bulk of the text of the regulations is concerned with winemaking practices and the like, much of the history of the EU wine regula tions has been linked to the issue of market imbalances and overproduction of wine. In the early days of the CAP, the wine sector of the then-European Economic Community (EEC) was in reasonable equilibrium for a rather short period of time.10 During this time, there were no regulations as to plantations and few interventions into the market, as this was not needed. However, the early postWorld War II saw the introduction of many technological innovations within viticulture, which soon led to increased production, while the demand stayed constant. This resulted in a surplus of wine. The answer from EEC was to inter vene in the market to make some guarantee as to sales, while still keeping the freedom to plant new vineyards, which aggravated rather than solved the prob lem of overproduction. While looking like a very illogical policy in hindsight, this was in keeping with the view that what the EEC was aiming to do was to balance variations in production from year to year.11 After the realisation that the surplus was a structural one rather than a tempo rary variation, the wine regulations were changed to be more interventionist in 1978, with a ban on additional vineyard plantations, which means that a sys tem of planting rights was introduced to regulate replantations. Also, require ments to distil the surplus wine into industrial alcohol were introduced, a pro cedure often referred to as „emergency distillation“, although it has remained in force for decades.[2] At about the same time, domestic wine consumption of 7 UK Food Standards Agency: Guide to EC wine legislation http://web.archive.org/ web/20120207123959/http://www.food.gov.uk/multimedia/pdfs/euwineregs.pdf 8 Regulations of 1970, 1979, 1987, 1999, and 2008 included provisions that strengthen the requirements in order to increase quality. 9 For a detailed review of EU wine policies, see Council Regulations of 1962, 1970, 1979, 1987, 1999, and 2008; Europa (2008) and European Commission (2008a). In 2009, the wine regulation of 2008 merged into the Single CMO Regulation (EC) No. 1234/2007, that formally integrates in one document all the CMOs of agricultural products (Council Regulation [EC] No. 491/2009). 10 https://en.wikipedia.org/wiki/European_Union_wine_regulations#cite_note-EC_Wine-2 11 https://en.wikipedia.org/wiki/European_Union_wine_regulations#cite_note-EC_Wine-2


199

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 simpler wine qualities started to drop within the larger wine producing coun tries of Europe, making it even harder to return to the previous state of market equilibrium. From the 1980s, this has meant a marked reduction in the total demand, in terms of quantity, despite the fact that the wine-importing countries of northern Europe have increased their consumption. Increasing wine exports from the New World, often in a style arrived at by market research rather than long tradition, also meant increased competition and changing tastes among wine consumers. As a result, the reduced total demand also included a shift in the demand towards higher quality level. Since it was realized that the vine yards in some locations would be unlikely to yield wines of the necessary qual ity, increased financial incentives for giving up vineyards, so-called grubbing-up schemes or vine pull schemes, were introduced in the late 1980s. This led to reduced overproduction, but a complete balance has so far never been achieved. In the mid to late 1990s, much of CAP was overhauled and the legislation was simplified. A major revision was done in 1999, and it has been stated several times since then that the ambition is to phase out interventions such as emer gency distillation, since they are „artificial outlets“ for wine.[2] However, this aim has proven difficult to achieve. The latest round of reforms was announced in 2006 and led to agreed legal documents in 2008.[3][4] Some of the key points were: • • • •

The system of planting rights to be abolished by 2015, with the possibil ity to keep them on a national level until 2018 Distillation measures to be phased out after four years (in 2012) with progressively less money allowed to be allocated to these measures for each year. A three-year voluntary grubbing-up scheme for up to 175,000 hectares (430,000 acres) of vineyards. Introduction of “national financial envelopes” whereby it becomes a national responsibility to choose the right balance of incentives.

Many of the reforms were less sweeping than what had initially been pro posed, and the implementation of several items delayed. The central document of the EU wine regulations is entitled Council Regulation on the common organi zation of the market in wine and it is supplemented by several Commission regu lations. The former document has been adopted by the Council of the European Union through the member states’ ministers of agriculture, while the Commis sion regulations are written by the European Commission in collaboration with the Wine Management Committee, where the member states are represented.


