Acta Iuridica Olomucensia

Acta Iuridica Olomucensia Vědecký časopis právnický | Journal for Legal Research

2016 | Vol. 11 | No. 1 Téma čísla: Kolektivní ochrana práv Collective protection of rights Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta Palacký University in Olomouc. Czech Republic Faculty of Law

Třikrát ročně (+ supplementa) vydává Univerzita Palackého v Olomouci, se sídlem v Olomouci, Křížkovského 8, IČ 61989592. Ročník XI, 2016, číslo 1. Toto číslo vyšlo v Olomouci 30. dubna 2016. Ev. č. period, tisku: MK E 15579. Cena 120 Kč (zahrnuje jeden výtisk čísla, poštovné a balné). Předplatné na 1 rok (3 řádná čísla + supplementa): 300 Kč (zahrnuje jeden výtisk každého čísla, poštovné a balné). Předplatné na 2 roky (6 řádných čísel + supplementa): 600 Kč (zahrnuje jeden výtisk každého čísla, poštovné a balné). Objednávky předplatného nebo jednotlivých čísel přijímá redakce. Objednávky inzerce přijímá redakce. Published three times a year by Palacký University, Olomouc, Czech Republic, Křížkov ského 8, IdN 61989592. Volume XI, 2016, Number 1. This number was issued in Olomouc in April 2016. Evidence number of periodicals: MK E 15579. Price 120 CZK. Subscription fee for 3 issues (one volume) is 300 CZK. Subscription fee for 6 issues (two volumes) is 600 CZK. Postal charges included. Subscription orders and advertisements should be sent to the address of editor’s office. Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11 Olomouc, Česká republika. Email: [email protected]. tel.: +420 585 637 635, fax: +420 585 637 506. Další informace na | Further information at: http://acta.upol.cz/

Elektronicky archivováno | Archived electronically at: Central and Eastern European Online Library http://www.ceeol.com/

© Univerzita Palackého, 2016 ISSN 1801-0288 (Print) ISSN 1805-9554 (Online)

Redakční rada | Editorial Board Šéfredaktor | Editor in Chief: JUDr. Ondrej Hamuľák, Ph.D. Členové RR | Members of Editorial Board: JUDr. PhDr. Marek Antoš, Ph.D. (Univerzita Karlova v Praze) prof. JUDr. Josef Fiala, CSc. (Masarykova Univerzita, Brno) doc. JUDr. PhDr. Tomáš Gábriš, PhD., LLM., MA (Univerzita Komenského v Bratislavě) doc. JUDr. Daniela Gregušová, CSc. (Vysoká škola Danubius, Sládkovičovo) doc. JUDr. Petr Hlavsa, CSc. (Univerzita Palackého v Olomouci – emeritus) prof. JUDr. Milana Hrušáková, CSc. (Univerzita Palackého v Olomouci) prof. JUDr. Jan Hurdík, CSc. (Masarykova Univerzita, Brno) doc. JUDr. Juraj Jankuv, PhD. (Trnavská univerzita) prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc. (Univerzita Karlova v Praze) doc. JUDr. Jiří Jirásek, CSc. (Univerzita Palackého v Olomouci) prof. Tanel Kerikmäe, LL.M., LL.Lic., Ph.D. (Tallinn University of Technology) doc. JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph.D. (Masarykova Univerzita, Brno) prof. JUDr. Karel Marek, CSc. (Akademie STING, Brno) prof. zw. dr. hab. Krzysztof Skotnicki (University of Łódz) doc. JUDr. PhDr. Miroslav Slašťan, PhD. (Panevropská vysoká škola, Bratislava) prof. JUDr. Vladimír Sládeček, DrSc. (Univerzita Palackého v Olomouci) Ass.-Prof. Dr. iur Armin Stolz (University of Graz) doc. et doc. JUDr. Naděžda Šišková, Ph.D. (Univerzita Palackého v Olomouci) prof. JUDr. Ivo Telec, CSc. (Univerzita Palackého v Olomouci)

Obsah | Content I. Kolektivní ochrana práv v ČR – současná právní úprava v jednotlivých oblastech práva, v nichž mohou mít hromadné žaloby svůj význam, včetně procesněprávní regulace KOLEKTIVNÍ OCHRANA SOUKROMÝCH PRÁV: NÁHLED A KASUISTIKA............7 Ivo Telec KOLEKTIVNÍ OCHRANA SPOTŘEBITELE.......................................................................15 Milan Hulmák KOLEKTIVNÍ UPLATŇOVÁNÍ NÁROKŮ V AKCIONÁŘSKÝCH ŘÍZENÍCH............27 Petr Zima MOŽNOST UPLATNĚNÍ HROMADNÝCH ŽALOB PŘI OCHRANĚ KLIENTŮ FINANČNÍCH SLUŽEB..........................................................43 Michael Kohajda REPREZENTATIVNÍ ŽALOBA V ČESKÉM CIVILNÍM PROCESU...............................51 Jana Petrov Křiváčková, Klára Hamuľáková KOLEKTIVNÍ OCHRANA PRÁV A PROCESNÍ LEGITIMACE......................................61 Bohumil Dvořák II. Kolektivní ochrana práv – zahraniční inspirační zdroje HROMADNÁ ŽALOBA V SLOVENSKEJ REPUBLIKE – STAV, PERSPEKTÍVY, OČAKÁVANIA.............................................................................................69 Marek Števček K PŘÍPADU WAL-MART STORES, INC. V. DUKES ET AL..............................................79 Renáta Šínová HROMADNÁ ŽALOBA PODLE RAKOUSKÉHO PRÁVA................................................87 Jakub Vraník VYBRANÉ ASPEKTY KOLEKTIVNÍ OCHRANY PRÁV V DISKRIMINAČNÍCH PRACOVNĚPRÁVNÍCH SPORECH PODLE VZORU USA................................................................................................................97 Petr Podrazil Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů..................................................................109 Požadovaná forma příspěvku.................................................................................................111

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.

Poslání a struktura časopisu Acta Iuridica Olomucensia (AIO) jsou recenzovaným odborným právnickým periodikem vydávaným Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci. Posláním časopisu je přispět k prohloubení odborného diskurzu v oblasti právní teorie a rovněž nabídnout řešení problematických otázek vzešlých z právní praxe. AIO jsou multioborovým právnickým časopisem pokrývajícím problematiku všech disciplin jurisprudence a všech právnických profesí. Cílem redakce, která ctí pluralitu názorů, je vytvořit otevřený prostor pro prezentaci výstupů vědeckých bádání autorů. Redakce přijímá v českém, slovenském a anglickém jazyce. AIO jsou zařazeny na Seznam recenzovaných neimpaktovaných časopisů (peri odik) vydávaných v České republice. Kategorie přijímaných textů jsou: Odborné články: Jedná se o vědecké práce psané v českém, slovenském nebo anglickém jazyce vycházející z originální výzkumné činnosti autora nebo kolektivu autorů, které jsou vnitřně členěny (hypotéza – rozbor problematiky – závěry), reflektují dosavadní stav vědeckého poznání v oblasti a relevantní literaturu z oboru. Práce jsou doplněny o poznámkový aparát a obsahují obvyklé množství citací. Povinnou součástí článku je abstrakt a seznam klíčových slov v jazyce práce a v anglickém jazyce. Diskuze, názory a komentáře: Jedná se o kratší originální vědecké práce prezentující individuální náhled autora nebo autorského kolektivu na vybrané otázky právní teorie a právní praxe. Jejich text je vnitřně strukturován, dostatečným způsobem reflektuje názory doktríny a je obvykle doplněn poznámkovým aparátem. Recenze a anotace: Část věnovaná recenzím odborných publikací čekých, slovenských i zahraničních autorů představující individuální náhled recententa na odbornou kvalitu, originalitu a přínos posuzované publikace. Informace: Část obsahující informace o minulých a budoucích vědeckých akcích, konferencích a projektech.

© Palacký University, Olomouc, 2016. ISSN 1801-0288

5

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1

The aim and structure of journal Acta Iuridica Olomucensia (AIO) is a scholarly peer-reviewed legal journal issued by the Faculty of Law, Palacký University in Olomouc, Czech Republic. AIO is multidisciplinal legal journal covering issues of all legal disciplines and problems of all legal professions. The aim of editors that respects the pluralism of opinions is to create open space for the presentation of the outputs of scientific research of the authors. AIO publishes contributions in Czech, Slovak and English language. Publication Ethics rules of the AIO are based on the Best Practice Guidelines for Journal Editors and Principles of Transparency and Best Practice in Scholarly Publishing developed by the Committee on Publication Ethics (COPE). Acta Iuridica Olomucensia has been included in the Czech index of scholarly peer-reviewed journals by the Research and Development Council of the Government of Czech Republic. We accept the following categories of works: Research articles: This is a scholarly work written in Czech, Slovak or English language based on original research activity of author or team of authors, which is internally divided (hypothesis – an analysis of issue – conclusions), reflects the current state of scientific knowledge and research outcomes in the particular field and relevant literature in this field. The work is supplemented by footnotes and contains the usual number of citations. Abstract and list of keywords in language of article and in English is required mandatorily. Discussion, opinions and commentaries: This is a shorter original scientific paper presenting the individual view of author or team of authors on selected issues of legal theory or practice. This text is also internally structured, adequately reflects the views of doctrine and is usually accompanied by footnotes. Reviews and annotations: This section contains reviews of publications of Czech, Slovak and foreign experts representing individual evaluation of professional quality, originality and impact of the reviewed publication on the discourse in the particular legal field. Information: This section contains information about past and future scientific events, conferences and projects.

© Univerzita Palackého v Olomouci, 2016. ISSN 1801-0288

6

KOLEKTIVNÍ OCHRANA SOUKROMÝCH PRÁV: NÁHLED A KASUISTIKA Collective protection of private rights – introduction and selected case law

Ivo Telec TELEC, Ivo. Kolektivní ochrana soukromých práv: náhled a kasuistika. Acta Iuridica Olomucensia, 2016, Vol. 11, No. 1, s. 7–14. Abstrakt: Článek se zabývá kolektivní ochranou soukromých práv. Pozornost je zaměře na na civilní korporace chránící kolektivní zájmy spotřebitelů a hromadné žaloby podle práva spotřebitelského. Autor se v závěru článku věnuje i konkrétnímu případu hromad né civilní žaloby v nekalosoutěžní věci ochrany kolektivního zájmu spotřebitelů. Klíčová slova: kolektivní ochrana soukromých práv, hromadná žaloba, reprezentativní řízení, skupinové řízení, ochrana spotřebitele. Summary: The article deals with the collective protection of private rights. Attention is focused on representative proceedings and collective consumer actions. The author of the article also describes specific case regarding the protection of collective interests of consumers. Keywords: collective redress of private rights, class action, representative proceedings, group proceedings, consumer protection.

1 Úvod Kolektivní ochrana soukromých práv patří mezi základní civilistické i proce sualistické právní otázky snad všude na světě. Nejinak je tomu i u nás. Mluvíme zde jednak o soukromém subjektivním právu reprezentace vybaveného urči tými nároky (a potažmo i žalobami), jakož i o skupinově (hromadně) uplatněných nárocích (a žalobách) více nárokovatelů. Oba případy nejsou právně ani věcně shodné. V českém právu se můžeme setkat s oběma způsoby ochrany subjektivních soukromých práv, ačkoli se tak děje jen kuse a notně kasuisticky. Dosud nám chybí ucelená úprava, zejména po stránce procesní. Při veškerých dalších právně politických úvahách musíme rozlišit obě navzájem různorodé skupiny případů. To znamená výkon práva reprezentace, na jedné straně, a „pouhé“ skupinové (či hromadné) uplatnění jinak samostat ných právních nároků. Obojí nelze směšovat. Následující řádky obsahují letmý pohled do kolektivní ochrany některých práv. Připojen je poukaz na jeden z prvních historických případů soudního uplatnění kolektivní ochrany práv podle práva proti nekalé soutěži (a vůbec podle jakéhokoli práva) po roce 1989, resp. po roce 1991, kdy byla přijata pří slušná dobová úprava obchodním zákoníkem. © Univerzita Palackého v Olomouci, 2016. ISSN 1801-0288

7

Acta Iuridica Olomucensia

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 2 Civilní korporace chránící kolektivní zájmy spotřebitelů a hromadné žaloby podle práva spotřebitelského1 Občanská společnost vyznačující se výkonem svobody a názorovou mnoho stranností a otevřeností, jakož i svobodným trhem, vyžaduje ke svému řádné mu fungování občanskou aktivitu a iniciativu. Tyto vlastnosti naplňují i různé spolky, soukromoprávní korporace, typu advocacy, jejichž účelem je uplatňování ochrany kolektivních zájmů určitých skupin obyvatelstva, mezi něž patří i spo třebitelé. Působení civilních korporací, které právně chrání určité kolektivní zájmy je ospravedlněno nutností vyvážení přinejmenším potencionálně odlišných nebo až protichůdných majetkových či osobních zájmů určitých skupin, s jejichž uplatňováním se můžeme setkávat na hospodářském trhu i jinde ve společen ských poměrech. Současná právní forma těchto právnických osob soukromého práva bývá obvykle spolková podle občanského zákoníku. Zákon o ochraně spotřebitele přiznává aktivní věcnou legitimaci (a potaž mo tedy i procesní způsobilost), pokud jde o uplatnění civilního nároku zdržovacího, jímž je vybaveno subjektivní soukromé spotřebitelské právo, a to zvláštnímu okruhu právnických osob. Tyto právnické osoby sice sami nemají soukromoprávní postavení spotřebitelské, nicméně jsou zákonem, resp. subjek tivním právem reprezentace zástupně povolány k ochraně kolektivních spotře bitelských zájmů. A to přesto, že tyto právnické osoby samy žádná subjektivní spotřebitelská práva nemají, protože jim ani nepřísluší soukromoprávní postave ní (civilní status) spotřebitele ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele. Jedná se o následující skupinu právnických osob: a) soukromoprávní korporace včetně „profesních organizací“, jež mají oprávněný zájem na tom, aby subjektivní spotřebitelská práva nebyla ohrožována ani porušována, přičemž soukromoprávní „oprávněnost“ zájmu má právně hodnotící význam, jehož právní posouzení (kvalifika ce) odvisí obvykle od účelu, k němuž byly tyto právnické osoby založeny, anebo od toho, které profesní osoby jsou v nich spolčeny a k čemu; viz organizace profesní, b) právnická osoba zapsaná ve veřejném a veřejnoprávním seznamu oprávněných osob (osob aktivně legitimovaných ke zdržovací, zápůrčí, žalobě) ve prospěch ochrany kolektivních spotřebitelských zájmů. Dotče ný úřední seznam vede Evropská komise a je zveřejňován v Úředním věstníku EU. Návrh na zápis příslušné právnické osoby za Českou repub 1 Autor dílem vychází ze svého článku Duševní vlastnictví a ochrana spotřebitele. Právní roz hledy, 20, 2012, č. 18, s. 619–625. Pro jiný okruh čtenářů viz Průmyslové vlastnictví, 23, 2013, č. 6, s. 197–209.


8

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. liku podává Evropské komisi české Ministerstvo průmyslu a obchodu. Navržení k zápisu do tohoto úředního evropského seznamu je právně nárokové při splnění předpokladů založení v souladu s českým práv ním řádem, aktivního působení při ochraně spotřebitelů po dobu ale spoň dvou let, nezávislosti a neziskovosti a při vypořádání veškerých finančních závazků vůči českému státu, např. závazků daňových apod. „Neziskovostí“ nutno rozumět jednak založení k nevýdělečnému účelu, protože uplatňování zdržovacích nároků touto zástupnou osobou nesmí sledovat její výdělečné cíle, jednak „neziskovost“ znamená statusové omezení právního jednání této právnické osoby v tom smyslu, že, je-li zisk dosažen, např. příjmem z členských příspěvků nebo z vydání právně osvětové knihy na poli spotřebitelském, nesmí být zisk rozdělen členům nebo společníkům této právnické osoby, nýbrž musí být pone chán v této právnické osobě k použití pro další činnost, k jejímuž účelu byla založena, anebo může být použit k úhradě nákladů na rozumnou správu této právnické osoby. Zápůrčí žaloby shora jmenovaných právnických osob mají procesněprávní povahu hromadných žalob v kolektivním spotřebitelském zájmu; viz pro cesněprávní pojem class action nebo representative action pramenící původně v USA; srov. též starý římskoprávní pojem actio popularis. Ze zákonodárství USA si můžeme také připomenout Class Action Fairness Act z roku 2005. Pokud jde o subjektivní soukromé právo reprezentace shora jmenovaných právnických osob, vybavené zdržovacím nárokem, od něhož se odvíjí hro madná žalobní aktivní legitimace, můžeme je právně porovnat se soukromým subjektivním právem reprezentace odborových organizací, které jako civilní (zaměstnanecké) korporace svého druhu, upravené zejména občanským zákoní kem, slouží k ochraně kolektivních zaměstnaneckých zájmů, a jež proto zastupu jí zaměstnance bez ohledu na to, jsou-li jejich členy. Možnost podání hromadné žaloby přitom nevylučuje individuální uplatnění žalobního nároku postiženým jednotlivcem. Soukromé právo reprezentace (zástupčí právo) a nároky z něj vyplývají cí, jakož i hromadné žalobní legitimace s tím spojené, známe v českém právu i z oboru práva průmyslového vlastnictví, práva odrůdového a právní ochrany před nekalou soutěží. K tomu, aby bylo zabráněno eventuální hrozbě zneužití práva reprezentace například podáváním šikanózních nebo až vyděračských hromadných žalob či hromadných žalob směřujících k nabývání práv na náhradu nákladů řízení bez úmyslu poctivě se zaobírat podstatou sporu, byly ve světě, zejména v USA, vypra covány ukazatele řádnosti žalobního uplatnění příslušného nároku (výkonu práva reprezentace), resp. hlediska právnosti. Při jejich nedostatku lze mít u nás důvodné pochyby o tom, zda nedošlo ke zneužití práva reprezentace na úkor


9

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 žalovaného. Podrobnostmi se zde nezabýváme, neboť tato otázka již překračuje účel tohoto příspěvku. Federální procesní právo USA (Federal Rules of Civil Procedure) výslovně upravuje předpoklady podání hromadné žaloby (Rule 23). Pro naše účely bychom mohli na základě těchto zobecnělých a zmezinárodnělých legálních zahraničních znaků zmínit kupříkladu následující obecně známé rysy hromadné žaloby: a) obecná běžnost (všeobecnost) výskytu protiprávního jevu, proti němuž má být hromadnou žalobou zasaženo (commonality), b) přiměřenost zásahu hromadnou žalobou (adequacy); srov. zásadu (test) rozumnosti se zřetelem k legitimnímu cíli, jehož má být hromadnou žalobou dosaženo, a při zohlednění, zda téhož nebo srovnatelného legi timního cíle nelze dosáhnout šetrněji nebo i jen žalobou jednotlivou, c) hromadnost (četnost) výskytu protiprávního jevu (numerosity), která může do jisté míry souviset i se soustavností či dlouhodobostí protipráv ního jednání, d) příznačnost určitého protiprávního jednání (typicality), protože hro madná žaloba si svým účelem nemá všímat jevů nahodilých či okrajo vých, byť by byly protiprávní. K tomu lze přidat též právní posouzení, zda uplatnění hromadné žaloby namísto eventuální žaloby jednotlivé je přednostnější (účelnější) z hlediska dosažení nápravy. A dále též to, zda hromadnost či obecnost případu převažuje co do jeho rysů nad skutkovými zvláštnostmi týkajícími se konkrétních ohro žení nebo porušení práv jednotlivců. V českém právním prostředí lze na výše popsané znaky řádného výkonu sou kromého práva reprezentace hromadnou žalobou nahlížet poměrně volněji či méně přísně, protože český civilní proces nestanoví pro projednávání hromad ných žalob žádný zvláštní, a to ani výhodnější, procesní režim, což platí i pro právo soudně poplatkové. Otázka event. zneužití práva reprezentace je věcí soudcovského posouzení, při kterém lze orientačně přihlédnout i k zahraničním zákonodárným nebo soudcovským zkušenostem na tomto poli, jakož i k názoru právní nauky. Nepře hlédnutelnou roli přitom sehrává uplatnění soukromoprávní zásady poctivosti (slušnosti), která se projevuje i v tom, že k výkonu soukromého práva repre zentace formou podání hromadné žaloby musí přicházet spíše až jako ultima ratio. Na druhou stranu ale nelze nevidět, že hromadné žaloby patří mezi dovolené právně ochranné prostředky, jejichž legitimitu stát všeobecně uznává, byť podle českého práva jen ve výslovně, zvlášť, dovolených případech. Zároveň mohou být tyto žaloby též psychologicky účinné.


10

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. 3 Případ z nekalosoutěžní praxe2 Povězme si právní příběh, který se u nás stal před 22 lety, roku 1994, a v němž autor příspěvku působil jako advokát žalobce. Myslím, že tento případ byl výra zem proměny právního myšlení i jednání u nás. Stojí proto za pozornost se k němu vrátit. Jednou z prvních hromadných civilních žalob u nás po roce 1989 byla hro madná žaloba z roku 1994 v nekalosoutěžní věci ochrany kolektivního zájmu spotřebitelů. V našem případě zájmu televizních diváků. Stalo se tak pár let po zavedení zástupné aktivní věcné legitimace určitých právnických osob ještě československou právní úpravou proti nekalé soutěži z konce roku 1991. Žalobní legitimace vyplývala ze soukromého subjektivního práva reprezentace. Hromadnou žalobu podal dnes již zaniklý brněnský Spolek na ochranu soutěžitelů a spotřebitelů, který měl dobovou právní formu občanského sdružení podle tehdejší právní úpravy. Žalobce touto žalobou uplatnil zdržovací sou kromoprávní nárok v civilní věci nekalé soutěže, směřující k zákazu zařazování reklam do vysílaných televizních pořadů na televizní stanici Nova, což bylo teh dy zákonem zakázáno. Jedná se o civilní případ Spolku na ochranu soutěžitelů a spotřebitelů v. CET 21, spol. s. r. o., vedený u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 145/94. Podle vysílacího zákona z roku 1991, ve znění platném ještě v prvních měsí cích roku 1995, bylo možné řadit reklamy jen mezi jednotlivé pořady s výjimkou pořadů složených nebo určitých pořadů obsahujících přestávky. Popsaný právní stav sledoval zachování vyšší televizní kultury před vlivem komercializace a konsumerismu. Současně nepůsobil proti televizní reklamě jako takové, jen ji vykazoval do určitých mezí. Zakázané vkládání reklam do vysíla ných pořadů bylo možno právně kvalifikovat jako nekalou praktiku spočívají cí v protiprávním, a zároveň nadměrném, obtěžování televizních diváků jako dotčené skupiny obyvatelstva na základě mnohočetně opakovaného porušování vysílacího zákona z oboru veřejného práva. Obecně vzato, nekalá soutěž může (a mohla i tehdy) spočívat v porušování veřejnoprávního předpisu týkajícího se hospodářské činnosti, čímž by soutěžitel mohl dosahovat neoprávněné soutěžní výhody. Divák přitom mohl legitimně očekávat, že platný právní řád jeho státu bude dodržován. Navíc se jednalo o již nový, popřevratový, předpis z doby svo body z podzimu roku 1991, tedy z doby „plné očekávání“. Otevřenou hospodářskou otázkou ovšem mohla být (a může být dodnes) výnosnost soukromého televizního vysílání, jestliže bylo zákonem zakázáno pro kládat vysílané pořady reklamami, které mohly být vkládány zásadně jen mezi 2 Viz autorův příspěvek Případ Spolku na ochranu soutěžitelů a spotřebitelů v. CET 21, spol. s r. o. Průmyslové vlastnictví, 22, 2012, č. 4, s. 135–138.


11

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 pořady. Tento právní stav mohl eventuálně vést k menšímu počtu odvysílaných reklam, a tudíž i k menším výnosům z úplatně poskytovaného vysílacího času, resp. z televizního vysílání samého. Navazující otázka spočívala (a teoreticky spočívá dodnes) v tom, zda by takovéto legální vymezení reklam mělo likvidač ní nebo jinak podstatný vliv na hospodářskou možnost samotného televizního vysílání financovaného ze soukromých zdrojů. Nejedná se však jen o hospodář ství, ale též o kulturu. K žádnému poměření věci ale nedošlo. V průběhu zmíněného civilního procesu v roce 1995 totiž došlo k legální úpravě regulace reklamy, která rovněž změnila zákon o provozování rozhlasové ho a televizního vysílání tak, že do budoucna legalizovala dosavadní protiprávní zařazování reklam přímo do pořadů. Hromadnou žalobu proto nezbylo nežli vzít zpět ještě před prvním jednáním ve věci; řízení tudíž bylo soudem zastave no. Odvolací řízení před Vrchním soudem v Praze se týkalo jen výroku o náhra dě nákladů řízení, k níž byl žalobce nalézacím soudem odsouzen, a která spočí vala v náhradě nákladů právního zastoupení žalovaného. Žalobce, odvolatel, měl za to, že za nastalých objektivních okolností změny zákona neměl být odsouzen k náhradě těchto nákladů, jejichž výše byla nicméně malá. Odvolací soud však potvrdil rozhodnutí soudu nalézacího a odvolání tak nevyhověl. V civilním řízení, pokud by bylo pokračovalo, by bylo nutno zodpovědět předběžnou otázku, o níž byly důvodné pochyby, kdo byl vlastně provozova telem důležitého, celoplošného (celostátního) televizního vysílání na televizní stanici Nova, když žalován byl držitel veřejnoprávní „licence“ (rozuměno státní koncese) k tomuto celoplošnému vysílání (č. licence 001/1993), tj. obchodní kor porace CET 21 spol. s. r. o., která měla v předmětu podnikání zahrnutou „tvorbu, realizaci a vysílaná rozhlasových a televizních programů“. Ke skutečnému provozování tohoto televizního vysílání se ale i v titulcích vysílaných pořadů hlásila třetí osoba, Česká nezávislá televizní společnost, spol. s. r. o., která tehdy měla ve svém předmětu podnikání zase zapsané „celoplošné televizní vysílání“ podle citované veřejnoprávní licence, jež ale byla státem udě lena žalovanému, jenž patřil pouze mezi společníky této třetí osoby. Sama veřej noprávní licence (koncese) coby individuální správní akt přitom byla nepře voditelná (neobchodovatelná). Dodejme jen, že obsah tohoto dodnes značně sledovaného televizního vysílání byl objektivně způsobilý podstatnou měrou ovlivňovat veřejné mínění, obecný vkus diváků i veřejnou morálku. Stejně jako i hospodářský stav vysílacího trhu. Zmíněná třetí osoba, Česká nezávislá televizní společnost, spol. s. r. o., dnes již zaniklá s likvidací, však na druhé straně, vůči orgánu veřejné moci, státní Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, vystupovala jen jako „servis ní organizace“ držitele státní koncese, tj. žalované společnosti CET 21, spol. s r. o. Na okraj a pro dokreslení podivné situace, co se ochranných známek ve známkově řadě „nova“ týče, tak jejich přihlašovatelem a vlastníkem byla ona © Univerzita Palackého v Olomouci, 2016. ISSN 1801-0288

12

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. nekalosoutěžně žalovaná korporace CET 21, spol. s r. o.; viz např. slovní čes kou ochrannou známku ve znění „ZPRÁVY NOVA TV“ (č. zápisu 187646A) s právem přednosti od dne 14. 12. 1993, zapsanou pro televizní vysílání pořadů, anebo kombinovanou, slovní a obrazovou, ochrannou známku obsahující slovo „nova“ ve zvláštní grafické úpravě písmene „o“, k níž se váže právo přednosti ode dne 25. 1. 1995 (č. zápisu 193772A), a to pro stejný druh služby. Některé ochran né známky ve známkové řadě „nova“ sice přihlásila společnost CET 21, spol. s r. o., avšak následně, poté, co byly zapsány, je tato společnost převedla na Českou nezávislou televizní společnost, spol. s. r. o., aby nakonec zase skončily v rukou jejich původního vlastníka. Od věci nebyla ani jiná stránka případu. Totiž to, že ona třetí osoba vlastním jménem uzavírala autorskoprávní smlou vy týkající se vytvoření nebo vysílání televizních pořadů či jiných děl, přestože jí chybělo veřejnoprávní oprávnění k provozování televizního vysílání, jež pro takové případy vyžadoval tehdejší autorský zákon z roku 1965 pro nabyvatele relativního autorského práva k šíření díla. Nebylo zcela jasné, zda ona třetí oso ba, „servisní organizace“, nabývá práva vlastním jménem pro sebe, anebo pro jiného (držitele veřejnoprávního povolení k vysílání). Legální příkaz, aby právo k užití díla nesměl nabýt nikdo jiný nežli osoba oprávněná k patřičnému šíření díla podle předpisů veřejného práva, sledoval zásadu odbornosti (profesionality) nabyvatele práva šířit umělecké dílo, a to v zájmu autorově. Nutno ovšem říci, že se tak dělo hojně formalisticky a admi nistrativně-direktivně. Československý autorský zákon z roku 1965, převzatý na konci roku 1992 do českého práva s účinností od roku 1993, byl pojat značně státně paternalistic ky. Zákon se i tímto způsobem pokoušel chránit autora coby potencionálně slabší smluvní stranu, která neměla být vystavena nebezpečí možného ohrožení jejích absolutních autorských práv neodborným výkonem autorskoprávního oprávně ní k šíření díla jeho nabyvatelem. Odbornost, zásada profesionality, která jinak má v soukromém právu své místo, ovšem byla formálně vztažena k držení veřej noprávního oprávnění, což bylo projevem přecenění administrativně-direktiv ního státního řízení soukromých majetkových poměrů, které tehdy přetrvávalo v zákonné úpravě z doby předchozího panství komunistů. Toto politické panství se vyznačovalo, krom jiného, výrazným státně ochranářským vztahem k uměl cům a vědcům a k jejich tvůrčí činnosti a jejím výsledkům. Pakliže se ovšem tyto výsledky či lidé se svými postoji nedostali do zjevného rozporu se státní kulturní politikou, založenou na „vědeckém světovém názoru“, marxismu-leninismu. Zmíněný autorskoprávní problém (a problém „dvou osob“) byl znám i státní Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, která ale žádné právní kroky v tomto směru nepodnikla, resp. záhy je ukončila.


13

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 Jak jsme si již ale řekli, tyto ani další právně podstatné otázky, např. nekalosou těžní postavení televizního diváka jako spotřebitele, již nebylo možné v civilním řízení vyjasnit, protože v jeho průběhu došlo ke změně zákonodárných poměrů. Pochyby týkající se osoby provozovatele zmíněného televizního vysílání tímto případem ale neskončily. Později měly podobné otázky, vztahující se i k nečin nosti státní Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, nemalý vliv na výsledek mezinárodní arbitráže, vedené podle mezinárodního práva zahranič ní osobou proti Česku ve věci ochrany zahraniční investice do televizního vysílá ní. Česko spor prohrálo a bylo odsouzeno k zaplacení vysoké částky kolem 10,5 miliardy Kč. Z případu se stal i politický problém. Zda by popsaný civilní spor o zařazování reklam do vysílaných televizních pořadů nepřímo pomohl k rozpletení širších majetkoprávních otázek, které se rýsovaly v pozadí sporu, nevíme. Podle všeho by se však podobné otázky dostaly na pořad jednání soudu. Nelze proto vyloučit, že obsah soudního spisu či soud ní zodpovězení některých předběžných otázek a vyjasnění pasivní legitimace by mohlo být přinejmenším nepřímo využito i v pozdější mezinárodní arbitráži. Otázka vkládání reklam do televizního vysílání se stala aktuální i později. Mám na mysli současný zákaz zvýšení hladiny hlučnosti vložených televiz ních reklam v porovnání se zvukovou hladinou běžného vysílání; např. filmu jako takového. Tento sluchem seznatelný reklamní nešvar, i v některých cizích státech zakázaný k ochraně diváka, sleduje upoutání divákovy pozornosti, jeho „probu zení“ a přitažení ke smyslovému působení reklamy na lidské vědomí. Do určité míry se ale jedná o „smyslové násilí“ na divákově duši, na jeho duševní pohodě, za účelem vlastního zisku. Divácky svépomocné dočasné vypínání televizního vysílání a jeho opětovné zapínání či tlumení a opětovné zvyšování zvukové hladiny vysílání není systémo vým řešením, protože nejde po podstatě věci ani si nevšímá objektivního zájmu spotřebitele, bez něhož by nebylo co, komu vysílat. „Ať si nějak divák poradí, když se mu to nelíbí…“. Důvodné pochybnosti o právnosti tohoto reklamního postupu byly proto dány. Alternativou, která by byla šetrnější nežli podání hromadné žaloby, by byla „etická samoregulace“ na straně televizního vysílatele, který hraje „silovou hru“ s divákem, a apelování veřejnosti na jeho zdravý rozum. Jiná cesta by spočívala ve změně zákona. Nakonec, o mnoho let později, byla zvolena alespoň částeč ná zákonodárně-politická cesta, která omezila alespoň hlukovou úroveň reklam, resp. je stanovila do srovnatelsných, nevybočujících, mezí. prof. JUDr. Ivo Telec, CSc. Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci email: [email protected] © Univerzita Palackého v Olomouci, 2016. ISSN 1801-0288

14

KOLEKTIVNÍ OCHRANA SPOTŘEBITELE1 Collective consumer protection

Milan Hulmák HULMÁK, Milan. Kolektivní ochrana spotřebitele. Acta Iuridica Olomucensia, 2016, Vol. 11, No. 1, s. 15–26. Abstrakt: Autor se v příspěvku zabývá současným stavem právní úpravy kolektivních prostředků ochrany spotřebitele v České republice a nastiňuje možné změny této úpravy. Klíčová slova: Kolektivní ochrana práv, spotřebitelské smlouvy, reprezentativní žaloba, aktivní legitimace Summary: The author in this paper focuses on the current state of legal regulation of collective consumer protection in the Czech Republic and outlines possible changes to this regulation. Keywords: Collective redress, consumer contracts, representative action, locus standi

1 Úvod Vztahy spotřebitelů a podnikatelů mají své zvláštnosti. Vychází se z toho, že na jedné straně stojí slabí spotřebitelé a na druhé straně diktující podnikatelé. Jde o vztahy, jejichž obsah je standardizován pro větší množství subjektů. Před mětem bývají často nižší částky. Tyto vlastnosti vymezují prostor vhodný pro uplatnění kolektivních nástrojů ochrany. Zatímco samotný spotřebitel by s ohle dem na předmět sporu právo neuplatňoval, při kolektivním uplatnění je dán spotřebitelům prostor spojit své nároky, stát se rovnocenným soupeřem a účinně ochránit svá práva. Účel regulace kolektivní ochrany není však pouhé posílení jedné strany a zajištění dodržování práva. Smyslem je i vyřešení většího množství sporů pro cesně efektivně a konzistentně v rámci jednoho řízení. Zároveň musí právní úprava obsahovat překážky bránící jejímu zneužití, ať už proti druhé straně nebo ze strany zástupců vůči spotřebitelům. Tento příspěvek obsahuje krátké zamyšlení nad současným stavem právní úpravy kolektivních prostředků ochrany spotřebitele v České republice a mož nými změnami této úpravy.2 1 Příspěvek byl napsán s podporou projektu APVV-0518-11 „Ingerencia súdov do súkrom noprávnych zmlúv“ 2 Starší (rok 2011) přehled situace v jednotlivých zemích je dostupný na http://globalclassac tions.stanford.edu. [cit. 30. 12. 2015]]. Aktuálnější je pak dostupný na http://www.collecti veredress.org [cit. 30. 12. 2015].


15


AIO, 2016, Vol. 11, No. 1

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 2 Stávající právní úprava a její problémy Výhody společného uplatňování práv spotřebitelů jako posílení vyjednávací pozice a minimalizace nákladů jsou zjevné. To platí též o zájmu takové spory zastupovat. Nelze se proto divit snahám o jejich využití, a to přestože zde obecná úprava chybí. Institut společenství žalobců takový postup do určité míry umož ňuje (§ 91 OSŘ). Je možné využít i rakouského modelu v podobě postoupení pohledávek spotřebiteli na třetí osobu, např. právnickou osobu určenou k ochra ně zájmů spotřebitele.3 Řada zákazníků cestovní kanceláří uplatňuje svá práva ze smluv o poskyt nutí zájezdu společně. Podobně postupují poškození při dopravních nehodách. Všeobecně známou se stala iniciativa ohledně bankovních poplatků za správu úvěrů.4 Vznikají dokonce specializované aplikace k vyhledávání těchto sporů.5 Absence obecné úpravy kolektivních prostředků však také odhaluje negati va. Subjekty, o jejichž práva jde, jsou účastníky řízení, jejich počet nepřekračuje desítky subjektů. Společné bývá právní zastoupení. Má proto svůj význam pouze do té doby, dokud jsou zastoupení účastníci ve shodě. Jinak se stává řízení těž kopádným. Jsou to také tito účastníci, kdo nese veškeré negativní následky tako vého řízení. Rozpadnutí kolektivní ochrany do řady řízení ukázalo nejednotný postup soudů v řadě základních otázek.6 Na druhou stranu, přestože probíhalo více samostatných řízení, rozhodnutí v jednotlivé kauze mělo dopady na vyříze ní ostatních věcí. 2.1 Žaloby podle § 25 OchrSpotř a § 2989 ObčZ Současná úprava ochrany spotřebitele nabízí pouze několik nástrojů, které se kolektivní ochraně podobají. Umožňují v rámci jednoho řízení odstranit vel ké množství sporů. Nejde však o prosazení individuálních nároků jednotlivých spotřebitelů, ale spíše prosazení abstraktní obecné kontroly v zájmu spotřebitel stva jako celku. To se projevuje v omezení možnosti žalovat na zdržení se protiprávního jednání nebo odstranění závadného stavu. Podle § 2989 ObčZ může právnická osoba oprávněná hájit zájmy soutěžitelů nebo zákazníků uplatnit právo, aby se rušitel zdržel nekalosoutěžního jednání nebo aby odstranil závady stav. Podobně podle § 25 odst. 2 OchrSpotř mohou vybrané v tomto ustanovení specifikované subjekty podat žalobu na zdržení se protiprávního jednání ve věci ochrany práv 3 The Report II on Collective Redress, s. 6. Dostupné na http://www.collectiveredress.org/ documents/171_report_ii_on_collective_redress_final.pdf [cit. 30. 12. 2015]. 4 Iniciativ bylo několik, např. www.poplatkyzpet.cz, www.bankovni-poplatky.cz. 5 Např. www.hromadnezaloby.cz [cit. 30. 12. 2015]. 6 Srov. Bartoň, D., Toman, P. Spor o bankovní poplatky z pohledu základních procesních principů. Dostupné na http://www.bulletin-advokacie.cz/spor-o-bankovni-poplatky-z -pohledu-zakladnich-procesnich-principu?browser=full [cit. 30. 12. 2015].


