Acta Iuridica Olomucensia

Acta Iuridica Olomucensia Vědecký časopis právnický | Journal for Legal Research

2014 | Vol. 9

Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě

Supplementum 3: The reception of Roman law in Europe

Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta Palacký University in Olomouc. Czech Republic Faculty of Law

Dvakrát ročně (+ supplementa) vydává Univerzita Palackého v Olomouci, se sídlem v Olomouci, Křížkovského 8, IČ 61989592. Ročník IX, 2014, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě. Toto číslo vyšlo v Olomouci 30. listopadu 2014. Ev. č. period, tisku: MK E 15579. Cena 120 Kč (zahrnuje jeden výtisk čísla, poštovné a balné). Předplatné na 1 rok (2 řádná čísla + speciální čísla): 300 Kč (zahrnuje jeden výtisk každého čísla, poštovné a balné). Předplatné na 2 roky (4 řádná čísla + speciální čísla): 600 Kč (zahrnuje jeden výtisk každého čísla, poštovné a balné). Objednávky předplatného nebo jednotlivých čísel přijímá redakce. Objednávky inzerce přijímá redakce. Published twice a year by Palacký University, Olomouc, Czech Republic, Křížkovského 8, IdN 61989592. Volume IX, 2014, Supplementum 3: The reception of Roman law in Europe. This number was issued in Olomouc in November 2014. Evidence number of periodicals: MK E 15579. Price 120 CZK. Subscription fee for 2 issues (one volume) is 300 CZK. Subscription fee for 4 issues (two volumes) is 600 CZK. Postal charges included. Subscription orders and advertisements should be sent to the address of editor’s office.

Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11 Olomouc, Česká republika. Email: [email protected]. tel.: +420 585 637 635, fax: +420 585 637 506.

Další informace na | Further information at: http://acta.upol.cz/ Elektronicky archivováno | Archived electronically at: Central and Eastern European Online Library http://www.ceeol.com/

© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014 ISSN 1801-0288 (Print) ISSN 1805-9554 (Online)

Redakční rada | Editorial Board Šéfredaktor | Editor in Chief: JUDr. Ondrej Hamuľák, Ph.D. Členové RR | Members of Editorial Board: JUDr. PhDr. Marek Antoš, Ph.D. † Prof. JUDr. Vladislav David, DrSc., Dr.h.c.

Prof. JUDr. Josef Fiala, CSc. JUDr. PhDr. Tomáš Gábriš, PhD., MA Doc. JUDr. Daniela Gregušová, CSc. Doc. JUDr. Petr Hlavsa, CSc. Prof. JUDr. Milana Hrušáková, CSc. Prof. JUDr. Jan Hurdík, CSc. Doc. JUDr. Juraj Jankuv, PhD. Prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc. Doc. JUDr. Jiří Jirásek, CSc. Prof. Tanel Kerikmäe, LL.M., LL.Lic., Ph.D. Doc. JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph.D. Prof. JUDr. Karel Marek, CSc. Prof. nadzw. dr. hab. Krzysztof Skotnicki doc. JUDr. PhDr. Miroslav Slašťan, PhD. Prof. JUDr. Vladimír Sládeček, DrSc. Ass.-Prof. Dr. iur Armin Stolz Doc. JUDr. Naděžda Šišková, Ph.D. Prof. JUDr. Ján Švidroň, CSc. Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.

Obsah | Contents Editorial......................................................................................................................... 9 Držba práva a vydržení práva v právu římském a v novém občanském zákoníku......................................................................................................................11 Petr Bělovský Pramene rímskeho práva v Graciánovom dekréte.................................................17 Róbert Brtko Kánonická umiernenosť ako vyjadrenie dobra a spravodlivosti v kánonickom práve...................................................................................................25 Veronika Čerbová Středověcí glosátoři – nejdůležitější představitelé a metoda jejich práce...........33 Miroslav Černý Sen v Headley z hlediska romanistického...............................................................51 Radek Černoch Prvky rímskeho práva v germánskych zákonníkoch.............................................59 Eva Dudásová Primární recepce římského práva a její metodologie – soukromoprávní mos a královské konstituce v právu Franků na příkladu práva azylu a dědického práva ......................................................................................................69 Miroslav Frýdek Obchodní závod aneb taberna (instructa)..............................................................77 Robert Jakubíček Notárstvo v starovekom Ríme a jeho právna kontinuita v nástupníckych krajinách.........................................................................................83 Jana Kováčiková Omyl, nebo záměr? Příspěvek k modifikaci jednoho římskoprávního pravidla v Příručce práva městského Jana z Gelnhausenu z druhé poloviny 14. století.......................................................................................93 Lenka Šmídová Malárová Je poddaný otrokom?...............................................................................................103 Matej Mlkvý Posesorní ochrana v římském právu a novodobém českém právu...................113 Marek Novák Vliv římského práva na právo islámské.................................................................133 Petr Osina

Recepce římského práva a historická právní škola..............................................139 Jan Pinz Cesta dědického práva od práva římského k moderním kodifikacím..............145 Karel Schelle „Upravujeme obvyklé“(quasidelicta a zákon č. 89/2012 Sb.)..............................165 Michal Skřejpek Svěřenský fond a jeho paralely v římském právu.................................................175 Kamila Stloukalová Několik odrazů římskoprávních služebností do současné právní vědy............189 Jan Šejdl Mos maiorum raného cisárstva a jeho vybrané ústavnoprávne idey v komparácii s vybranými konštitučnými princípmi Ústavy SR ......................201 Dávid Šimek NOZ – šance pro právní romanistiku 21. století (glosa studenta).....................217 Martin Šlosar Okupace chycených zvířat a její recepce do českého právního řádu.................221 Veronika Štětinová Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů.................................................. 227 Požadovaná forma příspěvku................................................................................. 228

AIO, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě

Obsah | Contents

Poslání a struktura časopisu Acta Iuridica Olomucensia (AIO) jsou recenzovaným odborným právnickým periodikem vydávaným Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci. Posláním časopisu je přispět k prohloubení odborného diskurzu v oblasti právní teorie a rovněž nabídnout řešení problematických otázek vzešlých z právní praxe. AIO jsou multioborovým právnickým časopisem pokrývajícím problematiku všech disciplin jurisprudence a všech právnických profesí. Cílem redakce, která ctí pluralitu názorů, je vytvořit otevřený prostor pro prezentaci výstupů vědeckých bádání autorů. Redakce přijímá v českém, slovenském a anglickém jazyce. Časopis je standardně strukturován na následující části: Odborné články: Jedná se o vědecké práce psané v českém, slovenském nebo anglickém jazyce vycházející z originální výzkumné činnosti autora nebo kolektivu autorů, které jsou vnitřně členěny (hypotéza – rozbor problematiky – závěry), reflektují dosavadní stav vědeckého poznání v oblasti a relevantní literaturu z oboru. Práce jsou doplněny o poznámkový aparát a obsahují obvyklé množství citací. Povinnou součástí článku je abstrakt a seznam klíčových slov v jazyce práce a v anglickém jazyce. Standardní rozsah je minimálně 18.000 znaků (10 normostran). Diskuze, názory a komentáře: Jedná se o kratší originální vědecké práce prezentující individuální náhled autora nebo autorského kolektivu na vybrané otázky právní teorie a právní praxe. Jejich text je vnitřně strukturován, dostatečným způsobem reflektuje názory doktríny a je obvykle doplněn poznámkovým aparátem. Standardní rozsah je do 18.000 znaků (10 normostran). Recenze a anotace: Část věnovaná recenzím odborných publikací čekých, slovenských i zahraničních autorů představující individuální náhled recententa na odbornou kvalitu, originalitu a přínos posuzované publikace. Informace: Část obsahující informace o minulých a budoucích vědeckých akcích, konferencích a projektech.

© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288

7


The aim and structure of journal Acta Iuridica Olomucensia (AIO) is a scholarly peer-reviewed legal journal issued by the Faculty of Law, Palacký University in Olomouc, Czech Republic. AIO is multidisciplinal legal journal covering issues of all legal disciplines and problems of all legal professions. The aim of editors that respects the pluralism of opinions is to create open space for the presentation of the outputs of scientific research of the authors. AIO publishes contributions in Czech, Slovak and English language. The journal is commonly structured into the following sections: Research articles: This is a scholarly work written in Czech, Slovak or English language based on original research activity of author or team of authors, which is internally divided (hypothesis – an analysis of issue – conclusions), reflects the current state of scientific knowledge and research outcomes in the particular field and relevant literature in this field. The work is supplemented by footnotes and contains the usual number of citations. The usual extent of scientific article is at least 18.000 characters (10 pages). Abstract and list of keywords in language of article and in English is required mandatorily. Discussion, opinions and commentaries: This is a shorter original scientific paper presenting the individual view of author or team of authors on selected issues of legal theory or practice. This text is also internally structured, adequately reflects the views of doctrine and is usually accompanied by footnotes. The usual extent is up to 18.000 characters (10 pages). Reviews and annotations: This section contains reviews of publications of Czech, Slovak and foreign experts representing individual evaluation of professional quality, originality and impact of the reviewed publication on the discourse in the particular legal field. Information: This section contains information about past and future scientific events, conferences and projects.

© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288

8


Editorial Mimořádné číslo vědeckého časopisu Acta iuridica olomoucensia, které nyní leží před vámi, obsahuje soubor příspěvků, které zazněly na 16. konferenci právních romanistů České republiky a Slovenské republiky ve dnech 25.–26. 4. 2014 v Olomouci. Dlouholetá tradice konání vědeckých setkání romanistů našich dvou sousedních států umožňuje, aby každým rokem bylo vybráno jiné nosné téma, jež vytvoří ucelený soubor příspěvků a obohatí tak studijní materiál znovuoživené české a slovenské právní romanistky o další, dosud netraktovaná témata. V roce 2014 pořádala katedra teorie práva a právních dějin PF UP v Olomouci (po předchozí dohodě s účastníky) konferenci na téma Recepce římského práva v Evropě. Při sestavování tohoto sborníku jsme měli dilema, jak rozhodnout o pořadí jednotlivých textů. Ne všechny příspěvky, které zazněly osobně předneseny na jednání, byly posléze autory sepsány a poskytnuty k uveřejnění. Proto původní časové rozdělení, které vytvořilo posloupnost výkladů od problémů metodologie, barbarských zákoníků, glosátorských technik, recepčních období, přes problémy středověkých prací, a jež bylo posléze zakončeno příspěvky s tématikou recepce římského práva v současném novém občanském zákoníku, nebylo možno použít. Konečné sestavení souboru sborníku je proto učiněno podle abecedního pořadí autorů, avšak respektuje logickou návaznost jednotlivých témat, z nichž – jak předpokládáme – si každý čtenář vybere okruh svého zájmu. S přáním, aby Vám četba přinesla tolik příjemných vědeckých zážitků, jako přinesla romanistická konference všem jejím účastníkům, za organizátory konference Kamila Bubelová


9

Držba práva a vydržení práva v právu římském a v novém občanském zákoníku1 POSSESSIO OF A RIGHT IN ROMAN LAW AND IN THE NEW CIVIL CODE

Petr Bělovský Bělovský, Petr. Držba práva a vydržení práva v právu římském a v novém občanském zákoníku. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, pp. 11–16. Abstrakt: Článek se zabývá nově zavedeným institutem nového občanského zákoníku, držbou a vydržením vlastnického práva, a to na pozadí práva římského. Úzká vazba držby práva na věcná práva a současně příbuznost držby práva s držbou věci do jisté míry pochopitelným způsobem vyústily v ideu držby vlastnického práva, která zdánlivě zjednodušuje zákonnou úpravu ochrany držby i vydržení sjednocením držby práva s držbou věci. Je třeba ovšem upozornit, že institut držby jako takový byl vytvořen za účelem řešení rozporu mezi faktickým a právním stavem při dispozici s věcí, čemuž byl též uzpůsoben mechanismus jeho aplikace. Držba práva a jeho vydržení hrály v tomto směru spíše okrajovou roli, zaměřenou převážně na věcná práva k věci cizí. Klíčová slova: držba, vlastnictví, občanské právo. Summary: The paper deals with the newly established institute of the new Civil Code, the possession and prescription of ownership, both in the context of Roman law. A close relation of a possesion of a right to real rights and at the same to possession of a thing resulted in the idea of possession of ownership, which apparently simplifies the protection of possession and prescription by unification of possession of a right with a possession of a thing . It should be however noted that the institute was created to address the conflict between the factual and legal situation at the disposal of things, which was also adapted the mechanism of its application. Possession of a right and its prescription played in this sense rather marginal role, focusing mainly on iura in re aliena. Keywords: possessio, ownership, civil law.

1 Text příspěvku vychází z již dříve publikovaného článku v časopise Jurisprudence 1/2014.


11

Acta Iuridica Olomucensia



Tvůrci nového českého občanského zákoníku (č. 89/1989 Sb.) se odkazují mimo jiné na historické kořeny československého soukromého práva, mezi nimiž hraje hlavní roli římské právo. Nově, resp. staronově jsou do českého právního řádu zaváděny stávající generaci právníků neznámé instituty, které byly odkázány do zapomnění občanským zákoníkem z roku 1950, jenž začal cíleně římskoprávní instituty z našeho soukromého práva vytlačovat. Mezi inovacemi nového občanského zákoníku nalezneme zvláštní konstrukci, která umožňuje vydržet věc do vlastnictví nikoli na základě držby věci samotné, ale na základě držby vlastnického práva k této věci. Předmětem vydržení tedy není věc jako taková, ale právo, resp. vlastnické právo k věci. V tomto směru § 989 odst. 1 NOZ zní: „Vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník.“ Následně § 1089 odst. 1 NOZ stanoví: „Drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.“ Podívejme se tedy blíže na podstatu, resp. genezi konstrukce držby a vydržení vlastnického práva na pozadí práva římského a v kontextu československé civilistiky z doby platnosti ABGB. V tomto směru je třeba se primárně zaměřit na pohled římského práva na držbu práva obecně. Římské právo původně nerozlišovalo mezi držbou věci a držbou práva, ovšem z jiných příčin, než dnes. Possessio se týkalo výlučně věcí hmotných, jelikož pouze u takových věcí bylo možné naplnit vnější znaky držby.2 Teprve za principátu se vytváří zvláštní právní konstrukce, tzv. quasi possessio, která má umožnit interdiktní ochranu a vydržení služebností prostřednictvím institucionální analogie k držbě. Samotnou držbu práva, posessio iuris, však klasické římské právo neznalo, což vyplývá z fragmentu právníka Paula citovaného v Digestech z 6. století: possideri possunt quae sunt corporalia, tj. předmětem držby mohou být výlučně věci hmotné.3 V přirozenoprávních kodexech 19. století se stalo rozlišování držby věci a držby práva, pod vlivem studia římského práva ve středověku a novověku, již běžným jevem, a uvedené dělení provádí také ABGB. V Československu se již za první republiky nicméně setkáváme se snahou oba pojmy sjednotit. V zájmu zjednodušení úpravy držby se tak nicméně dělo způsobem, který vnášel do pojetí držby ještě více zmatku. Autoři osnovy československého občanského zákoníku z 30. let představili koncepci, která měla sjednotit držbu věci a držbu práva pod jednotný pojem. Ustanovení § 247 prvorepublikové osnovy tehdy znělo: „Držbu vlastnického práva k věcem movitým zejména získá, kdo se jich uchopí, je odvede nebo k sobě vezme, k věcem nemovitým, kdo na ně vstoupí, kdo je vymezí, ohradí, označí nebo na nich hospodaří.“

2 BLAHO P. – HOLLÄNDER P.: Postavenie práva v systéme metód štátneho riadenia spoločnosti. Bratislava 1989, s. 164 an. 3 Paulus D 41. 2. 3. pr.


12


Nová myšlenka vycházela z představy, že držba je hlavním projevem vlastnického práva a tudíž držením se fakticky vykonává vlastnictví v jeho vnějším projevu. Navíc bylo konstatováno, že při držbě věci jde ve skutečnosti o výkon práva k věci, což se projevuje tím, že dlouhodobým faktickým vykonáváním vlastnického práva věci jeho držbou se za určitých podmínek může tento stav stát trvalým, a to prostřednictvím vydržení.4 Zastáncem konstrukce držby vlastnického práva na úkor držby věci byl u nás především Jan Krčmář.5 Záměr podřadit držbu věci pod držbu práva zavedením držby vlastnického práva se však již v době svého vzniku setkal s kritikou. Miroslav Boháček například poukazuje na § 244 navrhované osnovy nového občanského zákoníku z roku 1936, podle kterého „držitelem jest, kdo vykonává právo pro sebe“, z něhož podle něj žádným způsobem nevyplývá, že držba sama by měla být pouhým výkonem práva.6 Záměr autorů osnovy byl patrně inspirován starší literaturou, zejména pak Antonínem Randou. Ten ve své známé studii o držbě totiž skutečně uvádí, že držbu věcí a držbu práv je zapotřebí považovat za souběžné pojmy, podřazené jakémusi vyššímu pojmu držby, kterou Randa navíc definuje jako „skutkem založenou faktickou možnosť opětovného výkonu jistého práva.“7 Nejblíže se Randa konstrukci vydržení vlastnického práva, která se nakonec prosadila do NOZ, přiblížil ve svém článku publikovaném v časopise Právník v roce 1871, sugestivně nazvaném O vydržení vlastnictví. V tomto směru je třeba dodat, že tento článek v časovém sledu předchází významnější Randově monografii Držba dle rakouského práva v pořadu systematickém, která u nás vyšla v roce 1890. Autoři tehdejší osnovy, odkazující na Randu jakožto proklamovaného původce konceptu sjednocení držby věci a držby práva, však opomenuli (vědomě či nevědomě) Randovo důrazné upozornění, že výkon práva nelze ztotožňovat s držbou práva, kdy výkon určitého práva pouze zakládá držbu.8 Tato nedůslednost se projevila jak ve zmíněném § 244 osnovy, který se dikcí tohoto omylu dopouští tím, že za držitele označuje toho, kdo vykonává právo pro sebe. Navíc, jak správně upozorňuje Boháček, Randa svojí jedinou větou připouštějící souvislost mezi držbou věci a držbou práva, navíc v krátké jednostránkové kapitole o pojmu držby práva, zjevně neusiloval o zavedení zcela nového pojetí držby, kte-

4 BOHÁČEK, M.: K snahám o jednotnou konstrukci držby. In: Randův jubilejní památník. Praha 1934, s. 347. 5 KRČMÁŘ, J.: Základy přednášek o právu občanském, díl II. Praha 1925, s. 78. Krčmář jednotnou koncepci držby věci a držby práva uvádí již ve své drobné monografii Držení z roku 1919. Zde uvádí: „V držení býti mohou: právo vlastnické. Držení práva vlastnického spadá však v jedno s držením věcí a platí o něm ustanovení zvláštní.“ (s. 7). Dále však Krčmář již tuto teorii nerozebírá. 6 BOHÁČEK, M.: K snahám o jednotnou konstrukci držby, s. 348. 7 RANDA, A.: Držba dle rakouského práva v pořadu systematickém. Praha 1890, s. 13. 8 RANDA, A.: K snahám o jednotnou konstrukci držby, s. 13, pozn. 5.


13


ré by nerozlišovalo držbu práva od držby vlastnického práva.9 Je to patrné mimo jiné z toho, že Randa dále ve svém spise stále důsledně rozlišuje pojmy “držba věci“ a „držba práva!. Kromě toho Randa též výslovně uvádí: „Jest-li možnosť ta (opětovného výkonu práva – pozn. aut.) možností výkonu obsahu práva vlastnického, shledáváme držbu věci; poskytuje-li skutek možnosť výkonu práva jiného, shledáváme držbu práva.“10 Odkazovat na učení A. Randy ve snaze najít oporu pro jednotné chápání držby věci a držby práva proto není opodstatněné. Randa své stanovisko navíc opírá o názory římské jurisprudence, kterou z podobných úvah, jaké prezentoval Krčmář, rozhodně nelze podezírat. Římský právník Javolenus například výslovně uvádí: ego puto usum eius iuris pro traditione possessionis accipiendum esse ideoque et interdicta veluti possessoria constituta sunt, „myslím, že výkon takového práva by měl být považován za doručení (tradici) držby a že právě z tohoto důvodu byly interdikty zavedeny jako analogie držebním interdiktům.“11 Tento fragment byl tedy pravděpodobně podkladem pro Randovo tvrzení o tom, že výkon práva pouze zakládá držbu a není držbou samotnou. V tomto fragmentu však Javolenus navíc dokazuje, že držbu práva (v tomto případě se jedná o držbu služebnosti) je zapotřebí odlišit od držby jako takové, když držební interdikty na ochranu držby se nevztahovaly na ochranu držby např. pozemkových služebností.12 Idea držby práva tedy nebyla římskému právu zcela neznámá, ovšem nejednalo se o držbu v pravém slova smyslu. Již v nejstarších dobách měla otázka držby práva praktický rozměr při řešení možnosti vydržení služebnosti. Římská jurisprudence spojovala totiž otázku vydržení služebnosti právě s otázkou držby práva.13 Vznik služebnosti prostřednictvím vydržení ius civile původně připouštělo, a to bez zpochybnění držby při výkonu služebnosti. Důvodem byla představa, že držba při výkonu služebnosti se týká předmětu služebnosti a nikoli služebnosti samotné. V roce 216 př. n. l. však lex Scribonia vydržení služebností zakázala, čímž se otázka držby práva obecně dostala do pozadí. V době klasické byla zásluhou právní vědy představena konstrukce, která vycházela z myšlenky specifického druhu držby označené jako quasi possessio (kvazidržba), která měla zejména umožnit jednak interdiktní (tj. držební) ochranu služebností a jednak jejich vydržení. Z názvu quasi possessio je patrné, že římská jurisprudence neakceptovala myšlenku, že by právo mohlo být předmětem držení, nýbrž pracovala s institutem odlišným. JasBOHÁČEK, M.: K snahám o jednotnou konstrukci držby, s. 349. RANDA, A.: Držba dle rakouského práva v pořadu systematickém, s. 13. Iavolenus D 8. 1. 20. Již v klasické době římské podléhal interdiktní držební ochraně usus i ususfructus jakožto osobní služebnosti. Ovšem podmínky této ochrany se lišily od ochrany držby natolik, že nelze hovořit o totožném způsobu ochrany, viz BONFANTE, P.: Instituce římského práva. Brno 1932, s. 397. 13 Římskému právu byl neznámý pojem věcí nehmotných tak, jak jej chápeme v moderním právu. Nicméně již Gaius operuje s termínem res incorporalis, který ovšem zahrnuje kontrakty, služebnosti a další právní instituty.

9 10 11 12


14


ným dokladem toho je např. Juliánovo tvrzení natura enim servitutium ea est, ut possideri non possint, „povaha služebností je taková, že vylučuje jejich držbu“.14 I nadále nemohla být služebnost předmětem possessionis, nýbrž quasi possessionis, a mohla být pouze „jakoby“ držena. Také proto římské prameny neoznačují po zavedení kvazidržby držbu věci obratem possessio rei, ale prostě jen possessio. Quasi possessio však nelze bez dalšího ztotožňovat s dnešní držbou práva. Její význam byl v římském právu zúžen totiž převážně jen na věcná práva k věci cizí, a to především na služebnosti, jejichž vydržení bylo díky elegantnímu řešení klasické jurisprudence v průběhu principátu opět připuštěno. Služebnosti navíc spadaly do kategorie res incorporales15 a v pojetí římského práva šlo tedy technicky o věci. O specifickém pojetí kvazidržby svědčí také zvláštní podmínky držby služebností. Pro kvazidržbu služebnosti se vyžaduje, tak jako u držby věci, souběh obou hlavních znaků – corporalis possessio a animus possidendi. Pojetí corporalis possessio se však lišilo u různých typů služebnosti, což odpovídalo jejich faktické povaze. Zatímco pro služebnosti osobní se vyžadovala běžná aprehenze směřující k nabytí detence věci, byla podmínka faktického ovládání věci u pozemkových služebností splněna tehdy, jestliže byl alespoň jednou vykonán obsah služebnosti. U tohoto typu služebnosti se navíc rozlišovaly podmínky pro nabytí afirmativních i negativních služebností. U afirmativních služebností (např. právo cesty) může kvazidržbu služebnosti nabýt ten, kdo je k výkonu služebnosti oprávněn. Naproti tomu u negativních, zakazujících služebností, ji musí ji vykonávat ten, proti němuž služebnost fakticky směřuje, tedy zejména vlastník sousedního pozemku. Obdobně upravuje vydržení práva také OZO, když v § 313 rozlišuje držbu práva pozitivního, spočívajícího v dare nebo facere, a práva negativního, založeného na omittere.16 Navzdory terminologickému odlišení držby od kvazidržby se přesto objevily mezi romanisty snahy o prokázání existence držby práva ve smyslu possessio iuris v římském právu. V justiniánské kodifikaci (z 6. století) se lze totiž setkat s obraty possessio iuris ve smyslu držby práva. Konkrétně v Kodexu nalezneme fragment Konstantinovy konstituce, jenž tento obrat užívá.17 Tyto zmínky jsou však považovány za produkty pozdější interpolace a podle soudobých názorů neodpovídají 14 Iulianus D 8. 1. 32. A dále Julianus pokračuje: sed intellegatur possessionem earum habere, qui aedes possidet; ale kdo drží dům, je to jakoby držel služebnost, která se ho týká. 15 Pojem res incorporales nelze ztotožňovat s moderním pojmem věcí nehmotných, který byl římskému právu v této podobě neznámý. Gaius (Gai. Inst. 2. 14.) vysvětluje pojem res incorporales demonstrativním výčtem: incorporales sunt quae tangi non possunt, qualia sunt ea quae iure consistunt, sicut hereditas, ususfructus, obligationes; netělesné jsou ty, kterých není možno se dotknout; takové jsou věci, jejichž podstatou je právo, například pozůstalost, ususfructus či závazky. 16 KRČMÁŘ, J.: Základy přednášek, díl II., s. 14–15. § 313 OZO: „Práva jest užito, když někdo na jiném něco jako povinnost žádá a tento mu to plní; rovněž, když někdo věci jinému náležející s jeho dovolením použije ke svému užitku; konečně když jiná osoba na cizí zákaz opomine to, co by jinak byla oprávněna činiti.“ 17 C 7. 32. 10; D 43. 26. 2. 3. ad. Viz např. BRASSLOFF: Possessio in den Schriften der römischen Juristen; 1928.


15


představám klasické římské jurisprudence, jak uvádí např. Boháček. Proto novověké snahy opřít argumenty podporující institut držby práva o antické prameny je zapotřebí brát s rezervou. Držbu vlastnického práva lze připustit jedině tehdy, jestliže připustíme držbu práva obecně. Je ovšem zapotřebí mít na vědomí, jak správně poznamenává Marta Knappová,18 že nejen v římském právu, ale do značné míry pod jeho vlivem ani československé civilní kodexy nikdy neupravovaly držbu věci a držbu práva jednotně. Držba práva, navzdory svému názvu, navazovala na rozlišení possessio – quasi possessio, při kterém se držba práva (navzdory označení „držba“) řídí odlišnými principy než držba věci. Pokud držba práva není držbou v pravém slova smyslu (nýbrž quasi possessio), pak z teoretického hlediska není přípustná ani držba vlastnického práva. Držba může tvořit buďto součást souboru subjektivních oprávnění vlastníka v podobě ius possidendi, anebo je naopak od vlastnického práva oddělená (possessio), což je důsledek její faktické povahy oproti právnímu statutu vlastnictví. Držba vlastnického práva v tomto směru rozdíl mezi držbou a vlastnickým právem stírá, obdobně jako se tak snažila činit dosavadní úprava v případě tradiční dichotomie držby a detence.19 Závěrem je tedy nutno připomenout, že držba práva je koncepce historicky i institucionálně přímo odvozená z držby věci. Úzká vazba držby práva na věcná práva a současně příbuznost držby práva s držbou věci nicméně do jisté míry pochopitelným způsobem vyústily v ideu držby vlastnického práva, která zdánlivě zjednodušuje zákonnou úpravu ochranu držby i vydržení sjednocením držby práva s držbou věci. Je třeba ovšem upozornit, že institut držby jako takový byl vytvořen za účelem řešení rozporu mezi faktickým a právním stavem při dispozici s věcí, čemuž byl též uzpůsoben mechanismus jeho aplikace. Držba práva a jeho vydržení hrály v tomto směru spíše okrajovou roli zaměřenou převážně na věcná práva k věci cizí. Přenesením váhy z věci na právo v rámci konstrukce držby vlastnického práva se tak znovu vystavujeme problémům souvisejícím s aplikací mechanismů držby věci na držbu práva, které právní věda neúspěšně řešila od antiky až po 20. století. Doc. JUDr. Petr Bělovský, Ph.D. Katedra právních dějin Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze email: [email protected] 18 KNAPPOVÁ, M.: Držba. In: Právo a zákonnost č. 10/1992, s. 582. 19 V tomto případě však byla snaha o sjednocení právní úpravy ochrany držby a detence spíše pochopitelná, protože do jisté míry reflektovala dosud nevyjasněné otázky ohledně zmínek o posessorní ochraně detence v antických pramenech, které se také staly základem doktrinálního sporu o charakter držby mezi Savignym a Iheringem. Sjednocování držby práva s držbou věci je naproti tomu dokonalé novum.


16

Pramene rímskeho práva v Graciánovom dekréte SOURCES OF ROMAN LAW IN GRATIAN´S DECRETUM

Róbert Brtko Brtko, Róbert. Pramene rímskeho práva v Graciánovom dekréte. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, pp. 17–23. Abstrakt: Publikácia po všeobecnej charakteristike Graciánovho dekrétu pojednáva o recepcii rímsko-právnych prameňov do tohto diela. Autor článku problematiku recepcie rímskeho práva rozdelil do troch hlavných oblastí: a) cirkevné právo, b) procesné právo, c) hmotné právo. Kľúčové slová: Decretum Gratiani, Corpus Juris Civilis, recepcia rímskeho práva Abstract: The article after the general characteristics of Gratian´s decretum discusses the reception of Roman legal sources in this work. The author of the article has divided the issues of the reception of Roman law into three main areas: a) church law, b) procedural law, substantive law. Keywords: Decretum Gratiani, Corpus Juris Civilis, Reception of Roman law


17




Stredoveká kanonistika (t.j. veda cirkevného práva) dosiahla svoj prvý vrchol v dobe, v ktorej svoju činnosť začali rozvíjať talianski glosátori. Výrazom tohto vyvrcholenia bolo dielo kamalduského mnícha Graciána Concordia discordantium canonum1 (nazývané aj ako Decretum Gratiani – Graciánov dekrét), ktoré zostavil približne okolo 1140.2 Väčšina právnych historikov sa zhoduje v tom, že Graciánov dekrét, tak ako ho poznáme dnes, nie je v pôvodnej úprave, ale v úprave jeho žiakov. Zbierka pozostáva z troch častí. Prvá sa nazýva Ministeria alebo De clericis a dodatočne bola pravdepodobne Paucapaleom rozdelená na stojeden dištinkcií (distinctiones), ktoré sa ešte členia na kánony. Gracián v uvedenej pasáži pojednáva najmä o prameňoch a pôvode práva, o právach a povinnostiach klerikov atď. Druhá časť Graciánovho dekrétu (označovaná ako Negotia ecclesiastica alebo De causis) je členená na tridsaťšesť káuz týkajúcich sa konania pred cirkevným súdom, majetkového, trestného, rehoľného manželského práva a osobitne pokánia.3 Posledná časť dekrétu nazývaná aj De consecratione bola pravdepodobne Paucapaleom rozdelená na päť dištinkcií. Obsahuje predovšetkým liturgické predpisy. Graciánov dekrét je medzníkom v histórii kánonického práva a ako správne poznamenáva Alfonz Stickler „Decretum Gratiani est terminus ad quem, finis, et terminus a quo, initium“.4 Táto zbierka, napriek nedostatkom, ktoré sa týkajú systematického organizovania matérie, predstavuje pre kanonistov konsolidované jadro vtedy platných autorít, prostredníctvom ktorých majster Gracián prezentoval nejakú právnu zásadu alebo interpretoval nejaký právny prameň. Ako to vyplýva zo samotného názvu diela (Uzmierenie rozporných kánonov), Gracián se pomocou historicko-kritickej metódy snažil odstrániť nesúlad v jednotlivých otázkách, a to takým spôsobom, že poukázal na určitý rozpor, následne nastolil otázku, na ktorú zodpovedal citátmi rôznych autorov, a potom sa sám snažil nájsť vlastné riešenie formou dicta Gratiani.5 Inými slovami povedané, autor diela k istému právnemu problému zozbieral rôzne právne normy a následne ich 1 Uzmierenie rozporných kánonov. 2 Dátum uvádza STICKLER, A. M.: Historia Juris Canonici Latini. Historia fontium I. LAS: Roma 1985, s. 204. Na tému Graciánovho dekrétu taktiež porovnaj: SÖHM, R.: Das altkatholische Kirchenrecht und das Dekret Gratians. Leipzig 1918; VETULANI, A.: Ueber die Distinktioneneinteilung und die Paleae im Dekret Gratians. In: ZSS KA 22 (1933), s. 246 an.; KUTTNER, S.: New Studies on the Roman Law in Gratian´s Decretum. In: Seminar 11 (1953), s. 12–50; KUTTNER, S.: Gratian and the Schools of Law. London 1983; ERICKSON, J.: The Collectio in the Three Books and Gratian´s Decretum. In: Bulletin of Medieval canon Law 2 (1972), s. 67 an. 3 Otázka 3. v XXXIII. kauze obsahuje rozsiahly Traktát o pokání (Tractatus de poenitentia), ktorý bol neskôr rozdelený na sedem dištinkcií. Uvedený traktát okrem pokánia obsahuje aj zásady kresťanského života a normy týkajúce sa krstu, birmovania a pôstu. 4 STICKLER: op. cit, s. 201. 5 Porov. VLADÁR, V.: Pramene práva Katolíckej cirkvi v histoprickom vývoji. Čeněk: Plzeň 2009, s. 131–133.


18


dal do súladu svojím výrokom (dictum). Niet divu, že dielo spracované pomocou vyššie uvedenej metódy získalo veľkú popularitu a stalo sa učebnicou kánonického práva. V Dekréte nachádzame množstvo použitých prameňov6 a medzi nimi aj mnohé rímsko-právne texty, ktoré pochádzajú tak z obdobia cisára Teodoziána, ako aj cisára Justiniána. V súčasnosti prevláda názor, podľa ktorého pramene rímskeho práva použité v Dekréte boli prevzaté z predchádzajúcich kánonických zbierok (napr. Breviarium, Epitome Iuliani). Do roku 1946 bola však rozšírená mienka, podľa ktorej Gracián použil v Dekréte všetky časti Corpus iuris civilis. Bol to poľský kanonista Adam Joachim Vetulani (1901–1976), ktorý ako prvý spochybnil tradičný postoj právnych historikov a vyslovil názor, že Gracián priamo nepoznal justiniánske Inštitúcie a justiniánske Novelly.7 Týmto podnietil medzi vedcami diskusiu o identifikácii materiálov, ktoré Gracián v Dekréte použil a taktiež aj o spôsobe začlenenia rímsko-právnych textov do Dekrétu. Vetulani svoje pochybnosti zdôvodňoval tým, že najskôr vykonal analýzu rôznych rukopisov Dekrétu s cieľom datovať a verifikovať stabilitu justiniánskych prameňov. Potom sa snažil zrekonštruovať pramene, z ktorých pravdepodobne čerpal Gracián. Pokiaľ ide použitie justiniánskych Noviel v Graciánovom dekréte, tak Vetulani prišiel k záveru, že Gracián túto justiniánsku matériu prevzal: buď z predchádzajúcich kánonických zbierok (Epitome Iuliani) alebo z marginálnych Glos na Kódex. Pri svojom výskume konkrétne zistil, že 18 citácií je prevzatých z konštitúcií Epitome Iuliani a 3 z marginálnych Glos na Kódex. Pokiaľ ide o prenos rímsko-právnych textov, tak Vetulani sa domnieva, že Novely boli recipované do Dekrétu dvoma spôsobmi: jedna časť prostredníctvom tzv. falsa inscriptio a zostatok prostredníctvom citátov od predchádzajúcich kanonistov [Burcardo di Worms (950–1025) a Ivo di Chartres (1040–1115)].

6 Napr.: Biblia, Canones Apostolorum, pápežské konštitúcie, liturgické zbierky, kánony všeobecných a partikulárnych synod a iné. 7 Porov. VETULANI, A.: Gratien et le droit romain. In: RHD 24–25 (1946–1947), s. 11–48: „On voit alors que lémplacement des fragmenst de droit romain puisés directement au Corpus Iuris Civiles manifeste une instabilité, dáutant plus caractéristique quélle est propre aux textes de droit romain. Dans les fragments de droit Canon je constare au contraire la perséverance de lórdre legal, sauf naturellement les cas trés peu nombreux oú des divergences sont notés aussi par Friedberg. Vu que les endroits oú figurent les fragments empruntés aux recueils de Justinien sont trés peu nombreux cette instabilité est frappante“. „Naturellement on peut defendre lópinion que nous la devions seulement á la negligence du scribe. Mais dans ce cas il reste á expliquer pourquoi c´était justement le sorte des textes puisés au Corpus Iuris Civilis. Beaucoup plus plausible reste la supposition quáu temps de la transcription du manuscrit cracovien léndroit legal des textes de droit romain, autrement que des textes de droit canon, n´était pas encore definitivement fixé: dóú les divergences parmi les manuscrits du XII siécle. Mais pour quón puisse accepter cette hypothése il faut la vérifier par la comparaison de plusieurs autres manuscrits du Décret“; VETULANI, A.: Encore un mot sur le droit romain dans le Décret de Gratien. In: Apollinaris 21 (1948), s. 133.


19


1. Pramene rímskeho práva týkajúce sa cirkevných záležitostí Pri hodnotení a výbere rímskych prameňov vzťahujúcich sa na cirkevné záležitosti Gracián (ako cirkevná osoba) volil postoj, ktorý je najvhodnejší a najlepšie vyhovujúci potrebám Cirkvi. Preto aj priebeh a charakteristika episcopalis audiencia je v Graciánovom dekréte vysvetlená v zmysle konštantínovskej koncepcie, ktorá súdnu právomoc biskupa vo vzťahu k sekulárnej považovala za konkurenčnú alebo výberovú. Iná je justiniánska koncepcia (obsiahnutá v Kódexe a Novellách), podľa ktorej episcopalis audiencia vyžadovala predchádzajúci súhlas strán a koordináciu so sekulárnou mocou. Preto sa Gracián rozhodol recipovať constitutiones Sirmondianae Sirm. 1 do: can. 35–36 cau. 9 qu. 1 a opomenúť akúkoľvek zmienku týkajúcu sa justiniánskej úpravy. Od Benedikta Levitu (3, 246) Gracián zachoval časť CTh. 9. 1. 15. (nepravdivo pripísaná pápežovi Damasovi), ktorá zakazuje sekulárnym autoritám predvolávať kňazov ako strany alebo svedkov (cau. 2 qu. 7 can. 51). Okrem toho sú v Dekréte (can. 40 cau. 16 qu. 1) uchované zákony týkajúce sa imunity a privilégií duchovných osôb. Proti korupčnému nadobudnutiu cirkevných úradov nachádzame zhodu medzi C 1. 3. 31. a can. 4 cau. 15 qu. 3. Ide o zákon týkajúci sa Lesae maiestatis et publicorum iudiciorum, et symoniae accusatio (quae) equaliter proponatur, ktorý súvisí s aktívnou legitimáciou a podaním žaloby proti duchovnému, ktorý nadobudol úrad korupčným spôsobom. Uvedený text obsahuje dlhé dictum Gratiani (ktoré vychádza z konštitúcie cisára Leva), ktorého cieľom je urovnať protirečenie medzi všeobecnou nespôsobilosťou žien podať žalobu (okrem výnimočných prípadov stanovených v zákone, medzi ktoré patril crimen maiestatis, a simónia s ním úzko súvisela) a nespôsobilosťou žien obžalovať duchovného. O zneužití úradnej právomoci a simónii taktiež hovoria kánony 126–130 (cau. 1 qu.), ktoré boli recipované z Corpus iuris civilis a ktoré opisujú nelegálne spôsoby získania cirkevných úradov, a to prostredníctvom zneužitia úradnej právomoci a korupcie. Ohľadom predmetných rímskoprávnych textov je nutné poznamenať, že tieto sú v Dekréte uvedené ako auctoritates a sú usporiadané v rovnakom poradí ako v Digestách: C 9. 27. 4.; D 3. 1. 1.; D 47. 13. 2.; D 48. 11. 3. a 6. Pritom Gracián tu vôbec neodkazuje na konkrétne justiniánske nariadenia. Justiniánske Novellae 115 c. 19 stanovujú najnižší vek (t.j. 30 rokov) na prijatie do kňazského stavu. Rovnaká úprava je obsiahnutá v Palae can. 2 Dist. 78. 2. Rímskoprávne texty z oblasti procesného práva Pokiaľ ide o analýzu textov vzťahujúcich sa na procesnú spôsobilosť, ktoré sa nachádzajú v Dekréte, tak konštatujeme, že tieto sa obsahovo zhodujú s textami predchádzajúcich zbierok. Uvedené môžeme ilustrovať napríklad na nariadení, ktoré obvinenému zakazuje byť promótorom v trestných kauzách: Lex Brev. Theod. 9. 1. 7. = cau. 3 qu. 11 can. 1 a 3 – cau. 3 qu. 11 can. 2. Gracián v tomto texte v podstate citoval fragment z C 9. 1. 19. Alebo môžeme uviesť Br. Th. 9. 9. 2. = © Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288

20


cau. 2 qu. 7 can. 5 vzťahujúci sa na potrestanie otroka, ktorý udal svojho pána. K uvedenému textu Gracián dodáva fragment D 9. 41. 1., ktorý dovoľuje v prípade nedostatku dôkazov vypočúvať otrokov v sporoch týkajúcich sa peňazí. Ide o špecifikáciu všeobecnej teodoziánskej normy, a to na základe zvláštnej kategórie skutkovej podstaty. Ohľadom procesnej spôsobilosti byť žalobcom v spore Gracián použil dva fragmenty: a) D 48. 2. 3. (= cau. 2 qu. 1 can 14) súvisiaci s nespôsobilosťou odsúdeného v „iudicium publicum“; b) D 48. 2. 8. – 11., v ktorom sú vysvetlené princípy týkajúce sa žalobnej spôsobilosti známe už v teodoziánskej tradícii. Tieto môžeme nájsť i v Br. Th. 2. 10. 1.; Br. Th. 2. 12. 5.; Br. Th. 9. 1. 2.; 9. 3. 1.; Br. Paul. 1. 2. 1. Recepciu rímsko-právnych textov zaznamenávame aj v oblasti trestných žalôb. Napríklad Gracián recipoval C 3. 1. 4. 4. (= can. 3 cau. 3 qu. 11); C 9. 1. 1. (= can. 4 cau. 3 qu. 11); C 9. 1. 19. (= can. 2 cau. 3 qu. 11); C 7. 19. 2. (can. 4 cau. 3 qu. 11). Všetky tieto citácie justiniánskych textov uvádza biskup Ivo zo Chartres († roku 1116). Ale Gracián citácie justiniánskych textov zrealizoval prostredníctvom teodoziánskych zákonov. Taktiež podávanie trestných žalôb je v Dekréte principiálne upravené normami teodoziánskeho pôvodu: Br. Th. 9. 1. 3. (= Dist. 1 de peon. can. 22 – cau. 2 qu. 3 can 5); C 9. 2. 7. (= can. 2 cau. 4 qu. 4 [Br. Th. 9. 1. 4.] D 48. 2. 3.). Povinnosti sudcu sú zaznamenané v Br. Th. 2. 18. 1. (= cau. 30 qu. 5 can. 11), ku ktorým Gracián pripája D 48. 11. 6. – 7. Okrem toho Gracián pripomína dva princípy, ktoré sú predošlého pôvodu: a) can. 7 cau. 2 qu. 1 par. 14 (= C. 7, 44, 3) požaduje písomnú redakciu rozsudku v prípade zrušenia trestu; b) can. 1 cau. 3 qu. 8 (Br. Th. 4. 15. 1.) stanovuje povinnosť prečítania rozsudku pri úkone jeho vynesenia, a to v prítomnosti procesných strán. Už od Augusta bolo v kogničnom procese prípustné odvolanie (appellatio) proti vynesenému rozsudku. Gracián v podstate predstavil teodoziánsky systém apelácie, ktorý priniesol prostredníctvom normatívy z Br. Th. 11. 8. 1.; 2.; 3. = cau. 2 qu. 6 can. 1 a 20 (ide o účinky odvolania); Br. Nov. Marc. 1. 1. = cau. 3 qu. 6 can. 16; Br. Paul. 5. 36. 1. = cau. 2 qu. 6 can. 24; Br. Paul. 5. 37. 1. = cau. 2 qu. 6 can. 40; Br. Paul. 5. 37. 2. = cau. 2 qu. 6 can. 25; Br. Paul. 5. 38. 1. = cau. 2 qu. 6 can. 26; Br. Paul. 5. 39. 1. = cau. 2 qu. 6 can. 27. Podľa mienky Friedberga a Kuttnera vyššie uvedené konštitúcie tvorili malú teodoziánsku summulu o apelácii.8 3. Rímskoprávne texty z oblasti hmotného práva Ukazuje sa, že recepcia rímskeho práva hmotného prebehla v pomerne obmedzenej miere. Kánony 45, 46 a 47 Dist. L recipovali texty D 47. 2. 77. – 78.; 8 Porov. KUTTNER, S.: New Studies on the Roman Law in Gratian In: Seminar 11 (1953), s. 12–50; reprinted in KUTTNER, S.: Gratian and the Schools of Law, 1140–1234 (London: Variorum Reprints, 1983), n. IV.


21


C 9. 16. 5., t.j. fragmenty pojednávajúce o vražde. Uvedené texty boli začlenené do dištinkcie, a to až po výklade kánonických trestov vzťahujúcich sa tento zločin a na základe rôznorodej kazuistiky. Táto právna matéria, ktorá predchádza recepcii rímskych textov, má predovšetkým kánonický charakter. Kánon 47 (recipuje C 9. 16. 1.) upriamuje pozornosť na charakter vraždy a potom na nutnosť existencie psychologického (t.j. úmyselného) prvku páchateľa, ktorý je nevyhnutný na to, aby mohol byť páchateľ potrestaný. Kánon 45 predstavuje exemplárny prípad zavineného deliktu a kánon 46 zas uvádza skutkovú podstatu vraždy a prípad náhodného zabitia. Delikt krádeže (furtum) je ilustrovaný na príklade odcudzenia mešca peňazí a okrem iného poukazuje na skutočnosť, že autor kánona 47 mal výbornú znalosť rímskeho práva. Nachádzame tu známu regulu: crimen enim contrahitur, si et voluntas nocendi intercedat. Recepciu fragmentu D 23. 2. 17. objavujeme v cau. 30 qu. 3 can. 6. Ide tu o prípad legitímneho manželstva medzi patrónom a vlastnou alumnou (t.j. na slobodu prepustenou otrokyňou), pričom dôraz je kladený na affectio (náklonnosť), t.j. na dôležitú podmienku vzniku a existenciu manželstva: [...] si enim ex affectu fiunt omnes nuptiae, nichil impium et legibus contrarium in tali copulatione fieri potest.... Do Dekrétu boli recipované aj nasledovné teodoziánske pramene. Do cau. 35 qu. 6 can. 1 Gracián recipoval časť Br. Th. 9. 4. 2., ktorá sa vzťahuje na aktívnu legitimáciu v prípade cudzoložstva. Alebo v cau. 32 qu. 7 can. 25–26 je uchovaný text Br. Paul. 2. 20. 4., ktorý rieši problematiku neschopnosti uzavretia manželstva s duševne chorou osobou. Dištinkcia 87 kánon 9 (= Br. Paul 5. 7. 1. – 2.) hovorí o právach osoby, ktorá prijala vystaveného novorodenca.9 4. Ius romanum a Decretum Gratiani Po predstavení vyššie uvedených právnych textov prichádzame k záveru, že Gracián uchoval v Dekréte matériu tak teodoziánskeho ako i justiniánskeho pôvodu. V prvom prípade recipoval vybraté fragmenty z predchádzajúcich zbierok (pseudodekretálie, zákony a fragmenty z Breviarium, ktoré boli rozoznané ako excerpta ex legibus Theodosianis). V podstate rozoznávame dve kategórie rímsko-právnych textov teodoziánskeho pôvodu, ktoré boli do Dekrétu recipované: a) texty bez označenia (t.j. „zamaskované“ texty); b) texty označené. Taktiež je nutné spomenúť, že autor Dekrétu skôr uprednostňoval predjustiniánsku legislatívu, lebo tá viac vyhovovala záujmom kánonického práva. Justiniánska legislatíva je použitá v Dekréte najmä tam, kde teodoziánska normatíva chýba. Taktiež je použitá aj vtedy, ak bolo potrebné nahradiť teodoziánsku normatívu analogickým obsahom. 9 Porov. FALCHI, G. L.: Fragmenta iuris romani canonici. PUL: Roma 1998, s. 193–212.


22


Dokonca pri dôkladnej analýze Dekrétu možno nájsť aj kombinácie teodoziánskych a justiniánskych fragmentov. Účelom uvedeného prepojenia bolo najmä integrovať alebo špecifikovať teodoziánske pramene. Pokiaľ ide o spôsoby reprodukcie a citácie rímsko-právnych textov v Dekréte, tak možno pozorovať dve skutočnosti. Občas texty Kódexu alebo Digest sú len citované, ale bez presného označenia vo vzťahu k originálu. Pravdepodobne to bolo spôsobené tým, že Gracián pracoval s viacerými zákonmi a fragmentmi z malých zbierok. Druhá skutočnosť sa týka justiniánskych textov, ktoré niekedy organicky tvoria štruktúru otázky (quaestio). Justiniánske texty sú potom recipované dvoma spôsobmi: a) buď ako auctoritates,10 b) alebo v samotnom jadre dictum Gratiani.11 Doc. JCDr. PaedDr. Róbert Brtko, CSc. Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave Katedra právnych dejín email: [email protected]

10 V takomto prípade sú citácie uvádzané v zhode s originálom (Corpus iuris civilis). 11 V takomto prípade sú citácie a reprodukcie rímsko-právnych textov častokrát len približné alebo všeobecné.


23

Kánonická umiernenosť ako vyjadrenie dobra a spravodlivosti v kánonickom práve1 CANONICAL EQUITY AS AN EXPRESSION OF GOODNESS AND JUSTICE IN CANON LAW

Veronika Čerbová Čerbová, Veronika. Kánonická umiernenosť ako vyjadrenie dobra a spravodlivosti v kánonickom práve. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, pp. 25–32. Abstrakt: Príspevok sa zaoberá kánonickou umiernenosťou, ktorej ideové základy pochádzajú z rímskeho práva. Stredovekí kánonisti túto problematiku rozvili o evanjeliovú lásku a teológiu. Význam kánonickej umiernenosti spočíva v jej explicitnom zakotvení v Kódexe kánonického práva 1917 a Kódexe kánonického práva 1983 a adresáti právnych noriem majú na jej aplikáciu právny nárok. Kľúčové slová: kánonická umiernenosť, rímske právo, kánonické právo Abstract: The article deals with canonical equity which roots in Roman law. Medieval canonists extended this idea by evangelic love and theology. The canonical equity is explicitly expressed in Codex of Canon Law 1917 and Codex of Canon Law 1983 so recipients of law have legal title for its application. This is the reason for its importance in Canon law. Keywords: Canonical equity, Roman law, Canon Law

1 Tento príspevok je výstupom z grantového projektu VEGA, č. 1/1081/11 s názvom Doktrína prirodzeného práva v teórii a v tvorbe práva, jej vývoj v konfrontácii s doktrínou základných ľudských práv.


25




Úvod Epikia je spôsob aplikácie zákona v mimoriadnych prípadoch, v ktorých sa neberú do úvahy slová zákona, ale predpokladaný úmysel zákonodarcu s presvedčením o tom, že v danom prípade by zákonodarca nemohol a nechcel zaviazať človeka k striktnému zachovaniu zákona.2 Pojem epikia, morálnu kategóriu „lepšej spravodlivosti“, nachádzame už v Etike Nikomachovej od Aristotela (...). V Aristotelovej ceste pokračoval aj sv. Tomáš Akvinský (ďalej len „sv. Tomáš“), ktorý spojil grécky pojem epieikeia s latinským pojmom aequitas. Vo svojom diele Teologická suma na jednej strane pri skúmaní pramenných textov vychádza síce z toho, že „úkon epikie nie je právny“, ale zároveň tvrdí vo svojej odpovedi, že „nie je možné rušiť zákony v každom jednotlivom prípade“. Podľa neho, ak nie je možné v konkrétnom prípade nasledovať zákon, človek má nasledovať to, čo diktuje spravodlivosť a všeobecné dobro. Preto, hoci epikia nie je právnou kategóriou, využíva sa v práve ako morálna ctnosť v prospech dobromyseľne konajúceho na základe požiadavky spravodlivosti.3 V rímskom práve boli tiež atribúty dobra a spravodlivosti požiadavkou práva. Známy je Celsov výrok Ius est ars boni et aequi. (Právo je umenie dobrého a spravodlivého.)4 Dovolíme si vyjadriť názor, že kánonická umiernenosť, ktorú obsahuje kánonické právo, je pozostatkom rímskoprávnych ideí o požiadavkach kladených na právo. Korene kánonickej umiernenosti Francúzsky slovník kánonického práva ponúka rôzne variácie definovania kánonickej umiernenosti, napríklad: „kánonická umiernenosť je nadradená spravodlivosť pozitívnemu právu, ktorá v prospech všeobecného alebo partikulárneho dobra zmierňuje tvrdosť práva.“5 Vo všeobecnosti kánonická umiernenosť zahŕňa aplikáciu objektívnej spravodlivosti na konkrétny prípad. Právna umiernenosť vzniká z dôvodu všeobecnosti pravidiel spoločnosti, ktoré sú ukladané jej 2 NEMEC, M.: Základy kánonického práva. 2. doplnené vydanie. Iura Edition: Bratislava – Trnava 2006, s. 41. 3 Porovnaj: NEMEC, M.: Bona fides a epikia v kánonickom práve. In: Bona fides: Sborník z II. konference českých a slovenských romanistů. PF UK: Praha 2000, s. 49–50. Na základe uvedeného, a teda skutočnosti, že sv. Tomáš, ktorého učenie zastávalo a doposiaľ zastáva významné miesto v učení a práve Katolíckej cirkvi, spojil Aristotelov grécky pojem epieikeia s latinským pojmom aequitas, možno vysvetliť lexikálny rozdiel medzi pojmami „kánonická spravodlivosť“ (canonical equity) a „epikiou“, ktoré však možno podľa nášho názoru vyhodnotiť ako synonymá. V tejto súvislosti si dovoľujeme poukázať na rozdielne vyjadenie pojmu kánonická umiernenosť v Kódexe kánonického práva 1983 (ďalej len „CIC 1983“) a jeho vyjadrenie v anglickom jazyku canonical equity (kánonická spravodlivosť, preklad autorky). Aj napriek odlišnému lexikálnemu vyjadreniu týchto pojmov ide o ten istý inštitút. 4 D 1. 1. 1. 5 LEFEBVRE, CH.: Equité. In: Dictionnaire De Droit Canonique V., Letouzey et Ane 1953, s. 364–365. Zdroj: COUGHLIN, J. J.: Law, Person, and Community, Philosophical, Theological, and Comparative Perspectives on Canon Law. Oxford University Press: Oxford 2012, s. 102–103 (súkromný preklad autorky).


26


členom na zabezpečenie spoločného dobra a nastolenie spravodlivosti, aby bolo možné subsumovať pod ne všetky jednotlivé prípady. Spravodlivosť (justitia) je ideál a kánonická umiernenosť (aequitas) slúži ako prostriedok pre realizáciu ideálu v praxi. Kánonická umiernenosť (aequitas) je relatívna myšlienka, ktorá počíta s vyšším princípom spravodlivosti alebo moderovaním práva pri jeho aplikácii. Kánonisti niekedy rozlišujú kánonickú umiernenosť (aequitas) a epikiu (έπείκεια) na pozadí, že epikia sa týka interného fóra a kánonická umiernenosť sa realizuje v externom fóre.6 Stredoveká právna učenosť v 11. a 12. storočí umožnila rozvinúť jednoznačnú, jasnú myšlienku kánonickej umiernenosti. Rané kresťanstvo a stredoveká kanonistika bola značne ovplyvnená rímskym právom7. Stredovekí kánonisti doplnili znovuobjavené rímske právo o novú metodológiu vybratých biblických textov, kánonov všeobecných a partikulárnych koncilov, dekrétov pápežov, pravidiel obsiahnutých pre rozličných kajúcnikov a iných zdrojov týkajúcich sa niektorých aspektov cirkevného práva.8 Na základe Etymológií sv. Izidora Graciánov dekrét umiestňuje kánonickú umiernenosť spolu s praktickou rozumnosťou prirodzeného zákona: „Prirodzený zákon je to, čo je spoločné všetkým národom, v skutočnosti prirodzený zákon pochádza z univerzálnych inštinktov ľudskej osoby a nie 6 COUGHLIN, J. J.: Law, Person, and Community, Philosophical, Theological, and Comparative Perspectives on Canon Law. Oxford University Press: Oxford 2012, s. 102–103. Autor cituje: LEFEBVRE, CH.: Equité. In: Dictionnaire De Droit Canonique V., Letouzey et Ane 1953, s. 364–365. 7 Napríklad sv. Izidor zo Sevilly (560 – 636) podáva nasledujúcu definíciu prirodzeného práva: „Prirodzené právo je vlastné všetkým ľuďom, pretože je všade prítomné a vychádza z prírodných inštinktov, nie z predpisov, ako napríklad spojenie muža a ženy, nástupníctvo a vzdelávanie detí, spoločné vlastníctvo všetkých vecí a rovnaká sloboda všetkých ľudí, akvizícia tých vecí, ktoré si berieme z nebies, zeme a mora, a tiež, reštitúcia vkladu, alebo vklad peňazí a odrazenie násilia silou. Pretože toto, alebo ak by bolo ešte niečo podobné, nie je nikdy nespravodlivé, ale považujeme to za prirodzené a slušné.“ THOMPSON, A. – GORDLEY, J. (transl.): Gratian, The treatise on laws – Decretum DD. 1–20 with the Ordinary Gloss. Washington D. C.: The Catholic University of America Press 1993, s. 6 - 7 (súkromný preklad autorky). Prezentovaná definícia je prevzatá od rímskeho právnika Ulpiána, ktorý charakterizoval prirodzené právo ako „to, čo príroda naučila všetky živočíchy: lebo toto právo nie je charakteristické pre ľudský rod, ale je spoločné pre všetky živočíchy, ktoré žijú na zemi i v mori a aj pre vtáky. Odtiaľ pochádza spojenie muža a ženy, ktoré my nazývame manželstvom, tak isto plodenie a výchova detí. Vidíme totiž, že aj ostatné živočíchy by aj divé zvery sú podľa tohto zákona odstupňované“. Just. Inst. 1. 2. Rovnako tak Gracián inšpirovaný legislatívnou technikou justiniánskych Digest venuje úvod svojho Dekrétu (Graciánov dekrét) prirodzenému právu. Porovnaj: THOMPSON, A. –GORDLEY, J. (transl.): Gratian, The treatise on laws – Decretum DD. 1–20 with the Ordinary Gloss. The Catholic University of America Press: Washington 1993, s. 3. 8 Napríklad práca Burcharda, biskupa z Wormsu Decretorum, Libri Viginti. Dostupné na: http://www.documentacatholicaomnia.eu/02m/10001025,_Burchardus_Wortatiensis_ Episcopus,_Decretorum_Libri_Viginti,_MLT.pdf. Alebo práca biskupa Iva z Chartres. Jeho dielo rozpracováva ROLKER, Ch.: Canon Law and the Letters of Ivo of Chartres. Cambridge University Press: Cambridge 2009.


27


z nejakého zákona. Príkladom je spoločenstvo muža a ženy, právo na potomstvo a výchovu detí (...), sloboda držať a nadobúdať tie veci, ktorú sú na nebi, zemi a v mori; disponovať alebo vrátiť peniaze, ktoré boli niekomu odovzdané a tvrdo odporovať násiliu (...); pre tieto všetky veci platí, že nie sú nikdy nespravodlivé, ani nič im podobné nie je nespravodlivé. Sú považované za prirodzené a spravodlivé.“9 Identifikácia „prirodzenosti a spravodlivosti“ s „univerzálnymi inštinktmi ľudskej osoby“ poukazuje na antropologický predpoklad univerzálnej ľudskej prirodzenosti, z ktorej sú odvodené fundamentálne normatívne princípy morálneho správania sa prostredníctvom použitia rozumu.10 Henric de Segusio nazývaný Hostiensis11 rozvinul na základe Graciánovho Dekrétu myšlienky o kánonickej umiernenosti a tvrdil, že autentická spravodlivosť musí obsahovať evanjeliovú lásku. Hostiensis definuje kánonickú umiernenosť ako „spravodlivosť zmiernenú milosťou.“12 Ďalej vo svojom diele Summa Aurea predstavuje kánonickú umiernenosť ako kritiku zákonodarnej, súdnej a výkonnej funkcii kánonického práva.13 Slovami S. Kuttnera „stredovekí kánonisti harmonizovali protiklady práva a milosti a rozvinuli ideu kánonickej umiernenosti, ktorá bola preniknutá ich analytickým myslením a individuálnym riešením prípadov“.14 Sv. Tomáš, ako bolo už vyššie naznačené, používal grécke slovo „έπείκεια“ (epieikeia) a latinské slovo „aequitas“ ako synonymá.15 Tomášovo chápanie kánonickej umiernenosti má nasledujúce rysy. Kánonickú umiernenosť chápe ako interpretačné pravidlo pozitívneho zákona, prípadne, ak je to potrebné, ako jeho korektúru,16 pričom ju odvodzuje od spoločného dobra, nie od dobra jednot9 BARNEY, S. – LEWIS, J. W. – BEACH, J. A. – BERGHOF, O.: The Etymologies of Isidore od Seville. Cambridge: Cambrigde University Press 2006, s. 117. Porovnaj: D 1. c. 7 Decretum Gratiani, Emendatum Et Notationibus Illustratum. 1855, s. 31(súkromný preklad autorky); THOMPSON – GORDLEY: op. cit. Aj na základe uvedeného možno podľa nášho názoru vyvodiť obsahovú príbuznosť požiadaviek prirodzeného zákona a kánonickej umiernenosti. Zároveň si dovolíme tvrdiť, že kánonická umiernenosť je inštitútom, ktorý pramení z prirodzeného zákona. 10 Porovnaj: COUGHLIN, J. J.: Law, Person, and Community, Philosophical, Theological, and Comparative Perspectives on Canon Law. Oxford: Oxford University Press 2012, s. 106. 11 Henric de Segusio nazývaný Hostiensis bol známy taliansky kánonista 13. storočia. 12 Porovnaj: COUGHLIN: op. cit, s. 107 (súkromný preklad autorky). 13 HOSTIENSIS Summa Aurea [online cit. 2014-05-15]. Dostupné na: http://works.bepress. com/cgi/viewcontent.cgi?article=1032&context=david_freidenreich. 14 Porovnaj: KUTTNER, S.: Harmony from Dissonance: An Interpretation of Medieval Canon Law. Archabbey Press 1960, s. 50 (súkromný preklad autorky). 15 ST. II – II. 120. 1. (Suma teologická): „Epieikeia, quae apud nos dicitur aequitas.“ Preklad: Epikia, ktorá sa u nás nazýva spravodlivosť (rovnosť) [súkromný preklad autorky]. 16 ST. II – II. 120. 1. (Suma teologická) „Sicut lex instituit quod deposita reddantur, quia hoc ut in pluribus iustum est, contingit tamen aliquando esse nocivum, puta si furiosus deposuit gladium et eum reposcat dum est in furia, vel si aliquis reposcat depositum ad patriae impugnationem. In his ergo et similibus casibus malum esset sequi legem positam, bonum autem est, praetermissis verbis legis, sequi id quod poscit iustitiae ratio et communis utilitas.


28


livca. Nie všetci komentátori však s týmto úsudkom súhlasia.17 Ďalej sv. Tomáš uvádza, že interpretácia užitočnosti zákona prináleží len zákonodarcovi, okrem prípadov vážneho nebezpečenstva, vážnej potreby, ktoré neznesú odklad, pretože vážna potreba nepodlieha zákonu.18 Sv. Tomáš tiež argumentuje, že všetky rozumné systémy pozitívneho práva obsahujú explicitne alebo aspoň implicitne normy prirodzeného zákona, ako aj množstvo elementov z neho odvodených.19 Sv. Tomáš vyvodzuje, že úkony kánonickej umiernenosti (epikie) nie sú právne, ale zároveň odpovedá, že nie je možné rušiť zákony v každom jednotlivom prípade. Podľa neho, ak nie je možné v konkrétnom prípade nasledovať zákon, človek má nasledovať to, čo diktuje spravodlivosť a všeobecné dobro.20 Stredovekí myslitelia vyvinuli kánonickú umiernenosť ako formu právnej analýzy, ktorá sa pokúša integrovať transcendentné s historickým. Táto forma analýzy sa v kánonickom práve vyvinula spôsobom konzistentným s kresťanským chápaním človeka. Kresťanská antropológia obdarila rímsku ideu spravodlivosti tromi zreteľnými charakteristikami: Stredovekí kánonisti transformovali klasickú ideu prirodzeného zákona tak, aby reflektovala kresťanské chápanie Et ad hoc ordinatur epieikeia, quae apud nos dicitur aequitas. Unde patet quod epieikeia est virtus.“ Preklad: Ak zákon nariaďuje, aby úschova bola vrátená, pretože to je väčšinou spravodlivé; stáva sa však niekedy škodlivým, napríklad keď zúrivec uschoval meč a požaduje ho, keď je v zúrivosti alebo keď niekto požaduje úschovu na boj proti vlasti. Vtedy v týchto a podobných prípadoch je zlé zachovávať daný zákon, dobré je opomenutím slov zákona zachovať to, čo žiadala povaha spravodlivosti a všeobecného dobra. A k tomu je zriadená epikia, ktorá sa u nás nazýva spravodlivosť (rovnosť). Na základe uvedeného je preto epikia cnosťou. [súkromný preklad autorky] 17 COUGHLIN: op. cit., s. 110. 18 ST. I – II. 96. 6. (Suma teologická) „Sed tamen hoc est considerandum, quod si observatio legis secundum verba non habeat subitum periculum, cui oportet statim occurri, non pertinet ad quemlibet ut interpretetur quid sit utile civitati et quid inutile, sed hoc solum pertinet ad principes, qui propter huiusmodi casus habent auctoritatem in legibus dispensandi. Si vero sit subitum periculum, non patiens tantam moram ut ad superiorem recurri possit, ipsa necessitas dispensationem habet annexam, quia necessitas non subditur legi.“ Preklad: Je potrebné uvážiť, že keď zachovávanie slov zákona nespôsobuje náhle nebezpečenstvo, ktorému by bolo potrebné čeliť, neprináleží komukoľvek, aby vykladal, čo je pre obec užitočné a čo nie, pretože to prináleží len vládcovi, ktorý pre takéto prípady má moc odpúšťať. Ak však existuje náhle nebezpečenstvo, nestrpiace odklad, aby bolo možné opýtať sa vládcu, toto náhle nebezpečenstvo obsahuje odpustenie, pretože náhlu potrebu zákon nezaväzuje. 19 ST. I – II. 95. 2. (Suma teologická) „Unde omnis lex humanitus posita intantum habet de ratione legis, inquantum a lege naturae derivatur. Si vero in aliquo, a lege naturali discordet, iam non erit lex sed legis corruptio. Sed sciendum est quod a lege naturali dupliciter potest aliquid derivari, uno modo, sicut conclusiones ex principiis; alio modo, sicut determinationes quaedam aliquorum communium.“ Preklad: Pretože každý zákon ustanovený ľuďmi má z toľko z pojmu zákona, koľko sa odvodzuje z prirodzeného zákona. Ak v niečom nesúhlasí s prirodzeným zákonom, už nebude zákonom, ale jeho porušením. Musí sa však vedieť, že z prirodzeného zákona môže niečo plynúť dvojmo: jedným spôsobom ako závery zo zásad; iným spôsobom ako nejaké určenie zo všeobecného. [súkromný preklad autorky] 20 Porovnaj: NEMEC, M. Bona fides a epikia v kánonickom práve. In: Bona fides: Sborník z II. konference českých a slovenských romanistů. PF UK: Praha 2000, s. 50.


29


človeka.21 Hostiensis propagoval spravodlivosť obsiahnutú evanjelickou láskou, súcitom a milosťou. Snažil sa zmieriť teológiu s prirodzeným zákonom. Kánonická umiernenosť obsahovala nielen prirodzenú spravodlivosť, ale tiež lásku, súcit a milosť, ktoré dokonale stvárňuje osoba Ježiša Krista. Stredovekí kánonisti znovu získali justiniánsky korpus práva a obdarovali ho dynamickou kvalitou, ktorá sprostredkovala nový zmysel pre poriadok a spravodlivosť v spoločnosti. Podobnú rolu, ktorú plnili praetor urbanus a praetor peregrinus v inovácii rímskeho práva, stredoveká spravodlivosť požadovala, aby zákonodarca a sudcovia mali vedomie histórie, ktoré umožňovalo adaptáciu na zmeny sociálnej reality pre spoločné dobro.22 Kánonická umiernenosť v pozitívnom práve Katolíckej cirkvi Vyjadrenie umiernenosti sa v Kódexe kánonického práva 1917 (ďalej len „CIC 1917“) objavilo celkovo šesťkrát.23 V CIC 1983 sa objavilo sedemkrát.24 Oba kódexy rozlišujú „umiernenosť“, „prirodzenú umiernenosť“ a „kánonickú umiernenosť“. Predpokladáme, že zákonodarca si nevybral tieto termíny svojvoľne, ale pre každý zamýšľa určitý význam. V zmysle vyššie uvedeného kánonická umiernenosť zahŕňa charakteristiky prirodzenej spravodlivosti, evanjeliového súcitu a historického vedomia. Napríklad kán. 271 § 3 CIC 198325 zabezpečuje, aby biskup dodržiaval zmluvné dohody, pričom táto povinnosť má byť limitovaná v rámci prirodzenej umiernenosti. Kán. 221 § 2 CIC 198326 vyžaduje od sudcu, aby konal s právnou umiernenosťou, pričom uvedené by sa mohlo zdať, že sa predpokladá zmysel pre základnú férovosť a spravodlivosť. Akokoľvek je potrebné priznať, že tieto termíny nemajú presnú či precíznu definíciu. Bolo by veľmi ťažké vysvetliť presný rozdiel 21 V kontraste k starovekej perspektíve kresťanské chápanie postulovalo doktrínu ľudskej slobody, v ktorej je ľudská existencia historicky podmienená. Sv. Tomáš tvrdil, že pomocou používania správneho rozumu a obzvlášť, ak je osvietený milosťou, je sústava univerzálnych a transcendentných morálnych princípov dostupná každej ľudskej bytosti. Tento pohľad má antropologický základ, pretože prirodzený zákon sa chápal ako napísaný ľudských srdcom. 22 Porovnaj: COUGHLIN: op. cit., s. 113–114. 23 Kán. 20 používa pojem aequitas canonica, kán. 144 naturalis aequitas, kán 192 § 3 naturalis aequitas, kán. 643 § 2 naturalis aequitas, kán. 1455 bod 2 aequitas, kán. 1833 bod 2 aequitas. Porovnaj: Codex iuris canonici 1917 [online cit. 2014-02-21]. Dostupné na: http:// www.jgray.org/codes/cic17lat.html. 24 Kán. 19 používa pojem aequitas canonica, kán. 221 § 2 aequitas, kán. 271 § 3 naturali aequitas, kán. 686 § 3 aequitas et caritas, kán. 702 § 2 aequitas et evangelica caritas, kán. 1148 § 3 iustitia, christianana caritas et naturalis aequitas a kán. 1752 aequitas canonica. 25 Kán. 271 § 3 CIC 1983: Klerika, ktorý zákonne prešiel do inej partikulárnej cirkvi a zostáva inkardinovaný vo vlastnej cirkvi, vlastný biskup môže z oprávneného dôvodu odvolať, len keď sa dodržia dohody uzavreté s druhým biskupom aj prirodzená právna miernosť; rovnako pri zachovaní tých istých podmienok môže diecézny biskup druhej partikulárnej cirkvi takému klerikovi z oprávneného dôvodu odoprieť povolenie na ďalší pobyt na svojom území. 26 Kán. 221 § 2 CIC 1983: Veriaci majú taktiež právo, aby v prípade, že ich kompetentná vrchnosť predvoláva na súdne konanie, boli súdení pri zachovaní predpisov práva, ktoré treba uplatňovať s právnou miernosťou.


30


medzi umiernenosťou a prirodzenou umiernenosťou. V kánonoch CIC 1983 sa objavujú kombinácie termínov. V kán. 1148 § 3 CIC 198327 sa termín spravodlivosti spája s kresťanskou láskou a prirodzenou slušnosťou. Zdá sa, že uvedené kombinácie termínov majú rovnaký obsahový význam ako kánonická umiernenosť, pretože predpis sa týka polygamného manželského zväzku muža, ktorý sa nechá pokrstiť, pričom po krste muž môže mať len jednu manželku. Lokálnym zvykom je zabezpečiť, aby pokrstený muž poskytol podporu tzv. opustenej žene. V kán. 686 § 3 CIC 198328 sa termín právnej umiernenosti spája s láskou ako podmienkou, pri ktorej môže byť rehoľník prepustený z kláštora. Výsledok je rovnaký ako za aplikácie kánonickej umiernenosti. Pravidlo rovnakej povahy obsahuje kán. 702 bod 2 CIC 1983,29 ktorý požaduje, aby právna umiernenosť a evanjeliová láska voči blížnemu boli rehoľami vnímané tak, aby odchádzajúcim alebo prepusteným členom bola poskytnutá finančná pomoc, hoci do rehole vstúpili bez nároku na odmenu. Ďalšie dva kánony požadujú právnu umiernenosť v administratívnoprávnych procesoch cirkvi. Kán. 1752 CIC 198330 požaduje, aby sa pri každom prekladaní farárov dbalo na kánonickú miernosť. Kán. 271 § 3 CIC 1983 stanovuje oprávnenie diecézneho biskupa povolať späť jedného zo svojich kňazov slúžiacich v inom kostole pri dodržaní dohôd a prirodzenej právnej miernosti. Pravdepodobne najsignifikantnejšou úlohou kánonickej umiernenosti je vypĺňanie medzery v práve. Kán. 19 CIC 198331 potvrdzuje, že v prípade, kde zákon je v nejakej otázke nedostatočný, kánonická umiernenosť slúži ako výplň tejto trhliny. V oboch kodifikáciách minulého storočia sa kánonická umiernenosť uvádza medzi rôznymi inými podpornými faktormi, zahŕňajúc zákony prijaté za podobných okolností, jurisprudenciu a prax Rímskej kúrie a rešpektovanie názorov učencov. Kánon určuje aj negatívne vymedzenie kánonickej umiernenosti, a to skutočnosť, že sa nepoužíva v trestných záležitostiach. Existujú minimálne dva dôvody 27 Kán 1148 § 3 CIC 1983: Miestny ordinár, majúc pred očami mravné, sociálne a ekonomické podmienky miesta a osôb, má sa postarať, aby bolo dostačujúco postarané o potreby prvej manželky a ostatných prepustených manželiek podľa noriem spravodlivosti, kresťanskej lásky a prirodzenej slušnosti. 28 Kán. 686 § 3 CIC 1983: Na žiadosť najvyššieho predstaveného so súhlasom jeho rady exklaustráciu môže členovi inštitútu pápežského práva z vážnych dôvodov uložiť Svätá stolica alebo členovi inštitútu diecézneho práva diecézny biskup pri zachovaní právnej miernosti a lásky. 29 Kán. 702 bod 2 CIC 1983: Inštitút má však zachovať právnu miernosť a evanjeliovú lásku voči členovi, ktorý sa od neho odlučuje. 30 Kán. 1752 CIC 1983: V kauzách prekladania sa majú uplatniť predpisy kán. 1747, pričom treba zachovať kánonickú miernosť a mať pred očami spásu duší, ktorá musí byť v Cirkvi vždy najvyšším zákonom. 31 Kán. 19 CIC 1983: Ak o nejakej veci chýba výslovný predpis univerzálneho alebo partikulárneho zákona alebo zvyk, kauzu, ak nie je trestná, treba rozriešiť s prihliadnutím na zákony, vydané v podobných prípadoch, na všeobecné zásady práva, uplatňované s kánonickou miernosťou, na právnu vedu a prax Rímskej kúrie, na spoločnú a stálu mienku odborníkov. Rovnaká textácia bola obsiahnuté v kán. 20 CIC 1917.