200

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. 4 The classification and labelling of EU wines Most consumers, both in countries that historically have always consumed wine and in emerging markets, cannot help but be confused by European wine labelling. Each country has a different and very complex system for classifying their wines, and despite the information on the label there is no guarantee that the wine will be a quality product. It is quite common for consumers to purchase, say, a French wine with the Appellation d’Origine Contrôlée label12, and find that the wine is not good, or worse than a wine with a “lower” quality classifica tion like a “Vin de Pays” (or worse, a non-EU wine). A radical change would be needed to make EU wines more accessible, while still ensuring the identification of origin of the best wine producing areas. Limiting the number of appellations would be a start; for example, Germany alone has about 2600 Einzellage (classed villages), of which only a few hundred are recognizable as quality villages and merit being mentioned on the label. In the current system AOP wines will repre sent a large percentage of total production, when in fact the highest category of quality wine should be at least below 25% of the total to be credible. The introduction of a new CMO would have been an excellent occasion to redefine the wine map of Europe and create a more easily understood system that applies to all countries and that truly guarantees quality. Instead the classification and labelling of wines and the concept of geograph ic origin indications has been only slightly changed, by replacing the current notions of “table wine with geographic indication” (i.e. Vin de Pays, Indicazione Geografica Tipica, etc.) and the more noble “Quality Wine Produced in Speci fied Regions” (i.e. AOC, DOC, etc.) with an allegedly “clearer, more coherent and consequently more market-oriented wine classification and labelling”. This new classification is based on the concept of wines with Geographical Indica tion (GI), which are “further divided into wines with a protected geographical indication (PGI) and [higher level] wines with a protected designation of origin (PDO)”. A designation of origin is defined in article 27 as referring to a wine whose “quality and characteristics are essentially or exclusively due to a par ticular geographical environment with its inherent natural and human factors”, whereas a geographic indication merely refers to wine whose “quality, charac teristics or reputation are essentially attributable to its geographical origin”. The designation of origin amounts to a convoluted but reasonably accurate descrip tion of terroir, and in particular of terroir interpreted in the wider sense, beyond the mere soil and weather of a particular place and including the “human fac tors” – it is a pity that the word “terroir” was not stated explicitly. To the human factors one could have even added “cultural factors”, thus further extending the 12 Council Regulation (EC) No 753/2002 of 29 April 2002 laying down certain rules for applying Council Regulation (EC) No 1493/1999 as regards the description, designation, presentation and protection of certain wine sector products, Annex I: Reservation of cer tain types of bottle


201

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 meaning of terroir to include not only the individual style of a particular grower, but also more generally the collective winemaking traditions of that grower com munity. It is extremely important to prevent a designation of origin from becom ing an instrument to force all wines in that designation to become homogenized to an arbitrarily defined notion of what is considered “typical” of that terroir. And another problem with the above definition of origin is that the regulation allows for infinite freedom of interpretation, potentially allowing totally uninter esting wine areas to claim PDO status. The other criteria distinguishing PGI from PDO wines are more problem atic. While PDO wines must be made 100% from grapes of the defined area, PGI wines only need to have 85% local grapes – this is an invitation to go and buy cheaper grapes elsewhere and thus reduce quality, in contradiction with the stated quality goals, and in flagrant incoherence with the idea of marking grape variety and vintage year on wines that are diluted with grapes of ill-defined ori gin. It is unfortunate that the geographic indication wines must be seen in this way as necessarily inferior – on the contrary, in order to remain competitive these wines must also abide by high quality standards; the less precisely defined origin, or rather, the absence of the notion of terroir should not be an excuse for lower quality, it is simply a way of addressing a different market sector, one that is even more competitive because dominated by new world wines and therefore one that needs full guarantees of quality and transparency. According to the proposal’s preamble, “the EU wants to confirm, adapt, pro mote and enhance” the concept of geographic indication, and in so doing it is believed that “the quality policy will be made clearer, simpler, more transpar ent and more effective”. It is not immediately clear that the new classification is much different from the old, except in the details, such as allowing table wines with no geographic indications to carry vintage and grape variety labeling (table wines cannot display this information today). In fact, the differences between today’s system and the proposed new appellations are so subtle as to permit all existing appellations to be automatically re-entered in the new scheme, as stated in article 44: “Wine names, which are protected in accordance with Article 54 of Regulation (EC) No 1493/1999 and Article 28 of Regulation (EC) No 753/2002, shall automatically be protected under this Regulation.”. Little will change, and there will not be a more rigorous selection of the areas that qualify for PDO status, all current AOC and DOCs, irrespective of whether they truly represent a quality and distinctive designation, will become PDOs automatically.Labeling will be similar to what is defined in current regulation, but according to Article 50 some optional indications may be provided, including the vintage year; the name of one or more wine grape varieties, and terms indicating the residual sugar content (these remain undefined, while current regulation has precise defi nitions for words like “dry” or “sweet” etc.).