16

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. spotřebitelů. V prvním případě jde o historickou úpravu (již § 54 odst. 1 ObchZ v původním znění).7 V druhém případě jde o provedení směrnice 2009/22/ES o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů.8 Obě úpravy se liší z hlediska vymezení aktivně legitimovaných subjektů i z hlediska možných nároků. Žaloba podle § 25 odst. 2 OchrSpotř míří v zása dě na zdržení se používání nepřiměřených obchodních ujednání nebo nekalých obchodních praktik, není zde žádný odstraňovací nárok.9 V každém případě zájmem spotřebitelů je primárně plnění druhé strany, což význam uvedených žalob značně snižuje. Zajímavé přitom je, že praxe zřejmě postupy podle § 25 odst. 2 OchrSpotř a podle dřívějšího § 54 odst. 1 ObchZ směšovala, na jedné straně omezením aktivní legitimace, na druhé straně založením zvláštní věcné příslušnosti (žaloby podané podle § 25 odst. 2 OchrSpotř byly posouzeny jako žaloby podle § 54 odst. 1 ObchZ).10 Již výše (pozn. pod čarou č. 8) bylo ukázáno, že z hlediska předpisů EU na ochranu spotřebitele a v jejich rozsahu by skutečně měla být aktivní legi timace vymezena jednotně. Zahájení řízení o zdržení se protiprávního jednání ve věcech ochrany práv spotřebitelů zakládá překážku věci zahájené, když není možné, aby proti témuž žalovanému probíhalo u soudu další řízení o žalobách jiných žalobců požadu jících z téhož jednání nebo stavu stejné nároky (§ 83 odst. 2 písm. b) OSŘ). Je přitom zajímavé, že tato překážka je založena ohledně žalob podle § 25 odst. 2 OchrSpotř.11 Pro žaloby podle § 2989 ObčZ se však dovozuje totéž obecně podle § 83 odst. 2 písm. a) OSŘ. Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto v těchto věcech je pak závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu (§ 159 odst. 2 OSŘ). Není tedy nutné vstupovat do řízení.

7 V § 54 odst. 1 ObchZ šlo však o právnickou osobu oprávněnou hájit zájmy spotřebitelů, kdežto zde jde o šířeji zákazníky. 8 Zajímavé je, že úprava v § 2989 je také vnímána jako provedení směrnice 98/27/ES o žalo bách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů (Ondrejová, D. in Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1852). Tato směrnice totiž byla nahrazena a zrušena právě směrnicí 2009/22/ES provedenou primárně v § 25 OchrSpotř. 9 Rozsah aplikace směrnice je širší, jak vyplývá z její přílohy č. I, kde jsou uvedeny i další směrnice v oblasti ochrany spotřebitele. Zdržovací nároky však budou v těchto dalších případech méně frekventované. 10 Srov. usnesení ÚS sp. zn. III. ÚS 1083/12-1 ve spojení s usnesením NS sp. zn. 33 Cdo 998/2011. 11 Drápal, L. in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 550.


17

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 Může být přitom otázkou, nakolik uvedená rozhodnutí mají být závazná i ve vztahu k případům, kdy dochází k posouzení stejné věci jako předběžné otázky (např. nedovolenost určitého ujednání při žalobě na plnění). Nepochyb ně je nutné k takovému rozhodnutí přihlédnout, vypořádat se s ním, nelze však přehlédnout, že dochází k posouzení na základě různých kritérií.12 Ať už jde o žaloby podle § 25 odst. 2 OchrSpotř, nebo podle § 2989 ObčZ (nebo předchozí právní úpravy), jde o výjimečně používaný prostředek ochrany práv spotřebitelů.13 V praxi samotní spotřebitelé nežalují na zdržení se používání určitých ujednání, nekalých obchodních praktik či nekalosoutěžního jednání. Domáhají se zejména plnění peněžitých dluhů. Zvýhodnění spotřebitele při uplatnění jeho práv může být zajištěno i dalšími prostředky, např. založením domněnek (např. § 2989 odst. 2 ObčZ). V oblasti českého procesního práva je však těchto zvláštních pravidel minimum. 3 Doporučení Komise a jeho provedení V rámci Evropské unie bylo k posílení kolektivních ochrany spotřebitele přijato doporučení Komise 2013/396/EU ze dne 11. června 2013 o společných zásadách pro prostředky kolektivní právní ochrany týkající se zdržení se jednání a náhrady škody v členských státech v souvislosti s porušením práv přiznaných právem Unie (2013/396/EU) (dále jen „Doporučení“).14 V listopadu 2014 pak byla již zveřejněna zpráva o implementaci uvedeného doporučení v některých zemích.15 Stranou našich úvah zde necháváme přijaté zvláštní úpravy k ochraně spotřebitelů16 nebo pro případ porušování pravidel hospodářské soutěže.17 12 Srov. § 1812 a 1813 ObčZ a rozdílná kritéria při abstraktní a konkrétní kontrole smluvních ujednání. 13 Např. již zmíněné usnesení NS sp. zn. 33 Cdo 998/2011. Historicky pak zřejmě rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 1956/2007. 14 Doporučení navazuje již na dřívější dokumenty EU věnující se kolektivních ochraně, např. Zelenou knihu o žalobách o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pra videl (KOM(2005) 672, 19.12.2005), Zelenou knihu o kolektivním odškodnění spotřebite lů (KOM(2008) 794, 27.11.2008), usnesení „Směrem k soudržnému evropskému přístupu ke kolektivnímu odškodnění“ (2011/2089(INI)), sdělení „Směrem k evropskému horizon tálnímu rámci pro kolektivní právní ochranu (COM(2013) 401 final). Zajímavé je, že dříve byl preferován sektorový přístup (pro jednotlivé oblasti). Teprve později se prosadil pří stup horizontální (obecný). 15 The Report II on Collective Redress. Dostupné na http://www.collectiveredress.org/docu ments/171_report_ii_on_collective_redress_final.pdf [cit. 30. 12. 2015]. 16 Směrnice 2009/22/ES o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebite lů. Tato směrnice sama neumožňuje požadovat náhradu škody. 17 Směrnice 2014/104/EU o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži. Tato směrnice nebyla dosud provedena. Tato směrnice, jak vyplývá z bodu 13 odůvodnění, nevyžaduje zavedení kolektivních prostředků ochrany.


18

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. Cílem Doporučení je umožnit občanům a společnostem prosazování jejich práv přiznaných právem EU, pokud došlo k jejich porušení. Doporučení obsa huje společné nezávazné zásady pro vnitrostátní prostředky kolektivní právní ochrany. Tyto prostředky právní ochrany by měly být k dispozici v různých oblastech, v nichž právo EU občanům a společnostem přiznává práva, jako je ochrana spotřebitele, hospodářská soutěž, ochrana životního prostředí a osobní finanční služby. 3.1 Věcná působnost Doporučení vychází z toho, že prostředky kolektivních ochrany by měly být dostupné k prosazování práv přiznaných právem EU. Je postaveno na jednotné procesní úpravě této kolektivní ochrany nejenom pro spotřebitele, ale i nároky na ochranu životního prostředí, hospodářské soutěže či finančního trhu.18 Provedení v řadě členských států ukazuje, že mají spíše zvláštní úpravy pro určitý sektor, typicky nekalou soutěž19, ochranu spotřebitele20 nebo kapitálový trh21. Například v Polsku však mají úpravu širší (nikoliv však úplně obecnou).22 Při provádění v České republice je nutné se v úvodu zamyslet, co je nosným účelem pro zavedení této úpravy. Tím by mělo být efektivní prosazení práv širší skupiny osob. Nikoliv, zda mají původ v právu EU, či pouze v právu vnitrostát ním. V oblasti ochrany spotřebitele by to mělo být porušení povinnosti podnika tele, ať zákonné či smluvní, tedy i nekalosoutěžní jednání či porušování pravidel hospodářské soutěže. Pokud zde přitom není zvláštní věcný důvod pro odlišné procesní provedení, bylo by vhodnější přijít s obecnější procesní úpravou, nikoliv hledat sektorové řešení, tedy například i pro akcionáře, majitelé dluhopisů, postižené nekalosou těžním jednáním. Takový postup je jistě komplikovanější z hlediska přípravy 18 Srov. bod 7 odůvodnění Doporučení. 19 § 81 Consumer Rights Act 2015, který odkazuje na kolektivní ochranu spotřebitele při nekalosoutěžním jednání (Private Competition Class Action) (§ 47an. Competition Act 1998). 20 Z poslední doby například francouzský Loi Hamon ze 17. 3. 2014 (Journal Officiel č. 0065/2014, 5400) nebo belgický Loi portant insertion d’un titre 2 « De l’action en réparati on collective » au livre XVII « Procédures juridictionnelles particulières » du Code de droit économique et portant insertion des définitions propres au livre XVII dans le livre 1er du Code de droit économique , 28. 3. 2014 (Moniteur Belge, 29. 4.2014, 35201). 21 Například Kapitalanleger-Musterverfahrensgesetz z 16. srpna 2005 (BGBl. I S. 2437), jehož účinnost prodloužena zákonem ze dne 22. prosince 2011 (BGBl. I S. 3044) . Vedou se při tom diskuse o možném rozšíření i na jiné oblasti (např. Baetge, D. Class Actions, Group Litigation & Other Forms of Collective Litigation: Germany,s. 31.Dostupné na: http://www.law.stanford.edu/library/globalclassaction/PDF/Germany_National_Report. pdf [cit. 30. 12. 2015]. 22 Čl. 1 Ustawy o Dochodzeniu Roszczeń w Postępowaniu Grupowym (Dziennik Ustaw, 2010, č. 44).


19

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 právní úpravy a nalezení konsensu, na druhé straně se tím odstraňují možné kolize právní úpravy a prostor pro nedůvodné procesní odchylky. 3.2 Nároky Podle Doporučení mohou žalobci žádat o soudní příkaz k zastavení porušo vání svých práv („žaloba zdržovací“) a náhradu škody způsobené více osobám stejnou nezákonnou činností („žaloba na náhradu škody“).23 Cílem je zvýšení vyjednávací síly, zajištění vymáhání náhrady škody, která může být v jednotlivých případech příliš malá a zároveň zakázat další pokračo vání protiprávního jednání. Doporučení nepředpokládá další zvýhodnění, např. zavedení domněnek, obrácení důkazního břemene apod. Nechejme stranou dosavadní zkušenost se zdržovacími žalobami, což je spíše problém faktické situace v České republice nežli samotné právní úpravy. Otáz kou zásadnější je právní kvalifikace uplatňovaných nároků. Jistě si lze představit žaloby na náhradu škody způsobené vadou výrobku (§ 2939 ObčZ) nebo nekalosoutěžním jednáním (§ 2988 ObčZ). Nároky spotřebi telů, které by mohly být uplatňovány hromadně, jsou však rozmanitější. Neje nomže může jít o zadostiučinění (§ 2988), ale často půjde o práva z vad (např. kauza Volskwagen Auto24), právo na vydání bezdůvodného obohacení (pro plně ní z neplatného právního důvodu nebo bez právního důvodu, např. bankovní poplatky25), smluvené sankce (např. smluvní pokuty), primární plnění smluvní povinnosti (a úroky z prodlení). Bude-li zachován smysl úpravy (efektivita) a základní východiska (právní následky stejné nezákonné činnosti), neměla by rozhodovat právní kvalifikace nároku podle národního práva (např. náhrada škody, smluvní pokuta nebo úrok z prodlení). 3.3 Aktivní legitimace Kolektivní ochrana může být reprezentativní (prostřednictvím zástupce) nebo skupinová (žalobci jsou jednotliví spotřebitele). Doporučení upravuje reprezentativní kolektivní ochranu. Certifikovaný subjekt bude podávat žalobu 23 Srov. bod 3 Doporučení. 24 Viz novinové články Právník o kauze Volkswagen: Naděje na velká odškodnění jsou faleš né, žaloby moc šancí nemají ze dne 30. 9. 2015. Dostupný na http://zpravy.aktualne.cz/ domaci/co-delat-kdyz-chcete-zalovat-skodu-nebo-volkswagen-kvuli-pod/r~c16dbba 466a511e5974b0025900fea04/ [cit. 30. 12. 2015]. Nebo článek První Češi žalují Volks wagen. Právník odpovídal čtenářům ze dne 5. 10. 2015. Dostupný na http://ekonomi ka.idnes.cz/pripad-volkswagen-uz-zkoumaji-cesti-statni-zastupci-p0n-/ekonomika. aspx?c=A151002_2195499_ekonomika_rts [cit. 30. 12. 2015]. 25 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13.


20

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. jménem dvou nebo více fyzických či právnických osob tvrdících, že čelí nebezpe čí vzniku škody nebo jim vznikla škoda v události hromadné škody, přičemž tyto osoby nejsou účastníky řízení. Jde o tzv. ideologického žalobce, o jehož vlastních nárocích se nerozhoduje, ale je oprávněn jednat jako žalobce jménem jiných.26 Doporučení vychází ze zastoupení minimálně dvou osob. V zahraniční se lze setkat s požadavkem zastoupení více osob, např. v Polsku je to deset osob27, v Litvě je to dvacet osob.28 Smysl kolektivní ochrany (efektivita, síla) je naplněn při zastoupení většího počtu osob. Pouze dva účastníci nevyžadují zvláštní pro cesní pravidla. Reprezentativní žalobu bude moci podat pouze subjekt splňující zvláštní podmínky. Minimálně musí mít neziskovou povahu, musí existovat přímý vztah mezi jeho hlavními cíli a právy, o kterých se v žalobě tvrdí, že byla porušena, a musí mít dostatečnou kapacitu a právní odbornost k zastupování.29 Při srovnání s požadavky na subjekty oprávněné domáhat se zdržení proti právního jednání v oblasti ochrany spotřebitele (§ 25 OchrSpotř a čl. 3 směrnice 2009/22/EU) je zřejmé, že jsou doporučována přísnější hlediska, např. obecně se nezkoumala způsobilost (personální, odborná, finanční) k zastupování. V přípa dě nekalosoutěžního jednání podle § 2989 ObčZ existoval pouze požadavek, aby se jednalo o právnickou osobu oprávněnou hájit zájmy spotřebitelů. Kritéria jednotná být nemusí. Jde o různé oblasti, různé prostředky ochrany, mohou být odlišné i různé předpoklady pro výkon. Důvodem může být napří klad, že žaloby podle § 25 OchrSpotř nebo 2989 ObčZ ve své podstatě žádnou reprezentativní žalobou nejsou (nevyžaduje se žádný zastoupený konkrétní účastník) a nevzniká oprávnění domáhat se peněžitých plnění. Jinou věcí je účelnost takového rozlišování. Zda by v tomto úprava neměla být přehlednější pro spotřebitele. Řešením by mohlo být obecné oprávnění v oblasti ochrany spo třebitele pro subjekty podle § 25 odst. 2 OchrSpotř s tím, že způsobilost žalobce by se posuzovala individuálně ve vztahu ke konkrétní věci v rámci rozhodování o přípustnosti kolektivní ochrany. Při pohledu na dosavadní praxi žalob podaných právnickými osobami k ochraně zájmů spotřebitelů bychom se měli rovněž zamyslet, zda jsou tu vůbec nějaké, které uvedené požadavky striktně vzato naplňují. Kolektivní ochra

26 Mulheron, R. A Channel Apart: Why the United Kingdom has Departed from the Euro pean Commission’s Recommendation on Class Actions. Cambridge Yearbook of European Legal Studies, Volume 17, Issue 01, s. 39. 27 Čl. 1.1 Ustawy o Dochodzeniu Roszczeń w Postępowaniu Grupowym ze 17. 12. 2009 (Dzi ennik Ustaw, 2010, č. 44). 28 The Report II on Collective Redress, s. 15. Dostupné na http://www.collectiveredress.org/ documents/171_report_ii_on_collective_redress_final.pdf [cit. 30. 12. 2015]. 29 Bod 4 Doporučení.


21

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 na může takto ztratit smysl, protože zde tyto subjekty nebudou nebo nebudou ochotné žaloby podávat. Podle Doporučení by měly členské státy upravit i možnost orgánu veřej né moci podat takovou reprezentativní žalobu.30 Je však veřejný zájem natolik intenzivní, aby skutečně odůvodnil vymáhání soukromoprávních nároků jiných osob v jejich sporu. Stačí se pro srovnání podívat na omezené možnosti k zahá jení řízení, které má státní zastupitelství podle § 8 odst. 2 ZŘS. Není sporu o tom, že mohou ukládat veřejnoprávní sankce, a tak plnění soukromoprávních povin ností nepřímo vynucovat. K tomu ještě dále. 3.4 Reprezentativní žaloba o náhradu škody Reprezentativní žaloba na náhradu škody vyžaduje podle Doporučení výslovný souhlas osob, které tvrdí, že jim vznikla škoda. Jde o tzv. opt-in režim. Doporučení připouští výjimky z vágně formulovaného důvodu řádného výkonu spravedlnosti. Je tak ve své podstatě na zákonodárci, které řešení zvolí. Na systému opt-in je založena například polská úprava31, ale i italská, švéd ská nebo litevská32, na systému opt-out například portugalská.33 Ve Spojeném království dali soudům možnost rozhodnout, zda půjde o systém opt-out nebo opt-in při rozhodování o nařízení kolektivní ochrany.34 Podobně belgický záko nodárce dává volnost soudu rozhodnout, zda se v konkrétním případě uplatní opt-out nebo opt-in systém v závislosti na charakteru sporu.35 Není důvod, proč by například v případě malých nároků spotřebitelů na náhradu škody neměl mít možnost zvolit i český soud.36 Podle Doporučení v systému opt-in vstup do řízení a výstup z něho by měl být možný před vynesením rozsudku, pokud není narušen řádný výkon sprave dlnosti. V zásadě by se tak měla použít obdobná pravidla pro zpětvzetí žaloby (§ 96 OSŘ) nebo přistoupení k žalobě (§ 92 OSŘ), přestože nejde o účastníky řízení. Zpětvzetí je možné až do právní moci rozhodnutí, stejnou možnost by měl 30 Bod 7 Doporučení. 31 Čl. 2 Ustawy o Dochodzeniu Roszczeń w Postępowaniu Grupowym ze 17. 12. 2009 (Dzi ennik Ustaw, 2010, č. 44). 32 The Report II on Collective Redress, s. 10, 14 a 36. Dostupné na http://www.collectivered ress.org/documents/171_report_ii_on_collective_redress_final.pdf [cit. 30. 12. 2015]. 33 The Report II on Collective Redress, s. 23. Dostupné na http://www.collectiveredress.org/ documents/171_report_ii_on_collective_redress_final.pdf [cit. 30. 12. 2015]. 34 Srov .§ 47b odst. 7 Competition Act 1998. 35 Voet, S. Belgium‘s New Consumer Class Action (October 24, 2014). Forthcoming in V. Har sagi & C.H. van Rhee (eds.) Multi-Party Redress Mechanisms in Europe: Squeaking Mouses? Antwerp: Intersentia, 2014, s. 7. Available at SSRN: http://ssrn.com/abstract=2514486 or http://dx.doi.org/10.2139/ssrn.2514486 [cit. 30. 12. 2015]. 36 Samozřejmě při respektování požadavků čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (např. individuální notifikace a dostatečná lhůta k námitce).


22

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. i takto zastoupený účastník. Přistoupení je však obecné možné pouze do vydá ní prvostupňového rozhodnutí, nikoliv do právní moci rozhodnutí, a je možné pouze na návrh žalobce.37 Jisté je, že Doporučení vychází z toho, že zastoupený účastník může později změnit své rozhodnutí. Představit si lze však různé procesní režimy. Přestože je účastníkem řízení žalobce, tyto úkony vůči soudu by činili přímo zastoupení spotřebitelé. Vstup do řízení je také možné omezit lhůtou tak, aby nedocházelo ke změnám v zastou pení závislosti na procesním vývoji kauzy. 3.5 Přípustnost žaloby Podle Doporučení by měly členské státy v nejrannější možné fázi soudního řízení zavést ověřování skutečnosti, že se neprojednávají věci, u kterých nejsou splněny podmínky pro kolektivní žalobu, a věci zjevně právně nepodložené. Nejde o podmínky řízení, které by bránily individuálnímu uplatnění nároků. Jde o překážky zneužití institutu kolektivní ochrany, a to nejenom vůči žalované straně, ale i vůči straně žalující. Stejnou funkci plní zvláštní a z pohledu české práva neobvyklá pravidla pro financování sporu. Bezprostředně po zahájení řízení by měly být přezkoumány i podmínky financování kauzy, a to zejména podílí-li se na financování třetí oso ba. Žalující strana musí odhalit zdroje financování. Některé nedostatky ve financování by měly vést podle Doporučení dokonce k zastavení řízení.38 Jde o případy konfliktu zájmů financujícího subjektu a žalu jící strany, nedostatek prostředků tohoto financujícího subjektu ke splnění závazku vůči žalobci a nedostatek prostředků žalující strany k úhradě eventuál ních nákladů žalované strany.39 Třetí osoba podílející se na financování kolektivní žaloby nesmí ovlivňovat procesní rozhodnutí žalující strany, financovat žalobu proti svému konkurentovi nebo subjektu, na němž je závislá, ani účtovat nepřiměřený úrok.40 Nesmí ani odvozovat požadovanou odměnu nebo úrok z částky dosažené ve smíru nebo z přiznané náhrady škody, pokud není taková úprava regulována orgánem veřej né moci za účelem zajištění zájmů stran.41 Zde však Doporučení žádné následky nepředjímá. 37 Lze si všimnout, že i Doporučení rozlišuje mezi vystoupením, kde se zmiňuje vydání konečného rozhodnutí (bod 22 Doporučení), a vstupem, kde se zmiňuje pouze vydání rozhodnutí (bod 23 Doporučení). 38 V českém znění Doporučení se objevuje přerušení řízení (bod 15). Z jiných znění je však zjevné, že by mělo jít o zastavení řízení („stay“, „zastaviť“, „aussetzen“). 39 Bod 15 Doporučení. 40 Bod 16 Doporučení. 41 Bod 33 Doporučení.


23

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 Ve své podstatě lze tedy očekávat dva stupně řízení. V první fázi ověřování podmínek pro konání řízení o reprezentativní žalobě (certifikace). Teprve v dru hé fázi pak rozhodování ve věci samé. 3.6 Kolektivní navazující žaloby Doporučení vychází obecně z přednosti rozhodnutí orgánu veřejné moci o porušení práva.42 Řízení o kolektivní žalobě v oblastech práva, ve kterých má orgán veřejné moci pravomoc přijmout rozhodnutí o existenci porušení práva, by měla být obecně zahájena až poté, co je s konečnou platností ukončeno říze ní orgánu veřejné moci, které bylo zahájeno před podáním kolektivní žaloby. Pokud je řízení orgánu veřejné moci zahájeno po podání kolektivní žaloby, měl by se soud vyvarovat vynesení rozhodnutí, které by bylo v rozporu s rozhodnu tím, jež má orgán veřejné moci v úmyslu přijmout. Za tím účelem může řízení přerušit, než je ukončeno řízení orgánu veřejné moci.43 To je koncept českému procesnímu právu v této oblasti nyní neznámý (§ 135 OSŘ). Soudy jsou oprávněny posoudit si předpoklady soukromoprávních náro ků samostatně. Z rozhodnutí orgánů veřejné moci vychází, ovšem není vylouče no, aby si soudy otázku ve výroku rozhodnutí řešenou posoudily jako předběž nou otázku jinak. Na druhou stranu se s existencí předchozího rozhodnutí musí vypořádat a zdůvodnit, proč dospěly k jinému řešení.44 I v těch případech, kdy je podle § 135 OSŘ soud vázán, tak pouze ve vztahu k těm, kteří měli možnost v jiném řízení působit (skutkově a právně argumentovat, činit důkazní návrhy).45 Přesvědčivě z tohoto hlediska nepůsobí ani odůvodnění Doporučení, podle něhož je tak zajištěno, že daný orgán veřejné moci při svém rozhodování o exis tenci porušení práva Unie již zohlednil veřejný zájem a potřebu předcházet možnému zneužití.46 Jde-li však o soukromoprávní nároky, tato hlediska nema jí žádný význam. Kolektivní ochrana není otázkou veřejného zájmu. Předchozí rozhodnutí orgánu veřejné moci nijak nevylučuje, ani nepotvrzuje její možné zneužití. Jednotliví spotřebitelé nejsou účastníky správních řízení, nerozhoduje se o jejich právech a povinnostech, nemají oprávnění navrhovat důkazy apod. Zájem na jednotném rozhodování neodůvodňuje potřebu soudu čekat na roz 42 Možná je to obecnější náhled na soukromoprávní prostředky jako na doplňující veřejno právní prosazení práva EU (bod 6 odůvodnění Doporučení). 43 Bod 33 Doporučení. 44 Bureš, J. in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 933, Hromada, M. in Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 469. 45 Srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 1424/09, rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 273/2014. 46 Srov. bod 22 odůvodnění Doporučení.


24

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. hodnutí orgánu veřejné moci, ani všeobecnou závaznost takových rozhodnutí (takový požadavek platí obecně). To jistě nebrání zvážit existenci rozhodnutí orgánu veřejné moci při zkoumání, zda nejde o zjevné bezúčelné uplatnění prá va.47 Stávající procesní pravidla dávají soudu dostatečnou volnost taková roz hodnutí zohlednit, vyčkat rozhodnutí správního orgánu (§ 109 odst. 2 písm. c) OSŘ), ale také na rozhodnutí orgánu veřejné moci nijak nečekat.48 3.7 Další zajímavé myšlenky Doporučení neupravuje příslušnost soudů. Z francouzské49 nebo belgické úpravy50 vyplývá zvláštní příslušnost soudů. V Polsku jsou příslušné soudy kraj ské (sądy okręgowe), nikoliv nižší soudy okresní (sądy rejonowe).51 S ohledem na rozlohu České republiky, technické zajištění některých soudů a naopak mož nou náročnost takového řízení, by jistě stálo za zvážení, zda ji nezaložit i podle naší právní úpravy. Doporučení vyžaduje úpravu registru kolektivních žalob, který by byl zúčast něným osobám přístupný zdarma a elektronicky.52 Je však nutné si uvědomit, že kolektivní žaloba nebrání nijak individuálním žalobám nezúčastněných osob. Netvoří překážku věci zahájené (83 OSŘ). Funkční registr umožní však zvážit, zda takovou individuální žalobu samostatné podávat. 4 Závěry Efektivní kolektivní ochrana práv spotřebitelů v České republice upravena není. To není žádným novým zjištěním. 53 Na druhou stranu nejsou využívány 47 Aniž by existence takového rozhodnutí vylučovala závěr, že jde o zjevné bezúčelné uplat ňování práva, např. zdržovací nárok v případě, kdy k porušování práva již nedochází. 48 Podobně například litevská, polská ani nizozemská úprava nepřevzaly konstrukci Doporu čení (blíže k tomu The Report II on Collective Redress, s. 16 a 21 43). Dostupné na http:// www.collectiveredress.org/documents/171_report_ii_on_collective_redress_final.pdf [cit. 30. 12. 2015]. 49 Art. L. 211‐15 Code de l‘organisation judiciaire 50 Loi portant insertion des dispositions réglant des matières visées à l’article 77 de la Con stitution dans le livre XVII „Procédures juridictionnelles particulières“ du Code de droit économique et modifiant le Code judiciaire en vue d’attribuer aux cours et tribunaux de Bruxelles une compétence exclusive pour connaître de l‘action en réparation collective visée au livre XVII, titre 2, du Code de droit économique ze dne 27. 3. 2014 (Moniteur Belge, 29. 4. 2014, 35197) 51 čl. 3 odst. 1 Ustawy o Dochodzeniu Roszczeń w Postępowaniu Grupowym ze 17. 12. 2009 (Dziennik Ustaw, 2010, č. 44). 52 Bod 36 Doporučení. 53 Balarin, J., Tichý, L. Kolektivní ochrana procesních práv v ČR: sen či skutečnost? Bulletin advokacie, 2013, č. 3, s. 17. Křiváčková, J., Hamuľáková, K. Perspektivy alternativního řeše ní kolektivních sporů v ČR ve světle Doporučení Komise 2013/396/EU. Právní rozhledy, 2015, č. 13–14, s. 502.


25

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 ani stávající prostředky jejich ochrany. Úprava kolektivních žalob použitelných při žalobách na plnění by toto mohla změnit. Doporučení představuje určité východisko, z něhož lze při hledání vhodné ho řešení vyjít. V Evropě se navíc ukazuje řada navazujících i předcházejících úprav, kde lze hledat inspiraci. Není důvod omezovat použití prostředků kolek tivní ochrany pouze na právo EU. Je vhodnější hledat obecnější procesní nástroje použitelné i pro jiné nároky než na náhradu škody. Reprezentativní žaloby by v oblasti ochrany spotřebitele mohly být navázány na oprávnění subjektů podle § 25 odst. 2 OchrSpotř. Pokud jde o otázku, zda systém opt-in nebo opt-out, zdá se, že častější, ale i jednodušeji obhajitelný, je systém opt-in. Doporučení však připouští i systém opt-out a některé státy umožnily soudů zvolit vhodný režim v závislosti na kon krétních okolnostech. Nová úprava však bude muset řešit i další podmínky přípustnosti. Zvýšený důraz se klade na financování žalující strany, její způsobilost i odměňování. JUDr. Milan Hulmák, Ph.D. Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci email: [email protected]


26

KOLEKTIVNÍ UPLATŇOVÁNÍ NÁROKŮ V AKCIONÁŘSKÝCH ŘÍZENÍCH Collective redrees in shareholders claims

Petr Zima ZIMA, Petr. Kolektivní uplatňování nároků v akcionářských řízeních v. Acta Iuridica Olomucensia, 2016, Vol. 11, No. 1, s. 27–41. Abstrakt: I když není k dispozici specifická právní úprava kolektivních řízení, v řadě případů dochází ke kolektivnímu uplatňování individuálních práv rozptýlených opráv něných osob. To je případ akcionářských řízení, která jsou vyvolána zejména různými vytěsňovacími transakcemi. Problémy spojené s těmito žalobami jsou: nejasná právní úprava typu žaloby a typu řízení, informační bariéra a finanční břemeno nesené žalobci. Klíčová slova: kolektivní řízení, akcionářské žaloby, právo výkupu, informační nerovno váha, náklady řízení Summary: Although there is no specific legislation on the collective proceedings, in many cases are the rights of dispersed individuals enforced collectively. This is the case of shareholders claims arising in particular from various squeeze-out transactions. The problems connected with these lawsuits are: unclear legislation relating to the type of petition and type of proceeding, informational barrier and financial burden for claimants. Keywords: Collective proceedings, shareholders action, squeeze-out, cost of proceedings

1 Akcionářské spory V praxi dochází velmi často k tomu, že ke kolektivnímu uplatňování práv dochází právě v akcionářských sporech. Mezi řízení, která označuji pracovně jako akcionářská řízení nebo akcionářské spory, patří např. řízení o neplatnost usnesení valné hromady (§ 428 ZOK), o protiplnění z práva výkupu (nebo-li pravý squeeze-out § 390 ZOK), o dorovnání při přeměnách společností (§ 47 ZPřem), o náhradu škody proti osobám zúčastněným na přeměně (§ 50 ZPřem), o nesplnění nabídkové povinnosti a o dorovnání ceny (§ 50 a 52 zák. nabíd kách převzetí), řízení o právu odkupu (tzv. sell out podle § 395 ZOK)1; Tato řízení představují někdy poslední možnost obrany menšinových investorů proti krokům většinového akcionáře, které v určitých případech znamenají vytěsně ní menšiny ze společnosti za jednostranně určenou (tedy nesjednanou) cenu. Pro českou právní úpravu těchto transakcí je typické, že právní úprava těchto přezkumných řízení nemotivuje hlavní akcionáře k tomu, aby poskytli férové protiplnění, protože stávající úprava řízení jim umožňuje vyhnout se povinnosti 1 Sell out a squeeze-out jsou považovány za rub a líc téže mince, sell out je zrcadlový institut ke právu výkupu (squeeze-out).


27


AIO, 2016, Vol. 11, No. 1

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 poskytnout plné vypořádání jak konkrétním žalobcům, tak i ostatním oprávně ným osobám. Řízení související s ukončením účasti menšinových akcionářů v obchod ních společnostech probíhají u nás průběžně již od roku 2000, přičemž velký impuls znamenala vlna vytěsňování v létě 2005, kdy došlo k od poloviny roku 2005 do června 2006 k vytěsnění akcionářů 226 společností. Současná databáze in-server.cz obsahuje 801 společností, v nichž k vytěsnění došlo, přičemž se jed nalo o protiplnění přesahující v souhrnu 22 miliard Kč. V akciové společnosti v České republice hraje hlavní roli většinový, případně hlavní akcionář, zatímco vlastnictví zbytku akcií bývá rozptýleno. Ke spojení sil při obraně práv menšinových akcionářů dochází většinou náhodně. Nejčastěji se tito drobní investoři poznávají na valných hromadách společnosti a následně někdy koordinují své kroky reagující na to či ono opatření společnosti či majorit ního akcionáře. Kolektivní uplatňování nároků v akcionářských řízeních se tedy u nás fakticky v určitém omezeném rozsahu děje, i když pro to neexistuje přimě řeně účelná právní úprava.2 V České republice také neexistuje žádná zastřešují cí organizace, která by sdružovala zájmy menšinových investorů, monitorovala průběhy sporů a poskytovala informační základnu pro tuto skupinu investorů. Jinak je tomu např. v Německu, kde působí hned několik takových organizací. Jednou z nich je Ochranný spolek kapitálových investorů Schutzgemeinschaft der Kapitalanleger e.V.3, který vydává stanoviska k různým kauzám, informu je o valných hromadách, zastupuje na nich své členy a vyjadřuje se k návrhům legislativních změn. Jinou organizací je Deutsche Schutzvereinigung für Wert papierbesitz e. V.4, která má podobné cíle. Obě tyto organizace též poskytují poradenství svým členům. V České republice bohužel spolky tohoto zaměření chybějí; i proto možná došlo k tak snadné koncentraci akciového vlastnictví z rukou více než 5 milionů akcionářů (po kuponové privatizaci) do rukou něko lika jedinců či nadnárodních společností. Řízení, která se týkají vzájemných sporů mezi akcionáři či společníky obchodních společností a mezi těmito akcionáři/společníky a společností, mají svá specifika. Primární otázkou je, zda tato řízení mohou být upravena stejným způsobem, jako běžná sporná řízení, či zda je potřebná specifická úprava, pří padně jaká. Skupinové řízení v akcionářských věcech je rozšířené hlavně v USA, kde existuje specifická právní úprava (rule 23 of the Federal Rules of Civil Procedu re). Naše hmotné akciové právo se inspiruje právní úpravou německy mluvících 2 Lze poukázat např. na společné uplatnění nároku přes 270 vytěsněných menšinových akcionářů společnosti ArcelorMittal Ostrava a. s. nebo více než 70 akcionářů Třineckých železáren a. s. Rozdělení O2 a vytěsnění má za následek rovněž masívní podávání žalob, individuálně nebo ve skupinách. 3 www.sdk.org 4 http://www.dsw-info.de


28

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. zemí, a proto by bylo logické, aby i úprava procesních pravidel vycházela z této inspirační oblasti. Další výklad se proto zaměří na právní úpravu německou a rakouskou, tak jak je obsažena v německém zákoně o tzv. Spruchverfahren, případně v rakouském akciovém zákoně. V obou případech jde o aktivně vyu žívané právní instituty, např. v Německu bylo od r. 2002 do r. 2013 v celkem 217 různých řízeních v tzv. Spruchverfahren přisouzeno menšinovým investorům přes 600 milionů EUR. V našem právním řádu tato řízení podléhají obecným pravidlům občanské ho soudního řádu, i když dílčí právní úpravu nalezneme v jiných právních před pisech. Jejich právní úprava nebyla z důvodů, které nejsou příliš jasné, zařazena do zákona o zvláštních řízeních soudních, ačkoliv se o zvláštní řízení se vším všudy nepochybně jedná. Rudimentální úprava některých specifických pravidel pro akcionářská řízení je na druhou stranu obsažena překvapivě v hmotněpráv ních předpisech, např. v ustanovení § 4 zákona o korporacích, kde je obsažena úprava přechodu důkazního břemene a dále v ustanovení § 390 ZOK, nebo též v ustanovení § 47 zákona o přeměnách, kde je upraven postup účastníků po pra vomocném rozhodnutí soudu a úprava pravidel o nesení nákladů řízení, která je odlišná od o.s.ř. 2 Společné rysy s jinými způsoby kolektivního uplatňování nároků 2.1 Rozptýlenost a malá hodnota individuálních nároků Řízení o akcionářských nárocích má podobnou povahu jako řízení o náhra du difuzních škod. Na jedné straně existují relativně nízké individuální nároky velkého počtu dotčených osob, na straně druhé odmítání těchto nároků větši novým akcionářem generuje pro něj v úhrnu obrovský zisk. Značnému počtu dotčených osob se nevyplatí snášet rizika sporu, zatímco velkému odpůrci se to vyplatí vždy. 2.2 Postavení slabší strany Společným rysem s jinými typy kolektivních řízení je i to, že žalobci mají zpravidla postavení slabší strany. Nemají odborné znalosti v takovém rozsahu jako jejich odpůrce a jejich zdroje na vedení sporu jsou (na rozdíl od velkých akcionářů) velmi omezené. Navíc se jen pasívně brání krokům většinových akcionářů, kteří jsou s výjimkou sell-outu iniciátory konkrétní transakce, která předchází soudnímu řízení. V případech práva výkupu či převodu jmění musí menšinoví akcionáři již v okamžiku podání žaloby zpravidla čelit i znaleckému posudku vypracovanému znalcem najatým a placeným hlavním akcionářem.