31


na zakotvenie tejto výnimky. Šiesta kniha CIC 1983 predpokladá uloženie trestu ako posledného opatrenia po tom, čo všetky ostatné pastoračné a právne možnosti boli vyčerpané. Takáto príležitosť obvykle volá po prísnej a striktnej spravodlivosti. Zároveň CIC 1983 požaduje, aby boli ukladané tresty predpísané zákonom. Zároveň možno uzavrieť, že vylúčenie kánonickej umiernenosti ako podpornej normy pre trestné veci neeliminuje spravodlivosť, zľutovanie a súcit, pretože cieľom ekleziastického trestného práva nie je trestať, ale ochraňovať integritu komunity veriacich a urgovať vinníka, aby sa zmenil.32 Zakotvenie kánonickej umiernenosti ako podporného zdroja na naplnenie právnej trhliny nenaznačuje, že by mala slúžiť ako všeobecná norma pre interpretáciu všetkých zákonov. Ani kán. 17 CIC 1983,33 ktorý sa zaoberá všeobecnou interpretáciou práva, nespomína kánonickú umiernenosť. Súčasne tento kánon rozoznáva úmysel zákonodarcu ako platný zdroj pre interpretáciu práva. Určite sa zdá správne sa domnievať, že tradícia autentickej kánonickej umiernenosti sa zhoduje s úmyslom najvyššieho zákonodarcu. Možno vyvodiť, že v CIC 1983 existuje napätie medzi faktom, že najvyšší zákonodarca opomenul identifikáciu kánonickej umiernenosti ako zdroja pre interpretáciu zákona, a faktom, že kánonická umiernenosť musí byť vyslovená, aby tvorila aspekt úmyslu zákonodarcu. Akokoľvek, podľa nášho názoru, je správne domnievať sa, že zákonodarca zamýšľa interpretáciu zákona v súlade s požiadavkami prirodzenej spravodlivosti, evanjelickej lásky a historického uvedomenia si tradície, ktoré boli spomenuté ako predstavujúce autentickú kánonickú umiernenosť.34 Záver Ako už bolo vyššie naznačené, idea kánonickej umiernenosti sa vyvinula na základoch rímsko-právneho chápania prirodzeného zákona. Stredovekí kánonisti ideu prirodzeného zákona spoločného všetkým národom obohatili o spravodlivosť v spojení s milosťou a evanjeliovou láskou. Úloha kánonickej umiernenosti je o to silnejšia, že je explicitne vyjadrená v pozitívnom práve Katolíckej cirkvi a adresáti právnych noriem majú na jej aplikáciu právny nárok. Na prvý pohľad by sa mohlo zdať, že tento inštitút je založený čisto na teologických základoch. Podľa nášho názoru však v sebe nesie znaky morálnych požiadaviek kladených na právo, a preto hybnou silou jeho rozvoja a pozitívno-právneho vyjadrenia v normách Katolíckej cirkvi je prirodzený zákon. Mgr. Veronika Čerbová Katedra právnych dejín Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave email: [email protected] 32 Porovnaj: COUGHLIN: op. cit., s. 117. 33 Kán. 17 CIC 1983: Cirkevné zákony treba chápať podľa vlastného významu slov, aký majú v texte a v kontexte. Ak význam zostal pochybný a nejasný, treba prihliadať na paralelné miesta, ak také sú, na cieľ a okolnosti zákona a na úmysel zákonodarcu. 34 Porovnaj: COUGHLIN: op. cit., s. 117.


32

Středověcí glosátoři – nejdůležitější představitelé a metoda jejich práce1 MEDIEVAL SCHOOL OF GLOSSATORS – MOST IMPORTANT REPRESENTATIVES AND METHOD OF WORK

Miroslav Černý Černý, Miroslav. Středověcí glosátoři – nejdůležitější představitelé a metoda jejich práce. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, pp. 33–49. Abstrakt: Středověká škola glosátorů jakožto první recepční škola římského práva stojí na počátku moderní právní vědy. S tím, jak se v současné době mění posuzování období středověku jako takového, jsou pozitivně hodnoceni i glosátoři a metody práce, které vytvořili a rozvíjeli po několik generací. Příspěvek se zaměřuje na nejvýznamnější boloňské glosátory, kontext doby, v níž pracovali, způsob jejich práce a některá jejich nejvýznamnější konkrétní díla. Klíčová slova: Glosátoři, středověké právo, římské právo, Boloňská univerzita, Irnerius, Accursius Abstract: Medieval School of Glossators as the first school of recovery and revival of Roman law stands at the beginning of modern jurisprudence. Recently as the assessment of the Middle Ages is changing, the Glossators and the methods of their work that created and developed over several generations are viewed positively. This paper focuses on the most important Glossators of Bologna, on the context of the age in which they worked, the methods of their work and also on some of their most important concrete works. Keywords: Glossators, medieval law, Roman law, University of Bologna, Irnerius, Accursius

1 Příspěvek byl zpracován v rámci projektu ZČU SGS-2014-060 s názvem Právo v běhu času, který je řešen na katedře právních dějin Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni.


33




Pojem „glosátoři“ stejně tak jako pojem „středověké právo“ vyžaduje podrobnější upřesnění. Škola glosátorů znamená bezesporu vyvrcholení středověkého práva. Je však otázkou, jak středověk přesně časově zařadit. Zatímco pro konec středověku se z různých navrhovaných možností jeví jako nejpřijatelnější rok objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem 1492, který je rovněž rokem dobytí sultanátu Granada, poslední islámské državy v Evropě,2 pro počátek středověku, kde jsou dávány různé možnosti, by časové určení mělo být z právněhistorického pohledu dosti velkorysé k tomu, aby toto období zahrnulo rovněž dobu vzniku právních základů, na nichž pozdější právníci vrcholného středověku vybudovali svoji právní nauku. V tomto smyslu lze akceptovat tézi, podle níž symbolickým počátkem středověku je sacco di Roma (410),3 nebo zánik Západořímské říše, ke kterému došlo podle interpretace pozdějších historiků v roce 476 při vojenském puči Odoakra, kdy byl sesazen západořímský císař Romulus Augustulus (západořímským císařem v letech 475–476), a na jeho místo už vojskem žádný nový císař dosazen nebyl, jak bývalo zvykem při palácových převratech až do té doby.4 Moderní historici oproti tomu již nehledají přesná data, kdy mělo dojít k fatálním událostem, oddělujícím jednotlivé epochy, ale spokojují se se zařazením středověku přibližně mezi roky 500 a 1500.5 Při tomto členění je do období středověku možné zařadit dobu vlády posledního a nejvýznamnějšího římského zákonodárce císaře Justiniána (byl východořímským císařem v letech 527–565),6 i o několik desetiletí pozdější dobu pontifikátu papeže Řehoře Velikého (590–604)7. Tohoto papeže je třeba zmínit, 2 Srov. HAY, D.: Evropa pozdního středověku 1300–1500. Vyšehrad: Praha 2010, s. 142. Je třeba připomenout, že tento rok symbolického počátku „nového věku“ je rovněž rokem, kdy byl zvolen na Petrův stolec kardinál Rodrigo Borgia, nejproslulejší renesanční papež Alexandr VI. (papežem v letech 1492–1503). 3 Vůdce Gótů Alarich dal svým ozbrojeným hordám dovolení, aby v noci 24. srpna 410 vtrhly do nechráněného Říma, který pak byl tři dny drancován. Tato událost, která bezprostředně zasáhla současníky bezesporu mnohem více, než pozdější sesazení posledního západořímského císaře Romula Augustula, vedla mimo jiné Aurelia Augustina k sepsání jeho díla De civitate Dei, srov. TRAPE´, A.: S. Agostino. Lúomo, il pastore, il mistico. Editrice Esperienze: Fossano (Cuneo) 1976, s. 299–311; LE GOFF, J.: La civiltà dellóccidente medievale. Piccola Biblioteca Einaudi: Torino 1983, s. 28–30; COLLINS, R.: Evropa raného středověku 300–1000. Vyšehrad: Praha 2005, s. 83. 4 O tom, že sesazení Romula Augustula nebylo pro jeho současníky příliš významnou událostí, svědčí skutečnost, že se o něm jako o okamžiku zániku Západořímské říše začíná psát teprve o několik desetiletí později, srov. CORTESE, E.: Il diritto nella storia medievale, I. Lálto medioevo. Il Cigno Galileo Galilei: Roma 1995, s. 70–75. 5 Srov. FRIED, J.: Das Mittelalter. Geschichte und Kultur. Verlag C. H. Beck: München (Jubiläumsedition) 2013, s. 8. 6 K Justiniánovi a jeho právním sbírkám srov. např. ARANGIO-RUIZ, V.: Storia del diritto romano. Casa Editrice Dott. Eugenio Jovene: Napoli 1985, s. 376–397; BRASIELLO, U.: Lineamenti di storia del diritto romano. Bulzoni Editore: Roma 1972, s. 19–38. 7 Papež Řehoř Veliký, jeden ze čtyř západních církevních Otců, zpodobňovaný v církevní ikonografii kromě atributu papežské tiáry také s holubicí, znázorňující Ducha svatého, byl v pozdějších legendách ozdoben mnoha zázraky, o kterých píše kupříkladu Jakub z Vora-


34


protože nebyl jenom divotvůrcem, kterého z něj udělala pozdější hagiografie, ale především význačným vzdělancem své doby a velkým znalcem práva. Jeho pontifikát se odehrával v neklidném období invaze Langobardů do Itálie, kdy došlo k rozvrácení veškerých veřejných struktur. Jistotu a správnou cestu pro svoji neklidnou dobu hledal nejenom v prohubování křesťanské víry, ale i v právu. Ve svých dopisech se přitom odvolával nejenom na posvátné kánony koncilů, ale i na mundanae leges (tedy na římské právo, jehož byl velkým znalcem), jako na dva v podstatě rovnocenné prostředky a nástroje k řešení organizačních problémů své doby. Slovo Romanus se v jeho spisech stává synonymem pro slovo Catholicus.8 Církev se prostřednictvím svého nejvyššího představitele, římského biskupa, ztotožnila s římským právem a přijala je za své (ecclesia vivit iure Romano).9 Již na přelomu 6. a 7. století se tak objevily první příznaky pozdějšího utrumque ius, v němž světská moc a církev propojily své právní systémy k oboustrannému prospěchu, což o několik století později glosátorům enormně rozšířilo pole jejich působnosti.10 Pro dějiny recepce římského práva je papež Řehoř významný především tím, že v jeho dopisu z roku 603 se objevila pro oblast západní Evropy na dlouhá staletí poslední přímá citace z nejvýznamnější a nejrozsáhlejší části Justiniánova zákonodárství, ze sbírky Digest (D 48. 4. 7.).11

8

9

10

11

gine ve své Zlaté legendě. Slavná je epizoda zjevení archanděla Michaela, který zasunul do pochvy během prosebného procesí vedeného papežem Řehořem trestající meč moru. Na památku této události andělova socha zdobí vrcholek Andělského hradu v Římě, srov. JACOPO DA VORAGINE: Leggenda Aurea. Libreria Editrice Fiorentina: Firenze 1952, s. 200–218; VONDRUŠKA, I.: Životopisy svatých v pořadí dějin církevních, část druhá. Ladislav Kuncíř v Praze: Praha 1931, s. 17–20; RYSKA, J. – HRUBÝ, V. – POLC, J. V.: Cesty po Římě. České náboženské středisko Velehrad: Řím 1991, s. 109–110. Srov. ULMANN, W.: Il papato nel medioevo. Biblioteca Universale Laterza: Bari 1987, s. 54–55; CALASSO, F.: Medio evo del diritto. I. Le fonti. Dott. A. Giuffrè Editore: Milano 1954, s. 218–219; PADOA SCHIOPPA, A.: Storia del diritto in Europa. Dal medioevo allétà contemporanea. Società editrice il Mulino: Bologna 2007, s. 33–34. Církev raného středověku mohla recipovat bez jakýchkoliv naukových problémů římské právo justiniánských právních sbírek z 6. století, silně ovlivněných křesťanským náboženstvím, ve kterých se právní pojednání začíná proklamací základního křesťanského náboženského dogmatu, jehož se císař stává garantem a strážcem. První titul kodexu císaře Justiniána nese totiž název De Summa Trinitate et de fide catholica et ut nemo de ea publice contendere audeat. Stejným titulem pak ostatně po vzoru Justiniána začínají i pozdější knihy středověkých papežských dekretálů Liber Extra Řehoře IX. z roku 1234, Liber Sextus Bonifáce VIII. z roku 1298 a Clementinae papeže Klementa V. z roku 1313. Tento článek se soustředí pouze na glosátory římského práva, čímž ovšem postihuje pouze polovinu středověké právní vědy. Samostatná věda kanonického práva, počínající od doby publikování Graciánova Decretum kolem roku 1140, byla stejně významná jako věda středověkých glosátorů zabývajících se římským právem. Obě tyto školy se navzájem ovlivňovaly a obohacovaly. Glosátorům práva kanonického bude věnován samostatný obsahově navazující příspěvek. PL: vol. 77, col. 1299: „… Si vero dictum fuerit quia de hoc accusatus est, quod ad majestatis crimen attendit, nec ipsum de eo credendum fuit, si vita vel opinio ejus talis ante non


35


Digesta ovšem nebyla zcela zapomenuta ani v době následující. O jejich existenci věděl v 8. století rovněž historik Langobardů Paulus Diaconus, který ve své Historia Langobardorum z nich sice přímo necituje, ale přesně popisuje jednotlivé části justiniánského zákonodárství a ohledně Digest uvádí, že obsahují 50 knih s výroky soudců a právníků, které byly předtím obsaženy ve 2000 spisech.12 Na dobu 8. století je to informace nečekaně podrobná. Přímé přesné použití této nejvýznamnější části justiniánského zákonodárství je však doloženo teprve v roce 1076 v soudním rozhodnutí, tzv. placitum z Marturi, kde byla úspěšně s odkazem na Digestum Vetus uplatněna římskoprávní zásada restitutio in integrum.13 V tomto placitu je zmiňováno, že byl přítomen Pepo, legis doctor, který je zřejmě totožný s přímým předchůdcem Irneriovým v Boloni, který položil první základy k boloňskému právnímu učení, třebaže zůstává skryt ve stínu pozdější slávy Irneriovy.14 Doba, která následuje, díky souhře mnoha příznivých okolností, umožňuje v západní Evropě realizovat pokrok v různorodých oblastech lidského poznání, tedy to, co Charles Haskins ve svém klasickém díle výstižně nazval renesancí 12. století, kam náleží také právní věda. Haskins vysvětluje, proč ke znovuzrození práva a jiných vědních oborů došlo právě ve 12. století, a pokouší se také odpovědět na otázku, proč hlavním střediskem studia práva se stala právě Itálie a v ní právě středoitalská Boloň. Podle něj zatímco ve Francii se nacházela již v předcházejících dobách hlavní centra studia sedmi svobodných umění, kde studium probíhalo v rámci církevní organizace, a proto logicky na tuto tradici navazujícím hlavní středověkým centrem studia filosofie a teologie se stala v režii církve pařížská univerzita, Itálie byla v tomto smyslu více laická. Proto v Itálii došlo k vědecké renesanci v oblasti lékařství a především práva, jež se mohlo opřít o rodinné tradice notářů, které navazovaly na odkaz římských tabelliones a byly předávány z otce na syna.15

exstitit, sicut lib. Pandectarum XLVIII, ad legem Juliam majestatis, scribit Modestinus, lege Famosi, paulo post principium: Hoc tamen crimen a judicibus non in occasione ob principalis majestatis venerationem habendum est, sed in veritate rei judicatae. Nam et persona spectanda est, an poterit facere, et ante quid fecerit, et an cogitaverit“. Srov. CALASSO, Medio evo: op. cit., s. 292–293; LANGE, H.: Römisches Recht im Mittelalter. Bd. I. Die Glossatoren. Verlag C. H. Beck: München 1997, s. 11; COING, H. (ed.): Handbuch der Quellen und Literatur der neueren europäischen Privatrechtsgeschichte. Erster Band: Mittelalter (1100–1500). C. H. Beck´sche Verlagsbuchhandlung: München 1973, s. 158. 12 Srov. PAOLO DIACONO: Storia dei Longobardi (a cura di Elio Bartolini, testo latino a fronte). I Tascabili degli Editori Associati: Milano 1988, s. 36. 13 Srov. CALASSO, Medio evo: op. cit., s. 506; LANGE: op. cit., s. 152; PADOA SCHIOPPA: op. cit., s. 79. 14 Pepo měl podle soudobé zprávy k dispozici pouze Justiniánovy Institutiones a Codex, zatímco Digesta ještě vůbec neznal, srov. LANGE: op. cit., s. 151–153. 15 Srov. HASKINS, CH. H.: La rinascita del XII secolo. Società editrice il Mulino: Bologna 1972, s. 28–29.


36


Otázka, proč se v Itálii stává centrem středověkého práva právě Boloň, je však spíše řečnická. Zde je možné uvádět rovněž různé důvody: centrální poloha tohoto města ve střední Itálii, dobrý přístup ze severu i z jihu, schopnost města absorbovat množství nově příchozích, úrodná oblast, schopná produkovat dostatek potravy.16 Především to však byly konkrétní osobnosti, které sehrály klíčovou roli a které centrem své vědecké činnosti učinily toto město. Rozhodující byla zajisté přítomnost Irneria († snad 1130),17 který měl odvahu pustit se do náročného díla zkompletování libri legales. Jeho jméno spolu s přívlastkem lucerna iuris je spojeno se vznikem boloňské právní univerzity. Irnerius přitom nebyl osobou, která by dlela celý život na jednom místě a věnovala se pouze studiu. Pohyboval se ve společnosti mocných osob své doby jako jejich právní poradce a vedl velice intenzivní život spjatý s tehdejší politikou. V roce 1113 je podepsán nejprve na jednom právním dokumentu vévodkyně Matyldy Toskánské.18 V letech 1116–1118 se objevuje na listinách císaře Jindřicha V. jako jeho soudce, což znamená, že přešel z tábora papežského, kam náležela Matylda, do tábora císařského. V roce 1118 je přítomen jako císařův posel v Římě na papežském dvoře, v říjnu 1119 byl dokonce papežem exkomunikován. Poslední přímá zmínka o něm je z roku 1125, podle některých proto zemřel už kolem tohoto roku. Při všech těchto aktivitách Irnerius intenzivně vědecky pracoval, čehož výsledkem je především opětovné zkompletování všech padesáti knih justiniánských Digest, rozdělených v době glosátorů do tří svazků (Digestum Vetus, obsahující kn. 1 – kn. 24 titul 2, Digestum Novum, obsahující kn. 39 – kn. 50 a Infortiatum, s prostřední části Digest, kn. 24 titul 3 – kn. 38, jejíž představení studentům mělo být doprovázeno radostným prohlášením ius nostrum infortiatum est). Následně byl ke třem svazkům obsahujícím Digesta připojen jako čtvrtý svazek Codex (obsahující však pouze prvních devět knih Justiniánova kodexu) a pátý svazek, pojmenovaný Volumen Parvum, obsahující celé Institutines Iustiniani, Tres libri (knihy 10–12 kodexu), justiniánské Novellae podle vydání Autenticum, rozdělené do devíti collationes, k nimž byly pak připojeny Libri Feudorum jako desátá collatio). Konkrétní způsob rozdělení do těchto quinque volumina byl a jistě nadále bude hojně diskutován, ale při představě, jaké množství pergamenu bylo zapotřebí k opsání celého justiniánského textu, nadto s ponecháním dostatečného prostoru pro glosy, je nutno konstatovat, že rozdělení veškerého 16 Četné historické prameny hovoří o velkém množství studentů, kteří přicházeli do Boloně už od první poloviny 12. století. Glosátor Azzo, který zemřel před rokem 1230, uvádí, že v jeho době bylo v Boloni přítomno deset tisíc studentů. Jedná se však zřejmě o pozdější chybu, vzniklou při opisování, a skutečné číslo má být tisíc. To však na svoji dobu přesto znamená značný nárůst obyvatel středověkého města. 17 Dokumenty, vztahující se k Irneriovi, z nichž čerpáme přímé informace k jeho osobě, pocházejí z období mezi červnem 1112 a prosincem 1125. K jeho osobě srov. např. LANGE: op. cit., s. 154–162; CORTESE, E.: Irnerio. In: Dizionario Bibliografico degli Italiani 62, 2004, s. 600–605. 18 Srov. ARNALDI, G.: Matilde e i giuristi. In: Matilde di Canossa. Una donna del mille, a cura di Francesca Bocchi. Storia e Dossier: Firenze 1990, s. 42–46.


37


materiálu do pěti volumina, z nichž tři první obsahovala Digesta, bylo již z praktických důvodů naprosté minimum.19 Zatímco místo vzniku školy glosátorů a jeho časové zařazení na konec 11. století nepředstavuje žádný problém, následující vývoj je často prezentován velice zjednodušeně. Je třeba mít na paměti, že glosátoři nebyli žádnou homogenní masou. Jedná se o pět po sobě následujících generací silných osobností žijících v rozmezí od konce jedenáctého do třináctého století.20 Spojuje je studium a práce na stejném textu a společná, postupně se vyvíjející metoda práce, avšak i z úryvkovitých dochovaných informací se dozvídáme, že často mezi sebou vedly také ostré spory. Po Irneriovi představujícím první glosátorskou generaci přichází druhá generace, kterou tvoří Irneriovi legendární čtyři žáci21 (Quattuor doctores) Bulgarus (doložen v pramenech od roku 1148, † 1166),22 Martinus Gosia (doložen v pramenech v letech 1154–1166),23 Jacobus (doložen v pramenech 1151–1178)24 a Hugo z Porta Ravennate (doložen v pramenech 1151–1171).25 Bulgarus, jakožto zastánce konzervativnějšího právního myšlení a tvrdého legalismu, a Martinus Gosia, stoupenec progesivnějšího práva a zastánce aequitas, která podle něj má nad ius vykonávat neustálou kontrolu, jsou považování za zakladatele dvou směrů či právních škol mezi glosátory. Již v učení těchto dvou osobností se objevuje zárodek pozdějších rozsáhlých dissensiones dominorum, diskuzí a učených sporů, vedených mezi dvěma právními směry, odvolávajícími se na tyto zakladatelské autority. Hlavním představitelem Bulgarových stoupenců mezi glosátory třetí generace je Rogerius († kolem roku 1170),26 zatímco mezi Martinovými stoupenci vyniká Placentinus († 1192),27 který zřejmě kvůli svým právněpolitickým názo19 Srov. CALASSO: Medio evo, op. cit., s. 526–527; PADOA SCHIOPPA: op. cit., s. 87. 20 Srov. DIURNI, G.: Aspirazioni di giuridicità del medioevo dÍtalia. Lezioni di storia del diritto ialiano. G. Giappichelli Editore: Torino 2011, s. 203–204; PADOA SCHIOPPA: op. cit., s. 82–86. 21 Podle kroniky ze 13. století se kolem umírajícího Irneria shromáždili jeho žáci v očekávání, že ustanoví svého nástupce. Stal se jím Jacobus, poté co Irnerius pronesl: „Bulgarus os aureum, Martinus copia legum, Mens legum est Ugo, Jacobus id quod ego“. Jedná se však zřejmě o parafrázi obdobné epizody spojené s umírajícím Aristotelem, srov. CALASSO: Medio evo, op. cit., s. 512. 22 Srov. LANGE: op. cit., s. 162–170; PARADISI, B.: Bulgaro. In: Dizionario Bibliografico degli Italiani 15, 1972, s. 47–53. 23 Srov. LANGE: op. cit., s. 170–178. 24 Srov. LANGE: op. cit., s. 178–183. 25 Srov. LANGE: op. cit., s. 183–189. 26 Srov. LANGE: op. cit., s. 192–200. 27 Placentinus byl vskutku mimořádná osobnost, nejenom právník, ale i filosof, samostatný myslitel, vytvářející nové dogmatické konstrukce. V politické oblasti stál na straně italských měst proti císaři. V právní oblasti jako Martinův následovník kladl velký důraz na aequitas, byl rovněž silně ovlivněn církevní kulturou a kanonickým právem. Počínaje


38


rům namířeným proti Fridrichovi Barabarossovi měl na boloňské univerzitě určité problémy, kvůli kterým musel opustit svoji boloňskou katedru a odebrat se do Montpellier, kde se díky tomu začalo rovněž vyučovat římské právo.28 Do třetí generace náleží z významných glosátorů Joannes Bassianus,29 rovněž stoupenec Bulgarovy linie. Další, čtvrtá, generace glosátorů je reprezentována Bassianovými žáky. Náleží sem Azzo (Azzone dei Porci) († 1220? či 1229?)30 a Hugolinus de Presbiteris († 1233 nebo o něco později).31 Pátou a poslední generaci glosátorů tvoří Pillius da Medicina († 1213 nebo o něco později),32 Carlo il Tocco,33 Benedikt z Isernie,34 Odofredus [žák Hugolinův a rival Accursiův] († 1265)35 a především samotný Accursius, autor řádné glosy († 1263).36 Rozdělování glosátorů do skupin není ovšem pouze vynálezem moderní historiografie, již sami glosátoři se rozlišovali na tzv. vetustiores a na moderni doctores, jejichž řada se započínala Azzonem.37 To, co všechny glosátory jednoznačně spojovalo, byla silná stavovská hrdost, díky tomu, že se mohli opírat jak o přízeň císaře,38 tak i papeže,39 ale i tak obrov-

28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38

39

Placentinem se glosátoři mnohem více snažili o rozvíjení konkrétních možností aplikace římského práva v každodenní praxi. Rozšiřují se tak jejich obzory a římské právo se mnohem více začíná propojovat s právem kanonickým, s právem feudálním a s právem langobardským, srov. LANGE: op. cit., s. 207–214. Srov. DENIFLE, H.: Die Entstehung der Universitäten des Mittelalters bis 1400. Akademisches Druck-u. Verlagsanstalt: Graz 1956, s. 343. Srov. LANGE: op. cit., s. 215–226; GUALAZZINI, U.: Bassiano. In: Dizionario Bibliografico degli Italiani 7, 1970, s. 140–142. Srov. LANGE: op. cit., s. 255–271; FIORELLI, P.: Azzone. In: Dizionario Bibliografico degli Italiani 4, 1962, s. 774–781. Srov. LANGE: op. cit., s. 271–278. Srov. LANGE: op. cit., s. 226–236. Srov. LANGE: op. cit., s. 305–310. Srov. LANGE: op. cit., s. 52. Srov. LANGE: op. cit., s. 323–334. Srov. LANGE: op. cit., s. 335–385; FIORELLI, P.: Accorso. In: Dizionario Bibliografico degli Italiani 1, 1960, s. 116–121; Srov. CALASSO, F.: I glossatori e la teoria della sovranità. Dott. A. Giuffrè Editore: Milano 1957, s. 13. Nejvýznamnějším císařským dokumentem je konstituce „Habita“ Fridricha I. Barbarossy z listopadu roku 1158, vydaná u příležitosti Reichstagu, který se konal ve městě Roncaglia, kterou císař nechal včlenit přímo do Justiniánových sbírek, konkrétně do knihy Codex (po Cod. 4. 13. Ne filius pro patre). Konstituce měla zajistit bezpečnost všem těm, kteří, jak se v ní píše, „odešli do exilu z lásky k vědě“. Nikdo jim nesměl bránit v tom, aby setrvávali v univerzitním městě, nebo odcházeli a vraceli se zpátky. Měl se tak odstranit původní zvyk Boloňanů, kteří v případě, že některý ze studentů nezaplatil před svým odjezdem dluhy, uplatňovali své nároky vůči kterémukoliv jinému příslušníkovi dlužníkova národa. Tato konstituce byla později zahrnuta také přímo do městských statut Boloně, srov. CALASSO: Medio evo, op. cit., s. 514–515; DENIFLE: op. cit., s. 48–50. Zvláště papež Honorius III. podpořil výsady boloňských studentů a jejich autonomii, pře-


39


ský zájem studentů o jejich vědní obor, že papež Honorius III. konstitucí Super speculam z 22. listopadu 1219 byl dokonce nucen pařížským studentům zakázat studium římského práva, aby se mohli plně soustředit na studium teologie. Právo bylo chápáno jako věda moci.40 Příznačná je rovněž skutečnost, že zatímco profesoři jiných vědních disciplín měli titul magistri, profesoři práv se honosili titulem domini, což zdůrazňuje rovněž Accursius ve svých dvou glosách k císařské konstituci Habita.41 Tato pomoc ze strany císaře a papeže byla velice potřebná, protože vztahy mezi univerzitním městem Boloní a studenty či profesory nebyly vždy jen harmonické. Někdy se stávaly dokonce značně napjatými. Jedním z důvodů bylo to, že studenti se mohli velice snadno přemístit z jednoho města do druhého, protože v žádném z nich neměli svůj stálý dům nebo rodinu. Ze strany stálých obyvatelů města a jejich představitelů, pro které studenti představovali značný zdroj příjmů, se proto projevovala snaha různými prostředky studentům v takovémto spontánním odchodu zabránit. Největší obavy měli představitelé města ze samotné studentské organizace. Protože boloňská univerzita byla rozdělena na dvě nationes, v jejichž čele stáli dva rectores, volení z řad studentů, vydání městského statutu s titulem De rectoribus non habendis mělo studentskou organizaci, vedenou rektory, připravit o její hlavu, zabránit jim v konání volby rektorů a tím pádem i v organizování hromadného odchodu do jiného města, které by jim nabídlo lepší podmínky k životu a ke studiu. Nebylo ale snadné přinutit studenty, aby tuto konstituci uposlechli. Nakonec se po dlouhých sporech kolem roku 1250 dospělo ke kompromisu, podle kterého bylo sice studentům přiznáno právo svobodné volby rektorů, ti však po své volbě museli před zástupci města přísahat, že nikdy nebudou usilovat o to, aby se studenti přesunuli do jiného města. Podobná přísaha byla požadována i od profesorů, kteří museli přísahat, že nebudou přednášet nikde jinde než v Boloni a že budou vždy spolupracovat s městskými autoritami. Nakolik se týká autorství glos, byly opatřeny siglami autorů, třebaže ne všechny glosy nezbytně musely obsahovat siglu.42 Na druhou stranu glosátoři mladších generací neměli problém s převzetím glos svých předchůdců a jejich opatření vlastní siglou. Zde glosátoři vlastně pracovali stejnou metodou jako římští právníci klasického období, kteří rovněž do vlastních spisů zahrnovali spisy svých předchůdců. Tak i glosátoři své glosy navzájem přebírali a citovali. A protože podobně jako v klasickém římském právu se i mezi glosátory setkáváme se dvěma směry – konzervativnějším, vycházejícím striktně z textu zákona devším tím, že je v roce 1219 podřídil autoritě boloňského arcijáhna, srov. BELLOMO, M.: Saggio sullúniversità nellétà del diritto comune. Editrice Giannotta: Catania 1988, s. 90. 40 Srov. BELLOMO: Saggio, op. cit., s. 19–20. 41 Cod. 4. 13. Habita – glossa ad: domino: „Domino legum, qui allias praeceptor appellatur“; Cod. 4. 13. Habita – glossa ad: vel magistro: „Vel magistro alterius facultatis“. 42 Srov. sigly jednotlivých glosátorů přehledně uvedené v: ROBLEDA, O.: Introduzione allo studio del diritto privato romano. Università Gregoriana Editrice: Roma 1979, s. 355–357.


40


(Bulgarus, po něm Joannes Bassianus, Azzo, Accursius), a na druhé straně příznivci aequitas (Martinus Gossia, po něm Placentinus a Pillius), je zřejmé, že každá z těchto dvou názorových skupin měla pochopitelně tendenci v glosách zastávat a šířit ideje svého myšlenkového tábora, zatímco protivník a jeho právní názor byl citován pouze za tím účelem, aby s ním byla vedena polemika. Glos postupně přibývalo. Až do Accursia však žádný z glosátorů neměl ambici glosovat celý soubor justiniánského práva. Ze sbírek Justiniánových se největšímu zájmu glosátorů pochopitelně těšila celá Digesta, z Justiniánova kodexu to bylo prvních devět knih, které byly obsažené v samostatném svazku pod názvem Codex. Aparáty glos, které k Digestum Vetus a ke Codex vypracoval Azzo, a aparát glos, který ke všem třem částem Digestum vypracoval Hugolinus, představují vrchol glosátorské práce, ke kterému Accursius již v kvalitativním smyslu neměl už příliš co dodat. V době před vytvořením Accursiovy Glossa Ordinaria také jednotliví glosátoři vytvářeli vlastní aparáty glos a usilovali o to, aby jejich glosy byly upřednostňovány před glosami kolegů a konkurentů. To vedlo často k rivalitě a napětí. Konkrétně soupeření mezi dvěma autory aparátů glos, Azzonem a Hugolinem de Presbiteris, vedlo později dokonce k vytvoření legendy, podle níž Azzo měl Hugolina zavraždit a měl být kvůli tomu popraven. Tato legenda ovšem neodpovídá pravdě, třebaže ji údajně uváděl Baldus de Ubaldis, kterému měl tyto informace sdělit sám slavný Bartolus de Saxoferrato, podle jehož dalšího vyprávění také důvodem nevraživosti Accursia proti Hugolinovi, s níž jeho nauku napadá ve svých glosách, měl být poměr, který měl Hugolinus s Accursiovou manželkou. Accursius posléze údajně z osobní msty dosáhl toho, že Hugolinus byl městskou radou z Boloně vypovězen.43 Ani nakolik se týká osudů protagonistů, nebyl zřejmě jejich osobní život vždy tak jednotvárný, jak by se mohlo zdát. Jednotvárná ovšem nebyla ani jejich vědecká činnost. Snaha o poznání metod práce glosátorů naráží na jeden podstatný problém. Dochované písemné prameny, s nimiž je možné dnes pracovat, jsou pouze velmi zestručněným konečným výsledkem toho, co v Boloni při přednáškách ve skutečnosti probíhalo. Aktivita boloňských glosátorů přitom sestávala ze tří oblastí, 43 Uvedené informace zachytil Diplovataccius ve svém spisu Liber de claris iuris consultis, citováno podle: BELLOMO, M.: La scienza del diritto al tempo di Federico II. In: Rivista Internazionale di Diritto Comune, 3, Roma – Erice 1992, s. 173–174: „Adde, quod de isto Azone inveni infra scripta in quodam tractatu Baldi de commemoratione famosissimorum doctorum..., quod Bartolus dominus suus dicebat, quod Azo fuit de principalioribus illuminatoribus iuris et ipse Ugolinus glossator; et regulariter in palatio discordabant, in tantum, quod tandem instigante diabolo semel Azo Ugolinum dum descenderent de palatio potestatis interfecit, et illa de causa Azo decapitatus fuit. ... Item dicebat Bartolus, quod ita Accursius glossator reprehendit in glossis sepe Ugolinum, quod eius inimicus erat, immo, quia eius uxorem supponebat; scivit tantum tractare, quod fecit eum bannire de Bononia...“.


41


které mezi sebou byly těsně propojeny – vědecké bádání, výuka a písemně zachycené výsledky těchto činností glosátorů. Boloňské přednášky byly dvou typů, čemuž odpovídalo i jejich časové rozdělení. Nejdůležitější byly ranní přednášky (de mane), ve kterých se probíraly hlavní předměty – tzv. lecturae ordinariae. Většinou se zaměřovaly na Digestum Vetus a Codex, vzácněji na Digestum Novum nebo Digestum Infortiatum. Přednášky začínaly již za rozbřesku a každá přednáška trvala asi dvě hodiny. Odpolední přednášky (de sero), které byly méně důležité, konali jiní profesoři. Při nich se přednášely Tres libri (poslední tři knihy justiniánského kodexu), Institutiones a Autenticum. Tyto přednášky se nazývaly rovněž extraordinariae. Ideovým východiskem přístupu glosátorů k justiniánským právním sbírkám bylo jejich pevné přesvědčení, že mají co do činění s naprosto dokonalým systémem, který v sobě neobsahuje žádné vnitřní protiřečení a žádnou nedokonalost. Veškerá legalis sapientia byla pro ně shrnuta v těchto sbírkách, vytvořených božským vnuknutím (per ora principum divinitus promulgatae).44 Pro glosátory nebyl proto přijatelný historický pohled, který by některé právní předpisy justiniánského práva jako dobově podmíněné ponechal stranou. Pro glosátory doba vzniku Justiniánových Novel znamenala hodie, žádný z právních předpisů nemohl být proto prohlášen za zastaralý, překonaný a tedy nevhodný k užití v rámci platného práva. Pokud by se dva navzájem si protiřečící úryvky v Justiniánových sbírkách objevily (k čemuž samozřejmě v praxi nutně muselo docházet), jednalo se pro glosátory pouze o rozpor zdánlivý a patřilo k jejich úkolům nalézt příslušné vysvětlení a právní řešení, k čemuž jim sloužil nejenom jejich intelekt a znalosti, ale i náboženská víra. V práci glosátorů formální podřízení se justiniánským textům, chápaným jako stále platné právo, znamenalo pro volnější právní interpretaci často vážnou překážku. Jakákoliv kritika právního textu však byla nepřípustná. Tak se glosátor ocitá vůči justiniánským textům ve stejné pozici, v jaké byl teolog vůči knihám Písma svatého – jeho úkolem je interpretovat, objasňovat, ale v žádném případě nesmí kritizovat. Justiniánovo právo je glosátory chápáno jako jednota, jako corpus, v němž se nesmí vyskytnout žádné vnitřní protiřečení a žádný nesoulad.45 Alespoň v počátcích existence boloňského vysokého učení, v období 12. století, vůbec nebylo samozřejmé vlastnit kompletní sbírku justiniánských právních předpisů. Knihu vlastnil většinou pouze profesor, který s její pomocí vedl své přednášky a uskutečňoval didaktickou aktivitu vůči studentům, shrnutou ve slo44 Srov. CAVANNA, A.: Storia del diritto moderno in Europa. Le fonti e il pensiero giuridico, I. Dott. A., Giuffrè Editore: Milano 1982, s. 114–115. 45 Proslulá je epizoda ze života glosátora Jakuba Baldovini († 1235), který vyřešení zdánlivě neřešitelného problému dvou navzájem si odporujících úryvků Digest nalezl až po noci prožité na modlitbách, před právními sbírkami položenými na oltáři mezi zapálenými svíčkami, srov. CALASSO, F.: Introduzione al diritto comune. Dott. A. Giuffrè Editore: Milano 1970, s. 177; BELLOMO: Saggio, op. cit., s. 63.


42


vech legere et repetere.46 Teprve v následující době se rozmohlo šíření právních textů přepisováním na silně komercializované bázi, spojené často rovněž se snahou univerzity o garantování autentického znění opisováním rozšiřovaných právních spisů prostřednictvím tzv. stationarii exempla tenentes.47 V písemném projevu glosátorů je základem samotná obecná glosa – podle Savignyho definice se jedná o „poznámky, které právník připisuje na okraj textu, s úmyslem, aby spolu se samotným textem byly dále opisovány a rozšiřovány“. Z našeho pohledu by se mohlo zdát, že nauka obsažená v těchto krátkých poznámkách je značně chudá, ale nesmí se zapomínat na to, že výuka spočívala především v ústním podání, které bylo zaznamenáváno písemnou formou zpočátku velice nedokonale a zlomkovitě, a nadto se nám tyto písemné materiály dochovaly pouze z malé části. Glosy náleží neoddělitelně k samotnému textu, bez něj by většinou vůbec nebyly srozumitelné. Glosy byly interlineární nebo marginální, což většinou vycházelo z praktických důvodů – pokud již na okraji textu nebylo volné místo, psalo se mezi řádky. Důležitější než umístění glos na stránce rukopisu je ale jejich tematické členění do několika typů a skupin,48 přičemž ovšem, jak upozorňuje Severino Caprioli, toto rozdělení a rozlišování v některých případech je značně obtížné.49 Zjednodušeně však se typy glos mohou rozdělit takto: Introductiones titulorum, introductiones legum plní roli nadpisů nebo shrnutí konkrétního titulu nebo zákona. Notabilia (označovaná No nebo Nota) jsou glosy, které upozorňují na pasáž v textu, která je považována za zvláště důležitou, protože obsahuje nějaké obecněji platné pravidlo. Glosy kritické upozorňují na rozdíl mezi zněním textu tzv. Vulgáty (textu sestaveného z pramenů, které měli k dispozici Irnerius a jeho první následovníci)50 a textem pozdějším glosátorům rovněž známého rukopisu Littera Florentina (Codex Florentinus) z 6. století.51 Zde je však třeba zdůraznit, že se jednalo pouze o praktickou poznámku. Glosátorům ještě zdaleka nešlo o textovou kritiku v moderním slova smyslu, která by směřovala k určení originálního autentického textu.

Ke konkrétní podobě výuky srov. např. BELLOMO: Saggio, op. cit. s., 59–79. Srov. BELLOMO: Saggio, op. cit., s. 113–133. Srov. LANGE: op. cit., s. 118–124. Srov. COING: op. cit., s. 168–171; CAPRIOLI, S.: Per uno schedario di glosse preaccursiane. Struttura e tradizione della prima esegesi giuridica bolognese. In: Per Francesco Calasso. Studi degli allievi. Bulzoni: Roma 1978, s. 94–98. 50 Srov. LANGE: op. cit., s. 29–30. 51 Srov. LANGE: op. cit., s. 61–63.

46 47 48 49


43


Gramatické a vysvětlující glosy ke slovu obsaženému v justiniánském právním textu připojují jiné slovo, které se jeví jako vhodnější, známější či jednoznačnější ve středověké latině. Další glosy odkazují na paralelní místa v jiných částech justiniánských právních sbírek, kde se pojednávalo o stejném tématu. Jednotlivé úryvky byly rozděleny na ty, které mezi sebou byly zajedno, tzv. concordantiae, a na ty, které jim (podle glosátorů ovšem pouze zdánlivě) odporovaly a protiřečily, tzv. contrarietates. Úkolem glosátorů pak bylo dospět k solutio, která takto nastolený problém vyřešila. Na některých místech glosovaného textu byly vytvořeny dokonce loci communes, kde byly tyto jednotlivé rozpory důkladněji analyzovány a vyřešeny. Na ně pak bylo jinde v glosách odkazováno. Distinctiones neboli divisiones52 vycházely z metody, která byla uplatňována při studiu justiniánských Institucí již v předuniverzitní fázi studia práva v kontextu trivia. V glosách byly rozdělovány právní pojmy a instituce do různých podkategorií, z nichž se postupně vyvinul samostatný literární druh, důležitý pro didaktiku. Jednalo se o deduktivní úvahy, při nichž se z obecně známé a uznávané zásady mělo dospět k zásadám zvláštním, partikulárním. Prakticky se jednalo o okrajové poznámky vedle textu v podobě stále se rozvětvujícího grafu. Tato metoda se ospravedlňovala tím, že stálým rozdělováním se lépe pronikne k vlastnímu významu a smyslu právních zásad, které se tak snadněji zapamatují. Důležitost literárního druhu distinctio je dokumentována též příslovím „qui bene distinguit bene docet“. Brocarda (brocardica, notabilia, generalia)53 jsou právní myšlenky, pravidla a závěry vyvozené z právního textu. Dissensiones dominorum54 obsahují shrnutí různících se názorů glosátorů na řešení jednotlivých právních otázek. Casus55 je konkrétní příklad, směřující k lepšímu pochopení obecné právní zásady. Summulae jsou glosy psané na okraji titulu, rubriky nebo zákona, které shrnují právní obsah textu, k němuž jsou připojeny. Summae56 pak jsou rozsáhlejší díla shrnující větší množství summulae. Jejich souhrn byl pak opatřen úvodem a obohacen o další prvky. V tomto případě se jednalo již o pokročilou formu práce glosátorů, ve které se glosa odděluje od samotného textu justiniánského práva a stává se autonomním výkladem zákona, knihy nebo i celé právní sbírky. Pozornost glosátorů se v jejich sumách s oblibou obrací k justiniánskému Codex. Třebaže totiž vrchol římského právního myšlení byl obsažen v Digestech, 52 53 54 55 56

Srov. COING: op. cit., s. 227–228; LANGE: op. cit., s. 134–138. Srov. LANGE: op. cit., s. 142–146. Srov. COING: op. cit., s. 241–242; LANGE: op. cit., s. 146–149. Srov. COING: op. cit., s. 213–215; LANGE: op. cit., s. 140–141. Srov. COING: op. cit., s. 188–192; LANGE, op. cit., s. 124–129.


44


obsahujících jurisprudenci klasických římských právníků, Codex jakožto soubor vlastního Justiniánova císařského práva byl v očích glosátorů hoden té nejvyšší úcty. Digesta také nebyla vhodným materiálem pro summae z důvodu svého velkého rozsahu a uspořádání. Rogerius a Placentinus napsali své summae ke kodexu již ve 12. století, ale nejslavnější je Summa Codicis ze začátku 13. století, jejímž autorem je Azzo,57 která je považována za vrcholné právní dílo z doby glosátorů, ve významu následující hned po Glossa Ordinaria Accursiově. Velice důležité pro rozvoj práce glosátorů jsou ty typy glos, z nichž se následně vyvinuly quaestiones.58 V samostatném literárním druhu quaestiones se již glosátoři vzdálili od striktního výkladu určité části textu a zaměřili se na konkrétní právní problém, který bylo třeba řešit, a k jeho řešení vyhledávali vhodné právní předpisy a argumenty. Zatímco totiž justiniánské leges jsou pevně dané a glosátoři se při jejich studiu a objasňování pohybují v oblasti nezpochybnitelných skutečností (verum), u quaestiones se ocitáme v oblasti pravděpodobného a naskýtá se zde mnohem větší možnost projevit různé názory a samostatné kritické právní myšlení. V rámci quaestiones bylo možné a často i nutné řešit právní problémy, na které se v samotném textu zákona nenalézala jednoznačná odpověď. Quaestiones vznikaly i v průběhu univerzitních přednášek na základě scholastické metody – disputatio pro et contra. Při takzvaných quaestiones reportatae tímto reportator byl jeden z žáků, pověřený zápisem celé cvičné disputace konající se v rámci univerzitní přednášky. Vznikaly však také quaestiones redactae, které sepsal sám profesor jako své literární dílo. Největší důležitost mají quaestiones legitimae, což jsou právní pojednání zabývající se nejdůležitějšími právnickými otázkami a problémy z teoretické i praktické oblasti. I ty jsou ale psány ve formě disputace mezi profesorem a žákem, nebo například učené disputace vedené mezi zosobněnou spravedlností či právem na straně jedné a profesorem na straně druhé. Zde je třeba uvést alespoň jednu konkrétní, nejvýznamnější publikovanou quaestio s názvem Quaestines de iuris subtilitatibus.59 Toto dílo bylo sepsáno ve 12. století, je anonymní a také přesnější dobu vzniku je těžké určit. Dílo obsahuje všechno, co patří do bohaté středověké obrazotvornosti, jak ji známe z vyobrazení iniciál rukopisných kodexů. Je zde barvitě popsán chrám spravedlnosti, na jehož stěnách je vypsáno kompletní znění Libri legales. V chrámu trů57 Exemplář z fondu Bayerische Staatsbibliothek, vydání Benátky 1489, je přístupný na adrese: http://bildsuche.digitale-sammlungen.de/index.html?c=viewer&bandnummer=bsb00 045961&pimage=00001&v=pdf&nav=&l=en 58 Srov. COING: op. cit., s. 222–223; LANGE: op. cit., s. 129–132; BELLONI, A.: Le questioni civilistiche del secolo XII. Da Bulgaro a Pillio da Medicina e Azzone. Vittorio Klostermann: Frankfurt am Main 1989, s. 3–8. 59 Tímto spisem, jeho obsahem, ale i otázkou doby jeho vzniku a autora se zabývali ti nejvýznamnější právní historikové nové doby. Doba vzniku byla zařazována mezi roky 1082 a 1164, za autora byli považováni Irnerius, Bulgarus nebo Placentinus, srov. LANGE: op. cit., s. 408–413; CALASSO: Medio evo, op. cit., s. 537–538.


45


ní bohyně Iustitia – zosobněná spravedlnost – v nádherných šatech, obklopená svými šesti dcerami, kterými jsou Religio, Pietas, Gratia, Vindicatio, Observantia, Veritas. Bohyně v náručí drží své dítě – Aequitas. Nepřehlédnutelná je podobnost tohoto výjevu se středověkými vyobrazeními Panny Marie s Ježíškem v náručí. Před chrámem sedí za katedrou Interpres (znalec práva), kterému Auditor předkládá k řešení zdánlivé rozpory obsažené v římském právu. Toto dílo, třebaže se zachovalo pouze ve třech rukopisech, podle nichž v nové době byla pořízena dvě kritická vydání tiskem,60 mělo bezesporu alespoň nepřímo velký vliv na středověké právní myšlení glosátorů. Dalším významným literárním druhem, vzniklým již v době glosátorů a na glosy navazujícím, jsou lecturae a commenta.61 V tomto případě se již právník nesoustředí jen na jednotlivý úryvek právního textu, jak tomu bylo u glos, ale hledí na širší celek, snaží se kupříkladu o komplexní výklad celého zákona. S tímto typem tvorby se již přechází od glosátorů k navazující škole komentátorů. Dochovaly se rovněž různé lecturae reportatae, což je vlastně písemně zachycený obsah univerzitní přednášky. Všechny tyto typy glos jsou většinou výsledky univerzitní přednášky. Při ní nejprve proběhla profesorova lectio (četba úryvku právního textu, který měl být prostudován), následoval výklad s pomocí jiných paralelních úryvků, s vyřešením problémů spojených s úryvky zdánlivě protichůdnými (solutio contrariorum), poté rozbor, uskutečněný často s pomocí metody distinctiones, dále vyvození obecných zásad (notabilia, argumenta ad causas, generalia, brocarda) a poté byl právní předpis procvičen na praktickém příkladu (quaestiones de facto), jehož řešení (solutio) bylo vysloveno profesorem z katedry. Od konce 12. století pak pod vedením profesora v odpoledních hodinách nebo v sobotu (quaestiones sabbatinae) řešili rovněž cvičně konkrétní právní případy i sami studenti.62 Vzhledem k rozsáhlosti studovaného materiálu nebylo možné ani v průběhu mnohaletého studia detailně probrat celou látku justiniánského zákonodárství. Jak poznamenává Hans Hattenhauer,63 podstatné bylo především, aby si studenti dokonale osvojili metodu práce, která byla cestou, po níž se měli ubírat k cíli. Tímto cílem pak bylo poznání a pochopení obsahu právních sbírek – práva římského, ale i feudálního či kanonického, k jehož studiu byla užívána rovněž stejná metoda. Není možné se v rámci krátkého pojednání detailně věnovat všem významným glosátorům římského práva. Každý, kdo se zabývá glosátory, je konfron60 FITTING, H.: Quaestiones de iuris subtilitatibus des Irnerius. Walter De Gruyter & Co.: Berlin 1977; ZANETTI, G.: Quaestiones de iuris subtilitatibus. La Nuova Italia Editrice: Firenze 1958. 61 Srov. LANGE: op. cit., s. 138–141. 62 PADOA SCHIOPPA: op. cit., s. 88–89. 63 Srov. HATTENHAUER, H.: Europäische Rechtsgeschichte. C. F. Müller Juristischer Verlag: Heidelberg 1994. 2. verbesserte Auglage, s. 254–255.


46


tován především s jedním z nich. Není to bájný zakladatel Irnerius, o němž je k dispozici omezené množství informací, ale glosátor páté generace Accursius,64 kterému se podařilo uskutečnit impozantní dílo, když ke sbírkám římského práva sestavil řádnou glosu (Glossa Ordinaria nebo také Glossa Magna). V rukopisech přepisovaných od jeho doby, stejně tak jako později v tištěných edicích až do roku 1627, se nachází tato Glossa Ordinaria jako jeden celek spolu s právem Justiniánových sbírek, to vše rozděleno do pěti obsáhlých svazků.65 Informace o Accursiově životě, které máme k dispozici, jsou na rozdíl od některých jiných glosátorů poměrně detailní. Narodil se mezi roky let 1181–1185 v Bagnolo nedaleko Florencie v rolnické, avšak celkem dobře situované rodině. Odešel studovat právo do Boloně, kde byli jeho profesory významný glosátor Azzo a Jacobus Baldovini, pod jehož vedením složil doktorskou zkoušku v roce 1213 nebo možná o něco později. Sám Accursius poté začal vyučovat a boloňským profesorem byl až do své smrti (zemřel v rozmezí let 1259–1263). Pohřben byl v Boloni, nejprve v ambitu dominikánského kláštera sv. Dominika. V roce 1293 zemřel jeho nejstarší syn František, který pro sebe a svého otce nechal připravit náhrobní archu za presbytářem kostela sv. Františka, kam pak byly Accursiovy ostatky skutečně přeneseny a kde se nacházejí dodnes. Již v roce 1396 Florencie žádala Boloňu o vydání ostatků svého slavného rodáka, které chtěla uložit v kostele Santa Maria del Fiore, avšak marně. Ne všechny zprávy, které se o Accursiovi zachovaly, jsou však pozitivní. Ví se, že se mu podařilo získat značný majetek. Jeho palác na hlavním boloňském náměstí je dnes součástí boloňské radnice – Palazzo comunale – a dodnes nese jméno Accursiův palác. Nedaleko Boloně, v místě zvaném Budrio, měl Accursius další proslulou vilu, nazývanou la Riccardina. Vysoké příjmy mu plynuly nejenom z pedagogické a advokátní činnosti, ale půjčoval rovněž peníze na lichvářský úrok a nechal se údajně podplácet i studenty u zkoušek. Jinak je však chválen pro své odborné znalosti i pro svoji výřečnost a eleganci. Accursius byl dvakrát ženatý. S první manželkou měl syna Františka a s druhou další tři syny (Cervotto, Guglielmo, Corsino). Všichni kromě posledního jmenovaného se stali rovněž právníky. O Accursiových potomcích se pak v Boloni vyskytují zprávy až do roku 1356. Accursius nezapomínal na svůj florentský původ a rád se nazýval Florentinus, někdy tímto přízviskem podepisoval i své glosy. Většinou ale glosy, jejich je autorem (je ovšem docela možné, že autorství některých glos si sám připisuje neprávem, nebo se jedná o glosy, s jejichž obsahem se ztotožnil, a proto k nim připojil svoji siglu), jsou označeny zkratkami Acc., Ac., vzácněji A. nebo Accur. Accursiovo jediné dílo, které jej proslavilo, je již zmiňovaný aparát glos nazvaný Glossa Ordinaria. Accursius sám v jedné glose k Digestům66 vysvětluje své jméno: Conditio est. ut instituo te heredem si imponas tibi nomen meum scilicet Accursium: quod est honestum nomen, dictum quia accurrit et succurrit contra tenebras iuris civilis. 64 Literatura k Accursiovi – srov. výše pozn. 36. 65 Srov. výše pozn. 19. 66 D 36. 1. 65. (63.) 10. – glossa ad: Conditio est.


47


Accursiovi jsou sice připisována i jiná menší díla, není však jisté, že je skutečně jejich autorem. Jeho jméno tak zůstává navždy spjato s jeho životním dílem, jímž je Glossa Ordinaria. K tomuto dílu přiměla Accursia naléhavá potřeba, která právě při výuce musela být už skutečně naléhavě pociťována. Již po několik generací glosátorů už totiž nekontrolovaně přibývaly k justiniánským textům stále další a další glosy navazující na tradici založenou Irneriem. Rukopisy, které procházely rukama univerzitních učitelů i jejich žáků, byly už glosami přeplněny. Glosy byly v rukopisech vepsány na okrajích, mezi řádky, vzájemně se překrývaly. Situace se tak stávala značně nepřehlednou, protože u některých rukopisů už nebylo možné ani dobře rozlišit, kde končí justiniánský právní text a kde začínají glosy. Accursius vyšel ve své práci z těch glos, které považoval za nejlepší, nejdůležitější a nejkvalitnější. Ty převzal i se siglami jejich autorů. Sám pak text doplňoval připojováním svých vlastních glos. Výsledkem této celoživotní Accursiovy práce byla Glossa Perpetua, později nazývaná Glossa Ordinaria. Glossa Ordinaria obsahuje celkově 96.260 glos, z toho 22.365 glos k Digestum Vetus, 17.969 glos k Infortiatum, 22.243 glos k Digestum Novum, 17.814 glos ke Codex, 4.737 glos k Institucím, 7.013 glos k Autenticum, 4.119 glos k Tres libri. Z tohoto obrovského množství právního materiálu pouze 122 glos si protiřečí. Výše uvedené počty představují dochovaný výsledek Accursiovy práce. Bezpochyby mnohem více však bylo dalších glos, které Accursius musel prostudovat, vytřídit a vyhledávat řešení rozporů mezi nimi, které v konečné verzi jeho díla již nejsou zachyceny. Přibližně desetina glos obsažených v Glossa Ordinaria je signována jako dílo Irneria, Bulgara, Martina, Jakuba, Placentina, Azzona a jiných glosátorů předchozích generací67. Zbývajících devět desetin je signováno buď A. (Accursius), nebo je případně bez podpisu, což znamená rovněž, že se jedná o obecné shodné mínění glosátorů, se kterým se Accursius ztotožňuje. Glossa Ordinaria se po svém zveřejnění stala jediným oficiálním interpretem pro Corpus Iuris Civilis. Ještě v 17. století vzniklo v Německu právní přísloví „quicquid non agnoscit glossa, nec agnoscit forum“.68 Na počátku 17. století byl v Brazílii vydán zákon přiznávající Accursiově Glossa Ordinaria stejnou právní sílu jako samotnému římskému nebo kanonickému právu. Pochopitelně nechyběly následně ani kritické hlasy, zvláště v pozdějších školách recepce římského práva, které vyčítaly Accursiovi, že svým dílem zabránil dalšímu vývoji studia římského práva. V jeho díle se pak hledaly především nedostatky, které při kritickém přístupu jistě nebylo obtížné objevit. Následně však došlo k určité rehabilitaci Accursiova díla a k poznání, že je nutné je studovat v kontextu doby, ve které žil jeho autor, a v širších historických souvislostech. Nejstarší tištěné vydání Justiniánova práva z roku 1468 vyšlo opatřené Accursiovou Glossa Ordinaria, a následně i téměř všechna další vydání až 67 Srov. výše pozn. 42. 68 Srov. CALASSO: Introduzione, op. cit., s. 330.


48


do roku 1627. Bez Accursiovy glosy bylo Justiniánovo právní dílo poprvé vytištěno v letech 1529–1531. V moderní době se pak začaly ozývat hlasy o nutnosti nového kritického vydání Accursiovy Glossa Ordinaria. Poprvé se tento požadavek objevil již v roce 1828, a pak ještě mnohokrát. Zatím však pouze Pietro Torelli vydal v roce 1939 první knihu Justiniánových Institutiones s Accursiovou glosou.69 Následně se prosadilo přesvědčení, že dříve, než bude kriticky vydána celá Accursiova Glossa Ordinaria, musí být kriticky prozkoumány a vydány glosy Accursiových předchůdců. O tom, o jak náročnou a zdlouhavou práci se jedná, svědčí skutečnost, že týmu pěti italských právních historiků se podařilo vydat jako plod mnohaleté práce předaccursijské glosy pouze k prvním dvěma knihám Justiniánových Institutiones.70 Velmi mnoho práce tedy v této oblasti zbývá ještě vykonat. Doc. JUDr. Miroslav Černý, Ph.D. katedra právních dějin Fakulta právnická Západočeské univerzity v Plzni email: [email protected]

69 Srov. DIURNI, G.: La glossa accursiana. Stato della questione. In: Rivista di storia del diritto italiano. Nr. 64, 1991, s. 341–364. 70 CAPRIOLI, S. – CRESCENZI, V. – DIURNI, G. – MARI, P. – PERUZZI, P.: Glosse preaccursiane alle istituzioni. Strato azzoniano. Libro primo. Roma 1984; Libro secondo. Roma 2004. Celá problematika předaccursijské edice je výborně shrnuta v článku: CAPRIOLI: op. cit., s. 73–166.


49

Sen v Headley z hlediska romanistického SEN V HEADLEY FROM THE VIEW OF ROMAN LAW

Radek Černoch Černoch, Radek. Sen v Headley z hlediska romanistického. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, pp. 51–57. Abstrakt: Sen v Headley [1991] EWCA Civ 13 (28 February 1991) postuluje požadavky na darování pro případ smrti, a to i pro darování nemovitosti. Z hlediska romanistického jsou zajímavé dva další aspekty. Sen v Headley explicitně poukazuje na vývoj deathbed gifts z mortis causa donationum, a to i citací justiniánských Institucí (Just. Inst. 2. 7. 1.). Naproti tomu však neomezuje výši takového daru, čímž je implicitně vyloučena aplikace Falcidiánské kvarty (quarta Falcidia). Klíčová slova: Darování pro případ smrti (mortis causa donatio); dědické právo; Falcidiánská kvarta (quarta Falcidia); recepce římského práva; Sen v Headley. Abstract: Sen v Headley [1991] EWCA Civ 13 (28 February 1991) formulates requirements for deathbed gifts, incl. donation of land. From the view of Roman law, there are two other interesting aspects. Sen v Headley cites the Institutes of Justinian (Just. Inst. 2. 7. 1.) to show that deathbed gifts originate from mortis causa donationes. However, the value of the donation is not limited, thus application of Falcidian Portion (quarta Falcidia) is implicitly disabled. Keywords: Deathbed gifts (mortis causa donatio) – Falcidian Portion (quarta Falcidia) – Law of Succession – Reception of Roman Law – Sen v Headley.


51




Úvodem Recepce římského práva je problematikou zásadně ovlivňující právní vývoj ve většině nejen evropských států, přičemž míra uplatnění římskoprávních idejí je v jednotlivých oblastech a epochách různá. Ještě rozmanitější jsou však způsoby pronikání římskoprávních prvků do jednotlivých právních řádů a důsledky těchto pronikání. Ohledně působení římského práva v Anglii se zpravidla hovoří jen o okrajové míře recepce práva římského,1 přesto lze i v anglickém právním řádu nalézt dokumenty, které jsou z romanistického hlediska nanejvýš zajímavé. Tento článek se chce zabývat jedním z nich, a to soudním rozhodnutím Sen v Headley,2 vydaným v době velmi nedávné, uvážíme-li více než dvoutisíciletý vývoj práva římského a jeho recepce. Skutkový stav Zůstavitel Vivian „Bob“ Hewett zemřel bez závěti nemaje blízkých příbuzných, pročež jeho majetek připadl synovci Johnu Tanfield Headleymu (defendant a následně respondent). Proti tomu brojila Margaret Queenie Sen (plaintiff a následně appellant), s níž měl zůstavitel velice blízký vztah,3 namítajíc, že jí náleží zůstavitelův dům coby mortis causa donatio. Margaret Sen zažalovala Headleyho a po neúspěchu podala odvolání, při kterém již byla úspěšná, Court of Appeal navíc rozhodl jednomyslně.4 Zůstavitel trpěl neoperabilní rakovinou slinivky, což bylo i důvodem jeho hospitalizace, během níž ho žalobkyně denně navštěvovala a starala se o jeho dům, v němž dříve společně se zůstavitelem bydlela a od kterého měla stále klíče. Tři dny před smrtí jí na dotaz sdělil, že dům je její, že má klíče a rovněž jí oznámil, kde jsou doklady o vlastnictví. Rovněž jí řekl, že veškeré vybavení domu, o které má zájem, je její. Krátce po smrti zůstavitele našla žalobkyně v tašce, již měla s sebou při návštěvě v nemocnici, svazek klíčů (o nichž zůstavitel patrně mluvil tři dny před smrtí a který jí tam s největší pravděpodobností bez jejího

1 BAKER, J. H.: An Introduction to English Legal History. 3rd ed. Butterworks: London 1990, s. 34. BORKOWSKI, A. – PLESSIS, P. du: Textbook on Roman Law. 3rd ed. Oxford University Press: Oxford & New York 2005, s. 385. POLLOCK, F. – MAITLAND, F. W.: The History of English Law before the Time of Edward I. Volume I. 2nd ed. Reprinted Liberty Foud: Indianapolis 2010, s. 120. 2 Rozsudek England and Wales Court of Appeal (Civil Division) ze dne 28. 2. 1991, sp.

zn. Sen v Headley [1991] EWCA Civ 13 (28 February 1991). Dále jen „Sen v Headley“. Citováno dle: Sen v Headley [1991] EWCA Civ 13 (28 February 1991) On-line dostupné z: http://www.bailii.org/ew/cases/EWCA/Civ/1991/13.html [citováno 2014-0127]. 3 Sen v Headley: „… their relationship… could not have been closer if they had actually been husband and wife…“. 4 BORKOWSKI, A.: The Law of Donatio Mortis Causa. Reprinted Oxford University Press: Oxford 2005, s. 158. © Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288

52


vědomí vložil), mezi nimi byl i klíč od skříňky, kde se nacházely doklady o vlastnictví domu.5 Právní stav Mortis causa donatio vyžaduje dle anglického práva k platnosti splnění tří požadavků.6 Prvním z nich je učinění daru s vyhlídkou smrti, nemusí však jít o její nezvratné očekávání.7 Druhým je vázanost účinků darování výlučně na smrt dárce.8 Třetí a poslední z podmínek je odevzdání předmětu daru či dokumentů dosvědčujících vlastnický nárok, a to způsobem rovnajícím se předání vlastnického práva, nikoliv pouhé držby.9 Zatímco splnění prvních dvou bodů bylo nesporné – dárce daroval očekávaje smrt, k níž skutečně došlo, dostatečnost popsaného neformálního způsobu odevzdání dokladů o vlastnictví byla žalovaným i soudem prvního stupně zpochybněna. Odvolací soud však došel k opačnému názoru, považoval tedy vložení klíčů od domu do tašky zůstavitelem společně s instrukcí, kde lze nalézt doklady o vlastnictví, za dostatečné pro odevzdání těchto dokladů.10 Rovněž bylo zpochybňováno, zda předmětem mortis causa donationis může být i nemovitost, přičemž závěr odvolacího soudu byl kladný.11 V daném případu šlo o darování neregistrované nemovitosti, ovšem celkové vyznění judikátu zdůrazňující požadavek na minimalizaci odchylek v právu naznačuje pro futuro i možnost darování registrované nemovitosti,12 přičemž jen pro srovnání uveďme, že takový závěr by v českém právu možný nebyl.13 Mortis causa donatio Dle římského práva je darování pro případ smrti (mortis causa donatio) nástrojem singulární sukcese, zejména za Iustiniana velmi blízkým odkazu. Dle konkrétního způsobu realizace daru mohl přeživší dárce žádat dar zpět vindicatione, actione fiduciae či condictione ob causam datorum, v některých případech to

5 Sen v Headley: „… locked steel box in which the title deeds to the house were kept…“ 6 BORKOWSKI, A.: Textbook on Succession. 2nd ed. Reprinted Oxford University Press:

Oxford & New York 2010, s.. 321.

7 Sen v Headley: „… in contemplation, although not necessarily in expectation, of impen-

ding death…“

8 Sen v Headley: „… absolute and perfected only on the donor‘s death…“ 9 Sen v Headley: „… delivery of the subject matter of the gift, or the essential indicia of tit10 11 12 13

le thereto, which amounts to a parting with dominion and not mere physical possession over the subject matter…“

Sen v Headley.

BORKOWSKI, A.: Textbook on Succession, op. cit., s. 325. Idem. The Law of Donatio Mortis Causa, op. cit., s. 103. § 2063 i. f. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“). © Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288

53


však možné nebylo.14 O římskoprávních kořenech mortis causa donationis tedy není pochyb. Vyjdeme-li ze spíše jen okrajové míry recepce římského práva v Anglii, mohli bychom jen stěží předpokládat, že u nějakého institutu anglo-saského práva nalezneme průkazně římskoprávní kořeny. Tím více pak budeme překvapeni rozhodnutím Sen v Headley, neboť argumentace odvolacího soudu začíná odkazem na příslušnou pasáž justiniánských Institucí, a to včetně vedení části latinského textu.15 Následně je v textu rozhodnutí poukazováno, že římskému právu postačovalo v případě mortis causa donationis splnění pouze prvních dvou požadavků anglického práva, totiž učinění daru s vyhlídkou smrti a vázanost na smrt dárce, zatímco ohledně třetího požadavku (odevzdání věci) není právo římské příliš použitelné, neboť jde o požadavek plně se vyvinuvší teprve v právu anglickém, zatímco římské právo umožňovalo různé způsoby zřízení mortis causa donationis, a to i v případě nemovitostí.16 Až do rozhodnutí Sen v Headley přitom existovalo přesvědčení, že nemovitosti nemohou být předmětem darování pro případ smrti (deathbed gifts).17 14 SOMMER, O.: Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. Reprint pův. vyd. Wolters Kluwer ČR: Praha 2011, s. 314. 15 Just. Inst. 2. 7. 1. Mortis causa donatio est, quae propter mortis fit suspicionem, cum quis ita donat, ut, si quid humanitus ei contigisset, haberet is qui accepit: sin autem supervixisset qui donavit, reciperet, vel si eum donationis poenituisset aut prior decesserit is cui donatum sit. hae mortis causa donationes ad exemplum legatorum redactae sunt per omnia. nam cum prudentibus ambiguum fuerat, utrum donationis an legati instar eam obtinere oporteret, et utriusque causae quaedam habebat insignia et alii ad aliud genus eam retrahebant: a nobis constitutum est, ut per omnia fere legatis connumeretur et sic procedat, quemadmodum eam nostra formavit constitutio. et in summa mortis causa donatio est, cum magis se quis velit habere, quam eum cui donatur, magisque eum cui donat, quam heredem suum. sic et apud Homerum Telemachus donat Piraeo. (Zvýrazněna část uvedená v Sen v Headley). Darování pro případ smrti je takovým darováním, které se uzavírá v očekávání smrti. U něho je darováno takovým způsobem, že pokud někoho překvapí lidský osud, může si příjemce předmět daru ponechat, dárce ho má dostat nazpět v případě, pokud přežije anebo jestli ho mrzí, že darování uskutečnil, nebo když obdarovaný zemřel dříve než on. Tato darování na případ smrti byla upravena zcela po vzoru odkazů. Protože však právní znalci pochybovali, zda jsou povahou stejná jako darování nebo odkazy, a protože obsahovaly rysy obou právních vztahů a jedni je přiřazovali k tomu a druzí zase k onomu, stanovili jsme, že se budou téměř ve všech ohledech řadit k odkazům a uskutečňují se tak, jak to stanovila naše konstituce. Shrnuto, o darování na případ smrti se jedná tehdy, když by někdo něco měl raději u sebe než u obdarovaného a zároveň raději u obdarovaného než u svého dědice. Tak také daruje Telemachos Peiraeovi u Homéra. Překlad citován dle: BLAHO, P. – SKŘEJPEK, M.: Iustiniani Institutiones: Justiniánské Instituce. Karolinum: Praha 2010, s. 123. 16 Sen v Headley. 17 BORKOWSKI – PLESSIS: op. cit., s. 389. POLLOCK, F. – MAITLAND, F. W.: The His-

tory of English Law before the Time of Edward I. Volume II. 2nd ed. Reprinted Liberty Foud: Indianapolis 2010, s. 345. © Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288

54


Deathbed gifts, stojící na pomezí mezi jednáním inter vivos a mortis causa,18 se díky recepci římského práva staly velmi brzy součástí anglického práva, neboť se objevují již v Henry de Bractonově díle De legibus et consuetudinibus Angliae19 coby výpůjčka z práva římského, jak tomu bylo i v ostatních oblastech, v nichž bylo anglické právo (common law) nedostatečně vyvinuté.20 Následně je však zdůrazněno, že uvedené převzetí institutu mortis causa donationis není toliko mechanické, nýbrž dochází k jeho změnám v rámci vývoje anglického práva.21 Důsledkem toho jsou jisté odlišnosti římskoprávní mortis causa donationis a anglických deathbed gifts. Deathbed gifts jsou oproti mortis causa donationi homogennější, naproti tomu u nich však poměrně striktně přistupuje požadavek odevzdání věci.22 V právu římském byla pro mortis causa donationem vyžadována nabídka a její přijetí (ostatně jako u každého jiného darování), zatímco Sen v Headley považuje za platné odevzdání i případ, kdy obdarovaná akceptaci v daný okamžik neprovedla, poněvadž o odevzdání ani nevěděla, z čehož se snad dá usuzovat, že beneficiářem může být v případě deathbed gifts i osoba bez způsobilosti.23 To samozřejmě neznamená, že by někdo mohl být obdarován mortis causa proti své vůli, jelikož i anglické právo v obecné rovině požaduje přijetí daru.24 V tomto případě lze tedy uvažovat o následném konkludentním přijetí ze strany Margaret Sen poté, co našla klíče v tašce, které se navenek projevilo nejpozději podáním žaloby proti Headleymu. Quarta Falcidia Římské právo původně nikterak nelimitovalo dědice ohledně využívání jednotlivých institutů sukcese mortis causa. Pomineme-li v praxi nepříliš efektivní leges Furiam a Voconiam, nastává omezení teprve roku 40 př. n. l., kdy lex Falcidia stanoví, že souhrnná míra odkazů nesmí překročit tři čtvrtiny dědictví,

18 BIRKS, P.: English Private Law. Volume I. Oxford University Press: Oxford 2000, s.

512.

19 O darováních pro případ smrti se pojednává ve druhém svazku pod nepříliš šťastně

zvolenou rubrikou De donationibus inter mortuos et mortis causa. (zvýraznění autor na základě poznámky editora Bractonova díla).

BRACTON, H. de: De legibus et consuetudinibus Angliae. Citováno dle: Bracton Online [online cit. 2014-01-31]. Dostupné z: 20 BÉRIER, F. Longchamps de: Law of Succession. Roman Legal Framework and Comparative Law Perspective. Wolters Kluwer Polska: Warszawa 2011, s. 225. 21 Sen v Headley. 22 Pro detailnější popis rozdílů mezi římským a anglickým právem viz: BORKOWSKI: The Law of Donatio Mortis Causa, op. cit., s. 22. 23 Ibidem, s. 69. 24 BRUCE, J. W. – ELY, J. W. Jr.: Cases and Materials on Modern Property Law. 6th ed. Thomson/West: St. Paul 2007, s. 177–193.


55


dědici musí tedy zůstat čtvrtina (quarta Falcidia) odkazy nezatížena.25 Jelikož se toto řešení v praxi osvědčilo, dochází postupně k rozšiřování tohoto pravidla i na další instituty sukcese mortis causa, v případě mortis causa donationis se tak stalo konstitucí Septimia Severa.26 Vyvstává tedy otázka, zda byl i tento aspekt součástí mortis causa donationis recipované v Anglii, tedy zda i u deathbed gifts musí být quarta Falcidia zachovávána. I na ni nalezneme odpověď v rozhodnutí Sen v Headley, byť toliko implicite. Zůstavitelův dům nárokovaný žalobkyní měl hodnotu přibližně £315,000, představoval tudíž stěžejní část pozůstalosti,27 kromě domu samotného mělo žalobkyni připadnout i jeho vybavení.28 V rozsudku se nehovoří o dalším majetku zůstavitele, uvážíme-li však, že jde o honosný29 dům v Londýně, lze předpokládat jeho vysokou hodnotu (zmíněných přibližně £ 315,000), vzhledem k jeho zchátralosti časem30 pak nelze usuzovat, že by zůstavitel měl k dispozici větší sumu peněžních prostředků (ty by rozumně jednající majitel nejspíše investoval do údržby domu) či jiný hodnotný majetek, z čehož lze dále vyvodit, že hodnota domu a jeho vybavení překračuje tři čtvrtiny pozůstalosti. Borkowski uvádí rozhodnutí Sen v Headley jako případ, kdy je mortis causa darována hlavní část pozůstalosti (donor’s major asset).31 Podobně Bérier na základě rozhodnutí Sen v Headley implicitně vyvozuje, že quarta Falcidia se v anglosaském právu neuplatní.32 Pro pořádek je uveďme, že soud se v daném (a pravděpodobně ani v jiném) případě otázkou hodnoty daru ve vztahu k celé pozůstalosti cíleně nezabýval (vyjma označení domu jako principal asset), ani argumentace žádné ze stran (tedy zejména Headleyho) nebyla vedena tímto směrem. Je však pravděpodobné, byla-li by snad tato otázka v budoucnu vznesena, že vlivem precedentálního působení rozhodnutí Sen v Headley bude výslovně rozhodnuto o neaplikovatelnosti quartae Falcidiae v Anglii. Závěr Rozhodnutí Sen v Headley patří mezi nejvýznamnější případy týkající se mortis causa donationis v anglo-saském právu, o čemž svědčí i to, že v příslušné Borkowského práci jde o nejčastěji citovaný case.33 Pro nás je však podstatně zajímavější svým vztahem k římskému právu, poněvadž se týká hned dvou insti25 26 27 28

SOMMER: op. cit., s. 331. BÉRIER: op. cit., s. 142.

Sen v Headley: „… principal asset of an estate…“ Sen v Headley: „… When she (Margaret Sen, pozn. autor) asked about the contents of the house, he (Hewett, pozn. autor) said: „Do what you like. It‘s all yours.“ … 29 Sen v Headley: „… freehold house…, a substantial, detached….“ Borkowski jej charakterizuje jako „valuable“. BORKOWSKI: The Law of Donatio Mortis Causa, op. cit., s. 1. 30 Sen v Headley: „… dilapidated condition…“ 31 BORKOWSKI: The Law of Donatio Mortis Causa, op. cit., s. 1. 32 BÉRIER: op. cit., s. 226. 33 BORKOWSKI: The Law of Donatio Mortis Causa, op. cit., s. xii.