202

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. 6 Ukraine wine The history of wine in our country started 2500 years ago. But her acute tan gled storyline led to what is now Ukraine has vineyards about 65 thousand hect ares, and if we consider hybrids, and old thinned plantations, the quality wine material obtained from an area of approximately 40,000 hectares (in the USSR Ukraine had 230,000 hectares of vineyards)13. The volumes are insignificant compared to the 1.1 million ha in Spain, 840 thousand hectares in France, 810 thousand hectares in Italy, accordingly, the size of wine production in Ukraine – 23–25 million decalitres per year. It would seem a drop in the ocean, but experts emphasize that the prospects for Ukrainian wine is, because we have geographi cal area conducive to the development of winemaking and growing both Euro pean and autochthonous grape varieties, which anywhere in the world no more. Winemaking Ukraine based on excellent historical traditions, achievements aca demia and genetic memory inhabitants south. The range of wine regions varied – from Transcarpathia to Crimea. Though slowly, but growing modern winery complexes: the whole of Europe has become known TPK “Shabo” rebuilt new capacity “Odesavinprom” just recently opened a new plant “Inkerman”. A separate issue is the quality of the wine. Currently, requirements that relate to the quality of imported and domestic wines are not equal. Absolutely all bod ies in Ukraine watch for the process of wine production. Manufacturers such observers have no special claims, as a result – wine goes high quality on the sale. Imported wines fall in Ukraine under the simplified customs procedure and almost no one checks their quality, trusting the reputation of the manufacturer. However, given the level of Ukrainian life, the bulk of imports of wine – is wine low price segment, which have very little in common with a really good prod uct. However, the supermarkets, which have recently, took themselves to import cheap wine, give these drinks for goods extra level. We must understand that at home these drinks cost a penny, and in Ukraine – approximately the same as and domestic wines. But the price of Ukrainian wines not laid cost of transportation and customs clearance that is why, buying Ukrainian wine, consumer pays, pri marily, for high quality products, not the bright label. There are more and more domestic products, seeking to raise their products to the world level become on the European rail development. Speaking of the technological level of industry in Ukraine, we do not say the truth, if claimed; we have little time for rearmament. A number of companies have already recognized in the world, many of them attended no last far winemakers in Europe. In order to compete with imported product, domestic industry representatives have also focused on the produc tion terruarnyh wines. In Ukraine, along with the main components of wine terroir – climate, soil type, terrain, etc., there is one significant advantage. But, unfortunately, domestic wine, despite the successes in the international market, 13 http://www.utsb.kiev.ua/ukr/news/948-vinorobstvo-v-ukrayini-nerealizovanij-potencial -z-velikoyu-perspektivoyu.html