29

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 2.3 Množina oprávněných Dalším společným rysem je to, že v akcionářských sporech i jiných typech kolektivního uplatňování nároků je větší počet oprávněných. Oprávněnými jsou zde akcionáři určité společnosti dotčení určitou transakcí (přeměnou společ nosti, právem výkupu, nabídkou převzetí aj.). Na rozdíl od některých případů újmy způsobené např. vadným výrobkem nebo ekologickými haváriemi, je však skupina oprávněných akcionářů zpravidla dobře definována; poté, co došlo k eli minaci listinných akcií na majitele, jsou to ti, v jejichž prospěch působí případné vyhovující rozhodnutí soudu (erga omnes). Tyto osoby jsou zjistitelné ze sezna mu akcionářů. Oprávněné osoby se dělí na dvě skupiny. Do první skupiny patří aktivní žalobci. Zde je nutné poznamenat, že tito nemají vůči ostatním (neža lujícím) akcionářům ani mezi sebou navzájem žádnou odpovědnost za řádné vedení sporu. Zpravidla jsou aktivní ti akcionáři, kteří jsou ve společnosti více exponováni, tj. mají větší počet akcií a tedy jsou více zainteresováni na výsled ku transakce vyvolané většinovým akcionářem, resp. na výsledku přezkumného řízení. Druhou skupinu tvoří ostatní oprávněné osoby, které ač se samy řízení neúčastní, mohou v některých případech a za určitých podmínek z rozhodnu tí soudu profitovat. Problémem všech kolektivních řízení s pasívními (nežalu jícími) oprávněnými spočívá v tom, že je nedůvodně kladen důraz na princip vigilantibus iura. V profilovém rozhodnutí Ústavního soudu o ústavnosti práva převodu se Ústavní soud vyslovil: „Státu nelze klást k tíži, že neposkytl ochranu někomu, kdo se na něj se žádostí o ochranu neobrátil. Ústavní soud je přesvěd čen, že emancipovaný jedinec, žijící ve svobodné demokratické společnosti, by měl být uchráněn přílišných protektorských zásahů ze strany státu a výrazem jeho zralosti je právě ona schopnost střežit si svá práva v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt, samozřejmě za předpokladu, že mu stát poskytne náleži té prostředky pro jejich ochranu.“ (Pl. ÚS 56/05, bod 81). K tomu je ale nutné dodat, že přístup české legislativy k menšinovým akcionářům je spíše macešský než protektorský, jak bude dále doloženo, a proto soudní ochrana musí být spíše na vyšší úrovni než nižší. Dále je faktem, že v zákoně je závaznost rozhodnutí erga omnes u práva výkupu i převodu jmění i v případech fúzí vyjádřena expli citně. Jak níže popsáno, provedl následně Nejvyšší soud v rozhodnutí ve věci sp. zn. 29 Cdo 1583/2014 ústavně konformní výklad ustanovení § 220k odst. 5, § 220p a § 183k odst. 3 obch. zák. a upřesnil, že i ti, kdož původně nežalovali, se mohou domáhat protiplnění, resp. vyrovnání poté, co bude vydáno rozhodnutí ve věci v aktivnějších žalobců a na základě tohoto rozhodnutí, aniž by se na tyto pasívní akcionáře vztahovala prekluzívní lhůta dle citovaných ustanovení.


30

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. 2.4 Společné projednání nároků všech žalobců Pro kolektivní uplatňování práv je typické společné projednání všech indivi duálně uplatněných nároků v jednom soudním řízení. Může se jednat o společ né projednání více nároků obsažených v jedné žalobě podané více žalobci nebo o společné projednání několika různých žalob. Mají-li individuální nároky stejný skutkový i právní základ, je nanejvýš logické, aby byly též společně projednány. Pro tento postup ovšem chybí výslovná právní úprava. Podá-li žalobu nebo žaloby více oprávněných osob, není v OSŘ výslovně upraven postup soudu s výjimkou problematického ustanovení § 83 OSŘ. Toto ustanovení ale obsa huje obrovský potenciál zneužití institutu litispendence hlavním akcionářem – pomocí nastrčené firmy podá žalobu jako první a může tak svým procesním postupem ovlivnit výsledek řízení a tím i určit výsledek pro další žalobce, jejichž řízení by byla zastavena. Tápání soudů, jak při kolektivním uplatňování nároků postupovat, lze doku mentovat na známém případu bankovních poplatků. Ponechávám zde stranou hodnocení správnosti merita soudního rozhodnutí5. V této věci projednávalo konkrétní nároky více soudů. Některé z nich vytvořily specializované senáty. Specializovaný senát Obvodního soudu v Praze 1 projednal a rozhodl o dvou pilotních kauzách, senát soudu v Praze 5 projednával a rozhodl o všech přípa dech, avšak každý případ se projednával samostatně. Obvodní soud pro Prahu 4 žádný specializovaný senát nevytvořil a jednotliví soudci určení rozvrhem práce projednávali každý případ samostatně.6 Tedy je zde vidět zjevná nepředvídatel nost postupu soudů. Protože pro taková řízení neexistuje specifická právní úpra va, což znamená, že plátci poplatků, pro které je významná položka do 200 Kč, jdou do rizika, že jim bude uloženo v případě neúspěchu zaplatit soudní výlohy v řádu tisícikorun. To ovšem opět navozuje stav racionální apatie, z níž těží velké firmy. Problém spočívá v tom, že OSŘ i zákon o zvláštních řízeních soudních jsou konstruovány pro individuální žalobce, nikoliv pro skupiny žalobců; je v pod statě umožněno jen spojení věcí nebo mohou různí žalobci „žalovati pospo lu“. Taková právní úprava, která neumožňuje efektivně vymáhat difúzní škody a nároky akciové menšiny, ovšem znamená, že řada oprávněných osob na svá práva logicky rezignuje. Menšinoví akcionáři mají v některých případech lepší postavení než plátci bankovních poplatků. Otázku povinného spojení různých akcionářských sporů 5 Jen na okraj nemohu neupozornit povrchnost odůvodnění při odmítnutí argumentů převzatých v rozhodnutí BGH ze strany Ústavního soudu a na to, že se nejednalo o oje dinělé rozhodnutí německé justice o bankovních poplatcích (viz např. rozhodnutí BGH z 30.11.1993, Az.: XI ZR 80/93, rozhodnutích BGH z 07. 05. 1996, Az. XI ZR 217/95, aj.). 6 Podrobněji viz článek Bartoň, D., Toman, P., Spor o bankovní poplatky z pohledu základ ních procesních principů, Bulletin advokacie č. 6/2015, s. 26 a násl.


31

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 se stejným základem do jednoho řízení vyřešila judikatura. V jádru dále cito vaných rozhodnutí je odmítnutí litispendence (§ 83 o. s. ř.); není tedy možné, aby aktivní akcionář, který včas podá žalobu, byl odmítnut na základě principu „o nás bez nás“, což by bylo v rozporu s čl. 36 Listiny. Dále byl judikaturou apli kován princip rovného zacházení se všemi oprávněnými menšinovými investory. 2.5 Judikatura ke společnému projednání Prvním a zcela klíčovým judikátem bylo rozhodnutí Ústavního soudu vydané ve věci sp. zn. IV. ÚS 1106/08. Historie tohoto rozhodnutí je následující. V roce 2005 odsouhlasila valná hromada společnosti Sokolovská uhelná a. s. převod jmění na hlavního akcionáře. Není nutné připomínat, že k přijetí usnesení došlo zejména hlasy hlavního akcionáře. Řadě menšinových akcionářů se nelíbila výše vypořádání, kterou hlavní akcionář poskytl jako protihodnotu za ztrátu účasti na podnikání společnosti. Několik desítek žalobců podalo u téhož soudu celkem 4 různé žaloby. Soud zastavil jedno z řízení z důvodu litispendence. Vrchní soud toto rozhodnutí potvrdil. K ústavní stížnosti jednoho z menšinových akcionářů (obchodní společnosti) ale Ústavní soud dospěl k závěru, že těmito rozhodnu tími bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Ve svém nálezu mj. vyslovil, že „bylo porušeno základní právo stěžovatelky, aby její věc byla projednána v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům, garantované čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tudíž i základní právo na spra vedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud by stěžovatelka byla se svou ústavní stížností odkázána teprve na dobu, kdy již bude pravomoc ně rozhodnuto o její žalobě, ztratila by možnost jakkoli ovlivňovat (jiné) řízení, v němž jako jediném proběhne dokazování vztahující se k základu uplatňova ného práva a jehož výsledek pak co do základu přiznaného práva bude závazný i pro řízení zahájené stěžovatelkou, a to aniž by ona v jí zahájeném řízení moh la úspěšně uplatnit své právo vznášet námitky proti takovému výsledku, neboť daná otázka již nebude moci být v jí zahájeném řízení otevřena.“ Tento dílčí závěr Ústavního soudu odpovídá i otázku tzv. „pilotních řízení“, která sice řeší otázku hospodárnosti řízení, ovšem bez výslovné právní úpravy jsou v rozporu se závěry shora citovaného nálezu. Domnívám se tedy, že postup specializovaného senátu Obvodního soudu v Praze 1, tj. rozhodnout a věc pro jednat jen ve dvou pilotních kauzách, je v rozporu s citovaným nálezem Ústav ního soudu. Ústavní soud svém nálezu dále vyzdvihl princip kontradiktorního řízení, „který je neodmyslitelnou součástí jakékoli soudní činnosti, neboť rozhodující orgán lze označit za soud jedině tehdy, jestliže předtím, než vynese rozhodnutí, poskytne každé ze stran příležitost seznámit ji se svým stanoviskem. ….. Pro náležité zajištění stěžovatelčina práva být slyšena a efektivně se řízení účastnit


32

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. není třeba, aby obecné soudy rozhodly o spojení věcí ke společnému řízení podle ustanovení § 112 o. s. ř., o přistoupení vedlejšího účastníka podle ustanovení § 93 o. s. ř. či o přistoupení dalšího účastníka řízení podle ustanovení § 94 odst. 3 o.s. ř., neboť je ústavně konformním výkladem ustanovení § 220k odst. 5 obchodní ho zákoníku nutno dospět k závěru, že o všech návrzích se vede jedno společné řízení, jehož účastníky jsou ex lege všichni menšinoví akcionáři, kteří podají pří slušnou žalobu až do okamžiku pravomocného ukončení nejdříve zahájeného řízení.“ Soud tedy nevydává žádné usnesení o spojení věcí, jen všechny žaloby fakticky projedná společně. Tuto linii následoval též Nejvyšší soud ve svých roz hodnutích sp. zn. 29 Cdo 4712/2007 a sp. zn. 29 Cdo 2856/2010. Již dříve podobnou situaci, týkající se podobného řízení (o nabídce převzetí), řešil Nejvyšší soud. Ve věci sp. zn. 29 Odo 1019/2006 vyslovil, že podání návrhu akcionáře podle ustanovení § 183c odst. 5 obchodního zákoníku v době, kdy již jiný akcionář dříve zahájil řízení ve věci stejné nabídky převzetí a toto řízení nebylo dosud pravomocně skončeno, je nutno považovat za přistoupení k prv nímu řízení, protože jinak by pozdější navrhovatelé nemohli plně uplatnit svá procesní práva. Domnívám se, že nález Ústavního soudu je použitelný i na jiné podobné pří pady, např. na situaci, kdy je podáno více žalob podle § 390 ZOK nebo i na žalo by týkající se difúzních škod nebo též na žaloby na náhradu škody proti znalci podle § 220l ObchZ i na řízení podle § 47 zákona o přeměnách. Plátci bankovních poplatků ovšem nemají k dispozici žádné explicitní usta novení o účincích rozhodnutí soudu erga omnes, jako je ustanovení § 220k odst. 5 OSŘ, o které Ústavní soud opřel shora citovaný nález. I když jsou tedy všechny věci ve smyslu nálezu Ústavního soudu projednává ny společně, neznamená to, že by řízení o nich bylo prosto dalších problémů. Jde o problémy koordinace žalobců, resp. problém tvorby vůle více žalobců, o pro blém typu žaloby a typu řízení, problém vynutitelnosti soudního rozhodnutí a problém financování. 3 Problém koordinace Prvním problémem kolektivního uplatňování akcionářských práv (ale i jiných nároků) je koordinace mezi navrhovateli. Jsou to lidé různých názo rů na základ věci, na výši nároků, na konkrétní postup a mají též různě velký rozpočet na vedení sporu; je zde tedy problém vytváření kolektivní vůle. Podle mých zkušeností se většinou tato vůle nalezne, protože aktivními žalobci jsou vesměs zkušenější investoři, kteří znají rizika řízení, rozumí problematice často lépe, než příslušný znalec. Tito žalobci však nemají vůči sobě navzájem, ani vůči nežalujícím oprávněným osobám žádnou odpovědnost za vedení sporu v zájmu ostatních. Mohou tedy uzavírat i separátní mimosoudní dohody. Do toho trochu


33

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 zasahuje nová úprava podle ustanovení § 390 odst. 6 ZOK a § 47 odst. 8 ZPřem, která ukládá hlavním akcionáři, resp. v případě uzavření dohody se žalobci složit příslušnou částku pro ostatní oprávněné do soudní úschovy. Je otázkou do dis kuze, zda v případě úhrady částky odpovídající očekávanému rozhodnutí soudu o výši protiplnění na jednu akcii násobené počtem kusů akcií žalobců ještě před rozhodnutím soudu by bylo možné takovou situaci hodnotit jako dohodu či jako jednostranné jednání hlavního akcionáře (tedy nepodléhající povinnosti složení částky pro ostatní do soudní úschovy). 4 Problém typu žaloby Přezkumná řízení podle ustanovení § 220p, resp. § 220k, § 183k ObchZ, § 47 ZPřem a § 390 ZOK mají problematickou a neúplnou právní úpravu. Právo podat žalobu je formulováno poměrně vágně tak, že akcionáři, kteří nesouhlasí s výší vypořádání, resp. protiplnění, mají právo žádat soud o přezkoumání této výše. Tato formulace byla převzata ze zahraničních právních úprav, aniž by byla též převzata další, poměrně podrobná a férová pravidla pro soudní přezkumné řízení. České soudy někdy přistupují k žalobnímu návrhu s určitou rigiditou. To se projevilo v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1332/2005 (převod jmění ve společnosti Koh-i-noor Č. Budějovice). Zde Nejvyšší soud vyslovil, že je přípustná pouze žaloba na plnění a že menšinový akcionář má mít hrubou představu o výši správného protiplnění a podle toho má i žalovat. Tímto je tedy vytvořena kombinace povinnosti žalovat konkrétní částku a stav, kdy existuje informační nerovnováha (hlavní akcionář může určité informace důležité pro rozhodnutí a výši plnění zamlčet a selektovat) a kdy objektivně existují vysoká rizika nákladů řízení. Tedy je nastolena situace, která je schopna vyvolat racio nální apatii téměř u každého běžného menšinového akcionáře. Odlišně ale řešil Nejvyšší soud otázku typu žaloby ve věci týkající se žalo by na přezkoumání výše přiměřeného protiplnění opřenou o ustanovení § 183k obch. zák. V rozhodnutí ve věci sp. zn. 29 Cdo 4712/2008 připustil jak možnost žalovat na určení, tak i určitou volnost při formulaci žaloby („…. Může žalovat, aniž by uvedl svou představu o výši protiplnění“). Oba zákonné texty (§ 220p/220k a § 183k obch. zák.) při tom znějí téměř stejně. Domnívám se, že se zde jedná ze strany soudu o bezdůvodnou diferenci aci mezi těmito dvěma podobnými řízeními a že druhé rozhodnutí je správné. 5 Problém typu řízení Řízení o přezkoumání výše vypořádání, případně protiplnění případně o doplatek k výměnnému poměru jsou specifická řízení, která spadají pod OSŘ., s určitými výjimkami uvedenými shora. Dříve se však jednalo o nesporné řízení © Univerzita Palackého v Olomouci, 2016. ISSN 1801-0288

34

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. a postup soudu při dokazování se řídil ustanovením § 120 odst. 2 OSŘ v teh dejším znění, což mj. vylučovalo i vedlejší účastenství. Podle tohoto ustanovení byl soud povinen provést i jiné důkazy, než které byly navrženy stranami řízení. Podle současného znění § 120 odst. 2 OSŘ již soud takovou povinnost nemá, má jen možnost jiné důkazy provést. 5.1 Spruchverfahren Typem řízení v akcionářských sporech se zabývalo již v roce 1962 rozhod nutí německého ústavního soudu (BVerfG) ve věci Feldmühle. V řízení týkají cím se přeměn BVerfG posuzoval, zda použít obecná pravidla civilního procesu nebo zda použít speciální úpravu, přičemž dospěl k závěru, že zjištění správ né hodnoty vypořádání je možné jen ve speciálním řízení, v tzv. Spruchverfa hren.7 Tento typ řízení byl později nově upraven zákonem z 12. 6. 2003. Pro toto řízení je typické společné projednání všech včas podaných žalob, postup soudu z moci úřední, publikace rozhodnutí, institutu společného zástupce, který hájí zájmy nežalujících akcionářů a specifická pravidla pro náklady řízení. Pokud jde o náklady řízení, jsou soudní náklady uloženy v zásadě žalovanému. Jinak může být rozhodnuto, pouze pokud to odpovídá zásadě slušnosti. Soud též může nařídit, aby žalovaný uhradil zcela nebo zčásti náklady navrhovatelů, které byly nezbytné k vyřízení sporu, pokud tyto s přihlédnutím k výsledku řízení, odpo vídají zásadě slušnosti.8 5.2 V Rakousku je řízení o akcionářských sporech upraveno v § 225c až 225i rakouského AktG. Na rozdíl od naší úpravy soud rozhoduje podle ustanovení zákona o nesporném řízení (nach den Bestimmungen des Gesetzes über das Verfahren außer Streitsachen). Ustanovení § 220f upravuje postavení a pravomoci tzv. společného zástupce (gemeinsamer Vertreter) nežalujících akcionářů (zejména z řad advokátů, notářů). Náklady na jeho činnost tvoří součást nákladů řízení a soud může uložit žalované společnosti úhradu zálohy na náklady společné ho zástupce. Tento společný zástupce je oprávněn pokračovat v řízení, i když je původní návrh vzat žalobcem (žalobci) zpět, pokud se zástupce domnívá, že je zde šance na úspěch v řízení. Podle ustanovení § 220g rak. AktG soud může usta novit za účelem posouzení výměnného poměru a vyhotovení posudku tzv. gré mium sestávající ze tří osob. Rozhodnutí soudu platí pro nástupnickou společ 7 Rozhodnutí německého ústavního soudu ze 7. Srpna 1962, sp. zn. 1 BvL 16/6, bod 77 an. 8 (1) Die Gerichtskosten können ganz oder zum Teil den Antragstellern auferlegt werden, wenn dies der Billigkeit entspricht. 2) Das Gericht ordnet an, dass die Kosten der Antra gsteller, die zur zweckentsprechenden Erledigung der Angelegenheit notwendig waren, ganz oder zum Teil vom Antragsgegner zu erstatten sind, wenn dies unter Berücksichti gung des Ausgangs des Verfahrens der Billigkeit entspricht.


35

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 nost a všechny akcionáře zúčastněných společností, má tedy účinky erga omnes (§ 220i rak. AktG). Společnost je povinna výrok pravomocného rozhodnutí soudu zveřejnit (§ 220k rak. AktG). Náklady soudního řízení nese společnost, pouze pokud by jejich přiznání bylo v rozporu se zásadou slušnosti, může soud rozhodnout jinak (§ 220l rak. AktG). Tato ustanovení rakouského akciového zákona platí i pro řízení o přezkou mání výše protiplnění podle zákona o vytěsnění menšinových akcionářů (Gesell schafter-Ausschlussgesetz), což je obdoba ustanovení o právu výkupu (§ 183i ObchZ, resp. nyní § 385 a n. ZOK). 5.3 Jak již bylo uvedeno, i česká legislativa připouští výjimky ze striktní aplikace OSŘ. Tyto výjimky jsou ovšem nesystematicky obsaženy v ustanovení § 4 ZOK (důkazní břemeno), dále v § 390 odst. 3 ZOK (zvláštní ustanovení o nákladech řízení) a v § 390 odst. 4 (informační povinnost ohledně zahájení řízení, povin nost složení protiplnění pro všechny do úschovy) aj. Tedy jde o úpravu proces ních pravidel v rámci předpisu hmotného práva. 5.4 V Německu kromě řízení Spruchverfahren existuje i další typ řízení, a to tzv. Kapitalanleger Musterverfahren Gesetz, tj. zákon o typovém řízení vede ném investory. Tento zákon má však omezenou účinnosti. Původně platil jen do roku 2012, jeho období účinnosti však bylo prodlouženo do r. 2020 – záko nodárce se chová k tomuto zákonu zdrženlivě. Základem této zákonné úpravy je, že se o určité konkrétní otázce společné všem podaným návrhům, rozhoduje ve zvláštním vzorovém řízení. Z více návrhů na vzorové řízení je vybrán jeden, ostatní řízení jsou přerušena, ale jejich aktéři mohou ke vzorovému řízení při stoupit. 6 Dokazování Výhodou společného vedení řízení je nesporně společné provádění dokazo vání a to, že je jen jediné rozhodnutí o základu. Z toho vyplývá úspora nákladů soudního systému i jednotlivých účastníků řízení. Určitou překážkou je to, že se v akcionářských řízeních řeší velmi odborné otázky, přičemž u nás dosud mají soudy ostych pouštět se do otázek stanovení hodnoty, které považují za odborné ekonomické otázky. V Německu i v USA je naopak zcela běžné, že soudy vyja dřují velmi často svůj názor na jednotlivé prvky ocenění. Byla by proto účelná určitá specializace českých soudců na otázky oceňování podniků.


36

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. Pokud jde o důkazní břemeno, dříve zákon důkazní břemeno nijak zvlášť neřešil, s výjimkou dřívějšího znění § 120 odst. 2 OSŘ, kde jde ovšem spíše o převzetí důkazního břemene soudem. Nyní důkazní břemeno upravuje obecně ustanovení § 4 ZOK; v řízeních o dorovnání a o podobném plnění nese důkazní břemeno povinná osoba. V civilním řízení, kde existuje plná povinnost tvrzení a důkazní břemeno, by byl menšinový akcionář ve značné informační nevýhodě. Protože je proti své vůli vylučován ze společnosti (aniž by cokoliv provedl, jeho hříchem je, že existuje a že má málo akcií), přičemž ani nemá k dispozici potřebné informa ce k ocenění společnosti, bylo by nefér mu ukládat ještě navíc důkazní břeme no. Proto by ustanovení § 120 odst. mělo být vykládáno v tom smyslu, že soud v těchto věcech musí a nikoliv pouze může, provést i nenavrhované důkazy. Podstatnou část dokazování v akcionářských sporech představuje provádění důkazů znaleckým posudky, zpravidla z oboru ekonomie. Tento způsob dokazo vání posudky opatřenými doložkou podle § 127a o. s. ř. má ale své limity a někdy soudní řízení spíše zatěžuje, než aby je urychlil.9 7 Financování sporu První úvahou při rozhodování o tom, zda žalobce zahájí určité soudní říze ní, je úvaha o tom, zda je v právu a zda svá tvrzení je schopen prokázat. Hned na druhém místě je ovšem úvaha týkající se rizika škody, která může žalobci vzniknout v podobě nákladů řízení v případě prohry. Náklady řízení za současné právní úpravy jsou největší překážkou pro kolektivní uplatňování nároků, jak lze prokázat právě na akcionářských sporech, a proto se budu tímto tématem zabý vat poněkud podrobněji. Na prvním místě jsou náklady na soudní poplatky. Ačkoliv společné řízení soudům ulehčuje jejich břemeno (jedno dokazování, jedno rozhodnutí), nejsou tato řízení nijak poplatkově zvýhodněna – to platí zejména tam, kde se vyža duje žaloba na plnění, tj. v řízení o přezkoumání výše vypořádání při převodu jmění (§ 220p a 220k obch. zák.). Totéž platí i pro další podobná řízení. Ústavní soud ČR ve věci sp. zn. III. ÚS 1058/08 uvedl, že vyměření soudního poplatku ze žaloby na přezkoumání výše vypořádání v penězích při převzetí jmění hlav ním akcionářem podle položky 1 písm. b) Sazebníku poplatků (přílohy zákona č. 549/1991 Sb.), tj. soudní poplatek z žaloby na plnění vyměřený z hodnoty sporu, „nepovažuje za natolik zásadně zatěžující, že by jím byl omezen faktický přístup k řízení.“ Dále ve věci IV. ÚS 3250/09 uvedl, že „v souvislosti s nezanedbatelnou výší soudního poplatku si Ústavní soud nemohl nepovšimnout, že stěžovatelům nic nebránilo, aby žalovali na přiznání práva na dorovnání k jedné akcii, čímž by výši soudního poplatku výrazně eliminovali.“ Tato úvaha Ústavního soudu 9 Podrobněji viz Zima, P., Limity použití § 127a o.s. ř., Právní rozhledy č. 10/2015, s. 373.


37

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 se ovšem ukázala jako zcela lichá a její správnost byla následně empiricky vyvrá cena Nejvyšším soudem v řízení vedeném ve věci sp. zn. 29 Cdo 534/2011. Zde menšinový akcionář žaloval na plnění, které odpovídalo požadovanému doplat ku za jednu akcií (tedy jak navrhoval Ústavní soud). Hlavní akcionář ovšem v průběhu řízení tento nárok na plnění beze zbytku uspokojil, takže k žádné mu rozhodnutí, které by stanovilo výši vypořádání nedošlo. Předmět řízení totiž odpadl a žaloba byla zamítnuta. Jinými slovy zde byly účinky erga omnes podle § 220k odst. 5 obch. zák. vyloučeny jednostranným jednáním hlavního akcio náře. Jak obecně známo, soudní poplatky mají dvě základní funkce: fiskální funk ci, jejímž cílem je, aby ti, kdo služeb soudů využívají, přispěli k úhradě nákladů s činností soudů spojených a regulační funkci, jejímž cílem je odradit od své volných, šikanózních, malicherných a obdobně bezdůvodných návrhů, které by soudy zbytečně zatěžovaly. Poplatky ovšem nesmějí představovat překážku přístupu k soudu, která by bránila v uplatňování opodstatněných nároků (tzv. odepření spravedlnosti) (převzato z JUDr. Robert Waltr. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související, 1. vydání. Praha: 2006, 156 s.). Pokud jde o regulační funkci soudních poplatků – jako prostředku, jak odradit kverulanty od podávání nedůvodných návrhů – o takový případ u kolek tivního uplatňování nároků zpravidla nejde. Oprávněnost nároků menšinových akcionářů vyplývá většinou ze znaleckého posudku založeného žalobci při zahá jení nebo v průběhu řízení. Pokud jde o fiskální funkci, je rozumné, aby se strany sporu podílely na nákladech spojených s činností soudu. Menšinoví akcionáři, ačkoliv byli pro ti své vůli zbaveni svého podílu na majetku jejich společnosti, většinou rozu mí tomu, že soudní řízení něco stojí, avšak někdy může být soudní poplatek v extrémním nepoměru k tomu, jaké skutečné náklady v souvislosti s řízením mohou vzniknout a to i při započtení poměru na fixních nákladech justiční ho systému, které lze k této věci přiřadit. Při větším počtu žalobců (je-li nutné podávat žalobu na plnění) ale skutečné náklady mohou tvořit jen zlomek sumy podle přílohy k zákonu o soudních poplatcích, pokud by tato suma byla vyjád řena součtem poplatků podle jednotlivých uplatněných nároků. Je nutné vidět, že díky společnému projednání věcí nebude nutné opakovat důkazy ohledně každého z navrhovatelů zvlášť. Při spojení věcí tedy nutně dochází ke značné úspoře nákladů řízení. Je také pravidlem, že činnost soudu se v těchto řízeních v podstatě omezuje na zadání znaleckého posudku, či jeho převzetí podle § 127a o. s. ř. a na jeho hodnocení ve vztahu k ostatním důkazům. Podle mého názoru soudní poplatky nesmí být v podobných věcech nástro jem odepření spravedlnosti. Zárukou proti uvedenému odepření spravedlnosti je právě osvobození, či částečné osvobození, od soudních poplatků, případně jejich přenesení na iniciátora výchozí transakce, tj. na hlavního či většinového akcio


38

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. náře. Pokud by nedošlo alespoň k částečnému osvobození od soudních poplatků, byl by porušen základní princip rovnosti zbraní, kde tíhu nákladů řízení v jeho počátcích a dalším průběhu nese menšinový akcionář, který nemůže své vyhlíd ky v řízení spolehlivě odhadnout, zatímco hlavní akcionář, který proces přeměny či jiné podobné transakce vyvolal a má k dispozici veškeré informace o společ nosti, které může uvolňovat výběrově, toto procesní břemeno nemá. Soudce Nejvyššího soudu JUDr. R. Fiala k tomuto tématu uvádí: „Podstata dobrých procesních pravidel nespočívá v tom, že jsou přísná, ale že jsou spraved livá. Je nezbytně nutné uhlídat proporce mezi oprávněnými zájmy všech, jejichž práva a povinnosti procesní norma vymezuje. Je třeba si stále uvědomovat, že je to procesní předpis, který předznamenává, zda a jak bude cesta k realizaci práva snadná nebo naopak obtížná. Vedle toho také, že procesní předpis má nesmírně silný sociální aspekt. Protože tak, jak je proces nastaven, tak se nepozná, kdo je chudý a kdo je bohatý a zda jeho finanční disponovanost je cesta k rychlejší a snazší spravedlnosti nebo ne.“ (viz e-pravo.cz, dne 12. 3. 2015, Na cestě k novému civilnímu procesnímu právu, článek č. 97264). Jestliže Česká repub lika požaduje, aby se menšinoví akcionáři proti své vůli a v rozporu se základ ním soukromoprávním principem smluvní autonomie vzdali svého podíl podílu na podnikání obchodních společností, aniž by k tomu byl dán zřetelně defino vaný veřejný zájem, musí jim alespoň poskytnout dostatečné prostředky obrany proti zneužívání většiny hlavním akcionářem. Pokud tuto ochranu neposkytuje z nějakých důvodů zákonodárce, musí ji poskytnout v rámci aplikace práva sou dy, např. formou částečného osvobození od soudních poplatků. Další významnou položkou jsou náklady právního zastoupení a to i nákla dy právního zastoupení ve sporu úspěšné protistrany. Náklady řízení, které mohou vzniknout, informační deficit žalobců a posta vení slabší strany ve sporu dohromady vytvářejí dostatečnou odstrašující bariéru pro zahájení takových řízení jak pro menšinové akcionáře, tak i pro jiné osoby, které by se kolektivně chtěly domáhat svých práv (difúzní škody apod.); faktic ká existence této bariéry je popřením procesního principu rovnosti stran. Tako vé řízení se odhodlá zahájit jen ten, kdo má významnější balík akcií a dostatek finančních zdrojů, ačkoliv soudní řízení by mělo být přístupné všem oprávně ným osobám. Česká právní úprava nákladů řízení dostatečně nereflektuje charakter tohoto řízení; zahraniční právní úpravy ano. Nejde o to, že by zahraniční legislativci byli vůči menšinovým akcionářům „přátelštější“, jak se domnívá Ústavní soud10. Důvodová zpráva k německému Spruchverfahrengesetz nutnost specifické úpra vy nákladů řízení poměrně jasně vysvětluje. Podle této důvodové zprávy soud 10 Rozhodnutí ve věci Pl ÚS 56/05, č. 80: „Ústavní soud konstatuje, že zahraniční právní úpravy mohou být ve vztahu k minoritním akcionářům přátelštější, což však automaticky neznačí, že domácí právní úprava je v rozporu s ústavním pořádkem.“


39

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 ní náklady, Gerichtskosten (soudní poplatek, znalečné soudem ustanoveného znalce, náklady společného zástupce) by měl nést odpůrce (tj. v případě akci onářských sporů hlavní nebo většinový akcionář). V opačném případě by dle spolkové vlády bylo ve většině případů toto řízení z důvodu nákladových rizik fakticky znemožněno.11 Pouze výjimečně, v případech zneužití práva navrhova telem, by měly být tyto soudní náklady uloženy navrhovateli. Mimosoudní náklady, aussergerichtliche Kosten, kam patří zejména nákla dy právního zastoupení, by měly být přisouzeny navrhovateli v případech podstatného zvýšení protiplnění soudem. Podle rozhodnutí BGH z roku 2011 ovšem vůbec nepřipadá v úvahu, aby v případě svého neúspěchu museli men šinoví akcionáři hradit mimosoudní náklady (odměnu advokátům) protist raně. Argumentace BGH se opírá o faktickou existenci informační nerovnosti (žalobci z řad menšinových akcionářů nemohou své procesní šance dostateč ně odhadnout předem). Z toho, že podle zákona nesou navrhovatelé jen vlast ní mimosoudní náklady (odměnu právním zástupcům) a je jim tedy ukládáno jen omezené riziko nákladů, lze dovodit, že mimosoudní náklady řízení si nese žalovaná strana sama (i když má ve věci úspěch). Tato alokace nákladů je urči tým vyvážením toho, že navrhovatelé nemohou dobře předem zhodnotit své vyhlídky v řízení, neboť informace, které mají k dispozici, jsou omezeny na úda je ve zprávě představenstva a ve znaleckém posudku, zatímco žalovaná strana má zpravidla širší informace pro zhodnocení přiměřenosti kompenzace. Tato informační nerovnost odůvodňuje, aby žalobci byli zatěžováni jen omezeným rizikem nákladů řízení. To, že žalovaný (hlavní či většinový akcionář) musí nést vlastní mimosoudní náklady i soudní náklady řízení, je srozumitelné, protože on může podle koncepce zákona předem prosadit strukturální opatření, které je v jeho zájmu nezávisle na přiměřené výši kompenzace a menšinové akcionáře může odkázat na soudní řízení. Tito nemohou tomuto strukturálnímu opatření zabránit ani z důvodu nepřiměřenosti plnění, ani z důvodu nedostatku informa cí, nýbrž jsou odkázáni na soudní řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaná strana může pro ni výhodné opatření prosadit ještě před konečným vyjasněním výše kompenzace, nesmějí být překážky pro následné přezkoumání protiplnění příliš vysoké.12 Tedy toto rozhodnutí může být určitou oporou pro výklad nepříliš jas ného ustanovení § 390 odst. 3 věta druhá ZOK.13 V neposlední řadě má velká firma větší možnosti v oblasti dokazování. To lze doložit na příkladu ustanovení § 127a OSŘ. Jestliže slabší strana sporu předloží jeden znalecký posudek podle § 127a OSŘ, může jich finančně zdatná žalovaná strana předložit hned deset. 11 Regierungsentwurf BT-Drucks. 15/371 S. 17. 12 Bundesgerichtshof, rozhodnutí z 13. prosince 2011 II ZR 12/11, ke stažení na http://lexe tius.com/2011,6799 ; komentář ke stažení na: http://www.rechtslupe.de/wirtschaftsrecht/ gesellschaftsrecht/kostenerstattung-im-spruchverfahren-337842#sthash.0JHny5JK.dpuf 13 „Vlastníci účastnických cenných papírů, kteří se dovolali práva na dorovnání, mají právo na náhradu v řízení účelně vynaložených výdajů.“


40

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. 8 Závěr Právní úprava by měla odpovídat principu, že každý má přístup k soudu, tedy že nebude od uplatňování práv odrazován. Soudní systém musí být stejně tak přístupný pro velké firmy jako pro ostatní členy společnosti (pro běžné občany, spotřebitele, menšinové investory). Musí být nastaven takový systém, aby i slab ší strany mohly vést takové řízení, které by bylo při individuálním prosazování příliš nákladné. Současná právní úprava kolektivního uplatňování práv, resp. spíše její neexistence, spolehlivě odrazuje menší investory či individuální sub jekty (resp. jejich většinu) od podávání žalob. To bylo dokumentováno v tomto příspěvku na jednotlivých prvcích akcionářských sporů a je to patrné i z nepříz nivých důsledků sporů o bankovní poplatky pro drobné žalobce. Největší problé my vidím v tom, že nejsou zohledněna specifika kolektivního uplatňování práv. Deficity jsou v nedostatečné úpravě typu řízení a možnosti propojení více žalob, v nevyjasněnosti typu žalob, v ničím nevyvážené existenci informační nerovno váhy a v nevhodné úpravě pravidel rozhodování o nákladech řízení. JUDr. Petr Zima AK Šváb, Zima a partneři email: [email protected]


41

MOŽNOST UPLATNĚNÍ HROMADNÝCH ŽALOB PŘI OCHRANĚ KLIENTŮ FINANČNÍCH SLUŽEB Possibility of Class Act Application in Protection of Financial Services Clients

Michael Kohajda KOHAJDA, Michael. Možnost uplatnění hromadných žalob při ochraně klientů finančních služeb. Acta Iuridica Olomucensia, 2016, Vol. 11, No. 1, s. 43–50. Abstrakt: Autor se v příspěvku zabývá možností a vhodností použití institutu hromad né žaloby při řešení a rozhodování sporů mezi klienty finančních služeb na finančním trhu a finančními institucemi tyto služby nabízejícími a poskytujícími. Nejprve vyme zuje základní pojmy této oblasti – finanční trh, klient finanční služby, finanční instituce, finanční služba. Následně se pak věnuje aktuálním možnostem řešení sporů z finančních služeb před obecnými soudy, rozhodci a rozhodčími soudy a finančním arbitrem. Klíčová slova: Finanční trh, klient, finanční instituce, hromadná žaloba. Summary: The author deals with the issue of the possibility and suitability of the applica tion of the class actions for the solving and decision making of disputes between clients of financial services in the financial market and financial institutions offering and providing these services. The author initially defines the basic terms of the financial market law as a financial market, a client of the financial service, a financial institution and a financial service. Subsequently, the author focuses on the actual possibilities how to settle a dispute arising from financial services by general courts, arbiters and arbitration courts and the financial arbiter. Keywords: Financial market, client, financial institution, class action

1 Úvod Cílem tohoto příspěvku je zhodnotit, zda se v oblasti finančního práva v pra xi vyskytují druhy sporů mezi subjekty vstupujícími do právních vztahů při poskytování finančních služeb, v nichž by bylo vhodné využít pro jejich typo vou shodnost a množství účastníků na jedné straně sporu tzv. hromadné (nebo li skupinové) žaloby. Není předmětem tohoto příspěvku řešit vlastní podstatu hromadných žalob, ani jejich možnou procesně-právní úpravu v české legislativě civilního procesu. V úvodu tohoto příspěvku je však vhodné krátce pojednat o oblasti finanč ních služeb, vymezit subjekty na finančním trhu se aktivně vyskytující, zejmé na pojem klient finančních služeb. Následně pak přistoupit k vymezení znaků sporů vyplývajících z oblasti finančních služeb, při jejichž řešení by mohly být hromadné žaloby využity. Vhodné bude také uvést recentní příklad sporů, které zahrnovaly větší počet účastníků na jedné straně sporu a které lze použít jako


43


AIO, 2016, Vol. 11, No. 1

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 typové příklady, na nichž by výhodnost použití hromadných žalob mohla být ilustrována z praktického hlediska1. 2 Vymezení základních pojmů Pakliže v tomto příspěvku mají být nastíněna východiska možného uplatnění hromadných žalob v oblasti ochrany klientů finančních služeb, je nutno nejprve vymezit o jakou oblast a jaké subjekty se jedná. Velmi zjednodušeně jsou finanč ní služby službami poskytovanými finančními institucemi na finančním trhu. Finanční trh (v zahraniční literatuře často používáno zejména v plurálu jako finanční trhy) je možné definovat jako systém vztahů, nástrojů, subjektů a insti tucí, umožňujících shromažďování, soustřeďování, rozdělování a rozmisťování dočasně volných peněžních prostředků na základě nabídky a poptávky2. Finanč ní trh obvykle členíme na tři základní sektory – bankovnictví, pojišťovnictví a kapitálový trh. Na finančním trhu se vyskytují tři skupiny subjektů, odhlédneme-li od státu a jeho orgánů. Investoři, kteří chtějí na trhu umístit své relativně volné peněžní prostředky, dlužníci, kteří na trhu peněžní prostředky poptávají, a široká skupina poskytovatelů sužeb na finančním trhu. Konkrétní subjekt však na finančním trhu může vystupovat ve více rolích. Například banky jsou jak poskytovatelem služeb, tak mohou peněžní prostředky na svůj účet poptávat i nabízet. Poskytovateli služeb, které lze vzhledem k rozsahu a objemu jimi poskyto vaných služeb hodnotit jako velké, jsou finanční instituce. Typickým příkladem finanční instituce je banka, pojišťovna, investiční nebo penzijní společnost, obchodník s cennými papíry atd. Na druhé straně právních vztahů z finančních služeb vystupuje skupina osob, které lze souhrnně nazývat jako klienti finančních služeb. Jakkoliv je pojem kli ent často v oblasti finančních služeb užíván, a to i v legislativě3, není možno v aktuálně platných právních předpisech možné najít jeho legální definici. Pod pojmem klient finančních služeb je zjednodušeně možné spatřovat osobu, která je smluvní stranou právního vztahu, jehož předmětem je nakládání s peněžními prostředky v různých podobách a který vznikl na finančním trhu, přičemž dru hou smluvní stranou je finanční instituce. 1 Tento text byl svým autorem zpracován s finanční podporou a v rámci projektu „PRVOUK P06 – Veřejné právo v kontextu europeizace a globalizace“ uskutečňovaného v roce 2015 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. 2 BAKEŠ, Milan, Marie KARFÍKOVÁ, Hana MARKOVÁ, Petr KOTÁB a kol. Finanční právo. 6. upravené vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 549 s. s. 102. ISBN: 978-80-7400-440-7. 3 Jedná se o více jak dvě desítky platných právních předpisů, mezi nimi je pojem klient pou žíván například v zákoně o bankách (21/1992 Sb.), zákoně o pojišťovacích zprostředkova telích a likvidátorech pojistných událostí (38/2004 Sb.), zákoně o finančních konglomerá tech (377/2005 Sb.) atp.