56


tutů práva římského, třebaže v případě falcidiánské kvarty nejsou římskoprávní východiska soudem aprobována. Naproti tomu převzetí deathbed gifts z mortis causa donationum je dokumentováno i uvedením příslušné pasáže z justiniánské kodifikace, což může být poněkud překvapivé pro toho, kdo mnohokrát slyšel, že římské právo v Anglii nebylo recipováno. Ostatně, kolikrát jste se v kontinentálním právu, jehož římskoprávní kořeny nejsou zpochybňovány, setkali s tím, aby argumentace soudu začínala uvedením římskoprávního textu v latině? JUDr. Radek Černoch, Ph.D. Katedra dějin státu a práva Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Brno email: [email protected]


57

Prvky rímskeho práva v germánskych zákonníkoch ELEMENTS OF ROMAN LAW IN GERMANIC LAW CODEX

Eva Dudásová Dudásová, Eva. Prvky rímskeho práva v germánskych zákonníkoch. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, pp. 59–67. Abstrakt: Výskum zameraný na objasnenie vplyvu rímskeho práva na text barbarských zákonníkov si vyžaduje venovať pozornosť aj ďalším problematickým aspektom, ktoré v uvádzanej súvislosti vznikajú. Jedným z nich je problematika sťahovania národov, ktorá mala za následok stret Rimanov s germánskymi kmeňmi, čo kontextuálne podmieňuje pozornosť venovanú barbarom na území Rímskej ríše a vulgarizácii rímskeho práva. Kľúčové slová: barbari, germánske kmene, recepcia práva, rímske právo, vulgarizácia práva Abstract: A research focusing on the influence of the Roman law on the text of Barbarian codes requires attention paid to other problematic aspects. One is the issue of migration of nations, which led to the conflict between the Romans and the members of Germanic tribes such determining the attention paid to barbarians on the territory of Roman Empire and to the vulgarization of Roman law. Keywords: barbarians, Germanic tribes, reception of law, Roman law, vulgarization of law


59




1. Úvod Recepcia rímskeho práva predstavovala v období stredoveku podstatný zásah do vývoja práva v rozvíjajúcich sa krajinách Európy. So zameraním na skúmanú problematiku vplyvu rímskeho práva na právo germánskych kmeňov sa črtá otázka, od ktorého okamihu prichádza do úvahy používanie označenia „recepcia práva“. Je potrebné poukázať na skutočnosť, že vývoj práva germánskych kmeňov sa zaraďuje do obdobia pred recepciou rímskeho práva, a napriek tomu, že vykazuje niektoré jej znaky, v skutočnosti je nevyhnuté dbať na veľmi opatrné používanie výrazu „recepcia“ v kontexte tejto vývojovej etapy. Aj v odbornej literatúre sa možno s veľkou frekventovanosťou stretnúť s používaním úvodzoviek, naznačujúc tak istú nepravú recepciu, nakoľko sa síce v germánskych zbierkach často vyskytuje aj právna úprava obsiahnutá v rímskom právom poriadku, no príčiny takéhoto javu je vhodné hľadať aj v iných súvislostiach, ako je tomu v spojitosti s obdobím recepcie rímskeho práva. 2. Vulgarizácia rímskeho práva Vývoj rímskeho práva bol vystavený viacerým činiteľom, ktoré mali vplyv na jeho formovanie, podmieniac tak viaceré zmeny odzrkadľujúce sa v právnej úprave platnej v neskorších obdobiach. Jedným z takýchto faktorov bola expanzívna politika Rimanov, ktorá mala za následok vytvorenie rozsiahleho Rímskeho impéria s veľkou početnosťou rozličných národov odlišných od Rimanov. Z dôvodu uplatňovania princípu personality sa spočiatku tieto národy riadili svojimi vlastnými národnými právami. Vo väčšine prípadov možno hovoriť o uplatňovaní tzv. obyčajového práva, ktorého používanie tým-ktorým národom malo svoje opodstatnenie. Obsah právnych noriem bol v rámci jednotlivých národov odlišný, odzrkadľujúci osobitosti ich zmýšľania. Spätosť národa s predmetnými normami bola natoľko silná, že akákoľvek zmena, ktorá by mala nastať počas krátkeho časového obdobia bola nepredstaviteľná. Aj táto skutočnosť mala významný vplyv na vývoj rímskeho práva a podstatným spôsobom zasiahla klasické rímske právo. Ďalším z činiteľov vplývajúcich na zmeny v rímskom právnom poriadku bolo sťahovanie národov podmieňujúce príchod germánskych kmeňov na územie Rímskej ríše. Problematike germánskych kmeňov a pomenovaniu „barbari“ sa budeme venovať ešte v ďalšom texte. Avšak v tejto časti je vhodné podotknúť, že Rimania dlhodobo čelili hrozbe zo strany germánskych kmeňov. Situácia sa časom čoraz viac vyostrovala najmä od prvej polovice tretieho storočia. V roku 378, keď došlo k otvorenej vojne medzi Rimanmi a Gótmi, už žilo na území Rímskej ríše zmiešané obyvateľstvo. Historické udalosti na území Rímskej ríše boli sprevádzané výraznými ekonomickými, spoločenskými, náboženskými či politickými zmenami. Vyššie opísané historické udalosti mali za následok, že uplatňovanie čisto klasického rímskeho práva na celom rozsiahlom území Rímskej ríše sa ukázalo byť neudržateľné a nedokázalo v plnej miere potlačiť používanie práv iných © Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288

60


národov a prejavy národných osobitostí. Vývoj smeroval k zmiešaniu rímskeho práva a práva jednotlivých národov, ktoré sa naďalej zachovávalo vo forme obyčají, a dochádzalo tak k tzv. vulgarizácii rímskeho práva. Naďalej zostáva otázne, či je vhodné tento jav posudzovať v negatívnom alebo v pozitívnom zmysle. Prístupy odborníkov k tejto problematike sa rôznia, nakoľko vulgarizácia práva síce mala za následok odklon od základných princípov, na ktorých bolo postavené klasické rímske právo. Taktiež je možné na ňu prihliadať ako na jav, ktorý obohatil právo a prispôsobil ho požiadavkám vtedajšej spoločnosti. Rozpor vzniká aj v prípade úvah, či došlo k vulgarizácii rímskeho práva germánskym právom, alebo to bolo naopak. V kruhoch odbornej verejnosti sa vykryštalizovali viaceré názory ohľadom toho, čo by sa malo rozumieť pod výrazom vulgarizácia rímskeho práva. Autorstvo výrazu „vulgárne právo“ sa pripisuje nemeckému historikovi Heinrichovi Brunnerovi, ktorý považoval vulgárne právo za právo v praxi, uplatňované v jednotlivých provinciách a prezentujúce sa ako evolúcia, alebo aj ako degenerácia čistého rímskeho práva, existujúca v rozpore s teóriou písaného práva.1 Ďalej uvádza tiež existenciu prepojenia medzi historickými udalosťami z 5. storočia a vulgarizáciou práva. Ďalekosiahle následky týchto udalostí spočívali okrem iného aj v neexistencii autority, ktorá by tvorila zdroj rímskeho práva. Vzniknutá nepriaznivá situácia sa odzrkadlila aj v reakciách barbarských kráľov, ktorí následne nahradili chýbajúcu autoritu. Rímske právo zostalo naďalej v používaní po dlhú dobu po zániku západorímskej ríše, zvyšujúc tým prestíž a podporujúc silu barbarských kráľovstiev.2 Jedným z popredných odborníkov venujúcich sa skúmaniu vulgárneho rímskeho práva bol Ernst Levy, ktorý vo svojom celoživotnom diele Westromisches Vulgarrecht: das Obligationenrecht detailne opísal viaceré rímskoprávne inštitúty v kontexte zmien, ktoré v rímskom práve nastali. Mnohí autori opisovali vulgárne právo v komparácii s právom cudzincov. Ernst Levy sa však domnieval, že je vhodnejšie charakterizovať vulgárne právo oddelene od práva cudzincov, čo by v konečnom dôsledku malo viesť k väčšej jednoznačnosti a zrozumiteľnosti jednotlivých inštitútov. A v takomto ponímaní má právo cudzincov tvoriť len poddivíziu výrazu „vulgárne právo“. Ernst Levy definoval vulgárne právo ako súhrn všetkých pravidiel a koncepcií vyskytujúcich sa na rímskej pôde, najmä v medziobdobí, ktoré sa odlišovalo od klasického systému. A to nezávisle od toho, či tieto ustanovenia a myšlienky mali pôvod u cudzincov, alebo v písanom práve platnom pre provincie, distrikty, skupiny ľudí alebo boli ovplyvnené myšlienkami iných než Rimanov.3 1 LEVY, E.: West Roman Vulgar Law. The Law of Property. American Philosophical Society: Philadelphia 1951, s. 2. 2 LAFFERTY, S.: Law and Society in Ostrogothic Italy. Evidence from the Edictum Theodorici. In: Journal of Late Antiquity. Vol. 3, No. 2, Fall 2010, s. 337. 3 LEVY: op. cit., ref. č. 1, s. 6.


61


Ludwig Mitteis na rozdiel od Levyho považoval za rozhodujúce brať do úvahy aj právo cudzincov v prípade kreovania definície vulgárneho práva. Tvrdil, že vulgárne právo a právo cudzincov sa nezhodovalo, nakoľko to prvé vyjadrovalo degenerované rímske právo, kým to druhé nebolo vôbec rímskym právom. Pod výraz vulgarizované rímske právo zahŕňal rímske právo používané na rozličných územiach Itálie, vrátane provincií, popri práve klasickej jurisprudencie. V súlade s myšlienkami Mitteisa sa vulgárne právo líšilo od teórie rímskeho práva a zodpovedalo špecifickým miestnym potrebám, ktoré sa však používalo už aj v klasickom období rovnako, ako aj v poklasickom období. Klasické rímske právo považoval skôr za „akademické právo“ a bol toho názoru, že mimo centra Ríma malo len malé využitie.4 Súhrnným znakom uvedených definícií je poukázanie na vzťah vulgárneho rímskeho práva k právu cudzincov, ako aj k tzv. písanému právu. Ďalším definičným znakom je tiež vymedzenie rozdielu medzi klasickým rímskym právom a vulgárnym rímskym právom v ich praktickom využití, s prihliadnutím na celé rozsiahle územie Rímskej ríše. V období príchodu germánskych kmeňov však došlo z hľadiska zmeny rímskeho práva k vzniku obdobnej situácii, ktorá bola badateľná aj v prípade vzťahu klasického rímskeho práva a práva cudzích národov. Dlhodobé spolužitie Rimanov a germánskych kmeňov na spoločnom území malo za následok, že postupne došlo k vzájomnému prelínaniu sa uplatňovaných právnych noriem. Následkom uvedeného javu bola vulgarizácia ako rímskeho, tak aj germánskeho práva. 3. Barbari na území Rímskej ríše V súvislosti s vyššie vymedzeným výrazom vulgarizácie práva je vhodné sa zamerať na problematiku označenia kmeňov, ktorých právo malo vplyv na ďalší vývoj rímskeho práva. V literatúre sa možno stretnúť tak s výrazom „barbarské kmene“, ako aj s označením „germánske kmene“. Považujeme však za dôležité poukázať na obsahovú odlišnosť v používaní týchto termínov, ako aj na niektoré spojitosti medzi nimi. Rimania spočiatku označovali výrazom „barbari“ každého, kto nebol Rimanom. Čo znamená, že spočiatku ním titulovali každého cudzinca odlišujúceho sa predovšetkým jazykom, ktorý používal, zvykmi a niekedy aj krutými spôsobmi. Neskôr sa toto pomenovanie stalo zaužívaným vo vzťahu k nepriateľom Ríma.5 Ralph W. Mathisen uvádza výraz „kategorizácia barbarov,“ ktorý bližšie charakterizuje na základe zachovaných prameňov. Vo svojom diele Romans, Barba4 LIEBS, D.: Roman Vulgar Law in Late Antiquity, s. 4–5. Dostupné on-line na: http://

www.freidok.uni-freiburg.de/volltexte/6857/pdf/Liebs_Roman_vulgar_law.pdf [cit. dňa 1. 6.

2014].

5 BERGER, A.: Encyclopedic Dictionary of Roman Law. The American Philosophical Society: Philadelphia. Part 2. Reprint 1991, s. 371.


62


rians, and the Transformation of the Roman World: Cultural Interaction and the Creation of Identity in Late Antiquity tvrdí, že Rimania, obdobne ako aj Gréci, mali vo zvyku uskutočňovať katalogizáciu, ktorá bola založená na koncipovaní skupín nie na základe špecifických znakov jednotlivých barbarov, ale zohľadňujúc tie črty, ktoré boli spoločné pre každého z nich. Ďalej uvádza, že barbarské kmene boli najčastejšie označované dlhými, exoticky znejúcimi názvami. V zoznamoch vytváraných Rimanmi sa len zriedkavo nachádzali akékoľvek bližšie opisy alebo komentáre k pomenovaniam.6 Ako príklad možno uviesť Pomponia, ktorý vo svojom diele De situ orbis pomenúva vtedajších obyvateľov Ázie.7 Avšak pomenovanie „barbar“ sa stalo zaužívaným aj vo vzťahu k germánskym kmeňom. Ďalším príkladom je Tacitus, ktorý rozlišoval medzi obyvateľmi žijúcimi v germánskych lesoch v drsných podmienkach a nevábivým spôsobom života a civilizovanými národmi stredozemia.8 Kincl uvádza, že kým Germáni nemali svoj vlastný štát, nemali ani svoje právo. Z toho dôvodu považuje za vhodnejšie hovoriť len o spoločenských normách, záväzných pre príslušníkov kmeňovej alebo rodovej pospolitosti, obvykle vynútiteľných mocou celého kolektívu.9 V odbornej literatúre sa však používaná terminológia často odlišuje a niektorí autori používajú tiež výraz „právo a obyčaje“.10 V tejto súvislosti možno badať istú podobnosť s niektorými ustanoveniami ako civilného, tak aj trestného práva. Jedny z najstarších opisov informujúcich o spoločenských normách germánskych kmeňov pochádzajú od Tacita, ktoré sa zameriavajú na charakteristiku vzťahov medzi manželmi, rodičmi a deťmi, podmienok uzavretia manželstva, prijatia medzi dospelých. V obmedzenej miere boli príslušníkom germánskych kmeňov známe tiež niektoré vecnoprávne inštitúty, ale aj úprava otroctva, ktorá bola stavaná na odlišných princípoch, než tomu bolo v zmysle rímskeho práva. Znaky trestného práva boli rozoznateľné v prípade viacerých skutkových podstát, ktoré sa považovali za čin hodný niektorého z vtedy známych trestov. Medzi tieto činy sa zaraďovala napr. zrada, zbabelstvo alebo dezertérstvo. Jednotlivé kmene alebo rody uplatňovali predovšetkým telesné alebo majetkové tresty. Uloženie telesných trestov prichádzalo do úvahy 6 MATHISEN, W. R.: Catalogues of Barbarians in Late Antiquity. In: Romans, Barbarians, and the Transformation of the Roman World: Cultural Interaction and the Creation of Identity in Late Antiquity. Edited by Mathisen W. R., Shanzen D. Surrey: Ashgate 2011, s. 17–32. 7 Pomp. Mel. De situ orbis 1. 2.: Brevis Asiae description... super Amazonas et Hyperboreos, Cimmerii, Zygi, Heniochae, Gorippi, Moschi, Ceretae, Toretae, Arimphaei, atque, ubi in nostra marie tractus excedit, Matiani, Tibarani, et notiora iam nomina, Medi, Armenii, Commageni, Murrani, Veneti, Cappadoces, Gallograeci, Lycaones, Phryges, Pisidae, Isauri, Lydi, Syrocilices. 8 TACITUS, P. C.: Agricola. Anály. Germánia. Histórie. Preklad Ján Žigo, Mariana Paulinyová, Jana Rovenská. Tatran: Bratislava 1980, s. 332. 9 KINCL, J.: Všeobecné dějiny státu a práva. Panorama: Praha 1983, s. 126–127. 10 Pozri: MOUSOURAKIS, G.: The Historical and Institutional Context of Roman Law. Asngate Publishing: Hampshire 2003.


63


predovšetkým pri protispoločenských činoch, na ktoré mala byť upozornená aj verejnosť. K uloženiu pokuty ako trestu dochádzalo pri tzv. ľahších previneniach. Tacitus uvádza, že orgánom so súdnou právomocou bol snem, ktorý si následne volili svojho náčelníka. Náčelníkovi prislúchalo rozhodovanie v lokálnych záležitostiach. Svoju činnosť vykonával v súčinnosti so sto pomocníkmi poskytujúcimi mu rady a dohliadajúcimi na výkon rozhodnutia.11 Z uvedeného vyplýva, že výraz „barbar“ bol Rimanmi používaný vo veľmi širokom významne. Viacerí autorovi používajú toto pomenovanie aj pre označenie germánskych kmeňov, čím sa vyjadrilo postavenie cudzincov žijúcich mimo územia Rímskej ríše vo vzťahu k Rimanom. Vo fragmentoch Codex Theodosianus sa výraz „barbar“ mnohokrát vyskytuje v rozličných kontextoch. Hagith vo svojom príspevku The Appropriation of Roman Law in Barbarian Hands: „Roman-Barbarian“ marriage in Visigothic Gaul and Spain, že v Codex Theodosianus sa používa výraz „barbar“ v troch významoch. Jedným z nich je označenie nepriateľa, nepriateľského lupiča či „ostatných“. Obsah Breviarium Alarici tiež viackrát zahŕňa výraz „barbar“. Osobitným prípadom je fragment BA 3, 1412, v súvislosti s ktorým sa vyskytujú pochybnosti ohľadom toho, kto sa má v uvedenom kontexte považovať za barbara. Hagith v tom istom diele ďalej uvádza, že v komparácii s Codex Theodosianus došlo v texte Breviarium Alarici k podstatnej zmene v tom, že sa Góti v kontexte uvedeného fragmentu nepovažujú za barbarov.12 4. Vplyv rímskeho práva na texty germánskych zákonníkov Germáni sa podľa svojej pôvodnej geografickej polohy členili na západných Germánov, východných Germánov a severných Germánov. Pre účely výkladu uskutočneného v tejto kapitole majú najvýznamnejšie postavenie východní Germáni – Góti (Vizigóti a Ostrogóti), Vandali a Burgundovia. Ako už bolo vyššie spomenuté, je pochybné, či je vhodné v prípade germánskych kmeňov hovoriť o existencii akéhokoľvek práva so zameraním na obdobie pred vytvorením prvých štátov. Prameňom práva východných Germánov po založení kráľovstiev bolo obyčajové právo budované na princípe personality. Vo vzťahu k Rimanom došlo k podstatnému konfliktu medzi obyčajovým a písaným právo, čo ovplyvnilo ďalší vývoj rímskeho práva a zabezpečilo tiež opodstatnenosť myšlienok o jeho kontinuite v čiastkovej podobe. Spolu s Germánmi sa na územie Rímskej ríše dostali aj prvky ich práva vo forme nepísaných obyčají, v súlade s ktorými žili po stáročia. V rámci súdneho konania mali byť 11 TACITUS: op. cit., ref. 8, s. 339–340. 12 HAGITH, S.: The Appropriation of Roman Law in Barbarian Hands: „Roman-Barbarian“ marriage in Visigothic Gaul and Spain. In: Strategies of Distinction. The Construction of Ethnic Communities, 300–800. Edited by W. Pohl, H. Reimitz. Brill: Leiden 1998, s. 194.


64


Germáni súdení podľa práva svojho vlastného kmeňa. Prameňom nezhôd bolo obdobie usadenia sa Germánov na území Rímskej ríše a založenie germánskych kráľovstiev. Zmiešané obyvateľstvo rovnako ako aj osoby so súdnou právomocou tak boli vystavené pochybnostiam týkajúcim sa platného práva. Čiastočné riešenie sa našlo vo vznikajúcom trende charakterizovaného dvojkoľajnosťou práva. Vo vzťahu k Rimanom sa uplatňovalo právo rímske a vo vzťahu k Germánom právo germánske. Základným prameňom práva boli texty cisárskych konštitúcií (Codex Theodosianus, Codex Hermogenianus a Codex Gregorianus) a spisy klasickej rímskej jurisprudencie vo forme výkladov, výťahov či iných spracovaní.13 Rozvíjajúce sa spoločenské, ale aj politické pomery si vyžiadali detailnejšiu právnu úpravu obsiahnutú vo výsledkoch kodifikačného úsilia, ktoré vyústilo do vzniku viacerých zákonníkov, spočiatku zachovávajúcich spomenutú dvojkoľajnosť práva. Zbierky, v ktorých bolo obsiahnuté právo platné pre Rimanov sa označovali ako Leges romanae. Upravovali len vzťahy medzi Rimanmi a v súčasnosti sa často považujú za dôkaz poklesu rímskej kultúry a vulgarizácie rímskeho práva. Za čias vlády kráľa Gundobada (480–516) došlo tiež k prijatiu zákona upravujúceho súkromnoprávne pomery Rimanov, označovaného ako Lex Romana Burgundionum alebo tiež ako Papianus. Uvedený zdroj rímskeho práva predstavuje samostatné, ucelené dielo. Nenahrádza však celkovú kodifikáciu rímskeho práva. Vo viacerých jeho častiach zostali obsahovo zachované niektoré zdroje rímskeho práva. Predstavuje tak inštrukcie pre sudcov týkajúcich sa trestného a civilného práva. Pre súkromnoprávne pomery Rimanov bola však relevantná tiež zbierka pomenovaná ako Lex Romana Visigothorum (Breviarum Alarici), ktorej obsah bol z veľkej časti založený na ustanoveniach Teodoziánskeho kódexu, doplnená hodnotnými komentármi. Breviarium, označovaný aj ako Lex Romana, bol dôkazom vytrvalého pokračovania používania rímskeho práva v praxi. Po odstránení dvojkoľajnosti práva prijatím zákonníka Liber iudiciorum sa dosah Breviaria na právne vzťahy Rimanov zmenšil. Jeho vplyv však zostal naďalej zachovaný v južných a východných oblastiach dnešného Francúzska. Právo, ktoré sa uplatňovalo vo vzťahu ku Germánom, bolo obsiahnuté v tzv. Leges barbarorum. Kincl uvádza, že vznikom germánskych štátov sa aj obyčaje a zvyklosti premenili na právne normy. Tento proces však komplikoval rozpor vzniknutý medzi vládnucou triedou a príslušníkmi kmeňov, ktorí boli negatívne naklonení k zavádzaniu nových pravidiel a k opúšťaniu starých.14 Jedným z výsledkov kodifikačného úsilia platných právnych noriem príslušníkov germánskych kmeňov bol Lex Burgundionum, iniciovaný kráľom Gundobadom v 5. storočí. Označuje sa tiež ako Liber legum Gundobadi, Lex Gundobada, La loi 13 KINCL: op. cit., ref. 9, s. 125. 14 KINCL: op. cit., ref. 9, s. 127.


65


Gombette, Gombatta. Predmetná zbierka sa uplatňovala vo vzťahu k Burgundom a obsahovala okrem iného aj kolízne normy pre úpravu právnych vzťahov medzi Rimanmi a Burgundmi. Ďalším dôkazom existencie germánskeho práva je tiež tzv. Eurichov kódex (Codex Euricianus), po revidovaní známy ako Codex revisus, na ktorý neskôr naviazala zbierka označovaná ako Lex Visigothorum (Liber iudiciorum). V texte predmetnej zbierky sa javí byť zaujímavou úprava týkajúca sa manželských prekážok kompilovaných podľa rímskeho vzoru. K podnieteniu nepriaznivého prístupu k manželstvám vznikajúcim medzi Rimanmi a barbarmi došlo v roku 373, keď bola takáto úprava zahrnutá do rímskeho právneho poriadku. V nasledujúcich obdobiach sa úprava manželstva medzi Rimanmi a barbarmi objavila tiež v germánskych zbierkach, z ktorých pramenilo právo uplatňované vo vzťahu k vtedajšiemu obyvateľstvu. Medzi tieto zbierky patrili Lex Visigothorum a Breviarium Alarici. V Breviariu (BA 3,14) bol zahrnutý zákaz uzatvárať manželstvá medzi Rimanmi a barbarmi. Konkrétne sa tento zákaz uplatňoval vo vzťahu k Rimanom, výslovne sa zameriavajúc ako na mužov, tak aj na ženy. Za porušenie ustanoveného zákazu mali byť takéto osoby postihnuté trestom smrti. V uvedenom prípade je badateľná podobnosť s úpravou obsiahnutou v Codex Theodosianus,15 v zmysle ktorého nikto z provincií nesmel uzavrieť manželstvo s barbarskou ženou. S prihliadnutím na historické udalosti v ponímaní sťahovania národov a usídlení sa germánskych kmeňov na území Rímskej ríše možno predpokladať, že dodržanie takéhoto zákazu sa stretlo s veľkou nevôľou viacerých obyvateľov. Postupom času sa však stalo zmiešanie obyvateľstva nezabrániteľným. Nápravu uskutočnil kráľ Leovigild umožnením uzatvárania manželstiev medzi Rimanmi a Gótmi.16 Rovnaký výslovný zákaz platil aj pre ženy. Pre prípad, že by sa niekto takéhoto činu predsalen dopustil, mal byť odsúdený na trest smrti. Hagith uvádza viaceré príčiny predmetnej úpravy, ktorú považuje za opodstatnenú v prípade Codex Theodosianus, ale vo vzťahu k Breviariu vyjadril isté pochybnosti. Na etnicky zmiešané manželstvá sa prizeralo ako na potenciálne nebezpečenstvo predstavujúce riziko pre štát. Príčinou opisovaného zákazu v zmysle Teodoziánskeho kódexu mohli byť dôvody náboženské, ale aj národnostné, čo malo prispieť k zachovaniu „čistoty“ národa. Avšak v súvislosti s úpravou obsiahnutou v Breviariu možno uvažovať aj o možnom pozostatku vulgarizácie rímskeho práva.17

15 CTh 3. 14. 1.: Nulli provincialium, cuiuscumque ordinis aut loci fuerit, cum barbara sit uxore coniugium, nec ulli gentilium provincialis femina copuletur. Quod si quae inter provinciales atque gentiles adfinitates ex huiusmodi nubtiis extiterint, quod in his suspectum vel noxium detegitur, capitaliter expietur. 16 LV 3. 1. 1. antiqua: Ut tam Goto Romana, quam Romano Gotam matrimonio liceat sociari. 17 HAGITH: op. cit., ref. 13, s. 190.


66


Záver Vývoj germánskeho práva bol podmienený mnohými historickými udalosťami, ktoré spôsobili vznik viacerých vývojových etáp odzrkadlených v rozličných právnych inštitútoch. Výskum venovaný rímskemu právu je s prihliadnutím na faktory vplývajúce na jeho vývoj možné zamerať na obdobie pred recepciou rímskeho práva, počas neho a na obdobie po recepcii. V období pred recepciou rímskeho práva sa v kontexte vývoja germánskeho práva spočiatku do centra pozornosti dostávajú najmä zvyklosti a spoločenské normy uplatňované medzi príslušníkmi germánskych kmeňov. Neskôr, v období po vzniku prvých germánskych kráľovstiev nadobudli relevanciu aj právne normy, ktoré v prípade niektorých germánskych kmeňov, predovšetkým však Ostrogótov a Burgundov, vykazujú mnohé spoločné črty s rímskym právnym poriadkom. Príkladom takejto podobnosti, ktorú je možné vystaviť detailnému bádaniu, je zmienka o zákaze uzavretia manželstva medzi Rimanmi a barbarmi resp. Gótmi obsiahnutá ako v Codex Theodosianus, rovnako aj v Breviarium Alarici. Túto skutočnosť je možné podložiť viacerými argumentmi, pričom v prípade úvah o výskyte rímsko- právnej úpravy v germánskych zákonníkoch sú prípustné tiež myšlienky ohľadom výskytu vulgárneho rímskeho práva a jeho výskyt v cudzích právnych úpravách. Mgr. Eva Dudásová Právnická fakulta Univerzita Komenského v Bratislave email: [email protected]


67

Primární recepce římského práva a její metodologie – soukromoprávní mos a královské konstituce v právu Franků na příkladu práva azylu a dědického práva1 PRIMARY RECEPTION OF ROMAN LAW AND ITS METHODOLOGY – PRIVATE LAW MOS AND KINGS´ CONSTITUTIONS IN THE FRANKISH LAW ON THE EXAMPLE O ASYLUM AND INHERITANCE LAW

Miroslav Frýdek Frýdek, Miroslav. Primární recepce římského práva a její metodologie – soukromoprávní mos a královské konstituce v právu Franků na příkladu práva azylu a dědického práva. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, pp. 69–76. Abstrakt: Studie se v úvodní části zabývá charakteristikou a systematikou franckého práva a možných vlivů římského práva na franské zákonodárství. Stěžení část studie se zabývá vývojem institutů franckého práva v oblasti práva azylu a práva dědického a možného římsko-právního vlivu. Závěr studie se zabývá aplikací sálského dědického práva v roce 1890 při nástupu velkovévody Adolfa na lucemburský trůn. Klíčová slova: Pactus legis Salicae, vliv římského práva, azyl, dědické právo, sálské právo, římské právo, Rauching, Řehoř z Tours. Abstract: The present article deals in the introduction with the characteristics and structure of the Frankish law and the possible influence of Roman law on the Frankish law. The main part of the study analyses the development of the institute Frankish law in the area of asylum law and the law of inheritance and the possible influence of the Roman law. At the end of article, there is examined the application of Salic inheritance law in 1890, at the moment when Adolphe became Grand Duke of Luxembourg. Keywords: Pactus legis Salicae, influence of Roman law, asylum, Inheritance law, Salic law, Roman law, Rauching, Gregory of Tours.

1 Studie je výstupem projektu s názvem Interdisciplinární výzkum starých indoevropských jazyků, jejich literatur a příslušných kultur (MUNI/A/0860/2013) realizovaného na Ústavu klasických studií Filosofické fakulty Masarykovy univerzity.


69




Úvod Vliv římského práva na právo barbarských – germánských kmenů (národů) je neustále žijícím předmětem vědeckých studií a debat. Při řešení této otázky, při hledání vlivu římského práva na barbarské právo, je důležité skloubit historické, právně-romanistické a právně-historické metody práce. Při hledání vhodného skloubení metod se můžeme inspirovat Polybiem, který dějepisci vytyčil tři úkoly: I. sbírat prameny ve starých zápisech a třídit a pořádat sebraný materiál; II. poznat z osobní zkušenosti polohu, měst, krajů, řek i přístavů a vůbec všeliké vzdálenosti na zemi i na vodě; III. vyznat se v praktické politice. K těmto třem úkolům můžeme ještě přidat orientaci v lidských vlastnostech, které zajisté patří k základním hybným silám vývoje. Při řešení otázky primární recepce římského práva u barbarů nemůžeme mít u zákoníků jako celku i u jeho jednotlivých ustanovení či institutech (titulech) jako základní paradigma objevení vlivu římského práva a jeho míry. Je důležité také zvažovat, zda určité ustanovení není vyústěním přirozeného vývoje, nebo zda římské právo nesloužilo jako inspirační vzor, který byl přizpůsoben místním potřebám a podmínkám nebo zda jde o doslovné přebrání jeho institutů. Páté a šesté století našeho letopočtu je z pohledu právních dějin obdobím sepisování práva, jehož cílem bylo nové uspořádání práva, sebrání roztříštěné právní úpravy do jednoho díla a přizpůsobení práva požadavkům doby. První snahy – soukromé soupisy – na území římského impéria vznikají již ve 4. století n. l. v podobě Gregorianova a Hermogenianova kodexu. V následujících třech stoletích vznikají u např. Gótů, Burgundů, Franků a i u samotných Římanů pozoruhodné právní sbírky (Edictum Theodorici, Lex Visigothorum, Lex Burgundiorum, Codex Theodosianus, Lex Salica, Tri volumina aj.) Je zřejmé, že podoba práva, které je poprvé zapisováno nebo následně měněno, je reakcí na společenské, politické a hospodářské poměry doby. Soupis práva z pohledu státního a právního je mocenským aktem jeho vydavatele. Tento mocenský aspekt můžeme například nalézt v langobardském právu. V roce 643 n. l. vydal langobardský král Lothar edikt, jehož Úvod obsahuje tento text: „Jak velice jsme se starali a staráme o blaho našich poddaných, vysvítá z (každé) stránky, která dále následuje. A děje se tak nikoli jen s ohledem na trvalý útisk chudých, které mocní znásilňují. Zdálo se nám proto, že je naší povinností vydat s důvěrou v milost všemohoucího Boha tento dokonalý zákon (zákoník), který nově shrnuje a uspořádává všechny dřívější zákony, vyplňuje mezery a vyřazuje, co je zbytečné. Chtěli jsme jej zpracovat do jednoho celku, aby jeden každý žil v míru podle zákona a práva, v důvěře v ně se (tím ochotněji) angažoval proti nepříteli při obraně sebe sama i své vlasti.“2 Langobardské právo je nejvíce ovlivněno právem římským resp. jeho justiniánskou verzí. Uvedený fragment z Lotharova ediktu je zajisté inspiro2 HATTENHAUER, H.: Evropské dějiny práva. C. H. Beck: Praha 1998, s. 113. (dále jen HATTENHAUER: Dějiny).


70


ván justiniánskými konstitucemi, které upravovaly, shrnovaly a v účinnost uváděly Justiniánovo zákonodárné dílo. V případě uvedeného textu je zřejmá inspirace konstitucí Tanta, která obsahuje stejné či podobné obraty: „Tak veliká je vůči nám Boží péče a láska k lidem, že nás neustále ráčí vyznamenávat věčnou štědrostí … a prostřednictvím naší péče bylo umožněné dávným zákonům, které už byly zatížené stářím, aby dospěly do nové krásy a přiměřené krátkosti.“3 Na jiném místě se můžeme dočíst: „A vše co bylo mimořádně užitečné, se shromáždilo v padesáti knihách, odstranily se všechny dvojsmyslnosti a nezůstalo nic, co by bylo sporné; a ustanovili jsme jim název Digesta neboli Pandectae, protože v sobě zahrnují všechny právní rozpravy a rozhodnutí.“4 Pactus legis Salicae (lex Salica) a jeho korekce Samotný název právní sbírky „Pactus“ navenek označuje, že sbírka vznikla formou „dohody o právu“ mezi králem a lidem. Nejstarší verze zákoníků sálských Franků, zvaného Pactus legis Salicae, je soupisem práva z doby, kdy Frankové nedávno přijali křesťanství. Vznik zákoníku sálských Franků datoval v roce 1875 H. G. Gengler. Pactus legis Salicae Gengler datoval do doby prvního známého Merovejce Chlogiona (445–447), převládající názor (např. H. Brunnera) klade tento zákoník do rozmezí let 507–511.5 Pactus legis Salicae o 65 titulech je ryzím soupisem franckého obyčejového práva (mos). Tato redakce z doby vlády krále Chlodvíka neobsahuje vlivy romanizace a křesťanství. Ještě v průběhu 6. století byly králem Theuderichem (511–533) a králem Gunthramnem (před rokem 596) vydány další verze zákoníku, které označujeme jako recensio Theudericha a recensio Guntramna. Těmito dvěma doplňky se zákoník rozrostl na 78 titulů.6 Tituly 66–78 jsou tzv. královská nařízení, pro která se vžil termín capitularia – kapituláře. Kapituláře franských králů podle objektu úpravy rozlišujeme na capitularia mundana (upravují záležitosti světské), capitularia ecclesiastica (kapituláře regulující církevní věci) a capitularia mixta (smíšené akty, které upravují světské i církevní záležitosti).7 Podle způsobu vzniku a podle speciálního určení je možné franské kapituláře dělit na capitula legibus addenda, capitula per se scribenda a capitula missorum. Capitula legibus addenda jsou doplňky a novely vydaných zákoníků (kapituláře, 3 Tanta, principium. 4 Tanta, § 1. 5 K tématu datace Pactus legis Salicae viz BEDNAŘÍKOVÁ, J.: Sakralita práva a Pactus legis Salicae. In: Acta historica Posoniensia XIII. Historické štúdie medzi Antikou a stredovekem (Rímská a germánská spoločnosť v barbarských zákonníkoch). Bratislava 2010, s. 15 an., zejména poznámka pod čarou č. 3, která obsahuje výčet literatury, jež se vztahuje k dataci Pactu legis Salicae (dále jen BEDNAŘÍKOVÁ: Sakralita). Dále také BEDNAŘÍKOVÁ, J.: Frankové a Evropa. Vyšehrad: Praha 2009 (dále jen BEDNAŘÍKOVÁ: Frankové). 6 BEDNAŘÍKOVÁ: Sakralita, op. cit., s. 15–16. 7 KINCL, J.: Germánské státy v západní Evropě – říše francká. In: Obecné dějiny státu a práva. Díl II. Byzanc, říše francká, Rusko; s. 67–68 (dále jen KINCL: Říše francká).


71


které jsou připojeny k zákonům). Tyto kapituláře obsahují změny, které si vyžádal hospodářský, politický a společenský vývoj. K sálskému zákoníku existují dva kapituláře z doby merovejské a jeden z doby karlovské. Capitula per se scribenda je nejpočetnější typ kapitulářů, které jsou koncipované jako královské zákony. Nejčastěji se týkají práva trestního, rodinného, procesního, dále správy země, otázek církevních a finančních. Capitula missorum jsou královské instrukce. Franští králové nikdy nevytvořili oficiální sbírku kapitulářů, ale existují dvě soukromé kompilace. První kompilaci sestavil opat Ansegnius z Fontanelly. Sbírka obsahuje 29 kapitulářů Karla Velikého a Ludvíka I. Druhá sbírka vznikala v letech 848–850 je obsáhlejší, ale jsou v ní zahrnuta i falsa, která mají zvýhodnit postavení církve.8 Další redakce nyní již o 100 titulech se nazývá Lex Salica a pochází z doby vlády Pippina III. (763/4) a poslední verze nazývaná Karolina pochází z let 802/3. Do zákoníku bylo zařazeno mnoho zvykových norem (obyčejů označovaných jako paganorum consuetudinem).9 Na Pactus legis Salicae a Lex Salica můžeme v rámci badatelské práce aplikovat diachronní metody, které zkoumají text z hlediska jeho vzniku a vývoje.10 Adresáty Pactus legis Salicae byli jak Frankové tak i Římané žijící severně od Ligeru (Loiry). Jádro zákoníku odráží dobu, kdy se rozvíjely rané struktury franského státu. Původní normy rodového práva jsou tak promíšeny s předpisy společnosti organizované ve stát (královské kapituláře). Zákoník je tedy velmi důležitým pramenem pro zkoumání přechodu od rodového zřízení ke státu ve franckém království. Podíl na vydání pozdějších redakcí měli především církevní představitelé.11 Právo sálských Franků je již po vydání první redakce zákoníku doplňováno jednak královskými nařízeními, které se označují jako praeceptum, praeceptio, decretio nebo edictum. Později se souhrnně označují jako kapituláře nebo capitula, podle toho, že se text dělil na paragrafy, hlavy (lat. caput, capitula). Dále je franské právo doplňováno a měněno kánony církevních koncilů. Církev jako „církev národa Franků“ se podle principu personality práva řídila jednak právem římským a dále právem svým, tedy církevními kánony. Podstatou ingerence církve do práva Franků je nalezení modu vivendi a rozšíření církevního vlivu na oblast práva světského.12 Za tímto účelem byly svolávány na území franckého království koncily, jejichž kánony doplňují světské právo. Hned první koncil svolaný do Aurelianu řešil azyl v kostele (obecně na církevní půdě). Uznání práva azylu se církvi podařilo dosáhnout nejenom na vnitřní 8 KINCL: Říše francká, op. cit., s. 68. 9 BEDNAŘÍKOVÁ: Frankové, op. cit., s. 172. 10 K členění textu a jeho redakcí viz edice ECKHARDT, K. A.: Pactus legis Salicae. Hannoverae 1962. München: Monumenta Germaniae Historica, s. IX an. 11 BEDNAŘÍKOVÁ: Frankové, op. cit., s. 172 (k této problematice kapitola: Vliv christianizace na franské právo a posilování státu s. 170 an.). 12 HATTENHAUER: Dějiny, op. cit., s. 137.


72


prostory, ale i na církevní pozemky. Vrazi, cizoložníci, lupiči a uprchlí otroci mohli užívat práva azylu. Církev vydávala uprchlé otroky, jen pokud jejich pán pronesl přísahu, že upustí od potrestání uprchlíka. Úvodní ustanovení aureliánského koncilu začíná odkazem na církevní kánony a římské právo, tedy odkazem na „autoritu“, která navozuje, že nejde o žádnou revoluční novinku, nýbrž jen zakotvení jinde aplikované praxe. Concilium Aurelianense z roku 511: „O vrazích, cizoložnících a zlodějích, utekou-li se do kostela, stanovíme, aby se zachovalo to, co nařizují církevní kánony a římský zákon: nikomu nebudiž dovoleno je vypuditi z kostelní předsíně nebo z chrámu nebo z biskupského domu; ale nebudiž jim dávána jiná záruka než ta, že budou podle přísahy evangelia bezpečni před smrtí, zmrzačením a veškerými tresty (toho druhu), pachatel nechť se dohodne s poškozeným o dostiučinění. Jestliže bude někdo usvědčen, že porušil přísahu, bude jako křivopřísežník vyobcován ze společenství církve nebo všech duchovních, ale i katolického obětování. Jestliže se poškozený nebude chtít dohodnout a sám pachatel pohnut strachem opustí kostel, nebudiž vyžadován církví ani duchovními.“13 O azylu v praxi nám přináší zmínku Řehoř z Tours v kauze „zlotřilého Rauchinga a dvou zamilovaných otroků“.� Rauching, dle popisu Řehoře z Tours, byl muž plný marnivosti, překypující pýchou a drzou nadutostí, nakládal se svými poddanými jakoby neměl ani špetku lidskosti, zato však měl nad míru lidské zloby, pošetilosti a páchal ničemné a nelidské špatnosti a měl se mimo jiného dopustil tohoto jednání. Rauching měl mezi svým služebnictvem muže a děvče, kteří k sobě vzpláli láskou. Když jejich náklonost trvala dva roky či více, spojili se (coniuncti) a vyhledali útočiště v kostele. Jakmile se to Rauching dověděl, obrátil se na kněze toho místa a požádal jej, aby mu jeho otroky vydal, že jim odpouští. Kněz mu odpověděl takto: „Nemůžeš je dostat dříve, pokud nedáš své slovo, že jejich spojení bude trvalé, a také pokud neslíbíš, že je nepostihne žádný tělesný trest.“ Rauching na to, po delším mlčení, reagoval tak, že položil ruce na oltář a pronesl tuto přísahu: „Já je nikdy nerozloučím, ale spíše se postarám, aby setrvali v tomto svazku. Neboť i když jsem nerad viděl, že to udělali bez mého souhlasu, jsem přece jen rád, že si můj otrok nevzal otrokyni druhého a moje otrokyně cizího otroka.“ Kněz tomu slibu důvěřoval a oba Rauchingovi vydal. Rauching po návratu domů nechal pokácet strom, osekat jeho větve, kmen stromu rozštípnout a vydlabat. Následně dal vykopat jámu do hloubky tří či čtyř stop a uložil do ní tu schránku, do které poručil strčit děvče a k ní otroka. Na to nechal jámu zasypat a měl říci, že svou přísahu neporušil a že navěky zůstanou nerozděleni. Když se o tomto jednání Rauchinga dozvěděl kněz, který milencům poskytl azyl, dosáhl na Rauchingovi jejich vykopání. Otrok přežil, děvče se však již zadusilo. 13 Překlad převzat z TUREČEK J. (ed.): Výbor textů ke studiu obecných dějin státu a práva. Přeložil Jaromír Kincl. Praha 1956, s. 192.


73


Dědické právo Jedním ze spolehlivých mezníků rozkladu rodového zřízení je zakotvení dědického práva a práva pořízení testamentu. Pactus legis Salicae zná svobodu závěti, ale pokud měl být obmyšleným někdo jiný, než pokrevní příbuzný, bylo zapotřebí dodržet složitý rituál.14 Dědic musel být označen na soudním sněmu před thunginem či centenariem, kteří sebou museli mít štít a tří příslušníků centeny se museli na začátku jednání dotázat na jejich názor. Tomu, koho chtěl Frank učinit dědicem majetku (celého i části), musel do klína hodit hůlku. Poté měl příští dědic pobývat v domě dárce a mít ve své moci tolik majetku, kolik má zdědit. Za tu dobu měl přijmout tři hosty, ale kromě toho musel toto vše vykonat před přizvanými hosty. Základní právní úpravu zákonných dědických skupin reguluje Sálský zákoník v titulu LIX s názvem De alodis, tedy O svobodném majetku: 1. Jestliže by zemřel muž a nezanechal syny, nastoupí v pozůstalosti otec nebo matka, jestliže jsou ještě naživu. 2. Jestliže by nebyli naživu ani otec a matka, a zanechal bratry nebo sestry, má pozůstalost připadnout těmto. 3. Jestliže by nebylo ani těch, ať nastoupí v pozůstalost sestry otce. 4. Jestliže by však ani sestry nebyly, ať požadují pozůstalost sestry matky. 5. Jestliže by ale nebyl žádný z těchto, ať nastoupí v pozůstalost ti, kteří jsou nejbližší příbuzní z otcovské strany. 6. Ze sálských pozemků ať nepřipadne žádná část ženě, nýbrž veškerý tento majetek ať přejde na mužské pohlaví. Nejdůležitější je poslední ustanovení výše uvedeného titulu, které řeší otázku dědictví půdy ve franské říši. Pozemek, který se nazývá terra Salica, nemůže připadnout ženě, tato věc jako součást dědictví může připadnout jedině muži. Převládající názor na tuto problematiku je takový, že prvních pět paragrafů 59 titulu se týká jen věcí movitých. Pouze poslední, šestý paragraf, se vztahuje k pozemkům resp. k půdě.15 Název titulu De alodis zajisté poukazuje na institut alodiální půdy – země. Alodialní půda je typ půdy, která není držena jako rodinný majetek, jako soubor rodinných pozemků. Pokud sálský zákoník hovoří o terra Salica, nejedná se zajisté o jediný typ pozemků. Převody rodinných pozemků nebyly v germánském právu možné, jednalo se o majetek, který nebylo možné zcizit, jeho účelem bylo uživit z jeho plodů rodinu a předat jej další generaci. Proto bylo možné mezi Franky, muže i děti (chlapce i dívky rovným dílem) tento majetek rozdělit. Je zajímavé, že sálský zákoník povolává v dědických skupinách více ženy. Alodi14 PLS 49. 15 DREW, K. F.: The Laws of the Salian Franks. University of Pennsylvania Press: Pennsylvania 1991, s. 44 (dále jen DREW: Franks).


74


ální pozemek je tedy pozemek, který mohou zdědit i ženy, kdežto terra Salica je zděditelná jedině mezi muži.16 Terra Salica je půda, kterou někdo získá od krále nebo šlechtice obvykle výměnou za už poskytnuté nebo budoucí služby. Dědicem této půdy může být jen ten, kdo může převzít i závazek k výkonu oněch služeb. Dědicové ženského pohlaví tedy nebyli vůbec bráni v úvahu. 17 Zcizování majetku nebylo germánské mentalitě a ani jejich právu vlastní. Důraznější prosazení myšlenky na testamentární svobodu prosazovala církev, která začala vyžadovat donatio per salute animae, německy Seelgerät. Již první koncil svolaný do Aurelianu řešil tuto otázku. Na koncilu církev a král Chlodvík vytvořili určité programové prohlášení: Concilia aevi merovingici I, č. 1, s. 2: „Vaše velká starostlivost o víru a péče o katolické náboženství Vás přiměla k tomu, abyste, smýšleje jako kněz, nechal na jednom místě shromážditi kněze k poradě o naléhavých otázkách. Po poradě o Vašich přáních a o otázkách, které jste nám položil, Vám odpovídáme, co se nám zdá být správné. Jestliže budou naše závěry shledány Vaším rozhodnutím jako správné, pak souhlas krále a pána posílí jeho vyšší autoritou platnost závěru kněží.“18 Církev tímto sněmem využila zavedenou germánskou praxi ve scházení se lidu s králem a tuto tradici využila k posílení svého postavení ve francké společnosti a státu. Církev se snažila sžít s každodenním životem a chtěla se stát nepostradatelnou. Tato nepostradatelnost v každodenním životě jí u Franků zajistí větší vliv a práva, než jaká by jí kdy králové dali. Po uznání práva azylu se církev snažila o uznání práva na majetek a na dary. Bylo tedy nutné prolomit tento obyčej a umožnit odkázat v poslední vůli určitý díl církvi – Listina z Angers z konce 6. století: „Římské právo a stará tradice požadují, aby každý, kdo chce ze svého jmění podle vlastního uvážení věnovat něco pro spásu své duše, k tomu byl oprávněn a aby vše, co poskytne svatým místům a klášterům, nebylo nikdy zapomenuto, nýbrž zůstalo zákonem chráněnou věčnou památkou.“19 Listina poté obsahovala jméno dárce, označení obdarovaného církevního zařízení a seznam poskytovaného majetku. K tomuto je připojena věta, která „vyhrožuje“ dědicům, kteří by tento dar napadli: „Kdyby snad někdo z našich dědiců postupoval proti tomuto předávacímu aktu, který jsme v dobré vůli sepsali pro odčinění našich hříchů, odporoval mu nebo hledal způsob, jak jej vyvrátit, budiž vyvržen ze společenství katolické církve, ať propadne věčnému zatracení, a kromě toho ať zaplatí do fisku libru zlata jako pokutu; tento náš právní úkon nadále zůstane v platnosti, a to navždy.“20 16 Tamtéž. 17 Tamtéž. 18 HATTENHAUER: Dějiny, op. cit, s. 137. 19 Tamtéž, s. 138. 20 Tamtéž, s. 139.


75


Král Chilperich ve své redakci zakotvil, že i dcery mohou získat majetek, ale jen pokud nežijí synové. Samotný text však nedává jistotu, o jaký typ pozemků se jedná (alodiální či sálský). Důležité však je, že i žena může zdědit pozemek.21 Závěr – sálské právo a novověk Studii si dovolím zakončit příkladem z 19. století: Adolf I. Lucemburský (narozen 24. července 1817 na zámku Biebrich u Wiesbadenu; zemřel 17. listopadu 1905 na zámku Hohenburg v Bavorsku) byl synem předchozího nasavského vévody Viléma Nasavského a jeho ženy Luisy von Sachsen-Hildburghausen. Vládl jako lucemburský velkovévoda (první z dynastie Nassau-Weilburg) od 23. listopadu 1890 až do své smrti 17. listopadu 1905. V letech 1839–1866 vládl jako poslední nasavský vévoda. Vévoda Adolf v roce 1866 během prusko-rakouské války podporoval Rakouské císařství, které bylo ale poraženo a Nasavsko jako jeho spojenec bylo obsazeno a anektováno Pruskem. Vévoda Adolf byl zbaven trůnu a vévodství se stalo součástí Pruského království jako provincie Hessen-Nassau. Vévoda Adolf tak přišel o faktickou vládu v Nasavsku (titul mu zůstal), kde vládl od jeho počátku rod Nassau-Weilburg. Vévoda Adolf se však později opět dočkal vlády. Když v roce 1890 zemřel jeho příbuzný nizozemský král a lucemburský velkovévoda Vilém III., nastoupila v Nizozemsku na trůn jeho jediná dcera Vilemína. Lucemburská ústava a rodinný pakt dynastie Nassau však nepřipouštěly vládu v Lucembursku ženám, pokud žili další mužští členové rodu schopní vlády. S odkazem na sálský zákoník se tak v roce 1890 se stal lucemburským velkovévodou Adolf, bývalý nasavský vévoda a synovec krále Viléma III. Velkovévoda Adolf vládl Lucembursku až do své smrti 17. listopadu 1905. Jeho potomci vládnou Lucembursku dodnes.22 JUDr. Miroslav Frýdek Ústav klasických studií FF MU v Brně Ústav dovednostní výuky a inovace studia PF MU v Brně Kancelář veřejného ochránce práv v Brně email: [email protected]

21 DREW: Franks, op. cit., s. 45. 22 KLIMEŠ, R.: Lucemburské velkovévodství a jeho symboly. In: Genealogie a Heraldika č. 3–4/2010: ukázka z časopisu č. 2. Elektronicky dostupné na http://www.heraldica.cz/ ghmags/2010/ghmag_2010_3-4_article-2.htm


76

OBCHODNÍ ZÁVOD ANEB TABERNA (INSTRUCTA) BUSINESS ESTABLISHMENT OR TABERNA (INSTRUCTA)

Robert Jakubíček Jakubíček, Robert. Obchdodní závod aneb taberna (instructa). Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, pp. 77–82. Abstrakt: Příspěvek se věnuje institutu obchodního závodu v římském právu a v moderních právních řádech, konkrétně v italském občanském zákoníku a novém českém občanském zákoníku. Klíčová slova: obchodní závod, institor, podnikání, actio institoria Abstract: The conference paper deals with the institute of business establishment in Roman law and in modern legal orders, namely in the Italian Civil Code and the new Czech Civil Code. Keywords: business establishment, institor, enterprise, actio institoria


77




Institut obchodního závodu, který se objevil v českém právním řádu, a to s nabytím účinnosti nového občanského zákoníku od 1. ledna 2014, byl znám už starým Římanům a existuje už více jak dva tisíce let. Institut obchodního závodu je totiž úzce spjat s existencí institorní žaloby (actio institoria), která byla do „římského právního řádu“ zavedena ediktální činností prétora někdy na počátku prvního století před naším letopočtem1 jako právní reakce na socioekonomické změny v tehdejším Římě, zejména pak rozvoj obchodních vztahů a obchodu vůbec. Osobu, která byla nositelem moci (dominem či paterfamilias) pověřena k vedení podniku (živnostenského závodu, krámu) či přesněji obchodního závodu pak nazýváme institorem, o čemž svědčí zejména definice, které nám podávají římští právníci Gaius, Paulus nebo Ulpianus: Gaius: „… Ideo autem institoria vocatur, quia qui tabernae preponitur institor apellatur.“2 Paulus: „Institor est, qui tabernae locove ad emendum vendendumve praeponitur quique sine loco ad eundem actum praeponitur.“3 Ulpianus: „Institor aplellatus est ex eo, quod negotio gerendo instet: nec multum facit, tabernae sit praepositus an cuilibet alii negotiationi.“4 nebo další jeho definice: „Cuicumque igitur negotio praepositus sit, institor recte appellabitur.“5 Je velmi zajímavé z výše uvedených pramenů vysledovat rozmanitost těchto definic, což zřejmě souvisí také s vývojem obchodních činností. Zatímco Gaius ve svých Institucích užívá v souvislosti s institorem pouze termín taberna, Paulus již hovoří o emptio-venditio a Ulpianus dokonce o cuicumque negotio, tedy jakékoli obchodní (podnikatelské) činnosti, ke které byl institor pověřen. Vrátíme-li se ještě zpět k pojmosloví, které se v pramenech objevuje, pak se jedná především o výraz taberna (instructa) a negotiatio. Těmto termínům by v dnešní době nejlépe odpovídaly termíny obchodní závod jako taberna instructa a podnik či podnikání jako negotiatio, a to z následujících důvodů. V padesáté knize Digest, šestnáctém titulu označeném kompilátory De verborum significatione nacházíme Ulpiánovu definici taberny, která zní: „instructam autem tabernam sic accipiemus, quae et rebus et hominibus ad negotiationem

1 Ohledně datace a chronologizaci jednotlivých adjektických žalob existuje poměrně rozsáhlá a ne vždy uniformní literatura, nicméně většinově je akceptována chronologizace, kterou sestavil Emilio Valiño z Universidad de La Rioja ve Valencii (blíže k tomu VALIÑO, E.: Las actiones adiecticiae qualitatis y sus relaciones basicas en derecho romano. In: VANDOLINI, L.: Actiones adiectitae qualitatis: categoria dogmatica o nomen iuris? Università di Macerata: Eum edizioni 2008, s. 8. 2 Gai. Inst. 4. 71. 3 D 14. 3. 18. 4 D 14. 3. 3. 5 D 14. 3. 5. pr.


78


paratis constat,“6 tj. že závodem se rozumí souhrn věcí a lidí, kteří jsou uspořádáni (organizováni) za účelem podnikání. Pokud se podíváme do moderních právních řádů a kodexů, tak při definici obchodního závodu nacházíme až frapantní spojitost s definicí uvedenou v Digestech. Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.), který je účinný od 1. ledna 2014, definuje v ustanovení § 502 obchodní závod následovně: „Obchodní závod (dále jen „závod“) je organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu.“ V italském právním řádu dokonce nacházíme téměř identickou definici starořímské taberny. Ustanovení čl. 2555 italského občanského zákoníku (codice civile, R. D. del 16 marzo 1942, n. 262)7 definuje závod jako soubor věcí uspořádaných podnikatelem za účelem provozování podniku, tj. k podnikání. V této souvislosti je vhodné zmínit i definici podnikatele uvedenou v § 420 nového občanského zákoníku: je to osoba, která „samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnostvýdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku.“ Obdobnou definici nacházíme také v italském občanském zákoníku,8 kde je akcentována zejména organizovanost takovéhoto podnikání při výrobě či směně zboží a služeb. O tom, že činnosti domina, který pověřuje vedením svého obchodního závodu institora (ať už se jedná o otroka, nebo filius familias) lze subsumovat jednoznačně do kategorie dnešního podnikatele jakožto subjektu obchodních vztahů, který je regulován normami občanského resp. obchodního práva, není pochyb. Ve prospěch této teze hovoří jednak to, že dominus odpovídá za své závazky, a to in solidum, navíc tyto obchodní činnosti byly kontinuálního rázu, tj. byly vykonávány soustavně a za účelem dosažení zisku – stačí jen připomenout Gaiův cottidianus quaestus.9 Zajímavé je bezesporu to, že se v Ulpiánově definici obchodního závodu objevuje souhrn věcí a lidí, a nikoliv pouze souhrn věcí, které slouží podnikateli v provozování jeho činnosti, tak jak je definován v současných právních řádech (přinejmenším v tom italském a českém). Ulpianus zde tedy jasně dává najevo, že osoby, které se podílejí na provozování daného obchodního závodu, jsou jeho imanentní součástí a vyzdvihuje tak synergický efekt mezi souhrnem jmění na jedné straně a osobními složkami na straně druhé. Ostatně to, že Ulpianus předběhl dobu (nebo snad viceversa, že my se ve stále větší míře necháme inspirovat klasickými římskými právníky), lze dovodit z rozhodnutí italského 6 D 50. 16. 185. 7 Art. 2555 codice civile: Ľ azienda è il complesso dei beni organizzati dalľ imprenditore per ľ esercizio delľ impresa. 8 Art. 2082 codice civile: È imprenditore chi esercita professionalmente un‘ attività economica organizzata al fine della produzione o dello scambio dei beni o di servizi. 9 Gai. Inst. 4. 71.


79


nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 1990, č. 2831 (Corte Suprema di Cassazione, sentenza del 5 aprile 1990, n. 2831), kde nejvyšší soud řešil kauzu propouštění zaměstnanců a zdůraznil právě synergický efekt mezi souhrnem jmění a osobními složkami, tj. pracovními silami, který je nezbytný pro udržení chodu podniku.10 V novém občanském zákoníku však v případě legální definice obchodního závodu nic podobného nenajdeme. Přitom původní česká právní úprava, konkrétně ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, obsahovalo legální definici podniku (přičemž nutno poznamenat, že pojem podnik byl od 1. 1. 2014 nahrazen právě pojmem obchodní závod),11 která zahrnovala i osobní složky podnikání: „Podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit.“ V této souvislosti nelze opomenout ani judikaturu evropských soudních instancí, zejména Soudního dvora Evropské unie, která chápe předmět právních vztahů sloužících z vůle podnikatele k provozování jeho podnikatelské činnosti šířeji a zahrnuje do něj právě i osobní složky podnikání. Podle rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-19/61 ze dne 13. července 196212 je totiž předmět právních vztahů sloužících k podnikání tvořen jednotnou organizací osobních, hmotných i nehmotných prvků spojených s autonomním subjektem práva sledujícím určitý ekonomický cíl. Na tento rozsudek pak navazuje řada rozhodnutí Soudu prvního stupně (např. rozsudek ve věci T-53/03 ze dne 8. července 2008).13 Z výše uvedeného je tedy patrné, že aktuální definice závodu v novém občanském kodexu je užší, nežli vymezení základní hospodářské jednotky podle rozhodovací praxe evropských soudních institucí (italský nejvyšší soud – Corte Suprema di Cassazione, Soudní dvůr EU, Soud prvního stupně apod.), přičemž z důvodové zprávy k NOZ vyplývá, že se legální definice obchodního závodu oprostila od zbytečně enumerativního výčtu, navíc důvodová zpráva hovoří jasně o tom, že se nechala inspirovat v tomto směru čl. 2555 italského občanského zákoníku a judikaturou ESD. Někteří autoři však tuto diskrepanci legální definice obchodního závodu

10 CERAMI, P. – DI PORTO, A. – PETRUCCI, A.: Diritto commerciale romano. 2. edizione. Giappichelli: Torino 2004, s. 50. 11 Viz důvodovou zprávu k NOZ, s. 125. Dostupné na webu ministerstva spravedlnosti ČR http://obcanskyzakonik.justice.cz 12 Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 13. července 1962. Mannesmann AG proti

Vysokému úřadu ESUO: Věc C-19/61. Dostupné on-line na internetu z adresy: http:// curia.europa.eu/juris/liste.jsf?language=cs&jur=C,T,F&num=C-19/61&td=ALL

13 Rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 8. července 2008 BPB proti Komisi Evropských společenství: Věc T-53/03. Dostupné on-line na internetu z webu: http://curia.europa.eu/ juris/liste.jsf?language=cs&jur=C,T,F&num=53/03&td=ALL


80


v novém občanském zákoníku nevnímají jako pozitivum.14 Bez existence důvodové zprávy by se tedy mohlo zdát, že nový občanský zákoník respektive litera zákona nereflektuje judikatorní závěry evropských soudních instancí, které již byly tak dobře známé i římským klasickým právníkům. V úvodu jsme se již zmínili o pramenech, ve kterých se vyskytuje definice institora. Podívejme se však také na rozsah obchodních činností, které spadají do pole působnosti institora. Vycházejme přitom z fragmentu D 14. 3. 5., ve kterém nám Ulpianus zprostředkovává názory Servia a Labeona. Tato „debata“ na téma aplikace actio institoria nám zpřesňuje také osobu institora: „Nam et Servius libro primo ad Brutum ait, si quid cum insulario gestum sit vel eo, quem quis aedificio praeposuit vel frumento coemendo, in solidum eum teneri.“15 „Labeo quoque scripsit, si quis pecuniis faenerandis, agris colendis, mercaturis redempturisque faciendis praeposuerit, in solidum eum teneri.“16 Od Servia se tedy z výše uvedeného fragmentu dozvídáme, že pokud bylo něco uzavřeno se správcem činžovního domu nebo s tím, kdo byl někým pověřen k vedení takové budovy nebo nákupu obilí, pak ten, jenž ho pověřil, je zavázán in solidum. Od Labeona se dozvídáme, že pokud někdo pověřil (institora) půjčovat peníze na úrok, obdělávat půdu nebo uzavírat obchodní aktivity či smlouvy, pak je zavázán in solidum. Amplituda obchodních činností, které spadaly pod actio institoria, respektive kterou vykonával institor, je však daleko rozsáhlejší, než pouze ty činnosti, které jsou zmíněny ve výše citovaném fragmentu. Na tomto místě proto považujeme za vhodné uvést ucelený přehled relevantních oblastí obchodních aktivit institora, a to zejména na základě exegeze fragmentů z Digest: A. institor jako praepositus tabernae a obchodní činnosti vykonávané in taberna, zejména pak emptio-venditio,17 tj. oběh zboží a v širším slova smyslu pak obchod (tj. commercium);18 14 KINDL in: ŠVESTKA, J. et al.: Občanský zákoník: Komentář. Svazek I (§ 1 až 654). 1 vydání. Wolters Kluwer: Praha 2014, s. 1184. 15 D 14. 3. 5. 1. 16 D 14. 3. 5. 2. 17 O takovýchto činnostech nám především referuje Ulipanus v D 14. 3. 5. 12.–15., kde se mluví o institorovi jako o „praepositus ad mercium distractionem et ed emendum; praepositus ad emendas merces; praepositus ad vendendum emendumve oleum“ nebo „praepositus ad oleum vendendum“. 18 Výraz commercium vznikl spojením slov „cum“ a „merx“ a znamená ve svém nejširším pojetí obchod se zbožím; cfr. např. Lexicon totius Latinitatis, který pod heslem commercium uvádí: „Commercium est actus emendi merces et vendendi invecem.“ Ostatně koupě a prodej jakožto obchodní aktivita připadala v úvahu inter vivos nejen mezi římskými občany, ale také mezi římskými občany a cizinci – cfr. Tituli ex Corpore Ulpiani 19. 4. – 5.:


81


B. aktivity institora spojené se zprostředkováním a oběhem peněz resp. půjčováním peněz, tj. institor jako praepositus in mensa nebo apud mensam pecuniis accipiendis19 nebo pecuniis faenerandis20 resp. jeho aktivity v tabernae argentariae;21 C. činnosti z oblasti poskytování služeb, kam patří zejména ubytovací a hostinské činnosti (negotiationes cauponiae resp. tabernae cauponiae),22 provozování stabula23 a další činnosti jako např. poháněčů mezků (muliones),24 valchářů (fullones),25 krejčích a správkařů oděvů (sarcinatores),26 provozovatelů lázní (negotiatio balnearia)27 nebo činnost funebráků, resp. pohřební služby (libitinarii);28 D. činnosti spojené s nemovitostmi;29 E. rozsáhlý výrobní sektor (produkce amfor, keramiky, potrubí, tj. tzv. fistulae), o čemž svědčí zejména rozsáhlé archeologické nálezy.30 Závěrem snad už zbývá dodat jen to, že institut obchodního závodu je dalším z mnoha právních institutů římského práva, který byl recipován do moderních právních řádů, přičemž je nutné zdůraznit především to, že obchodní závod alias taberna (instructa) je nutno řadit mezi instituty římského obchodního práva, tedy právního odvětví, které vedle občanského, rodinného či procesního práva bylo imanentní součástí římského práva soukromého. Mgr. et Mgr. Robert Jakubíček Právnická fakulta Masarykovy univerzity a Ústavní soud ČR email: [email protected]

19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30

„Mancipatio locum habet inter cives Romanos et Latinos coloniarios Latinosque Iunianos eosque peregrinos, quibus commercium datum est. Commercium est emendi vendendique invicem ius.“ Obdobně také BARTOŠEK, M.: Encyklopedie římského práva. 2. přepracované vydání. Academia: Praha 1994, s. 67. Blíže k tomu také CERAMI, P. – DI PORTO, A. – PETRUCCI, A.: Diritto commerciale romano. 2. edizione. Giappichelli: Torino 2004, s. 15. D 14. 3. 5. 3. nebo D 15. 3. 19. 1. D 14. 3. 5. 2. D 18. 2. 32., kde osobou pověřenou v takovýchto „bankách“ byl filius nebo servus. D 33. 7. 13.; D 33. 7. 15.; D 33. 17. 2. D 14. 3. 5. 6.; D 4. 9. 1. 5. D 14. 3. 5. 5. D 14. 3. 5. 6. D 14. 3. 5. 6. D 33. 7. 13. 1. nebo D 33. 7. 17. 2. – institoři byli pověřeni k výkonu činností v rámci instrumentum balnearium, tedy obdoby dnešních lázní, přičemž označení balneator můžeme přeložit jako provozovatel soukromých nebo nájemce veřejných lázní či také jako plavčík. D 14. 3. 5. 8. Do této kategorie spadají činnosti institora jako aedificio praepositus nebo insularius, o kterých diskutuje Servius, jak nám zprostředkovává Ulpianus v D 14. 3. 5. 1. DI PORTO, A.: Impresa colletiva e schiavo manager in Roma antica. Giuffrè 1984, s. 71.


82

Notárstvo v starovekom Ríme a jeho právna kontinuita v nástupníckych krajinách1 NOTARY OFFICE IN ANCIENT ROME AND HIS LEGAL CONTINUITY IN SUCCESSIVE COUNTRIES

Jana Kováčiková Kováčiková, Jana. Notárstvo v starovekom Ríme a jeho právna kontinuita v nástupníckych krajinách. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, pp. 83–92. Abstrakt: Tento príspevok sa zaoberá historickým vznikom a vývojom inštitútu notárstva a notárskej činnosti v starovekom Ríme a problematikou jeho kontinuity v stredoveku. Štúdia sa orientuje na prvopočiatky notárstva, zosobnené v podobe rímskych tabelliones. Následne pojednáva o miere súvzťažnosti medzi uvedeným inštitútom v kontexte antického Ríma a analogickými inštitútmi, prevzatými do práva barbarských kráľovstiev v západnej časti a byzantského práva vo východnej časti zaniknutého Rímskeho impéria. Cieľom autorky je demonštrovať materiálnu kontinuitu skúmaného rímskeho inštitútu v období raného stredoveku. Kľúčové slová: notár, notárstvo, tabellio, recepcia, materiálna kontinuita. Abstract: This paper deals with the historical origin and development of the notary in the ancient Rome and the problem of its continuity in medieval times. The study focuses on the origin of notary, personified in roman tabelliones. Subsequently, it discusses the possible extent of corellation between the mentioned roman institute and the analogous institutes adapted into the barbarian law in the western and byzantine law in the eastern part of the former Roman empire. Purpose of the author is to demostrate material continuity of the roman notary in the early Middle Ages. Keywords: notary, notary´s office, tabellio, reception, material continuity.

1 Tento príspevok je výstupom grantového projektu VEGA č. 1/0531/14 s názvom Vývoj notárstva.


83




1. Úvod Impulzom pre spracovanie štúdie pojednávajúcej o inštitúte notárstva2 v Rímskej ríši a jeho materiálnej kontinuite bola najmä skutočnosť, že Katedra právnych dejín Právnickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave od roku 2014 orientuje svoje výskumné kapacity na riešenie grantového projektu VEGA s názvom Vývoj notárstva, ktorý sa zameriava na právno-historický výskum notárskej profesie a s ňou súvisiacich inštitútov. Jedným z cieľov uvedeného projektu je zistiť, do akej miery sa na vývoji notárstva podpísala rímskoprávna dependencia. Pozornosť riešiteľov sa okrem iného sústreďuje aj na notárov a notárstvo v kontexte antického Ríma a jeho právneho poriadku, nakoľko sa jedná o akúsi východiskovú platformu, na ktorej základe je koncipované moderné notárstvo latinského typu. Dejinným základom a koreňom kontinentálneho práva a právnej kultúry je rímske právo, ktoré nám podáva jedinečnú reflexiu o konglomeráte právnych vzťahov vtedajšej spoločnosti. Vari všetky európske zákonodarstvá boli vystavené rôznej forme a intenzite vplyvu rímskeho práva v podobe priamej recepcie či transplantácie právnych noriem resp. právnych inštitútov.3 Téza o recipovaní rímskeho práva, jeho noriem, zásad a inštitútov nie je v právnej teórii žiadne nóvum. Význam termínu právna recepcia možno vykladať v kontexte materiálnej (obsahovej) kontinuity právneho poriadku, tak ako k tejto problematike pristupuje zakladateľ normatívnej právnej teórie, profesor F. Weyr. Recepciou rozumie vedomé preberanie obsahu určitého práva z jedného právneho poriadku do iného, časovo nasledujúceho právneho poriadku,4 i keď v inej definícii podmieňuje materiálnu kontinuitu formálnou diskontinuitou po sebe nasle2 Právny historik Roman Nemec vymedzuje notárstvo pomocou definície M. Mikla: „Notárstvo je možné označiť ako špecifickú činnosť, vykonávanú ako slobodné povolanie, štátom poverenými a splnomocnenými osobami, na základe právomocí, ktoré im štát zveril v zákonom vymedzených oblastiach právnych vzťahov, v zákonom predpísanej forme a za odmenu. Notárstvo svojou činnosťou predstavuje jednu z inštitucionálnych záruk garancie občianskych práv, ktorá je vybavená zvláštnymi vlastnosťami, právami a povinnosťami, ktorými je spôsobilá pomáhať pri predchádzaní sporov a jej základnými predpokladmi sú nezávislosť, neodolateľnosť, práca v slobodnom povolaní, vlastná zodpovednosť a systém stavovskej autonómie.“ Porovnaj: NEMEC, R.: Činnosť štátneho notárstva v rokoch 1952–1964. In: Míľniky práva v stredoeurópskom priestore 2013. 1. časť. Zborník z konferencie. PF UKo: Bratislava 2013, s. 72. Je zrejmé, že uvedenú definíciu nebude možné aplikovať na činnosť rímskych „notárov,“ analýza ktorých je predmetom tohto príspevku, nakoľko v kontexte antického Ríma nemožno ešte hovoriť o notárstve v pravom slova zmysle. V tomto článku však budú pojmy notár, notárstvo či notárska činnosť používané nie v kontexte uvedenej definície, ale na zovšeobecnenie skúmaného inštitútu naprieč jeho vývojom. 3 K transplantácii právnych noriem a právnych inštitútov rímskeho práva pozri bližšie:

WATSON, A.: Legal transplants and European private law. In: Electronic journal of comparative law, 2000, č. 44. Dostupné na http://www.ejcl.org/44/art44-2.html.

4 WEYR, F.: Recepce. In: Slovník veřejného práva československého. Zv. III. Eurolex Bohemia: Praha 2000, s. 715–718.


84


dujúcich právnych poriadkov.5 Profesor J. Beňa chápe inštitút recepcie ako špecifický prostriedok, ktorým sa udržiava právna kontinuita.6 Pojem recepcia teda používa právna teória na označenie preberania právnych noriem medzi právnymi poriadkami, chronologicky po sebe nasledujúcimi. Ako už bolo naznačené, historicky najvýznamnejším príkladom materiálnej právnej kontinuity v širšom slova zmysle je recepcia rímskeho práva a jeho právnych inštitútov do právnych poriadkov (nielen) európskych krajín. V tejto súvislosti vyvstáva otázka, v akej miere možno toto generalizujúce konštatovanie aplikovať na právnické profesie, in concreto na notársky stav a špecifickú činnosť, ktorú notári vykonávajú. S cieľom zodpovedať naznačenú otázku budeme v nasledujúcom texte venovať pozornosť inštitútu notárstva v kontexte administratívneho aparátu antického Ríma a problematike jeho obsahovej kontinuity po historických udalostiach v roku 476 na troskách zaniknutej Západorímskej ríše a v zákonodarstve pokračovateľky jej východnej sestry – Byzantskej ríše. 2. Rímska koncepcia notárstva ako východisko Skôr než zameriam svoju pozornosť na rozbor pojmu notár a činnosti, ktorú možno označiť ako notárstvo optikou práva starovekého Ríma, považujem za potrebné načrtnúť širšiu súvislosť a predpoklady vzniku tohto fenoménu. Koncept špecialistu, zasväteného spisovaniu dokumentov je vari tak starý ako písmo samo – dôkazom sú historické pramene potvrdzujúce existenciu pisárov a zapisovateľov už v najstarších starovekých kultúrach. Tie boli jedným zo stimulov vplývajúcich na rímsky právny poriadok a administratívnu štruktúru rímskeho impéria. Je zrejmé, že pisárov v tejto dobe nemožno ešte označovať za notárov v pravom slova zmysle, avšak ich prostredníctvom možno vymedziť históriu notárstva ako históriu prechodu od dokumentu súkromného ku kategórii dokumentu veřejného, a to prostredníctvom verejnej osoby, ktorej intervencia zvyšuje hodnotu uvedeného dokumentu.7 Väčšina právnych historikov zaoberajúcich sa vývojom inštitútu notárstva sa zhoduje v názore, že už v rímskej antike sa vyvinul notársky stav, ktorý možno považovať za počiatok dnešnej notárskej činnosti.8 Nie je náhodou, že základy notárstva sa vytvorili v dobe republikánskeho obdobia antického Ríma, prvého dlhodobo stabilného štátneho útvaru, založeného na pevných normách, upravujúcich takmer všetky oblasti. Rímske právo založené na striktnom formaliz5 WEYR, F.: Kontinuita právní. In: Slovník veřejného práva československého. Zv. II. Eurolex Bohemia: Praha 2000 (reprint), s. 364–366. 6 BEŇA, J.: Kontinuita v práve. In: Obzor. Bratislava, č. 4/1981, s. 346. 7 BRÁZDA, J. – BÉBR, R. – ŠIMEK, P.: Notářství jeho vývoj, organizace a pravomoc. Academia: Praha 1976, s. 8. 8 Pozri napr. ČULÍK, J.: O notářství. In: Ad Notam. Praha, č. 5/1997, s. 110; ŠEDIVA, V.: O notářství u Římanů a jeho dalším vývoji v Itálii. (Výňatek z díla V. Šedivy z roku 1894– v původní jazykové verzi). In: Ars notaria. Praha, č. 1/1996, s. 16; MERRYMAN, J. H.: The Civil Law Tradition. Stanford University Press 2007, s. 113–115.