203

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 there was no Ukrainian favorite drink. According to the World Health Organiza tion, each year Ukrainian drinks more than 8 liters of alcohol calculated on pure ethanol. At the same time they accounted for 5.2 liters spirits, 2.7 liters – of beer and only 0.6 l wine. For example: in Italy with 8.3 liters of alcohol, on average, each citizen drinks annually more than 6 liters – this wine. However, experts say a gradual reorientation of Ukraine for drinks with grapes and rejection of strong alcohol. This happens through the efforts and domestic wine makers who are actively trying to develop wine culture in the country, because, according to Plachkov, “the level of civilization of a nation correlates with its culture of wine consumption.” 7 Conclusion The challenges that will confront Ukraine, are also associated with falling into a new mode of relations with its trading partners on the European scene. On the one hand, there will be a fewer surprises in the form of changes in rates of excise duty on alcoholic beverages, as they are governed by the permanent EU directives. On the other hand, after 10 years of transitional of period following the signing of the agreement will have to forget about the geographical brands of drinks with names Champagne, Cognac, Madera, Jerez/Xeres/Sherry, Tocaj. But waiting for us and good news: in accordance with Directive 92/84 / EEC of 19.10.1992, the Ukrainian winemakers will get a zero rate of excise duty on spar kling and aerated wines. Today it is 0.17 USD. 1 litr. I think that Ukraine does not need today to speed up EU membership. We are not yet ready to meet the membership criteria. Unfortunately, we can repeat the negative experience of Bulgaria when it was absolutely not ready, but thanks to NATO membership, it has accepted the EU. We see that by this time Bulgaria is in depression because it does not reach the level of economic development, which has the EU. It creates difficult problems for itself of Bulgaria. We have tightened up our economy, standards and mechanisms that we could compete in this huge market. On the EU market is competition on quality and we need to tighten up the quality of products and only then we can benefit from this market. In any case, even if no prospects for membership, these agreements offer us opportunities for our modernization. This does not mean that the EU will rebuild our economy – we ourselves have to do it. But these agreements allow to use them for such modernization. Olha Nesterenko Post-graduate student of Odessa National Economic University Department of Economics and Management of National Economy Email: [email protected]


204

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. RECENZE VIDRNA, Jan., DOLANSKÝ, Pavel. Trestní odpovědnost obchodních společností a územních samosprávných celků. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 213 s. ISBN 978-80-7400-160-4 Nakladatelství C. H. Beck vydalo v roce 2014 monografii autorů JUDr. Jana Vindry a Mgr. Pavla Dolanského. JUDr. Jan Vidrna je absolventem Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Nyní působí jako advokát v advokátní kance láři Dáňa, Pergl & Partneři. Jeho specializací je trestní právo. Mgr. Pavel Dolan ský je absolventem Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Nyní je soud ním exekutorem v rámci Exekutorského úřadu Beroun. Recenzovaná monografie byla vytvořena vzhledem k novosti a odlišnosti institutu trestní odpovědnosti právnických osob, který mění dosavadní pojetí individuální zaviněné odpovědnosti fyzických osob za spáchání trestného činu. Tato dosavadní koncepce byla změněna přijetím zákona č. 418/2011 Sb., o trest ní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „zákon“). Tento zákon upravuje v ust. § 6 také omezenou trestní odpovědnost územních samo správných celků. Z toho důvodu se autoři rozhodli zanést do monografie pohled i na tuto problematiku. Monografie je rozdělena do patnácti kapitol, ve kterých jsou rozebrány jed notlivé aspekty trestní odpovědnosti právnických osob. Právní teorie i praxe se setkává s nedostatkem soudních rozhodnutí, které by interpretovaly problematické části zákona. Sepsáním této monografie nám auto ři chtějí poskytnout náhled na nový koncept trestní odpovědnosti (jiných než fyzických osob). Již v úvodu jsou vymezeny sporné části zákona, k nimž bude touto monografií poskytnut upřesňující výklad. Cílem je poskytnout komplexní pohled na trestní odpovědnost, který by dle autorů mohl sloužit jako návod pro aplikaci zákona. Nejdříve jsme ze strany autorů seznámeni s mezinárodněprávními důvo dy pro přijetí tohoto zákona a s tím související vliv obchodních korporací až do politické roviny. Díky tomu mohou obchodní korporace ovlivňovat politic ké směřování některých států. Jako příklad autoři uvádění příklad „banánových republik“, jejichž ekonomika je závislá na vývozu ovoce. Obchodní korporace využije své výhradní postavení a může manipulovat s výkupními cenami ovoce, čímž ovlivní národní ekonomiku, která je bezprostředně propojena s národní politikou. V rámci mezinárodního zasazení problematiky jsou také předestřeny tři modely trestní odpovědnosti právnických osob s vysvětlením jejich výhod a nevýhod. Třetí kapitolu autoři nazvali „Charakteristika obchodních společností“. Již na počátku kapitoly autoři upozorňují, že jsou si vědomi širšího rámce odpověd nosti, která se nevztahuje jen na obchodní společnosti, jak může plynout z názvu © Palacký University, Olomouc, 2015. ISSN 1801-0288