44

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. Je nutné zdůraznit, že i v oblasti finančního trhu je v rámci skupiny klientů finančních služeb rozlišována podskupina spotřebitelů, nicméně důvody její exi stence nejsou zcela souladné s teoretickou systematikou kategorizace klientů pro účely finančních služeb. Pojímání spotřebitele na finančním trhu se přitom nijak neliší od běžného vymezení spotřebitele v soukromém právu novým občanským zákoníkem4 nebo ve veřejném právu zákonem o ochraně spotřebitele5, nicmé ně obsah této kategorie nenachází podstatnějšího uplatnění z hlediska použi tí v problematice finančního trhu a na něm nabízených služeb, neboť se jedná o skupinu bezdůvodně úzkou. Není totiž důvod odpírat stejnou míru právní ochrany, jakou má na finančním trhu spotřebitel, jak je obecně chápán a vyme zen zákony uvedenými v předchozí větě, například malému živnostníkovi, který produkty finančních služeb (např. běžný platební účet u banky) používá jen jako prostředek svého podnikání6. Již několikrát zmíněné finanční služby (nebo finanční produkty) jsou pak druhovým označením právních vztahů vznikajících, trvajících a zanikajících na finančním trhu, jejichž vznik, návrh k jejich uzavření je nabízen finančními institucemi vůči potencionálním klientům. Finanční služby jsou ve své podsta tě právními vztahy soukromého práva, které jsou regulovány relativně širokou veřejnoprávní nadstavbou, jejíž existence je odůvodněna zájmem státu na co nejpočetnějším výskytu těchto vztahů z důvodu významu fungujícího, zdravého a důvěryhodného finančního trhu pro ekonomiku každého rozvinutého státu. 3 Aktuální možnosti řešení sporů z finančních služeb Majetkové spory vznikající mezi klienty finančních služeb a finančními insti tucemi je v současné době možné řešit před třemi druhy orgánů: • • •

obecnými soudy, rozhodci a rozhodčími soudy a finančním arbitrem.

4 Ustanovení § 419 zákona č. 89/2012, občanský zákoník: Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 5 Ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele: spotřebi telem [se rozumí] fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. 6 K této problematice srovnej: 1) KOHAJDA, Michael. Vztah mezi pojmy „spotřebitel“ v soukromém právu a „klient“ v právu finančního trhu. In: MRKÝVKA, Petr, Dana ŠRÁMKO VÁ a Jiří VALDHANS (eds.). Sborník z konference Dny práva 2013: Interakce soukromého a finančního práva [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2014. s. 211–217. ISBN 978-80210-6816-2. 2) KOHAJDA, Michael. Finanční trh a postavení klienta v rámci finančních služeb. In: PAPOUŠKOVÁ, Zdenka, Michel Kohajda a kol. Vybrané instituty finančního práva v roce 2014. Olomouc: Iuridicium Olomoucense, o.p.s., 2015. s. 197–205. ISBN 97880-87382-62-2.


45

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 Jen v krátkosti je možno shrnout, že nejširší prostor pro řešení a rozhod nutí sporů z finančních služeb nabízejí obecné soudy, kdy lze konstatovat, že vzhledem k obvyklému předmětu sporů z finančních služeb mají obecné soudy vždy k jejich rozhodování pravomoc. Řízení před obecnými soudy je však častou zdlouhavé, zatížené vyšším soudním poplatkem a obecné soudy nebývají na slo žitější typy smluvních vztahů vznikajících na finančním trhu specializovány. Rozhodčí soudy a rozhodci mohou spory z finančních služeb rozhodovat, pokud strany mezi sebou dosáhnou rozhodčího ujednání. Tyto soudy mají obvykle výhodu vyšší rychlosti řešení sporu, nižší finanční náročnosti a vyšší specializace rozhodců na tuto agendu. Finanční arbitr je správním orgánem svého druhu, který je určen k mimosoudnímu rozhodování vyjmenovaných druhů7 sporů z finančních slu žeb. Řízení před ním není zpoplatněno, v praxi bývá bezkonkurenčně nejrychlej ší a není zatíženo formálními procesními nároky, takže klienti většinou nepotře bují odbornou právní pomoc při uplatňování svých práv. Výhodou finančního arbitra je i jeho specializace na danou oblast. Negativem je však skutečnost, že jeho pravomocné rozhodnutí, jakkoliv obecně závazné a vykonatelné, je možno přezkoumat před soudy a dosáhnout tak jeho změny. Na tomto místě je nutné ještě vyvrátit laickou představu, že v řešení spo rů z finančních služeb může být nápomocna Česká národní banka. Ta přitom není nadána pravomocí rozhodovat spory mezi subjekty na finančním trhu. Její ingerence může spočívat v posouzení konkrétního právního vztahu a případ ném potrestání finanční instituce z titulu spáchání správního deliktu. Nicméně tímto způsobem není uspokojen klient, i pokud je v právu. Přínosem takovéto rozhodovací činnosti, který není možno v praxi opominout, je však argumen tační a autoritativní přesvědčivost rozhodnutí České národní banky. Pakliže je právní vztah současně posuzován například obecným soudem ve sporu klienta a finanční instituce, je možné, že tento názor České národní banky bude sloužit jako podstatný argument v řízení. 4 Vhodnost užití hromadné žaloby Na poli poskytování finančních služeb se podle mého názoru otevírá pro hromadné žaloby dostatečně vhodný prostor. Právní vztahy vznikají v této oblas ti podle formulářových smluv, jejichž možnost přizpůsobení konkrétním pod mínkám a požadavkům jednotlivého klienta se limitně blíží nule. Pouze oprav du velcí klienti v privátním bankovnictví (resp. jiném sektoru finančního trhu) mají možnost vyjednávat o podmínkách, za kterých jim budou služby nabízeny a poskytovány.

7 V taxativním výčtu v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi.


46

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. Tento fakt není však pouze projevem nadřazeného postavení finančních institucí v těchto právních vztazích, ale také důsledkem přísné a podrobné práv ní regulace oblasti finančního trhu, která je jak unijní, tak vnitrostátní úrovně. V praxi by pak posuzování každého požadavku na změnu standardizovaných smluvních podmínek bylo pravděpodobně příliš nákladné ve vztahu k reál ně očekávatelným výnosům z obchodů konkrétního retailového klienta. Také možnost realizace „klientských úprav“ právní dokumentace by byla podstatně obtížná, když by finanční instituce musely mít dostatek kvalifikovaných odbor níků na svých pobočkách, neboť centralizované posuzování požadavků klienta na změnu by bylo neefektivní z důvodu rychlosti realizace kontraktačního pro cesu na dálku (opomineme-li možnost využívat způsoby vzdálené komunikace on-line, které však jsou na druhou stranu neosobní a podstatně omezují vyvolání dojmu důvěry mezi klientem a zástupcem finanční instituce). Z důvodu písemné formy a formulářové podoby právního jednání zakládají cího právní vztah mezi klientem a finanční institucí vyplývá shodnost právního základu případných sporů z konkrétních produktů finančních služeb mezi kon krétní finanční institucí a jejími klienty. (Za konkrétní období, kdy je jeden druh vzoru smlouvy finanční institucí používán.) Fakticky se tak v relevantních právních vztazích liší jen osoba klienta a pak skutkové okolnosti, jakými jsou okamžik vzniku právního vztahu a délka jeho trvání, resp. čas a způsob jeho zániku. Dále se pak liší objem peněžních prostřed ků umístěných ve finanční službě a relevantní náklady s finanční službou spoje né. Tyto skutkové okolnosti však nemají podstatnější vliv na posouzení právní stránky věci a na právní závěry, které soud ve sporu vyvodí. Právě také skutečnost, že předmětem právních vztahů ve finančních službách jsou peněžní prostředky, je dalším aspektem, pro který je možno usuzovat, že v oblasti finančních služeb je vhodné prostředí pro používání hromadných žalob. Typově spory z finančních služeb spojuje právě shodný předmět, jímž je peněžité plnění (jakkoliv je často základem sporu posouzení, zda konkrétní právní vztah vůbec platně vzniknul). Konkrétním petitem může být zaplacení určité peněžité částky, nahrazení vzniklé škody, nebo v případě konstatování neexistence platné ho právního vztahu také vydání bezdůvodného obohacení. Co se týká subjektů sporu řešeného v rámci soudního řízení, i zde je možné pro oblast finančních služeb konstatovat, že jejich charakter vypovídá ve pro spěch možnosti použití hromadných žalob. Na jedné straně sporu (nejpravdě podobněji na straně žalované) bude finanční instituce, která při poskytování konkrétního druhu finančního produktu vstupovala do takto relativně standar dizovaného právního vztahu, na straně druhé pak bude skupina klientů finanční instituce, které byl daný finanční produkt nabídnut a prodán. Zde však vyvstává otázka, která není z oblasti finančního práva, ale práva civilního procesu. Tedy jakým způsobem bude pojata pluralita subjektů na straně © Palacký University, Olomouc, 2016. ISSN 1801-0288

47

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 klientů. Není reálné, že se na jednu stranu sporu postaví všichni klienti v obdob ném postavení (např. mající finanční produkt podle jednoho konkrétního typu smlouvy uzavřené s jednou konkrétní finanční institucí). Pravděpodobně se bude spíše jednat o pouhý zlomek z této skupiny, neboť velká část klientů nebude ochotna podstoupit riziko (a náklady) soudního sporu proti finanční instituci, nebo dokonce nebude vědět o jakémkoliv problému s daným finančním pro duktem. Je tedy úkolem procesualistů, aby náležitě odůvodnili potřebu samotné odlišné právní úpravy, než je aktuální jednoduchá pluralita účastníků na jedné straně sporu, a také způsoby rozhodování dané skupiny subjektů a zejména roz dělení nákladů a zisků z daného sporu. 5 Recentní inspirace V několika posledních letech byla velmi mediálně sledována kauza inicia tiv komerčního charakteru týkajících se společného postupu klientů proti ban kovním domům. Důvodem pro tento postup byla údajná protiprávnost vybí rání poplatků spojených s uzavřením úvěrové smlouvy (z hlediska správného pojmosloví samozřejmě ceny za tuto službu) nebo poplatků (opět tedy ceny) za správu úvěru ve spojitosti s poskytnutým hypotečním úvěrem. Vzorovým představitelem těchto iniciativ může být velmi dobře organizova ná a dříve mediálně aktivní iniciativa Poplatkyzpet.cz, za níž stály dvě větší advo kátní kanceláře. V současné době lze již tvrdit, že oproti dřívějším slibům nepři pouštějícím neúspěch v boji o vrácení zaplacených poplatků, je jasné, že vítězi v těchto sporech jsou naopak banky, které hromadně uspěly zejména po roz hodnutí Ústavního soudu, který oprávněnost účtování takovýchto „poplatků“ potvrdil (nález III. ÚS 3725/13). Předmětem jednotlivých žalob ve většinovém případě poplatků spojených s hypotečním úvěrem bylo vydání bezdůvodného obohacení na straně banky z důvodu zaplacených poplatků klientem bance bez (tvrzeného) právního důvo du. Namítána byla neplatnost ujednání o takovém poplatku nikoliv pro neurči tost ujednání o výši poplatku a jeho splatnosti, ale z důvodu nejasnosti, za co je poplatek placen. Tato aktivita byla silně mediálně šířena a podporována a vyvolávala v kli entech finančních institucí poskytujících hypoteční úvěry dojem, že jsou jed noznačně oprávněni žádat vrácení zaplacených poplatků zpět. Jak Ústavní soud nakonec i ve svém nálezu neopomněl zmínit, jednalo se o nezpochybnitelně vedenou kampaň proti bankovním poplatkům s pokusem vytvářet z ní něco na způsob cause célèbre. Je třeba dále zmínit, že celá tato vlna žalob byla podněcována zájmovými skupinami, které zřejmě zamýšlely vydělat na zastupování jednotlivých klien tů proti bankám ve věcně totožných případech, kdy namísto výkonu advokacie


48

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. lege artis mělo spíše jít o administraci případů. Celá tato kampaň ale dopadla neúspěchem klientů a naopak úspěchem bankovních domů. K řešení tak ještě v současné době zůstává úhrada vzniklých nákladů, k jejichž náhradě byli klienti dosouzeni a které přislíbili v případě neúspěchu hradit iniciátoři kampaně. Pozitivem tohoto postupu je však zkušenost se soudním řešením sporu stej ného právního a skutkového základu v oblasti finančních služeb s velkým počtem účastníků8, která by mohla být inspirací právě pro problematiku hromadných žalob, která je předmětem této publikace. Tento konkrétní příklad ve svých zna cích odpovídá výše vymezeným předpokladům. Druhově se jedná o majetkový spor, k jehož projednání a rozhodnutí je pří slušný obecný soud. Na jedné straně sporu existuje potencionál plurality účast níků (jakkoliv v této kampani jednotliví klienti žalovali spory samostatně). Na druhé straně sporu je finanční instituce. Jedná se o spor z poskytování finanč ních služeb na finančním trhu. Předmět sporu je v rámci jednotlivých právních vztahů mezi jednotlivými klienty a finanční institucí obdobný, vychází ze stej ných nebo obdobných smluvních vztahů textově vycházejících ze stejných nebo obdobných formulářových smluvních ujednání. Odlišnosti mezi jednotlivými právními vztahy spočívají jen v relativně zanedbatelných skutkových okolnos tech, které nemají podstatnější vliv na právní posouzení a výsledek sporu. Pakliže by v českém právním řádu existovala možnost hromadných žalob, bylo by jejich použití v tomto případě jistě přínosnějších jak pro klienty uplatňu jící své údajná práva, tak pro jednotlivé finanční instituce, bránící právní vztahy, jejichž vznik iniciovaly. Řešení sporů formou hromadných žalob by bylo vhod nější také pro soudy a jejich správu, neboť by s obdobnými spory nebyly doslova zavaleny v jednom okamžiku soudy (z důvodu místní příslušnosti podle sídla žalovaného se navíc jednalo jen o pár konkrétních soudů). Byly by tak nižší cel kové náklady jak pro žalobce, tak pro žalované, ale i pro stát. Podle mého názoru by tak právě tyto spory o poplatky za vedení účtů spo jených s hypotečními úvěry byly vhodným příkladem oblasti, kde by hromadné žaloby v případě existence jejich právní úpravy, mohly být využity. 6 Závěr Z důvodů podrobněji rozebraných výše je možné považovat oblast poskyto vání finančních služeb na finančním trhu za zdroj majetkových sporů, v jejichž případě by se za podmínky plurality účastníků, zejména poškozených klientů 8 Ústavní soud ve svém nálezu hovoří o šesti tisících podaných žalobách, na internetu se objevovaly zprávy o 20 až 30 tisících klientů, kteří se do kampaně zapojili (viz např. http:// www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/294986-neslavny-konec-tazeni-proti-bankovnim -poplatkum/ [cit. 23.7.2015]), ale také o 300 tis. klientech (viz http://byznys.ihned.cz/ c1-62480160-koncime-vzkazuje-iniciativa-poplatky-zpet-lidem-doporucuje-aby-spory -stahli [cit. 23.7.2015]).


49

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 finančních služeb, dalo racionálně uvažovat o využití institutu hromadných žalob, pakliže by byl v české civilním procesu upraven. Důvody hovořící ve prospěch možnosti užití institutu hromadných žalob v oblasti sporů z finančních služeb lze shrnout do následujících bodů: • • • •

forma a podoba právního důvodu vzniku právního vztahu; druh předmětu právního vztahu; druh žalobou požadovaného plnění; okruh subjektů sporu.

Tento závěr je možno podpořit i na základě analýzy recentní situace na čes kém trhu hypotečních úvěrů, kde byly v posledních letech řešeny shodné právní spory vycházející z údajně neoprávněného placení poplatků spojených s hypo tečními úvěry. Tyto hromadně koordinované spory splňovaly výše shrnuté zna ky, pročež je možné uzavřít, že právě v tomto konkrétním případě by možnost využití institutu hromadných žaloby byla vysoká. JUDr. Michael Kohajda, Ph.D. Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze email: [email protected]


50

REPREZENTATIVNÍ ŽALOBA V ČESKÉM CIVILNÍM PROCESU1 Representative action in Czech civil procedure

Jana Petrov Křiváčková, Klára Hamuľáková PETROV KŘIVÁČKOVÁ, Jana, HAMUĽÁKOVÁ, Klára. Reprezentativní žalo ba v českém civilním procesu. Acta Iuridica Olomucensia, 2016, Vol. 11, No. 1, s. 51–60. Abstrakt: Autorky příspěvku se zabývají českou právní úpravou reprezentativní žaloby. Nejprve přibližují vlastní podstatu reprezentativního řízení a to i s ohledem na požadav ky obsažené v právu EU, analyzují právní úpravu procesní legitimace reprezentativních subjektů a následně se zaměřují na úpravu překážky litispendence a rei iudicatae v těchto věcech. Klíčová slova: Reprezentativní žaloba, aktivní legitimace, litispendence, res iudicata Summary: Authors of this contribution deal with the Czech legal regulation of represen tative action. They initially define the concept of representative action also with regard to the requirements contained in EU law and analyse the legal regulation of locus standi of representative subjects and then focus on the regulation of lis pendens and res judicata in these matters. Keywords: Representative action, locus standi, res iudiata, lis pendens

1 Úvod Reprezentativní žaloba je vedle tzv. skupinové žaloby2 typem tzv. hromadných žalob a tedy prostředkem kolektivní ochrany práv. Kolektivní ochrana práv má své opodstatnění především tam, kde je jednáním jednoho subjektu zasahováno do práv většího množství osob. Mezi hlavní oblasti soukromého práva, v nichž má prosazování práv ve formě kolektivní právní ochrany význam, patří ochrana

1 Tento článek vznikl za podpory Grantové agentury ČR. Název projektu – Kolektivní ochrana práv v České republice – současnost a perspektivy (GA16-06065S). 2 Skupinové řízení dává oprávnění zahájit řízení širokému okruhu osob a umožňuje členům skupiny podílet se na sporu a dosáhnout reparace peněžitých nároků. Pokud jde o účast členů, uplatňují se dvě podoby skupinového řízení – tzv. opt-in a opt-out varianty. Opt-in řízení se účastní ti členové skupiny, kteří se k účasti ve stanovené lhůtě přihlásí. Opt-out řízení je naopak vedeno se všemi členy skupiny, kteří neprojeví vůli neúčastnit se ho. Srov. BALARIN, Jan, TICHÝ, Luboš. Kolektivní ochrana procesních práv v ČR: sen či skutečnost? [online]. Bulletin advokacie.cz, 22. března 2013 [cit. 21. prosince 2015]. Dostupné na .


51


AIO, 2016, Vol. 11, No. 1

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 spotřebitele, hospodářské soutěže, subjektivních práv vyplývajících z ochrany životního prostředí, ochrana osobních údajů, finanční služby a ochrana investic. Pro řízení o reprezentativní žalobě je typické, že konkrétní osoby, jejichž zájmy jsou předmětem sporu a jež by jinak mohly být žalobci, nejsou účastní ky řízení. Tím je pouze tzv. reprezentativní subjekt. Rozhodnutí je proto přímo nezavazuje, ani pro ně nepředstavuje exekuční titul. Reprezentativní řízení je vhodné především v případě, že je žalobou požadováno zdržení se protiprávního jednání nebo odstranění závadného stavu. Splnění uložené povinnosti zpravidla nevyžaduje, aby bylo takto jednáno vůči konkrétním subjektům (žalovaný např. zanechá distribuce závadného zboží). Naopak není příliš vhodným prostředkem soudní ochrany tam, kde by mělo být požadováno peněžité plnění, zejm. s ohle dem na případné následné přerozdělení vysouzených peněžních prostředků konkrétním osobám (jako náhrada újmy). Nicméně ani tam není reprezentativ ní model zcela vyloučen. Český právní řád neobsahuje speciální právní úpravu hromadných žalob v pravém slova smyslu, avšak i v něm lze nalézt případy, kdy je k podání žaloby oprávněn tzv. reprezentativní subjekt. V následujícím textu se věnujeme těmto situacím a jejich promítnutí do úpravy civilního procesu. Reflektujeme záro veň i unijní požadavky na reprezentativní soudní řízení obsažené v Doporu čení Komise č. 2013/396/EU. Hlavní pozornost v článku zaměřujeme zejména na právní úpravu překážky věci zahájené a věci rozsouzené v z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen OSŘ) a z. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen ZŘS). Ta je totiž značně diskutabilní. V případech, kde se řízení v roli žalobce účastní reprezentativní subjekt, jde tato úprava proti vlast nímu smyslu reprezentativního řízení, v ostatních případech pak vytváří dojem, že první žalobce je quasi reprezentant všech dotčených osob, jakkoliv toto zcela nekoresponduje s hmotněprávní úpravou. 2 Doporučení Komise Doporučení Komise č. 2013/396/EU, o společných zásadách pro prostředky kolektivní právní ochrany týkající se zdržení se jednání a náhrady škody v člen ských státech v souvislosti s porušením práv přiznaných právem Unie počítá jak s reprezentativním, tak skupinovým modelem kolektivního soudního řízení. Doporučení předkládá soubor zásad pro soudní i mimosoudní kolektivní právní ochranu, které by se měly uplatňovat v celé Unii při současném respektování různých právních tradic členských států. Tyto zásady by měly zajistit zachová vání základních procesních práv účastníků řízení a odpovídajícími pojistkami systém chránit před zneužitím. „Reprezentativní žalobou“ se dle něj rozumí žaloba, která je podána a) zastu pujícím subjektem, b) subjektem certifikovaným ad hoc soudem či vnitrostátním orgánem nebo c) alternativně orgánem veřejné moci (např. veřejným ochráncem © Univerzita Palackého v Olomouci, 2016. ISSN 1801-0288

52

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. práv) jménem dvou nebo více fyzických či právnických osob tvrdících, že čelí nebezpečí vzniku škody nebo jim vznikla škoda v události hromadné škody, při čemž tyto osoby nejsou účastníky řízení [část II. bod 3 písm. d) Doporučení].3 Členské státy by dle Doporučení měly na základě jasně vymezených podmí nek způsobilosti určit zastupující subjekty, které mohou podávat reprezentativní žaloby. Podmínky způsobilosti by měly zahrnovat přinejmenším tyto požadavky: • • •

subjekt by měl mít neziskovou povahu; měl by existovat přímý vztah mezi hlavními cíli subjektu a právy přizna nými právem Unie, o kterých se v žalobě tvrdí, že byla porušena a subjekt by měl mít dostatečnou kapacitu, pokud jde o finanční i lidské zdroje, a právní odbornost k zastupování skupiny osob uplatňujících nárok a k jednání v jejich nejlepším zájmu (viz bod 18 Doporučení a část III. bod 4 Doporučení).

Doporučení však takto vymezuje pouze minimální standard požadavků na zastupující subjekty, jednotlivé státy mohou v rámci svých úprav stanovit i další předpoklady. Členské státy by dále měly zajistit, že zastupující subjekty, přestanou-li splňo vat některou z výše uvedených podmínek, pozbudou svého postavení (část III. bod 5 Doporučení). Soud by tedy měl vždy po podání žaloby zvážit, zda jsou tyto předpoklady splněny a pokud nikoliv, žalobu zamítnout pro nedostatek aktivní věcné legitimace. 3 Reprezentativní subjekty v českém právním prostředí V České republice jsou v souvislosti s ochranou určitých práv a zájmů aktiv ně legitimovány k zahájení řízení níže uvedené subjekty stanovené zvláštními zákony: a) Dle § 25 z. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele může návrh na zahá jení soudního řízení o zdržení se protiprávního jednání ve věci ochrany práv spotřebitelů podat a účastníkem takového řízení může být: • sdružení nebo profesní organizace, jež mají oprávněný zájem na ochraně spotřebitele. Sdružením se přitom v kontextu ObčZ rozumí spolek dle § 214 a násl. ObčZ • subjekt uvedený v seznamu osob oprávněných k podání žalob na zdržení se protiprávního jednání v oblasti ochrany práv spotře

3 Český překlad Doporučení používá pojem škoda. Avšak s ohledem na českou právní ter minologii je vhodnější užívat pojem újma a náhrada újmy, a to s ohledem na nároky, které mohou vznikat z porušení práv přiznaných právem EU.


53

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 bitelů, který je veden Komisí Evropských společenství a je zveřejňo ván v Úředním věstníku Evropské unie.4 b) ObčZ umožňuje podání návrhu na zahájení řízení o zdržení se neka lé soutěže nebo k odstranění závadného stavu ve věcech ochrany proti nekalé soutěži (§ 2976, § 2988 ObčZ) proti rušiteli nekalé soutěže též právnické osobě oprávněné hájit zájmy soutěžitelů nebo zákazníků (§ 2989 odst. 1 ObčZ). c) ObčZ dále přiznává aktivní legitimaci právnické osobě, jde-li o ochranu zájmů malých a středních podnikatelů. Dle § 1964 ObčZ se může právnická osoba založená k ochraně zájmů malých a středních pod nikatelů dovolat neúčinnosti ujednání o času plnění odchylujícího se od ustanovení § 1963 ObčZ nebo ujednání odchylujícího se od zákonné výše úroku z prodlení, pokud jsou taková ujednání vůči věřiteli hrubě nespravedlivá, jsou-li tato ujednání obsažena v obchodních podmín kách. K možnosti dovolat se neúčinnosti ujednání o úroku z prodlení právnickou osobou založenou k ochraně zájmů malých a středních pod nikatelů lze uvést shodně i § 1972 ObčZ.5 d) Návrh na zahájení řízení, v němž je uplatněno právo dle zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, může podat též profesní orga nizace ochrany práv, která je řádně uznávána v zemi původu jako orga nizace oprávněná zastupovat vlastníky či majitele práv průmyslového vlastnictví (§ 2 z. č. 221/2006 Sb., zákon o vymáhání práv z průmyslové ho vlastnictví). r) Vymáhat práva chráněná z. č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám (§ 26a) je povolaná i profesní organizace oprávněná zastupovat držitele šlechtitelských práv. Touto organizací je Družstvo vlastníků odrůd.6 Od výše uvedených případů je třeba odlišovat pouhé zastoupení právnickou osobou jako procesním zástupcem v civilním soudním řízení, upravené v § 26 OSŘ. Podle něj může zastupovat účastníka za zákonem stanovených podmínek: • •

odborová organizace, právnická osoba vzniklá na základě zvláštního právního předpisu, k jejímž činnostem uvedeným ve stanovách patří ochrana před diskri minací na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, nábožen ství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace,

4 Do seznamu oprávněných osob může být za Českou republiku navrženo sdružení, pokud a) bylo založeno v souladu s právním řádem České republiky, b) aktivně působí v oblasti ochrany spotřebitelů po dobu alespoň dvou let, c) je nezávislé a neziskové a d) má vypořá dány veškeré finanční závazky k České republice. 5 Ke vztahu § 1964 a § 1972 srov. ŠILHÁN, Josef. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský záko ník V. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1031 a násl. a s. 1084 a násl. 6 Viz http://www.druvod.cz/.


54

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. •

právnická osoba, k jejímuž předmětu podnikání, popřípadě činnosti patří ochrana práv podle autorského zákona, • právnická osoba vzniklá na základě zvláštního právního předpisu, k jejímž činnostem uvedeným ve stanovách patří ochrana práv cizinců. Procesní zástupce ve výše uvedených případech pouze zastupuje konkrétní osobu v rámci probíhajícího řízení, v němž jde o individuální uplatňování práva, sám není účastníkem řízení. 4 Promítnutí do českého civilního procesu Občanský soudní řád neobsahuje úpravu reprezentativní ani skupinové žalo by. V civilním procesu je sice umožněna subjektivní kumulace na straně žalu jící či žalované (§ 91 OSŘ), takové řízení se však svým průběhem nijak neod lišuje od klasického soudního řízení. Zahájení soudního řízení reprezentativní žalobou umožňují zvláštní právní předpisy, které přiznávají aktivní legitimaci určitým vymezeným subjektům (viz výše). Ani v takto zahájených řízeních však nelze nalézt žádná specifika oproti klasickému soudnímu řízení. 4.1 Překážka věci zahájené Občanský soudní řád však v některých případech, mezi něž lze řadit i některá řízení zahájená reprezentativní žalobou, modifikuje vznik překážky věci zaháje né, a to tak, že k jejímu vzniku postačuje jen totožnost předmětu řízení a totož nost žalovaného. Odlišný žalobce se předpokládá.7 Pokud návrh na zahájení říze ní podá kterákoliv oprávněná osoba (a to včetně reprezentativního subjektu), brání tato skutečnost ostatním dotčeným osobám v zahájení řízení o totožném předmětu řízení s totožným žalovaným. Takto upravená litispendence se týká žaloby: a) o zdržení se protiprávního jednání nebo o odstranění závadného stavu ve věcech ochrany práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním, b) o zdržení se protiprávního jednání ve věcech ochrany práv spotřebitelů, c) ve věcech náhrady škody nebo dorovnání výše protiplnění podle zákona o nabídkách převzetí (§ 50 a § 52 z. č. 104/2008 Sb.) anebo ve věcech přezkoumání protiplnění při výkupu účastnických cenných papírů (§ 375 a násl. ZOK). Dle § 50 odst. 1 zákona o nabídkách převzetí platí, že jestliže navrhovatel, kterému vznikla nabídková povinnost, neučinil nabídku převzetí v zákonné lhůtě, mohou se osoby, které byly vlastní ky účastnických cenných papírů k poslednímu dni lhůty pro splnění 7 LICHOVNÍK, Tomáš. In JIRSA, Jaromír a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. II. § 179–180 občanského soudního řádu. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, s. 36.


55

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 nabídkové povinnosti, domáhat náhrady škody. Bylo-li zahájeno řízení o takovéto žalobě, soud vyvěsí na úřední desce soudu oznámení o zahá jení řízení. Další osoby, kterým vzniklo oprávnění podle odstavce 1, mohou v tomto případě podat žalobu do 3 měsíců od vyvěšení oznáme ní. Zde tedy ustanovení OSŘ nekoresponduje s ustanovením upraveným ve zvláštním zákoně, který naopak počítá s podáním vícero žalob a spíše z toho plyne, že soud by měl takto zahájená řízení spojit do řízení jedno ho.8 Zvláštní zákon však o spojení výslovně nehovoří (na rozdíl od z. č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, k tomu viz dále) a OSŘ zde ani nespojuje vznik překážky litispendence s úpravou ve zvláštním právním předpise (na rozdíl od § 88 odst. 1 ZŘS, k tomu opět viz dále). Řešením by proto mohlo být spíše přistoupení dalších oprávněných osob do již zahájeného řízení. Tyto osoby by měly postavení účastníků řízení, zároveň by však nedošlo k prolomení překážky litispen dence upravené OSŘ.9 d) v dalších věcech stanovených zvláštními právními předpisy. Komen tářová literatura10 jako příklad „dalších věcí“ uvádí z. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Shodně přitom odkazují na usnesení NS ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1002/2005 (či usnesení NS ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5310/2008)11, dle něhož překážka litispendence podle ustanovení § 83 odst. 2 písm. d) OSŘ brání tomu, aby ve věci určení neplatnosti veřejné dražby podle ustanovení § 48 zákona o veřejných dražbách, probíhala u soudu proti témuž žalovanému (stejným žalo vaným) další řízení o žalobě jiných žalobců o určení neplatnosti stejné veřejné dražby, vycházející z téhož stavu jako dříve zahájené řízení. Nej vyšší soud však uspokojivě nevysvětluje, jak k tomuto závěru došel, pou ze odkazuje na ustanovení § 48 tohoto zákona. Dané ustanovení ovšem nic takového výslovně nestanoví a nelze to vyvozovat ani ze skutečnos ti, že je zde dána pluralita aktivně legitimovaných subjektů. Dle našeho závěru by tedy soud měl v případě podání více žalob v této věci řízení dle 8

Ustanovení § 83 odst. 2 písm. c) OSŘ upravuje překážku věci zahájené i pro řízení ve věcech dorovnání výše protiplnění podle zákona o nabídkách převzetí anebo ve věcech přezkou mání protiplnění při výkupu účastnických cenných papírů. Zde však speciální právní předpisy zvláštní úpravu neobsahují. 9 Srov i usnesení NS ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 1019/2006, nález ÚS ze dne 10. března 2009, sp. zn. IV. ÚS 1106/08, usnesení NS ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 3856/2010. Jsme si však vědomy toho, že přistoupení v tomto případě neslouží k odstraně ní nedostatku věcné legitimace. 10 DRÁPAL, Ljubomír. In DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád. I. Komentář. § 1–200za. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 551, LICHOVNÍK, Tomáš. In JIR SA, Jaromír a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. II. § 179–180 občanského soudního řádu. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, s. 37, SVOBODA, Karel. In SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 299. 11 Toto rozhodnutí pouze upřesňuje podmínky překážky zahájení řízení.