85


me a ústnosti dlho nevytvorilo vhodné podmienky pre vznik funkcie pisára či notára. Literárne kontrakty a písomná forma právnych úkonov či písomný styk vo všeobecnosti mal v Ríme len subsidiárny význam, a preto sa spisovanie listín o právnych úkonoch stalo obyčajou až od konca republiky pôsobením gréckych vplyvov či preberaním administratívnych modelov ptolemajovského Egypta.9 V dôsledku územnej expanzie vstrebala rímska kultúra viaceré inštitúty helenistickej kultúry i orientálnych civilizácii a pod vplyvom právnych poriadkov východných národov sa i v Ríme postupne udomácňuje trieda ľudí, ktorých poslaním bolo práve spisovanie listín. Pisárskej profesii sa v Ríme venovala pomerne široká skupina osôb, resp. pramene dokladujú široký výpočet označení osôb vykonávajúcich túto činnosť, pričom ich kompetencie sa veľmi prelínajú. Hranice medzi jednotlivými označeniami pre osoby, ktoré sa venovali pisárskym resp. notárskym činnostiam však boli veľmi vágne. Na tomto mieste sa pozastavím pri troch označeniach, ktoré sa zvyknú najčastejšie spájať s notárskou profesiou a za udávať predkov notárov v pravom slova zmysle – scriba, notario a tabellio.10 Väzby medzi nimi boli pomerne komplikované, no pre zjednodušene si možno pomôcť vysvetlením profesora Škřejpka: na počiatku boli pisári (scribae), ktorí sídlili na rímskom fóre. Už za republiky sa títo pisári označujú tabelliones. Notári (notarii) boli ich pomocníkmi, ktorí zhrnuli dohodu strán do krátkeho záznamu, ktorý potom tabelióni previedli do náležitej podoby a vyhotovili v požadovanej forme.11 V nasledujúcom výklade budeme teda postupovať chronologicky a pokúsime sa o zachytenie premien tohto inštitútu v antickom Ríme od jeho najstarších foriem až po podobu, v akej ho poznáme z justiniánskej zbierky Corpus iuris civilis. Vážený český notár a spisovateľ Václav Šediva vo svojej štúdii o notárstve mapuje jeho dejiny i na území Rímskej ríše; v najstaršom období sa pisárskej činnosti venovali najmä gramotní otroci, ktorých služby využívali rímski občania nielen pre svoju súkromnú potrebu, ale aj pri výkone svojich úradov.12 Otrokov, ktorí vykonávali pisársku činnosť pre svojich pánov možno v prameňoch nájsť pod termínom librarii.13 Túto skupinu treba dôsledne odlišovať od rímskych 9 SKŘEJPEK, M.: Notáři a notářství v antickém Římě I. In: Ad notam. Praha, č. 6/2009, s. 229. 10 Presnejší výpočet označení osôb, ktoré sa venovali notárskej (pisárskej) profesii v gréckej a rímskej ríši, je omnoho širší: napr. cursor, amanuensis, grapharius, diastoleus, pragmaticus, cornicularius, logographus, referendarius, cancelarius, censualis, exceptor, epistolarius atď. Porovnaj BRÁZDA: op. cit. sub 7, s. 10. 11 SKŘEJPEK: op. cit. sub 9, s. 36. 12 ŠEDIVA: op. cit. sub 8, s. 15. 13 Librarius, l-ii (m.) = pisár, odpisovateľ kníh. Pozri: HLUŠÍKOVÁ, M.: Latinsko-slovenský slovník. Kniha – společník: Bratislava 2003, s. 482. Otrokov, ktorí boli označovaní pojmom librarii, možno rozdeliť do troch skupín: (1) Scriptores librarii (tak ich označuje napr. rímsky básnik Horatius: Horat. Ars poetica, 354), v neskoršej dobe označovaní i pojmom antiquarii (C 12. 19. 10.), ktorých úlohou bolo odpisovanie celých kníh; ďalej (2) Librarii


86


pisárov (scribae),14 ktorými boli rímski občania. Pisári boli pomocníkmi rímskych magistrátov a ich úlohou bolo zaznamenávať úradné úkony a viesť záznamy o významných udalostiach a dôležitých rozhodnutiach rímskych magistrátov.15 V našej jazykovej kultúre sa niekedy prvoplánovo odvodzuje význam a postavenie súčasného notára od rímskeho slova notarius,16 ktorý etymologicky pochádza z latinského substantíva nota.17 V poslednom storočí republiky sa v Ríme objavuje systém rýchlopiseckých značiek, ako sústava skratiek slov v bežnom používaní. Pisár, ktorý používal tento systém sa označoval termínom notarius. Adolf Berger vo svojej encyklopédii rímskeho práva definuje termínom notarius ako osobu zručnú v stenografickom písaní, častokrát otrok alebo prepustenec,18 ktorá slúžila bohatým obyvateľom ríše, štátu, provinčnej správe i cisárskej kancelárii. Profesia mala servilný charakter od svojho vzniku až do reorganizácie ríše cisárom Konštantínom v 4. storočí.19 Pôvodne teda rímsky notarius predstavoval osobu bez verejného úradu, ktorá rýchlopisom zaznamenávala správy a vyhlásenia vo forme záznamov či zápisníc.20 Václav Šediva dodáva, že tieto osoby nemali verejné postavenie a listinám, ktoré vyhotovovali, nemohli dodať verejný charakter.21 Pôvod neskorších notárov teda nemožno hľadať v rímskych notarii, i keď je to termín foneticky najbližší. Bolo naznačené, že spisovaniu listín sa v Ríme venovala celá plejáda súkromných a verejných úradníkov. S potrebou zvýšenia vierohodnosti dokumentov sa postupne z amatérskych pisárov regrutovala osobitná kategória profesionálov a studiis, ktorí robili výpisky z kníh, listín (pozri napr. Životopisy dvanástich cisárov rímskeho historika Suetonia: Suet. Claud. 28 alebo Cic. ad Fam. XVI, 21); a (3) Librarii ab epistulis, označovaní aj pojmom amnuenses, ktorých základnou úlohou bolo spisovať listy podľa diktátu svojho pána (pozri napr. Suet. Caes. 74, Suet. Aug. 67, Suet. Ner. 44 atď.) Podľa: SMITH, W.: A Dictionary of Greek and Roman Antiquities. J. Murray: Londýn 1875. Dostupné on-line na internetové adrese: http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/

Texts/secondary-/SMIGRA*/Librarii.html [cit. 30. 5. 2014].

14 Scriba, s-ae (m.) = pisár, tajomník. Pozri: HLUŠÍKOVÁ: op. cit. sub 13, s. 768. 15 SMITH: op. cit. sub 13. Dostupné z internetu [cit. 30. 5. 2014]: http://penelope.uchicago. edu/Thayer/E/Roman-/Texts/secondary/SMIGRA*/Scribae.html

16 Notarius, n-ii (m.) = pisár, využívajúci značkové písmo, rýchlopisec, stenograf. Pozri: HLUŠÍKOVÁ: op. cit. sub 13, s. 556. 17 Nota, n-ae (f.) = známka, značka, znak, znamenie. Pozri: HLUŠÍKOVÁ: op. cit. sub 13, s. 556. 18 BERGER, A.: Encyclopedic dictionary of Roman law. The American Philosophical Society: Philadelphia 1991 (reprint), s. 599. 19 Notarii boli zoskupení do prísne rozčlenených hodnostných tried. Najvyššie postave-

ným bol primicerius notariorum, po ňom nasledoval secundicerius notariorum. Priamo na cisárskom dvore slúžila najvyššia trieda označovaná tribuni et notarii. Podľa: SMITH: op. cit. sub 13. Dostupné on-line na webové adrese:http://penelope.uchicago. edu/Thayer/E/Roman/Texts/secondary/SMIGRA*/Notarii.html[cit. 30. 5. 2014].

20 READY, N. P.: Brooke´s Notary. Sweet & Maxwell: Londýn 2002, s. 75. 21 ŠEDIVA: op. cit. sub 8., s. 16.


87


– tabelliones, ktorých označenie je odvodené od drevných doštičiek pokrytých voskom (tabulae certae), ktoré v Ríme slúžili na písanie, až kým ich nenahradil papyrus. Podľa Adolfa Bergera boli tabelliones profesionálnymi súkromnými pisármi, ktorých úlohou bolo spisovať za prítomnosti svedkov dokumenty pre súkromné osoby.22 Spisovanie listín a uskutočňovalo nasledovne: tabellio alebo jeho pomocník načrtol (scheda) zamýšľanú dohodu strán, následne ju tabellio prepísal na čisto, pričom účastníci podpísali čistopis tejto listiny – takto sa zvýšila dôveryhodnosť a zaručila platnosť súkromných listín (napr. zmluvy, závety atď.) V najdôležitejších mestách ríše mali tabelliones na verejných miestach (in foro, en agora) špeciálne kancelárie (stationes), v ktorých vykonávali svoju živnosť samostatne alebo za asistencie svojich pomocníkov (scribae, notarii). Tabelliones museli častokrát svedčiť o obsahu a pravosti listiny a o konaní s ňou súvisiacom, takže predpokladom výkonu tohto povolania bola úplná poctivosť (fides instrumentorum). Úlohu a význam rímskych tabeliónov zhrnul právnik Ulpianus: úlohou tabelliones je: „instrumenta formae, libellos concipere, testationes consignare.“23 Ako dokazuje historik Ivo Pfaff, tabellionát bol v predjustiniánskom období výlučne zárobkovou činnosťou, spočívajúcou v listinnom redigovaní dôležitých úkonov, ktorej výkon bol sprevádzaný len primitívnou znalosťou práva.24 Rímsky tabellio bol len akýmsi technickým odborníkom na spisovanie listín, ktoré mali výlučne súkromný charakter. I keď nebol úradníkom, bol pod dozorom mestského prefekta a za porušenie predpisov, ktoré sa na jeho činnosť vzťahovali, mohol byť sankcionovaný pozbavením funkcie. 3. Kontinuita rímskeho notárstva a jeho ďalší vývoj v západnej časti zaniknutého impéria Obdobie sťahovania národov vedúce k agresívnemu vpádu germánskych kmeňov do Západorímskej ríše s jej reťaziacim sa zánikom a následné konštruovanie germánskych kráľovstiev na pôde západnej časti rozdeleného cisárstva viedlo k vytvoreniu zložitého právneho stavu. Rímske právo na okupovanom území kolidovalo s obyčajovým právom agresora, v dôsledku čoho vzniká v práve platnom na tomto území určitá dichotómia.25 Komplikovaná spleť kultúr a pluralita národov pod germánskou nadvládou a z toho vyplývajúca zmätočnosť a neusporiadanosť právnych vzťahov viedla až k presadeniu princípu personality, 22 BERGER: op. cit. sub 18, s. 727. 23 Ulp. D 48. 19. 9. 4. – 7. 24 PFAFF, I.: Tabellio und Tabularius. Ein Beitrag zur Lehre von den römischen Urkundspersonen. Manz: Viedeň 1905, s. 33. 25 Bližšie k uvedenej dvojkoľajnosti pozri: DUDÁSOVÁ, E.: Vulgarizácia rímskeho prá-

va v kontexte historicko-právnych udalostí a jej vplyv na súčasný vývoj. In: (Dis)kontinuita práva a kríza. Zborník z konferencie. PF UKo: Bratislava 2013, s. 1645. Dostupné

on-line z internetové adresy zde: http://www.lawconference.sk/archiv/bpf_2013-/sprava/files/zborniky/Session%20of%20Legal%20History.pdf.


88


ktorého rezultátom bolo zachovanie materiálnej kontinuity rímskeho práva vo vzťahu k podriadenému rímskemu etniku. Tento vývoj možno pozorovať i na nami skúmanom inštitúte, ktorého vývoj po zániku Západorímskej ríše nadviazal na inštitúty, ktoré tu existovali z obdobia neskorého cisárstva. Priame pokračovanie neskoroantického notárstva v nástupníckych kráľovstvách podmienili dva dôležité faktory. Prvým je už spomenutý princíp personality, ktorého uplatnenie bolo riešením uvedenej mnohosti. Rímske etnikum pod germánskym jarmom sa mohlo spravovať vlastným právom, a teda tabelionát sa týmto spôsobom naďalej udržal. Združenia tabelliónov, tzv. collegia, prežívali dlhú dobu s prekvapivou vitalitou, a to predovšetkým v tých krajoch, ktoré neboli veľmi postihnuté Longobardskou inváziou (najmä mestá Rím, Ravenna, Neapol, Gaeta atď.).26 Ďalším významným činiteľom, ktorý podmienil pokračovanie kontinuálneho vývoja rímskeho notárstva aj v nástupníckych štátoch Západorímskej ríše, bola skutočnosť, že sa jednalo o fenomén, ktorý dovtedy nemal v práve nových pánov Apeninského polostrova obdoby, a teda mu neodporoval žiadny už existujúci germánsky inštitút obdobného charakteru. Pri svojej činnosti sa notári opierali o pôvodné rímskoprávne inštitúty, no prax si sčasti vyžiadala i vytvorenie nových.27 S notármi sa stretávame i v longobardskom práve. Jedná sa o kráľovských notárov, ktorí boli úradníkmi kráľovskej kancelárie a svoje postavenie odvodzovali priamo od autority kráľov.28 Taktiež franskí králi, ktorí vládli od roku 774 v Hornom Taliansku, mali svoju dvorskú kanceláriu, do ktorej patrili i tzv. notarii imperatoris. Takto sa pôvodne rímsky inštitút pretransformoval do cudzích právnych poriadkov, kde sa naďalej kontinuálne vyvíjal. Po tomto období zákonodarstvo nevenovalo notárskemu stavu výraznejšiu pozornosť, takže až do 12. storočia pretrvával na základe uvedenej praxe a zvyku a notári svoje postavenie odvodzovali od všeobecného presvedčenia verejnosti, že sú tejto činnosti hodní.29 A práve tým dokázalo notárstvo svoju dôležitosť a oprávnenosť svojho trvania. Po dlhej dobe zanedbávania zákonodarstvom i vedou sa dočkalo svojej renesancie spolu s recepciou rímskeho práva a jeho 26 V súvislosti s vývojom inštitútu notárstva v stredoveku na území dnešného Talianska dominuje názor, že vznik notárstva v pravom slova zmysle nadväzuje práve na rímske tabelionáty. Okrem toho sa môžeme stretnúť s hypotézami, ktoré rímsky vplyv na vznik notárstva radikálne odmietajú. Napr. nemecký historik Harry Bresslau je predstaviteľom teórie, ktorá datuje vznik moderného notárstva do franskej epochy, iná teória pojednáva o vzniku moderného notárstva ako výsledku činnosti cirkevných notárov. 27 O recepcii neskoroantickej praxe svedčí napríklad spis sekretára ostrogótskeho kráľa Teodoricha Veľkého pochádzajúci spred roku 538 s názvom Variarum epistolarum libri XII, v ktorom je zhrnutý veľký počet rôznych formulárov podľa rímskeho vzoru. Zbierkou podobného charakteru je vizogótska Formulae Visigoticae vytvorená počas vlády kráľa Sisebuta (v rokoch 612–621). 28 ŠEDIVA: op. cit. sub 8. 29 SKŘEJPEK: op. cit. sub 11.


89


štúdiom na prestížnych severotalianskych univerzitách.30 Ako súčasť rímskeho práva sa začalo študovať i nové právne odvetvie ars notaria. So zreteľom na výrazný ekonomický posun sa notárstvo prispôsobilo z hľadiska svojej podstaty po formálnej stránke i v spôsobe právnického myslenia. Tento rozvoj súvisel s prijatím ius commune a svoj vrchol dosiahol v časoch mos italicus. Notárstvo sa stalo centrom právneho, hospodárskeho a politického rozvoja v stredovekej Európe.31 4. Kontinuita rímskeho notárstva vo Východorímskej a Byzantskej ríši Východná časť rímskej ríše bola vystavená silnejšiemu vplyvu gréckych vzorov. Po historickom rozdelení impéria v roku 395 sa vývoj rímskeho notárstva vo východných oblastiach ríše značne divergoval od samostatného vývoja na území zaniknutej Západorímskej ríše. Byzantská ríša ako pokračovateľka Východorímskej ríše kontinuálne nadviazala na rímske právo a prevzala i koncepciu odborníkov na spisovanie listín. Výsledky kodifikačného úsilia cisára Justinána umožnili silnejšie zakorenenie tradície rímskeho práva, a stali sa základom a motiváciou pre legislatívnu činnosť neskorších byzantských cisárov. Kodifikačné zákonodarstvo zaviedlo prísny systém sankcií, ktorý viedol k radikálnemu zlepšeniu odbornosti rímskych tabeliónov. Príkladmo uvádzam niekoľko zaujímavých: doživotné vyhnanstvo za spísanie listiny o zakázanom predaji cirkevného majetku,32 poena capitis pri zakázanom prevode eunuchov rímskeho pôvodu,33 „trest za podvod“ (falsitas) pri konaní proti novej úprave testovania z roku 53134 a konfiškácia majetku pri účasti na fingovanej zmluve, ktorou by

30 Spisovanie a zaznamenanie určitej právnej skutočnosti do písomnej podoby predpokladalo určitú odbornú kompetenciu uskutočniť uvedené po formálnej stránke so všetkými obligatórnymi náležitosťami. V snahe dosiahnuť štylistickú presnosť a exaktnosť vo formulácii textu siahali notári po tzv. dielach ars dictandi. Išlo o oblasť resp. vednú disciplínu zaoberajúcou sa technikou zostavenia listiny s cieľom dosiahnuť gramatickú dokonalosť, ako aj logickú a štylistickú precíznosť. Pevné kontúry začína latinské notárstvo naberať až vtedy, keď sa ars dictandi so svojimi poznatkami z gramatiky, rétoriky a logiky začína obohacovať o vedomosti z práva. Takto sa ars dictandi mení na ars notariae. Z tohto spojenia vyšlo fides publica, viera v pravdivosť listín spísaných notárom. 31 Ako odpoveď na výkon praxe notárov vznikla literatúra, ktorá bola špeciálne venovaná výkladu pojmov a rímskoprávnych inštitútov. Za prelomové je považované dielo Raneira de Perugia s názvom Liber formularius, v ktorom označil notárstvo za vedu orientovanú na hmotné právo, najmä na spisovanie zmlúv a poslednej vôle. Za prvého klasického notára však považujeme Ronaldina de Passagierisa, ktorý svojou zbierkou Summa artis notariae vychádzajúcou zo zaužívaných právnych formulárov a znovuobjavenej rímskoprávnej tradície vytvoril bohatý repertoár právnych vzorov. Bližšie k Summa artis notariae pozri napr.: STEELE, R. O.: Summa artis notariae. In: Legal Miscellanea, č. 1/2012 s. 2. 32 C 1. 2. 14. 6. 33 C 4. 42. 2. 34 C 6. 23. 29. 7.


90


niekto disponoval svojim majetkom s úmyslom dostať sa do patrocínia a vyhnúť sa tak verejnej funkcii.35 I po formálnej stránke sa tabelionát dočkal zásluhou Justinána svojho právneho zakotvenia. Boli stanovené obligatórne náležitosti a forma listín vyhotovovaných tabeliónmi. Významné bolo zavedenie povinnosti tabeliónov používať pri spisovaní listín tzv. protocollum,36 čo bol vlastne pôvodný, prvotný spis. Vo vzťahu k indikciám, ktoré zaviedol cisár Konštantín v roku 313, bola neskoršou Justiniánovou úpravou nariadená povinnosť uvádzať v listine rok vlády cisára, mená úradujúcich konzulov, indikcie, mesiac a deň kedy bola listina spísaná.37 Významná bola i novela 73 o dôveryhodnosti listín a starostlivosti o ne. Legislatívne zásahy cisára Justiniána mali veľký vplyv na charakter skúmaného inštitútu, ktorý nadobúda kontúry koncesovanej živnosti.38 Justinán zaviedol povinnosť pre každého tabellia získať oficiálne povolenie na vykonávanie činnosti (autoritas) a stanovil i ďalšie pravidlá ohľadom formalít práce tabeliónov.39 Rímskoprávny vplyv je možno vidieť v základnej norme, ktorá upravuje postavenie notárov v Byzancii, v tzv. Knihe Eparchovej (Eparchikon biblios), byzantskej zbierke cechových nariadení z 10. storočia, v ktorej sú notári zásadne označovaní termínom tabularii (presnejšie v gréckom prepise tabullarioi).40 Platnosť justiniánskej kodifikácie i jeho neskoršej legislatívy síce v Byzantskej ríši nebola nikdy výslovne zrušená, prax sa jej však postupne dovolávala čoraz menej. Koncom 12. storočí ju nahradili Basiliky, ktoré v podstate prevzali ustanovenia Justiniánovho kódexu a noviel. Pre zachovanie chronologickej postupnosti treba zmieniť novelu cisárovny Ireny č. 27, v súvislosti s uplatňovaním písomnej formy. Najdôležitejšie reformy sa však spájajú s panovaním cisára Leva VI., nazývaného Múdry alebo Filozof. Konkrétne sa jedná o novelu 115, ktorej prvé tri články sú venované notárom. Takmer doslovne sa kryjú s prvou kapitolou Knihy Eparchovej, ktorú možno pokladať za akýsi živnostenský poriadok. Jeho norma stanovila podmienky prijatia uchádzačov do korporácie notárov. Vývoj v Byzantskej ríši kontinuálne nadviazal na dovtedajšiu prax založenú rímskym právom a jeho inštitútmi. Jednotlivé zbierky dokladujú, že rímske notárstvo sa dokázalo uchytiť a potvrdiť svoj význam aj po zániku Západorímskej ríše, aj keď v modifikovanej podobe prispôsobenej potrebám a podmienkam stredovekej spoločnosti.

35 C 11. 54. 1. 36 Nov. 44. 2. 37 Nov. 47. 1. – 2. 38 PFAFF: op. cit. sub 24, s. 33. 39 Najmä Nov. 44 a C 4. 21. 17. 40 Kapitola I obsahujúca 26 paragrafov. Táto prvá kapitola sa niekedy označuje aj ako notársky poriadok.


91


5. Záver K najvýznamnejším úlohám právnej romanistiky patrí zisťovanie, nakoľko sa obsah určitej normy, inštitútu či princípu rímskeho práva premietol do neskorších právnych poriadkov. Recepcia rímskeho práva predstavuje historické faktum, v kontexte ktorého je zaujímavé pozorovať jednotlivé inštitúty samostatne i vo vzájomných reláciách. Primeranej pozornosti si zaslúži i inštitút rímskych tabelliones, ktorí predstavuje východiskovú platformu, na báze ktorej vzniklo moderné notárstvo latinského typu. Cieľom prezentovanej štúdie bolo zhodnotiť mieru kontinuity rímskeho notárstva v právnych poriadkoch nástupníckych krajín v západnej a východnej časti zaniknutej Rímskej ríše. Možno konštatovať, že zánik Západorímskej ríše neznamenal prerušenie vývoja skúmaného inštitútu ale naopak, prevzatím rímskeho vzoru do germánskej a byzantskej legislatívy sa inštitút naďalej rozvíjal, až dospel do štádia v ktorom možno hovoriť o modernom notárstve, ktoré sa stalo základom kontinentálneho právneho poriadku. Záverom si dovolím slovami notára Václava Šedivu deklarovať význam skúmania inštitútu notárstva už od jeho najstarších prejavov a podôb: „Starobylý ústav notářský ovšem ne vždy a všude došel stejného pochopení a málokde dospěl dosud k úplné dokonalosti. Avšak životní jeho síla jest neúmorná; přečkal věky, přetrval bouře státních převratův i hrůzy revolucí a postupuje dál a dále krok za krokem s osvětou, takže nyní ve všech čelnějších státech jest domovem a smutně by proslul stát, v němž by notářství nemohlo zapustiti kořeny!“41 Mgr. Jana Kováčiková Katedra právnych dejín Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave email: [email protected]

41 ŠEDIVA, V.: Notářství dle práva rakouského se stručnými dějinami notářství vůbec. Tiskem a nákladem Sluky a Jiránka: Turnov 1894, s. 3.


92

Omyl, nebo záměr? Příspěvek k modifikaci jednoho římskoprávního pravidla v Příručce práva městského Jana z Gelnhausenu z druhé poloviny 14. století A TYPING ERROR OR AN INTENT? A CONTRIBUTION TO THE MODIFICATION OF ONE ROMAN LAW RULE IN A HANDBOOK OF MUNICIPAL LAW BY JAN FROM GELNHAUSEN FROM THE SECOND HALF OF THE 14TH CENTURY

Lenka Šmídová Malárová Šmídová Malárová, Lenka. Omyl, nebo záměr? Příspěvek k modifikaci jednoho římskoprávního pravidla v Příručce práva městského Jana z Gelnhausenu z druhé poloviny 14. století. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, pp. 93–101. Abstrakt: Příručka práva městského Jana z Gelnhausenu obsahuje rozsáhlý soubor textů převzatý ze dvou závěrečných titulů 50. knihy Digest. Většina těchto ustanovení byla doplněna komentářem, přičemž některá se od původní římskoprávní předlohy liší. To se týká také čl. 1186, který odstraněním jednoho písmene dostává zcela nový význam. Skutečnost, že se nejedná o písařskou chybu, dokládá přilehlý středověký komentář. Klíčová slova: Příručka práva městského, Jan z Gelnhausenu, středověk, římské právo, Digesta, komentář, české země Abstract: Handbook of municipal law by Jan from Gelnhausen includes an extensive set of texts taken from the final two titles of the fiftieth book of Digest. Most of these provisions were supplemented by commentary and some of them were modified. This also concerns an article no. 1186, that by removing one letter gets a new meaning. The fact that this is not a typing error demonstrates an adjacent medieval comment. Keywords: Handbook of municipal law, Jan from Gelnhausen, Middle age, Roman law, Digest, commentary, Czech lands


93




1. Úvodem o Příručce práva městského Příručka práva městského1 Jana z Gelnhausenu představuje významný pramen domácího středověkého práva. Dílo vzniklo na základě právní knihy písaře Jana z poloviny 14. století a navazuje tak na tradici brněnského městského práva. Širší badatelská veřejnost se s textem Gelnhausenovy Příručky mohla seznámit teprve nedávno. Edice této právní památky byla poprvé vydána až v roce 2008. Editorem Příručky je Miroslav Flodr, který se brněnským městským právem dlouhodobě zabývá.2 Příručka vznikla v 80. letech 14. století v Brně a byla koncipována jako svod právních pravidel určený zejména městům ležícím mimo působnost brněnského městského práva. Tato skutečnost se samozřejmě promítla i do textu Příručky. Přestože se její autor, po formální i materiální stránce striktně držel brněnské právní knihy, lze v obsahu Příručky spatřit jisté úpravy, které podporují všeobecný charakter tohoto díla. Tvůrčí aspekt Jana z Gelnhausenu je možné vysledovat zejména tam, kde jednotlivá ustanovení vykazovala pro účely nově vznikající právní příručky nadbytečná osobní či místní jména.3 Ve většině případů nebyly 1 Dále jen Příručka. 2 K edici Příručky a neúspěšným pokusům o ediční zpracování této právní památky viz FLODR, M. (ed.): Příručka práva městského Jana z Gelnhausenu (Manipulus vel directorium iuris civilis). Matice moravská: Brno 2008, s. 7–24 (starší ediční plány, geneze rukopisu, popis rukopisu, předlohy a inspirační zdroje) a s. 25–402 (edice, poznámkový aparát a rejstříky). Na začátku 90. let minulého století začal M. Flodr vydávat třísvazkovou edici brněnské právní knihy a vybraných pramenů brněnského městského práva. Jednotlivé díly tvoří edice, komentář s odkazy na příslušnou literaturu a rejstříky s přehledy se soupisem v právní knize použitých římskoprávních zásad, viz TÝŽ (ed.): Právní kniha města Brna z poloviny 14. století. I. Úvod a edice. Blok: Brno 1990; TÝŽ (ed.): Právní kniha města Brna z poloviny 14. století. II. komentář. Archiv města Brna: Brno 1992; TÝŽ (ed.): Právní kniha města Brna z poloviny 14. století. III. Rejstříky a přehledy. Archiv města Brna: Brno 1993. V prvních deseti letech nového tisíciletí M. Flodr publikuje edice dvou dochovaných pamětních knih města Brna, jejichž obsahem jsou zejména zápisy o právních jednáních, viz TÝŽ (ed.): Pamětní kniha města Brna z let 1343 –1376 (1379). Matice moravská: Brno 2005; TÝŽ (ed.): Pamětní kniha města Brna z let 1391–1515. Brno: Matice moravská 2010. V tomto období vychází také Flodrova edice privilegia Václava I. z roku 1243 pro Brno s českým a německým překladem, viz TÝŽ (ed.): Iura originalia civitatis Brunensis. Privilegium českého krále Václava I. z ledna roku 1243 pro město Brno. Doplněk: Brno 2003; a edice naučeních brněnského městského práva určených Uherskému Hradišti a Ivančicím, viz TÝŽ (ed.): Nálezy brněnského městského práva. Svazek I. (– 1389). Archiv města Brna: Brno 2007. Vedle shora uvedené rozsáhlé ediční činnosti M. Flodra je nutno poukázat také na jeho monografické, případně časopisecké zpracování problematiky brněnského městského práva. K tomu viz TÝŽ: Brněnské městské právo. Zakladatelské období (– 1359). Matice moravská: Brno 2001; TÝŽ: Brněnské městské právo po smrti notáře Jana (1359–1389). Archiv města Brna: Brno 2006; TÝŽ: Brněnské městské právo po smrti notáře Jana. In: Časopis matice moravské 2002, roč. 121, č. 1, s. 33–46. TÝŽ: Brněnské městské právo na konci středověku (1389 – konec 15. století). Statutární město Brno a Archiv města Brna: Brno 2008. 3 Je zajímavé, že tato změna se dotkla zejména těch ustanovení, která byla převzata z brněn-


94


do Příručky zařazeny nálezy, které doplňovaly původní ustanovení právní knihy města Brna a dodávaly jí tak výrazně kasuistický charakter.4 Některé články Jan z Gelnhausenu rozdělil, a to tím způsobem, že z původního ustanovení vznikla dvě nová, relativně samostatná pravidla s vlastním názvem rubriky.5 Vedle těchto úprav, které mají základ v brněnské právní knize, se Gelnhausenova Příručka vyznačuje přítomností rozsáhlého souboru výkladových pravidel a obecných právních regulí převzatých z 16. a 17. titulu 50. knihy Digest. Text je vložen přímo do vlastního obsahu Příručky a netvoří tak její přílohu ani autonomní část rukopisu. Uvedený římskoprávní text pojmenovaný dle názvu předlohy jako De regulis iuris et de verborum significatione umístil Gelnhausen mezi oddíly De renuciacionibus a De rescriptis tak, aby nebyla narušena abecední posloupnost jednotlivých oddílů Příručky.6 Jednotlivé sentence uvnitř oddílu De regulis iuris et de verborum significatione jsou seřazeny stejným způsobem jako fragmenty v příslušných titulech 50. knihy Digest. Některé fragmenty resp. jejich části (odstavce či paragrafy) nicméně byly vynechány a v Příručce zohledněny nejsou. Z kvantitativního hlediska se však jedná o absenci zanedbatelnou, protože celkový počet recipovaných ustanovení odpovídá více jak čtyřem stovkám fragmentů v 16. a 17. titulu 50. knihy Digest.7 Až na výjimky jsou původní římskoprávní pravidla v pododdíle De regulis iuris doplněna středověkým komentářem neznámé provenience.8 Vedle římskoprávních pravidel, která byla do Příručky převzata přímo z brněnské právní knihy, tak disponuje tato právní památka obrovským množstvím výkladových pravidel a definic, které však právní kniha města Brna až na výjimky nezná.9

4 5 6 7

8 9

ské právní knihy a nikoliv římskoprávního souboru textů v oddíle De regulis iuris et de verborum significatione (čl. 834–1270), k tomu stručně ŠMÍDOVÁ MALÁROVÁ, L.: Pravidla výkladu legislativních zkratek a vybraných gramatických jevů v římskoprávním oddílu Příručky práva městského Jana z Gelnhausenu. In: Studia historica Brunensia 2013, roč. 60, č. 1, s. 70. Původní nálezy byly ponechány např. u čl. 1367, 1370 a 1371. K tomu viz v Příručce např. čl. 41–45, které vznikly rozdělením čl. 37 brněnské právní knihy. Srov. FLODR, M. (ed.): Příručka práva městského Jana z Gelnhausenu (Manipulus vel directorium iuris civilis). Matice moravská: Brno 2008, s. 29–30, 386. Název oddílu De regulis iuris et de verborum significatione vznikl po drobné modifikaci sloučením názvu 16. a 17. titulu 50. knihy Digest (srov. D 50. 16. De verborum significatione a D 50. 17. De diversis regulis iuris antiqui). K vypuštěným ustanovením viz FLODR, M. (ed.): Příručka práva městského Jana z Gelnhausenu (Manipulus vel directorium iuris civilis). Matice moravská: Brno 2008, s. 21. Z literatury k tomu srov. ŠMÍDOVÁ MALÁROVÁ, L.: Pravidla výkladu legislativních zkratek a vybraných gramatických jevů v římskoprávním oddílu Příručky práva městského Jana z Gelnhausenu. In: Studia historica Brunensia 2013, roč. 60, č. 1, s. 70. Na výčet článků opatřených komentářem upozornil rovněž M. Flodr, viz FLODR: Příručka, op. cit., s. 21. To samozřejmě neplatí ve všech případech. Některá pravidla včetně komentáře lze nalézt také v brněnské právní knize. K tomu viz FLODR: Příručka, op. cit., s. 21.


95


I přes tuto skutečnost byla v historické a právně-historické literatuře pozornost doposud věnována především původní brněnské právní knize.10 Cílem předkládaného příspěvku je pokusit se rozebrat jedno z římskoprávních pravidel, které se v textu Příručky nachází právě v oddílu De regulis iuris et de verborum significatione. Na první pohled nepatrná modifikace v textu tohoto pravidla nabádá k otázce – byl to omyl nebo záměr? 10 Kromě shora citované edice Miroslava Flodra, který text Příručky zpřístupnil a poukázal na jednotlivé vazby mezi Příručkou a závěrečnými tituly 50. knihy Digest (viz přehled konkordancí v závěru edice na s. 397–402), se Příručce, potažmo Gelnhausenovu dílu, nedostalo v odborné literatuře příliš prostoru. Nicméně opět nelze opomenout zásluhu M. Flodra, který na význam Příručky a v ní obsažený římskoprávní oddíl De regulis iuris et de verborum significatione upozornil, k tomu viz FLODR, M.: Brněnské městské právo po smrti notáře Jana (1359–1389). Archiv města Brna: Brno 2006, s. 64; a TÝŽ: Brněnské městské právo po smrti notáře Jana. In: Časopis matice moravské 2002, roč. 121, č. 1, s. 34, 44–45. Gelnhausenovu Příručku do své diplomatické studie zahrnula také Ludmila Sulitková, viz SULITKOVÁ, L.: Vývoj městských knih v Brně ve středověku (v kontextu vývoje městských knih v českých zemích). Archiv Akademie věd ČR: Praha – Brno 2004, s. 134. Ze starších prací reflektujících působení Jana z Gelnhausenu v Brně pak rovněž viz např. článek Jaroslava Dřímala. DŘÍMAL, J.: Brněnské městské knihy, právo a listiny za písaře Jana z Gelnhausenu. In: Sborník archivních prací, 1958, roč. 8, č. 3, s. 109–129. I přes nesporný přínos shora uvedených prací nicméně nemáme k dispozici publikaci, která by byla zaměřena na právní rozbor obsahu Gelnhausenovy Příručky. Vzhledem k příbuznosti Příručky a brněnské právní knihy sice lze vycházet z prací věnovaných právě právní knize města Brna (to se týká především Flodrovy monografie Brněnské městské právo. Zakladatelské období (– 1359), citované v úvodu tohoto příspěvku), nicméně je nutno počítat s tím, že kvůli určitým odlišnostem způsobeným zejména přítomností oddílu De regulis iuris et de verborum significatione a odchylkám ve vlastním obsahu Příručky může být pouze takto postavený výklad nepřesný. Stejně tak lze argumentovat v případě absence římskoprávního rozboru Příručky. Přestože máme k dispozici několik studií zaměřených na vlivy římského práva v brněnské právní knize, opět nelze v případě Příručky bez dalšího vycházet pouze z těchto publikací. Zmíníme tak alespoň stěžejní práce, mezi které patří obě Boháčkovy studie z první poloviny minulého století, viz BOHÁČEK, M.: Římské právní prvky v právní knize brněnského písaře Jana. Nákladem vlastním: Praha 1924; a TÝŽ: Ještě k římskoprávnímu obsahu brněnské právní knihy. In: ČÁDA, F. (red.): Sborník prací z dějin práva československého. Svazek I. K padesátým narozeninám profesora Jana Kaprasa jeho žáci. Bursík a Kohout: Praha 1930, s. 34–49. V této souvislosti je pak nutno zmínit také podrobnější studii Gertrudy Schubart-Fikentscherové, která později na Boháčkovu práci navázala, viz SCHUBART-FIKENTSCHER, G.: Römische Recht im Brünner Schöffenbuch. Ein Beitrag zur Rezeptiongeschichte. In: Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtgeschichte. Germanische Abteilung, 1947, Bd. 65, s. 86–176. Co se týče alespoň částečného zpracování Gelnhausenovy Příručky z římskoprávního hlediska, o to se pokusila autorka tohoto příspěvku. Nejprve v diplomové práci, viz MALÁROVÁ, L.: De regulis iuris et de verborum significatione. Rozbor římskoprávního oddílu v Příručce práva městského Jana z Gelnhausenu. (Diplomová práce). Filozofická fakulta Masarykovy univerzity: Brno 2012 (Vedoucí práce doc. PhDr. Pavel Krafl, Dr.); a podruhé v již zmiňovaném příspěvku zaměřeném na vybraná interpretační pravidla, viz ŠMÍDOVÁ MALÁROVÁ, L.: Pravidla výkladu legislativních zkratek a vybraných gramatických jevů v římskoprávním oddílu Příručky práva městského Jana z Gelnhausenu. In: Studia historica Brunensia, 2013, roč. 60, č. 1, s. 65–76.


96


2. Omyl, nebo záměr? Obsahem článku 1186 Příručky je modifikované římskoprávní pravidlo zaměřené na problematiku bezdůvodného obohacení. Zatímco v Digestech se toto pravidlo nachází ve znění „Locupletior non est factus, qui libertum adquisierit“ (D 50. 17. 126. 1.), v předmětném článku Příručky má příslušná římskoprávní regule následující podobu: „Locuplecior non est factus, qui liberum adquisierit…“. Pomineme-li použití písmene „c“ namísto „t“ v adjektivu locupletior, které je samozřejmě v souladu s gramatickou podobou středověké latiny a na význam tohoto slova nemá žádný vliv, je nutné se soustředit na druhou část souvětí, kde se avizovaná změna nachází. Uvedená modifikace má na první pohled bezvýznamný charakter a je lehce přehlédnutelná. Změna totiž spočívá v pouhém odstranění písmene „t“ ve slově libertus. Srov. D 50. 17. 126. 1. „Locupletior non est factus, qui libertum adquisierit.“ Čl. 1186 Příručky „Locuplecior non est factus, qui liberum adquisierit…“11 Ze srovnání obou ukázek je patrné, že zatímco gramatický předmět v příslušné sentenci Digest představuje adjektivum libertus (uvedeno v akuzativu jako libertum), v Příručce je tímto předmětem slovo liber (v akuzativu jako liberum). Z toho lze vyvodit, že v případě původní římskoprávní sentence se hovoří o propuštěné osobě, tj. propuštěnci (= libertus), nicméně dle téhož pravidla ve znění uvedeném v Příručce se předmětná regule týká osoby svobodné (= liber). Změna se pak pochopitelně dotýká interpretace tohoto pravidla jako celku. Původní pravidlo, tak jak je uvedeno v Digestech (D 50. 17. 126. 1.), upravuje zásadu, podle níž je zakázáno obohatit se na úkor propuštěného, přičemž v čl. 1186 Příručky se hovoří, že není dovoleno obohatit se na úkor svobodného. Proti tomu lze samozřejmě vznášet námitky, že se jedná pouze o modifikaci formální, protože pod pojem svobodný člověk (liber, resp. liber homo) v římském právu spadaly jak osoby rodem svobodné (ingenui), tak osoby na svobodu propuštěné, tj. bývalí otroci (liberti, libertini).12 V případě čl. 1186 Příručky se však zřejmě nejedná o svobodné osoby obecně (tedy i propuštěnce), ale o osoby svobodné od narození (ingenui). Podporou tomuto tvrzení je stručný komentář bezprostředně při11 FLODR: Příručka, op. cit., s. 180. 12 K tomu viz Just. Inst. 1. 3. 5.: „In liberis multae differentiae sunt: aut enim ingenui sunt aut libertini.“; Just. Inst. 1. 4.: „Ingenuus is est, qui statim ut natus est liber est, sive ex duobus ingenuis matrimonio editus, sive ex libertinis, sive ex altero libertino, altero ingenuo.“ a srov. Ještě Just. Inst. 1. 5.: „Libertini sunt qui ex iusta servitute manumissi sunt“


97


pojený k čl. 1186 Příručky: „…quia non est quis locuplecior per filios, sed pecunia tantum, cum non sint in bonis nostris liberi nostri legittimi vel naturales.“13 Srov. D 50. 17. 126. 1. „Locupletior non est factus, qui libertum adquisierit.“ Čl. 1186 Příručky „Locuplecior non est factus, qui liberum adquisierit, quia non est quis locuplecior per filios, sed pecunia tantum, cum non sint in bonis nostris liberi nostri legittimi vel naturales.“14 Materiální rozdíl mezi oběma sentencemi pak spočívá v tom, že zatímco v případě citátu z Digest se jedná o problematiku bezdůvodného obohacení pána (patrona) na úkor propuštěnce, tedy bývalého otroka, a souvisí tak s patronátním právem, čl. 1186 Příručky je zaměřen na neoprávněný profit otce na svých dětech. Podle komentáře k čl. 1186 nelze profitovat na svobodném postavení dětí, protože děti nejsou objektem, nýbrž subjektem právních vztahů a nemohou tak být předmětem něčího majetku.15 Objektem právního vztahu samozřejmě nebyl ani propuštěnec (libertus) v římském právu. Jeho postavení se však od osob rodem svobodných lišilo tím, že měl vůči svému pánovi, který mu udělil svobodu, jisté povinnosti. V literatuře se někdy dokonce uvádí, že postavení propuštěnců se pohybovalo na pomezí osob svobodných od narození (ingenui) a otroků (servi).16 Vztah mezi bývalým pánem (patronem) a propuštěncem byl v římském právu upraven prostřednictvím patronátního práva (ius patronatus). Patronovi z titulu ius patronatus náleželo právo požadovat po propuštěnci výkon určitých služeb (operae) včetně práva na dědický podíl pro případ smrti propuštěnce (pokud propuštěnec nezanechal vlastní potomky). Patronova práva vůči

13 FLODR: Příručka, op. cit, s. 180. 14 Tamtéž. 15 K tomu viz v Příručce několik ustanovení převzatých z komentované verze Digest, jež se týkají svobody a jejího pojetí. To se týká čl. 1166: „Libertas inestimabilis res est. Et similiter res sacra non recipit estimacionem. Sed tamen fallit, ubi liber homo venditur certo precios. Et alia omnia estimantur pecunia, sed non econtra pecunia per res. Unde dicitur omnia sunt venalia Rome.“ (K tomu srov. D 50. 17. 106.); dále čl. 1182: „Libertas omnibus rebus favorabilior est.“ (srov. D 50. 17. 122.) a zejména pak čl. 1235: „Infinita est estimacio libertatis et necessitudinis, id est cognacionis inter patrem et filium.“ (srov. D 50. 17. 176. 1). Texty citovaných ustanovení převzaty z edice Příručky, s. 177, 179 a 188. 16 BURDICK, W. L.: The Principles of Roman Law and their Relation to the Modern Law. 3rd printing. The Lawbooks Exchange: New Yersey 2004, s. 184.


98


propuštěnci musela být jasně vymezena, překročení stanoveného rámce se rovnalo bezdůvodnému obohacení patrona.17 Vrátíme-li se zpět k porovnání obou sentencí, předmětný fragment Digest resp. jeho odstavec se týká bezdůvodného obohacení v režimu práva patronátního. Čl. 1186 Příručky upravuje zákaz jakkoli se majetkově obohacovat na lidské svobodě potomků a z jejich postavení profitovat, protože svobodný člověk není a nemůže být předmětem majetkoprávních vztahů. Je zajímavé, že do textu Příručky pronikla uvedená římskoprávní zásada v takto modifikovaném znění. Z původní římskoprávní regule byla v důsledku vypuštění jednoho písmene vytvořena v podstatě „nová“ zásada, která se nevztahovala na právní úpravu římského patronátního práva. Tato skutečnost je zcela se souladem domácího středověkého práva. Je známo, že právo patronátní se ve své původní římskoprávní podobě v našich podmínkách neprosadilo, přestože se stejnojmenný institut, avšak založený na zcela jiných zásadách, uplatnil v církevním právu.18 O tom, že patronátní právo nespadalo do kompetence světské moci, informuje čl. 52 Příručky, kde je pro případ sporu odkazováno na příslušné kanonicko-právní předpisy.19 Lze proto předpokládat, že předmětná modifikace včetně komentáře, vznikla záměrně s ohledem na právní realitu vrcholného středověku. Z autorství této modifikace můžeme vyloučit Jana z Gelnhausenu, protože stejný rukopis Digest s komentářem resp. jeho obsah byl znám již v době, než Gelnhausen přišel do Brna, aby zde po vzoru svého předchůdce zpracoval vlastní svod právních regulí městského práva.

17 BUCKLAND, W. W.: The Roman Law of Slavery. The Conditions of the Slave in Private Law from Agustus to Justinian. 3rd printing. The Lawbooks Exchange: New Yersey 2000, s. 280. K tomu viz též BARTOŠEK, M.: Encyklopedie římského práva. Academia: Praha 1994, s. 200. 18 Z dobových církevních předpisů domácí provenience k patronátnímu právu srov. čl. 46 (De iure patronatus) v Arnoštových provinciálních statutech. Text je zpřístupněn v edici J. V. Polce a Z. Hledíkové. Viz POLC, J. V. – HLEDÍKOVÁ, Z. (eds.): Pražské synody a koncily předhusitské doby. Karolinum: Praha 2002, s. 139–140. 19 K tomu přímo v Příručce viz čl. 52 (De accione iuris patronatus): „Iuris patronatus questio est iure canonico decidenda.“ In: FLODR: Příručka, op. cit., s. 30. Ve srovnání s tímto ustanovením působí poněkud rozporuplně jeden článek Příručky, který je zařazen do oddílu De regulis iuris et de verborum significatione. Jedná se o čl. 1016, který se mimo jiné týká také vztahu mezi patronem a propuštěncem, viz: „Familie appellacio qualiter accipiatur, videamus. Et quidem varie accepta est: nam et in res et in personas deducitur … Ad personas autem refertur familie significatio ita, cum de patrono et liberto loquitur lex…“ (K tomu srov. D 50. 16. 195.). Otázkou je, proč Gelnhausen tuto sentenci nevypustil, když věděl, že středověké patronátní právo má docela jinou podobu a význam, než ius patronatus v právu římském. A to již s ohledem na shora citovaný čl. 52, který do textu Příručky sám recipoval, a dále samozřejmě také proto, že patronátní právo bylo v době, kdy Příručka vznikla, zažitým institutem církevního práva, který s ohledem na svou profesi notáře musel znát.


99


O tom svědčí také přítomnost textu 16. a 17. titulu 50. knihy Digest, ze kterého Gelnhausen vycházel, v rukopise brněnského městského práva, který je uložen v Národní knihovně ve Vídni pod signaturou Cod. 12472 (Liber sententiarum scabinorum Brunnensium in Moravia). Rukopis je datován do 15. století, tvoří jej celkem 240 folií, z čehož většinu zaujímá opis brněnské právní knihy. Text označený jako De regulis iuris et de verborum significatione, který se pod stejným názvem nalézá také v Příručce, nicméně netvoří součást brněnské právní knihy, jako je tomu v případě Příručky, a v rámci rukopisu tak představuje pouze jednu z jeho autonomních součástí. Přestože tento rukopis vznikl až po sepsání Gelnhasenovy Příručky, může být v případě dalšího bádání ohledně původu komentáře pramenem stěžejním. Už z toho důvodu, že se zde nachází téměř doslovné znění čl. 1186 Příručky práva městského.20 Srov. Čl. 1186 Příručky „Locuplecior non est factus, qui liberum adquisierit, quia non est quis locuplecior per filios, sed pecunia tantum, cum non sint in bonis nostris liberi nostri legittimi vel naturales.“21 Cod. 12472, f. 201 „Locuplecior non est factus qui liberum acquisierit quia non est quis locuplecior per filios, sed pecunia tamen, cum non sint in bonis nostris liberi nostri legittimi vel naturales.“ 3. Závěr Omyl nebo záměr? Ze srovnání dvou na první pohled nerozdílných sentencí, jejichž význam mění pouhé jedno písmeno, lze prostřednictvím přilehlého komentáře k čl. 1186 Příručky vyvodit následující závěr. Jednoznačně lze v případě předmětné sentence, tak jak je uvedená v čl. 1186, vyloučit písařskou chybu. Nejedná se tedy o omyl, který by vznikl z nepozornosti Jana z Gelnhausenu případně některého z písařů, kteří se na formální podobě Příručky podíleli. Nepatrná formální změna v textu tohoto pravidla a k němu připojený komentář, 20 Na přítomnost komentáře u čl. 1186 upozornil ve své edici už M. Flodr, který zde dokonce zohlednil odchylky mezi dochovanými rukopisy Příručky, přičemž pracoval také s opisem De regulis iuris et de verborum significatione umístěným v Cod. 12472. Na modifikaci římskoprávního pravidla „Locupletior non est factus, qui libertum adquisieri“ nicméně nepoukázal, ani se nezabýval významem přilehlého komentáře ve vztahu k základní právní větě. K tomu viz FLODR: Příručka, op. cit., s. 308. 21 FLODR: Příručka, op. cit., s. 180.


100


který nemá oporu v příslušném fragmentu Digest, jsou dokladem toho, že se tak stalo zcela záměrně. Tento záměr nicméně nelze připisovat přímo tvůrci Příručky a jeho pomocníkům, protože komentovaný rukopis Digest, který měl Gelnhausen k dispozici, byl v té době znám již jeho předchůdci písaři Janovi, autoru brněnské právní knihy. Pro účely dalšího bádání týkajícího se nejen výkladu čl. 1186, ale celého římskoprávního oddílu De regulis iuris et de verborum significatione, bude do budoucna nezbytné zaměřit se na práci s jednotlivými variantami středověkých komentářů k Digestům a na jejich glosy. Podaří-li se spolehlivě určit, s jakým typem komentáře Jan z Gelnhausenu pracoval, případně zda do práce s tímto rukopisem vložil vlastní tvůrčí činnost, lze se snad oprávněně domnívat, že tato skutečnost by mohla být novým zajímavým poznatkem o vývoji a inspiračních zdrojích domácího středověkého práva. Mgr. et Mgr. Lenka Šmídová Malárová Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra dějin státu a práva email: [email protected]


101

Je poddaný otrokom? IS THE VILLEIN A SLAVE?

Matej Mlkvý Mlkvý, Matej. Je poddaný otrokom? Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, pp. 103–112. Abstrakt: Príspevok sa zaoberá komparáciou právneho pojmu otroctva v rímskom práve a právneho pojmu poddanstva v anglickom práve. Po stručnom vymedzení materiálnych prameňov sú obidva pojmy analyzované najmä s poukazom na právnu knihu Bractona. Členenie ďalších častí vychádza z pojmového členenia na názov, obsah a rozsah pojmu. Kľúčové slová: otroctvo, poddanstvo, Bracton, common law Abstract: Article compares the legal terms of slavery in Roman law and villeinship in the English common law. After a brief treatment of substantive (material) sources of law both legal terms are analyzed with reference to Bracton’s treatise. The rest of the article is subdivided according to the triangle of reference consisting of symbol, referent and thought or reference. Keywords: slavery, villeinship, Bracton, common law


103




I. Úvod Predmetom tohto príspevku je analýza otázky, či možno konštatovať identickosť právnych pojmov rímskeho otroctva a anglického poddanstva. Niektoré spoločenskovedné disciplíny, predovšetkým všeobecná historiografia a historická sociológia, medzi obidvoma pojmami rozlišujú. Otázne však je, do akej miery je toto delenie významné pre oblasť práva a špecificky pre oblasť právnych dejín a do akej miery ide v tomto prípade len o preberanie pojmov z príbuzných, no odlišných vedných disciplín. Z metodologického hľadiska sa pokúsime pojem analyzovať použitím tzv. semiotického trojuholníka tvoreného názvom, rozsahom a obsahom pojmu. Názov pojmu označuje denotáty (objekty, predmety) pojmu vždy z neprázdneho rozsahu a zároveň vyjadruje význam (zmysel, obsah) denotátov. Obsah pojmu potom vymedzuje rozsah, teda denotáty.1 Tieto kategórie pojmu sa dajú v koncepcii právnych škôl, ktoré obmedzujú funkciu právnych pojmov na inferenciu, vymedziť aj ako faktické antecedenty, ktoré vymedzením denotátov pojmu určujú jeho rozsah a normatívne konzekventy, ktoré vymedzením právnych následkov zase určujú obsah pojmu.2 Hlavnými prameňmi poznania ranofeudálneho anglického práva po normandskej invázii predstavujú právne knihy. Medzi tieto knihy, ktoré boli neskoršími autormi označené za autoritatívne knihy (books of authority), treba osobitne spomenúť zbierku Tractatus de legibus et consuetudinibus regni Angliae (ďalej len ,,Glanville“),3 ale najmä kvet a korunu anglickej stredovekej jurisprudencie De Legibus et Consuetudinibus Angliae (ďalej len ,,Bracton“).4 Autorstvo tejto knihy, aj keď je dnes už spochybňované, je pripisované vysokému sudcovi Henrymu de Bractonovi, ktorý ju spísal okolo roku 1235.5 O význame tejto zbierky svedčí aj skutočnosť, že neskoršie autoritatívne právne knihy Summa de legibus 1 BOKR, J. – SVATEK, J.: Základy logiky a argumentace pro zájemce o umělou inteligenci, filozofii, práva a učitelství. Aleš Čeněk: Dobrá Voda 2000, s. 13. 2 Obsah pojmu však nemusí byť tvorený výlučne normatívnymi konzekventmi, ale aj inými pojmovo nutnými znakmi, ktoré určujú zaradenie pojmu do právneho systému. Systematické pojmové znaky sú typické pre nemeckú pandektistiku, ktorá zásadným spôsobom ovplyvnila konštrukciu moderných civilistických pojmov. 3 Autorstvo tejto zbierky je pripisovanému vrchnému sudcovi (Chief Justiciar of England) počas vlády Henricha II. (1154–1189) Ranulfovi de Glanvillovi. Zbierka sa zaoberá najstaršími formami konania pred kráľovským súdom (curia regis) a je unikátnou právnou pamiatkou o najstarších anglických zvykoch a zákonoch po normandskej invázii. Bola napísaná skôr ako porovnateľná kniha škótskeho práva Regiam Maiestatem niekedy okolo roku 1180, keď sa Glanville stal vrchným sudcom Anglicka. Anglický preklad tejto zbierky bol publikovaný v roku 1812 Johnom Beamsom a novšie spracovaný Georgom Hallom v roku 1965. 4 ,,... flower and crown of English jurisprudence.“ PLUCKNETT, T.: A Concise History of the Common Law. Little, Brown and Co.: Londýn 1965, s. 258. 5 Modernú edíciu tejto právnej knihy spracoval v rokoch 1968–1997 S. Thorne, ktorý sa snažil na základe dochovaných manuskriptov rekonštruovať text do podoby v čase poslednej redakcie autora (Bractona), teda očistiť ju od neskorších interpolácií a iných zmien v texte. Citácie na túto zbierku v tomto článku odkazujú na Thornovu edíciu.


104


Anglie que vocatur Bretone,6 Fleta seu Commentarius juris Anglicani7 a Mireur a justices8 predstavujú len stručné a aktualizované verzie Bractona. To nesporne svedčí o skutočnosti, že Bracton spísal platné právo v Anglicku a nešlo teda len o praxou málo využívané „profesorské“ právo. Bracton vychádzal pri spracovaní svojej zbierky okrem domácich prameňov prevažne súdnej proveniencie9 aj z kánonického práva, diel Izidora zo Sevilly a veľmi výrazne aj z diela bolonského glosátora Aza Summa codicis. Aj keď už o dve generácie skôr spísaná zbierka Glanville bola konfrontovaná s rímskym právom, vzťah domáceho a rímskeho právneho poriadku dosahuje u Bractona odlišnú kvalitatívnu úroveň. Kým pre Glanvilla bolo rímske právo cudzím právom a v jeho zbierke často dochádza k juxtapozícii leges Romanae a anglického consuetudo regni, Bracton už rímske právo nevníma ako cudzí právny systém, ale ako súčasť anglického práva. V jeho zbierke identifikoval K. Güterbock jednu explicitnú citáciu z justiniánskych Inštitúcií, desať explicitných citácií z Kódexu a až 12 explicitných citácií z Digest.10 Na nespočetných miestach však Bracton namiesto primárnych rímskych prameňov preberá alebo odkazuje na glosy spomínaného Aza z Bologne, popredného predstaviteľa glosátorskej školy svojej doby. O význame Aza svedčí aj skutočnosť, že až na pochybnú pasáž v Bractonovi údajne prevzatú od Placentina nenachádzame v jeho diele žiadne pasáže alebo odkazy na iných glosátorov, dokonca ani 6 Ide o prvú anglickú právnu zbierku napísanú nie v latinčine, ale právnej francúzštine. Bola spísaná okolo roku 1290 a jej autorstvo, aj keď spochybňované, je pripisované herefordskému biskupovi Johnovi le Bretonovi, ktorý ju mal spísať na príkaz kráľa Eduarda I. (1272–1307). Išlo prevažne o stručnú redakciu Bractona, ktorá je však doplnená o niektoré neskoršie zákony. Anglický preklad zbierky bol publikovaný v roku 1865 Francisom Nicholsom. 7 Táto zbierka bola podobne ako zbierka Britton spísaná za vlády Eduarda I. Ide rovnako ako v zbierke Britton o stručnejšiu a aktualizovanú redakciu Bractona, no je citovaná ako autoritatívny prameň práva v dobe, keď bola napísaná aj sirom Eduardom Cokeom vo svojom známom diele Institutes of the Lawes of England (1628–1644). Kompletná zbierka s anglickým prekladom Richardsona a Saylesa bola vydaná Seldenovou spoločnosťou (Selden Society) ako výročné zväzky č. 72 (Fleta. Prologue. Books I. & II., 1953), č. 89 (Fleta. Books III. & IV., 1972) a č. 99 (Fleta. Books V. & VI., 1983). 8 Alternatívne Speculum Justitiariorum. Zbierka bola podobne ako zbierka Britton napísaná v právnej francúzštine. Ide o súbor politických, právnych a morálnych úvah, ktoré boli pravdepodobne zozbierané a možno aj napísané Andrewom Hornom, ktorý bol podľa sira Williama Blackstonea považovaný za jedného z najvzdelanejších právnikov svojej doby. Anglický preklad Whittakera bol v roku 1893 vydaný Seldenovou spoločnosťou ako výročný zväzok č. 7 pod názvom The Mirror of Justices. 9 Doplňujúce informácie o týchto zdrojoch boli zhrnuté významným anglickým právnikom a právnym historikom F. Maitlandom v roku 1887 v trojzväzkovom diele Bracton‘s Note Book. 10 Novely nemal pravdepodobne Bracton k dispozícii. GÜTERBOCK, K.: Bracton and his Relation to the Roman Law. A Contribution to the History of the Roman Law in the Middle Ages. J. B. Lippincott & Co.: Philadelphia 1866, s. 50.


105


na zaalpského magistra Vacaria pôsobiaceho na univerzite v Oxforde. Zmenu v postavení rímskeho práva v pomerne krátkom období medzi spísaním zbierok Glanvilla a Bractona možno pravdepodobne odôvodniť synergickým efektom vplyvu oxfordskej a cambridgeskej univerzity, na ktorých sa tradične vyučovalo rímske právo, praxi kánonických súdov, štruktúrou sudcovského stavu, ktorého väčšinu tvorili klerici, nárastom tovarovo-výmenných vzťahov (ktoré vytvárali právne problémy na ktoré rodiace sa common law nenachádzalo precedensy), ale aj nespornou vedeckou nadradenosťou rímskeho práva nad domácim anglickým právnym poriadkom. II. Sociálne kategórie otroctva a poddanstva v postrímskom svete Germánske spoločnosti, ktoré začali dominovať priestoru západnej Európy po zániku Západorímskej ríše, pôvodne vo svojom kmeňovom zriadení nepoznali diferenciáciu právneho postavenia osôb na osoby slobodné a neslobodné. Usadením sa týchto spoločenstiev však dochádza aj u nich k právnej diferenciácii obyvateľstva. Z dochovaných zdrojov sa zdá, že v 5. a 6. storočí bolo pre vizigótske, burgundské a franské zákony východiskom rozdelenie obyvateľstva na pôvodné rímske kategórie slobodných osôb a otrokov. Aj keď sa termín servus používa spolu s termínom mancipium (v prípadoch, keď osoba figuruje ako objekt) na označenie otroka, nemalo germánske otroctvo znaky klasického rímskeho otroctva. Tacitovi pripomínalo postavenie otrokov u Germánov skôr kolonát ako rímske otroctvo, keďže otrok býval usadený na pôde, mával vlastný dom a pánovi bol povinný odvádzať len dávky zo zvereného hospodárstva.11 Vplyv rímskeho práva sa však prejavil v kodifikáciách vulgárneho rímskeho práva (Lex Romana Burgundionum, Lex Romana Wisigothorum, Lex Romana Curiensis), ktoré na základe pre stredovek charakteristického princípu personality práva našli svoje uplatnenie aj na barbarskom území. Ešte v karolínskej dobe nachádzame rozdelenie obyvateľov na otrokov (servi) a kolónov (coloni), príp. vidieckych otrokov (familia rustica) určitého panstva napr. v Alarichovom breviári.12 Zdá sa však, že toto delenie už bolo prevzaté len zotrvačnosťou právnej tradície, lebo nemáme dôkazy o aplikácii týchto ustanovení.13 Vo Franskej ríši a neskôr vo Francúzsku dochádza v období medzi 9. a 13. storočím k splynutiu pôvodne samostatných kategórií otrokov resp. nevoľníkov (lat. servi) a poddaných (lat. villani) majúcich svoj pôvod v kolónoch, prekaristoch a slobodných roľníkov, ktorí sa zverili dobrovoľne alebo násilím pod ochranu majiteľa panstva. V Anglicku v čase spísania Knihy Posledného Súdu (Domesday Book) v roku 1086 máme záznam o viac ako 25 000 otrokoch/nevoľníkoch 11 KINCL, J.: Otroci ve franckých právních pramenech 6. – 8. století. Universita Karlova: Praha 1973, s. 78. 12 BLOCH, M.: Slavery and Serfdom in the Middle Ages. University of California Press: Los Angeles 1975, s. 7. 13 KINCL: op. cit., s. 85.


106


v celom štáte.14 Kniha posledného súdu stále rozoznávala viaceré kategórie závislého obyvateľstva – otrokov (servi) ako bezprávneho obyvateľstva a poddaných (vilani) ako obyvateľov s obmedzenou právnou subjektivitou. Toto rozlíšenie sa však začalo obdobne ako vo Francúzsku postupne strácať v prospech jednotného neslobodného osobného stavu. Rozlíšenie dvoch kategórií neslobodného osobného stavu nenachádzame už ani v najstaršej právnej zbierke Glanville a preto nemôže byť prekvapením, že aj Bracton pozná len jeden neslobodný osobný stav, ktorý mu umožnil nájsť analógiu v rímskom práve, resp. v justiniánskej kodifikácii. V žiadnej anglickej neskoršej právnej knihe a ani v anglických normatívnych prameňoch už nenachádzame obnovenie dichotómie otrok/poddaný a to dokonca ani v súvislosti s novovekým otroctvom v britských severoamerických kolóniách. III. Názov pojmu (právny termín) Zbierka Bracton používa na označenie osoby v neslobodnom osobnom stave výrazy servi, mancipium, nativus a villanus ako synonymické pojmy, pričom v základnom členení osôb podľa stavu slobody na slobodné a neslobodné Bracton používa práve termín servi. Jeho etymologické vysvetlenie názvu mancipium je zhodné s justiniánskymi Inštitúciami.15 Justiniánska kodifikácia používa na označenie týchto osôb výrazy servus, puer, homo servus, mancipium či ancilla,16 takže nesporne možno konštatovať, že Bracton aj justiniánska kodifikácia používajú podstatne podobný alebo totožný názov pre osobu v neslobodnom stave. Identický názov však nie je určujúci z hľadiska pojmovej identity, keďže aj dva rozdielne termíny môžu odkazovať k tomu istému pojmu a naopak. Na označenie kolónov používa kodifikácia výraz adscriptus glebae a Bracton okrem tohto výrazu aj podobný výraz ascripticius. S problém právnej klasifikácie kolonistov, ktorá popiera rímskoprávnu maximu, že všetci ľudia sú buď slobodní alebo otroci (Just. Inst. 1. 3.), a vytvára akúsi medzikategóriu osob, bol konfrontovaný aj Bracton, ktorý si bol tohto rozporu dobre vedomý. Pozícia modernej romanistiky, ktorá tento rozpor vysvetľuje s poukazom na chronologický vývoj rímskeho práva, však bola Bractonovi cudzia. Glosátori totiž nevnímali Corpus iuris civilis ako zbierku právnych noriem z rozličných období vývoja rímskeho právneho poriadku, ale ako ucelený kódex, na ktorý treba aplikovať zásadu bezrozporného výkladu. Bracton preto musel pristúpiť k rozlíšeniu(distinctio) osôb, ktoré vykonávali poddanské povinnosti z titulu osobného stavu (servi) a osôb, ktoré tieto povin14 BAKER: op. cit., s. 468. 15 CIC: Qui etiam mancipia dici sunt, quod ab hostibus manu capiuntur. Just. Inst. 1. 3. 3. Bracton: Dici etiam poterunt mancipia eo quod ab hostibus manucapiuntur. Bracton f. 4. 16 BARTOŠEK, M.: Encyklopedie římského práva. Academia: Praha 1994, s. 251.


107


nosti vykonávali z titulu držby pozemku, na ktorom viazli poddanské povinnosti (ascripticii). Táto koncepcia nebola umelým Bractonovým pokusom preklenúť rozpory v kodifikácii, ale skutočne aplikovaným delením poddanstva na osobné a prediálne, ktoré bolo typické nielen pre Anglicko, ale aj pre väčšinu štátov západnej Európy. IV. Rozsah pojmu Justiniánske Inštitúcie ustanovujú, že otrokom sa osoba buď narodí, alebo sa ním niekto stane, čo takmer doslovne preberá aj Bracton.17 Nadobudnutie otroctva narodením však Inštitúcie podmieňujú jedine otrockým stavom matky (nascuntur ex ancillis nostris, Just. Inst. 1. 3. 4.), zatiaľ čo pre Bractona sú právne významné aj skutočnosti ako osobný stav otca, právna povaha zväzku rodičov ako aj skutočnosti, či neslobodná osoba bola podrobená moci svojho pána. Podľa Bractona sa osoba narodí ako neslobodná zo zväzku dvoch neslobodných osôb bez ohľadu na manželstvo alebo moc pána (ex nativo et ex nativa alicuius copulatis vel solutis, sive sub potestate domini constituti sint, sive extra potestatem), (2) z nemanželského zväzku neslobodnej ženy a slobodného muža (ex nativa soluta generatur quamvis ex patre libero, quia sequitur condicionem matris quasi vulgo conceptus) a (3) zo zväzku neslobodnej ženy a slobodného muža, ak sa dieťa narodilo v poddanskej usadlosti bez ohľadu na ich prípadné manželstvo (de libero genitus, qui se copulaverit villanae in villenagio constitutae, sive copula maritalis intervenerit sive non).18 Naopak dieťa sa mohlo narodiť ako slobodné z manželského zväzku neslobodnej ženy a slobodného muža za podmienky, že sa narodilo v „slobodnom lôžku“ (in libero toro) alebo z nemanželského zväzku slobodnej ženy a neslobodného muža. Zmena stavu matky nemohla byť nikdy na ujmu dieťaťa, v čom sa Bracton aj kodifikácia zhodujú.19 Nadobudnutím získala osoba neslobodný stav podľa Bractona zajatím (captivitatis), povolaním manumitovanej osoby naspäť do neslobodného stavu za nevďačnosť (... ob ingratitudinem in servitutem revocetur), priznaním sa osoby pred súdom, že je neslobodná (ex confessionem in curia regis) a navrátením klerika alebo mnícha do sekulárneho stavu (postea ad secularem vitam redierit) za predpokladu, že klerik alebo mních bol pred prijatím svätenia alebo zložením rehoľných sľubov poddanou osobou. Prvé dva dôvody vzniku neslobodného stavu pozná aj justiniánska kodifikácia. Ostatné dôvody vzniku poddanstva vyplývajúce z kodifikácie – na základe predaja do cudziny, zotrvaním slobodnej ženy v pohlavnom spoločenstve s otro17 CIC: Servi aut nascuntur aut fiunt ... Just. Inst. 1. 3. 4. Bracton: Servi autem nascuntur aut fiunt. Bracton f 4b. 18 Bracton f. 4b, f. 5. 19 Just. Inst. 1. 4.; D 1. 5. 5. 2.; Bracton f. 5.


108


kom napriek trom opakovaným výzvam pána otroka (Senatusconsultum Claudianum) a uložením trestu smrti alebo doživotnej práce v baniach (in metallum, in opus metalli) zjavne neboli recipované. Bracton však z kodifikácie prebral zásadu, že neexistuje žiaden rozdiel v právnom postavení neslobodných osôb (napr. na základe spôsobu nadobudnutia neslobodného osobného stavu), t.j. existenciu jedného stavu neslobodných osôb nachádzame ako v kodifikácii, tak u Bractona.20 V. Obsah pojmu Rímske klasické právo vychádzalo zo zásady, že otrok nemohol byť subjektom práv a povinností a nie je teda osobou v zmysle práva.21 Nemôže pre seba nadobúdať ani vecné ani záväzkové práva, nemohol vstúpiť do právnych rodinných pomerov a nemohol samostatne vystupovať na súde. Ani v prípade že status libertatis určitej osoby bol sporným, neumožnilo rímske právo takejto osobe stať sa procesnou stranou sporu, lebo nemohla byť tá istá osoba naraz subjektom aj objektom právneho sporu. Namiesto osoby, ktorej stav bol sporný, musel do sporu vstúpiť zvláštny procesný zástupca adsertor libertatis.22 Zvláštny charakter otroka, ktorý bol naraz vecou, ale aj ľudskou osobou, spôsobil, že pánova moc nad ním vyplývala ako z moci vlastníka (dominium), tak z rodinnej moci (dominica potestas). Aj keď otrok sám nemal spôsobilosť k právam, mohol mať podiel na pánovej spôsobilosti na právach ako nástroj na nadobúdanie práv. Otrok mohol veľmi skoro v rímskom právnom vývoji vstupovať do nadobúdacích právnych vzťahov s tretími osobami, ktorých bol jeho pán spôsobilý, nadobúdali však vždy v prospech svojho pána.23 Gaius explicitne hovorí v druhom komentári svojich Inštitúcií, že všetko, čo otroci prijmú pri mancipácii, čo získajú pri tradícii, čo stipulujú alebo čo z akéhokoľvek iného dôvodu nadobúdajú, nadobúdajú pre nás [svojho pána], lebo ten, kto je podrobený našej moci [moci pána], nič vlastného mať nemôže.24 Gaiove Inštitúcie ako aj justiniánske Digesty ďalej zdôrazňujú, že pán otroka nenadobúda len vlastníctvo skrze otroka, ale aj držbu, lebo sa má za to, že tú vec, ktorej držbu by získali, držíme my sami [držia páni otrokov].25 20 Just. Inst. 1. 3. 4.; Bracton f. 5. 21 Servus nullum caput habet. Just. Inst. 1. 16. 4. 22 Táto procesná zásada však neplatila ani v rímskom klasickom práve absolútne, lebo už za principátu mohli otroci žalovať svojich pánov na uplatnenie nárokov na prepustenie z otroctva. 23 HEYROVSKÝ, L.: Dějiny a system soukromého práva římského. 6. vyd. PF UKo: Bratislava 1927, s. 64. 24 ... item quod servi nostri mancipio accipiunt vel ex traditione nanciscuntur, sive quid stipulentur, vel ex aliqualibet causa adquirunt, id nobis adquiritur; ipse enim, qui in potestate nostra est, nihil suum habere potest. Gai. Inst. 2. 87.; D 41. 1. 10. 1. 25 Non solum autem proprietas per eos quos in potestate habemus adquiritur nobis, sed etiam possessio; cuius enim rei possessionem adepti fuerint, id nos possidere videmur... . Gai. Inst. 2.


109


V tejto otázke sa Bracton výrazne vzdialil od rímskoprávnej úpravy a učinil tak vedome. V kapitole o daroch poddanému nachádzajúceho sa v moci svojho pána,26 Bracton v úvode cituje rímske zdroje, keď tvrdí, že všetko, čo poddaný nadobudol, nadobudol pre svojho pána aj keď o tom pán nemá vedomosť a dokonca spí.27 Vzápätí však pre znalca klasického rímskeho práva šokujúco tento výrok kvalifikuje tým, že treba rozlišovať, či poddaný nadobudol vec vo vlastnom mene alebo v mene svojho pána.28 Ak nadobudol vec v mene svojho pána, potom pán nadobúda vec bezprostredne cez svojho otroka ako svojho správcu (procurator). Ak však poddaný vec stipuluje vo svojom vlastnom mene a nie v mene pána, nenadobudne pán vec okamžite, ale až v momente, keď nadobudne držbu, ktorej nadobudnutiu poddaný nemôže právne zabrániť.29 Poddaný totiž nemohol účinne použiť proti pánovi petitórne alebo posesórne prostriedky ochrany držby, lebo pán mal voči nim námietku poddanstva (exceptio servitutis, alt. exceptio villenagii), voči ktorej neexistovala účinná replikácia s výnimkou tvrdenia, že osoba nie je poddaná. Bracton sa tvári, že k žiadnej zásadnej zmene nedošlo, lebo v prípade ak poddaný nenadobúda v mene svojho pána, platí obdobná úprava, ako keď správca resp. prokurátor nadobúda vo vlastnom mene a nie v mene osoby, ktorú zastupuje, čo Bracton preberá s poukazom na rímske zdroje.30 Zásadne však opomína skutočnosť, že tieto ustanovenia platia v rímskom práve len pre slobodné osoby, ako to vyplýva z prvej vety 5. fragmentu 9. titulu 2. hlavy justiniánskych Inštitúcií, ktorých text čiastočne Bracton recipuje. Zmena teda bola zásadná, keďže poddaný tým, že mohol nadobúdať veci vo vlastnom mene mal vlastnú právnu subjektivitu. Poddaný bol až do momentu nadobudnutia držby veci svojim pánom vlastníkom veci a mohol platne scudziť tretej osobe svoj vecnoprávny titul k veci. Takýto úkon nemohol byť ani spätne pánom odporovaný, lebo pán podľa Bractona stratil svoju žalobu vlastnou nedbanlivosťou (... cum dominus per negligentiam suam actionem amiserit),31 t.j. tým, že nenadobudol držbu veci. Rozdiel medzi pojmami otrok v rímskom a poddaný v anglickom práve však nie je týmto znakom vyčerpaný. Jedným z podstatných pojmových znakov rímskeho otroctva bol jeho absolútny charakter. Stav otroctva nebol podmienený existenciou moci pána alebo samotného pána, keďže ani opustený otrok (servus 89., D 41. 1. 10. 2. 26 Si fiat donatio servo sub potestate domini sui constituto. Bracton f. 25. 27 Item quod per servum adquiritur, id domino adquiritur, etiam nescienti et ignoranti et adhuc dormienti. Bracton f. 25. 28 Ad quod imprimis videndum erit utrum servus perquisitum fecerit nomino suo proprio vel nomine domini sui. Bracton f. 25. 29 Si autem vice versa stipulatus sit servus sibi ipsi et non domino, id non statim adquiritur domino [...] antequam dominus apprehensus fuerit possessionem [...]. Bracton f. 25. 30 Just. Inst. 2. 9. 5. a D 41. 2. 1. 20. 31 Bracton f. 26b.


110


derelictus) a otrok z dôvodu uloženia trestu (servus poenae) nemohli uskutočňovať platné právne úkony a teda rovnako ako ostaní otroci nemali právnu subjektivitu. Bracton na rozdiel od skoršej zbierky Glanvilla, ktorá taktiež považovala stav poddanstva za absolútny, považuje osobný stav poddanstva za relatívny. Inak sa totiž nedá interpretovať tvrdenie, že osoba môže byť poddaná jednej osoby a slobodná voči druhej osobe, čo Bracton tvrdí napriek vedomiu, že to odporuje rímskym prameňom.32 Jedným z právnych následkov tejto koncepcie je procesná spôsobilosť poddaného, ktorý mohol vystupovať na všeobecných kráľovských súdoch. Poddaný bol vo vzťahu k tretím osobám aktívne a pasívne legitimovaný z kráľovských žalôb (writov) a nikto okrem jeho vlastného pána nemohol vzniesť voči nemu námietku poddanstva. Pánovi síce svedčila táto námietka, no poddaný bol schopný iniciovať sám bez potreby procesného zástupcu statusový spor o vlastnú slobodu. Jeho procesné postavenie bolo ešte výhodnejšie, ak bol mimo moci svojho pána, čo mohol dosiahnuť útekom za predpokladu, že sa ho pán behom štyroch dní svojpomocne nezmocnil a nenavrátil ho na svoje panstvo.33 Pán totiž v tomto prípade niesol dôkazné bremeno preukázania poddanstva tejto osoby a nemohol sa zmocniť veci poddaného skôr, ako sa zmocnil samotnej osoby,34 čo mohol urobiť len prostredníctvom priaznivého rozhodnutia v statusovom spore.35 VI. Záver Odpoveď na otázku, či je poddaný v anglickom práve pojmovo totožný s otrokom v práve rímskom, bude závisieť od subjektívne vnímanej miery recepcie, ktorá odôvodňuje pojmovú identickosť. V dnešnej romanistickej vede by najmä pojmové znaky ako právna subjektivita či relatívny charakter poddanského osobného stavu v Anglicku odôvodňovali záver, že napriek terminologickej zhode právny termín servus odkazuje k odlišným právnym pojmom v rímskom a anglickom práve. Bracton však s najväčšou pravdepodobnosťou chápal obidva pojmy ako identické a zmeny len ako lokálne odchýlky od všeobecného ius commune či ius civile. Pre Bractona je ius civile obyčajovým právom vo viacerých významoch (ius autem civile, quod dici poterit ius consuetudinarium, pluribus modis ponitur) z ktorých spomína (1) mestské právo, (2) neprétorské právo (quod non est praetorium), (3) právo derogujúce alebo doplňujúce iuri naturali vel gentium ktoré 32 Poterit enim quis esse servus unius et liber homo alterius, respective tamen, quamvis dicatur quod quilibet aut liber aut servus, nec pro parte liber, nec pro parte servus. Bracton f. 25. 33 Bracton f. 6b, f. 7. 34 Bracton pokladal osobu poddaného za hlavnú vec a veci poddaného za príslušenstvo hlavnej veci. Nikto sa teda nemohol skôr zmocniť príslušenstva ako hlavnej veci. Bracton f. 25, 26. 35 Mirror of Justice 2. 28.


111


prevláda v meste mocou obyčaje schválenej tými, ktorý ho používajú, keďže obyčaj má byť dodržiavaná ako zákon (… cum observvati debeat talis consuetudo pro lege), ale aj (4) všetko právo určitého štátu (omnes ius quo utitur civitas).36 Ius commune či civile najmä v treťom význame použijúc výraz P. Steina predstavovalo právny trh (legal supermarket),37 z ktorého si mohli civilistickí právnici vrátane glosátorov, komentátorov ale aj Bractona brať nielen dôkazy a precedensy pre svoje prípady, ale aj fundamentálnu základňu práva vlastného všetkým „civilizovaným“ národom, ktoré pôsobilo nie nevyhnutne nad, ale popri domácich právnych systémoch. Bractonovi anglické formálne žaloby (writ, lat. breve), ktoré boli úplne nezávislé od rímskeho žalobného systému, stanovili hranice či mantinely recepcie rímskeho práva v Anglicku. Kde však tieto žaloby mlčali, či v prípadoch keď common law neposkytovalo anglickým obyvateľom rozumné a spravodlivé zaobchádzanie (reasonable and equitable treatment),38 bolo Bractonom na vyplnenie týchto medzier recipované rímske právo. Mgr. Matej Mlkvý, PhD., LL.M Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave Katedra právnych dejín email: [email protected]

36 Bracton f. 3b. 37 STEIN, P.: Roman Law in European History. Cambridge University Press: Cambridge 1999, s. 2. 38 MACMILLAN, K.: Sovereignty and Possession in the English New World. The Legal Foundations of Empire, 1576–1640. Cambridge University Press: Cambridge: 2006, s. 26–27.