205

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 kapitoly, ale jde o odpovědnost subjektů, které spadají pod kategorii právnických osob. V této části je dále rozebráno ust. § 6 odst. 1 zákona, který upravuje trestní odpovědnost České republiky a územních samosprávných celků, která je dále upřesněna v odst. 2 tohoto ustanovení. Autoři k tomuto správně uvádějí, že nelze uložit trest propadnutí majetku právnické osobě ve smyslu ust. § 6 odst. 2 záko na, která hospodaří pouze s majetkem státu. V rámci snahy o nápravu je ze strany autorů uveden návrh nového znění ust. § 6 odst. 1 zákona, který by vyloučil trestní odpovědnost organizačních složek státu a státních organizací hospodařících s majetkem státu. V tomto případě si dovoluji nesouhlasit s autory a navrhuji odlišný postup. Nejdříve bych posečkal, jak soudy přistoupí k aplikaci ust. § 6 zákona. Až poté bych přistoupil ke zhod nocení soudní aplikace a případně přistoupil k novelizaci. Tento postup bych osobně zvolil z toho důvodu, aby nevznikl přílišný nepoměr mezi mírou trestní odpovědnosti obchodní společností a územních samosprávných celků. Dále se autoři zabývají problematickým uplatňováním trestní odpovědnosti politických stran, státních podniků (např. Lesy České republiky nebo Česká poš ta) nebo právnických osob zřízených dle zvláštního zákona (např. Česká národní banka nebo Český rozhlas). Ustanovení § 6 zákona však upravuje i trestní odpovědnost územních samo správných celků. U nich je trestní odpovědnost vyloučena v případě výkonu veřejné moci. Blíže je rozebrána možnost jejich odpovědnosti dle odst. 2, kdy vzniká odpovědnost z titulu majetkové účasti na jiné právnické osobě. Autoři vyjadřují obavy nad aplikací konstrukce přičitatelnosti trestní odpovědnosti právnické osobě uvedené v ust. § 8 a 9 zákona. Zákon umožňuje obdobnou kon strukci přičitatelnosti, jaká je užita pro obchodní společnosti. Není překvapující, že za přičitatelné bude například považováno jednání starosty, zastupitelstva či jiného orgánu územního samosprávného celku. Autoři však vyjadřují obavy, že může dojít ke kriminalizaci územních samosprávných celků i v případě aplikace ust. § 8 odst. 2 zákona, kdy vznikne přičitatelností trestní odpovědnost i z jed nání řadových zaměstnanců či dokonce jednání neznámé fyzické osoby. Ved le trestní odpovědnosti autoři poukazují i na správní odpovědnost dle zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtu. Tento zákon obsahuje možnost liberace právnické osoby, přičemž autoři se staví za zavedení obdobného liberačního ustanovení i do zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpo vědnosti právnických osob a řízení proti nim. Ohledně vzniku trestní odpovědnosti právnických osob autoři vyjadřují oba vy nad případným podáváním šikanózních trestních oznámení směřujících vůči právnickým osobám. Ačkoliv je na ústavní úrovni zakotvena presumpce neviny, tak již samotné zahájení trestního řízení vůči právnické osobě, v některých pří padech spojeno i s medializací, dokáže poškodit dobrou pověst právnické osoby jakožto případného obchodního partnera. V tomto ohledu není podstatné, jak