56

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. § 112 OSŘ spojit, což se jeví jako efektivní i s ohledem na to, že zákonem je k podání žaloby stanovena relativně krátká objektivní lhůta činící 3 měsíce od konání dražby. Ustanovení § 83 odst. 2 OSŘ ve znění před novelou č. 293/2013 Sb. obsaho valo pod písm. b) i věci přeměn obchodních společností, stanovil-li tak zvlášt ní právní předpis (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník). V současné době upravuje překážku litispendence ve věcech přeměny právnické osoby § 88 ZŘS. Dle něj zahájení řízení ve věci přeměny právnické osoby brání tomu, aby u soudu probíhalo proti témuž odpůrci další řízení o návrzích jiných navrhovatelů poža dujících ve věci téže přeměny právnické osoby totéž, stanoví-li tak jiný právní předpis.12 Uvedené ustanovení však nekoresponduje13 s právní úpravou obsa ženou v § 53 odst. 2 z. č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev. Dle něj jsou s návrhem na vyslovení neplatnosti projektu přeměny ke společnému řízení spojeny návrhy ostatních oprávněných osob, týkající se téhož projektu přeměny. S návrhem na vyslovení neplatnosti projektu přeměny jsou ke společnému řízení spojeny návrhy všech oprávněných osob na vyslovení neplatnosti rozhodnutí o schválení přeměny, je-li důvodem neplatnosti rozhod nutí o schválení přeměny neplatnost projektu přeměny. I s ohledem na odkaz na zvláštní právní předpis (zákon o přeměnách obchodních společností a druž stev) obsažený v § 88 odst. 1 ZŘS by se v těchto věcech neměla uplatnit takto upravená litispendence a mělo by dojít k projednání návrhů oprávněných osob ve společném řízení.14 Přestože to tedy hmotněprávní úprava nepředvídá, resp. je v některých pří padech s ustanovením § 83 odst. 2 OSŘ, resp. § 88 odst. 1 ZŘS v přímém roz poru, dle těchto ustanovení má dojít podáním první žaloby ke vzniku překážky litispendence, a tím k znemožnění všem ostatním potenciálním žalobcům, aby se domáhali svého práva žalobou. Takto nastavená úprava tedy může snadno vést ke zneužití, právě v neprospěch těchto dotčených osob, jímž se stává první žalobce jakýmsi quasi reprezentantem. 4.1.1 Překážka věci zahájené v řízení zahájeném reprezentativním subjektem Z výše uvedeného výčtu plyne, že překážka litispendence se vztahuje pou ze na některé případy tzv. reprezentativní žaloby. Výslovně takto OSŘ stanoví ve věcech pod body a) a b), v úvahu přichází i další případy, které by stanovil 12 Vzhledem k tomu, že jde o řízení o statusové věci právnické osoby, působí rozhodnutí v této věci erga omnes (§ 90 ZŘS). 13 Srov. i HROMADA, Miroslav. In SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 174. 14 Shodně i HROMADA, Miroslav. In SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 174.


57

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 zvláštní zákon – bod d). Tam, kde platí překážka litispendence, nemohou již pří mo dotčené osoby podat návrh na zahájení řízení, nicméně rozhodnutí vydané v tomto řízení je pro ně závazné (k tomu viz dále). Takto upravená litispendence však de facto ve výše uvedených věcech odebírá právo na přístup k soudu všem dotčeným osobám. Ti se nemohou řízení účastnit a ani sami nemohou podat žalobu. V řízení mohou být pouze v pozici vedlejšího účastníka, což jim nega rantuje stejná práva jako účastníkům hlavním, tedy zejména právo činit v tomto řízení dispoziční úkony či následně podat návrh na výkon rozhodnutí či exekuč ní návrh. V ostatních věcech, tj. ve věci ochrany zájmů malých a středních podnika telů, vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a vymáhání práv chráněných z. č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám se uplatní pouze litispendence dle § 83 odst. 1 OSŘ, tj. zahájení řízení brání tomu, aby s totožnými účastníky (tj. totožným žalobcem i žalovaným) o téže věci probíhalo u soudu další řízení. Každá další z dotčených osob tedy může podat žalobu a o totožném předmětu řízení tedy může probíhat vícero řízení s různými žalobci. Žádný z výše uvede ných předpisů totiž speciálně překážku věci zahájené neupravuje. V případě, že tato řízení probíhají ve stejné době, měl by je soud spojit. Zákon však obligatorní spojení neupravuje. V případě těchto řízení je možné hovořit o klasickém repre zentativním řízení. 4.2 Překážka věci rozsouzené Dle ustanovení § 159a odst. 2 OSŘ je výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2 OSŘ, tj. těch, v nichž je překážka věci zahájené upravena specificky, závazný nejen pro účastníky říze ní, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších přípa dech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení.15 V ostatních věcech, které nejsou uvedeny v § 83 odst. 2 OSŘ, platí překážka věci rozsouzené dle § 159a odst. 1 OSŘ, tj. pouze ve vztahu k účastníkům daného řízení.16 15 Komentářová literatura i v tomto případě uvádí jako příklad zákon o veřejných dražbách. Srov. DRÁPAL, Ljubomír. In DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád. I. Komentář. § 1–200za. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1096. Opět je však nutno podotk nout, že uvedený závěr není podložen ani textem zákona o veřejných dražbách, a v tomto případě ani judikaturou Nejvyššího soudu, jakkoliv by se dalo odkázat na výše uvedené o překážce věci zahájené v těchto věcech. S ohledem na povinné vyrozumění dotčených osob dražebníkem a uveřejnění v místě obvyklém (§ 48 zákona o veřejných dražbách) se tyto osoby alespoň dozvědí o rozhodnutí o neplatnosti dražby. Není tomu tak ale např., jde-li o rozhodnutí o zdržení se protiprávního jednání ve věcech ochrany práv spotřebitelů. 16 Ve věcech vymáhání práv z průmyslového vlastnictví je dle § 4 odst. 5 z. č. 221/2006 Sb., zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví možné, aby soud oprávněné osobě, jejímuž návrhu bylo vyhověno, přiznal v rozsudku právo uveřejnit rozsudek na náklady


58

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. Rozšíření právní moci (resp. závaznosti) vůči dalším osobám se zakládá na výslovném ustanovení OSŘ nebo jiného zákona.17 To lze ostatně dovodit i z čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, dle nichž státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Kdy každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Z toho plyne, že není-li výslovné právní úpravy, která by překážku litispendence a překážku rei iudicatae upravovala, pak nelze odebrat dotčené osobě právo podat návrh na zahájení řízení v dané věci a stejně tak soud nemůže svévolně takto zahájené řízení zastavit. Jinak by došlo k odepření práva na soudní ochranu. Specificky upravená překážka věci rozsouzené (§ 159a odst. 2 OSŘ) zavazuje ostatní dotčené osoby, aniž by tyto osoby byly účastníky řízení, z něhož takové rozhodnutí vzešlo, a tedy mohly reálně toto rozhodnutí v řízení ovlivnit. Tato koncepce jde opět proti základnímu smyslu chápání reprezentativní žaloby, kte rá má za cíl zvyšovat možnost domoci se soudní ochrany a nikoli ji fakticky zužovat. Reprezentativní žalobní právo je totiž třeba vidět pouze jako doplněk věcných aktivních legitimací.18 V současné české právní úpravě je však zmíněný smysl reprezentativního žalobního práva zachován pouze u některých reprezentativních žalob (ochrana zájmů malých a středních podnikatelů, vymáhání práv z průmyslového vlast nictví, a vymáhání práv držitelů šlechtitelských práv). V těchto věcech tak může nastat situace, že žalobu podá vícero oprávněných subjektů do skončení řízení o nejdříve podané žalobě. Zde soud tato řízení spojí ke společnému řízení. Pokud již bylo o jedné z žalob pravomocně rozhodnuto a soud se o této sku tečnosti dozví,19 není zcela zřejmé, jak by měl dále postupovat. Ustanovení § 135 odst. 2 OSŘ nelze aplikovat, nejedná se totiž o prejudiciální otázku, ale o otázku ve věci samé. Soud by však měl postupovat dle § 13 ObčZ a předchozí rozhod nutí soudu v dané věci zohlednit, ať již tím, že se k němu přikloní, nebo řádně odůvodní, proč se od předchozího rozhodnutí odchýlil. Pokud by však mělo být rozhodnuto o plnění, jehož povaha umožňuje, aby splněním jednomu bylo zároveň plněno vůči všem oprávněným, bude další porušovatele, který ve sporu neuspěl, a podle okolností určit i rozsah, formu a způsob uve řejnění. Stejně i § 27 odst. 5 z. č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám. 17 HRNČIŘÍK, Vít. In SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 558. 18 Balarin, Jan. Kolektivní ochrana práv v civilním soudním řízení. Praha: Centrum právní komparatistiky, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2011, s. 95. 19 Obvykle se bude jednat o tentýž soud dle obecné místní příslušnosti. Může však nastat i situace, kdy by rozhodovaly i soudy odlišné, pokud si žalobce v jednom případě zvolí obecnou místní příslušnost a jiný žalobce příslušnost na výběr danou. Odlišná místní pří slušnost může vyplynout i ze změny okolností, dle nichž se určuje obecná místní přísluš nost. Není ale ani vyloučeno, že tentýž soud, který rozhoduje v obou věcech, nezaregistruje předchozí rozhodnutí a účastníci řízení jej na ně neupozorní.


59

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 postup odvislý od toho, zda žalovaný povinnost splnil. Pak je třeba žalobu pro bezpředmětnost zamítnout.20 Pokud dosud žalovaný nesplnil, soud o žalobě roz hodne. Zamítl-li soud nejdříve podanou žalobu, nic nebrání projednání žalob dalších.21 5 Závěr Současná česká hmotněprávní právní úprava počítá s aktivní legitimací reprezentativních subjektů v některých vybraných oblastech práva. Český civilní proces nicméně v části těchto případů pravou podstatu reprezentativního řízení deformuje úpravou překážky věci zahájené a věci rozsouzené (srov. věci dotýka jící se ochrany práv spotřebitelů a ochrany před nekalým soutěžním jednáním oproti ostatním věcem, v nichž je k podání žaloby také oprávněn reprezentativní subjekt). Účel rozlišování mezi jednotlivými reprezentativními žalobami v tom to ohledu není zřejmý. Stejně tak nelze vidět smysl v nekorespondující právní úpravě občanského soudního řádu stanovující obě překážky ve vztahu k žalobám, o nichž hmotně právní úprava předpokládá buď přímo spojení vícero podaných žalob ke spo lečnému řízení, nebo alespoň počítá s jejich podáním (srov. zákon o přeměnách obchodních společností a zákon o nabídkách převzetí). JUDr. Jana Petrov Křiváčková, Ph.D., JUDr. Klára Hamuľáková, Ph.D. Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci email: [email protected], [email protected]

20 Jestliže povinný po splnění uložené povinnosti tuto povinnost poruší, soud na návrh oprávněného bude postupovat dle § 351a OSŘ, tedy dopomůže oprávněnému k nastolení předešlého stavu. Za oprávněného lze však považovat jen prvního žalobce, jemuž exekuční titul svědčí, nikoli ostatní dotčené osoby. Tím jsou práva těchto osob na soudní ochranu značně omezena. 21 Balarin, Jan. Kolektivní ochrana práv v civilním soudním řízení. Praha: Centrum právní komparatistiky, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2011, s. 95–96.


60

KOLEKTIVNÍ OCHRANA PRÁV A PROCESNÍ LEGITIMACE Collective redress and the concept of standing

Bohumil Dvořák DVOŘÁK, Bohumil. Kolektivní ochrana práv a procesní legitimace. Acta Iuridica Olomucensia, 2016, Vol. 11, No. 1, s. 61–67. Abstrakt: Autor se v příspěvku zamýšlí nad konceptem procesní legitimace v souvislosti s právem podat reprezentativní žalobu. Klíčová slova: Procesní legitimace, reprezentativní žaloba, kolektivní práva Summary: The author of this contribution deals with the concept of standing in regards to the right to file a representative action. Keywords: standing, representative action, collective rights

1 Úvod Problematika kolektivní ochrany práv je z hlediska vývoje procesního práva poměrně novým jevem. Pomineme-li římskoprávní actiones populares,1 je sou časné civilní procesní právo, jehož vědecké i legislativní formování se prakticky počíná v 19. století,2 založeno na koncepci individuální ochrany,3 tj. na ochraně ohrožených či porušených subjektivních práv a oprávněných zájmů jednotlivce (§ 1 o. s. ř.). Je však nesporným faktem, že moderní doba s sebou přináší jevy, ve kterých dosavadní koncepce individuální ochrany selhává. Máme na mysli dobře známé případy zneužívání např. silných ekonomických pozic jedním nebo několika subjekty, přičemž následky takového jednání jsou postiženy celé skupi ny osob. Újma, která jednotlivcům vzniká, je však ve vztahu k újmě celé skupiny zanedbatelná a individuální postup v takové věci je značně nehospodárný.4 Je 1 Mezi ně patřila především actio de effusis et deiectis (žaloba pro usmrcení a poranění svo bodné osoby), actio de posito et suspenso (žaloba pro ohrožení bezpečnosti chodců) nebo actio de albo corrupto (žaloba proti tomu, kdo poškodil nebo pozměnil vyhlášku v prétor ském ediktu). Blíže k tomu Vážný, J. Římský proces civilní. Praha, 1935, s. 42 a násl. Srov. též Wenger, L. Institutionen des römischen Zivilprozessrechts. München, 1925, s. 159. 2 Tak Macur, J. Právo procesní a právo hmotné. Brno, 1993, s. 7, podle kterého se teorie civilního práva procesního začala rozvíjet teprve v 19. století a je spojena zejména s prů kopnickými pracemi F. C. Savignyho. 3 Schilken, E. Zivilprozessrecht. 4. vydání, Köln aj., 2002, s. 5, označuje ochranu subjektiv ních práv jednotlivého občana za „zvláštní úkol“ (besondere Aufgabe) civilního soudnic tví. 4 Srov. Balarin, J. Kolektivní ochrana práv v civilním soudním řízení. Praha 2011, s. 40, jenž hovoří o tom, že uplatnění drobných nároků je „nerentabilní“.


61


AIO, 2016, Vol. 11, No. 1

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 zřejmé, že cesta tradiční, individuální ochrany práv je v takových případech nee fektivní, a není proto využívána. Otázka tedy zní, jak naznačený problém řešit. 2 Cesta procesní legitimace Pro řešení, jež má vést k překonání sociálně problematického jevu, je zpra vidla charakteristické, že využívá dobových myšlenkových postupů a (v našem případě) i dobových procesněprávních institutů. Tak za jeden z uzlových bodů problematiky kolektivní ochrany práv byla středoevropskou právní vědou ozna čena problematika aktivní legitimace.5 Především v německém a v rakouském právním prostředí se již od 70. a 80. let minulého století mělo za to, že legitima ce k podání tzv. Verbandsklagen (spolkových, resp. reprezentativních žalob) je legitimací procesní, tj. že příslušná právnická osoba chránící zájmy spotřebite lů disponuje, typicky na základě zákona, pouze oprávněním k vedení procesu (něm. Prozessführungsbefugnis, případně v rakouské procesualistice tzv. Prozessstandschaft), a přesto, že sama není nositelkou porušeného či ohroženého subjektivního práva, může dovést proces k úspěšnému konci. K takovým závěrům docházeli na základě analýzy § 13 UWG6 v Německu např. Hadding,7 Gilles8 nebo Marotzke.9 V přední rakouské učebnici civilního procesu autorů Rechbergera a Simottové se dodnes dočteme, že žalobní oprávně ní spolků uvedených v § 29 rakouského KSchG10 je výrazem zákonné procesní legitimace.11 Není pak jistě náhodou, že i významný český procesualista, prof. František Zoulík, ve svém příspěvku k problematice hromadných žalob z roku 2005 označil institut procesní legitimace za „adekvátní povaze kolektivní ochra ny [práv]“.12 5 U nás tento aspekt nejdříve rozpoznal prof. Zoulík. Srov. Zoulík, F. Problematika hromadných žalob se zřetelem k českému právu. In Zoulík, F. Cesty práva. Výbor statí. Praha, 2013, s. 210. Poprvé publikováno In Tichý, L. (ed.) Procesní ochrana kolektivních zájmů. AUC – Iuridica, 2005, č 4, s. 11–19. 6 Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb (zákon proti nekalé soutěži) ze dne 27. května 1896 (s. 145 Říšské sbírky zákonů), v původním znění. 7 Hadding, W. Die Klagebefugnis der Mitbewerber und der Verbände nach § 13 Abs. 1 UWG im System des Zivilprozeßrechts. Juristenzeitung, 1970, s. 305. 8 Gilles, P. Prozeßrechtliche Probleme von der verbraucherpolitischer Bedeutung die den neuen Verbraucherverbandsklagen im deutschen Zivilrecht. Zeitschrift für Zivilprozeß, 1985 (roč. 98), s. 1 a násl. 9 Marotzke, W. Rechtsnatur und Streitgegenstand der Unterlassungsklage aus § 13 UWG. Zur Problematik des parallelen oder zeitversetzten Vorgehens mehrerer Berechtigter gegen dieselbe Person. Zeitschrift für Zivilprozeß, 1985 (roč. 98), s. 160 a násl. 10 Konsumentenschutzgesetz (zákon na ochranu spotřebitelů) ze dne 8. března 1979 (č. 140/1979 Spolkové sbírky zákonů). 11 Rechberger, W. H., Simotta, D.-A. Grundriss des österreichischen Zivilprozessrechts. Erkenntnisverfahren. 8. vydání, Wien, 2010, s. 149. 12 Zoulík, pozn. č. 5, s. 210.


62

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. Mnozí jiní známí procesualisté se však vyslovují k otázce procesní legitimace v případě reprezentativních žalob (angl. representative actions) skepticky. Tak Fasching ve své učebnici uvádí, že spolky (svazy) oprávněné na základě § 28–30 KSchG uplatňují v řízení vlastní hmotněprávní oprávnění, a nejsou tedy legi timováni procesně, nýbrž věcně.13 Rovněž Jauernig vylučuje, že by se v případě kolektivní ochrany práv spotřebitelů (§ 1 a 2 UKlaG)14 jednalo o případ procesní legitimace.15 Vzniká tedy otázka, zda problematiku legitimace k podání tzv. reprezentativních žalob, jež jsou pro středoevropské procesní právo typické (srov. také § 25 OchrSpotř), lze teoreticky i prakticky uspokojivě řešit na základě – pro pro cesní právo osvědčeného – konceptu procesní legitimace. Uvedená otázka není samoúčelná, její zodpovězení má důsledky pro řešení otázek souvisejících jaký mi jsou litispendence, právní moc rozhodnutí, apod. 3 K pojmu procesní legitimace Pojmem procesní legitimace označuje procesní věda zákonem založené oprávnění domáhat se s úspěchem práva, jehož daný subjekt není v hmotně právní sféře nositelem, a ani to o sobě netvrdí.16 Jde o výjimečné situace, kdy je nositeli subjektivního práva hmotněprávní povahy zákonem odňato oprávnění se tohoto práva s úspěchem domáhat. Subjektivní hmotné právo však nezůstává bez ochrany, pouze jeho uplatnění v řízení před soudem závisí na jiné (procesně legitimované) osobě. Procesní věda pak rozlišuje mezi zákonnou a svévolnou procesní legitimací.17 S ohledem na to, že oprávnění domoci se práva, čili žalobní právo, nemá základ v právu hmotném, nýbrž náleží do sféry práva procesního, nelze s ním – bez výslovného zákonného zmocnění – nakládat.18 Zastáváme tak stanovis ko, podle kterého není samostatný převod oprávnění k domáhání se práva (bez současného převodu subjektivního práva hmotněprávní povahy) bez zákonem zakotvené delegace přípustný.19 Mluvíme-li tedy o procesní legitimaci, máme na mysli procesní legitimaci zákonnou.

13 Fasching, H. W. Lehrbuch des österreichischen Zivilprozeßrechts. Lehr- und Handbuch für Studium und Praxis. 2. vydání. Wien, 1990, s. 175. 14 Gesetzes ueber Unterlassungsklagen bei Verbraucherrechts- und anderer Verstößen (zákon o zápůrčích žalobách při porušení spotřebitelského a jiných práv) ze dne 26. listo padu 2001 (s. 3173 Spolkové sbírky zákonů I). 15 Jauernig, O. Zivilprozessrecht. Ein Studienbuch. 29. vydání. München, 2007, s. 61. 16 Winterová, A., Macková, A. a kol. Civilní právo procesní. 7. vydání. Praha, 2014, s. 137. 17 Rosenberg, L., K. H. Schwab, Gottwald, P. Zivilprozessrecht. 16. vydání. München, 2004, s. 272 a násl. 18 Shodně Fasching, pozn. č. 13, s. 178. 19 Srov. Rechberger/Simotta, pozn. č. 11, s. 148.


63

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 Asi nejpraktičtějším případem procesní legitimace v civilním řízení je postavení insolvenčního správce, na něhož prohlášením konkursu přechází právo nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku (§ 246 odst. 1 InsZ). Pro účely civilního řízení to znamená, že insolvenční správce, ač není subjektem práv (a povinností), která nadále náležejí dlužníku, se může těchto cizích subjektivních práv s úspěchem domáhat (pří padně plnit cizí povinnosti).20 Jiným případem procesní legitimace je poddlužnická žaloba, kterou se oprávněný může s úspěchem domáhat splnění povinnosti na dlužníkovi povin ného bez toho, že by mu svědčil hmotněprávní nárok (§ 315 o. s. ř.). Domá cí právní teorie popisuje uvedený jev jako přechod úkojného práva, jež má procesní povahu, z povinného (dlužníka) na oprávněného bez toho, že by se to jakkoliv odrazilo ve hmotněprávním vztahu mezi povinným a jeho dlužní kem (poddlužníkem).21 V podstatě to podle Fialy znamená, že procesní právo dovoluje oprávněnému pouze vlastním jménem uplatnit tvrzenou pohledávku povinného, aniž by se to jinak dotklo hmotněprávního vztahu mezi povinným a poddlužníkem.22 Za případ procesní legitimace je třeba označit i oprávnění postupitele podle § 1886 o. z. vymáhat na žádost postupníka vlastním jménem postoupenou pohle dávku.23 Nositelem subjektivního práva hmotněprávní povahy zůstává i nadále postupník, na bývalého nositele tohoto práva, postupitele, přechází pouze žalob ní právo k jeho vymáhání. Nejde zde o případ svévolné procesní legitimace již proto, že zákon takový přechod žalobního práva výslovně připouští. Co mají uvedené „klasické“ případy procesní legitimace společné? V podstatě jde o to, že subjekt práva není na základě určité právní skuteč nosti (prohlášení konkursu, nařízení výkonu rozhodnutí, žádost postupníka) nadále oprávněn – po přechodnou dobu – se svým právem disponovat, a tedy jej ani prosazovat v řízení před soudem. Řečeno jinak, oprávněný subjekt ztrácí věcnou legitimaci, která však – aby subjektivní právo nezůstalo bez ochrany – ze zákona přechází na jinou osobu v podobě tzv. legitimace procesní. Subjektivní právo však zůstává jediné, „nerozdvojuje se“, což má za následek, že výsledek procesu, který vede procesně legitimovaná osoba, má účinky i pro původního nositele práva. Především musí platit, že výsledek procesu vedeného osobou procesně legi timovanou je závazný i pro hmotněprávního nositele práva, o které v řízení

20 Tak i Rosenberg/Schwab/Gottwald, pozn. č. 17, s. 273, nebo Fasching, pozn. č. 13, s. 176. 21 Handl, V., Rubeš, J. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha, 1985, s. 432. 22 Tamtéž, s. 432. 23 Judikatura spatřuje v uvedeném ustanovení případ nepřímého zastoupení, srov. R 100/2009. Z procesního pohledu lze však hovořit o procesní legitimaci.


64

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. šlo.24 Nelze připustit, aby nositel subjektivního práva hmotněprávní povahy, byť účastníkem původního řízení nebyl, se mohl „svého“ práva na žalovaném opě tovně s úspěchem domáhat. Jak je to však s legitimací spolků v řízení o tzv. reprezentativních žalobách? Lze i tyto případy uspokojivě řešit na základě institutu procesní legitimace? Podle našeho názoru nelze vycházet z toho, že by u reprezentativních žalob docházelo k přechodu oprávnění domáhat se subjektivního práva z oprávně ného (např. ze spotřebitele) na jiný subjekt, tj. na spolek, což je nutným předpokladem procesní legitimace. Oprávněné osobě (např. spotřebiteli) tak zůstává subjektivní právo nadále zachováno, není v dispozici s ním nijak omezována a zůstává jen na ní, zda toto své právo uplatní v řízení před soudem. Z uvedeného důvodu nelze ani určit – na rozdíl od „klasických“ případů procesní legitimace – okamžik takového (případného) přechodu. V demokratickém právním státě není ani představitelné, aby byl někdo zbaven možnosti uplatňovat své subjek tivní právo před soudem pouze z vůle jiné (soukromé) osoby (spolku). To by bylo ve zřejmém rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.25 O procesní legitimaci se nemůže jednat ani z důvodu, že výsledek řízení o reprezentativní žalobě není pro postižené spotřebitele závazný, nýbrž se vzta huje pouze na spolek (jako žalobce) a na žalovaného porušitele. Tomu odpovídá, že zahájení řízení o reprezentativní žalobě nepředstavuje ani překážku litispen dence pro „individuální“ žalobu spotřebitele proti porušiteli, když předmětem řízení není „stejný nárok“ (srov. § 83 odst. 2 o. s. ř. in fine), nýbrž nárok zcela jiné, „neindividuální“ povahy.26 Tvrzené oprávnění hmotněprávní povahy, jež je v řízení uplatňováno spolkem, nelze totiž považovat za konglomerát či souhrn nároků jednotlivých spotřebitelů. Spolky v takovém soudním řízení zastupují jiný zájem než zájem jednotlivce na vymáhání jeho subjektivního práva.27 Již z uvedených důvodů mám za to, že v případě tzv. reprezentativních žalob spolků, profesních organizací či jiných oprávněných osob ve smyslu § 1 a 2 UKlaG, § 29 KSchG nebo § 25 OchrSpotř nejde o případy procesní legitimace.28

24 Nepřímo tento závěr lze dovodit i z judikatury, srov. R 137/2011, jež se týká nikoliv překáž ky věci rozsouzené, nýbrž překážky litispendence. 25 Tak i Zoulík, pozn. č. 5, s. 210. 26 To platí i z pohledu § 159a odst. 2 věta první o. s. ř. i pro překážku věci rozsouzené; srov. slova „tytéž nároky“. 27 Tak i Rosenberg/Schwab/Gottwald, pozn. č. 17, s. 285. 28 Opačně Winterová, A. in Dvořák, J., Winterová, A. Pocta Jiřímu Švestkovi k 75. narozeni nám. Praha, 2005, s. 353, jež však v tomto ohledu vykládá – dle mého názoru nezdařilou – úpravu § 83 odst. 2 a § 159a odst. 2 o. s. ř. příliš nekriticky.


65

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 4 Povaha nároku uplatňovaného spolkem Nelze-li ovšem shora uvedená oprávnění uspokojivě vysvětlit na základě institutu procesní legitimace, vzniká otázka, jaký nárok je spolkem v řízení o reprezentativní žalobě vlastně uplatňován, vymáhán. Jestliže se nejedná o indi viduální nárok, tzn. subjektivní právo spotřebitele, případně spotřebitelů, jímž by spolek disponoval, a jestliže se nespokojíme s neurčitým tvrzením o tom, že spol ky v řízení uplatňují jakési neurčité veřejnoprávní nároky plynoucí z „veřejné ho zájmu“,29 je namístě přemýšlet, zda předmětem ochrany není v tomto případě právo či zájem kolektivní. Jaké jsou pak předpoklady vzniku kolektivního práva a jaký je jeho obsah? To jsou povýtce otázky, které nemůže řešit procesní věda, nýbrž musí být pri márně vyřešeny na půdě hmotného práva. Máme tedy za to, že kolektivní ochra na se může týkat pouze kolektivních práv a individuální soudní ochrana práv individuálních. Jinak se nepohneme z místa. Má tím být zároveň naznačeno, že kolektivní ochrana práv není pouze problémem procesualistiky. Je to z velké části a možná v první řadě problém civilistický. Věda civilního práva procesního může v tomto ohledu uvažovat, jak vzniklý „civilistický problém“30 z procesního hlediska zpracovat. Otázek, jež se kladou, je hned několik. V první řadě půjde o otázku pravomoci k projednání věcí, jejichž předmě tem je ochrana hmotného práva (zájmu) kolektivní povahy. Byť by samotné zně ní § 7 odst. 1 o. s. ř. věci kolektivní ochrany z projednání před civilními soudy nevylučovalo, je třeba zvážit, zda ochrana kolektivních práv (zájmů) vůbec spadá do věcné působnosti občanského soudního řádu. Ustanovení § 1 o. s. ř. má totiž zřetelně na mysli ochranu subjektivních práv a oprávněných zájmů individuální povahy. Další otázkou je otázku druhu civilního řízení, v němž by měly být věci kolektivních ochrany projednávány. Je pro jejich projednání vhodné sporné řízení, ovládané zásadami dispoziční a projednací? Neměl by zřetelný ochranný aspekt takového kolektivního řízení být vyjádřen i tím, že zde bude soud skut kový stav vyšetřovat, resp. postupovat z úřední povinnosti? Řešení by rovněž vyžadovala otázka, jak se to má s účastenstvím v tako vém kolektivním řízení. Mělo by být vymezováno čistě procesně, tj. bez ohle du na hmotné „kolektivní“ právo, nebo mají být účastníky všichni ti, o jejichž „kolektivní“ práva se v řízení jedná? I zde se přitom projevuje zásadní vliv hmot ného práva; nejprve by bylo třeba rozhodnout, kolika spolkům bude a v jakém rozsahu by jim měla kolektivní práva svědčit. 29 Tak ovšem Rosenberg/Schwab/Gottwald, pozn. č. 17, s. 285. 30 Je ovšem možné, že se nejedná o problém „civilistický“, nýbrž o problém vědy práva veřej ného, tj. o problematiku prosazování veřejného zájmu (viz i předchozí pozn.).


66

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. 5 Závěr Jaký praktický závěr lze z výše uvedeného učinit? Máme za to, že s ohledem na nevyřešené základní otázky, které jsou s problematikou kolektivní ochrany práv – a to v jejím výseku, tj. co do reprezentativních žalob – spojeny, a na které chtěl tento příspěvek poukázat, nelze doporučit, aby případná právní úprava tohoto jevu byla součástí připravovaného nového civilního řádu soudního. Ten by měl, jako kodex upravující civilní sporné řízení, obsahovat zásadně pouze úpravu ochrany subjektivních práv a oprávněných zájmů individuální povahy. Kolektivní ochrana práv si na druhou stranu jistě své legislativní řešení zasluhuje. Nejen z důvodu právní stability oboru civilního práva procesního bude však jen dobře, půjde-li se o právní úpravu samostatnou31 a bude-li jí předcházet hlubší výzkum alespoň některých problémů shora zmíněných. JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. LL.M. Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze email: [email protected]

31 Ve prospěch „zvláštní“ úpravy se vyslovil i Zoulík, pozn. č. 5, s. 212.


67

HROMADNÁ ŽALOBA V SLOVENSKEJ REPUBLIKE – STAV, PERSPEKTÍVY, OČAKÁVANIA Legal regulation of class action in the Slovak Republic – current state and perspectives

Marek Števček ŠTEVČEK, Marek. Hromadná žaloba v Slovenskej republike – stav, perspektívy, očakávania. Acta Iuridica Olomucensia, 2016, Vol. 11, No. 1, s. 69–78. Abstrakt: Článek se věnuje kolektivní ochraně soukromých práv v Slovenské republice. Stejně jako v České republice i na Slovensku komplexní právní úprava hromadných žalob absentuje. Autor v článku vytyčuje oblasti, v nichž lze alespoň rámcově spatřovat prv ky úpravy kolektivní právní ochrany a zamýšlí se nad možnou podobou budoucí právní úpravy. Klíčová slova: kolektivní ochrana soukromých práv, hromadná žaloba, reprezentativní řízení, skupinové řízení Summary: The article deals with the collective redress in the Slovak Republic. As in the Czech Republic a comprehensive legal regulation of collective redress absent in the Slovak legal order. The author outlines the area with some elements of collective protection of rights and discusses the possible form of future legislation Keywords: collective redress of private rights, class action, representative proceedings, group proceedings

1 Úvod Názov tohto príspevku napovedá, že sa v ňom má rozoberať jednak súčas ná normatívna úprava inštitútu hromadných žalôb, a súčasne i očakávania de lege ferenda, s prihliadnutím na stav úniového práva a celkového legislatívneho nastavenia v oblasti kolektívneho uplatňovania práv vôbec. Hneď na úvod však treba konštatovať, že inštitút hromadnej žaloby v právnom poriadku Slovenskej republiky neexistuje. Čo existuje, nemožno nazvať pojmom hromadná žaloba. Ide len o torzo určitých aspektov kolektívneho uplatňovania práv, bez jednotia cej koncepcie a línie právnej úpravy. Tento stav možno označiť za nedostatočný. Pokúsime sa teda zmapovať sto pové prvky potenciálneho zárodku právnej úpravy hromadných žalôb, a predos trieť varianty legislatívneho riešenia pro futuro. Rovnako však treba konštatovať, že o prejavoch kolektívneho uplatňovania subjektívnych práv sa v slovenskej doktríne (a legislatívnej praxi ešte menej, ba vôbec) nediskutuje na takejto úrov ni, ktorý by indikoval očakávanie skorej nápravy tohto žalostného legislatívneho stavu. © Univerzita Palackého v Olomouci, 2016. ISSN 1801-0288

69


AIO, 2016, Vol. 11, No. 1

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 2 Definície a pojmy Problematika hromadných žalôb nie je v doktríne slovenského civilného práva procesného pertraktovaná takmer vôbec. Z uvedenej konštatácie vyplýva, že i v pojmológii existujú deficity, ktoré však možno do určitej miery napraviť inšpiráciou z českej doktríny civilného procesu1, ako aj z iných zahraničných skúseností. Definícia tohto pojmu neexistuje ani v rovine legislatívnej (legálna definícia), preto je naozaj potrebné zaujať v prvom rade konzistentné doktrinálne stano visko, ktoré by potom mohla prevziať legislatíva. Opačný postup, žiaľ na Slo vensku veľmi častý, totiž prijatie zákonnej úpravy celkom alebo sčasti mimo rámca konzistentných teoretických východísk, vedie k znásilňovaniu teórie v snahe prispôsobiť sa legislatíve, či aspoň snažiť sa explikovať použité termíny a pojmy. Momentálny stav v Slovenskej republike totiž pripomína stav „tabu la rasa“, čo však v naznačených intenciách možno vnímať ako pozitívum a istý prísľub do (nejakej) legislatívnej budúcnosti. Definovanie hromadnej žaloby osciluje medzi tým, či v danom prípade ide o „kolektívne uplatňovanie práv“, alebo o „uplatňovanie kolektívnych práv“. Istý náznak legálnej definície plynie z Odporúčanie Európskej komisie z 11. júna 2013 o spoločných zásadách pre mechanizmy kolektívneho uplatňovania nárokov na prikázanie zdržania sa urči tého konania a na náhradu škody v členských štátoch v súvislosti s porušením práv vyplývajúcich z práva Únie (2013/396/EÚ) – ďalej v texte budeme skrátene hovoriť o „Odporúčaní“ v príslušnom gramatickom tvare. Pojem „kolektívne uplatňovanie práv“ indikuje skôr procesno-právny aspekt problematiky hromadných žalôb. To však neznamená, že nejde aj o istú formu uplatňovania „kolektívnych práv“ po stránke hmotnoprávnej. Čistá procesná rovina by znamenala iba subjektívnu procesnú kumuláciu účastníkov konania, ktorí uplatňujú v konaní svoje práva „kolektívne“. Pri hromadných žalobách však vždy vystupuje do popredie i aspekt uplatňovania práv určitej skupiny osôb, kto rým tieto práva prináležia z istého totožného hmotnoprávneho základu. Až ten následne umožňuje tieto práva prejednať a rozhodnúť o nich v spoločnom kona ní. S istou dávkou hyperbolizácie a „autorskej licencie“ tak možno konštatovať, že v prípade hromadných žalôb ide skôr o „kolektívne uplatňovanie kolektív nych práv“. Tento postulát tak zahŕňa stránku procesnú, teda isté formy špeci fického procesného režimu určitej skupiny osôb, ale aj stránku hmotnoprávnu, ktorá znamená spoločný hmotnoprávny základ právneho postavenia tejto sku piny osôb, ktorá ipso facto umožňuje spomínanú procesnú rovinu problematiky. Samotný pojem kolektívneho uplatňovania kolektívnych práv, či ak chce me hromadnej žaloby, je natoľko vnútorne sémanticky mnohoznačný, že skrát ka musíme rezignovať na hľadanie rozdielov podľa povahy konkrétnej formy, 1 K vývoju terminológie v českej doktríne porovnaj Lavický, P. a kol.: Moderní civilní proces. Brno: Masarykova univerzita 2014, s. 245 a nasl.