112

Posesorní ochrana v římském právu a novodobém českém právu PROTECTION OF POSSESSION IN ROMAN LAW AND MODERN CZECH LAW

Marek Novák Novák, Marek. Posesorní ochrana v římském právu a novodobém českém právu. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, pp. 113–132. Klíčová slova: držba, interdikt, občanský zákoník, žaloba Abstrakt: Práce se zaměřuje na posesorní ochranu v římském právu a v moderních českých občanskoprávních kodifikacích. Zabývá se původem držby, popisem interdikt dle římského práva a ochranou držby v pěti českých občanských zákonících, které zahrnují období mezi lety 1812 a 2014. Keywords: possession, interdict, civil code, action Summary: The paper focuses on protection of possession in Roman law as well as in modern Czech civil codes. It deals with origin of possession, description of interdicts according to Roman law and protection of possession in five Czech civil codes which include period from 1812 to 2014.


113




1. Úvod Mezi specifika římského práva patří, že pracuje s pojmem držby jako skutečné všeobecné moci nad věcí. Římany dokonce považujeme za jediný starověký národ, který z ryze praktických důvodů důsledně odlišoval panství faktické, držbu, od panství právního, vlastnictví: Nihil commune habet proprietas cum possessione….1 Mimo obvyklé situace, kdy je držitelem vlastník věci a držba se tak jeví jako projev vlastnického práva, může totiž dojít k mnohem zajímavějšímu nesouladu faktického a právního stavu, k odlišení osoby držitele a vlastníka. Vyvstává pak otázka, zda a jakým způsobem může prostý držitel chránit svoji držbu před rušením či odnětím, pokud nemá k dispozici petitorní žaloby. Právě posesorní ochraně v římském právu a novodobých českých soukromoprávních kodexech bych se měl věnovat v tomto článku. Ve starověkém Římě pomohl držiteli praetor za pomoci interdikt, později můžeme sledovat vznik speciálních žalob, které plnily stejný účel, tedy ochranu faktického stavu držby. V novodobé recepci římskoprávní úpravy na našem území vystupují do popředí čtyři občanské zákoníky, z nichž má každý svůj vlastní pohled na ochranu držby, který někdy úmyslně navazuje na římskoprávní úpravu, jindy se od ní naopak důsledně distancuje. Jde konkrétně o obecný zákoník občanský (ABGB) č. 946/1811 Sb. zák. soud., občanské zákoníky č. 141/1950 Sb., 40/1964 Sb. a současný č. 89/2012, který nabyl účinnosti 1. ledna 2014. Otázce bonitárního vlastnictví, respektive exceptio rei venditae ac traditae a actio Publiciana in rem bude věnována pozornost jen výjimečně, civilní držbě byla totiž v tomto případě honorárním právem díky fikci vydržení poskytnuta ne pouhá posesorní ochrana, ale přímo petitorní žaloba. 2. Ochrana držby v římském právu 2.1 Původ ochrany držby V římském právu můžeme vystopovat dva původně samostatné kořeny držby vycházející z ius civile a ius honorarium.2 Civilní držbu odvozujeme od faktické moci nad věcí, podle níž se určovalo postavení stran ve starořímském procesu vindikace, protože vydání věci bylo možno požadovat jen po tom, kdo ji skutečně ovládal. Takovou moc měl na mysli už Zákon dvanácti desek v polovině 5. století př. n. l., když se věnoval usus auctoritas: „Pozemků se nabývá po dvou letech užívání, (...) u všech ostatních věcí (...) je užívání roční.“3 Usus v tomto smyslu byl výrazem pro držbu, neznamenal 1 D 41. 2. 12. 1. (Ulp. lib. 70 ad ed.). 2 KASER, M.: Das römische Privatrecht, Abschnitt 1. Beck: München 1971, s. 385–387. 3 SKŘEJPEK, M.: Prameny římského práva – Fontes iuris romani. Lexis Nexis: Praha 2004, s. 36–37. Cic. Top. IV 23: Usus auctoritas fundi, biennium est, (...) ceterarum rerum omnium (...) annus est usus.


114


jen užívání v dnešním úzce pojatém významu, ale také faktickou moc užívání umožňující, neboť v době sepsání zákona se civilní držba ještě neoznačovala samostatným pojmem possessio.4 Musela se opírat o právní důvod nabytí, což zůstalo podmínkou possessio civilis i v klasickém římském právu. Za druhý kořen se považuje držba pozemků na ager publicus. V nejstarších obdobích byla půda společným vlastnictvím římského lidu, až později docházelo k jejímu postupnému převodu do soukromého vlastnictví.5 Do té doby byla přidělována jednotlivcům do držby od počátku nazývané possessio. Označovala moc nad nemovitou věcí vzniklou na politicko-sakrálním základě a obsahovala v sobě všechny způsoby využívání pozemku.6 Byla ale stavěna do kontrastu s vlastnictvím, protože vždy zůstávala faktickou silou a držiteli žádné právo neposkytovala. Snad právě proto odvozujeme etymologii possessio od slov sedere a potis či προτί, což znamená „sedět s mocí“ či „sedět u něčeho“.7 Vlastnické právo náleželo stále římskému lidu, stát si mohl dle libosti odebrat držbu zpět a přidělit ji někomu jinému. V průběhu období republiky se začal pojem possessio používat i pro držbu označovanou usus, až následně jejich obsah splynul.8 Obě slova totiž shodně označovala úplné faktické panství nad věcí bez ohledu na vlastnické právo. Slovo usus se pak vzdalo významu držby a stalo se technickým pojmem v souvislosti s užívacím právem. Ochrana držby vychází pravděpodobně z druhého zmíněného kořene.9 Držitel se sice nemohl bránit požadavku vrácení půdy ze strany státu, neoprávněným zásahům třetích osob ovšem mohl účinně zamezit s pomocí praetora, který disponoval nařizovací a donucovací pravomocí na základě ius interdicendi. Hypotézu o původu inderdikt chránících držbu na ager publicus podporuje administrativní charakter řízení, který svědčí o existenci silného veřejného zájmu na veřejném pořádku. Až mnohem později se výhody ochrany pomocí interdikt rozšířily na soukromé pozemky, jejichž nerušenou držbu lze koneckonců považovat také za zájem státu.10 U předchůdce interdiktu uti possidetis, nejstaršího z klasických interdikt, byl správní proces založen na osobním přezkoumání situace ze strany magistráta, který na místě zjišťoval, zda není současná držba vadná, vitiosa possessio.11 Platilo totiž pravidlo, že držitel, který použil nedovolenou svémoc a nabyl držbu od druhé strany sporu násilím, tajně nebo výprosou, nemohl vyjít z řízení vítězně. Ohledání mělo mnohem závažnější význam, než v běžném procesu, nešlo 4 KASER, M.: Eigentum und Besitz im älteren römischen Recht. Böhlau: Köln 1956, s. 87. 5 KASER: Das römische Privatrecht, Abschnitt 1, op. cit., s. 140–141. 6 KASER: Eigentum und Besitz im älteren römischen Recht, op. cit., s. 314. 7 Ibid., s. 239–242. 8 Ibid., s. 320–322. 9 Ibid., s. 269. 10 KASER: Das römische Privatrecht, Abschnitt 1, op. cit., s. 396. 11 KASER: Das römische Privatrecht, Abschnitt 1, op. cit., s. 141.


115


totiž jen o předstupeň soudního řízení, ale hned po něm následovalo konečné rozhodnutí o vydání interdiktu.12 Tím bylo zakázáno rušení držby a případně došlo k jejímu vrácení oprávněné straně: Uti nunc possidetis eum fundum, ita possideatis. Adversus ea vim fieri veto.13 Na rozdíl od žalob se tedy interdikta vyznačovala svojí rychlostí a celkově snazším průběhem. S nárůstem případů, kterými se musel praetor zabývat, bylo upuštěno od osobního zjišťování stavu a znění interdiktu doznalo úprav: Uti nunc possidetis eum fundum, quod nec vi nec clam nec precario alter ab altero possidetis, quo minus ita possideatis, vim fieri veto.14 Ke správnímu řízení byl připojen následný soukromoprávní soudní proces, zjišťování okolností sporu se tak přesunulo z rukou praetora na soudce. Takový postup byl ale mnohdy neúčinný, proto se z uti possidetis vydělila další interdikta vedoucí přímo k restituci držby, pokud byla vadně získaná, například de vi a de clandestina possessione.15 Pravděpodobně v nepokojném 3. století př. n. l. došlo také k vzniku interdiktu utrubi, který napodobil původní uti possidetis a rozšířil ochranu držby i na movité věci.16 Sluší se ale podotknout, že v době jeho vzniku ještě nepoužíval výraz possessio.17 Vhodné je také zmínit, že držbu bylo možno chránit také zcela bez nástrojů poskytovaných právem.18 Svépomoc byla dovolena proti rušení nebo odebrání držby, ke kterému došlo násilím, tajně nebo výprosou. V takovém případě byla držba vůči původnímu držiteli vadná. Ten se jí mohl, stačil-li na to, domoci sám, pokud šlo o svépomoc přiměřenou a nedosahovala míry ozbrojeného násilí. 2.2 Interdikta k ochraně držby Můžeme identifikovat dvě funkce19 interdikt, první z nich byla ochrana výkonu vlastnického práva. Pokud byla vlastníkova držba rušena nebo mu neoprávněně odebrána, byl zároveň znemožňován i výkon jeho vlastnického práva. Mohl si proto vybrat, zda dá přednost posesornímu sporu o držbu nebo petitornímu o vlastnické právo. Druhá z alternativ se ovšem zdála být příliš složitou, především s ohledem na komplikovanější dokazování existence subjektivního práva. V posesorním sporu naopak nebyly důkazy o vlastnictví vůbec připuštěny20 a stačilo poukázat na současný faktický stav držby, případně na její nedovolené

12 KASER: Eigentum und Besitz im älteren römischen Recht, op. cit., s. 244. 13 KASER: Das römische Privatrecht, Abschnitt 1, op. cit., s. 141. 14 Ibid. 15 KASER: Eigentum und Besitz im älteren römischen Recht, op. cit., s. 249–252. 16 KASER: Das römische Privatrecht, Abschnitt 1, op. cit., s. 387. 17 Ibid., s. 141. 18 REBRO, K. – BLAHO, P.: Rímske právo. Iura Edition: Bratislava 2010, s. 248. 19 KINCL, J. – URFUS, V.: Římské právo. Panorama: Praha 1990, s. 212. 20 REBRO – BLAHO: op. cit., s. 243.


116


odebrání, například ozbrojenou silou. Rušiteli bylo nařízeno zdržet se budoucích zásahů a nahradit škody z těch dosavadních.21 Zadruhé interdikta sloužila k vytvoření vhodných podmínek pro následný spor o vlastnictví, protože držba rozhodovala o procesním postavení stran, především o důkazním břemeni. Přesto samotný spor o držbu neměl vliv na výsledek následného řízení o vlastnictví, jen je časově předcházel a interdikt tudíž nelze považovat za jakousi provizorní vindikaci.22 Posesorní interdikta tradičně členíme na interdicta retinendae possessionis, interdicta recuperandae possessionis a interdicta adipiscendae possessionis, což ale Savigny podrobil kritice, protože poslední pojem považoval za náhodný shluk některých, bohužel zase nikoli všech interdikt, jejichž předmětem byla držba.23 Ani zde se toto pojetí nejeví zcela užitečné, nebudeme se tedy zabývat interdikty adipiscendae possessionis, protože nevedly k ochraně držby, ale k jejímu zcela novému nabytí na základě nějakého existujícího práva.24 Retinenční interdikta sloužila k ochraně držby před nedovolenými zásahy za podmínky, že nebyla rušitelem zcela odebrána. Nemovitostí se týkal nejstarší a výše již zmíněný uti possidetis, movitostí pak utrubi. Interdictum uti possidetis fixovalo stav držby v době jeho vydání a zakazovalo stranám sporu danou situaci v budoucnu změnit. Napovídá tomu i samotný název uti possidetis, tedy držte „jak držíte“ nyní.25 Zněl: Uti nunc eas aedes, quibus de agitur, nec vi nec clam nec precario alter ab altero possidetis, quo minus ita possideatis, vim fieri veto.26 Podmínkami interdiktu byla držba, ne nutně civilní, a její rušení, jehož intenzita ovšem nestačila k odebrání držby. Nicméně uvedený postup neplatil bezvýjimečně, vadná držba totiž chráněna nebyla, naopak mohlo dojít k jejímu odebrání. Pokud se žalobce domáhal zákazu rušení své vitiosa possessio, kterou získal od žalovaného násilím, tajně nebo výprosou, mohl žalovaný uplatnit exceptio vitiosae possessionis a zvrátit tak předpokládané držitelovo vítězství ve sporu. Zdůrazněn byl ale relativní poměr mezi vadným a bývalým pokojným držitelem, exceptio se dala užít jen v jeho rámci, jen ab adversario.27 Výjimečně tak pro uti possidetis nebyl rozhodující moment vydání interdiktu, ale poslední pokojná držba. Přestože se jednalo o interdikt retinenční, přejal v takovém případě rekuperační funkci a vedl k vrácení držby 21 SAVIGNY, F. K. von: Von Savigny‘s treatise on possession, or, The jus possessionis of civil law. Clark: Lawbook Exchange 2003, s. 301. 22 Ibid., s. 299. 23 Ibid., s. 289–292. 24 HEYROVSKÝ, L.: Dějiny a system soukromého práva římského. Otto: Praha 1910, s. 414– 415. 25 KINCL – URFUS: op. cit., s. 212. 26 KASER: Das römische Privatrecht, Abschnitt 1, op. cit., s. 398. Cf D 43. 17. 1. pr. (Ulp. lib. 69 ad ed.). 27 HEYROVSKÝ: op. cit., s. 416.


117


žalovanému.28 Za důvod připuštění exceptio vitiosae possessionis je považován zájem na hospodárnosti a odvrácení zbytečných průtahů řízení. Bez existence takové výjimky by interdikt sice dále nechal držbu vadnému držiteli, žalovaný by měl ale stále k dispozici rekuperační interdikt, kterým by napadl způsob nabytí držby a nakonec by dosáhl jejího navrácení, jen významně později a po jednom zbytečném procesu.29 Max Kaser došel k poznatku, že exceptio vitiosae possessionis nebyla obsažena ve znění interdiktu odjakživa, protože protiřečí slovu nunc v jeho úvodu, které odkazuje na zachování držby momentálního držitele a pravděpodobně je původní součástí textu.30 Interdikt tedy původně neobsahoval prostřední vsuvku quod nec vi nec clam nec precario alter ab altero possidetis, přesto byla i tak zachována jím poskytnutá ochrana. Posunula se jen před samotné vydání zákazu. Odehrávala se ještě při přezkoumání skutkového stavu praetorem, který, zjistil-li vadnou držbu ab adversario, okamžitě ji vrátil oprávněnému držiteli a v interdiktu zakázal její další rušení. Z historického pohledu jde o vývoj logický, procesní krok samostatně vykonávaný praetorem byl začleněn do znění interdiktu v souvislosti se změnou charakteru původně správního řízení a jeho přesunem před soudce. Příklad s exceptio mimo jiné ukazuje, že uti possidetis bylo interdictum duplicium.31 Držící žalobce se totiž na konci sporu kvůli námitce žalovaného mohl ocitnout ne, jak očekával, s držbou chráněnou před rušením, ale zcela bez ní. Naopak žalovaný získal držbu zpět, i když řízení vůbec neinicioval a byl naopak sám obviňován ze zakázaného rušení. Paradoxně pak zní zjištění, že držba se vrátila člověku, který by s interdiktem uti possidetis nikdy neměl šanci uspět jako žalobce, protože v momentu jeho vydání nedržel.32 V interdictum duplex se obě strany těšily stejným podmínkám. Oběma pak byl adresován výsledný zákaz zasahování do držby, byly stejně žalobcem i žalovaným. Druhým retinenčním interdiktem byl interdikt utrubi: Utrubi vestrum hic homo, quo de agitur, apud quem maiore parte huius anni nec vi nec clam nec precario ab altero fuit, quo minus is eum ducat, vim fieri veto.33 Jeho význam „u kterého z obou“ napovídá, že chránil tu stranu, která držela movitou věc, později výhradně otroka,34 v době jednoho roku od vydání zpět nejdéle. Sporný předmět byl přinesen k praetorovi, který určil, kdo si ho odnese a zakázal budoucí 28 SOMMER, O. Učebnice soukromého práva římského, díl II, právo majetkové. Praha 1935, s. 199. 29 SAVIGNY: op. cit., s. 313–314. 30 KASER: Eigentum und Besitz im älteren römischen Recht, op. cit., s. 248–250. 31 Gai. Inst. 4. 160: Ideo autem duplicia vocantur, quod par utriusque litigatoris in his condicio est, nec quisquam praecipue reus vel actor intellegitur, sed unusquisque tam rei quam actoris partes sustinet. 32 SAVIGNY: op. cit., s. 307–309. 33 KASER: Das römische Privatrecht, Abschnitt 1, op. cit., s. 398. Cf D 43. 31. 1. pr. (Ulp. lib. 72 ad ed.). Cf Gai. Inst. 4. 160. 34 SAVIGNY: op. cit., s. 315.


118


rušení jeho držby.35 Stejně jako u uti possidetis se jednalo o interdictum duplex a připustila se exceptio vitiosae possessionis, protože ochraně nepodléhala držba nabytá násilím, tajně nebo výprosou ab adversario. Strana si k době trvání vlastní držby mohla přičíst také bezvadnou držbu ab adversario svého předchůdce, jehož byla singulárním nebo univerzálním sukcesorem, dokonce si započetla i bezvadné držby ab adversario dalších předchozích držitelů.36 Na rozdíl od uti possidetis nehrála držba v momentu vydání interdiktu žádnou roli, žalobce ji navíc mohl obdržet zpět bez ohledu na to, zda ji žalovaný získal vadně nebo ne. Na rozdíl od rekuperačních interdiktů tedy nebylo nutné prokazovat například násilné odebrání držby žalovaným, pokud trvala kratší dobu než žalobcova původní držba. Je tedy patrná rekuperační funkce, která byla uplatněna, když se utrubi mnohdy použilo jako jednodušší alternativa k rekuperačnímu interdiktu de vi.37 Nabízí se otázka, jestli stanovená pravidla nepoškozovala žalobce domáhajícího se pomocí utrubi vrácení věci od vadného držitele, který byl v držbě zároveň žalobcovým bezvadným právním předchůdcem. Vyvstalo by tak riziko, že by držba žalovaného trvala i po odečtení nynější vadné držby déle, než držba žalobce. I v takové situaci ale utrubi zafungovalo se stejným efektem jako de vi. Ochránilo toho, jemuž byla držba vadně odebrána, protože by se k délce trvání jeho držby přičetla bezvadná držba předchůdců. Žalobce by si tedy přičetl předchozí držbu žalovaného, který by z podstaty věci nemohl posesorní spor vyhrát. Rekuperační interdikta na rozdíl od retinenčních nesloužila k ochraně před rušením, ale rovnou před nedovoleným odnětím držby, z tohoto důvodu nebyla interdicta duplicia, protože byla adresována jen jedné straně. Svou funkcí vedla k restituci, tedy navrácení držby.38 Analogicky k důvodům vitiosa possessio, tedy získání držby násilím, tajně nebo výprosou, rozeznáváme interdictum de vi, interdictum de vi armata, interdictum de precario a interdictum de clandestina possessione. Interdictum de vi bylo určeno k obraně před vypuzením z držby nemovité věci, ke kterému došlo násilím. Mohlo jít o fyzickou sílu, její bezprostřední hrozbu nebo případ, kdy byla držba odebrána v nepřítomnosti dosavadního držitele a jeho následný pokus o navrácení byl odražen. Naopak pouhá výhružka nedosahovala nutné intenzity.39 Interdikt zněl: Unde in hoc anno tu illum vi deiecisti aut familia tua aut procurator tuus deiecit, cum ille possideret, quod nec vi nec clam nec precario a te possideret, eo illum quaeque tunc ibi habuit restituas.40 35 KINCL – URFUS: op. cit., s. 213. 36 HEYROVSKÝ: op. cit., s. 418. 37 SAVIGNY: op. cit., s. 320–321. 38 KINCL – URFUS: op. cit., s. 213. 39 HEYROVSKÝ: op. cit., s. 419. 40 KASER: Das römische Privatrecht, Abschnitt 1, op. cit., s. 399. Cf D 43. 16. 1. pr. (Ulp. lib. 69 ad ed.).


119


Interdikt mohl být namířen proti samotnému násilníkovi, odpovědný byl ovšem i ten, kdo k odebrání držby dal příkaz, nebo pro koho bylo odebrání provedeno.41 Díky svému penálnímu charakteru nebylo interdictum de vi pasivně zděditelné, proti dědicům šlo použít jen actiones in factum in id quod ad eum pervenit.42 Podobně jako u retinenčních interdikt vadná držba nepodléhala ochraně a připouštěla se proto exceptio vitiosae possessionis. Vidíme tedy, že bylo dovoleno svémocně vypudit závadného držitele, který pak neměl k dispozici prostředek, jak se domáhat své držby zpět.43 Další exceptio, tentokrát exceptio utilis, stanovila lhůtu jednoho roku od ztráty držby, v níž se mohl silou vypuzený držitel domáhat restituce. Po jejím uplynutí měl k dispozici jen actio in factum za účelem náhrady škody.44 Nakonec si ještě povšimněme omezení interdiktu de vi na nemovitosti. Ulpianus45 sice zmiňuje, že movité věci nezůstávaly opomenuty, protože jsme je mohli chránit jinými způsoby, jím nabízené alternativy ale toto tvrzení nepodporují.46 Actio furti, actio vi bonorum raptorum i actio ad exhibendum se nevztahovaly na úplně všechny situace, v nichž by k navrácení držby nemovité věci stačil interdikt de vi, často totiž vyžadovaly prokázání nějaké další skutečnosti (ať už práva, držby v dobré víře či animus furandi zloděje), která by byla jinak v pouhém posesorním sporu irelevantní. Savigny ale došel k závěru, že jako alternativa mohl sloužit interdikt utrubi díky své rekuperační funkci. Pokud někdo odebere držbu movité věci násilím, nezapočítává se jeho vitiosa possessio do vzájemného porovnání trvání držeb a proto ve sporu s jistotou zvítězí ten, komu byla věc odňata. Rozšíření interdiktu de vi na movitosti tedy nebylo nutné, protože tato oblast byla již celá pokryta pomocí utrubi. Blízkou variantou výše zmíněného bylo interdictum de vi armata: Unde tu illum vi hominibus coactis armatisve deiecisti aut familia tua aut procurator tuus deiecit, eo illum quaeque ille tunc ibi habuit restituas.47 Jeho původ můžeme hledat asi v nepokojích 3. století př. n. l.,48 zabývalo se mimořádnou situací, kdy byla držba nemovitosti odňata buď ozbrojeným jednotlivcem, nebo skupinou lidí bez ohledu na přítomnost zbraní.49 Podobalo se interdiktu de vi, ale na tyto kvalifikované podmínky reagovalo mnohem přísněji. Nejenže se dalo uplatnit bez časového omezení jednoletou lhůtou, chránilo také vadného držitele, protože nepřipouštělo exceptio vitiosae possessionis. Závadného držitele bylo tedy 41 HEYROVSKÝ: op. cit., s. 419. 42 KASER: Das römische Privatrecht, Abschnitt 1, op. cit., s. 399. 43 Gai. Inst. 4. 154.: ... namque eum, qui a me vi clam aut precario possidet, inpune deicio. 44 SOMMER: op. cit., s. 201. 45 D 43. 16. 1. 6. (Ulp. lib. 69 ad ed.). Illud utique in dubium non venit interdictum hoc ad res mobiles non pertinere: nam ex causa furti vel vi bonorum raptorum actio competit: potest et ad exhibendum agi. 46 SAVIGNY: op. cit., s. 332–335. 47 KASER: Das römische Privatrecht, Abschnitt 1, op. cit., s. 399. 48 Ibid. 49 HEYROVSKÝ: op. cit., s. 421.


120


možné vypudit svépomocí jen v míře obyčejného násilí, proti ozbrojenému se již mohl bránit.50 Interdictum de precario bylo prostředkem, kterým se mohl navrácení držby domáhat půjčitel vůči výprosníkovi. Jako precarium, výprosu, označujeme smlouvu, kterou půjčitel půjčuje výprosníkovi věc na libovolně dlouhou dobu, dokud ji nechce vrátit.51 Pochází z počátků Říma, kdy takto pozemkoví vlastníci nechávali na své půdě hospodařit bezzemky. Svůj význam si zachovalo i později, kdy se využívalo v souvislosti se zástavním právem. Věřitel získal na čas fiduciárním převodem vlastnické právo k zástavě s tím, že po splnění pohledávky převede vlastnictví nazpět. Aby se ale původní vlastník zástavy neocitl zcela bez dané věci, byla mu přenechána jako výprosníkovi.52 Samotný interdikt zněl: Quod precario ab illo habes aut dolo malo fecisti, ut desineres habere, qua de re agitur, id illi restituas.53 Vycházel ze situace, kdy výprosník odmítal vrátit na požádání movitou či nemovitou věc půjčiteli. Jeho dosavadní držba se stala vadnou, nemohl tedy obstát proti půjčiteli, který byl civilním držitelem, a interdikt mu dával možnost domoci se restituce.54 Pokud výprosník s vrácením otálel, byl povinen vrátit i plody a odpovídal za škodu.55 Výprosu považujeme za zvláštní případ proto, že posesorní ochrana praetorem se poskytovala i výprosníkovi, který byl pouhým detentorem. Přesto se mohl retinenčními i rekuperačními interdikty domáhat nerušení nebo navrácení držby, pokud samozřejmě těmito interdikty nesměřoval proti půjčiteli. Interdictum de clandestina possessione působí na první pohled tajemně, protože se vyskytovalo jen ve starším období a relativně brzy zmizelo. Důvod můžeme hledat v nauce o zániku držby. Původně platilo, že když se rušitel zmocnil nemovité věci bez vědomí jejího dosavadního držitele, nabyl tímto okamžikem držbu.56 Proti jejímu tajnému odnětí se mohl poškozený bránit interdiktem,57 který mu měl zajistit návrat věci, podobně jako v případě odnětí násilím. V klasickém období bylo ale od takové představy o ztrátě držby upuštěno. Vetřelec ji získal až poté, co se původní držitel dověděl o jeho záměru a buď nic nepodnikl, nebo jeho pokus o obnovení původního stavu selhal. V době tajného obsazení nemovitosti tedy držba stále náležela původnímu držiteli, který se mohl bránit retinenčním interdiktem uti possidetis proti jejímu rušení nebo později proti násilnému odnětí držby. Vzhledem k tomu, že interdictum de clandestina 50 Gai. Inst. 4. 155. : Interdum tamen etsi eum vi deiecerim, qui a me vi aut clam aut precario possiderit, cogor ei restituere possessionem, veluti si armis eum vi deiecerim... Cf Gai. Inst. 4. 154. 51 HEYROVSKÝ: op. cit., s. 422. 52 SAVIGNY: op. cit., s. 360. 53 D 43. 26. 2. pr. (Ulp. lib. 71 ad ed.). 54 REBRO – BLAHO: op. cit., s. 246. 55 SAVIGNY: op. cit., s. 358. 56 JÖRS, P. – KUNKEL, W.: Römisches Privatrecht. Springer: Berlin 1935, s. 117, 120. 57 D 10. 3. 7. 5. (Ulp. lib. 20 ad ed.): ... nam de clandestina possessione competere iudicium inquit.


121


possessione nebylo dle všech předpokladů aplikovatelné na movité věci, nezbylo pro něj využití.58 V Edictum perpetuum Hadriani se proto již neobjevuje.59 2.3 Poklasický vývoj V poklasickém období, tedy přibližně mezi vládou císaře Diokleciána a Justiniána, došlo k v západní části Římské říše k vlně zjednodušování práva. Především začaly částečně splývat pojmy držba a vlastnické právo, zaměňovalo se jejich použití i skutečný význam, protože držba byla stále více považována za právo než za holý faktický stav.60 Zdánlivý chaos v používání pojmů mohl ovšem vycházet ze zcela praktického záměru používat slovo possidere jak pro stav, tak pro právo, bez toho, aby mezi nimi museli laici po vzoru klasických právníků abstraktně rozlišovat.61 K situacím, kdy se držba s vlastnictvím nepřekrývaly, docházelo beztak vzácně. Za spíše sporadický můžeme považovat vliv okolních právních řádů, například řeckého, který držbu nechápal jako fakt, ale spíše provizorně chráněné právo.62 Držba se přiblížila vlastnictví i z procesní stránky, protože interdikta zabezpečující její ochranu nabyla podoby žaloby (actio).63 I když posesorní ochrana v sobě obsáhla některé funkce petitorní ochrany, stále obě zůstaly odděleny.64 Pod vlivem nepokojů 4. století se pozornost poklasického práva zaměřila na ochranu před násilným odnětím držby, interdicta retinendae possessionis téměř zmizela.65 Důraz byl kladen především na interdictum de vi, označovaný nově jako spor o momentaria possessio, čímž se akcentovala rychlost navrácení držby, ale především provizorní charakter řízení.66 Za pojmenováním lze vidět také výchovný záměr, aby nebyl tento okamžitý faktický stav ztotožňován s vlastnickým právem.67 Chráněn jím byl nejen držitel, ale i detentor.68 Nově došlo ke zrušení exceptio vitiosae possessionis s cílem zakázat jakékoli svépomocné násilné odjímání držby, byť vadné.69 Ani vlastník věci tak nemohl držitele 58 SAVIGNY: op. cit., s. 352. 59 SOMMER: op. cit., s. 201. 60 BLAHO, P. – HOLLÄNDER, P.: Postavenie práva v systéme metód štátneho riadenia společnosti. Bratislava: Univerzita Komenského, 1989, s. 180–184. 61 LEVY, E.: West Roman Vulgar Law: The Law of Property. American Philosophical Society: Philadeplhia 1951, s. 62. 62 KASER: Das römische Privatrecht, Abschnitt 2. München: Beck, 1971, s. 250. LEVY: op. cit., s. 70. 63 LEVY: op. cit., s. 243. 64 KASER: Das römische Privatrecht, Abschnitt 2, op. cit., s. 248. Cf LEVY: op. cit., s. 243. Cf BLAHO – HOLLÄNDER: op. cit., s. 183. 65 LEVY: op. cit., s. 263. 66 KASER: Das römische Privatrecht, Abschnitt 2, op. cit., s. 257. 67 LEVY: op. cit., s. 249. 68 Ibid., s. 258. 69 KASER: Das römische Privatrecht, Abschnitt 2, op. cit., s. 257–260.


122


silou vypudit z vadné držby, vadnému držiteli se proti jakémukoli násilí dostalo stejné ochrany, jaká mu v klasickém období náležela výhradně proti vis armata. U interdiktů, které primárně necílily na ochranu držby proti násilnému odnětí, jako utrubi, se exceptiones zachovaly trochu déle, stejně ale nakonec zanikly.70 Protože násilné odnětí držby v tak nebezpečném období citelně narušovalo stěží udržovaný veřejný pořádek, bylo přechodně opatřeno drakonickou trestněprávní sankcí a často následováno řízením, které mělo definitivně rozhodnout o držbě a vyloučit do budoucna jakékoli neshody.71 V rámci rozšířeného posesorního sporu musel tedy soudce prověřit i existenci vlastnického práva, čímž ale řízení ztratilo svůj provizorní charakter přípravy na petitorní spor. Ustoupilo proto užívání pojmu momentum, který se zachoval jen v situacích, kdy bylo rozhodnutí o držbě skutečně dočasné. Od trestů bylo postupem času upuštěno, následkem násilného odnětí zůstalo především vyloučení možnosti v budoucnu držbu znovu získat. Významný vývojový zlom nastal za vlády císaře Justiniána, protože došlo k částečnému návratu ke klasickému římskému právu. Zřetelněji se oddělila držba od vlastnictví, možná kvůli důrazu na východořímskou nauku o animus possidendi, u něhož byl zdůrazňován především subjektivní motiv vůle.72 Chtění věc držet ale dosáhlo přehnané intenzity, když bylo možné pokračovat v držbě jen pomocí animus i po ztrátě fyzického ovládání.73 Tím se nakonec possessio kvůli své stabilitě charakterem přiblížilo právu svého druhu, i když ne právu vlastnickému.74 Ve středu pozornosti se i v justiniánském právu zachoval interdikt de vi, jeho následky se ale lišily podle okolností.75 Pokud byla svépomocně zakázaným násilím odňata držba, aplikovaly se trestní sankce, které dopadaly tvrdě i na případ, kdy se držby předmětu zmocnil jeho skutečný vlastník. Násilný držitel musel vždy nemovitou či movitou věc vrátit, byl-li shledán jejím vlastníkem, ztratil navždy své právo, nebyl-li, musel zaplatit kompenzaci.76 Toto řízení s sebou obnášelo nutnost zabývat se otázkou vlastnického práva, následné petitorní spory byly proto vyloučeny. Proti této situaci ostře vystupovalo druhé uspořádání okolností, kdy byla držba silou získána v dobré víře a ne k svépomoci, například při přesvědčení o vlastní držbě nebo při odnětí skrze jiné osoby.77 Pak následoval skutečný posesorní spor omezený na nemovitosti a sloužící k pří70 LEVY: op. cit., s. 247. 71 KASER: Das römische Privatrecht, Abschnitt 2. op. cit., s. 257–259. 72 Ibid., s. 252. 73 LEVY: op. cit., s. 72–73. 74 KASER: Das römische Privatrecht, Abschnitt 2. op. cit., s. 254. 75 Ibid., s. 260. 76 Just. Inst. 4. 15. 6.: Sed ex sacris constitutionibus, ut supra diximus, si quis rem per vim occupaverit, si quidem in bonis eius est, dominio eius privatur, si aliena, post eius restitutionem etiam aestimationem rei dare vim passo compellitur... . 77 LEVY: op. cit., s. 270.


123


pravě na samostatný petitorní proces.78 Ve všech případech užití interdiktu de vi ovšem zůstala odstraněna exceptio vitiosae possessionis. S příklonem ke klasickému právu spojujeme návrat retinenčních interdikt. Utrubi se připodobnil uti possidetis natolik, že můžeme mluvit o sjednocení jejich účinků,79 přičemž rozhodujícím kritériem byla držba v době vydání interdiktu. Musela být bezvadná, protože u retinenčních interdiktů se i v justiniánské době připouštěla exceptio vitiosae possessionis.80 Obranu proti rušení držby bylo nutné uplatnit do jednoho roku, pak došlo k promlčení.81 Mezi oběma interdikty se ale nadále rozlišovalo, protože uti possidetis náležel nemovitostem, zatímco utrubi movitým věcem.82 3. Ochrana držby v moderních kodifikacích 3.1 Obecný zákoník občanský Obecný zákoník občanský (ABGB) 946/1811 Sb. zák. soud., účinný od ledna 1812, hrál významnou úlohu ve vývoji české civilistiky i v recepci římského práva. Držbu či spíše osobu držitele definoval v § 309: „Kdo má věc ve své moci nebo úschově, sluje její majitel. Má-li majitel věci vůli, ji za svou podržeti, jest jejím držitelem.“83 Zjevně tedy rozlišoval mezi držbou a detencí,84 dále také zachovával85 obě římskoprávní náležitosti držby, držitelskou vůli (animus possidendi) a kvalifikovaný projev této vůle (corpus possessionis).86 S dobou účinnosti ABGB se pojí spor o podstatu držby. Zatímco vzhledem ke středověkému vývoji původně převládal názor, že držba je věcným právem, Savigny ji označil za faktický stav a tím přiblížil pojetí římského práva.87 Za Savignyho hlavního kritika je považován Ihering, v našem prostředí hájil teorii subjektivního práva Rouček.88 Jeho přesvědčení vycházelo z argumentu, že se 78 KASER: Das römische Privatrecht, Abschnitt 2. op. cit., s. 260. 79 Just. Inst. 4. 15. 4a.: Hodie tamen aliter observatur: nam utriusque interdicti potestas quantum ad possessionem pertinet exaequata est, ut ille vincat et in re soli et in re mobili, qui possessionem nec vi nec clam nec precario ab adversario litis contestationis tempore detinet. 80 KASER: Das römische Privatrecht, Abschnitt 2. op. cit., s. 261. 81 HEYROVSKÝ: op. cit., s. 417. 82 JÖRS – KUNKEL: op. cit., s. 119. 83 Český překlad ABGB: ANDRES, B. – HARTMANN, A. – ROUČEK, F. – SEDLÁČEK, J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Linhart: Praha 1935. 84 K tomu viz blíže BUBELOVÁ, K.: Držitel – detentor, nebo possessor? In: Acta Universitatis Palackianae Olomoucensis – Iuridica, č. 2/2000, s. 29–35. 85 BLAHO – HOLLÄNDER: op. cit., s. 210. 86 ANDRES – HARTMANN – ROUČEK – SEDLÁČEK: op. cit., s. 72. 87 SPÁČIL, Jiří, et al.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. C. H. Beck: Praha 2013, s. 66. 88 BLAHO – HOLLÄNDER: op. cit., s. 209.


124


skutkovou podstatou držby jsou spojeny právní následky, byť provizorní, podobně jako se skutkovou podstatou například vlastnického práva.89 Že by existence právních následků, především nároku, aby se třetí strany zdržely rušení, zapříčinila charakter držby jako práva, ovšem zásadně odmítal Randa.90 Považoval držbu za pouhý fakt, kterému se následně kvůli jeho existenci poskytuje ochrana. Nárok vystupuje jako důsledek držby, ne příčina, držba nevzniká proto, že by existovalo takové subjektivní právo. Posesorní ochrana v ABGB vycházela z římskoprávní úpravy a odlišovala se od petitorní.91 Nebyla sporem o právo, dokazovala se proto jen skutečnost posledního stavu držby, a řízení, přestože výlučně soudní, se neukončovalo rozsudkem, ale konečným usnesením (Endbeschluss).92 Navíc se v něm nedalo domoci náhrady škody, na něž měl dle zákona rušený žalobce výslovný nárok. Tvrzení o právu dostalo místo jen výjimečně v případě, že bylo rozhodnuto v petitorním sporu dříve než v posesorním, nebo když se svépomocný zásah rušitele opíral o existenci práva. ABGB nechránil detenci, ale pouze držbu, která se vyznačovala držitelovou vůlí mít věc či právo pro sebe. Z obecného zákazu svémocného porušení cizí vůle, například volného pohybu osob, byl vyvozen zákaz rušení animu possidendi,93 jehož volní charakter nepochybně připomíná starověkou východořímskou nauku. Jak praví § 339, chránila se každá držba bez ohledu na její pravost, řádnost či dobrou víru, protože nikdo nebyl oprávněn svémocně držbu rušit. Z tohoto pravidla jsou patrné dvě výjimky. Podle první z nich se za rušení, případně odnětí držby, nepovažovalo úřední nařízení. Příslušný úřad ovšem musel vydat zmocňující soudní nebo správní exekuční výměr.94 Zadruhé, žalovanému byly poskytnuty námitky95 proti držební žalobě, které vedly ke ztrátě možnosti žalobce chránit svoji držbu. Námitka nedostatku podmínek žaloby tvrdila, že žalobce nezískal držbu, nebo že ji žalovaný svémocně neporušoval, například byl-li spoludržitel. Exceptio vitiosae possessionis ab adversario mohl žalovaný použít, pokud od něj žalobce nabyl držbu násilím, tajně nebo výprosou. Pravidlo o ochraně všech držitelů včetně nepravých tak sice bylo významně prolomeno, ale jen výlučně v relativním vztahu k tomu, koho nepravý držitel o držbu zakázaným způsobem připravil. Dále mohl žalovaný namítat uplynutí třicetidenní subjektivní promlčecí lhůty, která byla tak krátká právě s ohledem na specifika posesorní ochrany.96 Tato námitka ovšem ztratila 89 ANDRES – HARTMANN – ROUČEK – SEDLÁČEK: op. cit., s. 71. 90 RANDA, A. – ŠIKL, H.: Držba dle rakouského práva v pořádku systematickém. Otto: Praha 1890, s. 14–15. 91 BLAHO – HOLLÄNDER: op. cit., s. 249–251. 92 § 457 a § 459 zák. č. 113/1895 Ř. z. 93 RANDA – ŠIKL: op. cit., s. 40. 94 Ibid., s. 157. 95 ANDRES – HARTMANN – ROUČEK – SEDLÁČEK: op. cit., s. 145. 96 RANDA – ŠIKL: op. cit., s. 160–161.


125


význam s účinností civilního řádu soudního 113/1895 Ř. z., který nově stanovil stejnou lhůtu jako prekluzivní, tedy uznanou soudem z úřední povinnosti.97 Od právních následků držby je třeba odlišit zachování držby svémocí a oblast publiciánské žaloby.98 Svémocí se rozumí sebeobrana před rušením nebo odnětím držby, ale výkladem obecných ustanovení také detence,99 pokud by podle § 344 ABGB přišla soudcovská pomoc až příliš pozdě. Taková svémoc se pak nepovažovala za zakázané porušení držby, pokud byla uplatněna ve výše zmíněné třicetidenní prekluzivní lhůtě, která se vztahovala na posesorní ochranu obecně. Šlo o obranu, ne o svépomoc, kterou by se oprávněná osoba ujímala zpět své držby v rámci exekuce.100 Za zvláštní případ nutno pokládat také publiciánskou žalobu, protože byla žalobou petitorní, chránící domnělého vlastníka, a vyžadovala kvalifikovanou držbu, což neodpovídá držebním žalobám, které chránily i držbu nepravou (nešlo-li o případ ab adversario).101 Podle § 372 ABGB náležela proti slabším držitelům žalobci, který nebyl schopný prokázat nabytí vlastnictví k věci, ale jeho držba splňovala některé zvláštní předpoklady jako právní důvod nebo pravý způsob nabytí. Posesorní žaloby samotné pak ABGB dělil na represivní a preventivní.102 Preventivní ochrana byla ale jen souhrnným názvem pro operis novi nuntiatio v § 340–342 a cautio damni infecti v § 343. Šlo o případy ohrožení držby jak výstavbou budovy nebo jiného díla, tak rizikem zřícení stavby. Represivní variantu pak lze považovat za pravý ekvivalent římskoprávní ochrany retinenčními a rekuperačními interdikty, po jejichž vzoru ABGB rozeznával žaloby chránící proti rušení držby (v užším slova smyslu) a odnětí držby. Žalobu pro rušení držby dle § 339 ABGB bylo možno použít proti jakémukoli skutkovému zkracování faktické moci, které ji zcela nezrušovalo.103 Nezáleželo na tom, zda si rušitel držbu sám nárokoval nebo uznával cizího držitele, za rušení se považovala i výhružka, pokud byla dostatečně intenzivní a nešlo o pouhé tvrzení vlastní držby.104 Cílem žaloby byla obnova stavu před rušením držby a soudní zákaz dalšího rušení.105 Mezi případy rušení držby patřily také situace, kdy rušitel nabyl nepravé držby, aniž by ale zcela vypudil původního držitele.106 97 § 454 zák. č. 113/1895 Ř. z., věta první: „V řízení o žalobách z rušené držby věcí a práv, ve kterých žalobní žádost směřuje toliko k ochraně posledního stavu držby a k jeho navrácení a které musí býti podány do třiceti dnů po tom, co se žalobce dozvěděl o rušení, mají platiti dále uvedená zvláštní ustanovení (§ 455 až 460).“ 98 ANDRES – HARTMANN – ROUČEK – SEDLÁČEK: op. cit., s. 140. 99 Ibid. Viz RANDA – ŠIKL: op. cit., s. 27. 100 ANDRES – HARTMANN – ROUČEK – SEDLÁČEK: op. cit., s. 174–175. 101 Ibid., s. 142. 102 Ibid. 103 RANDA – ŠIKL: op. cit., s. 130. 104 Ibid., s. 185–187. 105 Ibid., s. 163. 106 ANDRES – HARTMANN – ROUČEK – SEDLÁČEK: op. cit., s. 180.


126


Právě proto, že byla držba alespoň částečně zachována a zásah vykazoval jen formu rušení, uplatnila se retinenční žaloba, ne rekuperační. Žalobu pro vypuzení z držby upravovala s ohledem na § 339 ABGB ustanovení v § 345–346 ABGB. Podmínkou pro její užití bylo úplné svémocné odnětí držby nepravým způsobem, bez ohledu na to, zda se vypuditel následně stal držitelem.107 Původní paleta rekuperačních interdiktů byla sloučena do jedné souhrnné žaloby, která směřovala proti držbě nepravé, odebrané násilím, tajně nebo výprosou.108 Při odnětí silou se nepřihlíželo k zavinění vypuditele, stačilo objektivní posouzení stavu, protože nešlo o žalobu z deliktu. Stejně nezáleželo na tom, byl-li držitel při odebírání své držby, nebo jednal vypuditel v jeho nepřítomnosti.109 Výslovné uvedení způsobu odnětí tajně tak můžeme pokládat spíše za reminiscenci na římskoprávní trojici vi, clam, precario, než praktické ustanovení, protože případy vypuzení clam byly již všechny pokryty vi.110 3.2 Socialistické občanskoprávní kodifikace Od roku 1951 nahradil úpravu v ABGB občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který materii občanského práva přizpůsoboval poúnorovým poměrům. Přikládal sice držbě menší význam než v minulosti, přesto se zvlášť věnoval její právní úpravě. Osoba držitele byla definována v souladu s předchozí úpravou v § 143: „Držitelem je, kdo s věcí nakládá jako se svou anebo kdo vykonává právo pro sebe.“ Za nejdůležitější lze považovat přesun ochrany držby ze soukromoprávní sféry do veřejnoprávní, protože občanský zákoník zdůrazňoval její význam pro zachování veřejného pořádku.111 Nechtěně tak svým způsobem došlo k příklonu ke starořímskému administrativnímu procesu vedenému před praetorem, když se civilní soudní řízení proměnilo v řízení správní vedené místním národním výborem. U něj se dle § 151 odst. 1 mohl každý, jehož držba byla svémocně rušena nebo odebrána, domáhat zákazu rušení a navrácení do původního stavu. Retinenční i rekuperační ochrana se tímto sloučila, jinak ale najdeme mnoho podobností s ABGB. Rušený držitel se na národní výbor musel obrátit ve třicetidenní lhůtě, o náhradě škody rozhodoval stále soud mimo posesorní řízení a ochrana se poskytovala i (dle nové terminologie) neoprávněné držbě. Mimo ochranu před národním výborem dovoloval občanský zákoník v § 150 užití svépomoci, pokud směřovala proti svémocnému rušení a byla přiměřená. Za zvláštním způsobem kvalifikovaného je nutno považovat oprávněného drži107 Ibid., s. 179–180. 108 RANDA – ŠIKL: op. cit., s. 145. 109 Ibid., s. 147. 110 Ibid., s. 148. Viz ANDRES – HARTMANN – ROUČEK – SEDLÁČEK: op. cit., s. 179–

180.

111 Důvodová zpráva k zákonu číslo 141/1950 Sb. je dostupná on-line na: http://psp.cz/ eknih/1948ns/tisky/t0509_12.htm [citováno k 6. 4. 2014].


127


tele, který byl v dobré víře přesvědčen, že mu věc nebo právo náleželo.112 Ten měl stejná práva jako vlastník113 a dle § 152 odst. 2 mu byla přiznána petitorní ochrana, tedy ochrana obdobná vlastníkově. Zdálo by se, že žaloby analogické k vlastnickým nebylo možno nikdy použít, protože oprávněný držitel by jimi přiznal svoji neoprávněnost, tedy nedostatek dobré víry. Publiciánskou žalobu ovšem primárně používal vlastník, který nebyl schopný dokázat své právo, nebo by to pro něj bylo příliš složité.114 Stejné postavení jako oprávněnému držiteli se v § 152 odst. 2 přiznávalo nově i detentorovi, který byl oprávněn mít věc u sebe. Zákonodárci přišlo vzhledem k domnělému poklesu významu držby nelogické odpírat podobné žaloby někomu, kdo by byl oprávněn mít cizí věc u sebe, ale nedosáhl by kvality držby.115 Následující občanský zákoník 40/1964 Sb. účinný od dubna 1964 velmi důsledně vypustil jakékoli ustanovení týkající se držby. Dokonce ani v § 130 výslovně nepřiznal vlastníkovi právo věc držet, to se pak nepřímo vyvozovalo z jiných ustanovení.116 Až po 18 letech si socialistický zákonodárce uvědomil, že úplná absence117 držby způsobovala nepoměrné obtíže,118 které se do té doby překlenovaly interpretací pouze stěží. Proto novelou zákon číslo 131/1982 Sb., účinným od roku 1983, poprvé zakomponoval do občanského zákoníku jediné ustanovení o ochraně držitele v podobě publiciánské žaloby v § 132a: „Kdo zachází s věcí jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má – pokud není stanoveno jinak – obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci...“. Stejně jako v občanském zákoníku z roku 1950 tak byla držiteli splňujícímu některé kvalifikační požadavky přiznána petitorní ochrana obdobná jako v případě skutečného vlastnictví. Kvalifikace spočívala v tom, že muselo jít o oprávněnou držbu, která byla bezvadná a v dobré víře.119 Z uvedeného ovšem vyplývá, že detentor, byť nějak oprávněný, chráněn nebyl. Věra Čížkovská poukázala120 na alternativní možnost ochrany držby jako faktického stavu, tedy vskutku posesorní bez nutnosti kvalifikace, kterou mohl zajistit zákon číslo 60/1961 Sb., o úkolech národních výborů při zajišťování soci112 § 145 odst. 1 zák. č. 141/1950 Sb. 113 § 146 zák. č. 141/1950 Sb. 114 Cf SPÁČIL, J.: Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. C. H. Beck: Praha 2005, s. 237. 115 Důvodová zpráva k zákonu číslo 141/1950 Sb. je on-line dostupná na: http://psp.cz/ eknih/1948ns/tisky/t0509_12.htm [citováno ke dni 6. 4. 2014]. 116 BLAHO – HOLLÄNDER: op. cit., s. 229. 117 Držba byla sice v občanském zákoníku opomenuta, přeci jen ji ale najdeme v zákoníku mezinárodního obchodu č. 101/1963 Sb. (účinný od 1. 4. 1964 do 31. 12. 1991), který se v § 95–99 věnoval spíše z nutnosti otázce vydržení. 118 Důvodová zpráva k zákonu číslo 40/1964 Sb. je on-line dostupná na: http://www.psp.

cz/eknih/1981fs/tisky/t0054_02.htm [citováno ke dni 6. 4. 2014].

119 BLAHO – HOLLÄNDER: op. cit., s. 238. 120 ČÍŽKOVSKÁ, V.: Držba v socialistickém občanském zákoníku. In: Acta Universitatis Carolinae – Iuridica, ročník 24. Universita Karlova: Praha 1978, s. 119.


128


alistického pořádku. V § 19 označil za přestupek, jestliže někdo „jiným nepřístojným jednáním narušuje v menším rozsahu socialistické soužití“. Reálný dopad tohoto obecného ustanovení na ochranu držby ale pravděpodobně nemůžeme předpokládat. Až roku 1991 byla úprava držby významně rozšířena novelou občanského zákoníku zákonem 509/1991 Sb. a zůstala tak až do prosince 2013. Novelizované znění znalo celkem tři způsoby, kterými bylo možno zachovat si držbu před rušením nebo odnětím – ochranu pokojného stavu v rámci posesorního sporu, mimoto pak svépomoc a publiciánskou žalobu. Ustanovení o ochraně pokojného stavu v § 5 zakládalo posesorní ochranu uplatňovanou podobně jako v zák. č. 141/1950 Sb., tedy ve správním řízení před pověřeným obecním úřadem:121 „Došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy. Ten může předběžně zásah zakázat, nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu.“ Šlo o novinku účinnou od roku 1992, předchozí znění § 5 takový výklad spíše neumožňovalo, protože chránilo výhradně před zásahem do práva, ne do pouhého faktického stavu.122 Jako revoluční ale vystupuje sjednocení ochrany držby a detence, vlastně ignorace animu possidendi co se týče ochrany. Jako aktivně legitimovaní vystupovali držitel a detentor, jejichž držba či detence byla rušena nebo rovnou odňata, a to bez omezení jakoukoli lhůtou, což spíše zhoršilo schopnost přesněji definovat pojmy pokojný stav i zřejmý zásah do něj.123 Chráněn byl dlouhou dobu nerušený pokojný stav nehledě na oprávněnost držby nebo právní otázky. Jednalo se totiž o rychlý provizorníproces, který prováděli neprávníci bez podrobného dokazování.124 Účastníci se po takovém předběžném rozhodnutí mohli dále obrátit na soud se sporem o právo, na druhou stranu stížnost proti rušení pokojného stavu nebyla podmínkou pro zahájení soudního řízení. Podobně neúplnou a prozatímní ochranu nabízela obranná svépomoc proti bezprostředně hrozícímu zásahu do subjektivního práva, třeba práva držby.125 Výklad dospěl k rozšíření ochrany i na faktický stav držby jako pokojného stavu 121 SPÁČIL: Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku, op. cit., s. 232–235. 122 ČÍŽKOVSKÁ: op. cit., s. 119. Někteří autoři se snažili původní znění § 5 „je-li socialistické soužití porušeno zřejmým zásahem do práva ...“ vykládat extenzivně, aby zahrnulo i zásahy do faktického stavu držby, což ale lze považovat za odporující doslovnému znění, o to více v kontrastu s novelizovanou podobou § 5 „došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu...“. Cf BLAHO, P.: Vlastnícke právo a držba v československom občianskom práve v rokoch 1950–1983 (Historickoprávna štúdia). In: Právny obzor, 91, 2008, č. 4. Právnicka jednota na Slovensku: Bratislava 2008, s. 276–277. 123 ELIÁŠ, K. et al.: Občanský zákoník, velký akademický komentář. 1. svazek. Linde: Praha 2008, s. 71. 124 KNAPPOVÁ, M. et al.: Občanské právo hmotné 1. ASPI: Praha 2005, s. 263. 125 § 6 zák. č. 40/1964 Sb.


129


dle § 5.126 Výše popsaná petitorní ochrana oprávněného držitele byla novelou z roku 1991 rozšířena, po vzoru občanského zákoníku z roku 1950, i na detentora, který byl oprávněn mít věc u sebe.127 Oba mohli využít žaloby analogické k vlastnickým žalobám. 3.3 Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. V lednu 2014 se stal účinným nový občanský zákoník (NOZ), který se vrací k tradicím ABGB a osnově československého občanského zákoníku, přesněji k jeho ustanovením v § 267 a 272. Po jejím vzoru podřazuje držbu věci pod držbu práva jako širší množinu tak, že doposud označovaná držba věci nově vystupuje jako držba vlastnického práva.128 Držitele proto v § 987 definuje jako toho, kdo „vykonává právo pro sebe“. NOZ se přibližuje zpět k interdiktní ochraně římského práva, a byť ji provádí před soudy, rozlišuje mezi žalobou na ochranu před svémocným rušením v § 1003 a vypuzením z držby v § 1007, které v případě vlastnického práva spočívá ve vypuzení z detence věci,129 v případě jiných práv k němu pak dochází, „... když druhá strana odepře plnit, co dosud plnila, když někdo zabrání výkonu práva, nebo již nedbá povinnosti zdržet se nějakého jednání“.130 Žalobcem může být v obou případech jak držitel, tak detentor věci, je-li současně držitelem práva, protože ochrana se poskytuje obecně právě držbě jakéhokoli práva.131 Navrhovat bude, aby se rušitel zdržel rušení a obnovil předešlý stav resp. navrátil odňatou držbu nebo detenci.132 Provizorní a rychlý charakter posesorních žalob je v § 1008 umocněn prekluzivními lhůtami, které byly proti předchozí úpravě obnoveny, subjektivní v délce šesti týdnů a objektivní jednoho roku. Podobně jako v předchozích případech můžeme považovat za základní znak posesorní ochrany, že ji lze využít, aniž by byla držba jakkoli kvalifikovaná, chrání se i držba ne-řádná, nepoctivá a nepravá.133 Několik výjimek, kdy žalobce chráněn nebude, tvoří námitky134 poskytnuté žalovanému. Ten může tvrdit, že žalobce nebyl v době rušení držitelem, že on sám má právo k zásahu do cizí držby, nebo vykonává dovolenou svépomoc. Za nejvýznamnější je ale možno považovat exceptio vitiosae possessionis, která 126 ELIÁŠ: op. cit. s. 74. 127 SPÁČIL: Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku, op. cit., s. 237. § 126 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb. 128 SPÁČIL: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář, op. cit., s. 68. 129 Ibid., s. 125. 130 § 1007 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb. 131 SPÁČIL: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář, op. cit., s. 114. 132 Ibid., s. 116, 125. 133 Ibid., s. 114. 134 Ibid., s. 117.


130


byla převzata z římského práva. Žalovaný může namítat, že od něj žalobce získal nepravou držbu násilím, tajně nebo výprosou. Držitel se také může dle § 1006 bránit svépomocí proti svémocnému rušení nebo odnětí věci, pokud dodržel meze nutné obrany. Splňuje-li jeho držba věci kvalifikovaná kritéria, jestliže je řádná, poctivá a pravá, lze podle § 1043 použít publiciánskou žalobu chránící domnělého vlastníka. Kvalifikovaný držitel se fikcí považuje za vlastníka podobně jako bonitární vlastník ve starověkém Římě, náleží mu žaloby obdobné vlastnickým. § 1044 pak petitorní ochranu rozšiřuje i na detentora, který je oprávněn mít věc u sebe. Zjišťujeme tak, že rozsah aktivně legitimovaných se neliší od úpravy účinné do prosince 2013.135 Závěrem dodejme, že NOZ podobně jako ABGB zahrnuje do ochrany držby i instituty provizorní ochrany, tedy operis novi nuntiatio v § 1004 a cautio damni infecti v § 1005. 4. Závěr Posesorní ochrana byla v římském právu realizována interdikty vydávanými praetorem, který disponoval nařizovací a donucovací pravomocí. Vyvinuly se nejprve na veřejných pozemcích (tedy ager publicus), což dokládá administrativní charakter původního řízení. Brzy bylo upuštěno od zjišťování skutkového stavu praetorem a řízení začali přejímat do svých rukou soudci. Z původního jednotného interdiktu se začaly vydělovat jednotlivé varianty specializované pro konkrétní situace, v případě interdiktu de clandestina possessione můžeme dokonce sledovat v poměrně krátkém časovém období jeho vznik i pomalý zánik. V klasickém období členíme interdikta sloužící ochraně držby na retinendae possessionis a recuperandae possessionis. První sloužila k ochraně držby před nedovolenými zásahy za podmínky, že nebyla rušitelem zcela odebrána, druhá se pak užívala k ochraně před nedovoleným odnětím držby, například silou nebo násilím. Cílem obou ovšem bylo rychle rozhodnout spor o držbu a vytvořit tak mimo jiné vhodné podmínky pro následné rozhodování o vlastnictví. Díky exceptio vitiosae possessionis ochraně nepodléhala s výjimkou interdiktu de vi armata vadná držba získaná násilím, tajně nebo výprosou. Poklasické období vneslo chaos do používání pojmu possessio a vedlo ke zjednodušování práva. Pozornost se zřejmě pod vlivem nepokojů zaměřila na ochranu před násilným odnětím držby, které bylo doprovázeno drakonickými trestněprávními sankcemi. Justiniánské právo se následně v mnoha ohledech vracelo k situaci v klasickém období, přesto se do něj vtiskl vývoj předchozích staletí. Institut držby a její ochrany byl z římského práva převzat také do našich občanskoprávních kodifikací. Za nejvýznamnější z nich lze považovat obecný zákoník občanský (ABGB), který platil pro Předlitavsko a nabyl účinnosti roku 135 SPÁČIL: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář, op. cit., s. 250–252.


131


1812. Recepce římského práva se projevila například odlišením držby a detence, posesorní a petitorní ochrany, retinenčních a rekuperačních žalob, převzal také exceptio vitiosae possessionis. Diskontinuitně působil občanský zákoník z roku 1950, protože přesunul ochranu držby do veřejnoprávní sféry, přesněji do rukou národních výborů. Jeho nástupce zákon číslo 40/1964 Sb. se pak dokonce záměrně vyhýbal pojmu držby a do nutné novelizace ani posesorní ochranu přiznanou držbě bez jakékoli kvalifikace výslovně neupravoval. Až později doznal změn a ochranu držby jako pokojného stavu dle § 5 upravoval do konce roku 2013, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Ten se vrací k tradicím ABGB a osnově československého občanského zákoníku z roku 1937, rozlišuje mezi žalobou na ochranu před svémocným rušením a vypuzením z držby. Byl tedy zmapován vývoj ochrany držby v římském právu a novodobém českém právu, přesněji od roku 1812 do současnosti. Je možno vidět, že se sice pohled na danou tématiku v různých obdobích proměňoval, přesto také dnes účinný občanský zákoník navazuje na odkaz římského práva. Lze považovat za pozoruhodné, že se některé starověké teze o ochraně držby dochovaly, byť často nechtěně, až do současnosti. Marek Novák Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze [email protected]


132

Vliv římského práva na právo islámské THE INFLUENCE OF ROMAN LAW ON ISLAMIC LAW

Petr Osina Osina, Petr. Vliv římského práva na právo islámské. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, pp. 133–137. Abstrakt: Příspěvek se věnuje některým aspektům, které souvisí se vztahem římského a islámského práva. Zaměřuje se na roli právní vědy v těchto právních systémech a institut svatebního daru, který lze najít v nějaké podobě v obou právních kulturách. Klíčová slova: Římské právo, islámské právo, právní věda, darování Abstract: This article deals with some aspects which are connected with the relation between Roman and Islamic law. It concentrates on the role of jurisprudence in these legal systems and the institute of wedding gift which can be found in some form in both legal cultures. Keywords: Roman law, Islamic law, jurisprudence, donation


133




Otázka, jestli římské právo nějak ovlivnilo islámské právo, se diskutuje v rámci světové právní vědy přibližně tři sta let. Prvním učencem, který se zabýval srovnáváním římského a islámského práva, byl údajně holandský profesor orientálních jazyků v Utrechtu Adriaan Reland (1676–1718). Jeho pohled byl ale spíše komparatistický a nevěnoval se tolik kořenům islámského práva. Až v druhé polovině 19. století se začalo o tom, za co vděčí islámské právo římskému právu, více diskutovat.1 Zastánci římského vlivu mohou být rozděleni do dvou skupin – na obhájce přímého vlivu a na obhájce nepřímého vlivu. Zastánci přímého vlivu tvrdí, že římské právo bylo přímo inkorporováno do právní úpravy hlavních institutů islámského práva. Někteří z nich dokonce dovozují, že islámští právníci přímo kopírovali pasáže římských právních knih. Zastánci nepřímého vlivu říkají, že římské právo ovlivnilo právo islámské pouze prostřednictvím právního systému provincií. Má se za to, že prostřednictvím židovského práva, syrského práva případně jiných provinčních právních systémů byly římské právní doktríny inkorporovány do islámského práva. Role právníků v rámci právního systému V rámci obecných znaků spočívá podobnost římského a islámského práva v roli právníků v rámci právního systému. V obou kulturách existuje omezená legislativa, soudci nemohou tvořit právo a zachovává se úcta ke zvyklostem a tradicím. Právník v islámské kultuře je zároveň právním i náboženským expertem. Učenci, kteří se zabývali teoretickými otázkami islámského práva, se nazývali fuqaha. Učenci, kteří vydávali stanoviska k praktickým otázkám každodenního života (fatwy), se nazývali muftí. Aby mohl být kvalifikovaným interpretem práva, musel kandidát ovládnout mnoho oblastí vědění. Znalosti byly většinou předávány starším učencem, který působil jako jakýsi „školitel“. Hluboká znalost Koránu a sunny byla základem, stejně jako nauka o interpretačních pravidlech. Historie práva a názory jednotlivých právních škol, včetně rozdílných přístupů k interpretaci Koránu tvořily navazující soubor znalostí. K důležitým oborům patřily logika, rétorika, mezinárodní a obchodní vztahy (mnoho učenců bylo obchodníky a kupci). V islámu neexistuje struktura duchovních a kněží, stejně tak zde není ústřední autorita (jako např. papež v katolické církvi), která by vydávala konečná rozhodnutí. Zdrojem autority muslimských učenců jsou pouze jejich znalosti, nikoli to, že by byli pověřeni státní mocí. Soudci (kádí) jsou jmenováni státní mocí 1 CRONE, P.: Roman, Provincial and Islamic Law (The origins of the Islamic patronate). Cambridge University Press 1987, s. 1.


134


a jsou jejími představiteli. Jejich rozhodnutí ale nejsou formálním pramenem islámského práva, jsou pouze jeho aplikací na konkrétní případ.2 Responsa prudentium byla odborná vyjádření, která udíleli římští právníci k vyřešení nějaké právní otázky. Původně je mohl udílet kdokoli, později k nim byla potřeba autorizace ze strany císaře a při souhlasném vyjádření více právníků byl jejich názorem soudce vázán. Šlo tedy o jeden z pramenů římského práva.3 V dobách římské republiky praktická činnost právníků spočívala v agere, cavere et respondere (žalovat, předcházet právním sporům a dávat právní rady). Odbornou právní radu (responsum) dávali zpravidla zdarma, veřejně a neformálně. Dobrozdání bylo také zcela nezávazné, ačkoli jen málokdy se soudce (často právní laik) odhodlal rozhodnout proti názoru renomovaného právníka, zvláště jestliže se tak vyjádřilo více osobností.4 Nástupem císařství se situace změnila. Octavianus Augustus zavedl ius respondendi jako zvláštní privilegium pro nejvýznačnější právníky tehdejší doby. Pouze ti, kteří byli takto autorizováni ze strany státní moci, mohli poskytovat responsa, která navíc musela být písemná a opatřena pečetí svého autora. Změnila se také jejich závaznost. Měla sílu zákona a soudce tak mohl rozhodnout podle své úvahy jen tehdy, jestliže se několik dobrozdání v náhledu na zkoumanou právní otázku lišilo. Právníci ale nevydávali právní rady jménem císaře. Činili tak stále svým jménem, byť s jeho výslovným svolením (respondere ex auctoritate principis).5 Vývoj závaznosti názorů římské jurisprudence pak byl završen citačním zákonem z roku 426, který stanovil plnou závaznost názorů pěti nejvýznamnějších právníků klasického období (Papiniana, Ulpiana, Paula, Gaia a Modestina). Citační zákon stanovil výkladová pravidla pro případ rozporů v mínění zmíněné pětice. Nevážila se přesvědčivost argumentů, ale prostý počet stoupenců toho či onoho názoru. Nepřevážil-li počet zastánců jednoho názoru nad druhým, opět se nehodnotila přesvědčivost argumentů, nýbrž za pravdivé bylo prohlášeno mínění Papinianovo, poněvadž byl považován za muže nejvýtečnějšího nadání.6

2 DAHER, A.: The Shari’a: Roman Law Wearing an Islamic Veil. Hirundo, the McGill Journal of Classical Studies, Volume III (2004), s. 94. 3 Gai. Inst.: I. 7.: Responsa prudentium sunt sententiae et opiniones eorum, quibus permissum est iura condere. Quorum omnium si in unum sententiae concurrunt, id, quod ita sentiunt, legis vicem optinet; si vero dissentiunt, iudici licet quam velit sententiam sequi; idque rescripto divi Hadriani significatur. Překlad do češtiny Jaromír Kincl. 4 BĚLOVSKÝ, P.: P. Ius respondendi – několik hypotéz o působení římské jurisprudence. In: Právněhistorické studie. 2000, čís. 35, s. 5. 5 Tamtéž, s. 6. 6 ČERNOCH, R.: Mocenské zásahy do právní vědy v antickém Římě. Sborník z konference Dny práva 2012. MU: Brno 2012, s. 27.


135


Islámské i římské právo bychom mohli na základě předchozích charakteristik klasifikovat jako právní systémy, které jsou z velké části dílem právníků (v němčině se užívá pojem Juristenrecht). Rozdíl mezi nimi spočívá v sekulární povaze římského práva a náboženské podstatě práva islámského, které představuje jakési hledání absolutní pravdy. Nicméně je třeba zdůraznit, že náboženské normy jsou jádrem právního systému a právo islámských zemí zahrnuje také pravidla pro běžné záležitosti každodenního života v moderní společnosti. Donatio propter nuptias a mahr V římském právu existovalo kromě běžného darování i tzv. donatio ante nuptias. Jednalo se o darování před manželstvím, kdy ženich dával nevěstě určitý dar. Zpravidla to byl majetek, který měl ženu zajistit pro případ ovdovění či rozvodu zaviněného manželem. Donatio ante nuptias muselo být uskutečněno zásadně před sňatkem. Pokud by bylo učiněno až po něm, bylo by neplatné. Později se ale z tohoto zákazu začaly připouštět výjimky. Za trvání sňatku bylo např. možné darování rozmnožit. Justinián dokonce povolil darování zřídit i po sňatku. V souvislosti s tím byl název institutu změněn z donatio ante nuptias na donatio propter nuptias (darování kvůli manželství neboli darování vzhledem k uzavření manželství).7 V justiniánském právu se takto označoval manželův dar manželce, jehož hlavním účelem bylo zabezpečit ji a děti pro případ, že zůstanou samy. Přičemž měl povahu jakéhosi „protivěna“ s podobnou právní úpravou. Celá úprava se tak přizpůsobila právnímu režimu věna. Odpadla i omezení platná pro obyčejné darování. Darovaný majetek byl po dobu trvání manželství v manželově vlastnictví. Ženě připadl v okamžiku ovdovění, nebo v případě rozvodu, který zavinil manžel. Pokud však ovdověl manžel, nebo manželství bylo rozvedeno z viny na straně ženy, majetek zůstal nadále ve vlastnictví manžela. V islámských zemích je zvykem, že muž dává ženě při uzavření manželství mahr, přičemž tento pojem bývá tradičně překládán jako (svatební) dar. Dar představuje zpravidla finanční obnos, nebo nějakou cennost (obvykle šperky, mince), příp. zvířata; nesmí se jednat o zakázanou komoditu (vepřové maso, alkohol atd.). Tyto věci jsou předány dle většinové praxe ženě, a to obvykle při uzavření manželství nebo po jeho konzumaci.8 Současné právní úpravy stanoví, že mahrem je způsobilé být vše, co může být předmětem závazkových vztahů. Mahrem tak může být jakákoli majetková hodnota, ale i služba či užívací právo. Hodnota daru není pevně v islámském právu stanovena. Je možné jen odkázat na bohatou tradici, na jejímž základě právní 7 KINCL, J. – UFRUS, V. – SKŘEJPEK, M.: Římské právo. C. H. Beck: Praha 1995, s. 143 8 BEZOUŠKOVÁ, L.: Ujednání o mahru („obvěnění“) v islámských zemích a jeho aplikace evropskými soudy. In: Právník, roč. 2012, č. 12, s. 1325.


136


školy vypracovaly konkrétní pravidla ohledně jeho výše. Ta se řídí především sociálním statusem partnerů a zvyky dané země.9 Moderní autoři zpravidla spatřují v mahru výraz vyjádření pocty ženě a především záruku finančního zabezpečení ženy po dobu manželství a po jeho případném ukončení (v důsledku rozvodu, nebo smrti manžela).10 S touto funkcí mahru se však v dílech klasických právníků nesetkáme a jedná se spíše o novodobou interpretaci funkce tohoto právního institutu. Asi se nedá s jistotou tvrdit, že institut mahru je přímo převzat z římského práva, jelikož existoval také arabský ekvivalent, ale právnická argumentace, která je s mahrem spojena je převzata z římské právní vědy. Závěr V době islámských dobyvatelských nájezdů byla populace dnešní Sýrie, Palestiny a jižního Turecka z devadesáti procent křesťanská a žila pod vládou římské a byzantské říše přibližně 500 let. Umájovská vládnoucí dynastie přesunula hlavní město islámské říše do Damašku a začala islamizace okolních oblastí. K tomu došlo v raném období formování islámské právní vědy, což znamenalo, že do ní vstupovalo mnoho lokálních právních konceptů, které ji mohly ovlivnit a inspirovat.11 Na základě srovnání konkrétních hmotněprávních institutů římského a islámského práva je určitě možné vnímat římskoprávní vliv v islámské právní kultuře. Samozřejmě, že nebyly ovlivněny základní prameny islámského práva (Korán a sunna), ale především prameny sekundární a zejména islámská právní věda. Slovo šaría se často překládá jako „cesta k následování“. Tato cesta se ale může vyvíjet, přizpůsobovat, měnit a hledat nové „průchody krajinou“. Specifická struktura islámského právního systému (založeného na právní vědě) ovlivňuje jeho tvárnost a vstřícnost vůči vnějším vlivům. Poměrná volnost struktury a liberalismus institucí působí ve prospěch silného prosazení vnějších činitelů v islámském právu. Každé smysluplné pravidlo tak může najít své uplatnění. JUDr. Petr Osina, Ph.D. Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Katedra teorie práva a právních dějin email: [email protected]

9 Tamtéž, s. 1326. 10 MIR-HOSSEINI, Z.: Mahr. In: Encyclopedia of Islam and Muslim World. Macmillan Reference USA: New York 2004, s. 424. 11 CRONE: op. cit., s. 32.


137

RECEPCE ŘÍMSKÉHO PRÁVA A HISTORICKÁ PRÁVNÍ ŠKOLA RECEPTION OF THE ROMAN LAW AND THE HISTORICAL LAW SCHOOL

Jan Pinz Pinz, Jan. Recepce římského práva a historická právní škola. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, pp. 139–144. Abstrakt: Článek pojednává o etapách vývoje historického římského práva a o recepci práva justinianského. Zvláštní pozornost je věnována úloze historické právní školy v osudech římského práva. Klíčová slova: Římské právo, recepce, justinianské právo, historická právní škola, osudy římského práva. Abstract: The article deals with the stage of development of the historical Roman law and with the reception of the Justinian law. Special attention is given to the task of the Historical law school in the destiny of the Roman law. Keywords: Roman law, Justinian law, Historical law school, destiníes of the Roman law.


139




Úvod Dějepis římského práva má dvě vývojové fáze. První fází je proces vytváření historického práva, který začíná obyčejovým právem po založení města Říma v 8. století př. n. l. a končí velkou kodifikací za časů císaře Justiniana I. Velikého v první polovině 6. století n. l. Celé toto období formování historického práva římského zaujímá 13. století a představuje zejména jak ius civium Romanorum, tedy právo občanů římských až do zániku západořímské říše, tak i právo obyvatel říše byzantské do vydání Justinianovy kompilace. I tito členové Východořímské říše se ovšem nazývali také Římané, řecky Rhómaioi. Druhou vývojovou fází římského práva je jeho středověká a novověká recepce v podobě sbírky Justinianovy, a to až po další rozvoj a přetvoření tohoto práva do jeho nynější podoby. Zde se promítají další osudy recipovaného justinianského práva, které nejprve vyúsťuje v 13. – 14. století do tzv. evropského obecného práva – ius commune, a poté v 17. – 18. století vstupuje do moderní právní vědy jako usus modernus pandectarum, aby nakonec vytvořilo ve Svaté říši římské národa německého 18. století popř. v Německém císařství 19. století pandektární právo a vědu. Poledním velkým tématem v dějinách římského práva je pak vystoupení historické právní školy v německých státech (Rýnský spolek, Německý spolek) počátkem 19. století, které přineslo nový veliký impuls ke studiu římského práva a rozvoj moderní právní romanistiky. I. Tři etapy vývoje historického římského práva První etapa vývoje historického římského práva spadá do doby republikánské. Římský stát 3. století př. n. l. vyvinuvší se ze základů obce, tj. familiae, gentes et civitas stojí na právním systému charakterizovaném jednak zákonem XII. tabulí z 5. století př. n. l. a jednak právem římského národa vypracovaném pontifikální jurisprudencí.1 Tedy jde o fenomén nazvaný ius civile, vycházející ze starého soukromého práva původní obce – ius populi Romani Quiritium. Druhá vývojová etapa je spojena už s dobou císařskou. Římský stát konce 1. století do 3. století n. l. se vyznačuje zvýšenou činností svých orgánů a vyšším počtem nových institutů římského práva. Právo spolu se stále vytříbenější právní technikou rozšiřuje svůj obzor.2 Jeho dosavadní ráz jako práva národního se mění v právo juristické. Stát je postaven na právním systému, jehož výrazem je úřednické právo ius honorarium a klasická jurisprudence. Sjednocené názory Viz též STIEBITZ, F.: Stručné dějiny římské literatury. Jednota českých filologů: Praha 1938, s. 65 a 153. 2 Viz též ŠURAN, G.: Přehled dějin literatury římské. Čs. Grafická unie: Praha 1936, s. 116 a násl. 1


140


významných právníků se stávají pravidlem pro rozhodování soudců jako auctoritas prudens. Třetí etapa náleží do doby byzantské, a tudíž probíhá již mimo území původní říše římské. Těžiště vývoje historického římského práva se od poloviny 4. století n. l. přenáší z Itálie do Orientu. Konkrétně do tzv. Nového Říma jako hlavního města východní říše římské, tj. do Konstantinopolu, následně hlavního města říše byzantské. Byzantský stát je založen na právním systému, representovaném výraznou zákonodárnou činností císařů, v níž se k duchu římskému mísí i duch hellenský.3 Římské právo jako právo individuální zaniká a stává se právem universálním. Kompilace Justinianova, která je vlastně první recepcí římského práva, tento vývoj obráží, a tím se předurčuje ke svému novému poslání ve 12. století.4 Vydáním Justinianovy sbírky v 6. století n. l. se vývoj historického práva římského uzavírá. Zákonodárná činnost dalších byzantských císařů už na něj nemá vliv.5 II. Recepce justinianského práva a jeho další osudy Znalost římského práva v Itálii nevymizela ani po ztroskotání západořímské říše v roce 476, když se stala kořistí Germánů. Jakkoli podrželo římské právo platnost v nových germánských státech vzniklých na půdě bývalé římské říše, šlo už jen o jeho vulgarizaci v podobě tzv. leges romanae barbarorum. Navíc toto právo bylo v 6. století přepracováno a nakonec germanizováno. Také v jižní Francii a ve Španělsku zůstalo římské právo ještě po 5. století v platnosti. Naproti tomu justinianské právo nepřestalo platit v říši byzantské od svého vzniku a v 9. století se promítlo do práva císařského pod názvem Basilica. Tento právní řád jako právo positivní pak působil v Řecku až do roku 1941.6 Až koncem 11. st. dochází v Itálii zásluhou školy glosátorů na universitě v Bologni k obratu ve vývoji římského práva. Působením této právnické školy nastává rozkvět římského práva, který znamená, že pozornost jurisprudence se poutá k historickému římskému právu obsaženému ve sbírkách Justinianových. Odtud se šíří znalost římského práva do celého tehdejšího civilisovaného světa.7 Koncem 13. století začíná v Itálii škola komentátorů přizpůsobovat římské právo dosavadnímu vývoji právních pravidel v oblasti obchodu a řemesel. Výsledkem této právní adaptace je jakési nové ius gentium, které překlenuje partikularismus 3 Srv. ibidem, s. 272 a 273. Následně vydaná kompilace Justinianova Corpus iuris civilis obsahovala výklad právních zásad založený mj. na stoické filosofii. 4 Viz k tomu též SOMMER, O.: Prameny soukromého práva římského. Nákladem vlastním: Praha 1932, s. 124 a 125. 5 Srv. k tomu TUREČEK, J.: Světové dějiny státu a práva starověku. Orbis: Praha 1963, s. 248. 6 K zachování tradic římského práva přispělo v roce 1045 též založení university s právnickou fakultou v Konstantinopolu. 7 Srv. k tomu též REBRO, K.: Rímské právo. Obzor: Bratislava 1980, s. 9.