206

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3. bude trestní řízení skončeno, protože k případnému poškození dobré pověsti dojde již zahájením trestního řízení. Ve vztahu k přičitatelnosti vyjadřují autoři obavy především k aplikaci ust. § 8 odst. 1 písm. c), protože je zde užita poměrně široká definice osob, jejichž jednání může být přičítáno právnické osobě. Dle tohoto ustanovení je dostaču jící, aby jednal „ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby“. Pod tuto definici dle autorů spadají dva problémové případy. Prvním případem je problematika ovládajících a ovláda ných právnických osob, kdy bude jednat osoba stojící mimo právnickou osobu, která bude trestně odpovědná a druhým případem je uplatňování své faktické moci na řízení právnické osoby bez právního vztahu k právnické osobě, autoři uvádějí příklad tzv. „bílých koní“. Při rozboru trestů a ochranných opatření se autoři mimo jiné věnují také novému trestu uložení uveřejnění rozsudku dle ust. § 15 odst. 1 písm. h) zákona. Autoři správně dovozují, že důležitým cílem tohoto trestu je informování veřej nosti např. o závažném ohrožení životního prostředí, které by ohrozilo obyva telstvo. Na druhou stranu uložení tohoto trestu není prozatím zcela propojeno s mimotrestními právními normami. K tomuto je uveden příklad absence právní úpravy, která by stanovovala výslovnou povinnost provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání a vydavatelů periodického tisku, vyhovět žádosti o zve řejnění rozsudku. Autoři uvádějí pouze obecnou povinnost uloženou v rámci tiskového zákona, která se však výslovně nevztahuje k výkonu trestu uveřejně ní rozsudku. V rámci úvahy nad možností informovat veřejnost o případném nebezpečí je však pravděpodobné, že výše uvedené subjekty těmto žádostem o zveřejnění vyhoví. Z důvodu možnosti vzniku trestní odpovědnosti právnické osoby jednáním vlastních zaměstnanců se monografie věnuje také personální politice. Personální politika právnické osoby má zásadní význam, pro případné jednání zakládající trestní odpovědnost právnické osoby, Z toho důvodu autoři problematice perso nální politiky věnují samostatnou kapitolu. Vzhledem k modelu přičitatelnos ti, není možné založit trestněprávní odpovědnost právnické osoby bez jednání fyzické osoby, která je k ní v zákonem definovaném vztahu. Autoři poukazují na nutnost zvýšené obezřetnosti již při výběru zaměstnanců a jejich předběžnou kontrolu tzv. prescreening. Právnické osobě vznikl také nový impuls, na základě kterého může zřídit či zvýšit monitoring zaměstnanců, kterým však dochází k částečné ztrátě soukromí zaměstnanců. Autoři jako příklad uvádějí pořizování videozáznamů, zvukových nahrávek, kontrola výpočetní techniky, sledování provozu telefonních přístrojů případně sledování pohybu služebních vozidel. Vzhledem k rozsáhlým možnos tem sledování zaměstnanců je správně poukázáno na problémy, které mohou