70

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. prejavenia sa toho či onoho aspektu tohto jazykovo bohatého pojmu. Prikláňa me sa k síce krehkému, ale predsa len všeobecnejšie prijímaného kompromisu na označenie fenoménu kolektívneho uplatňovania istých práv so spoločným hmotnoprávnym základom vo forme „hromadná žaloba“. To, ktorý z významo vých odtieňov tohto právneho javu akcentujeme, potom závisí viac od konkrét neho legislatívneho vyjadrenia. Tento fenomén, v mnohom odvodený od anglického „class action“, dôsled nejšie rozpracovaný v škandinávskej doktríne a legislatíve, môže v konkrétnom variante akcentovať rovinu: •

•

•

Reprezentatívnej žaloby. V tomto prípade ide o princíp procesnej repre zentácie, kde dosiahnutie rozhodnutia v prípade „procesného reprezen tanta“ je záväzné pre celú skupinu reprezentovaných osôb. Toto poňatie akcentuje viac rovinu procesnej ekonómie (súd koná iba s reprezen tantom), ale vyvoláva otázky smerom k subjektívnej stránke záväznosti „reprezentačného“ rozhodnutia, najmä pri súčasnom nastavení inštitútu právoplatnosti súdnych rozhodnutí v slovenskej (ale i česko-slovenskej) doktríne a legislatíve civilného procesu. Skupinovej žaloby. Tu pôjde skôr o naozaj „kolektívne“ uplatňova nie subjektívnych práv vyplývajúcich zo spoločného hmotnoprávneho základu. Typickým príkladom sú spotrebiteľské žaloby, teda žaloba sku piny dotknutých spotrebiteľov napríklad o náhradu škody a pod. Hromadnej žaloby – ide o určitý variant žaloby skupinovej, kde do popredia vystupuje konkrétny mechanizmus vzniku kolektívneho procesnoprávneho vzťahu. Ten môže byť založený buď na tzv.: i) Opt-in systéme. Procesnoprávny vzťah, a potenciálna záväznosť neskoršieho výroku súdneho rozhodnutia sú založený na prejave člena skupiny, v dôsledku ktorého sa stáva súčasťou procesu. ii) Opt-out systéme. Tu naopak člen potenciálne dotknutý a zavia zaný (oprávnený) neskorším súdnym rozhodnutím musí prejaviť vôľu nebyť súčasťou procesu, inak sa naňho automaticky hľadí ako na „kolektívneho účastníka“.

Ako sme spomínali, variantov legislatívneho vyjadrenia, a teda i pomeno vania tohto procesného fenoménu je viacero. V konkrétnostiach bude záležať na akcente zákonodarcu na tú či onú rovinu významu tohto fenoménu. Odpor účame však naďalej dodržiavať pomerne ustálený a inštruktívny názov „hro madná žaloba“, ktorý nijako nebráni explikácii jednotlivých čiastkových problé mov zo strany zákonodarcu, a plne konvenuje i spomínanému Odporúčaniu. V neposlednom rade je to i v súlade s ustálenými doktrinálnymi východiskami v Českej republike. Tretí stopový prvok v slovenskej právnej úprave predstavuje oproti doterajším dvom odlišné inštitucionálne pojmoslovie klasického proces ného práva. Odlišné je však iba potiaľ, že v ustanoveniach procesných predpi © Palacký University, Olomouc, 2016. ISSN 1801-0288

71

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 sov sa normuje o všeobecných inštitútoch, ktoré potenciálne môžu byť využité pri kolektívnom uplatňovaní práv, bez ohľadu na charakter subjektov, ktoré túto ochranu uplatňujú (nemusí ísť pochopiteľne len o spotrebiteľa či osobu dotknutú nekalosúťažným konaním podnikateľa). Situáciu nám komplikuje do istej miery fakt, že po rekodifikácii civilného procesného práva v Slovenskej republike musí me do účinnosti nových predpisov rozlišovať platný a účinný Občiansky súdny poriadok, a od 1. 7. 2016 účinný (už však platný) Civilný sporový poriadok. 3 Súčasný stav Stav de lege lata v Slovenskej republike je inštitucionálne „insuficientný“ – neexistuje takmer nič, čo by čo i len vzdialene pripomínalo hromadnú žalobu. Pokúsime sa však zmapovať jednotlivé stopové prvky, ktoré však nemajú spoloč ného menovateľa, ani v rovine legislatívnej, ani ideovej. Naša pomyslená cesta zákutiami slovenského právneho poriadku bude mať tri zastavenia. Prvým, počítajúc to od komplexnosti právnej úpravy a v nad väznosti na čo možno najväčšiu „ponášku“ na inštitút hromadnej žaloby, bude Zákon o ochrane spotrebiteľa. Zastavenie druhé predstavujú ustanovenia sloven ského Obchodného zákonníka. 3.1 Zákon o ochrane spotrebiteľa § 3 odsek 5 Proti porušeniu práv a povinností ustanovených zákonom s cieľom ochrany spotrebiteľa môže sa spotrebiteľ proti porušiteľovi na súde domáhať ochrany svojho práva. Združenie sa môže na súde proti porušiteľovi domáhať, aby sa porušiteľ zdržal protiprávneho konania a aby odstránil protiprávny stav, a to aj vtedy, ak takéto konanie porušiteľa poškodzuje záujmy spotrebiteľov, ktoré nie sú len jednoduchým súhrnom záujmov jednotlivých spotrebiteľov poškodených porušením spotrebiteľských práv, ale ide o konanie porušiteľa uplatňované voči všetkým spotrebiteľom (ďalej len „kolektívne záujmy spotrebiteľov“). Spotrebiteľ, ktorý na súde úspešne uplatní porušenie práva alebo povinnosti ustanovenej týmto zákonom a osobitnými predpismi, má právo na primerané finančné zadosťučinenie od toho, kto za porušenie práva alebo povinnosti ustanovenej týmto zákonom a osobitnými predpismi zodpovedá. Ako vidno, zákonodarca použil pojem „kolektívne záujmy spotrebiteľov“. Nevedno prečo „záujmy“, a nie „práva“ (prípadne nároky). Aktívna vecná legi timácia spotrebiteľského združenia je teda založená skôr na hmotnoprávnom aspekte – ide o „uplatňovanie kolektívnych práva“, a nie „kolektívne uplatňo vanie práv“. Svojím poňatím má tento legislatívny koncept blízko k reprezen tatívnej žalobe, no vidíme, že sú absolútne nedoriešené otázky subjektívnej záväznosti rozsudku, otázky procesnej ekonómie, zastúpenia a pod. Isteže, mož © Univerzita Palackého v Olomouci, 2016. ISSN 1801-0288

72

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. no namietnuť, že inštitútmi zakotvenými v procesnom práve (porovnaj ďalšie výklady) možno tento stav sanovať, no domnievame sa, že otázky kolektívneho uplatňovania práv sú natoľko špecifické a nášmu poňatiu procesu neznáme, že si zasluhujú komplexnú právnu úpravu. Riešenie prijaté Zákonom o ochrane spotrebiteľa možno považovať síce za nedostatočné, no na druhej strane za pomerne inštruktívne v tom zmysle, že kolektívna ochrana spotrebiteľských práv má potenciál gradovať do uspokojivej právnej úpravy kolektívneho uplatňovania práv. Pochopiteľne, z oblasti spotrebi teľského práva, akokoľvek typického príkladu použitia hromadnej žaloby, môže tento inštitút prerastať aj do iných segmentov objektívneho práva. 3.2 Obchodný zákonník Právne prostriedky ochrany proti nekalej súťaži § 53 Osoby, ktorých práva boli nekalou súťažou porušené alebo ohrozené, môžu sa proti rušiteľovi domáhať, aby sa tohto konania zdržal a odstránil závadný stav. Ďalej môžu požadovať primerané zadosťučinenie, ktoré sa môže poskytnúť aj v peniazoch, náhradu škody a vydanie bezdôvodného obohatenia. § 54 (1) Právo, aby sa rušiteľ protiprávneho konania zdržal a aby odstránil závadný stav, môže okrem prípadov uvedených v § 48 až 51 uplatniť aj právnická osoba oprávnená hájiť záujmy súťažiteľov alebo spotrebiteľov. (2) Len čo sa začalo konanie v spore o zdržanie sa konania alebo o odstránenie závadného stavu alebo sa právoplatne skončilo, nie sú žaloby ďalších oprávnených osôb pre tie isté nároky z tohto istého konania prípustné; to nie je na ujmu práva týchto ďalších osôb pripojiť sa k začatému sporu podľa všeobecných ustanovení ako vedľajší účastníci. Právoplatné rozsudky vydané o týchto nárokoch k žalobe i len jedného oprávneného sú účinné aj pre ďalších oprávnených. § 55 (1) Pri ústnych pojednávaniach v sporoch podľa predchádzajúcich ustanovení môže byť rozhodnutím súdu na návrh alebo z úradnej moci vylúčená verejnosť, ak by verejným prejednávaním došlo k ohrozeniu obchodného tajomstva alebo verejného záujmu. (2) Súd môže účastníkovi, ktorého návrhu sa vyhovelo, priznať v rozsudku právo uverejniť rozsudok na trovy účastníka, ktorý v spore neuspel, a podľa okolností určiť aj rozsah, formu a spôsob uverejnenia. Ku konceptu ochrany, ktorý prijal zákonodarca v Obchodnom zákonníku, možno mať mnoho doktrinálnych výhrad. Z pohľadu nášho záujmu možno kon © Palacký University, Olomouc, 2016. ISSN 1801-0288

73

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 štatovať, že rýdzo procesné ustanovenia tohto predpisu zakotvujú osobitný režim litispendencie, no predovšetkým rozširujú subjektívnu stránku záväznosti súdneho rozhodnutia. Nie je však nijako doriešené, kto vlastne „ďalší opráv není“ vlastne sú. Navyše, status vedľajšieho účastníka je v tomto kontexte úplne nepochopiteľný a neprípustný – nezlučiteľný nielen s konceptom hromadných žalôb, ale aj so súčasným nastavením inštitútov „tradičného“ procesu. Domnievame sa, že spomínané inštitúty Obchodného zákonníka majú potenciál viac veci zahmliť, než vyjasniť. Z pohľadu inštitucionálneho zakotve nia skutočných hromadných žalôb budeme musieť skrátka zabudnúť na pojmo vo, ideovo, doktrinálne i koncepčne nevyjasnenú právnu úpravu Obchodného zákonníka. Azda jediné jej využitie môže byť sťaby negatívny príklad, ako sa to asi v legislatíve robiť nemá... 3.3 Občiansky súdny poriadok § 42a Osobitné ustanovenie o hromadnom podaní (1) Hromadné podanie tvorí najmenej 10 podaní doručených tomu istému súdu tým istým účastníkom v jeden deň. (2) Ak ide o hromadné podanie, pridelia sa iba podania, ktoré sú tomuto súdu adresované, ostatné podania súd odošle súdu, ktorý účastník určil v podaní; právne účinky spojené s podaním návrhu na začatie konania zostávajú zachované. Ak je hromadné podanie urobené elektronickými prostriedkami, súd podania podľa prvej vety odošle elektronickými prostriedkami. (3) Podania, ktoré tvoria hromadné podanie a sú podľa svojho obsahu návrhmi na začatie konania, prideľuje súd priebežne tak, aby bola zachovaná plynulosť prideľovania ostatných podaní. (4) Ak sú súdu doručené podania podľa odseku 2, ktoré boli už skôr pridelené a o ktorých sa doposiaľ právoplatne nerozhodlo, tieto sa ďalej neprideľujú a považujú sa za rovnopisy už pridelených podaní. Zákonodarca týmto ustanovením skôr reagoval na jeden vypuklý problém vyskytnuvší sa v slovenskom justičnom prostredí, než že by koncepčne reagoval na praktické či doktrinálne podnety – išlo o reakciu na zahltenie súdnej sústa vy množstvom podaní od jedného subjektu. Dovtedy neexistoval účinný nástroj na procesné zvládnutie takýchto náporových (a dúfajme, že extrémnych) situá cii. Navyše, prima facie je zrejmé, že napriek terminologickej príbuznosti („hro madné“ podania a „hromadná“ žaloba), ide o príbuznosť s inštitútom hromadnej žaloby jedinú. Zrejme teda ani toto ustanovenie nebude mať zásadnejší vplyv pri formulovaní prípadnej budúcej právnej úpravy hromadných žalôb. Pre politic kú vôľu ostala podobná, ba navlas rovnaká právna úprava i v rekodifikovanom © Univerzita Palackého v Olomouci, 2016. ISSN 1801-0288

74

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. Civilnom sporovom poriadku, ale z hľadiska inštitucionálneho nezaznamenala ani rekodifikácia v tejto otázka dramatický posun. 3.4 Civilný sporový poriadok § 126 Osobitné ustanovenie o hromadnom podaní (1) Hromadné podanie tvorí najmenej desať podaní doručených tomu istému súdu tým istým subjektom v jeden deň. (2) Ak sú podania tvoriace hromadné podanie adresované viacerým súdom doručené jednému súdu, súd zapíše do svojich súdnych registrov len veci, ktoré sú mu adresované. Ostatné podania odošle označeným súdom bez zápisu do svojich súdnych registrov; právne účinky spojené s podaním zostávajú zachované. Ak sú podania tvoriace hromadné podanie urobené elektronickými prostriedkami, súd tieto podania odošle elektronickými prostriedkami. (3) Podania, tvoriace hromadné podanie, ktoré sú podľa svojho obsahu žalobami, zapisuje súd do súdnych registrov priebežne tak, aby bola zachovaná plynulosť zapisovania ostatných podaní. (4) Ak sú súdu doručené podania podľa odseku 2, ktoré boli už skôr zapísané, tieto podania sa ďalej nezapisujú a považujú sa za rovnopisy už pridelených podaní. Možno uzavrieť, že stav de lege lata je vzdialený hromadnej žalobe v kto romkoľvek z načrtnutých významov. Vyvoláva to okrem iných i právno-politickú otázku, či bez tohto inštitútu dokážeme právne existovať, alebo je jeho zakotve nie nevyhnutné, alebo aspoň žiaduce. 4 Potrebujeme hromadné žaloby? Odpovedať na uvedenú otázku jednoslabične by bolo síce pravdivé, ale bez bližšieho zamyslenia asi lacné. Dynamika spoločenských a v ich rámci ekono mických procesov v 21. storočí v mnohom mení náhľad právnej vedy a legisla tívy na po stáročia vžité inštitúty. Právne vzťahy v súčasnosti, na podklade glo balizovaného sveta nadobúdajú „hromadný“ prvok. Treba rozhodne spomenúť fenomén internetu, nadnárodných reťazcov produkujúcich sériové výrobky, kto ré si kupuje stále viac ľudí. Neustále rastúci potenciál „kazovosti“ výrobkov tak zvyšuje riziko poškodenia rádovo väčšieho počtu subjektov, než v minulosti. Rovnako rozpad železnej opony, rozrastanie Európskej únie a zánik hraníc rozvoja obchodu sú determinanty, ktoré reálne prispievajú k fenoménu viacsub jektového právneho vzťahu – minimálne na jednej strane. V právnej rovine ras túca ochrana slabšej strany modifikuje naše vnímanie rovnosti strán v právnych © Palacký University, Olomouc, 2016. ISSN 1801-0288

75

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 vzťahoch, a tým rovnako prispieva k justifikácii právneho režimu kolektívneho uplatňovania práv s rovnakým hmotnoprávnym základom. Ak si dnes v Európe kúpi rovnaký typ automobilu rádovo státisíce zákazní kov (v drvivej väčšine individuálnych spotrebiteľov), a vyskytne sa typovo rovna ká vada (čo je spôsobené globalizovaným a súčasným centralizovaným poňatím výroby), ide o obdobné až rovnaké právne postavenie neurčitého počtu subjek tov voči tomu istému dodávateľovi (potenciálna procesná stránka, „kolektívne“ uplatňovanie práv zo zodpovednosti za vady), ktoré vzniklo z toho istého skut kového a právneho základu – ide teda o „kolektívne“ právo týchto subjektov. Tento právny vzťah determinuje i slabšie postavenie týchto subjektov voči dodá vateľovi automobilu, a v neposlednom rade netreba opomenúť fenomén potreby rovnakého rozhodovania rovnakých právnych prípadov, čoby esenciu právnej istoty a predvídateľnosti práva v Európe dvadsiatehoprvého storočia. Z uvedeného rezultujú aj očakávania adresátov práva, aby objektívne prá vo reagovalo na zmenu v systémovom nastavení poskytovania právnej ochrany – možno dokonca hovoriť o re-definovaní konceptu spoločenskej zmluvy, jeho adjustáciu na podmienky tohto storočia, či aspoň (minimálne) na nové vníma nie úrovne legislatívnej ochrany slabšej strany právneho vzťahu. Ekonomická rovina tohto problému je zhrnutá v modernom kánone ekono mickej vedy, v knižke Thomasa Pikettyho Kapitál v 21. Storočí. Názov zámer ne evokuje Marxov Kapitál publikovaný v storočí devätnástom. Táto publikácia pomenúva ekonomické vzťahy v postmodernej Európe ako štrukturálnu nerov nosť dôchodkov a kapitálového vlastníctva2. Teraz už naše „áno“ na nastolenú otázku zrejme nebude také lacné. Potrebu jeme komplexnú úpravu kolektívneho uplatňovania kolektívnych práv, nech už ju pomenujeme akokoľvek (prikláňame sa k pojmu hromadná žaloba). Vyžaduje si to doba, systémové nastavenia právnych poriadkov európskych krajín, ako aj samotnej Európskej únie. Konkrétna podoba takejto právnej úpravy môže byť otázna, a náčrt možných riešení tvorí poslednú časť tohto zamyslenia nad úče lom a efektivitou ochrany kolektívnych práv.

5 De lege ferenda Otázka načrtnutá v predošlej vete má limitované množstvo odpovedí. V prvom rade treba zdôrazniť, že akákoľvek legislatívna odpoveď na výzvy moderného práva musí systémovo zahŕňať dva javy – formu a obsah. Formálna stránka veci odpovedá na otázku legislatívnej formy zakotvenia inštitútu hromadných žalôb v tom-ktorom právnom poriadku. V podmienkach 2 Bližšie pozri Piketty, T.: Kapitál v 21. storočí. Bratislava: IKAR 2015, s. 259 a nasl.


76

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. Slovenskej republiky ide o riešenie zákonnej úpravy buď v podobe samostatné ho zákona o hromadných žalobách, alebo o implementovanie tohto inštitútu do jestvujúcej procesnej úpravy. Prikláňame sa jednoznačne k švédskemu mode lu, ktorý tvorí akýsi etalón tohto variantu legislatívneho riešenia problému3. Povaha, a v mnohom veľmi špecifické vnímanie tradičných inštitútov proces ného práva podľa nášho názoru vyvolávajú potrebu samostatného zákona o hro madných žalobách, ich procesnom režime a záväznosti výroku súdneho roz hodnutia o nich. Obsahovo ide pritom o pomerne osobitné a rozmanité podoby inštitútov, ktoré by skrátka nekorešpondovali s inštrumentáriom tradičného procesného práva (porovnaj ďalšie výklady). Ucelená podoba v jednom zákone upraví problematiku pomerne komplexne, navyše toto riešenie bude legislatív ne pružnejšie – netreba si nahovárať, že právna úprava hromadných žalôb bude nemenná. Naopak, potenciál zmien je tu oveľa väčší než v tradičnom civilnom procese. Neustály tlak úniového práva v tejto oblasti bude lepšie „znášať“ samo statný právny predpis, než kódexová úprava procesného práva tradične tendujú ca k väčšej stabilite svojich noriem. Formálna, fenomenálna stránka veci však nie je natoľko rozhodujúca. Pod statnejším je obsah jednotlivých inštitútov. Ten tvorí druhú stránku odpovede na otázku legislatívneho očakávania v Slovenskej republike. Domnievame sa, že v tejto otázke je namieste inšpirovať sa už spomínaným Odporúčaním, nota bene ak existuje predpoklad transformovania jeho „sofl law“ ustanovení do podoby smernice, ktorú by sme ako členský štát Európskej únie museli implementovať do nášho právneho poriadku. Základné body osnovy novej právnej úpravy by tak akceptujúc Odporúčanie mali tvoriť nasledovné postuláty: Kolektívne uplatňovanie nárokov je: i)

právny mechanizmus, ktorý zabezpečuje dvom alebo viacerým fyzickým alebo právnickým osobám, resp. subjektu oprávnenému podať žalobu v zastúpení, možnosť uplatňovania si nároku na zastavenie protiprávne ho správania (nárok na prikázanie zdržania sa určitého konania), ako aj ii) právny mechanizmus, ktorý zabezpečuje dvom alebo viacerým fyzickým alebo právnickým osobám, čo tvrdia, že utrpeli hromadnú škodu, resp. subjektu oprávnenému podať žalobu v zastúpení, možnosť kolektívneho uplatňovania si nároku na náhradu tejto škody (nárok na náhradu škody); – „žaloba v zastúpení“ je žaloba, ktorú podáva subjekt zastupujúci určité záujmy, subjekt poverený ad hoc alebo orgán verejnej moci, a to v mene dvoch alebo viacerých fyzických alebo právnických osôb, čo tvrdia, že sú vystavení hrozbe utrpenia hromadnej škody, resp. čo utrpeli hromadnú škodu, pričom tie to osoby nie sú účastníkmi konania; 3 Porovnaj švédsky „Group Proceeding Act“ z 30. 5. 2002.


77

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 – určenie subjektov zastupujúcich určité záujmy, ktoré môžu podávať žaloby v zastúpení, pričom: a) subjekt by mal mať neziskovú povahu; b) mala by existovať priama súvislosť medzi hlavnými úlohami subjektu a údajne porušenými právami vyplývajúcimi z práva Únie, o ktorých sa koná, ako aj c) subjekt by mal mať dostatočné kapacity, v zmysle dostatočných finanč ných a ľudských zdrojov, ako aj právnej odbornosti, aby bol schopný zastupovať viacerých žalobcov v ich najlepšom záujme. Alternatívne by mala byť zakotvená možnosť, že na podanie žaloby v zastúpe ní sú oprávnené aj orgány verejnej moci. • • •

Ustanovenie žalujúceho účastníka na základe zásady predchádzajúceho súhlasu (tzv. zásada „opt-in“). Zabezpečiť možnosť kolektívneho alternatívneho riešenie sporov a urov nania. Zákaz náhrady škody s represívnou funkciou.

6 Záver Konštatovania a výzvy uvedené v tomto príspevku vari umožňujú prijať záver, že problémov na riešenie je viac ako dosť. Zastávame názor o jedno značnej potrebe komplexnej úpravy fenoménu hromadných žalôb v podmien kach Slovenskej republiky, a to vo forme samostatného zákona. Obsahová náplň potenciálnej budúcej právnej úpravy by mala byť tvorená základnými postulátmi citovaného Odporúčania, samozrejme, so zohľadnením špecifík nášho právneho poriadku. Inšpirácia v existujúcich právnych úpravách by mala byť samozrejmosťou, ako aj kompatibilita s úniovým právom. Konečne však platí, tak ako vždy, že legislatívne riešenie je determinované politickou vôľou. Tú však treba stimulovať aspoň odbornou diskusiou, k čomu mal napomôcť aj tento príspevok. doc. JUDr. Marek Števček, PhD. Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave email: [email protected]


78

K PŘÍPADU WAL-MART STORES, INC. V. DUKES ET AL. Wal-Mart Stores, Inc. v. Dukes et al.

Renáta Šínová ŠÍNOVÁ, Renáta. K případu Wal-Mart Stores, Inc. v. Dukes et al. Acta Iuridica Olomucensia, 2016, Vol. 11, No. 1, s. 79–86. Abstrakt: Článek se zabývá rozborem jednoho z nejslavnějších případů týkající se právní úpravy class actions (hromadných žalob) ve Spojených státech amerických, Wall Mart v. Dukes. Podstatou případu bylo posouzení aplikovatelnost článku 23 (b) Federal Rules of Civil Procedure a především vymezení toho, co je ještě společnou skutkovou a právní otázkou, která právo na přiznání možnost žalovat věc žalobou hromadnou přiznává. Klíčová slova: hromadná žaloba, žaloba, civilní proces Summary: The article brings analysis of one of the most famous decisions concerning class actions in the United States of America, Wall Mart v. Dukes. The key issue of the case was to decide whether the article 23 (b) of the Federal Rules of Civil Procedure can be applied. Among all, the relevant question was to determine what we still can consider as question of law or fact common to the class so the class action can be granted. Keywords: class action, action, civil procedure

1 Úvodem Spojené státy americké patří ke státům, u nichž můžeme právní regulaci sku pinových žalob označit za tradiční. Historické kořeny kolektivní ochrany práv se datují již do 19. století, za mezník vzniku moderní právní úpravy je třeba považo vat rok 1938, kdy byl do Federal Rules of Civil Pocedure (dále jen „FRCP“), přijat článek 23.1 K výrazné změně systému pak došlo v roce 1966 doplněním a nove lizací zmiňovaného ustanovení.2 Právní regulace článku 23 FRCP je s ohledem na význam institutu poměrně komplikovaná, Pace ve svém článku objasňujícím základní znaky hromadných žalob ji výslovně označuje jako „překvapivě stručnou, postrádající konkrétní pokyny a pro čtenáře, který ji čte poprvé, ne zcela dobře organizovanou.“3 Stejný autor pak vysvětluje čtyři základní předpoklady, které 1 K tomu blíže viz PACE, Nicolas M. Class actions in the United States of America: An overview of the proces and the empirical literature. K dispozici na http://globalclassactions.stan ford.edu/sites/default/files/documents/USA__National_Report.pdf [cit. dne 22. 10. 2015]. 2 K tomu blíže viz PACE, Nicolas M. Class actions in the United States of America: An overview of the proces and the empirical literature. K dispozici na http://globalclassactions.stan ford.edu/sites/default/files/documents/USA__National_Report.pdf [cit. dne 22. 10. 2015]. 3 „(…) article 23 may appear surprisingly terse, lacking in specific directives, and not necessarily well organized to the first time reader.“ Viz PACE, Nicolas M. Class actions in the


79


AIO, 2016, Vol. 11, No. 1

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 class action dle článku 23 FRCP musí naplňovat. Jsou jimi především četnost či mnohost (numerosity), společnost či stejnost (commonality), typickost (typicality) a dostatečnost či přiměřenost zastoupení (adequacy of representation).4 Všechny tyto čtyři předpoklady jsou explicitně vymezeny v písmenu (a) článku 23 tak, že mnohost je dána nepraktičností spojení všech potenciálních účastníků řízení [the class is so numerous that joinder of all members is impracticable, čl. 23 (a) bod 1 FRCP], společnost či stejnost je založena právní nebo skutkovou otázkou, která je společná celé skupině osob [there are questions of law or fact common to the class, čl. 23 (a) bod 2 FRCP], nároky nebo obrany zastupujících stran musí být typické mezi těmito nároky nebo obranami, které jsou ve skupině dány, neboli zastupující strana neuplatňuje nárok individuální a výjimečný [the claims or defenses of the representative parties are typical of the claims or defenses of the class, čl. 23 (a) bod 3 FRCP] a zástupci stran musí spravedlivě a přiměřeně hájit zájmy skupiny [the representative parties will fairly and adequately protect the interests of the class, čl. 23 (a) bod 4 FRCP]. Nastoupení předpokladů v článku 23 (a) FRCP samo o sobě k řízení o skupi nové žalobě nepostačuje. Naplněny musí být také podmínky písmena (b) téhož článku, které FRCP uvádí označením types of class action, tj. druhy skupinových žalob. Skupinová žaloba je v souladu s ním dána, pokud by vedení samostatných žalob jednotlivými členy skupiny nebo proti jednotlivým členům skupiny vytvá řelo riziko nekonzistentních nebo lišících se rozhodnutí ve vztahu k jednotli vým členům skupiny, která by založila nekompatibilní standardy chování strany hromadné žalobě oponující, nebo riziko rozhodnutí ve vztahu k jednotlivým členům skupiny, jež by z praktického pohledu disponovalo právy ostatních čle nů skupiny neúčastných na tomto konkrétním řízení, nebo by vážně poškodilo nebo omezilo schopnost těchto osob chránit své zájmy [čl. 23 (b) bod 1 FRCP].5 Tento typ hromadné žaloby je označován jako předsudková žaloba (prejudice class action), prostřednictvím hromadné žaloby má být zabráněno vzniku pre cendentu. Tento typ hromadné žaloby je povinný, člen skupiny nemůže skupinu opustit (opt out).6 United States of America: An overview of the proces and the empirical literature. K dispo zici na http://globalclassactions.stanford.edu/sites/default/files/documents/USA__Natio nal_Report.pdf [cit. dne 22. 10. 2015]. 4 Viz PACE, Nicolas M. Class actions in the United States of America: An overview of the proces and the empirical literature. K dispozici na http://globalclassactions.stanford.edu/sites/ default/files/documents/USA__National_Report.pdf [cit. dne 22. 10. 2015]. 5 „(…) A class action may be maintained if Rule 23(a) is satisfied and if: (1) prosecuting separate actions by or against individual class members would create a risk of: (A) inconsistent or varying adjudications with respect to individual class members that would establish incompatible standards of conduct for the party opposing the class; or (B) adjudications with respect to individual class members that, as a practical matter, would be dispositive of the interests of the other members not parties to the individual adjudications or would substantially impair or impede their ability to protect their interests (…)“. 6 Viz k tomu blíže FRIEDENTHAL, Jack H., MILLER, Artur R., SEXTON, John E., HERSH


80

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. Hromadnou žalobou je dále žaloba, která jinak naplňuje podmínky dle čl. 23 (a) FRCP, pokud strana, která žalobě odporuje, jednala nebo naopak odmítla jednat na základě důvodů, jež se aplikují obecně na celou skupinu. Tudíž koneč né zakazující opatření nebo odpovídající deklaratorní rozhodnutí odpovídá při měřeně zájmům skupiny jako celku [čl. 23 (b) bod 2 FRCP].7 Skupinová žaloba dle tohoto ustanovení je označována jako zakazující nebo deklaratorní opatření (injunktive and declaratory relief). Její podstatou je především změnit chování nebo politiku žalovaného do budoucna a nikoli poskytnout individuální kom penzaci členům skupiny za porušení jejich práv, které utrpěli v minulosti. Typic ky jde proto o spotřebitelské hromadné žaloby, žaloby z důvodu diskriminace v zaměstnání či případy týkající se životního prostředí.8 Konečně dle čl. 23 (b) bodu 3 FRCP je hromadnou žaloba v případě, že soud zjistí, že právní nebo skutková otázka společná všem členům skupiny převažuje nad jakoukoli jinou otázkou týkající se individuálně jednotlivých členů skupiny a zároveň hromadná žaloba převažuje jakékoli jiné metody existující pro spra vedlivé a efektivní rozhodnutí sporu. V tomto posledním případě soud sledu je relevantní okolnosti, ke kterým patří zájmy jednotlivých členů skupiny, jež ovládají prosazování nároku nebo obranu proti prosazování nároku v rámci individuálních žalob, rozsah a povaha jakýchkoli soudních sporů, které se týkají povahy věci a byly již započaty členy skupiny nebo proti nim, zájem na spoje ní jakýchkoli těchto soudních řízení do zvláštního fóra či naopak odpor proti tomuto postupu nebo konečně pravděpodobné obtíže při zvládnutí hromad né žaloby [čl. 23 (b) bod 3 FRCP].9 Poslední typ hromadné žaloby odpovídá žalobám na náhradu škody (damage class actions), přičemž členové skupiny byli poškozeni stejným způsobem jako žalobce.10 KOFF, Helen. Civil procedure. Cases and materials. Revised Ninth Edition. St. Paul: Thom son and West, 2008, s. 702. 7 „(…) the party opposing the class has acted or refused to act on grounds that apply generally to the class, so that final injunctive relief or corresponding declaratory relief is appropriate respecting the class as a whole (…)“. 8 Viz FRIEDENTHAL, Jack H., MILLER, Artur R., SEXTON, John E., HERSHKOFF, Helen. Civil procedure. Cases and materials. Revised Ninth Edition. St. Paul: Thomson and West, 2008, s. 703. 9 „(…) the court finds that the questions of law or fact common to class members predominate over any questions affecting only individual members, and that a class action is superior to other available methods for fairly and efficiently adjudicating the controversy. The matters pertinent to these findings include: (A) the class members’ interests in individually controlling the prosecution or defense of separate actions; (B) the extent and nature of any litigation concerning the controversy already begun by or against class members; (C) the desirability or undesirability of concentrating the litigation of the claims in the particular forum; and (D) the likely difficulties in managing a class action.“ 10 Blíže k tomu viz FRIEDENTHAL, Jack H., MILLER, Artur R., SEXTON, John E., HERSH


81

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 Charakter žaloby jako hromadné žaloby musí být soudem potvrzen, respek tive certifikován dle čl. 23 (c) FRCP. Při tomto soud posuzuje naplnění předpo kladů dle předcházejících písmen (a) a (b) článku 23 FRCP. Získání certifikátu hromadné žaloby je pro žalobce či žalovaného otázkou nesporně klíčovou. Pro Spojené státy americké je typické, že skupinové žaloby mohou ovlivňovat postavení skutečně velkého množství osob. Nezřídka se proto k rozhodujícímu slovu dostanou i soudy vyšší instance nebo dokonce i Nejvyšší soud (Supreme Court).11 Tato stať směřuje k poskytnutí informace o jednom z nejvýraznějších rozhodnutí ve věci hromadných žalob dle článku 23 (b) bodu 2 FRCP. Toto roz hodnutí zahrnovalo nejrozsáhlejší hromadnou žalobu, jež byla kdy prezentová na, neboť skupina žalobců čítala přes jeden a půl miliónu osob a byla předmětem certiorari12 Nejvyššího soudu Spojených států amerických. Cílem statě je s ohle dem na aktuální diskuze o zavedení nové právní úpravy skupinových žalob v ČR upozornit na složitost výkladu právní regulace a nezbytnost jejího případného vyprecizování tak, aby nedocházelo k pochybnostem o její aplikaci. 2 Ke skutkovým okolnostem případu Wal-Mart v. Dukes ze dne 20. 6. 2011 Skupina žalobců byla představována současnými nebo bývalými zaměstnan ci žalovaného, společnosti Wal-Mart. Chtěla dosáhnout rozhodnutí, které by přiznávalo zakazující a deklarující opatření, náhradu škody a uhrazení dlužné mzdy více než jednomu a půl miliónu žen – zaměstnanců, a to z důvodu diskri minace, které se měl žalovaný dopustit proti ženám při porušení Hlavy VII Civil Rights Act z roku 1964. Žalobkyně uvedly, že místní manažeři společnosti Wal -Mart vykonávali svou diskreční pravomoc ve prospěch mužů, což s ohledem na odmítnutí společnosti Wal-Mart tento přístup manažerů řešit mělo za násle dek vznik protiprávního nerovného zacházení. Soud prvního stupně žalobu posoudil jako hromadnou žalobu, neboť měl za to, že byly naplněny předpoklady dle článku 23 (a) FRCP vymezené výše, stejně tak podmínky dle čl. 23 (b) bodu 2 FRCP. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný jednal nebo odmítl jednat z důvodů, které platí obecně pro celou skupinu, proto konečné zakazující nebo deklaratorní rozhodnutí odpovídá potřebám skupiny jako celku.13 Odvola KOFF, Helen. Civil procedure. Cases and materials. Revised Ninth Edition. St. Paul: Thom son and West, 2008, s. 703. 11 V této souvislosti nelze nevzpomenout rozhodnutí United States Court of Appeal, Fifth Circuit, 1996, 84 R. 3d, 734 Castano v. American Tobacco Co., kdy předmětem sporu bylo přiznání charakteru hromadné žaloby všem osobám, které kouřily cigarety žalovaného. K tomu viz blíže HAZARD Jr., Geoffrey C., TAIT, Colin C., FLETCHER, Wiliam A., BUN DY, Stephen McG. Pleading and Procedure. State and Federal. Ninth Edition. New York: Foundation Press, 2008, s. 763. 12 K tomu viz blíže ŠÍNOVÁ, Renáta, VRANÍK, Jakub. New Legal Regulation of Admissibility of Appellative Review from the Viewpoint of Certiorari Institute. International and Comparative Law Review. 2013, č. 1, s. 103 a násl. 13 Viz text rozhodnutí, k dispozici na http://www.supremecourt.gov/opinions/10pdf/10-277.