141


italských měst. A jako takové je postupně přijímáno ve většině evropských států, tzn. jako právo platné a všeobecné pro celé křesťanství.8 V Říši německé se nazývá právem císařským – lex imperialis. Vlivem právníků vzdělaných na universitách v Itálii je v průběhu 14. – 16. století uznáváno recipované římské právo za součást tzv. obecného práva, které je tvořeno společnými zásadami práva římského a práva kanonického, ve spojení s jednotlivými zemskými právy. Tak vzniklo ius commune jako subsidiární pramen soukromého práva. Od 15. století, tj. koncem Říše německé a počátkem Svaté říše římské národa německého je toto právo pojmenováno jako římsko-německé císařské právo – des Reiches gemeines Recht resp. ius romano-canonico-germanicum. Koneckonců v Německu probíhá recepce římského práva ze všech zemí nejdůkladněji, neboť je chápána jako jedna ze základních otázek německých dějin.9 Humanistické právní školy konce 15.–16. století, tj. právně-romanistické školy francouzské, holandské a italské sice pěstovaly římské právo, ale zároveň kritizovaly glosátory a postglosátory – komentátory za nedostatek autentičnosti a ryzosti recipovaného římského práva.10 Tím se otevřel zcela nový celoevropský směr římského právoznalectví, tzv. elegantní jurisprudence. Souběžně s ní vznikla v 17. století racionalisticky orientovaná filosofická škola přirozeného práva, která si z práva římského vypůjčila fenomén ius naturale. Tato přirozenoprávní škola upnula svou pozornost na aplikaci ius commune v činnosti soudní, kam zároveň dosadila teoretické výsledky recepce římského práva. Z této vědecky uznávané soudní praxe povstala moderní právní věda zvaná usus modernus pandectarum a zároveň nynější pojem římského práva. Na podkladě vnímání římského práva jako uzavřeného dokonalého právního systému, podle nějž lze logickou úvahou vyřešit každý právní případ, se v Německu počátkem 19. století vytvořila pandektistika, tedy pandektní věda a pandektní právo. Pandektním právem se tam nazývala mistrná soustava positivního soukromého práva vybudovaná právě pomocí pandektní vědy podle římského práva. II. Historická právní škola – poslední velké téma právní romanistiky Poslední a závěrečnou kapitolou mapující osudy recipovaného justinianského práva je vstup historické právní školy na scénu právní romanistiky. V reakci na jednostrannosti osvícenského racionalismu, individualismu a jusnaturalismu se v německých státech 19. století zdvihla mohutná vlna romantického patriotismu a mystického národního kolektivismu, a to spolu se zdrženlivými idejemi 8 Viz též SELTENREICH, R.: Právní humanismus jako výraz evropského právního vývoje. Karolinum: Praha 1996, s. 35 an. 9 Viz URFUS, V.: Římskoprávní vzdělanost a její vklad do vývoje státoprávních představ. UJEP: Brno 1978, s. 9 an. a s. 93 an. 10 Viz SELTENREICH: op. cit., s. 68 an.


142


kotvícími v historii a tradici. Tato historicko-romantická vlna sledovala obnovu úlohy lidského citu, instinktu a fantasie v literatuře, umění a politice. Výrazem tohoto hnutí jako odrazu v právním myšlení se stala historická právní škola.11 Na počátku byl tzv. kodifikační spor z roku 1914, kdy profesor římského práva university v Berlíně Friedrich Karl von Savigny vystoupil proti profesorovi civilního práva Heidelbergské university Antonu Friedrichovi Justusu Thibautovi, který pokládal za nutné, aby byl vydán jednotný občanský zákoník pro Německo. Tehdy proslul prof. Savigny svým pamfletem s názvem O povolanosti naší doby k zákonodárství a jurisprudenci (Vom Beruf unsrer Zeit für Gesetzgebung und Rechtswissenschaft). Zde prohlašuje, že právo vzniká stejně jako jazyk, mrav a státní zřízení, a proto má nutně svůj specifický národní ráz, kterým je především určeno. Toto právo žije stále ve vědomí národa jako národní přesvědčení (Volksglauben), je to empirické factum, nikoli výtvor rozumu nebo produkt vůle. Je také hluboce zakotveno v minulosti národa, neboť jeho pravým pramenem je obecný obyčej a jako takové je projevem ducha národa – Volksgeist. Pod vedením prof. Savignyho vznikla historická právní škola, podle níž lze skutečný obsah práva zjistit jen na základě pečlivého studia tradic a obyčejů národa, protože právo je výsledkem stálého, pomalého, organického vývoje.12 Právo je funkcí celého života národa, zaniká však tehdy, ztrácí-li svou identitu podrobením se cizí moci nebo rozptýlením se v nadnárodním, nadstátním útvaru.13 Jelikož je právo předmětem organického procesu, lze konstatovat, že není uměle vytvářeno, nýbrž že je nalézáno a jako ono se jen objevuje a prohlašuje. Proto je zákonodárství považováno pouze za sekundární jev k právním obyčejům. Brilantní znalec římského práva prof. Savigny poukázal na skutečnost, že Corpus iuris civilis je výsledkem postupné právní adaptace trvající staletí. Romanistická větev historické právní školy pod jeho vedením kladla důraz na římské právní instituce a třídění práva. Znamenala také přínos pro celou právní vědu svými poznatky o raných formách práva a jeho vývoji. Zdůrazňováním významu historických kořenů platného práva v právu římském, spolu s objevením jeho nových pramenů, zejména Gaiových Institucí ve Veroně v roce 1816, podnítila nadšené studium antiky. Tato škola rovněž uskutečnila revisi všech zásad v dosavadní nauce římského práva, kriticky přehodnotila celé obecné právo a důmyslně propracovala jeho jednotlivé právní instituce. Ne dosti však na tom, historická právní škola ještě obnovila ryze teoretické činnosti právní vědy, kde právní romanistiku povýšila na právně-historickou vědu vysoké úrovně. Koneckonců 11 Viz k tomu KINCL, J.: Dieter Strauch: Recht, Gesetzt und Staat bei Friedrich Carl von Savigny. In: Právník, C, 1961, č. 4, s. 369–373. 12 Srv. SOMMER, O.: Randa a historickoprávní škola. In: Randův jubilejní památník. Bursík a Kohout: Praha 1934, s. 459–467. 13 Zde je namístě aktuální přirovnání osudu národních práv podrobených nadřazenosti práva Evropské unie.


143


enormní zájem o ryzí římské právo platné v Německu vyústil v proslulé pandektní právo s klasickým systémem římského práva soukromého. Závěr Recepce římského práva je nejživější událost ve vývoji soukromého práva, vždyť právo, které téměř odumřelo zánikem říše římské, obživuje se po staletích a přijímá se jako celek za právní pramen v nově vzniklých státech. Plní tak svůj hlavní kulturní úkol, tj. dát základ pro moderní zákonodárství soukromého práva.14 Ale nejen to. Vědecké myšlení a metoda římského práva proniká i do právní teorie. Po staletích na něm shledáváme to, čím se tolik odlišovalo od národních a zemských práv, totiž dokonalostí obsahovou i formální a universálním charakterem. Pozastavme se jen u stoické koncepce idejí římského práva soukromého kodifikovaného v monumentálním Sborníku práva občanského-Corpus iuris civilis, který je samostatným dílem řady generací velkých římských právníků, zvláště z prvních tří století doby císařské.15 Pozoruhodností u této právní doktríny je skutečnost, že sám císař Justinian, ač legibus solutus, požadoval stav stálosti ve státě a právní jistoty v právních vztazích. Tento poznatek vyplývá z jeho stanoviska: „Kritickým výkladem mění profesoři právo non leges docent, sed in leges commitunt. Jestliže by nějaký rozkaz vydaný dokonce i božskou mocí císaře přikazoval soudci vést soudní řízení tak nebo jinak, tehdy je soudce povinen říditi se pouze platnými zákony! Neboť shodně s naším přáním jenom to je závazné, co přikazují právní normy.“ Bez rozpaků lze usoudit, že všestranné a vytříbené justinianské právo, jako právo recipované, bylo nejdůležitějším prvkem v celém vývoji evropských národních práv. O něm platí beze zbytku postulát, že je to právo, které je scripta ratio et iustitia. Budiž pochváleno právo justinianské. JUDr. Jan Pinz, Ph.D. Právnická fakulta University Karlovy Katedra teorie práva a právních učení email: [email protected]

14 SOMMER, O.: Právo římské a dnešní civilistika. In: Prúdy, IX, 1925, s. 109 –114. 15 Jedním z největších znalců římského práva byl žák Ulpiánův Herennius Modestinus z první poloviny 3. století n. l., který je pokládán za posledního právního klasika.


144

Cesta dědického práva od práva římského k moderním kodifikacím THE WAY OF THE INHERITANCE LAW FROM THE ROMAN LAW TO MODERN CODES

Karel Schelle Schelle. Karel. Cesta dědického práva od práva římského k moderním kodifikacím. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, pp. 145–163. Abstrakt: Současné dědické právo má, stejně jako drtivá část občanského práva, svůj počátek v právu římském. Už zde vidíme možnost dědit podle zákona nebo podle testamentu. V příspěvku se zabýváme vývoje základních institutů dědického práva od práva římského, přes feudální právo až k rakouskému všeobecnému občanskému zákoníku ABGB z roku 1811. Hlavní důraz je kladen na právo testamentární a intestátní. Klíčová slova: římské právo, rakouské občanské práv, dědické právo, testament, dědické skupiny. Abstract: The contemporary inheritance law has, as well as the major part of the civil law, its roots in the Roman law. There already had existed the opportunity to inherit on the grounds of a statute or on the grounds of a testament. In our article, we deal with development of basic institutes of the inheritance law from the Roman law, past the feudal law to the Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (ABGB) from 1811. The main emphasis is put on the testament and ab intestato law. Keywords: Roman law, Austrian civil law, inheritance law, testament, inheritance categories


145




1. Dědění podle římského práva Současné dědické právo má, stejně jako drtivá část občanského práva, svůj počátek v právu římském. Už zde vidíme možnost dědit podle zákona nebo podle testamentu. Právní úprava dědění podle zákona měla své počátky ještě před vydáním zákona 12 desek. Nejstarší římská intestátní posloupnost byla posloupnost po otci rodiny – pater familias. Dědici byly osoby, které byly bezprostředně podřízeny jeho moci. Byly to tedy jeho děti, dále manželka, která byla podrobena jeho manželské moci, mohly to však být i další osoby, které náležely k jeho přímému potomstvu (nebo snachy). Vzhledem k tomu, že všechny tyto osoby náležely k rodině zůstavitele, byly označovány jako dědicové domácí (domestici). Tehdejší právo neznalo možnost odmítnutí dědictví, takže tito dědici do aktiv a pasiv zůstavitele vstupovali okamžikem jeho smrti. Jejich vůle tedy v tomto případě nehrála žádnou roli. Proto se jim zároveň říkalo, že jsou dědici nutnými. Dědictví se mezi nejbližší dědice, šlo-li o zůstavitelovy děti a manželku, dělilo podle hlav; šlo-li o vzdálenější potomstvo, dělilo se podle kmenů, což znamenalo, že dědici, kteří byli zůstavitelovými potomky vzdálenějšími (jako třeba vnuci) dělili se o díl, který připadal na jejich předka. Od vydání zákona 12 desek se do římského dědického intestátního práva dostává nový prvek, a to zákonné dědické právo nejbližšího agnáta. Zemřel-li tedy zůstavitel, který neměl nejbližší nutné dědice, bylo dědické právo vyhrazeno nejbližšímu agnátovi. Nebylo-li nejbližšího agnáta, uplatňovalo se dědické právo příslušníků rodu, tzv. gentilů (gens – rod). Intestátní dědické právo však procházelo postupně významnými změnami. Zejména důležitou roli hrál praetor, který začal prosazovat před agnátským příbuzenstvím příbuzenství kognátské. Praetorské právo tedy rozšířilo okruh osob povolaných jako intestátní dědicové a zároveň je rozdělilo do tříd. Zákonné předpisy vydané v období principátu a dominátu do intestátního dědického práva přinesly další změny. Ke konečné úpravě intestátního dědického práva došlo až za císaře Justiniána (v roce 543). Až tehdy nastalo naprosté vítězství kognátské posloupnosti. Od této doby za zákonné dědice byli považováni jen dědicové kognátští bez jakýchkoli dalších rozdílů, bez ohledu na pohlaví a na to, zda příbuzenský vztah zprostředkuje muž či žena. Dědicové byli rozděleni do následujících čtyř tříd: První třídu tvořili zůstavitelovi potomci descendenti. Ve druhé třídě dědili zůstavitelovi potomci ascendenti a jeho sourozenci (plnorodí) se svými dětmi. Do třetí třídy rovněž patřili sourozenci a jejich děti, jednalo se však o sourozence polorodé.


146


Ve čtvrté třídě byli všichni další kognátští příbuzní bez rozdílu stupně. Vedle intestátní posloupnosti se ve starém Římě vyvíjelo i právo testamentární. Závěť – testament – má tak jako celá řada jiných právních institutů své kořeny již v právu římském. Tam se testamentární dědická posloupnost rozvinula velmi záhy vedle posloupnosti intestátní (zákonné), a to již v době před vydáním Zákona dvanácti desek.1 I v právu římském měla zásadně přednost zůstavitelova vůle před děděním podle zákona; předpokladem pro dědění podle zákona byla smrt zůstavitele, který zemřel intestatus, tj. bez zanechání platného testamentu. Základním rysem testamentární posloupnosti byl projev zůstavitelovy vůle, jeho závěť – testament, jakožto jednostranný právní úkon, jehož nezbytnou a hlavní složkou je jmenování dědice jako univerzálního sukcesora zůstavitele – dědická instituce.2 Vedle testamentu existovala ještě další pořízení na případ smrti, ta však nesplňovala nezbytnou obsahovou náležitost testamentu, dědickou instituci. Navíc byl testament úkonem přísně formálním, což je další typický znak římského testamentu. Nejstarší římský testament byl pořízením na případ smrti, kterým si dědice opatřil ten, kdo neměl vlastní intestátní dědice. Zajímavé bylo to, že původně neměl římský testament písemnou formu, neboť pořizovatel projevoval svoji vůli v lidovém shromáždění. K nejstarším římským testamentům patří i tzv. testament odkazový, který byl souborem odkazů zakládajících singulární sukcesi. Tím byla vyjádřena svoboda pořizovat majetkem na případ smrti i u osob, které zákonné dědice sice měly, avšak k nabytí určitého majetku na případ své smrti povolaly osoby od zákonných dědiců odlišné. Posléze se vedle testamentu ústního začal prosazovat i testament písemný. První písemné testamenty měly pouze funkci důkazní, rozhodující bylo dodržení všech předepsaných ceremonií. Skutečný písemný testament se vyvinul až v právu praetorském. Listina, která poslední vůli zůstavitele obsahovala, byla opatřena sedmi pečetěmi osob, které se účastnily tzv. mancipačního obřadu (5 svědků, vážný, kupec). Jelikož v římském dědickém právu sehrával praetor velmi důležitou úlohu, neboť praetorem udělená držba pozůstalosti na základě předložené testamentární listiny poskytovala účinnou procesní ochranu proti žalobě intestátního dědice, vyvinul se i samostatný praetorský testament existující vedle testamentu civilního. Vývoj římského testamentárního práva se ustálil v době vlády císaře Justiniána. Existovalo několik druhů testamentů, přičemž základní bylo dělení na testamenty soukromé a veřejné. Soukromé testamenty se dělily dále na řádné a mimořádné: 1 Zákon 12 desek (Lex duodecim tabularum) byla nejstarší římská kodifikace obyčejového práva z období poloviny 5. století př. n. l. Do češtiny jej přeložil Michal Skřejpek. 2 KINCL, J. – URFUS, V.: Římské právo. Panorama: Praha 1990, s. 342.


147


a) Řádný soukromý testament mohl být buď ústní anebo písemný, vždy se však vyžadovala přítomnost zůstavitele a sedmi svědků. Při ústním testamentu prohlašoval zůstavitel svoji vůli před svědky ústně, nevylučovalo to však dodatečné písemné zachycení této vůle, s významem toliko důkazním. Při písemném testamentu předkládal zůstavitel svědkům listinu, která obsahovala jeho poslední vůli, přičemž prohlásil, že právě tato listina obsahuje jeho poslední vůli. Tuto listinu pak všichni svědci podepsali a připojili své pečetě. Vedle podpisu svědků se podpis zůstavitele na testamentu vyžadoval pouze tehdy, šlo-li o testament allografní. Naopak, sepsal-li zůstavitel testament vlastní rukou (holografní testament), nemusel již sám testament podepisovat a postačily podpisy svědků. b) Mimořádný soukromý testament byl charakteristický tím, že náležitosti testamentu byly buď zpřísněny (např. testament slepcův–vyžadoval přítomnost osmi svědků, z nichž jeden musel testament před ostatními přečíst), nebo naopak zjednodušeny (tzv. privilegované testamenty – např. testament pořizovaný na venkově,3 testament pořizovaný v době epidemie nakažlivých nemocí,4 testament, kterým pořizovali rodiče jen ve prospěch přímých potomků,5 testament vojenský6). Společným rysem všech privilegovaných testamentů byla skutečnost, že byly pořizovány v mimořádných, obtížných podmínkách, kde by splnění náležitostí vyžadovaných pro písemný testament v běžných situacích bylo velmi komplikované, ba přímo nemožné. Pokud jde o veřejné testamenty, ty byly pořizovány zápisem do úředního protokolu nebo mohly být zaslány císařské kanceláři se žádostí o jejich uložení. Jak již bylo uvedeno výše, základní obsahovou náležitostí římského testamentu bylo určení dědice jako univerzálního sukcesora zůstavitele, tzv. dědická instituce. Tato obsahová náležitost musela být uvedena včele testamentu, všechna ustanovení dědickou instituci předcházející byla neplatná. Dědicem mohla být jedna nebo více osob, rozhodující bylo, aby dědic byl v testamentu určen jednoznačně a určitě. Bylo-li povoláno více osob za dědice, pak nemohli být ustanoveni jako dědici určitých věcí z pozůstalosti (to odporovalo principu univerzální sukcese), nýbrž byli povoláni k určitému podílu z dědictví. Zůstavitel mohl v testamentu určit i dědice náhradního (tzv. substituta) pro případ, že by testamentární listinou původně povolaný dědic dědictví nenabyl. K tomu, aby zůstavitel mohl pořídit testamentem, se u něj vyžadovala tzv. testamentární způsobilost, a sice testamentární způsobilost aktivní (postrádaly ji některé skupiny osob, např. otroci, nedospělci, osoby cizího práva, dušev3 U něho stačilo jen pět svědků. V případě, že některý ze svědků neuměl psát, mohl za něho testament podepsat jeho spolusvědek. Museli však znát obsah listiny a po zůstavitelově smrti testament přísežně potvrdit. 4 Někdy se hovoří o testamentu morovém. Vzhledem k situaci nebylo zejména zapotřebí, aby všichni svědci byli současně přítomni. 5 Zde nebylo potřeba vůbec svědků. 6 Jeho tradice byla velmi stará. Jednalo se o zcela neformální testament.


148


ně choří, marnotratníci atd., zpočátku i ženy). Tuto způsobilost musel zůstavitel vykazovat v době pořízení testamentu, a pak nepřetržitě až do své smrti. Naproti tomu testamentární způsobilost pasivní byla způsobilost být dědicem nebo odkazovníkem z testamentu. Tuto způsobilost postrádali zejména ti, kteří nemohli pořídit testamentem, dědicem se nemohly stát ani osoby právnické, neboť byly považovány za osoby neurčité, to však s jednou výjimkou, kterou byl římský stát, jenž pasivní dědickou způsobilost měl. Tak jak mohl zůstavitel pořídit testamentem, mohl jej za svého života i zrušit. Zrušený testament se stal neplatným, posuzoval se tak, jako by k jeho zřízení vůbec nedošlo, byl nulitní (testamentum nullum). Bylo však nutno rozlišovat, zda ke zrušení dochází podle zůstavitelovy vůle nebo na základě jiných objektivně působících skutečností.7 Pokud šlo o neplatnost testamentu, odlišovala se neplatnost počáteční (např. proto, že nebyly dodrženy formální náležitosti testamentu, případně šlo-li o tzv. nespravedlivý testament – viz dále) a neplatnost následná, kde se přihlíželo k tomu, zda ke zrušení testamentu dochází z vůle zůstavitele (např. pořízení nového testamentu, porušení testamentární listiny v praetorském právu, přímé odvolání testamentu) nebo nezávisle na ní (např. ztráta testamentární způsobilosti, opuštění testamentu – tj. žádný z dědiců v testamentu ustanovených se dědicem nestal). I přes skutečnost, že v římském právu byla volnost zůstavitele pořizovat testamentem jedním z hlavních východisek dědického práva, nevylučovala se situace, kdy zůstavitel projevil svou poslední vůli testamentem, a přesto byli k dědění povoláni i dědicové intestátní. Podle římskoprávních pravidel totiž existovaly osoby (dědicové vlastní a nutní), které zůstavitel nesměl v testamentu pominout (buď je mohl ustanovit dědici, mohl je však i vydědit, a to bez udání důvodu, všeobecným prohlášením, s výjimkou syna, který musel být vyděděn výslovným prohlášením pro svou osobu, jinak, nebyl-li syn ani ustanoven dědicem ani řádně vyděděn, byl testament posuzován jako nespravedlivý). Tato tzv. formální práva nepominutelných dědiců byla posléze překonána materiálními právy nepominutelných dědiců, což bylo vlastně právo na povinný díl. U předem vymezeného okruhu osob měl ten, kdo stál zůstaviteli nejblíže, právo na povinný díl, jehož výše se v průběhu vývoje měnila. Původně byl tento díl určen jednou čtvrtinou zákonného dědického podílu, později byl povinný díl stanoven na jednu třetinu či dokonce jednu polovinu zákonného dědického podílu intestátního dědice. Za zmínku stojí fakt, že nárok na povinný díl mohl být uspokojen i ve formě odkazu, jiným pořízením na případ smrti, jakož i např. darováním mezi živými. V justiniánském právu byla formální i materiální práva nepominutelných dědiců sloučena. Zůstavitel tak musel svým ascendentům nebo descendentům, kteří byli v konkrétním případě jeho nejbližšími dědici, zanechat povinný díl a zároveň je musel ustanovit za dědice; 7 KINCL – URFUS: op. cit., s. 355–356.


149


jinak je mohl vydědit nebo pominout jen tehdy, uvedl-li výslovně důvod svého počínání. Důvody vydědění byly zákonem taxativně vymezeny; bylo jich celkem 14 pro descendenty a 8 pro ascendenty.8 Římské právo znalo kromě testamentu jakožto pořízení na případ smrti zakládajícího univerzální sukcesi i jiné úkony na případ smrti, které se od testamentu lišily především tím, že neobsahovaly dědickou instituci a vedly pouze k singulární, nikoli univerzální, sukcesi. Nejrozšířenějším z nich byl odkaz, tj. jednostranný právní úkon na případ smrti, kterým zůstavitel poskytuje k tíži svého dědictví majetkový prospěch osobě, jež není jeho dědicem (tzv. odkazovník – legatář).9 V římském právu existovaly dvě skupiny odkazů: na straně jedné civilní odkazy – legata – vyznačující se přísným formalismem a na straně druhé tzv. fideikomisy, které se vyznačovaly naprostou neformálností a vznikly původně z přání a proseb zůstavitele, jež nebyly právně vynutitelné. Další výraznou odlišností bylo to, že legát bylo možno uložit jen testamentárnímu dědici, zatímco fideikomis mohl zatěžovat každého, kdo pro případ zůstavitelovy smrti získal nějaký majetkový prospěch. Postupem doby se fideikomisy začaly přibližovat legátům a i ony se posléze staly právně vynutitelnými. Již výše bylo zmíněno, že římské právo připouštělo možnost ustanovit v testamentu náhradního dědice, obdobně tomu bylo i v případě odkazů. Zůstavitel mohl odkaz formulovat tak, že pro případ, kdy odkazovník určený na prvním místě odkaz nenabude, napadá tento náhradnímu odkazovníkovi. Postupně se však objevovala situace (u fideikomisů), kdy prvý odkazovník odkaz sice nabyl, ale ten po splnění určité podmínky přecházel na náhradníka. Jde o tzv. fideikomisární substituci, v rámci které klíčovou úlohu zaujímal zejména rodinný fideikomis, zajišťující zachování rodinného majetku. Odkazem bylo možno pořídit i ohledně celé pozůstalosti (případně její části), a to formou odkazu označovaného jako univerzální fideikomis. Za této situace dědic, považovaný stále za univerzálního sukcesora, byl povinen převést celou pozůstalost na odkazovníka v okamžiku, kdy se stal dědicem. Samostatným druhem pořízení na případ smrti byl tzv. kodicil. Původně šlo o dopis zůstavitele, který doprovází testament (kodicil testamentární), případně existující nezávisle na testamentu (kodicil intestátní), a ve kterém zůstavitel projevoval svou vůli něco odkázat. Původně šlo o úkon zcela neformální, později se i zde vyžadovalo minimum formálních náležitostí. V poklasickém období se z kodicilu stal nový samostatný typ všeobecného pořízení na případ smrti obsahově se podobající testamentu (s výjimkou dědické instituce). Dalším samostatným pořízením zůstavitele mohlo být i darování na případ smrti (donatio mortis causa). Šlo o dvoustranný právní úkon (na rozdíl od ostatních pořízení na případ smrti), jehož účinky měly nastat, pokud obdarovaný 8 Tamtéž, s. 362. 9 Tamtéž, s. 376.


150


přežije dárce. Způsobilost pořídit testamentem se u dárce nevyžadovala. V právu justiniánském byla zavedena možnost toto darování jednostranně odvolat. Jelikož římské právo vycházelo důsledně ze zásady, že zůstavitel může svou vůli až do své smrti kdykoliv změnit, neustálily se v této historické epoše dědické smlouvy. 2. Dědění ve středověku Dědické právo se v českých zemích v době předhusitské vůbec nerozvinulo. Základním důvodem byla existence odúmrtního práva panovníka, který si vyhrazoval nejen právo ke statkům, jejichž držitel zemřel bez potomků, ale i případech, kdy potomky měl, avšak jejich dědický nárok nebyl uznán. Pokud rody a rodiny tvořily v oblasti majetkové rodinné nedíly, dědění zejména věcí nemovitých, individuálně určeným dědicem nepřicházelo v úvahu. Postupné uvolňování nedílových svazků vytvářelo podmínky pro změnu. Při nedostatku nedílníků se začalo přihlížet i k odděleným příbuzným podle určitých stupňů příbuzenství. Dědění podle testamentu, česky kšaft, v souvislosti s předchozí situací se u nás neuplatňovalo. Teprve postupně vlivem práva kanonického, jež zprostředkovalo právo římské, se začala uplatňovat tato forma dědění. Význam v právu dědickém měl rozdíl mezi věcmi movitými a nemovitými, právní pravidla se více méně soustředila na úpravu dědění nemovitostí. Přitom ovšem byl rozdíl, zda šlo o svobodné statky, lenní majetek, pozemky poddaných, nebo šlechtický majetek rodový, podléhající fideikomisu. Z toho plyne, že římský pojem universální sukcese nebyl akceptován. Dědicem byl totiž i ten, na něhož přešly z pozůstalosti jen některé věci. V tomto ohledu se odlišovalo právo městské, kde se vývojem (vlivem římského práva přes právo německé) dospělo k sjednocení celé pozůstalosti. Nedostatek universální sukcese vedl také k jiné úpravě ručení z pozůstalosti. V zásadě nebylo třeba k nabytí dědictví výslovný projev vůle dědice. Jestliže se synové po smrti otce dělili o rodinné jmění, dělili se o majetek, který už před tím měli, byť v nedílném společenství. Přijetí dědictví ve smyslu římského aditio hereditatis nebylo třeba. Nicméně v českém právu byla také úprava převzetí dědictví za součinnosti úředníka, uvázání se v dědictví s komorníkem. Vedle toho existovalo i svémocné ujmutí se dědictví, se stejnou právní relevancí. Pokud jde o ručení za dluhy z pozůstalosti, ne všechny zůstavitelovi dluhy přecházely na dědice. Dluhy čistě osobní jako např. z deliktu nebo z rukojemství nepřecházely, ale české právo připouštělo přechod závazku z rukojemství za podmínky, že to bylo při vzniku tohoto závazku dohodnuto. Posléze se vžila zásada, že s dědictvím přechází i dluhy vůbec, ale dědic byl povinen je uhradit jen do té výše, na kterou stačilo dědictví. Soukromé jmění dědice tím nebylo dotčeno.


151


Pokrevní příbuzenství a jeho stupně Původně byly chápány jako osoby příbuzné všechny osoby, které odvozovaly svůj původ od společného mužského předka, které byly členy téhož rodu. Příbuzenství přes ženy se nebralo v úvahu, tedy rod byl svazkem agnátů. Posléze se začalo přihlížet i k příbuzenství skrze ženy po přeslici. Tím se stalo, že pro příbuzenství nebyl už rozhodující původ pouze od mužského předka, nýbrž od rodičovské dvojice. Pokrevní příbuzenství zahrnovalo jak agnáty, tak i kognáty a určení stupně příbuznosti se stalo složitějším, protože jedinec měl příbuzné ze strany otce i matky. Stupně příbuzenství se v českém právu počítaly podle systému lineárního čili parentelního. První parentelu tvořili ti, kdož pocházeli od nejbližšího společného ascendenta (předka), tedy jeho děti s dalšími potomky (vnuky). Rodiče a jejich descendenti tvořili druhou parentelu a prarodiče s jejich descendenty byli třetí parentelou. Blízkost příbuzenství se počítala v první řadě podle parentel (vnuk z první parentely byl bližším příbuzným než bratr, nebo bratranec); uvnitř parentely se pak počítalo na stupně (kolena) směrem ke společnému předkovi. Při určování příbuzenství byla rozhodující nejen bližší parentela, ale i bližší stupeň ke společnému předkovi této parentely. Tento způsob počítání příbuzenství se označuje jako lineograduální systém. Dědická posloupnost příbuzných V českém zemském právu v rámci rodinného nedílu byli nejbližšími zákonnými dědici zůstavitele jeho děti (descendenti) a jejich potomstvo (vnuci). Když jich nebylo, nastupovali zůstavitelovi ascendenti (rodiče) a jeho sourozenci. Teprve, když tito nežili, nastupovali potomci sourozenců zůstavitele (poboční – bratranci). Ascendenti s výjimkou rodičů byli pomíjeni podle zásady, že „nápady před se jdou a ne zpátkem“. Podle privilegia Jana Lucemburského (z roku 1310 pro Čechy, z roku 1311 pro Moravu), bylo dědické právo příbuzných omezeno do čtvrtého kolene (stupně), přičemž osoba společného předka se počítala za první koleno. V roce 1497 král Vladislav II. Jagellonský omezení nedílných dědiců do čtvrtého kolene zrušil a umožnil, aby v případě nedostatku nedílných dědiců mohli dědit oddělení příbuzní. Na Moravě tuto výhodu dosáhla šlechta až v roce 1587 od císaře Rudolfa II. Obnovené zřízení zemské úplně odstranilo rozdíly mezi dědici nedílnými a oddělenými a zavedlo nové dědické právo ad intestato, podle něhož byli dědici rozděleni do pěti tříd (ordines); v první nastupovali descendenti, ve druhé ascendenti, ve třetí poboční, ve čtvrté manželé mezi sebou, a v páté královská komora. Tím byl v českém zemském právu převzat německý systém lineograduální, ovlivněný římským právem. České městské právo převzalo lineograduální systém pro dědickou posloup nost už ve 14. století a důkazem jsou ustanovení v Knize brněnského písaře Jana (roku 1353), v Koldínově zákoníku zůstal zachován.


152


Právo reprezentace uplatňované v dědické posloupnosti umožňovalo, že v případě, když dědili zůstavitelovi synové (první parentela) a jeden z nich už byl mrtev, mohli současně s nimi dědit potomci tohoto dříve zemřelého syna. Obdobně, když dědili sourozenci zůstavitele (druhá parentela), mohli současně s nimi dědit potomci zemřelého bratra. Pokud šlo o dědění žen, mohlo jim podle zemského práva připadnout dědictví nemovitostí teprve tehdy, když nebylo oprávněných mužských potomků. Toto platilo od roku 1189, od vydání Statut Konráda Oty, od kdy dcery mohly dědit v případě, že zůstavitel nezanechal syny. V průběhu doby se postavení žen měnilo k lepšímu, ale stejné postavení s muži nedosáhly. Omezování žen při dědění nemovitostí sledovalo záměr nedrobit majetek rodiny, poněvadž dědickým nárokem žen by se dostal do rodiny jejího manžela. Naproti tomu ženy podle městského práva byly v dědění úplně rovnoprávné s muži. Vývoj ve městech k tomu dospěl do konce 15. století. Příčinou byly odlišné rodinné i majetkové poměry měšťanů. Řemeslná výroba a obchod umožňovaly vznik značných majetků, což vyžadovalo svobodu nakládání s těmito majetky a tedy i volnost v právu dědickém. Odúmrť Pokud nebylo pokrevních dědiců, stávala se pozůstalost odúmrtí. Na prvním místě připadala odúmrť českému panovníkovi jako jeho regální právo. Vyplývalo to z chápání státu jako patrimonia panujícího rodu. Panovník byl majitelem veškeré neosazené půdy, tudíž i odumřelé nemovitosti. Odúmrtní nárok českých králů se vztahoval ke svobodnému, deskovému majetku šlechty (v Čechách do roku 1497, na Moravě do roku 1587). Odumřelé městské nemovitosti původně patřily také panovníkovi, ale čeští králové se jich vzdávali ve prospěch jednotlivých měst od 13. a během 14. století. Odúmrť poddaných připadala vrchnosti. Městům připadala odúmrť jen po měšťanech, „kteří s městem trpěli – přispívali na jeho potřeby, účastnili se jeho obrany, podléhali jeho soudu“. Odúmrtní právo měly také kláštery, nemocnice, chudobince a sirotčince k pozůstalosti osob, které u nich zemřely a neměly žádné dědice. Darování pro případ smrti Poslední pořízení o pozůstalém majetku nebyla u nás prakticky možná, poněvadž tomu bránil rodinný nedíl. Mimoto intestátní (zákonná) dědická posloupnost stanovovala dědický nárok pokrevních příbuzných. To znamenalo, že kdo měl pokrevní příbuzné, nemohl je odsunout ve prospěch jiného cizího dědice. Konečně, když nebylo intestátních dědiců, nastupovalo odúmrtní právo krále, event. jiných subjektů. Teprve pod vlivem církve římsko-katolické se stalo možným naložit alespoň s částí majetku zůstavitele pro případ smrti. Šlo tady o zbožná darování (záduší), které zůstavitel poskytl kostelu, aby spasil svou duši. Nebylo to poslední pořízení © Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288

153


v pravém slova smyslu, nýbrž jednání mezi živými s účinky na případ smrti. Mohlo se to učinit dvojím způsobem. V prvním případě byly účinky darování vázány na suspensivní výminku dárcovy smrti. Druhý způsob umožňoval, aby účinnost daru nastala okamžitě a dárci zůstala (až do smrti) jen držba užitků z darované nemovitosti. Bylo možné vázat účinnost darování ne na smrt zůstavitele, ale třetí osoby, což odsunovalo převod nemovitosti na pozdější dobu. V druhém případě bylo možné dosáhnout obdobný výsledek tím, že držba užitků byla vyhrazena nejen pro dárce, ale i pro třetí osobu. Co do velikostí neměl dar přesahovat díl, který by na zůstavitele připadl, kdyby došlo k rozdělení rodinného nedílu. Někdy se pro toto darování užíval zápis do zemských desk (dání dskami). Nebylo to však moc časté, poněvadž takový zápis bránil dárci učinit později změnu nebo darování zrušit. Při zápisu v zemských deskách byla změna nebo zrušení možné jen se souhlasem obdarovaného. Testament – Kšaft Na rozdíl od darování pro případ smrti testament je právní úkon, kterým činí zůstavitel pořízení o svém majetku a jehož účinky nastanou až po smrti zůstavitele. Činit poslední pořízení bylo v českém zemském právu dosti ztíženo. Ten, kdo neměl nedílné příbuzné, mohl o svém majetku pořizovat (kšaftovat), jen když dostal souhlas krále mocným listem, kterým se král vzdal svého práva na odúmrtě v jednom individuálním případě. Povinnost obstarat si pro testování mocný list, se obcházela fingovaným dlužním zápisem do zemských desk. Pokud šlo o movité věci, mohlo o nich být volně pořizováno závětí od 16. století bez ohledu na nedílné příbuzné a královo odúmrtní právo, které se vztahovalo pouze na nemovitosti. Obnovení zřízení zemské z roku 1627 zakotvilo testovací svobodu a mocné listy už nebyly potřebné. Oproti zemskému právu české městské právo připouštělo poměrně brzo testovací svobodu. Nejprve měli výhodu volného kšaftování jen měšťané těch měst, jimž to král povolil v městském privilegiu. Od roku 1372 měla toto právo všechna královská města. U písemného kšaftu české zemské právo vyžadovalo dva až tři zachovalé svědky, na Moravě (kniha Tovačovská) bylo třeba svědků aspoň šest. Testament, který byl přímo vkládán do zemských desk, nemusel být dosvědčován svědky. Ústní kšafty byly výjimečné a pouze o movitostech. V městském právu (podle Koldína) stačili při ústním i písemném testamentu dva svědci. Obnovení zřízení zemské předepsalo 3–5 svědků. Písemné testamenty se opatřovaly pečetí zůstavitele, svědků resp. úředního orgánu. Význam pečetí byl ale jiný, než v římském právu, kde to znamenalo uzavření listiny. V našich podmínkách pečetě ověřovaly podpisy osob, které byly přítomny sepsání kšaftu. Až do Obnoveného zřízení zemského nebylo možné volně měnit nebo zrušit existující testament. Zemské právo umožňovalo změnu testamentu, resp. zrušení © Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288

154


starého testamentu novým jenom tehdy, jestliže si zůstavitel při sepsání prvního testamentu výslovně vyhradil právo zrušit jej pozdějším kšaftem. Když to neudělal, zůstal první testament v platnosti. Podrobná a dokonalá úprava dědění se zformovala v českém právu městském, a to zejména pod vlivem recepce římského práva. Zpočátku mohli volně kšaftovat jen měšťané těch měst, jimž to král výslovně povolil v městském privilegiu, od druhé poloviny čtrnáctého století měla toto právo všechna královská města. V městském právu se vyžadovala při písemném i ústním testamentu přítomnost dvou svědků, Obnovené zřízení zemské předepisovalo tři až pět svědků. Testamenty byly opatřovány pečetěmi zůstavitele i svědků, tyto pečetě ověřovaly podpisy osob zúčastněných při sepisu kšaftu. Testovací svoboda se v městském právu rozvinula rychleji než v právu zemském. Předpokládala se i možnost vydědit potomky, kteří jinak patřili mezi tzv. neopomenutelné dědice, a to celkem ze 14 důvodů (např. zlé zacházení s rodiči, pokus o jejich zabití, cizoložství s macechou atd.). 3. Kodifikace moderního dědického práva Římskoprávní pojetí dědického práva se však výrazněji promítá až do moderních občanskoprávních kodifikací, Za počátek vývoje moderního dědického práva lze považovat vydání rakouského Obecného zákoníku občanského z roku 1811 (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch – ve zkratce ABGB), který platil na našem území od 1. ledna 1812 do 31. prosince 1950. Podrobnější pozornost ovšem zaslouží ABGB zejména z toho důvodu, že autoři nového občanského zákoníku při formulování příslušných ustanovení dědického práva se v mnoha případech vrátili právě k tomuto, na svou dobu zcela dokonalému kodexu. Dědické právo bylo v ABGB upraveno v hlavách 8–16 obsahujících § 531– 858. Z toho vyplývá, že úprava dědického práva je velmi podrobná. V hlavě osmé se obecně definovalo dědické právo a dědictví. Dědické právo zde bylo pojímáno jako „výlučné právo ujmout se držby celé pozůstalosti nebo její části, určené k poměru k celku (např. poloviny, třetiny). Jest to věcné právo, které působí proti každému, kdo si chce přisvojiti pozůstalost.“ Hlava devátá pojednávala o testamentárním právu. „Pořízení, kterým zůstavitel zůstavuje jedné nebo několika osobám pro případ smrti odvolatelně svoje jmění nebo jeho část, nazývá se posledním pořízením“ (§ 552). V hlavě desáté se pojednávalo o náhradních dědicích a o svěřenstvích. Podle § 604 „Každý zůstavitel může pro případ, že ustanovený dědic dědictví nenabude, povolati jiného, a když ani ten ho nenabude, druhého, a ve stejném případě třetí nebo také ještě několik náhradních dědiců. Toto ustanovení nazývá se obecným náhradnictvím.“ Upraveno zde bylo i tzv. svěřenectví, když „zůstavitel může své-


155


mu dědici uložiti povinnost, aby dědictví, které přijal, přenechal po své smrti nebo v jiných určitých případech druhému ustanovenému dědici“ (§ 608). Jedenáctá hlava definovala podmínky odkazu. Tyto podmínky byly v podstatě tři: 1. Platný testament resp. poslední pořízení (totiž vedle testamentu to může být kodicil nebo dědická smlouva). 2. Způsobilý odkazovník 3. Způsobilý objekt Odkazy připadaly zpravidla k tíži všem dědicům podle poměru jejich dědického podílu. V následující hlavě se zůstaviteli umožnilo jeho nařízení omezit výjimkou, na čas, příkazem anebo projevem úmyslu. Svou závěť nebo dovětek mohl kdykoli změnit nebo zrušit. Dále byly v této hlavě upraveny způsoby omezení poslední vůle. Ve třinácté hlavě byla vymezena zákonná dědická posloupnost. Upravuje čtyři dědické třídy. Samostatně bylo upraveno dědění manželů/manželek. Následující čtrnáctá hlava pojednává o povinném dílu a o započtení do povinného dílu. Použijeme-li dnešní terminologii, jednalo se o neopomenutelné dědice, jimiž byly, stejně jako dnes, děti zůstavitele. Předposlední patnáctá hlava nazvaná O ujmutí se dědictví stanovila, že dědické právo muselo být projednáno u soudu a ten rozhodl o odevzdání pozůstalosti. Jinak se odkazovalo na procesní předkusy upravující dědické řízení. Konečně poslední hlava pojednávala o společenství vlastnictví a jiných věcných právech. Společenstvím se myslelo společenství několika osob, které společně získaly pozůstalost. Právní úprava dědického práva v rakouském všeobecném občanském zákoníku vytvořila základ moderního pojetí dědění u nás.10 Dědická způsobilost Dědickou způsobilost, tedy způsobilost dědit majetek po zůstaviteli, měly osoby, které podle zákona měly právo nabývat majetek. Tedy mohly to být osoby jak fyzické, tak právnické. Dokonce právnickou osobu bylo možné posledním pořízením i založit. Rovněž měly dědickou způsobilost duchovní korporace (církve, duchovní řády, kongregace). 10 K tomu podrobněji viz GRÜNWALD: Právo dědické. Praha 1853; KRČMÁŘ, J.: Právo občanské, V. Právo dědické. Praha 1933; MAYR, R.: Soustava občanského práva (Kniha pátá. Právo dědické). Praha 1927; SVOBODA, E.: Dědické právo. Praha 1921; TILSCH, E.: Úvod do práva dědického. In: Sborník věd právních a státních, roč. V, s. 261 an.


156


Zákoník rovněž definoval nezpůsobilé dědice. Těmi byli: a) Kdo se proti zůstaviteli dopustil zločinu. b) Kdo se provinil co do poslední vůle, tj. zůstavitele donutil nebo lstí přiměl nebo zabránil projevu resp. změně poslední vůle anebo ji potlačil. c) Osoby, které se dopustily cizoložství nebo krvesmilství, byly vzájemně vyloučeny z dědického práva na základě prohlášení poslední vůle. d) Provdala-li se manželka, aniž by vyčkala lhůt uvedených v § 120 ABGB, ztratila podle § 121 ABGB to, co jí bylo zanecháno dědickou smlouvou nebo testamentem jejího zemřelého manžela. Pro určení dědické způsobilosti byl rozhodný okamžik smrti zůstavitele. Testamentární posloupnost Poslední vůli mohla sepsat jen způsobilá osoba. Jinými slovy způsobilým byl ten, kdo nebyl zákonem prohlášen za nezpůsobilého. Nezpůsobilou byla především osoba •

• • •

•

mladší čtrnácti let. Tyto osoby nemohly pořídit testament ani za spolupůsobení svého zákonného zástupce. Osoby do osmnácti let však byly stále ještě omezeny, a to tak, že mohly pořizovat testament jen ústně – protokolárně, tedy před soudem nebo notářem. Rovněž testament nemohly pořizovat osoby „šílené a blbé“, tj. osoby zbavené právní způsobilosti, nebo omezené v právní způsobilosti v důsledku duševní poruchy. Podle § 208 písm. a) vojenského trestního řádu byly nezpůsobilými zběhové od okamžiku zběhnutí do jejich dobrovolného nebo nuceného návratu.11 Podle původního znění ABGB byly zbaveny způsobilosti osoby stojící pod pravomoci občanských soudů (§ 574 ABGB). Toto bylo ale zrušeno § 5 zákona č. 131/1867 ř. z. ze dne 15. listopadu 1867. Platilo to však dále pro osoby, které podle trestního zákona vojenského byly odsouzeny k trestu smrti nebo těžkého žaláře pro zločin (Verbrecher). Toto ustanovení ale prošlo ještě dalším vývojem. Citované právní předpisy totiž pozbyly platnost, pokud se týkaly osob, které náležely k zemské obraně12 a četnictva.13 V Československu potom tyto předpisy pozbyly úplně význam vzhledem k sjednocení branné moci. Řeholníci, kteří vykonali slib chudoby.14

11 K tomu Právník LX, s. 42. Zde je publikováno rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. července 1929 č. 1 R 435/20, podle kterého se toto ustanovení považuje za zrušené. 12 § 1 zákona č. 93/1885 ř. z. ze dne 2. dubna 1885. 13 § 10 zákona č. 1/1895 ř. z. ze dne 25. prosince 1894. 14 Z tohoto omezení však existovala řada výjimek.


157


Dalšími podmínkami platnosti testamentu bylo 1. Dědic měl pasivní testamentární způsobilost (testamenti factio passiva). Mezi osoby, které nemohly být ustanoveny dědicem, patřily jednak osoby, které byly obecně nezpůsobilé dědit a jednak osoby, které dříve než nastala delace, se buď soudně přiznaly, nebo byly usvědčeny z toho, že se dopustily se zůstavitelem cizoložství nebo krvesmilství. 2. Nebyla zde vada vůle zůstavitele, ani jejího projevu. 3. Předepsaná forma. S poslední náležitostí souvisí druhy testamentu. Zákon totiž stanovil, že poslední pořízení může být jen v zákonem předepsaných formách. Logicky tedy nebyla-li dodržena předepsaná forma, byl testament neplatný. Tehdejší občanské právo rozeznávalo dvě základní formy testamentu: řádné a mimořádné. Řádné testamenty byly jednak soukromé, jednak veřejné. a) Holografní testament – tedy pořízený vlastnoručně. Nebylo zde potřeba svědků. Bylo možné, aby testament byl sepsán v jakémkoli jazyce (s výjimkou hebrejštiny). Forma rovněž nebyla předepsaná. Testament musel být samozřejmě vlastnoručně podepsán. b) Alografní testament – sepsané jinou osobou, ale zůstavitelem podepsané a spolupodepsané třemi svědky, z nichž alespoň dva museli být přítomni současně. Sepisovatel závěti mohl být kdokoli (i svědek), pokud uměl psát. Před svědky musel zůstavitel jen prohlásit, že testament obsahuje jeho poslední vůli. V případě, že zůstavitel neuměl psát, přicházelo v úvahu znamení ruky, které muselo být provedena za přítomnosti všech tří svědků. Pokud zůstavitel neuměl číst, tak jeden ze svědků, za přítomnosti zbývajících dvou, musel nahlas testament přečíst. Z předčítání byl ale vyloučen svědek, který poslední pořízení psal. V případě, že se jednalo o osoby hluché a němé, které navíc neuměly číst ani psát, mohly testament pořídit jen ve formě notářského zápisu. c) Ústní testament – všeobecný občanský zákoník připouštěl i ústní testament. Ten musel být pořízen tak, že před třemi svědky byla zůstavitelem ústně vyslovena jeho poslední vůle. Tito svědkové buď jeho poslední vůli sepsali a podepsali, nebo po smrti zůstavitele byli pozváni (každý samostatně, bez účasti zbývajících dvou svědků) k soudu, kde vypověděli o vyslovení poslední vůle zůstavitele. d)

Testament soudní

- písemný, - ústní. © Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288

158


Písemný soudní testament spočíval v tom, že zůstavitel předal soudu ať již holografní nebo alografní svůj testament s prohlášením, že obsahuje jeho poslední vůli. Musel být však zůstavitelem podepsán. V případě ústního soudního testamentu se jednalo o ústní prohlášení před soudem o poslední vůli zůstavitele, o čemž byl sepsán soudní protokol. e) Testament notářský ve formě notářského zápisu. Tato forma se od soudního testamentu lišila mimo jiné tím, že zde byli nutní dva svědci (osoby starší dvaceti let). Rakouský občanský zákoník znal i mimořádné testamenty, které byly pořízeny za mimořádných okolností: a) Testament privilegovaný, kde byly zjednodušeny formální náležitosti. Takovýmito testamenty byly: • • •

testamenty zřízené za plavby lodí, přičemž se myslelo na plavbu námořní; tento testament ovšem pozbyl platnosti za 6 měsíců po skončení plavby; testamenty pořízené v místech morové nebo podobné epidemie; rovněž tento testament pozbyl platnosti po uplynutí šesti měsíců po skončení epidemie; testamenty vojenské, zejména zřízené osobami, které sloužily na válečné výpravě a na válečné lodi;15 tato možnost ovšem byla za první republiky zrušena, protože nový služební řád československého vojska, jenž nabyl platnosti 1. října 1922, nepřevzal ustanovení o privilegovaných testamentech vojenských osob.

V těchto situacích stačili jen dva svědci starší čtrnácti let, přičemž nemuseli být ani přítomni společně. b) Mystické testamenty. Jednalo se o možnost zůstavitele odkázat na dříve vytvořený přípis, který ovšem musel mít všechny náležitosti, které se vyžadovaly od testamentu. c) Společné testamenty. Ty bylo možno zřizovat jen v případě manželů. Manželé se mohli ustanovit dědici navzájem, ale mohli ustanovit dědicem i osobu třetí. Rakouský občanský zákoník znal i tzv. dědické smlouvy, ty však bylo možné realizovat jen mezi manžely. Tehdejší občanský zákoník pamatoval i na situaci, kdy povolaný dědic dědictví z nějakých důvodů nenabude. Znal tedy institut náhradnictví. Zůstavitel 15 a) b) c)

Tyto testamenty pozbývaly platnosti: šlo-li o jakoukoli vojenskou osobu 6 měsíců po její vystoupení z činné služby; šlo-li o vojenské osoby, které nebyly vojíny, 6 měsíců po prohlášení míru nebo po vylodění; šlo-li o jakoukoli vojenskou osobu, jakmile byla propuštěna za trest.


159


dokonce mohl určit několik náhradníků (substitutů), a to buď za sebou, nebo vedle sebe. Tzv. substituti za sebou byli náhradníci, když zůstavitel jmenoval libovolnou řadu po sobě jdoucích substitutů, přičemž vzdálenějšímu se mělo dostat dědictví ten tehdy, jestliže odpadli předchozí. Vedle uvedeného obecného náhradnictví zákoník znal tzv. fideikomisární substituci. To znamenalo, že pozůstalost (nebo její část) po fiduciáři měla připadnout jiné osobě, tzv. fideikomisáři. Toto mohlo nastat zejména, a) b)

jestliže zůstavitel dědici určil dědice, nebo jestliže povolaná osoba v době delace ještě nebyla počata.

Původní znění ABGB znalo ještě tzv. rodinné svěřenectví, což bylo prohlášení o tom, že jmění je pro všechny budoucí nebo alespoň pro více rodinných potomků nezcizitelným majetkem rodiny. Příslušná ustanovení ABGB (§ 618– 645) však byla prvorepublikovým zákonem č. 179/1924 Sb. zrušena. Z uvedeného je tedy zřejmé, že testamentární právo upravené ve všeobecném občanském zákoníku bylo velmi precizní, což nesporně byl hlavní důvod, proč se pro tvůrce nového českého občanského zákoníku stalo velmi inspirativním.16 Nová koncepce dědického práva v novém občanském kodexu posiluje zůstavitelovu volnost při jeho rozhodování o majetku pro případ smrti. Vychází se z tradičního respektování poslední vůle zůstavitele, což je zásadní posun oproti předchozímu stavu (do konce roku 2013), který upřednostňoval živé před mrtvým a nectil zůstavitelovu poslední vůli.17 Intestátní posloupnost Pokud nebyly splněny podmínky pro uznání testamentu, nebo testament vůbec sepsán nebyl, přišla v úvahu intestátní neboli zákonná posloupnost. Zákoník rozeznával dva druhy zákonné posloupnosti: a) obecnou b) zvláštní. Občanský zákoník upravoval čtyři dědické třídy: 1. Do první třídy patřily zůstavitelovy děti a jejich potomci. Tedy měl-li zůstavitel manželské děti, připadlo jim celé dědictví. O dědictví se dělily stejným dílem. V případě, že některé dítě zemřelo, jeho podíl si rozdělili jeho dědicové, tedy zůstavitelovi vnuci, samozřejmě také stejným dílem. Toto dělení se mohlo přesunout i na pravnuky, pokud nežil ani vnuk. 2. Do druhé třídy patřili zůstavitelovi rodiče a jejich potomci, tedy zůstavitelovi sourozenci (bratři a sestry). Tedy pokud žili oba rodiče, připadlo ji 16 ELIÁŠ, K.: Návrh českého občanského zákoníku: Obrat paradigmat. On-line zde: http:// pravniradce.ihned.cz/c4-10078260-40207140-F00000_d-navrh-ceskeho-obcanskehozakoniku-obrat-paradigmat-sup-1-sup 17 http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/dedicke-pravo/koncepcni-zmeny.html


160


ve druhé třídě celé dědictví, které si rozdělili na poloviny. Pokud některý z rodičů již nebyl naživu, jeho podíl, tedy polovinu dědictví si rozdělili sourozenci stejným dílem. V případě, že oba zůstavitelovi rodiče v době smrti zůstavitele nebyli naživu, dělilo se celé dědictví mezi sourozence. 3. Ve třetí skupině dědili zůstavitelovi dědové a báby a jejich potomci. Tedy jestliže zemřeli zůstavitelovi rodiče bez potomků, nabízelo se dědictví osobám patřícím do třetí třídy, tedy zůstavitelovým dědům a bábám a jejich potomkům. Dědictví se pak rozdělilo na dva stejné díly. Polovina patřila otcovým rodičům a jejich potomkům, druhá polovina matčiným rodičům a jejich potomkům.Jestliže zemřeli z otcovy nebo matčiny strany oba, tedy děd i bába, a nebyli-li po dědovi ani po bábě této strany potomci, pak připadlo celé dědictví ještě žijícím dědovi a bábě z druhé strany. Jinak řečeno. Parentela třetí skupiny přicházela v úvahu jen, nebyli-li tu dědicové ani první, ani druhé skupiny. Byl-li zde ale dědic z parentely třetí, osoby z parentely čtvrté byly samozřejmě vyloučeny. Tedy pozůstalost se rozdělila na tolik částí, kolik bylo manželských párů ascendentů. V této třetí parentele na dvě části, z nichž jedna se dostala rodičům otcovým, resp. jejich potomkům a druhá rodičům matčiným, resp. jejich potomkům. 4. Pokud vymřela i třetí třída, dědictví se nabízelo zůstavitelovým prarodičům. Původní verze ABGB šla ještě dále a rozpracovávala páté a šesté pokolení. Zajímavě bylo formulováno postavení manžela (manželky) v rámci posloupnosti. Totiž vedle zůstavitelových dětí a jejich potomků dědil/a čtvrtinu pozůstalosti. Vedle zůstavitelových rodičů a jejich potomků nebo vedle dědů a báb polovinu pozůstalosti. Celé dědictví připadlo manželovi (manželce) jen tehdy, jestliže nebylo zákonných dědiců první ani druhé třídy, ani dědů a báb. Kromě dědického podílu příslušely pozůstalému manželovi movité věci náležející k manželské domácnosti. V případě, že ale dědil v první skupině, tedy společně s dětmi, tak jen věci jeho vlastní potřeby. Do dědického podílu manžela se připočítávalo to, co mu připadalo ze zůstavitelova jmění svatební smlouvou nebo dědickou smlouvou. Tedy svatební nebo dědická smlouva přicházela v úvahu, jen obsahovala-li nařízení mortis causa. Pokud nikdo dědictví nenabyl, tedy nebylo-li dědiců, dědictví připadlo státu jako odúmrť. Na obecná ustanovení obsažená v ABGB navazovala celá řada zvláštních předpisů stanovujících různé odchylky v případě selských statků18 a pozůstalostí duchovních. 18 Viz např. zákon č. 52/1889 ř. z. ze dne 1. dubna 1889, jímž se zaváděly zvláštní předpisy o rozdělní dědictví při rolnických usedlostech střední velikosti.


161


Za zmínku stojí například ustanovení dědění po duchovních. Právní úprava rozlišovala ovšem mezi duchovními trvale ustanovenými při nějakém kostelu a těmi, kteří trvale ustanoveni ke kostelu nebyli. V prvém případě jednu třetinu jejich pozůstalosti dědil kostel, při kterém byli ustanoveni, druhou chudinské fondy a třetí třetinu jejich příbuzní. U duchovních, kteří nebyli ustanoveni trvale u konkrétního kostela, se dědictví rozdělilo na dvě části, jednu dědila chudinské fondy a druhou příbuzní. Neopomenutelní dědici Za nepominutelné dědice zákoník považoval jak zůstavitelovy děti, tak jeho rodiče. Pod pojmem děti se mysleli i vnuci a pravnuci a pod pojmem rodiče i prarodiče, tedy ascendenti i descendenti. Přitom mezi ascendenty a descendenty se rozlišovalo především ve vztahu k velikosti zákonného podílu, který museli zdědit. U každého dítěte to byla polovina toho, co by mu připadlo podle zákonné dědické posloupnosti. Ve vzestupné řadě, tedy u rodičů a jim na roveň postavených osob, to byla třetina jejich případného zákonného podílu. Vydědění Vydědění bylo projevem z hlediska formy stejným jako pořízení závěti. Dítě mohlo být vyděděno: a) Odpadlo-li od křesťanství (podle původní verze) b) Nechalo-li zůstavitele v nouzi bez pomoci c) Bylo-li odsouzeno pro zločin k trestu doživotního nebo dvacetiletého žaláře d) Vedlo-li trvale život příčící se veřejné mravnosti. Ze stejných důvodů mohli být vyděděni i rodiče, zvláště však tehdy, jestliže zcela zanedbali výchovu dítěte. Nabytí dědictví Podle tohoto kodexu se dědictví nenabývalo okamžikem smrti zůstavitele, nýbrž majetek zanechaný zůstavitelem se stal tzv. ležící pozůstalostí. Jednalo se o samostatný majetkový soubor sui generis, právně nedělitelný celek v tom smyslu, že zahrnoval veškerý majetek (tedy majetek dědicům známý, o kterém se jedná, i majetek, který se objeví v budoucnu), který sám odpovídal za dluhy a odkazy.19 Úmrtím zůstavitele došlo k tzv. delaci dědictví (nápadu dědictví), kterou se povolaným osobám nabízelo přijetí pozůstalosti. Za tím účelem byli dědicové soudem vyzýváni, aby podali dědické přihlášky. Dědické právo muselo 19 BÍLEK, P. – ŠEŠINA, M.: Dědické právo v předpisech let 1925–2001. Zákony s poznámkami. C. H. Beck: Praha 2001, s. 3.


162


být projednáno soudem a soud poté dědici pozůstalost odevzdal. Odevzdání se uskutečňovalo tzv. odevzdací listinou, jejímž doručením se dědic stal vlastníkem pozůstalosti (v době mezi přijetím dědické přihlášky a odevzdáním dědictví mu náleželo pouze tzv. naturální vlastnictví). Změny úpravy dědického práva v ABGB Původní znění § 757 ABGB předvídalo v případě smrti jednoho z manželů, aniž by bylo pro tento případ učiněno opatření, následující: měl-li zůstavitel děti, náleželo jeho přeživšímu manželovi dle § 757 ABGB pouze požívací právo k části pozůstalosti. Jeho výše byla závislá na počtu dětí; v případě méně než tří dětí měl manžel nárok na čtvrtinu, jinak mu náleželo požívací právo stanovené podle hlav. Neměl-li žádné děti a ani jiné příbuzné, obdržel manžel dle § 758 ABGB jednu čtvrtinu pozůstalosti do vlastnictví. Tato úprava narážela na nepochopení, neboť i velmi vzdálení příbuzní byli v lepším postavení než manžel. Další tvrdost byla obsažena v domněnce stanovené v § 1237 ABGB, že v pochybnostech nabyl vlastnictví muž. Tak připadly předměty zařízení domácnosti a zařízení bytu v pochybnostech příbuzným a ne přeživšímu manželovi. Bylo kritizováno, že velká část „dědictví může připadnout příbuzným nejvzdálenějšího stupně […], kteří zůstavitele třeba ani neznali.“ Tyto předpisy „pociťovalo obyvatelstvo jako porušení právního citu“; někdy byla sice nouzová situace přeživšího manžela zmírňována dobrovolnou podporou příbuzných, kteří dědili, přesto vysvětlující poznámky konstatují: „Čím více jsou vzdáleni dědicové zůstaviteli a jeho manželovi, tím méně je možno počítat s vyrovnáním nespravedlnosti zákona za pomoci mravů, a tím více se zvětšuje odstup mezi tím, co odpovídá zdravému pojetí manželského vztahu, co požadují slušnost, mrav a právní cit, a tím, co poskytuje zákon.“20 Všem bylo zcela jasné, že toto ustanovení vyžaduje změnu. Vedle malých změn v textu sloužících k lepšímu pochopení došlo v souvislosti s novelizací ABGB začátkem 20. století ke změně ustanovení o započtení manželských a dědických smluv zákonné dědické právo manželů.21 Konečně měl tak manžel nárok na čtvrtinu pozůstalosti vedle potomků a nejméně na polovinu vedle rodičů, prarodičů a sourozenců zůstavitele. Vzhledem ke své naléhavosti zavedla toto ustanovení již první dílčí novela ABGB. Z ABGB dnes částečně vychází i nový občanský zákoník, který se tak vrací k některým římskoprávním institutům. Doc. JUDr. Karel Schelle, CSc. Katedra dějin státu a práva Právnická fakulta MU v Brně email: [email protected] 20 Přílohy ke stenografickým protokolům panské sněmovny, XVIII. schůze 1907, č. 29, s. 109. 21 Přílohy ke stenografickým protokolům panské sněmovny, XXI. schůze 1912, č. 78, s. 97–103.


163

„Upravujeme obvyklé“ (quasidelicta a zákon č. 89/2012 Sb.) „EDIT THE USUAL“ (QUASIDELICTA AND THE ACT NO. 89/2012 COLL.)

Michal Skřejpek Skřejpek, Michal. „Upravujeme obvyklé“ (quasidelicta a zákon č. 89/2012 Sb.). Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, pp. 165–173. Abstrakt: Studie je věnována otázkám spojeným s charakterem kvazideliktů v římském právu a jejich právní úpravě v novém českém občanském zákoníku. Pozornost je zaměřena především na problém systematiky a zavinění u těchto obligací. Klíčová slova: římské právo, občanské právo, quasidelicta, zákon č. 89/2012 Sb. Abstrakt:The study is dedicated to the quaestions connected with the character of quasidelicts in roman law and in the new czech civil code. Attention is focused on the problem of systematics and culpability of these obligations. Keywords: romanlaw, civil law, quasidelicta, Act No. 89/2012 Coll.


165




Jedním ze základních požadavků kladených na právní úpravu je (nejen v minulosti, ale snad i dnes) nepochybně její přehlednost. To je také jistě důvodem, proč mezi základními zásadami římského práva týkajícími se tvorby práva nalezneme, a to dokonce opakovaně, volání po tom, aby právě z tohoto důvodu byly právem upraveny pouze takové situace, které se více méně pravidelně opakují a nikoli neobvyklé a málo frekventované. Této problematiky se se přímo dotýkají oba dále citované fragmenty, které jsou součástí třetího titulu první knihy Digest nazvaného De legibus senatusque consultis et longa consuetudine: Iura constitui oportet, ut dixit Theophrastus, in his, quae epi to pleiston accidunt, non quae ek paralogou.1 (Jak říká Theofrastos, právo je třeba ustanovit pro to, co se stává obvykle, a nikoli výjimečně.) Neque leges neque senatus consulta ita scribi possunt, ut omnes casus qui quando que inciderint comprehendantur, sed sufficit ea quae plerumque accidunt contineri.2 (Ani zákony, ani usnesení senátu nemohou být napsány tak, aby zahrnovaly všechny případy, které se mohou kdykoli přihodit, ale postačí, že obsahují to, co se stává obvykle.) Uvedenou zásadu ale pochopitelně nelze aplikovat bez jakýchkoli výjimek, vyvolalo by to totiž v právu efekt bílých míst, nebo spíše černých děr. Ostatně ani samotní kompilátoři Digest se tímto pravidlem neřídili, a tak v tomto zákoníku nalezneme takovou marginálii, jako je například Ulpianovo řešení jistě málo četného případu určení, jakého pohlaví je hermafrodit: Quaeritur: hermaphroditum cui comparamus? Et magis puto eius sexus aestimandum, qui in eo praevalet.3 (Je vznesen dotaz: Ke komu přirovnáme hermafrodita? Domnívám se spíše, že je třeba považovat ho za toho pohlaví, které u něj převládá.) Mezi snad obdobné případy můžeme zařadit také situace, kdy je něco vyhozeno či vylito z okna, nebo soudce při své činnosti úplně zklame. Ty sice rovněž příliš obvyklé nejsou, ale přece jen se nepochybně přihodí častěji, než situace řešená Ulpiánem. Upřímně řečeno, případy řazené tradičně mezi tzv. kvazidelikty jsou opravdu určitou anomálií. Kdybychom se měli pokusit co nejstručněji vymezit jejich charakter, pak o nich musíme zároveň říci, že jsou typické i atypické současně. Svým způsobem typickými jsou nejen z toho důvodu, že až na jednu výjimku, kterou je odpovědnost soudce, vznikly stejně jako další inovace civilního práva v rámci práva praetorského, ale také proto, že jejich konstruk1 Pomp. D 1. 3. 3. (lib. 25 ad sab.). 2 Iul. D 1. 3. 10. (lib. 59 dig.). 3 Ulp. D 1. 5. 10. (lib. 1 ad sab.).


166


ce byly převzaty do pozdějších právních úprav, a to včetně těch nejmodernějších, a jsou tedy součástí recepce římského práva. Přesto všechno jsou quisidelicta opravdu mimořádnými případy odpovědnosti za vzniklou (případně hrozící) škodu. Právě z této skutečnosti snad také vyplývá určitá bezradnost, s níž se setkáváme dokonce i v učebnicích tak osvědčených autorů, jako je například Otokar Sommer, který o kvazideliktech napsal, že „… toto dělení4 nemá vědecké ceny.“5 Nemenší obtíže působí tyto zavazovací důvody i renomovaným odborníkům na římské právo, když jsou prezentovány jako typické případy objektivní odpovědnosti,6 nebo jsou některé z nich dokonce téměř ignorovány. Například F. Mattiolli7 tvrdí, že odpovědnost znalců byla založena pouze per analogiam a pomíjí skutečnost, že se v 11. knize Digest nachází 6. titul nazvaný Si mensor modum falsum dixerit, kde je upravena nejen odpovědnost zeměměřiče, ale také architekta nebo účetního. Již bylo řečeno, že ty případy, které jsou běžně zařazovány mezi kvazidelikty, byly a jsou tradiční součástí novodobých soukromoprávních kodexů, a nejinak tomu samozřejmě je také v případě našeho právního prostředí. Pokud se podíváme jen na ty nejnovější z nich, pak kvazidelikta nalezneme již v ABGB,8 stejně jako ve vládním návrhu rekodifikace občanského práva z roku 1937.9 Možná je pak poněkud překvapivé, že byly součástí rovněž obou poválečných kodexů, a to nejen toho, který byl plodem právnické dvouletky,10 ale dokonce také zákoníku z roku 1964.11 Než se budeme ve stručnosti věnovat dnešní podobě kvazideliktů, připomeňme si nejdříve obecně známou skutečnost, a to které kauzy jsou v římském právu mezi ně řazeny. Jednoduše řečeno se jedná o následující případy: odpovědnost soudce (litem suam facere), škoda způsobená vylitým a vyhozeným (actio de effusis et deiectis), žaloba ze škody hrozící z věcí postavených a zavěšených (actio de posito vel suspenso), dále odpovědnost některých nositelů živností za krádeže a škodu způsobenou jejich zaměstnanci (actio damni et furti adversus nautas, caupones, stabularios) a konečně také již okrajově zmíněná odpovědnost znalce (si mensor falsum modum dixerit). Pozoruhodné v této souvislosti je, že kromě posledně uvedeného případu nalezneme úpravu ostatních kvazideliktů v rámci 4 Rozumějme rozdělení závazků mimo jiné na quasidelicta. 5 SOMMER, O.: Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. Nákladem vlastním: Praha 1935, s. 15. 6 STEIN, P.: The Nature of quasi-delictal Obligations in Roman Law. In: RIDA, 5, 1958, s. 563 an.; GORDON, G.: The Roman Class of quasi Delicts. In: Themis, 21, 1967, s. 307 an. 7 MATTIOLI, F.: Ricerche sulla formazione della categoria dei cosiddetti quasi delitti. Bononia University Press: Bologna 2010, s. 290. 8 § 970–970c, 1299–1300, 1316, 1318. 9 § 817–822, 1122, 1127, 1147. 10 § 346, 350, 428–433. 11 § 426, 433–437.


167


justiniánských sbírek hned dvakrát, a to dokonce v téměř zcela identické podobě.12 V novém občanském zákoníku se setkáváme s úpravou vlastně všech římských kvazideliktů, i když často v pozměněné podobě. Nejdříve se věnujme odpovědnosti za škodu způsobenou vylitím, vyhozením, zavěšeným a postaveným, která je koncentrována do § 2937: (1) Způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě. (2) Způsobila-li škodu věc pádem nebo vyhozením z místnosti nebo podobného místa, nahradí škodu společně a nerozdílně s tím, kdo je povinen k náhradě podle odstavce 1, i osoba, která takové místo užívá, a nelze-li ji určit, vlastník nemovité věci. Tento paragraf obsahuje úpravu hned dvou kvazideliktů, a to effusum et deiectum a positum vel suspensum. Zásadní rozdíl ve srovnání s římským právem pak spočívá v tom, že actio de posito vel suspenso měla charakter pouze preventivní a pokud škoda takovouto věcí byla skutečně způsobena, aplikovala se actio de effusisis et deiectis. S tímto problémem souvisí také poněkud neobratná formulace nacházející se na začátku druhého odstavce, podle níž by se vlastně věc mohla sama postavit nebo vyhodit. Kromě toho zde postrádáme případy věcí vylitých. Především je zde však odlišně řešena odpovědnost za takto způsobenou škodu. Podle aktuální úpravy je totiž na prvním místě pasivně legitimován ten, kdo měl mít nad takovouto věcí dohled, případně vlastník věci, a to společně s osobou, která místo, z něhož došlo k vyhození, nebo na níž došlo k postavení, užívá a pokud tak nelze určit, pak je odpovědný vlastník nemovitosti. V římském právu se jednalo o úpravu nejen jednodušší, ale domnívám se, že také poněkud logičtější. Vlastník/uživatel nemovitosti totiž odpovídal pouze tehdy, když se nepodařilo určit pachatele a z odpovědnosti byl po právu vyloučen vlastník věci, který sice může být identický s uvedenými osobami, ale vůbec není nepředstavitelné, že je od nich odlišný a daným případem nemá vůbec nic společného, například když takovouto věc někomu půjčil nebo došlo k její úschově. Kromě toho připomeňme, že v římském právu bylo tuto žalobu možné použít výlučně v případech, když došlo ke škodě, nebo ohrožení, na veřejné cestě, na náměstí apod. Úpravu dalšího kvazideliktu nalezneme v paragrafech 2945 až 2949: § 2945 Škoda na odložené věci

12 Gai D 44. 7. 5. (lib. 3 aur.) a Gai. Inst. 4. 5.


168


(1) Je-li s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání věcí a byla-li věc odložena na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se takové věci obvykle ukládají, nahradí provozovatel poškození, ztrátu nebo zničení věci tomu, kdo ji odložil, popřípadě vlastníku věci. Stejně nahradí škodu provozovatel hlídaných garáží nebo zařízení podobného druhu, jedná-li se o dopravní prostředky v nich umístěné a o jejich příslušenství. (2) Neuplatní-li se právo na náhradu škody u provozovatele bez zbytečného odkladu, soud je nepřizná, pokud provozovatel namítne, že právo nebylo uplatněno včas. Nejpozději lze právo na náhradu škody uplatnit do patnácti dnů po dni, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět. (3) Byla-li škoda způsobena na věci odložené v dopravním prostředku hromadné dopravy, nahradí se jen podle ustanovení o náhradě škody způsobené provozem dopravního prostředku. § 2946 Škoda na vnesené věci (1) Kdo provozuje pravidelně ubytovací služby, nahradí škodu na věci, kterou ubytovaný vnesl do prostor vyhrazených k ubytování nebo k uložení věcí, popřípadě na věci, která tam byla pro ubytovaného vnesena. To platí i tehdy, byla-li věc za tím účelem ubytovatelem převzata. (2) Prokáže-li ubytovatel, že by ke škodě došlo i jinak, nebo že škodu způsobil ubytovaný nebo osoba, která ubytovaného z jeho vůle provází, povinnosti k náhradě škody se zprostí. K ujednáním o jiných důvodech zproštění se nepřihlíží. § 2947 Povinnost nahradit škodu se nevztahuje na vozidla, na věci ponechané ve vozidle, ani na živá zvířata, ledaže je ubytovatel převzal do úschovy. § 2948 (1) Škoda se hradí do výše odpovídající stonásobku ceny ubytování za jeden den. (2) Byla-li věc převzata do úschovy, odmítl-li ubytovatel úschovu věci v rozporu se zákonem nebo byla-li škoda způsobena ubytovatelem nebo tím, kdo v provozu pracuje, hradí se škoda bez omezení. § 2949 (1) Neuplatní-li se právo na náhradu škody u ubytovatele bez zbytečného odkladu, soud je nepřizná, pokud ubytovatel namítne, že právo nebylo uplatněno včas. Nejpozději lze právo na náhradu škody uplatnit do patnácti dnů po dni, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět.