207

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3 mít právnické osoby s Úřadem pro ochranu osobních údajů, který chrání sou kromí osob, tj. i zaměstnanců. Úřad pro ochranu osobních údajů při stanovení právního základu své činnosti vychází z ochrany osob zakotvené Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod, ze kterých pak vycházejí další zákony. Na základě výše uvedeného monitoringu zaměstnanců může právnická oso ba odhalit trestnou činnost, které se dopouští její zaměstnanec. V tomto případě by mělo být správně, že právnická osoba tuto činnost oznámí státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Z pohledu právnické osoby však vzniká problém, že na počátku bude v pozici oznamovatele trestné činnosti, ale v průběhu trestního řízení orgány činné v trestním řízení dojdou k závěru, že jednání zaměstnan ce může být na základě zákona přičteno také právnické osobě. Tímto se změní pozice právnické osoby na z oznamovatele na obviněného. Autoři si jsou tohoto problému vědomi a rozebírají dvě možnosti, jak se může s nastalou situací práv nická osoba vypořádat. První je výše uvedená, tj. oznámení trestné činnosti, kdy však riskují, že bude na základě přičitatelnosti vyvozena i její trestní odpověd nost. Druhá možnost, která vzhledem k první možnosti bude také používaná, je neoznámení této trestné činnosti zaměstnance a vyřešení nastalé situace interní cestou. V tomto případě autoři poukazují na nižší rizika spojená s druhou mož ností, s čímž lze souhlasit. Autoři vytvořili čtivou monografii, která splňuje jejich cíl zaplnit mezeru ve výkladu k trestní odpovědnosti právnických osob a územních samosprávných celků. Zvolenou strukturu a propojení jednotlivých kapitol považuji za velmi dobré, pro efektivní orientaci je monografie vybavená věcným rejstříkem. Autoři také dokázali propojit teoretická východiska a praktické situace s pomocí uvádě ní konkrétních příkladů. Dle mého názoru se jedná o monografii, která čtenáři pomůže získat orientaci v dané problematice. Mgr. Richard Ondroušek Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci


208

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3.

Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů • • • • • •

Vydavatel přijímá dosud nevydané příspěvky prostřednictvím redakce ve dvou výtiscích a na CD / DVD, popř. elektronickou poštou. Příspěvek je nutno zpracovat v textovém procesoru MS WORD (přípo na *.doc, nebo *.docx) nebo kompatibilním a v datové podobě jej doručit na emailovou nebo poštovní adresu redakce AIO. Každý příspěvek musí být odevzdán ve formě požadované redakcí (podle následujícího vzoru). Každý příspěvek prochází recenzním řízením. Redakce si vyhrazuje právo odmítnout bez další výzvy publikaci příspěv ku, který nesplňuje požadavky na formu nebo nebude lektorem doporučen k publikování. O nutnosti provedení autorské korektury rozhoduje redakce. Když redakce rozhodne, že autorská korektura není potřebná, nemá autor právo požado vat její provedení.

Instructions for the Authors and Publishig Conditions • •

• • •

The publisher accepts only contributions not yet published that must be sent in two printed copies and on CD/DVD/or through electronic e-mail. Contributions must be submitted in the form required by the editors (see form below). Especially the contributions must be processed in Microsoft Word (*.doc or *.docx filetypes) or a compatible data format and must be sent to the email or mailing address of the editors of AIO. Each contribution is peer-reviewed. Editors reserve the right to refuse any contribution which does not comply with the requirements of form and content or which will be assessed as not suitable for publishing by the reviewer. The editors reserve the right to decide on the need of author’s corrections. If the editor’s office finds there is no necessity of author’s corrections, the author is not authorized to require it.

Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11 Olomouc, Česká republika. Email: [email protected]. tel.: +420 585 637 635, fax: +420 585 637 506.


209

AIO, 2015, Vol. 10, No. 3

Požadovaná forma příspěvku Název článku (česky nebo slovensky) Název článku (anglicky) Jméno autora(ů) Klíčová slova (česky nebo slovensky, maximálně 15 slov) Abstrakt (česky nebo slovensky, maximálně 50 slov) Keywords (anglicky, maximálně 15 slov) Summary (anglicky, maximálně 50 slov) Text příspěvku (vhodně členěný na jednotlivé odstavce. Každý odstavec na novém řádku. Pro poznámky pod čarou použít automatickou funkci. (Vložit/ Poznámka pod čarou). Citace podle obvyklé formy. Podle rozsahu a zaměření bude příspěvek zařazen do příslušné sekce časopisu.) Jméno autora(ů) + tituly Působiště autora Email

Required form of the paper Title Name of the Author(s) Keywords (English, maximum 15 words) Summary (English, maximum 50 words) Text of paper (it should be properly divided into separate paragraphs; each paragraph starting in a new line. For footnotes, please, use the automatic func tion – Insert / Footnote. All notes should be numbered automatically. Quote according to the usual form) Name of autor(s) + academic titles Home institution Email


210

Acta Iuridica Olomucensia

Recommend Documents