82

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. cí soud (United States Court of Appeals, Ninth Circuit) jeho rozhodnutí potvrdil. Současně mezi řádky poznamenal, že žalobkyně dle jeho názoru naplnily také kritérium společnosti a uhrazení jejich případné ušlé mzdy nemůže převážit nad nezbytností vydat zakazující a deklaratorní opatření. Závažnost případu ve Spojených státech amerických vyplývala ze skuteč nosti, že žalovaný byl považován za největšího soukromého zaměstnavatele, který zaměstnává více než milión osob. Platová politika žalovaného byla zalo žena na posouzení místních manažerů, kteří byli oprávněni navýšit hodinovou mzdu zaměstnancům, a to s omezeným dohledem společnosti. Mzdové otázky manažerů obchodů a jejich zástupců již podléhaly vyšším autoritám.14 Hlavní žalobkyně byly tři bývalé zaměstnankyně žalovaného. Betty Dukes byla pokladní v Pittsburg v Kaliforniii, která byla v průběhu své kariéry povýšena na manažer ku služeb pro zákazníky, následně však z důvodu kázeňských provinění zpět ně degradována na pozici pokladní a později dokonce až na „zdraviče“. Dukes uvedla, že pro stejné kázeňské prohřešky nebyli mužští zaměstnanci žalovaným postihováni a že muži na stejné pozici „zdraviče“ jako ona byli placeni lépe. Dal ší žalobkyně Christine Kwapnovski pracovala v Sam´s Club stores v Missouri a v Kalifornii po většinu svého života. V průběhu své kariéry vystřídala různé pozice včetně pozice supervizora. V žalobě tvrdila, že manažer neustále křičel na ženské zaměstnance a nikoli na mužské. V práci jí bylo tímto manažerem také sděleno, aby se „upravila, nahodila make-up a lépe se oblékala“. Třetí žalobkyně Edith Arana pracovala ve Wal-Mart store v Duarte v Kalifornii. Několikrát se pokusila zúčastnit se manažerského školení, ale byla opakovaně odmítána, dle jejího tvrzení z důvodu svého pohlaví. Arana byla ze společnosti později pro puštěna. Pro žalobu bylo charakteristické, že žalobkyně nezmiňovaly přímo existenci obecné politiky žalovaného proti ženám, spíše uváděly příklady chování míst ních manažerů žalované společnosti. Nicméně, toto chování bylo dle tvrzení žalobkyň důvodem silné a uniformní politiky (korporátní kultury), která možná bezděčně, ale přesto umožňuje předsudky vůči ženám. Každou zaměstnanky ni tak činí obětí stejné diskriminační politiky. V důsledku toho se žalobkyně domáhaly uložení zakazujících a deklarujících opatření, sankční náhrady ško dy15 a náhrady mzdy. Nepožadovaly kompenzační náhradu škody. Soud první ho stupně (District court) žalobu certifikoval jako hromadnou (skupinovou) dle čl. 23 (b) bodu 2 FRCP poté, co k prokázání skutkových nebo právních otázek, které jsou společné všem členům skupiny, jako důkazní prostředky žalobkyně doložily statistická data o rozdílech ve mzdách a pracovních postech mužů a žen, nepodložené zprávy o diskriminaci od přibližně 120 žen zaměstnaných u žalova pdf [cit. dne 23. 10. 2015]. 14 Viz text rozhodnutí, k dispozici na http://www.supremecourt.gov/opinions/10pdf/10-277. pdf [cit. dne 24. 10. 2015]. 15 Punitive damages.


83

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 ného a svědectví sociologa, který vytvořil rámcovou analýzu Wal-Mart politiky. V rámci této analýzy sociolog dr. Bielby připustil, že praktiky žalovaným apliko vané nebyly odolné vůči genderové diskriminaci.16 Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně následně potvrdil. 3 K řízení před Nejvyšším soudem Nejvyšší soud Spojených států amerických se zaměřil na klíčové otázky námi sledovaného případu. Především na to, zda skutečně mezi členy skupiny exis tuje prvek společnosti (commonality) dle článku 23 (a) FRCP. Dále také na to, zda budou případným zakazujícím opatřením uspokojeny zájmy skupiny jako celku, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovány byly i finanční nároky, které pro žalobu dle čl. 23 (b) bodu 2 FRCP tak typické nejsou, respektive nesmí být v jejím rámci dominantní. Nejvyšší soud se potýkal s takovými argumenty, jako je např. neexistence společného základu, pokud postavení každého z členů sku piny bylo založeno rozhodnutím různých manažerů. Soud si v této souvislosti kladl otázku, zda je pak možné skutečně vyhodnotit, že každý ze členů skupiny utrpěl stejnou újmu.17 Soud se ve svých úvahách vrátil ke svému rozhodnutí ve věci General Telephone Co. v. Falcon,18 v němž obdobně řešil případ zaměstnance nepovýšeného z důvodu tvrzené diskriminace. V tomto rozhodnutí soud dospěl k závěru, že je určitá mezera mezi individuálním nárokem nepovýšeného pracovníka a existen cí skupiny, která utrpěla stejnou újmu na základě stejných skutkových a právních okolností. Tuto mezeru je pak možné překonat dvěma způsoby. Zaměstnava tel buď použije na všechny zaměstnance „stejný test“ nebo zaměstnavatel jasně operuje „na základě obecné diskriminační politiky“.19 V napadeném rozhodnutí žalobkyň pak soud těsnou většinou pěti soudců proti čtyřem přemostění této mezery ani jedním z výše uvedených dvou způsobů neshledal, a proto rozhod nutí odvolacího soudu zvrátil. Soud argumentoval např. tím, že nebyla prokázá na obecnost postupu žalovaného aplikovatelná na celém území Spojených států amerických, neboť v některých případech lze úspěšně argumentovat nedostat kem zájemců ženského pohlaví z důvodu nevhodně umístěné provozovny apod. Soud také z těchto důvodů nároky na náhradu mzdy nepovažoval za sekundární 16 Viz text rozhodnutí, k dispozici na http://www.supremecourt.gov/opinions/10pdf/10-277. pdf [cit. dne 25. 10. 2015]. 17 Viz text rozhodnutí, k dispozici na http://www.supremecourt.gov/opinions/10pdf/10-277. pdf [cit. dne 25. 10. 2015]. 18 Rozhodnutí 457 U.S. 147, 102 S. Ct. 2364, 72, L. Ed. 2d 740 (1982), blíže viz FRIE DENTHAL, Jack H., MILLER, Artur R., SEXTON, John E., HERSHKOFF, Helen. Civil procedure. Cases and materials. Revised Ninth Edition. St. Paul: Thomson and West, 2008, s. 697. 19 Viz text rozhodnutí, k dispozici na http://www.supremecourt.gov/opinions/10pdf/10-277. pdf [cit. dne 25. 10. 2015].


84

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. k zakazujícím a deklarujícím opatřením. Navíc s ohledem na ukončení pracov ního poměru u žalovaného by tato opatření neměla na řadu členů skupiny fak ticky efekt. Jedním ze soudců, kteří s výše citovaným závěrem Nejvyššího soudu částeč ně nesouhlasili, byl soudce Ginsburg, pod jehož jménem je také k rozhodnutí připojeno rozdílné stanovisko. Jeho základní myšlenkou je upozornění, že čl. 23 FRCP nepožaduje společnost všech skutkových a právních otázek, postačí toliko společnost otázky jedné. Z provedených důkazů v řízení vyplynuly souvislosti, které na diskriminaci mohly poukazovat. Např. politika žalovaného předpoklá dala u manažerů schopnost být přeložen na jiné místo práce. Oproti tomu ženy, které se starají o domácnost a obvykle následují také svého muže do místa jeho výkonu práce, nemají možnost takto místo zaměstnání často měnit.20 Rovněž skutečnost, že manažeři, kteří byli oprávněni ve mzdových otázkách a otázkách povýšení rozhodovat, byli téměř výlučně muži, neměla být dle názoru nesouhla sících soudců přehlédnuta. Odporující stanovisko čtyř soudců se proto k napl nění podmínek čl. 23 (b) FRCP přiklánělo. 4 Závěrem V rámci návrhu zákona, který se objevil jako určitá první vlaštovka při pří pravě české regulace kolektivní ochrany práv,21 je rovněž předpokládána certi fikace skupinového řízení. Inspirační vlivy FRCP jsou patrné i na § 24 návrhu, v němž jsou základní předpoklady pro existenci skupinové žaloby. Dle tohoto ustanovení je možné vést skupinové řízení jen, jestliže jsou mimo jiné předmě tem skupinového řízení práva nebo povinnosti, které jsou v podstatném ohle du zdrojem obdobných skutkových nebo právních otázek a skupinové řízení je z hlediska účelu a práv a oprávněných zájmů účastníků a skupinové řízení je z hlediska svého účelu a práv a oprávněných zájmů účastníků a členů skupiny nejvhodnějším způsobem rozhodnutí o právech nebo povinnostech, které jsou předmětem skupinového řízení. Je tedy zjevné, že i případná česká praxe založená na tomto navrhovaném znění by se do budoucna mohla potýkat s identifikací „obdobných skutkových a právních“ podobně jako výše analyzovaná praxe Spojených států amerických. Či dokonce můžeme vyhodnotit, že navrhovaná česká právní regulace se jeví jako ještě vágnějš než článek 23 FRCP. Vyžaduje, aby společnost právních nebo skutkových otázek byla dána „v podstatném ohledu“. Nevyhnutelně se nabízí otázka, jak bude soudy vykládáno, co je společné v podstatném ohledu? Výše uvedené by nás zřejmě mělo od takových pojmů spíše odrazovat. 20 Viz text rozhodnutí, k dispozici na http://www.supremecourt.gov/opinions/10pdf/10-277. pdf [cit. dne 25. 10. 2015]. 21 K dispozici na http://www.bulletin-advokacie.cz/kolektivni-ochrana-procesnich-prav-v -cr-sen-ci-skutecnost-navrh-pravni-upravy-a-jeho-oduvodneni [cit. dne 25. 10. 2015].


85

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 Pro obsahové znění kolektivní ochrany práv bude jistě stěžejní, v jakém oka mžiku bude přijímána, tj. zda již v době nového rekodifikovaného procesního práva, jehož existence je nyní nevyjasněná, nebo zda bude vycházet ze stávají cího stavu, který preferuje, alespoň ve výkladové soudní praxi, přístup formál ní, nebo přesně vycházející z jazykového znění. Těsná většina při rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států amerických, respektive převážení pohledu o jeden pouhý hlas, naznačuje, jak může být certifikace skupinového řízení komplikovaná. I pokud přijmeme premisu, že česká společnost je pro regulaci kolektivní ochrany práv připravena, musíme stále vyřešit, zda tato se má fakticky obsahu obecných procesních norem, jež se snaží být přesné, možná až nadby tečně pregnantní a neumožňující nejasný výklad, vymykat a vycházet z pojmů obecných. Osobně se domnívám, že navrhovaná právní úprava z tohoto pohle du revizi vyžaduje, současně však jsem zastáncem určité míry soudní diskrece, neboť procesní právo není schopno reagovat na všechny možné životní situace a fakticky to není ani, s přihlédnutím na roli soudce, jeho základním účelem. Za stěžejní však považuji okamžik přípravy nové právní úpravy. Ta by měla jít ruku v roce až s novým rekodifikovaným procesním právem, neboť při současném stavu aktuálních pramenů civilně procesního práva by právní regulace soudům poskytující tak širokou míru výkladu působila nekonzistentně a mohla v praxi vyvolávat vážné obtíže. JUDr. Renáta Šínová, Ph.D. Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci email: [email protected]


86

HROMADNÁ ŽALOBA PODLE RAKOUSKÉHO PRÁVA Class actions according to the Austrian Law

Jakub Vraník VRANÍK, Jakub, Michal. Hromadná žaloba podle rakouského práva. Acta Iuridica Olomucensia, 2016, Vol. 11, No. 1, s. 87–95. Abstrakt: Příspěvek se zabývá specifickým nástrojem kolektivní ochrany práv v Rakous ku, tzv. hromadnou žalobou podle rakouského práva. Tento instrument se vyvinul z praxe a jeho souladnost potvrdil také Nejvyšší soudní dvůr. Žaloba spočívá v tom, že poškozené osoby postoupí své pohledávky určitému svazu, který je vymáhá svým jménem. Klíčová slova: Hromadná žaloba podle rakouského práva, svazové žaloby, svazové vzoro vé žaloby, subjekt financující řízení Summary: This paper deals with specific instrument of collective protection in Austria, so called class action Austrian style. This instrument was evolved by judicial practice and its conformity was approved by Austrian Supreme Court. The purpose of the action lies in cession of claims of aggrieved persons to specific association, which enforces these claims in its name. Keywords: Class action Austrian style, representative action, representative model action, litigation funders

1 Úvod Určitá právní regulace ochrany práv většího počtu osob v rámci občanského soudního řízení ať již na straně žalobce či žalovaného se stává v posledních dese tiletích pomalu pro každý vyspělý stát nutností. Rozličné státy volí různorodé cesty, jakým způsobem chránit kolektivní práva. Ne všechny země Evropské unie mají kolektivní ochranu práv zakotvenou ve svém právním řádu, přičemž Česká republika náleží právě mezi ně. I proto Evropská komise vydala dne 11. červ na 2013 členským státům Evropské unie doporučení zavést nástroje kolektivní právní ochrany.1 Naproti tomu rakouské právo má instrumenty, skrze které mohou dotčené osoby uplatnit a také prosadit svá práva. Prvním instrumentem jsou svazové žaloby, které však nemají účinky vůči třetím osobám a jsou zaměřeny pouze na zdržení se určitého protiprávního jednání. Dalším nástrojem je pak tzv. vzo rové řízení, ve kterém vystupuje jeden žalobce a žalovaný, přičemž v obdobných 1 Lepší přístup ke spravedlnosti – Evropská komise doporučuje členským státům zavést nástroje kolektivní právní ochrany. [online]. European Commission, 11. června 2013 [cit. 22. června 2015]. Dostupné na .


87


AIO, 2016, Vol. 11, No. 1

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 případech má rozhodnutí pouze příkladný charakter. Základním nedostatkem je, že vzorové řízení, resp. rozhodnutí v něm vydané, nemá účinky pro třetí osoby. Problematické je, že nároky poškozených nelze uplatnit v jednom říze ní. Posledním nástrojem, skrze který se dotčené osoby mohou domáhat svých nároků, je „hromadná žaloba podle rakouského práva“2. Nejedná se o hromad nou žalobu v klasickém slova smyslu (zvláště ve stylu americké class action), ale o specifickou ochranu práv většího počtu osob, která byla dovozena z praxe a přizpůsobena místním podmínkám. Z důvodu, že tento instrument ochrany práv je – můžeme říci – hromadnou žalobou svého druhu, neboť k ní neexistuje zvláštní právní úprava, zaslouží si naši pozornost, neboť může být inspirací i pro českou právní úpravu, která dosud institut hromadné žaloby upravené nemá.3 I z toho důvodu se budeme zabývat jednotlivými aspekty hromadné žaloby, včet ně praktického přínosu, tak i potencionálních rizik, která tato hromadná žaloba do praxe přináší. 2 Instrumenty k prosazení kolektivních práv spotřebitelů Dříve než se budeme plně věnovat hromadné žalobě, je vhodné alespoň v krátkosti představit ostatní nástroje, které lze v Rakousku využít při ochraně kolektivních práv a právem chráněných zájmů. Jsou jimi svazové žaloby a svazo vé vzorové žaloby. 2.1 Svazové žaloby Prvním instrumentem k ochraně práv spotřebitelů v Rakousku je tzv. svazo vá žaloba (Verbandsklage). Tato žaloba je zakotvena v zákoně na ochranu spo třebitele4 (konkrétně v ustanovení § 28–30c a také v zákoně o nekalé soutěži (§ 14).5 V určitých případech znevýhodnění spotřebitelů mají právo podat svazo vou žalobu určité subjekty. Těmito subjekty jsou: spolková komora zaměstnan ců, zemědělská komora, komora zemědělských dělníků, rakouská hospodářská komora, rakouský odborářský svaz, rada seniorů a spolek pro informace spotře bitelů. Nevýhodou této žaloby je skutečnost, že se jí lze vůči podnikateli domáhat pouze zdržení se užívání nespravedlivých smluvních doložek, zdržení se porušo vání spotřebitelského práva Evropské unie a také zdržení se klamavé a dobrým mravům se příčící reklamy, jedná se tedy o negatorní žalobu.

2 Pro účely tohoto článku bude „hromadná žaloba podle rakouského práva“ nadále označo vána jako „hromadná žaloba.“ 3 K hromadným žalobám a české právní úpravě viz např. ZIMA, Petr. Skupinové žaloby a české právo. Právní fórum, 3/2007, s. 94–97. 4 Bundesgesetz vom 8. März 1979, mit dem Bestimmungen zum Schutz der Verbraucher getroffen werden (Konsumentenschutzgesetz – KSchG), BGBl. Nr. 140/1979 5 Bundesgesetz gegen den unlauteren Wettbewerb 1984 – (UWG), BGBL. Nr. 448/1984


88

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. Svazová žaloba je přípustná pouze za podmínky, že existuje nebezpečí opa kování takovéhoto protiprávního jednání. Nebezpečí opakování je vyloučeno, poskytne-li rušitel v přiměřené lhůtě prohlášení, že se zdrží takovéhoto jednání v budoucnu a zároveň toto prohlášení zajistí smluvní pokutou.6 Shodným prv kem svazové žaloby se svazovou vzorovou žalobou je to, že nemá tedy zásadní právní účinky pro třetí osoby. Co se úhrady nákladů řízení týče, uplatní se zde pravidlo úspěchu ve věci.7 2.2 Svazové vzorové žaloby V rámci svazové vzorové žaloby (Verbandsmusterklage), která je považována za předchůdce hromadné žaloby, je nárok jednotlivce přenesen na určitý svaz prostřednictvím cese. Svaz poté žaluje nárok u soudu, přičemž pokud o daném případu rozhodne Nejvyšší soudní dvůr, fakticky vzniká zavazující účinek a v obdobných případech musí být rozhodnuto zásadně stejně. Značnou nevý hodou svazové vzorové žaloby je skutečnost, že o nároku každé jednotlivé oso by musí být rozhodnuto v samostatném řízení, tudíž nedochází k provázanosti s ostatními řízení.8 Další nevýhodou vzorového řízení je fakt, že počátek řízení nepřerušuje promlčecí lhůtu těch nároků, resp. práv, které nejsou předmětem vzorového řízení. Rozhodnutí vydané ve vzorovém řízení nemá tedy zásadní právní účinky pro třetí osoby. Jelikož tedy musí soud rozhodovat o nárocích osob v jednotlivých řízeních, je tento nástroj ochrany rovněž značně neekonomický, co se nákladů řízení týče. Na druhou stranu výhodou je skutečnost, že je v rámci tohoto řízení zachován přístup k Nejvyššímu soudnímu dvoru (Der österreichische oberste Gerichtshof) skrze dovolání,9neboť za běžných okolností by zpravidla nebylo možné nechat rozhodnutí nižších soudů kvůli nízkým hodnotám sporů Nejvyšším soudním dvorem přezkoumat. Pokud je hodnota sporu nižší než 5000 Euro, není přezkum Nejvyšším soudním dvorem podle § 502 odst. 2 rakouského občanského soud ního řádu10 možný. Jak je již uvedeno výše, svazové vzorové žaloby představují z této zákonné povinnosti výjimku a limitace částkou v souladu s ustanovením § 502 odst. 5 bodem 3 ZPO se tak neuplatní.11 6 RECHBERGER, Thomas. Hromadné žaloby v českém a rakouském právu. Jurisprudence, 1/2007, s. 35. 7 V českém občanském soudním řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OSŘ“) je toto pravidlo zakotveno v ustanovení § 142. 8 HUBER, Georg, GRABMAIR, Claudia. Sammelklagen auch in Österreich? [online]. 25. března 2010. [cit. 25. června 2015]. Dostupné na . 9 Z německého jazyka můžeme přeložit také jako revize (Revision). 10 Gesetz vom 1. August 1895 über das gerichtliche Verfahren in bürgerlichen Rechtsstreitig keiten (Zivilprozessordnung), dále též „ZPO“. 11 Ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ upravuje obdobné pravidlo, když normuje, že: „Dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním


89

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 Vrátíme-li se k již zmíněné promlčecí lhůtě, může nastat situace, že vzorové řízení trvá delší dobu, než je promlčecí lhůta nároků ostatních poškozených, kte ří mohou čekat na vydání vzorového rozhodnutí. Pokud ostatním poškozeným osobám mezitím uplyne promlčecí lhůta, je z toho důvodu rozhodnutí vzešlé ze vzorového řízení pro ostatní poškozené zcela irelevantní. V případě obou druhů žalob, tedy jak svazové, tak i v případě vzorové není vyloučeno, aby poškození uzavřeli během soudního řízení se škůdcem smír nebo se dohodli na stavení promlčecí lhůty během soudního řízení. Pokud škůdce dohodu týkající se stavení promlčecí lhůty odmítne, je pravděpodobné, že proti němu bude podána pouze malá část žalob. Rovněž je možné, že poškození rezig nují na uplatnění svých nároků z důvodu rizika vysokých nákladů řízení úplně a žalobu nepodají vůbec. Řešení přinesl rok 2001, kdy se ze svazových vzorových žalob vyvinula tzv. „hromadná žaloba podle rakouského práva“. 3 Pomocná konstrukce „hromadná žaloba podle rakouského práva“ Aby práva mohla být posuzována v rámci jednoho řízení, vytvořila právní praxe v průběhu let konstrukci, která se nazývá „hromadná žaloba podle rakouského práva“ (Sammelklage nach österreichischem Recht). Podle této konstrukce poškozené osoby v rámci nějaké škodní události postoupí své nároky na třetí osobu, zpravidla na spolkovou pracovní komoru nebo spolek pro informace spo třebitelů. Tyto osoby pak postoupené nároky žalují svým jménem. Hromadná žaloba představuje spojení svazové vzorové žaloby s objektivní kumulací žalob.12 Takovéto procesy jsou často financovány skrze subjekty financující řízení. Hromadná žaloba má s opravdovou hromadnou žalobou ve stylu americ ké „class action“ málo co do činění. Oproti hromadné žalobě amerického typu nevystupují zde na straně žalobců skupina věřitelů, nýbrž pouze postupník, na kterého věřitelé převedli své nároky. Rozsudek proto také neobsahuje žádné nároky věřitelů, kteří své nároky nepostoupili žalujícímu svazu. Přípustnost hromadné žaloby byla sice potvrzena také Nejvyšším soudním dvorem13, nicméně z hlediska právní teorie existují určité sporné body, o kterých bude pojednáno dále.

napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. 12 RECHBERGER: Hromadné žaloby…, s. 35. 13 Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 12. července 2005, sp. zn. OGH 4Ob116/05w


90

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. 3.1 Právní základ hromadné žaloby podle rakouského práva Právní základ hromadné žaloby podle rakouského práva tvoří ustanove ní § 227 rakouského občanského soudního řádu (Zivilprozessordnung, dále jen „ZPO“). Toto ustanovení říká, že: „Žalobce může vůči žalovanému uplatňovat různé nároky jednou žalobou i tehdy, i když nároky nejsou sečteny dohromady, jestliže nároky souvisí skutkově nebo právně a pokud je soud pro každý nárok věcně a místně příslušný a jestliže veškeré nároky budou projednány ve stejném řízení.“ Z tohoto ustanovení vyplývá, že pro všechny nároky musí být místně a věcně příslušný tentýž soud. Rovněž musí být přípustný tentýž druh řízení. Při věc né příslušnosti existuje výjimka v podobě příslušnosti ohledně hodnoty spory. Např. v případě sporu o hodnotě nižší, než 10 000 EUR je zpravidla věcně pří slušný okresní soud. Nicméně splňují-li tyto nároky výše uvedené podmínky, je pro tyto nároky, stejně jako pro nároky, které částku 10 000 EUR převyšují, věcně příslušný soudní dvůr, resp. zemský soud. Část vědecké veřejnosti14 při posuzování hromadné žaloby trvá na přesném znění ustanovení § 227 ZPO. Jiné předpoklady podle nich nejsou pro přípust nost hromadné žaloby vyžadovány. Pokud se následuje přesné znění ustanovení § 227 ZPO, vzniká problém, že rozmanité a nesouvisející nároky, pro které by bylo nutné vlastní dokazování, mohou být v rámci hromadné žaloby uplatněny v rámci jedné žaloby. Tato skutečnost se může zdát výhodná, nicméně neodpo vídá zásadě procesní ekonomie. Druhá část právnické veřejnosti15 zastává názor, že k ustanovení § 227 ZPO musí přistoupit předpoklady zakotvené v ustanovení § 11 bodě druhém ZPO. Ustanovení § 11 bod druhý ZPO upravuje společenství účastníků. Konkrétně toto ustanovení sděluje, že: „Kromě zákonem zvláště uvedených případů může více osob žalovat společně nebo více osob může být žalováno společně, pokud stejnorodé nároky nebo závazky tvoří předmět sporu, přičemž nároky nebo závazky spočívají v podstatných bodech na stejnorodých skutkových základech a zároveň je dána příslušnost ohledně každého žalované.“ Větší počet osob, který by chtěl žalo vat společně, nemůže obejít toto ustanovení tím, že postoupí své nároky na svaz, který by vystupoval ve sporu jako jediný žalobce. 3.2 Podmínky přípustnosti podle Nejvyššího soudního dvora Nejvyšší soudní dvůr se ve svém rozhodnutí16 přiklonil k názoru té části právnické veřejnosti, podle níž musí k podmínkám uvedeným v ustanovení § 14 FASCHING: IN FASCHING W. Hans, KONECNY, ANDREAS. ZPO: komentář III. Wien: Manz Verlag, 2004, § 227, pozn. 16. 15 MADL, Raimund. Ausgewählte Rechtsfragen zur Rückforderung zuviel bezahlter Zinsen bei mangelnder Bestimmtheit einer Zinsanpassungsklausel. ÖBA, 2003, s. 722. 16 Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 12. července 2005, sp. zn. OGH 4Ob116/05w


91

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 227 ZPO přistoupit také předpoklady zakotvené v ustanovení § 11 bodě druhém ZPO. Žalobce tak může v žalobě uplatnit nároky ostatních poškozených, kteří na něj postoupili své nároky, pokud v podstatných bodech existuje stejnorodý právní důvod, a to i tehdy, i když není dána identita skutkového stavu. Kromě toho musí být v podstatných bodech posuzovány stejné otázky skutkové a práv ní povahy, které se týkají hlavní otázky nebo zcela podstatné předběžné otázky u všech nároků. Skrze toto omezení přípustnosti hromadné žaloby je zabráněno, aby různorodé nároky byly libovolně shrnuty a posléze i společně uplatněny.17 Ve výše citovaném rozhodnutí řešil Nejvyšší soudní dvůr případ, ve kterém si banky sjednaly s příjemci úvěrů úpravu úroků. Jelikož byla výše úroků nepřimě řená a protizákonná, požadovali klienti bank příliš vysoké úroky zpět. Z tohoto důvodu postoupili své nároky Spolkové komoře dělníků a zaměstnanců a ta poté podala hromadnou žalobu. Nejvyšší soudní dvůr shledal žalobu hromadnou pří pustnou a žalobci vyhověl. V rámci uplatnění návratnosti příliš vysokých úroků vícero dlužníky byl podle Nejvyššího soudního dvora uplatněn v podstatných bodech stejnorodý základ nároků, konkrétně na vydání bezdůvodného obo hacení nebo na náhradu újmy z důvodu neúčinných ujednání o úpravě úroků úvěrové banky. K tomu musely být vyřešeny stejné otázky skutkové nebo právní povahy týkající se hlavní otázky nebo zcela podstatné předběžné otázky. Úvěrová banka totiž v řízení namítala promlčení nároků na úroky dlužníky, stejně jako uznání odpočtů (výpisy z účtů) dlužníky. 4 Financování hromadné žaloby Financování hromadné žaloby se neuskutečňuje ani prostřednictvím spotře bitelů, jejichž nároky jsou v rámci ní uplatňovány, nýbrž ani skrze svaz, který žalobu podává. Typicky se hromadná žaloba financuje skrze tzv. subjekty finan cující řízení18. Tyto subjekty uzavírají s účastníky řízení dohodu, že v případě vítězství získají určitý podíl z předmětu sporu, zatímco v případě neúspěchu ponesou veškeré náklady řízení.19Je vhodné doplnit, že subjekt financující řízení je zpravidla podnikatelem. 4.1 Možné slabiny financování skrze subjekty financující řízení Tento postup označovaný jako pactum de quota litis je zakotven v ustanovení § 879 odst. 2, bodě druhém, obecného zákoníku občanského20. Toto ustanove ní sděluje, že: „Zvláště jsou nicotné smlouvy, ve kterých právní zástupce převede 17 Tamtéž 18 Jedná se o tzv. Prozessfinanzierer. HUBER, GRABMAIR: Sammelklage auch…s. 44. 19 Ke způsobu financování a jeho přípustnosti se vyjádřil Nejvyšší soudní dvůr ve svém roz hodnutí ze dne 11. prosince 1984, sp. zn. OGH 4 Ob 358/83 20 Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Öste rreichischen Monarchie Nr. 946/1811 RGBl.


92

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. na sebe spornou, jemu svěřenou věc, nebo si nechá slíbit určitý díl z částky, která je přiznána účastníku řízení.“ Toto ustanovení má chránit účastníky řízení zastoupené právním zástupcem před nejistým výsledkem řízení a jednáním právního zástupce. Pro právního zástupce je totiž obvykle mnohem jednodušší odhadnout možný výsledek sporu. Je zakázáno vyměřovat odměnu procentuál ně podle vyhrané částky. Nicméně dohoda mezi účastníkem a právním zástup cem o odměně, která je určená pevnou částkou nebo procenty z předmětu sporu jakožto dodatečného honoráře, byl Nejvyšším soudním dvorem shledán jako přípustným.21 Pod pojem právní zástupce lze podřadit advokáty, notáře, daňové poradce, auditory či kontrolory. Odlišně by vypadal případ, ve kterém by úloha subjektu financujícího řízení spočívala pouze v tom, že by tento subjekt umožnil vedení řízení třetí osobě, aniž by on sám jakýmkoliv způsobem do říze ní zasahoval či působil. Nicméně ke konečnému zhodnocení této situace Nej vyšším soudním dvorem ještě nedošlo. Byť by ujednání o podílu na výsledku subjektu financujícího řízení bylo v rozporu se zákazem quota litis, postihla by nicotnost pouze toto ujednání o financování řízení, zatímco na přípustnost hro madné žaloby jako celku by tato skutečnost vliv neměla.22 4.2 Rovnost mezi žalobcem a žalovaným při financování Z hlediska možné rovnosti účastníků řízení, tj. žalobce a žalovaných, resp. žalobců a žalované při financování řízení vyvstává na povrch problematický aspekt, že financování řízení skrze tzv. subjekt financující řízení je zpravidla umožněno pouze žalobci. Žalovaný naproti tomu musí sám nést riziko nákla dů řízení. Pokud žalovaný v řízení zvítězí, jsou pro něj náklady řízení od sub jektu financujícího řízení poměrně lehce vymahatelné. V případě neúspěchu je v povahy věci povinen hradit náklady řízení. V případě výhry žalobce si subjekt financující řízení určitý podíl stáhne z úspěchu žalobce. Ve srovnání s výše uve deným, kde v případě neúspěchu žalobce hradí náklady řízení subjekt financu jící řízení, vede tato skutečnost žalovaného do poměrně dosti znevýhodňujícího postavení. Na podporu žalobců svědčí skutečnost, že žalobce je zpravidla hospodářsky slabší stranou a bez výše uvedené možnosti by se často ani žádné civilní říze ní nevedlo. Z uvedeného vyplývá, že financování řízení subjektem financujícím řízení se nedotýká právní sféry žalovaného. Ten nemá žádný chráněný zájem na tom, aby žalobce nebyl schopen vést právní spor z důvodů nákladů řízení.

21 Rozhodnutí ze dne 8. 11. 2000, sp. zn. 7Ob242/00i 22 HUBER, GRABMAIR: Sammelklage auch…s. 45.


93

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 5 Klady a zápory hromadné žaloby 5.1 Klady hromadné žaloby Tak jako každý institut, má hromadná žaloba své klady i zápory. Dovolíme si nicméně konstatovat, že kladů má bezesporu více, což dokládají i desítky přípa dů23, ve kterých hromadná žaloba sehrála velmi důležitou roli. Svými účinky se vztahuje pouze na ty osoby, které se chtěly na tomto kolektivním řízení účastnit postoupením svých nároků. Velkou výhodou hromadné žaloby je vedle procesní hospodárnosti to, že skr ze ni mohou být uplatněny velmi malé nároky, které by jinak mnohdy ani uplat něny nebyly. Na základě sestupné koncepce advokátního tarifu je podíl výdajů na právní zastoupení při vysokých hodnotách předmětů sporů nižší, než při nižších hodnotách předmětů sporů. Součet hodnot předmětů sporů vede proto ke snižování nákladů ve srovnání s uplatněním jednotlivých nároků v jednotli vých řízeních. Procesní hospodárnost spočívá v tom, že o nárocích mnoha osob je rozhodováno v rámci jednoho řízení u jednoho příslušného soudu, přičemž rovněž dokazování probíhá u téhož soudu. Lze konstatovat, že vše uvedené rov něž přispívá k právní jistotě účastníků řízení. Jak je již uvedeno výše, je možné financovat hromadnou žalobu skrze subjekt financující řízení. Další velkou výhodou je skutečnost, že hromadná žaloba zabraňuje promlče ní nároků jednotlivých poškozených během řízení. Konečně, jak je již také uve deno dříve, hromadná žaloba podporuje uzavření smíru mezi stranami. 5.2 Deficity hromadné žaloby Praxe v hromadných žalobách odhalila v průběhu času také nemalé deficity. Hlavním deficitem, možná můžeme spíše říci rizikem je to, že osoba podávají cí hromadnou žalobu je osobou nesoucí možné riziko úhrady nákladů řízení. I když existuje vnitřní vztah mezi touto a třetí osobou o možném jištění, musí tato osoba nést poměrně velké riziko. Rovněž náklady na organizaci hromadné žaloby jsou značné vysoké a z tohoto důvodu je nejisté, zda se vždy najde osoba, jež podá hromadnou žalobu. Z důvodu nedostatečné výslovné zákonné úpravy (řízení probíhá podle ZPO) hrozí potencionální spory o možném vedení řízení. Existence hromadné žaloby, stejně jako spojení věcí či společenství účastníků, tedy institutů, jež umožňují koncentraci nároků, nezabraňuje při značně vyso kých předmětech sporu, aby riziko nesení a poté i úhrady nákladů řízení bylo extrémně vysoké, neboť horní limit není stanoven. Tato okolnost nepochybně vyhovuje ekonomicky silným subjektům, kteří vystupují na žalované straně. 23 KOLBA, Peter a kol. Sammelklagen in Österreich: Praktische Erfahrungen – Ökonomische Analyse – Meinungsumfrage. [online]. VKI, [cit. 29. června 2015]. Dostupné na < https://verbraucherrecht.at/cms/uploads/media/VKI_Studie_Sammelklage_02. pdf>.


94

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. Pokud není vedení řízení z ekonomických důvodů pro poškozené dále možné, může si žalovaný „diktovat“ podmínky smíru. 6 Závěr Rakousko ukazuje ostatním zemím, že není potřeba přebírat právní úpravu jiných států, ale že je možné jít vlastní cestou, využít stávající právní úpravu, aniž by bylo potřeba k tomu vytvořit zvláštní zákon. V Rakousku dodnes neexistuje zvláštní zákon, který by hromadné žaloby upravoval. Byť byla dne 16. září roku 2005 zřízena komise expertů při Spolkovém ministerstvu spravedlnosti, jejímž úkolem bylo pracovat na návrhu zákona o skupinových žalobách (Bundesgesetz, mit dem die Zivilprozessordnung, das Gerichtsgebührenrecht und das Rechtsanwaltstarifgesetz geändert werden (Zivilverfahrens-Novelle 2007)24, dodnes tento zákon nenabyl účinnosti. I přes tuto skutečnost a přes deficity hromadných žalob můžeme směle říci, že osoby, jejichž práva byla porušena, mají dostatečně účin né nástroje pro jejich ochranu a že hromadná žaloba může být České republice inspirací. Mgr. Jakub Vraník Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci email: [email protected]

24 Zákon měl být součástí ZPO a měl nabýt účinnosti k 1. lednu 2008. Pro více informací viz Zivilverfahrens-Novelle 2007 [online]. Republik Österreich, Parlament [cit. 29. června 2015]. Dostupné na .


95

VYBRANÉ ASPEKTY KOLEKTIVNÍ OCHRANY PRÁV V DISKRIMINAČNÍCH PRACOVNĚPRÁVNÍCH SPORECH PODLE VZORU USA1 Selected aspects of collective protection of rights in discriminatory labor disputes according to the US model

Petr Podrazil PODRAZIL, Petr. Vybrané aspekty kolektivní ochrany práv v diskriminačních pracovněprávních sporech podle vzoru USA. Acta Iuridica Olomucensia, 2016, Vol. 11, No. 1, s. 97–107. Abstrakt: Článek se zabývá úpravou hromadných žalob v právním prostředí Spojených států amerických a to z pohledu pracovněprávních sporů v oblasti diskriminace. Cílem článku je popsat stěžejní aspekty kolektivního vedení sporu v dané oblasti práva a zhod notit, zda by převzetí tohoto procesního nástroje do právního řádu České republiky bylo žádoucí a racionální. Klíčová slova: hromadná žaloba, certifikace, diskriminace, zaměstnanec, zaměstnavatel, pracovněprávní spor Summary: The article deals with the regulation of collective redress in the legal envi ronment of the United States from the perspective of labor disputes in the area of discri mination. The aim of this article is to describe the most important aspects of collective litigation in the field of law under consideration and assess whether the takeover of this procedural tool into the Czech legal system would be desirable and rational. Keywords: class action, certification, discrimination, employee, employer, labor dispute

1 Úvod Na úvod netřeba příliš široce a obšírně rozvádět stav a preciznost úpravy kolektivní ochrany práv v českém právním řádu. To ostatně není ani cílem toho to příspěvku, který se zaměřuje primárně na problematiku tzv. class actions2 v diskriminačních sporech vyplývajících z pracovněprávních vztahů v pojetí podle federální úpravy ve Spojených státech amerických. V oblasti českého pracovního práva, jež je vystavěno striktně na zásadě zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance [§ 1a odst. 1 písm. a) záko níku práce], institut v podobě kolektivního vymáhání práv zaměstnanců zcela absentuje. Je sice otázkou, nakolik by jeho zavedení v pracovněprávních spo 1 Tento článek byl napsán s podporou grantu IGA_PF_2014_009. 2 Class action je pojem používaný pro označení hromadných žalob.