169


(2) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, převzal-li ubytovatel věc do úschovy, odmítl-li ubytovatel úschovu věci v rozporu se zákonem nebo způsobil-li škodu ubytovatel nebo ten, kdo v provozu pracuje. Římská actio damni et furti adversus nautas, caupones, stabularios je zde logicky redukována respektive modifikována. Z provozovatele stájí se stal provozovatel garáží a parkovišť, exercitor navis se proměnil v provozovatele dopravního prostředku a caupo v provozovatele hostinského zařízení. Tyto změny jsou však pouze vnější a vycházejí ze změněných historických okolností. Určitý rozdíl při konfrontaci uvedené současné úpravy s římským právem, nebo snad dokonce nedůslednost, můžeme nalézt ohledně omezení odpovědnosti provozovatelů za vzniklou škodu. Podle římského práva se odpovídalo výlučně za škodu způsobenou zaměstnanci, případně samozřejmě také podřízenými osobami (otroci, personae alieni iuris), které byly k zabezpečení činnosti takovýchto živností využívány. Takto formulované ustanovení ale v novém občanském zákoníku nalezneme pouze v § 2946 odst. 2, který se týká ubytovacích služeb a v dalších případech takováto úprava absentuje. Kromě toho dikce citovaných paragrafů napovídá, že se jedná o objektivní odpovědnost, kdežto v římském právu se jednalo o nedbalost při výběru výše uvedených osob (culpa in eligendo), stejně jako za dohled nad jejich činností (culpa in inspiciendo et vigilando) – v římském právu se tedy v zásadě vycházelo z konstrukce odpovědnosti za odvratitelnou náhodu. Ze současného pojetí výše uvedených případů také vyplývá absence variace pasivní legitimace. Římské právo totiž poškozenému umožňovalo volbu mezi použitím actio damni et furti, nebo (pokud byl pachatel identifikován) podat klasickou actio furti, případně actio legis Aquiliae. Připomeňme také, že navíc, v případě, když škodu způsobila závislá osoba či otrok, zde rovněž existovala možnost uplatnění noxální žaloby. V novém občanském zákoníku nalezneme také analogie k posledním dvěma kvazideliktům římského práva, a to k odpovědnosti soudce a znalce. Počátky úpravy litem suam facere, jak je odpovědnost soudce v římském právu označována, je velmi stará a nalezneme ji na druhé desce decemvirální kodifikace: … MORBUS SONTICUS… AUT STATUS DIES CUM HOSTE … QUID HORUM FUIT [VITIUM] IUDICI ARBITROVE REOVE, EO DIES DIFFISUS ESTO.13 (… TĚŽKÁ NEMOC… NEBO DEN URČENÝ S CIZINCEM … KTERÁKOLI PŘEKÁŽKA NASTANE SOUDCI, ROZHODČÍMU NEBO ŽALOVANÉMU, AŤ SE ŘÍZENÍ NEKONÁ.) Obdobu, i když velmi volnou, odpovědnosti soudce můžeme v novém soukromoprávním kodexu nalézt na dvou místech: §5 13 Lex XII tab. 2. 2.


170


(1) Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži. § 2950 Škoda způsobená informací nebo radou Kdo se hlásí jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému výkonu nebo jinak vystupuje jako odborník, nahradí škodu, způsobí-li ji neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu v záležitosti svého vědění nebo dovednosti. Jinak se hradí jen škoda, kterou někdo informací nebo radou způsobil vědomě. Z dikce obou ustanovení lze dovodit, že ten, kdo se vydává – tak by snad alespoň bylo možné vyložit slovo „přihlásí“ (§ 5), nebo „hlásí“ (§ 2950) – za příslušníka určitého povolání či stavu, bude odpovídat za škodu způsobenou svým jednáním, pokud se tak stalo bez úplaty (§ 5), a za radu a informaci, jestliže je poskytl za odměnu (§ 2950). První citovaný paragraf však patrně nebyl zamýšlen tak, jak zní a i zde by se logicky mělo jednat také o úplatná jednání. Za škodu se přitom odpovídá tehdy, jestliže byla způsobena vědomě, tedy úmyslně. V římském právu byla odpovědnost soudce upravena jinak a zjednodušeně řečeno se jednalo o odpovědnost za omyl v právu (ignorantia iuris).14 Tuto skutečnost mimo jiné vyjádřil jednoznačně Gaius: … et utique peccasse aliquid intellegitur, licet per imprudentiam.15 (… a zejména, zmýlil-li se v něčem, co mu mělo být známo, je povoleno kvůli neznalosti.16) Oba uvedené paragrafy nového občanského zákoníku však nejsou jedinými, které by se k tomuto římskoprávnímu deliktu mohly vztahovat. Kromě nich, nebo dokonce možná především, se totiž jedná také o § 2910: Porušení zákona Škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. Problémem ovšem je, že současnou úpravou je „pokryt“ výlučně zásah do absolutních práv. 14 Podrobněji k tomu viz např. SKŘEJPEK, M.: Litem suam facere. In: Právněhistorické studie, č. 39, 2007, s. 9–18. 15 Gai D 50. 13. 6. (lib. 3 rer. cott.). 16 Rozumějme „podat žalobu“.


171


Konečně posledním případem je odpovědnost znalce: § 2912 (2) Dá-li škůdce najevo zvláštní znalost, dovednost nebo pečlivost, nebo zaváže-li se k činnosti, k níž je zvláštní znalosti, dovednosti nebo pečlivosti zapotřebí, a neuplatní-li tyto zvláštní vlastnosti, má se za to, že jedná nedbale. Této problematice je v Digestech věnován, jak již bylo řečeno, dokonce celý titul Si mensor modum falsum dixerit. Původně se patrně jednalo pouze o odpovědnost za škodu vzniklou v důsledku špatného vyměření hranic pozemků: Adversus mensorem agrorum praetor in factum actionem proposuit.17 (Praetor hrozí zeměměřiči žalobou založenou na popsání skutkové stavu.) Později pak byla pomocí interpretace „přidána“ také odpovědnost architekta a podnikatele ve stavebnictví, stejně jako účetního: Hoc exemplo etiam adversus architectum actio dari debet qui fefellit: nam et divus Severus adversus architectum et redemptorem actiones dandas decreverit.18 (Na základě tohoto příkladu je třeba udělit žalobu také proti nesprávně jednajícímu architektovi, neboť božský Severus vyhlásil, že žaloby budou uděleny proti architektovi a podnikateli.) Ego etiam adversus tabularium puto actiones dandas, qui in computatione fefellit.19 (Také se domnívám, že tato žaloba bude udělena proti účetnímu, který špatně provedl výpočet.) Jistě nebudou panovat pochyby o tom, že takto vymezená úprava v římském právu mohla být a jistě také bývala vztažena na další obdobné případy. Pokud se týká problému odpovědnosti, pak je třeba konstatovat, že zatímco v citovaném § 2912 je konstruována domněnka nedbalosti,20 v římském právu však mensores všech typů odpovídali pouze za culpa lata. Na celé úpravě kvazideliktů v novém občanském zákoníku je do jisté míry pozoruhodná následující okolnost. Přestože se v rekodifikaci občanského práva v těchto případech do značné míry vychází z římskoprávní úpravy, Důvodová zpráva právě ohledně těchto zavazovacích skutečností mlčí, i když na jiných místech se na římské právo odvolává, a to dokonce i v části nazvané „Hlavní zásady“, kde se říká: „Vychází se mimo jiné z faktu, že základem evropské právní 17 Ulp. D 11. 6. 1. pr. (lib. 24 ad ed.). 18 Ulp. D 11. 6. 7. 3. (lib. 24 ad ed.) 19 .Ulp. D 11. 6. 7. 4. (lib. 24 ad ed.). 20 Ta je upravena v § 2911: Způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti.


172


kultury je římské právo, jehož instituty mají zejména v oblasti majetkových práv rozhodující vliv i na moderní občanské zákoníky“.21 Jedinou zmínkou o římském právu v částech věnovaných uvedeným paragrafům je připomenutí ius tollendi.22 Lze tedy snad závěrem říci, že i když kvazidelikta v rámci nové kodifikace našeho občanského práva představují návrat k římskému právu, jejich úprava se ve srovnání s jejich „vzorem“ do značné míry odlišuje. Tato skutečnost se projevuje nejen tím, že se v uvedených vztazích objevují jiné subjekty, což je dáno jinými společenskými podmínkami, ale především tím, že se jedná o jiné pojetí konstrukce odpovědnosti za zavinění. Prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc. Katedra právních dějin Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze email: [email protected]

21 Důvodová zpráva, s. 18. 22 U § 2948 a 2949.


173

Svěřenský fond a jeho paralely v římském právu1 TRUST AND ITS PARELLELS IN ROMAN LAW

Kamila Stloukalová Stloukalová, Kamila. Svěřenský fond a jeho paralely v římském právu. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, pp. 175–188. Abstrakt: Autorka se v první části článku zabývá stručným popisem svěřenského fondu přejatého do českého právního řádu zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V další části se zaměřuje zejména na zjištění, zda již v římském právu existovaly instituce, které sloužily či v tehdejších podmínkách mohly sloužit obdobnému účelu či mohly být obdobně konstruovány z hlediska vzájemných vztahů zainteresovaných osob. Klíčová slova: svěřenský fond, nový občanský zákoník, římské právo, dědické právo, mancipační testament (mancipatio familiae), fideikomisární substituce, rodinný fideikomis, římská rodina, hereditas iacens, peculium. Abstract: In the first part of this contribution the author describes briefly the trust which was implemented into Czech legal order by the Act No. 89/2012 Coll., Civil Code. Further the article focuses on the search of the parallels of such institute in Roman law, i. e. if there existed any legal institutes with similar purpose or construction regarding relationships of the involved persons. Keywords: trust, new Civil Code, Roman Law, law of succession, testamentum per aes et libram (mancipatio familiae), substitutio fideicommissaria, family fideicommissum, roman family, hereditas iacens, peculium.

1 U § 2948 a 2949.


175




Inspirační zdroje svěřenského fondu v novém občanském zákoníku Svěřenský fond je uveden do českého právního řádu zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“ nebo „nový občanský zákoník). Jak uvádějí jeho autoři a též autoři odborných článků na téma svěřenských fondů, je třeba hledat základy svěřenského fondu v tradičním institutu anglosaského práva – trustech.2 Uděláme-li menší exkurz do pojetí trustů v common law, setkáme se s určitými specifiky, která nelze zcela přejmout do kontinentálního právního systému. Především jde o koncepci duálního vlastnictví, (vyplývajícího z rozlišení subsystémů common law a equity, tedy z existence legal title (formálního právního titulu) na straně jedné a beneficiary interest [prospěchu oprávněného]3). Často uváděná definice trustu říká: „Trust je ekvitní obligace zavazující osobu k nakládání s majetkem ve prospěch někoho jiného“.4 Lze shrnout, že „trust zásadně vzniká na základě právní dispozice s majetkem zakladatele trustu, který převádí formální (common law) vlastnictví na vykonavatele trustu, aby jej spravoval a držel ve prospěch oprávněného (ekvitního vlastníka), kterým však může být výlučně nebo s dalšími též zakladatel.“5 Pojetí duálního (děleného) vlastnictví může být problematické právě při implementaci anglosaského trustu do kontinentálního právního systému, v němž mají věcná práva povahu práv absolutních, a přijetí děleného vlastnictví by neorganicky zasáhlo do koncepce vlastnického práva. Český zákonodárce resp. autoři NOZ zvolili jiný model, a to existenci autonomního majetku, který po svém vyčlenění nepatří ani zakladateli, ani správci, kterému je majetek svěřen, ani osobě, které má být ze svěřenského fondu plněno (obmyšlenému), čemuž bude dále věnována samostatná část tohoto článku. Úprava svěřenského fondu v NOZ je inspirována právními normami kanadského Québecu. Není náhodou, že jako inspirační zdroj (mnohdy ovšem převzatý v doslovném překladu) posloužila právě quebecká úprava, neboť právní

2 Tento článek vznikl v rámci projektu Specifického vysokoškolského výzkumu Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze: SVV 2014 č. 260 009 s názvem Recepce jako fenomén právního vývoje kontinentální Evropy. 3 Např. KOCÍ, M.: Institut svěřenského fondu v NOZ. In: Bulletin advokacie 1-2/2014, s. 28–32. Dostupný on-line na http://www.bulletin-advokacie.cz/institut-sverenskeho-fondu-v-noz?browser=mobi [citováno dne 11. 6. 2014]. HOUFEK, I.: Trusty v rekodifikaci soukromého práva. In: Bulletin advokacie 5/2013. Dostupný on-line na http://www.bulletin-advokacie.cz/trusty-v-rekodifikaci-soukromeho-prava [11. 6. 2014]. 4 Přednáška Centra právní kompristiky konaná dne 17. 4. 2014 na PF UK v Praze: PIHERA, V.: Svěřenský fond: příležitost nebo hrozba? 5 HOUFEK: op. cit.


176


řád Québecu je výrazně ovlivněn kontinentální právní kulturou, a vyhovuje tak potřebám recepce lépe než právní řády států se systémem common law.6, 7 V roce 1866 byl přijat quebecký soukromoprávní kodex – Civil Code of Lower Canada, který vycházel, vzhledem k francouzskému osídlení od 17. století z francouzské právní úpravy, mj. z napoleonského Code Civil z roku 1804. Tento zákon byl vystřídán novým Quebeckým občanským zákoníkem (Civil Code of Quebec; dále jen „CCQ“)8 přijatým v roce 1991 a účinným od 1. ledna 1994.9 Právě právní normy CCQ týkající se tamní fiducie jsou základem úpravy svěřenského fondu v našem právním řádu. Úprava svěřenského fondu v NOZ Svěřenský fond je upraven v části třetí (Absolutní majetková práva), hlavě druhé (Věcná práva), dílu šestém (Správa cizího majetku), oddílu čtvrtém (Svěřenský fond), v paragrafech 1448 až 1474 nového občanského zákoníku. Tato ustanovení jsou speciální vůči předcházejícím paragrafům 1400 až 1447 upravujícím obecně správu cizího majetku. Je tedy možné, že i tyto leges generales budou za určitých okolností aplikovány na správu svěřenského fondu. Bližší popis a základní rozbor ustanovení týkajících se svěřenského fondu v NOZ již byl podán v několika odborných článcích.10 Zde je přesto třeba zmínit jeho základní znaky, které nám poslouží k hledání paralel s římským právem. Níže uvedené shrnutí tedy představuje pouze výběr pro tento článek významných ustanovení. Podstata svěřenského fondu tkví v tom, že jeho zakladatel vyčlení ze svého majetku určitou jeho část a svěří ji nějakému účelu. Tím vzniká oddělené a nezávislé vlastnictví, k němuž zakladatel z této své pozice nemá již žádná vlastnická práva, a ta namísto něj vykonává svěřenský správce, který se zavazuje majetek držet a spravovat.11 Náleží mu tedy „pouze“ plná správa vyčleněného majetku, ovšem i s možností s ním investorsky nakládat.12 Správce jmenuje a odvolává 6 Tamtéž. V poznámkách pod čarou k tomuto článku je též uvedena literatura týkající se trustů v common law. 7 ELIÁŠ, K. a kol.: Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Sagit: Ostrava 2012, s. 592 an. 8 Text CCQ v anglickém jazyce lze nalézt např. zde: http://www2.publicationsduquebec. gouv.qc.ca/dynamicSearch/telecharge.php?type=2&file=/CCQ_1991/CCQ1991_A.html. 9 BEDNAŘÍKOVÁ: op cit., s. 118–119. 10 PIKAL, D.: Svěřenský fond a velká očekávání? On-line možno zhlédnout zde: http://www. epravo.cz/top/clanky/sverensky-fond-a-velka-ocekavani-94144.html [10. 6. 2014]. LIŠKUTÍN. T.: Svěřenský fond v novém občanském zákoníku. Dostupný on-line na: http:// www.epravo.cz/top/clanky/sverensky-fond-v-novem-obcanskem-zakoniku-84181.html [11. 6. 2014]. 11 § 1448 odst. 2 NOZ. 12 ELIÁŠ: op. cit., s. 592.


177


zakladatel, nestanoví-li statut svěřenského fondu něco jiného, případně soud na návrh osoby, která na tom má právní zájem, pokud je v tomto směru zakladatel (nebo jiná oprávněná osoba) nečinný, či nejde-li správce ustanovit podle statutu.13 Správce musí dodržovat povinnosti kladené na něj ustanoveními o správě cizího majetku. Majetek lze svěřit správci buď smlouvou, nebo pořízením pro případ smrti (svěřenský fond tak může být zřízen jednáním inter vivos i mortis causa).14 Svěřenský fond vzniká přijetím pověření ke správě svěřenským správcem (podmínkou vzniku je tedy souhlas správce s jeho ustavením do této funkce) resp. smrtí zůstavitele, je-li zřízen pořízením pro případ smrti.15 Svěřenský fond musí mít statut, přičemž pokud je zřízen pořízením pro případ smrti, odkazuje NOZ na přiměřené použití svého § 311,16 tedy založení nadace pořízením pro případ smrti, podle něhož se do nadace vnáší vklad povoláním nadace za dědice nebo nařízením odkazu, a v dalším odstavci výše uvedeného paragrafu se stanoví, co musí takovéto pořízení pro případ smrti obsahovat. Nutno dodat, že svěřenský fond není na rozdíl od nadace právnickou osobou – právním subjektem, a liší se od ní i menším veřejnoprávním dohledem a větší variabilitou účelů. Osoba obmyšleného nebo alespoň skupina osob, z nichž případně bude správce obmyšleného vybírat, stejně jako podmínky, za nichž vzniká nárok na plnění ze svěřenského fondu, určí statut.17 Statut vyžaduje formu veřejné listiny.18 Setkáváme se zde tedy se třemi osobami: zakladatelem, správcem a obmyšleným (kterými však může být i zakladatel), z nichž ani jedna není vlastníkem vyčleněného majetku.19 Dohled nad správou svěřenského fondu vykonává zakladatel a obmyšlený, případně další statutem určené osoby.20 Pokud obmyšlená osoba v den vzniku svěřenského fondu ještě neexistuje, nebo ji nelze určit, má být zakladatelem jmenována osoba, která v zájmu takového obmyšleného bude na správu dohlížet (pokud to není možné, určí takovou osobu na návrh soud).21 Správa svěřenského fondu zaniká uplynutím doby, na kterou byl svěřenský fond zřízen, je-li dosaženo jeho účelu, rozhodne-li tak soud, nebo v případě vzdání se práv na plnění všemi obmyšlenými. Svěřenský fond zaniká převede-

13 14 15 16 17 18 19 20 21

§ 1455 NOZ. § 1448 odst. 1 NOZ. § 1451 NOZ. § 1452 NOZ. §§ 1452 odst. 2, 1457 an. NOZ. § 1452 odst. 3 NOZ. § 1448 odst. 3 NOZ. § 1463 odst. 1 NOZ. § 1464 NOZ.


178


ním majetku do vlastnictví oprávněné osoby, nebo jeho naložením v souladu se statutem.22 Zaměříme-li se na účel svěřenských fondů, tento je v českém právním řádu koncipován velmi široce. Svěřenský fond může být v nejširším pojetí zřízen za soukromým i veřejným účelem. Ze soukromoprávních účelů jsou nejčastěji zmiňovány následující. „Obchodní“ svěřenský fond je založen za určitým ekonomickým či investičním účelem, a lze pod něj zařadit např. zajišťovací, investiční či penzijní svěřenské fondy. Je jím umožněno oddělit určitou část majetku za hospodářským účelem od osobního či jiného majetku zakladatele určeného k podnikání a zajistit anonymitu na straně původního vlastníka majetku i obmyšleného. Rodinný svěřenský fond napomáhá správě rodinného majetku, umožňuje případné nerovnoměrné rozdělní užitků z něj na základě kritérií stanovených statutem, ekonomické zajištění rodinných příslušníků bez toho, že by mohli nakládat s majetkem jako celkem, atd. Testamentární svěřenský fond je jakousi alternativou pro distribuci majetku po smrti zůstavitele vedle pravidel zakotvených v dědickém právu. Zakladatel si tak pro případ své smrti zajišťuje konkrétní nakládání se svým majetkem dle své vůle projevené ještě za života. Vyčleněný majetek není předmětem dědického řízení a jeho existence v tomto řízení tedy není nikterak zohledňována, což má zásadní význam i z hlediska práv nepominutelných dědiců. Zmínit lze i další typy svěřenských fondů, např. ochranný svěřenský fond, který díky vyčlenění chrání majetek určité osoby před potenciálními budoucími věřiteli (asset protection trusts), pokud takové jednání nebude relativně neúčinné z důvodů dle ustanovení § 589 an. NOZ, či bezúplatný svěřenský fond mezi živými.23 Svěřenský fond může být zřízen i za úplatu poskytnutou obmyšleným či třetí osobou. Na závěr této části lze podotknout, že v současné době jsou právnické servery, televizní obrazovky a přednáškové místnosti plné diskusí o nedostatcích stávající přejaté úpravy, úvahami o jejím zrušení „pro jistotu“, aby nedocházelo k obávané legalizaci výnosů z trestné činnosti, daňovým únikům, a dalším obdobným praktikám. Ačkoliv si tento článek neklade za cíl hodnotit, ať již pozitivně či negativně úpravu svěřenského fondu v novém občanském zákoníku, ale spíše zjistit, zda již v římském právu existovaly instituty jemu podobné, přesto lze alespoň pro představu a ve zkratce reprodukovat některé výhrady, které k současné úpravě směřuje odborná veřejnost. Jsou to zejména netransparentnost, obava z „odklánění“ a anonymizace majetku, praní špinavých peněz, nejasnost určitých pojmů či spojení, např. 22 § 1471 an. NOZ. 23 KOCÍ: op. cit., s. 30.


179


„vyčlenění majetku,“ dále se pak ozývají hlasy volající po změně koncepce relativní neúčinnosti, formalizace samotného zřízení svěřenského fondu, zavedení daňového zvýhodnění určitých jeho typů (existuje např. v Quebecu), přesnějšího stanovení obmyšlených, zavedení veřejného rejstříku svěřenských fondů, ochrany nepominutelných dědiců, a jiné. Přestože úprava svěřenského fondu v NOZ skutečně není neproblematická, stálo by jistě za to ponechat jeho úpravu v českém právním řádu, neboť se jedná o institut funkční, využitelný (ač by mnozí doplnili i zneužitelný) v mnoha směrech. Nově přijatá úprava, a to nejen ta týkající se svěřenského fondu, by měla dostat šanci být aplikována několik let, neboť pouze v praxi se mohou projevit případné nedostatky, které bude potřeba odstranit. Paralely svěřenského fondu v římském právu Ve světle výše nastíněných rysů právní úpravy svěřenského fondu nyní můžeme přejít k jejich komparaci s instituty existujícími v římském právu. Obecně lze říci, že žádný z institutů římského práva nenaplňoval veškeré znaky dnešního svěřenského fondu. I tak se však můžeme v římském právu setkat s instituty, které mají ke svěřenskému fondu velice blízko. Z hlediska účelů, ke kterým svěřenský fond v současné době slouží, lze najít paralely zejména v případě distribuce majetku pro případ smrti spojené s vyhnutím se aplikaci dědických právních norem, nebo v případě investičních/podnikatelských záměrů, které by nám v římském právu mohlo reprezentovat peculium udělené synovi či otrokovi. Jedná-li se o majetek ve svěřenském fondu, tento soubor spojený týmž účelovým určením tvořící jednotu nám zase v mnohém může připomenout obdobnou „entitu,“ jakou je v římském dědickém právu hereditas iacens. Pokud uvažujeme o vzájemných vztazích zakladatele správce a obmyšleného, nalezneme vedle fideikomisu ještě další možnou paralelu – mancipatio familiae a osobu kupce rodinného majetku, v postavení jakéhosi „správce pozůstalosti“. Blízký je v tomto případě i požadavek kladený na formu nutnou k provedení jak výše uvedeného slavnostního jednání, tak k určení podstatných náležitostí fungování svěřenského fondu v jeho statutu. Charakteristickým znakem obou výše uvedených římskoprávních institutů – fideikomisu i mancipace rodinného majetku – a také svěřenského fondu je převod (vyčlenění) majetku, při němž je zároveň určeno, jak s ním nabyvatel (správce) má nakládat. Tento článek se dále zaměří na několik oblastí, a to dědické právo24 a do něj zařazované hereditas iacens, mancipatio familiae a fideicommissum. Následně 24 Více k římskému právu v moderních soukromoprávních kodexech: SALÁK, P.: Zásady


180


bude zmíněno peculium, majetek, který pater familias vyčleňuje pro jinou osobu – své moci podřízeného syna nebo otroka. Níže uváděné instituty římského práva nebudou rozebírány komplexně, bude podán pouze jejich stručný popis a následně porovnání s úpravou svěřenského fondu, i to bude provedeno formou komparace vybraných základních rysů. A) Hereditas iacens Nejprve je třeba se zabývat otázkou, která trápí i autory odborných článků o svěřenských fondech.25 Jaké je „postavení“ majetku vyčleněného do svěřenského fondu, není-li nikdo (tj. ani zakladatel, ani správce, ani obmyšlený) jeho vlastníkem? Názory, že se jedná o věc ničí (res nullius) známou římskému právu a nově od 1. 1. 2014 též českému právu, nelze označit za správné. V takovém případě by mohl být takový majetek kýmkoli přivlastněn, což lze vyvrátit využitím interpretačních metod. Z hlediska jazykové metody výkladu dojdeme k závěru, že NOZ hovoří v ustanoveních o nabytí vlastnictví o „věci, která nikomu nepatří“, resp. o „věci opuštěné“, což ve vztahu k majetku ve svěřenském fondu nelze uplatnit, a to z několika důvodů. Buď statutem, nebo přímo zákonem je totiž stanoveno, komu majetek ze svěřenského fondu připadne, a to i poté, co skončí jeho správa.26 Opuštění věci je jednostranné jednání, kterým se vlastník vzdává vlastnictví věci. Pojmovým znakem derelikce je úmysl určité osoby se věci, která je v jejím vlastnictví, zbavit a již ji nemít pro sebe.27 Neexistuje-li vlastnické právo žádné z osob k majetku ve svěřenském fondu, jen těžko lze dovodit, že by jej mohl někdo opustit. I systematickým výkladem dojdeme k tomu, že zařazením svěřenského fondu pod díl „Správa cizího majetku“ zákonodárce jistě nezamýšlel ustanovit, že majetek ve svěřenském fondu je věcí ničí, ale že jeho správa je vykonávána určitou osobou, vůči níž je tento majetek cizí. Taktéž teleologický výklad, tedy dle účelu a smyslu daných ustanovení, nás dovede k závěru, že cílem je zachovat určité majetkové hodnoty ve prospěch obmyšlených a distribuovat jim je dle stanoveného klíče. Velmi skepticky se k právní úpravě „vlastnictví“ majetku ve svěřenském fondu staví např. I. Houfek,28 který dochází k závěru, že vzhledem k neexistenci subjektu, který by měl vztah (vlastnické právo) k objektu, může se v případě svěřenského fondu jednat maximálně o jakého quasivlastnictví ze strany správce.

25 26 27 28

římského práva dědického a jejich odraz v novodobých kodifikacích. In: Časopis pro právní praxi. Masarykova univerzita: Brno 2012, roč. 20, č. 3, s. 228–234. Nebo BUBELOVÁ, K.: Odkaz římského dědického práva pro moderní právní systémy. In: Míľniky práva v stredoeurópskom priestore. PF UKo: Bratislava 2009, s. 319–332. Např. KOCÍ: op. cit.; HOUFEK: op. cit. § 1471 an. NOZ. BARTOŠEK, M.: Encyklopedie římského práva. Academia: Praha 1994, heslo: derelictio. HOUFEK: op. cit.


181


V případě svěřenského fondu jde tedy o entitu bez vlastníka a též bez právní subjektivity, která se v souladu s povahou majetku, který ji tvoří, může zvětšovat či zmenšovat. Nejde však o konstrukci převratně novou. S obdobným institutem (obdobnou konstrukcí) se setkáváme již v římském právu v podobě hereditas iacens. Tzv. ležící pozůstalost je od smrti zůstavitele (delace) do nabytí dědicem souborem majetku bez subjektu (nullius in bonis),29 který však přetrvává jako jednota, stálý soubor jmění, k němuž mohou v tomto mezidobí přibýt nová práva a právní závazky. Jedná se pouze o stav přechodný a pomíjející, omezený zpravidla na dobu, dokud dědic nepřijme dědictví. Hereditas iacens není res nullius, pouze je nejisté, kdo je subjektem práva. Na takovýto majetek se hledělo, jako by jej dědic nabyl zpětně již smrtí zůstavitele, čímž byla zachována bezprostřednost dědické posloupnosti. V případě, že pozůstalost nenabyl žádný dědic, zanikaly závazkové právní vztahy a na pozůstalostní věci ius civile hledělo jako na věci ničí. Praetor posléze umožňoval pozůstalostním věřitelům žádat o missio in bona či bonorum venditio. Po roce 18 př. n. l., v němž byl přijat lex Iulia de maritandis ordinibus, měl na pozůstalost, kterou nenabyl žádný dědic (bona vacantia), nárok fiscus, který přebírá i pozůstalostní dluhy a odkazy. V justiniánském právu je již považována za právnickou osobu sui generis.30 V obou případech – u tzv. ležící pozůstalosti i svěřenského fondu – se setkáváme s jednotným souborem majetku existujícím samostatně po určitou dobu bez subjektu práva majícímu k němu vlastnický vztah. Pojmovým znakem obou institutů je jejich dočasnost, zatímco u ležící pozůstalosti se jedná zpravidla o dobu mezi delací a adicí, u svěřenského fondu jde o naplnění důvodů zániku správy a důvodů zániku svěřenského fondu jako takového specifikované výše. Časové omezení obsahuje i ustanovení § 1460 NOZ, neboť stanoví, že právo obmyšleného na plnění vznikne nejpozději uplynutím sta let. Tyto majetkové soubory se v obou případech mohou, přestože je v daném okamžiku nikdo nevlastní, zvětšovat či zmenšovat, a nejsou určeny k okupaci, ale naopak existují určité oprávněné osoby, které nabudou toto jmění nebo alespoň plnění z něj.

29 Gai. Inst. 2. 9.: …neboť do té doby než se někdo stane dědicem, nejsou pozůstalostní věci majetkem nikoho. (… nam res hereditariae, anteuqam aliquis heres existat, nullis in bonis sunt.). Překlad Jaromír Kincl. 30 K hereditas iacens a též k níže uváděným institutům mancipačního testamentu a fideikomisů blíže např. BONFANTE, P.: Instituce římského práva. Přeložil Jan VÁŽNÝ. Nákladem ČSAS Právník: Brno 1932. HEYROVSKÝ, L.: Dějiny a system soukromého práva římského. Díl III. Otto: Praha 1922. KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M.: Římské právo. C. H. Beck: Praha 1995. SKŘEJPEK, M.: Římské soukromé právo. Systém a instituce. Čeněk: Plzeň 2011. TALAMANCA, M.: Istituzioni di diritto romano. Dott. A. Giuffrè Editore: Milano 1990. BARTOŠEK: op. cit. SOMMER, O.: Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. Nákladem vlastním: Praha 1935. VANČURA, J.: Úvod do studia soukromého práva římského. Díl II. Nákladem vlastním: Praha 1923.


182


B) Mancipatio familiae Zakladatel testamentárního svěřenského fondu si zajišťuje, že po smrti bude s jeho majetkem naloženo přesně podle jeho vůle, kterou vyjádřil buď ve statutu svěřenského fondu vzniklého již za jeho života, nebo v pořízení pro případ smrti. Nejbližšími paralelami jsou v římském právu dědickém dva instituty: tzv. mancipatio familiae a fideikomis. Pro Římany byly dispozice s majetkem mortis causa klíčovým právním jednáním. Jednalo se zde o uchování familiae, tzn. souboru rodinného majetku, a jeho přechod z generace na generaci. Existence dědice byla o to důležitější, že spolu s rodinným majetkem přecházel smrtí otce rodiny na potomky také výkon soukromého kultu, uctívání rodinných bůžků a předků. První zmíněný institut, mancipatio familie, byl fiduciárním právním jednáním, prováděným formou mancipace, tedy jakéhosi obrazného trhu.31 Zůstavitel převáděl veškerý rodinný majetek (familiam pecuniaque) pro případ své smrti na třetí osobu – důvěrníka, která byla nazývána familiae emptor (kupec pozůstalosti), s tím, že účinky převodu měly nastat po smrti zůstavitele. Ten v rámci tohoto slavnostního formálního jednání činil ústní prohlášení (nuncupatio testamenti), kterými nařizoval, co se komu má z pozůstalostního majetku dostat. Osoba kupce byla vlastně jakýmsi vykonavatelem zůstavitelovy poslední vůle. Po smrti zůstavitele měl familiae emptor povinnost převést majetek na osoby označené zůstavitelem při mancipaci.32 Jednalo se tedy vlastně o dispozice odkazové a docházelo k singulární sukcesi jednotlivých pozůstalostních věcí. Familiae emptor měl postavení podobné dědici (heredis loco).33 Tento typ testamentu 31 Mancipace, jednání per aes et libram, byla původně opravdovým trhem. Účastnilo se jí 5 svědků a tzv. libripens (vážný), všechny tyto osoby musely být dospělí římští občané, kteří byli o svědectví při mancipaci požádáni a kteří byli také schopni následně tento úkon dosvědčit. Jednalo se o formální úkon, při němž nabyvatel pronáší přesně stanovená slova. Drží v ruce bronz, kterým následně uhodí do vah a předá jej původnímu vlastníkovi. 32 Zákon XII desek, Deska VI.: Cum nexum faciet mancipiumque, uti lingua nuncupassit, ita ius esto. (Při nexu a mancipaci co jazyk řekne, to budiž po právu). Deska V.: Uti legassit super pecunia tutelave suae rei, ita ius esto. (Jak jdo ustanovil o svém majetku nebo o poručenství nad svým hospodářstvím, tak budiž po právu). SKŘEJPEK, M.: Prameny římského práva – Fontes iuris romani. Lexis Nexis: Praha 2004. 33 Gaius ke vzniku tohoto typu testamentu sděluje (Gai. Inst. 2. 101.): Testamentů byly zpočátku dva druhy: neboť pořizovali testamenty buď v kalátních shromážděních (comitia calata), kterážto shromáždění bývala dvakrát do roka určována k pořizování testamentů, anebo „před šikem“ (in procinctu), to je když se chápali zbraní k vedení války. „Šik“ (procinctus) je totiž připravená a vyzbrojená vojenská jednotka. Jeden tedy pořizovali v míru a pokoji, druhý když odcházeli do boje. Gai. Inst. 2. 102.: Potom přibyl (ještě) třetí druh testamentu, který se zřizuje pomocí „bronzu a váhy“. Byl-li (totiž nebezpečím) náhlého úmrtí tísněn ten, kdo nepořídil testament ani v kalátním shromáždění, ani před šikem, převáděl pomocí mancipace na přítele svůj rodinný majetek, to je to, co měl ve svém panství, a prosil jej, co že by komu po své smrti chtěl darovat. Tomu testamentu se říká testament mancipační (testamentum per aes et libram), rozumí se, že proto, že se zřizuje


183


se používal v období konce republiky a principátu, a posléze se z něj vyvinul ústní testament (testamentum per aes et libram), při němž byla formálně dodržena podoba mancipace, avšak familiae emptor již nenastupoval na místo dědice a fakticky hrál již jen úlohy svědka tohoto jednání. Prohlášení zůstavitelovo obsahovalo celou jeho poslední vůli včetně dědické instituce34 Pokud jde o srovnání svěřenského fondu a mancipačního testamentu, obdobu nacházíme již v existenci formalizovaného postupu při jejich zřízení. Ačkoliv pro zakladatelská právní jednání, kterými se zřizuje svěřenský fond, není v současné době předepsáno splnění žádných formálních náležitostí, statut svěřenského fondu musí mít formu veřejné listiny – notářského zápisu. K určení práv a povinností správce, podmínek plnění obmyšleným a dalším náležitostem, které zakladatel hodlá upravit je tedy potřeba dodržet tuto formu. Stejně tak v případě mancipačního testamentu jde o velice formalizované jednání, které musí probíhat pevně stanovenou formou, při němž musí dojít k určitým úkonům a prohlášením, bez nichž by nedošlo ke kýženému výsledku. V případě mancipatio familiae rozeznáváme tři osoby, které jsou zainteresovány v tomto úkonu resp. v jeho důsledcích. Zůstavitel „prodávající“ rodinné jmění svému důvěrníkovi pro nás může být obdobou zakladatele svěřenského fondu. Formálním právním jednáním stanoví, kdo má být obdařen (obmyšlen) z převáděného majetku, a kdo má zajistit, aby se tak skutečně stalo. Vykonavatel poslední vůle je povinen majetek přesně podle prohlášení učiněných při mancipaci převést na oprávněné osoby. Tak i správce svěřenského fondu dle ustanovení statutu rozděluje majetek nebo výnosy z něj zde určeným osobám. Familiae emptori správce svěřenského fondu jsou za správu tohoto majetku odpovědni a obdaření (obmyšlení) po nich mohou vymáhat plnění, k němuž jsou oprávněni. Obdařený nenabývá majetek jako celek univerzální sukcesí, nenastupuje do právního postavení zůstavitele. Dochází zde pouze k sukcesi singulární, kdy familiae emptor je povinen odevzdat jednotlivé kusy majetku obdařeným (odkazovníkům).35 Též svěřenské fondy počítají zpravidla s tím, že obmyšlenépomocí mancipace. Překlad KINCL, J.: Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Čeněk: Plzeň 2007. 34 Gai Inst. 2. 103.: Ony dva (starší) druhy testamentu upadly časem v zapomnění; a v užívání byl podržen jen ten, který se zřizuje pomocí bronzu a váhy. Dneska se ovšem postupuje jinak, než se to dělávalo kdysi. Kdysi se totiž „kupec rodinného majetku“ (familiae emptor), to je ten, kdo přijímal rodinný majetek od testátora pomocí mancipace, dostával do postavení dědice a z toho důvodu (také) jemu testátor přikazoval, co že by komu po své smrti chtěl darovat. Naproti tomu dnes je jeden ustanoven v testamentu jako dědic, a jemu se také zůstavují odkazy, druhý se jen naoko, jen aby se napodobilo staré právo, přibírá jako „kupec rodinného majetku“ (familiae emptor). Překlad KINCL: op. cit. 35 SOMMER: op. cit., s. 266.


184


mu budou plynout určité výnosy z majetku ve svěřenském fondu, nikoli, že mu bude majetek ve svěřenském fondu převeden jako celek. C) Fideicommissum Fideicommissum byl neformální odkaz, původně prosba zůstavitele učiněná ústně či písemně dopisem, jíž žádá, aby dědic (heres fideicommissarius) splnil jeho přání ve prospěch třetí osoby.36 Od císaře Augusta již lze tento, původně pouze morální, závazek vymáhat právní cestou v řízení extra ordinem před konzulem, později i před fideikomisárními praetory (od doby vlády císaře Claudia byli jmenováni dva, od Tita již jen jeden; v provinciích řešili spory místodržící).37 Vzhledem ke své volné formě sloužil fideikomis např. pro obdaření toho, kdo nemá pasivní testamentární způsobilost, k ustanovení netypických plnění a obtížení kohokoli, kdo má z pozůstalosti prospěch. Navíc jím bylo možno rozšířit obsah testamentu.38 Zůstavitel tak mohl zanechat fideikomisem celou pozůstalost (univerzální fideikomis). Dále také mohl nařídit, aby prospěch po jednom obdařeném připadl např. po určité době nebo splnění určité podmínky (např. smrt původního fideikomisáře) dalšímu, který ani v době tohoto pořízení pro případ smrti nemusel existovat (substitutio fideicommissaria).39,40 Obdařený proto nemohl majetek, který obdržel, zcizit.

36 BLAHO, P. – SKŘEJPEK M. Iustiniani Institutiones. Justiniánské Instituce. Karolinum: Praha 2000. Just. Inst. 2. 23. 1.: Je třeba vědět, že zpočátku byly všechny fideikomisy nezávazné, neboť nikdo nemohl být nucen plnit proti své vůli něco, oč byl pouze požádán. Protože pokud chtěl někdo poskytnout něco tomu, komu nebylo možné poskytnout pozůstalost nebo odkaz, spoléhalo se na slušnost těch, kteří něco mohli nabýt ze závěti, a o fideikomisech se hovoří z toho důvodu, že nezakládaly právní pouto, ale pouze záležel na slušnosti těch, kteří o to byli požádáni. Později božský Augustus jako první nařídil, zprvu pro jednotlivý případ a pak opakovaně, buď přihlédl k mínění dotčeného, nebo protože někdo, jak se říká, hledal u svého císaře pomoc, anebo kvůli neslýchané věrolomnosti, aby zde konsulové použili svou úřední moc. Když toto bylo podle práva provedeno a bylo to obecně přijato, bylo z toho odvozeno soudní pravidlo a fideikomisy se staly natolik oblíbenými, že byl později zřízen samostatný úřad praetora pro fideikomisy, který byl nazván fideikomisární. 37 BONFANTE: op cit., s. 688. 38 BARTOŠEK: op. cit. 39 Gai. Inst. 2. 250.: Když bychom tedy napsali Lucie Titie, a žádám od tebe, abys hned jak budeš mít možnost ujmout se mé pozůstalosti, vydal (či) vrátil ji Gaiovi Seiovi. Můžeme však i požádat jenom o vydání části a je volné zůstavit fideikomisy buď s podmínkou, nebo bez ní, anebo od určitého dne. Překlad KINCL: op. cit. 40 Gai. Inst. 2. 277.: Také (toto:) ačkoli nemůžeme po smrti toho, kdo se stane naším dědicem, ustanovit na jeho místě dědice jiného, můžeme přece jen dědice požádat, aby na případ své smrti vydal tu pozůstalost celou anebo z části někomu jinému. A protože je možné poskytnout fideikomis i po smrti dědice, můžeme téhož (účinku) dosáhnout také tím, že napíšeme: CHCI, ABY AŽ ZEMŘE MŮJ DĚDIC TITIUS, PŘIPADLA MOJE POZŮSTALOST PUBLIOVI MAEVIOVI! Obojím pak způsobem, jak tím, tak oním, zůstaví Titius svému dědici závazek na vydání fideikomisu. Překlad KINCL: op. cit.


185


Takto se vyvinul též rodinný fideicommis (fideicommissum familiae relictum), který stanovil podmínku, že odkázaný předmět zůstane v rodině fideikomisáře, přičemž císař Justinián omezil tuto fideikomisární substituci na čtyři generace. Rodinný fideikomis zaniká, pokud nejsou již žádní oprávnění příbuzní nebo je-li dán souhlas všech oprávněných generací ke zcizení příslušného předmětu fideikomisu. Také u tohoto institutu se setkáme se třemi osobami, a to opět zůstavitelem, dědicem (či jiným obdařeným) a fideikomisářem. Předmět fideikomisu byl koncipován stejně široce jako u legátu per damnationem.41 Vedle věcí, které nabyl přímo dědic nebo jiná z pozůstalosti obdařená osoba, se mohl fideikomis týkat i věci osoby třetí, kterou obtížený musel nejprve do svého vlastnictví získat a pak ji převést na fideikomisáře nebo zaplatit její hodnotu.42 Obdobně statut svěřenského fondu může správci stanovit určité limity nakládání s majetkem ve svěřenském fondu a především jeho povinnosti týkající se plnění obmyšleným, a to velice široce. Účinnost fideikomisu byla závislá na nabytí obdařeným, tj. dědicem, nebo kýmkoli, kdo měl z pozůstalosti prospěch. Taktéž u svěřenského fondu je pro jeho vznik nutné, aby správce přijal pověření ke správě (pouze však u svěřenských fondů vytvořených vyčleněním majetku a svěřením ho do správy smlouvou). Z pohledu svěřenských fondů je nejzajímavější institut fideikomisární substituce.43 Byť správce svěřenského fondu má plnou správu, přesto tím hlavním účelem je plnit obmyšleným podle statutu a svěřenský správce toto musí mít při výkonu své funkce vždy na paměti. Nesmí tedy s majetkem ve svěřenském fondu nakládat zcela libovolně, ale v souladu s účelem svěřenského fondu. V tomto ohledu se jeho situace podobá té, ve které se ocitá dědic (obdařený), je-li uloženo vydání určité části pozůstalosti po splnění podmínky nebo uplynutí stanovené doby. V neposlední řadě lze zmínit problém, na který je poukazováno v článcích týkajících se současné úpravy svěřenského fondu, a to otázku obcházení dědických právních norem, zejména zkracování nepominutelných dědiců. Vyčlení-li zakladatel majetek do svěřenského fondu, ten již následně nespadá do pozůstalosti a nevede se o něm dědické řízení. Tak lze účinně zkrátit nepominutelné dědice ze zákona, jako tomu bývalo i v římské společnosti, kde si zůstavitelé pomáhali právě institutem fideikomisů resp. legátů.

41 SOMMER: op. cit., s. 320. 42 BLAHO – SKŘEJPEK: op. cit. Just. Inst. 2. 24. 1.: „… Pokud je však zanechána jako fideikomis cizí věc, musí obtížený buď tuto věc nabýt a plnit, nebo zaplatit její hodnotu.“ 43 Blíže též: SALÁK, P.: Římskoprávní vlivy v českém dědickém právu v 19. až 21. století. In: Právník. Praha, Ústav státu a práva ČR: Praha 2012, roč. 151, č. 4, s. 1313–1322.


186


D) Peculium Svěřenský fond nemusí sloužit pouze k úpravě nakládání s majetkem po smrti zakladatele, ale může být velice výhodným nástrojem i za jeho života. Obchodní resp. investiční svěřenský fond je v mnoha zemích, v nichž svěřenské fondy existují, velmi oblíben a rozšířen. Ačkoli využití svěřenského fondu k podnikání se může zdát jako moderní idea, již ve starověkém Římě nalézáme jeho obdobu – peculium. Pekulium je určitý majetek, který pater familias přenechává k samostatnému hospodaření osobě alieni iuris (synovi, otrokovi), která s ním může volně nakládat a brát z něho užitky. Udělení pekulia otrokovi (synovi) přinášelo ovšem užitek i otci rodiny, neboť schopný otrok (syn) pomocí něj dokázal rozmnožit jmění patris familias. Otec rodiny si mohl zprvu kdykoli vyžádat tento majetek zpět. Ke zcizení věcí z pekulia byl potřeba souhlas otce rodiny.44 O římském obchodním právu, a mimo jiné též o aktivitách otroků, případně osob alieni iuris, při správě podniku přenechanému jako peculium a jejich vztahu k patris familias pojednává publikace Diritto commerciale romano od autorů Pietra Cerami a Alda Petrucci.45 Styčné body se svěřenským fondem jsou následující. Obmyšleným ze svěřenského fondu může být i sám zakladatel, který takto může profitovat z majetku, který do něj sám vyčlenil. Správce může takovýto majetek investovat a rozmnožovat jej, přičemž dle statutu pak plní obmyšlenému (zakladateli), jehož postavení se tak podobá postavení otce římské rodiny, který se taktéž obohacuje díky hospodaření otroka (syna) s pekuliem. Pater familias též může uložit příkazem svému synovi (otroku), aby např. výnosy z pekulia přenechával třetí osobě. Bylo by možno věnovat se i dalším souvisejícím otázkám, např. odpovědnosti správce svěřenského fondu a paralelně k tomu zkoumat odpovědnost příslušných osob při nakládání s majetkem nabytým jako dědictví avšak se zatížením fideikomisární substitucí, či pekulium (familiae emptor, heres fideicommisarius, syn či otrok) v římském právu, vymahatelnosti plnění obmyšleným (obdařeným, fideikomisářem), otázce dohledu nad majetkem, který se má dostat obmyšlenému, který ještě nevznikl (v římském právu pro nascitura ustanovený curator ventris), zániku svěřenského fondu atd. Závěr Tento článek si kladl za cíl zjistit, zda v římském právu existovaly určité instituty, jejichž moderním odrazem by mohla být úprava svěřenského fondu. Nejvý44 BARTOŠEK: op. cit., heslo: peculium. 45 CERAMI, P. – PETRUCCI, A.: Diritto commerciale romano. Profilo storico. Giapichelli Editore: Torino 2010.


187


znamnějšími paralelami ke stávající úpravě svěřenského fondu jsou institut mancipačního testamentu a fideikomisu, hovoříme-li o testamentárním svěřenském fondu, a peculium v případě svěřenského fondu obchodního (ekonomického, investičního). Výše uvedené instituty jsou pouze ilustrativní ukázkou toho, že svěřenský fond, ač dle autorů nového českého soukromoprávního kodexu inspirován common law a převzat z quebecké právní úpravy, má i přesto mnoho společného s římským právem jakožto základním stavebním kamenem kontinentálních právních řádů. Mgr. Kamila Stloukalová interní doktorandka Katedry právních dějin Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze

email: [email protected]


188

Několik odrazů římskoprávních služebností do současné právní vědy PERSONAL SERVITUDES

Jan Šejdl Šejdl, Jan. Několik odrazů římskoprávních služebností do současné právní vědy. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, pp. 189–199. Abstrakt: Příspěvek se zabývá osobními služebnostmi jako obecnou kategorií a usiluje o vystopování jejich kořenů až do klasické doby římského práva. V tomto smyslu se také dotýká pojmu nepravidelných služebností jakožto možného východiska pro pozdější justinianskou systematiku a pro pojem osobní služebnosti. Klíčová slova: servitutes personales, servitutes personarum, servitutes irregulares, servitutes praediorum, ius romanum Abstract: The paper deals with personal servitudes as a general category and aims to trace up their roots until the classical period of Roman law. In this sense, it is also concerned with the concept of irregular servitudes as possible basis for following Justinian taxonomy and the term personal servitudes. Keywords: servitutes personales, servitutes personarum, servitutes irregulares, servitutes praediorum, ius romanum


189




Název uvedeného příspěvku je do značné míry záhadný, nic neříkající a mající schopnost integrálně do sebe vstřebat takřka jakoukoliv otázku recepce římskoprávních služebností. Avšak téma, jemuž má být a bude tento článek věnován, je tématem natolik specifickým, natolik fragmentovaným, natolik reflexivním, že je nesnadno jej stručně zaznamenat jako název tohoto příspěvku. Centrálním bodem, osou celého textu je pojem osobní služebnosti (servitus personalis) a článek ve skutečnosti nemá větších ambicí, nežli přinést kolem oné pomyslné osy argumenty, problémy, informace a stanoviska související s tím, co je každému právnímu institutu, či snad obecně každé věci jedno z nejzákladnějších, tedy s tím, zdali tento institut jako samostatný existuje, zdali tomu tak bylo stále po dobu vývoje římského práva či případně jaké jsou vzájemné konotace s ostatními příbuznými a sousedními instituty, případně základní obrysy. Nutno tedy přiznat, že v dané souvislosti nezle čekat více, nežli právě ono shromáždění materiálu, s nímž pak do budoucna je možno pracovat dále směrem k solidnějším závěrům a stanoviskům. Toto shromážděné pak může sloužit, a to již i v tomto textu, jako drobná inspirace pro úvahy nad charakterem některých práv de lege ferenda. V mnoha, snad možná většině romanistických publikací v souvislosti se systematikou římskoprávních služebností, je zmiňována taková, která ovšem není tou nejpůvodnější. V české romanistické literatuře se tradičně hovoří o služebnostech pozemkových (servitutes praediorum) a naproti nim o služebnostech osobních (servitutes personarum).1 Tato systematika je jistě zajímavou a výrazně nosnou, avšak v souvislosti s římským právem je nutno zmínit, že co do času zřejmě okrajovou, pokud vůbec reálně existující a chtěnou. Vedle tohoto přístupu pak lze nalézt publikace, které k tomuto přidávají i onen mírně historický exkurs, kdy podle práva klasického byly rozlišovány toliko služebnosti pozemkové, tehdy terminologicky služebnosti bez dalšího, zatímco pozdější práva zařazená mezi služebnosti osobní byla považována za samostatné instituty, a to bez vztahu k jakémukoliv nadřazenému pojmu společnému se služebnostmi pozemkovými níže, nežli na úrovni pojmu věcných práv.2 Je však jistě vhodné takovýto přístup podrobit určité kritice na základě pramenů, které římské právo poskytuje, tedy především na základě justiniánských Digest. Není zde možno rozebírat již jistě podrobně známý způsob vzniku a charakter justiniánských Digest, ale vzhledem k jejich kompilačnímu charakteru a vzhledem k interpolačním možnostem kompilátorů je možno dovodit, že justiniánská Digesta mohou ve svém textu reflektovat dvě právní úpravy, primárně především onu výše zmíněnou systematiku justiniánskou, tedy rozdělení slu1 Viz kupříkladu HEYROVSKÝ, L.: Dějiny a system soukromého práva římského. Otto: Praha 1910, s. 423; SOMMER, O.: Učebnice soukromého práva římského. Díl 2. Všehrd: Praha 1946, s. 244 a 249; BONFANTE, P.: Istituzioni di diritto romano. Gaippichelli: Torino 1946, s. 328. 2 Je nutno si uvědomit, že i pojem iuris in re aliena je termínem pozdějším, dokonce až středověkým.


190


žebností mezi osobní a pozemkové. V hlubší sféře však lze také poměrně cíleně a účinně zkoumat i úpravu předchozí, a to s vědomím nutnosti odmyslet cílené zásahy kompilátorů. Díky tomuto náhledu je možno pak vysledovat i nikoliv pouze náznaky předchozí právní úpravy, V jednom ohledu je snad možno zamyslet se nad charakterem kompilátorské práce, a to i s ohledem na následujících několik poznámek ke služebnostem. Práce kompilátorů spočívala v třídění, přebírání, rovnání myšlenek jim již poměrně vzdálených právních předchůdců – citací z děl klasických právníků. Tito kompilátoři tedy přebírali klasické římské právo, upravovali jej pro potřeby své doby, a to i s vědomím historické autentičnosti, neboť v rámci kompilátorských prací ponechali i informaci o tom, odkud daný citát pochází, kdo byl jeho autorem a ve kterém díle jej bylo možno nalézt. Vzhledem k tomuto charakteru práce je pak možno se zamýšlet především nad termínem recepce římského práva, neboť minimálně co se týče charakteru odborné, právní činnosti, je možno její základ vidět již v tomto čase, kdy justiniánští kompilátoři recipovali klasické římské právo, tvoříce tím právní řád své doby, či minimálně jeho část, přičemž tato činnost nebyla činností pouze technickou, bez právní invence, ale byla odbornou právní prací, kdy byla jednotlivá recipovaná ustanovení podrobována kritickému pohledu a byla systematizována, a to nikoliv mechanicky, ale i se zapojením nových tendencí v právu či snad i vlastní invence. Základním bodem, odkud se line historie pojmu osobní služebnosti, je Marcianův fragment, který uvozuje celou knihu věnovanou služebnostem v justiniánských Digestech a z něhož také ponejvíce bývá odvozována právě ona výše zmíněná justiniánská systematika a samotný zrod pojmu osobní služebnosti. Marcianus uvádí, že servitutes aut personarum sunt, ut usus et usus fructus, aut rerum, ut servitutes rusticorum praediorum et urbanorum.3 Z této citace pak bývá obvykle dovozována ona bipartice, tedy rozdělení služebností na osobní, kamž spadá usus a ususfruktus, naproti tomu pak pozemkové, kamž jsou obvykle zařazovány původní služebnosti, ať polní, neboli venkovské, tak domovní, neboli městské. Uvedený přístup však v sobě obsahuje několik problémů, které není tak jednoduše možno ignorovat, případně vysvětlit. Jeden se skrývá v samotné koncepci justiniánských Digest, která jsou koncipována jako kompilační dílo, a tedy text, který byl převzat, musel existovat již před dobou Justiniánovou, byť je možno připustit interpolace. Pokud bychom však změny v textu, které by znamenaly vznik nové systematiky, přisoudili přímo kompilátorům, to, co z textu samotného zbývá, postrádá významnější sdělovací hodnoty. Bylo by tedy možno říci, že vypuštěním části o osobních služebnostech (případně jejím nahrazením jinou problematikou) ztrácí fragment svůj smysl a bylo by možno se ptát, proč 3 D 8. 1. 1. (Marc. lib. 3 reg.): Servitutes aut personarum sunt, ut usus et usus fructus, aut rerum, ut servitutes rusticorum praediorum et urbanorum. (Služebnosti jsou buď osob, jako užívací právo a požívací právo, nebo věcí, jako služebnosti venkovských pozemků a městských.) Překlady autora článku.


191


by jej tedy Marcianus psal. Je také nutno si uvědomit, že fragment byl původně součástí komplexnějšího textu, a tedy jeho obsah mohl být na tento navázán, přičemž dnes by bylo již velice těžké rekonstruovat původní prostředí fragmentu a jeho okolí, neboť zbylé fragmenty z tohoto Marcianova díla se již služebností výrazněji nedotýkají. Vzhledem k výše uvedenému je tedy možno pochybovat, byť jistě nikoliv zcela jasně popřít, zdali byl uvedený fragment skutečně při justiniánských kompilačních pracích interpolován. Při rozboru uvedeného fragmentu je pak možno směřovat úvahy také jiným směrem. Je možno připustit, že text fragmentu tak, jak je uveden v Digestech, je skutečně autenticky Marcianův, či snad s nějakými minimálními korekcemi. Takováto úvaha pak má dva možné následky. Jednak je nutno hovořit nikoliv o systematice justiniánské, ale je možno její vznik posunout o několik století hlouběji do minulosti a směřovat ji snad k Marcianovi, nebo spíše i do doby klasické, což ovšem nikoliv nevýrazně nabourává obvyklé pohledy na dané otázky. Podobně pak nabourává obvyklé pohledy, avšak na justiniánskou systematiku služebností, pokud bychom konstatovali, že Marcianus vůbec textem svého fragmentu nemínil vytvořit jakousi novou systematiku. K tomu je možno poznamenat, že vzhledem k charakteru činnosti římských právníků je zatěžko uvažovat nad tím, že by se nějaký z římských právníků zabýval výrazněji tvorbou systematiky a teoretických právních nuancí. Je tedy možno se v takovéto situaci ptát, co bylo cílem, účelem takového textu, takovéhoto konstatování. Jako možné řešení se pak může jevit interpretace daného fragmentu jako ilustračního, jako popisujícího obsah služebností či snad možný obsah služebností nebo konečně samotný charakter služebnosti jako práva, jak bude nastíněno dále. Vzhledem k tomu, že právě tato poslední cesta má snad nejzávažnější následky, je vhodno se jí nadále věnovat a klást právě na tuto důraz. V rámci jednotlivých římskoprávních služebností se vyskytují určité specifické typy, které svým způsobem posledně výše uvedenému náhledu více než svědčí. Jedná se především o ony polní služebnosti, které lze řadit mezi tzv. služebnosti užitkové, kdy vlastník sousedního pozemku má nárok na určitou surovinu, určitý materiál, těžbu určitého užitku z pozemku služebného, kupříkladu servitus harenae fodiendae, servitus calcis coquendae, ale také známá servitus pascendi.4 Takovéto služebnosti jsou svojí povahou výrazně hraniční. Na jedné straně je to obsah služebnosti, který spočívá v těžbě určitých surovin, jež se kupříkladu u pastvy i pravidelně obnovují, čímž jsou daná práva více než blízká institutu usufruktu. Na druhé straně charakterem se jedná o typické služebnosti pozemkové, neboť na straně oprávněné je vždy aktuální vlastník panujícího pozemku, a to ať již je vlastníkem kterákoli osoba (vyjma vlastníka služebného pozemku). 4 Viz též D 8. 3. 1. 1. (Ulp. lib. 2 inst.): In rusticis computanda sunt aquae haustus, pecoris ad aquam adpulsus, ius pascendi, calcis coquendae, harenae fodiendae. (Mezi venkovské zahrnovány jsou čerpání vody, přivádění dobytka k vodě, právo pastvy, pálení vápna, těžby písku.)


192


Servitus pascendi jakožto typická reprezentantka této skupiny služebností, navíc také z nich jedna z nejstarších, umožňuje důkladnější pohled na chování těchto práv. Byli to skutečně již římští právníci, kteří sami si povšimli specifické a mezní charakteristiky služebnosti pastvy, kdy na jedné straně svojí charakteristikou jí určují jako služebnost pozemkovou (aniž by tak přirozeně říkali výslovně proti termínu služebnosti osobní),5 a to se všemi důsledky, které se pojí s takovouto charakterizací práva pastvy. Jinde se však je možno setkat s charakteristikou uvedené služebnosti, která však spíše odpovídá služebnosti osobní či alespoň jejím základním charakteristikám, tedy omezenosti na osobu.6 Je na základě toho zjevné, že je možno připustit právo pastvy, a sice omezené toliko určité osobě, což ovšem evokuje logickou otázku, zdali by bylo možno omezit ususfruktus pouze určitým směrem, tedy kupříkladu směrem k pastvě či k těžbě určitého materiálu. Naproti tomu je tedy na jazyku obecná otázka, zdali vůbec je zapotřebí panujícího pozemku v případech všech užitkových služebností, neboť tyto mohou být konstruovány skutečně v některých případech výhradně ve prospěch určité osoby, a to nikoliv s vazbou na vlastnictví sousedního pozemku. Nikoliv nezajímavou skutečností je také fakt, odkud pochází základní známost uvedených služebností, tedy oněch služebností látkových. V úvodu třetího titulu osmé knihy justiniánských Digest, který se věnuje polním služebnostem, je možno číst, že služebnosti polní jsou cesta, stezka, pěšina a vodovod.7 Tolik praví mimo jiné první část, tedy principium fragmentu.8 První paragraf fragmentu 5 Viz D 8. 3. 3. pr. (Ulp. lib. 17 ad ed.): Item sic possunt servitutes imponi, et ut boves, per quos fundus colitur, in vicino agro pascantur: quam servitutem imponi posse neratius libro secundo membranarum scribit. (Rovněž mohou uložit služebnost tak, aby skot, jímž se obdělává pole, se pásl na sousedním pozemku. Že tuto služebnost je možno uložit, píše Neratius ve druhé knize listů.) 6 Viz D 7. 1. 32. (Pomp. lib. 33 ad sab.): Si quis unas aedes, quas solas habet, vel fundum tradit, excipere potest id, quod personae, non praedii est, veluti usum et usum fructum. sed et si excipiat, ut pascere sibi vel inhabitare liceat, valet exceptio, cum ex multis saltibus pastione fructus perciperetur. et habitationis exceptione, sive temporali sive usque ad mortem eius qui excepit, usus videtur exceptus. (Jestliže předá někdo budovu, kterou má samotnou, nebo pozemek, je možno si vyhradit to, co je osoby, nikoliv pozemku, jako užívání a usufruktus. Ale jestliže si vyhradí, aby mohl pást nebo bydlet, toto vyhrazení je platné, a tak se z mnoha porostů těžily plody. A výhrada bydlení ať do času, či do smrti toho, kdo si vyhradil, jeví se jako vyhrazené užívání.) 7 D 8. 3. 1. pr. (Ulp. lib. 2 inst.): Servitutes rusticorum praediorum sunt hae: iter actus via aquae ductus. iter est ius eundi ambulandi homini, non etiam iumentum agendi. actus est ius agendi vel iumentum vel vehiculum: itaque qui iter habet, actum non habet, qui actum habet, et iter habet etiam sine iumento. via est ius eundi et agendi et ambulandi: nam et iter et actum in se via continet. aquae ductus est ius aquam dicendi per fundum alienum. (Pozemkové venkovské služebnosti jsou tyto: pěšina, stezka, cesta, vodovod. Pěšina je právo člověka chodit, procházet se, ne však hnát dobytek. Stezka je právo hnát dobytek a vézt povoz; Tedy, kdo má pěšinu, nemá stezku, kdo má stezku, má i pěšinu, a to i bez dobytka. Cesta je právo chodit, vozit a hnát a procházet se, neboť cesta v sobě obsahuje pěšinu i stezku. Vodovod je právo vést vodu přes cizí pozemek.) 8 Je nutno si uvědomit, že dělení na paragrafy je dělením středověkým, a není možno z něho


193


k těmto pak přidává služebnosti další, a sice čerpání vody, přihánění dobytka k vodě, právo pastvy, pálení vápna a těžby písku.9 V textu fragmentu si není možno nevšimnout určitého předělu, přičemž je možno nahlížet na ony výčty tím způsobem, že mezi typické, klasické polní služebnosti (čímž rozumějme tím spíše i pozemkové) náležejí ta práva, která jsou uvedena v principiu, přičemž k polním jsou také počítána ona práva další, která spočívají v těžbě či získávání určité suroviny, tedy ony služebnosti užitkové. Na základě uvedeného by bylo možno přemýšlet nad pozemkovými služebnostmi klasickými, obvyklými, tedy těmi, které jsou součástí principia, vedle toho také další pozemkové služebnosti, určitým způsobem zvláštní, specifické, a to třeba i tím způsobem, že tyto právě nemusejí vždy fungovat na základě a v právním rámci pozemkové služebnosti. Dalším aspektem, který je nutno vzít do úvahy při exegesi onoho úvodního a základního Marcianova fragmentu, jsou instituty souborně nazývané jako servitutes irregularis.10 Tento pojem sice není nikterak římský, ale pozdější, svým obsahem ovšem reflektuje některá specifika, která vyplývají z římskoprávních pramenů a která umožňují některým služebnostem fungovat právě na onom hraničním systému, v oné hraniční charakteristice mezi služebnostmi pozemkovými a služebnostmi osobními. Takovéto služebnosti bývají obvykle označovány za práva, která svým obsahem jsou shodná či blízce příbuzná služebnostem pozemkovým, obzvláště polním, avšak co do své právní charakteristiky jsou omezeny podobně, jako služebnosti osobní, tedy buď zní ve prospěch určité konkrétní osoby, a to na celý její život, nebo jsou dokonce omezeny co do času, či snad možno i podmínky. Existence takovýchto práv nebývá odborně zpochybňována, neboť má svoji oporu přirozeně i přímo v pramenech, je však nutné se zamyslet také nad vztahem těchto práv vzhledem k charakteru římského práva, jeho rozdělení a především jeho způsobům ochrany práv. Především je nutné se zamyslet, jakým způsobem bude právě ono omezení nepravidelných služebností provedeno. Jak je výše uvedeno, přímo z pramenů vychází možnost vyhradit služebnost o obsahu, který je typicky obsahem pozemkové služebnosti, toliko jedné osobě.11 Jestliže takováto práva bylo možno zřídit, nabízí se otázka, jakým způsovyvozovat žádné výrazné skutečnosti, je tedy nutno hledět na celý text fragmentu ve všech jeho paragrafech a podle logické struktury textu je zřejmé, že mezi principiem a prvním paragrafem je určité výrazové přerušení. 9 Viz D 8. 3. 1. 1. (Ulp. lib. 2 inst.): In rusticis computanda sunt aquae haustus, pecoris ad aquam adpulsus, ius pascendi, calcis coquendae, harenae fodiendae. (Mezi venkovské zahrnovány jsou čerpání vody, přivádění dobytka k vodě, právo pastvy, pálení vápna, těžby písku.) 10 Viz blíže k tomuto tématu GARRONE, G.: Le così dette servitù irregolari nel diritto romano e nel diritto odierno. G. Sacerdote: Torino 1907, především s. 9 an. a s. 21 an; COHNFELDT, R.: Die sogenannten irregulären Servituten nach Römischen Recht. Bernhard Tauchnitz: Leipzig 1862, především s. 26 an. 11 Viz D 34. 1. 14. 3. (Ulp. lib. 2 fideic.): Quidam libertis suis ut alimenta, ita aquam quoque per fideicommissum reliquerat: consulebar de fideicommisso. cum in ea regione africae vel


194


bem se tak mohlo stát v rámci práva civilního a jak naopak v rámci práva praetorského. Zatím se lze setkat spíše s odmítavými tvrzeními, že by civilní právo umožňovalo zřídit služebnost toliko do určitého času, případně pod resolutivní podmínkou,12 čímž jsou obecně vyloučeny všechny situace, jež by odpovídaly nepravidelným služebnostem, v případě práva honorárního je situace do značné míry odlišná. Vzhledem ke specifickému charakteru římského procesu a především vzhledem k úloze, kterou magistráti s právem pořádat soudní řízení hráli v rámci procesu samotné tvorby práva, respektive jeho aplikace, jsou právě takové právní vztahy, které jsou chráněny honorárním právem, ač samotné civilní právo takovéto instituty, a to ani ve smyslu konkrétního charakteru kupříkladu námitek nezná, rozvíjející samotné římské soukromé právo a rozšiřující rigorositu původního civilního římského práva. V případě, že byla služebnost řádně, tedy civilním způsobem zřízena, byla tudíž zřízena bez resolutivní podmínky nebo bez omezení na čas, které by bylo platné na základě civilního práva, ale právě praetorské právo umožňuje prostřednictvím námitky, kterou praetor poskytl straně, jež by byla žalována, a to na základě dohody, která byla učiněna při zřízení služebnosti, jíž byla účinnost služebnosti určitým způsobem omezena. Pokud byla nějakým způsobem zřízena nepravidelná služebnost, pak to, co ji činí služebností nepravidelnou, je fakt, že bylo zřízeno nikoliv civilním právem, ale na základě dohod, kterou vymůže případně praetorské právo prostřednictvím námitky, s největší pravděpodobností exceptione pacti, snad je možno připustit později případně i doli.13 Lze tedy na základě výše uvedeného konstatovat, že východiskem nepravidelných služebností není samotné civilní právo, ale jejich existenci je možno spojovat s existencí a funkcí praetorského práva. V daném prostředí a po předchozím vyřčeném pak může poněkud znepokojivě působit text fragmentu, který hovoří o civilní služebnosti v souvislosti se forte aegypti res agi proponebatur, ubi aqua venalis est, dicebam igitur esse emolumentum fideicommissi, sive quis habens cisternas id reliquerit sive non, ut sit in fideicommisso, quanto quis aquam sibi esset comparaturus. nec videri inutile esse fideicommissum quasi servitute praedii non possessori vicinae possessionis relicta: nam et haustus aquae ut pecoris ad aquam adpulsus est servitus personae, tamen ei, qui vicinus non est, inutiliter relinquitur: in eadem causa erunt gestandi vel in tuo uvas premendi vel areae tuae ad frumenta ceteraque legumina exprimenda utendi. haec enim aqua personae relinquitur. (Někdo svým propuštěncům zanechal fideikomisem jak výživu, tak i vodu. Byl jsem dotázán o tomto fideikomisu, neboť tato věc vznikla v kraji Afriky přesněji v Egyptě, kde je voda na prodej. Řekl jsem tedy, že to je výhoda z fideikomisu, ať již ten, kdo jej zanechal, má nádrž, či nikoliv, neboť je ve fideikomisu tolik, kolik musí být k pořízení si takové vody. Takovýto fideikomis se jeví být neužitečným, jako služebnost zanechaná nikoliv držiteli sousedního pozemku. Také i čerpání vody a přihánění dobytka k vodě je osobní služebností, nicméně tomu, kdo není sousedem, neužitečné je /toto/ zanechání. Podobně se jeví, když na tvém /pozemku/ se lisuje víno, když tvůj prostor se užívá k mlácení zrní a různých luštěnin. Zde tedy voda je zanechána osobě.) 12 Viz GROSSO, G.: Le servitù prediali nel diritto romano. Giappichelli: Torino 1969, s. 124 a 125. 13 K tomuto viz GROSSO, G.: Le servitù, op. cit., s. 124.


195


služebností určenou osobě.14 K tomu je však nutno říci, že fragment hovoří negativně, tedy že není takováto služebnosti možná, avšak už samotná skutečnost, že je o ní uvažováno a skutečnost, že není odmítnuta ochrana takovéto služebnosti právě její neplatností z pozice civilního práva, ale z jiných důvodů by mohla, nikoliv ani s nejmenší jistotou, znamenat skutečnost, že i civilní právo v určitých okolnostech sneslo zřízení služebnosti v oné formě osobní, tedy ve prospěch konkrétní osoby. Pro takovéto tvrzení však není jiných podkladů. Podobně znepokojivým fragmentem je Pomponiova formulace, která hovoří o servitutes hominum.15 Není možno slučovat tento pojem se služebnostmi osobními ve smyslu justiniánského práva, neboť ten v době vzniku tohoto fragmentu doposud neexistoval, ani není možno myslet, že se jedná o interpolaci, neboť v takovém případě by to jistě byla interpolace směřující k sjednocení terminologie, nikoliv k vytvoření nového termínu. Navíc ani samotný obsah fragmentu by neodpovídal pojetí těchto služebností jako služebností osobních ve smyslu justiniánského práva. Možným východiskem tedy může být právě vztažení tohoto termínu servitutes hominum k nepravidelným služebnostem, tedy obsahově se jedná o služebnost i ve smyslu práva klasického, ale funkčně je určena toliko pro jednoho člověka, a tedy byla tak i pojmenována. Pokud bychom přijali poslední jmenovanou tezi, pak je možno podobným způsobem uvažovat i nad oním čelným Marcianovým fragmentem, čímž je možno podpořit teorii, dle níž nebylo účelem tohoto fragmentu učinit nové, svým způsobem revoluční rozdělení římskoprávních služebností, ale spíše poukázat na charakteristiky, které mohou být služebnostem taktéž vetknuty.

14 Viz D 33. 1. 12. (Paul. lib. 13 resp.): Gaius seius praedia diversis pagis maeviae et seiae legavit et ita cavit: „praestari autem volo ex praediis potitianis praediis lutatianis annua harundinis milia trecena et salicis mundae annua librarum singula milia“: quaero, an id legatum defuncta legataria exstinctum sit. paulus respondit servitutem iure constitutam non videri neque in personam neque in rem: sed fideicommissi petitionem competisse ei, cui praedia lutatiana legata sunt, et ideo, cum annua legata fuerint, mortua legataria finitum legatum videri. (Gaius Seius odkázal pozemky v odlišných krajích Maevii a Seie a rovněž určil: „Chci ale, aby se plnilo z pozemků potitianských pozemkům lutatianským ročně rákosí tři sta tisíc, čisté soli ročně tisíc liber.“ Ptám se, zdali odkaz zanikl smrtí odkazovnice. Paulus odpovídá, že se nejeví právem ustavena služebnost, a to ani osobní, ani k věci, ale tomu náleží žádat z fideikomisu, komu byly lutatianské pozemky odkázány. A tak, když byl odkaz učiněn jako roční, jeví se smrtí odkazovnice tento jako ukončený.) 15 D 8. 1. 15. pr. (Pomp. lib. 33 ad sab.): Quotiens nec hominum nec praediorum servitutes sunt, quia nihil vicinorum interest, non valet, veluti ne per fundum tuum eas aut ibi consistas: et ideo si mihi concedas ius tibi non esse fundo tuo uti frui, nihil agitur: aliter atque si concedas mihi ius tibi non esse in fundo tuo aquam quaerere minuendae aquae meae gratia. (Tehdy, kdy služebnost není ani lidí, ani pozemků, neboť nepřináší sousedům žádný prospěch, je neplatná, například abys přes svůj pozemek nechodil nebo tam nezůstával, nebo také jestliže mi potvrdíš, že nebudeš požívat svůj pozemek, to vše je neplatné. Jinak je tomu však, jestliže mi potvrdíš právo, že nebudeš hledat vodu na svém pozemku, abys neumenšil mojí vodu.)


196


Pokud tedy jsou přijaty pro klasickou dobu ony osobní služebnosti, avšak ve specifickém charakteru, jak bylo nastíněno výše, přičemž onen Marcianův fragment popisuje právě tento charakter, pak se tímto otevírají dvě otázky, které jsou pro klasické pozemkové služebnosti nepřekročitelné. Tou první je objektivní potřeba pozemku. Tou druhou je pak vůbec potřeba pozemku patřícího tomu, kdo je ze služebnosti oprávněn, jinak řečeno, zdali ten, kdo je ze služebnosti oprávněn, musí mít vůbec nějaký pozemek, či úžeji, zdali musí mít sousední nebo blízký pozemek. Pokud bude přijata nutnost mít blízký pozemek, pak je tím vyřešena také první otázka, tedy objektivní potřeba pozemku jako míra řádného využívání služebnosti, neboť tuto je možno stanovit právě podle onoho blízkého či sousedního pozemku. Pokud ovšem by bylo připuštěno, že je možné být oprávněn ze služebnosti, aniž by člověk měl jakýkoliv pozemek, pak ono kritérium objektivní míry pozemku je velice znesnadněno respektive přímo nemožno. Jistě je možno uvažovat nad stanovením míry využívání služebnosti rovnou v okamžiku zřízení služebnosti, ale tím mohou být omezeny některé výhodné situace, které služebnost samotná umožňuje a navíc je zde možno opět hovořit o jistém problému spočívajícím ve způsobu ochrany takovéto služebnosti, respektive vlastníka služebného pozemku. Na základě uvedených, spíše civilisticko-teoretických úvah opřených o několik fragmentů, nežli solidní a hluboké analýzy všech dostupných pramenů, je možno si virtuálně utvořit v rámci služebností či jim příbuzných právních institutů jakousi škálu, spektrum možných právních situací, nad kterými by bylo možno uvažovat. Jednou stranou by byly klasické, nejobvyklejší pozemkové služebnosti jako kupříkladu právo cesty pro všechny vlastníky panujícího pozemku přes pozemek služebný, přirozeně za strpění všech vlastníků pozemku služebného. Opačnou stranou jsou pak služebnosti osobní ve smyslu justiniánském, respektive ususfruktus,16 jakožto velice široké oprávnění působit na věc s tím, že vlastníkovi zůstává toliko holé vlastnictví, avšak takovéto právo je omezeno maximálně na život určené, oprávněné osoby, případně ještě více omezeno, a to pouze na určitý čas. Uvnitř tohoto spektra pak je možno uvažovat dvě další varianty, které výše uvedené meze propojují. Na jedné straně je to takové právo, snad možno říci taková služebnost, kdy na straně povinné je pozemek, respektive vlastník povinný strpět či nekonat něco dle obsahu služebnosti, na straně panující pak je vlastník blízkého pozemku, avšak pouze nynější vlastník. Taktéž obdobná situace bude tehdy, pokud bude právo omezeno toliko na určitý čas. Není jistě nutné uvádět, že takovýto typ práva se výrazně dotýká principu objektivní potřeby pozemku, 16 K usufruktu asi nejlépe viz GROSSO, G.: Usufrutto e figure affini nel diritto romano. Giappichelli: Torino 1958. Z českých autorů viz např. BUBELOVÁ, K.: Odraz změn v pojímání usufruktu – od římského práva k Všeobecnému občanskému zákoníku. Kapitola 8. 7 in: 200 let Všeobecného občanského zákoníku. J. Dvořák, K. Malý a kol. (eds. P. Skřejpková a O. Frinta). Wolters Kluwer: Praha 2011, s. 573–584.


197


neboť ta bývá povětšinou stálá, avšak je možno si představit situace, kdy je kupříkladu někomu umožněno, aby ve zcela specifické situaci měl služebnost pouze časově omezenou, a to pouze jako jistý čas, který oprávněnému umožní vyhledat či vybudovat nějaké stabilní řešení. Je však také možné charakteristiku takovýchto práv přiblížit více povaze osobních služebností v justiniánském smyslu a, jako je tomu kupříkladu u usufruktu, vůbec nad objektivní potřebou neuvažovat, ale považovat za dostatečné omezení služebnosti, její vymezení časové a obsahové. Jako druhý krok na cestě od pozemkových služebností ke služebnostem osobním se pak může zdát situace, kdy právo svým obsahem blízké pozemkové služebnosti bylo přisouzeno toliko určité osobě, a to nezávisle od jejího vlastnictví jakéhokoliv pozemku. Při pohledu z druhé strany by se vlastně jednalo o ususfruktus či usus, avšak velice specifickým a úzkým způsobem vymezený, co do obsahu a co do možnosti působení oné osoby oprávněné na povinnou věc. Za takovéto situace přirozeně již není možno hovořit o objektivní potřebě pozemku a snad ani o objektivní potřebě vůbec. S výše uvedeným stupněm onoho spektra pak může mít práva společný základ situace, kdy současný vlastník panujícího pozemku získá pro sebe určitou výhodu a možnost působit na sousedním či blízkém pozemku, avšak s tou specificitou, že tato výhoda mu náleží, i kdyby vlastníkem sousedního pozemku přestal být (a přirozeně novému nabyvateli by takováto specifická služebnost nesvědčila). Tehdy je sice služebnost ustavena jako onen podtyp bližší osobním služebnostem, ale obsahem výkonu v první části, kdy je oprávněný stále vlastníkem, se blíží spíše typu prvně uvedenému, tedy bližšímu pozemkovým služebnostem. K oběma uvedeným mezitypům služebností či snad nepravidelných služebností pak jistě není nutné dodávat, že ani při takovýchto charakteristikách by tato práva nemusela nutně ztrácet svůj věcněprávní charakter, ale ten by jim mohl být z podstaty věci přirozeně zachován. Na základě takto popsaného spektra možných charakteristik uvedených práv je možno se poté ptát, které ze stupňů jsou reálně zastoupeny v římském právu, ale i zcela obecně ve všech právních řádech. Navíc pro římské právo je nutno se také ptát, ve kterémže období se dané posouzení provádí, případně i terminologicky, zdali takové právo je zařazováno mezi služebnosti, či nikoliv. Je vcelku nepochybné postavení pozemkových služebností v rámci tohoto spektra, a také i jejich existence a základní charakter v římském právu. Podobně tomu tak je u práv, která jsou justiniánskou systematikou (ať již byla cílenou či nikoliv) zařazována mezi služebnosti osobní. Ona práva umístěná ve výše uvedeném spektru vedle pozemkových služebností, kdy oprávněná osoba musí být vlastníkem panujícího pozemku, je možno v rámci římského práva zdánlivě doložit právě institutem iregulárních služebností, která, byť výjimečně, takovouto situaci připouštějí, avšak je zapotřebí si uvědomit, že prameny hovořící o iregulárních služebnostech jednoznačně nehovoří pro to, že by tato práva byla oněmi na spektru bližšími pozemkovým služebnostem, či naopak těmi bližšími služebnostem © Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288

198


osobním. Nelze vyloučit, že některá práva skutečně mohla být ustavena obojím způsobem, avšak takovéto konstatování není než pouhou hypotézou, která je v případě práv bližších pozemkovým služebnostem drobným způsobem jistější. Jak bylo již v samotném úvodu konstatováno, ambicí tohoto textu není udělat plnou analýzu daného problému, všech přístupných pramenů, a tuto popsat. Na takovouto práci zde není prostor ani téma by tomuto nebylo odpovídající. Služebnosti do svých právních řádů převzaly téměř všechny právní řády kontinentálního právního systému, a tedy většina soudobých právníků tuší, co se pod pojmem služebnosti skrývá, ač kupříkladu německý právník bude tento pojem chápat šířeji, nežli italský či francouzský. Tato skutečnost je dána právě recepcí římského práva a daný příspěvek se chtěl podívat nikoliv přímo na tuto recepci, ale na to, co tedy bylo recipováno, a to již samotnými pozdními, východními Římany v době císaře Justiniána, jakým způsobem se v té nejstarší době postupovalo a především jaké možnosti nabízí práce s římskými prameny, pokud by bylo možno uvažovat v oné recepční tendenci a zároveň v určitém teoretickém oproštění se od obvyklých právních kategorií. V tomto smyslu se nejedná výše o nic jiného, nežli o úvahy a nastíněné možnosti, a to někdy i spíše v teoretickém smyslu, nežli jako skutečně reálně a s jistotou existující právní instituty. Přínos takovéhoto přístupu k určitým problémům však může být právě v oné vyšší míře liberace od (mimo jiné i recepcí) utvořených kategorií práva, kdy je možno v recepci římského práva nebo obecně při tvorbě práva odrážet se od širokých úvah a kde římské právo je především zdrojem nápadů, nikoliv svěrací kazajkou, jak se některým může zdát. Takovýto přístup konečně potvrzuje i ta skutečnost, že většina současného poznání o římském právu byla vzata z justinánských kompilací, což je pouze výtah. Skutečnost a bohatství římského práva tedy mohlo být a jistě i bylo o mnoho pestřejší a širší. Mgr. Jan Šejdl, Ph.D. Katedra právních dějin Právnická Fakulta University Karlovy v Praze email: [email protected]


199

Mos maiorum raného cisárstva a jeho vybrané ústavnoprávne idey v komparácii s vybranými konštitučnými princípmi Ústavy SR PRINCIPATE MOS MAIORUM AND ITS CHOSEN CONSTITUTIONAL IDEAS COMPARED WITH THE SELECTED CONSTITUTIONAL PRINCIPLES OF THE CONSTITUTION OF SLOVAK REPUBLIC

Dávid Šimek Šimek, Dávid. Mos maiorum raného cisárstva a jeho vybrané ústavnoprávne idey v komparácii s vybranými konštitučnými princípmi Ústavy SR. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, pp. 201–216. Abstrakt: V rámci prezentovanej právnej komparácie sa za porovnávaný vzor určila Ústava SR a za vzor porovnávajúci mos maiorum rímskej republiky, principátu, dominátu a východorímskej ríše počas Justiniánovej vlády. Hlavné zameranie komparácie smeruje k vybraným všeobecným termínom, ktoré by mohli korelovať a historicky odkazovať na minulé vývojové stupne. Samotná komparácia bude paralelne operovať s dvoma spôsobmi výkladu zvlášť pre prípady termínov antického Ríma a zvlášť pre prípady moderných pojmov slovenskej konštitucionalistiky. Logické potreby odôvodňujú izolovaný prístup, nakoľko samotné časové hľadisko objektívne sťažuje dôvodenie v zmysle definovanej analýzy. Spôsob výberu styčných komparovaných veličín sa odvíjal od najširšej abstrakcie, pretože detailné, striktné a konkretizované premenné sa nedajú dokonca ani z teleologické výkladu porovnať. Výber styčných pojmov sa orientuje na atribúty 1. písanosti, 2. rigidnosti, 3. právnosti – reálnosti (Ústava SR čl. 1), 4. unitárnosti (Ústava SR čl. 3 ods.1), 5. republikanizmu (Ústava SR čl. 101), 6. demokratizmu (Ústava SR čl. 1–2). Následné skupinové triedenie do výsledných kategórií – kritické pojmy, sporné pojmy, ambivalentné pojmy subsumuje vyššie uvedené komparáty, podľa špecifických predefinovaných vlastností. Tie charakterizujú kritické pojmy ako kategóriu vychádzajúcu z komparátov, ktoré disponujú úplne iným právnym základom a interpretáciou, sporné pojmy ako komparáty so spoločným obsahovým základom, ale odlišnou interpretáciou (alebo odlišným obsahovým základom, ale spoločnou interpretáciou) a ambivalentné pojmy ako komparáty vychádzajúce zo spoločného základu a interpretácie. Kľúčové slová: mos maiorum, konštitučné princípy, Ústava SR


201




Abstract: Main objectives of this comparation leads us to general terms, which would interact and historically refer to past evolution levels. The sole comparison would operate in parallel by two ways of legal interpretation, especially for antique roman terms and for current modern terms of slovak constitutionalism. Logical needs favoured isolated approach, because time factor slowes down the progress in declared analysis. Nature of choosing main terms is orientated from the broadest abstraction, because detail, strict and concrete variables cannot be even teologically compared. The main constitutional atributes is focused on: 1. written – unwritten form, 2. rigid form, 3. legal – real constitution (art. 1 Const. SR), 4. unitarity (art. 3.1 Const. SR), 5. republicanism (art. 101 Const. SR), 6. democratism (art. 1–2 Const. SR). Following „group selection“ diverse analysed terms into: critical cathegory, questionable cathegory, ambivalent cathegory, according to their special attributes. These attributes characterized critical cathegory as a group of terms which contains whole different basis and interpretation, questionable cathegory as a group of terms which contains common contents, but different interpretation or common interpretation but different contents, and ambivalent cathegory as a group of terms which contains common ground and intepretation. Keywords: mos maiorum, constitutional principles, Constitution of SR Úvod – deklarácia základných premís, téz, cieľov a metód skúmania Hlavným cieľom predkladanej matérie je potvrdiť alebo vyvrátiť deklarovanú hypotézu, ktorá tvrdí, že „ak moderný európsky konštitucionalizmus vychádza z tradícií rímskych ústavných zvyklostí (premisa číslo 1) a zároveň je možná kompatibilita Ústavy SR s mos maiorum v základných ideových východiskách (premisa číslo 2), majú rímske ústavné zvyklosti aj dnes určitý rozmer univerzálnosti.“1 Na základe prezentovaného príspevku som zrealizoval, s určitou predisponovanou trúfalosťou z hľadiska rozsahu, jednu z parciálnych komparácií odkazu východiskových ideí rímskej konštitúcie v nadväznosti na súčasné moderné ústavnoprávne poriadky, špecificky na Ústavu SR a jej vybrané kreačné princípy. Doterajšie väčšinové postoje právnych romanistov konštatujú primárne postavenie ius privatum ako hlavnej bázy práva súkromného štátov európskej kontinentálnej civilizácie, ktoré sa opierajú o generálny konsenzus unikátnosti v danej oblasti. Ius publicum sa však elegantne obchádza v ústavnoprávnej vede kontinentálnej Európy, vychádzajúc z tradícií a myšlienok novovekých buržoáznych revolúcií a ústav, ktoré kladú do popredia svoju jedinečnosť a originálnosť, hoci nemôžeme ani teoreticky predpokladať, že doboví autori formovali čerstvé 1 Samotné jadro problematiky tvoria presnejšie povedané ústavné zvyklosti, ktoré môžeme vnímať v období klasickej republiky už ako ucelený dynamicky rozvíjajúci sa celok.


202


ústavné úzusy na zelenej lúke. Z tejto fixnej premisy číslo 1 vychádza nasledovná parciálna téza, ktorá deklaruje, že vyššie uvedený spôsob výkladu je prinajmenšom mylný a vychádza z mätúcich predpokladov, čo potvrdzuje priamu resp. nepriamu inšpiráciu autorov prvých kapitalistických revolučných ústav 18. storočí minulými štátoprávnymi modelmi, vrátane nepísaných ústavných zvyklostí antického Ríma – mos maiorum. V nadväzností na premisu číslo 1 predkladám premisu číslo 2, ktorá predstavuje legálnu komparáciu, kde za porovnávaný vzor dosadíme Ústavu SR a za vzor porovnávajúci dosadím mos maiorum rímskej republiky, principátu, dominátu a východorímskej ríše počas Justiniánovej vlády. Obsahom komparácie bude funkčné porovnanie vybraných všeobecných termínov, ktoré by mohli korelovať a historicky odkazovať na minulé vývojové stupne. Samotná komparácia bude paralelne operovať s dvoma spôsobmi výkladu: zvlášť pre prípady termínov antického Ríma a zvlášť pre prípady moderných pojmov slovenskej konštitucionalistiky. Logické potreby odôvodňujú izolovaný prístup, nakoľko samotné časové hľadisko objektívne sťažuje dôvodenie v zmysle definovanej analýzy. Spôsob výberu styčných komparovaných veličín sa odvíjal od najširšej abstrakcie, pretože detailné, striktné a konkretizované premenné sa, jednoducho povedané, nedali dokonca ani z teleologické výkladu porovnať. Výber styčných pojmov, ktorých analýza, komparácia a následne syntéza sa bude dotýkať, som ustálil na nasledovné resumé. Ústava SR svojím charakterom, latentným alebo priamym obsahovým vyjadrením deklaruje, že je 1. písaná, 2. rigidná, 3. právna (reálna – čl. 1), 4. unitaristická (čl. 3 ods. 1), 5. republikánska (čl. 101) a 6. demokratická (čl. 1–2).2,3 Následné skupinové trojdelenie na kritické pojmy, sporné pojmy, ambivalentné pojmy subsumuje tieto vyššie uvedené komparáty, podľa špecifických predefinovaných vlastností. Tie charakterizujú kritické pojmy ako kategóriu vychádzajúcu z komparátov, ktoré disponujú úplne iným právnym základom a interpretáciou, sporné pojmy ako komparáty so spoločným obsahovým základom, ale odlišnou interpretáciou (alebo odlišným obsahovým základom, ale spoločnou interpretáciou) a ambivalentné pojmy ako komparáty vychádzajúce zo spoločného základu a interpretácie. Parciálna téza číslo 2 sa teda pýta, či je vôbec možné dospieť k úspešnej komparácii a následnej kompatibilite skúmaných objektov.

2 POSLUCH, M. – CIBUĽKA, Ľ.: Štátne právo Slovenskej republiky. Vydavateľské oddelenie PF UKo: Bratislava 2001, s. 38. 3 SVÁK, J.: Ústavné právo Slovenskej republiky. Akadémia PZ: Bratislava, s. 33–38.


203


Analýza Kritické pojmy Právnosť – reálnosť ústavy SR znamená jej skutočné verifikovanie v praxi, kde skutkový stav relatívne zodpovedá právnej abstrakcii. Legislatívne vyjadrenie našiel v čl. 1 Ústavy SR skrze sebadeklaráciu základných atribútov: Čl. 1 (1) Slovenská republika je zvrchovaný, demokratický a právny štát... .4 Entuziazmus doby tvorby nevyhnutne adjustuje k tomuto pojmu atribút vysokej miery právnej odvahy, ak nie istoty, ktorá sa nedá stotožňovať s právnou istotou, pričom počíta s absolútnymi veličinami korelujúcimi s ľudskou behaviorálnou empíriou, ktorá nemôže byť v takejto miere s právnym poriadkom zlučiteľná. Pojem „právnosť – právny štát, reálna ústava“ bol totiž zavedený modernými ústavnoprávnymi odbormi postihnutými už spomínaným dobovým entuziazmom, ktorému mohol predchádzať široko parafrázovaný rímsky termín záväznosť. Na rozdiel od súčasnej absolútnej deklarácie istoty – právnej záväznosti, Rimania sa pohybovali v rovine pravdepodobnosti a rozsahu, teda relatívnej istoty – faktickej záväznosti. Na účely komparácie pojmu reálnosti rímskej a slovenskej ústavy, treba najprv funkčne vymedziť rímsky ústavný poriadok. Gaius o ústavných poriadkoch – zvyklostiach antických národov vyslovil nasledovnú mienku: Omnes populi, qui legibus et moribus reguntur ... Všetky národy, ktoré sa riadia zákonmi a obyčajami ...5 Reflektujeme tu teda dvojaký prístup, a to zvlášť k zákonom a zvlášť k ústavným zvyklostiam – obyčajom, ktoré sú vlastné aj pre rímsky štát. Pozrime sa na to, v akej miere a rovine záväznosti vnímali zákony a obyčaje Rimania podľa dobových prameňov. Cicero definuje v De legibus, čo je to zákon: ... quae scripto sancit quod vult, aut jubendo, aut vetando. ... ... kde písané sankcie určujú, čo je povolené, alebo je prikázané alebo zakázané...6 4

Právny štát je širší pojem súvisiaci s uplatňovaním zákona, jeho záväznosti nielen pre fyzické a právnické osoby, ale aj pre štátne orgány. 5 Gai. Inst. 1. 1. Hneď v druhom odseku definuje, že právo národa rímskeho pozostáva zo zákonov, plebiscitov, uznesení senátu, cisárskych nariadení, ediktov a dobrozdaniach právnikov. Okrem kategórie zákonov vyplýva, že „plebiscitá ... až dobrozdania právnikov“ sú deriváty ústavných zvyklostí mos maiorum. Samozrejme toto delenie nekopíruje členenie na ius scriptum a non scriptum, kde všetky uvedené pramene sú písané formy, zatiaľ čo generálne užívanie skrze tichý súhlas je nepísaná forma. 6 Cic. De leg. I. 6.


204


Tzn., že definícia zákona sa vzťahuje na rímsky poriadok vyslovene v pozitívnoprávnom duchu, bez deklaratívneho podtextu. Digesta posunuli definíciu zákona do generálnejšej roviny: Lex est commune praeceptum, virorum prudentium consultum, delictorum, quae sponte vel ignorantia contrahuntur, coercitio, communis reipublicae sponsio.7 Zákon je všeobecný predpis, rozhodnutie múdrych mužov, trest za bezprávie, ktoré je spôsobené úmyselne alebo z nedbanlivosti, spoločný sľub občianstva. Všeobecný predpis (príkaz) odkazuje na všeobecnú záväznosť zákona vzťahujúcu sa jednak na deliktuálne zavinené a nedbanlivostné správanie a na osoby, ktoré vykonali sponsio,8 alebo sľub smerovaný k spoločným „veciam verejným“ (doslovne). Vykonanie občianskej prísahy nahráva zase argumentáciám o relatívnom prístupe záväznosti, nakoľko absolútne poňatie by predsa objektívne nepotrebovalo žiadny atribút sľubu vlastných občanov. Pre celistvosť uvádzam aj chápanie zvyklostí predkov: De quibus causis scriptis legibus non utimur, id custodiri oportet, quod moribus et consuetudine inductum est. V prípadoch, pre ktoré nemáme písané zákony, sa musí zachovávať to, čo sa zaviedlo mravmi a obyčajami.9 Mravy a obyčaje vychádzali z pravidiel ius naturale, teda morálneho kódexu vlastného pre všetky živé bytosti. Rímske právo, či už verejné alebo súkromné, skutočne vnímam ako nadstavbu morálneho modelu súžitia, teda faktického a nie fiktívneho stavu rímskej spoločnosti. Výrazy ako „povoľuje, zakazuje, prikazuje sa, sľubuje sa, musí sa zachovávať“ je v priamom kontraste s konštatovaním argumentum ultimum čl. 1 Ústavy SR. Na žiadnom mieste Rimania nekonštatujú, že ich pramene práva sú zároveň reálne – tzn., že sa „uplatňujú v celej rímskej ríši“, ale „majú sa aplikovať na území rímskej ríše“. Samozrejme v historických prameňoch sa spomínajú generálne definície práva, ale tie majú skôr deklaratórny charakter de lege ferenda, ktorý sa vyskytuje hlavne na začiatku právnych dokumentov, zbierok a učebníc. Nemajú nič spoločné s analogickým konštatovaním – „Rímska ríša je právny štát, kde sa zákony a ústavné zvyklosti uplatňujú“, ale „Rímska ríša je štát, kde sa zákony a ústavné zvyklosti majú uplatňovať“ Posledným argumentom, ktorý potvrdzuje vyššie uvedený predpoklad, je ustanovenie Constitutio Tanta, ktorá hovorí o záväznosti Digest nasledovné: 7 D 1. 3. 1. 8 Suet. Aug. 17. 9 D 1. 3. 32.


205


„Itaque omnes iudices nostri pro sua iurisdictione easdem leges suscipiant et tam in suis iudiciis quam in hac regia urbe habeant et proponant, et praecipue vir excelsus huius almae urbis praefectus.“ 10 Preto nech si všetci naši sudcovia za základ svojej súdnej právomoci zoberú tieto zákony, nech ich majú pri sebe a verejne vykladajú tak na svojich súdoch ako aj v tomto kráľovskom meste, a predovšetkým tiež vynikajúci muž, prefekt tohto dobrotivého mesta. Želací spôsob resp. rozkazovací spôsob vetných súvetí vytvára základný rozdiel, ktorý sa vzťahuje k parciálnej záväznosti expresis verbis pre sudcov východorímskej ríše, teda nie konštatovacím tvrdením. Pre zvyšok širokej laickej populácie sa z dôvodu plného právneho pokrytia uplatňovali Ulpiánove pravidlá: ... honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere.11 … počestne žiť, nikomu neškodiť, dať každému to, čo je jeho. Na druhej strane moderná konštitucionalistika namiesto akceptovania a implementovania faktického stavu, ktorá vo svojej abstrakcii deklarovala miestami absurdné hodnoty a princípy zvýraznené v úvodných deklaráciách a memorandách, radšej alibisticky diverzifikovala ústavy na právne a reálne, hoci opodstatnenosť právnych ústav sa opierala zase o abstrakciu morálnych, etických, náboženských hodnôt, ktoré sa i napriek vynaloženému osvieteneckému úsiliu nepodarilo trvalo zaviesť do spoločnosti. Uvádzam príklady revolučných deklarácií práv občana z prostredia Spojených štátov a Francúzskej republiky: Virginia Declaration of Rights Section 1. That all men are by nature equally free and independent and have certain inherent rights, of which, when they enter into a state of society, they cannot, by any compact, deprive or divest their posterity; namely, the enjoyment of life and liberty, with the means of acquiring and possessing property, and pursuing and obtaining happiness and safety. Odsek 1. Všetci ľudia sú si od prírody rovní a nezávislí, disponujúc základnými právami, ktoré, keď zaujmú svoje postavenie v spoločnosti, im nemôžu byť žiadnym spôsobom odňaté alebo odopreté ich potomstvu; menovite radosť zo života a slobody, čo znamená nadobúdania a vlastnenie majetku, a hľadanie a získanie šťastia a bezpečia. Déclaration des droits de l´homme et du citoyen de 1789 Article premier. Les hommes naissent et demeurent libres et égaux en droits. Les distinctions sociales ne peuvent être fondées que sur l’utilité commune. 10 D Constitutio Tanta 24. 11 Ulp. D 1. 1. 10.


206


II. Le but de toute association politique est la conservation des droits naturels et imprescriptibles de l’Homme. Ces droits sont la liberté, la propriété, la sûreté et la résistance à l’oppression. III. Le principe de toute Souveraineté réside essentiellement dans la Nation. Nul corps, nul individu ne peut exercer d’autorité qui n’en émane expressément. IV. La liberté consiste à pouvoir faire tout ce qui ne nuit pas à autrui: ainsi l’exercice des droits naturels de chaque homme n’a de bornes que celles qui assurent aux autres Membres de la Société, la jouissance de ces mêmes droits. Ces bornes ne peuvent être déterminées que par la Loi. Ľudia sa rodia a zostávajú si rovní a slobodní v právach. Spoločenská diferenciácia môže byť založená len na všeobecnom blahu. II. Cieľom politických združení je zachovávanie prirodzených a neodňateľných práv ľudí. Tieto práva sú sloboda, vlastníctvo, bezpečie a odpor voči útlaku. III. Princípom štátnej suverenity je národ. Žiadny orgán alebo individuálna autorita nemôže vykonávať žiadnu právomoc, ktorá by nepochádzala priamo od národa. IV. Sloboda pozostáva z činnosti jednotlivca, ktorá neubližuje nikomu inému, teda lepšie povedané, výkon prirodzených práv každého človeka nemá ohraničenie s výnimkou kontaktu výkonu tých istých práv iným jednotlivcom tej istej spoločnosti. Tieto obmedzenia môžu byť definované iba zákonom. Môžeme teda povedať, že rímske vnímanie dodržiavania ústavy alebo princípu právnosti – reálnosti, bolo oveľa pragmatickejšie a utilitárnejšie založené, nezaťažené ideologickou dogmatikou de lege ferenda, pretože samotné delenie ako také v dobách antického Ríma neexistovalo. Namiesto prázdnych konštatácií spôsobených eufóriou zdanlivého uvoľnenia politických režimov sa Rimania pridŕžali a prísne odlišovali právne disciplíny od filozofickej ontológie, ktorá v moderných právnych poriadkoch v úvodných článkoch niekedy syntetizuje matériu nesprávnym smerom. Demokratický rys ústavy SR je definovaný v čl. 1–2, ktorý vychádza z: 1. 2. 3. 4.

neviazanosti na žiadnu ideológiu alebo náboženstvo, všeobecného dodržiavania medzinárodného práva, definovania zdroja moci pochádzajúceho občanov a definovania základného modelu správania sa štátnych orgánov a ľudí vo vzťahu k právnemu poriadku.

Prvý bod vychádza z myšlienkového prúdu francúzskej revolúcie.12 Antika však nespájala neviazanosť na náboženstvo s atribútom demokracie, pretože 12 Déclaration des droits de l´homme et du citoyen de 1789.


207


polyteistické sekty postrádali akúkoľvek väčšiu organizovanosť charakteristickú pre staromoderné religiózne združenia, ktoré mohli reálne konkurovať starovekému rímskemu štátu.13 Novovekí myslitelia chceli pomocou ideí odluky cirkvi a štátu skoršie účelovo oslabiť vplyv vybraných náboženských organizácií na štát, čo sa javí v dobovom kontexte ako úplne logické. Rimania však túto objektívnu potrebu nepociťovali, ba práve naopak, napríklad národný kult boha Marsa, Jupitera alebo Ceres a odvodzovanie vlastnej či už vojenskej resp. vodcovskej tradície hralo v mos maiorum nezastupiteľnú úlohu.14 V rámci principátu a neskôr dominátu vystupuje do popredia fúzia štátnej ideológie a nového náboženstva – kresťanstva, ktorá sa stala integrálnou súčasťou štátu a plnila podpornú funkciu stability a kontroly.15 Ideológia ako koncept v antickom predkresťanskom Ríme sa spájala skôr s filozofickým smerovaním, kde dominoval rímsky stoicizmus, a ten nepredstavoval politické hnutie ako skôr vnútorné presvedčenie.16 Takisto kváziideologické smerovanie zhmotnené v dvoch politických prúdoch populárov a optimátov hovorilo skoršie o sociálnej diverzifikácii, ako o konkurencii myšlienkových prúdov. Preto ideológia ako moderný abstraktný pojem nehrala tak dôležitú úlohu, ako polyteistické náboženstvo stotožnené s mos maiorum a neskôr kresťanstvo vo význame politického a sociálneho mocenského nástroja. K druhému bodu len dodám, že rímska ríša neexistovala v integrovanom, relatívne vyváženom medzinárodnom priestore ako Európa 17.–21. storočia.17 Rimania ako jediný hegemón európskeho priestoru určovali „medzinárodné“ právo a riadili sa len vlastnými utilitárnymi pohnútkami, preto atribút medzinárodného práva, kde relatívne rovným dielom participujú subjekty na tvorbe vzájomných vzťahov, odpadá. Tretí bod sa orientuje na pojem „zdroj štátnej moci“, ktorý ako prapôvodný inštitút vlastný pre rímsko-helénsku civilizáciu dokázali doboví štátnici odlíšiť, pomenovať a definovať, primárne vychádzajúc z Platónovho rozčlenenia správy obce na päť štátnych režimov v rámci jeho titulu Politeia.18 Rimania počas obdobia vlastnej republiky rozvinuli a prispôsobili mnohé klasické grécke inštitúty, 13 Liv. I. 20.: Cirkevná organizácia štátnych kultov a náboženských záležitostí samozrejme existovala. 14 COOLEY, A. E.: Beyond Rome and Latium: Roman Religion in the Age of Augustus. Religion in Republican Italy. Cambridge University Press 2006, s. 247 15 Samozrejme nemôžeme brať v úvahu úvodné roky vládnej aplikácie a šírenia kresťanstva, ktoré neniesli znaky stability. 16 ARRIAN: Discourses of Epictetus I. 9. 1.: „Ja nie som Aténčan alebo Korinťan, ale občan tohto sveta.“ 17 Počas obdobia vrcholného stredoveku a renesancie sa v geopolitickom priestore Európy vytvorili relatívne, vojensky a ekonomicky rovnocenné medzinárodné subjekty, ktoré svoje vzájomné vzťahy determinovali do dnešných dní a na ich snahách sa vybudovali moderné internacionálne združenia rôzneho charakteru. 18 PLATÓN: Politeia VIII – X.


208


z ktorých čerpajú moderné demokracie dodnes, medzi inými aj faktické užívanie systému priamej alebo nepriamej demokracie, systém vzájomnej kontroly rôznych druhov mocí,19 definovanie právomocí, kompetencií a ich obsahu, imunity mandátu etc.20 Počas obdobia principátu prebiehala transformácia resp. faktický presun právomocí na novovybudovanú paralelnú cisársku organizáciu, ktorá participovala na kontrole rímskeho štátu ekonomicky a vojensky, za ponechania formálnej republikánskej sústavy a zvykov.21 V prípade štátnych orgánov magistráti vykonávali svoje základné oprávnenia najmä pomocou formálnych právomocí, ktoré sme podľa historických prameňov a z hľadiska pôsobnosti a intenzity rozdeľovali na potestas22 ako najširšie vzatú právomoc a imperium23 ako najvyššie vzatú právomoc, ktorá sa kombinovala so špecifickými atribútmi plebejského tribúna a neformálnymi právomocami auctoritas a dignitas.24 Magistratúra klasickej republiky disponujúca imperiom podliehala špecifickej aplikačnej praxi, ktorá sa uplatňovala pomocou mos maiorum Ríma, a v prípade porušenia právneho poriadku – reprezentovaného v tom čase už nielen ústavnými nepísanými zvyklosťami, ale aj normatívnymi právnymi aktami – zákonmi, nasledovali konkrétne vymedzené legálne protiopatrenia či už vo forme spätnej kontroly realizovanej rímskym senátom a jeho komisiami (substitučne počas principátu nahradil senát cisár), ktoré mohli napríklad podávať verejné obžaloby a podnety na trestné prešetrenie, a v konečnom dôsledku aj udeliť tresty, čoho dôsledkom bola generálna strata dignitas páchateľa, ktorá mohla vyústiť až do straty občianstva resp. vyhlásením za nepriateľa štátu.25 Slobodní jednotlivci mohli okrem špecifických občianskych práv určených rímskym občanom a obmedzení provinčných poriadkov robiť všetko, pokiaľ nevstupovali do práv ostatných.26 Slovenská právna úprava hovorí inými slovami to isté a to že: 1. Štátne orgány môžu konať iba na základe ústavy, v jej medziach a v rozsahu a spôsobom, ktorý ustanoví zákon. V prípade jednotlivca 2. Každý 19 Cic. Fam. 1. 2. 4.: Problematika vzájomnej kontroly senátu, ľudových zhromaždení, involvovanie cisára a jednotlivých spoločenských tried. 20 Problematika potestas, imperium v korelácii s auctoritas a dignitas. 21 Čo možno v určitom svetle pozorovať v rámci ultimatívneho poňatia slobody podnikania a nepomerného kumulovania ekonomických prostriedkov aj v súčasnosti. Držitelia moci sa de facto nezhodujú s oficiálnou sústavou štátnych orgánov, kde by sa predpokladalo, že vrcholné štátne inštitúcie budú mať k dispozícii aj adekvátnu moc. 22 D 50. 16. 215.: „Potestatis“ verbo plura significantur: in persona magistratuum imperium: in persona liberorum patria potestas 23 Cic. Phil. V. 16: sine quo res militaris administrari, teneri exercitus, bellum geri non potest. 24 Cic. De leg. 3. 28.: Cum potestas in populo, auctoritas in senatu sit. Súvisí aj Res gestae VI. 35: Quo pro merito meo senatus consulto Augustus appellatus sum... Post id tempus praestiti omnibus dignitate, potes tatis autem nihilo amplius habui quam qui fuerunt mihi quo que in magistratu conlegae. 25 Viď príklad M. Antonius. 26 Ulp. D 1. 1. 10. 1.


209


môže konať, čo nie je zákonom zakázané, a nikoho nemožno nútiť, aby konal niečo, čo zákon neukladá. Konštatujem teda, že minimálna obsahová báza je vo vyššie uvedených tézach prítomná a relatívne podobná (body číslo 3 a 4), avšak nie do tej miery, aby mohol byť „demokratický rys“ zaradený do ambivalentných pojmov. Sporné pojmy Ius scriptum a ius non scriptum je termín pochádzajúci už z čias antického Grécka „τὤν νόμων οἱ μὲν ἔγγραψοι, οἱ δὲ ἄγραψοι“,27 prevzatý a často využívaný rímskou právnou vedou. Definícia oboch pojmov sa do súčasnosti vývojom markantne nezmenila. Odlišný je však už pohľad pri aplikácii vyššie uvedených pojmov na rímsku ústavu dobovými právnikmi a súčasnými právnymi teoretikmi. Na rozdiel od slovenskej ústavy, podľa modernej kategorizácie bola rímska konštitúcia nepísaná.28 (nevykazovala znaky spísaného uceleného štátotvorného dokumentu, ale zmes zvykov predkov dopĺňaných normatívnymi právnymi aktami magistrátov). Podľa Just. Inst. 1. 2. 3. nasledovné dobové tvrdenie konštatuje, že: Constat autem ius nostrum aut ex scripto aut ex non scripto, ut apud Graecos: τὤν νόμων οἱ μὲν ἔγγραφοι, οἱ δὲ ἄγραφοι id est legum aliae scriptae aliae non scriptae. Scriptum ius est lex, plebiscita, senatus consulta, principum placita, magistratuum edicta, responsa prudentium... Ex non scripto ius venit, quod usus comprobavit. nam diuturni mores consensu utentium comprobati legem imitantur.29 „(Rímske) právo pozostáva z písaného a nepísaného práva ..., písané právo je zákon, plebiscitum, uznesenie senátu, cisárska konštitúcia, edikty a dobrozdania právnikov... Nepísané právo vzniká vtedy, keď je schválené vlastným používaním... Dlhodobý obyčaj... je postavený na roveň zákonu.“ Atribút písanosti v rímskom ponímaní sa vzťahuje k prameňu práva, narozdiel od súčasnej kategorizácie, ktorá kladie podmienku na jednotný ucelený ústavnoprávny dokument, čo do druhej polovice 18. storočí nebolo vôbec aktuálne. Zároveň túto novodobú argumentáciu považujem za mätúcu a aplikačne účelovú špecifickému obdobiu, pretože posudzovanie ústav na základe parametra, či majú jeden alebo viac štátotvorných dokumentov v závislosti od chronologického poradia a obsahového (podľa mňa len vizuálneho) rozdelenia, je celkom odvážne.30 27 28 29 30

„Niektoré právne zásady sú písané iné nepísané.“ Just. Inst. 1. 2. 3. PRUSÁK, J.: Teória práva. Vydavateľské oddelenie PF UKo: Bratislava 2001,s. 110. Just. Inst. 1. 2. 3. Ústava Veľkej Británie je nepísaná (v britskej literatúre označovaná pod jasnejším pojmom nekodifikovaná), hoci obsahuje vyše 50 štatútov, ktoré sa v mnohých prípadoch dopĺňajú


210


Rigidnosť právnych noriem nie je ustálený pojem. Je výsledkom teoretického delenia ústav modernými právnymi teoretikmi a nemá korene v antickom Ríme. Vedecká impertinentnosť smeruje k otázke, či existuje vôbec možnosť určenia hranice medzi rigidnými a flexibilnými ústavami,31 a ak nie, akú utilitárnu a pragmatickú hodnotu majú vôbec uvedené diverzifikácie. Pre účely našej analýzy je však vhodné uznať za objektívny fakt nasledovnú konštatáciu, že Ústava SR podľa charakteristík modernej konštitucionalistiky sa generálne považuje za rigidnú. Pri rímskom mos maiorum je ťažko definovateľné nielen to, v ktorej rovine chápeme tuhosť a flexibilitu, ale aj v čom, teda v akých inštitútoch. Vo vzťahu k legislatívnemu procesu a schvaľovaní určitých zákonov mos maiorum napríklad vykazovalo formálne znaky rigidnosti. Zároveň však niektoré ústavné legislatívne inštitúty obsahovali znaky flexibility, napr. uznesenia senátu, edikty, cisárove nariadenia etc. a nehovoriac o dynamických premennách, ktoré vplývali na samotnú modifikáciu mos maiorum, a to institutum a consuetudo.32 Celkovo konštatujem, že rímska konštitúcia plnila hlavne utilitárnu funkciu, teda sa ani primárne nesnažila spĺňať znaky teoretických pojmov, ako je to rámci súčasnej ústavnej tvorby,33 ale práve naopak. Ambivalentné pojmy Unitaristická ústava vychádza z definície pojmu, ktorý sa vo vzťahu k štátu vymedzuje existenciou jednotnej sústavy najvyšších orgánov a absenciou územných jednotiek, ktoré disponujú samostatnosťou na základe sebaurčovacieho

a utvárajú harmonický celok, ale napr. Ústava SR je písaná, má základný prameň č. 460/1992 Zb., ktorý je v niektorých novelách a ústavných zákonoch paradoxne charakterovo menený úplne vo vnútornom rozpore. (K dnešnému dňu 6. 3. 2014 bola 12krát novelizovaná, doplnená 9 novými ústavnými zákonmi, 3 ústavné zákony zrušila). Delenie z hľadiska ius scriptum alebo non scriptum nemá podľa moderných kritérií opodstatnenie, iba ak by sme upravili výrazy podľa britskej právnej vedy na kodifikované a nekodifikované právo. 31 Je to hranica, kedy zmenu ústavy dovoľuje zákon resp. ústavný zákon, alebo je to legislatívnym procesom – kvórom poslancov, dolnou alebo hornou komorou, alebo kontrasignáciou prezidenta, vplyvu ústavného súdu na prijatie zmeny etc.? 32 Consuetudo je inštitút, ktorý spočíva v obnovovaní starých zvyklostí, zatiaľ čo institutum je forma voľného precedensu. 33 Pri tvorbe súčasných ústav a ústavných zákonov si kladú ústavodárni činitelia otázky: Aký charakter bude mať ústava, bude rigidná alebo flexibilná, demokratická parlamentného alebo prezidentského systému, z čoho bude vychádzať, akým spôsobom sa inkorporujú medzinárodné normy etc.? Pri tvorbe rímskej konštitúcie Rimania neboli limitovaní medzinárodnou právnou úpravou a alebo relatívnym vnútorným tlakom. Podvedome sa riadili princípmi efektívnosti a účelnosti.


211


práva.34,35 Rímske právo nepoznalo moderný terminus technicus „sebaurčovacie právo národa,“36 ale poznalo implicitne termín „pozemok, hranica a sústava najvyšších štátnych orgánov,“ teda pojmy, ktoré integrálne s moderným konštitucionalistickým vyjadrením súvisia. Z pohľadu vlastníckeho práva sa problematika delenia rímskeho územia sústredila na tri základné kategórie, a to na tzv. italské pozemky, ktoré ako jediné mali alternatívu plnohodnotného súkromného kviritského vlastníctva fyzických alebo právnických osôb (rímskych občanov alebo rímskych municípií) – ager privatus,37 pozemky patriace priamo cisárovi a provinčné pozemky38, ktoré existovali vo vlastníctve rímskeho štátu – ager publicus39 a boli pod správou rímskych magistrátov alebo cisára a cisárskej administratívy.40 Keďže plnohodnotné súkromné vlastníctvo pozemkov sa orientovalo len na územie Itálie, štátne pozemky tvorili zvyšné územia vrátane pohraničných oblastí. Cisárske pozemky, ktoré sa dislokovali spravidla do prokurátorských provincií, tvorili zaujímavý právny exces, kde cisár ako súkromná osoba disponoval vyššie spomenutými nehnuteľnosťami s vlastnou administratívou a pritom skrze nich realizoval štátnu politiku, ktorá mala byť delegovaná podľa mos maiorum len na štátnu sústavu resp. na sústavu disponujúcou delegovaným imperiom. K nim prislúchalo plné dispozibilné vlastnícke právo, v rámci ktorého ich spravidla dával do nájmu svojim klientom, resp. spojencom Ríma. Štátne provinčné pozemky nemali plnú dispozibilitu vzťahujúcu sa na súkromný majetok s odkazom aj na religiózny charakter, v rámci ktorého každý posun hraníc obce Rím museli odsúhlasiť aj bohovia41. Preto sa štátne pozemky spravidla nepredávali, ale dávali do užívania za pravidelný poplatok – tributum, stipendium,42 z čoho vyplýva, že akýkoľvek náznak paralelného štátneho syndrómu v rímskej ríši, ktorý by pripomínal kvázifederalizmus na úrovni najvyšších orgánov a v súvislosti s odkazom na fraktúrne poňatie územného členenia z pohľadu vlastníckeho práva, neprichádza do úvahy. Hoci sústava najvyšších orgánov v neskorej republike a principátu vykazovala znaky nepravej duality,43 nemôžeme povedať, že bola funkčne nejednotná.44 34 PRUSÁK: op. cit., s. 156. 35 Čl. 3 Ústavy SR: 1. Územie SR je jednotné a nedeliteľné. 2. Hranice sa môžu meniť len ústavným zákonom 36 A nikdy sa ani implicitne podľa neho neriadil, preto tento bod v rámci charakteristiky unitárnosti rímskej ústavy je bezpredmetný. 37 Gai. Inst. 2. 27. 38 Gai. Inst. 2. 7. 39 Taktiež Ager Occupatorius. Rei Agrariae Auctores, s. 45. Ed. Wilelmi Goesii 1674. 40 Provinčné pozemky mohli byť v súkromnom prenájme. 41 Boh brán a hraníc Janus. 42 Cic. de off. II. 22. 43 Napr. duálnosť senátnej štátnej správa a cisárskej administratívy. 44 Samozrejme výnimky v období dominátu sú evidentné, ja sa však zameriavam na obdobie na prelome letopočtov.


212


Cisár ako vrchný správca na základe udeleného prokonzulského imperia senátom, teritoriálne vymedzeného na oblasti, ktorým: Provincias validiores et quas annuis magistratuum imperiis regi nec facile nec tutum erat, ipse suscepit, ceteras proconsulibus sortito permisit. Silné provincie, ktoré nemohli byť ľahko alebo bezpečne spravované pravidelnými stretnutiami, zabral pre seba, ostatným udelil vybraných prokonzulárnych guvernérov, ...45 zabezpečoval ich nedotknuteľnosť sprostredkovane skrze vlastnú administratívu, pretože boli majetkom rímskeho štátu. Prokonzulské imperium sa generálne udelilo pri nástupe do funkcie rímskemu cisárovi, ktoré umožňovalo ďalej v rámci vlastnej administratívnej sústavy ho delegovať na nižšie štruktúry civilného alebo vojenského charakteru. Obídenie kumulácie prípadných úradov v jednej osobe resp. potestas sa dialo umelým vyčlenením jednotlivých zložiek imperia, ktoré sa začali udeľovať práve v tejto izolovanej forme a tým sa zabezpečila relatívne úspešná koexistencia centrálnych republikánskych úradov a cisárskej administratívy. Z toho vyplýva, že konštatovaná jednotnosť centrálnych orgánov a štátneho územia, legálna nemeniteľnosť rímskych hraníc, absolútne potlačenie politickej participácie aj nižších politicko-ekonomických autonómnych územných celkov (coloniae, municipium) de lege, naznačujú, že rímska ústava môže byť označovaná moderným pojmom ako unitárna. Republikánska ústava je v poňatí modernej konštitucionalistiky chápaná skrze inštitút hlavy štátu – prezidenta, vychádzajúc z tradície americkej a francúzskej konštitucionalistiky prvýkrát realizovanej počas revolučných nepokojov.46 Základná diverzifikácia ústav podľa kritérií kladených na hlavu exekutívy, jej formu a obsah, vyúsťuje do delenia ústavných poriadkov na republikánske a monarchistické, ktoré s predestinovanou istotou vychádzajú z rímsko-helénskej tradície.47 Rímske kráľovstvo, charakteristické inštitútom rex – kráľ, ktorý v sebe koncentroval najširšie vzaté imperium, sa ako štátny útvar nazývalo Regnum Romanum, vykazujúc znaky hybridnej monarchie. Po zavrhnutí kráľovstva a rozdelení právomocí do nových úradov sa podľa dobovej tradície začína hovoriť o veci verejnej – res publica,48 kde sa aktívne do politického procesu zapájajú dve legi45 Suet. Aug. 47. 46 Paradoxne slovo prezident vychádza z lat. prae+sedere = tí čo sedia vpredu, zatiaľ čo slovo rímsky prétor (pôvodne označovaní konzuli) vychádza z prae+ire = tí čo kráčajú vpredu. 47 Platón: Politeia VIII–X. 48 Liv II. 1.: Pojem, ktorý nemôžeme ani v dobe jeho vzniku zamieňať s pojmom demokracia. Republika súvisí s rozdelením právomocí a vzájomnej kontroly najvyšších štátnych orgánov a najmä na odlíšenie od pojmu kráľovstvo. Demokracia súvisí so zdrojom a legitimitou štátnej moci. Najlepšie vystihuje premenu kráľovstva na republiku prísaha Lucia Junia Bruta, ktorý vyhnal posledného etruského kráľa: Omnium primum avidum novae libertatis populum, ne postmodum flecti precibus aut donis regiis posset, iure iurando


213


timované vrstvy rímskej society – patricijovia a plebejci. Pri etablovaní principátu sa aplikovala subsidiarita novovzniknutej súkromnej cisárskej administratívy vo vzťahu k štátnej republikánskej sústave, čo navonok môže naznačovať možnú zosilnenú protektorátnu formu autokratickej vlády v relácii k mos maiorum republiky, i keď s najväčšou pravdepodobnosťou išlo o nastolenie osobnej osvietenskej diktatúry, kvázi konštitučnej monarchie.49 Pri tomto bode treba dodať, že presné vymedzenie hranice medzi republikánskym a monarchistickým modelom je sťažené historickým vývojom principátu. Ak v prípade juliovsko-claudiovskej a vespasiánovskej dynastie hovoríme o monarchistickom modely (hoci v žiadnom legálnom prameni sa nedefinovali presné pravidlá rodinného nástupníctva) obdobie občianskych nepokojov v rokoch 68–69 po Kr. a systém adoptívnych cisárov sa blížil skoršie k autokratickým, republikánskym princípom, pretože nástupníctvo a ustanovenie za rímskeho cisára sa dialo nie ako relatívny jednostranný akt, ale ako konsenzus viacerých spoločenských rovín. V rámci dominátu sa verejné označenie cisára spája s pojmom dominus et deus – pán a boh, indikuje otvorený nástup despocie východného typu.50 V tomto prípade sa proces nástupníctva a delegovania právomocí na cisára už neodvíja od možného spoločenského konsenzu, ale od direktívneho pretláčania voluntaristických stanovísk skupiny vojenských veliteľov a správcov provincií, ktoré sa v období celkovej rozpoltenosti rímskej spoločnosti stáva progresívnym pravidlom. Na charakteristiku rímskych ústavných zvyklostí z pohľadu delenia na monarchistickú alebo republikánsku ústavu, malo vplyv viacero faktorov, na základe ktorých sa zužuje počet oprávnených subjektov participujúcich na štátnej moci, teda presúvame sa zase k monarchistickému, krajne autokratickému modelu. Na základe vyššie uvedenej analýzy so zameraním na časové obdobie principátu konštatujeme, že model klasického Augustovského cisára pripomínal skôr silný republikánsky „prezidentský“ model autokratického typu. Syntéza komparácie Kompilované závery konštatujú podľa vyššie realizovaného rozdelenia a komparácie základných pojmov nasledovné. Zo základných charakteristík Ústavy SR vyplynulo, že som zaradil -

medzi kritické pojmy: „právnosť – reálnosť,“ „demokratický rys,“51

adegit neminem Romae passuros regnare. 49 Princeps bol stále de iure viazaný zákonmi a fakticky jeho moc nebola absolútna, hoci jeho právne akty podľa Lex de imperio mali právnu silu zákona. Vždy však existovala faktická protiváha senátu a armádnych zložiek, ktoré sa opierali predovšetkým o nepísané ústavné zvyky – mos maiorum. 50 HALSBERGHE, G. H.: The Cult of Sol Invictus. Leiden 1972, s. 152. 51 „Demokratický rys“ patrí medzi kritické pojmy len z polovice, nakoľko z pôvodných šty-


214


medzi sporné pojmy: „Ius scriptum a ius non scriptum,“ „rigidnosť“ a medzi ambivalentné pojmy: „unitaristická ústava“ a „republikánská ústava“. V prospech aktuálnosti základných termínov rímskej konštitúcie a Ústavy SR súhlasí nasledovný pomer 2:2:2, kde 33,33 % popiera objektívnu komparabilitu pojmov mos maiorum a Ústavy SR, 33,33 % zostáva na spoločnej pojmovej obsahovej báze, ale rozličnej interpretácii resp. na odlišnej obsahovej báze, ale spoločnej interpretácii, a 33,33 % potvrdzuje porovnateľnosť pojmov rímskej konštitúcie s Ústavou SR. - -

V komplexnom zhrnutí cca 67 % stále hovorí v prospech možnej komparability vybraných princípov Ústavy SR a antického mos maiorum, čo vedie ku kompatibilite základných ideových východísk súčasnosti a antiky v reálnej rovine modernej konštitucionalistiky. Záver Premisa číslo 1 deklarovala, že „moderný európsky konštitucionalizmus vychádza z tradícií a myšlienok novovekých buržoáznych revolúcií a ústav, ktoré kladú do popredia svoju jedinečnosť a originálnosť.“ Parciálna téza číslo 1 nadväzovala na premisu číslo 1 a výrokovo, ale aj funkčne ju popierala, aby mohla byť naplnená prvá časť uvádzaného cieľa. Pri detailnom skúmaní aj s odkazom na zrealizovanú komparáciu konštatujem, že premisa číslo 1 je skutočne výrokovo popretá tézou číslo 1 vo viacerých bodoch. Podkapitoly „demokratický rys“ body číslo 3 a 4 a „republikánska ústava“ jasne vyvracajú premisu, ktorá pre účel analýzy stačí, aby bola popretá len čiastočne, nakoľko výrok stojí na absolútnom tvrdení. Premisa číslo 2 stojí na výsledkoch realizovanej komparácie, tzn. či je vôbec možné dospieť k úspešnej komparácii a následnej kompatibilite skúmaných objektov – Ústavy SR a mos maiorum. Odkazujem na závery syntézy komparácie, kde cca 67 % stále hovorí v prospech deklarovaného výroku. Výroková časť deklarovaného cieľa teda spĺňa nasledovné požiadavky. Summary: Main article was focused on comparation of roman mos maiorum and chosen current slovak constitution principles. The hypothesis declared common lexical, legal and functional ground, which should be applied on specific terms. The method of choosing these terms came from social evolution theory point of view, which means, author tried to find common sense of effective ratio and main purpose. Basic difficulty, which author met during the analysis, resided in roch bodov dva boli porovnateľné s moderným chápaním.


215


different interpretation caused in large timeline disperse. However the principles are defined as leading ideas, so the merit of abstraction eased the way of analysis. Conclusions affirmed through the result of calculated ratio, that comparability and compatibility of slovak constitution and mos marioum are possible on 67 % level of propability. JUDr. Dávid Šimek Paneurópska vysoká škola Bratislava, SR Právnická fakulta, Ústav teórie dejín, štátu a práva email: [email protected]


216

NOZ – šance pro právní romanistiku 21. století (glosa studenta) THE NEW CIVIL CODE – CHANCE FOR LEGAL ROMANISTICS OF THE 21st CENTURY

Martin Šlosar Šlosar, Martin. NOZ – šance pro právní romanistiku 21. století. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, pp 217–220. Abstrakt: Tento článek pojednává o možném využití nového občanského zákoníku při výuce římského práva na českých právnických fakultách. Klíčová slova: Římské právo, nový občanský zákoník, výuka Abstract: This article deal with the possible using of the new civil code during the education of the roman law on the czech Faculty of Law. Keywords: Roman law, new civil code, education


217




Od 1. ledna 2014 došlo v českém právním řádu k velmi výrazné změně, jež ovlivní právní praxi po následující dekády. Úder půlnoci nepřinesl jen bouřlivé oslavy vítající nový rok, nicméně znamenal též významný předěl v oblasti soukromého práva, jelikož se stal účinným nový občanský zákoník – zákon číslo 89/2012 Sb. (dále jen „NOZ“). Jeho hlavním cílem bylo především nahradit letitý a mnohokrát novelizovaný právní předpis, zákon číslo 40/1964 Sb., a zaujmout místo moderního soukromoprávního kodexu pro právní praxi 21. století. Je zcela nepochybné, že NOZ bude v budoucnosti hrát dosti významnou úlohu v českém právním životě, a to nejen při soudní aplikaci, či interpretaci, ale též se stane denním chlebem většiny právnických profesí. Tento příspěvek se však bude věnovat vztahu NOZ a římského práva. Tím, že se NOZ navrací k mnoha římskoprávním institutům a principům, které ve staré právní úpravě de iure neexistovaly (výprosa, princip superficies solo cedit), získává též i nezanedbatelný význam na poli právní romanistiky. Dalším příkladem recepce římského práva je skutečnost, že NOZ v obecných zásadách soukromého práva v § 3 se výslovně odvolává na starou romanistickou zásadu honeste vivere, neminem laedere, suum cuique tribuere. I v důvodové zprávě k tomuto kodexu se můžeme dočíst: „Vychází se mimo jiné z faktu, že základem evropské právní kultury je římské právo, jehož instituty mají zejména v oblasti majetkových práv rozhodující vliv i na moderní občanské zákoníky.“ (s. 18). To, zda je výše citované prohlášení v důvodové zprávě založené na pravdě či nikoliv, ponechávám ke zkoumání odborníkům. Nicméně tato zřetelná proklamace skutečnosti, že NOZ je silně inspirován římským právem, v sobě ukazuje určitou možnost. A to takovou, že naopak i právní romanistika by se mohla (a dle mého názoru i měla) inspirovat NOZ. Výše uvedené skutečnosti pro obor právní romanistiky, a především pak pro samotnou výuku římského práva, v sobě skýtají velkou šanci a bylo by proto na škodu nechat si ji ujít. Římské právo, tak jak bylo vyučováno doposud, dávalo studentům určitý náhled do fungování soukromého práva. Poskytovalo základ pro pochopení věcněprávních, závazkových a dědických právních vztahů, které se vyskytují v každém moderním právním řádu. Římské právo tedy vždy sloužilo jako jakýsi odrazový můstek pro pochopení budoucí občanskoprávní materie, jelikož si studenti osvojili základní zákonitosti a právní pojmosloví, se kterým se pak setkávali celé studium. Způsob výuky jim pomohl udělat si představu, jak se právo tvořilo, používalo a celkově fungovalo ve starověkém Římě. V následujících semestrech studia studenti často ke svému velkému překvapení zjistili, do jak velké míry se dají římskoprávní instituty a principy osvědčené několikasetletou existencí, téměř bez dalšího aplikovat i v současné době. Nicméně onu variantu, kdy by se na seminářích pracovalo s platnou právní normou a studenti by tak mohli na vlastní oči vidět přesah a též i užitečnost látky, která je jim vykládána, dřívější zákoník pro svoji


218


stručnost a simplifikaci výrazně omezoval, neřkuli téměř vylučoval. Toto se však s novou právní úpravou výrazně mění. Částečně díky návratu k právní terminologii, kterou již používalo římské právo (kupříkladu věcná břemena se nyní označují jako služebnosti), a částečně též díky znovuzavedení několika klasických římskoprávních institutů (nález pokladu, pacht, právo stavby na cizím pozemku), se pro učební účely otevírá zcela nová kapitola výuky. Jde o takovou variantu výuku římského práva, která bude mít konkrétní přesahy do současného práva soukromého, přičemž je nasnadě při výkladu o jednotlivých římskoprávních institutech (ať již věcněprávních, obligačních, či dědických), které mají své zastoupení v NOZ, odkazovat na konkrétní zákonná ustanovení. Je samozřejmě nutné poukázat jak na stejné znaky, tak i na nově vzniklé rozdíly, které s sebou nutně musel přinést nejen vývoj právní, ale též i společenský. Římské právo tak v těchto situacích může pro studenty posloužit jako vodítko pro současné platné právo, a splní tak úlohu šikovného pomocníka při interpretaci nových, často těžkopádně zaznamenaných občanskoprávních norem. Obzvláště v momentě, kdy judikatura doposud není a dlouho ještě nebude ustálena. Leckdy pak, z hlediska právní komparatistiky, se nám moudrost římských právníků zachycená v Digestech, může zdát v porovnání se současnými normami občanského práva téměř jako nedostižný vzor. Nicméně je třeba mít na paměti, že ve školních lavicích se mohou nacházet budoucí normotvůrci a je proto v nejlepším zájmu celé společnosti, aby už ve svém studentském věku pochopili onu moudrost, která se v římském právu skrývá, a vzali si z toho do budoucna ponaučení. Použití NOZ v rámci seminární výuky by mělo pro studenty znatelný přínos, jelikož by se měli možnost seznámit s pojmy platného práva, doplněná výkladem o původu a vývoji daného institutu v antickém Římě. Tento učební postup by jim poskytoval cenné znalosti do budoucího studia, na kterých bude možné dále stavět, ale též i určitý nadstandard pro jejich právní praxi. Protože chceme-li pochopit smysl nějakého institutu, který má svůj počátek v římském právu, je nutné být obeznámen s celým jeho vývojem. A pokud se seznámíme blíže s historickým obdobím, ve kterém daný institut vznikal a vyvíjel se, a poznáme události, které vedly k jeho zavedení, jen tehdy můžeme komplexně a v celé šíři porozumět dané problematice. Právní romanistika tedy tvoří základ pro chápání současných soukromoprávních institutů, a pokud bude vyučována v souvislosti s platným právem, tak to bude v nejlepším zájmu jak studentů, tak i celého oboru. Takovýto styl výuky by dozajista posílil vliv římského práva, přičemž by tak zaujalo místo, které tomuto oboru jistě náleží, tj. statut povinného předmětu pro první ročník studia, a nikoliv předmětu volitelného. Římské právo je totiž nedílnou součástí právnického vzdělání a povědomí o něm by mělo být základním pilířem znalostí každého studenta právnické fakulty.


219


V tomto příspěvku jsem se s Vámi podělil o mou představu, jak by měla vypadat výuka římského práva v 21. století. Jde tedy o to využít potenciálu, který NOZ pro římské právo nabízí. Já osobně v tom spatřuji další vývojový stupeň české právní romanistiky. Martin Šlosar student Právnická fakulta University Karlovy v Praze email: [email protected]


220

Okupace chycených zvířat a její recepce do českého právního řádu OCCUPATION OF TRAPPED ANIMALS

Veronika Štětinová Štětinová, Veronika. Okupace chycených zvířat a její recepce do českého právního řádu. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, pp 221–226. Abstrakt: Okupace jako jeden ze způsobů nabytí vlastnického práva se projevuje rovněž při nabývání chycených zvířat do vlastnictví. Římské právo upravuje odlišně režim zvířat domácích a divokých. Podobnou právní úpravu přejímají do svého právního řádu i některé zákoníky později platné na českém území. Klíčová slova: okupace, divoká zvířata, animus revertendi. Abstract: Occupation as one of the method of acquisition of property shows itself also during the acquisition of captured animals. Roman law adjusts differently regime of domestic and wild animals. Similar legal regulation is transferred to some codes later valid on Czech territory. Keywords: occupation, wild animals, animus revertendi.


221




Nabytí vlastnictví lovem a rybařením patřilo v nejstarších dobách římské společnosti jistě mezi jeden z nejrozšířenějších způsobů nabývání vlastnického práva vůbec. Římané na rozdíl od jiných antických pospolitostí neznali výhradní právo lovu,1 divoce žijící zvíře proto mohl do vlastnictví nabýt kdokoliv. Omezení ovšem spočívalo v tom, že se nemohlo jednat o zvířata určitým způsobem ochočená či zkrocená. Proto římské právo kladlo velký důraz na rozlišování mezi zvířaty k okupaci způsobilými, která žádného pána nemají, a nezpůsobilými, která již vlastníka mají.2 Mezi druhou kategorii pak patří zejména domácí zvířata, která nebylo možné si přivlastnit ani ve chvíli, kdy uprchla či se ztratila. Pro ně tedy platil pro římské právo typický znak vlastnického práva – trvalost. Jinak tomu ovšem bylo u zvířat divokých, jejichž vlastnictví se pozbývalo, pokud se dostala z moci vlastníka a každý je poté mohl volně okupovat. V rámci divokých zvířat římské právo rozeznávalo ještě dvě kategorie, v první byla zvířata „pouze“ chycená3 a do druhé patřila zvířata ochočená, která měla ve zvyku se vzdalovat a zase navracet (consuetudo revertendi).4 K oběma kategoriím se nabývalo vlastnické právo spolu s nabytím jejich držby, tedy v okamžiku, kdy bylo zvíře chyceno či zkroceno. Ke ztrátě vlastnictví docházelo buď ve chvíli, kdy zvíře vyvázne ze zajetí a nabyde přirozené svobody, nebo kdy ztratí vůli se navrátit (animus revertendi). V této souvislosti se římští právníci zabývali i právním režimem včel, které zařadili mezi divoká zvířata, která mají ve zvyku se vzdalovat a zase vracet. Pokud ale opustí místo celý roj, dá se předpokládat, že animus revertendi pozbývají a vlast1 TAUBENSCHLAG, R.: Rzymskie prawo prywatne na tle praw antycznych. 1. vydání. Państwowe wydawnictwo naukowe: Varšava 1955, s. 119. 2 Just. Inst. 2. 1. 16.: „Naše slepice a husy nejsou od přírody divoké. Zřejmé je to podle toho, že existují slepice, které označujeme jako divoké, a stejně tak i husy, které označujeme také jako divoké. Jestliže se tvoje husy nebo slepice něčím vyplaší a odletí, zůstanou proto tvým vlastnictvím, ať už jsou na jakémkoliv místě, i když je ty nevidíš. Je zřejmé, že zlodějem bude ten, kdo si je ponechá s úmyslem se obohatit.“ České překlady BLAHO, P. – SKŘEJPEK, M: Iustiniani Institutiones – Justinánské Instituce. Karolinum: Praha 2010. 3 Gai. Inst. 2. 67.: „Proto chytíme-li divoké zvíře nebo ptáka nebo rybu, stane se ihned naším vlastnictvím to, co jsme tak chytili, a za naše vlastnictví se pokládá tak dlouho, dokud je drženo v našem zajetí. Jestli však z tohoto zajetí vyvázne a dosáhne přirozené svobody, stane se zase vlastnictvím toho, kdo je okupuje, protože naším být přestává. Má se pak za to, že přirozené svobody dosáhne tehdy, když nám buď zmizí z očí anebo sice v našem dohledu zůstane, ale jeho pronásledování je obtížné.“ Překlad Jaromír Kincl. Viz GAIUS: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Doplněk MU: Brno 1981. 4 Just. Inst. 2. 1. 15.: „Také pávi a holubi jsou podle přírody divokými zvířaty. Není přitom rozhodující, že jsou zvyklí odletět a pak znovu přiletět. Vždyť včely dělají totéž a jsou určitě divokými zvířaty. Někteří zkrotili také jeleny natolik, že odejdou do lesa a pak se znovu vrátí, a přece nikdo nepochybuje, že jsou od přírody divocí. Ohledně zvířat, která se podle svého zvyku obyčejně vzdalují a pak se znovu vrátí, platí pravidlo, že se považují za tvá tak dlouho, dokud nepozbudou vůli k návratu. Jestliže totiž vůli k návratu ztratí, přestanou ti patřit a stanou se vlastnictvím toho, kdo se jich zmocní jako další. Vůli k návratu beze všech pochyb ztrácejí tehdy, když si odvyknou vracet se.“


222


nictví k nim tedy zaniká, když se ztratí z dohledu a je obtížné je pronásledovat.5 Posledním důležitým římskoprávním pravidlem byla možnost nabývat okupací zvíře kdekoliv, i na cizím pozemku. Omezení ovšem spočívalo v tom, že vlastník pozemku byl oprávněn zakázat osobám vstup na svůj pozemek, pokud je při této činnosti zpozoroval. Jak je vidno, pravidla nabývání vlastnického práva ke zvířatům byla v antickém Římě podrobně upravena, pozdější právní řády proto měly dostatek materie, ze které bylo možno čerpat. Budeme-li zkoumat, jakou cestou se tento institut dostal do českého právního řádu, je vhodné podívat se zejména na rakouský ABGB, jenž platil na českém území jako zákon č. 946/1811 ř. z. pod názvem Obecný zákoník občanský (OZO). Ten z velké části recipuje právní úpravu justiniánské kodifikace a nejinak tomu je i u nabývání vlastnického práva k uloveným zvířatům. Stejně jako římské právo i OZO znal přivlastnění jako jeden ze způsobů nabytí vlastnického práva k věci bez pána. Takovými věcmi mohly být jak ty, které ještě nestály ve vlastnictví soukromé osoby, tak i věci opuštěné. Ty podléhali volné okupaci a každý občan je mohl nabýt do vlastnictví, nebylo-li zde zákonné omezení nebo přednostní právo jiné osoby na přivlastnění.6 Takové výhradní právo se týkalo právě zejména lovu či rybolovu.7 Můžeme si tedy povšimnout, že zde došlo k posunu od dob římského práva, kterému bylo přednostní oprávnění ještě cizí. V OZO se však honební právo netýkalo všech zvířat, bylo proto možno zbytkovou kategorii nabýt do vlastnictví přivlastněním, šlo například o dravé ptáky, medvědy, rysy, vlky a jinou nelovnou zvěř. Rozdílem oproti právu římskému bylo i to, že již nebylo možné lovit divoká zvířata na cizích pozemcích. Dovoleno to bylo pouze na veřejné či na vlastní půdě. Stíhat zvířata na cizím pozemku ovšem v některých případech šlo, konkrétně v těch, kde se jednalo o zvířata zkrocená či krotká.8 OZO se opět blíže věnuje včelám; proč tomu tak je, se dá usuzovat z jejich velké hospodářské užitečnosti, ovšem těžké ovladatelnosti. Vlastnictví včel jistě přinášelo jak v Římě, tak za časů rakouské monarchie nezanedbatelný zisk, pročež bylo nutné věnovat tomuto tématu pozornost i v právní úpravě. OZO také počítá se zánikem vlastnictví ke zvířatům, která se dostala z moci vlastníka. I u včel se vlastnictví ztrácí, 5 Just. Inst. 2. 1. 14. 6 § 382 OZO: „Věci bez pána mohou býti získány přivlastněním ode všech členů státu, pokud není toto právo omezeno politickými zákony, anebo pokud některým členům státu nepřísluší přednostní právo přivlastnění.“ 7 § 383 OZO: „To platí najmě o chycení zvířat. Komu náleží právo honiti anebo rybařiti; jak má býti zabráněno předejíti přílišnému vzrůstu zvěře a jak má býti nahrazena škoda, zvěří způsobená; jak se má zabrániti krádeži medu cizími včelami, jest určeno v politických zákonech. Jak se mají trestati pytláci, je ustanoveno v trestních zákonech.“ 8 § 384 OZO: „Domácí roje včel a jiná krotká nebo zkrocená zvířata nejsou předmětem volného chytání zvířat, naopak vlastník má právo stíhati je na cizím pozemku; než přece má majiteli pozemku nahraditi škodu mu snad způsobenou. V případě, že vlastník mateřského úlu nepronásledoval roj po dva dny; anebo že zkrocené zvíře po dvaačtyřicet dnů samo se nevrátilo, může je na obecné půdě kdokoliv; na vlastní vlastník pozemku pro sebe vzíti, a podržeti.“


223


jakmile roj opustí dosavadní stanoviště, zákoník však dává čas dvou dnů vlastníkovi k zahájení pronásledování. V této lhůtě však musí dojít pouze k počátku pronásledování, není nutné roj najít a zmocnit se jej, pouze se požaduje, aby vlastník v pronásledování pokračoval: jakmile jej přeruší, stává se roj věcí bez pána.9 U zkrocených zvířat je navíc stanovena lhůta 42 dní, ve které, jestliže se nevrátí, se pokládá animus revertendi za vymizelý a zvíře opět za divoké, je proto možné ho poté volně okupovat. Domácí a jiná krotká zvířata stejně jako v římském právu zůstávala ve vlastnictví svého pána, i když uprchla či k nim jinak vlastník ztratil držbu. Právní úprava v OZO se i přes drobné odchylky velice blíží dřívější římskoprávní, je tedy nezpochybnitelné, že v této oblasti došlo k recepci zejména justiniánských předpisů. Bohužel však pozdější občanské zákoníky v tomto ohledu na OZO nenavazují. Zákoník z roku 1950 tím, že omezil možnost nabýt vlastnické právo přivlastněním pouze na věci nepatrné hodnoty, prakticky vyloučil i nabývání zvířat bez pána touto formou. Věci, které nenáleží nikomu jinému, přiřkl do vlastnictví státu. Nebylo proto třeba dále speciálně upravovat právní postavení divokých či zkrocených zvířat. V soukromém vlastnictví tedy stála zvířata získaná pouze na základě jiných právních důvodů, zákoník počítal s nabýváním právním úkonem či přírůstkem – narozením ze zvířete patřícímu konkrétnímu vlastníkovi. Tento stav neměnil bohužel ani zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dokonce ani po skončení vlády komunistického režimu. Nabytí vlastnictví okupací vymizelo zcela a divoká zvířata takto nebylo možné nabývat. Změna nastala až s přijetím zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Tento opět zavádí jak přivlastnění jako jeden z originárních způsobů nabytí vlastnického práva, tak i možnost takto nabývat zvířata, která nemají vlastníka. Zákoník zná několik kategorií zvířat: divoká, zajatá, zkrocená, domácí a navíc i zvířata chovaná v zoologické zahradě. Živé zvíře nepatří nově mezi věci a má zvláštní režim, přičemž je ale možné použít na ně obdobně ustanovení o věcech, neodporuje-li to jejich povaze.10 Rozdíly mezi zvířaty a věcí se projevují i v pojmosloví, takže zatímco věc ničí je označena v OZ jako „věc, která nikomu nepatří“ pro zvíře se používá výrazu „zvíře bez pána“. Že lze každé zvíře bez pána nabýt do vlastnictví přivlastněním sice výslovně zákoník neuvádí, ale můžeme to dovozovat z ustanovení, které dovoluje komukoliv přivlastnit si věci, které nikomu nepatří, neboť zde se obdobné použití nepříčí povaze zvířat. Opět je zde stanoveno vyloučení z nabytí kýmkoliv, brání-li tomu zákon či existuje-li osoba, která má přednostní oprávnění si věc přivlastnit, což se jistě opět týká zejména práva honitby a rybolovu. Právní režim se dále liší v závislosti na tom, o kterou z uvedených kategorií 9 SEDLÁČEK, J.: Vlastnické právo. Reed. J. Spáčil. Wolters Kluwer: Praha 2012, s. 213 – 214. 10 § 494 zákona č. 89/2012 Sb.: „Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.“


224


jde. Divoká zvířata jsou bez pána, dokud žijí na svobodě.11 Pokud o tuto svobodu přijdou, stanou se zajatým zvířetem, které vlastníka má, dokud opět nezíská svobodu, pokud je vlastník nestíhá či nehledá.12 Existuje zde však výjimka, že bude-li zvíře dostatečně označeno takovým způsobem, že půjde zjistit vlastníka, zvířetem bez pána se nestane. Stejná výjimka platí i pro zkrocené zvíře, které se od zajatého liší tím, že má běžně ve zvyku se navracet.13 Z římského práva se sice nedozvídáme o podobné výjimce, pokud by bylo zvíře označeno, ale můžeme se přesto domnívat, že i zde by byl postup stejný. Okupovat zvíře bylo v Římě možné, jen pokud šlo o věc ničí, proto, bylo-li by možné dohledat podle označení vlastníka, o věc ničí by se nejednalo, a osoba, která by si takto zvíře přivlastnila, by se dopustila krádeže. U zkrocených zvířat je stejné jako v OZO stanovena lhůta, po které nastává nevyvratitelná právní domněnka, že zvíře ztratilo animus revertendi, tentokrát v délce 6 týdnů. Domácí zvířata jsou běžně ve vlastnictví soukromé osoby, toto vlastnictví však může zaniknout, jestliže je jejich vlastník opustí. Za opuštěné se považuje, je-li zřejmý úmysl se jej zbavit nebo vyhnat.14 Jejich uprchnutí či ztráta držby proto rovněž jako v římském právu nestačí. Do poslední kategorie spadají zvířata chovaná v zoologické zahradě či ryby v rybníku a obdobném zařízení, která zvířaty bez pána nejsou.15 Zákoník z roku 2012 se potýká i s otázkou možnosti stíhat zvíře na cizím pozemku, toto pravidlo však nalezneme v jiné části zákoníku, v místech kde se pojednává o omezení vlastnického práva. Zde se dozvídáme, že ocitne-li se věc na cizím pozemku, je vlastník povinen ji vydat, či umožnit jejímu vlastníkovi vstup na svůj pozemek, aby věc vyhledal a odnesl si ji. Stejně tak vlastník může stíhat na cizím pozemku chované zvíře. Navíc uvedené ustanovení počítá i s rojem včel, které je také možno stíhat; vlastnické právo se k nim však ztrácí, pokud roj vlétne do cizího obsazeného úlu, neboť k takovým včelám nabývá vlastnické právo vlastník uvedeného úlu.16 Včely tedy i zde zaujímají zvláštní postavení. Pozůstatky římsko11 § 1046 téhož: „(1) Divoké zvíře je bez pána, dokud žije na svobodě.“ 12 Tentýž paragraf: „(2) Zajaté zvíře se stane zvířetem bez pána, jakmile získá svobodu a jeho vlastník je bez prodlení a soustavně nestíhá nebo nehledá ve snaze je znovu zajmout. Takové zvíře se však zvířetem bez pána nestane, je-li označeno takovým způsobem, že lze jeho vlastníka zjistit.“ 13 § 1047 téhož: „(1) Zkrocené zvíře, které vlastník nestíhá a které se ani samo k vlastníkovi v přiměřené době nevrátí, ač mu v tom nikdo nebrání, se stává zvířetem bez pána a smí si je přivlastnit na soukromém pozemku jeho vlastník, na veřejném statku pak kdokoli. Platí, že přiměřenou dobou pro návrat zvířete k vlastníkovi je doba šesti týdnů. (2) Odstavec 1 se nepoužije, je-li zvíře označeno takovým způsobem, že lze jeho vlastníka zjistit.“ 14 § 1048 téhož: „Domácí zvíře se považuje za opuštěné, pokud je z okolností zřejmý vlastníkův úmysl zbavit se zvířete nebo je vyhnat. To platí i o zvířeti v zájmovém chovu.“ 15 § 1049 téhož: „Zvíře chované v zoologické zahradě a ryba v rybníku nebo podobném zařízení, které není veřejným statkem, bez pána není.“ 16 § 1014 téhož: „(1) Ocitne-li se na pozemku cizí movitá věc, vydá ji vlastník pozemku bez zbytečného odkladu jejímu vlastníku, popřípadě tomu, kdo ji měl u sebe; jinak mu umožní


225


právní úpravy se, jak je vidět, dají nalézt i v tomto zákoníku, ať už pocházejí z římského práva přímo, či jsou až důsledkem inspirace právní úpravou OZO či jinými kodexy, které z římského práva vycházejí. Mgr. Veronika Štětinová Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze Katedra právních dějin email: [email protected]

vstoupit na svůj pozemek a věc si vyhledat a odnést. Stejně tak může vlastník stíhat na cizím pozemku chované zvíře nebo roj včel; vletí-li však roj včel do cizího obsazeného úlu, nabývá vlastník úlu vlastnické právo k roji, aniž je povinen k náhradě.“


226

Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů • • • • • •

Vydavatel přijímá dosud nevydané příspěvky prostřednictvím redakce ve dvou výtiscích a na CD / DVD, popř. elektronickou poštou. Příspěvek je nutno zpracovat v textovém procesoru MS WORD (přípona *.doc, nebo *.docx) nebo kompatibilním a v datové podobě jej doručit na emailovou nebo poštovní adresu redakce AIO. Každý příspěvek musí být odevzdán ve formě požadované redakcí (podle následujícího vzoru). Každý příspěvek prochází recenzním řízením. Redakce si vyhrazuje právo odmítnout bez další výzvy publikaci příspěvku, který nesplňuje požadavky na formu nebo nebude lektorem doporučen k publikování. O nutnosti provedení autorské korektury rozhoduje redakce. Když redakce rozhodne, že autorská korektura není potřebná, nemá autor právo požadovat její provedení.

Instructions for the Authors and Publishig Conditions • •

• • •

The publisher accepts only contributions not yet published that must be sent in two printed copies and on CD/DVD/or through electronic e-mail. Contributions must be submitted in the form required by the editors (see form below). Especially the contributions must be processed in Microsoft Word (*.doc or *.docx filetypes) or a compatible data format and must be sent to the email or mailing address of the editors of AIO. Each contribution is peer-reviewed. Editors reserve the right to refuse any contribution which does not comply with the requirements of form and content or which will be assessed as not suitable for publishing by the reviewer. The editors reserve the right to decide on the need of author’s corrections. If the editor’s office finds there is no necessity of author’s corrections, the author is not authorized to require it.

Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11 Olomouc, Česká republika. Email: [email protected]. tel.: +420 585 637 635, fax: +420 585 637 506.

Požadovaná forma příspěvku Název článku (česky nebo slovensky) Název článku (anglicky) Jméno autora(ů) Klíčová slova (česky nebo slovensky, maximálně 15 slov) Abstrakt (česky nebo slovensky, maximálně 50 slov) Keywords (anglicky, maximálně 15 slov) Summary (anglicky, maximálně 50 slov) Text příspěvku (vhodně členěný na jednotlivé odstavce. Každý odstavec na novém řádku. Pro poznámky pod čarou použít automatickou funkci. (Vložit/ Poznámka pod čarou). Citace podle obvyklé formy. Podle rozsahu a zaměření bude příspěvek zařazen do příslušné sekce časopisu.) Jméno autora(ů) + tituly Působiště autora Email

Required form of the paper Title Name of the Author(s) Keywords (English, maximum 15 words) Summary (English, maximum 50 words) Text of paper (it should be properly divided into separate paragraphs; each paragraph starting in a new line. For footnotes, please, use the automatic function – Insert / Footnote. All notes should be numbered automatically. Quote according to the usual form) Name of autor(s) + academic titles Home institution Email

Acta Iuridica Olomucensia

Recommend Documents