97


AIO, 2016, Vol. 11, No. 1

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 rech, jejichž ratiem je posouzení tvrzené diskriminace ze strany zaměstnavatele, bylo efektivní, podíváme-li se však na nedostatky a nepřesnosti stávající právní úpravy, dojdeme k závěru, že možnost vytvoření účinného procesního nástroje poskytujícího zaměstnancům možnost hromadně se obrátit na soud vyžaduje důkladnější analýzu spojenou s komparací zahraničních právních úprav, které tento nástroj již po desetiletí do rukou zaměstnanců vkládají. Na následujících řádcích se proto pokusím nastínit vybrané aspekty procesní stránky3 mechanis mu hromadného vymáhání práv zaměstnanců v diskriminačních sporech podle právní úpravy ve Spojených státech amerických a zvážit, zda by její případné zavedení do českého právního řádu bylo žádoucí. 2 Postavení class actions v procesním právu USA Hromadné žaloby v pojetí podle právní úpravy USA představují základní nástroj tzv. reprezentativního vedení sporu, ve kterém jeden nebo více reprezen tantů mohou podat civilní žalobu v zastoupení velké skupiny obdobně (hmotně právně) situovaných osob. Rozhodnutí vynesené na základě takto podané žalo by je závazné pro všechny členy skupiny. V případě, že by se některý ze členů skupiny nechtěl kolektivně vedeného sporu procesně zúčastnit (např. s ohledem na skutečnost, že předmětem sporu je náhrada škody, kterou chce člen skupi ny vymáhat samostatně mimo kolektivní řízení), garantuje procesní právo USA tomuto členovi možnost ze skupiny vystoupit (tzv. opt-out systém).4 Právní úpravu class actions je nutno rozčlenit do dvou úrovní – úrovně fede rální a úrovně jednotlivých států. Základní pravidla určující, do jaké kategorie bude v daném případě class action spadat, jsou zakotvena v dokumentu, který se nazývá Class Action Fairness Act, podle něhož se podání class action bude řídit federálními pravidly v případě, že hodnota sporu přesahuje částku 5 miliónů USD, členové skupiny a strana žalovaná vykazují prvek různorodosti (např. člen skupiny je příslušníkem jiného členského státu, než je žalobce, popř. je cizincem) a počet členů na straně žalující nebo žalované je nejméně 100. Většina členských států převzala právní úpravu, která je aplikovatelná pro federální class actions, příspěvek se proto bude dále věnovat pouze tzv. federal class actions. Hmotněprávní úprava zakotvující zákaz diskriminace a zásadu rovnosti v pracovněprávních vztazích se nachází v části VII Civil Rights Act.5 Procesní 3 Pozornost samozřejmě nemůže být věnována všem procesním oblastem kolektivního vedení diskriminačních pracovněprávních sporů (např. nákladům řízení, opravným pro středkům, apod.). Účelem článku je rozebrat podstatu class actions, popsat jejich jednotli vé typy, rozdíly mezi nimi a nejzásadnější problémy s class actions spojené. 4 Určité typy class action jsou nicméně vystavěny na obligatorní účasti všech členů skupiny (viz dále). Srov. WILETT, Linda A. U.S.-Style Class Actions in Europe: A Growing Threat? 1. vydání. Washington, D.C.: National Legal Center for the Public Interest, 2005, s. 4. 5 Podle úvodních ustanovení se tento kodex bude aplikovat na zaměstnavatele, u něho je zaměstnáno 15 a vice zaměstnanců pracujících u zaměstnavatele 20 nebo vice kalendář


98

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. úprava federal class actions je zachycena v čl. 23 Federal Rules of Civil Procedure (dále jen FRCP). Následující výklad bude věnován aspektům spojeným s podá ním class action v diskriminačních sporech vyplývajících z oblasti pracovního práva (tj. analýze čl. 23 FRCP a jeho aplikaci na oblast diskriminačních pracov něprávních sporů). 3 Hmotněprávní podmínky pro aplikaci č. 23 FRCP v kolektivních diskriminačních pracovněprávních sporech Podání hromadné žaloby v intencích čl. 23 FRCR v diskriminačních pra covněprávních sporech je podmíněno nepřípustným diskriminačním jednáním zaměstnavatele. Toto jednání může spočívat: a) v nesourodém (odlišném) zacházení se zaměstnanci (tzv. disparate treatment theory), b) v jednání zaměstnavatele, které má nesourodý (odlišný) dopad na zaměstnance (tzv. disparate impact theory). Tzv. disparate treatment theory a disparate impact theory se dají zjednodušeně přirovnat k pří mé a nepřímé diskriminaci tak jak je zakotvuje český antidiskriminační zákon. Z procesního hlediska rozeznává americké právo mezi těmito teo riemi rozdíl, který spočívá v důkazním postavení strany žalující. Zatím co u prvně zmíněné teorie musí žalobce prokázat diskriminační motiv zaměstnavatele, u disparate impact theory žalobce tento motiv dokazo vat nemusí, neboť diskriminační motiv zaměstnavatele je presumován. Žalobce však musí prokázat, že postup nebo jednání zaměstnavatele mělo nesourodý dopad na dotčenou skupinu zaměstnanců. Zaměstna vatel vyvrátí tzv. disparate impact theory, pokud prokáže, že jeho jednání nebo opatření mělo věcnou souvislost s pracovní pozicí a bylo konzis tentní v návaznosti na jeho obchodní potřeby. Žalobce může toto tvr zení zaměstnavatele vyvrátit, pokud prokáže, že zaměstnavatel mohl přijmout v daném případě efektivnější opatření, které by nemělo natolik nesourodé (odlišné) dopady na jednotlivé skupiny zaměstnanců.6 c) vytvoření nepřátelského pracovního prostředí (tzv. hostile environment). Na základě tzv. hostile environment claims se mohou zaměstnanci domá hat, aby se zaměstnavatel zdržel jednání, kterým dochází k diskriminač nímu zastrašování, posměchu, urážkám, popřípadě k jednání, jež má rasový popř. sexuálně motivovaný podtext. Úspěch této hromadné žalo by spočívá na skutečnosti, zda se žalobcům podaří prokázat, že panující

ních měsíců v současném nebo předchozím kalendářním roce (42 U.S. Code § 2000e). 6 Srov. LINDEMANN, Barbara T., GROSSMAN, Paul, WELRICH, C. Geoffrey a kol. Employment Discrimination Law. Volume II. 5. vydání. Arlington Virginia: Bloomberg BNA, 2012, s. 33-8–33-11.


99

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 nepřátelské prostředí ve firmě je obvyklým (běžným) pracovním pro středím a nikoliv pouze ojedinělým (isolovaným) incidentem.7 4 Procesní podmínky pro aplikaci čl. 23 FRCR Předtím, než soud přistoupí k vyslovení přípustnosti podání class action podle čl. 23 FRCP (tzv. certifikaci), zkoumá, zda žalobce popř. žalobci splnili základní podmínky, které jsou k podání class action vyžadovány. Mezi tyto pod mínky se konkrétně řadí podmínka mnohosti (numerosity), skutkové a právní souvislosti případů jednotlivých členů skupiny (commonality and typicality) a požadavek náležitého a zodpovědného hájení práv všech členů skupiny repre zentujícím žalobcem a právním zástupcem skupiny (adequacy of representation). Numerosity K tomu, aby žaloba mohla být certifikována jako žaloba hromadná, je zapo třebí, aby žalobce prokázal, že počet členů skupiny je natolik vysoký, že účast všech členů skupiny je nepraktická (neproveditelná). Zákon nestanoví přesný (minimální) počet členů skupiny, soudy však dovodily, že požadavek četnosti je odvislý od specifických okolností konkrétního případu. Judikatura zaujala obec né stanovisko, podle kterého je požadavek mnohosti zpravidla nenaplněn, čítá-li skupina méně než 21 členů, a zpravidla naplněn, zahrnuje-li skupina více jak 40 členů. Počet členů skupiny pohybující se v rozmezí mezi těmito hranicemi je pak odvislý případ od případu (srov. Cox v. American Cast Iron Pipe Co., 784 F.2d 1546, March 26, 1986, 11th Circuit). V praxi bývá často sporné, jaké osoby lze pro účely splnění požadavku numerosity považovat za členy skupiny. Diskriminačním jednáním zaměstna vatele totiž nemusí být poškozeni pouze stávající zaměstnanci zaměstnavatele, ale i budoucí (potencionální) zaměstnanci, kteří se však zaměstnanci nestali, neboť se stali terčem diskriminačních praktik při přijímání do zaměstnání (např. Phillips v. Joint Legislative Comm. on Performance & Expenditure Review, 637 F.2d 1014, February 23, 1981, 5th Circuit; Scott v. University of Del., 601 F.2d 76, June 6, 1979, 3rd Circuit). Povinností žalobce není prokázat (identifikovat) přesný počet členů skupi ny. Soudy při zvažování naplnění požadavku numerosity berou v úvahu přede vším rozmístění (bydliště) a rozptýlení všech členů skupiny. Hranice pro splnění požadavku numerosity se snižuje úměrně s tím, jak je tento rozptyl (rozmístění) bydlišť jednotlivých členů skupiny vysoký. Čím vyšší je rozptyl jednotlivých čle nů, tím nižší musí být jejich počet (srov. Kilgo v. Browman Transp., Inc., 789 F 2.d 859, May 15, 1986, 11th Circuit). Minimální počet členů skupiny je dále ovliv něn tím, do jaké míry by měli jednotlivý členové skupiny obavy podat žalobu „na vlastní pěst“, neboť mají strach z odvetného jednání zaměstnavatele (např. 7 Tamtéž, s. 33-11–33-12.


100

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. Arkansas Educ. Ass´n v. Board of Educ., 446 F.2d 763, July 26, 1971, 8th Circuit). Naplnění podmínky numerosity je určováno rovněž finanční situací členů skupi ny a jejich schopnostmi a možnostmi podat žalobu samostatně. Commonality and Typicality V souladu s čl. 23 (a)(2) FRCP musí žalobce prokázat, že jednotlivé případy a nároky členů skupiny spolu skutkově a právně souvisí. Nestačí pouze tvrdit, že jednotliví členové skupiny byli poškozeni na základě porušení stejného ustano vení zákona. Společné jádro sporu musí být z pohledu právního a skutkového takové povahy, že vyžaduje jednotný přístup (posouzení). To však neznamená, že nároky členů skupiny musí být zcela identické. Požadavek skutkové a právní podobnosti úzce navazuje na požadavek ade kvátní (náležité) reprezentace. V každém sporu, který je veden jako kolektivní, je nutné, aby existoval skutkový a právní nexus mezi nároky žalobce a jednotlivými členy skupiny (např. Piazza v. Ebsco Indus., Inc., 273 F.3d 1341, November 30, 2001, 11th Circuit). Je tudíž zapotřebí, aby reprezentant skupiny sledoval stejný zájem a utrpěl stejnou újmu jako ostatní členové skupiny (srov. Harriston v. Chicago Tribune Co., 992 F.2d 697, April 29, 1993, 7th Circuit).8 Adequacy of Representation Jako poslední uvádí čl. 23(a)(4) FRCP podmínku náležité a spravedlivé ochra ny zájmů členů skupiny odpovědným reprezentantem. K náležitému posouzení této podmínky je obvykle zapotřebí, aby soud zvážil následující otázky: 1) Jsou zájmy reprezentujícího žalobce a právního zástupce skupiny v konfliktu se zájmy ostatních členů skupiny? 2) Bude reprezentující žalobce a právní zástupce vést soudní spor aktivně ku prospěchu a zájmu celé skupiny? (Cf. Staton v. Boeing Co., 327 F.3d 938, April 29, 2003, 9th Circuit). Požadavek náležité reprezentace je v praxi často spojován s otázkou, zda žalobcem reprezentujícím celou skupinu může být zaměstnanec, který se nachá zí na odlišné pracovní pozici než ostatní (nebo někteří) členové skupiny (např. diskriminovaný řadový zaměstnanec v. vedoucí zaměstnanec), popř. vykoná vá zcela odlišnou práci od ostatních členů skupiny. Posouzení této otázky není v rozhodovací činnosti soudů jednotné a liší se případ od případu (např. Bacon v. Honda of Am., Inc., 370 F.3d 565, May 27, 2004, 6th Circuit, Rossini v. Ogilvy & Mather, Inc., 798 F.2d 590, August 14, 1986, 2nd Circuit). Rozhodovací činnost soudů je dále roztříštěna při stanovení, zda bývalý zaměstnanec vystavený diskriminačnímu jednání může reprezentovat skupi nu složenou jak z bývalých, tak stávajících zaměstnanců (srov. Brown v. Eckerd Drugs, Inc., 663 F.2d 1268, October 21, 1981, 4th Circuit, Sanchez v. City of Santa Ana, 936 F.2d 1027, July 11, 1990, 9th Circuit). Rovněž tak je problematické 8 K podmínce commonality a typicality se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud USA v případu Wal-Mart Stores, Inc. v. Dukes (rozebrán dále).


101

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 určení, zda zaměstnanec, jenž byl terčem určité formy diskriminačního jednání, může být reprezentantem skupiny, v níž se nachází členové, kteří mají zkušenost s odlišnou formou diskriminace. Např. soudy k této otázce uzavřely, že zaměst nanec, jenž byl vystaven diskriminačnímu jednání při vstupu popř. při ukončení zaměstnání, nemůže být adekvátním reprezentantem zaměstnanců, kteří čelili diskriminačnímu jednání v oblasti odměňování či povýšení (Vuyanich v. Republic Nat´l Bank of Dall., 723 F.2d 1195, July 12, 1984, 5th Circuit). Adekvátní a náležitá reprezentace je vážně narušena v okamžiku, kdy se žalobce rozhodne v zájmu skupiny uplatnit pouze některý ze společných náro ků skupiny, využije pouze některých z opravných prostředků, uzavře dohodu (smír), který není v zájmu skupiny jako celku, popř. reprezentuje skupinu, jež je z organizačního uspořádání zaměstnavatele nesourodá, neboť sdružuje zaměst nance z odlišných úrovní podniku nacházejících na různých místech jednotli vých států (tzv. multi-facility classes). Za předpokladu, že dojde k soudnímu ustavení skupiny, je potřeba, aby soud určil právního zástupce skupiny. Soud přitom musí zvážit, zda právní zástupce je schopen spravedlivě a dostatečně hájit zájmy všech členů skupiny. V úvahu musí vzít následující kritéria: zkušenost právního zástupce v obdobných kolektivních sporech, zástupcovu znalost aplikovatelného práva, výsledky dosavadního práv ního šetření zástupce v kolektivním sporu, prostředky a nástroje, kterých právní zástupce použije k náležitému zastupování skupiny [čl. 23(g) FRCP]. 5 Typy class actions Za předpokladu, že jsou naplněny všechny z právě zmíněných nezbytných podmínek, které každá class action musí splňovat, vyvstává fáze subsumpce class action pod jednu z kategorií, jež jsou vymezeny v čl. 23(b) FRCP. Zákon jednotli vé druhy class actions přesně neoznačuje, podle převažující doktríny však může me jednotlivé typy class actions označit jako incompatible standards class actions [čl. 23(b)(1)(A) FRCP], limited fund class actions [čl. 23(b)(1)(B) FRCP], equitable class actions [čl. 23(b)(2) FRCP], damages class actions [čl. 23(b)(3) FRCP].9 Prvně jmenovaný druh class action slouží k zajištění konzistentnosti soudní judikatury tak, aby nedocházelo k vydání odlišných rozhodnutí v individuálních sporech, jež by vedly k uložení neslučitelných (rozporných) povinností straně žalované.

9 Viz BALARIN, Jan. Kolektivní ochrana práv v civilním soudním řízení. 1. vydání. Praha: Centrum právní komparatistiky, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2011, s. 132. K jednotlivým typům class actions dále srov. např. FRIEDENTHAL, Jack H., KANE, Mary Kay, MILLER, Arthur R. a kol. Civil procedure. 5. vydání. St. Paul: WEST PUB LISHING CO., 1992, s. 732 a násl.


102

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. Podání tzv. limited fund class action je příhodné za situace, kdy by uplatňová ní samostatných nároků mělo dopad na zájmy ostatních potenciálních žalobců, jež by vydání individuálních rozhodnutí mohlo poškodit nebo bránit v ochraně jejich zájmů. Typicky se jedná o případy, kdy na straně žalované stojí subjekt, jenž není s ohledem na svou majetkovou podstatu schopen uspokojit nároky všech potenciálních žalobců. Po projednání prvního či prvních individuálních sporů pak hrozí, že dojde k vyčerpání finančních prostředků vůči ostatním potenciálním členům skupiny.10 Ani jedna ze dvou jmenovaných class actions není vhodná (odpovídající) k certifikaci v pracovněprávních diskriminačních sporech. Těmi jsou až class actions podané podle čl. 23(b)(2) a čl. 23(b)(3) FRCP. Equitable class action Certifikace class action podle čl. 23(b)(2) FRCP může proběhnout tehdy, pokud žalovaný jednal nebo odmítl jednat na základě důvodů (příčin), které se vztahují ke skupině jako celku, takže případný zdržovací nebo určovací výrok bude ku prospěchu celé skupiny. Hlavním cílem této žaloby je dosáhnout nega torního nebo určovacího výroku. Typickou oblastí, kde je tento typ žaloby pou žíván, je oblast diskriminačních sporů. Případ Wal-Mart Stores, Inc. v. Dukes11 Certifikace (posouzení přípustnosti) této žaloby v diskriminačních pracov něprávních sporech byla podrobena důkladné revizi v rozhodnutí Nejvyšší sou du ve věci Wal-Mart Stores, Inc. v. Dukes. V dané věci se žalobci, současní a bývalí zaměstnanci společnosti Wal-Mart, domáhali vydání negatorního rozhodnutí, náhrady dlužné mzdy a sankční náhrady škody (tzv. punitive damages) na základě diskriminačního jednání spo lečnosti vůči ženám-zaměstnankyním. Certifikovaná skupina čítala celkem 1,5 milionů zaměstnankyň, které tvrdily, že lokální manažeři vykonávali svoji roz hodovací pravomoc ohledně platebních podmínek a kariérního růstu (povýšení) disproporcionálně ve prospěch mužů, čímž doházelo k nesourodému (rozdílné mu) zacházení se zaměstnanci (viz výše zmiňovaná disparate treatment theory). Oblastní soud (tzv. district court) neshledal důvody k nepřipuštění žaloby, neboť došel k závěru, že jsou naplněny podmínky stanovené v čl. 23(a) FRCP, a žalo bu certifikoval podle čl. 23(b)(2) FRCP jako tzv. equitable class action. Odvola cí soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, když rozhodl, že souhlasí s certifikací žaloby podle č. 23 (b)(2) FRCP. I když primárním cílem této žaloby 10 Zjednodušeně může tento typ class action přirovnat k insolvenčnímu řízení. Viz BALA RIN, Jan. Kolektivní ochrana práv v civilním soudním řízení. 1. vydání. Praha: Centrum právní komparatistiky, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2011, s. 132. 11 Wal-Mart Stores, Inc. v. Dukes, 131 S. Ct. 2541, June 20, 2011.


103

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 by mělo být dosažení negatorního nebo určovacího výroku, v daném případě nebylo dle odvolacího soudu certifikaci na škodu, že žalobce požaduje rovněž peněžní plnění, protože peněžní nároky v tomto případě nepřevažují nad nega torními a určovacími požadavky skupiny. Případ se dostal až k Nejvyššímu soudu USA, který rozhodl, že žaloba nemě la být certifikována jako žaloba hromadná, neboť v dané věci nejsou splněny podmínky (prerequisites) stanovené v čl. 23(a) FRCP, obzvláště pak požadavek stejného skutkového a právního základu (tzv. commonality a typicality). V tom to případě je totiž podle závěru Nejvyššího soudu nutno vést izolovaná šetření, jejichž cílem by bylo zjistit příčinu (důvod) každého konkrétního diskriminač ního jednání zaměstnavatele. Případu chybí společné pojítko (tmel), na jehož základě by bylo možné stanovit společnou a typickou příčinu diskriminačního jednání zaměstnavatele u všech členů skupiny (tzv. general discrimination policy). Nejvyšší soud odkázal na rozhodnutí ve věci General Telephone Co. of Southwest v. Falcon,12 podle něhož je podmínka tzv. commonality a typicality napl něna tehdy, podaří-li se žalobcům prokázat, že mezi individuálními nároky osob a nároky skupiny jako celku existuje významná spojitost, která by dokazovala, že zaměstnavatel jednal na základě generální (obecné) diskriminační politiky (tj. že diskriminační postup zaměstnavatele byl obvyklý, tradiční). Podle Nejvyššího soudu se žalobcům nepodařilo v tomto případě uspět v prokázání skutečnosti, že diskriminační jednání zaměstnavatele v individuál ních případech bylo činěno v důsledku obecné diskriminační politiky zaměstna vatele. Existenci obecné diskriminační politiky (jednání, postoje) zaměstnavate le se žalobcům nepodařilo prokázat ani pomocí sociologického výzkumu, podle něhož docházelo ve firemní kultuře zaměstnavatele k vytváření prostředí, jež bylo vůči ženskému pohlaví předpojaté. Sociologický výzkum totiž jednoznačně neurčoval, jaké procento rozhodnutí zaměstnavatele mohlo být vedeno na zákla dě stereotypního zaujatého myšlení vůči ženskému pohlaví, a samo o sobě tak nepředstavovalo významný důkaz (significant proof) k prokázání, že společnost jednala na základě obecného diskriminačního přístupu (general policy of discrimination). Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že v daném případě není s ohledem na finanční požadavky členů skupiny (tj. požadavek zaplacení dlužné mzdy a trestní náhrady škody – tzv. punitive damages) žalobu možné certifikovat podle čl. 23(b)(2) FRCP. Jakékoliv finanční nároky mohou být požadovány na zákla dě čl. 23(b)(3) FRCP a to pouze tehdy, je-li dána jednoznačná spojitost mezi negatorními, určovacími a finančními nároky. Certifikace žaloby podle čl. 23(b) (2) není možná v případě, kdy každý člen skupiny požaduje individualizovanou náhradu škody, popř. jiné majetkové plnění. V takovém případě je dán prostor pro certifikaci žaloby podle čl. 23(b)(3) FRCP, jenž je vystavěn na zásadách tzv. 12 General Telephone Co. of Southwest v. Falcon, 102 S. Ct. 2364, June 14, 1982.


104

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. prodominance, superiority, povinného oznámení zahájení řízení všem členům skupiny a opt-out systému (k těmto zásadám viz níže) a který tak poskytuje obě ma stranám vyšší úroveň ochrany procesních práv. Damages class action Další hromadnou žalobou aplikovatelnou na diskriminační pracovněprávní spory je class action podaná podle čl. 23(b)(3) FRCP. Cílem této žaloby je dosa žení majetkového plnění za situace, kdy právní nebo skutkové otázky společné pro skupinu převažují nad individuálními problémy (nároky) jednotlivých členů a hromadná žaloba představuje nejúčinnější prostředek k řešení sporu (speciální podmínky této žaloby – tzv. predominance a superiority). Zatímco posledně jmenovaná žaloba (damage class action) je založena na systému opt-out, podle něhož mohou jednotliví členové skupiny poté, co jsou soudem spraveni o podání hromadné žaloby [tzn. notice podle čl. 23(c)(2)(B) FRCP], požádat o vyloučení ze skupiny, zbylé tři typy class actions tuto možnost členům skupiny neposkytují. Jedná se o žaloby, v nichž je účast jednotlivých čle nů skupiny povinná, členové skupiny tudíž nemohou svou účast v kolektivním sporu odříci. V případě podání těchto žalob zákon nestanoví soudu povinnost učinit oznámení o podání hromadné žaloby (tak jako tomu je u damage class action), nicméně je ponecháno na jeho úvaze, zda k tomuto oznámení dobro volně nepřikročí. V americké právní praxi není doposud jednoznačně vyjasněno, jak postu povat v případě, že skupina jako celek požaduje jak negatorní (popř. určovací) nároky, tak nároky peněžní (především v podobě náhrady škody). Některé soudy řešily tuto situace pomocí „hybridní“ certifikace žaloby, kdy žalobu s negator ními a určovacími nároky certifikovaly podle čl. 23(b)(2) FRCP, ve zbytku pak podle čl. 23(b)(3) FRCP. Po přijetí rozhodnutí ve věci Wal-Mart Stores, Inc. v. Dukes se však jeví takový postup jako nepřípustný.13 Většina soudů se přiklání v tomto případě k závěru, že žalobu je nutné certifikovat podle čl. 23(b)(3) FRCP, mezi negatorními, určovacími a majetkovými nároky však musí existovat úzká spojitost. 6 Závěrem V posledních letech se lze stále častěji setkat s názory, podle nichž potřeby českého práva vyžadují zavedení nového, našemu právnímu řádu neznámého, 13 Viz LINDEMANN, Barbara T., GROSSMAN, Paul, WELRICH, C. Geoffrey a kol. Employment Discrimination Law. Volume II. 5. vydání. Arlington Virginia: Bloomberg BNA, 2012, s. 33-42–33-43. Certifikace podle čl. 23(b)(3) není dále přípustná za situace, kdy posou zení jednotlivých individuálních nároků vyžaduje důkladné dokazování a je určitelné až na základě samostatných dílčích vyšetřování po zvážení např. utrpěné psychické a emoci onální újmy každého člena skupiny, podstoupené zdravotní péče, apod. Viz Allison v. Citgo Petroleum Corp., 151 F.3d 402, August 18, 1998, 5th Circuit.


105

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1 procesního nástroje v podobě tzv. class actions. Od tohoto institutu se očekává, že bude efektivní a zajistí osobám hájícím své zájmy náležitou procesní ochranu, která přispěje k celkovému navýšení vymahatelnosti práva. Je pravdou, že stávající právní úprava zásady rovnosti a zákazu diskrimina ce (promítnutá jak do zákoníku práce, do antidiskriminačního zákona a dalších speciálních kodexů) je na mnohých místech nepřesná a mezerovitá, což potenci onálním žalobcům-zaměstnancům stěžuje jejich postavení v soudním řízení.14 I přes tyto nedostatky se však nedomnívám, že by zavedení institutu class actions do oblasti pracovněprávních sporů bylo všelékem, který by zaručoval poškoze ným zaměstnancům automatickou nápravu. Tento institut je našemu právnímu řádu zcela neznámý, ke svému zavedení by tudíž vyžadoval souhrnnou změnu koncepce právní úpravy, což by byl úkol zcela zajisté nelehký, neřku-li neřeši telný. Zastánci kolektivního vedení sporů podle vzoru class action prezentují hro madné žaloby jako efektivní nástroj, jehož prostřednictvím dochází k důsled nějšímu vymáhání tzv. difúzních škod, sjednocování judikatury a odbřemenění soudů. Zapomínají však zmínit, že právní úprava class action v USA při podrob nějším zkoumání vykazuje rovněž řadu nedostatků, které její celkový dojem poněkud kazí. V článku byly rozebrány např. problémy spojené s vymezením skupiny, certifikací (posouzením přípustnosti) žaloby, vzájemným vztahem negatorních, určovacích a majetkoprávních nároků.15 Právní úprava class action dále vykazuje určité rysy, které jsou našemu procesnímu právu neznámé a jsou s ním v zásadním rozporu. Čl. 23 FRCP rozeznává celkem 4 typy class actions, přičemž pouze jedna z nich (tzv. damage class action) je vystavěna na systému opt-out, tj. na možnosti jednotlivců ze skupiny vystoupit. Zbývající tři typy class actions jsou vybudovány na povinné účasti všech členů certifikované skupi ny. Takový přístup je našemu právnímu řádu zcela cizí, neboť právo obrátit se na soud a účastnit se soudního řízení na straně žalující je výsostným právem každé osoby, nikoliv její povinností. Je tudíž podle mého názoru nepřípustné, aby se určitá osoba stala povinně členem skupiny, aniž by měla možnost svou účast ve skupině vypovědět. Domnívám se, že čas vynaložený na hledání a zavádění nových nástro jů do českého procesního práva, které v právních řádech svého původu samy o sobě vykazují řadu nedostatků a nejasností, by měl být vynaložen spíše ve pro spěch zpřehlednění a odstranění problematických okruhů stávající právní úpra 14 Zcela přehledově zmiňme např. nejasný vztah antidiskriminačního zákona, zákona o zaměstnanosti a zákoníku práce nebo otázku nejasného procesněprávního vztahu žalo by na ochranu před diskriminací podanou podle antidiskriminačního zákona a žaloby na ochranu osobnosti podanou podle občanského zákoníku. 15 V praxi se vyskytují samozřejmě další problematické okruhy, které budí nejasnosti zásad ního charakteru – problematika nákladů řízení, účast kolektivního právního zástupce sku piny a jeho volba, podávání opravných prostředků a mnoho dalších.


106

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1. vy. Zavedením nových právních nástrojů nedojde ke komplexnímu očištění pro cesního postupu, ale spíše k jeho zaplevelení novými instituty, s jejichž aplikací nemají tuzemské soudy žádné zkušenosti. K vyřešení řady problémů spojených s prosazováním zásady rovnosti a záka zu diskriminace v českém právním prostředí navíc postačí nikoliv gigantické změny v podobě přijímání nových úprav, ale např. důsledná aplikace základních zásad, na nichž jsou jednotlivé kodexy vystavěny, spolu s progresivním (pro aktivním) přístupem českých soudů. V této souvislosti např. zmiňme nedávné rozhodnutí Ústavního soudu, jenž posvětil použití důkazu v podobě nahrávky pořízené zaměstnancem bez vědomí svého zaměstnavatele jako přípustný důkaz v civilním soudním řízení. Přípustnost důkazu Ústavní soud opřel o postave ní zaměstnance jakožto slabší smluvní strany, která má v soudním řízení ztíže nou důkazní pozici. Ústavní soud uzavřel,16 že rozhovory mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem na pracovišti nemají povahu projevů osobní povahy a jejich pořízení bez výslovného souhlasu zaměstnavatele mohou tudíž být, za předpo kladu splnění testu proporcionality, v soudním řízení jako důkazy připuštěny. Přípustnost takto opatřených důkazů je dále podpořena především za situace, kdy zaměstnanec nedisponuje žádnými dalšími důkazy a pořízená nahrávka pra covního rozhovoru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem je tak jediný důkaz, o který může zaměstnanec svá tvrzení opřít.17 Zaměstnancům postiženým dis kriminačním jednáním zaměstnavatele se tak otevírá snazší cesta, jak v případ ném pracovněprávním sporu domoci svého práva, aniž bychom museli do práv ního řádu zavádět jakýkoliv nový procesní nástroj. JUDr. Petr Podrazil Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci email: [email protected] 16 I s poukazem na předchozí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004. 17 Za běžných okolností je svévolné nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků hrubým zásahem do jejich soukromí. Takovýto postup s rysy záludnosti je ve velké většině případů morálně i právně zcela nepřijatelný, zejména, je-li veden záměrem nahrávanou osobu poškodit. Ústavní soud se rozhodně staví proti nekalým praktikám vzájemného elektronického sledování a skrytého nahrávání při soukromých i profesionálních jednáních, jež zpravidla jsou nejen v rozporu s právem, ale, hodnoceno po stránce sociálně etické, šíří ve společnosti atmosféru podezíravosti, strachu, nejistoty a nedůvěry. Zcela odlišně je však třeba posuzovat případy, kdy je tajné pořízení audiozáznamu rozhovoru součástí obrany oběti trestného činu proti pachateli nebo jde-li o způsob dosažení právní ochrany pro výrazně slabší stranu významného občanskoprávního a zejména pracovněprávního sporu. Zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je zde plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma (včetně např. ztráty zaměstnání). Opatření jediného nebo klíčového důkazu touto cestou je analogické k jednání za podmínek krajní nouze či dovolené svépomoci. Nález Ústavního soudu ze dne 9. prosince 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14.


107

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.

Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů Redakce AIO přijímá výsledky původního výzkumu ve formě vědec kých článků, které významně přispívají k rozvoji všech oblastí právních studií a výzkumů. K publikaci jsou přijímány rovněž diskuse, knižní recenze, poznám ky a informace. • • • •

•

• •

• •

zaslání autorských textů ani jejich publikace v AIO nepodléhá žádným poplatkům, redakce přijímá dosud nepublikované příspěvky zaslané elektronickou poš tou na adresu: [email protected], zasláním textu autor stvrzuje, že daná práce nebyla předložena k publikaci žádnému dalšímu periodiku, Rukopisy by neměly překročit doporučený rozsah: • 15–25 stran (27000–45000 znaků včetně mezer) pro odborné články • 2–10 stran (3600–18000 znaků včetně mezer) pro diskuse, recenze knih, poznámky, komentáře a informace. Rukopisy by měly být psány v českém, slovenském nebo anglickém jazyce a musí obsahovat: název (v originálním i anglickém jazyce), jména, e-mailo vé adresy a působiště všech autorů, abstrakt v originálním i anglickém jazyce (100–150 slov), klíčová slova v originálním i anglickém jazyce (5–10), úvod, hlavní text a závěr. Preferovaný formát je MS Word (DOC a DOCX doku menty). Text článků by měl být řádně rozdělen do samostatných odstavců; každý odstavec začíná na novém řádku. Pro citace a poznámky pod čarou použijte funkci automatického vkládání – vložit / poznámku. Všechny poznámky by měly být číslovány automaticky. Forma poznámek pod čarou, odkazů a citací by měla vyhovovat citačnímu stylu AIO (k dispozici na acta.upol.cz) Všechny rukopisy, které splňují formální požadavky, jsou zaslány na posou zení dvěma nezávislým expertům. Recenzní řízení probíhá v režimu dou ble-blind-review, co znamená, že recenzent nezná jméno autora ani autor nezná identitu recenzenta. Rukopis je přijat, přijat podmíněně nebo odmít nut na základě podnětů od recenzentů. Pokud je přijat podmíněně, autor má možnost upravit text s přihlédnutím k poznámkám recenzentů, a recenzenti jsou oprávněni požádat o přehodnocení textu. Konečné rozhodnutí o přijetí k publikaci provádí šéfredaktor. Rukopisy přijaté k publikaci jsou editovány v souladu s praxí časopisu Redakce si vyhrazuje právo odmítnout bez další výzvy publikaci příspěvku, který nesplňuje požadavky na formu nebo nebude recenzentem doporučen k publikování. O nutnosti provedení autorské korektury rozhoduje redakce. Když redakce rozhodne, že autorská korektura není potřebná, nemá autor právo požado vat její provedení. © Palacký University, Olomouc, 2016. ISSN 1801-0288

109

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1

Instructions for the Authors and Publishing Conditions AIO seeks to publish original research papers that make a significant contri bution to all fields of legal studies and research. Discussions, book reviews, notes and information’s are also accepted for publication. • • • • •

• •

• •

No fees or charges are required for manuscript processing or publishing of the papers. Authors are encouraged to submit their articles electronically – via email at editors address: [email protected]. Sending a manuscript indicates that papers is not actively under considera tion for publication with other journals. Manuscripts should not extends recommended extent of: • 15–25 pages (27000–45000 characters, including spaces) for articles • 2–10 pages (3600–18000 characters, including spaces) for discussions, book reviews, notes and information’s. Manuscripts should be written in Czech, Slovak or English and must include: title, names, e-mail addresses and affiliations of all authors, abstract (100–150 words), keywords (5–10), introduction, main text and conclu sion. The preferred format is MS Word (.doc and .docx documents). Text of papers should be properly divided into separate paragraphs; each paragraph starting in a new line. For quotations and notes please, use the automatic function – Insert / Footnote. All notes should be numbered automatically. For footnotes, references and quotations style see journals´ Style Sheet (available at acta.upol.cz). All manuscripts fulfilling the formal requirements undergo a double blind review process provided by the members of the Editorial Board and two anonymous external reviewers. The double blind process means that neither the author knows the reviewer’s identity nor the reviewer knows the name of the author or other reviewer. The manuscript is accepted, accepted con ditionally or rejected on the basis of the reviewers’ suggestions. If accepted conditionally, the author is supposed to correct it while taking the remarks of the reviewers into account and the reviewers are entitled to ask for reevaluation of the paper. The final decision is made by the Editor-in-Chief. Finally, accepted manuscripts are edited in accordance with the practices of the journal. Editors reserve the right to refuse any contribution which does not comply with the requirements of form and content or which will be assessed as not suitable for publishing by the reviewer. The editors reserve the right to decide on the need of author’s corrections. If the editor’s office finds there is no necessity of author’s corrections, the author is not authorized to require it.


110

AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.

Požadovaná forma příspěvku Název článku (česky nebo slovensky) Název článku (anglicky) Jméno autora(ů) Klíčová slova (česky nebo slovensky, maximálně 15 slov) Abstrakt (česky nebo slovensky, maximálně 50 slov) Keywords (anglicky, maximálně 15 slov) Summary (anglicky, maximálně 50 slov) Text příspěvku (vhodně členěný na jednotlivé odstavce. Každý odstavec na novém řádku. Pro poznámky pod čarou použít automatickou funkci. (Vložit/ Poznámka pod čarou). Citace dle předepsané formy dostupné na acta.upol.cz. Podle rozsahu a zaměření bude příspěvek zařazen do příslušné sekce časopisu. Jméno autora(ů) + tituly Působiště autora Email

Required form of the paper Title Name of the Author(s) Keywords (English, maximum 15 words) Summary (English, maximum 50 words) Text of paper (it should be properly divided into separate paragraphs; each paragraph starting in a new line. For footnotes, please, use the automatic func tion – Insert / Footnote. All notes should be numbered automatically. Quote according to AIO Style. Style sheet available at acta.upol.cz. Name of autor(s) + academic titles Home institution Email


111

Acta Iuridica Olomucensia

Recommend Documents